PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Veřejná politika a prognostika PPF – 025

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

TRANSFORMACE SOCIÁLNÍHO STÁTU VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ 2007 Martin Potůček

Veřejná politika a prognostika PPF – 025

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Transformace sociálního státu

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Martin Potůček ISSN 1801-5999

Martin Potůček


3

Martin Potůček

Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě MARTIN POTŮČEK, CENTRUM PRO SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÉ STRATEGIE, FAKULTA

SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY Abstract The paper deals with the lengthy processes of social policy transformation in Central and Eastern European post-communist countries. Parallel processes of political democratization, institutionalization of the market economy, globalization and Europeanization formed the relevant context of genuine domestic decision and implementation making. As a result, we are witness to a gigantic societal experiment, which is very difficult to grasp in analytical terms. Our approach is based on thorough theoretical considerations. First, eight post-communist Central and Eastern European countries that became EU Member States in May 2004, the Czech Republic, Estonia, Hungary, Latvia, Lithuania, Poland, Slovakia, and Slovenia, are exposed to comparative scrutiny in terms of their Welfare State arrangements and outcomes. Subsequently, the development of the Czech Welfare State is analyzed in more detail. It is not possible to predict just what type of Welfare State will evolve, in the next decades, out of the present patchwork of broad variety of social policy experiments and approaches in the region. Keywords: Welfare State, European Union, social policy, Central and Eastern Europe, transition, social change, institutional change

KONTAKT NA AUTORA Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., M.Sc. [email protected], http://martinpotucek.cz CESES FSV UK


4

Martin Potůček

1. Makrosociální transformace (společenské změny) 1.1. TEORIE Většina teorií o sociálním státu je limitována jeho poměrně stabilním politickým a ekonomickým prostředím ve víceméně bohatých a otevřených demokraciích. Nápor náhlých ekonomických, politických a společenských změn v souvislosti s pádem komunismu a (znovu)nastolením kapitalismu ve střední a východní Evropě však tyto podmínky nesplnil. Teorie sociálního státu se tváří v tvář těmto bezprecedentním procesům jeví jaksi bezzubé. V zájmu lepšího pochopení a výkladu vývoje v regionu od roku 1989 je třeba uchýlit se k makrosociálním teoriím. Některé koncepce se jeví jako relevantní, zejména Wallersteinova modernizační koncepce a koncept regulačního působení státu, trhu a občanského sektoru. Wallerstein považuje kapitalismus a komunismus za dvě různé reakce na jednu a tutéž výzvu v podobě industriální modernizace. Oba systémy se snažily vyrovnat se se společenskými a ekonomickými tlaky. Kapitalismus byl nepochybně účinnější a úspěšnější. Důležitější je ale nápadná izomorfie jejich výstavby veřejných sociálních služeb, nahrazující tradičnější formy rodinné, kmenové, stavovské a veřejné péče o potřebné. (Frič-Potůček 2004) Dalším důležitým aspektem postkomunistického vývoje bylo významné přeskupení regulativních schopností státu, trhu a občanského sektoru. Aktéři působí ve spleti podmínek, daných těmito třemi regulátory, a prostor pro dosahování jejich cílů je vytvářen zejména jejich souhrou. Odcházející komunistická státostrana musela být nahrazena novými formami regulace jak v komerčním a neziskovém sektoru, tak i v rámci postkomunistického státu (Potůček 1999). Jedna z hlavních voleb se utvořila v období kolem konce 2. světové války v souvislosti se vzájemně si odporujícími teoriemi Polanyiho a Schumpetera. „Tyto přístupy konfrontují názor, že kapitalismus se vyvíjí v rámci chaotického a křečovitého procesu kreativní destrukce, hnaného vpřed riskujícími podnikateli, kteří volají po minimálních zásazích ze strany státu a jiných společenských institucí, aby byli schopni prosazovat inovace a investovat zdroje tím nejlepším způsobem (Schumpeter) s alternativním názorem, že svobodné tržní systémy sice mohou podpořit rychlý růst, ale zároveň destruují lidské a společenské předivo, na němž


5

Martin Potůček

jsou závislé, a že ekonomické instituce musí vycházet ze sociálního a kulturního rámce, aby mohly působit v zájmu podpory blahobytu občanů.. To znamená, že veřejné sociální služby jsou nezbytné pro zachování onoho rámce, který civilizuje trh (Polanyi).“ (Taylor-Gooby, bez datace)

1.2. KOMUNISTICKÝ SYSTÉM SOCIÁLNÍ POLITIKY Před politickým zlomem roku 1989 byly totalitní politické systémy a centrální ekonomické plánování jednotícími rysy všech středo- a východoevropských zemí (kromě bývalé Jugoslávie). Opatření v rámci sociální politiky byly důležitým zdrojem legitimity těchto režimů. Sociální politika byla také vysoce centralizovaná a řízená komunistickou státostranou. Mocenské centrum mohlo přerozdělovat zdroje mezi akumulací, veřejnými službami a individuální spotřebou, a zároveň nebyla možnost ovlivňovat politické rozhodovací procesy zdola. Stát byl dominantním a většinou výhradním plátcem a poskytovatelem veřejných služeb. Nicméně aparátníci si uvědomovali význam sociální politiky pro udržení masové podpory režimu a význam zlepšování kvality života pracujících tříd, a proto byl rovný přístup ke službám součástí vládnoucí ideologie. Byla zaručena plná zaměstnanost (a také pracovní povinnost). Občanům bylo poskytováno sociální zabezpečení ve stáří, nemoci a v případě invalidity a měli bezplatné zdravotnictví a vzdělání. Komunistický systém sociální politiky byl nástrojem specifické metody modernizace společnosti a jako takový prokázal schopnost vymýtit negramotnost, snižovat chudobu, vytvářet vysokou úroveň zaměstnanosti (včetně zaměstnanosti žen) a přispívat k rozvoji lidského kapitálu. Ve skutečnosti došlo během času k rozvoji a různým aplikacím tří principů socialistické sociální politiky: spojení dostupnosti sociálních služeb s pracovní výkonností, obecného důrazu na rovnost a zvláštního přístupu k privilegovaným jedincům. Fajth (1999, citace v Aidukaite 2004:35) zdůrazňuje, že před zhroucením socialistického režimu systém sociálního zabezpečení ve střední a východní Evropě v mnohém připomínal systém rozvinutého světa; jeho snažení bylo v širším smyslu totožné se snahami rozvinutých tržních ekonomik. Na dostupnost a kvalitu služeb měly nicméně neblahý dopad tenčící se hospodářské zdroje a neefektivní řídící struktury. Titmuss (1974) a Wilensky (1975) neváhali takový systém identifikovat jako sociální stát. Titmuss jej asocioval s industriálním modelem výkonu a úspěchu, zatímco Wilensky v něm spatřoval totalitu. (Aidukaite 2004). Deacon (1993) nazývá takovou sociální politiku státním byrokratickým kolektivismem (práce a výsady) a spojuje jej s evropskou konzervativní tradicí. Horibayashi (2006:2) poznamenává, že „komunistický systém sociální politiky měl též shodné rysy se sociálně demokratickým režimem, neboť přinesl vysokou míru dekomodifikace a participace žen na trhu práce. “


6

Martin Potůček

1.3. KONTEXTUÁLNÍ ZMĚNY EKONOMIKY, POLITIKY A SPOLEČNOSTI Tradiční způsob uvažování o sociálním státu bere v potaz kontextuální proměnné – změny životního stylu, posuny ve skladbě mocenských elit, nově vyvstávající rizika, jako např. stárnutí populace, migrace atd. Takový přístup může být oprávněný, dokud posuzujeme poměrně stabilní společnosti. Rozhodně to ale není případ postkomunistické transformace. To, co vzniklo po náhlém pádu komunismu, byla série gigantických společenských experimentů, které nemají v historii lidstva obdobu (s výjimkou válek). Současně jsme viděli kolabovat režimy, rozpadání států, rychlou politickou demokratizaci, institucionalizaci tržního hospodářství spojenou s mohutnou privatizací, změnu mezinárodních vztahů starých a nových státních útvarů. Po ruce nebyla žádná dostatečná teoretická vysvětlení: bylo (a stále je) velmi těžké analyticky uchopit, lépe chápat a interpretovat všechny tyto jevy v jejich vzájemných souvislostech. Transformace postkomunistického sociálního státu je nedílnou součástí tohoto vývoje a lze ji dobře studovat jen v tomto kontextu. Dahrendorf nabídl brilantní hyperbolu o potenciálním napětí, vytvářeném různou rychlostí paralelních změn ve střední a východní Evropě po roce 1989: politické instituce lze transformovat za šest měsíců, ekonomický rámec za šest let, ale společenské předivo (postoje, názory a hodnoty) se může transformovat i šedesát let! Nejvýznamnější strukturální změnou napříč povahou a funkcemi sociálního státu byl posun od řízeného hospodářství ke k tržní ekonomice. Tato změna sama o sobě vyvolala tlak na řízení, financování a způsob fungování veřejných služeb. Demokratizace a otevření veřejného prostoru vedly k pluralizaci stanovení priorit a rozhodování, a s jistým zpožděním i reformování struktur a modu operandi veřejné správy. Neziskový sektor, tento přirozený partner veřejné správy v tradičních demokratických sociálních státech, nemohl moc přispět, neboť postrádal potřebné dovednosti a schopnosti. Staří byrokrati v něj nevěřili a trvalo dlouho, než se začalo ujímat efektivní partnerství mezi veřejným a neziskovým sektorem v oblasti poskytování sociálních služeb. Třetí hluboká změna byla spojena s nově vznikajícími sociálními riziky, která nebyla ošetřena starými službami sociální péče: rychlými změnami poptávky po pracovní síle vzhledem ke strukturálním změnám ekonomiky, nezaměstnaností, bezdomovstvím, obrovskému růstu chudoby, migrací a obchodem s lidmi, máme-li se zmínit jen o nejzávažnějších případech. Úsilí porozumět tomu, co se děje (a co se má dělat) šlo ruku v ruce s kognitivní diskrepancí mezi místními a mezinárodními analytiky. Místní analytici sice rozuměli kulturnímu a historickému kontextu svých společností, ale nikoliv praxi a institucím sociálního státu, které se mezitím vyvinuly na Západě – a o většině mezinárodních analytiků platilo to samé v zrcadlové podobě. Prvních deset let transformace sociální politiky tak bylo bržděno mnoha neefektivními a kontraproduktivními opatřeními, z nichž některá byla nevratná. S ideologickou rozpravou lze spojovat jeden velice důležitý kontextuální prvek reforem ve střední a východní Evropě. Zastánci reziduálního modelu sociálního státu spojovali ideál rovnosti a řídící a přerozdělovací funkce sociálního státu se


7

Martin Potůček

zdiskreditovanou komunistickou minulostí, zatímco ztržňování sociálních služeb bylo prohlašováno za vrozenou vlastnost kapitalismu. I samotný výraz sociální politika byl napadán jako pokus vrátit komunismus. Obhájci universalismu v poskytování sociálních služeb tedy zažívali krušné časy jak kvůli neoliberálnímu ideologickému „duchu dní“, tak kvůli snižujícím se kapacitám veřejných prostředků a rozpočtů. Konzervativní sociální doktríny, kladoucí důraz na princip subsidiarity a na úlohu rodiny, církve a občanských sdružení, byly méně vlivné než první dva ideologické proudy.

1.4. GLOBALIZACE A GLOBÁLNÍ AKTÉŘI Významnou změnou po revolucích roku 1989 bylo otevření regionu vnějšímu světu zboží, technologií, informací a znalostí. Národní ekonomiky se začaly integrovat do světového hospodářství, otevřely se hranice, a to umožnilo svobodnou výměnu osob a idejí. Tato stránka globalizace měla a má enormní, zásadně pozitivní a trvalý dopad na celý region. Tato změna se však časově shodovala s „Washingtonským konsensem“, neoliberální ortodoxií počátku 90. let, praktikovanou zejména mezinárodními organizacemi typu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Jak dokazují Deacon (1997, 2000), Ferge (bez datace), Orenstein–Haas (2003) a další autoři, tito mezinárodní hráči využili svých silných vyjednávacích pozic vůči některým zadluženým národním vládám a neefektivním národním ekonomikám k prosazování svých plánů reformy sociální politiky v tomto regionu. Jejich pozornost se soustředila hlavně na privatizaci národních veřejných systémů starobních důchodů, na reziduální řešení poskytování sociálních služeb a na tržně kompatibilní změny ve zdravotnictví a školství. Deacon a Orenstein považují Světovou banku za hlavního strůjce ekonomické a sociálně politické agendy v regionu. Otázkou dalšího studia je to, proč tito globální hráči nebyli tak úspěšní v některých zemích. Orenstein porovnává kandidátské země/nové členské státy EU s bývalými sovětskými republikami (kromě pobaltských států) a věří v preventivní vliv Evropské unie. Jiní autoři zdůrazňují domácí politické faktory, odpor veřejného mínění a specifické historické a kulturní determinanty jednotlivých zemí (Aidukaite 2004, Potůček 2004). Transformace střední a východní Evropy zkrátka nabídla úrodnější půdu pro reformy sociální politiky než rigidnější sociální státy západní Evropy.

