Ochranné známky a licenční smlouvy k ochranným známkám VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Katedra podnikového a evropského práva Hlavní specializace: Komerční právo

Ochranné známky a licenční smlouvy k ochranným známkám

Diplomová práce Vypracovala: Michaela Šístková Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Martin Boháček, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Ochranné známky a licenční smlouvy k ochranným známkám“ jsem vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury a zdrojů.

V Praze dne 22.12.2009

……………….. Podpis

Poděkování Děkuji prof. JUDr. Martinu Boháčkovi, CSc. za vedení mé diplomové práce, za poskytnuté podněty a za věnovaný čas.

Obsah Úvod a cíl práce .............................................................................................................................. 1 Seznam použitých zkratek .............................................................................................................. 4 1.

Prameny české známkoprávní ochrany................................................................................... 5 1.1.

Pojem „průmyslové vlastnictví“ ...................................................................................... 5

1.2.

Ochranná známka ............................................................................................................. 6

1.3.

Právní úprava ochranné známky ...................................................................................... 7

1.3.1.

Národní právní úprava .............................................................................................. 7

1.3.2.

Mezinárodní právní úprava ....................................................................................... 8

1.3.3.

Komunitární právní úprava ..................................................................................... 13

1.4. 2.

3.

Shrnutí ............................................................................................................................ 15

Ochranná známka dle národní úpravy .................................................................................. 16 2.1.

Pojem „ochranná známka“ ............................................................................................. 16

2.2.

Vznik ochranné známky ................................................................................................. 21

2.3.

Práva majitele ochranné známky včetně jejich omezení................................................ 23

2.3.1.

Právo užívat ............................................................................................................ 24

2.3.2.

Právo zakázat .......................................................................................................... 24

2.3.3.

Právo zakázat užívání obstaravatelem .................................................................... 25

2.3.4.

Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví .............................................. 26

2.3.5.

Omezení práv vlastníka ochranné známky ............................................................. 28

2.4.

Povinnost ochrannou známku užívat ............................................................................. 31

2.5.

Nakládání s právy vyplývajícími z vlastnictví ochranné známky .................................. 33

2.6.

Zánik práv vlastníka ochranné známky.......................................................................... 34

2.7.

Zhodnocení problematiky národní právní úpravy ochranných známek ......................... 34

Licenční smlouva k ochranné známce .................................................................................. 36 3.1.

Roztříštěnost právní úpravy licenční smlouvy ............................................................... 36

3.2.

Licence k ochranné známce ........................................................................................... 41

3.3.

Podstatné obsahové náležitosti licenční smlouvy k ochranné známce .......................... 42

3.3.1.

Označení smluvních stran licenční smlouvy .......................................................... 42

3.3.2.

Předmět smlouvy .................................................................................................... 43

3.3.3.

Práva a povinnosti smluvních stran ........................................................................ 44

3.3.4.

Zápis do rejstříku ochranných známek ................................................................... 50

3.3.5.

Dodržování kvality ................................................................................................. 51

3.3.6.

Cena licence a licenční poplatky ............................................................................ 52

3.3.7.

Doba platnosti smlouvy .......................................................................................... 55

3.4.

Závěrem k licenční smlouvě a jejímu obsahu ................................................................ 56

Závěr ............................................................................................................................................. 58 Seznam použité literatury ............................................................................................................. 61 Přílohy........................................................................................................................................... 66 Příloha č. 1: Vzor licenční smlouvy k ochranné známce .......................................................... 66 Příloha č. 2: Licenční smlouva o právu užívat ochrannou známku .......................................... 71 Příloha č. 3: Smlouva o licenčním užívání ochranné známky a loga PEFC - sublicence ........ 74

Úvod a cíl práce Téma mé diplomové práce „Ochranné známky a licenční smlouvy k ochranným známkám“ jsem si vybrala na základě několika předmětů zaměřených na právo průmyslového vlastnictví absolvovaných v rámci mé hlavní specializace „Komerční právo“ na Vysoké škole ekonomické v Praze. Výběr tématu ovlivnila částečně i má vedlejší specializace „Oceňování podniku a jeho majetku“, jejíž součástí byl také volitelný předmět „Oceňování nehmotného majetku“ věnovaný přístupům a metodám oceňování nehmotného majetku, oceňování ochranných známek, patentů a vzorů, problematice goodwillu v oceňovaném podniku apod. Téma ochranných známek a průmyslového vlastnictví obecně je z hlediska současné narůstající míry otevřenosti a propojenosti národních trhů stále aktuálnější a nabývá na svém významu. V této souvislosti zesiluje i potřeba kvalitní ochrany této oblasti. Tématu ochranných známek a jeho právní úpravě by proto mělo být věnováno více pozornosti. Pokud má ochranná známka v zákoně dobrou právní oporu, splňuje všechny náležité požadavky na ni kladené a je řádně zapsána a užívána, může znamenat pro svého vlastníka značnou přidanou hodnotu. Stejný význam může ochranná známka mít také pro nabyvatele licence, pokud je její užívání umožněno prostřednictvím bezproblémové licenční smlouvy sjednané a uzavřené podle ustanovení kvalitní a efektivní právní úpravy. Cílem této práce je tedy zhodnocení a posouzení efektivnosti právní úpravy ochranných známek ve spojitosti s její aplikací při uzavírání licenčních smluv k ochranným známkám. V návaznosti na tuto problematiku pak budu zkoumat také kvalitu ustanovení obchodního zákoníku

týkajících

se

průmyslověprávních

licencí

z hlediska

jejich

jednoznačnosti,

srozumitelnosti a přehlednosti při jejich aplikaci na smluvní licence k ochranným známkám. Mojí snahou bude vytyčit a rozebrat důležité body této právní úpravy v návaznosti na licenční smlouvy, které by neměly být opomíjeny a jejichž absence či nedostatečnost by mohla být původcem vzniku sporů. Tam, kde to bude vhodné, se pokusím navrhnout úpravu ochranných známek a licencí k ochranným známkám, která by lépe vyhovovala potřebám jejich uživatelů. Za pomoci vzorových smluv tak naznačím, jak by správně sjednaná licenční smlouva k ochranné známce měla vypadat a jaká ustanovení by měla obsahovat, aby byl vztah obou smluvních stran vyvážený.

1

V první části se zaměřím na prameny národní právní úpravy ochranných známek, které byly v roce 2003 doplněny o nový zákon ochranné známky upravující – zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (v dalším textu také jako Zákon o ochranných známkách či ZOZ). Tato úprava převzala pojetí známkoprávní ochrany vyplývající ze Směrnice Rady ES č. 89/104, zavedla několik podstatných změn, rozšířila možnosti ochrany práv vlastníka ochranné známky a posílila tak jeho postavení. Dále navážu úpravou mezinárodní a komunitární, které jsou východiskem pro ZOZ. Tato část mé práce bude určitým uvedením do problematiky známkoprávní ochrany v České republice. V další části pak rozeberu některá ustanovení Zákona o ochranných známkách podstatná pro uzavírání známkoprávních licencí a zároveň posoudím i efektivnost této platné právní úpravy z hlediska toho, zda je obsah jejích ustanovení jednoznačný, srozumitelný a zda je v souladu s potřebami kladenými praxí. Pro vysvětlení výkladu některých ustanovení podpořím text práce také judikaturou. Hlavní bod mé práce pak bude věnován právě smluvním licencím na ochranné známky. Její nabyvatel má možnost užívat již zaběhlou ochrannou známku, s určitou minulostí, s určitou pověstí a bez počátečních investic do jejího zviditelnění na trhu. Poskytovatel, tedy vlastník ochranné známky s její pomocí a s pomocí jejího nabyvatele proniká na nové trhy. Licenční smlouva je ale poměrně složitý smluvní typ, který od účastníků vyžaduje značnou pozornost a přesnost tak, aby nedocházelo ke zbytečným nesrovnalostem a případnému narušování práv účastníků smlouvy. V této souvislosti se proto zaměřím na zhodnocení ustanovení upravujících průmyslověprávní licenci, respektive známkovou licenci, která jsou obsažena v obchodním zákoníku1, a na jejich užití v rámci úpravy licenčních smluv k ochranným známkám. Upozorním na jistou nejednotnost právní úpravy licenčních smluv a na možné způsoby jejich uzavírání, jsou-li smluvními stranami takového vztahu nepodnikatelé. S využitím několika rozhodnutí, praktických příkladů a vzorových licenčních smluv také zjistím, jaké jsou nejčastější typy porušování práv oprávněných uživatelů ochranných známek, a navrhnu, jak sjednat jednotlivá ustanovení licenční

1

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

2

smlouvy, aby k takovému jednání zbytečně nedocházelo a aby byl vztah smluvních stran navzájem i vůči okolí vztahem bezproblémovým. Věřím, že má diplomová práce bude nejen přínosným posouzením a zhodnocením právní úpravy týkající se licenčních smluv, ale že poslouží také jako jakýsi návod či postup pro správné sjednání licenční smlouvy k ochranné známce v praxi.

3

Seznam použitých zkratek Dohoda TRIPS

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights)

Madridská dohoda

Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OHIM

Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (Office for Harmonization in the Internal Market)

Protokol

Madridský protokol, Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek

Úmluva

Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví

Úřad

Úřad průmyslového vlastnictví České republiky

WIPO

Světová organizace duševního vlastnictví

WTO

Světová obchodní organizace

ZOZ

Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů

4

1. Prameny české známkoprávní ochrany Jak jsem se již v úvodu zmínila, s rostoucím počtem výrobků a služeb v současnosti poskytovaných roste také význam a počet ochranných známek užívaných pro jejich odlišení. Tato tendence je patrná v celé oblasti nehmotných statků a průmyslových práv k těmto nehmotným statkům. „Nehmotné statky se stávají předmětem obchodu, stává se z nich „komodita“, která je schopna svému vlastníku generovat určitý nezanedbatelný příjem. K této ekonomické směně dochází nejčastěji pomocí licenční (nebo jí obdobné) smlouvy, generující licenční příjmy.2“ Se vzrůstající intenzitou užívání nehmotných statků jako předmětu obchodu vzniká potřeba kvalitní právní úpravy této oblasti.

1.1. Pojem „průmyslové vlastnictví“ „Průmyslové vlastnictví“ je součástí duševního vlastnictví a od jeho ostatních částí se odlišuje svými specifickými znaky jako je průmyslová využitelnost, požadavek formálního zápisu do určeného veřejnoprávního rejstříku, vznik absolutního subjektivního práva, časová omezenost ochrany, teritoriální povaha a další. Tak jej vymezuje i Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (dále jen Pařížská úmluva). Ta ve svém Článku 1 odst. 2 pokládá za předmět ochrany průmyslového vlastnictví „patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, tovární nebo obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu3“. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – Dohoda TRIPS4 k průmyslovému vlastnictví navíc přidává ještě zeměpisná označení a topografie integrovaných obvodů, naopak neuvádí vzory a označení původu zboží. Definice uvedené ve zmíněných úmluvách tak podtrhují obsahový rozdíl – pojem „duševní vlastnictví“ vlastnictví v sobě zahrnuje práva k předmětům průmyslového vlastnictví (užší pojem „průmyslové vlastnictví“) a práva autorská. Na závěr je možné říci, že v České republice jsou za předměty průmyslového vlastnictví považovány především vynálezy, užitné a průmyslové vzory, topografie polovodičových 2

Kubíček, J., Svačina, P.: Průmyslová práva a nehmotné statky, jejich licenční využití a oceňování. Příručka pro praxi vědecko-výzkumných pracovníků, Praha: Technologické centrum AV ČR, 2006, str. 7 [online]. Dostupné dne 5.9.2009 na www: http://www.tc.cz/dokums_raw/brozuraprumprava2_1171037440.pdf 3

Čl. 1 odst. 2 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, změněné dne 2. října 1979 (vyhl. č. 64/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.) [online]. Dostupné dne 5.9.2009 na www: http://www.upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvy-spravovane-wipo.html 4

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.) – TRIPS [online]. Dostupné dne 5.9.2009 na www: http://www.upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/dohoda-trips.html

5

výrobků, nové odrůdy rostlin a ochranná označení jako jsou ochranné známky, označení původu výrobků, zeměpisná označení a obchodní jména.

1.2. Ochranná známka Ochranná známka je jednou z kategorií ochrany průmyslového vlastnictví, jejíž význam se s rozšiřující se a prohlubující se globalizací trhu stále zvětšuje. V současnosti představuje ochranná známka významný, velmi účinný a hojně využívaný prostředek k: -

získání, ochraně a udržení soutěžní pozice podnikatele

-

odlišení a identifikaci výrobků a služeb pocházejících od různých výrobců či poskytovatelů služeb na trhu,

-

snazší orientaci spotřebitele v široké nabídce výrobků a služeb

při výběru

jím požadovaného a pro něj osvědčeného produktu, -

propagaci výrobků a služeb – je-li ochranná známka vhodně zvolená a dobře zapamatovatelná, slouží jako připomenutí či reklama zboží a služeb, se kterými je spjata a které jsou u jednotlivých spotřebitelů osvědčené, a vytváří podmínky pro poptávku nejen po těchto výrobcích a službách, ale i po jiných produktech touto známkou označovaných5,

-

a k dalším.

Její užívání náleží výlučně jejímu vlastníkovi. Může ale vystupovat i jako předmět licenční smlouvy a plnit výše uvedené funkce i ve vztahu k jejímu „novému uživateli“, tedy nabyvateli licence. Pro dokreslení významu ochranné známky uvádím statistická data za rok 2008. V roce 2008 bylo Úřadem průmyslového vlastnictví, ústředním orgánem státní správy České republiky na ochranu průmyslového vlastnictví, „zapsáno do rejstříku přes 7800 národních ochranných známek. Dále byla přiznána ochrana pro Českou republiku u 5130 mezinárodních ochranných

5

Knap, K., Opltová, M., Kříž, J., Růžička, M.: Práva k nehmotným statkům, 1. vydání, Praha: Codex, nakladatelství Hugo Grotia, a.s., 1994, str. 198

6

známek. Celkově tak bylo ke konci roku 2008 na území České republiky platných takřka 740 tis. ochranných známek, z nichž největší podíl 68 % připadá na ochranné známky Společenství.6“

1.3. Právní úprava ochranné známky Právní úpravu, na které je ochranná známka založena, je možné rozdělit do tří následujících skupin, přičemž ale není možné tyto tři skupiny brát jako skupiny jednotlivé, jejich vzájemný vztah a silné propojení nelze opomíjet. Národní právní úpravu považuji za určitý výsledek spolupůsobení mezinárodních smluv a smluv, kterými se upravují vztahy a existence Evropského společenství. 1.3.1. Národní právní úprava Národní právní úprava ochranných známek zaznamenala po roce 1989 řadu významných změn. V souvislosti se změnou politického a hospodářského systému vyvstala potřeba vytvoření nové právní úpravy ochranných známek, která by byla v souladu s tržní ekonomikou, s konkurenčním prostředím a která by respektovala vlastnická práva majitelů ochranných známek. V roce 1995 byl pak přijat nový zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. V současnosti upravuje oblast ochranných známek Zákon o ochranných známkách z roku 2003. Tento právní předpis je v souladu s úpravami platnými v zemích Evropské unie a odpovídá principům, na kterých je založena i ochranná známka Společenství. Formuje tak na území České republiky podmínky pro „soužití“ národních a komunitárních ochranných známek. Jeho význam, jak jsem již v Úvodu práce zmínila, spočívá také v zavedení některých nových prvků, posílení ochrany práv vyplývajících z postavení vlastníka či rozšíření okruhu subjektů, které mohou být vlastníky ochranné známky, a mnoha dalších. Obsah předpisu dále upřesňuje vyhláška č. 97/2004 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách. Důležitým předpisem, který je třeba ve spojitosti s problematikou ochranných známek, licenčních smluv k ochranným známkám a obecně s problematikou průmyslového vlastnictví zmínit, je jeden z nejnovějších právních předpisů této oblasti zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví. Obsah tohoto zákona v důsledku stále intenzivnějšího užívání předmětů průmyslového vlastnictví, zvyšujících se hodnot těchto předmětů a jejich častějšího kopírování a zneužívání nabývá 6

Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky 2008 [online]. Dostupné dne 13.9.2009 na www: http://www.upv.cz/cs/publikace/rocenka/rocenka.html

7

na důležitosti7. Přijetím zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES a tím ke sjednocení přístupů a prostředků ve vymáhání práv pro všechny předměty průmyslového vlastnictví, k vymezení osob, které se těchto práv mohou domáhat, ke stanovení opatření k nápravě, k usnadnění vymáhání škody, která nastala apod. V souvislosti s licenčními smlouvami pak došlo k výraznému posunu a posílení práv nabyvatele licence. Jeho postavení i vztah k tomuto zákonu budou popsána dále v textu. Problematikou ochranných známek se ale zabývají i další předpisy, v souvislosti s nekalou soutěží například zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Protože je neoprávněné použití ochranné známky zpravidla hodnoceno jako nedovolené soutěžní jednání, je možné domáhat se ochrany i podle obchodního zákoníku. Dále také trestní zákon (zákon č. 40/2009 Sb.), zákon o přestupcích (zákon č. 78/2002 Sb.), zákon o ochraně spotřebitele (zákon č. 634/1992 Sb.) a další. ZOZ by měl tvořit právní základ pro užívání ochranné známky jejím vlastníkem. Měl by být základem oblasti ochranných známek a přizpůsobit právní prostředí pro jejich užívání tak, aby vyhovovalo subjektům, které se s ochrannými známkami setkávají v jejich každodenním životě. To zda ZOZ tyto požadavky naplňuje a zda zajišťuje optimální podmínky užívání ochranných známek nejen jejich vlastníky, ale ve vztahu k ochranným známkám také nabyvateli poskytovaných licencí budu zjišťovat v dalších kapitolách, jejichž rozborem a zhodnocením by se tyto skutečnosti měly prokázat. 1.3.2. Mezinárodní právní úprava Základním kamenem mezinárodních smluv je již zmiňovaná Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (tzv. Pařížská unijní úmluva) z roku 1883, dnes spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví sídlící v Ženevě (WIPO). Jde o nejvýznamnější mnohostrannou mezinárodní smlouvu oblasti průmyslového vlastnictví, kterou je Česká republika vázána a „která vytvořila systém průmyslově právní ochrany v Evropě a v převážné většině zemí ostatního světa8“ a reagovala tak na požadavek určité harmonizace průmyslově právních předpisů v jednotlivých zemích. Význam Pařížské úmluvy spočívá nejen ve vytvoření Unie 7

Hezinová, M.: Úřad průmyslového vlastnictví zavedl systém řízení informační bezpečnosti. Tisková zpráva č. 3/2006, 26. 4. 2006, Úřad průmyslového vlastnictví České republiky [online]. Dostupné dne 19.9.2009 na www: http://upv.cz/cs/upv/tiskove-zpravy.html 8

Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 173

8

na ochranu průmyslového vlastnictví či určení předmětů požívajících průmyslově právní ochrany, ale také ve vymezení následujících základních principů jak pro ochranné známky, tak pro celou oblast průmyslového vlastnictví. Jde o: -

princip národního zacházení – kterým se zabývá Článek 2 Úmluvy. V oblasti průmyslového vlastnictví zaručuje příslušníkům každé unijní země, tedy státu vázaného Pařížskou úmluvou, stejnou ochranu a stejné právní prostředky proti porušování jejich práv jako svým vlastním občanům, „s výhradou, že splní podmínky a formality, které ukládají předpisy příslušníkům vlastního státu.9“ Článek 3 Úmluvy pak tuto ochranu přisuzuje i příslušníkům zemí nepatřících k Unii, pokud „mají na území některé unijní země bydliště nebo skutečné závody, a to průmyslové nebo obchodní.10“ Aplikuji-li tento princip na ochranné známky, znamená to, že v českém právním prostředí nejsou chráněny pouze české národní ochranné známky. Ochrany na našem území požívají také ochranné známky mezinárodní a ochranné známky Společenství. Tím je zamezeno diskriminaci účastníků jiných států. Tento princip ustanovuje § 2 ZOZ. To samé platí v návaznosti na ochranné známky i pro licenční smlouvy k nim. Národní zacházení totiž dále rozvíjí v dalším textu uvedená Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která se zmiňuje i o možnostech uzavření licence, nikoli však nucené, jak tomu bylo v případě Pařížské úmluvy.

-

právo mezinárodní priority – je jedním z nejdůležitějších principů vymezených Pařížskou úmluvou. Jde o právo tzv. mezinárodní nebo unijní přednosti, které je možné uplatnit ve lhůtách Úmluvou stanovených a které na základě řádně podané první přihlášky v jedné členské zemi umožní přihlašovateli nebo jeho právnímu zástupci „ve stanoveném tzv. prioritním intervalu podat přihlášku v jiné či jiných členských zemích a v nich uplatnit přednostní právo na udělení ochrany ze dne podání první přihlášky před ostatními přihlašovateli.11“ Pokud se přihlašovatel ochranné známky rozhodne po podání přihlášky ve své zemi původu, že zaregistruje svou ochrannou známku i v jiných unijních zemích, může ve stanovené lhůtě uplatnit právo přednosti.

9

Čl. 2 Pařížské úmluvy

10

Čl. 3, tamtéž.

