RESTRUKTURALIZACE DIECÉZÍ VE FRANCII

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta

Radek TICHÝ

RESTRUKTURALIZACE DIECÉZÍ VE FRANCII INSPIRACE PRO ČESKOU CÍRKEV?

Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Opatrný, ThD. PRAHA 2006

Děkuji Mons. Ing. Aleši Opatrnému ThD. za vedení této diplomové práce a za cenné připomínky.

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedl veškeré informační zdroje, které jsem použil.

V Praze dne 18. 9. 2006

2

Obsah: 1

Úvod ................................................................................................................................... 5

2

Teologie nebo sociologie? (metodologické poznámky)..................................................... 6

3

Teologie farnosti ................................................................................................................ 9

4

5

6

3.1

Církev ......................................................................................................................... 9

3.2

Místní církev ............................................................................................................ 13

3.3

Farnost...................................................................................................................... 14

3.4

Teologie reformy církve........................................................................................... 19

Situace církve ve Francii a v České republice.................................................................. 21 4.1

Obecná charakteristika ............................................................................................. 21

4.2

Právní zakotvení....................................................................................................... 23

4.2.1

Francie.............................................................................................................. 23

4.2.2

Česká republika ................................................................................................ 24

4.3

Mezinárodní srovnávací výzkumy ........................................................................... 25

4.4

Církev a společnost z pohledu církve....................................................................... 27

4.5

Srovnání konkrétních diecézí ................................................................................... 29

4.5.1

Lyonská arcidiecéze ......................................................................................... 30

4.5.2

Diecéze Saint-Étienne ...................................................................................... 30

4.5.3

Pražská arcidiecéze .......................................................................................... 31

4.5.4

Plzeňská diecéze............................................................................................... 31

4.5.5

Srovnání diecézí ............................................................................................... 32

Důvody vedoucí k restrukturalizaci ................................................................................. 33 5.1

Francie...................................................................................................................... 33

5.2

Česká republika ........................................................................................................ 35

Realizace restrukturalizace diecézí .................................................................................. 37 6.1

Francie...................................................................................................................... 37

6.1.1

Francie obecně.................................................................................................. 37

6.1.2

Restrukturalizace diecéze Saint-Étienne .......................................................... 38

6.1.2.1

Synodální proces a proces restrukturalizace ................................................ 38

6.1.2.2

Nové farnosti ................................................................................................ 40

6.1.3

Lyonská arcidiecéze ......................................................................................... 42

6.1.3.1

Proces restrukturalizace................................................................................ 42

6.1.3.2

Nové farnosti ................................................................................................ 44 3

6.1.4 6.2

7

Diecéze Saint-Étienne a Lyon – shrnutí........................................................... 45

Česká republika ........................................................................................................ 46

6.2.1

Plzeňská diecéze............................................................................................... 46

6.2.2

Pražská arcidiecéze .......................................................................................... 48

6.2.3

Diecéze v Plzni a v Praze – shrnutí .................................................................. 50

Výsledky procesu ve francouzských diecézích................................................................ 51 7.1

Život nových farností ............................................................................................... 51

7.2

Konkrétní pastorace.................................................................................................. 55

7.3

Vedení farnosti ......................................................................................................... 57

7.3.1

Laici.................................................................................................................. 57

7.3.1.1

Účast laiků na procesu restrukturalizace...................................................... 57

7.3.1.2

Laici v nových farnostech ............................................................................ 58

7.3.2 8

Duchovní .......................................................................................................... 59

Diskuse ............................................................................................................................. 62 Communio................................................................................................................ 62

8.2

Leiturgia ................................................................................................................... 64

8.3

Martyria.................................................................................................................... 65

8.4

Diakonia ................................................................................................................... 66

8.5

Shrnutí ...................................................................................................................... 66

9

8.1

Inspirace pro českou církev? (závěr)................................................................................ 67

10

Použité zkratky............................................................................................................. 70

11

Prameny........................................................................................................................ 71 11.1

Tištěné prameny ....................................................................................................... 71

11.2

Prameny dostupné na internetu ................................................................................ 73

11.3

Rozhovory ................................................................................................................ 74

12

Literatura ...................................................................................................................... 75

13

English annotation........................................................................................................ 78

4

1 Úvod „Přikázání hlásat evangelium všem lidem je základním posláním církve, tedy úkolem a posláním, jehož naléhavost nezmenšují ani rozsáhlé a hluboké proměny v současné společnosti. Hlásat evangelium je skutečně milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání.“1 Pro tento svůj úkol církev hledá stále co možná nejvhodnější prostředky, které by odpovídaly místu a době, a přitom se snaží, aby jádro poselství zůstalo nezměněné. Jednou z reakcí církve na proměny současné společnosti, která má usnadnit slavení Kristových tajemství a hlásání Slova, je také reforma základní organizační struktury – sítě farností. K celkové reorganizaci farní správy přistoupily diecéze například ve Francii, Belgii, Nizozemí, ale také třeba Quebecu.2 Nějaká forma obnovy života farností se ale také koná v mnoha jiných zemích. V České republice byl oficiálně program obnovy farností, jehož určitou součástí je také jejich slučování, zahájen v plzeňské (v r. 1994 resp. v r. 2001), pražské (v r. 2002) a královéhradecké (v r. 2002) diecézi. V olomoucké arcidiecézi byl rok 2004 vyhlášen rokem farnosti3 a slučování farností se chystá také v brněnské diecézi.4 Ve své práci se věnuji podrobné analýze procesu reformy farní správy tak, jak byl proveden ve dvou francouzských diecézích (Saint-Étienne a Lyon) a jak probíhá ve dvou diecézích českých (Plzeň a Praha). Jedná se o jakési případové studie, na nichž jsou ukázány společné i rozdílné obtíže církve a farní pastorace v jednotlivých zemích a společné i odlišné způsoby jejich řešení prostřednictvím reorganizace diecéze. Po metodologické kapitole (2) a kapitole věnující se teologii farnosti (3) je popsána obecná situace církve ve Francii a v České republice (4). Kapitoly 5-8 podrobně rozebírají důvody vedoucí k restrukturalizaci diecézí, způsoby jejího provedení a dosažené výsledky. Závěrečná devátá kapitola shrnuje, která řešení použitá ve Francii mohou být inspirující pro diecéze v českých zemích.

1

PAVEL VI., Evangelii nuntiandi, Praha: Zvon, 1990, čl. 14. BORRAS, A., La paroisse, et au-delà, Études, 2005, č. 4026, s. 783. 3 GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, s. 5. 4 MIKULÁŠEK, J, Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost, místo pro každého?, Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 75-77. 2

5

2 Teologie nebo sociologie? (metodologické poznámky) Významný český pastorální teolog Pavel Ambros si v jednom textu stěžuje, že pastorální teologie bývá velmi často redukována na společenské vědy.5 Tato redukce podle něj spočívá v rezignaci na eklesiologická dogmatická východiska a jejich aplikaci spolu s morálními zásadami do praxe a naopak v přijetí empiricko-kritických východisek, skeptické racionality a sociologického jazyka. Současná pastorální teologie se podle něj velmi často spokojí s hromaděním poznatků a společensko-vědním popisem, doplněným o pastorační důsledky, ke kterému je „teologické“ připojeno jaksi navíc. Podobně ve své úvodní přednášce k semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000 poznamenává Dominik Duka že problémem dnešní církve není její polarizace, ale jednostranné chápání církve jako sociologické jednotky.6 Z vnímání církve se – především díky vlivu médií – vytratil fakt, že se jedná o tajemství víry, že církev patří do kategorie přirozeně neviditelného a neuchopitelného. Oba dva autoři v tomto případě narážejí na širší skutečnost, kterou Danièle Hervieu-Léger popisuje jako druhou fázi sekularizace.7 V první fázi se jednalo o vykázání církve z celospolečenského působení na „její místo“, do oblasti produkce specifických náboženských symbolů a „služeb“, do oblasti uspokojování náboženských potřeb – jak s oblibou říkali komunisti. Druhá fáze sekularizace spočívá v zaplavení církevní sféry necírkevním kódem či diskurzem – jazykem a pojmy, které mají svůj původ mimo církev. Je to jakási vnitřní sekularizace či profanace církve, která jí znemožňuje pohlížet na sebe jako na exkluzivní a univerzální nositelku spásy. Na to si stěžují oba zmínění autoři: v bádání církve o své činnosti a působení ve světě (pastorální teologii) je eklesiologické dogma, tedy vlastní východisko církve, nahrazeno společensko-vědním sociologizujícím diskurzem. Na uvedenou výtku proti současné pastorální teologii upozorňuji z toho důvodu, že představuje určité nebezpečí i pro mou práci. Chci-li popsat a srovnat procesy reformy farní struktury ve Francii a v České republice, nevyhnu se používání empirických dat a sociálně-

5

AMBROS, P., Dvojí tvář pastorace: litera a Duch. In DEMEL, SCHLEMMER, (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 116-117. 6 DUKA, D.: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi. In HOJDA (ed.), Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, s. 10-11. 7 HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, Paris: Bayard, 2003, s. 274.

6

vědních metod práce s nimi. Nebezpečí pro mne tedy spočívá v tom, že zůstanu u těchto empirických evidencí a nepůjdu „za“ ně k transcendentní podstatě církve. Empiricky zjištěná a zjistitelná podoba církve se mi nesmí stát východiskem namísto tohoto, abych církev chápal především jako tajemství, posvátnou skutečnost, mystické tělo Kristovo, které je – podobně jako Kristus sám – božské i lidské zároveň.8 Abych se vyvaroval tohoto nebezpečí redukce, začínám svůj text teoretickou kapitolou o farnosti z pohledu eklesiologie. Farnost chápaná jako součást božsko-lidského společenství, které by bez Ducha svatého nebylo tím, čím církev je, bude měřítkem popisovaných procesů a jejich výsledků. Zároveň se ale nezříkám poznatků a nástrojů společenských věd. Ty totiž mohou díky svému kritickému odstupu přinést mnoho užitečných poznatků o církvi i o její pozici v současné společnosti. Často také poskytují zajímavou reflexi vlastních (teologických) poznatků církve o sobě samé.9 Konečně, jak poznamenává jiný významný český pastorální teolog Aleš Opatrný, „katolická církev nikdy nepohrdala seriózní empirií jako pomůckou ke správnému rozhodování,“10 která ji může uchránit případných falešných očekávání daných zkresleným viděním situace nebo záměnou vlastních přání za realitu. Ve své práci využívám pro dosažení stanoveného cíle – tedy deskripce, komparace a evaluace reformních procesů v českých a francouzských diecézích – kombinaci různých metod. Základní empirické poznatky čerpám z dokumentů, které jsou v jednotlivých diecézích k tématu restrukturalizace k dispozici, a z textů, které shrnují situaci v různých oblastech Francie. Svůj vlastní výzkum jsem provedl formou hloubkových rozhovorů s aktéry procesu restrukturalizace: pracovníky biskupství, faráře a farníky.11 Respondenty jsem získával mimo jiné metodou tzv. sněhové koule, tedy nabalováním jednoho respondenta na druhého díky jejich vzájemným sociálním vazbám.12 Třetí oblastí empirických dat použitých v mé práci jsou různé kvantitativní údaje popisující některé oblasti života církve a její pozice ve

8

Srov. LG 8. Viz citovanou publikaci D. Hervieu-Léger Catholicisme, la fin d’un monde, která pro svou analýzu proměny situace církve využívá z velké části analýzy proměn církevních dokumentů a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska používaného jazyka. 10 OPATRNÝ, A, Pastorační situace u nás. Analýzy a výhledy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996, s. 92. 11 Konkrétní metodika vedení a vyhodnocování rozhovorů je popsána např. v HENDL, J., Úvod do kvalitativního výzkumu, Praha: Karolinum, 1999, s. 198nn. 12 Viz Kol., Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule. Snowball sampling, Praha: Úřad vlády České republiky, 2003 9

7

společnosti. Patří sem například výzkumy veřejného mínění nebo interní statistiky církve o počtech kněží nebo provedených pastoračních úkonech. Přes to, že je má práce empirická, je prací teologickou a má ambici uchopit popisovanou skutečnost v provázanosti jednotlivých skutečností mezi sebou i s celkem, v jednotě nebeského a pozemského aspektu, jako „živé tělo víry“.13

13

AMBROS, P. op. cit., s. 118.

8

3 Teologie farnosti Podle Josefa Dolisty neexistuje teologie farnosti jako takové a v základní nauce má smysl uvažovat pouze o univerzální církvi nebo o lokální církvi – diecézi.14 Pro teologii farnosti je tedy třeba nejprve zabývat se teologií církve. Protože má práce není traktátem z eklesiologie zmíním teologii univerzální a místní církve velmi stručně a pouze do té míry, aby bylo možné dále uvažovat o farnosti. Na konci této kapitoly je uvedeno pár poznámek k reformě církve.

3.1 Církev V Katechismu katolické církve je církev nejprve charakterizována etymologicky – ekklésia jako „shromáždění“, kyriaké jako „ta, jež patří Pánu“15. Již tyto dva názvy vystihují povahu církve, kterou podrobně rozvinula zejména konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium, totiž církve jako Božího lidu. Z označení církve jako Božího lidu, které v konstituci předchází pojednání o hierarchickém zřízení církve, vyplývají tyto důležité charakteristiky církve: Církev je tvořena obyčejnými lidmi s jejich slabostmi a hříchy,16 nikoli nějakými „superlidmi“. Tito obyčejní lidé jsou však skrze svátost křtu shromážděni Bohem, aby s ním a mezi sebou vytvořili společenství, kterému on sám daruje podíl na své svatosti. Neboť „Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid,“17 kterému sděluje své záměry a posvěcuje jej pro sebe.18 Právě idea církve jako společenství a důraz na vztahy je vlastní eklesiologii Druhého vatikánského koncilu.19 Církev je společenstvím lidí mezi sebou; není tedy sociálním agregátem20 ani anonymním davem jednotlivců, ale vzájemně propojeným organismem. Biblický obraz církve jako těla (1. Kor 12, Kol, Gal, Ef), rozvinutý encyklikou sv. Pia XII. Mystici corporis i koncilní konstitucí Lumen gentium, chce zdůraznit právě tuto vzájemnou

14

DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, s. 49. 15 KKC 751, s. 201. 16 Srov. KKC 827. 17 LG 9. 18 Srov. ibid. 19 Srov. DOLISTA, J., op. cit. , s. 51. 20 Sociální agregát je skupina lidí, kteří se nacházejí na jednom místě, aniž by byli propojeni vzájemnými vztahy. Příkladem jsou například lidé vyskytující se v určitou dobu na stejném náměstí, přičemž každý je tam za jiným účelem a sám za sebe.

9

propojenost a závislost členů církve jedněch na druhých.21 Tento obraz zároveň ukazuje, že přestože jsou i velmi rozdílní lidé v církvi sjednoceni tak, že přirozené odlišnosti mezi nimi ztrácejí na významu (Gal 3, 27-28), každý má v církvi nezastupitelné místo se zvláštním úkolem a odpovídajícím obdarováním pro tento úkol.22 Ovšem na druhé straně není církev ani přísně formální organizací, která by redukovala své členy na funkce a užitečnost pro celek.23 Naopak, podle koncilního učení se uznáním Boha a připojením se k církvi neruší důstojnost člověka.24 Jak ovšem připomíná současný papež,25 církev není skupina, která by vznikla „jen tak“, že by se sešli „dva nebo tři“. Není vytvářena vůlí lidí a jejich iniciativou ke shromažďování a navázání vztahů. Je to sám věčný Otec, který „stanovil, že ty, kteří věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi“.26 Bůh působením Ducha svatého vytváří církev a působí, že se nejedná o lidské společenství, ale o Boží lid. Společenství, kterým je církev, je společenstvím s Bohem. Mluvit o církvi jako o těle je možné jen jako o těle, jehož hlavou je Kristus, který „přemohl svou smrtí a svým vzkříšením smrt, vykoupil člověka a přetvořil jej v nové stvoření“.27 Je to Kristus, který v církvi ustanovuje různé služby, povolává do nich lidi a vybavuje je pro plnění úkolů nadpřirozenou milostí. Kristus však není jen původní zakladatel církve, je v ní stále přítomný a činný, prostřednictvím svátostí neustále církev posvěcuje. Mezi svátostmi zaujímá zvláštní místo eucharistie, která je díkůvzdáním Bohu Otci,28 v jejímž slavení se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži29 a ve které je Kristus mocí Ducha svatého ve své církvi přítomen.30 Podle Jana Pavla II. „církev žije z eucharistie“31, neboť ta spojuje věřící s Kristem i mezi

21

Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995, s. 23. Srov. LG 7. 23 Ideál formální, maximálně racionálně uspořádané organizace popisuje například Max Weber. Jedinec je zde redukován na přesně fungující odosobněnou součást byrokratické mašinérie. Nejedná zde sám za sebe, ale pouze přesně plní neosobní pravidla a předpisy. (Viz WEBER, M., Autorita, etika a společnost, Praha: Mladá fronta, 1997, s. 65-91). 24 Srov. GS 21. Viz také učení církve o tzv. subsidiaritě a poměru individua ke kolektivu, které oproti kolektivizmu a individualizmu zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce a služebný a pomocný charakter společenství, které se vztahuje k jednotlivci, bez kterého by se ovšem jednotlivec nemohl plně lidsky uskutečnit. (Srov. např. CORETH, E.: Co je člověk? Praha: Zvon, 1996, s. 167-168). 25 RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 54-55. 26 LG 2. 27 LG 7. 28 Srov. KKC 1359-1361. 29 Srov. KKC 1366. 30 Srov. KKC 1558. 31 JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 1. 22

10

sebou navzájem32 a uchovává tak v sobě „jádro tajemství církve“.33 Podle Josepha Ratzingera se dokonce „církev uskutečňuje při slavení eucharistie“.34 Právě koexistence obou aspektů – nadpřirozeného společenství lidí s Bohem i přirozeného společenství lidí mezi sebou je pro církev charakteristická, neboť „to, co vyjádřil chalcedonský koncil o dvou přirozenostech Krista, že jsou smíšené a nerozdělené, platí též o církvi, která ukazuje dvě stránky: božskou a lidskou“.35 Slovy Josepha Ratzingera: „Církev je dynamickým procesem horizontálního a vertikálního sjednocování. Je totiž sjednocováním člověka s trojí láskou Boha, a taktéž integrací člověka v sobě a se sebou.“36 Tato skutečnost je v teologii pojmenována termínem communio. Stejná věc je vyjádřena také koncilním označením církve jako svátosti: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“37 Jestliže je svátost definována jako účinné znamení neviditelné milosti,38 je církev znamením a zároveň uskutečněním sjednocení božského a lidského,39 neviditelného a viditelného.40 V citátu z koncilní konstituce zároveň zaznívá moment přesahu církve do okolní společnosti: (1) církev je viditelným znamením pro ty, kdo stojí mimo církev a nejsou s to prozatím poznat neviditelnou milost a (2) je nástrojem jednoty celého lidstva, nikoli pouze vlastních členů.41 Jiný koncilní dokument přímo mluví o tom, že svátostný charakter církve souvisí s jejím misijním posláním k národům světa.42 Když kardinál Vlk mluví o české církvi v současné době, tvrdí, že „naplňovat missio církve, znamená vytvářet její communio“.43 Při úvahách o církvi není možné aspekt poslání k lidem, kterým je třeba zvěstovat evangelium, pominout. I on však

32

Srov. KKC 1396. JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 1. 34 RATZINGER, J., op. cit., s. 51. 35 DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 33. 36 RATZINGER, J., op. cit., s. 51. 37 LG 1. 38 KKC 1131. 39 Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 34. 40 Srov. ibid. , s. 30. 41 Srov. též KKC 776. 42 Srov. AG 1. 43 VLK, M., Misijní církev v postsocialistické době. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 37. 33

11

svou podstatou souvisí s charakterem církve jako společenství: „Církev žije od počátku z toho, jak je shromažďována (ecclesia) a jak je vysílána (missio).“44 Společenství s Bohem i mezi lidmi, které se vytváří v církvi a do kterého jsou zváni všichni lidé, se realizuje v „prorockém, kněžském a učitelském úřadě“45 neboli jako martyria, leiturgia a diakonia. Martyria „souvisí s radikálním následováním Krista včetně přesvědčivého hlásání evangelia“46 třeba až k prolití krve. Liturgií, ve které se koná „dílo našeho vykoupení“47 se „nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha“.48 Diakonia je „služba lásky k bližnímu vykonávaná ve jménu komunity uspořádaným způsobem“.49 Vztah mezi těmito třemi způsoby realizace církve je podle apoštolského listu Novo millennio ineunte Jana Pavla II. následující: Cílem všeho konání církve je svatost lidí, dokonalost podle vzoru a vůle nebeského Otce (Mt 5,48).50 Tohoto cíle však není možné dosáhnout bez modlitby, která je setkáním s Kristem, zvláště modlitby liturgické (leiturgia).51 Modlitba a svatost jsou však nemožné bez naslouchání Božímu slovu a jeho hlásání (martyria).52 Od modlitby živené Božím slovem přechází papež k výzvě k rozvinutí spirituality společenství, „která v sobě obnáší a zjevuje podstatu tajemství církve“.53 „Ze společenství uvnitř církve se Boží láska svou povahou otevírá všeobecné službě a vede nás k činným a konkrétním projevům lásky ke každému lidskému tvoru“54 (diakonia). Církev je tedy božsko-lidským společenstvím, které pracuje na rozvíjení vztahů mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem. Svým zaměřením církev není omezena jen na ty, kteří se k ní hlásí, ale je otevřena pro všechny lidi, kterým nabízí duchovní i sociální službu.

44

AMBROS, P., Teologicky milovat církev, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 246. 45 DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 79. 46 Ibid., s. 79. 47 SC 2. 48 SC 10. 49 BENEDIKT XVI., Deus caritas est, čl. 21. 50 Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 30.-31. 51 Srov. ibid., čl. 32.-35. 52 Srov. ibid., čl. 39.-41. 53 Ibid., čl. 42. 54 Ibid., čl. 49.

12

3.2 Místní církev „Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.“55 V této katechismové definici opět zaznívá slovo tolik klíčové pro církev – společenství. Každá místní církev se totiž utváří podle vzoru univerzální církve.56 Místní církev ovšem „nevzniká fragmentací univerzální církve a univerzální církev není pouhým součtem partikulárních církví; jsou spolu naopak spojeny živým, podstatným a trvalým poutem, neboť univerzální církev existuje v partikulárních církvích a v nich se projevuje“.57 Na místní církev tedy můžeme vztáhnout to, co se týká společenství mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem. Pro partikulární církve je ovšem podstatné také společenství (communio) mezi sebou navzájem a s univerzální církví:58 „Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich: římskou církví.“59 Místní církev je založena na personálním principu: Biskup stojící v čele diecéze, který skrze svoje společenství s okolními biskupy a s papežem a skrze skutečnost svěcení, které si neudělil, ale které mu bylo uděleno, je tím, kdo garantuje veřejný charakter místní církve60 a její katolicitu.61 Také samotný kodex kanonického práva definuje místní církev nikoli územně, ale personálně: „Diecéze je část božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi.“62 Podle sv. Ignáce z Antiochie dokonce členství v církvi na společenství s biskupem záviselo.63 Podobně jako v případě univerzální církve je důležité, že se bytí místní církve neodvíjí od vůle lidí, kteří ji tvoří, ale že je závislá na skutečnosti, která je mimo ně. Je to vyjádřeno především faktem, že diecéze může být zřízena pouze papežem.64 Místní církev je konstituována, když je Boží lid shromážděn biskupem „skrze evangelium a eucharistii v Duchu svatém“65 (kurzíva RT). Tedy tak jako v případě univerzální církve, i zde je to sám Bůh Duch svatý, který shromažďuje věřící. A i v životě místní církve zaujímá eucharistie

55

KKC 833; srov. též CIC kán. 368-269. LG 23. 57 JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25. 58 Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 77. 59 KKC 834. 60 RATZINGER, J., Církev jako společenství., s. 54. 61 Ibid., s. 59. 62 CIC, kán. 369. 63 RATZINGER, J. Církev jako společenství, s. 52. 64 Srov. CIC, kán. 373. 65 CIC, kán. 369. 56

13

prvořadé místo. I na místní církev můžeme aplikovat realizaci církve skrze martyria, leiturgia a diakonia. V místní církvi dochází ke konkretizaci všeobecného úkolu poznat, milovat a následovat Krista.66 Pouze na konkrétním místě se totiž děje inkulturace, oblečení církve do místního „kulturního hávu“,67 interakce s místními obyčeji, tradicemi, uměním a naukami, která je pro hlásání evangelia a pro život církve nepostradatelná.68 Tak jako pro univerzální církev, i pro místní církev je klíčový pojem vztahu, communia: vztah věřících mezi sebou a zvláště k biskupovi, který zpřítomňuje Krista,69 vztah biskupa k římskému biskupovi a k ostatním biskupům. A samozřejmě především communio místní církve s Bohem, neboť v místních společenstvích „i když bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus“.70

3.3 Farnost Aleš Opatrný upozorňuje na fakt, že v češtině má slovo farnost dva významy: územně-správní jednotku a společenství lidí.71 K tomu říká pracovní dokument Plenárního sněmu katolické církve ČR, že farnosti sice tvoří „základní páteř organizační struktury církve“,72 ale že sněm dále rozumí farností společenství. Také podle Graubnera73 je farnost především společenstvím a nikoli strukturou nebo územím. Pastorační reforma, kterou popisuji v této práci, je vlastně do určité míry zapříčiněna právě tímto dvojím charakterem farnosti jako společenství a zároveň organizační jednotky: restrukturalizace sama o sobě mění pouhou organizační jednotku, jejím cílem je ovšem podpořit a posílit život společenství. Kodex kanonického práva definuje farnost jako „natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi svěřené pod vedením biskupa do pastorační péče faráři“.74 Společenství, communio, je tedy opět základním definičním znakem farnosti, neboť ta je „jakoby buňkou“75

66

Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 29. AMBROS, P., Perspektivy církve a východiska pastorační činnosti církve – modlitba a evangelizace. In Kol. Nová evangelizace, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, s. 85. 68 Srov. AG 11. 69 Srov. LG 21. 70 LG 26. 71 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 49. 72 Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 154, s. 54. 73 GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2005, s. 66. 74 CIC, kán. 515 § 1. 75 JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25. 67

14

místní církve. „Farnost představuje konkrétní formu místní realizace církve,“76 je tedy především realizací onoho božsko-lidského communia. Tak jako místní církev, ani farnost nevzniká „zdola“ vůlí věřících, ale ustanovením biskupem „shora“, což nám pomáhá prožít fakt, že to, co je na církvi veliké, je nám dáno a nepochází z naší vůle.77 Středem farnosti je Kristus ve slavení eucharistie,78 neboť farnost je společenstvím eucharistickým.79 Krista reprezentuje také kněz,80 na kterého se farnost podle definice kodexu podstatně váže. Ten je do farnosti opět poslán „shora“ biskupem a není vybrán farníky z jejich středu.81 Společným vyznáním a sdílením víry a péčí o šíření víry jsou členové farnosti spojeni navzájem.82 Vzniká tak společenství lidí, kde se také realizují normální mezilidské vztahy, je nabízeno přátelství a prostor pro druhého.83 Aleš Opatrný upozorňuje, že farnost jako celek obvykle nemůže plnit funkci malé intimní skupiny s intenzivními vztahy.84 Ovšem v rámci farnosti mohou takové skupiny vznikat a někdy se proto mluví o farnosti jako „společenství společenství“85. Tak jako celá církev, také farnost je božsko-lidskou realitou.86 Boží působení se zde setkává s lidskou odpovědí a lidskou spoluprácí.87 Pro farnost je důležité její společenství s celou diecézí a s diecézním biskupem. Za slavení eucharistie je vždy zodpovědný biskup.88 Podle koncilního dokumentu kněží v obcích „jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni“.89 Celá farnost je úzce spojena s biskupem. Není vůči diecézi ani samostatná, není ovšem ani filiálkou diecéze.90 O farnosti se nedočteme, že by v ní – tak jako v místní církvi – působila a byla skutečně přítomná jedna, svatá, apoštolská Kristova církev.91 Farnost zůstává nesamostatnou částí

76

JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 26. Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94. 78 Srov. PO 5. 79 Srov. JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 25. 80 Srov. JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32. 81 Srov. CIC, kán. 523. 82 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 68. 83 Srov. JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 43. 84 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 66. 85 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 67. Viz též ZEMAN, J., Farnost – opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost, místo pro každého? Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 12. 86 Srov. GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 67. 87 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 51. 88 Srov. KKC 1369. 89 LG 28. 90 Srov. DOLISTA, J. Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, s. 55. 91 Srov. CIC, kán. 369 a kán. 374 § 1. 77

15

diecéze. Farní obce ovšem přesto „představují do jisté míry celou viditelnou církev žijící po celém světě“92 (kurzíva RT). Do určité míry tedy platí o funkcích a úkolech farnosti totéž co o realizaci celé církve. Předně je cílem farnosti „učinit ze všeobecného povolání ke svatosti, kterého se nám dostává v Ježíši Kristu cestu každého a všech“.93 Podle Josefa Dolisty není hlavní zvyšovat počet členů farnosti, ale starat se o plnění biblických požadavků.94 Podstatnou známkou farnosti je schopnost slavit eucharistii,95 farnost tedy vyžaduje přítomnost kněze jako vlastního pastýře.96 Ovšem „slavení eucharistie nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti“.97 Jako v celé církvi také ve farnosti musí být širší spektrum činností, služeb a funkcí, jejichž je eucharistie vrcholem. Většina autorů vypočítává tři klasické způsoby realizace církve – hlásání Božího slova a vydávání svědectví (martyria), bohoslužba (leiturgia) a služba bližním (diakonia) – jako základní funkce či jako určité minimum, které musí být přítomné v každé farnosti.98 Příkladem je pracovní text pro Plenární sněm katolické církve v ČR, který definuje farnost jako „společenství věřících, které žije svátostným životem, kde se děje katecheze dětí, mládeže a dospělých a vykonává se diakonická služba. Toto společenství je schopno misijního působení a má přiměřený organizační i ekonomický potenciál pro svůj život“.99 Zde mimo jiné také zaznívá požadavek na schopnost samostatné existence farnosti. Aleš Opatrný tři základní funkce dále konkretizuje jako práci pro Boha, pro sebe, pro druhé a pro obecné blaho.100 Jan Graubner vypočítává celou řadu aspektů, činností a aktivit, které by měla mít ideální farnost.101 Jím sepsaný seznam je ovšem tak dlouhý, že v mnoha podmínkách zůstává nereálnou utopií. Jan Pavel II. vyslovuje požadavek, aby se křesťanská společenství stala „autentickými školami modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí až

92

SC 42. GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 74. 94 Srov. DOLISTA, J. Pokus o teologii farnosti. In HOJDA, J. (ed.): Farnost na přelomu století., s. 58. 95 Srov. JAN PAVEL II., Christifideles laici, čl. 26. 96 Srov. CIC 515 § 1. Viz též JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32. 97 JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 35. 98 Viz např. OPATRNÝ, A. Pastorace v postmoderní společnosti, s. 58; GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 31; DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti, s. 60; L’Église, communion missionaire, s. 122. 99 Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Praha, 2005, čl. 154. 100 OPATRNÝ, A. Pastorace v postmoderní společnosti, s. 59. 101 GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes, s. 33-58. 93

16

k opravdové zamilovanosti“102 Také Josef Dolista ve svém „pokusu o teologii farnosti“ věnuje značný prostor mystice a různým způsobům modlitby ve farnosti.103 Varieta modlitby – nejen tedy nedělní eucharistie (přes svou nepostradatelnost) patří do života farnosti, neboť jen tak bude možné pochopit, že v našem životě má první místo Boží království.104 Jak je zřejmé již z citovaného textu pro Plenární sněm katolické církve v ČR, součástí života farnosti je také misijní působení mimo církev. To souvisí s faktem, že tak jako celá církev, i farnost je znamením, které odkazuje na skryté Boží království.105 Jak již bylo uvedeno, farnost vyžaduje, aby v ní byl přítomen kněz zastávající úřad faráře. Pro nedostatek kněží se však stále častěji vyskytuje případ, kdy je farnost de facto bez kněze, spravována knězem z jiné farnosti, a/nebo (částečně) jáhnem či laikem.106 Ačkoli je takové řešení označeno Janem Pavlem II. jako „bolestné a nenormální“,107 je stále více námětem diskuse, zvláště když se jedná pravděpodobně o jevy spíše trvalé než přechodné.108 Pokoncilní dokumenty také počítají s aktivní účastí laiků na životě farnosti: „Uvnitř církevních společenství je činnost laiků tak nutná, že apoštolát pastýřů bez ní nemůže většinou dosáhnout svého účinku.“109 I když platí, že farnost je skutečným společenstvím, když lidé mají „možnost podílet se na úkolech církve a mají k tomu ve velké míře chuť“,110 je zároveň „nepravděpodobné, že všichni, kdo žijí na území farnosti, budou odpovědnými nositeli pastorace“.111 Podle Josepha Ratzingera by bylo naopak chybou předpokládat, že všichni musí mít za každou cenu nějakou aktivitu a nějakou činnost. Křesťanství je možné realizovat i prostým životem ze slova a svátostí.112 Tím ovšem nepozbývá platnosti fakt, že farnost předpokládá aktivní účast určitého počtu laiků. Jak připomíná na základě koncilních a pokoncilních dokumentů Aleš Opatrný, vlastním místem působení laiků ovšem nejsou církevní struktury, ale svět, kde jsou „ ‚vysunutým tykadlem‘ jak svědectví života, tak evangelizace a také péče církve o obecné blaho“.113

102

JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte, čl. 33, s. 27. DOLISTA, J., Pokus o teologii farnosti. In HOJDA, Jan (ed.): Farnost na přelomu století, s. 59-60. 104 Ibid., s. 60. 105 Ibid., s. 58. 106 Srov. CIC kán 517 § 2. 107 JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia, čl. 32. 108 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 56 a 75. 109 AA 10. 110 OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 68. 111 AMBROS, P., Teologicky milovat církev, Olomouc, 2003, s. 248. 112 Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 98. 113 OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 117. 103

17

Podle Kodexu kanonického práva má farnost „zpravidla územní charakter, čili zahrnuje všechny křesťany určitého území; kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnosti podle obřadu, jazyka a národnosti křesťanů toho kterého území“.114 Je celkem rozšířeným názorem, že plošná pastorace na základě územně-správních jednotek musí být vhodně doplněna „duchovními ohnisky“,115 kláštery, domy hnutí, diecézními centry. Zároveň se ale také předpokládá, že územní farnost zůstane typickým polem působení církve.116 Na závěr bych se chtěl krátce zastavit u metafory „farnosti jako rodiny“. Tato metafora je hojně používána například J. Graubnerem.117 Aleš Opatrný ji odmítá s tím, že velký počet farníků nemůže nikdy vytvořit tak intimní vztahy jako jsou v rodině či malém společenství. Tuto metaforu naopak obhajuje psycholog Josef Zeman s tím, že je pro vylíčení určitých skutečností nenahraditelná.118 Přestože lidská rodina sloužila jako prostředek srovnání s církví od počátku,119 považuji za inspirativní následující postřeh Danièle Hervieu-Léger. Tato francouzská socioložka tvrdí, že označování církve za rodinu v současné době ukazuje na určité obrácení rolí: po staletí to byla církev, kdo utvářel podobu rodiny. Nyní je to rodina obohacená o demokratické prvky, která skrze zmíněnou metaforu utváří církev. To se podle Hervieu-Léger mimo jiné projevuje kongregacionalistickými (demokratickými) tendencemi v církvi (které kritizuje Joseph Ratzinger120), ale také třeba očekáváními kněží: „Je více kněží, kteří litují toho, že je jejich společenství dostatečně nemiluje, než těch, kteří litují, že kněz nemá takové postavení jako dřív.“121 Lze shrnout, že farnost je částí Božího lidu, je konkretizací, hmatatelným vyjádřením církve jako božsko-lidského společenství. Tak jako v celé církvi i ve farnosti je realizováno poslání církve vlastní společenství pěstovat a zvát do něj všechny lidi.

114

CIC kán 518. Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 34-35. 116 Ibid. 117 GRAUBNER, J., Jak si představuji farnost dnes. 118 ZEMAN, J., Farnost – opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost, místo pro každého?, s. 17. 119 Je ovšem pravda, že novozákonní pasáže používají obraz rodiny spíše pro znázornění vztahu Boha k lidem než vztahů mezi lidmi v církvi. Viz např. Mt 7,9-11; Mt 23, 8-9, Lk 15, 11-32; Ef 3, 21-33. 120 Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 54. 121 HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, s. 205. 115

18

3.4 Teologie reformy církve Ecclesia semper reformanda – tato středověká zásada se objevuje i v konstituci Lumen gentium Druhého vatikánského koncilu:122 církev „jde trvale cestou očišťování a obnovy“.123 Neustálá reforma a obnova církve je dána faktem, že církev je církví putující, která se nachází ve stavu „již, ale ne ještě“; je vybavena mocí Ducha svatého, ale ještě není u cíle cesty v plnosti slávy.124 Koncil často poukazuje na znamení doby, které má církev zkoumat a podle něj lépe a přiměřeněji plnit své poslání.125 Podle Josepha Ratzingera ovšem „nutné reformy nespočívají v tom, že svou církev vždy znovu modelujeme na správnou míru, sami ji vynalézáme, ale v tom, že stále znovu odstraňujeme své vlastní pomocné konstrukce ve prospěch světla, jež přichází shůry, jež je i příchodem čisté svobody“.126 Ratzinger v tomto kontextu uvádí příklad sochaře, který své dílo nevytváří, ale pouze z něj snímá to, co je na něm nepatřičné, který odkrývá sochu skrytou v kusu kamene. Tak pravá reforma církve spočívá v odkrývání: „Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvoří v církvi lidé, musí uznat svůj služebný charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“127 Ratzingerovy poznámky směřují proti snaze reformovat církev příliš „po lidsku“, kdy existuje nebezpečí, že s přizpůsobováním církve podle znamení doby bude odstraněno i to božské v ní. Na to naráží R. W. Inge, jehož výrok cituje Peter Berger: „Kdo vstoupí ve svazek manželský s duchem doby, brzy shledá, že se stal vdovcem“.128 Reforma církve tedy nespočívá ve svazku s duchem doby, ale v zachování communia s Duchem svatým, a zároveň v přizpůsobení toho lidského v božsko-lidské realitě církve znamení doby. V tomto smyslu je možné parafrázovat výrok konstituce o posvátné liturgii Druhého vatikánského koncilu: Život církve totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco,

122

Srov. DOLISTA, J., Perspektivy církve, s. 66. LG 8. 124 Srov. LG 48. 125 Srov. např. GS 4, GS 44, AA 14, UR 4, aj. 126 RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94. 127 RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 98. 128 BERGER, P., Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister & Principal, 1997, s. 12. 123

19

co neodpovídá povaze evangelia, nebo jestliže zastaraly. Struktury je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením.129

129

Srov. SC 21.

20

4 Situace církve ve Francii a v České republice Je poměrně obtížné na malém prostoru vystihnout situaci církve v České republice a ve Francii, neboť nejen že se mezi sebou v mnohém liší tyto dvě země, ale odlišnosti existují i v rámci nich. Z České republiky, ve které má katolická církev pouze 8 diecézí, jsou nám dobře známé odlišnosti mezi Moravou a Čechami.130 Ovšem ve Francii má katolická církev 95 diecézí! Rozhodl jsem se tedy porovnat Francii a Česko z několika úhlů pohledu. Po krátké obecné informaci se zaměřím na pozici církve ve státě podle platné právní úpravy, dále na data z mezinárodních srovnávacích výzkumů a konečně na to, jak svou pozici ve společnosti vnímá v obou státech sama katolická církev. Poslední část je věnována srovnání konkrétních diecézí, na nichž bude reforma ve Francii a v České republice ukázána.

4.1 Obecná charakteristika Francie, „prvorozená dcera církve“, bývá tradičně řazena mezi katolické státy; Česká republika je naopak označována za jeden z nejateističtějších států na světě. Katolicismus je v obou zemích náboženstvím nejvýznamnějším, ovšem v obou zároveň náboženstvím menšinovým. Na rozdíl od České republiky se však alespoň z některých textů zdá, že vyrovnávání se s minoritní pozicí ve společnosti není pro francouzské katolíky jednoduché a že je přijetí tohoto faktu stojí určité mentální úsilí.131 V Česku jsou kromě katolíků početně významné dvě jiné křesťanské církve; ve Francii jsou druhou nejpočetnější skupinou muslimové. Francouzská a po roce 1989 i česká společnost jsou silně pluralizované; na trhu idejí se setkávají jak tradiční, tak nové duchovní směry a jejich kombinace, což konverguje s ve skutečnosti nejrozšířenější formou víry jako privatizované skutečnosti, jejíž konkrétní podoba (náboženské představy a praktiky) se odvíjí od potřeb subjektu a která také podléhá módním trendům. Náboženská identita již není děděná (tj. přijata na základě příslušnosti k rodině, třídě, etniku), ale svobodně zvolená.132 Podobně jako jiné tradiční instituce (rodina, škola,

130

Viz např. Náboženská situace v ČR v současnosti. Statistické podklady, Pracovní text pro 2. zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Praha, 2005, s. 10. 131 Viz např. POTEL, Église en France, HERVIEU-LÉGER, Catholicisme, la fin d’un monde nebo RÉMOND, R, Église dans la société contemporaine, přednáška v rámci cyklu Conférence l’abbé Paul Couturier 25. 5. 2004 v Lyonu. 132 Srov. HERVIEU-LÉGER, Le pèlerin et le converti, Paris: Flammarion, 1999, s. 69; OPATRNÝ, A.: Pastorační situace u nás, s. 95.

21

politické instituce) prochází církev ve své institucionalitě krizí,133 která se projevuje úbytkem duchovních povolání, tradičních církevních praktik (např. pokles počtu zpovědí),134 a skutečností, kdy se ke katolicismu hlásí i lidé, jejichž náboženské představy i praktiky se liší od Creda i od pravidel desatera a církevních přikázání.135 V církvi v Čechách a na Moravě i ve Francii se rozvíjí určité množství neformálních a semiautonomních skupin, které se určitým způsobem hlásí ke katolické církvi, ve kterých je možné zakoušet společnou modlitbu i sdílení víry.136 Významným jevem je také vzrůst počtu laiků, kteří mají teologické vzdělání a kteří participují na vedení různých církevních aktivit.137 Církev v ČR i ve Francii objevuje důležitost duchovních center, často tradičních klášterů, které věřícím umožňují obnovu víry ve ztišení.138 Z odborné literatury je zřejmé, že aktuální situace církve daná realitou postmodernity, globalizace, rostoucí mobility a boření tradičních socio-kulturních hranic, je ve Francii a v České republice značně podobná. Pro Francii je mimo tyto společné charakteristiky typická významná přítomnost laických hnutí sdružených pod názvem Katolická akce.139 Důležité je také zmínit skutečnost komunistické diktatury v českých zemích, která některé procesy ve společnosti a v církvi zpomalila (kulturní revoluci v 60. letech, nástup konzumního stylu života) a jiné naopak urychlila (např. sekularizaci či přetržení rodinné kontinuity víry). Většina jevů popsaných výše, které jsou společné pro obě země, nastala v církvi v ČR s několikaletým zpožděním oproti Francii: příkladem je zmíněná obnova klášterů jako duchovních biotopů (ve Francii od 80. let, v ČR od poloviny 90. let 20. stol.) teologické vzdělávání laiků, nebo také proces restrukturalizace diecézí, o němž pojednává tato práce.140

133

Srov. HERVIEU-LÉGER, Catholicisme, la fin d’un monde, s. 271. Viz Úkony duchovní správy v ČR; srov. též POTEL, J., Église en France. Approches sociologiques, Paris: Desclée de Brouwer, 1994, s. 30. 135 Srov. HAMPLOVÁ, D., Víra a nadpřirozeno ve společnosti, Praha: Sociologický ústav akademie věd, 2000. 136 Srov. HERVIEU-LÉGER, D., Catholicisme, la fin d’un monde, s. 293. Zajímavou skutečností je, že značná část u nás působících nových církevních hnutí, které animují tyto modlitební skupiny, je do ČR importována z Francie. Jedná se např. o komunity Blahoslavenství, Chemin-Neuf, Emmanuel, Jeunnesse-Lumiere. Všechny vyjmenované komunity jsou církví uznány a mají oficiální postavení. 137 Srov. TINCQ, H., Dieu en France. Mort et résurrection du catholicisme, Paris: Calman-Lévy, 2003, s. 217. 138 Srov. HERVIEU-LÉGER, D., Les monastères revisités. In CRÉPU, TILLIETTE (eds.), La scène catholique, speciální číslo Autrement revue n° 75, 1985, s. 88-93; srov. též CETKOVSKÝ, G., Karmelitánský klášter jako „biotop víry“ v Čechách a na Moravě. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces?, s. 25-30. 139 Tato hnutí prožila svůj vrchol ve 30. letech 20. století. Přesto až dodnes zůstávají významným prvkem francouzské katolické scény. 140 Ve Francii tato restrukturalizace začala v 80. letech, (viz l’Église, communion missionaire,s. 119) v České republice v letech devadesátých. 134

22

4.2 Právní zakotvení 4.2.1 Francie Francie je přísně nekonfesní stát, který podle zákona z roku 1905 „neuznává žádný kult“. Žádné náboženství nemá veřejný status, je vždy chápáno jako soukromé a podřízené soukromému právu.141 Přesto má vztah státu k náboženství v současnosti namísto pronásledování církve – jako na počátku dvacátého století – podobu tzv. pozitivní laïcité, kdy se neutrální stát snaží zajistit každému občanu svobodu vyznání. Z toho také vyplývá spolupráce mezi státem a církví v určitých oblastech. Od roku 1905 nejsou duchovní placeni státem, jejich potřeby jsou hrazeny z dobrovolných příspěvků církvi.142 Stát a obce také vlastní všechny církevní budovy postavené před rokem 1905 a z velké části se podílí na jejich údržbě.143 Budovy postavené později spravuje a financuje církev. Z daňového základu je možné odečíst určitou část ve prospěch církví; tyto finance však nemohou být použity na mzdy duchovních.144 Stát nechce zasahovat do vnitřního uspořádání církví a duchovní proto nejsou zaměstnanci církví podle francouzského pracovního práva.145 Poměrně významné je působení církve ve školství – asi 90% soukromých škol, které navštěvuje celkem 16% žáků, je katolických.146 Na státních školách církev (s výjimkou Alsaska-Lotrinska) působit nesmí, ovšem na vyšších školách je přesto často přítomná v podobě tzv. aumôneries, což je jakási forma dobrovolné výuky náboženství, která jako relikt z doby Napoleona přežila separační zákon z roku 1905 a která je uznaná laickým státem.147 Církev má pět velkých soukromých univerzit, jejichž diplomy jsou uznány státem.148 Provozuje také soukromé nemocnice a sociální zařízení. Charity působí jako nezávislá necírkevní zařízení, což jim umožňuje žádat přímé dotace od státu. Církve dále mohou působit ve státních nemocnicích, ve věznicích a v armádě; v těchto institucích jsou

141

Srov. BASDEVANT-GAUDEMET, B., Stát a církev ve Francii. In ROBBERS, G. (ed.), Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 2002, s. 136. 142 Srov. ibid., s. 151. 143 Srov. ibid., s. 139 a s. 153. 144 Srov. ibid., s. 153. 145 Srov. ibid., s. 149. 146 Srov. ibid., s. 145. 147 Jednalo se původně o místo kaplana, který na vyšší škole vyučoval náboženství. Dnes aumôneries vedou především laici. 148 Teologická fakulta ve Štrasburku v rámci státní univerzity má zvláštní postavení. Srov. BASDEVANTGAUDEMET, B., Stát a církev ve Francii, s. 147.

23

duchovní placeni státem.149 Manželství platné podle státního práva musí být uzavřeno civilně.150 4.2.2 Česká republika Česká republika je nekonfesní stát, který se neváže na žádné náboženství ani ideologii.151 Nejedná se ovšem o naprostou odluku, neboť církve jsou se státem propojeny finančně a také v mnoha oblastech se státem spolupracují. Náhradou za majetek zabavený komunistickým režimem jsou od roku 1949 duchovní placeni státem.152 Část církevního majetku byla restituována na počátku devadesátých let, takže církev vlastní kostely, fary a řeholní domy a hradí jejich provoz a opravy (s možným příspěvkem od státu nebo obcí). Podobně jako jiné neziskové organizace stát podporuje církev finančně také nepřímo prostřednictvím odečtu příspěvku pro církev ze zdanitelného základu. Církve mají právo spravovat své záležitosti nezávisle na státu, který neovlivňuje jejich strukturu ani personální otázky. Katolická církev patří podle zákona z r. 3/2002 Sb. mezi církve, které jsou registrovány státem podle tzv. druhého stupně, což znamená, že jí přísluší určitá zvláštní práva. Mezi nimi je právo vyučovat náboženství ve státních školách, působit v nemocnicích, sociálních zařízeních, věznicích a armádě.153 Církev má také právo zřizovat vlastní školy, které jsou financovány z veřejného rozpočtu154 (postavení církevních škol je tedy odlišné jak od státních, tak soukromých škol). Církev také provozuje řadu sociálních a charitních zařízení; v současné době probíhá spor mezi státem a církvemi o postavení a právní provázání těchto zařízení s církvemi.155 Církevní sňatek je státem uznán a má i civilní platnost.156

149

Srov. ibid., s. 154-155. Srov. ibid., s. 157. 151 Listina základních práv a svobod, čl. 2. Citováno v HRDINA, Náboženská svoboda v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 64. 152 Jedná se o duchovní církví registrovaných podle zákona 3/2002 Sb. v tzv. druhém stupni. 153 Srov. HRDINA, A.I., Náboženská svoboda v právu České republiky, s. 174-175. 154 Investiční náklady církevních škol stát ovšem nehradí. 155 Stát zákonem 3/2002 Sb. i jeho novelou usiluje o to, aby charity, diakonie i jiná zařízení církve, která neslouží k vyznávání a šíření víry, nebyla registrována jako církevní právnické osoby, ale jako běžné nestátní neziskové organizace. Církve se proti tomuto oddělení charit a diakonií brání. Viz Jednání s církvemi – Krácené zápisy z jednání na Ministerstvu kultury ČR. 156 Srov. TRETERA, R., Stát a církev v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 146n. I toto právo církevního sňatku je v současnosti diskutováno a uvažuje se o zavedení povinného civilního sňatku. Viz Jednání s církvemi. Krácené zápisy z jednání na Ministerstvu kultury ČR. 150

24

Z uvedeného vyplývá, že ačkoli je právní úprava v obou zemích jiná, jediný významný rozdíl je v oblasti majetku a ekonomiky: ve Francii církev není placena státem, nemusí se ovšem finančně starat o památky. Naopak v České republice stát platí duchovní, ale opravy budov hradí církev často ze svého. Jinak církev v České republice i ve Francii se státem spolupracuje ve školství, zdravotnictví i v sociální oblasti.

4.3 Mezinárodní srovnávací výzkumy Součástí dotazníku mezinárodního sociologického výzkumu European Social Survey157 bylo pět otázek zjišťujících religiozitu. Týkaly se příslušnosti k náboženské skupině, náboženských praktik a subjektivní religiozity. Přesto, že pouhými otázkami o návštěvě nedělních bohoslužeb zjistíme jen málo o skutečné religiozitě158 a že život církve se významným způsobem odehrává mimo klasické kategorie náboženského života,159 určitý výsek života církve ve Francii a v České republice pomocí těchto výzkumů porovnat můžeme. Dotazování bylo uskutečněno v roce 2004, na reprezentativním vzorku populace 1500 respondentů (ve Francii) a 1360 respondentů (v České republice). Na otázku „Hlásíte se (třeba neoficiálně) k nějakému náboženství nebo denominaci?“ odpovědělo kladně 50% dotázaných Francouzů a 33% Čechů. Ke katolické církvi se z těchto věřících v obou státech přihlásilo 85%, celkem tedy 43% Francouzů a 28% Čechů.160 Mimo zvláštní příležitosti navštěvuje bohoslužby minimálně jednou za týden 8% Francouzů a 9% Čechů. Alespoň jednou za měsíc (tedy včetně těch, kdo chodí alespoň jednou za týden) chodí na bohoslužby v obou zemích shodně - 14% dotázaných.161 Další otázka spojená s religiozitou se týkala modlitby mimo bohoslužby. Že se modlí každý den o sobě v dotazníku tvrdilo 13% Francouzů a 11% Čechů. 52% Francouzů se nemodlí nikdy, stejně jako téměř dvě třetiny Čechů (62%).162 Zajímavá otázka se týkala subjektivního pocitu religiozity a zněla: „Za jak

157

Uváděné údaje v této části kapitoly jsou založeny na vlastních výpočtech z dat, která jsou dispozici na <www.europeansocialsurvey.org>. 158 Srov. SUTTER, J., Comment sonder les reins et les coeurs?, s. 48. Srov. též OPATRNÝ, A., Pastorační situace u nás, s. 96. 159 Viz například tzv. Světové dny mládeže. 160 Pro srovnání: ke katolicismu se přihlásilo 90% Poláků, 60% Rakušanů, 60% Slováků, 44% Maďarů, 43% Belgičanů, 20% Němců, 9% Britů, 1% Dánů. 161 Pro srovnání: alespoň jednou za měsíc chodí na bohoslužby 74% Poláků, 33% Rakušanů, 42% Slováků, 18% Maďarů, 18% Němců, 19% Belgičanů, 19% Britů, 10% Dánů. 162 Pro srovnání: denně se modlí 47% Poláků (8% nikdy), 20% Rakušanů (27% nikdy), 32% Slováků (24% nikdy), 12% Němců, 21% Maďarů (37% nikdy), 14% Belgičanů (44% nikdy), 21% Britů (42% nikdy), 11% Dánů (58% nikdy).

25

náboženského/náboženskou se považujete?“. Respondenti měli odpověď vybrat na destibodové škále 0-9 od „vůbec ne náboženský/á“ (hodnota 0) po „velmi náboženský/á“ (hodnota 9). V odpovědi na tuto otázku stojí Francie a Česká republika těsně vedle sebe – jejich občané se shodně považují za velmi málo náboženské; ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy se zde vyskytují nejnižší hodnoty.163 Podíváme-li se podrobněji na údaje o praktikujících katolících (kteří odpověděli, že na bohoslužby chodí alespoň jednou měsíčně), pak z celkového počtu dotázaných jich je ve Francii 12% a v České republice 11%.164 Jak ve Francii, tak v České republice jsou praktikující katolíci starší a méně vzdělaní než zbytek populace165 a převládají mezi nimi ženy. Pro praktikující katolíky ve Francii i v České republice platí, že je pro ně důležitější rodina a účast v dobrovolnických organizacích, než pro ostatní respondenty. Katolíci ve Francii navíc vykazují vyšší zájem o politiku, přátele a koníčky než zbytek Francouzů – praktikující katolíci v Čechách a na Moravě se v tomto ohledu neliší od svých spoluobčanů. Čeští katolíci se subjektivně cítí méně zdraví než ostatní respondenti. Naopak francouzští katolíci jsou se svým životem celkově více spokojeni než francouzští nekatolíci. Z celkového pohledu na údaje ze srovnávacího výzkumu European Social Survey vyplývá, že ke katolicismu se ve Francii hlásí výrazně více lidí než v České republice. Ve Francii je také více věřících – občasných praktikujících, kteří žádají svátosti manželství, křtu dětí nebo prvního svatého přijímání a kteří navštěvují bohoslužby o významných církevních svátcích jako jsou velikonoce, letnice, nanebevzetí Panny Marie nebo Všech svatých. V České republice je asi jedinou církevní slavností navštěvovanou výrazně vyšším počtem lidí než obvykle vánoční půlnoční mše. Ovšem podíl praktikujících věřících ve Francii i v České republice i jejich sociodemografické charakteristiky jsou shodné. Jak se zdá, francouzští katolíci vyvíjejí o něco větší sociálně-politickou aktivitu než katolíci čeští a jsou také o něco pozitivněji naladěni.

163

Země, za které jsou dostupná data, jsou: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie. Průměrná hodnota odpovědi na tuto otázku všech respondentů ze všech zemí s dostupnými údaji byla 5 a pohybovala se tedy okolo poloviny škály. Vysoce nadprůměrnou subjektivní religiozitu mělo Řecko (7,67) a mírně nadprůměrnou Polsko (6,53) a Itálie (6,08). Ostatní země se pohybovaly okolo průměru s výjimkou právě Francie (3,83), České republiky (3,24) a Švédska (3,72) a Německa (3,87), které měly podprůměrnou hodnotu subjektivní religiozity. 164 Ovšem při Sčítání návštěvníků nedělních bohoslužeb uskutečněného v roce 1999 a potom v roce 2004 vyplývá, že byla nedělní účast na katolických bohoslužbách pouze okolo 4% obyvatel ČR. 165 Průměrný věk praktikujících katolíků v ČR je 64 let, zatímco průměrný věk ostatních je 52 let. Průměrný věk praktikujících katolíků ve Francii je 58 let a průměrný věk ostatních Francouzů je 47 let.

26

4.4 Církev a společnost z pohledu církve V této části kapitoly se chci věnovat tomu, jak vnímá svou situaci sama církev ve Francii a v České republice. Ukáži to na významných církevních textech: na dopise biskupů francouzským katolíkům Pozvat současnou společnost k životu z víry a pracovním dokumentu připraveným pro druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život křesťanů v církvi a ve světě.166 Tzv. Dopis francouzským katolíkům167 začíná slovy o krizi, která se projevuje úbytkem praktikujících věřících, ztrátou náboženské paměti a zpochybněním místa víry ve společnosti.168 Tato krize, která není způsobena církví ani nepřáteli církve, ale společenskými změnami, je pro církev příležitostí, aby šla ke zdrojům víry.169 Výzvou, na niž je třeba odpovídat přinášením evangelia jako síly obnovy, jsou pro církev především dva typy problémů francouzské společnosti: zvětšujících se rozdíl mezi chudými a bohatými a krize předávání hodnot.170 Církev deklaruje svoje plné zasazení do této společnosti a požaduje, aby byla občanskou společností přijata jako její konstitutivní prvek.171 Církev respektuje své menšinové postavení ve společnosti, odluku od státu i pluralismus a oceňuje určité aspekty, které tato situace přináší (zejména dialog s ostatními náboženstvími, církvemi i občanskou společností). Zároveň ovšem odmítá privatizaci náboženství i relativizmus a deklaruje, že chce být „církví pro všechny“.172 Církev nechce pouze spravovat dědictví víry, ale „domáhá se práva“173 v současné francouzské společnosti víru aktivně nabízet. To je podle autorů dokumentu možné pouze při upevnění vlastní katolické identity ve víře v tajemství trojjediného Boha a ve spojení víry s konkrétní morálkou.174 V dokumentu je připomínán svátostný charakter církve, který má čelit redukovanému pohledu na církev jako na pouhou strukturu. Konkrétně má být činnost církve realizována ve čtyřech základních oblastech:

166

Přesto, že tyto dokumenty nemají úplně srovnatelné postavení, jsou srovnatelné alespoň tím, že reprezentují postoj celého vedení církve ve Francii a celého vedení církve v České republice. 167 Podnázev knihy Pozvat francouzskou společnost k životu z víry. 168 Srov. FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE: Pozvat současnou společnost k životu z víry, s. 19. 169 Srov. ibid., s. 20. 170 Srov. ibid., s. 22-24. 171 Srov. ibid., s. 26. 172 Ibid., s. 31. 173 Ibid., s. 68. 174 Tomuto tématu je věnována celá druhá část dokumentu Pozvat současnou společnost k životu z víry, s. 36-57.

27

společenství, leiturgia (jako „svátostná pastorace nabízení víry“175), diakonia a martyria (důraz je kladen na formování katolíků v jejich vlastní víře a vřelé přijetí hledajících). Pracovní dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě se týká vnitřních záležitostí církve a jejího vztahu se společností, přičemž prvnímu tématu je věnováno prostoru o něco více.176 Společnost je v tomto dokumentu charakterizována jednoznačně negativně – její kulturou je „kultura smrti“,177 ve které postupuje „‚totalita‘ konzumu, materiálního blahobytu, zábavy a lhostejnosti“.178 Zde je seznam některých společenských problémů, kterými se dokument zabývá: materialismus,179 chybějící hodnoty, nedostatečná podpora rodinného života, promiskuita a stárnutí společnosti,180 nezaměstnanost,181 tlak na výkonnost v zaměstnání, rozpolcenost politické scény,182 nevyvinutá občanská společnost,183 situace v oblastech poznamenaných vysídlením po druhé světové válce.184 K církvi a křesťanství, jež je vnímáno jako ideologie, panuje nedůvěra:185 dokument mluví o „klimatu nedůvěry až nepřátelství mezi většinovou společností a církvemi“.186 Uvedené problémy společnosti jsou podle autorů textu dědictvím komunistického režimu187 a špatně provedené transformace.188 Dědictví komunismu se projevuje i na samotné církvi, neboť někde stále přežívá zúžený styl pastorace vnucený tehdejším režimem189 a církev není připravena ke komunikaci ani vně (se společností), ani uvnitř (zejména mezi laiky a kněžími).190 Církev ovšem chce „usilovat o partnerský dialog a smíření se změněným světem při zachování pozornosti vůči ‚znamením času‘“.191 Chce

175

Ibid., s. 72. Jsou zde probírána tato témata: úloha laiků v církvi, situace kněží, jáhnů a zasvěcených osob, liturgie včetně liturgického umění, pastorace (zvláště rodin, mladých, vysokoškoláků, nemocných, seniorů). V mnoha těchto bodech dokument upozorňuje na negativní jevy nebo rezervy, ve kterých je možné život církve pozvednout, a uvádí praktické podněty pro případné diecézní synody. 177 Srov. Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 64.. 178 Ibid., čl. 15. 179 Srov. ibid., čl. 220. 180 Srov. ibid., čl. 221. 181 Srov. ibid., čl. 281. 182 Srov. ibid., čl. 267. 183 Srov. ibid., čl. 223. 184 Srov. ibid., čl. 158. 185 Srov. ibid., čl. 226. 186 Srov. ibid., čl. 284. 187 Srov. ibid., čl. 226. 188 Srov. ibid., čl. 273-274. 189 Srov. ibid., čl. 150. 190 Srov. ibid., čl. 292 a 27. 191 Ibid., čl. 14. 176

28

podporovat „dlouhodobé investice společného dobra“192 a prostřednictvím laiků se angažovat v mnoha oblastech veřejného života. Církev akceptuje fakt, že je menšinou193, ale zároveň má ambici nabídnout společnosti celkový životní styl zahrnující spiritualitu, hodnoty, metody výchovy i trávení volného času.194 Podle dokumentu je ovšem prioritou předávání víry, evangelizace a uvádění do křesťanského života tedy vydávání svědectví o Kristu,195 uvádění do vztahu s Bohem modlitbou.196 Evangelizace, která je povinností každého křesťana,197 musí být chápána jako obdarovávání druhého.198 Církevní dokumenty podávají nejen obraz situace církve ve společnosti, ale především církevní hodnocení této situace. Česká i francouzská církev reflektují společenské změny a respektují svou menšinovou pozici ve společnosti; to jim ovšem nebrání nabízet této společnosti svou službu zejména v oblastech, které jsou charakterizovány jako negativní. Církev jako své hlavní poslání vidí evangelizaci, která spočívá v přitažlivé a zároveň nepovrchní nabídce víry. Francouzský dokument jemně upozorňuje na dva „zneklidňující“ jevy ve společnosti, jinak je nesen značným optimismem a důvěrou ve vzájemnou spolupráci; oproti tomu český dokument upozorňuje na nepřátelský vztah mezi církví a společností a přináší celý „katalog hříchů“ společnosti, proti kterým se církev chce stát „znamením odporu“.199 Dopis francouzským katolíkům se stal bestsellerem;200 jak bude v české církvi přijat Římem schválený sněmovní dokument, se lze zatím jen dohadovat.

4.5 Srovnání konkrétních diecézí Proces restrukturalizace diecézí bude v následujících kapitolách ukázán na případových studiích dvou francouzských diecézí – Saint-Étienne a Lyonu – a dvou diecézích českých – plzeňské a pražské. Výběr diecézí ve Francii byl ovlivněn osobní zkušeností, dostupností dokumentů týkajících se restrukturalizace i kontakty, které umožnily rozhovory se zástupci diecéze, faráři i farníky. Výběr diecézí v České republice byl ovlivněn faktem, že plzeňská

192

Ibid., čl. 229. Srov. ibid., čl. 297. 194 Srov. ibid., čl. 230. 195 Srov. ibid., čl. 302. 196 Srov. ibid., čl. 310. 197 Srov. ibid., čl. 318. 198 Srov. ibid., čl. 341. 199 Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, čl. 15. 200 Srov. PINA, Ch., Les évêques français face au monde moderne: l’exemple du rapport Dagens. In BRÉCHON, P., DURIEZ, B., ION, J. (eds.), Religion et action dans l’espace public, Paris: L’Harmattan, 2000. 193

29

diecéze je jedinou diecézí v České republice, která v určité podobě dokončila alespoň administrativní stránku pastorační reformy a existuje zde dobrá dostupnost relevantních dokumentů. Z podobného důvodu byla zvolena také pražská arcidiecéze. V ní proces sice prozatím nebyl ukončen, dostává však poměrně jasné obrysy a slučování farností se již odehrálo ve značné části diecéze. 4.5.1 Lyonská arcidiecéze Lyon je druhé největší město ve Francii.201 S předměstími jeho počet obyvatel dosahuje čísla 1,2 milionu. Lyonská arcidiecéze datuje svůj vznik do druhého století po Kristu, u jejích počátků stojí mučedníci Sv. Irenej, sv. Pothin a sv. Blandine. Arcidiecéze se dnes administrativně dělí na tři arcijáhenství: dvě z nich (arcijáhenství sv. Petra tzv. Rhône-Vert a arcijáhenství Panny Marie tzv. Roannais) jsou tvořeny venkovskými farnostmi, třetí arcijáhenství sv. Jana pokrývá aglomeraci města Lyon. V čele arcijáhenství stojí kněží – arcijáhni. V diecézi žije v 388 obcích celkem 1,7 milionu obyvatel.202 V roce 1999, před zahájením procesu, bylo v diecézi 496 farností a 612 kněží (z toho 512 diecézních). Protože nejsou k dispozici přesné údaje o katolících, můžeme vycházet pouze z dat z výzkumů: Hlásíli se ke katolicismu průměrně 43% občanů a 8% praktikuje, je v lyonské arcidiecézi přibližně 730 tisíc katolíků, z nichž asi 136 tisíc navštěvuje pravidelně nedělní bohoslužby. Na jednoho diecézního kněze tedy připadá v neděli asi 260 věřících.203 Zajímavé je, že podle údajů v diecézním katalogu Annuaire du diocese de Lyon připadal na jednu starou farnost více než jeden diecézní kněz! 4.5.2 Diecéze Saint-Étienne Diecéze Saint-Étienne vznikla v roce 1971 oddělením od lyonské arcidiecéze. Od té doby se v ní vystřídali pouze dva biskupové.204 Centrem diecéze je původně průmyslové město SaintÉtienne se 180 tisíci obyvatel; v diecézi žije celkem asi 575 tisíc obyvatel (z toho asi 15% imigrantů).205 Před restrukturalizací tvořilo diecézi 244 farností. Kněží zde nyní působí 198

201

Někdy se uvádí, že třetí. Annuaire du diocèse de Lyon 1998. 203 Toto číslo je pouze velmi přibližným odhadem a nezahrnuje žadatele o svátosti, kteří nejsou pravidelnými účastníky nedělních bohoslužeb ani občasné návštěvníky význačných církevních svátků. 204 Nyní byl jmenován nový (třetí) biskup, který byl vysvěcen 2. 9. 2006. 205 Srov. JOATTON, P, Le diocèse aujourd’hui. 202

30

(z toho 166 diecézních).206 Vezmeme-li opět data z výzkumů jako nástroj pro určitou orientaci v počtu katolíků, pak se v diecézi Saint-Étienne ke katolicismu hlásí 247 tisíc obyvatel, z nichž 64 tisíc navštěvuje nedělní bohoslužby. Na jednoho diecézního kněze tak připadá asi 380 praktikujících věřících a asi jeden a půl (původní) farnosti. 4.5.3 Pražská arcidiecéze Pražská arcidiecéze je nestarší místní církví na území Čech. „Skládá se ze dvou přibližně stejně početných částí: jednou polovinou je Praha a druhou vše, co leží za jejími hranicemi.“207 Samotná Praha má asi 1,2 miliónu obyvatel, celá arcidiecéze pak 2,1 miliónu obyvatel.208 Podle SLDM z r. 2001 se v diecézi ke katolicismu přihlásilo 604,5 tisíc obyvatel;209 při sčítání návštěvníků bohoslužeb v r. 2004 jich bylo napočítáno více než 38 tisíc.210 V roce 2003 působilo v arcidiecézi 279 kněží (z toho 177 diecézních). V témže roce bylo v arcidiecézi 378 farností.211 Na jednoho diecézního kněze připadalo tedy kolem 210 účastníků nedělních bohoslužeb a asi dvě farnosti. 4.5.4 Plzeňská diecéze Plzeňská diecéze vznikla v roce 1993 vyčleněním z Arcidiecéze pražské. Od doby svého vzniku je vedena pouze jedním biskupem. Centrem diecéze je původně průmyslové město Plzeň s asi 165 tisíci obyvatel. Diecéze zahrnuje značnou část území Sudet, které jsou dodnes poznamenány násilným odsunem Němců po druhé světové válce. Na území diecéze žije celkem 830 tisíc obyvatel,212 z nich se v roce 2001 ke katolicismu přihlásilo 145 tisíc. V květnu 2004 bylo spočteno 10,5 tisíce účastníků nedělních bohoslužeb.213 Před restrukturalizací tvořilo diecézi 363 farností.214 Bylo-li v roce 2003 v diecézi 120 kněží

206

Srov. JOATTON, P, Le diocèse aujourd’hui. Údaje o počtu kněží před restrukturalizací bohužel nejsou k dispozici. 207 OPATRNÝ, KRAMPL, Obnova farností (rozhovor), FCHODoviny, měsíčník farnosti Chodov, 2004, č. 4, s. 8. 208 Srov. Úkony duchovní správy ČR Tabulkové podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR.. 209 Srov. Úkony duchovní správy ČR. 210 Srov. Sčítání účastníků bohoslužeb. Podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR. 211 Srov. Katalog pražské arcidiecéze 2003, s. 24. 212 Srov. Úkony duchovní správy ČR 213 Srov. Sčítání účastníků bohoslužeb. 214 Srov. Katalog plzeňské diecéze 2003, s. 17.

31

(diecézních 75)215, pak na jednoho diecézního kněze připadalo asi 140 praktikujících věřících a asi 5 farností. 4.5.5 Srovnání diecézí Srovnávané diecéze v České republice a ve Francii si z vnějšího hlediska nejsou nepodobné – v obou zemích po jedné velké, starobylé, a jedné malé, nové diecézi. Hodnoty o počtu kněží, věřících a farností však ukazují určité rozdíly mezi situací církve ve Francii a v České republice. Ve francouzských diecézích na jednoho kněze připadá větší počet věřících než v Čechách. Naopak v českých diecézích musí kněží jezdit za méně věřícími do mnohem většího počtu farností. Každá z těchto farností s sebou navíc nese starost o budovy, která farářům ve Francii odpadá.

215

Ibid.

32

5 Důvody vedoucí k restrukturalizaci 5.1 Francie Důvody vedoucí k restrukturalizaci francouzských diecézí jsou popsány jak v dokumentech týkajících se celé francouzské církve (l’Église, communion missionaire z r. 1990 a Les nouvelles paroisses z roku 2002) tak v dokumentech týkajících se jednotlivých diecézí, v nichž reforma proběhla. Uvedení důvodů, které charakterizují negativní stav, z něhož pramení nutnost reformy, je většinou doprovázeno také popisem cílů, k nimž celý proces směřuje. Mezi socio-kulturními důvody, které vedly k reformě farní správy ve Francii, bývá na prvním místě uváděna proměna venkova, který se vylidňuje a díky přejímání městského stylu života ztrácí svůj svébytný charakter.216 Ve vesnických farnostech chybějí věřící, takže farnost nemůže rozvíjet všechny funkce, které má mít. Věřících ovšem ubývá všeobecně, takže některé diecéze se při vytváření nových farností např. řídily kritériem určitého minimálního počtu velkých rodin.217 S proměnou venkova souvisí celková proměna vnímání prostoru díky rostoucí mobilitě. Prostor navíc odráží nové sociální rozvrstvení společnosti (uváděn je příklad chudinských čtvrtí na předměstích)218 a na tyto proměny stará struktura farností nedokáže reagovat. Druhým sociálním důvodem pro slučování farností je snižující se počet kněží. Restrukturalizace má za cíl přizpůsobit počet farností počtu farářů.219 Zároveň jim má – pomocí redukce bohoslužeb – poněkud ulehčit práci. Pascal Thomas upozorňuje, že na první pohled jsou důvody restrukturalizace negativní – méně věřících a méně kněží.220 V dokumentech k transformaci různých diecézí lze ovšem

216

Srov. L’Église, communion missionaire. Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991, s. 125. 217 Počty rodin požadované pro vytvoření farnosti se značně různí: Jedné diecézi jich stačilo 15 (srov. L’Église, communion missionaire, s. 128), jiná diecéze ovšem požadovala minimum 50 rodin (viz THOMAS, P., Que devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris: Desclée de Brouwer, 1996, s. 85) a ještě jiná 100 rodin (MIKULÁŠEK, J, Situace farností v brněnské diecézi očima generálního vikáře. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.) Farnost, místo pro každého?, s. 77). 218 Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11, s. 6. 219 Jacky Marsaux uvádí příklad jedné francouzské diecéze, která v roce 1995 zredukovala počet farností z 507 na 64. „O dva roky později bylo 13 nových farností bez vlastního faráře.“ (MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses, s. 7). 220 THOMAS, P., Que devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris: Desclée de Brouwer, 1996, s. 80.

33

nalézt také pozitivní důvody, někdy označované jako teologické,221 které jsou vlastně cíli, k nimž reforma směřuje. Patří mezi ně zejména nutnost proměny farností, které – ze značné části kvůli sociálním podmínkám popsaným výše – nesplňují eklesiologická a kanonická kritéria. Farnosti musí být skutečná společenství a nikoli jen územní jednotky,222 je třeba aby se přiblížily definici církve z konstituce Lumen gentium, aby byly místy svatosti a misie.223 Nová farnost má podle diecézních Orientací ze Saint-Étienne224 efektivněji vytvářet intimní vztahy v jednotlivých částech farnosti, která tak má být společenstvím společenství.225 Zároveň má reforma za cíl vyvážit strukturu farností v diecézi tak, aby i diecéze tvořila communio (farních) společenství.226 Dalším teologický důvodem je úmysl přizpůsobit farní struktury tak, aby lépe umožnily aktivní participaci laiků, jak ji vyžadují koncilní a pokoncilní dokumenty.227 Součástí procesu reformy bylo v mnoha diecézích nové promýšlení služeb v církvi, a to zejména vzájemná pozice kněze-faráře, jáhna a laiků. Základní dokument lyonské diecéze, kterým byl proces uveden v život, totiž pastýřský list lyonského arcibiskupa Ballanda z roku 1997, uvádí tři okruhy otázek či nejasností v životě farností a diecéze, které jsou motorem procesu: uskutečnění spolupráce všech na životě farnosti, otázka životaschopnosti farností a konečně změna společnosti, v níž se křesťané stali menšinou. Dokument dále explicitně formuluje dva pozitivní cíle procesu: „1. objevit a podpořit život a misii farnosti v současnosti“ a „2. utvořit stabilní a životaschopné farní celky“.228 Rozhovory uskutečněné s faráři a farníky ukazují, že za těmito obecnými důvody se i v Lyonu skrývají důvody sociální a demografické: „Podle mého názoru jsou dva momenty, které motivují k reorganizaci farností. Prvním z nich je fakt, že je méně křesťanů a že farnosti, tak jak jsou definovány církví, jako společenství věřících, jsou dnes příliš malé a nemají prostředky, aby byly skutečnými farnostmi. (…) Chybí kněží, chybí křesťané. (…) A druhý

221

Srov. L’Église, communion missionaire, Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991, s. 127. 222 Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses, s. 6. 223 Srov. L’Église, communion missionaire, s. 129. 224 Orientace jsou diecézním pastoračním plánem z r. 1996. Viz níže. 225 Originál textu používá slovní spojení communion des communautés, což znamená teologickou veličinu společenství (communion), která je vytvářena malými společenstvími s intimními vztahy (communauté). 226 Srov. L’Église, communion missionaire, s. 130. 227 Srov. MARSAUX, Les nouvelles paroisses, s. 8. 228 BALLAND, J., L’Avenir des Communautés paroissiales duR hone-Vert et du Roannais, s. 6-7.

34

důležitý důvod je ten, že farnosti tak, jak jsou utvořeny ve Francii, jsou spojeny s teritoriálním rozdělením a misií, které vycházelo z vize předmoderní, rurální společnosti.“229 V diecézi Saint-Étienne byla restrukturalizace součástí širšího procesu obnovy diecéze, který měl za cíl „žít lépe naše křesťanské poslání v realitě dneška“.230 Důvodem proměny farní sítě byl úbytek a stárnutí kněží a potřeba zefektivnit jejich práci. Cílem byla celková obnova farností, vytvoření „malých společenství, která budou mít blízko k chudým“231 a která budou zároveň vytvářet společenství farní a diecézní.

5.2 Česká republika Plenární sněm církve v České republice věnuje restrukturalizaci diecézí jeden článek. V něm je jako důvod uvedena především demografická a (z ní vyplývající ekonomická) situace farností, které „pro malý počet obyvatel a ještě menší počet věřících netvoří společenství osob, které by bylo schopno role farnosti naplňovat“.232 Restrukturalizace ovšem v tomto textu neznamená pouze slučování farností, ale také budování center intenzivního života. Důvody restrukturalizace v pražské arcidiecézi jsou následující: potřeba rozvinout „regulérní život farních společenství“,233 které stále trpí následky komunistické redukce církevního života na udílení svátostí, dále zastaralá struktura farností, která (jak je v dokumentech neustále připomínáno) vznikla za Josefa II. a která nereflektuje vylidňování venkova a vznik nových měst kolem Prahy ani personální situaci kněží.234 Sloučení má administrativně a psychologicky235 pomoci kněžím, kteří by tak měli mít více času na vlastní pastoraci.236 Na rozdíl od Francie je ovšem v Praze zdůrazňováno, že slučování farností nemá vést k redukci počtu bohoslužeb.237 V pražské arcidiecézi je slučování farností součástí širšího procesu nazvaného „Proces obnovy farností“, jehož cílem je „utvářet farnost jako soběstačnou

229

Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. Orientations diocésaines, s. 3. 231 RAYMOND, LACROIX, La paroisse nouvelle: une logique de conversion, Chrétiens en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 15. 232 Život křesťanů v církvi a ve společnosti, čl. 155. 233 Obnova farností pokračuje. Rozhovor s M. Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 2. 234 Srov. Proces obnovy farností v arcidiecézi pražské, powerpointová prezentace doplňující přednášku generálního vikáře Mons. Michaela Slavíka na kněžském dni v Pastoračním středisku v Praze 8. 6. 2006, slide 2. 235 Srov. OPATRNÝ, KRAMPL, Obnova farností, FCHODoviny, měsíčník farnosti Chodov, 2004, č. 4, s. 9. 236 Srov. Obnova našich farností – první organizační změny. Acta curiae archiepiscopalis pragensis, přetištěno ve Zpravodaji pražské arcidiecéze, 2004, č. 2, s 7. 237 Srov. Obnova našich farností – první organizační změny. 230

35

(duchovně i hmotně), životaschopnou komunitu (společenství), která naplňuje čtyři základní funkce církve,“238 tedy leiturgia, martyria, diakonia a koinonia. Farnosti, které tyto čtyři funkce nenaplňují, mají být v rámci procesu sloučeny. Cíle obnovy nejsou zaměřeny pouze na farnosti jako celky, ale také na jednotlivce, zejména kněze, kteří mají změnit smýšlení a přizvat laiky ke spolupráci.239 Cíle procesu jdou také za hranice farností – obnoven by měl být život vikariátů,

240

ale také působení farnosti vně církve do společnosti. Pro toto působení je

používán pojem, který se stává jakýmsi terminem technicem: „vyzařování“.241 V plzeňské diecézi byly důvody restrukturalizace podobné jako v Praze: jak „malý počet kněží vzhledem k počtu farností, tak skutečnost, že mnoho farností již ztratilo schopnost rozvíjet běžný život farního společenství“.242 Značným motivem bylo též zjednodušení administrativy spojené s vedením farnosti, zejména hrozící přechod na podvojné účetnictví v roce 2004.243 Podobně jako v Praze je v Plzni slučování farností součástí celkového procesu obnovy plného církevního života na úrovni farností, vikariátů a diecéze.244 Přes značnou geografickou vzdálenost jsou důvody vedoucí k procesu restrukturalizace diecézí ve Francii i v České republice podobné. Prvním z nich je nízký počet kněží a jejich věková struktura. Francouzští kněží ovšem nemají – na rozdíl od českých farářů – na starosti správu budov. Z tohoto důvodu se častěji v českých než francouzských textech objevuje jako důvod zjednodušení administrativy. V obou zemích je cílem restrukturalizace přizpůsobit zastaralou síť farností změněným sociálním podmínkám. V České republice i ve Francii mají být prostřednictvím obnovného procesu přizváni ke spolupráci s kněžími také laici. Reforma je v obou zemích vedena snahou, aby se farnosti staly živými společenstvími církve, která budou schopna plnit její základní poslání.

238

VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 3, s. 2. Srov. SLÁDEK, V., Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem o slučování farností. 240 Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, s. 2. 241 Viz např. Obnova farností pokračuje, s. 3., RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, s. 62, SCHLEMMER, Učinit lidi zítřka vnímavými pro křesťanství, s. 14, MIKULÁŠEK, Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře, s. 75, aj. 242 RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v plzeňské diecézi. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 66. 243 Srov. Ibid. 244 Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 62. 239

36

6 Realizace restrukturalizace diecézí 6.1 Francie 6.1.1 Francie obecně V roce 1989 bylo ve Francii 38 000 farností, v roce 2002 pouze 19 133 (z toho 3863 nových farností). V průběhu 13 let tak došlo k proměně 22 730 farností, tedy více než poloviny všech farností ve Francii. První diecéze uskutečnila novodobé slučování farností v 70. letech. V 80. letech reorganizace proběhla v šesti diecézích. V první polovině devadesátých let přibylo dalších sedm a v druhé polovině devadesátých let dvacet pět diecézí.245 Je důležité uvést, že slučování farností jde na mnoha místech Francie ruku v ruce se slučováním obcí, které tak čelí vylidňování venkova a zároveň získávají nárok na větší objem finančních dotací. Jak se zdá, proces se lépe uskutečňuje na venkově než ve městě. V 1990 nebyly v rámci přípravy podkladů pro francouzskou biskupskou konferenci městské diecéze – na rozdíl od venkovských – schopny restrukturalizaci vůbec reflektovat. V lyonské diecézi reforma proběhla pouze na venkově (viz níže) a v Saint-Étinne se v rámci reflexí opakovaně objevuje, že to, co se daří uvést do života na venkově se daří méně ve městě (viz následující kapitola). Z tohoto důvodu se v této i příští kapitole při popisu procesu v saintétiennské diecézi soustředím především na její venkovské farnosti. Podle Jackyho Marsauxe, který pro francouzskou biskupskou konferenci vytvořil zprávu o procesech v diecézích, existují v zásadě tři způsoby realizace reorganizace. Prvním z nich je udržení starých farnosti, ale podpora spolupráce mezi nimi, případně vytvoření mezifarních souborů. Tímto směrem se vydaly například diecéze v Bordeaux nebo v Arrasu.246 Druhým – nejčastěji realizovaným způsobem – je zrušení starých a vytvoření nových farností. Existují různé způsoby, jak reorganizaci prakticky provést: některé diecéze vytvoří všechny farnosti najednou, jiné postupně.247 Třetím způsobem podle Marsauxe – který ovšem uskutečnila pouze diecéze v Poitiers – je ustavení tzv. lokálních komunit (communautés locales). V tomto případě se základními územními jednotkami stávají nikoli farnosti, ale vikariáty.248 V nich je pozornost soustředěna opět nikoli na farnosti, ale na tzv. základní týmy. Ty se skládají z pěti

245

Srov. MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11, s. 4. 246 Srov. MARSAUX, J., op. cit., s. 9. 247 Srov. Ibid. 248 Ve Francii se pro vikariáty používá pojmu „sektory“.

37

osob – laiků, kteří mají na starosti (každý laik jednu oblast): modlitbu-liturgii, charitu, katechezi a hlásání Slova, majetek, komunikaci a vytváření společenství (za poslední oblast zodpovídá tzv. pastorační delegát, který zároveň vede základní tým). Týmy jsou pověřeny biskupem a jsou inaugurovány zvláštním obřadem, ve kterém členové obdrží kanonickou misi. Restrukturace byla provedena následovně: pastorační rada vikariátu vytipovala pět lidí, kteří mohou vytvořit lokální tým. Tým musí být schválen knězem, který je zodpovědný za zónu (geografická jednotka, která sdružuje několik vikariátů), biskup pověří tým kanonickou misí. Poté pastorační rada vikariátu vytipuje území, na kterém by mohla být okolo týmu vytvořena lokální komunita. Toto území zahrnuje jednu, dvě nebo více starých farností. Náboženský život lokálních komunit je animován základním týmem; členům týmu je zdůrazňováno, že jejich úkolem je „být blízko“ lidem z jejich lokální komunity. Pokud se mohou dostavit, slouží bohoslužby kněží. Pokud ne, vede nedělní shromáždění laik, který je v týmu pověřen péčí o modlitbu a liturgii. Úkolem kněží je duchovní vedení a vysluhování svátostí.249 Ani Marsaux, ani dokumenty diecéze250 ovšem dostatečně neosvětlují vztah základních komunit a starých farností, které nejsou zrušeny. V každém případě jsou lokální komunity zajímavým pokusem jak vyřešit problém malého počtu kněží a nefunkční sítě farností, přičemž jsou radikálním způsobem zapojeni do pastorace laici. Zda se jedná o cestu prorockou nebo mylnou, ukáže pravděpodobně teprve čas. Na tomto místě je možné ještě učinit poznámku o diecézi v Grenoblu, která se také vydala cestou radikálního pověření laiků službou v církvi: V této diecézi byly sice zachovány farnosti jako základní buňky diecéze, ale několik farností bylo svěřeno nikoli knězi, ale týmu laiků.251 6.1.2 Restrukturalizace diecéze Saint-Étienne 6.1.2.1 Synodální proces a proces restrukturalizace

V diecézi Saint-Étienne se od listopadu 1994 do října 1996 konal takzvaný synodní proces. Nejednalo se o kanonickou synodu, protože biskup nechtěl být vázaný jejími rozhodnutími,252 ale o proces, během něhož byly pracovním skupinám věřících posílány dotazníky a konala se tzv. lokální shromáždění. Pomocí dotazníků měli věřící ve farnostech, v řeholích a církevních hnutích promýšlet otázku, jak konkrétně oživit misionářský charakter církve. Pomůckou

249

Srov. ROUET, A., Les communautés locales. Fiche de travaille 10. ROUET, A., Les communautés locales. 251 Srov. Rozhovor s P. Bernardem Meuretem. 252 Rozhovor s P. Thierry Magninem. 250

38

k reflexi byly dokumenty Ad gentes a Evangelii nuntiandi. Podle generálního vikáře diecéze byla snaha sestavit dotazníky tak, aby propojovaly každodenní život lidí s tématy církevních dokumentů, přičemž „východiskem byla každodennost lidí“.253 Během dvou let synodního procesu se třikrát opakoval postup: dotazníky pracovním skupinám – jednání lokálních shromáždění – vypracování orientačních schémat.254 Produktem sněmovního procesu se stal padesátistránkový dokument diecézních Orientací,255 jakýsi diecézní pastorační plán, který vytyčil 4 hlavní témata: solidárnost a vzájemná zodpovědnost (včetně charity), která je chápána jako nástroj přítomnosti církve ve společnosti, dále společenství, služby v církvi a formace.256 Orientace jsou zároveň teologií i normami života v diecézi s určitou právní závazností. V rámci kapitoly o společenství je představena idea nových farností, jejich struktury a vedení. Diecézní Orientace byly biskupem vyhlášeny říjnu 1996. V textu se často objevuje poznámka, že konkrétní způsob realizace propozic bude muset být ještě promyšlen. K vytvoření nových farností proto došlo za dva a půl roku. V září roku 1997 byl vyhlášen tzv. rok služeb, jehož cílem byla reflexe o ministeriích v církvi vedená podobným způsobem jako synodní proces, tedy za účasti laiků. Souběžně s tím začalo vyjednávání biskupské rady a kněžské rady o nových farnostech. Konkrétní způsob sloučení jednotlivých farností byl tedy záležitostí pouze kněží. Podle Gergese Decourta „rok služeb vypadá jako nástroj připravení věřících na chystané změny a zároveň vyhnutí se veřejné debatě o hranicích nových farností“.257 V říjnu roku 1998 byla bylo oficiálně oznámeno vytvoření nových farností a biskup pro ně vybral nové faráře. Byla také vedena určitá informační kampaň (například v podobě brožurek), která měla věřící na vznik nových farností připravit. Křesťanům, kteří měli tvořit novou farnost, připadl úkol vybrat pro ni patrona a jméno. Aby nebyla žádná ze starých farností „poškozena“, neměla totiž nová farnost nést jméno patrona žádné z nich. Jméno farnosti kromě jména svatého patrona nese také geografickou charakteristiku, například „Farnost svatého Tomáše v údolí říčky Gier“. O

253

Rozhovor s P. Thierry Magninem. Srov. RAYMOND, LACROIX, La paroisse nouvelle: une logique de conversion (rozhovor), Chrétiens en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 15. 255 Orientations diocésaines. Dokument pastoračního plánu diecéze Saint Étienne, vyhlášený biskupem Pierrem Joattonem 27. 10. 1996. 256 Dokument je velmi pedagogicky zpracován, jsou v něm graficky zvýrazněny různé úrovně a závažnosti textu, apod. 257 DECOURT, G., La restructuration des paroisses. 254

39

letnicích 1999 se konala diecézní slavnost k ustavení nových farností. Dekret, kterým se ruší „všechny farnosti naší diecéze“ (bylo jich 244) a je vytvořeno 29 farností nových, byl vydán k tomuto datu. Matriky a účty starých farností měly být definitivně sloučeny ke konci roku 1999.258 V průběhu roku 1999 pak ještě biskup navštívil každou novou farnost, kde slavil inaugurační bohoslužbu nové farnosti. Pro každého věřícího byl připravený barevný dvoulist formátu A4 na křídovém papíře, kde byla mapka diecéze složené z nových farností, mapka nové farnosti s vyznačenými starými farnostmi, krátké povídání o patronu farnosti, kontakt na duchovního správce a čas a místo slavnostní inaugurace farnosti. Těchto dvoulistů diecéze vydala 26 000.259 Největší nová farnost čítá 29 kostelů v celkem šesti „relé“. Zde je ještě jednou přehledná periodizace procesu, jak ji podává Decourt:260 1994 1996 1997 1998

– zahájení synodního procesu – diecézní slavnost na ukončení synodního procesu, promulgace diecézních orientací – zahájení roku služeb – biskup vyhlašuje úmysl vytvoření nových farností – jednání o nových hranicích farností v biskupské a kněžské radě – vyhlášení vytvoření 29 nových farností; výběr 29 farářů, informace věřícím 1999 – diecézní slavnost k ustavení nových farností – do konce roku 1999 – ustavení všech týmů a rad v nových farnostech 6.1.2.2 Nové farnosti

Klíčovou perspektivou uvažování o nových farnostech je podle diecézních Orientací společenství společenství (communion des communautés). Diecéze má být společenstvím nových farností;261 farnosti jsou konkrétním místem realizace společenství základních společenství.262 Zvláštními základními společenstvími jsou tzv. „relé“263– jsou to místa, kde křesťané slaví liturgii, modlí se, hlásají víru, praktikují diakonii. „Relé“ mají být nástrojem blízkosti církve konkrétním lidem, věřícím nebo hledajícím. Ačkoli to v textu není řečeno explicitně, „relé“ vlastně nahrazují původní farnosti. (Ačkoli „relé“ může vzniknout i tam, kde původní farnost nebyla, nebo může zahrnout více starých farností.) Důležitá je následující

258

Srov. Décret épiscopal promulguant les paroisses nouvelles du diocèse de Saint-Étienne, s. 6. Srov. Rozhovor s P. Thierry Magninem. 260 DECOURT, G., La restructuration des paroisses. 261 Srov. Orientations diocésaines, s. 22. 262 Srov. ibid., s. 23. 263 V originále je použito slovo relais, které nemá český ekvivalent. Bez překládání ho tedy přebírám v české podobě a uvádím s uvozovkami jako „relé“. 259

40

skutečnost: „relé“ nejsou pouze detašovaná pracoviště farnosti. Nová farnost existuje plně v každém ze svých „relé“ ať už jsou v centru města nebo na vzdáleném okraji, ať jsou malé nebo velké.“264 Tato formulace, která připomíná formulaci koncilní konstituce Lumen gentium o vztahu univerzální a partikulární církve,265 byla použita pravděpodobně proto, aby se žádná z bývalých farností necítila zhrzená nebo méněcenná. Podobně kladl v rozhovoru generální vikář diecéze důraz na fakt, že nové farnosti nejsou uspořádány centralizovaně, aby se žádná z bývalých farností necítila jako periferie. Vedení farnosti je svěřeno knězi spolu s pastoračním týmem (équipe pastorale), který podle kánonu 517 § 1 zahrnuje další kněze a podle kánonu 517 § 2 také jáhny a laiky. Kněz je moderátorem tohoto týmu, je pro něj ovšem dále používán pojem farář.266 Členové týmu jsou vybráni knězem-moderátorem a na tři roky dostávají od biskupa kanonickou misi pro svou službu. Pastorační tým se má starat o devět oblastí pastorace: liturgie a svátosti, katecheze dětí, katechumenát a křesťanská formace, školy, mladé rodiny s dětmi, nemocní a handicapovaní, péče o čtvrti chudých, laický apoštolát, komunikace.267 Za každou oblast je zpravidla zodpovědný jeden člen pastoračního týmu, který sám vede tým spolupracovníků v dané oblasti (např. katechety).268 Ve farnosti existuje ještě farní pastorační rada volená ze zástupců jednotlivých „relé“ a skupin ve farnosti (např. katecheté, týmy starající se o přípravu liturgie, apod.), která má poradní charakter. Farní ekonomická rada je složena z ekonomických zástupců „relé“. V jednotlivých „relé“ mají být 3-5 členné „týmy ‚relé‘“, navržené společenstvím a jmenované farářem na čtyři roky. Jejich úkolem je zajišťovat život místního společenství zejména v následujících oblastech: charita, spolupráce se základními společenstvími, duchovní doprovázení, informační služba a služba přijetí, výuka náboženství, pohřby, svátosti, nedělní liturgie.269

264

Orientations diocésaines, s. 24. Srov. LG 26. 266 Srov. Orientations diocésaines, s. 25. 267 Srov. Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle, s. 5. 268 Dnes je v diecézi asi 160 laických animátorů farností pověřených kanonickou misí, z toho 140 placeno (většinou na poloviční úvazek). 269 Členové týmu – laici – nevysluhují svátosti, ale připravují k jejich přijetí nebo pouze podávají základní informace a zajišťují komunikaci s tím, kdo na svátosti připravuje a kdo je udílí. Podobně neslouží nedělní bohoslužby, ale mají na starosti jejich přípravu. 265

41

Nedělní eucharistie slavená ve farnosti má mít vždy celofarní charakter, ať už je slavena v jakémkoli kostele farnosti. Dokument preferuje shromáždění všech k jedné eucharistii před bohoslužbami slavenými v jednotlivých „relé“ (bývalých farnostech). Bohoslužba slova nahrazující nedělní mši sv. má být slavena bez podávání svatého přijímání. To má za účel zvýšit hodnotu celofarní eucharistie a zároveň zdůraznit roli Božího slova při setkávání křesťanů.270 V několika farnostech byl zaveden systém tzv. otáčivých bohoslužeb – nedělní mše nejsou stabilně na jednom místě, ale během měsíce se střídají tak, aby v každém kostele byla mše v neděli či sobotu alespoň jednou za měsíc. 6.1.3 Lyonská arcidiecéze 6.1.3.1 Proces restrukturalizace

Diecézní synoda, která v Lyonu skončila v roce 1993, vznesla požadavek, aby byly „prostudovány možnosti reorganizace venkovských farností“.271 V roce 1996 proběhly konzultace kněží z farností, kterých se měla reorganizace týkat. V srpnu 1997 vydal lyonský arcibiskup Jean Balland šestnáctistránkový pastýřský list, kterým zahájil proces reorganizace venkovských částí diecéze, tedy arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais. Tento list byl distribuován od farností spolu s dotazníkem, který měli vyplnit věřící ve skupinkách nebo samostatně. Dotazník se zabýval třemi okruhy – farnost jako taková, přítomnost farnosti ve světě (včetně charity), společenství. Součástí každého tématu bylo představení církevního učení a otázky k reflexi. Například k tématu farnosti bylo uvedeno, co církev pojmem farnost rozumí a jaké základní úlohy má plnit. Pomocí otázek se měli věřící zamyslet nad tím, jak jejich farnost tyto úlohy plní, jak se na nich podílejí oni sami a v čem vnímají problémy.272 V únoru 1998 byl do farností rozeslán druhý dotazník, doplněný o syntézu odpovědí na první dotazník, která shrnuje, co se ve farnostech daří a co ne. Druhý dotazník měl připravit půdu pro sloučení farností, neboť okruhy, kterými se zabýval jsou: Existující spolupráce mezi farnostmi a jak ji vylepšit; jak zachovat blízkost církve konkrétním lidem; jak ustavit soubory farností, které by měly předcházet spojení farností; a jak lépe uspořádat vedení farnosti. Součástí dotazníku byl také dvoulist s konkrétními návrhy na vytvoření nových farností v rámci konkrétního vikariátu, ke kterým se měli věřící vyjádřit. Na dotazník opět odpovídali

270

Srov. Orientations diocésaines, s. 28. BALLAND, J., L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 5. 272 Z arcijáhenství Rhône-Vert, a Roannais, které měly dohromady 23 vikariátů a 376 farností, se sešlo celkem 126 individuálních a 207 kolektivních odpovědí. Na jeden vikariát připadá tedy asi deset odpovědí, na jednu farnost méně než jedna odpověď. 271

42

jednotlivci nebo skupiny ve farnostech, v některých farnostech proběhlo hlasování o variantách sloučení, které navrhl vikariátní pastorační tým.273 V prosinci 1999 vydal lyonský arcibiskup dokument „Budoucnost farních komunit arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais“274, kterým je ukončena fáze konzultací a začíná dvoukroká fáze vlastního slučování: Nejprve mají být vytvořeny farní soubory, v čele s týmem pastorační animace a knězem moderátorem. Z funkčních souborů pak budou vytvořeny nové farnosti.275 První soubory farností vznikly v roce 2000, první nové farnosti v roce 2001. Farnosti tedy nebyly vytvořeny najednou, ale postupně, poslední z nich až v roce 2004. O tom, kdy bude ze souboru farností vytvořena nová farnost, rozhodovaly samy farnosti. První mezi farnostmi začaly fungovat novým způsobem až po aktu administrativního sloučení. Naopak poslední z ustavených farností se pokusily uvést charakteristiky nových farností v život již ve stadiu farních souborů. Administrativní akt měl být poté stvrzením zdárně vykonané společné práce. Podobně jako v Saint-Étienne dostává nová farnost nové jméno a nového patrona, který není patronem žádného kostela. Každá nová farnost při příležitosti svého vzniku slavila slavnostní „křestní“ bohoslužbu, které předsedal biskup. Na přípravě bohoslužby se podíleli lidé ze všech starých farností, byla většinou plná symbolů starých farností i farnosti nové. V některých farnostech je výroční den vytvoření nové farnosti dodnes příležitostí ke slavení – bohoslužbě, koncertu, apod.276 Svědectví o vytváření nové farnosti, spolupráci a slavnostní bohoslužbě byla publikována v diecézním časopise. Popsaná restrukturalizace se týkala pouze venkovských částí arcidiecéze, tedy arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais. Z celkem 376 farností jich bylo vytvořeno 39. Největší nová farnost pohltila 19 starých farností, nejmenší pouze 2. V roce 2000 dal lyonský arcibiskup impuls k tomu, aby se pokračovalo v restrukturalizaci diecéze také v městských a příměstských farnostech přímo v Lyonu. Měla začít – podobně jako v ostatních dvou arcijáhenstvích – společnou reflexí prostřednictvím dotazníku. Na arcibiskupství se také uvažovalo o vytvoření prstencových pastoračních zón střed města – okrajové čtvrti – příměstské obce, pro které by byli ustanoveni tři biskupští vikáři.277 Nový arcibiskup, kardinál Barbarin, který nastoupil po

273

Rozhovor s P. Paulem Gayem. L’avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais. 275 Srov. L’avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 21. 276 Rozhovor s P. Fredem Gilem. 277 Rozhovor s P. Bernardem Meuretem. 274

43

zemřelém Louis-Marie Billé v roce 2002, však proces restrukturalizace městských farností zastavil.278 Periodizace celého procesu restrukturalizace ve venkovských arcijáhenstvích tedy vypadá následovně: 1993 – ukončení diecézní synody 1996 – konzultace kněží k procesu restrukturalizace 1997 – pastýřský list arcibiskupa Ballanda na zahájení procesu – první dotazník 1998 – syntéza prvního dotazníku, konkrétní varianty slučování, druhý dotazník 1999 – promulgace dokumentu právně ustanovujícího nové farnosti a způsob jejich organizace biskupem Billé 2000 – vytvoření prvních souborů farností 2001 – vznik prvních nových farností 2003 – vznik posledních nových farností 6.1.3.2 Nové farnosti

V dokumentu L’avenir des communautés paroissiales z roku 1999, který je podle jednoho z farářů „chartou, kterou nosíme všude s sebou“,279 jsou farnosti charakterizovány na základě koncilních dokumentů a kodexu kanonického práva jako buňky diecéze, společenství věřících. Sloučení farností nemá vést ke vzdálení církve ze života lidí a nad přítomností církve v blízkosti konkrétním lidem je třeba naopak bdít. Farnost je vedena knězem farářem (podle kánonu 519) nebo knězem moderátorem (podle kánonu 517 § 2), který spolupracuje s týmem kněží, jáhnů, řeholníků nebo laiků ve farnosti pověřených službou ve farnosti. Tento tým pastorační animace má být tvořen třemi až šesti členy, jejichž službou je „povolávat ostatní křesťany ke službě, zajišťovat dialog a sdílení ovoce jednotlivých činností“.280 Členové týmu, kteří mají „disponovat skutečnou autoritou“,281 jsou vybráni farářem na tři roky. Jejich volbu musí potvrdit farní pastorační rada; členové týmu pak dostávají od biskupa kanonickou misi.282 Ve farnosti se má angažovat více laických pastoračních animátorů, spolupracovníků, kteří – ať už členové týmu pastorační animace nebo ne – jsou zodpovědní za různé služby ve farnosti jako katecheze, pastorace v nemocnicích, doprovázení hnutí, práce

278

Rozhovor s P. Vincentem Feroldim. Rozhovor s P. Paulem Gayem. 280 L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, s. 11. 281 Ibid.,s. 12. 282 Srov. ibid., s. 12. 279

44

s mládeží apod.283 Dokument počítá také s existenci modlitebních společenství, která vytvářejí „relé“ – místa blízkosti. „Relé“ se nemají snažit, aby obsáhla celý život farnosti, ale aby byla svědky blízkostí církve.284 Ve farnosti existuje také farní pastorační rada, která má bdít nad evangelností farního života, hledat možná zlepšení a navrhovat praktická řešení problémů. V radě mají být zastoupeny různá geografická a sociální prostředí, skupiny ve farnosti, církevní hnutí a podobně. Členové jsou voleni jako zástupci jednotlivých vesnic, skupin, hnutí a jejich mandát je tříletý.285 Farní ekonomická rada má být tvořena třemi až šesti lidmi vybranými farářem.286 Jednou za rok se má konat farní shromáždění, kam jsou zváni všichni farníci a které má být místem společné modlitby, reflexe i místem společného slavení.287 Restrukturalizace v Lyonu s sebou přináší redukci nedělních bohoslužeb. Protože však všechny původní farnosti stojí o to, aby se eucharistie slavila u nich, řeší to drtivá většina nových farností stejným otáčivým systémem jako některé farnosti v Saint-Étienne. 6.1.4 Diecéze Saint-Étienne a Lyon – shrnutí Mezi diecézemi Saint-Étienne a Lyon existují v uspořádání procesu restrukturalizace značné podobnosti. V obou diecézích byla hlavním principem slučování farností jejich přirozená sociálně-geografická blízkost. V obou dvou diecézích byli do procesu pozváni laici – ať už v průběhu synodního procesu v Saint-Étienne nebo při dotazování o restrukturalizaci v Lyonu. Na rozdíl od Saint-Étienne se ovšem věřící v Lyonské diecézi mohli přímo účastnit rozhodování o budoucí podobě nové farnosti. V Saint-Étienne se sloučily všechny farnosti – městské i venkovské; v Lyonu pouze farnosti mimo město. V Saint-Étienne byla restrukturalizace provedena najednou k jednomu datu, v Lyonu postupně. V obou diecézích však byl den vytvoření nové farnosti slaven jako slavnost za účasti biskupa. V obou diecézích je nová farnost svěřena do péče faráři spolu se skupinou laiků, kteří od biskupa dostávají kanonickou misi. Farnost v Saint-Étienne je nově definována jako společenství společenství, v Lyonu farnosti zůstává kanonická definice jako společenství věřících. Nová farnost v obou

283

Srov. ibid., s. 13. Srov. ibid., s. 14. 285 Srov. ibid., s. 15. 286 Srov. ibid., s. 17. 287 Srov. ibid., s. 19. 284

45

diecézích je značně „proorganizována“ množstvím týmů a rad. V obou diecézích vede sloučení farností k redukci nedělních bohoslužeb, přičemž se místo a čas bohoslužeb během měsíce mění. V obou diecézích přiznávají, že „proces se neděje bez bolesti“.288 Hlavními obavami byl strach ze ztráty intimity a identity rozpuštěním ve velkém společenství nové farnosti. Objevily se ovšem také obavy z nutnosti dopravovat se na bohoslužbu nebo z toho, že (příliš aktivní) laici nahradí („odstrčí“) kněze úplně ve všech oblastech. Ve většině dotazníků lyonské diecéze, však převažuje optimismus, těšení se na novou spolupráci s druhými z jiných farností, důvěra v mládež apod.289 Převaha optimismu v odpovědích na dotazníky může být ovšem také způsobena tím, že do procesu se zapojili především lidé, kteří mu „fandili“. Podle generálního vikáře diecéze Saint-Étienne se „negativní pocity ze slučování a nejistota vytratily v okamžiku, kdy spolu nové farnosti a lidé začali prakticky spolupracovat“.290

6.2 Česká republika 6.2.1 Plzeňská diecéze V roce 1994, již první rok po vzniku plzeňské diecéze, napsal biskup pastýřský list, ve kterém prezentoval svou představu obnovy života farností a diecéze. Ta spočívala v podpoře rozmanitosti života církve včetně malých společenství a evangelizace. Farnost má být rodinou živých společenství, kněží mají být animátory a duchovními vůdci věřících.291 Následující období – alespoň jak je popisováno biskupem Radovským a P. Hruškou v přednášce na pastorální konferenci v Českých Budějovicích – je obdobím „neustále opakovaných začátků a nedotažených konců“.292 Ve vytipovaných perspektivních farnostech byly organizovány semináře obnovy,293 po konzultacích s kněžími byl vytvořen návrh diecézní pastorační strategie a začal probíhat národní sněmovní proces. Žádná z těchto aktivit však na proměnu farností a diecéze neměla výrazný vliv.294 Nové oživení přišlo v roce 2001, kdy biskup vydal

288

Rozhovor se Sylvainem Rochem. Vyplněné dotazníky, které jsem v r. 2004 zkoumal, jsou uloženy v archivu lyonského arcibiskupství. 290 Rozhovor s P. Thierry Magninem. 291 Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz?, s. 62. 292 Ibid., s. 68. 293 Srov. ibid., s. 63. 294 Srov. ibid., s. 64. 289

46

pastýřský list, v němž oznámil přípravu diecézního pastoračního plánu.295 Na jednotlivé roky 2001-2004 byl vyhlašovány pastorační priority, které měly být dále prohlubovány na tzv. dnech víry a na vikariátních konferencích. Jednalo se např. o vzdělávání věřících zejména ve znalostech Písma, podporu kněžského společenství, rozvíjení pastorace ve farnostech, podporu života ve vikariátech.296 Zároveň se ve „vybraném okruhu lidí“ na biskupství připravil nový návrh diecézního pastoračního plánu.297 Na biskupství byl také vytvořen návrh na sloučení farností a vytvoření farností nových. Ten byl předán kněžím k diskusi. V roce 2003 byla vize sloučení farnosti vyhlášena veřejně. Byl také vytvořen tým, který měl připravit jakousi metodologii provedení obnovy farností. Výstupy tohoto týmu – alespoň jak o nich lze soudit ze zmíněné přednášky v Českých Budějovicích – jsou dobrým příkladem toho, co na situaci pastorální teologie kritizuje Pavel Ambros: základním pramenem pro analýzu jsou sociální vědy, teorie organizace a teorie řízení. Teologické prameny a teologická reflexe, ač nazývané jádrem, jsou ve skutečnosti zdrojem „navíc“.298 Konkrétním impulsem pro restrukturalizaci diecézi byl hrozící přechod na podvojné účetnictví; z tohoto důvodu byla v roce 2004 uskutečněna „první, víceméně administrativní fáze restrukturalizace. Ta, jak doufáme, připraví půdu pro pozdější druhou fázi, ve které by se restrukturalizace měla dotáhnout již v kontextu procesu hlubší pastorační proměny.“299 Celkový počet farností 363 byl zredukován na 69. Členem týmu na biskupství, který se podílel na přípravě restrukturalizace, byl také P. Petr Hruška, který v letech 2001 a 2002 provedl průzkum pastorační situace v plzeňské diecézi.300 Názory a postoje laiků vyjádřené v odpovědích na dotazníky a v rozhovorech, které byly součástí tohoto výzkumu, pravděpodobně částečně ovlivnily práci na diecézních pastoračních plánech. Byl to však zřejmě jediný způsob, jakým mohli laici do procesu restrukturalizace zasáhnout.

295

Srov. ibid. Srov. Pastýřské listy a homilie biskupa Františka Radkovského. 297 Srov. ibid., s. 65. 298 RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 74-79. 299 Ibid., s. 66. 300 HRUŠKA, P., Duch oživuje, nevhodné struktury zabíjejí. 296

47

Periodizace procesu v plzeňské diecézi vypadá následovně 1994 1995 1996 1998 2001 2002 2003 2004 2005

– pastýřský list představující vizi obnovy diecéze – obnovné programy ve vytipovaných farnostech – setkání kněží a návrh diecézní pastorační strategie – zahájení sněmovního procesu (setkávání sněmovních kroužků) – pastýřský list a vyhlášení přípravy diecézního pastoračního plánu – pastoračně zaměřené roky – diskuse na biskupství o diecézním pastoračním plánu – vyhlášení záměru sloučení farností – vytvoření přípravného týmu – první zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR – jednorázové sloučení farností – druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR

6.2.2 Pražská arcidiecéze Proces obnovy farností, jehož součástí je také restrukturalizace pražské arcidiecéze, není jednoduché popsat, neboť stále pokračuje. Poprvé se úvahám o obnově života farností spojeného s jejich restrukturalizací věnovala pravděpodobně biskupská rada v roce 1999.301 V letech 2002-2004 se konaly opakované konzultace s kněžími o způsobech obnovy farností i o jejich slučování. V roce 2003 vydal arcibiskup pastýřský list, v němž seznámil věřící „s realitou kněžských povolání v naší arcidiecézi, s personální situací kněží, s obsazením farností“.302 Zároveň byly v roce 2003 zrušeny některé duchovní správy v centru Prahy. V roce 2004 byly sloučeny farnosti v prvním vikariátu (Rakovník). Arcibiskup zároveň vydal pastýřský list, v němž představil proces obnovy farností jako celkovou obrodu duchovního života farností a diecéze, jejíž dlouhodobá perspektiva sahá do roku 2015. Obnovené farnosti mají splňovat čtyři základní funkce církve: martyria, leiturgia, koinonia, diakonia, mají být soběstačné sociálně i ekonomicky.303 Slučování farností nemá vést k redukcím bohoslužeb, ale naopak k podpoření náboženského života v místě.304 Praktickým otázkám slučování farností a vytyčení hranic farností nových se věnovali kněží na vikariátních konferencích. V roce 2005 vydal arcibiskup v souvislosti s obnovou farností pastýřský list o pokání. Jako prostředky obnovy farností byly představeny právě pokání, Boží slovo, modlitba a

301

Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 9. Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 3, s. 1-3. 303 Srov. ibid. 304 Srov. OPATRNÝ, MACHÁNĚ, Často bohužel provozujeme fiktivní farnost, s. 5. Ve skutečnosti toto slučování s sebou rušení bohoslužeb na některých místech nese. Viz Rozhovory s faráři a farníky v Berounském vikariátu. 302

48

společenství. V roce 2005 a 2006 pokračovala úprava farností a duchovních správ v centru Prahy i slučování farností mimo Prahu, mimo jiné byly vytvořeny první dvě personální farnosti v celé arcidiecézi. V roce 2006 byl vytvořen statut tzv. farní expozitury, což je určité společenství zpravidla při filiálním kostele nebo v určitém území v rámci jedné farnosti. Farní expozituru vede moderátor-laik, kterého navrhuje farář a dekretem ustanovuje biskup. V expozituře působí také minimálně tříčlenný kostelní výbor s podobnými funkcemi jako pastorační nebo ekonomická rada ve farnosti.305 Smyslem vytvoření farní expozitury je zachování přítomnosti církve v konkrétním místě (která se projevuje např. dostupností informací), uznání autonomního charakteru určitého společenství – často bývalé farnosti – a podpora jeho vnitřního rozvoje. Farní expozitura prozatím nebyla zřízena, počítá se tím však při dalším pokračování obnovného procesu. Restrukturalizace diecéze je výhradně záležitostí kněží, laici do tohoto procesu nezasahují, jejich úlohou je „žít upřímně svou víru“ a modlit se za církev a za proces a „být otevření pro podněty, které duchovní správce přináší“306. V některých farnostech věřící ani nevědí, že jejich farnost bude sloučena s jinou, a téměř nikde nevědí, že slučování farností je součástí širšího obnovného procesu.307 Podle některých textů v Acta curiae Archiepiscopalis pragensis je směr procesu shora dolů – z arcibiskupství směrem ke kněžím a od nich potom k věřícím.308 Že jsou laici z tohoto procesu prozatím vyloučeni tak radikálním způsobem, že ani nevědí, že probíhá, dokládá i formulace otázky v rozhovoru pro Zpravodaj pražské arcidiecéze, kterou se redaktor obrací na generálního vikáře: „Jak mohou věřící zaznamenat, že jejich společenství prošlo procesem?“309

305

Srov. Statut farní expozitury, Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2006, č. 6, příloha Srov. VLK, M., Informace o projektu obnovy farností. 307 Srov. Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu. 308 Viz např. VLK, M., Slovo na září, Acta curiae archiepiscopalis pragensis, 2004, č. 9. s. 2. 309 Obnova farností pokračuje, Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 1. 306

49

Periodizace procesu v pražské arcidiecézi je následující: 1998 – zahájení sněmovního procesu (setkávání sněmovních kroužků) 2002-2003 – konzultace s kněžími 2003 – pastýřský list o situaci v diecézi – jednání kněží o praktických otázkách v rámci vikariátů – první zasedání plenárního sněmu katolické církve v ČR 2004 – první sloučené farnosti – pastýřský list o obnově farností 2004 – stanoveny prostředky obnovy farností 2005-2006 – slučování farností 2005 – druhé zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR 2006 – vytvoření statutu farní expozitury 6.2.3 Diecéze v Plzni a v Praze – shrnutí V plzeňské i pražské diecézi je slučování součástí širších obnovných procesů. V obou diecézích však reforma prozatím spočívá především v administrativních změnách a méně v obnově duchovní.310 V obou diecézích se proces restrukturalizace časově kryje s Plenárním sněmem katolické církve v ČR, sněm tento proces ovšem ani neovlivňuje, ani ho podrobně nereflektuje. Praktické provedení slučování farností je záležitostí kněží, laici nemají možnost je ovlivnit. Nové farnosti se od původních farností prozatím neliší způsobem organizace, v jejich čele stojí farář, laici kanonickou odpovědnost za farnost nenesou.311 V pražské arcidiecézi je novinkou ve farní správě vytvoření statutu farní expozitury, která však bude teprve zřizována. Určitý rozdíl spočívá v tom, že v Plzni sloučení proběhlo najednou, kdežto v Praze postupně.

310

Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 22; srov. též. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, s. 66. 311 V některých farnostech jsou laici administrátory in materialibus. Tato skutečnost ovšem nijak s procesem nesouvisí.

50

7 Výsledky procesu ve francouzských diecézích Popsat výsledky restrukturalizačního procesu a ohodnotit je není jednoduchou záležitostí. Francouzský dominikán Antoine Lyon v rozhovoru pro Perspektivy tvrdí, že tato reforma byla pouhou administrativní změnou, ale nic převratného v životě církve nezpůsobila.312 Podobně mluvili i někteří kněží-sociologové z lyonské diecéze: „Nestalo se vůbec nic zajímavého, realita byla pouze převedena v realitu administrativní.“313 To je ovšem jako celkový závěr poněkud málo. V této kapitole bych chtěl prozkoumat, co nového proces přinesl praktickému životu ve francouzských farnostech. Zdrojů k tomuto zjišťování je několik: Prvním z nich je hodnocení procesu na úrovni celé Francie, zpracované pro francouzskou biskupskou konferenci. Druhým zdrojem je dokument Čtyři priority společného soužití314 který je reflexí desetiletého vývoje diecéze od vyhlášení jejího pastoračního plánu. Dokument představuje stostránkovou syntézu odpovědí na dotazníky rozeslané farnostem, pastoračním týmům, hnutím, kněžím, jáhnům a diecézním centrům, ve kterých byly zjišťovány silné a slabé stránky života církve, pokroky i nedostatky během zmíněného období. Třetím zdrojem pro zjištění výsledků procesu a jejich hodnocení jsou rozhovory s pracovníky biskupství, faráři a farníky, které jsem v lyonské diecézi uskutečnil na jaře 2004 a v diecézi Saint-Étienne v létě 2006.

7.1 Život nových farností Podle Jackyho Marsauxe má zrušení staré a vytvoření nové farnosti, závažný kladný důsledek: věřící si uvědomí, že už nežijeme v době farní civilizace, kdy církev zahrnovala téměř všechny lidi, čemuž odpovídala i farní struktura.315 Zvětšení farního teritoria a s ním spojené změny v konání nedělních mší nutí farníky k překročení hranic a k rozšíření obzoru. Nejčastěji popisovaný kladný důsledek restrukturalizačního procesu je právě tento: rozšíření společenství, vyjití ze svých zaběhaných kolejí, poznání nových lidí a navázání nových vztahů. „Jsme nyní více otevřeni setkávat se, lépe se mezi sebou známe“,316 „nové farnosti

312

Srov. LION, SELUCKÝ, Antoine Lion o víře ve Francii, Perspektivy – příloha Katolického týdeníku, 2005, č. 26. 313 Rozhovor s Georgesem Decourtem. Viz též Rozhovor s Bernardem Meuretem. 314 4 priorités à vivre ensemble. Tento dokument je nestránkován, odkazuji proto vždy na konkrétní část bez udání strany. 315 MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses, s. 12. 316 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Paul une Forez Donzy.

51

přinesly větší otevřenost bran církve lidem“.317 „Nyní cítíme, že patříme k velké rodině“,318 „ve více kostelech jsme nyní doma“.319 „Nové farnosti umožňují větší rozmanitost, protože se setkává více pohledů na věc, a bohatost, neboť farnost se tak stává skutečnou reprezentací Božího lidu.“320 Lidé mají také pocit, že s tím, jak je jich více na bohoslužbách, se stávají viditelnějšími ve společnosti a mohou tak lépe vydávat svědectví o Kristu.321 Jak bylo uvedeno v předcházející kapitole, toto sbližování se s druhými a otvírání se velkému společenství nebylo vždy jednoduché. Důležitou roli v něm ale hrála snaha začít dělat věci společně, například společně připravit slavnost u příležitosti ustavení nové farnosti.322 Je zřejmé, že novou farnost nepřijali úplně všichni a že někteří zůstávají stále velmi navázáni na svůj původní kostel.323 Podle generálního vikáře saintétiennské diecéze ožily připojením k většímu společenství některé obce, kde se předtím vůbec nic nedělo.324 Podle Sylvaina Roche sloučení farností umožnilo věřícím převzít společnou zodpovědnost za plný život farní obce. Například dnes se za pastoraci mládeže modlí i ve vesnici, kde sice mládež není, ale následkem sloučení se pastorace mládeže odehrává v „jejich (nové) farnosti“. Podobně z místa, kde dříve nebyla charita, se lidé do charity, kterou s sebou přineslo sloučení, mohou nově zapojit a zapojují.325 Další pozitivní důsledky vytvoření velkých farností jsou v oblasti slavení liturgie. V některých malých farnostech nebyly dostatečné podmínky slavit nedělní eucharistii takovým způsobem, jako ve velkém shromáždění s týmem, který bohoslužbu připraví od písní až po symboly, které mají pomoci prožít slavené tajemství. Téměř ve všech reflexích i v rozhovorech se věřící a kněží zmiňují o tom, že slavení nedělních mší je nyní mnohem živější, radostnější, dynamičtější. V obou diecézích také je také kladen velký důraz na to, aby se právě při nedělních bohoslužbách setkávaly různé generace a aby byl pro děti připraven zvláštní program. Tyto bohoslužby jsou přímo označovány speciálním termínem jako „intergenerační“ a jsou novinkou, která přišla až se sloučením farností. V obnovených farnostech je také značný důraz kladen na týmy věnující se přípravě liturgie. Ty přirozeně

317

4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Marcellin en Pilat. 319 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez. 320 Rozhovor se Sylvainem Rochem. 321 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Régis d’Argental. 322 Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem. 323 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez. 324 Srov. Rozhovor s P. Thierry Magninem. 325 Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem. 318

52

vtahují do aktivního prožívání bohoslužby především samotné členy týmu; starají se ovšem jak o slavnostní průběh bohoslužby, tak o prostředky všem usnadňující prožití mše.326 Více se o těchto týmech liturgie zmíním v souvislosti se službou laiků. Odvrácenou stranou slučování farností a slavení mší ve větším společenství je ovšem redukce počtu nedělních bohoslužeb a nutnost dojíždět na ně. Podle některých názorů tento fakt nečiní věřícím z vesnic potíže, neboť „když si jedou koupit rohlík nebo noviny, jedou stejně vždycky autem“.327 Faráři navíc povzbuzují věřící ze vzdálenějších míst k zorganizování spolujízdy autem. Toto povzbuzování se však téměř míjí účinkem ať už pro neochotu těch, kdo mají auto, nebo těch, kdo nechtějí jezdit „s někým“. Především starší věřící se tak na bohoslužbu mimo svou vesnici často nedostanou: „Spolujízda je možná pro zvláštní příležitosti, ale ne pravidelně.“328 Tento aspekt však zároveň ukazuje, jak se důsledky procesu liší místo od místa, neboť ve farnosti Saint Chamond v diecézi Saint-Étienne zorganizovali mikrobus, kterým „všechny babičky a dědečky z kopců sváží do údolí“.329 Diskutabilním řešením je systém točivých bohoslužeb. Vychází vstříc touze věřících, aby v „jejich“ kostele byla nedělní mše svatá alespoň jednou za měsíc. Navíc určitým způsobem posiluje solidaritu mezi společenstvími z jednotlivých obcí, neboť všichni jsou jednou za měsíc „hostiteli“ a všichni musí několikrát za měsíc na mši dojet.330 Na druhou stranu je faktem, že tento způsob – navzdory názoru, že se vše mění a si lidé musí na měnící se časy bohoslužeb neděli od neděle zvyknout tak, jako si zvyknou na změnu jízdního řádu331 – vyžaduje značnou námahu pro orientaci v aktuálním pořadu bohoslužeb: „Rotace mší destabilizuje i ty nejvěrnější včetně kněží.“332 Střídání bohoslužeb také přispívá k tomu, že se část farníků spokojí s jednoměsíční mší – hlavně když je v „našem kostele“ – a ostatní neděle na bohoslužby nedojíždí.333 Jak ukazují rozhovory, není to záležitost pouze starších, kteří cestovat nemohou, ale také těch, kdo jsou prostě líní a dají přednost sledování mše sv. v televizi.334 Zejména věřící z větší obce nejsou často ochotni dojet na bohoslužbu – pokud se neslouží u nich, ale v menší vesnici.335 Systém točivých bohoslužeb v určitém smyslu není realizací idey nových farností – totiž vyjít

326

Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem. Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem. 328 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Régis d’Argental. 329 Rozhovor s farnicemi ze Saint Chamond. 330 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez. 331 Srov. Rozhovor s P. Georgem Decourtem. 332 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez. 333 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez. 334 Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem. 335 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez. 327

53

ze svého zabydleného prostředí. Navíc vůbec nebere ohled na občasné nebo sezónní návštěvníky bohoslužeb. Z tohoto důvodu některé farnosti ve vesnicích v okolí Lyonu zavádějí alespoň jednu sobotní a jednu nedělní mši ve stále konstantní dobu.336 Reflexe deseti let od vyhlášení pastoračního plánu diecéze Saint-Étienne ukazují, že se nepodařilo realizovat ideu decentralizované farnosti. Aktivity, rozhodování, zkrátka život farnosti tenduje do jedné často větší a přirozeně spádové obce – bydliště faráře nebo místa farního domu.337 Generální vikář to vyjadřuje lapidárně: „Bohužel se vytvářejí velká centra a periferie odumírá. Tomu mají zabránit právě ‚relé‘.“338 Ovšem reflexe ukazují, že život a činnost „relé“ jako společenství blízkých lidem žijícím v místě se příliš nedaří.339 V jednotlivých obcích – bývalých farnostech – jsou sice většinou alespoň jednou v týdnu tzv. úřední hodiny, slouží se zde bohoslužby, a jsou zde lidé, kteří mají na starosti určité oblasti (křest, výuka náboženství, apod.). Prakticky je ovšem většina aktivit i zodpovědnost za místo přenášena na centrum.340 S podobným problémem se potýkají také v lyonské arcidiecézi, kde je jedno místo oficiálně určeno jako centrum farnosti: „Pokusili jsme se sjednotit skupiny, které se starají o kostely. Tyto skupiny jsou tvořeny dobrovolníky, jedná se o hlídání kostela, úklid, péči o mobiliář. A reakce lidí z malých obcí byla – nyní se bude Vaugneray [centrální obec farnosti] starat o vše. My už se starat nebudeme. Jako kdyby si Lyon řekl: Hlavní město je Paříž, tady se nebude dělat nic.“341 V nových farnostech byly v rámci reorganizace rozvinuty různé struktury: tým pastorační animace, farní pastorační rada, farní ekonomická rada, týmy „relé“, týmy pro přípravu liturgie, tým pro pohotovost v obcích,342 pro práci s mládeží, katechezi, apod. Rozhovory i psané reflexe naznačují, že v myslích některých členů týmů – zejména těch, kdo se předtím nijak na životě farnosti nepodíleli – je farnost redukována na tyto týmy, na svou organizační kostru, a že je tak vlastně v určitém smyslu posilován instituční a byrokratický charakter farnosti.343 Podobně jeden farář nebyl schopen mluvit o životě nové farnosti jinak než

336

Srov. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží. 338 Rozhovor s P. Thierry Magninem. 339 Ibid. 340 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe pastoračních týmů. 341 Rozhovor s P. Paulem Gayem. 342 Jedná se o laiky, dobrovolníky, kteří jsou v úředních hodinách přítomni ve farní budově k dispozici pro příchozí. 343 Srov. Rozhovor s farnicemi ze St. Chamond; srov. též Rozhovor s jáhnem Guyem Bonnefoyem. 337

54

v kategoriích týmů, jejich spolupráce a různých způsobů voleb a nominací do těchto týmů.344 Například při žádosti o křest dítěte je třeba přijít v úředních hodinách do farního domu a obrátit se na laika, který má zrovna „přijímací“ službu. Ten kontaktuje laika zodpovědného za křty dětí v dané obci, ten se spojí s vedoucím svého týmu v centru farnosti a ten konečně s knězem, který bude křest udílet.345 V dokumentech k obnovnému procesu je velmi často upozorňováno na nebezpečí zůstání pouze u organizačního aspektu. Uvedený příklad ukazuje, že organizační aspekt může dokonce „přebujet“. Je nicméně pravdou, že důkladná organizace farnosti obsahuje značný potenciál pro efektivitu a akceschopnost vedení farnosti i konkrétní pastorace.346

7.2 Konkrétní pastorace Pastorační plán diecéze Saint-Étienne stanovil jako první ze čtyř priorit solidaritu, spoluúčast a charitu.347 Díky tomu v mnoha farnostech došlo k podpoře charitativních činností nebo dokonce ke vzniku organizovaných charit. Rozvoj sociálních činností je hodnocen jako prorocký akt církve v dnešní konzumní společnosti.348 Zároveň se ovšem objevují stesky, že je činnost charity špatně strukturovaná, případně že se odehrává především v jednom centrálním místě farnosti a nezasahuje její periferní obce. Tato charitativní a sociální činnost je v diecézních Orientacích představena jako nástroj evangelizace a otevření církve světu. Ve většině farností už ovšem není doplněna žádnou přímou evangelizací.349 V obou diecézích se objevují stížnosti právě na chybění přímé evangelizace. Farnosti považují za úspěch, jestliže se jim podaří uspořádat natolik zajímavý koncert nebo přednášku, aby na ni bylo možné pozvat také nepraktikující nebo nevěřící.350 Do oblasti solidarité patří také takzvaná „pastorace chudých čtvrtí“,351 která představuje zvláštní péči (např. pořádáním pravidelných nebo nárazových akcí) o lidi z dělnických tříd a jiné sociálně znevýhodněné. V těchto aktivitách církev navazuje na velkou tradici nejrůznějších hnutí Katolické akce.352 Víceméně

344

Srov. Rozhovor s P. Paulem Gayem. Srov. Rozhovor s farnicemi ze St. Chamond. 346 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez. 347 Orientations diocésaines. 348 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží. 349 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží. 350 Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem. Srov. též Rozhovor se Sylvainem Rochem. 351 V originále „la pastorale des quartiers populaires.“ 352 Viz 5. kapitola o situaci církve ve Francii. 345

55

se podařilo – díky masivnímu rozvinutí koordinace týmů a skupin ve farnosti – zajistit také péči o nemocné, především návštěvy s přinášením svatého přijímání.353 Co se týče katecheze dětí, jsou údaje z jednotlivých farností rozporné. Faktem je, že počet dětí docházejících na výuku náboženství ať už do školy nebo na faru neustále klesá, a to v celé Francii.354 Sloučení farností vedlo téměř vždy k povzbuzení katechetů, kteří nyní mohou v rámci jedné farnosti spolupracovat v týmu. Někde obnova farnosti přinesla také obnovu katecheze pro děti. V Lyonu byl v celé diecézi zaveden nový systém katechizace tak, aby během programu dětí měli katechezi také jejich rodiče, neboť často jsou děti na náboženství zapsány i rodiči, kteří sami nejsou praktikující.355 V jiných farnostech si ovšem zase stěžují, že se výuka nekoná v jejich obci, že je málo katechetů a málo skupin výuky a je obtížné sladit dojíždění a rozvrhy: „Člověk musí být hodně motivovaný, aby dal svoje dítě na náboženství!“356 Pastoraci mladých rodin s dětmi většina farností chápe jako svou prioritu, ale často v ní má určité rezervy.357 Všechny farnosti si stěžují na nedostatečnou péči o mládež. V některých farnostech existují skupiny mládeže, ale nedaří se je integrovat do širšího života farnosti. V jiných farnostech je mladých příliš málo, neboť venkov stárne celkově. Zároveň je ale – jak se ukázalo v rozhovorech – mluvení o nedostatku mládeže jakýmsi stereotypem: Jeden venkovský kněz na otázku po pastoraci mládeže odpověděl, že žádnou mládež nemá. A za několik minut se rozpovídal o přípravě na biřmování, které se účastnilo patnáct mladých.358 Ani ve farnosti, kde se práci s mládeží daří lépe než v jiných, není situace optimální: „Na střední školu v naší farnosti chodí 1200-1300 mladých. A já jich mám ve své skupině mládeže (aumônerie) 35. A přitom víme, že katechezí na základní škole projde 200-300 dětí. Mohl bych mít 200-300 mladých, mám jich pouze 35.“359 Většina farností si také stěžuje, že navzdory existenci různých týmů týmy s laiky zodpovědnými za křest, za první svaté přijímání, apod., nefunguje návazná pastorace po udílení svátostí. To souvisí s faktem, že i nepraktikující věřící ve Francii žádají od církve

353

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez. Srov. např. Rozhovor se Sylvainem Rochem. 355 Srov. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. 356 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez. 357 Srov. např. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jean sur Onzon. Srov. též Rozhovor s P. Patrickem Rollinem 358 Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem. 359 Rozhovor se Sylvainem Rochem. 354

56

slavení přechodových rituálů více než u nás. Církev by tuto skutečnost ráda využila pro evangelizaci a zapojení mladých manželů nebo rodičů nově pokřtěných dětí do života farnosti, ale téměř se jí to nedaří.360 Farnosti se také snaží klást důraz na setkávání lidí v rámci modlitebních společenství, skupin četby Písma a podobně. Tyto skupiny existovaly samozřejmě dříve než se začalo se slučováním farností, ale obnovný proces jejich činnost ještě více podnítil a podpořil svým důrazem na zapojení laiků a na rozvoj života církve také mimo nedělní bohoslužby.361

7.3 Vedení farnosti 7.3.1 Laici Všichni se shodují na tom, že proces obnovy farností a vzniku farností nových vedl k výraznému zapojení laiků do života církve. Nejdříve se zaměřím na jejich participaci při samotném procesu a poté na vedení nové farnosti. 7.3.1.1 Účast laiků na procesu restrukturalizace

Během synodního procesu v diecézi Saint-Étienne i během procesu restrukturalizace lyonské arcidiecéze byli laici dotazováni na své zkušenosti a názory. Je pravda, že o praktické podobě a realizaci slučování laici v Saint-Étienne nerozhodovali. Je také pravda, že P. Paul Gay, farář venkovské farnosti v lyonské diecézi, na jednu stranu říká, že farníci hlasovali o tom, se kterou farností by se měla jejich farnost spojit, a na jiném místě v rozhovoru tvrdí, že to byl arcibiskup, kdo nakonec rozhodl o počtu farností, které vytvoří farnost novou. Podobně podle Bernarda Meureta, sociologa a faráře v Lyonu, který pro restrukturalizaci připravoval podklady, na názory laiků ve skutečnosti nebyl brán ohled a celý proces byl řízen seshora z biskupské kurie. Moc v církvi podle něj stále směřuje odshora dolů a nejinak tomu bylo i při slučování.362 Rozhovory s jinými faráři a s některými laiky tento jeho pesimistický pohled vyvracejí.363 Laici byli minimálně formálně pozváni, aby promýšleli úlohu církve v současné společnosti a to jak ji realizovat ve svém dobře známém prostředí farnosti. Management druhé fáze dotazování v lyonské diecézi, např. formulace vět v syntéze odpovědí na první vlnu

360

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Marcellin en Pilat. Srov. též Rozhovor s P. Paulem Gayem. 361 Srov. Rozhovor se Sylvainem Rochem. 362 Srov. Rozhovor s P. Bernardem Meuretem. 363 Viz např. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem, Rozhovor se Sylvainem Rochem, aj.

57

dotazování či samotná formulace otázek, jasně ukazuje, že cílem dotazování bylo také připravit farníky na slučování a pomoci jim tuto skutečnost přijmout. Předpokládat, že to bylo cílem jediným, tedy obvinit lyonské arcibiskupství z machiavelismu – že totiž chce, aby laici měli pocit, že se do procesu zapojují a přitom aby pouze poslušně přijali vizi z arcibiskupství – je asi příliš. Některá „svědectví“ nových farností v diecézním časopise,364 podobně jako rozhovory s farníky a faráři ukazují, že laikům byl skutečně dán určitý prostor pro zapojení se do vytváření nových farností jako nositelé zodpovědnosti a pravomoci. 7.3.1.2 Laici v nových farnostech

Farní pastorační a ekonomické rady existovaly již ve starých farnostech. Vznik nových farností ale jejich činnost vyzdvihl a rozvinul. Novinkou je vznik pastoračních týmů (nebo také týmů pastorační animace), které se spolu s knězem podílejí na vedení farnosti kanonickým způsobem (podle CIC kán. 517 § 2) a jejichž laičtí členové dostávají pro výkon této služby kanonickou misi. Když diecéze ustanovily farní strukturu složenou z různých týmů a rad, vedlo to přirozeně k zapojení mnoha laiků do této struktury, v níž mají možnost účastnit

se

života

farnosti

nejen

praktickými činnostmi,

ale

také

radou

nebo

spolurozhodováním. V několika textech je uvedeno, že se v nových farnostech lépe hledají spolupracovníci, že lze „lépe povolávat laiky ke službě“.365 Podle P. Thierry Magnina, generálního vikáře diecéze Saint-Étienne, byli kněží dříve „zvyklí zacházet s laiky jako se svými asistenty. Nyní jsou laici skutečnými spolupracovníky kněží.“366 Jsou to laici, kdo se starají o majetek a stav kostela, kdo učí náboženství a vedou přípravy ke svátostem, připravují liturgii, vedou modlitební společenství, apod. „Jdeme jak nejdále je to možné v delegaci úkolů na laiky.“367 Za zmínku stojí v České republice asi neznámé pohřební týmy, které v nových farnostech vznikly. Jsou složeny z několika laiků, většinou důchodců, jejichž úkolem je kontakt s pozůstalými, vyřízení záležitostí okolo pohřbu, ale také vedení samotné pohřební liturgie.368 Tyto pohřební týmy jsou – jak se zdá – velmi úspěšné: ubírají knězi jeho povinnosti,

364

Église a Lyon. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir. 366 Rozhovor s P. Thierry Magninem. 367 Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. 368 Srov. Rozhovor s P. Fredem Gilem, srov. též. 4 priorités à vivre ensemble, Reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez. 365

58

umožňují laikům podílet se na službě církve a jsou dobře přijímány také pozůstalými.369 Zajímavá je také činnost tzv. liturgických týmů. Tyto skupiny v mnohém vykonávají to, co v českých farnostech liturgická asistence nebo kostelníci – připravují kostel a bohoslužebné předměty ke mši svaté, rozdělují lektorům čtení, asistují celebrantovi při bohoslužbě. Zároveň je jim ale svěřen úkol „animovat“ mši, což znamená, že mají na starost úvodní přivítání věřících, uvést vlastními slovy úkon kajícnosti, připravit si vlastní přímluvy, pronést díkůčinění a vymyslet případně další gesta, která mají pomoci prožít smysl liturgie. Tým se několik dní před vlastní bohoslužbou schází k meditaci o biblických textech z nedělní liturgie, na jejichž základě určuje hlavní myšlenku a hlavní linku, která by se měla táhnout celou bohoslužbou. Zvláštní je, že tomuto setkání není nezbytně přítomen kněz, který bude bohoslužbu celebrovat. Jemu se pak – podle slov Sylvaina, vedoucího jednoho z podobných týmů – „snažíme předat hlavní myšlenku, kterou jsme v textech objevili, aby podle ní mohl přizpůsobit homilii“.370 Dochází zde k určitému paradoxu, totiž že laici, kteří sami liturgii necelebrují, určují knězi – celebrantu, namísto aby on určoval laikům, jak mohou ke slavení přispět. Sám Sylvain přiznává, že jejich snaha určovat knězi, jak by měla vypadat homilie a průběh bohoslužby, je ne vždy úspěšná. Nicméně za významný považuji již fakt této tendence laiků. 7.3.2 Duchovní Se snížením počtu farností došlo také ke snížení počtu farářů, ostatní kněží jsou ustanoveni jako vikáři nových farností. V tom je jeden z kladných aspektů procesu, neboť „je málo kněží, kteří jsou schopni zvládnout to, co obnáší dnes být farářem – řízení, animace skupin, animace farnosti, řešení konfliktů, evangelizace“.371 Podle Jackyho Marsauxe „po určitém období adaptace [na pomoc laiků] kněží nacházejí více času (…) na vykonávání misionářské dimenze jejich služby.“372 Zapojení laiků však evidentně neléčí kněžskou přetíženost automaticky – v reflexích desetiletého vývoje diecéze Saint-Étienne se objevují poznámky, že i po zapojení laiků je třeba dbát na to, aby kněží nebyli přetěžováni, když se věnují všem týmům a

369

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Thérèse des Montagnes du Soir. Pohřební liturgii nevedou laické týmy všude. Někde mají laici na starosti pouze kontakt s pozůstalými a vedení samotného pohřbu je vyhrazeno knězi. 370 Rozhovor se Sylvainem Rochem. 371 Rozhovor se Sylvainem Rochem. 372 MARSAUX, J., Les nouvelles paroisses, s. 13.

59

aktivitám, které v nové farnosti vznikají.373 Ne všichni faráři jsou ochotní s laiky spolupracovat,374 ale většina laiků i kněží tvrdí, že intenzivní vtažení laiků do pastorace v nových farnostech je pro kněze prospěšné především v každodenním provozu farnosti i v reflexi o úkolech a problémech farnosti. Spektrum postojů kněží ke spolupráci je značně široké: od kněze, který tvrdí, že nyní je knězem nejvíce za celou dobu svého kněžství až po kněze, který se cítí být současným systémem „redukován na animátora farních skupin“.375 Vznik nových farností mohou v souvislosti se situací kněží provázet další problémy. Vytvořením rozsáhlých farností se faráři najednou stávají pány obrovského území, vzdáleni od biskupství i od ostatních farářů: „V této struktuře se každý farář stává papežem. A vystačí si sám. Nic nás nenutí, abychom se scházeli s ostatními faráři ke společnému řešení problémů.“376 Opačným problémem je naopak blízké soužití s dalšími kněžími v jednom domě. V některých nových farnostech je vytvořeno jakési centrum, kde bydlí více kněží, kteří mají na starosti velké území s množstvím kostelů a bohoslužeb. A ne všichni byli připraveni žít „bratrské společenství pod jednou střechou“.377 V diecézi Saint-Étienne je také problémem, že kněží, kteří nejsou faráři, se – třeba po letech farářské služby – cítí být kněžími druhé kategorie, vyloučeni z rozhodování o záležitostech diecéze nebo dokonce i farnosti.378 V textech reflexí i v rozhovorech se také mluví o nejasném postavení trvalých jáhnů; to však s restrukturalizací – jak se zdá – příliš nesouvisí. Problémy trvalého jáhenství ve Francii se neliší od těch, které pro Českou republiku popsal např. Aleš Opatrný.379 Velmi často se na téma nových farností váže také téma služby nebo ministeria v církvi obecně. V Saint-Étienne je oblasti služeb v církvi věnováno jedno ze čtyř hlavních témat diecézního pastoračního plánu, před slučováním se konal rok věnovaný službám, službám je věnována také jedna kapitola v reflexích nad desetiletým vývojem diecéze. Také při rozhovorech v lyonské arcidiecézi bylo téma služeb v církvi vždy zmíněno. Zapojení laiků do konkrétních úkolů pastorace, které byly po dlouhou dobu vyhrazeny kněžím, vede k potřebě promyslet, v čem spočívá specificita kněžské služby, jaká je role celibátu nebo kam až je ve

373

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe animačních týmů. Srov. Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem. 375 Srov. Rozhovor P. Fredem Gilem; viz též 4 priorités à vivre ensemble. 376 Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. 377 Rozhovor s P. Thierry Magninem. 378 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe kněží. 379 OPATRNÝ, Pastorace v postmoderní době, s. 95-105. 374

60

službě možné pověřovat laiky.380 V jednom dokumentu diecéze Saint-Étienne se připomíná, že teologický pojem úřadu (ministerium) byl dlouho vyhrazen ordinovaným osobám. Nyní se používá jak pro svěcené, tak nesvěcené a odlišuje je pouze pomocí adjektiva – „úřad svěcení“ (ministère ordonnée) pro kněze a „uznaný úřad“ (ministère reconnue) pro laiky.381 K této skutečnosti se vrátím v následující kapitole. Zde chci pouze zdůraznit, že jedním z průvodních jevů vytváření nových farností s výrazným angažmá laiků je kladení si otázek týkajících se služeb v církvi a hledání odpovědí na ně.

380

Otázky identity kněží byly, jak známo, vyprovokovány již obdobím změn těsně po Druhém vatikánském koncilu. Vznik nových farností není prvotní příčinou uváděných reflexí. Je však jakýmsi rámcem, v němž se o službě kněží a laiků uvažuje. 381 Srov. 4 priorités à vivre ensemble, dossier Des ministères pour l’Église aujourd’hui.

61

8 Diskuse Jak bylo uvedeno v kapitole 3.4, podle současného papeže nepotřebujeme reformy, které církev učiní více lidskou, ale více božskou. Vyniká v nových farnostech svátostný charakter církve více, než ve farnostech starých? Vedla restrukturalizace ke zintezívnění duchovního života věřících? Na tyto otázky není jednoduchá odpověď. V psaných reflexích ani v rozhovorech bohužel nikdo nemluví o tom, jestli se nyní modlí více nebo méně, než ve staré farnosti, a zda více nebo méně miluje Boha a bližní. „Jestli v perfektně zorganizované farnosti roste život z víry, to se nedá říci, jestli ano, nebo ne.“382 Dá se na to usuzovat pouze nepřímo z toho, jaké aktivity se ve farnosti uskutečňují a pro co je ve farnosti vytvářen prostor. V této kapitole se chci zaměřit na nové farnosti pohledem teologie farnosti jako společenství, které se realizuje v oblastech leiturgia, martyria a diakonia. Ukáže se, že reforma farností vede k některým otázkám, jejichž důkladná analýza a odpověď by vydala na podobnou diplomovou práci. V této kapitole na tyto otázky odpovídat nechci, spokojím se tím, že je formuluji.

8.1 Communio Zrušením farností spravovaných „na dálku“ (excurrendo), dostala každá farnost kněze jako vlastního pastýře, jak to požaduje kanonické právo. Sociálně a ekonomicky nesamostatné farnosti byly přičleněny k jiným tak, aby nové farnosti byly stabilní a životaschopné. Vznik nových farností provázený široce pojatým procesem reflexe vedl k posílení vnímání farnosti jako společenství, jako živého organizmu, pro jehož životaschopnost je nutné zapojení značného množství věřících. Přizvání těchto věřících k praktické aktivní spoluúčasti na životě farnosti vedl u laiků k používání a rozvinutí mnoha obdarování. Lidé pověřeni určitou službou přebírají podíl zodpovědnosti za poslání místní církevní obce. Lidé mluví o tom, že ve větší farnosti nalezli nové vztahy a nová přátelství. V nových farnostech je podporován vznik malých společenství, které mají umožnit prožívat intimní vztahy, které jsou ve velké farnosti jako celku jen málo možné. Ne všem farnostem se ale daří být funkční jednotkou teologickou (eklesiologickou) a sociální zároveň,383 neboť realizace snahy o lidskou blízkost zahrnující pokud možno všechny je ve větším množství lidí patřících nové do farnosti mnohem těžší.

382 383

NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost místo pro každého?, s. 92. Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 67.

62

Zajímavým momentem spojeným s restrukturalizací je posun v chápání toho, co je farnost. Zatímco v Lyonu je farnost definována – tak jako v Kodexu kanonického práva – jako společenství věřících, v Saint-Étienne se farností nyní rozumí společenství společenství, což bylo až dosud vyhrazeno diecézi.384 Je základní buňkou místní církve nadále farnost (společenství svěřené knězi), nebo „relé“ (společenství založené na sociální a geografické blízkosti lidí)? Je také otázkou, zda se způsobem organizace nové farnosti pomocí množství skupin, rad, týmů a hierarchie zodpovědností jednotlivých laiků, život společenství poněkud zbytečně neformalizuje. Slovy Josepha Ratzingera, zda při odstraňování jednoho lešení není zároveň stavěno jiné, ještě bytelnější.385 Navíc, mluví-li dokumenty diecéze Saint-Étienne i lyonské arcidiecéze o činnosti laiků, věnují se především jejich působení uvnitř farností. Fakt, že „první místo křesťana – laika je ve světě“,386 se zde dostává do pozadí. Je evidentní, že velké nové farnosti nutně potřebují pro svou životaschopnost značný počet laiků, kteří se budou podílet na koordinaci farního života. Ovšem Michel Clévenot mluví v jednom svém článku v souvislosti se zapojováním laiků do praktické pastorace a do rozhodování ve farnosti o vytváření jakési „podkněžské třídy“.387 Je samozřejmé, že ne všichni laici jsou stejní a stejně povolaní ke službě ve farnostech. Stejně tak samozřejmé je, že ti, kdo se farního života účastní pasivně, nemusí být ještě horšími křesťany než ti, kdo se ho účastní aktivně.388 V nových farnostech ve Francii je navíc laiků, kteří by se věnovali vnitrofarní pastoraci na plný úvazek (ať už placeni nebo dobrovolně), prozatím málo. Ale fakt, že někteří laici jsou pověřeni „úřadem“ podobně jako svěcení služebníci, k otázkám o „podkněžské třídě“ může vést. V dokumentu diecéze Saint-Étienne totiž stojí, že „ministeria (ministère) se neomezují čistě a jednoduše na ministeria (ministère) svěcení. (…) Je na biskupovi, aby rozděloval služby (ministère) tak, jak jednotlivé obce potřebují.“389 Je obsah pojmu „uznané ministerium“ používaným pro službu laiků totožný s obsahem pojmu ministeria používaném v teologii pro službu svěcených služebníků? Nebo jinak: Je postavení a služba laiků pověřených animací farnosti církevním „úřadem“? Jinou věcí je, že se někteří laici zastávající

384

Srov. Décourt, G., La restructuration des paroisses s. 10. Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 96. 386 OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 117. 387 CLÉVENOT, M, Du quadrillage à l’éclatement. In CRÉPU, TILLIETTE, La scène catholique, s. 98. 388 Srov. OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 122, srov. též. ZEMAN, Farnost jako opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, OPATŘIL (eds.), Farnost místo pro každého?, s. 17. 389 4 priorités à vivre ensemble, dossier Des ministères pour l’Église aujourd’hui. 385

63

určité služby cítí být lepšími než obyčejnými laiky, což potvrzují rozhovory, které jsem uskutečnil s některými faráři. Zajímavé ale je, že ke klerikalizaci – na kterou upozorňuje také Aleš Opatrný390 – podle rozhovorů nejvíce tíhnou laici zapojení do liturgických služeb; více než laici podílející se na celkové koordinaci farnosti.391 Církev není skupinou, která by se sešla sama ze své vůle, nýbrž je svolána Bohem. Jestliže farníci sami rozhodují o tom, jak bude jejich farnost vypadat a které obce zahrne, je v tom ještě zřetelný aspekt onoho povolání které „není z nás“, toho, co je na církvi podle Josepha Ratzingera veliké?392 Tím nechci argumentovat pro vyloučení laiků z aktivního zapojení do slučovacího procesu. Naopak, při jejich spoluúčasti vynikne jednota církve jako jednoho lidu, který společně putuje za stejným cílem. Ale pouhá demokracie není samospasitelným řešením a i v tomto procesu je biskup reprezentantem Krista. Je dobře, když je proces doprovázen reflexí a vyučováním teologie církve a společenství, jak se to dělo v Lyonu i v Saint-Étienne. Důležité je, aby i v hledání způsobů reformy a její realizaci vyniklo, že církev není jen společenství lidské, rozhodující se pouze podle lidského rozumu, ale božsko-lidské, které plně spoléhá na Boží pomoc, bez níž se nemůže obejít.

8.2 Leiturgia V nových farnostech je kladen důraz na to, aby byly nedělní bohoslužby centrem života farnosti. Je podporováno „shromáždění rozptýleného lidu“ z různých míst okolo jednoho stolu Páně, bohoslužby bez kněze nejsou doporučovány. Ve většině farností se podařilo vytvořit podmínky pro to, aby nedělní liturgie byla slavena radostně, důstojně a aby na ni lidé přicházeli rádi. Redukcí bohoslužeb ovšem také došlo k tomu, že někteří závazek účasti na nedělní mši nejsou schopni nebo ochotni splnit. Rád bych v souvislosti se vznikem nových farností upozornil ještě na jeden aspekt, který považuji za zajímavý. Přes to, že asi ve všech nových farnostech na nedělní bohoslužby stále ještě dochází více lidí, než kolik se jich účastní nějakého modlitebního společenství, podle některých rozhovorů přestávají být středem života církve svátosti, ale stává se jím Písmo. Souvisí to s tím, že pro udílení svátostí je třeba svěcení, a svěcených služebníků je nedostatek,

390

OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 109. Srov. např. Rozhovor s P. Fredem Gilem, Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem. 392 Srov. RATZINGER, J., Církev jako společenství, s. 94. 391

64

kdežto skupiny biblického studia mohou vést nevysvěcení laici. K tomu se připojuje ještě obecný problém ve Francii, totiž celkově klesající zájem o svátosti. Citace z rozhovoru s farářem z lyonské diecéze věc výstižně popisuje: „Laiky, kluky i holky, otce a matky od rodin posílám na katolickou univerzitu do Lyonu, studují biblická a filosofická studia, jsou formováni, jsou schopní animovat společenství. Jsou angažováni kolem služby Božího slova. Ale pro svátosti – to je třeba světit. Jenže co jsou svátosti? Především křest, manželství, eucharistie, zpověď. Zpověď? Nikdo ke zpovědi nechodí. Křest? Lidi přijdou, nechají pokřtít dítě a už je nikdy nevidíme. Manželství? Vezmeme se, a pak už do kostela nejdeme. A mše? To je malá skupinka důchodců. A kde je budoucnost? Ta je v lidech, kteří vytvářejí malé skupiny rodin, mládeže a podobně. A ty vedou laičtí animátoři.“393 Již jsem zmínil, že se stále ještě více lidí účastní nedělní eucharistii než malých společenství, takže růst společenství a dalších aktivit ve farnosti je nadále potřebný, aby eucharistie byla až oním vrcholem, k němuž vše směřuje. Ale uvedená citace ukazuje na určitý trend, který sice restrukturalizace sama nezapříčinila, ale do určité míry podporuje, totiž že „být dnes katolíkem už není vázáno na svátosti, ale na Písmo“.394

8.3 Martyria Jak vyplývá z předchozího, v nových farnostech roste role Písma svatého, hlásání evangelia i naslouchání evangeliu. Kladným důsledkem slučování je rozhodně růst misionářského vědomí a misionářské identity farností. Toto vědomí však samo o sobě bohužel automaticky nevede k misijním nebo přímým evangelizačním aktivitám. Na rozpornou situaci spojenou s katechezí dětí a mládeže jsem upozornil výše. Chtěl bych se na chvíli zastavit ještě u jednoho aspektu nových farností. Polský sociolog Zygmut Bauman tvrdí, že dělicí čára mezi bohatší a chudší vrstvou společnosti dnes spočívá v míře mobility. Bohatí lidé žijí globálním způsobem, jsou jakoby mimo prostor, velmi snadno se kamkoli dopraví a nejsou vázáni na konkrétní místo. Oproti tomu chudí jsou podle něj ti, kteří jsou na lokalitu vázáni a nemohou se z ní hnout, nemají prostředky (ekonomické, sociální, mentální) pro mobilitu potřebné a tak se mohou jen dívat, jak jim globalizující se svět v pohybu ujíždí pod nohama.395 Baumanova analýza je zaměřena především na bohaté a

393

Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. Viz též Rozhovor s P. Fredem Gilem, Rozhovor se Sylvainem Rochem. Rozhovor s P. Patrickem Rollinem. 395 Srov. BAUMAN, Z., Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha: Mladá Fronta, 2000. 394

65

chudé národy a státy. Zatímco bohatému severu patří celý svět, jeho podnikatelé jsou jeden den v Japonsku a druhý v Německu, členové chudých národů a států jsou jako běženci vykazováni do svých zemí vykořisťovaných nadnárodními firmami. Domnívám se ale, že jeho pohled je možné uplatnit i na měnící se farnosti. Je otázkou, zda církev, která je stejně jako Kristus poslána „hlásat radostnou zvěst chudým“ (Lk 4, 18), slučováním farností nefavorizuje mobilní – tedy bohaté – jimž připravuje „živější, krásnější, (eucharistickou) slavnost“ a naopak nedefavorizuje imobilní – které Bauman identifikuje jako chudé dneška. Nové farnosti se tomuto nebezpečí snaží čelit pomocí „relé“; prozatím bohužel ne příliš úspěšně.

8.4 Diakonia Diakonická služba církve je v nových farnostech rozvíjena mnohem lépe, než tomu bylo ve farnostech starých. Je to patrné zejména v diecézi Saint-Étienne, která solidarité klade na první místo, a kde k rozvoji charity došlo významným způsobem.

8.5 Shrnutí Nové farnosti plní v mnoha ohledech lépe funkce, které jim přísluší, a z tohoto pohledu lépe představují celou viditelnou církev.396 Restrukturalizace diecézí je ovšem provázena novými otázkami, na něž neexistuje jednoduchá odpověď. Vytváření nových farností je procesem tříbení. Farní život křesťanů, kteří byli s církví identifikováni, se zintenzívnil. Lidé nově prožívají nedělní eucharistii jako slavnostní shromáždění „rozptýleného lidu“, farnost chápou především jako společenství a ne jako kostel v konkrétním místě, sami se zapojují do plnění různých úkolů a mají tak podíl na službě celé církve. Naopak některé lidi s církví identifikované pouze částečně či „sváteční“ návštěvníky kostela tento proces od církve v určitém smyslu odřízl: „Ti nejbázlivější z našich kostelů z důvodu převratu utekli.“397 Redukce počtu mší, nutnost dojíždět a neustálé střídání místa bohoslužeb vyžaduje příliš velkou námahu, kterou málo identifikovaní a málo motivovaní nejsou ochotni podstoupit.

396 397

Srov. SC 42. Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.

66

9 Inspirace pro českou církev? (závěr) V této závěrečné kapitole bych rád shrnul určité momenty z procesu restrukturalizace diecézi v Saint-Étienne a v Lyonu, které lze považovat za inspirativní pro české a moravské diecéze. Nemá to být návod na úspěšnou efektivní reformu farností; ten neznám. Navíc, jak bylo zřejmé i v předchozí kapitole, sama restrukturalizace některé problémy řeší, jiné ovšem vyřešit nedokáže a naopak některé nové otázky přináší. Restrukturalizace byla francouzským diecézím uložena synodami (resp. synodou a synodním procesem), jejichž cílem bylo obnovit celkový život diecézí. Sloučení farností předcházela poměrně široká reflexe o způsobu zvěstování evangelia dnes v konkrétních místních podmínkách. Slučování farností bylo nakonec realizováno, neboť v uskutečněné reflexi bylo nahlédnuto jako užitečný nástroj pro zefektivnění poslání církve v dnešním světě. Iniciátorem procesů obnovy farností u dvou popisovaných diecézí v České republice (pražské a plzeňské) byl biskup, nikoli synoda. V obou těchto diecézích je sice slučování prezentováno jako součást širšího obnovného procesu, ve skutečnosti se administrativní reforma s obnovou duchovního života příliš nekryje.398 Za inspirativní pro české diecéze lze uvést chronologii, s jakou bylo slučování prováděno: Vlastnímu vytvoření nových farností předcházela společná práce farností na tom, aby bylo vytvořeno jedno fungující obnovené farní společenství de facto, aby ustavení nové farnosti tuto skutečnost poté již jen stvrdilo de iure. Nejprve byla vytvořena jedna farní rada, jeden společný animační tým, farníci se učili žít jako jedno společenství. V plzeňské diecézi naopak postupovali obráceně: administrativní sloučení má připravit půdu pro skutečnou obnovu.399 V pražské arcidiecézi je tomu podobně. Je pravda, že slučované farnosti v českých diecézích často již společným životem do jisté míry žijí: spojuje je jeden kněz, aktivity, nabízené společně ve všech farnosti, někde také společné účetnictví. Přesto považuji za užitečné obnovu (tedy to charakteristické pro novou farnost) nejprve žít a až poté provést administrativní sloučení. Tento postup má ovšem tu nevýhodu, že na administrativní

398

Srov. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské, slide 22; srov. též RADKOVSKÝ, HRUŠKA, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi. In DEMEL, SCHLEMMER (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz?, s. 66. 399 Srov. RADKOVSKÝ, HRUŠKA, op. cit., s. 66.

67

přednosti nových farností (zejména zjednodušení účetnictví, správy majetku, vedení matrik, apod.) by se muselo čekat déle. Další inspirující moment lze vidět ve způsobu uvedení nové farnosti v život. V českých diecézích je nová farnost zřízena dekretem a od určitého momentu prostě existuje, možná ji biskup navštíví někdy předtím nebo potom. Ve francouzských diecézích byl den ustavení nové farnosti pojat jako slavnost se mší i společným agapé. Na přípravě slavnosti spolupracovali věřící ze všech slučovaných farností. Bohoslužbě předsedal biskup, který svou přítomností dal najevo, že mu na lidech a jejich společenství záleží, ale také to, že on je „prvním farářem“ v této farnosti. Dobrým nápadem je také uveřejňovat laiky psaná „svědectví“ o životě nových farností v diecézním časopise. Pro vzniklou farnost je to příležitost zaměřit se na výhody nového uspořádání a pro farnosti, které sloučení čeká, je takové svědectví povzbuzení i upozorněním na možná úskalí. Za úspěšné lze také v obou francouzských diecézích považovat zapojení laiků do procesu ať už synody nebo samotné restrukturalizace. Laici byli přizváni, aby téma nových farností promýšleli, byl jim také dán prostor, aby svůj názor vyjádřili. To usnadnilo nejen přijetí slučování, ale také aktivní participaci laiků na budování nových farností. Je otázkou zda laiky v Česku zapojit stejným způsobem jako ve Francii – totiž dotazníky. Podobně totiž pracovaly také tzv. sněmovní kroužky a věřící se pro činnost v nich příliš nadchnout nepodařilo: V roce 2001 bylo v pražské arcidiecézi aktivních kroužků 49, v plzeňské diecézi 19.400 Jestliže každý kroužek sdružoval například 10 lidí, sněmovního procesu se v každé diecézi účastnilo pouze 1% praktikujících věřících.401 Je otázkou, zda by téma farnosti bylo pro věřící více atraktivní, aby se do práce takovýchto skupin reflexe zapojili. Přesto se přizvání laiků pokud ne na diecézní, pak alespoň na vikariátní úrovni jeví jako důležité.402 Za inspirativní pro českou církev je možné považovat také skutečnost, že vznik nových farností ve Francii je provázen novým systémem jejich vnitřní organizace. S výjimkou statutu farní expozitury v pražské arcidiecézi se v Čechách nic podobného neděje a farnosti fungují „postaru“, pouze jejich území bylo zvětšeno. Souvisí to pravděpodobně s faktem, že ve

400

Viz Aktivní sněmovní kroužky – rok 2001. Počítáno jako podíl k počtu věřících ze Sčítání účastníků bohoslužeb. 402 Viz potíže se slučováním farností do farnosti Odolena voda (KLIMEŠ, J., Program obnovy farností v praxi). Viz též Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu. Zdá se, že alespoň v pražské arcidiecézi je již přizvání kněží k aktivní participaci na tomto procesu vedením diecéze vnímáno jako něco mimořádného (Srov. Obnova farností pokračuje, s. 2). 401

68

Francii bylo součástí procesu promýšlení teologie společenství a služby. Teologická reflexe života farností se sice děje i v plzeňské diecézi, kde po téměř celou dobu procesu funguje tým, který se jí zabývá. Nezdá se ovšem, že by se výsledky této teologické reflexe dařilo příliš promítat do praxe.403 O jednom aspektu teologie farnosti – o jejích úkolech – se mluví také v Praze, i když prozatím především formou rozhovorů, které generální nebo biskupský vikář poskytují katolickým médiím.404 Tato teologická reflexe bohužel, jak se alespoň zdá, zůstala u artikulace čtyř úkolů farnosti, aniž by bylo dále promýšleno, jak mají být ve farnostech realizovány konkrétně. Za nepříliš inspirativní lze naopak považovat systém rotujících nedělních bohoslužeb. I v lyonské diecézi je od něj pro jeho nevýhody v některých farnostech upouštěno. Pokud je mi známo, v plzeňské a pražské diecézi takový systém existuje minimálně a nesouvisí s novými farnostmi. Otázkou je také míra, praktický způsob a forma pověřování laiků pastorační službou vedení farnosti. Již nyní totiž v Česku v souvislosti s pastoračními týmy existují závažné otázky.405 *** Restrukturalizace diecézí a vytváření nových, větších farností může být poměrně účinným nástrojem, jak reagovat na socio-demografické změny na venkově a ve městech i v samotné církvi. Námitky pesimistů, že se ve Francii jednalo pouze o administrativní změnu bez reálných důsledků, lze odmítnout. Sloučení farností předcházela a provázela teologická reflexe a jeho výsledkem procesu byly konkrétní změny v životě společenství i jednotlivých věřících. Je zřejmé, že samotná restrukturalizace není všelékem a že míra skutečné obnovy velmi často závisí na ochotě jednotlivých farářů a farníků obnovu uskutečňovat. Různé diecéze provádějí proces obnovy a vytváření nových farností různým způsobem a není možné najít pro něj jeden univerzální a stoprocentně účinný recept. Některé úseky z cest, kterými se vydaly diecéze ve Francii, mohou být inspirativní také pro církev v České republice.

403

HRUŠKA, RADKOVSKÝ, op. cit., s. 66-67. Viz Obnova farností pokračuje. Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 1.-3 nebo OPATRNÝ, MACHÁNĚ, Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti (rozhovor), Katolický týdeník¸ 2006, ročník XVII, č. 24, s. 5. 405 Viz OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, s. 72-74. 404

69

10 Použité zkratky AA – Apostolicam Actuositatem. Dekret II. vatikánského koncilu o apoštolátu laiků. AG – Ad gentes. Dekret II. vatikánského koncilu o misijní činnosti církve. CIC – Codex iuris caconici, Kodex kanonického práva. GS – Gaudium et spes. Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě. Ibid. – Ibidem, tamtéž Kán. – kánon. KKC – Katechismus katolické církve. LG – Lumen gentium. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi. Op. cit. – opus citatum, citované dílo. PO – Presbyterorum ordinis. Dekret II. vatikánského koncilu o službě a životě kněží. SC – Sacrosanctum concilium. Konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii. SLDM –sčítání lidů, domů a bytů. UR – Unitatis reditengratio. Dekret II. vatikánského koncilu o ekumenismu.

70

11 Prameny 11.1 Tištěné prameny 4 priorités à vivre ensemble. Une synthèse des réponses a la consultation diocésaine. Reflexe desetiletého vývoje diecéze od vyhlášení pastoračního plánu, Saint-Étienne: Diocèse de SaintÉtienne, 2006 (nestránkováno) Annuaire du diocèse de Lyon. Katalog lyonské diecéze, ročník 1998 L’Avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, Église à Lyon, 1999, č. 21, příloha BALLAND, Jean, L’Avenir des Communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais, Lyon: Archevêché de Lyon, 1997 BENEDIKT XVI., Deus caritas est. Encyklika o křesťanské lásce, Praha: Paulínky, 2006, ISBN 80-86949-03-6 Décret épiscopal promulguant les paroisses nouvelles du diocèse de Saint-Étienne, Chrétiens en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 3-6 Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-089-3 L’Église, communion missionnaire. Le dimanche, la paroisse. Dokument přijatý na plenárním shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion, 1991 Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle. Dossier de travaille, Saint-Étienne: Diocèse de Saint-Étienne, 1998 FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE, Pozvat současnou společnost k životu z víry. Dopis francouzským katolíkům, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-816-x JAN PAVEL II., Christifideles laici. Posynodní apoštolský list o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, Praha: Zvon, 1996, ISBN 80-7113-162-8 JAN PAVEL II., Novo millennio ineunte. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000, Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001 JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia. Encyklika o eucharistii a jejím vztahu k církvi, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-849-6 Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-132-6 Katalog plzeňské diecéze 2003, Plzeň: Biskupství plzeňské, 2003 Katalog pražské arcidiecéze 2003, Praha: Arcibiskupství pražské, 2003 71

Kodex kanonického práva, Praha: Zvon, 1994, ISBN 80-7113-082-6 MIKULÁŠEK, Jiří, Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře. In NEŠPOR, Petr, OPATŘIL, Pavel (eds.), Farnost, místo pro každého? Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 71-77 Obnova farností pokračuje. Rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2006, č. 6, s. 1-3 Obnova našich farností – první organizační změny, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 2, s. 7 OPATRNÝ, Aleš, KRAMPL, Petr, Obnova farností (rozhovor), FCHODoviny, měsíčník farnosti Chodov, 2004, č. 4, s. 8-10 OPATRNÝ, Aleš, MACHÁNĚ, Jiří, Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti (rozhovor), Katolický týdeník¸ 2006, ročník XVII, č. 24, s. 5 Orientations diocésaines. Dokument pastoračního plánu diecéze Saint Étienne, vyhlášený biskupem Pierrem Joattonem 27. 10. 1996 PAVEL VI., Evangelii nuntiandi, Apoštolská exhortace o hlásání evangelia, Praha: Zvon, 1990, ISBN 80-7113-159-8 RADKOVSKÝ, František, HRUŠKA, Petr, Pastorační plánování v Plzeňské diecézi. Doprovázení pastorační proměny v teorii i praxi. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 61-90 RAYMOND, Yves, LACROIX, Louis-Marie, La paroisse nouvelle : une logique de conversion (rozhovor), Chrétiens en marche, 1999, 27. ročník, č. 336, s. 15-17 Statut farní expozitury. Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2006, č. 6, příloha Svědectví o vzniku nových farností uveřejněná v lyonském diecézním časopise Église a Lyon, roč. 2000-2002 VLK, Miloslav, Informace o projektu obnovy farností, Zpravodaj pražské arcidiecéze, 2004, č. 3, s. 1-3 VLK, Miloslav, Slovo na září, Acta curiae Archiepiscopalis pragensis, 2004, č. 9. s. 2 Vyplněné dotazníky z procesu slučování farností v arcijáhenství sv. Petra v lyonské diecézi. Uloženy v archivu lyonského arcibiskupství. Nepublikovány

72

11.2 Prameny dostupné na internetu Aktivní sněmovní kroužky – rok 2001. Seznam sněmovních kroužků v aktivních roce 20012002 dostupný na http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm [naposledy konzultováno 1. 9. 2006] European Social Survey. Data ze srovnávacího kvantitativního výzkumu dostupná na www.europeansocialsurvey.org [naposledy konzultováno 22. 8. 2006] HRUŠKA, Petr, Duch oživuje, nevhodné struktury zabíjejí. Pastorační situace v plzeňské diecézi na přelomu tisíciletí. Dostupné na http://www.bip.cz/info/dokumenty_pastor_plan.html [naposledy konzultováno 30. 7. 2006] Jednání s církvemi. Krácené zápisy z jednání na Ministerstvu kultury ČR. Dostupné na http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=367 [naposledy konzultováno 26. 8. 2006] JOATTON, Pierre, Le diocèse aujourd’hui, 2005. Dostupné na http://catholique-saintetienne.cef.fr/rubrique.php3?id_rubrique=19 [naposledy konzultováno 28. 8. 2006] KLIMEŠ, Jeroným, Program obnovy farností v praxi. Dostupné na http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/filialni.htm [naposledy konzultováno 1. 9. 2006] LION, Antoine, SELUCKÝ, Oldřich, Antoine Lion o víře ve Francii, Perspektivy – příloha Katolického týdeníku, 2005, č. 26, dostupné na http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3336 [naposledy konzultováno 20. 8. 2006] Pastýřské listy a homilie biskupa Františka Radkovského. Dostupné na http://www.bip.cz/info/dokumenty_pastyr_listy.html [naposledy konzultováno 20. 7. 2006] Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské. Powerpointová prezentace doplňující přednášku generálního vikáře Mons. Michaela Slavíka na kněžském dni v Pastoračním středisku v Praze 8. 6. 2006. dostupné na: http://www.apha.cz/vypsat.php?ide=2125&page=&datum=ano [naposledy konzultováno 15. 7. 2006] ROUET, Albert, Communautés locales. Dokument diecéze Poitiers dostupný na http://www.diocese-poitiers.com.fr/documents/comlocales.html [naposledy konzultováno 28. 8. 2006] Sčítání účastníků bohoslužeb. Podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR. Dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=110 [naposledy konzultováno 25. 8. 2006] SLÁDEK, Vladimír, Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem o slučování farností. Dostupné na webových stránkách kolínské farnosti: http://www.volny.cz/farnostkolin/novinky.htm [naposledy konzultováno 27. 7. 2006]

73

Úkony duchovní správy v ČR. Tabulkové podklady pro práci Plenárního sněmu katolické církve v ČR. Dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=156 [naposledy konzultováno 26. 8. 2006] Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Praha, 2005, Dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=427 [naposledy konzultováno 21. 8. 2006]

11.3 Rozhovory (uspořádáno chronologicky; uvedeny jsou pouze rozhovory, na něž se v textu odvolávám) Rozhovor s P. Vincentem Feroldim, ředitelem lyonského diecézního centra pro komunikaci, který se podílel na vedení procesu restrukturalizace, 12. 3. 2004 Rozhovor s P. Patrickem Rollinem, farářem ve farnosti Saint Roch en Val de Saône (lyonská arcidiecéze), 27. 4. 2004 Rozhovor s P. Bernardem Meuretem, farářem v Lyonu, sociologem, který připravoval podklady pro restrukturalizaci lyonské diecéze, 21. 5. 2004 Rozhovor s P. Fredem Gilem, farářem ve farnosti Sainte Claire et Saint François sur l’Arbresle (lyonská arcidiecéze), 24. 5. 2004 Rozhovor se Sylvainem Rochem, farníkem farnosti Saint Roch en Val de Saône (lyonská arcidiecéze), 27. 5. 2004 Rozhovor s P. Georgem Decourtem, pracovníkem arcibiskupství lyonského, sociologem, který připravoval podklady pro restrukturalizaci lyonské diecéze. 30. 5. 2004 Rozhovor s P. Paulem Gayem, farářem ve farnosti Saint Alexandre de l’Ouest Lyonnais (lyonská arcidiecéze), 3. 6. 2004 Rozhovory s faráři a farníky v berounském vikariátu. Uskutečněné 20. 6. – 10.7. 2006 Rozhovor s P. Thierry Magninem, generálním vikářem diecéze Saint-Étienne, 20. 7. 2006. Rozhovor s farnicemi ze Saint Chamond (diecéze Saint-Étienne), 21. 7. 2006 Rozhovor s P. Pierrem Dessalcesem, farářem ve farnosti Saint Étienne (diecéze SaintÉtienne), 21. 7. 2006 Rozhovor s jáhnem Guyem Bonnefoyem, trvalým jáhnem ve farnosti Saint Martin en Ondaine (diecéze Saint-Étienne), 22. 7. 2006

74

12 Literatura AMBROS, Pavel, Perspektivy a východiska pastorační činnosti církve – modlitba a evangelizace. In Kol. Nová evangelizace, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, ISBN 80-86045-49-8, s. 81-104 AMBROS, Pavel, Teologicky milovat církev, Olomouc: Centrum Aletti – Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003, ISBN 80-86715-11-6 AMBROS, Pavel, Dvojí tvář pastorace: litera a Duch. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 115-123 BASDEVANT-GAUDEMENT, Brigitte, Stát a církev ve Francii. In ROBBERS, Gerhard (ed.), Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 2002, ISBN 80-200-0967-1, s. 131-161 BAUMAN, Zygmunt, Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0817-7 BERGER, Peter, Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti, Brno: Barrister & Principal, 1997, ISBN 80-85947-8 BORRAS, Alphonse, La paroisse et au-delà, Études, 2005, č. 4026, s. 783-793 CETKOVSKÝ, Gorazd, Karmelitánský klášter jako „biotop víry“ v Čechách a na Moravě. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040-814-6, s. 25-30 CORETH, Emerich, Co je člověk?, Praha: Zvon, 1996, ISBN 80-7113-170-9 DECOURT, Georges, La restructuration des paroisses. Analyse comparative des processus de restructuration des paroisses dans les diocèses de Grenoble et de Saint Etienne, dostupné na http://perso.orange.fr/gdlyon/Pastorale.html [naposledy konzultováno 4. 7. 2006] DOLISTA, Josef, Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-465-2 DOLISTA, Josef, Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In HOJDA, Jan (ed.): Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, ISBN 80-86036-47-2, s. 49-65 DUKA, Dominik, Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi. In HOJDA, Jan (ed.), Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, ISBN 80-86036-47-2, s. 10-17 GRAUBNER, Jan, Jak si představuji farnost dnes. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005, ISBN 80-7266-219-8 75

HAMPLOVÁ, Dana, Víra a nadpřirozeno ve společnosti, Praha: Sociologický ústav akademie věd, 2000, ISBN 80-85950-79-0 HENDL, Jan, Úvod do kvalitativního výzkumu, Praha: Karolinum, 1999, ISBN 80-246-0030-7 HERVIEU-LÉGER, Danièle, Les monastères revisités. In CRÉPU, Michel, TILLIETTE Bruno (eds.), La scène catholique, speciální číslo Autrement revue, 1985, č° 75, s. 88-93 HERVIEU-LÉGER, Danièle, Le pèlerin et le converti, Paris: Flammarion, 1999, ISBN 20808-0017-5 HERVIEU-LÉGER, Danièle, Catholicisme, la fin d’un monde, Paris: Bayard, 2003, ISBN 2227-31707-8 HRDINA, Antonín Ignác, Svoboda náboženství v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, ISBN 80-86432-67-X Kol., Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule. Snowball sampling, Praha: Úřad vlády České republiky, 2003, ISBN 80-86734-08-0 MARSAUX, Jacky, Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002, č. 10-11, s. 3-20 Náboženská situace v ČR v současnosti. Statistické podklady, Pracovní text pro 2. zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Praha, 2005. dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=427 [naposledy konzultováno 21. 8. 2006] OPATRNÝ, Aleš, Pastorační situace u nás. Analýzy a výhledy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996, ISBN 80-7192-092-4 OPATRNÝ, Aleš, Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, ISBN 80-7192-557-8 PINA, Christine, Les évêques français face au monde moderne: l’exemple du rapport Dagens. In BRÉCHON, P., DURIEZ, B., ION, J. (eds.), Religion et action dans l’espace public, Paris: L’Harmattan, 2000, 2-7384-9165-0 s. 92-104 POTEL, Julien, Église en France. Approches sociologiques, Paris: Desclée de Brouwer, 1994. RATZINGER, Joseph, Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995, ISBN 80-7113-102-4 RÉMOND, René, l‘Église dans la société contemporaine. Přednáška 25. 5. 2004 v rámci cyklu Conférence Paul Couturier organizované komunitou Chemin-Neuf v Lyonu SCHLEMMER, Karl, Učinit lidi zítřka vnímavými pro křesťanství. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-86045-49-8, s. 9-16 76

SUTTER, Jacques, Comment sonder les reins et les cœurs? In CRÉPU, Michel, TILLIETTE Bruno (eds.), La scène catholique, speciální číslo Autrement revue, 1985, n° 75, s. 48-54 THOMAS, Pascal, Que devient la paroisse? Mort annoncée ou nouveau visage? Paris: Desclée de Brouwer, 1996, ISBN 2-220-03740-1 TINCQ, Henri, Dieu en France. Mort et résurrection du catholicisme, Paris: Calman-Lévy, 2003, ISBN 2-7021-3387-8 TRETERA, Jiří Rajmud, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, ISBN 80-7192-455-5 VLK, Miloslav, Misijní církev v postsocialistické době. In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.), Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, ISBN 80-7040814-6, s. 31-42 WEBER, Max, Autorita, etika a společnost, Praha: Mladá fronta, 1997, ISBN 80-204-0611-5 ZEMAN, Josef, Farnost – opora a povzbuzení našeho lepšího já. In NEŠPOR, Petr OPATŘIL, Pavel (eds.), Farnost, místo pro každého?, Brno: Biskupství brněnské, 2005, s. 922

77

13 English annotation Title:

RESTRUCTURING OF DIOCESES IN FRANCE: INSPIRATION FOR THE CZECH CHURCH? Abstract: A pastoral reform of catholic dioceses in France and in the Czech Republic is discussed in this paper. The reform consists in the effort to complete renewal of spiritual life of parishes, vicariates and dioceses. The main attention in the paper is paid to the significant part of the reform which is done by merging of parishes: the small parishes which are not able to perform all necessary functions are merged and one new parish is established. The situation of the Catholic Church in France and in the Czech Republic is similar to a large extent. And similar are also the reasons which in the two countries led to the pastoral reform. The similarities and differences of the process are shown on the case studies of the dioceses of Lyon, SaintÉtienne, Pilsen and Prague. A significant attention is paid to the results of the process in France, which are interpreted by the theological concepts of parish. Some of the inspirational elements of the French manners of reform are presented in the concluding chapter. They include namely: larger engagement of laics, large reflection about the communional ecclesiology and the services in Church which are the inherent part of the process, collaboration of old parishes before merging and manner of ceremonial inauguration of the new parish. Key words: Catholic Church – Reform Catholic Church – France Catholic Church – Czech Republice Diocese Parish

78