1.5. EVROPSKÁ UNIE V literatuře panuje shoda o významu kandidatury a později členství v Evropské unii pro transformaci systémů sociální politiky jednotlivých zemí. Současně ale většina autorů považuje roli EU při formování sociální politiky za povážlivě slabou. Orenstein–Haas (2003) pokládají její vliv za dostatečně silný, aby zabránil celkovému zhoršení sociální situace obyvatelstva, zvláště při porovnání sociální


8

Martin Potůček

situace v nových členských státech se zeměmi vnějšího regionu (zejména bývalých sovětských republik). Lendvai (2004 a 2006) shrnuje poznatky několika dalších autorů a hovoří o slabé sociální dimenzi procesu přistupování k EU a jejího rozšiřování, a o tom, že ekonomické záležitosti jasně převažují nad sociálními tématy. Sengoku (2006:239n) je ještě konkrétnější co do strukturálních důvodů: 1. EU nevyžaduje konkrétní podmínky či „pevné zákony“ ve věci sociální politiky přístupových zemí; 2. Evropská komise má k dispozici jen málo konkrétních mechanismů, kterými by přiměla země střední a východní Evropy přijmout evropský standard sociální politiky; 3. EU nemá žádný „model“ nebo „šablonu“ vztahující se na systémy sociální politiky kandidátských zemí. Co říci o Evropském sociálním modelu (ESM)? Jepsen a Serrano (2006) identifikují dva způsoby, jak jej chápat. Zaprvé jako historické acquis, charakterizované specifickými společnými instituty, hodnotami a výsledky, a za druhé jako evropský politický projekt, zaměřený na řešení společných problémů a mířící k výraznému nadnárodnímu modelu včetně společných cílů, pravidel, norem a určité míry nadnárodní soudržnosti. Goetschy (bez datace) poukazuje na to, že v sociálních opatřeních společenství není obsažen ani minimalistický evropský sociální model. Keune (2006) dospívá k závěru, že „ESM se v žádném ohledu nejeví jako zvlášť dobře definovaný koncept či model. Z historického pohledu acquis může zcela dobře zahrnout skupinu osmi zemí s poněkud odlišnými dějinami, neboť diverzita pokrytá ESM je již tak dost široká. Z hlediska politického projektu nemá nijak velké nároky na nové členy.“ Tuto nejasnou definici dále oslabuje dvojí tvář Evropské unie jako politického orgánu. V EU převažují dva politické postoje. Jeden z nich chápe evropský projekt v zásadě jako neregulační, druhý postoj pohlíží na společný trh jako na první krok v procesu výstavby institucí na evropské úrovni (Taylor-Gooby 2004:184). „Existují tlaky na větší liberalismus i na silnější intervenční úlohu, a není jasné, kam se v budoucnu vychýlí ručička vah.“ (Taylor-Gooby, bez datace:12) Tentýž autor spojuje toto schizma se jmény Polanyi a Schumpeter (bez datace). Historie systematické přípravy kandidátských zemí na přistoupení začala přijetím Kodaňských přístupových kritérií (1993). Tato kritéria byla navržena spíše jako technický (ekonomický a politický) instrument uplatňovaný shora než jako vhodný nástroj směrování životních podmínek občanů kandidátských zemí: převážily právní, ekonomické a politické otázky. Kandidátské země byly požádány, aby reformovaly své národní hospodářství tak, aby mohly soutěžit a být kompatibilní s tržními ekonomikami stávajících členských států. Měly budovat robustní a spolehlivé instituce politické demokracie. Byly požádány, aby přizpůsobily své právní a správní systémy acquis communautaire. Rychlost přizpůsobování těmto požadavkům v politice a ekonomice byla ohromující a zasluhuje vysoké uznání. Skutečné sociální cíle byly nicméně až poslední na seznamu priorit a omezily se na respektování lidských práv jednotlivce a na budování volně definovaného rámce tvorby politiky. „Z 29 tematických kapitol pravidelných zpráv, výročně hodnotících „pokrok“ tehdy kandidátských zemí v


9

Martin Potůček

přípravě na přistoupení, se jen jedna týkala zaměstnanosti a sociální politiky…“ (Keune 2006:18) Témata jako snižování chudoby a nerovnosti příjmů, práva zaměstnanců, existenční minimum a ulehčení údělu skupin na okraji společnosti, jinak řečeno boj proti sociálnímu vyloučení, nebyla nedílnou součástí reformní přístupové agendy Kodaňských kritérií. Většina národních sociálních politik kandidátských zemí se v poslední dekádě 20. století soustředila na snižování úlohy státu a zvyšování výkonnosti pomocí privatizace služeb a jejich převedení na tržní základy. Toho se mělo dosáhnout sníženým krytím a úrovní veškerých sociálních dávek kromě sociální pomoci v podobě cílené záchranné sítě pro chudé. (Ferge bez datace). Evropská rada vytvořila ekonomické jádro Lisabonské strategie v březnu 2000 a v prosinci téhož roku je na summitu v Nice obohatila o sociální rozměr. Ekologická dimenze následovala krátce poté, na götteborgském summitu v červnu 2001. Byl to proud nových politických iniciativ, zdůrazňujících význam lidských zdrojů, kvality života a sociální soudržnosti, tedy sociální infrastrukury současné společnosti. Kandidátské země byly pozvány k jednáním o Lisabonské strategii až po barcelonském summitu v roce 2002, kdy příprava nových členských států na vstup do EU, dosud organizovaná dle logiky Kodaňských kritérií, byla téměř ukončena. Plnohodnotná účast na Lisabonské strategii začala až po přístupu těchto zemí k EU v květnu 2004. Sociální politika tudíž zaujala čelné místo v politické agendě EU až deset let po stanovení Kodaňských přístupových kritérií. Absence přímého vlivu EU na transformaci sociálního státu by neměla zakrývat méně viditelné proudy kulturních změn v souvislosti s procesy evropské integrace, které ovlivnily domácí rozpravu o tvorbě sociální politiky a zavedly nové pojmy, agendu, pojetí a politické nástroje. Můžeme tomu říkat učení jeden od druhého, kognitivní poevropšťování nebo akulturace; produktem je měnící se kognitivní rámec tvorby sociální politiky. Tento proces bude mít dlouhodobý, ač těžko identifikovatelný, dopad na transformaci sociálního státu ve všech zemích střední a východní Evropy.


10

Martin Potůček

2. Teorie transformace sociálního státu Konceptuální rámec lepšího pochopení a vysvětlení transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě by nebyl úplný bez zřetele k tradičnějším teoriím „středního dosahu“, vystavěným a aplikovaným s ohledem na stabilnější západní demokracie. Zmiňme ty nejvlivnější a snažme se posoudit úroveň jejich možné aplikace v našem oboru bádání.

2.1 STRANICKÉ/VLÁDNÍ TEORIE Rané fáze budování systémů více stran v regionu byly spojené s nestabilní strukturou politických stran, nestálostí jejich programů a častými změnami ve složení vládních koalicí. Výjimkou nebyly ani menšinové vlády. Jelikož se mění i životní podmínky a sociální struktura voličstva, bylo málo vidět jasně definované asociace určitých sociálních vrstev, sociálních a ekonomických zájmů a tomu odpovídajících politických stran. Jsou dokonce příklady zavádění úsporných opatření ze strany středolevých vlád (Maďarsko a Polsko v polovině 90. let) a opatrné sociální politiky liberálních stran (Česká republika v tomtéž období). V těchto případech by lépe vysvětlující nezávislou proměnnou mohly být rozdíly ve fiskální situaci. Začátkem 21. století, když se situace z pohledu rozdílných zájmů, politik a ideologií začala zprůhledňovat a stabilizovat a voliči dostali šanci učit se za pochodu, politické programy a stranická ideologická orientace začaly být poněkud spolehlivějším predikátorem skutečně prováděné politiky.

2.2 TEORIE ZDROJŮ MOCI Tyto teorie vycházejí z předpokladu, že sociální zájmy mohou prosazovat politiku, která jim nejlépe poslouží. Jelikož většina sociálních zájmů podléhá závažným změnám, bylo pro ně těžší, podobně jako pro politické strany, stát se vlivným faktorem distribučních konfliktů. Navíc zde byl velmi výrazný požadavek zbavit se starého komunistického systému, a ten alespoň v prvních měsících a letech transformace nutil objektivně se lišící zájmové skupiny sdružovat se v jednotných táborech. Zopakujme si, že pokračující diferenciace zájmů brzy tyto tábory zrušila a vynořil se tradiční zájmový blok odborů, podnikatelských sdružení a stavovských profesních organizací. S jistým časovým odstupem se zvýšila i


11

Martin Potůček

veřejná aktivita organizací spotřebitelů a nátlakových skupin. Olsonova teorie, která staví do protikladu silné a dobře organizované partikulární zájmy a rozptýlené obecné zájmy tak nachází paralelu i v postkomunistické realitě.

2.3 INSTITUCIONALISMUS, STÁTOSTŘEDNÉ TEORIE Instituce zasahují do lidských záležitostí a státy určitě zasahují do transformace sociálního státu. Státostředné pojetí „tvrdí, že státní byrokracie a politická elita jsou hlavními aktéry procesu tvorby politiky a mají významný vliv na tvorbu a zavádění sociálně politických programů. (Aidukaite 2004:29.) Příslušná kapacita veřejné správy a jasně stanovené cíle a strategie implementace jsou nezbytným předpokladem jakékoliv změny politiky. A naopak absenci opatření v oblasti sociální politiky lze přičítat selhání státu, tj. selhání či nezpůsobilosti speciálních byrokratických orgánů. Teoretici se liší ve svých odhadech sociálně politických schopností středo a východoevropských států. Bruszt (2000) hájí hypotézu obecně „slabých států“ v tomto regionu, neschopných hájit základní práva a účinně regulovat a čelit tlaku jejich vlastního podlehnutí silným privátním (rovněž mezinárodním) zájmovým skupinám. Orenstein–Haas (2003:1,7,13) na druhé straně spatřují velký stupeň volnosti národních politických elit (někdy i skupinek politiků) při stanovení národní sociální politiky v prvních letech transformace.

