PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada TER–031

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA V PRVNÍCH 100 DNECH PO STALINOVĚ SMRTI (BŘEZEN – ČERVEN 1953) Michal Reiman

Teritoriální řada TER-031

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2006

u

Národnostní otázka

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Michal Reiman 2006 ISSN 1801-5999

Michal Reiman


3

Michal Reiman

Národnostní otázka v 100 dnech po Stalinově smrti (březen – červen 1953) MICHAL REIMAN, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The first days after Stalin’death were typical of the struggles on the top of the CPSU leadership, which ended with removal and execution of L. P. Beria. The role of this man in dramatical weeks after March 1953 has been a matter of discussions among historians. Some authors claim that Beria could start wide reaching reforms of the Soviet system and the Soviet bloc, while others assert he was just doing all of it just because he wanted to keep himself in power. The paper elucidates some interesting aspects of the nationality question as one of the fields where Beria attempted to get through against his rivals and where he also failed. Keywords: Stalin, nationality question, Soviet Union, de-Stalinization

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ (Michal Reiman, IMS UK FSV, U kříže 8, 158 00, Praha 5, telefon 251 080 307, fax 251 620 294, email: [email protected])


4

Michal Reiman

Národnostní otázka v 100 dnech po Stalinově smrti (březen – červen 1953) O SLOŽITOSTECH TÉMATU Když v březnu 1953 zemřel Josef V. Stalin, vedoucí jádro KSSS tvořili čtyři muži: Georgij M. Malenkov, Lavrentij P. Berija, Nikita S. Chruščov a Nikolaj A. Bulganin. Na společném zasedání ÚV KSSS, Rady ministrů a Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, které se konalo těsně před Stalinovým úmrtím, k nim přistoupil Vjačeslav M. Molotov, odstraněný Stalinem v říjnu 1952 ze sovětského vedení1. Politickou iniciativu převzala dvojice Malenkov a Berija, která v prvních 100 dnech po Stalinově smrti navrhla značný počet personálních a politických změn. Ačkoli mnohé z nich se dotýkaly podstaty dosavadní sovětské politiky, zůstaly přesto v literatuře nedoceněny. Příčinou byl odmítavý postoj vůči jejich původcům a autorům, Berijovi a Malenkovovi, jimž byl přisuzován hlavní podíl na nezákonnostech posledního stalinského patnáctiletí2.

1

Molotovův vliv byl založen na jeho popularitě u obyvatelstva a v aparátech moci, neboť od počátku 30. let byl pokládán za nejvýznamnější osobnost SSSR vedle Stalina. Protože současně se zmíněnou „rehabilitací“ Molotova byl obnoven také vliv dalších, „starších“ členů vedení – Lazara M. Kaganoviče a Klimenta J. Vorošilova – Molotov mohl ve vedoucích orgánech počítat s jejich podporou. Mezi „rehabilitované“ členy vedení patřil i Anastas I. Mikojan, odstraněný Stalinem z vedení spolu s Molotovem. Jeho postoje se však vyznačovaly přizpůsobivosti a tak se orientoval na Malenkova a Beriju, později na N. S. Chruščova. 2 Platí to o většině ruských i zahraničních historiků, kteří o tomto období píší nebo se o něm zmiňují. Opírají se o tradici Chruščovovy interpretace Beriji. Podíl Beriji a Malenkova na represích a popravách v Stalinově době je velký a nesporný, i když srovnatelný s podílem dalších členů sovětského vedení: Molotova, Kaganoviče, Vorošilova, Ždanova a – pokud jde o represi v Moskvě a na Ukrajině – také Chruščova.Vedle literatury, odmítající Beriju, se v posledních letech objevily práce, usilující o diferencovaný postoj. Iniciativa patří petrohradskému historikovi Borisovi Starkovovi (Starkov, B. Sto dnej „lubjanskogo maršala“. In Istočnik, 1993, no. 4.). Vznikla ovšem i literatura apologetická. Vedle vzpomínek Berijova syna Serga (Berija, S. Moj otěc – Lavrentij Berija. Moskva: Sovremennik, 1994), lze jako nejvýraznější ukázku uvést knihu z pera Nikolaje Rubina (Rubin, N. Lavrentij Berija – mif i real´nost´. Moskva–Smolensk: OlimpRusič, 1998). Chudá je literatura o Malenkovovi a jeho podílu na represi v poválečné době.


5

Michal Reiman

Tento stav myslí vyžaduje několika úvodních poznámek. Významné místo v sovětské politice získali Malenkov a Berija na podzim 1938, když ze Stalinova pověření připravili a uskutečnili opatření, která zastavila vlnu hromadného teroru, rozpoutaného samým Stalinem v polovině 30. let. Malenkov tehdy vykonával funkci vedoucího oddělení vyšších stranických kádrů ÚV VKS(b), Berija byl čerstvě jmenovaným náměstkem, potom lidovým komisařem (ministrem) vnitra. Zastavení hromadného teroru znamenalo značné ulehčení pro zemi, nicméně nevedlo k nastolení zákonnosti; Stalin si nadále ponechal právo rozhodovat o popravách a věznění svých odpůrců i lidí, kteří se mu z různých důvodů znelíbili. Berija jako lidový komisař vnitra tyto Stalinovy pokyny plnil, případně navrhoval represivní opatření, účastnil se výslechů a osobně používal brutální násilí3. Z titulu funkce lidového komisaře vnitra řídil Berija státní bezpečnost od podzimu 1938 do února 1941 a od podzimu 194l do dubna 19434. Z rozhodnutí politbyra před válkou zajišťoval popravy zajatých polských důstojníků a hromadné represe proti obyvatelstvu nově připojených západních území; za války se podílel na uskutečnění represivních a trestných opatření, jimiž byl zastaven hromadný útěk armády před Němci, a na vysídlení četných národů, které se podle sovětského vedení dopustily kolektivní „vlastizrady“. Z funkce ministra vnitra byl odvolán koncem roku 1945 a krátce na to byl z funkce odstraněn i ministr státní bezpečnosti Vsevolod N. Merkulov, čímž Berija ztratil větší část možností bezprostředně působit na činnost bezpečnostních orgánů5. Do funkce ministra státní bezpečnosti Stalin dosadil náčelníka vojenské kontrarozvědky „Smerš“ Viktora S. Abakumova, jehož se Berija obával6.

3

Používat násilí vůči vyšetřovaným Stalin výslovně doporučil v roce 1937 a své rozhodnutí v kategorické formě potvrdil po nástupu Beriji do funkce /10. 1. 1939/. Jakovlev, A.N. (red.). Reabilitacija: Kak eto bylo, mart 1953–fevraľ 1956. Dokumenty. Sv. 1. Moskva: MFD, 2000, s. 347. 4 Správa státní bezpečnosti byla v roce 1941 a opět v roce 1943 vyčleněna z ministerstva vnitra a tvořila samostatné ministerstvo, nad nimž Berija vykonával obecný dohled. Podle Beriji spojení lidových komisariátů vnitra a bezpečnosti a armádní kontrarozvědky na podzim 1941 reagovalo na hromadný útěk vojáků i jednotek z pozic v prvních měsících války; bylo zrušeno v roce 1943. Jakovlev, A.N. (red.). Lavrentij Berija. 1953: Stenogramma ijulskogo plenuma CK KPSS i drugije dokumenty. Moskva: MFD, 1999, s. 79. Správu státní bezpečnosti od počátku roku 1939 do jara 1946 vedl Vsevolod N. Merkulov, který po větší část roku 1941 a v letech 1943–1946 vykonával funkci ministra státní bezpečnosti. 5 Odvolání Beriji bylo zdůvodněno jeho „přetížeností“ jinou prací, Merkulov byl odvolán, neboť údajně nedokázal odhalit „škůdcovství“ v leteckém průmyslu a v letectví, na něž dohlížel Malenkov. Obě odvolání byla hodnocena jako těžké porážky Beriji. Jeho politický vliv v sovětském vedení přechodně upadl a zčásti se obnovil až roku 1948. 6 Ačkoli se v literatuře občas hovoří o spolupráci Beriji s Abakumovem, Abakumova pro funkci v bezpečnosti kvalifikovala především skutečnost, že v lidovém komisariátu (ministerstvu) obrany byl podřízen bezprostředně Stalinovi, a nebyl závislý na Berijovi. O vztazích mezi Abakumovem a Berijou viz V. N. Merkulov. Kozlov, V.A. (red.). Neizvestnaja Rossija; XX vek. Sv. III. Moskva: Istoričeskoje nasledije, 1993 s. 73–75.


