Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění hospodářských zvířat

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění hospodářských zvířat

Lovecká upotřebitelnost irského setra v ČR Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Martin Hošek, Ph.D.

Petra Širůčková

Brno 2011

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Lovecká upotřebitelnost irského setra vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.

Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ………………………………..............………. podpis studenta ……………….....…..............…….

PODĚKOVÁNÍ

Tímto, bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Martinu Hoškovi, Ph.D., za metodické vedení při zpracování mé bakalářské práce, jakož i za předání zkušeností a ochotu. Také bych chtěla poděkovat MVDr. Haně Kuběnové za cenné rady a odborné konzultace.

ABSTRAKT Tato práce se zabývá především využitím irského setra v myslivecké praxi. Irského setra řadíme dle klasifikace FCI (Fédération Cynologique Internationale) do skupiny 7Ohaři. Přesněji do sekce 2- Britští a irští stavěcí psi s pracovní zkouškou. Jedná se o loveckého psa s dobrým nosem, který je vytrvalý, temperamentní a velice pracovitý. Tato práce obsahuje nejen základní informace o exteriéru loveckého psa, jeho genetických předpokladech či nemocech, které jej nejčastěji postihují, ale také základy chovu a jeho zavedení v myslivecké praxi. V poslední části práce se hovoří o zkušebním řádu pro zkoušky ohařů a o předmětech těchto zkoušek. Klíčová slova: irský setr, lovecký pes, ohaři, myslivecká praxe, FCI (Fédération Cynologique Internationale)

ABSTRACT This work deals mainly with the use of the Irish setter in hunting practice. The Irish setter belongs to the group 7- Bird dogs of the FCI classification (Fédération Cynologique Internationale), more precisely, in Section 2 - British and Irish pointers with working trial. It is a hunting dog with a good nose, which is hardy, temperament and very hardworking. It contains basic information about exterior of a hunting dog, its genetic conditions or diseases that affect it most, but also the basics of breeding and its implementation in practice of hunting. The last part discusses the test procedure for testing hunter and subjects of these tests. Key words: Irish setter, hunting dog, Bird dogs, hunting practice, FCI ((Fédération Cynologique Internationale)

Obsah 1

ÚVOD....................................................................................................................... 8

2

CÍL PRÁCE............................................................................................................. 9

3

LITERÁRNÍ PŘEHLED ..................................................................................... 10 3.1

Původ a vývoj loveckého psa........................................................................... 10

3.2

Rozdělení plemen loveckých psů..................................................................... 12

3.3

Charakteristika základních pracovních skupin plemen loveckých psů............ 13

3.3.1

Honiči........................................................................................................ 13

3.3.2

Norníci ...................................................................................................... 13

3.3.3

Barváři ...................................................................................................... 14

3.3.4

Slídiči ........................................................................................................ 14

3.3.5

Retrívři ...................................................................................................... 14

3.3.6

Ohaři ......................................................................................................... 15

3.3.7

Hlavní plemena loveckých psů ................................................................. 16

3.4

Exteriér psa....................................................................................................... 17

3.4.1 Plemenný standard Irského červenobílého setra ( Irish red and white Setter) 20 3.5

Genetika ........................................................................................................... 23

3.5.1 3.6

Dědičnost zbarvení a osrstění psů............................................................. 23

Nemoci loveckých psů ..................................................................................... 26

3.6.1

Zánět spojivek, zánět víček a zánět třetího víčka ..................................... 26

3.6.2

Zánět zevního zvukovodu......................................................................... 26

3.6.3

Infekční onemocnění psů .......................................................................... 27

3.6.4

Vnitřní cizopasníci.................................................................................... 28

3.6.5

Vnější cizopasníci ..................................................................................... 30

3.7

Chov loveckého psa ......................................................................................... 30

3.7.1

Výběr vhodného plemene ......................................................................... 30

3.7.2

Výběr štěněte ............................................................................................ 31

3.7.3

Ustájení psa............................................................................................... 31

3.7.4

Krmení štěněte a dospělého psa................................................................ 32

3.7.5

Péče o loveckého psa ................................................................................ 34

3.8

Vývojová období v životě loveckého psa ........................................................ 35

3.8.1

Období před dosažením pohlavní dospělosti ............................................ 36

3.8.2

Období pohlavního dospívání – výcvik v poslušnosti .............................. 40 6

3.8.3 Období přípravy psa v honitbě na zkoušky vloh a zkoušky lovecké upotřebitelnosti ....................................................................................................... 41 3.8.4

Zavedení mladého psa do praxe................................................................ 44

3.8.5

Vedení psa v myslivecké praxi ................................................................. 46

3.9

Zkušební řád..................................................................................................... 52

3.9.1

Zkušební řád pro zkoušky ohařů............................................................... 52

4

ZÁVĚR .................................................................................................................. 60

5

POUŽITÁ LITERATURA................................................................................... 61

6

SEZNAM OBRÁZKŮ .......................................................................................... 63

7

1

ÚVOD

Moderní člověk i myslivec si uvědomuje, že jeho zásahy do přírody musí směřovat k nápravě škod, nastolení a udržení stavu, pokud možno blízkého optimu. Z hlediska myslivosti jde o to, aby o obhospodařování legislativou myslivcům svěřených druhů zvěře bylo správně pečováno, respektive, abychom se v rámci stanovených pravidel starali, aby byla v našich honitbách kvalitní zvěř v přiměřeném množství a druhové skladbě i s ohledem na zemědělskou a lesnickou činnost v optimálním poměru predátorů k ostatní zvěři. Jde o to, abychom myslivost provozovali na základě znalosti a odbornosti, abychom navázali na cenné hodnoty tradic, které vytvořili naši předchůdci v průběhu staletí, a v jejichž rámci se postupně stával z lovce myslivec. Myslivec nejen pečuje o zvěř v období strádání, ale také lovem udržuje její stavy v přiměřeném množství a kvalitě. Naší povinností je zajistit, aby lovená zvěř zbytečně netrpěla. Při lovu se stává, že zvěř postřelíme a nejsme schopni ji sami dohledat. Tady může pomoci myslivec s dobře připraveným loveckým psem. Lovecký pes, kromě své profese odborné, je také našim společníkem. Tím, že jsme na sebe vzali starost o štěně loveckého psa, jeho krmení, výchovu, výcvik v poslušnosti, přípravu na zkoušky, absolvování zkoušek vloh i lovecké upotřebitelnosti, svod a výstavy, prošli jsme obdobím, které je ostatním myslivcům odepřeno. I když toto období není spojeno jen se samými radostmi, jistě nás obohacuje. Úspěšná spolupráce se psem při dohledávkách postřelené zvěře, a zvláště práce na barvě, je vrcholem v kynologické činnosti a hlavním smyslem existence loveckých psů.

Proto zde platí úsloví: ,,Myslivec bez psa –

poloviční myslivec.“ (Vochozka, 2009)

8

2

CÍL PRÁCE

Cílem bakalářské práce bylo zhodnotit chov Irského setra v ČR. Zaměřili jsme se na jeho loveckou upotřebitelnost a její srovnání s ostatními plemeny ohařů. Zabýváme se také organizací a kvalitou výcviku setrů, jejich zaváděním do myslivecké praxe apod.

9

3 3.1

LITERÁRNÍ PŘEHLED Původ a vývoj loveckého psa

O vzniku psa existuje několik teorií. V současné době se však odborná veřejnost přiklání k názoru, že předkem psa je s největší pravděpodobností vlk (Canis lupus). O správnosti této teorie svědčí především nesmírná variabilita vlčí populace. Například největší polární vlci mají údajně až sto kilogramů, naopak malí indičtí vlci váží téměř stejně jako vykrmený jezevčík. Pro vlčí předky hovoří také některé anatomické znaky, především hmotnost srdce a mozku. Šakalové jako další z potenciálních předků mají menší mozek a srdce než vlci a psi. Vzhledem k tomu, že jedním ze znaků domestikace je zmenšování srdce a mozku, je celkem nepravděpodobné, že by zdomácnělí potomci měli tyto orgány větší než jejich předkové. Přesto však určitý podíl šakalů na vývoji psů nelze jednoznačně zamítnout. Psi si totiž značkují své teritorium stejným způsobem jako šakalové. K ochočení a následné domestikaci docházelo postupně asi před osmi až deseti tisíci lety. Nejprve si naši předkové ochočovali jednotlivá mláďata vlků, z kterých vytvářeli postupně izolované ochočené populace, a tím vytvořili základ pro jejich zdomácnění. Ochočení vlci se mohli v zajetí křížit pouze mezi sebou a vlivem jejich života ve změněných životních podmínkách se měnilo postupně i jejich genetické vybavení. Nejprve došlo ke změně psychických vlastností. Ochočená zvířata se přestala bát člověka a začala jej považovat za vůdce smečky. Domestikovanými se psi stali až tehdy, kdy v důsledku nového způsobu života došlo ke změnám anatomické stavby těla, při nichž se řada částí a orgánů zmenšila nebo naopak zvětšila. V souvislosti s tím se objevila řada prvků v chování psů, které u jejich předků neznáme. Jde například o vytrvalé štěkání, vystavování u ohařů, ochota přinášet nejen zvěř, ale i další předměty a mnoho jiných vlastností, které jsou vlkům cizí. V rámci domestikace, která probíhala při malé hustotě osídlení, ve víceméně uzavřených lokalitách, vznikaly na různých místech různé populace, které se od sebe začaly odlišovat. Člověk záměrně křížil jedince, kteří uspokojovali jeho požadavky, a z odchovů vybíral pouze ty, kteří 10

mu vyhovovali. Vybraná zvířata pak používal v chovu. Tak postupně vznikla různá plemena ustálená ve vzhledu i vlastnostech. Vznik jednotlivých plemen psů byl vždy ovlivňován způsoby lovu a jejich loveckým využitím, typickým pro dané historické období. V dobách, kdy naši předkové při lovu používali chladné zbraně, luky, kuše a kopí, byla populární především plemena honičů. Tito psi dokázali lovenou zvěř zastavit a udržet na místě až do příchodu nebo příjezdu lovce, který jí poté usmrtil. Honiči pracovali ve smečkách, které vynikaly držením teplé stopy a hlasitostí na stopě při parforsních honech. Štvanice na jelena se neobešla bez práce tzv. vodiče. Šlo o těžké, pomalé a klidné psy, kteří vynikali ve sledování studené stopy vysoké zvěře, na kterou byli nasazeni. Za jejich pomoci byl jelen obehnán a postupně vytlačen do leče vhodné pro zahájení štvanice. Zde práce vodičů končila a na čerstvou stopu byla nasazena smečka honičů, za kterou vyrazili jezdci na koních. V zalesněných rovinách a ve stepích byli používáni k lovu chrti, kteří štvali zvěř na ,,viděnou“ a zpravidla ,,němě“. Štvanice byly ve středověku velmi rozšířené, oblíbené a ritualizované. V Anglii se donedávna pořádaly parforsní lovy na lišku, při nichž byli používáni teriéři i honiči. Teriéra vezl jezdec v sedlové brašně a použil ho k vyhnání lišky z nory. Na její stopu byla potom nasazena smečka honičů, která ji hlasitě štvala. Jestliže se liška opět ukryla v noře, byla znovu vyhnána teriérem a štvána smečkou, která jí posléze zadávila. Štvanice zvěře se vyznačovaly značnou dávkou krutosti a z hlediska současného pojetí myslivosti a myslivecké etiky jsou zcela nepřijatelné. Přestože je považujeme za přežilé, měly svůj historický, společenský a kulturní význam. Lov s cvičenými dravci ovlivnil vznik plemen slídičů a ohařů. K tomuto lovu byli používáni většinou sokoli, rarozi, orli a jestřábi, kteří seděli lovci na ruce. Lovenou drobnou srstnatou nebo pernatou zvěř vyháněli slídiči z přehledné krytiny před sokolníkem na koni. Ten na vypíchnutou zvěř vypouštěl dravce. Pěší sokolníci zase používali ohaře, kteří nalezenou zvěř vystavili, lovec jí sám vypíchal a vypustil za ní dravce. Ohaři byli pro svůj klid a poslušnost používáni i k lovu koroptví do sítí. Pro tento způsob lovu se používali hlavně setři, protože ti při vystavování téměř ulehnou. Vystavované koroptve byly přikryty spolu s ležícím psem sítí nesenou

11

na dlouhých tyčích zvanou tyras nebo příkrajník. Ohařům, kteří se vyznačovali tímto vrozeným vystavováním vleže, se říkalo ,,líhaví psi“ (Hanzal, Vochozka, 2003). Irský setr se objevuje ke konci 17. století. Mimo hranice Irska nebylo příliš známo, že tam existují dva typy setrů, ale je téměř jisté, že červenobílé zbarvení je původnější než to druhé a je především zásluhou výběru výstavních rozhodčích, že se následně objevilo a rozšířilo jednobarevně červené. Když byli irští setři vystavováni těsně před koncem XIX. století, červený setr měl možnost zastínit červenobílého, který se stával čím dál tím vzácnější, až se nakonec mělo za to, že plemeno zaniklo. Ve 20. letech XX. století byly napřeny síly k jeho znovuoživení. Okolo roku 1944 bylo plemeno natolik rozšířené, že mohl být založen jeho klub a zároveň byl vidět dostatečný počet těchto psů i na výstavách a FT v Irsku. Současný klub, nazývaný Společnost pro irského červenobílého setra pracovního a výstavního, byl založen v roce 1981 a díky jeho činnosti je nyní plemeno dobře umístěné na žebříčku obliby jak v Irsku, tak na mezinárodní scéně. Červenobílý irský setr získává úspěchy na FT v konkurenci ostatních plemen stavěcích psů a stále více těchto psů dobývá tituly šampionů práce a šampionů krásy. (viz také www.cmku.cz).

3.2 Rozdělení plemen loveckých psů Všechna plemena psů se rámcově dělí do čtyř kategorií: 1. ovčáčtí, služební a hlídací 2. lovečtí 3. společenští 4. chrti Toto základní rozdělení přibližně 400 známých plemen psů schválila Mezinárodní kynologická federace FCI v roce 1987 a od roku 1990 platí podrobnější dělení podle jednotlivých plemen do 10 skupin: 1. psi ovčáčtí, pastevečtí, kromě švýcarských salašnických psů 2. pinči a knírači, dogovití psi a švýcarští salašničtí psi 3. teriéři 4. jezevčíci 5. špici a primitivní plemena 12

6. honiči a barváři 7. ohaři 8. retrívři, slídiči a vodní psi 9. společenští a doprovodní psi 10. chrti a příbuzná plemena Z hlediska myslivecké praxe rozdělujeme používaná plemena do pěti základních pracovních skupin na honiče, barváře, ohaře, slídiče a norníky (Hanzal, Vochozka, 2003).

3.3 Charakteristika základních pracovních skupin plemen loveckých psů 3.3.1 Honiči Honiči mají velmi silně vyvinutý lovecký pud, výborný nos, vynikající orientační smysl, daleké hledání v lečích a vrozené hlasité nahánění. Po vypíchnutí drobné srstnaté i spárkaté zvěře nebo nalezení její čerstvé stopy následuje daleké, přesné, vytrvalé a hlasité sledování, ovšem s výjimkou zvěře srnčí. Vydávání je rozdílné na stopě zajíce, lišky, divočáka či jiné vysoké zvěře, je rozdílné při stavění divočáka či jelena. Odlišné je i hlášení u zhaslé zvěře spárkaté (pokud honič pracuje jako hlásič). Honiči vynikají schopností pracovat na vychladlých nepobarvených i pobarvených stopách spárkaté zvěře, ovšem po předchozí náročné průpravě. Vyznačují se i vysokou ostrostí. Honiči jsou vhodní do velkých, méně zazvěřených, lesních či smíšených honiteb, kde je málo srnčí zvěře. V našich honitbách je zakázáno používat honiče nad 50 cm výšky. Nevhodní jsou i ostatní honiči včetně teriérů, je- li jim dovoleno štvaní zvěře, ovšem s výjimkou naháněk. Nevhodní jsou také jezevčíci, neboť jsou při hlasitém štvaní pomalí, takže se jich zvěř příliš nebojí.

3.3.2

Norníci

Norníci jsou vlastně honiči, kteří navíc norují. Mají nejsilněji vyvinutý lovecký pud, vynikají velmi vysokou loveckou ostrostí, jsou samostatní, tvrdí, odolní, náruživí štváči 13

zajíců, lišek, černé i ostatní spárkaté zvěře. Jezevčíci i jagdteriéři vynikají hlasitostí na čerstvé stopě a velmi dobrou orientací v terénu i v práci na barvě. V porovnání s jezevčíky se teriéři při práci projevují jako dáviči, přičemž nejvhodnější způsob práce norníka je vyhnání lišky z nory. Méně výhodná a zpravidla časově náročná je doléhací práce.

3.3.3 Barváři Barváři jsou potomci středověkých vodičů, kteří byli kříženi s plemeny honičů. Tito psi absolvují náročnou přípravu. Ta spočívá v první fázi v podřízení se vůdci, ve druhé fázi v přípravě na studené, přirozeně či uměle vytvořené stopě vždy určitého kusu jelení zvěře na vychladlých, pobarvených, případně nepobarvených stopách. Po zapracování pak spolu se svým vůdcem podávají obdivuhodné výkony, také díky tomu, že jsou využíváni jako přísní specialisté jen na dosledy vysoké spárkaté zvěře, jmenovitě jelení. Traduje se, že barvář nesmí být používán k dosledu zvěře srnčí, tím méně k jejímu štvaní.

3.3.4 Slídiči Slídiči pracují pod vlivem vůdce ,,pod flintou“, to znamená v účinném dostřelu brokovnice. Slídí čile a systematicky proti větru, do stran, v přiměřeně přilehlých krytinách. Navětřenou zvěř pouze značí, ale nevystavují. Vypíchnutou srstnatou krátce, zpravidla hlasitě, častěji na ,,viděnou“ než na stopě, pronásledují a rychle se vracejí, aby dál pracovali pod vlivem vůdce. Jsou poslušní, ovladatelní, výborně pracují ve vodě, nahánějí zvěř lečí, jsou zdatní při dohledávkách, ale i dosledech spárkaté zvěře. Příliš nevynikají hlasitostí na stopě, ale spíše ostrostí na škodnou. Výjimkou je německý křepelák, který je hlasitý a ostrý.

3.3.5 Retrívři V zemích původu (New Foundland) byli využíváni jako specialisté na práci ,,po ráně“, tj. přinášení střelné drobné zvěře, zejména vodní. K této práci je předurčovala tělesná stavba, kvalitní osrstění a značná odolnost vůči nepříznivým klimatickým podmínkám. 14

Retrívři se vyznačují klidnou povahou, vzájemnou snášenlivostí, přítulností, snadnou cvičitelností a ovladatelností. U nás, na rozdíl od zemí původu, jsou využíváni i k práci ,,před ranou“, to znamená k slídění a nahánění drobné zvěře, včetně práce na čerstvé stopě (zajíc), což neodpovídá jejich vlohovému vybavení. Nemají vrozenou ostrost ani hlasitost na stopě, avšak výborná kvalita nosu jim umožňuje, že vynikají v dohledávkách postřelené drobné zvěře a v dosledech spárkaté zvěře po barvě. V současné době se vedení Klubu chovatelů retrívrů snaží o renesanci původního využití retrívrů a tomu je přizpůsoben i současný zkušební řád. V tomto řádu jsou požadavky na práci retrívra jako přinašeče podstatně vyšší ve srovnání s ohaři a slídiči. Pro retrívry je typické, že si dokážou zapamatovat i několik míst, kam střelená zvěř dopadla, a poté ji přinést. Dokážou také z dálky přinášet zvěř, kterou neviděli padat, a to díky vysokému stupni poslušnosti a ovladatelnosti pouze podle povelů a pokynů svého pána. Jinak ovšem před ranou pracují stejně jako slídiči, avšak na rozdíl od nich musí zůstat naprosto klidní při vypíchnutí zvěře. Zdravou zvěř (zajíc) smí pronásledovat po stopě pouze na povel svého pána a totéž platí i pro přinášení střelené zvěře (Vochozka, 2009).

3.3.6

Ohaři

Ohaři vynikají rychlým, širokým a systematickým hledáním v přehledných krytinách ,,vysokým nosem“ (při hledání se jen málo zajímají o stopy). Po navětření zalehlé drobné zvěře se poněkud přiblíží (vzdálenost závisí na intenzitě pachu, který přináší vítr, a straně) a vystavují. Vystavování je geneticky podmíněné strnutí před skokem na kořist. Jedná se o vrozenou vlastnost všech ohařů, upevněnou výcvikem v poslušnosti. Ustupuje-li pernatá zvěř, pak za ní postupují, a když se zastaví, opět pevně vystavují. Termín postupování se také používá pro pomalé přiblížení ohaře, zpravidla spolu s vůdcem, z místa vystavování k zalehlé zvěři před vypíchnutím. Výjimečně někteří ohaři prokazují další vrozenou vlastnost, která se nazývá ustalování. Ohař po přiblížení svého pána přestane vystavovat a oběhne zvěř tak, aby se ocitla mezi ním a vůdcem a znovu vystavuje. Další vrozenou vlastností je tak zvané ,,přiznávání“. Lze je sledovat zejména u anglických ohařů a některých příslušníků plemen kontinentálních ohařů, pracují – li ve dvojici. Jestliže jeden zvěř vystaví, druhý 15

v okamžiku, kdy to zpozoruje, strne a vystavuje do směru, kde je zvěř zalehlá, aniž by jí větřil. Vůdce pak vystavenou zvěř vypíchne sám nebo dá povel psovi. Ohař bez povelu nesmí zvěř pronásledovat a musí zůstat klidný i po výstřelu. Střelenou nebo postřelenou zvěř může dohledat pouze na povel. Pernatou zvěř zapadlou do krytiny dohledá volným hledáním, jestliže byla křídlovaná, tak po stopě. Odbíhá – li drobná srstnatá zvěř, může ji ohař uštvat a zadávit. Ohař musí ulovenou drobnou pernatou i srstnatou zvěř přinést a odevzdat. Od ohařů se dále vyžaduje slídění ve vodních prostorech, přinášení střelené zvěře z vody a dohledání postřelené vodní zvěře v rákosí volným hledáním či po stopě. Ohař má být také ostrý na škodnou a má úspěšně pracovat i na pobarvené stopě spárkaté zvěře. Pracuje – li při slídění či nahánění v lese nebo v nepřehledných krytinách, pak nevystavuje, ale zvěř vypíchne a nahání na rozestavené střelce. Takový ohař je označován jako všestranný. Je poslušný a plně podřízený vůdci (Vochozka, 2009).

3.3.7 Hlavní plemena loveckých psů Honiči: alpský jezevčíkovitý brakýř, štýrský brakýř, slovenský kopov, baset, bígl, karelský medvědí pes, lajka, irský teriér, bulteriér Norníci: jezevčíci hladkosrstí, dlouhosrstí, drsnosrstí a v těchto druzích osrstění standardní, trpasličí a králičí, jagdteriér, borderteriér, velšteriér, foxteriér hladkosrstý a hrubosrstý, lejklendteriér a český teriér Barváři: hannoverský barvář, bavorský barvář a anglický bloodhound (barváři jsou FCI zařazeni mezi honiče) Slídiči:

anglický

kokršpaněl,

špringršpaněl,

velššpringršpaněl,

clumberšpaněl

a německý křepelák Retrívři: labrador retrívr, gulden retrívr, flat coated retrívr, curly coated retrívr, chesapeake bay retrívr, nova scotia duck tolling retrívr Ohaři angličtí: pointer (krátkosrstý), anglický setr, irský setr, gordonsetr (dlouhosrstý) kontinentální: německý krátkosrstý, dlouhosrstý a drátosrstý ohař, malý a velký münsterlandský ohař (oba dlouhosrstí), výmarský ohař krátkosrstý a dlouhosrstý, slovenský ohař dlouhosrstý, maďarský ohař krátkosrstý a drátosrstý, český fousek, pudlpointer a bretaňský ohař (Vochozka, 2009). 16

3.4

Exteriér psa

Základem exteriéru (zevnějšku) psa je jeho kostra. Kostra vytváří podpůrný a sjednocovací systém celého organismu. Spolu se svaly a vazy tvoří pohybové ústrojí psa. Sestává z 271 – 282 kostí, které jsou spolu spojeny sponami, napevno kostěnými a chrupavčitými švy, na tuho vazy a pohyblivými klouby. Vlastní pohyb je výsledkem práce svalů. Šlachová a vazivová tkáň je u psa zastoupena málo. Převládá tkáň svalová, která je snadno unavitelná, a proto pes při každé příležitosti raději usne nebo uléhá (Dostál,1995). Obrázek 1 Kostra psa

Zdroj: Fetch dog : Unleash The Love [online]. 2004 [cit. 2011-04-06]. Bone and Joint Tumors. Dostupné z WWW: <www.fetchdog.com>. Podrobný popis každého plemene je uveden v jeho standardu. Standard je závazná norma FCI, popisující ideálního jedince, popř. uvádějící přípustné odchylky a vylučující chyby. Je základní normou určující chovný cíl. Vše, co se od tohoto ideálu odlišuje, je považováno za nedostatek či vadu, i když to není ve standardu přímo 17

uvedeno. Celkový dojem a pohlavní výraz psa či feny je první charakteristikou jedince, jehož fyziologické funkce pracují optimálně. Vzájemný poměr a vývin ostatních tělesných partií pak vyjadřuje požadovanou ušlechtilost, dokonalost a krásu. Jednou ze základních hodnot exteriéru psa je jeho výška. Výška je ve standardu vždy udávána jako výška v kohoutku. Při výšce psů v kohoutku nad 50 cm hovoříme o velkých plemenech, při výšce od 35 do 50 cm o středních plemenech a pod 35 cm o plemenech malých. O zařazení jedince či o jeho případném využití rozhodují hodnoty udávané standardy a ne jeho výška vlastní. Dalším výrazným znakem exteriéru je rámec neboli formát. Odpovídá – li výška jedince délce, hovoříme o rámci čtvercovém nebo kvadratickém. Přesahuje – li délka těla jeho výšku, pak jde o rámec obdélníkový. Zvláštní, velmi důležitou součástí exteriéru psa, je jeho chrup a skus (Dostál,1995). Obrázek 2 Trvalý chrup psa

Zdroj: Ke-Fa-Ri´s [online]. 2008 [cit. 2011-04-06]. Všetko o RR. Dostupné z WWW: <www.kefaris.sk>. V dospělosti má pes 42 trvalých zubů, z čehož je 12 řezáků (Intersticini – I), 4 špičáky (Canini –C), 16 premolárů (Premolares – P) a 10 molárů (Molares – M). Zuby počítáme od středu čelisti. Štěňatům nejprve naroste chrup mléčný, který má celkem 28 zubů. Přibližně ve čtvrtém až šestém týdnu stáří jim narůstá prvních 12 řezáků a 4 špičáky. Mléčné premoláry (P2, P3 a P4) se prořezávají ve stáří 4 až 8 týdnů. V mléčném chrupu chybí P1 a všechny moláry (M1, M2 a M3). Pod mléčnými zuby jsou 18

založeny zuby trvalé. V době výměny mléčných zubů musí trvalé zuby vytlačit mléčné zuby z čelisti. U některých plemen jsou často problémy a mnohdy musí mléčné zuby odstraňovat veterinární lékař (Dostál,1995).

Zubní vzorec dospělého

3 1 4

2

3 1 4

3

psa: (Hromas a kol., 2000)

U skusu je důležité vzájemné postavení řezáků. Správný nůžkový skus je posouzen u jedinců, kterým horní řezáky těsně překrývají řezáky dolní čelisti. Obrázek 3 Skus psa

Zdroj: Ke-Fa-Ri´s [online]. 2008 [cit. 2011-04-06]. Všetko o RR. Dostupné z WWW: <www.kefaris.sk>.

Zaúhlení končetin a s ním úzce související mechanika pohybu končetin jsou u pracovních plemen psů jedním z hlavních exteriérových požadavků. Mechanika pohybu končetin zejména v kroku a klusu ukazuje i ty nejskrytější nedostatky v zaúhlení končetin a utváření jednotlivých kloubů. Posuzuje se jak při pohledu ze strany, tak také při pohledu zepředu a zezadu (Dostál, 1995). Osrstění psa je další součástí exteriéru. Zajišťuje regulaci tepla, a proto se přizpůsobuje podmínkám ročního období. Jinak je osrstění třeba posuzovat v zimě, jinak v létě a jinak v přechodném období jara a podzimu. Na jaře psi línají a osrstění 19

nebývá v dobrém stavu. Proto je posouzení stavu osrstění v jarním období s ohledem na požadavky standardu velmi problematické. Podle osrstění rozdělujeme psy na plemena krátkosrstá, dlouhosrstá a hrubosrstá (Dostál, 1995). Zbarvení srsti, jeho intenzita a rozložení po těle je rovněž důležitým exteriérovým znakem. Přípustné zbarvení udává u jednotlivých plemen psů standard. Zbarvení srsti závisí nejen na uloženém pigmentu v srsti, ale také na pigmentaci kůže. Čím více pigmentu srst obsahuje, tím je zbarvení sytější a výraznější (Dostál, 1995).

3.4.1 Plemenný standard Irského červenobílého setra ( Irish red and white Setter) Standard FCI č. 330 /15.06.2005/F Původ: Irsko Datum zveřejnění platného standardu: 19. 04. 2005 Použití: Je to velmi přátelský společník, stejně v domě jako v poli, červenobílý setr byl vyšlechtěn hlavně pro práci v poli. Standard, jak je zde uveden, musí být chápán především z tohoto pohledu a všichni výstavní rozhodčí musí posuzovat vystavované jedince především optikou pracovního využití. (viz také www.cmku.cz). Klasifikace F.C.I.:

Skupina 7

stavěcí psi (ohaři)

Sekce 2

stavěcí psi britští a irští

S pracovní zkouškou

Celkový vzhled: Silný, harmonicky stavěný, správných proporcí, bez znaků hrubosti (lymfatičnosti). Je spíše atletický než elegantní. Červenobílý setr byl vyšlechtěn především pro práci v poli a jeho hodnocení na výstavě musí být prováděno právě z tohoto úhlu pohledu.

20

Použití/povaha: Je to pes aristokratický, temperamentní a čilý. Vyzařuje z něj půvab a přátelství, ale také rozhodnost, odvaha a pracovní nasazení. Červenobílý setr je lovecký pes pro lov se střelnou zbraní, pracuje jemně, jistě a je snadno voditelný. Hlava: široká v poměru k tělu. Mozková část: Mozkovna: je střechovitě klenutá, bez výrazného týlního hrbolu, jak ho vidíme u irského červeného setra. Stop: stop je patrný (doslova: dobrý stop).

Část obličejová: Nosní partie: hranatá, ostře řezaná. Čelisti: čelisti jsou stejně dlouhé nebo téměř stejně dlouhé. Zuby: správné zuby. Ideální je nůžkový skus. Klešťový skus je respektován. Oči:

kulaté, mírně vystouplé, spojivky nejsou vidět. Jsou tmavě oříškové nebo tmavě hnědé.

Uši:

jsou zavěšené v linii očí, správně vzadu, přiléhají v celé délce k hlavě.

Krk: je středně dlouhý, velmi svalnatý, ale nikoli hrubý, mírně klenutý, bez jakékoli tendence k laloku (volné kůži). Tělo: silné a svalnaté. Hřbet: musí být dobře osvalený a silný. Hrudník: hluboký, s klenutými žebry. Ocas: je středně dlouhý, dosahuje nejdále k patnímu kloubu. Je silný u kořene, zeslabuje se směrem ke špičce, aniž by působil dojmem, že je málo osrstěný. Je nesen v úrovni hřbetu, nebo pod ní.

Končetiny: končetiny, které mají silnou kostru, jsou svalnaté a šlachovité. Hrudní končetiny: Lopatky: šikmo uložené. Lokty: postavené rovně, ani nevybočené, ani nevbočené. Předloktí: rovné, šlachovité, s dobře postavenou kostrou. 21

Záprstí: silné. Pánevní končetiny: Široké a silné. Zadní nohy jsou dlouhé a svalnaté od kyčlí k patnímu kloubu. Podkolení: správně zaúhlené. Hlezna: rovná, nevytáčejí se dovnitř ani ven. Nadprstí: je středně dlouhé a silné. Tlapky: prsty jsou dobře sevřené, porostlé srstí mezi prsty. Pohyb: dlouhý prostorný lehký klus, harmonický a účinný. Hlava je nesená vysoko. Impulsy, vycházející ze zádi, jsou pravidelné a mohutné. Přední nohy se pohybují prostorně dopředu, ale nízko při zemi. Při pohledu zepředu i zezadu se končetiny pohybují v jedné ose. Pes nestrouhá ani nepřekřižuje předníma ani zadníma nohama.

Vzhled: Srst: Srst je dlouhá a hedvábná (praporce) na zadní straně předních i zadních nohou a na vnější straně uší. Srst v rozumné míře začíná na slabinách, pokračuje na spodní straně hrudníku až na hrdlo. Tvoří praporce. Všechny praporce jsou rovné, nesmí být kudrnaté, lehké zvlnění je přípustné. Ocas má správnou vlajku. Na všech ostatních partiích těla musí být srst krátká, rovná a bez kudrlin.

Zbarvení: Základ musí být bílý s jasně ohraničenými červenými plotnami. Bílá a červená mají být tak živé a výrazné, jak jen je to možné. Připouští se stříkání, ale ne promísení srsti červené a bílé (bělouš) na obličeji, tlapkách, předních nohou do výše loktů a zadních nohou do výše hlezen. Zbarvení bělouše či stříkání na všech jiných partiích těla je velmi nežádoucí a je považováno za vylučující chybu. Výška: Žádoucí kohoutková výška je:

pro psy:

62 – 66 cm (24,5 – 26 palců)

pro feny:

57 – 61 cm (22,5 – 24 palců)

Chyby: všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti. Hrubé chyby: kohoutková výška vybočující z hranic standardu u psů i u fen. 22

Vylučující chyby: •

Pes jevící známky agresivity

•

Pes nemající varlata normálního vzhledu

•

Jelikož stříkání je povoleno na obličeji, tlapkách, předních nohou do výše loktů a zadních do výše hlezen, promísená srst (bělouš) a příliš výrazné stříkání na všech jiných partiích těla jsou velmi nežádoucí a je to považováno za vylučující chybu.

NB:

Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

(viz také www.cmku.cz).

3.5 Genetika 3.5.1 Dědičnost zbarvení a osrstění psů Zbarvení u různých živočišných druhů závisí na jejich původu. Jedním z předků psa domácího je vlk a v žilách všech psů koluje více či méně jeho krev. Vlk má jen několik málo odlišných zbarvení srsti. Během domestikace psa bylo vyšlechtěno velké množství plemen, která mají zbarvení srsti tak pestré, že by jim toto vůbec nedovolovalo přežít ve volné přírodě. Jednak by příslušníci těchto plemen byli velmi dobře pozorovatelní predátory a stali by se jejich snadnou kořistí, na druhé straně by pro svoji pestrost nebyli schopni ulovit potravu, protože by je kořist pro jejich nápadnost snadno spatřila. Ve všech standardech ušlechtilých plemen psů je zcela jasně napsáno, jaké zbarvení je žádané, jaké je přijatelné a jaké je vylučující. Některá plemena psů mají uvedeno konkrétní zbarvení, u jiných jsou možná téměř všechna zbarvení. Vylučující zbarvení u jistých plemen nemá žádný logický důvod a je vylučujícím snad jen proto, že si to nepřejeme. U jiných plemen je vylučující zbarvení nežádoucí pro druh práce, na kterou je plemeno šlechtěno – je to například bílé zbarvení u hlídacích psů, protože by byli snadněji vidět i za tmy než psi šedí nebo černí. Ovšem i v tomto případě je to problém hodný diskuse. Existují však i plemena, kdy je určité zbarvení v přímé genetické souvislosti například s dědičnou hluchotou, dědičnou slepotou nebo jiným biologickým defektem. Jde například o zbarvení „merle“ u kolií. 23

U dalších plemen je definováno určité zbarvení jako vylučující proto, že ukazuje na přilití krve jiného, barevně odlišného plemene – například výskyt výmarského štěněte ve vrhu krátkosrstého ohaře. Určité zbarvení může být také znakem degenerace chovu, například výskyt bílého jedince ve vrhu německých ovčáků, aniž to má jakékoliv logické opodstatnění. Při studiu dědičnosti zbarvení u psů se často setkáváme se třemi velmi vážnými problémy: 1. Jsou studovány a analyzovány údaje z plemenných knih podle hlášení chovatelů. Ti pak používají nejrůznější názvy a označení pro to či ono zbarvení, což vede k chybám. 2. Problémy s vrhy štěňat, u kterých nesouhlasí původ a tento nebyl jako nesouhlasný prokázán. Existují případy, kdy u předků muselo dojít k nežádoucímu krytí. 3. Objasnit genetickou podstatu zbarvení u psů není možné bez záměrného křížení některých plemen mezi sebou. A to v čistokrevných chovech není možné. Všeobecně se uvádí, že zbarvení u psů kontroluje celkem 10 genů z celkem 10 lokusů (míst na chromozomu, kde se gen nachází). Tyto geny jsou označovány následujícími písmeny abecedy: A, B, C, D, E, G, M, P, S a T. Některé z těchto genů mají jen dvě kvalitativně odlišné formy – alely, které jsou vůči sobě dominantní a recesivní. Jiné geny jsou vícealelové, a ty pak tvoří celé alelické série se vzájemnou dominancí a recesivitou mezi sebou. Vzájemné interakce mezi těmito geny dávají výsledné zbarvení psů (Dostál, 2007). 3.5.1.1 Chemická podstata pigmentace srsti Základem zbarvení srsti je pigment melanin, který vzniká v cytoplazmě melanocytů. Důležitým článkem jeho syntézy je tyrozin, který přechází enzymatickou oxidací na bezbarvý chromogen 3,4 – dioxyfenylalanin, jehož produkce je kontrolována alelou c u homozygotů cc. Takový jedinec je albín, to znamená, že má bílou srst, nepigmentovanou kůži, červené oči a sliznice, jakož i bílé drápy. Podmínkou plné pigmentace je přítomnost dominantní alely C. Důležitý je i gen E. Alela E kontroluje produkci černého eumelaninu, který je tyčinkové struktury, kdežto alela e kontroluje syntézu feomelaninu, který je hnědý a sférického tvaru. Podrobným studiem pigmentace chlupů bylo zjištěno, že výsledné zbarvení srsti, které je vnějším, fenotypickým

24

projevem účinku genů, vzniká jako důsledek určitého druhu, seskupení, tvaru, rozvrstvení a hustoty pigmentu, jako je: -

druh pigmentu (černý, hnědý)

-

tvar granulí pigmentu (podlouhlé, oválné, kulaté, tyčinkovité, sférické, nepravidelné)

-

počet granulí v buňkách meduly (vnější část chlupu)

-

počet granulí v kortexu (vnitřní část chlupu)

-

rozvrstvení granulí po délce chlupu

-

uložení granulí ve vnitřní či venkovní části meduly Melanin nevzniká jen v určitou, u všech psů stejnou, dobu během jejich

nitroděložního či postnatálního vývoje. U některých plemen psů začíná syntéza pigmentu dříve, u jiných později. Rovněž tak i množství produkovaného pigmentu se mění. Některá plemena jsou známá tím, že se štěňata narodí zbarvená tak, jak zůstávají po celý život, pomineme – li stařecké šedivění. U některých se naopak během života zbarvení mění. Proto známe plemena, která stářím světlají (například kerry blue terier se narodí černý a stářím světlá do modré), jiní se narodí světlí a postupně tmavnou (bělouš českého fouska) (Dostál, 2007). 3.5.1.2 Genotyp zbarvení a osrstění Irského setra Zbarvení irských setrů je zlatokaštanové, lesklé, bez příměsi stop po černé. Bílý znak pod hrdlem, na bradě nebo na prstech, malá hvězda na čele nebo úzký plamínek či lysina na nose nebo líci jedince nediskvalifikují. Zlatokaštanové zbarvení irských setrů je geneticky zbarvení žluté, zvláštní a typické pro toto plemeno. Bylo dokázáno, že absence černé je způsobena přítomností alely e. Protože jde o dlouhosrstého psa, je rovněž homozygotem ll. Genotyp většiny jedinců je tedy zkráceně As – eell. Zlatokaštanové zbarvení vzniká v důsledku maximální koncentrace rufus polygenů, které kontrolují zvýraznění intenzity žluté pigmentace. Byl popsán výskyt černých štěňat po červených rodičích. Dokonce byl u některých chovatelů pozorován výskyt černých štěňat s pálením či černá štěňata se sedlem. To by pak znamenalo, že i když je většina irských setrů genotypu As – ee, někteří jedinci mohou být Ay – EE. Jejich vzájemným pářením tak může vzniknout jedinec As – EE, který musí být nutně jen černý. (Dostál, 1995)

25

3.6 Nemoci loveckých psů Zdravý pes je čilý, má jasné oko, lesklou srst, je v dobrém výživném stavu, má dobrou kondici, chuť do práce, je vytrvalý a otužilý. Jeho tělesná teplota se pohybuje v rozmezí 37,5 až 39,5 °C. Je – li naopak malátný, bez zájmu, má matnou zježenou srst, nepřijímá potravu, nadměrně pije, má průjem, zácpu, rychle hubne, má zvýšenou nebo naopak sníženou teplotu apod., je nemocný a my jsme povinni zajistit jeho léčení (Vochozka, 2009).

3.6.1 Zánět spojivek, zánět víček a zánět třetího víčka Zánět spojivek, zánět víček a zánět třetího víčka patří u psů k velmi frekventovaným onemocněním. K nejčastějším příčinám patří mechanická poranění (poškrábání, píchnutí), chemické vlivy (aplikace nevhodných léčiv, agresivní roztoky či plyny), infekce, parazitární onemocnění (demodikóza) a alergie. Hlavními příznaky zánětu spojivek jsou zarudnutí, otok a mhouření víček, otírání hlavy o předměty, slzení a výtok z očního koutku, u zánětu víček při déletrvajícím postižení i vypadávání srsti a zvýšená teplota. Zánět třetího víčka je nejčastější formou zánětu spojivek a projevuje se vodnatým, hlenovitým, hlenovitohnisavým až hnisavým výtokem. Zánět způsobují zduřelé drobné mízní uzlíky na vnitřní straně třetího víčka, které mechanicky dráždí rohovku. Prognóza je však příznivá (viz také www.cz-pes.cz).

3.6.2 Zánět zevního zvukovodu Projevuje se zarudnutím výstelky zevního zvukovodu, svěděním, nadměrnou produkcí ušního mazu – slyšíme čvachtavý zvuk při stisknutí zvukovodu – a později bolestivostí. Pes třepe ke straně skloněnou hlavou a drbe si nemocné ucho. Příčinou nákazy je zanesená infekce. Náchylnější jsou psi s převislými slechy. Abychom předešli onemocnění, čistíme šetrně pravidelně 2 x do měsíce slechy mírně navlhčeným vatovým tamponem a následným vysušením. Na každé ucho použijeme čistý tampon. Šetrně vystříháme srst směřující do zvukovodu. Kromě pravidelné péče vyčistíme a vysušíme psovi uši po každém návratu z honitby po dešti a od vody. 26

Zanedbáme – li prevenci, a jestliže pes onemocní, i léčení, může se zánět přenést i na vnitřní ucho s následným ohluchnutím. Léčit budeme podle pokynů veterináře. (Vochozka, 2009)

3.6.3 Infekční onemocnění psů Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu pro původce onemocnění může být kůže, viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém. Každé infekční onemocnění má svoji inkubační dobu. Inkubační doba je časový úsek, který uplyne od okamžiku vniknutí patogenního činitele do organizmu až do okamžiku, kdy se objeví první příznaky onemocnění. Inkubační doba je u různých onemocnění různě dlouhá (viz také www.mojeveterina.cz). 3.6.3.1 Vzteklina Je velmi nebezpečná nákaza, způsobená virem majícím afinitu k nervové tkáni, která je přenosná na člověka. K nakažení dochází obvykle pokousáním vzteklým zvířetem. Inkubace trvá 3 až 6 týdnů, někdy však i mnohem déle. Nákaza probíhá ve formě zuřivé nebo tiché. Zuřivá forma má tři stádia – prodromální, období zuřivosti a paralytické. Zpočátku můžeme pozorovat změny v chování psa, neposlušnost, světloplachost, požírání nestravitelných předmětů. Objevuje se nestejná reakce zorničky na světlo. Následuje zuřivost, snaha utéct, kdy pes běží bez cíle a napadá vše, co mu stojí v cestě. Následuje konečné, paralytické stadium s křečemi svalů, výtokem slin, celkovým ochrnutím svalů včetně dýchacích a smrtí. Všechna stádia trvají nejdéle 9 dní. Při tiché formě vztekliny nebývá vyjádřeno druhé stádium. Prevencí je každoroční očkování psů proti vzteklině (Hromas a kol., 2000).

27

3.6.3.2 Parvoviróza Vysoce infekční onemocnění, postihující především mladé psy. Virem se pes může nakazit z výkalů nemocného psa nebo přímým stykem. Nejčastějšími příznaky jsou těžké průjmy, zvracení a rychlé odvodnění, skleslost a nechutenství (Williamsová, 2003). 3.6.3.3 Psinka Je virové infekční onemocnění masožravců, které lze rozdělit do tří základních forem. Těmi jsou plicní neboli katarální forma, forma gastrointestinální, kdy je napaden trávicí systém psa, a forma nervová. Toto onemocnění je vysoce nakažlivé a léčení nebývá vždy účinné. Nejčastěji bývají psinkou napadena štěňata a mladí psi do jednoho roku, nevyhýbá se však ani psům starším. Přesná diagnostika psinky není jednoduchá, protože existuje mnoho nemocí, které svým průběhem psince odpovídají. Psinka se na zdravého psa přenáší převážně kontaktem s nemocným jedincem, a to především prostřednictvím sekretů z očí, nosu a slin, popřípadě moče a trusu. Dále může k onemocnění dojít vdechnutím viru, který se rozptyluje při kašli nemocného zvířete, tedy kapénkovou nákazou. Zdrojem infekce však mohou být v přírodě také některé druhy volně žijících zvířat, jako je liška či kuna. Psinkou se nejsnáze nakazí pes oslabený nebo podvyživený, který trpí nedostatkem vitamínů, trávicími poruchami nebo nachlazením. Nejdůležitější je okamžitá izolace nakaženého psa od ostatních zdravých psů, neboť hrozí velké riziko nákazy a okamžitá návštěva veterinárního lékaře. Léčba je symptomatická, léčí se pouze příznaky onemocnění a ne původce. Musí probíhat pod odborným dohledem. Lékař nasadí psovi antibiotika, léky proti kašli, léky na zklidnění zvracení a průjmu a v další fázi pak antiepileptika. Léčbu je nutné podporovat vydatnou výživou, obohacenou o vitamíny A, B, C a D a věnovat nemocnému psu maximální péči a pozornost (viz také www.meggie.wbs.cz).

3.6.4 Vnitřní cizopasníci Psi napadení vnitřními cizopasníky zpravidla špatně tráví, trpí průjmem, mají zježenou, matnou srst a „sáňkují“. Někdy se ve výkalech mohou objevit například články tasemnic plné vajíček či části těl jiných cizopasníků. Veterinář pak doporučí vhodný 28

prostředek na odčervení. Vzhledem k tomu, že moderní odčervovací prostředky jsou velmi šetrné, je doporučováno preventivní odčervení na jaře a na podzim (Vochozka, 2009). 3.6.4.1 Tasemnice Tasemnice jsou ploší červi, jejichž tělo se skládá z článků. Dosahují délky až několika metrů. Žijí ve střevě hostitele. Poslední články odcházejí s trusem, mají tvar okurkového jádra, aktivně se pohybují a obsahují množství vajíček. U psa se vyskytuje několik druhů tasemnic. Tasemnice psí (Diphilidium caninum). Je dlouhá 40 cm. Její vajíčka uvolněná z článků jsou požírána blechami, v nichž prodělávají svůj vývoj. Vykusováním blech se pes znovu nakazí tím, že blechu s vývojovým stádiem tasemnice požere. Tasemnice hrášková (Taenia pisiformis). Je dlouhá až jeden metr. Vajíčka jsou společně s potravou požrána býložravci, v nichž poté prodělávají svůj vývoj. Zejména v orgánech dutiny břišní nalézáme měchýřkovité útvary, v nichž se nalézá vývojové stádium tasemnice. Požráním, obvykle vývrhu z králíka, se vývojové stádium dostává opět do těla definitivního hostitele, psa (Hromas a kol., 2000). 3.6.4.2 Škrkavky Nejběžnější škrkavka napadající psy je škrkavka psí (Toxocara canis) (Duke, 2001). Škrkavky jsou oblí červi kruhového průřezu, kteří ke svému vývoji nepotřebují mezihostitele. Dospělá škrkavka psí je bílý červ 8 – 18 cm dlouhý. Při masivním napadení dospělí psi špatně žerou, hubnou, mají matnou a zježenou srst. Napadená štěňata mají navíc velká břicha a často zívají. Škrkavky kromě toho, že dráždí střevní sliznici, otravují štěně i vylučovanými toxiny a při silné invazi může dojít k ucpání střev s následným úhynem (Vochozka, 2009).

29

3.6.5 Vnější cizopasníci 3.6.5.1 Blechy, vši, klíšťata Patří mezi vnější cizopasníky. Živí se krví psa. Pes je neklidný, často se drbe a kouše. Psí blechy jsou 1,5 – 5 mm velké. Vývoj od nakladení přes larvu a kuklu k dospělci trvá cca 5 týdnů, při špatných podmínkách až 200 dní. Při silné invazi, nejčastěji v srpnu a v září, může pes vyhubnout a olysat. I přes držení v čistotě může mít blechy. Nejsnáze je najdeme na krku, hřbetě a u kořene ocasu. Při zjištění, podle rady veterináře, použijeme moderní prostředky. Klíšťata jsou nebezpečná nejen lidem, ale i psům. I na ně mohou přenášet boreliózu a další nemoci. Psa můžeme nechat proti borelióze očkovat. Proti klíšťatům preventivně působí lehký postřik psa. Běžně jsou v prodeji i obojky, které po určitou dobu celkem spolehlivě odpuzují klíšťata

3.7 Chov loveckého psa 3.7.1 Výběr vhodného plemene Výběr plemene loveckého psa by měl být ovlivněn v prvé řadě potřebou té které honitby, časovými možnostmi zájemce, možnostmi získávání potravy a ustájení a teprve v druhé řadě oblibou určitého plemene. Rozhodnutí, zda si pořídíme štěně či dospělého psa, závisí především na našich časových možnostech a schopnostech úspěšně psa vychovat a vycvičit. Začátečníkům se zpravidla doporučuje pořídit si raději dospělého psa po zkouškách. Musí především zajistit, aby je pes co nejdříve považoval za vůdce smečky, a aby se podřídil. Lze toho docílit jen prostřednictvím cviků poslušnosti, které nový majitel se psem procvičí. Rozhodneme – li se pro štěně, máme větší možnost výběru. Musíme ale přijmout značné riziko. Nevíme předem, co ze štěněte vyroste, ani jak bude pracovat (Hanzal, Vochozka,2003).

30

3.7.2 Výběr štěněte Při konkrétním výběru štěněte u chovatele vybíráme pokud možno z několika štěňat, u kterých sledujeme: čilost, zvídavost, rychlost reakcí, uplatnění ve hrách se sourozenci a s matkou, chování štěňat k chovateli, cizím lidem a chování v nezvyklém prostředí apod. Čím déle se díváme, tím více vidíme. Bude-li chovatel vidět náš zájem, jistě nám při výběru pomůže a poradí. Při odběru štěněte zhruba v sedmi týdnech sledujeme u pejska, zda má sestouplá varlata v šourku (nesestoupnou- li do 10 týdnů, je možno štěně vrátit – je-li to předmětem úmluvy), u fenky počet struků a jejich rozmístění. Dále sledujeme výživný stav, skus, sluch, atd. Někteří

chovatelé

s nabyvateli

uzavírají

písemnou

smlouvu

s těmito

náležitostmi: kdy, kde, kdo, komu, co, zač, výživný stav, odčervení, očkování apod. Upozorní-li chovatel v této smlouvě na vady a poskytne slevu, nelze štěně vrátit. Seriózní chovatel pomůže a poradí při výchově, poradí jak krmit či jak o štěně pečovat (Hanzal, Vochozka, 2003).

3.7.3 Ustájení psa Lovecký pes má být ustájen tak, aby měl zabezpečen dostatek pohybu, světla, vzduchu a slunce. Nesmí trpět zimou ani nadbytkem tepla, slunečním úpalem ani vlhkem. Loveckého psa je možno chovat i ve městech, kde je ovšem jeho držení spojené s prostorovými problémy a se značnými náklady. Zde je na místě doporučení chovat v bytě pokud možno malá plemena. V bytě psa umisťujeme na místě, kde nám nejméně překáží a může klidně odpočívat. V úvahu přichází umístění psa na balkoně, kde mu můžeme postavit i boudu. Důležité je, aby pes nemusel ležet na studené betonové podlaze. Ani mimořádná péče o psa v bytě mu nenahrazuje to, co mu poskytuje uzavřený dvůr, zahrádka, případně kotec. Pes chovaný volně ve dvoře či zahradě má při dobré stravě skoro vše, co potřebuje pro tělesný rozvoj. Kromě krmení a výcviku není pak třeba se o něj zvláště starat. I v tomto případě je nutné mu pořídit pohodlnou, zateplenou boudu a umístit jí tak, aby byla chráněná před větrem a přímými slunečními paprsky. V otevřených 31

dvorech je třeba psovi postavit kotec. Jde o ohrazený prostor postavený na vhodném místě, který je alespoň z jedné třetiny zastřešený a ve kterém je umístěna bouda. Minimální rozměr kotce u velkých plemen psů má být 3×5 metrů, u malých minimálně 3×3 metry. Praktické zkušenosti chovatelů potvrzují, že i ustájení psa v kotci má své nevýhody. Mladý pes v kotci, pokud se mu denně nevěnujeme a nepřichází častěji do styku s cizími lidmi, se stává nedůvěřivým, těžko chápe a bojí se. Výcvik takového psa je náročnější a delší. Proto je velmi důležité, aby psi chovaní v kotci přišli co nejčastěji do styku s rozmanitými lidmi, aby si na ně zvykli a dostali se alespoň dvakrát týdně do honitby a do styku se zvěří. Při ošetřování psa je důležité, abychom kromě hygieny věnovali pozornost čistotě prostředí, ve kterém žije. Mimo srst, na které je nejlépe vidět, jak se majitel o psa stará, je třeba věnovat pozornost i ostatním orgánům (nosu, očím, uším a chrupu), na kterých se zachytává prach a nečistota. Alespoň dvakrát týdně psa prohlédneme a případné nedostatky odstraníme. Prostor, případně výběh pro psa, udržujeme rovněž v čistotě. Kotec i boudu čistíme jednou denně. Minimálně dvakrát do roka prostor kotce i boudu důkladně vydezinfikujeme (Bakoš, 1998).

3.7.4 Krmení štěněte a dospělého psa Pes byl původně masožravec, avšak dlouhá domestikace způsobila, že se stal do jisté míry všežravcem. To nám umožňuje sestavovat jeho jídelníček tak, aby potrava pro psa obsahovala všechny potřebné živiny nezbytné pro jeho zdárný vývoj a výživu při pozdější pracovní zátěži. Krmivo musí obsahovat bílkoviny, tuky, uhlohydráty, vitamíny, minerální látky a vlákninu ve vyváženém poměru odpovídajícímu skladbě psího těla. Důležitou roli pochopitelně hraje velikost psa a jeho pracovní zatížení. Platí, že štěňata mají obecně mnohem vyšší nároky na výživné dávky než dospělí psi a závažné chyby ve výživě štěněte mají trvalé následky. Bílkoviny tvoří asi 16 procent těla psa a jsou nezbytné pro růst a obnovu tělních tkání. Především u štěňat je nutné zajistit dostatečný přísun bílkovin pro zajištění jejich růstu. U dospělých psů jsou potřebné pro regeneraci organismu po vyčerpání nebo poranění a k růstu srsti, drápů a kůže. Nejvíce potřebných bílkovin získává pes z vajec, syrového masa. Poněkud méně významný je přísun rostlinných bílkovin. Při nedostatku 32

bílkovin v potravě psa dochází k nechutenství, hubnutí, zastavení růstu a v nejhorším případě i k smrti. Tuky tvoří téměř čtvrtinu psího těla a jsou důležitým energetickým zdrojem. Jejich nedostatek je doprovázen ospalostí a nervozitou. V řadě případů vyvolává i svědivé pocity na pokožce, ušní záněty a podobně. Mimo jiné je tuk důležitým dodavatelem některých vitamínů. Uhlohydráty neboli cukry, celulóza a škrob jsou v psím těle zastoupeny necelými dvěma procenty. Stejně jako pro lidi jsou i pro psy nejstravitelnější jednoduché cukry. Naopak pro mnoho dospělých psů je špatně stravitelné mléko, ve kterém je mléčný cukr – laktóza. Nejvhodnějším zdrojem uhlohydrátů jsou vařené brambory, rýže, mrkev. Tradovalo se, že vařené brambory nemají význam ve výživě psů. Je však pravdou, že ve spojení s bílkovinami jsou uhlohydráty důležitým energetickým zdrojem (Hanzal, Vochozka, 2003). Hlavním zdrojem vitamínů a minerálních látek by měla být pestrá potrava složená z plnohodnotných surovin, v nezbytné míře tepelně zpracovaných (dlouhým vařením se vitamíny ničí). Orientační dávky jednotlivých druhů potravin: 40 % masa, 30 % výrobků z obilí, 20 % zeleniny, 10 % sýr, tvaroh, vejce, kosti, mléko. Štěně krmíme po odstavení 4 až 5krát denně, četnost snižujeme. Ve stáří jednoho roku krmíme 1krát denně, vždy večer. Pes, stejně jako většina masožravců, má relativně krátký zažívací trakt. K optimálnímu využití potravy potřebuje klid. Noc, kterou prospí, je právě ta nejvhodnější doba. Od tří měsíců podáváme místo mléka raději tvaroh a sýr (nadbytek mléka může vést k přerůstání). Štěněti ve vývoji můžeme přidávat v zimě vitamin D2 (rybí tuk) a poskytneme mu pobyt na slunci. Nedostatek vápníku, fosforu, vitamínu D2 a pobytu na slunci může vyvolat křivici. Naopak nadbytek vitamínu D2 může mít za následek těžké poškození zdraví psa, v krajním případě i smrt. Proto je nutno vitamin D2 podávat se souhlasem veterináře přesně podle návodu. V současné době je běžně využíván pohodlnější způsob krmení psů. K dispozici máme velký výběr průmyslově vyráběných krmiv pro psy, od různých firem. Existují krmiva pro březí a kojící feny, štěňata, mladé psy ve vývoji, psy pracovní, společenské, 33

velká i malá plemena, seniory, a to ve formě granulí, konzerv, zmražených masných směsí apod., která se pohybují v různých cenových relacích. Kvalita průmyslově vyráběných krmiv se pozná nejen podle deklarovaného složení na etiketě, ale i podle toho, jak rádi psi krmivo přijímají, jak je využíváno (respektive kolik výkalů se objeví v kotci), přičemž cena krmiva nemusí být v souladu s kvalitou. Levnější granulovaná krmiva můžeme doplnit čerstvým masem, sýry, vejci a podobně. V tomto směru nejlépe poradí veterinář nebo zkušený chovatel. Jestliže pes nežere, může to být proto, že je málo zatížen nebo příliš unaven, chybí některé složky potravy, jsou nekvalitní suroviny, nesprávná úprava, monodieta, poruchy zažívání způsobené vnitřními cizopasníky, nemoc. Jestliže pes odmítá potravu, kterou jindy přijímá, i druhý den, je třeba se obrátit o pomoc k veterináři. Naopak, přílišnou žravost a sklon k tloustnutí vyřešíme snížením dávek a větší zátěží. Dbáme také o čistotu misek a o to, aby pes měl stále dostatek čerstvé a čisté pitné vody (Vochozka, 2009).

3.7.5 Péče o loveckého psa Péče o loveckého psa se podstatně neliší od péče o jakéhokoliv společenského psa, avšak předpokládá několik zvláštních zařízení daných tím, že se jedná zároveň o psa pracovního i společenského. Při lovu je totiž vystaven jistým rizikům (úraz, nemoc), které jeho majitel musí dokázat omezit na minimum. Ostatně, jeho život nesmí být příliš sedavý, neboť si musí uchovat své schopnosti a dobrou fyzickou kondici. Často je problémem rozhodnout, zda má pes žít v psinci nebo v domě jako společenský pes. Ve skutečnosti jsou argumenty pro jednu či druhou možnost velmi vyrovnané. Pes vychovávaný v neustálém kontaktu se svým pánem je patrně snadněji vycvičitelný a bystřejší, ale mnohem méně odolný. Naopak pes žijící v psinci vyžaduje mnohem delší výchovu k tomu, aby pochopil, co se od něho očekává, avšak je lépe uvyklý chladu nebo vlhku. V případě honičů je upřednostňován život v psinci, používá – li se více než tří nebo čtyř psů. Společný život jim umožňuje vytvořit si a přijmout přirozenou vnitřní hierarchii, nezbytnou pro soudržnost smečky. V ostatních případech spočívá nejlepší řešení v kombinaci zmíněných dvou způsobů: vychovávat psa doma a nechat jej strávit pravidelně vždy několik nocí v psinci. Naprosto nevhodná je metoda spočívající 34

v trvalém uvázání psa u boudy nebo dlouhá období nečinnosti v psinci, bez vycházek a cvičení (Tournier, 1996).

3.8 Vývojová období v životě loveckého psa Nejdůležitější je období první, které, stejně jako u dítěte, klade základy a stanoví možnosti rozvoje v dalším životě. Existuje určitá podobnost s vývojem člověka – respektive dítěte a psa – respektive štěněte. Je třeba si uvědomit, co všechno se dítě dokáže naučit do dvou a do patnácti let, a i kdyby dále do školy nechodilo, dokáže se uplatnit. Ve výchově štěněte navíc máme velmi málo času, protože to, co trvá u dítěte roky, trvá u štěněte měsíce. Z toho vyplývá, jak je důležité nepromarnit období vtiskování (Vochozka, 2009).

Život psa lze rozdělit do pěti období:

Období před dosažením pohlavní dospělosti Lze je charakterizovat častým a včasným poskytováním příležitosti k probuzení vrozených vloh a rozvíjení loveckých vlastností, ale i příležitostí ke hře, která slouží k navázání a upevnění důvěry. Poslušnost cvičíme bez nátlaku, se značnou dávkou tolerance, a cvičení vždy ukončujeme hrou.

Období pohlavního dospívání Trvá zhruba dva měsíce a můžeme je charakterizovat vytvořením vztahu „vůdce smečky – podřízený člen smečky“ prostřednictvím intenzivního, zpočátku domácího výcviku v poslušnosti za přiměřeného nátlaku. Dojde – li k přechodné ztrátě důvěry, získáme jí zpět vždy po ukončení cviků výraznou pochvalou, pamlskem a hrou.

Období přípravy v honitbě na zkoušky a pro praxi Začíná vzápětí po dokonalém zvládnutí cviků poslušnosti a spočívá ve zvládnutí odborných disciplín při současném přiměřeném upevnění poslušnosti a ovladatelnosti v honitbě.

35

Zavedení lovecky upotřebitelného psa do praxe Začíná vždy (kromě zkoušky vloh) po absolvování jednotlivých zkoušek lovecké upotřebitelnosti. Zde se řídíme zásadou, že přednost před vším ostatním bude mít dohledávka poraněné drobné zvěře a dosled zvěře spárkaté po barvě a důraz na poslušnost a ovladatelnost.

Vedení lovecky upotřebitelného psa v myslivecké praxi Pokud jsme zvládli předcházející etapy a máme dostatek příležitostí k využití schopností svého psa, pak nás úspěšná spolupráce s ním často naplňuje uspokojením a je zdrojem mysliveckých zážitků, zejména v dohledávkách a dosledech, o něž jsou ochuzeni myslivci, kteří takového psa nevedou (Vochozka, 2009).

3.8.1 Období před dosažením pohlavní dospělosti Při výchově štěněte je nutno sladit dva, do značné míry protichůdné, požadavky. Jednak probudit, případně rozvinout vystavování, kde je nezbytná značná míra poslušnosti, jednak probudit a rozvinout ostatní lovecké vlastnosti, kde naopak důraz na poslušnost může působit negativně. Tento rozpor se dá řešit tak, že při nácviku základů poslušnosti budeme postupovat jemně a citlivě a co nejvíce se vyvarujeme nátlaku (Vochozka, 2009).

Hledání Hledání má být příčné, daleké, soustavné a vytrvalé. Pes má využívat dobrého větru a hledat tak, aby našel všechnu zvěř. Již mladého psa bereme brzy do polí a učíme ho v prvé řadě příčnému hledání tak, že sami postupujeme v klikaté čáře, jež má hlavní směr proti větru. Podle toho, jak psa ovládáme, povolujeme mu rozběh a samostatnost v práci. Při těchto předběžných pochůzkách držíme mladého psa spíše zkrátka a hledíme na to, aby pes: 1) nenaučil se soustavnému příčnému a vytrvalému hledání 2) upevnil se v poslušnosti tak, že se na každou vzdálenost dá přivolat 3) na krátké písknutí se otočil a změnil směr hledání 36

4) na každou vzdálenost na zdvižení ruky a na dlouhý hvizd zaujímal polohu „k zemi“ Se psem, pracujícím v poli, se musí zacházet daleko opatrněji nežli při tzv. domácím výcviku. Pokud používáme povelu „k zemi“, musíme ho používat s mírou, abychom psovi neubírali chuť k práci. Příliš časté „ k zemi“ psa jen mate, pes se stává nesamostatným, případně se bojí vzdálit od nás a neukáže hledání (Knoll, Bača,1953). Od ohaře žádáme, aby si osvojil: 1) hledání příčné 2) hledání s vysokým nosem 3) hledání se špatným větrem

Hledání příčné Po zjištění směru větru se zastavíme a velíme psu, kterého máme na řemeni, „sedni“! Stojíme a pes sedí bokem ke směru větru. Odepneme řemen z obojku a necháme okamžik psa sedět. Na to velíme „hledej“! Zároveň s povelem dáváme rukou pokyn tak, aby pes při hledání řezal vítr, tj. hledal s polovičním větrem. Psa neposíláme zásadně hledat v chůzi, nebo když po vypnutí řemene jeví známky překotnosti. Pes se musí napřed uklidnit. Pes, kterého jsme naučili při volném vodění vždy po vypnutí klidně sedět a čekat na povel, bude se i v tomto případě chovat stejně. Z počátku učíme psa hledat 60 až 100 kroků doprava a doleva, postupně mu však ponecháváme delší odběh, až hledá 200 až 300 kroků napravo a nalevo. Pes musí ovšem zůstat vždy v našem dohledu a musíme ho ovládat. Je – li terén vlnitý a pes by zmizel za kopečkem, zastavíme další hledání včasným povelem „k zemi“. Pes má hledat obloukovitě asi 50 až 80 kroků před námi. Zvětší – li se tato vzdálenost, velíme psu „k zemi“, a jakmile jsme se dostatečně přiblížili, dáme mu povel k dalšímu hledání. Jestliže však začne pes hledat přímo proti větru, velíme „k zemi“ a pes musí chvíli ležet. Pak jej dvěma krátkými hvizdy přivoláme, současně se obrátíme, jako bychom chtěli odejít do jiné části honitby. Mezi povely „k zemi“ a mezi přivolání úmyslně vsouváme malou přestávku, aby nenastalo u psa nežádoucí spojení, tj. povel „k zemi“ znamená přivolání. Po přivolání se zvláště z počátku obracíme, abychom psa přiměli poslechnout. I když jinak pes na naše přivolání bezvadně poslouchá, musíme uvážit, že hledáním byl vyvolán plný orientační reflex, který působí nepříznivě na jeho poslušnost. 37

Proto, jakmile pes přiběhne, je účelné přikázat mu jako obvykle sednout a pak ho připnout na řemen. Jinak mu přikážeme jít kousek cesty u nohy, načež se znovu obrátíme, abychom začali hledat tam, kde jsme před chvílí přestali. Neuškodí, jestliže čas od času psa k sobě přivoláme, a když před námi sedl nebo se přidružil k noze, mu po chvilce naznačíme nový směr hledání. Nikdy nepobídneme po přivolání psa k novému hledání dříve, než k nám doběhne. Zvykl by si, že by posléze pro něho znamenalo přivolání jen změnu směru. Přivolání provádíme k upevnění poslušnosti, ovšem nesmíme to přehánět, aby se nestalo škodlivým pro hledání. Stává – li se pes při hledání nepozorným, což se stane tím spíše, čím méně je zvěře, anebo je – li pes již příliš unaven, přerušíme hledání a vezmeme psa na delší čas na řemen (Knoll,Báča, 1953).

Hledání s vysokým nosem Takové hledání umožňuje nejrychlejší postup. Někdy ovšem i ohař, hledající zpravidla nosem vysokým, hledá nosem polovysokým, případně nízkým. Příčinou toho je vzdušné proudění nad půdou. V každém případě musí být hledání plynulé – nepřerušované. Abychom přiměli psa k hledání vysokým nosem, zavedeme jej do té části polí, kde jsou dlouhá, protáhlá pole s krytem, která se střídají s holinami. Při dobrém větru, když vítr vane kolmo brázdy, přikážeme psu hledat podél krytin. Chce – li pes vniknout do krytu, velíme „ven“! Je – li na šňůře, přitáhneme jej na holinu a pobídneme jej „hledej tam“ a naznačíme rukou směr brázdy. Není – li pes na šňůře a neuposlechne – li povelu, dáme mu povel „k zemi“, poté jej buď přivoláme, vnikl – li již hlouběji do krytu, nebo jej hned pobídneme k dalšímu hledání mimo krytinu, za současného pokynu rukou ve směru brázdy. Když si mladý pes zvykl hledat podél krytin, zaučujeme jej hledat ve větších souvislých celcích (Knoll,Báča, 1953).

Vystavování pernaté a srstnaté drobné zvěře Probouzí se u některých štěňat ohařů už ve stáří 3 – 4 měsíců. Při nácviku postupujeme velmi opatrně. Je vhodné předem nacvičit doma, pokud možno bez nátlaku, cvik „daun“. Za jeho pomoci se nám jistě podaří udržet vystavující štěně na místě. Pomalu se přiblížíme, štěněti připněme dlouhé vodítko k obojku, chvilku posečkáme, načež zvolna, se štěnětem na vodítku, zvěř vypíchneme a štěněti mírným způsobem zabráníme 38

pronásledování (pokud možno ještě předtím, než se o to pokusí). Štěně pak odvedeme od pelechu zajíce či dýchánku pernaté a budeme dál pokračovat v nácviku hledání (Vochozka, 2009).

Práce na čerstvé stopě zajíce Po předchozím několikerém vystavení a vypíchnutí zajíce vyvedeme štěně z pachu jeho lože, načež se po chvilce vrátíme k zaječí stopě, štěně nasadíme, vypustíme a necháme na stopě pracovat. Jakmile tuto disciplínu zvládne, neposkytujeme další příležitosti. To znamená, že po návratu štěněte ze stopy zajíce poodejdeme tak, aby se při dalším hledání na tuto stopu nedostalo. I tak se stane, že štěně zajíce prožene, ale nemělo by se to stát při vystavování. Pokud k tomu dojde jen několikrát, příliš to nevadí (Vochozka, 2009).

Poslušnost a ovladatelnost I u štěněte platí, že v tomto období není nejdůležitější ani poslušnost, ani ovladatelnost. Půjde o vodění na řemenu, sednutí na povel u nohy a před vůdcem a cvik „daun“. Z nich poslední poslouží k snazšímu ovládnutí příliš temperamentního štěněte, spolu s dlouhou šňůrou, při pokusech o prohánění zajíců či vzlétnuvší pernaté zvěře. Štěněti v žádném případě nedáme příležitost ke štvaní srnčí zvěře (Vochozka, 2009). Ostrost U štěněte zcela postačí, když se po navětření toulavě kočky v honitbě naježí a několikrát ozve ve snaze přivolat pána a následně kočku, když se dá na útěk, prožene (Vochozka, 2009).

Přinášení Stejně jako u štěněte slídiče půjde o hravé přinášení. Totéž se týká přinášení z vody. Až přijde čas na vážnou práci a skončí čas her, bude vědět, co znamená povel „přines“ nebo „aport“ a povel „pusť“(Vochozka, 2009).

Vlečky a vychladlé vlečky Budeme klást sami tažením zajíce, domácího králíka, svázaných spárků divočáka apod. na vzdálenost 50 – 300 kroků vždy po větru a tažený předmět ponecháme na konci. 39

K vypracování na dlouhém lehkém vodítku přistoupíme po uplynutí jedné hodiny, později i s větším časovým odstupem. Nezapomeneme štěně po úspěšné práci velmi pochválit, případně odměnit pamlskem. Je vhodné, aby štěně pracovalos dlouhém vodítku dříve, než ho budeme učit chodit na vodítku u nohy na povel. Práce na vychladlých vlečkách je výbornou a nenahraditelnou průpravou pro práci na barvě (Vochozka, 2009).

Chování po výstřelu Především si musíme uvědomit, že pes slyší 6 x lépe než člověk. Proto budeme štěně cíleně připravovat na to, s čím se bude muset vyrovnat např. velké množství ran při kachních či bažantích honech atd. Se zvykáním na střelbu je velmi důležité začít včas. Zpočátku můžeme štěněti ohlašovat podávání potravy zaboucháním například na prázdný plechový sud nebo jiný předmět, jimž se dá napodobit výstřel. Později totéž můžeme udělat i mimo dobu krmení a spojit s přivoláním a pamlskem nebo při hře. Můžeme také využívat startovací či poplašné pistole. Poté budeme střílet z lovecké pušky pokud možno v okamžiku, kdy je ještě štěně „lovecky vyladěno“nebo něčím zaujato. Zpočátku ve velké vzdálenosti, později, až si zvykne, i v bezprostřední blízkosti. Teprve pak, až bude dospívající štěně lhostejné k výstřelu, je ho možné vzít na naháňku – samozřejmě na vodítku (Vochozka, 2009).

3.8.2 Období pohlavního dospívání – výcvik v poslušnosti Období pohlavního dospívání trvá dva měsíce. Dochází k prvnímu hárání fenek, a to mezi šestým až devátým měsícem věku. Psi dospívají asi o dva měsíce později, tedy mezi osmým a jedenáctým měsícem věku, kdy začínají při močení zdvíhat zadní běh. Obecně platí, že malá plemena dospívají dříve než velká (Hanzal, Vochozka, 2003). V tomto období dochází k ,,odvíčkování“ vlohy pro podřizování se nebo naopak získání nadřazeného postavení. Dovolíme-li mladému psovi získat nadřazené postavení, nebude reagovat na naše povely. Dominantní pes vedený na vodítku rozhoduje sám, kam půjde a při cuknutí vodítkem na majitele výhružně vrčí nebo jej může napadnout. K získání nadřazeného postavení ,,vůdce smečky“ musíme, na rozdíl od předcházejícího období, použít přiměřený nátlak. Lze toho dosáhnout prostřednictvím cviků poslušnosti, které pes postupně musí přesně a rychle vykonávat i za cenu, že to bude bolet. 40

Čím větší nátlak jsme nuceni použít, tím výrazněji dáme psovi najevo svou spokojenost s provedením cviku. Z počátku cvičíme poslušnost zásadně v uzavřeném prostoru bez rušivých vlivů. Teprve po zvládnutí či zautomatizování cviků lze cvičit psa v honitbě. Při výcviku poslušnosti musí povel předcházet přinucení a pochvala následovat až po ukončení toho kterého cviku. Zvláště při odložení a povelu ,,daun“ dáváme pozor, abychom nechválili již zaujetí správné polohy (Hanzal, Vochozka, 2003). Mezi cviky poslušnosti u ohařů patří vodění na řemeni, sednutí u nohy, ulehnutí na povel- ,,lehni“, ,,daun“, přivolání, přinášení, odložení, šoulačka. Uvedené cviky nacvičujeme se zvláštním důrazem na povel ,,daun“. Pouze tímto cvikem lze totiž upevnit vystavování a dosáhnout klidu před zvěří. Od začátku trváme na správné poloze psa. Běhy musí být po stranách těla a hlava mezi předními běhy. Než s ohařem půjdeme znovu do zvěře, musí provádět cvik ,,daun“ na rychlý hvizd i na velkou vzdálenost (Hanzal, Vochozka, 2003). Při nácviku přinášení navazujeme na hravé přinášení a čekáme na první odmítnutí poslušnosti. Poté cvik rozfázujeme. Zpočátku cvičíme v uzavřeném prostoru bez rušivých vlivů. Na povel ,,aport“ či ,,přines“ přinutíme sedícího psa přitisknutím nadzvedlých horních pysků na zuby k otevření mordy a uchopení ruky. Na povel ,,pusť“ pak ruku vyjmeme. Častým opakováním několikrát denně pět až deset minut lze docílit toho, že pes postupně uchopuje a pouští naši ruku jen na povel. Poté přejdeme na lehký, později těžký kozlík, který pes sbírá ze země. Následně odhodíme kozlík a na povel ,,přines“, zpočátku na vodítku a později na volno, sbírá pes kozlík, přináší jej, usedá před vůdcem a odevzdává na povel ,,pusť“. Jestliže pes naprosto spolehlivě přináší odhozené předměty, aniž je viděl, lze přejít na přinášení zvěře(Hanzal, Vochozka, 2003).

3.8.3 Období přípravy psa v honitbě na zkoušky vloh a zkoušky lovecké upotřebitelnosti Začíná na konci období, ve kterém jsme zvládli cviky poslušnosti a pes plní naše povely rychle a rád. Navazujeme na vše, co jsme u psa pomohli probudit a rozvinout v době, kdy byl štěnětem. Cílem je, aby projev loveckých vlastností našeho psa nabyl novou kvalitu na základě nového vztahu vůdce a podřízeného člena smečky, který jsme 41

prostřednictvím výcviku v poslušnosti získali. Ještě před začátkem přípravy psa na zkoušky v honitbě bychom se měli seznámit se zkušebním řádem. V něm jsou vymezeny základní požadavky, jejichž splnění je nezbytné k prokázání vrozených vloh ve vztahu k chovu a dále k prokázání lovecké upotřebitelnosti pro praktický výkon myslivosti (Hanzal, Vochozka, 2003).

Mezi disciplíny přípravy v honitbě patří hledání v poli, vystavování, klid po výstřelu, klid před zvěří, odhozená a přinášení drobné zvěře- srstnaté i pernaté, vlečky a přinášení vodní zvěře z vody, dohledávka střelené a postřelené drobné zvěře včetně vodní, slídění v méně přehledných krytinách, nahánění z lečí, chování na stanovišti, odložení, šoulačka, příprava pro dosledy poraněné spárkaté zvěře, ostrost (Hanzal, Vochozka, 2003).

Hledání v poli Procvičujeme ve vhodných krytinách, které zpočátku nebrání psovi v pohybu, avšak jsou přiměřeně vysoké a husté (zprvu ozimy, později jařiny a následně louky; méně vhodné jsou husté porosty jetele, zvláště kvetoucího). Nezbytným předpokladem je plné zvládnutí přivolání na dvojí krátký hvizd píšťalky a cviku ,,daun“ na dlouhý hvizd. Zpočátku pes pracuje nakrátko, asi padesát metrů do stran, později (je-li poslušný) se může vzdálit i přes sto metrů. Mladého ohaře prostřednictvím emotivního vyladění (povzbuzováním, chválením), vedeme k čilé práci cvalem a usměrňujeme ho svým pohybem, pokyny, slovními povely či povely píšťalkou k systematickému prohledávání plochy zásadně proti větru tak, aby nezůstala vynechaná místa. Lze využít toho, že pes hledá tím směrem, kterým jsme vykročili a ukázali v okamžiku, kdy nás vidí. Náznaky přílišné samostatnosti brzdíme povelem ,,daun“ a následným přivoláním. Zpočátku nacvičujeme hledání v krytinách, kde není zvěř. Jakmile docílíme, že pes pracuje dle našich pokynů, můžeme přejít do krytin se zvěří.

Vystavování Jde o vrozenou vlastnost, která může v krátké době zcela vymizet, pokud není upevňována pomocí cviků poslušnosti. Je třeba zpočátku využít všech prostředků, aby se mladý ohař nedal strhnout ke štvaní. Proto je výhodné začínat pernatou zvěří, 42

nejlépe koroptvemi, na jejichž slabém pachu si tříbí ohař jemnost nosu i pracovní způsoby před výstřelem. Naši předchůdci nechávali temperamentní ohaře hledat se šňůrou, kterou táhli za sebou. Ohař při hledání navětří zalehlou zvěř, přiblíží se k ní na určitou vzdálenost a vystavuje. Tato vzdálenost není u všech ohařů stejná. závisí na intenzitě pachu zvěře, kvalitě nosu psa a na jeho ,,prahu vzrušivosti“. Vůdce poté uchopí šňůru, zvolna dojde k psovi a tichým povelem ,,daun“ ho přiměje k ulehnutí. Zvěř sám vypíchne, ale dbá, aby pes setrval na místě. Pak ohař odvede mimo pach zvěře a pokračuje v hledání. Objeví-li se náznaky zvěř pronásledovat, procvičí se vzápětí cviky poslušnosti. Pokud není ohař klidný při vyvstání zvěře, nemůže vůdce střílet ani zvěř ulovit. Při střelbě je výhodné dávat povel ,,daun“.

Klid před zvěří, klid po výstřelu Pokud v rámci přípravy na zkoušky lovíme drobnou zvěř, musí mezi ulovením a dohledáním zvěře uplynout delší časový úsek. Upevňujeme tak u ohaře klid před zvěří a po výstřelu a umožníme, aby se pach rozšířil, čímž usnadníme psovi dohledávku. Mladý ohař musí i při vyvstání zvěře ve větší vzdálenosti na povel píšťalou ,,daunovat“ a po výstřelu se dát přivolat k případné dohledávce (Hanzal, Vochozka, 2003).

Chování na stanovišti, šoulačka, odložení Výcvik těchto disciplín je shodný s výcvikem slídičů, avšak důslednější. Nácvik šoulačky není jednoduchý, proto začneme cvičit včas před zkouškami (Vochozka, 2009). Vlečka Příprava ohaře je shodná jako u slídičů, avšak vlečky jsou delší. (Viz kapitola 10 Zkušební řád)

Dohledávka a přinášení postřelené drobné zvěře včetně vodní V prvé řadě půjde o přinášení zvěře, kterou pes viděl padat, ovšem za předpokladu, že má zažité přinášení kozlíku a atrapy. Po zvládnutí tohoto cviku půjde o nalezení a přinášení zvěře, kterou padat neviděl. S vypouštěním psa a povelem ,,přines“ nebudeme spěchat, necháme pach rozšířit a potom psa navedeme proti větru.

43

Nezapomeneme na pochvalu po úspěšné práci. Obecně platí, že nároky na ohaře v této disciplíně jsou vyšší než u slídičů (Hanzal, Vochozka, 2003).

Ostrost U ohařů se v současné době nezkouší, avšak pro účely praktického výkonu myslivosti je ostrost víc než vhodná. Ostrý pes je odolnější, vytrvalejší, jde rád do vody a má více vyvinutý lovecký pud. Vůdce ho musí spíše brzdit (Hanzal, Vochozka, 2003). Slídění v nepřehledných krytinách, rákosí, nahánění z lečí. Při těchto disciplínách pes nalezenou zvěř nevystavuje, proto přicházejí na řadu až po úspěšném zvládnutí polní práce, abychom si u psa vystavování nepokazili. Ohař se teprve nyní může vrátit ke štvaní, které jsme mu umožnili v době, kdy byl štěnětem. Někteří psi pak prokážou i hlasitost nejen na viděnou, ale i na stopě (Hanzal, Vochozka, 2003).

3.8.4 Zavedení mladého psa do praxe Nezbytným předpokladem pro úspěšné zavedení loveckého psa do praktického výkonu myslivosti je především sebekázeň vůdce. Ten si musí uvědomit, co je nejdůležitější, co je více a co méně důležité. Prvním a nezastupitelným posláním loveckého psa je dohledávka střelné a postřelené drobné zvěře a dosled poraněné zvěře spárkaté. Vůdce ví, že pes poslušný a klidný má větší předpoklady pro úspěšné dohledávky a dosledy. Je mu jasné, že mladému psovi můžeme zadávat jen takové úkoly, které může úspěšně zvládnout. Volí postup od jednoduššího ke složitějšímu. A hlavně nezhodnotí úsilí a práci, kterou psovi věnoval tím, že v touze po úlovcích zapomene na psa (Hanzal, Vochozka, 2003).

Dohledávky drobné zvěře Zpočátku bude mladý pes dohledávat drobnou zvěř zhaslou po ráně v krytině, která nebrání šíření pachu, raději nezavětřenou jinou zvěří, ani zběhané jinými psy. Vždy necháme uplynout krátkou chvilku, než pošleme psa, zásadně proti větru, dohledávat. Je-li to při honu, je vhodné nechat účastníky poodejít, abychom měli při práci klid. Po zvládnutí dohledávek ve ztížených podmínkách může mladý pes dohledávat postřelenou zvěř po stopě. Zvláště dohledávka křídlované pernaté po stopě je velmi 44

těžká. Konečně ani dohledání zajíce, střeleného na běh po stopě a následné uštvání, zadávení a přinesení, zpravidla z velké vzdálenosti, není lehkou záležitostí. Proto budeme pečlivě zvažovat, zda mladý pes práci zvládne. Víme, že první práce musí být úspěšné, abychom psa zainteresovali na výsledku, což je výborný vklad pro budoucnost (Hanzal, Vochozka, 2003).

Dosledy postřelené spárkaté zvěře I mladí ohaři mohou být našimi význačnými pomocníky, pokud jim v tomto směru budeme věnovat patřičnou pozornost a nebudeme po dobu zapracování dávat příležitosti v jiných oborech (Hanzal, Vochozka 2003).

Hledání, slídění a nahánění Má-li za sebou mladý ohař několik úspěšných dohledávek či dosledů, můžeme ho nechat pracovat i „před ranou“. Hledání ohaře v přehledných krytinách přichází v úvahu víceméně omezeně při společných honech, a to pouze nakrátko. I tak bývá při vystavování rušen druhými psy a těmi, kteří nevystavují, se může snadno nechat zlákat ke štvaní a po několikerém opakování se nemusí dát odvolat. Slídění přichází v úvahu v méně přehledných krytinách, kde můžeme ohaře v rámci současného pohybu fronty sledovat zrakem nebo alespoň sluchem a usměrňovat ho. Nahánění přichází v úvahu při obstavených zpravidla nepřehledných lečích, kdy posíláme psa z pevného stanoviště k samostatné práci, při které ani ohař nemá navětřenou zvěř vystavovat. Někteří psi, dostanou-li dostatek příležitostí, začnou nahánět zvěř na svého pána. Ideální pro zpracování mladého psa jsou povinné dohledávky druhý den po honě, při nichž můžeme psa zdokonalit nejen v dohledávání postřelené zvěře, ale i ve slídění a v hledání a vystavování. Při nich se můžeme daleko více, než při honu, věnovat vedení psa a i pes má daleko lepší podmínky a klid k práci. Stává se někdy, že při dohledávání postřelené zvěře někteří psi naleznou zvěř po zadávení začnou mačkat a projevovat nechuť k odevzdání. Tyto projevy neposlušnosti v zárodku tlumíme povelem „daun“ a po odevzdání zvěře návratem k uchopení ruky a kozlíku s přiměřeným bolestivým přinucením. Příčinou mačkání může být i dávení a přinášení pytlačících koček a drobné škodné. 45

Někdy dochází, a to nejen u mladého psa, k tomu, že začne navětřenou zvěř zapírat anebo zahrabávat. Bývá to způsobeno chybami ve výcviku přinášení – použili jsme nepřiměřený nátlak, abychom zlomili nechuť k přinášení některého druhu zvěře, nebo je pes po celodenní práci vyčerpán a vyhladovělý a nebo se pokouší vymanit z podřízenosti vůdce. Náprava spočívá v odstranění příčin – návrat ke kozlíku a atrapě a po zautomatizování přinášení zvěře především z vleček, zpočátku na řemeni, na němž může psa sledovat. Čím větší nátlak jsme nuceni použít, tím větší pochvalou se jej snažíme vyvážit po splnění našich požadavků. Pokud se nás začne pes v důsledku použití nepřiměřeného nátlaku bát, pak se po správném provedení cviku ke psovi skloníme a necháme vyjádřit podřízenost „olíznutím čelisti“. Potom si s ním budeme hrát jako se štěnětem. Tímto způsobem nejsnáze dosáhneme zpět důvěry i podřízenosti psa (Hanzal, Vochozka, 2003).

3.8.5 Vedení psa v myslivecké praxi Jestliže se nám podařilo překonat všechny obtíže spojené s výchovou, výcvikem v poslušnosti, přípravou na zkoušky, absolvováním zkoušek, a máme za sebou první úspěchy v praxi, postupně zajišťujeme, že nás vztah ke psovi (a naopak), v souladu s přibýváním zkušeností, nabírá nové kvality. Stane se tak ovšem za předpokladu, že jsme aktivními myslivci a bereme psa do honitby nejméně tak často, jako pušku. Zjišťujeme postupně, že ubývá potřeby a četnosti mocenských zásahů. Pes stále častěji ví, co se od něj očekává a snaží se vyhovět. Snaží se sloužit a spolupracovat. Ukazuje se, že i mnozí z myslivců, kteří vychovali takové psy, berou takto své poslaní i ve vztahu ke kolegům. Chápou totiž loveckou kynologii jako službu a vědí, že lovecký pes může růst, jen dostane-li se mu příležitostí k práci. Jde též o to, aby se myslivci, kteří postřelili zvěř, obraceli především na ty své kolegy, jejichž psi úspěšně pracují. Od vůdce takového psa se často očekává, že vyřeší i beznadějné případy. Aby mohl i tyto beznadějné případy vyřešit, musí střelec zajistit co nejlepší podmínky pro dosled či dohledávku. Sám střelec by se měl vyvarovat chyb pramenících často z neznalosti, ale také z nedočkavosti, neodbornosti a někdy i z neodpovědnosti. Neměl by pošlapat nástřel i dráhu, roznést pach a barvu na botách do všech světových stran. Chybou je hledání v porostech, bez psa či se psem, který je právě po ruce, bez ohledu na jeho schopnosti a bez ohledu na to, zda je den či noc. Poraněná zvěř tak bývá často 46

zahnána daleko od nástřelu, místo ní je potom omylem štvána zvěř zdravá atd. Když pak selžou všechny amatérské pokusy, bývá volán, ovšem v lepším případě, myslivec se psem s kvalifikací a očekávají se zázraky. Nicméně každý myslivec, který loví zvěř, musí nejen vědět, jaké podmínky je třeba vytvořit pro úspěšnou práci psa, ale také je zajistit. Musí vědět, na koho se obrátí v případě, že postřelí zvěř, koho požádá o pomoc. Musí mít na paměti, že každý kus zvěře, který střílí, může postřelit, ať se jedná o zvěř spárkatou, drobnou, lišku, nebo pytlačící kočku, a je povinen, už před stisknutím spouště, s tím počítat. Při lovu spárkaté zvěře (ale i drobné) je výhodné si zapamatovat místo nástřelu podle význačných bodů v terénu a chybí-li tyto body, pak alespoň směr podle spojnice, pokud možno dvou bodů v prodloužení za nástřelem, které budou vidět i tehdy, opustíme-li místo, z něhož jsme stříleli. Toto místo označíme, je-li třeba, zálomkem, nebo tak, aby bylo i od nástřelu vidět. To nám pak velmi často umožní na louce, v obilí, nebo v jiném prostředí nalézt rychle nástřel (Hanzal, Vochozka, 2003).

Značení postřelené drobné zvěře Značení drobné zvěře je dobře popsáno v mysliveckých příručkách. Z hlediska potřeby následné dohledávky poraněné zvěře loveckým psem platí stejné zásady jako u zvěře spárkaté – označit nástřel nebo místo, kam zvěř dopadla, případně místo, odkud jsme stříleli, zapamatovat si, kudy zvěř odbíhala, zajistit, aby nedošlo k pošlapání nástřelu ani dráhy odbíhání. Snažíme se, abychom umožnili pracovat myslivce se psem, na rozdíl od dosledů postřelené spárkaté zvěře – co nejdříve. Tři až pět minut je doba zcela postačující na to, aby pach střelené nebo vypěšené pernaté zvěře dostatečně pronikl i z hluboké krytiny, kam zapadla. Je-li pernatá zvěř křídlovaná, zpravidla co nejrychleji a nejskrytěji odbíhá. Pernatá zvěř, jak víme, žije společensky, takže pes, pracující na stopě postřeleného kusu, musí překonávat místa zavětřená pachem zdravé zvěře. Dohledání křídlovaného bažanta po stopě, v místech značené koncentrace této zvěře, je mistrovský výkon loveckého psa a jeho pána. Velmi záleží na tom, abychom pokud možno požádali o pomoc myslivce, jehož pes je takového výkonu schopen. Je nutné mu zajistit k práci potřebný klid a hlavně prvenství na dohledávce, nejlépe po odchodu ostatních myslivců. Je neslušné, aby ten, kdo postřelil, odešel s ostatními. Tyto situace mohou nastat vlastně jen při společných honech, lovech nebo dohledávkách následný den po honu. Ve zmíněných případech si vyžádáme souhlas 47

mysliveckého hospodáře nebo vedoucího honu, pokud se sám neujme iniciativy. Při dobře vedeném honu nebo lovu drobné zvěře by měla být mysliveckým hospodářem či vedoucím honu předem stanovena pravidla jak postupovat, dojde-li k postřelení zvěře, jak skloubit potřebu dohledávky s plynulým absolvováním naplánovaných lečí. Rovněž musí být předem rozhodnuto, zda bude postřelená zvěř dohledána při ploužení po předchozím zastavení fronty ihned, nebo pověří některého myslivce se psem, aby poraněnou zvěř po odchodu fronty dohledal, případně odloží dohledávku na následující den. Nejen při ploužení, ale i při kruhových či obstavených lečích by se mělo dbát na to, aby myslivce s lovecky upotřebitelnými psy byli rozmístěni tak, aby mohli účinně poskytnout své služby kolegům v průběhu i po dokončení leče. Myslivecký hospodář v dobře vedené honitbě dovolí myslivcům, kteří vedou mladé psy po zkouškách upotřebitelnosti (jmenovitě ohaře a slídiče), i těm, jejichž psi nejsou dostatečně vycvičeni, aby své psi vypouštěli pouze k dohledávce zvěře, případně k jejímu přinášení. Zpravidla jen tehdy, je-li střelena za frontou (s ohledem na bezpečnost

honců).

Myslivecký

hospodář,

který

dovolí

vůdcům

lovecky

upotřebitelných psů, aby v touze po úlovku zapomněli na své psi a nechali je volně pobíhat před frontou mimo dostřel a vyhánět zvěř, docílí ve velmi krátké době, že lovečtí psi v honitbě, kde „hospodaří“, se stanou nepotřebnou přítěží. Není jenom věcí takového hospodáře, nakolik je myslivcem. Ne nadarmo se říká“ „Myslivec bez psa, poloviční myslivec“. Konec konců, myslivecký hospodář nemusí mít psa. Musí si však uvědomit svou odpovědnost, vytvářet podmínky, aby ostatní myslivci (i jejich svěřenci) v honitbě rostli a zdokonalovali se především v těch disciplínách, kde jsou nenahraditelní. Uvědomímeli si, k čemu především loveckého psa potřebujeme, a jestliže se na to především zaměříme, bude většina loveckých psů skutečně dohledávat. Nepůjde to sice tak rychle, jako ve výše uvedeném případě, avšak i mysliveckým kynologům přinášejí větší radost i uspokojení úspěchy, k jejichž dosažení museli vynaložit větší úsilí (Hanzal, Vochozka, 2003).

Vedení loveckého psa při dosledu Ještě před tím, než vůdce přivede svého psa k nástřelu, měl by být co nejpřesněji informován: 48

-

na jakou zvěř bylo stříleno

-

kdy a odkud

-

jak zvěř stála

-

jak značila v ráně a po ráně

-

kudy a jak odbíhal poraněný kus včetně orientačních bodů

-

kudy ostatní zvěř, pokud možno včetně orientačních bodů Měl by vědět, co vše lovec udělal před tím, než dospěl k názoru, že potřebuje

k dosledu psa, včetně chyb, kterých se dopustil a zvláště těch, které mohou negativně ovlivnit práci psa (pošlapání dráhy, zvednutí kusu, použití jiného psa atd.). Na základě zjištěných skutečností by měl vůdce psa ve spolupráci se střelcem a mysliveckým hospodářem, jehož je lovec povinen informovat, rozhodnout, kdy zahájí dosled. Měla by uplynout dostatečně dlouhá doba, s ohledem na druh poranění, aby postřelený kus mohl „onemocnět“, aby se, pokud není zhaslý, nezvedl a neodešel příliš daleko. Ze zkušeností vyplývá, že došlo-li k postřelení večer, je nejlépe začínat ráno po rozednění, před východem slunce, nejpozději v době, kdy začíná osychat rosa. Byl-li kus postřelen ráno, pak necháme uplynout 3-5 hodin podle druhu poranění, při extrémním počasí (vedro, mráz, silný déšť, silný vítr apod.), kdy stopa stárne rychleji i méně. Bohužel ne vždy je možno tuto zásadu dodržet, zvláštně při lovu černé zvěře za teplého počasí. Jde o to, že při lovu večer nelze čekat s dosledem do rána s ohledem na nebezpečí znehodnocení zvěřiny (Hanzal, Vochozka, 2003). Kromě toho, že si psa, sotva začal pracovat na vychladlých stopách, kazíme, je dosled v noci nebezpečný. Zde může být úspěšně využíváno schopností bulteriérů. Zkušený pes je co nejdříve přiveden k nástřelu, ve světle svítilny nasazen na pobarvenou dráhu a vypuštěn. Sluchem se pak zjišťuje, kde narazí na postřelený kus. Bulteriér dokáže divočáka uchopit za ryj a udržet do příchodu pána. Problém nastává, je-li zhaslý a pes se neozve (Hanzal, Vochozka, 2003). Zde může pomoci druhý pes, který nás dovede ke kusu na řemeni. Vraťme se však k tématu. Popsaný způsob je pouze vhodným východiskem z nouze. Ještě než přivedeme psa k nástřelu, zjistíme směr větru, abychom v průběhu práce stopu co nejméně zavětřovali. Psa odložíme několik metrů od nástřelu mimo vítr a pečlivým vyšetřením – po dobu několika minut – zjišťujeme, nakolik se potvrzují nebo nepotvrzují údaje poskytnuté lovcem. Zjišťujeme, zda je na nástřelu barva – je-li 49

světlá, napěněná, tmavá, drsná, krupičkovitá, vodnatá s příměsí trávy nebo slin, kosti, šlachy, svalovina apod. Zjišťujeme, zda je na nástřelu střiž – je-li dlouhá, krátká, tmavá, světlá, zimní, letní, množství, odkud. Někteří myslivci si zhotovují tzv. knihu střiže, kde jsou vzorky střiže jelení, případně srnčí z různých míst těla. Zjišťujeme, zda jsou zápory výrazné nebo málo znatelné, je-li další průběh záporů typický nebo netypický pro způsob pohybu. Někdy se stává, že na nástřelu nemůžeme najít vůbec nic, avšak podle informací střelce je zřejmé, že kus byl zasažen. Zpravidla bývá nástřel jinde. Může nám pomoci pes, prohledáme-li proti větru (na řemeni) předpokládaný prostor. Zjištěné údaje raději jakoby „zapomeneme“, abychom neovlivňovali psa po nasazení na stopu. Vrátíme se ke psovi a budeme pokračovat „v rituálu“ rozvinutím barvářského řemenu. Následné přivedení, u malých plemen raději přinesení, psa na nástřel a důkladné ověření nástřelu je dobrým základem pro další úspěšnou práci. Při práci na barvě pečlivě sledujeme psa, pokud možno poněkud z boku tak, abychom byli „mimo vítr“ a viděli psovi na hlavu, resp. nos. I když pohybující se prut při práci psa na barvě mnohé napoví, není na škodu, můžeme-li sledovat i mordu psa. Snáze zjistíme, že ukazuje barvu, že mění směr, že kus zalehl, že se blížíme ke křížení zdravou zvěří apod., a můžeme lépe reagovat. Máme-li ještě sledovat zápory a označovat barvu pro případ ztráty stopy, pak nám velmi pomůže, bude-li s námi asi s deseti metrovým odstupem spolupracovat zkušený pomocník nebo lovec, který zvěř postřelil, který převezme označování odkápnuté nebo otřené barvy zálomky, případně podle naších pokynů bude předstupovat, přivolá pomoc dalších myslivců, zajistí obstavení leče apod. Při dosledu poraněného kusu, zvlášť je-li málo barvy, či bylo započato dosled pozdě, může dojít a dochází ke ztrátě stopy. Nicméně, čím je náročnější a složitější, tím by měl být vůdce klidnější a vytrvalejší. Vede-li pobarvená dráha přes stávaniště zvěře, nechá se mladý pes snadno strhnout k pronásledování. Zde se snadno může zmýlit a psa vypustit do štvaní, zvláště jedná-li se o samotný kus. Proto vždycky nalezení pobarveného zálevu tuto možnost vyloučíme. Pokud jsme dříve náležitě procvičili klid před zvěří, jistě se příště náš pes zastaví, vrátí a bude pokračovat v dosledu. Je-li záleh vychladlý, což bývá většinou způsobeno tím, že nedočkavý lovec kus krátce po ráně zvedl a odehnal, bývá dosled zpravidla velmi ztížený. Takový kus se cítí pronásledován a má-li dost sil, jde velmi daleko. A ne jen to. Aby unikl pronásledovatelům, jde po ochozech zdravé zvěře, vrací se po svých 50

vlastních stopách a odbočí, přechází stávaniště zdravé zvěře, kde přemíra pachu brání psovi vnímat a sledovat slabý pach postřeleného kusu, jde přes vyprahlá, často i frekventovaná místa, kde stopa špatně drží. K úniku využívá i potoků a vodou jde i několik sed metrů, než znovu vystoupí na břeh. Je nepochopitelné, že zmíněné nástrahy a mnoho dalších dovede svým pronásledovatelům připravit skoro každý kus spárkaté, zvěře postřeleným např. na běh nebo na měkko, přestože je postřelen poprvé. Avšak uvědomíme-li si útrapy, které musí podstoupit, než zahyne, uděláme jistě vše pro to, aby byl dosled úspěšný. Je jasné, že sebelepší schopnosti psa bez přispění vůdce v podobných případech nemohou stačit. Ztratí-li pes stopu, vrací ho vůdce i opakovaně k poslední, nebo raději předposlední barvě a snaží se nalézt pokračování. Jestliže se to nedaří, udělá tzv. předsled. To znamená, že bude obcházet spolu se psem vyprahlý nebo příliš zavětřený prostor (houštinu, stávaniště zvěře) v postupně větších půlkruzích nebo kruzích a bude se snažit nalézt pokračování. Nalezne-li pes stopu, nedáme mu „za pravdu“ dříve, než nalezne barvu nebo jiné známky, které potvrzují, že jde správně. Nezkušený pes při předsledu může ukázat a sledovat nesprávnou stopu. Nejsme-li si jistí, psa měkce zastavíme, vrátíme se a dokončíme okruh, čímž se jistě mnohé vyjasní. Trvá-li práce dlouho a pes je unaven, odneseme ho ze stopy, dáme mu napít, trochu si odpočineme, pak ho přineseme ke stopě a pokračujeme. Když je pes na stopě nejistý nebo se zmýlí, snažíme se usilovně najít barvu. Je lepší udělat mnoho zbytečných kroků, než psa strnout. Ačkoliv to zní nesmyslně, je lepší ten pes a vůdce, který stopu několikrát ztratil a několikrát nalezl a úspěšně dokončil práci, než ten, který psa nasadil na nástřelu a práci bez chyby dokončil. O té první dvojici víme, že díky vytrvalosti a paličatosti dokázala i v těžkých podmínkách nalézat ztracenou stopu, kdežto u druhé tato jistota chybí. Bohužel ten, kdo se svým psem úspěšně dohledává, ví, že má výborného a schopného psa jen do okamžiku, než ho přivede k dalšímu nástřelu (Hanzal, Vochozka, 2003). Jestliže jsme udělali všechno, co se dalo, a pokračování stopy jsme nenalezli, nezbývá, než se pokusit o systematické prohledávání porostů, do kterých mohl postřelený kus zatáhnout. K tomu je ovšem nezbytná spolupráce dalších myslivců, kteří obstaví nebo předstoupí prohledávané leče. Leče se psem na dlouhém vodítku prohledáváme systematicky proti větru. Reaguje-li pes na pach, necháme se dovést ke zdroji pachu a jedná-li se o zdravou zvěř, vracíme se do systému a pokračujeme 51

v hledání. Pes, který je hlasitý, nehoní zdravou zvěř a je poslušný, může pracovat volně. Selžou-li i tyto pokusy, vezmeme v úvahu, že postřelená spárkatá zvěř může odejít, máli dost sil, do značné vzdálenosti a zatahuje zpravidla do rozlehlých, klidných houštin, k potůčkům, k prameništím a kalištím, kde zhasíná. Z předchozího jistě vyplývá, že předpokladem úspěšné práce při dosledech spárkaté zvěře je práce na řemeni. S ohledem na zmíněné nástrahy je nezbytná spolupráce mezi psem a jeho vůdcem. Tato spolupráce navazuje i nový vztah. O jeho kvalitě ví jen ten, kdo takového psa vede (Hanzal, Vochozka, 2003).

3.9 Zkušební řád Zkušební řád je předpis, ve kterém jsou všeobecně upraveny řády pro zkoušky z výkonu loveckých psů. Obsahuje pravidla pro plánování zkoušek a soutěží, účast na zkouškách, přehlídkách před vlastní zkouškou, pro pořadí zkoušených psů, organizaci zkoušek, pravidla pro účast, výběr a povinnosti rozhodčích, o činnosti vrchního rozhodčího a čekatelů na funkci rozhodčího, způsobu posuzování výkonu psa, o záznamu o zkouškách i způsobu možného trestání psa. Dále je ve zkušebním řádu obecně popsáno známkování a výsledná klasifikace, pravidla pro námitky či neuznání zkoušek a postihu při provinění vedoucích psů (Hromas a kol., 2000).

3.9.1 Zkušební řád pro zkoušky ohařů Ohaři tvoří skupinu plemen psů, kteří se mohou všestranně používat pro různou povrchovou práci. Existují dva typy zkoušek ohařů. Prvním jsou zkoušky vloh (ZV), na kterých se posuzují zejména vrozené vlohy psů, druhým jsou ostatní zkoušky (PZ, LZ, BZ, VP a VZ), na kterých získává pes loveckou upotřebitelnost pro příslušný druh použití v myslivosti. Zkoušky jsou přizpůsobené praktickému využití při výkonu práva myslivosti. Podmínkou účasti psa na zkouškách, kromě vloh, je předcházející účast na jarním svodu, potvrzená v průkazu původu (Flégl, 2006).

52

Předmětem zkoušek je: -

nos

-

společný hon

-

vrozená chuť k práci

-

hledání

-

vystavování

-

postupování

-

zájem o stopu zvěře

-

dohledávka střelné a pohozené pernaté a srstnaté zvěře

-

přinášení vlečné zvěře pernaté a srstnaté na dálku na poli

-

chování po výstřelu

-

slídění

-

práce psa ve vodě

3.9.1.1 Nos Při posuzování nosu je třeba si všímat, na jakou vzdálenost pes navětří zvěř, rychlosti při hledání, větru (jeho síly), vlhkosti a teploty vzduchu, druhu půdy, porostu, druhu zvěře a délky hledání (času). Pes nesmí zvěř vystavit hned, může jít po jejím pachu a potom jí vystavit na kratší vzdálenost. Vzdálenost je třeba posuzovat vždy od prvého navětření a ne od vystavování. Je třeba přihlížet k tomu, že se pes při práci bažantí zvěří k ní přiblíží na kratší vzdálenost, než jí pevně vystaví. Jemnost nosu se posuzuje během celých zkoušek. Přecházení zajíců ještě nemusí být známkou špatného nosu (Flégl, 2006). 3.9.1.2 Společný hon Časový limit 15 – 30 min Tato disciplína se zkouší jako první při polních disciplínách a psi při ní mají ukázat, že jsou platnými pomocníky při lovu drobné zvěře na společných honech. Vytvoří se skupina 2 až 4 psů, kteří nastoupí na vzdálenost nejméně 50 kroků jeden od druhého. Mezi vůdce se rozestaví rozhodčí. Zkouší se podle možností ve vyšším porostu, za stejných podmínek pro celou skupinu. Na PZ může vést vůdce psa na řemeni, volně u nohy nebo vypustit hledat nakrátko před sebou. Všichni vůdci jsou povinni střílet na zvěř, která vyletí nebo vyběhne, ať ji volně hledající pes vystaví nebo ne. Když vystaví pes zvěř při společném honu, rozhodčí to musí vzít v úvahu, rovněž jako ostatní 53

výkony psa, např. postupování, klid před zvěří apod. Pes, který pracuje volně, musí hledat zvěř jen v prostoru před svým vůdcem, maximálně po sousedního vůdce. Příliš daleké hledání a zabíhání před sousední vůdce se považuje za chybu. Každý vůdce by měl střelit alespoň jeden kus (druh) zvěře, druhý se pohodí psovi po skončení disciplíny, aby pes prokázal, že přináší čerstvě střelenou zvěř. Je-li v daných podmínkách méně zvěře, musí se střelit alespoň jeden kus (druh) zvěře v každé skupině. Ihned po jeho ulovení jej rozhodčí pohodí všem zkoušeným psům ve skupině a vyzkouší přinášení teplé, čerstvě střelené zvěře. Pes, který pracuje volně před svým vůdcem, má jím střelenou zvěř přinést a odevzdat. Psa vedeného na řemeni musí vůdce před dohledáváním vypustit. Pes musí zvěř dohledat a přinést vůdci. Na rozkaz rozhodčího musí pes dohledat a přinést zvěř střelenou kterýmkoliv účastníkem společného honu. Rozhodčí musí zabezpečit, aby postupně byli vyzkoušení všichni psi. Psy vedené na řemeni je možno hodnotit za jejich nejlepší výkon nejvýše známkou 2, volně vedeného při noze nejvýše známkou 3 (Flégl, 2006). Psy pracující volně před vůdcem, kteří ruší práci ostatních psů, nebo jinak narušují průběh společného honu, musí jejich vůdci na příkaz rozhodčího uvázat na řemen a dále jsou hodnoceni jako psi vedení na řemeni s přihlédnutím na chyby, kterých se již dopustili. Agresivní jedinci, kteří nenechají ostatní psy přinášet zvěř a napadají je, mohou být hodnoceni až známkou 0 a na zkouškách neobstojí. Na VZ musí všichni psi pracovat volně před vůdci. Uvázání na řemen nařizuje jen rozhodčí a to tehdy, narušují – li někteří psi průběh honu. Potom však mohou obdržet nejvýše známku 1. Tiché usměrňování vůdcem se nepovažuje za chybu. Při společném honu přikáže rozhodčí vůdcům, aby každý alespoň čtyřikrát vystřelil, a to i tehdy, není – li tam zvěř (Flégl, 2006). 3.9.1.3 Vrozená chuť k práci Hodnotí se na zkouškách vloh. Po celý čas hledání se posuzuje ochota, s jakou se pes snaží vyhledat a vystavit zvěř. Nejlépe se hodnotí pes, který za těžkých povětrnostních podmínek vytrvale s chutí hledá zvěř. Z celkového chování psa je vidět, že pracuje s vrozenou chutí a radostí (Flégl, 2006).

54

3.9.1.4 Hledání Časový limit 15 – 20 minut Systém a styl. Pes má hledat vysokým nosem a využívat dobrý vítr tak, aby nepřešel žádnou zvěř, která by mohla být ukryta v prohledávaném prostoru. Vůdce psa postupuje při hledání proti větru a pes při příčném hledání „krájí“ vítr. Ideální je hledání do stran, ne příliš dopředu, otočky (změna směru) proti větru. Pes musí rozsah hledání přizpůsobit krytině a konfiguraci terénu, aby byl v neustálém kontaktu s vůdcem. Pes má projevit samostatnost v práci, musí však reagovat na pokyny vůdce a dát se usměrňovat. Styl hledání má odpovídat plemeni. Všichni psi se musí zkoušet v přibližně stejných krytinách. Doba hledání je 15 – 20 minut.

Nepřijde – li pes v této době na zvěř

a neprokázal – li požadavky na něj kladené ani při společném honu, hledání se přeruší a pes se opět vypustí později a hledá nejdéle 20 minut (Flégl, 2006). Rychlost. Pes má hledat cvalem. Pouze při ověřování zapachovaných míst (např. stopy, lože, dýchánky) může zvolnit, případně se i krátce zastavit. Po ověření musí pokračovat v hledání opět cvalem. Rozhodčí respektuje hledání klusem u plemen, která tento způsob mají uvedená ve standardu. Hledání musí být rychlé a systematické, nikoliv však překotné a bezhlavé. Po celou dobu hledání má být rychlost stabilní. Rozhodčí bere v úvahu povětrnostní vlivy (teplota, vlhkost vzduchu a krytiny) a konfiguraci terénu (Flégl, 2006). Vytrvalost. Pes má po celou dobu hledání udržovat stejnou rychlost pohybu, nesmí umdlévat a výrazně zvolňovat s ubíhajícím časem, má neustále projevovat úsilí vyhledat zvěř a vnímat pokyny vůdce. Rozhodčí bere v úvahu vliv počasí (Flégl, 2006). 3.9.1.5 Vystavování Navětří-li pes zvěř, musí jí vystavit. Navětří-li ji na větší vzdálenost, může se k ní přiblížit a potom jí vystavit. Vystavování musí být pevné, což znamená, že pes je strnulý, nehybný včetně prutu (oháňky), až do příchodu vůdce. Stopu a dýchánek má jen naznačit. Vystavuje – li dýchánky a stopy na ZV či PZ, nepokládá se to za chybu. Pokud pes vystaví 3krát na třech různých místech, ve třech různých směrech, bez prokázání zvěře, obdrží z této disciplíny známku 0. Aby ohař mohl být z vystavování hodnocen, musí vystavování prokázat na divoké zvěři (Flégl, 2006). 55

3.9.1.6 Postupování Vystaví-li pes zvěř na větší vzdálenost, může před vůdcem volně postupovat do její blízkosti, aniž jí vyrazí. Není chybou, dostane-li pes k postupování tichý povel. Ubíhá-li pernatá zvěř před psem, musí za ní postupovat tak, aby s ní byl ve stálém kontaktu horním nosem (Flégl, 2006). 3.9.1.7 Zájem o stopu zvěře Při posuzování vrozených vlastností psa je třeba zjistit jeho zájem o stopu zvěře. Nejlépe lze tuto vlastnost hodnotit na ZV, když pes narazí na čerstvou stopu unikající srstnaté nebo pernaté zvěře, kterou neviděl. Pes ji má bez pobízení sledovat, neboť stopování je dědičná vlastnost psů. Nemá-li pes příležitost sledovat stopu zvěře, rozhodčí vyzve vůdce, aby nasadil psa na čerstvou stopu zvěře, kterou rozhodčí předtím našel (Flégl, 2006). 3.9.1.8 Dohledávka střelné a pohozené pernaté a srstnaté zvěře Časový limit: maximálně 10 minut, kontrolní pes maximálně 5 minut Tato disciplína má vyzkoušet použitelnost psa v lovecké praxi, tj. zda střelnou, postřelenou nebo uhynulou zvěř pernatou i srstnatou řádně dohledá a přinese. Jako dohledávka se tato práce hodnotí jen tehdy, dohledá-li ohař zvěř nosem, nikoliv zrakem. Při dohledávce nesmí dávat vůdce psovi povel ,,aport“, nebo přines. Může pouze používat povely ,,hledej ztracenou“. Dá-li vůdce psovi místo povelu ,,hledej“ nebo ,,hledej ztracenou“, povel ,,aport“ nebo ,,přines“ i přes to, že pes o dohledávané zvěři ještě neví, je to považováno za chybu. Za každý povel ,,aport“ se za těchto okolností snižuje známka z dohledávky o jeden stupeň. Zjistí-li rozhodčí, že pes dohledávanou zvěř zavětřil, prokazatelně o ní ví a tuto zapírá, přikáže vůdci, aby dal psovi povel k přinesení. Přinese-li pes po tomto povelu zvěř, je hodnocen z dohledávky nejvýše známkou 2, po dalším povelu známkou 1. Dohledá-li pes postřelenou pernatou zvěř po stopě a přinese ji ze vzdálenosti alespoň 100 kroků, hodnotí se jeho práce jako dohledávka a zároveň jako splněná disciplína. Dohledá – li pes postřelenou srstnatou zvěř po stopě a přinese ji ze vzdálenosti alespoň 200 kroků v poli, taktéž se jeho práce hodnotí jako dohledávka a zároveň jako splněná disciplína. Nedohledá – li pes střelnou nebo postřelenou zvěř do 10 minut, pošle rozhodčí na tuto práci tzv. kontrolního psa, to je dalšího psa v pořadí. Když už žádný nevyzkoušený pes není, použije 56

předcházejícího psa. Dohledá – li kontrolní pes zvěř do 5 minut, hodnotí se zkoušený pes známkou 0. Kontrolní pes se hodnotí podle podaného výkonu. Nedohledá-li kontrolní pes zvěř do 5 minut, považuje se tato za nedohledanou. Na soutěžích a zkouškách, kde zadávají tituly CACIT a CACT se kontrolní pes nepoužívá. Pes, který střelnou zvěř nedohledá do deseti minut, je hodnocen známkou 0. Každému zkoušenému psovi se ještě pohodí jeden kus pernaté a jeden kus srstnaté zvěře a to tak, aby to vůdce ani pes neviděli. Zvěř musí být pohozena do krytiny. Každý pes musí mít vlastní prostor. Vůdce vypustí psa zásadně proti větru, alespoň 50 kroků od pohozené zvěře, a může se psem postupovat. Na pokyn rozhodčího se vůdce zastaví a pes pokračuje v dohledávce. Rozhodčí si zejména všímá, jak pes používá nos, na jakou vzdálenost zvěř navětří, s jakou ochotou jí vezme a přinese vůdci. Vůdce může psa usměrňovat tak, aby jej udržel v určeném prostoru, kde se pohozená zvěř nachází. Aby pes obstál, nesmí mít ze žádné disciplíny známku 0. Vypočtený průměr pak tvoří výslednou známku z disciplíny „Dohledávka střelené a pohozené pernaté a srstnaté zvěře“. Dohledá-li ohař pohozenou zvěř do čtyř minut od vypuštění, dostane známku 4, do šesti minut známku 3, do osmi minut známku 2 a do deseti minut známku 1. Tyto časové limity platí pouze pro předmět „Dohledávka pohozené pernaté a srstnaté zvěře“. Dohledávka střelené a postřelené pernaté a srstnaté zvěře se hodnotí dle skutečné provedené práce v časovém limitu 10 minut (Flégl, 2006). 3.9.1.9 Přinášení vlečné zvěře pernaté a srstnaté na dálku na poli Časový limit 10 minut Přinášení vlečné zvěře pernaté na dálku v poli. Při praktickém výkonu práva myslivosti potřebujeme, aby pes přinášel postřelenou nebo padlou zvěř z větší vzdálenosti. Proto se na zkouškách zakládá s bažantem vlečka. Není přitom důležité, jak pes sleduje stopu, ale s jakou dychtivostí a ochotou přijde ke zvěři, uchopí ji, a co nejrychleji přinese vůdci. Neměl-li pes při práci v poli možnost vypracovat stopu křídlované pernaté zvěře, založí se mu čerstvě střeleným bažantem 150 kroků jednou obloukovitě lomená stopa (vlečka). Vlečný kus zvěře se nechá na konci vlečky. Vlečka má být založena na nízkém porostu a po větru. Vlečky jsou od sebe vzdáleny nejméně 100 kroků. Zvěř na založení vlečky musí být 57

vyspělá a nezávadná. Vlečný kus zvěře se ponechá přesně na konci stopní dráhy. Zásadně je nepřípustné odložit jí stranou stopy, nebo jí nějak ukrýt. Zakládání vlečky nesmí pes vidět a rozhodčí, který vlečku zakládá, po jejím ukončení odejde v přímém směru nejméně 50 kroků a tam se ukryje. Na vyzvání druhého rozhodčího přiloží vůdce psa na nástřel označený peřím. Asi 20 kroků od nástřelu může být pes veden na vodítku nebo na šňůře, potom je volně vypuštěn. Při vypouštění může pes dostat poslední povel k přinesení zvěře a vůdce jej nesmí dalšími povely ovlivňovat. Za každý další povel se snižuje známka o jeden stupeň. Dostane- li pes na PZ po vypuštění na vlečku k přinesení zvěře více povelů jak 3, může obdržet z této disciplíny nejvýše známku 1. Na VZ a memoriálech je za stejný výkon hodnocen známkou 0 a na zkouškách neobstojí. Začne-li pes po prvním nasazení bloudit, může jej vůdce znovu nasadit na stopu, ale celkem jen třikrát. Aby pes obstál, musí zvěř přinést do 10 minut bez ohledu na to, byl-li nasazen jednou nebo třikrát. Druhé a třetí nasazení snižuje známku vždy o jeden stupeň. Nepřinese-li pes zvěř ani po třetím nasazení, hodnotí se známkou 0, bez ohledu na čas a je z dalšího zkoušení vyloučen (Flégl, 2006).

Přinášení vlečné srstnaté zvěře na dálku v poli. Zkouší a hodnotí se stejným způsobem jako u pernaté zvěře. Rozdíl je pouze v tom, že tato vlečka se zakládá na vzdálenost 300 kroků a je dvakrát obloukovitě lomená. Časový limit zde platí stejně jako u vlečky s pernatou zvěří. Způsob přinášení a odevzdání zvěře se zapisuje poznámkou do předmětu „Přinášení zvěře“. Na PZ se oba předměty zkouší a hodnotí samostatně, vypočítá se z nich pak průměr, který je výslednou známkou z této disciplíny. Má-li pes v PZ obstát, musí splnit oba předměty (Flégl, 2006). 3.9.1.10 Chování po výstřelu Na ZV je vůdce povinen na rozkaz rozhodčího vystřelit v době, kdy pes neviděl žádnou zvěř a rovněž tehdy, zvedne-li se před psem vystavovaná zvěř. Po výstřelu musí pes zůstat klidný, nesmí se výstřelu bát, ani bázlivě pobíhat. Bojí-li se výstřelu, nebo se po výstřelu vzdálí a nedá se přivolat, dostává známku 0 a vylučuje se z dalšího posuzování (Flégl, 2006).

58

3.9.1.11 Slídění Časový limit 5 minut: Slídění se zkouší v řídkém lese s travnatým porostem nebo v zatravněných pasekách. Pes musí při slídění hledat před vůdcem. Není chybou, hledá – li ve vzdálenosti 50 kroků, musí být ale v dohledu vůdce. Přijde – li pes při slídění na zvěř, musí zůstat absolutně klidný. Po vyběhnutí vůdce zvěř střelí a pes jí musí přinést. Pokud pes na zvěř nepřišel, vůdce na pokyn rozhodčího vystřelí. Vůdce může psa při slídění usměrňovat jemným, ne však častým pískáním (Flégl, 2006). 3.9.1.12 Práce psa ve vodě Pes musí prokázat, že se nebojí vody, že umí dobře plavat a že střelnou nebo postřelenou vodní zvěř dokáže ve vodě dohledat a přinést. Zkouší se na vodních plochách (rybnících) v přírodních podmínkách. Vodní plocha musí mít dostatečnou šířku a hloubku, aby pes mohl prokázat, že umí dobře plavat. Při vodní práci se používá vodní kachna nebo lyska. Musí být zajištěná čerstvá zvěř (Flégl, 2006).

59

4

ZÁVĚR

Irský červenobílý setr ( Irish red and white Setter) je velmi osobitý, svérázný, lovecký a kvalitní pes s velmi milou a laskavou povahou. Svým temperamentem je velmi horlivý a aktivní. Z hlediska myslivosti je ovšem výcvik trochu náročnější než u ostatních loveckých psů. Proto není mezi myslivci tak rozšířen. Přesto setr vyšlechtěný a vychovaný k lovu je vynikajícím loveckým psem s dobrým nosem, výbornou pracovní způsobilostí, vytrvalostí a neutuchající ochotou k práci, který se s nadšením učí a je doslova neúnavný. Dobře vycvičený pes z dobrého chovu dovede na zvěř nejen upozornit, ale také postřelenou zvěř dohledat z méně dostupných míst a přinést. Dobrý chovatel dbá na udržení pracovních předpokladů irského setra, kterými je především jeho kvalitní práce před výstřelem, prostorové hledání, vystavování, postupování s potřebnou chutí do práce.

60

5

POUŽITÁ LITERATURA

BAKOŠ, A. 1998: Plemena loveckých psů: Ohaři - Barváři - Honiči - Slídiči - Norníci. Paulínyho 8, 811 02 Bratislava. [s.l.] : KONTAKT PLUS s.r.o., 112 s. ISBN 80-8885521-7. DOSTÁL, J. 2007: Genetika a šlechtění plemen psů. České Budějovice: DONA s.r.o., 261 s. ISBN 978-80-7322-104-1. DOSTÁL, J. 1995: Chov psů: genetika v kynologické praxi. České Budějovice: DONA, 206 s. ISBN 80-85463-58-X. DUKE, B. 2001: Labradorský retrívr. Praha: Fortuna Print, 155 s. ISBN 80-86144-933. FLÉGL, J. 2006: Pes a lov. Praha: VEGA, 179 s. HANZAL, V.; VOCHOZKA, V. 2003: LOVEČTÍ PSI: Výchova a výcvik. České Budějovice: Dona, 182 s. ISBN 80-7322-036-9. HROMAS, J. et al. 2000: MYSLIVOST. Písek: Matice lesnická, 491 s. ISBN 80-8627104-8. KNOLL, R.; BÁČA, J. 1953: VŠESTRANNÝ OHAŘ: jeho výcvik a vedení. Praha: SVAZ PRO SPOLUPRÁCI S ARMÁDOU, 215 s. Myslivost. 1. vyd. Praha: Svojtka a Vašut, 1996. 333 s. ISBN 80-7180-083-X. VOCHOZKA, V. 2009: VÝCHOVA A VÝCVIK LOVECKÝCH PSŮ: Základy myslivecké kynologie. České Budějovice: Dona, 172 s. ISBN 978-80-7322-126-3. WILLIAMSOVÁ, M. 2003: IRSKÝ SETR. Praha : Fortuna Print, 157 s. ISBN 80-7321048-7.

61

Cz-pes : Stránky plné psů [online]. c2011 [cit. 2011-04-14]. Nemoci psů. Dostupné z WWW: <www.cz-pes.cz>. Českomoravská Kynologická Unie [online]. 2001 [cit. 2011-04-06]. Plemena standardy. Dostupné z WWW: <www.cmku.cz>. Fetch dog : Unleash The Love [online]. 2004 [cit. 2011-04-06]. Bone and Joint Tumors. Dostupné z WWW: <www.fetchdog.com>. Ke-Fa-Ri´s [online]. 2008 [cit. 2011-04-06]. Všetko o RR. Dostupné z WWW: <www.kefaris.sk>. MojeVeterina.cz : Katalog veterinárních ordinací a klinik v ČR [online]. c2009 [cit. 2011-04-14]. Infekční onemocnění psů. Dostupné z WWW: <www.mojeveterina.cz>. Meggie.wbs.cz [online]. 2011 [cit. 2011-04-14]. Infekční choroby- Psinka. Dostupné z WWW: <www.meggie.wbs.cz>.

62

6

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1 Kostra psa...................................................................................................... 17 Obrázek 2 Trvalý chrup psa............................................................................................ 18 Obrázek 3 Skus psa......................................................................................................... 19

63