2.4 ÚLOHA STEREOTYPNÍHO CHOVÁNÍ A POSTOJŮ VEŘEJNOSTI I totalitní systém musel dávat pozor na to, co si lidé myslí a co chtějí, a pro demokratické prostředí to platí dvojnásob. Lidé očekávají dobře fungující sociální stát a jejich zkušenosti se sociálními službami jsou důležitým zdrojem legitimity politického systému. V demokracii je sociální stát funkční součástí „nepsané společenské smlouvy“ (Dahrendorf) mezi politicko-úřednickou elitou a veřejností a je primárním zdrojem konsensu v jakékoliv společnosti (Titmuss 1974, Wilensky 1975). Empirická zjištění potvrzují, že tato teze platí pro demokratickou společnost s tržní ekonomikou (Rose 1989) i pro postkomunistickou společnost. (Taylor– Gooby 2004b)

2.5 ÚLOHA JEDNOTLIVÝCH AKTÉRŮ Dějiny mohou dát jedinci příležitost vyvolat trvalé politické změny, které mohou po desetiletí ovlivnit životy milionů lidí. Nalézt jakousi pravidelnost výskytu takových situací je však těžké, a proto mohu nabídnout jen dva případy v daném regionu. Jacek Kuroń, disident za komunismu a jedna z vůdčích osobností Solidarity, byl ministrem práce a sociálních věcí v první reformní polské vládě. Jeho štědrá penzijní politika ku prospěchu občanů, postižených zaváděním tržních principů do pracovních vztahů, nevzala v úvahu dlouhodobé důsledky takových opatření a


12

Martin Potůček

způsobila chronický deficit polských veřejných rozpočtů. Posléze přiznal, že neměl tušení o fiskální situaci státu a o dlouhodobých důsledcích uplatnění různých nástrojů sociální politiky a udělal obrovskou chybu. Při porovnávání rozdílných směrů kdysi jednotné české a slovenské sociální politiky náš česko-slovenský řešitelský tým nebyl schopen vysvětlit etatistickou sociální politiku liberální Klausovy vlády v České republice s decentralizovanou a pluralističtější sociální politikou Mečiarovy autoritářské vlády na Slovensku v polovině devadesátých let. (Potůček–Radičová 1997) Vysvětlení jsme se dozvěděli až po sepsání naší výzkumné zprávy. Náměstek tehdejší slovenské ministryně práce a sociálních věcí Vojtech Tkáč, indoktrinovaný za své služby v sociálně liberální československé vládě v raných devadesátých letech, přesvědčil ministryni Oľgu Keltošovou, jednu z oblíbených poradkyň premiéra Mečiara, že pro Slovensko by bylo nejlepší ustavit nezávislý samosprávný orgán, fond sociálního pojištění. Ovšem český premiér Klaus (dříve československý ministr financí) byl proti jakýmkoli pokusům odříznout velkou část státního rozpočtu, přidělovanou na úhradu důchodů, od přímé kontroly vlády nově vznikajícího českého státu…

2.6 SOCIÁLNÍ STÁT JAKO PRVEK SOCIÁLNÍ REPRODUKCE Poslední teoretický přístup, o kterém se zmíníme, se snaží identifikovat úlohu sociálního státu v celkovém kontextu společenské reprodukce/rozvoje. Na jedné straně spotřebovává zdroje, které by mohly být investovány jinde, a na druhé straně je nezastupitelný ve svých funkcích, zaměřených na reprodukci a rozvoj lidského kapitálu společnosti. To platí o školství, podpoře rodin, zdravotnictví, službách pracovního trhu atd. Tyto služby lze interpretovat jako dlouhodobé sociální investice. Situaci poněkud „komplikuje“ skutečnost, že sociální stát slouží také humanitárním účelům, které nejsou spojeny s budoucí výrobou – péči o seniory, invalidy, nevyléčitelně nemocné, sociální péči atd.


13

Martin Potůček

3. Sociální státy střední a východní Evropy Tato část studie se soustřeďuje na vývoj sociálního státu ve středo- a východoevropských zemích, které se staly členskými státy EU v květnu 2004, tj. v České republice, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, na Slovensku a ve Slovinsku. Toto srovnání vychází spíš ze souborů údajů než z behaviorální a institucionální analýzy a musí posloužit jako prvními důkazy podpořená aproximace směrem k důkladnější srovnávací analýze. Vzhledem k jejich historickému dědictví a nejnovějším vývojovým trendům lze tyto země zařadit do kategorie na pomezí modernizačního proudu (Wallerstein 1974, 1979, 1980; Potůček a kol. 2002). Transformace po roce 1989 vedla k sociálním změnám, které významně ovlivňují denní život a vědomí obyvatelstva nových členských států. Soustředím se na nejvýznamnější z těchto změn – na nezaměstnanost a chudobu, sociální nerovnost, zdravotní stav, etnické skupiny na okraji společnosti a na kvalitu a dostupnost zdravotních a sociálních služeb.

3.1 ZAMĚSTNANOST A NEZAMĚSTNANOST Obecnou tendencí v regionu je soustavný pokles počtu zaměstnaných a rostoucí počet nezaměstnaných. Tab. 1: Míra zaměstnanostní aktivity v procentech věkové skupiny 15–64 let Země 1990 1995 2005 EU 15 n.a. 60 65 Slovinsko 74 65 66 Česká republika 79 74 65 Slovensko 74 70 58 Maďarsko 79 65 57 Polsko 69 69 53 Estonsko 76 67 64 Litva 75 72 63 Lotyšsko 79 75 63 Zdroj: Employment (1998), Eurostat (2006) Centrálně řízené ekonomiky vytvářely umělou poptávku po pracovní síle. Proto


14

Martin Potůček

byla nezaměstnanost v tomto regionu do roku 1989 takřka neznámým jevem. Více než desetileté období přechodu s sebou přineslo prudký růst nezaměstnanosti – téměř od nuly k dvojciferným hodnotám v některých zemích. Koncem 20. století se míra nezaměstnanosti ustálila na hodnotách odpovídajících průměru EU 15, s důležitou výjimkou Polska a Slovenska, kde byla mnohem vyšší. Tab. 2: Míra nezaměstnanosti, nové členské státy Země 2000 2005 EU 15 7,7 7,9 Slovinsko 6,7 6,5 Česká republika 8,7 7,9 Slovensko 18,8 16,3 Maďarsko 6,4 7,2 Polsko 16,1 17,7 Estonsko 12,8 7,9 Litva 16,4 8,3 Lotyšsko 13,7 8,9 Zdroj: Eurostat (2006) V regionu vznikla politika zaměstnanosti slučitelná s tržní ekonomikou. Nicméně zde existují příkré rozdíly oproti průměru EU 15 jak ve finančních zdrojích, tak i v jednorázových službách pracovního trhu. Tab. 3: Veřejné výdaje na politiku Země Veřejné výdaje na politiku Výdaje na politiku aktivní zaměstnanosti, % HDP, 2004 zaměstnanosti, % všech veřejných výdajů na politiku zaměstnanosti EU 15 2,11 30,5 Česká republika 0,39 34,0 Slovensko 0,39 18,4 Maďarsko 0,59 35,3 Estonsko 0,23 19,0 Litva 0,26 58,3 Lotyšsko 0,46 18,3 Zdroj: Eurostat (2006)

3.2 SOCIÁLNÍ NEROVNOST A CHUDOBA Obecným důsledkem politických a ekonomických změn po roce 1989 pro občany všech nových členských států je zvýšení životní úrovně pro některé a stagnace či zhoršení pro mnohé. Rychle rostly rozdíly mezi nižšími a vyššími vrstvami. „Příjmová nerovnost v regionu na konci komunistického období byla nízká vzhledem k většině zemí OECD. Koncem 90. let vzrostla průměrná hodnota Giniho koeficientu ve střední a východní Evropě zhruba na průměrnou úroveň OECD.“ (A Decade 2001) Tato nerovnost roste rychleji v pobaltských státech,


15

Martin Potůček

následovaných Polskem. Tab. 4: Nerovnost příjmů (Giniho koeficient) Země 1987–9 1997–9 Slovinsko 0.21 0.25 Česká republika 0.20 0.26 Slovensko 0.19 0.25 Maďarsko 0.23 0.25 Polsko 0.28 0.33 Estonsko 0.28 0.36 Litva 0.26 0.34 Lotyšsko 0.26 0.33 Zdroj: A Decade (2001) Tab. 5: Nerovnost rozdělování příjmů měřená poměrem kvintilů Země 2000 2003 (2001) (2004) EU 15 4,5 (4,8) Slovinsko 3,2 3,1 Česká republika (3,4) 3,4 Slovensko chybí (5,8) Maďarsko 3.3 3,3 Polsko 4,7 5,0 Estonsko 6,3 5,9 Litva 5,0 4,5 Lotyšsko 5,5 6,1 Zdroj: Eurostat (2006) Přechod byl provázen závažným růstem chudoby (Orenstein–Haas 2002). Počet chudých podstatně vzrostl zejména v některých zemích regionu. Studie z roku 2002 uvádí, že v nových členských státech začátkem této dekády žilo pod národním životním minimem 26 % Maďarů, 16,8 % Lotyšů, 16,4 % Litevců, 13,6 % Poláků, 10,1 % Slováků, 8,9 % Estonců a 8 % Slovinců. Stejná studie hovoří o 8,3 % Lotyšů, 7,8 % Litevců, 7,3 % Maďarů a 5,2 % Estonců žijících za méně než dva USD na den. (Odpovídající hodnoty u zbytku této skupiny jsou méně než 2%.) S výjimkou České republiky a Slovenska nedošlo k žádným pokusům definovat adekvátní existenční minimum. Na Slovensku se začátkem roku 2003 vláda rozhodla podstatně snížit minimální dávky. V Polsku jsou kritéria nároků tak přísná, že na ně nedosáhne většina chudých (Barr 1999, citováno ve: Ferge, bez datace). Oficiální statistiky rovněž EU potvrzují, že značná část obyvatelstva regionu je ohrožena chudobou. Tab. 6: Míra ohrožení chudobou po sociálních transferech Země 2000 2003 EU 15 15 15


16

Martin Potůček

Slovinsko 11 10 Česká republika 8 8 Slovensko n.a. 21 Maďarsko 11 12 Polsko 16 17 Estonsko 18 18 Litva 17 15 Lotyšsko 16 16 Zdroj: Eurostat (2006) Pozn.: Podíl osob s ekvivalentním čistým příjmem po srážce daně pod hranicí ohrožení chudobou, nastavenou na 60 % národní střední hodnoty ekvivalentního čistého příjmu po srážce daně (po sociálních transferech). Podobně jako ve většině dalších zemí jsou děti zranitelnější než zbytek populace. Pouze dvě země regionu nevykazují znaky extrémních forem dětské chudoby: Slovinsko a Česká republika. Tab. 7: Děti ve věku 0–15 let žijící v absolutní chudobě (%) Země Rok 2,15 USD a 4,30 USD méně za den a méně za den Slovinsko 1997/8 0.0 0.9 Česká republika 1996 0.0 1.9 Maďarsko 1997 2.4 28.8 Polsko 1998 2.0 30.7 Litva 1999 4.8 34.7 Lotyšsko 1998 10.0 52.9 Zdroj: A Decade (2001) V absolutním měřítku žilo ve středoevropských zemích za méně než 2,15 USD na den kolem 330 tisíc dětí a v pobaltských státech 110 tisíc dětí. Další skupinou, ohroženou chudobou ve většině středo- a východoevropských zemí, jsou důchodci. Tab. 8: Průměrný měsíční starobní důchod (EUR) Země 2003 Slovinsko 420 Česká republika 223 Slovensko 138 Maďarsko 176 Polsko 222 Estonsko 108 Litva 95 Lotyšsko 94 Zdroj: Canstat, Statistical Bulletin, 2003.


17

Martin Potůček

Následující tabulka znázorňuje úroveň hospodářských obtíží obyvatelstva nových členských států. První index ukazuje střední počet potřebných položek chybějících na seznamu sedmi výrobků dlouhodobé spotřeby: televizní přijímač, videorekordér, telefon, myčka nádobí, mikrovlnná trouba, vůz (nebo rodinné vozidlo) a osobní počítač. Druhý a třetí index znázorňují poměr dospělého obyvatelstva, přiznávajícího nesolventnost nebo neschopnost spořit. Tab. 9: Střední deprivace obyvatelstva nových členských států Země Index % nesolvence % lidí neschopných spořit EU 15 0.64 Slovinsko 0.54 5.2 67.7 Česká republika 0.80 4.0 63.2 Slovensko 1.29 7.3 72.9 Maďarsko 1.37 14.3 87.5 Polsko 1.52 11.3 86.1 Estonsko 1.54 18.8 85.5 Litva 1.79 21.7 84.0 Lotyšsko 2.07 24.2 88.2 Zdroj: Russell–Whelan (2003) Výskyt nedostatečných příjmů je podstatně vyšší mezi nezaměstnanými a nekvalifikovanými osobami.

3.3 DOSTUPNOST SOCIÁLNÍCH SLUŽEB Během transformačního období oslabily tradiční formy veřejné podpory rodin s dětmi. Dotace na dětské zboží byly zrušeny již na samém začátku 90. let. Dostupnost jeslí a mateřských škol byla alespoň částečně zpoplatněna. Finanční podpora rodin rovněž klesla s důležitou výjimkou Slovinska. Tab. 10: Rodinné přídavky jako % celkového příjmu domácností Země 1991 1999 Slovinsko 0.6 1.4 Česká republika 4.7 1.6 Slovensko 6.4 4.3 Maďarsko 8.1 3.8 Polsko 4.2 1.2 Zdroj: A Decade (2001) Mezi starými a novými členskými státy je značný rozdíl z pohledu kapacity a kvality institucionalizované podoby sociálních služeb.


18

Martin Potůček

Tab. 11: Spokojenost se sociálními službami: Staré versus nové členské státy (2003) Staré Všechny nové členské státy a členské státy Turecko, Rumunsko a Bulharsko Ano (6–10 na desetibodové stupnici) 52 % 24 % Ne (1–5 na desetibodové stupnici) 43 % 74 % Zdroj: Alber 2003, vlastní výpočty

Pouhá čtyři procenta dospělých ve starých členských státech uvádí péči o další členy rodiny, oproti více než 28 % respondentů v nových členských státech (Alber 2003, vlastní výpočty). Tento významný rozdíl je způsoben zejména slabě rozvinutými institucionálními systémy poskytování sociálních služeb ve všech nových členských státech. Jelikož nečiní žádnou výjimku z obecného trendu stárnutí obyvatelstva, tento rozdíl je velmi patrný v nedostatečné péči o seniory. Tato situace je ohromnou přítěží pro živitele rodin. Nedostatečné institucionální kapacity vytvářejí určitou formu závislosti, která zatěžuje zejména ženy, což se velmi složitě odráží v jejich normativních preferencích. Situace v nových členských státech z hlediska rezidenční péče o seniory je následující: i když se v některých zemích pomalu zlepšuje (zcela určitě v České republice), tato zařízení se obecně potýkají s nedostatkem zaměstnanců, jsou umístěna ve starých, funkčně defektních budovách, např. v bývalých klášterech nebo zámcích, a šest a více klientů v jednom pokoji není výjimkou. Kvalita fyzického a psychologického prostředí je nízká a mnohá tato zařízení připomínají azylové domy. Není divu, že volba žít v takovém ústavu v případě postižení nebo ve stáří je téměř na posledním místě seznamu možností – i v České republice je to jen 7 % (Vidovičová–Rabušic 2003). Zavedení povinného druhého pilíře systémů starobních důchodů hrazených z privátních penzijních fondů je jasným indikátorem úspěšnosti rekomodifikace programů sociálního pojištění. Pohyb tímto směrem je v regionu výrazný. Maďarsko jej zavedlo v r. 1998, Polsko v r. 1999, Lotyšsko v r. 2001, Estonsko v r. 2002 a Slovensko v r. 2003. Stávající veřejné systémy průběžných plateb jsou nákladné, a to může v budoucnu znamenat snižování peněžních dávek (Study 2002). Stojí za zmínku, že v Chile, jedné z prvních zemí, která zavedla povinné soukromé připojištění zhruba před třiceti lety, je asi 40 % starobních důchodů ze soukromých fondů hluboko pod minimální úrovní penzí a musí být dotováno státem.

3.4 ZDRAVOTNICTVÍ A ZDRAVOTNÍ SLUŽBY Zdravotní situace obyvatelstva nových členských států, měřená pravděpodobnou délkou života při narození, se od počátku transformace zlepšila. Jedinou výjimkou je stagnace tohoto ukazatele v případě mužské populace pobaltských států.


19

Martin Potůček

Tab. 12: Pravděpodobná délka života při narození v nových členských státech Země Ženy Muži 1989 1999 2004 (2003) 1989 1999 2004 (2003) Slovinsko 76.7 79.3 (80.4) 68.8 71.8 (72.6) Česká republika 75.4 78.2 79.0 68.1 71.4 72.6 Slovensko 75.2 77.2 77.8 66.8 69.0 70.3 Maďarsko 73.8 75.2 76.9 65.4 66.4 68.6 Polsko 75.5 77.2 79.2 66.7 68.2 70.0 Estonsko 74.7 76.3 (76.9) 65.7 65.5 (66.0) Litva 76.3 76.9 77.8 66.9 66.4 66.4 Lotyšsko 75.2 75.3 77.2 65.3 64.7 65.5 Zdroj: A Decade (2001), Eurostat (2006) Oslabení preventivní dimenze zdravotní péče, jednoho z mála dobrých rysů komunistického systému, vedlo v některých zemích k růstu nakažlivých chorob, např. tuberkulózy. Lotyšsko a Litva hlásily dvaapůlkrát vyšší počty nově registrovaných případů a Estonsko v r. 1999 registrovalo 1,8 x víc případů než v r. 1989. AIDS představuje permanentní nebezpečí pro země jako Lotyšsko, i když počty případů HIV pozitivních osob jsou stále na poměrně nízké úrovni. „Veřejné zdravotní fondy, které dnes většinou fungují jako veřejné pojistné plány, silně omezují poskytování služeb, za které platí. Z veřejného financování byly vyřazeny mnohé typy prevence, prohlídek a lékařských zásahů, zubní péče a dlouhý seznam léků.“ (Ferge, bez datace) Odrazem této politiky oklešťování výdajů je vyšší úroveň nespokojenosti s fungováním systémů zdravotní péče v nových členských státech než ve starých. Tab. 13: Spokojenost se systémem zdravotní péče: staré versus nové členské státy (2003) Staré členské státy Všechny nové členské státy a Turecko, Rumunsko a Bulharsko Velká a dobrá 56 % 32 % Žádná a nízká 42 % 67 % Zdroj: Alber 2003, vlastní výpočty

3.5 MARGINALIZOVANÉ ETNICKÉ SKUPINY Romové jako etnická skupina byli vážně postiženi důsledky ekonomické a sociální transformace. Vzhledem k nedostatečnému sociálnímu a kulturnímu kapitálu jich mnoho nebylo schopno nalézt východisko ze změny životních podmínek. Nekvalifikovaní pracovníci ztráceli místo první, když se začaly hroutit velké státní podniky. Veřejná podpora se také začala vytrácet. Nezaměstnanost, špatné zdravotní a bytové poměry, špatný školní prospěch, kriminalita – všechny tyto společensky znevýhodňující a sociálně patologické jevy jsou u tohoto etnika koncentrovanější než u majoritní společnosti, a to ve všech nových členských státech. Romové jsou také nejčastějším terčem násilí a rasově motivovaných útoků, zejména ze strany dalších společensky opomíjených skupin. (National 2003)


20

Martin Potůček

3.6 VÝDAJE NA SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNÍ ÚČELY Není překvapením, že veřejné výdaje na zdravotnictví a sociální účely v absolutních i relativních hodnotách jsou v nových členských státech skromnější než je jejich průměrná hodnota v patnácti starých členských státech. Tab. 14: Celkové výdaje na sociální ochranu v procentech HDP Země 2000 2003 EU 15 27.2 28.3 Slovinsko 24.9 24.6 Česká republika 19.6 20.1 Slovensko 19.5 18.4 Maďarsko 19.8 21.4 Polsko 20.1 21.6 Estonsko 14.4 13.4 Litva 15.8 13.6 Lotyšsko 15.3 13.4 Zdroj: Eurostat (2006) Pozn.: Údaje pro Českou republiku se liší od údajů v tab. 18 vzhledem k jinému zdroji informací. Není dostatek empirických důkazů k závěru, že systémy zdravotní a sociální politiky v nových členských státech nemají dost zdrojů, aby umožnily politikům uspokojovat mnohé potřeby vnímané občany jako legitimní, a držet se zásady všeobecné dostupnosti.


21

Martin Potůček

4. Případová studie: Česká republika V této části studie se soustředíme na analýzu vývoje postkomunistického sociálního státu v České republice. Při využití dostupných teoretických rámců (viz první a druhá část) doplníme předchozí komparativní alokaci země dodatečnými úvahami o jejích historických, kulturních, politických a institucionálních kořenech, aktérech a agendách.

4.1 DĚJINY Zdaleka nejvlivnější dějinná spojitost se datuje už od Bismarcka. České země byly pod významným vlivem Bismarckova konzervativního korporativistického modelu sociální politiky již před první světovou válkou. Česko-slovanská strana sociálně demokratická byla založena již v roce 1878. Od té doby byla sociálně demokratická a radikálně socialistická politická hnutí, a posléze i komunismus, stále přítomna v politickém životě země. V meziválečném období československá demokracie sázela na sociální dimenzi existence jedince i společnosti pomocí vyspělé sociální legislativy, která se stala vzorem i pro některé další země, např. Řecko. Autoritářské a surové chování komunistického režimu po druhé světové válce bylo v očích mnoha občanů částečně kompenzováno základními sociálními službami pro všechny a plnou zaměstnaností jako systémovým funkčním rysem centrálně řízené ekonomiky. Komunistická propaganda vydávala Československo před rokem 1989 za učebnicový příklad země s dobře organizovanými zdravotními a sociálními službami (a to i v kontextu sovětského bloku). Důvodem konečného zhroucení komunismu nebyla ani tak podprůměrná, technicky překonaná kvalita a často i omezená dostupnost sociálních služeb, jako spíše špatný stav ekonomiky a ztráta jeho legitimity vzhledem k rozšiřující se civilizační propasti mezi ním a bohatými západními demokraciemi.

4.2 VLIV EVROPSKÉ UNIE (A DALŠÍCH MEZINÁRODNÍCH HRÁČŮ) Úlohu EU při utváření některých oblastí domácí politiky, zvláště pak sociální politiky, nelze přeceňovat. Zjevná diskrepance mezi kodaňskými přístupovými kritérii, pokrývajícími velmi omezenou část agendy sociální politiky a zavedenými


22

Martin Potůček

v r. 1993, a Lisabonskou strategií, pojatou jako konkrétní a vyvážený program veřejné politiky pro kandidátské země až v roce 2002 a administrativě prováděnou až od r. 2004, otevřela významný prostor pro jiné, aktivnější a vlivnější mezinárodní aktéry, konkrétně Světovou banku a Mezinárodní měnový fond, které se v devadesátých letech řídily neoliberální ideologií Washingtonského konsenzu (Potůček 2004). Tato institucionální slabina vedla k akutnímu sociopolitickému pnutí. Česká republika a další nové členské státy vstoupily do Evropské unie se zdravotní, sociální politikou a politikou zaměstnanosti nedostatečně rozvinutou tak, aby mohly reagovat na legitimní požadavky Lisabonské strategie. Diskrepance mezi nesmírně náročným veřejným zadáním zajistit vysokou zaměstnanost, budování kapacity zdravotních a sociálních služeb, snižování chudoby a posilování sociální soudržnosti v ČR (a dalších nových členských státech) na jedné straně a nedostatečnými sociálními, ekonomickými a administrativními možnostmi na straně druhé. Od začátku tohoto století se situace pomalu mění. Evropská unie pomohla posunout sociální problematiku výše na žebříčku politické agendy prostřednictvím budování institucí a přenosem dovedností a finančních prostředků ze starých členských států. Hlavním nástrojem „poevropšťování“ české sociální politiky se stala otevřená metoda koordinace (OMC). Její aplikace začala koncem 90. let tvorbou a implementací národních akčních programů zaměstnanosti, vedených Evropskou strategií zaměstnanosti. (National 2003) Tato aktivita EU je inspirována a konzultována s Evropskou komisí a představuje přidanou hodnotu, i když ČR i další nové členské státy se stále potýkají s nepřijatelně vysokou úrovní nezaměstnanosti. V roce 2002 Evropská komise vyzvala vlády všech kandidátských zemí, aby vydaly společná memoranda o začleňování, v nichž by identifikovaly klíčové problémy a opatření v oblasti potírání chudoby a sociálního začleňování. Agenda sociálního začleňování byla formálně stanovena při přípravě a schvalování tohoto dokumentu zástupci Evropské komise a vlády ČR v roce 2004. (Joint 2004) Následovala příprava a schválení Národního akčního plánu sociálního začleňování 2004–2006. (National 2005) Tento dokument je shrnutím dalších platných a připravovaných postupů, akčních plánů, strategií, programů a vládních nařízení nějak souvisejících s problematikou sociálního začleňování. Jeho slabinou je nedostatek konkrétních cílů, slabě definovaná odpovědnost za jeho plnění a chybějící spojitost s rozpočtovým procesem. Je významné, že ministerstvo financí se přípravy vůbec nezúčastnilo. (Potůček 2007) Z hlediska techniky a postupu Česká republika neměla problémy s aplikací OMC. Problém není ve formálním a administrativním uplatňování, ale v jeho politickém kontextu. Stručně řečeno: (1) česká politická správa postrádá příslušné organizační struktury, schopné řešit strategické otázky, (2) čeští úředníci nejsou vyškolení a dostatečně profesně zkušení pro řešení strategických otázek, (3) čeští politici obecně nevnímají důležitost strategického myšlení a rozhodování pro plnění svého politického poslání. Ani metodologie přípravy a uplatnění národních programových dokumentů příliš nepokročila. Špatně definované cíle a odpovědnost, chybějící vyhodnocení


23

Martin Potůček

programů, chabá součinnost mezi resorty a neexistující propojení s rozpočtovými zdroji – to vše je zřetelně patrné. (Atkinson–Cantillon–Marlier–Nolan 2005.) Výsledkem je to, že skutečný dopad OMC na vládnutí na národní úrovni silně zaostává za svými možnostmi. Jinými slovy, operativní a taktické úkoly, krátkodobé zájmy, časová tíseň a profesionální slepota silně omezují účinky aplikace OMC. Zároveň lze ale pozorovat pozitivní efekty v podobě rostoucí úrovně povědomí úředníků a dalších aktérů o problematice EU a její sociální politiky.

