PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada MED - 021

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

MÉDIA ZA INTERVENCE: NOVINÁŘI A ČESKOSLOVENSKÝ SRPEN 1968 Jakub Končelík

Mediální řada MED – 021

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2011

u

Média a intervence: novináři …

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Jakub Končelík 2011 ISSN 1801 - 5999

Jakub Končelík


3

Jakub Končelík

Média za intervence: novináři a československý srpen 1968 JAKUB KONČELÍK, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract Czechoslovakia was occupied by the five Warsaw Pact armies over night from 20 to 21 August 1968. This study attempts to map out the role of media and journalist in the following hours and days when Czechoslovak society in its entirety opposed the occupation by the means of passive resistance. Radio broadcasting played a very important role while it repeatedly aired the news denying governmental approval of the intervention in the first hours after the occupation and carried on broadcasting from occupied radio building and organized and steered the resistance afterwards. Interventionist armies did not manage to halt television broadcasting or print media either. This study describes how journalist worked in a condition of an occupied country and reveals that, surprisingly, journalists themselves perceived the respective ten days between 21 August–3 September 1968 as a period of full unity and unusual freedom. Klíčová slova: intervence, okupace, redakce, média, 21. srpen 1968, rozhlas, svoboda slova, pasivní rezistence Keywords: intervention, occupation, editorial office, media, 21 August 1968, radio broadcasting, freedom of sérech, passive resistence

KONTAKT NA AUTORA PhDr. Jakub Končelík, Ph.D. ([email protected])


4

Jakub Končelík

Média za intervence: novináři a československý srpen 1968 ÚVOD Tato studie je v předkládané podobě koncipována jako pracovní sešit (working paper) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK),1 tedy jako pracovní příspěvek určený k prezentaci v internetovém prostoru – ve formě podkladu pro další diskuzi a dopracování.2 Otevřená rozprava nad jeho zněním by tak – v duchu zveřejněného minima edičního záměru řady PSSS3 – měla vyústit v text, který bude mít naději na publikování v některém z prestižních recenzovaných oborových časopisů. Proto právě zde předkládám studii věnovanou tématu problematickému, protože nefrekventovanému a neprobádanému. Snahu o zmapování vzájemného potýkání a stýkání krizové vrcholné politiky, vojenské síly a novinářského snažení – to vše na pozadí intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa – volím z přesvědčení, že jedná o téma velice zajímavé, o téma, které snad i mezi dalšími historiky médií vzbudí zájem (jakkoliv dosud stálo mimo jejich hlavní pozornost).

1

Obecně bývá smyslem edicí pracovních sešitů sloužit jako efektivní platforma pro diskuzi nových myšlenek – cílem tak bývá nabídnout pracovní podobu textů pohotově (bez mnohaměsíčních prodlev provázejících recenzní řízení prestižních oborových časopisů) a co nejdostupněji (volně ke stažení). Samozřejmým předpokladem bývá takové nastavení autorskoprávních náležitostí, které umožní pozdější publikaci textu. Výše uvedeným vysvětlením svého autorského záměru se cítím čtenáři povinován – podrobnosti edičního záměru Mediální řady Pražských sociálně vědních studií (PSSS) nejsou zveřejněny a nemohu k nim tedy bez dalšího odkázat.

2

Studie vznikla v rámci fakultního výzkumného záměru MSM0021620841.

3

Podrobněji srov.: http://publication.fsv.cuni.cz/publications.php?g=2


5

Jakub Končelík

V delším výhledu považuji za prospěšné téma dále rozvíjet – základním předpokladem by měla být především práce s prameny. S cílem zpřístupnit odborné komunitě ucelený vhled do role médií a do novinářské práce v jedenácti dnech srpnové rezistence trvající až do okamžiku, kdy média opět začala vycházet ve standardním režimu (3. září 1968) – nejlépe formou edice nejdůležitějších dokumentů a souboru řízených rozhovorů s pamětníky-novináři.

INTERVENCE A VEDENÍ KSČ Politický vývoj v Československu jara a léta roku 1968 vyvolával silné obavy v zemích sovětského mocenského bloku.4 V létě se stala situace pro ‚spojence‘ z Varšavské smlouvy neudržitelnou – výkladů a zdůvodnění samotné invaze (i úvah, zda byla nevyhnutelná) existuje celá řada, nepochybně ale byla významným hybatelem dění obava komunistických stran zemí východního bloku z potvrzení reformního kurzu na plánovaném mimořádném sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ).5 K vojenskému přepadení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968. První hodiny intervence byl velmi aktivní především náměstek ministra vnitra pověřený řízením Státní bezpečnosti (StB) plukovník [Viliam] Šalgovič,6 dirigovaný sovětskými poradci a pracovníky KGB7. Jeho úkoly bylo mimo jiné i ovládnout, či alespoň ochromit rozhlas a televizi a

4

Tématu srpnových událostí roku 1968 v Československu historici věnovali a věnují významnou pozornost již delší čas, dovolím si tedy odkázat na příslušnou literaturu a konstatovat pouze, že z nejdůležitějších a posledních prací zaslouží připomenutí například monografie Jiřího Hoppeho (2009) . V subtématu vztahu a role médií pak zaslouží pozornost například monografie Eleny Londákové (2008). Dále pak sborník Pražské jaro 1968: Literatura, Film, Média (nesignováno 2009). Případně útlý soubor Barbary Köpplové a Radima Woláka (2008). Ze straších a obecných prací je zapotřebí zmínit zejména iniciační práci Václava Kurala a kolektivu (1993) a druhý díl Vojtěcha Mencla a kolektivu (1993). A dále pak dílo Jana Pauera (2004), Karla Durmana (1998), či pro posrpnové období počínající normalizace klíčovou monografii Zdeňka Doskočila (2006). Z ediční práce zaslouží pozornost výběr z dobové publicistiky Jiřího Hoppeho (2004). Specificky rozhlasem se zabývá Eva Ješutová s kolektivem (2003). 5

Srov. např. vynikající zamyšlení Oldřicha Tůmy (2008).

6

Šalgovič byl jmenován teprve 29. května 1968.

7

Комитет государственной безопасности; Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti (Výbor státní bezpečnosti – sovětská tajná služba)


6

Jakub Končelík

připravit zatýkání reformních komunistů z vedení KSČ.8 Až na fakt, že se StB nepodařilo převzít budovu rozhlasu, probíhaly vojenské operace v prvních hodinách plně v souladu se záměry intervenčního velení a odpovídaly i nejdůležitějšímu bodu jeho plánu – že prezident Ludvík Svoboda a ministr národní obrany Martin Dzúr nedovolí, aby československá armáda kladla odpor9 (Durman 1998: 106). Záhy ale došlo ke zvratu – ukázalo se, že plán ‚zvatelů‘ na vyvolání vnitrostranické krize a ovládnutí jednání předsednictva ústředního výboru (PÚV) KSČ10 v nočních hodinách 20. srpna zcela selhal.11 Podle plánu vyšla snad pouze známá zpráva TASSu12, vše ostatní bylo jinak – ‚zvatelům‘ se nepodařilo učinit ani

8

Podrobněji k činnosti StB srov. Koudelka – Suk (1996: 20 ad.).

9

Srov. též Benčík (2004: 128): „Ministr národní obrany Martin Dzúr je o intervenci informován v bytě stálého zástupce velení vojsk Varšavské smlouvy v Československu generála A. M. Jamščikova, v přítomnosti velvyslance [Stěpana Vasiljeviče] Červoněnka a dalších sovětských vojenských představitelů. Přitom je Červoněnkem mystifikován, že intervenční vojska přicházejí na žádost stranického a státního vedení, se souhlasem [prvního tajemníka ÚV KSČ] Alexandra Dubčeka. [...] Pod vlivem [této] mystifikace a po poradě s Vojenskou radou MNO vydává ministr obrany čtyřicet pět minut po půlnoci 21. srpna [...] rozkaz, v němž nařizuje ‚v žádném případě nepoužít zbraní, sovětským vojskům [...] poskytnout všestrannou pomoc.‘“ 10

Bližší vhled do záměrů politické režie intervence nabízí zejména Brežněvův výklad na schůzce z 18. srpna 1968, kde mj. říká: „Indra sdělil, že jejich skupina sestávající z nejdůvěryhodnějších osob právě projednala plán postupu na zasedání předsednictva ÚV KSČ, podmíněný tím, že v pondělí dostanou naše ujištění, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 naše vojska zahájí akci. Zajistí, aby do půlnoci došlo ke konečnému rozkolu a bylo přijato usnesení vyjadřující politickou nedůvěru pravici a aby tato skupina převzala do svých rukou faktické vedení strany a vlády“ (Vondrová – Navrátil 1996: 196). 11

„Podle plánu, na němž se dohodli ‚zvatelé‘ s Moskvou, měla [Indrova] skupina prosadit diskuzi o politické situaci v Československu a po předpokládaném získání většiny předsednictva pro její negativistické hodnocení měly následovat kroky k legitimizaci intervence. Ovšem pokus [člena PÚV KSČ] Drahomíra Koldera prosadit jako první bod jednání diskuzi o politické situaci nevyšel a předsednictvo jednalo o přípravě čtrnáctého sjezdu až do večerních hodin. Debata o politické situaci byla odložena až na pozdější večerní hodiny. [...] Vynucená, rušná a velmi kritická diskuze k materiálu, který po dvacáté hodině předložili Kolder s Indrou, je pak přerušena až zprávou o zahájené vojenské intervenci“ (Benčík 2004: 128–129). „Skutečnost, že Dubček odmítl změnit pořad schůze, se tedy vyplatila. Hlasovalo se totiž ne o situační zprávě Kolder – Indra, ale o poměru k intervenci. [A zde už neplatila k situační zprávě vázaná a v jejím kontextu přislíbená podpora členů PÚV KSČ Jana Pillera a Františka Barbírka], takže většina byla dubčekovská“ (Kural 1993: 162).

12

Телеграфное Агентство Советского Союза; Tělegrafnoje agentstvo Sovětskogo Sojuza (Tisková agentura Sovětského svazu). Znění zprávy: „TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil. Tato žádost byla vyvolána vzniklým ohrožením socialistického zřízení a státnosti dané ústavou, jež existuje v Československu, ze strany kontrarevolučních sil, které se dohodly s vnějšími silami nepřátelskými socialismu. Události v Československu a okolo něj byly nejednou předmětem výměny názorů představitelů bratrských socialistických zemí včetně


7

Jakub Končelík

první krok – diskuze PÚV KSČ směřovala k odmítnutí intervence a v té době se již informace o přepadení Československa šířila i mezi lidmi. V budově ÚV KSČ se tak začali shromažďovat novináři i politici v očekávání výsledků jednání předsednictva.13 To nakonec odhlasovalo krátce po jedné hodině v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinou sedmi hlasů14 proti čtyřem15 text provolání, ve kterém oznámilo vstup cizích vojsk do země, vyzvalo ke klidu, od intervence se distancovalo a oznámilo, že všichni vedoucí funkcionáři státu zůstávají ve svých funkcích (dále uvádím jako ‚prohlášení PÚV KSČ‘).16

představitelů Československa. Tyto země jsou jednotné v tom, že podpora, upevnění a obrana socialistických vymožeností lidu je společnou mezinárodní povinností všech socialistických států. Tato jejich společná pozice byla slavnostně uvedena i v komuniké z Bratislavy. Další zostření situace v Československu se dotýká životních zájmů Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, zájmů bezpečnosti států socialistického bloku. Hrozba socialistickému zřízení v Československu znamená zároveň i ohrožení základů evropského míru. Sovětská vláda a vlády spojeneckých zemí – Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Polské lidové republiky, vycházejíce z principů nerozlučitelného přátelství a spolupráce, a vzhledem k existujícím smluvním závazkům se rozhodly vyhovět uvedené žádosti o poskytnutí nutné pomoci bratrskému československému lidu. Toto rozhodnutí je v plném souladu s právem států na individuální a kolektivní sebeobranu, obsaženým ve spojeneckých dohodách, uzavřených mezi bratrskými socialistickými zeměmi. Toto právo odpovídá také základním zájmům našich zemí na uhájení evropského míru proti silám imperialismu, agrese a revanšismu, které nejednou vrhaly evropské národy do války. Sovětské vojenské jednotky spolu s jednotkami jmenovaných zemí vstoupily 21. srpna na území Československa. Budou okamžitě odvolány z ČSSR, jakmile vzniklé ohrožení socialistických vymožeností v Československu, ohrožení bezpečnosti zemí socialistického bloku bude zlikvidováno a zákonné moci zjistí, že nadále není nutný pobyt těchto vojenských jednotek. Podniknutá opatření nejsou namířena proti žádnému státu a v žádném případě nepoškozují státní zájmy kohokoliv. Slouží mírovým cílům a jsou diktována snahou o upevnění míru. Bratrské země tvrdě a rozhodně staví proti jakémukoli vnějšímu ohrožení svoji nezničitelnou solidaritu. Nikomu a nikdy nebude dovoleno vytrhnout ani jeden článek ze společenství socialistických zemí. Pravda, 21. 8. 1968“ (Sedm pražských dnů 1990: 28–29). 13

Srov například Sígl (1990: 7–8). Havlíček vzpomíná: „Předpokoj i chodba zasedačky se najednou hemžily lidmi. Spěchal jsem s přáteli zalarmovat rozhlas, televizi a novináře, aby očekávali stanovisko předsednictva. [...] Jiří Pelikán, ředitel televize, už také spal, ještě nic nevěděl a podezříval mě, že někde sedím s kamarády a že jsme trochu víc vypili. Do budovy ÚV KSČ začali přicházet novináři, mezi prvními Kamil Winter z televize a Alois Svoboda z rozhlasu. Ocelová brána budovy byla uzavřena a příslušníci SNB kontrolovali příchozí už venku na schodech. Čas plynul a napětí úměrně rostlo. Ještě v jednu hodinu po půlnoci nebylo známo, jaké stanovisko PÚV KSČ zaujme“ (Havlíček 1998: 152 a 154). 14

Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Barbírek, František Kriegel, Jan Piller, Josef Špaček

15 16

Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Emil Rigo, Oldřich Švestka

K dění na jednání srov. např. vzpomínky Mlynáře (1990: 165 ad.). Text provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky: „Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV


8

Jakub Končelík

Kolem 1:00 už vyzval Československý rozhlas (ČsRo) v Praze posluchače, aby čekali u přijímačů na důležitou zprávu ústředního výboru KSČ. Text byl oznámen ČsRo mezi 1:15 a 1:30. Poté byl ve vysílání ČsRo až do dvou hodin několikrát přečten. Na pokyn ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna však byl z provozu vyřazen vysílač na středních vlnách, takže většina posluchačů slyšela jen část první věty provolání.17 Celý text byl slyšet pouze v pražském rozhlasu po drátě18 (Neff). Ale i to představovalo zásadní zvrat v politické režii intervence – přestože ‚prohlášení PÚV KSČ‘ vyšlo v noci, přestože probíhala intervence a ovládnutí médií bylo jedním z jejích prvních cílů, přestože bylo odvysílání prohlášení sabotováno, k veřejnosti se dostalo. Zato prointervenční skupinou ve vedení KSČ připravené ‚zvací prohlášení‘, na které se spojenecká režie intervence spoléhala, se odvysílat nepodařilo.19 Zajistit jeho odvysílání měl bývalý ředitel

KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Všichni vedoucí funkcionáři strany a Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členy svých orgánů zvoleni podle zákonů a jiných nařízení platných v ČSSR. Ústavními činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, a předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV strany k projednání vzniklé situace. Předsednictvo ÚV KSČ“ (Sedm pražských dnů 1990: 19). 17

„Hoffmann [dal patnáct minut po půlnoci 21. srpna] ‚příkaz k zajištění takových opatření na všech vysílačích, aby nebyla vysílána protisovětská propaganda a bylo tak zabráněno zbytečnému krveprolití v souvislosti s obsazováním území ČSSR sovětskou armádou.‘ Zároveň sdělil, že zasedá ÚV KSČ, [...] a tudíž je třeba držet vysílače v pohotovosti, neboť bude vysíláno prohlášení ÚV KSČ a projev prezidenta republiky. Následující vývoj dosti přesvědčivě dokazuje, že Hoffmann měl na mysli ‚zvací‘ prohlášení, respektive očekávané prohlášení prezidenta, o němž byli Indra a Biľak Červoněnkem předem informováni“ (Benčík 2004: 130).

18

„Dokument se vysílal, ale jen [asi] dvě minuty. Pak [byla budova rozhlasu odpojena] od vysílačky a Rozhlas přestal vysílat. Pouze v rozhlasu po drátě usnesení předsednictva doznělo až do konce. [...] Technici z vysílače [...] v Liblicích [zavolali předsedu Národního shromáždění Josefa] Smrkovského a zeptali se ho, zda předsednictvo ví, že Hoffmann nařídil vypnout vysílače. Smrkovský jim odpovídá, že nikoli, že Hoffmann jedná na vlastní pěst a že strana a vláda byly zrazeny“ (Neff; srov. též Havlíček 1998: 154). 19

Text prohlášení blíže neurčené skupiny čs. státních a stranických činitelů, kteří údajně požádali Sovětský svaz a další socialistické země o pomoc na ‚záchranu socialismu‘ v Československu. (Text prohlášení zveřejnil dne 21. srpna 1968 TASS.) Podle některých osobních svědectví mělo být prohlášení zveřejněno v Československu těsně před vstupem okupačních vojsk na území Československa. Prohlášení doručil 21. srpna v 8 hod. ráno do ČTK její bývalý ústřední ředitel M. Sulek. ČTK však prohlášení nevydala.) Znění vybraných pasáží: „Výsledky našeho socialistického zřízení ohrozily síly, zneužívající progresivní kroky, k nimž dala podnět sama strana na lednovém plénu ústředního výboru KSČ a které jsou od té doby upřímně uskutečňovány stranou v zájmu dosažení skutečné demokracie a skutečné humanity. [...] Bohužel toto období hledání a přetváření naší společnosti zneužily pro své cíle, pro aktivní vstup na politickou scénu i síly, které po dlouhá léta čekaly na takový příhodný okamžik, aby diskreditovaly stranu a upřely jí politické i mravní


9

Jakub Končelík

rozhlasu Miloš Marko, který se v budově rozhlasu objevil již 20. 8. a „úřadoval z pověření pana Hoffmanna“20 (Neff). Pro odpor zaměstnanců ale dokument nebyl odvysílán.21

právo vést společnost. Těmto pravicovým silám fakticky vycházely vstříc i určité síly uvnitř strany a ve stranických orgánech, čímž se dostaly do rozporu s principy a cíli strany, s myšlenkami proletářského internacionalismu. Společně se zaměřily na soustavné narušováni ústavního charakteru naší politické reformy a soustředily se proti pozitivnímu úsilí strany i státních orgánů při realizování záměrů ledna. Zorganizovaly štvavé kampaně s cílem zkompromitovat jednotlivé funkcionáře strany, a to i z nového vedení KSČ, ty kteří se odvážili veřejně upozornit na hrozící nebezpečí a viděli situaci v celé její složitosti. Narušovaly veřejný pořádek, rozpoutaly zaostalé nacionální vášně. Neštítily se ani pomluv naší československé socialistické vlasti, poctivé práce našeho lidu, naší strany, armády a bezpečnosti, žádaly změnu čs. zahraniční politiky. Jejich štvavá kampaň vyvrcholila útoky proti spojenectví se Sovětským svazem, zejména v souvislosti se štábním cvičením ozbrojených sil Varšavské dohody, jakož i útoky proti přátelství se socialistickými zeměmi, čímž vytvořily ovzduší naprosto nepřijatelné pro socialistickou zemi. Komunistická strana, vláda republiky, Národní shromáždění i Národní fronta zachovávaly svrchovatou míru trpělivosti a porozumění. Nejednou, zvláště však na květnovém plénu UV KSČ bylo proto zdůrazněno, že prvořadým úkolem je zmařit záměry pravicových protisocialistických sil, nedopustit ohrožení realizace akčního programu žádným chybným krokem, zajistit, aby o další linii strany nerozhodovali zastánci extrémních názorů, ale zdravé, progresivní jádro strany, a veřejně dát plnou podporu stranickému i státnímu aparátu, armádě, bezpečnosti, prokuratuře, soudům, lidovým milicím, slovem – konsolidovat vnitropolitickou situaci. Avšak extrémní pravicové síly, které viděly v této velkorysosti a trpělivosti i ve skutečně demokratickém způsobu řešení vážné politické otázky stranou ne její sílu, ale její slabost, ještě více zintenzívněly svoji činnost. [...] Vědomi si nejvyšší odpovědnosti vůči našemu lidu, pocitu opravdového vlastenectví, mezinárodní socialistické solidarity, vědomi si svých internacionálních závazků, vzali jsme na sebe iniciativu k semknutí všech vlasteneckých sil ve jménu socialistické budoucnosti naší vlasti. Nebezpečí bratrovražedného boje, který připravovala reakce a který by byl tragickým opakováním novodobých Lipan, postavilo nás před nezbytnost přijetí historického rozhodnutí, abychom se obrátili o pomoc k Sovětskému svazu a k dalším bratrským socialistickým zemím. Naši spojenci nám poskytli tuto pomoc obdobně jako v roce 1945, kdy šlo o naše bytí či nebytí. Vyzýváme všechno obyvatelstvo, aby poskytlo veškerou podporu vojenským jednotkám našich spojenců. Po zlikvidování nebezpečí reakčního převratu opustí spojenecká vojska území Československa. [...] Vedeni pocitem nejhlubší odpovědnosti vůči našemu lidu, vůči naší dělnické třídě, vůči našim národům, vůči mezinárodní dělnické třídě a světovému komunistickému hnutí, obracíme se v této vážné chvíli k vám, občanům republiky, abyste se semkli okolo realisticky smýšlejícího jádra strany, kterému je drahá věc socialismu, pokroku, nové polednové cesty, jemuž je drahá věc přátelství s lidem Sovětského svazu a ostatních bratrských zemí. [...] Každé oslabení a narušení socialistického tábora by způsobilo nedozírné škody věci revolučního pokroku a socialismu ve světě. Obracíme se na vás v plné důvěře, že společným nástupem postavíme hráz hrozícímu nebezpečí, že společným úsilím překonáme současnou těžkou situaci a zabezpečíme pro naši vlast, současné i budoucí pokolení šťastnou přítomnost i budoucnost. Členové ústředního výboru KSČ, vlády a Národního shromáždění, kteří požádali o pomoc vlády a komunistické strany bratrských zemí (Sedm pražských dnů 1990: 29–32). 20

Srov. též (Havlíček 1998: 152 a 154): „Navečer, kolem osmé hodiny, se do budovy rozhlasu dostavil jeho bývalý ředitel Miloš Marko a prohlásil, že se opět ujímá vedení.“

21

„Poté co [náměstek ředitele] Rostislav Běhal odmítá vyhovět Hoffmannově žádosti, aby umožnil odvysílat ‚zvací‘ prohlášení, posílá Hoffmann s tímto úkolem do budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě Miloše Marka v doprovodu několika pracovníků Státní bezpečnosti. [...] S prohlášením posílá Hoffmann zástupce vedoucího odboru rozšiřování tisku v ÚSS a politického vedoucího zdejší jednotky L[idových]M[ilicí] Františka Sajnera v doprovodu pracovníka StB do Československého rozhlasu za Milošem Markem s tím, aby zařídil jeho odvysílání. Když hlasatelé Věra Šťovíčková a Karel Jezdinský, zablokovaní v hlasatelně, Markovu


10

Jakub Končelík

Vyjma Hoffmanna se o zveřejnění zvacího dokumentu pokusil i ředitel Československé tiskové kanceláře (ČTK) Miroslav Sulek,22 který jakmile „obdržel od jakéhosi posla očekávané prohlášení, požádal [svého náměstka Milana] Bretyše, aby zajistil jeho odvysílání, bez ohledu na námitky. Nakonec však – jednak z technických důvodů (redakce v noci nevysílala), jednak kvůli nesouhlasu Bretyše a dalších zaměstnanců – se prohlášení do éteru nedostalo. Bretyš ale Sulka ujistil, že dokument byl právě odvysílán“23 (Benčík 2004: 133). A konečně se zvacím dokumentem „neuspěl ani [Oldřich] Švestka v redakci Rudého práva, kde přítomní redaktoři [Václav] Vrabec a [Emil] Šíp ad. dali proti jeho vůli vysadit stránku s protiokupačním prohlášením PÚV KSČ: v časných ranních hodinách už se toto prohlášení kolportovalo“ (Kural 1993: 165). Mimo této série neúspěchů se ‚zvatelům‘ podařilo alespoň dočasně přerušit telefonní spojení: „V jednu hodinu v noci vydává Hoffmann řediteli Městské telefonní ústředny v Praze Flieglovi24 příkaz nespojovat žádné mezinárodní hovory a o něco později rozšiřuje tento zákaz i na meziměstský telefonní styk s tím, že hovory mohou být spojovány jen s jeho souhlasem“25 (Benčík 2004: 131). Jak jsem již připomněl, vedlo odvysílání protiintervenčního prohlášení předsednictva ÚV KSČ k situaci, kdy se u budovy KSČ shromažďovali novináři. Vedoucí Úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ Dušan Havlíček vzpomíná, jak se „hlídka od hlavní brány budovy ÚV KSČ dotazovala, co mají dělat se skupinou novinářů, kteří chtějí naléhavě mluvit s Dubčekem. Domlouval jsem s Dubčekovým osobním tajemníkem možnost přijetí, ale na odpověď jsme musel

žádost natočit a odvysílat ‚zvací‘ prohlášení odmítají, Sajner se s nepořízenou vrací“ (Benčík 2004: 130). 22

„Už v odpoledních hodinách se z dovolené náhle vrátil ústřední ředitel ČTK Miroslav Sulek a přivedl si i svého bývalého náměstka [Jiřího] Starého. Nyní prý oba sedí v kanceláři ústředního ředitele ČTK. Sulek vydal příkaz, že všechny zprávy musí být nejprve předloženy jemu“ (Havlíček 1998: 152 a 154). 23

Odlišný výklad událostí nabízí RICHTER: „Dne 20. srpna 1968 nesplnil noční redaktor Jaroslav Lažanský příkaz [...] Miroslava Sulka vydat text [zvacího dokumentu]“ (Richter 1998: 16). 24 25

Křestní jméno nezjištěno.

Srov. též (Havlíček 1998: 152 a 154): „Telefonistka v mezinárodní ústředně prohlásila, že nesmí spojovat žádné rozhovory se zahraničím. Nic nepomohlo, když jsem jí řekl, že volám z pokynu předsedy vlády. Odpověděla mi, že všechny mezinárodní linky jsou z příkazu ministra spojů Hoffmanna přerušeny.“


11

Jakub Končelík

nějakou dobu čekat. [...] Obsazení budovy ÚV KSČ intervenčními jednotkami bylo teď otázkou několika minut. [...] Upozornil jsem novináře [...] aby se rozhodli: chtějí-li, mohou jít za Dubčekem, který je očekává, ale mají také asi poslední příležitost opustit budovu“ (Havlíček 1998: 155). V každém případě se ale podařilo dosáhnout stavu, kdy nejvyšší politické orgány intervenci odmítly a média toto rozhodnutí zprostředkovala veřejnosti. Obecně lze tedy konstatovat, že politicky intervence zkrachovala. „Nesplnila se ani ta část moskevského scénáře, podle níž měl [velvyslanec] Červoněnko ještě před půlnocí z 20. na 21. srpna [...] získat [prezidenta] Svobodu pro vydání výzvy k československému lidu; prezident odmítl mít cokoliv společného s myšlenkou Indrovy vlády. Nadto ‚zdravé síly‘ samy naprosto selhaly. Nejen že se jim nepodařilo shromáždit podpisy, ale nenašly ani odvahu přihlásit se k pozvání vojsk, o něž již měsíce tolik usilovaly“ (Durman 1998: 107). Místo toho 21. 8. prezident Svoboda promluvil v rozhlase proti intervenci – nejprve ráno, když vyzval ke klidu26, a pak ještě jednou večer, kde již výslovně intervenci odmítl a přihlásil se k Akčnímu programu27.28 Neschopnost

26

„Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal, a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.“ Projev vysílal Československý rozhlas 21. srpna 1968 v 8:15 (Sedm pražských dnů 1990: 39).

27 28

Nejdůležitější programový dokument KSČ roku 1968 (znění srov. akční program 1968: 12).

„Drazí spoluobčané, obracím se k vám podruhé během dnešního osudového dne. Prožíváme mimořádně vážné chvíle v životě našich národů. Na území naší republiky vstoupily vojenské jednotky SSSR spolu s PLR, BLR, NDR, MLR. Stalo se tak bez souhlasu ústavních orgánů státu, které však vycházejíce ze své odpovědnosti k národům naší vlasti musí vzniklou situaci urychleně řešit a dosáhnout brzkého odchodu cizích vojsk. V tomto směru jsem dnešního dne vyvíjel úsilí, jaké mi současné podmínky umožnily. Mimo jiné jsem dnes svolal plenární zasedání Národního shromáždění. Večer jsem jednal s členy vlády o některých nejnaléhavějších problémech obnovení normálního života země a zajištění její integrity. Zítra budou jednání pokračovat – a jak věřím i s předsedou vlády [Oldřichem] Černíkem. Jsem si vědom všech problémů a těžkostí, které současná situace vyvolává. Znovu se však na vás, drazí spoluobčané, obracím s naléhavou prosbou, abyste zachovali nejvyšší rozvahu a vyhnuli se čemukoliv, co by mohlo vyvolat politováníhodné akce s nenapravitelnými důsledky. Zvláště vás, naši mládež, o to upřímně žádám. Vyzývám vás, všechny, dělníky, rolníky, inteligenci, abyste svým postojem znovu dokumentovali svůj vztah k socialismu, ke svobodě a k demokracii. Pro nás není cesta zpátky. Akční program KSČ a programové prohlášení vlády Národní fronty vyjadřují životní zájmy a potřeby všeho lidu naší vlasti, a proto v započatém díla musíme dále pokračovat. Nepadneme do malověrnosti, semkneme se všichni a spolu s KSČ a Národní frontou setrváme v jednotě, v úsilí o lepší život našich národů.“ Projev vysílal Československý rozhlas 21. srpna 1968 ve 22:30 (Sedm pražských dnů 1990: 64).


12

Jakub Končelík

‚zvatelů‘ a jejich bezmocnost tváří v tvář rozhořčenému obyvatelstvu kontrastovala se zásadní rozhodností reformních komunistů: mimořádný XIV. sjezd, ke kterému se vrátím ještě podrobněji a jenž se sešel v komplexu ČKD ve Vysočanech 22. srpna, interventy dokonale zaskočil. Stejně jako pokračující činnost svobodných médií.

INTERVENCE A MÉDIA Média vstoupila do děje zcela zásadním způsobem – již jsem vzpomněl svobodné a jednoznačně protintervenční jednání zaměstnanců Československého rozhlasu29 a ČTK, podobně jednoznačně ale za zájem československé společnosti vystoupili i novináři Československé televize (srov. např. Sígl 1990: 8–13), píšící žurnalisté, ale i filmaři30, či spisovatelé.31 K intervenci se ovšem jednoznačně odmítavě stavěly téměř všechny složky společnosti. Například 31. srpna vydal protestní ‚prohlášení vědců, novinářů a umělců‘32 Koordinační výbor tvůrčích svazů (v té době významná síla jednající s vládou i nejvyššími stranickými orgány).33

29

Rozhodující a nepopiratelně mimořádná úloha rozhlasu v čase sprnové intervence se již opakovaně stala předmětem zájmu, proto si dovolím odkázat na soubornou práci Ješutové a kolektivu (2003: 338–345), či na řadu podkladů memoárové povahy od známých (Dienstbier – Lánský 1989), po méně známé (např. Neff, či Maleček 1993: 98–100). 30

Během prvních dnů okupace došlo slovy Martina Štolla k ‚filmařské mobilizaci‘, horečné působení dokumentaristů a kameramanů ale – s výjimkou zpravodajských materiálů ČST dopravených do Vídně a odvysílaných rakouskou televizí ÖRF – našlo svůj výraz v obrazovém ztvárnění srpnových událostí až s několikaměsíčním odstupem. Pozornost zaslouží filmy Jana Němce Oratorium pro Prahu, Rudolfa Krejčíka Sedm dní a nebo Evalda Schorma Zmatek (podrobněji srov. Štoll 2008: 256–257). 31

„Svůj nesouhlas s intervencí vyjádřili rezolucemi přijatými 6. a 17. září 1968 [spisovatelé], přičemž postup koordinovali s ostatními tvůrčími svazy. [...] Svaz československých spisovatelů kromě toho zastavil vydávání Literárních listů a připravil koncepci kulturního týdeníku Listy. O činnosti svazu informoval jeho členy interní bulletin, uveřejňující usnesení a prohlášení volených orgánů spisovatelské organizace, ale také kupříkladu dopisy autorů pobývajících v zahraničí“ (Bláhová 2002: 518). Podrobněji srov. též. Jungmann, který připomíná, že tímto aktem redakce protestovala proti intervenci a že se nová registrace se táhla dva měsíce, a tak Listy vyšly až 7. 11. 1968. Tiskový orgán Svazu slovenských spisovatelů Kultúrny život přestal vycházet 6. 9. 1968.

32 33

Novináře ve výboru zastupovali Jiří Ruml, Emil Šíp a Jiří Lederer (Kusín 1972: 99).

Koordinační výbor tvůrčích svazů vznikl v květnu 1968 „jako pracovní orgán sloužící k výměně zkušeností a informací mezi jednotlivými svazy a sjednocující úsilí při řešení zásadních společenských otázek, a to především problémů občanské společnosti, obrany prvních


13

Jakub Končelík

Ti všichni od první pointervenčních hodin zprostředkovávali veřejnosti nedeformovaný a ve své prosté jednoznačnosti dále nemanipulovatelný obraz skutečného stavu: Že předsednictvo ÚV KSČ, parlament a vláda intervenci odsoudili. Že k pozvání pro interventy se nikdo nehlásí. Že veřejnost cizí vojska zjevně

odmítá.

V

následujících

dnech

pak

média

svojí

bezvýhradně

protiintervenčně zaměřenou aktivitou významně přispěla ke sjednocení postojů obyvatel a iniciovala, koordinovala a do značné míry vedla celonárodní odpor. Novináři na tyto dny vzpomínají jako na čas úplné jednoty a svobody.34 A naopak vojáci intervenčních armád, kteří se od prvních hodin pokoušeli zastavit vysílání rozhlasu a televize a zamezit vydávání periodik, byli v této snaze spíše neúspěšní. Některé redakce zůstaly neobsazeny, protože je sovětští vojáci nenašli vůbec,35 některé našli a obsadili až po dni, dvou – například redakci ČTK36 – některé redakce sice obsadili, ale novináři z nich nadále tajně organizovali

vymožeností demokratizace a jejího zákonného upevnění. [...] Jeho politická aktivita vrcholila v srpnových dnech roku 1968, ale ani potom nerezignoval. Spolu s tvůrčími svazy se zaměřil nejen na obhajobu svobody slova, ale bránil ty, kteří byli [po srpnu] propouštěni za svých míst“ (Otáhal – Nosková – Bolomský 1993: 11). 34

Neff si na počátku září 1968 zapsal: „Zvykli jsme si v uplynulém týdnu na naprostou volnost. Na svobodu si zvyká člověk nesmírně rychle. Svoboda okupačního týdne byla svobodou absolutní. Veškerá trpkost a nenávist vůči tyranii se vynořila na povrch. Žili jsme opojeni štěstím ze svobodného slova. Nikdy před tím, ani za nejvolnějších polednových časů, jsme nic podobného nezažili, protože tenkrát se slova ujali ti, kdo uzurpovali právo mluvit jménem národa a nikdo nesměl vybočit z rámce, který oni sami stanovili. Nic takové během okupačního týdne neexistovalo. Každý, kdo měl co říci, měl právo to říci“ (Neff). Podobně vzpomíná Otka Bednářová: „Je paradoxní, že právě v týdnu, kdy byly ulice měst zaplněny okupační armádou, kdy děla tanků mířila do redakčních oken, že právě v tomto týdnu se český novinář cítil nejsvobodněji“ (Císařová 2010: 157). 35

„Sovětští vojáci obsadili v Praze všechna strategicky důležitá místa, včetně Svazu čs. spisovatelů a nakladatelství, a ovšem i tiskárny (Orbis), ale v [redakci Literárních listů] se kupodivu neobjevili. [...] Jak se ukázalo, sovětská vojska hledala redakci revizionistického plátku Literární noviny (listy) v nějakém obrovském komplexu budov, v mamutím koncernu, v jakém sídlila v Moskvě Litěraturnaja gazeta. Naše redakce v činžákově omšelém domě v Betlémské 1 proto nebyla vůbec obsazena“ (Jungmann 1999: 292–293). 36

Budova ČTK byla obsazena interventy až po 24 hodinách o půlnoci z 21. na 22. 8. 1968, a tak „21. srpna 1968 celý den ČTK informovala domácí i zahraniční odběratele o okupaci Československa. [Když] do budovy ČTK vtrhli sovětští vojáci, stačili ještě redaktoři vyslat do světa dramatickou zprávu o obsazení ČTK a varovat tak odběratele, že následující zpravodajství už nebude objektivní. [...] 22. srpna 1968 se redaktoři ČTK přesunuli na náhradní pracoviště, navázali spojení s redakcemi deníků, rozhlasu, televize a se zahraničními agenturami a vydávali letáky ‚Svobodná ČTK hlásí‘ s podtitulkem ‚Okupanti ven, svobodu Československu‘ kolportované po celé Praze. Krajské pobočky pracovaly v bytech, po světě šířili zprávy z okupovaného Československa zahraniční zpravodajové ČTK, fotoreportéři ČTK pořídili stovky dokumentárních fotografií. Do své zdevastované budovy se agentura vrátila až po několika týdnech“ (Richter 1998: 16).


14

Jakub Končelík

mediální provoz – tento příklad se týká především vysílání rozhlasu,37 ale i některých periodik38 – a konečně (jak ukážu dále) když už se interventům podařilo obsadit redakci a zastavit její provoz, novináři se prostě přesunuli do náhradních pracovišť a média pracovala dále.39 Obsazování budov médií neprobíhalo jen v Praze, byly obsazovány redakce v celém Československu.40 Podobně jako redakční prostory střídala tištěná média i tiskárny – například deník Práce první týden po intervenci tiskly hned tři pražské tiskárny: v Čáslavské ulici, v Hálkově ulici a na Malostranském náměstí. Jak vzpomíná tehdejší redaktorka Jarmila Cysařová, „tiskárny jsme střídali, protože když nám sověti přišli na stopu, přemístili jsme se jinam, dělalo se ve dne v noci i několik vydání. Třeba z 24. srpna mám čtyři zvláštní vydání“ (Maleček 1993: 13). Již dopoledne 21. srpna bylo zřejmé, že se interventům situace v médiích zcela vymkla z rukou, že média vůbec nekontrolují a že vedou a především prohrávají cosi jako informační válku. „Cieľ okupačných jednotiek zmocniť sa v spolupráci s domácimi prisluhovačmi tlače, rozhlasu a televízie a postaviť ich do služieb okupantmi dosadenej moci skončil úplným fiaskom. Nepodarilo sa tieto

37

Srov. Vzpomínky O. Neffa: „Každý, kdo někdy byl v Rozhlase, mi potvrdí, že je to po čertech nepřehledný barák. [...] A sedmička je studio, které najde jen ten, kdo zná Rozhlas jako své boty. [...] A ze sedmičky vysílal Svobodný legální vysílač Praha až do rána 22. srpna. [...] Rozhlas vysílal z obsazené budovy téměř čtyřiadvacet hodin. Museli jsme balamutit Rusy, ale bohužel i posluchače, báchorkami o soukromých bytech, kde jsme si zřídili stanoviště. Při každé vhodné příležitosti jsme vykládali o konspiraci, o tom, že se stěhujeme na jiné stanoviště – a to všechno proto, abychom odlákali pozornost Rusů od budovy na Vinohradské třídě. [...] ‚Tajná stanoviště‘ byla v prvních dnech okupace v studiích Československého rozhlasu na Vinohradech“ (Neff). 38

Šéfredaktor týdeníku Politika vzpomíná, že redakce sídlila „v budově Rudého práva Na poříčí, ale vrátnice i tiskárna už byly obsazeny vojáky. Vchod z Florence však byl volný a tudy přišli spontánně i ostatní redaktoři, ačkoliv jsme měli vycházet až od září. [...] A tak jsem se rozhodli [...], že budeme vydávat zvláštní čísla“ (Maleček 1993: 78). 39

Televizní studio ve Vladislavově ulici v Praze obsadili vojáci v 8:30. Část techniků a redaktorů se vzápětí přesunula do malého studia ve Vodičkově ulici, současně vysílala televize též z vysílače Cukrák, od 22. 8. 1968 z Ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova v Praze-Braníku, poté z rozestavěného objektu v Praze-Petřinách (Sígl 1990: 13, 14 a 26, srov. též Síglovy vzpomínky v Maleček 1993: 70–73). „Noviny a některé časopisy vycházely jen v nouzových jednostránkových vydáních či dvoulistech a ilegálně se vozily přes Vltavu, kde na mostech vojáci kontrolovali auta. Při distribuci Mladého světa pomáhali příslušníci říční policie [...]: převáželi výtisky přes vodu na svých člunech“ (Hvížďala 2011: 144). 40

NA, fond KSČ ÚO 02/1, sv. 80, arch. j. 123, inf 1–3. Strany 10–13. (Pro plenární schůzi vlády Útvar svobodného informování, plánu a řízení ÚV KSČ, operativní informace pro členy P a SÚV KSČ, stav k 29. 8. 1968. Provedou: předseda vlády a ministři kultury a informací a spravedlnosti, předkládá: předseda


15

Jakub Končelík

prostriedky, ktoré sa stali významnou zbraňou celonárodného odporu, ani ovládnuť, ani umlčať“ (Fabian 1992: 152). Odvysílání ‚zvacího prohlášení‘ se neuskutečnilo ani ráno a navíc Hoffmann ztratil i kontrolu nad telekomunikacemi: Když bylo totiž ráno 21. srpna ve tři čtvrtě na pět zahájeno vysílání a Hoffmann neuslyšel ‚zvací prohlášení‘, ale protiintervenční ‚prohlášení PÚV KSČ‘, dal okamžitě příkaz, aby bylo vysílání přerušeno. „Odmlka však netrvá déle než pár minut. O páté hodině raní mu dispečink Správy radiokomunikací oznamuje, že vysílače nelze řídit“ (Benčík 2004: 134). Výše zmíněné přesuny celých redakcí na náhradní pracoviště probíhaly spontánně a stejně jako v konstruování paralelních komunikačních sítí vznikajících po intervenci je jen velmi obtížné v nich nalézt řád – vznikaly spíše živelně. Za pravděpodobně nejčastější postup novinářů 21. 8. 1968 ráno je možné označit jejich cestu do mateřských redakcí, kde se různými cestami zkontaktovali se zbytkem novinářů své redakce, pak skrze osobní a telefonické kontakty konstruovali další vazby. Např. „redaktoři středočeského listu Svoboda měli redakci u Masarykova nádraží, odkud pak odjeli do náhradních prostor na Kladno“ (Blodigová 2008). Významnou úlohu hrály přátelské, či dokonce rodinné vazby – kupř. redakce Mladé fronty se přemístila do pražské ulice ve Smečkách do kanceláře Vladimíra Rumla, ředitele OSPAP a bratra Jiřího Rumla,41 redakce Literárních listů se přes známost se spisovatelem a redaktorem rozhlasu Františkem Nepilem sešla v místnostech jedné agentury na Václavském náměstí atp. (Jungmann 1999: 292– 293). Zřejmě nejpozoruhodněji se přemístila redakce Reportéra – pracovala v prostorech záchytky (U Apolináře).42 A nebo pomohla prostá náhoda – [šéfredaktor časopisu Student] Alexej Kusák se zkontaktoval se svou redakcí díky náhodnému

vlády.) „14. září. 1968 sovětské jednotky zabraly Dům tisku v Ostravě (včetně redakce Nové svobody) – 15tého nemohla vyjít Nová svoboda, podobné případy v Banské Bystrici, Košicích a Nitře.“ 41

Srov. nekrolog: Odešel Vladimír Ruml. In Packaging. Číslo 6, ročník 2007, s. 47. Dostupné z [http://www.packaging-cz.cz]. 42

Redaktorka týdeníku Reportér Anna Tučková vzpomíná: „Dozvěděla [jsem se], že redakce sedí u Zuzančina tatínka. Zuzana Skálová byla výtvarnicí časopisu, a tak mi svitlo, že Repotér se pravděpodobně vyrábí u Apolináře. Dr. Skála, apoštol boje proti alkoholismu, mě skutečně ráno odvedl na záchytku – a protože v té době se opilci po ulicích nesbírali, dělal se časopis v místnosti s postelemi, opatřenými kurty na uvázání zuřivých. Také jsme tam všichni spali, v ošetřovně si vařili kávu a do noci debatovali“ (Maleček 1993: 92).


16

Jakub Končelík

setkání na Václavském náměstí se známým, pracovníkem sekretariátu ÚV KSČ, který věděl, na koho se obrátit (Kusák 2008). Jako významný komunikační kanál mimo pozornost interventů je možné zmínit i potrubní poštu, která spojovala některé pražské redakce s tiskárnou. Typický je i postup Dušana Havlíčka, který vzpomíná, že ráno 21. srpna se před obsazenou budovou ÚV KSČ potkal s několika známými novináři a pracovníky sekretariátu a rozhodli se pracovat samostatně.

„Musíme se postarat, aby vycházely noviny. Pak se uvidí. Dali jsme si schůzku na klidnějším místě, v uličce nedaleko Rudého práva. Sešli jsme se v Biskupské ulici před naší známou restaurací ‚U Lieblů‘, kterou nám pan vrchní s ustaranou tváří na chvíli otevřel. Nikdo vlastně nic neurčoval ani neorganizoval a ani to nebylo nutné. Tak třeba šéfredaktor Alois Svoboda měl své spolupracovníky už pohromadě, zajistili si tiskárnu, aby začali v předstihu vydávat časopis Politika, jehož první číslo bylo původně plánováno až na září. Novináři z Rudého práva (RP) vylíčili situaci u nich v redakci. Oldřich Švestka přišel v noci, seděl, hlavu v dlaních, u svého šéfredaktorského stolu, na nic nereagoval, místo odpovědi jen zamručel, odmítl vytisknout zvláštní vydání s prohlášením předsednictva ÚV KSČ. Redaktoři vzali noviny do svých rukou. Rudé právo bude vycházet, už se tiskne. A tak to pokračovalo, přicházeli další, informovali o práci svých redakcí. Vyměnili jsme si telefonní čísla, kde kdo bude k zastižení, a dohodli se, že se brzy svoláme, abychom si určili příští schůzku“43 (Havlíček 1998: 156 a 157)

Rudé právo jako ústřední deník ÚV KSČ a nejvlivnější periodikum v zemi zaslouží podstatnější pozornost. V průběhu jara 1968 se i ono pozvolna vymanilo z těsné vazby na politické i úřední elity předsednictva i sekretariátu ÚV KSČ, i tak ale zůstalo vždy věrným podporovatelem politiky ÚV KSČ a ani skutečnost, že

43

Vydávání Politiky schválil [tajemník ÚV KSČ] Čestmír Císař někdy na počátku dubna 1968 (Císař 1998: 413) a předsednictvo ÚV KSČ na počátku července – „zde padlo rozhodnutí zrušit dosavadní týdeník Kulturní tvorba a nahradit jej novým týdeníkem pro politiku a společenské problémy s názvem Politika. Do jeho čela byl schválen [Alois] Svoboda a první číslo bylo plánováno na 1. září 1968“ (Císař 1998: 452).


17

Jakub Končelík

v prvních dnech po srpnové okupaci Československa se i ono spolu s krajskými deníky (vydávanými též KSČ) zapojilo do celonárodního odporu proti intervenci, není možné interpretovat jako vyvázání se z linie vedení KSČ, jak se o to snažilo mj. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ44 a další normalizační hodnocení činnosti médií po intervenci.45 Rudé právo totiž v posrpnových dnech pracovalo v duchu rezoluce PÚV KSČ odsuzující intervenci, a tedy v souladu s aktuálním a redakci dostupným názorem většiny předsednictva. ‚Mimořádně‘ vyšlo poprvé 21. srpna a naposledy 1. září – od 3. září již vycházelo opět ve standardním formátu, legálně a s vědomím interventů46 a během několika měsíců se z dočasné emancipace vrátilo do své letité role ‚hlásné trouby‘ politiky ÚV KSČ a bezezbytku ji plnilo nejpozději od květnového zasedání roku 1969 (podrobněji srov. Končelík – Trampota 2006, či Doskočil 2006). Tehdejší předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Miloš Jakeš protiintervenčně orientované chování médií vysvětluje v duchu zvacího prohlášení a pohledem zástupce prointervenčního křídla v KSČ – jako naplňování kontrarevolučního plánu ‚pravice‘: „Dnes je zřejmé, že i sdělovací prostředky, zejména rozhlas, byly na takovou činnost včas připravovány, a to již v červenci 1968, kdy dostaly pokyny, jak postupovat v případě, že by nebylo možné vysílat ze

44

„Vinou kapitulantského postoje pravicové části Dubčekova vedení se pravicové síly plně zmocnily rozhlasu, televize, zpravodajského filmu i většiny tisku a přeměnily je v hlavní nátlakový a mocenský nástroj k prosazení svých cílů. Celkové obsahové zaměření sdělovacích prostředků v podstatě splynulo s ideovou diverzí imperialistického západu. [...] Pravice se rovněž zmocnila ústředního tiskového orgánu, Rudého práva, jehož jednotlivá čísla, zvláště od 21. srpna až do 3. září, se celým svým provokačním nacionalistickým a protisovětským obsahem zpronevěřovala internacionalistickým tradicím Rudého práva a neměla nic společného ani se stranou, ani s marxismem-leninismem“ (Poučení: 69–70). 45

Charakteristické je hodnocení pro krajské denníky: „[Po srpnu 1968 byly] záměry a cíle pravicových oportunistů výrazně podporovány a propagovány tiskovým orgánem KV KSČ a vedením redakce deníku Svoboda v čele s [Jindřichem] Fučíkem. Deník Svoboda se v této době stal protistranickým, protisocialistickým a nacionalistickým listem a v ničem si nezadal s ostatními reakčními novinami“ (SOA Praha, fond Středočeský KV KSČ, karton 746; opatření k 21. srpnu 1969). 46

Legalizace vydávání RP započala návrat do normálních podmínek i pro ostatní média. „Dnem 3. 9. 1968 začalo vycházet Rudé právo s tím, že ostatní časopisy začnou vycházet později, až po vytvoření příslušných záruk. Každý vydavatel tisku musí znovu požádat o registraci u státních orgánů“ (SOA Praha, fond Středočeský KV KSČ, karton 318, PKV 9. 9. 1968). Vojska vyklidila „nejprve komplex vydavatelství ÚV KSČ a RP. Postupně se pak na svá pracoviště vracely i ostatní redakce, rozhlas a televize“ (Havlíček 1998: 195 a 196).


18

Jakub Končelík

stávajících stanovišť“47 (Jakeš 1996: 45). Československá média se ale po intervenci neřídila žádným tajným plánem, jejich aktivity byly improvizační a představovaly výraz prosté snahy bránit Československo proti okupaci – s naprosto zásadním dopadem: „Veřejnost se dozvěděla, že se sovětskému vedení nepodařilo nastolit zrádcovskou vládu a že mezinárodní veřejnost je odsoudila za agresi“ (Dubček 1993: 219).

INTERVENCE A VYSOČANSKÝ MIMOŘÁDNÝ XIV. SJEZD KSČ Přepadení Československa z popudu ‚bratrských komunistických stran‘ paradoxně posílilo domácí kredit Komunistické strana Československa – podpora domácího obyvatelstva se v prvních dnech po intervenci projevovala mj. významným (a z dnešního pohledu možná překvapivým) zájmem o vstup do strany.48 A i sama KSČ v prvních dnech jednala nevídaně autonomně a zároveň v duchu společenské poptávky. Politicky nejdůležitějším aktem odporu proti intervenci byla aktivita MV KSČ Praha, který v obrovské rychlosti svolal a zorganizoval XIV. mimořádný sjezd KSČ – ve čtvrtek 22. srpna se ve Vysočanech v továrně ČKD sešli delegáti. Dorazilo jich 1219, tj. 79 procent z 1543 zvolených – v takto krátkém čase se podařilo organizátorům sezvat delegáty především ve spolupráci s médii, zejména rozhlasem.49

47

Jakeš svoji tezi dále rozvíjí: „Úkol zabezpečit praktickou realizaci těchto pokynů dostaly již 17. srpna 1968 na poradě některých šéfredaktorů a poté následovala příprava náhradních pracovišť. Na této poradě [člen PÚV KSČ a předseda ÚV Národní Fronty František] Kriegel zdůrazňoval, že nám visí nad hlavou na vlásku Damoklův meč a vyzývalo se všude volat ‚Ať žije československá armáda‘. V přestávce jednání se separátně ještě sešel Kriegel s vybranými představiteli sdělovacích prostředků. Byla to poslední příprava na vstup vojsk.“ 48

A KSČ stála o to, aby se jednotě lidu a strany vědělo: „PKV KSČ ukládá redakci ‚Svoboda‘ zveřejnit vhodným způsobem informace o přílivu nových členů strany ve středočeském kraji v období od 21. srpna 1968“ (SOA Praha, fond Středočeský KV KSČ, karton 318, PKV 30. 8. 1968. Zápis z 9. schůze předsednictva středočeského krajského výboru KSČ, konané dne 30. srpna 1968). 49

„Podařilo se nám sezvat delegáty, kteří už byli předtím zvoleni na krajských konferencích. Věděli jsme, kteří to jsou, protože existovaly jejich seznamy. Problém byl, jak pro ně tu výzvu zveřejnit, protože Rusové obsadili rozhlas. Brzy ovšem začaly existovat regionální rozhlasy a další informační kanály“ (Holečková, podrobněji náhled Věnka Šilhána na dění srov. Dienstbier – Lánský – Šilhán – Šimon 1989). Novinář Alois Svoboda nabízí vzpomínku, že o záměru svolat mimořádný sjezd se jednalo ještě v noci z 21. srpna v dosud neobsazené budově ÚV KSČ, že o něm věděl Dubček a že první pozvánky byly rozeslány odtamtud dálnopisy (Maleček 1993: 77).


19

Jakub Končelík

„Většina slovenských delegátů se [ale] jednání pro dopravní potíže a potom i v důsledku zásahu a námitek [prvního tajemníka ÚV KSS Gustáva] Husáka nezúčastnila. [...] V průběhu jednodenního zasedání [...] sjezd projednal a schválil několik zásadních dokumentů: ‚Prohlášení‘, ‚Výzvu komunistickým stranám světa‘ a ‚Provolání ke slovenským komunistům a ke slovenskému národu‘. Všechny se vyslovily proti okupaci, za suverenitu Československa. [...] Ze sjezdu vzešlo zcela inovované vedení [KSČ] – ústřední výbor i předsednictvo. Jejich jádrem byli lidé Dubčekova okruhu.“ (Kural 1993: 175)

Dubček byl potvrzen ve funkci. To, čemu měla intervence zabránit, se tak stalo skutečností.

MÉDIA V SRPNU Po skončení sjezdu inovované vedení KSČ pracovalo v provizorních podmínkách především vysočanských továrních kanceláří. Z tohoto komplexu se v prvních pointervenčních dnech stala centrála řízené části odporu, sem se postupně dostávali i pracovníci aparátu ÚV KSČ. Pro vhled do zdejší atmosféry a pracovních postupů jsou mimořádně cenné memoáry vedoucího Úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ Dušana Havlíčka, který ve svých vzpomínkách mimo jiné přibližuje, jak

„ve vrátnici Auto-Praga postávali dělníci, hlídali vstup. [Ústředního ředitele ČsRo Zdeňka] Hejzlara vpustili, protože již měl propustku. Zatímco jsem čekal, objevili se ve vrátnici odbojní redaktoři RP Jiří Sekera, Emil Šíp, Zdislav Šulc, a že musím jít s nimi. Vrátný kamsi zavolal a už to šlo. Sekera byl prozatímně jmenován novým šéfredaktorem RP, Šíp s Šulcem byli jeho zástupci. Mají poradu u [organizátora a mluvčího Vysočanského mimořádného XIV. sjezdu KSČ a člena Městského výboru KSČ v Praze] Věnka Šilhána, který byl po dobu Dubčekovy nepřítomnosti pověřen funkcí prvního tajemníka. [...] Šilhán nás uvítal v těsné fabrické kancelářičce [...]: ‚Člověče, kde jsi, my tě všude sháníme! Musíš si vzít na


20

Jakub Končelík

starost tisk!‘ Zůstal jsem hned u porady s redakcí RP. [...] Naše pracovní podmínky byly víceméně polní. Ve velkém sále byly natěsnány psací stoly, co stůl, to jedno oddělení – mezinárodní, bezpečnostní, tiskové. [...] Schůzky s novináři se konaly denně, porůznu, jak se dalo. Jednou jsme se sešli v zastrčeném pobočném pracovišti ČTK kdesi na Starém Městě, jindy v nakladatelství u Hejzlara, kde měli především neustálý čilý styk s rozhlasovými skupinami. Uspořádali jsme také několik tiskových konferencí uprostřed obsazené Prahy. [...] Detašované pracoviště, které [vedl] Zdeněk Hejzlar, [bylo] umístěno v nakladatelství technické literatury uprostřed Prahy, ve Spálené ulici. [...] Dostal jsem na starost soustřeďování a distribuci zpráv pro tisk. Zpočátku jsme neměli kontakt se všemi náhradními pracovišti redakcí, postupně se však seznam telefonních čísel začal plnit. Čísla se měnila i několikrát za den, podle toho, jak se redakce přesunovaly. S některými jsme udržovali i osobní spojení, v bytech i jen tak venku, na náměstí, na ulici“ (Havlíček 1998: 158–160)

Zásadní roli ve snaze zajistit co nejúplnější a celoplošné pokrytí obyvatel zprávami hrál ale především rozhlas.

„Přestože sovětští vojáci po boji a krveprolití, které stálo obránce rozhlasu 15 životů, obsadili hlavní budovu rozhlasu na Vinohradské třídě, podařilo se technikům udržet v provozu zdejší studio 7 a rozhlas tak vysílal okupantům přímo před očima. Vysílací pracoviště se přesouvala v Praze na Žižkov, do Karlína, do Opletalovy ulice, postupně se k vysílání připojovala i krajská studia, a tak se podařilo udržet ‚ilegální‘ vysílání rozhlasu v provozu až do 27. srpna – kdy skončilo symbolicky projevem Alexandra Dubčeka po jeho návratu z Moskvy.“ (Končelík – Večeřa – Orság 2010: 190)

Rozhodně tak platí, že bez rozhlasu by se asi nikdy nepodařilo zachovat jednotu a kázeň, kterou se celonárodní odpor proti intervenci vyznačoval.

„Rozhlas byl živým nervem oboustranného spojení mezi obyvatelstvem a


21

Jakub Končelík

politickým centrem odporu: permanentním zasedáním parlamentu, vlády a vysočanským vedením KSČ. V okupované zemi vznikaly dramatické situace, které bylo občas třeba zvládat, a rozhlas v tom pomáhal nejrychleji a nejúčinněji.“50 (Havlíček 1998: 161)

Sjezd dostal od pražské továrny Tesla k dispozici právě dokončenou radiostanici, která se začala hlásit jako ‚Vysílač ÚV KSČ‘ (Sígl 1990: 27 ad.). Havlíček s Věnkem Šilhánem dohodl, že se stanice zařadí do vysílání Československého rozhlasu jako jedna součást řetězu a podřídí se jednotnému rozhlasovému vedení51 (Havlíček 1998: 162).

ZÁVĚR Jakkoliv byla Intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa vojensky úspěšnou akcí, které se hladce podařilo dosáhnout téměř všech taktických cílů, neúspěch ve snaze ovládnout, nebo alespoň umlčet československá média vedl nakonec k jejímu politickému selhání. Zároveň ovšem platí, že politicky neúspěšné bylo snažení interventů především ve vztahu k československému obyvatelstvu a západním komunistickým stranám, propagandistické zaštítění intervence v zemích sovětského bloku se vydařilo a ve vztahu k politickým elitám Západu byl postup SSSR také úspěšný.52

50

Podrobněji o práci rozhlasu od 21. 8. do 28. 8. 1968 (srov. Neff).

51

Atypický, až revoluční vztah moci k médiím ilustruje i další Havlíčkova vzpomínka, která popisuje, jak 25. srpna do Vysočan ze svého úkrytu přijel tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař a hned se ptal: „‚Lidi, prosím vás, co to děláte s rozhlasem a novinami? Copak to nikdo neřídí?‘ [...] Předsednictvo prý musí přijmout ‚usnesení k tisku‘, vzít věci do svých rukou, dobrou práci pochválit, ale také upozornit na závažné nedostatky. Odpoledne už na návrhu pilně pracoval, sepisoval, škrtal a [...] smolil ‚stanovisko PÚV KSČ k tisku‘. Všelijak jsme tu jeho variantu obrušovali; Císař sám se přece jen rychle rozkoukal a návrh prohlášení se nakonec omezil na výzvu k ještě větší ukázněnosti. Navečer vyšel z místnosti, kde předsednictvo zasedalo, prý je to schválené, a abych zařídil publikaci. S jistou dávkou uštěpačnosti jsem se zeptal, zda ví, jak bych měl zveřejnění zabezpečit“ (Havlíček 1998: 165). Císař se k této záležitosti nevyjadřuje (srov. Císař 1998: 490). 52

Připomenu bezprostřední reakce představitelů západních mocností na intervenci. Tyto reakce totiž do značné míry limitovaly i možnosti Československa na intervenci odpovědět – reakce Západu hrála do rukou mluvčím tvrdé linie. „Sympatie liberálů a levice se upínala k bouřícím se pařížským studentům a jen okrajově k československému odporu. Idol Západu, filosof György Lukács, se choval jako Jean-Paul Sartre po vpádu do Maďarska v roce 1956: okupaci sice odsoudil, ale dále tvrdil, že ‚i nejhorší socialismus je lepší než nejlepší kapitalismus.‘ Západní


22

Jakub Končelík

Politickou prohru se interventi pokusili zvrátit tím, že krátce po vstupu na území ČSSR (s vědomím, že intervenci se nepodařilo politicky dostatečně zaštítit), dopravili část nejvyšších představitelů Československa (včetně Dubčeka) do Moskvy. Tam později dorazila další část nejdůležitějších politiků v čele s prezidentem Svobodou. K ‚jednání‘. Rozhovory probíhaly ve dnech 23–26. srpna 1968 a skončily podpisem tzv. Moskevského protokolu. Tento akt znamenal zásadní zlom ve vývoji mediální politiky KSČ – soulad mezi vedením KSČ a novináři skončil (podrobněji srov. Končelík 2009: 203–219). Mezi řadovými obyvateli Československa se ale domácí média těšila zcela výjimečné úctě a důvěře i vlivu, naopak propagandistické snahy interventů vyvolávaly zásadní odpor, úředníci museli vysvětlovat, proč proti těmto aktivitám nezasahují53 a československé orgány pak opakovaně žádaly jejich zastavení – připomenout je nutné především činnost prointervenčního časopisu Zprávy a vysílače Vltava (srov. např. Rock 2004: 267–280). Velení intervenčních vojsk tak velmi dobře vnímalo, že informační válku hrubě prohrává a že jeho vlastní propagandistické snažení je neúspěšné.54 Po neúspěchu

vlády tedy jednaly podle svých pragmatických reflexů, jejich protesty měly ryze formální charakter. Jak napsal velmi opatrně [poradce prezidenta USA Henry Alfred] Kissinger, všichni vůdcové Západu ‚byli vystaveni tlaku nutícímu je demonstrovat oddanost míru [proto byly západní vlády] vmanévrovány do pozice, v níž se cítily povinny dokázat svou dobrou vůli ve vztazích mezi Východem a Západem‘. Francouzské stanovisko lze shrnout v jedné větě pronesené ministerským předsedou Michelem Debrém: sovětská invaze byla jen ‚dopravní nehodou na cestě k détente‘. Postoj Londýna nebyl o mnoho lepší. Již druhý den po vpádu označil [ministr] Richard Crossman na schůzi britského kabinetu invazi za ‚dobrou věc, protože kdyby se Dubčekovi dovolilo, aby uspěl, mohli by se východní Němci vymknout kontrole.‘ I oficiální postoj Foreign Office – varování Brežněvovi, že ‚NATO nebude přihlížet se založenýma rukama, jestliže se pokusí rozšířit intervenci na Jugoslávii‘ – lze zaznamenat jen s rozpaky: nevíme, zda je máme zařadit do kategorie západní neznalosti či pokrytectví. [...] Celková západoevropská reakce se nakonec jeví jako téměř normální, srovnáváme-li ji se směsicí cynismu a krátkozrakosti, jakou předvedl [prezident USA] Lyndon Johnson“ (Durman 1998: 111). Ten odbyl intervenci vzkazem do Kremlu, že případné napadení Rumunska nebo Západního Berlína by již Sovětům neprošlo. A cílem zahraniční politiky USA bylo v podstatě minimalizovat škody a zdržení intervencí způsobené na sovětsko-amerických jednáních (podrobněji srov. Bischof 2008: 465–484). 53

Odpovědi na současné politické a hospodářské události. Vypracoval SKV KSČ: „Co je děláno k tomu, aby bylo zamezeno jednotkám Varšavské smlouvy shazovat a rozšiřovat letáky na našem území, když podobná propaganda z naší strany je považována za provokace? Odpověď: V posledních dnech nejsou známy případy rozšiřování letáků spojeneckými armádami. Tam, kde k tomu dochází, vejít ve styk s příslušným velitelem a učinit příslušná opatření. [dále rukopisně:] Naše vládní orgány již notou sdělily, že podobná činnost je pro nás nežádoucí (viz dálnopis ÚV KSČ 99/68)“ (SOA Praha, fond Středočeský KV KSČ, karton 318, PKV 9. 9. 1968). 54

„Neobyčajná podráždenosť predstaviteľov okupačných orgánov voči slobodnej tlači, rozhlasu a televízii, [...] bola motivovaná aj úplnou neúčinnosťou propagačných nástrojov okupantov, či už to boli ich letáky, z


23

Jakub Končelík

represivního postupu proti médiím se proto interventi pokoušeli změnit strategii a komunikační toky podchytit. Již 26. srpna 1968 tlumočil

„referát povereníka kultúry a informácií plénu [SNR] aj ponuku sovietskeho velenia ‚za istých podmienok‘ uvoľniť rozhlas a televíziu. Išlo tu vlastne o pokus výmenou za uvoľnenie získať vplyv a kontrolu nad vysielaním i o ‚tendenciu rozbiť jednotu vysielacích prostriedkov v Čechách a na Slovensku‘. Po dohode s predstaviteľmi ČNR [povereník pre kultúru a informácie] Štefan Brenčič predstaviteľom sovietskeho velenia oznámil, že rokovať možno iba za podmienky, že uvoľnenie bude platiť pre celé územie štátu.“55 (Fabian 1992: 160).

K dohodě nedošlo. Pasivní resistence československé společnosti proti intervenci trvala zhruba deset dní a disciplinované a uvědomělé působení médií bylo jedním z jejích nejdůležitějších hybatelů i koordinátorů. Po návratu z Moskvy se československým představitelům podařilo zastavit neřízené a proti vůli interventů realizované vydávání periodik a po 3. 9. 1968 postupně začaly všechny tiskoviny vycházet opět ve standardním režimu, pod dohledem politické reprezentace a s podmíněným souhlasem velení intervenčních vojsk.

Archivy a prameny: Národní archiv (NA), fond KSČ ÚO 02/1. Státní oblastní archiv (SOA) Praha, fond Středočeský KV KSČ.

hľadiska čs. právneho poriadku ilegálne noviny [Zprávy], vydávané politickým oddelením velenia sovietskych okupačných jednotiek, vysielač Vltava, či pokusy o tlampačové vysielanie. Texty letákov, ich obsah i skomolený jazyk už na prvý pohľad prezrádzal ich zahraničných autorov“ (Fabian 1992: 160). 55

Fabian dále píše: „Plenárna schôdza SNR schválila návrhy Brenčiča adresovať sovietskemu veleniu požiadavky nezasahovať do činnosti legálnych slovenských médií a zrušiť nezákonné zásahy proti tlači, rozhlasu a televízii. Išlo predovšetkým o tieto zásady: obnoviť normálnu činnosť rozhlasu, televízie a [ČTK] na ich pôvodných pracoviskách, zabezpečiť slobodnú činnosť redakcií registrovanej tlače a postaviť ich pod ochranu čs. vojska a bezpečnosti, uvoľniť polygrafickú výrobu, neprekážať zabezpečovaniu zásobovania tlačiarní, nerušiť činnosť miestnych rozhlasov, uskutočniť rekonštrukciu narušeného televízneho vysielača Kamzík v Bratislave a na Dubníku v Košiciach. Tieto požiadavky vo forme nóty odovzdal povereník Brenčič ešte toho istého dňa [veliteli jižní skupiny sovětských vojsk] generálovi [Konstantinu] Provalovovi. Generál však viazal splnenie týchto požiadaviek na písomný, osobne podpísaný záväzok predsedu SNR [a šéfredaktora Pravdy] Ondreja Klokoča a prvého tajomníka ÚV KSS [Husáka], že ‚nedopustia nepriateľskú


24

Jakub Končelík

Prameny vydané tiskem, dobový tisk: Akční program Komunistické strany Československa přijatý na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. dubna 1968. Oddělení II. Rudé právo. 48(100) ze dne 10. dubna 1968: 12. Hoppe, Jiří. 2004. Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky. Edice Prameny k dějinám československé krize 1967–1970 . Díl 11. Praha – Brno: ÚSD AV ČR, Doplněk. 441 stran. Koudelka, František – Suk, Jiří: 1996. Ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát v období pražského jara 1968 (leden–srpen 1968). Edice Prameny k dějinám československé krize 1967–1970 . Díl 7. Praha – Brno: ÚSD AV ČR – Doplněk. 352 stran. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. 1979. Praha: SPN. 102 stran. Vondrová, Jitka – Navrátil, Jaromír. 1996. Mezinárodní souvislosti československé krize 1967–1970 (července–srpen 1968). Edice Prameny k dějinám československé krize 1967– 1970 . Díl 4/2. Praha – Brno: ÚSD AV ČR – Doplněk. 324 stran.

Paměti a řízené rozhovory s pamětníky: Blodigová, Alexandra. 2008. Rozhovor vedený autorem 31. 1. 2008 na FVS UK. Císař, Čestmír. 1998. Člověk a politik. Kniha vzpomínek a úvah. Praha: ETC Publishing, 668 stran. Dubček, Alexander. 1993. Naděje umírá poslední. Praha: Svoboda–Liberta, 295 stran. Havlíček, Dušan. 1998. Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 229 stran. Jakeš, Miloš. 1996. Dva roky generálním tajemníkem. Praha: Reguluj, 207 stran. Jungmann, Milan. 1999. Literárky – můj osud. Brno: Atlantis, 408 stran. Kusák, Alexej. 2008. Rozhovor vedený autorem 31. 3. 2008 v Klubu Lažanských.

propagandu proti socialistickému táboru, proti Sovietskemu zväzu, proti účastníkom Varšavskej zmluvy‘“ (Fabian 1992: 160).


25

Jakub Končelík

Neff, Ondřej. Vzpomínky O. Neffa na srpnové dny 1968. Dostupné z http://www.hyena.cz/dokumenty/okupace/okupace1.html. (5. 12. 2011). Maleček, Stanislav. 1993. Byli jsme při tom. Čeští novináři a publicisté vzpomínají na události let 1968–1969. Praha: Klub novinářů Pražského jara ´68, 127 stran. Mlynář, Zdeněk. 1990. Mráz přichází z Kremlu. Praha: Naše vojsko, 288 stran. Sígl, Miroslav. 1990. Na vlně 490 metrů. Praha: Naše vojsko, 122 stran.


26

Jakub Končelík

LITERATURA Benčík, Antonín. 2004. Kauza Karel Hoffmann versus historikové. Aneb co se dělo v srpnu 1968 na Ústřední správě spojů. Soudobé dějiny, 11(4): 120–141. Bischof, Günter. 2008. „No Action“. Johnsonova administrativa a invaze do Československa. Soudobé dějiny, 15(3–4): 465–484. Bláhová, Kateřina. 2002. „Mezi literaturou a politikou. Souvislosti českého literárního života 1958–1969“. Soudobé dějiny, 9(3–4): 495–520. Cysařová, Jarmila. 2010. Já prostě nemohu žít jinak: česká publicistka Otka Bednářová. Praha: Radioservis ve spolupráci s Českým rozhlasem. Dienstbier, Jiří – Lánský, Karel – Šilhán, Věněk – Šimon, Bohumil. 1989. Srpen 1968. Köln: Index. Doskočil, Zdeněk. 2006. Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno: Doplněk. Durman, Karel. 1998. Útěk od praporů. Praha: Karolinum. Fabian, Juraj. 1992. Analýza masových oznamovacích prostriedkov (1967–1970). In Slovenská spoločnosť v krízových rokoch 1967–1970 (zväzok II.). Bratislava: Komisia vlády SR pre analýzu historických udalostí z rokov 1967–1970 a Politologický kabinet SAV. Holečková, Marta Edith. 2007. Titulní rozhovor. Věněk Šilhán, protagonista Pražského jara 1968. [Rozhovor s Věnkem Šilhánem]. Týdeník Rozhlas. Číslo 35. http://www.radioservis-as.cz (14. 2. 2008) Hoppe, Jiří. 2009. Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K231 v období pražského jara. Praha: Prostor. Hvížďala, Karel. 2011. Mardata. Vzpoury v žurnalistice. Praha: Portál. Ješutová, Eva (a kol.). 2003. Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas. Končelík, Jakub – Trampota, Tomáš (a kol.). 2006. Rudé právo v kontextu reforem konce 60. let: Metodické poznámky ke kvantitativní analýze. Pražské sociálně


27

Jakub Končelík

vědní studie. Mediální řada, č. 008. Praha: FSV UK. Končelík, Jakub. 2009. Mediální politika a srpen 1968; zřízení Úřadu pro tisk a informace jako služba Moskevskému protokolu. Pp. 203–219 in Magál, S. – Mistrík, M. – Solík, M. (eds.), Masmediálna komunikácia a realita II. Trnava: Fakulta masmediálnej komunikácie UCM. Končelík, Jakub – Večeřa, Pavel – Orság, Petr. 2010. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál. Köpplová, Barbara – Wolák, Radim. 2008. Česká média a česká společnost v 60. letech. Jihlava: Radioservis. Kural, Václav (a kol). 1993. Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces. Praha: Parta. Kusín, Vladimír V. 1972. Political Grouping in the Czechoslovak reform movement. London and Basingstoke: Macmillan. Londáková, Elena (a kol.). 2008. Rok 1968. Novinári na Slovensku. Bratislava: HÚ SAV. Mencl, Vojtěch (a kol.). 1993. Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace. Praha: Parta. Odešel Vladimír Ruml. 2007. Packaging. Číslo 6, strana 47. Dostupné z [http://www.packaging-cz.cz]. (8. 12. 2011) Pražské jaro 1968: Literatura, Film, Média. 2009. Praha: Literární akademie. Pražské sociálně vědní studie. http://publication.fsv.cuni.cz/publications.php?g=2 (15. 11. 2011) Sedm pražských dnů: 21.–27. srpen 1968: Dokumentace. 1990. Praha: Academia. Otáhal, Milan – Nosková, Alena – Bolomský, Karel. 1993. Svědectví o duchovním útlaku (1969–1970). Dokumenty. Svazek 2. Edice HISTORIA NOVA. Havlíčkův Brod: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a MAXDORF. Pauer, Jan. 2004. Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy: pozadí, plánování, provedení. Praha: Argo. 35 Richter, Jaroslav (ed.). 1998. ČTK včera, dnes a zítra. Praha: ČTK. Röck, Claus. 2004. Invasion durch den Äther. Wie die DDR mit dem Geheimsender Radio Moldau (Radio Vltava) den „Prager Frühling“ bekämpfte. Pp. 267–280 in Arnold, K. – Classen, Ch. (eds.), Zwischen Pop und Propaganda. Radio in der DDR. Christoph Links Verlag: Berlin.


28

Jakub Končelík

Štoll, Martin. 2009. Hodokvas autenticity v Českém dokumentárním filmu 1967– 1969. Pp. 256–257 in Pražské jaro 1968: Literatura, Film, Média. Praha: Literární akademie. Tůma, Oldřich. 2008. Nejhorší možná varianta. Srpen 1968. Soudobé dějiny, 15(2): 318–340.


29

Jakub Končelík

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018

019 020

Média a moc (Tomáš Trampota, Jan Křeček, Vlastimil Nečas) Zahraniční kapitál v českých vydavatelstvích časopisů (Josef Benda) Žurnalistika v informační společnosti: internetizace a digitalizace žurnalistiky (Milan Šmíd) Obraz politické situace Polska v českém tisku na přelomu 60. a 70. let (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře II: příběh opravdového člověka (Irena Reifová) Obraz veřejnosti v tisku na příkladu vládní krize. Analýza MF Dnes a Blesku (Eliška Jungová) Rudé právo v kontextu reforem konce 60. let: metodické poznámky ke kvantitativní analýze (Jakub Končelík, Tomáš Trampota) Počítačové hry a jejich místo v mediálních studiích (Jaroslav Švelch) Rudé nebezpečí před volbami 2006: hrozba, nebo strašák? (Lenka Vochocová, Jan Křeček) Constitutional Debate in the Czech Republic (Vlastimil Nečas) Ikonické vytváření koalic (Otakar Šoltys) Mediální reprezentace českých handicapovaných sportovců (Alice Tejkalová) Lidová demokracie 1986-1992: transformace deníku politické strany v období zásadních politických změn (Martina Řehořová) Dewesternizace mediálních studií: úvod do problematiky (Igor Pruša) Guerillové strategie v politické reklamě volební kampaně 2006 (Zdeněk Lokaj, Otakar Šoltys) Nastolování agendy u editovaných a participačních internetových médií ve veřejné sféře (David Klimeš) Zobrazení Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda v československé kinematografii a televizních seriálech v období normalizace (Petr Bednařík, Šimon Dominik) Nová média a nová rizika: dvojí individualizace odpovědnosti (Irena Carpentier Reifová, Sylvie Fišerová, Jan Staněk) Úloha novinářské organizace v únorových událostech roku 1948 (Jan Cebe)


30

Jakub Končelík

MÉDIA ZA INTERVENCE: NOVINÁŘI A ČESKOSLOVENSKÝ SRPEN 1968 Jakub Končelík Edice PSSS Mediální řada MED - 021 Redakční rada Irena Reifová Jan Cebe Milan Šmíd Tomáš Trampota Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]


31

Jakub Končelík


32

Jakub Končelík

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents