PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR A VE FRANCII

Masa rykova un iverz it a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: L´Administration publique (Veřejná správa)

PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR A VE FRANCII Monument preservation in the Czech Republic and in France Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Ing. František SVOBODA Ph.D.

Autor: Bc. Petra HOLUBIČKOVÁ

Brno, červen 2008

J mé n o a p ř í j me ní a ut or a: Ná z e v di pl omové p r á c e : Ná z e v p r ác e v a nglič t i ně: Ka t e dr a: Ve d ouc í di p l omové p r á c e: Ro k ob ha j ob y:

Petra Holubičková Památková péče v ČR a ve Francii Monument preservation in the Czech Republic and in France veřejné ekonomie Ing. František Svoboda Ph.D. 2008

Anotace Předmětem diplomové práce „Památková péče v ČR a ve Francii“ je rozbor systému památkové péče dvou evropských zemí, České republiky a Francie, za účelem následné komparace a analýzy rozdílů obou alternativních uspořádání. První část popisuje východiska, z nichž se systémy památkové péče v ČR a ve Francii zrodily, a nastiňuje jejich historický vývoj. Druhá část je věnována jejich současné podobě. Finální část práce pak ukazuje silné a slabé stránky obou systémů a zaměřuje se na porovnání jejich institucionálních a organizačních uspořádání. Na základě komparace jsou v závěru vyslovena doporučení pro českou památkovou péči.

Annotation The objective of the thesis “Monument preservation in the Czech Republic and in France” is to analyze the system of monument preservation in both the Czech Republic and France with the purpose of their subsequent evaluation and comparison. The first part of the thesis describes the origins of monument preservation system in the Czech Republic and in France as well as outlines their historical evolution. The second part addresses their contemporary form. The final part analyzes strong and weak points of both systems and draws attention on the comparison of their institutional and organizational framework. In terms of this comparison, the conclusion contents recommendations designated for the Czech system of monument preservation.

Klíčová slova památková péče, Česká republika, Francie, kulturní památka, národní kulturní památka, zařazená památka, zapsaná památka

Keywords monument preservation, Czech Republic, France, cultural monument, national cultural monument, classified monument, registered monument

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Památková péče v ČR a ve Francii vypracovala samostatně pod vedením Ing. Františka Svobody Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovi univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 25. června 2008 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Františku Svobodovi Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále bych chtěla vyjádřit svůj dík paní Marii Vlčkové z odboru územního rozvoje Městského úřadu v Táboře, jakož i panu Ronanu Le Bacconovi, vedoucímu oddělení valorizace památek Regionální rady Bretaně, za poskytnuté informace a četné konzultace.

OBSAH ÚVOD ....................................................................................................................................... 7 1

K POČÁTKŮM PAMÁTKOVÉ PÉČE........................................................................ 9

2

VZNIK A VÝVOJ ČESKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE ................................................... 12 2.1 První projevy zájmu o kult památek ....................................................................... 12 2.2 Hlavní události v oblasti památkové péče v průběhu 19. století............................. 13 2.3 Nový ideologický proud počátku 20. století ........................................................... 16 2.4 Pojetí památkové péče v samostatném Československu a během nacistické okupace ................................................................................................................................. 17 2.5 Vývoj po 2. světové válce ....................................................................................... 19 2.6 Česká památková péče po 17. listopadu 1989 ........................................................ 21

3

HISTORICKÝ VÝVOJ PAMÁTKOVÉ PÉČE VE FRANCII ................................ 25 3.1 Počátky zájmu o historické dědictví ....................................................................... 25 3.3 Zrození památkové péče a její vývoj v průběhu 19. století .................................... 27 3.4 Památková péče první poloviny 20. století ............................................................. 29 3.5 Legislativní úpravy od konce 2. světové války ....................................................... 30

4

SOUČASNÁ PODOBA PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE .............. 34 4.1 Legislativní úprava památkové péče ....................................................................... 34 4.1.1 Zákon o státní památkové péči ....................................................................... 35 4.2 Institucionální zabezpečení památkové péče .......................................................... 37 4.2.1 Ministerstvo kultury ........................................................................................ 37 4.2.1 Památková inspekce ........................................................................................ 38 4.2.3 Působnost krajů ............................................................................................... 38 4.2.4 Úloha obcí ....................................................................................................... 39 4.2.5 Komise státní památkové péče, konzervátor státní památkové péče a zpravodajové státní památkové péče ............................................................... 40 4.2.6 Národní památkový ústav ............................................................................... 40 4.3 Způsob financování památkové péče ...................................................................... 42 4.3.1 Soukromé financování .................................................................................... 42 4.3.2 Přímé financování památkové péče z veřejných rozpočtů .............................. 43 4.3.3 Nepřímá podpora ochrany památek ................................................................ 48 4.3.4 Alternativní způsoby financování ................................................................... 49 4.4 Příklady konkrétních úskalí současného systému státní památkové péče v praxi .. 52

5

SOUČASNÝ SYSTÉM FRANCOUZSKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE .......................... 54 5.1 Legislativní rámec ................................................................................................... 54 5.2 Systém ochrany památek ........................................................................................ 56 5.2.1 Ochranná řízení nemovitých památek ............................................................ 56 5.2.2 Účinky ochrany nemovitých památek ............................................................ 57 5.2.3 Objets mobiliers (Movité památky) ................................................................ 58 5.2.4 Orgues (Varhany)............................................................................................ 60 5.3 Institucionální a organizační zabezpečení památkové péče.................................... 61 5.3.1 Ústřední orgán památkové péče ...................................................................... 61 5.3.2 Regionální orgány státní památkové péče ...................................................... 62 5.3.3 Dekoncentrované orgány na úrovni departementů ......................................... 64

5.3.4 Orgány samosprávy a jejich kompetence ....................................................... 65 5.3.5 Vzdělávání v oblasti památkové péče ............................................................. 65 5.4 Současná politika francouzské památkové péče ..................................................... 66 5.4.1 Znalost............................................................................................................. 67 5.4.2 Ochrana ........................................................................................................... 68 5.4.3 Zachování........................................................................................................ 69 5.4.4 Valorizace společným cílem ........................................................................... 69 5.5 Financování ............................................................................................................. 71 5.5.1 Principy státní finanční politiky ochrany památek ......................................... 71 5.5.2 Přímé státní subvence vlastníkům chráněných památek ................................. 72 5.5.3 Finanční pomoc územních samosprávných celků........................................... 73 5.5.4 Daňové úlevy .................................................................................................. 75 5.5.5 Nadace a donátorství ....................................................................................... 75 5.6 Příklady problematických okruhů současného systémů v praxi ............................. 77 6

ANALÝZA A POROVNÁNÍ DVOU ALTERNATIVNÍCH SYSTÉMŮ PAMÁTKOVÉ PÉČE ................................................................................................. 79 6.1 Výchozí dějinné předpoklady ................................................................................. 79 6.2 Legislativní nástroje ................................................................................................ 80 6.3 Organizační a institucionální zabezpečení .............................................................. 81 6.4 Předmět ochrany ..................................................................................................... 81 6.5 Financování ............................................................................................................. 82 6.6 Odborné vzdělávání ................................................................................................ 83 6.7 Šíření informací, prezentace a valorizace památek................................................. 84

ZÁVĚR................................................................................................................................... 85 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................................. 88 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................. 94 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................... 96

ÚVOD

Památkovou péči lze definovat jako soustavu všech činností, opatření a rozhodnutí vedoucích k cílevědomému zachování, ochraně, zpřístupnění a vhodnému společenskému využití kulturních památek. Je zakotvena v právním řádu každého vyspělého státu a na její činnosti se podílejí subjekty nejen veřejného, ale i soukromého sektoru. Státní památková péče má jasně vymezený legislativní a institucionální rámec a její uskutečňování se řídí přesně definovanými pravidly. Památky, jakožto cenný odkaz minulosti a tvořivého potenciálu našich předchůdců, se vyznačují bohatým souborem svých hodnot, pro které se stávají předmětem ochrany. Rozlišujeme především jejich hodnotu historickou, uměleckou, filozofickou, vědeckou, technickou, estetickou, společenskou, ekonomickou a užitkovou. Přístupy k ochraně památek a instituce, které se podílejí na jejím zajištění, se mohou, s ohledem na řadu historických, ekonomických, politických a společenských faktorů a událostí, v jednotlivých zemích výrazně lišit. K dosažení stejného cíle je tak často využíváno různých prostředků. A právě komparací jednotlivých systémů je možné dosáhnout zajímavých závěrů a doporučení pro českou památkovou péči. Česká republika a Francie jsou země s bohatou minulostí a disponují významným památkovým fondem, jehož zachování shodně představuje zákonem uznaný veřejný zájem. Pro oba státy je však charakteristické rozdílné uspořádání veřejné správy, a z něho pramenící i odlišné institucionální a organizační zabezpečení památkové péče. Cílem této diplomové práce je tudíž objasnit východiska, z nichž se zrodily systémy památkové péče v těchto dvou evropských zemích, nastínit jejich vývoj a zachytit současný stav a na základě analýzy jejich institucionálního a organizačního rámce pak oba systémy porovnat. Důležitost oboru památkové péče pro dnešní společnost, příležitost přiblížit českému prostředí systém francouzské památkové péče a možnost vzájemné komparace obou uspořádání, která může být v mnohém inspirující, představují hlavní důvody, proč jsem si k vypracování své diplomové práce zvolila právě toto téma. Práci jsem rozdělila do šesti kapitol, které na sebe vzájemně navazují. Pro dosažení větší přehlednosti se při zpracování jednotlivých tematických okruhů nejprve věnuji České republice a poté Francii. Současně s ohledem na zachování celistvosti práce uvádím základní pojmy dotýkající se problematiky památkové péče v České republice a ve Francii v příloze. 7

S cílem přiblížit základní historické souvislosti tohoto oboru se v první kapitole věnuji počátkům památkové péče v obecné rovině. V následujících dvou kapitolách navazuji popsáním vývoje památkové péče v českém a francouzském prostředí. Snažím se zachytit především legislativní a institucionální souvislosti ochrany památek. Čtvrtá kapitola se zabývá současnou podobou památkové péče v České republice. Popisuje její právní úpravu, institucionální rámec a způsob financování. V závěrečné části pak nabízí pohled na některá konkrétní úskalí českého systému v praxi. Následující text věnovaný francouzskému systému se podobně jako předchozí kapitola zaměřuje na základní vymezení legislativního rámce, institucionálního a finančního zabezpečení. S cílem přiblížit specifika francouzské památkové péče dále konkretizuje způsob ochrany památek a uvádí hlavní cíle a nástroje soudobé politiky. Závěr kapitoly je opět doplněn příklady konkrétních problémů v praxi. Obsahem poslední, šesté kapitoly je vzájemné porovnání dvou alternativních struktur památkové péče. Smyslem této závěrečné komparace je především poukázat na určitá specifika obou systémů, zachytit jejich hlavní charakteristické rysy, silné a slabé stránky, přičemž důraz je kladen na francouzskou památkovou péči. Na základě zjištěných skutečností jsou poté v závěru práce vyslovena některá doporučení pro českou praxi. Pro popsání vývoje oboru památkové péče v České republice a ve Francii jsem využila studia pramenů s historickou tematikou a deskriptivní metody. Následně jsem zvolila metodu analýzy současného stavu a na jejím základě pak přistoupila ke komparaci obou systémů. Významným zdrojem pro vypracování mé diplomové práce byly odborné české i francouzské publikace z oboru památkové péče, relevantní legislativa. K dokreslení dílčích témat jsem pracovala s oficiálními statistickými údaji dostupnými na internetových portálech českých i francouzských institucí. Cenným zdrojem informací pro mne byly i konzultace s odborníky z oboru památkové péče a poznatky získané v průběhu mých stáží v oddělení valorizace památek Regionální rady Bretaň a na Městském úřadě v Táboře. S ohledem na tuto skutečnost doplňuji text o příklady české a francouzské praxe zaměřené právě na Jihočeský kraj a region Bretaň.

8

1

K POČÁTKŮM PAMÁTKOVÉ PÉČE

Žijeme ve společnosti, která památkovou péči považuje za zcela běžný a snad i rozhodující projev kulturnosti. Je založena na právním základě, který přesně definuje pravidla a institucionální rámec jejího uskutečňování, jakož i jednotlivé aktéry a jejich kompetence. Současná právní úprava památkové péče v České republice vychází v první řadě ze zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ze dne 30. března 1987. Právní úprava francouzské památkové péče je obsažena ve více normativních aktech. Zákony o památkové péči vznikající v průběhu dějin se zde totiž dlouhou dobu navzájem vůbec nenahrazovaly, ale doplňovaly. Na základě této skutečnosti pak vznikl systém ochrany památek a péče zajišťovaný mnoha souběžně platnými právními předpisy. K jejímu částečnému sjednocení přispěl až zákoník památkové péče z roku 2004. K současné podobě se ovšem památková péče musela dopracovat složitou cestou. Jak uvádí Josef Hobzek, její vývoj se odvíjel a nadále odvíjí především od nazírání společnosti na památku. Současně byl ovlivněn i řadou významných historických událostí. Názor na to, co vše lze považovat za kulturní památku, se během doby výrazně měnil. Například v 17. století označil Molière francouzské gotické katedrály za „hnusné obludy nevědomých věků.“ Pro Lessinga1 v 18. století představovaly gotické dómy spoustu kamení bez vkusu.2 Na počátku minulého století se lidová architektura za památky takřka nepovažovala a za památky se pokládala pouze díla, jež vznikla přibližně do poloviny 19. století.3 Historický vývoj tedy dokládá, že se pojem kulturní památky neustále rozšiřuje. Obecně lze říci, že památková péče představuje mladý obor, který nesahá do příliš vzdálené historie. Ovšem vývoj vztahů společnosti k památkám, které představují základní stavební kámen pro rozvoj tohoto oboru, je možné spatřovat již v dávné minulosti. První náznaky úcty k památkám se začaly objevovat již ve starověku a byly spjaty s náboženskou úctou. „Ta učinila nedotknutelnými chrámy bohů, sochy a jiné objekty, ať to bylo na dálném východě v Číně a Japonsku, nebo v zemích antického starověku.“

4

Kult vladařů a rodových předků

představoval další motiv úcty k památkám. Na základě tohoto kultu a díky římským

1

Lessing, Gotthold Ephraim (1729 – 1781) – básník, kritik, spisovatel a filozof. Je pokládán za jednoho z nejvýznačnějších spisovatelů německého osvícenství. 2 viz. HOBZEK, J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 3. 3 viz. Ibidem. 4 cit. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 8.

9

stavebním zákonům o ochraně uměleckých děl se zachovalo mnoho významných památek starého Říma – chrámy, vítězné sloupy a oblouky, mausolea i sochy císařů. Ve středověku byly hlavními zdroji úcty k památkám rovněž náboženská pieta, pozměněná v duchu tehdejších představ křesťanství, a kult rodový. Hlavním předmětem náboženské úcty byly, kromě svatyň a chrámů, především ostatky svatých. Ovšem k památkám antické kultury nebylo v této době dále přihlíženo. Velkolepé antické stavby se stávaly místem těžby stavebního materiálu, nebo poskytovaly útulek prostému lidu, jako tomu bylo například u Diokleciénova paláce ve Splitu.5 Forma piety ke křesťanským chrámům se projevovala především v neměnnosti jejich místa. I přes tyto náznaky péče o památky a projevované úcty k dílům minulosti nelze konstatovat, že se jednalo o projev vztahu k objektům jako uměleckým či historickým památkám. Teprve až v období humanismu a renesance, které započalo v Itálii na konci 13. století, lze spatřovat vyšší vývojový stupeň vztahu k památkám, kdy se do sféry širokého společenského zájmu dostaly dochované pozůstatky antiky. Především se jednalo o díla výtvarného umění. Hodnota tohoto kulturního dědictví byla v období renesance chápána a obdivována. Památky byly s historickým i uměleckým zájmem studovány a zároveň se staly inspirací pro soudobou tvorbu.6 Zcela nové podněty získal kult památek v období renesance zejména v Itálii a v Nizozemí. Zde se totiž vláda městských republik přesunula z rukou feudálních velmožů na obchodní magnáty. Ti ovšem nemohli svou mocenskou tradici založit na starobylosti rodu či rytířskovojenské slávě, a proto se zaměřili na sbírku a kult uměleckých děl, který jim měl dodat na lesku. Sběratelství antických památek vyvolalo i čilý obchod a s ním spojený vývoz památek. Tento vývoj byl podnětem ke vzniku prvních ochranářských opatření, jež zakazovala vývoz památek a ke kterým došlo v papežském státě v Benátkách v 15. století. V roce 1462 zde papež Pius II. vydal první doložené nařízení o ochraně antických nálezů.7 Dalo by se říci, že italská renesance položila první základy dnešní památkové péče, a to „vytvořením uvědomělého vztahu k uměleckým a historickým hodnotám dochovaných děl minulosti a z toho vyplývajícím praktickým zájmem o další uchování jejich hmotné

5

viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 8. viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 9-10. 7 viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 10. 6

10

existence.“

8

Pokračováním tohoto vývoje bylo zesílení zájmu o památky na rozhraní 18. a

19. století. Pojetí památkové péče v jednotlivých státech je do značné míry ovlivněno řadou historických, ekonomických, politických a společenských faktorů a událostí. Předpokladem hlubšího poznání a lepšího pochopení současné situace v oboru památkové péče je zajisté znalost těchto jednotlivých událostí. Z tohoto důvodu se v následujících dvou kapitolách zabývám právě vývojem památkové péče v českém a francouzském prostředí. Díky pochopení historického vývoje tak poznáme, z jakých základů oba systémy památkové péče vycházejí, a budeme je moci využít i při samotné komparaci těchto systémů.

8

cit. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 10.

11

2

VZNIK A VÝVOJ ČESKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE

V souladu se stanovenými cíly této práce se v následujícím textu nevěnuji podrobné analýze dějin památkové péče, nýbrž se snažím postihnout její nejvýznamnější fáze, jakož i ideové proudy v českém prostředí.

2.1

První projevy zájmu o kult památek

V období středověku se do popředí zájmu dostaly nejprve památky movité. Pozornost o nemovité památky se začala projevovat až později. Pro náboženskou ideologii tohoto období bylo typické uznávání ostatků svatých, kterých bylo zapotřebí pro oltáře křesťanských chrámů. U nás se vášnivým sběratelem ostatků svatých stal český král a římský císař Karel IV.9 Sběratelská činnost Karla IV. se ovšem vztahovala i na jiná vzácná umělecká díla z doby antické i soudobé. Sbíral zvláště klenotnické práce, iluminované rukopisy, antické mince a jiné vzácné předměty. Díky svým stykům s Itálií se mu podařilo získat velmi zajímavé a cenné sbírky. V období renesance byl svou sběratelskou činností známý císař Rudolf II. Na jeho dvoře vznikaly komory různých kuriozit. Později získal i sbírky uměleckých předmětů, jež obsahovaly antické památky dovezené z Itálie.10 Od počátku 16. století u nás podobné sbírky shromaždovala i šlechta a vysoké duchovenstvo. Památky a jejich soubory se rovněž dostávaly do popředí zájmu vzdělané a odborné veřejnosti, což se projevovalo především četnými díly vedutistů, kteří u nás působili od konce 15. století. Díky jejich pracím se nám dochovaly cenné doklady o rázu tehdejších měst.11 Negativní dopad na církevní památky měly v habsburské monarchii reformy Josefa II. Během své vlády v letech 1741 – 1790 učinil řadu proticírkevních opatření, která se týkala především rušení klášterů a kostelů. Na záchranu nejvýznamnějších děl z takto zrušených církevních objektů vznikla v roce 1796 v Čechách Společnost vlasteneckých přátel umění. 9

Tento významný panovník se narodil roku 1316 a zemřel roku 1378. Českým králem byl v letech 1346 – 1378. 10 viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 9 - 10. 11 viz. HOBZEK. J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 4.

12

Zájem o památky v této době rovněž ovlivnil sílící kult národní minulosti, který se začal plně projevovat na přelomu 18. a 19. století.

2.2

Hlavní události v oblasti památkové péče v průběhu 19. století

Na konci 18. století a v prvních dvou třetinách století devatenáctého se v rámci obrozeneckého hnutí začal plně projevovat kult národní minulosti. Období českého národního obrození se tak stalo důležitou etapou vývoje zájmu o památky. Svou činností se národní buditelé zasloužili o poznání naší minulosti a nepřímo tak vzbudili zájem i o její hmotné kulturní památky. Toto období, známé v dějinách kultury jako romantismus, se vyznačovalo právě hledáním podnětu v minulosti, především pak ve středověku. Romantismus tak vedl k popisování starých hradů a jejich zřícenin, jako tomu bylo například u našeho básníka Karla Hynka Máchy. Četné malby, kresby a rytiny hradů i zřícenin dokazují podobný vliv u českého malířství.12 V souvislosti s obrozeneckým hnutím a soudobým uměleckým proudem se tak v 19. století kulturní památky staly předmětem poznání, společenského vědomí a praktického zájmu. Ke zvýšení veřejného zájmu o movité památky výrazně přispělo zakládání muzeí. V roce 1818 bylo pod názvem Vlastenecké muzeum v Čechách založeno dnešní Národní muzeum. O rok dříve bylo dekretem císaře Františka I. zřízeno Moravské zemské muzeum v Brně. Nejstarší muzejní institucí se však stalo gymnazijní muzeum v Opavě, založené již roku 1814. Ve prospěch památek však v této době nebylo přijato žádné legislativní opatření a k prvnímu institucionálnímu zajištění jejich ochrany došlo až v polovině 19. století. Císařským rozhodnutím ze dne 31. prosince 1850 byla v rakouské monarchii zřízena Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek se sídlem ve Vídni. Komise spadala pod Ministerstvo pro obchod, průmysl a veřejné stavby a jejím úkolem bylo poznání a ochrana stavebních památek. Působila nejen jako byrokratický orgán, ale i jako vědecký institut. Konzervátoři,13 kteří při Centrální komisi pracovali, měli za úkol pořizovat soupis stavebních památek a upozorňovat na všechny okolnosti, které by mohly ochranu stavebních památek 12

viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 13. Konzervátoři byli jmenováni pro kraje. V Čechách působilo celkem 14 konzervátorů, na Moravě pouze jeden a pro Slezsko byly jmenováni dva. 13

13

ohrozit. Při opravách těchto památek bylo nutné si vyžádat vyjádření Komise. Náklady na opravu nesli majitelé, u státních budov to byla ministerstva, do jejichž resortu památky náležely. Centrální komise disponovala archivem plánů stavitelských památek, který si založila již na počátku své činnosti. Úkolem této instituce bylo rovněž pozitivně působit na veřejnost i církev, aby památky ochraňovali. V roce 1859 byla Centrální komise převedena jako samostatný úřad do působnosti Ministerstva kultu a vyučování a roku 1872 byla její působnost rozšířena i na movité památky. Následkem této skutečnosti se její název změnil na Centrální komisi k vyhledávání a zachování uměleckých a historických památek. Později byl zkrácen na Centrální komisi pro péči o památky. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že pojem památky byl v této době omezen časovým horizontem 18. století.14 V Čechách vznikaly na ochranu památek různé nestátní instituce a dobrovolné organizace. V roce 1843 byl při Národním muzeu založen Archeologický sbor, který od roku 1854 vydával česky psaný časopis Památky archeologické. V roce 1859 byla založena Svatovítská jednota a o pět let později Umělecká beseda.15 Ve druhé polovině 19. století docházelo k rozsáhlým restaurátorským pracím na významných středověkých památkách. Jednalo se například o celkovou obnovu hradu Karlštejn v letech 1887 – 1897, restauraci a dostavbu chrámu sv. Víta na Pražském hradě, jež započala roku 1873,16 či restauraci Prašné brány v Praze a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.17 Vedením většiny prací byl pověřen architekt Josef Mocker, hlavní představitel puristické metody u nás. Purismus, který vznikl koncem první poloviny 19. století, byl v této době pro obnovu historických památek hojně využíván. Bohužel působil více ke škodě památek než k jejich prospěchu. Pro puristickou metodu je charakteristické úsilí o stylovou čistotu. Při restaurátorství to pak znamenalo snahu vrátit stavbě její původní, gotickou podobou a oprostit ji od všeho, co bylo později přidáno. Architekti a restaurátoři se stali rozhodujícími znalci historického slohu. Vše, co bylo k objektům přirozeným vývojem přidáno a dodávalo jim půvabu, restaurátoři odstraňovali a nahrazovali „čistým“ slohem, neboť se dle purismu jednalo o rušivé prvky. Z purismu se na několik desetiletí stal skutečný dogmatismus a pro

14

viz. HOBZEK. J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 9 - 10. viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 26. 16 Dostavba chrámu byla dokončena v roce 1929 architektem Kamilem Hilbertem. 17 viz. Ibidem, s. 30. 15

14

náš památkový fond představoval opravdovou katastrofu. Její rozsah snad i předčil následky josefínské reformy. Ve druhé polovině a především ke konci 19. století se objevil další negativní faktor, který se stal osudným řadě významných památek. Vyvstala zde totiž otázka asanace historických jader měst, která se výrazným způsobem dotkla především Prahy. Životní náplň města se značně pozměnila, domy byly stálé více zabírány pro obchod a majitelé bytů se začali stěhovat na předměstí. Ovšem kapacita starých domů nebyla pro nové trendy dostatečná, a proto se začaly objevovat návrhy podnikatelů na jejich zbourání a nahrazení prostornějšími novostavbami. Ty však narušovaly dosavadní ráz historického jádra. Dále byl zájem na bourání starých hradeb a probourávání širokých tříd, které by sloužily obchodu. V roce 1855 se městská zdravotní rada v Praze usnesla na asanaci Josefova a přilehlých částech Starého města. Na nově získaném prostoru mělo být vystaveno město nové. Usnesení se odvolávalo na špatnou kanalizaci, nevyhovující hygienické podmínky a na záplavy Vltavy. Tomuto usnesení, jakož i dalším snahám o asanaci, vyšlo vstříc schválení tzv. asanačního zákona18 v roce 1893. Demolice starých domů byla brzy zahájena a hrozila i asanace Malé strany.19 To už se však začaly objevovat silnější projevy kritiky. Na odpor se stavěla především tehdejší inteligence, později se boj za zachování památek stal téměř celonárodním. 5. dubna roku 1896 vydali Václav Hladík, Vilém Mrštík a Jaroslav Kamper velikonoční manifest „Českému lidu“. Byla zorganizována podpisová akce, ke které se připojila řada spisovatelů, výtvarných umělců, vědců i politiků.20 Mnoho významných osobností tak protestovalo proti ničení historického rázu Prahy. Docházelo i k dalším akcím v boji o záchranu památek.21 Celé toto hnutí jistě nedokázalo zabránit velkým škodám, neboť městská rada byla ve svých plánech neústupná. Ovšem bez užitku také nebylo, podařilo se mu totiž probudit v širokých vrstvách veřejnosti smysl pro ochranu památek. Došlo tak i ke vzniku Klubu Za starou Prahu, který působí od 1900 dodnes a za dobu svého trvání vykonal již mnoho ve prospěch pražských památek. V oficiální rovině památkové péče byla ke konci 19. století zahájena vědecky podložená soupisová činnost. V roce 1894 si jako poradní orgán zřídilo hlavní město Praha soupisnou 18

Tento asanační zákon se vztahoval na celý Josefov a přiléhající část Starého města, dále na část Nového města v okolí kostela sv. Vojtěcha. 19 viz. HOBZEK. J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 14 – 15. 20 viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 17. 21 Za nejbojovnější projev tohoto hnutí lze pokládat stať Viléma Mrštíka „Bestia triumphans“, vydanou roku 1897 v Rozhledech a poté i samostatně.

15

komisi. O rok později zahájila svou činnost komise archeologická, kterou ustavila Česká akademie věd a která již dva roky po svém založení publikovala první knihu vědeckého soupisu uměleckých památek v Čechách.22 Ve stejné době, kdy sílil boj proti ničení a poškozování památek, se stupňovaly i projevy nesouhlasu s dosavadním způsobem intervencí státní památkové péče. Konkrétně se jednalo o uplatňované zásady při obnově památek. Ty se řídily jak již výše zmíněnou puristickou metodou, tak i metodou restaurační.23 A právě na přelomu 19. a 20. století došlo k radikálnímu obratu v chápání těchto zásad.

2.3

Nový ideologický proud počátku 20. století

V oboru památkové péče se do popředí zájmu dostává vídeňská umělecko-historická škola, vedená profesory Franzem Wickhoffem a Aloisem Rieglem. V jejich práci poté pokračoval Rieglův žák, Max Dvořák. Ideovým základem nového pojetí památek a jejich ochrany se stalo dílo Aloise Riegla nazvané Der Moderne Denkmalkultus, sein Wesen und seine Entstehung,24 samostatně vydané v roce 1903. Riegl zde upozornil, že pojem památky není zcela vyčerpán hodnotou historickou či umělecko-historickou, tedy hodnotami čistě vědeckými. Zdůrazňoval také citové motivy k uchování památky, a tím dospěl k ceně stáří, která zahrnuje celý život památky i se všemi osudy a stopami stárnutí.25 Toto pojetí se stalo základem pro vznik konzervační metody v oboru památkové péče. Podle ní mají všechna slohová období ve vývojovém proudu umění stejnou hodnotu, a proto je třeba památku udržovat přísnou konzervací v takovém stavu, v jakém se dochovala, a to se všemi změnami a znaky přirozeného stárnutí. Jednalo se o zcela převratné názory, na svou dobu moderní a pokrokové. Myšlenky Aloise Riegla, jakož i zásady Maxe Dvořáka se v Čechách setkaly s velkým ohlasem. Centrem dění se stala Praha, kde se od roku 1905 až do samého počátku první světové války uskutečňovaly intenzivní ideové, propagační a literární aktivity v oblasti památkové péče. Především je

22

viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 30. 23 Vůdčí myšlenkou restauračního principu obnovy památek byla zásada nahrazovat chybějící nebo poškozené originální části památek ve stejném rozsahu, a to jedině přesnou kopií originálu ve stejné nebo alespoň podobné hmotě. 24 Moderní památková péče, v českém překladu Ivo Hlobil, 2003. 25 viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 17 - 18.

16

třeba vyzdvihnout činnost Klubu Za starou Prahu a záslužné práce Zdeňka Wirtha, který velkou měrou přispěl k vítězství konzervační metody.26 Na základě Rieglovy koncepce došlo rovněž k reorganizaci státní památkové péče v rakouské monarchii, a to pod vedením profesora Maxe Dvořáka. Císařským rozhodnutím ze dne 31. července 1911 byl schválen nový statut Centrální komise a zároveň byla ochrana památek uznána veřejným zájmem. Centrální komise se tak dle nového statutu stala namísto restauračního sboru vědecky podloženou institucí. Její činnost zajišťovaly tří orgány: předsednictvo, rada pro památky a státní památkový úřad. V jednotlivých zemích RakouskoUherské monarchie Centrální komisi reprezentovali zemští konzervátoři a zabezpečovali zde provádění památkové péče.27 Přestože se v této době objevilo několik návrhů zákona na ochranu památek, k přijetí ani jednoho z nich nedošlo. Památková péče tedy zůstala i nadále bez závazného legislativního rámce. Navíc dosavadní vývoj a veškeré snahy o zachování památek byly přerušeny válečným konfliktem, který v roce 1914 vypukl.

2.4

Pojetí památkové péče v samostatném Československu a během nacistické okupace

Po skončení první světové války a vzniku samostatného československého státu došlo v oblasti památkové péče logicky k institucionálním změnám. Nejprve se počítalo se zřízením zvláštního centrálního úřadu nebo Ministerstva národní osvěty. K tomu však nedošlo, a tak se ústředním orgánem pro oblast památkové péče stalo Ministerstvo školství, později přejmenováno na Ministerstvo školství a národní osvěty. Zemský památkový úřad pro Království české, který zřídila Centrální komise jako pracoviště českých konzervátorů, byl záhy po vzniku první republiky změněn na Státní památkový úřad. Působnost tohoto orgánu byla celostátní, ovšem jen do října 1919, kdy byl ustanoven Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku. Na jaře roku 1920 zahájil svou činnost Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Tyto úřady spadaly přímo

26

viz. HOBZEK. J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 17. viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 32. 27

17

pod Ministerstvo školství a národní osvěty. Disponovaly mocí nařizovací a pečovaly rovněž o ochranu přírody. 28 Institut konzervátorů zůstal zachován, ovšem v roce 1919 byli ministerstvem jmenováni konzervátoři noví nebo nově. Zároveň byly vymezeny čtyři samostatné kategorie.29 Ve stejném roce vznikl Státní fotoměřický ústav v Praze pro dokumentaci památek a pro archeologické památky byl založen Státní archeologický ústav rovněž se sídlem v Praze. Oba ústavy byly přímo podřízeny Ministerstvu školství a národní osvěty.30 Lze říci, že období první republiky nepředstavovalo žádný zásadní zvrat ve vztahu k našemu kulturnímu dědictví. Přijetí zákona na ochranu památek se nepodařilo prosadit, a to i vzhledem ke skutečnosti, že v letech 1919 až 1936 byly postupně předloženy tři návrhy. Z důvodu nepřijetí samostatného památkového zákona tak byla tato oblast upravována řadou dílčích předpisů, což vedlo k nepřehlednosti, a tím i nižší účinnosti její právní úpravy. Praktická realizace péče o památky probíhala v duchu Rieglových zásad, ovšem její možnosti byly značně omezeny skromnými finančními prostředky. V období nacistické okupace Československa v letech 1939 – 1945 docházelo ke stagnaci památkové péče. Její dosavadní organizace v českých zemích byla pod dozorem úřadu německého státního sekretáře.31 Jediným kladem tohoto období bylo po právní stránce vydání vládního nařízení o archeologických památkách, ke kterému došlo v roce 1941. Na druhou stranu však docházelo k ničení pomníků, jakož i k četným konfiskacím zvonů i jiných předmětů z barevných kovů. V poslední fázi války došlo navíc během Květnového povstání k bombardování historického centra Prahy. Zničena tak byla část Staroměstské radnice a poničeny byly i další památkově významné objekty na Staroměstském náměstí.32 Druhá světová válka však v českých zemích nenapáchala na památkovém fondu tolik škod, jako tomu bylo u jiných evropských států zavlečených do největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. V období okupace se začaly naplno projevovat nedostatky konzervační metody a sílily hlasy ve prospěch metody syntetické. Podstatou syntetické metody byl názor obnovovat památky

28

V období okupace byly památkové úřady v Praze a v Brně sloučeny v Památkový úřad v Praze s pobočkou v Brně. 29 Konzervátoři byli jmenováni zvlášť pro památky historické, umělecké a lidové, zvlášť pro památky přírodní, dále pro památky hudební, pro památky předhistorické a pro ochranu památek technické práce. 30 viz. HOBZEK. J.: Vývoj památkové péče v českých zemích, s. 19 – 20. 31 V některých záležitostech byla památková péče dokonce přímo podřízena říšskému ministerstvu v Berlíně. 32 viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 40 - 41.

18

tak, aby vznikl krásný celek. Celek je tak pokládán za důležitější než detail. Tuto koncepci ve svých spisech vyjádřil například Václav Wagner.33

2.5

Vývoj po 2. světové válce

Záhy po ukončení druhé světové války probíhaly v novém Československu, v souvislosti se společenskými a politickými změnami, i zásadní změny v oboru památkové péče. Na základě prezidentských dekretů a zákonů o pozemkové reformě došlo v roce 1945 k velkým převodům kulturního majetku do správy Fondů národní obnovy. Do vlastnictví státu se tak dostala řada hradů, zámků a paláců včetně přilehlých pozemků a mobiliáře. Především se jednalo o majetek vyhoštěných německých a maďarských obyvatel Československa. Pro zajištění správy těchto kulturních památek byla zákonem z roku 1946 zřízena Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku.34 Nejvýznamnější z takto konfiskovaných památek byly prohlášeny za státní kulturní majetek a postupně byly tyto památky zpřístupňovány veřejnosti. Hlavním správním orgánem pro státní památkovou péči zůstalo Ministerstvo školství. Postupně docházelo k organizačním změnám a měnily se i názvy kompetentního ministerstva: od Ministerstva školství, věd a umění, přes Ministerstvo školství a kultury, až po Ministerstvo kultury, které plní funkci ústředního orgánu památkové péče dodnes. Památkové úřady zůstaly po roce 1945 zachovány. Značný vliv na pojetí státní památkové péče měl vytvářející se politický režim v zemi. Po únoru 1948 se péče o kulturní památky nesla plně v ideologickém duchu komunismu. Došlo k dalším konfiskacím především církevního a šlechtického majetku a tedy i dalšímu rozšíření státního památkového fondu. Ochrana kulturních památek státem byla implementována do textu nově vytvořené ústavy ze dne 9. května 1948. Rok poté došlo ke zrušení zemí jako územních celků a místo nich byly vytvořeny kraje s krajskými národními výbory, které převzaly péči o kulturní památky. V reorganizaci státní památkové péče se pokračovalo v roce 1951.35 Národní kulturní komise byly přeměněny v poradní sbory Ministerstva školství, věd a umění a Státní památkový úřad 33

viz. KRÁTKÝ, J.: Vybrané kapitoly z péče o kulturní památky, s. 69. viz. PAVEL, J.: Ochrana kulturních památek, Společenská nezbytnost památkové péče, s. 80 - 81. 35 K zásadním opatřením a změnám došlo vydáním vládního nařízení č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péče, s účinností od 1. ledna 1952. 34

19

byl nahrazen Státním památkovým ústavem. O dva roky později docházelo k dalším organizačním změnám, a to ve znamení sjednocování ústředních správních orgánů. Při ministerstvu byl vytvořen orgán Státní památková správa, čímž došlo ke sloučení odboru ministerstva, Státního památkového ústavu a Státního fotoměřického ústavu v jeden celek. Významným mezníkem se stal rok 1958, kdy došlo k přijetí dlouho očekávaného zákona o kulturních památkách.36 Dle tohoto zákona zůstalo ministerstvo ústředním orgánem státní památkové péče. Jako jeho poradní orgán byla vytvořena Ústřední komise státní památkové péče. Při ministerstvu dále vznikl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, jež plnil funkci vědecko-výzkumnou a metodicko-poradenskou. Došlo ke zrušení Státní památkové správy a v rámci dekoncentrace byly hlavní pravomoci v oblasti výkonu státní památkové péče předány do působnosti krajských národních výborů. Zákon z roku 1958 vymezil pojem památky, jakož i stanovil jejich ochranu zajištěnou státem. Dále definoval památkové rezervace, ochranná pásma i národní kulturní památky, a to jako památky, „které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa“.37 Došlo k uzákonění evidence památek, ovšem ochrana památek se vztahovala i na památky do státních seznamů nezařazených. V roce 1962 bylo vládním usnesením prohlášeno 33 národních kulturních památek v českých krajích. Zároveň v této době i v průběhu následujících let byla ministerstvem prohlášena řada archeologických a městských památkových rezervací.38 Praktická činnost v oblasti obnovy a konzervace památek však značně stagnovala. Teprve v roce 1987 došlo k přijetí nového zákona o státní památkové péči,39 a tím i k několika změnám v oblasti právní ochrany památek. Působnost státní ochrany se zde omezuje pouze na statky, které Ministerstvo kultury prohlašuje za kulturní památky. Navíc zákon zavádí nově možnost uplatnění sankce, a to při zjištění nedostatků v péči o kulturní památky, při porušení povinnosti a dále v případě, že se dotčený subjekt dopustí přestupku. Následkem komunistického režimu, který v Československu přetrval dlouhých čtyřicet let, byla značná devastace národního památkového fondu. Rozsáhlými konfiskacemi majetku přešla do veřejného vlastnictví řada významných památkových objektů. Tímto na sebe stát převzal neúnosné finanční břemeno a nedostatek financí se pak výrazným způsobem projevil

36

Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách ze dne 17. dubna 1958. S účinností od 3. května 1958. cit. Zákon č. 22/1958 Sb., § 3, odst. 1. 38 viz. VINTER, V.: Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče, s. 43. 39 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ze dne 30. března 1987. 37

20

na stavu památek. Patrná tak byla snaha snížit počet památkových objektů určených k rekonstrukci. Přestože v době socialismu došlo k propracování organizačního rámce památkové péče, jakož i metod rekonstrukčních prací a byly odborně rekonstruovány některé státní hrady a zámky, jiné, především drobnější památky totalitní režim nepřežily. U mnoha objektů nebyl brán zřetel na jejich památkovou hodnotu a ty pak byly nevhodně využívány. Stávaly se z nich například skladiště či dílny, a tím docházelo k jejich postupnému chátrání a někdy i zbourání. Politická ideologie dále nepřála hlavně sakrálním památkám. Především v hraničním pásmu docházelo k likvidaci kostelů i drobných sakrálních staveb, „které byly dle komunistické ideologie kapitalistickým přežitkem a neslučovaly se s ateistickou výchovou.“40 Značnou vinu za devastaci památkového fondu přisuzovali památkáři po roce 1990 rovněž národním výborům. Státní památková péče spadala do jejich kompetence od roku 1952, tuto činnost ovšem téměř nevykonávaly.41

2.6

Česká památková péče po 17. listopadu 1989

„Politické, společenské a ekonomické změny po roce 1989 zcela proměnily podmínky, možnosti i meze ochrany památek“.42 Vyskytla se nová příležitost napravit škody, které na památkách zanechal minulý režim. Odstartovaný proces transformace ovšem působil na památkovou péči nejen pozitivně, ale i negativně. Obnovená demokracie s sebou přinesla obnovení vlastnických práv a s tím spojený proces odstátnění národního majetku. Především v prvních letech procesu transformace docházelo k rozsáhlému odstátnění, které probíhalo formou restituce a privatizace. Restitucí tak došlo k navrácení konfiskovaného majetku jeho původním majitelům, případně potomkům a dále se navracel zabavený církevní majetek. Nicméně proces restituce se dodnes nepodařilo dokončit a stále zde můžeme zaznamenat přetrvávající majetkové spory. Jako příklad může posloužit dlouholetý spor státu a církve o katedrálu svatého Víta na Pražském hradě. Podobné problémy přetrvávají i u některých z našich významných hradů a zámku.43

40

cit. HÁJEK, T., BUKAČOVÁ, I.: Příběh drobných památek, s. 131. srov. NOVOTNÝ, M.: Legislativní vývoj v památkové péči po roce 1989, In Zprávy památkové péče 3, 2006, s. 245. 42 cit. ŠTULC, J.: Úspěchy a prohry památkové péče v obnovené demokracii, In Dějiny umění v české společnosti, s. 257. 43 Jedná se například o restituční spor mezi státem a Rudolfem Czerninem o zámek v Jindřichově Hradci. 41

21

Díky přechodu k tržní ekonomice vzniklo jak v oblasti projekce, tak stavební realizace mnoho soukromých firem, které vystřídaly velké socialistické stavební podniky. Tyto monopolní podniky často nedbaly na preventivní údržbu památek a jimi provedené celkové rekonstrukce za použití zprůmyslněných technologií mnohdy působily ke škodě památek. Nově vzniklé firmy jsou vzhledem ke konkurenčním tlakům mnohem přizpůsobivější a schopné zajistit odbornou a profesionálně provedenou řemeslnou práci. Konkurenční prostředí přispělo i ke zvýšení kvality restaurování uměleckých předmětů.44 S novým uspořádáním společnosti a převodem řady památek do soukromého vlastnictví je spojena i nová úloha státu.45 Stát již nadále nezajišťuje správu značně rozsáhlého památkového fondu, čímž se mu podařilo oprostit od nesmírné finanční zátěže, ale vystupuje nově především jako garant památkové péče, a to zajišťováním jejího institucionálního a legislativního rámce. V souladu s reformou veřejné správy byla provedena i reorganizace státní památkové péče. K 1. lednu 1991 byly zrušeny krajské národní výbory a jejich pravomoci byly na základě zákona č. 425/1990 Sb. rozděleny mezi okresní úřady a ministerstvo. Ministerstvo kultury zůstalo nadále ústředním orgánem státní správy. Zrušením krajských národních výborů na ministerstvo přešla převážná část agendy, na kterou ovšem nebylo personálně připraveno. Okresní úřady se zase potýkaly s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků pro plnění úkolů na úseku památkové péče.46 V rámci dalších reformních opatření na úseku veřejné správy bylo s působností od 1. ledna 2000 vytvořeno 14 krajů, jejichž orgány vykonávají jak státní správu, tak samosprávu. Dne 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost okresní úřady a ke dni 1. ledna 2003 zahájily svou činnost obce s rozšířenou působností, které převzaly převážnou část agendy zaniklých okresních úřadů. Ve stejném dni vznikl na základě opatření ministra kultury Národní památkový ústav (NPÚ), který zastává funkci odborné organizace na úseku památkové péče. Otevření hranic po pádu komunistického režimu působilo velmi příznivě na rozšíření mezinárodní spolupráce. Čeští odborníci památkové péče se začali daleko více zapojovat do chodu mezinárodních organizací, především pak ICOMOS47 a ICCROM.48 Změnou 44

srov. ŠTULC, J.: Úspěchy a prohry památkové péče v obnovené demokracii, In Dějiny umění v české společnosti, s. 257. 45 Změny vlastnické struktury po roce 1989 jsou uvedeny v příloze č. 3. 46 viz. NOVOTNÝ, M.: Legislativní vývoj v památkové péči po roce 1989, In Zprávy památkové péče 3, 2006, s. 246. 47 International Council on Monuments and Sites (Mezinárodní rada památek a sídel). 48 International Centre for the conservation and restoration of cultural property (Mezinárodní centrum studia konzervace památek).

22

politického systému došlo i k objektivizaci fondu registrovaných památek. Přibližně pět set památek komunistického režimu a dějin KSČ bylo ze seznamu vyškrtnuto a nově zapsáno více jak tři tisíce nových objektů, především pak církevních staveb a judaik.49 Jen v období let 1990 – 1996 došlo k podstatnému rozšíření koncepce památkové ochrany: bylo vyhlášeno 60 nových národních kulturních památek, byly vyhlášeny soubory nových městských památkových zón a 5 českých památek bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.50 Ve stejném období dále došlo k vyhlášení souboru 60ti vesnických památkových rezervací a souboru 130ti vesnických památkových zón.51 Za pozitivní jev lze rovněž považovat zvýšený zájem veřejnosti o památky a jejich péči. „Na konci totalitních let česká veřejnost ostře kritizovala žalostný stav památek – obdobně jako už za Pražského jara 1968“52 a po pádu komunismu zde začala postupně působit řada dobrovolných občanských sdružení a spolků, která svou činností dodnes napomáhá v péči o památky. Vznikly i nadace na záchranu památek a kulturního dědictví.53 Slabou stránkou památkové péče po listopadu 1989 se ukázalo nepřijetí nového památkového zákona. Požadavky na legislativní změny se objevily záhy po revoluci. Nevyhovující zákon č. 20/1987 Sb. měl být zrušen a nahrazen novým normativním právním aktem. Přes četné pokusy však nedošlo k přijetí ani jednoho z postupně připravovaných návrhů zákona a dodnes tak stále platí již mnohokrát novelizovaný zákon z roku 1987.54 Negativní jev, který se začal v liberalizované společnosti velmi brzy objevovat, byl obrovský nárůst kriminality, což se do značné míry podepsalo na stavu památkového fondu.55 Došlo k mnoha krádežím a následně vývozu památek do zahraničí. Ohroženy byly hlavně nedostatečně zajištěné církevní objekty. V reakci na alarmující situaci byl českým zákonodárným shromážděním přijat dne 23. března 1994 zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty. Dalším nebezpečím pro památkovou péči může být

49

viz. ŠTULC, J.: Úspěchy a prohry památkové péče v obnovené demokracii, In Dějiny umění v české společnosti, s. 257. 50 United Nations Educational, Scientific and Cultural Organisation (Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kultura). 51 viz. LÍBAL, D. : Kulturní dědictví a společenské změny, In Zprávy památkové péče 5 – 6, 1996, s. 189. 52 cit. HLOBIL, I.:Česká památková péče po 17. listopadu 1989, Stručně o dosavadním vývoji. Dostupné z http://publib.upol.cz/ 53 Nejstarší nadace vznikla při Občanském fóru, poté byla založena Nadace Václava Havla, Nadace prince Charlese a další. 54 V současné době se připravuje přijetí nového zákona, k němuž dne 6. května 2008 Ministerstvo kultury zveřejnilo Návrh věcného záměru. 55 Ztráty uměleckých památek v České republice v letech 1990 – 1999 jsou uvedeny v tabulce č. 2.1.

23

„přehodnocování historické zástavby necitlivým šířením novostaveb“56 V průměru se navíc nové stavby vyznačují velmi nízkou architektonickou úrovní a většinou čistě komerčním rázem. Nově obnovená demokracie zdědila po bývalém režimu národní památkový fond ve velmi špatném stavu. Musela čelit řadě problémů s tímto spojených, z nichž některé přetrvávají dodnes. Navíc se začaly objevovat i problémy zcela nové, dosud neznámé. Na orgány památkové péče jsou tudíž kladeny stále větší nároky. O tom, jak se jim nelehkou situaci daří zvládnout a jaký je současný stav památkové péče v České republice, pojednává čtvrtá kapitola.

Tabulka č. 2.1: Ztráty uměleckých památek v České republice v letech 1990 - 1999 Rok

krádeže

vloupání

Počet případů

Škody v tis. Kč

Počet případů

Škoda v tis. Kč

1990

84

8 250

611

63 100

1991

155

5 210

996

156 100

1992

214

6 980

736

35 200

1993

225

8 490

843

12 500

1994

180

11 960

607

54 600

1995

155

6 240

739

51 700

1996

149

8 150

382

31 750

1997

139

38 100

346

36 550

1998

103

9 890

383

33 550

1999

116

19 750

479

46 350

Pramen: Kesner L.: Marketing a management muzeí a památek

56

cit. HLOBIL, I.:Česká památková péče po 17. listopadu 1989, Stručně o dosavadním vývoji. Dostupné z http://publib.upol.cz/

24

3

HISTORICKÝ

VÝVOJ

PAMÁTKOVÉ

PÉČE

VE

FRANCII

Francie je často pokládána za zemi, která dala vznik evropské památkové péči. Historické události a legislativní vývoj posledních dvou set let v této zemi logicky poznamenaly systém ochrany památek v současnosti a snad více než kde jinde zde platí, že na aktuální situaci nelze objektivně nazírat a hodnotit ji právě bez pochopení dějinných souvislostí.

3.1

Počátky zájmu o historické dědictví

Pro politický i kulturní vývoj Francie byla typická systematická centralizace, která probíhala od počátku novověku a vyvrcholila ve druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV. Již v 16. století se tato centralizace pojila se silným národním vědomím, které prostupovalo dobovou literaturou i výtvarným uměním. Velmi brzy se vědomě začal klást důraz na odlišnost a osobitost francouzské architektury. Dříve než v kterékoliv jiné zemi zde byly nalezeny obrazové atlasy nejvýznamnějších staveb. V novodobější architektuře byla patrná kontinuita s předchozími architektonickými prvky, z čehož vyplývá zájem o domácí architektonickou tradici. Tato skutečnost však ještě nevedla k záměrné ochraně jednotlivých památek. Historické budovy byly pro různé potřeby přestavovány a vědomí kontinuity se projevovalo především v přejímání některých starších forem než v uchování konkrétních staveb. Stejně jako v jiných evropských zemích, představoval i ve Francii zájem o antické památky důležitý podnět pro ocenění domácích historických skvostů. Již v roce 1609 vytvořil André Du Chesne studii Les Antiquités et recherches des villes, chasteaux, et places plus remarquables de toute la France (Významné starožitnosti a díla měst, hradů, zámků a jiných míst z celé Francie), kterou lze považovat za první pokus o sepsání francouzských pamětihodností. V letech 1729 – 1733 vzniklo dílo Bernarda de Montfaucon Les Monuments de la Monarchie française (Památky francouzské monarchie), které představuje již systematičtější celek. Kniha Description générale et particulière de la France (Obecný a zvláštní popis Francie) z roku 1781 od Jeana-Benjamina La Borde

25

obsahovala dokonce rytiny jednotlivých památek společně s krátkým popisem.57 V této době však ochrana památek v dnešním slova smyslu ještě neexistovala. Řada historických budov a významných památek byla v soukromém vlastnictví a majitelé s nimi mohli bez jakéhokoliv omezení svobodně nakládat.58 Politice památkové péče tak dala vznik až buržoazní revoluce.

3.2

Velká francouzská revoluce jako významný mezník pro zrod moderní památkové péče

Velká francouzská revoluce59 představovala zásadní zlom v chápání historického dědictví. Problematika památek se stala především politickou záležitostí. Hlavní otázka, která zde vyvstala, byla, jak naložit se statky monarchie, církve, emigrantů a nepřátel revoluce. Zničit je, prodat a definitivně tak skoncovat s nenáviděným Ancien Régime,60 jak to navrhovali nejradikálnější revolucionáři i četné lidové iniciativy? Nebo je naopak uchovat pro francouzský lid a budoucí generace?61 Revoluční běsnění, které následovalo po dobytí Bastily 14. července 1789, mělo na svědomí zničení řady historických budov a likvidaci sakrálních i uměleckých předmětů. Po prvotní fázi vandalismu62 a zkázy, kdy byly rabovány a bořeny zámky, paláce, kláštery i kostely, si představitelé nového zřízení začali uvědomovat negativní důsledky tohoto vývoje. Hrozilo zde totiž nebezpečí, že Francie přijde o významné bohatství, které se jí podařilo v průběhu dějin nahromadit a ztratí i svoji historickou paměť. Z tohoto důvodu se představitelé nového zřízení rozhodli převést velkou část soukromých staveb63 a uměleckých předmětů do vlastnictví Republiky.64 Nenávratné ztráty významného historického dědictví vyvolaly také silné ohlasy u vzdělané kulturní veřejnosti, která se dožadovala ochrany nejcennějších pamětihodností před 57

viz. BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M.: Ochrana památek ve Francii, In Zprávy památkové péče 2, 2007, s. 141. 58 viz. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 39. 59 Velká francouzská revoluce představuje období francouzských dějin mezi lety 1789 až 1799. Tehdejší režim absolutní monarchie byl během revoluce nahrazen demokracií a republikánstvím. Obecně představuje hlavní zlomový bod v kontinentálních dějinách, kdy došlo k přechodu od absolutismu k občanství a ustavení všech občanů jako hlavní politické síly. 60 Starý režim. 61 viz. BÉGHAIN, P.: Le patrimoine: culture et lien social, s. 11. 62 Původ slova vandalismus, ve francouzštině „vandalisme“, je spjat právě s Velkou francouzskou revolucí. Prvně byl použit v roce 1793 a označoval ničení historických budov a uměleckých předmětů, které si zasloužily být na seznamu národních památek. 63 Ve většině případů se jednalo o zámky a šlechtická sídla. 64 viz. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 39 - 40.

26

revolučním řáděním. Již v roce 1790 vznikl v augustiniánském klášteře a kostele Petits Augustins v Paříži depozitář uměleckých předmětů, artefaktů a architektonických fragmentů. O pět let později se z něj stalo Musée des Monuments français (Muzeum francouzských památek). K ideologickému převratu přispěl i opat Grégoire,65 který jako první vyslovil v roce 1794 odvážné tvrzení o osvojení historických památek lidem: „…již nenáleží jejich nepřátelům, ale jim“.66 Pro účelnou ochranu památek bylo v první řadě nutné neutralizovat stopy nenáviděného režimu. Z tohoto důvodu byly památky přeměněny na veřejně přístupná místa, která měla sloužit k vysvětlení a pochopení dlouhých a bohatých dějin Francie. Z historicky cenných objektů se tak stala státní muzea.67 Jako příklad může posloužit bývalý královský palác Louvre, kde bylo již v roce 1793 založeno Musée de la République (Muzeum republiky). V této době začaly vznikat i další klíčové instituce, které zabezpečovaly ochranu historického dědictví. V roce 1794 byly založeny Archives Nationales (Národní archivy), kam se ukládaly historické písemnosti. V roce 1796 k národním archivům přibyly archivy departementů a o pět let později byla, po vzoru Muzea republiky, vytvořena síť uměleckých muzeí v jednotlivých departementech.68

3.3

Zrození památkové péče a její vývoj v průběhu 19. století

Rok 1816, kdy došlo k vydání prvního díla soupisu památek Les monuments de la France classés chronologiquement (Památky Francie řazené chronologicky) od autora Alexandra de Laborde, lze pokládat za symbolické ukončení revoluční etapy.69 Projevovaný vědecký, ale i společenský zájem o památky byl nezbytným předpokladem pro vznik další etapy vývoje, kdy došlo k vytvoření institucionálního rámce památkové péče. Z podnětu ministra vnitra François Guizot byla v roce 1830 založena Inspection générale des monuments historiques (Generální inspekce historických památek). Jednalo se o správní 65

Kněz a politik, vlastním jménem Henri Grégoire (1750 – 1831). Představoval jednou z nejvýznamnějších osobností revoluce. Jako jeden z prvních požadoval v Národním shromáždění zrušení nevolnictví. Založil Národní konzervatoř umění a řemesel. 66 (vlastní překlad) „…ils ne sont plus à ses ennemis, ils sont à lui.“ In BÉGHAIN, P.: Le patrimoine: culture et lien social, s. 12. 67 viz. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 40. 68 viz. BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M.: Ochrana památek ve Francii, In Zprávy památkové péče 2, 2007, s. 142. 69 viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 48.

27

orgán, jenž měl za úkol sestavit soupis památek, jakož i zajistit jejich zachování. Prvním inspektorem byl jmenován Ludovic Vitet, který vytvořil seznam památek z regionu Picardie. Na jeho práci navázal v roce 1834 Prosper Mérimée, jenž funkci hlavního inspektora památek vykonával až do roku 1860 a stal se klíčovou osobností památkové péče tohoto období. Z jeho podnětu vydal ministr vnitra v roce 1837 oběžník, který určoval prefektům, aby vybraly ve svém regionu významné stavby a zařadili je mezi památky. Ve stejném roce vznikla i další instituce: Commission supérieure des monuments historiques (Vrchní komise historických památek), kde byl o tři roky později vydán pod vedením právě Prospera Merimée první soupis chráněných památek o celkovém počtu 1034. Obnova a veškeré práce na chráněných památkách podléhaly schválení této komise. Důležitým spolupracovníkem Prospera Mérimée se stal Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc, který v letech 1840 – 1870 vykonával funkci památkového architekta. Během svého působení se stal nejen uznávaným architektem, ale proslavil se i svou literární tvorbou v oblasti architektury. Je autorem například desetisvazkového slovníku francouzské architektury pro období od 11. do 16. století nebo soudobého šestisvazkového slovníku francouzského mobiliáře od doby karolinské až po renesanci.70 Eugène Viollet-le-Duc byl hlavním přestavitelem puristické metody ve Francii. Svůj postoj k restaurování památek definoval ve svém slovníku francouzské středověké architektury, kde uvedl. „Slovo a předmět je moderní. Restaurovat budovu neznamená udržovat ji, opravit nebo předělat, znamená to obnovit ji do celistvého stavu, který možná nikdy předtím neexistoval v jednom daném okamžiku“.71 Zároveň jako architekt kladl při restaurování důraz na používání jen těch nejkvalitnějších materiálů a prostředků.72 Spolupráce Prospera Mérimée a Viollet-le-Duca významně ovlivnila později zavedený princip duality historika umění a architekta. Architekti, kteří se věnovali rekonstrukci památek, absolvovali speciální školení zaměřené na středověkou architekturu. Od roku 1893 se na tuto funkci konaly dokonce konkurzy a později byl dekretem z roku 1907 a 1913 sbor architektů historických památek legalizován.

70

viz. VOŠÁHLÍK, A.: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 48. 71 „Le mot et la chose sont modernes. Restaurer un édifice, ce n´est pas l´entretenir, le réparer ou le refaire, c´est le rétablir dans un état complet qui peut n´avoir jamais existé à un moment donné. Viollet-le-Duc, E.: Restauration, In Dictionnaire Raisonné de l´architecture française de 11è au 16è siècle. s. 14. 72 viz. KROUPA, P.: Základní principy památkové péče? (Detektivní pátrání), In Zprávy památkové péče 10, 2001, s. 301 – 302.

28

Významným mezníkem této etapy se stal rok 1887, kdy byl dne 30. března vydán první zákon o ochraně historických památek73. Ty tak získávají vlastní statut a památková péče legislativní rámec, který stanovil, že budovy ve veřejném i v soukromém vlastnictví mohou být celé nebo zčásti zařazeny mezi historické památky, a to v případě, že je na jejich zachování veřejný zájem.74 Tato právní úprava památkové péče vycházela z praxe vytvořené během předchozích desetiletí. Vybrané stavby získaly označení monuments classés (zařazené památky). Zařazení památek však bylo podmíněno souhlasem vlastníka stavby, což do značné míry zmenšilo počet chráněných staveb.

3.4

Památková péče první poloviny 20. století

Novou etapu v oboru památkové péče odstartovala hlavní událost roku 1905. Zákonem z 9. září75 došlo totiž k odluce církve od státu a následnému převedení sakrálních staveb do veřejného vlastnictví. Katedrály se staly majetkem státu, kostely majetkem obecním.76 V důsledku zákona vznikla státu a obcím povinnost zajistit údržbu a opravy sakrálních staveb a tím i značná finanční zátěž. Zároveň byly mnohé kostely prohlášeny za historické památky a památkový fond ve veřejném vlastnictví se významně rozšířil. Zákon ze dne 31. prosince 1913 o historických památkách77 zakotvil ve francouzském právu principy památkové péče, které se postupně vytvářely od 19. století a stal se základem pro moderní památkovou péči století dvacátého. Státu bylo tímto zákonem přiznáno právo zařazovat nemovitosti mezi historické památky, a to i bez souhlasu majitele. Pro vlastníka zařazené památky zákon představoval omezení jejího svobodného užívání, jakož i možnost být sankcionován v případě nedodržování svých povinností ve vztahu k této nemovitosti. Movité předměty a varhany se od této doby mohly těšit stejné ochraně jako předměty nemovité.78 V textu zákona byla rovněž nahrazena původně používaná terminologie „národního“ zájmu za mnohem lépe použitelný zájem „veřejný“. Zákon z roku 1913, ve znění pozdějších novelizací, je dodnes platným právním předpisem. 73

La loi sur la conservation des monuments et objets d´art ayant un intérêt historique et artistique national. (Zákon o ochraně památek a uměleckých předmětů, na jejichž zachování je národní zájem). 74 viz. VOŠÁHLÍK, A.: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 48. 75 La loi du 9 septembre 1905 sur la séparation de l´Eglise et de l´Etat. 76 viz. BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M.: Ochrana památek ve Francii, In Zprávy památkové péče 2, 2007, s. 142. 77 La loi du 31 décembre 1913 sur les monuments historiques. 78 viz. MOULINIER, P.: Politique culturelle et décentralisation, s. 123.

29

V roce 1927 byla zákonem ze dne 23. listopadu zavedena druhá kategorie nemovitých a movitých památek, které jsou zapsány do doplňkového seznamu Inventaire supplémentaire.79 Tento soupis představoval nižší stupeň ochrany památek. Stejně jako u seznamu zařazených památek i zde byla zavedena možnost zapsat do soupisu historicky významný objekt bez souhlasu vlastníka. Další právní předpis upravující státní památkovou péči byl přijat 2. května 1930.80 Zákon se týkal ochrany přírodních památek a míst charakteru uměleckého, historického, vědeckého, legendárního či malebného. Archeologickým vykopávkám se věnoval zákon ze dne 27. září 1941 o jejich reglementaci.81 Tento dosud platný zákon, účinný od roku 1945, podmiňuje zahájení všech vykopávek získáním státního povolení.82 Poslední změnu památkové péče v této etapě přinesl zákon ze dne 25. února 1943,83 který upravoval zákon z roku 1913. Zavedl ochrannou zónu v prostoru 500m okolo památky a svěřil dohled nad prováděnými pracemi a úpravami na památkách, jakož i kontrolu jakýchkoliv prací prováděných v této zóně, do rukou státních činitelů. Tuto úlohu začali tedy zajišťovat architekti departementu z instituce Bâtiments de France (Stavby Francie).84

3.5

Legislativní úpravy od konce 2. světové války

Důsledkem 2. světové války byly kromě ohromných ztrát na lidských životech i významné materiální škody, včetně úplného zničení či poškození řady významných kulturních a historických památek. Po skončení tohoto krvavého konfliktu postupně započala obnova celé země a budování nové infrastruktury. A právě rozsáhlé rekonstrukce v průběhu padesátých let přispěly k další zkáze památek. Po válce se mnoho lidí ocitlo bez přístřeší a hygienická situace řady historických center byla znepokojivá. A proto byly prováděny plošné asanace a výstavba nových měst, kdy mizely celé historické čtvrti a nahrazovaly je čtvrti nové, nejčastěji sídlištního charakteru.85

79

viz. MOULINIER, P.: Politique culturelle et décentralisation, s. 123. La loi du 2 mai 1930 relative à la protection des monuments naturels et des sites de caractère artistique, historique, scientifique, légendaire ou pittoresque. 81 La loi du 27 septembre 1941 sur la réglementation des fouilles archéologiques. 82 viz. MOULINIER, P.: Le patrimoine, In Institutions et vie culturelles, s. 71. 83 La loi du 25 février 1943 modifiant la loi de 1913. 84 viz. Ibidem, s. 72. 85 viz. BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M.: Ochrana památek ve Francii, In Zprávy památkové péče 2, 2007, s. 145. 80

30

Vzniklá situace vyvolala značný odpor, který se začal projevovat v 60. letech. V této době stanul v čele ministerstva kultury André Malraux,86 z jehož podnětu vznikla řada opatření ve prospěch památek, a to právě v reakci na ohrožení městské a krajinné celistvosti. Dne 4. srpna 1962 byl přijat zákon o chráněných obvodech,87 který je dodnes obecně známý pod označením „loi Malraux“ (zákon Malraux). Prvně zde byla zavedena ochrana historického celku a definován pojem secteur sauvegardé (chráněný obvod). Zákon určoval, že chráněný obvod může být vymezen dle přirozených hranic historického objektu, čímž byl rozšířen ochranný prostor o urbanistické celky vyznačující se významnou architektonickou hodnotou. O dva roky později založil André Malraux Inventaire général des monuments et richesses artistiques de la France (Generální soupis památek a uměleckého bohatství Francie). Cílem tohoto soupisu bylo „podle topografického principu shromáždit všechna díla, která z historického, uměleckého nebo etnologického principu patří do francouzského národního dědictví“88. Mimo jiné v této době došlo k vytvoření Bureau des fouilles (Úřadu pro vykopávky) a Conseil supérieur de la recherche archéologique (Vrchní rady pro archeologický výzkum).89 Od šedesátých let se navíc začal objevovat široký zájem veřejnosti o rozličné památky a památková péče již nadále nepředstavovala úzce specializovaný obor vyhrazený pouze odborníkům. Výsledkem mobilizace veřejného zájmu bylo vytvoření řady sdružení na ochranu památek. V 80. letech, kdy ministerstvo vedl Jack Lang, docházelo nadále k významným aktivitám v oblasti památkové péče. Například muzeum v Louvru se dočkalo rozsáhlé renovace. V letech 1982 – 1983 byl navíc zahájen proces decentralizace, kdy na územní samosprávné celky byla převedena řada kompetencí doposud náležící do oblasti státní správy. Decentralizace v rámci památkové péče byla odstartována zákonem ze dne 7. ledna 1983 o rozdělení pravomocí mezi obcemi, departementy, regiony a státem.90 Tímto zákonem byly zřízeny Zones de protection du patrimoine architectural et Urban, ZPPAU (Ochranné památkové zóny architektonické a městské) a jednotlivým obcím byla přiznána pravomoc tyto zóny ve spolupráci se státem prohlašovat. V roce 1983 tak došlo k prvnímu pokusu zapojit do památkové péče i územní samosprávné celky. Tento proces pokračuje dodnes. 86

André Malraux (1901 – 1976), významný francouzský spisovatel a politik. Ministerskou funkci zastával v letech 1959 – 1969. 87 La loi du 4 août 1962 sur les secteurs sauvegardés. 88 cit. BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M.: Ochrana památek ve Francii, In Zprávy památkové péče 2, 2007, s. 143. 89 viz. MOULINIER, P.: Le patrimoine, In Institutions et vie culturelles, s.71. 90 La loi du 7 janvier 1983 relative à la répartition des compétences entre les communes, les départements, les régions et l´Etat.

31

Společně s decentralizací docházelo i k dekoncentraci, kdy byly některé pravomoci centrálních orgánů převedeny na dekoncentrované úřady v území. V roce 1984 byla v každém regionu zřízena Commission régionale du patrimoine historique, archéologique et ethnologique, COREPHAE (Regionální komise pro památky historické, archeologické a etnologické) jako poradní orgán prefekta pro návrhy o zařazení památek, které jsou dále předkládány ministrovi kultury. V roce 1999 tento institut nahradila Commission régionale du patrimoine et des sites, CRPS (Regionální komise pro památky a místa), která se vyjadřuje k návrhům na zapsání památek, na vytvoření nových ochranných zón, jakož i k pracím prováděným v okolí památného objektu.91 8. ledna 1993 byly původní ochranné památkové zóny zřízené v roce 1983 rozšířeny i o oblast krajinnou a vznikly tak Zones de protection du patrimoine architectural, urbain et paysager, ZPPAUP (Ochranné památkové zóny architektonické, městské a krajinné). V devadesátých letech došlo také k významnému posunu v chápání památek a péče o ně. Politika v této oblasti již nebyla považována za čistě ideologickou hodnotu, nýbrž také jako prostředek hospodářského rozvoje a územního plánování. Stát přijal rovněž různá opatření, jež mají napomáhat v boji proti podvodům a nezákonnému vývozu uměleckých předmětů. V roce 2000 byl schválen zákon o ochraně kulturního bohatství, který zmírnil podmínky oběhu uměleckých předmětů, ovšem zaručil přednostní právo státu na koupi kulturního majetku, pokud je považován za součást národního bohatství. O tři roky později zákonodárný sbor přijal zákon o daňových úlevách pro donátory a mecenáše ochrany a rekonstrukce památek.92 Zatím poslední změnu v oboru památkové péče představoval zákon ze dne 13. srpna roku 2004 o místních svobodách a odpovědnostech,93 kterým byl Generální soupis památek, založený roku 1964, převeden ze státu na regiony. Jednalo se tak o další dílčí prvek převodu kompetencí v rámci probíhající decentralizace veřejné správy.

Shrnutí Soudobou podobu památkové péče ve Francii zásadním způsobem ovlivnily tři významné události. V první řadě se jednalo o Velkou francouzskou revoluci, která sice znamenala pro řadu historicky a umělecky hodnotných objektů naprostou zkázu, na druhou stranu dala vznik oboru moderní památkové péče. Další významný mezník představoval rok 1905, kdy

91

viz. MOULINIER, P.: Politique culturelle et décentralisation, s. 124. viz. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 51. 93 La loi du 13 août 2004 sur les libertés et les responsabilités locales. 92

32

odlukou církve od státu přešlo do veřejného vlastnictví velké množství sakrálních památek a stát zde prokázal svou naprostou nadvládu v tomto oboru. Poslední významnou událostí se stal proces decentralizace zahájený roku 1983, kdy byly na územní samosprávné celky převedeny nové kompetence, a ty se tak zapojily do politiky památkové péče. Pro francouzskou památkovou péči je typický vliv význačných osobností, které v jednotlivých etapách vývoje hrály rozhodující roli. V 19. století to byl beze sporu Prosper Mérimée. Jím vytvořený soupis historických staveb a uměleckých děl se stal „základem účinné francouzské politiky ochrany historického dědictví“.94 André Malraux naopak významně ovlivnil památkovou péči století dvacátého. Nakonec stojí za zmínku skutečnost, že se francouzská památková péče dočkala právní úpravy mnohem dříve, než tomu bylo v ostatních evropských zemích. Současný systém je důsledkem jedinečného historického vývoje a vyznačuje se svou kontinuitou. Vzhledem ke skutečnosti, že nově vznikající legislativa nenahrazuje starší zákony, ale zpravidla je doplňuje, řídí se současná památková péče rozsáhlým souborem opatření, která v roce 1991 čítala 183 různých předpisů.

94

cit. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 40.

33

4

SOUČASNÁ PODOBA PAMÁTKOVÉ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE

Systém

památkové

péče

zahrnuje

soubor

četných

organizačních,

ekonomických,

metodických a normativně právních opatření, která jsou vzájemně propojena. Tato kapitola se zaměřuje na vymezení základních opatření současného českého systému. První část je věnována právní úpravě státní památkové péče, především pak památkovému zákonu. Následuje stručná charakteristika institucionálního zabezpečení a způsob financování. Závěrečná část pak nabízí pohled na některá konkrétní úskalí českého systému památkové péče v praxi.

4.1

Legislativní úprava památkové péče

Legislativní úprava památkové péče v České republice je zakotvena třemi základními úrovněmi právních aktů. V první řadě se jedná o mezinárodní smlouvy a úmluvy přijaté na půdě mezinárodních či mezivládních organizací, jimiž je Česká republika členem a které byly ratifikovány na národní úrovni. Tyto úmluvy jsou právně závazné a jsou součástí našeho právního řádu. Jedná se o Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy95 a Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy.96 Oba dokumenty byly přijaty Radou Evropy. Česká republika je členem této mezivládní organizace od roku 1993, ovšem součástí našeho právního řádu se výše zmíněné dokumenty staly teprve změnou Ústavy České republiky v červnu roku 2002. Druhou významnou kategorii právních aktů představují ústavní zákony. Jedná se o Ústavu České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů a dále o Listinu základních práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů. Samotná Ústava ČR definuje základní principy ochrany kulturních hodnot. Již v preambuli se uvádí odhodlání všech občanů České republiky „společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“.97 Listina základních práv a svobod pak představuje ideovou základnu pro vzájemné vztahy občanů a orgánů státní 95

Tato úmluva byla přijata roku 1985 v Granadě. Jedná se o revizi úmluvy přijaté roku 1992 ve Vallettě. 97 cit. Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. 96

34

památkové péče. Základní kulturní práva jsou vymezena ve čtvrté hlavě Listiny. Druhý odstavec článku č. 34 uvádí právo přístupu ke kulturnímu bohatství.98 Tato občanská práva však nejsou bez omezení. Pevné meze výkonů těchto práv jsou zakotveny ve třetím odstavci článku č. 35, který uvádí: „při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem“.99 Do třetí kategorie legislativních opatření náleží zákony související s problematikou památkové péče a jejich prováděcí předpisy. Oblast státní památkové péče upravuje již výše zmíněný zákon č. 20/1987 Sb. ve znění poslední novelizace z roku 2007.100 Dodnes se však stále ještě nepodařilo přijmout nový zákon, který by zajistil lepší podmínky péče o kulturní památky. Na jeho návrhu se ovšem již dlouhodobě pracuje. Prováděcím předpisem zákona je vyhláška Ministerstva kultury o státní památkové péči č. 66/1988 Sb. Její poslední platná novelizace z roku 2002 je účinná od 1. ledna 2003. Dalšími důležitými legislativními akty v této oblasti je zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty ze dne 23. března 1994, jehož poslední novelizace pochází z roku 2004 a dále nový stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu s účinností od 1. ledna 2007, který nahradil starší zákon č. 50/1976 Sb. a přináší řadu významných změn, jež se dotýkají i oblasti památkové péče.

4.1.1 Zákon o státní památkové péči

Zákon č. 20/1987 Sb. představuje komplexní právní úpravu péče o památky v České republice. Úvodní část je věnována základním ustanovením. Zákon zde definuje kulturní památku, národní kulturní památku, jakož i památkově chráněná území, tj. památkové rezervace a památkové zóny. Dále uvádí způsob prohlášení věcí za kulturní památky, postup při evidenci kulturních památek a náležitosti při zrušení prohlášení věci za kulturní památku, které je možné učinit „z mimořádně závažných důvodů“101. Druhá část zákona se věnuje péči o kulturní památky. Zákon zde mimo jiné stanovuje jasné povinnosti a omezení, která vyplývají z vlastnictví kulturní památky. Vlastníkem kulturní 98

„Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.“ cit. Listina základní práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb. 99 cit. Listina základní práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb., článek 35. 100 Zákon č. 158/2007 Sb. 101 cit. Zákon č. 20/1987 Sb., § 8.

35

památky může být fyzická osoba, právnická osoba, obec, stát, nadace, občanské sdružení nebo dobročinná organizace. § 9 odstavec 1 uvádí: „vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.“102 Vlastníkům je rovněž uložena oznamovací povinnost v případě ohrožení nebo poškození kulturní památky. Zákon zde pamatuje i na opatření, která jsou přijata v případě, že vlastník stanovené povinnosti neplní. Výjimečně může dojít i k vyvlastnění nemovité kulturní památky. Pokud vlastník kulturní památky zamýšlí provést jakoukoliv údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu, má povinnost si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Pokud se jedná o národní kulturní památku, pak závazné stanovisko krajského úřadu. § 16 je věnován příspěvku na zachování a obnovu kulturních památek. Příspěvek je určen „na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění“103 a vlastníku může být poskytnut na základě jeho žádosti. Zákon tedy státu neukládá povinnost finančně přispívat na obnovu památek, ale pouze možnost vlastníku příspěvek poskytnout. Problematice kulturních památek ve vztahu k zahraniční se věnuje § 20. První odstavec tohoto paragrafu uvádí, že kulturní památku je možné v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo vyvést pouze pokud k tomu dá souhlas Ministerstvo kultury. V případě národní kulturní památky je třeba si vyžádat souhlas vlády České republiky. Převoz věci, která má znaky kulturní památky, ze zahraničí do České republiky lze učinit pouze se souhlasem oprávněného správního orgánu státu, z kterého má být dovezena, jak je stanoveno v druhém odstavci § 20.104 Následující, třetí část památkového zákona upravuje oblast archeologického výzkumu a nálezů. Čtvrtá část je pak věnována orgánům a organizaci státní památkové péče105 a opatření při porušení povinností jsou stanovena v páté části zákona. Poslední, šestá část pak obsahuje závěrečná ustanovení. V případě porušení povinností má obecní úřad obce s rozšířenou působností, dle ustanovení § 35, možnost ukládat pokuty právnickým a fyzickým osobám při výkonu podnikání, a to až do 102

cit. Zákon č. 20/1987 Sb., § 9. cit. Ibidem, § 16. 104 viz. Ibidem, § 20. 105 O organizaci památkové péče pojednává oddíl 4.2. 103

36

výše 100 000 Kč. Krajský úřad je pak oprávněn ukládat pokuty do výše 500 000 Kč v případě, že se jedná o národní kulturní památku. Mezi důvody k udělení pokuty patří zejména vědomé zničení, poškození a nechránění kulturní památky, neudržování a neodpovídající užívání, porušování podmínek ve vymezeném ochranném pásmu a provádění obnovy památky bez závazného stanoviska. Přestupkům se věnuje § 39. Pokud se fyzická osoba dopustí přestupku tímto paragrafem vymezeným, může jí obecní úřad obce s rozšířenou působností uložit pokutu až do výše 10 000 Kč. Krajský úřad pak může uložit pokutu až do výše 50 000 Kč v případě, že se jedná o národní kulturní památku.

4.2

Institucionální zabezpečení památkové péče

Organizace státní památkové péče je v České republice založena na vzájemné kooperaci dvou složek. Na jedné straně se jedná o hierarchicky uspořádané správní orgány od Ministerstva kultury přes kraje až po obce s rozšířenou působností. Druhou složku pak tvoří odborná organizace státní památkové péče, Národní památkový ústav.

4.2.1 Ministerstvo kultury

Ministerstvo kultury přestavuje ústřední orgán státní správy pro kulturní památky. Převážnou část odborných úkolů, které mu ukládá zákon o památkové péči, plní odbor památkové péče. Mezi jeho hlavní kompetence patří především zpracovávání různých prognóz, koncepcí a návrhů dlouhodobých výhledů rozvoje státní památkové péče, sestavování programů komplexní péče o kulturní památky, uplatňování stanoviska k politice a k zásadám územního rozvoje, koordinace vědeckovýzkumné činnosti v daném oboru a zabezpečování mezinárodní spolupráce, jakož i spolupráce s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a vysokými školami při vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče.106 Odbor památkové péče Ministerstva kultury rovněž prohlašuje věci a jejich soubory za kulturní památky. V mimořádných případech ruší prohlášení věci za kulturní památku. Uděluje potřebná povolení a souhlasy: povolení k provedení obnovy kulturních památek či povolení k provádění archeologických výzkumů, souhlas k vývozu kulturní památky do 106

viz. Zákon č. 20/1987 Sb., § 26.

37

zahraničí, jakož i souhlas k přemístění nemovité kulturní památky. V případě, že je na zachování kulturní památky mimořádný společenský význam, přispívá na její obnovu. Také podporuje záchranné archeologické výzkumy a projekty v oblasti výzkumu a vývoje v památkové péči. Odbor památkové péče dále řídí Národní památkový ústav, který ministerstvo zřizuje, a metodicky vede hierarchicky podřízené správní úřady, především pak krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy při výkonu státní památkové péče. Ministerstvo rovněž zřizuje odborné poradní orgány, které odboru napomáhají v jeho činnosti. Hlavním poradním orgánem je Vědecká rada pro státní památkovou péči.107

4.2.1 Památková inspekce

Památková inspekce je specializovaným kontrolním orgánem, který zřizuje Ministerstvo kultury pro výkon ústředního dozoru nad dodržováním zákona o státní památkové péči, jakož i předpisů vydaných k jeho provedení. V kompetenci Památkové inspekce je dohlížet především na zabezpečování komplexní péče o kulturní památky, kontrolovat, zda jsou rozhodnutí orgánů státní památkové péče řádně dodržována a jak vlastníci, popřípadě správci a uživatelé kulturní památky plní stanovené povinnosti. Na základě poznatků, které Památková inspekce při dozoru získá, poté provádí rozbor stavu státní památkové péče a navrhuje opatření k jejímu prohloubení.108 Na krajských úřadech a obecních úřadech obcí s rozšířenou působností provádí Památková inspekce soustavné kontroly výkonu státní správy v oblasti památkové péče. Při zjištění případných nedostatků navrhuje příslušným orgánům opatření k jejich nápravě a dohlíží na jejich plnění.

4.2.3 Působnost krajů

Kraje České republiky svými orgány vykonávají jak samosprávu, tak i státní správu v přenesené působnosti. Výkon státní památkové péče v kraji řídí krajský úřad. V jeho 107 108

viz. PLOS, J.: Činnost odboru památkové péče, Ministerstvo kultury. Dostupné z http://www.mkcr.cz/ viz. Zákon č. 20/1987 Sb., § 27.

38

kompetenci je především vést seznamy kulturních památek ve svém obvodě, vydávat závazná stanoviska k obnově národních kulturních památek, vyjadřovat se k prohlášení a ke zrušení prohlášení věci za kulturní památku a vykonávat stavební dohled při obnově národních kulturních památek. Zároveň je krajský úřad odvolacím orgánem proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení obecními úřady obcí s rozšířenou působností. Dále krajský úřad poskytuje obcím s rozšířenou působností metodickou pomoc, především v podobě odborných školení a konzultací. V samostatné působnosti orgány kraje schvalují koncepci podpory státní památkové péče v kraji, která musí být v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče České republiky. Schvalují návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji a zároveň usměrňují kulturně výchovné využití kulturních památek v kraji.109

4.2.4 Úloha obcí

V rámci své samostatné působnosti obce pečují o památkově chráněné objekty v obecním vlastnictví. Státní památkovou péči pak vykonávají a organizují obecní úřady obcí s rozšířenou působností, a to pro všechny obce ve svém územním obvodu. Tato agenda na obce tzv. třetího typu přešla ze zrušených okresních úřadů v roce 2003. Činnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností je zaměřena zejména na vydávání závazných stanovisek k zamýšleným pracím na kulturních památkách či nemovitostech, které kulturními památkami nejsou, ale nacházejí se v památkových rezervacích, památkových zónách nebo ochranných pásmech. V případě, že dojde k poškození kulturní památky, vydává úřad rozhodnutí o způsobu odstranění vzniklé závady. Obecní úřad obce třetího typu dále dohlíží v rozsahu své působnosti na dodržování zákona o státní památkové péči, provádí státní stavební dohled při obnově kulturních památek a stejně jako krajský úřad se při své činnosti opírá o odbornou pomoc památkového ústavu.110

109 110

viz. Zákon č. 20/1987 Sb., § 28, § 28a. viz. Ibidem, § 29.

39

4.2.5 Komise státní památkové péče, konzervátor státní památkové péče a zpravodajové státní památkové péče

V případě potřeby mohou rada kraje a rada obce s rozšířenou působností zřizovat komisi státní památkové péče. Jedná se o pracovní komisi, jež má za úkol všestranně posuzovat a koordinovat úkoly státní památkové péče. Konzervátor je odborný pracovník, kterého, po vyjádření odborné organizace státní památkové péče, jmenuje obecní úřad obce s rozšířenou působností. Konzervátor je zároveň členem komise státní památkové péče. Jeho hlavním úkolem je průběžně sledovat stav kulturních památek a prostřednictvím zpráv o jejich stavu, péči a využití informovat obecní úřad obce s rozšířenou působností. Konzervátor zároveň navrhuje nezbytná opatření a napomáhá k propagaci kulturních památek. Na jeho návrh může úřad obce s rozšířenou působností rovněž pověřit dobrovolné pracovníky, kteří plní funkci zpravodajů památkové péče pro vymezené území a ve své činnosti spolupracují s konzervátorem.111

4.2.6 Národní památkový ústav

Národní památkový ústav se sídlem v Praze zahájil svou činnost ke dni 1. ledna 2003 a plní úlohu odborné organizace státní památkové péče. Vykonává a koordinuje veškerou odbornou činnost v tomto oboru, včetně teorie, metodologie a mezinárodní spolupráce. Pro její zajištění si vytváří se souhlasem Ministerstva kultury a po projednání s krajem územní odborná pracoviště. Síť těchto územních pracovišť byla v průběhu posledních let několikrát pozměněna a doplněna a v současné době odpovídá krajskému územnímu členění. Aktuální seznam územních odborných pracovišť a jejich sídel je uveden v tabulce č. 4.1. Mezi hlavní kompetence NPÚ náleží zpracovávání potřebných odborných podkladů pro ostatní orgány státní památkové péče, metodické usměrňování činnosti konzervátorů a zpravodajů a poskytování bezplatné odborné pomoci vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o ně. Národní památkový ústav rovněž zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a nad jejich využíváním. Provádí vědeckovýzkumné úkoly státní památkové péče a zajišťuje další vzdělávání pracovníků v tomto oboru. Pro kulturní a výchovně vzdělávací účely zajišťuje vzorovou správu a 111

viz. Zákon č. 20/1987 Sb., § 31.

40

prezentaci vybraného souboru zpravidla národních kulturních památek ve státním vlastnictví.112 Důležitou součástí odborné činnosti Národního památkového ústavu je vedení Ústředního seznamu kulturních památek. Současnou statistiku evidovaných objektů přináší tabulka č. 4.2. Neméně významná je i publikační činnost NPÚ. Kromě knižních publikací, jako je například Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice, vydává památkový ústav odborné periodikum s názvem Zprávy památkové péče.

Tabulka č. 4.1: Územní odborná pracoviště Národního památkového ústavu Kraj

Sídlo pracoviště

Hlavní město Praha

Praha

Středočeský

Praha

Jihočeský

České Budějovice

Plzeňský

Plzeň

Karlovarský

Loket

Ústecký

Ústí nad Labem

Pardubický

Pardubice

Liberecký

Liberec

Královéhradecký

Josefov

Jihomoravský

Brno

Vysočina

Telč

Zlínský

Kroměříž

Moravskoslezský

Ostrava

Olomoucký

Olomouc

Pramen: www.npu.cz

112

viz. Zákon č. 20/1987 Sb., §32.

41

Tabulka č. 4.2: Statistika evidovaných objektů dle Ústředního seznamu kulturních památek ke dni 15. května 2008 Název objektu

počet

Nemovité kulturní památky

40 303

Movité kulturní památky

829 247

Národní kulturní památky

235

Památky světového dědictví UNESCO

12

Památkové rezervace

123

Památkové zóny

483

Zpřístupněné kulturní památky

177

Pramen: Národní památkový ústav

4.3

Způsob financování památkové péče

Následující část práce se snaží zachytit hlavní způsoby financování obnovy a údržby památkově významných objektů v České republice. Vyzdvihuje důležitost soukromých zdrojů, popisuje základní principy přímé a nepřímé veřejné finanční podpory a nastiňuje náklady

spojené

s

činností

Národního

památkového

ústavu

a

jeho

územních

dekoncentrovaných pracovišť. Zároveň uvádí několik příkladů alternativního způsobu financování. Nezabývá se však náklady na financování platů zaměstnanců veřejné správy, kteří jsou pověřeni výkonem státní památkové péče.

4.3.1 Soukromé financování

Kulturní dědictví představuje uznaný veřejný zájem, a tudíž je s vlastnictvím památky spojena řada omezení a povinností. Jak uvádí zákon o památkové péči, vlastník kulturní památky je povinen o ni na vlastní náklady pečovat a udržovat ji v dobrém stavu. Po roce 1989 přešlo mnoho památkově významných objektů ze státu do rukou soukromých majitelů, čímž se stát oprostil od neúnosné finanční zátěže. Zároveň byla anonymní a neadresná zodpovědnost za státní vlastnictví nahrazena jasně definovanou zodpovědností jednotlivých vlastníků památek. Soukromé zdroje financování, často získané z podnikatelské činnosti majitelů, představují významnou část z celkových vynaložených finančních prostředků na 42

zachování našeho památkového fondu. Důležitý pozitivní faktor zde sehrává i osobní vztah majitele k památce a zájem, aby památka majitele co nejlépe reprezentovala.

4.3.2 Přímé financování památkové péče z veřejných rozpočtů

Při obnově rozsáhlých památkových objektů často s nemalým příslušenstvím se náklady mohou vyšplhat až do desítek milionů korun. Je zřejmé, že v tomto případě nejsou finanční prostředky soukromých majitelů dostačující. Této skutečnosti si je stát samozřejmě vědom a vlastníkům památkově významných objektů je dána možnost žádat o příspěvek na jejich rekonstrukci. Památkový fond, jako podstatná součást našeho kulturního dědictví, je navíc oblastí výskytu veřejných statků, kde dochází k tržnímu selhání, a proto zde stát i nižší územní celky sehrávají nepostradatelnou roli. Ministerstvo kultury tak ze státního rozpočtu, ale i kraje a obce ze svých veřejných rozpočtů, poskytují přímé finanční prostředky na ochranu památek. Tato finanční pomoc je poskytována prostřednictvím různých grantů a dotací, které jednotlivé správní orgány vypisují. Poskytnutí příspěvku však není povinností a nelze ho ze zákona nárokovat. Někdy žadatelům finanční prostředky nejsou poskytnuty ani v případě, že splní všechny podmínky vypsaného dotačního titulu. Žadatelů je totiž vždy více než prostředků k těmto účelům vyhrazených.




Dotační tituly Ministerstva kultury

Ministerstvo kultury se řídí zákonem stanoveným pravidlem a příspěvek poskytuje pouze v případě, kdy je na zachování a obnově kulturní památky mimořádný společenský zájem.113 Tato podmínka je zakomponována do specializovaných grantových programů, které ministerstvo vypisuje. Jednotlivé grantové programy jsou zároveň pojaty tak, aby poskytnutá finanční pomoc přispěla k dlouhodobým cílům státní památkové péče České republiky, jakož i vytvořila maximum multiplikačních efektů.114 V současné době Ministerstvo kultury vypisuje následující grantové programy:

113

viz. Zákon č. 20/1987 Sb., § 16. Multiplikační efekt rekonstruované kulturní památky spočívá například v pozitivním přínosu pro ekonomické oživení prostředí, v rozvoji cestovního ruchu či v možnosti nového kulturně výchovného využití. 114

43

Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón Tento program je určen k obnově kulturních památek, které se nacházejí, jak již samotný název napovídá, v městské památkové rezervaci nebo městské památkové zóně. Poskytnutí finančních prostředků je zde podmíněno zpracováním vlastního programu regenerace dotyčným městem, jakož i finanční spoluúčastí na obnově památky, a to jak ze strany města, tak i ze strany vlastníka příslušné kulturní památky.

Program restaurování movitých kulturních památek Tento nástroj přispívá k obnově a rekonstrukci především takových movitých kulturních památek, které jsou význačnými díly výtvarného umění nebo uměleckořemeslnými pracemi dokládajícími způsoby života a tvůrčí schopnosti jedince v minulosti, jsou vážně ohroženy ve své hmotné existenci a nacházejí se v budovách, které jsou zpřístupněny široké veřejnosti. Cílem programu je zajistit zachování, obnovu, vhodné užívání a prezentaci movitých kulturních památek a jejich souborů. Jedná se zejména o soubory uměleckých sochařských a malířských děl, předmětů výtvarného a užitého umění, a dále movité kulturní památky umístěné v církevních objektech, jako jsou oltáře, kostelní lavice, varhany nebo kazatelny. Vedle finančního příspěvku je z tohoto programu vlastníkům poskytována bezplatná odborná pomoc při zpracování záměru restaurování movité kulturní památky.

Havarijní program Finanční prostředky tohoto programu jsou určeny na zabezpečení nejakutnějších oprav nemovitých kulturních památek, které jsou v havarijním technickém stavu a tudíž k zajištění jejich záchrany. Dotace jsou poskytovány především na statické a celkové stavební zajištění těchto památek, na opravy krovů a střech. Program počítá s finanční spoluúčastí majitele.

Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny Tento program podporuje obnovu a zachování kulturních památek ve vymezených památkově chráněných územích. Především se zaměřuje na památky lidové architektury, jako jsou například chalupy, zemědělské usedlosti, kapličky, boží muka. Rovněž přispívá na

44

obnovu a zachování venkovských kostelů, zámečků, tvrzí, soch, pomníků či zahrad, které se nacházejí ve vymezeném chráněném území.

Program záchrany architektonického dědictví Jedná se o finanční nástroj určený na podporu obnovy takových kulturních památek, které tvoří nejcennější součást architektonického dědictví České republiky. Jsou to především hrady, zámky, kláštery, kostely či historické zahrady. Podmínkou získání finančního příspěvku je realizace takových prací, které mají za cíl záchranu kulturní památky, nebo záchranu těch jejích částí, jež tvoří podstatu kulturní památky. Zároveň se žádostí musí být předložena dokumentace projektu na záchranu kulturní památky.115 Program Podpora pro památky UNESCO Cílem dotace z tohoto programu je podporovat rozvoj památek zapsaných na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jakož i památek, u kterých byl podán návrh na nominaci či památek, u nichž Ministerstvo kultury rozhodlo o zpracování nominační dokumentace. Podmínkou tohoto programu je využití získaných finančních prostředků pouze k těm projektům, které mají za cíl rozvíjení hodnot, pro které byla památka do Seznamu zapsána nebo nominována.116

Program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností Jedná se o zcela nový dotační program Ministerstva kultury, jenž umožňuje alokovat finanční prostředky ze státního rozpočtu na zachování a obnovu kulturních památek prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Cílem je efektivně přispívat k zachování a obnově nemovitých kulturních památek, které se nacházejí mimo území památkové rezervace a památkové zóny, nejsou národními kulturními památkami a zároveň nejsou ve vlastnictví České republiky. Žádost o poskytnutí příspěvku podává vlastník u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který je administrátorem programu. Podmínkou získání dotace je minimální podíl vlastníka, který činí 10% z celkových nákladů zamýšleného projektu. Obecní úřad obce s rozšířenou působností posoudí žádost z věcného a

115 116

Příklad vynaložených finančních prostředků na tyto programy za rok 2007 je uveden v tabulce č. 4.3. Jednotlivé památky zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO jsou uvedeny v příloze č. 2.

45

formálního hlediska a doručí ji na ministerstvo, kde je následně rozhodnuto o přidělení či nepřidělení dotace.117




Další příspěvky z rozpočtu Ministerstva kultury

Ministerstvo kultury ze svého rozpočtu každoročně vyčleňuje prostředky i na údržbu církevního majetku. Tento finanční příspěvek může být určen na opravu památek, které jsou ve vlastnictví všech církevních právnických osob v České republice.118 Ministerstvo kultury dále poskytuje finanční příspěvek na činnost Národního památkového ústavu, který pokrývá především náklady spojené s poskytováním povinné formy nepřímé pomoci vlastníkům kulturních památek.119 Národní památkový ústav má ve své gesci rovněž vzorovou správu a prezentaci vybraného souboru kulturních památek, které mají nadregionální nebo mezinárodní význam. Zpravidla se jedná o národní kulturní památky ve státním vlastnictví, jež jsou zpřístupněny veřejnosti. Příspěvek ministerstva však na pokrytí veškerých nákladů památkového ústavu nestačí a zbývající částka je pokryta vlastními výnosy.120

Tabulka č. 4.3: Dotace ministerstva kultury na základní programy v oblasti památkové péče v roce 2007 Název programu

Výše dotace MK v mil. Kč

Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón

143

Program restaurování movitých kulturních památek

17

Havarijní program

70

Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny

17

Program záchrany architektonického dědictví

314

Pramen: www.mkcr.cz

117

viz. Granty a programy, Ministerstvo kultury. Dostupné z http://www.mkcr.cz/ Na rok 2008 byla v rozpočtu Ministerstva kultury na opravy církevního majetku schválena částka 23 740 tis. Kč. 119 Jedná se zejména o poskytování bezplatných odborných služeb. 120 Příklad financování činnosti Národního památkového ústavu za rok 2004 uvádí tabulka č. 4.4.

118

46

Tabulka č. 4.4: Příjmy a náklady Národního památkového ústavu v roce 2004 Náklady Bezplatné poskytování odborné činnosti

Částka v tis. Kč.

Příjmy

Částka v tis. Kč

401 251

Příspěvek MK

602 692

565 545

vlastní výnosy

364 104

veřejnosti Správa a prezentace vybraného souboru kulturních památek Finanční prostředky celkem

961 796

Pramen: www.mkcr.cz




Prostředky jiných ministerstev

Finanční prostředky na péči o kulturní památky lze získat i z jiných kapitol státního rozpočtu, a to prostřednictvím programů vyhlašovaných dalšími ministerstvy. Například na obnovu a údržbu venkovských památek mohou být použity prostředky z Programu obnovy venkova, který vyhlašuje Ministerstvo pro místní rozvoj. Hlavním cílem programu, jak již jeho název napovídá, je rehabilitace venkova. Finanční příspěvek formou dotace může být poskytnut na základě podané žádosti samotnou obcí. Program předpokládá spolupráci obyvatel venkova, občanských spolků a sdružení při obnově jejich obce v harmonii s místními tradicemi.121




Finanční pomoc krajů a obcí

Na zachování a obnově kulturních památek se mohou finančně podílet i územní samosprávné celky, tedy kraje a obce. Kraje mohou v rámci svých grantů vyhlašovat pro vlastníky památkově významných objektů programy z oblasti záchrany architektonického a kulturního dědictví. Dále mohou poskytovat i příspěvky a dotace obcím.122 Stejně tak i obce mohou finančně podporovat obnovu a zachování památkového fondu ve svém správním obvodě, a to buď s využitím prostředků z obecního rozpočtu, nebo zdrojů z rozvojového a účelového fondu, které si za tímto účelem mohou obce zřizovat. Z účelového fondu, jenž je vytvářen z vnějších zdrojů, může být financován program regenerace, a to formou příspěvků. V případě splnění stanovených podmínek jsou tyto příspěvky poskytovány jednotlivým vlastníkům památek. Rozvojový fond představuje rozvojovou organizaci obce. Do vlastnictví tohoto fondu mohou být převedeny významné památné 121

viz. Podpora obnovy venkova, Ministerstvo pro místní rozvoj. Dostupné z http://www.mmr.cz/ Například Jihočeský kraj vypsal na rok 2008 tyto dotační tituly: Nemovité kulturní památky, Zvýšené náklady obnovy památkově chráněných staveb, Movité kulturní dědictví, Obnova drobné sakrální architektury v krajině.

122

47

objekty, s nimiž pak fond sám hospodaří. Opraví je a provozuje, nebo se souhlasem obce prodá a zisk se stává novým příjmem fondu.123 Jako příklad může posloužit Českokrumlovský rozvojový fond, založený v roce 1991. Jeho cílem je zabezpečit kvalitní opravu a rekonstrukci historických objektů a nalézt pro ně vhodné a efektivní využití v souladu s rozvojem města. Zároveň se soustředí na zachování kulturně historické a architektonické hodnoty těchto objektů.

4.3.3 Nepřímá podpora ochrany památek

Nepřímá finanční podpora v péči o kulturní památky je vlastníkům poskytována dvěma způsoby. Jedná se o bezplatnou odbornou konzultační pomoc, kterou poskytují odborné organizace památkové péče a dále o daňové úlevy.




Daňové úlevy

Jednotlivá osvobození od daní a daňová zvýhodnění jsou v českém právním řádu upravena následujícími zákony:

Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti Na základě tohoto zákona jsou od daně z nemovitosti osvobozeny budovy a pozemky s nimi související, které jsou ve státním nebo obecním vlastnictví, slouží knihovnám, muzeím, galeriím či státním archivům. Nemovité kulturní památky v soukromém vlastnictví jsou od daně z nemovitosti osvobozeny v případě, že jsou na základě smlouvy mezi Ministerstvem kultury a vlastníkem zpřístupněny veřejnosti pro výchovně vzdělávací účely a nejsou využívány k podnikatelské činnosti či pronajímány.124 Zákon dále upravuje osvobození od daně pro stavby, které jsou v Ústředním seznamu vedeny jako kulturní památky a na nichž vlastníci vykonávají stavební úpravy. Toto osvobození je

123 124

viz. KRBOVÁ J.: Vybrané obory kultury a masmédií, s. 67 – 70. srov. Ibidem, s. 69.

48

platné po dobu osmi let následujících po roce, kdy došlo k vydání příslušného stavebního povolení.125

Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti V případě bezúplatného nabytí vlastnického práva k nemovitostem, které jsou prohlášeny za kulturní památky, stanovuje tento zákon osvobození od daně darovací, a to v případě, že k němu dochází mezi manžely nebo mezi příbuznými v řadě přímé.126

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů Tento zákon přináší několik zvláštností o odpisování ve vztahu ke kulturním památkám. Z odpisování je vyloučen hmotný majetek, který je tvořen movitými kulturními památkami a jejich soubory. Naopak v případě technického zhodnocení jsou nemovité kulturní památky při stanovení ročních odpisů zvýhodněny ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny.127

4.3.4 Alternativní způsoby financování

Podobně jako je tomu u mnoha dalších oborů, ani oblast památkové péče se nevyhnula problémům s nedostatkem financí. Státní rozpočet, který se již dlouhodobě pohybuje v deficitu, nemůže zabezpečit dostatečnou péči pro všechny právem chráněné a památkově významné objekty či území. Mnoho zdrojů na financování památkového fondu nezbývá ani v rozpočtech územních samosprávných celků. Pro řadu obcí představuje péče o památky dokonce luxusní záležitost. Ovšem nejvíce se s nedostatkem financí potýkají soukromí vlastníci památek. Ne každý může památce zajistit dostatečnou péči například výnosem z podnikatelské činnosti. Navíc, jak již bylo zmíněno výše, finanční příspěvek na péči o památku nelze ze zákona nárokovat. Z těchto důvodů je třeba hledat jiná, alternativní řešení financování památek. Majitel památky si může například zajistit sponzora. Ovšem v České republice k rozšíření tohoto trendu v oblasti památkové péče zatím nedošlo a je těžké odhadnout, zda se 125

viz. Kulturní památky a péče o ně, Příručka vlastníka kulturní památky, s. 24. Dostupné z http://www.mkcr.cz/ 126 viz. Ibidem, s. 25. 127 viz. Ibidem, s. 25.

49

v budoucnu dočkáme nějakých pozitivních změn. Sponzoři o takovýto způsob své prezentace zájem nemají a ke sponzorování památek tak dochází jen zcela výjimečně. K obratu současné situace by jistě přispěla i legislativní změna, která by přinesla sponzorům více výhod a zajistila tak jejich větší motivaci. Oproti sponzorské činnosti se v České republice značně rozšířily nadace a nadační fondy, jež svou činností přispívají k záchraně památkového fondu. Jednotlivé nadace, které po obnovení demokratického státu začaly postupně vznikat, hrají důležitou roli nejen při záchraně velkých objektů, jako jsou hrady, zámky, kláštery či kostely, ale i při obnově památek drobnějšího charakteru. Například cílem Nadace Ora et labora je záchrana a využití nemovité kulturní památky Benediktinského kláštera, jenž je nejstarším klášterem na Moravě. Nadace Český Barok se zaměřuje na záchranu barokních památek a Nadace českých památek svou činností podporuje záchranu a využití hmotných a duchovních památek, které se vztahují k území České republiky. Nelze opomenout ani Nadaci Občanského fóra, jež byla založena již v roce 1990 jako jedna z prvních nevládních, neziskových organizací a dodnes rozvíjí svou činnost. Jejím hlavním posláním je podporovat obnovu a ochranu především opomíjených památek. Dalším alternativním zdrojem financování památkové péče, který je ovšem dosud jen málo využívaným, je zahraniční pomoc. Zmínila bych především Finanční mechanismus EHP128 a Norský finanční mechanismus. Finanční mechanismus EHP založily v roce 2004 členské státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), tedy Island, Lichtenštejnsko a Norské království. Norsko navíc založilo i vlastní finanční mechanismus. Cílem obou mechanismů je snížení sociálních a ekonomických nerovností v Evropském hospodářském prostoru. Za tímto účelem je poskytována finanční pomoc méně rozvinutým členským státům Evropské unie. Konkrétně se jedná o všechny nové členy, které se k Evropským společenstvím připojily v letech 2004 a 2007. Z bývalé evropské „patnáctky“ je do těchto mechanismů zařazeno Řecko, Portugalsko a Španělsko. Finanční pomoc je poskytována prostřednictvím grantů na investiční a rozvojové projekty ve schválených prioritních oblastech.129 Jednou z vymezených prioritních oblastí podpory je i uchovávání evropského kulturního dědictví, a právě v rámci tohoto opatření lze čerpat dotace na financování památkové péče.130

128

Evropský hospodářský prostor Celková částka alokovaná pro ČR na období let 2004 – 2009 z obou finančních mechanismů činí 110,91 mil. EUR (konkrétně 48,54 mil. plyne z Finančního mechanismu EHP a 62,37 mil. z Norského mechanismu). 130 Například v rámci programu Rozvoj Jihočeského kraje v oblasti školství, kulturního a historického dědictví a podpora programů pro děti se specifickými problémy, který byl vyhlášený v roce 2007 a realizován díky finanční spoluúčasti zmiňovaných mechanismů, byly podpořeny projekty na opravu a rekonstrukci nemovitých kulturních památek na území Jihočeského kraje. 129

50

Začleněním do Evropské unie se České republice dále naskytla příležitost čerpat finanční pomoc i z rozpočtu tohoto integračního celku, zejména pak ze strukturálních fondů a z programu Kultura 2007. Program Kultura 2007 je základním nástrojem Evropské unie na podporu mezinárodní kulturní spolupráce napříč Evropou. Podporuje projekty zahrnující širokou škálu kulturních aktivit, včetně oblasti záchrany kulturního dědictví. Je koncipován na programovací období 2007 – 2013 a navazuje na předchozí program Kultura 2000. Celkový rozpočet činí 400 mil. EUR, což oproti jeho předchůdci představuje výrazný nárůst.131 Kultura 2007 finančně přispívá na dlouhodobé i krátkodobé mezinárodní kulturní projekty. Pro oblast památkové péče jsou významná například různá školení a akce zaměřené na výměnu know-how, dovedností, zkušeností a příkladů dobré praxe. Program dále podporuje studie, analýzy, sběr a šíření informací, jakož i poskytuje dotace subjektům působícím v oblasti kultury na evropské úrovni. Součástí zvláštních akcí tohoto programu je i cena Evropské unie pro kulturní dědictví, kterou každoročně uděluje mezinárodní organizace Europa Nostra132 za vzorový projekt restaurování v oblasti architektonického dědictví, kulturní krajiny, sbírek uměleckých děl a archeologických míst. Kromě restaurátorských projektů jsou oceňovány výjimečné studie a výzkumy v oblasti kulturního dědictví, vzdělávání, odborná příprava, zvyšování povědomí o kulturním dědictví a dále služba ochraně kulturního dědictví. Ocenění je spojeno s finanční odměnou ve výši 10 000 EUR.133 Podmínkou získání finančního příspěvku z programu Kultura 2007 je evropská dimenze projektu a zapojení účastníků z více evropských států. Žadatelé musí být zároveň veřejnými, nebo soukromými právnickými osobami, jejichž hlavní činnost spočívá v oblasti kultury.134 Touto podmínkou jsou tedy z čerpání prostředků vyloučeny fyzické osoby a projekty místního, regionálního i národního charakteru. Program Kultura 2007 zároveň nepředstavuje největší podíl finanční podpory pro oblast kultury, a tedy i památkové péče ze strany EU. Nejvíce prostředků nabízejí strukturální fondy určené k plnění cílů evropské regionální a strukturální politiky, někdy též nazývané politikou hospodářské a sociální soudržnosti.

131

viz. Program Culture, Institut umění. Dostupné z http://www.institutumeni.cz/ Organizace Europa Nostra představuje celoevropskou federaci neziskových organizací zaměřených na kulturní dědictví. 133 Toto prestižní ocenění získal v roce 2008 v hlavní kategorii projekt konzervace jižní fasády zámku v Českém Krumlově. Realizace projektu byla vyhodnocena jako ukázkový příklad citlivého přístupu k restaurování historických památek, díky kterému si restaurované objekty zachovávají svou autenticitu. Během šesti let tak získal Český Krumlov cenu Europa Nostra v hlavní kategorii realizace již podruhé. V roce 2002 byly oceněny práce na obnově unikátního barokního divadla a jeho depozitáře. 134 viz. Program Culture, Institut umění. Dostupné z http://www.institutumeni.cz/ 132

51

Hlavním cílem této politiky je snižování rozdílů mezi jednotlivými regiony a členskými státy EU, jakož i míry zaostávání nejvíce znevýhodněných regionů. V rámci Regionálních operačních programů (ROP)135 je možné čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů na širokou škálu projektů, a to až do výše 85% celkových nákladů. Například Regionální operační program regionu soudržnosti Jihozápad, který sestává z Jihočeského a Plzeňského kraje, se věnuje oblasti památkové péče v prioritní ose 3 „Rozvoj cestovního ruchu“, oblast podpory 3.2 „Revitalizace památek a využití kulturního dědictví v cestovním ruchu“.136 Důraz je kladen na realizaci projektů, jimiž dojde k opravě památky a zároveň i jejímu oživení a aktivnímu zapojení do života společnosti. Jak již ze samotného názvu oblasti podpory vyplývá, cílem finanční dotace je tak propojení památkové péče s kulturním turismem. Důležitou podmínkou získání dotace je efektivní vynaložení finančních prostředků, dobrá připravenost projektu, včetně zpracování projektové dokumentace a studie proveditelnosti, jakož i kvalitní management celého projektu. Všechny tyto podmínky jsou základním předpokladem k dosažení stanoveného cíle. Finanční prostředky plynoucí ze zahraničních zdrojů i zdrojů Evropské unie jsou významným doplňkem nedostačujících finančních prostředků z resortních rozpočtů. Ani v jednou z uvedených příkladů však nemůže být žadatelem o dotaci fyzická osoba, čímž i nadále přetrvává problém financování památek v soukromém vlastnictví, který se stává alarmujícím.

4.4

Příklady konkrétních úskalí současného systému státní památkové péče v praxi

Jak již naznačil závěr předchozího oddílu této práce, mezi největší problémy, s nimiž se v současnosti památkáři a vlastníci památek potýkají, náleží bezesporu nedostatek financí. S ohledem na veřejný zájem, který kulturní dědictví představuje, jsou výrazně omezena vlastnická práva. S chráněnou památkou tedy její majitel nemůže nakládat dle svého

135

Regionální operační program je koncipován pro každý region soudržnosti NUTS II na programovací období 2007 – 2013. Nahrazuje dřívější Společný regionální operační program (SROP), který byl určen pro celé území ČR. Jeho hlavním cílem je přispět k trvalému a udržitelnému hospodářskému růstu i růstu kvality života obyvatel regionů. Klade důraz na nové ekonomické aktivity, tvorbu pracovních příležitostí, zlepšení kvality infrastruktury, jakož i životního a kulturního prostředí. 136 viz. Informační publikace o Regionálním operačním programu regionu soudržnosti Jihozápad, Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad. Dostupné z http://www.rr-jihozapad.cz/

52

svobodného uvážení. Z těchto omezení mu však automaticky neplyne žádná kompenzace a finanční příspěvek na zvýšené náklady spojené s vlastnictvím kulturní památky nelze ze zákona nárokovat. Problematická jsou i omezení týkající se použití finančního příspěvku, neboť prostředky ani jednoho z dotačních titulů Ministerstva kultury nelze využít na odborné průzkumy a stavební či projektovou dokumentaci. Například odborný posudek znalce dřeva nebo vyhotovení projektové dokumentace nezbytné k zahájení rekonstrukce je finančně velmi náročná záležitost a majitel si tyto služby ve většině případů nemůže dovolit. Skutečnost, že prohlášení věci za kulturní památku lze učinit i bez souhlasu majitele umožňuje na jednu stranu ochránit řadu památkově významných objektů našeho kulturního dědictví, na druhou stranu je však zdrojem konfliktů mezi úředníky a vlastníkem památky. V případě, že vlastník nesouhlasí s prohlášením věci za kulturní památku, lze jen těžko očekávat jeho bezproblémovou spolupráci s památkáři. Pro získání dalších informací o fungování českého systému v praxi jsem kontaktovala odborníky z oddělení památkové péče, odboru územního rozvoje Městského úřadu v Táboře, kteří mají ve své kompetenci výkon státní památkové péče pro všechny obce spadající do územního obvodu Tábor. Oslovení odborníci především zdůraznili, že některá zákonná ustanovení nelze v praxi do důsledků uplatňovat a poukázali tak na nedostatky památkového zákona. Jako příklad uvedli ustanovení §15 odstavec 1 zmíněného zákona, podle kterého má obecní úřad obce s rozšířenou působností možnost v případě, že vlastník kulturní památky neplní své povinnosti, rozhodnout o opravení památky na náklad jejího vlastníka. Za nedostatečné zároveň označili zákonem stanovené sankce. Pokud vlastník neplní své povinnosti, může mu úřad uložit sankci v podobě peněžité pokuty, její výše je ovšem natolik nízká, že majitele nemotivuje k nápravě vzniklého stavu a především nepůsobí jako preventivní opatření na ochranu památek.

53

5

SOUČASNÝ SYSTÉM FRANCOUZSKÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE

Podobně jako předchozí kapitola věnovaná českému systému památkové péče se tato část práce zaměřuje na základní vymezení legislativního rámce, institucionálního a finančního zabezpečení. S ohledem na přiblížení specifik francouzského památkářství dále konkretizuje způsob ochrany památek a uvádí hlavní cíle a nástroje soudobé politiky památkové péče. Závěr je opět věnován několika problematickým okruhům současného systému v praxi.

5.1

Legislativní rámec

Ještě donedávna byl systém francouzské památkové péče zajišťován mnoha souběžně platnými předpisy, jež byly postupně od roku 1913 vydávány. Pro legislativní úpravu bylo tedy typické, že se zákony a jiné právní akty vznikající v průběhu dějin nenahrazovaly, nýbrž navzájem doplňovaly. Důsledkem pak vznikla velice obtížná orientace v problematice právní úpravy památkové péče, kterou pokrývalo téměř 200 různých předpisů. Určitou, i když pouze dílčí změnu tohoto systému přinesl až code du patrimoine (zákoníku památkové péče), vydaný na základě nařízení vlády č. 2004-178 ze dne 20. února 2004.137 Code du patrimoine shromažďuje v jednom právním dokumentu základní legislativní opatření z oblasti památkové péče, a to především za účelem dosažení jejich jednotnosti a větší přehlednosti. Zákonná úprava památkové péče se tak po dlouhé době dočkala ucelenějšího legislativního rámce. Základem code du patrimoine je bezesporu zákon z roku 1913 o historických památkách.138 Tento zákon zavedl nejprve způsob ochrany památek na základě jejich classement (zařazení), v roce 1927 byl jeho novelizací k zařazeným památkám přidán další stupeň ochrany v podobě monuments inscrits sur l´Inventaire supplémentaire (památek zapsaných do doplňkového seznamu) a jeho neméně významná novelizace v roce 1943 stanovila ochrannou zónu okolo každé památky, a to do vzdálenosti 500 m.139

137

Ordonnance n° 2004-178 du 20 février 2004 (J.O. 24 février). La loi du 31 décembre 1913 sur les monuments historiques. 139 Opatření zavedená zákonem o historických památkách tak dala základ celému, dodnes platnému systému francouzské památkové péče. 138

54

Vedle zákona o historických památkách shromažďuje code du patrimoine i texty následujících zákonů:


La loi du 10 juillet 1914 portant création d'une Caisse nationale des monuments historiques et préhistoriques (Zákon ze dne 10. července 1914 o založení Národní pokladny pro historické a prehistorické památky),




La loi du 27 septembre 1941 portant réglementation des fouilles archéologiques (Zákon ze dne 27. záři 1941 o usměrňování archeologických vykopávek),




La loi du 3 janvier 1979 sur les archives (Zákon ze dne 3. ledna 1979 o archívech),




La loi du 1er décembre 1989 relative aux biens culturels maritimes (Zákon ze dne 1. prosince 1989 o námořních předmětech kulturní hodnoty)




La loi du 2 juillet 1996 relative à la Fondation du patrimoine (Zákon ze dne 2. července 1996 o Nadaci kulturního dědictví).

Pro dosažení lepší orientace v právní úpravě památkové péče uvádí zákoník i jednotlivá ustanovení zákona ze dne 2. května 1930 o ochraně přírodních památek a míst charakteru uměleckého, historického, vědeckého, legendárního či malebného.140 Samotný zákon je ovšem součástí zákoníku životního prostředí. Podobně cituje i sankce, jež jsou upraveny trestním zákoníkem nebo daňové úlevy, které jsou stanoveny všeobecným daňovým zákoníkem. Některé jiné zákony jsou do code du patrimoine zakomponovány jen částečně. Zákoník památkové péče tak představuje rozsáhlý právní dokument obsahující četná ustanovení, jenž se vedle památek dotýkají i jiných oblastí kultury. Skládá se ze sedmi základních knih, které se dále člení na hlavy, kapitoly, sekce a oddíly. Jednotlivé knihy jsou věnovány ustanovením společným pro celou oblast kulturního dědictví, archivům, knihovnám, muzeím, archeologii, historickým památkám, chráněným místům a územím. Závěrečná kniha pak obsahuje ustanovení týkající se francouzského zámořského území.141 Code du patrimoine je účinný od roku 2005 a jeho poslední novelizace je ze dne 1. ledna 2008.

140

La loi du 2 mai 1930 relative à la protection des monuments naturels et des sites de caractère artistique, historique, scientifique, légendaire ou pittoresque. 141 viz. Code du patrimoine

55

5.2

Systém ochrany památek

Dvoustupňový systém ochrany je základním stavebním kamenem francouzského památkářství, podle něhož jsou památky klasifikovány na kvalitativně vyšší, zařazené v rámci vyššího veřejného zájmu a kvalitativně nižší, zapsané do doplňkového seznamu na základě zájmu dostačujícího. Předmětem ochrany se může stát nemovitost nebo její část, movitý historický předmět, varhany, archeologické nálezy nebo prostor, který je ukrývá. Následující text se podrobněji věnuje ochrannému řízení a účinkům ochrany památek nemovitých a movitých a dále zmiňuje způsob ochrany varhan.

5.2.1 Ochranná řízení nemovitých památek

Na základě zavedeného dvoustupňového systému ochrany památek existují i dvě předepsaná ochranná řízení. Nemovitosti nebo části nemovitostí, na jejichž zachování je z hlediska historického a uměleckého veřejný zájem, jsou zařazeny ministrem kultury jako historické památky. Nemovitosti či jejich části, které jsou dostatečně důležité z hlediska historického a uměleckého, aby jejich uchování bylo odůvodněno, ovšem aniž by bylo nutné je zařadit okamžitě, jsou zapsány prefektem regionu do doplňkového seznamu historických památek. Žádost k zahájení ochranného řízení může být podána na základě iniciativy ministra kultury, prefekta regionu, vlastníka nemovitosti nebo třetí zainteresované osoby.142 Návrh je adresován Direction régionale des affaires culturelles, DRAC (Regionálnímu ředitelství kulturních záležitostí), které je pověřeno shromážděním veškeré nezbytné dokumentace a sestavením spisu. Ke každému spisu se poté přikládají posudky od architecte des bâtiments de France, ABF (architekta staveb Francie), architecte en chef des monuments historiques (hlavního architekta historických památek) a conservateur régional des monuments historiques (regionálního konzervátora historických památek).143 Takto kompletovaný spis je poté předán Commission régionale du patrimoine et des sites, CRPS (Regionální komisi pro památky a místa) k vyjádření.

142 143

Může se jednat například o místní sdružení, spolky. O postavení a úloze těchto aktéru v rámci francouzské památkové péče pojednává oddíl 5.3.

56

Pokud majitel nesouhlasí s rozhodnutím ministra kultury a odmítá zařazení nemovitosti, může se ve lhůtě dvou měsíců odvolat. Nemovitost je v tomto případě zařazena dekretem Conseil d´Etat (Státní rady). Jestliže majitel zařazením nemovitosti utrpěl újmu, může mu být dekretem poskytnut nárok na odškodnění.144 Od podání žádosti musí být nemovitost zapsána nebo zařazena do dvanácti měsíců. Jestliže však nemovitosti hrozí zničení nebo nevyhnutelné poškození, může ministr kultury schválit urychlené zařazení, a tím předejít případným ztrátám. V tomto případě prefekt departementu oznámí majiteli záměr úřadu nemovitost zařadit. Veškeré účinky zařazení se na nemovitost vztahují bezprostředně poté, co majitel obdrží oznámení, a to po dobu jednoho roku. Během této lhůty pak úřady vydají nařízení k zápisu či k zařazení, případně dekret o zařazení z moci úřední.145

5.2.2 Účinky ochrany nemovitých památek

Monuments classés (Zařazené památky) V případě classement, tedy zařazení nemovitosti jako historické památky, nesmí dojít k jejímu zničení, přemístění nebo modifikacím bez předběžného souhlasu prefekta regionu. Veškeré opravářské a restaurátorské práce na zařazené nemovitosti jsou rovněž podmíněny schválením prefekta.146 Každý majetkový převod zařazené nemovitosti, ať už jde o darování, prodej či odkaz, musí být oznámen ministrovi kultury, a to do čtrnácti dnů od zamýšleného převodu. Účinky classement se váží na nemovitost bez ohledu na to, do jakých rukou je převedena a majitel je tedy při převodu povinen upozornit na skutečnost, že jde o památku. Zařazená památka v majetku státu, departementu, obce či veřejného zařízení může být převedena pouze poté, kdy byl ministr vyzván k předložení svých připomínek v dané věci, a to do čtrnácti dnů.147 Zařazení nemovitosti má rovněž bezprostřední účinky na blízké okolí památky. V ochranné zóně 500 m nesmí dojít k žádné výstavbě, restaurování demolici či kácení stromů bez obdržení předběžného souhlasu architekta staveb Francie.148 V případě nutnosti je možné, 144

viz. Historické památky: Francouzská pravidla a řízení. Ministère de la Culture et de l´Environnement, s. 3. viz. Ibidem, s. 3. 146 Na základě vlastního rozhodnutí může být kompetentní osobou pro posouzení konkrétního případu ministr kultury. 147 viz. AUDRERIE, D.: La notion et la protection du patrimoine, s. 56. 148 viz. Historické památky: Francouzská pravidla a řízení. Ministère de la Culture et de l´Environnement, s. 4. 145

57

ovšem pouze na základě porady s ministrem, zařazenou památku vyvlastnit. Celkové nebo částečné vynětí nemovitosti z ochrany může být vyhlášeno jedině dekretem Státní rady, a to buď na návrh ministra kultury, nebo na žádost majitele.149

Monuments inscrits (Zapsané památky) Na rozdíl od zařazení není rozhodnutí o zápisu památky do doplňkového seznamu podmíněno souhlasem vlastníka. Zapsaná nemovitost nesmí být zničena, přemístěna, modifikována ani opravována a restaurována, aniž by byl o dané skutečnosti informován prefekt regionu čtyři měsíce dopředu. V případě nesouhlasu se zamýšlenými pracemi jim může zabránit pouze ministr kultury, a to prostřednictvím zahájení procedury classement. Jakmile vlastník obdrží sdělení o zahájení zařazovacího řízení, musí po dobu jednoho roku dodržovat podmínky ochrany. Během této lhůty je pak rozhodnuto o zařazení památky. Podobně jako u zařazených památek ani zde nemůže být nemovitost prodána, darována či odkázána, aniž by byl ministr informován. V případě demolice je nutné si od ministra kultury vyžádat souhlasné stanovisko a k provádění rekonstrukčních či opravných prací je potřeba získat stavební povolení. Účinky zapsané nemovitosti na její blízké okolí jsou totožné jako u památky zařazené.150

5.2.3 Objets mobiliers (Movité památky)

Ochranná řízení Movité památky a varhany představují v systému francouzské památkové péče specifické kategorie chráněných památek, jejichž jmenovité vyčlenění je podmíněno historickým vývojem. Obdobně jako nemovitosti jsou i movité předměty a varhany rozřazovány na památky classés, zařazené a památky inscrits, zapsané. Na rozdíl od chráněných nemovitostí se k těmto kategoriím ovšem nevztahuje ochranná zóna. Movité předměty mohou být mezi památky zařazeny nařízením ministra v případě, že je na jejich uchování z hlediska historického, uměleckého, vědeckého nebo technického shledán veřejný zájem.

149

viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 57. 150 viz. AUDRERIE, D.: La notion et la protection du patrimoine, s. 57 - 58.

58

Návrh o zařazení předmětu může podat majitel, uživatel, třetí osoba, prefekt departementu nebo regionu, jakož i regionální nebo centrální správa Ministerstva kultury, a to conservateur des antiquités et objets d´art (konzervátorovi starožitností a uměleckých předmětů) příslušného departementu, který sestaví potřebné spisy k zahájení ochranného řízení. Konzervátor dále předkládá návrh Commission départementale des objets mobiliers (Departementální komisi pro movité předměty), která může buď navrhnout zařazení předmětu mezi historické památky, nebo jeho zapsání do doplňkového seznamu.151 V případě inscription, zápisu, je nařízení vydáno prefektem departementu. Pokud ovšem komise navrhne classement, zařazení, žádost je dále předána ministrovi kultury. Ten může uznat jako dostatečný zápis památky a spis adresovat prefektovi departementu, který poté vydá nařízení k zápisu do doplňkového seznamu. Jestliže je uznáno za nutné zařazení, nařízení o něm vydá ministr kultury.152 V případě nesouhlasu soukromého majitele se zařazením předmětu mezi památky může stát nařídit zařazení z moci úřední, a to dekretem Státní rady. Classement movitého předmětu v soukromém vlastnictví může být podnětem k vyplacení odškodného. Odškodnění odpovídá újmě, jež pro majitele vyplývá ze závazku úředně stanovené ochrany. Žádost o odškodnění musí majitel podat ve lhůtě šesti měsíců od doručení rozhodnutí ministra kultury o zařazení předmětu mezi památky.153

Účinky ochrany Zařazená movitá památka nesmí být zničena a k její modifikaci, úpravě či restaurování může dojít pouze na základě předchozího povolení od Regionálního ředitelství kulturních záležitostí. V případě majetkového převodu musí soukromý vlastník o tomto záměru informovat nejméně čtrnáct dní dopředu ministra kultury. Při jeho prodeji má stát předkupní právo. Pokud je zařazený předmět ve veřejném vlastnictví, jeho převod je značně omezen a v případě, že je vlastníkem stát, nelze jej na jiné osoby převést vůbec. Vývoz zařazených movitých památek z území Francie je zakázán. Výjimkou je pouze zapůjčení na dočasnou

151

viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 58. 152 viz. AUDRERIE, D.: La notion et la protection du patrimoine, s. 60. 153 viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 58.

59

výstavu v zahraničí. Majitel nebo prozatímní držitel zařazeného předmětu je povinen, je-li o to požádán, předložit předmět pověřeným úředníkům Ministerstva kultury ke kontrole.154 Majitel nebo prozatímní držitel zapsaného movitého předmětu nesmí, kromě v nebezpečí, předmět přemístit, aniž by o tom informoval příslušný úřad měsíc dopředu. V případě převodu, ať již bezplatného nebo za úplatu, při realizaci modifikací, oprav nebo restaurování předmětu musí majitel či prozatímní držitel o svém úmyslu informovat dva měsíce dopředu příslušný úřad.155 U movitých památek je velmi důležitá ochrana před krádeží. Důraz je tedy kladen především na preventivní opatření. Po restaurování jsou všechny předměty pokud možno zapečetěny a ty nejcennější jsou vybaveny poplašným zařízením. Majitelům předmětů výjimečně cenných či ohrožených je navrhnuto, aby je uložili do sejfů.156

5.2.4 Orgues (Varhany)

V ochranném řízení jakož i při restaurování varhan se vždy rozlišují dvě části, varhanová skříň a nástroj. Opatření, která se týkají varhanové skříně, se nemusí automaticky vztahovat na nástroj a opačně. Podobně jako u předchozích kategorií chráněných památek je classement, zařazení, v kompetenci ministra kultury a inscription, zapsání do doplňkového seznamu vydává prefekt departementu. Pokud jsou varhany ve vlastnictví státu, departementu, obce nebo veřejné instituce, není k zahájení ochranného řízení nutné získat předběžný souhlas vlastníka, je ovšem žádoucí. Jestliže se jedná o majetek v soukromém vlastnictví, předběžný souhlas je nezbytný. V případě nesouhlasu soukromého majitele s ochranným řízením, může být zařazení mezi historické památky prohlášeno dekretem Státní rady a majitel má v tomto případě nárok na odškodnění za vzniklé újmy. Zápis do doplňkového seznamu se provádí pouze u památek ve veřejném vlastnictví.157 Chráněné varhany, ať již zařazené či zapsané, nesmí být zničeny, přemístěny nebo modifikovány, a to ani částečně. Opravářské a restaurátorské práce mohou být prováděny

154

viz. AUDRERIE, D.: La notion et la protection du patrimoine, s. 61. viz. Historické památky: Francouzská pravidla a řízení. Ministère de la Culture et de l´Environnement, s. 8. 156 viz. Ibidem, s. 9. 157 viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 59. 155

60

pouze na základě předběžného povolení ministra kultury. Chráněné varhany se nesmí rovněž postoupit (prodat, darovat, odkázat) jiné osobě, aniž by byl ministr informován.158

5.3

Institucionální a organizační zabezpečení památkové péče

Pro institucionální a organizační zabezpečení památkové péče je rozhodující vymezení francouzské veřejné správy. Administrativně se metropolitní Francie člení na 22 regionů a 96 departementů. Na úrovni těchto územních celků působí jak dekoncentrované orgány státní správy v čele s prefektem, tak orgány decentralizované. V departementech samosprávu zajišťuje Conseil général (Generální rada), v regionech je to pak Conseil régional (Regionální rada). V čele obou celků stojí prezident. Francie je státem s tradičně centralizovanou veřejnou správou. K významnějším změnám došlo až ke konci 20. století, kdy ve dvou decentralizačních vlnách159 přešla řada kompetencí z orgánů státní správy na orgány samosprávy. Ovšem pro výkon památkové péče zůstávají i nadále rozhodující orgány státní správy.

5.3.1 Ústřední orgán památkové péče

Ústředním orgánem francouzské památkové péče je Ministère de la culture et de la communication (Ministerstvo kultury a komunikací).160 Problematika památek a péče o ně spadá do kompetence Direction de l´architecture et de patrimoine, DAPA (Odboru architektury a památek). DAPA se dále člení na čtyři pododbory:


Sous-direction de l´architecture et du cadre de vie (Pododbor architektury a životního prostředí),




Sous-direction de l´enseignement de l´architecture, de la formation et de la recherche (Pododbor pro vzdělávání v oblasti architektury, výchovu a výzkum),




Sous direction de l´archéologie, de l´ethnologie, de l´inventaire et du système d´information (Pododbor archeologie, etnologie, soupisů a informačních systémů),

158

viz. Historické památky: Francouzská pravidla a řízení. Ministère de la Culture et de l´Environnement, s. 10. První vlna decentralizace proběhla v letech 1982 – 1983, druhá pak v roce 2003. 160 Dále jen Ministerstvo kultury. 159

61




Sous-direction des monuments historiques et des espaces protégés (Pododbor historických památek a chráněných území).

Pomocí jednotlivých složek DAPA vytváří, koordinuje a kontroluje státní politiku památkové péče. Zabezpečuje její legislativní rámec. Sjednocuje všechny směry a iniciativy v oblasti konzervování, restaurování a ochrany kulturního dědictví. Finančně se podílí při obnově a restaurování chráněných památek. Dohlíží na novou výstavbu a podporuje citlivou a kvalitní architekturu v chráněných zónách a územích. Zajišťuje vzdělávání, odborná školení a výzkum v oblasti památkové architektury a věnuje se i publikační činnosti v oblasti památkové péče. Ministerstvu jsou přímo podřízeny dekoncentrované regionální a departementální orgány, které zajišťují státní politiku památkové péče v území.161

5.3.2 Regionální orgány státní památkové péče

Regionální památková péče se zaměřuje především na ochranu a rekonstrukci monuments classés, zařazených památek. Klíčovou institucí je zde Direction régionale des affaires culturelles, DRAC, jenž působí v každém regionu Francie, kde reprezentuje Ministerstvo kultury a jedná jeho jménem. DRAC spadá pod pravomoc prefekta regionu a zabezpečuje státní kulturní politiku v území. V oblasti kulturního dědictví působí DRAC především ve prospěch archeologie a ochrany památek. Oddělení archeologie studuje, chrání, konzervuje a propaguje archeologické památky regionu. Oddělení historických památek má ve své kompetenci veškeré činnosti, které se týkají ochrany, zachování a valorizace historických památek. V jeho čele stojí conservateur régional des monuments historiques (regionální konzervátor historických památek), který je současně hlavním představitelem památkové péče v regionu. V jeho kompetenci je dohlížet na dodržování předpisů o ochraně památek, připravovat po technické a finanční stránce projekty k restaurátorským pracím, v rámci víceletých plánů rozhodovat o pořadí a způsobech rekonstrukcí jednotlivých památek a zpracovávat podklady pro návrhy na památkovou ochranu. V případě, že jsou restaurátorské práce na chráněných památkách prováděny pod dohledem Ministerstva kultury, zajišťuje jejich řádný průběh a kontrolu.162

161

viz. Les services de l´administration centrale, Direction de l´architecture et du patrimoine, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/ 162 viz. Rôle et missions des DRACS, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/

62

Důležitým partnerem regionálního konzervátora historických památek je architecte en chef des monuments historiques (hlavní architekt historických památek). Napomáhá mu při sestavování ročního plánu restaurátorských prací a k jednotlivým pracím pak vypracovává předběžné studie a provádí projekty. Poté, co jeho projekty odsouhlasí Inspection générale des monuments historiques (Generální inspekce historických památek), jsou schvalovány administrativou. Pokud jsou práce na monuments classé, zařazené památce, zajišťovány službami Ministerstva kultury, nebo pokud vlastník obdrží finanční dotaci od státu, je hlavní architekt jako autor pověřen prováděním stavby. Může se rovněž účastnit na každé jiné stavbě, pokud o to majitel požádá. Hlavní architekti jsou vybíráni na základě konkurzu a do své funkce jmenováni ministrem kultury. Jejich funkce je vázána na jednotlivé regiony a jejich počet je omezen.163 Nelze opomenou ani funkci vědeckého poradce, kterou zastává conservateur des monuments historiques (konzervátora historických památek). Jedná se o vysoce postaveného historika umění, který působí při conservateur régional des monuments historiques a napomáhá mu v jeho činnosti. Především zahajuje a koordinuje výzkumnou činnost v oblasti památkové péče, vytváří posudky k jednotlivým spisům na ochranu památek a vyjadřuje se k restaurátorským studiím a projektům.164 V neposlední řadě spravuje síť konzervátorů starožitností a uměleckých předmětů, o kterých bude pojednáno níže. V rámci regionu dále působí již zmiňovaná Commission régionale du patrimoine et des sites, CRPS, která se vyjadřuje k návrhům na zařazení a zápis nemovitostí mezi památky. Prezidentem je prefekt regionu, který po zasedání komise a projednání předloženého spisu může vydat osobně nařízení k zápisu nemovitosti do doplňkového seznamu nebo navrhnout její zařazení. V tomto případě spis adresuje ministrovi kultury. Komise se dále vyjadřuje k návrhům na vytvoření nových ochranných zón a k pracím prováděným v okolí chráněné památky. Může zaujímat stanoviska i k aktuální politice památkové péče v regionu.165

163

viz. Les monuments historiques, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/ 164 viz. Ibidem. 165 viz. MOULINIER, P.: Politique culturelle et décentralisation, s. 124.

63

5.3.3 Dekoncentrované orgány na úrovni departementů

V každém departementu působí Service départemental de l´architecture et du patrimoine, SDAP (Departementální správa architektury a památkové péče). Jedná se o orgán státní správy, který zajišťuje politiku památkové péče v rámci tohoto územního celku. Zaměřuje se na památky zapsané v doplňkovém seznamu a na péči o nemovitosti v rámci jednotlivých chráněných území,166 podílí se i na sestavování urbanistických plánů. SDAP tak sestává především z urbanistů a architektů. Funkci architektů zastávají architectes des bâtiments de France. Architecte des bâtiments de France je vybírán na základě státního konkurzu a jeho funkce je striktně omezena na území departementu.167 V každém departementu působí minimálně jeden architekt, který zastává dvojí úlohu. V první řadě dohlíží na aplikaci právních norem v oblasti architektury, urbanismu, chráněných území, historických památek a jejich okolí a posuzuje stavební projekty v chráněných zónách, k jejichž realizaci vydává souhlasné stanovisko. V jeho kompetenci je rovněž řídit udržovací práce na zařazených památkách, ovšem pouze v případě, že se na jejich realizaci finančně podílí stát nebo jsou dílem pověřeny přímo orgány Ministerstva kultury. V neposlední řadě kontroluje práce na nemovitostech zapsaných do doplňkového seznamu historických památek a dále zastává funkci konzervátora historických památek ve státním vlastnictví, jež se nachází na území departementu, ve kterém působí.168 Conservateur des antiquités et objets d´art (konzervátor starožitností a uměleckých předmětů) je rovněž státním činitelem na území departementu. Do funkce je jmenován ministrem kultury a spadá pod pravomoc prefekta departementu. Ve spolupráci s DRAC a za asistence několika conservateurs – délégués (zmocněných konzervátorů) vystavuje dokumenty potřebné k zahájení ochranného řízení movitých předmětů a dále zodpovídá za konzervaci a zhodnocení movitých památek, které se nacházejí v památkově chráněných objektech. Nejedná se ovšem o předměty sbírkové povahy, které jsou uloženy v muzeích.169 166

Francouzská památková péče rozlišuje čtyři kategorie chráněných území: les abords des monuments historiques (ochranné zóny v okolí památek), sites protégés (památkově chráněná místa), secteurs sauvegardés (chráněné obvody) a zones de protection du patrimoine architectural, urbain et paysager (ochranné památkové zóny architektonické, městské a krajinné). 167 Jedná se o podobný systém jako u architecte en chef des monuments historiques, jehož funkce se váže na území regionu. 168 viz. Les monuments historiques, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/ 169 viz. Ibidem.

64

5.3.4 Orgány samosprávy a jejich kompetence

V rámci politiky decentralizace veřejné správy přešly na samosprávné celky i některé kompetence v oblasti památkové péče. Pro celé odvětví kultury je ovšem typický pouze omezený převod dílčích kompetencí. Například obcím bylo přiznáno právo podílet se na vypracování speciální urbanistické dokumentace, která se dotýká bezprostředního okolí historických památek. V roli vlastníka řady památkově chráněných objektů obce vykonávají zvláštní kompetence a prostřednictvím iniciativních sdružení a turistických informačních center se podílejí na zhodnocení památek. Na Generální rady byla převedena správa departementálních archivů a Regionální rady byly pověřeny vedením generálního soupisu památek. Tento soupis ještě do roku 2007 zajišťoval v každém regionu DRAC. Přes velmi omezený převod obligatorních pravomocí na územní samosprávné celky se řada z nich chopila vlastní iniciativy a vykonává nemalou část kompetencí fakultativních. Některé územní celky si vymezily i vlastní politiku památkové péče a svými dotacemi se významně podílejí na jejím financování, v řadě projektů se tak staly významnými partnery státu.170 Omezené možnosti státního rozpočtu a s tím spojené snižování finanční spoluúčasti státu v oblasti památkové péče jsou hlavním důvodem, proč se stát rozhodl k převodu některých památek na samosprávné celky. Zákonem ze dne 13. srpna 2004 o místních svobodách a odpovědnostech171 tak bylo samosprávám nabídnuto bezplatné převedení vybraného počtu zařazených památek ze státního vlastnictví za předpokladu, že pro ně obce, departementy či regiony najdou vhodné využití. Se správou památek se samozřejmě pojí i nemalé finanční povinnosti, a tím i výrazné zatížení rozpočtů samosprávných celků, což bylo také hlavním důvodem, proč řada z nich tuto nabídku nepřijala.

5.3.5 Vzdělávání v oblasti památkové péče

Ve Francii je věnována značná pozornost vzdělávání odborných pracovníků památkové péče, a to jak architektů, konzervátorů a uměleckých řemeslníků, tak i pracovníků v administrativě

170

viz. Pour une politique ambitieuse de valorisation du patrimoine en Bretagne, Région Bretagne, p. 10 – 11. La loi du 13 août 2004 sur les libertés et les responsabilités locales. (Jedná se o stejný zákon, kterým byla správa generálního soupisu památek převedena ze státu na Regionální radu). 171

65

a ve specializovaném stavebnictví. V první řadě je nutné zmínit Centre d´études supérieures d´histoire et de conservation des monuments anciens (Centrum vysokoškolských studií historie a konzervace starobylých památek), které se věnuje vzdělávání architektů pro ochranu architektonického a urbanistického dědictví. Dvouleté studium je završeno získáním diplomu, které architekty opravňuje k vykonávání jednotlivých prací na památkách.172 Neméně důležitou úlohu má i Ecole nationale du patrimoine (Národní škola kulturního dědictví). V roce 2002 byla přejmenována na Institut national du patrimoine (Národní institut kulturního dědictví), úloha však zůstala zachována. Již od roku 1990 tak zajišťuje odbornou přípravu pro budoucí konzervátory a pracovníky v administrativě. Výuka probíhá po dobu osmnácti měsíců a skládá se z teoretické i praktické části. Během tohoto postgraduálního studia se mohou účastníci specializovat na konkrétní obor v oblasti památkové péče: muzejnictví, archeologii, generální soupis památek, knihovny, archivnictví a historické památky. Institut rovněž organizuje konkurzy na jednotlivé konzervátory a zajišťuje průběžné vzdělávání a školení současných odborníků. V jeho kompetenci je dále spravovat a řídit Institut de formation des restaurations d´œuvres d´art (Institut pro vzdělávání restaurátorů uměleckých děl), který zajišťuje odborné vzdělávání restaurátorů uměleckých předmětů pro veřejný i soukromý sektor.173 Nejnovější institucí věnovanou vzdělávání odborníků v oblasti ochrany památek je Cité de l´architecture et du patrimoine (Centrum architektury a kulturního dědictví). Toto pařížské centrum bylo založeno v roce 2005 a kromě vzdělávání je jejím posláním propagovat znalost v oblasti kulturního dědictví a architektury mezi širokou veřejností, jakož i napomáhat v oblasti výzkumu a zhodnocení památek.174

5.4

Současná politika francouzské památkové péče

Pro soudobou památkářskou politiku Francie je charakteristický tzv. chaîne patrimoniale (řetězec památkové péče). Toto slovní spojení popisuje jednotlivé etapy a činnosti oboru památkové péče, které na sebe vzájemně a v logickém sledu navazují. Cílem je propojit čtyři rozličná odvětví: znalost památek, jejich ochranu, konzervaci a zároveň i zhodnocení, a tím 172

viz. VOŠÁHLÍK, A: Památková péče ve Francii, In Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón IV, s 78 - 79. 173 viz. Institut national du patrimoine se présente, Institut national du patrimoine. Dostupné z http://www.inp.fr/ 174 viz. Code du patrimoine, Art. L. 142-1.

66

docílit koherentní činnosti v rámci celého oboru památkové péče. Tento úkol vyžaduje nutnou spolupráci jednotlivých aktérů daného oboru, ale i provázanost památkové péče se souvisejícími obory, zejména pak životním prostředím, výstavbou, územním plánováním a cestovním ruchem. Následující text se zaměřuje především na popsání prvního a čtvrtého článku řetězce.

5.4.1 Znalost

Znalost je bezesporu základním předpokladem k ochraně památek i následné péče o ně. Potřebná registrace, studium a poznání památek je zajištěna prostřednictvím Inventaire général du patrimoine culturel175 (generálního soupisu kulturních památek). Tento soupis je veden v každém regionu prostřednictvím orgánů regionální samosprávy.176 Vytváření jednotných norem, kontrolu a koordinaci na národní úrovni zajišťuje Sous direction de l´archéologie, de l´ethnologie, de l´inventaire et du système d´information (Pododbor archeologie, etnologie, inventáře a informačních systémů), který je podřízen odboru DAPA Ministerstva kultury. Na základě regionálních seznamů pak pracovníci ministerstva zajišťují jejich syntézu na národní úrovni. Soupisy památek jsou tak ročně aktualizovány a vždy po deseti letech znovu souborně publikovány. Poslední aktualizovaný soupis vydaný Ministerstvem kultury v roce 2008 uvádí údaje za rok 2006, kdy bylo ve Francii evidováno 42 644 chráněných nemovitých památek, z nichž 14 308 bylo zařazených mezi historické památky a 28 336 zapsaných do doplňkového seznamu.177 Inventaire général du patrimoine culturel obsahuje topografický seznam památek sestavený na základě sjednocených národních norem a shromažďuje všechna díla, která z historického, uměleckého nebo etnologického hlediska náleží do národního kulturního dědictví Francie. Vedle chráněných památek tak zaznamenává i památky nechráněné, bez rozdílu vlastnictví.178 Ke generálnímu soupisu se později připojily i zvláštní seznamy, které mapují specifické kategorie památek. Jedná se například o Inventaire national du patrimoine

175

Generální soupis památek byl zaveden roku 1964 francouzským ministrem kultury André Malraux. Regiony mají možnost svěřit výkon generálního soupisu dalším územním celkům, tedy departementům, obcím, nebo jejich sdružením, které o převod požádají. 177 Počet chráněných nemovitých památek a jejich vývoj v letech uvádí tabulka č. 5.1. 178 Stavby zahrnuté do seznamu jsou omezeny rokem výstavby 1940. Tento časový limit byl stanoven při vzniku samotného soupisu a dodnes nebyl nijak upraven. 176

67

industriel et technique179 (Národní soupis průmyslového a technického dědictví), Inventaire des vitraux de France180 (Soupis francouzských vitráží), nebo Inventaire des sites archéologiques (Soupis archeologických míst). Pro hlubší poznání kulturního dědictví Francie je rovněž důležitá činnost dalších aktérů. Jedná se o různé asociace a dobrovolná sdružení, univerzity, muzea, oddělení archivů či technická oddělení státní správy a samosprávy. Ti všichni se svými studiemi a vědeckými pracemi podílejí na získání co největšího množství informací o kulturním dědictví.

5.4.2 Ochrana

Ochrana památek je výlučnou kompetencí státní správy. Jak již bylo zmíněno výše, francouzské památkářství je založeno na vytváření chráněných území a dále na dvoustupňovém systému ochrany, podle kterého se památky člení dle své důležitosti na classés a inscrits. Od stupně ochrany se odvíjí i výše finanční pomoci, která je majitelům památek z veřejných zdrojů poskytována.181

Tabulka č. 5.1: Počet chráněných nemovitých památek a jejich postupný vývoj v letech 1999 – 2006 Rok

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Classés, zařazené

13 982

14 041

14 079

14 130

14 180

14 234

14 282

14 308

Inscrits, zapsané

26 451

26 756

27 094

27 396

27 640

27 827

28 028

28 336

Celkem

40 433

40 797

41 173

41 526

41 820

42 061

42 310

42 644

Classement, zařazení

73

77

59

67

56

73

73

59

Inscription, zapsání

354

399

425

424

356

306

307

423

Celkem

427

476

484

491

412

379

380

482

Chráněné památky

Ochranná řízení v průběhu roku

Pramen: www.culture.gouv.fr

179

Tento soupis byl zahájen v roce 1986 a obsahuje památkově významné budovy a stroje do roku 1950. Soupis vitráží byl započat roku 1978 a dodnes není zcela kompletní. 181 Systém finanční pomoci uvádí oddíl 5.4. 180

68

5.4.3 Zachování

Touto složkou památkářského řetězce jsou chápány veškeré práce prováděné na památkách s cílem uchovat je pro budoucí generace. Zahrnuje tak veškeré činnosti v oblasti restaurování, konzervace a preventivní údržby na nemovitých i movitých památkách, jakož i jejich jednotlivé aktéry.

5.4.4 Valorizace společným cílem

Valorizace památek představuje poslední článek řetězce, který navazuje na všechny předchozí aktivity a nalézá pro ně opodstatnění. Neboť skutečný význam úsilí o soupisnou činnost, ochranu, péči a konzervování památek spočívá v dosažení určitého cíle. Tímto cílem není pouze zachování památky pro příští generace, ale i nalezení její skutečné náplně a využití v současnosti. Na památky není tedy nahlíženo jako na zátěž, kterou dnešní společnosti minulost odkázala, nýbrž jako na hybnou sílu tvůrčího potenciálu a rozvoje celé společnosti. Pro francouzskou politiku valorizace je charakteristické dvojí pojetí. V první řadě je patrná snaha o co největší zpřístupnění kulturního dědictví. Cílem je šířit povědomí o památkách, jejich vlivu na utváření francouzské společnosti a přispět tak ke vzdělávání široké veřejnosti v oblasti historie a kultury. Prostředkem k dosažení stanovených cílů jsou pak četné propagační a osvětové akce, na jejichž přípravě a realizaci se podílí široká škála aktérů, od správních orgánů na všech úrovních, přes kulturní a pedagogické pracovníky, po místní spolky a soukromé osoby. Na druhou stranu jsou pamětihodnosti vnímány jako významný potenciál ekonomického rozvoje. Přítomnost nemovitých a movitých památek, chráněných míst, krajiny a archeologických vykopávek představuje základní stavební kámen pro rozvoj kulturního turismu. Jeho výnosy jsou podstatným zdrojem příjmů pro řadu regionů. Zároveň s rozvojem cestovního ruchu vznikají i nové pracovní příležitosti, čímž památky přispívají vedle ekonomického i k sociálnímu rozvoji.182

182

viz. MOULINIER, P.: Le patrimoine, In Institutions et vie culturelles, s. 71.

69

V řadě historických objektů po celé zemi se konají akce kulturního, reprezentativního a slavnostního charakteru. Prostory muzeí, galerií, hradů i zámků jsou pronajímány společnostem i movitým soukromníkům, kteří zde pořádají slavnostní večeře často doprovázené prohlídkou vystavených exponátů či hudebním představením. K zajištění potřebného zázemí pro rozvoj kulturního turismu jsou některé objekty přeměňovány na luxusní hotely a restaurační zařízení. Často se jedná o chátrající či opuštěné zámky, rezidence a venkovské usedlosti v soukromém vlastnictví.183 Pro realizaci projektů zaměřených na valorizaci památek je typické propojení veřejného a soukromého sektoru, státních a nestátních institucí. Velmi častá je například spolupráce mezi orgány státu a územními samosprávnými celky, která probíhá na základě smluvního vztahu. V oblasti animace historických památek zastává významnou úlohu Centre des monuments nationaux (Centrum národních památek), které v roce 2000 nahradilo Caisse nationale des monuments historiques et des sites (Národní pokladnu historických památek a míst). Toto centrum je pověřeno zpřístupněním řady historických památek ve státním vlastnictví veřejnosti a v jednotlivých objektech pak realizuje různé kulturní akce.184 Především se jedná o expozice, divadelní představení, koncerty a tématicky zaměřené festivaly. Zajišťuje i organizaci Journées du patrimoine (Dnů kulturního dědictví), které jsou ve Francii nesmírně populární a během kterých, tradičně se jedná o druhý víkend v září, jsou široké veřejnosti bezplatně zpřístupněny všechny státem chráněné památky.185 Centre des monuments nationaux rovněž spravuje síť s názvem Villes et pays d´Art et d´Histoire (Města a země umění a historie). Síť Villes d´art et d´histoire (Města umění a historie) sdružuje více než sto měst a obcí s památkovým potenciálem. Členství je otevřené všem zájemcům a hlavním měřítkem je aktivní přístup k různým formám prezentace kulturního dědictví. Město, které se zařadí do této sítě, může oficiálně používat označení Ville d´Art et d´Histoire, které je všeobecně uznávanou známkou a přispívá především k propagaci města v oblasti kulturního turismu. Zároveň ho zavazuje k plnění stanovených kritérií ve prospěch valorizace památek.186

183

Provozování podnikání v prostorách chráněných nemovitých památek je ze zákona podřízeno získáním souhlasu ze strany státu. Tento souhlas je podmíněn zachováním vnějšího vzhledu památky a spoluprací s památkáři při rekonstrukci interiéru, zařízení a dekorací. 184 viz. MOULINIER, P.: Politique culturelle et décentralisation, s. 135 - 136. 185 Journées du patrimoine ve Francii probíhají každoročně již od roku 1983 a právě tento projekt dal základ vzniku European Heritage Days (Dnům evropského kulturního dědictví), jenž organizuje Rada Evropy. 186 Na podobném principu vznikla i sdružení regionálního významu. Například region Bretaň si v roce 1977 vytvořila vlastní síť s názvem Petits cités de caractère (Městečka osobitého charakteru), která dnes sdružuje 22 obcí Bretaně s tímto označením.

70

Ve Francii jsou velmi rozšířené všestranné akce zaměřené na vzdělávání dětí a mládeže, neboť právě oslovení mladé veřejnosti je jednou z hlavních priorit francouzské politiky v oblasti kulturního dědictví. Za finanční podpory a spolupráce Ministerstva kultury, Ministerstva školství a řady nevládních subjektů z oblasti vzdělávání tak vznikla široká škála pedagogických projektů. Jednotlivé programy jsou variabilní a tudíž použitelné pro všechny věkové kategorie, od dětí předškolního věku až po studenty gymnázia. Jako příklad se nabízí Journée du patrimoine (Den kulturního dědictví), kdy je během jednoho dne přijata skupina žáků na určité památce nebo chráněném místě a zábavnou formou zde probíhá prohloubený výklad. Realizací těchto projektů jsou pověřeni specializovaní pracovníci, animateurs de l´architecture et du patrimoine (animátoři architektury a kulturního dědictví), kteří formou her, pracovních sešitů a testů aktivně zapojují mladé návštěvníky do výkladu. Classe du patrimoine (třída kulturního dědictví) představuje pedagogický projekt určený dětem základních škol. Je spojen s několikadenním, obvykle týdenním pobytem dětí na místě a zaměřuje se na aktivní činnosti, které jsou často zakončeny prezentací výsledků v podobě výstavy či divadelního představení. Vedle Ministerstva kultury a Ministerstva školství jsou jednotlivé projekty realizovány a za finanční spoluúčasti regionů, departementů a obcí.187

5.5

Financování

Podobně jako u české památkové péče je francouzské památkářství financováno prostřednictvím zdrojů ze státního rozpočtu, rozpočtů jednotlivých územních celků a fondů Evropské unie. Samozřejmě nelze opomenout nepřímou finanční podporu, soukromé zdroje, nadace a - na rozdíl od české praxe - hojně rozšířené donátorství.

5.5.1 Principy státní finanční politiky ochrany památek

Značné státní intervence na poli památkové péče jsou doprovázeny i výraznou finanční spoluúčastí státu, především pak při provádění stavebně-restaurátorských prací. Vynakládání

187

srov. CICHROVÁ K.: Villes et Pays d´Art et d´Histoire – Města a regiony umění a historie, In Zprávy památkové péče 1, 2008, s. 72.

71

velkých finančních prostředků na zachování národního kulturního dědictví má ve Francii dlouhou tradici. V roce 2006 bylo z rozpočtu Ministerstva kultury, který činil 2,9 miliardy EUR, určeno 957 milionů právě na politiku památkové péče188, což představuje 33% celkových výdajů ministerstva.189 V posledních letech je ovšem možné pozorovat nové tendence státní finanční politiky. Oproti minulosti jsou od roku 2003 určeny daleko vyšší prostředky na soustavnou údržbu památek.190 Stát se tak snaží namísto jednorázových a nákladných rekonstrukcí podporovat spíše pravidelnou údržbu památkově chráněných objektů a touto prevencí pak předejít vynakládání astronomických částek na záchranu chátrajících pamětihodností. Aby stát dále snížil zatížení svého rozpočtu, rozhodl se nabídnout územním samosprávám bezplatný převod vybraného počtu zařazených památek v jeho vlastnictví.191

5.5.2 Přímé státní subvence vlastníkům chráněných památek

Stát podporuje ochranu a zachování památek prostřednictvím přímých subvencí, které jsou určeny veřejným i soukromým vlastníkům historických objektů a movitých památek. Tato forma finanční pomoci důkladně rozlišuje mezi monuments classées, památkami zařazenými, a monuments inscrits, památkami zapsanými. Zároveň je silně provázána s procesem jejich obnovy. Obecně lze konstatovat, že čím je hodnota památky vyšší a náročnost prací větší, tím je finanční spoluúčast státu, ale i míra jeho rozhodování na opravě či rekonstrukci památky významnější. Běžné udržovací práce na zařazených památkách zajišťuje vlastník s pomocí architecte des bâtiments de France na úrovni departementu. Architecte des bâtiments de France je pověřen vyhotovením projektové dokumentace a v případě státní subvence, která může dosáhnout až 50% z celkových výdajů, posléze provádí veškeré opravy. Pokud tyto opravy financuje majitel sám, architekt je pouze dozoruje. Náročnější rekonstrukční či zabezpečovací práce na zařazených památkách jsou dlouhodobě plánovány na regionální úrovni. Nejprve je nutné si podat žádost u DRAC, který je pověřen sestavením víceletých programů rekonstrukcí. Poté architecte en chef des monuments 188

Částka zahrnuje i finanční příspěvky určené územním samosprávám. viz. Mini chiffres clés, Ministère de la culture et de la communication. http://www.culture.gouv.fr/ 190 viz. FORMÁNEK, J.: Památková péče ve Francii, In Střední Evropa 126, 2006, s. 57. 191 viz. 5.3.4 Orgány samosprávy a jejich kompetence. 189

72

Dostupné

z

historiques vypracuje projektovou dokumentaci, která je podkladem pro přípravu stavby a provedení celé akce. Pokud je investorem obnovy stát, je mezi majitelem a státem uzavřena dohoda, která přesně definuje povinnosti obou smluvních stran. Stát pak zajišťuje organizaci všech prací, garantuje operace a čerpání rozpočtu. Prováděcím architektem je architecte en chef des monuments historiques. Hlavní architekt je ovšem pověřen provedením prací i v případě, že je investorem vlastník, který rekonstrukci provádí za finanční spoluúčasti státu. Státní subvence se pohybuje v rozmezí 20% až 50% z celkové částky, přičemž ve zcela výjimečných případech finanční nouze majitele může být i vyšší. Pokud přípravu a následnou realizaci prací financuje vlastník sám, hlavní architekt vypracuje projektovou dokumentaci, podle které pak jednotlivé práce provádějí jiní architekti, a hlavní architekt je pouze dozoruje. Obnovu a údržbu památek zapsaných v doplňkovém seznamu si musí vlastník zajišťovat sám, přičemž na jejich realizaci dohlíží architecte des bâtiments de France. Opět zde může získat státní subvenci, v tomto případě však její celková výše nesmí překročit 40% z celkových nákladů.192 Státní dotace na obnovu a údržbu movitých památek lze získat dle stejných kritérií, jako je tomu u památek nemovitých.

5.5.3 Finanční pomoc územních samosprávných celků

Pro realizaci restaurátorských a udržovacích prací na památce může její vlastník vedle státní subvence získat i pomoc jiných subjektů, především pak územních samosprávných celků. Finanční spoluúčast státu tudíž vlastníka nijak neomezuje v získání dalších prostředků potřebných na opravu památky. Finanční příspěvky je možné různě kombinovat a dosáhnout i 100% kompenzace vynaložených nákladů. Správní orgány regionů, departementů a obcí se snaží ze svých veřejných rozpočtů výrazně přispět na obnovu a zachování jedinečného památkového fondu, kterým Francie disponuje. Jejich volení představitelé jsou si totiž velmi dobře vědomi skutečnosti, jaký ohromný potenciál kulturní bohatství představuje. Jednotlivé samosprávy se tedy svými intervencemi snaží, aby památky nacházející se na jejich území co nejvíce přispěly k místnímu rozvoji, a prostřednictvím svých vlastních politik si určují strategii v oblasti památkové péče. Vedle 192

viz. Les monuments historiques, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/

73

příspěvků na zachování památek, často finančně podporují i jejich valorizaci. Především se snaží prostřednictvím pravidelně zveřejňovaných výzev jednotlivé vlastníky motivovat k realizaci rozličných projektů na zhodnocení památek. Koordinace jednotlivých akcí v rámci vyššího územního celku je zajišťována na základě smluvního vztahu, uzavřeného mezi regionem a zainteresovanými departementy či obcemi. Na financování jednotlivých projektů v oblasti památkové péče se tedy ve Francii typicky podílí více subjektů a způsob jejich spolupráce je jasně vymezen na základě uzavřené dohody. Partnerství mezi státem a územními celky tradičně vzniká u projektů na zachování nemovitých památek. Například na základě vzájemné shody se řada departementů finančně podílí na zachování památek dle následujícího vzorce: u zařazených památek financuje stát 50% z celkových nákladů, departement 25% a vlastník rovněž 25%. U památek zapsaných do doplňkového seznamu je finanční spoluúčast státu i departementu rovna 20% a vlastník financuje zbylých 60% nákladů.193 Územní samosprávy se ze svých rozpočtů dále snaží finančně podpořit zachování nechráněných památek a nahradit tak prostředky ze státního rozpočtu, neboť od roku 2005 stát na tento druh památek vůbec nepřispívá. Často se jedná o památky drobnějšího charakteru, ovšem mající zvláštní architektonický a historický význam.194

Tabulka č. 5.2: Výdaje regionu Bretaň na památkovou péči v letech 2000 – 2004 v € Typ výdajů

2000

2001

2002

2003

2004

Chráněné památky

3 571 139,26

4 889 549,17

5 130 777,82

3 880 057,94

3 855 791,54

Nechráněné památky

2 651 722,90

2 059 194,28

2 305 872,28

2 260 436,11

2 024 102,18

Námořní památky

402 547,73

7 622,45

156 086,76

136 248,19

456 800,98

Archeologické památky

154 507,08

316 850,04

259 783,93

266 399,26

248 980,80

Jiné výdaje

499 853,19

599 734,44

859 420,86

1 130 665

969 040,53

7 872 950,38

8 711 941,65

7 673 806,54

7 554 716,03

Celkové rozpočtu

výdaje 7 279 770,16

Pramen: Conseil régional de Bretagne

193 194

viz. MOULINIER, P.: Le patrimoine, In Institutions et vie culturelles, s. 75. Příklad výdajů, které na památkovou péči poskytuje region Bretaň, uvádí tabulka č. 5.2.

74

5.5.4 Daňové úlevy

Daňové úlevy určené vlastníkům památek představují účinný nástroj nepřímé finanční pomoci. Legislativní právo majitelů chráněných památek uplatňovat slevy na daních je zakotveno v code général des impôts (obecném daňovém zákoníku) a zahrnuje náklady na restaurátorské práce i údržbu. V případě restaurátorských prací na nemovité památce, které jsou podpořeny státní subvencí, může majitel ze své daňové povinnosti odečíst celých 100% z celkových nákladů, které sám vydal.195 Jestliže je památka zpřístupněna veřejnosti, může si majitel rovněž odečíst celých 100% nákladů spojených s jejím vlastnictvím ze své daňové povinnosti. Takto odečitatelné výdaje zahrnují veškeré práce v oblasti údržby, na kterých se stát nepodílí, mzdy hlídačů, správu objektu a celkové výdaje spojené se zpřístupněním objektu veřejnosti. Pokud památka není přístupná veřejnosti, z daňové povinnosti majitele může být odečteno 50% výloh spojených s jejím vlastnictvím. Všeobecný daňový zákoník dále upravuje náležitosti při převodu památky na nového majitele. Za přesně stanovených podmínek může být nabyvatel osvobozen od dědické či darovací daně. Úplné zproštění převodních poplatků je podmíněno uzavřením dohody mezi státem a novým majitelem. Tato dohoda s sebou přináší určitý počet závazků ze strany nabyvatele. Především se jedná o zpřístupnění památky veřejnosti minimálně po dobu padesáti dnů v roce, z toho 25 svátečních v období od dubna do září včetně, nebo po dobu čtyřiceti dnů v období od července do září včetně. Dalším závazkem je údržba předmětů a dekorací, které jsou v objektu zachovány, jejich prezentace v rámci prohlídek a bezplatné zpřístupnění objektu školním skupinám.196

5.5.5 Nadace a donátorství

Nadace a dary mecenášů představují alternativu k přímému a nepřímému způsobu financování ze strany veřejného sektoru. Dary soukromých společností, podnikatelů i fyzických osob nejen ve prospěch památek, ale i celé kultury jsou ve Francii hojně rozšířeny především díky jejich podpoře ze strany státu.

195

Odečet se uplatňuje přímo z daní. viz. Les monuments historiques, Ministère de la culture et de la communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/

196

75

V rámci Ministerstva kultury a komunikací působí Mission du mécénat, což je oddělení speciálně pověřené koordinací veškeré činnosti ministerstva ve prospěch nadací a donátorství. Mission du mécénat především spravuje jednotlivé sítě mecenášů a dárců, podporuje veškeré aktivity a projekty ve prospěch kulturních nadací, a dále shromažďuje a šíří informace o přípravě a přijetí nových legislativních opatření v této oblasti. 197 Jednotlivé dary a finanční příspěvky soukromého sektoru ve prospěch památek jsou motivovány daňovými úlevami. Jejich podrobná úprava je stanovena ve všeobecném daňovém zákoníku a dále speciálními daňovými zákony z roku 1987 a 1990. Zároveň jsou podle daňového zákoníku oproštěny od daňové povinnosti všechny nadace, jež vykonávají veřejně prospěšnou společnost.

Fondation du patrimoine (Nadace kulturního dědictví) Fondation du patrimoine byla založena zákonem ze dne 2. července 1996198 a svou činnost vykonává od roku 1997. Jedná se o nezávislý soukromoprávní subjekt neziskového charakteru, jehož posláním je především chránit a valorizovat ohrožené památky, které nejsou pod státní ochranou. Zaměřuje se tedy na drobnější památky, jež nejsou zařazené ani zapsané do doplňkového seznamu199 a zároveň patří soukromému a nemajetnému majiteli. Během své existence si Fondation du patrimoine vybudovala komplexní síť 22 regionálních a 100 departementálních delegací.200 Základní kapitál nadace byl vytvořen vklady patnácti společností světového významu. Za zmínku stojí například Axa, Crédit agricole, Edf, L´Oreal, Danone, Michelin a Shell.201 Dnes shromažďuje příspěvky všech, kteří chtějí přispět a vedle společností se tak na financování nadace podílejí i jednotlivci. Na rekonstrukci či záchranu památky přispívá nadace poskytováním přímé finanční pomoci202 nebo udělením ochranné známky Fondation du patrimoine. Její získání majitele památky opravňuje k daňovým úlevám při provádění rekonstrukcí a to po dobu pěti let.

197

viz. La Mission du mécénat du ministère de la Culture et de la Communication, Ministère de la Culture et de la Communication. Dostupné z http://www.culture.gouv.fr/ 198 La loi du 2 juillet 1996 relative à la Fondation du patrimoine. 199 viz. Code du patrimoine. 200 viz. Les délégations régionales, Fondation du patrimoine. Dostupné z http://www.fondation-patrimoine.com/ 201 viz. Les fondateurs, Ibidem. 202 V roce 2007 činila celková výše přímé finanční pomoci 44 milionů EUR.

76

Centre des monuments nationaux (Centrum národních památek) Vedle svých aktivit ve prospěch valorizace památek, které jsou popsány výše, je toto centrum pověřeno správou a financováním památek ve státním vlastnictví. Spravování příjmů a přijímání různých darů a finančních příspěvků ve prospěch státních památek bylo i původním posláním této instituce.

5.6

Příklady problematických okruhů současného systémů v praxi

Jednou z hlavních problémových oblastí současné francouzské památkové péče je snižující se podíl státu na jejím financování. Tato tendence státní politiky, která se projevuje již několik let, je patrná především ve vztahu ke stále se zvyšujícímu počtu chráněných památek.203 Finanční příspěvky státu se často omezují na podporu jasně definovaných projektů převážně národního charakteru. Ovšem ani zde neexistuje garance jejich dokončení. Například v roce 2004 muselo Ministerstvo kultury v důsledku nedostatku financí dokonce přistoupit ke zrušení několika restaurátorských projektů na památkách. Jedním z nich byla i restaurace významné pařížské památky Arc de Triomphe (Vítězný oblouk). Soustavné snižování finanční spoluúčasti státu se tak negativně projevuje především na stavu jedinečného památkového fondu, kterým Francie disponuje. Conseil régional de Bretagne uvádí, že je vážně ohroženo celých 20% zařazených památek.204 Přímým důsledkem chátrajícího stavu památek je pak snižování jejich návštěvnosti, a tím i pokles příjmů plynoucích z kulturního turismu. Typické jsou rovněž dlouhé čekací lhůty v případě restaurátorských a zabezpečovacích prací na nemovitých památkách, což automaticky vede ke zhoršování jejich stavu a rostoucím nákladům. Vlastníci někdy musejí čekat až dva nebo tři roky od podání žádosti, než je jejich projekt zařazen do programu restaurátorských prací a je rozhodnuto o přidělení dotace.205 Jiné problematické okruhy se dotýkají organizačního uspořádání památkových institucí. Výkon památkové péče je rozdělen mezi jednotlivé specializované složky, které spolu bohužel ne vždy ideálně spolupracují. Typickým problémem je zde například nedostatečná komunikace mezi oddělením soupisu a dokumentace památek a odděleními zabývajícími se 203

Vývoj počtu chráněných památek v průběhu let 1999 – 2006 uvádí tabulka č. 5.1. viz. Pour une politique ambitieuse de valorisation du patrimoine en Bretagne, Région Bretagne, s. 26. 205 viz. AUDRERIE, D.: La notion et la protection du patrimoine, s. 46 - 47.

204

77

jejich obnovou a valorizací. Často tak na základě nedorozumění dochází ke zbytečným ztrátám. S tímto problémem jsem se osobně setkala i v průběhu mé tříměsíční stáže v oddělení valorizace památek regionu Bretaň.

78

6

ANALÝZA A POROVNÁNÍ DVOU ALTERNATIVNÍCH SYSTÉMŮ PAMÁTKOVÉ PÉČE

Na základě zkoumání historických východisek, ze kterých se zrodily systémy památkové péče v České republice a ve Francii, jakož i na základě analýzy jejich současného institucionálního a organizačního uspořádání nelze konstatovat, který z těchto dvou alternativních uspořádání je jako celek lepší, a který horší. Podobně zjednodušující závěr není ani cílem této práce. Smyslem závěrečného porovnání je především poukázat na jistá specifika obou systémů, zdůraznit jejich hlavní charakteristické rysy, jakož i zmínit silné a slabé stránky. Oba systémy jsou posuzovány dle tematicky členěných okruhů a celková analýza slouží jako podklad k vyjádření některých doporučení.

6.1

Výchozí dějinné předpoklady

Pro oba zkoumané systémy památkové péče platí, že je jejich současná podoba ovlivněna historickým vývojem. Ve Francii se na základě jedinečného dvě stě let trvajícího vývoje zrodil ojedinělý systém památkové péče, který se vyznačuje svou kontinuitou. Památkovou péči zde ovlivnily tři významné historické události. V první řadě to byla Velká francouzská revoluce, která sice mnoha památkám přinesla naprostou zkázu, na druhou stranu však dala vznik moderní památkové péči. Dalším významným bodem se stala hlavní událost roku 1905, tj. odluka církve od státu a poslední důležitou událostí se pro francouzskou památkovou péči stala decentralizace veřejné správy, jež byla zahájena v roce 1983. S ohledem na historický vývoj střední Evropy se v případě českého památkářství o kontinuitě systému nedá příliš hovořit. S četnými změnami státního zřízení, politických a společenských systémů docházelo i k zásadním změnám v oboru památkové péče. Po říšském protektorátu českou památkovou péči nejvíce poznamenal komunistický režim, jenž na našem území přetrval dlouhých čtyřicet let. Následkem tohoto období českých dějin došlo k obrovské devastaci národního památkového fondu. Celá řada především drobnějších památek se vůbec nedochovala, jiné památkově

79

významné objekty byly zcela nevhodně využívány, sloužily například jako skladiště či dílny, a politická ideologie nepřála ani sakrálním památkám. S tímto smutným odkazem naší minulosti se musí česká památková péče vyrovnávat dodnes. Fyzický stav některých památek zůstává velmi špatný a nedořešené jsou i majetkové spory spojené s navracením zabaveného majetku.

6.2

Legislativní nástroje

Časná formulace principů ochrany památek vedla ve Francii k prosazení jejich legislativního rámce ve velkém předstihu před jinými evropskými zeměmi. Již v roce 1887 zde spatřil světlo světa první zákon na ochranu památek. Druhý zákon vydaný roku 1913 formuloval dodnes platné zásady památkové péče. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednotlivé zákony nenahrazují, ale vzájemně doplňují, je orientace v právní úpravě francouzské památkové péče značně složitá. První výraznější změnu tohoto systému přinesl až zákoník památkové péče z roku 2004, který shromažďuje základní legislativní opatření tohoto oboru v jednom právním dokumentu. Oproti Francii postrádala česká památková péče po dlouhou dobu svou zákonnou úpravu. Přestože se před 1. světovou válkou objevilo několik návrhů zákona na ochranu památek, žádný z nich nebyl v Rakousku-Uhersku přijat a ke schválení legislativní normy na úseku památkové péče nedošlo ani v meziválečném Československu. První zákon tak na sebe nechal čekat až do roku 1958. V roce 1987 jej nahradil zákon nový, který je ve znění pozdějších novelizací u nás dodnes platným legislativním aktem. Legislativa však zůstává problémovou oblastí českého systému dodnes. Přes četné snahy o přijetí nového památkového zákona, které soustavně od obnovení demokracie probíhaly, nedošlo k přijetí ani jednoho z připravovaných návrhů. V květnu 2008 byl zveřejněn věcný záměr nového památkového zákona, jehož paragrafové znění Ministerstvo kultury plánuje na březen 2009. Lze jen doufat, že se tentokrát podaří prolomit dlouhou vlna neúspěchu a zákon přijmout. Rovněž je nutné zmínit fakt, že francouzské zákony v oblasti památkové péče jsou mnohem více provázány do právní úpravy i praxi dalších souvisejících oborů. Především pak do oblasti životního prostředí, výstavby, cestovního ruchu, bydlení a územního plánování.

80

6.3

Organizační a institucionální zabezpečení

Organizační a institucionální rámec francouzské památkové péče vychází z dlouhé tradice a administrativně-správního členění země. Historičnost systému však může ve změněných podmínkách někdy působit značné problémy. Pro Francii je typická silná centralizace a s ní spojený značný zásah státu do péče o kulturní dědictví. Teprve ke konci 20. století byly postupnou decentralizací některé symbolické kompetence převedeny na územní samosprávné celky. Oproti tomu v českém prostředí vykonávají orgány samosprávy podstatnou část státní památkové péče v přenesené působnosti. Český systém se zároveň vyznačuje svou jednoznačností a přehledností vztahů mezi jednotlivými správními orgány. Výkon francouzské památkové péče je rozložen mezi jednotlivé specializované složky na několika úrovních, což vede ke komplexnosti vztahů, špatné orientaci v systému a často též ke komunikačním problémům. Vedle kvalifikovaných úředníků se francouzská památková péče opírá o strukturu komisí a inspekcí, které mají vysoce odbornou povahu. Francouzský systém se rovněž vyznačuje vzájemnou spoluprací konzervátora s odborným architektem a kolektivním rozhodováním prostřednictvím soustavy odborných organizací. V celém systému francouzského památkářství mají zvláštní postavení odborní architekti, jejichž funkce je striktně vázána na dané území. V regionech tak působí architectes en chef des monuments historiques, kteří vystupují jako specializovaní projektanti a zároveň provádějí dohled nad stavem chráněného památkového fondu. Na území departementů jsou klíčovými pracovníky architectes des bâtiments de France, kteří zajišťují především běžnou údržbu zařazených památek. Obě kategorie odborných architektů vychází přímo ze zákona a do své funkce jsou vybíráni na základě konkurzu. Jejich počet je však značně omezen a tento nedostatek se jeví jako jeden z hlavních problémů francouzské památkové péče. Z nedostatku odborných pracovníků automaticky vyplývá jejich nadměrná zátěž, která často vede ke kritice jejich práce.

6.4

Předmět ochrany

Výrazné rozdíly mezi Francií a Českou republikou lze spatřovat právě v předmětu ochrany. Hlavní odlišnosti spočívají v definici chráněných památek a v jejich počtu. Společným

81

prvkem obou systémů je naopak uznaný veřejný zájem na zachování chráněných památek a z něho plynoucí povinnosti pro jejich vlastníky. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči definuje jako hlavní předmět ochrany kulturní památky a národní kulturní památky. Ve Francii zavedl zákon z roku 1913 dvoustupňový systém ochrany, podle kterého jsou památky klasifikovány na kvalitativně vyšší, zařazené v rámci vyššího veřejného zájmu, a kvalitativně nižší, zapsané do doplňkového seznamu na základě zájmu dostačujícího. Pro francouzské památkářství je rovněž typická ochrana části staveb a vyčlenění varhan jako samostatné kategorie chráněných památek. Francouzská definice památky zdůrazňuje především její historickou a uměleckou hodnotu. Zatímco česká definice je mnohem komplexnější. U francouzského systému památkové péče je rovněž překvapivý malý počet chráněných památek. Vždyť úřední seznamy nemovitých památek uvádějí srovnatelný počet s Českou republikou (40 000), přičemž její potenciál je několikanásobně vyšší. Tato skutečnost je často připisována štědré dotační politice, kterou je možné realizovat jen pro omezený počet chráněných památek, a dále také nedostatečnému počtu architektů, kteří se konkrétní obnovou památek zabývají. Výběrový systém francouzské památkové péče, který byl původně vytvořen pro mnohem menší počet chráněných památek, se tak v dnešní době potýká s několika problémy. Například slabá ochrana v rámci doplňkového seznamu má často za následek necitlivou přestavbu nebo dokonce demolici vynikajících historických budov, které se nepodařilo včas zařadit mezi historické památky a zajistit jim tak vyšší stupeň ochrany.

6.5

Financování

Na rozdíl od české praxe je pro financování chráněných památek ve Francii typická výrazná státní spoluúčast. Zároveň je zde jejich financování právně ošetřeno mnohem podrobněji než v České republice. U zařazených památek představuje finanční příspěvek státu až 50% z celkových nákladů a ve zcela výjimečných případech finanční nouze majitele může být i vyšší. U památek zapsaných do doplňkového seznamu je finanční podpora poskytována do výše 40% nákladů. Ovšem jak již bylo naznačeno v předchozím oddíle, při posuzování francouzské dotační politiky je třeba mít na mysli nízký počet chráněných, a tudíž subvencovaných památek. 82

Oba systémy shodně podporují princip vícefondové financování, na základě kterého lze kombinací různých typů subvencí dosáhnout celkové vyšší částky finanční podpory. Jak v České republice, tak ve Francii se na financování chráněných památek přímo i nepřímo podílí vedle Ministerstva kultury i jiné rezorty ústřední správy a územní samosprávy. Využívány jsou i alternativní zdroje financování, jako jsou například fondy Evropské unie, a k zachování památek dále významně přispívají i nadace. Ovšem oproti českému prostředí je ve Francii hojně rozšířen soukromý mecenát, který je založen na právním základě a těší se výrazné státní podpoře. Pro francouzské památkářství je rovněž charakteristické, že odborné studie a projektové dokumentace k provedení restaurátorských prací jsou zajišťovány specializovanými pracovníky veřejné správy a stát je buď sám financuje, nebo na ně výrazným způsobem přispívá. Oproti tomu česká památková péče nedisponuje sítí odborných architektů k zajišťování jednotlivých stavebních projektů a Ministerstvo kultury je ze svého rozpočtu ani nijak finančně nepodporuje. Nepřímá podpora památkové péče ve formě daňových zvýhodnění je zakotvena v právním řádu obou zemí. Ve Francii jsou však jednotlivé daňové úlevy mnohem významnějšího charakteru, jsou více provázány s prezentací památek a vedle vlastnictví chráněných památek se pojí i k jejich sponzorování ze strany soukromých subjektů. Rozdílným prvkem obou systémů je také stanovení kompenzace pro vlastníka chráněné památky. Na základě české právní úpravy nevzniká majiteli prohlášením věci za kulturní památku žádný nárok na odškodnění. Zároveň je možné věc za kulturní památku prohlásit i bez souhlasu majitele. Ve Francii je majiteli v případě jeho nesouhlasu se zařazením nemovitosti dána lhůta dvou měsíců na odvolání. Nemovitost je přesto zařazena, ovšem ne na základě rozhodnutí ministra, ale výnosem Státní rady, a pokud majitel tímto zařazením utrpí újmu, může mu být poskytnut nárok na odškodnění. Podobně i zařazení movitého předmětu v soukromém vlastnictví může být ve Francii podnětem k vyplacení odškodnění. Jeho výše odpovídá újmě, která pro majitele vyplývá ze závazku stanovené ochrany.

6.6

Odborné vzdělávání

Francouzská památková péče se oproti českému systému vyznačuje daleko vyššími nároky na odbornost jednotlivých pracovníků. Zároveň disponuje propracovaným systémem 83

institucí, které specializované vzdělávání těchto pracovníků zajišťují. Odborné vzdělávací kurzy jsou určeny jak pro pracovníky v administrativě, tak pro architekty, konzervátory, umělecké řemeslníky a pracovníky specializovaných stavebních organizací. Na rozdíl od českého prostředí tak například o stavebních úpravách památek rozhodují pouze architekti s patřičnou licencí, kteří jsou do své funkce jmenováni na základě konkurzu.

6.7

Šíření informací, prezentace a valorizace památek

Důležitou součástí památkové péče je šíření informací o své činnosti, poukázání na skutečnost, že kulturní dědictví a zájem na jeho zachování je věcí nás všech a že jeho ztrátu nelze ničím nahradit. Je tedy třeba vzbudit opravdový veřejný zájem o tuto problematiku, zapojit do péče o památkový fond širokou veřejnost a památky tak plně začlenit do života společnosti. Ve Francii je tomuto vývoji nakloněno silné národnostní cítění a dlouholetá tradice v oblasti prezentace památek. Existuje zde široká škála různých forem výchovného působení, které je organizačně i profesionálně velmi dobře zajištěno. Vzdělávání a výchova k poznání a péči o kulturní dědictví jsou přímo zakotveny ve školském vzdělávacím systému. Vedle činností zaměřených na děti a mládež zde nalezneme i četné propagační a osvětové akce, jejichž cílem je přispět ke vzdělávání v oblasti historie a kultury celé společnosti. Vedle této skutečnosti jsou ve Francii zároveň pamětihodnosti vnímány jako významný potenciál hospodářského a sociálního rozvoje. V českém prostředí to byli především národní buditelé, kteří v době obrozeneckého hnutí vyvolali zájem o hmotné kulturní památky našeho národa. Historický vývoj dokládá četné iniciativy, jež napomáhaly šíření informací o památkový fond naší země mezi širokou veřejností. Zakládala se muzea, vznikaly spolky a sdružení na ochranu památek. V důsledku nepříznivých politických událostí však došlo k narušení přirozeného vývoje a zájem o naše památky výrazně poklesl. K obratu mohlo dojít teprve s obnovením demokracie. Po pádu komunismu česká veřejnost ostře kritizovala žalostný stav památek a postupně začala vznikat řada dobrovolných občanských sdružení, spolků a nadací na záchranu našeho kulturního dědictví. Dodnes jsou však v systému české památkové péče patrné značné rezervy v oblasti šíření informací a prezentace památek. Zároveň je možné konstatovat nedostatečné využití památkového fondu. 84

ZÁVĚR

Teorie a praxe památkové péče v českém a francouzském prostředí vychází z odlišného dějinného vývoje, odpovídá tradici, určitému kulturnímu povědomí a současnému společenskému vývoji dané země. Tuto skutečnost je třeba mít neustále na paměti a vycházet z ní i při posuzování obou alternativních institucionálních a organizačních uspořádání. Z tohoto důvodu nelze mechanicky přenášet zkušenosti jedné země do druhé, neboť dobře fungující nástroj v jednom kulturním prostředí se nemusí automaticky osvědčit v jiném. Tímto tvrzením nechci v žádném případě odmítnout možnost české památkové péče inspirovat se dobrou praxí, ale upozornit na nutnost reflexe, kdy je třeba si uvědomit, zda je vůbec možné získanou zkušenost použít v jiném prostředí. Při přejímání pozitivní zkušenosti je rovněž důležité ji adekvátně přizpůsobit specifickým podmínkám dané země. Jedině tak je možné se vyvarovat případným problémům. Z výsledků analýzy obsažené v poslední kapitole této práce jsou patrné nejen klady francouzské památkové péče, ale i její zápory, které mohou rovněž v mnohém napomoci dobrému vývoji českého památkářství, neboť nám názorně ukazují, jakých praktik je třeba se vyvarovat a jakým směrem se v péči o památky raději nevydávat. Mezi slabá místa francouzské památkové péče, jež bych na tomto místě chtěla zdůraznit, patří především nedostatečný stupeň ochrany památek zapsaných do doplňkového seznamu, který je často důvodem jejich nežádoucí rekonstrukce či dokonce demolice. Negativně působí i nedostačující počet odborných architektů, kteří se zabývají konkrétní obnovou chráněných památek. Na rozdíl od těchto ale i dalších slabin, kterým je třeba se vyvarovat, mohou být pro nás mnohé praktiky francouzské památkové péče zajímavou inspirací a podnětem ke zlepšení. Výrazným kladem systému je důsledné školení a vzdělávání všech pracovníků památkové péče včetně úředníků. Nároky, které jsou kladeny na odbornost ve Francii, zdaleka přesahují českou praxi. Cíleným školením by tak bylo možné zabránit mnohým pochybením při výkonu památkové péče. Pro optimální fungování památkové péče a zajištění účinné ochrany kulturně historických hodnot v České republice je nezbytná systematická, koordinační, informační a osvětová činnost. Nutná je například součinnost památkářů se stavebními úřady i dalšími složkami státní správy, jejichž jednání se dotýká zájmů památkové péče. Jednotlivým majitelům 85

kulturních památek je třeba poskytovat potřebné informace, adekvátní pomoc a poučit je o jejich právech a povinnostech. Důležité je také vyvíjet četné aktivity, které by vyvolaly zájem veřejnosti o problematiku památkové péče. V české praxi není rovněž výrazněji rozšířena spolupráce veřejného sektoru s občanskými sdruženími orientovanými na ochranu památek. Přitom právě tato zájmová sdružení mohou být cenným zdrojem informací o aktuálním stavu, využívání či ohrožení kulturních památek a jejich součinnost s orgány státní památkové péče může účinně přispívat dobré praxi. Zdůraznila bych i potřebu osvětové činnosti, která by pozitivně působila na myšlení a chování naší společnosti, vzbudila by opravdový veřejný zájem o tuto problematiku a příznivě ovlivnila ochranu našeho kulturního dědictví. K dosažení účinnější památkové péče v českém prostředí a zlepšení činnosti ve všech výše zmiňovaných bodech lze využít dlouholetých francouzských zkušeností, neboť právě informační a osvětová činnost, prezentace památek a všestranné akce zaměřené na získání zájmu veřejnosti o památkovou péči, jakož i začlenění památek do běžného života společnosti jsou nedílnou součástí francouzské praxe. Podnětné pro Českou republiku mohou být i rozličné formy výchovného působení, četné programy zaměřené na vzdělávání dětí a mládeže či přímé zakomponování vzdělávání a výchovy k poznání a péči o kulturní dědictví do školského vzdělávacího systému. Inspirující je jistě pozornost, kterou Francie věnuje ekonomickému zhodnocení památek, provázanost a spolupráce památkářů se souvisejícími obory, především s ochranou životního prostředí, urbanismem, krajinou, územním plánováním a cestovním ruchem. Francouzská zkušenost může přispět i ke zlepšení současné české praxe v oblasti financování. Především pak pro vypracování lepšího systému motivací vlastníků, zavedení finanční spoluúčasti státu na realizaci odborných studií a projektových dokumentací, nebo pro zajištění většího zvýhodnění sponzorské činnosti v oblasti památkové péče, které by vedlo k posílení motivace soukromých subjektů finančně přispívat na ochranu památek. Již delší dobu můžeme pozorovat různé formy spolupráce mezi odbornými pracovníky oboru památkové péče obou zemí. První kontakty, které proběhly v roce 1990, přispěly k zavedení rozsáhlé činnosti v oblasti výměn informací, zkušeností a šíření dobré praxe. Prostřednictvím odborných publikací, seminářů, školení i stáží se čeští pracovníci památkové péče mají možnost seznamovat se systémem ve Francii. Například v roce 2007 absolvovala skupina specialistů z Národního památkového ústavu odbornou stáž ve Francii se zaměřením na poznání prezentace kulturního dědictví. Účelem této studijní cesty bylo využít získané

86

zkušenosti při přípravě projektu Netradiční formy prezentace památkových objektů, který od roku 2005 probíhá. Podobné i jiné akce v oblasti výměn zkušeností a informací lze jen doporučit a zároveň věřit, že přinesou řadu námětů pro zlepšení systému státní památkové péče v České republice.

87

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Odborná literatura

[1]

AUDRERIE, D. La notion et la protection du patrimoine. 1. vyd. Paris: Presses Universitaires de France 1997. 127 s. ISBN 2-13-048702-5

[2]

BÉGHAIN, P. Le patrimoine: culture et lien social. Paris: Presses de Sciences Po, 1998. 115 s. ISBN 2724607538

[3]

GREFFE, X. La valorisation économique du patrimoine. Paris: La Documentation Française 2003. 384 s. ISBN 2-11-094274-6

[4]

HÁJEK, T. Zánik a vznik památkových péčí. 1 vyd. Praha: Nakladatelství Epocha 2005. 200 s. ISBN 80-86328-71-6

[5]

HÁJEK, T., BUKAČOVÁ, I. Příběh drobných památek (Od nezájmu až k fascinaci). vyd. Jaroslav Bárta, Studio JB 2001. 137 s. ISBN 80-900903-9-7

[6]

Historické památky: Francouzská pravidla a řízení. Paris: Ministère de la Culture et de l´Environnement 1991. 63 s.

[7]

HOBZEK, J. Vývoj památkové péče v českých zemích, Praha: Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, odborové informační středisko VTEI 1987. 42 s.

[8]

KESNER, L. Marketing a management muzeí a památek. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s. 2005. 304 s. ISBN 80-247-1104-4

[9]

KRÁTKÝ, J. Vybrané kapitoly z péče o kulturní památky. 1. vyd. Hradec Králové: Pedagogická fakulta 1986. 116 s.

[ 10 ] KRBOVÁ, J. Vybrané obory kultury a masmédií. 1. vyd. Praha: VŠE Praha, 2002. 140 s. ISBN 80-245-0287-9

88

[ 11 ] MOULINIER, P. Le patrimoine. s. 70 – 75. In SAEZ, G. Institutions et vie culturelles. Paris: La Documentation Française 2005. 172 s. ISBN 2-11-003349-5

[ 12 ] MOULINIER, P. Politique culturelle et décentralisation. Paris: Editions L´Harmattan 2002. 336 s. ISBN 2747528022

[ 13 ] PAVEL, J. Ochrana kulturních památek: Společenská nezbytnost památkové péče. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1969. 133 s.

[ 14 ] RIEGL, A. Moderní památková péče. Přel. I. Hlobil. Praha: Národní památkový ústav, 2003. 172 s. ISBN 80-86234-34-7

[ 15 ] ŠTULC, J. Úspěchy a prohry památkové péče v obnovené demokracii. s. 257-260. In Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Praha: Argo, 2004. 273 s. ISBN 80-7203-624-6

[ 16 ] VINTER, V. Úvod do dějin a teorie památkové péče I., Nástin vývoje a základní ideové otázky. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 175 s.

[ 17 ] VINTER, V. Stručný slovník památkové péče. Ústí nad Labem: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody 1983. 127 s.

[ 18 ] VIOLLET-LE-DUC, E. Restauration. In Dictionnaire Raisonné de l´architecture française de 11è au 16è siècle. T. VIII, Paris, s. d., 1866.

[ 19 ] VOJTOVÁ, L. Ochrana a regenerace kulturních hodnot v území. Brno: Masarykova univerzita 2006. 206 s. ISBN 80-210-4165-X

[ 20 ] VOŠÁHLÍK, A. Památková péče ve Francii. s. 47-88. In KOŠÁTKOVÁ, B., VOŠÁHLÍK, A. Almanach programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón – IV. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Jalna 1999. 128 s. ISBN 80-86310-08-6

89

Periodika

BIEGEL, R., ROUSCHMEYER, M. Ochrana památek ve Francii, Zprávy památkové péče, 2007, roč. 67, č. 2, s. 141 – 146.

CICHROVÁ, K. Villes et Pays d´Art et d´Histoire – Města a regiony umění a historie, Zprávy památkové péče, 2008, roč. 68, č. 1, s. 72 – 73.

FORMÁNEK, J. Památková péče ve Francii, Střední Evropa: revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 2006, roč. 20, č. 126, s. 38 – 72.

KREBS, A., MARESCA, B. Le renouveau des musées, Problèmes politiques et sociaux, 2005, č. 910, 120 s.

KROUPA, P. Základní principy památkové péče (Detektivní pátrání?), Zprávy památkové péče, 2001, roč. 61, č. 10, s. 301 – 302.

LÍBAL, D. Kulturní dědictví a společenské změny, Zprávy památkové péče, 1996, roč. 56, č. 5 – 6, s. 189.

NOVOTNÝ, M. Legislativní vývoj v památkové péči po roce 1989, Zprávy památkové péče, 2006, roč. 66, č. 3. s. 245 – 252.

Internetové zdroje




http://www.barok.cz/ - stránky Nadace Český barok




http://www.culture.gouv.fr/ - stránky Ministerstva kultury a komunikací Francie

La Mission du mécénat du ministère de la Culture et de la Communication. [online]. 12. 12. 2007

[cit.

2008-06-08].

Dostupné

.

90

z

Les monuments historiques. [online] leden 2003 [cit. 2008-04-20]. Dostupné z .

Les services de l´administration centrale, Direction de l´architecture et du patrimoine. [online].

20.

10.

2007

[cit.

2008-05-05].

Dostupné

z

.

Mini chiffres clés, Edition 2006. [online]. 23. 3. 2006 [2008-05-07]. Dostupné z .

Rôle et missions des DRACS. [online]. 1. 8. 2007 [2008-05-01]. Dostupné z .




http://www.fondation-patrimoine.com/ - stránky francouzské Nadace kulturního dědictví

Les

délégations

régionales.

[online].

2008

[cit.

2008-02-07].

Dostupné

z

.

Les fondateurs. [online]. 2008 [cit. 2008-02-07]. Dostupné z .




http://www.inp.fr/ - stránky francouzského Národního institutu kulturního dědictví

Institut national du patrimoine se présente. [online]. 2008 [cit. 2008-05-07]. Dostupné z .




http://www.institutumeni.cz/ - stránky Institutu umění

Program

Culture,

[online].

2007

[cit.

2008-05-29]

.




http://www.mkcr.cz/ - stránky Ministerstva kultury České republiky

91

Dostupné

z

PLOS, J. Činnost odboru památkové péče. [online]. 2008 [cit. 2008-04-18.] Dostupné z .

Granty

a

programy.

[online]

2008

[cit.

2008-04-28].

Dostupné

z

.

Kulturní památky a péče o ně, Příručka vlastníka kulturní památky. [online]. listopad 2007 [cit. 2007-11-18]. Dostupné z .




http://www.mmr.cz/ - stránky Ministerstva pro místní rozvoj České republiky

Podpora

obnovy

venkova.

[online].

2008

[cit.

2008-04-28.].

Dostupný

z

.




http://www.nadaceof.cz/ - stránky Nadace Občanského fóra




http://www.npu.cz – stránky Národního památkového ústavu




http://publib.upol.cz/ - stránky knihovny Univerzity Palackého v Olomouci

HLOBIL, I. Česká památková péče po 17. listopadu 1989, Stručně o dosavadním vývoji. [online].

13.

8.

2002

[cit.

2008-03-20].

Dostupné

z

.




http://www.rajhrad.cz/oraetlabora/ - stránky nadace Ora et Labora




http://www.rr-jihozapad.cz/ - stránky Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad

Informační publikace o Regionálním operačním programu regionu soudržnosti Jihozápad. [online].

2007

[cit.

2008-04-30].

Dostupné

z


jihozapad.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.aspx?id_org=200047&id_dokumenty=1293>.

92

Legislativa

La loi du 31 décembre 1913 sur les monuments historiques Listina základních práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Ordonnance n° 2004-178 du 20 février 2004 relative à la partie législative du code du patrimoine Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty

Ostatní zdroje

Pour une politique ambitieuse de valorisation du patrimoine en Bretagne, Rennes 2005, Région Bretagne 40 s.

Sborník statí o kultuře v České republice po roce 1989, 1 vyd. Praha 1999. Ministerstvo kultury České republiky. ISBN 80-86310-02-7

Sborník statí o kultuře v České republice v období 1998 – 2003, 1. vyd. Praha: Ministerstvo kultury, 2004. 283 s. ISBN 80-7068-180-2

93

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ABF

architecte des bâtiments de France (architekt staveb Francie)

COREPHAE Commission

régionale

du

patrimoine

historique,

archéologique

et

ethnologique (Regionální komise pro památky historické, archeologické a etnologické) CRPS

Commission régionale du patrimoine et des sites (Regionální komise pro památky a místa)

ČR

Česká republika

DAPA

Direction de l´architecture et de patrimoine (Odbor architektury a památek)

DRAC

Direction régionale des affaires culturelles (Regionální ředitelství kulturních záležitostí)

EHP

Evropský hospodářský prostor

ESVO

Evropské sdružení volného obchodu

EU

Evropská unie

ICCROM

International Centre for the conservation and restoration of cultural property (Mezinárodní centrum studia konzervace památek)

ICOMOS

International Council on Monuments and Sites (Mezinárodní rada památek a sídel)

MK

Ministerstvo kultury

MPR

městská památková rezervace

NPÚ

Národní památkový ústav

ROP

Regionální operační program

SDAP

Service départemental de l´architecture et du patrimoine (Departementální správa architektury a památkové péče)

SROP

Společný regionální operační program

UNESCO

United Nations Educational, Scientific and Cultural Organisation (Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kultura)

94

ZPPAU

zone de protection du patrimoine architectural et urbain (ochranná památková zóna architektonická a městská)

ZPPAUP

zone de protection du patrimoine architectural, urbain et paysager (ochranná památková zóna architektonická, městská a krajinná)

95

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1:

Základní pojmy památkové péče

Příloha č. 2:

České a francouzské památky zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO

Příloha č. 3:

Vlastnická struktura chráněných památek v České republice a ve Francii

96

Příloha č. 1:

Základní pojmy památkové péče

Památka Předmět nebo objekt, který má historickou, uměleckou, dokumentární hodnotu nebo se vztahuje k významné osobnosti či události.

Památková péče Soustava činností a opatření směřujících k cílevědomému zachování kulturních památek a k plnému uplatnění jejich hodnot v životě společnosti.

Státní památková péče Činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace spolupracující v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.

Kulturní památky Nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou buď významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

Národní kulturní památky Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.

Památková rezervace Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů.

Památková zóna Území sídelního útvaru s menším podílem kulturních památek nebo část krajinného celku, který vykazuje významné kulturní hodnoty.

Chráněné pásmo Území okolo památkových rezervací, památkových zón nebo jednotlivých nemovitých kulturních památek, které slouží k ochraně jejich určujících památkových hodnot.

Monuments classés (Zařazené památky) Nemovité a movité věci, jejichž uchování představuje z historického nebo uměleckého hlediska veřejný zájem. Nemovité památky mohou být zařazeny buď jako celek, nebo jako část celku.

Monuments inscrits (Zapsané památky) Nemovitosti nebo jejich části a movité předměty představující dostatečný historický nebo umělecký zájem, aby jejich ochrana byla požadována za žádoucí, ovšem aniž by ospravedlňovala žádost na zařazení.

Příloha č. 2:

České a francouzské památky zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO

České dědictví UNESCO Název památky

Rok zapsání

1:

Praha – historické jádro města v rozsahu MPR

1992

2.

Česky Krumlov – historické jádro města v rozsahu MPR

1992

3.

Telč – historické jádro města v rozsahu MPR

1992

4.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, Žďár nad Sázavou

1994

5.

Kutná Hora - historické jádro v rozsahu MPR s chrámem sv. Barbory a katedrálou P. Marie v Sedlci

1995

6.

Lednicko-Valitický areál

1996

7.

Holašovice – vesnická památkové rezervace

1998

8.

Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži

1998

9.

Zámek a zámecký areál v Litomyšli

1999

10. Sloup Nejsvětější trojice v Olomouci

2000

11. Vila Tugenthat v Brně

2001

12. Bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť v Třebíči

2003

Pramen: www.unesco-czech.cz

Francouzské dědictví UNESCO Název památky

Rok zapsání

1.

Basilique et colline de Vézelay

1979

2.

Cathédrale de Chartres

1979

3.

Mont-Saint-Michel

1979

4.

Palais et parc de Versailles

1979

5.

Sites préhistoriques et grottes ornées de la vallée de La Vézère

1979

6.

Abbaye cistercienne de Fontenay

1981

7.

Arles, monuments romains et romans

1981

8.

Cathédrale d´Amiens

1981

9.

Palais et parc de Fontainebleau

1981

10. Théâtre antique et ses abords, Arc de triomphe d´Orange

1981

11. Saline royale d´Arc-et-Senans

1982

12. Abbatiale de Saint-Savin sur Gartempe

1983

13

1983

Places Stanislas, de la Carrière et d´Alliance à Nancy

14. Pont du Gard

1985

15. Strasbourg – Grande île

1988

16. Cathédrale Notre-Dame, ancienne abbaye Sant-Remi et palais de Tau, Reims

1991

17. Paris, rives de la Seine

1991

18. Cathédrale de Bourges

1992

19. Centre historique d´Avignon – Palais des papes, ensemble épiscopal et pont d´Avignon

1995

20. Canal du Midi

1996

21. Pyrénées – Mont Perdu

1997

22. Ville fortifiée historique de Carcassonne

1997

23. Chemins de Saint-Jacques-de-Compostelle en France

1998

24. Site historique de Lyon

1998

25. Beffrois de Belgique et de France

1999

26. Juridiction de Saint-Émilion

1999

27. Val de Loire entre Sully-sur-Loire et Chalones

2000

28. Provins, ville de foire médiévale

2001

29. Le Havre, la ville reconstruite par Auguste Perret

2005

30. Bordeaux, port de la Lune

2007

Pramen: www.culture.gouv.fr

Příloha č. 3:

Vlastnická struktura chráněných památek v České republice a ve Francii

Změny vlastnické struktury v České republice po roce 1989 Podíl kulturních památek Stav před rokem 1989 v % Stav po roce 1989 v % Ve státním vlastnictví

45

10

Ve vlastnictví církví

15

16,9

Ve vlastnictví obcí

4

24

Ve vlastnictví soukromém

36

49,1

Pramen: Sborník statí o kultuře v České republice po roce 1989

Vlastnická struktura ve Francii v roce 2005 Podíl chráněných památek

Zařazené a zapsané památky v %

Zařazené památky v %

4

6,5

Ve vlastnictví regionů a departementů

1,8

2,4

Ve vlastnictví obcí

43,5

55,7

Ve vlastnictví veřejných zařízení

1,2

0,8

Ve vlastnictví soukromém

49,5

34,6

Ve státním vlastnictví

Pramen: www.culture.gouv.fr