4.3 VEŘEJNÁ ROZPRAVA O SOCIÁLNÍ POLITICE Významnými partnery vlády jsou odbory a organizace zaměstnavatelů, zúčastněné v Radě hospodářské a sociální dohody – tripartitní instituci, založené v říjnu 1990 na základě dobrovolné dohody všech tří sociálních partnerů. Zástupci odborů a podnikatelského sektoru jsou dnes respektovanými partnery vlády a systém tripartity je hluboce zakořeněn v politickém tkanivu českého státu. Česká republika má ale ještě hodně daleko ke konsensuální demokracii západoevropského typu. K tomu by musely být vládní opatření široce publikovány a zveřejňovány, a museli by o nich diskutovat ti, jichž se týkají. Vláda má v oblasti sociální politiky dosud rozhodující slovo. Ukazuje se, že vlády vedené sociální demokracií byly schopnější iniciovat a sledovat veřejné diskuse. Pars pro toto: Ministerstvo práce a sociálních věcí koncem 20. století zavedlo novou formu komunikace, tzv. „sociální konference“. Zástupci nevládních organizací, odborníci a státní zaměstnanci na nich jednali o závažných otázkách (např. o pravidlech regulace sociální pomoci) ještě před tím, než ministerstvo nebo vláda přijaly konečné rozhodnutí. Mnozí sociální aktéři se aktivně zapojili do přípravy programových dokumentů, inspirovaných EU, např. národních akčních plánů zaměstnanosti nebo národního akčního plánu sociálního začleňování. Zajímavým příkladem původní národní iniciativy bylo zpracování Sociální doktríny České republiky. (Sociální 2002) Jejím cílem bylo budování široké národní shody ohledně budoucího směřování, cílů, priorit a vhodných nástrojů české sociální politiky. Pět přípravných konferencí v letech 1998–2000 bylo společnou iniciativou akademické komunity, soustředěné kolem neziskového Socioklubu, ministerstva práce a sociálních věcí a Senátu Parlamentu ČR. Tento dokument byl označen v programu koaličních stran z července 2002 jako východisko dalšího rozvíjení sociální politiky vlády a jejích priorit a postupu v období do r. 2006. Až do svého odstoupení v r. 2004 však vláda nenalezla dostatečnou schopnost a motivaci podniknout další kroky. Její politická rozhodnutí většinou reagovala na naléhavé problémy nebo požadavky různých nátlakových skupin.


24

Martin Potůček

4.4 FÁZE VÝVOJE SOCIÁLNÍHO STÁTU Z pohledu převažujících politických úkolů a priorit daného období je možné v České republice identifikovat tři fáze vývoje sociální politiky. První fáze: Budování nových institucí (prosinec 1989 – červen 1992) Od samého počátku probíhala diskuse a vyjasňování pohledů na konceptuální základy nastávajících reforem a došlo k eliminaci některých sociálních privilegií komunistického establishmentu. Různé dobrovolné iniciativy intenzivně pracovaly na plánech reformy nejrůznějších oblastí sociální politiky. Sociální politika byla rozvinuta a legislativně zakotvena na federální (československé) úrovni (federální ministerstvo práce a sociálních věcí) i na úrovni národní (Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky). I když spolupráce mezi oběma ministerstvy často nebyla ideální, z politického hlediska byly jejich pozice a pozice obou vlád vždy slučitelné. Činnost těchto ministerstev lze charakterizovat jako snahu systematicky nahrazovat státní paternalismus zaváděním pružnějších a decentralizovanějších mechanismů, kompatibilních s pokračující ekonomickou reformou. Tyto mechanismy měly být závazné pro řídící a výkonnou státní moc pouze v nezbytně nutné míře. Z hlediska převládající politické filozofie vlád byl tento přístup kombinací sociálně liberální a sociálně demokratické ideologie. „Scénář sociální reformy“, navržený a přijatý na úrovni federální vlády, byl ovlivněn sociálně demokratickou a sociálně liberální ideologií a stal se základním koncepčním dokumentem reformy sociálního sektoru. Byl přijat plán všeobecného jednotného systému sociální politiky, poskytujícího všeobecné a povinné sociální pojištění (doplněné dobrovolným připojištěním jednotlivců a skupin) a státní sociální pomoc potřebným za podmínky, že jsou vyčerpány alternativní možnosti sociální podpory, nebo že občan není schopen postarat se o sebe sám. Reforma české sociální politiky spočívala na třech základních pilířích: zaprvé na aktivní politice zaměstnanosti, zadruhé na liberalizaci a pluralizaci sociálních služeb na základě Bismarckem inspirovaného systému povinného pojištění, který je silně zakořeněn v moderních dějinách země od 19. století, a zatřetí na budování sociální záchranné sítě pro občany v nouzi. Druhá fáze: Omezování výdajů (červenec 1992 – červen 1998) Vzhledem k tehdejším politickým změnám v České republice převážila neoliberální politika, charakterizovaná kladením hlavního důrazu na ekonomickou reformu, deklarovaným a dokonce i legislativně ukotveným úsilím omezit úlohu a finanční pravomoce vlády v oblasti sociálního zabezpečení, a nedůvěrou vůči zprostředkující úloze institucí občanské společnosti při tvorbě a uplatňování sociální politiky. Tuto politickou agendu, zosobněnou Občanskou demokratickou stranou, v rámci koalice poněkud modifikovaly strany, jejichž prioritou bylo dát větší prostor státním zásahům (Křesťanskodemokratická unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) a institucím občanské společnosti (Občanská demokratická aliance – ODA). Převažující politickou filozofií vlády proto byla směs neoliberalismu a


25

Martin Potůček

konservatismu. Vláda nebyla nijak nadšená vyhlídkou na vstup do EU, a proto snahy o přistoupení k EU vykazovaly četné mezery, což ukazovaly výroční zprávy Evropské komise. Českým vládám v letech 1992–1998 s jejich směsicí neoliberální a konzervativní rétoriky, rezervovanému postoji k rozšiřování EU a centralistickou a etatistickou praxí v sociální politice vyvstal problém, jak ze slepé uličky. Jejich řešením bylo naplnit institucionální kategorie, vytvořené na počátku transformace, poněkud jiným obsahem, nebo je nechat prázdné, jak tomu bylo v případě navrhovaného korporátního fondu sociálního pojištění. Proto byly mnohé instituce sociální politiky sice teoreticky pluralistické a korporátní, ale ve skutečnosti si stát podržel většinu své bývalé moci (např. sektor povinného sociálního pojištění). V některých případech došlo k nahrazení původně univerzálních schémat reziduálními (dětské přídavky v r. 1995). Tento trend, doprovázený poklesem reálných příjmů většiny obyvatelstva a zrušením cenových a hmotných dotací, oslabil stávající sociální možnosti a postavení zejména vrstev na středních příčkách socioekonomického žebříku. České neoliberální a konzervativní vlády zanedbaly koncepční práci a praktickou orientaci na dlouhodobé cíle, zejména pak preventivní sociální politiku. Třetí fáze: Sociální politika se vrací na pořad dne (červenec 1998 – červen 2006) Parlamentní volby v červnu 1998 vedly k vytvoření menšinové vlády České strany sociálně demokratické (ČSSD), která byla u moci v letech 1998–2002. Její symbolické vítězství nad tchatcherovskými politickými resentimenty předchozích kabinetů Václava Klause vedlo na jaře 1999 k parlamentnímu přijetí Evropské sociální charty. Nová vláda založila svou politiku na aktivním programu občanské účasti a vzdělání a ohlásila potřebu formulovat dlouhodobou vizi pro Českou republiku. Základem vládní politiky byla idea sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství. Všem občanům nabízela rovný přístup ke vzdělání, zaměstnání a občanskému a osobnímu sebeurčení. To bylo v příkrém rozporu s víceméně reziduálními sociopolitickými akcenty, uplatňovanými předchozími vládami. Realizace takového vládního programu byla však vážně ohrožována rozpočtovými omezeními, plynoucími z akutních finančních problémů země, zdlouhavým legislativním procesem vzhledem k menšinovému postavení vlády, nedostatečnými realizačními schopnostmi státu a zdlouhavou reformou veřejné správy. V dalších všeobecných volbách v r. 2002 opět zvítězili sociální demokraté. Vytvořili koaliční vládu s křesťanskými demokraty (KDU-ČSL) a malou liberální Unií svobody (US). V parlamentu měla vláda jen těsnou většinu (jedno křeslo, 101:99). Na domácí scéně bylo třeba hledat kompromisy mezi sociálně demokratickými, křesťanskodemokratickými a liberálními koncepcemi a přístupy. Výsledky tak obtížného vyjednávání připomínají známá doporučení z Blairovy Británie: žádné drakonické škrty, ale ani žádná ofenzivní sociální politika k vykořenění (nebo zmírnění) chronických sociálních problémů. Česká vláda prováděla jasně proevpropskou politiku a zrychlila přípravy na přistoupení k EU.


26

Martin Potůček

4.5 VÝSLEDKY Všechny důležité prvky sociální politiky České republiky prošly po roce 1989 hlubokou změnou. Politika sociálního zabezpečení a chudoba Sociální zabezpečení po r. 1989 Základem sociální politiky státu se měl stát univerzální a jednotný systém sociálního zabezpečení. Po volebním vítězství neoliberálních a konzervativních stran v r. 1992 se na tomto poli začaly silněji prosazovat liberální a reziduální tendence. Pojetí sociální reformy začalo omezovat politiku sociálního zabezpečení, a v tomto rámci krystalizovala koncepce „tří pilířů“: zaprvé povinného veřejného sociálního pojištění, reagujícího na předvídatelné situace v životě občana dle zásady průběžného hrazení, zadruhé státní sociální podpory, reagující na nepředvídatelné sociální události a financované z veřejných daní, a zatřetí sociální pomoci občanům v krizových situacích, spolufinancované ústředními a místními orgány, neziskovými organizacemi a samotnými klienty. Povinné sociální pojištění V roce 1992 byly přijaty zákony, umožňující transformaci do nové struktury sociálního pojištění. Sociální pojištění mělo být povinné a do Fondu sociálního pojištění měli přispívat zaměstnanci (8 % hrubého příjmu, z čehož 1,1 % jde na nemocenské pojištění, 6,5 % na starobní důchody a 0,4 % na státní politiku zaměstnanosti), zaměstnavatelé (26 % hrubého příjmu svých zaměstnanců, z čehož 1,1 % jde na nemocenské pojištění, 6,5 % na starobní důchody a 0,4 % na státní politiku zaměstnanosti) a stát, který platí pojištění za děti, důchodce, rodiče na mateřské či otcovské dovolené, nezaměstnané, zdravotně postižené, vojáky a vězně. U osob samostatně výdělečně činných tyto platby činí 34 % jimi stanovené částky, avšak nejméně 50 % příjmu ze samostatné výdělečné činnosti po odečtení nákladů na její realizaci, pojištění a údržbu, a nemůže být nižší než 25 % průměrné mzdy1. Příspěvky na sociální pojištění se týkají starobních, invalidních, vdovských a sirotčích důchodů, příspěvků na léčbu rodinného příslušníka, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a administrativních výdajů. V roce 1995 došlo k významné legislativní změně v rámci povinné struktury sociálního pojištění, totiž k přijetí nového zákona o starobních důchodech. Bylo schváleno postupné zvyšování zákonné věkové hranice do roku 2007. Zákonná věková hranice odchodu do důchodu u žen, která původně činila 53–57 let, byla zvýšena na 57–61 let (v závislosti na počtu dětí) a u mužů se zvýšila z 60 na 62 let. Další krok v r. 2003 dále zvýšil důchodový věk na 63 let u mužů a bezdětných žen. Tyto věkové limity budou dosaženy v r. 2016 (muži) a 2019 (ženy). Podle zákona o 1

Aktuální stav ke konci roku 2006


27

Martin Potůček

základním důchodovém pojištění starobní důchod sestává ze dvou složek – pevné složky vyplácené všem a složky závislé na počtu odpracovaných let a výši příjmu. Zákon vychází z principu podstatného přerozdělování akumulovaných finančních prostředků ve prospěch osob s nižšími příjmy. Starobní důchody pro osoby s vyššími pracovními příjmy jsou dotčeny regresivním výpočtovým vzorcem. Poměr průměrného starobního důchodu a průměrnou čistou mzdou v roce 2005 klesl na 52,8 % oproti 66 % v r. 1990. Poměr mezi průměrným starobním důchodem a průměrnou hrubou mzdou zaznamenal odpovídající pokles na 41,1 % v r. 2005 oproti 52,7 % v r. 1990. Průměrný státní starobní důchod v r. 2005 činil 7728 Kč měsíčně. Předpokládá se, že poměr hrubé mzdy klesne do roku 2010 na 38 % a do r. 2015 na 35 %. Konzervativně liberální vládě se tak podařilo zavést silně reziduální koncepci starobního důchodového pojištění, která se podstatně liší od evropské praxe a nevylučuje možnost pádu důchodů pod existenční minimum. Navíc je to systém, jehož podmínky, stejně jako správa vyinkasovaných zdrojů, je plně v rukách ministerstva financí, a nikoliv původně uvažované nezávislé veřejné korporace, fondu sociálního pojištění. Českému systému starobního důchodového pojištění neomezeně vládne veřejná správa. Nicméně dobrovolné soukromé důchodové připojištění na základě individuální smlouvy mezi občanem a pojišťovnou, zavedené v r. 1994, láká stále víc klientů. Stát podporuje účast dotacemi a slevami na dani z příjmu. V případě souhlasu účastníka může za něho platit příspěvky zaměstnavatel. Dojde-li ke snížení poměru státem vyplácených starobních důchodů k průměrným mzdám, bohatší skupiny obyvatelstva se budou muset stále více uchylovat k privátnímu sektoru, mají-li jejich důchody růst. Od roku 1995 probíhá veřejná diskuse o reformě celé koncepce systému starobních důchodů. Otevřeli ji experti z mezinárodních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kteří důrazně doporučovali zavedení povinného soukromého připojištění. Tento nový typ starobního pojištění by doplňoval veřejný systém průběžné úhrady, který by postupně ztrácel význam co do celkového množství přerozdělovaných zdrojů. Argumentovalo se tím, že tato změna bude nevyhnutelná kvůli demografickým trendům (stárnutí populace) a poptávce po investicích do národního hospodářství, kterou uspokojí nově zřízené soukromé ziskové penzijní fondy. Na rozdíl od Maďarska (1998), Polska (1999) a nejnověji Slovenska (2005), které zavedly tento model, Česká republika tomuto tlaku odolala. To lze vysvětlit existencí dvou hlavních faktorů: (1) Země nebyla v tak hluboké finanční krizi jako jiné středo- a východoevropské země, a nebyla tak závislá na úvěrech od těchto organizací; (2) Tato idea měla silné politické oponenty, zejména po sobě jdoucí vlády vedené sociální demokracií a odbory, kteří zdůrazňovali rizika takové reformy vzhledem ke křehkosti finančních trhů a institucí a obrovské poptávce po dodatečných finančních vstupech po několik dekád po jejím zavedení. Na začátku 21. století diskuse o důchodové reformě stále pokračuje. Neoliberální teoretici, pravicoví politici a zástupci institucí finančního trhu podporují myšlenku povinného soukromého připojištění, zatímco institucionalisté,


28

Martin Potůček

levicoví politici a odbory dávají přednost dobrovolnému neziskovému připojištění (s finančním přispěním zaměstnanců i zaměstnavatelů). V letech 2005–2006 pracovní skupina (zv. Bezděkova komise), ustavená vládou a složená ze zástupců celého spektra politických stran, odborníků a státních zaměstnanců, připravila návrh zásad důchodové reformy. Navrhla další reformy statutárních důchodů včetně zvýšení důchodového věku, vytvoření rezervního fondu a dalšího rozvoje dobrovolných soukromých důchodových plánů. Tento dokument však parlament neschválil. Státní sociální podpora Tento systém sociální podpory byl zaveden v roce 1995. Veškeré dávky jsou definovány jako pevný násobek životního minima a vyplácejí se ze všeobecných daní. Dávky podle potřebnosti zahrnují dětské přídavky (vyplácené až do věku 26 let, pokud se dítě připravuje na budoucí povolání), sociální příspěvek (jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy), příspěvek na bydlení a příspěvek na dopravu (pokud se děti připravují na budoucí povolání mimo místo trvalého bydliště). Kategorizované dávky (poskytované bez ohledu na příjem) jsou rodičovské přídavky (vyplácené rodiči, pečujícímu o dítě do věku čtyř let), vydržovací příspěvky (rodinám vojáků), dávky na pěstounskou péči, příspěvky při narození dítěte a pohřebné. Jednou z nejdůležitějších systémových změn byla změna metody přiznávání dětských dávek. Do roku 1995 byly dětské přídavky vypláceny všem rodinám s nezaopatřenými dětmi bez ohledu na příjem. Zákon o státní sociální podpoře zavedl novou metodiku na základě potřebnosti, zaměřenou na rodiny s příjmy pod trojnásobkem životního minima. V letech 1998–2006 se vlády vedené sociálními demokraty chtěly vrátit k všeobecným (kategorizovaným) dětským přídavkům, toho však nebyly schopné pro politický odpor koaličních stran, opozice a finanční omezení. Od roku 1989 značně klesá reálná kupní hodnota dětských přídavků a daňových úlev (viz tab. 10 a 15). Tab. 15: Pokles veřejné podpory rodin s dětmi (dětské přídavky a daňové úlevy), Česká republika, 1989–2002 Typ rodiny Pokles veřejné podpory v r. 2002 (srovnání se 100 % v r. 1989) Rodina s 1–2 nezaopatřenými dětmi 27 % Rodina s 3 dětmi 35 % Neúplná rodina s 1 dítětem 45 % Zdroj: Hiršl (2003) Sociální pomoc Struktura sociální pomoci je pojímána jako „záchranné lano“ pro ty, kteří se již o sebe nemohou postarat, nemají nárok na dávky v rámci sociálního pojištění a státních struktur sociální podpory, nebo když tyto dávky nestačí k udržení alespoň


29

Martin Potůček

oficiálního životního minima. Sociální pomoc je finanční, hmotná nebo kombinace obojího. Nové zákony začaly ovlivňovat životní podmínky lidí v nouzi počátkem 90. let, a šlo zejména o zákon o životním minimu a zákon o sociální potřebnosti (který byl několikrát novelizován). Jimi se stát zavázal zaručit všem občanům, že jejich životní úroveň neklesne pod oficiální životní minimum, a že vyrovná rozdíl mezi skutečným příjmem jednotlivce nebo rodiny s touto hranicí, pokud jednotlivec či rodina sami nemohou zvýšit své příjmy vlastním úsilím z důvodu věku, zdravotního stavu nebo z dalších legitimních důvodů. Tento zákon tak zavedl sociálně akceptovanou hranici chudoby, zakládající právo za určitých okolností čerpat státní pomoc. Základem je individuální posouzení celkového příjmu, majetku a sociálních vztahů žadatele. Definované životní minimum se liší podle věku a struktury domácnosti. Zákon zavázal vládu ke zvýšení životního minima v souladu s měnícími se životními náklady a k udržování poměru mezi úrovní životního minima a průměrným příjmem. Česká vládní koncepce sociální pomoci vychází z principu subsidiarity. Odpovědnost spočívá nejprve ne jednotlivci, poté na rodině, dobročinných organizacích, místních samosprávných orgánech, a nakonec na státu. Po letech zdlouhavých příprav v lednu 2007 vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách. Ten přenáší větší zodpovědnost na regionální orgány a dává klientům širší výběr způsobu poskytování služeb (definované dávky zamíří k jednotlivcům namísto institucí). Výskyt chudoby Za socialismu se plná zaměstnanost, značná vyrovnanost příjmů a poměrně štědrá podpora rodin s dětmi odrážela v malém procentu skutečně chudých lidí. I když ekonomická transformace změnila ekonomickou situaci většiny jednotlivců a domácností, situace je pod kontrolou zejména díky celé škále sociopolitických opatření, jako je například již zmíněné zavedení institutů životního minima, minimální mzdy, přizpůsobení starobních důchodů inflaci a vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Za monitoring výskytu a trendů chudoby v České republice odpovídá ministerstvo práce a sociálních věcí. Míra chudoby v ČR je stále poměrně nízká. Měřit rozsah chudoby ve společnosti je velmi obtížné. V případě České republiky lze použít následující ukazatele: 1. Oficiálně stanovená hranice životního minima. Pro domácnost s jedním členem (včetně osamělých důchodců) od 1.1.2006 činí 4420 Kč měsíčně. Minimální mzda od 1. 7. 2006 činí 7955 Kč. Podle výsledků studie Českého statistického úřadu „Sociální situace domácností“, vydané v souladu s metodikou Eurostatu, byly v r. 2001 pod hranicí životního minima příjmy 3,4 % domácností a 4,3 % jednotlivců. 2. Ukazatel relativní chudoby užívaný Evropskou unií. Domácnosti se ocitají v oblasti chudoby, pokud u nich příjem na hlavu klesne pod 60 % středního příjmu ekvivalentní dospělé osoby, přičemž první dospělá osoba je


30

Martin Potůček

započítána koeficientem 1, další dospělí koeficientem 0,7 a děti koeficientem 0,5 (tj. výše zmíněný očištěný příjem domácnosti). V roce 1996 bylo pod takto definovanou hranicí chudoby 7,6 % obyvatel a v r. 2001 tam patřilo 7,92 %. (Joint Inclusion Memorandum 2004.) Proces diferenciace příjmů obyvatelstva je nevyhnutelnou součástí transformace. Jádrem této problematiky jsou dvě skutečnosti. Zaprvé, k diferenciaci příjmů nedochází souběžně se zvyšováním životní úrovně většiny obyvatelstva, jak je tomu v rozvinutých zemích, ale probíhá v citlivé době absolutního i relativního posunu příjmů ve prospěch skupin s vyššími příjmy. Podíl nejbohatšího kvintilu ekonomicky aktivního obyvatelstva v celkové sumě příjmů vzrostl z 30,9 % v r. 1988 na 37,8 % v r. 1996. Ve stejném období poměr mezi decilem nejnižších a nejvyšších příjmů domácností v České republice vzrostl z 2,6 na 3,2. (Večerník 1997) Zadruhé, kritéria užívaná jako základ pro diferenciaci společnost většinou nepovažuje za spravedlivá. Nejvíce ohrožené skupiny dospělé populace jsou nezaměstnaní, osoby se zdravotním postižením, svobodné matky a občané pouze se základním vzděláním. Rodiny s nezaopatřenými dětmi obecně, a děti zvláště, rovněž patří k populačním skupinám více ohroženým chudobou. Nejvíce ohrožené jsou tedy rodiny nekvalifikovaných dělníků s nezaopatřenými dětmi. Změny naopak nejvíc svědčí příslušníkům ekonomické a politické elity, lidem, kteří získali privatizací (ať už legálně nebo tunelováním veřejných a firemních aktiv) a zaměstnanci nadnárodních korporací, jejichž „západní“ platy výrazně převyšují průměrnou místní mzdu. Politika zaměstnanosti a nezaměstnanost Zákon o zaměstnanosti vstoupil v platnost na začátku roku 1991. V souladu s tímto zákonem státní politika zaměstnanosti směřuje k nastolení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle, k produktivnímu využívání lidských zdrojů a k zajištění práva občanů na zaměstnání. To je vykládáno jako právo osob, které chtějí a mohou pracovat a skutečně se ucházejí o zaměstnání. Tyto osoby mají právo zajistit si zaměstnání ve vhodném postavení, na nutnou rekvalifikaci a hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání v případě jeho ztráty. Pro řízení státní politiky zaměstnanosti byla vytvořena hustá síť úřadů práce. Jejich služby jsou poměrně snadno dostupné uchazečům o zaměstnání v celé zemi. V uplynulých letech pozornost, věnovaná aktivní a pasivní politice zaměstnanosti, značně kolísala v závislosti na politické orientaci vlád: pravicově orientované vlády dávaly větší přednost pasivní politice, kdežto levicově orientované vády podporovaly aktivní politiku zaměstnanosti. Tab. 16: Výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti v procentech všech výdajů na politiku zaměstnanosti, Česká republika, 1991–2004 Rok 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 % 31 55 35 28 26 21 14 18 25 37 43 44 N/A 34

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (2004); Eurostat (2006)


31

Martin Potůček

Politika zaměstnanosti je financována z příspěvků zaměstnavatelů, zaměstnanců a státu (za ekonomicky nečinné občany). Menšinová sociálně demokratická vláda zahájila první národní program zaměstnanosti po jeho schválení parlamentem začátkem roku 1999. K přípravě a realizaci Národních akčních plánů zaměstnanosti viz blíže odst.4.2. Vývoj nezaměstnanosti Tab. 17: Míra nezaměstnanosti v ČR (v procentech), 1990–2005 (konec roku) Rok %

1990

…

1998

1999

2000

2001

2002

0,7

…

6,5

8,7

8,8

8,1

7,3

2003 7,8

2004 8,3

2005 7,9

Zdroj: Hlavní ekonomické a sociální ukazatele (2006) Pozn.: Údaje shromážděné Českým statistickým úřadem na základě průzkumu reprezentativního vzorku populace. Tato čísla vykazují systematickou negativní odchylku ve srovnání s údaji o počtu oficiálně registrovaných osob bez zaměstnání.

) Na rozdíl od jiných středo- a východoevropských zemí byla Česká republika schopna udržet velmi nízkou nezaměstnanost až do r. 1997, zejména díky specificky „české“ kuponové privatizaci, která netlačila na ekonomickou restrukturalizaci v zájmu vyšší produktivity a efektivity nově privatizovaných podniků. Od ekonomické krize roku 1997, spojené s devalvací koruny a bankroty velkých bank a podniků, nezaměstnanost poměrně prudce rostla ke stagnaci a mírnému poklesu došlo až v prvních letech 21. století. Specifickým problémem mnoha zemí je dlouhodobá nezaměstnanost, tj. podíl nezaměstnaných déle než 12 měsíců. Jejich poměrně nízký podíl, do roku 1996 nepřesahující 20 % všech nezaměstnaných, na počátku 21. století vzrostl téměř na 40 %. Spolu s lidmi nezaměstnanými mezi šesti až dvanácti měsíci to činilo 49 % všech nezaměstnaných v roce 2003. Riziko dlouhodobé nezaměstnanosti je vyšší u osob více postižených nezaměstnaností jako takovou: nekvalifikovaných pracovníků, svobodných matek, Romů a osob se zdravotním postižením. Podrobné studie ukazují, že u dlouhodobě nezaměstnaných osob v ČR se dosud neprojevuje sklon stát se deklasovanou společenskou vrstvou, což je zvláště patrné na venkově. Existuje ale značné riziko, že v budoucnu se utvoří vykořeněná vrstva nezaměstnaných Romů, bezdomovců a nekvalifikovaných mladých lidí, kteří nikdy nepracovali.

Rodinná politika

V ČR byla formulována a schválena konkrétní rodinná politika až v r. 2005 (Koncepce 2005). Podněty byly četné: nízká míra plodnosti (cca 1,2), ideologické faktory (křesťanští a sociální demokraté jako koaliční partneři ve vládě) a programové a politické iniciativy EU. Rozhodující však byly domácí faktory.


32

Martin Potůček

Zdravotní politika Po r. 1989 určovala směr reformy českého zdravotnictví hluboce zakořeněná bismarckovská tradice. Ačkoliv byly dobré důvody transformovat přeinstitucionalizované státní komunistické zdravotnictví na pružnější model národního zdravotnictví, starší odborníci a široká veřejnost výrazně upřednostňovali systém povinného zdravotního pojištění z peněz zaměstnanců, zaměstnavatelů a státu. Zaměstnanci přispívají 4,5 % svých příjmů, zaměstnavatelé 9 % svých celkových mzdových fondů a osoby samostatně výdělečně činné 13,5 % svého pojistného základu (minimum je stanoveno na 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství). Následovala decentralizace zdravotnictví, zřízení veřejných fondů zdravotního pojištění, privatizace většiny lékařských praxí a některých (menších) nemocnic a modernizace a zlepšování poskytování péče. Vliv Evropské unie na reformu českého zdravotnictví byl však velmi omezený.

Sociální výdaje Tab. 18: Poměr výdajů na sociální účely a zdravotnictví k HDP, Česká republika, 1990–2005 Rok

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Důchody zabezpečení dávky

7,3

7,4

7,6

7,3

7,2

7,3

7,6

8,1

8,2

8,5

8,5

8,5

8,6

8,6

8,1

8,2

Nemocenské a 1,4 mateřské dávky

1,2

1,2

1,2

1,4

1,2

1,2

1,1

0,9

0,9

1,3

1,3

1,4

1,3

1,1

1,1

Výdaje na 0,0 nezaměstnanost a politiku podpory zaměstnanosti

0,3

0,4

0,2

0,2

0,2

0,2

0,2

0,3

0,4

0,4

0,4

0,4

0,4

0,4

0,4

Rodinné přídavky (systém státní sociální podpory)

2,1

1,9

1,8

1,4

1,5

1,3

1,7

1,6

1,6

1,5

1,5

1,4

1,4

1,3

1,2

1,1

Dávky sociální pomoci a systému sociálních služeb

0,9

0,6

0,8

0,8

1,0

0,8

0,7

0,7

0,9

1,0

1,1

1,1

1,2

1,1

1,0

1,0

Jiné

1,4

2,7

1,8

1,3

0,9

0,5

0,1

0,2

0,1

0,1

0,1

0,2

0,1

0,1

0,3

0,1

Administrativní 0,1 výlohy

0,3

0,2

0,3

0,4

0,4

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

0,3

Celkové výdaje 13,1 14,5 13,7 12,6 12,6 11,7 11,7 12,3 12,3 12,8 13,0 13,1 13,4 13,2 12,4 12,2


33

Martin Potůček

na systém soc. zabezpečení Výdaje na zdravotnictví

4,8

5,2

5,4

7,2

7,3

6,9

6,7

6,8

6,8

6,7

6,7

7,0

7,1

7,5

Systém soc. a zdrav. ochrany celkem

17.9 19.8 19.2 19.8 20.0 18.6 18.4 19.1 19.0 19.5 19.8 20.1 20.5 20.7 19.6 19,1

Zdroj: Hlavní ekonomické a sociální ukazatele (2006)

Pozn.: Údaje pro ČR se liší od údajů v tab. 14 vzhledem k jinému zdroji informací. Lze vypozorovat jen nízkou fluktuaci těchto ukazatelů. Do r. 1998 však tendence liberálně konzervativních vlád snižovat celkové výdaje na systém sociálního zabezpečení a sklon vlád vedených sociálními demokraty v letech 1998– 2006 (nikoli velmi úspěšný) k větší štědrosti. Celkový trend je překvapivě stabilní, s malým růstem v čase, ale stále výrazně pod úrovní evropské patnáctky.

4.6 ZÁVĚRY PRO ZEMI Česká republika vykazuje typické znaky silného tíhnutí k evropskému, či lépe středoevropskému bismarckovskému korporativistickému modelu sociálního státu, odvozovanému od postavení na trhu práce. To je dáno její nedávnou historií; k oživení tohoto modelu došlo po více než čtyřech desetiletích etatistického úřednického kolektivismu (Deacon 1993). To ideologicky tkví v celé tradici českého sociálního myšlení (Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Engliš a další), v dlouhé tradici sociálně demokratického hnutí (Česká strana sociálnědemokratická byla založena již v r. 1878 a přežila v exilu celé období komunistické vlády) a v převážně rovnostářském smýšlení veřejnosti. Má to mnoho společného se sociálním státem v sousedním Německu a Rakousku (včetně institucionálního a praktického odporu ke změnám), a to navzdory růstu výskytu reziduálních prvků v celém systému sociálního zabezpečení, které lze přičítat souhře vnějších tlaků a vnitřních rozhodnutí, pramenících z neoliberální koncepce tvorby sociální politiky. Tuto hypotézu lze odvodit ze studie posledního vývoje institucí sociálního zabezpečení, pracovního trhu a zdravotnictví. Lze ji též podpořit analýzou výdajů na sociální účely, které vykazovaly jen malé výchylky dle ideologie politických uskupení u moci (viz tab. 18). Vzhledem k poměrnému volebnímu systému je třeba podotknout, že české vlády jsou obecně slabé a neschopné navrhnout a prosadit žádnou „radikální“ reformu. Podobu českého sociálního státu spoluutvářely i vnější faktory, avšak v mnohem menší míře. Největší vliv měly dopady ekonomické globalizace v souvislosti s utvářením tržního hospodářství, které je vysoce závislé na zahraničním obchodu a účinné integraci do světové ekonomiky. Splněné požadavky a podpora Evropské unie byly důležité zejména pro budování institucionálních kapacit, neboť budou mít dlouhodobý pozitivní dopad na strukturu a kvalitu sociální politiky a služeb.

7,2

6,9


34

Martin Potůček

5. Závěr S ohledem na teoretické koncepty, umožňující lepší pochopení vývoje sociálního státu v procesu makrosociální transformace, roste význam koordinace a regulace zprostředkované trhem, státem a občanským sektorem ve vzájemných vztazích. Konec komunismu charakterizoval nerozvinutý a deformovaný trh, nefunkční a zneužívaný stát a velmi slabý občanský sektor. Následující léta byla ve znamení vyspívání trhu, stále křehkého, nevýkonného a slabého státu a vzmáhajícího se, leč stále málo vlivného občanského sektoru. To vše se událo v době, kdy se na vlně rétoriky Washingtonského konsensu ekonomická globalizace, podporovaná předními mezinárodními organizacemi typu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu staly nejvýznamnějším faktorem formování celého postkomunistického světa. Evropská unie neoslovila kandidátské země žádnými silnými a jasnými požadavky na poli tvorby sociální politiky (Potůček 2004, Horibayashi 2006), i když Orenstein a Haas (bez datace) zjistili její pozitivní účinek na postkomunistické nové členské státy ve srovnání s postkomunistickými zeměmi bez okamžité perspektivy vstupu do EU. Zdá se tedy, že globalizační teorie společně se státostřednými teoriemi přinášejí konceptualizaci, nabízející lepší pochopení všech těchto procesů. Nejsou ale zdaleka vyčerpávající inspirací: tendence národních ekonomik, společností a zejména lidí vstřebávat transformační otřesy a přizpůsobit se radikálně změněným podmínkám jsou nutným doplněním tohoto obrazu. V obecné rovině souhlasím s Aidukaite (2004:42), že všechny postkomunistické sociální státy představují velice zvláštní směs typů konzervativně korporativistického a liberálního režimu. Dodal bych, rovněž s příchutí omezených univerzalistických prvků. Předběžné rozdělení středo- a východoevropských sociálních států dle naší studie nabízí dvě kontinua, z nichž jedno odráží dostupnost a kvalitu sociální a zdravotní péče a druhé výkony trhu zaměstnanosti a práce. Tab. 19: Rozdělení nových členských států podle dostupnosti a kvality sociální a zdravotní péče Konzervativní korporativistický sociální stát ↔ Reziduální liberální sociální stát Slovinsko

ČR

Maďarsko

Polsko

Slovensko Estonsko

Litva

Lotyšsko


35

Martin Potůček

Tab. 20: Rozdělení nových členských států podle výkonnosti trhu zaměstnanosti a práce Přizpůsobení trhu práce otevřené ekonomice ↔ Trhy práce se závažnými strukturálními problémy