11

Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha:Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 173

9

Rozhodným datem pro všechny v této prioritní lhůtě v dalších unijních zemích podané přihlášky je datum podání přihlášky první. Toto právo usnadňuje podání přihlášky k ochranné známce do dalších zemí v tom smyslu, že její přihlašovatel nemusí podat všechny přihlášky ve všech cílových zemích okamžitě a najednou. Z pohledu zaměření mé práce na ochranné známky je významným Článek 6 Pařížské úmluvy, podle kterého „podmínky přihlášky a zápisu továrních a obchodních známek stanoví v každé unijní zemi její národní zákonodárství. Známka přihlášená příslušníkem některé unijní země v kterékoli unijní zemi nemůže však být odmítnuta nebo zrušena z důvodu, že nebyla přihlášena, zapsána nebo obnovena v zemi původu. Známka řádně zapsaná v některé unijní zemi se pokládá za nezávislou na známkách zapsaných v jiných unijních zemích včetně země původu.12“ Z tohoto článku tedy vyplývá, že podmínky přihlašování a zápisu ochranných známek samotná Úmluva neupravuje. Jejich úpravu obsahují národní právní předpisy a mezinárodní smlouvy, které z Úmluvy vychází a na její obsah navazují. Upravuje ale „vztahy mezi ochrannými známkami udělovanými v jednotlivých členských státech s ochrannými známkami přihlašovanými z jiných států do těchto zemí.13“ Pařížská unijní úmluva položila základ průmyslově právní ochrany. Z ní proto vychází a na ni navazují i další mezinárodní smlouvy s vazbou na členství touto úmluvou vytvořeného. Jednou z nich je Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek14 (dále jen Madridská dohoda) zabývající se mezinárodním zápisem ochranných známek. Dohoda částečně potlačuje teritoriální povahu známkové ochrany tím, že umožňuje získat ochranu v každé ze smluvních zemí této dohody v tzv. Madridské unii. Na základě jediné mezinárodní přihlášky podané prostřednictvím národního Úřadu průmyslového vlastnictví u Mezinárodního úřadu duševního vlastnictví (Sekretariát WIPO) tak získá přihlašovatel stejné ochrany ve více vybraných zemích Madridské unie. Protože přihlašovatel nemusí zjišťovat podmínky zápisu ochranné známky a jeho pravidla platná v jednotlivých státech, je proces získání takové ochrany značně zjednodušen. Mezinárodní přihláška přináší také značnou finanční úsporu. Podmínkou, která však musela být před podáním mezinárodní přihlášky k zápisu mezinárodní ochranné 12

Čl. 6 Pařížské úmluvy

13

Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 174 14

Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidovaná v Bruselu dne 14.12.1900, ve Washingtonu dne 2.6.1911, v Haagu dne 6.11.1925, v Londýně dne 2.6.1934, v Nice dne 15.6.1957 a ve Stockholmu dne 14.7.1967 a změněná v roce 1979 (vyhl. č. 65/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 78/1985 Sb.) [online]. Dostupné dne 2.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvyspravovane-wipo.html

10

známky splněna, je zápis ochranné známky v zemi původu, tedy získání národní ochrany. Tato podmínka byla změněna Madridským protokolem15, který byl přijat právě za účelem zavedení některých změn v systému mezinárodního zápisu ochranných známek upraveného Madridskou dohodou. Postačující je tak před podáním mezinárodní přihlášky k zápisu ochranné známky již jen podání národní přihlášky, nikoli zápis samotný. Madridský protokol (dále jen Protokol) je samostatnou smlouvou, jejíž členové nemusí být současně členy Madridské dohody a naopak členské státy Madridské dohody se nemusí stát smluvními stranami Protokolu. Jeho hlavním úkolem mělo být usnadnění přístupu k systému mezinárodních zápisů ochranných známek pro další státy, pro něž by principy, na nichž je vybudována Madridská dohoda, představovaly jisté problémy s ohledem na jejich zákonodárství ve věcech ochranných známek.16 Protokol nabyl účinnosti dne 1. dubna 1996. K tomuto datu nabyl účinku také systém ochranných známek Společenství a došlo tak provázání mezinárodního zápisu ochranných známek a známek Společenství. Smluvní stranou protokolu se stalo i Evropské společenství, proto je možné na základě propojenosti těchto dvou systému zapsat ochrannou známku Společenství i prostřednictvím mezinárodního zápisu. Ochranná známka Společenství vlastně v určitých bodech naplňuje i znaky mezinárodní známky. Niceskou dohodou o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek17 byl zaveden systém třídění zboží a služeb, pro které má být ochranná známka zapsána. Dohoda doplňuje výše zmiňovanou Madridskou dohodu, sjednocuje zápisná členění zboží a služeb v jednotlivých státech a dělí je do několika tříd. Jsou tak odstraněny rozdíly v národním vymezení těchto tříd v jednotlivých státech a ulehčeno provádění rešerší přihlašovaných a registrovaných známek18. Takto vymezený systém tříd užíván povinně jak při mezinárodním, tak při národním zápisu ochranné známky. Usnadňuje částečně i vymezení předmětu licence 15

Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek sjednaný v Madridu dne 27.6.1989 (sděl. č. 248/1996 Sb.) [online]. Dostupné dne 2.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravnipredpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvy-spravovane-wipo.html 16

Technický týdeník: Slovník pojmů z oboru průmyslového vlastnictví [online]. Dostupné dne 25.11.2009 na www: http://www.techtydenik.cz/slovnik_prumyslove_vlastnictvi.php?part=13 17

Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15.6.1957, revidovaná ve Stockholmu dne 14.7.1967 a v Ženevě dne 13.5.1977, změněná dne 2.10.1979 (vyhl. č. 118/1979 Sb., ve znění vyhl. č. 77/1985 Sb.) [online]. Dostupné dne 4.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravnipredpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvy-spravovane-wipo.html 18

Jakl, L.: Národní, mezinárodní regionální systémy ochrany průmyslového vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze, o. p. s., 2006, str. 118

11

k ochranné známce. Podle tříd je možné lépe vymezit, ke kterému zboží či službám bude licence na ochrannou známku poskytnuta. V roce 1994 byla uzavřena Smlouva o známkovém právu19. Tato smlouva zjednodušila a harmonizovala podmínky a postupy uplatňované při řízeních před zápisnými národními úřady států, které se ve smlouvě zavázaly. Smlouva také v Článku 13 odst. 7 stanovuje dobu trvání prvotního zápisu ochranné známky a každé její další obnovy na 10 let. Další důležitou mezinárodní smlouvou, která upravuje oblast ochranných známek a duševního vlastnictví obecně, avšak není spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví, je Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights) – Dohoda TRIPS20. Dohoda byla uzavřena v rámci Světové obchodní organizace (WTO) a nabyla účinnosti dne 1. 1. 1995. Jejím cílem je plynulost mezinárodního obchodu a v souvislosti s ní zajištění účinné a přiměřené ochrany práv duševního vlastnictví tak, aby její opatření a postupy vedoucí k vynucení práv z duševního vlastnictví samy mezinárodní obchod neztěžovaly. Dohoda TRIPS sice navazuje na Pařížskou úmluvu, avšak ve srovnání s ní a s ostatními mezinárodními smlouvami na ochranu práv k duševnímu vlastnictví tato přináší nově ustanovení vedoucí k vynucování těchto práv a postihu jejich nedodržení. Stanovuje minimální požadavky, které musí její smluvní státy v rámci ochrany duševního vlastnictví poskytnout. Jejich úprava ale nesmí být v rozporu s Dohodou TRIPS. Je také první úmluvou, která definuje ochrannou známku21. Tato definice je základem pro vymezení ochranné známky v současné české právní úpravě ochranných známek v ZOZ. V souvislosti s dalším zaměřením mé práce na licenční smlouvy k ochranným známkám přináší Dohoda TRIPS svým členům možnost stanovit podmínky pro poskytnutí licence k ochranné známce. Všeobecně rozšířená je tak povinná registrace licenční smlouvy do rejstříku, jinak by nenabyla své účinnosti vůči třetím osobám. Dohoda TRIPS v této souvislosti navíc

19

Smlouva o známkovém právu (TLT) sjednaná v Ženevě dne 27.10.1994 (sděl. č. 199/1996 Sb.) [online]. Dostupné dne 4.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/mezinarodni-smlouvy-spravovane-wipo.html 20

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.) – TRIPS [online]. Dostupné dne 4.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravni-predpisy/mezinarodni/dohoda-trips.html 21

Definice dle čl. 15 odst. 1 Dohody TRIPS: „Jakékoli označení nebo jakákoli kombinace označení, způsobilá odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků, budou schopna tvořit ochrannou známku. Taková označení, zvláště pak slova, včetně osobních jmen, písmen, číslovek, obrazových prvků a kombinací barev, jakož i jakákoli kombinace těchto označení budou způsobilé být zapsány jako ochranná známka. Tam, kde označení nejsou schopna podstatně rozlišit příslušné výrobky nebo služby, mohou Členové podmínit zápisnou způsobilost rozlišovací schopností získanou užíváním. Jako podmínku pro zápis mohou Členové požadovat, aby označení byla rozeznatelná zrakem.“

12

zakotvuje možnost kontroly protikonkurenčních praktik v oblasti licenčních smluv k předmětům duševního vlastnictví. Licenční praktiky a podmínky, které omezují hospodářskou soutěž, mají nepříznivé účinky na obchod a mohou být překážkou převodu a rozšiřování technologií. Členské státy tak mají možnost takovéto praktiky samy upravit a vytvořit tak právní prostředí zneužívání licenčních smluv zabraňující. Při současném propojení trhů a mezinárodním obchodu, kdy ztrácí na významu národní ochrany a naopak na významu nabývají ochrany mezinárodní, je postupná internacionalizace a existence takovýchto mnohostranných mezinárodních smluv zcela nezbytná k tomu, aby byla zajištěna volnost a plynulost obchodů probíhajících mezi jednotlivými zeměmi. Členství v takových smlouvách nejenže sjednocuje postupy a podmínky průmyslově právní ochrany v jednotlivých signatářských zemích, jeho velkým přínosem je i možnost získání průmyslově právní ochrany ve více zemích najednou zjednodušenou cestou, prostřednictvím jednoho formuláře a částečné prolomení teritoriální omezenosti průmyslových práv. Pozice vlastníka průmyslového práva je tak v souvislosti se získáním hlavně mezinárodní průmyslově právní ochrany značně ulehčena. 1.3.3. Komunitární právní úprava Hlavními prameny známkové úpravy v právu Evropských společenství jsou první Směrnice Rady č. 89/104 (EHS) z 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách22, a dále Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství23. Harmonizační směrnice Rady č. 89/104 (EHS) měla odstranit rozdíly existující ve známkoprávních předpisech platných v členských státech Evropského hospodářského společenství, sblížit právní předpisy členských států a tak přispět k odstranění překážek volného pohybu zboží a služeb a zajistit fungování vnitřního trhu. Směrnice stanovila, jaká označení mohou být ochrannou známkou, důvody způsobilé pro její zamítnutí či neplatnost, práva z ochranné známky plynoucí a další. Ještě před samotným vstupem do Evropské unie byl v České republice přijat zákon č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách, který převzal principy 22

Směrnice Rady č. 89/104 (EHS), kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách [online]. Dostupné dne 8.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravni-predpisy/komunitarni/pravo-evropskychspolecenstvi/ochranne-znamky-spolecenstvi/pravni-predpisy-OZS.html 23

Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství [online]. Dostupné dne 8.10.2009 na www: http://upv.cz/cs/pravni-predpisy/komunitarni/pravo-evropskych-spolecenstvi/ochranne-znamkyspolecenstvi/pravni-predpisy-OZS.html

13

výše uvedené harmonizační Směrnice Rady č. 89/104 (EHS) a vycházel tak plně ze známkové ochrany v komunitárním právu. Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 je kodifikovaným zněním původního Nařízení Rady (ES) č. 40/1994, které po sblížení známkoprávních úprav jednotlivých členských států zakotvilo jednotnou známku Společenství s působností na celém území Společenství. Každá ochranná známka pro výrobky a služby zapsaná způsoben, který uvádí výše uvedené nařízení, je tak ochrannou známkou Společenství. Přihlašovatel komunitární ochranné známky podá přihlášku k její registraci u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM – Office for Harmonization in the Internal Market), který sídlí v Alicante. Úřad, tak jako úřad národní, zkoumá zápisnou způsobilost ochranné známky. Přihlášku je možné podat i prostřednictvím úřadu národního, který ji následně do čtrnácti dnů Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu předá. Výhody, které z ochranné známky Společenství plynou, jsou následující. Ochranná známka Společenství má jednotnou povahu. To znamená, že má stejné účinky v celém Společenství. Subjekty, jejichž činnost není omezena pouze na národní trh, ale soustřeďuje se na celý vnitřní trh tak v jednotlivých členských zemích disponují účinnějšími prostředky známkové ochrany. Navíc každé rozšíření o nové členské státy přináší samovolné rozšíření ochrany známky. Známka Společenství tak přispívá k odstranění bariér komunitárního trhu. Další výhodou je absence závislosti ochranné známky Společenství na národní ochranné známce, tak jak je tomu u zápisu mezinárodní ochranné známky v rámci Madridského systému, který je vázán na podání národní přihlášky. S komunitární ochrannou známkou jsou ale spojeny i některé nevýhody. Jako jedna z nich se může v některých případech jevit právě již zmiňovaná účinnost na území všech států Společenství. Skutečnost jako je odmítnutí podané přihlášky na základě úspěšné námitky majitele jediného prioritního práva k ochranné známce se tak projeví jako odmítnutí ve všech členských zemích. Naproti tomu v Madridském systému je možné podanou přihlášku napadnout avšak v každé zemi zvlášť. Uzavírají-li smluvní strany za účelem užívání ochranné známky Společenství licenční smlouvu, může být jejím předmětem užívání na území Společenství celého, tak i pouze na jeho části.

14

Jak z této části práce vyplývá, může mít získání ochranné známky Společenství pro podnikatele značný přínos při uplatňování jeho výrobků či služeb na vnitřním trhu Evropského společenství.

1.4. Shrnutí Česká známkoprávní ochrana prodělala v posledních letech v souvislosti s přechodem na tržní hospodářství a se vstupem České republiky do Evropské unie mnoho změn. Nejprve bylo zapotřebí nastolit takové změny, které by zajistily, aby byla ochrana srovnatelná s ochrannou v jiných vyspělých tržních ekonomikách. Tohoto cíle bylo dosaženo hlavně na základě mezinárodních smluv upravujících oblast průmyslového vlastnictví, konkrétně ochranných známek, které vytvořily počáteční rámec ochrany a jejichž obsah byl postupně doplňován a zpřesňován. Přispěly také určité snaze sjednotit tuto ochranu a vytvořit podmínky vhodné pro mezinárodní obchod. Přijetím předešlého zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách byla úprava ochranných známek postavena na úroveň okolních zemí, které se mohly pochlubit svou vyspělou ekonomikou. Dalším krokem byla příprava právního prostředí známkové ochrany na sblížení českého právního řádu s právem Evropského společenství. Zákon č. 137/1995 Sb. tomuto požadavku sice již odpovídal, avšak v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bylo zapotřebí právní úpravy ochranných známek plně harmonizovat, propojit tak národní a evropský systém ochranných známek a připravit právní klima pro ochrannou známku Společenství. Toho bylo dosaženo současným ZOZ.

15

2. Ochranná známka dle národní úpravy 2.1. Pojem „ochranná známka“ Ochranná známka je označení, které charakterizuje zboží nebo služby poskytované jednou osobou od zboží či služeb nabízených ostatními konkurenčními subjekty. „Termín „ochranná známka“ není ve známkovém právu jednotný. V některých právních řádech se užívá termínu obchodní známka „trade mark“ (V. Británie) nebo „trademark“ (USA), obdobně i v právu Evropského společenství a v dokumentech Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) a Světové obchodní organizace (WTO). Odpovídá výrazu „la marque déposée“ (franc.), „Marke“, resp. „Warenzeichen“ (něm.), „tovarnyj znak“ (rusky). Relevantní termín v českém úředním znění v universální mezinárodní smlouvě – Pařížské unijní úmluvě je „tovární a obchodní známka“. V českém právu termín „ochranná známka“ byl prvně užit v zákoně č. 8/1952 Sb., poté i v zákoně č. 174/1988 Sb. a č. 137/1995 Sb.24“ Pojem „ochranná známka“ zůstal i v současné právní úpravě této problematiky. V České republice je právní úprava oblasti ochranných známek obsažena ve zvláštním zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Pojem „ochranná známka“ je podle § 1 tohoto zákona vymezen takto: „Ochrannou známkou může být za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.“ Nejde přímo o definici, ale spíše o určitý výčet forem označení nebo o tzv. pozitivní vymezení znaků, jejichž splnění je nutné pro zápis označení do rejstříku a pro samotný vznik ochranné známky. Jedná se o: -

schopnost grafického znázornění – platný zákon stanoví, že jiná než graficky vyjádřitelná či vnímatelná označení nejsou v České republice způsobilá zápisu do rejstříku ochranných známek. Tento požadavek grafické znázornitelnosti je však, podle mého názoru, zavádějící. Nevztahuje se totiž k označení jako takovému, ale k jeho způsobilosti být znázorněno. To znamená, že není možné považovat označení, jako jsou

24

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 56

16

například různé znělky, zvukové signály, světelné známky, čichové známky a další za neschopná zápisu do rejstříku ochranných známek, pokud existuje alespoň jeden způsob, jak tato označení graficky znázornit.25 Tento názor podpořil ve svých rozhodnutích i Evropský soudní dvůr, podle kterého takové druhy označení není možné „automaticky vylučovat z registrace. Je nutné především zkoumat jejich hlavní funkci, tj. rozlišovací způsobilost.26“ Jedním z nich je například rozhodnutí Evropského soudního dvora č. C-273/00 ve sporu Ralf Sieckmann v. Deutsches Patent- und Markenamt, z roku 2002, které se zabývalo otázkou možného zápisu čichové ochranné známky. Přihlašovatel podal k Německému patentovému a známkovému úřadu přihlášku k registraci ochranné známky a jako její znění uvedl „chemickou látku - metyl cinamát (methyl cinnamate) a připojil její chemický vzorec. Na dodatek uvedl, že tuto látku je možno získat u kterékoliv místní chemické laboratoře. Přihlašovatel rovněž předložil vzorek přihlašované vůně a popsal ji jako „balzámovou ovocnou vůni s jemným náznakem skořice“.27“ Z rozsudku vyplynula tato skutečnost: „Nemůže-li být označení vizuálně vnímáno, musí být splněn požadavek, aby označení bylo graficky ztvárnitelné, zejména formou obrázků, linií či znaků a aby toto ztvárnění bylo jasné, přesné, ucelené, snadno dostupné, trvanlivé a objektivní. V případě čichového označení není požadavek grafického ztvárnění naplněn chemickým vzorcem, slovním popisem, uložením vzorku s příslušnou vůní ani kombinací uvedených možností a proto mu nemůže být poskytnuta známkoprávní ochrana.28“ Toto rozhodnutí sice výše uvedené označení jako čichovou ochrannou známku neuznalo, ale poukázalo alespoň na možnost existence i jiných netradičních podob ochranných známek s přísnými a obtížně splnitelnými požadavky na jejich grafickou znázornitelnost. Přesto jsou přihlášky komunitárních čichových ochranných známek hlavně z důvodu problematického splnění požadavku jejich grafické znázornitelnosti spíše odmítány. 25

Čermák, K.: Evropské ius commune a náš vstup do EU v oblasti známkového práva, PRAVNIRADCE.IHNED.CZ, 25.11.2003 [online]. Dostupné dne 20.9.2009 na www: http://ihned.cz/3-13669020-ochrann%E9+zn%E1mky000000_d-c2 26

Horáček, R., Čada, K., Hajn, P.: Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 301

27

Spor Ralf Sieckmann v. Deutsches Patent- und Markenamt - předběžná otázka, kterou vznesl Bundespatentgericht (Německo), Rozsudek Evropského soudního dvora z 12. prosince 2002 ve věci C - 273/00, ECR 2002, I-11737 [online]. Databáze soudních a správních rozhodnutí, ÚPV. Dostupné dne 11.10.2009 na www: https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase;jsessionid=c155f12630d7461cad833521462995edec0021ad4b6e.e34SaN0 Tc34Se3iOc3qNaN0NbO1ynknvrkLOlQzNp65In0?caseID=10592 28

Tamtéž.

17

Jedinou čichovou ochrannou známkou Společenství, která byla zapsána, byla „vůně čerstvě posekané trávy“ pro tenisové míčky. Registrací zvukové ochranné známky se zabýval v roce 2003 Evropský soudní dvůr v rozsudku č. C - 283/01 sporu Shield Mark B.V. v. Joost Kist, ve kterém vlastně opakuje požadavky plynoucí z předešlého rozhodnutí Ralf Sieckmann. „V případě zvukového označení nejsou tyto požadavky splněny, pokud je ztvárněno graficky v podobě psaného jazyka, například údajem, že se označení skládá z not známého hudebního díla nebo že se jedná o hlas zvířete, nebo v podobě jednoduché onomatopoie bez dalšího vysvětlení nebo sledu not bez dalšího vysvětlení. Oproti tomu jsou zmíněné požadavky splněny, je-li notový zápis rozdělen na takty a opatřen stupnicí, hudebními značkami a pauzami, které jim udávají určitou hodnotu, případně dalšími značkami.29“ Možnost registrace této ochranné známky a zvukových ochranných známek obecně byla tedy Evropským soudním dvorem přiznána. Dle této judikatury je možné zaregistrovat zvukové označení graficky znázorněné pomocí notového zápisu přesně uvádějícího všechny hudební značky, které danému zvuku nebo melodii odpovídají. Přestože vývoj v oblasti známkoprávní ochrany naznačuje, že bude postupně docházet k rozšiřování zákonného rozsahu znaků, kterými má být ochranná známka tvořena, a přestože nové formy ochranných známek přináší velký potenciál pro inovativní zboží a služby, není zatím možné v České republice takováto označení vyjádřená nebo vnímatelná jinak než v grafické podobě jako národní ochrannou známku zaregistrovat. Splnění podmínky schopnosti grafického ztvárnění je považováno za sporné30. Proto je potřeba, aby i interpretace známkoprávní úpravy přinášela určité inovativní prvky a postupy. Oproti úpravě obsažené v zákoně č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách zaznamenala současná právní úprava určité rozšíření výčtu možných znaků, kterými může být ochranná známka tvořena. Nově mohou být zapsána jako ochranná známka také označení tvořená barvou. V souvislosti s rozlišovací způsobilostí vyvstává ale otázka, jak může 29

Spor Shield Mark B.V. v. Joost Kist h.o.d.n. Memex - předběžná otázka, kterou vznesl Hoge Raad der Nederlanden (Holandsko), Rozsudek Evropského soudního dvora z 27. listopadu 2003 ve věci C - 283/01, ECR 2003, 0000 [online]. Databáze soudních a správních rozhodnutí, ÚPV. Dostupné dne 11.10.2009 na www: https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase;jsessionid=c155f12630d7d6a21fdea7064f92b2cad06861a9a029.e34SaN0T c34Se3iOc3qNaN0NbO1ynknvrkLOlQzNp65In0?caseID=10611 30

Důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách a o změně zákona o soudech a soudcích. Dostupné dne 8.11.2009 v systému ASPI.

18

označení tvořené pouhou barvou být schopno rozlišit výrobky a služby svého vlastníka od výrobků a služeb jiných osob a být tak ochrannou známkou. Ochrana takového označení je možná pouze v případě, že se jedná o barvu nebo kombinaci barev, kterou přihlašovatel v podané přihlášce blíže specifikuje pomocí vzorkovnic barev CMYK, PANTONE, či barevné stupnice RAL, které se v evropské praxi používají, tak aby mohla být známka reprodukovatelná. V České republice je zatím jedinou zapsanou národní barevnou ochrannou známkou ochranná známka společnosti Vodafone Czech Republic a.s. poskytující mobilní telekomunikační služby. Této společnosti byla dne 20.3.2009 Úřadem průmyslového vlastnictví zapsána jako ochranná známka charakteristická „červená“ barva specifikovaná odstínem 485 C vzorkovnice Pantone. -

rozlišovací způsobilost – jak je z předchozího textu patrné, hraje ochranná známka důležitou roli v oblasti ochrany zboží a služeb. Tržní ekonomika rozvíjí konkurenci mezi výrobci a obchodníky, v důsledku které je pak spotřebitelům nabízena řada zboží a služeb stejné kategorie, často bez jakýchkoli zjevných rozdílů. Jak se ale může spotřebitel v takové nabídce zorientovat? Spotřebitel má k dispozici prostředek – ochrannou známku, který usnadní jeho rozhodování a mezi konkurenčními výrobky téhož druhu také výběr těch, které se osvědčily. Možnost volného výběru spotřebitele podněcuje vlastníky těchto známek k zachovávání či zlepšování kvality výrobků a služeb prodávaných pod jejich ochrannou známkou tak, aby byla naplněna očekávání spotřebitelů31. Rozlišovací způsobilost ochranné známky v závislosti na proslulosti jejího majitele nebo výrobku či služby, ke které se váže, narůstá. Rozlišovací způsobilost je vlastně hlavní podstatou ochranné známky jako takové a zároveň také její hlavní funkcí. Označení, které nemá rozlišovací způsobilost, nemůže být zapsáno do rejstříku ochranných známek. Pokud však přihlašovatel takového označení Úřadu průmyslového vlastnictví prokáže, že označení bylo před jeho zápisem užíváno v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele,

31

WIPO Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use, WIPO Publication No. 489 (E), 2. vydání, Geneva, 2004, str. 67-68 [online]. Dostupné dne 16.4.2009 na www: http://www.wipo.int/export/sites/www/aboutip/en/iprm/pdf/ch2.pdf

19

že je vžité a že rozlišovací způsobilost získalo, může být do rejstříku zapsáno32. Jak vysoká však rozlišovací způsobilost označení musí být, aby byla překonána rozlišovací nezpůsobilost a označení schopno zápisu? Obecně je možné říci, že „označení má rozlišovací schopnost pro určité výrobky či služby, pokud spotřebitel je nebo bude schopen podle něj rozeznat výrobky či služby z určitého obchodního zdroje.33“ Nejvyšší rozlišovací schopnost by tak tedy mělo mít označené výrobků a služeb denní spotřeby. Důležité je zmínit v tomto bodě také vztah rozlišovací způsobilosti k ochranné známce a licence k ní poskytnuté. Na základě licencování totiž může dojít k situaci, kdy ochranná známka svou rozlišovací schopnost ztrácí, oslabuje a ztrácí tak na své hodnotě, kterou její vlastník budoval řadu let. Je tak patrné, že v rozlišovací schopnosti ochranné známky, v její originalitě a unikátnosti je její síla. Vlastník by tak měl dbát ochrany této vlastnosti a to i v souvislosti s charakterem ujednání licenční smlouvy, kterou je ochranná známka poskytována. Vadami licenčních smluv se budu zabývat dále v textu, v kapitole 3. Licenční smlouva k ochranné známce. -

spojitost s konkrétním výrobkem či službou – znamená, že ochranná známka nemůže existovat sama o sobě, ale vždy jen ve vztahu s výrobky nebo službami, které jsou pod tímto označením poskytovány.

