Masarykova univerzita v Brně. Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy. Vedoucí bakalářské práce Doc. PaedDr. Jiří Vaněk

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Doc. PaedDr. Jiří Vaněk

Zuzana Růžičková

Vůně, čichačky, parfémy barevná grafika

2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

........................ ...................... .. datum

podpis

2

Anotace vůně, ženy, parfumerie, technika linorytu, experimentování s touto technikou vypalovaný linoryt pájkou, různé tvary násadek do pájky, klasický tisk z výšky, linoryt tisknutý hlubotiskovou technikou, historie vůní, výroba parfému destilací, film Parfém: příběh vraha

smell, women, parfumery, linoleum art technique, experimentation with this technique, burning linocut by solder, variety of iron soldering shapes, classic letterpress, linocut printing by gravure printing, history of smelling, making parfumes by distillation, the film Parfume: the story of a murderer

3

Vůně, čichačky, parfémy.

M

ám ráda vůně. Užívám si je, asi jako každý zdravý člověk poznám, co mi nevoní. Vnímám pachy jídel, když vařím, pachy lidí, co žijí kolem mě. Také jsem žena, která má ráda vůně vyrobené na „míru“ osobnosti, která ji na sobě nosí. Samozřejmě je to i jistá ženská lstivost oblouznit cizími vůněmi. Jsou pro mne, pokud pominu iluzi vnějších asociací na různé pachy, vůně symbolem něhy a barevného vnitřního světa. Zápach je město, hlína, tlející listí, mušle vyvržené na pobřeží. Zápach je také pro mne symbolem smrti i smrt má svou specifickou vůni. Sny, které v noci sním jsou barevné, někdy v nich cítím i vůně. Hranice mezi zápachem a vůní je křehká. Nos je výborný detektor. Když čichám nasávám pachy, probouzejí se ve mne zvířecí pudy, v noci naleznu v lednici potravinu po čichu, která mi i chutná. Přestože nejsme zvířata, vědci zjistili, že lidské čichové receptory se nacházejí nejen v nose, ale i v ústech, na horním patře. Jako grafička používám při práci terpentýn a jiné chemikálie, nos je strážcem mého zdraví, chrání mě před otravou jedovatým plynem. Nos je pro mne i symbolem erotiky. Když se lidé jemně dotýkají nosy, zároveň se cítí, voní si nebo naopak jim čichové smysly napovídají, že toho koho se dotýkají, mohou časem přestat chtít cítit. Jsou to velké chemické reakce odehrávající se v zamilovaném těle. Naše feromony na lásku, které člověk přenáší na své okolí, zajišťují reprodukci lidstva. Zrak je důležitý mysl, ale rád klame. Abych se s těmito myšlenkami vyrovnala po svém, rozhodla jsem se své postřehy i pocity vyjádřit na papíře. Začala jsem si skicovat v parfumeriích. Bývají navštěvované převážně ženami, ovšem občas se tu objeví i nějaký muž. Z mého pohledu se většina mužů současnosti nachází ve fázi, kdy mají pocit, že parfémy patří zatím hlavně ženám. Jak je napsáno v knize Intimní historie, nebylo tomu tak vždy. Ve starém Řecku, Římě i v Egyptě bylo u mužů zvykem vonět se a to i velmi výraznými vůněmi. Myslím, že doba vonících mužů nepovažujících se za podivíny se vrací. Přesto pro mne nejsou hlavním objektem zájmu, ale jsou to čichací ženy. Ženy jsem si v parfumerii začala zprvu jen prohlížet. Hrála jsem s nimi hru na čichání vůní. Tak se stalo, že jsem si nevšímala jen jich, ale sama se stala aktérkou „velkého pošplíchávání“. Zůstala jsem omámená vůněmi, ukrytá v sobě, do mých pocitů, nechala na sebe vůně působit. Hrála jsem si jako malá holka na ženu ponořenou do svých emocí. Protože do té doby jsem tolik své touhy po vonících flakonech neřešila, v oblasti nákupu parfémů jsem nováček. Zajímaly mě i samotné lahvičky, napuštěné různě barevnými tekutinami. Četla jsem si názvy jednotlivých parfémů a prohlížela tvary flakonů. Obdivuji umění vyjádřit názvem nebo designem flakonu vůni parfému ukrytého uvnitř. Na internetu jsem si našla i ty nejznámější značky, pod kterými se vůně vyrábí jako Anais Anais od Cacharel, Coco-Chanel, Christian Dior. Parfémy jsou módní záležitost, každý rok je zahalen novou neotřelou vůní, s charakteristickými názvy, většinou anglickými nebo francouzskými, v překladu Letní bouře, Západ slunce, Perla moře,.. Parfumerie je jeden z mála velmi barevných obchodů. Co mě velmi baví, jsou drobné ústřižky papírků volně položených na policích mezi parfémy. Často jsem vycházela z krámu, měla převoněné zápěstí a kapsy plné vzorků vůní. Samozřejmě jsem to záměrně přeháněla. Později jsem si do parfumerie nosila malý skicák. Začala jsem si tam nenápadně skicovat. Pracovně jsem si pro ženy v parfumerii vymyslela název „čichačky“. Myslela jsem, že jej ještě pozměním, najdu něco výraznějšího, ale nakonec se mi tento název zalíbil a jsou to stále čichačky.

