Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Přehled dějin evropského umění Manýrismus v Itálii a ve Francii přednášející: doc. PhDr. Martin Zlatohlávek PhD.
Manýrismus v Itálii a Francii Základní přednášené okruhy: 1. Manýrismus jako sloh Na počátku 20. století se prosadila myšlenka, že umění, které trvalo v Itálii mezi léty 1515-1570, je svébytným uměleckým slohem (Max Dvořák, Manýrismus a zrození barokního umění, přednášky v letech 1918-20). Byly tak popřeny názory, které umělecké projevy této doby označovaly buď za vyznění vrcholné renesance v jejich úpadkových formách nebo za předzvěst umění barokního. Pojem manýrismus se tak postupně ustálil jako označení konkrétního umění v daném období 16. století a ne jako výraz pro veškeré úpadkové směry. 2. Manýrismus a jeho ideový základ V průběhu 16. století reagovali umělci výraznou tvůrčí silou na velké společenské, náboženské, politické a „vědecké“ změny. Jistota dosavadního poznání světa jako neměnného celku byla zásadně narušena. Objevitelské cesty umožnily nový pohled na svět, rozvinula se kartografie a odtud i počátky malby krajiny. Poznání nových živočišných a rostlinných druhů vedlo k chápání přírody jako rozmanitého světa. Příroda sama byla vnímána jako tvůrčí síla, která může být nejenom napodobována, ale se kterou lze soutěžit a její tvůrčí úsilí také překonávat. Použití termínů makrosvět a mikrosvět k vyjádření vztahu mezi celkem a jednotlivostí zlidštilo samotnou přírodu. Lidské dílo nejen konkuruje přírodě, ale také ji prorůstá a žije s ní v symbióze. Umělci byli povoláváni k záznamům „naturálií“, tj. rozmanitostí tohoto světa, ale rovněž navrhovali umělecká díla – architekturu a sochy jako součást kultivované přírody (manýristické zahrady). Akcentování lidského tvůrčího potenciálu umožnilo dokončit vymanění výtvarného umění z prostředí řemesel a pokusit se ho zařadit mezi svobodná umění. Zde je jistě základ zájmu o lidskou figuru a kompozice zásadně budované z lidských těl, které překračuje k lidskému titánství. Mezi umělci – teoretiky byla věnována pozornost tvůrčímu procesu, kde důležitou roli hrála kresba, která byla chápána jako první bezprostřední otisk tvůrčích myšlenek génia.
Jako protipól k obdivu tvůrčí energie člověka se v průběhu 16. století konstituovala reformní náboženská hnutí, zdůrazňující lidskou pokoru a poníženost před Bohem. Ať to bylo Kalvínovo učení o predestinaci - předurčení člověka, které je řízeno výhradně Bohem a omezuje lidskou svobodu, nebo Lutherovo učení o ospravedlnění hříšného člověka pouhou milostí boží, nebo i reformní hnutí v katolické církvi, která zdůrazňovala lidské ponížení před Bohem. S reformací pak byla spojena i kritika tradice a odvolání se na „původní“ zdroje křesťanství. Tato hnutí přinesla rozdělení křesťanského světa. I to zapříčinilo rozpad dosavadních jistot. Zde je pak základ k hledání opor a trvanlivosti společenských struktur, což vedlo k volání po obnově jednoty církve (Tridentský koncil) nebo utužení politické moci, tedy postupné rušení svobodných republik a vytváření absolutní moci panovníků (Rodina Medici ve Florencii se z měšťanů stala velkovévody; Karel V. se snažil ovládnout celou Itálii). 3. Počátky manýrismu Počátky manýrismu jsou spojeny s reakcí na vrcholně renesanční umění. Ve Florencii po odchodu velikánů generace raného 16. století Leonarda, Michelangela a Raffaela do Říma přesto pokračovala silná tvůrčí skupina umělců, vedená Fra Bartolomeem a Andreou del Sarto. Jejich žáci (Pontormo a Rosso Fiorentino) zásadně změnili přístup ke kompozici obrazu a jeho barevné skladbě. Nedodržovali pravidelnost soustředěnou na centrální osu, nepoužívali perspektivu, jejich barvy měly chladné tóny. K tomuto typu umění přispěly i podněty z jihu (Alonso Berruquete). Takové umění ovlivnilo i tradiční florentské malíře (Piero di Cosimo). Jen o málo později vzniká nové umění také v Parmě. Correggiovo řešení výmalby kupolí parmských kostelů je dalším významným krokem k znázornění otevřeného prostoru. Oltářní obrazy maloval s využitím diagonál a kontrastního střídání světla a stínů. Vedle něj v Parmě vyrostl Parmigianino, který obohatil figurální kompozice o elegantní tvary. Jeho Madony se vzdalují realitě tohoto světa a odkazují ke kráse nadpřirozených dimenzí. S nástupem Klimenta VII. na papežský stolec odešli někteří umělci do Říma (Rosso Fiorentino, Parmigianino) a připojili se jednak k žákům předčasně zemřelého Raffaela (Giulio Romano, Perino del Vaga, Polidoro da Caravaggio), jednak k umělcům, kteří pracovali podle předloh Michelangelových (Sebastiano del Piombo). Toto intenzivní tvůrčí období, které je vlastně počátkem manýrismu v Římě, nazýváme uměním „klementinským“. Michelangelo v této době pracoval jako architekt pro rodinu Medici ve Florencii a na několika sochařských zakázkách v Římě (dokončení náhrobku Julia II., ad.). Po roce 1516, kdy v Benátkách zemřel Giovanni Bellini, se díky umění Tizianovu rovněž ve městě na laguně zásadně proměnil umělecký sloh. Tizian akcentoval tradiční benátský přístup k syté barevnosti, pastóznímu nanášení barev, ale také prosadil změnu kompozice.
4. Rozšíření manýrismu do dalších uměleckých center Vyplenění Říma vojsky Karla V. roku 1527 na několik let přerušilo umělecký vývoj v Římě. Umělci, kteří narychlo opouštěli svaté město, dorazili do jiných center, kde mohli dále pracovat a kde rozvíjeli nové umění. Např. Perino del Vaga odešel do Janova, kde získal zakázku od rodiny Doria, pro něž v římském slohu vymaloval palác. Zásadně tak ovlivnil další generaci umělců, mezi nimiž přední místo zaujal Luca Cambiaso. Parmigianino se z Říma vracel do Parmy přes Bolognu. Jeho umění však daleko více zasáhlo lombardskou Cremonu, kde v jeho stylu maloval Camillo Boccaccino (původně školený s Tizianem v Benátkách) a Giulio Campi. Již roku 1524 odešel z Říma do Mantovy Giulio Romano, který se na dvoře Gonzagů stal všestranným umělcem. Dovedl navrhnout architekturu, sochami osadit fasády domů, freskami pokrýt vnitřní stěny paláců nebo připravit dekorace pro panovnické slavnosti. Jeho styl se zásadně posunul od raffaelovských východisek, představoval mantovskou podobu manýrismu, založeného na efektu mohutných neproporčních figur. Zvláště jeho freskové dílo se dočkalo mnoha kopií formou grafiky, jejímž prostřednictvím se jeho styl šířil po celé severní Itálii. Také Siena byla zasažena římsko-florentským manýrismem. Diagonální kompozice, figury serpentinaty i studené barvy zde ve svých obrazech používal Domenico Beccafumi. 5. Druhá fáze manýrismu ve střední Itálii – Řím a Florencie Nový podnět k rozvoji umění v Římě dal Michelangelo, který provedl monumentální fresku Posledního soudu na oltářní stěně Sixtinské kaple (1538-1541) a pro papeže Pavla III. vyzdobil jeho kapli ve Vatikánu (Cappella Paolina – 15421550). To byly jeho poslední malířské práce. Závěr svého života věnoval stavbě kupole nad hrobem sv. Petra ve Vatikánu a především sochařským pracím (nedokončená Pieta Rondanini). Ani v pozdním věku Michelangelo vedle sebe nesnesl spolupracovníky. Podle jeho kreseb však pracovali méně zdatní umělci (Marcello Venusti). Jistou samostatnost si vydobyl Daniele da Volterra. Jeho fresky v postranních kaplích (Cappella Orsini a Cappella Rovere) kostela SS. Trinita dei Monti odkazují k monumentalitě Michelangelových figur, ale ukazují nevšední prostorová řešení. Ve 40. letech se do Říma vrátil také Perino del Vaga. Pro papeže Pavla III. z rodu Farnese vyzdobil pokoje ve svrchních patrech Andělského hradu. Prostor rozšířil malovanou iluzivní architekturou, do níž postavil řadu figur v excentrických pozicích. Papež si nechal vyzdobit i rodinný palác v Římě (Palazzo Farnese), k čemuž pozval Francesca Salviatiho z Florencie. Monumentální dekorace hlavního sálu vyprávějí hrdinské činy rodu Farnese. Jejich předměstskou vilu v Caparole vymaloval freskami s obdobnými náměty Taddeo Zuccaro se svým mladším bratrem Federicem a Bartolomějem Sprangerem.
Ve Florencii touto dobou byli hlavními objednavateli umění Medicejové. Z měšťanů se stali vévodové, z rodinného paláce přesídlili do Palazza Vecchia, původně sídla městské rady. Jeho přestavbu a novou vnitřní výzdobu vedl Giorgio Vasari (Studiolo Francesca I.) za spolupráce s Francescem Salviatim (Sala dell’Udienza) a Agnolem Bronzinem (kaple Eleonory z Toleda). Bronzino provedl monumentální fresku do medicejského kostela S. Lorenzo a spolu s Pontormem pro Mediceje maloval portréty. Bronzinovo dílo je naplněno zvláštní poetikou klidných gest a unylých tváří jeho 6. Manýrismus v Benátkách Politická a ekonomická stabilita Benátek rozmnožila jejich bohatství, což zásadně ovlivnilo také rozvoj umění. Po desetiletí zde pracovala Tizianova dílna, která získávala prestižní zakázky nejen od benátských dóžat a patricijů, ale i od papeže a habsburského císaře Karla V., jehož se Tizian stal oficiálním portrétistou. Pozdní Tizianovo dílo se nese v duchu zápasu o vlastní umělecké vyznání (Apollón a Marsyas v Kroměříži). Zemité barvy a jejich pastózní nanášení jsou formálním projevem takového díla. V Benátkách však pracovaly i další významné dílny. Tintoretto vyzdobil nejvýznamnější benátské školy – školu sv. Marka a školu sv. Rocha, vždy velkoformátovými obrazy s dramatickými scénami, v nichž je použita intenzivní barevnost a střídání světla a stínu. Jacopo Bassano připravil se svou dílnou řadu oltářních obrazů a postupně vyhověl objednávkám na série obrazů, v nichž dominují žánrové scény (Roční období; Starozákonní příběhy ad.). Na nich pracoval se svými syny Francescem a Leandrem. Neméně zakázek do benátských kostelů a paláců získal i Paolo Veronese. Jeho mnohofigurové kompozice jsou zasazovány do jasné antikizující architektury. 7. Manýrismus ve Francii Francouzští králové v 16. století neusilovali jenom o získání území v Itálii vojenskou cestou, ale zajímal je i umělecký život a umění samotné. Tradičně se francouzští umělci orientovali na umění v Itálii. Jean Fouquet pobýval v letech 1443-47 v Římě a ve Ferraře, Jean Perréal následoval Ludvíka XII. na jeho cestě po Itálii. Především pak byl zájem o italské umělce, aby pracovali ve službách Francie, právě tak i o umělecká díla italské provenience. Leonardo v závěru svého života přijal pozvání krále Františka I. Tentýž se snažil získat i díla velkého Michelangela. Ve svých sbírkách se chlubil jeho sochou Herkula a k vrcholům jeho akviziční činnosti patřil nákup dvou Otroků, kteří měli zdobit náhrobek Julia II. Jedinečnou příležitostí k umělecké realizaci byla výzdoba královského zámku ve Fontainebleau. František I. pro získal florentské mistry Rossa Fiorentina a Primaticia (v letech 1530-37). Tito umělci nejprve vytvořili pro krále samostatné obrazy, později je král pověřil i celkovou výzdobou nově vznikající galerie, kde použili bohaté štukové reliéfy, do nichž byly zasazovány obrazy.
V jejich okruhu pracovala celá řada mladých francouzských malířů (Claude Badouin, Charles Dorigni ad.). O 20 let později (1552) dorazil do Fontainebleau další italský mistr Niccolo dell’Abbate. Jeho obrazové kompozice obsahovaly rozsáhlé partie krajin. Navazoval tak na umění starých Nizozemců, které nebylo ve Francii neznámé. Na krátko se na francouzském královském dvoře objevil také zlatník Benvenuto Cellini, který královi věnoval svoji slavnou slánku. I tato druhá generace umělců byla doprovázena francouzskými mistry (Jean Cousin, Etienne Delaune, Antoine Caron). Toto dvorské prostředí, kde tvořili umělci z různých škol, kde král shromažďoval bohaté a kvalitní sbírky, prostředí, které reprezentovalo francouzský vkus a obdiv ke kráse je nazýváno „školou Fontainebleau“.
Doporučená literatura: • Baumgart F.: Renaissance und Kunst des Manierismus. Köln 1963 • Baungart W.: Manier und Manierismus, Berlin 2000 • Béguin S.: L’École de Fontainebleau. Le manierisme a la Cour de France, Paris 1960 • Białostocki J. (ed.): Spätmittelalter und beginnende Neuzeit. Propyläen Kunstgeschichte 7. Berlin 1972 • Briganti G. (ed.): La pittura in Italia. Il Cinquecento, Milano 1988 • Cellini B.: Vlastní životopis, český překlad Praha 1960 • Dvořák M.: Italské umění. Český překlad Praha 1946 • Freedberg S.J.: Painting in Italy 1500-1600, London 1971 • Friedlaender W., Mannerism and Anti-Mannerism in Italian Painting, New York 1957 • Hauser A.: Der Manierismus. Die Krise der Renaissance und der Ursprung der modernen Kunst, München 1964 • Huyghe R. (ed.): Umění renesance a baroku. Český překlad Praha 1970 • Kauffmann G. (ed.): Die Kunst des 16. Jahrhunderts. Propyläen Kunstgeschichte 8. Berlin 1970 • Nyholm E., Arte e teoria del Manierismo. I. Ars naturans. II. Idea, Odense University Press 1977 a 1982 • Praz M.: Der Garten der Sinne: Ansichten des Manierismus und des Barock, München 1988 • Preiss P.: Panoráma manýrismu. Praha 1974 • Vasari G.: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, I a II, Praha 1998.
Fra Bartolomeo /1472 – 1518/ Mystické zasnoubení Sv.Kateřiny, Florencie 1512.
Jacopo Carucci, zv. Pontormo, /1494 – 1557/, Navštívení P.Marie, Santissima Anunziata, Florencie, 1515 – 1516.
Rosso Fiorentino /1495 – 1540/, Nanebevzetí P.Marie, Santissima Annunziata, Florencie, 1516 – 1517.
Piero di Cosimo /1462 – 1521/, Příběhy Prométheovy, 1516.
Andrea del Sarto (1486-1530), Příběhy Josefovy, 1518.
Pontormo, Sacra Conversatione, S. Michele, Visdomini, Florencie, 1518.
Jacopo Carucci – Pontormo (1494-1557), Sacra Coversatione, 1518
Alonso Berruguete (1488-1561), Madona s děckem 1510-1515.
Alonso Berruguete (1488-1561), Salome s hlavou Jana Křtitele 1512-1516.
Pontormo, Vertumnus a Pomona, Villa Medici, 1520-21.
Rosso Fiorentino (1494-1540), Snímání z kříže, 1521.
Rosso Fiorentino, Zasnoubení P. Marie, 1523.
Pontormo, Kristus před Pilátem, Pašije v kartuziánském kl. Val d‘Ema, Galluzzo, nedaleko Florencie, 1523 – 1524.
Rosso Fiorentino, Mojžíš brání dcery Jethrovy, 1523 – 1524.
Rosso Fiorentino, Mrtvý Kristus, 1525-26.
Pontormo, Kristus v Emauzích, 1525.
Jacopo Carrucci zvaný Jacopo Pontormo (1494-1556), Snímání z kříže – Pieta, kaple Capponiů, Santa Felicita, Florencie, 1528.
Pontormo, Navštívení, 1530.
Giulio Pippi, zvaný Giulio Romano, /okolo 1499-1546/ Svatá rodina, olej na dřevě 76x63 cm, asi 1516.
Giulio Romano a Raffael, Portrét Johanny z Aragonu, olej na dřevě, 120x95 cm, 1518.
Raffael, Proměnění Páně, olej na dřevě, 405x278 cm, 1516-1520.
Giulio Romano, Deésis se sv. Pavlem a Kateřinou Alex., olej na dřevě 124x98 cm, 1518-1520.
Giulio Romano /1492/1499 – 1546/, Madona s děckem a J.Křtitelem olej na dřevě 125x85 cm, 1522 – 24.
Giulio Romano, Dáma při toaletě, olej na plátně 111 x 92 cm, 1523 – 1524.
Giulio Romano, Milenecký pár, olej na plátně, 163x337 cm, 1524.
Michelangelo, Zmrtvýchvstalý Kristus, Řím, Santa Maria sopra Minerva, 1519 – 1521.
Michelangelo, Lazar, kresba 25x11 cm, 1516.
Sebastiano del Piombo, Vzkříšení Lazara, 1517-19.
Sebastiano del Piombo, /1485/86 – 1547/, Bičování Krista, olej na omítce, asi 1520.
Sebastiano del Piombo, Papež Klement VII., (Giulio de‘Medici), kolem 1525.
Perino del Vaga /1501-1547/, David a Goliáš, freska, Vatikánské lodžie, 1518-19.
Perino del Vaga, Založení chrámu, dříve Palazzo Melchiore Baldassini, Řím, 1519-1522.
Perino del Vaga, strop kaple Pucci, 1524 – 25, S. Trinita dei Monti, Řím.
Perino del Vaga, Evangelisté, Cappella del Crocifissio, S. Marcelo al Corso, Řím, 1525 – 27.
Polidoro da Caravaggio, Zvěstování P.Marii, olej na dřevě, průměr 36 cm, 1524-27.
Polidoro da Caravaggio, Krajina s „Noli me tangere“ a s „Hostinou v domě Šimonově“, kaple Fra Mariano, kostel San Silvestro al Quirinale, 1525.
Tizian, Bacchus a Ariadna, 1522.
Tizian, Nanebevzetí P. Marie, olej na dřevě, 690x360 cm, S. Maria Gloriosa dei Frari, Benátky, započata 1516, inaugorována 1518.
Tizian, Madona rodiny Pesaro, Benátky, S.Maria Gloriosa dei Frari, 1519 - 1526.
Correggio, Camera di S. Paolo, Parma, asi 1518 – 1519.
Antonio Allegri zvaný Il Correggio (1489-1534), Vidění sv. Jana Evangelisty, S. Giovanni Evangelista, Parma, 1520-24
Correggio, Klanění pastýřů – Noc, olej na dřevě 256x188 cm, 1522. Původně instalováno v kapli Pratoneri v kostele San Prospero, Reggio v roce 1530 Obraz objednal Alberto Pratoneri 1522. Dnes Gemäldegalerie Drážďany.
Correggio, Madona se sv. Jeronýmem - Den, 1523, -olej na dřevě, 205x141 cm. Objednala Donna Briseide Colla pro kapli Sv. Jeronýma v kostele Sv. Antonína v Parmě v roce 1523. Obraz byl instalován v roce 1528. Dnes Galleria Nationale, Parma.
Correggio, Venuše a Amor se Satyrem, olej na plátně, 188x125 cm, asi 1523-24. Asi pro sběratele Nicolu Maffei v Mantově, po té sbírka Gonzaga, sbírka angl. krále Karla I. (1627-8), dnes Paříž, Louvre.
Correggio, Venuše s Merkurem a Cupidem, asi 1523. Asi pro sběratele Nicolu Maffei v Mantově, nebo objednal Federico Gonzaga, syn Isabely d‘Este, po té sbírka Gonzaga, sbírka angl. krále Karla I. (1627-8), dnes National Gallery London.
Correggio, Ganymedes a Io, z cyklu Jupiterovy lásky, pro Mantovu objednal Federico Gonzaga /?/, dnes Kunsthistorisches Museum, Wien.
Correggio, Alegorie Ctnosti, po 1522, asi 1529-30, pro Isabelu d‘Este, původně umístěno před Studiolem v Palazzo Ducale v Mantově, dnes Paříž, Louvre.
Correggio, Nanebevzetí P.Marie, kupole katedrály v Parmě, 1524-28
Correggio, Madona se sv. Jiřím, olej na dřevě, 285x190 cm, asi 1524-29. Původně pro kostel Sv. Petra Mučedníka v Modeně. Dnes Gemäldegalerie Drážďany.
Francesco Mazzola, zvaný Parmigianino, (1503-1540), Vlastní podobizna v konvexním zrcadle, asi 1524.
Parmigianino, Madona se sv. Jeronýmem, Vidění sv. Jeronýma, olej na dřevě, 343x149 cm, 1526-1527.
Parmigianino, Obrácení sv. Pavla, olej na plátně, 177x128 cm, asi 1527-1528.
Parmigianino, detail fresky na stropě presbytáře, Santa Maria della Steccata, Parma, 1531-1539.
Parmigianino, Madona s dlouhým krkem, olej na dřevě, 214x133 cm, 1534-1539.
Giulio Romano, strop Sala di Psiché, Palazzo Te, 1527-28.
Giulio Romano, Sala di Psiche, Palazzo Te, Mantova, dokončeno v létě 1528.
Giulio Romano, Sala dei Giganti, Palazzo Te, Mantova, 1526 – 1532.
Giulio Romano, Pád Gigantů freska, Sala dei Giganti Palazzo Te, Mantova, 1532 - 1534.
Domenico Beccafumi (asi 1486-1551), Mojžíš rozbíjí desky zákona, 1537
Camillo Boccaccino /1504/05 – 1546/, Žehnající Bůh Otec a Madona s děckem a čtyřmi svatými, dříve hlavní oltář kostela Santa Maria del Cistello v Cremoně 1525.
Camillo Boccaccino, Kristus a žena cizoložná, freska v presbytáři kostela S. Sigismondo v Cremoně, 1540.
Giulio Campi, Madona s děckem adorována světci (Sv. Zikmund, Sv. Jeroným, Sv. Dareia a Sv. Crisante), za účasti Francesca Sforzy a Bianci Marie Viscontiové, obraz na hlavním oltáři v kostele S. Sigismondo v Cremoně, 1540.
Camillo Boccaccino, Madona s děckem, archandělem Michaelem a sv. Vincenzem Ferreri, dříve oltářní obraz v kostele San Domenico v Cremoně, 1543-44.
Camillo Boccaccino, Narození P.Marie, freska v kapli P.Marie, kostela S. Sigismondo v Cremoně, 1545.
Michelangelo, Poslední soud, Sixtinská kaple, 1536-41.
Michelangelo, Obrácení sv. Pavla, Cappella Paolina, 1542-45.
Michelangelo, Ukřižování sv. Petra, Cappella Paolina, 1546-50.
Francesco Salviati, Navštívení, oratoř San Giovanni Decollato, Řím, 1538
Perino del Vaga, (1501-1547), /a spolupracovníci/ Sala Paolina, Andělský hrad, Řím, 1545-47.
Francesco Salviati (1510-1563), Apoteóza papeže Pavla III., Palazzo Farnese, Řím, 1549-63.
Salviati, Adam a Eva, Galleria Colonna, Řím, 1553.
Michelangelo, Ukřižování, černá křída, 370x270 mm, 1538 – 41.
Marcello Venusti, (asi 1512-1579 Ukřižování, olej na dřevě, 51x33 cm, 1550-79.
Daniele da Voltera (1509-66), David a Goliáš, olej na dřevě, 133x172 cm. asi 1555-56.
Michelangelo, Studie dvou zápasících mužů, černá křída, 210 245 mm, asi 1555-60.
Agnolo di Cosimo Tori – Bronzino (1503-1572), Cosimo I. de‘ Medici a Eleonora z Toleda a její syn Giovanni, 1544-45.
Bronzino, Eleonora z Toleda, asi 1539.
Bronzino, Venuše, Cupido a Čas, 1540-45.
Giorgio Vasari, Papež Pavel III. řídí rekonstrukci sv. Petra, 1544 – Palazzo della Can.
Giorgio Vasari, náhrobek Michelangelův, Santa Croce, Florencie, 1564.
Girogio Vasari, Perseus a Andromeda, Palazzo Vecchio, Florencie, 1570 – 1572.
Tizian, Zvěstování P. Marii, San Salvatore Benátky, 1560-64.
Paolo Veronese, /1528 – 1588/ Madona se světci, sakristie kostela San Zaccaria, 1562 – 64.
Paolo Veronese, Svatba v Káně, 1562-63.
Tintoretto, Nalezení těla sv. Marka, 1562.
Tintoretto, Ukřižování, Scuola di San Rocco, Benátky, 1565.
Jacopo Bassano, (asi 1510-1592), Klanění pastýřů, S. Giorgio Maggiore, Benátky, asi 1560.
Tizian, Marsyas a Apollón, zámek Kroměříž, po 1570.
Tiziano, Pieta, původně pro kostel Frari, Benátky, asi 1575.
Rosso Fiorentino /1494-1540/, Galerie Františka I., Fontainebleau, Francie, 1534 – 39.
Francesco Primaticcio /1504-1570/, Únos Heleny, olej na plátně, 155x188 cm, asi 1540-50.
Francesco Primaticcio, část výzdoby Chambre de la Duchesse d‘Etampes, (komnata vévodkyně z Etampes), 1541 – 1545.
Benvenuto Cellini /1500-1571/, Královská slánka, zlato, email a drahokamy, 1539 - 1543.
Benvenuto Cellini /1500-1571/, Nymfa z Fontainebleau, bronz, 1543 – 44.
Antoine Caron (1521-1599), Les Massacres du Triumvirat, 1566.
