Obsah Slovo úvodem
2
Benátky
3
Anglie 2014 – Nejen o Londýně
4
Jak se jelo na Slovensko
5
Agatha Christie - Deset malých černoušků
6
William Shakespear- Othello
7
Filmová rubrika
8
Filosofie nad zaprášenou klávesnicí
9
Den studentstva
11
Bojujeme za práva studentů!
12
Taneční a prodloužená očima kluka
13
Taneční a prodloužená očima dívky
14
Rozhovor s Chloe‘
15
Tajemná organizace SRPŠ???
16
Postcrossing – pohlednice spojují svět
17
Netradiční mazlíček
18
Perličky
19
Perličky „naruby“
21
Slovo úvodem Milí čtenáři, právě držíte v ruce zimní číslo studentského časopisu TiGy, které je zároveň i prvním číslem vydaným v tomto školním roce. Předpokládám, že někteří z vás, kteří tu studují prvním rokem, ani netuší, že na gymnáziu máme svůj časopis. Proto doufám, že vás TiGy osloví a že si každý při čtení najdete nějaký důvod, proč se těšit i na příští číslo. Uvítali bychom, kdybyste se i vy aktivně zapojili do jeho přípravy. Pro vaše příspěvky nebo perličky je určena schránka umístěna v prvním patře hlavní budovy.
Přeji příjemné čtení. Jménem celé redakce, N.
–2–
Benátky Do Benátek jsme vyrazili ve čtvrtek 23. října večer. Cesta byla zdlouhavá a někteří účastníci měli problém s usínáním. Řešili to dvojím způsobem. Jedni rušili i spánek ostatních svým mluvením a smíchem s heslem „Když ne já, tak nikdo!” Ti druzí zkoušeli ty nejšílenější polohy, ve kterých by se jim snad usnout podařilo. Do Benátek jsme dorazili v pátek ráno a všem bylo hned jasné, že vymetená obloha věští krásný den. Po přepravě trajektem do samotného města jsme se vydali po nábřeží k náměstí svatého Marka. Po cestě jsme viděli slavný most Vzdechů, na kterém údajně vězňové vzdychali nad posledním pohledem na své lásky a na modravé moře. Na náměstí svatého Marka jsme se podívali do stejnojmenné baziliky, která je kouzelně zdobená zlatými mozaikami. Po prohlídce jsme měli rozchod, čehož většina využila k prohlídce náměstí, k jídlu nebo k nákupu suvenýrů. Následovala návštěva Dóžecího paláce, kde se nachází největší freska na světě a odkud se nám nabízely krásné výhledy na moře a benátské kanály. Po důkladné prohlídce věznice přišel výstup na zvonici, z níž lze spatřit celé město, poté následovala cesta k mostu Ponte di Rialto. Ten leží nad kanálem Grande, který je největší v Benátkách. Tam jsme dostali nejdelší rozchod na nákupy, obdivování pamětihodností nebo k prostému užívání krásného počasí. Po rozchodu jsme zamířili trajektem z Benátek zpět na pevninu a odtud do Česka. Rika
–3–
Anglie 2014 – Nejen o Londýně Pět dní, stovky kilometrů, bezpočet zážitků, pro mnohé splněný sen. Cesta do země asi nejznámější královské rodiny, Jamese Bonda a červených telefonních budek byla dlouhá, vyčerpávající, beze spánku a plná naschválů, jako když se člověku konečně ve tři ráno podařilo usnout, aby ho o půl hodiny později vyhnali na trajekt do Doveru (jehož útesy jsou v pět ráno stejně černé jako kdekoli jinde). Když jsme se však po tak strastiplné cestě vynořili z pověstně složitého londýnského metra (to té strastiplnosti neubralo) přímo pod Big Benem s London Eye a Westminster Abbey na dohled, všechno bylo zapomenuto a existoval už jenom Londýn. Po celodenním pěším pochodu kolem Temže k Shakespearovu divadlu Globe, St Paul‘s Cathedral, mostu Tower Bridge a nakonec k Toweru sice část počátečního nadšení opadla a byla nahrazena vyčerpáním a bolestí nohou, ale jak byl první den náročný, tak byly následující dva poklidné a z mého pohledu víc britské než celý Londýn. Ráno jsme vpadli do typické scény: zataženo, mlha, na kopci uprostřed zeleně šedivý Windsor Castle – jedno ze sídel královské rodiny. Poté jsme přejeli do podstatně veselejšího a živějšího univerzitního města Oxford, kde se fanoušci Harryho Pottera s nadšením nahrnuli do nejstarší oxfordské koleje Christ Church College, v jejíchž prostorách se právě části potterovských filmů natáčely a kde mají asi jako jediní v Londýně a okolí materiály k prohlídce v češtině. Třetí den byl dnem dvou velkých pánů, totiž Winstona Churchilla a Jindřicha VIII., a jejich „skromných“ příbytků. Cihlově červený Chartwell, kde svého času žil Churchill, obklopený parkem velikosti menší vesnice, byl ráno opět klasicky britsky pošmourný, ale na Hever castle, někdejší sídlo Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, už slunce zasvítilo, takže vcelku nevadilo, když člověka překvapily záludné vodotrysky vodního bludiště v přilehlých zahradách. Den čtvrtý jsme opět vpadli do víru velkoměsta, konkrétně do totálního chaosu na Trafalgar Square, pak do ještě většího kolem Buckingham Palace, kde kolem nás prošla střídající se královská stráž, a zhruba stejného na Piccadilly Circus s jeho vyhlášenými reklamními poutači. Odtud část z nás, zachvácená nákupní horečkou, vyrazila utrácet své poslední libry na Oxford Street, ta druhá se raději vydala za pouličními kouzelníky a muzikanty předvádějícími se mezi kavárnami a krámky s cetkami na poklidnější Covent Garden. Po tomhle všem jsme se metrem dokodrcali do čtvrti Greenwich a z posledních sil vystoupali na jediný kopec v Londýně s Royal Greenwich Observatory a nultým poledníkem. Tak tedy skončil poslední den našeho putování, pohledem na celý Londýn jako na dlani. So I tip my hat and farewell, London!