Slovinsko

ČR

Maďarsko

Polsko

Slovensko Estonsko

Litva

Lotyšsko

Slovinsko se nejvíc podobá tradičnímu západoevropskému modelu. Následuje Česká republika se svou všeobecnou dostupností základních sociálních a zdravotních služeb a všeobecným přístupem k životnímu minimu, avšak s méně štědrou sociální péčí a cíleností v méně důležitých oblastech. Maďarsko a Polsko se potýkají se značnými obtížemi a kombinují všeobecnou dostupnost v určitých oblastech s reziduálním restriktivním přístupem v jiných. Na Slovensku je dostupnost veřejných sociálních služeb na počátku 21. století velmi omezená a podmíněná, a proto zemi přechod od kontinentálního modelu k rezidualismu v některých oblastech zavedl k reziduálnímu sociálnímu státu, který pozorujeme ve všech třech pobaltských státech. Ty ale na rozdíl od Polska, Maďarska a Slovenska byly schopné udržet poměrně vysokou míru zaměstnanosti díky pružnějšímu trhu práce s kapacitou srovnatelnou s průměrem evropské patnáctky. Vzniká v Evropě nový postkomunistický sociální stát? Cerami (2005) přichází se zvláštním východoevropským modelem solidarity, stavějícím na fúzi předkomunistických (bismarckovské sociální pojištění), komunistických (universalismus, korporativismus a rovnostářství) a postkomunistických (tržní modely) charakteristik. Aidukaite (2004) spatřuje silné důkazy ve prospěch identifikace režimu postsocialistického typu, pocházejícího z územní a politické oblasti Pobaltí. Mnoho dalších autorů této myšlence oponuje. Rys (2001) míní, že nedochází ke společné tendenci konvergence systémů sociální politiky, neboť ty se významně liší podle „národních“ podmínek. Ferge (2001) tvrdí, že neexistuje jednotná ideální nálepka pro tyto země. Sengoku (2006) má potíže s klasifikací sociálního systému středo- a východoevropských zemí jako jednotné varianty evropského modelu sociální politiky. Horibayashi (2006) a Keune (2006) shodně tvrdí, že systém sociální politiky ve střední Evropě se stále utváří, a že je příliš brzy na definování tohoto typu. Naše analýza tyto pochybnosti potvrzuje. V různých středo- a východoevropských státech existuje množství přístupů a institucionálních rámců, a i přes určitou podobnost každá z těchto zemí má vlastní přístup k restrukturalizaci sociální politiky a jejímu dalšímu rozvoji. I když nelze očekávat jednotící tlak globalizovaného trhu a společné politiky EU, jejich harmonizační účinek by v dlouhodobém výhledu mohl být viditelnější. Budoucí vývoj sociálních států ve středo- a východoevropských zemích bude velmi závislý na řešení vnitřního dilematu rozšířené Evropské unie: bude dána přednost krátkodobé ekonomické efektivitě nebo dlouhodobější (sociální) kvalitě života pro všechny? Z vědeckého pohledu byly a jsou procesy společenské transformace středovýchodní Evropy řadou zajímavých přirozených experimentů. Podle EspingAndersena (1996:267) je „střední a východní Evropa jasně tím nejméně studovaným regionem a skutečnou pokusnou laboratoří“. Vzhledem k tomu, že politici ani experti těmto procesům ani důsledkům svých rozhodnutí příliš


36

Martin Potůček

nerozumějí, výsledné efekty obyvatele střední a východní Evropy příliš nepřesvědčují. Doufejme, že se společenské vědy i rozhodovatelé poučí z chyb a planých závěrů, spojených se strategií pokusu a omylu, uplatňovanou v tomto regionu až příliš často.

LITERATURA A Decade of Transition. Florence: UNICEF, 2001. AIDUKAITE, J. The Emergence of the Post-Socialist Welfare State. Stockholm: Södertörns Högskola, 2004. ALBER, J. Health, Care, and Access to Services. Wissenschaftszentrum für Sozialforshung. First Draft of a Report. Berlin: 2003. ATKINKSON, A.B.; CANTILLON, B.; MARLIER, E.; NOLAN, B. Taking forward the EU Social Inclusion Process. The Independent Report commissioned by the Luxemburg Presidenty of the Council of the European Union. Luxembourg: 2005. Dostupné z www.ceps.lu/eu2005_lu/inclusion BARR, N. Reforming welfare states in post-communist countries. Paper presented at the conference: Ten Years After: Transition and Growth in Postcommunist Countries. Warsaw: 15.–16. October, 1999. DEACON, B.; HULSE, M.; STUBBS, P. Global Social Policy. London: Sage, 1997. DEACON, B. International Organizations and the Making of Post-Communist Social Policy. In DEACON, B.; HULSE, M.; STUBBS, P. (eds.). Global Social Policy. London: Sage, 1997, s. 91–153. DEACON, B. Eastern European Welfare States: The Impact of the Politics of Globalization. In Journal of European Social Policy, 2000, 10 (2), s. 146–161. DEACON, B. "Developments in East European social policy." In JONES, C. New perspectives on the welfare state in Europe. London and New York: Routledge, 1993. Employment and unemployment in the economies of the ECE region. Geneva: United Nations Economic Commission for Europe, 1998. ESPING-ANDERSEN, G. Welfare States in Transition. London: Sage, 1996. FERGE, Zs. Welfare and ´ill-fare´ systems in Central-Eastern Europe. In SYKES, R.; PALIER, B.; PRIOR, P. (eds.). Globalization and European welfare states: challenges and change. Nedatováno. GOETSCHY, J. Taking Stock of Social Europe: is there such a thing as a community social model? In JEPSEN, M.; SERRANO, A. (eds.). Unwrapping the European social model. Bristol: Policy Press, nedatováno. HIRŠL, M. V jaké míře přispívá český stát na náklady spojené s výchovou dětí. (To what extent the Czech state contributes to the expenses associated with bringing up children, in Czech). Praha: nepublikovaný rukopis, 2003. HORIBAYASHI, T. Central European Welfare System: the present Characteristics. 2006. Dostupné z http://project.iss.utokyo.ac.jp/nakagawa/members/papers/4(4)Horibayashi.final.pdf JEPSEN, M.; SERRANO, A. (eds.). Unwrapping the European social model. Bristol: Policy Press, 2006.


37

Martin Potůček

Joint Inclusion Memorandum. Prague: Ministry of Labour and Social Affairs, 2004. KEUNE, M. The European Social Model and Enlargement. In JEPSEN, M.; SERRANO, A. (eds.). Unwrapping the European social model. Bristol: Policy Press, 2006. Koncepce rodinné politiky. (The Family Policy Conception, in Czech.) Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2005. LENDVAI, N. The weakest link? EU Accession: dialoguing EU and postcommunist social policy. In Journal of European Social Policy, 2004, vol. 14(3). Main Economic and Social Indicators of the Czech Republic 1990–2005. Prague: Research Institute for Labour and Social Affairs, 2006. Dostupné z http://www.vupsv.cz/fulltext/BullNo21.pdf MANNING, N. Diversity and Change in Pre-accession Central and Eastern Europe since 1989. In Journal of European Social Policy, 2004, vol. 14(3). National Employment Action Plan 2004-2006. Prague: Ministry of Labour and Social Affairs, 2004. National Action Plan on Social Inclusion 2004-2006. Prague: Ministry of Labour and Social Affairs, 2005. ORENSTEIN, M. A.; HAAS, M. R. Globalization and the Development of Welfare States in Postcommunist Europe. Belfer Center for Science and International Affairs, J. F. Kennedy School of Government, Harvard University, 2003. POTŮČEK, M.; RADIČOVÁ, I. Splitting Welfare State: the Czech and Slovak Cases. Social Research, 1997 vol. 64, no. 4, s. 1605–1643. POTŮČEK, M. Not Only the Market. The Role of the Market, Government and Civic Sectior in the Development of Postcommunist Societies. Budapest: CEU Press, 1999.Česky: Nejen trh. Praha, Sociologické nakladatelství 1997. POTŮČEK, M. Accession and social policy: the case of the Czech Republic. In Journal of European Social Policy, 2004, vol. 14(3), s. 253–266. POTŮČEK, M. Evropské a národní strategie sociálního začleňování – teorie a praxe. In Sociální vyloučení a sociální politika. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2007. POTŮČEK, M. et al. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Praha: Gutenberg, 2002. ROSE, R. Ordinary People in Public Policy. London: Sage, 1989. RUSSELL, H.; WHELAN, Ch. T. Income, Deprivation, Economic Strain and Multiple Disadvantage in the Candidate Countries. Dublin: Economic and Social Research Institute, 2003. RYS, V. Transition Countries of Central Europe entering the European Union: Some Social Protection Issues. International Social Security review, 2001, 52, 2–3, s. 177–189. SENGOKU, M. Emerging Eastern European Welfare States: A Variant of the “European” Welfare Model? 2006. Dostupné z http://srch.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no2_ses/3-2_Sengoku.pdf Sociální doktrína České republiky. In Sociální politika, 2002, no. 1, s. 7–11. Study on the Social Protection Systems in the 13 Applicant Countries. Gesellschaft für Versicherungswissenschaft und -gestaltung. Second Draft. November, 2002.


38

Martin Potůček

TAYLOR-GOOBY, P. Open Markets and Welfare Values. Welfare Values, Inequality and Social Change in the Silver Age of the Welfare State. European Societies 2004b, 6(1), s. 29–48. TAYLOR-GOOBY, P. (ed.). New Risks, New Welfare. The Transformation of the European Welfare State. Oxford: Oxford Unviersity Press, 2004. TAYLOR-GOOBY, P. Open Markets versus Welfare Citizenship: conflicting approaches to policy convergence in Europe. Nedatováno. TITMUSS, R.M. Social Policy. London: George Allen and Unwin, 1974. VEČERNÍK, J. Markets and People. Aldershot: Avebury, 1997. VIDOVIČOVÁ, L.; RABUŠIC, L. Senior citizens and social measures in the field of aging in the view of the Czech public. In Czech. 2003. WALLERSTEIN, I. The Capitalist World-Economy. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. WALLERSTEIN, I. The Modern World-System II: Mercantilism and the Consolidation of the European World-Economy, 1600–1975. New York: Academic Press, 1980. WALLERSTEIN, I. The Modern World-System: Capitalist Agriculture and the Origins of the European World-Economy in the Seventeenth Century. New York: Academic Press, 1974. WILENSKY, H. The Welfare State and Equality: Structural and Ideological Roots of Public Expenditures. Berkeley: University of California Press, 1975. Ministry of Labour and Social Affairs, Czech Republic, 2006. http://www.mpsv.cz Eurostat, 2006. Dostupné z http://epp.eurostat.ec.europa.eu

Dostupné z


39

Martin Potůček

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Veřejná politika a prognostika (CESES) 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024

Růst zkreslení HDP v prostředí transformace: implikace pro měření růstu a rozvoje české ekonomiky (Vladimír Benáček) Kvalita českých vývozů a dovozů: kvantifikace pomocí vývoje jednotkových cen (Tereza Horáková) Reálná konvergence České republiky k EU v porovnání s ostatními novými členskými zeměmi (Ctirad Slavík) Veřejná politika, veřejné rozpočty a strategické vládnutí (František Ochrana) Public Sector Efficiency in the New EU Member States (Martin Gregor) Dismantling Banking Socialism in the Czech Republic (Eva Kreuzbergová) Shrnutí poznatku CESES o strategickém vládnutí v ČR (Antonín Rašek) Analýza a vymezení problému ve veřejné politice (Arnošt Veselý) Konceptuální základy strategického vládnutí (Martin Potůček) Strategic Governance: Conceptual Foundations (Martin Potůček) Etické aspekty analýzy a tvorby veřejné politiky (Hana Paterová) Bezpečnostní prognózy a realita (Antonín Rašek a kol.) Postavení Ruska a jeho vývoj do roku 2020 s výhledem do roku 2050 (Miloš Balabán) Teorie mnohačetných forem kapitálu (Arnošt Veselý) Veřejná politika a Policy Analysis (Arnošt Veselý) Analýza a evaluace hlavních přístupů k měření vládnutí ve světě (Martin Nekola) Rozšířený koncept bezpečnosti a česká bezpečnostní praxe (Miloš Balabán) Prognóza geopolitického vývoje světa v horizontu roku 2020 (Miloš Balabán) Rozšířený koncept bezpečnosti a česká bezpečnostní praxe (Miloš Balabán) Prognóza geopolitického vývoje světa v horizontu roku 2020 (Miloš Balabán) Rozšiřování konceptu bezpečnosti (Libor Stejskal) On the Origins of Entrepreneurship in Transtion countries: The Case of Czech Entrepreneurial Elite (Vladimír Benáček) Welfare state transformations in Central and Eastern Europe (Martin Potůček) Czech National Action plan on social inclusion 2004–2006:Did it matter? (Martin Potůček)


40

Martin Potůček

TRANSFORMACE SOCIÁLNÍHO STÁTU VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ Martin Potůček Edice PSSS Veřejná politika a prognostika PPF – 025 Redakční rada Petr Just (editor) Vladimír Benáček Miloš Balabán Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents