MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA Ústav chovu a šlechtění zvířat
DIPLOMOVÁ PRÁCE
BRNO 2011
MIROSLAV CAHA
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Uţitkové a exteriérové vlastnosti plemen králíků Český a Anglický strakáč Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D.
Vypracoval: Miroslav Caha BRNO 2011
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Uţitkové a exteriérové vlastnosti plemen králíků Českých a Anglických strakáčů vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně.
dne 21.4.2011 podpis diplomanta ……………………….
PODĚKOVÁNÍ Poděkování vyslovuji panu Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za ochotu, cenné rady, trpělivost, také odborné vedení a především za pomoc při řešení této diplomové práce. Dále pak velký dík patří Jiřímu Jahodovi za cenné rady při řešení této práce a zapůjčení literatury, z níţ bylo čerpáno. Bez té bych nebyl schopen tuto diplomovou práci takto napsat.
ABSTRAKT Ve své práci jsem provedl srovnání standardů plemen králíků Českých strakáčů (ČS) a Anglických strakáčů (AS) v jednotlivých zemích. Dále jsem provedl hodnocení exteriéru zvířat obou plemen v mém, s ohledem na zájmový chov, početném chovu. Na základě studia standardů ČS a AS v jednotlivých zemích a mých zkušeností posuzovatele králíků Českého svazu chovatelů a sledování obou plemen ve vlastním chovu, popisuji úskalí jednotivých vzorníků a vzorníku platném v ČR. Navrhuji jejich řešení, včetně návrhů změn standardů ČS a AS. Návrhy jsou uvedeny ve stati 5.2.3. nazvané Závěry studia standardu ČS a AS a hodnocení exteriéru ve vlastním chovu. V experimentální části své práce jsem sledoval ukazatele uţitkovosti plemen ČS a AS ve vlastním chovu - procento zabřezávání, plodnost a růstovou schopnost mláďat. Práce potvrzuje známé literární údaje o zabřezvání samic v průběhu jednotlivých měsíců roku. Nejvyšší procento zabřezávání je u králic zapuštěných měsících prosinci aţ dubnu. Plemenice ČS vykazují nejlepší zabřezávání v měsících lednu aţ březnu. Výsledky zabřezávání v prosinci, dubnu a zejména květnu jsou niţší. Naproti tomu výsledky zabřezávání Anglických strakáčů v průběhu měsíce prosince aţ dubna jsou velmi vyrovnané. Průměná plodnost zjišťovaná v letech 2006 aţ 2010 u Českých strakáčů činila 5,89 mláděte na vrh, u Anglických strakáčů to bylo 5,34 mláděte na vrh. Plodnost u obou plemen můţeme hodnotit jako průměrnou. Variabilita v jednotlivých vrzích u Českých strakáčů byla podstatně vyšší neţ u Anglických strakáčů. Doporučuji zaměřit šlechtění obou plemen, zejména Anglických strakáčů, na větší plodnost, čím se zvýší počet kreslených králíčat. Králíci v mém chovu v průběhu roku 2010 vykazovali vyšší přírůsky neţ poţaduje současný standard. Ve svém chovu pouţívám kvalitní krmiva. S ohledem na to povaţuji současný český standard hmotností v příslušném stáří mláďat ČS a AS za odpovídající. Doporučuji zařazovat do chou zvířata s vyšší hmotností, protoţe vykazují lepší uţitkové vlastnosti. Přitom mláďata v době výstav odpovídají standardu hmotnosti. V práci jsem sledoval rovněţ štěpení znaků strakatosti u obou plemen. Oproti genetickým předpokladům, byl výskyt narozených mlynářů podstatně niţší neţ
25 procent. Činil 21,4 % u ČS a 20,4 % u AS. Tuto skutečnost lze zdůvodnit sníţenou ţivotaschopností mlynářů a tím i jejich vyšší embryonální úmrtností. Klíčová slova: králík, Český strakáč, Anglický strakáč, standard plemene, exteriér, uţitkovost.
ABSTRACT In my work, I compared the standard breeds of rabbits Czech Spot (CS) and English Spot (AS) in each country. Next, I made an assessment on the exterior of both breeds in my way, with respect to a special breeding. In the study of (CS) and (AS) standards in different countries and my experience as an assessor Rabbit Breeders Association and the Czech monitoring the two breeds in their own breeding and describe pitfalls of stencils and stencil in the Czech Republic. I propose them solution, which including proposals for changes in CS and ES standards. The proposals are given in article 5.2.3. and named Conclusions Studio Standard CS and ES exterior and evaluation in their own breeding. In the experimental part of my work, I watched the performance characteristics of CS and ES breeds in their own breeding - Percentage Insemination, fertility and growth performance of little rabbits. The work confirms the well-known in the literature Pregnancy females during each month of the year. The highest percentage in female rabbit is in the periode from December to April. CS breeding show best insemination in the months January to March. The insemination results in December, April and May in particular are lower. In contrast, the results of English pregnancy Spot during the month of December to April are very balanced. The average fertility recognition in year 2006 and 2010 Czech Spot was 5.89 young per litter, the English Spot it was 5.34 young per litter. Fertility in both breeds can be evaluated as average. Variability in individual litters in Czech Spot was significantly higher than the English Spot. I recommend focusing breeding of both breeds, particularly of English Spot, better fertility, thereby increasing the number of cartoon rabbits. Rabbits in my breeding during 2010 showed a higher gain than required by current standards. In my breeding I use good and quality feedstuffs. In this sense I believe that the current standard of the Czech weights in the relevant age of a young CS and as appropriate. I recommend to include in breeding animals with a higher weight because they are have more commercial properties. In my work I also followed the segregation spot of both breeds. Unlike genetic assumptions, the occurrence of births miller substantially less than 25 percent. And make it 21.4% in CS and 2O, 4% in ES. This fact can be justified by the reduced viability of the miller and their higher embryo mortality.
Key words: rabbit, Czech Spot Czech, English Spot, breed standard, exterior, performance.
OBSAH 1. ÚVOD……………………………………………………….……..11 2. CÍL PRÁCE………………………………………………………...12 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED…………………………………………...13 3.1 Význam chovu králíků…………………………………………13 3.2 Domestikace…………………………………………………....14 3.3 Plodnost………………………………………………………..14 3.4 Připouštění, březost…………………………………………….15 3.5 Porod…………………………………………………………...16 3.6 Odchov mláďat………………………………………………...17 3.7 Produkce masa…………………………………………………17 3.8 Růst…………………………………………………………….17 3.9 Koeficienty dědivosti některých uţitkových vlastností………..18 3.10 Označování králíků ve světě……….…………………….…...19 3.11 Hodnocení exteriéru……………………………..……………20 3.11.1 Poţadavky na ideální zvíře…………………………...20 3.11.2 Exteriérové vady…………………...………………...22 3.11.3 Standardy jednotlivých plemen………………………28 3.11.3.1 Vývoj standardu plemene Český strakáč….…28 3.11.3.2 Vývoj standardu plemene Anglický strakáč…34 3.11.3.3 Srovnání standardů Českého strakáče v různých zemích……………………………………...36 3.11.3.4 Srovnání standardů Anglického strakáče v různých zemích………………………………...……45 4. METODIKA………………………………………………………..54 4.1 Charakteristika plemen………………………………………...55 4.1.1 Český strakáč (ČS)……………………………………....55 4.1.2 Anglický strakáč (AS)……………………………………55
5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE…………………………...……56 5.1 Uţitkové vlastnosti……………………………...………..…….56 5.1.1 Plodnost……………...……………………………..….56 5.1.2 Zabřezávání……………………………………..……..59 5.1.3 Růstová schopnost……………………………………..61 5.2. Hodnocení exteriéru ve vlastním chovu……………………….63 5.2.1 Hodnocení exteriéru Českého strakáče...………….…..63 5.2.2 Hodnocení exteriéru Anglických strakáčů………….…75 5.1.3 Závěry studia standardů ČS a AS a hodnocení exteriéru ve vlastním chovu………………..………………………….87 5.3 Štěpení potomstva strakáčů…………………………………….88 6. ZÁVĚR……………………………………………………………..91 7. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY……………………………...93 8. OBSAH – GRAFY………………………………………………....96 9. OBSAH – TABULKY……………………………………………..98 10.
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA…………………………………………..99
1. ÚVOD Chov králíků v České republice patří k méně významné části ţivočišné výroby. Přesto je tato produkce zajímavá. Stavy chovaných králíků lze odhadnout na cca 12 miliónů kusů. Z nich je asi 54 tisíc chovných samic. Králičí maso je velmi ceněno díky dobrému zastoupení jeho jednotlivých sloţek. Významná je i produkce koţek a srsti. Králíci jsou chováni jednak faremním způsobem, ale zejména formou zájmové činnosti. Chov králíků patří dlouhodobě mezi koníčky, u nichţ si chovatel můţe odpočinout, navíc pro rodinu vyprodukuje nezanedbatelné mnoţství kvalitního bílého dietního masa. Další výhody nabízí chov čistokrevných plemen. Chovatelé se potkávají na výstavách, popovídají si a naváţí nová přátelství. Jako návštěvníci se dostanou do míst, kam by se jinak nepodívali. Je to určitý ţivotní styl. Navštíví-li i zahraniční výstavy, poznají jiné mentality lidí, prostředí a organizaci jednotlivých akcí, které bývají na mnohem vyšší úrovni neţ u nás.
11
2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo provést analýzu uţitkových a exteriérových vlastností plemen králíků Český a Anglický strakáč. V rámci tématu jsem zpracoval literární rešerši. Byly sledovány uţitkové vlastnosti, zejména zabřezávání, plodnost a růstové schopnosti. Cílem mé práce je rovněţ sledování exteriérových vlastností uvedených plemen králíků včetně nejčastěji se vyskytujících nedostatků a vad. Toto sledování je souborem objektivních i subjektivních metod. Zjištěné údaje byly statisticky zpracovány, vyhodnoceny a znázorněny ve formě grafů. V diplomové práci bylo provedeno ze získaných údajů srovnání obou sledovaných plemen. Bylo posouzeno hodnocení exteriéru u nás a v zahraničí.
12
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Význam chovu králíků Králíci jsou chováni pro velmi kvalitní maso (Zadina, 2004). Je dobře stravitelné a proto se hodí i do jídelníčku nemocných lidí (Krouhlík, 1996). Jedná se o bílé maso s nízkým obsahem cholesterolu a tuku (Zadina, 2004). Mezi vedlejší produkty lze zařadit produkci koţek (Krouhlík, 1996), které se pouţívají pro kloboučnický a koţešnický průmysl (Zadina, 2004), dále se zpracovávají v rukavičkářském průmyslu (Dvořák, 1973). Starší literatura uvádí produkci 18 miliónů kusů koţek ročně (Dvořák, 1973). Naše produkce nám dříve nepostačovala, a proto jsme tuto surovinu museli dováţet (Dvořák, 1973). Průměrná cena v té době činila 6 Kčs (Dvořák, 1973), nyní se většinou pohybuje v rozmezí 5 – 15 Kč za kus. Z toho vyplývá, ţe dnešní cena je velmi nízká. Zvláštní postavení měly koţky rexových králíků. Ještě před dvěma, třemi roky se vykupovaly za poměrně vysoké ceny a chov rexových králíků byl vysoce rentabilní. Ceny za kůţe nejvyšší jakosti činily aţ 450 Kč za kus. Tato cena byla stanovena např. pro plemena s divokými znaky – Ca, Ss Rex a Či Rex. Veškerá produkce koţek šla na export. Bohuţel tento trh se zhroutil a nyní nejsou mezi výkupními cenami rexových a normálně osrstěných králíků rozdíly. Dříve velmi kvalitně placenou surovinou byla angorská vlna (Zadina, 2004). Angorská vlna se mísila s ovčí a pouţívala se pro pletené výrobky (Dvořák, 1973). Poptávka na světovém trhu byla ovlivňována módou, a tak se dočteme, ţe jiţ v letech 1957 – 1958 byl nezájem o angorskou vlnu. Poté se zase dala bez problémů prodat celá naše produkce (Dvořák, 1973). O rozšířenosti angorských králíků mluví i čísla z té doby. Jen za první čtvrtletí roku 1962 byla převzata vlna ke zpracování od necelých dvacetičtyř tisíc chovatelů angorských králíků (Kálal, 1964). Z toho vyplývá, ţe plemeno bylo značně rozšířené a také kvalitní. V poslední době se po období naprostého útlumu a nezájmu začíná angorská srst opět vykupovat. Je však nutno poznamenat, ţe se jedná o velmi náročné plemeno na ošetřování. Další surovinou, která je v poslední době často na přítěţ chovateli je hnůj. Je velmi kvalitní (Zadina, 2004). Králík ho vyprodukuje asi 100 – 150 kg ročně (Krouhlík, 1996).
13
Nezanedbatelný je význam králíka z pohledu laboratorního zvířete jak pro humánní, tak veterinární účely (Dvořák, 1973). Králíci dlouhodobě patří v zájmových chovech mezi značně chované druhy zvířat. Český svaz chovatelů eviduje asi deset tisíc chovatelů čistokrevných plemen králíků (Zadina, 2004). V poslední době se značně rozšířil i chov zakrslých králíků jako domácích mazlíčků (Zadina, 2004). S králíky se dá provozovat i sport v podobě králičího hopu. Letos byl dokonce v České republice ustanoven Klub králičího hopu. Chov králíků má mnoho výhod, jimiţ jsou krátký generační interval, vysoká plodnost, moţnost vyuţití kompletních krmiv atd. Mezi největší nevýhody chovu patří náročnost na lidskou práci.
3.2 Domestikace Domestikace u králíka proběhla asi ve druhém aţ pátém století našeho letopočtu (Zadina, 2004). Chovali je u římských vojenských posádek (Zadina, 2004). K většímu rozšíření přispěly francouzské kláštery (Zadina, 2004). Později nastalo rozšíření i do jiných zemí, např. do Belgie, Anglie, Německa atd. (Zadina, 2004).
3.3 Plodnost Plodnost je fyziologická vlastnost. U samic se projevuje počtem narozených mláďat a také pravidelným zabřezáváním. U samců je nejdůleţitější ochota k páření a dostatečné mnoţství oplození schopného spermatu. Plodnost je ovlivněna dědičným a nedědičným zaloţením. Dědičnému zaloţení se připisuje zhruba 20 %. Zbývajících 80 % můţe člověk ovlivnit (Zadina, 2004). Na této části se podílí faktory, jako výţiva, prostředí atd. zvíře má dostat krmnou dávku přiměřenou k velikosti, stáří zvířete. Při překrmení zvíře tuční a v případě zapuštění nám většinou nezabřezne. Pokud ano, tak mívají niţší počty mláďat ve vrhu. Při nedostatečné výţivě zvíře špatně prospívá a hubne. První věcí, kde se nedostatečná výţiva projeví, je špatný zdravotní stav. Zvíře je malátné, méně pohyblivé a později přestává být plodné.
14
3.4 Připouštění, březost Samice zapouštíme u malých a zakrslých plemen v minimálním věku 6 měsíců, u středních a velkých plemen v minimálním věku 8 měsíců. Pohlavní cyklus má několik fází. Skládá se z období říje trvající 4 – 6 dní a období klidu trvající 10 – 15 dní (Fournier, 2006). Jiný zdroj uvádí délku říje 2 – 3 dny (Krouhlík, 1996). Na jednoho plemeníka se počítá 6 – 10 chovných samic (Krouhlík, 1996). Před připouštěním zkontrolujeme zdravotní stav samců a samic (Krouhlík, 1996). Pokud je samice připravena k páření má překrveny pohlavní orgány. Samice se dává do kotce k samci a připouští se dvěma skoky samce (Zadina, 2004). Pokud samec pravidelně skáče, stačí jeden skok (Fournier, 2006). Je - li samice v říji, tak zvedá záď i pírko pro urychlení vniknutí pyje do pochvy (Zadina, 2004). Po svázání trvajícím několik vteřin a osmi aţ dvanácti koitálních pohybech samce dochází k ejakulaci semene (Zadina, 2004). Samec přitom většinou spadne na bok a charakteristicky zasténá (Zadina, 2004). Samice necháváme v chovu asi 3 roky, samce můţeme ponechat i déle (Krouhlík, 1996). Zajímavé je, ţe plodnost v průběhu roku kolísá. V měsících únoru aţ březnu blíţí se plodnost ke stu procent. Nejmenší procento březosti je v září aţ lednu, kdy klesá aţ k padesáti procentům (Havlín, 1981). I u dobře ţivených zvířat během roku dochází na dobu 4 – 10 týdnů k neplodnosti. Tato doba se můţe zkrátit na 4 – 6 týdnů (Zadina, 2004). Po prvním zapouštění zabřezne zhruba 50 – 60 % králic (Zadina, 2004). Normální březost trvá asi 31 dní, kolísá však v rozmezí 30 – 35 dní (Havlín, 1981). Nejspolehlivější metodou zjištění březosti je palpace. Můţeme ji provádět od 12 dne po zapuštění (Zadina, 2004). Jiný zdroj uvádí zjištění po 14 dnech (Havlín, 1981). V této době je plod velký v průměru 11 mm (Krouhlík, 1996). Dalším způsobem je kontrolní připouštění, kdy dáme samičku po týdnu od předchozího zapuštění k samci. Samička by na sebe neměla nechat skákat samce, případně vrčí. Tím bychom měli zjistit, ţe je březí (Havlín, 1981). Sám ale vím, ţe některá samička se nechá zapustit několikrát a je svolná téměř kdykoli a přitom je březí. Od druhé poloviny březosti se plod vyvíjí více. S tím je nutno počítat při výţivě březích samic (Dvořák, 1973). Okolo 10 – 15 dne se také můţe vyskytnout falešná březost (Krouhlík, 1996). Samička si vytrhává srst ze spodní části těla a staví si hnízdo (Havlín, 1981). Vliv falešné březosti pomine aţ po sedumnáctém dnu po zapuštění (Krouhlík, 1996). Týden před porodem má králice zvětšené břicho a mléčné bradavky. Také začíná se stavbou hnízda (Krouhlík, 1996). Zhruba týden před porodem můţeme vloţit do kotce kotiště (Havlín, 1981).
15
3.5 Porod Před porodem musí mít králice dostatek kvalitní slámy a sena pro stavbu hnízda (Zadina, 2004). Na porod by měl být klid, tma a dostatek vody (Havlín, 1981). Porod nastává většinou v noci nebo k ránu (Havlín, 1981). Délka porodu je různá, v případě dobrého průběhu trvá 10 – 30 minut (Krouhlík, 1996). Mláďata jsou vypuzována v sériích, mezi nimiţ jsou aţ desetiminutové přestávky (Fournier, 2006). Při normálním porodu mláďata olízá (Fournier, 2006). Po porodu jsou mláďata zakryta vytrhanou srstí (Zadina, 2004). Někdy však dojde k nezdaru. Samička seţere mláďata, rozhází je po kotci či je nekojí. To většinou končí ztrátou celého vrhu (Zadina, 2004). Příčinou kanibalizmu je nedostatek vody, mládí matky a leknutí (Fournier, 2006). Dalšími příčinami můţe být pohyb osob či přítomnost malých hlodavců nebo velmi nízké okolní teploty (Zadina, 2004). Poslednímu nedostatku lze předejít pouţíváním vyhřívaných kotišť. Ty se pouţívají především v zahraničí (Zadina, 2004). Samičku, jíţ se porod nepodařil hned druhý den zapouštíme (Krouhlík, 1996). Po porodu se děloha rychle vrací do původního stavu (Skřivan, Tůmová a Skřivanová, 2008). Také se doporučuje změnit krmnou dávku a do pitné vody přidat 10 – 15 kapek jodidu draselného (Kálal, 1964). Králíčata se rodí holá, hluchá a slepá (Fournier, 2006). Jejich hmotnost se pohybuje v rozmezí 50 – 80 g (Havlín, 1981). Jiný zdroj uvádí 30 – 70 g (Skřivan, Tůmová a Skřivanová, 2008). Hmotnost je dána počtem mláďat, plemenem a kondicí chovné samice (Zadina, 2004). Zkontrolovat vrh bychom měli do 3 dne po porodu (Havlín, 1981). Při kontrole odstraníme mrtvá mláďata a zbytky plodových obalů (Skřivan, Tůmová a Skřivanová, 2008). Zjistíme počet, stav a vyrovnanost mláďat, případně můţeme mnoţství králíčat korigovat (Kálal, 1964). Ve stáří 5 dnů začíná mláďatům růst srst (Fournier, 2006), v asi 10 dnech začínají vidět (Krouhlík, 1996), ( jiný zdroj uvádí 12 – 14 dní - Zadina, 2004). Mláďata sají 6 – 8 krát denně (Dvořák, 1973). Jiný zdroj, k němuţ se přikláním, uvádí kojení pouze 1 – 2 krát za den (Fournier, 2006). Králíčata zdvojnásobí svou ţivou hmotnost za zhruba 6 dnů (Koţeluha, 1965). Samičce se můţe narodit 1 – 22 mláďat (Kálal, 1964). Optimální je nechat stejný počet mláďat, jako má samička mléčných bradavek (Zadina, 2004). Optimální je počet 5 – 8 mláďat (Kálal, 1964). Na základě vlastních zkušeností bych uvedl, ţe optimální počet je 5 – 6 králíčat, větší počet mláďat má vliv na jejich růst. Za 24 hod. samice vyprodukuje aţ 200 g mléka. Na 1 g přírůstku se spotřebují 2 g mléka (Zadina, 2004).
16
Kolem patnáctého dne vylézají mláďata z hnízda (Krouhlík, 1996). Ve třech týdnech začínají přijímat i jiné krmivo (Zadina, 2004).
3.6 Odchov mláďat Do odstavu růst závisí především na matce (Krouhlík, 1996). Králíčata rostou velmi rychle vlivem mateřského mléka s vysokým obsahem bílkovin a tuku. Denně přibírají aţ 35 g (Krouhlík, 1996). Králíčata odstavujeme najednou či postupně (Krouhlík, 1996). Ve věku 6 – 8 týdnů dochází k výměně zubů a mláďata začínají poprvé přelínávat, proto jsou více choulostivá (Zadina, 2004). Odstav se provádí ve stáří 42 – 56 dnů (Zadina, 2004). Samičky od samců rozdělíme nejpozději do konce třetího měsíce (Krouhlík, 1996).
3.7 Produkce masa Největší význam chovu králíků spočívá v produkci kvalitního dietního masa. Vyznačuje se vysokým obsahem bílkovin, nízkým podílem tuku a cholesterolu. Navíc má příznivé sloţení aminokyselin a obsahuje významné stopové prvky (Tůmová, 2008). Mnoţství vyprodukovaného masa do značné míry souvisí se způsobem chovu. Od dobré samice v drobném chovu jsme schopni získat 15 – 20 mláďat. Ve velkochovu je toto číslo zhruba trojnásobné, tedy kolem 50 – 60 mláďat. Sloţení králičího masa ovlivňuje rovněţ rychlost růstu. S tím souvisí i výsledná kvalita masa. Králíče zdvojnásobí svou ţivou hmotnost zhruba za pět dní (Tůmová, 2008).
3.8 Růst Růst je proces, při kterém se zvyšuje ţivá hmotnost zvířete, zároveň se zvyšuje velikost. Průběh vyjadřuje růstová křivka. Růst je dán kaţdému zvířeti geneticky. Značně ho však ovlivňuje např. krmení či ustájení. Na ukončení růstu se značnou měrou podílejí hormony. Ty po růstové depresi vyvolávají akceleraci růstu (Tůmová, 2008). První týdny přibírá na hmotnosti hlavně kosterní a svalová soustava. Během intensivního výkrmu je přírůstek i 30 – 40 g denně. V první fázi roste nejrychleji kostra. Tento růst probíhá do hmotnosti 0,9 kg a poté se zpomalí. Koeficient alometrie růstu je 0,82 v porovnání se svalstvem (Tůmová, 2008). Největší přírůstky můţeme očekávat mezi hmotností 1 kg aţ 2,5 kg. Svalové skupiny zadní partie těla rostou rychleji neţ přední. Růst se ustáluje v 6 – 7 týdnech věku. Tuk se začíná vyvíjet při hmotnosti okolo 17
2 kg. Největší význam pro rychlost růstu má počet narozených a hlavně odchovávaných mláďat. Ze začátku má největší vliv na hmotnosti králíčat matka. Do tří týdnů věku jsou mláďata závislá na mateřském mléce. Jednodenní králíče brojlerových králíků váţí asi 60 – 65 g. U čistokrevných králíků jsou v porodní hmotnosti králíčat značné rozdíly. U velkých a středních plemen se hmotnost pohybuje na úrovni cca 65 g, malá mají 45 – 50 g. Hmotnost je ovlivněna mnoţstvím mláďat ve vrhu. Početnější vrhy mají mláďata o 6 – 10 % lehčí. Zajímavé je, ţe obě pohlaví mají přibliţně stejnou hmotnost. Dalším faktorem, který ovlivňuje růst je teplota. V horkých letních dnech zvíře většinu času leţí a nepřibírá. Zároveň rychleji dýchá. Teplota nad 25 °C sniţuje růst (Tůmová, 2008). Také světlo působí na růst. Střídavý světelný reţim zvyšuje přírůstek (Tůmová, 2008). Jiná literatura upozorňuje na nízké teploty, výkyvy teplot a průvan. Tím mohou být způsobeny respirační nemoci (Fournier, 2006).
3.9 Koefcienty dědivosti některých uţitkových vlastností Vlastnost
Koeficient dědivosti
Počet králíčat ve vrhu
0,2
Produkce mléka u králic
0,3
Obsah bílkovin v mléce
0,35
Hmotnost mláďat při narození
0,5
Hmotnost mláďat v 56 dnech
0,55
Hmotnost mláďat v 84 dnech
0,4
Hmotnost mláďat ve 120 dnech
0,6
Hmotnost mláďat v 5 měsících
0,66
Jatečná výtěţnost
0,75
Počet mléčných bradavek
0,9
Hodnoty koeficientu dědivosti do 0,4 jsou povaţovány za nízké a nad 0,6 za vysoké (Zadina, 2004).
18
3.10 Označování králíků ve světě Slovensko Způsoby označování zvířat jsou shodné s ČR jen s tím rozdílem, ţe místo C najdeme v levém uchu písmeno S. V levém uchu se tedy nachází S značící Slovensko a poté měsíc narození mláděte a poslední číslici roku. V pravém uchu najdeme např. písmeno S, které značí zvíře člena klubu nebo číslo okresu, pokud chovatel není členem klubu a pořadové číslo králíka v daném plemeni a barevném rázu. Německo Tetování levého ucha má podobu např. 1062. Znamená to, ţe zvíře je z ledna (1), 0 znamená poslední číslici letopočtu, tedy rok 2010 a 62 je pořadové číslo králíka daného plemene či barevného rázu v příslušné organizaci.
Pro někoho můţe být
záhadou, ţe číslo levého ucha začíná 0. Není to nic jiného, neţ ţe zvíře je z posledních měsíců předchozího roku a tímto tetováním se označí, ţe není z ledna. Pravé ucho obsahuje písmeno země a číslo organizace. Tak např. tetování S – 408 znamená, ţe zvíře pochází ze Saska a 408 je číslo organizace. Kaţdá organizace má jiné číslo. Dále se můţeme setkat s tím, ţe za písmenem organizace je písmeno J. Znamená to, ţe zvíře odchoval mladý chovatel. Např. BJ – 429 znamená, ţe zvíře je z Bavorska, pochází z chovu mladého chovatele a 429 je číslo organizace chovatele králíka. Své označení mají i králíci z novošlechtění. Těm se dává před písmeno oblasti písmeno N.
Rakousko V této zemi pouţívají stejné značení jako v Německu, ale nepouţívají se zkratky pro označení mládeţníků a novošlechtění. Francie Králíci se tetují pouze do levého ucha. Příkladem můţe být tetování 0F2 AU910. Nula značí rok 2010. F je označení země původu Francie. Číslo za F je měsícem narození zvířete, v tomto případě únor. AU 910 je přidělené registrační číslo. Maďarsko V levém uchu najdeme H, coţ značí Maďarsko, poté číslice měsíce a roku. Číslo v pravém uchu je pořadím králíka v republice. Polsko Králíci v Polsku jsou označeni v levém uchu S. Značí to Polsko a poté číslo chovu. V pravém uchu najdeme měsíc, rok a číslo zvířete u daného chovatele.
19
Švýcarsko Ve Švýcarsku tetují králíky pouze do pravého ucha. Najdeme zde koncovou číslici roku a pořadové číslo 1 – 999. Do levého ucha dávají malou kovovou ušní známku. Holandsko Králíci jsou označeni posledním číslem roku, písmenem či písmeny organizace, měsícem a pořadím zvířete. Velká Británie V této zemi se králíci označují krouţkem. Je vyráběn v 11 velikostech (A,B,C,D,E,K,L,G,H,J,X). Značí se písmeny BRC, coţ je zkratka znamenající British Rabbit Council. Poté následuje dvojčíslí roku, označení velikosti krouţku a číslo krouţku, které kaţdý rok začíná od 00001. Vznikne nám tak např. krouţek BRC 09 A 13543 (Supuka, Supuka, Adamec, 2009).
3.11 Hodnocení exteriéru Hodnocení exteriéru se řídí Vzorníkem plemen králíků od autora Ing. Josefa Zadiny z roku 2003. Ve Vzorníku jsou obsaţeny standardy jednotlivých plemen a tato kniha je velmi dobře dostupná všem chovatelům králíků. 3.11.1 Poţadavky na ideální zvíře Jednotlivé pozice 1. pozice – hmotnost Hmotnost niţší jak minimální a vyšší jak maximální je hodnocena výrokem ,,neklasifikován‘‘. 2. pozice – tvar Pozice tvar hodnotí průběh hřbetní linie, polohu pírka, kůţi králíka a vnější pohlavní orgány. Hřbetní linie by měla být pozvolně plynoucí a na zádi pěkně zaoblená. V zátylku by neměly moc zřetelně vystupovat lopatky. Z praxe však vím, ţe se na tuto vadu u nás moc nehledí.
20
Hrudní končetiny by měly být rovné a králík by měl našlapovat tzv. kočičím nášlapem. Pánevní končetiny také mají být rovné a lopatky mají těsně přiléhat. Pravdou však je, ţe postavením pánevních končetin se většina českých posuzovatelů vůbec nezabývá. Pírko by mělo být vztyčené, k tělu přilehlé, rovné a osvalené. Kůţe má být pevná a k tělu těsně přilehlá. Pohlavní orgány mají být výrazné a bez jakékoliv deformace. 3. pozice – typ V této pozici se hodnotí velikost a tvar hlavy, síla a tvar uší, sílu a délku hrudních končetin, tvar těla (šířka a délka těla), posazení hlavy na krku. Samozřejmě kaţdé plemeno má jiné poţadavky na délku, šířku a tvar těla. U některých plemen se poţaduje zřetelný krk, u jiných plemen hlava posazená téměř na těle bez zřetelného krku. To samé platí u jednotlivých plemen o velikosti hlavy. Typ by měl ukazovat na dimorfizmus jednotlivých pohlaví a specifikaci jednotlivých plemen – např. temperament. Zvíře by také mělo předvést tzv. výstavní postoj. Výstavní postoj by měl být u většiny plemen středně vysoký. Výjimkou je např. plemeno Zaječí, kde je vyţadován vysoký postoj. Druhým protipólem je plemeno Novozélandský bílý, které je většinou těţké, s krátkým zavalitým tělem, takţe většinou nepředvede ţádný postoj a pouze leţí na stole. Ale i v tomto plemeni se v poslední době vyskytují jedinci, kteří na stole předvedou pěkný postoj. Většinou se jedná o zvířata s nepatrně horším typem, po rodičích dovezených z Německa. Tyto zvířata jsou oproti českým zvířatům poměrně lepší v srsti. Zvířata se kříţí s českými králíky. Potomstvo se však štěpí. Bude to práce na více generací. 4.pozice – srst V ČR se chovají plemena králíků s několika druhy a strukturami srsti. V diplomové práci se zabývám pouze dvěma plemeny strakáčů s normální srstí.
Proto budu
popisovat pouze normální strukturu srsti. V zásadě platí, ţe srst by měla být hustá a pruţná. Kaţdá srst obsahuje podsadu, krycí chlup a pesíky. Podsada je lehce zvlněna a průměr podsadových chlupů dosahuje nejvýše 0,01 mm. Podsadové chlupy tvoří asi dvacetinásobek ostatních chlupů (Fingerland, 1994). Krycí chlup a pesíky jsou poloţeny na podsadě mírně zešikma a jejich délka je specifická pro jednotlivá plemena.
21
5. pozice – u strakáčů kresba Kresba je specifická pro jednotlivá plemena. Obě plemena patří do skupiny plemen s tzv. anglickou strakatostí. Kresba se skládá z kresby hlavy a těla. Ve většině evropských standardů se posuzuje ve dvou pozicích - zvlášť kresba hlavy a těla. U českého standardu máme pro kresbu pouze jednu pozici. 6. pozice – barva kresby, podsada Barva by vţdy měla být čistá a lesklá, bez jakýchkoli jinobarevných chloupků. Barva očí má odpovídat chovanému barevnému rázu. Barva drápů je bílá, ale barevný dráp je u nás přípustnou vadou. Jinak je tomu u některých zahraničních standardů. 7. pozice – péče a zdraví Zvíře by mělo být připraveno na výstavu a bez zjevných zdravotních potíţí. 3.11.2 Exteriérové vady 1.pozice – hmotnost Váha jiná neţ odpovídající plnému počtu bodů je jednoznačnou ztrátou. Zvíře, které nemá na plný počet bodů první pozici, nemá jiţ u většiny plemen šanci uspět v hodnocení exteriéru. Hmotnost větší jak maximální a menší neţ minimální je oceněna výrokem neklasifikován. Tímto je vyloučena z posuzování, ale chovu schopná. 2.pozice – tvar Vad v této pozici můţe být celá řada. V tomto článku zmíním jen ty nejčastější nebo naopak ty, které povaţuji za velmi špatné a u nás se často na ně zapomíná. Ze své zkušenosti můţu říci, ţe na vady nebo přednosti tvaru u králíků se posuzovatel kouká jako na jednu z prvních věcí, kdyţ dostane zvíře na stůl. Nejčastěji se vyskytují volné kůţe, lalůčky, laloky, mírně či znatelně vystouplé kyčelní kosti, prošlapy hrudních končetin a mírné deformace páteře na zádi. Problém však je, ţe posledně jmenovanou vadu skoro nikdo u nás nehodnotí. Volné kůţe jsou přípustnou vadou u samic i samců. Můţou být způsobeny geneticky nebo nevhodným krmením, ale s přispěním genetiky. Nejčastější je volnější 22
kůţe na krku. Lalůček je o něco větší volná kůţe pod krkem. Často s postupem času se z něj vyvine lalok. Tyto vady jsou většinou známkou dobré mléčnosti, proto nejsou v některých zahraničních zemích trestány. Většinou tuto vadu nemají zvířata uţší a úzká v hrudní partii. Lalůčky a laloky jsou dovoleny u samic s výjimkou zakrslých plemen a plemene Zaječí. Samci a všechna zvířata zakrslých plemen a plemeno Zaječí s těmito vadami by měli být na výstavě vyloučeni a neměli by se dostat do chovu. Největší problémy u samců s volnou kůţí aţ lalůčky vykazuje plemeno Český strakáč. Byť se snaţím vybírat zvířata bez lalůčků, většinou se jim dřív nebo později stejně vyvinou. Většina zvířat dovezených ze zahraničí volné kůţe nemá, ale většinou do dvou aţ třech měsíců se jim stejně udělají. Zřejmě na to má vliv i příprava zvířat na výstavu a hlavně kvalita krmiv. S touto vadou při nadměrně rychlém růstu často souvisí i prošlapy hrudních končetin. Většinou se jedná o zvířata se slabšími hrudními končetinami a těţkým válcovitým tělem. Prošlapy lze zjistit pohledem na zvíře a ještě lépe při otočení zvířete. Tato zvířata mají ošlapanou plošku na hrudní končetině táhnoucí se za poslední dráp. U králíků se dále vyţaduje pěkně zaoblená záď. Ale vyskytuje se celá řada zvířat, která mají mírně či znatelně vystouplé kyčelní kosti. Ty zjistíme pohlazením králíka po zádi. Neměli bychom cítit ţádné vystouplé kosti. Kosti by se neměly nahmatávat silou, ale záď by se měla pohladit zlehka otevřenou dlaní. Tyto vady mi u králíků velmi vadí. Z vlastní zkušenosti vím, ţe jsou to vady velmi dědivé. Těţko se odstraňují a táhnou se po několik generací. Navíc se čas od času objeví i v odchovu zvířat s výbornou zádí. Tuto chybu zároveň doplňuje často ještě závaţnější chyba a tou je sraţená záď. Podle rozsahu se jedná o přípustnou aţ výlukovou vadu. Velmi často se tato vada vyskytovala u jedinců našeho národního plemene Český strakáč. Po generace se upevňovala, jelikoţ se zvířata u nás vybírala zvláště podle kresby. A tak se naše plemeno stalo souborem málo rostoucích zvířat s úzkým tělem a velmi špatným tvarem. Přitom na výstavách tato nevyhovující zvířata, ale dobře kreslená dosahovala velmi dobrých bodů. Starší posuzovatelé před těmito nedostatky, často i výlukovými, zavírali oči a často je ani netrestali. Chovatelé z Německa od nás v šedesátých letech zakoupili naše nejlepší zvířata a vydali se přesně opačnou cestou. Ukázalo se, ţe Čeští strakáči mohou mít výborný tvar a typ. Jako třešničku na dortu k tomu němečtí chovatelé dodali i slušnou kresbu, i kdyţ chtějí o něco více skvrn, neţ u nás. Zjistilo se, ţe kresba se štěpí poměrně nahodile a tak ze špatně kreslených zvířat se mohou štěpit i velmi hezky kreslená zvířata. Bohuţel názor, ţe kresba je vše, koluje v hlavách našich starších 23
chovatelů doposud. Kdyby vyjeli ven a porovnali naši populaci strakáčů s těmi v zahraničí, zjistili by snad svůj omyl. Kdyţ jsem s chovem Českých strakáčů začínal, tak názor jednoho chovatele ČS byl, ţe prvním produktem Českého strakáče je hnůj a pak aţ maso. Dnes jsou jiţ u nás některé kvalitní chovy. I Klub Českých strakáčů otevřel oči a v loňském roce uzavřel spolupráci s německým klubem chovatelů strakáčů. Německý klub projevil zájem o divoce zbarvený a ţelezitý barevný ráz, který u nich nebyl chován. Na oplátku k nám byly přivezeny kvalitní zvířata v barvě černé a modré. Snad se celková kvalita chovů Českého strakáče bude postupně zlepšovat. Další vadou, na kterou se u nás zapomíná, je vystouplá páteř na zádi. Našel jsem ji u řady plemen. Jedná se o vadu s vysokým stupněm heritability. Kdyţ se mi poprvé vyskytla v chovu, nechal jsem si s tímto problémem do chovu jednu samičku. Jak se později ukázalo, všechna mláďata tento nedostatek zdědila po matce. Proto jsem tato mláďata i se samičkou jatečně zuţitkoval. Bohuţel, jsem jeden z mála našich posuzovatelů, který tuto vadu trestá. Další část posuzovatelů o ní ví, ale neţ aby si dělali rozbroje s chovateli, tak ji přehlíţí. Další část posuzovatelů o ní neví a ani ji nehledají. Zkrátka ještě u nás nenastal ten správný čas. Sama o sobě není ani definována v našem vzorníku. Já ji trestám sráţkou bodů pod jinou vadou uvedenou ve vzorníku a tou je mírná deformace kostry. Nejčastějšími deformacemi těla jsou nefyziologický skus a deformace kořenů uší (zarostlý sluchovod, tvrdé kořeny uší). Jedná se o výlukové vady. Přípustnou vadou jsou částečně zarostlé kořeny uší. V této pozici se také hodnotí utváření pírka. Mezi nejčastější vady pírka patří zlomené, křivé, mrtvé, drátěné, kratší a krátké a hravé pírko. Zlomené pírko je hodnoceno výrokem neklasifikován, s doloţkou chovu schopen. Na místě zlomení pírka najdeme bulku. Pokud ji tam nemá, jedná se o křivé pírko a zvíře je vyloučeno. Hravé pírko je takové, kterým králík pohybuje ze strany na stranu a trestá se jako přípustná vada. Trvale šikmé pírko směřující na jednu stranu znamená automaticky výrok výluka. Kratší pírko se vyskytuje nejčastěji u zakrslých plemen. Jedná se o vadu přípustnou a malou. Stejně tak se hodnotí drátěné a mrtvé pírko. Velmi krátké pírko znamená výrok neklasifikován. Krátké pírko je většinou způsobeno těţkým porodem, kdy chovná samice si při porodu pomáhá a ukousne mláděti část pírka. Drátěné pírko je stav, kdy pírko není osvalené. Nejčastěji se vyskytuje v zadní části pírka, někdy je postiţeno pírko celé. Mrtvé pírko je stav, kdy je pírko tvrdé a nepohyblivé. V poslední době se
24
začíná i u nás mluvit o zrušení posuzování pírka. Vzor si můţeme vzít v některých zahraničních státech. Tam se pírko nehodnotí. Pouze musí být rovné. Dále do pozice tvar spadá hodnocení pohlavních orgánů. Samci musí mít normálně vyvinuty obě varlata. Někdy se vyskytne kryptorchizmus. U těchto zvířat se nespouští ani šourek a na těle je hladká přiléhavá ploška bez srsti. Další vadou jsou vleklá varlata. Tento nedostatek se hodnotí podle jeho rozsahu. Varlata by měla přiléhat k tělu. Jedná se o vadu přípustnou aţ těţkou výlukovou. Musíme mít také na paměti, ţe v létě při vysokých teplotách jsou varlata volnější. Na to více trpí králíci masných plemen, nejčastěji Novozélandský bílý. Další vadou, na kterou náš vzorník nepamatuje, jsou srostlé předkoţky u samců. Bohuţel je to vysoce dědivá chyba. Jde však odstranit chirurgicky. Podle mne je to výluková vada. Před časem někteří posuzovatelé za tuto vadu králíky na výstavách vylučovali. Na školení posuzovatelů zhruba před dvěma roky bylo rozhodnuto, ţe zvířata s touto vadou se nebudou trestat. Důvod proč netrestat tuto vadu je prostý. Není obsaţena v platném vzorníku. Změna v této otázce snad přijde s novým vzorníkem. Nejčastěji na tuto vadu trpí plemeno Kalifornský, kde postihuje celé oblasti naší vlasti. Sám vím, ţe podle svých zkušeností mi poradce klubu masných plemen říkal, ţe vadné jedince vyřazuje s poznámkou silná deformace pyje. Další problém je s roţštěpy pyje. Podle velikosti roţštěpu pyje se jedná o vadu velmi těţkou aţ výlukovou. Tato vada se pozná při vytaţení pyje. Zvíře s výlukovou vadou má pyj roţštěpen od shora aţ dolů. Tudíţ tento roţštěp zasahuje i spodní modrou část pyje. Pokud modrou část nezasahuje, jedná se o přípustnou vadu. Dalším velkým problémem je, ţe prý se tato vada dědí přes generaci. U samic většinou problémy s deformacemi pohlaví nejsou. 3. pozice – typ Tato pozice je velmi důleţitá a můţe ji, na rozdíl od druhé pozice, ohodnotit i kaţdý návštěvník výstavy. Zvíře musí zaujmout. Mezi nejčastější vady patří např. méně výrazné hlavy, tenčí, delší, rozkleslé uši, háčkování uší, měkké konce uší, slabé hrudní končetiny, úzké tělo v hrudní partii atd. Hlava by měla být výrazná, zvláště pak u samců. Je pravdou, ţe v poslední době se šlechtí i samice s poměrně velkými a pěknými hlavami. Nevýhodou je, ţe mají většinou niţší počty mláďat. Ale pokud chcete udělat špičkového typového samce, pak matka musí být kvalitní v typu. Méně výrazná hlava
25
většinou souvisí i s celkovým zjemněním kostry. Zvířata mají uţší hrudní partii a slabší hrudní končetiny. Uţší hrudní partie je dalším problémem a její hodnocení je dosti opomíjeno. Kdyţ jsem se učil posuzovatelskému řemeslu, řekl mi jeden velmi dobrý posuzovatel: ,,Pokud má králík nízkou hmotnost, tak nemůţe mít tělo v pořádku‘‘. Zamyslel jsem se a dal jsem mu za pravdu. Právě nízká hmotnost je nejčastěji způsobena úzkou hrudní partií nebo vzácně velmi krátkým tělesným rámcem. Dalším podstatným bodem této pozice je utváření uší. Za vady se povaţují tenké uši. Tato vada se vyskytuje minimálně. Velmi často se vyskytují slabší konce uší s mírnou vlnkou v horní části uší. Tato vada se vyskytuje poměrně často. Další vadou jsou delší uši. Kaţdé plemeno má stanovenou délku uší v cm. Stejně tak jsou stanoveny minimální a maximální hranice délky. Kratší uši se poznamenávají do oceňovacího lístku, ale bodově se netrestají. Na králíkovi je hezké a líbivé, pokud má kratší, silné a pěkně otevřené ucho. Delší uši se naproti tomu trestají. Největší problémy s nadměrnou délkou uší má plemeno Burgundský. Je to způsobeno tím, ţe v ostatních zemích poţadují delší uši, neţ jsou v českém vzorníku. Před několika lety to byl neřešitelný problém. V poslední době lze jiţ najít králíky s dobrou délkou uší. Problémy s délkou uší mají Čeští strakáči černoţlutí. Jsou způsobeny neustálým přiléváním krve Tříbarevných strakáčů. V zahraničí jsou tito strakáči nazýváni Rýnskými. Tento strakáč je zbarvením totoţný s Českým strakáčem černoţlutým. Má však vyšší hmotnost, mírně delší srst a uši, trochu delší, méně široké tělo a mírně hrubší kresbu. Přesto není jiné východisko, neţ čas od času přivést Rýnského strakáče. Naši chovatelé vybírají z Rýnských strakáčů ty nejmenší jedince s kratším uchem a lepší kresbou. U černoţlutých strakáčů je moţná regenerace přes černý barevný ráz. Tím se většinou zlepšuje typ. Nevýhodou však je menší sytost ţluté barvy. Mezi vady, které kazí vzhled králíka, nadále patří háčkování konců uší. Tato vada se nejčastěji vyskytuje u středních a velkých plemen. Je častější u mladých zvířat v teplém letním období. Na tuto vadu trpí většina plemen, která mají delší vzpřímeně postavené uši, jako např. Burgundský a Velký světlý stříbřitý. Většinou se s postupem času zesílením uší a chladnějším obdobím tato vada ztrácí. Mezi nejvíce viditelné vady patří rozkleslé uši. Na tuto vadu trpí snad všechny plemena, která mají vztyčené a delší uši. Snad nejhůře však působí u zakrslých plemen.
26
4.pozice – srst Srst by měla být hustá a pruţná. Jednotlivá plemena mají různé délky srsti. Velmi kvalitní srsti se vyskytují u strakáčů, zejména u Anglických. Mezi nejčastější vady patří srst méně pruţná, řidší, jemná, delší atd. Kaţdá srst by se měla vracet při pohlazení proti srsti. Jemná srst se nikdy nevrátí, stejně tak, jako výrazně delší. V poslední době se vzhledem k většímu důrazu na tuto pozici začaly naopak objevovat zvířata s příliš krátkou srstí. To však také není dobré. U některých samců se někdy vyskytuje tzv. hrubá srst. Z výstavního hlediska to není dobré, ale podle mých zkušeností jsou tato zvířata velmi dobrá do chovu, jelikoţ dávají hlavně v samičí populaci výborné srsti. Další vadou je extrémně hustá srst. Ve vzorníku je to uvedeno jako přednost, ale sám vím ze své zkušenosti, ţe tato zvířata trpí na zákoţky (svrab). U těchto zvířat je téměř nemoţné se svrabu zbavit, ale většinou se poprvé objevuje aţ po jednom roce ţivota zvířete. Další nevýhodou je, ţe králíci s příliš hustou srstí špatně a dlouho línají. Ideální srst vidím jako kompromis délky, pruţnosti a přiměřené hustoty. 5.pozice – u strakáčů kresba Skládá se z kresby těla a hlavy. Kresba hlavy je sloţena z motýlku, skráňových skvrn, očních krouţků a kresby uší. Mezi nejčastější vady patří nepravidelné oční krouţky, nepravidelný trn, nečistá kresba kořene uší, nečistá hlava, tedy barevné skvrnky na místech, kde má být bílá barva. Jakékoli spojení dvou kresebných znaků se rovná automatickému vyloučení zvířete z posuzování. Stejný postih platí, pokud chybí nějaký kresebný znak. Kresba těla se skládá u Českého strakáče z kresby boků a úhoře. Anglický strakáč má navíc řetízek. Český strakáč musí mít nejméně tři barevné skvrny v zadní části těla na obou stranách těla. Nedostatečný počet teček znamená výrok neklasifikován. Nejčastější vady jsou hrubší boční kresba. V kresbě úhoře jsou nejčastější vadou přidruţené skvrny v zátylku a nepravidelný úhoř. Více jak tři barevné skvrny v přední části těla jsou výlukové. Anglický strakáč má řetízek. Ten je zhruba šest centimetrů dlouhý. Začíná napojením ke krku a úhoři. Je tvořen dvěmi aţ třemi řadami teček velikosti zrna pšenice a pokračují kresbou boků. Postupně by se kresba boků měla mírně rozevírat a skvrny zvětšovat. Nejčastějšími nedostatky jsou hrubší, mírně slitá kresba, hrubá nebo slabší kresba. Další chybou je větší velikost teček.
27
Pozice 6. – u strakáčů barva, podsada Mezi nejčastější vady v této pozici patří ojedinělé bílé chloupky v kresbě. Jedná se o přípustnou malou vadu. Při silném prostříbření bílými chlupy se jedná o vadu výlukovou. Dále k vadám patří bílé skupinky v očním krouţku, skráňových skvrnách, motýlku, bílý rozštěp pysku a bílá skupina ve vrchní polovině uší. Tyto vady jsou nepřípustné, tedy výlukové, stejně jako jinobarevná skvrna neţ kterou má posuzovaný barevný ráz. Čas od času se s tímto prohřeškem setkáváme např. u Českých strakáčů ţelezitých. Projevuje se tím, ţe zvíře má některé části kresby ţelezité, jiné černé. Takovému zvířeti taktéţ náleţí hodnocení výluka. Mezi přípustné vady patří bílá skupina v dolní polovině uší, na vrchní straně pírka či ve skupinách boční kresby. Dalšími přípustnými vadami jsou barevné drápy a bílé vousy a nepatrné odstínové odchylky barvy očí. Pozice 7.– péče a zdraví Mezi nejčastější prohřešky na výstavách týkající se této pozice jsou neostříhané drápky, nevyčištěné pohlavní koutky a mírně slzící oko. Za tyto vady se zvíře penalizuje půl bodem za kaţdou vadu. 3.11.3 Standardy jednotlivých plemen 3.11.3.1 Vývoj standardu plemene Český strakáč Historie Českých strakáčů je poměrně dobře zmapovaná. Toto plemeno pochází ze stájových králíků. Je označováno za poklad českého králíkářství. A přesto se názory v chovatelském světě na toto plemeno do dnešních dnů různí. I sami chovatelé jsou názorově roztříštění. Jedni vybírají zvířata na kresbu a druzí jdou po celkovém exteriéru a kresbu odsouvají trochu do pozadí. Osobně preferuji druhou skupinu. Je třeba poznamenat, ţe příznivci prvé skupiny jsou většinou starší chovatelé a jejich ţáci. Tito lidé často zastávají názory, které se razily před desítkami let. Kaţdé plemeno se v průběhu času mění. Mění se nejen exteriér, ale i uţitkové vlastnosti. Takto se kaţdé plemeno vyvíjí, a to k lepšímu, ale i horšímu. Čím více je vyšlechtěný exteriér, tím častěji jsou zvířata méně otuţilá a jejich chov je problematičtější. 28
První vzorník vydaný v Československu vyšel v roce 1921. Byl psán německy a zároveň obsahoval i seznam sudetských posuzovatelů králíků na území Československa (Komzák, 1921). To se nelíbilo českým chovatelům a tak stejný vzorník vychází i v českém jazyce v roce 1927 (Komzák, 1927). Ale jiţ před tím můţeme najít práce týkající se standardu. Jak by asi měl Český strakáč vypadat popisuje Stanislav Komzák jiţ v roce 1913. Tato práce byla zveřejněna v Králíkáři československém , vydávaném J. V. Kálelem v Bernarticích u Tábora. Autor tento článek napsal ve Vídni. Píše v něm, ţe reaguje na článek p. Hály, ve kterém volá po prošlechtění znaků Českého strakáče. Autor poznamenává, ţe Český strakáč je stále chovanějším a přibývá zkušených chovatelů. Hlavní důraz se klade na kresbu zvířete. Kresbou se nazývají barevné skvrny na bílém pokladě. Úhoř je úzký pruh táhnoucí se přes hřbet, v prostředku je nejsilnější, na krajích se zuţuje. Neúplným úhořem je nazýván prouţek dlouhý alespoň 15 cm. Neúplný úhoř se nepovaţuje za vadu. Kratší úhoř či přerušovaný je hrubou vadou. Po obou stranách těla mají být barevné skvrny tvořící plášť. Neměly by obsahovat bílé chloupky a měly by být ostře odděleny od bílého základu. Čím je kresba lépe rozprostřena a pokud moţno stejnoměrná po obou stranách, tím je zvíře kvalitnější. Kresba uší musí být oddělena od očních krouţků. Uši jsou barevné. Dále se na hlavě nachází oční krouţky, skráňové skvrny, a motýlek. Splynutí skráňové skvrny s očním krouţkem je chybou. Motýlek však není poţadován. Pokud zvíře nemá motýlek, nemůţe mít ani skráňové skvrny. Ve středu motýlku je trn. Pokud jsou v motýlku bílé skvrny, tak tento motýlek nazýváme neúplným. Kresba ideálního zvířete z této doby ukazuje Českého strakáče v kresbě téměř Anglického strakáče s ne zcela připojeným řetízkem a nepravidelným rozteklým očním krouţkem. Zároveň článek prozrazuje, ţe i v té době se do chovu stále vybírala zvířata z domácích králíků (Komzák, 1913). Prvním česky psaný vzorník pochází z roku 1927. Autorem je Stanislav Komzák z Dačic na Moravě. Vzorník jasně dává najevo, co tehdy u Českých strakáčů bylo povaţováno za nejdůleţitější. Tím byla kresba. Byla dotována 50 body ze 100 moţných. Kresba tohoto strakáče ve vzorníku připomíná nepovedeného Anglického strakáče. Kresbou se nazývají barevné skvrny na bílém podkladě. Tento standard jiţ vyţaduje úplný motýlek. Zvířata s chybějícím motýlkem či neúplným jsou vyřazována z ocenění. Zároveň poznamenává, ţe nepravidelný motýlek je malou vadou. Úhořem je nazýván úzký barevný pruh. Neúplný alespoň 15 cm dlouhý úhoř není vadou. Definice kresby se tedy od předchozího článku moc nezměnila. Snad jenom dodávám, ţe za kresbu hlavy 29
mohlo zvíře dostat 20 bodů, které byly rozděleny mezi motýlek s 10 body a oční krouţky a kresbu uší po 5 bodech. Za kresbu těla mohlo zvíře získat 30 bodů. Ty jsou rozděleny mezi úhoř s 20 body a 10 bodů je přiděleno kresbě těla, tehdy se nazývala pláštěm. Dalších 20 bodů můţe zvíře dostat za hmotnost. Nejmenší hmotnost je 2,5 kg a nejvyšší 5 kg. Zároveň autor poznamenává, ţe výběrem a pářením nepříbuzných kusů se tehdejší chovatelé snaţili získat velké králíky. Tvar těla je dotován 10 body. Najdeme tu poţadavek na širokou hlavu, dobré osrstění uší, zavalité krátké tělo, přiměřené hmotnosti a také hnědé zbarvení očí. Sám autor píše, ţe jsou povoleny všechny barvy kresby, avšak černý je vţdy při stejném hodnocení cennější. Srst by měla být hustá, krátká a přiléhavá. Je hodnocena 10 body. Stejně tak je hodnocena péče. Mezi malými vadami najdeme nepravidelný motýlek, rozštěpený malý trn, bílé chloupky v uších, nečistou hlavu, přerušený úhoř či spojení očního krouţku se skráňovou skvrnou. Mezi výlukovými vadami z této doby se nachází bílá skupina v motýlku, uších, chybějící skráňová skvrna, poloviční motýlek, chybějící úhoř či kresba boků (tehdy nazývaná plášť), úhoř kratší neţ 15 cm (Komzák, 1927). Následuje standard pro hodnocení králíků z roku 1941. Napsal ho Leopold Paul. Standard popisuje, ţe kresbou je toto plemeno velmi podobné Německému obrovitému strakáči. Výjimkou je pouze větší počet drobnějších skvrn. Typem by se mu však neměl podobat. Hmotnost se má pohybovat v rozmezí 3 – 4 kg. Tím autor varuje před zvířaty s hrubou kostrou. Poprvé se ve standardu nachází poţadavek na zbarvení povrchu pírka. Stejně tak se dává přednost zabarvení vousů, jelikoţ jsou výraznější. Popisuje, ţe skráňové skvrny by měly být asi 1 cm velké. Nesmějí být spojeny s očními krouţky ani motýlkem. Popisuje pět barevných rázů. Těmi jsou černý, šedomodrý (modrý), hnědý (havanovitý), ţlutý a zaječitý (divoce zbarvený). Stejně jako předchozí vzorník dává přednost černému barevnému rázu. Úhořem jiţ nazývá nepřerušený pruh táhnoucí se přes celý hřbet. V tomto standardu jiţ nalezneme poţadavek na zbarvení boků, které by mělo být pouze v zadní partii těla. Zároveň by kresba měla být pravidelně rozmístěná a symetrická. Fotka z tohoto standardu vypadá jiţ jako skutečný Český strakáč. Také bodovací stupnice doznala změn. Kresba je ohodnocena 40 body a po 20 bodech přísluší kresbě hlavy a těla. Velikost a váha má přidělený počet 20 bodů. Ostatní pozice jsou ohodnoceny 10 body. Těmito pozicemi jsou tvar těla, uši, srst a péče a zdraví. Malé vady se shodují s předchozím standardem. Zároveň jsou však doplněny. Vadami kresby úhoře můţe být zoubkovaný úhoř i přerušení úhoře, které kryjí uši a pírko. V kresbě boků slabá či hrubá kresba, lehké spojení boční kresby s úhořem. Vadami očních 30
krouţků mohou být nepravidelné oční krouţky. Poslední vadou je bílá skupina na povrchu pírka. Výlukové vady jsou oproti předcházejícímu vzorníku doplněny o chybějící trn, přerušený úhoř na hřbetě, neuzavřené oční krouţky, spojení očního krouţku s motýlkem, zabarvení spodního pysku, splynutí boční kresby v plášť. V kresbě boků je poţadavek na minimálně tři barevné skvrny a zároveň méně neţ čtyři v přední partii těla. Dalším výlukovou vadou je silné promísení kresby bílými chloupky. Dá se říci, ţe tento standard byl průlomovým. Velmi se blíţí pozdějším standardům. Je také o mnoho rozsáhlejší a konkrétnější v mnoţství vad a jejich postihu. Také odstraňuje velkou chybu předchozího vzorníku, která nazývá kresbu plášťovou. Tento má jiţ plášťovou kresbu má mezi výlukovými vadami (Paul, 1941). Musíme si však uvědomit, ţe kresba plášťová je typická pro beranovitá plemena. V té době však berani měli kresbu také Českého strakáče. Další plemena, jako Meklemburští strakáči či Zakrslí v této kresbě neexistovali. Další standard byl vydán v roce 1946. Jeho autorem je Petr Peklo. Tento standard jiţ uvádí ideální délku uší 11 cm. Zároveň upravuje rozpětí hmotnosti na 3 – 4,5 kg. Tento standard oproti předchozímu pozapomněl uvést minimální počet skvrn boční kresby. Do přípustných vad se dostává pigmentovaný dráp. Zároveň byla upravena bodovací stupnice. Na kresbu bylo přiděleno 30 bodů a to po 15 na kresbu hlavy a těla. Tím pádem byla srst z 10 bodů zdviţena na 20 bodů. Jinak je standard naprosto stejný s předchozím (Peklo, 1946). V roce 1952 vychází další standard. Je to první standard Ing. Jaroslava Fingerlanda. V něm je jiţ poţadavek na šířku úhoře. Ten by měl být široký 1,5 – 2 cm. Barva očí tmavá. Standard uvádí jiţ hmotnosti k nimţ přidává jednotlivé body. Uvádí dvě stupnice. První je pro zvířata ve věku 6 – 8 měsíců, kde na plný počet bodů musejí mít zvířata 3 a více kg. Druhá stupnice je pro zvířata starší 8 měsíců. Tam je na plný počet bodů poţadována hmotnost 3,5 – 4 kg. Zvířata s hmotností 3,25 – 3,5 a 4,0 – 4,25 kg jsou hodnoceny 9 body a s hmotností 3,0 – 3,25 a 4,25 – 4,5 kg jsou ohodnoceny 8 body. Poţadují se silné, lţičkovitě otevřené uši. Také se mění hodnocení bílé skupiny v boční kresbě. Ta jiţ není výlukovou. Tato zvířata se však nehodí pro výstavy. Specifikuje trestání přerušení úhoře po lopatky a nad pírkem, kde ho kryje pírko. Tato vada se trestá sráţkou dvou bodů. Zároveň se opět ve standardu objevuje poţadavek na minimální počet třech skvrn na obou bocích (Fingerland, 1952). O pouhý rok později vychází další standard od stejného autora. Tento standard je naprosto totoţný s předchozím (Fingerland, 1953). 31
Dalším standardem je z roku 1959 od pana Červinky. Tento standard poprvé uvádí genotypy barev, ale jen černého, modrého, havanovitého a ţlutého barevného rázu. Uznává však zbarvení černé, modré, havanovité, divoce zbarvené, madagaskarové a ţluté. Standard upravil poţadavky na hmotnost zvířat. Klasifikována jsou zvířata o hmotnosti 3 – 4,25 kg. Hmotnost 4 – 4,25 kg byla ohodnocena 8 body, hmotnost 3 – 3,24 a 3,75 – 3,99 kg byla ohodnocena 9 body. Na plný počet bodů, tedy 10 bodů, bylo třeba hmotnosti 3,25 – 3,74 kg. Stejně jako v předchozím standardu i tento obsahoval tabulku pro hodnocení zvířat od 6 – 8 měsíce. Navíc tento standard poprvé uvádí tabulku měsíčních přírůstků (Červinka, 1959). Vše ostatní je shodné s předchozím standardem. Nový standard byl poté vydán v roce 1966. Napsal ho kolektiv autorů ve sloţení Mařík F., Branda V., Jonáš J., Kratochvíl K., Palounek Š. a P. Peklo. Jsou jiţ uvedeny genotypy všech šesti barevných rázů. Bodovací stupnice se změnila k nepoznání. Hmotnost a uši byly hodnoceny po 10 bodech a typ, srst, kresba a barva po 20 bodech. Hmotnost se opět mění. Poţadavek je na větší králíky. Ideální hmotnost na plný počet bodů je v rozmezí 3,5 – 4,25 kg. Zvířata o hmotnosti 3 – 3,24 kg jsou hodnoceny 8 body a jedinci o hmotnosti 3,25 – 3,49 kg dostanou 9 bodů. Tento standard také zavádí barvu očí odpovídající příslušnému barevnému rázu. Mezi malými vadami jako u předchozích standardů nalézáme spojení jednoho očního krouţku se skráňovou skvrnou. Avšak nalezneme tu i poznámku, ţe tato zvířata nesmí dostat první cenu. Dalšími chybami jsou světlejší zabarvení očí a zašedlá obruba kresby. Také zde je pokrok v hodnocení boční kresby. Za slabou boční kresbu se jiţ nemají zvířata vylučovat, nýbrţ do oceňovacího lístku uvést:,,Slabá boční kresba, k chovu schopný, na výstavu se nehodící.‘‘ Také poznamenává, ţe do kresby boků se nesmí započítávat kolenní skvrna přecházející v bok ze spodní části. Mezi výlukovými vadami najdeme jinou barvu očí, či skráňovou skvrnu jiné barvy neţ má posuzovaný ráz. Zpřísnění přichází i v počtu skvrn v přední polovině těla. Nyní jsou jiţ dovoleny pouze dvě. K tomuto hodnocení je připojena poznámka, ţe se nezapočítávají skvrny v zátylku a na spodině těla (Mařík, Branda, Jonáš, Kratochvíl, Palounek, Peklo, 1966). Vzorník z roku 1973 je od Ing. Jaroslava Fingerlanda. Celá bodovací stupnice je pozměněna. První pozicí je hmotnost, následují tvar, srst typ. Jako pátou pozici uvádí barvu kresby, bílého základu a očí. Šestou pozicí je přesnost kresby. Podle tohoto vzorníku je hmotnost na plný počet bodů v rozmezí 3,3 – 4 kg. Nejmenší moţná hmotnost je 3 kg a maximální 4,25 kg. Jak jiţ z tohoto vyplývá, v této době se 32
upřednostňovali větší králíci. Je doporučována ideální hmotnost 3,5 – 3,8 kg. To platí dodnes, bohuţel však mnozí naši chovatelé na tuto skutečnost zapomněli. Také měsíční přírůstky byly poţadovány větší. V ideálním případě by zvíře v sedmi měsících věku mělo váţit 3,4 kg, v osmi měsících 3,6 kg. Pozice 2 – 4 jsou skoro beze změn. Pouze v typu nenajdeme minimální délku uší. V páté pozici tohoto standardu, tedy barvě je u barvy ţluté uváděno výchozí plemeno Novozélandský červený, tudíţ ne ţlutá barva, ale červená. Další otázkou však je, jestli v té době Novozélandští červení byli skutečně červení nebo ţlutí. Šestou pozicí tohoto standardu je kresba. Novější vzorníky tuto pozici úplně opsaly. Tento starší vzorník se liší pouze tím, ţe udává jako ideální větší počet skvrn boční kresby. Udává pět bočních kruhových skvrn s celkovou plochou 3,5 – 4 cm2. V páté pozici je navíc oproti dřívějšímu platnému standardu uváděná znečištěná srst. Poslední pozicí je kresba. Přiděleno je jí deset bodů. Mezi přípustnými vadami najdeme spojení jedné skráňové skvrny s očním krouţkem. Taková zvířata nesmí být hodnocena jako velmi dobrá a lépe. U samic je přípustné jedno přerušení úhoře, pokud ho kryjí přiloţené uši a pírko. Mezi nepřípustnými vadami najdeme hmotnost menší jak minimální, která je hodnocena jako neklasifikován. Hmotnost větší neţ maximální je důvod k výluce. V tomto vzorníku je přesně specifikováno, kdy zvíře nemůţe být klasifikováno za holé místo. Holým místem je plocha větší jak 2 cm2 (Fingerland, 1973). Vzorník z roku 1986 napsal Ing. Jaroslav Fingerland. Český strakáč je uznán v osmi barevných rázech. Těmi jsou černý, modrý, havanovitý, ţlutý, madagaskarový, divoce zbarvený, isabella – ţelvovinový a ţelezitý. Poslední dva jsou tedy do vzorníku nově zařazené. V typu však tento standard pozapomněl na utváření hlavy a její šířku. Vzorník stanovuje maximální hmotnost 4 kg. Bodovací stupnice je tvořena tak, jak ji známe. Tedy hmotnost 10 bodů, následuje tvar, typ, srst, kresba po 20 bodech a poslední pozicí je barva bílého základu a kresby s 10 body. Největší změnou v poţadavku na kresbu je posunutí přerušení úhoře v zátylkové partii nebo u kořene pírka u samic mezi nepřípustné vady. Je hodnoceno výrokem neklasifikován, chovu schopen. Stejné hodnocení je za spojení jedné skráňové skvrny s očním krouţkem. Spojení obou očních krouţků se skráňovými skvrnami je výlukovou vadou (Fingerland, 1986). Vzorník stejného autora z roku 1994 uvádí jiţ deset barevných rázů. Nově byly do standardu zařazeny barevné rázy činčilový a černoţlutý. Maximální hmotnost je opět 4 kg. Hmotnost se od předchozího standardu nezměnila. V měsíčních přírůstcích jsou 33
však poţadovány niţší přírůstky. Vzorník dodává, ţe skvrny na strucích nejsou vadou. V šesté pozici mezi přípustnými vadami jsou uvedeny bezbarvé vousy. Mezi nepřípustnými vadami je změna v hodnocení hmotnosti. Hmotnost vyšší jak ideální a niţší neţ minimální je hodnocena výrokem neklasifikován. V typu se do standardu dostává výrok úzká dlouhá hlava znamenající vyloučení. Změna je dále v nároku na kresbu. Přerušení úhoře u obou pohlaví je výlukovou vadou (Fingerland, 1994). Poslední platný standard z roku 2003 napsal Ing. Josef Zadina. Tento standard uvádí jiţ jedenáct barevných rázů. Přibyl barevný ráz modroţlutý. Standard zavádí sedmou pozici. Tou je péče a zdraví. Je hodnocena 5 body, které jsou odebrány ze čtvrté pozice, kterou je srst. Poprvé tento standard uvádí minimální délku uší. Ta je stanovena na 9 cm. Tedy uši kratší neţ 9 cm a delší neţ 12,5 cm jsou výlukovou vadou. Jinak je vše úplně stejné s předchozími standardy (Zadina, 2003). 3.11.3.2 Vývoj standardu plemene Anglický strakáč Anglického strakáče najdeme jiţ ve standardu z roku 1927. Jeho hmotnost je stanovena v rozmezí 3 – 3,5 kg. Tělo je protáhlé, štíhlé, krk delší, stejně jako hrudní končetiny. Uši jsou přiměřené délky k tělu. Kresba je sloţena ze stejných součástí jako u jiných strakáčů. Navíc kresba Anglického strakáče popisuje kresbu řetízkovou a skvrny kolenní. Uvádí, ţe tyto skvrny by měly být na všech čtyřech končetinách. Řetězová kresba má být jednořadá aţ třířadá. Skvrnky mají být jemné a nemají být k sobě příliš sloučené. Jsou velikosti hrachu či plané třešně. Standard uvádí barevné rázy černý, tmavě šedý a ţelvovitý. V bodovací stupnici najdeme jako první pozici kresbu hlavy, poté těla. Za tyto pozice bylo udělováno po 15 bodech. Následovala barva, tvar těla, srst, uši a poslední pozicí byla péče a zdraví. Tvar těla a srst byly ohodnoceny 20 body, ostatní 10 body. Mezi malými vadami jsou nedostatky kresby. Těmi jsou chyby kresby motýlku, trnu, očních krouţků, nečistá kresba hlavy, promísení barev v obrubě uší a spodní části uší bílými chloupky, přerušený řetěz, chybějící kolenní skvrny, matnější barvy a lalůček. Hrubými vadami jsou bílé skvrny v motýlku, horní polovině uší a očních krouţcích, promísení motýlku a uší bílými chloupky. Dále chybějící skráňová skvrna, zabarvení spodního pysku, neúplný oční krouţek, spojení kresebných znaků na hlavě. Mezi vadami kresby těla najdeme chybějící řetízek či boční kresbu a přerušený úhoř. Výlukovou chybou tvaru je také velký lalok (Komzák, 1927).
34
Další byl standard z roku 1941. Je však naprosto opsaný od předešlého (Paul, 1941). Stejně tak jako standard z roku 1946 (Peklo, 1946). Následují standardy z roků 1952 a 1953. Mění se bodovací stupnice. Srst a barva se sloučila pod jednu pozici s dotací 20 bodů spravedlivě rozdělenou na půl. Deset bodů zbylo na hmotnost, která se od tohoto standardu začíná posuzovat. Standard uznává barevné rázy černý, modrošedý a ţelvovitý (dnes nazývaný madagaskarový). Uvádí tmavou barvu očí a bílou barvu drápů. Zároveň však říká, ţe pigmentovaný dráp není vadou, stejně jako barevné skvrny na strucích u samic. Hmotnost, za níţ se udělují plné body, by měla být v rozmezí 2,5 – 3 kg. Minimální hmotnost by měla být 2 kg a maximální 3,25 kg. Uši mají být vzpřímené o délce 10 cm.
Do hrubých, tedy
výlukových vad přibyla pouze hmotnost neodpovídající standardu (Fingerland, 1952 a 1953). Ve standardu z roku 1959 najdeme navíc pouze genotypy jednotlivých barevných rázů a měsíční přírůstky. Jedinou změnou v tomto standardu je stanovení, ţe barevné skvrny na strucích u samic jsou předností (Červinka, 1959). Následuje standard z roku 1966. V bodovací stupnici je za hmotnost a uši udělováno po 10 bodech a za tvar, srst, kresbu a barvu po 20 bodech. Poznamenává, ţe šířka úhoře je 1 – 2 cm. Udává jednotlivé barvy očí pro jednotlivé barevné rázy. Pro černý a madagaskarový barevný ráz hnědou, u modrých modrou (Mařík a kol., 1966). Následuje vzorník z roku 1973. Stanovuje nejniţší hmotnost na 2 kg a hmotnost na plný počet bodů 2,5 – 3,25 kg. Horní hmotnost je zároveň tou nejvyšší moţnou. V typu je zdůrazněna jemnost tělesných znaků a jasně viditelný krk, který je delší neţ u ostatních plemen. Délka uší má být 9 – 10 cm. Uši jsou jemnější struktury. U barvy je nejvíce zdůrazňován tmavý nádech srsti u madagaskarového zbarvení na místech s krátkou srstí. Drápy jsou bez pigmentu. Kresba se skládá z kresby hlavy a těla. Tento standard uvádí šířku očního krouţku 0,75 cm. Zároveň zmiňuje, ţe zářez do horní strany očního krouţku není vadou. Skráňové skvrny jsou asi 0,75 cm2. Úhoř je asi 1 – 1,5 cm široký. Také jako přednost uvádí předloketní a patní skvrny. Skvrny na břiše nejsou vadou. Mezi přípustnými vadami nalezneme hrubší kostru nebo zavalitější tělo, coţ bych za vadu určitě nepovaţoval. V kresbě je mírnou vadou spojení očního krouţku se skráňovou skvrnou. Tato zvířata nemohou být v klasifikaci velmi dobré a lepší. Kuriózní je větší zářez do očního krouţku, který je mírnou vadou. Ale jak posoudit zda to není vada či je. To je na subjektivním hodnocení kaţdého posuzovatele. Dále je 35
přípustné přetrţení úhoře, které kryjí uši či pírko, jedna či dvě skvrny na prsou či hrudních končetinách s výjimkou předloketních skvrn. Vadami kresby řetízku je jednořadá, krátká, bohatá a svisle namalovaná kresba. Výlukovými vadami jsou angorský nebo liščí faktor. V typu jsou velkou vadou uši delší neţ 12 cm. V kresbě je výlukovou vadou více neţ dvě barevné skvrny na prsou a hrudních končetinách (Fingerland, 1973). Vzorníkem z roku 1986 se mění nejniţší moţná hmotnost na 2,25 kg, ideální délka uší na 9,5 – 10,5 cm. Tento standard jiţ vypouští tolerování výběţku na horní straně očního krouţku. Úhoř je asi 1,5 cm široký. Šířku očního krouţku uţ v tomto vzorníku nenajdete. Skvrny na končetinách se s příchodem tohoto standardu přehlíţejí. Mezi přípustnými vadami nově najdete dvojité skráňové skvrny, slabší napojení řetězové kresby. Zároveň bylo povoleno více jak jeden pigmentovaný dráp. Mezi nepřípustné vady se zavádí úplné zabarvení spodního pysku a určení minimálního počtu skvrn řetízku, které bylo stanoveno na tři skvrny. Stejně tak v barvě kresby přibylo mezi nepřípustné vady silné probarvení kresby bílými chlupy (Fingerland, 1986). S nástupem nového standardu v roce 1994 se zavádí dva nové barevné rázy Anglického strakáče. Těmi jsou černoţlutý a havanovitý barevný ráz. Poţadavek na minimální hmotnost se posunul zpět na 2 kg. Tento standard jiţ klade větší důraz na výraznější hlavu u samců. U černoţlutých musejí být všechny kresebné znaky prokresleny oběma barvami. Výjimku tvoří skráňové skvrny, které mohou být jednobarevné. Oči u tohoto barevného rázu jsou hnědé. Mezi mírné vady se dostává přerušení řetízku. Nepřípustnou vadou je dlouhá úzká hlava (Fingerland, 1994). Do standardu z roku 2003 přibývá sedmá pozice, tak jak bylo popsáno u Českého strakáče. V typu se objevuje poţadavek na středně silné končetiny. Do standardu se opět vrací jako malá chyba jedna či dvě barevné skvrny na nohou. Tento standard také uvádí minimální délku uší, tou je 8 cm. Kratší délka uší neţ 8 cm znamená výrok výluka (Zadina, 2003). 3.11.3.3 Srovnání standardů Českého strakáče v různých zemích Jak jiţ název napovídá, jedná se o české plemeno. Ne všechny země to však vidí stejně. Jako Českého strakáče ho vedou ve Švýcarsku, Rakousku, Slovensku a samozřejmě v zemi původu ČR. Pod stejným názvem je uveden i v Evropském standardu. Francouzský standard uvádí tohoto strakáče pod názvem Petit Pappilon, 36
v překladu Malý motýl. Název plemena zde vychází z pojmenování jednoho kresebného znaku. Malý proto, ţe v této zemi jiţ měli velkého a tím byl nazýván Německý obrovitý strakáč. Zároveň však standard uvádí jako zemi původu Československo (Fréres, 2000). Německý standard uvádí plemeno pod názvem Malý strakáč jako německé plemeno (Jakobs a kol., 2004). Belgický standard uvádí název plemena jako Malý strakáč. Tedy pod německým názvem, ale paradoxně uvádí zemi původu Československo (Ruff, rok neuveden). Holandský standard uvádí plemeno Malý lotrinský strakáč. Zemí původu je Holandsko. Toto plemeno je menší obdobou našeho českého strakáče. Prý vzniklo kříţením Německého obrovitého strakáče se zakrslým kuním. V zemi původu bylo uznáno 15. června 1975 (Vanhommerig, 1998). Severské země uvádí toto plemeno pod názvem Malý německý strakáč. Zároveň však tento standard obsahuje krátký text pod kolonkou s názvem země původu. V něm se píše, ţe pochybují o tom, ţe se jedná o německé
plemeno.
Pravděpodobnou
zemí
původu
tohoto
králíka
uvádějí
Československo. Zároveň zmiňují holandské plemeno Malý lotrinský strakáč. Tento standard severských zemí je psán švédsky a platí v Norsku, Švédsku, Finsku a Dánsku (autor neuveden, 1998). Sám se také přikláním k tvrzení, ţe němečtí chovatelé od nás dovezli zvířata a udělali si z nich svoje plemeno. Samozřejmě vím, ţe neţ se k nim dostala naše zvířata, snaţili se vyšlechtit také takové plemeno. Šlechtěním se však zabývala jen hrstka chovatelů a zvířata vykazovala značné mnoţství chyb. Anglický standard Českého strakáče, ani ţádné jemu podobné plemeno neuvádí (Self, 2003). Jednotlivá plemena v jednotlivých zemích se liší nejen názvy, ale také poţadavky na hmotnost, byť se v podstatě jedná o jedno a totéţ plemeno. Švýcarský standard uvádí hmotnost zhruba shodnou s českým standardem. Minimální hmotnost uvádí 3,3 kg. To je u Českého standardu nejniţší moţná hranice na plný počet bodů. Horní hmotností je 4,2 kg (Schmid, 2003). U českého standardu je to 4 kg (Zadina, 2003). Jako ideální zvíře, co se týká hmotnosti, uvádí standard zvířata v rozmezí 3,5 – 3,8 kg (Schmid, 2003). To je stejná hmotnost, jaká se u nás preferuje. Dle mého názoru by horní hranice u nás mohla být posunuta stejně jako ve Švýcarsku. Jen by to našemu strakáči prospělo. Zároveň však hmotnost v tomto vzorníku není zahrnuta do bodovací stupnice (Schmid, 2003). Zvířata neodpovídající této hmotnosti jsou vyloučena. U nás se jako minimální hmotnost uvádí 3 kg se ztrátou dvou bodů (Zadina, 2004). To vede k tomu, ţe mnozí naši chovatelé mají zvířata na spodní hranici hmotnosti. Jsou neustálé problémy s malými zvířaty. Švýcarský standard toto plemeno zařadil do svého standardu aţ v roce 1994 (Schmid, 2003). Francouzský vzorník uvádí minimální 37
hmotnost 2,5 kg, této hmotnosti je však stanovena ztráta dvou bodů. Jako ideální hmotnost na plný počet bodů stanovuje hmotnost 3 – 3,5 kg. A dále - zvířata mohou mít hmotnost vyšší - 3,5 do 3,75 kg se ztrátou jednoho bodu (Fréres, 2000). Belgický standard uvádí stejné hmotnosti jako francouzský. Neuvádí horní hranici hmotnosti (Ruff, rok neuveden). Německý standard uvádí minimální spodní hranici hmotnosti na 2,25 kg, jíţ přísluší ztráta pěti bodů. Jako ideální hmotnost na plný počet bodů stanoví hmotnost přes 3 kg. Nejvyšší hmotnost, při níţ je udělen plný počet bodů, je 3,75 kg, větší hmotnost jiţ není dovolena (Jakobs, 2004). Holandský standard uvádí jako minimální hmotnost také 2,25 kg, čemuţ přísluší ztráta čtyř bodů. Hmotnost, při níţ je udělen plný počet bodů, je v rozmezí 2,75 – 2,9 kg. Maximální hmotnosti 3 kg přísluší ztráta jednoho bodu (Vanhommerig, 1998). Severské země mají pro toto plemeno hranici minimální hmotnosti na hodnotě 2,61 kg se ztrátou dvou bodů. Ideální hmotnost je zde v rozmezí 3,01 – 3,7 kg, tedy skoro stejná jako u německého standardu. Maximální povolená hmotnost je 4,1 kg se ztrátou jednoho bodu (autor neuveden, 1998). Rakouský standard uvádí minimální hmotnost 2,5 kg se ztrátou pěti bodů. Jako ideální hmotnost 3,25 kg aţ 3,75 kg. Maximální hmotnost do 4 kg se ztrátou jednoho bodu (Marhann a kol., 1992). Slovenský standard má minimální a ideální hmotnost naprosto stejnou s českým standardem. Maximální má však posunutou na 4,25 kg se ztrátou jednoho bodu (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Standardem, podle kterého se posuzují evropské výstavy je Evropský standard. Ten musí vycházet ze standardů jednotlivých zemích a nějak je sjednocovat, aby mohli být králíci na mezinárodních výstavách posuzováni podle jednotných kritérií. Je v něm uváděna minimální hmotnost 2,5 kg se ztrátou dvou bodů. Hmotnost na plný počet bodů v rozmezí 3 – 4 kg. Čtyři kilogramy jsou zároveň nejvyšší moţnou hmotností (Standartová komise Evropského svazu, 2003). Pravdou však je, ţe na evropských výstavách se hmotností zrovna moc nezabývají. Hmotnost zvířete uvádí sám chovatel a zvířata se nepřevaţují. Nyní popíši rozdíly v typu a tvaru. V českém (Zadina, 2003) či slovenském standardu (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) se jedná o dvě samostatné pozice. Tím se dává patřičný důraz na utváření zádí a typu. Dnes u nás ten, kdo nemá u králíků dobré zádě, nemá šanci nějak výrazněji uspět. Dříve jsme jezdili pro zvířata s výbornou zádí do zahraničí. Dnes si myslím, ţe máme zvířata v této pozici mnohdy kvalitnější, neţ v zahraničí, kde se v poslední době dost soustředili na kvalitu srsti a tato pozice (tvar a typ) jim v celkovém měřítku trochu uniká.
38
Ve většině zahraničních zemí typ a tvar tvoří jednu posuzovací pozici. Snad jen francouzský standard obsahuje dvě pozice - typ a tvar. Jednu má pojmenovanou celkový vzhled a druhou - hlava, uši, oči a kresba hlavy (Fréres, 2000). V ní se tedy kloubí část pozice typu a kresby. V prvé má obsaţeny věci týkající se naší pozice tvar, jako utváření zádí, volné kůţe atd. a dále některé znaky a vlastnosti, které u nás zahrnuje pozice typ, jako např. síla hrudních končetin (Fréres, 2000). Typ zvířete popisuje švýcarský standard jako středně velké plemeno s dobrým postojem, středně dlouhou a pěkně tvarovanou postavou (Schmid, 2003). Francouzský standard píše, ţe tělo má toto plemeno válcovité, mírně podsadité, výrazně osvalené se slabší kostrou (Fréres, 2000). Téměř stejně ho popisuje i belgický, německý, rakouský, slovenský, český a evropský standard. Holanďané o svém Malém lotrinském strakáči píší, ţe má tělo mírně protáhlé (Vanhommering, 1998). Severské země mají ve vzorníku popis, ţe tělo je mírně protáhlé, aniţ by se zdálo tenké s vysokým postojem (autor neuveden, 1998). U nás poţadujeme pěkně zaoblené válcovité tělo s polovysokým postojem (Zadina, 2003). Všechny standardy vyţadují výraznou hlavu s širokým čelem. Zároveň poţadují hlavu bez zřetelného krku připojenou na tělo. Uši jsou vzpřímené, na konci pěkně zaoblené, silné a pěkně osrstěné. Délku uší stanovuje stát od státu rozdílně. Švýcarský standard ji má stanovenou na 11,8 – 12,5 cm. Avšak jinou délku v mírných, či výlukových vadách nenajdeme (Schmid, 2003). Francouzský standard uvádí délku uší 10 – 11 cm. Kratší uši neţ 9 cm a delší neţ 11,5 cm jsou výlukovou vadou (Fréres, 2000). Belgický standard udává ideální délku uší mezi 10 – 12 cm. Avšak hodnocení zvířat, která délkou uší neodpovídají, vzorník neuvádí (Ruff, rok neuveden). Německý (Jakobs a kol., 2004), severských zemí (autor neuveden, 1998), stejně tak evropský standard (Standardová komise Evropského svazu, 2003) uvádějí, ţe délka uší je přiměřená tělu zvířete. Holandský standard uvádí délku uší mezi 9 – 11 cm. Trestání jiné délky neţ optimální však standard neuvádí (Vanhommerig, 1998). Rakouský standard uvádí délku uší 10 – 11 cm (Marhann a kol., 1992). Slovenský (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) i český vzorník (Zadina, 2003) uvádí ideální délku uší v rozmezí 10,5 – 11 cm. Výlukovou vadou u obou standardů jsou uši delší neţ 12,5 cm, u českého dále kratší neţ 9 cm (Zadina, 2003). Zajímavostí u našeho standardu je, ţe vyšší délka neţ optimální se trestá sráţkou bodů, avšak menší se pouze poznamená na oceňovací lístek a zvíře se bodově netrestá (Zadina, 2003). Zdůvodnění je jednoduché, menší délka uší je líbivější. Tudíţ přispívá k dobrému vzhledu zvířete. Spodní hranice 39
délky uší u slovenského standardu není uvedena (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Téměř celý slovenský standard je aţ na nějaké drobnosti opisem českého standardu. Dále do pozice tvar a typ patří síla a postoj hrudních končetin. Zvíře by mělo stát tzv. kočičím nášlapu. Co se týká síly hrudních končetin, standardy se různí. Švýcaři popisují končetiny jako středně silné (Schmid, 2003). Francouzský popisuje hrudní končetiny jako přiměřeně silné (Fréres, 2000). Belgický standard (Ruff, rok neuveden) i standard severských zemí (autor neuveden, 1998) píší, ţe hrudní končetiny musí být silné a svalnaté. Stejně tak silné hrudní končetiny zmiňuje i německý standard (Jakobs a kol., 2004), i kdyţ vím, ţe právě slabší hrudní končetiny jsou v Německu poměrně rozšířenou vadou. Holanďané si přejí končetiny krátké a silné (Vanhommerig, 1998). Rakouský standard si přeje končetiny jemné, coţ je pravý opak všech ostatních standardů (Marhann, 1992). Český či slovenský standard o síle hrudních končetin nemluví. Avšak situaci v obou státech dobře znám. Mohu říci, ţe vyţadujeme končetiny podle plemene, pokud moţno, co nejsilnější. Pánevní končetiny poţadujeme středně silné, rovnoběţné k tělu. Následuje hodnocení volných kůţí na krku králíků. Tato vada je velmi běţná. Hlavně samice jí trpí. Částečně je ovlivněna i krmením. Na zahraničních výstavách se s touto vadou tolik nesetkáme, jelikoţ tam chovatelé běţně dělají úpravy srsti na krku ostříháním speciálními trimovacími nůţkami a noţi. Hlavně němci jsou mistři úprav a to nejen srsti, ale hlavně kresby. U nás jsou tyto úpravy zakázány. Francouzský (Fréres, 2000) a belgický standard (Ruff, rok neuveden) svorně poznamenává, ţe malý lalok je u starších samic tolerován. Německý standard je také méně přísný k trestání lalůčků a volných kůţí. Mladé samičky mohou mít volnější kůţe, starší dokonce lalok (Jakobs a kol., 2004). Severské země mají ve standardu poznámku, ţe samičky mohou mít malý lalok. Samci mohou mít tenkou koţní řasu. Hned však dodávají, ţe zvířata při posuzování musí stát ve vzpřímené poloze (autor neuveden, 1998). To je velice důleţité, jelikoţ zvíře se napřímí a značně tím lalůček schová. Přesný opak tohoto hodnocení čas od času vidím u mých českých kolegů - posuzovatelů. Hlavně starší posuzovatelé trpí ,,nemocí‘‘, kdy volnou kůţi píší téměř všem zvířatům na výstavě. Často králíka přitisknou k podloţce, či mu dokonce kůţi hledají a vytahují. U takových kolegů opravdu někdy rostu. Volná kůţe se často vyskytuje u mladých rostoucích zvířat. Je to přechodný jev. Často při vyspění králíka se s touto vadou jiţ nesetkáme. Vyskytuje se u celé řady plemen. Samozřejmě ne všechna plemena touto vadou trpí. Rakouský standard netrestá volnější kůţi u samičího pohlaví u středních plemen (Marhann a kol., 1992). U 40
nás a jiných nejmenovaných zemí jsou volné kůţe mírnou vadou u obojího pohlaví. Další souvislostí však je, ţe samičky bez lalůčku často bývají méně mléčné. Proto se asi tato vada v některých státech netrestá. Všechny standardy vyţadují pěkně zaoblené utváření zádí. Srst je hustá, lesklá a pruţná s bohatou podsadou. Švýcarský standard poţaduje délku srsti v rozmezí 28 – 32 mm (Schmid, 2003). Český (Zadina, 2003) a slovenský standard (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) uvádí délku srsti 25 mm. Dále podle našeho standardu následuje pozice, která dává plemeni charakteristický vzhled. Tou pozicí je samozřejmě kresba. My či Slováci ji máme jako jednu pozici. Většina států ji však má rozdělenou na kresbu hlavy a těla. Tedy dvě samostatné pozice. Kresba hlavy se skládá z motýlku, očních krouţků, skráňových skvrn a kresby uší. Motýlek je tvořen z dvou křídel, které zabarvují celý nos a částečně lemují spodní pysk. Ve vrchní části vyúsťuje motýlek v pěkně zaoblený výběţek, zvaný trn. Délka trnu by měla být přiměřená. Holanďané jsou v této věci precizní. Uvádějí délku 1,25 mm (Vanhommerig, 1998). Nedokáţu si představit, ţe bych při posuzování tuto hodnotu u všech zvířat měřil. Oční krouţky mají být uzavřené a pravidelné. Skráňové skvrny jsou kulaté nebo oválné. Mají být na místě hmatového vousu. Kresba uší by měla být ostře ohraničená. Uši by měly být celé pokryté barvou. Kresba těla se skládá z kresby boků a úhoře. Švýcarský standard si přeje úhoř široký 2 – 2,5 cm. Počet skvrn na kaţdém boku by se měl pohybovat mezi 4 – 7 skvrnami. Tedy trochu bohatější kresba. Průměr skvrn by měl být 2 – 3 cm. Skvrny by měly být na boku a pánevních končetinách (Schmid, 2003). Francouzský (Fréres, 2000), německý (Jakobs a kol., 2004) a belgický vzorník (Ruff, rok neuveden) uvádějí šířku úhoře 2 cm. Zároveň však zmiňují, ţe skvrny vzdálené do 1 cm od úhoře se netrestají a nezapočítávají do boční kresby. Počet skvrn by měl být mezi 5 – 7. Holandský standard si přeje 5 – 8 skvrn minimálně 2,5 cm vzdálených od úhoře. Průměr skvrn by měl být zhruba 2,25 cm. Šířka úhoře zhruba 2,5 cm (Vanhommerig, 1998). Severské země šířku úhoře neuvádějí, chtějí však 3 – 7 skvrn na bocích (autor neuveden, 1998). Rakouský uvádí počet skvrn mezi 4 – 8, v průměru by skvrna měla mít 3 cm. Šířka úhoře asi 2 cm (Marhann, 1992). Skvrny na spodní části těla, vnitřní straně končetin a spodině pírka nejsou vadou.
41
Další pozicí je barva kresby, podsada, barva očí a drápů. Všeobecně platí, ţe barva by měla být lesklá a čistá, tzn. bez promísení bílými či jinobarevnými chloupky. Barva očí má vţdy odpovídat danému barevnému rázu a tudíţ i výchozímu plemenu. Švýcarský standard uznává pouze dva barevné rázy a těmi jsou modrý a černý. Barva drápů je bezvýznamná (Schmid, 2003). Francouzský standard vypisuje tři základní zbarvení. Těmi jsou černé, modré a havanovité (hnědé). Zároveň však poznamenává, ţe všechny zbarvení uvedené v oficiální klasifikaci i jiných plemen králíků ve Francouzském standardu, jsou dovoleny. Musí však jasně definovat daný barevný ráz. Tříbarevné (černoţluté) zbarvení není dovoleno. Drápy jsou bez pigmentu (Fréres, 2000). Belgický standard dovoluje opět tři barevné rázy a těmi jsou černý, modrý a havanovitý. Barvu drápů vůbec nezmiňuje (Ruff, rok neuveden). Německý uvádí opět černou, modrou a havanovitou barvu a drápy bílé, tedy bez pigmentu (Jakobs, 2004). Malý lotrinský strakáč v Holandsku je uznán v devíti barevných rázech (Vanhommerig, 1998). Holanďané mají řadu plemen v mnoha barevných rázech. Hodně dbají na čistotu barev. A tak se zde setkáme s barvami, jaké nikde jinde nenajdeme. Holandské výstavy jsou všeobecně pastvou pro oči. Navíc prý je to posíleno také dotacemi, které dostávají na vzácné, či nově šlechtěné barevné rázy, které předvedou. Všeobecně je v Holandsku na výstavách nabídnuto k prodeji velmi málo zvířat. Na holandských výstavách se můţete setkat s Malým lotrinským strakáčem ve zbarvení divoce zbarveném, ţelezitém, modře divoce zbarveném (u nás nazývaném perlovém), modře ţelezitém, černém, havanovitém, modrém, madagaskarovém a zbarvení isabella(Vanhommerig, 1998). Zbarvení isabella se u nás nazývá zbarvením ţelvovinovým, avšak po stránce genetiky se jedná o modře madagaskarové zbarvení. Barva drápů je poţadována bez pigmentu (Vanhommerig, 1998). Severské země uznávají pět barevných rázů těchto strakatých králíků. Schváleny jsou barevné rázy černý, modrý, havanovitý, madagaskarový a isabella (autor neuveden, 1998). Rakouský standard má uznaných pět barevných rázů, a to černý, modrý, havanovitý, madagaskarový a isabella. Drápy by měly být bezbarvé, avšak pigmentované jsou také dovoleny (Marhann, 1992). Český (Zadina, 2003) a slovenský standard (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) uznávají po jedenácti barevných rázech. Uznané jsou barevné rázy černý, modrý, havanovitý, ţlutý, madagaskarový, divoce zbarvený, ţelezitý, ţelvovinový – isabella, činčilový, černoţlutý a modroţlutý. Drápy jsou vyţadovány bezbarvé. Jako poslední uvádím evropský standard, který uznává barevné rázy divoce zbarvený, ţelezitý, černý, modrý, havanovitý, madagaskarový a isabella. Tedy sedm 42
barevných rázů. Drápy se vyţadují bezbarvé. U všech platí, ţe základní barva je čistě bílá a hmatové vousy by měly být pigmentované (Standardová komise Evropského svazu, 2003). Poslední pozicí je péče a zdraví. Vychází z ustájení králíka a jeho přípravy na výstavu. Pokud zvíře v této pozici dostane jakoukoli sráţku bodů, svědčí to o špatné přípravě. Navíc tím chovatel znehodnocuje zvíře. U nás se za kaţdý prohřešek sráţí půl bodu. Tato pozice se do našeho vzorníku dostala aţ se zavedením nového Vzorníku plemen králíků v roce 2003. Autorem tohoto vzorníku je Ing. Josef Zadina, který je současně předsedou posuzovatelů v ČR. Chyby podle jednotlivých standardů Všechny standardy uvádějí mírné vady v typu, tvaru a srsti. Například francouzský standard uvádí příliš tenké protáhlé tělo (Fréres, 2000). Za tuto chybu by byl u nás králík vyloučen (Zadina, 2003). Většina vzorníků uvádí drobné odchylky od poţadovaného typu. Dálšími jsou chyby kresby. Často je popisována vada, která je i v českém standardu. Touto vadou jsou křídla motýlu, která nezasahují spodní pysk. Švýcarský standard má jako mírnou vadu uvedeno pokrytí barvou kresby celého spodního pysku a chybějící trn (Schmid, 2003). To jsou u nás jasně výlukové chyby (Zadina, 2003). Dále zde má uvedeny menší skvrny na krku a hrudi (Schmid, 2003). Ale vůbec se nezmiňuje o menších skvrnách na hlavě, tedy nečistých hlavách. Přitom je to velmi často se vyskytující chyba. Snad všechny vzorníky shodně uvádějí masově zbarvenou hranu rtu. Francouzský vzorník uvádí běţné mírné vady, jako jsou nerovný motýlek, nepravidelný trn a úhoř, kratší nebo delší uši, mírně hrubší boky. Další vadou jsou bílé skupiny a chloupky v barvě kresby uší vzdálené do 1 cm výšky a jednu barevnou skvrnu v přední partii (např. na ramenou) (Fréres, 2000). Belgický standard má podobný náhled na tuto problematiku (Ruff, rok neuveden). Německý navíc k vadám dodává jednostranné lemování spodní čelisti a hrubé nebo nepravidelné oční krouţky. V kresbě těla dovoluje přerušení úhoře, které zakrývají přiloţené uši a pírko (stejně tak to obsahuje standard severských zemí /autor neuveden, 1998/, rakouský /Marhann, 1992/ a evropský /Standardová komise Evropského svazu, 2003/) a připojené malé skvrny k úhoři (Jakobs, 2004). Holandský uvádí stejné chyby a navíc dovoluje bílou skupinu na vrchní straně očního krouţku. Dále povoluje barevné skvrny na pánevních končetinách a pigmentované drápy taktéţ na pánevních končetinách (Vanhommerig, 1998). Pro 43
všechny standardy platí povolení probarvení vrchní části pírka (skvrny a chloupky). Skvrny a bílé chloupky mohou být na uších do výšky 2 cm od kořene uší. Přerušení úhoře u Malého lotrinského strakáče není povoleno (Vanhommerig, 1998). Evropský vzorník navíc povoluje bílou skvrnu v dolní polovině uší, na vrchní straně pírka a ve skvrnách boční kresby (Standardová komise Evropského svazu, 2003). To platí i u nás (Zadina, 2003) a na Slovensku (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Dále povoluje pigmentované drápy a bezbarvé hmatové vousy. Rakouský standard navíc povoluje jakýkoliv bílý znak v kresbě s výjimkou horní poloviny uší a motýlku (Marhann, 1992). Nyní se zaměřím na barvu. Jsou povoleny ojedinělé bílé chloupky v barvě a mírně naţloutlá základní bílá barva. Dostáváme se k výlukovým vadám. V tvaru k nim patří například u francouzského standardu příliš rozvinutý lalok u samic (Fréres, 2000). Standard severských zemí obsahuje vadu, která mi u zvířat velmi vadí. Touto vadou je znatelně vystouplá páteř. Dále jsou obsaţeny běţné výlukové vady, např. hrudní končetiny do O nebo X postoj, sraţené zádě atd. (autor neuveden, 1998). V typu skoro všechny standardy uvádějí úplný nedostatek typu či uši kratší neţ minimální délka nebo delší neţ maximální délka. U srsti uvádí opět francouzský standard jako výlukovou vadu srst příliš dlouhou, jemnou, hustou nebo hrubou (Fréres, 2000). Sám si nedovedu představit, ţe bych u nás někomu vyloučil zvíře za kvalitu srsti. Některé výlukové vady jsou stejné pro všechny standardy. Sem řadíme chyby jako jinobarevné znaky kresby, bílé skvrny v motýlku, motýl nedotýkající se úst, přerušený oční krouţek, spojení očního krouţku se skráňovou skvrnou nebo kresbou uší a motýlkem, méně neţ tři barevné skvrny v kresbě boků a boční kresba spojená s úhořem. Zvíře s méně jak třemi barevnými skvrnami na boku je u nás (Zadina, 2003) i na Slovensku (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) označeno výrokem neklasifikován. Výrok neklasifikován vylučuje zvíře z posouzení, avšak chovatel jej můţe pouţít do chovu. Výrok výluka vylučuje zvíře z výstavy i chovu. Dále zde máme vadu, která je výluková skoro u všech standardů a tou je chybějící trn. Poslední výlukovou vadu, kterou Švýcarský standard uvádí více jak tři barevné skvrny na patách (Schmid, 2003). Zato francouzský standard je mnohem přísnější. Najdeme zde např. velmi nečistou hlavu nebo dvě skráňové skvrny na jedné straně hlavy (dále platí v Německu /Jakobs, 2004/, Holandsku /Vanhommerig, 1998/, evropském standardu /Standardová komise Evropského svazu, 2003/), velké barevné skvrny na krku a hrudi, silněji překreslené 44
boky s náznakem pláště, boční pruh přerušený nebo připojený ke kresbě boků (Fréres, 2000). Německý dodává chybějící lemování spodní čelisti, barevný spodní pysk, chybějící skráňová skvrna. Pokračuje chybami kresby těla, kde udává přerušení úhoře mezi lopatkami a horní částí přiloţeného pírka. Následuje chyba - více jak dvě barevné skvrny v přední části těla a celkově chybějící kresba boků (Jakobs, 2004). Stejně tak jsou uvedeny tyto vady v českém vzorníku (Zadina, 2003). Druhá, t. j. chybějící kresba boků je označována výrokem neklasifikován (Zadina, 2003). Holandský standard nedovoluje jakékoli přerušení úhoře, které, na rozdíl od německého, je výlukovou vadou (Vanhommerig, 1998). To platí i u nás (Zadina, 2003) a na Slovensku (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Jinak obsahuje stejné chyby. Navíc je příliš obsáhlý. Najdeme v něm jako výlukové vady jednu nebo více barevných skvrn na nohou, loketním kloubu nebo hrudníku. Mezi další velmi přísná hodnocení kresby patří výlukové vady, jakými jsou barevné skvrny na krku či bradě a jeden a více barevných drápů na hrudních končetinách (Vanhommerig, 1998). Severské země mají nepřípustné vady naprosto shodné s německým standardem (autor neuveden, 1998). Evropský poznamenává, ţe patní skvrny zůstávají při hodnocení nepovšimnuty (Standardová komise Evropského svazu). U chyb barvy zmiňuje francouzský standard jen zbarvení madagaskarové. Za výlukovou vadu jsou povaţovány chybějící durynské znaky (Fréres, 2000). Německý standard k výlukovým vadám dodává silné promísení barvy kresby bílými chlupy, dvojí barvu kresby, bílé skvrny v motýlku, špičce nosu a bílý pysk (Jakobs, 2004). Všechny standardy shodně dodávají jinou neţ předepsanou barvu kresbu. Slovenský (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) či český (Zadina, 2003) navíc přídávají i jinou barvu podsady. 3.11.3.4 Srovnání standardů Anglického strakáče v různých zemích Strakatý králík je znám jiţ od roku cca 1600. Anglický strakáč patří mezi nejstarší plemena, které se objevovalo jiţ v roce 1800. Poprvé bylo vystaveno v roce 1891. Zemí původu je Anglie (autor neuveden, 1998). Kuriozitou je, ţe Švýcaři vyšlechtili černoţlutý barevný ráz tohoto plemena a nazvali jej Malým tříbarevným strakáčem. Toto jejich plemeno bylo uznáno v roce 1984, tedy šest roků před tím neţ uznali samotného Anglického strakáče (1990). Při šlechtění pouţili králíky Japonské a Anglické strakáče (Schmid, 2003).
45
Jeho minimální hmotnost je 2,5 kg a maximální 3,3 kg. Ideální rozpětí je 2,7 – 3,1 kg (Schmid, 2003). V zemi původu mají Anglického strakáče o hmotnosti 2,721 kg aţ 3,628 kg, tedy 6 aţ 8 liber (Self, 2003). Francouzský standard uvádí minimální hmotnost 2 kg s tomu odpovídající ztrátou dvou bodů. Ideální hmotnost, za níţ se uděluje plný počet bodů, je v rozmezí 2,5 – 2,9 kg. Maximální hmotnost je 3 kg s příslušnou ztrátou jednoho bodu (Fréres, 2000). Belgický standard uvádí minimální hmotnost stejnou s předchozím. Ideální je na hodnotě 2,75 kg a maximální 3,25 kg Ruff, rok neuveden). V Holandsku uznávají AS od 20. října 1907. Minimální hmotnost se připouští 2,5 kg s přináleţející ztrátou čtyř bodů. Ideální hmotnost plný počet bodů je 3 – 3,4 kg. Maximální je 3,5 kg s příslušnou ztrátou jednoho bodu (Vanhommerig, 1998). Severské země mají minimální hmotnost určenou 2 kg a vyšší. Pro plný počet bodů je poţadováno 2,51 – 3,2 kg, tedy skoro stejně jako u nás. Maximální hmotnosti 3,5 kg náleţí ztráta jednoho bodu (autor neuveden, 1998). Německý standard uvádí nejniţší moţnou hmotnost 2 kg se ztrátou pěti bodů. Ideální 2,5 aţ 3,25 kg. Vyšší hodnota je zároveň hodnotou maximální (Jakobs, 2004). Rakouský uvádí taktéţ stejnou minimální hodnotu také s přináleţející ztrátou pěti bodů. Ideální na plný počet bodů je poloţena trochu níţe, je v rozmezí 2,5 – 3 kg. Maximální je 3,25 se ztrátou jednoho bodu. Zároveň však rakouský standard uvádí za samostatné plemeno Malého tříbarevného strakáče (Marhann, 1992). Slovenský (supuka, Supuka, Adamec, 2009) i český (Zadina, 2003) mají minimální spodní hranici stanovené také na 2 kg se ztrátou dvou bodů. Pro plný počet bodů mají mít zvířata hmotnost 2,5 – 3,25 kg. Horní hranice u českého vzorníku je zároveň maximální (Zadina, 2003). Slovenský uvádí nejvyšší moţnou hmotnost 3,5 kg se ztrátou jednoho bodu (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Jako poslední uvádím evropský standard, který je naprosto, co se týče hmotnosti, shodný s českým (Standardová komise Evropského svazu). V tvaru by měli mít Angličtí strakáči pěkně zaoblené zádě a měli by být bez volné kůţe na prsou. Další pozicí je typ. Švýcarský standard popisuje tohoto králíka jako malé plemeno s dobrým postojem a delším krásně tvarovaným tělem (Schmid, 2003). Angličané poţadují krátké pevné tělo. Tato poznámka je však zařazena v pozici kondice. Francouzi poţadují mírně protáhlé elegantní tělo s jemnou kostrou (Fréres, 2000). S tím souhlasí i standard severských zemí (autor neuveden, 1998), německý (Jakobs, 2004), rakouský (Marhann, 1992), český (Zadina, 2003), slovenský (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) a evropský (Standardová komise Evropského svazu). Belgičané 46
si přejí delší dobře osvalené tělo (Ruff, rok neuveden). Holanďané chtějí protáhlé tělo (Vanhommerig, 1998). Hlava by měla být výrazná, obdélníkově utvářená s širokým tělem. Takto si přejí anglického strakáče Švýcaři (Schmid, 2003) nebo severské země (autor neuveden, 1998). Zajímavostí je, ţe v zemi původu není v bodovací stupnici naprosto ţádná kolonka pro typ. Najdeme tu pouze pozici nazvanou Velikost a typ, jejíţ jedinou poznámkou je, ţe laloky a sraţené zádě jsou neţádoucí. Tedy popisuje tvarové věci. Navíc je tato pozice dotována pouze pěti body, coţ je k důleţitosti této pozice velmi málo. Jedinou vlastností týkající se typu v anglickém standardu je délka uší, kterou najdeme pod kresbou hlavy (Self, 2003). Německý standard píše pravý protipól. Hlava je široká, ale není na tělo tak těsně napojená (Jakobs, 2004). Evropský standard zdůrazňuje jemný vzhled tohoto plemene. Hlava je protáhlejší, krk je viditelný (Standardová komise Evropského svazu, 2003). Stejně tak to vidí rakouský (Marhann, 1992), slovenský (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) a český standard (Zadina, 2003). Délka uší je podle Švýcarského standardu 10,5 – 11,2 cm (Schmid, 2003). Anglický standard si přeje 10,16 cm. Hned však dodává, ţe aţ uši delší o 4 cm se povaţují za neţádoucí (Self, 2003). Osobně si nedovedu představit anglického strakáče s tak dlouhýma ušima. Takový králík má o mnoho delší uši, neţ zástupci našich středních plemen. A přitom je Anglický strakáč řazen mezi malá plemena. Francouzský standard si přeje uši 9,5 – 10,5 cm. Minimální délku však poţadují 8,5 cm, maximální 11 cm (Fréres, 2000). Belgický standard uvádí délku uší 9 – 11 cm. Uši jsou jemnější struktury a dobře osrstěné (Ruff, rok neuveden). Holandský standard uvádí délku slechů 10 – 12 cm s ideálem 11 cm (Vanhommerig, 1998). Právě z Holandska se před časem začal šířit trend delších uší. Sám mohu říci, ţe tato zvířata nejsou pěkná a uţ vůbec ne líbivá. Kupuji – li Anglického strakáče do svého chovu, mám velký problém se sehnáním zvířat s dobrou délkou uší. Severské země uvádějí délku uší přiměřenou tělu. Německý standard obsahuje také toto přirovnání, zároveň však dodává, ţe uši jsou jemnější struktury (Jakobs, 2004). S tím souhlasí i evropský standard (Standardová komise Evropského svazu, 2003). Rakušané uvádějí délku 9,5 – 10,5 cm. Avšak u Malého trojbarevného strakáče uvádějí délku 10 – 11 cm (Marhann, 1992). Český (Zadina, 2003) a slovenský standard (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) obsahuje stejnou délku jako rakouský standard. Nyní se dostáváme k srsti. Švýcarský standard uvádí délku srsti 26 – 30 mm (Schmid, 2003). Země původu naproti tomu tuto pozici vůbec nemá zařazenou do 47
vzorníku (Self, 2003). Francouzský neudává ţádnou hodnotu, avšak srst popisuje jako krátkou, pruţnou, hustou a tenkou (Fréres, 2000). S tím souhlasí i belgický (Ruff, rok neuveden), český (Zadina, 2003) a slovenský standard (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) a k tomu přidávají i délku asi 2,5 cm. Holanďané dávají patřičný důraz na kvalitu srsti, avšak délku srsti neuvádějí (Vanhommerig, 1998). S tím podstatě souhlasí i standardy severských zemí (autor neuveden, 1998), německý (Jakobs, 2004), rakouský (Marhann, 1992) a evropský (Standardová komise Evropského svazu). Dostáváme se k pozici, která dává strakáči kouzlo. Touto pozicí je samozřejmě kresba. Jako u českého strakáče je tato pozice v zahraničí většinou členěna na dvě samostatné pozice. Těmito pozicemi je kresba hlavy a těla. Kresba hlavy se skládá z motýlku, očních krouţků, skráňových skvrn a kresby uší. Motýlek se skládá z dvou křídel. Ve středu nosu z něj vybíhá pravidelný výběţek zvaný trn. Motýlek pokrývá celý horní pysk a lehce lemuje spodní čelist. Skráňové skvrny jsou pod očními krouţky v místě hmatového vousu. Jsou kulatého nebo oválného tvaru. Oční krouţky se táhnou kolem celého oka. Měly by být pravidelné a nepřerušené. Belgický standard uvádí, ţe výřez ve tvaru písmene V v horní části očního krouţku není vadou (Ruff, rok neuveden). Kresba uší by měla být u kořene pravidelně a ostře ohraničená. Uši jsou celé pokryté barvou kresby. Anglický standard píše, ţe chybějící skráňová skvrna se povaţuje za chybu. Zároveň ji mezi výlukovými chybami nenajdeme. Takţe se za ni pouze odečítají body (Self, 2003). Belgičané píší, ţe jednotlivé bílé chlupy v barevných částech vzdálené do 2 cm od základny jsou dovoleny (Ruff, rok neuveden). Holanďané uvádějí i přibliţnou délku trnu, která by měla být 1 cm (Vanhommerig, 1998). Evropský poznamenává, ţe zářez do vrchní strany očního krouţku není vadou (Standardová komise Evropského svazu). Rakouský standard povoluje zářez do vrchní strany očního krouţku pouze u Malého trojbarevného strakáče, tedy u černoţlutého barevného rázu anglického strakáče (Marhann, 1992). Češi mají ve standardu také jednu kuriozitu (Zadina, 2003). Velikost skráňových skvrn se má rovnat velikosti hrachu. To si myslím, ţe je nereálné. Skvrny jsou samozřejmě větší. Následuje kresba těla Anglického strakáče. Skládá se z úhoře, boční kresby a řetízku. O Anglickém strakáči se mluví jako o plemeni s řetízkovou kresbou. Málokdo však ví, co to vlastně řetízek je. Řetízek je zhruba prvních šest cm kresby, která začíná v zátylku od úhoře. Tento řetízek by měl být zhruba dvou aţ třířadý, postupně se trochu rozšiřující a napojující se na kresbu boků. Kresba Anglického strakáče v zemi původu je zcela odlišná od ostatních zemí (Self, 2003). Skvrny v řetízku a bocích se postupně 48
zvětšují a kresba se roztahuje, skvrny mezi sebou jsou izolované. Úhoř je barevný pruh táhnoucí se od uší po konec pírka. Švýcarský standard nabízí upřesnění. Šířka úhoře je 1,5 – 2 cm. Kresba boků by měla být vzdálena od úhoře asi 5 cm. A ještě poznamenává, ţe chybějící skvrny na nohou jsou bezvýznamné (Schmid, 2003). Anglický standard plně vyzdvihuje kresbu nade vším ostatním. Najdeme v něm pro nás nezvyklé věci. Například si přejí minimálně jednu skvrnu na kaţdé končetině. Tedy přesný opak toho co chceme my (Self, 2003). Snad ve všech evropských standardech najdeme poznámku, ţe skvrny na břiše zůstávají nepovšimnuty. U tohoto vzorníku to neplatí. Standard uvádí, ţe na břichu nebo mléčných bradavkách by mělo být minimálně šest skvrn (Self, 2003). Přesný opak si přeje francouzský standard. Spodinu těla preferuje čistě bílou (Fréres, 2000). Trochu nereálné, moţná to vede k větší úpravě zvířat pro výstavy. Řetízek tento standard uvádí se skvrnami velikosti malého hrášku. Belgický standard vyţaduje trochu slabší úhoř, jeho ideální šířku vidí 1 – 1,5 cm. Zároveň dovoluje přerušení úhoře mezi ušima a lopatkami a dále na zadní části těla, kam ho zakryje pírko. Toto přerušení nesmí být větší jak 1 cm (Ruff, rok neuveden). Holandský standard uvádí šířku úhoře 1,5 cm. Zároveň si přeje dvouřadý řetízek (Vanhommerig, 1998). Standard severských zemí dodává do standardu jeden kresebný znak na těle, který u ostatních vzorníků s výjimkou Anglie není. Je jím kresba hrudních končetin. Úhoř má být do 2 cm široký. Skvrny na vnitřní straně nohou, spodině pírka a břicha nejsou vadou (autor neuveden, 1998). Standard německý (Jakobs, 2004), evropský (Standardová komise Evropského svazu, 2003) a rakouský (Marhann, 1992) udávají šířku úhoře také 2 cm. Také dodávají, ţe skvrny na nohou nejsou vadou. Rakouský standard u Malého trojbarevného strakáče udává šířku úhoře 1,5 - 2 cm. Také dovoluje u tohoto plemene barevné skvrny na hrudi. Dodává, ţe kresba boků se u tohoto plemene neposuzuje tak přísně jako u anglického strakáče (Marhann, 1992). Stejně tak tomu je i u tohoto plemene ve Švýcarsku (Schmid, 2003). Český Zadina, 2003) a slovenský standard (Supika, Supuka, Adamec, 2009) udávají šířku úhoře asi 1,5 cm. Zároveň svorně dodávají, ţe skvrny v řetízku by měly být ve velikosti malého zeleného hrachu a skvrny na konci kresby boků o něco větší. Jedinou záleţitostí, v které se rozcházejí, jsou skvrny na hrudních končetinách. Češi je trestají jako malou vadu (Zadina, 2003). Slovenský standard (Supuka, Suouka, Adamec, 2009) si jich nevšímá, coţ je rozumné. Jelikoţ jiţ jsem odchoval velké mnoţství zvířat tohoto plemene a pouze jediné zvíře, trochu slaběji kreslené nemělo skvrny na hrudních končetinách.
49
Dostáváme se k další pozici a tou je barva. Základní barva je jako u všech strakatých plemen králíků čistě bílá. Barva očí vţdy odpovídá chovanému barevnému rázu. Barva drápů je bez pigmentu. Švýcarský standard uznává Anglického strakáče v modrém a černém zbarvení. Zároveň uznávají svoje národní plemeno Malého trojbarevného strakáče (Schmid, 2003). V podstatě jde o černoţlutý barevný ráz Anglického strakáče. Anglický standard uznává barvu černou, modrou, ţelvovinovou (isabella) a havanovitou. Zároveň však poznamenává, ţe všechny barvy, které jsou čisté a nacházejí se u ostatních plemen jsou dovoleny (Self, 2003). Sám se zabývám šlechtěním ţlutého barevného rázu u nás. Jiţ jsem odchoval několik krásných zvířat, schopných bez jakýchkoli problémů absolvovat výstavy. Dokonce jedno zvíře jiţ dostalo čestnou cenu. Šlechtím je s velmi dobrými výsledky jiţ od roku 2006 a bohuţel se ještě nenašel nikdo, kdo by je začal také chovat. Dnes je taková doba, ţe kaţdý chce hned výsledky a na zvíře z novošlechtění nemá na většině výstav šanci dostat nějaké ocenění. Tím pokulhává i ekonomika chovu, který navíc vyţaduje značné mnoţství chovných zvířat. U nás se vedení Českého svazu chovatelů bojí uznat některé vyšlechtěné barvy a kresby u některých plemen, pokud je neobsahují zahraniční vzorníky. Osobně tomu nejsem nakloněn. Např. na Slovensku uznají s velkou slávou barevný ráz Anglického strakáče isabellového, který je jiţ dávno chován v Holandsku a chovatele uvedou i do národního vzorníku. Letošního rok navíc přibyl i barevný ráz divoce zbarveného AS. U nás jsou vyšlechtěni například zakrslí saténoví králíci v mnoha barvách. K jejich uznání u nás došlo aţ v době, kdy chovatel vyhrál s těmito králíky na evropské výstavě. K uznání plemene došlo aţ s králíky průměrnými a podprůměrnými, kteří zbyli po vyprodání nejlepších zvířat na a po Evropské výstavě v Nitře. Kuriozitou je, ţe nebyli uznáni králíci s meklenburskou strakatostí ve velmi dobré kvalitě a slušném počtu s odůvodněním, ţe nejsou v ţádném jiném standardu. Také ve Francii uznávají všechny barvy, zároveň však zmiňují, ţe nejčastěji se tu chovají králíci černého, modrého a madagaskarového barevného rázu (Fréres, 2000). Belgický standard uznává barevný ráz divoce zbarvený, černý, modrý, havanovitý, oranţově ţlutý (ţlutý), isabella, madagaskarový a černoţlutý (Ruff, rok neuveden). Holandský standard obsahuje zbarvení divoce zbarvené, ţelezité, černé, modré, havanovité, modrošedé (u nás nazývané perlové), madagaskarové, isabella a černoţluté. V dodatku je dále uznáno zbarvení modroţluté, které se jiţ posuzuje body (Vanhommerig, 1998). Severské země mají uznané barevné rázy černý, modrý, havanovitý, madagaskarový a isabella (autor neuveden, 1998). Německý vzorník 50
uznává černý, modrý, madagaskarový a černoţlutý barevný ráz (Jakobs, 2004). Rakouský uznává černý, modrý, havanovitý a madagaskarový. Černoţlutý ráz mají jako samostatné plemeno (Marhann, 1992). V českém vzorníku najdeme stejné barevné rázy jako v německém a navíc ještě havanovitý (Zadina, 2003). Slovenský má oproti českému navíc isabellový a divoce zbarvený barevný ráz (Supuka, Supuka, Adamec, 2009). Evropský obsahuje barevné rázy divoce zbarvený, ţelezitý, perlový, černý, modrý, madagaskarový, isabella, ţlutý, havanovitý a černoţlutý (Standardová komise Evropského svazu, 2003). U černoţlutého barevného rázu platí, ţe všechny znaky kresby musí být dvojbarevné. Vyjímku tvoří skráňové skvrny, které mohou být jednobarevné. Poslední bodovací pozicí je kondice, péče a zdraví. Snad všechny standardy tuto pozici obsahují. U nás se dostala do standardu aţ s příchodem posledního platného standardu. Zvláštní důraz na tuto pozici klade zvláště anglický standard. Ten uvádí jako jednu ze tří výlukových vad nepřipravenost zvířete na výstavu (Self, 2003).
Vady V tvaru jsou nejčastějšími mírnými vadami volné kůţe na krku a mírně vystouplé kyčelní kosti. V typu se nejčastěji trestají uţší hlavy u samců, uţší tělo v hrudní partii, či slabší konce uší tvořící vlnku. Mezi ty méně časté vady najdeme ve francouzském standardu příliš zvednuté tělo (Fréres, 2000). V srsti je nejčastěji trestána méně pruţná srst. V kresbě se vyskytuje velké mnoţství chyb. Pokud bychom byli důslední, tak by nám často nestačilo místo v kolonce určené pro posouzení kresby. Kresebné plemeno má nevýhodu, ţe je na něm všechno vidět. O to je zase líbivější a snad kaţdého návštěvníka výstav zaujme. Mezi běţné chyby patří nepravidelný, úzký či široký úhoř, nečistá hlava, tedy barevné skvrny na hlavě, kde by měla být bílá barva. U kresebných znaků na hlavě jsou nejčastějšími chybami nepravidelné oční krouţky, nepravidelná kresba kořene uší a nepravidelný, ostrý či zubatý trn, masově zbarvený horní ret. Mírnou vadou je i slabší či hrubší nebo přerušovaná kresba boků. Mezi ty méně časté vady lze započítat kresbu táhnoucí se na hrudní končetiny, coţ uvádí švýcarský standard (Schmid, 2003). Stejný standard uvádí jako vady i barevné skvrny na prsou a krku. Zároveň u plemene Malého strakáč tento standard uvádí, ţe zatím není vyřešeno prokreslení řetězů a boků tohoto černoţlutého strakáče (Schmid, 2003). Nejblíţe 51
najdeme špičkový chov černoţlutého strakáče na Slovensku u př. Majerského. Anglický standard neuvádí ţádné přípustné vady (Self, 2003). Ale samozřejmě pokud posuzovatelé vědí, jak má plemeno vypadat a jaké jsou výlukové vady, tak také vědí, jak zvíře ohodnotit. Anglický standard poskytuje posuzovatelům větší volnost při posuzování. Belgický standard uvádí mezi přípustnými vadami i jednořadý řetízek. Zároveň uvádí mezi vady kresbu sahající blízko k úhoři a málo skvrn kresby. Také se zmiňuje o bílém lemování pírka (Ruff, rok neuveden). Holandský standard uvádí přípustnou vadu zabarvení spodního pysku, coţ je ve většině států výluková vada, barevné skvrny na spodní straně brady, jednořadé řetězy, řetězy nezačínající na krku, skvrny na pánevních končetinách, barevné drápy na pánevních končetinách, barevné skvrny na hrudních končetinách do velikosti 2,5 cm (Vanhommerig, 1998). Severské země mají ve standardu také jednu zajímavou věc. Mezi malými vadami zde najdeme skvrny na břiše, vnitřní straně hrudních končetin a spodní straně pírka (autor neuveden, 1998). Přitom snad ve všech ostatních státech tyto skvrny zůstávají nepovšimnuty. Německý standard jako vadu uvádí přerušení úhoře mezi ušima a lopatkami a na zadní části těla, kterou zakrývá pírko (Jakobs, 2004). Rakouský standard uvádí chybějící lemování spodní čelisti. Stejně jako německý standard dovoluje přetrţení úhoře. Také dovoluje bílé skupiny v barvě kresby s výjimkou motýlku a kresby uší. Tím dovoluje bílé skupiny v očních krouţcích, které jsou u nás vedeny jako výlukové (Marhann, 1992). Náš vzorník nutí chovatele podvádět nepovolenou úpravou. U zvířat, která mají pár bílých chloupků v očním krouţku. Zkušený chovatel tuto vadu odstraní vytrţením pinzetou. Dále v rakouském standardu najdeme jako vadu kresbu řetízku vzdálenou od úhoře 2 cm (Marhann, 1992). V barvě kresby jsou nejčastějšími vadami ojedinělé bílé chloupky v kresbě a lemu uší. Evropský standard povoluje přetrţení úhoře jaké je popsané u německého standardu (Standardová komise Evropského svazu, 1998). Výlukové vady označují hrubé vady, které jsou neslučitelné s chovem zvířat v daném plemeni. V tvaru jsou to šikmé lalůčky, deformace kostry atd. Rakouský standard je velmi přísný k trestání lalůčků u malých plemen. I u samic se jedná o výlukovou vadu (Marhann, 1992). V typu je hrubou vadou délka uší kratší neţ minimální a delší neţ maximální. V srsti patří k výlukovým vadám ve všech standardech příliš dlouhá srst. V kresbě jsou uváděny chybějící trn, skráňové skvrny, dvojité skráňové skvrny, neuzavřený oční krouţek, spojení jednotlivých kresebných znaků na hlavě, neuzavřený motýlek, méně neţ tři skvrny v bocích a tři v řetízku, spojení boční kresby s úhořem, 52
jasně viditelné přerušení úhoře mezi lopatkami a vrchní straně pírka, chybějící kresebný znak. Německý standard navíc uvádí i chybějící ohraničení spodní čelisti, zbarvení spodního pysku (Jakobs, 2004). Evropský standard navíc k výlukovým vadám řadí barevné skvrny na prsou, bílé skupiny v uších, méně neţ pět skvrn v kresbě boků a tři v řetízku (Standardová komise Evropského svazu, 1998). Český (Zadina, 2003) i slovenský standard (Supuka, Supuka, Adamec, 2009) uvádí pouze tři řetězové skvrny. Oba vzorníky svorně uvádějí přerušení úhoře. Zajímavostí je, ţe švýcarský standard uvádí pouze tři výlukové vady, kterými jsou chybějící skráňová skvrna, jeden řetěz a jedna kresba boku (Schmid, 2003). To samé uvádí i anglický standard (Self, 2003). Dalšími vadami jsou nedovřené oční krouţky nebo spojení kresebných znaků s kresbou nosu. Mezi chybami barvy nalezneme silné probělení kresby bílými chlupy, u madagaskarového zbarvení černý motýlek, u černoţlutého přimísení madagaskarové barvy do ţlutého zbarvení kresby. Další chybou černoţlutého zbarvení je jednobarevná kresba s výjimkou skráňových skvrn. V pozici péče má jediný standard výlukovou vadu. Tím standardem je anglický a vadou je nepřipravenost zvířete na výstavu (Self, 2003).
53
4. METODIKA V souladu s cílem diplomové práce jsem zjišťoval uţitkové vlastnosti objektivními metodami - počítáním a váţením. Údaje jsem vyhodnotil téţ matematickým a statistickým zpracováním. Dále jsem porovnával exteriérové vlastnosti podle vzorníků významných chovatelských evropských zemí a údaje jsem doplnil o vlastní zkušenosti a šetření. Tyto vlastnosti se hodnotí objektivně i subjektivně. Od roku 2002 hodnotím králíky jako školený posuzovatel Českého svazu chovatelů. Tuto činnost vykonávám jak u nás, tak v zahraničí. Sledování jsem prováděl ve svém chovu. I kdyţ jde o chov zájmový, tak je poměrně početný. Kaţdý rok mám okolo 60 – 70 chovných samic. V této práci jsem rovněţ porovnal vývoje standardů u nás pro obě plemena. Také jsem srovnal současný standard s jednotlivými standardy evropských zemí, včetně Evropského standardu. V práci bylo hodnoceno: -
Hodnocení uţitkových vlastností počet narozených mláďat ve vrhu procento zabřezávání růstová schopnost
-
Exteriérové vlastnosti a vady
-
Štěpení potomstva strakáčů
Při posuzování jednotlivých ukazatelů byly pouţity základní statistické ukazatele a symboly: Aritmetický průměr – průměr Rozptyl – S2x Směrodatná odchylka – Sx Variační koeficient – Vx Minimální hodnota daného reprodukčního znaku - XMIN Maximální hodnota daného reprodukčního znaku - XMAX Počet kusů – n 54
4.1 Charakteristika pouţitých plemen 4.1.1 Český strakáč (ČS) Jedná se o plemeno střední velikosti. Hmotnost dospělých zvířat činí 3,3 – 4 kg. Český strakáč je výsledkem cílevědomé chovatelské práce (Havlín, 1991). Český strakáč je náročný na plemenářskou práci, jelikoţ se jedná o strakaté plemeno. Na krmení a ustájení nemá velké nároky (Malík, 1982). Má průměrnou plodnost (Krouhlík, 1996).
Vyznačuje se krásnou kresbou, která se skládá z kresby hlavy a trupu.
Kresebnými znaky jsou motýlek, skráňové skvrny, oční krouţky, kresba uší, úhoř a kresba boků (Krouhlík, 1996). 4.1.2 Anglický strakáč (AS) Jedná se o malé plemeno. Jeho ţivá hmotnost v dospělosti činí 2,5 – 3,25 kg. Černoţlutý barevný ráz často přerůstal a dosahoval hmotnosti i 4 kg. Tento barevný ráz má oproti ostatním i částo delší uši. Anglický strakáč je v ČR uznán v pěti barevných rázech, přestoţe některé publikace uvádějí, ţe všechny rázy se u nás chovají, myslím si, ţe havanovitý barevný ráz se u nás nikdy nechoval. Zatím jediné setkání, kdy jsem tento barevný ráz viděl, bylo v Holandsku. A to uţ jsem za ty roky projel mnoho výstav, a to jak u nás, tak v zahraničí. AS je jedno z nejstarších plemen. V Anglii se tato zvířata objevovala jiţ v roce 1850 (Verhoef – Verhallenová, 1999). Do Evropy se dostal v roce 1889, a byl prošlechtěn do celé řady barev. Nyní je zde chován ve více barevných kombinacích neţ v zemi původu (Verhoef – Verhallenová, 1999). Anglický strakáč není uţitkové plemeno. Je velmi háklivý na onemocnění trávicího traktu. Největší problémy jsou s enteropatií, která se nejčastěji projevuje v době odstavu. Z plemen, kterých jsem jiţ měl několik a úspěšně je choval, je toto plemeno skutečně nejchoulostivější. Vyznačuje se překrásnou kresbou. Oproti Českému strakáči tělo pokrývají drobné tečky.
55
5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE 5.1 Uţitkové vlastnosti 5.1.1 Plodnost Plodnost jsem hodnotil v letech 2006 aţ 2010 u počtu 122 vrhů Českých strakáčů a 153 vrhů Anglických strakáčů. Průměrný počet mláďat na jeden vrh narozených v jednotlivých letech uvádím v grafech č. 1 a 2. Graf č.1 Průměrný počet narozených mláďat na jeden vrh u Českých strakáčů
Graf č.2 Průměrný počet narozených mláďat na jeden vrh u Anglických strakáčů
56
Celkový průměr počtu ţivě narozených mláďat u Českých strakáčů byl 5,89 mláděte na vrh. Nejhorším rokem z tohoto pohledu byl rok 2008, kdy to bylo pouze 3,33 mláděte. Nejúspěšnější byl rok 2009, kdy to bylo 6,69 mláďat. U Anglických strakáčů to bylo 5,34 mláďěte na vrh. Hodnoty se pohybovaly od 4,62 aţ po 5,73. Většina počtů byla lehce nad 5,3 mláďat na vrh. Při geneticky daném poměru štěpení strakatosti vychází zhruba 2 – 3 strakatá mláďata na vrh. Variabilita velikosti vrhů Českých strakáčů byla podstatně vyšší neţ u Anglických strakčů. Plodnost obou plemen lze hodnotit pouze jako průměrnou. Doporučuji zaměřit šlechtění obou plemen, zejména Anglických strakáčů, na větší plodnost, čím se zvýší i počet kreslených králíčat. Statistické zpracování souboru narozených a odstavených králíčat v roce 2010 podle plemen uvádím v následujících tabulkách. Tab. 1 Základní statistické charakteristiky všech narozených a odstavených králíčat obou plemen v roce 2010 Plemeno Počet Počet průměr s2x vrhů mláďat Počet ČS 48 292 6,08 5,44 narozených AS 38 213 5,61 4,14 Počet ČS 48 162 3,38 4,79 odstavených AS 38 104 2,74 6,36 Ukazatel
sx
Vx
XMIN
XMAX
2,33 2,03 2,19 2,52
38,34 36,29 64,86 92,16
1 1 0 0
12 9 7 8
Tabulka udává, ţe počet narozených mláďat v roce 2010 se pohyboval u obou plemen kolem šesti mláďat na vrh, z toho jich zhruba polovina byla odchována. Tab. 2 Základní statistické charakteristiky počtu všech narozených králíčat u vybraných samců plemene Český strakáč
Počet vrhů n průměr S2x Sx Vx xMIN xMAX
R 204 (č)
30-5 (č)
6 37 6,17 2,17 1,47 23,87 4,00 8,00
3 24 8,00 1,00 1,00 12,50 7,00 9,00
Chovný samec (barva) B 1205 68-9 (m) (m) 23 3 127 23 5,52 7,67 6,17 0,33 2,48 0,58 44,98 7,53 1,00 7,00 11,00 8,00 57
B 561 (čţ)
S 447 (čţ)
6 35 5,83 3,37 1,83 31,45 4,00 9,00
3 13 4,33 4,33 2,08 48,04 2,00 6,00
Z tabulky vyplývá, ţe maximum mláďat se pohybovalo kolem devíti mláďat, pouze jeden samec měl v jednom vrhu počet jedenácti mláďat. Zajímavé je, ţe nejvyšších průměrů dosáhli samci českého chovu. Oproti tomu samci importovaní měli v průměru téměř o dvě mláďata na vrh méně. Tab. 3 Základní statistické charakteristiky počtu všech odchovaných králíčat u vybraných samců plemene Český strakáč
Počet vrhů n průměr S2x Sx Vx xMIN xMAX
R 204 (č)
30-5 (č)
6 21 3,50 4,30 2,07 59,25 0,00 6,00
3 12 4,00 1,00 1,00 75,00 1,00 7,00
Chovný samec (barva) B 1205 68-9 (m) B 561 (čţ) (m) 23 3 6 75 20 17 3,26 6,67 2,83 4,11 0,33 3,77 2,03 0,58 1,94 62,18 8,66 68,50 0,00 6,00 0,00 6,00 7,00 5,00
S 447 (čţ) 3 1 0,33 0,33 0,58 173,21 0,00 1,00
Mnoţství králíčat odchovaných u ČS je v průměru o něco větší oproti AS, jelikoţ měly lepší přírůstky a také jsem si z hlediska mnoţství vad i z kominíků vybíral chovné samice do dalšího chovu. Tab. 4 Základní statistické charakteristiky počtu všech narozených králíčat u vybraných samců plemene Anglický strakáč
Počet vrhů n průměr S2x Sx Vx xMIN xMAX
S-1 4 18 4,50 12,33 3,51 78,04 1,00 8,00
S-73 4 20 5,00 6,67 2,58 51,64 2,00 8,00
Chovný samec 68-4 7 42 6,00 4,67 2,16 36,00 3,00 9,00
68-1 7 40 5,71 1,24 1,11 19,47 4,00 7,00
I78 9 55 6,11 4,61 2,15 35,14 2,00 9,00
Maximální počet narozených králíčat na chovného samce byl 9 mláďat. Průměr se pohyboval mezi 4,5 aţ 6,11 mláďaty na vrh.
58
Tab. 5 Základní statistické charakteristiky počtu všech odchovaných králíčat u vybraných samců plemene Anglický strakáč
Počet vrhů n průměr S2x Sx Vx xMIN xMAX
S-1 4 13 3,25 8,25 2,87 88,38 1,00 7,00
S-73 4 15 3,75 7,58 2,75 73,43 1,00 7,00
Chovný samec 68-4 7 16 2,29 6,24 2,50 109,27 0,00 6,00
68-1 7 20 2,86 7,48 2,73 95,70 0,00 6,00
I78 9 18 2,00 5,00 2,24 111,80 0,00 5,00
Tabulka udává, ţe samičky AS nemají problémy s odchovem většího počtu mláďat, jelikoţ číslo sedm mláďat na vrh je velmi slušné. Z průměrů odchovaných mláďat AS vyplývá, ţe v případě potřeby silněji redukuji hnízda u AS neţ ČS, jelikoţ vykazují mírně horší růstovou schopnost a není o ně takový zájem, vzhledem k vzácnosti plemene, oproti ČS.
5.1.2 Zabřezávání V letech 2006 aţ 2010 jsem ve svém chovu Českých a Anglických strakáčů sledoval procento zabřezávání samic. Výsledky šetření uvádím v následujících grafech. Graf č.3 Procento zabřezávání u Českých strakáčů
59
Graf č.4 Procento zabřezávání u Anglických strakáčů
Celkové zabřezávání u Českých strakáčů bylo 67,4%. Hodnoty se pohybovaly od 60 do 86 %. Angličtí strakáči vykazovali průměrnou hodnotu zabřezávání 72,51 %. Hodnoty se pohybovaly v rozmezí 60 aţ 81 %. Rozdíl mezi oběma plemeny spatřuji v tom, ţe Angličtí strakáči lépe zabřezávali v zimních měsících. To také vyplývá z grafu č. 5. Graf č. 5 Procento zabřezávání obou plemen v jednotlivých měsících roku 2010
Nejvyšší procento zabřezávání samic v roce 2010 spadá do období zapouštění v měsících prosinec aţ duben. Vysoké procento zabřezávání je dáno malým počtem 60
zapouštěných zvířat. Výsledky odpovídají dosud známým poznatkům (Zadina, 2004). V podzimních měsících, kdy je předpoklad nízkého procenta zabřezávání, jsem králíky s výjimkou listopadu nezapouštěl. Plemenice Českých strakáčů vykazují nejlepší zařezávání v měsících lednu aţ březnu. Výsledky zabřezávání v prosinci, dubnu a zejména květnu jsou niţší. Naproti tomu výsledky zabřezávání Anglických strakáčů v průběhu měsíců prosince aţ dubnu jsou velmi vyrovnané. 5.1.3 Růstová schopnost V roce 2010 jsem sledoval růstovou schopnost 113 mláďat Českých strakáčů a 73 mláďat Anglických strakáčů. Anglické strakáče jsem váţil ve stáří 30, 60, 90, 120, 150 a 180 dnů, tedy po jejich dospělost podle vzorníku ČR. České strakáče jsem váţil rovněţ po třiceti dnech ve stáří 30, 60, atd. aţ do stáří 240 dnů, tedy jejich dospělosti dané vzorníkem. Výsledky sledování uvádím v následujících tabulkách. Tab. 6 Srovnání měsíčních přírůstků Českých a Anglických strakáčů od narození po 240 dní věku v roce 2010 Plemeno dny n průměr s2 x sx Vx xMIN xMAX
ČS 0-30 113 0,61 0,03 0,17 28,01 0,30 1,01
AS 0-30 73 0,52 0,02 0,13 25,65 0,33 0,80
ČS 0-60 113 1,16 0,05 0,21 18,47 0,72 1,61
AS 0-60 73 1,02 0,05 0,23 22,54 0,73 1,44
ČS 0-90 113 1,69 0,13 0,35 20,99 0,98 2,54
AS 0-90 73 1,50 0,06 0,25 16,39 1,25 1,90
Plemeno
ČS
AS
ČS
AS
ČS
ČS
dny n průměr s2 x sx Vx xMIN xMAX
0-150 113 2,83 0,15 0,39 13,84 1,75 3,55
0-150 73 2,38 0,09 0,30 12,42 1,97 2,91
0-180 113 3,23 0,13 0,36 11,02 2,32 3,71
0-180 73 2,81 0,06 0,24 8,64 2,28 3,25
0-210 113 3,54 0,08 0,28 7,87 2,90 3,90
0-240 113 3,73 0,09 0,29 7,89 3,16 4,20
61
ČS 0-120 113 2,31 0,15 0,38 16,56 1,31 3,40
AS 0-120 73 1,92 0,12 0,35 18,33 1,56 2,43
Počet mláďat v testu ČS AS 113 73 3,32 3,04 1,68 1,78 1,30 1,33 39,00 43,87 1,00 2,00 6,00 5,00
Přírůstky Českých strakáčů jsou velmi dobré. Limitem, kdy se sniţuje intenzita růstu je hmotnost okolo 3,3 – 3,5 kg. Nutno však podotknout, ţe přírůstky jsou mírně vyšší díky redukci vrhů. Většina samiček má schopnost bez větších problémů odchovat asi 5 - 6 mláďat, coţ je dostatečné vzhledem k počtu narozených a štěpným poměrům potomstva. Při intenzivním výkrmu dochází ve větším počtu k trávicím poruchám u odchovů. K těmto potíţím dochází aţ při hmotnosti nad 3 kg, tedy v době, kdy jiţ měli být jateční králíci poraţeni. Maso ČS je vysoké kvality. Králíci mají dobré přírůstky. Uţ dávno neplatí, ţe Český strakáč je plemeno spíše pro okrasu. Kdyţ uváţíme, ţe jedinci tohoto plemene byli schopni dorůst ve 3 měsících věku do hmotnosti 2,5 kg, tak si myslím, ţe jsou to velmi dobré výsledky. Přírůstky mého chovu Anglických strakáčů oproti standardu jsou na velmi dobré úrovni. Nutno však podotknout, ţe jsou významné rozdíly ve hmotnosti Anglických strakáčů mezi jednotlivými chovy v ČR. Je nutno si uvědomit, ţe Anglický strakáč je do dnešních dnů u nás dosti vzácné plemeno. Také strakaté plemena v zahraničí patří mezi ty nejdraţší. Je to zřejmě odraz jejich náročnosti a značného mnoţství odpadu. Proto mnozí naši chovatelé nebyli ochotni do tohoto plemene investovat velké částky s ohledem na to, ţe se jim tyto investice určitě nevrátí. V době, kdy jsem začínal a chovný kus vozil za částky často větší neţ 100 Euro a u nás se touto dobou Angličtí strakáči běţně prodávali za 200 Kč. Tím docházelo k výměně mezi členy klubu, ale nikdo nic nedovezl. A tak to byla stále stejná krev. Plemeno se u nás tak zdegenerovalo, ţe docházelo ke generacím kostry. Růst byl pomalý. Chovatelé tetovali dospělé kusy jako mláďata a okamţitě je nabízeli k prodeji. Často dospělá zvířata českých chovatelů nepřesáhla hranici 2 kg. To se v dnešní době trochu zlepšilo. Doporučuji zařazovat do chovu zvířata s vyšší hmotností v dospělosti, protoţe vykazují lepší uţitkové vlastnosti. Přitom mláďata v době výstav odpovídají standardu hmotnosti.
62
5.2 Hodnocení exteriéru ve vlastním chovu 5.2.1 Hodnocení exteriéru Českého strakáče První pozicí je hmotnost. S hmotností nemám u svých zvířat problémy. Hodně chovných zvířat je na horní hranici hmotnosti, někdy i za ní. Podle mého názoru jsou lepší zvířata větší a ţravá. Jedince s minimální hmotnost určenou vzorníkem z chovu vyřazuji. Optimální jsou zvířata o hmotnosti u Českých strakáčů v rozmezí 3,7 – 4,2 kg, byť náš standard dovoluje pouze 4 kg. Chovná zvířata však na výstavu nepatří a v chovu jsou ideální. V hodnocení klubové výstavy autor upozorňuje na mnoţství zvířat s niţší hmotností, často i o 300 g i více (Šimek, 2009). Druhou pozicí je tvar. První věcí, na kterou se posuzovatel při hodnocení tvaru zvířete koukne je záď, kterou dokumentuje graf č.6. Králík by měl stát na vodorovné podloţce a posuzovatel otevřenou dlaní pohladí zvíře přes hřbet a záď. Neměl by cítit ţádné výběţky kostí. Pak je záď dobře utvářená. Graf č. 6 Utváření zádí
U Českých strakáčů hodnotíme záď trochu mírněji neţ například u masných plemen. V minulosti to byla největší slabina našich strakáčů. Vznikla tím, ţe tato věc se posuzovala tak mírně, aţ se skoro nehodnotila. Je velmi dobře, ţe mladí posuzovatelé 63
apelovali na přísnější hodnocení. Dnes podle této pozice můţeme jiţ získat představu o kvalitě zvířete. Tento nedostatek se zlepšil selekcí zvířat, ale hlavě dovozem zvířat se špičkovou zádí z Německa a Rakouska. Myslím si, ţe výsledky mého chovu jsou velmi dobré a měly by se i nadále zlepšovat. Nejlepší výsledky vykázal černoţlutý barevný ráz. Ale i výsledky černých a modrých jsou uspokojivé. Tam se chyby v utváření zádí pohybovaly okolo 20 %. Musíme si také uvědomit, ţe jsem vycházel z českého chovu a do chovu byli importováni pouze samci. Všechny chovné samice byly vybrány s dobrou zádí. Problémem je neustálé přetrvávání mírných hrbolů kyčelních kostí a vystouplých kostí v populaci našeho národního plemene Český strakáč (Šimek, 2009). Méně častou vadou je utváření páteře na zádi, které vyplývá z grafu 7. Graf č. 7 Utváření páteře na zádi
Tato chyba je tak trochu specifická. Jen málokterý posuzovatel jí trestá. V chovu mám modrého samce, který má náběh na tuto vadu. Také v odchovu se mi tato vada objevila. Je to mírná deformace páteře na zádi. Více do hloubky je tato vada rozebrána v kapitole mezi všeobecnými vadami. Výskyt této chyby je zanedbatelný, ale je potřeba z chovu vyřadit postiţení jedince.
Další tvarovou věcí je utváření kůţí pod krkem, jeţ udává graf č. 8. 64
Graf č. 8 Utváření kůţí pod krkem
Volné kůţe a lalůčky se vyskytovaly asi ve 20 % králíků, o něco méně jich můţeme najít u černoţlutého barevného rázu. Je to velmi častá vada českých strakáčů. Zvířata byla hodnocena po dosaţení věku 8 měsíců, tedy v době kdy byla bodována na výstavách jako dospělá. Samozdřejmě volné kůţe a lalůčky se s věkem zvětšují a v pozdějším stáří by bylo procento vad větší. Pro porovnání uvádí práci posuzovale králíků př. Šimka, který píše o neustálých problémech s volnější kůţí pod krkem (Šimek, 2009). Tvar a nášlap hrudních končetin je svým způsoben ovlivněn rychlostí růstu a hlavně sílou hrudních končetin. Hodnotí ho graf č. 9. Vţdy vyţadujeme kočičí nášlap s pěkně silnou končetinou. Dříve, kdyţ jsem začínal s chovem, měla většina strakáčů slabší hrudní končetiny s prošlapy. Dnes se jiţ nechají vybrat velmi slušná zvířata. Od pana Havla jsem si druhý rok svého chovu dovezl 3 chovné samičky. Dosud jsou jejich potomci tím nejlepším, co v mém chovu najdete. Zajímavostí jistě také je, ţe český strakáč černý, který je na obálce posledního standardu, pochází právě z tohoto chovu.
65
Graf č. 9 Tvar hrudních končetin
Sám se snaţím také na tuto vlastnost – kvalitní hrudní končetinu a jejich nášlap vybírat zvířata do chovu. Právě chovné samice od pana Havla mi dosti pomohly v utváření této vlastnosti v mém chovu. Většina mých chovných samic má v původu právě jednu z ,,Havlových‘‘ samic. V chovu se mi prosadili všechny tři Havlovy samice. Vybral jsem si je podle tvaru a typu a ten mi také předávaly na potomstvo. Všechny tyto samičky byly nekreslené se slabou boční kresbou. Černá samička mi dala ty nejlepší zvířata, sama neměla ani jednu tečku na boku. Z grafu je patrné, ţe utváření hrudních končetin mám ve svém chovu velmi dobré. U černoţlutého a modrého barevného rázu se přednosti pohybují okolo 90 %. U černého rázu by to chtělo zlepšení. Hodnota je u něho pouze 62 % a myslím si, ţe se na ní podepsalo zařazení dvou chovných samců z Německa. Ti mají mnoho předností, ale hrudní končetiny mezi ně nepatří. Také černoţlutí v mém chovu jsou potomci černých zvířat. Proto právě utváření uší a těla a zejména hrudních končetin je na slušné úrovni. Dostáváme se do třetí pozice a tou je typ. Hlava je nedílnou součástí této pozice. Platí, ţe zvíře musí v kleci zaujmout. A právě hlava dělá pohlavní výraz zvířete. Ve svém chovu mám zařazeného v typu špičkového modrého samce. Proto nejlepší ukazatele mají právě modří. Samec je z chovu předního německého chovatele strakáčů pana Steinacka z Bavorska. Tento samec se stal na Evropské výstavě v Nitře v roce 2009 Evropským šampiónem. Svou typičnost ve velmi vysokém procentu předává na 66
potomstvo.
U černých strakáčů mám v chovu tři samce. Z toho dva pocházejí
z Německa. Oba jsou po typové stránce trochu rozdílní od našich zvířat. Mají trochu delší hlavu. Jejich přednosti najdeme především v zádi a srsti. U černoţlutých mám dva samce z Německa. Nejsou to Čeští strakáči, nýbrţ Rýnští. Ti mají všeobecně trochu delší hlavy. Graf č. 10 Utváření hlavy
Výsledky odchovu můţeme vyčíst z grafu č. 10. U černoţlutých strakáčů se výrazně horší hlavy nevyskytly. Zatím je udrţely špičkově typové samice z mého chovu.
Z grafu je vidět, ţe však inklinují k průměrným hlavám – 39,13 %. Jiné
východisko neţ dovoz chovných samců z Rakouska a Německa stejně nevidím, takţe je otázka, kdy s vyšším genetickým podílem importů budou hlavy dlouhé, byť mohutné, jaké známe u Rýnských strakáčů. Proto dřív nebo později se stejně budeme muset vrátit k tomu, ţe do černoţlutých pouţijeme černá zvířata. Pak budeme mít v první generaci černá zvířata. Ještě je zde jeden problém. Černoţlutá zvířata by měla mít homozygotní sestavu gg, tedy pokud by zvíře bylo celobarevné, mělo by mít celé tělo zbarvené, tzn. i spodinu. U černoţlutých se ale vyskytuje i dost zvířat, která mají v genotypu i velké G. Tato zvířata předávají do potomstva divoké znaky, které se mohou projevit v zesvětlení některých znaků. Je strašně těţké tyto rozdílné genotypy mezisetbou rozeznat a někdy je to úplně nemoţné. Pokud bychom zvíře s genotypem G pouţili pro regeneraci s černým
67
zvířetem, dostali bychom černá zvířata s proţelezivěným úhořem v zátylku. Ţelezitá barva v zátylku se objevuje aţ po přelínání zvířete. U černých zvířat se vady vyskytly ve 14,3 % a také dost zvířat bylo hodnoceno jako průměrných – 22,4 %. Stejné procento zvířat však vykazovalo také výbornou hlavu. Nejlépe dopadl modrý barevný ráz, kde všichni jedinci vykazovali průměrné aţ výborné hlavy. Také utváření uší přidává na kráse zvířeti. Uši by měly být silné, lţičkovitě otevřené a dobře osrstěné. Výsledky znázorňuje graf č. 11. Graf č. 11 Utváření uší
v U černoţlutých se projevují problémy s utvářením uší zděděné po Rýnských strakáčích. U černých jsou slabší uši v potomstvu po německém samci. Tyto vlastnosti jsou poměrně dobře odvoditelné. Králík, pokud je celkově jemnější v typu, má i jemnější strukturu uší. Naopak velmi kvalitní uši můţeme pozorovat u modrého rázu, kde většina potomstva pochází po popsaném samci – evropském šampionu. Následuje hodnocení síly hrudních končetin, které zobrazuje graf č. 12.
68
Graf č. 12 Síla hrudních končetin
Také síla hrudních končetin víceméně odpovídá tvaru hrudních končetin. Největší problémy jsou u černých – 38 % zvířat má slabé hrudní končetiny, ale zároveň mají také největší mnoţství výborných hrudních končetin – 19 %. Docela kvalitní výsledky byly zjištěny u černoţlutých a velmi kvalitní u modrých strakáčů, kde výbornou hrudní končetinu mělo 16 % jedinců. U černých je potřeba na tu pozici selektovat a ustálit celý chov. Dobrý tvar těla je předpokladem pro dosaţení poţadované hmotnosti, je zahrnut do třetí pozice. Hodnotí ho graf č. 13.
69
Graf č. 13 Tvar těla
V utváření těla, jeho šířce, zcela vyniká modrý barevný ráz. Zvířata jsou robusní s polovysokým postojem. Za to z velké části vděčím modrému šampionu evropy. V tomto znaku dává velmi kvalitní zvířata. V odchovu bylo hodnoceno 18,5 % zvířat jako výborných a 79 % celého odchovu jako velmi dobrých. Černý barevný ráz má dobrou délku těla, avšak některá zvířata jsou uţší v hrudní partii. Vadu této vlastnosti mělo 21,4 % odchovu. Černoţlutý barevný ráz je v tomto hodnocení nejhorší. Část zvířat má delší těla, navíc jsou uţší v hrudní partii. Tomu odpovídá i 26 % odchovu s uţší hrudní partií. Následuje čtvrtá pozice a tou je srst U ČS ji hodnotí graf č. 14. Graf č. 14 Srst
70
Dostáváme se ke čtvrté pozici. Tou pozicí je srst. Z grafu vyplývá, ţe největší problémy jsou u černoţlutých Českých strakáčů, kde vady jsou u 75 % odchovu. Často se u nich objevuje delší méně pruţná srst. Tento neduh je zapříčiněn genetickým podílem Rýnských strakáčů. Velmi kvalitní srst je u modrých – 79,5 % a černých strakáčů – 90 %. Ale i zde se najdou výjimky. Osobně si myslím, ţe importem zvířat ze zahraničí jsme srst trochu zhoršily. Dříve měla zvířata srst pruţnější. Je jen otázkou času, kdy se nám podaří tuto pozici ustálit zpět na původní stav. Pátou pozicí podle našeho standardu je kresba. Skládá se z kresby hlavy a těla, jak je podrobně popsáno v kapitole o standardech. První vlastností je utváření očních krouţků, které nám dokumentuje graf č. 15. Graf č. 15 Utváření očních krouţků
Nejhorší výsledky vykázalo černoţluté zbarvení. Opakem byl černý barevný ráz, ve kterém více neţ 82 % zvířat mělo velmi dobré oční krouţky. Také modrý barevný ráz dopadl v tomto hodnocení velmi dobře. Velmi dobré oční krouţky se vyskytovaly u 65 % zvířat. Kresbu nosu, tedy motýlku nám znázorňuje graf č. 16.
71
Graf č. 16 Utváření motýlku
S utvářením motýlku nebývají potíţe. Vyskytlo se pouze jedno černé zvíře s chybějícím trnem. Dalším kresebným znakem na hlavě je kresba uší, kterou udává graf č. 17. Graf č. 17 Kresba uší
Největší problém dělá kresba uší u modrého barevného rázu. Následuje černý a nejlepší je u černoţlutých. Jen nutno podotknout, ţe se tato chyba velmi špatně odstraňuje. Jedná se však o chybu malou, která je velmi běţná a nehraje rozhodující roli při posouzení zvířete. Králík za ni můţe dostat sráţku, většinou 0,5 bodu.
72
Posledním kresebným znakem na hlavě je kresba skráňových skvrn. Procento chyb v tomto znaku najdeme v grafu č. 18. Graf č. 18 Skráňové skvrny
Chyby ve skráňových skvrnách nejsou nějak zvlášť časté. Černý barevný ráz je bez problémů. V modrém a černoţlutém barevném rázu se vyskytly nějaké chyby, ale jejich počet je nepatrný. Dostáváme se ke kresbě těla. Prvním kresebným znakem je úhoř, který by měl být nepřetrţený (graf č. 19). Graf č. 19 Úhoř
73
V posouzení této vlastnosti nejlépe dopadl černý barevný ráz s 69 % velmi dobře kreslených zvířat, u černoţlutých bylo 65 % dobře kreslených zvířat. U černoţlutého a modrého barevného rázu se vyskytoval přetrţený úhoř. Tato vada je výluková. Procento odpadových zvířat těchto dvou barev je okolo 17 %, coţ je podle mého názoru mnoho. Ale kresba je vrh od vrhu jiná a to i po stejných rodičích. Zbývá nám snad jen vybírat do chovu zvířata se silným úhořem. Dále se vyskytuje nepravidelný úhoř. Tuto vlastnost jsem posuzoval mírněji, protoţe kdybychom šli do detailů, tak bychom téměř ţádné zvíře nevybrali. Kresebným znakem těla je kresba boků, která je znázorněna v grafu č. 20. Graf č. 20 Kresba boků
V této pozici vidíme, největší procento velmi dobré kresby vykazuje černoţlutý barevný ráz – 65 %. Více skvrn pěkně rozdělených nepovaţi za chybu. Literatura uvádí, ţe Rýnský strakáč má oproti českému strakáči mírně hrubší kresbu (Zadina, 2003). V mém chovu se to nepotvrdilo. Výsledné číslo je dosti ovlivněné výběrem chovných zvířat. Šestou pozicí je barva. Vady této pozice jsou znázorněny v grafu č. 21.
74
Graf č. 21 Barva
Zde jsem se zaměřil pouze na výskyt bílých chloupků. Tato vada se většinou hodnotí ztrátou půl bodu. Existují i další vady v pozici barva. Jelikoţ zbarvené části na králíkovi pokrývají jen malou část, v praxi je téměř nikdo nehodnotí. Na strakáči se dá najít mnoho jiných prohřešků. Barva podsady je většinou dobrá aţ výborná. Se silným probělením kresby jsem se ve svém chovu nesetkal, ale jako posuzovatel jsem taková zvířata jiţ viděl. Nejčistčí barvu kresby vykazovala černoţlutá zvířata, kde jsem tuto chybu neobjevil, následovali je modří s 86 %. Nejhůře dopadli černí, kde tuto chybu obsahovalo 40 procent zvířat. Je však pravdou, ţe bílé chlupy v černé barvě jsou nejvíce vidět. 5.2.2 Hodnocení exteriéru Anglických strakáčů První pozicí v hodnocení exteriéru je hmotnost. S tou však nemám u svých zvířat problémy. Preferuji zvířata s hmotností v dospělosti okolo 3 kg. Druhou pozicí je tvar. Začínáme utvářením zádě, které jsou v mém chovu na velmi dobré úrovni. I kdyţ, pokud začnu porovnávat s dřívějšími roky, se můj chov 75
trochu v tomto ukazateli mírně pohoršil. Nejspíše to bylo způsobeno importem chovných samců z Německa, byť ţádný z nich vystouplé kyčelní kosti neměl. Ale co bylo u importů v předchozích generacích, to nikdo neví. Právě pro tuto vlastnost jsem vyřadil z chovu druhou nejlepší samici Evropské výstavy konané v Lipsku, kterou jsem tam koupil od bavorského chovatele pana Heinritze. V jejím potomstvu téměř všechna mláďata měla vystouplé kyčelní kosti. Utváření zádi dokumentuje graf č. 22. Graf č. 22 Utváření zádě
V odchovu bylo 19 procent s průměrnou zádí nebo chybami v utváření zádí. Toto číslo bych chtěl do příštích roků zmenšit a zvířata předávající tyto nedostatky z chovu vyřadit. Další vadou je výskyt vystouplé páteře na zádi. Tuto vadu jsem objevil u odchovů jedné samice. V rámci celého chovu AS činil výskyt vystouplé páteře 5 %, jak to ukazuje i graf č. 23. Veškerý odchov i s chovnou samicí byl jatečně zuţitkován. Jedná se velmi dědivou vlastnost.
76
Graf č. 23 Mírná deformace páteře na zádi
Další vlastností jsou volné kůţe a lalůčky. Tuto pozici jsem hodnotil ve stejném věku jako u ČS. Výsledky najdeme v grafu č. 24. Graf č. 24 Utváření kůţe na krku
Angličtí strakáči tuto chybu vykazují poměrně často a to nejen samice, ale někdy i samci. Chyby se vyskytovaly v 31 %. Dostáváme se k třetí pozici a tou je typ. Nejdříve nás králík musí zaujmout utvářením hlavy (graf č. 25) .
77
Graf č. 25 Utváření hlavy
Hlava byla z 21 % méně výrazná. Tato vada se vyskytovala nejčastěji na jemně tečkovaných zvířatech. Velmi dobrou hlavu mělo 64 % jedinců a výbornou hlavu mělo 15 % odchovů. Je to velmi dobré číslo, které dokazuje, ţe chov je v této vlastnosti na velmi vysoké úrovni. Další znak typu, v kterém mám problém v zahraničí vybrat vhodná zvířata, je utváření uší. Výsledky z mých odchovů udává graf č. 26. Graf č. 26 Utváření uší
78
Hodnocený chov má v tomto znaku velmi dobrou kvalitu. Němci mívali špičková zvířata s kvalitním utvářením uší, avšak po vzoru Holanďanů preferovali pouze kresbu AS. Povolili větší délku uší a dnes mají přepychově kreslená zvířata nevýrazného typu s dlouhýma ušima. Sám jsem se snaţil odchovat pěkně jemně kreslená zvířata s pěkným typem. Krásná kresby u odchovů nebyla problémem, avšak vţdy zjemňovala typ. Myslím si, ţe budeme muset hledat nějaký rozumný kompromis. Graf jasně ukazuje kvalitu uší v mém chovu. Chyby v utváření uší se vyskytly ve 22,5 %. Naproti tomu 15,5 procenta zvířat vykazovala výborné uši. Dalším znakem je tělo. Tělo by nemělo být tak zavalité. To ovšem neznamená, ţe by mělo být úzké v hrudní partii. Graf č. 27 nám udává utváření těla. Graf č. 27 Utváření těla
Většinu zvířat lze hodnotit pozitivně, avšak vyskytlo se také zhruba 31 % zvířat v odchovu s uţší hrudní partií těla. Je zapotřebí zaměřit další šlechtění chovu i na tento znak, trochu limitujícím faktorem přitom můţe být hmotnost mých králíků, jelikoţ většina mých zvířat má v dospělosti hmotnost 3 – 3,2 kg, tedy na horní hranici českého standardu. Také síla hrudních končetin je velmi dobrá. Zvířata vykazující jemnější kostru mají i jemnější hrudní končetiny. Ale králíci s dobrou či výbornou silou hrudních končetin v odchuvu převaţovali, coţ dokumentuje i graf č. 28. 79
Graf č. 28 Síla hrudních končetin
Nejvíce zvířat bylo velmi dobrých (63,8 %). Ale vyskytlo se 20 % jedinců, kteří měli slabou sílou hrudních končetin. Tito Králíci také často mívají prošlap hrudních končetin, které by se hodnotilo ve druhé pozici. Čtvrtou pozicí je srst. Srst má u mnou chovaných AS vysokou kvalitu, coţ také dokumentoje graf č.29. Graf č. 29 Srst
80
Většina zvířat má velmi kvalitní (70 %) aţ výbornou strukturu srsti (26 %), coţ se také odráţí při hodnocení zvířat na výstavách. Řada zvířat je hodnocena počtem 14 bodů. Kaţdý rok se objeví několik zvířat s hodnocením 14,5 i 15 bodů, tedy maximem moţných bodů. Srst je lesklá, přiměřeně hustá s vysokou pruţností. Takto výbornou srstí jim snad mohou konkurovat někteří zástupci králíků Tříslových či Stříbřitých malých. Dostáváme se k páté pozici, jíţ je kresba. Skládá se ze stejných kresebných znaků jako u Českého strakáče, navíc obsahuje kresbu řetízku. Prvním hodnoceným kresebným znakem byly oční krouţky (graf č. 30) Graf č. 30 Kresba očních krouţků
Oční krouţky by se neměly hodnotit tak přísně, jako u Českých strakáčů. Nicméně řada našich posuzovatelů na to nedbá. Ze své skušenosti mohu říct, ţe kdyţ jsem v roce 2005 s Anglickými strakáči začínal, bylo zvířat s kvalitním očním krouţkem minimum. Tuto vlastnost se mi v chovu povedlo poměrně dobře ustálit a v poslední době se v odchovech objevuje stále více králíků s pěkně nakreslenými očními krouţky. Výsledek 43 % velmi dobrých očních krouţků povaţuji za úspěch. Dalším body kresby je utváření skráňových skvrn (graf č. 31).
81
Graf č. 31 Kresba skráňových skvrn
Naprostá většina odchovaných zvířat, to je 91 procent veškerého odchovu, s tímto kresebným znakem nemá problémy. Kaţdý rok se však vyskytne určité malé procento odchovu, které má spojeny oční krouţky se skráňovou skvrnou. S chybějící skráňovou skvrnou u Anglických strakáčů jsem se do loňského roku nesetkal. V loňském roce mělo tuto chybu 3,45 % odchovů AS. Utváření motýlku bylo bez problémů. Posledním kresebným znakem na hlavě je kresba uší, najdeme ji v grafu č. 32. Graf č. 32 Kresba uší
82
V této vlastnosti se vysktují chyby kresby asi u 48 % odchovaných AS, coţ je poměrně vysoké číslo. Procento chyb u této vlastnosti závisí často na způsobu hodnocení. Kresba u kořene uší by měla být ostře a pravidelně oddělena. V barvě uší by se neměly vyskytovat bílé chloupky atd. Takových dokonalých zvířat by bylo naprosté minimum. Byl bych štasten, kdybych taková zvířata vybral dvě za rok. Samozdřejmostí by měla být dovolená úprava ojedinělých bílých chloupků. Tu však většina našich chovatelů nedělá. Z chyb tohoto kresebného znaku bych jmenoval např. záběhy bílé barvy do kresby uší, bílé chloupky a naopak vybíhání barevných chlupů do bílého základu na hlavě. Takováto zvířata jsou v těchto místech mramorovaná bílými a barevnými chlupy. Dostáváme se ke kresbě těla. Nejprve jsem hodnotil kresbu úhoře (graf č. 33).
Graf č. 33 Kresba úhoře
Většina zvířat má dobrý úhoř, některá ho mají nepravidelný, tam jsem započítal i králíky s přidruţenými skvrnami v zátylku (22,41 %). V malém procentu se vyskytlo i přetrţení úhoře (12,07 %), ve všech případech však v místech, která většina zahraničních vzorníků dovoluje. Následuje kresba řetízku, která pozvolně přechází v kresbu boků ( graf č. 34).
83
Graf č. 34 Kresba řetízku
S touto kresbou nejsou velké problémy. Celých 72 % zvířat má velmi dobrý řetízek. V 9 % jsou problémy s napojením či přerušením řetízku, jedná se však o malou vadu. Minimální počet teček v řetízku je pět. Hrubší řetěz se v mém odchovu vyskytl v počtu 19 %. Většinou přechází v hrubou kresbu, není to však vţdy pravidlem. Posledním kresebným znakem je kresba těla. Skvrny na konci kresby na zádi by měly být ve velikosti hrachu. Kresbu boků těla dokládá graf č. 35. Graf č. 35 Kresba boků
84
Dost zvířat mělo mírně slitou kresbou (21 %), která je u nás malou vadou a trestá se sráţkou 1,5 – 2 bodů. U nás je však řada posuzovatelů, kteří toto plemeno neumí správně posoudit. Na hodnocení kresby se to projevuje nejvíce. A tak se u nás zatím běţně stane, ţe průměrné zvíře jeden posuzovatel nadhodnotí a jiný špičkové zvíře vzhledem ke své neznalosti pohaní. Je však třeba říci, ţe kresba boků má poměrně široké mantinely. Tím se naprostá většina zvířat vejde do rozmezí standardu pro hodnocení. Pro ocenění zvířete stačí pět teček v boční kresbě (to však vyplývá z evropského standardu, český vzorník minimální počet skvrn v boční kresbě neuvádí). Zvířata s hrubou kresbou, více slitá, by měla putovat na jatečné zpracování. Také jejich % v mých odchovech je dosti vysoké a činí 26 %. Je to moţná tím, ţe se nepouštím do chovu velmi jemně tečkovaných zvířat. Proč tak číním, to vysvětlím ihned. Byť tuto vlastnost vzorník preferuje a perfektně jemně tečkovaná zvířata se i v mém chovu vyskytují, tak je většinou jatečně zpracovávám. Jemné tečkování v naprosté většině případů zjemní i typ. Pak takoví samci vypadají jak samice. Vyznačují se nevýraznou špičatou hlavou, delším uchem a celkově i jemněji stavěnou kostrou s uţší hrudní partií. Zkoušel jsem dovést pěkně tečkované samice z Německa a zapustit je svými špičkově typovými samci. Po tři generace předávala zvířata z této kombinace pěknou kresbu s nevýrazným typem. Jedinou výjimkou byla průměrně kreslená samička s výborným typem, jejíţ hodnocení odpovídalo jejímu vzhledu. Dostala 95,5 bodu a jako jediná se ze tří větví pěkně kreslených zvířat nachází v mém chovu. Přibliţně 36 % AS v odchovu má velmi dobrou kresbu, coţ je dobré číslo. Z takových zvířat si vybírám chovné jedince. Slabší boční kresba se u mých AS vyskytla v 9 %. Všechna zvířata by však podle standardu prošla. Ale tetovat zvířata, která by v kresbě mohla klidně dostat sráţku 4 – 5 bodů je zbytečné. Otázkou je, kolik posuzovatelů by se odváţilo tolik bodů strhnout, zvláště pokud si nejsou ,,jistí v kramflecích‘‘. A na závěr jsem si nechal takový svůj osobní postřeh. Do chovu je lépe pouţít mírně překreslená zvířata neţ nedokreslená. Počet registrovaných mláďat u mírně překreslených zvířat je zhruba dvojnásobný oproti nedokresleným. U mláďat vypadá kresba trochu matnější a slitá. Další vadou kresby, která se u AS vyskyuje jsou výše nesené skvrny. Výskyt této vady v mém chovu uvádí samotný graf. Výše nesené skvrny uvádí graf č. 36. 85
Graf č. 36 Výše nesené skvrny
Vyskytují se jak na zvířatech jinak kresebně slušných, tak na hrubších. U hrubších je však tato vada častější. Chyby byly ve 43 %, coţ je poměrně vysoké číslo. Odráţí můj častý výběr mírně prekreslených zvířat. Také se do tohoto čísla promítá prováděné novošlechtění ţlutého barevného rázu, u kterého je tato vada častější. Jako poslední kresebný znak těla je v zahraniční literatuře uváděna kolenní skvrna. Dokonce standard země původu poţaduje, aby barevnými skvrnami byly označeny všechny končetiny. I u nás to byl podle starších standardů kresebný znak těla Anglického strakáče. Poslední standard tuto skvrnu popisuje jako malou vadu a tím se vymyká všemu, co platí v okolních zemích a v našich starších vzornících. Je to hloupost jelikoţ, jak graf napovídá, tak ji mají skoro všechna zvířata. Pouţívám slovíčko skoro, protoţe jsem před dvěma roky odchoval trochu slaběji kresleného samečka, který tyto skvrny neměl. Samec byl také poměrně vysoko oceněn, získal 95,5 bodů a vítězný pohár okresní výstavy. Myslím si, ţe v této záleţitosti bude nutné náš vzorník upravit. Za vadu bych povaţoval několik skvrn nad hrudními končetinami, které jako vadu uvádí i většina zahraničních standardů. Tato vada se poměrně ve větším měřítku začíná vyskytovat u německých zvířat. Šestou pozicí standardu je barva. Vady v této pozici nám udává graf č. 37.
86
Graf č. 37 Barva
Poněkud atypická je barva madagaskarová. Nevyskytuje se jediný odstín této barvy, ale hned celá jejich škála. Jedná se o ţlutočervenou barvu s kamzičími (durynskými) znaky. Tyto znaky jsou výrazně tmavší a jsou zbarveny do tmava. Černá barva těchto znaků je však výluková. Znaky jsou umístěny a zesilují na místech s kratší srstí. K pozici barva u AS sem řadíme barvu podsady, očí a drápů. S barevným drápem jsem se u tohoto plemene dosud nesetkal. Nejčastější vadou jsou bílé chloupky v barvě kresby. Je to malá vada. Je třeba dávat pozor na silnější probělení úhoře v zátylku. Zvířat bez bílých chloupků, která měla i pěkně ohraničenou kresbu uší bez přechodného promísení bylo 25 %. Celých 75 procent zvířat mělo bílé chloupky. 5.2.3 Závěry studia standardů ČS a AS a hodnocení exteriéru ve vlastním chovu Doporučuji zvýšit povolenou maximální hmotnost Českých strakáčů ze současných 4,0 kg na 4,25 kg. Vadou, na kterou se u nás zapomíná a sama o sobě není ani definována v našem vzorníku, je vystouplá páteř na zádi. Vyskytuje se u řady plemen. Jedná se o vadu s vysokým stupněm heritability. Doporučuji uvést tuto vadu jmenovitě do českého vzorníku, aby ji posuzovatelé trestali a chovatelé vyřazovali takto postiţená zvířata ze svých chovů.
87
V našem vzorníku je mezi vadami uvedena mírná deformace pohlaví. Srostlá předkoţka u samců je povaţována za mírnou vadu. Přitom se jedná o velmi dědivou vlastnost a takto postiţené jedince doporučuji vyřazovat z chovu. Vada by měla být hodnocena jako výluková. Náš vzorník uvádí hustou srst jako přednost. Přitom extrémně hustá srst vytváří podmínky pro nemoci kůţe (svrab, plísně). Doporučuji tuto vadu pod názvem extrémně hustá srst zařadit mezi malé vady srsti s příslušnou bodovou ztrátou. U standardu plemene Anglický strakáč doporučuji v pozici kresba netrestat záseky na horní straně očních krouţků. Bílé chloupky tvořící velmi malé skupinky v očních krouţcích netrestat výlukou. Kolenní skvrny, které jsou v zahraničních vzornících ponechány bez povšimnutí nebo povaţovány za přednost, označuje náš vzorník za mírnou vadu. Doporučuji úpravu vzorníku, aby kolenní skvrny nebyly povaţovány za vadu a byly ponechány bez povšimnutí. Doporučuji, aby u plemene Anglický strakáč byly uznány všechny barevné rázy, které uznává většina evropských zemí. Chovatele Anglických strakáčů upozorňuji na závislost mezi jemností kresby a typem zvířete. Čím je kresba jemnější, tím méně výrazný je i typ zvířete.
5.3 Štěpení potomstva strakáčů V letech 2006 aţ 2010 jsem sledoval skutečný poměr mlynářů, strakáčů a kominíků u souboru 817 ks Anglických strakáčů a 719 ks Českých strakáčů. Výsledky uvádím v grafech č. 38 a 39.
88
Graf č.38: Podíly narozených mláďat Českých strakáčů v procentech
Graf č.39: Podíly narozených mláďat Anglických strakáčů v procentech
Procenta mlynářů se u Anglických strakáčů se v průběhu roků významně nemění. Mění se pouze poměry strakáčů a kominíků. U českých strakáčů vykazují všechny tři hodnoty v průběhu roků mírnou variabilitu. U tohoto plemene se v posledním roce, tedy 2010, zcela vyměnili chovní samci. Tito samci nebyli Čeští strakáči, ale Malí strakáči dovezení z Německa a u černoţlutého barevného rázu Rýnští strakáči, taktéţ z Německa. V testu bylo 817 Anglických strakáčů a 719 Českých strakáčů.
89
Zajímavostí jistě je, ţe se mnozí chovatelé snaţili o vyšlechtění Českých strakáčů bez toho, aby se v odchovu neštěpila mláďata a rodili se pouze strakáči (Draţan, 1940). Zároveň autor poznamenává, ţe štěpení je jev přirozený. Dále uvádí, ţe celobarvá zvířata se nehodí do chovu. Předností sice je intenzivnější barva, ale v odchovu se prý častěji vyskytují celobarvá zvířata. Autor však vůbec nezmiňuje mlynáře. O těchto mláďatech si dříve asi mysleli, ţe jsou to světlí strakáči (Draţan, 1940). Jak je to se štěpením strakatosti u odchovů? V novější literatuře najdeme, ţe Český strakáč je heterozygot (Kk). V odchovu strakáčů tedy zákonitě musíme najít jak mlynáře (světlá skoro bílá mláďata) o genotypu KK, tak strakáče a kominíky (celobarevná mláďata) o genotypu kk. Ideální poměr genotypů má být 1 : 2 : 1, tj. 25 : 50 : 25 % ( Fingerland,1998). Niţší počet mlynářů v mém šetření proti teoretickým předpokladům lze zdůvodnit jejich sníţenou ţivotaschopností a tím zvýšenou embryonální úmrtností.
90
6. ZÁVĚR Ve své práci jsem provedl srovnání standardů plemen králíků Českých a Anglických strakáčů v jednotlivých zemích. Dále jsem provedl hodnocení exteriéru zvířat obou plemen v mém, s ohledem na zájmový chov, početném chovu. Na základě studia standardů ČS a AS v jednotlivých zemích a mých zkušeností posuzovatele králíků Českého svazu chovatelů a sledování obou plemen ve vlastním chovu, popisuji úskalí jednotivých vzorníků a vzorníku platném v ČR. Navrhuji jejich řešení, včetně návrhů změn standardů ČS a AS. Návrhy jsou uvedeny ve stati 5.2.3. nazvané Závěry studia standardu ČS a AS a hodnocení exteriéru ve vlastním chovu. V experimentální části své práce jsem sledoval ukazatele uţitkovosti plemen ČS a AS ve vlastním chovu. Procento zabřezávání, plodnost a růstovou schopnost mláďat. Práce potrzuje známé literární údaje o zabřezvání samic v průběhu jednotlivých měsíců roku. Nejvyšší procento zabřezávání je u králic zapuštěných v měsících prosinci aţ dubnu. Plemenice ČS vykazují nejlepší zabřezávání v měsících lednu aţ březnu. Výsledky zabřezávání v prosinci, dubnu a zejména květnu jsou niţší. Naproti tomu výsledky zabřezávání Anglických strakáčů v průběhu měsíce prosince aţ dubna jsou velmi vyrovnané. Průměná plodnost zjišťovaná v letech 2006 aţ 2010 u Českých strakáčů činila 5,89 mláděte na vrh, u Anglických strakáčů to bylo 5,34 mláděte na vrh. Zjištěnou plodnost lze hodnotit jen jako průměrnou. Variabilita v jednotlivých vrzích u Českých strakáčů byla podstatě vyšší neţ u Anglických strakáčů. Doporučuji zaměřit šlechtění obou plemen, zejména Anglických strakáčů, na větší plodnost, čím se zvýší počet kreslených králíčat. Králíci v mém chovu v průběhu roku 2010 vykazovali vyšší přírůstky neţ poţaduje současný standard. Ve svém chovu pouţívám kvalitní krmiva. S ohledem na to povaţuji současný český standard hmotostí v příslušném stáří mláďat ČS a AS za odpovídající. Doporučuji zařazovat do chovu zvířata s vyšší hmotností, protoţe vykazují lepší uţitkové vlastnosti. Přitom mláďata v době výstav odpovídají standardu hmotnosti. V práci jsem sledoval rovněţ štěpení znaků strakatosti u obou plemen. Oproti genetickým předpokladům, byl výskyt narozených mlynářů podstatně niţší neţ
91
25 %. Činil 21,4 % u ČS a 20,4 % u AS. Tuto skutečnost lze zdůvodnit sníţenou ţivotaschopností mlynářů a tím i jejich vyšší embryonální úmrtností.
92
7. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Chovatelská literatura je poněkud specifická, proto u některých údajů nejde dohledat všechny atributy díla. ČERVINKA, A. Vzorník pro oceňování králíků čistokrevných plemen na výstavách v Československé republice. Mělník : Středočeské tiskárny n. p. , 1959. 116 s. DRAŢAN, J. Králík Český strakáč : jeho chov a pěstování. Praha XVI : Studentské tiskárny D. M., 1940. 40 s. DVOŘÁK, L. Chov králíků. Praha : Státní zemědělské nakladatelství , 1973. 232 s. 07081-80 04/48 FINGERLAND, J. Vzorník pro oceňování králíků čistokrevných plemen na výstavách v Československé republice. Kladno : Středočeské tiskárny, 1952. 95 s. 43935/52/III/2. FINGERLAND, J. Vzorník pro oceňování králíků čistokrevných plemen na výstavách v Československé republice. Kladno : Středočeské tiskárny, 1953. 95 s. 64916/52-III/2. FINGERLAND, J. Vzorník pro posuzování králíků v ČSSR. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1973. 237 s. FINGERLAND, J. Vzorník plemen králíků. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1986. 352 s. FINGERLAND, J. Vzorník plemen králíků. Praha : Chovatel, spol. s.r.o., 1994. 190 s. ISBN 80-901837-0-0 FINGERLAND, J. Králíkářská genetika. Praha : Chovatel, spol.s.r.o., 1998. 110 s. ISBN 80-901837-1-9. FOURNIER, A. Chováme králíky. Praha : Víkend, s.r.o., 2006. 93 s. ISBN 80-8689135-6. FRÉRES, G. Les Lapins de Race specificetes zoologiques standards officiels. Roussay : [s.n.], 2000. neznačeny s. HAVLÍN, J. Domácí chov zvířat. Praha : Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 400 s. ISBN 80-209-0189-2 HEINZ, J. Das Englische Schecken - -Kaninchen. Leipzig : Dr.F.Poppe, 1905. 31 s JAKOBS, F., et al. Standard 2004. Neuss : Wilh. Von Lohr GmbH, 2004. 351 s. KÁLAL, V. Domácí chov drobných hospodářských zvířat. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1964. 386 s. 07-103-64-04/48
93
KOMZÁK, S. O kresbě Českého strakáče. Králíkář Československý. 1913, 11, s. 161 164. KOMZÁK, S. Standard. Heida i. B. : Albert a Hauseling, 1921. 48 s. KOMZÁK, S. Vzorník (Standard pro oceňování ušlechtilých králíků). Pardubice : Neuvedeno, 1927. 51 s. KROUHLÍK, J. . Rádce chovatele. Praha : Brázda s.r.o., 1996. 213 s. ISBN 80-2090260-0 KOŢELUHA, V. Obecná zootechnika. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 559 s. MALÍK, V. 1000 rad drobnochovatelům. Ostrava : Profil, 1982. 484 s. MARHANN, F, et al. Österreichischer Einheitsstandard. Wien : AS, 248. 248 s. MAŘÍK, F, et al. Vzorník pro posuzování králíků čistokrevných plemen na výstavách v Československé socialistické republice. Praha : Naše Vojsko n.p., 1966. 144 s. PAUL, L. Vzorník (standard) pro oceňování čistokrevných plemen na výstavách v ČSR. Kladno : Svobody, 1937. 80 s. PAUL, L. Vzorník (standard) pro oceňování čistokrevných plemen na výstavách v Čechách a na Moravě. Praha : Studentské knihtiskárny D. M., 1941. 104 s. PEKLO, P. Vzorník - Standard pro oceňování čistokrevných plemen na výstavách v republice Československé. Kladno : Cíl, 1946. 95 s. RUFF, A. Offizieller Standard fůr Belgien Anerkannten Kaninchen - und Meerschwenchen - Rassen. Charneux : Neuvedeno, neuveden. 525 s. SELF, J. Breed Standard. Neuvedeno : Neuvedeno, 2003. neznačeny s. SCHMID, H. U. Standard Schweitz für die Bewertung der in der Schweitz anerkannten Rasse - Kaninchen. Neuvedeno : Schweizerischer Rassekaninchenzucht - Verband SRKV, 2003. 217 s. SKŘIVAN, M.; TŮMOVÁ, E.; SKŘIVANOVÁ, V. Chov králíků a kožešinových zvířat. Česká zemědělská univerzita Praha. Praha : Powerprint s.r.o., 2008. 241 s. ISBN 978-80-213-0955-5. Standardová komise Evropského svazu. Standard 2003 für die Bewertung der vom Europa - verand anerkannten Rassekaninchen. Neuvedeno : Neuvedeno, 2003. 294 s. SUPUKA, P.; SUPUKA, M.; ADAMEC, Š. Vzorník plemien kralikov. Nitra : Neuvedeno, 2009. 452 s. ŠIMEK, V . Český strakáč. Chovatelský magazín. 2009, 1, s. 4 - 7. ISSN 1802-842X. 94
VANHOMMERIG, B. Standaard van de in Nederland erkeude Konijneurassen cavia´s en kleine knaagdieren. Neuvedeno : Neuvedeno, 1998. 1004 s. ISBN 9062160751. ZADINA, J. Vzorník plemen králíků. Brno : Print Typia, spol. s.r.o., 2003. 371 s. ZADINA, J. Chov králíků. Praha : Brázda s.r.o., 2004. 207 s. ISBN 80-209-0325-9 Nordisch Kaninstandard. Neuvedeno : Neuvedeno, 1998. 368 s.
95
8. OBSAH - GRAFY Kapitola: Uţitkové vlastnosti Graf č. 1
Průměrný počet narozených mláďat na jeden vrh u Českých strakáčů
Graf č. 2
Průměrný počet narozených mláďat na jeden vrh u Anglických strakáčů
Graf č. 3
Procento zabřezávání u Českých strakáčů
Graf č. 4
Procento zabřezávání u Anglických strakáčů
Graf č. 5
Procento zabřezávání obou plemen v jednotlivých měsících roku 2010
Kapitola: Hodnocení exteriéru Českého strakáče Graf č. 6
Utváření zádí
Graf č. 7
Utváření páteře na zádi
Graf č. 8
Utváření kůţe pod krkem
Graf č. 9
Tvar hrudních končetin
Graf č. 10
Utváření hlavy
Graf č. 11
Utváření uší
Graf č. 12
Síla hrudních končetin
Graf č. 13
Tvar těla
Graf č. 14
Srst
Graf č. 15
Utváření očních krouţků
Graf č. 16
Utváření motýlku
Graf č. 17
Kresba uší
Graf č. 18
Skráňové skvrny
Graf č. 19
Úhoř
Graf č. 20
Kresba boků
Graf č. 21
Barva
Kapitola: Hodnocení exteriéru Anglického strakáče Graf č. 22
Utváření zádí
Graf č. 23
Utváření páteře na zádi
Graf č. 24
Utváření kůţe na krkem
Graf č. 25
Utváření hlavy
Graf č. 26
Utváření uší 96
Graf č. 27
Tělo
Graf č. 28
Síla hrudních končetin
Graf č. 29
Srst
Graf č. 30
Kresba očních krouţků
Graf č. 31
Kresba skráňových skvrn
Graf č. 32
Kresba uší
Graf č. 33
Úhoř
Graf č. 34
Kresba řetízku
Graf č. 35
Kresba těla
Graf č. 36
Výše nesené skvrny
Graf č. 37
Barva
Kapitola: Štěpení potomstva strakáčů Graf č. 38
Podíly narozených mláďat Českých strakáčů v procentech
Graf č. 39
Podíly narozených mláďat Anglických strakáčů v procentech
97
9. OBSAH - TABULKY Tab. č. 1
Základní statistické charakteristiky všech narozených a odstavených
králíčat obou plemen v roce 2010 Tab. č. 2
Základní statistické charakteristiky počtu všech narozených králíčat u
vybraných samců plemene Český strakáč Tab. č. 3
Základní statistické charakteristiky počtu všech odchovaných králíčat u
vybraných samců plemene Český strakáč Tab. č. 4
Základní statistické charakteristiky počtu všech narozených králíčat u
vybraných samců plemene Anglický strakáč Tab. č. 5
Základní statistické charakteristiky počtu všech odchovaných králíčat u
vybraných samců plemene Anglický strakáč Tab. č. 6
Srovnání měsíčních přírůstků Českých a Anglických strakáčů od
narození po 240 dní věku v roce 2010
98
10. OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA
99