A. F.
–4–
Jak se jelo na Slovensko Kdy to bylo? V úterý a ve středu 21.-22. 10. 2014. Kolik nás jelo? 10 studentů (6 holek, 4 kluci) a 2 učitelky (PhDr. Holubová, Mgr. Bahenská) Jak jsme cestovali? Dobrodružně, vlakem, museli jsme někdy improvizovat – nenavazovaly všechny spoje podle našich plánů. Cestou do Seredi jsme museli přesedat v Brně, v Bratislavě, v Trnavě, potom už následovala naše cílová stanice Sereď. Cesta zpátky byla méně náročná, vyjížděli jsme z Bratislavy. Jak dlouho trvala cesta? Z Tišnova jsme vyjížděli v 9:30 (jedna účastnice si myslela, že vyjíždímě v 8:30 a musela si počkat na nádraží). Do Seredi jsme dorazili před 14 hodinou. Ve středu jsme vyjížděli z Bratislavy v 16:10, do Tišnova jsme dojeli v 18:30. Kolik museli investovat účastníci do jízdného? Účastníci měli jízdné i pojištění hrazeno díky dotaci MěÚ Tišnov. Děkujeme!!! Kde jsme nocovali? Děti byly ubytovány v hostitelských rodinách. Tam přespaly, večeřely, snídaly. Rodiny pro ně připravily odpolední a večerní program. Co bylo dále na programu? Úterý: návštěva školy, oběd ve školní jídelně (bylo maso na šťávě s rýží), prohlídka školy, procházka Seredí Středa: návštěva Múzea L. Štúra v Modre, návštěva Bratislavy Co ještě dodat? Počasí bylo v úterý krásné, ve středu se pěkně ochladilo a celý den poprchávalo. Nálada byla po oba dny dobrá.
–5–
Agatha Christie - Deset malých černoušků Agatha Christie je jedna z nejznámějších spisovatelek detektivních románů. V románu Deset malých černoušků se neobjeví ani Hercule Poirot ani jiný slavný detektiv. Deset vražd policii objasní sám vrah. Děj románu je umístěn na ostrov, kam je pozváno osm lidí z různých sociálních vrstev. Přijmou pozvání od pána a paní Namyových. Po příjezdu však hostitelé chybí a přítomna je jen obsluha, kterou najal anonymní muž. Nikdo netuší, proč byli sezváni, ale na úvodní večeři jsou všichni přítomní osloveni hlasem z nahrávky a hlas neznámého hostitele každého z nich obviní z vraždy, kterou v minulosti spáchal. Anthony Marston zabil rychlou jízdou dvě děti. Pan a paní Rogersovi nechali zemřít svou zaměstnavatelku bez léků, aby získali dědictví. Generál John MacArthur poslal milence své ženy na vražednou misi během první světové války. Emily Brentová propustila svou těhotnou služebnou a ta spáchala sebevraždu. Soudce Lawrence Wargrave závěrečnou řečí poslal na smrt nevinného Edwarda Setona. Dr. Edward Armstrong provedl chirurgickou operaci v opilosti a zabil svého pacienta. Inspektor William Blore křivě přísahal u obviněného bankovního lupiče, který pak zemřel ve vězení. Phillip Lombard zanechal skupinu dvaceti domorodých bojovníků bez pomoci zemřít v africké buši. Tato událost všechny vyděsí a snaží se vilu opustit, ale z ostrova není úniku a ani telefonní spojení není funkční. Po nějaké době se začínají dít vraždy podle dětské říkanky Deset malých černoušků: Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět. Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm. Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukl, zbylo jich sedm. Sedum malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest. Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět. Pět malinkých černošků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři. Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři. Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva. Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl je jediný. Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil, a tak nezbyl žádný.
Kdo je vrahem, když na ostrově je jen oněch deset lidí? Kdo zná tajemství všech? To se dozvíte až na konci tohoto úžasně poutavého románu. Známý příběh má své filmové i divadelní zpracování, dokonce se pořádají i jím inspirované zážitkové detektivní hry.
Rika
–6–
William Shakespear- Othello Othello je drama odehrávající se v Benátkách a na Kypru. Othello je maurský vojevůdce a za ženu si tajně vzal Desdemonu, dceru senátora Brabanzia. Jejich svatba je tajná, protože rodina Desdemony nesouhlasí se svatbou dcery s mouřenínem, ať už je slavný, nebo ne. O sňatku se otec Desdemony dovídá až od Jaga, Othellova sluhy. Ten Othella pomlouvá a Brabanzio jde za dóžetem, aby podal na Othella udání. V dóžecí radě se ale projednává válka a nasazení do boje proti Turkům, ohrožujícím Kypr. Tam se také rozhodne o tom, že Othello, jako nejlepší vůdce a bojovník, tam má jet a bránit ho. Othello okamžitě odjíždí a Jago začíná intrikovat proti Cassiovi, jehož si Othello, na úkor Jaga, zvolil za svého zástupce, a současně proti Othellovi, jenž je společensky a profesně úspěšnější než on, ačkoli mimoevropského původu.
