Někdy zkraje července……... Pár týdnů dozadu dostáváme pozvání od Pavla k výroční jízdě na Großglockner, nejvyšší to hoře našich jižních sousedů. Nevím už přesně ty kulatiny, snad desáté to byly a my s Jitkou??? Nic, nula, ostuda, fuj!! Sice jsem už Hochalpenstraße také někdy gumoval koly, ovšem je to už možná nějakých dvanáct let a Jitka? Ta ještě ne. „Jituš, musíme s tím něco udělat,” povídám a hnedle konzultujeme s mojí něžnou polovičkou termín. „Mně ten víkend celkem pasuje a můžeme si i pár dnů přidat,” odpovídá. „Tak jo, nějaké ubytko si přidáme a vyjedeme už ve čtvrtek, co říkáš?” „To by šlo a nepřibereme sebou kluky? Zdena by asi mohl a Honzy se zeptáš,” slyším z kuchyně. „Jdu žhavit linky,” povídám a už ťukám do mobilu. Vše klaplo na jedničku, maličkou pihou na kráse byla jen nepojízdná Zdenova mašina, což řešíme přesunutím Jitčina pozadí na místo, které bývá na našich motkách většinou neobsazené. Nu i já jsem se tam také ocitl, ovšem o tom až později.
24.červenec Jedu pro Honzu a Jitka pro Zdenu, toť jest itinerář brzkého dopoledne se srazem u Globusu na okraji Olomouce. Jaké to asi bude? Nejsem zvyklá nechat se vozit a už vůbec ne svým vlastním dítětem :-)
Ale všechno je jednou poprvé a to moje je zrovna dnes. Svěřím do rukou syna řidítka Hondice i svůj život :-) Dorazili jsme o maličko později a ostatní potkáváme u dveří se svačinkou. Taky doplníme trošku zásoby, Honza si dává ještě pozdní snídani, dotankujeme a doladíme upevnění bagáže. Ono přece jen je toho trošku více než obvykle. Je něco před desátou a míříme k hranicím. Projedeme Retz a po 35-ce dolů k Dunaji. Přejedeme u Kremse most a proti proudu kolem pravého břehu fičíme údolím Wachau na Melk. Tady mě to vždycky dostane, ty vinice, lodě, okolní hrady. Parádních asi 30 km!! Trošku však máme kalup a tak před Melkem vezmeme za vděk i dálnicí. Ovšem jen kousek. Poprvé vidím krásný klášter takhle z druhé strany a hlavně už z místa spolujezdce, mladej se dere k řidítkám. Musím ho trochu krotit když atakuje 160-ku. Přece jen, papíry ještě v 18-cti na tenhle dvoukolák nemá. Taky mi pěkně cuká škopkem a půlky se stahují. Nu tohle bude průvodním víkendovým jevem ještě několikrát. Patnáct minut cukání stačilo, chichi, asi už stárnu a huba se mi opět roztáhne do úsměvu když sjíždíme z Westautobáně na Ybbs. Drtíme 25-ku kolem kartouzy v Gamingu a už začínají pěkné kopečky. Pár zatáček a jsme nahoře nad Lunz am See. Dolů do městečka je to kousek a přidává se k nám společnost v podobě řeky Ybbs. Ovšem jen kousek neb odbočujeme vlevo a míříme na Lassing. Tak půl kilásku před ním je odbočka vlevo kde si opět přesedám a bere za to mladej. Výjezd po Hochkar Alpenstraße jest dnes jeho. Nu slíbil jsem mu to. Já zde ještě nebyl, Jitka asi také ne a užíváme si to tedy v roli batohů a v rámci možností koukáme po okolí.. Zajímavá zkušenost!
