PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Veřejná politika a prognostika PPF–012

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

BEZPEČNOSTNÍ PROGNÓZY A REALITA Antonín Rašek a kol.

2006 Veřejná politika a prognostika PPF-012

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Bezpečnostní prognózy a realita

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Antonín Rašek a kol. 2006 ISSN 1801-5999

Antonín Rašek a kol.


3


Bezpečnostní prognózy a realita ANTONÍN RAŠEK A KOL., STŘEDISKO BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY CESES, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The core of this comparative study „Security forecasts and reality“ is analysis and comparison of basic relevant security forecasts realized by „Secure Europe“ project, Institute for International Relations (Security Politics), Centre for Social and Economic Strategies (Security future of the Czech Republic 2020-2050) and EU forecasts „Europe 2010“. The study compares forecasts and predicitions with security reality.

Keywords: Security – security threats – security risks – reactions to security threats – human rights – transatlantic relations.

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ [email protected]


4


Bezpečnostní prognózy a realita ÚVOD Osobní bezpečí a bezpečnost země, Evropy a světa patří stabilně mezi primární životní hodnoty českých občanů. Nejvážnějšími bezpečnostními hrozbami jsou podle výzkumu agentury Median terorismus, epidemie, přírodní katastrofy a chemické či biologické útoky spojené především s extremistickým islámským světem. Ekonomické bezpečnostní hrozby (ekonomická krize, rozpad EU a zčásti také migrace) se objevují až po již uvedených hrozbách. A teprve po nich Češi jako ohrožení vnímají Německo, Rusko a Čínu. Více než dvě třetiny lidí u nás si myslí, že naším nejspolehlivějším ochráncem a obráncem před bezpečnostním hrozbami je Evropská unie. Jen necelá čtvrtina občanů to čeká od Spojených států. Strategické partnerství hledá u EU dokonce čtyři pětiny dotazovaných, kdežto u USA jen šestina. A to přesto, že americká vojenská kapacita je až desetinásobně účinnější než EU. Zamýšlíme-li se nad věrohodností většiny dosavadních prognóz, je dostatek důvodů pro skepsi. Kdyby se splnily např. medicínské předpovědi z druhé poloviny minulého století, rakovina by už dávno byla zcela vyléčitelnou chorobou. Na druhé straně nikdo nepředvídal rozšíření nemoci AIDS nebo stolní počítače a internet. Přesto je dostatek argumentů pro to, aby se prognostika dále rozvíjela a byly zpracovávány další prognózy, a to právě v oblasti bezpečnostní politiky pro výrazné změny v bezpečnostní situaci ve světě, v Evropě a závisle na tom v České republice. Praxe ukazuje potřebu vytvářet si nejrozmanitější představy o bezpečnostní budoucnosti a na jejich základě odhadovat pravděpodobnost uskutečnění různých alternativ a variant budoucího vývoje, protože jen tak lze na základě jedné z nich vědomě působit v jejím duchu. Přitom si musíme být vědomi, že budoucnost v oblasti evropské bezpečnosti se nedá pro neúplné a zkreslující informace o minulých a přítomných dějích přesně předvídat Budoucnost není jednoznačně determinovaná a už vůbec ne predestinovaná, a proto ani neexistuje jen jedna jakási objektivní trajektorie vývoje a jeho nevyhnutelnost. V tom je i jistý optimismus, že budoucnost lze určitým způsobem ovlivnit, dojít alespoň zčásti k vytyčenému cíli nebo eliminovat či alespoň redukovat identifikované bezpečnostní hrozby.


5


Prognostická činnost tedy umožňuje identifikovat budoucí bezpečnostní ohrožení, přicházet s podněty pro rozhodovací procesy v bezpečnostní politice a aktivizovat občanskou veřejnost proti ohrožením. Ačkoli jsou problémem již krátkodobé bezpečnostní předpovědi na pět let, praxe potřebuje nejen střednědobé na deset patnáct let, ale i dlouhodobější, např. jako podklad pro rozhodování o nákupu letadel či jiných nákladnějších zbraní. Bezpečnostní prognózy mají přitom jeden vážný handicap, že nejsou prognózami bez překvapení, a to nejen pokud jde o těžko předvídatelné teroristické akce, ale také zásadní vědecké objevy a s nimi spojené inovace, které mají vliv na změny zbraňových systémů, jako jsou např. neletální zbraně. To je i důvod, proč mají takový význam prognózy varovné. Soustřeďují se na nežádoucí až katastrofické možnosti extrapolace bezpečnostních jevů. Tím plní diagnostickou a aktivizační funkci. Jejich potřeba se ukázala zvláště po 11. září 2001. Rozhodování o bezpečnostních otázkách není zjevně jednoduché, nejsou obvykle přijímána rozhodnutí dobrá nebo špatná, ale bohužel častěji špatná a méně špatná, protože se v rozhodovacích procesech pohybujeme na jakési hraně. Z tohoto důvodu se i stále hovoří o potřebě mít konkrétní bezpečnostní a vojenskou politiku.

1. EVROPA 2010 V útvaru perspektivních studií Evropské komise byla v roce 1999 jako výsledek dvouletého analytického, syntetického a prognostického úsilí osmi desítek odborníků zpracována v pěti scénářích vize o budoucnosti našeho kontinentu Evropa 2010. I když jsou na obsah a úroveň scénářů Evropa 2010 různé názory, je důležité je znát, mají a budou mít vliv na rozhodovací procesy evropských a světových institucí. Autoři vycházejí z obecného soudu, že Evropa je na začátku třetího tisíciletí před mnoha problémy. Jednou z příčin je rychlá změna společenských hodnot a tradic. To vyžaduje i rychlejší a kvalifikovanější reakce na jejich řešení, tudíž optimalizaci rozhodovacích procesů, zvláště na vyšších úrovních decize. Tomu neodpovídá kvalita analytických a prognostických činností. Cílem projektu Evropa 2010 bylo vytvořit soubor studií koherentních a k přemýšlení provokujících představ o budoucnosti Evropy. Jako zdroj problémů autoři uvádějí hrozby a možnosti nových technologií. Speciálně se zabývají i charakterem bezpečnostních trendů: „... vznik nových bezpečnostních ohrožení je odlišné povahy v tom smyslu, že jsou převážně důsledkem událostí způsobených člověkem, dochází k nim v určitém časové momentu, a mohou proto být politickými rozhodnutími ovlivněny snáze“. Při analýze jednotlivých scénářů si nelze nevšimnout, že bezpečnostní ohrožení mají i objektivní pozadí, a proto jsou nesnadno ovlivnitelná – např. hrozící nedostatek pitné vody. Předpokládá se migrace do Evropy z jiných kontinentů, která by měla nahradit chybějící pracovní síly. Z hlediska bezpečnosti představuje demografický vývoj riziko. Migrace je objektivním procesem, a proto bychom měli mít promyšlenější migrační politiku. Pracovní síly z jiných zemí budeme potřebovat.


6


Objevují se nové bezpečnostní hrozby. Je patrný posun od konfliktů mezistátních (v roce 1997 jen jeden) k vnitrostátním (v témže roce jich bylo zaznamenáno 25) a nevojenského rázu. Převažují etnicky definované konflikty. Je to způsobeno i několikanásobným růstem počtu států (za posledních 150 let ze 44 na 191). To je do určité míry v rozporu s globalizací a s regionální integrací. V posledním období vzniklo nejvíce konfliktů v postkomunistickém prostoru. Globalizace a konec studené války vytvořily prostor pro internacionalizaci organizovaného zločinu, zvláště jeho intenzitu, a to především na Východě. Nadále se zvyšuje nerovnost mezi bohatými a chudými zeměmi. Zatímco v roce 1965 byl průměrný příjem na hlavu v průmyslových zemích G 7 dvacetkrát vyšší než v sedmi nejchudších, v roce 1995 to bylo cca čtyřicetkrát, nyní je to 1 : 87. Přitom z bezpečnostního hlediska z historie víme, že ozbrojené konflikty vznikaly mj. pro nerovnoměrný ekonomický vývoj. V práci Evropa 2010 bylo zpracováno pět scénářů. Ve scénáři Vítězné trhy autoři konstatují, že v záležitostech obrany se Evropané spoléhají na NATO a přesvědčili své americké partnery, aby Aliance byla přetvořena v organizaci, která by předcházela konfliktům v oblastech hraničících s EU. Narůstá však množství nevojenských rizik, zvláště sítí mezinárodního organizovaného zločinu. Ruská angažovanost vede ke zvýšení vlivu OBSE v NATO. Světová nadvláda USA je v jejich technologické převaze. Jde tedy o výrazně pseudooptimistický scénář jako vítězství liberalismu nad solidarismem a konzervatismem. Scénář Sto květů je uveden titulkem z elektronického týdeníku Everywhere´s Citizens: 2000–2010: desetiletí bezvládí. Upozorňuje na spontánně zahájený počátek globální participativní demokracie, protože hospodářské výsledky jsou nepříznivé pro vzrůstající nerovnoměrnost přerozdělování zisku, růst kriminality a drobných regionálních konfliktů. Příčinou je úpadek veřejných orgánů, nepružné hierarchie, špatného rozdělení kompetencí a nedostatek odpovědnosti. Narůstaly politické skandály a zhoršily se sociální podmínky, které přerostly v krizi důvěry s vyústěním ve výbuchu nespokojenosti. To vyvolalo politickou a sociální krizi. Vzrostla neúcta k autoritě a lidé brali záležitosti do svých rukou. Nejvíc je ohrožena východní Evropa, kterou zachvacuje dlouhodobá hospodářská a politická nestabilita. Kriminalita nadále roste. Zvyšuje se napětí pro razantnější soupeření o přírodní zdroje. V USA zesílil izolacionismus. Zasahují však dále proti vzpurným zemím v souladu s domácími politickými potřebami. Rusko je stále zdrojem nestability. V Asii se integrace nedaří. Nikdo není pro vnitřní problémy schopen vtisknout světu řád. Jde tedy o scénář využívající participační demokracie k překonání společenské krize, který však nemá oslnivé výsledky. Pokud o této možnosti uvažují na Západě, je daleko reálnější budoucností v postkomunistickém světě. Scénář Sdílená odpovědnost vychází z myšlenky, že lidé, kteří starému světu předpovídali apokalyptické třetí milénium, rozhodně nebudou potomky považováni za jasnozřivé. Podařilo se skloubit ideály solidarity a úcty k jedinci s technologickou inovací a usilováním o výkonnost. Je to výsledkem transformace veřejného sektoru a převzetí odpovědnosti za rozvoj společnosti. Má na to vliv i rozšíření EU. Reformy byly reakcí na to, že je tradiční tandem technokratů a


7


politických vůdců se vším seznamoval jen jako s hotovou věcí. To vyústilo v atmosféru hluboké nedůvěry. Základem jejího překonávání jsou principy decentralizace, otevřenost, subsidiarita a povinnost spolupracovat. Vyplatila se politika podpory informačních technologií. Obnovil se sociální dialog. Výrazné sociální nerovnosti však nebyly odstraněny, jen byl zastaven jejich růst. Nejvýraznějším rysem evropských společností je rozvoj občanské společnosti, na níž aktivně participuje pětina občanů. Ostatní přijímají reformy pasivně. Evropané se shodují na hodnotách důvěry, solidarity a odpovědnosti. V postkomunistických zemích probíhá úspěšná modernizace ekonomiky, sociálního systému a péče o životní prostředí. Rusko se vrací na politickou scénu. Jedná se o výrazně solidaristický scénář založený na rozvoji veřejné politiky a občanské společnosti. Scénář Tvořivé společnosti připomíná Keynesovy obavy o příchodu blahobytné společnosti: Cožpak by potom nedošlo k obecnému „nervovému zhroucení“? ... Až příliš jsme přece byli vychovávání k tomu, abychom o něco usilovali, nikoli k tomu, abychom si užívali. Na konci 20. století narůstá propast mezi potřebami a aspiracemi veřejnosti s ekonomickou realitou. Reformy navrátily člověku jeho právoplatné místo v ekonomickém rozvoji a položily základy nové sociální solidarity, vycházející z nové etiky hodnoty člověka a individuálního naplnění a z odmítnutí materialismu a posedlosti produktivitou, které byly typické pro dvacáté století. Základní myšlenkou reforem je dát každému právo být užitečný i jinak než jen zvyšováním produktivity. Vzrostl tlak veřejnosti na vlády, aby se soustředily na sociální otázky. Byla uznána nutnost financovat nové typy aktivit mimo logiku trhu. Všichni Evropané dostali právo věnovat několik let svého produktivního života společensky prospěšným činnostem, které by v tržní společnosti nenalezly odbyt (kulturní akce, práce v neziskových organizacích, služby chudým a výchova dětí). Tyto možnosti mají vliv i na růst kreativity ve vědě. Evropané dostávají pětinu mezd ve formě kuponů na služby, volný čas a kulturu. Reformy se projevují v kvalitě života a přitahují do Evropy intelektuály z celého světa. Evropská integrace i mezinárodní vztahy stagnují. Rozvinuté země platí chudým zemím, aby chránily přírodní zdroje. Jde o optimistický scénář, v němž Evropa otevírá cestu k duchovnímu řádu sloužícímu lépe lidským potřebám, preferuje kulturu, má zároveň rysy utopismu. Nejvíce nás z bezpečnostního hlediska zajímá pátý scénář nazvaný Neklidná sousedství. Nevěstí nic dobrého, když je uvozen zprávou, že na zasedání Evropské rady v Gdaňsku bylo rozhodnuto postavit v každém hlavním městě pomník se jmény desetitisíců vojáků, kteří od přelomu tisíciletí padli. Dvacet let po ukončení studené války je na světě stále nejpalčivějším problémem politická nestabilita, zvláště v zemích hraničících s Evropou, a nic nenaznačuje, že by se situace v budoucnu měla zlepšit. Je to obraz budoucnosti, který nejvíc bude zajímat vojáky. Signálem byl nárůst konfliktů pro nedostatek přírodních zdrojů. Globalizace se nepovedla. Nejrozvinutější země se tím začaly zabývat pozdě. USA se distancovaly od Evropy. Evropa nebyla schopna koncipovat ucelenou zahraniční a bezpečnostní politiku. EU byla donucena řešit teroristickou činnost vojensky. USA účast odmítly. Válka si vyžádala 25 tisíc mrtvých. Změnila a sjednotila Evropu. Byla vytvořena Evropská rada bezpečnosti a bezpečnostních služeb. V postkomunistických zemích vznikl chaos. S ilegálními přistěhovalci vznikly