V dalších dnech začíná Jago přesvědčovat Othella o tom, že ho Desdemona podvádí s Cassiem, a dává Cassiovi do pokoje Desdemonin šátek. Pak namluví Othellovi, že Desdemona dala šátek, který dostala právě od něj, Cassiovi. Cassio mezitím šátek daruje Biance, kurtizáně usilující o jeho lásku. Jago vzbuzuje Othellovu žárlivost tím, že mu to prozradí.
Jak Othello reaguje a jak děj této tragédie končí, se dozvíte, pokud si přečtete tuto hru nebo se podíváte na nějaké filmové zpracování.
Rika
–7–
Filmová rubrika I tento školní rok v rubrice Filmy najdete vždy jednu filmovou klasiku a jednu novinku, na kterou ještě můžete zajít do kina.
Gran Torino (90% podle csfd.cz) Drama Gran Torino natočil roku 2008 Clint Eastwood, který zároveň ztvárnil hlavní postavu filmu, Walta Kowalskiho, veterána z korejské války. Walt po smrti své manželky čelí osamělému životu v městě, které se v posledních letech zaplnilo imigranty a kde boje mezi pouličními gangy jsou na každodenním pořádku. Děj se začíná rozvíjet ve chvíli, kdy se Waltův soused Thao pokusí ukrást jeho milovaný sporťák Gran Torino. Thaova rodina trvá na tom, aby si chlapec u Walta svůj čin odpracoval. Ten však chová vůči svým sousedům a všem ostatním imigrantům jen samé předsudky a hluboce jimi pohrdá…
N.
Interstellar (89% podle csfd.cz) Po filmu Počátek a Temný rytíř povstal jsem si myslela, že Christofer Nolan nemůže už natočit nic tak dobrého, ale nebyla to pravda. Na Zemi začíná docházet jídlo a peníze se přestávají posílat na rozvoj vědy, ale pouze na pěstování potravin. Farmář a bývalý pilot (Matthew McConaughey) se dostává do styku s organizací NASA a dostává za úkol letět do jiné galaxie a najít planetu vhodnou pro život. Film obsahuje nádherné záběry vesmíru podložené hudbou Hanse Zimmera a také rozhovory plné filozofických otázek o lidské rase. Kdo má tedy v oblibě filmy jako Vesmírná odysea nebo Prometheus, měl by se na tento snímek rozhodně podívat.
SG.
–8–
Filosofie nad zaprášenou klávesnicí
Lze vytvořit páru v páře aneb Kolik plynu se dá vměstnat na jeden festival krychlový? Právě v tuto chvíli, kdy usedám ke své staré, zaprášené klávesnici, přemýšlím, jestli není trochu pošetilé ohlížet se za letními prázdninami ve chvíli, kdy ježíšek klepe na dveře. Nicméně, chtěl jsem i širší veřejnosti přiblížit, jak je možné prožít jinak obyčejné tři prázdninové dny. Řeč bude o hudebním festivalu Pod Parou. Neznáte ho? Je to dost možné, název je vcelku vystihující, a pokud neholdujete nočním pitkám, uširvoucí hudbě a vášnivým projevům fanoušků v kotli, není se čemu divit. Nerad bych kazil iluze o dnešní generaci, ale mějte na paměti, že takto žije pouze zlomek z nás… Už od rána celej den chcalo, nebyl to nijak zvlášť skvělej pocit, ale zdržovat vás kecama o tom, jak se nám vydařilo či nevydařilo počasí, vás fakt nehodlám. Podstatný na tom je, že v okamžiku našeho příjezdu na festival se celá oblast změnila v obrovskou bahenní koupel. Po chvíli čekání v autě jsem to vzdal a vylítl ven. Brzy jsem byl promočenej od rubu po líc – nějaký snahy o navlíknutí kusu plastu imitujícího pláštěnku jsem vzdal. Po pár krocích to vzdaly i mý boty, jinými slovy, zbytek víkendu jsem se rozhodl prožít v o něco punkovějším stylu. Po chvíli jsem se probahnil k podiím a uviděl odhodlanou skupinu fanoušků, to mě samozřejmě potěšilo. Skočil jsem si pro pár piv a s radostí se k nim přidal… PodPára však není jen místem radovánek, občas se zde najdou opravdu bizarní, mnohdy politováníhodní lidé. Kupříkladu chlápek s obrovským papundeklem, na kterým byl velkej nápis „PRODÁM TRÁVU“. V dešti se mu to chudákovi celý rozmočilo a neprodal vůbec nic. Nebo mezi všema těma otrhanýma s bizardními účesy zářila jedna postava v bílým rouchu – zvědavost mi nedala a šel jsem se podívat blíž. Stál přede mnou Ježíš, nebo teda aspoň chlápek, co uměl všechny evangelia nazpaměť. Rád bych vás přesvědčil o opaku, ale dodnes nemůžu s jistotou říct, jestli to bral jako obrovskej žert, nebo své nové identitě skutečně věřil. Po krátkým