4

Dělá mi velký problém začít skicovat mezi lidmi, v uzavřeném prostoru, kde vás každý může přistihnout při kreslení. Pro mnoho čichaček je to také intimní činnost, se očichávat. Považuji se za stydlivou osobu, která se však nechá strhnout něčím fascinujícím a kreslí. Ale raději tiše pozoruji, pak až, v soukromí vyjádřím své pocity na papír nebo u této práce vyrývala do lina. Skicování v parfumerii jsem prožívala jako adrenalinový sport. Proto jsem raději hrála hru na návštěvnici, i tak vzniklo pár drobných kreseb do skicáku. Načež jsem si začala uvědomovat, že pro mne ani tak moc nebudou důležité, že jsou to spíše moje artefakty z parfumerie. Líbí se mi ženy očichávající si zápěstí, sebe na vzájem testovací papírky a společnice v parfumerii. To se stalo ústředním motivem grafik, které jsem chtěla vytvořit. Byl to pro mne další použitelný symbol pro zachycení vůně, toto prapodivné gesto, nos zabořený do zápěstí, když vymažete z kontextu voňavkářství působí komicky. Pomocí gesta vyjádřit neviditelnou vůni? Přesto je pro mne i prostor obklopující čichačky inspirativní, nechtěla jsem řešit, kam je umístit jinam, samotné regály s parfémy vybízejí ke ztvárnění. Oči těkají po barevných lahvičkách a chtějí být očichány. Parfumérie jsou vlastně interaktivní obchody. Chtěla jsem se o vůních něco dozvědět. Zajímalo mě, jak náš čichový aparát funguje, co věda o něm vybádala. O tom jak čich funguje, jak něco můžeme cítit a reagovat na pachy. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací. Že člověk nepatří mezi nejlepší čichače je běžná informace. Náš čich spolu s chutí jsou považovány za chemické smysly. Protože reagují na přítomnost chemických látek (pachy a vůně). Vzduch vůni nemá, pokud se nepromísí s jinými látkami poletující kolem. Ty pronikají do nosu, kde reagují na nosní sliznici. Zde se nachází miliony nervových zakončení, jsou to malinké čichové buňky, říká se jim čichové receptory. Při krátkém, přerušovaném dýchání, kdy se nám zužují nozdry (čicháme), se proud vzduchu do nosu nese lépe. Čichový receptor je neuron, na venkovním konci má řasinky zachycující chemické látky a na druhé straně roste v nervové vlákno, co se spojuje ve snopečky, které směřují přes kost čichovou do čichového bulbu neboli mozkového hrbolku. Dál nervová vlákna vedou signál do podvěsku mozkového. Zde si vůni uvědomíme. Tato část mozku řídí emocionální vnímání člověka, je to také místo našich citů a sexuální touhy. Proto vůně mohou ovlivnit naše emoce. Člověk bezpečně rozezná čtyři základní druhy vůní: sladkou, kyselou, spálenou vůni, pižmovou. Jiný názor mluví o šesti vůních a ty jsou vonná, ovocná, hnilobná, kořeněná, zápach spáleniny a pryskyřičný zápach. Pokud srovnáme sluchový smysl jsme na tom lépe s čichem, rozpoznáme více vůní než zvuků.V mozku máme ukrytou čichovou paměť. Může být dlouhotrvající, někteří vědci tvrdí, že vůně si pamatujeme po celý život. Ženy navíc mají své nosy daleko citlivější než muži. Abych se inspirovala ještě v jiných oblastech vědy, čerpala jsem z historie vůní. Je to přirozená inspirace. Někdy mě při tvorbě inspirují práce cizích umělců. Zjistila jsem, že z historie vůně vím pramálo. Parfumérie byla inspirativní, ale to nestačí, ráda se o parfémech dozvím i z jiných zdrojů. Pak má pro mne práce hlubší význam. Současných knih o historii vůní není mnoho, proto jsem často čerpala z internetových článků. Do několika knih jsem přesto nahlédla, viz. použitá literatura. Jak se dozvídám, již v Mezopotámii existovaly spisy či příběhy inspirované vůní. Historie vůní se nese hluboko do minulosti. Téma pachy, vůně je součástí lidstva odpradávna. A parfémování nebylo vždy věcí jen intimní. Vůně provázejí člověka stále a kamkoliv. Ovlivnily životy mnoha známých i obyčejných lidí. Vůně se obětovaly bohům na mnoha

5

místech světa, sice ne v podobě parfémů, ale získávala se pálením určitých bylin na ohništi. Vonný kouř stoupal k nebesům pro potěchu bohů. Lidé si je chtěli naklonit pro plodnost země, ochranu před nebezpečím… Pálení je nejpřirozenější cesta, jak získat z bylin vonný kouř. Kdysi byla vůně symbolem harmonie a čistoty duše. Věřilo se v její omamnou a kouzelnou moc. Starověké obřady spojené s obětováním bylin si ponechalo i křesťanství. Dodnes je součástí mše provonět kostel kadidlem. Z kadidelnice se line kouř vzhůru. Stále je v tomto obřadu cítit pradávnost, při vdechování kadidla se mi točí hlava. V Egyptě mísili byliny určené pro obřady učedníci. Kněží pronášeli tajné formule, které měly zvýšit účinnost bylin. Vyrobit správně takové směsi trvalo i několik měsíců. Egypťané znali léčebné účinky bylin. Tyto znalosti měli lékaři a kněží, většinou vážené osoby. Věděli čím vykuřovat prostory zamořené nemoc, které byliny použít jako desinfekci. Pomocí bylin uměli uspat nemocného a pak jej operovat. V Egyptě byl symbol vůně spojován s konkrétními bohy. Vznikaly zde kulty rostlin, zasvěcených bohům. Myrta byla zasvěcena měsíci a kadidlo bohu slunce Ra. Název vonná esence, pochází právě z rituálních obřadů pálení bylin. Par fum znamená přes kouř, neboli vůně. Mezi první parfémy patří i vonné esence vyráběné již před 5 tisíci lety. První parfém, o kterém se dochovalo několik zpráv, pocházel z Mezopotámie. Měl své jméno, Tapputi, byl vyroben ve 2 tisíciletí př.n.l. Z této doby pocházejí i parfémy z Kypru. Vonné esence se míchaly z koriandru, také cedru, cypřiše, myrty a špetkou bergamotu. Jinou složkou esencí byly různé druhy pryskyřic, tedy rostlin dostupných v lokalitě, kde je lidé trhali. Co však ještě neuměli, je získávat vůně z květů. Správně se říká, že parfuméři neuměli získat vonné květinové esence. Proto převažovala výroba vonných olejů. Této metodě se říká infuse. Rostliny byly ponořeny do oleje či tuku a nádoby s takovou náplní byly umístěny na sluníčko, aby byl tuk provoněn. Existuje starší název pro vonné oleje, éterické oleje, odvozeno ze slova ether, zářící, ohnivý vzduch. Řekové vůně viděli jako prostorem se pohybující nebeská tělesa. Essentia je vyjádření slova podstata, jsoucnost (esse = být), vůně obsahuje podstatu. Současnými vědeckými metodami je potvrzeno, že řecká filosofie se nemýlila. Termín esence se nyní používá i v odborné terminologii o rostlinách. Každá rostlina vytváří kolem sebe zvláštní „oheň“, okem nepostřehnutelný prostor, ve kterém jí nemůže ohrozit žádný plevel nebo nepříjemný hmyz, dokonce sluníčku se tak dokáže ubránit. Starověké národy se také mazaly vonnými mastmi a používaly vůně do koupele. V Egyptě se pěstoval zvláštní zvyk. Parfuméři vyráběli vonné kužele, které si ženy i muži ukrývali pod parukou. Vonná mast se pod ní rozpouštěla a olej stékal pod parukou po hlavě na šíji. U zámožnějších egyptských občanů bylo běžné voňavé kužele nabízet svým přátelům, kteří přicházeli na společné hodování. Ve starém Řecku se znalost bylin využila ve výrobě kosmetiky. Lékař jménem Marestheus znal povzbuzující účinky růže nebo hyacintů. Jejich vůně měly člověka povzbudit a zlepšit náladu. Později se řecké parfumérství specializovalo na výrobu parfému z révového listu. Réva má také povzbuzující účinky. Řekové věděli, že klid a příjemné naladění přináší narcis, na klidné spaní je účinná violka vonná. Používali mátu, lilie, mandle. Starořecká kniha o vůních nese název Opus Matnym, ze které už vyčteme, jak léčit pomocí aromaterapie. Současně se v řeckých městech stává módou stavět termy, lázně. Sloužily pro uvolnění těla i ducha. Návštěvníci se koupali v parfémovaných koupelích. Po lázni si tělo natírali vonnými oleji. Pro každou část těla byla určena vlastní vůně, paže voněly po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď si masírovali olejem z fialek a kolena mateřídouškou. Staří Řekové byli rozmařilí požitkáři. Parfémovali dokonce i zvířata. Na hostinách létali holubi orosení vonnou esencí. Holubi při letu rozprašovali jemnou vůni. Někteří domácí mazlíčci měli tlapky pomazané vonnou mastí, aby dělali voňavé stopy.

6

V Indii výroba vonných olejů byla zdrojem bohatství země. Lze se domnívat, že Indové měli podobné znalosti o vůních jako Egypťané. Znali metodu infuse. Sílu vůní znali nejstarší bráhmani. Rostlinné oleje byly účinné při léčbě lidského těla a kouzelné při obřadech. Věřili v moudrost bohů, kteří prý znali sílu léčivých rostlin. Mezi oblíbené léčivé rostliny Indie patřil fíkovník. Parfémování se ve středověké Evropě stalo velkou módou. Obchod s vonnými esencemi byl výnosný artikl. Kupci obchodovali s vonnými oleji z cedrového dřeva. Později byl do Evropy dovážen i růžový olej ze Sýrie. Hlavním centrem parfémů nebyla zprvu Paříž, ale kupecké město Benátky. Obchodní lodě sem dovážely voňavé náklady z dalekých krajin, hlavně z východu, např. z Babylónie přivážely myrtu a skořici. A proč vlastně touha vonět byla tolik důležitá. Nebylo, ani tak potřeba příjemně vonět, jako spíš přehlušit nepříjemný odér linoucí se ze špinavých ulic plných splašků z kuchyní. Hygiena nebyla na prvním místě. Kupodivu názor, že mýt se není potřeba, prosazovaly bohatší vrstvy, chudí lidé a lidé z vesnic se rozhodně myli častěji než jejich vlastní císař. Proto se boháči voněli velmi výraznými a sladce vonícími parfémy. Tulipány byly dovezeny do Holandska kvůli zápachu. Aby voněly v domech a nepropouštěly puch z ulic, každý měl v okně barevný katalyzátor. O to víc se obchod stal výnosnějším, když byl objeven nový způsob výroby voňavé vody. Do Evropy byla přivezena tzv. růžová voda, byla to první voňavá voda vyrobená destilací, z Persie, která již předtím vyvážela růžový olej. Vynálezce byl lékař a alchymista, Ibn Sina, řecky nazývaný Avicenna (980n.l.- 1037 n.l.). Čisté esence z růží získal destilací, díky této chemické reakci se také rozvinula výroba alkoholu. Damašek je tak až do 13. století synonymem růžového parfému. K tomu aby se výroba stále rozvíjela, bylo potřeba získat nové vonné esence. Vzniká mnoho herbářů. Alchymista a Mistr Alexis z Piedmontu napsal rozsáhlé pojednání o bylinách, mezi nimi popisuje byliny, které dokáží zničit mor. Popisuje, jak desinfekční prostředek připravit: „vzít mastix, chrpu, kadidlo, muškátový květ, pelyněk a myrtu, vavřín, rozmarýn, šalvěj, růži, výluh z černého bezu, hřebíčku, jalovce, routy vonné a smůlu, směs položit na oheň a provonět celou místnost“. Vedle herbářů se stalo velkou senzací cesta do Nového světa. Lodě odtud přivezly nové druhy exotických květin a dřevin, které obohatily variace vůní. Do konce renesance měly Benátky stále vliv na produkci parfémů. Nástupem Ludvíka XIV. na francouzský trůn, vláda nad parfémy přístavního města končí. Vonné oleje, masti a parfémy si našly nové místo u francouzských výrobců parfémů. Francie je parfémovou velmocí podnes. Na jihu Francie stojí město Grasse. Stalo se hlavním střediskem výroby nových, vzrušujících vůní. Je to teplá oblast a okolí města je obklopeno plantážemi plných různě aromatických bylin. Taková přírodní parfumerie. V roce 1673 byl ve Francii založen cech parfumérů, kteří experimentují a produkují nové vůně. Ludvík je podporoval i finančně, protože sám podlehl kouzlu vůní. Voněl se rád a divoce, až tak, že se ke sklonku života musel přestat vonět. Prý jej z parfémů bolela hlava. Tak se mnoho paniček po jeho vzoru přestává vonět, přesto obchod s vůněmi nezaniká a kvete dál. Ceny parfémů šplhají do nebe. Objevuje se myšlenka, jak vyrobit daleko levnější voňavé vody pro chudší vrstvy, měšťané se také rádi voněli. Na trhu se objevují levnější vůně. Říká se jim vody. Procento voňavých silic ve směsi je nižší. Flakon s vůní si můžou dovolit i méně movité dámy a pánové. Mezi nejznámější milovnice vůní patřila Madam Pomdour. U této dámy musely komnaty vonět stále novými parfémy. V Německu se objevuje levnější parfém pod názvem Kolínská voda, z Kolína. Tato vůně se stala hitem 17. století. Nese se k ní zajímavý příběh. Recept na výrobu pravé Kolínské vody putoval mezi několika majiteli, každý si na její výrobu kladl nárok. Jeden z nich musel prohrát, musel svou vodu přejmenovat. Tak vznikl název, kupodivu nejznámější kolínské

7

„47 11“. Bylo to číslo domu, ve kterém parfumér bydlel. Prvním moderním parfémem v Uhersku se voněla královna Alžběta, vůně byla složená z rozmarýnu a tymiánu. Parfém dostal jméno Uherská voda. V Anglii za vlády Jindřicha VIII. bylo módou anglických dam si míchat parfémy samy. Na vesnicích se udržují prapodivné příběhy kolem vonných bylin. I v 19. století kolují povídačky, jak některé byliny dokáží zahnat zlé duchy. Opakem pověr a bájných historek byla móda uměle vyrobených substancí. Ve městech se opouštělo od přírodních produktů. Doba průmyslové revoluce se projevila i v parfumérství. Vše co bylo vyrobeno uměle, podtrhovalo kvalitu parfému. Až v průběhu druhé světové války, z nedostatku všeho, se lidé, bez prostředků opět navrací ke starým přírodním recepturám. Anglické dámy, které si vyráběly vlastní parfémy mě inspirovaly nápadem vyrobit si vlastní parfém nebo alespoň se o to pokusit. Zjistila jsem však, že tolik jednoduché to nebude. Z velké části mě odradil nedostatek financí na získání některých vonných esencí a pomůcek na výrobu parfému, protože jsem chtěla vyzkoušet destilační techniku. V České republice není běžné parfémy vyrábět. Na internetu jsem si našla skromný seznam výrobců parfémů v ČR. Napadlo mě, že by nebylo špatné takovou parfumérskou dílnu navštívit. Bohužel se mi to nepodařilo. Při samovýrobě mi nastal problém, když jsem si chtěla některé byliny natrhat. Tento nápad jsem začala realizovat v zimě, a to moc rostlin v přírodě ani nekvete. Ale neodradilo mě si , třeba do budoucna, o výrobě parfémů něco přečíst. Voňavky a materiál na voňavé esence roste všude kolem nás, většinou jsou to květiny, listy, kůra a dřevo stromů, kořeny. Také se používají výměšky zvířecích žláz. Jedno takové zvíře je kabar pižmový, jeden z nejstarších druhů jelena. Je velmi malinký. A toto zvíře ve svých žlázách vyrábí tekutinu, pižmo, získává se na výrobu známého mošusového parfému. Každý parfém je směsí prvků, které mají různou prchavost. Jako v hudbě skladatel komponuje hudbu pomocí akordů, také parfuméři pracují s akordy, základními vůněmi, (s vonnými akordy se setkáme i v knize spisovatele Patrika Suskinda, fantastický román Parfém: příběh vraha). K akordům přidáme další vonné látky, které dotvoří kompozici. Těm se odborně říká komponenty. První kontakt parfému s okolním vzduchem nebo jemně rozprášený na zápěstí způsobí chemickou reakci. Kvalitní parfém se začne postupně odpařovat ve vlnách, napřed přijde jemný vánek, potom vítr a na konec vichřice, která trvá celou noc. Důležitá je samotná vůně pokožky, promísení vlastního pachu pokožky a parfému vytvoří originální vůni. V první fázi se odpařují rychle prchavé látky. Ucítíme je záhy, vůně je výrazná avšak brzy odchází. Nastává druhá vlna omámení, druhá část odpařování. V této fázi se pozvolna uvolňuje srdce parfému, jak se odborně druhé fázi říká. Kolem nás se linou středně prchavé látky, tvoří buket, charakter vůně, rozvine se za několik minut. Třetí část je základ parfému, jeho vůně se uvolňují velmi pomalu. Poslední vůni cítíme na zápěstí po několik hodin. Výroba parfémů je věda, která má svá pravidla. Vůně mají své rodokmeny, jsou různě pojmenovány, dokonce jsou očíslovány a sestaveny v tabulkách, ten nejnovější rodokmen je popsán takto: 1. květinový, je převážně dámský 2. orientální, dámský, ale muži jej také používají 3. cypřišová, pro ženy i pro muže 4. fougerová (fužér), je to převážně pánská vůně 5. citrusová, pánská vůně 6. levandulová, pánská

8

Nezařazené zůstávají vůně mošusové. Dnes existuje kolem šedesáti tisíc vonných směsí. Mezi nejkvalitnější se řadí parfémy. Mají nejvyšší koncentraci vonných olejů v alkoholu. Druhé, méně koncentrované vůně jsou toaletní vody, francouzsky nazývané „eau“, Eau de Toilette, Eau de Parfum. Nejnižší koncentraci vonných látek mají kolínské vody a také deodoranty, tělová mléka či sprchové gely. Jiný termín pro vyjádření levné vůně je Splash Cologne. Tu bych přirovnala k českému slovu, voňavka. Ovšem to, že lahvička neobsahuje tolik koncentrované vonné směsi neznamená, že její kvalita je v co voňavosti nižší. Komponování vůní může být zábavná hra, ne každý má tolik citlivý čichový receptor. Každá vůně přináší jinou náladu a emoce, například vůně na svádění se vyrábějí z bulharské růže, jasmínu, ze vzácných dřevin. Pro romantické duše se míchají vonné směsi složené z fialky, růží, šeříku, květů pivoněk. Osobám toužícím po harmonickém spojení s přírodou se doporučují vůně vyrobené z květin a ovoce, jsou to hlavně plody citrusů, konvalinka, hyacint, vzácné dřeviny, vetiver, pačuli. Pro klasiky roste jasmín, orchidej, vanilka, nebo je vhodná vůně jantaru, karamelu. Sportovní vůně bývají jablečné, hruškové, citrusové. Vodní vůně evokují osvěžení a ochlazení těla jako je meloun, fík. K vytvoření voňavých linorytů mě dále podnítil v kině film, natočený podle románu Das Parfum. V Čechách překládaný jako Parfém: příběh vraha. Jemně se mě dotklo, že se tento příběh promítal nedávno a to v době, kdy jsem se začala více o vůně zajímat sama. Pak má práce na grafikách mohla být napadena, že mě inspiroval pouze tento film, což bych samozřejmě nechtěla. Tím, co tady píšu získávám jistotu, že ne. Považuji to za příjemnou náhodu a přiznávám se, že mě film donutil nad mým tématem ještě více přemýšlet. Zpevnil mé představy, jak chci své grafiky vytvořit. Film má svůj odlišný příběh. Zrovna u něj jsem si uvědomila co mi zatím okolo vůní schází, dosud jsem nečetla žádnou knihu o prožívání vůní. Proto si tento příběh i přečtu. Příběh filmu a knihy zde v krátkosti přetlumočím. Parfém: příběh vraha je „pohádka“ pro dospělé. Odehrává se právě v době, kdy ulice měst silně zapáchají. Lidé veškeré odpadky vyhazují před domy a moc se nemyjí. Pro sny chudého člověka stát se parfumérem, nebyl čas. Příběh se odehrává ve Francii, která náhle získává monopol na výrobu těch nejlepších parfémů. Později se děj přesune do města výrobců voňavek, Grassu. Narodí se chudé ženě děťátko, uprostřed tržiště, v hromadě zapáchajících zbytků z ryb. Je to chlapec. Matka jej z vlastní bídy pohodí. Vyrůstá za zdmi sirotčince, kde je vychováván tvrdým režimem spolu s kupou jiných dětí. Chlapec už tady brzy zjistí, že má geniální čich. Cítí vše i na velké vzdálenosti a rozezná jemné nuance pachů. Jeho jediný problém je, že sám sebe nedokáže cítit, je jako vzduch, bez vlastního pachu. Tolik touží po vlastní vůni, symbolu identity. Ale mladík Grenouille nezná nikoho, kdo by ho naučil řemeslu výroby parfumérů. Až se jednou náhodou parfumérským učedníkem stává. Učí se u jednoho zkrachovalého parfuméra, z jeho parfumérského krámku záhy učiní jeden z nejoblíbenějších. Rychle Grenouillův talent předčil um starého voňavkáře. Dokáže namíchat ty nejrozkošnější voňavé směsi, ale stále jej žene touha vyrobit něco, natolik pro jeho nos virtuózně omamného. Vůni, pach určený pro něho samotného. Sáhne na životy mladých dívek, které jej okouzlily svou krásou a nevinností. Každá byla jinak krásná, stejně jako akordy, ze kterých se parfém skládá. Zabije ji, svlékne a pomaže tukem, aby z těla získal její vůni. Tak vlastní dvanáct akordů, dvanáct dívek je mrtvých. Poslední dívka, ale byla dcerou zámožného občana Grassu, který tuší co se stalo. Mrtvoly dívek byly objeveny, ví se, kdo je vrahem a začíná soud. Mezitím šílený genius zkomponuje vonné esence do parfému. Vyrobí jedinečnou vůni, ukryje ji i ve vězení, kde čeká na trest smrti. Vůbec nic, co udělal jej netrápí. Po cestě na šibenici si stačí parfém nanést na krk, zápěstí, pokape jemně kapesníček. Ještě v kočáře očaruje svou vůní

9

policii, která mu věnuje lepší oblečení. Grenouille vstupuje na šibenici v modrém jako na podium, co by nejobdivovanější osobnost města. Vůně parfému působí na emoce každého, kdo má čich. Mladík okouzluje dokonce rodiče zabitých dívek. Parfém se rozvine do srdcí všech a lidé tleskají on se uklání, obecenstvo šílí. Objímají se v rozkoši jemných citů, rozpoutává se v nich touha milovat se a to okamžitě. Lidé se milují a vůbec si ve svých dávkách lásky nevšímají, že šílený génius odchází nepotrestán. Tímto příběhem jsem přestala řešit okolní ztvárnění vůně a začala jsem se soustředit na svou práci. Zvolila jsem techniku linorytu. Stále mě tato grafická technika něčím motivuje. O linoryt jsem se zajímala už na střední škole, kde jsem grafiku studovala. Linoryt mě tady oslovil nejvíce. Zajímají mě různé možnosti tisku lina. I proto sem si na bakalářskou práci vybrala linoryt, abych se dál mohla v této technice zdokonalit a prohloubit moje „experimenty“ s linorytem. Také si uvědomuji, jak jsou mi některé věci přirozené a o něco se nezajímám. Způsob, jak s linorytem nakládám, vystihuje můj temperament. Linoryt je to, čím se mi je příjemné vyjádřit. Jistě si mohu tímto názorem podřezávat větev pod nohama, když tvrdím, že už teď jsem si s některými způsoby rytí linorytu jistá. Ale myslím si, že je pro mě důležité, aby mě práce těšila a já stále jen nebojovala v bludných kruzích. Další pevná větev je moje zvědavost. Zatím mě baví v linorytu něco nového vynalézat a spojovat s tím, co už znám. Linoleum je ještě stále dostupný materiál. Mám zásoby, které mě neomezují ve velikosti matric, zatím, ale nad tím ještě nepřemýšlím. Několik let po střední škole jsem neměla možnost tisknout na grafickém lisu, používala jsem k tisknuti lžíci, která se osvědčila jako dokonalý tiskařský prostředek, tak jsem se stala nezávislá na místě, můžu tisknout kdekoliv a jakkoliv velké formáty, omezují mě jen vlastních fyzické sily. Proto jsem se rozhodla vytvořit grafiky velkého formátu, čichaček v parfumerii. Jistě důvod, proč jsem si zvolila tak velký formát, se nevztahuje jen na tento fakt, ale skutečně mě zajímalo, jak bude linoryt fungovat ve velkém. Jestli budu vůbec schopná si s velkým formátem poradit. Kompozice velkých čichaček se odvíjí z ještě dříve vytvořeného malého vícebarevného linorytu. Už inspirovaný parfumerií, tiskla jsem jej dříve než jsem začala pracovat na bakalářské práci. Před pár lety jsem si začala pohrávat s jinou technologií linorytu. Pořídila jsem si pájku. Nyní je upravená, tak aby nevyráběla tolik tepla potřebném při nýtováni kovových součástek, ale pálila lino. Je to pájka kulmová, jak se mezi zasvěcenci o ni mluví. Má jednu, pro mě užitečnou vlastnost a to vyjímatelnou nýtovací násadku. Tak jsem začala pálit tečky do lina a kombinovat s vyrývaným linorytem. Později jsem s pájkou rozjela velký experimentální kolotoč, který trvá až dodnes. Protože máme starý dům, kde si hřebíky jen tak volně leží a reznou. Posbírala jsem ty velké hřebíky, opilovala jim hlavičky do různých jednoduchých geometrických tvarů a nasadila do pájky, místo klasické násadky. Později jsem si vypilovala mnohem více variant, protože jsem předtím nevěděla, jestli mi upilované hřebíky budou hřát stejně jako násadka. Vznikly větší i menší trojúhelníky. Propaluji i druhou stranou klasické násadky, nasadila jsem ji do pájky opačně. Tak jsem získala další nový tvar, malý kroužek, bez toho, abych musela něco pilovat. Na novějších hřebících jsou malé i větší čtverce, klikyháky nebo tvar V, připomínající letícího ptáka. Půlkruhy, obdélníky, čárky. Násadky hřejí všechny stejně dobře. Ve chvíli, kdy pro sebe objevím něco takového, mám radost, jak to, co mám, využiji. Vím, že někdy zbytečně dlouho otálím než se rozhodnu a pak lituji, že mi nezbývá tolik času. A uchyluji se do rutinního rytí, které je také někdy potřeba, aby se mi zprotivilo a já si uvědomila, že jsem „přejezená“. Myslím, že se tak ve mně něco zapíše a já to můžu zase někdy z paměti vytáhnout a použít pro něco jiného. Získá to nový

10

kontext a grafika se stává živější nebo barevnější, více vytečkovaná, nebo vyrytá. Proto nechci opustit techniku klasického vyrývání do lina. Je to pro mne taková nafukovací duše, která se nasazuje dětem, co neumějí pořádně plavat. Trochu tedy plavat umím. Libí se mi kontrastní věci, rytí a pálení může být kontrastní. Zdá se mi, že může být podobné použit více barev po vyjádření atmosféry parfumerie, použít různorodé tvary vypálené vedle sebe, např. mnoho trojúhelníků je zelená plocha, modrá-čtverce, tečkybílá atd. Na tisku se projeví i jaké množství teček jsem vypálila. Větším množstvím dosáhnu tmavších míst a zase méně teček vytvoří světlejší odstín. Když promíchám několik tvarů do sebe, vznikne mi třeba „zelenomodrá“ struktura. Vůně přeci může mít strukturu. Je namíchaná z různých komponentů a jak v textu uvádím, je to pravda.Vůně jsou neviditelné imaginativní barevné struktury. Chytla jsem se na vlastní představivost a náhoda, že jsem objevila pájku mi splní sen vytvořit si vlastní svět parfumérie. Ještě pro technické upřesněni, nevím, zda opilované hřebíky v pájce jsou moje technika. Setkala jsem se již s některými grafiky, co experimentovali a experimentují se strukturami, viz. Vladimír Boudník. Oslovila mě Alena Kučerová. Byla jsem se v loňském roce podívat na její výstavu do galerie U Kamenného zvonu v Praze. Kučerová si své výrazové prostředky vytvořila z otvorů v plechu. Když se výtvarník najde, je to přeci dobré. Ona si vyrobila vlastní svět. A já si ho hledám. S vyrýváním čichaček se mi později nahrnula spousta technických zádrhelů, což jsem řešila za pochodu. Je to teplo, které vypálí ”kráter” do lina, násadka se ke konci zužuje, proto není problém vypálit drobné tečky. Když přitlačím hloub, jsou kráterky širší a hlubší. Vlastně na stejném principu funguje jehla, kterou odebírá zdravotní sestřička krev. Ke konci je jehla nejtenčí, lehce se dostane pod kůži a pacienta to neporaní. Proto jsem jednotlivé násadky musela po prvních tiscích upravit, zbroušením ke konci zužovat. Než jsem tenhle hlavolam rozluštila, trvalo mi to nějaký týden. Jiná komplikace s pájkou je, že se na ni nalepuje malé množství spáleného lina. Občas musím násadku mechanicky očistit. Vypálené kráterky si jsou podobné, ne identické. S tím, že krátery jsou hluboké se vynořila další varianta, vyzkoušet si tisk z hloubky do lina. Krátery jsou dostatečně hluboké na to, aby se v nich vetřená barva udržela a zároveň, aby si vlhký papír v lisu z kráterku tuto barvu nasál. S hlubotiskem do lina jsem se setkala jen teoreticky, prostřednictvím grafiků, kteří touto technikou tisknou. Našla jsem si např. Jiřího Samka, on je vlastně prvním hlubotiskařem do lina. Rovněž Vladimír Kokolia experimentoval s touto technikou. Klasickou techniku tisku z hloubky jsem znala z minulých let, ale hlubotisk do lina jsem vyzkoušela až na čichačkách. Přesto jsem si předem zkusila vytisknout hlubotiskem moje starší matrice. Po nátisku jsem nahlédla pod papír a byla překvapená, co lze touto technikou vytvořit. U rozměrnějšího formátu tisknutého z hloubky jsem se poznala, jak se samotné tisknutí stane fyzicky náročné, proto bylo zapotřebí si celý proces promyslet a předpřipravit. Už jenom problém, jak rovnoměrně navlhčit papír mě obral o spoustu času. Ale myslím, že se s každým dalším papírem práce stala řemeslně dokonalejší. Objevila jsem prostor, kde by neměl být problém velké papíry namáčet. Součásti místnosti jsou obrovité kádě. I tak jsem musela papíry do kádí rolovat a poté pro lepší manipulaci u tisku, znovu srolovat do sebe. Papíry k sobě přilnuly a udržely si vlhkost do druhého dne. Potřebovala jsem pomoc až čtyř rukou, využila jsem spolužáky. Spolupracovali pod mým vedením. Několik listů papíru se potrhalo, ale ze ztrátami jsem počítala.

11

Připravila jsem si matrici na tisk z hloubky. Okraje matrice jsem ofasetovala, jak je většinou opilovávám u plechů na hlubotisk. U předešlých zkušebních matric se osvědčilo, že když jsou okraje matrice silnější a linoleum je, papír v lisu kvůli tlaku nevydrží a v okrajích se potrhá. Raději však mám nefasetované matrice. Při roztírání tiskařské barvy po matrici opilovaný okraj lina nabírá jiné množství barvy i přesto, že fasety důkladně od barvy očistím. Na grafickém listu se okraje vytisknou jiným odstínem a vytvoří rámeček, který mi na linorytu vadí. U tak velkého formátu jsem nechtěla riskovat a fasety raději vypilovala. Mám možnost tisknout na kvalitním tiskařském stroji, takže jsem se tisknutí nebála. Pro hlubotisk do prokladu používám klasicky filc, to jsem udělala i nyní. Když tisknu lino-hlubotiskem, přidávám na vrstvu matrice, papíru, filcu ještě molitan a vše překryji sololitem. Lisem se lépe projíždí, molitan je pojistkou před vyčnívajícími kráterky, které mohou vlhký papír potrhat. Mám jednu nepříjemnou vlastnost, která se projevuje u tisknutí. Nemám trpělivost trávit čas nad vycentrováním tlaku. Nerada jej řeším do teď. Dobrý tlak ovlivní výsledný tisk, a já jsem nechtěla zbytečně zničit další papíry. Některé tisky jsem si dovolila zesvětlit, tlak sice zůstal stejný, ale netisknoucí plochy matrice jsem vytřela více. Grafický list je jemnější a parfumerie se stává méně čitelná, vyryté postavy zprůhlední, otisknou se většinou jen barvou zatřené kráterky a hluboko vyryté časti, ne „netisknoucí“ plochy. Tohoto efektu se docílí velmi těžce, linoleum není perfektně vyleštěný plech a také nikdy nebude. Rovněž jsem zkusila ubrat tlak a docílila podobného tisku. Při menším tlaku se netisknoucí plochy lina papíru nedotýkají natolik, aby vytvořily potisknuté plochy. Vůně v podobě teček vystoupí z papíru mezi nás diváky. Částice vůní volně poletují prostorem parfumerie a zahalují čichačky do obláčků. Do prvního pokusného tisku jsem vtírala černou tiskařskou barvu s příměsí lněného oleje. Další tisky jsem řešila jinou barvou. Touto barvou jsem chtěla namíchat celý příběh z parfumerie. Je to teplá barva, kterou mám ráda, vystihuje intimnost vůní a zároveň je barvou ráznou. Nechtěla jsem u hlubotisku dojít k složitější variantě, ani soutiskem více barev. Má to být tisk, kde různorodost teček a odstíny jedné barvy, vytvoří širokou škálu tónů oranžové. Zároveň jsem se neřídila jen tím, že barvu budu vtírat po ploše matrice rovnoměrně, ale záměrně jsem některé části matrice nechala vytřené méně a některé jsem důkladně stírala. Velký vlhký papír se na matrici nejlépe pokládá, když je srolovaný. Položila jsem matrici na desku lisu a jemně jsem rohy papíru umístila v potřebné vzdálenosti od okraje matrice, abych měla na každém konci grafického listu dostatek volného papíru. Roli jsem opatrně rozrolovala a přejela přes něj rukou, naložila filc a další vrstvy. Grafické listy jsem napínala na desky a nechala schnout. Bohužel některé se potrhaly. Schnoucí papír se může stát nezvladatelný. Má velkou sílu tahu, když schne. Lepicí páska se musí k papíru i podkladu pořádně přilepit. Pro tento typ schnutí jsem se rozhodla jen z důvodu rozměrnosti papíru. Jinak bych volila techniku sušeni v prokladech. Rovněž jsem zjistila, že je lepší nechat listy schnout v chladnějším prostoru, je to další záruka, že se papír při pomalejším schnutí nepotrhá. Druhou částí bakalářské práce je linoryt tisknutý klasickou technikou z výšky. Na tento tisk jsem si pořídila role papíru Fabriano, u tisku z hloubky jsem použila papír s větší gramáži. Fabriano je sice kvalitní papír, ale potřebovala jsem, aby papír vydržel i prudší zacházení, proto jsem tiskla i na papíry s větší gramáží. Papír se při vytažení z obalu roluje, čehož jsem u tisku z výšky využila. Byl to stejný moment jako u tisku z hloubky. Nechala jsem ho přirozeně rolovat. Srolovaný

12

jsem jej pomalu na matrici narovnávala. Tentokrát jsem však nevyužila lisu. Otiskovací deska lisu nesplňovala požadavky rozměru, chtěla jsem mít kolem grafiky větší okraje papíru než tomu je u předešlého tisku. U hlubotisku by však nebylo možné tisknout ručně, za pomoci lžíce. Proto jsou okraje u tohoto grafického listu o tolik menší. Stroj byl schopný rozměrově pojmout matrici a papír stejného formátu, plus kousek mi přečníval přes matrici okolo. U tisku z plochy jsem použila moji tiskařskou lžíci, proto jsou rubové strany papíru otlačené. Tlak si vyrovnávám podle vlastní potřeby. Stejným přítlakem ruky na lžíci docílím kvalitního tisku jako v lisu, ne-li kvalitnějšího. Mám větší kontrolu nad tiskem. Mohu papír z matrice kdykoliv nadzvednout a podívat se, jak lžíce tiskne. Používám ji u většiny tisků linorytů. Vždy se rozhoduji pro pokud mi zbývá dostatek času na tisknutí. Komické bylo, jak vyřešit sušeni těchto linorytů. Papír se stále roluje i po vytisknutí. Každý volný prostor na podlaze jsem využila pro jeho sušení. Hloubka vrypu mi dovolila nanést silnější vrstvu barvy a to byl i důvod, že se papír při tisku dobře k matrici přilepil, hustá barva jistila papír před posunutím. Grafické listy se na zemi rozležely a již se tolik nekroutí. Tisknutí bylo pro mne jedna z fyzicky nejnáročnějších akcí, které jsem zatím v grafice zkusila. Přesto nelituji. I samotné vyrýváni vyžadovalo píli a výdrž. Nachystala jsem si skicy a přemýšlela kam jednotlivé čichačky po parfumerii rozmístím, které části budu rýt a které pájkovat. Použila jsem čichací gesta, z některých lahviček jsem vůni vrátila zpět do přírody, do základních akordů vůně. Proto jsou čichačky zachyceny při očichávání větví, některé si přivoní k trsu trávy nebo na policích leží mušle. Ty jsou pro mne tady symbolem intimnosti. Kromě těchto zvířecích žen jsou v parfumerii ženy šplíchající se skutečným parfémem. Na policích stojí flakony. U tisku z výšky byl pro mne důležitý výběr barvy. Dlouho jsem se nemohla pro žádnou barvu rozhodnout. Když se „splete“ barva, celá práce vyšumí. Potřebovala jsem namíchat barvu, která celou atmosféru vyjádří, trochu jinak než u hlubotiskového linorytu. Tam je sytost barvy jemnější a na tisknoucí ploše jí je méně. Grafický list tisknutý z výšky je výraznější, na něm se projeví více chyb, kterých jsem se u rytí dopustila. Před samotným rytím jsem matrici osmirkovala, zprvu hrubším a poté jemnějším smirkovým papírem, vyrovnala jsem tak povrch linolea. Některé vady lina se projevily až později, na grafickém listu. Do budoucna se tento materiál stane pro linorytové grafiky vzácným. Linoleum se pomalu z prodejen vytrácí a nové technologie nesplňují požadavky linorytu. Už několikrát jsme vedli se spolužáky debaty na téma, jak sehnat větší množství linolea. V uměleckých potřebách je linoleum pro výtvarníky drahé a tak pro studenty nedostupné. Existuje poslední šance, prolézat starými domy nebo kontejnery. Linolea z těchto míst, jsou pak většinou nerovnoměrně prošlapaná. Chytají tvar povrchu, na kterém ležela několik desítek let. Z lícové strany se na ně protlačí skříň či těžká postel. Pro někoho jsou vady velké plus a takové lino pro tisk využijí. Když jsem přemýšlela nad instalací došla jsem k závěru, že grafiky nainstaluji volně, bez paspart. Kvůli formátu je obtížné je paspartovat a zasklívat, jak je to běžné u grafiky. Pravděpodobně koupím klipy na uchycení a grafiky zavěsím na stěnu. Po této instalaci počítám s tím, že bude ještě někde možnost čichačky vystavit. Ale již téma parfumérie uzavřu a budu se věnovat něčemu novému.

13

Literatura a film pro inspiraci: Kniha: Intimní historie od antiky po baroko, Vlastimil Vondruška, Moba , 2007 Článek: Vůně, tajemná duše rostlin, publikace: Nová Akropolis-Zrcadlo kultury č.1 Román: Parfém: příběh vraha, originál Das Parfum, Patrik Suskind, reprint: Praha, Melantrich 1990 Film: Parfém: příběh vraha, režie Tom Tykwer, 2006 Internet: http://www.wikipedia.com, http://www.parfumcity.cz (článek O vůních), http://www.ok-obchod.cz (Historie parfémů), http://www.fmparfem.cz (historie parfémů), http://www.beautyworlds.cz (O parfémech), http://www.hzp.cz (článek Čich)

14

Resumé Teoretickou část jsem pojala, jako vyprávění o vůních. Popisuji zde, proč jsem se k tomuto tématu potřebovala výtvarně vyjádřit. V textu uvádím historický vývoj spojený s vůněmi, vývoj výroby parfémů. Proč jsem si chtěla vlastní parfém vyrobit. Vyprávím příběh filmu, který mě inspiroval. Na začátku textu se vyjadřuji k mému vztahu k tématu čichaček, vůním a pachům. K závěru popisuji postup praktické části bakalářské práce. Píšu o technice linorytu, se kterou jsem pracovala. Uvádím i průběh vývoje experimentování s technikou linorytu, používání pájky, o tisknutí linorytu hlubotiskovou technikou. Jak si připravuji pomůcky pro tisknutí a pak samotný průběh tisknuti. Vyjadřuji se k instalaci grafických listů. Rovněž lze v textu nalézt popis symboliky na mých linorytech. Zároveň se snažím být ve své práci k sobě samé kritická. V textu si pokládám otázky, na které si odpovídám. Co však v textu není možné nalézt, jsou citace. Tím že jsem se snažila o formu vyprávění. Získané informace jsem „převyprávěla“ vlastními slovy, a pak až na závěr uvedla jejich zdroj. The theoretic part is more like a story about smells. Here I describe why I needed to portray this theme in art. In the text I show the historical development of parfumes and their production. Why I wanted to make my own parfume. I tell about the film, which was my inspiration. In the beginning of the text I wrote about my relationship to the theme of „parfume-sniffers (people who sniff parfume)“, smells and effluvia. In the finale I descibed the practical aspect of my bachelor‘s work. I write about linocut, the technique with which I worked. I show how I experimented with this technique, using a lino-solder, and about lino-printing using the (in this situation quite atypical) process of gravure printing. How I prepared printing stuff and how I printed. I express my opinion about the instalation of the graphics. In the text it is also possible to find a description of my symbology in my graphics. At the same time I try to be critical to myself. In the text I ask myself questions, which I then answer. However, it is imposible to find any citations in the text. This is because I wanted to write in a story form. I retold the informations, which I found in my own language. At the end of this text is a list of sources.

15