8


nezvládnutelné problémy. Východ je zejména destabilizován Ruskem a odtud pocházejícím organizovaným zločinem. Podobná situace nastává i ve Středozemí, zejména z viny Turecka. Stále silnější postavení v politice mají náboženské strany a vojenské kruhy. Svět se stále více štěpí na regionální bloky a sféry vlivu. USA se izolují a intervenují jen na svém kontinentu. Čína a Japonsko usilují neúspěšně o vedoucí postavení v Asii. Projevuje se neúcta k základním právům a svobodám. Evropská bezpečnostní politika má represivnější charakter. Evropané nevidí jinou možnost. Vše má vliv na špatnou ekonomickou situaci. Je to nejpesimističtější scénář, není však nereálný. Mementem tu je téměř desetiletí válek na Balkáně a na Kavkazu. Česká národní identita by měla spočívat na těchto faktorech: demokratismus založený na individualismu, humanismus a humanita, věcnost, pragmatismus, odmítání extremismu v politice, západní aktivismus, důraz na práci a výkon, odmítání jednostranného sociálního subjektivismu a objektivismu, důraz na kvalitu, vzdělanost, pohotovost, kulturnost, silné rysy evropanství. Z diskusního výčtu je patrný pokus o syntézu liberalistických a solidaristických principů s preferencí liberalismu. Blíží se scénáři Evropské komise Sdílená odpovědnost. Náš demografický vývoj se nebude lišit od evropského. Vize předpokládá zvýšit odpovědnost občanů za zdraví i vzdělání. Základem bezpečnosti je členství v prozíravějším NATO. Její zajištění bude odčerpávat finanční zdroje. Vnitřní bezpečnost zajistí priorita prevence před restrikcí. Vědecké poznatky budou mít větší vliv na ekonomiku a společnost. Dojde ke zvratu negativních tendencí ve vývoji životního prostředí. V ekonomice bude rozhodující konkurenceschopnost a využití informačních technologií. V roce 2015 dosáhne Česká republika průměru HDP zemí EU. Globalizace je pro republiku výzvou i ohrožením. Na pochopení této rozpornosti je závislý další náš rozvoj. Pracovní vize o budoucnosti českého státu a společnosti koresponduje s evropskou vizí. Česká je optimističtější, vnitřně nediferencovaná, jen imanentně obsahuje náznaky rozporných tendencí, se kterými operují scénáře Evropa 2010.

2. PROGNOSTICKÁ ČINNOST CENTRA PRO SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÉ STRATEGIE Centrum pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (CESES), jak již svědčí jeho název, je prognostickým pracovištěm, které se stále výrazněji zaměřuje na evropskou problematiku. CESES se od svého zrodu věnuje i bezpečnostním otázkám. Proto tu i vzniklo Středisko bezpečnostní politiky. Participativně zpracovávané vize jsou tu chápány jako celistvé a vzájemné provázané výpovědi o vývojových trendech, ohroženích a rozvojových příležitostech České republiky a společnosti. Slouží pro identifikaci priorit a odpovědnou přípravu rozhodnutí. Součástí vizí jsou alternativní scénáře reagující na zjištěná ohrožení a poznané příležitosti. Základní prognostickou metodou je problémově orientovaný přístup obohacený o princip participace, jak jej v roce 1987 navrhli Pavol Frič a Fedor Gál.


9


Již ve Vizi rozvoje České republiky do roku 2015 byly jako výchozí formativní trendy České republiky zařazeny kapitoly Formování obrany a bezpečnosti a Vývoj kriminality. Autoři upozornili na podcenění obrany země v rozhodovacích procesech státu, nerespektování civilního řízení a kontroly, malý důraz na občanskou podporu a na vypracování koncepce profesionalizace armády. Tato práce a aktivity s ní spojené byly jedním z podnětů k rozhodnutí vlády jmenovat vládního zmocněnce pro reformu ozbrojených sil. Jako potenciály rozvoje České republiky byly analyzovány a posouzeny hodnotová orientace populace, využití lidského potenciálu, a to pokud jde o reprodukci obyvatelstva, rodinu, zdraví, vzdělání, zaměstnanost, menšiny, národní kulturu, životní prostředí, regionální rozvoj, vědu a informatizaci společnosti. Na tomto základě byly zpracovány tři scénáře a čtyři tzv. divoké karty, které mohou vývoj narušit. (Globální klimatické změny, Romská domobrana, Vítězství Pokrokové strany ve volbách a nenadálý útok). Vítězné trhy – Česká republika jako premiant liberalismu. Scénář vychází z premisy, že „globálně se prosazující trh zboží, služeb, práce a kapitálu již počátkem nového století ovládl dění na světovém kolbišti. I v rámci Evropské unie a České republiky se trh prosadil jako určující faktor vývoje, v jehož pozadí fungovala veřejná správa jen v roli nočního hlídače. Česká republika pochopila proces začleňování se do EU jako vstup na světové trhy a příležitost zbavit své konkurenceschopné podniky institucionálních bariér bránících jejich dalšímu rozvoji. Otevřenost, resp. liberalizace tržního prostředí se stala principem modernizace celé společnosti.“ Z pohledu roku 2015 tento scénář prezentuje, že EU postupně přebírala liberální model USA, jehož přitažlivost byla umocňována globalizací a zejména úspěchy nové americké ekonomiky. Ta je typická dravostí v konkurenci, inovační aktivitou, řízením korporací, manažerskými zkušenostmi, řízením vědy a výzkumu. To v evropské situaci zatlačovalo evropský model důrazu na veřejnou správu a systém sociálního zabezpečení do pozadí. Vzhledem k tomu, že EU zůstalo heterogenním seskupením, zvolila Česká republika tvrdý liberalizační kurs jak pokud jde o vlastní zemi, tak i vůči EU. Tento přístup nerespektoval realitu, že republika je součástí semiperiferie. Za pomoci zahraničního kapitálu se sice podařilo provést strukturální změny a modernizovat ekonomiku, což umožnilo lépe využívat lidský potenciál a vedlo k ročnímu růstu HDP o více než 5,5 %. Rozšířila se střední třída, což posílilo stabilitu země. Reforma veřejné správy se však nepodařila. Rozdíly mezi chudými a bohatými se prohloubily, a to se projevilo i v rozdílech v poskytování vzdělání, zdravotní péče atd. Tzv. lumpenburžoazie, která se obohatila v privatizaci, dávala najevo, kdo vládne v zemi. To postupně přerostlo v konflikt s levicí a s občanskou společností a vedlo k pouličním incidentům a rebeliím. Rozpadala se sociální soudržnost. Bohatí začali žít v uzavřených čtvrtích a satelitních městečkách hlídaných soukromými bezpečnostními službami. Dále se zvyšovala kriminalita. V lidech sílilo vědomí „Pořádek si uděláme sami!“ Objevují se pokusy hledat obětního beránka v minoritách a mezi migranty. Občanské organizace se stále silněji orientovaly na charitu a boj proti tzv. čisté formě globalizace, což se projevilo v odporu proti nadnárodním společnostem a globálním institucím. Občanská společnost postupně dále sílila a koncepce vítězných trhů se stala spornější.


10


Institucionální přizpůsobení – republika jako štika v evropském rybníce. Základní premisou dalšího scénáře je, že „v ČR převládl vliv politických aktérů usilujících o razantní modernizaci cestou přizpůsobení českých institucí evropským normám a hodnotám EU. Převzaté standardy a nové způsoby řízení vedly v ČR k výraznému zlepšení fungování institucionálního rámce trhu a ke zefektivnění práce administrativy a výrazně urychlily vstup do EU. Díky zkvalitnění rozhodovacích procesů uvnitř se proces jejího rozšiřování podařilo zvládnout relativně rychle. Reformovaná česká veřejná správa zvýšila svoji kompetentnost, což se pozitivně projevilo při realizaci celého vějíře koncepčně připravených veřejných politik čerpajících ze zdrojů a příležitostí vytvořených otevřením vnitřního trhu EU, strukturálními fondy a přílivem zahraničních investic“. Z pohledu roku 2015 tlak globalizujících se trhů sílil a vyvolával v Evropě obavy ze ztráty evropské identity, z narušení solidárního modelu sociálního zabezpečení a evropské politické tradice. Proces rozšiřování EU tak získal nový impuls urychlující vnitřní reformu této instituce. Evropa začala směřovat k federativnímu uspořádání. Racionalizace rozhodovacích procesů urychlila přijímání nových členů do roku 2004 včetně ČR mezi prvními. Umožnila to koncepčně dobře připravená a důsledně realizovaná reforma veřejné správy, a to zároveň jako nástroj fungování ekonomiky a společenského života. Prohloubila se harmonizace českého právního řádu s právem EU. Vytvořením krajských samospráv došlo k decentralizaci správy. Řada reforem však probíhala velmi konfliktně, zvláště pokud jde o nárůst úřednického aparátu. Podařilo se nezvyšovat sociální nerovnost. Restrukturalizace ekonomiky však nepostupovala potřebným tempem. Mírný pokrok v mezích dosaženého konsensu. Třetí scénář vychází z předpokladu, že „ani trh, ani stát, ani občanský sektor na sebe nedokázaly strhnout roli hlavního hybatele modernizačních změn. Vývoj probíhal nikoli realizací odvážných reformních projektů, nýbrž cestou úporně vyjednávaných konsensů a jen obtížně realizovaných drobných změn v napjaté atmosféře konfliktů, nedorozumění a houževnatého hájení lokálních, regionálních, skupinových a institucionálních zájmů a privilegií. Až do roku 2015 převažovala orientace na přehledné domácí kolbiště s jistou rezervovaností ke všemu, co přicházelo odjinud“. Z pohledu roku 2015 z hlediska tohoto scénáře je patrné, že proces začleňování ČR do EU neprobíhal tak, jak se původně předpokládalo, a to pro neustálé zvyšování nároků na kandidátské země. Realitou se stala tzv. „vícerychlostní“ Evropa. Odkládání přijetí vyvolalo averzi občanů. Začaly se proto hledat opatrnější cesty modernizace. ČR vstoupila do EU až v roce 2008. To vedlo k „haiderizaci“ české politické scény. Hrozivě se dále zmenšovala důvěryhodnost politických stran a následně i účast ve volbách. Decentralizace však prohloubila participativní prvky v řízení. Kolem politických stran se postupně začaly vytvářet okruhy podpůrných občanských organizací, a to zároveň s jistými požadavky podílu na moci. Občanský sektor začal vstupovat na politickou scénu stále razantněji. Politický systém tak integroval stále více neokorporativistických prvků. Spojení občanské společnosti a politických stran dočasně zabránilo nárůstu pravicového a levicového ultraradikalismu a nacionalismu. Dostatečně nepřipravené občanské organizace však spojení s politickými stranami pro růst klientelismu zkompromitovalo. Došlo k emancipaci regionů a obcí, ale zároveň k další nerovnoměrnosti jejich rozvoje. Centrálním elitám se zmenšily možnosti


