PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Psychologická řada PSY - 001

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

ABSURDITY A SOCIÁLNÍ DISRUPCE VE VÝKONOVÉ SPOLEČNOSTI Josef Straka

Psychologická řada PSY-001

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2006

u

Absurdity a sociální disrupce ve výkonové společnosti

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Josef Straka 2006 ISSN 1801-5999

Josef Straka


3

Josef Straka

Absurdity a sociální disrupce ve výkonové společnosti JOSEF STRAKA, FILOZOFICKÁ FAKULTA UK

Abstract The autor deals in the first part of the article of the absurdities of contemporary society and economy on the basis of their historical and philosophical contexts. He argues against Fukuyama´s thesis about the victory of neoliberal conception of the world. Contrary to it the absurdities of neoliberal and achieving society are pointed out. In the second part of the article the disruption of achieving society and their impacts upon the life of people are described. The concept of the functioning society is introduced. The followed subchapters deal with the absurdities of the achieving economy in relation to the place, village, microregion, region and macroregions. The final part concern the ruptures in global economy. The appendix to the article includes the reflection that the alternative and small community economies are still belittled. Keywords: absurdity, achieving society, neoliberal conception of the world and its impacts, the achievement in knowledge society, disruption, the society orientated towards the achievement in relation to the locality, microregion, region, macroregion, global problems, belittlement of small economies, activism

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ [email protected]


4

Josef Straka

Absurdity a sociální disrupce ve výkonové společnosti ABSURDITY Absurdita na úvod Snaha dosáhnout co největšího výkonu se stává jednou z dominantních podob dnešní společnosti na počátku 21. století. Třebaže tomu nebylo v posledních desetiletích i staletích jinak, člověk stále po něčem toužil a usiloval a k tomu potřeboval vynaložit jisté úsilí a dostatečný výkon. Dnes se ale spíše zdá, že výkon přešel již do myslí lidí, jako něco, co ani přesně nemůžeme někdy definovat, ale co musíme splňovat, abychom byli součástí společnosti nebo aspoň toho, co za společnost považujeme.Výkon pak chápeme jako normu, podle které posuzujeme svět, ve kterém žijeme, žitou nezbytnost, ale také jako tlaky, málokdy pociťované jako příjemné, a nároky, s kterými se musíme vyrovnat. Vyrovnávání se životním nárokům se stalo součástí našeho každodenna a většina z nás to již přijímá jako holý fakt, o kterém se sice dá diskutovat, ale musíme se, chceme-li žít ve společnosti jiných, často podvolit. A tak se pomalu vytrácí debata o míře nároků, o tom, zda jsou pro náš život důležité, co nám umožňují a co nám berou, a pakliže si toto uvědomíme, končíme konstatováním: s tím se nedá nic dělat, že to tak prostě a jednoduše je. V tom je však cítit první úskalí daného problému: většina o tom ví, málokdo však chce diskutovat o podstatě. Jako by sama diskuze už v sobě implikovala kritiku a nesouhlas, a tím celé toto absurdní nastavení vrhá na badatele, zabývajícího se tímto tématem, špatný stín. Absurditou se tedy může stát, že ač na jisté tlaky dnešní společnosti se tu a tam žehrá a debatuje v malých kroužcích, na větších fórech se o tomto diskutovat nechce a lidé tyto tlaky ve většině přijímají jako holý fakt.

Pohled do minulosti na absurditu Absurditu můžeme chápat jako něco nelogického, co se vymyká rozumnému uvažování, jako jistý, podivný paradox, jako něco, co na jedné straně „nesedí“ a na druhé je přijímáno jako fakt. „Absurdní je vždy nějakým způsobem spojeno se slovem existenciální. To, co někdy prožíváme a nazýváme absurdním, je vždy