rozhovoru jsem zjistil, že to možná Ježíš je, ale s obrovskou zálibou v psychotropních a halucinogenních látkách. Věřte mi, že poslední větu jsem si fakt chtěl odpustit, aby z toho všeho vyšla aspoň jedna „pozitivní“ informace, ale na druhou stranu, upřímnost taky není zas tak špatná. Po pár dnech, ve chvíli, kdy už z mýho oblečení slezla původní barva a ze mě vlastně taky, jsem narazil na další věc, kterou bych vám rád přiblížil. Byl to stánek nadace Podané ruce, nadace, která mimo jiné dávala zdarma přednášky o drogách. Na tom by nebylo nic zas tak špatnýho, kdyby se před stánkem neusadila skupina otrhaných punkerů vyřvávajících: „Kdo nefetuje s námi, fetuje proti nám!“ Na jejich obranu myslím, že si stánku snad ani nevšimli. No, a to je tak asi všechno co jsem vám chtěl o festivalu říct. Možná se teď tlučete do hlavy, že jste byli schopní tenhle verbální průjem zrecyklovat, ale účelem nebylo Vám popsat, jak vypadá „oficiální“ obraz hudebního festivalu – na to stačí Google a deset vteřin Vašeho času. Samozřejmě jsem mohl přiblížit skvělá vystoupení kapel, jako jsou Cock Sparer, Agnostic Front nebo o něco známějších Znouzectnost, E!E nebo SPS. Cílem mého snažení však bylo prostřednictvím několika sond podat festival z poněkud odlišné perspektivy. Z pohledu lidí, jako jsem já. Což mě mimo jiné přivádí na myšlenku, že se zde svým velectěným jménem ani chvástat nebudu.
–9–
Ztratil jsem se v pralese. Vyprávění o tom, jak jsem předčasně zahynul. To jsem se zas rozhodl si někam vyjít. „Deštnej prales,“ řekl jsem si. Je nějaký hezčí místo na světě? Jsem vždycky chtěl vidět. Jsem řekl Ráďovi a on, že jo. Má totiž rád dobrodružství. To já jako taky, ale on asi i víc. Asi je to tím, že je mladší. Ale zase dělá, co mu řeknu. „Jindro! Pojď dělat toto!“ A já na něj: „Ale houby, budeme dělat tohle.“ A pak jsme vždycky dělali „tohle“ a ne „toto“. Je to fajn brácha. Dal jsem ještě vědět Fánovi. Dobrej kámoš. Moc toho nenamluví, ale v tom dobrodrůžování máme už zkušenosti. Jsme to naplánovali a už to jelo. Amazonské pralesy. Krásná to krajina. Připravili jsme se na cestu k nějakýmu místnímu vodopádu. Van...Van...Vanur...Vanurgamea? Tak nějak se to jmenovalo. Jde se tam asi dva dny. Jsme vyrazili. Cesta tam byla dlouhá, ale fakt pěkná. „Sakra! Nemáme dost vody!“ panikařil Ráďa. „Jak to!?“ Udivil jsem se. „Asi...ehh...asi jsem zapomněl napustit...“ Jsme se zastavili a přemýšleli. „Vracet se nebudeme. Je to hrozně daleko. Vydržíme s tím, co máme.“ Souhlasili. Jsme šli dál. „Myslím, že jdeme špatně,“ podotkl Fána. „Ale houby. Řeka, šutr, černej strom, chajda, vodopád,“ odvrátil jsem. „Jsem si docela jistej, že říkali modrej strom.“ „Modrej strom? Odkdy jsou stromy modrý!?“ „Palmostromus modřinus je významnou, ale vzácnou turistickou atrakcí v těchto místech. Dávali to v letadle.“ „Jsem spal.“ Chvíli jsme se dohadovali, tak jsem nabídnul. „Hele, vsaďme se. Když dojdeme dneska k chajdě, tak ty nebudeš zítra celej den nic pít. Když ne, jsem o žízni já.“ Znělo to fér. Jsme se nemuseli dělit tři. „Hele! Vidím chajdu!“ křičí Ráďa. „No do pr...“ Přes Ráďův hlasitý jásot nebylo slyšet, co Fána přesně řekl. „Už je dost pozdě, měli bychom jít do té chajdy a přespat tam. Jsme šli. Překvapilo nás, že když jsme šli dovnitř, potkali jsme dva jedince tmavé pleti. Dívali se na nás. „Vítáme vás, posaďte se.“ Byli jsme v šoku, ale měli jsme hlad a žízeň , bolely nás nohy a chtělo se nám spát. „Vodu?“ Začal jsem se smát a ukazovat na Fánu. Nemohl se napít. Sázka je sázka. „Ach, to jsem potřeboval. Moc vám...vám...“ začal jsem ztrácet vědomí. Než jsem zavřel oči, viděl jsem, jak se s noži vrhají na Fánu a Ráďu. Fána měl pravdu. Byl to modrej strom. Jsem nevychytal.
(školní slohová práce)
– 10 –
Den studentstva Den studentstva se konal v úterý 18. listopadu. Z každé třídy byli vybráni zástupci do různých soutěží jak fyzických, tak znalostních, aby svoji třídu reprezentovali. Den začal v 8:45 vědomostními soutěžemi. Po jejich skončení pokračoval program v sokolovně.
