PAUL DU NOYER. PAUL McCARTNEY VYŠEHRAD

PAUL DU NOYER

PAUL McCARTNEY

VYŠEHRAD

Mým rodičům

Paul Du Noyer: Conversations with McCartney Copyright © Paul Du Noyer 2015 Translation © Ladislav Šenkyřík, 2016 ISBN 978‑80‑7429‑749-6

Úvod © Já opravdu nechci být žijící legenda. Dal jsem se na to, abych nemusel chodit do práce. A mohl balit holky. A pár holek jsem sbalil a do práce jsem chodit nemusel, takže to mám vlastně pořád stejně. Paul McCartney

Nejblíž smrti jsem se v životě ocitl při záchvatu astmatu v dětství. Ležel jsem tenkrát v jedné liverpoolské nemocnici s kyslíkovou maskou na obli‑ čeji a se sluchátky na uších. V rádiu pouštěli bez přerušování celou novou desku Beatles Abbey Road. Když tedy někteří lidé označují hudbu skupiny za „životodárnou“, chápu to velmi doslovně. V té chvíli jsem si zničehonic uvědomil, jak strašně je mám rád a jak strašně chci žít. Psal se rok 1969. Načež se ti mizerové nadobro rozešli. Odpustil jsem jim, pochopitelně, a zaujatě a pozorně sledoval jejich só‑ lové kariéry. Vyrostl jsem a stal se ze mě hudební publicista. Měl jsem štěstí, že jsem při mnoha příležitostech mohl vést rozhovory s Paulem McCart‑ neym. John Lennon zemřel dřív, než se mi s ním podařilo setkat, což po‑ važuji za svoji největší profesní smůlu. S Paulem jsme ale dobře vycházeli. Tak vznikla tato knížka. Posbíral jsem naše rozhovory z nejrůzněj‑ ších setkání a uspořádal je do jednolitého vyprávění. Doufám, že z něj vystoupí hudební příběh Paula McCartneyho podaný jeho vlastními slovy a doplněný nemnoha mými komentáři. Během dlouhé celoživotní kariéry vyprodukoval ohromující dílo, které ve všech svých polohách vždy odmění pozorného posluchače. Jeho postavení je jedinečné, ať už je měříme komerčním úspěchem, umě‑ leckou hodnotou, nebo vlivem na ostatní. Pokud jde o příští generace, jeho renomé bude bezesporu neotřesitelné. Jsem také přesvědčený, že hudba Paula McCartneyho, kterou někdy kritici napadají jako příliš nenáročnou a málo vzrušující, je mnohem častěji hledající a vyloženě nezvyklá.

8

Úvod

Od chvíle, kdy se stal v roce 1957 členem skupiny Quarrymen Johna Lennona, si Paul v podstatě neoddechl. Nadčasovou milostnou písničku umí napsat s lehkostí, s jakou jiní lidé dýchají. Rokenrol hraje s větší syrovostí, sexuálním nábojem a agresivitou, než jaké byste čekali mimo zdi institucí určených k výkonu trestu. Anglická královna si myslí, že je báječný, ale i ti nejzapřisáhlejší avantgardisté připouštějí, že jeho hudba dokáže být občas výstřední a tajuplná. Sotva existuje žánr, který by si nevyzkoušel, od dětského popu po vážnou hudbu; ve stylové šíři s ním může soutěžit snad jen Pablo Picasso. Natočit hit je ve skutečnosti nesmírně těžké. Mít hity neustále je prak‑ ticky nemožné. Přes všechny vrcholy a pády předčí kariéra Paula McCart‑ neyho veškeré jeho souputníky, kteří by nám mohli přijít na mysl. Drobky z jeho stolu by byly pýchou leckterého méně talentovaného skladatele. Velkolepost showbyznysu spočívá v tom, že lidem poskytuje, po čem touží. Velkolepost umění spočívá v tom, že nám dává to, o čem jsme nikdy netu‑ šili, že bychom po tom mohli toužit. A velkolepost Paula McCartneyho spočívá v tom, že nám poskytuje obojí. Jsou jeho výsledky trvale báječné? Ani zdaleka. Ale když je jeho hvězda na vzestupu, není v populární hudbě jiný skladatel, který by se vyrovnal schopnostem tohoto muže psát písničky, které si zpívá celý svět.

©

Beatles dosáhli velice záhy dokonalosti na poli pop-music. A potom pokra‑ čovali tím, co se zdá být neuvěřitelné: s každým novým albem objevovali nový, naprosto odlišný druh jiné dokonalosti. To nemohlo trvat navždy a také to navždy netrvalo. Jenže od Paula se podobně jako od Johna očekávalo, že bude předvádět nemožné vždy znovu a znovu, jinak bude tvrdě kritizován. Připouštělo se, že Paul oplývá řemeslnou zručností, která dokáže sklouznout od bláznivé ztřeštěnosti k uhlazené přešlechtěnosti. Duší však údajně pevně vězí v showbyznysu. Zatímco se díky úspěchům jako člen Beatles stal módní vůdčí postavou nové rockové kultury, kterou sám pomá‑ hal utvořit, srdcem si nedokázal odepřít slabost pro občasnou dětinskou říkanku nebo hudební dárek pro generaci rodičů. Jde tedy o nestoudného baviče? Ta konvenční představa má v sobě zrnko pravdy, ovšem s tou výhradou, že Paul nikdy neuznával důvody, proč by měl svou hudební paletu jakkoli omezovat. Tvrzení, že by měl být kvůli své všestrannosti umělecky méně hodnotný, ho však výrazně poškozuje. Kdybyste to chtěli vyjádřit poeticky, mohli byste říct, že McCartneyho dílo

Úvod

9

připomíná dub: kmen je pevný a široký, ale jeho větve se splétají a kroutí do těch nejfantastičtějších tvarů. Moudře se od podobných analogií distancuje, ale bezesporu obdivuje Picassovo překračování uměleckých kategorií, jeho sebevědomé zvládnutí tradičního řemesla spojené s chutí věnovat se novým a nevyzkoušeným věcem. A dnes už zde rovněž máme nezměrně obsáhlé dílo svědčící o jeho energii i o dlouhém, plodném životě. McCartneyho hudba se nevyvíjela žádným předem daným směrem. Připomíná spíš jakousi uvolněnou spi‑ rálu, jejíž obvod se neustále zvětšuje. Paul McCartney se narodil 18. června 1942, v době před vznikem roken‑ rolu; vyrůstal ve světě, který už dnes zcela zanikl a k jehož rychlejšímu zániku dopomohli Beatles sami. Dospíval v období, které se potýkalo s následky druhé světové války, jedné z největších katastrof lidských dějin. Všichni se tehdy upínali k modernímu světu, který měl být o to lepší, oč méně bude připomínat minulost. Z pohledu nazpět se nebylo možné ničemu přiučit. Nebo takový tehdy přinejmenším převládal pocit. Paul byl každým coulem rebelující teenager, jakých jeho generace vyprodukovala spoustu. Hluboko uvnitř ale nikdy nebyl obrazoborec. Tento protiklad prostupuje veškerou jeho hudbu a je zdrojem opovržení některých kritiků nad jeho tvorbou. Jenže zároveň je zdrojem jeho veli‑ kosti. Patří k onomu tenčícímu se počtu umělců, jejichž výraz neutvářel v první řadě rock, protože hudbu začínali chápat v době, než rokenrol dolehl k jejich uším.

©

Tato kniha ale není jenom o Beatles. Jednou jsem se Paulu McCartneymu zmínil o tom, jak novináři mají sklon zhušťovat desítky let jeho života po roce 1970 do povrchní doušky. Paul odpověděl: Když už o tom mluvíš, tak to jistě chápeš. Setkal jsem se se spoustou novinářů, kteří potřebovali články, jež budou mít úspěch, vyznali se. „Byl členem Beatles.“ O tom to v podstatě je. V každé knížce o Johnu Lennonovi se děje totéž. Období s Yoko se zestruční: „No jistě, mírové popěvky, nosili legrační klobouky a sluneční brýle a on byl dost militantní, že?“ Dá se to zestručnit docela snadno. Ale mně se to svým způsobem líbí – stejné je to s hudbou, kterou jsem v tom období napsal –, protože mám dojem, že je dosud neobjevená. Jako by vlastně neexistovala: „Ale ne, on přece po Beatles už nic nenapsal.“ Jakmile to začneš blíž zkoumat… chci říct, že čistě z komerčního hle‑ diska jsou tady věci, jichž se prodalo víc než čehokoli od Beatles, třeba

10

Úvod „Mull of Kintyre“. Ale z kritického hlediska se to vůbec nebere v úvahu. I když na druhou stranu se to spoustě lidí líbí, takže nevím, co si z toho mám vybrat.

Nejde o to, že by Beatles chápal jako jakousi překážku, třebaže jejich dědictví se s ním táhlo v raných letech sólové kariéry. Ve všech rozhovo‑ rech, které jsme spolu vedli, se o Beatles zmiňuje mnohem častěji než já: Říkával jsem svým dětem: „Vy jste jediní, kdo se mě nikdy neptá na Beatles!“ Někdy jsem si přál, aby za mnou přišli jejich kamarádi a zeptali se: „Jaké to bylo být členem Beatles?“ „No tak, musím vám říct, že…“ A moje děti by odešly z pokoje: „Do háje…“ Tak to s dětmi chodí, ony nechtějí o těch kravinách nic slyšet, ale jejich kamarádi třeba ano. A tak bych zabručel [s veselým pitvořením]: „To je zají‑ mavý, že se na to ptáte!“ A o hodinu později…

Svízel spočívá v tom, že kvůli Beatles opomíjíme spoustu skvělé hudby, kterou složil za pětačtyřicet let sólové dráhy. V této knize chci tu nerov‑ nováhu napravit. Paul mi řekl, že jednoho dne budou lidé jeho kariéru vnímat v celistvosti. Rád si představuji, že ten den už nastal. Je třeba poznat pestrost a rozmanitost McCartneyho sólového díla, od onoho proslulého žabího sboru až po nejesoteričtější elektronickou hudbu. Krása jeho repertoáru spočívá v nekonečných variacích a pře‑ kvapeních. Ďábel se může skrývat v detailu, ale v případě McCartneyho nacházíme i spoustu svých andělů. Jeho katalog obsahuje stovky písní. Všichni víme, že napsal „Penny Lane“ nebo „Hey Jude“. Měli bychom uznat, že poté přišly i další, méně známé a stejně krásné skladby, které nás nakonec všechny přežijí. Hudební materiál Paula McCartneyho, který vznikl v období po rozpadu Beatles, představuje překvapivě nedoceněný poklad historie populární hudby. On sám s tímto názorem souhlasí: Mám takovou teorii, že v nadcházejících letech budou lidé možná vnímat moje dílo jako celek, nebudou je rozdělovat na čas s Beatles a na období, které následovalo potom. Může se v tom skrývat nebezpečí, když se přejde od „Here, There and Everywhere“, „Yesterday“ nebo „Fool on the Hill“ k „Bip Bop“ [z alba Wings Wild Life], což je tak bezvýznamná, nedůležitá písnička. Musím říct, že jsem ji odjakživa nesnášel. Myslím, že v budoucnu to budou lidé víc vnímat. A stejné to bude s Johnovým dílem. Budou se na to dívat podrobněji a řeknou si: Aha, už

Úvod

11

rozumím, co tím chtěl říct. Protože to není nic samozřejmého na první pohled, to je na tom dobré. Jde o jemnější materiál než některé věci, které jsme napsali spolu a které byly skrz naskrz komerční. Ale myslím si, že s postupujícím časem to bude působit čím dál víc normálním dojmem.

©

Pořadí záznamů jsem zpřeházel, ale nejstarší interview v této knize pochází z roku 1979, kdy mě poslali na tiskovou konferenci do zákulisí před kon‑ certem Paula McCartneyho v Liverpoolu. Byl to vysněný úkol a okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem si zvolil správné zaměstnání. Jestliže kniha není příliš životopisem a připomíná spíš portrét, je to v každém případě portrét přímo ze života. Až na pár označených výjimek jsou všechny citace Paula McCartneyho, které zde budete číst, z první ruky. S Paulem jsem se pravidelně setkával v době, kdy jsem jako novinář pracoval pro časopisy New Musical Express, Q, MOJO a The Word. Rovněž jsem mu pomáhal s některými vydavatelskými projekty včetně brožur vydávaných k turné, propagačních materiálů pro novináře a doprovod‑ ných textů k albům. Středem našeho zájmu byla vždy hudba, i když nikoli v úzkém nebo technickém smyslu; během rozhovorů o svých písních se se mnou podělil o spoustu vzpomínek a popisoval osobní radosti i strasti, které ho provázely při jejich skládání. Ve vyprávění, jež následuje, jsou nepochybně mezery, protože jsme spolu vždy mluvili spíš o konkrétních tématech. Vyjadřoval se ale svobodně ke všem obdobím své kariéry. První část knihy je víceméně chronologická, zatímco druhá spíš tema‑ tická. Ve skutečnosti měl ve svých promluvách sklon nesourodě přeskako‑ vat sem a tam a já naše rozhovory „zremixoval“ do podoby, v nichž je lépe zachována určitá kontinuita. Během oněch více než třiceti let mi nicméně živě popsal, co to znamená být Paul McCartney. K našemu sblížení pomáhalo, že jsem z Liverpoolu. Oba jsme prožili rané dětství v Anfieldu, ve čtvrti řadových domků obklopující slavný fot‑ balový stadion; potom jsme se přestěhovali do stejných domků na druhé straně města. Dělilo nás dvanáct let, ale chodili jsme do stejných škol. Občas jsme spolu do absurdních detailů probírali linky městských auto‑ busů, přístavní doky nebo obchodní domy. V jeho vlastních očích se z něho nikdy nestala superstar, jíž se stal v očích všech ostatních. Nesnáší pocit odtažitosti a majestátnosti a vždycky si dával záležet, aby naše novinářská interview připomínala spíš přátelský rozhovor.

12

Úvod

Nechci předstírat, že jsem Paulův kamarád, ale naše setkání byla přátel‑ ská. Zblízka jsem poznal drtivé nároky na jeho čas a pozornost. Všechno to nesl s pozoruhodnou trpělivostí, včetně mých nepřetržitých otázek. Odcházel jsem vždy s pocitem, že Paul McCartney je prostě slušný člověk, který je jen shodou okolností taky génius.

K A P I T O L A D VA C Á T Á PÁ T Á

Další široširá prérie © V den, kdy přestaneš být nervózní, to můžeš zabalit Další noc v neznámém městě, další široširá prérie mávajících paží osvětle‑ ných reflektory – a řev tisíce hrdel ve šťastném souznění. Paul McCartney vychází na pódium. Možná celý jeho svět je pódiem: Vždycky mám pocit, jako bych hrál naživo na pódiu, dokonce i tehdy, když nahrávám ve studiu. Pro mě je to svým způsobem stejný. Nedělám rozdíl mezi živým hraním, nahráváním ve studiu nebo videoklipem, hraním jakékoli muziky. Vždycky se mi líbí, když můžu hrát pro obecenstvo, to se nedá ničím ji ným nahradit. Jde o tu odezvu, o potlesk, přijetí tvých spoluhráčů a o všech‑ no to kolem. A o maličkosti – jestli pochopí, když řekneš vtip. Fanouškům Beatles je možný říct něco obskurního a oni to hned pochopí: „Cranberry sauce…“ („Brusinková omáčka“) [zamumlaná Lennonova slova v písničce “Strawberry Fields Forever“] a oni hned: „Héééj!“ Zatímco v jiných přípa‑ dech tomu musíš dát nějakej smysl. Když máš štěstí, naváže se mezi kapelou a obecenstvem pouto. A já mívám tohle štěstí často, už od raných počátků Beatles. Jakmile jsme se dostali přes ty úplný začátky, kdy po nás chuligáni házeli drobný. My jsme si je prostě poctivě sesbírali z pódia a to tomu udělalo přítrž.

Hrál v největších koncertních halách a na největších stadionech po celé zeměkouli. Ale pro McCartneyho je to pořád v podstatě totéž řemeslo, jemuž se kdysi vyučil v malých severských klubech: „Sešla se vás dnes tady pěkná řádka,“ osloví burácející stadion na americkém Středozápadě – stejně, jako by to bylo v Královském klubu britských legionářů v hrabství Lancashire v roce 1953.

Další široširá prérie

231

V jeho obecenstvu se vždy najdou lidé, kteří vůbec nemohou uvěřit, že se ten večer stal skutečností. Ale nejsou sami. Paul sám mívá pocit, v němž se odráží pohled dítěte s vykulenýma očima, které kdesi stranou jeho dospělé mysli nevěřícně zírá na tuhle nepravděpodobnou budouc‑ nost. Tady hraje pro královnu v Buckinghamském paláci nebo dojímá Rusy se zvlhlýma očima na Rudém náměstí. Občas si představuje, jak by to vypadalo, kdyby se tenkrát před lety pokoušel něco takového vysvětlit svému tátovi. Tajemství úspěšného koncertního turné spočívá v tom, že každý koncert je stejný, bez ohledu na to, ve kterém koutě světa zrovna hrají. Na pódiu panuje v ideálním případě každý večer stejná atmosféra jako ve vlastním obýváku. Paulův asistent John Hammel připraví na reproduktor červené pastilky proti kašli a potom už se zabývá přelaďováním kytar. Zvuková zkouška před koncertem se může proměnit v plnohodnotné představení. V zákulisí se po koncertě často koná přehlídka slavných tváří: Sting, Sylvester Stallone, Brian Wilson, Kevin Spacey, Bill Clinton, Demi Mooreová, Ozzy Osbourne… Do města přijel Paul McCartney a v diářích se jako mávnutím kouzelného proutku hned objeví volné místo.

©

Stejně jako diváci pozorují pódium, i účinkující sledují diváky. McCartney nicméně nikdy nevidí jednolitou nerozlišenou masu. Stejně jako ve svých písničkách často oslavuje jedinečnou lidskou bytost, jsou i jeho koncertní večery příležitostí povšimnout si záblesků skutečného života. „Na turné občas mívám silný zážitky,“ říká: V Helsinkách jsem zpíval „You Won’t See Me“ a v publiku byla starší paní se svým mužem, takovým vysokým chlápkem. Opírala se mu zády o hrudník a on ji objímal paží. Měla zavřený oči, totálně si to užívala. Viděl jsem, jak se na ni dívá. No páni… Musel jsem se pořádně nadechnout. Problém je, že já zpívám písničku a neměl bych se tam chovat jako voyeur. Jenže cítím, jak mě to zaplavuje: „Panebože, vidím, že je z generace šedesátejch let, tohle je její oblíbená písnička a on ji miluje…“ A mně to připadá dojemný. Viděl jsem spoustu takových příběhů. Jak běží čas, stává se to častěji, vzpomínek přibývá. Dnes to prochází napříč generacemi, děti se svou pěta dvacetiletou mámou a s jejími rodiči padesátníky a někdy i s jejich rodiči. Líbí se mi to, protože sám jsem velice rodinný typ. Vidíš věci, který tě v souvislosti s vlastní prací nikdy nenapadly. Vidíš odraz toho, jak důležitá ta tvoje práce může být. Běžně si při práci říkáš:

232


„Doufám, že to funguje, doufám, že to je pro někoho důležitý.“ Pak s tím vyjedeš na turné a vidíš, že to pro někoho význam opravdu má. Jasně si vzpomínám v davu na jednoho chlápka s černým plnovousem a jeho dceru s dlouhými tmavými vlasy. Objímal ji kolem ramen a oba během „Let It Be“ brečeli. To je dost dojemný. A taky se mi líbí, když lidi tancují. Ve Skandinávii jsem jednou viděl nádhernou dvojici. Ona byla krásná blondýna, on byl snědej a člověk se na ně díval, jako by stál ve frontě na auto‑ bus. Prostě jen pozoruješ lidi. Hraješ písničku, ale jedeš na autopilota a kolem tebe se dějí všechny tyhle věci. Ona držela nad hlavou zapalovač a držet rozsvícenej zapalovač po celou dobu písničky není snadný, protože ta věcička se pořádně rozpálí. A ona si spálila prst. A tak hraju „Fool on the Hill“ a její přítel jí ten prst olizuje, líbá ho, aby se uzdravil, mazlí se. A zase kdesi v Evropě jeden postarší chlápek vypadal úžasně, jako Nep‑ tun s dlouhým vlnitým plnovousem. A strašně plakal. Totálně ho to sebralo. No, to teda člověka odrovná. „Hey Jude…“ Hmm, nedívej se na něho, dívej se radši na někoho, kdo se směje. Hele, Robbie [kytarista] se směje. Ha ha! Hned to přestane být důležitý. Někdy to na člověka přímo dolehne. Třeba ten chlápek s krásnou dce‑ rou. Okamžitě víš, že ji vzal s sebou proto, aby jí řekl: „Tak tohle jsem dělal v šedesátejch letech.“

©

Dokonce i tenhle rozený bavič zažil občas trému, obzvlášť v začátcích – když zpackal svůj kytarový part s Quarrymen, na konkursu Beatles pro firmu Decca nebo při první nahrávací frekvenci pro EMI. Sledoval jsem ho v šatnách v zákulisí, i jak vedl svoji skupinu těmi dlouhými chodbami na jeviště. Vypadá radostně a šíří kolem sebe optimismus – jelikož je kapelník, patří k jeho práci vyzařovat sebedůvěru –, ale dělá toho víc než jen to, co se po něm chce. Modlí se za onen stav automatické zručnosti, kdy se vnitřní mysl ztiší a řízení převezme všemocná paměť: Můj kamarád John Hurt řekl o premiérách, že to jsou vždycky strašný nerváky: „Na premiéře to nikdo nezahraje. Při první repríze, to už hraje někdo jinej. A třetí večer to už hraješ ty.“ Tak to chodí. Premiéra, to je jenom [jako omráčený]: „Ahoj, jak se máš…“ Všichni za tebou po koncertě přijdou a říkají: „Skvělý, člověče, úchvatný.“ „Opravdu? Já tam nebyl.“ Prostě se naučíš nechat věci běžet. „Díky. Teď si dám něco k pití.“


233

Ale to je showbyznys. Děje se to na všech úrovních. Lidi jsou ze mě zklamaní: „Doufal jsem, že už na scéně nebudeš nervózní.“ Ale Sammy Davis Jr. jednou řekl: „V den, kdy přestaneš být nervózní, to můžeš zabalit.“ Na americkým turné v roce 1976 Linda říkávala, že je snazší hrát na kon‑ certě než žít skutečnej život. Protože jakmile se do toho dostaneš, funguje to opravdu jako hodinky, je to nádhernej zážitek. Víš, že to funguje a že to bude každej večer stejný. Je to, jako když si dopřeješ nádhernou koupel a masáž. Protože se nemáš čeho obávat. V životě se pořád něco děje: „Dítě má chřipku, panebože.“ Věci se dějí naprosto nahodile. Zatímco na koncertě je všechno daný; už v tom není nic nahodilýho, to je příjemný. Ale pár týdnů to trvá.

Potom přichází na řadu obyčejná mechanika živého vystupování. „Basová linka a zpěv jsou dvě od sebe oddělený věci,“ říká a ukazuje si na levou a pravou stranu hlavy. „Je docela zajímavý, jak člověk hraje, když naživo zpívá. Děje se s tebou cosi zvláštního, musíš se celej rozštěpit na dvě osobnosti.“ Velkou výzvu představuje například písnička „Fixing a Hole“ z alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band: „Basa hraje v tříčtvrťovým taktu nebo tak nějak, nevím úplně přesně, co to je, a zpěv je ve čtyřčtvrťovým…“ Otáčí pravou rukou nad hlavou a levou se v kruzích hladí po břiše, aby nazna‑ čil ten problém s koordinací. „Musíš mít tu matematiku nějak v pořádku v hlavě. Ale zničehonic to do sebe zapadne a je to skvělý.“ Koncert je každý večer nový pro obecenstvo, ale nikoli pro umělce na turné. Na koncertní šňůře může chvíli trvat, než dosáhne onoho kýže‑ ného stavu vypilované dokonalosti, ale jak se lze bránit rutině, k níž musí časem směřovat? McCartney svůj tým rád překvapuje – což zahrnuje mnohem víc lidí než jen členy skupiny. Osvětlovači například sledují představení pomocí počítačového scénáře, ale během turné v roce 1990 se učili, jak je důležité zůstávat v pohotovosti: Měl jsem vždycky takový okamžik, kdy jsem řekl: „Dnes večer uděláme něco jiného.“ A to ve skutečnosti mířilo na štáb. Všechno do manuálního provozu: „Do prdele! Panika. Kristepane, co to tam vyvádíš, člověče?“ Ale jim se to líbí, protože to pro ně znamená vytržení z nudy. Jeden z těch kluků, co obsluhuje laser, tam sedával a odříkával věty ze scénáře spolu se mnou. Bylo dobrý, že jsem ho neviděl. Chystal jsem se třeba říct: „Když jsem jel do New Orleans, seznámil jsem se tam s Fatsem Dominem.“ A on to říkal těsně předtím, než jsem to řekl já, takže všem okolo naznačoval, jak je to všechno předvídatelný.

234


A tak jsem to každej večer začal měnit, čistě jen kvůli tomu, že jsem věděl, že tam sedí ten chlápek, co to přeříkává se mnou. „Když jsem jel jednou na jih do města, kterýmu se říká New Orleans, setkal jsem se tam s jedním tlustým chlápkem, zřejmě čirou náhodou…“

©

Zajímalo mě, jestli má McCartney pocit, že písnička nedosáhne své plné kvality, dokud ji nehraje publiku na koncertech. „Může dosáhnout plné kvality na nahrávce, ale zpětná vazba od obe‑ censtva je skvělá. Když něco děláš, je úžasný, když ti někdo řekne, že je to skvělý. Dokonce i když jenom uvaříš jídlo, povzbudí tě to. A podobný to je, když hraješ písničky živě a vidíš lidi, jak při některý z nich pláčou. To si říkáš: No tohle, toho bych se měl fakt držet.“ Takže tvoje obecenstvo je fakticky součástí vystoupení? Místo abych jen seděl doma, skládal písničky a pak šel do jiný malý míst‑ nosti, do studia, a tam je nahrával… Na koncertě stojíš tváří v tvář lidem, kteří za to zaplatili. To je totální odvaz. Hraješ „Got to Get You into My Life“ a oni se můžou zbláznit: „Panebože, jim se to fakt líbí!“ Nebo vidíš „Peppera“ jejich očima. Vnímáš, jak to vnímají oni: „Přijel za námi do našeho města, ten chlápek, kterej v šedesátejch letech složil ty obrovský hity, tu záhadnou hymnu z psychedelickejch časů, z těch zlatejch let, a teď nám tady zpívá. Hergot, to je přece mnohem lepší než nahrávka na vinylu.“ Byl jsem se podívat na Dustina Hoffmana v Kupci benátském. Trochu se s ním znám, a když vyšel na jeviště, měl jsem úžasnej pocit ve smyslu: „Já jsem ve stejný místnosti jako Dustin!“ Najednou jsem měl pocit, že můžu vykřiknout: „Ahoj, Dustine!“ Tak blízko jsem byl u něho. Kdyby to byl film, na který bych se díval, nemělo by vůbec smysl volat: „Ahoj, Tootsie!“ Když jde o nahrávku nebo o videoklip, nic takovýho nenastane. Necítíš se být s nimi v jedný místnosti. Takže jsem to začal obecenstvu říkat: „Je úžasný být spolu s vámi dnes večer v jedný místnosti.“ A jsme tam. Je nás padesát tisíc, ale pořád platí: „Všichni jsme v jedný místnosti.“ Myslím, že to je úžasný. To je podstata koncertování. Může se stát cokoli. Neexistuje žádná záruka, že to dobře dopadne ani že si ten chlápek bude pamatovat texty.

©


235

A ono se to opravdu může pokazit. Paulovo pamětihodné vystoupení na jednom z festivalů definujících rockovou hudbu – Live Aid v Londýně v roce 1985 – patří také k jeho nejhorším jevištním zážitkům. Už šest let tehdy nevystupoval s kapelou na koncertech. Byla to nej‑ delší přestávka od doby, kdy přestali v roce 1966 vystupovat Beatles. Až do chvíle, kdy vkročil v závěru koncertu na scénu, se proslýchalo, že dojde k částečnému obnovení Beatles. K tomu ve skutečnosti vůbec nemělo dojít, ale koncertní pódium ve Wembley najednou působilo jako velice osamělé místo: Live Aid pro mě osobně představovalo noční můru, protože mi přestal fungovat mikrofon a já to přitom vůbec nevěděl. Původně mi zavolal Bob Geldof [se strohým irským přízvukem]: „Děláme takovej koncert, jmenuje se to Live Aid a chceme, aby ses toho zúčastnil.“ Odpověděl jsem: „Ale jdi, člověče, já nemám ani kapelu. Udělal bych to moc rád, ale nemůžu.“ „Vyser se na kapelu,“ povídá, „přijď tam sám jen s klavírem, to bude stačit, zazpívej ‚Let It Be‘.“ Fajn, on mladej Robert umí bejt přesvědčivej. V každým případě šlo o tak obrovskou záležitost – všichni se dívali na ty hrůzostrašný záběry z Etiopie –, že člověk prostě chtěl něco dělat. Souhlasil jsem, a jak se to blížilo, říkal jsem si: Já jsem přece v životě nebyl na pódiu sám u klavíru, co to sakra dělám? Ale jo, dělám to pro Boba a ještě spíš to dělám pro lidi v Etiopii, přesně tak, neděs se toho. Byl to úžasnej den, obrovskej celonárodní svátek. Začal jsem se doma dívat na televizi, potom jsem jel do Wembley a viděl ty davy jako na fotba‑ lovým utkání. Přišel jsem do zákulisí a pak jsem se díval ze strany jeviště. Osobní zážitek to měl završit. Tady už nejde o žádný média, jde o mě. Moje tělo si to teď zakusí naživo, před tou masou tváří. A najednou jsem si uvědomil, že neslyším odposlechy. Říkal jsem si: To je asi v pohodě, oni mi je zapnou. Ukázalo se, že za to mohli bedňáci od Queen. Freddie Mercury s Brianem Mayem odehráli svůj výstup těsně přede mnou a jejich bedňáci vytáhli všechny jacky, který považovali za svý, takže vytáhli i ty moje. Já tam nikoho neměl, žádnej technickej doprovod. Takže jsem byl najednou v celosvětovým vysílání televize a neslyšel jsem klavír. V duchu jsem si říkal: Jen klid, tohle vysílá BBC, možná nemáme odposlechy, ale vsadím se, že v telce je zvuk bezvadnej. To se totiž často stává. Takže se v duchu okřikuju: Drž hubu a nějak se s tím srovnej. „When I find myself in times of trouble…“ („Když vidím, že jsem ve srabu…“) Moc dobře to na úplným začátku nepřijali, ale snad se obecenstvo rozehřeje, když budu pokračovat. Potom najednou slyším [tlumené hlasy zpanikařených

236


techniků]: „Máš tam špatnej jack! To není můj jack!“ Panebože, tak to by mě zajímalo, jestli tohle vysílá BBC? Mezitím moje druhá půlka zpívá „Let It Be“ a snaží se rozpomenout na text. A ta moje druhá půlka mě uklidňuje: „Netrap se tím, to je v pohodě. Zpíval jsem: „There will be an answer…“ („Tak bude znít odpověď…“) a v tu chvíli se rozkvílela zpětná vazba, což je další noční můra. Můj mozek se hádal sám se sebou a zároveň jsem zpíval tu zatracenou písničku. Nakonec se asi v půlce ozval zvuk a obecenstvo začalo zpívat se mnou. Domluvili jsme se, že Geldof, Bowie, Alison Moyetová a Townshend přijdou na poslední refrén a zazpívají ho se mnou. Jenže já jsem v tý chvíli vůbec neměl představu, kde v písničce jsem. Na refrén nikdo nepřišel, říkal jsem si. Fajn, tak ten refrén zopakuju. V tý chvíli jsem se pokradmu ohlédl a oni už tam byli. Bylo to ale dramatický. Paranoia. Když jsme se dostali domů, podíval jsem se na to a zděsil se: Do háje, to je katastrofa… Ale byl to skvělej den. Pravda byla taková, že se Geldof rozhodl sehnat peníze pro lidi, kteří umírali, takže vlastně moc nezáleželo na tom, že mi nefungoval mikrofon. To se nedalo srovnávat s problémy těch lidí, o který šlo. Tyhle hrůzy se dějí v každý fázi tvojí kariéry. Stalo se mi to, když jsem hrál vůbec poprvý. S Beatles se to taky jednou nebo dvakrát stalo. A prostě jenom umřeš, o nic jinýho nejde. Zbledneš jako stěna. A máš strašně zvláštní pocit.

Nakonec to bylo ten večer víc než v pořádku. Nefunkční mikrofon jen dopl‑ nil událost dalším kouskem lidskosti, důstojností akce, která se v tvůrčím chaosu už tak pohybovala na hraně proveditelnosti. „Let It Be“ nebylo ani tolik umělecké vystoupení, jako spíš globální zpěv u táboráku. Live Aid zařadilo rokenrol do kulturního mainstreamu a definovalo jeho hierarchii. Paulovo postavení na vrcholu účinkujících, kteří se sešli na pódiu, aby si zazpívali jeho písničku, bylo stvrzením místa, které on i Beatles na samé špičce populární hudby zaujímají.

K A P I T O L A D VA C Á T Á Š E S T Á

Více kravských zvoncu˚ © Kapely a basové kytary, studia a producenti. McCartney o hudební tvorbě Má rád tvorbu ve skupině. Jenom dvě Paulova alba byla doslova sólovými nahrávkami. Jsou i výstižně nazvaná: McCartney a McCartney II. Ta vznikla bez přispění hostujících muzikantů nebo producenta, a jelikož je Paul mistrovsky všestranný hudebník, mohl se stát studiovým poustevníkem už navždy, stačilo jen chtít. Jenže ho vždycky lákala představa koncertního cestování. A jako muzikant je nejšťastnější v tlupě kamarádů. Je pozoruhodné, že McCartney i McCartney II vznikla v době, kdy se jeho tehdejší kapely – v prvním případě Beatles a v druhém Wings – rozpadaly. „Jo. Už to tak bude, že právě k tomu se uchyluju,“ přikyvuje. „Když se skupina rozpadá, já si zalezu do studia.“ Ale izolace s sebou přináší výzvy. Při nahrávání alba McCartney II daleko na severu ve svém gaelském útočišti zakusil osamělost přespolního hráče na kravský zvonec: Tak to bylo. Skotsko… Zavřel jsem se tam a cítil se jako potrhlý profesor v laboratoři. Některý z těch nahrávek – jednou byla „Secret Friend“ a dru‑ hou „Blue Sway“ – trvají přes deset minut. Prostě jsem se tak do toho dostal. Když to točíš poprvý, tak je to naprosto v pořádku, ale pak do toho potřebuješ dotočit kravskej zvonec. A já tam opravdu seděl celejch deset minut a hleděl jsem na hodinky. A pak jsem měl ještě dalších pět minut: dink-dink, dinka dink-dink… Říkal jsem si: Děláš si srandu? To tady opravdu budeš stát a dělat tohle? Proč nenahraješ ten kravskej zvonec jenom do toho jednoho kousku? Ne, smíchám to později. Teď nahrajeme rumbakoule! Čk-čk-čk-čk, a zase se dívám na hodinky. V celý písničce, jenom tam postá‑ vám. Dost zvláštní. Říkal jsem si, že si fakt musím pořídit kapelu. Tohle nebude fungovat.

238

Více kravských zvonců

Takže už žádný kravský zvonec. Paul si sice umí hrát na osamělého výzkumníka, ale sám sebou je nejvíc tehdy, když není osamocen. Existuje předválečná fotografie Paulova otce Jima obklopeného řadou členů jeho kapely v motýlcích a jejich přátel; snad to byla podvědomá inspirace k obalu alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Paul chápe romantiku samotářských spisovatelů v podkrovních světničkách, ale jeho představa umělecké tvorby je spojená se spolupracovníky. Nemusí jich být mnoho. Když jsme mluvili o turné z roku 1990, byl pyšný na svou tehdejší kapelu, na onu malou sestavu: Šest lidí, skupina, která hraje na jevišti dvě hodiny. Na konci se uklánělo pouhých šest lidí a já byl šťastnej jako blecha. Všichni ostatní používali třináctičlenný nebo čtrnáctičlenný kapely. Lidi se vyptávali: „Nepřibereš si dechy? Když hraješ ‚Got to Get You into My Life‘?“ A bylo to důležitý rozhodnutí: Neměli bychom mít krytý záda? Co když nám prostě odejdou hlasy? V tu chvíli potřebuješ tři doprovodný zpěváky. Dechy můžou výrazně pomoct. Můžeš mít dalšího hráče na klávesy, nebo pásek. A těch šest lidí v nový kapele nepředstavovalo žádnou záruku, že se k sobě budeme hodit a že se nerozhádáme. Ale všichni jsme to zvládli. Na turné jsem si říkal, že to pořád ještě nemáme za sebou, že se to může každou chvíli totálně podělat, třeba poslední večer. Ale nepodělali jsme to. Takže jsme si řekli: „Fajn, kluci, bude nás jenom šest a celý to musíme zmáknout sami.“ Museli jsme být dost odvážní. Rád se za to poplácám po zádech. Myslím, že jsme se rozhodli správně.

©

Sledoval jsem, jak zkouší se svou skupinou z roku 1989. Vyzařovalo z nich kamarádství. Pořád to ale byla kapela beze jména. Proč? Současným favoritem jsou Lumpy Trousers (Vyboulený kalhoty). V tom je úplně všechno. Nebo „Bucket of Water“ (Vědro vody). Hamish [Stuart, kytarista] měl sen: „Hele, Paul mi ve snu řekl, že kapela se bude jmenovat Bucket of Water.“ Takže nějakou dobu jsme si tak říkali. Ale vlastně žádný jméno nemáme. Nad několika možnostmi jsme přemýšleli, ale pak se to vždycky zvrhne v žertování. Mám z toho dobrej pocit. Žasnu, že pořád ještě můžu zpívat. Protože už mně je šestačtyřicet, rozumíš. Nikdy jsem nečekal, že to budu ještě v šestačtyřiceti dělat. Myslel jsem si, že pětadvacet je konečná, šestačtyřicet je docela ulítlý. Ale jedu v tom dál.


239

Dost ujíždím na jamování. To je věc, kterou miluju. Problém je, že s tím nechodíme na pódium. Ve chvíli, kdy vyjdeš na scénu, jsou tam světla, nejsi tak svobodnej. Nejjednodušeji se to stane, když hraju na kytaru. Patří to k mým velkým vzrušujícím zážitkům. Kdo by si kdy pomyslel, že budu ještě dneska blbnout s elektrickou kytarou?

Neexistující název kapely byl v roce 1989 možná ze strany Paula McCart‑ neyho intuitivní záležitostí. Jako kolektiv spolu neměli vydržet déle než dva roky. Od té doby Paul od sebe odděluje nahrávání a koncertní kapely jako dvě různé věci – často se překrývají, ale málokdy jsou zcela totožné. Současná koncertní sestava je nejtrvalejší z celé jeho kariéry. Svoji podobu získala během nahrávacích frekvencí alba Driving Rain z roku 2001 a sama o sobě je výrazem jeho smyslu pro spontánnost: Byl to osud, opravdu. Spousta věcí v životě se mi prostě jen tak přihodila. David Kahne [producent alba Driving Rain] se mě ptal, jestli mě napadají nějací lidi, který bych chtěl na nahrávání. Já mu odpověděl, že ani ne, já vlastně moc lidí v Los Angeles neznám. On pár dobrejch muzikantů znal a udělal mi pár návrhů. Já hlavně chtěl, aby nás to bavilo a abychom nahráli kus muziky, nechtěl jsem se otravovat a nějak moc se lopotit. A tak jsem neukázal producen‑ tovi písničky předem. Jen aby to bylo jednodušší. A jednou jsem s tebou dělal interview o tom, jak jsme pracovali v Beatles. V pondělí brzo ráno jsme s Johnem přišli a najednou jsme si uvědomili, že George s Ringem ty písničky vůbec neznají. Byl jsem úplně v šoku, když jsem si na to vzpomněl. Tak jsem si říkal, že když to pro ně bylo dost dobrý, tak to tak udělám zase. Samozřejmě, George a Ringa jsem už znal. Zato tyhle chlápky ne. Ale hned od začátku jsme spolu dobře vycházeli.

Jeho bubeník Abe Laboriel, vyprávěl mi Paul v roce 2002, „je fakt dobrej bubeník, kterej umí, na co sáhne.“ Nijak ho nezaskočíš, když mu řekneš: „Co třeba elektronický tabla?“ On nezačne: „No, na to já nejsem, člověče.“ Prostě jde ke svý soupravě a udělá to. Chytá se nápadů, je to nadšenec. A je natolik v pohodě, že mu vůbec nevadí, když si občas sednu za bicí já. S Rustym Andersonem se dělíme o kytarovou práci a zase toho většinu dělá on. Je to kluk z Los Angeles, kterej se oblíká trochu v retro stylu, což se mi líbí; připomíná mi pár lidí, s kterýma se znám. A s Rustym je jedna

240


zábavná historka, že šel ke svýmu doktorovi na kontrolu a doktor mu řekl, že má všechno v pořádku kromě toho, že má příliš moc železa v krvi. Potom tam máme Wixe z minulýho turné. Wix bude hrát na klávesy. Je to jakýsi náš hudební režisér. Ale vlastně všichni kluci jsou svým způsobem na týhle úrovni, já myslím, že jsme všichni hudební režiséři. A pak máme kluka, s kterým jsem kromě vystoupení na koncertě ve finále Super Bowlu [v roce 2002 v New Orleans] doposud nepracoval. Ten se jmenuje Brian Ray. Já myslím, že bude skvělej, ale budu s ním hrát až na zkouškách, takže to je v týhle chvíli maloučko neznámej element. Je to kytarista, kterej umí hrát i na basu, takže když půjdu ke klavíru, on může zaskočit na baskytaru.

Brian Ray náležitě do skupiny zapadl a tato sestava od té doby Paula doprovází na koncertech dodnes. Když ale v roce 2005 nahrával své další album Chaos and Creation in the Backyard, seznámil se se svým novým pro‑ ducentem Nigelem Godrichem a měli spolu ohledně nahrávání vážnou diskuzi: V závěru americkýho turné jsme se těšili, že jako kapela natočíme album. Začali jsme už rozebírat plány, jak to uděláme, automaticky jsme předpo‑ kládali, že půjdeme s kapelou do studia. Udělali jsme předem pár nahrávek s touhle představou, ale když jsem se sešel s Nigelem, měl na to jinej názor a chtěl, abych hrál na víc nástrojů, ne aby to byla živá kapela. Bylo mi to trochu trapný, když jsem musel jít za klukama a říct: „Hele, on chce, abych to dělal jinak, co si o tom myslíte?“ Ale oni byli naprosto v pohodě. Všichni vědí, jak se nahrávají alba, že je to celý zvláštní alchymie, takže cokoli je kvůli nahrání alba potřeba…

Od roku 2002, když se nová kapela zformovala ve stálou koncertní jed‑ notku, zařazuje Paul do svých koncertů sólové medailonky: Dřív jsem nikdy sám nezpíval. Vždycky jsem byl obklopenej dalšími lidmi; zpočátku to byl John s Georgem a potom ve Wings to byla Linda. Vždycky tam byl tenhle prvek. Pořád se jistím kapelou. Ale líbí se mi zjišťovat, jestli dokážu něco zahrát sólově. A lidi mi říkají: „Je bezvadný slyšet tě jen s kytarou, člověče.“ Je možný se na to soustředit. Stojí tam jenom chlápek s kytarou a to je všechno. Je to trochu, jako když skládáš písničky – píšeš je o samotě.

©


241

Paul, jak říká, píše za normálních okolností v ústraní. Ale dřív či později bude ty písničky hrát – pokud je nezavrhne – jiným lidem. A tady začíná úskalí spolupráce – a možná i kompromisů. Kdo obvykle bývá tím prvním člověkem, který uslyší čerstvou písničku Paula McCartneyho? První bývá ten, kdo je první po ruce. Pak s tím jde člověk za producentem nebo za kapelou a to je další zajímavá konfrontace. Protože mu to můžou strhat. Jsou lidi, kteří na to reagují: „Ne, já nechci, aby mi to někdo strhal, takhle to prostě bude.“ Ale já mám ten proces docela rád, protože jsem byl zvyklej hrát v kapelách, a když byl člověk v takový kapele, jako byli Beatles, tak jsme třeba přinesli „Please Please Me“, pomalej kousek ve stylu Roye Orbisona, a George Martin navrhl, abychom to zrychlili a hráli s ostřejším nasazením. To se stávalo často. John přinesl „Come Together“, skoro jako by to byla obšlehnutá „You Can’t Catch Me“ – nebo to nazvěme nevědomou napodobeninou jedný písničky Chucka Berryho. V tom případě jsem to byl já, kdo musel říct: „Ono by se to dalo udělat jinak,“ a vytáhli jsme z toho do popředí tu basovou figuru a bicí, z čehož se stala charakteristická podoba celý tý skladby. To je další úžasná věc. Ne vždycky se to musí měnit, ale něco se vždycky stane, protože se do toho zapojí jiní lidi. Místo kytary nebo klavíru jsou najednou v popředí bicí a basa, zpěv a doprovodný vokály. Všechny ty věci, který z toho dělají nahrávku – už to není jenom ta původní písnička.

Ve studiu, dokonce i když nahrává s jinými muzikanty, si někdy nakonec nahraje jejich party sám. Případně nadiktuje svým spoluhráčům naprosto přesně, co po nich chce – to je potenciálně metoda, která může vyvolat napětí u těch, kteří nejsou na podobný způsob práce zvyklí. Na druhou stranu rád často nechává lidem svobodu, aby si ve svých partech improvi‑ zovali – skvělým příkladem je kytarové sólo Davida Gilmoura ve skladbě „No More Lonely Nights“. Dodnes nemá daleko k oslnění hvězdnou společností. Takto vzpomínal na nahrávání kolekce standardů z roku 2012 Kisses on the Bottom: Skončili jsme ve studiu A společnosti Capitol, v suterénu té věhlasné budovy, kde natáčeli Nat King Cole, Frank Sinatra, Dean Martin nebo Gene Vincent. Jeden den jsme tam přijeli a prostě začali nahrávat. Stál jsem najednou před obrovským problémem, protože já nejsem jazzman. Nemohl jsem se schovat za kytaru nebo za klavír, tak jsem se jen postavil k mikrofonu, o kterým mi

242


technici řekli, že to býval mikrofon Nat King Colea – což znělo před všemi těmi jazzmany docela výhrůžně.

Ale McCartney jako obvykle dokázal překonat svoji nervozitu pragmatic‑ kým aplikováním své filosofie, že nic nemá být „upocené“: Vzhledem k tomu, že jsem nahrával jen zpěv, neměl jsem pocit, že toho mám bůhvíkolik na práci. Všechnu tvrdou práci oddřeli muzikanti, já tam jenom stál v budce a zpíval. Pak přišla chvíle, kdy jsme se zasekli na nějakém menším problému, a já jsem řekl: „Mně je to jedno. Já jsem v Los Angeles. Jsem Brit. Jsem tady jen turista. Jsem ve studiu A v Capitolu a zpívám na mikrofon Nat King Colea – jsem tady na prázdninách!“ Kdykoli jsme pak s něčím měli nějaký starosti, hned jsem říkal: „Mně je to jedno, já jsem tady na prázdninách.“

Paulovo přesvědčení, že podobný vyrovnaný klid je ve stresujícím světě nahrávacích frekvencí žádoucí, vychází pravděpodobně z jeho zkušeností s Beatles – především z toho, jak George Martin zachovával svůj klid a sledoval vše klidným, shovívavým okem: Ještě léta poté, co George odešel do penze a skončil s produkováním, jsem lidem vyprávěl, jakej fantastickej producent to byl. Když například John přinesl „Tomorrow Never Knows“ – zčistajasna první písnička Beatles postavená na jediným akordu, jejíž inspirací je Timothy Leary a Tibetská kniha mrtvých –, k Georgeově cti je třeba říct, že nehnul ani brvou. Jenom podotkl: „No, to je zajímavý, Johne.“ A já si říkám: To je zkrátka George. Mohl přece říct: „No, já myslím, že bys do toho mohl přidat pár dalších akordů,“ nebo něco v tom smyslu. Ale to on nikdy nedělal. Byl to v tomto ohledu úžasnej producent.

Jestliže Wings byli nestabilní, zřejmě za to zčásti mohli někteří členové kapely, ale možná především problém spolupráce s vedoucím, který si umí stát za svým a má za sebou nejúžasnější nahrávky v historii populární hudby. Ale Paulova sólová dráha s sebou přinášela i některé neshody. Album Press to Play z roku 1986 vznikalo v napětí, bez kterého se neobešlo ani nedávné Chaos and Creation in the Backyard – to druhé dovedlo Paula ke konfliktu s mladým producentem Nigelem Godrichem: Přestěhovali jsme se kvůli tomu do Los Angeles a do jeho tamního oblí‑ benýho studia Ocean Wave. Jelikož album produkoval a nahrával on, měl


243

jsem dojem, že mi nepřísluší říkat: „Ne, mně se líbí takový a takový studio.“ Ostatně v technickejch záležitostech jsem dost nemožnej. Jenže v lidech jako je Nigel je potřeba se vyznat. To není jako v případě George Martina, kde už veškerý myslitelný seznamování proběhlo.

O nahrávce „Riding to Vanity Fair“ z tohoto alba dodává: Když jsem ji přinesl Nigelovi, byla to hodně jiná písnička a v jednu chvíli mi během nahrávání řekl: „Mně se ta písnička vlastně nelíbí.“ Díky! To mě totálně odrovnalo. Ten den už jsem nedokázal pracovat. Musel jsem jít domů. Takže jsme o tom museli několikrát mluvit: „Ale jdi, Nigele, co je s tebou?“ „No, mně se opravdu moc nelíbí.“ Jednou jsem pak přišel do studia a prostě jen sem tam něco změnil a udělali jsme z toho písničku, která se nám oběma líbila. A myslím si, že díky tomu, že jsme to tak udělali, je to teď opravdu dobrá písnička, má v sobě jistou hloubku.

©

I když o sobě mluví jako o „technicky nemožném“ člověku, je Paul McCartney otevřený vůči všemožnému pokroku v nahrávacích techno‑ logiích. Na počátku osmdesátých let nahrál album McCartney II se zaří‑ zením, o jakém se Beatles na počátku jejich kariéry ani nesnilo: „Objevil jsem syntezátory a sekvencery,“ říká. „Taková ‚Temporary Secretary‘ je založená na sekvenceru. Je to trochu jako ‚Baba O’Riley‘ [nahrávka Who z roku 1971]. Tam jsem pravděpodobně ten nápad slyšel.“ Poslouchal jsi průkopníky syntetického popu, jakými byli třeba Kraftwerk? Ne, já jsem si jenom uvědomoval ten nástup syntezátorů. Člověk jenom sly‑ šel všechny ty historky: Mickie Most měl obrovskej syntezátor zvanej Dream Machine. [Producent nahrávek populární hudby nainstaloval ve svém londýnském studiu RAK syntezátor Yamaha GX-1; jeho přezdívka pochází od Stevieho Wondera.] Stál hotovej majlant – přišel na stejný peníze jako dům, což některý lidi naprosto šokovalo. Ale byl to obrovskej synťák snů, na kterým člověk mohl dělat všechno možný.

Beatles ve své době pomohli nově definovat samu podstatu nahrávacího studia. Před nimi to byl jen prostor, kde se zaznamenávala živá vystoupení hudebníků. Po nich se už z nich stala po zásluze samostatná tvůrčí média.

244


Ve spolupráci skupiny, která byla neúnavně novátorská, a jejího produ‑ centa George Martina, jenž v sobě skloubil tradiční vědomosti s velice otevřeným přístupem, se nahrávací studio stalo podstatnou součástí jejich umění. Od alba Revolver – kde to bylo nejpatrnější na mimozem‑ ských nahrávkách jako „Tomorrow Never Knows“ – dál používali studio k vytváření zvuků, které nemohly vzniknout nikde jinde. Od té doby se Paul McCartney pohyboval mezi extrémy kosmické elektroniky a jadrné zemitosti. Zdá se, že ani na jeden z oněch přístupů si nevytvořil fixaci. Používal nahrávací studia po celém světě, ale srdcem vždy zůstával v Abbey Road, někdejším zařízení společnosti EMI a kolébce většiny klasických McCartneyových nahrávek. Když koncem roku 1978 zjistil, že se mu v dohledné době nepodaří zajistit si zde čas na nahrávání, nechal si vybudovat jeho přesnou kopii ve svých londýnských kancelářích: „V sute‑ rénu. Máme tam takovou malou repliku studia EMI se spoustou stejných přístrojů, jako jsou v EMI. Takže jsem k tomu pochopitelně potřeboval podporu ze strany Abbey Road.“

©

Jako multiinstrumentalista nepotřebuje žádné pobízení k tomu, aby se ujal baskytary nebo klavíru. Téměř celý život občas pořádně řeže do bicí soupravy. Ve slavném případě Band on the Run se musel ujmout bubenic‑ kých paliček na celém albu: Bubnování mám rád a věděl jsem, že když to budu hrát jednoduše… Tak to já mám s bubnováním – a nemám v tom nic moc jinýho –, ale umím bicí cítit. Často je to přesně ono, co hledáme. Vzpomínám si, jak se říkalo, že si Buddy Rich dělal legraci z Ringa, protože není technicky na výši. Ale přestože jsme Buddyho Riche nesmírně obdivovali, dávali jsme přednost Ringovu zvuku i stylu, protože přesně to jsme hledali. Celé je to o cítění. On samozřejmě neuměl udělat tisíc úhozů za minutu na virbl, ale to jsme my ani nechtěli. A tak jsem si říkal, že i ode mě to může být dobrý.

Nicméně nejdůležitější vždycky zůstanou Paulovy úspěchy jako basky‑ taristy. V jeho rukou rozkvetl robustní čtyřstrunný nástroj z užitkového pěšáckého doprovodu rytmické sekce do samostatné charizmatické složky. Jedinečnost jeho basových figur je o to pozoruhodnější, když si uvědomíte, že je často hraje simultánně k melodické lince, kterou zpívá, aniž by mezi nimi byla bezprostřední spojitost.


245

„Což opět,“ říká, „pochází z dob Beatles. Když to člověk dokáže, stojí za to si toho vážit, protože to nedovede každý. To je ale moje stará doved‑ nost, protože jsme to museli dělat už v Hamburku.“ Po albech jako Revolver a Rubber Soul se baskytara začala nahrávat zvlášť. Problém je, když jsem udělal něco jako „Let It Be“ – to jsem složil na klavír. Bylo těžký přijít a předvést Johnovi nebo Georgeovi, jak se to má na klavíru procítit, když já jsem věděl úplně přesně, jak to chci. A vím, že George to vždycky na mně štvalo, a když o tom přemýšlím, tak mu to opravdu nezazlí‑ vám. Ale nedokázal jsem přijít na to, jak jinak to dělat. Musel jsem vždycky přijít s oním „pocitovým“ nástrojem, pro který byla skladba napsaná, do stu‑ dia na nahrávání a pak jsme na tom mohli dál pracovat. To ale znamenalo, že jsme toho spoustu nahrávali bez baskytary, což je pro kytaristu trochu otrava, ten zvuk nezní plně. Musíš si totiž basu jenom představovat a to znamená, že nedostaneš z ostatních dobrej zvuk.

Když se podíváme na nejnepříjemnější pasáže z filmu Let It Be, vidíme dominantního Maccu, jak komanduje své kamarády z kapely s necitlivostí armádního četaře cepujícího nováčky. Ale zřejmě je to jen jedna stránka jeho povahy. Je člověkem, který chce mít hotovou práci – a pak se pustit do další. Je pravděpodobné, že Paulova pracovní morálka uspíšila rozpad Beatles. Ale také ho krátce poté dokázala vytáhnout z propasti. I dnes, kdy je mu už přes sedmdesát, je ten elán stejně evidentní. Zeptal jsem se ho na to do větších podrobností. McCartney pomáhá druhým lidem, aby se v jeho přítomnosti uvolnili, a dělá to tak, že se tváří jako ten nejbezstarostnější člověk v místnosti. Ale kdesi hluboko uvnitř je to zřejmě muž, který nikdy nespí.

R EJ S T Ř Í K

Vzhledem k četnosti výskytu nejsou v rejstříku uvedena hesla „Beatles“ a „Paul McCartney“. Abbey Road (Beatles) 182, 201, 287, 288 Abbey Road, nahrávací studio 156, 159, 162, 244, 264 All Things Must Pass (Harrison) 93 Alžběta II. 17, 149 „And I Love Her“ (McCartney/Beatles) 274,279 Anderson, Rusty 222, 239 –240 Andersová, Allison 212 „Another Day“ (McCartney) 89, 185 „Another Girl“ (McCartney/Beatles) 129, 179 Anthology (Beatles) 18, 21 –22, 44, 81, 85, 118, 119, 153 –154, 156 –162, 168 Antonioni, Michelangelo 64 „Anyway“ (McCartney) 182 Apple Corps 71 Applejacks 167 Armstrong, Louis 189 „Arrow Through Me“ (McCartney) 111, 279 Asher, Peter 62, 63, 134, 167 Asherová, Jane 62, 63, 134, 167 Aspinall, Neil 29, 45, 82, 153, 154, 155 Astaire, Fred 187 „At the Mercy“ (McCartney) 183 avantgarda 8, 59, 62 –63, 65, 69, 120, 136, 197, 255 „Baby’s Request“ (McCartney) 168 „Back Seat of My Car, The“ (McCart‑ ney“ 91, 93, 263, 280 Back to the Egg (McCartney/Wings) 94, 111 –113, 120, 168, 258, 269, 279, 283 Badfinger 167 Baker, Geoff 188 –189, 286

„Ballad of John and Yoko, The“ (Lennon/McCartney) 71, 142 Band on the Run (McCartney/Wings) 93, 101, 104 –106, 108, 181, 182, 224, 244, 257 –258, 263, 268 Barrow, Tony 29 BBC 23, 27, 28, 45 –46, 95, 98, 99, 116, 131, 133, 167, 185, 235 –236 beatlemánie 47, 51 –52, 61, 107, 254 Beatles, The (album Beatles, viz též „Bílé dvojalbum“) 71 Beatles, The (americký kreslený seriál) 254 –256 Beecher, Franny 28 Berio, Luciano 65, Berry, Chuck 39, 119, 134, 241 Best, Pete 37, 41, 44 „Big Boys Bickering“ (McCartney) 211 „Bílé dvojalbum“ (viz též The Beatles) 71 Bill Haley & His Comets 27 „Bip Bop“ (McCartney/Wings) 10, 96, 260 „Bison“ (McCartney/Youth) 120 –121 Black Dyke Mills Band 167 „Blackbird“ (McCartney) 124, 134, 183 –184, 208, 280, Blackbird Singing (McCartney, viz též Černý pták) 142 Blacková, Cilla 166 –167 Blake, Peter 68, 121 Bonzo Dog Doo –Dah Band 168 Boone, Pat 24 Bowie, David 97, 168, 195 –196, 216, 236, 249, 279 Boydová, Patti 44 Brambell, Wilfrid 127 Bramwell, Tony 29 Brando, Marlon 67 Bream, Julian 134

290

Rejstřík

Britton, Geoff 106 –107 „Broadcast, The“ (McCartney/Wings) 111 –112, 258 Brodax, Al 254 Brown, Peter 29, 83, 286 Burroughs, William 63 „Can’t Buy Me Love“ (McCartney/ Beatles) 71, 280 Cardew, Cornelius 64 „Carnival of Light“ (McCartney) 64 Cash, Johnny 168, 230 Cassidyová, Eva 188 „Catcall“ (McCartney) 169 Cavendish, Leslie 204 „Celebration“ (McCartney) 280 Chamberlain, Dean 203 Chaos and Creation in the Backyard (McCartney) 122 –123, 174 –175, 182, 184, 240, 242 Chaplin, Charlie 184 –185 Charles, Ray 28, 188, 283 „Cheek to Cheek“ (Berlin/Astaire) 187 CHOBA B CCCP (McCartney) 118 „City Park“ (McCartney) 264 Clarke, Stanley 117 Cliff Bennett and the Rebel Rousers 167 „Close Your Eyes“ (Petkere) 35 Cole, Nat „King“ 184, 189, 241 –242, 276 „Come Together“ (Lennon) 156. 163, 241 „Coming Up“ (McCartney) 113, 115, 121, 131, 145, 170, 224 „Cook of the House“ (McCartney/ Wings) 271 Cooper, Alice 217 –218 Cooper, Tommy 48 Cornell, Joseph 139 Costello, Elvis 118, 156, 164, 165 –166, 201, 259, Coury, Al 257 Coxová, Maureen 44 „Cracking Up“ (Diddley) 39

Černý pták (McCartney, viz též Blackbird Singing) 142, 264 Dale, Jim 35 –36 Daumier’s Law (film) 135 –136, 189, 202, 233, Davis, Carl 139 „Day in the Life, A“ (Lennon/McCart‑ ney) 67, 69, 137, 142, 182, 283, 287, 288 „Daytime Nighttime Suffering“ (McCartney) 211 –212, de Kooning, Willem 179 „Dear Boy“ (McCartney) 92, 263 –264 „Dear Friend“ (McCartney) 97, 142, 280 Delaney, Paddy 43 Dickens, Charles 275 „Distractions“ (McCartney) 247 dobročinnost 112 –114, 160, 180, 194, 212 –213, 222 Dodd, Ken 47, 126 Domino, Fats 36, 37, 233 Donegan, Lonnie 28, 35 Donovan 60, 280, Doran, Terry 29 Double Fantasy (Lennon) 145, 146 „Drive My Car“ (McCartney/ Beatles) 176 Driving Rain (McCartney) 122, 176, 178, 222, 239, 262 drogy 59 –60, 147, 188, 207, 255 Dudgeon, Gus 168 Durband, Alan 31 Dylan, Bob 58 –59, 61 –62, 87, 97, 164, 224, 250 Each One Believing: On Stage, Off Stage, and Backstage 122 „Early Days“ (McCartney) 124, 143 Eastman, Lee 72 Eastmanová, Linda viz McCartneyová, Linda, rozená Eastmanová 71 –72 Eavis, Michael 208 „Ebony and Ivory“ (McCartney/Won‑ der) 116, 131, 170, 171, 252

Rejstřík Ecce Cor Meum (McCartney) 124 –125, 138 –139, 250 Edmunds, Dave 117 „Eleanor Rigby“ (McCartney/Beatles) 60, 61, 135 –136, 185, 278 Electric Arguments (McCartney/Youth) 121, 284 Electronic Sound (Harrison) 64 Ellington, Duke 189 Emerick, Geoff 73, 103, 117, 119 EMI 32 –34, 67, 72, 76, 81, 101, 105, 138, 232, 244, Eminem 163, 212 „End of the End, The“ (McCartney) 123 English, Joe 107, 108 „English Tea“ (McCartney) 20, 183 Eno, Brian 69, 177 Epstein, Brian 26, 29, 34, 43, 48, 53 –54, 61, 70, 96, 128, 166 –167, 181, 200 –201, 276, 278 Epworth, Paul 124 Evans, Mal 29 „Ever Present Past“ (McCartney) 123 „Every Night“ (McCartney) 80, 263 „Excerpt from a Teenage Opera“ (West) 182 Exis 41 Family Favourites 24 Family Way, The (soundtrack) 30, 135 „Feet in the Clouds“ (McCartney) 123 feminismus 211 „Fields of Gold“ (Sting) 188 Fireman 119 –121 „First Stone, The“ (McCartney) 211 „Fixing a Hole“ (McCartney/Beatles) 233, 275 Flaming Pie (McCartney) 119, 122 Flowers in the Dirt (McCartney) 118, 165, 176, 222, 247, 252, 259, 275 „Fluid“ (McCartney/Youth) 121 „Follow Me“ (McCartney) 280 „Footprints“ (McCartney) 186 Frame, Peter 156

291

Fraser, Robert 63, 64, 65, 68 „Free as a Bird“ (Beatles) 153, 157, 159 –160 Freed, Alan 126 „Freedom“ (McCartney) 212 –214 Freeman, Robert 54, 204 „From a Lover to a Friend“ (McCart‑ ney) 122, 176 –177 „From Me to You“ (Lennon/McCart‑ ney) 46 Gallagher, Noel 156 Garcia, Jerry 219 Gaye, Marvin 188 Geldof, Bob 235, 236 Gershwin, George a Ira 164, 188 „Get Back“ (McCartney/Beatles) 20 –21, 53, 71 –73, 201, 225 –226, 280 Gilmour, David 241 Ginsberg, Allen 64, 168 „Girl is Mine, The“ (McCartney/ Jackson) 117, 169 –170 „Girlfriend“ (McCartney) 109, 169 „Give Ireland Back to the Irish“ (McCartney/Wings) 31, 94, 98 –99, 206 Give My Regards to Broad Street (McCart‑ ney) 117, 126, 132, 281 „Glass Onion“ (Lennon/McCartney) 144 Glastonbury 208 –209 Glover, Martin (Youth) 120 Godrich, Nigel 122 –123, 240, 242 „Golden Slumbers“ (McCartney/Beat‑ les) 280 Goodman, Benny 163 „Goodnight Princess“ (McCartney) 117, 281 Gorcey, Leo 67 Gorman, John 63 „Got to Get You into My Life“ (McCartney/Beatles) 167, 234, 238, 281 Grateful Dead 219, 249 Guercio, Jim 91

292

Rejstřík

gumoví medvídci 51 Gustafson, Johnny 43 Haley, Bill 27, Hall, Huntz 67 Hamburk 29, 39, 40 –42, 47, 144, 245 Hammel, John 129, 231, 286 Hard Day’s Night, A (Beatles) 57, 126, 142, 159, 279, 287 Harrison, George 32, 36, 44, 52, 64, 71, 76, 87, 107, 148, 161, 215, 222, 223, 287 „Havana Moon“ (Berry) 39 „Helen Wheels“ (McCartney/Wings) 102, 257 „Hello, Goodbye“ (McCartney/Beat‑ les) 71, 130, 224 Help! (Beatles) 57 Help! (film) 70, 128, 129 „Help!“ (Lennon/McCartney) 148 „Helter Skelter“ (McCartney/Beatles) 123, 166, 211, 217 Henderson, Dickie 47 Hendrix, Jimi 49, 66, 270 Henri, Adrian 63 „Her Spirit“ (McCartney) 264 „Here, There and Everywhere“ (McCartney/Beatles) 281 „Here Today“ (McCartney) 143, 281 Hewson, Richard 218 „Hey Jude“ (McCartney/Beatles) 10, 62, 71, 75, 76, 130, 144, 196, 232, 252, 260, 266, 281 High Park Farm, Skotsko 246 „Highway“ (McCartney/Youth) 121 „Hiroshima Sky Is Always Blue“ (McCartney/Ono) 168 Hoffman, Dustin 234 Holley, Steve 111 Holly, Buddy 39 –40, 45, 131, 149 „Home (When Shadows Fall)“ (McCartney) 34 „Honey Hush“ (McCartney) 281 „Hope for the Future“ (McCartney) 139 Hopkinová, Mary 167 Horn, Trevor 260

„Hosanna“ (McCartney) 281 „How Do You Sleep?“ (Lennon) 89, 142 Howerd, Frankie 47 –48 Hurrell, George 118 Hurt, John 232 Husseyová, Olivia 125 –126 „I Am the Walrus“ (Lennon/Beatles) 64, 169, 253 „I Feel Fine“ (Lennon/Beatles) 72, 288 „I Owe it All to You“ (McCartney) 264 „I Saw Her Standing There“ (McCart‑ ney/Beatles) 44, 120, 147, 275, 282 „I Wanna Be Your Man“ (Beatles/ Rolling Stones) 167 „I Want to Hold Your Hand“ (Lennon/ McCartney) 46, 61, 62 „I Will“ (McCartney/Beatles) 282, 288 „If You Gotta Make a Fool of Some‑ body“ (Ray) 39 „I’ll Be Back“ (Beatles) 159 „I’ll Be Home“ (Boone) 24 „I’ll Follow the Sun“ (McCartney/Beat‑ les) 226, 282 „I’m Down“ (McCartney) 55, 64, 217, 229 Innes, Neil 168 International Times 63 Iolas, Alexandre 65 „It’s Not True“ (McCartney) 264 „I’ve Had Enough“ (McCartney) 211 Jackson, Michael 109, 117, 131, 162, 164, 169 –170, 184 –185, 216, 219, 265, Jagger, Mick 149, 214 Japonský kriminálník 114 jazz 26, 35, 42, 58, 59, 133, 189, 241 –242, 279 „Jenny Wren“ (McCartney) 174, 183 Jimmy Mac’s Jazz Band 25, 26 John, Elton 147 –148, 168, 212, 265, 287 Johns, Ethan 124 Jones, Brian 61, 64

Rejstřík Jones, Quincey 109 Juber, Laurence 111 „Julia“ (Lennon) 183 –184, 208, 277 Kahne, David 122, 239 Kerr, Roy 121 Kinks 49 Kirchherrová, Astrid 41 Kisses on the Bottom (McCartney) 26, 123, 168, 186 –187, 198, 241, 284 Klein, Allen 72 –75, 78, 79, 84 –85, 89 Kouzelný Kristián (film) 167 Král a já (muzikál) 276 „Kreen -Akrore“ (McCartney) 80, 81, 263 Kuti, Fela 104 Laboriel, Abe Jr 222, 239 „Lady Madonna“ (McCartney/Beatles) 71, 287 Lagos 101, 103, 104, 105 Laine, Denny 94, 95, 96, 102, 108, 117, 132 Leary, Timothy 242 Led Zeppelin 97, 106 Lee, Peggy 39 Lennon, John 7, 8, 9, 17, 21, 31, 34, 36, 38, 52, 57, 60, 61, 63, 71, 77, 78, 87 –89, 91, 92, 109, 110, 117, 119, 140 –149, 154, 156, 164, 165, 169, 174, 178, 181, 191 –193, 216, 221, 230, 248, 263, 270, 273, 278 –280, 282, 283, 288, Lennon, Julian 44, 191 Lennonová, Cynthia 276 Lester, Dick 126, 127 „Let ’Em In“ (McCartney) 282 Let It Be (Beatles) 53, 71, 72, 75, 78, 80, 82, 161, 179, 180, 222, 263 Let It Be (film) 20, 42, 72, 78, 161, 245 „Let It Be“ (McCartney) 207, 210 –211, 213, 218, 225, 232, 235 –236, 245, 264 –265, 280 Let It Be… Naked (Beatles) 161 –162 „Let Me Roll It“ (McCartney) 282 „Letting Go“ (Wings) 106 Lewis, Jerry Lee 36, 38

293

Lewisohn, Mark 20, 286 „The Light Comes from Within“ (Linda McCartneyová) 272 Lindsay -Hogg, Michael 75, 76, 129 LIPA (Liverpool Institute for Perfor‑ ming Arts) 31 –32 „Listen to What the Man Said“ (McCartney/Wings) 106 Litchfield, David 106 Little Richard 36, 37, 159, 217 „Little White Lies“ (Donaldson) 35 „Little Willow“ (McCartney) 119 Live Aid 180, 207, 215, 235, 236 „Live and Let Die“ (McCartney) 94, 99, 105 –106, 121, 182, 224, 282 Liverpool 11, 19, 22, 23 –33, 35 –37, 40, 42, 44, 46, 47, 53, 88, 100, 112 –113, 121, 126 –127, 135, 136, 147 –149, 166, 195 –197, 199, 200, 207, 213 –214, 222, 249, 250, 274, 278, 283, 284 Liverpool Oratorio (McCartney) 30, 118, 135, Liverpool Sound Collage (McCartney) 121 Lockwood, sir Joseph 67 „London Town“ (McCartney) 132, 283 London Town (McCartney/Wings) 108 –109, 169, 211, 258 London Undersound (Sawhney/McCart‑ ney) 192 „Lonely Road“ (McCartney) 122, 178 „Long and Winding Road“ (McCart‑ ney/Beatles) 155, 156, 283 „Long Haired Lady“ (McCartney) 92 –93, 121, 263 „Long Tall Sally“ (McCartney/Beatles) 37, 42, 224, 283 „Looking for Changes“ (McCartney) 211 „Love Me Do“ (Lennon/McCartney) 46 „Love Me Tender“ (Presley) 37, 187, „Lovely Linda, The“ (McCartney) 138, 263

294

Rejstřík

Lynch, Kenny 105 Lynne, Jeff 119, 156, 158 –159 MacMillan, Keith 131, 170 „Maggie Mae“ (Beatles) 53, 80 „Magic“ (McCartney) 122, 262 Magical Mystery Tour (film) 70, 125, 129, 132, 168, 196, 251 –253 Magritte, René 81 Mahariši Maheš Jogi 70 „Man We Was Lonely“ (McCartney) 80, 263 Margaryovi, Harold a Deirdre 111 Martin, George 44, 116 –117, 119, 122, 134 –137, 154, 182, 191, 241 –244, 254, 257, 259, 284, Martin, Giles 124 Marvin, Hank 112, 131 „Mary Had a Little Lamb“ (McCart‑ ney/Wings) 94, 99 Matthew, Brian 46 „Maxwell’s Silver Hammer“ (McCart‑ ney/Beatles) 184, 283 „Maybe I’m Amazed“ (McCartney) 80, 82, 85, 89, 138, 225, 263 McCartney, Jack (strýc) 25 McCartney, James (syn) 119, 272 McCartney, Jim (otec) 23 –27 McCartney, Mike (bratr) 32, 38, 63, 167 –168, 247 McCartneyová, Beatrice (dcera) 18, 122 McCartneyová, Heather (dcera) 81, 90, 217 McCartneyová, Linda, rozená East‑ manová 16, 50, 89 –90, 92, 95, 102 –104, 108, 117, 119, 131 –132, 138, 179, 233, 240, 249, 261, 262 –272 McCartneyová, Mary (dcera) 81, 108, 271 McCartneyová, Mary (matka) 23 McCartneyová, Stella (dcera) 81 McCartney Years, The 272 McCracken, Hugh 89, 95 McCulloch, Jimmy 106, 108, 110, 282

McCullough, Henry 98, 99, 102, 109, 110 McFall, Ray 43 McGough, Roger 63 McIntosh, Robbie 222 Memory Almost Full (McCartney) 122 –123, 198 Mighty Like a Rose (Costello) 165 Miles, Barry 62 –63, 64, 180, 184, 189, 286 Milk and Honey (Lennon) 146 Mill (Hog Hill) 16 Miller, Steve 74, 119 Millings, Dougie 201, 202, 203 Millsová, Heather 122 Mitchell, Adrian 140 MOJO (časopis) 11, 142, 263, 286 „Momma Miss America“ (McCartney) 80, 263 „Monkberry Moon Delight“ (McCart‑ ney) 92 Monterey, festival 66 Moon, Keith 217, 249 Morrison, George Ivan (Van) 87 „Motor of Love“ (McCartney) 207 MPL 16, 20, 111, 139, 163, 197 –198, 199, 212, 250, 286 „Mr Bellamy“ (McCartney) 185 „Mull of Kintyre“ (McCartney/Denny) 10, 95, 108, 217 –218, 251, 258 „Mumbo“ (McCartney/Wings) 96, 121, 177 „My Carnival“ (McCartney/Wings) 106 „My Love“ (McCartney) 99, 138, 218, 264, 279 „My Valentine“ (McCartney) 123 náboženství 87, 206 –210, 280 „New“ (McCartney) 124 New (McCartney) 124, 143, 281 Nigérie 102 –104, 181 NME (New Musical Express) 17, 51, 54, 111, 112, 266, 267, 269, 286 „No More Lonely Nights“ (McCartney) 117, 241, 256

Rejstřík „Nothing Too Much Just Out of Sight“ (McCartney/Youth) 121 Nowhere Boy (film) 34 Nutter, Tommy 201 Ocean’s Kingdom (McCartney) 139 –140 Off the Ground (McCartney) 118, 120, 165, 250, 264 Off the Wall (Jackson) 109, 169 „Old Siam, Sir“ (McCartney) 111 „On My Way to Work“ (McCartney) 124 One Hand Clapping (film) 106 „One of These Days“ (McCartney) 247 Ono, Yoko 9, 63, 71, 91, 142, 144, 153, 154, 157, 161, 162, 168, 169, 216, 264, 270, „Oo You“ (McCartney) 121 Oobu Joobu (rozhlasový seriál) 119, 249 –250 Owen, Alun 126 Padgham, Hugh 118 Page, Jimmy 106 „Palo Verde“ (McCartney/Youth) 120 –121 Parkinson, Michael 105 Parlophone 34, 44 Paul McCartney in Red Square (film) 191 „Penina“ (McCartney) 169 „Penny Lane“ (McCartney/Beatles) 10, 30, 59, 61, 64, 130, 142, 213 Perkins, Carl 117 Perný den (film) 44, 49, 70, 126 –128, 280, 287 Perry, Lee 168, 271 Phillips, John 66 Picasso, Pablo 8, 9, 252, 286 Pipes of Peace (McCartney) 117, 131, 169, 285 „Please Please Me“ (Lennon/McCart‑ ney) 46, 241 Pompilli, Rudy 28 Porter, Cole 188 Postcard (McCartney/Hopkinsová) 167

295

Pozdravuj na Broad Street (film) 251, 256 Presley, Elvis 22, 34 –35, 119, 132, 143, 149, 162, 186, 187, 188, 274 Press to Play (McCartney) 117 –118, 165, 185, 242, 264 Preston, Billy 72 „Pretty Vacant“ (Sex Pistols) 217 „Promise to You Girl“ (McCartney) 214 představení pro královnu 53 –54 „P. S. I Love You“ (McCartney/Beatles) 275 punk 108 –109, 111, 112, 165, 211, 216 –220, 268 –269, 272, 274, 285, 288 „Put It There“ (McCartney) 28, 176, 225 Q (časopis) 11, 156, 250, 286 Quarrymen 8, 36, 119, 232 „Rain“ (Lennon/Beatles) 61, 75, 129 Ram (McCartney) 91 –93, 95 –97, 99, 121, 142, 182, 218, 263, 265 Ramone, Phil 91, 118 Ramones 216 Ray, Brian 222, 240 „Real Love“ (Beatles) 153, 158, 161 Red Rose Speedway (McCartney/Wings) 99, 264 Return to Pepperland 118 Revolver (Beatles) 59 –61, 167, 244, 245, 281 Rich, Buddy 244 Richard, Cliff 48, 70, 186, Richards, Keith 61 „Riding to Vanity Fair“ (McCartney) 184, 243 Rihanna 124 Rimmer, Freddy 25 Riviera, Jake 201 „Rock and Roll Music“ (Berry) 134 „Rock Around the Clock“ (Bill Haley & His Comets) 27 „Rock Island Line“ (Donegan) 35 „Rock Show“ (McCartney/Wings) 106

296

Rejstřík

„Rockestra Theme“ (McCartney/ Wings) 112 Rokenrolová síň slávy 154 –155 Rolling Stones 162, 167, 171, 219, 224, 225, 228, 287 Ronson, Mark 124 Royal Court Theatre, Liverpool 112 –113 Rubber Soul (Beatles) 57, 59, 245, 287 Run Devil Run (McCartney) 119 –120, 138, 222, 281 Rupert a žabí písnička (film) 116 Rushes (McCartney/Youth) 120 Russell, Bertrand 61 Rutles 168 Saturday Club 45 –46 Sawhney, Nitin 192 „Say Say Say“ (McCartney/Jackson) 117, 131, 169 –170 Scaffold 63, 167 „Scared“ (McCartney) 124 Schlesinger, John 98 Scott, Terry 48 „Seaside Woman“ (Linda McCartney ová) 271 „Secret Friend“ (McCartney) 237, 252 Seiwell, Denny 89, 95, 102 Sellers, Peter 19, 99, 126, 167 Sexton, Edward 201 Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (Beatles) 16, 59 –62, 66, 101, 137, 142, 170, 196, 198, 203, 221, 233, 238, 252, 254, 260, 262, 282, 287, 288 Shadows 36, 48, 109, 131 „Shallow Grave“ (Costello) 165 „She Loves You“ (Lennon/McCartney) 27, 46, 278 Shea Stadium 55, 107, 203 Shevellová, Nancy 122 „Silly Love Songs“ (McCartney) 273 –274, 277 Simonsová, Judith 70 Sinatra, Frank 164, 171 –172, 188, 225, 241, 276, 286

„Sing the Changes“ (McCartney/ Youth) 121 skiffle 35 Small Faces 108, 156 Smash Hits (časopis) 87 „Smile“ (Chaplin) 184 –185 Smith, Walter 200 –201 „Somedays“ (McCartney) 119 „Something“ (Harrison/Beatles) 71 „Something“ (McCartney) 223 „Something Wonderful“ (Rodgers/ Hammerstein) 276 „Somewhere Over the Rainbow“ (Cassidyová) 188 „Song We Were Singing, The“ (McCat‑ ney) Spector, Phil 72 –74, 75, 93, 216, 283 Spike (Costello) 165 Spinetti, Victor 132 Spinozza, Dave 89 „Spiral“ (McCartney) 138 Spojené státy americké 26, 62, 88, 107, 130, 145, 149, 160, 182 Springsteen, Bruce 149, 216, 277, 278 Standing Stone (symfonie; McCartney) 31, 138, 140, 250, 280, 282 Stanshall, Viv 168, 248 „Stardust“ (Carmichael) 276 Starr, Ringo 26, 32, 44, 107, 117, 167, 278 Steele, Tommy 186 Stewart, Eric 117 –118, 165 Stewart, Rod 123, 217, 225 Strawberries Oceans Ships Forest (McCart‑ ney/Youth) 120, 258 „Strawberry Fields Forever“ (Lennon/ Beatles) 30, 61, 130, 142, 148, 201, 230, 288 Stuart, Hamish 211, 222, 238 „Suicide“ (McCartney) 171, 172 Sutcliffe, Stuart 37, 40, 41, 190, 286 „Svině všech sviní“ 142 Špioni jako my (film) 139

Rejstřík Taylor, Alistair 29 Taylor, Derek 29, 83, 154 „Teddy Boy“ (McCartney) 81, 185, 263 „Temporary Secretary“ (McCartney) 121, 197 teroristický útok 11. září 2001 206, 212 „That Day is Done“ (McCartney) 259 „That Was Me“ (McCartney) 123 „That’ll Be The Day“ (Holly) 39, 40 „Things We Said Today“ (McCartney/ Beatles) 274, 279 „Thingummybob“ (McCartney) 167 „This One“ (videoklip) 203 „Those Were the Days“ (McCartney/ Hopkinsová) 167 Thriller (Jackson) 117, 170 Thrillington (McCartney) 187 –188, 218 Thunderclap Newman 106 „Ticket to Ride“ (Lennon/Beatles) 71 „Till There Was You“ (Lee) 39, 53, 159 „Tomorrow Never Knows“ (Beatles) 64, 163, 242, 244 „Too Much Rain“ (McCartney) 184 –185 Townshend, Pete 112, 213, 236 Traffic 88 „Treat Her Gently / Lonely Old People“ (McCartney) 185 Troggs 77, 109 „Try Not to Cry“ (McCartney) 119 Tug of War (McCartney) 116 –117, 142, 170 „Twenty Flight Rock“ (Cochrana, v pro‑ vedení McCartneyho) 36, 38 Twickenhamská filmová studia 76 Twin Freaks (McCartney/Kerr) 121 „Twist and Shout“ (Lennon/Beatles) 54 „Two of Us“ (McCartney/Beatles) 179, 263 Two Virgins (Lennon) 63 Vaughan, Ivan 36, 119, 250, 263 Venus and Mars (McCartney/Wings) 106, 121, 180, 185 Vincent, Gene 36, 241

297

„Vintage Clothes“ (McCartney) 123 Vollmer, Jürgen 41 Warhol, Andy 64 „Warm and Beautiful“ (McCartney) 285 „Watercolour Guitars“ (McCartney/ Youth) 120 „Waterfalls“ (McCartney) 258 „We All Stand Together“ (McCartney) 117 „We Got Married“ (McCartney) 275 –276 Weller, Paul 156 West, Kanye 87, 124 West, Keith 169, 182 Weston -super -Mare 48 „What’d I Say“ (Charles) 28 „When I Fall in Love“ (Cole) 276 Whitten, Chris 222 Wickens, Paul „Wix“ 222 Wide Prairie (Linda a Paul McCartney ovi) 271, 272 Wild Life (McCartney/Wings) 10, 96, 177, 260, 261 Williams, Allan 113 Williams, Robbie 123 Wilson, Brian 168, 186, 231 Wings 10, 16, 94, 96, 97, 99 –101, 106 –117, 121, 147, 169, 183, 196, 220, 221, 223, 224, 237, 240, 242, 258, 260, 261, 265 –266, 268, 269, 271, 273, 282 Wings at the Speed of Sound 107, 108, Wings Over America 107 Wingspan: Hits and History (McCartney) 265 „With a Little Luck“ (McCartney/ Wings) 109, 185, 273 With the Beatles (Beatles) 57, 167, 204 „Within You Without You“ (Harrison/ Beatles) 196, 260 Wonder, Stevie 116, 117, 164, 169, 170, 243, 284 „Wonderful Christmastime“ (McCart‑ ney) 112

298

Rejstřík

Wonderwall Music (Harrison) 64 Wooler, Bob 43 Working Classical (McCartney) 138, 140, 284, 285 Yellow Submarine (Beatles) 161 „Yellow Submarine“ (McCartney/Beat‑ les) 61, 255 Yellow Submarine Songtrack, The (Beatles) 254 „Yesterday“ (McCartney/Beatles) 10, 53, 64, 135, 136, 159, 164, 176, 177, 185, 186, 188, 209, 226, 270

„You Never Give Me Your Money“ (McCartney/Beatles) 179, 263, 288 „You Win Again“ (Lewis) 39 Youth (Martin Glover) 120, 121 „You’ve Got to Hide Your Love Away“ (Lennon/Beatles) 62 Zec, Donald 17 Zeffirelli, Franco 28, 125 Žlutá ponorka (film) 251

C OPY R IGH T FO T O GR A F IÍ V BA R E V N É PŘ ÍL OZE

Strana 1 © Keystone Pictures USA / Alamy © Trinity Mirror / Mirrorpix / Alamy

Strana 10 © akg-images / Album © AP/Press Association Images

Strana 2 © Pierluigi Praturlon/Rex

Strana 11 © 1976 MPL Communications Ltd/ Photographer: Robert Ellis

Strana 3 © Mirrorpix © PA / PA Archive/Press Association Images Strana 4 © AP/Press Association Images © akg-images / picture-alliance Strana 5 © Keystone Pictures USA / Alamy © Ted West & Roger Jackson/Central Press/Getty Images Strana 6 © 1967 Paul McCartney/Photographer: Linda McCartney © Bridgeman Images Strana 7 © AF archive / Alamy © 1968 Paul McCartney/Photographer: Linda McCartney Strana 8 © Trinity Mirror / Mirrorpix / Alamy © 1968 Paul McCartney/Photographer: Linda McCartney Strana 9 © 1970 Paul McCartney/Photographer: Linda McCartney © 1972 MPL Communications Ltd

Strana 12 © 1976 MPL Communications Ltd/ Photographer: Clive Arrowsmith Strana 13 © Richard Young/Rex © Kevin Mazur/WireImage for Rock and Roll Hall of Fame/Getty Images Strana 14 © 1995 Paul McCartney/Photographer: Linda McCartney Strana 15 © 2007 MPL Communications Ltd/ Photographer: Bill Bernstein © 2008 MPL Communications Ltd/ Photographer: Ruth Ward Strana 16 © 2014 MPL Communications Ltd/ Photographer: MJ Kim © 2014 MPL Communications Ltd/ Photographer: MJ Kim

OBSA H

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

ČÁST PRVNÍ 1. Věci, o kterých dnes mluvil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2. Rocker s nanukem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3. Jak se stát členem Beatles . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 4. Nejpopáčtější z popáčů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 5. Začalo to být umění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 6. My Dark Hour . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 7. Vztek vůči drtícímu soukolí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 8. Astronaut a Měsíc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 9. Začínat znovu od píky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 10. Stoupání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 11. Složená Křídla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 12. O žábách a hasičích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 13. Skvělej nápad, Eddie! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 14. Britská lehká hudba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 15. John . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

ČÁST DRUHÁ 16. Neskončená záležitost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 17. Apollo C. Vermouth . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 18. Hrnec zlaťáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 19. Ten magický experiment . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 20. Za úsměvem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 21. Život je snadný v pěkných šatech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 22. Nebe a země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 23. Punkeři a rivalové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 24. Kdybych nestál na pódiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

25. Další široširá prérie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 26. Více kravských zvonců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 27. Udělej to hned . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 28. Omylnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251 29. Linda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 30. Láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 Finále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 Copyright fotografií v barevné příloze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299

PAU L D U N OY E R

Paul McCartney Z anglického originálu Conversations with McCartney, vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně v roce 2015, přeložil Ladislav Šenkyřík Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2016 jako svou 1537. publikaci Vydání první. AA 17,63. Stran 320 (text 304, bar. příl. 16) Odbornou revizi provedl Václav Kozuk Redigoval Jiří Stárek Odpovědný redaktor Martin Žemla Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 398 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-749-6

PAUL DU NOYER. PAUL McCARTNEY VYŠEHRAD

Recommend Documents