11


manipulace s občany. Stát se však často stával obětí nátlakových skupin. To vedlo k redukci konsensu a k bezkoncepčnosti. Rozhodování se začalo přenášet mnohdy afunkčně na nižší stupně řízení. Jediným pozitivním důsledkem bylo snížení byrokratického aparátu v centru. Zároveň však zaostávala reforma státní správy. Podpora malým a středním podnikům zůstávala nadále nedostatečná. Výkonnost ekonomiky se sice zvýšila, ale ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi nedostatečně. V části české veřejnosti se projevily sebestředné tendence, sentimentální mýty a heroizace minulosti spolu s posílením populismu a xenofobie. Priority České republiky Logickým vyústěním práce na vizi je v dalším kroku hledání rozvojových priorit pro republiku. Obecně by měly respektovat principy trvalé udržitelnosti rozvoje a participace svobodných občanů na rozhodovacích procesech. Výzkumný tým zatím pracovně navrhl pět základních klíčových cílů rozvoje České republiky: Hospodářský růst. (Generuje materiální zdroje, které budou k dispozici zemi a jejím obyvatelům, a to jako členského státu Evropské unie.) Základním problémem dosud je, že po nedostatečně právně provedené privatizaci, zvláště kuponové, nejsou vlastnická práva v České republice ani v současnosti dostatečně garantována. Zákony vzhledem k častým novelizacím nejsou vzájemně provázány a někdy dokonce ještě nedostatečné, např. v oblasti bankovnictví, kapitálového trhu, konkurzu a vyrovnání atd. Nebyl dosud přijat zákon o státní službě, který by zefektivnil výkon státní správy. Vážné problémy jsou v soudnictví. Nejsou dostatečně zajištěny veřejné finance. Jen dílčí modernizace nezajišťují makroekonomickou výkonnost české ekonomiky. Setrváváme u tradičních industriálních komparativních výhod. Předpokládá to politiku aktivního kultivování faktorů dlouhodobého růstu. Zvyšování kvality života. (Je jedním z možných způsobů měření lidského rozvoje v mezinárodních srovnáních.) Kvalita života je syntetickým ukazatelem parametrů lidského života, jeho způsobu a stylu v určitých životních podmínkách společnosti. Je protikladem konzumentského způsobu života založeném na a výkonnosti a úspěšnosti. Sociální soudržnost. (Rozumí se jí udržování, ev. posilování elementární míry sounáležitosti mezi různými sociálními skupinami ve společnosti.) Makrosociální soudržností rozumíme vědomě dosaženou a stále se měnící míru sociální integrace společnosti a státu. Její význam se aktuálně zvyšuje přípravou našeho vstupu do Evropské unie a zájmem zkvalitňovat život občanů. Soudržnost je podmíněna existencí sociálních diferenciací, a to zvláště pokud jde o vztahy ekonomicky aktivní a nezaměstnaných lidí, vztahy uvnitř ekonomicky aktivních subjektů, úroveň vzdělanosti, sociální vztahy, vztahy mezi generacemi, etnickou a regionální problematiku. Základním problémem je především další růst ekonomiky a následný pokles nezaměstnanosti. Nezbytné je přitom zabránit chudobě, a to zvláště pokud jde o neúplné rodiny, opuštěné lidi a menšiny, na prvém místě romskou. Bezpečnost země a jejích obyvatel. (V popředí je zejména zajištění obrany země a boj proti kriminalitě.) Je nutné rozhodnout, zda bude pro nás v souladu s principy Aliance prioritní zajištění národní obrany nebo převáží potřeba společné obrany, a to buď euroatlantické, resp. evropské. Na tom jsou závislé i počty, míra


12


profesionalizace, zbraňové systémy apod. Je zřejmé, že bez toho nelze rozhodnout dílčí problémy jako je nákup nadzvukových letadel. Ochrana a tvorba životního prostředí. Zlepšení životního prostředí bylo dosaženo v oblasti tzv. primárních jevů, tj. u jevů, které jsou měřitelné, zřejmé a působí bezprostředně. U sekundárních jevů, tj. méně zřejmých, obtížně měřitelných a probíhajících se zpožděním, jako je kumulace cizorodých látek v prostředí, klimatické změny, hydrologický stav krajiny, přirozená produkční schopnost krajiny atd. stav stagnuje nebo se dokonce zhoršuje. Jako členská země Evropské unie budeme muset plnit její náročné environmentální standardy. Zásadní obrat k udržitelnému rozvoji může zajistit jen ekologická daňová reforma, která se připravuje. Směřování k udržitelnému rozvoji je základní civilizační výzvou. Za pozornost stojí tzv. divoká karta nebo varovný scénář nazvaný Nenadálý útok, publikovaný ještě před 11. zářím 2001: Roku 2012 se náhle zostřila bezpečnostní situace ve světě, jejíž zdrojem je oblast Středního východu. Bezprostřední záminkou je intenzivní příprava preventivního vojenského zásahu západních států v tomto prostoru, kde se nacházejí zásoby ropy ohrožené státy s autoritativními režimy. Ačkoli se situace zhoršila náhle, podmínky pro možný ozbrojený konflikt se vytvářely dlouhodobě, a to proto, že do této oblasti i přes protesty demokratických zemí byly z některých východních a asijských států dováženy nejmodernější technologie, zvláště raketové, a také supersonická letadla, což zvýšilo sebevědomí představitelů nedemokratických režimů v této oblasti. Západní země naštěstí zajistily, aby se sem nedodávala technologie pro výrobu jaderných zbraní. Raketová technika tak nebyla dostatečně využitelná. Bezpečnostní a vojenští experti podcenili, že raketová technika může využívat i jiné zbraně hromadného ničení. Česká republika, v níž se dostalo k moci nacionální křídlo, zásah podpořila vysláním protichemického praporu, a to již i z tradičních důvodů, před dvaceti lety zde byla nasazena podobná jednotka. I opoziční demokratické síly zásah začaly postupně podporovat, od podpory se distancovali jen komunisté pro jejich tradičně dobré vztahy k této oblasti a zvláště i proto, že se tu angažovaly některé východní státy s problematickými režimy. Vzhledem k tomu, že přípravy preventivního útoku, i když vedené převážně vzdušnými silami, se nedaly utajit, jeden z autoritativních režimů využil raketový potenciál a zasáhl nejdříve jednu zemi v oblasti Středozemního moře jadernými zbraněmi středního doletu a s nižší účinností a později i některé evropské členské země NATO raketami s chemickými a bakteriologickými zbraněmi. Jedna z raket naplněná zárodky antraxu dopadla i na území České republiky a zasáhla prostor v rozsahu cca 80 kilometrů čtverečních. Jednotky tvořící komplexní záchranný systém nebyly v tu dobu na podobnou hrozbu dostatečně připraveny a musely improvizovat. Naštěstí poblíž zasaženého prostoru byla dislokována protichemická brigáda, i když jen o dvou praporech, třetí byl na cestě do ohroženého prostoru. Vláda se rozhodla prostor uzavřít. Bohužel rozhodnutí o tom přišlo pozdě, takže nekontrolovaná část lidí z tohoto prostoru unikla. Jen část jich však byla zasažena. Jen v částečně na podobný útok připravené zemi vypukla panika a aktivizovaly se jak pravicové, tak levicové extrémní síly. Vláda vyhlásila výjimečný stav a povolala do vojenské služby veškerý zdravotnický personál, který prošel vojenským výcvikem. Protože počet těchto lidí byl nedostatečný, povolala dále i


13


všechny civilní hygieniky. V prvních dnech onemocnělo řádově desítky lidí, později stovky. V místě zásahu byla zlikvidována zvířata a asanován prostor. Pod tlakem šířící se epidemie a hlavně paniky vláda musela podat demisi a byla doplněna odborníky, zvláště pro krizový management. Krize se projevila jak v psychickém stavu obyvatelstva, tak v prudkém poklesu ekonomiky. Začala se aktivizovat občanská společnost, zvláště ekologické a bezpečnostní neziskové organizace. Epidemii se podařilo po několika týdnech zlikvidovat za enormních finančních a materiálních nákladů. Zahynulo dvě desítky starších lidí a dětí, u kterých se k onemocnění přidaly zdravotní komplikace. Pod tlakem občanů a jejich organizací padla i přechodná vláda a byla vytvořena vláda úřednická složená z odborníků s lepšími schopnostmi v co nejkratší době zajistit přípravu země z hlediska dalšího možného útoku i jinými zbraněmi. V roce 2002 byl v CESES vydán Průvodce krajinou priorit, v níž byla rozpracována problematika vnější a vnitřní bezpečnosti země ve vztahu ke kvalitě a udržitelnosti života, v níž byla věnována pozornost vztahu společnosti a ozbrojených sil, vedení válek a boje proti kriminalitě, na jejímž základě byla zpracována strategická koncepce Zajištění komplexní bezpečnosti a obrany České republiky jako člena NATO a EU. Konečně roce v roce 2003 byly publikována práce Putování českou budoucností, v níž byl rozpracován strategický tah Systém komplexního řízení bezpečnosti České republiky. Stal se podkladem pro vládní usnesení a s termínem plnění do konce roku 2004.

3. ČESKÁ REPUBLIKA MEZI MLÝNSKÝMI KAMENY1 Francis Fukuyama byl jedním z prvních politologů, kteří konstatovali, že „západní svět se patrně rozdělil vedví“. Tvrdil, že „Usáma bin Ládin, Al-Kajdá, Taliban a islámští radikálové představují pro liberální demokracii západního světa možná větší ideologickou hrozbu než kdysi komunismus“. Uznával, že „v reálu není islám možné považovat za alternativu, na jejímž základě by mohla být postavena společenství lidí existující ve skutečném světě“, protože „lidem, kteří nejsou muslimy, nemá co říci, ale i proto, že nenaplňuje očekávání ani většiny muslimů“, což bylo na začátku 21. století patrné i v takových zemích jako Irák a Írán. Vlastní příčinou odcizení bylo různé chápání důsledků rozpadu bipolarity v Evropě a v USA. Evropa se v bezpečnostních otázkách a v zahraniční politice orientovala multilaterálně, Amerika unilaterálně. I když centra mezinárodního terorismu byla od České republiky vzdálena, důsledky jejich činnosti se jí nevyhnuly. Navíc pro rozpory v euroatlantické civilizaci a reminiscence části společnosti na dřívější politické uspořádání zkomplikovaly rozhodovací procesy politických elit v bezpečnostních otázkách, takže se země v určitých klíčových mezinárodněpolitických situacích ocitla mezi mlýnskými kameny.

1

Spoluautorem této kapitoly je Miloš Balabán.


14


3.1. Nová bezpečnostní ohrožení na přelomu tisíciletí Ačkoli varovných signálů bylo nespočet, počínaje útoky na americké vojenské základny a velvyslanectví a nekonče sebevražednými teroristickými atentáty Palestinců, následně trestané Izraelci, sofistikovaná akce proti New Yorku a Washingtonu s teroristickým zneužitím unesených civilních letadel překvapené Američany i svět zaskočila. Následovala razantní a zprvu úspěšná odvetná akce proti mezinárodnímu terorismu a Afghánistánu podporovaná nejen demokratickými zeměmi, ale i mnoha jinými státy v bezprostředním okolí, které se cítily podobnými ozbrojenými excesy ohroženy. Ještě však nebyla Al-Kajdá poražena, bin Ládin zneškodněn a Afghánistán stabilizován, naopak došlo k teroristickému útoku na indonéském ostrově Bali, v moskevském divadle a na dalších místech včetně Evropy a České republiky, když se v protiteroristické frontě včetně transatlantického společenství začaly objevovat stále se prohlubující trhliny, které některé analytiky vedly k tomu, aby varovně konstatovali, že dochází nebo dokonce již došlo k rozštěpení tohoto svazku a zároveň i k ohrožení soudržnosti Severoatlantické aliance, i když se tomu již pražský summit NATO v roce 2002 snažil zabránit. Jako pověstné „Sarajevo“ byl označován výrok amerického prezidenta George Bushe o „ose zla“, tvořené trojicí militantních totalitních států Iráku – Íránu – Severní Koreje, a doktrinální opatření, která po nich následovala. Na druhé straně to bylo standardní odmítnutí americké politiky Francií a překvapivě i sílící odpor Německa. Česká republika se zprvu více shodovala s postoji většiny evropských zemí, později došlo k diferenciaci: pravice se více orientovala na Spojené státy, střed a levý střed na Evropu a krajní levice stále ještě na Rusko a na některé země, které byly v napjatých vztazích se Spojenými státy. Vzhledem k této situaci a vnějším tlakům se Česká republika v zaměření zajištění své bezpečnosti dostala mezi mlýnské kameny.

3.2. Americká reakce Nejrazantněji, a tím i nebezpečněji, zareagovaly na změnu bezpečnostních rizik a ohrožení Spojené státy, a to přijetím nové Národní bezpečnostní strategie USA (NBS). Ta zachovávala jak dosavadní kontinuitu americké zahraniční a bezpečnostní politiky, tak odrážela situaci po zesílení akcí mezinárodního terorismu. Nebyla proto zcela neočekávaná, spíše dovršovala logický vývoj, který se dal dříve či později očekávat. NBS měla zajistit efektivní zvládnutí nových bezpečnostních rizik ohrožujících USA včetně prolínání vnitřní a zahraniční politiky s akceptací preventivních válek a zároveň udržet výjimečné postavení Spojených států ve světě s dikcí na hodnotu svobody trhu. Jejím předpokládaným objektivním důsledkem byla preference vojenské síly před mírovou diplomacií, a tím i marginalizace zemí jako je Česká republika nové mezinárodní vztahy a bezpečnostní situaci vážněji ovlivnit. Tím se stala zároveň výzvou světu, který vůči americkému unilateralismu, hegemonismu a izolacionismu musel hledat cesty, jak


15


zajistit návrat USA k multilaterálním vazbám. Spojené státy usilovaly o rovnováhu moci, jíž rozuměly, že budou-li si státy, zvláště rozvojové, počínat v boji proti terorismu a zbraním hromadného ničení odpovědně, bude jim zajištěna bezpečnost. A to v součinnosti s Ruskem a Čínou, o nichž se Spojené státy stále výrazněji domnívaly, že mají společné hodnoty spojené s tržní ekonomikou, ačkoli ve skutečnosti šlo převážně v souvislosti s bojem proti mezinárodnímu terorismu zároveň a především o dělbu moci. Bylo to v rozporu s některými naivními představami českých politiků, že rozšiřováním Severoatlantické aliance končí mocenské rozdělování světa, ve skutečnosti jen docházelo k novému přerozdělování. NBS nepočítala s reálnou vojenskou silou Evropy. Tím sice definitivně končila éra studené války, ale zároveň se svým způsobem otevírala cesta Rusku pro návrat do Evropy. To bylo proto třeba sebezáchovně získat pro demokratickou Evropu, a to ne jednostranně v zájmu Německa. A to již proto, že spíše než o mezinárodním právu a lidských právech NBS dávala přednost pojmu lidská důstojnost, který spojovala s potřebou svobodného trhu. NBS opouštěla pojem odstrašování, protože na tzv. „darebácké státy“, jak Američané začali označovat země ohrožující fakticky či údajně jejich bezpečnost, už zjevně jako výstraha neplatilo a nahradilo jej nutností preventivních válek, což prohlubovalo rozpory mezi USA a Evropou. V některých případech uskutečněné preventivní akce spíše připomínaly bratrskou pomoc. NBS přicházela i s podnětem investovat zdroje nejen do preventivních válek, ale i do ovlivňování lokálních krizí, což nebylo ve skutečnosti nic jiného než vměšování se do vnitřních záležitostí států. Tyto války chtěly USA vést bez ohledu na souhlas spojenců, spřátelených zemí a partnerů. Tím si USA zajišťovaly, aby při nekontrolované globalizaci nevznikla nová bezpečnostní rizika. Regulaci trhu si USA chtěly podřídit svým velmocenským zájmům. Role OSN měla být redukována na úlohu prostředku při řešení bezpečnostních ohrožení a ve světovém vývoji, nikoli jako finálního decizního subjektu. USA chtěly prostřednictvím své nové NBS zároveň zabránit ostatním státům, aby budovaly srovnatelné kapacity s jejich vojenským potenciálem i zpravodajskými službami. Přitom v době přijetí NBS byla vojenská síla USA desetinásobně účinnější než evropská a tvořila polovinu vojenské kapacity světa. NBS se sice nesoustředila pouze na novou zahraničně politickou a vojenskou doktrínu, ale hledala i cesty ke zlepšení sociální situace ve světě a rozšíření demokracie spojené s volným trhem. Realizaci těchto záměrů se však ve srovnání s ostatními dlouho nedařila. Přijetí nové NBS nebylo izolovaným činem. Došlo k negativnímu synergickému efektu, k němuž bylo kromě nové NBS nutné přičíst záporný postoj USA k zákazu používání nášlapných min, podceňování ekologických důsledků civilizačního rozvoje odmítnutím Kjótského protokolu, rozhodnutí i přes smlouvy s Ruskem budovat vlastní protiraketovou obranu, snahu vyhnout se postihům amerických občanů Mezinárodním trestním tribunálem i neamerickými soudy, rychlé sbližování s Ruskem a s Čínou a s tzv. pivotními státy v souvislosti s útokem na Afghánistán, větší tendence Američanů rozhodovat o strategických bezpečnostních otázkách samostatně, což posilovalo latentní vědomí světa o Pax americana nebo o Strong world leadership – jejich „pevném vedení světa“.


16


3.3. Evropská reakce Po konfrontaci úrovně vojenských sil jednotlivých členských zemí NATO při řešení kosovské krize a po bombardování Jugoslávie jako vyvrcholení konfliktu na území Balkánu musela Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) dostat objektivně novou podobu. A to i přesto, že už po pádu bipolarity stály všechny významné evropské instituce jako Evropská unie (EU), Západoevropská unie (ZEU), Rada Evropy, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a Severoatlantická aliance před nutností přehodnotit nebo modifikovat své základní určení, smysl, obsah činnosti i organizační struktury.Ukázalo, že Evropa, konkrétně EU, není schopna uskutečnit operaci takového rozsahu, jako bylo bombardování Jugoslávie a následná mírová akce v Kosovu, bez vojenské síly USA, a to zvláště pokud jde o zpravodajské informace, prostředky komunikace a velení, použití leteckých sil, strategickou leteckou přepravu, logistickou podporu ad. To prokázalo vojenskou nezpůsobilost Evropy a EU vést takové operace. A posílilo dominantní postavení USA v NATO, což je v rozporu se zájmy některých evropských členských zemí Aliance a vedlo k většímu úsilí o další rozvoj EBOP. Evropská rada na svém červnovém zasedání roku 1999 v Kolíně nad Rýnem rozhodla převzít Západoevropskou skupinu pro vyzbrojování (WEAG), Výzkumný ústav pro bezpečnost v Paříži a Satelitní středisko v Torrejónu. V prosinci 1999 pak bylo v Helsinkách přijato rozhodnutí vybudovat efektivní vojenské kapacity pro řešení budoucích krizových situací, konkrétně 15 plně samostatných a soběstačných brigád v počtu 50 000 až 60 000 vojáků schopných rozmístit se do dvou měsíců, jednotlivé součásti pak ještě dříve. Měly být schopné operovat a udržet se v určeném prostoru jeden rok, dokud akce neskončí nebo budou vystřídány. Předpokládalo se proto, že síly budou ve skutečnosti trojnásobné (příprava, nasazení, relaxace), v optimálním případě pětinásobné (třífázový proces devastoval potenciál vojáků a vedl k negativním sociálním důsledkům, např. rozpadu rodin apod.), než byla základní kapacita patnácti brigád. Spolu s tím se předpokládalo posílení evropského vojenského výzkumu a zbrojního průmyslu. V rámci EBOP se postupně dařilo pravidelně svolávat General Affair Council (GAC), tj. Radu pro všeobecné záležitosti včetně účasti ministrů obrany členských zemí, svolávat Political and Security Committee (PSC), tj. Politický a bezpečnostní výbor složený z velvyslanců jako představitelů členských zemí, utvořit European Union Military Committee (EUMC), tj. Vojenský výbor Evropské unie složený z náčelníků generálních štábů členských zemí, kteří budou při řešení běžné agendy zastupováni svými zástupci (MILREP) a vytvořit European Union Military Staff (EUMS), tj. Vojenský štáb Evropské unie, který bude působit v Evropské radě a zpracovávat vojenská stanoviska a příslušná doporučení konkrétním politickým orgánům EU pro řízení případných vojenských operací v rámci EU. Evropa, zejména evropské členské země EU a NATO, však neměly jen legitimní právo zmíněné a další jevy Americe vyčítat. Zároveň bylo nutné přiznat, že bez USA by bylo téměř nemožné vyřešit balkánskou krizi. Podobně tomu bylo s Afghánistánem. NATO se tu spokojilo jen se sice vstřícnou, ale zároveň téměř formální první historickou aktualizací článku 5 Washingtonské smlouvy, a kromě


17


symbolických jednotek nebylo schopné Američanům pro nedostatek příslušných zbraňových systémů a vycvičených vojáků téměř nic poskytnout. A to nejen proto, že vynakládalo ve srovnání s USA výrazně méně finančních prostředků na vnější a vnitřní bezpečnost. V osmdesátých letech vydávaly evropské země na vojenské rozpočty zhruba polovinu částky Spojených států – 156 miliard dolarů ve srovnání s 270 miliardami americkými. Ani poté se relace příliš neměnily. Později Evropa vydávala 126 miliard a USA 376 miliard, které později zvýšily až na 400 miliard dolarů, než se úroveň postupně po roce 2010 ustálila na půl miliardy dolarů. A při zdvojnásobení výdajů na vnitřní bezpečnost (z 18 na 37 miliard dolarů poskytnuté nově zřízenému federálnímu ministerstvu bezpečnosti), které se po roce 2010 ustálilo na kolem 50 miliard dolarů ročně. Evropa s převažující orientací na sociální stát se logicky výraznějšímu zvýšení vojenských rozpočtů bránila, necítila se zprvu bezpečnostně ohrožena jako USA. Ty dlouhodobě podporovaly i řadu diktátorských režimů a vysloužily si v mnoha částech světa nenávist. Evropě stačilo vydávat finanční prostředky koordinovaněji a vrátit se postupně na 150 a později 200 miliard vojenských výdajů ročně. Pomohlo tu zúžení vojenského výzkumu a výroby na menší počet zbraňových systémů a těsnější spolupráce s USA. Přesto postrádaná transportní letadla schopná přepravovat vojska na velké vzdálenosti, bezpilotní letouny, přesně naváděné zbraně, velitelské a štábní systémy etc. byly do armád v potřebném rozsahu zavedeny až na konci první dekády 21. století. Vzhledem k přetrvávající evropské nemohoucnosti zasahovat efektivně v soudobých ozbrojených konfliktech v zámoří byly preventivní vojenské zásahy realizovány především vojáky americkými a na evropských zemích zůstávala vojenská stabilizace politické situace po ozbrojených akcích a regenerace státní správy rozvrácených zemí. To Evropě z axiologických a humanitních hledisek sice vyhovovalo, ale šlo o dlouhodobější aktivity, které jsou finančně náročné. Teprve v druhé dekádě století mohly evropské ozbrojené síly efektivněji přispět k přímému bojovému řešení bezpečnostních ohrožení ve všech světadílech.

3.4. Vojenské oddělování se USA a Evropy V souladu s NBS, konkretizované v Plánu spojených velitelství, se v průběhu první dekády 21. století vytvořilo a začalo fungovat Hlavní vojenského velitelství pro obranu Severní Ameriky (NORTHCOM) jako součásti přehodnocení působnosti jednotlivých regionálních velitelství americké armády, což představovalo nejrozsáhlejší reformu amerického vojenského velení po druhé světové válce. Hlavní velitelství v Evropě (EUCOM s působností pro Evropu a severní Afriku) rozšířilo mj. působnost na Rusko, které se tak poprvé ocitlo v zóně odpovědnosti regionálního velitelství. USA tímto krokem přestaly považovat Rusko za supervelmoc, ale zároveň ani za nepřátelský stát. Hlavní velitelství pro Tichý oceán (PACOM s působností v oblasti Indie, Číny, Koreje, Japonska, Austrálie etc.), SOUTHCOM (Střední a Jižní Amerika/ a CENTCOM /severovýchodní Afrika, Perský záliv, Saúdská Arábie, Pákistán atd.) zůstaly nezměněny. Rozhodující pro rozdělování transatlantického společenství bylo, že USA požádaly NATO, aby byly zproštěny povinnosti zastávat funkci vrchního


18


velitele Hlavního velitelství pro Atlantik (ACLANT, SACLANT), což znamenalo, že po jistém přechodném období, kdy tu velel jeho zástupce, Pentagon nepovažoval existenci tohoto velitelství za potřebnou. USA tím přestaly zajišťovat bezpečnost mořských cest v Atlantiku, začaly připravovat paralelní struktury aktivizované v případě války bez Severoatlantické aliance. Tím bylo zrušeno jediné vojenské velitelství na území Spojených států. USA přehodnotily i svou jadernou doktrínu, tzn. mohly proti protivníkovi udeřit preventivně ještě dříve, než se staly samotné cílem útoku. Nevylučovaly ani použití jaderných zbraní v preventivním útoku. Preventivní válku začaly považovat za obrannou intervenci. Rozhodujícím kritériem se staly americké národní zájmy. Naštěstí v prvních dvou dekádách 21. století USA jaderné zbraně ani v jedné z preventivních válek nepoužily.

3.5. Důsledky oslabení transatlantických vazeb V souvislosti s vytvářením světové a evropské bezpečnostní architektury se výrazně samostatné americké rozhodování ukázalo jako povážlivé, vedlo k oslabování jak OSN a OBSE, tak i NATO a Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Tyto instituce postupně přestávaly mít na situaci vliv, vše se stále více odehrávalo v režii USA. OSN dočasně zvýšilo svou prestiž po rozšíření Rady bezpečnosti, jejímiž členy se staly Německo, Japonsko, Indie, Indonésie, Nigérie, Mexiko a Brazílie. NATO se stávalo čím dál formálnější organizací, protože bezpečnostní problémy začala výrazněji zajišťovat EU v rámci EBOP. Dalším rozšířením EU na jihovýchod a východ zanikla i potřeba existence OBSE. ;Jako reakce na NBS se začala prosazovat myšlenka podoby Evropy jako první postimperiální demokracie, společnosti v novém smyslu demokratické, novodemokratické, spojené s úsilím o perspektivu evropské demokracie se sociálním a ekologickým rozměrem, která respektuje v tomto společenství národní identity. Národní stát nebyl v tomto integračním procesu likvidován, ale transformován v demokratickém smyslu v podstatně zralejší kulturně politický tvar. Ten se odlišoval od nacionálně konzervativních a euroskeptických tendencí představitelů partikulárních nacionálních zájmů a obranářských či přímo xenofobních postojů. Na základě těchto kladných zkušeností sílila myšlenka, aby se Evropa stala první postnacionální postimperiální demokracií, první skutečnou demokratickou a humanisticky orientovanou velmocí, která svou vahou změní trvale neudržitelný vývoj spojený s rozpory imperiální éry lidstva a povede k postupnému vyrovnávání úrovně zemí a regionů. Evropské směřování částečně ovlivnilo orientaci Spojených států, které nejen v první, ale i ve druhé dekádě 21. století byly vázány řešením světových problémů. Po vcelku úspěšném vyřešení lokálních konfliktů ve světě (Irák, Írán, Severní Korea, Filipíny, Libye), které však pro neřešení základního světového dilematu mezi bohatými a chudými zeměmi nezastavily další akce mezinárodního terorismu a vedly k silným migračním vlnám zvláště do Evropy, se na začátku druhé dekády projevily vážné potíže v Číně. Tam úspěšný rozvoj tržního hospodářství vedl k výraznějšímu prosazování demokratických myšlenek, což vážně oslabovalo moc Komunistické strany Číny. Spojené státy ve snaze čelit tomuto bezpečnostnímu ohrožení hrozícímu z možného rozpadu Číny začaly technologicky a finančně


19


pomáhat při modernizaci Rusku. To vzhledem k nerostnému bohatství vedlo k rychlejšímu rozvoji Ruska, které spolu s tím začalo projevovat velmocenské tendence, které se objektivovaly ve snaze získat znovu postavení nejen v bývalých postsovětských republikách, ale i ve východní a střední Evropě a potažmo v celé Evropě po odpoutání se Spojených států vůbec. Tuto tendenci Ruska však oslabil fakt, že zahraniční investice byly alokovány zejména v oblasti Sibiře, čímž došlo i k výraznějšímu politickému postavení této asijské části Ruska a vyústilo v hnutí po osamostatnění. Vytvoření zamýšlené Sibiřské republiky však blokovalo soupeření Novosibirsku, Chabarovsku a Vladivostoku o postavení metropole. Krizovým momentem v asijském prostoru se stal nový indicko-pákistánský konflikt, při němž i přes úsilí a odpor světového společenství byly použity jaderné zbraně. Teprve toto kataklyzma donutilo vyspělé země, aby účinným způsobem pomohly zaostalým zemím při modernizaci. Spojené státy zastihl tento zlomový bezpečnostní konflikt ve složité vnitropolitické situaci způsobený zvyšující se převahou hispánského etnika, které vyžadovalo stále silnější politické postavení. To oslabovalo postavení USA jako jediné supervelmoci, protože vnitřní problémy vedly k posilování izolacionismu. Česká republika měla dlouhodobé problémy se sousedním Německem, které se po celou první dekádu 21. století nedokázalo intenzivněji ekonomicky rozvíjet jako následek sjednocení Německa, kdy východní území řadu let zaostávalo a trvalo přesidlování lidí do západní části. V Německu spolu se zeslabováním pocitu viny za vyvolání druhé světové války sílilo vědomí, že Němci byli především oběťmi této války, což vyúsťovalo v útoky zvláště proti České republice. Projevilo se to i ve stagnující ekonomické spolupráci.

3.6. Bezpečnost České republiky Zatímco zprvu se občané zvláště k vnějším bezpečnostním otázkám stavěli vlažně, po prvých teroristických útocích na přelomu první a druhé dekády 21. století v České republice se začal jejich vztah rychle měnit, byli ochotnější akceptovat přijímaná opatření a prestiž armády a policie se v jejich očích dále zvýšil. Bezpečnost České republiky jako v minulosti závisela na globální, evropské a teritoriální bezpečnosti, na schopnosti přijmout na globální, evropské, regionální i státní úrovni taková bezpečnostní opatření, která by postupně redukovala a minimalizovala bezpečnostní rizika. Primární bylo řešit sociální a ekologické problémy lidstva a zeměkoule a teprve sekundárně využívat vojenské řešení. Ozbrojený zásah byl svým způsobem selháním nenásilných forem řešení. Stejně tak již bylo nemyslitelné, aby se sociální problémy ve světě řešily bez ohledu na ekologické důsledky. Bohužel tento záměr se nedařil pro pokračující akce mezinárodního terorismu a preventivní války, kterých se musela aktivně účastnit i Česká republika, což komplikovalo využití jejího potenciálu. Zatímco vyslání 6. polní nemocnice do Afghánistánu nebylo složité, protichemická jednotka dislokovaná v Kuvajtu problémy vyvolávala, stejně i vyslání jednotky rychlé reakce o síle roty do Afghánistánu. Navíc nebyly předem finančně zabezpečeny. Východisko se našlo, přesto překvapovalo, že krytí tak integrální součásti činnosti našich ozbrojených sil jako jsou nejrůznější mírové


20


mise, nebylo stabilní součástí vojenského rozpočtu nebo se s ním alespoň nepočítalo v rezervě vlády, což se muselo napravit. Pokud šlo o Afghánistán, s naší účastí se muselo počítat. S vysláním chemiků to bylo složitější, oficiálně bylo oznámeno, že jsou součástí mezinárodního boje proti terorismu. Při nasazování do pozdějších misí, jichž se zúčastňovaly především protichemické jednotky, jednotky rychlého zabezpečení, zařízení pasivní radiolokace a zdravotnického zabezpečení již tolik problémů nebylo. Spor o podobu české armády byl i přes odpor části odborníků rozhodnut. Začala se budovat profesionální a „expediční“ armáda určená v rámci koalice pro řešení bezpečnostních úkolů, především mírových misí. Upustilo se od platné podmínky Severoatlantické aliance, že každá členská země je povinna zajistit si obranu vlastního území. Článek 5 Washingtonské smlouvy nezajišťoval pomoc členům automaticky. Zkušenosti ukázaly, že se na ni lze spolehnout, tudíž nebudovat náročnější samostatnou obranu země. Záruky však byly vyjádřeny explicitněji až na konci první dekády 21. století, a to až po odpoutání se USA od slábnoucího NATO, protože jejich členství tuto možnost pro rozpor s americkou ústavou neumožňovalo. Převážná část českých politiků se rychle shodla na tom armádu profesionalizovat, pokračující dělba práce vyžadovala i ve většině vojenských odborností profesionály. Hodilo se to zároveň i jako atraktivní slib ve volbách. Nic jiného ani nezbývalo. Polovina mladých mužů podmínkám vojenské služby zdravotně nevyhovovala a stále víc jich raději volila i o polovinu delší civilní službu. Rozhodnutí o profesionalizaci tento trend posílilo. Tým vládního zmocněnce pro reformu ozbrojených sil vzhledem k této situaci a ostatním okolnostem proto navrhl budovat armádu především pro potřeby nejrůznějších vojenských misí. Tak se rozhodnutí o profesionalizaci armády zdálo logické a objektivní. Do obvykle těžkých podmínek v zahraničí bylo neodpovědné vysílat vojáky s jednoročním výcvikem, přesněji s přípravou několikatýdenní či několikaměsíční, protože po základním výcviku se vojáci základní služby obvykle věnovali dozorčí a strážní službě, opravám a úklidu. Mise rozhodně vyžadovaly profesionály. Zároveň byla hrubě narušena výstavba teritoriální obrany, což se začalo napravovat teprve na začátku druhé dekády 21. století v souvislosti se sílícími proudy uprchlíků z jihovýchodu a východu. Výstavbu profesionální armády komplikovalo to, že přijímané cíle bezpečnostní a vojenské politiky zpracovávané vládou, projednávané v Bezpečnostní radě státu a v parlamentu nebyly dostatečně profesionální, neodpovídaly novým potřebám a resort obrany neměl štěstí na kompetentní ministry. Vyšší zájem o profesionální službu v armádě, zvláště o dvou- až tříleté angažmá, měli mladí muži a zčásti ženy převážně jen u jednotek vysílaných do misí. Příčiny byly zřejmé, mladí lidé si potřebovali co nejrychleji vydělat, aby mohli nastartovat do života, tzn. zakoupit si byt nebo postavit dům. Profesionalizace proto pro nedostatek prostředků na vysílání misí neprobíhala takovým tempem, jaké bylo třeba, a to do okamžiku, kdy došlo v misích ke ztrátám na životech. Problém byl i v tom, že o tuto kategorii lidí měly zájem nejen ozbrojené síly, ale i policie, soukromé bezpečnostní služby, cizinecká policie, celní správa, komplexní záchranný systém atd. Zpočátku se příliš nedařilo i využít dobu služby vojáků z povolání pro přípravu jejich budoucího civilního povolání.


21


Nedařilo se zajistit i odpovídající ideovou výchovu vojáků jako občanů demokratického státu. Rychlost a kvalitu profesionalizace zproblematizovalo, že se resortu obrany nepodařilo pro nejasné majetkové vztahy, nikdy nepovolené stavby a zčásti nezájem regionů a obcí předat do bezúplatného užívání vojenská zařízení a pozemky, takže dost značná část vojáků z povolání po odchodu vojáků v základní službě byla vázána dozorčí a strážní službou v těchto opouštěných posádkách, což se dělo na úkor kvality výcviku a demoralizovalo vojáky z povolání. Odchod vojáků z poloviny dosavadních posádek narušil vzájemné vztahy těchto obcí k armádě, protože vedl k odchodu dobře placené střední třídy, což vedlo k narušení demografické struktury obcí, kulturní a tělovýchovné činnosti, komerčních činností, možnosti výběru životních partnerů a zvýšení nezaměstnanosti. Zatímco na začátku profesionalizace armády a v průběhu úspěšných zahraničních misí se vztah médií k armádě zlepšil, po objevení se prvních potíží profesionalizace a modernizace armády začal převažovat kritický postoj. Ten se změnil až po dosažení plné bojeschopnosti armády v plánovaném roce 2012 až v roce 2015. Na financování armády mělo kromě relativního snižování vojenského rozpočtu vliv to, že vojenský rozpočet byl stále výrazněji zatěžován výsluhovými důchody pro odcházející vojáky z povolání. Snaha převést tyto služby při důchodové reformě na úřad důchodového zabezpečení neuspěla. To mělo negativní vliv na modernizaci armády, zvláště na nákup zbraňových systémů. Přebudování armády se proto stále o několik let proti plánu opožďovalo.

4. BEZPEČNOSTNÍ BUDOUCNOST ČESKÉ REPUBLIKY 2020–2050 Následující text je shrnutím názorů skupiny členů bezpečnostní komunity spolupracujících s Centrem pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd UK na řadu nejzávažnějších bezpečnostních problémů a na tomto základě je provedena i verifikace vybraných bezpečnostních prognóz.

4.1. Jaký bude vývoj bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik V období do roku 2010 se podle převažujícího názoru členů bezpečnostní komunity bezpečnostní hrozby v zásadě nezmění. Evropské země však budou čelit zvyšující se migraci z Afriky a z Východu. Rozvinou se jen ty hrozby, které už nyní tušíme. Žádná velká válka na obzoru není, spíše budou pokračovat lokální konflikty jako dosud – hlavně v Africe a v Afghánistánu. Bude pokračovat násilí motivované náboženskými konflikty v jihovýchodní Asii, přibude především další rozvrat v některých zemích postsovětské Střední Asie. Novou intenzitu napětí je možné očekávat v obřích městech Jižní Ameriky a jižní Asie. Nevymizí ani rasové nepokoje v jižních státech USA. Dojde k územním konfliktům ve východní Asii a k


22


pokusům Číňanů o infiltraci východní Sibiře. Podobně můžeme čekat infiltraci muslimů do Evropy a USA, což může být vážnějším nebezpečím než import teroristických akcí zvnějška. Pro Západ bude největší hrozbou terorismus, nikoli jen ve formě útoků v dopravních prostředcích nebo na veřejné budovy, ale na kyberprostor – útoky proti komunikačním sítím a energetické infrastruktuře. Po roce 2020 bude rozhodující rychlost a vzestup především Číny, ale i Indie, Indonésie a Brazílie, jejich vzájemné vztahy a postoje k dalším oblastem, zejména k Rusku a k USA. Dojde-li mezi nimi k strategické kolizi zájmů, vzniknou místa zostřeného napětí. Např. zdrojově závislá Čína bude chtít využívat sibiřské surovinové zdroje, modernizace čínského zemědělství způsobí velkou migraci do neobydlených částí Sibiře. Čína bude chtít kontrolovat i dopravní námořní trasy do ostatních částí světa, kde se střetne se zájmy USA. Problémem bude i další vnitropolitický vývoj v Číně, zvláště jaký bude tržní ekonomika vyvíjet tlak na další demokratizaci země, resp. jak se osvědčí, nebo neosvědčí možnost, že do Komunistické strany Číny mohou vstupovat i podnikatelé, což by mohlo vést k vytvoření stranicko-podnikatelské seskupení až oligarchie, která by pod tlakem dalšího rozvoje ekonomiky při nedostatku energetických zdrojů mohla inspirovat k výraznější velmocenské politice. Z globálního hlediska bude významný i vývoj na Blízkém a Středním východě. Dojde-li k významnému sblížení muslimských států na základě idejí islámského radikalismu, hrozba mezinárodního terorizmu se zvýší, bude disponovat nejen značným lidským potenciálem, ale mít i přístup ke zbraním hromadného ničení. Pro Evropu jako největší potenciální riziko a v budoucnu i jako riziko, které má největší potenciál ve společnosti zakořenit, lze v horizontu let 2010 až 2030 identifikovat především ilegální migraci. Je otázkou, zda populačně slábnoucí Evropa bude schopna těmto tlakům vzdorovat v žádoucí míře (hrozí islámský radikalizmus a extremizmus u migrantů z islámských zemí; majetková, násilná trestná činnost, popř. distribuce drog u migrantů z východu aj.). Vzhledem k „opožděnému“ vývoji v ČR ve srovnání se západní Evropou, která náznaky masivnějších problémů řeší již dnes, to zatím není v následujících pěti letech u nás problém, reálným horizontem jsou roky 2020–2030. V horizontu 2010 však lze očekávat další etablování ilegálních skupin migrantů, zejména z východní Evropy, jejich prorůstání do politiky a veřejného života, což posílí mezinárodní organizovaný zločin a vše, co se s ním pojí. Rizikem se jeví i změny v klimatických podmínkách, kdy se příroda chová nevypočitatelně. Stejně tak hrozí možnost různých pandemií z Asie aj. Odtud vyplývá povinnost vyspělých zemí se v těchto záležitostech aktivně zapojovat již na území rozvojových zemí. Tedy pacifikovat tato rizika na půdě jejich původu. Jako žádoucí je např. přinutit USA k podepsání Kjótského protokolu. Objevuje se názor, který nesouhlasí z označením terorismu jako hlavní bezpečnostní hrozby, což je ovlivněno zejména médii, i když hrozbou určitě je. Daleko vážnější je však hrozba oslabení NATO, dezintegrace Evropy pod tlakem nacionálních zájmů a vlastnictví jaderných zbraní Íránem.


23


4.2. Jaký bude vývoj reakcí na bezpečnostní hrozby Evropská unie bude nadále usilovat o rozvoj komplexního přístupu k bezpečnosti, kombinujícího „hard“ a „soft“ prvky. Účinnost však zatím nebude jak posoudit. Společné mezinárodní reakce na terorismus budou mít zpočátku charakter převážně rétorický, reálné represivní akce povedou státy nejčastěji samostatně. Pozvolna budou stupňována každodenní a všudypřítomná monitorovací opatření, registrace a evidence osob (hlavně v bohatých západních zemích). Pro Západ budou hrozbou útoky proti informační a energetické infrastruktuře. Tento druh útoků si vyžádá obrovské finanční náklady na její ochranu. To se stane novým polem pro činnost ozbrojených sil v domácích podmínkách. Obecně poroste význam detekce hrozeb, a to na úkor jejich zvládání silou. Nástrojem se stanou především technologické metody detekce, vyhodnocování a reakce. Bude však pokračovat rozdílný přístup v uplatňování základních preventivních opatření, jak to vyplývá z bezpečnostních strategií USA a EU. Zkušenosti ze současného nasazení v Iráku a tlak veřejnosti však přibrzdí řešení problémů prioritně vojenskými akcemi. Dojde-li k dalšímu uplatnění preventivní strategie, bude příslušná operace plánována komplexněji, jako souhrn jak vojenských, tak civilních opatření, která na sebe budou navazovat.

4.3. Jaké vojenské a nevojenské prostředky budou využity v boji proti aktérům bezpečnostních hrozeb? Do roku 2010 se nedají předpokládat nějaké výrazné inovativní změny, nicméně po roce 2020 je možné počítat s regulérním zapojením takových vojenských technologií, které umožní v mezistátních konfliktech, resp. vůči kvalitativně srovnatelnému protivníkovi, vést účinný boj „na dálku“, s využitím vysokého stupně robotizace, včetně netradičních neletálních zbraní apod. Koncept jaderného odstrašení bude v podstatě stále fungovat a rozšíří se okruh držitelů zbraní hromadného ničení (ZHN) a jejich nosičů, zvýší se však riziko nasazení ZHN. V případě asymetrických konfliktů, střetů s kvalitativně i kvantitativně odlišným protivníkem (např. boj ve městech s protivníkem vybaveným výzbrojí druhé poloviny dvacátého století) bude přítomnost vojáků (byť vybavených špičkovými technologiemi) nezbytná, a přesto relativně málo účinná. Město je bojištěm budoucnosti a boj mezi uprostřed civilní infrastruktury a obyvatelstva bude klást vysoké nároky na použité technologie, novou taktiku, etické zásady použití ozbrojených sil apod. V České republice a v Evropské unii se rozvine integrovaný systém bezpečnostní prevence, včasného varování a reakce. Bude fungovat na státní, regionální, obecní a vnitroorganizační úrovni, pokusy se budou provádět s aplikací (ve formě softwaru a miniaturního přístrojového vybavení) pro jednotlivce. Bude to drahé a vzhledem ke stále relativně bezpečnému prostředí v našich zeměpisných šířkách o to nebude příliš velký zájem. Jakkoli se v současnosti aktualizuje nebezpečí jaderných zbraní (Severní Korea, Írán), zdá se nepravděpodobné, že budou v tomto období a těmito zeměmi užity. Pentagon vypracovává novou


24


strategii užití jaderných zbraní jako prvního úderu, ale i zde je užití nepravděpodobné.

4.4. Jaký bude vývoj a které nové velmoci mohou vznikat? USA si pravděpodobně udrží vojenskou dominanci a budou výrazně svými vojenskými a technologickými kapacitami převyšovat další státní aktéry v systému mezinárodních vztahů. Čína se stane významným regionálním aktérem, jehož dramaticky rostoucí vojenské schopnosti (viz např. současné koncepty týkající se výstavby námořních a výsadkových sil) mu umožní aktivně zasahovat v celoasijském měřítku, vyřešit definitivně poměr k Tchaj-wanu a aktivně působit při ochraně čínských menšin v okolních zemích. Úrovně globálního hráče plně srovnatelného s USA však zřejmě ani v celém tomto století nedosáhne. Čína bude muset řešit výrazné vnitřní problémy (disproporce nevyváženého ekonomického vývoje, politické ambice ekonomicky úspěšných regionů, vztah k menšinám, modifikace politického zřízení a jeho adaptace do podmínek 21. století, ambice nových elit apod.), které ji dlouhodobě zaměstnají. Nicméně v regionu jihovýchodní Asie bude vůdčí zemí a vojenským a politickým aktérem č. 1. Rusko zůstane významnou regionální velmocí, avšak přes hospodářskou konsolidaci a vzestup vojenských schopností již nedosáhne váhy bývalého SSSR. Bude soutěžit s Čínou, USA a EU, potýkat se s řadou vnitřních problémů (počínaje hospodářskou situací, přes pacifikaci odbojných regionů až po řešení sociálních a demografických otázek). EU zřejmě nedosáhne ani v dlouhodobém horizontu několika desítek let výrazného pokroku na cestě k celoevropskému státu. Zřejmě dojde do roku 2020 k rozšíření o některé státy Balkánu a o Turecko, ale z hlediska vnitřní stability a politické únosnosti to bude asi maximum. EU bude muset stále více řešit již naznačené vnitřní socioekonomické a zdrojové problémy a její ochota aktivně působit jako významný aktér mezinárodní politiky bude velmi vágní a omezí se zřejmě jen na preventivní mise ve svém okolí, případně v součinnosti s USA i dále (např. Blízký a Střední východ).

4.5. Respektování, či naopak omezování lidských práv a svobod? Nejen svoboda, ale i bezpečí patří v demokratické společnosti mezi základní lidské potřeby a hodnoty. Mezi těmito prioritami není přímá, ale spíše nepřímá úměra. Analýza současné globální společnosti ukazuje, že čím je ve společnosti více svobody, řád společnosti volnější, má méně regulace a povinných pravidel, tím je ve společnosti více neurčitosti a nejistoty, a tím i méně bezpečí. Často proklamovaná teze, že více svobody znamená i více bezpečí, platí jen pro někoho a přechodně, a to vždy při ohrožení někoho jiného. Proto rozumné vládnutí usiluje o rovnovážný stav mezi svobodami a bezpečností a pocitem bezpečí.


25


Ve střednědobém horizontu bude i dále vzrůstat pocit obav, nejistoty a malého bezpečí značně nerovnoměrně, podle toho, na kterém místě konkrétní hrozba udeří. Omezovány budou zejména ty svobody, jejichž uplatňování zvyšuje bezpečnostní rizika.

4.6. Stane se sjednocená Evropa další supervelmocí? Ve krátkodobém výhledu nedojde v Evropě k výraznější politické a vojenské integraci. Ekonomická integrace sice postoupí, protože se přirozenou cestou prosadí již dříve nastartovaný proces, ale v bezpečnostní oblasti nedojde zatím k integraci, prohloubí se však vzájemná spolupráce všech bezpečnostních složek, tak jak budou spolupracovat při eliminaci společných skutečných hrozeb. V politické a sociální oblasti se bude EU především vyrovnávat s problémy a následky svého dosavadního rozšiřování. Je však možné, že dojde k určité politické integraci mezi některými, především původními státy EU. To neumožní, aby v tomto horizontu dosáhla statusu supervelmoci. EU se maximálně bude snažit zasahovat v omezené míře ve svém okolí (Afrika, Blízký a Střední východ, východní Evropa), ale pro postavení supervelmoci jí chybí dostatek politické vůle, neochota nést dlouhodobé náklady vyplývající z pozice supervelmoci (zejména na budování vojenských kapacit), úporné lpění na národní suverenitě a protekcionismu, neochota k altruistickému chování, přežívání a neochota vzdát se welfare state, dramatické narůstání demografických, sociálních a ekonomických problémů, které budou vyžadovat prioritní řešení, dále „nezkušenost“ s postavením supervelmoci a odlišné kulturní, historické a politické zkušenosti (např. ve srovnání s USA), absence evropského politického národa nebo nedostatečné ztotožnění se s ideou evropanství jakožto nosnou ideou sebeidentifikace nadřazenou národní příslušnosti, absence skutečné celoevropské politické kultury, celoevropských „národních zájmů“ atd. Evropská unie zůstane významným kontinentálním aktérem, avšak z politického a vojenského hlediska bude relativně nevýznamným hráčem na poli mezinárodní politiky.

4.7. Angažovanost České republiky Pomineme-li pozorovatelské a inspekční mise, ve kterých působí jen jednotlivci, ozbrojené síly České republiky se v současnosti angažují na čtyřech místech světa: v Kosovu, Bosně, Iráku a Afghánistánu. Žádná z těchto operací není samostatnou českou záležitostí. Česká armáda vždy působí ve společných mnohonárodních misích, kterým velí NATO nebo EU, výjimečně některý vedoucí stát těchto společenství. Tato strategie bude i nadále pokračovat. Armáda nasazuje v průměru do tisíce vojáků v pravidelné rotaci, což odpovídá jejím současným možnostem. Tyto možnosti se mírně zvýší po dosažení počátečních operačních schopností na konci roku 2006. Mise v Kosovu a v Afghánistánu, které jsou početně a organizačně nejnáročnější, budou zřejmě pokračovat nejméně do roku. Účast v irácké misi, která má především specifický policejně-výcvikový charakter, pravděpodobně skončí v průběhu let 2006 a 2007, protože přestane mít věcný význam. Útlum mise v Bosně, jejíž řízení převzala od NATO EU, je závislý


26


na politické a hospodářské konsolidaci Srbska a Chorvatska a především na rozvoji jejich vzájemných vztahů. Nasazování AČR do dalších misí NATO je pro snižující se účast NATO v rozhodování v politicko-bezpečnostních otázkách méně pravděpodobné. Více připadá v úvahu účast v dalších operacích pod řízením EU, která bude pro přímé vojenské velení využívat velitelské struktury NATO. Nejpravděpodobnějším prostorem těchto operací by mohla být Afrika, ale nebyly by to operace bojové. Nelze vyloučit, a to zejména pokud se po volbách v roce 2006 u nás prosadí důraznější orientace zahraniční politiky na USA, i účast v případných preventivních operacích proti terorizmu v mnohonárodních silách pod velením USA nebo Velké Británie, které by byly na úkor misí EU. Od roku 2007 nelze vyloučit i jednorázové nasazení kontingentu v síle brigádního uskupení na šest měsíců. Tolik charakteristické názory účastníků ankety Bezpečnost v roce 2020 s výhledem do roku 2050.

5. SROVNÁNÍ OBSAHOVÝCH VÝSLEDKŮ PILOTÁŽE S DŘÍVĚJŠÍMI PROGNÓZAMI Vzhledem k tomu, že se pilotáže ankety zúčastnili respondenti, kteří do určité míry odrážejí prognostické představy bezpečnostní komunity spolupracující s její akademickou částí, lze s jistou mírou pravděpodobnosti, alespoň pokud jde o tendence, srovnat jejich představy s některými prognózami předcházejícími, které zároveň stále jsou spolu s novými bezpečnostními hrozbami a z nich vyplývajícími riziky inspiračním zdrojem.

5.1. Prognóza Ústavu mezinárodních vztahů Jako první se nabízí srovnání s prognostickou částí studie Bezpečnostní politika České republiky (Závěrečná zpráva z výzkumného projektu, Praha 1996). vytvořená týmem Ústavu mezinárodních vztahů pod vedením Jaroslava Jandy. Autoři vycházejí z premisy, že lidstvu této planety všeobecně hrozí, že bude pokračovat dosavadní vývoj světa, tj. převážně neřízený, do značné míry chaotický a živelný, ale též s prudkými, a přitom nekontrolovatelnými změnami, vývoj celkově nerovnoměrný, s pásmy ekonomické prosperity, nebo naopak bídy, všestranné stability a vedle toho politické a ekonomické nestability. Na základě empirických údajů lze konstatovat, že ačkoli se lidstvo snažilo tento stav řešit, dařilo se to jen zčásti, prognózovaná tendence pokračuje. Např. Jiří Musil obsahovou analýzou frekvence slov na dosavadních Fórech 2000 zjistil, že nejčastěji bylo vyslovováno slovo nejistota. Přesto lze říci, že alespoň v Evropě, zčásti možná iluzivně, ale díky pokračující integrací, se přece jen zvyšuje míra bezpečnostní jistoty, než tomu bylo před deseti lety, i když se objevila nová hrozba – mezinárodní terorismus. Nebezpečím však


27


nadále zůstává a vzrůstá nerovnoměrnost demografického vývoje v různých částech světa, omezující se zdroje surovin, energie (zvláště nafty), vody a potravin, vznik nových druhů chorob a jiných ohrožení zdraví, přírody a životního prostředí, rozmach mezinárodní kriminality, proliferace zbraní nejrůznějšího druhu včetně jaderných a zvláště další rozmach mezinárodního terorismu. Před dekádou let autoři prognózy identifikovali tři světová seskupení: asijskopacifické, Severní Ameriku a Evropu. Nyní se ukazují světové modely čtyři, z nichž kromě zatím málo ambiciózní Evropy dva projevují větší či menší světovládné tendence – islámský svět a Spojené státy, jeden potenciálně, a to Čína. Faktická a potenciální supervelmocenská a velmocenská mapa se tedy začíná podstatně měnit. Jediné supervelmocenské postavení Spojených států však nadále zůstává, i když pokud jde o budoucnost, začínají se projevovat jisté pochybnosti, spíše se v dlouhodobých předpovědích dává přednost Číně, která v posledním období výrazněji vyvstala z asijsko-pacifického seskupení což je vzhledem k jejímu politickému modelu podmíněná a aproximativní předpověď. Jako největší zdroje napětí a konfliktů autoři identifikovali Rusko, Čínu, Severní Koreu a krizový oblouk od Maroka po Pákistán. V současné době se části prognostiků nebezpečnost Ruska a Číny tak primárně nejeví, Severní Korea nebezpečím zůstává a v současné době se jím stává především militantní část islámského fundamentalismu svým mezinárodně projektovaným terorismem a reprezentovaná, pokud jde o státy, zvláště Íránem a nedořešenými důsledky vojenského konfliktu v Iráku. Pozitivnější vývoj proběhl v Libyi a zčásti v Sýrii. Snížilo se také bezpečnostní nebezpečí v balkánském prostoru. Z ideologických důvodů zůstává kromě militantního islámského fundamentalismu nejvážnějším nebezpečím nacionalismus s jeho nejrozličnějšími důsledky a spojené s tendencemi k autoritativním a totalitním režimům. Pokud jde o konkrétní evropské hrozby, jak se zdá z názorů bezpečnostních odborníků i občanské veřejnosti, bezprostředně již ve srovnání se situací před deseti lety nehrozí nebezpečí zvratu demokratického vývoje v Rusku a vzniku nové imperiální říše Stejně tak pominulo vážnější nebezpečí konfliktů na území bývalé Jugoslávie. Demokratický vývoj s výjimkou Běloruska nebyl ohrožen v žádné z evropských zemí. Nejen se nesnížila, ale sílí migrace. Pokud jde o vývoj v Evropské unii, sice v souvislosti s tzv. evropskou ústavou byly a jsou patrné známky jisté krize integrace, ale ne tak znepokojivé, aby se mohly stát bezpečnostní hrozbou. Potvrdila se předpověď, že v EU budou mít nadále vůdčí roli Německo, Francie a Velká Británie, i když Německo vážně ekonomicky oslabilo sjednocení. Potvrdily se také odstředivé tendence Spojených států od Evropy. Ukazuje se stále zřetelnější tendence volající po tom, aby Evropa zaujala výraznější politické a ekonomické postavení ve světě. Zvlášť znepokojivé je, že se potvrdila předpověď, že největšími a takřka každodenními bezpečnostními hrozbami pro občana zůstávají především ohrožení života a majetku, nové formy kriminality, mezinárodní organizovaný zločin, rozvoj zločinnosti domácí, organizované i neorganizované, projevy extremismu až zrůdného násilného typu a terorismus. K tomu se navíc přidal mezinárodní terorismus a u nás prorůstání organizovaného zločinu do státního aparátu, zvláště


28


do policie. Naštěstí se nepotvrdily bezpečnostní hrozby vyvěrající ze sousedských vztahů, stejně tak nebezpečí závislosti českého státu na zahraničních vlivech, zvláště v souvislosti s dovozem cizího kapitálu, investic, surovin a energie, s výjimkou jistého znepokojení pokud jde o vlastnictví médií. Nedošlo ani k vážnějšímu narušení vnitropolitického vývoje v ČR. V souvislosti se vstupem do NATO a ničivými povodněmi se zvýšil význam tvorby bezpečnostní politiky, byla profesionalizována armáda a dobudován komplexní záchranný systém. Ze čtyř scénářů evropského vývoje se potvrdil ten optimální – posílení integrace EU a nárůst její odpovědnosti za bezpečnost celého kontinentu, i když problémy zůstávají, a to zvláště pokud jde o transatlantickou spolupráci v souvislosti s iráckým konfliktem. Nepotvrdilo se však, že by rozšiřování NATO narušilo jeho akceschopnost, a ani to, že by se Rusko pokoušelo tento proces vážněji narušovat. Pokud jde o scénáře vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, vývoj potvrzuje spíše scénář stagnační.

5.2. Zamyšlení nad výsledky projektu bezpečnost pro Evropu Projekt Bezpečnost pro Evropu byl realizován pod vedením amerických odborníků. Cílem bylo seznámit se se situací v sedmi zemích střední a východní Evropy bezprostředně po skončení studené války, rozpadu Varšavské smlouvy a tří mnohonárodních federací (Sovětského svazu, Jugoslávie, Československa). Cílem projektu nebylo analyzovat bezpečnost v Evropě ani bezpečnost v regionu, ale zjistit, jak na otázky bezpečnosti nahlíží veřejnost a odborníci na bezpečnostní a zahraniční problematiku. Mezi zkoumané oblasti nebyla zahrnuta oblast jihovýchodní Evropy včetně bývalé Jugoslávie, kde v době, kdy byl projekt zpracováván, probíhal vážný konflikt v Bosně a Hercegovině. Při zpětném hodnocení výsledků projektu neujde pozornosti, že ani veřejnost, ani odborníci na bezpečnostní problematiku nebyli dotazováni na evropské souvislosti bezpečnosti (s výjimkou KBSE), zejména na roli evropských organizací jako je Rada Evropy a Evropská společenství. Přitom v době, kdy byl projekt realizován, došlo v této oblasti k významným událostem – státy Visegrádské skupiny již byly členy Rady Evropy a uzavřely evropské asociační dohody s Evropskými společenstvími (v případě České republiky a Slovenské republiky po rozdělení Československa bylo zřejmé, že oba nástupnické státy převezmou závazky, které dojednalo Československo), byla uzavřena Maastrichtská smlouva o vytvoření Evropské unie, jejíž druhý pilíř deklaroval záměr vytvořit společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku. Vysvětlení této skutečnosti lze nalézt v tom, že američtí odborníci nepřikládali evropským organizacím při řešení otázek bezpečnosti Evropy náležitý význam a nezařadili je do souboru otázek, které kladli zástupcům veřejnosti i bezpečnostním odborníkům. Zároveň však je nutno připomenout, že dominantní místo při úvahách odborníků i politiky vlád států střední Evropy letech 1992–1993 mělo začlenění států Visegrádské skupiny do NATO. S odstupem dvanácti let od realizace projektu lze konstatovat, že řada otázek, jež byla předmětem zkoumání je stále aktuální, i když v jiných souvislostech. Uveďme některé nich: charakter vojenských a nevojenských vnějších hrozeb,


29


připravenost politických institucí přijímat složitá zahraničně politická rozhodnutí, úroveň a dostupnost informací o zahraniční a bezpečnostní politice, vnímání bezpečnosti ze strany občanů, jednostranný a mnohostranný přístup k otázkám bezpečnosti, opatření na zachování a vynucení míru (peacekeeping and peacemaking), soubor otázek týkající se Evropy – úloha USA , problematika etnických menšin, role Německa, role subregionálních seskupení, vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem. Nelze počítat s tím, že projekt „Bezpečnost pro Evropu“, jak byl realizován v roce 1993, by bylo možné opakovat. Přináší však řadu podnětů, z nichž lze při zkoumání bezpečnostní problematiky vycházet, a to jak pokud jde o vymezení jednotlivých okruhů otázek, tak pokud jde o použité metody.

5.3. Scénáře Evropa 2010 Ve scénáři „Vítězné trhy“ autoři konstatují, že v záležitostech obrany se Evropané spoléhají na NATO, a přesvědčili své americké partnery, aby Aliance byla přetvořena v organizaci, která by předcházela konfliktům v oblastech hraničících s EU. Tento vývoj se nepotvrdil, Evropa chce v bezpečnostních otázkách stále více spoléhat na sebe, i když pro to konkrétně dosud příliš nedělá, její vojenský potenciál je s americkým nesouměřitelný. Podle tohoto scénáře narůstá množství nevojenských rizik, zvláště sítí mezinárodního organizovaného zločinu, což je pravda jen zčásti, protože nejvíce zesílila hrozba mezinárodního terorismu. Nepotvrdilo se, že ruská angažovanost povede ke zvýšení vlivu OBSE v NATO, její činnost se spíše vytrácí. Světová nadvláda USA v jejich technologické převaze nadále trvá. Pokud jde o scénář „Sto květů“, zatím se nepotvrdilo, že by sociální podmínky vedly k výbuchům nespokojenosti, jímž by byl spontánně zahájen počátek globální participativní demokracie, zvláště ve východní Evropě. Je pravda, že v USA zesílily tendence ani ne tak k izolacionizmu jako spíš za Bushovy vlády k unilateralismu. Rusko přestalo být zdrojem nestability. V Asii však nejsou s výjimkou určitého čínsko-ruského sbližování patrnější tendence k integraci, naopak zesílilo čínsko-japonské a korejsko-japonské napětí. Scénář „Sdílená odpovědnost“ vychází z myšlenky, že lidé, kteří starému světu předpovídali apokalyptické třetí milénium, rozhodně nebudou potomky považováni za jasnozřivé. Tento scénář se v integrující Evropě potvrdil jen zčásti, pozitivní vývoj v postkomunistické Evropě je však patrný. Podobně je tomu i u scénáře „Tvořivé společnosti“ vycházejícího z Keynesovy obavy o příchodu blahobytné společnosti. Nás samozřejmě nejvíc zajímá pátý, a zjevně katastrofický scénář „Neklidná sousedství“. Nedošlo zatím k žádnému zasedání Evropské rady v Gdaňsku, ani nikde jinde, kde by bylo rozhodnuto postavit v každém hlavním městě pomník se jmény 25 tisíc padlých vojáků, kteří od přelomu tisíciletí padli. Mělo se to stát v boji o přírodní zdroje, protože se globalizace pro distancování se USA od Evropy a neschopnosti Evropy koncipovat ucelenou zahraniční a bezpečnostní politiku nepovedla. EU zatím nebyla donucena řešit teroristickou činnost vojensky a


30


vytvořit Evropskou radu bezpečnosti a bezpečnostních služeb. Ani v postkomunistických zemích nevznikl chaos. S ilegálními přistěhovalci sice ještě nevznikly nezvládnutelné problémy, ale rozhodně jsou latentní, jak ukazuje situace v Holandsku, ve Francii a v Německu. Stejně tak Východ nebyl vážněji destabilizován Ruskem a odtud pocházejícím organizovaným zločinem. Náboženské strany a vojenské kruhy nemají vážnější postavení v politice, spíše jejich vliv slábne. Svět se stále více neštěpí na regionální bloky a sféry vlivu. USA se sice izolují, ale zatím neintervenují jen na svém kontinentu. Čína a Japonsko neusilují vážněji o vedoucí postavení v Asii. V Evropě se neprojevuje vážnější neúcta k základním právům a svobodám. Evropská bezpečnostní politika nemá represivnější charakter, naopak je v zárodcích a přes velikost armád jednotlivých států málo efektivní. Tento nejpesimističtější scénář se tedy zatím vážněji nepotvrdil. V žádném případě to není důkazem proti katastrofickým scénářům. Potvrzuje se, že česká národní identita by měla spočívat na demokratismu, individualismu a humanitě, věcnosti, pragmatismu, odmítání extremismu, důrazu na práci, výkon a kvalitu, na vzdělanosti, pohotovosti, kulturnosti a evropanství. Z výčtu je patrný pokus o syntézu liberalistických a solidaristických principů s preferencí liberalismu. Blíží se tak scénáři Evropské komise „Sdílená odpovědnost“. Náš demografický vývoj se nebude lišit od evropského. Vize předpokládá zvýšit odpovědnost občanů za zdraví i vzdělání. Základem bezpečnosti stále je členství v NATO. Její zajištění bude odčerpávat finanční zdroje. Vnitřní bezpečnost zajistí priorita prevence před restrikcí. Vědecké poznatky budou mít větší vliv na ekonomiku a společnost. Dojde ke zvratu negativních tendencí ve vývoji životního prostředí. V ekonomice bude rozhodující konkurenceschopnost a využití informačních technologií. V roce 2015 dosáhne Česká republika průměru HDP zemí EU. Globalizace je pro republiku výzvou i ohrožením. Na pochopení této rozpornosti je závislý další náš rozvoj. Pracovní vize o budoucnosti českého státu a společnosti koresponduje s evropskou vizí. Česká je optimističtější, vnitřně nediferencovaná, jen imanentně obsahuje náznaky rozporných tendencí, se kterými operují scénáře Evropa 2010.

5.4. Prognostická činnost centra pro sociální a ekonomické strategie Již ve „Vizi rozvoje České republiky do roku 2015“ byly jako výchozí formativní trendy České republiky zařazeny kapitoly Formování obrany a bezpečnosti a Vývoj kriminality. Autoři upozornili na podcenění obrany země v rozhodovacích procesech státu, nerespektování civilního řízení a kontroly, malý důraz na občanskou podporu a na vypracování koncepce profesionalizace armády. Tato práce a aktivity s ní spojené byly jedním z podnětů k rozhodnutí vlády jmenovat vládního zmocněnce pro reformu ozbrojených sil. Scénář „Vítězné trhy – Česká republika jako premiant liberalismu“ – prezentuje z pohledu roku 2015, že EU postupně přebírala liberální model USA, jehož přitažlivost byla umocňována globalizací a zejména úspěchy nové americké ekonomiky. Tento scénář nevedl k pozitivním výsledkům.


31


Ani scénář „Institucionální přizpůsobení“ – republika jako štika v evropském rybníce nevedl k pozitivním výsledkům. Jako jistý kompromis fakticky funguje scénář „Mírný pokrok v mezích dosaženého konsensu“. Jako jedna z pěti priorit pro ČR byla vybrána „Bezpečnost země a jejích obyvatel“. (V popředí je zejména zajištění obrany země a boj proti kriminalitě.) Bylo nutné rozhodnout, zda bude pro nás v souladu s principy Aliance prioritní zajištění národní obrany nebo převáží potřeba společné obrany, a to buď euroatlantické, resp. evropské. Na tom jsou závislé i počty, míra profesionalizace, zbraňové systémy ap. Je zřejmé, že bez toho nelze rozhodnout dílčí problémy jako je nákup nadzvukových letadel. Vybrání této priority se ukázalo jako perspektivní. V roce 2002 byl v CESES vydán „Průvodce krajinou priorit“, v níž byla rozpracována problematika vnější a vnitřní bezpečnosti země ve vztahu ke kvalitě a udržitelnosti života, v níž byla věnována pozornost vztahu společnosti a ozbrojených sil, vedení válek a boje proti kriminalitě, na jejímž základě byla zpracována strategická koncepce „Zajištění komplexní bezpečnosti a obrany České republiky jako člena NATO a EU“. Konečně v roce 2003 byla publikována práce „Putování českou budoucností“, v níž byl rozpracován strategický tah „Systém komplexního řízení bezpečnosti České republiky“. Stal se podkladem pro vládní usnesení a s termínem plnění do konce roku 2004. Tento strategický tah je stále dlouhodobým cílem ČR. Prognózy „Česká republika mezi mlýnskými kameny“ a „Padesátiletí čtvrté světové války“ jsou pro svou aktuálnost již součástí a podkladem pro zpracování nových bezpečnostních scénářů.


32


LITERATURA Bezpečnostní politika České republiky. Závěrečná zpráva z výzkumného projektu. Bílá kniha o obraně České republiky. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Impuls, 1995. FRIČ, P.; GÁL, F. Koncept problémově orientovaného participativního přístupu při tvorbě scénářů rozvoje České republiky (společnosti, státu...), Praha duben 2000, nepublikovaný interní text. Autoři se ve svých názorech především opírají o práce: ACKOFF, R. L.; GARAJEDAGHI, J. One Liners by two Presentologists. Technological Forecasting and Social Change, 1984, no. 2, s. 1–4. GÁL, F. Participatívne prognózovanie. Ekonomický časopis, 1986, č. 8, s. 724–730. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec. Areport čís. 24/2003. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Vedoucí autorského týmu Martin Potůček. CESES, FSV, UK, 1. vydání. Praha: Gutenberg, 2002. Putování Českou budoucností. Vedoucí autorského týmu Martin Potůček. CESES, FSV, UK, 1. vydání. Praha: Gutenberg, 2003. RAŠEK, A. a kol. Polistopadový vývoj armády a bezpečnostní politiky ve vztahu k Evropské unii. UK SFV CESES. Praha: Agentura VPK, 2004. Stran 165. Scénáře Evropa 2010. Pět možných představ o evropské budoucnosti. Evropská komise. Útvar perspektivních. studií Gilles Bartrand (koordinátor/) Anna Michalski, Lucio R. Pench. Pracovní verze, červenec 1999. (Z dosud známých existují dva české překlady: Jeden v rozsahu 114 stran, druhý ve stručnějším rozsahu 76 stran, který neobsahuje vlastní podrobnější scénáře a metodologii jejich zpracování, slovník, prameny a složení pracovních skupin.) Autor o těchto scénářích publikoval informaci v časopise Sondy Jaká bude Evropa v roce 2010, č. 21/2000, s. 15 a v časopise Vojenské rozhledy č. 3/2000, s. 144. Velký sociologický slovník. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996. Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Vedoucí autorského kolektivu Martin Potůček, CESES, FSV, UK, 1. vydání. Praha: Gutenberg, 2001.


33


Články v časopisech: BALABÁN, M.; RAŠEK, A. Česká republika mezi mlýnskými kameny (Scénář možného vývoje světové bezpečnostní situace). Vojenské rozhledy, 2003, 2, s. 3–13. RAŠEK, A. Budoucnost Evropy 2010. Mezinárodní vztahy, 2001, 1, s. 104–106. RAŠEK, A. a kol. Vnější a vnitřní bezpečnost země. Vojenské rozhledy, 2002, 1, s. 3–19. RAŠEK, A. Bezpečnostní politika České republiky při vstupu do Evropské unie. Vojenské rozhledy, 2002, 2, s. 3–23. RAŠEK, A. Předpoklady tvorby bezpečnostní politiky po vstupu ČR do Evropské unie. Vojenské rozhledy, 2002, 3, s. 69–80. RAŠEK, A; BALABÁN, M. Ustavení komplexního systému řízení bezpečnosti České republiky. Vojenské rozhledy, 2002, 4, s. 3–20. RAŠEK, A. Evropská bezpečnostní a obranná politika. Integrace. Internetové vydání. Březen 2002. RAŠEK, A. Předvídání bezpečnostní budoucnosti, hlavní referát konference. In Sborník Bezpečná Evropa. Armed Forces Communications and Elektronics Association –AFCEA. Prague. April 20–21, 2004, str. 10. RAŠEK, A. Nelehká přeměna armády a zrod bezpečnostní – hlavní referát na konferenci Patnáct let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a v České republice, 2004. In Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy. CESES – Ministerstvo obrany České republiky – AVIS S. 6–18 RAŠEK, A. a kol. Bezpečnost v roce 2020 s výhledem do roku 2050. (Souhrn názorů skupiny členů bezpečnostní komunity). 1 část. Vojenské rozhledy, 2006, č.1, ročník 15 (47), s. 121–138. RAŠEK, A. a kol. Bezpečnost v roce 2020 s výhledem do roku 2050. (Souhrn názorů skupiny členů bezpečnostní komunity). 2 část. Vojenské rozhledy 2006, č. 2, ročník 15 (47), s. 120. Aktuální prognostická část byla zpracována podle empirických podkladů Martina Bohmana, Libora Franka, Jaroslava Furmánka, Františka Knoblocha, Jiřího Krobatha, Vladimíra Krulíka, Petra Paduchy, Jiřího Síly, Jana Stejskala, Libora Stejskala, Stanislava Ševčíka, Stanislava Thurnvalda a autora; kapitola Zamyšlení nad výsledky projektu Bezpečnost pro Evropu je z interní studie Miloslava Hada.


34


PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Veřejná politika a prognostika (CESES) 2006 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011

Růst zkreslení HDP v prostředí transformace: implikace pro měření růstu a rozvoje české ekonomiky (Vladimír Benáček) Kvalita českých vývozů a dovozů: kvantifikace pomocí vývoje jednotkových cen (Tereza Horáková) Reálná konvergence České republiky k EU v porovnání s ostatními novými členskými zeměmi (Ctirad Slavík) Veřejná politika, veřejné rozpočty a strategické vládnutí (František Ochrana) Public Sector Efficiency in the New EU Member States (Martin Gregor) Dismantling Banking Socialism in the Czech Republic (Eva Kreuzbergová) Shrnutí poznatku CESES o strategickém vládnutí v CR (Antonín Rašek) Analýza a vymezení problému ve veřejné politice (Arnošt Veselý) Konceptuální základy strategického vládnutí (Martin Potůček) Strategic Governance: Conceptual Foundations (Martin Potůček) Etické aspekty analýzy a tvorby veřejné politiky (Hana Paterová)


35

BEZPEČNOSTNÍ PROGNÓZY A REALITA Antonín Rašek a kol. Edice PSSS Veřejná politika a prognostika PPF-012 Redakční rada Vladimír Benáček Miloš Balabán Petr Just Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]



36







u


2




3







4




5





6




7




8





9




10




11




12




13




1



14





15




16




17





18





19





20




21






22




23





24






25






26






27




28





29





30





31




32




33




34






35




36







u


2




3







4




5





6




7




8





9




10




11




12




13




1



14





15




16




17





18





19





20




21






22




23





24






25






26






27




28





29





30





31




32




33




34






35




36


PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents