INDIKATIVNÍ PLÁNOVÁNÍ VE FRANCII

Masa rykova un iverzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

INDIKATIVNÍ PLÁNOVÁNÍ VE FRANCII Indicative planning in France Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Aleš FRANC, Ph.D.

Autor: Marek SUKOVATÝ

Brno, 2011

Jméno a příjmení autora: Marek Sukovatý Název diplomové práce: Indikativní plánování ve Francii Název práce v angličtině: Indicative planning in France Katedra: ekonomie Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Franc, Ph.D. Rok obhajoby: 2011

Anotace Tématem této bakalářské práce je indikativní plánování ve Francii. První kapitola se zabývá základními principy ve francouzské hospodářské politice a ekonomickou realitou ve Francii po druhé světové válce. Druhá kapitola vysvětluje mechanismus indikativního plánování a uvádí příčiny aplikace tohoto typu hospodářské politiky. Poslední kapitola analyzuje ekonomické výsledky indikativního plánování v letech 1946 – 1988. Annotation The theme of this bachelor thesis is the indicative planning in France. The first chapter presents the basic principles of the French economic policy and describes the economic reality in France after the World War II. The second chapter explains the mechanism of the indicative planning and indicates the causes of application of this type of economic policy. The last chapter analyzes the economic results of the indicative planning in the period 1946 – 1988. Klíčová slova Francie; indikativní plánování; hospodářská politika; státní intervencionismus; slaďování; hospodářský růst Keywords France; indicative planning; economic policy; state intervention; concertation; economic growth

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Indikativní plánování ve Francii vypracoval samostatně pod vedením Ing. Aleše France, Ph.D. a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Aleši Francovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1

EKONOMICKÁ SITUACE VE FRANCII PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE ................. 8

1.1 Charakteristika Francie ................................................................................................ 8 1.2 Historické kořeny základních charakteristik francouzského hospodářství: Centralismus a intervencionismus .......................................................................................... 8 1.3 Ekonomická realita ve Francii po druhé světové válce.............................................. 10 1.4 Marshallův plán.......................................................................................................... 11 2 POJEM INDIKATIVNÍHO PLÁNOVÁNÍ A PŘÍČINY JEHO APLIKACE ................. 12 2.1 Pojem plánování ......................................................................................................... 12 2.2 Indikativní plánování ................................................................................................. 12 2.3 Vztah indikativního plánování k veřejnému a soukromému sektoru ......................... 14 2.4 Informační a kooperativní efekt indikativního plánování .......................................... 14 2.4.1 Informační efekt.................................................................................................. 14 2.4.2 Kooperativní efekt .............................................................................................. 15 2.5 Další charakteristiky francouzských Plánů ................................................................ 16 2.5.1 Plán jako společenská smlouva .......................................................................... 16 2.5.2 „Sladěné“ a „aktivní“ plánování ......................................................................... 17 2.6 Příčiny aplikace indikativního plánování ve Francii.................................................. 17 2.6.1 Poválečná krize a principy francouzské hospodářské politiky ........................... 17 2.6.2 Role Jeana Monneta ............................................................................................ 19 2.7 Instituce plánování ..................................................................................................... 20 2.7.1 Generální komisariát pro plánování (Commissariat général du plan) ............... 20 2.7.2 Modernizační komise (Commissions de Modernisation) ................................... 21 2.7.3 Ekonomická a sociální rada ................................................................................ 22 2.7.4 Nejvyšší rada pro plánování ekonomického a sociálního rozvoje ...................... 22 2.7.5 Ostatní instituce .................................................................................................. 22 2.8 Tvorba plánu .............................................................................................................. 23 2.9 Plánování na regionální úrovni .................................................................................. 24 3 ANALÝZA VÝSLEDKŮ APLIKACE INDIKATIVNÍHO PLÁNOVÁNÍ ................... 26 3.1 Přehled indikativních plánů ....................................................................................... 26 3.2 Rekonstrukční plány 1946 – 1961 ............................................................................. 26 3.2.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1946 - 1961 .......................................... 30 3.2.2 Dílčí závěr k období 1946 - 1961 ....................................................................... 31 3.3 Růstové plány 1962 – 1975 ........................................................................................ 32 3.3.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1962 – 1975 ......................................... 34 3.4 Krizové plány 1976 – 1988 ........................................................................................ 36 3.4.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1976 – 1988 ......................................... 39 3.5 Strategické plány 1989 - 1992 ................................................................................... 40 Závěr ......................................................................................................................................... 42 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ .......................................................................................... 44 Seznam tabulek ......................................................................................................................... 45 Seznam grafů ............................................................................................................................ 45 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 46 5

Úvod Tato práce se zabývá indikativním plánováním ve Francii. Jde o typ hospodářské politiky zaloţený na specifické kooperaci státu a soukromého sektoru. Indikativní plánování bylo zavedeno po druhé světové válce jako odpověď na potřebu obnovit a modernizovat francouzské hospodářství postiţené válečnou destrukcí a při nastartování udrţitelného hospodářského růstu mělo ukončit předválečný trend zaostávání ve vývoji za ostatními západoevropskými zeměmi. Francie se tak stala pionýrem indikativního plánování, které vycházelo z tradičních tendencí

ve

francouzské

hospodářské

politice,

jakými

jsou

centralismus,

státní

intervencionismus a propracovaný administrativní aparát. Charakteristickým znakem indikativních plánů je také skutečnost, ţe měly ambice přesahující ekonomický rozměr a měly představovat „nový druh společenské smlouvy zajišťující rozvoj a blahobyt celého národa“.1 Právě na tuto ideu plánu jako společenské smlouvy kladou výrazně větší důraz francouzští autoři, ze kterých především tato práce čerpá, zatímco čeští a anglosaští autoři se omezují na popis objektivních faktů a výsledků. Indikativní plánování prošlo během druhé poloviny dvacátého století vývojem, při kterém se muselo přizpůsobovat svými cíly i svojí institucionální strukturou měnícím se podmínkám čím dál více se globalizujícího světa, coţ na počátku devadesátých let vyústilo v upuštění od této formy hospodářské politiky. To nicméně nezabránilo přenosu základních principů, jako jsou informace či kooperace, do následujícího období trvajícího dodnes a mnohé prvky francouzského plánování slouţily jako vzor pro politiku utvářející se Evropské unie. Cílem práce je analyzovat indikativní plánování jako nástroj hospodářské politiky ve Francii po druhé světové válce. Přitom bude brán zřetel na nastínění historického kontextu a souvislostí, jejichţ význam na vznik a vývoj indikativního plánování byl zásadní. Následující text je rozdělen do tří částí. První část popisuje charakteristické principy francouzské hospodářské politiky a následně objasňuje ekonomickou situaci ve Francii po

1

PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974 6

druhé světové válce. Po tomto uvedení do historického kontextu je ve druhé části vysvětlen mechanismus indikativního plánování, jsou charakterizovány základní plánovací instituce a jsou vysvětleny příčiny aplikace indikativního plánování. Poslední část se zabývá vyhodnocením výsledků indikativního plánování od roku 1946 do roku 1988.

7

1 EKONOMICKÁ SITUACE VE FRANCII PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Cílem této kapitoly je nastínění situace, ve které se hospodářství Francie nacházelo po druhé světové válce a také historický původ základních principů francouzské hospodářské politiky.

1.1

Charakteristika Francie Francouzská hospodářská politika byla ve 20. století typická několika specifickými

faktory, mezi které patřily státní zásahy do ekonomiky, centralismus, indikativní plánování, neodmítání státního vlastnictví, dotace do zemědělství a podpora evropské integrace.2 Velmocenská výlučnost, velmi hluboce zakořeněná v mentalitě Francouzů, představuje zásadní prvek národní sebepercepce. Zhruba v období od 17. do poloviny 19. století byla Francie první evropskou velmocí, a to jak z ekonomického a politického, tak z kulturního hlediska. Průmyslová revoluce a neúspěšné válečné konflikty 19. století ji však o tuto pozici připravily ve prospěch rychleji se industrializujícího sousedního Německa a především Velké Británie. Francie na tento pro ni nepříznivý vývoj reagovala po 2. válce specifickým nastavením hospodářské politiky, a taktéţ opětovným posílením imperialistických ambicí. Můţeme shrnout, ţe kroky usilující o znovuupevnění bývalé velmocenské pozice lze pozorovat ve francouzské politice dodnes.

1.2 Historické kořeny základních charakteristik francouzského hospodářství: Centralismus a intervencionismus Pro pochopení hospodářského vývoje ve Francii po 2. světové válce je třeba brát v úvahu nejen aktuální situaci, ale vycházet také z historie, během které se postupně utvářela národní identita, kultura i politický systém. Typický francouzský pohled na politiku, který spadá jiţ do období značně ranějšího, neţ byla Francouzská revoluce v roce 1789, je ten, ţe efektivní řízení národního hospodářství se musí odvíjet od moci koncentrované v rukách malé skupiny výjimečně nadaných jedinců, 2

TOMEŠ, a kol. Hospodářská politika: 1900-2007, 2008 8

jejichţ schopnost předvídavosti a úsudku daleko předčí schopnosti průměrně úspěšného podnikatele.3 S odezněním středověku a nástupem renesance dosahovaly jednotlivé evropské mocnosti vrcholu své prosperity a svého prozatímního vývoje. Na výsluní se vystřídaly renesanční Itálie, Španělsko a jeho „Nový svět“ nebo alţbětínská Anglie. Pro Francii nastane „zlaté období“ v 17. století za vlády Ludvíka XIV. A je to právě v této době, kdy pod vládou absolutistického panovníka dochází k upevňování a centralizaci státní moci. Je vybudován sloţitý, ale fungující administrativní aparát, na jehoţ vrcholu stojí sám panovník nadaný rozhodující výkonnou mocí. Kraje, města a obce tímto přicházejí o jakoukoliv autonomii v řízení svých záleţitostí ku prospěchu centra. Převládající ekonomickou doktrínou v této době byl v Evropě merkantilismus. Ve Francii byla tato forma hospodářské politiky, zosobněná postavou králova tzv. generálního inspektora financí J.-B. Colberta, někdy označována jako colbertismus. Státní intervencionismus v podobě stanovení pravidel a státní podpory přinášel výsledky, jeţ lze vystihnout slovy tehdejšího benátského kupce: „Všechno, co je zvláštní v některém koutě světa se nyní vyrábí ve Francii a tyto výrobky jsou v takové oblibě, že na ně ze všech stran přicházejí objednávky.“4 Zásahy do výroby a její kontrola tedy na jedné straně znamenají pozitivní stimul pro hospodářství, ale na druhé straně se postupem času začínají ozývat negativní ohlasy z řad samotných výrobců, kteří často vnímají tento státní intervencionismus spíše jako omezující a svazující. Za pravdu jim dávají především zastánci liberálních myšlenkových proudů 18. století, kteří Colbertův dirigismus a státní zásahy označují za příčinu hospodářského opoţdění a sníţení konkurenceschopnosti vůči čím dál více hospodářsky se prosazující Anglii. Významným faktem ovšem je, ţe francouzští výrobci se v konečném důsledku namísto vznášení námitek proti poručnictví státu spíše uchylují k ţádostem o jeho ochranu.5 Konec 18. století byl pro Francii i mnoho jiných zemí přelomovým obdobím. Na základě osvícenských a liberálních myšlenek typu „laissez-faire“, průmyslové revoluce, rostoucí nespokojenosti se společenským uspořádáním a feudálními majetkovými vztahy došlo v roce 1789 k revoluci,

3

LEVY, J.-D. Tocqueville’s revenge, 1999 FERRO, M. Dějiny Francie, 2006, str. 129 5 FERRO, M. Dějiny Francie, 2006 4

9

která změnila podobu společnosti, jeţ se nyní zakládala na nových hodnotách vlastních většinou i dnešní společnosti. Tato Velká francouzská revoluce byla sice vnímána jako nejradikálnější změna v dějinách země, ale jiţ v polovině 19. století ji přehodnotil Tocqueville. Ukázal, ţe rozchod s minulostí zdaleka nebyl tak hluboký, neboť kořeny revoluce tkvěly ve starém reţimu. Dále, ţe státní absolutismus, který za Napoleona pokračuje a modifikuje se, spočívá fakticky v kontinuitě správního systému starého reţimu, jejţ naopak posiluje a zdokonaluje; centralizace tak nadále probíhá uţ více neţ sto let.6 Můţeme vidět, ţe ačkoliv v období od 17. do 19. století proběhly ve Francii značné společenské i politické změny, tak centralistická správa a vliv státu na ekonomiku zůstaly zachovány jako pevný prvek ve francouzské hospodářské politice.

1.3

Ekonomická realita ve Francii po druhé světové válce

Na konci třicátých let patřila Francie mezi země nejvíce postiţené hospodářskou krizí a její zastaralé hospodářství zaostávalo za největšími evropskými konkurenty. Po druhé světové válce Francie patřila mezi vítězné mocnosti, ovšem její území bylo během války pod nacistickou okupací vyuţíváno pro potřeby německého hospodářství, a k tomu se velká část války na tomto území přímo odehrála, přičemţ došlo ke znehodnocení značné části kapitálu a infrastruktury. Francouzský průmysl byl zaměřen na dodávky spotřebního zboţí pro německý trh, protoţe německý průmysl byl zcela zaměřen na válečnou výrobu, a tak jako v jiných okupovaných zemích docházelo i k vykořisťování francouzského území pro potřeby německé vojenské mašinérie. Francie byla zatíţena vysokými daněmi a poplatky, přesunem kapitálu a práce do Německa a potlačením domácí spotřeby. Finanční operace Říšské (německé) banky způsobily inflaci, která spolu se všeobecným nedostatkem vedla k rozvoji černého trhu. Produkce a ţivotní úroveň poklesly. Francouzská kapitálová zásoba nebyla obnovována a postupně amortizovala.7

6 7

FERRO, M. Dějiny Francie, 2006 TOMEŠ, a kol. Hospodářská politika: 1900-2007, 2008 10

Země byla zadluţená a odkázána na americkou finanční i materiální pomoc. Docházelo k vnitřním rozbrojům a vyřizování účtů mezi politickými frakcemi, v řadě regionů vládl chaos. Dalším z problémů byl špatný stav kapitálové akumulace. Kumulovaný efekt Velké deprese, nacistického vykořisťování a válečné destrukce způsobil sníţení čisté hodnoty kapitálu ve Francii v období 1939-1945 o 40% a bytového fondu o 29%. Francie během 2. světové války přišla o 600 000 obyvatel, stávající obyvatelstvo bylo podvyţiveno, sever Francie a přístavy byly silně poničeny, dopravní síť poškozena bombardováním a odchod pracovních sil do měst komplikoval situaci na venkově. Z ekonomického pohledu však válečné škody přinesly i neočekávané efekty. Bylo například zničeno 80% ţelezničních vozů. Ovšem tato destrukce umoţnila potřebnou modernizaci, kdy byly zrušeny málo vyuţívané tratě a elektrifikována jedna pětina celkové délky ţelezničních tratí.8

1.4 Marshallův plán Po válce začaly Spojené státy americké (dále jen USA) usilovat o rekonstrukci světového trhu, coţ se projevilo především formou masivní pomoci Evropě v podobě tzv. Marshallova plánu zaloţeného v podstatě na darech.9 Tato převáţně finanční pomoc byla rozloţena do několika let a jejími cíli byla podpora programů rekonstrukce a vybavení podniků, obnovení finanční stability a směnitelnost národních měn. Francie byla jedním z hlavních příjemců Marshallova plánu a roku 1951 jiţ obdrţela 20% celkové americké pomoci, to znamená asi dvě miliardy dolarů. Z těchto zdrojů mohla financovat jednak nezbytné dovozy, a zároveň mohla vyuţít jejich ekvivalentu ve francích k investicím v rámci svého prvního plánu.10 Marshallův plán tak umoţnil značné rozšíření vývozu amerických výrobků do západní Evropy, čehoţ vyuţil velký počet amerických podniků k tomu, aby zvýšily svou činnost a dosáhly dodatečných zisků. Celkově se obchod s USA silně zintenzivnil, coţ mělo také neblahý vliv na platební bilanci, kdy v roce 1947 ve Francii podíl dovozu z dolarové oblasti dosáhl 49%, zatímco vývoz do této oblasti činil 7,8% z celkového vývozu.11 Marshallův plán představoval nespornou pomoc pro obnovující se francouzskou ekonomiku. Přispěl ale také k tíţivé situaci francouzské platební bilance, kdy Francie zpětně financovala z jeho prostředků i velkou část amerických dovozů a celkově se stávala politicky i ekonomicky závislou na USA. 8

TOMEŠ, a kol. Hospodářská politika: 1900-2007, 2008 Finanční pomoc se uskutečňovala formou grantů, které nemusely být splaceny. Materiální pomoc pak byla příjemci uhrazena s tím, ţe tyto peníze šly do speciálního fondu, ze kterého je vláda mohla pouţít například k investicím. Také byly z tohoto fondu propláceny americké administrativní náklady na Marshallův plán. 10 DUBY, G. Dějiny Francie, 2003 11 BETTELHEIM, Ch. Ekonomika Francie po druhé světové válce, 1958 11 9

2 POJEM INDIKATIVNÍHO PLÁNOVÁNÍ A PŘÍČINY JEHO APLIKACE Cílem této kapitoly je zaprvé vysvětlení mechanismu indikativního plánování jako specifické formy plánování hospodářské politiky. Zadruhé je to objasnění příčin aplikace tohoto typu plánování ve Francii, která bez toho, aby vycházela z nějakého jiţ existujícího teoretického konceptu, se tak prakticky stala pionýrem tohoto typu vedení hospodářské politiky.

2.1 Pojem plánování Švédský ekonom I. Svennilson říká, ţe: „Plánování může být definováno jako představa sledu činností v řadě budoucích období.“12 Pojem plánování se nicméně velice zdiskreditoval díky plánovací praxi bývalých socialistických zemí, kde tento pojem časem splynul s vojenskostrategickými přístupy. To však neplatí pro indikativní plánování, praktikované v některých zemích, při jehoţ aplikaci není opomíjeno to, co je v myšlence plánování důleţité: totiţ vytyčení určitého hospodářského cíle, zpravidla takového, jehoţ dosaţení trţní mechanismus buď nezajišťuje vůbec, nebo jen velmi pomalu a pokus o nalezení optimální cesty k tomuto cíli. Hledání této optimální cesty musí procházet určitými stádii a mít určitou posloupnost, přičemţ koordinace všech těchto aktivit probíhá na centrální úrovni za vyuţití výlučně trţně konformních nástrojů.13 Zachování podmínek trţní ekonomiky odlišuje indikativní od příkazového plánování.

2.2 Indikativní plánování Indikativní plánování v sobě nese ideu, ţe osud člověka je utvářen spíše činností společnosti neţ vlastními činy. Termín jako kolektivní vůle nám jistě proto můţe pomoci toto plánování charakterizovat.14 Například Pierre Bauchet píše: „plán ztělesňuje kolektivní vůli usměrňovat hospodářství na základě chtěného pokroku.“15

12

URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995, str. 53 URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 14 PASCALLON P. La planification de l’économie française, 1974 15 PASCALLON P. La planification de l’économie française, 1974, str. 7 12 13

Indikativní plánování zařazujeme mezi směry intervencionistické hospodářské politiky. Jedná se o plánování na vládní úrovni, které se rozšířilo v mnoha zemích (především Francie, Nizozemí a Japonsko). Představuje ex ante koordinaci činnosti vládních institucí zabývajících se hospodářskou politikou, jeţ je podřízena střednědobému nebo dlouhodobému záměru. Od keynesiánství se však v mnohém liší. Pro indikativní plánování je charakteristické, ţe se neopíralo o nějakou existující uznávanou ekonomickou teorii, ale vytvářelo si ji spíše na základě zobecňování praktických zkušeností. Takové plánování hospodářské politiky znamená, ţe vláda stojí před rozhodnutím vybrat z mnoţiny cílů, které se v dané době nabízejí. Má být preferována jaderná energetika, jako způsob dosaţení energetické nezávislosti země nebo to má být zvýšení exportní výkonnosti země nebo má být přednostně podporována bytová výstavba? Kaţdá vláda stojí tedy před vytyčením určitých cílů, jejichţ počet bude omezen a musí také vzít v úvahu další kroky, které pro budoucnost (pro „sled činností v budoucím období“) z toho vyplývají. Jiný sled činností vyplyne z rozhodnutí podporovat jadernou energetiku, a jiný opět z toho, ţe vláda hodlá zvýšit export.16 Tímto se indikativní plánování neomezuje. Další krok spočívá v tom, ţe vláda shrne své priority (cíle hospodářské politiky) a cesty k jejich dosaţení (sled nezbytných kroků v budoucím období) ve střednědobém (4-5 let) nebo dlouhodobém (10 let) programu, který veřejně ohlásí. Tento program-plán se stává rámcovým programem činností vlády na delší období, nikoli všezahrnujícím příkazem. Odtud i termín „indikativní“, jeţ se staví do příkrého protikladu k „imperativnímu“ plánování sovětského typu. Smysl indikativního plánu je v tom být vodítkem pro vládní orgány. Stát a jeho orgány představují sloţitou soustavu sloţenou z desítek ústředních orgánů a institucí (viz podkapitola č. 2.7.). Výsledná kvalita zásahů vlády zahrnující i státní orgány na niţší úrovni závisí na úspěšnosti koordinace a spolupráce při naplňování stanovených priorit. Tato spolupráce má vyšší účinnost, je-li podřízena dlouhodobějšímu programu a nejsou-li státní orgány na nejrůznějších úrovních nuceny ke krokům jen pod tlakem situace nebo určité lobby. Taková opatření často bývají krátkodobě zaměřena a mohou se vzájemně kříţit. Podstatné přitom je, ţe koordinace státních aktivit nemusí nutně znamenat růst státního intervencionismu, ale právě naopak, jeho omezení.17

16 17

URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 13

2.3 Vztah indikativního plánování k veřejnému a soukromému sektoru Vůči určitým subjektům státní administrativy nebo státním podnikům můţe mít indikativní plánování závazný aţ příkazový ráz. To však není ţádným jeho specifikem, neboť vztahy mezi jednotlivými články státní administrativy jsou vţdy poznamenány nadřízeností a podřízeností. Jiná je situace, pokud jde o vztah indikativního plánu k soukromému sektoru. Pro soukromé podniky je plán nezávaznou informací, která má však jednu velkou přednost. Poskytuje zasvěcenou informaci o hospodářskopolitických prioritách vlády, o „plánovaných krocích“ hospodářské politiky v delším časovém horizontu. Podle této cenné informace se podniky mohou nebo nemusejí řídit, vláda je však nemůţe k určitému chování nutit. To ovšem

neznamená,

ţe

vláda

nepodniká

kroky

k tomu,

aby

soukromé

podniky

nezainteresovala na spolupráci. A proto se soustavě vznikající na základě indikativního plánování říká také „sladěná“ nebo ex ante koordinovaná ekonomika18 - Francouzi sami pouţívají výraz économie concertée – jako vyjádření toho, ţe na sestavování a realizaci plánu se podílejí zástupci všech sociálních partnerů (zástupci státu, podniků, odborů a jiných společností).19 Při vzájemné debatě a výměně názorů a informací sociálních partnerů právě dochází ke slaďování různorodých zájmů, coţ umoţňuje, aby indikativní plánování ex ante sníţilo potřebu vládních zásahů při realizaci programu.

2.4 Informační a kooperativní efekt indikativního plánování Indikativní plánování obsahuje dvě stránky, které jsou v této podobě vlastní pouze jemu. Jde o tzv. informační a kooperativní efekt. Těmito dvěma aspekty se indikativní plánování liší od střednědobé stabilizační politiky.

2.4.1 Informační efekt Kaţdý ekonomický subjekt v trţní ekonomice se snaţí obstarat si informace, které můţeme rozdělit do dvou kategorií. V první kategorii jsou informace o stavu i aktuálních vývojových tendencích v domácí i světové ekonomice, jako: ceny na trhu, síla konkurence, vědeckotechnický vývoj, vyhlídky domácího či zahraničního trhu aj. Druhá, pro podnik nezbytná kategorie informací, kterou je však obtíţné získat, jsou informace o budoucím 18 19

URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974 14

chování vlády. To znamená: jaké záměry má vláda v daňové politice, jaké jsou strategie ve fiskální a monetární politice, zda hodlá vláda podporovat export, provádět znárodnění či privatizaci, atd. Na většinu těchto otázek dává bezplatně odpověď právě indikativní plán – v tom spočívá jeho informační efekt. Navíc zdarma poskytuje vyhlídky vývoje domácího trhu nebo zahraničního obchodu v rozsahu, ve kterém by si je většina podniků nemohla opatřit. Uvádí se, ţe dobře sestavený indikativní plán sniţuje stupeň nejistoty, v němţ musí soukromý sektor pracovat. To ovšem platí za předpokladu, ţe kvalita předpovědi je vysoká, a ţe se vláda vyhlášeného programu bude přidrţovat.20 Samozřejmostí zůstává, ţe v ţádném indikativním plánu nelze do všech detailů předpovědět působení vnějších faktorů a jeho hloubku. Jak uvidíme ve třetí kapitole, tak právě obtíţná předvídatelnost působení vnějších faktorů makroekonomického prostředí bude příčinou postupného úpadku hospodářské politiky indikativního plánování.

2.4.2 Kooperativní efekt Druhý, kooperativní efekt, se týká postupů při tvorbě a sestavování indikativního plánu. K této aktivitě jsou ke spolupráci zváni zástupci výzkumu, univerzit, podnikatelských svazů, odborů, představitelé orgánů samosprávy aj. Ti předloţí nejnovější poznatky ze svých oborů, respektive vznesou své poţadavky obdobně jako při tripartitním jednání.21 Smyslem je odhalit konfliktní místa vládního programu a nacházet v průběhu jednání řešení přijatelné pro všechny zúčastněné strany. Zkušenosti naznačují, ţe atmosféra kooperace se přenáší i na období po přijetí indikativního plánu. Zúčastněné strany cítí spoluodpovědnost za realizaci plánu, coţ je o to více vede ke krokům pro jeho naplnění. Působení obou efektů je dlouhodobé s tím, ţe kooperativní efekt působí v průběhu sestavování plánu, kdy se konfrontují postoje a názory nejrůznějších zájmových skupin s cílem nalézt kompromisní řešení zprůchodňující realizaci plánu. Informační efekt působí po vyhlášení plánu, přičemţ ovlivňuje i ty, kteří se na jeho vypracování nepodíleli. Jejich chování bude záviset mimo jiné i na zkušenostech s indikativním plánem z minula. Oba zmíněné postupy odlišují indikativní plánování od tradičních nástrojů makroekonomické politiky.22

20

URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 Tripartitní jednání znamená jednání mezi představiteli vlády, zaměstnavatelů a odborů. V této práci jsou představitelé těchto tří skupin většinou označováni jako „sociální partneři“. 22 URBAN, L. Praktická hospodářská politika, 1995 15 21

Jak bylo řečeno, plán prostřednictvím informačního efektu, ex ante, sniţuje nejistotu v soukromém sektoru ekonomiky. Plán však dokáţe sniţovat nejistotu i ex post. Má totiţ stabilizační funkci, která se projevuje v případě, ţe v ekonomice dojde k nečekané události (náhlý ropný šok, atd.), po které se najednou jeví jasně výhodnější činit v hospodářství jiné kroky neţ ty, které udává plán. Změna plánu za účelem přizpůsobení se novým podmínkám s sebou nese určité náklady. Jsou-li však tyto náklady niţší neţ náklady, které by vznikly nečinností a pasivitou vůči novým podmínkám, můţe dojít ke změně původních rozhodnutí obsaţených v indikativním plánu.23

2.5 Další charakteristiky francouzských Plánů Francouzské plánování nevycházelo z ţádné propracované teoretické koncepce, natoţ jiţ v praxi aplikované a vyzkoušené. Aţ postupem času a na základě praktických zkušeností se utvářela jeho „identita“, jeho „duch“ (esprit – jak uvádějí fr. autoři), a tím teprve i jeho teorie. Jean Monnet, stojící za zhotovením 1. plánu bezprostředně po 2. světové válce, si uvědomoval, ţe i přes atmosféru všeobecné poválečné konjunktury a v zemi se silným sociálním a levicovým cítěním by plán nemohl být dílem pouze vlády a úzkého státního aparátu. Naopak musí jít o společné dílo, na němţ se musejí podílet a být zainteresováni pokud moţno všichni občané, a to vedle vědců nebo představitelů velkých podniků především běţní zaměstnanci a pracovníci reprezentovaní odbory.24

2.5.1 Plán jako společenská smlouva Uvědomíme-li si mnoţství aktérů podílejících se na sestavení plánu a zahrnujících dosti komplexně prakticky celou francouzskou společnost, a k tomu přesah působení plánu do sociální oblasti či dokonce jako nositele všeobecného pokroku, vidíme, ţe indikativní plán představuje jakýsi nový druh společenské smlouvy či kolektivní projekt rozvoje. Jeho vypracování za aktivní účasti všech sociálních partnerů umoţňuje lépe poznat preference všech zúčastněných stran, vnést světlo do debaty o politických a sociálních otázkách, a tak vytyčit a formulovat cíle kdyţ ne naprosto společné všem stranám, tak přinejmenším jimi uznávané a respektující jejich priority. Plán tak slouţil za nástroj společného

23

budování

budoucnosti

MASSÉ, P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991 MASSÉ, P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991 25 PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974 16 24

celé

společnosti.25

2.5.2 „Sladěné“ a „aktivní“ plánování Jak jiţ bylo naznačeno výše, pojem „sladěnost“ (franc. concertation) v indikativně plánované ekonomice spočívá v účasti všech sociálních aktérů jak na přípravě, tak na realizaci hospodářské politiky. „Sladěná“ ekonomika se dá definovat jako reţim, ve kterém se zástupci státu a zástupci společností soukromého sektoru organizovaně scházejí, aby sdíleli informace, předpoklady a výhledy, a na jejich základě činili rozhodnutí nebo formulovali připomínky a doporučení na adresu vlády. Mnoho autorů, v čele s Pierrem Massé, charakterizují podstatu francouzských indikativních plánů ještě přídavným jménem „aktivní“ plánování, a to v tom smyslu, ţe: „francouzské plánování podněcuje a motivuje k účasti v obecném rámci, který vytyčilo, tak, aby kroky jednotlivých aktérů směřovaly k přenesení plánu do reality.“26 Tento aspekt dobrovolnosti při realizaci plánu, a ne přímo povinnosti, zejména pro soukromý sektor, byl často zpochybňován jako cesta k efektivnímu naplnění plánu a k hospodářské prosperitě. Například Charles de Gaulle prosazoval direktivnější řízení hospodářství s povinností podřídit se cílům plánu.

2.6 Příčiny aplikace indikativního plánování ve Francii 2.6.1 Poválečná krize a principy francouzské hospodářské politiky I přes konečné vítězství ve druhé světové válce byl stav francouzského hospodářství pod úrovní většiny ostatních evropských zemí, pročeţ se Francie pokusila vyuţít poválečného období k zásadním ekonomickým a společenským změnám, které ji měly pomoci vymanit se z pociťované zaostalosti vůči ostatním vyspělým zemím. Nástrojem k dosaţení tohoto cíle měla být politika zaloţená na znárodnění klíčových odvětví průmyslu a bank a vyuţití ekonomického (indikativního) plánování, čímţ Francie praktikovala silnou roli státu jako svoji tradiční hodnotu v hospodářství. Došlo ke znárodnění Francouzské banky, čtyř největších komerčních bank, čtyř hlavních pojišťovacích skupin, všech elektráren a plynáren, uhelného průmyslu, Air France a Renaultu.27 Potřeba znovuoţivení a navíc modernizace francouzského hospodářství se stala po druhé světové válce prioritním cílem a zároveň byla příčinou zavedení indikativního plánování, prostřednictvím kterého se mělo daného cíle dosáhnout. Zásadní vliv na aplikaci indikativního

26 27

PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974, str. 11 TOMEŠ, a kol. Hospodářská politika: 1900-2007, 2008 17

plánování přitom hrála tehdejší nedůvěra v síly trţního mechanismu způsobená jeho nepředvídaným selháním a následnou krizí ve třicátých letech. Například Damalas v roce 1946 píše: „Vážnost ekonomické krize, jejíž růst byl zastaven až závody ve zbrojení a válečným konfliktem v roce 1939 a přetrvávání nezaměstnanosti týkající se mnoha milionů pracovníků po celém světě jsou jasným důkazem, že čelíme strukturální krizi kapitalistického režimu.“28 Za této situace se pohledy začaly spontánně obracet k systému řízené ekonomiky. Od tohoto řízení se poţadovalo učinit konec s anarchií v produkci, racionalizovat ekonomickou aktivitu a umoţnit lidem lepší uspokojení jejich potřeb, jelikoţ se začal prosazovat názor, ţe starý systém samočinných ekonomických mechanismů uţ nemůţe fungovat. I přes dobovou krizi ideje liberální trţní ekonomiky nebylo pro převládající část veřejnosti rozhodnutí vydat se cestou hospodářské politiky mající v názvu slovo „plánovaní“ lehce akceptovatelným počinem. Veřejnost se obávala autoritativní vlády, při které by vlastní iniciativa podniků mohla být velmi omezena. Navíc měli všichni v ţivé paměti reţim řízené ekonomiky z doby německé okupace a jakékoliv řízení hospodářství státem proto vyvolávalo u valné části veřejnosti asociace s válečnými hrůzami, strádáním a degradací francouzské ekonomiky. V Německu byla po válce tato myšlenka státního dirigismu tak silně spojena s nenáviděnou Hitlerovou vládou, ţe tu dopomohla zvítězit systému liberální trţní ekonomiky. Ve Francii, co se týče politiky plánování, působil jeden fakt protichůdným směrem; a to, ţe plánování bylo spojováno se Sovětským svazem, jehoţ prestiţ byla tehdy v Evropě velká. Rusko bylo tradičním spojencem Francie a za války také velmi mnoho vytrpělo a nakonec stálo na straně vítězů, coţ způsobilo, ţe negativní pohled na plánování daný válečným dirigismem a Německou okupací, byl v povědomí veřejnosti vesměs přebit prestiţí sovětského plánování a sovětské moci.29 V této situaci ve Francii fakticky neexistovala výrazná opozice, která by zavedení plánování v hospodářství mohla zabránit. K této, pro plánování příznivé atmosféře, přispěly i další faktory. Prvním z nich byl celkový stav paralyzované francouzské ekonomiky. Bez pomoci státu byly podniky často neschopné dál fungovat a přeţít, jelikoţ neměly úspory a budovy, kapitál i infrastruktura byly válkou zdevastované. Měna depreciovala a finanční zdroje na opravu a znovuobnovení zničených kapacit a kapitálu jednoduše nebyly, takţe se 28 29

DAMALAS, B. La crise du capitalisme et le problème de l’économie dirigée, 1946, str. 7 FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France, 1963 18

podniky musely obracet na stát. Tak se samozřejmě ocitly v pozici ţadatelů a dluţníků, coţ vládu opravňovalo jim říci: „Nemůžeme vyhovět všem žádostem okamžitě a jsme nuceni primárně pomoci určitým styčným sektorům. Takto organizovaně musíme postupovat v krizi, a to ne aby mohla pokračovat, ale aby byla překonána. Tomu se říká plán. Neznamená to pro vás výběr mezi svobodou a dirigismem, nýbrž mezi nesouvislými rozhodnutími s krátkodobou perspektivou a více ucelenými rozhodnutími na delší období.“30 Dalšímu důvodu zavedení politiky indikativního plánování nahrál fakt, ţe v politice měla ve Francii tradičně silnou pozici levice – v roce 1946 dokonce panovala naprostá převaha poslanců levicových stran v Parlamentu a komunističtí ministři ve vládě dokázali prosadit tento způsob vedení hospodářské politiky zaloţený na částečném znárodnění a centralizovaných plánech, který zdánlivě připomínal sovětský model plánování. Příhodné také bylo to, ţe Marshallův plán, jako nezbytná pomoc válkou poškozené Evropě, mohl být sladěn s indikativním plánem a poskytnout tak vládě zdroj investic.

2.6.2 Role Jeana Monneta Významnou skutečností pro přijetí indikativního plánování bylo, ţe za vznikem ústředního orgánu francouzského plánování, tzv. Commissariat général du Plan (Generální komisariát pro plánování), stál Jean Monnet. Osobnost tohoto muţe byla jiţ tehdy pro francouzské občany téměř legendou, a proto mohlo být indikativní plánování přijato všeobecným veřejným míněním. Jean Monnet měl uznání a důvěru občanů, kteří věděli, kdo je tento muţ, a tudíţ pro ně, jinak řečeno, byla myšlenka plánu od počátku personalizována. Někteří autoři jako Fourastié se odvaţují tvrdit, ţe ve Francii v této době; „Plán, to byl muž.“31 V USA v první polovině 40. let došlo k masivnímu zbrojení a materiální podpoře evropských spojenců, a to vše formou plánování, na kterém se podílel i Jean Monnet jako delegát ve válečném ekonomickém výboru. Z této mise si odvezl cenné zkušenosti a inspiraci, které následně hodlal zúročit ve francouzské hospodářské politice. Eventuální obavy veřejnosti i pravicových politiků z nejasné ideologické politiky dirigismu v hospodářství tak byly rozptýleny faktem, ţe mělo jít o jiţ vyzkoušenou praxi, která slavila velký úspěch, a to navíc v zemi s liberální trţní ekonomikou a svobodou podnikání.

30 31

FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France, 1963, str. 7-8 FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France, 1963, str. 8 19

2.7 Instituce plánování 2.7.1 Generální komisariát pro plánování (Commissariat général du plan) Generální komisariát pro plánování (dále jen Generální komisariát) byl ustanoven 3. ledna 1946 generálem Charles de Gaullem. Sídlil v Paříţi a podléhal pod předsedu vlády.32 Tvořilo jej 100 aţ 200 osob. V jeho čele stál Generální komisař, jmenovaný speciálním dekretem, a to v průměru po dobu 5 let. V roce 2006 za vládního předsednictví Dominique de Villepina zanikl a byl nahrazen Střediskem strategických analýz (Centre d’analyse stratégique).

Generální komisariát hrál vůdčí roli při procesu sestavování plánu a následně při dohledu na jeho výkon. Nedisponoval však ţádnou výkonnou mocí ani nespravoval ţádný intervenční fond. Slouţil jako místo vzájemného dialogu, na jehoţ platformě docházelo k výměně informací a konfrontaci moţných perspektiv. Komisariát vypracovával administrativní a vládní rozhodnutí a sehrával roli „moderátora“ často protichůdných tendencí jak v administrativním prostředí, tak v prostředí různých profesních odvětví.33 Konkrétněji se činnost Komisariátu dá shrnout do těchto čtyř bodů:34 1) Vedení studií a průzkumů pro indikativní plánování (jde o analýzy ekonomického a sociálního rozvoje) 2) Organizace a vedení přípravy plánu, vypracování zprávy o cílech plánu a jeho textu 3) Plnění a kontrola plnění plánu, eventuelně dodatečné úpravy plánu 4) Zvláštní mise svěřené vládou (uspořádání konference o příjmech atd.) Vedoucí úloha Generálního komisariátu pro plánování při tvorbě plánu je nepopiratelná. Jako významná instituce je málo strukturovaný, ale zato vyuţívá sluţeb jiných institucí a úřadů, které do jeho struktury nenáleţí. Jedná se například o:35 • Národní institut statistiky a ekonomických studií (Institut National de la Statistique et des Études Économiques – INSEE) • Úřad pro ekonomická a finanční studia36 (Services des Études Économiques et Financières – SEEK) 32

Určitou dobu podléhal také pod ministra financí. V praxi však tito ministři neměli na činnost komisariátu velký vliv. Generální komisariát měl formální status jako jejich zástupce ve věcech týkajících se tvorby plánů. 33 FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France, 1963 34 PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974 35 PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974 20

• Centrum výzkumu a dokumentace spotřeby (Centre de recherche et de Documentation sur la consommation – CREDOC)

2.7.2 Modernizační komise (Commissions de Modernisation) Modernizační komise vznikly na základě dekretu 3. ledna 1946, zároveň s Generálním komisariátem, který řídil jejich činnost. Tyto komise měly řádově kaţdá 50 členů jmenovaných vládou na návrh Generálního komisariátu. Jejich vnitřní struktura nebyla nijak striktní, přičemţ tendence směřovala k tomu, ţe členové komisí náleţeli převáţně ke třem velkým skupinám: zástupci vládních funkcionářů, vedoucích podniků a odborů. Další členové byli z řad zemědělců, univerzitních a akademických pracovníků a jiných expertů. Všichni tito členové komisí pracovali dobrovolně a zdarma na sestavování plánu. Modernizační komise se dělily na tzv. horizontální a vertikální. Početnější vertikální komise se specializovaly na určitý sektor (ocelářství, chemický průmysl, zemědělství, atd.). Horizontální komise řešily problematiku společnou pro více různých sektorů ekonomiky (financování, pracovní síla, atd.). Modernizační

komise

představují

klíčový

prvek

v mechanismu

francouzského

indikativního plánování. V nich především totiţ dochází k onomu „slaďování“ (concertation) poţadavků a cílů vyjádřených zástupci jednotlivých sociálních partnerů. Uplatňoval se zde princip dialogu a vzájemného úsilí všech o nalezení shody, nikoliv rozhodování pouze na základě většinové volby. Jak uvádí Pierre Massé: „Cílem jejich práce není rozdělit jednotlivé členy komisí na vítěze a poražené, ale dosáhnout jednotného pohledu na budoucnost určité ekonomické či sociální oblasti v rámci cíle národního rozvoje.“37 V roce 1982 došlo k reformě a Modernizační komise byly nahrazeny jedinou Národní plánovací komisí (Commission nationale de planification), která čítala 83 členů vedených ministrem zodpovědným za plán.38 Změna oproti předchozímu systému spočívala zejména v tom, ţe členové Národní plánovací komise nebyli jmenováni předsedou vlády, ale ekonomickými organizacemi, čímţ byl omezen vliv vlády na sloţení tohoto orgánu sestavujícího plán.

36

V roce 1965 byl nahrazen Ředitelstvím prognóz (Direction de la Prévision – DP) MASSÉ, P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991, str. 122 38 DE FORGES J.-M. Les institutions administratives françaises, 1985 21 37

2.7.3 Ekonomická a sociální rada V letech 1946 – 1958 nesla tato instituce název Ekonomická rada a skládala se obdobně jako Modernizační komise ze zástupců tří hlavních zájmových skupin – státních zaměstnanců, vedoucích podniků a odborů (sociální partneři). Zastávala poradní funkci v ekonomické a sociální oblasti – například při tvorbě zákonů. Roku 1958 byla nahrazena Ekonomickou a sociální radou, která bývá označována jako „třetí komora parlamentu“. Slouţila svojí poradní funkcí podobně jako Modernizační komise, a to při sestavování i při výkonu plánu. Vyznačuje se naproti nim, tvůrcům plánu, vyšší mírou formálnosti, jako politický orgán určený Ústavou.39 V praxi se na rozdíl od nich přímo nepodílí na tvorbě plánu, nýbrţ pouze vyhodnocuje jiţ vypracované projekty, přičemţ tato její poradní a připomínková funkce vůči plánu je vykonávána tzv. Investiční a plánovací sekcí této instituce.

2.7.4 Nejvyšší rada pro plánování ekonomického a sociálního rozvoje Byla ustanovena zároveň s Generálním komisariátem v roce 1946. Tato rada nabyla ještě vyšších kompetencí neţ Ekonomická a sociální rada. Měla hodnotit a schvalovat plán jako celek potom, co jeho jednotlivé části byly sestaveny a schváleny modernizačními komisemi. Paradoxně se však efektivní fungování této instituce ukázalo jako dosti problematické a zejména její struktura prošla několika obměnami. Význam této instituce se stále spíše sniţoval, jelikoţ její činnost se překrývala s činností lépe fungující Ekonomické a sociální rady.

2.7.5

Ostatní instituce Vedle výše uvedených nejvýznamnějších a charakteristických institucí se na

indikativním plánování podílely jiné státní úřady, instituce a ministerstva, z nichţ například Meziministerský plánovací výbor ekonomického a sociálního rozvoje plnil roli supervizora nad tvorbou plánu a koordinátora plánovacích akcí mezi ministerstvy. Dále je neopomenutelná role předsedy vlády, jemuţ byl podřízen Generální komisariát pro plánování a konečně role parlamentu. Parlament schvaloval navrţené plány formou zákonů, aby mohlo dojít k jejich samotné realizaci.

39

PASCALLON, P. La planification de l’économie française, 1974

2.8 Tvorba plánu Společným úsilím výše zmíněných institucí a orgánů, jeţ mají za cíl co nejvěrněji reprezentovat zájmy celého národa, byly indikativní plány sestavovány. Jak jiţ bylo také uvedeno, francouzský indikativní plán měl ambiciózní charakter „národní společenské smlouvy“ ekonomického i sociálního rozvoje, na kterém se měl moci nepřímo podílet kaţdý jednotlivec. Procesem „slaďování“ (concertation) se prostřednictvím patřičných institucí zastupujících zájmy všech vrstev společnosti včleňovaly tyto zájmy, ale i kompetence a informace, do plánu. Poté měl plán příkazový ráz pro veřejný sektor a nezávazný ráz pro soukromý sektor, čímţ se lišil od příkazového plánování sovětského typu. Základní principy demokracie a trţní ekonomiky, jako soukromé vlastnictví a nevázanost soukromého sektoru plánem, zůstaly ve Francii zachovány. Nicméně hospodářská politika indikativního plánování v sobě nesla typické francouzské levicové zaměření a sociální hodnoty, kdy státní intervencionismus hrál v ekonomice výraznější roli, neţ tomu bylo ve většině ostatních kapitalistických zemí. Postup sestavování plánu:40 • Analýza ekonomické situace – Generální komisariát zde vystupuje jako koordinátor a spolu s ostatními plánovacími institucemi a úřady vyvodí středně a dlouhodobé perspektivy pro francouzskou ekonomiku. Tyto perspektivy jsou určovány na základě pravděpodobné struktury spotřeby v konečném roce plánu. • Následně jsou vygenerované perspektivy předloţeny Ekonomické a sociální radě, která z nich vybere tu, jeţ odpovídá poţadavku co nejvyššího ekonomického růstu při udrţení rovnováhy ekonomiky a plné zaměstnanosti. • Poté vláda, s přihlédnutím k doporučení Ekonomické a sociální rady, stanoví provizorní předpokládanou míru hospodářského růstu. • V tomto okamţiku začnou Modernizační komise vypracovávat ekonomické studie a projekty v rámci svých sektorů na základě předpovědi míry hospodářského růstu dané vládou. Přitom mohou dospívat k protichůdným řešením, a proto musí usilovat i o vzájemnou harmonizaci. Konečné výsledky jejich práce jsou představeny Generálnímu komisaři. • V tomto okamţiku se proces vrací jakoby na svůj počátek. Generální komisariát se všemi přidruţenými institucemi (SEEF, INSEE, úřady, ...) zpracuje syntézu ze závěrů vypracovaných modernizačními komisemi. V ekonomické tabulce je shrnuto schéma 40

FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France, 1963

ekonomické rovnováhy s účty jednotlivých subjektů a operací. Tuto syntézu ještě upravují horizontální komise zabývající se problematikou napříč odvětvovými sektory (zaměstnanost, monetární rovnováha, ...). • Následuje přezkoumání vládou, která se definitivně vysloví pro výši míry hospodářského růstu, načeţ se Modernizační komise na základě tohoto nového čísla opět dávají do práce. • Generální komisariát pak předloţí vládě a Ekonomické a sociální radě konečný návrh plánu. Je-li z jejich strany potvrzen, přistoupí Generální komisariát k vydání plánu ve formě návrhu zákona, aby mohl být schválen v parlamentu a definitivně tak vstoupil v platnost.

2.9 Plánování na regionální úrovni Záhy po válce, kdy francouzská ekonomika začala s pomocí politiky indikativního plánování nabírat dech pro nastávající tři desetiletí konjunktury, došlo k uvědomění si regionálně-ekonomických problémů Francie. Značné rozdíly v důchodu na hlavu v méně rozvinutých jiţních a západních regionech oproti více rozvinutým oblastem severovýchodu a zejména Paříţe daly vzniknout iniciativám pro regionální politiku, která by podpořila rozvoj chudších oblastí a pomohla jim dosáhnout ekonomické úrovně bohatších oblastí. K první konkretizaci těchto idejí došlo v roce 1954, kdy byla uzákoněna některá opatření za účelem sníţení nerovností mezi regiony. V praxi se jednalo o podporu investování, či různé daňové úlevy pro firmy usídlující se v méně rozvinutých oblastech a také rozdělení státu na 22 plánovacích regionů.41 Tato opatření nicméně nebyla součástí indikativních plánů. Regionální politika byla zahrnuta do indikativního plánování aţ roku 1963, a to se vznikem Delegace pro územní uspořádání a činnost regionů. Instituce regionálního plánování 42 • Delegace pro územní uspořádání a činnost regionů (DATAR - Délégation à l’aménagement du territoire et à l’action régionale). - Jde o instituci podobného typu jako Generální komisariát pro plánování a jeho hlavní funkce je iniciační a koordinační. V jejím čele stojí delegát předsedy vlády, který se podílí i na tvorbě a kontrole 41 42

celostátního

plánu.

ROSSER BARKLEY J., ROSSER M. V. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004 DE FORGES J.-M. Les institutions administratives françaises, 1985

• Meziministerský výbor pro činnost regionů a územní uspořádání - Instituce, která se zabývá problematikou regionálního plánování a připravuje podklady pro vládu. S ním spolupracovaly různé další instituce a spolky. • Regionální mise a Pracovní skupiny – činnost a sloţení analogické k Modernizačním komisím. • Další - Konzultační roli plánování na regionální úrovni vykonávala sekce Ekonomické a sociální rady. V čele kaţdého regionu stál prefekt jmenovaný prezidentem na návrh vlády, jehoţ úkolem byla příprava národního plánu na základě toho, co se týkalo pod něj spadajícího regionu. V březnu 1982 vstoupil v platnost zákon o decentralizaci, který stanovil, ţe plány jednotlivých regionů jiţ nepodléhají ţádnému schválení ze strany státu. To znamenalo, ţe cíle regionálních plánů se mohly rozcházet s cíly národního plánu, coţ v takovém případě připravilo daný region o určitou státní finanční pomoc, kterou by jinak v případě kompatibility cílů získal.43 V průběhu padesátých let začala vláda prostřednictvím regionální politiky podporovat méně ekonomicky rozvinuté regiony Francie. Cílem bylo zvýšit jejich ekonomickou nezávislost, mzdy, zaměstnanost a celkově ekonomickou úroveň. V roce 1963, v průběhu 4. plánu, se tato regionální politika stala součástí indikativního plánování a jejím prostřednictvím mohlo být dosahováno efektivněji i cílů státního plánu. Pozdější decentralizace, zejména zákon z r. 1982, vedla k základnímu rozporu: namísto původního cíle vyrovnávání regionálních mzdových rozdílů hrozilo, ţe moc v rukách místní správy povede spíše ještě k větším rozdílům. Dnes jsou názory na výsledky této stále trvající decentralizace nejednotné. K určité mzdové konvergenci došlo, i kdyţ vedoucí role Paříţe naopak vzrostla. Problémem jsou zejména upadající průmyslové regiony s tím, ţe pomoc jim se přesunula na úroveň Evropské unie.44

43 44

DE FORGES J.-M. Les institutions administratives françaises, 1985 ROSSER BARKLEY J., ROSSER M. V. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004

3 ANALÝZA VÝSLEDKŮ PLÁNOVÁNÍ

APLIKACE

INDIKATIVNÍHO

3.1 Přehled indikativních plánů V roce 1946 začíná Francie aplikovat hospodářskou politiku indikativního plánování. Tato praxe trvala několik desetiletí s tím, ţe se zejména v počátku tohoto období měnila struktura plánovacích institucí a během celého období i charakter a cíle plánů v závislosti na aktuální hospodářsko-politické i společenské situaci. Tabulka 1: Chronologické členění indikativních plánů podle hlavního cíle: Plány podle

Období

Plán

hlavního cíle První: 1946 – 1953 Rekonstrukční

1946 – 1961

Druhý: 1954 - 1957 Třetí: 1958 - 1961 Čtvrtý: 1962 – 1965

Růstové

1962 - 1975

Pátý: 1966 – 1970 Šestý: 1971 – 1975 Sedmý: 1976 – 1980

Krizové

1976 - 1988

Osmý: 1981 – 1985 Devátý: 1984 - 1988

Strategické

1989 - 1995

Desátý: 1989 - 1992 Jedenáctý: neuskutečněný

Zdroj: www.plan.gouv.fr/mission/historique.php: Stránky bývalého Generálního komisariátu pro plánování

3.2 Rekonstrukční plány 1946 – 196145 1. Plán (Monnetův) 1946 – 1950, prodlouţen do 1953

45

Podkapitoly 3.2. a 3.3. čerpají ze tří zdrojů: MASSÉ P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991; ROSSER B. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004 a BETTELHEIM, Ch. Ekonomika Francie po druhé světové válce, 1958

První indikativní plán, přezdívaný podle osoby v čele nově vzniklého Generálního komisariátu pro plánování Jeana Monneta, byl zaměřen na okamţitou obnovu válkou ochromené ekonomiky. Krizová situace a značná část klíčových odvětví ekonomiky znárodněných státem umoţnily vládě prostřednictvím plánu uskutečnění efektivních kroků pro nastartování ekonomiky. Namísto postupného a pomalejšího rozvoje ve všech odvětvích bylo rozhodnuto soustředit se na 6 základních průmyslových oblastí, které měly následně působit jako hybná síla celého hospodářství. Těmito oblastmi byly: uhlí, elektřina, ocel, cement, mechanizace zemědělství a doprava.46 Tabulka 2: Míra naplnění kvantitativních cílů prvního plánu Uhlí

96%

Elektřina

95%

Pohonné hmoty

115%

Ocel

87%

Cement

105%

Dusíkatá hnojiva

100%

Zdroj: Quinet, E. La planification française, 1990, str. 43

Díky menšímu počtu vymezených kvantitativních cílů a názorové jednotnosti sociálních partnerů byly cíle plánu splněny téměř na 100%. Nutno říci, ţe tyto cíle byly často velmi ambiciózní. Například ředitel Électricité de France, hlavního znárodněného dodavatele elektrické energie ve Francii, P. Massé říká: „Cíl plánu 39,5 kWh pro rok 1948 se zdál být nereálný, jelikož spotřeba v nejlepším předválečném roce dosahovala necelých 21 kWh. Bez koordinovaného úsilí určeného plánem by byl tento ambiciózní cíl zastaven paralyzujícím skepticismem.“47 Tento cíl byl nakonec dosaţen a cíle pro následující roky dokonce dvojnásobně překonány. Velmi významnou roli v rámci 1. plánu hrála finanční pomoc evropským zemím z Marshallova plánu, na níţ se Francie podílela 20%. V rámci Monnetova plánu byla v letech 1948 – 1950 zhruba třetina francouzských investic financována prostředky z Marshallova

46

V oblastech zemědělství a doprava byly stanoveny kvantitativní cíle pro produkci dusíkatých hnojiv respektive pohonných hmot, jak znázorňuje tabulka 2. 47 MASSÉ, P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991, str. 115

plánu. Původní doba trvání 1. plánu do roku 1950 byla také kvůli harmonizaci s Marshallovým plánem prodlouţena aţ do roku 1953. 2. Plán 1954 – 1957 Druhý plán obsahoval také kvantitativní produkční cíle, s tím, ţe počet zahrnutých odvětví byl vyšší, ale obsahoval i širší, makroekonomické cíle jako národní produkt nebo spotřeba. Plánování se tentokrát zaměřilo i na oblasti jako: zpracovatelský průmysl, bytová výstavba a produkce v zámořských závislých územích. Prvotní důraz byl z původních šesti základních odvětví přenesen na harmonizovaný růst. Rozvíjející se národní účetnictví se stalo nástrojem čím dál účinnější analýzy výsledků a zároveň makroekonomických předpovědí pro plánování. Celkově se dá shrnout, ţe poţadavek vyšší produkce se rozšířil také na poţadavek kvalitnější a efektivnější výroby, coţ bylo v souladu s tvrzením Jeana Monneta, totiţ, ţe rozvoj a růst je vţdy moţný při efektivnějším vyuţití výrobních kapacit. Proto bylo třeba soustředit se v dlouhodobém horizontu na konkurenceschopnost francouzských výrobků, a to cenou i kvalitou, dále na sníţení výrobních nákladů a v souvislosti s tím na vědu a výzkum. Tabulka 3: Míra naplnění kvantitativních cílů druhého plánu Uhlí

97%

Elektřina

105%

Pohonné hmoty

84%

Ocel

100%

Chemie

142%

Obilí

116%

Ubytovací kapacity

111%


Tabulka 4: Míra naplnění makroekonomických cílů druhého plánu Národní produkt

103%

Domácí spotřeba

105%

Civilní investice

113%


Cíle druhého plánu byly naplněny a v souhrnném výsledku dokonce překonány. Například průmyslová výroba měla z indexu 100 před plněním plánu dosáhnout indexu 130, zatímco ve

skutečnosti bylo dosaţeno indexu 146. Ovšem těchto úspěchů rychle rostoucí ekonomiky bylo dosaţeno na úkor zejména zahraniční obchodní bilance. Růst importů a nedostatečná pracovní síla tlačící na růst mezd způsobily zvýšení domácí poptávky namísto záhodnější stimulace exportů. 3. Plán 1958 – 1961 Třetí plán byl ovlivněn vznikem Evropského hospodářského společenství na základě Římských smluv z roku 1957, coţ znamenalo postupnou hospodářskou integraci evropských zemí. Na trhu práce bylo nutno vyřešit otázku zaměstnanosti pro početnou mladou poválečnou generaci chystající se na něj vstoupit. Kvůli rostoucí inflaci způsobené domácí poptávkou a důsledky války v Alţírsku, jakoţ i kvůli jiţ nastíněné nepříznivé obchodní i platební bilanci, se stalo zásadním cílem 3. plánu dosáhnout monetární stability a vyrovnané platební bilance, a to v kontextu cíle růstu ekonomiky. Kromě typických průmyslových odvětví hospodářství se 3. plán zaměřil na všeobecné zvýšení ţivotní úrovně, a to například bytovou výstavbou, rozvojem školství a vzdělání či podporou kultury.48 Tabulka 5: Míra naplnění makroekonomických cílů třetího plánu Třetí plán

Přechodný plán

HDP

97%

102%

Spotřeba domácností

96%

102%

Investice

100%

100%


V roce 1958 se vhodně provedenou devalvací franku a dalšími opatřeními podařilo nastolit monetární stabilitu a obnovovat rovnováhu platební bilance se zahraničím. Na druhou stranu tato opatření zpomalila tempo růstu hrubého domácího produktu (dále jen HDP) během let 1958 a 1959 na kaţdoročně 2,5% oproti očekávaným 4,9%. Úspěch byl zaznamenán, co se týče ozdravení finanční situace, ale pokulhávání hospodářského růstu oproti předpokladům 3. plánu, který počítal s 20% růstem během 4 let, si v roce 1960 vynutilo vydání dokumentu zvaného „Plan intérimaire“ neboli Přechodný plán. Ten předpokládal zvýšení míry růstu HDP 48

ve

druhé

části

3.

plánu

(1960

–

1961)

na

V souvislosti s těmito oblastmi se ve francouzské administrativní terminologii začíná uţívat pojmu „équipements collectifs“, který nemá v češtině přesný ekvivalent, ale zpravidla se uţívá se pojmu „veřejná infrastruktura“, i kdyţ doslovný překlad by byl „kolektivní vybavení“.

11%.

Růstový cíl Přechodného plánu byl dosaţen, pročeţ se celý 3. plán hodnotí jako velmi úspěšný. V rámci 2. i 3. plánu dosahovalo průměrné roční tempo hospodářského růstu hodnot vyšších neţ 5%, coţ za tak krátké období představuje v historii Francie dosud nevídaný růst. Cílem 3. plánu byla vedle hospodářského růstu zaměřeného tentokrát na kvalitativní aspekty a produktivitu především také zahraniční finanční rovnováha. Té se podařilo dosáhnout díky monetární stabilizaci, kdy byla sníţena inflace a vzrostl export.

3.2.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1946 - 1961 První tři tzv. rekonstrukční indikativní plány z let přinesly obnovení základních sektorů ekonomiky, následně zahájily komplexní hospodářský růst s dlouhodobou perspektivou a k tomu bylo na konci tohoto období dosaţeno finanční rovnováhy a vyrovnané platební bilance. Vývoj HDP Z hlediska HDP bylo období 1946 – 1961 příznivé. Šlo o období neustálého hospodářského růstu s průměrem 5,3% ročně. Při poměrně stabilním tempu růstu došlo pouze dvakrát k jeho mírnému zpomalení jak je vidět v grafu 1. Poprvé to bylo v letech 1952–1953 v důsledku stabilizační politiky, která měla sníţit jiţ dlouho trvající vysokou inflaci nyní podporovanou hospodářským růstem, ale i válkou v Indočíně (1950-1953). Tato prohraná válka sice zprvu působila jako faktor stimulující hospodářský růst, ale posléze se ukázalo, ţe znamenala spíše obrovské promrhání investic. Ke druhému poklesu tempa růstu, a to na 2,5% došlo v letech 1958-1959 na počátku třetího plánu, kdy probíhala opět protiinflační opatření pro podporu zahraniční finanční rovnováhy a exportů. Pokračování tohoto trendu zpomalení růstu úspěšně zamezil tzv. Přechodný plán (1960-1961).

30

Graf 1: Reálné HDP 1949-1961, v cenách roku 2000 (mld. eur)

Zdroj: INSEE: National Institute of Statistics and Economic Studies

Na grafu 1 můţeme pozorovat soustavný trend růstu HDP v letech 1949-1961 a jeho zpomalení v letech 1952 a 1957. Platební bilance Jak jiţ z velké části vyplývá z předešlého, platební bilance byla po téměř celé období tzv. rekonstrukčních plánů deficitní. Například obchodní bilanci nesvědčil vysoký kurs franku a inflace, pročeţ docházelo k devalvacím a restriktivním monetárním opatřením. Také finanční účet trpěl zejména zpočátku po válce nerozvinutým kapitálovým trhem a země se stala – coţ bylo v dané tíţivé situaci zčásti nutností - závislou na americkém kapitálu.

3.2.2 Dílčí závěr k období 1946 - 1961 Přibliţně v 16 letech následujících po 2. světové válce, o kterých pojednávala tato podkapitola, prováděla Francie hospodářskou politiku indikativního plánování. Tento, dosud ve světě neaplikovaný, typ hospodářské politiky kombinující v sobě prvky direktivního centrálního plánování a otevřené liberální trţní ekonomiky vzešel z fatální situace na konci války a především z historických politicko-hospodářských specifik francouzské společnosti, jako jsou státní intervencionismus, silný sociální stát a jemu podléhající propracovaný administrativní aparát.

31

Období rekonstrukčních plánů bývá hodnoceno jako úspěšné. I kdyţ formální struktura plánovacích institucí se teprve tvořila, obměňovala se a nebyla zcela ukotvena, přesto bylo cílů plánů dosahováno téměř na 100% a někdy byly i překonány. Po válce byly podpořeny hlavní průmyslové sektory, které podnítily růst a rozvoj celého hospodářství. Následně se stala prioritou harmonizace růstu celé ekonomiky, produktivita práce a konkurenceschopnost francouzského zboţí. Problém, jímţ byla inflace a zahraniční finanční (ne)rovnováha, byl během 3. plánu vyřešen. Ekonomika proţívala konjunkturu. Předválečná hospodářská a technologická zaostalost Francie se stala minulostí. A to vše prostřednictvím indikativního plánování. Přesto by však bylo chybné přičítat tomuto typu hospodářské politiky všechny zásluhy. Je třeba si uvědomit, ţe obdobný hospodářský růst a zvyšování ţivotní úrovně proţívala po 2. světové válce velká řada států, které uplatňovaly zcela jinou hospodářskou politiku neţ indikativní plánování. Pravdou zůstává, ţe idea indikativního plánování uvedená do praxe, totiţ sladění a optimalizace činností všech sociálních aktérů, při hlavní roli státu a jeho speciální součinnosti se soukromým sektorem, slavila v kontextu poválečného období v hospodářské politice Francie větší úspěchy neţ jiná hospodářská politika ve většině ostatních zemí. Tabulka 6: Srovnání míry ročního průměrného růstu HDP ve Francii a v jiných zemích 1950 -1960 Francie

5,0

Velká Británie

2,8

USA

3,2

Německo

7,7

Zdroj: DUBY, G. Dějiny Francie, 2003, str. 677

3.3 Růstové plány 1962 – 1975 4. plán 1962 – 1965 Kdyţ Francie vstupovala do období plnění 4. plánu, nacházela se jiţ v hospodářsky velmi příznivé výchozí situaci udrţitelného ekonomického růstu a vyrovnané platební bilance. Po úspěšném nastartování hospodářství se indikativní plánování můţe zaměřit i na širší celospolečenské cíle, coţ je ostatně i jeho podstatou. Cílem 4. plánu byl 24% růst HDP při udrţení rovnováhy ostatních makroekonomických ukazatelů. Akcent je tentokrát namířen na spravedlivé a jasné přerozdělení „plodů“ ekonomické expanze. Oproti dřívějším plánům je 32

velký důraz kladen na rozvoj veřejné infrastruktury, vzdělání, zdravotní péče a urbanizace s tím, ţe růst v těchto oblastech by měl dosahovat dvakrát rychlejšího tempa neţ růst HDP.49 Kromě toho se prosazuje indikativní plánování i na regionální úrovni (viz. podkapitola 2.9.), a tak se upevňuje jeho institucionální struktura. Čtvrtý plán bývá hodnocen jako nejlépe uskutečněný indikativní plán vůbec. Tabulka 7: Míra naplnění makroekonomických cílů čtvrtého plánu HDP

100%


101%

Investice

104%


5. plán 1966 – 1970 V roce 1968 dochází k završení procesu úplného zrušení cel mezi členskými státy Evropského hospodářského společenství (dále jen EHS)50 a plán zamýšlí růst průmyslu a sociální

rozvoj.

Proto

jsou

sledovány

makroekonomické

cíle

jako

zvýšení

konkurenceschopnosti výrobní základny a kontrola vývoje výše mezd a cen. Taktéţ roku 1968 se uskutečnily masivní protivládní demonstrace a revolty studentů i zaměstnanců poţadujících mimo jiné zvýšení mezd. Mzdy i ceny následně začaly stoupat. V reakci na to vydal Generální komisař pro plánování adaptační zprávu vedoucí ke zvýšení investic do výroby, aby udrţel konkurenceschopnost hospodářství. Toto opatření bylo učiněno na úkor rozvoje veřejné infrastruktury, avšak hospodářský růst zasaţen nebyl.51 Pátý plán byl posledním plánem, který překonal avizovaný cíl ročního míry růstu HDP (5,8% namísto 5,5%).52 Tabulka 8: Míra naplnění makroekonomických cílů pátého plánu HDP

101%


98%

Investice

100%

Ceny

116%


49

MASSÉ, P. Le Plan ou l’anti-hasard, 1991 GERBET, P. La construction de l’Europe, 1999 51 QUINET, E. La planification française, 1990 52 ROSSER BARKLEY J., ROSSER M.-V. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004 33 50

6. plán 1971 – 1975 V kontextu globalizujícího se světa se šestý plán zaměřuje na průmyslový rozvoj. Přitom se musí vypořádat s nedostatky francouzské ekonomiky v porovnání s jinými nejvyspělejšími ekonomikami světa. Těmi byly management a sociální vztahy ve firmách, nízké ubytovací kapacity limitující pracovní mobilitu a také strukturální problém vysokého podílu pracovníků v zemědělství (i přes jeho soustavné sniţování). V rámci šestého plánu je sníţen počet cílů, z nichţ některé jsou navíc jen přibliţné (např: míra růstu „okolo 6%“). Je vytyčen určitý počet programů, které budou prioritní i v rámci státního rozpočtu, jde o tzv. „Programy prioritních akcí“ (Programmes d’Action prioritaire).53 Zlomovým bodem se ovšem stává rok 1973, kdy došlo na scéně celosvětového hospodářství k prvnímu ropnému šoku, který způsobil růst cen a pokles hospodářského růstu, čímţ narušil naplnění cílů 6. plánu a zasáhl prakticky všechny země světa. Konečné výsledky šestého plánu se tudíţ ukázaly jako neuspokojivé. Tabulka 9: Míra naplnění makroekonomických cílů šestého plánu HDP

83%


96%

Ceny

135%


Jak můţeme vidět v tabulce 9, úroveň spotřeby domácností se sice blíţila zamýšlenému cíli, bylo tomu tak ale za cenu niţší míry investic.54

3.3.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1962 – 1975 V období růstových plánů se ustálila struktura plánovacích institucí a indikativní plánování bylo rozšířeno na regionální úroveň. Vedle hospodářského růstu rostla ţivotní úroveň obyvatel. Bylo dosaţeno vyšších standardů v oblastech veřejného ţivota a sluţeb jako jsou zdravotnictví, školství a kultura.

53 54

QUINET, E. La planification française, 1990 QUINET, E. La planification française, 1990 34

Vývoj HDP Jak můţeme vidět z grafu 2, hrubý domácí produkt aţ do roku 1973 rostl, a to tempem téměř 6% ročně. Ropný šok, při kterém došlo k prudkému zvýšení cen ropy, tento růst poprvé od války dočasně zastavil. Po zbytek uvaţovaného období bylo tempo růstu téměř konstantní aţ na rok 196855, kdy se i přes politické nepokoje míra růstu mírně zvýšila. Růstové plány, označované jako „zlaté období indikativního plánování“, byly uskutečněny v době, kdy vrcholilo téměř třicetileté období celosvětové poválečné konjunktury. Také proto dosáhly nepopiratelného pokroku v hospodářské i sociální oblasti. Hospodářský růst navázal na vzestupný trend minulého období a vyvíjel se uspokojivě na základě předpovědí plánů. Mimo růstu HDP a makroekonomických cílů byly v plánech stanoveny cíle pro jednotlivá odvětví a bylo věnováno úsilí na rozvoj veřejné infrastruktury. Se zrušením cel v rámci EHS byla více podporována konkurenceschopnost francouzských výrobků. Podíl pracovníků v zemědělství klesal a v sektoru sluţeb rostl, jak vidíme v grafu 3, a Francie se stávala moderní prosperující ekonomikou. Graf 2: Reálné HDP 1961-1975, v cenách roku 2000 (mld. eur)


55

Tento stimul pro zvýšení růstu HDP byl dán zvýšením investic do výroby, které prosadil stát (viz 5. plán). 35

Graf 3: Vývoj struktury zaměstnanosti ve třech sektorech v letech 1946-1975 (v %) 100 90 80 70 Zemědělství, lesnictví, chov ryb Průmysl, stavebnictví, veřejné práce Doprava, obchod a další služby

60 50 40 30 20 10 0 1946

1954

1962

1968

1975

Zdroj: DUBY, G. Dějiny Francie, 2003, str. 684

Francouzské indikativní plánování dosahovalo vrcholu – příznivé ekonomické výsledky a pozice jedné z nejvyspělejších zemí světa byly důkazem jeho úspěchu. Avšak jiţ v průběhu tohoto období došlo k událostem, které zkomplikovaly plnění cílů plánu. Události roku 1968 (viz. 5. plán, podkap. 3.4.) rozpoutaly inflaci, na jejíţ stabilizaci byly vynaloţeny původně nezamýšlené náklady a některé cíle plánů tak nedošly naplnění. Šestý plán jiţ proto vytyčuje méně cílů, a to často jen přibliţných. Místo toho určuje „programy prioritních akcí“ (viz. 6. plán, podkap. 3.4.) Nejvýznamnější vnější událostí se stal ropný šok z roku 1973, který způsobil růst cen a zpomalení hospodářského růstu pro druhou polovinu 6. plánu.

3.4 Krizové plány 1976 – 1988 7. plán 1976 – 1980 Sedmý plán je ovlivněn ropným šokem, který přivodil inflaci a sníţení růstu HDP. Značně nestabilní kurs dolaru i celé mezinárodní prostředí ztěţují vypracovávání prognóz plánovacích institucí. Proto se plánování stává selektivní a vytyčuje jen několik cílů. Zaměřuje se na oblasti jako elektronika, telekomunikace, informatika a vesmírný výzkum. Hospodářská politika je také méně nacionalistická a podporuje spolupráci například se špičkovými

36

americkými firmami.56 Pozornost je také věnována ţivotnímu prostředí, kvalitě ţivota a konkurenceschopnosti ekonomiky. Plán se chce vyhnout růstu nezaměstnanosti a určuje tedy tempo hospodářského růstu na relativně vysokých „5,5 - 6%“, avšak realitou bude jen 3,8%. Stát v plánu také formuluje různá doporučení pro soukromý sektor v hospodářské politice. V průběhu 7. plánu dochází ke druhému ropnému šoku a opětnému zesílení inflačních tendencí, na coţ vláda reaguje vypracováním dalšího přechodného plánu zvaného „Barreho Plán“ (Plan Barre). Tento plán je zapracován do 7. plánu a spočívá především v politice energetické nezávislosti a konkurenceschopnosti francouzského hospodářství.57 To znamená spuštění programu výstavby jaderných elektráren. Jak vidíme v tabulce 10, makroekonomické výsledky 7. plánu příliš uspokojivé nebyly. Tabulka 10: Míra naplnění makroekonomických cílů sedmého plánu HDP

83%


94%

Investice

78%


8. plán58 1981 – 1985 (respektive 1982-1983) Osmý plán byl ovlivněn druhým ropným šokem z roku 1979. Tento plán neobsahoval makroekonomické cíle, byl selektivní a omezoval se pouze na předpovědi. Nikdy však nedošlo ani k jeho schválení, protoţe právě kdyţ byl návrh tohoto plánu předloţen parlamentu ke schválení, dostala se po prezidentských volbách k moci levice a nový prezident Mitterand, kteří od vypracovaného návrhu plánu upustili. V létě 1981 tak byl sestaven jiţ třetí „přechodný“ plán. Byl vypracován ve sloţité situaci, kdy ropný šok nepříznivě ovlivnil cenovou hladinu, platební bilanci, růst HDP i zaměstnanost. Plán neobsahoval ţádné kvantifikované cíle, ale pouze základní orientace hospodářské politiky odpovídající volebnímu programu, se kterým levice uspěla v květnových volbách 1981. Cíle přechodného plánu byly následující:

56

DURAND, C. De l’économie planifiée à l’économie de marché, 1991 QUINET, E. La planification française, 1990 58 Informace ohledně 8. plánu jsou čerpány ze zdrojů QUINET, E. 1990 a ROSSER, B. 2004 37 57

• znárodňování • posílení ekonomické aktivity pro podporu zaměstnanosti • zlepšení sociálních aspektů (sociální pojištění, kaţdodenní ţivot, kulturní aktivity) • rozvoj vzdělání a výzkumu • nové formy pracovní doby Přechodný plán sice uspěl ve stimulaci ekonomické aktivity, ale například kvalitativní cíle výrazně neovlivnil a především vyvolal další růst cen a deficit zahraničního obchodu. 9. plán 1984 – 1988 Devátý plán navázal na přechodný plán v situaci vysoké inflace a deficitu platební bilance. Systém indikativního plánování začal selhávat ve svých prognózách hospodářského vývoje jiţ v průběhu 70. let a vláda si uvědomovala potřebu přehodnotit celý systém plánování. V roce 1982 tedy došlo novým zákonem k reformě, kdy byly jednotlivé Modernizační komise nahrazeny jedinou „Národní komisí“ o osmdesáti členech, která jiţ nenavrhovala plán, ale pouze „zajišťovala průběh konzultací nezbytných pro sestavení plánu“. V plánu byly stanoveny prioritní prováděcí programy nahrazující zrušené programy prioritních akcí.59 Mimo jiné vstoupil roku 1982 v platnost zákon o decentralizaci poskytující regionům vyšší pravomoci v oblasti vlastní působnosti. Devátý plán se snaţil zakročit proti nezaměstnanosti, zahraniční finanční nerovnováze, ale i modernizovat průmysl. Novým prvkem plánování byly tzv. plánové kontrakty uzavírané mezi státem a regiony, jejichţ prostřednictvím měly být naplněny cíle regionálního plánování, a to buď s pomocí státu anebo vlastními silami regionu. Kvantifikované cíle 9. plánu a jejich výsledky vyzněly následovně:60 • Sníţení inflace na úroveň průměru hlavních obchodních partnerů. Bylo splněno v roce 1987. • Míra růstu HDP o jeden procentní bod vyšší neţ průměr vybraných zemí OECD. Do roku 1988 byl rozdíl míry růstu sníţen, ale stále byl niţší neţ průměr těchto zemí. • Míra produktivních investic měla v roce 1988 dosáhnout úrovně roku 1973 kdy činila 12%. Bylo dosaţeno úrovně 10%. • Dosaţení nejlepších výsledků, co se týče zaměstnanosti, ze zemí Evropských hospodářských společenství. 59 60

Ve

skutečnosti

byly

výsledky

DE FORGES J.-M. Les institutions administratives françaises, 1985 QUINET, E. La planification française, 1990 38

Francie

nejhorší.

Vidíme, ţe výsledky devátého plánů splněny z větší části nebyly, na čemţ měl značný podíl fakt, ţe jiţ po volbách v roce 1986 bylo od plánu v nové pravicové vládě upuštěno. Z tohoto hlediska je problematické výsledky 9. plánu vůbec hodnotit. Pouze regionální plánové kontrakty byly dodrţeny a uspokojivě naplněny.

3.4.1 Shrnutí hospodářského vývoje v letech 1976 – 1988 Krizové plány pokrývají období přibliţně od prvního ropného šoku do konce osmdesátých let, tedy předvečera hlubší evropské integrace v rámci EHS a osvobození zemí střední a východní Evropy z područí Sovětského svazu. Toto období je charakteristické nestabilitou světového hospodářství a tím sniţováním přesnosti předpovědí plánu a tedy i efektivity celého dosavadního systému indikativního plánování. Vývoj HDP V období krizových plánů se poprvé ve velké míře nedařilo dosahovat plánem stanovených cílů, coţ bylo způsobeno omezenou schopností plánů předpovídat hospodářský vývoj především kvůli jiţ zmiňovaným výkyvům na světových trzích. V grafu 4 vidíme zpomalení míry růstu HDP na konci 70. let oproti předchozímu období. Graf 4: Reálné HDP 1975-1988, v cenách roku 2000 (mld. eur)


39

3.5 Strategické plány 1989 - 1992 10. plán 1989 – 1992 Světová ekonomická situace, stejně jako ta ve Francii, proţívala za desátého plánu příznivé období ekonomického růstu a nízké inflace. Tento plán byl ovlivněn blíţícím se vstupem v platnost společného evropského trhu v roce 1993. Důraz byl kladen na pojem „strategie“. Hlavním cílem plánu bylo zvýšení zaměstnanosti, dále pak příprava francouzské ekonomiky na podmínky zvýšené konkurence na trzích statků, sluţeb i kapitálu. Pokračovalo uzavírání plánových kontraktů s regiony a veřejnými podniky. Desátý plán určil pět „velkých oblastí“, pro něţ stanovil cíle, jejichţ naplněním sledoval hospodářský růst a společenský rozvoj. Tyto oblasti měly být:61 Výuka a vzdělávání Výzkum a konkurenceschopnost Solidarita Územní rozvoj a kaţdodenní ţivot Veřejné sluţby V tomto období uţ se nejednalo o indikativní plánování v pravém slova smyslu. Místo toho se začalo mluvit o strategickém plánování. Významnější roli hráli plánové kontrakty, vlastní hospodaření regionů na místní úrovni a vytvoření podmínek pro nadcházející vstup na společný evropský trh. Od návrhu 11. plánu po současnost 1993 – 2011 Návrh jedenáctého plánu připravovaný pro období 1993 – 1997 nebyl schválen nově zvoleným parlamentem. Indikativní plánování se tak stalo minulostí, protoţe v nových podmínkách globalizované světové ekonomiky a nejistoty ztratilo svoji předpovědní schopnost. Přesto byly mnohé principy plánování přeneseny i dalšího období, takţe spíše neţ o konci francouzského plánování se dá hovořit o jeho proměně. Pokračovala praxe plánových kontraktů a přenos kompetencí ze státní na regionální úroveň. Také na úrovni Evropské unie došlo k uplatnění postupů typických pro indikativní plánování, a to při sestavování Cecchiniho zprávy (1988), kdy experti usilovali o předpověď důsledků odstranění obchodních bariér. Tato předpověď vzniklá na základě úsilí 61

QUINET, E. La planification française, 1990 40

koordinované kooperace, informace a dialogu potom pomohla stimulovat investice, a to v předpokládané míře. Podobného principu prognóz, na kterých se podílelo mnoho expertů, bylo v devadesátých letech vyuţito ke slaďování hospodářských politik zemí EU v rámci přípravy na přijetí společné měny eura.62 A tak i kdyţ muselo být ve Francii od hospodářské politiky indikativního plánování upuštěno, některé jeho principy inspirovaly a obohatily politiku Evropské unie, která z nich můţe těţit dodnes.

62

ROSSER BARKLEY J., ROSSER M. V. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004 41

Závěr Cílem práce bylo charakterizovat indikativní plánování jako typ hospodářské politiky ve Francii a analyzovat jeho výsledky. Tento typ intervencionistické hospodářské politiky se prosadil v kontextu poválečné krize francouzské ekonomiky a navázal na francouzské principy silné role státu v hospodářství a jemu podřízenému rozvinutému administrativnímu aparátu. Je zajímavé, ţe přes zásadní rozdíly této koncepce hospodářské politiky se její výsledky ve srovnání s ostatními západoevropskými zeměmi ukázaly jako velmi podobné. Indikativní plánování se uskutečňovalo prostřednictvím zpravidla pětiletých indikativních plánů, na jejichţ sestavení se podíleli zástupci všech zájmových skupin v zemi. Tímto byl vyjádřen základní princip plánu, totiţ „sladěnost“ (concertation) a spolupráce všech ekonomických a sociálních sil národa. Parlamentem schválený indikativní plán byl závazný pro státní sektor a nezávazný pro soukromý sektor, čímţ byly respektovány podmínky pro fungování demokratické trţní ekonomiky. Nicméně subjekty soukromého sektoru byly na přizpůsobení se cílům plánu také zainteresovány, a to na základě působení dvou efektů. Informační efekt sniţoval stupeň nejistoty, ve které musel soukromý sektor pracovat, tím, ţe byly oznámeny záměry vlády v hospodářské politice a poskytnuty informace, které by si jinak soukromé subjekty nemohly opatřit. Čím více se soukromé subjekty plánu přizpůsobily, tím větší směrodatnou hodnotu o budoucím vývoji hospodářství pro ně tyto informace měly. Kooperativní efekt působil při konfrontaci názorů jednotlivých zájmových skupin při tvorbě a výkonu plánu, kdy se vyvodilo ideální řešení přijatelné pro všechny zúčastněné strany. Záhy po druhé světové válce, v období tzv. rekonstrukčních plánů (1946-1961), bylo indikativní plánování poprvé aplikováno a podařilo se mu naplnit své cíle, kterými bylo obnovení ekonomiky a nastartování stabilního růstu HDP, jenţ dosahoval průměrně 5,3% ročně. Velká část znárodněného průmyslu nebyla ve velkém dotována státem a byla tak nucena chovat se efektivně, díky čemuţ často dosahovala lepších výsledků neţ soukromé podniky. Významná v této době byla pomoc USA v rámci Marshallova plánu, ze které mohla vláda krýt své investiční výdaje na obnovu základních sektorů hospodářství.

Období tzv. růstových plánů (1962-1975) se vyznačovalo stabilním růstem HDP a plněním cílů plánů často na více neţ 100%. Plánování se rozšířilo na regionální úroveň a zaměřilo se dosaţení rovnováhy platební bilance, rozvoj veřejné infrastruktury a zvýšení ţivotní úrovně. Také došlo ke zrušení celních bariér pro obchod v rámci EHS, coţ bylo podnětem pro zvýšení konkurenceschopnosti francouzských výrobků. Toto období se označuje jako „zlaté období indikativního plánování“, jelikoţ se v kontextu prakticky celosvětové konjunktury dařilo plánovacím institucím efektivně předpovídat hospodářský vývoj a stanovovat a naplňovat cíle indikativních plánů. Tento příznivý vývoj byl v roce 1973 přerušen ropným šokem, který způsobil růst cen a hospodářskou nestabilitu na mezinárodní scéně. V následujícím období tzv. krizových plánů (1976-1989) v důsledku obtíţné předvídatelnosti vývoje světového hospodářství, na kterém je Francie čím dál více závislá, vláda postupně rezignuje na vytyčení kvantitativních cílů a uchyluje se k předpovědím a doporučením. V tomto období roste inflace, nezaměstnanost a deficit platební bilance, na které nemá v daném kontextu indikativní plánování ţádný účinný lék. Období tzv. strategických plánů jiţ nezahrnovalo více neţ jeden uskutečněný plán z let 1989-1992. Krize vedla k přehodnocení indikativního plánování a faktickému upuštění od něj. Mnoho prvků předchozí plánovací praxe přesto přetrvalo s tím, ţe nyní vláda určuje „strategické akce“ pro hospodářskou politiku, které mohou být naplněny na základě smluv uzavřených mezi státem a regiony nebo státem a soukromými subjekty. Mnoho funkcí dříve zajišťovaných indikativními plány se přesunulo do kompetencí Evropské unie jako například podpora regionálního rozvoje. Indikativní plánování se ve Francii po druhé světové válce ukázalo být úspěšnou hospodářskou politikou v podmínkách relativně protekcionistické ekonomiky. Později vlivem provázanosti a homogenity světového hospodářství naprosto ztratilo přesnost ve svých střednědobých prognózách hospodářského vývoje a tím ztratilo i vliv na motivaci soukromého sektoru řídit se plánem. I kdyţ od něj tedy bylo z praktických důvodů upuštěno, některé zkušenosti (střednědobé a regionální plánování) a „nadčasové hodnoty“ (kooperace a informace) hospodářské politiky indikativního plánování slouţily a slouţí dodnes v této problematice

jako

vzor

mnoha

státům

i

nadnárodním

organizacím.

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Monografie: 1) BETTELHEIM, Ch. Ekonomika Francie po druhé světové válce. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 250 s. 2) DAMALAS, B. La crise du capitalisme et le problème de l’économie dirigée, Paříţ: Presses universitaires de France, 1946. 327 s. 3) DE FORGES, J.-M. Les institutions administratives françaises. Paříţ: Presses universitaires de France, 1985. 399 s. ISBN 2-13-038927-9 4) DUBY, G. Dějiny Francie: od počátků po současnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003. 953 s. ISBN 80-7184-514-0. 5) DURAND, C. De l’économie planifiée à l’économie de marché. Paříţ: Imprimerie S.E.G., 1991. 371 s. ISBN 2-86600-492-2 6) FERRO, M. Dějiny Francie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 692 s. ISBN 80-7106-888-8. 7) FIŠER, D. Pojetí a úloha indikativního plánování v podmínkách tržní ekonomiky. Vyd. 1. Praha: Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1990. 87 s. ISBN 00-0209-228. 8) FOJTÍKOVÁ, L. Hospodářská politika vybraných zemí. Vyd. 1. Ostrava: ediční středisko VŠB, 2006. 108 s. ISBN 80-248-1188-X 9) FOURASTIÉ, J; COURTHÉOUX, J.-P. La planification économique en France. Vyd. 1. Paříţ: Presses universitaires de France, 1963. 208 s. 10) FUCHS, K; LISÝ, J. Vývoj ekonomického myšlení: do nástupu marginalistické revoluce. Vyd. 1. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2003. 176 s. ISBN 80-210-3247-2. 11) GERBET, P. La construction de l’Europe. Vyd. 3. Paříţ: Imprimerie nationale, 1999. 617 s. ISBN 2-74330104-X 12) LEVY, J.-D. Tocqueville’s revenge. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1999. 386 s. ISBN 0-674-89432-4 13) MASSÉ, P; Le Plan ou l’anti-hasard. Paříţ: Hermann, éditeurs des sciences et des arts, 1991. 199 s. ISBN 2-7056-6152-6 14) PASCALLON, P. La planification de l’économie française. Paříţ: Masson et Cie, 1974. 153 s. ISBN 2-225-39754-6 15) QUINET, E. La planification française. Vyd. 1. Paříţ: Presses Universitaires de France, 1990. 127 s. ISBN 2-13-043170-4

16) ROSSER BARKLEY J., ROSSER M. V. Comparative Economics in a Transforming World Economy. Vyd. 2. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 2004. 646 s. ISBN 0-26218234-3 17) TOMEŠ, Z. Hospodářská politika: 1900-2007. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008. 262 s. ISBN 978-80-7400-002-7. 18) URBAN, L. Praktická hospodářská politika. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1992. 190 s. ISBN 80-7079-941-2. 19) ŢÍDEK, L; Dějiny světového hospodářství. Vyd. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 397 s. ISBN 9788073801847

Internetové zdroje: 1) Stránky Generálního komisariátu pro plán: www.plan.gouv.fr/mission/historique.php 2) INSEE: National Institute of Statistics and Economic Studies: www.insee.fr

Seznam tabulek: Tabulka 1: Chronologické členění indikativních plánů podle hlavního cíle Tabulka 2: Míra naplnění kvantitativních cílů prvního plánu Tabulka 3: Míra naplnění kvantitativních cílů druhého plánu Tabulka 4: Míra naplnění makroekonomických cílů druhého plánu Tabulka 5: Míra naplnění makroekonomických cílů třetího plánu Tabulka 6: Srovnání míry ročního průměrného růstu HDP ve Francii a v jiných zemích Tabulka 7: Míra naplnění makroekonomických cílů čtvrtého plánu Tabulka 8: Míra naplnění makroekonomických cílů pátého plánu Tabulka 9: Míra naplnění makroekonomických cílů šestého plánu Tabulka 10: Míra naplnění makroekonomických cílů sedmého plánu

Seznam grafů: Graf 1: Reálné HDP 1949-1961, v cenách roku 2000 (mld. eur) Graf 2: Reálné HDP 1961-1975, v cenách roku 2000 (mld. eur) Graf 3: Vývoj struktury zaměstnanosti ve třech sektorech v letech 1946-1975 (v %) Graf 4: Reálné HDP 1975-1988, v cenách roku 2000 (mld. eur)

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Úspěšnost plnění indikativních plánů 1946 – 1988 Příloha 2: Reálné HDP ve Francii 1949 – 2000, v cenách roku 2000 (mld. eur) Příloha 3: Index spotřebitelských cen ve Francii v letech 1949 - 1992 (základ 100 z roku 1980) Příloha 4: Míra nezaměstnanosti ve Francii v letech 1975 – 2000 (v %)

Příloha 1: Úspěšnost plnění indikativních plánů 1946 - 1988 Plán: Období

Rekonstrukční plány

Růstové plány

Krizové plány

Předpokládané tempo Skutečné tempo růstu růstu (%)

(%)

První: 1946-1953

-

-

Druhý: 1954-1957

4,4

5,2

Třetí: 1958-1961

4,9

4,5

Čtvrtý: 1962-1965

5,5

6,3

Pátý: 1966-1970

5,0

5,8

Šestý: 1971-1975

5,9

3,8

Sedmý: 1976-1980

5,2

3,8

Osmý: 1981-1985

2,7 - 3,2

1,2

Devátý: 1984-1988

1,6 - 2,2

1,1

Zdroj: ROSSER J., ROSSER V. Comparative Economics in a Transforming World Economy, 2004, str. 188

Příloha 2: Reálné HDP ve Francii 1949-2000, v cenách roku 2000 (mld. eur) 1600000 1400000 1200000 1000000 800000 600000 400000 200000 1945

1955

1965

1975

1985

1995

2005


V příloze 3 můţeme pozorovat podstatné zvýšení trendu růstu inflace způsobené ropnými šoky v 70. letech. Problémy s inflací a nestabilitou světového hospodářství se velmi negativně projevily na úspěšnosti politiky indikativního plánování.

47

Příloha 3: Index spotřebitelských cen ve Francii v letech 1949 – 1992 (základ 100 z roku 1980)


Oproti původní vyšší neţ plné zaměstnanosti dochází se zpomalením míry hospodářského růstu v 70. letech k růstu nezaměstnanosti, a to zejména u pracovníků vstupujících na trh práce. Nově zvolené vlády navíc často upouštějí od jiţ vypracovaných návrhů plánu a atmosféra rostoucího sociálního pnutí tak ještě přispívá ke krizi indikativního plánování.

Příloha 4: Míra nezaměstnanosti ve Francii v letech 1975 – 2000 (v %)


INDIKATIVNÍ PLÁNOVÁNÍ VE FRANCII

Recommend Documents