5

Josef Straka

hodnocením lidské situace, které nerozumíme, kde se nám ztrácí smysl anebo jako Beckettovi hrdinové ‚jsme v konfliktu s objekty kolem nás, jsme odděleni od zbytku světa, cizincem se svými touhami a potřebami‘.“ (http://mural.uv.es/Anlisvii/4_characters.htm, str.1). Paradoxně toto nastavení může způsobovat současná ekonomika, kde se někteří lidé ztrácejí, které nerozumějí, v ekonomice, která se nezabývá samou prapodstatou lidské existence. Pohybují se ve světě výkonové společnosti, kde si lidé musí najít „jisté mechanismy přežití”, a která příliš nepracuje s pojmy jako zodpovědnost, například s přídavkem lokální nebo globální, svědomí či důstojnost. „Realizace osobní svobody a důstojnosti vlastní existence je pak předmětem obhajoby jedním konkrétním člověkem, sebou samým, a to jak před sebou samým, tak i v rámci komunity, kde žije nebo ke které se hlásí, a konečně ve společnosti jako takové“ (Straka, 2004, str.131). Je vůbec těžké se ve světě absurdit vyznat a čím více se jich hromadí, tím je to o to obtížnější. Po druhé světové válce byla situace velmi nakloněná přemýšlením o absurditách, vzniká absurdní divadlo, absurdní drama a v románech existencialistů můžeme nalézat jisté znejistění jedince v současném světě. Albert Camus, francouzský spisovatel a esejista, který se zabýval teorií absurdity a kterou také aplikoval ve svém psaní, se obšírněji věnoval absurdnímu osudu člověka ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi. Absurdita podle něho „stále narůstá“. Lidským charakteristikám přisuzoval základní ontologické kategorie jako pocity „tuposti“ a „cizinectví ve světě“, které jsou obecnými pocity absurdity člověka ve světě, kde dochází k úpadku religiózního přesvědčení (pozn. autora: dnes spíše úpadek víry v život i v cosi, co nás přesahuje), obecnému úpadku, který deprivuje člověka v jeho jistotách. Camus viděl absurditu ve vzájemné vztahu mezi lidským Bytím a světem, ve kterém žijeme. Absurdita nesídlí v životě jako takovém nebo v lidském Bytí, ale v napětí, které vytváří jejich vzájemná odtažitost. Lidská existence ve své podstatě je naprosto odlišná od existence věcí, které jsou mimo lidský subjekt. Svět věcí je nevyzpytatelný a ve své neproniknutelnosti je také cizí vůči Člověku. Svět, který se stává cizím a lidská bytost, která se cítí od světa odtažena, tak pak tato bytost nabývá „pocitu izolace a omezenosti“ (http://www.samuelbeckett.net/CH_3.htm, str.1-2 ). Dala by se tato situace přirovnat k tomu, co dnes nazýváme, a bohužel někdy nepřesně nebo až módně, kafkovský svět a míníme tím více než jen samotného Franze Kafku a jeho dílo, ale způsob nahlížení na prostou všednodenní existenci člověka. Ne náhodou byl tento autor „objeven“ v padesátých letech jako výraz situace člověka po mnohých kataklyzmatech a katastrofách první poloviny 20.století a jako by se dotýkal a s ním celý absurdní svět dramat jak existence člověka, osamělého ve svém Bytí (absurdní drama – Beckett, Ionesco ad.), tak i společnosti osamělých jedinců ve Šťastném novém světě (Happy New World – Aldoux Huxley). Do celého obrazu světa pak zapadá „šedá malba“ Marka Rothka a zobrazení osamělosti míst, především barů, ale i bazénů u luxusních vil na předměstích v obrazech Edwarda Hoppera v tom úžasném „desetiletí amerického blahobytu“ – v padesátých letech. Objevují se však první beatnici ( kolem roku 1947), jako jejich protipól, nespoutaní ve své svobodě nebo aspoň touhy po ní


6

Josef Straka

v protipólu ke světu obchodních transakcí a naprogramovaného života středních a vyšších vrstev amerického společnosti. Z celé absurdního, ale také silně existenciálně prožívaného a pojímaného světa pak cítíme tichý vzdor, velmi tichý, spíše někdy jen kroucení hlavou nad nemožností skloubení prosté existence člověka s jeho potřebami, přáními a tužbami se světem uniformně šťastně výdělečných lidí budujících jakýsi ráj na zemi, ať již na Západě nebo na Východě. Podobnost na jedné straně procesů s nespokojenci daného stavu v Sovětském svazu, avšak s daleko horšími následky, a na druhé straně tažením proti „levicové frontě“ v duchu mccarthismu v USA položily první otázky vztahující se k světu výkonu. Protože snad jediné, co měly tyto dva systémy společné, byla touha dosahovat stále vyšší výkon, v rozporu kapitalismus a socialismus stál až do šedesátých let pojítkem industrialismus. Industrialismus pak kdosi v jednom dokumentu nazval největší ideologií první poloviny 20.století ( podle dokumentu Století lidí, Česká televize, září 1998)

Odlišování ve vidění a nevidění absurdit Ale absurditu si už koneckonců do svého vínku dali dadaisté a jejich pacifismus a nesouhlas s rozpoutáním nesmyslné války, která podle nich rozmetala hodnoty a ideály předcházejícího období a proto, jak sami tvrdili, tento svět již nemá žádných hodnot, a tedy ani nějakého vymezování krásy a definic umění, a proto v duchu dělostřelecké palby je potřeba vše zničit, aby vyrostlo něco jiné. Co, to nevěděli, ale jistojistě svět odlišný od toho předchozího. V té době tak začíná pomalý odklon světa umění a světa nespoutané svobody, ne vždy je to však totéž, od světa obchodování a konzumu, hraní společenských rolí a dosahování společensky hodnoceného výkonu, který je „měřitelný“ buďto v penězích, či v kontaktech a konexích, aby pak v průběhu 60. let došlo i v rámci tohoto oddělení k jejich vlastnímu rozštěpu na „pop“ umění a „underground“. Od té doby se výrazně datuje i rozpolcení ve světě umění, ale i přeneseně ve společnosti na populární kulturu a podzemní kulturu, letmým příměrem k dnešnímu dění v hudbě posledních třiceti let, na „svět diskoték a rockových, punkových a třeba dnes například triphopových nebo chilloutových klubů“

Částečně vyvrácená teze definující tento svět V mnoha obdobích se svět ekonomického výkonu a přespřílišné snahy o jeho maximální dosažení staly terčem posměchu nebo pohrdání či alespoň ostentativního nezájmu. Svět výkonu a konzumu se nicméně vydal cestou expanze a cesty k úspěchu a s ním i celý neoliberalismus hlásající naprostou volnost trhu, kdy „trh vyřeší vše“ podle Miltona Friedmana. Svět, ve kterém se zdá , slovy Francise Fukuyamy, „že dosáhl svého historického vítězství, po konci levicových ideologií je zde liberalismus, který definitivně zvítězil“ ( Fukuyama, 1999). Tato teze byla již mnohými vědci vyvrácena: za prvé z hlediska nemožnosti jediné doktríny, která by definovala svět právě díky heterogenitě a mnohosměrnosti a za


