Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrosystémů a bioklimatologie
Vývoj zemědělství na Olomoucku Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Soňa Valtýniová, Ph.D.
Vypracovala: Dagmar Spustová
Brno 2012
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vývoj zemědělství na Olomoucku vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne………………………………………. podpis……………………………………
PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala mé vedoucí bakalářské práce Ing. Soni Valtýniové, Ph.D. za spolehlivé vedení práce a cenné rady. Také bych tímto velice ráda poděkovala všem svým přátelům, svým synům a hlavně svému manželovi za obrovskou trpělivost a velkou morální podporu při studiu.
ABSTRAKT Cílem bakalářské práce ,,Vývoj zemědělství na Olomoucku“ je přiblížit a analyzovat vývoj zemědělství v tomto regionu z agronomického hlediska v souvislosti se společenskou situací. Po prostudování dostupné odborné literatury jsou popsány počátky vzniku zemědělství ve světě, Evropě a následně na českém území. Dále je co nejstručněji chronologicky popsán průběh vývoje zemědělství od jeho vzniku po konec socialismu roku 1989 v olomouckém regionu jako součást Moravy. Tyto informace jsou porovnávány hlavně s politickými událostmi, které měly vliv na vývoj zemědělství. Pomocí literatury a některých statistických dat získaných ze statistických ročenek byla provedena analýza vývoje zemědělství a společnosti v určitých obdobích. Byly porovnávány údaje o půdě, rostlinné výrobě, živočišné výrobě a zaměstnanosti v zemědělství. Klíčová slova: historie zemědělství, vývoj zemědělství, půda, rostlinná výroba, živočišná výroba, Olomoucký kraj, Morava
ABSTRACT The aim of the bachelor work “Development of agriculture in Olomouc area” is to describe and analyse the development of agriculture in this region from the point of view of agriculture in connection with social situation. After studying the accessible literature are described the beginning of formation of agriculture in the world, Europe and afterwards on Czech territory. Then there is briefly chronologically ordered the progress of development of from the beginning to the end of socialism in 1989 in Olomouc area as the part of Moravia. These information are compared with the political events and inventions which had an influence on the agriculture development. Based on literature and some statistics received from Statistical Yearbook was made analysis of the development of agriculture and society in given periods. It compared the data about the soil, crop production, livestock production and employment in agriculture. Key words: history of agriculture, development of agriculture, soil, crop production, livestock production, Olomouc region, Moravia
OBSAH 1 ÚVOD ……………………………………………………………………………….. 8 2 CÍL ………………………………………………………………………..…………. 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED …………………………………………………..………. 10 3.1 Počátky vzniku zemědělství …………………………………………...……... 10 3.1.1 Počátky zemědělství ve světě ………………………………...………… 10 3.1.2 Počátky zemědělství v Evropě …………………………………….……. 12 3.1.3 Počátky zemědělství na našem území ………………………...……….. 14 3.2 Olomoucko …………………………………………………………………… 16 3.2.1 Přírodní podmínky Olomoucka ……………………………...…………. 17 3.2.2 Výrobní oblasti a podoblasti Olomoucka ……………………...….……. 17 3.3 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku …………………...…….……… 17 3.3.1 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku v období feudalismu …….. 20 3.3.1 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku v období kapitalismu …..... 27 3.3.2 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku v období socialismu ……... 33 4 ZÁVĚR ……………………………………………………………………….……. 36 5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ …………………….……….. 37 6 PŘÍLOHY ……………………………………………………………….…….…… 39 6.1 Seznam příloh ………………………………………………………..…….…. 39
1 ÚVOD Zemědělství má v historii i v současnosti každého národa velký význam. Vyspělost každé civilizace souvisela se schopností uživit své obyvatele. Nezastupitelná role patřila půdě, která dávala obživu. Vývoj politických událostí je také pevně spjat s půdou. Už v dávných časech se vedly boje o půdu. Tyto boje přetrvaly do časů dnešních. Zemědělství tak přes velké množství odvětví, obchod, ekonomiku, ovlivňuje společenské uspořádání a nakonec i politiku států a naopak. Ke správnému pochopení vývoje zemědělství na každém území je nutné znát různé okolnosti. Jeho počátky, rozvoj a co jej ovlivňovalo. K pochopení těchto okolností na Olomoucku začneme samotnými počátky zemědělství ve světě, Evropě a nakonec na území našeho státu. Olomoucko je regionem Moravy. Je tedy přiblížen vývoj zemědělství na Moravě v souvislosti se společenským uspořádáním a událostmi v období od samých počátků zemědělství po konec socialismu v roce 1989. Také je třeba olomoucký region poznat jako správní celek, jeho přírodní podmínky a výrobní oblasti.
8
2 CÍL Cílem bakalářské práce bylo získat co nejvíce informací o celkovém vývoji zemědělství na území odpovídajícímu dnešnímu Olomoucku. Dále provést porovnání vývoje zemědělství a společenských událostí v dávné minulosti pomocí literárních poznatků. Zároveň ukázat postupné zdokonalování zemědělství, nástrojů pro práci na polích, vývoj chovu
různých
druhů
zvířat,
pěstování
rozličných
rostlin
a
vývoj
zpracovatelského průmyslu v souvislosti s rozvojem společností, hospodářským vývojem a politickými událostmi. Některá srovnání provést pomocí získaných statistických údajů.
9
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Počátky vzniku zemědělství Lidstvu trvalo dlouhý čas věků, než přišlo na to, že obživu lze opatřit cílevědomou aktivní činností – obděláváním půdy a chovem zvířat. Člověk žije na zemi asi 3 miliony let. Dlouho se živil pouze lovem zvířat a sběrem plodů divoce rostoucích rostlin. Později se dalším zdrojem obživy stal také rybolov. Tyto tři zdroje však byly závislé a značně omezené vlivy přírody, ať příznivými či nepříznivými (Kubačák, 1994). Jak dokazují archeologické nálezy, člověk se pořád vyvíjel. Začal používat nástroje, později se je naučil vyrábět. Základním materiálem se stalo dřevo a kámen. Velkou snahu člověk vynakládal na zlepšování svých podmínek k životu. Tímto utvářel i své životní prostředí a přispíval k urychlení vývoje lidské společnosti. Působil na přírodu, snažil se využít její dary a bohatství (Kubačák, 1994). Výsledkem předcházejícího vývoje lidí, vývojem jejich chování, vývojem nástrojů, pomůcek, vybavení a hlavně nutností uspokojit hlad, se zákonitě vyvinulo zemědělství. Vznikalo
v oblastech s vyhovujícími klimatickými a přírodními podmínkami
pro pěstování rostlin a chov zvířat. Názory, teorie a důkazy o začátcích pěstování a chovu se různí. Lidé doby kamenné záměrně vyhledávali divoká stáda zvířat, lovili je a dělali si z nich zásoby masa. Stejně si dělali zásoby rostlinné potravy. Nebo mohla počátku zemědělství napomoci změna podnebí. Ztráta vláhy v náhorních plošinách a horských údolích vyhnala původní sběrače plodů rostlin do povodí řek, vlhčích enkláv a oáz, kde se naučili zrno zasévat do půdy bohaté na vláhu a tím dali základ zemědělství (Petráň a Petráňová, 2000).
3.1.1 Počátky zemědělství ve světě Podle archeologických nálezů, dochovaných uměleckých památek a ze studia dějin se počátky zemědělství datují asi deset tisíc let před Kristem v Egyptě, Palestině, Anatolii, Kurdistánu, Iránu a Iráku. Zde rostlo divoké obilí, jehož zrno se lidé naučili sbírat.
10
Později, okolo devět tisíc let před Kristem, částečně vysévat kolem svých táborů do připravené půdy (Petráň a Petráňová, 2000). K nejjednodušším
úpravám
půdy
patřilo
vypalování
–
žďáření
pralesa.
Na vypálenou půdu první zemědělci rozhazovali semena obilí, která buď zašlapávali, nebo zahrnovali větvemi do zbytků popela (Kostelanský, 1997). Lidé začínají být závislí na půdě. Opouští kočovný styl života a usazují se na jednom místě. Učí se stavět své příbytky, budují starověké vesnice a města. V této době dochází k prvním šlechtitelským zásahům, i když zcela nevědomě. Výběrem osiva, přípravami podmínek vegetace a zdokonalováním samotných rolníků se podařilo vypěstovat v Turecku pšenici jednozrnku, v Jordánsku pšenici dvojzrnku a na pobřeží Středozemního moře ječmen (Kubačák, 1994). Starověké civilizace vznikaly nejprve v povodí řek, neboť člověk pochopil, že voda je důležitá nejen pro něj, ale i pro dobrý růst pěstovaných rostlin a úrodu z nich. Někdy kolem šesti tisíc let před Kristem začali lidé využívat úrodné nížiny a náplavové pásy velkých řek Eufratu a Tigridu, podél toku Nilu později (Petráň a Petráňová, 2000). Náplavový systém zemědělství spočíval v tom, že se náplavy rozrývaly dřevěným nářadím, později dřevěnými háky a rádly, následně rádly s kamennými a později bronzovými hroty (Kostelanský, 1997). Sumerové a Akáďané na takto upravených polích pěstovali pšenici a ječmen, ale i čočku, hrách, bob a len. Měli už i zelinářská pole s cibulí, česnekem, pórkem, ředkvičkami a okurkami.
Obr.1. Reliéf z hrobky znázorňující zemědělství
Egypťané milovali saláty z papyru a lotosu, pěstovali různé druhy zeleniny. Svůj čas věnovali také sázení a sklízení různých druhů koření, jako je hořčice, řeřicha, šafrán, kmín, fenykl, bobkový list a mnoho jiných druhů (Petráň a Petráňová, 2000). Potravu obohacovali ovocem, které buď sbírali z divoce rostoucích stromů, nebo zakládali první sady, datlové háje, či první vinohrady. Olej z oliv používali k maštění pokrmů, dokázali ho také využívat v lékařství a kosmetice. Rozvoj zemědělství značně posílilo umění a znalost zpracování kovu. V Přední Asii a Středomoří zpracovávali měď a bronz už tři tisíce let před Kristem. Tuto znalost 11
uplatňovali při výrobě prvního zemědělského nářadí – motyk a srpů. V Egyptě vedle dřevěných a pazourkových nástrojů existovaly nástroje měděné. Byla to motyka zvláštního tvaru a dřevěný srp s pazourkovým ostřím. V Mezopotámii se zavlažovaná půda kypřila motykou a rýčem. Obilí se sklízelo srpy a mlátilo smyky (Kubačák, 1994). Velmi důležitý význam v potravě lidstva mělo maso. Nejprve ho získávali lovem a rybolovem, ale přechodem z kočovného do usedlejšího způsobu života byl člověk přinucen zajistit si jeho stálý přísun. Tuto otázku řešili držením zvířat v zajetí, jejich krocením a rozmnožováním druhů zvířat, jež jim přinášela potravu a suroviny. Prase, ovce a kozy byly prvními domestikovanými zvířaty. Pes, kočka a holub se k člověku přidávali dobrovolně, neboť naopak měli užitek z člověka. Tři až čtyři tisíce let před Kristem se podařilo lidem domestikovat také osla, velblouda a koně. V Egyptě v té době úspěšně chovali včely v keramických úlech, na předním východě zas pobíhaly kolem obydlí husy, kachny a slepice (Laštůvka a kol., 2004). Doba vzniku a rozvoje zemědělství v Indii a Číně není zcela jasná. Víme však, že vyspělé kultury v těchto oblastech vznikaly také v povodí velkých řek. Lidé tu pěstovali ječmen, pšenici, bavlník, datlové palmy, rýži, sezam a cukrovou třtinu. Známé je u nich také hnojení půdy. Chovali kozy, ovce, prasata a koně. V Číně už 5 tisíc let před Kristem používali železné nářadí (Kubačák, 1994).
3.1.2 Počátky zemědělství v Evropě Zemědělství v Evropě zaostalo oproti zemím úrodného půlměsíce a Egyptu o tři tisíce let. Šířilo se dvěma proudy z pravlastí zemědělství. Jedním proudem přes Turecko, Řecko, Balkán do Moldávie, na Ukrajinu a severních částí Černomoří. Druhý proud z Egypta přes Sicílii do Itálie, Španělska a Francie (Kubačák, 1994). Obr. 2.: Proudy šíření zemědělství do Evropy
Podle archeologických nálezů se pěstovalo obilí v Thálii a Makedonii na konci sedmého
12
tisíciletí před Kristem. Ze studií vyplývá, že toto obilí bylo zušlechtěno v pravlastech zemědělství. Proto se předpokládá, že rolníci v Evropě převzali umění zemědělství od obyvatel Předního východu či Egypťanů (Petráň a Petráňová, 2000). Evropa má jiné klimatické a půdní podmínky než Přední východ, Egypt, Indie a Čína. Proto i podmínky zemědělství se tu lišily. Bylo určitě velice obtížné najít v lesních a lesostepních krajinách sprašové půdy k pěstování obilí. Zemědělce v Evropě čekalo daleko pracnější vypalování – žďáření smíšeného porostu. Drny skryté pod vrstvou popela se zemědělcům jen těžko dařilo odstranit jen kamennou motykou, dřevěným rýčem nebo brázdící tyčí s kamennou, později bronzovou, špicí. Zatímco v zemích vzniku zemědělství dospěli k intenzivnímu zahradnickému typu a v Egyptě, díky zavlažování, byli zemědělci schopni sklidit ročně úrodu dvakrát, evropský zemědělec zatím podstupoval každý rok těžkou cestu k úrodě, která ho sotva uživila (Petráň a Petráňová, 2000). Obyvatelstvo živící se rolnictvem opouštělo přeplněné osady a putovalo za další půdou podél vodních toků a zdrojů vláhy. Šest tisíc let před Kristem zemědělci pronikli podél Dunaje na Slovensko, dále přes naše území a přes celou střední Evropu na sever a západ. Rolníci v Evropě pěstovali zejména ozimé obilí, pluchaté odrůdy pšenice a pšenice nahé. Také ječmen, proso, hrách, čočku a len. Z nářadí používali brázdící tyče k rozrušení drnu a přípravě ornice. Na sečení užívali nože s kamennými čepelkami, srpy s rukojetí a dřevěným či kostěným držákem (Kubačák, 1994). Na chov hovězího dobytka ukazuje zavedení orby potažním hákem a archeologické nálezy v Maďarsku - hliněné nádoby ve tvaru dvou a čtyřkolových vozů. Nález několika tisíc koňských kostí na středním Dněpru nás nutí uvažovat o existenci dobytkářských společností s kočovným životem. Divoce žijící stepní zvíře by sotva našlo vhodné podmínky pro život ve střední Evropě, proto můžeme nalezené kosti jednoznačně připsat domestikaci koně (Petráň a Petráňová, 2000). Také se chovaly ovce a kozy. Nalezené kosterní zbytky ukazují, že ovce a kozy pocházejí z Předního Východu, kde byly domestikovány a do Evropy přišly s osadníky. Prasata, domestikovaná původně tamtéž, byla chovaná na volno, takže docházelo ke křížení s divokými prasaty Evropy (Laštůvka, 2004).
13
3.1.3 Počátky zemědělství na našem území Počátky souvislého osídlení českých zemí se podle archeologických nálezů datuje pět tisíc let před Kristem. Tuto dobu považujeme za vznik prvních sídlišť zemědělců na našem území. Takovým místem zemědělců je archeology nalezené sídliště v Bylanech u Kutné Hory. Tam nalezené sídlištní objekty dokazují, že se osadníci stěhovali po patnácti až dvaceti letech na nově zúrodněné pozemky. Na původní místa se vraceli až jejich synové a vnuci. Po návratu museli zemědělci pozemky znovu zúrodnit vypalováním – žďářením. Sprašové půdy však nevylučují pouhé vyčištění od plevelů (Kubačák, 1994). Naši rolníci svá pole dělili na několik dílů, z nich menší část byla oseta a větší část zůstávala ladem – přílohem. Příloh byl pozemek, který soustavným obděláváním, žádným hnojením a jednostranným využitím ztratil svou úrodnost. Proto jej nechali bez využívání ležet ladem, aby se živiny v půdě obnovily přirozenou cestou. Pozemek zarůstal plevelem, travou, křovinami a tak se jeho půda obohacovala humusem i organickými látkami, čímž získávala zpět své fyzikální složení (Kostelanský, 1997). Na sprašových půdách se pěstovala pšenice jednozrnka, dvouzrnka, ječmen, len a podle archeologických nálezů i hrách a čočka. Půda byla kypřena dřevěnými nástroji bez orby. První oradlo byl jednoduchý dřevěný hák. Nástroje na sklizeň obilí vyráběli z materiálu jim dostupných - srpy s dřevěnou rukojetí a pazourkovými čepelkami zpevněné pryskyřicí (Kubačák, 1994). Náš zemědělec doby kamenné si uměl spřádat vlákna ke zhotovení příze a z ní utkat oblečení. Vykopávky v Dolních Věstonicích, Pavlově a Předmostí ukázaly na otiscích v půdě, že opravdu byli schopni tkát textil, splétat provázky, proplétat tašky, rohože a sítě. Také se našly otisky košíků z lýka a proutí. Mikroskopická analýza dalších nálezů prokázala, že příze je zhotovena z vláken rostlin a osnova z vlny. Oděv doplňovali oblečením z kůží (Petráň a Petráňová, 2000). Zvířata ještě nechovali v pravém slova smyslu, ale byla pouze držena v oborách, kde je pak lovili. Převažoval skot, pak ovce, kozy a snad i prasata. Žili v rodovém společenství matriarchálním, kdy hlavní slovo měla a vůdcem byla matka rodu. S vývojem zemědělství na konci neolitu přechází rozhodující slovo
14
na muže – otce. Tento přechod úzce souvisí se zemědělstvím, muž jako hlavní výrobce – chovatel, lovec, oráč a strážce dostal výsadní právo o rozhodování (Kubačák, 1994).
15
3.2 Olomoucko Okres Olomouc patří spolu s okresy Jeseník, Přerov, Šumperk a Prostějov k pěti okresům Olomouckého kraje. Jeho sídlem je město Olomouc. Rozloha okresu je 1620,28 km², hustota zalidnění je 141 obyvatel na 1 km². V okrese se nachází vojenský újezd Libavá. K 1. lednu 2005 byly k okresu Olomouc přiřazeny tři obce z okresu Bruntál Moravskoslezského kraje, k 1. lednu 2007 pak ještě obec Lipinka (Wikipedie, 2012). Olomoucký kraj leží ve střední a severozápadní části Moravy. Na východě sousedí s Moravskoslezským krajem, na jihovýchodě se Zlínským krajem, na jihozápadě s Jihomoravským krajem a na západě s Pardubickým krajem. Na severu hraničí mezistátní hranicí dlouhou 104 km s polskými vojvodstvími Dolnoslezským a Obr. 3.: Znak Olomouckého kraje
Opolským. Z hlediska územně-správního tvoří spolu se Zlínským krajem oblast Střední Moravy. K 31.12.2010 celková výměra kraje dosáhla 5 266,64 km², tj.
6,7 % z celkové rozlohy České republiky. Počet obyvatel v kraji k tomuto datu je 641 681 obyvatel, hustotou 121,8 obyvatel na km² se kraj přibližuje průměrné hustotě zalidnění ČR (Statistická ročenka Olomouckého kraje, 2011). Z ekonomického hlediska je Olomoucký kraj oblastí průmyslovou s rozvinutými službami. Jižní a centrální část kraje je oblastí s nejúrodnější půdou. Průměrné výnosy zde pěstovaných plodin dosahují v celé ČR nejvyšších hodnot. Dopravní dostupnost kraje zajišťuje 601 km železničních tratí a 3 566 km silnic. V blízkosti Olomouce je mezinárodní letiště pro malá dopravní letadla. Olomoucký kraj je regionem s bohatou historií a množstvím kulturních památek. Kromě hradů Bouzov, Helfštýn, Šternberk a zámků Úsov, Tovačov, Velké Losiny, Jánský Vrch, Náměšť na Hané jsou zde desítky muzeí a galerií. Krajské město Olomouc se pyšní druhou největší památkovou rezervací v ČR (Statistická ročenka Olomouckého kraje, 2011). V Olomouci sídlí Univerzita Palackého, která byla založena již v roce 1573 a tím se řadí za Karlovu univerzitu v Praze jako druhá nejstarší univerzita na našem území. V současnosti zde byla založena Moravská vysoká škola. 16
3.2.1 Přírodní podmínky Olomoucka Olomoucký kraj se rozkládá ve střední části Moravy a zasahuje i do její části severní. Průměrná nadmořská výška víceméně klesá od severu k jihu. Geograficky je olomoucký region členěn na severní hornatou část a jižní rovinatou část. Nejvyšším pohořím v tomto regionu je Hrubý Jeseník s nejvyšší horou Praděd (1 491 m n. m.). O toto pohoří se olomoucký kraj dělí s Moravskoslezským krajem. Na západě a jihozápadě zasahují do kraje výběžky Českomoravské vrchoviny a v severovýchodní části se rozprostírají výběžky Nízkého Jeseníku, konkrétně podcelek Oderské vrchy s nejvyšším Fidlovým kopcem (680 m n. m.). Jižní část kraje tvoří rovinatá úrodná Haná. Etnografická oblast se nachází v oblasti Hornomoravského úvalu, zhruba na území mezi městy Vyškov, Holešov a Litovel. Větší centra má Haná především v nížinách okolo řek Moravy a Hané. Jde o významnou zemědělskou oblast, známou vysokou úrodností a lidovými zvyky (Wikipedie, 2012). Územím Olomouckého kraje protéká od severu k jihu řeka Morava, která pramení pod vrcholem Kralický Sněžník a ústí do Dunaje. Na této řece v okrese Přerov u obce Kojetín leží nejníže položený bod kraje (190 m n. m.). Pod Fidlovým kopcem v Odrách pramení další evropský veletok řeka Odra, která přes naše území teče k severu, dále přes Polsko do Baltického moře. Olomoucký kraj má velké množství přírodních zajímavostí. Hojně navštěvovaná Chráněná krajinná oblast Jeseníky s mnoha přírodními scenériemi, s nejrozlehlejším moravským rašeliništěm Rejvíz a vodní nádrží a elektrárnou na vrcholu kopce – Dlouhé Stráně. Zajímavé jsou lužní lesy v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. V Olomouckém kraji leží řada jeskyní – Javoříčské, Mladečské a Zbrašovské aragonitové jeskyně. Nedaleko poslední zmiňované se nachází nejhlubší propast v Česku Hranická propast (Wikipedie, 2012).
3.2.2 Výrobní oblasti a podoblasti Olomoucka Důležitým předpokladem pro optimální využití půdního fondu je vhodné rozmístění zemědělské produkce z hlediska přírodních podmínek - rajonizace. Pro Českou republiku je charakteristická značná rozmanitost terénních podmínek, vyskytují se zde 17
nížiny i horské oblasti. Také klimatické podmínky jsou různé – přechod mezi klimatem přímořským a kontinentálním. Zastoupení půd je pestré, jak po stránce druhové, tak typové (Kostelanský, 1997). Snahy o zařazení území podle kvality půd mají dlouholetou tradici. Původně tyto snahy vycházely z potřeby stanovit spravedlivé rozdělení pozemkové daně, k odhadním účelům při koupi, prodeji a směně. První vědecké pokusy o toto stanovení se u nás datují do dob první republiky. V roce 1918 vznikla kategorizace do čtyř výrobních oblastí – oblast řepařská, oblast obilnářská, oblast obilnářsko-bramborářská, oblast pícninářská (Příloha 1). Jako podobvody byly vymezeny roku 1925 přirozené krajiny zemědělské (Tyšer, 2008). Další rozdělení území ČR do výrobních typů proběhlo v roce 1960. Předcházely tomu rozsáhlé průzkumy přírodních podmínek při zohlednění ekonomických zájmů. Území bylo rozděleno na čtyři výrobní typy s 12 podtypy (Příloha 2). Byly charakterizovány reliéfem terénu, polohou, nadmořskou výškou, průměrnou roční teplotou vzduchu a průměrným ročním úhrnem srážek. Pojmenování dostaly podle okopanin, které v nich mají nejlepší podmínky pro pěstování – kukuřičný, řepařský a bramborářský. Vymezen byl i čtvrtý - horský. Každý typ dělíme na podtypy s pojmenováním po obilninách (Kostelanský, 1997). V roce 1996 bylo území ČR nově rozděleno do zemědělských výrobních oblastí a podoblastí (Příloha 3). Toto dělení zemědělského produkčního území vychází ze stanovení bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ) a jejich ocenění. Bylo také přihlédnuto ke strukturálním změnám, ke kterým došlo v zemědělství v letech 19911995. Vzniklo pět výrobních oblastí a 21 podoblastí - zemědělská výrobní oblast kukuřičná (K), typ kukuřično-řepařsko-obilnářský; zemědělská výrobní oblast řepařská (Ř), typ řepařsko-obilnářský; zemědělská výrobní oblast obilnářská (O), typ obilnářskokrmivářský; zemědělská výrobní oblast bramborářská (B), typ bramborářskoobilnářský; zemědělská výrobní oblast pícninářská (P), typ pícninářský s rozhodujícím zaměřením na chov skotu (Tyšer, 2008) Vzhledem k rozmanitosti a členitosti terénu, různosti klimatických podmínek a pestrému zastoupení půd najdeme na území olomouckého kraje zastoupení ZVO zemědělská výrobní oblast řepařská (Ř), typ řepařsko-obilnářský; zemědělská výrobní
18
oblast obilnářská (O), typ obilnářsko-krmivářský; zemědělská výrobní oblast pícninářská (P), typ pícninářský s rozhodujícím zaměřením na chov skotu.
19
3.3 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku Analýzu vývoje zemědělství na Olomoucku, jako součást území Moravy, provedu nejdříve v období feudalismu. Tato analýza bude vycházet z literatury, která se již zabývala zkoumáním vývoje z archeologických nálezů a písemných památek této doby. Dále následuje rozbor vývoje zemědělství v období kapitalismu a socialismu do roku 1989. Bude vycházet z literatury věnované tomuto období a jednotlivých statistických ročenek.
3.3.1 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku v období feudalismu Počátky našeho zemědělství se datují asi 5 000 let před naším letopočtem. Podle archeologických nálezů a vykopávek považujeme toto období za počátky osídlení a počátky zemědělství na území dnešního Olomouce (Gribovský, 1977). V době, kdy se na našem území objevují první zemědělská osídlení, v oblastech sousedících bezprostředně s Přední Asií vznikají vyspělé zemědělské civilizace – Řecko a Řím. Řecká zemědělská se
Římská
a
civilizace
vyvíjela
tropických
v suboblastech
členitého Středozemního
pobřeží moře.
Obě vzniklé civilizace Obr. 4.: Oráči v Itálii, etruský hák a detail jha (Petráň a Petráňová, 2000)
byly velice učenlivé a v zemědělství dosaho-
valy velkých pokroků. Antická odborná literatura pojednává o ekonomickém vedení hospodářství, o technice obdělávání polí, mletí obilí, zavlažování, o kompostování a hnojení, o obilnářství, vinařství, sadařství, zahradnictví. Velké zkušenosti měli s chovem hospodářských zvířat a s jejich ustájením, ale také znali mnoho o jejich anatomii, léčení a hospodářském využití chovaných zvířat. Vyznali se v chovu ryb, rybářství, v chovu včel a prospěchu z nich (Kubačák, 1994).
20
Římská vyspělá civilizace byla schopna vyhovět základnímu požadavku – uživit sama sebe. S rostoucími požadavky na potravu, pole, území přicházely požadavky rozpínavosti, mocenské, politické a vojenské. Po dobu rozvoje římské civilizace se na našem území asi 500 let před Kristem rozvinula civilizace keltská. Kulturně spojila různorodé evropské oblasti (Petráň a Petráňová, 2000). Při rekonstrukci olomouckého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, byly objeveny keltské hroby, základy objektů, střepy z nádoby germánské, což svědčí o obchodu s těmito kulturami. V Nemilanech, v hrobě bojovníka, bylo objeveno několik mečů a kopí. Tyto nálezy svědčí o tom, že 500 – 100 let před naším letopočtem bylo na území Olomoucka několik osad Keltů (Wikipedie, 2012). Na počátku našeho letopočtu Řím expandoval a obsazoval keltská území. Archeologickými výzkumy v oblasti Olomouc-Neředín byla prokázána přítomnost římských legií ve 2. století n. l. Nalezené římské cihly podávají důkaz o zděných stavbách a tím se potvrzuje jejich delší pobyt na tomto území. Kultura Keltů a Římanů se promísila. Rozsáhlé římské vědomosti Keltové obohatili o znalost použití železa. Římané převzali jejich zkušenosti s obděláváním půdy a železné radlice přizpůsobili místním podmínkám. Dřevěné nástroje v pracovních částech s největším opotřebením opatřili Keltové železným kováním. Železným srpům na obilí a travním kosám společně upravili tvar pro lepší funkčnost, protože pro chov koní, skotu a ovcí přes zimu potřebovali udržované louky na sušení sena. Římané se také podělili o znalost zelinářství, ovocnářství a to nejen o způsoby šlechtění jablek, ale také pěstování broskví, meruněk a vinné révy (Petráň a Petráňová, 2000).
Slované Římské impérium dlouho odolávalo nájezdům barbarů. Jeho konec přišel zároveň s velkým stěhováním národů po Evropě. V této době, někdy kolem pátého století, k nám z východu přicházejí Slované. Slovanská společnost neprošla otrokářským řádem a tak se feudální řád u nás vyvinul ze společnosti rodové (Kubačák, 1994). V této době se přílohové systémy postupně mění v systémy úhorové. Bylo to způsobeno
zvýšením
počtu
obyvatel, 21
dokonalejším
nářadím,
nedostatkem
neobdělávané půdy a rozvojem chovu dobytka. Na úhoru se doba obměny zkrátila na jeden až dva roky. Kratší doba obměny byla způsobena lepším zpracováním půdy a hnojením. Tyto systémy se u nás rozvíjely od počátku feudalismu do 10. století a přetrvaly do druhé poloviny 18. století. Postupně se vytvořily dvojhonné a trojhonné osevní sledy, čili trojpolní systém (Kostelanský, 1997). Zemědělci Slovanů chovali prasata, skot, kozy a ovce, z drůbeže pouze slepice. K obdělávání půdy používali železnou radlici, obra však byla mělká, oralo se jednou či dvakrát do roka. Hnojení ještě neměli zvykem, osivo zahrnovali motykou nebo oradlem. Pěstovali pšenici, ječmen, oves a proso, někde len a konopí, z luštěnin hrách, čočku a vikev. Měli povědomí o ovocnářství, vinařství a snad i chmelařství (Kubačák, 1994). Olomoucko
je
v době Slovanů
součástí říše Sámovy,
později součástí
Velkomoravské říše. Archeologické nálezy dokazují, že na území Olomouce v době slovanské existovalo opevněné sídliště a že v období 9. století zde byly tři kostely. Po rozpadu Velkomoravské říše je období bezvládí s velkými nájezdy Maďarů. V druhé polovině 10. století Olomouc, ležící na kupeckých cestách z jihu na sever, začíná vzkvétat (Wikipedie, 2012).
Přemyslovci Na konci 10. století se Morava dostává pod vládu Přemyslovců a je připojena k Českému království. První zmínky o vládě Přemyslovců nacházíme ve chvíli, kdy umírá kníže Břetislav I. a dělí svoji říši synům. Morava je rozdělena na tři úděly mezi Spytihněva, Vratislava a Konráda. Tak se jméno olomouckého hradu objevuje v našich dějinách jako sídlo Přemyslovců. V roce 1062 bylo obnoveno biskupství olomoucké a později byl založen významný klášter blízko Olomouce – Hradisko (Hrubý, 1947). Za vlády Přemyslovců nejstarší rody provozují kolektivní zemědělskou výrobu. Později vítězí individualismus a půda přestává být majetkem rodu, ale patří vlivnějším jednotlivcům. Obyvatelstvo se dělí na poddané a vrchnost. Znakem feudalismu byla privilegovaná třída – šlechta. Kníže vlastnil veškerou půdu a dvorským hodnostářům, duchovním nebo neusídleným rodinám ji dával do dočasného užívání – léna. V průběhu
22
13. století byly zavedeny rozmanité dávky a renty, které vybírala jak vrchnost, tak církev. Sedláci nesměli odejít ze svého statku bez svolení pána (Kubačák, 1994). Ve třináctém století je pro Olomoucko, kdy velkou moc získává v tomto regionu církev, příznačný jev - kolonizace. Olomoucko bylo vždy geograficky rozděleno na oblast rovinatou s úrodnými poli a lužními lesy s močály v okolí řeky Moravy a severní část v podhůří Jeseníků, Oderských vrchů a Bouzovské vrchoviny. Tato severní hornatá a lesnatá část byla bez osídlení. Odtud byl knížecí dvůr zásoben zvěřinou, množstvím ryb ze zdejších potoků, medem a voskem od lesních včel. Med sloužil ke slazení a výrobě medoviny, vosk na výrobu svíček do prvních kostelů. A právě v této severní hornaté části vyvstala potřeba založit vsi, které by se staly výchozími body pro lov knížecí družiny. Lidé žijící v nově vzniklých vesnicích, by mohli postupným zúrodňováním pozemků rozšiřovat majetek knížat a rentami přispívat do knížecí pokladny. Za pomoci církve byli do těchto neosídlených míst zváni němečtí obyvatelé, aby pomohli tuto část Olomoucka zabydlet, zúrodnit, využít a kolonizovat (Hrubý, 1947). Hlavním zdrojem výživy bylo pěstování rostlin, které dosáhlo v této době značné pokročilosti. Spolu s pěstováním rostlin to byl chov hospodářských zvířat, rybolov, lov, ovocnářství, vinařství a mnoho dalších. U nás se pěstovalo proso, ječmen, oves a žito. Moravští zemědělci také pěstovali hrách, vikev, konopí a len. Ze zahradních plodin, podle dochovaných písemností, byli schopni v zelinářských zahradách vypěstovat okurky, cibuli, česnek, mrkev, ředkev, celer, zelí, kapustu a řepu. O pěstitelské a šlechtitelské poznatky v ovocnářství a budování sadů jablek a hrušní má v tomto období největší zásluhy církev. Díky církvi také vzkvétá vinařství a chmelařství (Kubačák, 1994). Ke zpracování půdy sloužil těžký pluh a brány se železnými hroty. Setí probíhalo ručně. Plodiny se také vytrhávaly ručně anebo se sklízelo srpy. Obilí se vázalo do snopů a později mlátilo cepy. K sečení trávy se používaly krátké a dlouhé kosy (Petráň a Petráňová, 2000). Největším problémem zemědělství feudalismu byla neschopnost zajistit dostatek krmiva pro chovaná zvířata na zimu. Jako tažné zvíře, kromě volů, se začal využívat i kůň. Zvířata byla chovaná jak pro maso – skot, ovce a prasata, tak pro kůži, kožešinu,
23
mléko, sýr a vlnu. V této době se už hojně chovala drůbež. Doplňkem stravy byl lov, rybolov a včelařství (Kubačák, 1994). Největší rozkvět zemědělství u nás byl za vlády českého krále a římského císaře Karla IV. Bohužel tento rozkvět zemědělství v dalších
letech
ustal
vlivem
husitského
revolučního hnutí, povstáními poddaných a nástupem Habsburků na český trůn.
Habsburkové Jisté oživení v zemědělství nastává až na konci 16. století s rozvojem měst, obchodu a řemesel. Na pozemkovou držbu měly husitské války velký význam. Rozsáhlé pozemky církevní
Obr. 5.: Polní práce podle obrázků Velislavovy bible
přešly do rukou mocnější feudálů. Vznikají rozsáhlá šlechtická dominia, která se řídí novými hospodářskými pravidly. Některá královská města, jako například Olomouc, si udržela značný pozemkový majetek (Kubačák, 1994). Rozhodující soustavou hospodaření byl i nadále úhorový systém. Byly tu první pokusy osévání úhoru luskovinami, olejninami nebo okopaninami. Hlavní složku potravy tvořily u lidí a zvířat obilniny. V 16. a 17. století to bylo několik druhů pšenice, ječmen se používal už i jako pivovarnická surovina. Dále se pěstoval oves, proso, pohanka, mák, hrách a čočka. Péče byla úměrná vědomostem. Obilí se selo i nadále ručně a sklízelo srpem (Petráň a Petráňová, 2000). Naše ovocnářství mělo v této době velký úspěch. Rozšířil se obchod a naše ovoce bylo vyváženo do Rakouska a po Labi na sever. I pěstování vinné révy s bohatou tradicí úspěšně pokračuje. Chmel se pěstoval všude, i v podmínkách, které pro něj byly zcela nevyhovující (Kubačák, 1994). Živočišná výroba se specializovala na chov dobytka. Vrchnost si byla vědoma důležitosti chovů a trojhonné systémy také potřebovaly chovy zvířat. Skot se choval na maso a mléko. Prodával se na kusy. Ovce se chovaly pro několikerý užitek – maso, 24
sýr a vlnu. V 16. století se rozvíjí soukenictví, tím vzrůstá potřeba chovu ovcí. Vhodné byly i podmínky pro chov vepřů. Prasata se po většinu roku pásla a jejich chov, kromě venkova, byl rozšířen i ve městech. Kůň se stává nepostradatelným v zemědělství, dopravě a ve vojenství. S touto nepostradatelností vzrůstají i jeho chovy. Nezbytnou součástí zemědělství se v tomto období stává chov drůbež (Kubačák, 1994). Zemědělské nářadí prochází určitým vývojem. Hlavně z důvodů zvětšení a znásobení obdělávané plochy na jeden zátah. Brány jsou užívány v páru, těžký záhonový pluh s kolečky je dokonalejší. Sedláci začínají používat povozy z okovanými koly. Objevují se zmínky o zdokonalení kosy. Je na ní přidaná hrabice, aby obilí bylo pokládáno do řádků a tím usnadněna manipulace s ním. Také se zdokonaluje mlátící nářadí. V 17. století dochází k inovaci nářadí pro živočišnou výrobu (Petráň a Petráňová, 2000). Po stagnaci zemědělství po husitských válkách přišlo naštěstí období rozkvětu zemědělství. Bohužel politická situace, která má už odnepaměti vliv na zemědělství, se opět vyvíjí v neprospěch zemědělců. České stavovské povstání r. 1618 a následné válečné události, způsobují hluboké změny v životech lidí, hospodářství, náboženství a v neposlední řadě v zemědělství. Třicetiletá válka způsobila značný úbytek obyvatelstva. Na Moravě z původních 800 000 lidí zůstalo po hrůzách válek a po epidemiích moru jen 600 000 obyvatel. Rozvrácené hospodářství umožnilo šlechtě budovat rozsáhlá latifundia. Stejně tak si přišla na své katolická církev. Po válce 60 % půdy obdržela šlechta, 12 % církev, 10 % rytíři a 5 % panovník (Kubačák, 1994). V době pobělohorské zemědělství prodělávalo značnou krizi. Vliv na krizi měl odchod odborníků do exilu, zhoršené životní podmínky poddaných, panská zvůle a nedostatek pracovních sil. Poddaní hospodařící na svých polích museli stíhat práci na polích pro vrchnost. Robotní povinnost byla upravována robotními patenty. Také se navyšovala berní povinnost poddaných (Petráň a Petráňová, 2000). Za vlády Marie Terezie byly první pokusy o nápravu poměrů poddaných a berního zákona. S tím souvisí první tereziánský katastr z roku 1747 a na základě revize druhý tereziánský katastr z roku 1757, s podrobným popisem poddanské půdy s největší tíhou berně. Byl vyhotoven i panský tereziánský katastr s podrobným soupisem panské půdy. Berní zatížení poddaných se sice moc nezměnilo, ale přesto to lze považovat za pokrok. 25
Významnější jsou reformy císaře Josefa II, který pokračoval v díle své matky, ale jeho úsilí bylo rozhodnější a důslednější. Patent o zrušení nevolnictví z 1. října 1781 byl nejradikálnější. Následné patenty o návaznosti poddaných k mlýnu z roku 1783 a patent o možnosti stěhování bez propouštěcího listu z roku 1785 zlikvidovaly nařízení, která ztěžovala život na vesnicích. Závazky k placení naturálních dávek a odvádění robotních peněžních povinností zůstaly. V letech 1785 – 1789 byl sestavován nový katarální soupis veškeré půdy. Sociální složení vesnice se počalo měnit. V 18. století dospěl sociální a hospodářský vývoj k tomu, že na vesnicích existovali bohatí sedláci (Kubačák, 1994). Zemědělská výroba vlivem třicetileté války značně poklesla. Až jedna třetina polí ležela úhorem. Přesto stále zůstává nejdůležitějším odvětvím pěstování rostlin. V 18. století kromě již zmíněných plodin, přibývají nové kultury – jetel, vojtěška a plodiny už známé, ale pěstované pro průmysl – brambory a cukrovka. V této době dochází k rozšíření pěstování textilních plodin – lnu a konopí. Pěstování zeleniny, ovoce a vinařství během války upadlo, ale značným úsilím vrchnosti i poddaných bylo obnoveno (Petráň a Petráňová, 2000). Chov zvířat po válce byl obnoven ve stejném rozsahu jako před ní. K hlavním zdrojům příjmů patřil prodej mléčných produktů. Průměrná dojivost krav v jednom měsíci činila 138 litrů mléka a másla se získalo přibližně 6 kg. V 18. století dochází ke zlepšování krmení skotu. Na přelomu 18. a 19. století, v rámci zemědělské výroby, vzniká jednoduchý zpracovatelský průmysl. S tím souvisí zavádění střídavých osevních soustav, které postupně nahrazují úhorové systémy (Kostelanský, 1997). Byly položeny základy českému a moravskému výzkumu zemědělskému. Zemědělské vědy, zakládání středního i univerzitního učení zemědělského v 18. a 19. století, vedly k technickému pokroku v zemědělství. Pokrok v pěstování cukrové řepy, zdokonalování secích stojů nebo hlavního orebního nářadí – pluhu, zavádění střídavého hospodaření, zvyšování zemědělské výroby, zlepšování ekonomické myšlení, zrušení nevolnictví a zlepšení postavení poddaných postupně vedlo ke zrušení roboty 7. září 1848 a postupnému přechodu feudalismu do kapitalismu (Kubačák, 1994).
26
3.3.2 Analýza vývoje zemědělství na Olomoucku v období kapitalismu 19. století znamenalo velké změny politické, ekonomické a průmyslové. Převratná průmyslová revoluce měla na svědomí změny v technice a rozvoji zemědělství. Velký význam pro vývoj zemědělství v 19. století bylo zrušení roboty a následný zvláštní patent, který stanovoval pravidla pro úpravu práv vlastnictví pozemků a pastvin. Nástup kapitalistického zemědělství však trval do počátků 20. století (Kubačák, 1994). Zavádění střídavých osevních postupů, hnojení, vznik kapitalistických velkostatků, pěstování nových plodin, rozšiřování pěstování známých plodin, vznik a rozvoj zpracovatelského průmyslu, potravinářského průmyslu – cukrovarnictví, lihovarnictví, rozvoj zemědělských věd, zemědělské techniky, zušlechťování odrůd, zintenzivňování zemědělství a hospodářství přinášelo na straně druhé nečekané problémy, která vyústily v hospodářskou krizi v polední třetině 19. století (Petráň a Petráňová, 2000). Do dvacátého století vstupuje Evropa v době doznívající agrární krize, která následovala po krizi hospodářské. Krize zemědělská byla způsobena hlavně přebytkovou produkcí v mimoevropských oblastech – USA, Argentině, Indii. Krize měla za následek v naších zemích pokles cen pšenice, žita a brambor (Kubačák, 1994). Naše zemědělství bylo nuceno se přizpůsobit. Byl zaznamenán výrazný přesun od pěstování rostlin k chovu zvířat. Tento jev měl za následek zánik mnoha cukrovarů, lihovarů, škrobáren a jiných zpracovatelských podniků. Téměř žádné následky nepociťovali velkostatkáři, kteří měli dostatečné finanční rezervy. Postiženy byly hlavně rolnické akciové společnosti, které se nepříjemně zadlužovaly. Sedlákům to ztížilo splácení dluhů. Odhaduje se, že na počátku 20. století bylo exekučně zajištěno 120 000 usedlostí, celkové zadlužení činilo tři miliardy korun (Kubačák, 1994). Na počátku 20. století patřilo Olomoucko pod Markrabství Moravské, s výměrou území 22 222 km2. Markrabství Moravské bylo součástí monarchie Rakouska-Uherska, s celkovou výměrou 675 879 km2. Reforma v polovině 19. století rozdělila území monarchie na politické a soudní okresy, které nahrazovaly dřívější vrchnostenskou správu. Krize v 19. století měla také za následek vylidňování venkova. Odchod lidí pocítilo i na Olomoucko, hlavně její severní hornatá část obydlená převážně německým obyvatelstvem (Glonek, 2007). 27
Průměrná hustota obyvatel Markrabství Moravského na počátku století byla 110 lidí na km2, počet obyvatel Markrabství 2 437 706, z toho pracujících v zemědělství 1 261 756 lidí (Statistická příručka království Českého, 1909). Nadpoloviční většina obyvatel kraje tedy byla zaměstnaná v zemědělství. Zemědělská hospodářství od dob vzniku kapitalismu byla rozdělena podle výměry obhospodařovaných hektarů. Celkový počet zemědělských závodů k 3.6.1902 na Moravě byl 290 678, rozlohou méně než 0,5 ha 44 624, 0,5-1 ha 45 877, 1-2 ha 56 679, 2-5 ha 66 059, 5-10 ha 35 787, 10-20 ha 27 931, 20-50 ha 11 887, 50-100 ha 865, přes 100 ha 969 (Statistická příručka království Českého, 1909). Hospodářství s výměrou méně než 0,5 až 2 ha měla vysloveně rodinný charakter a nízkou úroveň technického vybavení. Malorolnické hospodářství s výměrou 2-5 ha mělo také rodinný charakter a v průměru 64 hospodářství ze 100 používalo zemědělské stroje – řezačky, secí stroje, pohrabovače a obraceče. V zemědělských hospodářstvích o výměře 5-10 ha byli kromě malorolníků už střední rolníci hospodařící v úrodnějších oblastech, kteří vykazovali přebytky na prodej. Na výměře 10-20 ha kromě středních rolníků hospodaří i zámožní sedláci. Z rodinných podniků tak přecházíme do podniků, kde se zvyšuje počet zaměstnanců. Tato skupina závodů je dobře vybavena mechanizačními prostředky – secí stroje, mlátičky, vyorávače a mnoho dalších (Příloha 4). Velkým sedlákům patřila hospodářství o výměře 20-50 ha. Měli stálé zaměstnance i sezónní pracovníky, a také výborné technické vybavení poháněné vodou, později elektřinou. Kapitalistické statkářské závody s výměrou 50-100 ha se zaměstnanci zaměstnávaly také dozorce a úředníky. Stejně kapitalistické velkostatky a šlechtická latifundia nad 100 ha využívaly výkonnou zemědělskou techniku (Kubačák, 1994). Vliv průmyslu na počátku 20. století zesiluje. V rámci systému střídání plodin se vyvíjejí zemědělské systémy s vazbou na průmysl – agrárně průmyslové. Rozvoj těchto systému se uskutečňuje ponejvíce na velkostatcích. V hospodářství pod 20 ha přetrvávají prvky systému střídání plodin (Kostelanský, 1997). V tabulce následuje rozdělení pozemků v hektarech podle druhů kultury v Markrabství Moravském na počátku 20. století, stejné je rozdělení pro velkostatky (Statistická příručka republiky Československé, 1920).
28
Tabulka č. 1: Rozdělení pozemků v ha podle druhů kultury Jezera, močály, rybníky
Orná půda
Zahrady
Vinice
Louky
Pastviny
Lesy
Celkem
Morava
1216644
26808
11978
154982
126473
610475
4541
2222216
velkostatky
158563
3059
286
27991
25602
481619
3367
700487
Olomoucko je geograficky rozděleno na rovinatou Hanou se zemědělstvím orientovaným na řepařskou oblast s průmyslem cukrovarnickým, oblast chmelařskou s pivovarnictvím a oblast obilnářskou s pěstováním pšenice a ječmene (Příloha 5). Dále na část severní hornatou, kde je zemědělská produkce ovlivňována nadmořskou výškou a kamenitou půdou s nižší úrodností. Charakter oblasti spadá spíše do pastvinářské horské krajiny, proto důležitým zdrojem obživy pro zdejší obyvatelstvo a zároveň obchodním artiklem, proudícím do úrodné Hané a města Olomouce, byl chov skotu (Příloha 6) s produkcí masa a mléčných výrobků. V každé horské vesnici vznikaly na počátku století různé zemědělské spolky a družstva, např. mlátící, dobytkářská, mlékařská nebo odvodňovací. V kraji náhorní plošiny Oderských vrchů se pěstovalo především žito, oves, brambory a len. S tím souvisel rozvoj lihovarů a tíren lnu (Glonek, 2007). Nová doba přinášela podstatné změny ve všech odvětvích zemědělství. Výzkum, šlechtění, intenzifikace hospodaření, nové poznatky ve výživě rostlin a používání organických i anorganických hnojiv vedly ke zlepšování výnosů všech pěstovaných druhů (Příloha 5). Zavádění nových druhů pícnin, brambor a řepy vedlo ke zvyšování stavů zvířat (Příloha 6) (Petráň a Petráňová, 2000).
První světová válka Do úspěšného období zemědělství vstoupila první světová válka (1914-1918). Sarajevský atentát 28. června 1918 vrhl tehdejší Rakousko-Uhersko do víru války, která sebou nesla ohromné požadavky finanční, materiální a lidské. Přinesla evropským národům utrpení a rozvrácení hospodářství. Naše zemědělství, které do války patřilo k nejvyspělejším v Evropě, bylo válečnými hrůzami velmi poškozeno. Velký odliv pracovních sil, potahů, strojů, zajišťování výživy armády a nedostatečné obdělávání půdy způsobily snižování úrovně rostlinné a 29
živočišné výroby. Stavy obdělávané půdy poklesly (Příloha 7). Docházelo ke spekulacím s půdou, které však byly utnuty v roce 1916 nařízením vlády o omezení prodeje půdy (Glonek, 2007).
Období mezi válkami Rok 1918, poslední válečný rok, zastihl Rakousko-Uhersko v agónii. Rozpad říše s vládnoucím rodem Habsburků byl nevyhnutelný. Dne 28.10.1918 byl slavnostně vyhlášen vznik Československé republiky. Situace v Olomouckém regionu se změnila. České obyvatelstvo slavilo, německé se ocitlo v situaci politických, hospodářských a sociálních změn. Ztrácelo vedoucí politické, hospodářské a společenské pozice. Hlavně v severní části kraje vyvstaly snahy o připojení této oblasti k Rakousku. Německy mluvící obyvatelstvo navrhovalo vznik provincie Sudeteland (Glonek, 2007). 30.10.1918 byla vyhlášena provincie, ale vítězné mocnosti tuto snahu nepodpořily. Docházelo k demonstracím, nejhorší 4.3.1919 skončila krveprolitím s 53 oběťmi. Československá vláda proto nechala pohraničí obsadit četníky a armádou. Naděje německých obyvatel se rozplynuly 10.9.1919, kdy se na jednání v Saint-Germain-en-Laye definitivně a nezvratně potvrdila celistvost státu Československého (Bartoš a Trapl, 2004). Nově vzniklý stát podle sčítání lidu ze dne 15.2.1921 měl rozlohu: Čechy – 52 064 km2, Morava – 22 315 km2, z toho Olomoucká župa 9 803 km2, Slezsko – 4 423 km2, Slovensko – 48 936 km2 a Podkarpatská Rus 12 656 km2, průměrná hustota obyvatel Moravy na km2 činila 133 lidí. (Statistická příručka republiky Československé II., 1925). Hospodářství zasažené válkou a rozpadem Rakouska-Uherska mělo problémy se zásobováním potravinami. Docházelo k rabování obchodů. Vláda byla nucena stanovit rekvizice potravin na venkově, ty často musely být vymáhány četnictvem za pomoci armády. Bylo nutno přistoupit k pozemkové reformě, neboť lidí pracujících v zemědělství bylo dostatek – 38,57 %, ale většina pracovala na půdě patřící někomu jinému. Vláda k 16.4.1919 přijala pozemkovou reformu. K jejímu provedení byl založen Státní pozemkový úřad. Docházelo k záborům u vlastníků, kteří měli ve vlastnictví 30
zemědělskou půdu nad 150 ha, nebo nad 250 ha celkem. Vyvstal rozpor mezi agrárníky, ti chtěli zabranou půdu do vlastnictví, a sociální demokracií, která chtěla tuto půdu združstevnit. Zvítězili zemědělci. Ke zmírnění rozdrobení půdy bylo ustanoveno vytvoření zbytkových statků o výměře 30-100 ha (Bartoš a Trapl, 2004). Na Olomoucku bylo nejvíce zabráno půdy Liechtensteinům. Vlastnili velkostatek Úsov-Nové Hrady (přes 6 tisíc ha), velkostatek Ruda-Branná-Hanušovice (14 tisíc ha), Velké Losiny (přes 5,5 tisíce ha), Šternberk-Kostelec-Klášterní Hradisko (přes 11 tisíc ha) a Plumlov (přes 9 tisíc ha). Druhým největším majitelem půdy na Moravě bylo olomoucké biskupství. Za pomocí Československé strany lidové se církvi podařilo většinu majetku uchránit záboru. Pozemkové reformě bylo podrobeno také velké množství velkostatků patřící další šlechtě německé a české. Po pozemkové reformě přešel majetek zabavený habsburskému rodu do vlastnictví státu (Bartoš a Trapl, 2004).
Pokles velkostatků nad 100 ha byl o 25,6 %. Snížil se počet nesoběstačných hospodářství do výměry 2 ha o 28 %. Přírůstek měly nejvíce selské závody od 50-100 ha 31,1 %, závody od 5-10 ha 16,9 % a hospodářství od 30-50 ha 10,7 %. Také stoupl počet závodů s rozlohou 2-5 ha (Bartoš a Trapl, 2004). Tabulka č. 2: Pozemková reforma v republice V ČSR nejvíce byly pěstovány na orné půdě Československé, Výměra zabrané půdy podle druhů kultur, stav obiloviny (60 %), kde hektarové výnosy během let z roku 1919
stoupaly, okopaniny (17 %) a pícniny (16 %).
Druh kultury
Morava v ha
Na počátku první republiky se nejvíce preferovalo žito
pole
140 560
a hned po něm oves. Během let se trend změnil a
louky
23 369
pšenice se posunula na druhé místo. Také se pěstovalo
pastviny
10 434
více kukuřice. Z okopanin se na Olomoucku pěstovala
lesy
455 205
ostatní půda
8 701
celkem
638 269
na úrodné Hané cukrová řepa, na severu Olomoucka brambory a krmná řepa. Tato oblast vyhovovala svými podmínkami i pěstování lnu (Bartoš a Trapl, 2004). Živočišná
výroba
začínala
s malými
počty
hospodářských zvířat, které byly způsobené světovou válkou. Naše zemědělství se však s tímto problémem dokázalo vyrovnat a stavy brzy stouply. Hovězí dobytek koncem první republiky představoval 64,7 % celkové peněžní hodnoty. Vepřového dobytka se nejvíce chovalo na Moravě, kde připadalo 48,8 ks na 100 ha. Počty se za první 31
republiky zdvojnásobily. Největší ztráty za války utrpěl chov koní. Bylo potřeba doplnit a obohatit stavy dovozem ze zahraničí. Došlo také k reorganizaci hřebčínů. Chov ovcí byl pozemkovou reformou omezen a jeho stavy klesaly. Chudší vrstvy obyvatelstva chovaly hojně kozy, ale po roce 1937 stavy klesaly (Bartoš a Trapl, 2004). Dvacátá léta dvacátého století se považují za ,,zlatý věk“ zemědělství u nás. Bohužel z počátku třicátých let se Československo dostává do hospodářské krize.
1938 - 1945 Další zásah do zemědělství Olomoucka znamenal Mnichov 1938 a následná okupace Německem. Hospodářská krize v průběhu roku 1938 sílila. 15. září 1938 došlo k první schůzce Chamberlaina s Adolfem Hitlerem, kde se projednávalo připojení českého pohraničí k Německu. Vláda ČSR byla požádána, aby naše území s více jak 50 % německého obyvatelstva podstoupila Velkoněmecké říši. Po ultimatu 21. září 1938 vláda souhlasila s tímto návrhem. Po následujících nepokojích, průvodech a protestech občanů ČSR podala stávající vláda demisi a jmenovaná nová úřednická vláda vyhlásila 23.9.1938 mobilizaci. 30.9.1938, přes všechno vynaložené úsilí na záchranu ČSR, byla nakonec vláda přinucena kapitulovat a přijmout mnichovský diktát. Dílo bylo dokonáno 15.3.1939
obsazením
zbývajících
území republiky a stali jsme se Protektorátem
Čechy
a
Morava
(Bartoš, 1986). Hospodářský
význam
mělo
pro Olomoucko už odtržení Sudet severní části kraje. Severní a jižní část byly na sobě závislé po všech stránkách. Jižní Haná zásobovala Obrázek č. 4 Mapka českých zemí s vyznačeným územím, zabraným po mnichovském diktátu
náhorní plošinu obilím. Severní část, teď už Sudety, dodávala na jižní
polovinu Olomoucka hovězí dobytek. Tato rovnováha by fungovala i nadále, ale problémem se stala hranice mezi zbytkem ČR a Říšskou župou Sudety. Veškeré zboží 32
muselo být procleno. Situaci navíc ještě zhoršila epidemie slintavky a kulhavky (Glonek, 2007). Zemědělství v pohraničí začalo zaostávat a muselo se řídit požadavky Německa. Na orné půdě zde bylo pěstováno žito (22 %), oves (17 %), brambory (10 %), krmivové plodiny (22 %) a rozhodující část lnu, který byl výhodný pro Velkoněmeckou říši. Sudety také měly pro Velkoněmeckou říši význam kvůli chovu zvířat, počty kusů dobytka přesahovaly německý průměr (Bartoš a Trapl, 2004). Situace se úplně změnila po 15.3.1939 a ještě více po vstupu Velkoněmecké říše do války. Život v protektorátu a pohraničí byl řízen prostřednictvím osmi ústředních skupin, jednou z nich byl Ústřední svaz pro zemědělství Čech a Moravy. Všichni zemědělci s půdou nad 0,25 ha měli povinnost vstoupit od roku 1942 do Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu. Tyto svazy měly monopol pro výkup všech výrobků. Moravské zemědělství se dostalo za okupace a války do rozporuplné situace. Byly zavedeny dodávky všech produktů, včetně samozásobitelských dodávek. Zemědělství trpělo nedostatkem pracovních sil, strojů a hnojiv. Naopak byla zemědělská výroba pro Říši důležitá a nezbytná, proto si ji nedovolila ohrozit extrémními opatřeními a tak někteří zemědělci měli šanci pomáhat potravinami příbuzným a známým. Situace se zkomplikovala až zavedením potravinových lístků ke konci války (Bartoš, 1986). Zemědělská výroba za okupace nerostla, ba právě naopak. U obilovin v porovnání s rokem 1939 se snížila o 16 %, u brambor o 6 %. Klesly také hektarové výnosy. V chovu zvířat byl zaznamenán nárůst u stavu koní, u stavů dobytka a vepřového byl pokles. Dojivost se snížila ze 4,1 l na 2,5 l na kus a den. Naopak se zvyšoval počet koz a králíků, protože je chovali i malorolníci a nezemědělci (Bartoš a Trapl, 2004).
3.3.3 Analýza vývoje zemědělství v období socialismu Olomoucký region byl osvobozen sovětskou armádou a jeho severní sudetské části byli přiděleni komisaři, v německých obcích se zakládaly místní správní komise - MSK. Tyto komise měly za úkol přebírat obecní správu z rukou německých občanů a řídit odsuny Němců. Tak do této oblasti přicházeli noví obyvatelé (Glonek, 2007).
33
Hospodářství a hlavně zemědělství bylo v troskách. Rabování rudoarmějců vyčerpávalo už tak chudé zásoby. Situace v celé republice nebyla vůbec jednoduchá. Bylo potřeba vyřešit obnovu poválečného zemědělství a otázky s tím související. Předválečná opora zemědělců – Agrární strana, byla zrušena Košickým vládním programem. Politická rovnováha byla vychýlená do leva. Z první pozemkové reformy zůstávalo rozdělit dva milióny hektarů. Další půda zůstala neobsazena po nuceném odsunu německých obyvatel. Pozemky do výše 13 ha rozděloval Národní pozemkový fond v čele s komunistickým ministrem Ďurišem a tím si přízeň získávali komunisté. Ti zatím tajili své plány s následnou kolektivizací, neboť tušili, že by jim to u rolníků na popularitě nepřidalo. V roce 1946 zvítězili ve volbách komunisté. Více popularity si získávali dalšími příděly půdy, příděly zemědělských strojů, výhodným scelováním pozemků a dodávkami obilí z Ukrajiny při katastrofální neúrodě v roce 1947 (Wikipedie, 2012). V únoru 1948 proběhl převrat vedený Komunistickou stranou Československa. Ústavou byly schváleny půjčky zemědělcům na stroje, pozemkové daně, omezení držby na 50 ha. Dále bylo ustanoveno, že ,,půda musí patřit těm, co na ní pracují“. Tato ústava sice povolovala soukromé vlastnictví půdy, ale o pár měsíců později si rolníci uvědomili, že to byl jen zastírací manévr pro následnou kolektivizaci (Doskočil, 1976). Vraťme se trochu zpět. Po odsunu Němců z bývalých Sudet přicházejí do severní části Olomoucka lidé ze všech koutů republiky, obyčejně bezzemci. Jsou jim přidělovány stavení a pozemky do 13 ha za cenu 1-2 sklizní. Celkem tak bylo uspokojeno v celém pohraničí 303 000 uchazečů. Lidé se zabydlují a zvykají si na zdejší drsnější podmínky, neboť drtivá většiny pohraničí – Sudet se nachází v hornatých částech republiky. Na Olomoucku je po čase situace trochu jiná. 17.9.1947 vlády rozhoduje o zřízení vojenského tábora Město Libavá. Noví usedlíci jsou opět nuceně vysídleni, bylo to 529 zemědělců, 126 nezemědělců a celkem 3 383 lidí. Ke dni 1.7.1950 vláda zřizuje vojenský újezd. Území vojenského újezdu se k 1.2.1952 rozšiřuje na katastrální území 24 obcí. K dnešnímu dni má vojenský výcvikový prostor Libavá 32 716 ha. Na zemědělských a lesních pozemcích o výměře 21 163 ha hospodaří státní Vojenské lesy a statky. Tak Olomoucko ztratilo svou důležitou zemědělskou součást pro zásobování Olomouce - pícninářskou oblast s chovem skotu (Glonek, 2007). 34
V roce 1948 existovalo 1 507 000 hospodářství, které hospodařily na 33 milionech polí s průměrnou rozlohou 0,23 ha. Hektarové výnosy 16,4 q pšenice, 15,5 q žita, 15,4 q ječmene, 110,1q brambor, nízká užitkovost hospodářských zvířat a nedostačující mechanické prostředky podle vedení KSČ nemohly zabezpečit výživu národa a tak bylo usneseno, že socialistická velkovýroba musí nahradit kapitalistickou malovýrobu (Doskočil, 1976). V roce 1949 vnikala Jednotná zemědělská družstva (JZD) prvního typu, kde byly zachovány meze, techniku využívali společně, sklizeň a výdělky byla spravedlivě rozdělována. Jednotná zemědělská družstva druhého typu měla meze rozorané, společně vytvářely osevní postupy, živočišná výroba však byla individuální. Jednotná zemědělská družstva třetího typu měla společnou živočišnou i rostlinnou výrobu. Také existovalo JZD čtvrtého typu a tento typ JZD jediný po roce 1957 zůstal. Bylo to JZD s vyloučení rozdělování výsledků podle vkladů (půdy, zvířat, mechanizace). Státní statky vznikly tam, kde byl majetek násilně zabrán celý, a hospodářství bylo řízeno státním správcem. K 1.1.1964 hospodaří JZD a Statní statky na 87,4 % zemědělské půdy celé naší republiky (Kostelanský, 1997).
35
4 ZÁVĚR Před prostudováním literatury zabývající se vývojem zemědělství, jsem si neuvědomovala celkový vliv zemědělství na lidstvo. Literatura a prostudované statistické ročenky mi daly příležitost si toto všechno uvědomit a pochopit snahu lidí ukázat tuto skutečnost ostatním. Na počátku každé lidské společnosti a kultury je nejdůležitější pochopení přírody, umění s ní zacházet a tuto péči nám příroda vrátí. O tom je celé zemědělství. V umění zacházení, pochopení a přizpůsobení. Na základě analýzy vývoje zemědělství je zřejmé, že zemědělství vzniklo z potřeb lidí. Zpočátku zemědělství ovlivňovalo politické události. Byly to boje kvůli půdě, stěhování národů za lepšími životními podmínkami, v souvislosti s pěstování rostlin a chovem zvířat. S vývojem lidí se mění také jejich potřeby a jejich dovednosti. Tak se stává, že zemědělství v průběhu roků má sice svou nezastupitelnou roli, ale postupně se obrací role zemědělství v souvislosti s politickými událostmi. Čím více se blížíme k současnosti, tím více se ukazuje, že už to není zemědělství, které ovlivňuje veškeré dění, ale politika ovlivňuje vývoj zemědělství. Analýzou poslední částí našeho zemědělství od roku 1989 po současnost se práce nezabývá. Období je sice časově krátké, ale velmi bohaté na politický vývoj, politické události a rozhodnutí, které ovlivňují a nadále budou ovlivňovat naše zemědělství, že si netroufám zatím tuto situaci nějak analyzovat, či se jen o to pokusit. Konečného cíle práce bylo dosaženo. Byly doloženy souvislosti mezi politickými událostmi a vývojem zemědělství.
36
5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Bartoš J., 1986: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938 – 1945, Český svaz protifašistických bojovníků, Praha, 158 s. Bartoš J. a Trapl M., 2004: Vlastivěda Moravská, Země a lid, Dějiny Moravy, Díl 4. Svobodný stát a okupace, CAFF, Brno, 287 s. Doskočil I., 1976: Československé zemědělství 1945 – 1975, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 149 s. Glonek J., 2007: Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá, POODŘÍ, Ostrava, 293 s. Gribovský a., 1981: Olomouc, Profil, Ostrava, 180 s. Hrubý F., 1947: Severní Morava v dějinách, Práce, Brno, 205 s. Kostelanský F., 1997: Obecná produkce rostlinná, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno, 212 s. Kubačák A., 1994: Dějiny zemědělství v českých zemích, I.díl, Ministerstvo zemědělství ČR, Praha, 191 s. Laštůvka L. a kol., 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky, KONVOJ, Brno, 264 s. Petráň J. a Petráňová L., 2000: Rolník v Evropské tradiční kultuře, SET OUT, Praha, 215 s. Státní úřad statistický, 1920: Statistická příručka republiky Československé I., Knihtiskárna MELICHAR, Praha, 111s. Státní úřad statistický, 1925: Statistická příručka republiky Československé II., Knihtiskárna MELICHAR, Praha, 853 s. Zemská statická kancelář, 1909: Statistická příručka království Českého, Knihtiskárna Karel Reyl, Praha, 483 s. Tyšer L., 2008: Kategorizace zemědělského území České republiky, online [cit. 201203-26], Dostupné na: http://zemedelske-systemy.cz/rajonizace.pdf WIKIPEDIE, 2012: Dějiny Olomouce, online [cit. 2012-04-11], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Olomoucký_kraj 37
WIKIPEDIE,
2012:
Morava,
online
[cit.
2012-043-26],
Dostupné
na:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Morava WIKIPEDIE, 2012: Kolektivizace v Československu, online [cit. 2012-04-18], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivizace_v_Československu
38
6 PŘÍHOHY 6.1 Seznam příloh Příloha 1. Výrobní oblasti a přirozené zemědělské krajiny (Tyšer, 2008) Příloha 2. Výrobní oblasti a podoblasti dle vyhlášky MZe č. 213/1959 (Tyšer, 2008) Příloha 3. Mapa zemědělských výrobních oblastí a podoblastí z roku 1996 (Tyšer, 2008) Příloha 4. Používání strojů v zemědělských závodech v Čechách, dle velikosti závodů (Statistická příručka království Českého, 1909) Příloha 5. Osev a sklizeň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v desetiletém průměru let 1904 – 1912 (Statistická příručka republiky Československé, 1920) Příloha 6. Počet dobytka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku r. 1910 (Statistická příručka republiky Československé, 1920) Příloha 7. Vliv války na zemědělskou produkci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1914-1917 (Statistická příručka republiky Československé, 1920)
39
Příloha 1. Výrobní oblasti a přirozené zemědělské krajiny (NOVÁK a kol., 1925)
Příloha 2. Výrobní oblasti a podoblasti dle vyhlášky MZe č. 213/1959
40
Příloha 3. Mapa zemědělských výrobních oblastí a podoblastí z roku 1996
Příloha 4. Používání strojů v zemědělských závodech v Čechách, dle velikosti závodů
41
Příloha 5. Osev a sklizeň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v desetiletém průměru let 1904 - 1912
42
Příloha 6. Počet dobytka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku r. 1910
Příloha 7. Vliv války na zemědělskou produkci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
43
