Prezident republiky ve Francii
MICHEL PEROTTINO V květnu 2007 si Francie zvolila nového prezidenta, šestého od roku 1958, kdy vznikla V. republika. Od de Gaullových dob, který vykonával funkci hlavy státu během šedesátých let a který jako první prezident V. republiky dal tomuto úřadu nový dech, se mnoho věcí změnilo. Prokázala se ale především skutečnost, že tento režim je dostatečně pružný, aby žádná ze změn nedotkla jeho existence samotné (Cahiers Français 2001), včetně nejzásadnějších až krizových změn či problémů, jako byly například alternace (střídání vlád různé orientace) a soužití (kohabitace), rezignace a smrt „otce zakladatele“ či smrt úřadujícího prezidenta. Mnoho věcí se změnilo také ve stylu dobytí a výkonu moci. Prezident republiky je od samého začátku V. republiky v roce 1958 v rámci francouzského politického systému klíčovou institucí (Lacroix, Lagroye 1992). Někteří autoři vynalezli mnoho formulací k vystižení této podstaty: například „svorník institucí“ (Michel Debré, projev ve Státní radě 27. srpna 1958), „republikánský monarcha“ (Maurice Duverger) a další. Úloha prezidenta je daná logikou, která převládla v době, kdy se psala ústava (válka v Alžírsku a tehdy nedostatečně pevná vláda), ale ještě se zvýraznila po změně ústavy v roce 1962, která zavedla přímou volbu hlavy státu. Již od samého začátku nového systému v roce 1958, resp. již předtím,1 se vědělo, že při změně způsobu volby prezidenta republiky bude klíčová skutečnost, že nestačí dát prezidentovi pravomoci, že musí dostat autoritu nezbytnou k jejich použití. Tehdy byl problém v tom, že první pokus o přímou volbu prezidenta v roce 1848 skončil zavedením diktatury (druhé císařství), a v dějinách se několikrát stalo, že prezident chtěl použít své pravomoci k potlačení parlamentní většiny a potažmo demokracie samotné (zejména během krize z 16. května 1877). Proto byla republikánská (demokratická) tradice dlouhodobě proti zavedení silné instituce hlavy státu z hlediska jeho pravomocí i z hlediska jeho přímé volby (Avril 1994). Způsob volby a silné pravomoci ovšem 134
presidenti.indd 134
2.12.2007 20:29:16
neznamenají vše: za prvé, přestože se ujal pojem poloprezidentský režim2, nejsou všechny poloprezidentské režimy stejné, ale francouzský systém zůstává dosud jakýmsi modelem. Za druhé poukazují dějiny V. republiky na fakt, že každý prezident vládne jinak, zejména vzhledem k tomu, jakou dostal podporu ve volbách a jakou má podporu u jiných aktérů, zejména u stran. Francouzská zkušenost ukázala jistou mnohorozměrnost systému včetně postavení prezidenta: záleží nejen na osobě hlavy státu, ale také na jeho podpoře uvnitř vládnoucí většiny (zejména pokud není prezidentovi nakloněna, tedy v případě tzv. kohabitace). Pokud jsou dostatečné pravomoci samozřejmostí, k úplnému pochopení podstaty prezidentské moci ve Francií musí být přihlédnuto i ke způsobu jeho volby, jeho vnímání dalšími aktéry, tradici, ke které se prezident hlásí, či dokonce k jeho osobnosti. `
VYJIMEČNÉ PRAVOMOCI HLAVY STÁTU Podle původní myšlenky generála de Gaulla, zveřejněné v roce 1946 a znovu opakované po roce 1958, by měl být prezident jakýmsi rozhodčím, a proto by měl dostat dostatečně velké pravomoci, které by mu umožnily plnit tuto funkci, jakožto záruku plnění nové role. Ústava V. republiky skutečně zavedla silného prezidenta, alespoň co se týče jeho pravomocí. Praxe ovšem ukázala, že pravomoci nejsou zdrojem veškeré moci prezidenta: zejm. v závislosti na politické situaci (nejenom v případě kohabitace) může být moc prezidenta omezená. Na samém začátku V. republiky se ukázalo, že prezident de Gaulle sám rozhoduje v několika důležitých otázkách. Jacques Chaban-Delmas mluvil jako první3 o tom, že existuje několik oblastí, ve kterých je prezident obzvláště kompetentní, hovořil o „vyhrazené doméně“, tj. okruhu témat, které řeší přímo prezident. Tehdy šlo hlavně o alžírskou otázku, tedy problém, díky kterému se dostal de Gaulle do čela vlády, změnil ústavu a posléze byl zvolen prezidentem nového režimu. K tomuto okruhu témat navrhl Chaban-Delmas přidat tzv. francouzsko-africké společenství (bývalé kolonie), obranu a zahraniční politiku. Původně směřovala tato idea pouze do řad gaullistické strany, zejména proto, aby nemohlo dojít k vykrystalizování vnitrostranického proudu pro tzv. francouzské Alžírsko: de Gaullovo řešení 135
presidenti.indd 135
2.12.2007 20:29:17
krize nesmělo vést k vnitrostranické vzpouře. Vytyčení vyhrazené domény spadající do výlučné kompetence prezidenta znemožňovalo kritiku. Postupně se tato myšlenka přeměnila do jakési teorie rozdělení moci uvnitř exekutivy ve prospěch prezidenta. Samotný de Gaulle ovšem ihned popřel, že by existovala vůbec nějaká vyhrazená doména. Sám Chaban-Delmas to později také uznal (podle něj neexistovala vyhrazená doména z toho prostého důvodu, že mu patřily všechny). Problém spočíval v tom, že poměrně přesně ohraničená vyhrazená doména byla pro prezidenta omezující, a tudíž zcela nepřijatelná. Jinými slovy, de Gaulle (a posléze ostatní prezidenti, pokud měli dostatečné politické postavení) byl kompetentní v každé věci, kterou považoval za důležitou. Pokud dokonce existuje soulad většin (prezidentská a legislativní, resp. minimálně poslanecká), může si prezident dovolit překročit ústavní omezení. Například minimálně od roku 1981, tj. poté, co byl kandidát Mitterrand zvolen na základě podrobného programu tzv. 110 návrhů, je patrné, že nově zvolený prezident není omezen, co se týče domény kompetencí. Ostatně tak to chápal i nový prezident Nicolas Sarkozy, když poukázal na to, že byl zvolen proto, aby splnil program, resp. volební sliby, a to popřípadě např. i na úkor vyváženosti rozpočtu. Z ústavněprávního hlediska se pravomoci prezidenta republiky klasicky rozdělují na vlastní a rozdělené, přičemž kritériem rozlišujícím tyto dva typy pravomocí je to, zda je či není nutná kontrasignace odpovědného ministra. SILNÉ VLASTNÍ PRAVOMOCI Smysl V. republiky spočíval v tom, že se obnovila pozice výkonné moci. To znamenalo posílení postavení premiéra a vlády vůbec vůči parlamentu a zásadní změnu rovnováhy uvnitř systému ve prospěchu hlavy státu, plnící nové úkoly. Již v Bayeux v roce 1946 prohlásil de Gaulle, že by exekutiva měla pocházet od hlavy státu. Co se týče jmenování premiéra, prezident to provádí dekretem a bez kontrasignace. To znamená, že premiér nemusí předstoupit před Národní shromáždění, aby dostal pověření k sestavení vlády. Potom podle litery ústavy nový premiér navrhuje prezidentovi ostatní členy vlády. Ve skutečnosti, rozhoduje prezident, jak to 136
presidenti.indd 136
2.12.2007 20:29:17
jasně dokázal zejm. Nicolas Sarkozy s přípravou nové Fillonovy vlády, kdy rozhodoval sám o počtu ministerstev a hlavně obsazení postů, přičemž premiér Fillon pak sestavení nové vlády jen formálně předložil. Prezident si může vybrat kohokoliv, není ústavněprávně vázán například volebními výsledky. Na druhé straně, pokud nebude dbát na dodržení logiky demokracie, může se dostat do konfliktu zejména s parlamentem (resp. s Národním shromážděním). Takový případ nastat může, například v roce 1962 trval de Gaulle na tom, aby Georges Pompidou zůstal premiérem i poté, co byla jeho vládě vyslovena nedůvěra. V takovém případě (který se mimochodem dá srovnat s úsilím prezidenta Mac Mahona v roce 1877 vypořádat se s republikánskou většinou) se buď systém zablokuje, anebo se hledá řešení u voličů, kteří jsou jediní oprávněni s konečnou platností problém vyřešit. Historie ukázala, že je to poměrně složitá a hlavně pro prezidenta velice nebezpečná hra: pokud ji nevyhraje, může ztratit své postavení (a ohrozit postavení příštích prezidentů, pokud se z toho udělá úzus či ústavní konvence (Avril 1997)). Na druhé straně z toho klání nemusí vzejít posílená demokracie: voliči jsou nuceni se rozhodovat pro či proti prezidenta, nikoliv věcně. Pokud si prezident může teoreticky vybrat libovolně premiéra, nemůže ho teoreticky odvolat. Tady jde ovšem také o logiku fungování systému či o politické mravy: premiér si nemůže dovolit pokračovat ve funkci, pokud nemá podporu buď u prezidenta, anebo většiny v Národním shromáždění. Kromě případu kohabitace tedy premiér odstupuje „dobrovolně“, pokud ho o to prezident požádá, jinak hrozí krize, zablokování systému a premiérovi s největší pravděpodobností končí kariéra. Zde znovu vše závisí na politické rovnováze sil a především na postavení prezidenta. Podle ústavy prezident též kdykoli libovolně jmenuje nového premiéra, jakmile se uvolní funkce. Nově jmenovaný premiér nepotřebuje žádné parlamentní, resp. poslanecké potvrzení hlasováním dolní komory: je ihned právoplatným premiérem. Prezident má podle článku 12 ústavy právo rozpustit Národní shromáždění. Je to klasicky klíčová vlastní pravomoc. Prezident rozhodne sám podle vlastního svobodného uvážení, musí nicméně konzultovat s premiérem a s předsedy obou komor parlamentu. Stačí však, aby konzultace formálně proběhla. 137
presidenti.indd 137
2.12.2007 20:29:18
Jediné omezení této pravomoci spočívá v tom, že Národní shromáždění nesmí být za prvé rozpuštěno dříve než po uplynutí jednoho roku po předčasných volbách. A za druhé se Národní shromáždění nesmí rozpustit v době použití článku 16 ústavy nebo v rámci zastupování prezidentských funkcí, aby nedošlo k převratu. Zároveň, aby nedošlo k tomu, že by prezident delší dobu oddaloval předčasné volby po rozpuštění parlamentu, musí se konat nové volby (ale současně se musí konat skutečná volební kampaň) od 20 do 40 dnů po rozpuštění. Důležitost této pravomoci spočívá tradičně v hrozbě než v jejím skutečném použití. V rámci většinového volebního systému jde o hrozbu, kterou pociťuje každý poslanec: každý z nich by totiž musel do předčasného volebního klání, každý by musel utrácet nemalé finanční částky atd., takže se všichni snaží vyhnout se rozpuštění parlamentu a zůstávají v určitých mezích většinové disciplíny. Celkem bylo Národní shromáždění rozpuštěno pětkrát. Poprvé došlo k jeho rozpuštění 9. října 1962, poté, co byla vyslovena nedůvěra vládě Georgese Pompidoua. To se dá vnímat jako klasické rozpuštění v době krize. Tehdy došlo k zásadnímu střetu interpretací ústavy (prezidenta vs. parlamentu) ohledně změny způsobu volby prezidenta republiky. Šlo ovšem o okolnosti velmi specifické: prezident se tehdy rozhodl svolat referendum o přímé volbě hlavy státu, přičemž oficiálně mu to navrhla vláda Georgese Pompidoua, které vyslovila většina poslanců nedůvěru. De Gaulle to vyřešil tak, že vládu podržel a naopak rozpustil dolní komoru. Tato krize na podzim 1962 byla klíčová, protože významně ovlivnila bipolarizaci systému. Podruhé použil prezident článek 12 ústavy 30. května 1968: premiér Pompidou navrhl de Gaullovi rozpuštění Národního shromáždění, aby se vyřešila společenská krize, která několik týdnů sužovala Francii. Situace se skutečně vyřešila a tzv. „volby strachu“ (část Francouzů se lekla nepokojů) vyhrála gaullistická pravice. Potřetí a počtvrté rozpustil Národní shromáždění nově zvolený prezident François Mitterrand (22. května 1981 a 14. května 1988). Někdy se tak mluví o „prezidenciálním“ rozpuštění. Smyslem takového rozpuštění je dosáhnout toho, aby obě politické většiny (prezidentská a poslanecká) byly v souladu. Předpokládá se, že prezidentské volby budou jistým tahákem, a že pokud se legisla138
presidenti.indd 138
2.12.2007 20:29:18
tivní volby konají hned po prezidentských, není sice zaručené, že prezident dostane podruhé podporu, ale je to velice pravděpodobné (odvozuje se to z předpokladu jistého minimálního voličského racionálního chování: volič, který se rozhodl dát svůj hlas jistému kandidátu, mu musí dát možnost opravdu vládnout, a proto musí zvolit poslancem kandidáta ze stejné strany nebo tábora jako je nově zvolený prezident). Stejná logika převládla v roce 2002, když byly legislativní volby odloženy až po prezidentských. Popáté a naposledy bylo Národní shromáždění rozpuštěno v roce 1997. Celkem byla věc docela jasná: úpadek prezidentského tábora v průzkumech veřejného mínění, snaha předejít kohabitaci a víra, že se situace dá ještě zachránit. Jacques Chirac byl kritizován hned v roce 1995 po svém zvolení z toho důvodu, že nevyužil tuto pravomoc. Kritici poukazovali na dvě Mitterrandovy zkušenosti: prezidentský mandát vždy skončil soužitím. Zpětně se dá jen stěží říct, jestli prezident a jeho rádci udělali chybu tím, že podcenili voliče, nebo zda příliš věřili průzkumům veřejného mínění4. Další pravomoc vyplývá z článku 18 ústavy. Je to právo obracet se k oběma sněmovnám parlamentu poselstvím. V žádném případě ovšem nesmí prezident vstoupit do samotných budov. Jde o zvyk z doby zavedení III. republiky, kdy Thiers nesměl vstoupit na parlamentní půdu (de Broglieův zákon, 13. března 1873). Je to jediná možnost, jak se prezident může oficiálně dostat do kontaktu s komorami. Poté, co bylo předneseno poselství, nesmí navíc dojít k diskusi, resp. eventuálně ke kritice prezidenta: ten zůstává politicky neodpovědný. Pokud parlament není v období zasedání, je svolána mimořádná schůze. Prezident má také právo odvolat se na Ústavní radu, aby prověřila ústavnost schváleného zákona před jeho vyhlášením. Není to výhradně pravomoc prezidenta republiky (původně dostali tuto pravomoc předsedové obou komor a premiér, od roku 1974 dostalo stejné právo skupinově šedesát poslanců nebo šedesát senátorů). Zcela zvláštní význam mají v celosvětovém srovnání pravomoci „vůči“ lidu, tj. pravomoc svolat referendum (podle článků 11 a 89 ústavy), a to především kvůli gaullistické praxi (Cahiers Français, 2006). De Gaulle dokázal prosadit instituce referenda proti vůli 139
presidenti.indd 139
2.12.2007 20:29:19
většiny tehdejší politické elity, která v souladu s republikánskou tradicí odsuzovala použití referenda z několika důvodů, především poukazem na bonapartistické plebiscity, které sloužili jako nástroj k posílení moci obou diktátorů. Článek 11 ústavy stanovuje možnost konání referenda v oblasti domény zákona (tzv. legislativní referendum). Iniciativa tohoto typu zákonodárného referenda patří vládě a oběma sněmovnám parlamentu: mají právo navrhnout prezidentovi referendum na dané téma. Ten se pak rozhodne sám, jestli tak učiní, nebo ne, tzn. jestli předloží, nebo nepředloží návrh zákona k referendu. Pokud není situace soužití neboli kohabitace, prezident má fakticky veškerou moc v oblasti zákonodárného referenda, protože může (neoficiálně) požádat premiéra nebo poslance či senátora, aby navrhl referendum, které potom přijme, a otázku položí lidu. Co se týče domény tohoto typu referenda, každý návrh zákona nemůže projít touto schvalovací cestou: v článku 11 jsou stanoveny typy zákonů (respektive možné náměty návrhů zákona). Musí to být návrh zákona, který „upravuje uspořádání orgánů veřejné moci (politických institucí), nebo reformy hospodářské nebo sociální politiky státu a veřejných služeb na tomto poli, nebo schvaluje ratifikaci mezinárodní smlouvy s důsledky pro chod institucí“. Článek 11 byl změněn v roce 1995; podstatně se rozšířila oblast zákonodárného referenda. Teoreticky nesmějí být tyto návrhy protiústavní. Nicméně se ukázalo, že kontrola je v podstatě nemožná: prezidentské nařízení, kterým je referendum vyhlášeno, je právnicky považováno za tzv. „vládní akt“, který nemůže být kontrolován běžným kompetentním správním soudem. Jediná možná soudní kontrola se týká nařízení, která přímo organizují referendum. Obsah referenda již tedy v podstatě nikdo kontrolovat nemůže. Ústavní rada usoudila v listopadu 1962, že je nekompetentní ve věci kontroly ústavnosti zákona o referendu. Jinými slovy stojí zákonodárné referendum, resp. zákon o referendu, jaksi mimo hierarchii norem, ale může být popřípadě změněn běžným zákonem, který musí být v souladu s ústavou. Článek 89 ústavy stanoví, že iniciativa změny ústavy patří po návrhu premiéra prezidentovi a členům parlamentu (tedy každý poslanec nebo senátor může sám a libovolně podat návrh na změnu ústavy). V prvním případě je prezident teoreticky vázán existencí premiérova návrhu (s největší pravděpodobnosti prezidentův 140
presidenti.indd 140
2.12.2007 20:29:19
návrh), bez kterého nemůže zahájit proceduru. Po tomto navržení změny ústavy musí být schválen text pozměňovacího návrhu ve stejném znění Senátem a Národním shromážděním. Potom existují dvě varianty, přestože je v ústavě jako první uvedeno referendum, které prezident vyhlásí (to je povinné, pokud jde o návrh změny pocházející od členů parlamentu) anebo návrh projde kongresem (parlament) svolaným do Versailles. Kongres schvaluje text většinou tří pětin. S otázkou referenda je spjat problém odpovědnosti prezidenta, aktuálně zejména během šedesátých let, kdy de Gaulle použil několikrát referendum k prosazení důležitých změn, zejména ústavy (v roce 1962 zavedení přímé volby hlavy státu), a to aplikací článku 11. K tomu se ještě vrátíme. `
ZVLÁŠTNOST MIMOŘÁDNYCH PRAVOMOCÍ ČLÁNKU 16 ÚSTAVY V gaullistické interpretaci (včetně interpretace z Bayeux) by článek 16 ústavy měl umožnit, aby byl prezident de iure naprosto jednoznačně a velice rychle opatrovníkem a ručitelem legitimity institucí a republiky v nejtěžších chvílích. Důvod, proč se včlenila taková pravomoc do francouzské ústavy, je zřejmý: vojenská porážka v červnu 1940. Aby prezident mohl použít článek 16 ústavy, musí být splněny dvě podmínky: zaprvé – že jsou vážně a bezprostředně ohroženy instituce republiky – a zadruhé – že je porušen řádný chod ústavních orgánů. K tomu jsou ještě přidány dvě formální podmínky: veřejná konzultace ústavních orgánů nebo činitelů (kterými jsou premiér, předsedové obou komor a Ústavní rada, přičemž názor Ústavní rady je zveřejněn v Journal officiel), a druhá formální podmínka, poselství prezidenta národu. Potom má prezident ve svých rukou diskreční moc. V době trvání používání tohoto článku se Národní shromáždění sejde a nemůže být rozpuštěno. Každé nařízení, které vydá prezident, musí být konzultováno s Ústavní radou, jejíž ustanovení nejsou zveřejněna. Tento článek použil de Gaulle jen jednou, a to od 23. dubna do 29. září 1961, po tzv. puči generálů v Alžírsku. Přitom de Gaulle vydal celkem osmnáct nařízení. Kontrola těchto nařízení je velice omezená. Státní rada může kontrolovat pouze ustanovení prezidenta, která mají hodnotu nařízení. 141
presidenti.indd 141
2.12.2007 20:29:19
ROZDĚLENÉ PRAVOMOCI Prezident jmenuje a odvolává členy vlády (článek 8-2 ústavy). Podle ústavy prezident jmenuje a odvolává ministry na základě návrhu premiéra. Jestliže dojde ke shodě a prezident může v některých případech ponechat volnější ruku premiérovi, v jiných záležitostech tomu tak není: do ministerstev zahraniční politiky, obrany, popřípadě vnitra, spravedlnosti či financí může prezident prosadit lidi ze svého okolí. Pochopitelně takovou možnost nemá, pokud nastane situace soužití (kohabitace); v takovém případě může prezident kandidáty pouze odmítnout. Odchod z vlády, ať už odvoláním, nebo rezignací, je ve většině případů spojen s kritikou prezidentské politiky. Prezident podepisuje dekrety vyjednané v radě ministrů a jmenuje podstatné množství vysokých úředníků, například prefekty (článek 13-2 ústavy). Prezident podepisuje nařízení přijímaná v radě ministrů podle článku 38 ústavy. Předpokládalo se původně, že prezident musí takové dekrety a nařízení podepisovat. Praxe ukázala, že tomu tak není. Prezident Mitterrand odmítl v roce 1986 podepsat několik nařízení podle čl. 38, předložených novou pravicovou vládou Jacquese Chiraka. Tato nařízení měla urychlit privatizaci, jejímž úkolem bylo odvrátit kurz nabraný na začátku Mitterrandova mandátu, když byly znárodněny významné podniky (zejména v hutnictví, v bankovnictví či průmyslu). V roce 1986 byl plán ještě obsáhlejší a počítalo se s rychlou privatizací bank, podniku Renault (znárodněného po 2. světové válce) či například televizí (první státní televize TF1). Privatizace pokračovaly ještě po roce 1993. Prezident vyhlašuje zákony (článek 10 ústavy) do patnácti dnů poté, co vláda dostala schválený návrh zákona, a může požádat o nové projednání zákona. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a vede zahraniční politiku (zejména tím, že je pověřen vyjednáváním a ratifikací mezinárodních smluv, přijímá akreditace velvyslanců apod.). Prezident je garantem nezávislosti soudní autority (článek 64 ústavy), přestože v roce 1993 ztratil pravomoc jmenovat členy Vyšší rady soudců (Conseil supérieur de la Magistrature).
142
presidenti.indd 142
2.12.2007 20:29:20
POLITICKÉ POSTAVENÍ PREZIDENTA A ZPŮSOB JEHO ZVOLENÍ Podle původního znění článku 7 ústavy měl být prezident republiky zvolen naprostou většinou tzv. volebního sboru neboli kolegia. Sbor, speciálně ustavený pro tuto volbu, tvořilo přibližně 80 000 voličů. Ti patřili k několika jiným voleným sborům: šlo o poslance, senátory, radní a delegáty obecních rad. Tím se měla zaručit de Gaullova myšlenka z Bayeux z roku 1946: zmenšit vliv politických stran na volbu prezidenta, a tudíž vliv na prezidenta samotného, zaručit nezávislost „arbitra“. Jako první prezident V. republiky byl 21. prosince 1958 zvolen Charles de Gaulle.5 Ujal se oficiálně funkce 8. ledna 1959. Důležitost zvolení právě tohoto politika byla všem zřejmá (Lacroix, Lagroye 1992), protože měl tehdy ještě jeden úkol: vyřešit alžírskou krizi. Většina politiků očekávala, že se ho podaří časem zkrotit a že se nový systém nebude příliš odchylovat od parlamentních kolejí. Výhodu měl ovšem de Gaulle, a to díky své historické legitimitě: nepotřeboval větší autoritu než tu, kterou již měl, když se vrátil na jaře 1958 k moci (Ort 1990). Až později se ukázala jistá únava či opotřebení této legitimity a sám de Gaulle se stal terčem kritik, zejména jeho vládnutí, častěji . Pro de Gaulla navíc platilo také to, že se ani on sám nespokojil s touto historickou legitimitou a chtěl ji čas od času prověřit prostřednictvím voleb, zejména v rámci referenda. Dne 20. září 1962 de Gaulle naznačil, že je odhodlán modifikovat ústavu na základě článku 11 (tzv. legislativní referendum), a tím pádem nedodržet ústavu, která v článku 89 stanoví, jak se má ústava změnit. Tato první změna ústavy, jedna z nejdůležitějších, prošla referendem 28. října 1962 (vyhlášena 6. listopadu). Nutno dodat, že to byla první krize, která se vyřešila ve prospěch prezidenta a z níž vyplývá jistá praxe – „gaullistická“ – institucí V. republiky. Od doby změny ústavy uplynula již řada let a hlavně došlo k osmi přímým volbám. Od roku 1962 se ovšem pravidla postupně několikrát upřesnila. Ústavou či zákonem byly upřesněny podmínky volitelnosti (pasivní volební právo). Mezi nejpodstatnější patří například ta, že kandidát musí mít francouzské občanství, minimálně věk 23 let, musí být voličem (resp. být zapsaný na voličských seznamech, a dát tím najevo zájem o politiku nebo 143
presidenti.indd 143
2.12.2007 20:29:20
o dění ve veřejném prostoru), být právně způsobilý a nesmí být ve výkonu trestu. V současné době musí každého kandidáta podpořit pět set osobností politického života, pocházejících z minimálně třiceti departementů, přičemž ze stejného departementu nesmí pocházet více než desetina,6 přibližně 41 000 zvolených může podepsat prohlášení na podporu jednoho kandidáta – přibližně 800 zákonodárců, 3 500 radních největších měst a přes 36 000 starostů. Jména podporovatelů jsou zveřejněna, byť ne všechna (pouze 500 náhodně vybraných, pokud je jich více) a pouze krátkou dobu.7 Podle zákona je též zveřejněn osobní majetek kandidujících. Ústavní rada kontroluje, zda je vše v pořádku. V rámci oficiální volební kampaně, která trvá dvakrát patnáct dnů, se předpokládá naprostá rovnost mezi všemi kandidáty. Na dodržení rovnosti dbá národní komise. Každý kandidát má právo na dvě hodiny vysílání v televizi a v rozhlase. Praxe ukázala, že je dosti těžké dodržovat tuto rovnost, především kvůli přístupu k médiím, která mají větší zájem o nejznámější kandidáty na úkor méně známých, a tím do určité míry ovlivňují voliče. Otázka financování volební kampaně byla postupně upravena několikrát, ale až po roce 1988. Současná pravidla platí od roku 2001: celkové osobní finanční náklady kandidáta8 nesmí přesáhnout hodnotu 14 796 000 eur na první kolo a 19 764 000 eur na kolo druhé. Stát splácí paušálně polovinu uvedených maximálních výdajů, pokud kandidát dosáhl 5 % (odevzdaných hlasů). Pokud kandidát nedosáhl 5 %, poskytuje stát nejvíce dvacetinu maximálních výdajů. Kromě toho mohou kandidáta podpořit právnické osoby, obzvlášť politické strany, buď přímo finančně nebo jinou formou. Prezident je vždy zvolen absolutní většinou. Pokud by žádný z kandidátů nezískal absolutní většinu hned v prvním kole, koná se druhé kolo, do kterého postupují dva kandidáti, kteří dostali nejvíc hlasů. DÉLKA MANDÁTU Nejzásadnější změna ústavy, co se prezidenta týče, kromě změny z roku 1962 byla provedena v roce 2000 (referendum z 24. září). Do této změny byl prezident volen na dobu sedmi let, od té 144
presidenti.indd 144
2.12.2007 20:29:21
doby je volen na pět let (Perottino 2001; Cahiers Français 2006). V roce 1958 byl sedmiletý mandát prosazen jako tradiční doba funkce hlavy státu, ale hlavně byl tehdy vnímán jako dostatečně dlouhý k tomu, aby prezident reprezentoval jistou kontinuitu režimu. V de Gaullově pojetí byla, resp. měla být, prezidentská funkce ve zcela jiném časovém horizontu než běžný pětiletý legislativní, resp. politický čas: prezident měl stát nad politickými „nahodilostmi“. Od samého začátku byl počet možných mandátů neomezený. Do současné doby vykonával funkci prezidenta nejdéle François Mitterrand (dva sedmileté mandáty v letech 1981–1995). Již Georges Pompidou zahájil v roce 1973 proces ke změně ústavy, ale pro nedostatečnou většinu v parlamentu ho nedokončil. Dlouhodobě zvažovaný návrh socialistů, zejména Mitterranda, který ho v době, kdy byl prezidentem, nikdy nepodal oficiálně, byl bleskurychle projednán v létě 2000, po zahájení procedury na změnu ústavy prezidentem Chirakem, který se k takovému kroku původně stavěl skepticky až odmítavě z důvodu věrnosti gaullistické ústavě. V roce 2000 se střetlo několik úvah, které vedly k jistému kompromisu všech stran. Levice například očekávala, že taková změna bude pro ni prospěšná, s jednou výjimkou, a to že prezidenta Chiraka by Francouzi právě v případě, že by to bylo pouze na pět let, možná znovuzvolili. Dalším důvodem ke zkrácení mandátu prezidenta byla zejména snaha vyhnout se tzv. kohabitaci (díky stejné délce mandátů prezidenta a poslanců), ale i zvětšit demokratickou legitimitu prezidenta (tím, že by se prezident volil na kratší dobu, by vznikla možnost vyhnout se mocenskému opotřebení hlavy státu, což se může stát v důsledku rychlejšího tempa života v moderní době) či přizpůsobit se celosvětovému trendu – mandátu na čtyři až pět let. Změnu článku 6 ústavy prosazovali nejurputněji socialisté (Duhamel 2000). Přiklonili se i ke změně volebního kalendáře: tzn., že legislativní volby, které se měly konat před prezidentskými, byly odloženy na pozdější dobu, což mělo přispět k tomu, že prezident dostane do Národního shromáždění „svou“ většinu, protože konají-li se legislativní volby těsně po prezidentských, voliči právě zvoleného prezidenta znovu podpoří. Přestože se nedá mluvit o jistotě, taková představa se potvrdila v letech 2002 i 2007. Poslední volby – prezidentské ani parlamentní – zde není možné dlouze komentovat. Připomeňme alespoň to, že navzdo145
presidenti.indd 145
2.12.2007 20:29:21
ry očekávání nedostala prezidentova strana tolik hlasů, kolik se předpokládalo, a dokonce jich dostala o něco méně než v roce 2002. Paradoxem tudíž je to, že přestože UMP získala přesvědčivou většinu mandátů, nevzešla z volebního klání jako skutečný vítěz, a proto byl do jisté míry oslaben i prezident9, i když se mluví o „hyperprezidentovi“. PREZIDENTSKÉ VOLBY PO ROCE 1958 Pochopitelně byla první přímá volba prezidenta během V. republiky v roce 1965 jednou z nejdůležitějších.10 Z historického důvodu a také proto, že se očekávalo, že prezident de Gaulle tím může naplnit své sklony k silnému vládnutí, byla tato volba poměrně napjatější než ostatní. Zejména část levice brojila proti de Gaullovi, obviňujíc ho ze sklonů k bonapartismu. Jedním z nejaktivnějších odpůrců, posléze kandidát levice, byl François Mitterrand, který v roce 1964 vydal knižně ostrou kritiku de Gaullova vládnutí a způsobů pod názvem Permanentní převrat (Le coup d’État permanent). Výsledky prvního kola byly pro de Gaulla velkým zklamáním: nezískal nadpoloviční většinu a musel do druhého kola (Massot 1986). Druhým důležitým bodem těchto voleb byl fakt, že navzdory všem de Gaullovým úvahám o postupném vyšachování politických stran se strany začaly prosazovat jako nezbytný prostředek k dobytí moci. Současný prezident Nicolas Sarkozy to pochopil velice dobře a jedním z jeho nejdůležitějších kroků směrem k Elysejskému paláci bylo ovládnutí strany UMP.11 Volba v roce 1965 především významně napomohla k bipolarizaci francouzské politické scény. Volby v roce 1969 se konaly po de Gaullově rozhodnutí odstoupit poté, co jeho návrh na změnu ústavy v referendu neprošel. Rok po studentských bouřích z května 1968 byla levice v poměrně špatném stavu, zejména Mitterrand se tehdy politicky znemožnil tím, že v nejtěžší chvíli, přestože de Gaulle nerezignoval, kandidoval do funkce prezidenta. Z vnitrostranických důvodů mohl kandidovat pouze Pompidou, bývalý premiér, který dokázal své výborné politické schopnosti také během května 1968 (tehdy si jako jediný zachoval chladnou hlavu, zejména v době, kdy de Gaulle na několik hodin zmizel12). Ovšem po de Gaullově rezignaci se 146
presidenti.indd 146
2.12.2007 20:29:21
zdálo, že ztratil jeho přízeň a k tomu ještě v Římě ohlásil, že by mohl popřípadě kandidovat, pokud by de Gaulle odešel. Když se tak skutečně stalo, byl jediným gaullistou, který mohl získat dostatečnou podporu od svých souputníků s tím, že nepatřil mezi ty „pravé“ (neprošel odbojem – byl sice stranickým předákem, ale nepatřil k tzv. „baronům“ gaullismu). Předčasná smrt úřadujícího prezidenta Pompidoua zanechala asi nejvíce stop v právních normách, tj. nezbytných úpravách pravidel týkajících se právě náhlé smrti kandidáta či prezidenta, a také na politické scéně. Rychlá a příliš neočekávaná volební kampaň se odehrála roku 1974, tj. tři roky po znovuzrození socialistické strany a dva roky po podepsání tzv. „společného programu“ socialistické a komunistické strany. Za sjednocenou levici tedy mohl opět kandidovat François Mitterrand. Na pravici byl problém těžší: gaullistická strana, která byla „rozhozená“ a bez výraznějšího vůdce (Berstein 2002), se ještě více roztříštila po zveřejnění tzv. Manifestu 43, vnitrostranické vzpoury vedené Jacquesem Chirakem (Collovald 1999) proti politikovi, který byl vyzván k obhajobě gaullistického mandátu, dlouhodobému starostovi Bordeaux Jacquesu Chaban-Delmasovi. Čtyřicet tři poslanců a senátorů za gaullistickou stranu se tehdy připojilo ke kandidátce poměrně mladého středopravicového kandidáta, bývalého ministra Valéryho Giscarda d’Estainga. Ten vyhrál v druhém kole proti Mitterrandovi, a tím začala nová éra poznamenaná novým stylem v Elysejském paláci. Pravým zlomem v dějinách V. republiky bylo však spíše Mitterrandovo vítězství v květnu 1981 (Massot 1997). Ten šel do voleb na základě kandidátského programu nazývaného 110 návrhů, které se zavázal po svém zvolení splnit. V druhém kole zvítězil nad znovu kandidujícím prezidentem Giscardem d’Estaingem. Poprvé došlo k tzv. alternaci, poprvé nebyl prezident pravicový a definitivně se prokázalo, že V. republika není pouze pro gaullisty či pravicové politiky. Hned po zvolení rozpustil nový prezident dolní komoru a do Národního shromáždění se dostala levicová většina. Přestože socialisté sami dostali absolutní většinu, nová vláda byla složená i z komunistických ministrů (poprvé od roku 1947). Ovšem již v roce 1983 se ukázalo, že v příštích parlamentních volbách by mohla levice prohrát. K tomu také v červnu 1986 skutečně došlo. Poprvé se stalo, že většina v Národním shromáž147
presidenti.indd 147
2.12.2007 20:29:22
dění byla jiné politické orientace než prezident, tj. nastalo období soužití neboli kohabitace. Změna volebního zákona v roce 1985 (přechod z většinového na poměrný systém), pouze zmírnila porážku levice a trochu usnadnila práci Mitterrandovi, který počítal s tím, že bude v roce 1988 znovu kandidovat. Tato první kohabitace byla jedna z nejtěžších. Mitterrand nechtěl nechat nic náhodě a svému budoucímu protikandidátovi a zároveň premiérovi Chirakovi nic nedaroval. Mitterrand v následující volbě prezidenta znovu uspěl. Hned po svém vítězství opět rozpustil dolní komoru, avšak poté získal podporu pouze relativní většiny. O pět let později došlo znovu k volebnímu obratu, ale tentokrát dostal funkci předsedy vlády Edouard Balladur, který slíbil, že bude podporovat budoucího kandidáta Chiraka v prezidentských volbách v roce 1995. Druhý Mitterrandův mandát byl poznamenán jeho těžkou nemocí, která ovšem zůstala na okraji zájmu: zajímavější jsou poslední měsíce tohoto mandátu z jiného pohledu. Jacques Chirac se postupně těšil menší přízni veřejného mínění než premiér Balladur. Nastala tak chvíle, kdy Balladur zapomněl na sliby a s podporou většiny aparátu gaullistické strany zveřejnil svoji kandidaturu na funkci prezidenta. Jako socialistický kandidát na prezidenta šel do boje Lionel Jospin. Přestože by tehdy asi na Chiraka málokdo sázel, vyhrál dvakrát: v prvním kole prezidentských voleb nad svým bývalým dlouholetým přítelem Balladurem, v druhém nad Jospinem a stal se nečekaným pátým prezidentem V. republiky.13 Vzhledem k Mitterrandovým zkušenostem ve věci rozpuštění Národního shromáždění se předpokládalo, že pravděpodobně „zákonitě“ po pěti letech dojde ke kohabitaci. Té se chtěl Chirac vyhnout. Po svém vítězství Chirac odmítl rozpustit dolní komoru zvolenou v roce 1993 (jejíž termín měl vypršet v roce 1997) a rozpustil ji až v roce 1997. Spolu se svým premiérem Juppém počítal s tím, že je únava či opotřebení tehdy ještě nepostihnou v takovém měřítku, aby prohráli volby. Na jaře 1997, po několika krizích však byla politická situace jiná, než oba předpokládali. Poté, co prezident předčasně rozpustil dolní komoru, vyhrála následující parlamentní volby levice, a z toho vyplývala nejdelší (pětiletá) kohabitace. Předposlední volba prezidenta republiky byla možná nejdramatičtější: přestože každý počítal s tím, že do druhého kola projdou kandidáti dvou největších politických stran, tj. úřadující 148
presidenti.indd 148
2.12.2007 20:29:22
prezident Chirac za Sdružení pro republiku (RPR) a úřadující premiér Lionel Jospin za Socialistickou stranu, šel do druhého kola proti prezidentovi kandidát za Národní frontu, Jean-Marie Le Pen. Faktem je, že přes snahu omezit právní cestou počet kandidátů na prezidenta splnil v roce 2002 podmínky nevídaný počet kandidátů: celkem sedmnáct! Na takovou roztříštěnost doplatil převážně socialistický kandidát. Nutno ovšem říci, že jádro problému spočívalo nejspíš v logice tzv. plurální levice (gauche plurielle). Rovnováha sil uvnitř vládní plurální levice a zejména uvnitř vlády byla založena na volebních výsledcích stran tvořících vládní koalici. První kolo prezidentských voleb mělo za účel mimo jiné změřit síly všech koaličních subjektů. Cílem bylo také ukázat, že každá strana má celonárodní rozměr a že je schopna vést samostatnou volební kampaň. Výsledek prvního kola zvedl vlnu odporu v celé Francii. Všichni kandidáti s výjimkou Arletty Laguillerové podpořili v druhém kole Chiraka. Stojí za povšimnutí, že část gaullistů tuto podporu buď nechtěla, nebo ji dokonce přímo odsuzovala. Hrozilo totiž, že se z prezidentských voleb udělá skutečné referendum proti Le Penovi, a proto vyjde najevo méně pozitivní volba (pro Chiraka) než negativní volba (proti Le Penovi). Z toho mohla vyplývat paradoxně menší legitimita staronového prezidenta, který by nebyl zvolen na základě svých schopností a kvalit, ale pouze jako menší zlo.14 Aby nedošlo znovu k pětileté kohabitaci, muselo se vítězství v prezidentských volbách doplnit vítězstvím v legislativních volbách. Politická situace, zejména strach z toho, že by se levice mohla vzpamatovat z prohry, vyústila v to, že nová strana15 založená na základě gaullistické RPR, pohltila většinu významných i nevýznamných politiků pravice na úkor všech původních pravicových a středopravicových stran, zejména UDF. Právem se dá hovořit o prezidencializaci obou největších stran, fenoménu zahájeném v roce 2002 a potvrzeném v roce 2007 (Haegel, Grunberg 2007), což svědčí o vzdálení se praxe V. republiky od původních myšlenek generála de Gaulla (Bidégaray 1998), resp. potvrzení, že prezidencializace a zavedení přímé volby hlavy státu nevedly k oslabení politických stran. Prezidentské volby v roce 2007 byly poznamenány celou řadou zvláštních prvků. Prvním je patrně to, jakým způsobem je ovlivnily volby předchozí: všichni při nich měli stále v paměti 149
presidenti.indd 149
2.12.2007 20:29:23
prezidentské volby z roku 2002. Byť byly prezidentské volby v roce 2007 možná nejotevřenejší, na konci je nejlépe zvládl cílevědomý Nicolas Sarkozy, i s faktickou pomocí vlivných médii, zejména nejsledovanějšího televizního kanálu TF1. Patrně dostal podporu nejen voličů UMP, ale především voličů, kteří dříve podporovali Le Pena: pro ně představoval Sarkozy „užitečnější volbu“ než Le Pen. Nejvýraznějšími kandidáty byli kromě Sarkozyho především Ségolène Royalová (Socialitická strana) a François Bayrou (UDF).16 Ihned po zvolení začal Sarkozy jednat jako silný prezident, který rozhoduje o všem. Prosadil zejména myšlenku „otevřenosti“, když obsadil některé posty v nové vládě lidmi, kteří byly mimo jeho tábor (například ministerstvo zahraničních věcí dostal socialista Bernard Kouchner, který původně podporoval kandidátku socialistů S. Royalovou), a to i na úkor těch, kteří ho během kampaně přímo podpořili. Zároveň nejenom rozhodl o obsazení Fillonovy první a druhé vlády, ale již několikrát prosadil svá rozhodnutí proti názoru ministrů. Pokaždé se obhajoval tím, že plní kandidátský program. UKONČENÍ FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY V současné době končí mandát prezidenta po uplynutí pěti let. Nový prezident musí být zvolen nejméně dvacet dní, nejdéle však pětatřicet dní před vypršením mandátu předešlého prezidenta. Od roku 1958 do současnosti se vystřídalo šest prezidentů. Z toho dva mandát nedokončili: de Gaulle rezignoval 28. dubna 1969, Georges Pompidou zemřel 2. dubna 1974. V takových případech se mluví o předčasném (tzn. definitivním) ukončení funkce během mandátu. Existuje ještě třetí případ, který zatím nikdy nenastal: sesazení pro velezradu. V takových případech zastupuje prezidenta předseda Senátu a zastupující prezident má omezené pravomoci: může jednat pouze v nouzi (plní tuto funkci pouze dočasně, a protože nebyl zvolen, nesmí učinit žádná zásadní rozhodnutí). Nesmí se tedy dotknout institucí, například změnou ústavy. Může však použít zvláštní pravomoc článku 16 ústavy. V jiných případech, pokud prezident dočasně nemůže vykonávat svou funkci, se mluví o uprázdnění funkce prezidenta (vacance de la présidence). Může se to stát, pokud je prezident v situaci, kdy je mu dočasně znemožněno plnit povinnosti svého úřadu (nikdy 150
presidenti.indd 150
2.12.2007 20:29:23
to nebylo použito, přestože zdravotní stav prezidentů Pompidoua a Mitterranda k tomu vést mohl). Zastupování je organizováno rovněž v případech krátkodobých nepřítomností prezidenta, například tehdy, když je na návštěvě v zahraničí. Během této doby předsedá Radě ministrů premiér na základě přesné delegace prezidenta, který určí pořad dne dané schůze, které se nemůže zúčastnit. Jde o poměrně velice vzácné záležitosti, například během prezidentských funkcí de Gaulla se tato možnost použila dvakrát, za Pompidoua jednou. `
STATUT PREZIDENTA REPUBLIKY: KDY A JAK JE PREZIDENT ODPOVĚDNY? Statut prezidenta republiky se ukázal časem jako nevyhovující: sílící kritika afér tehdejšího prezidenta Chiraka ho přiměla předat problém komisi složené ad hoc ze specialistů (tzv. Komise Avril). Původní systém spočíval v praktické nemožnosti stíhání prezidenta republiky kromě teoretického případu velezrady (velezrada není ovšem v ústavě definována). V ostatních případech nemohl být prezident stíhán, dokud vykonával funkci (Auvret 2007). Prezident je v době vykonávání mandátu nedotknutelný. K tomu se vyjádřila Ústavní rada (například 22. ledna 1999) a stejný postoj zaujal i Kasační soud (10. října 2001). Proto také padlo nařčení, že Jacques Chirac kandidoval podruhé i proto, aby se vyhnul soudu.17 Aféry poškozovaly, oslabovaly a delegitimizovaly nejenom osobně Chiraka, ale i instituci prezidenta republiky a celý politický systém. Současný systém je založen na tzv. Vyšším dvoru (Haute cour), tj. dočasném sloučení obou komor, jediném orgánu kompetentním k souzení, resp. k destituci prezidenta republiky na základě stíhání schváleného parlamentní cestou. Prezident může být stíhán pouze za své úřední činy. Komise vedena Pierrem Avrilem navrhla změnit ústavu tak, aby byly splněny dva protikladné zájmy: minimální ochrana hlavy státu před nekonečnými a neopodstatněnými (politickými) žalobami, ale zároveň minimální trestní odpovědnost. Důvod, resp. trestný čin, který odůvodňuje zahájení stíhání prezidenta republiky, není definován přesně: prezident by měl porušit své povinnosti, udělat něco, co je „zjevně neslučitelné 151
presidenti.indd 151
2.12.2007 20:29:24
s důstojnosti funkce“. Každá z komor parlamentu má právo schválit návrh na stíhání prezidenta republiky. Pokud to první sněmovna schválí a druhá ne, procedura se zastaví, ale aspoň by došlo k diskusi. Pokud s tím souhlasí obě sněmovny, bylo by prezidentovi dočasně „znemožněno“ vykonávat jeho funkce, dokud se Vyšší dvůr k případu nevysloví. V takovém případě klasicky nahrazuje prezidenta předseda Senátu. POLITICKÁ ODPOVĚDNOST Jean-Luc Parodi použil termín referendová otázka důvěry, aby vysvětlil gaullistickou praxi použití referenda během šedesátých let a chápání skrytých důsledků legislativních voleb (Parodi 1973): „Pokud odpověď občanů nebude v souladu s mými představami, tak odstoupím.“ A tak také de Gaulle v dubnu 1969 učinil. Otázku důvěry je možno chápat jako nejjasnější kontrolu demokratické legitimity prezidenta. Existují další možnosti, jak legitimitu prezidenta zjistit, zejména prostřednictvím legislativních voleb, zejména předčasných, ale výsledek nebude tak jasný, především proto, že vztah mezi prezidentem a národem bude zprostředkován kandidáty. V referendu je situace jasnější, protože prezident si vybere sám termín, kdy se uskuteční referendum, sám si také vybere otázku a sám se rozhodne, jak interpretovat výsledek hlasování, resp. má-li ho chápat jako vyslovení důvěry. Referendum však musí být také vnímáno, alespoň během šedesátých let tak vnímáno bylo, v rámci komplexnější strategie jako posílení exekutivní moci, resp. posílení prezidentova postavení. Taková interpretace ale platí pouze pro šedesátá léta, resp. pro prezidentství de Gaulla, který tímto nejednou tvrdě kritizovaným způsobem prosazoval až populisticky svoji politiku.18 Je nutno zároveň poznamenat, že referendum jako prostředek vyslovení důvěry prezidentovi se již nepoužívá a s největší pravděpodobností již používat nebude: po rezignaci de Gaulla v dubnu 1969 se již nikdy nestalo, že by prezident spojoval svůj mandát s kladnou odpovědí v referendu. Mitterrand nebo Chirac to dokonce vysloveně odmítli. Přesto může mít negativní výsledek referenda neblahé následky na postavení prezidenta, jak to naznačuje příklad referenda o tzv. ústavní smlouvě v roce 2005. Vzhledem k tomu, že je od změny ústavy v roce 2000 prezident volen pouze na pět let, 152
presidenti.indd 152
2.12.2007 20:29:24
zřejmě navíc nebudou mít příští prezidenti potřebu kontrolovat svou legitimitu tímto způsobem. To znamená, že se situace zásadně změnila, a buď prezident takové vyslovení důvěry již nepotřebuje (například po zavedení pětiletého mandátu), anebo se prostě politika již neprovádí tak, jak to původně dělal de Gaulle: referendová otázka důvěry (question de confiance référendaire) je příliš nebezpečná, aby ji současný prezident či budoucí prezidenti použili, ačkoli její latentní důsledky jsou stále přítomny. Jakékoliv volby, pokud mají celonárodní charakter, jsou svým způsobem vyjádřením k prezidentově politice a faktu, zda má či nemá podporu většiny občanů. Negativní výsledek prezidentova tábora ve volbách, byť nemají přímý vliv na prezidenta, oslabuje jeho postavení a nutí ho ke spolupráci s opozicí, resp. ke změně politiky. Dobrým příkladem mohou být parlamentní volby v roce 2007, které sice vyhrála prezidentova UMP, ale s menším náskokem, než se předpokládalo. ZÁVĚR Prezident je podle ústavy garantem institucí, jakýmsi arbitrem, ale zároveň tím, kdo udává směr národní politiky, již pak realizuje vláda. Prezident ale především spolupracuje s ostatními institucemi a v určitém smyslu je jeho politické postavení mnohem důležitější než většina jeho ústavních pravomocí. Je sice pravda, že má velké pravomoci, ale zaprvé je používá ve většině případů jen střídmě a za druhé se vždy snaží prosadit své cíle jinými prostředky než těmi, které má podle ústavy. To znamená, že raději zvolí „nenásilnou“ cestu použitím jiných prostředků, a tím je navenek úspěšnější, protože se zdánlivě neangažuje. Také tehdy, opírá-li se o další aktéry, vypadá jeho politika konsenzuálněji. Nejčastěji se poukazuje na to, že například důležitost pravomoci rozpuštění Národního shromáždění je v hrozbě jejího použití spíše než v její samotné realizaci. V poslední době by se spíše mluvilo o dobré gouvernance, což v tomto případě znamená, že prezident by měl umět použít také šetrnější prostředky a nesnažit se za každou cenu prosadit svou vůli, alespoň ne tak, jak to bývalo zvykem zejména v šedesátých letech. Současný prezident se například v tomto ohledu hodně snaží, aby své kroky předem vysvětlil a aby pokud možno došlo ke konzultaci s ostatní aktéry, zejména odbory, a to v rámci tzv. 153
presidenti.indd 153
2.12.2007 20:29:25
otevřenosti (ouverture). Vývoj během posledních měsíců nicméně ukázal, že konzultace neznamená ani snahu o nalezení kompromisu, nýbrž je to součást prezidentské komunikace s veřejností. Přestože je situace komplikovaná tím, že prezident Sarkozy je v úřadu jen krátce, a proto je těžké odhadnout, jak bude vládnout a jakou praxi zavede, není pochyb o tom, že chápe svou úlohu jako aktivní. Ostatně prokázal to způsobem, kterým sestavil svému premiérovi vládu: prezident takovou pravomoc podle ústavy sice nemá, ale jeho politické postavení po volbě, způsob, jakým se vedla kampaň, vnitřní vztahy v UMP19 atd., jsou takové, že prezident opravdu bez diskuse vládne. Ústava byla sice několikrát pozměněna, ale nejdůležitějšími změnami prošla praxe, resp. použití institucí. Současný systém V. republiky se tedy zásadně liší od původní gaullistické praxe. Tato změna byla způsobena nejen osobnostmi prezidentů, ale dobou a změnami ve francouzské společnosti a zejména pak tím, že v osmdesátých letech přišla k moci levice, a proto se postupně vytratil spor o samotné V. republice. Došlo k jisté „normalizaci“ V. republiky v tom smyslu, že od roku 1981 se díky alternaci a kohabitacím výrazně zmenšily rozdíly mezi pravicí a levicí a systém nabral nové a mnohem umírněnější rysy. To neznamená, že by neexistovaly politické spory mezi jedinci a stranami, ale „pouze“ to, že systém funguje zásadně jinak a zejména že prezident fakticky ztratil tak výlučné postavení, jaké měl v době de Gaullova prezidentství. Čas ukáže, zda tomu tak opravdu bude i v čase Sarkozyho prezidentství: situace je hodně odlišná od situace v posledních dvanácti letech. Zásadní změna spočívá v tom, že prezident disponuje silnou legitimitou a může se opírat o silnou politickou stranu, jejíž elita může sice občas kritizovat svého vůdce, ale celkově na něho zůstává vázaná nebo uznává jeho autoritu. Tím je postavení prezidenta výjimečně silné. Volební kampaň ukázala další rozměr Sarkozyho prvenství: má podporu vlivných kruhů jak v ekonomice, tak především v mediální oblasti. Jinými slovy začala nová éra prezidentství, která již není ani gaullistická, ani „postgaullistická“ , ale zcela nová, méně založená na tak či onak ověřované důvěře občanů, nýbrž opírající se o veřejné mínění. Problém tak silného prezidenta je ovšem mj. v tom, že je vždy v popředí a že se časem bude muset položit otázka odpovědnosti za vládnutí: dosud bylo vždy možné vyslovit kritiku 154
presidenti.indd 154
2.12.2007 20:29:25
zejména proti ministrům, kteří hráli roli „pojistky“, za de Gaulla se to např. řešilo použitím jiných prostředků (zjm. referendum). Taková situace je dnes nemožná, protože ministři pouze plní příkazy prezidenta. Přímé pouto prezident – „lid“ prakticky každým dnem prohlášeným v médiich ústy prezidenta může být problémem nejen demokracie jako takové (protože nefunguje princip odpovědnosti, nehledě na to, že prezident komunikuje převážně prostřednictvím médií), ale především prezidenta samotného. Literatura Auvret Patrick: La réforme de la responsabilité du président de la République. Revue du Droit Public, 2, 2007, s. 409–420. Avril Pierre: La Ve République, histoire politique et constitutionnelle. Presses Universitaires de France, Paříž, 1994. Avril Pierre : Les conventions de la Constitution. Normes non écrites du droit politique. Presses Universitaires de France, 1997. Bidégaray Christian: „Du confessionnal et du diable“. Réflexions sur le statut des partis politiques quarante ans après la fondation de la Ve République. Revue du Droit Public, 1998, s. 1810–1830. Cahiers Français: La Ve République, permanence et mutations, 300, 2001. Cahiers Français: La Ve République, évolutions et débats, 332, 2006. Carcassonne Guy: La Constitution. Seuil, Paříž, 1999. Collovald Annie: Jacques Chirac et le gaullisme: biographie d’un héritier à histoires. Belin, Paříž, 1999. Colson Jean-Philippe (ed.): Le cumul des mandats et des fonctions. Une réforme au cœur de la modernisation de la vie politique. La Documentation française, Paříž, 1998. Duhamel Olivier, Mény Yves (ed.): Dictionnaire constitutionnel. Presses Universitaires de France, Paříž, 1992. Duhamel Olivier, Parodi Jean-Luc (ed.): La Constitution de la Ve République. Presses de la Fondation Nationale des Sciences Politiques, Paríž, 1988. Duhamel Olivier: Le quinquennat. Presses de Sciences po., Paříž, 2000. Duverger Maurice: La Monarchie républicaine. Lafont, Paříž, 1974 155
presidenti.indd 155
2.12.2007 20:29:26
François Bastien: Le régime politique de la Ve République,. La découverte, Paříž, 1999. Gaïti Brigitte: De Gaulle. Prophète de la Cinquième République, Paris, Presses de Science Po, 1998. Hamon Léo: Les juges de la loi. Naissance et rôle d’un contre-pouvoir : le Conseil constitutionnel. Fayard, Paříž, 1987. Haegel Florence, Gérard Grunberg: La France vers le bipartisme, Presses de Science Po, Paříž, 2007. Chagnollaud Dominique a Quermonne Jean-Louis: La Ve République (1. le régime politique, 2. le pouvoir politique et l’administration, 3. le pouvoir législatif et le système des partis, 4. l’Etat de droit et la justice). Flammarion, Paříž, 2000. Chantebout Bernard: Droit constitutionnel et science politique. Armand Colin, Paříž, 1991. Chevallier Jacques, Conac Gérard: Histoire des institutions et des régimes politiques de la France de 1789 à nos jours. Dalloz, Paříž, 1991. Lacroix Bernard, Lagroye Jacques (eds.): Le président de la République. Usage et genèse d’une institution. Presses de Sciences Po., Paříž, 1992. Massot Jean: La présidence de la République. La Documentation française, Paříž, 1986. Massot Jean: Alternance et cohabitation sous la Ve République. La Documentation française, Paříž, 1997. Maus Didier: La pratique constitutionnelle de la Ve République. La documentation française, 1998. Maus Didier: Le Parlement sous la Ve République. Presses Universitaires de France, Paříž, 1996. Maus Didier, Favoreu Louis, Parodi Jean-Luc (eds.): L’écriture de la Constitution. Economica a Presses Universitaires d’Aix-Marseille, Paříž, 1992. Maus Didier, Mathieu Bernard: La Cour de justice de la République, et après. La Documentation française, 2000. Mény Yves: Le système politique français. Montchrestien, Paříž, 1999. Mitterrand François: Le coup d’État permanent. Plon, Paříž, 1964. Morabito Marcel, Bourmaud Daniel: Histoire constitutionnelle et politique de la France (1789–1958). Montchrestien, Paříž, 1992. 156
presidenti.indd 156
2.12.2007 20:29:27
Ort Alexandr: Jak se dostat k moci. Mladá fronta, Praha, 1990. Parodi Jean-Luc: La Ve République et le système majoritaire, disertační práce, Paříž, 1973. Parodi Jean-Luc: Institutions et vie politique sous la Vème République. La Documentation française, Paříž, 2003. Perottino Michel: Francouzský politický systém. Sociologické nakladatelství, Praha, 2005. Perottino Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu prezidenta republiky. Politologická Revue, 2001, 2, s.110–122. Rémond René: Le retour de De Gaulle. Ed. Complexe, Brusel, 1998 1
2
3 4
5
6 7 8 9
Například již v roce 1946, v reakci na de Gaulluv projev v Bayeux poznamenal Léon Blum, že de Gaullem navržená změna způsobu volby prezidenta republiky povede k přímé volbě, a tudíž k posílení postavení prezidenta. Poloprezidentský režim se definuje jako režim, ve kterém existuje zaprvé přímo zvolený prezident vybavený silnými vlastními pravomocemi a zadruhé premiér a vláda odpovědní před poslanci (Duhamel, Mény 1992). Na kongresu gaullistické strany Unie pro novou republiku v listopadu 1959. Problém průzkumů veřejného mínění, zejména pak toho, jak je použít jako způsob přímé demokracie, se ve Francii řešil několikrát. Charles de Gaulle byl zvolen většinou 78,5 %, komunista Georges Marrane dostal 13,1 %, Albert Chatelet z Unie demokratických sil 8,4 %. Do roku 1976 stačilo „pouhých“ sto podpisů, pocházejících z deseti departementů; seznam nebyl zveřejněn. Ústavní rada prosadila zveřejnění, ale pouze částečné a pouze dočasné. Tím se rozumí osobní majetek, půjčka od banky nebo politické strany. Velkým zklamáním pro pravici bylo zejména to, že číslo dva ve vládě, Alain Juppé, nebyl dokonce ve svém volebním obvodu zvolen poslancem, a na základě předem ohlášeného pravidla se proto musel své ministerské funkce vzdát. 157
presidenti.indd 157
2.12.2007 20:29:28
10
11
12 13
14
15
16
17
18
Byla to až druhá přímá volba prezidenta ve francouzských dějinách: zcela první se odehrála v roce 1848, zvítězil v ní Louis-Napoléon Bonaparte, který o čtyři roky později zavedl II. císařství. Po vítězství a poté, co se vzdal předsednictví UMP, prosadil kolegiální vedení, což mu alespoň částečně zaručí, že nebude mít soka, který by mu mohl postupně snížit podporu: je a zůstane skutečným lídrem strany a většiny v Národním shromáždění. Posléze se ukázalo, že byl na francouzské vojenské základně v Baden Badenu v Západním Německu, u generála Massu. Těžko říci, jak se to mohlo stát, že se ze všech kandidátů projevoval jako nejsympatičtější právě Chirac. Výrazně změnil svou původní image (byl vnímán spíše jako zrádce z roku 1973, jako chladnokrevný a cílevědomý politik či jako velký nervózní člověk, příliš nepokojný a stále v pohybu). Zejména francouzští populární „gumáci“ z něj udělali sympatického, zrazeného člověka. Po parlamentních volbách, které se konaly o měsíc později, muselo být všem jasné, že prezident by vyhrál i bez podpory levicových voličů, kteří se masivně podřídili tzv. „republikánské disciplíně“ a dali svůj hlas Chirakovi. Nazývaná původně Unie pro prezidentskou většinu (Union pour la Majorité Présidentielle), přejmenovaná později na Unii pro lidové hnutí (Union pour un mouvement populaire). Zkratka zůstala stejná (UMP). Kandidát za UDF François Bayrou nakonec založil novou stranu, Mouvement démocrate (Demokratické hnutí). Díky tomu, že byli pro část voličů nepřijatelní jak N. Sarkozy, tak S. Royalová, dostal Bayrou v prvním kole 18 % hlasů, přičemž znovuoživil starodávný sen o smíření „dvou Francií“ (levicové a pravicové) ve prospěch jedné středové strany (na stejnou myšlenku sázel v roce 1969 Alain Poher, který dokonce dostal více hlasů a šel do druhého kola). Mimo jiné se spekulovalo, že dokonce i změna délky prezidentského mandátu k tomu měla napomoci z toho důvodu, že by byl snadněji znovuzvolen na kratší dobu. Nutno podotknout, že sám Chirac nebyl původně pětiletému mandátu nakloněn. V takových případech se hovoří o „plebiscitu“: samotná otázka 158
presidenti.indd 158
2.12.2007 20:29:29
19
je druhotná, důraz se klade na osobu prezidenta republiky, který ji předkládá občanům. I to, jak se řeší otázka nástupce Sarkozyho v čele strany, je naprosto unikátní: směřuje se k tzv. kolegiálnímu předsednictví, čímž si Sarkozy zajišťuje stálé prvenství a znemožňuje vznik alternativního lídra.
159
presidenti.indd 159
2.12.2007 20:29:29