7

Josef Straka

druhé z povahy nadvlády tržních mechanismů, které pokud dominují nad vším ostatním, se později mohou stát samoúčelnými, a tím svobodu spíše potírají než jí dávají prostor. Také pak vzhledem k environmentálním problémům planety, kdy si nemůžeme ( jako lidstvo) pokračovat v neomezenosti a nekonečnosti tržního principu na úkor globálního životního prostředí. Přesto přese všechno se jeví, že v myslích mnoha „úspěšných dnešního světa“ (sami se tak za ně totiž často považují) se představa vítězství neoliberálních modelů, zakořenila natolik, že jsou neochvějní ve svých pravdách a pohledu na svět

Svět zuřící nehybnosti Svět výkonu však naráží na své limity, a tak nadsazuje výkonovou složku nad obsah sám a jak říká Paul Virilio v jiné souvislosti, podobá se to „zuřící nehybnosti“.Výkon se mnohdy děje pro výkon jako takový a smysl našeho konání už není tak důležitý, nebo se vymýšlejí další a další oblasti ekonomického zájmu, aby jej bylo možné někam rozvíjet. Výkon a jeho dosažení se provádí pro povýšení společenského statusu: výkonového, výkonného pracovníka, který je společností oceňován pro konkrétní výkon, který byl dosažen bez ohledu na jeho společenský dopad a někdy právě proto, že není nic důležitějšího než individuální výkon a nic nepotřebnějšího než ohled na společnost a pak jeho dovedná prezentace na veřejnosti bez výraznější společenské potřebnosti. Paul Virilio někdy uvádí příklad běžce na trenažéru, který si stále více zrychluje rychlosti svého trenažérového pásu, aby dosáhl toho nejvyššího výkonu, přesto však běží stále na místě.Tato vnější stránka výkonového pracovníka je pak jen další absurditou dnešního světa, jako by už sám výkon vysvětloval vše. Proto je nutné se problematikou výkonu neustále zabývat a především dnes, na počátku éry přechodu k znalostní společnosti, kdy klasický výkon nestačí a přemýšlí se o jeho nových vymezeních a současně potřebnosti. Vzhledem k limitům, sociálním rizikům a sociálním disrupcím, například na úrovni práce/rodina/volný čas nebo obecněji kvalita života jedince/pracovní vytížení a dosažení vyššího, předpokládaného výkonu. V dalším výzkumu by bylo zajímavé se v tomto kontextu zaměřit na současné pojetí úspěchu, co si pod ním jednotliví lidé a skupiny a komunity představují. Toto by se dalo provázat, jak se lidé s úspěchem a neúspěchem dnes vyrovnávají a jak jej vnímají a prožívají (například a nejen na základě myšlenek Roberta Reicha a jeho „pasti úspěchu“ ).

DISRUPCE A TRHLINY O pojetí disrupcí se začíná čím dál tím více hovořit ve spojení s výkonovou společností. Slovo (viz studie University of Maine, publikována na http://www.encyclo-pedia.adoption.com disrupce se nejčastěji užívá v souvislosti s rozpadem rodin nebo jejich postupným rozvratem /entry/disruption), ale můžeme


8

Josef Straka

jej také chápat jako rozkol, rozervání nebo zlom. Podávání výkonu nám vstupuje do života a objevují se trhliny, další význam tohoto slova, které se snažíme nějak zacelit. Výkonová společnost na nás klade jeden z nejnáročnějších výkonů, a to kloubení nebo pokusy o ně dvou nebo dokonce tří věcí najednou, abychom vše s úspěchem zvládli. Nastává tedy otázka co je to úspěch, co kdo si pod tímto slovem představuje a za co jej považuje. Vážnější disrupce se však mohou objevovat v důsledcích tlaku na výkon a to na životech těch, kteří z různých důvodů přestávají stačit rytmu a tempu doby, tempu, které ještě před pár měsíci nebo lety hravě zvládli, a najednou se cítí jakoby stranou nebo je zvládají s vážnými problémy jako jsou: rozpady rodin nebo vážné konflikty v rodinách, psychické nebo fyzické násilí na partnerovi, neschopnost se koncentrovat nebo tendence vypouštět vše, co není spojeno s podáváním výkonu v zaměstnání, různé formy odreagovávání se závislostmi na adrenalinových sportech, hráčství, alkohol, drogy, přelétavost ve vztazích, koncentrace na kariéru, a na druhé straně strádání osamělostí nebo přijetím osamělosti jako daně za úspěch v povolání či zažívání osamělosti jako nemožnost se zapojit do životaběhu výkonové společnosti, pociťovat jisté vyloučení atd. Je tedy vidět nespočet lidských „odpovědí“ na výkonovou společnost. Nejvíce zarážející je však zapojení lidí na tvorbě výkonového světa a jejich občas velmi rychle vypadnutí a jakoby zapomenutí lidí, s kterými člověk trávil velkou část času. Výpovědi lidí v psychologických ambulancích nebo na psychiatriích o jejich zhrouceních z neustálého podávání výkonu jsou často velmi smutnými zprávami nejen o nich, ale i obecněji o našem světě

Disrupce jako prolamování Prolamování do světa lidí, do jejich každodenního Bytí může být i lákavost úspěchu a jeho dosažení, když je potřeba něco obětovat. Setkáváme se s volbou pracovní kariéry už u osmnáctiletých lidí, kteří se velmi rychle zapojují do světa dospělých, kterým neopovrhují, ani jej nijak zvlášť nekritizují, ale včleňují se do něj, z touhy dosáhnout viděný a slyšený úspěch u těch starších a nestát se naopak těmi, kterým se to nepovedlo a kteří se o to ani nesnaží. A tak velmi rychle a ochotně přijímají společenská pravidla práce, kariéry, dosahování úspěchu a jako by tak překračují jednu etapu vzdoru, období náctiletých a nejrannější dospělosti.

Fungující společnost Jakoby se móda přejímat ustálené formy úspěchu a výkonu uskutečňovala v tomto pořadí: není tolik důležitá práce a podaný výkon, ale především úspěch a ten je potřeba dosáhnout co nejdřív, i co s nejmenším vynaložením práce, byla obrácena ne vůči generaci starších, ale vlastním vrstevníkům v jistém intrageneračním konfliktu a generačním rozpojování a rozdělování až na dva výrazně odlišné tábory v přístupu k životu, potažmo ke světu. Mají pak, tito mladí, rychlejší a navenek i snadnější přístup k finančním prostředkům, které pak utrácejí ve (značkových) obchodech a za různé „věci“– důležité je někdy, že se kupuje, a ne co se kupuje. Jejich kritický odstup, popřípadě ostří se umenšuje, otupuje a


9

Josef Straka

výkonová, na úspěch zaměřená společnost, se na ně pak může spolehnout, že nebudou proti ničemu protestovat, nebudou veřejně vyjadřovat nespokojenost. Tím se však ze společnosti cosi jejího smyslutvorného vytrácí, totiž neustálá touha přeměňovat skutečnost a tak paradoxně – společnost vyznávající změnu, změny a která hovoří o předjímání změn a rychlé reakci na rozmanitou povahu změn žádnou celospolečenskou změnu nepřipouští, ani občasné korektury daného stavu a chce pouze udržovat společnost v jakémsi zdání pohybu a „změny“, ale ve skutečnosti se řídí heslem: „nechme to tak, jak to je, protože to funguje a zdá se, že dobře“. Neslyšíme tedy slova jako dokonalá společnost, ideální společnost, ale prostě a jednoduše to funguje – jednoduše funkční, fungující společnost. Zarážející může být technologický, technický posun kupředu při současné chtěné společenské stagnaci a tendenci ustrnout ve stavu, v jakém to je nyní, tedy stavu ne ideálním, ale výhodném. To může znamenat jednak: založeném na jakési domluvě, že je to tak přeci jenom nejlepší anebo že z toho plynou i nějaké konkrétní výhody. Samozřejmě že toto vše burcuje oponenty. Snaží se nahradit ono „prolamování“ nacházením jiné kvality života, jiných kvalit života a jejich snažením o simplifikaci života od jeho komplexní provázanosti, ne však v obsahu, ale od toho, co se na žití v naší společnosti „nabaluje“ a které považují za pouhé přívažky čehosi podstatného či někdy mají i pocit, že tyto přívažky samotnou podstatu zastiňují. Tyto snahy o„zjednodušení“ se dotýkají těch skutečností, které jsou potřebností pro konkrétního člověka a pro prosté hledání radostí života, ne zprostředkovaných, ale najitých vlastním hledáním, vlastní iniciativou a aktivitou. De facto se těmito snahami taktéž prolamují do skutečnosti. Jejich narušování, které je osvobozuje od všech tlaků výkonové a na úspěch orientované společnosti, přináší první skupině další nárůst složitosti, kterou však, nemusí-li ji přijímat, odmítají, a proto se také k jistým snahám o zjednodušení života „simplicity living“ (zde užíváno v tomto významu slova, ne jako dobrovolná skromnost, ač to s ní velmi souvisí) chovají negativně nebo s nezájmem, neboť narušují jejich dlouho hledaný a nakonec i najitý způsob, jak se poměrně dobře nebo alespoň relativně vyrovnat s komplexitou výkonové společnosti.

Výkon a jeho pojetí ve znalostní společnosti Shoshana Zuboff jednou ve své knize uvedla příměr: „Když jste dřív měli v práci nohy na stole a četli si noviny a šéf vstoupil do kanceláře, co jste udělali, dali jste rychle nohy dolů, uklidili noviny a předstírali práci, aby šéf neměl pocit, že neděláte, jak máte. Dnes však to může znamenat a také často v době informací znamená, že sbíráte informace pro svou další práci nebo i dokonce pro strategii celé firmy“( Zuboff in Tapscott, 1999, str. 117). Toto může být jen příměr, ale čím více se zvyšuje hodnota informací a jejich postupné přeměňování ve znalosti, tak je vcelku jedno, jak je získáváme a kde. Souvisí to i s větším požadavkem kladeným na zaměstnance zapojovat se do inovačního a strategického myšlení: přinášení nápadů, participovat na řízení, přemýšlet o bližší i vzdálenější budoucnosti a jaké kroky v tom kterém časovém období podniknout a aplikovat je v praxi. Každá informace je velmi užitečná, stejně jako je užitečné její načasování a následná aplikace.


10

Josef Straka

Kde a jak jste jí nakonec získali je v tuto chvíli podružné a až teprve mnohem později i zajímavé se to dozvědět. Více než silový výkon je oceňována invence a zájem o danou věc, který je předpokladem, kořenem hlubší motivace. Někdy stačí „pouhé“ dávání si skutečností do souvislostí a všímat si a přemýšlet o mnohém, co se děje kolem nás. Ale i zde, v nastupující společnosti vědění a znalostí je stále citelnější tlak na výkon, na výkon, který se může ukazovat do jisté míry a meze jako produktivní, ale při jeho překročení se to však vše může převrátit v kontraproduktivitu: pokud budeme stále zvyšovat výkonovost a nadřazovat ji nad na zaměřeného přemýšlení naplňující smysl a starost o vlastní kvalitu života jako nezbytný rozměr našeho Bytí, které se ale bohužel vytrácí ze všech ekonomických a životaekonomizujících úvah jako nepodstatná složka či jako filozofická nadstavba, která může být sic zajímavá, ale až poté, co se vyřeší důležitější ekonomické problémy. V efektivní společnosti, ač ten termín působí stále jednostranně, se tato složka, starost o své Bytí, musí vrátit do přemýšlení člověka o světě, ve kterém žijeme, jak říká Martin Heidegger „zakládá jeho existenci“ (Heidegger,1997, str. 45). Jako by se celá ekonomika měla opět vrátit k člověku a jeho potřebám, jeho zažívání existence, existence jedinečného dobrodružství, který nabízí život, který máme a který pojímáme jako zázrak, ne Boží, ale jako prostý zázrak žití a kdy se „radujeme z jeho uplývání a průběhu“( Straka, 2004, str. 57).

Disrupce a trhliny ve výkonové společnosti ve vztahu k obci, městu a regionu Vazba na obec a lokalitu, ve které jsme se narodili nebo vyrůstali, byla po mnoha staletí naší kotvou a svébytným domovem, ale s postupující globalizací a výkonovou společností i toto zakořenění dostává i jiné významy jako: nemožnost odejít, nutnost setrvat, jakási vázanost, na jednom místě, odchody za prací, návraty po letech či místo relaxace a znovunabývání sil, ale také jako znovunalézání kořenů nebo vztahu k jednomu místu. Provázanost s místními tradicemi a rituály si už dnes uvědomuje velmi málo lidí, snad jen v regionech s velmi silnou a dlouholetou tradicí, ale jinak se vesnice stávají místem odchodů vesničanů a příchodů jiných, převážně městských obyvatel, což výrazně mění kolorit míst a mění se i jejich význam.

Negativní dopady ekonomické globalizace na obec Jisté negativní dopady na region, regionů spíše menšího rozsahu, prostřednictvím postupující ekonomické globalizace, a tím zvyšujících se nároků výkonové společnosti se nejcitelněji projevují na menších městech nedaleko měst větších, regionálních, kde se postupně mění struktura obyvatelstva, ale i rovněž i jejich krajinný a městský či městysový ráz na tranzitní oblasti nebo pro přespávání pracovníků pracujících ve větších městech, a tím daný region, daná obec může ztrácet svou atraktivitu, paradoxně i když je novými domy jakoby zkrášlována, ale často o zkrášlení právě vůbec nejde, ale o jejich jisté „zhyzdění“ novými domy, které absolutně nezapadají do místního koloritu, profilu krajiny, do skladby domů, usedlostí a obecních luk. Tato malá města nebo větší vesnice se tak de facto stávají


11

Josef Straka

apendixem města velkého, díky dojezdovému způsobu života a může ovlivnit i místní zaměstnanost a služby, kdy někteří převezmou tento způsob života za svůj a kdy také díky dojíždění si nakoupí, popřípadě zajdou do restaurace ve větším městě, a tím mohou ovlivnit služby na vesnici, tím že ubýváním zákazníků postupně krachují a z restaurací a z hostinců se stávají pouhé pivnice.

Život v satelitních městečkách Jiným problémem je stavební rozmach tzv. satelitních městeček, která vznikají na okrajích velkých měst, ale i na okrajích vesnic v jejich blízkosti. Mění se skladba původního (žijících na periferiích a vesnického) obyvatelstva. Přicházejí sem lidé z jiné společenské vrstvy, s jinými hodnotami, životním stylem a svými životními potřebami a nároky. Často však nedochází k jejich skloubení s místními, ale naopak vytvoření vlastního světa např. na okraji obcí, veskrze uzavřeného pro místní obyvatele. Setkáváme se zde s jistými rysy osamělosti jak manželek, které většinu času tráví doma, zatímco jejich partneři pracují dlouho do noci ve velkých městech. Tyto „zelené vdovy“ nemají možnosti kontaktů, občas s podobně žijící sousedkou, fixují se na své děti, které jsou pro ně někdy náhražkou společenských kontaktů, které jim chybí, anebo později se utápí ve své méněcennosti a smutku, které jsou důsledkem této „samoty“. Z klinických studií víme, že tyto ženy občas sáhnou po sklence alkoholu, aby nejdříve zabili nějak čas a později, že již se musí napít anebo v jiných případech končí manželstvím, někdy i nesnadným rozvodem, který má dopad i na děti, které jsou často v období, kdy by potřebovaly dobré rodinné zázemí (podle interních sdělení dr.Hrachovinové a dr. Knotkové). Děti občas, dorostou-li do pubertálního a postpubertálního věku, se snaží z tohoto „skleníkového“ prostředí uniknout prostřednictvím různých vrstevnických part, kde mohou narazit na návykové látky, ale také i na prostředí jazzových, rockových nebo literárních klubů, kde se setkávají s lidmi odlišnými od svého sterilního domova a mnohdy tato setkání s něčím jiným končí (radikálním) nesouhlasem se životním stylem svých rodičů, popř. příbuzenstva.