Pod lanovkou jsou asi tři hospody a v jedné dáme gáblík. A chutná nám moc. „Jitko ty jsi přes ty specialitky, povídej!” Mňam, zase jsme neudělali touto zastávkou chybu. Koukám jak se Honzovi přes celý talíř naparuje perfektně vypečený špíz a Ivovi a Zdendovi se na pořádné flákotě masa slibně nakrucuje opečená slaninka :-) No já byla za vegoše. Vždycky všichni básní o těch špeclích se sýrem a tak mi na stole přistála vrchovatá pánvička této krmě. No štěstí, že jsme měli čím zapíjet, jinak tam sedíme ještě teď i když, dalo by se tu vydržet dýl, s tím parádním výhledem nám chutná úplně jinak :-) Skutečně, pokoukání nádherné, počasí Bohu. Honza si to dá ještě dolů kopcem směrem na Hieflau. Máme teď před podjedeme Pyhnskou dálnici a E 651-ka nás a zahýbáme ostře doprava na úzkou ignorujeme a po chvilce už stavíme silnička tady mezi malebnými
zatím drží, což lze letos komentovat jedině slovy chvála a před odbočkou opět přesedáme. Bereme za hefty sebou větší kus cesty po 146-ce na Admont, teď přivádí do Pürggu. Za sebou máme cca 110km silnici, přecházející v cyklostezku. Zákaz vjezdu na POI N 47.530491°, E 14.066553°………. Uzoučká domečky končí před
kostelíkem gotického vzezření . Je zasvěcený Sv. Jiří a jeho historie sahá do roku 1130. Takže čekáme něco i z doby románské a rozhodně nejsme v interiéru zklamáni. Základy původního trojlodního kostela jsou velice zachovalé a nádherné fresky dotvářejí atmosféru v nejnižších podlažích této sakrální památky. Nacházíme různá zákoutí a každé má své tajemství a dýchá na nás historií. Kostelík je propojený s farou dřevěnou, krytou lávkou, což taky není leckde k vidění. Nikde nikdo, takže si vše můžeme důkladně okouknout. Je čas i na detaily, např. krásné vstupní dveře jistě stojí za
zmínku. Podlaží v úrovni terénu je už čistě v gotickém stylu a interiér zase zdobí baroko, takže jeho milovníci také nepřijdou zkrátka. Tahle zastávka se moc povedla, taková pidivesnička a mají zde tuhle krásu…..Fakt paráda Chybí nám asi 40 km do cíle, ten dnes máme na břehu Halštatského jezera, ve vesnici Obertraun ležící u nejvýchodnějšího cípu jezera, přibližně v místě, kde jezero napájí řeka Traun. A o šest kilometrů dále tento vodní tok zase vytéká severním směrem, my zde ovšem dnes máme konečnou. Hotel Seerose má zdá se už ty lepší časy za sebou, hlavně zvenčí by to chtělo pár oprav, ale na přespání nám postačí. Vybalíme nejnutnější a hajdy na procházku spojenou s večeří. Dáme pizzu a pivko ve vedlejší hospůdce a trochu okoukneme místní pláže. Na koupání už to není, ale v parném poledni bychom asi neváhali. Nádherně průzračná voda musí fakt lákat k osvěžení. Ještě večer z hotelu na balkoně koukáme dřevěné garáže na vodě. Jsou plné lodí, jen vyplout. A jak dnešní den viděl Zdena? Čtvrtek. 24.7. Polojasno, teplo až hic První den naší výpravy. Ráno jedu vozem do Olomouce kde si vyzvednu stroj a spolujezdce. Dobře, kecám, vlastně jsem si pučil motorku (Hujda CBF 1000) a batoh mi dělá zkušená pilotka, moje mamka... Veškerou smůlu jsme si vybrali hned ve startu, ať už ve fázi příprav v Ostravě (občas i největší motor nechce naskočit…) tak ve chvíli tankování a vracení se pro rukavice… Následovala už vcelku poklidná a pohodová cesta, přes Dunaj (nuzných 470km) do hotýlku v Rakousku, u Hallstadského jezera… Povím vám, ten pocit když se zavírá helma a mizí všechny životní stresy a starosti, to je věc, která mě vždycky dostane. Krásně jsem si zvykl na „cizí“ stroj a večer už si dával pivo ve stylové restauraci s naší partou obsluhovanou, ehm, divným číšníkem, jež nalezl zalíbení v pánské části výpravy, prostě divný člověk… Po prvním dnu usínám se skvělým pocitem, návrat do Alp je prostě to, co jsem potřeboval…
25. červenec Ranní vstávání máme trošku jiné než obvykle neb snídaně zde nepodávají nebo jsme si ji nezamluvili, což teď s odstupem času už nevím. Tím pádem vyrážíme s Honzou najít nějaký obchůdek a něco málo nakoupit. Támhle to voní čerstvým pečivem a hnedle vedle jest obchod, takže jsme tak za půl hoďky zpátky a můžeme posnídat. Malinko ještě zůstává na svačinku. Docela brzy, něco po osmě už jsme na cestě ze Solné komory. Nabíráme směr na Berchtesgadenské Alpy, ale do Německa dnes nejedeme takže kousek za Gosau točíme ostře vlevo a po 166-ce míříme směrem na St. Johan im Pongau. Přestávku na tankování, svačinku, ale hlavně také na zdejší Pongauer Dom (N 47.348865°, E 13.204568°). Tady sice jde o neogotiku, ale když už jedeme okolo, že?? :-))) Letopočet předchůdce této sakrální stavby sahá až do roku 924 ovšem jak už to bývá, starou stavbu zničil velký požár, takže datum obnovy spadá do roku 1876. Nějakou patinu však už lze po těch letech vidět a zbytek dodá starostlivost současných obyvatel. Vše si hezky prohlídneme včetně nejstarší vedle stojící ,,ANNA KAPELLE,,. Ta jako jediná požár přestála, takže jde o původní stavbu někdy z doby gotiky. A mají ve sklepení pod kaplí výstavu strašidelných masopustních krojů, takže máme i malý bonus navíc. Nic méně čas kvapí a my míříme kouknout na Krimmel Waserfall, kam přijíždíme kolem poledne. Už to tady s Jitkou známe, takže jako prvotní před výšlapem volíme pořádný dlabanec a výhledově kávu někde nad vodopády.
My bychom s Jitkou asi i vydrželi , ale kluci bez pořádného šniclu nemají na výšlap dostatek sil, jak se zdá. :-))) Posilněni nám, ale ukazují rozdíl v tempu výstupu a my ,,rodiče,, maskujeme chybějící kyslík „pohledy na krásu padající vody„. Nu stejně, tak za hoďku jsme na terase Berghotelu Schönangerl a končíme. Dále se nám nechce, dáme pivko, kafčo něco sladkého na zub a po hodince sestupujeme dolů. O krásách vodopádů je zbytečné mluvit tak jen přidáme nějakou fotečku tady do povídání a pojďme dále. Kolem 80 km to máme ještě do Viehhofenu kde nám zajistil ubytko kamarád Pavel. Tedy mohli jsme se dát i kratší cestou, ale volíme zatáčky nahoru po Gerlos Strasse, je krásně tak proč to nevyužít. Ještě nějaké to focení, mě se trochu opotí zadek než sjedeme dolů na 165-ku, jelikož jsem zase spolujezdcem a po chvíli už opět za řídítky fičíme k penzionu Servus jež vlastní naše známá Andrea. A proč vlastně tady? Jak jsem uvedl v prologu, s Andreou nás seznámil Pavel, ten zde s partou jezdí tradičně už deset let, takže malé výročí…… a my se dnes přidáme. Po chvíli už duní motory kamarádů a jdeme se přivítat. Vše klaplo báječně, a za hoďku už vše probíráme v hospodě nedaleko. A co na to mladej? Pátek 25.7. Jasno, hic jak cyp Po skvělém prvním dnu se nám rýsuje první cíl cesty, tedy Krimmelské vodopády. Nijak dlouhá cesta, kolem 200 km nás nemohla rozhodit a i přes několik lehce zacpaných míst (ano, prasata motorkáři jezdí skrz zácpy středem) jsme ve skvělém čase dojeli do cíle. I tuto trasu jsem využil na testování možností a hranic jak svých, tak mě svěřeného stroje a obojí jsem našel, i v zatáčkách kdy jsem bral stojan
a někdy i kanady na mých nohou, tak ve zrychlení a tahu, kde jsem byl nadmíru překvapen. Co velká motorka postrádá na obratnosti šestistovky, bohatě vynahrazuje zrychlením a tahem, a to i ve dvou lidech. V cíli, tedy u vodopádu jsme se najedli a převlékli do „civilu“ (chudák ta bábi co mě „načapala“) a vyrazili na výšlap proti proudu vody. Výlet rozhodně stál za to, i cesta i vrchol (ne úplný, na to naše síly nestačily…), byly plné atmosféry, lidí a hlavně krásných vyhlídek. Večer přesun na nedaleko situovaný hotel už byl dílem okamžiku. Penzion byl (pro mě) překvapením. Luxus a luxus. Nic víc není co říct. Nedlouho po vybalení a přípitku na úspěšnou cestu (Jegr s pivem prostě fungují skvěle) dorazil i zbytek výpravy, tedy XX dalších lidí a motorek (převážně kozlice BMW). Další přípitek proběhl slivovicí, která pálila jak tonáží, tak teplotou, slunce udělá své i v kufru. Jednoznačně nejvýraznějším článkem byl člověk, který s námi sdílel balkon, tedy jistýs architekt. Jeho nástup se vtipem na rtu a lahví pravé Feurwasser byl okamžikem jež nikdo z nás už nezapomene. I dál byl hlavním tahounem, ač ne v sedle, tak společností určitě, i bavičem výpravy. Jeho vylosovaným spolunocležníkem byl neméně zajímavý pán, z něhož se vyklubal náčelník generálního štábu armády ČR. Je vám jasné, že jsme se nenudili... Společná večeře naplněná historkami z cest nás v tom jen utvrdila. Spát jsem šel s úžasným pocitem naplnění, návrat do Alp mi prospěl stejně jako dny v sedle. A jako ty promile.
26. červenec Tak dnes to je se snídaní a jak už to u Andrey bývá, je to ňamka. U stolu se to pomalu trousí. Včera to bylo náročné a také jsme se seznámili se zajímavými lidmi. Jméno Petra Pavla, dnes už je to předseda NATO, mluví za vše. No netypoval bych ho za motorkáře. Potkáváme se v trenýrkách na balkóně, což je trochu zvláštní, nu to se asi hned tak někomu nepovede. Jo je to sympaťák a fajn týpek, stejně jako jeho spolunocležník Jirka na pokoji. Jeho ranní hláška u snídaně zněla takto: ,, Dámy a pánové, je nezpochybnitelné, že mezi nejstatečnější vojáky naší armády patří sám její velitel. Vydržel jako málo kdo moje chrápání celou noc!! Naše vlast jest v dobrých rukou!!”
Podobné ,,perly,, z něj padaly i včera u večeře a jen díky tomu jsem nespolkl celé vajíčko, které mířilo právě do mých úst. Jeho domácí ohnivá voda taky stála za to, ale asi byla kvalitní, hlava nebolí a těším se tedy na vyjížďku. Je polojasno, sem tam nějaký mrak, uvidíme jak to bude za tunelem v Zell am See. Zde se to tak nějak vždy trochu láme. Jízdu dnes diriguje Pavel, ve městě tankujeme a poté bereme směr na 107-ku na Fuchs. Záhy je zde mýtnice a jdeme si zaplatit vyjížďku na Velkého zvoníka, čili my dnes pokoříme Großglockner Hochalpenstraße. Joj tak tady jsem už nebyl hooodně dlouho!! To má téměř tragické důsledky neb po průjezdu mýtnicí mě chytá Groß rapl a ženu se nahoru jako smyslu pozbytý. No nějak jsem předpokládal, že se sejdeme na Edelweißspitze a najednou jsem v půlce výjezdu sám. Vydávám se hledat Jitku a zdá se, že projeli a fičí na ledovec. Takže se chvíli hledáme a nakonec potkáváme dole u kostelíka v Heiligenblutu. Fajn o ten jsme měli eminentní zájem a jsem rád, že jsme se našli. Nějak mi nedošlo, že Jitka se Zdenou tady ještě nebyli a nemohli tedy vědět kde zastavujeme. Svatému Vincentovi zasvěcený poutní kostel je dominantou obce a má zajímavou historii, povídej Jitko…. Musím přiznat, že jsem si taky naši první společnou cestu na ledovec představovala jinak, ale našli jsme se a to je důležité :-) Heiligenblut grandiózně doplňuje kulisu hor na úpatí Großglockneru. Údivem jsme zařvala do helmy. Krása!!!!! Naštěstí sedím na tandemu, takže fotím o sto šest. Kostel ční majestátně k nebesům stejně jako čtyřposchoďové gotické pastoforium v jeho interiéru, které skrývá relikvii se Svatou krví. A jak se tam dostala? Podle legendy za to může Dán Brikcius, který ji dostal u dvora Konstantina VII. v byzantské říši. Aby se dostala až do relikviáře v Heiligenblutu to je ještě kus vyprávění. V každém případě toto poutní místo s ojedinělou relikvií vyhledává velký počet nejen věřících.
Po prohlídce usedáme hnedle vedle kostelíka do stylové restaurace na kafčo a přemítáme o dalším programu. Počasí se trochu kazí, vršky kopců mizí v mlze což nás odrazuje od velkého plánování a tak si to kolem poledního dáváme zase nahoru. Tentokrát už řídí Honza a navzájem se hlídáme. Dáme zastávku na Hochtoru a končíme nahoře na Edelweißspitze. Tak jsme dnes přece jen pokořili aspoň jeden společný vrchol Zvoníka :-) Na vrchu se trochu zdržíme, okoukneme co je zde nového a uvažujeme o gáblíku. Co nás odradí je počasí, to se docela kazí, hlavně dost fičí a je tak 9 C°. Těžké mračna nic dobrého neavizují, takže se rozhodujeme sjet dolů, najíst se a pak se uvidí. Míjíme Alpine Naturschau (můzeum) dole pod Edelweißspitze a předjíždíme pár recesistů z Česka na babetách a po chvíli jsme pod kasou ve Ferleiten. Hnedle se rozhlížíme po vhodném objektu k chlácholení chuťových buněk a už po chvilce zastavujeme u hospody se zahrádkou po pravé ruce.Trošku nám to papání zmoklo, chvíli jsme uvažovali o zbabělém útěku pod střechu ovšem silný vítr vše odvál a nakonec jsme si fajn pochutnali. Nahoru na zvoníka se nám už nechce, zde je něco kolem 18 stupňů a zase do zimy, brrrrr. Vydáváme se k Zeller See, trochu to tam chceme okouknout. Chtěli bychom najít na jeho západním břehu fontánu mistra Hunderwassera. Není to až takový problém, z tunelu zatočíme do města a už záhy najdeme
místečko u Grand hotelu. K jezeru je to jen pár kroků a fontánu nelze přehlídnout. Fontána má název Rakouská, má totiž devět sloupů a ty dle velikosti i barvou symbolizují jednotlivé spolkové země. Zajímavé, hezké. Okolí jezera také stojí za zmínku, jen je to zde trošku přelidněné, Zřejmě i díky závodům v triatlonu, jak zjišťujeme vzápětí. Kousek za hotelem je depo a cyklistická část je právě v plném proudu. To nám trochu komplikuje odjezd, neb se musíme proplítat mezi vším tím mumrajem okolo. Nikam teď už, ale nespěcháme a něco po čtvrté odpolední už parkujeme u Servusu. Ovšem jen na chvíli, jdeme se s Jitkou ještě projet dále údolím. Na to jsme si nikdy ještě nenašli čas a přichází to tedy právě dnes odpo. Západně, tak 7km dále po cestě údolím od Viehhovenu, leží vesnice Saalbach a hned kousek za ní Hinterglemm. Tohle spojení nenechává v klidu milovníka lyžování všeho druhu neb jde o největší lyžařské středisko zdejšího regionu. A to je cestou údolím až k jeho konci také vidět. Každá druhá budova je půjčovnou a servisem lyží a zbytek? Nu milý čtenáři někde přece musí milovníci prkýnek také bydlet. Joj v zimě tu musí být rušno!! Nakoupíme s Jitkou ve špáru nějaké drobnosti, kluci chtěli dovést pivka a nějaké slané tyčky a kolem šesté přijíždíme k penzionu. Pomalu se trousí i další skupinky, každý si dnes našel to svoje motorkové a v podvečer opět vyrážíme do hospody na pořádný dlabanec. A abych nezapomněl, ještě jiný úhel pohledu, takže slovo má Zdena. Ráno jsem po překonání prvotního zmatku, kde to jsem a po vstřebání vlny endorfinu když mi to došlo, vykonal hygienu (spát dál nešlo, chrápal jak soused, tak spolunocležník) a sedl jsem na balkon, kde jsem ostatně trávil 90% času na hotelu. Jak by také ne, výhled pro bohy a čerstvý vzduch. A krávy, které nemají celou noc na práci nic víc než žrát, klinkat zvoncem na krku a kálet… Po nedlouhé době se ke mně připojil náčelník a po další i spolubydla. Snídaně proběhla v přátelském duchu a byla nadmíru vydatná, už jsem to říkal, ale ten hotel byl prostě luxus... Na dnešní den byl v plánu hlavní cíl celé výpravy a to ledovec Grossglockner, motorkářská Mekka, další můj vrchol žití…
Cesta to nebyla daleká, k mýtné bráně jsme dorazili po chvíli. Zaplatily se požadované sumy a pak už nás čekal jen bezpočet zatáček různé kvality a ostrosti… Bohužel, v tomto bodě došlo k menšímu omylu, jelikož naše posádka byla poprvé, zatímco ostatní poněkolikáté, nevěděli jsme, že se „vždycky staví na první“ a ani jsme nevěděli, cože to je ona první… Což vedlo k rozdělení, kdy já, který slyšel jen „jede se na ledovec“ jsem stroj hnal (do krajnosti, po odložení kufrů byl náklon famózní) až na samotný vrchol, tedy samotný ledovec. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tam jsme samotní, i přes fakt, že mýtnici jsme opouštěli poslední a cestou předjeli jen dva nebo tři členy skupiny… Nu, tak jsme si ve dvou prošli ledovec, zkoukli svištění svišťů (so sweet) a vybavení místních obchodů se suvenýry a jali se vydat ke stroji, že navštívíme další bod plánu (našeho, jsme individualisti), v nedaleké vesnici ležící Krvavý kostel. Potkali jsme i ostatní, ale přijeli, když my odjížděli… Ale to nás nerozhodilo, ono, co budu lhát, mě se stejně nejlépe jezdí samotnému. Kostelík byl krásný, nejvíc mě zaujala kniha mrtvých a pak jistě i údajná krev Krista v podivné nádobě, nu, což, třeba fakt… V kostele se k nám připojil i druhý tandem, tedy Ivo s Honzou a jejich 1400 Ludra, takže jsme se občerstvili v místní hospůdce a vyrazili zpět k ledovci, projet si i onu záhadnou „první“ a vyjet si na rozhlednu. Je skvělý pocit, jezdit tam po stráních pokrytých sněhem a ledem v jedné stopě… Po zdolání všech vrcholů a vyhlídek jsme se vydali směrem domů, s plánovanou zastávkou na jídlo a u jezera v městečku Zell am See. Cestou sice spadlo pár kapek, ale jinak jsme města dosáhli bez komplikací. Ty nastaly až ve městě, kde zrovna probíhal závod v triatlonu, takže dostat se k jezeru bylo takřka nemožné. Alespoň že k fontáně Hunderwassera jsme se dostali. Doma na hotelu padl zbytek Jegra a po probuzení se kolegy vedle i panáček Feurwasser. Večeře proběhla stejně bujaře jako první. Večer jsem trávil v melancholii, se sluchátky (arakain, doga, punkaci...) a pivem na terase. Nechce se mi domů, Alpy mi učarovaly a v sedle se cítím jako celý člověk. V republice to bude zase to samé…
27.červenec Míříme k domovu, do Ostravy kolem 7-set km nás nutí neválet se a na snídani už odcházíme s několika věcma v rukou. Upevníme je na motorku a odcházíme do jídelny. Papání opět skvělé, ovšem na rozdíl od včerejška přece jen trochu víc kvaltujeme. Loučení s kamarády……… 311-na Lofer a německé hranice je krásné svezení, pak fičíme kousek Německem a někde u Pidingu najíždíme na dálnici a zase jedeme Rakouskem. Kolem Salzburku a jezer Mondsee dále na východ. Linz a stačí, sjíždíme z A1-ky a jedeme k hranicím směr Freiburg. Na české silnice se nám nechce a tady vrškem po 38-ce na Zwettl to je parádní svezení. Tydle dlouhé táhlé zatáčky, to miluju. Má to jen jednu chybu, za plyn tahá Honza a tak jej jen občas haltuju když už mu to leze přes 140-ku. Bojím, bojím. Je hnusně dusno, sem tam míjíme bouřku jen o fous, zůstává jenom trochu mokrá silnice. U Hornu tankujeme a zbytek cesty zůstává na mě. Vcelku to ubíhá až před Prostějovem, sakra tomu už se nevyhneme!!! Nejde zastavit a v mžiku jsme durch. Těžká průtrž mračen, lítají větve, jen tak tak to stihneme na sjezdu šup pod most. Půl hoďku čekáme a za hustého deště dojíždíme k olomouckému Globusu. Tady to zase lítá ze všech stran a blesky lehce odejdou až za hodinu. S nimi se odhodláváme k odjezdu také i my, naštěstí bouřka odchází na druhou stranu, takže kolem osmé už parkujeme doma. A na závěr Zdena:
Neděle 27.7. Jasno, teplo Neděle je ve znamení návratu. Po další bohatýrské snídani a trochu chaotickém balícím procesu jsme se postupně rozloučili s paní domácí i s ostatními z výpravy (jeli jinou cestou, pražáci :D), a vyrazili na 650km dlouhou cestu domů. Ta probíhala poměrně klasicky, částečně po dálnici a z části po vedlejších cestách... Kilometry ubíhaly a ubíhaly. V krásném čase jsme dosáhli hranic a poobědvali. Bohužel, aby se neřeklo, že to šlo všechno snadno, těsně za Prostějovem (ano, po celé cestě z takových krpálů) začalo během pár vteřin tak foukat a pršet, že to lámalo větve a co to dělalo s motorkou, to je škoda mluvit ( Jo, ty seš extremista, tebe to jěště bavi, že...). Takže jsme se chtěli před hlavním náporem probíhajícího hurikánu schovat pod most, kde ovšem bylo narváno auty, asi jim protékaly střechy, buzny… Naštěstí netrvalo dlouho a déšť se zmírnil na minimum, takže jsme mohli pokračovat. Asi pět kilometrů. Pak se situace opakovala:D Po další chvilce, pod mostem už jsme pokračovali i v mírném dešti, nemělo smysl čekat. Zbytek cesty už proběhl relativně v klidu. Po celém výletě jsem doma měl pocit, že nikdy neuschnu, ale hlavně podivně tísnivě jsem se cítil. Silnál absence Alp a to, že další den mě nečeká sedlo motorky, ale práce. Už teď se těším na další výlet: 4 now and 4 ever.
Sláva nazdar výletu……..i když to v jednu chvilku bylo o fous. Takový lijavec a blesky nad hlavou jsem asi ještě na motorce nezažila. Jak já byla ráda za ty chlapy okolo, za tu jejich chladnou hlavu. Já bych asi zpanikařila, ale na tandemu jsem se cítila v klidu. Díky Zdendovi za bezpečné a pohodové svezení, díky Ivovi za bezpečné a pohodové vedení a Honzovi zato, že umí dělat legraci i v krizové situaci :-))))))
