Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D.
Vypracoval: Jakub Forman Brno 2011 2
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů vypracoval samostatně a použil jsem jen literárních zdrojů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MENDELU v Brně.
Dne…………………………………. Podpis……………………………….
3
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za vstřícný a ochotný přístup, připomínky a odborné rady, které mi usnadnily vypracování této bakalářské práce.
4
ABSTRAKT Bakalářská práce na téma „Plemena králíků zařazených do genetických zdrojů“ se zaměřuje na chov čistokrevných králíků národních plemen chovaných v České republice. V následujících kapitolách je popsána historie králíků, rozdělení plemen králíků, posuzování a udílení bodů, genetické vzorce. Podrobná a nejpočetnější kapitola se zabývá charakteristikou genetických zdrojů králíků, kam patří český strakáč, český albín, český červený, český luštič, český černopesíkatý, moravský bílý hnědooký a moravský modrý. U každého plemene je popsána jeho historie, exteriérové znaky a užitkové vlastnosti. Na konci
práce je
uveden graf se stavem registrace národních plemen v centrální plemenné knize. Klíčová slova: genetické zdroje, králík, plemeno, centrální plemenná kniha
ABSTRACT Bachelor thesis on "The breeds of rabbits included in genetic resources," focuses on breeding purebred rabbits national breeds in the Czech Republic. The following chapters describe the history of rabbits, the distribution of breeds of rabbits, assessment and awarding of points, the genetic patterns. Detailed and largest chapter deals with the characterization of genetic resources of rabbits, which include czech Spot, czech white, czech red, czech Lustica, czech black hairs, moravian white brown-eyed, moravian blue. Each breed is described by its history, exterior signs and commercial properties. At the end there is a graph with the state registration of national breeds in the central stud book. Key words: genetic resources, rabbit breed, central Studbook
5
OBSAH 1 2
3
4 5
6
7
ÚVOD....................................................................................................................... 8 HISTORIE KRÁLÍKŮ ............................................................................................. 9 2.1 Králík a jeho zoologické zatřídění .................................................................... 9 2.2 Domestikace a historie zdomácnění králíka ..................................................... 9 2.2.1 Chov králíků a jeho zdomácnění v českých zemích ............................... 11 ROZDĚLENÍ PLEMEN KRÁLÍKŮ ...................................................................... 15 3.1 Rozdělení plemen králíků podle užitkovosti .................................................. 15 3.1.2 Velká plemena ........................................................................................ 15 3.1.3 Střední plemena ...................................................................................... 16 3.1.4 Malá plemena.......................................................................................... 17 3.1.5 Zakrslá plemena s normální srstí ............................................................ 17 3.2 Rozdělení králíků podle délky srsti ................................................................ 18 3.2.2 Dlouhosrstá plemena............................................................................... 18 3.2.3 Krátkosrstá plemena ............................................................................... 18 3.2.4 Plemena se zvláštní strukturou srsti........................................................ 19 POSUZOVÁNÍ A UDÍLENÍ BODŮ ..................................................................... 19 4.1 Bodovací stupnice........................................................................................... 20 GENETICKÉ VZORCE ......................................................................................... 21 5.1 Dědičnost zbarvení ......................................................................................... 21 5.2 Dědičnost typu srsti ........................................................................................ 21 CHARAKTERISTIKA GENETICKÝCH ZDROJŮ ............................................. 23 6.1 Národní program............................................................................................. 23 6.1.2 Plemena zahrnující Národní program ..................................................... 24 GENETICKÉ ZDROJE KRÁLÍKŮ ....................................................................... 25 7.1 Český strakáč – ČS ......................................................................................... 26 7.1.1 Historie plemene ..................................................................................... 26 7.1.2 Současný stav plemene ........................................................................... 27 7.1.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 28
7.2 Český albín – ČA............................................................................................ 28 7.2.1 Historie plemene ..................................................................................... 29 7.2.2 Exteriérové znaky ................................................................................... 29 7.2.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 30
7.3 Český červený................................................................................................. 30 7.3.1 Historie plemene ..................................................................................... 31 7.3.2 Exteriérové znaky ................................................................................... 32 7.3.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 32
7.4 Český luštič..................................................................................................... 33 7.4.1 Historie plemene ..................................................................................... 33 7.4.2 Exteriérové znaky ................................................................................... 34 7.4.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 35
6
7.5 Český černopesíkatý ....................................................................................... 35 7.5.2 Historie plemene ..................................................................................... 36 7.5.3 Exteriérové znaky ................................................................................... 37 7.5.3.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 38
7.6 Moravský bílý hnědooký ................................................................................ 38 7.6.1 Historie plemene ..................................................................................... 38 7.6.2 Exteriérové znaky ................................................................................... 39 7.6.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 40
7.7 Moravský modrý............................................................................................. 41 7.7.1 Historie plemene ..................................................................................... 41 7.7.2 Exteriérové znaky ................................................................................... 42 7.7.2.1 Užitkové vlastnosti ............................................................................. 42
7.8 Stav registrace Národních plemen v Centrální plemenné knize králíků ČSCH v letech 2000 až 2007 ................................................................................................. 43 8 ZÁVĚR ................................................................................................................... 44 9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 45 10 SEZNAM TABULEK ........................................................................................ 47 11 SEZNAM OBRÁZKŮ........................................................................................ 47
7
1
ÚVOD Chov králíků má v našich chovech dlouholetou tradici. Králík je chován pro jeho
poměrně malou náročnost na ustájení. Vyznačuje se velmi rychlou reprodukcí, dobrou rozmnožovací schopností, rychlým růstem a schopností produkovat maso s nízkým obsahem cholesterolu. Králík je na základě rostlinných krmiv vhodným zvířetem v chovech venkovského, ale i příměstského obyvatelstva. Díky těmto vlastnostem je chován i v intenzívních velkochovech. O předcích králíka příliš mnoho nevíme. Díky speciální genetice se vědci snaží zjistit původ každého živočišného druhu. I pro obyčejné chovatele, kteří nechtějí své králíky vystavovat na výstavách je králík zajímavé zvíře. V současné době je v česku velká skupina chovatelů zakrslých králíků, kteří je chovají pro zábavu a potěšení. Bakalářská práce je v nejvyšší míře zaměřena na genetické zdroje králíků našich národních plemen. Do programu ochrany živočišných genetických zdrojů bylo v roce 1996 navrženo 7 plemen králíků: český strakáč, moravský modrý, český albín, český luštič, moravský bílý hnědooký, český černopesíkatý a český červený. Podporou chovu se podařilo rozšířit počty chovů a zvířat zejména u velmi ohrožených plemen českého albína a českého luštiče. Naopak se výrazně zhoršila situace v chovu českého červeného. U genetických zdrojů králíků se rozvíjí úsilí o celoevropsky koordinovanou spolupráci. Evropská společnost chovatelů králíků se sídlem ve Francii a FAO vytvořily databanku historických, morfologických a zootechnických údajů. Obsahuje již informace o více než 150 plemenech z 11 zemí, včetně České republiky.
8
2
HISTORIE KRÁLÍKŮ
2.1 Králík a jeho zoologické zatřídění Králík patří v zoologickém zatřídění do kmene strunatci (Chordata), podkmene obratlovci (Vertebrata, třídy savci (Mammalia), podtřídy živorodí (Eutheria), nadřádu placentálové (Monodelphia), řádu zajíci (Lagomorpha), čeledi zajícovití (Leporidae), rodu králík (Oryctolagus) a druhu domácí (Cuniculus). Domestikací králíka divokého (Oryctolagus cuniculus) vznikl poddruh králíka domácího (Oryctolagus cuniculus forma domestica) (Havlín,1984). Mezi zajícovce patří i zajíc polní. Mezi oběma druhy jsou však poměrně veliké rozdíly a nemohou se mezi sebou křížit navzájem. Králík se od zajíce značně liší menší velikostí, kratšími ušními boltci, užší a poněkud delší hlavou s většími očnicemi. Králík má vyvinutou klíční kost, která však u zajíce chybí. Králíci kulturních plemen se mohou pářit s králíky divokými a potomstvo získává vzhled divokého králíka (Zadina,2004).
2.2 Domestikace a historie zdomácnění králíka Vhledem ke stavbě chrupu byli králíci dlouho považováni za hlodavce. Anatomové však upozorňovali dříve na určité rozdíly, především na stavbě chrupu. Králík má jeden pár malých řezáků umístěných za párem řezáků velkých. Tyto malé řezáky právě hlodavcům chybí. Podle této odlišnosti byli dříve zajícovci nazýváni dvojitozubci (Duplicidentata) a tvořili samostatný podřád řádu hlodavci (Mettler,1997). O předcích králíka domácího toho příliš mnoho nevíme. V Evropě se poprvé vyskytují koncem třetihor. V dobách ledových se králíci vyskytovali pouze na jihu Evropy a v severozápadní Africe (www.kralik.plivnik.cz). První zmínky o králících jsou z doby asi 1 500 př. n. l. Na cestách po moři je později objevili roku 1 100 př.n.l. Féničané, kteří je brali na cesty, aby měli maso. Zbylé králíky, které nespotřebovali vysazovali na ostrovech, které navštívili nebo přistáli podle jiného pramenu na Pyrenejském poloostrově a tam poprvé uviděli králíky a tak ostrov nazvali I-shepanin, to je v latinštině Hispánia – tzv. Španělsko. Současní králíci pocházejí z divokého malého pakrálíka (Oryctolagus cuniculus). Ve skutečnosti byl králík v Evropě rozšířený už asi v roce 600 000 př.n.l. Po ustoupení ledovců se králíci chovali jen na Pyrenejském poloostrově a severozápadní
9
Africe, o čem svědčí archeologické nálezy v těchto oblastech. Jejich předpokládaný věk byl stanoven asi na dobu 12 000 - 4 000 př.n.l. Praobyvatelé Iberovia, kteří obývali Pyrenejský poloostrov, chytali a drželi v zajetí králíky už 4 500 – 2 500 roků př.n.l. v této době se předpokládá i první rozmnožení králíka v zajetí. Zdomácnění a ochočení králíka můžeme datovat do roku 2 500 – 1 800 př.n.l (Barát,1989). Na přelomu letopočtu byl jediný pár králíků vysazen na Mallorku. Králíci se brzy přemnožili a obyvatelé požádali císaře Augusta o pomoc. Augustus nejdříve poslal na Mallorku fretky a psy. Za několik měsíců však císař obyvatelům již doporučil, aby se vystěhovali a králíci tak osídlili do konce 2. stol. n.l. všechny ostrovy mezi Pyrenejským a Apeninským poloostrovem (www.kralik.plivnik.cz). Římané na začátku našeho letopočtu začali králíky chovat v tzv. leporáriích. Chovní králíci se chovali v kotcích a chlévech, ve stájích a oborech. Mladí králíci pobíhali volně a byli určeni ke konzumaci. Velkou lahůdkou pak byly březí samice a čerstvě narozená mláďata tzv. laurices. Děti si s mladými králíky začali hrát. Dalším způsobem chovu králíků byl tzv. perníkový chov. Byli to ohraničené prostory kolem nor. Tento způsob se do Evropy rozšířil nejspíše ve 12. století z Francie ( Barát,1989). Ve středověku se králíci chovali téměř ve všech klášterech. V 16. a 17. století byli chování především velcí králíci, protože z nich bylo velké množství masa a velká kůže. Francouzským mnichům vděčíme za to, že v zajetí vznikly různé barevné rázy (Schippers,1998). Roku 1859 farmář Austin Mack přivezl z Anglie do státu Victoria v Austrálii několik párů koroptví a osmnáct králíků, aby obohatil počet lovné zvěře na jeho pozemcích. Za tento počin dostal od výboru australské Společnosti pro osídlování medaili. Králíci se brzy aklimatizovali a rozšířili po celé Austrálii a začali spásat pastviny ovcím. Veškeré snahy o jejich vyhubení byly neúspěšné. Až v roce 1950 byli králíci uměle infikováni myxomatózou záměrně zavlečenou z Jižní Ameriky, která do tří let vyhubila 90% populace králíků v Austrálii (www.kralik,plivnik.cz). Podle historických zdrojů víme, že na počátku 19. století byli známé čtyři plemena: dlouhosrstý, holandský, malý stříbřitý a stájový králík. Na počátku 20. století se chovy králíků rozrostly v Německu, Francii a Anglii (Barát,1989). Někdy kolem roku 1850 v Anglii vznikaly první kluby chovatelů králíků, které se specializovaly na určité plemeno. V té době jsou chovatelské cíle stanoveny ve standardech a chovná zvířata se začala vystavovat. V některých zemích se více kladl
10
důraz na užitkovost zvířat, v jiných zemích se více dbalo na exteriér a barevné rázy (Schippers,1998). První, kdo v Evropě sestavil standardy chovaných pěti plemen králíků, byl Julius Lohr, který pocházel z obce Kappel u Saské Kamenice v Německu. Jednalo se o plemena belgický obr (BO), francouzský beran (FB), angora (A), stříbřitý malý králík (S) a ruský králík (R). Julius Lohr začal posuzovat podle svých ručně psaných standardů zvířata na první samostatné výstavě králíků v Evropě roku 1885 v Saské Kamenici. Tento první ručně psaný standard stanovil 100 bodový posuzovatelský systém. Po druhé světové válce se stabilizovala otázka posuzovatelského systému na 100 bodový systém a v Československu to znamenalo přirozené pokračovaní 100 bodových vzorníků (www.kralik.plivnik.cz).
V následující tabulce je uveden historický vývoj plemen králíků.
Tab. 1 - Vývoj plemen Období
Počet plemen
Poznámka
Konec 18. století
3
Králík
obecný,
stříbrný
a
angorský 1809 - Abbé Rozier
4
Králík obecný se dále dělí na obrovitého a stájového
počátek 19. století 1925 - Čechy + Morava
Dle praktického králíkáře z roku 1925 Dle údajů praktického králíkáře z roku 1925 Do počtu nejsou započítány barevné varianty (odhad více než 200) Do počtu nejsou započítány rexi a zakrslí (cca 100) a barevné varianty
15 - 20 22 Přes 100
1965 65 základních 1994
(www.kralik.plivnik.cz). 2.2.1
Chov králíků a jeho zdomácnění v českých zemích
O českém králíkářství se do poloviny 19. století nedá hovořit o chovu králíků, jako v dnešních představách. Jednalo se o tzv. chov stájového králíka chovaného pod
11
dobytkem. Králíci volně pobíhali ve stájích pod jinými druhy hospodářských zvířat, především se jednalo o skot a měli za úkol zužitkovat to, co spadne od žlabu a jeslí. Chovu králíků nebyla věnována nikterak velká péče a králík byl víceméně trpěným zvířetem. Např. český hospodář v roce 1810 napsal, že chtít chovat králíky ve velkém množství je v každém směru škodlivé. Králíci mohou být prospěšní jen při zužitkování krmiva spadaného od krav a koní. Králíkář Kálal uvádí, že králík byl spíše ve stájích trpěn pro zábavu dětí a služebnictva. Králíci se začali chovat v samotných ustájovacích prostorech teprve ke konci 19. století. Chov králíků prošel od té doby celou řadou změn, od zvířete trpěného po zvíře, jako zdroj masa a potěchu mnoha chovatelů (Zadina,2004). Hospodářským významem a chovem králíků se v té době začali zabývat i naši chovatelé a vycházejí první odborné články o chovu králíků. Např. F. Fusz (1810), F. Špatný (1864), Dr. F. St. Kodym roku 1869 vydává knihu „Úvod do hospodářství“, kde upozorňuje na chov králíků. Ve spisu „O chovu králíků“ uvádí i několik poznatků
o
chovu králíků v Belgii a Francii. Po roce 1870, kdy se začalo rozvíjet německé králíkářství se rozvoj projevil i u nás a začala se dovážet první ušlechtilá plemena králíků. První dovozy byly z Francie, Belgie a Anglie. Jako první byl dovezen anglický beran, francouzský beran, belgický obr a stříbřití králíci. První zvířata dovezli J. V. Mastný, J. Richtr, F. Borovec, V. Fuchs. V tomto období se začaly stavět samotné králíkárny, jak je známe v dnešní době. Mezi nejvýznamnější autory patří Emanuel Antonín Meliš, který se narodil 15.10.1831 ve Zminné na Pardubicku a zemřel 27.6.1916 ve Vršovicích vydal roku 1873 první českou králíkářskou knížku „Chov králíků“, která byla průkopnickou prací v českém králíkářství. Jeho manželka, Antonie Melišová-Körschnerová, založila roku 1865 první český ženský časopis „Hospodyně“ a učila české ženy kuchyňským úpravám králičího masa. V roce 1876 se pokoušel Emanuel Antonín Meliš založit první český králíkářský spolek. Měl jim být připravovaný, ale asi neuskutečněný „Spolek králíkářů podřipských“ (Zadina,2006). O velký rozvoj českého králíkářství se zasloužil především Jan Václav Kálal, který plánovitě slovem, tiskem i příkladem zaručil králíkům zájem i úctu u chudých i bohatých a činil z něho všímavou složku chovu drobného hospodářského zvířectva. „Jest to až kupodivu, jak my Češi neceníme si věcí starých, zděděných a osvědčených“ pravil Kálal. J. V. Kálal roku 1898 založil v Bernarticích u Tábora „První český spolek
12
pěstitelů králíků“. Od jeho založení neuplynulo ani celé půlstoletí a v Čechách i na Moravě vzniklo v Českomoravské jednotě chovatelů králíků 550 spolků s téměř 25 000 členy. Ještě rychlejším tempem rostly řady neorganizovaných chovatelů králíků. Králík našel své definitivní zastoupení v českých chalupách a stal se ceněným výrobcem masa, kůží, vlny a tuku. V. Kálal začal v roce 1902 vydávat i časopis Králíkář československý, který vycházel s přestávkou během první světové války až do roku 1934. Časopis začal vycházet pouze o sedm let později než nejstarší časopis Kannichenzüchter v německém Lipsku (www.kralik.plivnik.cz). Českomoravská jednota chovatelů králíků se sídlem v Praze, která byla založena v roce 1902 byla přímým pokračovatelem Ústřední jednoty králíkářů československých pro Čechy, Moravu a Slezsko. Jednota vydávala i speciální měsíčník o chovu králíků s názvem Zájmy králíkářů. Mezi další časopisy, které uváděly články o chovu králíků je nutné uvést např. Rádce z Předmostí, Českomoravský rolník, Chovatelské zájmy, Praktický hospodář nebo Náš chov (Zadina,2006). V letech 1901 – 1906 vydával Antonín Kopecký časopis „Rozhled králíkářský“, který se zabýval nejen chovem králíků, ale i drůbeže, holubů, koz a jiných hospodářských zvířat. Velkou zajímavostí tohoto časopisu bylo, že Kopecký neovládal pravopis (www.kralik.plivnik.cz). Výstavy a přehlídky jsou jedním z nejúčinnějších opatřením pro zlepšení úrovně chovu hospodářských zvířat, i když se po staletí nahromadila proti králíkům spousty předsudků. Nikdo nevěřil, že by králík mohl být předmětem opravdové péče a chovatelského umu a zájmu, že by se opravdu mohl stát hospodářským zvířetem. Výstavy u nás mají dlouholetou tradici. Nejdříve se vystavovaly ovce, kdy ovčácká jednota pořádala výstavy od roku 1830, později následovali koně, skot, prasata a konečně i drůbež. Králík se u nás poprvé vystavil dne 7. září 1863 v městě Březnici v jižních Čechách na výstavě Jednoty hospodářského kraje píseckého. V přihláškách na tuto výstavu se zdůrazňovalo, že jsou přichystány odměny: za koně dukáty, za skot dukáty, za ovce pochvalné uznání, za prasata také dukáty, pro vystavovatele drůbeže byl přichystán tolar a jeden zlatník, ale pro chovatele králíků nebylo přichystáno nic, protože je nikdo nezval. Na této výstavě se našel první český králíkář jménem Václav Fürst z Březnice, který se odvážil své králíky vystavit a je považován za prvního českého vystavovatele králíků. Až v dalších letech se králíci začali vystavovat čím dál
13
častěji, např. výstava v Karlíně v září 1867, nebo výstava v květnu 1874, která se konala v Bubenečských sadech v Praze Krajská hospodářská výstava, kde bylo již vystaveno i 14 králíků. Králík se už nekrčil pod žlaby koní, ani se neskrýval v děrách stájových zdí. Už nebylo třeba se za něho stydět a jeho chov před sousedy omlouvat, protože králíkům bylo přiznáno hospodářské oprávnění. Králíci se nejprve vystavovali pouze na všeobecných výstavách hospodářských zvířat a hospodářských průmyslových výstavách. Na všech těchto výstavách, ale králík nebyl pánem, nýbrž poddruhem. Králík na těchto výstavách tvořil více nebo méně vítaný doplněk, často tam byl trpěn z milosti. Teprve rok 1903 byl důležitým mezníkem v králíkářském výstavnictví u nás. První samostatná výstava se konala v jižních Čechách. Výstava se konala dne 11.a 12. října 1903 v Blatné, v tamějším hotelu „U bílého lva“ a pořádal ji Spolek pěstitelů králíků, který byl založen v roce 1902, jež se stal třetím spolkem založeným v Čechách. Za hlavní organizátory této výstavy jsou pokládáni: H. Šimánka, Aug. V. Lehečka, J. Modra a J. Jungman. Vydařený program výstavy zůstal vzorem i pro dnešní generaci. Do roku 1903 nebylo na žádné výstavě vystaveno tolik králíků jako v Blatné. Ve 136 klecích od padesáti šesti chovatelů bylo vystaveno 299 králíků, kteří náleželi do těchto plemen: stříbrošedí králíci, stříbrokrcí králíci, belgičtí obři, ruští, angličtí beranovití, angorští, třísloví, modří králíci a tzv. „pěkní kříženci“. Postupem času se začala dovážet další plemena králíků do Čech. Chov a zvelebování králíků čistokrevných plemen zastavuje období mezi dvěma světovými válkami. Nejvýraznější rozvoj chovu králíků nastal v 60. letech 20. století. Výrazně se zvýšily počty chovaných zvířat a počty chovaných plemen. Byla k nám dovezena některá tzv. masná plemena králíků a chov se začal směřovat k dvěma směrům. Jedna velká skupina chová králíky pro své potěšení a zálibu, cílem takového chovu je odchovat co nejkvalitnější zvířata a prezentovat je na výstavách. Druhá skupina chovatelů se zaměřila na užitkové vlastnosti, masnou užitkovost a produkci vlny (Zadina,2004).
14
3
ROZDĚLENÍ PLEMEN KRÁLÍKŮ V zootechnické terminologii se plemenem rozumí skupina zvířat, která má shodné
fyziologické i morfologické vlastnosti, které mají stejné užitkové vlastnosti a znaky za stejných životních podmínek se přenášejí dále na potomstvo. Plemena králíků se člení na jednotlivé rázy, které se od sebe navzájem liší určitým znakem. Zpravidla je to velikost nebo zbarvení. V 19. století chovatelé rozeznávali u králíka domácího jen několik málo plemen či barevných rázů. S rozvojem chovatelství a aplikované genetiky došlo k vyšlechtění nových plemen a barevných rázů králíků (Dvořák,1980). Plemena králíků se dělí podle různých hledisek, nejčastěji podle dosahované velikosti zvířat, na plemena velká, střední, malá a zakrslá. Dále se dělí podle délky srsti na plemena s normální strukturou srsti, plemena dlouhosrstá a krátkosrstá (Kunc,2008). Rozdělení plemen králíků do skupin: velká (s živou hmotností nad 5 kg, např. moravský modrý), střední (s živou hmotností 3,25 – 5,5 kg, např. český albín, český strakáč), malá (s živou hmotností 2 – 3,25 kg, např. český červený, český černopesíkatý), zakrslá (s živou hmotností 0,70 – 1,50 kg, např. hermelín), dlouhosrstá (např. angora), krátkosrstá (např. kastorex) a plemena se zvláštní strukturou srsti (např. saténový) (Dvořák,1980).
3.1 Rozdělení plemen králíků podle užitkovosti Podle užitkovosti se plemena králíků dělí na velká, střední, malá a zakrslá. Velikost králíků patří k základním charakteristikám plemen. Z charakteristiky plemene samozřejmě vyplývá živá hmotnost a z části i délka těla a uší. Hmotnost a velikost těla králíků jsou závislé na aditivním působení genů (Skřivan,2008).
3.1.2
Velká plemena
Velká plemena králíků jsou charakteristická vysokou živou hmotností, pozdním vývinem (do plemenitby se zařazují ve stáří 10 – 11 měsíců), výkrmovými schopnostmi do vyšších hmotností, poměrně velkou spotřebou krmiva, nižší jatečnou výtěžností
15
přibližně o 6 – 10% v porovnání se středními plemeny, méně kvalitním masem, které je delší a vláknitější a vyššími nároky na ustájení (Dvořák,1980). Hmotnost se pohybuje v rozmezí 5 – 10 kg. Jejich tělesný rámec je mohutný a uši jsou dlouhé. Oblastí jejich využití je především zájmové chovatelství. Velkou výhodou je, že se dobře množí, kdy v jednom vrhu můžeme očekávat až deset mláďat (Zadina,2006). Velká plemena králíků se nehodí do intenzivních chovů a pro začátečníky. Mezi tyto plemena řadíme: 1. Belgický obr (BO) 2. Belgický obr albín (BOA) 3. Německý obrovitý strakáč (NoS) 4. Francouzský beran (FB) 5. Moravský modrý (Mm) (Zadina,2003).
3.1.3
Střední plemena
Střední plemena králíků jsou vyšlechtěna v různých produkčních směrech. Některá na vysokou masnou produkci s vynikající jatečnou výtěžností, jiná na kvalitní kožku. Jsou velmi raná, proto se mohou využívat už od 6. měsíce věku (Dvořák,1980). Tato skupina plemen králíků je nejpočetnější. Živá hmotnost se pohybuje v rozmezí 3 – 5,5 kg. Mají širokou barevnou škálu a rozličné tělesné tvary. Dobře zužitkovávají krmivo a jsou méně nároční na prostor. Dobře se množí a v jednom vrhu může být šest až osm mláďat (Zadina,2006). Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Velký světlý stříbřitý (Vss) 2. Český albín (ČA) 3. Český luštič (ČL) 4. Český strakáč (ČS) 5. Moravský bílý hnědooký (Mbh) (Zadina,2003).
16
3.1.4
Malá plemena
Malá plemena králíků vynikají rychlým pohlavním a tělesným vývinem. Jsou méně náročná na ustájovací prostor a krmení, proto jsou u chovatelů velmi oblíbená. Jde převážně o sportovní plemena, která jsou vhodná do menších prostorů (Dvořák,1980). Živá hmotnost se pohybuje v rozmezí 2 – 3,25 kg, jen malý beran může mít do 3,5 kg. Tato plemena mají jemnější kostru a zavalité tělo s nevýrazným krkem. V jednom vrhu mohou mít od čtyř do sedmi mláďat (Zadina,2006). Jejich chov je vhodný pro začátečníky a pro chovatelskou zábavu. Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Činčila malá (Čm) 2. Český červený (Čč) 3. Český černoposíkatý (Ččp) 4. Ruský (R) (Zadina,2003).
3.1.5
Zakrslá plemena s normální srstí
Zakrslá plemena králíků patří k tzv. chovatelským miniaturám. Kožky jsou velmi kvalitní, ale dosti malé. Jedná se o sportovní chov pro zábavu (Dvořák,1980). Dělí se na zakrslé berany s živou hmotností do 2 kg a na klasické zakrslé králíky s hmotností do 1,5 kg. Jsou to králíci nenároční na ustájovací prostory a krmení. Problém může nastat při rozmnožování, kdy v jednom vrhu bývá od dvou do čtyř mláďat, výjimkou je až šest mláďat (Zadina,2006). Mezi tyto plemena řadíme: 1. Zakrslý beran (ZB) 2. Hermelín (He) 3. Zakrslý (Z) 4. Zakrslý strakáč (Zstr) (Zadina,2003).
17
3.2 Rozdělení králíků podle délky srsti Podle délky srsti rozdělujeme plemena králíků na dlouhosrstá, krátkosrstá a plemena se zvláštní strukturou srsti. Normální osrstění králíků souvisí s lokusem N. Normální osrstění králíků je podmíněno dominantně a recesivní založení vyvolává u králíků téměř lysost těla s výjimkou hlavy, ušních boltců a končetin (Skřivan,2008).
3.2.2
Dlouhosrstá plemena
Typickým znakem těchto plemen je dlouhá srst. U angory dosahuje 6 až 8 cm délky, po ostříhání pravidelně dorůstá. Dalším zástupcem je králík liščí s délkou srsti kolem 5 až 6 cm. Reprodukce u této skupiny králíků je poměrně snadná a v jednom vrhu můžeme očekávat šest až osm mláďat (Zadina,2006). Dříve se angory chovaly především na produkci srsti, která dosahovala velkých kvalit. V současné době je chov angor na ústupu a lze se s nimi setkat jen na vrcholových výstavách (Zadina,2006). Mezi tyto plemena řadíme: 1. Angora (A) 2. Liščí (Li) 3. Zakrslý liščí (ZLi) (Zadina,2003).
3.2.3
Krátkosrstá plemena
Krátkosrstá plemena králíků patří k nejmladším. Jedná se o chovatelskou specializaci. Typickým znakem je utváření srsti tzv. rexismus. Srst má délku 17 až 21 mm, na kůži postavena kolmo a po kvalitním zpracování dosahuje vysokých kvalit. Hmotnost u této skupina je velmi rozličná, protože plemena se mohou vyskytovat v hmotnosti středních, malých a zakrslých plemen. Zástupci této kategorie plemen jsou velice nároční na kvalitu ustájení a zoohygienické podmínky (Zadina,2006). Mezi tyto plemena např. řadíme: 1. Kastorex (Ca) 2. Slovenský sivomodrý rex (Rex Ss) 3. Rexi zakrslí (Zrex) (Zadina,2003). 18
3.2.4
Plemena se zvláštní strukturou srsti
Do této skupiny králíků patří pouze zástupce plemena saténový. Základním znakem je osrstění. Chlupy mají menší průměr, který umožňuje nápadné zjemnění srsti, proto má hedvábně třpytivý lesk a světelné paprsky silně odráží (Zadina,2006).
Mezi tyto plemena řadíme: 1. Saténový (Sa) (Zadina,2003).
4
POSUZOVÁNÍ A UDÍLENÍ BODŮ Každé plemeno má ve standardu uvedenou bodovou stupnici, u nichž je na
jednotlivé pozici stanoven maximální možný počet bodů, který dává v souhrnu ve všech pozicích dohromady 100 bodů. Stobodové zvíře je takové, které ve všech pozicích odpovídá chovným cílům popsaným ve standardu. Stobodové, nebo-li ideální zvíře nemůže v praxi existovat, protože skutečnost se ve svém celku může ideálu vždy jen více méně přiblížit. Jinak je tomu však u jednotlivých pozicích, kde k ideálu může dojít i v praxi. Samotný posuzovatel při vlastním posuzování porovnává s chovným cílem, který je uveden ve standardu se skutečností zvířete v den posuzování podle jednotlivých pozic a udílí příslušné body. Na výstavě může králíky posuzovat jen tzv. posuzovatel králíků. Je to osoba, která prošla odborným výcvikem a složila závěrečné posuzovatelské zkoušky, které se skládají ze znalostí standardů plemen, zdravotní problematiky, výživy a krmení zvířat, plemenářské práce, genetických znalostí a zásady organizace v Českém svazu chovatelů, proto se u posuzovatele očekávají vysoké znalosti teoretické a praktické odbornosti, protože při vlastním posuzování rozhoduje o kvalitě zvířat. Posuzovatel si musí být vědom toho, že při přehlédnutí dědičné vady to může mít v chovu velké následky (Zadina,2003).
19
4.1 Bodovací stupnice Pro všechna plemena uvedená ve Vzorníku plemen králíků platí tato bodovací stupnice: Pozice 1. – hmotnost
10 bodů
Pozice 2. – tvar
20 bodů
Pozice 3. – typ
20 bodů
Pozice 4. – srst
15 bodů
Pozice 5. – plemenná kritéria
20 bodů
Pozice 6. – plemenná kritéria
10 bodů
Pozice 7. – péče a zdraví
5 bodů
Celkem
100 bodů (Zadina,2003).
Každé oceněné zvíře obdrží klasifikaci: 96,0 až 100,0 bodů
= výborně (v)
93,0 až 95,5 bodů
= velmi dobře (vd)
89,0 až 92,5 bodů
= dobře (db)
85,0 až 88,5 bodů
= dostatečně (ds)
84,5 a méně bodů
= nedostatečně (nd) (Zadina,2003).
Při výstavách se můžeme setkat i s některými onemocněními králíků, což nejeví dobré smýšlení o chovateli, který nakažená zvířata na výstavu přihlásil. Zjevné příznaky nemocí musí posuzovatel konstatovat a zaznamenat do příslušné kolonky oceňovacího lístku. Zvýšená pozornost je pak věnována chorobám přenosným tzv. nakažlivým a chorobám dědičným. Posuzovatel nesmí přesnou diagnózu stanovit, to přísluší jen veterinárnímu lékaři (Zadina,2003).
20
5
GENETICKÉ VZORCE Všechna plemena králíků mají svůj genotyp, resp. genetický vzorec, který
zachycuje alely a ty určují znaky plemene mezi, které patří barva, kresba a charakter srsti. (Fingerlad,1998). Alely zbarvení jsou uvedeny v německých symbolech prof. Dr. H. Nachtscheima z roku 1929 a jsou na evropském kontinentu v chovu králíků nejpoužívanější (Zadina,2003). Prof. Dr. H. Nachtsheimem má na prozkoumání dědičnosti zbarvení králíků největší podíl. V českém Vzorníku plemen králíků se pro naše plemena uvádí symbolika německá a u všech ostatních druhů symbolika anglická (Šiler, Fiedler, 1978).
5.1 Dědičnost zbarvení Zbarvení králíků je podmíněno 5 geny, AA BB CC DD GG, kdy každý gen je zastoupen párem alel. Lokus A podmiňuje tvorbu pigmentu. Lokus B způsobuje žluté zbarvení. Lokus C je tvořen pouze recesivní a dominantní alelou a recesivní se projeví havanovitým zbarvením. Lokus D má též recesivní a dominantní alelu a recesivní alela způsobuje modré zbarvení. Lokus G způsobuje, že pigment se v chlupu řadí do vrstev černé, žluté a hnědé a vytváří tak divoké zbarvení. Králíci s lokusem X jsou bílí se světle modrýma očima, tzv. leucíni. Lokus Y způsobuje červené zbarvení. Lokus P podmiňuje v dominantním založení stříbřitost, zatímco v recesivním založení je tato alela neaktivní. Lokus K podmiňuje strakatost (Skřivan,2008).
5.2 Dědičnost typu srsti Typ srsti je podmíněn 4 lokusy, V, Rex, Fu a Sa a charakter srsti je ovládán 5 alelami. Dominantní alela VV podmiňuje normální srst. Recesivní alela vv vyvolává angorismus. Recesivní alela rexrex podmiňuje sexismus. Recesivní alela sasa způsobuje saténovou strukturu srsti, tj. výrazné zmenšení tloušťky všech druhů chlupů. Recesivní alela fufu podmiňuje tvorbu liščí srsti (Zadina,2003).
21
V následujících dvou tabulkách jsou uvedeny barevné rázy a jejich genotypy.
Tab.2 – Genotypy, barevné rázy, kresby a charakter srsti Barevný ráz
Genotyp, resp. dílčí genotyp a interakce alel
Divoký
AA BB CC DD GG (např. BO, FB, Vš)
Zaječitý
AA BB CC DD GG yy(např. Za, Dl))
Železitý
AA BeB CC DD GG (např. BOžel, FBžel)
Černý
AA BB CC DD gg (např. Al, Vč, Zč)
Modrý
AA BB CC dd gg (např. Vm, ZBm)
Havanovitý
AA BB cc DD gg (např. Ha, Zhav)
Žlutý
AA bb CC DD GG (např. Sž bez stříbřitosti)
Červený
AA bb CC DD GG yy (např. Nč, Bu)
Madagaskarový
AA bb CC DD gg (např. AB, kominík Asmad)
Durynský
AA bb CC DD gg + kamzičí znaky (např. Du)
Pískový
AA bb cc dd gg (např. ČL)
Veveří
AA BB cc dd gg (např. Ma)
Želvovinový = isabella Albinotický
aa - - - - (např. BOA, ČA, Nb)
Leucistický
AA - - - - xx (např. Vb, Hem)
Činčilový
achiachiBB CC DD GG (např. Čv, Čm)
(Zadina,2003). Tab.3 – Charakter srsti Charakter srsti Normální srst
VV, RexRex, SaSa, FuFu
Krátká srst
rexrex
Angorská srst
Vv
Liščí srst
Fufu
Saténová srst
Sasa
(Zadina,2003).
22
6
CHARAKTERISTIKA GENETICKÝCH ZDROJŮ Genetické zdroje lze definovat mnoha způsoby a lze je popsat obecnou definicí
Dohody o biologické rozmanitosti, která označuje za genetický zdroj veškerý živý materiál obsahující geny s potenciální hodnotou pro lidstvo. Tato definice zahrnuje všechny kulturní plodiny, plemena zvířat a jejich volně žijící příbuzné. Genetickým inženýrstvím lze urychlit jejich využití některých vlastností pro šlechtění současných plemen a plodin. S těmito metodami je možné využívat větší množství užitkových znaků plemen jednoho živočišného druhu, proto je žádoucí, aby různorodost plemen byla zachována. Státy, které přistoupily k této Dohodě se zavázaly k ochraně všech genetických zdrojů na jejich území. Do české legislativy byla Dohoda začleněna jako Sdělení ministerstva zahraničí č.134/1999 Sb., o sjednání Úmluvy o biologické rozmanitosti. Genetické zdroje v zemědělství tvoří biologickou základnu pro zajištění potravin a dalších potřeb lidstva. Jsou výchozím materiálem pro šlechtění nových odrůd rostlin a plemen zvířat. Výměna nebo prodej mezi farmáři zaručuje životaschopnost a adaptabilitu na náhlé změny. Diverzita genetických zdrojů hospodářských zvířat zachovává primitivní vlastnosti, mezi které patří např. přizpůsobivost prostředí, odolnost vůči parazitům a patogenům a lepší využití krmivových zdrojů. Moderní plemena dosahují vysoké užitkovosti za cenu ztráty těchto primitivních vlastností, proto je žádoucí zachovat původní plemena, která jsou zdrojem genů využitelných pro zlepšení zdraví a užitkových vlastností. Každá země v nich nachází důležité cenné a strategické vlastnosti (www.genetickézdroje.cz).
6.1 Národní program Národní program se zabývá ochranou genofondu původních plemen, který se datuje do roku 1994. O vznik národního programu se zasloužil prof. Mácha z Mendelovy univerzity v Brně, který nechal zpracovat studii o vývoji a současném stavu původních druhů a plemen hospodářských zvířat. Studie se zabývala projektem s názvem „Národní program uchování a využití genových zdrojů hospodářských zvířat, který byl realizován v letech 1995 – 1998 ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi.
23
Výstupem projektu byla identifikace původních plemen a jejich lokalizace, dále shromáždění dat pro základ budoucí databanky k jejich uchování nebo regeneraci (www.genetickézdroje.cz).
6.1.2 Plemena zahrnující Národní program Národní program zahrnuje plemena zvířat, která jsou vypsána v následující tabulce. Tab.4 – Genetické zdroje Skot Prasata Ovce Kozy Koně Drůbež Králíci Nutrie Ryby Včely
Česká červinka, český strakatý skot Přeštické černostrakaté Šumavská ovce, valašská ovce Koza bílá krátkosrstá, koza hnědá krátkosrstá Starokladrubský kůň, huculský kůň, slezský norik, českomoravský belgický kůň Česká slepice zlatě kropenatá, česká husa Český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý, moravský modrý, moravský bílý hnědooký Přešická vícebarevná, standardní nutrie českého typu, stříbrná nutrie Kapr obecný, pstruh duhový, pstruh obecný forma potoční, lín obecný, sumec velký, jeseter malý, vyza velká, síh peleď, síh maréna Včela kraňská (www.genetickézdroje.cz).
24
7
GENETICKÉ ZDROJE KRÁLÍKŮ Genetické zdroje králíků patří k dotačním titulům Ministerstva zemědělství ČR.
Dotace na rozvoj a chov jsou poskytovány prostřednictvím Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi a Český svaz chovatelů je garantem a zprostředkovatelem tohoto dotačního titulu a zodpovídá za věcnou a odbornou stránku plnění, řádnou registraci a evidenci zvířat zařazených do dotačního titulu. Titul na genetické zdroje králíků je jeden z mála, na který mohou chovatelé drobných zvířat dosáhnout a po dotacích pro drůbež je druhý nejatraktivnější. Dotační titul se týká tzv. národních plemen králíků a cílem je zachovat chovatelský odkaz našich generací. Program zahrnuje sedm plemen našeho původu, mezi která patří český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý, moravský modrý, moravský bílý hnědooký. Nejvíce je chovaný český strakáč černý, moravský modrý a český albín. Zbývající plemena nemají tak početné zastoupení, nejhůře na tom však je český červený (Zadina,2007). Chov králíků je dnes většinou honba za exteriérovými zvířaty, tzv. šampiony a to bez ohledu na jiné faktory. Dříve či později přijde doba, kdy se chovatelé budou muset zamyslet nad otázkou chovu králíků a jejich rozmnožováním (Zadina,2007). V následující tabulce jsou uvedeny celkové počty evidovaných zvířat plemen český strakáč černý (ČSč), moravský modrý (Mm), český albín(ČA), moravský bílý hnědooký (Mbh), český luštič (Čl), český červený (Čč), český černopesíkatý (Ččp) v letech 2000 až 2005.
Tab.5 – Celkové počty evidovaných zvířat v letech 2000 až 2005 Plemeno ČSč Mm ČA Mbh Čl Čč Ččp
Počet chovatelů 35 26 21 12 11 19 8
Počet samců 116 75 59 31 28 53 11
Počet samic 250 163 131 84 52 97 22
Celkem zvířat 366 238 190 115 80 150 33
Sazba 180 180 200 200 200 400 400
Celkem Kč 65 880 42 840 38 000 23 000 16 000 60 000 13 200 258 920
(Zadina,2006) 25
7.1 Český strakáč – ČS
Obr. 1 – Český strakáč Český strakáč je nejpočetněji zastoupeným plemenem králíků Ministerstva zemědělství ČR uznaných v genetických zdrojích. Nejpočetnějším barevným rázem je černobílý, zbylé barevné rázy nejsou do genetických zdrojů zařazeny. Český strakáč je považován za symbol, perlu, vrchol českého králíkářství. Neměl vůbec jednoduchý a přímočarý vývoj, kdy generace našich předků jeho vývoj často komplikovala (Martinec,2009).
7.1.1
Historie plemene
Vznik tohoto plemene není přesně znám. Je však výsledkem cílevědomé a nesmírně vytrvalé práce. Český strakáč se postupně rozšiřoval a své černobílé zbarvení patrně získal příbuzenskou plemenitbou a černobílé znaky se ustálily. Původní strakáči neměli žádnou určitou kresbu (Zadina,2008). Mnozí chovatelé se domnívají, že strakáče vyšlechtili čeští chovatelé. Prvenství nám však v Evropě nepatří. První vyšlechtili svého anglického strakáče v Anglii a do vzorníku byl zařazen roku 1893 (Svítil,2008). Za průkopníka chovu českého strakáče je považován J. V. Kálal a jeho vývoj můžeme sledovat od roku 1903 (Martinec,2009). Český strakáč je do roku 1910 produktem pouze českých chovatelů, anglický strakáč byl pouze prvotním podnětem. Dalšími průkopníky plemene jsou A. Zahradník z Kyjova a A. Buhr z Březnové (Svítil,2008). Český strakáč se má odlišovat od již tehdy existujících strakáčů anglických, rýnských a německých. Vývoj byl v dalších letech ovlivněn existencí německého a anglického strakáče. Chov a soupeření těchto dvou plemen na malém
26
prostoru českých zemí přinášel řadu nejasností mezi chovateli i odborníky té doby (Martinec,2009). Od roku 1910 čeští chovatelé začali křížit českého strakáče, který patřil hmotností 3 až 4 kg a tvarem těla do kategorie středních plemen s belgickými a německými strakáči. Později se ukázalo, že existence německého obrovitého strakáče neměla na vývoj českého strakáče příznivý vliv (Zadina,2008). Významnou úlohu ve vývoji českého strakáče sehrál Klub chovatelů českých strakáčů, který byl založen počátkem 30. let 20. století a nepřetržitě funguje dodnes. Jedním z nejvýznamnějších představitelů chovu strakáčů v té době byl Jaroslav Dražan z Pcher u Kladna (Martinec,2009). V poválečném období měl velkou zásluhu na sjednocení šlechtitelských trendů vynikající chovatel a posuzovatel králíků František Mařík z Kladna, který byl i předsedou klubu. Pod jeho vedením nastal velký pokrok ve vývoji chovů a upevnila se organizace činnosti, která byla vedena s určitou koncepcí. V roce 1952 byla uspořádána první samostatná výstava českých strakáčů v Praze, na které bylo vystaveno 130 králíků plemene český strakáč. V dalších letech byly vyšlechtěny i další barevné rázy a plemeno se pomalu začalo vyvážet do zahraničí, např. do Rakouska a Německa (Zadina,2008). Do genetických zdrojů je od roku 2001 zařazen pouze barevný ráz černobílý (Martinec,2009).
7.1.2
Současný stav plemene
Současný chov českých strakáčů se potýká se dvěma zásadními, exteriérovými tvarovými problémy. Jedná se o výskyt lalůčků u samců a vadami v průběhu hřbetní linie (výrazně vystouplé hrboly kyčelních kostí a sražená záď), které jsou dnes nejčastějším problémem, na které již v roce 1980 upozornil Ing. Fingerland na popud německých chovatelů. Příčiny problémů u českých strakáčů jsou takové, že u chovatelů je na prvním místě kresba, která převládá nad důležitostí utváření hřbetu králíka nebo lalůčků. Zásadní změna v celé populaci vyžaduje tvrdou selekci ve tvaru opravdu v celé populaci po několik generací. Zahraniční populace vznikly v novodobé historii za použití nejlepších vybraných jedinců českých strakáčů za zcela jiných podmínek, než byl vývoj naší populace. Srovnání zahraniční populace českého strakáče s našimi českými strakáči je možné. Každá má své přednosti a nedostatky. Všechno je v lidech a mezi chovateli v Rakousku, Německu nebo u nás nejsou zásadní rozdíly. Díky
27
neexistujícím hranicím v Evropě se budou rozdíly těchto populací zmenšovat (Martince,2009) 7.1.2.1 Užitkové vlastnosti Český strakáč je po generace předmětem sportovního chovu zaměřeného na krásu. Odpovídá plemenům střední hmotnostní kategorie. Český strakáč je významný svou skromností, zejména pak pro nižší spotřebu jadrných krmiv, schopnost zužitkovat objemná krmiva, bezproblémové zabřezávání a výborné mateřské vlastnosti. Z hlediska užitkových vlastností je nevýhodou právě samotné genetické založení strakatosti, kdy dominantní alela K u homozygotů přináší snížení životaschopnosti, snížení přírůstků a velikosti. Českého strakáče, jako naše původní plemeno, lze právem považovat za doklad historie, kulturní památku i toho, jak člověk začal tvořit hezkého, ušlechtilého králíka a zanechal nám jej jako živé kulturní dědictví našeho venkova (Martinec,2009).
7.2 Český albín – ČA
Obr. 2 – Český albín Český albín je dalším našim původním plemenem zařazený do genetických zdrojů. V posledních letech je mu v našich chovech a na výstavách věnována zasloužená pozornost přesto, že ani jeho vývoj nebyl úplně jednoduchý. Je to plemeno bílé barvy s červenýma očima (Martinec,2009).
28
7.2.1
Historie plemene
O vyšlechtění českého albína se především zasloužil prof. Dr. Josef Žofka z Kladna. Plemeno vzniklo po druhé světové válce za použití divokých králíků, moravských modrých a belgických obrů albínů. V době, kdy byl český albín vyšlechtěn se pouze chovali belgičtí obři albíni, hermelíni, ruští a vídeňští modroocí a ve stejném období vznikla v USA podobná plemena bílé barvy kalifornský a novozélandský bílý. Český albín byl poprvé vystaven na výstavě v Kročehlavech roku 1928 prof. Žofkou a uznán za plemeno byl až v roce 1931. Cílem chovu bylo získat králíka bílé barvy střední velikosti, který se vyznačoval vysokou kvalitou srsti. Český albín neměl lehký vývoj. Často byl srovnáván s vídeňských bílým modrookým a jediná odlišnost mezi nimi byla jen v barvě očí. Pro českého albína nastal útlum v době druhé světové války. Nebyl zařazen mezi hospodářská plemena, nebyl vystavován a dokonce nebyl zařazen do prvního poválečného vzorníku, který vyšel v roce 1946 s odůvodněním, že již není chován. Při vydání následujícího vzorníku roku 1952 již zařazen je. Přesto byl exteriér českého albína nadále srovnáván s vídeňských králíkem, to nelze považovat za správné řešení. Další kritické období pro českého albína je rok 1965, kdy byl dovezený novozélandský bílý a v roce 1966 byl zařazen do vzorníků. Z důvodů nedostatečného rozšíření těchto dvou albinotických plemen i určité módnosti novozélandského bílého docházelo k promísení s populací českého albína. V roce 1973 vyšel další vzorník, ve kterém se tato plemena zřetelně od sebe oddělila. Úsilí chovatelů dostalo jasný šlechtitelský směr a plemeno český albín se diferencovalo od ostatních bílých plemen, která se u nás chovala. Exteriér českého albína, který ho charakterizuje lze považovat za fenotyp užitkového a univerzálního králíka k efektivnímu chovu (Martinec,2009).
7.2.2
Exteriérové znaky
Kvalitní srst je považována za prioritní součást chovatelského cíle. Srst musí být čistě bílá, zejména pak pesíky musí vykazovat stříbřitý, třpytivý nádech a tím se plemeno liší od jiných albinotických plemen. Hlava je delší s charakteristickým znakem českého albína. Od ostatních plemen se liší mohutností, šířkou v nose i čele, profilem, klabonosem, umístěním očí. Hlava českého albína musí budit kompaktní a ušlechtilý dojem. Uši mají s hlavou tvořit
29
vyvážený celek. Tělo má být mohutné a dostatečně dlouhé, kompaktní trup s prostorným a dostatečně hlubokým hrudníkem. Optimální hmotnost je předpokladem vysoké užitkovosti, dobrého růstu a plodnosti. Český albín musí mít vyšší ušlechtilý postoj, je to projev temperamentu a do chovu bychom si měli vybírat právě takové jedince (Martinec,2009).
7.2.2.1 Užitkové vlastnosti Užitkové vlastnosti českého albína nebyly nikdy druhořadé, proto se toto plemeno vyznačuje velmi dobrými růstovými schopnostmi a výbornými mateřskými vlastnostmi a plodností. Český albín má podobné užitkové vlastnosti srovnatelné s užitkovými hybridy (Martinec,2009). Výsledky odchovu a masná užitkovost jsou natolik dobré, že byl český albín dříve zařazen mezi tzv. masná plemena (Štětka,2005).
7.3 Český červený
Obr. 3 – Český červený Český červený je dalším plemenem zařazeným do genetických zdrojů Ministerstva zemědělství ČR. Plemeno bylo oficiálně uznáno v záři roku 1959. Jeho cesta k uznání mezi genetické zdroje byla nejkomplikovanější, přesto je v posledních deseti letech plemenem velice dobře se rozvíjejícím (Martinec,2009).
30
7.3.1
Historie plemene
Na vyšlechtění, dovedení k cíli šlechtění a uznání za plemeno se největší mírou zasloužil pan Theodor Svoboda z Prahy-Modřan. Tento chovatel patřil k významným chovatelům, šlechtitelům první a druhé republiky. Theodor Svoboda uvádí, že český červený je králíkem jeho mládí, když ho jako chlapec vídával ve stájích, kde běhal pod nohama
krav.
Český
červený
v té
době
připomínal
králíka
holandského
s nepravidelnými bílými skvrnami na těle. Chovatel uvádí, že se mu kolem roku 1927 podařilo získat několik těchto jedinců v barvě celožluté, mezi kterou byly pesíky buď šedivé nebo bílé. Odstranění šedi a bílých pesíků se podařilo ustálit králíka ve žluté barvě pomocí příbuzenské plemenitby. Při dalším prošlechťování těchto jedinců se vyskytly králíci představující typ králíka durynského a rysa, ale ti nebyli dále v chovu používáni. Ke zdokonalení jedinců českých červených chovatel použil králíky tříslové černé, kteří pocházeli z nejlepších dovezených jedinců ze zahraničí. Theodor Svoboda uvádí, že období do roku 1950 bylo jedno z nejtěžších, protože na odstranění bělosti a šedi na jednotlivých místech potřeboval jeden až dva roky. Pan Svoboda vystavil své králíky na výstavě okresní pobočky Velká Praha v únoru roku 1951 a žádal o uznání tohoto králíka za samostatné plemeno našeho původu. K jeho uznání nedošlo a šlechtiteli bylo uloženo, aby plemeno prošlechtil na celočerveného králíka. V letech 1958 až 1959 byl králík zařazen do uznávacího řízení a v září 1959 byl uznám za naše samostatné plemeno (Zadina,2009). V roce 1966 byl český červený zařazen do platného vzorníku. Současně byl uznán i saský zlatý a to o dva roky později v tehdejším NDR. Tento počin nikterak neprospěl k popularizaci nově uznaného českého národního plemene. Český červený se v českých zemích přestal rozšiřovat. V roce 1973 je celorepublikově registrováno jen 32 králíčat ze třech okresech (Martince,2009). Z toho 20 králíků na okrese Blansko, šest na okrese Praha-západ a šest na okrese Praha-východ (Zadina,2009). Rozšíření českého červeného nenapomohlo ani to, že se opustilo od původního názvu a přejmenoval se na saský zlatý v souvislosti s platností tzv. „Společného standardu socialistických zemí“. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl český červený skutečně na pokraji svého zániku, např. v roce 1990 bylo ve všech chovech v celé republice registrováno pouhých 81 mláďat, tedy nejméně ze všech národních plemen (Martinec,2009). Plemeno se udrželo jen díky posuzovateli králíků Miroslavu Kratochvílovi ze Sadské a došlo tak k jeho zkvalitnění a následnému rozšíření (Zadina,2009). Celkové rozšíření a
31
hlavní zlom chovu tohoto plemene zřejmě nastal po roce 1997. V tom samém roce nebyl český červený zařazen do nově budované struktury dotovaných genových rezerv s odůvodněním příliš nízkého počtu zvířat v populaci na reálnou záchranu plemene. Tento počin podmínil v dalších chovatelích, mezi, které se především řadí Miroslav Kratochvíl, Ing. Josef Zadina a Milan Uher, k novému rozšíření chovu a celkové propagaci plemene. Ovšem při nutnosti šlechtit s dovezenými zvířaty ze zahraničí (Martinec,2009). Období po roce 2000 lze nazvat zlatými časy českého červeného a to díky stálému okruhu chovatelů (Zadina,2009). V roce 2000 je v genetických zdrojích registrován pouze jediný králík, v roce 2001 26 králíků a v roce 2002 již 148 králíků od osmi chovatelů. Zcela nepochybně má na tomto rozvoji velký podíl podpora chovu v programu genetických zdrojů. Do genetických zdrojů byl český červený zapsán v roce 2004 (Martinec,2009).
7.3.2
Exteriérové znaky
Celkový pozitivní vývoj počtu chovatelů i chovných zvířat se odráží na prošlechťování exteriérových znaků. Hmotnost u českých červených je vyrovnaná v rozmezí 2,8 až 3 kg, přesto jsou na výstavách jedinci s hmotností nad 3,3 kg díky pozůstatku po přilití krve novozélandského červeného. Zvířata s takovou váhou musí být z chovu vyřazována přednostně. Nejvíce nedostatků stále zůstává v barvě krycího chlupu, což souvisí s vývojem šlechtění a změnami genotypu. Nejednotnost má i odstín krycí barvy od pomerančové až po intenzivně červenou. Sjednocení odstínu krycí barvy by plemenu jednoznačně prospělo a odlišilo by se tak od podobných zahraničních plemen. Velkou vadou je barva podsady zašedlá nebo namodralá, proto je potřeba přísná selekce u těchto jedinců. 7.3.2.1 Užitkové vlastnosti Při šlechtění českého červeného nikdy nebylo preferováno zaměření na masnou užitkovost. Chovatelé vybírali zvířata s přirozeným vývojem a nízkým podílem umělého výběru, vybírala se životaschopná, dobře se rozmnožující zvířata. Rozhodující však byl exteriér (Martinec,2009).
32
7.4 Český luštič
Obr. 4 – Český luštič Dalším domácím plemenem zařazeným do genetických zdrojů podporovaných Ministerstvem zemědělství ČR je český luštič. Plemeno vzniklo záměrným křížením původních plemen. Jeho historie není stará a jistě bychom mezi sebou stále našli pamětníky počátků jeho šlechtění.
7.4.1
Historie plemene
Českého luštiče vyšlechtil pan Václav Pém z Dolan u Kralup nad Vltavou v letech 1954 až 1959. Pro vyšlechtění plemene bylo použito králíků kamzičích a marburských. Český luštič byl uznán za samostatné plemeno v září roku 1959. Velkou měrou se na šlechtění plemene podílel i Ing. Jaroslav Fingerland, jeden nejvýznamnější český králíkářký genetik druhé poloviny minulého století. Velkou inspirací mu byly údaje o šlechtění tzv. dahlemského prubíře, neboli pískového králíka, který byl vyšlechtěn profesorem Nachscheimem ve třicátých letech v Berlíně, ale tento králík nebyl v běžných chovech nikdy chován a zanikl. Díky rychlému zařazení českého luštiče do českého vzorníku neměl jednoduchou cestu do českých a moravských chovů. Ještě v roce 1969 byl jediným chovatelem samotný šlechtitel Václav Pém. Určitý nezájem o chov českého luštiče trval do poloviny sedmdesátých let. V roce 1977 se dalšího šlechtění českého luštiče ujali pánové Karel Zouhar z Brna a Blahoslav Stejskal ze Želešic, kteří v tomto období založili chovatelský klub českého luštiče. Mezi další šlechtitele řadí Ing. Břetislav Hanák z Dubňan. Tento malý kolektiv chovatelů započal cílevědomou a na vysoké úrovni klubovou plemenářskou práci pro rozvoj a větší rozšíření českého luštiče. Tato práce přinesla na
33
počátku osmdesátých let své první úspěchy v podobě několika šampionů na tehdejších mezinárodních výstavách Interkanin, zejména zásluhou Blahoslava Stejskala. Tyto úspěchy měly pozitivní dopad na rozšíření českého luštiče u nás, ale možná se tato zvířata stala inspirací pro šlechtění v tehdejším NDR a později v NSR, kde byl český luštič tzv. separátor uznán až v roce 1989. Podobnost těchto plemen v různých zemích, např. separátor v německém i evropském vzorníku nebo plemeno beige ve Velké Británii a Nizozemsku, není neobvyklá u všech druhů domácích a hospodářských zvířat, proto by nemělo být na překážku domácí rozšíření plemene. Některé odlišnosti mezi těmito plemeny jsou v živé hmotnosti, plemenném typu a hlavně v detailech projevu barev srsti. Všechny tyto rozdílnosti pak v celkovém souhrnu vytvářejí jedinečnost plemene (Martinec,2009). Český luštič odpovídá svým genotypem nizozemskému béžovému králíku a německému separátoroví. Plemeno vychází z podivuhodných vlastností. Zbarvení srsti je recesivní vůči všem ostatním barvám srsti, proto se používá ke zjišťování čistokrevnosti u ostatních plemen králíků (www.krali.plivnik.cz). Základní genetická konfigurace podmiňující luštičům genotyp založený na recesivních alelách tvoří jejich základní charakteristiku zbarvení srsti. Srst je žlutavě písková se stínováním na určitých místech těla. Odstínové odchylky základní barvy i výraznosti znaků projevující se na místech kamzičích znaků jsou podmíněny existencí dalších modifikujících genů a jejich alel (Martinec,2009).
7.4.2
Exteriérové znaky
Při popisu exteriéru a zejména pak barvy srsti je zapotřebí se vrátit k původním popisům českého luštiče, který napsal Ing. Fingerland roku 1969. Český luštič má mít barvu žlutou s mírně šedavým nádechem, podsada je červenavě žlutá, na bříše světlejší až krémově žlutá. Světle šedý nádech je více znatelný na hlavě, uších, spodině těla a na bocích, kde je šedavě modrý závoj nejvýraznější. Barva krycího chlupu je pastelově písková s lesklým, šedomodrým závojem. Optimální hmotnost by se měla pohybovat kolem 3,7 až 3,9 kg, která předpokládá optimální rozvoj typových vlastností. Typičnost těla, hlavy a uší musí odpovídat střednímu plemenu. Často se však vyskytují jedinci s jemným typem a nízkou hmotností. Přínosem při šlechtění mohou být jedinci velcí, dlouzí a případně hrubší,
34
kteří jsou však méně odvyklí. Pro základ chovatelského úspěchu musí docílit chovatel toho, aby měl králík líbivý exteriér, dobrý typ a tvar v optimálním projevu plemen
7.4.2.1 Užitkové vlastnosti U českého luštiče nebyly nikdy užitkové vlastnosti hlavním předmětem šlechtění. Chovatelé se vždy soustředili na exteriérové znaky. Spíše působil a působí přírodní výběr, který funguje vždy a v každém chovu, proto jsou po generace přirozené vlastnosti pevně zakotveny v charakteristice plemene. Český luštič se dobře přizpůsobil běžným chovatelským podmínkám, má dobré využití tradičních objemných krmiv, velmi dobrou plodnost a kvalitu masa při velmi malém podílu kůže na jatečném králíku. Celková intenzita růstu nebyla nikdy přesně hodnocena. Měsíční přírůstky králíčat jsou nižší (Martinec,2009).
7.5 Český černopesíkatý
Obr. 5 – Český černopesíkatý Jedním z nejmladších a nejméně rozšířeným plemenem králíků zařazených do genetických zdrojů je plemeno český černopesíkatý. V roce 2009 uplynulo 35 let od uznání a zařazení plemene do vzorníku. Cesta českého černopesíkatého do našich chovů nebyla jednoduchá. Díky podpoře v programu ochrany genetických zdrojů se plemeno v našich chovech v uplynulých deseti letech rozšířilo a získalo si svou oblibu mezi chovateli (Martinec,2009).
35
Český černopesíkatý je výsledkem skutečného umění našich chovatelů králíků. Na vzniku tohoto plemene se podíleli tři významní chovatelé a přispěli tak velkou měrou k jeho vyšlechtění. Podnět ke šlechtění pocházel z dílny Ing. Jaroslava Fingerlanda, posuzovatel králíků František Provazník z Holic myšlenku realizoval a pan Vokurka dovedl toto plemeno k největší dokonalosti (Zadina,2006).
7.5.2
Historie plemene
Bezprostřední podmět pro vyšlechtění českého černopesíkatého byl článek Ing. Fingerlanda v roce 1971, kde referoval o výsledcích šlechtění výzkumného ústavu v Celle v tehdejším západním Německu. Jednalo se o králíka černopesíkatého s genotypem achibCDG (Martinec,2009). V Německu byl dán cíl vyšlechtit nové plemeno králíků, které mělo být zaměřeno na masnou užitkovost, mělo mít bílou srst a zároveň být odolnější než albíni, ale méně temperamentní než leucíni. Hned na začátku šlechtění bylo jasné, že půjde o zcela výjimečný genetický experiment. Šlo o vyšlechtění bílých králíků z výchozích barevných zvířat. Vedoucí pracovník výzkumného úkolu dr. H. Niehaus rozdělil cíle šlechtění do dvou etap. Pevní etapa spočívala k získání genotypických znaků barvy srsti, tedy získání bílého králíka. Cílem druhé etapy bylo získat plemeno s co nejvyšší užitkovostí. Tehdejším cílem šlechtění bylo získat králíka o hmotnosti 4 až 5 kg, proto se výzkumníci rozhodli použít křížení činčily velké a novozélandského červeného (Zadina,2006). U nás se myšlenky Ing. Fingerlanda ujal šlechtitel králíků pan František Provazník z Holic. Ke křížení použil jedince činčily malé a stříbřitého malého a v krátké době se mu podařilo získat plánovaný genotyp. Plemeno tedy bylo uznáno již v roce 1975. Uznávací řízení proběhlo na 4. speciální výstavě mláďat králíků v Pardubicích, kde šlechtitel vystavil osm králíků a od té doby je u nás plemeno pravidelně vystavováno, v letech 1980 až 1990 jen pod názvem černopesíkatý. Původní znalosti a poznatky o černopesíkatém králíku, někdy též pojmenovaném jako „žlutá činčila“, pocházejí od zakladatele králíčí genetiky prof. Hanse Nachtsheima. Nikdy však jeho znalosti nebyly realizovány v běžných chovech a zůstaly na úrovni genetického experimentu (Martinec,2009).
36
Podle údajů prof. Nachtsheima z roku 1949 se má daný genotyp achibCDG genotypicky projevovat čistě bílou barvou na celém těle a tmavým okem. Při výzkumech se ukázalo, že všechna získaná bílá mláďata daného genotypu vykazovala po několika týdnech života slabý sazovitý nádech a po následných línáních se projevil zřetelněji. Po velmi pečlivé prohlídce se zjistilo, že tento sazový nádech je způsoben černě zbarvenými konečky některých pesíků. Právě v důsledku tohoto zjištění bylo plemeno nazváno černopesíkatý. Znak černých pesíků má polygenní charakter podmíněn větším množstvím genetických párů (Zadina,2006). Po dlouhá léta byl český černopesíkatý popelkou našich výstav, jen těžko si hledal své příznivce. Po Fr. Provazníkovi začalo chovat právě toto plemeno jen několik málo dalších chovatelů, mezi které se např. řadí M. Olič, Vl. Matys, P. Simandl, K. Vokurka a v posledních letech i St. Hejral. Na kvalitativním a kvantitativním posunu plemene se ve velké míře podílel i dovoz zahraničních chovných jedinců. Český černopesíkatý se v osmdesátých a devadesátých letech rozšiřoval jen pozvolna díky spojení v klubu s chovateli moravských bílých hnědookých. Klub chovatelů českých černopesíkatých se osamostatnil v roce 2006 díky několika nadšeným chovatelům tohoto plemene. S osamostatněním klubu se zlepšili stoupající počty králíků v registraci i na výstavách. V organizaci klubové a šlechtitelské jsou však stále vidět významné rezervy (Martinec,2009).
7.5.3
Exteriérové znaky
Český černopesíkatý je jedním z plemen, které se vyznačuje v posledních deseti až patnácti
letech
podstatnými
změnami
v exteriéru.
Je
považován
za
jedno
z nejatraktivnějších plemen, které se vyznačuje výrazným a bezproblémovým líbivým typem. Předností je krátké, zavalité tělo, silné a výrazně osrstěné ušní boltce a zpravidla mimořádně výrazně klenutá hlava u samců. U většiny králíků je bez významnějších nedostatků tvar, v této pozici je český černopesíkatý mezi ostatními plemeny nadprůměrný, proto mohou chovatelé vybírat důsledně nejlepší králíky v tvaru a typu a soustředit se na kvalitu srsti a jejího zbarvení. Velkým chovatelským oříškem nadále zůstává pesíkování a jeho stejnoměrnost. Optimální odstín černého, jemného pesíkování má být spíše světlejší, přebytek pesíků je méně líbivé. Na povrchu těla, hlavy, končetin a uší by mělo být pesíkování vyrovnané. Velkým nedostatkem exteriéru je namodralá
37
nebo až šedá podsada a jen důslednou selekcí lze dosáhnout tohoto znaku v celé populaci (Martinec,2009).
7.5.3.1 Užitkové vlastnosti Užitkovost malých plemen je oproti charakteristikám typicky masných plemen specifické. Průměrný přírůstek u českých černopesíkatých je 25 g na den. U dospělých jedinců by se měla hmotnost pohybovat od 2,8 do 3 kg. Určitou nevýhodou je nižší výtěžnost a naopak vyšší podíl kůže (Martinec,2009).
7.6 Moravský bílý hnědooký
Obr. 6 – Moravský bílý hnědooký Moravský bílý hnědooký je našim nejmladším plemen zařazeným do genetických zdrojů králíků. Od uznání plemene uplynulo v roce 2009 pouhých 25 let. Prozatím ve světě neexistuje plemeno podobného exteriéru moravského bílého hnědookého, proto je nejoriginálnějším českým a moravským plemenem v chovu králíků (Martince,2009). Je to plemeno, které si prozatím nezískalo příliš silnou přízeň chovatelů (Jirků,2007). 7.6.1
Historie plemene
Moravský bílý hnědooký je plemenem, které bylo vyšlechtěno u nás a uznáno bylo roku 1984. Plemeno bylo vyšlechtěno s jediným záměrem. Trendem osmdesátých a
38
devadesátých let minulého století byli králíci s bílou barvou srsti, která byla žádanější a cennější (Jirků,2007). Historie šlechtění je ještě delší, než bylo plemeno vůbec uznáno. Již v roce 1971 se chovatelé inspirovali publikací Ing. Fingerlanda a započali křížení s cílem vyšlechtit nenáročné bílé hnědooké králíky. Šlechtění se ujali chovatelé z Otaslavic na Prostějovsku, mezi nejznámější patří manželé Rolencovi z Vrahovic u Prostějova. V roce 1972 kolektiv chovatelů získal a sestavil devět kmenů, vždy po jednom samci a třech samicích a bylo započaté samotné šlechtění moravského bílého hnědookého. Pro křížení bylo použito činčil malých v otcovských pozicích a stříbřitých žlutých v mateřských pozicích. Již ve druhé filiální generaci se objevila bílá mláďata, to ale stále bylo plemeno na samém začátku. Dříve než byl začat šlechtěn moravský bílý hnědooký, tak v šedesátých letech minulého století byl šlechtěn králík pod názvem východočeský hnědooký králík, jako masné plemeno. Toto plemeno však nikdy nebylo uznáno a zcela zaniklo. Velký podíl na dalším šlechtění a propagaci moravského bílého hnědookého měl další z chovatelských velikánů pan Ing. Antonín Sekanina z Telnice. Centrem šlechtění a chovu se stalo okolí Brna, např. v Rajhradě byla uspořádána první speciální výstava a současně byl v roce 1987 založen Klub chovatelů králíků moravských bílých hnědookých. Plemeno se neztratilo ani na evropských výstavách, např. v roce 1986 zisk titulu Mezinárodního šampióna na výstavě Interkanin Boženou Rolencocou, nebo v roce 1992 úspěšné předvedení kolekce na evropské výstavě v Zuidlarenu Jiřím Jahodou. Přesto mezinárodnímu rozšíření a účinnější nejsme tak daleko, jako bychom si přáli a představovali. Každé plemeno a každý barevný ráz má svá specifika a je nesnadné přijít na kloub různým jevům nebo problémům a je obtížné hledat příčiny a východiska (Martinec,2009).
7.6.2
Exteriérové znaky
Prvotním cílem šlechtění moravských bílých hnědookých králíků bylo dosažení zvláštního exteriéru bílé barvy srsti a hnědých očí ve spojení a atraktivním typem králíků malých plemen. Prvním plemenným znakem jsou barevné znaky srsti podmíněné základním genotypem. Samotná zvířata pak dokládají, že dosažení čistě bílé
39
barvy srsti není jednoduchý úkol. Standard plemene však udává bílou barvu srsti a záleží na výběru a chovatelském umu, jaká zvířata pustíme dále do chovu. Tvar a typ jen ztěží odpovídají plemenným znakům tohoto plemene, zejména pak porovnáme-li populaci moravského bílého hnědookého s plemenem vzniklým ze stejných zakládajících plemen činčily malé a stříbřitého žlutého, tedy českým černopesíkatým, který se dlouhodobě jeví typově vyrovnanějším, kvalitnějším a líbivějším plemenem. Jde se domnívat, že zakládající populace nepřinesla optimální typ a tvar. S tímto problémem se chovatelé moravských bílých hnědookých setkávají i v dnešních dobách, i když jsou některé velmi kvalitní a prošlechtěné chovy. Základem exteriéru je tělesný rámec a hmotnost, kde můžeme vidět vývoj šlechtění dodnes. Původním záměrem bylo vyšlechtit malého nenáročného králíka. Koncem osmdesátých let, kdy bylo plemeno uznáno, chovatelé zjistili, že nastavená hmotnost není optimální, kdy řada králíků začala přerůstat nad 3,25 kg a v roce věku dosahovala hmotnost chovných jedinců 3,8 až 4 kg. Plemeno bylo původně šlechtěno na rámec malého plemene, ale následně se začalo uvažovat o posunutí hmotnosti do skupiny středních plemen. Jednalo se o zvýšení atraktivnosti plemene z pohledu masné užitkovosti a tím větší rozšíření v chovech. Tyto návrhy chovatelského klubu respektuje i vzorník z roku 1994 a moravský bílý hnědooký je zařazen mezi střední plemena. Vliv původních plemen při šlechtění se dodnes projevuje ve schopnosti nižšího denního příjmu krmiva u rostoucích králíčat a v závislosti i v nižší intenzitě růstu.
7.6.2.1 Užitkové vlastnosti Užitkové znaky nebyly nikdy předmětem šlechtění. Zájem chovatelů se vždy soustředil na exteriérové znaky. Chovatelé zejména oceňovali skromnost a využití tradičních objemných krmiv, což byl i jeden z důvodů šlechtění tohoto plemene. Velmi dobré jsou ukazatele konverze krmiva, jatečná výtěžnost nebo podíl nejcennějších masitých částí, které odpovídají masným plemenům (Martinec,2009).
40
7.7 Moravský modrý
Obr. 7 – Moravský modrý Moravský modrý je naším nejstarším národním plemenem historicky vzniklým na území Moravy. Populace moravského modrého je trvalou a významnou součástí našich chovů (Martinec,2009). Moravský modrý je králíkem, který patří mezi naše česká plemena. Počátky jeho chovu nejsou však přesně známé. Jeho vznik se řadí zhruba na konec 19. století. První zmínky o jeho vzniku pocházejí z 20. století z publikace Unsere Kaninchen od H. Wahliche (Kučera,2010).
7.7.1
Historie plemene
Moravský modrý vznikl zřejmě z velkých modrých králíků neznámého původu, chovaných v oblasti Svitav a na severní Moravě. Celkový vývoj a zušlechťování probíhaly celá desetiletí a trvají dodnes (Kučara,2010). Všeobecně se soudí, že před rokem 1890 byli známí velcí modří králíci neznámého původu v chovech chudých tkalců v okolí Svojanova, Svitav a Hynčic (Martince,2009). Původně patřil tento králík mezi střední plemena o hmotnosti kolem 4 kg a výrazně se neodlišoval od plemene vídeňský modrý. Ještě v roce 1924 se uvádí, že jméno modrého králíka nazvaného moravský obr nebo modrý obr je nesprávné. Forma těla, velikost a váha neodpovídaly charakteru obra, ale spíše plemeni střední velikosti (Kučara,2010). Znalosti o chovu králíků se do našich zemí dostávaly během přesunu vojsk v 19. století. V tomto období se k nám dostali i předchůdci velkých modrých králíků, jejichž ustálená populace dala vzniknout moravskému modrému už v průběhu 19. století. Velká pozornost byla věnována soupeření mezi moravským modrým a vídeňským modrým, 41
dnes je však zcela jasný rozdíl v původu, vývoji i současném exteriéru těchto dvou plemen. Vývoj moravského modrého byl jednoduchý a přímočarý. Moravští chovatelé bojovali o jméno moravský obr i modrý obr se zkratkou MO. V roce 1940 bylo sborem soudců povoleno křížení s vídeňským modrým, to ale zřejmě vývoj výrazně neovlivnilo. První pokus o klubovou organizaci učinil v roce 1909 pražský klub chovatelů belgického a modrého obra, po několika letech modrý z názvu vypadl. Ve válečných letech byl moravský modrý jedním z nejchovanějších plemen. V roce 1970 byl založen klub chovatelů moravského modrého v dnešní podobě. Dnešní podoba moravského modrého je plemenem, na které mohou být jeho členové klubu hrdí. Je dobré, že se podařilo odlišit moravského modrého od vídeňského modrého, proto je moravský modrý považován za nejpůvodnější národní plemeno (Martinec,2009).
7.7.2
Exteriérové znaky
Dnešní stav šlechtění exteriéru plemene zcela odpovídá chovnému cíli a standardu. Většina králíků bez větších problémů dosahuje optimální hmotnosti, která se u špičkových zvířat pohybuje kolem 6 kg. Tvar a typ v posledních deseti letech dosáhl významného zlepšení. Šlechtitelskou prací byl zlepšen tvar zadní partie a u samic se omezil výskyt výraznějších laloků. Dobrou zprávou je, že většina jedinců se prezentuje širokým, mohutným a dlouhým tělem, dostatečně výraznou hlavou a silnými ušními boltci s délkou kolem 14 až 15 cm. Srst je u menší části králíků delší nebo naopak kratší. Barva srsti má být světlejší a ocelově modrá. Podsada byla bez větších problémů. V posledních letech se však začala objevovat výraznější nevyrovnanost barvy podsady, u části zvířat je vidět až náznak světlejší mezibarvy zejména pak na zádi králíka (Martinec,2009).
7.7.2.1 Užitkové vlastnosti Oblíbenost moravského modrého byla a je podmíněna i užitkovými vlastnostmi v chovech běžných chovatelů. Králíci se dobře přizpůsobili podmínkám prostředí a odpovídající množství příjmu krmiva. Velká plemena nejsou všeobecně považována za vysloveně užitková, často je zmiňována velká spotřeba krmiva, nižší výtěžnost a hrubší
42
maso, tak je užitkovost moravských modrých hodnocena vysoce. V současné době jsou např. na Slovensku výzkumně používání samci moravského modrého k zhodnocení možností produkce brojlerů králíků a výzkumu heterózního efektu při křížení králíků. Ve
standardních
podmínkách
sledování
dosahuje
moravský
modrý
hodnot
srovnatelných s produkčními králíky. Polovina králíků přesáhla hmotnost 3 kg ve 3 měsících, denní přírůstek až 48 g a konverze krmiva kolem 3 kg (Martinec,2009).
Graf 1: Stav registrace Národních plemen v Centrální plemenné knize králíků ČSCH v letech 2000 až 2007
Stav registrace Národních plemen
C e lk o v é p o č ty
1400 1200 1000 800 600 400 200 0
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
Rok ČSč Mm ČA Mbh Čl Čč Ččp
V grafu jsou uvedeny početní stavy národních plemen uznaných do genových rezerv v letech 2000 až 2007. Z grafu je zřejmé, že mezi nejoblíbenější plemena chovaná v těchto letech patří moravský modrý a český strakáč černý. U těchto plemen lze pozorovat minimální odchylky v počtech za dané období (2000-2007). Mezi další oblíbená plemena chovaná v těchto letech patří dále český albín a český červený. Především pak plemeno český červený zaznamenalo největší nárůst od roku 2001 do roku 2007. Obdobný, ale pomalejší nárůst zaznamenali i další plemena a to moravský bílý hnědooký, český luštič a český černopesíkatý.
43
8
ZÁVĚR Bakalářská práce měla za úkol podrobně zmapovat současnou situaci
čistokrevných plemen králíků, která jsou v České republice řazena do genetických zdrojů a jsou podporována Ministerstvem zemědělství. Z práce vyplývá, že každé plemeno má své typické, zvláštní znaky. Záleží jen na samotných chovatelích, pro které plemeno se rozhodnou. Chov králíků představuje celosvětově nejpočetnější zástupce ze všech druhů kožešinových zvířat. Prioritou chovu králíků je produkce dietního a kvalitního masa. Králík potřebuje kontakt s přírodou, slunce, vzduch, kvalitní krmivo, ale i soukromí a klid. Pokud jakákoliv z těchto potřeb bude králíkům chybět, vytváří se stres, který je spouštěcím faktorem pro různé nemoci králíků. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že čistokrevný chov králíků za účelem co nejlepšího exteriéru a perfektního předvedení na výstavách, nepřináší nikterak vysoký výdělek. Chovatelství je v prvé řadě sblížení se s přírodou a relaxace, což přináší chovatelům určitou dávku uspokojení a utužení přátelství s jinými chovateli na výstavách i mimo ně.
44
9
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Anonym 1, 2011: Co jsou genetické zdroje. Databáze online [cit. 2011-03-29]. Dostupné na: http// www.genetickézdroje.cz/
Anonym 2, 2011: Historie zdomácnění králíka. Databáze online [cit. 2011-04-03]. Dostupné na: http// www.kralik.plivnik.cz/
Barát E., 1989:Chováme králíky. Příroda, Bratislava, 164 s.
Dvořák L., 1980:Chov králíků. Státní zemědělské nakladatelství v Praze, 232 s.
Fingerlad,1998:Králíkářská genetika. Chovatel, Praha, 111 s.
Havlín J. a kol, 1984:Domácí chov zvířat. Státní zemědělské nakladatelství v Praze, 408 s.
Jirků J.,2007:Moravským bílým hnědookým by pomohlo větší rozšíření mezi chovateli. Chovatel, 46, 5, 6 s.
Kučera V., 2010:40 let Klubu chovatelů králíků moravských modrých, 49, 12, 10 – 11 s.
Martince M., 2009:Genetické zdroje v chovu králíků ČSCH–Moravský modrý. Chovatel, 48, 2, 6 – 7 s.
Martinec M., 2009:Genetické zdroje v chovu králíků–Český strakáč. Chovatel, 48, 3, 14 –15 s.
Martinec M., 2009:Genetické zdroje-Český albín. Chovatel, 48, 6, 4 – 5 s.
Martinec M., 2009:Genetické zdroje-Český luštič. Chovatel, 48, 7, 2 – 3 s.
Martinec M., 2009:Genetické zdroje-Moravský bílý hnědooký. Chovatel, 48, 8, 6 – 7 s.
Martinec M., 2009:Genetické zdroje-Český černopesíkatý. Chovatel, 48, 9, 6 – 7 s.
45
Martinec M., 2009:Genetické zdroje-Český červený. Chovatel, 48, 10, 6 – 7 s.
Mettler M., 1997:Zakrslá plemena králíků pro radost a potěšení. Kontakt plus, 64 s.
Schippers H.L., 1999, Králíci. Rebo, Dobřejovice, 111 s. Skřivan M, Tůmová E, Skřivanová V., 2008:Chov králíků a kožešinových zvířat. Česká universita v Praze, 248 s.
Svítil J.,2008: Čeští strakáči, především černožlutí, v chovatelské Evropě. Chovatelský magazín, 1, 2, 59 s.
Šiler, Fiedler, 1978:ABC genetiky drobných zvířat. SZN, Praha, 308 s.
Štětka A., 2005:Český albín. Chovatel, 44, 10, 2 – 4 s.
Zadina J., 2003:Vzorník plemen králíků, Print-Typis, Brno, 371 s.
Zadina J. a kolektiv, 2004:Chov králíků. Brázda, Praha, 208 s.
Zadina J., 2004:Národní plemena králíků. Chovatel, 43, 11, 6 – 7 s.
Zadina J. a kolektiv, 2004:Chov králíků. Brázda, Praha, 208 s.
Zadina J., 2006:Toulky králíkářskou minulosti. Chovatel, 45, 7, 5 s.
Zadina J., 2006:Toulky králíkářskou minulostí. Chovatel, 45, 8, 2 - 3 s.
Zadina J., 2006: Český černopesíkatý. Chovatel, 45, 9, 2 – 3 s.
Zadina J., 2007:Národní plemena králíků: Chovatel,
Zadina J., 2009:Český červený a padesát let jeho existence. Chovatel, 48, 4, 2 – 3 s.
46
10 SEZNAM TABULEK Tabulka 1 – Vývoj plemen.............................................................................................11 Tabulka 2 – Genotypy, barevné rázy, kresby a charakter srsti ......................................22 Tabulka 3 – Charakter srsti............................................................................................22 Tabulka 4 – Genetické zdroje ........................................................................................24 Tabulka 5 – Celkové počty evidovaných zvířat v letech 2000 až 2005 ........................25
11 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1 – Český strakáč.............................................................................................26 Obrázek 2 – Český albín ................................................................................................28 Obrázek 3 – Český červený ...........................................................................................30 Obrázek 4 – Český luštič ...............................................................................................33 Obrázek 5 – Český černopesíkatý..................................................................................35 Obrázek 6 – Moravský bílý hnědooký...........................................................................38 Obrázek 7 – Moravský modrý .......................................................................................41
47