Ničení lokální zaměstnanosti Jinými problémem v důsledku výše uvedených změn života na vesnicích může být ničení lokální zaměstnanosti a konkurenceschopnosti v regionech, což může vést, a také se tak někdy děje, k homogenizaci životního stylu a životních návyků části obyvatelstva, i když u mnohých z nich pouze z donucení a že nebylo jiného východiska. Svou roli v tom určitě sehrává nápodoba životního stylu nově se přistěhovavších na vesnici a snaha se jim v aspoň něčem vyrovnat. Proto je potřeba rozvíjet programy na podporu lokální zaměstnanosti a iniciativ, např.v rámci projektů a programů regionálního rozvoje, na oživení a rozvoj (mikro)regionů.


12

Josef Straka

Obemknutá města Tlaky však působí i na jednotlivá města, a to na jejich soutěžení mezi sebou a na všelijaké srovnávání se, co se týče atraktivity pro investory, co se týče bydlení, trávení volného času, zábavy, služeb a cestovního ruchu. Například s narůstající dominancí služeb, především hypermarketů a větších, či menších obchodů nabízejících stále více a více rozmanitější paletu zboží a k tomu nutných skladovacích prostor pro rychlé dozásobovávání těchto obchodů, narůstá potřeba investovat ve větších městech i do dalších sfér, právě výše zmíněné zábavy, a tím se díky propojení komerce a zábavy, komerčně-relaxačnímu trávení volného vyžití obyvatel mění postupně tvář měst, nejen co se týče možnosti zaměstnání, ale i jejich genia loci. Mění se především charakter příměstských částí měst, města jsou stále více obklopována nejen satelitními městečky, jak bylo již napsáno, ale i industriálnětechnologickými zónami se spoustou dalších doprovodných služeb, příměstských nákupních center, restaurací a motelů. Historické části měst nebo centra měst jsou tak doslova obemknuta těmito zónami pro bydlení, práci a zaměstnání. A tak se z nich stávají jednak historické skanzeny pro potřeby turistů nebo průchozí nákupní centra, kde se na jedné straně města vejde do jednoho obchodního domu a vyjde v jiném na konci města, jako je tomu například v Cardiffu.

Turistický průmysl měnící tvář měst Skanzenovitost měst se pak projevuje nespočtem krámků a obchůdků nabízejících údajně místní produkty, přílišnou upraveností míst a jejich zahlcení návštěvníky, vše je vystavováno pro jejich oči a následně k možné koupi, a tak se na jedné straně mohou stát historická centra měst komerčním dolem, ale i možností pro zaměstnávání místních lidí. Na druhé straně se může postupně vytrácet původní kouzlo daného místa nebo čtvrti, kde díky turistům dochází k tzv. vizuální konzumaci míst (dále John Urry, Consuming places, 1996), ale i fotografováním prostřednictvím množstvím snímků, které umožňují digitální fotoaparáty či díky MMS. S přesunem lidí do oblasti služeb, vedle znalostí další masivní přeliv lidí z jednoho sektoru do druhého, se z mnoha krásných míst, ne však ze všech, stávají turistické a komerčně využívané destinace, které kumulují a doslova vytvářejí „průmysl“ zvaný cestovní ruch, a tím však také dochází k přetížení lidí pracujících v tomto odvětví s jejich odezvami na zvyšující se tlak volného času si užívajících turistů, kteří vypadnuvše z kolotoče výkonové společnosti si chtějí co nejvíce užít, a tím nakládají jiné „břemeno perfektního výkonu“ na pracovníky v cestovním ruchu, ve službách, jmenovitě pohostinství a hotelnictví, ale i jinde. Díky tomuto přetížení a práce v neustálém časovém a sociálně emocionálním stresu, který s přibývajícími hodinami ve službě sílí, i počasí má velký vliv na pohodu zaměstnance, například přílišné horko, mohou pak tito zaměstnanci brát turisty ne jako své zákazníky, ale jako produkt, jako „něco, co je potřeba“ rychle a dobře obsloužit.