6

Michal Reiman

Ačkoli se v četných pracích tvrdí, že Berija i nadále rozhodujícím způsobem ovlivňoval bezpečnost, nebylo žádné z těchto tvrzení dosud přesvědčivě doloženo7. Po roce 1945 se Berija věnoval především sféře hospodářské politiky a byla mu svěřena péče o atomový a vodíkový „projekt“, jejichž řízení se úspěšně zhostil. Na jaře 1953 Berija již jako klíčová osobnost nového sovětského vedení byl Chruščovem obviněn ze spiknutí, jehož cílem mělo být uchopení moci, ze špionáže a amorálního chování a v politickém procesu v prosinci 1952 odsouzen k trestu smrti. O Berijově podílu na zločinech stalinské doby se žaloba zmiňovala pouze okrajově a jako jejich hlavního původce Chruščov Beriju vylíčil až po procesu. Jeho líčení mělo přitom ospravedlnit Berijovu popravu a exkulpovat členy sovětského vedení ze spoluzodpovědnosti na nezákonnostech a teroru. Tímto líčením se kriticky zabývaly teprve práce, které se objevily po polovině 90. let8 20. století. Méně problematická se původně zdála Malenkova činnost, jemuž Stalin od roku 1949 svěřil roli svého hlavního mluvčího a zástupce. Z tohoto pověření vyplynula Malenkova klíčová role v realizaci represivních opatření, iniciovaných Stalinem. Získala mu pověst antisemity a později umožnila Chruščovovi, aby ho vylíčil jako strůjce tzv. Leningradského případu, v němž byli v roce 1949 odstraněni z vedoucích pozic příslušníci mladší funkcionářské generace a část z nich popravena9. Pro situaci v sovětském vedení přitom bylo typické, že tuto neblahou roli Malenkov spojoval s výhradami vůči Stalinově politice. O jeho podílu na represi za Stalina se tak hovořilo pouze epizodicky a v době, kdy byl souzen Berija, jeho autorita, jako vůdčí osobnosti ve vládě, byla dokonce chráněna. Po čase ovšem byl také Malenkov z vedoucí funkce odstraněn a Chruščov mu přiřkl roli „Berijova 7

Berija v této době ovlivňoval dění ve státní bezpečnosti jako jeden z prominentních členů sovětského vedení; mohl její činnost ovlivňovat také prostřednictvím svých někdejších spolupracovníků, pokud v ní nadále působili, resp. na základě spolupráce s Malenkovem; neměl však kompetenci rozhodovat, tím méně rozkazovat. Dokumentární soubor „Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR 1945–1953“ (Chlevnjuk, O.V. /red./. Moskva: ROSSPEN, 2002). který dokládá rozdělení kompetencí mezi členy sovětského vedení, neobsahuje žádné usnesení, jimž by byl Berija ve vládě nebo v politbyru pověřen dohledem nad státní bezpečností; Dějiny ruské státní bezpečnosti (Bajguzin, R.N. /red./. Gosudarstvennaja bezopasnosť Rossii: istorija i sovremennosť. Moskva: ROSSPEN, 2004) výslovně uvádějí, že v roli kurátorů státní bezpečnosti se po válce vystřídali Alexej A. Kuzněcov, G. M. Malenkov a N. A. Bulganin (s. 588). Rozhodující role v dohledu nad bezpečností ovšem náležela Stalinovi, který dbal na to, aby do bezpečnosti nezasahovali „nepověření“. Na řešení bezpečnostních záležitostí se Berija v této době prokazatelně podílel dvakrát: 1951 se spolupodílel na odvolání z funkce V. S. Abakumova a na následující reorganizaci ministerstva; koncem roku 1952 zřejmě zasahoval do Stalinem iniciovaného „případu lékařů“. Podrobnosti neznáme, indicie však dávají tušit, že jeho postoj vůči Stalinovi nebyl zcela souhlasný. 8 Chruščovova verze událostí není v historiografii opuštěna ani dnes. Viz např. fundovanou práci Williama Taubmana Khruscev: The Man and His Era. New York–London: W.W. Norton and Company, 2003. 9 Působil jako Stalinův emisar za jeho tažení proti leningradským funkcionářům KSSS a podílel se na jejich zatčení („Leningradský případ“). V letech 1948–1953 měl v aparátu ÚV jednu z klíčových rolí v organizaci antisemitské kampaně proti „kosmopolitismu“ a potom i „sionismu“, byl pokládán za iniciátora antisemitsky zdůvodněného pogromu v sovětské bezpečnosti v červenci 1951 (odvolání a zatčení Abakumova), na jaře a v létě 1952 se aktivně podílel na zajištění procesu proti Židovskému protifašistickému výboru atd.


7

Michal Reiman

pomahače“. Ačkoli Malenkov nebyl jako Berija démonizován, hodnocení jeho činnosti nicméně vyznělo velmi negativně. Diferencovanější pohled na jeho činnost se v literatuře objevil teprve v poslední době, je však většinou veden snahou části ruských historiků vylíčit ho jako nositele pozitivních obsahů v obratu 1953, a eliminovat tím nutnost pozitivně se zmiňovat o Berijově činnosti. Tyto poznámky o roli Beriji a Malenkova jsou potřebné, neboť hodnocení jejich role výrazně ovlivňuje líčení změn v sovětské politice, které nastaly po Stalinově smrti. Činnost Beriji a Malenkova v poválečné době nelze redukovat na jejich podíl na stalinské represi. Četná koncepční rozhodnutí i konkrétní opatření, které vytvořily obsah obratu 1953, zřejmě diskutovali ještě za Stalinova života, nejspíše od roku 195110. Vystupovali sice navenek jako loajální Stalinovi spolupracovníci, lze však důvodně předpokládat, že s jeho politikou v řadě bodů nesouhlasili a připravovali alternativní řešení. To jim umožnilo chopit se bezprostředně po Stalinově smrti iniciativy, zrušit velkou část Stalinových organizačních a personálních rozhodnutí a vytvořit předpoklady pro změnu sovětského politického kurzu. Platí to především o revizi konfrontační mezinárodní politiky, která si vyžádala enormní finanční a materiální náklady, o odstranění zdrojů nebezpečného napětí v Koreji (jednání o příměří), na Blízkém východě (normalizace vztahů s Izraelem, Tureckem apod.) a na Balkáně (zmírnění konfliktu s Jugoslávii). Naznačili ochotu celkově zlepšit vztahy se západními velmocemi, především s USA a Velkou Británii, a uvažovali o eventualitě dohody o Německu11. Jejich návrhy na změny v zahraniční politice přihlížely k vážným disproporcím v hospodářství zemí sovětského bloku a k napětí v sociálním životě, vyvolaném stagnací, resp. poklesem životní úrovně a násilnou socializaci drobného podnikání. Navrhovali proto změnu hospodářských priorit – upřednostnění zemědělství, spotřebního průmyslu a bytové výstavby a revizi socializačního kurzu.

10

Někteří historici [např. Žukov, J. N. Tajny Kremlja. Stalin, Molotov, Berija, Malenkov. Moskva: Terra, 2000; Inoj Stalin; Političeskije reformy v SSSR v 1933–1937 gg. Moskva: Vagrius, 2003] líčí vztahy Beriji a Malenkova jako antagonistické. Avšak Berijův dopis z vězení 1. 7. 1953 (Jakovlev A.N. /red./. Lavrentij Berija. 1953, s. 76–78) svědčí spíše o opaku. Výhrady Malenkova a Beriji vůči Stalinově politice se zřejmě hromadily od tajné porady vedoucích činitelů sovětského bloku dne 8. 1. 1951, která znamenala orientaci na vyhrocení mezinárodního napětí a způsobila extrémně disproporční vývoj národního hospodářství. Lze předpokládat, že se úvah o politických změnách účastnili také Mikojan a epizodicky Chruščov; ve svých vzpomínkách se výslovně zmiňují o Berijových kritických poznámkách na Stalinovu adresu. Střet o povahu bezpečnostní politiky se zřejmě rozvinul po zatčení ministra Abakumova v červenci 1951 a Berija byl po určitou dobu ohrožen zatčením. Tento spor lze zčásti vysledovat z některých okolností, za nichž se odehrál proces proti Židovskému protifašistickému výboru (v červnu a červenci 1952), a zejména tzv. „případ lékařů“ (podzim 1952 a leden–únor 1953). Odpor vyvolával také údajný Stalinův záměr odstranit Molotova a Mikojana atd. 11 Zahrnovala i eventualitu sjednocení Německa (viz Reiman, M. Berija, Malenkov und die deutsche Einheit: Ergänzungen zur Diskussion über die sowjetische Deutschland-Note. In Deutschland Archiv, 1999, vol. 32, no. 3, s. 456–460). Autor zmíněné stati citoval z materiálu, o němž předpokládal, že je návrhem Malenkovova projevu na nekonaném zasedání ÚV na jaře 1953. Podle pozdějšího zjištění A. M. Filitova mělo jít o Malenkovův výklad sovětské politiky na schůzce sovětského a maďarského vedení v červnu 1953. Filitov ovšem neuvedl důvody, které ho vedly k tomuto zpřesnění, návrhy na sjednocení Německa byly totiž sovětským vedením již koncem května 1953 odmítnuty, a není proto zřejmé, jak se mohly dostat do Malenkovova výkladu, který měl být přednesen na schůzce, konané 12. 6. 1953.


8

Michal Reiman

Doporučovali přihlédnout ke zkušenostem z někdejšího sovětského NEPu dvacátých let, tj. k tržním faktorům v ekonomice12. Konečně oba, a zejména Berija, se tvrdě distancovali od „kultu osobnosti“. Útočili tím proti nedůvěře značné části obyvatelstva ve schopnost sovětského vedení spravovat zemi bez Stalina, současně se však snažili zpochybnit stalinskou vládní praxi, založenou na hromadné represi a zvůli13. Některé z navrhovaných změn se přitom pokoušeli přenést i do zemí sovětského bloku a odstranit od moci řadu „tvrdých“ stalinistů, což platilo především o Německu (Walter Ulbricht) a o Maďarsku (Matyas Rakosi)14. Všechny tyto změny vytvořily pak obecný rámec, v němž se začalo uvažovat i o korekturách v národnostní politice. Ponechme zde stranou zkoumání motivů, které Beriju a Malenkova vedly. Jsou v literatuře většinou znevažovány, i když tyto úsudky nejsou zpravidla doloženy dostatkem věrohodných svědectví15. Důležitější se jeví otázka, zda Berija a Malenkov měli pro tak radikální změnu, o jakou usilovali, v roce 1953 dostatečně silnou a trvalou politickou a mocenskou základnu. Malenkov byl aparátním politikem, opíral se především o horní vrstvu stranického aparátu, která neprahla po radikálních změnách. Avšak i od této své opory se Malenkov po Stalinově smrti nechal oddělit: převzal funkci předsedy Rady ministrů a křeslo úřadujícího tajemníka strany uvolnil Chruščovovi; ten již zakrátko stranický aparát jako Malenkovovu oporu neutralizoval. Berija, na rozdíl od Malenkova, v ústředním stranickém aparátu nikdy nepůsobil a neměl zde žádnou významnější pozici. Zůstával i v Moskvě „národním kádrem“, který se do popředí dostal se Stalinovou podporou. Svou politickou a kádrovou základnu měl Berija v Zakavkazsku a odtud si přiváděl i své moskevské spolupracovníky. Jeho snaha navázat na Stalinovu intenci a přenést mocenské centrum z půdy strany na půdu vlády a státních institucí

12

Návrhy na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR přednesl Malenkov již po Berijově zatčení. Není však pochyb, že původně šlo o společný návrh Malenkova a Beriji (Jakovlev, A.N. Lavrentij Berija. 1953, s. 403 pozn. 30). O řešení situace v zemědělství na zasedání ÚV KSSS v záři 1953 referoval také Chruščov, jeho návrhy však nebyly zcela totožné s Malenkovovými návrhy. Na zasedání ÚV KSSS v lednu 1955 Chruščov pak označil Malenkovovy návrhy za pravicové. 13 Stalinův pohřeb se konal 9. března 1953. Hned tento den Berija propustil z vazby Molotovovu manželku Polinu Žemčužinovou, která byla od roku 1949 vězněna na Stalinův pokyn. Čtyři dny na to Berija nařídil vytvoření rezortních komisí pro přešetření důležitých bezpečnostních „případů“ poválečné doby. Dne 26. března následoval jeho návrh na amnestii, která se dotkla více než milionu trestanců, a o několik dní později usnesení zastavit vyšetřování „případu lékařů“. Rehabilitace zůstaly v popředí jeho pozornosti i v následujících týdnech. Spisovatel Konstantin Simonov vzpomínal, že krátce po rehabilitaci lékařů, tj. v dubnu 1953, se členové ÚV KSSS mohli – nejspíše z iniciativy Beriji – seznámit s dokumenty o Stalinově podílu na tomto „případu“ a na nezákonných metodách vyšetřování (Viz Simonov, K. Izbrannoje: Stichotvorejina i razmyšlenija. Jekatěrinburg: U-Faktorija, 2005, s.532n). 14 O změnách ve své politice sovětské vedení počátkem července 1953 (krátce po zatčení Beriji) informovalo nového čs. prezidenta Antonína Zápotockého. Za jeho návštěvy v Moskvě nešlo bezprostředně o kádrové změny, ale o přenesení nové koncepce sovětské politiky do ČSR; sovětské vedení přitom nepodniklo žádné konkrétní kroky, aby zastavilo stále neuzavřený „případ Slánského“. 15 Většina zmíněných hodnocení je odvozena z rituálních výkladů a formulací Chruščovovy doby, jimž se přizpůsoboval značný kruh veřejných a politických činitelů a občanů. Osobní charakteristiky Beriji se většinou opírají o tvrzení Chruščova a jeho politického okolí a jsou silně poznamenány osobní řevnivostí i záští. Za důvěryhodné lze proto pokládat pouze část těchto svědectví.


9

Michal Reiman

mu na jeho beztak chabých sympatiích v ruském stranickém prostředí nepřidala. Přitom neměl silnou pozici ani ve vládním aparátu: řídil totiž jeho velmi specifické úseky, které málo ovlivňovaly vnitropolitický poměr sil. Ministerstvo vnitra, které bylo v roce 1953 spojeno se státní bezpečností, převzal po osmileté přestávce, v níž se kádrové složení obou rezortů značně změnilo. Podporovala ho tak pouze část vedoucích pracovníků jeho ministerstva a toto ministerstvo se navíc netěšilo oblibě u obyvatelstva, ani u intelektuálních elit. Po nástupu do funkce Berija sice podnikl radikální kroky, které měly rezort personálně obnovit a zredukovat jeho trestné pravomoci, důsledky těchto změn se však mohly projevit teprve po delším čase. A tak Berijovo politické zázemí v obratu 1953 zůstávalo nepřiměřeně slabé a neodpovídalo jeho momentálnímu postavení ve vedení; Berija přitom nevyzařoval žádné osobní charisma, které by bývalo mohlo kompenzovat slabost jeho mocenské opory16. Byl silně závislý na podpoře dalších členů vedení, především Malenkova a Chruščova. Ruská politická elita si však nepřála žádnou vládu, již by nevedl rodilý Rus, a dobře si uvědomovala, že se za vládní kombinace Malenkov–Berija ústřední postavou vlády stane Berija. Síly, jimiž disponovali Malenkov a Berija, tak zdaleka nestačily, aby zajistily úspěšnou realizaci jejich návrhů, i když jejich momentální postavení jim umožnilo iniciativy, které výrazně ovlivnily směr dalšího vývoje SSSR.

NÁRODNOSTNÍ PROBLÉMY SSSR V POVÁLEČNÉ DOBĚ V souhrnu změn, které v roce 1953 iniciovali Berija a Malenkov, zůstaly změny v národnostní politice pouze na okraji. Jejich původcem byl především Berija; Malenkov o ně neprojevil větší zájem a později se od nich distancoval. Ovlivnily ho postoje velké části ruského nebo rusifikovaného vedoucího stranického kádru, který byl jeho hlavní oporou. Jistou roli zřejmě sehrála i Malenkovova spoluzodpovědnost za antisemitsky motivované represe, jejichž revize měla značný ohlas u veřejnosti. Konkrétní podobu poválečných národnostních problémů v SSSR ovlivnil souhrn změn, které způsobila předválečná a válečná léta. Utvářelo je několik důležitých komponent. Zaprvé šlo důsledky předválečné ekonomicko-sociální přestavby, násilně uskutečněné kolektivizace zemědělství a překotné industrializace. Přestavba rozbila tradiční řád a způsob života většiny národů SSSR a silně oklestila práva svazových republik a autonomních národnostních útvarů. Prudce vzrostl centralismus moci, která své hospodářské, sociální a politické záměry realizovala bez ohledu na národní hranice. Značně vzrostla mobilita obyvatelstva, které se stěhovalo (nebo bylo stěhováno) za hranice svého národního území, ve všech svazových republikách se výrazně zvýšil počet Rusů a Ukrajinců17. Ti se v novém národním prostředí usidlovali nadlouho, ne-li natrvalo, a měli lepší

16

Budiž zde zaznamenáno, že sdělení ministerstva vnitra, jimž se zveřejňoval zfalšovaný ráz „případu lékařů“, mělo mimořádný ohlas u veřejnosti a krátkodobě přineslo Berijovi popularitu. 17 Ukrajinci tehdy až na řídké výjimky ovládali ruštinu a v cizím národním prostředí se rychle rusifikovali.


10

Michal Reiman

kvalifikační a vzdělanostní předpoklady pro městská a správní zaměstnání než příslušníci titulárních národů. Vznikla základna pro postupující rusifikaci vedoucího personálu svazových republik. Ke změnám sociálním a etnologickým se přidružily hromadné represe 30. let, které silně zasáhly kulturní a politické elity všech národů SSSR18. Ačkoli ruské národní elity nebyly postiženy méně než elity jiných národů SSSR, důsledky represe se nejvíce projevily u národů, jejichž národní život nebyl ještě dosti rozvinut a zformován. Administrativní a institucionální struktura svazových republik a autonomií a jejich zákony a nařízení byly po přijetí „stalinské konstituce“ 1936 nejen unifikovány, ale také zglajchšaltovány19. V předvečer druhé světové války sovětské vedení ve snaze rozšířit svou politickou základnu ustoupilo navíc od své dříve zdůrazněně internacionální rétoriky a vyzvedlo význam ruské národně-politické tradice. Reagovalo tím sice mj. také na protislovanský a protiruský ráz nacistické ideologie, vytvořilo však pole pro oživení ruských nacionálních nálad. To silně zapůsobilo na atmosféru národnostních vztahů. Za války přispělo k nevyhraněnému postoji řady národů vůči nacistické agresi a ke kolaboraci jejich příslušníků s nacisty. Platilo to zejména o národech jižního Ruska islámského vyznání, které byly za zpětného postupu sovětské armády na západ „ztrestány“ kolektivním vysídlením ze svých historických vlastí, a o Němcích, sídlících v Rusku a na Ukrajině20. Konfliktnost národnostních problémů v předvečer války 1941 výrazně posílilo připojení území Západní Ukrajiny a Západního Běloruska, Pobaltí a Besarábie, anektovaných SSSR na základě německo-sovětských dohod z let 1939 a 1940. Působila přitom nejen sama anexe, ale také překotné zavádění sovětských mocenských a správních struktur a specifických forem sovětské ekonomiky. K tomu se přidružila preventivní represe, kterou si sovětské vedení chtělo zajistit bezpečné zázemí pro nadcházející válku. Postihla desítky tisíc lidí; obzvlášť silně přitom utrpěly národně-politické elity a vzdělané a hospodářsky silné vrstvy obyvatelstva. Na sklonku války sovětská armáda narážela tak na západě Ukrajiny na ozbrojený odpor ukrajinských vojenských formací i na různé formy partyzánské války. Ve stejném smyslu lze hovořit o Pobaltí. Ačkoli německá přítomnost nevedla k obnovení suverenity žádného z baltických států, značný počet jejich obyvatel přesto zachovával loajalitu vůči okupační moci nebo se dokonce „bránil“ postupu sovětské armády. Po válce trval v Pobaltí delší dobu stav skryté občanské

18

Podle Williama Taubmana např. na Ukrajině po příchodu Chruščova byli zatčeni nebo jinak odstraněni všichni členové politbyra, orgbyra a sekretariátu ÚV KS(b)U, celá ukrajinská vláda, všichni první a druzí tajemníci oblastních výborů VKS(b) a vedoucí političtí pracovníci na úrovni armádních sborů a divizí. Až na tři výjimky byli likvidováni všichni členové ÚV. V Kyjevě padla za oběť represím polovina členů strany. Represe slábly teprve od poloviny roku 1938, přesto však měly i v letech 1939 a 1940 značný rozsah (Taubman, W. Chruščov. Chap. VI. Praha: 2005). Taubman uvádí údaje o represi proti členům strany, mimořádně rozsáhlé byly ovšem postihy lidí, kteří nepatřili ke komunistickému establishmentu. 19 Méně se důsledky rusifikace projevily v Zakavkazí a především v Gruzii. Ovlivnily je zájmy silného „zakavkazského“ seskupení ve vedení VKS(b). Decimace národních elit v zakavkazských republikách byla sice rozsáhlá, nedoprovázela ji však stejná míra rusifikace. 20 V případě Němců nebyla zřejmě určující pouze obecná povaha represivní politiky sovětské moci, ale také snaha odreagovat „zradu“ Německa a podnítit protiněmecké nálady.


11

Michal Reiman

války, na něž sovětské úřady reagovaly represí, zostřenou o důsledky obnoveného budování sovětského hospodářského a správního řádu. Válečné vítězství proto ani zde nevedlo k uvolnění v národnostních vztazích21. Politicky nejpronikavěji v poválečném SSSR ovšem působila skutečnost, že válka výrazně zasáhla do složení politických elit a znatelně posílila jejich ruskou složku. Přispěla k tomu i skutečnost, že dvě další „slovanské“ sovětské republiky – Ukrajina a Bělorusko – byly nacisty zcela okupovány a jejich osvobození se uskutečňovalo z Ruska. Sebevědomí ruského establishmentu tím značně vzrostlo, cítil se vlastním vítězem války a očekával, že ho režim společensky a politicky honoruje. Tato nálada se promítla i do tehdejších Stalinových projevů, které hovořily o Rusech, jako o „nejvýznamnějším“ a „vedoucím“ národu SSSR22. To přirozeně nemohlo zůstat bez národně-politických důsledků. Znatelně vzrostlo obsazování nejrozmanitějších státních, hospodářských a společenských funkcí Rusy. Nešlo přitom pouze o funkce „svazové“, ale i o funkce ve svazových republikách. Platilo to zejména o západní části SSSR včetně západní části Ukrajiny a Běloruska23; stejné jevy se však daly pozorovat i ve Střední Asii, kde zůstalo mnoho „evakuovaných“, a v Zakavkazsku; Rusům namnoze patřila nejen vedoucí místa ve straně a ve vládě, ale i ve středním článku mocenských a správních aparátů. Mnoho ruských funkcionářů přitom neovládalo národní jazyky. Na Ukrajině a v Bělorusku, kde městské obyvatelstvo většinou mluvilo rusky, tento stav nebyl vždy zřejmý, o to více však nabýval na důležitosti v Pobaltí nebo v Besarábii, kde se obyvatelstvo dorozumívalo vlastní řečí. Nový stav věcí se promítl i v zesíleném tlaku na rusifikaci vrcholných orgánů vládnoucí strany a státu. Ostří tohoto tlaku směřovalo proti „Kavkazanům“ (Stalinovi, Berijovi, Mikojanovi). Ti v nich sice nebyli početnou vrstvou, tvořili nicméně vlivnou skupinu ve vládnoucí „pětce“, která si udržovala kontrolu nad sovětským vedením24. O změnu na špici režimu usilovali původně zejména příslušníci nové ruské funkcionářské generace, která dozrála za války (Alexej A. Kuzněcov, Michail A. Suslov, Alexej N. Kosygin, Michail I. Rodionov, Georgij M. Popov, Petr S. Popkov a další), a někteří starší členové vedení, kteří ztratili vliv a snažili se obnovit své pozice (Andrej A. Ždanov, Nikolaj A.Vozněsenskij a také

21

L. P. Berija v materiálu o politické a hospodářské situaci v západních oblastech Ukrajiny např. uvedl, že v letech 1944–1952 bylo různými formami represe postiženo na 500 tis. občanů, z nichž 134 tis. bylo zatčeno, 153 tis. zabito a 200 tis natrvalo vystěhováno z Ukrajiny. Pro Litvu Berija uváděl, že ve stejných letech zde bylo postiženo na 270. tis. lidí, tj. zhruba 10 % obyvatelstva. (Jakovlev, A.N. /red./. Lavrentij Berija. 1953, s. 49, 53). 22 Viz Stalin, I. O Velikoj otěčestvěnnoj vojně Sovětskogo Sojuza. Moskva: OGIZ-Gospolitizdat, 1946, s. 173. 23 Uplatňovala se praxe, že první tajemník KS, resp. předseda vlády patřili k titulární národnosti; Rusové byli jmenováni do „ústraní“, na „druhé“ místo úředního řebříčku. Na Ukrajině, v Moldávií, v Bělorusku a v Karelo-Finské republice na první místa se za Stalina většinou jmenovali Rusové. Sahalo se i k praxi, kdy na vedoucí místa byli jmenováni příslušníci „netitulárních národů“; ti v prostředí jiné republiky působili jako „Rusové“. 24 Pětku, soustředěnou za války ve Státním výboru obrany, tvořili Stalin, Molotov, Berija, Malenkov a Mikojan. Členů vrcholného grémia, tj. politbyra, bylo celkem jedenáct. Kalinin zemřel v roce 1946, Andrejev a Vorošilov ztratili vliv pro nemoc, resp. stáří, Chruščov byl na Ukrajině a do moskevské politiky zasahoval teprve od roku 1950. V té době již ovšem byli mrtví i Ždanov a Vozněsenskij, kterého nechal Stalin popravit.


12

Michal Reiman

Nikita S. Chruščov). Zůstávali sice loajální vůči Stalinovi, usilovali však o vytvoření podmínek, za nichž by byl zajištěn přechod vedení „po Stalinovi“ do „ruských rukou“. Do popředí tlačili V. M. Molotova jako populární osobnost, chtěli však především upevnit vlastní pozice, obnovit a omladit složení ÚV a vytvořit ústředí ruské strany, které by zakotvilo jejich postavení25. Stalin, jehož zdravotní stav se od války zhoršoval, hrál složitou hru. Usiloval o rozštěpení vedoucího jádra, které se zformovalo za války, o potlačení vlivu Malenkova a Beriji a o izolaci Molotova; vyzvedával proto do popředí Ždanova a Vozněsenského a umožňoval nástup „mladých“ do funkcí26. Svého cíle však dosáhl pouze částečně, neboť „mladí“ se aranžovali s Molotovem a stali se tak důležitým mocenským faktorem. Proto Stalin již zakrátko upustil od jejich podpory a uvolnil si ruce pro zásah proti formující se „ruské straně“. V roce 1948 odstranil z klíčových pozic ve vládě Molotova a Vozněsenského a v aparátu ÚV Ždanova a Kuzněcova. Jeho útok pokračoval i v roce 1949 a vyústil ve zkonstruování tzv. „leningradského případu“, o němž již bylo hovořeno27. V přeskupeném sovětském vedení získal klíčovou pozici Malenkov, ve vládě Stalin tlačil do popředí nevýrazného a nesamostatného Nikolaje A. Bulganina. Vliv si upevnil také Berija, který působil v tandemu s Malenkovem28. Stalin ovšem dbal na to, aby se Berijův vliv nestal nadměrným. V roce 1950 toto vedení bylo ještě rozšířeno o N. S. Chruščova, kterého Stalin převedl z Ukrajiny na uprázdněné místo moskevského tajemníka VKS(b). Pro tuto chvíli to ovšem nikterak neměnilo povahu vedení. Chruščov přinášel do Moskvy značnou zkušenost samostatné řídící práce, byl však proslulý pro svou nevzdělanost a neotesanost a nezdálo se, že by mohl aspirovat na vedení státu. Vládnoucí garnitura působila tak především jako orgán, vykonávající Stalinovu vůli a jeho pokyny. Vzniklo svérázné provizorium: Stalin byl na odchodu, avšak vytvoření nového vedení státu bylo odročeno na neurčito. Tím byla odročena i „rusifikace“

25

Stranický sjezd se měl konat v roce 1947, z jeho konání však nakonec sešlo. Ve stejné době se uvažovalo o vytvoření ruského byra ÚV KSSS (viz Chruščov, N.S. Vospominanija: izbrannyje fragmenty. Moskva: Vagrius, 1997, s. 218n); zachoval se také dopis předsedy vlády RSFSR M. I. Rodionova Stalinovi ze 27. 9. 1947, který obsahuje shodný námět (Chlevnjuk, O.V. Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR 1945–1953, s. 246–247). 26 Vzestup Ždanova a Vozněsenského se odehrál na úkor Malenkova a Beriji. Do vyšších funkcí vedle Vozněsenského, který se stal členem politbyra, postoupili také A. A. Kuzněcov, G. M. Popov, A. N. Kosygin a M. A. Suslov. 27 Stalin odňal Molotovovi funkci místopředsedy vlády a řízení vlády předal trojici Malenkov, Berija a Vozněsenskij, čímž byla oklestěna také role Vozněsenského, jako dalšího místopředsedy. Ždanov byl zbaven vedení sekretariátu ÚV, jeho místo připadlo Malenkovovi; Kuzněcovovi byl odebrán dohled nad státní bezpečností a vedení kádrového odboru ÚV. Počátkem roku 1949 byli Molotov a Mikojan (kterého Stalin pokládal za spojence Molotova) zbaveni ministerských funkcí. Paralelně byla velká skupina vysokých stranických funkcionářů z Moskvy a Petrohradu, Vozněsenskij, Kuzněcov, Rodionov, Popkov aj., na Stalinův pokyn zatčena a v roce 1950 odsouzena k trestům smrti. 28 Většina novějších informačních pomůcek neurčuje přesně postavení Beriji v poválečné vládě; omezuje se na zjištění, že řídil „zvláštní výbor“, tj. tajné projekty (atomový, ale také raketový a radioelektronický). Dokumentární soubor „Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR 1945– 1953“ hovoří o Berijově členství v byru Rady ministrů a o jeho pověření střídavě předsedat na zasedáních vlády. Na XIX. sjezdu 1952 je Berija zvolen do komise pro obranu a v prosinci 1952 se stává předsedou komise pro zvláštní případy, jejíž členy jsou také Malenkov a Bulganin. Publikace nespecifikuje „zvláštní případy“ jako bezpečnostní a zmíněnou trojici pokládá za „předsednictvo“ komise pro obranu (s. 101).


13

Michal Reiman

vrcholného vedení SSSR, o níž usilovala „ruská lobby“ v aparátech režimu.

ANTISEMITISMUS A „PŘÍPAD LÉKAŘŮ“ „Leningradský případ“ zmíněnou „lobby“ silně otřásl a stal se jejím trvalým traumatem. Za Stalina se jí již nepodařilo obnovit svůj dřívější vliv. Porážku „ruské lobby“ Stalin v zájmu stability režimu musel ovšem kompenzovat. Nejsnazší cestou se mu zřejmě jevila podpora aktivního antisemitismu, o jehož rozdmýchání od konce války ideologické a bezpečnostní aparáty usilovaly. Impulsem k vlně antisemitismu se staly kampaně „proti kosmopolitismu“ a poté „proti sionismu“. První byla pojata jako veřejné potírání „nevlasteneckých postojů“ („poklonkování vůči Západu“), o nichž se tvrdilo, že jsou vlastní židovským představitelům mocenských a kulturních elit. Druhá si kladla za cíl „odhalování“ sionistického, „škůdcovského“ a „zpravodajského“ podzemí. Obě kampaně tak vyplnily větší část státně-bezpečnostního a ideologického prostoru let 1949–1953, a nebylo jistě nikterak náhodou, že se rozjely paralelně s „leningradským případem“. V literatuře se vznik těchto kampaní většinou odvozoval ze Stalinova odmítavého postoje vůči Izraeli29, z jeho snahy využít antisemitismus jako nástroj „studené války“ a z jeho osobních antisemitských předsudků. Měly však zřejmě primárně vnitropolitické důvody: odvedly pozornost od „leningradského případu“, od postihu „ruské lobby“ a na úkor židovských příslušníků mocenských a kulturních elit saturovaly střední vrstvu ruských „aparátníků“ a inteligence30. Tato taktika oficiální moci nebyla sice v Rusku nikterak nová, nebyla však prosta ani určitých nebezpečí. Po roce 1917 židovská otázka získala novou kvalitu. Revoluce přivedla Židy do významných mocenských a politických pozic, umožnila jim hromadně získat vzdělání a kvalifikaci a odstranila překážky v jejich společenském postupu. Tím akcelerovala jejich asimilaci v ruském prostředí a učinila je nedílnou součástí sovětských politických a kulturních elit. Od poloviny dvacátých let se situace začala postupně měnit: Židé byli systematicky vytlačováni z vysokých funkcí, k čemuž přispěly vnitrostranické frakční boje a později hromadné represe z doby „velkého teroru“. Válka na určitou dobu tento trend přerušila a vytvořila zdání, že byl přechodný, vyvolaný enormním napětím vnitropolitického zápasu. Avšak právě kampaň „proti kosmopolitismu“, která se rozběhla v roce 1949, zřetelně doložila, že období „tolerance“ vůči Židům je u konce a že antisemitismus se stává nástrojem vládní politiky. Židovská otázka se přitom nedala řešit obvyklými prostředky sovětské národnostní politiky: Židé netvořili kompaktní obyvatelstvo na určitém území, na němž by se dala vybudovat autonomní správa. Židovská otázka se touto cestou nedala však řešit také proto, že větší část židovské kulturní a politické špičky tvořili asimilovaní Židé, kteří cítili a

29

Původně SSSR vznik Izraele podpořil, zakrátko však Stalin pozitivní postoj vůči Izraeli změnil. Důvody této změny nejsou ani dnes zcela zřejmé. 30 Nejpodrobněji Kostyrčenko, G. V. Tajnaja politika Stalina: Vlasť i antisemitizm. (Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 2001), zejména s. 508–554, které obsahují také bohatý statistický materiál.


14

Michal Reiman

jednali jako příslušníci ruské národní elity, příp. elity jiných národů SSSR31. Právě proto se stále více sahalo k antisemitismu, vyčleňoval Židy v SSSR z národních elit a zdůvodňoval jejich diskriminaci, případně brutální trestní postih nebo i fyzickou likvidaci32. Tento postup byl ovšem dvousečnou zbraní, neboť vztah Židů a Rusů nebyl jednostranný: politika režimu podporovala aktivní antisemitismus, který získal značné pozice v stranickém, aparátnickém prostředí, na straně druhé asimilovaní Židé nejen co do svého cítění a konání, o němž již bylo hovořeno, ale i co do svého reálného společenského postavení tvořili součást ruských a sovětských elit, s nimiž byli spjati nejen pracovně a profesně, ale také osobně a namnoze i rodinně33. Útok proti Židům se tak nestřetával pouze se „souhlasem“, ale i s odporem veřejnosti a části mocenského establišmentu. Zneklidněni byli příslušníci malých národů: to, co potkávalo v ruském prostředí Židy, mohlo snadno potkat také je. Povaha stalinského režimu sice neumožnila dochovat větší počet dobových svědectví o tomto odporu, nicméně lze předpokládat, že nebyl malý a v roce 1952 poznamenal dokonce i vztahy uvnitř stranické špičky34. V tom zřejmě spočívá jedna z příčin toho, proč demontáž stalinismu a rehabilitace začaly bezprostředně po Stalinově pohřbu a odvíjely se právě od represí, motivovaných antisemitismem.

NÁRODNOSTNÍ PROBLÉM VE STU DNECH „BERIJOVY VLÁDY“ Zmínil jsem se již, že národnostní prvek v obratu z roku 1953 zastupoval především a snad i výlučně Berija a jeho spolupracovníci. Své návrhy na změny v národnostní politice neformuloval v žádném dokumentu programové povahy; obsahoval je nevelký počet „důvodových zpráv“, věnovaných konkrétním krokům a opatřením. Lze mezi ně zařadit dokumenty o situaci na západě Ukrajiny, v Bělorusku, Litvě a Lotyšsku, nepřímo také Berijův návrh na změny sovětské politiky v NDR. Národnostním problémům jsou věnovány, byť pouze okrajově, 31

Pokusy o toto řešení měli zejména po druhé světové válce podporu části představitelů sovětských Židů, působících v rámci Židovského protifašistického výboru. Jednalo se o projekt vytvoření židovské autonomie v Krymu, který měl naději na podporu u některých členů stranického vedení. V této souvislosti se většinou uvádí jméno V. M. Molotova, sympatie však nelze vyloučit ani u Beriji (viz Jakovlev, A.N. /red./. Lavrentij Berija 1953, s. 27n). 32 Lze hovořit o prvcích rasismu a rasové diskriminace, neboť ve smyslu jazyka a kultury asimilovaní Židé byli Rusy nebo příslušníky jiných národů SSSR. Sovětské úřady však trvaly, aby v občanských legitimacích lidí „židovského původu“ byla uváděna národnost „Žid“ a nepřistupovaly na asimilační praktiky „volby národnosti“. Na Židy se vztahovala dlouhá řada diskriminačních opatření, včetně procentní normy při přijímání ke studiu na vysokých školách nebo do zaměstnání, které vyžadovalo vyšší kvalifikaci apod. 33 Příčinou byly již početné „smíšené“ rusko-židovské rodiny: zatýkání nebo i obvyklá diskriminace Židů, proto vždy zasahovala a byla také cestou, jak zasáhnout „rodilé Rusy“. Viz. exemplární „případ“ Molotovovy manželky Poliny Žemčužinové (Jakovlev, A.N. /red./. Lavrentij Berija 1953, s. 27.). 34 Výmluvně to dokládají Berijovy zprávy o zfalšování „případu lékařů“ a o zavraždění – na Stalinův pokyn –- předsedy Židovského protifašistického výboru Solomona M. Michoelse; jsou poznamenány odporem k těmto „případům“ a – vzhledem k zvláštnostem ruského oficiálního jazyka – velmi ostré i ve výrazech (Jakovlev, A.N. /red./. Lavrentij Berija 1953, s. 23–31).


15

Michal Reiman

také dokumenty, revidující antisemitské „případy“ ze Stalinovy doby (případ vraždy S. M. Michoelse a „případ lékařů“) a „mingrelský případ“ v Gruzii z let 1951/195235. Žádný z uvedených dokumentů nebyl bezprostředně reakcí na vzestup národního hnutí, jejich smyslem bylo odstranit zdroje národnostního napětí a adaptovat sovětskou národnostní politiku na nadcházející „liberalizaci“ sovětské mocenské praxe. Již krátce po Stalinově pohřbu Berija ostře zaútočil proti vykonstruovaným antisemitským „případům“. Šlo především o „případ lékařů“, který byl tehdy ve středu veřejného zájmu, neboť Stalin v lednu 1953, jen několik týdnů před svou smrtí, prosadil, aby se tento „případ“ stal potravou médií. Berija, který právě přebral spojený rezort vnitra a bezpečnosti, však zřejmě nikterak netoužil po tom, aby se tato skandální záležitost stala charakteristikem jeho role v poststalinském vedení země, a rovněž i nové vedení jako celek si sotva přálo zahájit svou činnost vykonstruovaným antisemitským procesem, jehož konání již bylo ohlášeno. Proces s „lékaři“ by v zárodku torpédoval politickou změnu, kterou Berija a Malenkov plánovali, a zřejmě právě proto Berija – nepochybně se souhlasem Malenkova – předložil stranickému předsednictvu dokumenty a zprávy, v nichž ostře pranýřoval fabrikaci antisemitských „případů“ pracovníky a vedoucími činiteli státní bezpečnosti36. Berija hovořil o nepodloženém a čistě „provokačním“ rázu obvinění, o „nejhrubším překrucování sovětských zákonů“, o různých formách „mučení“ obžalovaných, o „brutálním fyzickém násilí“ a o „dlouhodobém odpírání spánku“. Zmiňoval se o Stalinově osobním podílu na těchto „případech“, požadoval neprodlenou rehabilitaci obžalovaných a tvrdé potrestání vyšetřovatelů a funkcionářů ministerstva. Stejných problémů se Berija dotkl i ve své zprávě o „případu mingrelců“, který mířil proti němu osobně a měl za cíl destruovat jeho politickou základnu v Gruzii. Hodnotil „případ“ jako „pomluvení Komunistické strany Gruzie“, jako snahu „zpochybnit gruzínský lid“ a jeho „oddanost přátelství národů SSSR“. Zmiňoval se „o obrovské újmě“, kterou tím utrpěla „sovětská moc“, o „oprávněné nespokojenosti širokých vrstev obyvatelstva“ a dodával, že „pracující Gruzie“, a zejména inteligence, „nejsou v stavu pochopit smysl a cíle tohoto řádění a srovnávají ho se vpádem Tamerlana a Šach-Abase“. Ačkoli se zmíněné dokumenty pozitivního obsahu národnostních problémů dotýkaly pouze nepřímo, pozornost si zaslouží jejich výrazová prudkost a Berijova lexika, prozrazující emoce. Zrcadlí zřejmě nejen jeho narušený vztah k Stalinovi, ale i odpor vůči „ruské lobby“. Berija a Malenkov byli v prvních letech po válce

35

K těmto dokumentům ostatní členové předsednictva dodatečně vyjádřili své výhrady. Avšak podle výpovědi Beriji, učiněné v jeho dopise z vězení 1. 6. 1953, „připomínky“ Malenkova a Chruščova vyjadřovaly doporučení projednat nejdůležitější dokumenty, týkající se národnostních problémů, na předsednictvu KSSS. Berijovi vyčítali hlavně to, že důvodové zprávy k těmto dokumentům, charakterizující situaci v jednotlivých svazových republikách, rozeslal svým jménem, čímž „snížil roli ÚV“ (tj. sekretariátu ÚV, vedeného Chruščovem). K velkému konfliktu došlo teprve při projednávání situace v NDR; kromě toho se Berija měl „nevhodně“ chovat i za jednání s Maďarskou stranou práce. (Viz Jakovlev, A.N. /red./. Lavrentij Berija. 1953, s. 74–80, včetně poznámek). Tyto konflikty se však pouze nepřímo dotýkaly řešení otázek národnostní povahy. 36 Šlo především o zmíněný „případ lékařů“, avšak Berijova zpráva o zavraždění S. M. Michoelse, o níž již byla zmínka, otevřela také „případ“ Židovského protifašistického výboru.


16

Michal Reiman

vystaveni jejímu nebezpečnému tlaku, opřenému o Stalinova přání, a Berija samozřejmě dobře věděl, jakou roli v tom hrála stupňující se mobilizace antisemitismu37. Po zatčení Abakumova v letě 1951 antisemitská argumentace byla použita proti Berijovým někdejším spolupracovníkům v bezpečnostním rezortu; řada z nich byla zatčena a vyšetřována jako „sionističtí spiklenci“. Vyšetřování „mingrelského případu“ přitom řídili titíž lidé, kteří konstruovali antisemitské „případy“ a Berija se mohl právem domnívat, že „antisionismus“ je pouze můstkem, který umožňuje přenést represi dovnitř stranického vedení38. Emocionalita Berijových dokumentů nebyla tak zřejmě pouze hraná, vyjadřovala také Berijův postoj k metodám, jimiž si Stalin a jeho prostřednictvím i „ruská lobby“ zajišťovaly své mocenské pozice39. Problém „ruské lobby“ se ovšem nedal nastolit přímo, neboť Stalinova smrt tuto „lobby“ potenciálně značně posílila a bylo jen otázkou času, kdy si svou převahu uvědomí a mocensky zakotví. Berijova taktika zřejmě počítala s využitím tohoto mezidobí. Chtěl zabránit konsolidaci pozic „ruské lobby“ tím, že zaútočí proti „rusifikačním přehmatům“ ve svazových republikách. Tento útok se dal zdůvodnit v tradičních ideologických pojmech režimu a měl i tu přednost, že mobilizoval národní politické elity. Zmíněný smysl Berijových návrhů na změny v národnostní politice se dá, jak se domnívám, snadno vystopovat z již zmíněných dokumentů o situaci v západních republikách SSSR (Ukrajině, Bělorusku, Litevsku)40. Struktura těchto dokumentů prozrazuje určité schéma. Nevychází již bezprostředně z revize bezpečnostních „případů“, ale z obecného zjištění, že „značná část obyvatelstva (těchto republik, resp. území – M. R.) není spokojena s uskutečňovanými hospodářskými, politickými a kulturními opatřeními“. Příčiny jsou v chybách ekonomicko-sociálního rázu, v neupevněnosti a nevýnosnosti nově založených kolchozů, způsobujících nízkou životní úroveň. Berija doporučuje opatření k stabilizaci, podstatnému snížení norem výkupu a výše peněžních odvodů. Na ně pak navazuje kritikou hrubých pokřivení národnostní politiky: téměř všechna vedoucí místa ve stranických a sovětských orgánech jsou obsazovány Rusy nebo – na Ukrajině – pracovníky z ukrajinského východu. Místní inteligence je až na výjimky vyloučena z podílu na vyšším vzdělání a výuka je z větší části vedena v ruštině. Tím se vytváří rozsáhlé podhoubí pro činnost nacionalistického podzemí, které se projevuje i v akcích ozbrojených formací („band“). Berija namítá proti tomu, že se podzemí potírá pouze prostředky represe nebo ozbrojených zásahů 37

Poznamenejme, že v ruských aparátních kruzích byla rozšířena pověst, že Berija je „gruzínským Židem“. 38 Viz Mikojan, A.I. Tak bylo: Razmyšlenija o minuvšem. Moskva: Vargius, 1999, s. 578–580, 584; Chruščov, N. S. Lavrentij. In Někrasov, V. F. (ed.). Berija: Konec karjery. Moskva: Politizdat, 1991, s. 248. Také: Jakovlev, A.N. (red.). Lavrentij Berija 1953 s. 78). Mezi bezprostředně ohrožené patřili V. M. Molotov, A. I. Mikojan, K. J. Vorošilov a po určitou dobu také Berija osobně. 39 To nikterak nevylučuje, že sám Berija neváhal používat shodné metody vůči svým protivníkům. Mezi osoby, jež Berijova odhalení kompromitovaly nebo mohly kompromitovat, patřili m.j. Michail A. Suslov, Nikolaj N. Šatalin, Trofim D. Šepilov, vesměs vlivní členové sekretariátu ÚV. Živelného antisemitismu nebyl prost ani Chruščov, který tehdy od Malenkova převzal řízení sekretariátu ÚV. 40 Měla zřejmě následovat shodná řešení pro další republiky (především Lotyšsko a Estonsko). Kromě toho Berija mohl počítat se svým značným vlivem v Zakavkazsku.


17

Michal Reiman

bezpečnostních sil; ty již postihly, jak uvádí, na půl milionu lidí a vyvolávají nevůli u obyvatelstva. Doporučuje proto politická opatření: rozsáhlou obměnu kádrů, obsazování funkcí a pozic místními funkcionáři a lidmi znalými jazyka a poměrů. Vyslovuje se ve prospěch výuky a vyučování v národním jazyce a ve prospěch odpovídajících změn ve složení učitelských sborů. Dodává, že mocenské akce proti podzemí mohou mít úspěch pouze tehdy, když nebudou provázeny přehmaty úřadů a jejich administrováním. Pokud jde o katolickou církev, hodnotí její vliv negativně, ale vyslovuje se také v tomto případě proti zdůraznění represe. O účinnosti opatření, navrhovaných Berijou, a o jejich případném efektu lze přirozeně pochybovat. Tyto návrhy byly v některých historických a publicistických pracích nejen kritizovány, ale i znevažovány: hovořilo se o nebezpečí nebo snad i záměru destabilizovat západní regiony SSSR. Berija byl přitom líčen jako reprezentant vojenskoprůmyslového komplexu, jež se ve skutečnosti neohlížel na prospěch obyvatelstva41. Není proto bez důležitosti přihlédnout k Berijovým návrhům na řešení krizové situace v NDR, neboť obsahují prvky, relevantní i pro posouzení jeho přístupu k národnostní otázce42. Také v případě NDR se Berija dovolává nespokojenosti obyvatelstva, je ovšem určitější v hodnocení příčin a důsledků, hovoří výslovně o „vážném nebezpečí pro stabilitu NDR“. Příčinu nevidí v jednotlivostech hospodářsko-sociální politiky, ale v politice „urychlené výstavby socialismu“, uskutečňované SED na Stalinovo doporučení od léta 1952. Vedla k stejnému „zvýšení úkolů socialistické výstavby“, jaké Stalin pro ostatní země sovětského bloku prosadil již v lednu 1951. V NDR byla tato politika schválena, jak uvádí Berija, bez přihlédnutí k reálným předpokladům. Nepříznivě se projevilo také prudké omezení soukromé hospodářské iniciativy v městech a zejména na vesnici. K tomu se přidružilo zrušení přídělových lístků pro podnikatele a pro lidi volných povolání. Negativně působilo překotné združstevňování rolnických hospodářství. Tím vším vznikly vážné zásobovací obtíže, marka upadla a velké množství drobných vlastníků bylo zbídačeno. Vážné chyby ovlivnily i vztah k duchovním a církvím, v němž státní orgány uplatňovaly přemíru administrativních opatření a represe. Ve svém souhrnu tyto přehmaty způsobily masový odchod obyvatelstva do SRN. K nápravě Berija doporučoval zastavit budování výrobních družstev, překotně vybudovaná družstva rozpustit a soustředit se na jednoduché formy družstevnictví. Doporučil zříci se politiky omezování a zatlačování soukromého kapitálu, získávat soukromý kapitál pro investice v drobném podnikání a zejména pro podnikání v zemědělství, bránit pouze tomu, aby se kapitál nadměrně koncentroval. V zájmu soukromých investic navrhoval, aby se soukromým podnikům zajistil přísun surovin a napojení na zdroje energie; poukázal na potřebu přezkoumat soustavu daní, aby neubíjela podněty k hospodaření. Doporučil konečně přezkoumat pětiletý hospodářský plán, snížit tempa těžkého průmyslu a zajistit prudké zvýšení výroby spotřebního zboží.

41

Viz již citovanou práci J. Žukova Tajny kremlja, kap. 28 a 29. Žukov přitom usiluje o zdůraznění pozitivní role Malenkova a v roli Berijova spojence se ocitá Chruščov. 42 Jakovlev A.N. (red.). Lavrentij Berija 1953, s. 57–61.


18

Michal Reiman

Na hospodářská opatření měla, podle Beriji, navázat také opatření státněpolitická: změna trestní politiky, revize neopodstatněně tvrdých opatření, zajištění zákonnosti a „demokratických práv občanů“. Berija přitom doporučoval přezkoumat dřívější represivní postihy a propustit osoby, odsouzené bez dostatečných důvodů. Doporučoval skoncovat s hrubým zasahováním mocenských orgánů do záležitostí církví. Důležité byly i jeho podněty redukovat sovětské zasahování do vnitřních záležitostí a snížit stavy sovětských bezpečnostních orgánů v NDR. K tomu se družil i návrh na změnu postoje ke sjednocení Německa: podporovat jeho sjednocení na demokratických a mírumilovných základech43. Nabádal přitom rozlišovat mezi politikou Konráda Adenauera a sociálních demokratů a „vzdát se paušálně odmítavého vztahu k sociální demokracii“. Lze tedy učinit určitý závěr: jádrem Berijových návrhů byl komplex ekonomicko-sociálních opatření, směřující k překonání stalinské orientace z ledna 1951 na překotné zvýšení branné moci SSSR a na „akcelerované“ budování jeho vojenskoprůmyslové základny. Berija zavrhl politiku urychlené socializace drobného podnikání, zejména zrychlené kolektivizace rolnického hospodářství a doporučil podstatné snížení rozsahu státních povinností: výkupu, odvodů a daní. Výsledkem měla být radikální změna hospodářské a sociální politiky; kladl přitom důraz na její prosazení v západní části SSSR, kde měla přispět k nápravě národnostní politiky, a v NDR. Doporučoval konečně výrazně omezit rozsah a tvrdost represe a dbát na „dodržování zákonnosti“. Zdůraznil nutnost respektovat národní cítění obyvatelstva, v podmínkách NDR se tento respekt k národnímu cítění měl zřejmě projevit v pozitivním přístupu k německému sjednocení a v omezení sovětských zásahů do vnitřních „německých záležitostí“. Shodné návrhy měly zřejmě následovat i pro další země sovětského bloku44. Berijovy návrhy tak oslovily státněpolitické a hospodářskosociální problémy národnostní povahy, které se pro jejich veřejný ohlas a eventuální politické důsledky v roce 1953 jevily jako nejpalčivější. Směřovaly proti rusifikačním praktikám ruské aparátnické „lobby“, nepostihovaly však národnostní problémy zdaleka v jejich šíři, redukovaly je na potřeby politické linie, kterou Berija a Malenkov usilovali realizovat po Stalinově smrti. Přesto i v této podobě Berijovy návrhy byly znatelným zásahem do ustálené národnostní praxe. „Ruská lobby“ je od počátku sledovala s obavami a s rostoucím odporem. Platilo to jak o revizi antisemitsky motivovaných „případů“, tak i o revizi národnostní politiky v západních svazových republikách, kde se nová opatření promítla do kádrových a organizačních změn a torpédovala již značně pokročilou rusifikaci. Berija však zřejmě přecenil podporu, kterou tyto návrhy původně získaly ze strany Malenkova a Chruščova, a podcenil smysl a obsah výhrad, které zmínění politici k jeho návrhům měli. Ve skutečnosti Malenkov i Chruščov vycházeli vstříc sílícímu tlaku

43

V původních Berijových návrzích se hovořilo o sjednocení „na buržoazně-demokratické základně“ a o neutralitě sjednoceného Německa. Viz pozn. 10. 44 Svědčí o tom Berijova „zapiska“, adresovaná předsednictvu ÚV KSSS, jejíž podnětem se staly čs. stávky 1. 6. 1953, vyvolané měnovou reformou. Navrhovala zrušit dosavadní hospodářské a vojenské koordinační orgány sovětského bloku a vytvořit jednotný orgán, složený ze zástupců jednotlivých zemí. Obsahovala kritiku hospodářské politiky uvnitř bloku. Jakovlev A.N. (red.). Lavrentij Berija. 1953, s. 419, pozn. 117.


19

Michal Reiman

aparátnické „ruské lobby“, která stále kontrolovala činnost mocenských aparátů a kterou nemohli ignorovat45. Ačkoli hlavním cílem Berijových návrhů nebyla zřejmě, alespoň ne bezprostředně, hluboká změna národnostní politiky jako celku, jeho postoje prozrazovaly smysl pro politický význam národnostní otázky a vedly k oživení národního života. Lze přitom předpokládat, že jeho negativní vztah k rusifikačním praktikám, resp. k jevům národnostní diskriminace neměl pouze taktickou povahu46. Paralelita Berijových návrhů pro západní oblasti SSSR a pro NDR, eventuálně pro další středoevropské země sovětského bloku přivádí k myšlence, že jejich smyslem byla příprava půdy pro jednání SSSR se západními mocnostmi o „německém“ a případně i o dalších středoevropských problémech. Uvnitř SSSR tyto návrhy vesměs směřovaly k nápravě stavu na území, anektovaném SSSR na základě sovětsko-německých smluv a dohod z podzimu 1939, a lze sotva předpokládat, že si Berija nebyl této skutečnosti vědom. Jeho návrhy proto nastolují otázku, jak dalece sahal Berijův „národnostní liberalismus“ a jakou míru suverenity svazových republik, případně zemí sovětského bloku, by Berija býval chtěl nebo mohl připustil, kdyby býval měl „volnou ruku“. Tato otázka zůstane zřejmě i do budoucna nezodpovězena. Jeho návrhy na sjednocení Německa ovšem nasvědčují, že by býval byl ochoten jít značně daleko. Nelze pominout ani skutečnost, že zvýšení specifické váhy svazových republik a specifické váhy národních kádrů mělo závažný vnitropolitický mocenský význam, neboť oslabovalo a podlamovalo vliv „ruské lobby“, která byla hlavní oporou imperiální velmocenské politiky.

OSUDY BERIJOVÝCH NÁVRHŮ O Berijově osudu rozhodly jeho návrhy na sjednocení Německa, které původně předkládal společně s Malenkovem. Odpor proti nim se stal podnětem pro dohodu mezi Chruščovem a Molotovem, k níž se nakonec z obav o vlastní pozici připojil i Malenkov47. Velký vliv na tento vývoj měl i odpor aparátnické „lobby“ proti Berijovým rehabilitacím, proti jeho nezastřenému antistalinismu a jeho návrhům na změnu politiky v Ukrajině, Bělorusku a Pobaltí48. K paradoxům Berijovy politiky 45

Patřila k ní řada vysokých stranických funkcionářů, např. Suslov, Šatalin, Šepilov, vedoucí kádr ideologických a organizačních oddělení, podílejících se na antisemitských kampaních a na represích apod. 46 Zde lze opět poukázat na lexiku a emocionalitu řady Berijových zjištění a výroků. 47 Berija popudil Molotova, když po Stalinově smrti do funkce předsedy Rady ministrů, na níž si Molotov činil nárok, navrhl Malenkova. Vztah Chruščova k Berijovi byl určován řevnivostí. S ruskou „lobby“ ho spojoval chybějící cit pro národnostní problémy a živelný antisemitismus. Chruščov přeceňoval možnosti Beriji, jehož se jako protivníka obával. O údajně chystaném Berijově puči neměl žádné informace. O postoji Malenkova rozhodla izolace ve vedení, v níž se ve věci Německa on a Berija ocitli. 48 Tato „lobby“ se zřejmě cítila ohrožena Berijovými požadavky doprovodit změny v politice také změnami v kádrovém obsazení pozic a postů. Šlo o změny v osobách prvního tajemníka v Ukrajině a v Bělorusku, případně i v Litvě a v Estonsku a o odvolání z funkce tajemníka ÚV KSSS Semena D. Ignat´jeva, posledního Stalinova ministra bezpečnosti. Ignat´jev patřil k aparátnické lobby a do funkce ministra postoupil z funkce vedoucího oddělení ÚV. (Viz také pozn. 37.).


20

Michal Reiman

patřilo, že opatření, která tehdy prosazoval, bezprostředně nikterak neposílily jeho pozice. Veřejnost o jejich podstatě a pozadí věděla pouze málo a útok proti Stalinovi u ní nezřídka narážel na nesouhlas a nepochopení. Ani národní kádry, výjimku tvořilo snad Zakavkazí, se nestaly Berijovou oporu. Na západě SSSR Berija nedisponoval žádným výraznějším vlivem, kromě toho změny v zdejší národnostní politice Berija inicioval teprve v posledních týdnech své činnosti, nestaly se proto dost známé ani v horní vrstvě funkcionářů svazových republik, tím spíše v jejich širším funkcionářském aktivu49. Sovětská veřejnost tak snadno a bez větších pochybností přijala „nabídku“ sovětského vedení a především Chruščova pojmout Beriju jako hlavního původce i vykonavatele stalinských zločinů. Tím byla na desítiletí potlačena většina úvah o smyslu a podstatě politiky, kterou Berija a Malenkov nabídli po Stalinově smrti. Nemůže nikterak překvapit, že Berijovo zatčení se pro jeho politické odpůrce stalo pobídkou „přehodnotit“ a odmítnout jeho návrhy a konkrétní politické kroky. Tento postup byl vyprodukován nejen jejich nesouhlasem s nimi, ale také mentalitou a manichejstvím sovětského politického myšlení. Odmítnutí Berijových návrhů nezbytně doprovázela i démonizace jeho osobnosti a úmyslů. Projevilo se to markantně i na osudech rehabilitací a národnostně motivovaných rehabilitací. Bezprostředně se přestalo hovořit o „případu lékařů“ a přezkoumání „případu“ Židovského protifašistického výboru bylo uzavřeno teprve po půldruhém roce. Mlčení se rozhostilo kolem o „mingrelského případu“50. Řada osob, které byly právě propuštěny z vězení, putovala zpět do vězení51. V orgánech bezpečnosti slavil orgie antisemitismus, ozvaly se dokonce požadavky zrušit čerstvou rehabilitaci „lékařů“52. Antisemitská reakce se dostavila i v části stranické nomenklatury. Bylo proto pouze příznačné, že sovětské vedení opominulo informovat své partnery ze „socialistických států“ o podstatě dosavadních rehabilitací v SSSR a nečinně přihlíželo k pokračující přípravě politických procesů v ČSR, Rumunsku i v Polsku. Restalinizační tendence zmařily větší část Berijových návrhů na řešení situace v západních regionech SSSR. Zdejší situace byla sice ovlivněna celkovými změnami v sovětské hospodářské a sociální politice, které po Stalinovi přivodily zvýšení materiální úrovně života a zmenšení rozsahu sociálně a národnostně motivované diskriminace a represe. Od roku 1954 nicméně opět zesílil tlak na socializaci hospodářství; značný objem si zachovaly i nejrozmanitější povinnosti vůči státu. Nedošlo k zásadním posunům v řešení státněpolitických problémů národnostní

49

Tehdejší tvrzení Chruščova o obavách ruských funkcionářů ve svazových republikách o svůj další osud byla účelovým výmyslem. 50 Obou případů bylo opět vzpomenuto v době přípravy XX. sjezdu KSSS, kdy role Beriji v jejich přezkoumání byla již ve společnosti zapomenuta. 51 Patřil mezi ně např. někdejší náměstek ministra zahraničí SSSR akademik Ivan Majskij. Jiní, jako např. poslední Stalinův ministr bezpečnosti Semen D. Ignat´jev a jeho náměstek, a vrah S. M. Michoelse Sergej I. Ogolcov byli Chruščovem rehabilitováni. Ignat´jev zastával později vysoké funkce, byl prvním stranickým tajemníkem v Baškirsku a dostal ve stáři čestný důchod. Ogolcov byl propuštěn z vězení, později postupně postižen: propuštěním z bezpečnosti, vyloučením ze strany a nakonec zbavením vojenské hodnosti. O trestné odpovědnosti za spáchání brutální vraždy se neuvažovalo. Viz Jakovlev, A.N. (red.). Reabilitacija: Kak eto bylo. Sv. 1, s. 62. 52 Viz např. Abramov, V. Lubjanka: Jevreji v KGB (Moskva: Jauza, Eksmo, 2005), s. 79n.


21

Michal Reiman

povahy. Údaje o rozsahu poválečné represe v Západní Ukrajině a v Litvě, zveřejněné Berijou, zůstaly známy úzkému okruhu osob. Národnostně motivované represe působily tak ve vědomí obyvatel nadále jako trauma, v jehož překonání se učinilo pouze málo. Ve svazových republikách a v různého druhu autonomiích zůstala zachována „ruská kontrola“ správy a moci, nedošlo k zásadnímu zlomu ani pokud jde o postupující „rusifikaci“ nestátních prvků a složek státního a společenského života. Změny ve vedení svazových republik byly z iniciativy Beriji zčásti uskutečněny pouze na Ukrajině, změna v Bělorusku byla po zatčení Beriji odvolána. V Zakavkazí tyto změny neměly za cíl posíleni národní svébytnosti, ale hlavně odstranění „Berijových kádrů“. Nebyla realizována ani většina dalších Berijových doporučení národnostní povahy. Epizoda Berijovy národnostní politiky nezanechala tak v sovětské veřejnosti žádnou výraznější vzpomínku, na níž by mohlo později navázat veřejné hnutí53. O její významnosti lze hovořit hlavně v tom smyslu, že byla promarněnou šanci národnostní politiky v SSSR. Významnější ohlas získala Berijova politika v zemích sovětského bloku, kde veřejné mínění podstatně více než v SSSR reagovalo na samostatný význam obratu 1953. V někdejší NDR zůstala vzpomínka nejen na změnu sovětského politického kurzu v roce 1953, ale na sovětskou snahu změnit vedoucí politický tým NDR a odstavit od moci Waltera Ulbrichta. Tuto vzpomínku zcela nevymazaly ani následující události červnového povstání v Berlíně a v dalších městech NDR. V ČSR zůstala vzpomínka na pokus Antonína Zápotockého revidovat hospodářskou a sociální politiku režimu a zastavit překotnou kolektivizaci; ani tento pokus nebyl zcela přehlušen pozdější politikou Antonína Novotného. Konečně v Maďarsku politika Beriji přivedla do čela vlády Imre Nagye, který zformuloval program změn, navazující na sovětský obrat z března 1953. Pozdější pokus revidovat tyto změny a reinstalovat jako vůdčí osobnost Maďarska Matyase Rakosiho se stal jedním z vážných podnětů k maďarské národní revoluci 1956. Téma o Berijovi a o jeho zásahu do národnostních problémů SSSR a sovětského bloku zůstalo nicméně i z této vzpomínky prakticky téměř zcela vyloučeno. Události roku 1953 se ve své složitosti a rozpornosti začaly vracet do dějin teprve po rozpadu SSSR a celého sovětského bloku.

.

53

Národnostní bouře v Tbilisi po XX. sjezdu KSSS byly protestem proti demontáži Stalina a souvisely Berijovými návrhy pouze potud, že doložily výbušný ráz národněpolitických reakcí.


22

Michal Reiman

LITERATURA JAKOVLEV, A.N. (ed.). Levrentij Berija. 1953: Stenogramma ijuľskogo plenuma CK KPSS i drugije dokumenty. Moskva: MFD, 1999. JAKOVLEV, A.N. (ed.). Stalin i kosmopolitizm: Dokumenty Agitpropa CK KPSS 1945–1953. Moskva: MDF, 2005. JAKOVLEV, A.N. (ed.). Gosudarstvennyj antisemitizm v SSSR 1938–1953 ot nachala do kuľminacii 1938–1953. Moskva: MDF, 2005. JAKOVLEV, A.N. Realibitacija: kak eto bylo. Dokumenty prezidiuma CK KPSS i drugije materialy. Vol. I-III. Moskva: MDF, 2000–2004. JAKOVLEV, A.N. (red.). Organy VChK-NKVD-NKGB-MGB-MVD-KGB 1917– 1991: Spravochnik. Dokumenty. Moskva: MFD, 2003. EIMENMACHER, K. (red.). Doklad N. S. Chrushcheva o kulte lichnosti Stalina na XX sjezde KPSS. Moskva: ROSSPEN, 2002. KUPCHINSKY, R. (ed.). Nacionalnyj vopros v SSSR: Sbornik dokumentov. Suchasnist, 1975. KNIGHT, A. Beria – First Stalin´s Lieutenant. Princeton: Univ. Press, 1993. KOSTYRCHENKO, G.V. Tajnaja politika Stalina: Vlasť i antisemitizm. Moskva: Mezhdunarodnyje otnoshenija, 2001. KOSTYRCHENKO, G. V plenu u krasnogo faraona. Moskva: Mezhdunarodnyje otnoshenija, 1994. PYZHIKOV, A.V. Chrushchevskaja „ottepeľ“ 1953–1964. Moskva: Olma-Press, 2002. ZHUKOV, Y.N. Tajny Kremlia: Stalin, Molotov, Beria, Malenkov. Moskva: Terra, 2000. BERIA, S. Moj otec Lavrentij Beria. Moskva: Sovremennik, 1994. KOZHINOV, V. Rossia XX vek 1939–1964: Opyt bespristrastnogo issledovanija. Moskva: Algoritm, 1999.


23

Michal Reiman

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 2006 001 002 003 004

Konrád, O. Kozák, K. Kubát, M. Vykoukal, J.

Obnova rakouských univerzit 1945–1955 Dreams of Independence: Mexico faces the U.S. Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a politika 005 Weiss, T. Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO 006 Anděl, P. Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve 007 Filipová, L. Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945– 1948) 008 Kunská, Z. Španielsko – demokratizácia a decentralizácia 009 Horák, S. (Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) 010 Látal, J. Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů 011 Korytová, Š. Diaspora and its ties to the Homeland: The Case of Czech and Americans in the U.S. during the World War I. 012 Perottino, M. Francouzská levice a decentralizace 013 Raková, S. Zárodky ideje nezávislosti a americkém koloniálním myšlení 18.století 014 Bartovic, V. Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti 015 Králová, K. Řecko-německé vztahy po pádu železné opony 016 Kolenovská, D. Sovětská vědecká interpretace západu 1917–1947 017 Raška, F. The Council of free Czechoslovakia 1949–1956 018 Šlosarčík, I. Europeizace české veřejné správy: Česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? 019 Hořejšová, T. Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování autonomie, či nezávislost? 020 Kopicová, M. Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci 021 Fojtek, V. Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se Bonnu vůči Washingtonu 022 Kunštát, M. Katolicismus mezi univerzalismem, partikularismem a autonomií


023 Pešek, J. 024 Litera, B. 025 Šír, J. 026 Laubeová, L. Kalinová, M. 027 Svoboda, K.

028 Váška, J. 029 Mlsna, P. 030 Šafařík, P.

24

Michal Reiman

Německé univerzity 1945/46 a 1989/90: těžká a neochotná cesta k akademické autonomii Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislosti v euroasijském prostoru Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky Turkmenistánu Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě 21.století Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.) Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu Budování nezávislého ústavního soudnictví v Německu v letech 1945–1949 Německá politická a společenská diskuse o postavení a roli médií veřejné služby v SRN po roce 1990


25

Michal Reiman

NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA V PRVNÍCH 100 DNECH PO STALINOVĚ SMRTI (BŘEZEN – ČERVEN 1953) Michal Reiman Edice PSSS Teritoriální řada TER - 031 Redakční rada Ota Konrád Zuzana Kasáková Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt: [email protected]


26

Michal Reiman


27

Michal Reiman


28

Michal Reiman

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents