Politika potravinové bezpečnosti v podmínkách rozvojového světa Diplomová práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav regionální a podnikové ekonomiky

Politika potravinové bezpečnosti v podmínkách rozvojového světa Diplomová práce

Vedoucí práce: prof. Ing. Věra Bečvářová, CSc.

Vypracovala: Denisa Trefilová Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Politika potravinové bezpečnosti v podmínkách rozvojového světa vypracoval (a) samostatně a použil (a) jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….

Poděkování Děkuji Prof. Ing. Věře Bečvářové, CSc. za metodické vedení, odborné rady a cenné připomínky, které mi poskytla během vypracování této diplomové práce.

Abstrakt Předkládaná diplomová práce se věnuje mimořádně aktuálními tématům, jako jsou hlad, podvýživa ve světě. Palčivá témata, která se stávají čím dál tím více aktuálnějšími, si svět začal nejvíce uvědomovat po roce 1960, kdy došlo k populační explozi, která doposud neskončila. I přes snahu co nejefektivnější pomoci a zmenšení rozdílů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, se situaci nedaří zlepšit převážně v subsaharské Africe, která patří k neproblematičtějším regionům. Předmětem mezinárodních setkání se stává potravinová bezpečnost a její zajištění. Nerovnoměrná distribuce jídla, zvyšující se ceny za zemědělské komodity, klimatické změny a další vyvolávají v řadě rozvojových zemí nepokoje. Nejen FAO ale i další mezinárodní organizace a vyspělé státy si začínají uvědomovat důležitost zemědělství a konečně je zemědělství vnímáno jako motor pro nastartování hospodářského růstu v rozvojových zemích světa.

This diploma thesis deals with extremely topical issues such as hunger and malnutrition in the world. The world began to realize the burning issues that are becoming more and more recent, the most since 1960, when a population explosion occured which is not over yet. Despite the efforts of the most effective help and reducing the disparities between developed and developing countries, the situation fails to improve mainly in sub-Saharan Africa, which is one of the most problematic regions. The subject of international meetings has becomes food security and its fulfillment. Uneven distribution of food, rising prices of agricultural commodities, climate changes and further triggers riots in many developing countries. Not only FAO, but also other international organizations and developed countries are beginning to realize the importance of agriculture and agriculture is finally seen as an engine to boost economic growth in developing countries.

Klíčová slova: Potravinová bezpečnost, potravinová suverenita, hlad, podvýživa, chudoba, zemědělství Keywords: Food security, food sovereignty, hunger, malnutrition, poverty, agriculture

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................... 7 1 CÍL A METODIKA ................................................................................................................... 9 2 GLOBALIZACE ...................................................................................................................... 10 3 DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ VE SVĚTĚ ................................................................................ 13 4 PROBLEMATIKA HLADU A CHUDOBA ........................................................................... 16 4.1

Přístup k potravinám ................................................................................................... 20

4.2

Vývoj a výživová doporučení ..................................................................................... 24

5 VÝZNAM ZEMĚDĚLSTVÍ V SOUČASNÉ DOBĚ .............................................................. 34 5.1

Zaměření zemědělské politiky .................................................................................... 35

6 VLIV LIBERALIZACE OBCHODU NA ZEMĚDĚLSTVÍ V ROZVOJOVÝCH ZEMÍCH 37 6.1

Zábory půdy ................................................................................................................ 37

6.2

Biopaliva ..................................................................................................................... 41

6.3

Boj s chudobou............................................................................................................ 44

7 HISTORIE A VÝVOJ POTRAVINOVÉ BEZPEČNOSTI..................................................... 46 7.1

Světový výživový problém ......................................................................................... 48

7.2

Rozvojové cíle tisíciletí ............................................................................................... 52

7.3

Koncept potravinové bezpečnosti ............................................................................... 54

7.4

Faktory ovlivňující zajišťování potravinové bezpečnosti v Africe ............................. 57

ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 64 Literatura ..................................................................................................................................... 70 Internetové zdroje ................................................................................................................... 75 Seznam tabulek ....................................................................................................................... 77 Seznam grafů a obrázků .......................................................................................................... 77 Seznam zkratek ....................................................................................................................... 79

ÚVOD

Pojmy jako rozvojové země, rozvojová pomoc, chudoba, udržitelný rozvoj se stále častěji dostávají do veřejných sdělovacích prostředků a odtud dále pronikají do běžné slovní zásoby české, světové, odborné ale i laické veřejnosti. Témata jako boj s chudobou, negramotnost, podpora zemědělství, potravinová bezpečnost získávají čím dál tím více na významu a to zvláště od počátku nového tisíciletí, kdy byly vyhlášeny Rozvojové cíle tisíciletí. Především boj s chudobou je dnes nejvíce diskutovaným tématem na mezinárodních půdách světových organizací, protože likvidace hladu je jedením z Rozvojových cílů tisíciletí OSN. Hlad je ale stále důležitá výzva na celém světě. Za posledních patnáct let byl konečně zaznamenán pokles hladovějících, ale i přesto, FAO vyzývá vlády k zajištění bezpečnější budoucnosti, protože nestabilita cen potravin vyvolává nepokoje v rozvojových zemích, také nárůst hnojiv, energií přináší jen maření úsilí v boji proti světovému hladu. Na světě není nedostatek potravin, těch je na světě prozatím dost. Problém je, že ne každý na něj dosáhne. Lidé k nim nemají přístup nebo si je nemohou dovolit. Aby se tito lidé mohli vymanit z bludného kruhu chudoby, je nutné zlepšit přístup k potravinám a současně podpořit produkční možnosti malých výrobců. Stávající systém potravinové pomoci není úplně dobře zvolený, příkladem může být nárazový nákup potravin WTF v Etiopii na tamním trhu, nákup potravin měl pomoci rozvíjet místní zemědělství, ale naopak ceny vyskočily tak rychle, že to vyzvolalo paniku a nepokoje. Experti z FAO proto apelují na světové organizace, že je nutné dbát na správné načasování takových nákupů (Stuchlík, 2007). Potravinová pomoc prošla velkou reformou a stále se vyvíjí. Odborníci se shodli, že namísto tohoto systému, je potřeba podporovat produkci drobných farmářů. Předmětem debat se stávají koncepty na podporu potravinové bezpečnosti, jako jsou ochrana trhů rozvojových zemí, potravinové rezervy a řízení dodávek či agroekologie jako ekologická alternativa v oblasti zemědělství. Na významu roste role zemědělství a nejen světové organizace, ale i vlády si uvědomily jeho důležitost, a proto organizace FAO povzbuzuje vlády, aby přispívaly více na zvýšení investic do zemědělství, dále aby rozšiřovaly sociální záchranné sítě a podpůrné programy a posilovaly aktivity venkovské a městské chudiny. Význam zemědělství si uvědomoval už první generální 7

ředitel FAO, Lord Boyd Orr, který rezignoval se slovy cit. „potraviny jsou víc, než pouhá komodita a svět potřebuje potravinovou politiku založenou na potřebách lidí“ (McKeon, 2009). Potraviny jsou nejzákladnější lidskou potřebou. Fungující potravinový systém představuje neodmyslitelnou součást stabilního hospodářství a společnosti schopné vlastní reprodukce. Zajištění potravin, kde jejich nejvíc potřeba se stává v dnešním globalizovaném světě těžším úkolem. Zajištění potravinové bezpečnosti se stává čím dál tím větším problémem a představuje čím dál tím složitější otázku. Nerovnoměrné rozdělení potravin není technického rázu, ale především se jedná o politický problém. Boj s hladem musí začít tím, že se bude podporovat zemědělství a zejména budou podporováni drobní producenti.

8

1 CÍL A METODIKA Cílem diplomové práce je charakterizovat základní přístupy k pojetí koncepce potravinové bezpečnosti v zemích třetího světa v kontextu dynamiky vývoje světového agrobyznysu. Zhodnotit vliv prostředí na změny dané koncepce a jejich reflexi v agrární politice vybraných rozvojových zemí. Vzhledem k charakteru práce a po celkové dohodě s vedoucím práce je diplomová práce strukturována do těchto oddílů: 1. Globalizace 2. Demografický vývoj ve světě 3. Problematika hladu a chudoba 4. Vliv liberalizace obchodu na zemědělství v rozvojových zemích 5. Historie a vývoj potravinové bezpečnosti Jednotlivé kapitoly obsahují poznatky z dostupné literatury, faktografické údaje získané, jak ze statistických údajů světové organizace FAO a Světové banky, tak informace získané ze stáže v Nikaraguy. Zvláštní pozornost je věnována demografickému vývoji, kde je stručná analýza dosavadního vývoje světové populace. Část práce se věnuje vymezení pojmu potravinová bezpečnost a jeho multidimenziálnímu pojetí v přístupech rozhodujících světových organizací. Další část vychází z obecného vymezení agrobyznysu a důsledků jeho rozvoje v glokálním rozměru. V práci je sledován vývoj chronické podvýživy ve světě, dále požadavky na výživu a faktory ovlivňující podvýživu. Pro práci byly využity statistické ročenky, analýzy, komparace. Musely být zohledněny údaje týkající se světové podvýživy, které jsou FAO publikovány s poměrně velkým časovým zpožděním. Je zde použita metoda komparace měření hladu, jeho srovnání a hledání jeho příčin. Práce obsahuje celkem šest tabulek, jedenáct grafů a jedenáct obrázků. Byla stanovena následující hypotéza, že výživový problém je řešitelný. Jeho řešení je popsáno v závěru, kde je prezentováno i celkové zobecnění.

9

2 GLOBALIZACE V dnešním globalizovaném světě se člověk může pohybovat po celé planetě, jak pro zábavu, tak za obchodem. Dostat se na druhou stranu zeměkoule není žádný problém, jedná se o záležitost necelého dne. Mění se vnímání času a prostoru. Co ale globalizace vlastně je. Globalizace se dá definovat jako „celosvětový společenský proces, vedoucí k stále vyšší vzájemné propojenosti a závislosti všech oblastí světa“ (Jandourek, 2001). Zjednodušeně

lze

globalizaci

popsat

jako nudnou

televizi,

mnohotvárnou World music, zahraniční turisty, cestovatele, svobodný internet (Ehl, 2001). Dalším znakem globalizace je „časoprostorová komprese“. Dochází k tomu, že vzdálenosti, hranice, prostor a čas přestávají mít význam (Bauman, 1998). Přelévání kapitálu znesnadnilo kontrolu národního hospodářství a spolupodílí se na odumírání národních států. Národní státy dávaly jistotu systému a řádu. „Pro národní státy byla typická vojenská, ekonomická a kulturní svrchovanost, naopak pro globalizaci je charakteristická „neurčitost a neuspořádanost světové situace spojená s absencí řídícího centra“ (Bauman, 1998). Globalizace se rozvinula v konzumní společnosti. Je záležitostí posledních třiceti let ajejí zárodky jsou od šíření průmyslové revoluce, urbanizace a demografické revoluce v 19. a 20. století. Od konce II. světové války a hlavně v 80. letech se začínají propojovat firmy jednotlivých zemí a vznikají tak nadnárodní společnosti, stávající se vůdci tohoto procesu. V podstatě dochází k internacionalizaci nejen obchodu, ale také samotné výroby. Cílem firem je maximalizace trhu a snaha o co největší pozici na světovém trhu. Vzájemná rivalita vede podniky k neustálé expanzi a o prosazení se v zahraničí. Významným faktorem, tvořící živnou půdu globalizaci, je mezinárodní finanční systém, obchodující s měnami, akciemi a dalšími finančními produkty. Finanční trhy sezačínají globalizovat během 70. let, vytvořením tzv. eurodolarového trhu.

Ropné krize měly dopad na celý svět,

následkem toho započal ohromný nárůst ceny ropy, v důsledku toho firmy začaly s radikálním snižováním nákladů, a začaly s novým strategickým rozvojem. Koncem 80. let se odděluje reálná ekonomika výroby a obchodu od symbolické ekonomiky finančních transakcí (Bauman, 1998). Začal se i postupně uvolňovat světový zahraniční obchod se zbožím. Nejvýznamnější dohodou byla tzv. Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), po nichž v roce 1995 nastupuje Světová obchodní organizace (WTO). 10

Pojem globalizace se používá v daleko širším ekonomickém smyslu, jako další výraz pro kapitalismus či tržní ekonomiku. Globalizace nevytváří jen nové příležitosti, ale i rizika. Je důležitá při vytváření mezinárodních, státních, regionálních politik za účelem dosažení vyššího ekonomického růstu, snaží se o zmírnění rizik pro chudé. V 21. století opět nabyla na síle. Byla urychlena rozvojem technologií snižujícími náklady na mezinárodní dopravu a komunikaci. Technologický rozvoj, snížení cen telekomunikačních služeb, zpracování, skladování a přenosu informací velmi zjednodušil vyhledávání obchodních příležitostí po celém světě. Umožnil a usnadnil koordinaci operací mezi vzdálenými místy, nebo on-line obchodování s komoditami, jež byly dříve mezinárodně neobchodovatelné (Ehl, 2001). S příchodem nového tisíciletí se členské státy zavázaly k plnění rozvojových cílů tisíciletí tím i o snížení dopadů globalizace na chudé země. Míra chudoby klesá, nicméně v letech 2007 – 2008 globální pokrok ve snižování hladu zpomalil a ustálil se. V dnešním světě nebývalých technických a ekonomických možností, je zcela nepřijatelné, aby více než 100 miliónů dětí mladších pěti let trpěly podváhou. Ročně na podvýživu umře více než 2,5 miliónů dětí (FAO, 2012). Chudoba se stala jedním z největších problémů 21. století. Jediným důvodem zhoršující se situace v některých částech světa není, velký podíl na prohlubující chudobě má také technologický vývoj upřednostňující určité dovednosti kupříkladu internet, politickou stabilitu. Míra účasti jednotlivých zemí na globalizaci se liší. Další příčinou jejich chudnutí je fakt, že jsou z procesu globalizace vylučovány. Malý (0,4%) podíl chudých států na světovém obchodu v roce 1997 se snížil o polovinu v porovnání s osmdesátými léty. Zanedbatelný stále zůstává jejich ekonomický přístup (Ehl, 2001). Těmto zemím je naopak zapotřebí pomoci a ne je nechávat v ekonomické izolaci, jinak se budou stále potýkat s chudobou. Ekonomická globalizace není nový fenomén, vyskytuje se v nejranějším období. V moderní době se nejvíce prosazuje koncem 19. století, a to hlavně mezi státy, považované za vyspělé a bohaté. Pro hodně z těchto států byly poměry v obchodu a toku kapitálového trhu vůči HDP obdobné či vyšší, než je tomu v dnešní době. Ke změně tohoto raného vrcholu globalizace došlo během první poloviny 20. století, kdy rostl protekcionismus, a svět byl zasažen dvěma světovýma války, revolucemi, vznikajícími různými autoritativními ideologiemi a masivní ekonomickou a politickou nestabilitou. V ekonomickém slova smyslu lze globalizaci vymezit jako národohospodářské označení pro: 11

•

celosvětové propojování trhů zboží, služeb a finančních trhů, které je možné v důsledku politické liberalizace a prostřednictvím nových technologií (např. internetu)

•

proces vzájemného posilování na sobě závislých trhů

•

strategii propojování nadnárodních podniků s cílem dosažení konkurenční výhody

•

zrušení segmentace trhu ve světovém měřítku (Kislingerová, 2008)

Dá se říci, že globalizace prohloubila nerovnost mezi různými zeměmi. V Argentině, Chile, Kolumbii, Kostarice a Uruguaji docházelo během posledních třech desetiletí k liberalizaci, což mělo za následek prohloubení nerovnosti v příjmech. Naopak v Číně měla pozitivní dopad, sice zde došlo k nerovnosti, avšak díky rychlému růstu, se podařilo v ohromném měřítku snížit chudobu. Závěrem lze dodat, že se jedná o jakýsi paradox. Zatímco velmi malému množství je velice prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává, či marginalizuje (Lin a Man, 2009). Hlavním pilířem současného vývoje globalizace je volný obchod, který spojuje, zároveň rozděluje. Svět se stal jediným sociálním systémem, ve kterém jsme všichni závislí na všech a jsme propojeni nejrůznějšími vazbami. Jedná se o sociálním politické a ekonomické vazby, překračující hranice jednotlivých zemí ovlivňující osud ostatních obyvatel. Téměř žádná společnost na zemi už nežije oddělena od ostatních a i v nejbohatších zemích, jsou závislí na zboží vyráběné v zahraničí (Bauman, 1999). Její důsledky se projevují v oblasti ekologické, jako jsou klimatické změny způsobené oteplováním, mimo jiné neefektivním využíváním přírodních zdrojů a vypouštění chemických látek do ovzduší. Očekává se zvýšení hladin moří, rozšíření pouští a zvyšující se typ migrace „ekologický uprchlík“ (Ehl, 2001). Se zvyšujícím se počtem obyvatel hrozí, že bude nedostatek jídla, ale na druhou stranu umožnila občanské společnosti vznik alternativ a vytváření tlaku na vlády, aby změnily své politiky a začaly více vnímat dění v rozvojových částech světa a jak je ovlivňují.

12

3 DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ VE SVĚTĚ Největší populační exploze se projevila ve 20. století v rozvojových zemích, na druhé straně ve vyspělých státech došlo v tomto období k poklesu porodnosti. V důsledku populačního růstu vzrostl počet obyvatel planety v roce 2011 až na 7 mld. Podle zpráv OSN v 19. století na zeměkouli žila pouze jedna miliarda obyvatel. Ve dvacátých letech 20. století to bylo o jednu miliardu více. Boom populace, který má exponenciální vývoj, začal v roce 1960, populace dosahovala tří miliard, následně každých 10 let přibyla další miliarda lidí. Přes snížení tempa růstu v průměru dvou procent na 1,1 procenta ročně, jedná se stále o populační explozi, jeden ze základních problémů světa. Přibližně každou minutu zemře 100 lidí a narodí se dvakrát tolik dětí.(Hodný, 2010). Podle prognózy OSN by se v roce 2050 měla populace ustálit na počtu 9 mld. lidí, přičemž naprostá většina přírůstku připadne na rozvojové země. Na mezinárodním poli se do popředí dostávají otázky, zdali stávající zdroje potravin budou schopné uživit takové množství obyvatel. Následkem globálního propojení, chudé země, aspirují na vysokou životní úroveň vyspělých zemí (Jebili Začalová, 2012) a naopak místo zvyšující se životní úrovně se potýkají s ještě větším chudnutím. Již dnes žije necelá jedna miliarda obyvatel v extrémní chudobě. Jak chudoba, tak porodnost není ve všech regionech třetího světa stejná. Ve většině států Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie lidnatost klesá. Byl zde zaznamenán úbytek porodnosti a významně klesá úmrtnost. Přirozený přírůstek je zde mírně nad celosvětovým průměrem. Na snížení porodnosti v Asii se podílela především Čína se svou velmi striktní politikou jednoho dítěte. Na základě tvrdé regulace porodnosti je dnes úhrnná plodnost v Číně 1,7 dítěte na ženu, což je srovnatelné se situací v řadě evropských států. Ostatní rozvojové země se nacházejí ve fázi přirozených přírůstku ve výší až tří procent. Nejvíce dětí se narodí v subsaharské Africe, kde ženy v průměru porodí 5 až 6 dětí (Demografie, 2012). Pokles porodnosti v některých regionech je zřejmý a je možné ho pozorovat od 70. let 20. století. Pouze Subsaharská Afrika, některé země jižní Asie a oblasti Středního východu mají velmi vysokou natalitu. Rychlé populační tempo zůstává jedním z nejvážnějších problémů rozvojového světa (Jebili Začalová, 2012). Z následující tabulky je patrné, že vývoj hrubé míry porodnosti od roku 1950 do roku 2010 klesá. I když je z tabulky patrné, že se tempo růstu počtu obyvatelstva v celosvětovém měřítku 13

i v jednotlivých regionech neustále zmenšuje, absolutní přírůstky se globálně zvyšují. Tabulka je doplněna o prognózu vývoje počtu obyvatel do roku 2050. Údaje jsou zaznamenány v pětiletých intervalech. Vyplývá z ní, že podle odhad OSN se rozvojovým zemím jako celku v monitorovaném období nepodaří snížit porodnost na úroveň dnešních vyspělých zemí, nicméně by se k nim měly velmi přiblížit. Údaje jsou v promile. Tabulka č. 1: Hrubá míra v porodnosti v období 1950-2010 a výhled do roku 2050 (v ‰) Roky 1950-1955 1955-1960 1960-1965 1965-1970 1970-1975 1975-1980 1980-1985 1985-1990 1990-1995 1995-2000 2000-2005 2005-2010 2010-2015 2015-2020 2020-2025 2025-2030 2030-2035 2035-2040 2040-2045 2045-2050

Svět 37,4 35,5 35,1 33,4 30,8 28,3 27,6 27,0 24,7 22,6 21,1 20,3 19,5 18,4 17,2 16,1 15,3 14,7 14,2 13,6

Rozvinuté státy 22,4 21,3 19,6 17,1 16,2 14,9 14,5 13,9 12,4 11,2 11,1 11,1 10,8 10,4 10,0 9,8 9,9 9,9 10,0 10,0

Rozvojové státy 44,3 41,7 41,6 39,8 36,0 32,7 31,7 30,7 28,0 25,4 23,5 22,4 21,3 20,0 18,8 17,3 16,2 16,2 14,9 14,2

Zdroj: OSN, 2010

Následující tabulka znázorňuje data za státy, které mají nejnižší porodnost a státy, které se naopak potýkají s nejvyšší natalitou. Jedná se především o státy v Africe. Z výše uvedené tabulky je patrný klesající trend celosvětové úhrnné plodnosti. Ve vyspělých zemích je úhrnná plodnost okolo 1,7 v nejméně vyspělých jde o 4,5 dítěte na jednu ženu, ale pořád jsou země, kde je natalita přesahuje přes 7 dětí na ženu. 14

V Nigeru přetrvává nejvyšší úhrnná plodnost, kdy jedna žena porodí v průměru 7,19 dětí, dále pak v Afghánistánu, kde na ženu připadne 6,62 dětí. Kritickou oblastí je Afrika. Nejmenší úhrnná plodnost je v Bosně a Hercegovině, Singapuru. Tabulka č. 2: Státy s nejnižší a nejvyšší úhrnnou plodností, průměr let 2005-2010

Poř. Stát Bosna a 1 Herc. 2 Singapur

Nejnižší úhrnná čistá míra plodnost reprodukce Stát 1,18 1,25

3 Slovensko Korejská 4 republika 5 Polsko 6 Japonsko 7 Rumunsko 8 Malta

1,27

0,56 Niger 0,60 Afghánistán Východní 0,61 Timor

1,29 1,32 1,32 1,33 1,33

0,61 0,63 0,64 0,63 0,64

9 Maďarsko

1,34

Mali Somálsko Uganda Zambie Čad Dem. Rep. 0,64 Kongo

Zdroj: United Nations – Population Division, 2013

15

Nejvyšší úhrnná čistá míra plodnost reprodukce 7,19 6,62

2,70 2,23

6,53

2,71

6,46 6,40 6,38 6,20 6,20

2,33 2,20 2,44 2,17 2,19

6,07

2,12

4 PROBLEMATIKA HLADU A CHUDOBA Mnohem závažnější skutečností současné doby je nerovnoměrná produkce a distribuce potravin. V bohatých zemích lidé trpí obezitou, v rozvojových zemích podvýživou. V dnešní době trpí hladem 898 milionů lidí. Nejvíce ohroženou skupinou jsou ženy a děti. Nejvíce zasažené regiony jsou souhrnně nazývané jako pás hladu a podvýživy. Jedná se skoro o celou subsaharskou Afriku, části střední, jižní a jihovýchodní Asie a severní části Latinské Ameriky (Hodný, 2010) Od nepaměti je používáno dělení na chudé a bohaté. V prvé řadě chudoba neznamená pouze hlad, ale má mnohem více podob. Mezi hlavní problémy patří negramotnost. Nejen, že by negramotnost pomohla snížit porodnost a stabilizovat počet obyvatel, ale pomohla by především ke stabilitě vlád. Chudoby a negramotnosti značně využívají nadnárodní společnosti, protože vlády v rozvojových zemích jsou slabé či zkorumpované, takže bohatým společnostem nedokážou pořádně čelit. Zvlášť negramotnost je toho hlavní příčinou. Půjčky od Světové banky, které jim měly pomoci z chudoby, je naopak dostaly do ještě větší chudoby (Prášková, 2011). Je mylné se domnívat, že ekonomická krize nejvíce zasáhla chudé země, protože současná hospodářská krize nemá na počet hladovějících skoro žádný vliv, zejména zasáhla bohatou Ameriku a Evropu. Naopak některé chudé státy pokračují v rychlém růstu. Zatím je na zemi vyprodukován dostatek jídla, ale problémem je jeho nedostupnost a příliš vysoké ceny za potraviny. V roce 2007 ceny mnoha plodin jako kukuřice, pšenice, rýže dosáhly nejvyšší úrovně za posledních 30 let (Prášková, 2011a). Vzestup cen v posledních letech se velkou měrou podílí na růstu počtu chronicky podvyživených. Celý svět poznal a i nadále vnímá trend vysokých cen potravin, v některých částech světa kvůli rostoucím cenám a obavy z nedostatku potravin vypukly nepokoje. Kritická situace je v Africe, která je ze všech regionů nejvíce zasažená. Podle průzkumů FAO došlo až ke zdvojnásobení cen potravin (FAO, 2013). Nejvíce podražily obiloviny, tuky, oleje a v neposlední řadě mléčné produkty. Podle FAO v letech 2002-2007 se reálné ceny rýže na světovém trhu se zvýšily o 50 %, reálné ceny pšenice o 49 % a reálné ceny kukuřice o 43 % (Kuna, 2010). Na začátku roku 2008 došlo k dalšímu zdražování potravin, na druhou stranu se přerušil dlouhodobý trend snižovat reálné ceny potravin. Volatilita cen potravin je často označována za hlavní překážku růstu produkce drobných pěstitelů, potravinové 16

bezpečnosti a posílení obchodní činnosti v oblasti zemědělství (Owuor, 2012). Rychlý nárůst cen je způsoben nejen rostoucí poptávkou po potravinách. Čína a Indie přešla na evropskou stravu a tím se zvýšila poptávka po obilí, mléčných výrobcích, olejninách atd. Dalším důvodem zdražováním, bylo zdražení vstupů do zemědělství, jako jsou hnojiva, provoz zemědělských strojů, dopravní náklady. Respektive se zvýšila cena zemního plynu a ropy, které jsou potřebné pro výrobu hnojiv či provoz zemědělských strojů (Kuna, 2010). Výkyvy a nepředvídatelnost počasí také ovlivňují ceny. Za rostoucími cenami potravin stojí politika biopaliv, jelikož se na jejich výrobu využívají základní plodiny. Také svou roli sehrály spekulace s potravinovými komoditami. Padající cena dolaru, protekcionistická opatření jako zákaz exportu anebo vysoké exportní tarify ve velkých producentských zemích a rychle rostoucí populace mají velký vliv na růst světových cen komodit (Glopolis, 2012 a). Světová banka navíc předpokládá nejméně dalších pět let cenové nestability. Role, kterou v cenové volatilitě sehrály finanční spekulace s potravinovými komoditami, tak ukázala, že stávající regulační mechanismy jsou neuspokojivé, pokud vůbec existují. Důsledky kolísání cen budou i nadále zdrojem sociálních nepokojů na celém světě, což ostatně ukázaly hladové bouře, které v září 2010 propukly například v Mosambiku (McKeon, 2011). Růst cen potravin zasáhl veškeré základní skupiny zemědělských produktů, dále FAO varuje, že existuje nebezpečí vzniku nové potravinové krize, pokud země budou omezovat export (ČTK, 2012). Graf jedna poskytuje detailní přehled o vývoji cen vybraného segmentu agrárních komodit. V roce 2000 ceny potravin prudce vzrostly následkem sucha v Rusku a nečekaně špatné sklizně kukuřice v Severní Americe. Z důvodu nestability cen komodit čínská vláda zvažuje regulaci cen potravin a energie (The Economist, 2010). Ve sledovaném období nejdynamičtěji rostla cena cukru. Ceny masa v monitorovaném období vzrostly cirka o 47 bodů a ceny obilovin asi o 121 bodů, dále pak olejniny o 140 bodů a cukr vrostl až o 255 bodů. Světová cena cukr dále dynamicky roste. Nepotvrdil se tedy předpoklad OECD a FAO, kdy tyto organizace očekávaly snížení cen po šokovém růstu cen agrárních komodit (2006-2008). Publikované predikce organizací FAO a OECD vycházely z předpokladu, že vysoké ceny byly způsobeny spekulativní poptávkou a vlivem asymetrických informací, avšak tento očekávaný vývoj se nepotvrdil a naopak ceny komodit ještě více stouply, což lze vidět na grafu dva, který znázorňuje srovnání indexu cen potravin s minulými lety.

17

360,0 310,0 260,0 index cen masa

210,0

index cen obilovin index cen olejnin

160,0

index cen cukru

110,0 60,0

Graf 1: Index cen potravinových komodit Zdroj: FAO Food Price Index, 2013(a) 240,0

2011

220,0 2013 200,0

2012 2007

180,0 2010 160,0

2008 2009

140,0 2006 120,0 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Graf 2:Index cen potravin podle FAO pro období 2006-2013 – srovnání s minulými lety Zdroj:FAO Food Price Index, 2013(a)

Od roku 2000 došlo k výraznému navýšení jak nominálních, tak obzvláště reálných cen potravin ve světě, což ukazuje následující graf. Analyzované období začíná rokem 1990 a končí 2013. Do roku 2012 jsou zprůměrované hodnoty cenového 18

indexu reálných cen a nominálních cen za celý rok. Zprůměrované data za rok 2013 jsou pouze od ledna do března. Kalkulace reálných cen byla provedena na základě deflátoru světového HDP dle Světové banky. 160,00 real 140,00

120,00 nominal 100,00

2013

2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

80,00

Graf 3: Index cen potravin v letech 1990-2013. Nominální a reálné ceny Zdroj: FAO a World Bank, 2013 V minulosti byl agrární trh ve znamení převahy poptávajícího nad prodávajícím, což logicky vyústilo v pokles reálné a často i nominální ceny komodity. V dnešní době se situace mění, a to ve prospěch kupujícího. Na základě zvyšujícím se příjmům ve světě, jež je doprovázen růstem populace, se trvale navyšuje poptávka po agrárních produktech. Zvlášť rostoucí kupní síla společně s rostoucím počtem spotřebitelů vytvářejí tlak na růst ceny (Smutka a kol., 2012). Ve většině Afrických zemí je volatilita potravin vyšší než cenová variabilita ostatního zboží. Děje se tak díky relativně nepružné poptávce po potravinách, zatímco nabídka je poměrně proměnlivá. Sice 18 % pěstitelů je schopno se uživit a část své produkce i prodat, ale většina zemědělců se není schopno se uživit, takže musí potraviny nakupovat. Africký trh je charakteristický svou nefunkčností institucí. Když dojde ke zvyšování cen základních potravin, producenti, obchodníci a vláda začnou jednat v panice a reagují agresivním vytvářením zásob, zaváděním kontrolních mechanismů a obchodních omezení. To vše má velký vliv na chod trhu, který pak 19

způsobuje potravinovou nestabilitu a kolísaní cen (Owuor, 2012). Kolísání cen ovlivňují tři faktory: 1. Nestálost přírodních podmínek – dopady sucha, vysoké náklady na hnojiva 2. Různorodost dovozu – země v Africe jsou závislé na dovozu potravin. Tento faktor vzniká v důsledku obchodu a světových cen. 3. Domácí variabilita – jak kupující, tak i prodávající očekávají zdražení nebo snížení cen, toto spekulativní chování má velký dopad na volatilitu cen a většinou přináší zvýšení cen. (Owuor, 2012). Řada afrických států si začala uvědomovat důležitost zemědělství a začala na něho přispívat větší částky z rozpočtu.

4.1 Přístup k potravinám Problematiku hladu nelze jen tak přehlížet, jedná o celosvětový problém. A zvláště potravinový problém je velmi komplikovaný. Na základě tohoto bylo právo na přiměřenou potravu zakotveno přímo v mezinárodním právu a za účelem určení míry hladovění byl zaveden koncept potravinové bezpečnosti. Jeden z mnoha přístupů, jak vymýtit hlad je přístup opírající se o právo na potraviny. „Právo na přiměřenou potravu je naplněno, pokud každý muž, žena a dítě, jednotlivě nebo v rámci společenství s ostatními, má stály fyzický a ekonomicky přístup k přiměřené potravě nebo prostředkům k jejímu obstarání“1. Podstatou tohoto práva je dostupnost potravin pro všechny. V roce 1996 byla přijata definice potravinové bezpečnosti: „Potravinová bezpečnost je zaručena tehdy, pokud za všech okolností mají všichni lidé ekonomický, sociální a fyzický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb jejich výživy a stravovacích preferencí tak, aby mohli vést aktivní a zdravý život.“ Jednoduše lze říci, že tato definice je postavena na čtyřech dimenzích potravinové bezpečnosti a to: dostupnost potravy, přístup k potravě, využití potravin a stabilní přístup

2

(Prášková, 2011b). Světová organizace pro výživu

a zemědělství (FAO) definuje hlad jako „situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, které jsou potřeba 1

General Comment 12 ConcerningTheright to adequate food E/C12/1999/5 FAO PolicyBrief on Food Secirity, 2006. Materiál dostupný na základě podkladů Výzkumné služby Ministerstva zemědělství USA 2

20

k normálnímu růstu a aktivnímu zdravému životu3“ Minimální příjem, aby člověk přežil je 1 800 kcal denně, ale to by nemohl nic jiného dělat, než jen ležet. Aby mohl člověk normálně žít a účastnit se veřejného života je potřeba, aby jeho minimální příjem byl 2 100 kcal denně. Záleží na věku, pohlaví a tělesné konstituci (Rozvojovka, 2012). Organizace pro zemědělství a výživu při OSN/Světová zdravotní organizace (dále jen FAO/WHO) definuje několik forem hladu 4 . Rozlišuje akutní hlad, neboli hladomor označován jako situace, kdy více než 20 % domácností čelí extrémnímu nedostatku potravin a mají omezenou schopnost se s ní vyrovnat. V roce 2011 byl hladomor například vyhlášen v oblasti Afrického rohu (Rozvojovka, 2012). Kvůli nedostatku jídla denně umírá 25 000 lidí na celém světě. Dále FAO/WTO rozlišuje „Chronický hlad“ neboli podvýživu, kdy se jedná o nedostatečný příjem energie, který je důležitý pro zachování fyziologických potřeb k aktivnímu životu. Následkem podvýživy je rychlá ztráta hmotnosti, ohrožující zdraví. Podvyživení lidé přijímají potravu nedostatečnou na bílkoviny, energie a stopových prvků. Trpí nedostatkem železa, jodu, zinku a vitamínu. Podle zpráv FAO/ WTO neadekvátní stravou trpí ve světě přes 860 miliónů lidí (FAOSTAT, 2012). Jako „hloubka hladu“ je podle FAO chápáno průměrné množství energie, chybějící podvyživeným. Energie z jídla je důležitá pro udržení hmotnosti. Hloubka hladu se měří v kcal na osobu a den. FAO/WTO stanovili jako kritickou hodnotu deficit 300 kcal na osobu a den (Kuna, 2010).

3

Definice FAO dostupná na http://www.fao.org/hunger/fags-on-hunger/en/ Světový potravinový program dostupný na: http://www.wfp.org/hunger/what is

4

21

19 37

Rozvinuté země

53

Blízký východ, Severní Afrika Latinská Amerika a karibská oblast

239

Subsaharská Afrika

578

Asie a Tichomoří

Graf 4: Nedostatečná výživa v roce 2010 podle regionů (v milionech) Zdroj: FAO, 2012

Z grafu lze vyčíst, číst, že mnoho hladovějících hladov žije v rozvojových zemích. Nejvíce Nejv se jich nachází v Asii a Tichomoří, Tichomo je to dáno velikostí kontinentů kontinent a jeho velkou lidnatostí. Naa druhém místě míst s druhým nejvyšším počtem tem podvyživených je subsaharská Afrika a přitom hladovějící více jak z šedesáti procent tvoříí drobní zemědělci. zem

15% drobní zemědělci 5% nájemní dělníci lníci bez vlastní půdy rybáři, pastevci a obyvatelé lesů

14%

městská chudina

66%

Graf 5: Kdo hladoví Zdroj: FAO, 2012

Z grafu výše jasněě vyplývá, že nejvíce postiženou skupinou jsou drobní zemědělci, zem dále pak městská stská chudina, kterou převážně p tvoří drobní zemědělci, ělci, kteří kte odešli do měst za vidinou najití lepšího pracovního místa a tím vymanění vyman ní se z bludného kruhu 22

chudoby. Rizikovou skupinou se stávají i nájemní dělníci bez vlastní půdy, kteří pracují pouze sezóně a když přijde přírodní pohroma, nemají nárok vůbec na nic a jelikož nejsou majitelé žádné půdy, nevypěstují si ani základní potraviny, které by případně mohli prodat na trhu či s nimi zasytit sebe a svou rodinu. V zemích čtvrtého světa více než 70 % obyvatel pracuje nějakým způsobem v zemědělství. Venkovští obyvatelé jsou závislí na zemědělství, práce je často sezónní a nejistá v důsledku environmentálních nebo klimatických změn. Dále jsou farmáři nuceni prodávat svou sklizeň pod cenou, protože potřebují hotovost, či nemají možnost skladovat vypěstované potraviny. Později však za obilí nebo jiné plodiny zaplatí mnohem vyšší ceny. Nedostatek pracovních míst na venkově, chudoba, hlad, to vše napomáhá větší migraci lidí do měst. Další skupinu ohrožující hlad je městská chudina (Rozvojovka, 2012). Obyvatelé měst neprodukují žádné potraviny, a často postrádají i prostředky na jejich nákup. S rostoucí migrací z venkova se městská chudina rozšiřuje. Hlad je většinou vnímám jako následek nedostatku potravin, přírodních katastrof, slabé úrody a růstu světové populace. Většina hladovějících lidí je závislá na zemědělství, proto se hlavními nástroji pro vymícení hladu stala zemědělská politika a koncept potravinové bezpečnosti. Zemědělství bylo až do roku 2003 přehlíženo. Současný mezinárodní obchod moc nepomáhá zlepšit situaci s chudobou. Od roku 1980 Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světová banka (WB) prosazují politiku liberalizace, ani ta však nemá takový úspěch, jak se předpokládalo. Ukázalo se, že je neúčinná, protože tyto programy vyžadovaly omezení veřejných výdajů, snižování podpor a zrušení omezení stojících v cestě obchodu, díky čemuž se rozvojové země staly ještě zranitelnějšími vůči externím vlivům. Volný obchod a smlouvy Světové obchodní organizace (WTO) zapříčinily zvýšení rozdílů v příjmech. Upřednostnily dobře placené kvalifikované pracovníky, místo aby zaměstnaly nekvalifikovanou pracovní sílu, jejíž příslušníci nemají přístup ke vzdělání, zdrojům, informacím, vybavení či trhům. Opět z toho mají prospěch pouze bohaté země, zatímco chudé země jsou odsouzeny k potravinové nejistotě (Prášková, 2011b).

23

4.2 Vývoj a výživová doporučení Výživa člověka je od dob prehistorických předmětem zájmu lidí. Má značný význam na ovlivňování zdravotního stavu.

Pod pojmem lidská výživa rozumíme

zajištění živin potřebných pro udržení životní aktivity, zdraví, růstu. Pod výživou rozumíme hlavně uspokojování materiálních potřeb organismu. Jde především o tyto procesy: dodávání energie, kterou člověk potřebuje pro získávání tepla a pro průběh různých životních procesů. Dodávání hmoty, která je potřeba pro obnovu organismu, výstavbu tkání, tvorbu nových organismů a v neposlední řadě pro ochranu organismu před nepříznivým prostředím (Pánek a kol., 2002). Pokud ale lidská výživa nebude vyvážená, může dojít k zatížení organismu a zapříčinění různých onemocnění. Rizikové vlivy jako např. vyšší obsah cholesterolu, nadbytek jednoduchých cukrů, nadbytek a nesprávné složení tuků, nedostatečný přívod některých vitamínů, nedostatečný přívod přírodních ochranných látek se mohou značnou měrou uplatnit při vzniku různých onemocnění a narušení zdraví (Turek, 2004). Nedostatečná výživa a z ní potom následná podvýživa není novým tématem, tento problém tu byl odjakživa. Potřeba s podvýživou něco dělat, vzrostla až díky demografickému vzestupu v 19. století a především ve 20. století, kdy se chudoba a bída dostala do extrému. Jak vlastně hlad a podvýživu definovat a měřit. Otázky měření hladu a podvýživy jsou tématem na mezinárodních půdách už od roku 1930. Potraviny patří k základním podmínkám života (Kuna, 2010). Člověk musí jíst a pít, aby tělo mohlo správně fungovat a byl schopný vykonávat práci. Strava tělu dodává energii pro zachování funkci životně důležitých orgánů, vytváří teplo, díky energii tělo může správně fungovat. Člověk je schopen práce. Schopnost vykonávat práci, anebo teplo, lze definovat jako energii. Oba dva tyto procesy se odehrávají v lidském těle, kde také platí fyzikální zákon zachování energie, který je trochu upravený: „Maximální energetický výdaj se rovná energií získané z potravin a vytvořených zásob“ (Turek, 2004). Množství energie v potravinách, či spotřebované v lidském těle se vyjadřují v joulech (J), kilojoulech (KJ), kaloriích (cal) nebo nejčastěji v kilokaloriích (kcal). Energetická potřeba člověka se dá rozdělit na: •

Bazální metabolismus – energie potřebná pro funkci životně důležitých orgánů

•

Termický efekt potravin – energie potřebná na rozklad živin 24

•

Potřeba energie pro tvorbu tepla

•

Aktivita – energie pro fyzickou aktivitu Dostatečný příjem energie nemusí být postačující. Důležité je i složení stravy.

V rámci mezinárodních statistik se sleduje spotřeba bílkovin. Nedostatek bílkovin se označuje jako „Bílkovinný hlad“, nouzi o bílkoviny mají státy jihovýchodní Asie a země, kde se převážně pěstují okopaniny. Následujícím problémem ve výživě je nedostatečný příjem vitamínů a minerálních látek, označený jako „specifický hlad“. Vyskytuje se v zemích s jednotvárnou stravou například v jižní a jihovýchodní Asii. Redukce podvýživy není pouze humanitární otázkou, ale má i ekonomický dopad. Potravinově strádající jedinci mají nižší pracovní výkonnost, jsou méně produktivní a náchylní k různým nemocem, dožívají se nižšího věku. Snaha vytvořit nějaké výživové doporučení sahá daleko do historie (FAO, 2012). Teprve v roce 1932 se v Římě sešli kompetentní experti a poprvé zde na mezinárodním poli diskutovali o problému potravinových výživových standardů. Řešily se otázky, jako jsou nutriční požadavky organismu na stravu a jak tyto požadavky vyjádřit. V rámci těchto jednání byla vytvořena zvláštní mezinárodní „technická skupina“, která následně na jednání v Londýně 1935 a pak o rok později na setkání v Ženevě 1936 zveřejnila zprávu „Fyziologické požadavky organismu na výživu“, součástí zprávy byly i první mezinárodní tabulky, týkající se výživových doporučení, např.: energetická hodnota denní stravy člověka v kcal, dále gramy bílkovin na osobu a den, rozdělené podle pohlaví a stáří (FAO, 2012). Po II. světové válce byla založena první expertní komise FAO 5 , vytvářející doporučení, které se týkaly energetických hodnot denní stravy. Jejich závěry byly publikovány v roce 1950. V roce 1957 skupina v rámci FAO upravila mezinárodní normy, které zveřejnila o rok později. V roce 1971 se v Římě sešli členové expertní komise FAO/WHO. Skupina opustila izolované sledování kvantitativní a kvalitativní stránky denní stravy. Zaměřila se nejen na hodnocení požadavků na energie a bílkovin, ale poprvé zkoumala i jejich vzájemné vztahy. V tabulce lze vidět vývoj doporučených charakteristik denní stravy. V tabulce je energetický příjem rozdělen na ženy a muže, energetická hodnota je v kcal na osobu a den, dále je vidět potřebný příjem bílkovin v gramech na kilogramy osobní hmotnosti pro dospělé osoby (Kuna, 2010). 5

The First FAO Expert Committee

25

Tabulka č. 3: Doporučené charakteristiky denní strany mezi roky 1936-1973 Rok Organizace

vydání

Bílkoviny v g na kg osobní

kcal na osobu a den

hmotnosti

ženy (55

muži (65

kg)

kg)

ženy

muži

Liga národů

1936

3 000

3000

1

1

FAO

1950

2 300

3 200

-

-

FAO

1957

2 300

3 200

-

-

FAO

1958

-

-

0,35

0,35

FAO/WHO

1965

-

-

0,59

0,59

FAO/WHO

1973

2 200

3 000

0,4

0,44

Zdroj: (Périssé, 1981)

S novými poznatky se problematika výživy člověka stávala stále složitější. Je zapotřebí kromě věku a pohlaví zohlednit i hmotnost jedince, klimatické poměry. Jinou energetickou potřebu mají Eskymáci či Laponci ve srovnání s obyvateli rovníkových oblastí. Zásadní roli u žen představuje těhotenství a období kojení. Expertní skupina FAO/WHO definovala v roce 1975 čtyři kategorie fyzických aktivit dospělých lidí: lehká práce, středně těžká práce, těžká práce, velmi těžká práce s rozdílnými nutričními požadavky. Od 70. let 20. století se výzkum lidské výživy orientuje na rozvojové země.

V 70, letech se do výzkumu zapojila Univerzita

Spojených národů – UNU (the University of the United Nations), založená v roce 1972 (Périssé, 1981). V roce 1981 byla založena společná expertní komise FAO/WHO/UNU. Jejich závěry byly zveřejněny ve zprávě „Energy and protein requirement“ a dále ve zkrácené verzi v publikaci FAO „The State of Food Insecurity in the World 2000“ (FAO, 2012). Na další tabulce lze vidět výživová doporučení FAO/WHO/UNU z roku 1985

26

Tabulka č. 4: Výživová doporučení FAO/WHO/UNO z roku 1985 Lehká práce

Středně těžká práce

Těžká práce

Pohlaví/výška Hmotnost

(kcal)

(Kcal)

(kcal)

54 kg (A)

2 335

2 682

3 164

muži (171 cm) 73 kg (B)

2 786

3 199

3 775

47 kg (A)

1 846

1 941

2 154

ženy (159 cm) 63 kg (B)

2 223

2 337

2 594

Pozn.: (A)- nejnižší přijatelná osobní hmotnost (B)- nejvyšší přijatelná osobní hmotnost Zdroj: Energy and protein requirements, report of Joint FAO/WHO/UNU, 1985

Tabulka č. 5: Výživová doporučení FAO/WHO z roku 1998 Živina

Ca Fe vit. A vit. C vit. E niacin bílkoviny

Jednotka

mg mg m.j. mg mg mg g

Dospělé osoby Ženy/ 1000 Ženy/den Muži/den kcal 1 000 1 000 500 24 11 12 500 600 250 45 45 23 7,5 10 3,6 14 16 7 50 63 25

Muži/ 1000 kcal 350 4 210 16 3,6 6 22,5

Zdroj: For vitamins and mineral, FAO, 1998

Z výše uvedené tabulky lze vidět výživová doporučení FAO/ WTO z roku 1998. Výše zmíněná publikace FAO „The State of Food Insecurity in the World 2000“ obsahuje mimo jiné i nutriční požadavky týkající se bílkovin, minerálních látek a vitamínů. Zdrojem této publikace se stal „Report on Recommended Nurient Intakes“. Hodnoty v tabulkách jsou pouze pro dospělé osoby, údaje nereflektují těhotné a kojící ženy a jedná se pouze o doporučené hodnoty. Je potřeba přihlédnout k dalším věkovým skupinám a také záleží na zátěži a druhu fyzické aktivity. Dnes FAO a WHO měří

27

podvýživu na základě stupně bazálního metabolismu (BMR)6. FAO a WHO doporučují pro zdravého jedince hodnotu BMR v rozmezí od 18,5 do 25. Hodnota nižší jak 16 je považována za kritickou podvýživu a hodnota vyšší než 40 je považována za kritickou obezitu (Jeníček, 2003). Toto lze vidět na následujícím obrázku.

Obrázek 1: Stupně bazálního metabolismu Zdroj: (Jeníček, 2003)

Není pochyb o tom, že na světě žije spoustu podvyživených lidí, ale jak určit jejich počet. Nejpropracovanější systém má FAO, i když ani tato světová organizace není úplně ve svých postupech důsledná a v různých jejích publikacích se objevují rozdílné údaje, kupříkladu odlišné měření bazálního metabolismu. V roce 1974 v materiálech Světové potravinové konference je odhad počtu s nedostatečným příjmem bílkovin měřen BM 1,5, o pět let později je použit 1,2 BM. Je tedy použito mírnější měřítko. Organizace FAO ve svých zprávách předkládá informace o počtu trvale podvyživených lidí ve světě. Kritériem je jedině energetická hodnota denní stravy.

6

Původně BMR sloužil k měření obezity, postupně se jeho použití rozšířilo i na měření podvýživy. Veličina BMR poskytuje jednoduchý a velmi levný způsob, jak zjistit, jestli určitá osoba přijímá málo či příliš energie. Určení hodnoty BMR je závislé na věku, pohlaví a tělesné hmotnosti (Jeníček, 2003)

28

Tabulka č. 6: Absolutní a relativní podíl podvyživených v jednotlivých regionech Světa

Svět Rozvinuté regiony Rozvojové regiony Afrika Severní Afrika Subsaharská Afrika Asie Západní Asie Jižní Asie Kavkaz a Střední Asie Východní Asie Jihovýchodní Asie Latinská Amerika a Karibik Latinská Amerika Karibik Oceánie

Počet (miliony) a vyjádření (%) podvyživených 199019992004200720101992 2001 2006 2009 2012* 1 000 919 898 867 868 18,6% 15,0% 13,8% 12,9% 12,5% 20 18 13 15 16 1,9% 1,6% 1,2% 1,3% 1,4% 980 901 885 852 852 23,2% 18,3% 16,8% 15,5% 14,9% 175 205 210 220 239 27,3% 25,3% 23,1% 22,6% 22,9% 5 5 5 4 4 3,8% 3,3% 3,1% 2,7% 2,7% 170 200 205 216 234 32,8% 30,0% 27,2% 26,5% 26,8% 739 634 620 581 563 23,7% 17,7% 16,3% 14,8% 13,9% 8 13 16 18 21 6,6% 8,0% 8,8% 9,4% 10,1% 327 309 323 311 304 26,8% 21,2% 20,4% 18,8% 17,6% 9 11 7 7 6 12,8% 15,8% 9,9% 9,2% 7,4% 261 197 186 169 167 20,8% 14,4% 13,2% 11,8% 11,5% 134 104 88 78 65 29,6% 20,0% 15,8% 13,2% 10,9% 65 60 54 50 29 14,6% 11,6% 9,7% 8,7% 8,3% 57 53 46 43 42 13,6% 11,0% 9,0% 8,1% 7,7% 9 7 7 7 7 28,5% 21,4% 20,9% 18,6% 17,8% 1 1 1 1 1 13,6% 15,5% 13,7% 11,9% 12,1%

Poznám.: * Odhady Zdroj:http://faostat.fao.org, 2013 29

V tabulce jsou zpracovány počty podvyživených v jednotlivých regionech od roku 1990 až do roku 2012. Je možné z ní zjistit počet hladovějících plus procentní zastoupení v daném regionu. Jak lze vidět počet hladovějících opravdu klesá. Ke snížení počtu hladovějících pomáhají rozvojové cíle tisíciletí, první cíl se snaží do roku 2015 snížit chudobu na polovinu. Bohužel chudoba neklesá ve všech regionech stejně a naopak v Africe stoupá. Pro lepší přehlednost jsou regiony a počty podvyživených znázorněny po regionech graficky. Na grafu dva je možné vidět stoupající tendence podvyživených neboli hladovějících lidí. Od roku 1990 do roku 2012 přibylo v Africe 64 milionů lidí, kteří trpí nedostatečným příjmem energie. Nejvíce zasažená je subsaharská Afrika, která se potýká i s dalšími problémy, které situaci ještě více zhoršují, jako jsou hladomory z důvodu neúrody, kvůli vedrům a nedostatku atmosférických srážek. 300

30,0% 27,3%

250

25,0% 239 22,9% 20,0%

25,3%

200

205

23,1% 210

22,6% 220

175 150

15,0%

100

10,0%

50

5,0%

0

0,0% 1990-1992

1999-2001

2004-2006

Podvyživení v milionech

2007-2009

2010-2012

Podvyživení v %

Graf 6: Podvyživení v Africe v milionech a v procentech v období 1990-2012 Zdroj: FAO, 2013

Na dalších grafech je počet hladovějících ve státech Asie, Latinské Ameriky a Karibiku, z nich je patrné, že v těchto zemích klesá množství lidí trpících podvýživou. Je to dáno ekonomickým boomem Číny, Indie, a zlepšením ekonomické situace v Latinské Americe, ale i přesto je v těchto zemí obrovský počet lidí trpící nedostatkem jídla a hladem.

30

800 700 600 500 400 300 200 100 0

25,0%

23,7% 739 634 17,7%

620 16,3%

20,0%

581 14,8%

563 13,9% 15,0% 10,0% 5,0% 0,0%

1990-1992

1999-2001

2004-2006

Podvyživení v milionech

2007-2009

2010-2012

Podvyživení v %

Graf 7: Podvyživení v Asii v milionech a v procentech v období 1990-2012 Zdroj: FAO, 2013

70

16,0% 65 14,6%

60 50

14,0%

60 11,6%

54

12,0%

50

10,0%

9,7%

40

8,7%

8,3% 29

30

8,0% 6,0%

20

4,0%

10

2,0%

0

0,0% 1990-1992

1999-2001

2004-2006

Podvyživení v milionech

2007-2009

2010-2012

Podvyživení v %

Graf 8: Podvyživení v Latinské Americe a Karibiku v milionech a v procentech v období 1990-2012 Zdroj: FAO, 2013

31

Legenda, počty obyvatel v milionech Region A Rozvinutý svět B Jižní Asie C Subsaharská Afrika D Východní Asie E Jihovýchodní Asie F Latinská Amerika a Karibik G Západní Asie a Severní Afrika H Kavkaz a Střední Asie I Oceánie

1990-1992 2010-2012 20 16 327 304 170 234 261 167 134 65 65 49 13 25 9 6 1 1

Graf 9: Podvyživení v různých regionech světa v letech 1990-2012 a 2010-2012 Zdroj: FAO, 2013

V grafu výše je znázorněn stav podvyživených v různých regionech ve světě v letech 1990-1992 a 2010-2012, kde je lépe zachyceno měnící se rozložení podvyživených. Od roku 1990 se počet hladovějících snížil o 102 milionů. Podvyživení lidé se najdou i ve vyspělém světě, ale je jich tak málo v porovnání s rozvojovým 32

světem, že problematika hladu se spojuje pouze se státy třetího či čtvrtého světa. Na grafu se dá lépe porovnat, kde se snížil počet hladovějících a naopak kde stoupl. V jižní Asii klesá počet lidí s nižším denním příjmem energie. Od roku 1990 se snížil počet podvyživených o 23 milionů. Naopak v Subsaharské Africe přibývají lidé trpící hlady, stejně je na tom Západní Asie a Severní Afrika kde místo klesání počtu podvyživených přibývají. Ve východní Asii je pokles o 94 milionů a v Jihovýchodní Asii dokonce o 69. Kavkaz a Střední Asie snížil počet hladovějících o tři miliony a Oceánie je na tom stále stejně.

33

5 VÝZNAM ZEMĚDĚLSTVÍ V SOUČASNÉ DOBĚ

Zemědělství je jednou z příčin nerovnoměrného ekonomického rozvoje světa. V rozvojových zemích plní více funkcí než ve vyspělých státech. Půda v rozvojových regionech není pouze zdroj potravin a surovin, ale představuje zejména zdroj pracovních míst, sociální stabilitu a z hlediska vlastnictví půdy to může být i nástroj moci, zdroj příjmu, základem ale i motorem ekonomického rozvoje. Význam zemědělství roste. Lze ho charakterizovat ve třech základních oblastech, které lze určitými ukazateli hodnotit a stanovit výkonnost odvětví. Základními oblastmi zemědělství jsou tyto úlohy •

Produkční úloha zemědělství

•

Sociální a demografická úloha zemědělství

•

Ekologická a krajinotvorná úloha zemědělství

Cílem produkční úlohy zemědělství je vypěstovat plodiny a vyrobit dostatek potravin, aby byly cenově dostupné všem. Zemědělství je hlavně producentem potravin a tím zajišťuje fyzickou funkci obyvatelstva. Sociální a demografická úloha je představována jako odvětví schopné vytvářet pracovní pozice a působí jako stabilizátor vnitropolitické vyváženosti. (Klamár, 2006) Poslední ekologická a krajinotvorná úloha má velký význam na tvorbu kulturní krajiny. Z výše uvedených úloh vyplývá, že zemědělství již není vnímáno jako primární výrobní sektor, nýbrž začíná být chápáno jako multifunkční komplex. Toto pojetí je opřeno o nezastupitelnost a nenahraditelnost potravin, biologický charakter výroby a velkoplošný charakter výroby. (Svatoš, 2008) Zemědělství lze charakterizovat tzv. evropským modelem zemědělství. Evropská unie popisuje zemědělství jako multifunkční, konkurenceschopné a stabilizující. Je založeno na těchto pilířích: •

Zachování zemědělství na co nejvyšší ploše

•

Rozvoj zemědělství zaměřeného na zemědělskou produkci a zároveň na údržbu krajiny a ochranu životního prostředí = multifunkční činnost

•

Existence životaschopných zemědělských podniků

•

Hlubší propojení zemědělství s rozvojem venkova 34

5.1 Zaměření zemědělské politiky

Zajištění dostatečného množství potravin pro populaci západní Evropy po II. světové válce sehrála důležitou roli při vytvoření integrovaného zemědělství v Evropě. Výchozím záměrem integrovaného zemědělství v západní Evropě bylo zvýšení produktivity práce, jež mělo zvýšit konkurenceschopnost evropských agrárníků ve světě. (Neumann, 2004) Vytvoření společné zemědělské politiky (SZP) se dá chápat v několika rovinách. V jedné rovině se jedná o příznivý vliv v oblasti zvýšení zemědělské produkce a kromě toho o pozitivní vliv v odvětví rozvoje agrárního sektoru, stabilizace ekonomické situace na venkově a zabezpečení přiměřené životní úrovně obyvatel, kteří pracují v zemědělství. Na druhé straně je společná zemědělská politika výrazný prvek zatěžující během svého celého vývoje rozpočet Evropské unie. (Rýsová, 2009) Počátky SZP spadají do období 50. let 20. století. Po celou dobu byla jednou z nejdůležitějších politik evropského společenství. Rozhodujícím cílem bylo zajistit soběstačnost v zásobování potravinami7, zajistit stabilní příjmy zemědělcům, eliminovat velké výkyvy na trhu. V podstatě šlo SZP o vytvoření efektivně fungujícího odvětví, které by zvýšilo životní úroveň obyvatel žijících ve venkovských oblastech. Zemědělcům přispívala subvencemi, které umožňovaly zvýšení výroby. Dále se SZP soustředila na cenovou regulaci zemědělských výrobků. Agrárníci byli cenově podporování, získali garanci cen, kterou za své produkty dostanou. Cíle SZP jsou vymezeny v Římské smlouvě z roku 1957. Cíle se netýkají pouze ekonomické roviny ale též politické a sociální oblasti. Ekonomická oblast představuje zvýšení produktivity zemědělství, technologickou inovaci a lepší využívání výrobních zdrojů. Politická rovina je charakterizována stabilizací trhů a vytvoření podmínek pro zásobování zemědělskými komoditami. V sociálních cílech jde především o zlepšení životní úrovně obyvatelstva pracujícího v zemědělství a žijícího na venkově. (Neumann, 2004) Evropská zemědělská integrace je založena na třech principech společné zemědělské politiky:

7

Evropská unie se stala druhým největším vývozcem agrárních produktů (Ministerstvo zahraničních věcí, 2009)

35

•

Princip jednotného trhu, představující volný pohyb produktů mezi jednotlivými členskými státy.

•

Princip preference Společenství zahrnuje přednost odbytu ze společného trhu, produktům vyrobených v členských zemích.

•

Princip finanční solidarity představuje financování zemědělské politiky členskými státy. Společná zemědělská politika je financována ze společného rozpočtu. (Palán, 2007)

Na jedné straně geografického území tato politika přinesla lidem blahobyt a dostatek potravin, ale na druhé straně přinesla řadu problému a komplikací. Proto si SZP vyžádala mnoho reforem. Nejdůležitější byla přijata v roce 2003. Jak bylo napsáno výše, SZP na jedné straně přinesla blahobyt. Blahobyt a dostatek potravin přinesla v rozvinutém, vyspělém světě. Naopak v zemích třetího a čtvrtého světa díky ní vzniklo ještě více problémů a prohlubuje se chudoba. Zemědělství v rozvojových zemích zůstávalo dlouhou dobu v pozadí a mimo zájem mezinárodního společenství. Boj s chudobou se soustřeďoval hlavně na zvyšování produktivity a na pěstování nových, výnosnějších, odolnějších plodin. Kladl se velký důraz na pěstování plodin, které byly určený k vývozu, což mělo za následek zvyšující se riziko pro potravinovou bezpečnost chudých zemí. V řadě zemí Latinské Ameriky, Asie, ale i Afriky za prohlubující chudobu může nerovné a nespravedlivé rozdělení půdy. Už v roce 2008 řekl politický analytik Moelebsi Mbeki, že africký kontinent potřebuje změnu vlastnických práv ke vztahu k půdě. Moelebsi Mbeki je názoru, že pokud svět chce udržitelný rozvoj, je podstatné změnit vlastnické právo. Je potřeba, aby se Afrika stala soběstačnou, a aby převzala zodpovědnost za produkci dostatku potravin, což současná politika vlastnického práva neumožňuje (BBC, 2008). Zábor půdy, práce v zemědělství za malé mzdy, to je výsledek kolonizace a jiných historických jevů. Původní obyvatelstvo bylo zbavováno půdy. Definováním vlastnických práv, dát možnosti zemědělcům získat půdu, která by byla jejich, je jeden ze způsobů jak čelit chudobě na venkově.

36

6 VLIV LIBERALIZACE OBCHODU NA ZEMĚDĚLSTVÍ V ROZVOJOVÝCH ZEMÍCH

V roce 2010 Světová obchodní organizace (WTO) měla 15. výročí od svého založení. Za tu dobu prožila řadu úspěchů. Rozšířila a rozvíjí pravidla mnohostranného obchodního systému. Za celou dobu působení se setkala i s neúspěchy, především s problémy s pokrokem jednání na zasedání ministrů v Seattlu 1999 a Cancúnu 2003, tento neúspěch byl nepředpokládaným zbrzděním mnohostranných obchodních jednání. Největší negativní dopad na rozvojové země mají zemědělské politiky bohatých zemí a převážně exportní dotace. Dotace, které pomáhají zemědělcům na severu, prodávat své přebytky za nižší cenu, znemožňují farmářům z jihu, aby jim mohli konkurovat, a zároveň likvidují jejich lokální trhy. Dále rozvinuté země uzavírají dvoustranné obchodní dohody a vytváří tlak na rozvojové země, aby otevíraly své trhy a odstraňovaly mechanizmy schopné ochránit je před dovozem levných potravin. Závažným problémem je strategie „běžného podnikání“, vedoucí k přetěžování životního prostředí. Nepřiměřené využívání přírodních zdrojů má za následek znečišťování vodních zdrojů, ztrátu biodiverzity a degradaci půdy. Velkou úlohu ve zvyšující se chudobě hraje i změna klimatu. Afrika bude vystavena tvrdým dopadům klimatických změn, jako je růst hladiny moří, desertifikace, zvyšování teploty a sucha.

6.1 Zábory půdy

Dalším problém jsou tzv. „zábory půdy“ neboli landgrabbing. Nejde o nic nového, zahraniční investice do zemědělské půdy v Africe, Asii a Latinské Americe existují již od dob kolonialismu, od roku 1980 se intenzita záborů půd začala snižovat. V posledních letech opět dochází k rozsáhlým investicím do půdy, což vede místní obyvatele k obavám o zachování vlastní soběstačnosti. Je to dáno tím, že lidé si začali v době globální krizí cen potravin a finanční krizí mezi lety 2007 a 2008 uvědomovat hodnotu půdy a viděli v ní nové investiční příležitosti. Mezi roky 2000-2010 bylo půjčeno, prodáno nebo pronajato přes 203 milionů hektarů půdy (Oxfam 2011). Takto rozsáhlé zábory půdy ohrožují potravinovou bezpečnost v rozvojových zemích, jelikož 37

snižují přístup původním vodním uživatelům uživatel půdy, kterými jsou ou zase drobní zemědělci, zem pro něžje zemědělství lství jediný zdroj obživy. Kvůli Kv nemožnosti vlastnit stnit půdu, p jí využívají podle tradičního ního a zvykového práva, práva a ani se na ně nevztahuje žádná právní ochrana. Z toho vyplývá, že nemají právo nějak n půdu du vymáhat. Když tedy přijdou p o přístup k přírodním zdrojům, m, rovněž rovn přicházejí o zdroj výdělku lku a dostávají se do ještě ješt větší chudoby (Saracinii 2011). Nejběžnější Nejb formou záborů je pronájem půdy pů místní vládou. Zábor může že trvat 25 až 99 let. Investorům Investor se zábor půdy vyplatí, v rozvojových zemích je půda da velmi levná a ještě ješt s příslibem, že podpoříí rozvoj vesnic a infrastruktur, infrastruktur platí pouze symbolické částky. ástky. Jen málokdy si zahraniční ní investor koupí půdu pů do vlastnictví, neboť je v některých kterých zemích jak pro zahraniční zahrani ní investory, tak i pro místní obyvatele ilegální vlastnit půdu. du. Pro investory jsou nejvíce atraktivní země země se slabou vládou, neposkytující dostatečnou čnou právní pr ochranu místním obyvatelům ům jako jsou Súdán, Etiopie, Madagaskar, Mozambik, Tanzanie. V Asii se jedná o Kambodžu, Laos, Filipíny, Indonésii. V Evropě Evrop je nejvíce zasažena Ukrajina. V Latinské Americe se pronajímá půda hlavněě v Argentině, Paraguay a Uruguay.

1,1 8,8

Afrika Asie

19,3

Latinská Amerika Jiné

50,7

Graf 10: Celková plocha zveřejněných dohod 2001-2011 (miliony hektarů) hektar Zdroj: The Economist, 2012

Následujícím

faktorem

podporující

p íliv příliv

investic

je

nedostate nedostatečná

transparentnost a kontrola při p sjednávání smluv ze strany místní administrativy. Všechna jednání probíhají za „zavřenými „zav dveřmi“. mi“. Místní se nemohou účastnit ú jednání a informace, které posléze dostanou, dostanou jsou neúplné nebo zavádějící jící (Wily, (Wi 2011). 38

Obrázek 2: Přehled zemí zapojených do „záborů půdy“ – Landgrabbing Zdroj: Grain 2011

Landgrabbing je podpořen několika faktory a to růstem populace, změnou skladby konzumovaných potravin, zvyšujícím se tempem urbanizace, omezením dodávek (v roce 2008 více než 25 zemí jako Rusko, Indie, Vietnam omezilo či zakázalo vývoz základních potravin v důsledku neúrodu, za následek to mělo další zdražení potravin a zvýšení lukrativnosti zemědělství a spekulací. Průzkumy na nalezení nových nalezišť ropy se podílí na záborech jen minimálně. Také snaha o ochranu přírody má odvrácenou tvář. Neziskové organizace, mezinárodní instituce, soukromé osoby či firmy skupují pozemky za účelem vytvoření chráněného území. Kupříkladu v Ugandě v parku Mount Elgon byly vyhnány stovky rodin, aby mohl být park zalesněn a označen jako chráněné území. Místní obyvatelé byli napadeni, mučení ostrahou národního parku a jejich úroda byla zničena (Smith, 2007). Na druhou stranu obyvatelé z rozvojových zemí z landgrabbingu mohou získat lepší přístup na trh, dovoz nových technologii a know-how, dále vybudování nové infrastruktury, vytvoření placených míst. To vše by mělo vést k celkovému rozvoji venkova, zlepšení životní úrovně obyvatel. Ale je potřeba si také uvědomit, že 39

obyvatelé přicházejí o přístup k přírodním zdrojům. Investoři si většinou vybírají místa, kde je již infrastruktura vybudovaná a pokud investor chce pouze exportovat, nemá žádný důvod, proč by měl budovat lepší přístup na trh. Ani slibovaná pracovní místa nejsou. Ne všichni, co přišli o půdu, získají práci, a když už někdo práci získá, nedostane, takový plat, jaký mu byl slíben. Většinou ze mzdy není ani schopen pokrýt své životní náklady. To nejvíce ohrožuje ženy. Všechny tyto faktory vedou k prohloubení chudoby. Poněvadž je půda zabíraná i na více jak 50 let, negativní dopady se dotknou více generací. Tradiční zemědělství se vytrácí a podporuje se intenzivní zemědělství s rozsáhlými monokulturami. Dochází k znečišťování životního prostředí v důsledku neodborného a velkého užívání hnojiv, pesticidů, které vede k úbytku

biodiverzity,

nižší

rezistenci

ekosystému,

znečistění

vodních

toků

a následnému ohrožení lidského zdraví. Zvyšuje se tlak mezi komunitami a objevují se nové konflikty mezi vesnicemi, zemědělci a pastevci (Bosáková, 2012). Dalším příkladem může být rostoucí spotřeba palmového oleje, kdy obětí palmového byznysu jsou místní lidé, které vytlačuje z půdy.

Palmové plantáže obvykle vznikají na

pozemcích bez souhlasu původních majitelů, příčinou toho je špatně nastavený systém. Zejména v Indonésii je s plantážemi největší problém, protože přibližně 40 miliónů indonéských zemědělců obhospodařuje půdu po několik generací a považuje ji za svůj majetek na základě zvykového práva. Poslední dobou ubývá pralesů i v Nikaraguy a přibývá plantáží s palmou olejnou. Rapidně tak mizí zbývající tropické pralesy, které byly nejen místem mimořádné biologické diverzity, ale také přírodní zdroj pro místní lidi. Navíc palmový průmysl patří mezi nejhorší znečišťovatele přírody.

40

Obrázek: 3 Plantáže palmy olejné v Nikaraguy 8 Zdroj: Vlastní zdroj

6.2 Biopaliva

V roce 2010 Evropská unie (EU) ( nařídila, že chce do roku 2020 zvýšit podíl biopaliv na ropných pohonných hmotách, zároveň zárove nařídila ídila snižování emise oxidu uhličitého v automobilech přidáváním p biopaliv do benzínu. V důsledku ůsledku toho se zvýšila poptávka po obilí, olejnatých semenech a cukru, cukru tj. surovin potřebných pro výrobu biopaliv. Podle odle studií Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace OSN pro výživu a zemědělství zem (FAO) se ceny zemědě ědělských produktů, převážně obilí, v příštíc říštích deseti letech mohou celosvětově stoupnout o 20 až 50 %. Pěstování stování plodin pro výrobu biopaliv nemá dopad jen na zvyšující se ceny potravin, ale také se podílí na ničení čení životního prostředí. prost Co vlastně vede ke zvýšení jejich cen. Vykácení a likvidace lesů les za účelem vzniku plantáží vede ke zvýšení cen potravin, 8

V roce 2011 zde rostl ještěě deštný prales, v listopadu 2012 místo pralesa byly vysázeny palmy olejné a taky vybudovaná ybudovaná polní cesta z Kukrahillu do Fuigalpy.

41

protože byly potravinové plodiny nahrazeny průmyslovými. Původním plánem bylo navýšit objem biopaliv u motorových benzínů, aby se tolik neoteplovala země, ale výrazné zásahy do krajiny a volné přírody v okolí vedou paradoxně ke zvýšení produkce skleníkových plynů, výsadba palmy olejné způsobuje další půdní erozi, používání velkého množství hnojiv znečišťuje nejen vodu, ale i půdu. A v podstatě ani majitelé motorových vozidel neušetří. Náklady na výrobu „obnovitelného“ zdroje, bioethanolu, a hlavně zbytečné „ekologické“ daně vyženou spotřebitelské ceny do bezprecedentních výšek. Ceny mohou být vyšší než 100 Kč za litr benzínu. Podle časopisu Science se uvolní do ovzduší 17- 420 krát víc skleníkových plynů, než kolik se jich ročně ušetří nahrazením fosilních paliv. Cena za míchání biopaliv do benzínu je obrovská. Hlavními problémy biopaliv jsou jejich neefektivnost, riziko potravinové krize se sociálními důsledky a ohrožení cenných ekosystémů jako deštné pralesy v Amazonii, Indonésii a Kongu. Podle Ivana Breziny biopaliva nejen škodí životnímu prostředí, ale i nepřímo zabíjejí lidi pomocí nedostatku potravin. Podle něj je výroba biopaliv naprosto neekonomická a neefektivní z ekologického hlediska. Všechny druhy plodin pěstovaných na výrobu „ekologických“ alternativ k současným fosilním palivům ve skutečnosti vypouštějí do atmosféry více oxidu uhličitého, než samotné rostliny pohltí (Haslingerová, 2010). Podle neziskové organizace se masivní pěstování průmyslových plodin vymklo kontrole. Ladem leží velké procento půdy, anebo se na nich pěstují plodiny pro biopaliva. Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj tuto politiku velmi kritizuje a uvádí, že snížení emisí oxidu uhličitého a nákladů na paliva je velká daň za případnou potravinovou krizi. Ředitel rozvoje IFAD Carlos Seré řekl: „Je potřeba bojovat za bezpečnost potravin. Biopaliva jsou alternativou využití půdy. Je to velký problém. Třeba biopaliv z obilovin, kukuřice a olejnin značně ovlivnila trhy a zvedla jejich ceny“(Česká televize, 2012). V důsledku velké kritiky politiky EU, se EU rozhodla omezit biopaliva, především chce omezit výrobu těch ze zemědělských plodin. Změnu směru ale chystá Evropská komise až od roku 2020. Od té doby by měla být podporována jen biopaliva, která nebudou z plodin sloužících k výrobě potravin a krmiv a budou mít prokazatelný ekologický efekt. Předseda správní rady největší potravinářské společnosti Nestlé, Peter Brabeck, uvedl, že svět stojí kvůli nadměrnému využívání orné půdy k výrobě biopaliv místo potravin ještě před horší potravinovou krizí, než jaká jej postihla v roce 2008 (Česká televize, 2012).

42

Obrázek 4: Známé případy záborů půdy a vývoje biopaliv v Africe Zdroj: Africa up for grabs, Friend sof the Earth Europe

43

6.3 Boj s chudobou Problémem boj s chudobou se více dopodrobna zabývala bakalářská práce Denisy Trefilové na téma ČR v podpoře zemědělství rozvojových zemí světa. Tato kapitola je převzata z ČR v podpoře zemědělství rozvojových zemí světa, 2011) Snižování počtu extrémně chudých do velké míry závisí na ekonomickém růstu rozvojových zemí. Ekonomický růst je v podstatě jedinou cestou jak odstranit chudobu. Bohužel ale u chudých zemí je mnohem obtížnější než u zemí vyspělých. Jak říká Gunna Myrdal: (Dehesa, 2007) „Chudé země jsou chudé, protože jsou chudé.“ Tímto citátem se dostáváme k bludnému kruhu chudoby. Jak uvádí Holman (Holman, 2005) cit.: „Jde o hypotézu, že chudé země mají tak malý produkt, že z něho nejsou schopny spořit a akumulovat kapitál. Protože nejsou schopny akumulovat kapitál, nejsou schopny zvýšit svůj produkt, a tak zůstávají chudé.“ Pastí a bludných kruhů lze najít několik, ten základní vypadá takto:

Obrázek 5: Bludný kruh chudoby Zdroj: Světová banka

Významným konceptem je také past nedostatku. Tento koncept nevytváří jednoduchý kruh, ale ukazuje vzájemně se ovlivňující komponenty, představující chudobu jako slabost z nedostatku potravin, izolace, v rozvojových zemích chybí dostatečné vzdělání, zranitelnost v důsledku závislosti na zdroji příjmu, bezbrannost proti živelným pohromám a nakonec bezmocnost. Země mají slabou právní a politickou moc. (De Beer, 2004).

44

Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) odhaduje, že pokud by mělo být dosaženo vytčeného cíle, bude potřeba vynaložit 120 miliard amerických dolarů na rozvojové projekty a ostatní opatření. (Educon, 2007) Prioritami pro snížení počtu podvyživených lidí jsou zvýšení produktivity v zemědělských chudých venkovských oblastech. Je kladen především důraz na soběstačnost, aby země byla schopna zajistit místním dostatek potravy a rozvoj místního hospodářství. Dalším předpokladem je podporovat výzkum v zemědělství a rozšiřování znalostí o výživě a produktivních a zároveň udržitelných metodách obhospodařování půdy. Podpora zemědělství a venkova, zlepšování infrastruktury. Dalšími řešeními jsou zajištění zdravotní péče, zlepšení kvality životního prostředí, oddlužení vysoce zadlužených zemí, investiční pobídky, vytváření pracovních příležitostí pro mladé, podpora vzdělání, která je druhým cílem rozvojových cílů tisíciletí. (Educon, 2007)

45

7 HISTORIE A VÝVOJ POTRAVINOVÉ BEZPEČNOSTI Přelomovým rokem se stal 1944, kdy v rámci OSN došlo k založení Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Hlavním cílem zakládajících členů byl boj proti hladu, problém nastal s nalezením shody ohledně role mezinárodních institucí hlavně v oblasti, kde se potravinová bezpečnost střetla s obchodními zájmy, považovanými za „národní zájmy“. Návrhy Světové rady pro potraviny (World Food Board) jako stabilizace světových cen zemědělských produktů, management mezinárodních zásob obilovin, spolupráce s organizacemi odpovědnými za mezinárodní obchodní politiku a poskytování zemědělských půjček. Navrhovaný mechanismus měl sloužit jako prostředek k dosažení některých cílů v oblasti potravinové bezpečnosti. Navrhovaná opatření měla být v souladu se světovou potravinovou bezpečností. Protože se Světová rada pro potraviny stavěla proti obchodu s obilím, nikdy se nedostala ani na startovní čáru. Na základě toho byla FAO zatlačena do úzce technické role. Po světových válkách se na problém hladu pohlíží technicky a bojovat pro hlad lze jen pomocí vědy a techniky. Jak řekl americký prezident Truman: „Klíčem k prosperitě a míru je co největší rozvoj produkce. A klíčem k větší produkci je širší a důležitější aplikace moderního vědeckého a technického poznání.“ V této době byla velice uznávaná role státu při stabilizaci cen potravin a zajištění potravin prostřednictví mechanizmů jako byly například rady pro komodity. V 60. letech došlo k narušení rovnováhy sil v OSN následkem osamostatnění bývalých kolonií. Nově vzniklé státy označované jako G77 preferovaly více rovnostářské pojetí Nového mezinárodního hospodářského uspořádání (New International Economic Order) a ústřední pozicí dvou nových významných institucí: Konference OSN a obchodu a rozvoji (UNCTAD) a Středisko OSN pro národní korporace (UN Center on Transnational Corporations). Rozvojové země FAO viděly jako nástroj, který jim dopomůže k potravinové bezpečnosti. V 70. letech je FAO zbavena mnoha pravomocí a dochází ke vzniku samostatného Světového potravinového programu (WFP), jež měl reagovat na akutní potravinové krize. Otřes systému nastal vzniklými hladomory a nárůstem cen ropy. Skupina neoliberalismů využila situace a prohlásila, že světový potravinový systém je nadměrně závislý na dotacích a státech, přičemž jedinou správnou cestou by podle nich byla liberalizace trhu. Vrcholu dosahuje i tzv. zelená revoluce. Agrobyznys měl zisk z nových osiv vyšlechtěných během zelené revoluce a také příjmy díky pokrokům v ochraně práv duševního vlastnictví, které tyto 46

společnosti prosazovaly. V 80. letech v čele potravinového systému byly mezinárodní finanční instituce, které udávaly směr. Zadluženým rozvojovým zemím byly vnuceny nesmyslné programy (SAPs), omezující drasticky manévrovací prostor národních vlád. Na základě těchto programů musely otevřít rozvojové země své trhy a tak došlo k zásadnímu omezení státní podpory a regulaci zemědělství. Důsledkem tohoto vývoje bylo omezení prostoru pro měkkou politiku9. G7/8 se tehdy stala silnou a exkluzivní variantou pro řešení světových problémů, kterou její zástupci preferovali jako efektivnější náhradu těžkopádné a do neustálých diskusí ponořené OSN. Do popředí se dostává teze neoliberalismů, že ekonomický růst a globální integrace jsou nástroje na odstranění všech problémů ve světě. Na základě Světových potravinových summitů konaných v letech 1996 a 2002 se problém boje proti hladu dostal na nižší úroveň jako jeden ze specifických rozvojových cílů. Hlavním cílem se stalo zvýšení a posílení produkce, zároveň však docházelo ke zpochybňování udržitelnosti průmyslového zemědělství. Čím dál tím bylo vidět, jaké negativní důsledky mají strukturální programy na vymýcení chudoby a hladu, a tak začínají vznikat nové alternativy, jak bojovat proti hladu. V 90. letech se poprvé klade důraz na právo na potraviny, potravinovou suverenitu a agroekologii. Zakladatelé GATT si uvědomili, že „zemědělská politika bude od nynějška stanovována na globální úrovni a pro drobné farmáře je proto zásadní možnost na této úrovni bránit své zájmy10. Summity konané v letech 1996 a 2002 daly silný impuls k vytvoření globálních sítí venkovských sociálních hnutí. V roce 1996 byl představen princip potravinové suverenity na fóru Via Campesina. Fórum pověřilo vzniklou síť Plánovací výbor pro potravinovou suverenitu (IPC), aby se zabývala realizací Akčního programu. Tento program byl založen na čtyřech pilířích: právo na potraviny a potravinové suverenitě, posílení role agroekologických rodinných farem, obraně přístupu lidí k přírodním zdrojům a jejich kontrole a obchodu. Dalším zlomovým rokem se stal rok 2007, kdy se konala konference v Mali, sešlo se zde více než 500 delegátů z lokálních hnutí ze všech regionů a došlo k lepšímu pochopení pojmu potravinové suverenity.11 V roce 2005 se poprvé na mezinárodní půdě připouští selhání tří významných institucí IFAD, FAO, CGIAR. I Světová banka ve své zprávě o rozvoji

9

Měkká politika neboli sof power – z nehmotných zdrojů – diplomacie, kultura, ideologie, schopnost přesvědčit ostatní, aby přijali cíle ostatních za své. 10 Rozhovory s vedoucími předstacviteli VC, dle McKeon a Kalafatic (2009:3). Ohledně Via Campesina viz Desmarais (2007) a www. viacampesina.org 11 Konference v Nyéleni viz www. nyéleni.org.

47

světa za rok 2008 se věnovala oblasti zemědělství, čímž uznala svůj strategický omyl spočívající v zanedbání role zemědělství jako motoru růstu. Započatá potravinová krize koncem roku 2007 odhalila absenci celosvětové správy potravinové bezpečnosti12, proto se rozhodování o otázkách týkajících se problémů se zajištěním potravin ujaly WTO a Světová banka. V průběhu potravinové krize 2007 vzniká řada nových institucí mající za úkol řešit potravinovou krizi. K nejdůležitějším z nich patřila Speciální skupina OSN pro řešení potravinových krizí (The High Level Task Force on the Food Security CrisisHLTF), vznikla, aby společně s WTO byly schopny poskytovat stálou a výraznou podporu zemím bojujícím s potravinovými krizemi13. Dále vznikla instituce Globální partnerství pro zemědělství a potravinovou bezpečnost (Global Partnership for Agriculture and Food Security- GPAFS), která byla postaven na třech pilířích: vyšší investice do zemědělství, vyšší odbornost v oblasti potravinové bezpečnosti a vznik globálního politického fóra. A proběhla také reforma Výboru pro světovou potravinovou bezpečnost (Committee on World Food Security- CFS). V současné době existuje shoda na tom, že světové trhy nedokážou zajistit potravinovou bezpečnost rozvojových zemí, a to především u těch zemí, jejichž vlády podlehly radám Světové banky a začaly se svými komoditami obchodovat na světovém trhu a za vydělané peníze, následně nakupovat „levné“ potraviny. Odborníci se shodli, že namísto tohoto systému, je potřeba podporovat produkci drobných farmářů. Předmětem debat se stávají koncepty na podporu potravinové bezpečnosti, jako jsou ochrana trhů rozvojových zemí, potravinové rezervy a řízení dodávek či agroekologie jako ekologická alternativa v oblasti zemědělství.

7.1 Světový výživový problém

Jedním z hlavních důvodů nekonkurenceschopnosti zboží z rozvojových zemí, jsou administrativní překážky, špatně nastavený systém, nastavení celních a kvótních zábran, obchodních bariér. Obchodní a zemědělská politika je pro rozvojové země nevýhodně nastavená. Nastavení cel je navíc nevýhodné pro dovoz zpracovaného zboží nebo zboží náročného na práci. Ochranářská politika zemí OECD v případě cukru, 12 13

ETC (2009b) HLTF:http://www.un.org/issuesfood/tasforce/. Staženo 21. Dubna 2013

48

mléka, bavlny, rýže a dalších produktů znemožňuje producentům z rozvojových oblastí světa konkurovat domácím výrobkům na trzích bohatého Severu. (Educon, 2007). Jsou zvýhodněné vývozy komodit, což vede k tomu, že rozvojové země upřednostňují vývoz komodit. Dále je na občanském sektoru, vládách a spotřebitelích, aby donutili firmy k odpovědnému chování. Slibně se vyvíjejí různé aktivity, které napomáhají ke zlepšování přístupu na trh. Nedostatek finančních prostředků patří k základním problémům rozvojových zemí. Na prohlubující chudobě se podílí z určité části i globalizace, která se nezastavila ani před zemědělstvím, kde je silný nárůst agrárního zahraničního obchodu. V posledních padesáti letech se za každých sedm až osm let zemědělská produkce ve světě zdvojnásobila. (Witke, 2001) Bohužel zemědělství je neustále ve větším rozsahu ovlivňováno světovým hospodářským a mezinárodním makroekonomickým vývojem. Globalizované hospodářství profituje na zisku ze specializace a mezinárodního obchodu. Joseph Stiglitz poukazuje na fakt, že západní země donutily chudé státy odstranit obchodní překážky, ale své vlastní bariéry si ponechaly, čímž znemožnily chudým zemím vyvážet zemědělské produkty a tím je připravily o potřebný příjem z exportu. Díky protekcionismu se rozvojové země staly silně závislé na exportu primárních nezpracovaných komodit. Cena komodit již desetiletí klesá či stagnuje, čímž se prohlubuje ještě větší chudoba, jelikož se ustavičně zlevňuje vývoz a zdražuje dovoz. Negativní politiku protekcionismu si začínají uvědomovat vyspělé státy a globalizace dopomohla začlenit zemědělství do režimu Světové obchodní organizace (WTO). V 21. století stojí zemědělství před třemi rozhodujícími výzvami: pokračující globalizací, zásobováním rostoucího počtu obyvatelstva potravinami a rozvojem venkova. Z uvedených výzev vyplývá pro zemědělství celosvětová mimořádná odpovědnost. Šetrným užíváním zdrojů lze zajistit potravinovou bezpečnost a současně vytvářet podmínky pro trvale udržitelný rozvoj venkova. Členové WTO se zavázali, že povedou rozsáhlá vyjednávání o zemědělství s těmito cíli14:

14

V roce 2003 byly zaznamenány zřetelné výsledky, došlo k nové orientaci, jak v rámci EU, tak i ve WTO. V roce 2004 se členové WTO shodli na tzv. „rámcové dohodě“, jež upravuje jednotlivé podmínky pro všechny nové úmluvy jako kupříkladu v oblastech: zemědělství, služeb, NAMA – přístupu nezemědělských výrobků na trh, usnadnění obchodu.

49

•

Zlepšení přístupu na trh

•

Snížení všech forem vývozních subvencí (postupné časově vymezené odbourávání podpor označováno pojmem „phasingout“)

•

Podstatné snížení domácích podpor narušujících stejné soutěžní podmínky v rámci obchodu

•

Speciální a diferencovaná vyjednávání ve prospěch rozvojových zemí jako integrální součást vyjednávání

•

Zohlednění neobchodních požadavků (non-tradeconcerns)

Na obrázku devět lze vidět vývoj rozsáhlých vyjednávání a změn zemědělské politiky, která byla na základě vyjednávání domluvena.

50

Obrázek 6: Schematické vyjádření postupu vyjednávání

51

7.2 Rozvojové cíle tisíciletí

V roce 2000 byly definovány rozvojové cíle tisíciletí. Celkem jich bylo vymezeno osm15. Pro tuto práci se staly stěžejními cíli: „Odstranit extrémní chudobu a hlad“ a také „Rozvíjet globální partnerství pro rozvoj“. Hlavními oblastmi, kterých se daný cíl Rozvíjet globální partnerství pro rozvoj dotýká, jsou především: problematika dobrého

vládnutí,

globální

obchodní

i

zemědělské

politiky

a

přístupu

k trhům, odpovědného chování soukromých (zahraničních, nadnárodních) společností, zvýšení oficiální rozvojové pomoci. Komisař pro rozvoj Andris Piebalgs považuje za hlavní prostředky pro posílení rozvoje strategického partnerství, zvýšení efektivity pomoci, investice do zemědělství a zajištění rovného přístupu ke vzdělání a zdravotní pé či. (Casier, 2011) Z přibližně 1,2 miliardy lidí žijících v podmínkách extrémní chudoby, jich žije 66 % v zemědělských oblastech rozvojových zemí. (Glopololis, 2012). Z níže uvedeného grafu je možné vidět, že množství lidí žijících v podmínkách extrémní chudoby se snižuje. Je čím dál méně obyvatel, kteří mají méně než 1,25 amerického dolaru na den.

15

1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad; 2. cíl: Dosáhnout základního vzdělání pro všechny; 3. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti; 4. cíl: Snížit dětskou úmrtnost; 5. cíl: Zlepšit zdraví matek; 6. cíl: Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi; 7. cíl: Zajistit udržitelný stav životního prostředí; 8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj.

52

24 27

Rozvojové regiony

47 28 31

Rozvojové regiony včetně Číny

41 2 3

Severní Afrika

5 3

Západní Asie

5 5 6

Latinská Amerika a Karibik

9 12 13

Čína

16 60 17 19

Jihovýchodní Asie

45 26 29

Jižní Asie s Indii

52 34

Jižní Asie

38 51 47

Subsaharská Afrika

52 56 0 2008

10 2005

20

30

40

50

60

70

1990

Graf 11: Míra lidí žijících méně než za 1,25 dolaru za den v letech 1990, 2005 a 2008 Zdroj: The Millennium Developmnet Goals Report, 2012

Polovinu všech hladovějících tvoří drobní farmáři, kteří paradoxně sami pěstují potraviny, nebo jsou spojeni s produkcí potravin nepřímo. Lidé na celém světě nehladovějí kvůli nedostatku potravin, ale kvůli jejich nedosažitelnosti, která je dána překážkami obchodu, infrastrukturními problémy, nedostatkem informací, zkušeností, ale i nedostatkem peněz v nejchudších oblastech. Proto se zemědělství označuje jako hlavní hnací motor ve snaze dosáhnout prvního rozvojového cíle tisíciletí, snížení hladu 53

a chudoby na polovinu do roku 2015. Důležitost zemědělství si uvědomoval i bývalý americký prezident USA Bill Clinton, když řekl: „ Musíme se vrátit zpět k politice maximální potravinové soběstačnosti. Je nesmyslné domnívat se, že můžeme rozvíjet země na celém světě, aniž by byly schopny samy se uživit.“ (Glopolis, 2012).

7.3 Koncept potravinové bezpečnosti

Mezinárodní společenství v souvislosti s hledáním řešení problému hladu přišlo s konceptem potravinové bezpečnosti, který má vyjadřovat opak situace, kdy člověk hladoví a nemá zabezpečený příjem potravin. Potravinová bezpečnost znamená, že lidé mají stálý fyzický a ekonomický přístup k potravě tak, jak je definován OSN. Hlavním faktorem ovlivňujícím potravinovou bezpečnost je zranitelnost lidí, vyvolávající chudobu. Aby bylo dosaženo potravinové bezpečnosti, lze k ní dojít pouze pomocí potravinové suverenity. „Potravinová suverenita je právo lidí na zdravou a kulturně přiměřenou potravu vyráběnou prostřednictvím ekologických a udržitelných metod a jejich právo vytvořit si své vlastní potravinové a zemědělské systémy16“. Existuje šest zásad potravinové suverenity17: 1. Zaměření na potraviny pro lidi: potrava patří mezi základní lidská práva a nelze se na ni dívat pouze jako na komoditu mezinárodního zemědělského obchodu. 2. Oceňování poskytovatelů potravy: je zapotřebí podporovat a oceňovat drobné zemědělce, rybáře a původní obyvatele. Měla by být odmítnuta politika, která jejich obživu narušuje a ohrožuje. 3. Lokální potravinové systémy: zemědělci se sbližují prostřednictvím lokálních trhů Odmítnutí a boj proti nespravedlivému mezinárodního obchodu a nezodpovědných korporací. 4. Lokální kontrola: Zemědělci mají mít kontrolu nad půdou, vodou, osivy a hospodářskými zvířaty. Změna vlastnických práv. Zemědělec má mít právo

16 17

Definice potravinové suverenity z Nyélénijské deklarace – Fóra pro potravinovou suverenitu 2007) Zmíněno v Malijské deklaraci

54

vlastnit půdu, kterou obhospodařuje. Odmítnutí privatizace přírodních zdrojů prostřednictvím zákonů, komerčních smluv a práv na duševní vlastnictví. 5. Budování znalostí a dovedností: zajištění podpory místních znalostí a dovedností, které uchovávají, rozvíjejí a spravují lokalizované potravinové systémy. 6. Práce s přírodou: příspěvek ekosystémů je využíván v plném rozsahu s nízkou úrovní externího vstupu a je také vyvíjena snaha o zvýšení pružnosti a adaptability, zvláště s ohledem na změny klimatu. (Maritz, 2011) Potravinovou suverenitu nelze úplně naplnit bez toho, aby se dostaly pod kontrolu hlavní determinanty dnešních zemědělských politik, kupříkladu pravidla, jenž se týká cel, domácích podpor, o nichž se rozhoduje v rámci obchodní politiky především prostřednictvím Světové obchodní organizace. (Maritz, 2011). Potravinová suverenita znamená politický rámec, podtrhující právo příslušníků jednotlivých národů na nastavení vlastních systémů produkce, distribuce a spotřeby potravin bez závislosti na nestálých mezinárodních trzích. (Křivánková, 2011)

Obrázek 7:Koncepční rámec potravinové suverenity Pro odstranění hladu jsou nezbytná mnohá opatření a to jak na národní úrovni, tak i na mezinárodní úrovni. Opatření na národní úrovni jsou představována: posilováním potravinové bezpečnosti pomocí programů na podporu drobných zemědělců. Důležitou součástí snížení chudoby je odstranění diskriminace žen, jež představují velmi důležitý článek v zemědělství. Role žen v zemědělství je ovlivněna

55

několika faktory, rozhodujícími o míře efektivity jejich činnosti. Ženy nemají stejný přístup k půdě jako muži. Nemají stejná vlastnická práva. Dále je jejich příjmová chudoba vyšší kvůli nižším a nepravidelným výdělkům. Navíc jsou vystavovány sexuálnímu násilí. Odstraněním rozdílů v přístupu k zemědělským zdrojům (půda, technologie, vzdělání, finance atd.) by snížilo počet hladovějících až o 17 %. (OSN, 2012). Je potřeba, aby vlády podporovaly lokální trhy a lokální produkci18 základních potravin. Podpora lokálních trhů a produkce základních potravin je pro drobné farmáře klíčová. Na mezinárodní úrovni je nutné změnit nastavení hospodářského systému a upravit obchodní a zemědělské politiky rozvinutých zemí, které škodí obyvatelům chudých států a nastavit spravedlivější obchodní režim zohledňující potřeby obyvatel rozvojového světa. (Prášková, 2011) Potravinová bezpečnost se v posledních letech zhoršuje. Není to tím, že by se na světě vyprodukovalo málo potravin, ale je to dáno jejich nedostupností. Potravinová krize v letech 2007-2008 způsobila vysoké ceny potravin, které nadále přetrvávají. Počet chudých se sice od roku 1990 snížil z jedné miliardy na 870 miliónů lidí trpících podvýživou i přes klesající trend, je toto číslo velmi vysoké a alarmující. Z historie lze vidět, že právě zemědělství bylo v mnoha zemích motorem hospodářské výkonnosti. Je prokázáno, že zemědělstvím se snižuje chudoba dvakrát tak účinněji než ostatními sektory hospodářství. Podle OSN úspěšný způsob boje s hladověním a podvýživou v rozvojových zemích stojí na čtyřech pilířích. První pilíř je představován vybudováním podmínek, umožňující ekonomický růst a osobní blaho. Investice do chudých venkovských oblastí je vnímána jako druhý pilíř. Dále je podle OSN potřeba se snažit o udržitelný rozvoj kupříkladu investicemi do infrastruktury, důležitý je stav silnic, telekomunikací a energetiky, dále je potřeba investovat do ochrany proti nemocem, přírodním pohromám či recesi. Důležitou částí boje proti hladu je podpora drobných rolníků. Jenom díky nim se může Afrika uživit z vlastních zdrojů, aby se pozvedla životní úroveň, musí trvat ale nejen snahy o rozvoj zemědělství. Bohatství státu závisí také na infrastruktuře, která je potřebná pro využití zemědělského potencionálu (Euroaktiv, 2009). Díky podpoře by se zlepšily podmínky malým zemědělcům a zvýšila by i jejich produktivita. Podle zprávy 18

Hlavní faktory negativně ovlivňující kontinentální obchod jsou: slabá organizace, špatná komplementarita integračních projektů, rivalita mezi frankofonními a anglicky mluvícími zeměmi, angažmá na opačných stranách konfliktu, případně podpora protivládních hnutí, neochota ratifikovat a implementovat protokoly, produkce stejných druhů potravin, nízká hustota dopravních sítí, měnová fragmentace.

56

OSN přibližně 85 % všech světových farem je menších než dva hektary. Drobní rolníci a jejich rodiny představují dvě miliardy lidí, což je asi 30 % světové populace a necelých 70 % se všech hladovějících a trpících podvýživou, proto aby byla zajištěna potravinová bezpečnost je tedy zcela zásadní investice do rozvoje zemědělství a venkova (Kanayo F. Nwanze, 2011). Vyspělé země se vytvářely z pevných zemědělských základů, kde přebytek výroby vytvářel bohatství a prosperitu. K tomu dnes dochází ve Vietnamu a podobnou cestou se vydaly Čína a Indie. V roce 2003 se státy Africké unie zavázaly, že zvýší výdaje do zemědělství alespoň na 10 % národních rozpočtů. Z 53 členských států tento závazek plní pouze osm. Investice do zemědělství v Africe se mají zaměřit na budování dynamického rolnického sektoru. Obyvatelé venkova vytváří lokální poptávku pro místní zboží a služby. Následně se může popohnat růst udržitelné zaměstnanosti jinde než v zemědělství, tedy ve službách, zpracování zemědělských produktů a malovýrobě (Kanayo F. Nwanze, 2011). To vše má zásadní vliv na zaměstnanost na venkově, pokud bude vytvořen dostatek pracovních míst, mladí lidé nebudou odcházet za prací do měst, kde většinou jen stěží najdou práci a žijí ještě ve větší chudobě. V subsaharské Africe zemědělství představuje cirka 30 % hrubého domácího produktu a přinejmenším 40 % hodnoty vývozu. V některých zemích má zemědělství ještě větší váhu a představuje i přes 80 % výnosů z exportu. V Africe je uložen veliký potencionál, který zůstane nevyužitý, pokud africké země nezavedou vhodné politiky na podporu zemědělství. K transformaci nedojde, v případě že se do zemědělské výroby a marketingu plně nezapojí soukromý sektor a investoři (Kanayo F. Nwanze, 2011).

7.4 Faktory ovlivňující zajišťování potravinové bezpečnosti v Africe Většina obyvatelstva chudých států Afriky, Asie, Latinské Ameriky pracuje v zemědělství. Například zemědělství představuje zhruba třetinu afrického HNP, v tomto odvětví pracuje většina obyvatel a především Afrika zůstává jediným regionem ve světě, kde dochází k trvalému poklesu příjmu obyvatelstva. Z celkových 66 % nejchudších lidí na světě jich v roce 2012 žije na africkém kontinentu dohromady 38 %. Africké státy se kvůli

57

liberalizaci světového obchodu dostaly z pozice vývozců potravin do pozice zemí, které jsou dnes klasifikovány jako státy závislé na dovozu potravin.19 (Glopolis, 2012) OSN varuje před vážnou potravinovou krizí, která hrozí zemím v subsaharské Africe. Chudé oblasti jsou ohroženy prudkým nárůstem cen potravin, další faktory způsobující krizi mohou být například sucho, prudký pokles produkce obilovin, vysoké ceny potravin20, nedostatek krmiva pro dobytek, pokles remitencí, degradace životního prostředí, přesídlování populace a chronická chudoba. Tyhle faktory vytváří tlak na mladé a křehké demokracie, jejichž fungování potravinová nestabilita ohrožuje. Na základě nedostatku potravin propukají v řadě zemí nepokoje, vzrůstá počet lidí, kteří migrují za jídlem, prací a zvyšuje se počet hladovějících a podvyživených. (Exnerová, 2012) Na obrázku osm a devět lze vidět stav potravinové nestability. Na obrázku osm je zachycena potravinová nestabilita v období červenec až srpen 2012 na území západní Afriky – Sahelu 21 . V této oblasti je ohroženo přibližně 15 miliónů lidí. Na obrázku devět je vidět stav potravinové nestability za období leden až březen 2012 na území východní Afriky tzv. Afrického rohu. Potravinová krize zde byla mnohem horší v důsledku nízké úrody. Kromě humanitární pomoci je potřeba posílit systémy rychlé reakce a specifikovat faktory nutné ke spuštění okamžité strategické reakce na regionální i národní úrovni. Podle De Schuttera může být hladomor a hlad vymýcen jen na základě politických rozhodnutí. Zastává názor, že hlad i hladomor jsou problémy politické a tudíž jsou řešitelné jen politickými rozhodnutími. Proto musí být základním krokem posilování principu dobrého vládnutí a dále přijmutí faktu že krizi zažívá i globální potravinový systém, což si musí uvědomit mezinárodní společenství a začít řešit jeho nedostatky. Problémem není zajistit levné potraviny pro svět, ale náročná a problematická je konfrontace s lobbyistickými zájmy, na nichž jsou založené dnešní politiky. Dostatek potravin a potravinová suverenita je podmiňována třemi politicky nesnadnými kroky. První krok je představován tak, že svět potřebuje více komerčního zemědělství. Například Brazilský model velkých a vysoce produktivních farem by mohl být rozšířen do oblastí, kde půda není využívána. Druhý krok říká, že svět potřebuje více vědy. Zákaz geneticky modifikovaných potravin v Evropě a v Africe snižuje tempo 19

Indikátory určující země patřící do kategorie Státy závislé na dovozu potravin jsou podíl potravin na celkovém obchodu, obchodní otevřenost, poměr dovozu potravin vůči zemědělskému vývozu, obchodní deficit, hrubý národní příjem a jeho růst. 20 Světové ceny potravin během jednoho roku vzrostly o 83 % (Klusáček, 2009) 21 Pás zemí táhnoucím se napříč africkým kontinentem od západu na východ na jižním okraji Sahary

58

růstu zemědělské produktivity. Zrušení tohoto zákazu by přispělo k dosažení třetího kroku a to snížení cen potravin.(Collier, 2008)

Obrázek 8: Stav potravinové nestability v Sahelu

59

Obrázek 9: Stav potravinové nestability- Africký roh

Protože potraviny představují stále velmi významnou položku v rozpočtech chudých zemí, dopadají na ně vysoké světové ceny, ale ne všechny chudé státy jsou zasaženy stejně, někde je produkce plodin soběstačná. Zemědělci prodávající a nakupující plodiny na venkovských trzích, které jsou do značné míry chráněny před nárůstem cen, ale nejsou příliš integrované s globálními trhy. Pro zemědělce z třetího světa, kteří jsou zapojeni do globálního trhu, je nárůst cen dobrý, ale tratí na něm v době, kdy jsou nejvíce zasaženi, když je neúroda. Světový potravinový program má sloužit jako dodavatel poslední záchrany pro lokality, které jsou zasaženy neúrodou, ale 60

problém je v tom, že jeho rozpočet je nastaven v dolarech, takže když rostou ceny potravin, koupí se mnohem méně potravin. V době hladu a hladomoru je tento program velice zranitelný. Nejvíce zranitelnými se stávají chudí obyvatelé žijící ve městech. Chudí žijí ve městech stěsnaní ve slumech, kde nemají prostory ani možnost, cokoliv pěstovat a tudíž musí všechno kupovat. Vzhledem k tomu, že jsou chudí, nárůst cen pro ně znamená další existenční problémy. Hladem pak netrpí jen dospělí, ale i děti. Pokud trpí podvýživou déle než dva roky, důsledkem je zakrnělý růst, který způsobuje nejen fyzické problémy, ale dochází i ke zhoršení mentálního potenciálu a tím vzniká bludný kruh. Nová generace nebude schopna v produktivním věku pořádně vydělávat, aby se uživila, tak bude rozšiřovat svou rodinu o další potomky. Je nezbytné, aby se cena světových potravin nezvyšovala. Do 70. let minulého století podíl světové zemědělské produkce představoval přibližně 8,0 %, dnes je to okolo 1,3 %. V oblasti obchodu se státy Afriky soustředí na pěstování vývozních plodin jako káva, čaj, tabák, bavlna, květiny a již se nezaměřují na pěstování základních potravin, přitom kontinent fungoval jako zásobárna základních ale i exotických potravin. Liberalizace obchodu však nepřinesla takové výhody, jaké zemědělci očekávali, a proto se většina z nich potýká s existenčními problémy. Zemědělská výroba je přímo závislá na fyzicko-geografických podmínkách, jako jsou klimatické podmínky, kvalita půdy. Problémy nevyvolává jen špatně nastavený světový systém, ale také hospodaření s půdou. Zemědělci zavlažují pouhé 4 % obdělávané půdy, jinak je zemědělství zcela závislé na zavlažování deštěm. Hlavní překážky produkce jsou odlesňování, eroze a klimatické změny, omezený přístup k vodě a zavlažování, nedostatek informací, nedostupnost moderních technologií. V neposlední řadě na zemědělství působí specifické tržní vlivy, kde se dá pozorovat nízká cenová elasticita poptávky po agrárních produktech a též nízká elasticita nabídky zemědělských komodit (Glopolis, 2012). Z níže uvedených obrázků je zřejmé, že produkce agrárních komodit v jednotlivých rozvojových regionech bude klesat. Například produkce v subsaharské Africe j o 10 % nižší než byla v roce 1960, faktem je, že zemědělci zavlažují pouze 4 % obdělávané půdy, jinak je zemědělství zcela závislé na zavlažování deštěm a v důsledku měnících se klimatických podmínek nastává problém se snižující se produkcí. Nízké úrody plodin patří často mezi jednu z hlavních příčin chronického hladu či hladomoru.

61

Obrázek 10: Předvídaný dopad klimatické změny na produktivitu regionálních základních potravin do 2030 Zdroj: Oxam: GrowingBetterFuture, 2011

Obrázek 11: Předvídaný dopad klimatické změny na produktivitu kukuřice do 2030 Zdroj: Oxam: Growing Better Future, 2011

62

Kukuřice patří mezi klíčové potraviny na celém africkém kontinentu. 95 % produkce je vypěstováno drobnými a středně velkými zemědělci. Problémem pro ni je sucho a při nešetrném pěstování způsobuje erozi.

63

ZÁVĚR Potravinový problém je velice komplikovanou záležitostí a nemá jednoduché řešení. Chronická povaha hladu je posilována jeho neviditelností, na televizních obrazovkách se objeví pouze tehdy, dojde-li k větší světové krizi. Hlad je celosvětový problém, který přetrvává. Nelze ho vyřešit jen nějakým izolovaným opatřením. Je potřeba si uvědomit, že se jedná o celý komplex vzájemných vazeb22, které spolu souvisejí, a problém musí být řešen pomocí těchto vazeb. Vlády a zainteresované osoby by měly přehodnotit stávající politiky mající vliv na současný potravinový systém, jelikož stávající potravinový systém není udržitelný ani z hlediska životního prostředí, ani v pohledu sociálního. Nová pravidla musejí upřednostnit nejzranitelnější. Celosvětový potravinový problém je řešitelný, ale je to běh na dlouhou trať. K podstatným faktorům, ovlivňující podvýživu je hospodářská zaostalost a chudoba. Úsilí o řešení potravinového problému, tj. dosažení biologicky přiměřené úrovně výživy, musí vycházet ze současné světové potravinové situace. Rozvinuté země vyrábějí okolo 50 % celosvětové produkce potravin, avšak zde žije pouhých 20 % z celkové populace. Zatímco v rozvinutých zemích růst počtu obyvatel stagnuje, v rozvojových zemích pokračuje populační růst. Systém kontroly se musí změnit k lepšímu, musí respektovat „inkluzívní, legitimní a demokratický politický proces“. Pro zvýšení legitimity, je zapotřebí ji ukotvit v nějakém mezinárodním fóru, které je přístupný všem zainteresovaným aktérům a mohou se ho účastnit vlády všech zemí světa a mít na něm stejnou váhu. Dále systém kontroly musí být efektivní. Je důležité, aby mohl přijímat směrnice, aby je mohl monitorovat a postupem času rovněž prosazovat. Správnou strategií se bude zvyšovat autorita systému. Má-li se něco pohnout dopředu, je taktéž důležité posilovat roli občanské společnosti a občanských hnutí v tomto procesu. Ústředním bodem lepšího systému globální kontroly potravinové bezpečnosti je Výbor pro světovou potravinovou bezpečnost (CFS), který je potenciálně schopen naplnit výše uvedené charakteristiky. Dalším problém jsou tzv. „zábory půdy“, i když některé členské státy G8 zastávají názor, že díky záborům půdy dochází ke stimulaci produkce a hospodářství 22

Představuje široký komplex ekonomických, sociálních, demografických, technologických a politických aspektů výroby, rozdělování, směny a spotřeby potravin (Jeníček, 2003)

64

jako celku, vede to k řešení potravinové krize, tak podle panelu expertů na vysoké úrovni (HLPE) v rámci výboru pro světovou potravinovou bezpečnost (CFS) naopak zábory půd a vysoké investice do půd poškozují potravinovou bezpečnost, příjmy a obživu místních obyvatel i životní prostředí. Proto HLPE apeluje na vlády a snaží se, aby vlády upravily a definovaly právo vlastnit půdu, a tak uznaly právo na přístup k půdě a možnost jejího využití zemědělcům a chovatelům dobytka, obyvatelům lesů, lidem živícím se rybolovem a původním obyvatelům. Ostatně Moelebsi Mbeki řekl, že aby se Afrika stala soběstačnou, a aby převzala zodpovědnost za produkci dostatku potravin, je důležité, aby africká vláda definovala vlastnická práva. Dalším možným řešením pro větší část rozvojového světa je vytvoření integračních uskupení, umožňující zúčastněným státům, jako celku, získat větší hospodářskou sílu a tedy i tím zlepšit svou vyjednávací pozici. Integračním uskupením zvětší trh a stanou se atraktivnějšími pro zahraniční investory. Závažnou překážkou hospodářského rozvoje je vysoká zadluženost rozvojových zemí světa. Již v minulosti byly odpuštěny dluhy či části dluhů chudým zemím, ale i dnes je zadlužení třetích zemí předmětem řady diskuzí a stále se projednává, zda v této rozvojové pomoci „odpouštění dluhů“ pokračovat, protože se setkává s řadou odpůrců jako např. Jeníček, který napsal cit.: „Empirický výzkum demonstruje, že rozvojová pomoc je většinou neefektivní, protože je poskytována nekriticky vládám, které ji využívají k obohacení úzké elity. Odpouštění dluhů, třebaže morálně chvályhodné, přináší dvě zavádějící poselstvívládnoucí třídě chudých dlužnických zemí říká, že se korupce vyplácí a posiluje víru veřejnosti na Západě, že problémy chudých zemí zapříčinili jejich západní politici, Jestliže se těchto omylů nezbavíme, skončí odpuštěná dluhů jen tím, že položí základy novému kolu zadluženosti, korupce a nekonečné chudoby“(Jeníček, 2002). Jak potravinová bezpečnost, tak i rozvojová pomoc prošla vývojem a stále se vyvíjí. Dříve byla vázaná buď na další odběr zboží z dárcovské země, anebo měla jiné podmínky, které byly ku prospěchu vyspělým zemím. Důležitou roli při boji proti chudobě hraje ustálení počtu obyvatel, což je běh na dlouhou trať. Jak bylo napsáno v první části práce, v některých rozvojových zemích se počet narozených dětí na ženu zmenšuje, ale problém zůstává v subsaharské Africe, kde se populační přírůstek vůbec nesnižuje a je pravděpodobné, že růst zemědělské výroby v subsaharské Africe neuspokojí rostoucí počet, a tak i v dalších desetiletí bude černý

65

kontinent 23 odkázán na rozvojovou pomoc. V subsaharské Africe převládá nejvyšší podíl podvyživených ze všech rozvojových regionů, proto je černý kontinent z hlediska zabezpečování potravin nejkritičtějším regionem. Dobře to vystihl Hrubý, který řekl cit.: „Svět se může osvobodit od hladu podstatným zvýšením zemědělské výroby v rozvojových zemích. Rozhodujícím momentem je zrychlení zemědělské výroby cestou modernizace, prostředky pro zemědělství musí být zvětšeny, využívány intenzivněji spolu s rozšiřováním půdního fondu. Vlády musí zvýšit investice do zemědělství“ (Hrubý, 1985). Potraviny jsou nejzákladnější lidskou potřebou. Fungující potravinový systém představuje neodmyslitelnou součást stabilního hospodářství a společnosti schopné vlastní reprodukce. Zvýšení zemědělské výroby a růst intenzity zemědělské výroby v zemích třetího a čtvrtého světa je jednou z hlavních podmínek pro vymýcení chudoby a podvýživy. Tohle si už uvědomoval i první generální ředitel FAO, Lord Boyd Orr, který rezignoval se slovy cit. „potraviny jsou víc, než pouhá komodita a svět potřebuje potravinovou politiku založenou na potřebách lidí“ (McKeon, 2009). Rovněž je důležitá efektivnost investic do agrárního sektoru a kvalifikace. Země, které investovali peníze do vzdělání, zaznamenaly výrazný hospodářský vzestup, jako jsou např. Singapur, Jižní Korea, Malajsie a další. Kromě investic do zemědělství z bludného kruhu chudoby může pomoci i správné agrotechnické postupy, jako je střídání plodin, správný osevní cyklus, hnojení. Střídání plodin a správný osevní cyklus by dopomohl k diverzifikaci zemědělské výroby a tím by se vyřešil problém v zemích, kde výživa obyvatel je závislá na jedné plodině, což by zlepšilo vyhlídky pro boj s tzv. „specifickým hladem“. Aby v rozvojových zemích byla efektivita investic a následně zlepšení agrotechnických postupů, je potřeba rozvojové programy více soustředit na výstavbu poradenských služeb a díky tomu vychovávat nové zemědělské odborníky, dále by se do těchto programů měla více zapojit věda.

Důležité je soustředit strategie potravinové

bezpečnosti na drobné zemědělce a podporovat drobné zemědělství, dále je zapotřebí zajistit, aby bylo právo na potraviny vymahatelné, pomocí místních národních soudních systémů. Ochrana přírodních zdrojů a biodiverzity, rozvojové programy by se měli zaměřit na podporu ekologického zemědělství a více poradenství pro udržitelné zacházení 23

Subsaharská Afrika někdy nazývaná Černá Afrika zahrnuje území kontinentu bez Severní Afriky. Je to oblast od Sahary na jih

66

s vodou, půdou, lesy a zvířaty. Nejen rozvojové země, ale především vyspělé země, dělající byznys v chudých částech světa, by měly omezit kácení lesů a změnit přístup využívání půdního fondu. Pro snížení podvýživy je nutné zvýšit poptávku, a to zvýšením kupní síly obyvatel a to otevřením místních trhů se zlepší dovoz z chudých států. I když liberalizace mezinárodního agrárního obchodu bude pro většinu rozvojových zemí přínosem, krásně se k danému tématu vyjádřil Vidal cit.: „Zatímco se evropská kulturní krajina pozvolna transformuje na pastviny, louky, a neobdělané, respektive zalesňované plochy, zemědělci opouštějí venkov se všemi ekologickými a sociálními důsledky, pokračují v jiných částech zeměkoule v rozvojových zemích paralelní drastické zásahy do panenských lesů, které výrazně ovlivňují globální klima a podmínky života na Zemi. A nejvyšší profit z těchto procesů mají největší soukromé nadnárodní firmy“ (Vidal, 2006). Závěrem lze dodat, že se liberalizace ukázala pro rozvojové země jako neúčinná, protože vyžadovala omezení veřejných výdajů, snižovaní podpor, zrušení omezení, které stály v cestě obchodu, čímž se tyto země staly ještě zranitelnějšími. Také je potřeba omezit a zároveň regulovat finanční spekulace se zemědělskými komoditami. Rovněž je výživový problém způsoben i nevhodnou úpravou zemědělských surovin. Loupaná rýže je ochuzena o vlákninu a má mnohem nižší nutriční hodnotu než rýže neloupaná. Konzumace potravin v naturální podobě by dopomohla ke snížení ztrát minerálních látek, vláknin a nutriční hodnoty, kterou ztrácejí potraviny při zpracování v potravinářském průmyslu. Na významu rostou geneticky modifikované organismy. Geneticky upravená rýže tzv. zlatá rýže by mohla přispět ke snížení stávajícího počtu dvou miliónů dětí ročně, které v důsledku nedostatku vitamínu A v potravě umírají. Nicméně je pořád odmítavý postoj ke GMO, a tak se v závěrečných zprávách místo podpory objevila jen zmínka o tom, že se jedná o záležitost, která je realitě vzdálená mnoho let. GM rýži akceptovala zatím pouze Indie a Filipíny. Tyto země se daly k pěstování nové zlaté rýže, která obsahuje mnohem více provitamínu A než její předchůdce. GMO by v budoucnu mohly vyřešit rozpor mezi růstem populace a zvyšující se potřebou potravin. Zabránilo by se tak i kácení lesů pro získávání nové půdy pro zemědělství. Následující možností boje proti chudobě je šlechtění nových plodin neboli „druhá zelená revoluce“. Potenciál první zelené revoluce je téměř vyčerpán, což 67

názorně demonstruje pohroma v roce 1999 v Ugandě, kdy Borlaugem vyšlechtěné pšenice vzdorovaly všem novým kmenům rzí po 40 let. Plíseň Ug99 tuto hráz odolnosti prorazila a je schopna zničit na polích 80 až 90 procent úrody (Petr, 2012). Závod o vyšlechtění nových odrůd běží na plný proud, ale jedná se o dlouhodobou záležitost. Jak řekl Jeníček cit.: „Nejistota panuje i ve výzkumu a šlechtění nových plodin a jejich přínosu. V minulém desetiletí se sice nové odrůdy významně podílely na úspěchu zemědělství, těžko však lze odhadnout, zda inovace budou probíhat stejně rychle i v budoucnu“ (Jeníček, 1998). Otázkou také zůstává, jestli zelená revoluce je opravdu řešením pro velmi chudé státy. První zelená revoluce zaznamenala úspěchy v Mexiku, na Filipínách při šlechtění rýže, při pěstování brambor v Peru. Pěstování těchto kultivarů umožnilo až desetinásobné zvýšení úrody a tvořila tak základ pro dosažení potravinové soběstačnosti Indie (Kotecký, 2008). Ale odborníci se přou, zda za tyto pozitivní výsledky nemohou spíše zavádění masivního zavlažování, průmyslová hnojiva a další potřebná agrochemikálie. Tato zelená revoluce se téměř nedotkla zemědělství v Africe. Do popředí se dostává konzumace rostlin, které dříve byly přehlíženy, nebo nebyly známé. Příkladem může být rostlina Psophocarpus, kterou objevili dva čeští odborníci v Ghaně. Psophocarpus česky prskavec lepencový je velmi výživná rostlina. Jedná se o luskovinu, kterou lze zpracovat prakticky kompletně. Mohou se jíst jak kořenové hlízy, tak lze konzumovat květy, zelené lusky či semena. Lze z ní vyrábět i granulované krmivo. Je to rostlina, která je hodně bohatá na bílkoviny a má velký výživový potencionál. V Africe jde o vytrvalou rostlinu. Prskavec lepencový je vhodný pro pěstování ve většině zemí ležících v tropickém klimatickém pásmu. Nejvíce se rozšiřuje v jihovýchodní Asii.

68

Obrázek 12:Psohocarpus Psohocarpus (Prskavec lepencový) Zdroj:http://www.planta.cn/forum/viewtopic.php?p=167620&sid=751ea71970672cb7d18d62f1 834f224d

Na planetě se může mů nacházet ještě hodně takových rostlin, které mají vysoký výživový potencionál a velmi by pomohly pomohl s bojem proti podvýživě, podvýživě proto je důležité chránit světový tový rostlinný genofond, ale bohužel místo jeho ochrany, dochází ke značným ztrátám, co se týče tý rostlinných i živočišných druhů. Je evidentní, že řešení ešení potravinového problému a zajištění zajišt potravinové bezpečnosti nosti se neobejde bez pomoci rozvinutých států. stát Řešení ešení výživového problému lze spatřovat zejména v dlouhodobé a účinné ú podpoře.24 Je zřejmé že, chudé hudé země zem potřebují čas, aby nejen vzdělanostn lanostně dozrály, ale také aby společensky ensky dospěly dospě a mohly zavést opravdu funkční ní demokracie. Teď je potřeba eba posílit transparentnost globálního trhu s potravinami a podpořit podpoř schopnost každé země nakrmit vlastní obyvatelstvo a v neposlední řadě zavést potravinové rezervy rez na lokální a regionální úrovni. ú

24

Jedná se o podporu výzkumu, poradenství, školství, výstavba zavlažovacích zařízení, zařízení, zalesňování, zales výstavba infrastruktury, y, rozvoj šlechtitelství, tlak na vlády na provedení nezbytných agrárních reforem a demokratizaci společnosti.

69

Literatura BAUMANN Z., 1999: Globalizace Důsledky pro člověka. Mladá Fronta, Praha, 160 s. BAJGAR M., 2012: Jídla je dost pro všechny. Lidové noviny BBC onlin News 1. 5. 2008: Databáze online [cit. 2013-02-25]. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/programmes/b00b2qt3 BOSÁKOVÁ L., 2012: Zábory půdy- hrozba, ale i příležitost. http://www.rozvojovka.cz/download/docs/109_bosakova-zabory-pudy-hrozba-ale-iprilezitost.pdf Brusel potvrdil plán na omezení biopaliv. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/196238-brusel-potvrdil-plan-naomezeni-biopaliv/ CASIER P., 2011: Zemědělství je důležitý nástroj v boji proti chudobě, shodli se účastníci zasedání zemí AKT-EU. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/zemedelstvi-je-dulezity-nastroj-v-boji-proti-chudobeshodli-se-ucastnici-zasedani-zemi-akt-eu/ COLLIER P., 2008: The Politics of Hunger, How Illusion and Greed Fant he Food Crisis. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.foreignaffairs.com/articles/64607/paul-collier/the-politics-of-hunger Česko proti chudobě. 2007. Informační zpravodaj "ČESKO PROTI CHUDOBĚ Informace, fakta a čísla z rozvojového světa". Educon. o.s., Praha, 48 s. Česko proti chudobě. 2007. „Brožura "ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ - Manuál globálního rozvojového vzdělávání"“. Educon. o.s., Praha, 52 s. DE BEER F., SWANEPOEL H., H. 2004: Introduction to Development Studies. s 5. Cape Town: Oxford University Press Southerm Africa, 256 s. DEHESA G. D., 2007: What Do We Know About Globalization? Issues of Poverty and Income Distribution. s 52-105. Blackwell Publishing, 384 s. EHL M., 2001: Globalizace pro a proti. Academia, Praha, 185 s

70

Energy and protein requirement, report of Joint FAO/WHO/UNU Expert Consultation. WHO Technical Report Series, Ženeva 1985. EXNEROVÁ E., 2012: Africký zemědělský obchod. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.glopolis.org/soubory/4c8c/fact-sheet-africky-zemedelskyobchod-brezen-2012.pdf FAO, WFP a IFAD., 2008: The State of food insecurity in the World 2008. FAO, ROME, 65 s. FAO, WFP a IFAD., 2012: The State of food insecurity in the World 2012. FAO, ROME, 65 s. GRAIN., 2011: Land grabbing and global food crisis- presentation. Databáze online [cit.

2013-03-30].

Dostupné

na:

http://www.grain.org/article/entries/4164-land-

grabbing-and-the-global-food-crisis-presentation HASLINGEROVÁ I., 2010: Biopaliva jsou zločin na lidstvu. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://fragmenty.cz/iz000882.html HODNÝ J., 2010: Společenské aspekty bezpečnosti. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/15891/mod_resource/content/1/Glob%C3%A1l n%C3%AD%20probl%C3%A9my%20lidstva.pdf HOLMAN R., 2005: Ekonomie. C.H. Beck, Praha, 709 s. HRUBÝ J., 1985. Rok 2000- co budeme jíst dnes a zítra?. Mladá fronta, Praha, 211 s. JANDOUREK J., 2001: Sociologický slovník. Portál, Praha, 285 s. JEBILI ZAČALOVÁ P., 2012: Demografický vývoj ve světě. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/demograficky-vyvoj-ve-svete JENÍČEK V., FOLTÝN J., 1998: Globální problémy ve světové ekonomice. VŠE, Praha, 217 s. JENÍČEK V., 9/1998: Vývoj světové zemědělské produkce a produkce potravin. Zemědělaská ekonomika, Praha.

71

JENÍČEK V., 2003., Světový potravinový problém. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.agriculturejournals.cz/publicFiles/59160.pdf KISLINGEROVÁ E., 2008: Inovace nástrojů ekonomiky a managementu organizací. C. H. Beck, PRAHA, 293 s. KLAMÁR R., 2006: Plánovánie rozvoja regiónov na lokálnej úrovni v nových pomnienkach demokracie. 108-132s. In: Ištok, R. (ed.): Transformácia politickoprostorových sysrémov dekomkracie. Přešovská univerzita, Přešov, 195 s. KLUSÁČEK J., 2009: Politika hladu. Jak iluze s chamtivostí živí potravinovou krizi. Databáze online [cit. 2013-0330]. Dostupné na: http://www.revuepolitika.cz/clanky/26/politika-hladu KOTECKÝ V., 2008: Životní prostředí. Databáze online [cit. 2013-0330]. Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/zivotni-prostredi KŘIVÁNKOVÁ B., 2011: Nyéleni 2011- První evropské fórum pro potravinovou suverenitu. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/nyeleni-2011-prvni-evropske-forum-pro-potravinovousuverenitu/ KUNA Z. 2010: Demografický a výživový problém světa a možnosti řešení. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: www.pef.czu.cz/cs/?dl=1&f=13053 LIN ANGEL M.Y.,MAN EVELYN Y. F., 2009: Bilingual Education Southeast Asian Perspectives. Hong Kong University Press, Hong Kong, 176 s. MALTHUSIAN MOUTHFULS. Databáze online [cit. 2013-04-25]. Dostupné na: http://www.economist.com/blogs/dailychart/2010/11/economist_food-price_index MARITZ CH., 2011: Potravinová suverenita jako cesta k dosažení potravinové bezpečnosti. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.euractiv.cz/zemedelstvi0/analyza/potravinova-suverenita-jako-cesta-kdosazeni-potravinove-bezpecnosti-0980247

72

McKEON N., 2011. Globální potravinová bezpečnost: Bilance čtyř let od vypuknutí „potravinové

krize.“

Databáze

online

[cit.

2013-04-25].

Dostupné

na:

http://glopolis.org/cs/clanky/globalni-potravinova-bezpecnost/ MILEROVÁ, PRÁŠKOVÁ D., 2011: Proč jedna miliarda hladoví? Fakta a mýty. Databáze online [cit. 2013-02-25]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/procjedna-miliarda-hladovi/ MILEROVÁ, PRÁŠKOVÁ D., 2011a. Zábory půdy v Africe. Hrozba pro potravinovou bezbečnost. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/zabory-pudy-v-africe/ MILEROVÁ, PRÁŠKOVÁ D., 2011b: Zemědělství jako základní kámen pro odstranění hladu a chudoby. Databáze online [cit. 2012-0620]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/zemedelstvi-jako-zakladni-kamen-proodstraneni-hladu-chudoby/ NEUMANN P., 2004: Společná zemědělská politika EU: vznik, vývoj a reformy, mezinárodní komparace. Oeconomica, Praha, 66s. NWANZE K. F., 2011: New Challenges, New opportunities: African Agriculture in the 21st Century. Databáze online [cit. 2013-04-26]. Dostupné na: http://www.saiia.org.za/presentations-speeches/new-challenges-new-opportunitiesafrican-agriculture-in-the-21st-century OWUOR B., 2012: Problematika cen potravin v Keni. Databáze online [cit. 2013-0330]. Dostupné na: http://glopolis.org/cs/clanky/problematika-cen-potravin-v-keni/ PÁNEK J. A KOL., 2002: Základy výživy. Svoboda servis, Praha, 205 s. PALÁN J., 2007: Reforma společné zemědělské politiky. Praha: Parlamentní institut. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.psp.cz/cgibin/win/kps/pi/prace/pi-5-273.pdf PÉRISSE J. 1981: Energy and protein requirements – Past eork end future prospects at the international level. International Colloquim Ceneca, Paříž PETR J., 2012: Druhá zelená revoluce. Databáze online [cit. 2013-0322]. Dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/clanky/1298-druha-zelena-revoluce.htm 73

Půda využívaná pro biopaliva by nasytila až miliardu lidí. Databáze online [cit. 201303-30]. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/205225-pudavyuzivana-pro-biopaliva-by-nasytila-az-miliardu-lidi/ RÝSOVÁ L., 2009: Regióny, regionálny rozvoj, regionálná politika a dosahovanie hospodárskej a sociálnej súdržnosti v rámci Európskej únie.Univerzita Mateja Bela, Bánská Bystrica, 193 s. SARACINI N., 2011: Stolen Land Stolen Future – A Report On Land Grabbing In Cambodia. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.aprodev.eu/files/Trade/landgrab_aprodev.pdf SMITH K., 2007: The Carbon NEutral Myth, Offset Indulgences for your Climate Sins. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.carbontradewatch.org/pubs/carbon_neutral_myth.pdf SMUTKA L. A KOL., 2012: Vývoj cen cukru ve světě (vybrané trenby a specifika). Databáze online [cit. 2013-04-25]. Dostupné na: http://www.cukrlisty.cz/on_line/2012/PDF/328-331.pdf STUCHLÍK J., 2007: Potravin pro hladovějící je málo. Databáze online [cit. 2013-0425]. Dostupné na: http://www.penize.cz/svetova-ekonomika/19041-potravin-prohladovejici-je-malo SVATOŠ M., 2008: Ekonomika agrárního sektoru. Česká zemědělská univerzita v Praze, Praha, 170s. SVATOŠ M., 2009: Agrární politika. Česká zemědělská univerzita v Praze, Praha, 202s. TONTISIRIN K. (ed.), 2001: Human energy requirements, Report of a Joint FAO/EHO/UNU Espert Consultation. Uneted Nations University , Rome, 103 s. TUČEK P., 2008: Potravinová krize: Optimismus není na místě, Databáze online [cit. 2013-04-25]. Dostupné na: http://blisty.cz/art/40671.html TUREK B. 2004: Výživový stav populace a nutriční rizika. Státní zdravotní ústav, Praha, 32 s. 74

TREFILOVÁ D., 2011: ČR v podpoře zemědělství rozvojových zemí světa. Bakalářská práce (in MS, dep. knihovna MENDELU v Brně), MZLU v Brně, Brno, 47 s. VIDAL J., 2006: The 7000km journey that links Amazon destructions to fast food. Databáze online [cit. 2013-04-25]. Dostupné na: http://www.guardian.co.uk/business/2006/apr/06/brazil.food WILY L. A., 2011: The tragedy of public lands: The fate of the commons under global commercial pressure. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.ibcperu.org/doc/isis/13585.pdf WITKE H., 2001: Die Zukunft der Landwirtschaf und Agrrapolitik. Humbolt Universität, Berlin WORLD FOOD AND AGRICULTURE IN REVIEW. 2012. Databáze online [cit. 2013-03-30]. Dostupné na: http://www.fao.org/docrep/013/i2050e/i2050e07.pdf

Internetové zdroje African Journal of Agricultual Research: www.academicjournals.org Africa : up for grabs: http://www.foeeurope.org/sites/default/files/publications/FoEE_Africa_up_for_grabs_ 0910.pdf Demografie: http://www.demografie.info/?cz_popvyvoj_svet_af= Euroaktiv, 2008: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/clanek/evropska-komisepomuze-zemedelcum-v-rozvojovych-zemich Euroaktiv, 2009: http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/clanek/osnsvetovy-hlad-muze-vyresit-jen-politicka-vule-006745 FAO: http://www.fao.org/worldfoodsituation/en/ FAO: http://www.fao.org/hunger/en/ FAOSTAT: http://faostat.fao.org/ Glopolis: www. glopolis.org 75

Human Development Reports: http://hdr.undp.org/en/

OSN: www.osn.cz Oxfam: http://www.oxfam.org/en/grow/reports/growing-better-future Rozvojovka: http://www.rozvojovka.cz/food-right-now-neni-hlad-jako-hlad Světová banka: www.worldbank.org Světová banka: http://econ.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/EXTDEC/EXTDECP ROSPECTS/0,,contentMDK:20587651~menuPK:5962952~pagePK:64165401~piPK: 64165026~theSitePK:476883,00.html The Economist: http://www.economist.com/ The Millennium Development Goals Report: http://www.un.org/millenniumgoals/pdf/MDG%20Report%202012.pdf United nations, department of Economic and social affairs: http://esa.un.org/unpd/wpp/Sorting-Tables/tab-sorting_mortality.htm United nations statistics division: http://unstats.un.org/unsd/demographic/

76

Seznam tabulek Tabulky Tabulka č. 1: Hrubá míra v porodnosti v období 1950-2010 a výhled do roku 2050 (v ‰) Tabulka č. 2: Státy s nejnižší a nejvyšší úhrnnou plodností, průměr let 2005-2010 Tabulka č. 3: Doporučené charakteristiky denní strany mezi roky 1936-1973 Tabulka č. 4: Výživová doporučení FAO/WHO/UNO z roku 1985 Tabulka č. 5: Výživová doporučení FAO/WHO z roku 1998 Tabulka č. 6: Absolutní a relativní podíl podvyživených v jednotlivých regionech Světa

Seznam grafů a obrázků Grafy Graf 1: Index cen potravinových komodit Graf 2: Indexcen potravin podle FAO pro období 2006-2013 – srovnání s minulými lety Graf 3: Index cen potravin v letech 1990-2013. Nominální a reálné ceny Graf 4: Nedostatečná výživa v roce 2010 podle regionů (v milionech) Graf 5: Kdo hladoví Graf 6: Podvyživení v Africe v milionech a v procentech v období 1990-2012 Graf 7: Podvyživení v Asii v milionech a v procentech v období 1990-2012 Graf 8: Podvyživení v Latinské Americe a Karibiku v milionech a v procentech v období 1990-2012 Graf 9: Podvyživení v různých regionech světa v letech 1990-2012 a 2010-2012 Graf 10: Celková plocha zveřejněných dohod 2001-2011 (miliony hektarů) Graf 11: Míra lidí žijících méně než za 1,25 dolaru za den v letech 1990, 2005 a 2008

Obrázky Obrázek 1: Stupně bazálního metabolismu Obrázek 2: Přehled zemí zapojených do „záborů půdy“ –Landgrabbing 77

Obrázek: 3 Plantáže palmy olejné v Nikaraguy Obrázek 4: Známé případy záborů půdy a vývoje biopaliv v Africe Obrázek 5: Bludný kruh chudoby Obrázek 6: Schematické vyjádření postupu vyjednávání Obrázek 7:Koncepční rámec potravinové suverenity Obrázek 8: Stav potravinové nestability v Sahelu Obrázek 9: Stav potravinové nestability- Africký roh Obrázek 10:Předvídaný dopad klimatické změny na produktivitu regionálních základních potravin do 2030 Obrázek 11: Předvídaný dopad klimatické změny na produktivitu kukuřice do 2030 Obrázek 12:Psohocarpus (Prskavec lepencový)

78

Seznam zkratek

BMR Stupeň bazálního metabolismu CFS Výbor pro světovou potravinovou bezpečnost EU Evropská unie FAO Organizace pro zemědělství a výživu při OSN GPAFS Globální partnerství pro zemědělství a potravinovou bezpečnost HLPE Panel expertů na vysoké úrovni HLTF Speciální skupina OSN pro řešení potravinových krizí IFAD Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj IMF Mezinárodní měnový fond IPC Plánovací výbor pro potravinovou suverenitu OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OSN Organizace společných národů SZP Společná zemědělská politika UNCTAD Konference OSN pro obchod a rozvoj WB Světová banka WFP Světový potravinový program WFTO World Fair Trade Organisation WTO Světová obchodní organizace

79