Vymezení ochranné známky je důležité hlavně pro správné vyjádření ochranné známky a její následnou registraci. Její vymezení, tak jak je uvedeno v ZOZ, je dostačující a myslím, že z něj jasně vyplývá, jaká označení mohou být chráněna a jaká nikoli. Svůj význam tato definice sehrává i při uzavírání licenčních smluv k tomuto statku. Protože je to právě ochranná známka, která je předmětem takovéto licenční smlouvy a od které se následně odvíjí práva a povinnosti smluvních stran. Naplní-li označení legální definici ochranné známky uvedenou v § 1 ZOZ a nesplňuje-li některý z důvodů pro odmítnutí právní ochrany uvedených v následující části textu, je způsobilé zápisu do rejstříku ochranných známek. Avšak jsou to právě ustanovení § 4 až § 7, která tvoří

32

§5 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) 33

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 68

20

jednu z problematických částí oblasti ochranných známek a na kterých mnohdy označení z důvodu zápisné nezpůsobilosti ztroskotá.

2.2. Vznik ochranné známky Ochrana práva na označení vzniká jeho vlastníku dnem zápisu označení do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen Úřad). Aby ochrana vůbec mohla vzniknout, musí být u Úřadu podána přihláška. „Dnem podání přihlášky vzniká přihlašovateli právo přednosti před každým, kdo podá později přihlášku shodné nebo podobné ochranné známky pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby.34“ Oproti minulé úpravě oblasti ochranných známek, která umožňovala nabytí ochranné známky pouze podnikatelům a pouze v rozsahu předmětu jejich podnikání, je okruh možných přihlašovatelů a následných vlastníků ochranné známky značně rozšířen. Přihlašovatel, jakákoli fyzická či právnická osoba, již nemusí dokládat, že výrobky a služby, ke kterým se ochranná známka vztahuje, jsou předmětem jeho podnikatelské činnosti. Toto rozšíření potenciálních vlastníků je jistě výhodou, avšak přináší i řadu nesrovnalostí. Myslím si, že největší problém nastává v souvislosti s možností využití úpravy licenčních smluv k ochranným známkám obsažené v obchodním zákoníku, kterou se řídí pouze smluvní vztahy mezi podnikateli obchodním zákoníkem vymezenými. Tato skutečnost je tak následně řešena užitím ustanovení občanského zákoníku o smlouvě nepojmenované nebo dohodou stran o aplikaci licenčních ustanovení obchodního zákoníku. K problému roztříštěnosti úpravy této oblasti se ale vyjádřím později v části věnované právě známkovým licencím. O přihlášce Úřad vede řízení, v rámci kterého provádí jednak formální a jednak věcný průzkum. Předmětem formálního průzkumu jsou všechny potřebné a zákonem předepsané náležitosti přihlášky. Pokud přihláška nějaké nedostatky obsahuje, je přihlašovatel úřadem vyzván ve stanovené přiměřené lhůtě k jejich odstranění. Během věcného průzkumu je zjišťováno, zda předmětem přihlášky není označení nezpůsobilé k zápisu do rejstříku ochranných známek. Touto nezpůsobilostí jsou myšleny překážky nebo důvody pro odmítnutí ochrany uvedené v § 4 a § 6 ZOZ jako například nedostatek rozlišovací způsobilosti označení, rozpor označení s veřejným pořádkem, klamavost označení, shodnost označení se starší

34

§20 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách)

21

ochrannou známkou a další. Na základě těchto ustanovení je mnoho podaných přihlášek zamítnuto a to jednak z důvodů „absolutních“, které ve většině případů nelze překonat, nebo z „relativních“ důvodů založených na konfliktu se staršími subjektivními právy. Je-li přihlašované označení způsobilé k zápisu do rejstříku, je přihláška zveřejněna ve věstníku Úřadu. Od tohoto okamžiku je umožněno osobám vymezeným v § 7 ZOZ a z důvodů v tomto ustanovení uvedených podávat ve lhůtě tří měsíců tzv. námitky proti zápisu označení do rejstříku ochranných známek. Jedná se o procesní nástroj, který „umožňuje třetím osobám chránit jejich práva, která by zápisem přihlášeného označení do rejstříku mohla být dotčena.35“ Snahou této úpravy je zamezit ztrátě rozlišovací schopnosti označení, zásahu do výlučnosti práva vlastníka starší ochranné známky a také ochránit spotřebitele před nebezpečím vyvolání záměny a narušením hospodářské soutěže. Dalším prostředkem vyjádření se k zápisu ochranné známky jsou tzv. připomínky týkající se pouze absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti. Tento institut je zaveden v současné právní úpravě ochranných známek nově. Připomínky může podat na rozdíl od námitek kdokoli, navíc na ně nejsou kladeny formální požadavky. Připomínky tedy umožňují veřejnosti vyjádřit se k zápisu zveřejněné přihlášky ochranné známky do rejstříku bez prokázání odůvodněnosti svého podání důkazy. Osoba, která připomínku podává, se nestává účastníkem řízení o přihlášce ochranné známky před Úřadem a Úřad jimi není nijak vázán, pouze k nim přihlédne. Tyto ochranné prostředky hrají určitou roli i v případě licencí k ochranné známce. Za současné platné právní úpravy je možné uzavřít licenční smlouvu i k přihlášce nehmotného statku do rejstříku. V praxi se jedná o poměrně častý akt v souvislosti s přihlašováním patentů, u kterých průzkum přihlášky trvá poměrně dlouhou. U ochranných známek je takové jednání také možné, avšak ne tak časté. Uzavřou-li smluvní strany licenční smlouvu na přihlášku k ochranné známce, musí počítat i s tím, že ochrana nemusí být udělena právě například z důvodu napadení přihlašovaného označení podáním námitky, a musí tomu uzpůsobit také smluvní ujednání. Splňuje-li ochranná známka zákonem stanovené požadavky a nebrání-li jejímu zápisu podané námitky, může být zapsána do rejstříku ochranných známek. „Účinky zápisu ochranné známky

35

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 192 - 193

22

do rejstříku nastávají dnem zápisu do rejstříku.36“ Její přihlašovatel se stává vlastníkem ochranné známky a získává výlučné právo tuto známku využívat. Platnost zápisu trvá 10 let ode dne podání přihlášky, tuto dobu však vlastník může podáním žádosti proti zaplacení poplatku prodloužit podáním žádosti o obnovu zápisu vždy o dalších 10 let. Tím, že do současné právní úpravy byl zaveden navíc také institut připomínek, je ochrana vlastníka ještě více zesílena a podpořena také ze strany veřejnosti podněty vedoucími k zamítnutí přihlášky ochranné známky, které mohly být například ze strany Úřadu zanedbány. Ustanovení § 4 až § 7 ZOZ jsou, podle mého názoru, dostatečně silnou ochranou výlučných práv vlastníka ochranné známky. To, že existuje tolik případů, kdy označení jako ochranná známka nebylo zapsáno z důvodu zápisné nezpůsobilosti, není zapříčiněno nesrozumitelností těchto ustanovení či nějakým jiným nedostatkem. Myslím si, že za hlavní příčiny vzniku této zápisné nezpůsobilosti je možné považovat převážně neznalost oblasti ochranných známek na straně subjektů usilujících o zápis označení a neprovedení dostatečně kvalitní rešerše před samotným podáním přihlášky k zápisu označení.

2.3. Práva majitele ochranné známky37 včetně jejich omezení Majitelem nebo vlastníkem ochranné známky je, jak z výše uvedeného textu vyplývá, osoba zapsaná v rejstříku ochranných známek vedeném v České republice Úřadem průmyslového vlastnictví. Práva, která z tohoto postavení plynou, vymezuje ZOZ v ustanoveních § 8. Jedná se o tzv. pozitivní vymezení těchto práv a jednak o vymezení tzv. negativní. Pozitivním vymezením jsou činnosti, ke kterým je vlastník oprávněn. Negativní vymezení je vlastně zákazem třetím osobám jednat tak, aby docházelo k porušování výlučných práv vlastníka ochranné známky. Svá práva prokazuje jednak osvědčením o zápisu ochranné známky do rejstříku vydaného vlastníku ochranné známky při jejím zápisu a jednak výpisem z rejstříku ochranných známek.

36

§28 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) 37

Členění kapitol převzato z: Horáček, R., Čada, K., Hajn, P.: Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 355 - 357

23

2.3.1. Právo užívat § 8 odst. 1 ZOZ stanoví, že: „Vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna.“ Toto výlučné právo je základním účinkem vyplývajícím ze zápisu ochranné známky do rejstříku. Spolu s ochrannou známkou je vlastník oprávněn, nikoli však povinen používat značku ®. Je to právě právo užívat ochrannou známku, které je poskytováno na základě licenční smlouvy třetí osobě. Nabyvatel licence je oprávněn ochrannou známku užívat pro všechny výrobky a služby, pro které je licence poskytnuta, a způsobem, který je v licenční smlouvě stanoven. Vlastník ochranné známky disponující výlučným absolutním právem tímto způsobem vlastně nabyvateli licence ochrannou známku propůjčuje a nabyvateli tak vzniká právo odvozené. 2.3.2. Právo zakázat Výlučnému právu užívání ochranné známky „odpovídá právo domáhat se zákazu rušebního jednání třetími osobami.38“ To znamená, že žádná třetí osoba nesmí bez souhlasu vlastníka užívat v obchodním styku označení shodné, podobné či zaměnitelné s ochrannou známkou pro shodné nebo podobné výrobky a služby, pro něž je ochranná známka zapsána. Nesmí tedy touto ochrannou známkou výrobky a jejich obaly označovat, pod tímto označením výrobky a služby nabízet, uvádět na trh, poskytovat, dovážet či vyvážet. Za zásah do výlučného práva vlastníka se považuje i užití označení ve spojení se shodnými výrobky či službami v obchodních listinách, inzerci, v reklamě a dalších. Cílem není jen ochrana majitele označení, ale také samotného spotřebitele, u kterého je takováto podobnost schopna vyvolat záměnu a nemožnost rozeznat původ výrobků a služeb. Takové jednání je možné považovat za jednání, které je v rozporu s hospodářskou soutěží. Proto je možné při ochraně práv vlastníka ochranné známky využít doplňkově i ustanovení obchodního zákoníku upravujících právě nekalou soutěž a chránit tak i zájmy spotřebitelů. Známkové právo tak působí vůči všem třetím osobám absolutně, vyplývá přímo ze zákona. Zákaz užívání shodné, podobné, či zaměnitelné ochranné známky třetí osobou v obchodním styku je tedy možné překonat pouze souhlasem vlastníka tohoto označení. Takovým souhlasem

38

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 126

24

je právě poskytnutí licenční smlouvy. Jak jsem se již zmínila, nabyvatel licence získává pouze odvozené právo ochrannou známku užívat. V praxi to znamená, že pokud by došlo k nějakému omezení jeho nabytých práv, není on sám oprávněn takové jednání zakázat, či se proti němu bránit. To je dovoleno pouze samotnému vlastníku ochranné známky nebo nabyvateli licence, avšak se souhlasem vlastníka ochranné známky. „Souhlas se nevyžaduje, jestliže ve lhůtě 1 měsíce od doručení oznámení nabyvatele o porušení či ohrožení práva nezahájil vlastník či majitel práva řízení ve věci porušení či ohrožení práva sám.39“ Toto ustanovení je pro nabyvatele licence určitou pojistkou v situaci, kdy, zatímco je nabyvatel i nadále ohrožován na svých právech, skutečný vlastník práva z jeho podnětu sám nezačal jednat. 2.3.3. Právo zakázat užívání obstaravatelem Pokud byla ochranná známka zapsána podle Článku 6septies odst. 1 Pařížské úmluvy na jméno obstaravatele bez souhlasu vlastníka ochranné známka, má takový vlastník podle § 8 odst. 4 ZOZ právo zakázat užívání známky obstaravatelem, ledaže by tento obstaravatel své jednání řádně odůvodnil. V případě, že obstaravatel ochranné známky, v tomto případě tedy obchodní zástupce, zprostředkovatel nebo komisionář vlastníka ochranné známky zapíše předmětnou známku tímto způsobem, jde o další způsob porušení práv vlastníka k ochranné známce a vlastník má právo takovéto jednání zakázat. Toto ustanovení má za cíl zamezit výskytu tzv. spekulativních ochranných známek. To znamená situaci, kdy takový obstaravatel – „nehodný zástupce“ například využije opomenutí vlastníka ochranné známky zapsané v zahraničí zapsat ji i v České republice a tuto ochrannou známku zde sám zapíše. Důvodem takového zápisu není její užívání v souladu s jejím účelem, ale následný prodej jejímu „původnímu“ vlastníkovi při jeho expanzi na český trh40 a tedy dosažení zisku. Případy takového spekulativního jednání jsou v České republice i v zahraničí poměrně časté. Jde o registraci označení jednak v souvislosti s únikem důvěrných informací z firmy, na základě kterých pak spekulanti ještě před samotným oprávněným přihlašovatelem přihlašují ochranné známky s úmyslem se tímto jednáním obohatit. Obvyklé jsou i případy obdobného jednání v souvislosti s registrací internetových doménových jmen shodných nebo zaměnitelných 39

§2 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) 40

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 130

25

se známými ochrannými známkami. Majitelé takových domén prodávají doménová jména majitelům dotčených ochranných známek s mnohonásobným ziskem. Ustanovení § 8 odst. 4 ZOZ doplňuje ustanovení § 16 ZOZ41 umožňující přepis vlastníka ochranné známky v případě, že se prokáže porušení práv ze strany obstaravatele a on neprokáže, že jednal v dobré víře. V zákoně č. 137/1995 Sb. byla tato situace řešena pouze možným přepisem ochranné známky na jejího „původního“ vlastníka bez ohledu na jeho zájem o tuto známku. § 8 odst. 4 ZOZ přináší tak přináší nové řešení prostřednictvím zákazu užívání ochranné známky. Při takovém zásahu do práv vlastníka ochranné známky je hodnocena skutečnost, zda byla přihláška ochranné známky považované za spekulativní podána ve zlé nebo dobré víře a zda osoba, která přihlášku podala, věděla o právu jiné osoby stejné ochranné známky a prokazuje se fiktivní a spekulativní užívání ochranné známky. 2.3.4. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví Přijetím nového zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) byla část ustanovení ZOZ týkajících se opatření zamezujících porušování práv z ochranných známek zrušena. Opatření k nápravě jsou v současnosti součástí tohoto zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a týkají se obecně všech těchto práv. Vztáhnu-li tato opatření k ochranné známce, jsou oprávněné osoby, tedy vlastník a nově i nabyvatel licence oprávněni domáhat se u soudu, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, a aby následky ohrožení nebo porušení byly odstraněny stažením výrobků z trhu nebo jejich zničením, popřípadě zničením materiálu a nástrojů určených nebo používaných při činnostech ohrožujících nebo porušujících práva z ochranné známky. Tento způsob ochrany je obvyklý hlavně v případech padělaného zboží, jehož prodejem vzniká vlastníkům ochranných známek vysoká škoda. Příkladem takového porušení práv k ochranné známce je případ42, ve kterém se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že zboží zadržené Celním úřadem porušuje práva k ochranné známce žalobců, tedy k ochranné známce KARL KANI. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že si žalovaný nechal dovézt z Číny za účelem dalšího prodeje do České 41

V zákoně č. 137/1995 Sb., zákon o ochranných známkách byl v souvislosti s tímto rušebním jednáním obstaravatele zakotven pouze přepis vlastníka ochranné známky. 42

Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech práv k duševnímu vlastnictví, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 43Cm 9/2005 – 52, 1. vydání, ELSO Group, 2007, str. 12 - 13 [online]. Dostupné dne 25.10.2009 na www: http://dusevnivlastnictvi.cz/assets/vyukove-materialy/sbirka.pdf

26

republiky zboží označené ochrannou známkou KANI 23. Celní úřad toto zboží zadržel pro podezření, že se jedná o padělek nebo nedovolenou napodobeninu. Podle žalobců se tak žalovaný dopustil protiprávního jednání tím, že porušil jejich práva k řádně zapsané ochranné známce, neboť bez jejich souhlasu nechal dovézt zboží neoprávněně označené tak, že je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobců. Žalobci proto s odkazem na § 8 ZOZ a § 11 zákona č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) podali žalobu. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním, v němž uvedl, že zásilka zboží, která byla zadržena Celním úřadem, je označena obchodní známkou KANI 23, a že tato obchodní známka je registrována na jméno společnosti HT & DB spol. s r.o. Dále uvedl, že kdyby obchodní známka KANI 23 porušila práva k ochranné známce KARL KANI, Úřad průmyslového vlastnictví by takovou registraci určitě nepovolil. Proto byla podle žalovaného žaloba bezdůvodná. U Úřadu průmyslového vlastnictví však bylo zjištěno, že řízení o přihlášce ochranné známky, na kterou se odkazuje žalovaný, bylo negativně ukončeno a k její registraci vůbec nedošlo. Na základě výše uvedených skutečností proto Krajský soud v Plzni rozhodl takto: „Jestliže zboží určené žalovanému a dovezené ze zahraničí bylo opatřeno nápisem resp. označením, které je dominantním prvkem ochranné známky žalobců, a je tudíž s ním zaměnitelné, byla tak porušena jejich práva k řádně zapsané ochranné známce.43“ Žalobě v plném rozsahu vyhověl. Případů tohoto typu, kdy do České republiky přichází takovéto zásilky převážně ze zemí třetího světa obsahující zboží podezřelé z porušování některých práv duševního vlastnictví, pro potřeby této práce z porušování výlučného známkového práva oprávněného vlastníka označení a uživatele licence k předmětné ochranné známce, je v současnosti nespočet. Současná platná právní úprava ochranných známek tak přispívá k účinnější ochraně jejich práv a posiluje tak jejich postavení v boji proti padělání zboží, proti výrobě a distribuci zboží bez udělené licence, proti obrovským finančním ztrátám a rozmělňování ochranné známky44.

43

Tamtéž.

44

Čada, K. a kol.: Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, 3. doplněné vydání, Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001, str. 58

27

2.3.5. Omezení práv vlastníka ochranné známky „Známkové právo je obecně výlučným právem absolutní povahy, v němž určitému, konkrétně oprávněnému subjektu odpovídá povinnost všech třetích osob toto právo respektovat. Zákon přesto klade meze výkonu subjektivních práv, a to zejména v případech, kdy výkon formálního známkového práva by byl na překážku uplatnění práv třetích osob, založených na jiných právních předpisech.45“ Vlastník ochranné známky tedy musí strpět takové jednání, které by sice za porušení jeho práv ze strany třetí osoby mohlo být považováno, ale které s ohledem na způsob tohoto jednání a s ohledem na osobu jednajícího vlastníkova práva neporušuje. Jedná se především o užití ze strany třetích osob vymezená ustanovením § 10 ZOZ, podle kterého vlastník ochranné není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku některé údaje, pokud je jejich užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Vlastník ochranné známky je povinen strpět také užívání shodného nebo podobného označení, pokud práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky. Oprávněným je v tomto případě ten, kdo před podáním přihlášky k zápisu ochranné známky uváděl na trh stejné nebo podobné výrobky a služby označené stejnou nebo podobnou ochrannou známkou. Jinými označeními, která musí vlastník ochranné známky v obchodním styku respektovat, „jsou taková označení podniků a institucí, jejichž názvy jsou zavedeny přímo právními předpisy.46“ Toto omezení je tzv. zákonnou licencí, na základě které vzniká třetí osobě právo na užívání označení bez svolení jeho vlastníka přímo ze zákona. Dalším omezením vlastníka ochranné známky je institut tzv. vyčerpání práv. Podle ustanovení § 11 odst. 1 ZOZ, které definuje tzv. národní vyčerpání práv, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat třetím osobám její užívání na výrobcích, které byly pod touto ochrannou známkou uvedeny na trh v České republice tímto vlastníkem nebo s jeho souhlasem, tedy i na základě poskytnuté licence. To znamená, že prvním uvedením zboží na trh se souhlasem vlastníka ochranné známky se jeho právo vyčerpává a nemůže tak být dále uplatňováno.

45

Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 136 46

Str. 138, tamtéž.

28

K dalším operacím se zbožím vedeným pod jeho označením pak může docházet bez jeho souhlasu. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bylo toto omezení na základě implementace Směrnice Rady č. 89/104 (EHS), kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, rozšířeno také na trhy v jednotlivých členských státech Evropského společenství nebo v jiných státech tvořících Evropský hospodářský prostor. Jednotný vnitřní trh a volný pohyb zboží a služeb předznamenávají odlišný koncept vyčerpání. Členské státy jsou vázány tzv. komunitárním vyčerpáním. To znamená, že vlastník ochranné známky prvním uvedením výrobku pod tímto označením na trh jednoho ze členských států vyčerpá svá práva pro celé Společenství. Nemůže bránit tomu, aby výrobky, které byly uvedeny pod jeho ochrannou známkou na trhu jednoho členského státu, byly dovezeny a uvedeny na trh v některém z členských států ostatních. K této problematice se v roce 1998 vyjádřil Evropský soudní dvůr ve věci C-355/96 Silhouette International Schmied GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH.47 Silhouette je rakouskou společností vyrábějící luxusní obroučky k brýlím. V roce 1995 tato společnost prodala část svých výrobků bulharské společnosti s tím, že mohou být prodány pouze na území Bulharska a v zemích bývalého Sovětského svazu a nemohou být zpětně dovezeny a prodávány v EU. Zde se pak ale toto zboží přesto objevilo. V Bulharsku tento artikl totiž nakoupil rakouský obchodník Hartlauer známý prodejem za nižší ceny, dovezl ho do Rakouska zpět a zde pak prodával. Společnost Silhouette se tomuto reimportu snažila zabránit návrhem na předběžné opatření soudu, které by toto jednání zakázalo na základě porušení práva k ochranné známce Silhouette a z důvodu ochrany spotřebitelů proti cenovému klamání v Rakousku. Rakouský Vrchní soud podal předběžnou otázku na Evropský soudní dvůr. Ten rozhodl, že pokud by k těmto paralelním dovozům docházelo uvnitř členských zemí Společenství, reimportu z jiného členského státu by z důvodu vyčerpání práva nebylo možno zabránit. To ale neplatí pro reimport z nečlenské země, kam bylo zboží vyvezeno se zákazem reimportu do zemí ES.

47

Rozhodnutí Evropského soudního dvora, sp. zn. C-355/96 Silhouette – výrobek uvedený do oběhu mimo EU [online]. Databáze soudních a správních rozhodnutí, ÚPV. Dostupné dne 3.11.2009 na www: https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase?keywordId=&_justSelectedKeywords=1&type=¶graphId=&_paragr aphId=1&code=&keyword=&caseID=1100&_justSelectedParagraphs=1&_keywordId=1&createdFrom=&search Submit=Vyhledat&name=silhouette&createdTo=&

29

Evropský soudní dvůr tak tímto rozhodnutím potvrdil, že koncept vyčerpání práv z ochranné známky je teritoriálně omezen, v tomto případě na území členských států Evropského společenství nebo států tvořících Evropský hospodářský prostor. Zároveň konstatoval, že princip tzv. mezinárodního vyčerpání práv z ochranné známky, kdy jsou práva majitele ochranné známky vyčerpána tehdy, když se výrobek s daným označením uvede na trh kdekoli ve světě, přičemž nezáleží na tom, kde se tak stane, je v rozporu se Směrnicí Rady č. 89/104 (EHS). Problematika vyčerpání práv je z mého pohledu zajímavým tématem i v souvislosti s ochrannými známkami a k nim poskytovanými licencemi. V následujícím textu proto uvedu obdobný případ týkající se institutu vyčerpání práv právě ve vztahu k licenční smlouvě. Jde o případ Copad v. Dior48 z roku 2008. Společnost Dior uzavřela se společností Société industrielle lingerie (SIL) licenční smlouvu k ochranné známce na výrobu a distribuci dámského prádla označeného ochrannou známkou Christian Dior, ve které se společnost SIL smluvně zavázala, že nebude „za účelem zachování proslulosti a prestiže ochranné známky Dior49“ prodávat výrobky prodejcům, kteří nenáleží k selektivní distribuční síti, pokud k takovému prodeji neobdrží písemný souhlas poskytovatele licence. Vzhledem k hospodářským problémům ale společnost SIL prodala výrobky označené ochrannou známkou Dior společnosti Copad, jejímž předmětem podnikání je výprodej. Tím byla porušena licenční smlouva, která takový prodej výslovně zakazovala. Společnost Dior proto podala na společnosti SIL a Copad žalobu pro porušení práv z ochranné známky. Společnosti zapojené do dalšího prodeje se na svou obhajobu dovolávaly vyčerpání práva společnosti Dior k její ochranné známce. Výrobky totiž byly na trh uvedeny s jejím souhlasem. Soudní dvůr zkonstatoval, „že se majitel ochranné známky může dovolávat práv, která z ní plynou, proti nabyvateli licence, jenž poruší ustanovení licenční smlouvy zakazující v zájmu zachování prestiže ochranné známky prodej takových výrobků, jako jsou ty, o něž se jedná v původním řízení, společnostem zabývajícím se výprodejem, pokud se prokáže, že toto porušení vede z důvodu skutkových okolností věci, o niž se jedná v původním řízení, k zásahu do image

48

Rozsudek Soudního dvora, sp. zn. C-59/08 Copad v. Dior - porušení licenční smlouvy ohledně způsobu prodeje; vyčerpání práv z OZ [online]. Databáze soudních a správních rozhodnutí, ÚPV. Dostupné dne 28.11.2009 na www: https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase?keywordId=&_justSelectedKeywords=1&type=¶graphId=&_paragr aphId=1&code=&keyword=&caseID=13763&_justSelectedParagraphs=1&_keywordId=1&createdFrom=&searc hSubmit=Vyhledat&name=dior&createdTo=& 49

Tamtéž.

30

elegance a prestiže, který zmíněným produktům propůjčuje dojem luxusu.50“ Podle článku 8 odst. 2 Směrnice Rady č. 89/104 (EHS) může majitel ochranné známky uplatnit svá práv z této známky proti nabyvateli, který poruší některé z ustanovení v licenční smlouvě dohodnutých týkající se i jakosti zboží vyráběných nabyvatelem licence. Vzhledem k tomu, že jakost prestižních výrobků nevyplývá pouze z jejich hmotných vlastností, ale také z image elegance a prestiže, nelze vyloučit, že prodej společnostmi, které nejsou součástí selektivní sítě, ovlivňuje jakost výrobků. Východiskem tohoto problému je, že uvedení výrobků označených ochrannou známkou na trh nabyvatelem licence je sice provedené se souhlasem majitele ochranné známky, je tedy vyčerpáním jeho práv, avšak licenční smlouva se „nerovná absolutnímu a bezpodmínečnému souhlasu majitele ochranné známky51“. To znamená, že není možné, aby nabyvatel licence jednal tak, jak on sám chce bez ohledu na ustanovení licenční smlouvy, na jejichž plnění se on sám s druhou stranou dohodl. Navíc porušení některého z ustanovení licenční smlouvy vyčerpání práva majitele ochranné známky brání. V souvislosti s licenční smlouvou bych také dodala, že z tohoto případu je patrné, jak je při uzavírání licenčních smluv důležitá přesnost a detailnost sjednaných ustanovení. A zejména také ujednání o dodržování kvality jak ochranné známky, tak i zboží a služeb pod ochrannou známkou vyráběných a distribuovaných. Kdyby společnost Dior neměla v této licenční smlouvě ustanovení o prodeji výrobků prostřednictvím selektivní distribuční sítě z důvodu zachování proslulosti a prestiže ochranné známky, nejednalo by se o porušení licenční smlouvy. Takové jednání by přispělo k oslabení ochranné známky Dior a ke velkým ztrátám na její hodnotě. K omezení postavení vlastníka ochranné známky vyčerpáním jeho práv nedojde, má-li vlastník oprávněné důvody zakázat pozdější obchodní využití výrobků, zejména pokud se stav, popřípadě povaha výrobků po jejich uvedení na trh změnily nebo zhoršily.

2.4. Povinnost ochrannou známku užívat V návaznosti na výše zmíněná práva vlastníka ochranné známky je vhodné zmínit také důležitou povinnost v ustanovení § 13 ZOZ. Jde o povinnost ochrannou známku řádně užívat. ZOZ v době podání přihlášky a zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek se sice 50

Tamtéž.

51

Tamtéž.

31

nevyžaduje její užívání v souvislosti s výrobky nebo službami, pro které je registrována. Později však tato nečinnost může vést až k jejímu zrušení. Nevyužívaná ochranná známka ztrácí zcela svůj smysl a to jak ve vztahu ke spotřebiteli, tak i ve vztahu ke konkurenci jejího vlastníka. „Vlastnictví ochranné známky zakládá poměrně silná práva, přičemž je spravedlivé, aby tato práva mohl vymáhat pouze subjekt, který jeví o svou ochrannou známku skutečný zájem a který ji využívá.52“ Stanovením této povinnosti se zákon snaží zamezit hromadění v rejstříku zapsaných, avšak nevyužívaných známek, namísto kterých by mohla být zapsána s nimi zaměnitelná označení, která by jejich vlastníci reálně užívali a která by přinášela jim i dalším osobám určitý prospěch. Takto by ale mohlo docházet i k postihu vlastníků ochranných známek, kteří si označení zaregistrovali ještě před realizací svého podnikatelského záměru, v rámci kterého má být označení využito, ale označení zatím nevyužívají. V těchto případech a v případě přerušení užívání ochranné známky se proto užije ustanovení § 13 odst. 1, které říká: „Pokud do 5 let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, podléhá ochranná známka následkům uvedeným v tomto zákoně, ledaže pro neužívání existují řádné důvody.“ Zákon neupravuje, zda se má v případě řádného užívání ochranné známky jednat o užívání opravdové nebo postačí užívání fiktivní, tedy aniž by bylo zboží uváděno do oběhu. Dostatečně nevymezuje, co je pod pojmem řádného užívání míněno a co je již posuzováno za neužívání ochranné známky. Neužíváním však nemůže být myšlena pouze úplná absence zájmu vlastníka o užívání zaregistrované ochranné známky. Tato povinnost úzce souvisí se zápisem ochranné známky ze spekulativních důvodů za účelem dosažení zisku z prodeje známky, o kterém jsem se již zmínila v předešlém textu této práce. Měla by být jedním z prostředků přispívajících k zamezení spekulativního jednání a zároveň i blokování ochranných známek. V tomto bodě se mi zdá tato úprava nedostatečná, lépe řečeno nedůsledná. Měla by přesněji vymezit, co je řádné užívání. Posouzení řádného užívání je tak závislé na správním uvážení Úřadu. Právě na nedostatečnost vymezení pojmu řádného užívání a na dosavadní poměrně „nedůslednou“ rozhodovací praxi Úřadu53 spoléhal i vlastník ochranné známky, která byla 52

Mališ, P.: Povinnost užívání ochranné známky a důsledky jejího porušení - I. díl, vloženo: 2.7.2009 [online]. Dostupné dne 4.11.2009 na www: http://www.ochranne-znamky.com/article/povinnost-uzivani-ochranne-znamky-adusledky-jejiho-poruseni-i-dil 53

Domníval se, že doložil dostatek dokladů, čemuž odpovídá i dosavadní praxe Úřadu, kdy za prokázané užívání bylo považováno i jediné zakoupení zboží označeného ochrannou známkou.

32

předmětem řízení o jejím zrušení z důvodu jejího neužívání54. Vzhledem k tomu, že je Česká republika již několik let členem Evropské unie, může při takové nedostatečné zákonné podpoře pomoci i judikatura Evropského soudního dvora, která při zjišťování řádného užívání ohranné známky posuzuje podle konkrétních okolností objemy prodejů, oblast podnikání, charakter výrobků a služeb, intenzita užívání, reálný vztah k výrobkům nebo službám a hlavně skutečný zájem

vlastníka

o

ochrannou

známku.

Zobrazení

ochranné

známky

na

obalech,

v produktových katalozích, v reklamních materiálech nebo na fakturách může být pro řádné užívání postačující, ale musí být věrohodné, to znamená například řádně opatřené identifikačními čísly, daty, razítky apod. Užívání na základě licenční smlouvy je zákonem považováno za užívání vlastníkem a je možné ho považovat za užívání řádné, přesto je v praxi tato otázka poměrně často řešená v souvislosti návrhem na výmaz ochranné známky z rejstříku. Pokud takový případ nastane, je na vlastníkovi ochranné známky, nikoli na nabyvateli licence, aby užívání prokázal. Nabyvatel licence je ale na druhé straně povinen poskytnout v takové situaci potřebné spolupůsobení.

2.5. Nakládání s právy vyplývajícími z vlastnictví ochranné známky55 Ochranná známka jakožto nehmotný statek je předmětem vlastnického práva, proto na tomto místě musím zmínit právo vlastníka ochranné známky disponovat s ochrannou známkou jako s předmětem vlastnictví. ZOZ v této souvislosti uvádí převod a přechod ochranné známky, přepis ochranné známky, byla-li zapsána na jméno obstaravatele bez souhlasu jejího vlastníka, užití ochranné známky jako předmětu zástavního práva, jako předmětu výkonu rozhodnutí či exekuce, zahrnutí ochranné známky do majetkové podstaty dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. V neposlední řadě zákon vymezuje i poskytnutí práva užívat ochrannou známku na základě licenční smlouvy. Tomuto tématu je věnována celá kapitola 3. této práce.

54

Rozhodnutí ÚPV, sp. zn. O-146522, ze dne 13.8.2008 [online]. Databáze soudních a správních rozhodnutí, ÚPV. Dostupné dne 30.11.2009 na www: https://isdv.upv.cz/dbr/spring/showCase;jsessionid=c155f12630dc3572a647b4db423da424d6d5772bb516.e34SaN0 Tc34Se3iKah0Sc3iSa41ynknvrkLOlQzNp65In0?caseID=1658 55

Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 247

33

2.6. Zánik práv vlastníka ochranné známky Podstatným okamžikem jak pro vlastníka ochranné známky, tak i pro nabyvatele licence jím k ochranné známce poskytnuté je okamžik zániku ochranné známky. Dochází ke ztrátě všech práv a povinností z vlastnictví a užívání ochranné známky plynoucích. Ochranná známky zaniká způsoby, které stanoví ZOZ. Jsou jimi uplynutí doby platnosti ochranné známky, vzdání se práv k ochranné známce, zrušení ochranné známky a její prohlášení za neplatnou.

2.7. Zhodnocení problematiky národní právní úpravy ochranných známek Po změnách, kterými ZOZ především v souvislosti s propojením národní a komunitární právní úpravy ochranných známek prošel, splňuje, podle mého názoru, všechny požadavky kladené současnou známkovou a obchodní praxí. Jeho ustanovení jsou srozumitelná, jasně vymezují ochrannou známku, postup jejího zápisu a její účinky. Největší přínosy známkoprávní úpravy však shledávám v poměrně silném postavení vlastníka ochranné známky, kterého ZOZ společně se Zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví vybavuje takovými prostředky právní ochrany, že je schopen čelit protiprávnímu jednání porušujícímu jeho práva z ochranné známky vyplývající a zároveň si je udržet. Této skutečnosti přispívá i nedávno přijatý zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví jasně stanovující, čeho a v jaké souvislosti se mohou oprávněné osoby domáhat. Tím, že dochází ke sbližování evropských právních systémů a zároveň i známkoprávní úpravy, jsou vlastníku ochranné známky otevřeny mnohem větší možnosti, ve kterých je schopen obstát. ZOZ představuje dostatečnou úpravu dané problematiky a ve vztahu k licenční smlouvě také přijatelný právní rámce, na základě kterého mohou být společně s užitím ustanovení § 508 a následujících tyto smlouvy uzavírány. Jasně vymezuje jakými právy a povinnostmi vlastník ochranné známky disponuje, což je významné i z hlediska licenční smlouvy, prostřednictvím které dochází k přechodu některých z nich na nabyvatele licence. Na jeho základě je proto možné je v licenční smlouvě správně upravit. Problematickým se mi ale jeví bod týkající se řádného užívání ochranné známky, konkrétně vymezení, co vše pod něj spadá a jakým způsobem by mělo být užívání dokazováno. Zákon neříká, zda se musí jednat o užívání skutečné nebo fiktivní, tedy užívání bez uvedení zboží do oběhu, například pouze na obchodních listinách. Navrhovala bych, aby byl zákon v této části podrobnější a rozšířil v ustanovení demonstrativní výčet toho, co se pod řádným užíváním 34

zamýšlí. V zákoně i v rozhodovací praxi by mělo být dbáno na intenzitu užívání ochranné známky a na intenzitu zájmu vlastníka o jeho ochrannou známku. Jsem toho názoru, že spory vznikající v souvislosti s ochrannou známkou, nejsou zapříčiněné jejich nedostatečnou nebo nekvalitní právní úpravou, ale spíše nesprávným výkladem právních předpisů.

35

3. Licenční smlouva k ochranné známce Existence nehmotných statků hraje v současném světě významnou roli. Nehmotné statky obecně jsou jakousi vizitkou ekonomické a životní úrovně jednotlivých zemí a zároveň poukazují na stabilitu jejich politického prostředí, vyspělost a pokrokovost a potenciál dalšího růstu. Jejich velkou výhodou je skutečnost, že se nespotřebovávají a jsou tak schopny svému vlastníkovi generovat trvalý příjem. Představují také velkou konkurenční výhodu. Z těchto důvodů se stávají předmětem obchodů, ke kterým dochází nejčastěji prostřednictvím licence. Výhodou licenčních obchodů je navíc možnost licencování předmětu v tom samém čase, na tom samém místě a pro více osob56. Termín „licence“ vznikl z latinského slovesa „licere“, tedy „dovolit“. Licencí je tedy myšleno „svolení k činnosti, která je jinak zakázána, přičemž výkonem práva z licence obvykle může nabyvatel něco získat, …57“ V České republice jsou licence využívány pouze ve vztahu k právům duševního vlastnictví. Jde o povolení či svolení k využívání nehmotného statku, výsledků tvůrčí i netvůrčí duševní činnosti jinou osobou, tedy k výkonu absolutních práv poskytovatele. Licence je poskytována obvykle za úplatu.

3.1. Roztříštěnost právní úpravy licenční smlouvy Úprava licenční smlouvy k ochranné známce se od licenčních smluv k jiným průmyslovým právům sice nijak výrazně neliší, odlišná však může být její podoba, ve které je uzavírána58. V českém právním systému je možné problematiku právní úpravy licenčních smluv poskytovaných k předmětům průmyslového práva obecně, ale i konkrétně k ochranným známkám rozdělit do následujících tří skupin: 1. úprava obsažená v obchodním zákoníku v ustanoveních § 508 až § 515, 2. úprava obsažená ve zvláštním průmyslověprávním zákoně,

56

Telec, I.: Přehled práva duševního vlastnictví 1, 2. upravené vydání, Brno: Nakladatelství Doplněk, 2007, str. 93 - 94 57

Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 114 58

Takováto odlišnost spočívá hlavně v bodech jednotlivých ustanovení, na které se tvůrce smlouvy a smluvní strany soustřeďují.

36

3. úprava licenčních vztahů mezi nepodnikateli obsažená v občanském zákoníku59. Právní úprava průmyslověprávních licencí se tak jeví, jak se mnozí odborníci shodují, jako značně roztříštěná, nepřehledná a nesrozumitelná. Aby mohla být úprava obsažená v obchodním zákoníku použita, musí být licenční vztah uzavřen mezi podnikateli. Ustanovení § 508 až § 515 ObchZ jsou přímo použitelná jen tehdy, pokud na obou stranách smlouvy stojí podnikatelé ve smyslu § 2 ObchZ, „kteří touto smlouvou hodlají realizovat obchodní závazkové vztahy, nebo jiné vztahy s podnikáním související.60“ Pokud by však jedna, případně i obě smluvní strany tento požadavek nesplňovaly, bylo by k úpravě této smlouvy nutno použít ustanovení občanského zákoníku umožňující účastníkům vztahu uzavřít smlouvu tzv. nepojmenovanou. Další podmínkou užití obchodního zákoníku pro licenční smlouvu je, aby předmětem smlouvy bylo průmyslové právo, které je chráněné zvláštním zákonem. Tento požadavek je v případě ochranné známky splněn. Pokud by se však smluvní strany, v tomto případě podnikatelé, rozhodly, že uzavřou licenční smlouvu avšak k jiným než průmyslovým právům nebo k průmyslovým právům nechráněným, postupovaly by i zde podle ustanovení tzv. nepojmenované smlouvy, v tomto případě obsaženého v § 269 odst. 2 ObchZ. Dále se licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví řídí také ustanoveními zvláštních zákonů upravujících jednotlivá průmyslová práva. Ve vztahu k obchodnímu zákoníku má tato právní úprava přednost. V souvislosti s ochrannou známkou se jedná o ustanovení § 18 obsažené v ZOZ. Rozhodnou-li se dva subjekty uzavřít smlouvu, která sice svými vlastnostmi odpovídá licenční smlouvě k průmyslovému vlastnictví, ale alespoň jedna ze smluvních stran je nepodnikatelem, není možné ustanovení obchodního zákoníku o licenčních smlouvách pro její uzavření využít. Smlouvu je možné uzavřít dle ustanovení občanského zákoníku, vůči obchodnímu zákoníku jako tzv. smlouvu nepojmenovanou. Jiným řešením této situace je rovněž aplikace ustanovení § 508 a následujících upravujících licenční smlouvu k průmyslovému vlastnictví na základě § 262 odst. 1 ObchZ, podle kterého si strany „mohou dohodnout, že jejich

59

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

60

Janků, O.: Licenční smlouva, Ekonom: Týdeník Hospodářských novin, Praha: Economia, 1994, ročník 38, č. 10, str. 60. Dostupné dne 8.11.2009 v systému ASPI.

37

závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 26161, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.“ Smluvní strany, na které by se jinak obchodní zákoník nevztahoval, se tak mohou dohodnout na jeho užití. Je tedy patrné, že v uzavírání smluv tohoto typu existuje značná variabilita, která se však může subjektům, které licenční smlouvu hodlají uzavřít, zdát matoucí. Jde hlavně o případy, kdy je alespoň jednou ze smluvních stran nepodnikatel. Přiklonila bych se k řešení vypouštějící § 262 ObchZ. Smlouva licenčního charakteru mezi nepodnikateli by pak byla řešena výhradně podle občanského zákoníku a bylo by tak vyřešeno mnoho výkladových sporů a neshod62. Na tomto místě je, myslím, vhodné uvést soudní spor63, v rámci kterého je částečně řešen i vztah licenční smlouvy k ochranné známce a nepojmenované smlouvy uzavřené podle § 269 odst. 2 ObchZ. Primárně se tento spor zabývá otázkou, zda jiná osoba užívá ochrannou známku se souhlasem či bez souhlasu jejího majitele, a zda došlo či nedošlo ze strany této osoby k zásahu do práv majitele z ochranné známky. Tento spor je právně významný „pro soudní judikaturou doposud neřešené otázky, zda lze právo užívat ochrannou známku poskytnout i jinou než licenční smlouvou, a je-li tomu tak, zda je pro vznik takového práva nutný zápis do rejstříku ochranných známek či nikoli.64“ Jedna strana tohoto sporu tvrdí, že právo užívat ochrannou známku je možné poskytnout výhradně prostřednictvím licenční smlouvy. Žádný jiný způsob jeho poskytování totiž původně platný zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách nezná65. Tento argument zakládá jednak na důvodové zprávě k tomuto zákonu a jednak i na nutnosti zápisu licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek pro vznik práva podle ustanovení § 18 odstavce 3 tohoto zákona66, které se podle jejího mínění vztahuje na všechny smlouvy, jimiž bylo poskytnuto právo užívat

61

Smlouva není uzavírána mezi podnikateli a nesplňuje tudíž ustanovení §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.“ 62

Sláma, J.: Licenční smlouva, Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, 2008, č. 12, str. 26

63

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 32 Cdo 1817/2008, ze dne 7.7.2009 [online]. Dostupné dne 3.12.2009 na www: http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/souhlas-s-uzivanim-ochranne-znamky-58267.html 64

Tamtéž.

65

Smlouva o užívání byla mezi stranami uzavřena dne 1.10.1996, za doby platnosti zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů 66

§18 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách: „Licenční smlouva nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek; o tento zápis je povinen požádat Úřad majitel ochranné známky.“

38

ochrannou známku. Nezapsání

smlouvy67 uzavřené mezi vlastníkem ochranné známky

a nabyvatelem oprávnění do rejstříku má ten důsledek, že na základě ní právo k užívání ochranné známky nevzniklo. Podle vyjádření strany žalované je otázka užívání ochranné známky i na základě jiné než licenční smlouvy již jednoznačně vyřešena a to jak v souladu s § 14 odst. 1 tehdy platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, tak i v souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a to tak, že typ smlouvy, na základě kterého lze ochrannou známku užívat, není blíže specifikován68. Rozhodně i podle mého názoru je výklad ustanovení původního zákona o ochranných známkách, že majitel může poskytnout souhlas jiné osobě k užívání jeho ochranné známky pouze v licenční smlouvě, chybný. Žádné z ustanovení tohoto zákona neuvádí uzavřené licenční smlouvy jako jediný možný způsob poskytnutí souhlasu majitele ochranné známky s jejím užíváním. Podle ustanovení § 18 odst. 1 právo užívat ochrannou známku „může“ být poskytnuto licenční smlouvou. To znamená, že ani v tomto paragrafu není tento způsob vymezen jako jediný. Navíc ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) tohoto zákona považuje „užívání ochranné známky třetí osobou na základě smlouvy za řádné užívání“ a nespecifikuje, zda jde o užívání na základě licenční nebo jiné smlouvy. Chybný je zároveň také výklad § 18 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., že pro vznik práva užívat ochrannou známku na základě smlouvy je nutný zápis této smlouvy do rejstříku ochranných známek. Toto ustanovení neupravuje vznik práva neboli účinnost smlouvy. Upravuje účinnost vůči třetím osobám. Smlouva jako taková nabývá účinnosti 67

Smluvní strany uzavřely písemnou dohodu o užívání ochranné známky, ve které si sjednaly, že předmětná ochranná známka bude jejím vlastníkem převedena na nabyvatele oprávnění užívat ochrannou a že do doby tohoto převodu je uživatel oprávněn užívat tuto ochrannou známku bezplatně. Smlouva byla uzavřena na základě nepojmenované smlouvy podle ustanovení §269 odst. 2 ObchZ. 68

§ 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů: „Bez souhlasu majitele ochranné známky nikdo nesmí užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, nebo je užívat ve spojení s těmito výrobky nebo službami, zejména umísťovat je na výrobky nebo jejich obaly, nabízet či uvádět na trh výrobky takto označené, nebo je skladovat za tímto účelem, dovážet nebo vyvážet výrobky s tímto označením, či užívat toto označení v obchodním jménu, korespondenci či reklamě.“

Čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví: „Majitel zapsané ochranné známky bude mít výlučné právo zabránit všem třetím stranám, které nemají souhlas majitele, aby při obchodní činnosti užívaly shodná nebo podobná označení pro zboží nebo služby, které jsou stejné nebo podobné těm, pro které byla zapsána ochranná známka, jestliže by takové užívání mělo za následek pravděpodobnost záměny. V případě užívání shodného označení pro shodné zboží nebo služby se bude pravděpodobnost záměny předpokládat. Výše uvedená práva nebudou na úkor existujícím dřívějším právům, ani nebudou mít vliv na možnost Členů poskytovat práva na základě užívání.“ Z těchto ustanovení vyplývají zákaz užívání ochranné známky bez souhlasu majitele, ne však bez udělené licence. Forma udělené licence/souhlasu není předepsána.

39

dnem jejího uzavření. Nejvyšší soud posoudil užívání ochranné známky žalovanou stranou za oprávněné, stejně jako soud odvolací a soud prvního stupně. Podobně by se spor řešil i dle současné právní úpravy obsažené v ZOZ. Možnost poskytnout právo k užívání i jinou než licenční smlouvou je významná hlavně z pohledu nechráněných předmětů průmyslového práva, na které, jak jsem se již zmínila, není možné ustanovení o licenční smlouvě použít, v případě, že se použije, tak za pomoci analogie. Co se týče chráněného průmyslového vlastnictví, přináší nepojmenovaná smlouva možnost poskytnutí licence bezúplatně. Licenční smlouvou dle ustanovení § 508 a následujících se totiž nabyvatel výslovně zavazuje poskytnout určitou úplatu, či jinou majetkovou hodnotu. Uzavřením nepojmenované smlouvy je možné tuto povinnost úplaty obejít. Skutečnost, že smluvní strany nemohou uzavřít bezúplatnou licenční smlouvu podle ustanovení § 508 a následujících obchodního zákoníku, se mi jeví jako jedna z vad této úpravy, která by měla být změněna. Jak je z předešlého textu patrné, vyznačuje se tato oblast značnou variabilitou a roztříštěností možných úprav. Vznikla proto snaha tuto roztříštěnost licenčního smluvního práva omezit a vyřešit ji jednotnou úpravou v nově připravovaném občanském zákoníku zahrnujícím i autorskoprávní licence. Úprava nového občanského zákoníku by primárně vyřešila hlavně problematiku uzavírání těchto smluv mezi nepodnikateli. Novým prvkem, který mě v návrhu tohoto také zákona zaujal, je možnost v případě průmyslových práv a tedy i ochranné známky uzavřít také licenční smlouvu bezúplatnou. Celkově se mi tato úprava jeví jako pouhé sjednocení autorskoprávních a obchodněprávních ustanovení k licenčním smlouvám, protože bez větších změn přebírá jejich současnou podobu. Přijetím takové úpravy by byl vyřešen hlavně problém hlediska systematického69. Úprava licenční smlouvy obsažená v obchodním zákoníku se vyznačuje svým dispozitivním charakterem, naprostou smluvní volností a značnou obecností. Úprava se tak soustředí na vymezení či určení pouze podstatných částí smlouvy a pouze v potřebném základním rozsahu tak, aby v hlavních částech jako jsou specifikace smluvních stran, vymezení práv, jejichž výkon se poskytuje či určení úplaty byly práva a povinnosti určité. Příčinou tohoto obecného charakteru je, podle mého názoru, také existence množství odlišných práv průmyslového vlastnictví, která musí tato úprava pojmout. Na druhou stranu je to právě obecnost a strohost úpravy, která 69

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku [online]. Dostupné dne 20.11.2009 na www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

40

je ideálním a podstatným znakem zákona. Zbylé otázky jsou pak řešeny hlavně prostřednictvím ujednání smluvních stran licenční smlouvy a ustanovení obchodního zákoníku vystupují jako určitá opora. Dalším znakem obchodněprávní úpravy licenční smlouvy je zásada formálnosti. Jak z kogentního ustanovení § 508 odst. 2 ObchZ vyplývá, smlouva musí být uzavřena v písemné formě. Na formálnosti licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví však staví i zvláštní průmyslověprávní zákony, které písemnou formu licenčních smluv přikazují především z důvodu zápisu licencí do příslušných veřejnoprávních rejstříků70, jejichž úkolem je ochrana dobré víry třetích osob. V případě sporu vzniklého mezi smluvními stranami navíc smlouva uzavřená v písemné podobě může mnohem lépe sehrát roli důkazního prostředku.

3.2. Licence k ochranné známce „Licenční smlouva uzavřená podle obchodního zákoníku umožňuje výkon práva z průmyslového vlastnictví jinými osobami než těmi, kterým tato práva náleží jakožto vlastníkům. Nedochází přitom k převodu těchto práv na nabyvatele. Z uvedeného tudíž vyplývá, že licenční smlouva ve smyslu obchodního zákoníku je určitou obdobou nájemní smlouvy.71“ Uzavřením tohoto závazkového vztahu vznikají oběma smluvním stranám určitá práva a určité povinnosti. Nejsou to jen ty, které vyplývají ze zákonných ustanovení, ale také a hlavně ty, na kterých se smluvní strany v rámci svých ujednání dohodly. Nabyvateli licence vzniká právo ochrannou známku vedle poskytovatele licence, tedy vlastníka ochranné známky, řádně užívat. Tím, že vlastník ochranné známky toto právo prostřednictvím smlouvy poskytne, nestává se nabyvatel licence novým vlastníkem. Naopak, poskytovateli licence jeho absolutní výlučné právo k ochranné známce i nadále zůstává. Licenční oprávnění užívat ochrannou známku je právem odvozeným, poskytujícím nabyvateli možnost užívat ochrannou známku v souladu s podmínkami, které licenční smlouva udává a na kterých se smluvní strany dohodly.

70

§509 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Stanoví-li tak zvláštní předpis, vyžaduje se k výkonu práva poskytnutého na základě smlouvy zápis do příslušného rejstříku těchto práv.“ 71

Nesnídal, J.: Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví, Právní rádce: Měsíčník Hospodářských novin, Praha: Economia, 2000, ročník 8, č. 2, str. 41. Dostupné dne 8.11.2009 v systému ASPI.

41

Naproti tomu je poskytovatel licence zavázán řádné užití ochranné známky nabyvateli licence umožnit. Z této skutečnosti plyne poskytovateli „nejen pasivní povinnost strpět užívání nehmotného statku nabyvatelem, ale i aktivní povinnost udržovat ochranu podle § 510 ObchZ, poskytnout mu i veškeré potřebné podklady a informace k využití práva dle § 512 ObchZ a spolupracovat s ním a chránit jeho práva v případě jejich porušování nebo omezování třetí osobou podle § 514 ObchZ.72“ Podrobněji se budu právy a povinnostmi těchto dvou smluvních stran zabývat v dalším textu v souvislosti s rozborem ustanovení o licenční smlouvě za účelem bezproblémové formulace licenční smlouvy.

3.3. Podstatné obsahové náležitosti licenční smlouvy k ochranné známce Základními obsahovými náležitostmi jsou, jak jsem již výše uvedla, specifikace smluvních stran, přesné určení poskytovaného práva, rozsah oprávnění a uvedení území, na kterém je nabyvatel oprávněn právo vykonávat a některé další. Tyto skutečnosti je důležité ve smlouvě přesně vymezit a specifikovat, aby později při užívání ochranné známky na základě licence nedocházelo ke zbytečným nesrovnalostem, porušením smluvních ujednání a k jiným nedostatkům. Souběžně však nesmí dojít k většímu omezení nabyvatele licence, než jaké vyplývá nejen z ustanovení obchodního zákoníku, ale i ze ZOZ. Přesahuje-li totiž toto omezení rozsah zákonné ochrany jeho práv, je taková smlouva v rozporu s hospodářskou soutěží a může tak být neplatná. Předpokladem platnosti licenční smlouvy k ochranné známce je také její písemná forma, která je nezbytná hlavně z důvodu jejího zápisu do rejstříku ochranných známek. V následujícím textu využiji jako pomocnou osnovu strukturu vzorové licenční smlouvy k ochranné známce uvedené v Příloze č. 1 této práce a vyberu z ní některá důležitá ustanovení. Každé z nich se pokusím rozebrat a vytvořit určité doporučení k jeho obsahu. Zabývat se budu rovněž jejich vztahem k právní úpravě licenční smlouvy obchodního zákoníku a v návaznosti na existující judikaturu poukážu na případné nedostatky této problematiky a časté příčiny sporů. 3.3.1. Označení smluvních stran licenční smlouvy Prvním krokem při uzavírání jakékoli smlouvy je vymezení smluvních stran, kterými jsou v případě

licenční

smlouvy

vlastník

ochranné

72

známky,

tedy

poskytovatel

licence,

Boháček, M.: Licenční smlouvy v oblasti autorských práv, In: Jakl, L.: Licence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví: Soubor vědeckovýzkumných prací, Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, str. 10

42

a její nabyvatel. Ze specifikace smluvních stran by mělo být patrné, kdo smlouvu uzavírá a komu vlastně vyplývají sjednaná práva a povinnosti. 3.3.2. Předmět smlouvy Správné vymezení předmětu je jedním z nejdůležitějších ustanovení celé smlouvy. Musí být schopno jasně a jednoznačně definovat, z čeho vyplývají a čeho se týkají práva a povinnosti smluvních stran vymezená dále ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že předmětem licenční smlouvy je poskytnutí licence, neboli oprávnění k určité ochranné známce je třeba specifikovat nejen to, o kterou známku se jedná, ale také jaké právo a v jakém územním rozsahu je licencí poskytováno. V případě užití licenční smlouvy podle obchodního zákoníku se jedná o chráněná průmyslová práva registrovaná u Úřadu průmyslového

vlastnictví.

Důležitým

prostředkem

k tomuto

vymezení

je

tak

výpis

z veřejnoprávního rejstříku, v tomto případě z rejstříku ochranných známek, ze kterého jsou patrná všechna podstatná data a který je proto podstatnou přílohou licenční smlouvu doplňující. Pominu-li v tomto výpisu údaje jako je číslo a datum zápisu ochranné známky, údaje o jejím vlastníku a další jim podobné, které mají samozřejmě také svůj význam, musím zmínit dva, které jsou z mého pohledu pro skutečné užívání ochranné známky v praxi zásadní. Jde o seznam výrobků a služeb a o mezinárodní zápisy. Seznam výrobků a služeb specifikuje, co vše je možné předmětnou ochrannou známkou označit. Licenci je pak možné poskytnout pro všechny zapsané výrobky a služby nebo jen pro některé z nich. V této souvislosti je třeba také vymezit, na co všechno se udělené právo užít ochrannou

známku

vztahuje.

Zda

je

nabyvatel

licence

oprávněn

pouze

k výrobě

nebo i k obchodu, případně zda je licencí nabyvateli uděleno i právo vývozu do zahraničí. V rámci určování rozsahu licence je také potřeba, aby se strany také výslovně domluvily, zda se jedná o výlučnou či nevýlučnou licenci. Podle § 511 odst. 1 ObchZ je poskytovatel „nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem smlouvy, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám.“ To znamená, že nedohodnou-li se smluvní strany jinak, je licenční smlouva uzavřena jako nevýlučná. Dohodnou-li se výslovně na její výlučnosti, nesmí poskytovatel umožnit výkon předmětného práva jiné osobě, nadále mu však zůstává oprávnění předmět licence sám užívat. Ale i tomu je možné výslovně zamezit. Vlastník licence tak ale naprosto ztrácí svůj vztah k proslulosti své známky a například z pohledu spotřebitelů tak se známkou není více spojován.

43

Z výlučnosti či nevýlučnosti licence plynou samozřejmě oběma smluvním stranám i různé výhody a nevýhody. Výlučnost práva k ochranné známce je výhodou pro nabyvatele licence. Ten do licenčního vztahu vstupuje s předpokladem získání konkurenční výhody, kterou představuje možnost užívat vybranou známku. Ustanovení o výlučnosti tuto výhodu ještě umocňuje. „Poskytovatel licence má zájem na užší formulaci, která mu umožní prodat stejnou licenci dalším zájemcům, a docílit tak vyšších finančních příjmů.73“ Na druhou stranu zabraňuje výlučnost určitému zevšednění ochranné známky, které by mohlo nadměrné licencování zapříčinit. Údaj o mezinárodních zápisech hraje svou roli při sjednávání územního rozsahu licence. Tedy při stanovení území, na kterém se licenční smlouvou právo užívání ochranné známky způsobem výše uvedeným poskytuje. Licencí je možné oprávnit nabyvatele k výkonu práv na celém území, pro které je ochrana zapsána, nebo pouze v jeho vybraných částech. Přičemž ustanovení licenční smlouvy opravňující i k výkonu práv v zahraničí musí vyhovovat zahraniční právní úpravě. Důležitost správného vymezení předmětu licenční smlouvy je tedy zřejmá. Přesné vymezení jeho rozsahu tvoří základní kámen, od kterého se odvíjí další skutečnosti. Řídí se jím výše ceny licence, tedy úplata či jiná majetková hodnota, kterou se nabyvatel zavazuje poskytnout v licenční smlouvě. Řídí se jím také výše škody při porušení licenčních ujednání jednou ze smluvních stran. V neposlední řadě se pak od tohoto vymezení odvíjí samotná práva a povinnosti smluvních stran. 3.3.3. Práva a povinnosti smluvních stran Práva a povinnosti smluvních stran vyplývají z jejich dohody. To, co ale smluvně dohodnuto není, vyplyne z ustanovení obchodního zákoníku o licenční smlouvě. Je potřeba zdůraznit, že v ustanovení o právech a povinnostech by si měly smluvní strany dohodnout důsledně všechny podrobnosti, protože obchodní zákoník v tomto vztahu vystupuje spíše jako podpůrný prostředek. Obecně je možné říci, že obchodní zákoník charakterem svých ustanovení o licenci zvýhodňuje nabyvatele licence před jejím poskytovatelem. Projevuje se to hlavně rozložením práv a povinností mezi poskytovatele licence a jejího nabyvatele. Zákon v § 510 a následujících

73

Čada, K. a kol.:Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, 3. doplněné vydání, Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001, str. 67

44

stanoví poskytovateli řadu povinností, které mají umožnit nabyvateli možnost řádného využití předmětu licence. Jednou z nich je hned v § 510 ObchZ uvedená povinnost udržovat po dobu trvání smlouvy právo. Cílem tohoto ustanovení je zachování stejných podmínek průmyslového práva a stejného rozsahu po celou dobu trvání licence, zejména formou udržovacích poplatků. Nejedná se ale pouze o obnovování platnosti ochranné známky. Problémem může být například poskytnutí licence na ochrannou známku více subjektům, než je sama ochranná známky schopna nést. Výsledkem takového jednání pak může být jednak zevšednění výrobků předmětnou ochrannou známkou poskytovaných, následně i oslabení této ochranné známky a ztráta její hodnoty. S podobnými důsledky se ochranná známka potýká i v případě, kdy se její „vlastník nebrání dostatečně jejímu využívání třetími osobami bez právního důvodu, nebo jejímu napodobování.74“ Je tak hlavně v zájmu nabyvatele licence, aby byla tato oblast smluvně dostatečně ošetřena, aby ochranná známka, kterou si „pronajímá“ neztrácela na hodnotě a aby mu tak její užívání nepůsobilo spíše škodu. Povinnost udržovat ochrannou známku úzce souvisí s ustanovením § 509 odst. 2 ObchZ, které je jakousi výjimkou z této povinnosti. Pokud je totiž podmínkou udržení práva jeho užívání jako právě v případě ochranných známek, stává se povinnou osobou také nabyvatel tohoto práva, kterému je právo užívat ochrannou známku licenční smlouvou umožněno. Je možné také stanovit, že poskytovatel licence může poskytnout oprávnění užívat ochrannou známku dalším subjektům v rámci poskytované sublicence. Pokud si toto právo nabyvatele strany výslovně nedohodnou, není podle § 511 odst. 2 ObchZ nabyvatel oprávněn přenechat výkon práva k ochranné známce jiným osobám. Sublicencí je vlastně smlouva v Příloze č. 3. Majitelem poskytované mezinárodní ochranné známky je PEFCC, která na základě dříve uzavřené licenční smlouvy umožnila PEFC ČR poskytovat licenční práva k užívání ochranné známky a loga PEFC subjektům registrovaným na území České republiky. Sublicence se při sjednávání řídí stejnými pravidly jako klasická licenční smlouva, včetně jejího zapsání do rejstříku ochranných známek. Další významnou povinností poskytovatele licence je poskytnutí veškerých podkladů a informací potřebných k výkonu práva podle smlouvy. „Poskytovatel je povinen bez zbytečného

74

Čada, K. a kol.:Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, 3. doplněné vydání, Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001, str. 58

45

odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva podle smlouvy.75“ U ochranné známky se jedná zejména o výkresy, manuály ochranných známek, stočky a další76. Splnění této povinnosti je vlastně předpokladem k tomu, aby bylo právo nabyvatelem správně užíváno a vykonáváno, případně také k tomu, aby nezaniklo. Přestože je tato povinnost upravena zákonným ustanovením, je vhodné ji ze strany nabyvatele licence řádně a podrobně v uzavírané licenční smlouvě ošetřit, hlavně v souvislosti s kvalitou těchto dokumentů a právními vadami, ke kterým by mohlo následně dojít. To, že poskytovatel licence podklady a informace poskytne, nutně nemusí znamenat bezproblémový výkon práv nabyvatelem. Podstatná je jejich kvalita a předmětnost. Myslím si ale, že je i v zájmu samotného vlastníka ochranné známky, tedy poskytovatele licence, aby materiály dodal a ochranná známky tak na jejich základě mohla být nabyvatelem licence řádně užívána a nedocházelo k jejímu znehodnocování například nedůsledným dodržováním barev, tvarů a jiných možných atributů ochranné známky. Není proto nutné, aby se zákon této problematice více věnoval. V případě, že je nabyvatel omezován ve výkonu práva jinými osobami, nebo pokud zjistí, že jiné osoby toto právo porušují, je povinen podat o tomto jednání zprávu poskytovateli licence a to bez zbytečného odkladu77. Tato informační povinnost je zákonem stanovena ze strany nabyvatele licence vůči jejímu poskytovateli. Důvodem existence tohoto ustanovení je fakt, že licencí poskytnuté oprávnění je sice účinné vůči třetím osobám, pokud jde o užívání průmyslového práva, ale nepůsobí vůči nim v případě jeho porušení. Nabyvateli licence totiž oprávnění k užívání průmyslového práva nevzniká z podstaty jeho existence, ale pouze zprostředkovaně na základě uzavření licenční smlouvy. Absolutní právo zůstává jeho původnímu vlastníku, tedy poskytovateli licence a on jediný je oprávněn domáhat se jeho ochrany a učinit potřebná právní opatření. V rámci této úpravy je povinen nabyvatel poskytnout poskytovateli potřebné spolupůsobení a to jednak v rámci jeho informační povinnosti a jednak v rámci právních opatření učiněných ze strany poskytovatele licence. Postavení vlastníka ochranné známky je tudíž odlišné od postavení uživatele ochranné známky na základě licence. Tento rozdíl je patrný i z ustanovení nový zákona č. 216/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který byl přijat na základě transpozice směrnice Evropského 75

§512 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

76

Boháček, M. In: Dědič, J. a kolektiv: Obchodní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: Polygon, 2002, str. 3544

77

§514 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

46

parlamentu a Rady č. 2004/48/ES opravňuje k vymáhání práva plynoucího z licence nejen k ochranné známce, jak jsem již zmínila, také nabyvatele licence. Jedná se o případ, kdy nabyvatel získá k takovému jednání souhlas od vlastníka ochranné známky. V případech, kdy je vlastník ochranné známky na základě ustanovení § 514 odst. 2 ObchZ sice povinen učinit potřebná opatření, ale je z jakýchkoli důvodů nečinný, není tento souhlas vyžadován. Zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví tak došlo k výraznému zesílení ochrany i postavení nabyvatele licence. Rozdílnost plynoucí z postavení vlastníka ochranné známky a nabyvatele oprávnění ochrannou známku užívat se tak v případě porušování jejich práv třetí osobou neoprávněným užíváním promítá i do povahy nároků, které mohou samostatně v takové situaci uplatňovat. V případě, že k neoprávněnému užití ochranné známky ze strany třetí osoby opravdu dojde a že je tato osoba žalována na náhradu škody je potřeba rozlišit škodu způsobenou vlastníkovi ochranné známky, škodu způsobenou nabyvateli licence a škodu způsobenou na samotné známce spočívající v jejím rozmělňování (oslabování)78. Stejně tak je tomu, jak vyplyne z následujícího rozsudku79 Vrchního soudu v Praze, i v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nároky smluvních stran licenční smlouvy je potřeba posuzovat odděleně. Žalobce, tedy nabyvatel80 oprávnění k užívání předmětné ochranné známky, se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci určitou částku jakožto bezdůvodné obohacení vzniklé neoprávněným užíváním označení shodného, resp. zaměnitelného se zněním kombinované ochranné známky. Žalobce ve své žalobě dále uvedl, že „vydání bezdůvodného obohacení ve výši 16.000,- Kč s přísl. požaduje z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže, jež spatřuje v tom, že ve vymezeném období žalovaný užíval při označení své obchodní činnosti označení shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou, kterou je žalobce oprávněn užívat. Bezdůvodné obohacení pak představuje zisk, který měl

78

Macek, J.: Význam licencí v soudní rozhodovací praxi, In: Licence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví: Soubor vědeckovýzkumných prací, Jakl, L., Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, str. 114 79

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 97/2007, ze dne 4.9.2007. Str. 115, tamtéž.

80

Mezi vlastníkem a nabyvatelem oprávnění užívat ochrannou známku nebyla uzavřena licenční smlouva k ochranné známce ve smyslu ustanovení §508 a následujících obchodního zákoníku. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že majitel ochranné známky udělil dohodou právo známku užívat. Z dalšího textu pak vyplývá, že uživatel, aby mohl označení užívat, nevynaložil žádné náklady. Strany, i když to v textu není přímo uvedené, uzavřely pravděpodobně bezúplatnou smlouvu nepojmenovanou dle ustanovení §269 odst. 2 ObchZ.

47

žalovaný ze svého podnikání proto, že užíval předmětnou ochrannou známku.81“ Jako důkazní prostředek navrhl účetní, resp. daňové doklady žalovaného za období let 2000 – 2002, k nákladům ohledně ochranné známky pak výslech jejího vlastníka. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalovaný sice užíval označení shodné s předmětnou ochrannou známkou protiprávně a jeho jednání tak lze kvalifikovat jako jednání nekalé soutěže, žalobě však vyhovět nelze. Existence a výše bezdůvodného obohacení totiž žalobcem nebyla dostatečně prokázána, „důkazy, jež označil, by samy o sobě k prokázání tohoto bezdůvodného obohacení žalovaného nevedly. Nelze bez dalšího totiž usuzovat na to, že veškerý zisk žalovaného z podnikatelské činnosti je bezdůvodným obohacením na úkor žalobce.82“ S tímto rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud – Vrchní soud v Praze. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebyl prokázán. Žalobce je pouhým uživatelem chráněného označení a proto je vyloučeno, aby požadoval prospěch, o který se na jeho úkor zvýšil majetkový stav žalovaného, když žalobce sám nemusel nést náklady na ochrannou známku, protože ty jdou k tíži jejího vlastníka. Ten byl navíc ochuzen také o případné licenční poplatky a jen jemu by náležel prospěch získaný na úkor ochranné známky (např. rozmělňováním její jedinečnosti). Rozdíl v postavení vlastníka ochranné známky a uživatele ochranné známky na základě s vlastníkem uzavřené dohody o užívání je patrný. Bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, tedy uživatele ochranné známky, může spočívat pouze v nevynaložení těch nákladů, které musí vynaložit žalobce, aby mohl užívat předmětné označení. Pokud by se jednalo o užívání označení na základě licence, šlo by o platbu licenčních poplatků. V tomto případě však z dohody o užívání vyplývá, že uživatel nic vynakládat nemusí. Z toho plyne, že případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není nárokem uživatele ochranné známky, tedy žalobce, ale nárokem vlastníka ochranné známky. Žalobce by tak mohl uplatnit pouze nárok na náhradu škody. Případ poukazuje nejen na rozdílné postavení vlastníka ochranné známka a uživatele ochranné známky na základě licenční smlouvy, ale také na rozdílnost postavení uživatele, který oprávnění ochrannou známku užívat nabyl bezúplatnou dohodou o užívání. Odlišnost spočívá v nárocích, které v případě porušení jejich práv třetí osobou neoprávněně užívající předmětnou ochrannou známku mohou uplatňovat. 81

Tamtéž.

82

Tamtéž.

48

Další skutečnosti, ke kterým se sice obchodní zákoník ve svýach ustanoveních o licenční smlouvě nevyjadřuje, ale které je, podle mého názoru, vhodné z praktických důvodů sjednat, jsou ujednání o případném užívání shodného či zaměnitelného označení ze strany nabyvatele licence. „Nabyvatel se zavazuje, že po dobu platnosti této smlouvy ani po jejím skončení neučiní žádné kroky směřující k získání vlastnického práva k ochranné známce poskytovatele či jiným označením, s ochrannou známkou poskytovatele zaměnitelným či podobným. Neprovede žádná opatření směřující k registraci shodného či zaměnitelného označení na vlastní jméno nebo k jejímu využívání svým jménem jako nechráněné označení, a to i ve státech, které nejsou součástí území.83“ Takové ujednání je určitou prevencí vzniku sporu zapříčiněného například pokračováním v užívání ochranné známky bývalým nabyvatelem licence poté, co mu byla licenční smlouva vypovězena a poskytnuta jinému subjektu. Jednání takového charakteru je jednáním v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a narušuje práva jak vlastníka ochranné známky, tak i nabyvatel licence, a působí jim újmu. Jak z pojednání JUDr. Macka o Významu licencí v soudní rozhodovací praxi vyplývá, jde o problém, který se soudní praxi pravidelně opakuje a který je například předmětem rozsudku84 Vrchního soudu v Olomouci. Žalovaný užíval předmětnou ochrannou známku na základě licence na výrobu a distribuci elektrotechnických součástek vlastníka ochranné známky. Tato licence byla platná do dne 9.5.1995. Od tohoto data pak směl v licenci vyrábět a distribuovat výrobky vlastníka ochranné známky nabyvatel nový, který je v tomto sporu žalobcem. Licence na užívání ochranné známky žalovanému sice skončila, ale on předmětnou ochrannou známku přesto nepřestal užívat a nechal si ji zapsat jako ochrannou známku pro své zcela nové elektrotechnické výrobky85. Podle soudu prvního stupně, přestože žalovanému shodná ochranná známka byla zapsána, „nelze nadřadit formální zápis ochranné známky nad posouzení toho, zda užívání ochranné známky by mohlo být jednání z hlediska nekalé soutěže.86“ Takové užívání je schopné vyvolat mylnou domněnku, že jde o výrobky jiného soutěžitele, v tomto případě žalobce. Navíc měl žalovaný, přestože se jedná o nové výrobky, učinit všechno proto, aby tomuto předešel a vyloučil jakoukoli spojitost s bývalými licenčními výrobky a nedopouštěl 83

Ujednání vzorové smlouvy – Příloha č. 1.

84

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 Cmo 856/2000, ze dne 16.1.2003. Str. 93, tamtéž.

85

To, jak moc se od sebe liší výrobky žalovaného a žalobce, není předmětem řízení.

86

Tamtéž.

49

se tak klamavého označování zboží. Soud proto ve svém rozsudku uložil žalovanému zdržet se užívání předmětné ochranné známky. Žalovaný se proti tomuto rozsudku sice odvolal, avšak odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Tento případ dokazuje, že správné sjednání licenční smlouvy je poměrně složitý právní úkon, v jehož rámci je třeba domyslet možná rizika a pravděpodobná jednání obou smluvních stran nejen během platnosti licenční smlouvy, ale také následně po jejím ukončení. 3.3.4. Zápis do rejstříku ochranných známek Podle ustanovení87 obchodního zákoníku je k výkonu práva poskytnutého na základě licenční smlouvy vyžadován zápis do příslušného rejstříku těchto práv. Uvedená povinnost však vzniká pouze v případě, kdy tak stanoví některý ze zvláštních průmyslověprávních předpisů. V případě ochranné známky tento zápis vyžadován je. Je třeba zmínit, že zápis na základě těchto ustanovení, jak jsem již uváděla v souvislosti s případem vztahujícím se k nepojmenované smlouvě v úvodní kapitole 3.1., nemá vliv na platnost a účinnost smlouvy, protože licenční smlouva jako taková vzniká platně jejím uzavřením a zároveň také nabývá účinnosti mezi stranami. Oproti dříve platné úpravě ochranných známek, kdy byla registrace licence k ochranné známce podmínkou pro nabytí práv smluvními stranami, ovlivňuje dnes toto ustanovení pouze její účinnost vůči třetím stranám. Protože je právní ochrana průmyslových práv založena na principu teritoriality, je třeba tuto registraci provést všude tam, tedy ve všech zemích, kde je tato podmínka stanovena. Nabyvatel licence by bez této registrace v dané zemi nebyl k výkonu práva oprávněn. Vzhledem k tomu, že o zápis licenční smlouvy do rejstříku může požádat kterákoli ze smluvních stran, je vhodné ve smlouvě přesně stanovit, která ze stran bude tímto povinná a jak bude postupovat. Tak jak je tomu například ve vzorové smlouvě v Příloze č. 1, kde je jasně stanoveno, že se jedná o povinnost poskytovatele licence, který se zavazuje požádat o zápis licence do rejstříku ochranných známek, bezprostředně po podpisu smlouvy a na své náklady. Vzhledem k tomu, že předmětná ochranná známka požívá mezinárodní ochrany a licenční smlouva se uzavírá pro užívání známky na území i mimo Českou republiku, zavazuje se poskytovatel k tomuto úkonu i v těch státech, kde je zápis licence podle národních právních předpisů umožněn či předepsán.

87

§509 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

50

V této souvislosti vyvstává otázka potřeby zápisu oprávnění užívat ochrannou známku, uzavřou-li smluvní strany licenční smlouvu nikoli však ve smyslu § 508 a následujících ObchZ, ale ve smyslu smlouvy nepojmenované podle § 269 odst. 2 nebo podle občanského zákoníku. Přestože povinnost zápisu takovéto smlouvy v zákoně není výslovně stanovena, musí být podle vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví, i takováto dohoda, obsahuje-li licenční ujednání, zapsána do rejstříku Úřadem vedeného. Pak je účinná i vůči třetím osobám. Informace o skutečném počtu subjektů užívajících předmětnou ochrannou známku může být rozhodující i z pohledu zájemce o licenci například při jeho rozhodování o tom, zda licenční smlouvu k předmětné ochranné známce uzavřít či nikoli, nebo při sjednávání její ceny či výše licenčních poplatků. Její význam spočívá i v případě rešerší prováděným k ochranným známkám v případě zájmu zápisu nějaké nové známky. 3.3.5. Dodržování kvality Velmi významným bodem licenční smlouvy k ochranné známce jsou ujednání týkající se dodržování jednak kvality samotné ochranné známky a jednak kvality výrobků s ochrannou známkou spojovaných. Ujednání jsou důležitá z pohledu ochrany poskytovatele a ochrany samotného označení. Ve všech licenčních smlouvách, které jsou přílohami mé práce, je tato skutečnost alespoň částečně zmíněna. Ujednání o kvalitě ochranné známky musí být samozřejmě podložena grafickými podklady a vymezením, jaké minimální podmínky by měly být při označování výrobků a užívání ochranné známky pro identifikaci služeb splněny. Jedná se o rozměry, barvu a další specifikace nezbytné pro její správné vyobrazení. Jejich nedodržení by tak mohlo vést až ke ztrátě originálních znaků, na kterých je známka založena, a, přeženu-li to, možná i ke změně vědomí spotřebitelů, o jakou ochrannou známku se vlastně jedná. Ustanovení licenční smlouvy v Příloze č. 1, že „nabyvatel licence se zavazuje zachovávat kvalitu zboží označovaného předmětnou ochrannou známkou na co nejvyšší úrovni …, aby nedošlo k poškození dobrého jména poskytovatele a snížení goodwillu předmětné ochranné známky“ je z hlediska postavení vlastníka licence na trhu, v případě, že on sám je podnikatelem88 a využívá ochrannou známku v rámci své činnosti, velmi důležité. Pokud by se totiž například

88

Současná právní úprava zahrnuje mezi možné vlastníky ochranné jakékoli fyzické či právnické osoby způsobilé k právním úkonům bez povinnosti dokládat, zda služby či výrobky chráněné předmětnou ochrannou známkou jsou nebo nejsou jejich povolenou podnikatelskou činností.

51

snížila kvalita výrobků vyráběných nabyvatelem licence pod předmětným označením a neodpovídala by tak běžnému standardu vlastníka ochranné známky, byla by tato vlastnost přisuzována automaticky i jiným výrobkům tohoto označení. Důsledkem toho by byla nejen ztráta na hodnotě ochranné známky, ale i na hodnotě prodejů. Ujednání o dodržování kvality je z pohledu poskytovatele licence vhodné doplnit ještě o ztrátu odpovědnosti za kvalitu zboží a služeb nabyvatele a o možnost případného odstoupení od smlouvy při opakovaném nedodržování kvality. 3.3.6. Cena licence a licenční poplatky Jak stanoví § 508 ObchZ, zavazuje se nabyvatel licenční smlouvou k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Jejich výše úzce závislá jednak na proslulosti a hodnotě ochranné známky a jednak na rozsahu předmětu licence, tedy rozsahu práva, které na základě licenční smlouvy nabyvatel získává. Na rozdíl od úpravy v autorském zákoně není podle obchodního zákoníku možné licenční smlouvu uzavřít jako bezúplatnou, proto by si smluvní strany měly mezi sebou dohodnout formu a výši úplaty, kterou bude nabyvatel licence platit za možnost výkonu poskytnutého práva. Obchodní zákoník nestanoví podpůrné pravidlo pro případ, kdy výše úplaty za poskytnutí licence není dohodnuta. Proto je třeba stanovení výše úplaty či jiné majetkové hodnoty pokládat za náležitost nutnou ke vzniku smlouvy. Jak jsem ale již několikrát uvedla, existuje zde možnost uzavřít podle obchodního zákoníku smlouvu nepojmenovanou, která může být pojata jako licenční smlouva bezúplatná. Ostatně tak tomu bylo i v rozsudku vedeném pod sp. zn. 32 Cdo 1817/2008, který jsem rozebírala v kapitole 3.1. v souvislosti se vztahem licenční a nepojmenované smlouvy upravené obchodním zákoníkem. Jde o způsob, jakým je možno povinnost úplaty obejít. Často se v praxi také úplata u licenčních smluv uzavíraných podle ustanovení obchodního zákoníku řeší sjednáním symbolické částky. Nevidím důvod, proč by tato problematika nemohla být vyřešena změnou ustanovení obchodního zákoníku tak, jak je tomu v návrhu nového občanského zákoníku, který možnost uzavřít licenční smlouvu bez sjednané úplaty přináší. „Není-li ujednána výše odměny nebo způsob jejího určení, je smlouva přesto platná, pokud strany ve smlouvě ujednají, že se licence poskytuje bezúplatně.89“

89

§ 2204 vládního návrhu nového občanského zákoníku [online]. Dostupné dne 1.12.2009 na www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_LRV_090430_final_s%20obsahem.pdf

52

Existuje několik forem, jakými lze úplatu poskytnout. Jde například o platbu formou pevné paušální částky nebo formou jednorázového vstupního poplatku neboli počáteční platby v kombinaci s běžnými licenčními poplatky a další. Nejčastějším způsobem je ale poskytnutí počáteční platby například při podpisu smlouvy nebo zápisu licence do rejstříku ochranných známek a následných úplat ve formě licenčních poplatků. Způsob stanovení jejich výše však není zákonem stanoven. Je tedy čistě na smluvních stranách, jakým způsobem budou tuto otázku řešit. V případech stanovení licenčních poplatků se vychází ze stejných principů jako při převodu průmyslového práva z vlastníka na nového majitele, tedy zjištěním jeho hodnoty, která je jedním z argumentů při vyjednávání o výši licenčních plateb90. Ocenění majetkového práva vyplývajícího z průmyslových práv a práv na označení je upraveno zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Umožňuje několik způsobů91 stanovení hodnoty, ale ne všechny tyto způsoby jsou vzhledem ke specifickým vlastnostem ochranné známky pro její ocenění vhodné. „Cesty ocenění tedy ve většině případů směřují k ocenění sjednanou cenou, která však musí vyhovovat kriteriu cena obvyklá.92“ Smluvní strany si sjednají cenu, která by ale neměla být výrazně odlišná od obvyklé ceny tržní, dosahované při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku aniž jsou uvažovány nějaké mimořádné okolnosti, které by tuto cenu mohly výrazně ovlivnit. Jiným způsobem, který je vhodné v této souvislosti zmínit, je metoda licenční analogie založená na abstraktní úvaze, „že majitel ochranné známky (pokud by ji neměl) by musel zakoupit licenci od třetí osoby s právem využívání ochranné známky, protože by ochrannou známku nevlastnil. Za právo užívání by platil poplatky po dobu platnosti licenční smlouvy k ochranné známce, …

93

“ Tento způsob ocenění ochranné známky je velmi častý,

ale při jeho užití je důležité vědět, že výše vzorových licenčních poplatků užitých při tomto ocenění závisí na mnoha faktorech a ty nemusí být použitelné v souvislosti s předmětnou ochrannou známkou.

90

Malý, J.: Oceňování průmyslového vlastnictví: Nové přístupy, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 10

91

Ocenění obvyklou cenou, nákladovým způsobem, výnosovým způsobem, porovnávacím způsobem, oceňování podle jmenovité hodnoty, oceňování podle účetní hodnoty, oceňování podle kurzové hodnoty, oceňování cenou sjednanou. 92

Effmert, J.: Ohodnocování průmyslových práv pro stanovení licenčních poplatků, In: Jakl, L.: Licence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví: Soubor vědeckovýzkumných prací, Jakl, L., Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, str. 131 93

Effmert, J.: Ohodnocování průmyslových práv pro stanovení licenčních poplatků, In: Jakl, L.: Licence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví: Soubor vědeckovýzkumných prací, Jakl, L., Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, str. 152

53

Samotným oceňováním ochranné známky se ale na tomto místě zabývat nebudu. Rozeberu spíše hlediska ovlivňující výši licenčních poplatků v souvislosti s vymezení předmětu smlouvy. Vedle hodnoty ochranné známky je právě to, jak je předmět smlouvy vymezen a tedy jaké z něj vyplývají možnosti a výhody pro smluvní strany, významným faktorem ovlivňujícím částku placenou poskytovateli licence. Jedná se zejména o: -

charakter licence (výlučná/nevýlučná),

-

územní rozsah,

-

věcný rozsah,

-

proslulost ochranné známky,

-

délka platnosti licenční smlouvy a další.

Poskytnutí výlučné licence je vlastně tou nejvýhodnější možností nabyvatele práva. Poskytovatel je totiž na základě uzavření takovéto licenční smlouvy zavázán, že neumožní výkon tohoto práva jiné osobě, v některých případech potom, že nebude užívat ochrannou známku ani on sám. Je tedy omezen na svých právech v maximální, nebo téměř maximální možné míře. Takovéto omezení pak musí jasně být z pohledu poskytovatele neboli vlastníka ochranné známky kompenzováno mnohem vyšší cenou licence, vyššími licenčními poplatky. Dalším faktorem zvyšujícím cenu licence je rozsah poskytnutých práv z hlediska územního a z hlediska věcného. Protože je v zájmu nabyvatele licence získat co nejširší práva k ochranné známce, tedy moci pod ochrannou známkou například nejen vyrábět, ale i prodávat, a pokud o to nabyvatel usiluje, tak i na co nejširším území. Poskytovatel má zájem spíše na užším vymezení licenčního práva a na jeho poskytnutí i dalším zájemcům v dalších zemích, pro které má ochrannou známku zapsanou. Jeho cílem jsou vyšší příjmy. Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě odlišné tendence poskytovatele a nabyvatele, hraje opět svou roli kompenzace v podobě navýšení licenčních poplatků. Tak je tomu i u dalších faktorů. Výhoda na straně nabyvatele a omezení na straně poskytovatele licence musí být řádně zaplaceny. Pominu-li závislost licenčních poplatků na vymezeném předmětu, je obvyklou praktikou navázání licenčních poplatků na míru vlastního využití licence prostřednictvím procentního

54

vyjádření z prodejní ceny zboží, které je uvedenou ochrannou známkou označováno. Aby i zde bylo zabráněno jakýmkoli spekulacím na ochrannou známku, například získání licence k ochranné známce nikoli za účelem jejího užívání, ale za účelem blokování konkurence, je vhodné v této souvislosti stanovit minimální licenční poplatky. Pokud takový případ přeci jen nastane, bude tak poskytovateli licence zajištěna alespoň minimální úplata. Poskytovatel licence je v tomto případě osoba oprávněná a je tak hlavně v jeho zájmu ve smlouvě správně a jasně stanovit jednak cenu licence a jednak způsob a termín její úhrady. V případě prodlení samozřejmě také úrok. Uspořádání a dohoda této části licenční smlouvy je čistě na smluvních stranách a na tom, jak smluvní strany prosadí své zájmy. Přestože zákon stanoví pouze závazek nabyvatele poskytnout úplatu nebo jinou majetkovou hodnotu, a nestanoví již, jakým způsobem by tato úplata měla být sjednána a v jaké výši, nemyslím si, že by se ustanovení zákona mělo touto problematikou nějak více zabývat. Ponechala bych ji na obchodní praxi a zaběhnutých zvyklostech a zároveň na vůli smluvních stran, kolik do takového obchodu chtějí vložit nebo naopak z takového obchodu získat. Pokud by ustanovení obchodního zákoníku měla nařizovat způsob stanovení úplaty za licenci, bylo by velmi obtížné ho určit tak, aby vyhovoval všem předmětům průmyslového vlastnictví, ke kterým je takováto smlouva sjednávána, a to hlavně z důvodu jejich odlišných charakterových vlastností. 3.3.7. Doba platnosti smlouvy Licenční smlouva obvykle vstupuje v platnost podpisem pověřených zástupců obou smluvních stran. Licenční smlouvu k ochranné známce je možné uzavřít jak na dobu určitou, tak i na dobu neurčitou. V případě sjednání licenční smlouvy na dobu neurčitou je vhodné na tomto místě zmínit také skutečnost, že je tato možnost vzhledem k charakteru průmyslového vlastnictví omezena jen na dobu, po kterou trvá právní ochrana. To znamená, že v tomto případě hraje určitou roli počáteční dohoda smluvních stran o tom, po zhruba jakou dobu je vlastník ochranné známky ochoten ochrannou známku udržovat a na druhé straně, jak dlouho zamýšlí zájemce o licenci ochrannou známku tímto způsobem využívat. Pro tyto případy sjednání licence na dobu neurčitou je v obchodním zákoníku zakotvena možnost licenci vypovědět. Vzhledem k tomu, že ustanovení obchodního zákoníku, které výpověď licenční smlouvy upravuje, je dispozitivního charakteru, je možné ji v rámci smlouvy dohodnout i v případě licenční smlouvy sjednané na dobu určitou. Zároveň je však vhodné sjednat si i podmínky výpovědi, výpovědní důvody a lhůty, za jakých bude případná 55

výpověď probíhat. Není-li výpověď v případě licence na dobu určitou sjednána, zaniká licence uplynutím její doby. Vedle výpovědi je mimo jiné vhodné sjednat také možnost odstoupení od smlouvy pro případy jejího zásadního porušení. Tyto případy je ale třeba jasně vymezit. Odstupující strana se může v takových případech domáhat náhrady škody. V praxi se ale pojmy odstoupení od smlouvy a výpověď velmi často a chybně vůbec nerozlišují. Takovým příkladem je například i licenční smlouva o užívání ochranné známky a loga PEFC v Příloze č. 3 uzavřené na dobu určitou. Ustanovení této smlouvy zaměňují možnost výpovědi a možnost okamžitého odstoupení. Stanoví, že poskytovatel licence může s okamžitou platností vypovědět oprávnění k užívání loga v případě porušení ustanovení této smlouvy. Na druhé straně v ustanovení o odstoupení uživatele loga od smlouvy ho opravňují k tomu, aby předčasně ukončil smlouvu s tříměsíční výpovědní lhůtou. V tomto bodě by tak mohla být, podle mého názoru, smlouva napadnutelná. Tato skutečnost se netýká jen smlouvy licenční, ale obecně všech uzavíraných smluv. Není tudíž důsledkem nedostatečné nebo nesrozumitelné úpravy tohoto smluvního typu. Dohodnou-li se strany, může být smlouva po uplynutí její platnosti znovu prodloužena. Pro případ, že se tak nestane nebo kdy platnost smlouvy zaniká jinými výše uvedenými způsoby, je potřeba ve smlouvě upravit ještě jinou podstatnou skutečnost, kterou je možnost užívání ochranné známky pro výrobky a služby po ukončení licenční smlouvy. Jedná se například o možnost doprodání zbylých zásob označených předmětnou ochrannou známkou tak, aby na straně nabyvatele nedošlo ke ztrátám. Na druhou stranu musí být toto oprávnění časově omezeno, aby nedošlo k jeho zneužití.

3.4. Závěrem k licenční smlouvě a jejímu obsahu Licenční smlouva je jedním ze smluvních typů, které je nelehké sjednat tak, aby jejich obsah dokázal zahrnout co nejvíce možných porušení. Takováto smlouva proto musí být uzavřena s velkou precizností a předvídavostí smluvních stran. Tato skutečnost je dána charakterem ustanovení, která licenční smlouvu upravují. Ustanovení se vyznačují svou strohostí a obecností a zároveň svým dispozitivním charakterem a smluvní volností. Jejich aplikace se tak při samotném uzavírání licenční smlouvy ať už k ochranné známce či k jinému předmětu průmyslového vlastnictví může jevit jako značně nedostatečná a problematická. Podle mého názoru pro je pro tyto účely dostačující. Řeší sice 56

pouze některé otázky související s uzavíráním licenčních smluv, jedná se ale o otázky zásadní. Dispozitivní charakter těchto ustanovení vedle toho dává smluvním stranám při uzavírání takovéto licenční smlouvy velkou smluvní volnost a ponechává tak úpravu vztahu na nich. Nedohodnou-li se potom strany na důležitých bodech týkajících se jejich práv a povinností ze smlouvy vyplývajících, může jim takto sjednaná smlouva způsobit značné problémy. Na druhou stranu ale takováto úprava vyhovuje licencím ke všem typům chráněných průmyslových práv, vyjma označení původu a zeměpisných označení, ke kterým vzhledem k jejich speciální povaze vázané na příslušné území licenční smlouvu uzavřít nelze. Na základě mých poznatků a na základě sporů, které jsem v textu této kapitoly v souvislosti s licenčními smlouvami uvedla, bych doporučila, aby stávající obchodněprávní úprava licenčních smluv byla navíc doplněna o některé body, které se mi jeví jako problematické, a tvořila tak jakousi vzorovou strukturu, podle které by se smluvní strany při uzavírání smlouvy postupovaly.

57

Závěr V mé diplomové práci jsem se zabývala tématem ochranných známek a problematikou uzavírání licenčních smluv k těmto průmyslovým právům. Toto téma zaujímá pouhou část z velmi zajímavé právní oblasti ochrany nehmotných statků, která byla ještě nedávno stavěna do pozadí a opomíjena. Ochranná známka má několik jedinečných a důležitých funkcí, díky kterým představuje pro svého vlastníka významnou konkurenční výhodu na trhu. Umožňuje rozlišit jeho zboží a služby a odlišit od těch, které poskytuje konkurence, jeho zboží a služby propaguje, napomáhá získat a udržet jeho soutěžní pozici apod. Tyto funkční vlastnosti ochranné známky patřící výlučně jejímu vlastníku však může v odvozené podobě nabýt i subjekt oprávněný k jejímu užívání na základě licence. Oblast užívání ochranných známek stejně jako oblast licenčních obchodů s těmito statky je v současné době velmi aktuálním tématem a žádá si kvalitní právní úpravu, která by zajistila jejich náležitou ochranu. Základem jejich právní úpravy je zákon o ochranných známkách. V průběhu let nedávných prošel tento zákon mnoha změnami souvisejícími s přechodem na tržní ekonomiku a se vstupem České republiky do Evropské unie.

Na základě mých zjištění vyplývajících z posouzení

ustanovení ZOZ je možné považovat tento zákon za účinný prostředek ochrany zajišťující optimální podmínky pro užívání ochranných známek a pro uzavírání obchodů s licencemi k ochranným známkám v současném tržním prostředí. Jasně vymezuje předmět ochrany, práva vlastníka a přeneseně i práva nabyvatele licence, jejich vznik a způsoby porušování těchto práv. Největší jeho přednost spatřuji hlavně v úpravě postavení vlastníka a přeneseně i v postavení nabyvatele licence k ochranné známce, kterým ZOZ dává k dispozici spolehlivé nástroje obrany proti porušování jejich práv. Při splnění určitých předpokladů navíc jak ZOZ, tak i nový zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví umožňují nabyvateli licence disponovat z důvodu ochrany svých práv a domáhání se opatření nápravy při jejich narušení takovými prostředky, jaké jsou určeny samotnému vlastníku ochranné známky. ZOZ tak spolu s novým zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví tvoří přijatelný právní základ pro uzavírání licenčních smluv k ochranným známkám podle ustanovení obchodního zákoníku a pro ochranu práv smluvních stran.

58

Dovolila bych si říci, že naplňuje většinu obsahových požadavků vyplývajících ze známkové a licenční praxe. Právní úprava licenčních smluv k průmyslovému vlastnictví je obsažena v ustanoveních § 508 a následujících ObchZ. Problém v souvislosti s použitím této úpravy vyvstává při uzavírání licenčních smluv mezi nepodnikateli, kteří byli v rámci ZOZ zahrnuti mezi možné vlastníky ochranných známek. Na jejich vztah totiž licenční ustanovení obchodního zákoníku není možné použít. Využívá se proto úpravy nepojmenované smlouvy podle občanského zákoníku nebo dohody smluvních stran o použití obchodněprávních licenčních ustanovení. Právní úprava smluv obsahujících licenční ujednání tak působí značně roztříštěně a nejednotně. Pro řešení tohoto problému se přikláním k názoru, který zastává Sláma94 ve svém článku k licenční smlouvě, že vhodným postupem by v tomto případě bylo, aby takovéto vztahy byly upravovány pouze na základě ustanovení občanského zákoníku bez možnosti dohody o aplikaci zákoníku obchodního. Jako další řešení bych navrhla schválení návrhu nového občanského zákoníku sjednocujícího úpravu licenčních smluv k průmyslovým i autorským právům do jednoho institutu, nikoli však v podobě, v jaké je v současné době95. Licenční smlouva, jak z textu mé práce vyplynulo, je poměrně složitým smluvním typem a je proto třeba věnovat obsahu jejích ustanovení značnou pozornost. Smluvní strany by měly podrobně a s určitou předvídavostí stanovit jednotlivá ujednání licenční smlouvy tak, aby byl plně zajištěn jak vzájemný vztah smluvních stran, tak i jejich vztah vůči okolí, a smlouvou tak byl pokryt co nejširší rozsah možných porušení. Strohost, kterou se právní úprava licencí v obchodním zákoníku vyznačuje, nevidím v souvislosti s licencemi k ochranným známkám jako výrazný problém. Vzhledem k počtu chráněných předmětů průmyslového vlastnictví, které musí tato úprava pojmout, není možné, aby řešila detaily a navíc pro každý statek zvlášť. Koncentraci ustanovení pouze na podstatné části smlouvy a pouze v základním rozsahu tak, aby byly práva a povinnosti v těchto částech určité, schvaluji. Doplnila bych ale ještě několik ustanovení, která se mi jeví důležitá a nemusela by být překážkou ani u licencí k jiným průmyslovým právům. Jedná se například o možnost bezúplatného uzavření smlouvy, ustanovení o dodržování kvality v tomto případě ochranné

94

Sláma, J.: Licenční smlouva, Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, 2008, č. 12, str. 26

95

Vládní návrh občanského zákoníku [online]. Dostupné dne 20.12.2009 na www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

59

známky i výrobků a služeb s předmětnou ochrannou známkou spojených či možnost užívat právo z licence vyplývající po určitou dobu i po skončení platnosti licence. Není možné konkrétně stanovit znění jednotlivých ujednání, která by byla obecně použitelná na licenční smlouvy ke všem ochranným známkám. To ani nebylo cílem mé práce. Na základě posouzení jednotlivých obchodněprávních ustanovení licenční smlouvy a porovnání licenčních smluv v příloze mé práce jsem vytyčila určitou strukturu nejdůležitějších bodů, které by měly být, podle mého názoru, ve známkoprávní licenční smlouvě obsaženy a kterým by měla být věnována dostatečná pozornost, aby se předešlo a zamezilo zbytečným vadám smlouvy.

60

Seznam použité literatury Knižní publikace 1. Boháček, M., Jakl, L.: Právo duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2002, 324 s., ISBN 80-245-0463-4 2. Boháček, M. a kol.: Právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1994, 220 s., ISBN 80-7079-338-0 3. Čada, K. a kol.: Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, 3. doplněné vydání, Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001, 162 s., ISBN 80-7282-013-3 4. Dobřichovský, T.: Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského právy, Dohody TRIPS a aktivit WIPO, Praha: Linde Praha, a.s., 2004, 225 s., ISBN 80-7201467-6 5. Dědič, J. a kolektiv: Obchodní zákoník: komentář, 1. vydání, Praha: Polygon, 2002, 4080 s., ISBN 80-7273-071-1 6. Horáček, R. a kolektiv: Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 543 s., ISBN 978-80-7400-058-4 7. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P.: Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, 448 s., ISBN 80-7179-879-7 8. Jakl, L.: Licence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví: Soubor vědeckovýzkumných prací, Jakl, L., Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, 196 s., ISBN 978-80-86855-29-5 9. Jakl, L.: Národní, mezinárodní regionální systémy ochrany průmyslového vlastnictví, 1. vydání, Praha: Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze, o. p. s., 2006, 162 s., ISBN 80-86855-12-0 10. Jakl, L.: Práva na označení a průmyslové vzory, 2. aktualizované vydání, Praha: Metropolitní univerzita Praha, o. p. s., 2008, 251 s., ISBN 978-80-86855-36-3 11. Jakl, L.: Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech práv k duševnímu vlastnictví, 1. vydání, Praha: ELSO Group, 2007, 108 s. [online]. Dostupné dne 25.10.2009 na www: http://dusevnivlastnictvi.cz/assets/vyukove-materialy/sbirka.pdf 12. Jakl, L.: Právní ochrana průmyslového a jiného duševního vlastnictví - Repetitoritum, 2. přepracované vydání, Praha: Metropolitní univerzita Praha, o. p. s., 2008, 149 s., ISBN 978-80-863855-30 13. Ježek, J.: Právo průmyslového vlastnictví. Právní předpisy a mezinárodní smlouvy s výkladem a judikaturou. Podle stavu k 1.1.1996, Praha: Linde Praha a.s., 1996, 661 s., ISBN 80-85647-88-5 14. Jurečka, J.: Oceňování ochranné známky jako součásti nehmotného majetku, 1. vydání, Praha: Oeconomica, 2006, 73 s., ISBN 80-245-1074-X 61

15. Knap, K., Opltová, M., Kříž, J., Růžička, M.: Práva k nehmotným statkům, 1. vydání, Praha: Codex, nakladatelství Hugo Grotia, a.s., 1994, 245 s., ISBN 80-901185-3-4 16. Kubíček, J., Svačina, P.: Průmyslová práva a nehmotné statky, jejich licenční využití a oceňování. Příručka pro praxi vědecko-výzkumných pracovníků, Praha: Technologické centrum AV ČR, 2006, 54 s., ISBN 80-86794-18-0 [online]. Dostupné dne 5.9.2009 na www: http://www.tc.cz/dokums_raw/brozuraprumprava2_1171037440.pdf 17. Lochmanová, L.:Práva na označení – obchodní jméno, ochranné známky, označení původu výrobku, 1. vydání, Praha: Nakladatelství ORAC, s. r. o., 1997, 216 s., ISBN 80-901938-3-8 18. Malý, J.: Specifika obchodování nehmotnými statky, In: Machková, H. a kol.: Mezinárodní obchodní operace, 4. aktualizované vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, 244 s., ISBN 978-80-247-1590-2 19. Malý, J.: Obchod nehmotnými statky: patenty, vynálezy, know-how, ochranné známky, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2002, 257 s., ISBN 80-7179-320-5 20. Malý, J.: Oceňování průmyslového vlastnictví: Nové přístupy, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, 182 s., ISBN 978-80-7179-464-6 21. Slováková, Z.: Průmyslové vlastnictví, 2. přepracované vydání, Praha: LexisNexis CZ s.r.o., 2006, 212 s., ISBN 80-86920-08-9 22. Šebelová, M.: Autorské právo: zákon, komentáře, vzory a judikatura, 1. vydání, Brno: Computer Press, a.s., 2006, 196 s., ISBN 80-251-1090-7 23. Telec, I.: Přehled práva duševního vlastnictví 1, 2. upravené vydání, Brno: Nakladatelství Doplněk, 2007, 200 s., ISBN 978-80-7239-206-3 24. Týč, V.: Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě, Praha: Linde Praha a.s., 1997, 166 s., ISBN 80-7201-102-2 25. Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky 2008, Praha: ÚPV České republiky, 2008, 94 s., ISBN 978-80-7282-079-5 [online]. Dostupné dne 13.9.2009 na www: http://www.upv.cz/cs/publikace/rocenka/rocenka.html 26. WIPO Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use, WIPO Publication No. 489 (E), 2. vydání, Geneva, 2004, ISBN 92-805-1291-7 [online]. Dostupné dne 16.4.2009 na www: http://www.wipo.int/export/sites/www/about-ip/en/iprm/pdf/ch2.pdf

Články 1. Boháček, M. In: Švarc, Z. a kol.: Úplné znění zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s výkladem, Ekonomický a právní poradce pro podnikatele, Praha: Informační centrum podnikatelů, ročník 1996, č. 12-13 2. Čermák, K.: Evropské ius commune a náš vstup do EU v oblasti známkového práva, PRAVNIRADCE.IHNED.CZ, 25.11.2003 [online]. Dostupné dne 20.9.2009 na www: http://ihned.cz/3-13669020-ochrann%E9+zn%E1mky-000000_d-c2

62

3. Hezinová, M.: Úřad průmyslového vlastnictví zavedl systém řízení informační bezpečnosti. Tisková zpráva č. 3/2006, 26. 4. 2006, Úřad průmyslového vlastnictví České republiky [online]. Dostupné dne 19.9.2009 na www: http://upv.cz/cs/upv/tiskove-zpravy.html 4. Chlumská, K.: Ochranné známky a jiné průmyslové vlastnictví, TRENDMARKETING.IHNED.CZ, 19.1.2005 [online]. Dostupné dne 12.12.2009 na www: http://mam.ihned.cz/c4-10023240-15507770-105200_d-ochranne-znamky-a-jineprumyslove-vlastnictvi 5. Janků, O.: Licenční smlouva, Ekonom: Týdeník Hospodářských novin, Praha: Economia, 1994, ročník 38, č. 10, str. 60 6. Mališ, P.: Povinnost užívání ochranné známky a důsledky jejího porušení - I. díl, vloženo: 2.7.2009 [online]. Dostupné dne 4.11.2009 na www: http://www.ochranneznamky.com/article/povinnost-uzivani-ochranne-znamky-a-dusledky-jejiho-poruseni-i-dil 7. Marek, K.: Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví, Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, 2008, č. 7, str. 26 8. Nesnídal, J.: Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví, Právní rádce: Měsíčník Hospodářských novin, Praha: Economia, 2000, ročník 8, č. 2, str. 41 9. Shaal, C.: The Registration of Smell Trademarks in Europe: another EU Harmonisation Challenge, 2003 [online]. Dostupné dne 29.11.2009 na www: http://www.interlawyer.com/lex-e-scripta/articles/trademarks-registration-smell-EU.htm 10. Sláma, J.: Licenční smlouva, Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, 2008, č. 12, str. 26

Seznam judikatury 1. Ralf Sieckmann v. Deutsches Patent- und Markenamt – předběžná otázka, kterou vznesl Bundespatentgericht (Německo), rozsudek Evropského soudního dvora z 12. prosince 2002 ve věci C - 273/00, ECR 2002, I-11737 2. Shield Mark B.V. v. Joost Kist h.o.d.n. Memex – předběžná otázka, kterou vznesl Hoge Raad der Nederlanden (Holandsko), Rozsudek Evropského soudního dvora z 27. listopadu 2003 ve věci C - 283/01, ECR 2003, 0000 3. Rozhodnutí Evropského soudního dvora, sp. zn. C-355/96 Silhouette – výrobek uvedený do oběhu mimo EU, ze dne 16.7.1998 4. Rozsudek Soudního dvora, sp. zn. C-59/08 Copad v. Dior – porušení licenční smlouvy ohledně způsobu prodeje, vyčerpání práv z OZ, ze dne 23.4.2009 5. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 Cmo 856/2000, ze dne 16.1.2003 6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 32 Cdo 1817/2008, ze dne 7.7.2009 7. Rozhodnutí ÚPV, sp. zn. O-146522, ze dne 13.8.2008

63

Internet 1. www.aplikovanepravo.cz 2. www.dusevnivlastnictvi.cz 3. www.epravo.cz 4. www.portal.gov.cz 5. www.portal.justice.cz 6. www.ochranne-znamky.com 7. www.tc.cz 8. www.techtydenik.cz 9. www.upv.cz 10. http://obcanskyzakonik.justice.cz

Použité právní předpisy a s nimi související dokumenty 1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o oceňování majetku) 5. Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) 6. Zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) 7. Důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách a o změně zákona o soudech a soudcích 8. Vládní návrh občanského zákona 9. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákonu

64

Použité mezinárodní smlouvy a dokumenty Evropských společenství 1. Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví podepsaná ve Stockholmu dne 14. července 1967, změněná dne 2.10.1979 (vyhl. č. 69/1975 Sb. ve znění vyhl. č. 80/1985 Sb.) 2. Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, změněná dne 2. října 1979 (vyhl. č. 64/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.) 3. Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidovaná v Bruselu dne 14.12.1900, ve Washingtonu dne 2.6.1911, v Haagu dne 6.11.1925, v Londýně dne 2.6.1934, v Nice dne 15.6.1957 a ve Stockholmu dne 14.7.1967 a změněná v roce 1979 (vyhl. č. 65/1975 Sb., ve znění vyhl. č. 78/1985 Sb.) 4. Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek sjednaný v Madridu dne 27.6.1989 (sděl. č. 248/1996 Sb.) 5. Smlouva o známkovém právu (TLT) sjednaná v Ženevě dne 27.10.1994 (sděl. č. 199/1996 Sb.) 6. Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15.6.1957, revidovaná ve Stockholmu dne 14.7.1967 a v Ženevě dne 13.5.1977, změněná dne 2.10.1979 (vyhl. č. 118/1979 Sb., ve znění vyhl. č. 77/1985 Sb.) 7. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – TRIPS (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.) 8. Směrnice Rady č. 89/104 (EHS), kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách 9. Nařízení Rady (ES) č. 40/1994 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství 10. Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství

65

Přílohy Příloha č. 1: Vzor licenční smlouvy k ochranné známce96

I. Smluvní strany 1. …………………………………………………………………………………………….. , a. s. se sídlem: ………………………………………………………………………………………….. IČ: …………………………………………………………………………………………………. zastoupená: ……………………………………………………………, předsedou představenstva (dále jen poskytovatel) a 2. …………………………………………………………………………………………….. , a. s. se sídlem: ………………………………………………………………………………………….. IČ: …………………………………………………………………………………………………. zastoupená: ……………………………………………………………, předsedou představenstva (dále jen nabyvatel) II. Preambule 1. Poskytovatel licence prohlašuje, že je ochoten poskytnout licenci k dále v této smlouvě uvedené ochranné známce nabyvateli licence za podmínek stanovených v této smlouvě. 2. Nabyvatel licence zamýšlí vyrábět a prodávat ……………………………………………… a má zájem tyto výrobky označovat předmětnou ochrannou známkou poskytovatele. III. Předmět smlouvy 1. Poskytovatel licence je vlastníkem (slovní, grafické, kombinované, prostorové) ochranné známky zapsané v České republice u Úřadu průmyslového vlastnictví v rejstříku ochranných známek pod číslem zápisu ……………….., s právem přednosti od ……………….., která je vedena pod číslem přihlášky ochranné známky č. ……………….. 96

Čada, K. a kol.:Průmyslové vlastnictví a licence v tržním hospodářství, 3. doplněné vydání, Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2001, str. 134

66

Výpis z rejstříku je přílohou č. 1 této smlouvy. Dále je tato ochranná známka zapsána v rejstřících ochranných známek v dalších státech podle seznamu, který je přílohou č. 2 této smlouvy. 2. Poskytovatel touto licenční smlouvou poskytuje nabyvateli výlučné (nevýlučné) právo ke shora uvedené ochranné známce, a to pro označování zboží, včetně obalů, prospektů, průvodní dokumentace apod., jehož seznam je taxativně uveden v příloze č. 3 této smlouvy. 3. Licenční smlouvou se poskytuje právo užívání ochranné známky na území států, které jsou přílohou č. 4 této smlouvy (dále jen území). IV. Práva a povinnosti poskytovatele 1. Poskytovatel je samostatně oprávněn k výkonu práva z předmětné ochranné známky při vlastní podnikatelské činnosti, a to bez jakéhokoliv omezení. 2. Poskytovatel prohlašuje, že mu nejsou známa žádná práva třetích osob k předmětné ochranné známce. 3. Poskytovatel se zavazuje na své náklady udržovat ochrannou známku v platnosti na území po celou dobu platnosti této smlouvy a zdržet se všeho, co by její existenci ohrožovalo. 4. Poskytovatel je povinen, jakmile se dozví o porušení práv k ochranné známce, na své náklady žádat rušitele, aby se udržel porušování těchto práv, a podniknout případně nezbytné kroky k zamezení tohoto porušování. 5. V případě, že ochranná známka porušuje práva třetích osob na území, je poskytovatel odpovědný za škodu působenou nabyvateli. Výše náhrady této škody nemůže přesáhnout výši do doby vzniku škody zaplacených licenčních poplatků na základě této smlouvy. 6. Poskytovatel prohlašuje, že neudělí žádnou další licenci k užívání této známky na území. (Je oprávněn udělit i další licenci k užívání této známky na území). 7. Poskytovatel se zavazuje na žádost nabyvatele poskytnout úplné informace o stavu právní ochrany předmětné ochranné známky na území. 8. Poskytovatel se zavazuje neprodleně po podpisu této smlouvy na své náklady požádat o zápis licenční smlouvy do rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví a stejně tak učinit i v dalších státech území, kde je zápis licence podle národních právních předpisů umožněn či předepsán. O těchto skutečnostech bude informovat nabyvatele. 9. Poskytovatel se zavazuje, že nepřevede své právo k předmětné ochranné známce na třetí osobu, vyjma svého právního nástupce, a to za podmínky, že tento převezme veškerá práva a povinnosti plynoucí z této licenční smlouvy. 10. Pokud právní nástupce poskytovatele neprojeví nebo následně ztratí zájem o převzetí nebo udržování práv a povinností majitele ochranné známky, je povinen nabídnou převod práva k této ochranné známce nabyvateli či jeho právnímu nástupci za na trhu obvyklých podmínek.

67

V. Práva a povinnosti nabyvatele 1. Nabyvatel licence je oprávněn a každoročně alespoň v minimálním rozsahu povinen užívat ochrannou známku na zboží uvedené v příloze č. 3. Je povinen zajistit, aby kvalita označovaného zboží odpovídala kvalitě zboží, které vyrábí poskytovatel licence. Technické údaje a parametry o kvalitě zboží jsou uvedeny v příloze č. 5. 2. Nabyvatel má právo používat ochrannou známku na zboží, jeho obalu, na průvodní a výrobní dokumentaci a v reklamě, a to pouze ve formě shodné se zápisem v rejstříku a podle manuálu, který je přílohou č. 6 této smlouvy. 3. Nabyvatel je povinen neprodleně, jakmile se dozví o protiprávním užívání ochranné známky, která je předmětem této licenční smlouvy, třetí osobou, informovat o tom poskytovatele licence. 4. Nabyvatel licence nemá právo poskytovat sublicenci ani povolovat užívání předmětné ochranné známky jako součást firemního jména třetí osobě. 5. Nabyvatel se zavazuje, že po dobu platnosti této smlouvy ani po jejím skončení neučiní žádné kroky směřující k získání vlastnického práva k ochranné známce poskytovatele či jiným označením, s ochrannou známkou poskytovatele zaměnitelným či podobným. Neprovede žádná opatření směřující k registraci shodného či zaměnitelného označení na vlastní jméno nebo k jejímu využívání svým jménem jako nechráněné označení, a to i ve státech, které nejsou součástí území. 6. Nabyvatel se zavazuje, že po celou dobu platnosti smlouvy bude uchovávat doklady o užívání ochranné známky a jeho rozsahu na území, zejména faktury, objednávky, propagační materiál, vzorky a na požádání je bezplatně poskytne poskytovateli. 7. Nabyvatel je povinen vést přesnou, samostatnou a přehlednou evidenci o rozsahu užívání ochranné známky a každoročně k 1.3. běžného roku nebo na požádání předat tuto evidenci poskytovateli a umožnit kontrolu této evidence a účetních knih tak, aby bylo možno se odpovídajícím způsobem přesvědčit o rozsahu užívání ochranné známky. 8. Nabyvatel má právo k předmětné ochranné známce připojovat další slova nebo grafické či jiné symboly vyjadřující užívání označení ochranné známky či firemní jméno nabyvatele. 9. Kdykoli bude nabyvatel užívat ochrannou známku na výrobcích či jinak, označí, pokud je to technicky možné, současně zřetelně společnost poskytovatele jako majitele předmětné ochranné známky. VI. Dodržování kvality 1. Nabyvatel licence se zavazuje zachovávat kvalitu zboží označovaného předmětnou ochrannou známkou na co nejvyšší úrovni s parametry podle přílohy č. 5 této smlouvy, aby nedošlo k poškození dobrého jména poskytovatele a snížení goodwillu předmětné ochranné známky. 2. Poskytovatel licence je oprávněn jednou ročně provést kontrolu kvality zboží a ověřit, zda odpovídá technickým a kvalitativním údajům a parametrům, uvedeným v příloze č. 5 této smlouvy. Náklady s tím spojené hradí poskytovatel. 68

3. Nabyvatel licence má povinnost za tím účelem dát k dispozici vzorky z běžné výroby. 4. Za účelem prověření kvality má poskytovatel nebo jím pověřená osoba volný přístup do provozovny nabyvatele, kde se zboží vyrábí, a má právo odebírat vzorky. 5. V případě porušení kvality se nabyvatel zavazuje provést neprodleně odpovídající nápravní opatření a předložit poskytovateli doklady o opatřeních směřujících k bezodkladné nápravě. 6. V případě opakovaného nedodržení kvality nebo nedostatečných či nevčasných opatření ke zlepšení kvality si je nabyvatel vědom toho, že tato skutečnost bud mít za následek výpověď této smlouvy podle článku VIII. této smlouvy. 7. Poskytovatel licence nepřebírá jakoukoliv odpovědnost vůči nabyvateli nebo třetím stranám za funkční vlastnost zboží vyráběného či prodávaného nabyvatelem. VII. Licenční poplatky 1. Nabyvatel licence je povinen za užívání ochranné známky zaplatit licenční poplatek jednorázovou platbou ve výši .................... Kč (ročně částku ve výši .................... Kč), (ve výši .................... % z prodejní ceny zboží, které je uvedenou ochrannou známkou označováno, nejméně však .................... Kč ročně). 2. Poplatek je splatný do .................... 3. V případě, že uvedený poplatek nebude převeden na účet nabyvatele v termínu splatnosti, tedy včas, sjednává se úrok z prodlení ve výši .................... % z dlužné částky za každý den prodlení. 4. Nesplní-li nabyvatel řádně svou oznamovací povinnost podle článku V.7. této smlouvy vůbec a nebo včas, zavazuje se zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši .................... Kč (slovy ....................). VIII. Doba platnosti smlouvy 1. Tato smlouva se uzavírá na dobu .................... let, tedy do .................... Vstupuje v platnost po podpisu zplnomocněného zástupce poslední ze smluvních stran. 2. Smlouva se automaticky prodlužuje o dalších .................... let, pokud nebude vypovězena jednou ze smluvních stran písemně alespoň šest měsíců před ukončením platnosti smlouvy. 3. V případě jednostranného ukončení smlouvy písemnou výpovědí bez udání důvodů činí výpovědní lhůta 6 měsíců a počíná běžet od počátku měsíce následujícího po řádném doručení písemné výpovědi. 4. Kterákoliv ze smluvních stran může tuto licenční smlouvu vypovědět v případě, že druhá smluvní strana nedostojí podstatným povinnostem v této smlouvě stanovených, a to přes předchozí písemné upozornění a poskytnutí odpovídající doby pro nápravu vytýkaných nedostatků a povinností. V takovém případě končí platnost této licenční smlouvy marným uplynutím doby stanovené pro nápravu vytýkaných povinností. Tato doba nesmí překročit .................... měsíců.

69

5. Nabyvatel licence bude po skončení platnosti této licenční smlouvy oprávněn nadále využívat ochrannou známku pouze v rozsahu umožňujícím doprodat v době platnosti licenční smlouvy vyrobené zásoby zboží. Tato doba nemůže přesáhnout .................... měsíců. IX. Rozhodné právo 1. Tato smlouva se řídí .................... právem. 2. Obě smluvní strany prohlašují, že případné vzájemné spory vzniklé z této smlouvy budou přednostně řešeny smírnou cestou, tedy především vzájemným jednáním a teprve pak, nebude-li dosaženo dohody, bude spor předložen rozhodčímu soudu. 3. Za rozhodčí soud se sjednává ...................., který bude řešit spor podle vlastních procesních pravidel, a sídlem rozhodčího soudu bude ...................., jednacím jazykem bude .................... 4. Obě smluvní strany se tak neodvolatelně vzdávají možnosti předložit spor z této smlouvy jakémukoliv soudu nebo se k němu odvolat. 5. Jakýkoliv výrok rozhodčího orgánu bude konečný a závazný pro obě strany a jeho nález může být předložen jakémukoliv soudu k výkonu rozhodnutí. 6. Případní neplatnost jakéhokoliv ustanovení této licenční smlouvy neovlivní neplatnost či vynutitelnost ostatních ustanovení této smlouvy. X. Závěrečná ustanovení 1. Veškeré změny a doplňky této smlouvy, včetně případné dohody o zrušení smlouvy, musí mít písemnou formu a budou postupně číslovány. Musí být podepsány statutárními orgány na obou smluvních stranách a platí pro ně ustanovení sjednaná ve smlouvě. 2. Tato smlouva vstupuje v platnost dnem jejího podpisu druhou ze smluvních stran a nabývá účinnosti vůči třetím osobám dnem registrace u Úřadu průmyslového vlastnictví. 3. Tato smlouva je sepsána v českém jazyce ve čtyřech vyhotoveních. Všechna vyhotovení mají platnost originálu. 4. Smluvní strany prohlašují, že si tuto smlouvu předjetím podpisem přečetly, že byla uzavřena po vzájemném projednání na základě jejich pravé a svobodné vůle, určitě, vážně a srozumitelné. Autentičnost této smlouvy potvrzují svým podpisem. 5. Neoddělitelnou součástí smlouvy jsou její přílohy č. 1, 2, 3, 4, 5, 6.

Jméno, funkce, podpis a datum statutárního zástupce poskytovatele .............................................................................................................. Jméno, funkce, podpis a datum statutárního zástupce nabyvatele .............................................................................................................. 70

Příloha č. 2: Licenční smlouva o právu užívat ochrannou známku97

LICENČNÍ SMLOUVA O PRÁVU UŽÍVAT OCHRANNOU ZNÁMKU uzavřená podle § 508 a násl. obchodního zákoníku ABC-OVO, v. o. s., IČO 18332167, se sídlem Jablonec nad Nisou, Novoměstská č. 33, zastoupená jednatelkou Hanou Krupičkovou a FRUCTA, s. r. o., IČO 87541102, se sídlem Liberec, Komenského č. 21, zastoupená jednatelem Petrem Podařilem uzavírají smlouvu následujícího znění: I. Úvodní ustanovení (1) Poskytovatel je vlastníkem ochranné známky "Nektar", kterou užívá pro označení svých výrobků - nealkoholických nápojů s ovocnou příchutí. Tato ochranná známka byla dne 30. 6. 1996 zapsána v rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod reg. č. 1009196 (viz: výpis z rejstříku ochranných známek – příloha č. 1). (2) Nabyvatel je podnikatelem s předmětem podnikání mj. výroba a prodej nealkoholických nápojů (viz: výpis z obchodního rejstříku – příloha č. 2). II. Předmět smlouvy (1) Poskytovatel poskytuje nabyvateli na dobu určenou v čl. IV této smlouvy a za úplatu určenou v čl. III této smlouvy výlučné právo na využívání výše uvedené ochranné známky pro označení jeho výrobků – nealkoholických nápojů s ovocnou příchutí, uvedených v seznamu (příloha č. 3), a pro prodej těchto výrobků na území České republiky. (2) Za tímto účelem poskytovatel předává nabyvateli dokumentaci a grafické podklady nezbytné pro výkon poskytnutého práva. Veškerou dokumentaci a podklady, uvedené v příloze č. 4 této smlouvy, předá poskytovatel nabyvateli ve dvou vyhotoveních do 15ti dnů ode dne účinnosti této smlouvy. (3) Poskytovatel se zavazuje, že na sjednaném území neposkytne třetí osobě právo na využití ochranné známky, která je předmětem této smlouvy. (4) Nabyvatel se zavazuje, že po celou dobu platnosti smlouvy zachová jakost výrobků označovaných uvedenou ochrannou známkou v souladu s technickými podmínkami, obsaženými 97

Vzor – Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví. Dostupné dne 5.10.2009 v systému ASPI.

71

v příloze č. 3 této smlouvy. K tomuto účelu předá poslední den každého kalendářního čtvrtletí pověřenému zástupci poskytovatele podle jejího výběru vzorek výrobku, na který se vztahuje licence podle této smlouvy, k ověření jakosti. V případě opakovaného nedodržení stanovené jakosti má poskytovatel právo od smlouvy odstoupit podle odstavce 3 čl. IV této smlouvy. III. Licenční poplatky (1) Za poskytnutí souhlasu s užíváním ochranné známky a s dalším plněním podle této smlouvy zaplatí nabyvatel poskytovateli následující platby: a) do 30 dnů ode dne zápisu práva licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek částku 120 000 Kč (slovy jednostodvacetisíc korun), b) ke každému 31. lednu (počínaje rokem 2001) roční poplatek ve výši 50 000 Kč (slovy padesáttisíc korun). (2) Uvedené platby provede nabyvatel na základě fakturace poskytovatele převodem na účet peněžního ústavu ...................., čís. účtu 0161182329/0800. IV. Doba trvání smlouvy (1) Tato smlouva se uzavírá na dobu pěti let a nabývá platnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami. Platnost smlouvy lze prodloužit písemným dodatkem, sjednaným nejpozději 30 dnů před jejím skončením. (2) Účinnost této smlouvy, zejména právo užívat na jejím základě ochrannou známku, vzniká dnem zápisu licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek. O tento zápis požádá poskytovatel Úřad průmyslového vlastnictví do pěti dnů ode dne podpisu této smlouvy. (3) Každá ze stran má právo odstoupit od smlouvy písemným oznámením, pokud druhá strana nesplní ani v náhradní 30denní lhůtě kterýkoliv závazek z této smlouvy. Po marném uplynutí náhradní lhůty je odstoupení účinné se všemi důsledky podle obchodního zákoníku. IV. Závěrečná ujednání (1) Ve všech ostatních otázkách, výslovně neupraveních touto smlouvou, se postupuje podle ustanovení obchodního zákoníku. (2) Tato smlouva je vyhotovena ve čtyřech vyhotoveních, z nichž každá strana obdrží dvě. (3) Změnu smlouvy lze provést pouze písemným dodatkem, který podepíší obě smluvní strany, a podléhá následnému zápisu Úřadem průmyslového vlastnictví do rejstříku ochranných známek.

72

V Liberci dne 10. ledna 2000 ..................

..................

nabyvatel

poskytovatel

Seznam příloh: 1. Výpis z rejstříku ochranných známek 2. Výpis z obchodního rejstříku 3. Seznam výrobků, na které se vztahuje licence 4. Seznam dokumentů předaných poskytovatelem

73

Příloha č. 3: Smlouva o licenčním užívání ochranné známky a loga PEFC98 sublicence Smlouva o licenčním užívání ochranné známky a loga PEFC uzavřená mezi PEFC Česká republika se sídlem Česká zemědělská univerzita, Školní lesní podnik, Zámek 1, Nám. Smiřických 1, 281 63 Kostelec nad Černými lesy IČO: 70943249 (dále jen PEFC ČR) a ……………….. se sídlem IČO (dále jen licenční uživatel) Preambule PEFC Česká republika (PEFC ČR) je členem mezinárodního sdružení „Pan European Forest Certification Council“ se sídlem 6, rue de Foyers, L-1537 Luxembourg (dále jen PEFCC), registrovaného v Luxemburgu pod číslem 1999–61-02192 jako „Association sans but lucratif“. PEFCC je majitelem mezinárodní ochranné známky 757083. PEFCC je dále držitelem autorských práv k logu PEFC platných bez časového a územního omezení. Na základě licenční smlouvy PEFC Terms and Conditions and Logo Usage Contract (dále jen smlouvy PEFC) uzavřené dne 6. srpna 2002 s PEFCC, je PEFC ČR oprávněna poskytovat licenční práva k užívání ochranné známky a loga PEFC subjektům registrovaným na území České republiky (dále jen licenčním uživatelům loga PEFC), které splní podmínky této smlouvy. Licenční uživatelé loga PEFC jsou rozděleni do čtyř kategorií: Kategorie l: Národní řídící orgán PEFC (PEFC Česká republika). Kategorie 2: Vlastníci lesů a odborní lesní hospodáři, kteří se účastní regionální certifikace, nebo držitelé platného certifikátu trvale udržitelného hospodaření v lesích pro region Česká republika. Kategorie 3: Lesní průmysl, zpracovatelé dřeva a výrobci výrobků na bázi dřeva a obchodníci se dřevem nebo výrobky na bázi dřeva, kteří jsou držitelé platného certifikátu „spotřebitelského 98

Smlouva o licenčním užívání ochranné známky a loga PEFC [online]. Dostupné dne 6.12.2009 na: http://archiv.pefc.cz/download/Licencni_smlouva_WEB.doc

74

řetězce dřeva – C-o-C (Chain of Custody)“ nebo se účastní skupinové certifikace „spotřebitelského řetězce dřeva“. Kategorie 4: Organizace nebo jiné orgány, které chtějí podporovat a propagovat systém PEFC a používat logo PEFC pouze ke vzdělávacím účelům. Licenční uživatel dle této smlouvy je zařazen do kategorie uživatelů č. ….. . Logo PEFC poskytuje informaci, že dřevní surovina použitá v označeném výrobku pochází z lesů obhospodařovaných trvale udržitelným způsobem, který je definovaný Ministerskými konferencemi o ochraně lesů v Evropě a nezávisle certifikován podle certifikačního systému uznaného Radou PEFC. Logo PEFC nezahrnuje žádná jiná prohlášení spojená s ostatními materiály použitými ve výrobku nebo s hodnocením životního cyklu výrobku. Tato smlouva stanovuje práva a podmínky užívání loga PEFC, požadavky pro označování výrobků tímto logem, požadavky pro užití loga PEFC mimo výrobek a specifikuje prohlášení spojené s logem PEFC. Článek 1. Předmět licenční smlouvy 1.1. Předmětem této smlouvy je nevýhradní oprávnění k užívání mezinárodní ochranné známky 757083 znění PEFC a loga PEFC. 1.2. PEFC ČR poskytuje licenčnímu uživateli oprávnění dle odst. 1.1. pro území České republiky (dále jen smluvní území). 1.3. Licenční oprávnění dle odst. 1.1. se poskytuje na dobu určitou a to na dobu platnosti certifikátu „Spotřebitelského řetězce dřeva“ nebo na dobu platnosti skupinové certifikace ve „Spotřebitelském řetězci dřeva“ vydaných podle českého systému certifikace lesů. Článek 2. Práva a povinnosti PEFC ČR 2.1. PEFC bude udržovat v platnosti mezinárodní ochrannou známku 757083 znění PEFC pro smluvní území. 2.2. Tato smlouva je nevýhradní a neomezuje PEFC ČR k poskytování sublicencí jiným subjektům na území České republiky. 2.3. PEFC dodá v digitální formě sadu log „Tool-Kit”. 2.4. PEFC se zavazuje informovat licenčního uživatele loga o změnách v užívání loga PEFC. 2.5. PEFC bude licenčního uživatele informovat o změnách v sazebníku ve lhůtě 1 měsíc před nabytím účinnosti změny.

75

Článek 3. Práva a povinnosti licenčního uživatele loga PEFC 3.1. Licenční uživatel loga PEFC je oprávněn užívat logo PEFC pouze v souladu s podmínkami této smlouvy. 3.2. Podmínky pro používání loga PEFC na území České republiky jsou založeny na požadavcích Technického dokumentu Rady PEFC (Rámec Panevropské certifikace lesů, základní prvky a požadavky, technický dokument) a přílohy č. 7 k tomuto dokumentu (Pokyn pro používání loga PEFC). Tyto podmínky byly schváleny Radou PEFCC. 3.3. Licenční uživatel loga PEFC zařazený do kategorie č. 2 a č. 3 je oprávněn užívat logo PEFC na výrobku (logo na obalu, na samotném výrobku, na surovém dříví). 3.4. Použití loga PEFC na výrobcích nebo obalech výrobků podle odst. 3. 3. musí splňovat následující podmínky: Podmínka l: Logo PEFC musí být používáno pouze v rozměrech, barvě a dalších specifikacích v souladu s „Design manuálem loga PEFC“ (The PEFC Logo Reproduction Tool Kit) podle odst. 2.3. Podmínka 2: Součástí loga musí být registrační známka PEFCTM . Podmínka 3: Společně s logem musí být prezentováno registrační číslo licence. 3.5. V souvislosti s logem PEFC na výrobcích nebo obalech výrobků mohou být užita následující prohlášení: Prvek 1: Společně s logem PEFC může být prezentováno číslo certifikátu hospodaření v lesích nebo „spotřebitelského řetězce dřeva". Prvek 2: Společně s logem PEFC může být použito následující prohlášení: - v případě ověřování „spotřebitelského řetězce dřeva“ metodami založenými na inventární kontrole a evidenci toku suroviny „input/output” systém nebo systém „minimálního průměrného podílu“ musí být prohlášení spojené s logem PEFC následující: „www.pefc.org“ nebo „Podporuje trvale udržitelné hospodaření v lesích – více informací „www.pefc.org“ - v případech ověřování „spotřebitelského řetězce dřeva" metodou fyzické separace a tam, kde je 100% obsah suroviny z certifikovaných zdrojů musí být prohlášení spojené s logem PEFC následující: „Z lesů spravovaných trvale udržitelným způsobem – více informací „www.pefc.org“ Prohlášení prvek 1 a prvek 2 mohou být používána v cizojazyčných překladech schválených Radou PEFC, které jsou přílohou tohoto dokumentu. Prvek 3: Společně s logem PEFC mohou být použity jméno nebo zkratka Akreditovaného certifikačního orgánu, který vystavil certifikát hospodaření v lesích nebo „spotřebitelského řetězce dřeva“.

76

Prvek 4: Společně s logem PEFC mohou být použity logo nebo známka akreditovaného certifikačního orgánu, který vystavil certifikát hospodaření v lesích nebo „spotřebitelského řetězce dřeva“. Prvek 5: Společně s logem PEFC mohou být použity další dobrovolné informace o výrobku. Obsah informací o výrobku může být například: - jiná dřevní surovina porovnatelná PEFC, - recyklovaná surovina, - celkový obsah dřevní suroviny. 3.6. Licenční uživatel loga PEFC je bez ohledu na kategorii svého zařazení oprávněn užívat logo PEFC mimo výrobek (na dokumentech spojených s výrobkem např. dodací list, faktura nebo na obecných dokumentech např. firemní reklamní a propagační materiály). 3.7. Použití loga PEFC mimo výrobek podle odst. 3.6. musí splňovat následující podmínky: Podmínka 1: Logo PEFC musí být používáno pouze v rozměrech, barvě a dalších specifikacích v souladu s „Design manuálem loga PEFC“ (The PEFC Logo Reproduction Tool Kit) podle odst. 2.3. Podmínka 2: Součástí loga musí být registrační známka PEFCTM . Podmínka 3: Společně s logem musí být prezentováno registrační číslo licence. 3.8. Uživatel loga kategorie 2 a 3 je povinen zajistit, aby příslušný certifikační orgán, který vystavil certifikát Trvale udržitelného hospodaření v lesních nebo certifikát Spotřebitelského řetězce dřeva, prováděl v rámci dozorového nebo re-certifikačního auditu kontrolu plnění podmínek této smlouvy ze strany uživatele. V případě uživatele, který se účastní regionální certifikace lesu nebo skupinové certifikace spotřebitelského řetězce dřeva, musí být toto ustanoveni plněno držitelem certifikátu trvale udržitelného hospodaření v lesích nebo spotřebitelského řetězce dřeva. Certifikační orgán musí mít právo informovat PEFC ČR o porušování ustanoveni této smlouvy bez vědomi nebo souhlasu uživatele. 3.9. Licenční uživatel kategorie č. 2 a č. 3 má povinnost neprodleně informovat PEFC ČR o všech změnách v platnosti certifikátů odst. 4.2. a 4.3. 3.10. Uživatel souhlasí s uveřejněním identifikačních údajů a informací o certifikovaném statutu na Internetu a předávání těchto dat PEFCC jako majiteli ochranné známky loga PEFC. Článek 4. Zrušení licenční smlouvy ze strany PEFC ČR 4.1. PEFC ČR může s okamžitou platností vypovědět oprávnění k užívání loga v případě porušení ustanovení této smlouvy. 4.2. PEFC ČR může s okamžitou platností vypovědět oprávnění k užívání loga v případě ukončení platnosti certifikátu Trvale udržitelného hospodaření v lesích nebo osvědčení o účasti v regionální certifikaci lesů vydaných podle Českého systému certifikace lesů (platí pro kategorii uživatelů č. 2). 77

4.3. PEFC ČR může s okamžitou platností vypovědět oprávnění k užívání loga v případě ukončení platnosti certifikátu „Spotřebitelského řetězce dřeva“ nebo účasti ve skupinové certifikaci v „Spotřebitelském řetězci dřeva“ vydaných podle Českého systému certifikace lesů (platí pro kategorii uživatelů č. 3). 4.4. PEFC ČR nehradí náklady spojené se zrušením platnosti této licenční smlouvy. Článek 5. Pozastavení platnosti smlouvy 5.1. PEFC ČR může pozastavit platnost této licenční smlouvy v případě podezření, že dochází k porušování této smlouvy nebo v případě pozastavení platnosti certifikátu Trvale udržitelného hospodaření v lesích nebo osvědčení o účasti v regionální certifikaci lesů vydaných podle Českého systému certifikace lesů (platí pro kategorii uživatelů č. 2). 5.2. PEFC ČR může pozastavit platnost této licenční smlouvy v případě podezření, že dochází k porušování této smlouvy nebo v případě pozastavení platnosti certifikátu „Spotřebitelského řetězce dřeva“ nebo účasti ve skupinové certifikaci v „Spotřebitelském řetězci dřeva“ vydaných podle Českého systému certifikace lesů (platí pro kategorii uživatelů č. 3). 5.3. PEFC ČR nehradí náklady spojené s pozastavením platnosti této licenční smlouvy. Článek 6. Odstoupení od smlouvy ze strany uživatele loga 6.1. Uživatel loga je oprávněn ukončit předčasně tuto smlouvu s tříměsíční výpovědní lhůtou. 6.2. Výpovědi dle odst. 6.1. se licenční uživatel loga nezbavuje plné právní zodpovědnosti plynoucí z užívání loga před tímto datem. Článek 7. Cena a způsob placení 7.1. Výše poplatků za používání loga PEFC se řídí platným sazebníkem PEFC ČR, který je přiložen jako příloha 3 této smlouvy. Změny sazebníku nemají účinnost pro období užívání, za které uživatel poplatek již zaplatil. 7.2. Uživatel je povinen zaplatit roční poplatek na základě faktury vydané PEFC ČR do 15 dnů od doručení daňového dokladu. 7.3. V případě prodlení může PEFC ČR žádat smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. 7.4. PEFC ČR není povinna vracet adekvátní část poplatku za používání loga na dané období v případech zrušení licence podle článku IV. č. l, 2, 3 a článku V. č. 1 Článek 8. Pokuta za neoprávněné používání loga PEFC 8.1. PEFC ČR si vyhrazuje právo vymáhat smluvní pokutu ve výši jedné pětiny tržní hodnoty výrobků, ke kterým se vztahovalo neautorizované použití loga na výrobku nebo mimo výrobek, 78

pokud uživatel neprokáže, že takovéto jednání nebylo úmyslné, v tomto případě je pokuta limitována částkou 10.000 EURO. 8.2. PEFC ČR si vyhrazuje právo změnit výši pokuty uvedené v případě změny smlouvy mezi PEFC ČR a PEFCC. Tato změna nabývá účinnosti 2 měsíce po písemném informování o použití loga. Článek 9. Příslušné právo 9.1. Všechny vztahy vyplývající z této smlouvy a právní následky s ní související, včetně otázek její platnosti případně následků její neplatnosti, se řídí českým právem. 9.2. Všechny spory vyplývající z této smlouvy budou strany řešit především vzájemnou dohodou. Nedojde-li k dohodě, bude vzniklý spor rozhodnut v první instanci věcně příslušným soudem. Článek 10. Závěrečná ustanovení 10.1. Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu smlouvy zástupci obou smluvních stran. 10.2. Tato smlouva se uzavírá na dobu určitou a to na dobu podle článku 1 odst. 1.3. 10.3. Tato smlouva pozbývá platnosti dnem ukončení platnosti smlouvy PEFC. 10.4. Tato smlouva je vyhotovena ve dvou vyhotoveních, z nichž každá strana obdrží po jednom. 10.5. Smluvní strany prohlašují, že tuto smlouvu uzavřely po vzájemné shodě ve všech ustanoveních ze své svobodné vůle vážně a srozumitelně, nikoliv v tísni a/nebo za nápadně nevýhodných podmínek pro žádnou ze smluvních stran, přečetly si ji a jako takovou ji na důkaz souhlasu s ní podepisují.

Dne ………………..

Dne ………………..

PEFC ČR

Licenční uživatel

Přílohy:

79