13

Josef Straka

Disrupce ve vztahu k mikroregionům a regionům Koncentrací výkonných pracovníků díky lepší dostupnosti pracovních příležitostí, dobrých výdělků a možnosti „kariérově růst“, může dojít k odčerpávání pracovních sil z přilehlých mikroregionů a regionů, a tím zvyšování lokální nezaměstnanosti nebo odcházením lidí z těchto regionů. V roce 2005, kdy počet lidí ve městech poprvé přesáhl počet lidí žijících na vesnicích, tak dochází ke stále větší kumulaci pracovníků na jednom místě, tak jak jsme toho svědky v dnešní Číně, ale s tušením, že se jednoho dne vítané příležitosti budou zmenšovat, až jich bude velmi málo a lidé tak začnou, díky nemožnosti vrátit se zpět, obývat čím dále tím rozsáhlejší slumy kolem velkých měst, jak je tomu v Mexico City, Sao Paulu a další větších městech, například u hlavních měst afrických států. Opačným trendem vývoje je dnešní regionální rozvoj, kdy se naopak prostřednictvím různých služeb a obnovou pracovních míst nejen snaží udržet místní, ale přilákat i jiné, kteří hledají něco odlišného než velkoměstský styl života nebo lépe řečeno velkoměstské se pachtění za prací a pachtěním se v práci. Chtějí také pracovat v různých oborech lidské činnosti, které jim nabízejí rozmanité možnosti ve službách nebo v malých továrnách nebo provozech, ale také mohou pracovat na dálku jako knowledge workers, kteří to, co vytvoří, posílají e-mailem do organizací ve velkých městech nebo se živí lektorstvím a přednášením a občas pouze kamsi zajíždějí. Tito knowledge workers však daleko více mohou zapadnout do místní komunity než ti, kteří den co den ráno odjíždějí a večer přijíždějí a ještě s sebou přivážejí onen tzv. „svět velkých firem“, který do přírodního prostředí jaksi nezapadá. Vesnice se však touto změnou také mění. Někteří, kteří vidí „úspěch“ dojíždějících, se snaží z vesnice uniknout anebo se aspoň „zavalit“ produkty měst, aby jaksi byly jejich součástí a tudíž se nezajímají o vesnickou a sousedskou komunitu, neangažují se v ní, a proto mnohdy nechápou, co lidé, kteří přišli z města, na oné vesnice mohou vidět. Druzí hledají klid a třeba soužití s přírodou a místním krajem a město berou jako buďto něco nepotřebného, nebo kam se občas jedou podívat. Pojítkem mezi těmito tábory, kteří však mají blíž k oné sousedské komunitě, ale není tomu tak vždy, jsou knowledge „workers“, např. badatelé, spisovatelé a zaměstnanci na dálku (teleworking) pracujících na svých knihách, výzkumech a analýzách, kteří do města zajíždějí. Mají rádi jejich charakter a dynamiku, zajdou tu a tam do kavárny či do obchodu, aby pak ještě tentýž den nebo po pár dnech se vraceli zpět do mikroregionu, kde žijí. Používám zde tento termín v trochu jiném, a přesto podobném významu slova, jako velmi malém území několika vesnic a přilehlých luk, polí a pastvin, kterých může být v regionu hned několik. Může být vymezen nějakou tradicí, historií nebo i podnikatelským záměrem na rozvoj služeb a podnikání na daném území, ale zde ho chápu jako subjektivní vymezení kraje nebo území pro toho kterého obyvatele.


14

Josef Straka

Absurdity a trhliny na úrovni makroregionů Největší trhlinou současnosti je zející propast mezi bohatým a chudým světem. Problémy Afriky, tak jak ukazují poslední komentáře a texty kolem jednání G8 v Gleneagles v červenci 2005, že chudoba Afriky se stále více prohlubuje, a není schopna splatit své dluhy, které si jistě určitou měrou způsobila sama, a to přebujelou korupcí a neexistencí právního státu a „spravedlivého“ podnikatelského prostředí a neexistencí spravedlivého obchodování tzv. fair trade, ale větší měrou exploatací bohatých států díky přesouváním „špinavých“ výrob, ať už z hlediska dopadů na prostředí a na člověka nebo i finančních spekulací, ne vždy odbornou pomocí světových organizací, která financovala někdy jen proto, aby financovala, aby se nemohlo tvrdit, že se na chudé země absolutně zapomíná, ale jejich pomoc se často míjela účinkem, protože chyběli experti hluboce ponořeni do problematiky, lidé velmi dobře znající daný region, protože se také ale neptala místních, a to skutečně místních lidí, co chtějí a s čím chtějí především pomoci a hlavně jak jim pomoci prodat produkty na světových trzích. Současně nepodporovala místní zaměstnanost a místní podnikání, a tak peníze bohužel končily v rukou vládců a jejich známých a známých těchto známých (více Stiglitz, kapitola 8, 2003).

Absurdita globální ekonomiky Absurditou je, že když hovoříme o globální ekonomice, tak dvě třetiny obyvatel planety k ní mají velice daleko, anebo, a to je horší, na ně nezamýšlené důsledky a špatná rozhodnutí prvního světa dopadají a mění jejich navyklé způsoby života a nutí je chtě nechtě se přizpůsobovat, aby se aspoň udržely nad hladinou, i když ne právě se zvednutou hlavou. Tato zdánlivě konečná etapa dějin, etapa všeobecného vítězství neoliberalismu, vytváří nekonečně mnoho disparit a chudý svět se pomalu začíná otáčet zády, protože již částečně ztratil důvěru, ztratil důvěru i ve své zkorumpované vlády nebo tento svět nevěří už ani sám sobě, a tak tápe a neví jak dál. A tak za tento svět začínají pomalu hovořit ti, které si nikdo hovořit a především konat nepřeje, jako jsou náboženští fundamentalisté a fanatici. Z poslední doby je možné uvést namátkou vítězství velmi konzervativního kandidáta na úřad prezidenta v Íránu a především islámské teroristy, kteří jsou možná onou, avšak dosti brutální, reakcí na problémy, které by se měly řešit, ale už jsou bohužel na problémech třetího světa tito lidé absolutně nezávislí a odtažití. Jdou si svou vlastní cestou a chtějí především šířit nejistotu všudypřítomného strachu v tzv. “bohatém světě“, jak to dokazují např. projevy terorismu v New Yorku, Madridu a Londýně a na dalších místech planety. S projevy náboženskému fanatismu se však můžeme setkat i jinde, například v USA ve spojení s hnutím Promise Keepers a jinými velmi konzervativními společenstvími všude po celém světě. Jiným projevem současného fundamentalismu je spotřební ideologie, kdy nakupování se stává až náboženstvím a kultem, a John Urry to vystihuje ve své výstižné kontradikci McWorld versus Jihad. Tyto problémy mohou řešit různá jednání a konference, spíše velmi mnoho