Druhou částí programu byly sportovní soutěže v následujících disciplínách: skok v pytli, trojnohý běh a přetah lanem. Po skončení všech sportovních soutěží a vyhlášení vítězů došlo k ocenění nejsportovnější třídy. Vyhrála třída 4. B. Následovalo vyhlášení ranních vědomostních soutěží a pak proběhlo tolik očekávané vyhlášení nejlepší třídy na gymnáziu. Tohle prestižní ocenění vyhrály třídy Oktáva a Septima. Jak se říká, sláva vítězům, čest poraženým. Výhercům všech soutěží gratulujeme a chválíme třídy, které se domluvily a přichystaly si nápadité kostýmy.
Rika
– 11 –
Bojujeme za práva studentů! Není to moc let zpátky, co na našem gymnáziu fungoval školní parlament. Rok co rok se z každé třídy volili dva zástupci, kteří pak reprezentovali své spolužáky a řešili za ně nejrůznější problémy. Dnes už o školním parlamentu vůbec neslyšíme, a tak se naše redakce rozhodla alespoň dočasně převzít jeho roli. Pokud vás proto něco trápí, určitě nám dejte vědět!
Stále je za co bojovat Rodiče mi často vypráví, jak jako studenti prožívali sametovou revoluci, a u toho si nikdy nezapomenou rýpnout do starého režimu. ¨ „Vždyť se musela stát fronta i na toaletní papír!“ To zní pro nás, jedince narozené do demokracie, dost absurdně. Studentky našeho gymnázia by si však toaletní papír jako nedostatkové zboží mohly představit docela dobře, vždyť tuto situaci důvěrně znají z prostředí své školy. Když totiž na dívčích záchodcích nenajdete toaletní papír už 2. září po první vyučovací hodině (má vlastní zkušenost), tak si nejspíš řeknete, že je něco špatně. Obecně platí, že na dívčí záchody se chodí jedině s vlastními kapesníčky anebo bez nich s vědomím, že vše záleží na matce Štěstěně. V duchu revolučních ideálů předkládám tento článek k zamyšlení a doufám v brzký návrat toaletního papíru na dívčí záchodky. Když tam totiž žádný nenajdu (v tu chvíli se mi často vybaví jedno z revolučních hesel „Máme holé ruce“), mám sto chutí začít vyrábět transparenty.
– 12 –
Taneční a prodloužená očima kluka Takřka všichni čekáme venku. Rozhlížíme se po davu lidí ve formálních oblecích či společenských šatech a uvažujeme, co nám asi další dvě hodiny přinesou. Drtivá většina z nás to zažívá poprvé, jen několik osob nedává najevo nervozitu. Už si tím jednou či víckrát prošli, a na rozdíl od zbytku přesně vědí, co očekávat. Dívky si urovnávají šaty, účesy a doplňky. Chlapci si ještě zvykají na pocit z obleku. Stejnou měrou jsou slyšet pochvaly vzhledu, odhady na průběh akce a samozřejmě komentáře k jednotlivým místům, kam by se pak mohlo zajít. A všichni očekávají, kdy bude celá tato záležitost, která je pak bude doprovázet po několik měsíců, konečně zahájena. Ještě několik minut čekání, pak se dveře otevřou a všichni se hrneme do velkého sálu. Co nejrychleji zaujímáme místa na židlích, rozestavených po celém obvodu parketu. Na první pohled vybraná tak, abychom seděli se svými přáteli, při bližším pohledu jsou to však mnohdy místa naproti těm, se kterými chceme mít první tanec. Instruktorka, žena, která se tancem zabývá nepochybně celý svůj život, poté vchází do středu sálu s mikrofonem v ruce a všechny nás zde vítá. Začíná období tanečních… Při první volence jsme mnozí zaskočeni její rychlostí. Někdy až přebíhat celý sál v tanečních botech není tak jednoduché, ale časem si bez problémů zvykáme. S partnerkami pozvolna přecházíme do promenády a kroužíme kolem sálu, dokud se všichni tanečníci nespárují. Ačkoliv jde zatím o obyčejnou chůzi, dává nám spoustu času k povídání, a tak čas před samotným tančením ani nevnímáme. Poté rozestaveni do kruhu začínáme nacvičovat základní krok k prvnímu tanci. Nejprve pouze samostatně, podle vzoru lektorky přímo před námi. Teprve po určité době, kdy už všichni kroky celkem zvládají, normálně ve dvojicích, a nakonec konečně na hudbu. Během tance si hlídáme vlastní kroky, ale také sledujeme snažení ostatních. Základem neustále zůstává nepošlapat partnerku, jednotlivé chyby však časem postupně mizí a nám se tanec stále více dostává pod kůži. Doznívá hudba, my tleskáme, odvádíme partnerky na jejich místa, děkujeme a sami usedáme. Tak nám končí první volenka, která je téměř okamžitě následována druhou a pak další a ještě jednou… Po hodině tancování je nám dopřána krátká pauza, ale po ní se už opět vracíme k tanci, kvůli němuž zde přece primárně jsme. A takhle probíhá každý večer stejně. Učíme se mnoho tanců, základních kroků i složitějších figur. O přestávce hodnotíme své schopnosti, zjišťujeme, jak se nám v porovnání s ostatními dařilo. Když nejsme na tanečním parketu, zasvěcují nás základům etiky. A po skoro deseti večerech, každém po dvou hodinách, už zvládneme zatančit kolem sedmi tanců. Jeden večer je však jiný než ostatní a určitě na něj budeme ještě dlouho vzpomínat – bílá prodloužená. Pět hodin hudby a tance, tentokrát i za přítomnosti našich příbuzných, přátel a bližních. Celá místnost je naplněna více než dvojnásobným počtem lidí. Dívky se míhají v dlouhých, bílých šatech s vlečkami a nařasenými okraji. Chlapci si u sněhově bílých košilí upravují slavnostní motýlky. Všemu přihlíží nespočet známých, taktéž oblečených do společenských šatů. Blesky z fotoaparátu září prakticky bez přestávky, každý chce mít tento večer co nejdokonaleji zdokumentovaný. Když pak vcházíme hlavními dveřmi do sálu, čtyři černobílé řady kráčející krok za krokem do rytmu hudby, ticho v sálu je skoro hmatatelné. V rámci polonézy kroužíme synchronně po celé taneční ploše, přesně tak, jak máme nacvičeno. Doznívá hudba a my se zastavujeme, stále dodržujíce několik zástupů.
– 13 –
Naše lektorka vítá jak nás, tak všechny ostatní. Připomíná velikost celé události, díky čemuž jsme ještě více hrdí a rodiče více dojatí. Celý večer pak zahajujeme mazurkou a třemi dalšími tanci. Po nich probíhá spousta klasických volenek, ale i několik speciálních událostí, jako například volby oblíbených tanečníků a tanečnic či volenka našich rodičů. Máme za sebou už několik lekcí, ale přesto se jedná o úplně nový zážitek. Prodloužená je zkrátka událost, na kterou se jen tak nezapomíná. Těch pět hodin neskutečně uteče, o půlnoci naše prodloužená končí. Spolu s ní však nekončí taneční. V nadcházejících týdnech nás ještě čeká pár lekcí, společenský večer a na úplný závěr pak dokončená. Opět půjde o slavnostní událost a my si ji budeme moci užít ještě více. Za necelý půlrok se tak zvládneme naučit mnoho tanců, a navíc získáme spousty zážitků, na které můžeme pamatovat celý život… D.
Taneční a prodloužená očima dívky Začalo se o tom mluvit loni, kdy se mě příbuzní a známí na konci školního roku ptali, jestli budu mít taneční, i když všichni moc dobře věděli, že budu. Pokračovalo to přes prázdniny s tím, že bych si měla začít pomalu vybírat šaty. Přišel začátek školního roku a na otázku, jestli mám zamluvenou róbu na prodlouženou, jsem již znechuceně odpovídala, že do tanečních mě nikdo nedostane. Nakonec tam přece jenom chodím. A na prodloužené jsem byla taky. Vím, že podle mnoha maminek a babiček se jedná o naprosto klíčový moment v našem životě, chvíli, kdy se projdeme bok po boku s naším partnerem a zatančíme si valčík s červenou růží. Podle některých se z nás dokonce stávají téměř dospělí jedinci. Realita byla trošku jiná. Nejprve tomuto slavnostnímu momentu předcházela dlouhá příprava, při které jsem začala mít pocit, že o to, co budu mít na sobě a jak budu vypadat, se zajímají všichni ostatní kromě mě. Poté bych všem přála zažít atmosféru při čekání na vyjití ze sálu, kde byli všichni nervóznější než před testem z fyziky. Při promenádě jsem se modlila, abych nespadla a abych hned na začátku nespletla kroky tanců. Asi po hodině mi začaly odumírat nohy v botách, které určitě nebyly primárně určené na tanec, a začala mi třeštit hlava ze všech těch sponek, které jsem měla zapíchnuté v hlavě. Zlepšilo se to, když přišlo učení čardáše, soutěž o nejlepšího tanečníka a tanečnici, kytičková volenka atd. Až se napětí uvolnilo úplně, prodlouženou jsem si opravdu užívala a už mi bylo jedno, jestli při valčíku dělám o krok víc nebo míň.
SG.
– 14 –
Rozhovor s Chloe‘
All of you have certainly noticed what is new at our school this school year. So what is it? That is a wrong question. Who is it? That is more apt. That is Chloe' Skye, our occasional English teacher. Do you want to find out more about her? Just keep reading! apt = appropriate or suitable in the circumstances
Why have you chosen to teach at our school? I chose to teach in the Czech Republic because when I was in university, I read many Czech books that made me interested in the country's history, especially with socialism. The first novel I read was Bohumil Hrabal's Obsluhoval jsem anglického krále, and I just thought his writing was so funny. Then I read Karel Čapek's Válka s Mloky, and it changed my life. I wanted to actually interact with Czech people and learn about their stories from the Soviet regime, as well as how people live today. Also, when I saw pictures of the Czech Republic, I thought the colorful buildings were beautiful and the castles were really cool. :) Do you enjoy teaching? Is there anything about teaching that you didn't expect or that surprised you? I tutor English to non-native speakers back home, but this is my first opportunity to teach grammar school students in the classroom. I have always wanted to teach, and I am really enjoying it. One thing I didn't expect was how hard it can be to make each lesson fun and interesting for everyone in the room. It also surprises me sometimes how much students know about American pop culture. What are your hobbies? What do you do in your free time? I love to read and write poetry. In New York, I do something called spoken word, which is when you perform memorized poetry on a stage in front of an audience. At home, I often experiment with cooking, baking, and do-it-yourself crafts. I also love to dance, and in the Czech Republic I am taking dancing lessons to become better. I also plan to learn how to ski. What are the biggest differences between Czech Republic and USA? The first morning that I was in the Czech Republic, I woke up to hear chickens outside. I thought I was going crazy. Then when I went for a walk later, I realized there were actually chickens across the street. I am getting more used to living in a village now, but sometimes certain things still surprise me. It is much quieter than NYC and stores close much earlier. Another big difference is the food. I don't like liver or blood sausage, but I could eat guláš, svíčková or španělský ptáček all day every day.
– 15 –
How did you spend Thanksgiving Day? I celebrated Thanksgiving on the weekend, when I had a meal with some students and we shared cranberry sauce, pumpkin pie, and some other foods like pizza and punč. It's a Thanksgiving tradition before you eat to share what you are grateful for this year, so we also did that. I would say that for our readers it would be interesting to know when your birthday is. Can you tell us? My birthday is December 12th. You can see me demonstrate my awesome cha-cha at Dokončená!
VM
Tajemná organizace SRPŠ??? Pro rodiče a učitele se nejedná o žádnou novinku. SRPŠ – Sdružení rodičů a přátel školy, tady existuje již dlouhá léta a o jeho hospodaření se lze informovat na každé schůzi, zástupci z řad rodičů (důvěrníci) jsou s veškerou činností seznamováni a dále informují ostatní rodiče na třídních schůzkách. Občas se lze však setkat s nedůvěřivými reakcemi studentů. Proč vlastně platíme 200 Kč každý rok? Kdo ty peníze utrácí? Nekupují si za ně učitelé cigarety nebo čokoládu? Abychom věc uvedli na pravou míru a udělali konečně jasno, přinášíme výčet toho, za co jsou peníze utráceny. Nejedná se pouze jen o využití 200,- Kč z příspěvku rodičů, další peníze jdou do fondu SRPŠ z výtěžků prodloužené, dokončené a plesu gymnázia. SRPŠ hradí studentům: učebnice NG i VG (např. čítanky VG, které lze za zlomkovou cenu půjčit) dopravu na LVK (hory, voda) dopravu do divadla (předplatné, některá představení) díky příspěvkům je umožněna zvýhodněná cena tanečních učebnice a materiály „navíc" Den studentstva - ceny pro vítěze Den dětí - sladkost pronájem sálu MěKS - divadlo NG oblečení pro pěvecký sbor ceny na všechny školní soutěže odměnu maturantům, kteří po celou dobu studia procházeli s vyznamenáním příspěvky na některé zahraniční zájezdy (letos Polsko, Sereď 2x) Doufáme, že teď je to jasné, vložené finanční prostředky se studentům mnohonásobně vrátí!
– 16 –
Postcrossing – pohlednice spojují svět Postcrossing je internetový projekt pro veřejnost otevřený od roku 2005. Založil ho Portugalec Paulo Magalhães čistě kvůli tomu, že rád dostával pohlednice a zprávy prakticky od kohokoli. A právě na tomto principu postcrossing funguje: Zaregistrujete se na internetové stránce www.postcrossing.com, která vám pak náhodně vygeneruje adresu odkudkoliv ze světa, kam pošlete pohlednici s informacemi o vás a se speciálním kódem. Jakmile pohlednice doputuje k cíli, adresát ji právě na základě onoho kódu zaregistruje na stránky postcrossingu. A teď se zase vaše adresa někomu přidělí a vám dříve nebo později přijde pohlednice. Jednoduše řečeno: Pošlete pohlednici – dostanete pohlednici. Já osobně jsem na postcrossingu už sedm měsíců a za tu dobu jsem rozeslala do světa osm pohlednic, konkrétně do Ruska, Německa, USA a Číny. Ve sbírce mám zatím pohlednic devět: z Běloruska, Kanady, Finska, Německa, Litvy, Lotyšska, Ruska, Španělska a USA. Je příjemným překvapením, když se odpoledne z posledních sil doplazíte ze školy domů a na stole na vás čeká západ slunce ze Španělska nebo malovaná liška z Finska. Komunikačním jazykem je hlavně angličtina, ve které se tak můžete zlepšit (a navíc si vychutnávat ten úžasný pocit, že vám někdo na druhé straně zeměkoule rozumí), ale nic vám nebrání psát do Ruska rusky, když si na to troufáte.
A.F.
– 17 –
Netradiční mazlíček Oblovka žravá (Achatina fulica, achatina žravá) je africký šnek vhodný k chovu, dá se „ochočit“, aby se nechal „drbat“ a nezalézal do ulity pokaždé, když na něj sáhnete. Je to dobrý kompromis, pokud váš sourozenec chce netradičního mazlíčka, ale vás odrazuje myšlenka mít doma hada nebo něco horšího. Ulita oblovky může dorůst délky až 20 cm, většinou však délka nepřekročí 12 cm. Váha dospělého jedince se pohybuje mezi 150 g a 300 g, dožívá se v průměru 7 let. Barva těla může být různá, od krémové po tmavě hnědou (častěji se vyskytuje tmavá varianta), je ovlivněna
potravou a podmínkami chovu, ulita je většinou tmavě hnědá se světlými pruhy. Potřeby pro chov: terárium (nebo plastový box), Lignocel (lisovaný kokosový substrát, lze použít i rašelinu) a rozprašovač (je potřeba pravidelně zvyšovat vlhkost). Jako krmení lze použít téměř všechna zelenina a ovoce (nedoporučují se citrusy) nebo krmivo pro želvy. Aby měl šnek pevnou ulitu, dává se mu sépiová kost. Terárium je vhodné umístit na okno, jež je v blízkosti topení. Samotný chov je docela nenáročný – jednou za čas vyčistíte terárium, párkrát za den navlhčíte stěny terária, každý večer či ob večer dáte oblovce kus zeleniny (nebo ovoce). Nezapomeňte i na sépiovou kost, jinak by se mohlo stát, že vám rozkouše boty, až budete pryč. Jediné nebezpečí hrozí, pokud vyhodíte oblovku ven. Snadno se totiž může stát, že se spáří s hlemýžděm zahradním a začne nemilosrdně spásat úrodu. Proto je pouštění do volné přírody v ČR zakázáno, takže pokud se rozhodnete, že si tohoto šneka pořídíte, tak ho neberte na procházku a raději ho nechejte doma.
Saiima
– 18 –
Perličky Urbánek (probírá Řecko): „…a vzniklo město – no jak teď byla ta olympiáda!“ Student: „Sochi?“ Zachoval: „Dneska si povíme pohádku o atomovém jádru.“ Matula (kouká do třídnice): „Co jste to prosím vás v té fyzice dělali? Míchačka kapalin a plynů?“ Student: „To bude mechanika.“ Prokešová (francouzština): „Co bylo na oběd?“ Student: „Loupežnická sauce avec le knedlik.“ Urbánek (o založení Říma): „V oblasti Říma se vylodil trojský hrdina – „ Student: „Vlčice.“ Hort: „Když půjdete na internet, možná zjistíte jednu změnu.“ Student: „Nejede internet?“ Hort: „Možná.“ Hradilová: „Já jsem zjistila, že třeťáci neví, co je to ‚šel‘!“ Student: „Čerpací stanice, ne?“ Student (rozřazujeme jazyky do jazykových skupin): „Co je u sedmé otázky ta mimozemština? Třída: „To je nizozemština!“ Urbánek (u zkoušení): „Myslíte, že to bylo na čtyřku?“ Třída: „Jo…“ Urbánek: „Vás se neptám, ptám se svého druhého já.“ Do písemky z biologie student napsal jako negativum hub: „Některé jsou dřevokazné a rozkládají chaloupku.“ Matula (kouká na studentovy zápisky z dějepisu, později ten den se psala písemka): „A to si musíte pamatovat i ty kláštery?“ Třída: „Tam jsou nějaký kláštery?!“ Student (před dějepisem): ,,Jak se vlastně jmenoval ten arabský chalífa (Hárún ar-Rašíd)?“ Student 2: ,,No přece Hárún bu-Burák!“
– 19 –
Urbánek (o rodičích a výchově): ,,Takže když přijde dcera domů a (naznačuje, že dcera má obrovské kruhové náušnice) tady kruh a tady kruh…“ Student: ,,Takovej buvol!“ Matula (napsal na tabuli ‚Sl. o pl. I.‘) Třída: „Co to je?“ Matula: „Přece Slovo o pluku Igorově!“ Hradilová (student kreslí do obrázku v učebnici): ,,Nezamalovávej to, když to budeš popisovat!“ Student: „Já to nezamalovávám.“ Hradilová: ,,Nekecej, děláš jí větší zadek!“ Urbánek (probíráme moc v ZSV): „Co je to vlastně moc? Máte moc nad svým počítačem? No, občas mám pocit, že má spíš on moc nade mnou...“ Urbánek: ,,Píšete si ráda zápisky z politologie? Ne? Vidíte, mám nad vámi moc. Jsem dobrej!“ Student: ,,Ale když vám řekneme, že si je píšeme rádi, tak nad námi žádnou moc nemáte.“ Urbánek: ,,To pak ale lžete.“
– 20 –
Perličky „naruby“ Charakterizujte pojmy: žakéř – nádoba na víno typ zbytečného člověka – ptají se ho své cíle tragédie – psány brutálním způsobem román – druh poezie román – je to lyrický žánr, ve kterém mají hlavní roli zápletky, děj má nějaký spád, konce dobré pohádka – zábavné vyprávění v knize, zejména pro mladé čtenáře román: dlouhé dílo s dějem román: dlouhý text, znaky lásky, dobrodružství Vysvětli pojem spisovná čeština: Spisovná čeština je čeština psaná spisovně, spisovnost Čeština kterou píšeme a knižní výrazy Spisovná čeština se řídí jakýmisi závazky na rozdíl od nespisovné češtiny, dialekt O jaké konkrétní ustálené slovní spojení se jedná? - Vánoce na blátě, Velikonoce na ledu rozumy starých bab Vysvětli pojem hovorová čeština Čeština napsaná v lehčím tvaru podle výslovnosti K jakým jazykovým vrstvám zařadíme následující výrazy? chléb – obecná čeština apendix – knižní slovo slepák – argot choditi – obecná čeština choděj – argot vokno – slang Perličky z diktátů: Paladský, národní puditelé (místo buditelé), archyv, vnichš, od tud, Malá Líska (místo malá víska), cizých, litomyšlovské gymnázium Výroky studentů v hodinách angličtiny: Jan Hus was fired. (Jan Hus byl vyhozen z práce.) Napoleon conquered America in 1776. (Napoleon dobyl Ameriku v roce 1776.) svíčková = candle sauce podvodník = underwaterman
– 21 –