15

Josef Straka

jednání na globální konferencích o této problematice a pak, a to především, konkrétní a dlouhodobá práce v jednotlivých regionech, mikroregionech a obcích ve třetím světě v akceptaci raději pomalejšího, ale efektivnějšího řešení problémů než jednorázové a často jen krátkodobé vyřešení situace. Toto vše však může dostat i dosti pejorativní nádech: problém je Afrika a my to musíme takříkajíc nějak „sfouknout ze stolu“. V současné době by měla probíhat efektivní globální strategická diskuze o tom, jak celosvětové problémy skutečně řešit globálně a jak umožnit co nejvíce lidem se na řešení těchto problémů podílet a skutečně je efektivně vyřešit. Jinak zůstanou tzv. „výhody“ globalizace pouze a postupně čím dál tím více stále menší skupině lidí, a naopak čím dál tím více bude nabývat pocit, že se jich to naprosto netýká. Výkonový svět tak bude stále více a tíživěji dopadat na obyvatele, kteří žijí třeba jen o několik stovek kilometrů dál.

Jedna absurdita na závěr Je paradoxní, že stále jistá část snah o nalezení paralelnosti a alternativnosti ke zjevným absurditám našeho světa je marginalizována a bagatelizována, ač se s jejími projevy můžeme setkávat stále častěji. Absurdní je též v této souvislosti bagatelizace dnešní aktivistické kultury, ať už jako kultury nebo ještě více jako ekonomické substruktury a ekonomické subkultury. Aktivismus, v tomto kontextu, je nejčastěji chápán jako svobodná aktivita lidí na bázi absolutního nenásilí-nonviolence direct action a vysloveně s proaktivními tendencemi pro rozvoj přímé demokracie a občanské společnosti. Lidé žijící alternativními, rozuměj různě alternativními, způsoby života nechtějí jít tou stejnou cestou vytyčenou na bázi: výroba–dosahování kariéry a(nebo) ekonomický úspěch– spotřeba–zábava a opět výroba. Chtějí svůj život položit na základě přímých akcí pro trvalou udržitelnost v odvětvích a činnostech, kterými se zabývají. Podporují a rozvíjejí ekonomiku permanence tak, jak ji definoval E. F. Schumacher, jako ekonomiku, která je dlouhodobě udržitelná a zároveň prospěšná jak pro prostředí, tak i pro člověka. Shodnou se na podpoře lokálního trhu s místními produkty, lokální zaměstnanosti a místního podnikatelství, a to posunem k principům sítí vzájemné pomoci a práce. V sítích (i sociálních, nebo právě naopak nejvíce v nich) a to jak v komunitě, komunitách, tak především na globální úrovni (více T. Jordan, Activism, 2002).


16

Josef Straka

LITERATURA http://www.mural.uv.es/Anlisvii/4_characters.htm, str.1, text Evy Vratilové: The Absurdity of Samuel Beckett, staženo 2. 2. 2004 http://www.samuel-beckett.net/CH_3.htm, str.1–2, staženo 27. 7. 2005 STRAKA, J.: Absurdita v ekonomice ve vztahu k životnímu prostředí. In: Ekologia spolezna, Jagellonská univerzita, Krakov: Ekopsychologia, 2004, strany 131–136 http://www.encyclopedia.adoption.com/entry/disruption.html, staženo 10.5.2005 Dokument Století lidí, díl 4.: Práce, vysíláno na ČT 2, září 1998 FUKUYAMA, F.: The end of history. USA: Penguin Books, 1999 TAPSCOTT, D.: Digitální ekonomika. Praha: Computer Press, 1999 HEIDEGGER, M.: Bytí a čas. Praha: Filozofia, 1997 STRAKA, J.: Hotel Bristol – existenciální texty. Praha: Cherm-Medard, 2004 Interní sdělení dr. Tamary Hrachovinové, Krakov 22. 10. 2004 a dr. Ivany Knotkové, Praha 26. 7. 2005 URRY, J.: Consuming Places. London: Oxford Press, 1996 JORDAN, T.: Activism. London: Reaktion Books, 2002 STIGLITZ, J.: Jiná cesta k trhu – hledání alternativy k současné podobě globalizace. Praha: Prostor, 2003


17

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Psychologická řada 2006

Josef Straka


18

ABSURDITY A SOCIÁLNÍ DISRUPCE VE VÝKONOVÉ SPOLEČNOSTI Josef Straka

Edice PSSS Psychologiská řada PSY 001 Redakční rada Ilona Gillernováxxx Lenka Šulová Jaromír Janoušek Korektor Stanislav Pscheidt Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

Josef Straka


19

Josef Straka


20

Josef Straka

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents