MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy

1

2

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy

DIPLOMOVÁ PRÁCE Marie Vránová

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petr Kamenický

3

4

Na cestě zpět a tady RODINA BARANČICŮ

5

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci a její praktickou část zpracovala samostatně s uvedením veškeré použité literatury a pramenů.

6

Především bych ráda poděkovala mé rodině za pomoc, informace a zapujčení rodinných fotografií, Kateřině Horákové a Radimovi Klapkovi za společně prožité zážitky na cestě, Ivu Hosovi za pomoc s grafickou úpravou, všem vstřícným pracovníkům Moravsko zemského archivu v Brně, SOKA v Mikulově a také vedoucímu mé diplomové práce Petru Kamenickému.

7

8

Věnuji mé mamince a rodině

9

10

13 Předmluva

OBSAH

I. V ZEMI CHORVATSKÉ 15 Krajina, historický přehled do 16. stol., vpád Turků, nátlak Osmanské říše, výtvarné umění 18 Turecký národ - stručná historie, Osmanská říše, Turecké výboje a okupace II. EXODUS CHORVATŮ 22 Emigrace, „ zrcadlový efekt“ Tureckých vpádů, podpora kolonizací, Tři směry emigrace III. MORAVA A PODLUŽÍ 28 Krajina, historie do počátku 16. stol., Velká Morava, způsob života a umění Moravy 15. stol. 31 33 39 42 43 44

IV. CHORVATÉ NA MORAVĚ Příchod Chorvatů, pověst vztahující se k jejich příchodu, zaměstnání Chorvatů Poštorná Charvátská Nová Ves Hlohovec Adolf Turek píše o příchodu Chorvatů a jejich pohybu na Moravě Míra ovlivnění Moravy Chorvaty

46 51 53 56 58

V. PROŠLÁ STOLETÍ NA MORAVĚ 16. století - prohraná bitva u Moháče, r. 1529 obléhání Vídně, život lidí 16. století, kultura 17. století - Bočkajovci, Novokřtěnci, robotné povinnosti, umění baroka 18. století - Pruské války, robotné patenty, manufaktury a továrny 19. století - Napoleonské války, parní stroj, proměna krajiny, zrušení roboty, kultura 20. století - První a druhá světová válka

VI. ŽIVOT ČLOVĚKA OD 15. STOLETÍ 62 Zemědělství, člověk, příroda a krajina, domov, vesnice a nejbližší okolí 66 Proměna domu a jeho okolí, vybavení místností, černá kuchyně 72 Nádobí a nářadí k přípravě pokrmů, lidová strava našich předků VII. NĚKTERÉ LIDOVÉ ZVYKY A SLAVNOSTI NA PODLUŽÍ 74 Stárkovství, masopust, šlahačka, narození dítěte, smrt, svatba, svatební kroj, vánoce VIII. LIDOVÝ ODĚV, TANEC A MAGIE 84 Lidový oděv od 15. stol a jeho proměna, geometrická a rostlinná výšivka 97 Lidový tanec, Lidová magie 98 Úloha lidového výtvarného umění v životě člověka IX. STAŘENKA MARIE BARANČICOVÁ PÍŠE 100 Barančicovi, Primícije v Lužicích, Z našej dědiny 105 Vzpomínky dcer 107 Rodina Barančiců - archívní nálezy 108 XI. CESTA 2005 118 Obrazová příloha 130 Použitá literatura RODOKMEN BARANČICŮ- příloha

11

12

… procházím malebnou vesnicí s malými přízemními domky. Téměř na kraji vsi u cesty stojí velmi starý dům, k němuž je přístup, po kterém přicházím blíže, úplně zarostlý. Všude se hladově plazí tmavé listy psího vína. Z hustě vysázené zahrady vystupuje do slunce stařenka. Její pohyby jsou téměř neznatelné, jakoby se vznášela. Žena jejíž tvář na chvíli protkne záblesk žlutavého slunce. Na její tmavé suknici a černém šátku se mihotají lehké stíny listoví, jež nás obklopuje. Je mírně shrbená. Přibližuje se ku mně a říká, že už ji dlouho nikdo nenavštívil. Po těchto slovech se otáčí ke tmě, z které vyšla, zády a pod listnatými větvemi stromů, které čeří světlo, jež na nás dopadá, mne s láskou objímá. Po chvíli mi do rukou předává nějaký beztvarý předmět. Usmívá se, v její tváři se zračí něha, láska a klid. Její obětí vetchého těla se jakoby rozplývá a chladne, přestává existovat a v mé dlani zůstávají jen nůžky…

13

14

Krajina se člověku může stát osudem. Přírodní prostředí jež ho obklopuje, určuje jeho způsob života. Je tak základem hospodářství, politické organizace, utváří mentalitu lidí, jejich způsob myšlení, vyjadřování, kulturu a každodenní život všech obyvatel dané krajiny.

V ZEMI CHORVATSKÉ Celá balkánská oblast se rozprostírá v převážně hornatém pásmu, což předurčuje chudobu kraje a neustálé boje o úrodná pole v okolí Dunaje, kde je dostatek orné půdy i pastvin. Údolní krajiny jsou úrodné, ale poměrně často sužované záplavami, malárií a v konečném důsledku i nájezdníky. Hory ponechávají lidi svobodné, ale v nuzném životě. Jihovýchodní Evropa leží mezi Evropou a Orientem, krajina je zde bohatě členitá a tak napomáhá po celou historii k izolaci obyvatel. Část Chorvatska nazývaná Slavonie se rozkládá mezi řekami Drávou a Sávou, je zde nekonečně jednotvárná nížinná krajina, která se táhne od Záhřebu až po Bělehrad. Samotné Chorvatsko se táhne od nížinného povodí Sávy a Drávy, kde leží hlavní město Záhřeb. Směrem na jih se rozprostírá pohoří Dinárské soustavy s krasovými jevy. Horské pásmo čnící strmě nad pohostinným jaderským pobřežím, tak odřezává chudé hornaté oblasti od moře. Dalmácie má oproti vnitrozemí typicky středomořský charakter, celé pobřeží je tak obklopeno ostrovy. Velmi silně zde v historii působila italská kultura, jež se nezapře ani ve zdejším lidovém oděvu. Nejstarším známým obyvatelstvem na území byli Ilyrové a Trákové. V 6. až 7. stol. se na Balkáně usazují Slované, čímž se mění etnické i politické poměry. Posledním migračním přesunem slovanských kmenů, byl kmen Chorvatů ze severních oblastí západoslovanských na jihovýchod Evropy. Chorvaté přišli na toto území spolu se Srby v 1. čtvrtině 7. století. Slované zde žili už po několik generací před jejich příchodem. Už od dávné historie hovořili stejným jazykem jako Srbové, s tím rozdílem, že Chorvaté používají západní latinku katolického Říma a Srbové cyrilici ortodoxní Byzance. Stejně tak jsou zde velké rozdíly v mentalitě. Dodnes se přesně neví, odkud tyto dva slovanské kmeny přišly (pojem „Slované“ je slovanského původu a odvozuje se od výrazu „slovo“. Slované jsou tedy ti, kdož hovoří stejným jazykem). Co se týče vlastního jména „Chorvaté“, které prý znamená „ti, kdo vlastní mnoho půdy“, uvažovalo se občas o íránském původu jeho nositelů. (str.49, Michael W.Weithmann, Balkán: 2000 let mezi východem a západem). Velká část obyvatelstva Evropy jsou Slované. Přibližně každý třetí Evropan je slovanského původu, jak píše Váňa. Podle pověsti Chorvaté obsadili nová území v čele se sedmi bratřími a dvěma sestrami ve Slavonii a v Posáví. O Dalmácii musí zpočátku bojovat s Franky a Byzantinci. Prvním důležitým střediskem se stává Sisak (Siscia). Slovanské kmeny Chorvatů a Srbů užívali už od ranného středověku státní samostatnosti v čele s vládcem, který se nazýval „župan“ či „knez“.

15

Na Balkáně neustále soupeří Řím s Konstantinopolí o misijní působení v cizích zemích, kterému se nevyhne ani Chorvatsko, jež se však pro své vlastní rozhodnutí stává prvním slovanským královstvím západu. V roce 1094 je založeno biskupství v Záhřebu, jež se stane později střediskem panovnické moci. Katedrála zde stojící na pahorku, je po dnes mariánským symbolem katolického Chorvatska, stojícího na rozmezí východu a západu. Chorvaté se zbavili byzantské hrozby až za vlády krále Demétera Zvonimíra (1076 - 1089). Mezitím v Evropě podlehne východnímu náporu Maďarů Mojmírova Velká Morava, jež se měla stát oporou rozvoje slovanské kultury a šíření křesťanství ve východní části střední Evropy. Chorvaté pozdě zpozorují usilování Maďarů o přístup k moři. A tak se Slavonie, Chorvatsko a Dalmácie stávají součástí Uher. Uherský stát si však Chorvaty nepodmaňuje, spíše se vytváří svazek států, v němž však Chorvatsko velké moci nemá. Krále zastupuje v Chorvatsku, Dalmácii a ve Slavonii bán, vedle něhož spravoval jednotlivé země vévoda, jež byl většinou mladším bratrem krále Uher. Maďarsky mluví v celých Uhrách jen nižší vrstva venkovského obyvatelstva, šlechta se dorozumívá latinsky. Na Chorvatsko má velký vliv Slovinsko a Štýrsko, jež jsou součástí habsbursko-německé říše. Chorvatština je stále jazykem církve i lidu a tak se uchovává její vůdčí postavení. Z etnického a jazykového hlediska je celý Balkán ve středověku oblastí plnou vnitřních protikladů, které však nevedou ke ztrátě národního uvědomění, snad i díky izolovanosti obyvatel v členité krajině. Ve 13. stol. vpadli do Chorvatské části Uher mongolští Tataři, kteří zde zpustošili roku 1241 Záhřeb a pronikli až do Dalmácie. Chorvatsko opustili roku 1242 a nechali jejich župy zpustošené. Těchto žup se protiprávně zmocňovali nepraví majitelé. Roku 1384 dochází ke katastrofě velkého rozsahu, kdy propuká mor v celé jižní části Balkánu. Vymírá třetina obyvatelstva, následuje viditelný zlom v hospodářském vývoji, vesnické obyvatelstvo odchází do hor a tím prchá před bandami potulných lupičů. Země pustne. Této velmi nepříjemné situace využívá osmanská říše. V 15. a 16. století se počet obyvatel opět rozrůstá a celý Balkán je klidný. Rolníkům, pastevcům a obyvatelům měst se daří. Na Balkáně mělo dlouhou tradici řádění místních lupičů, číhajících při cestách, tzv. „hajduků“, kteří přepadali hlavně turecké finanční úředníky. Sdružovali se v lesích a horách do menších nebo početnějších skupin. Často je podporovalo místní obyvatelstvo, které v nich vidělo své ochránce i mstitele. Tak vznikla v 19. století legenda o prvních bojovnících za svobodu, jejich činy byly opěvovány v četných lidových písních. Turecká vláda v nich viděla pouhé bandity ohrožující pořádek a bezpečnost, a tak zřizovala podél cest na ochranu opevněné tvrze se strážnými posádkami. Hajduci měli velký podíl na místních rebeliích a povstáních hlavně za válek v 16. - 18. století. V Uherském království propukají v 15. století vnitřní zmatky a prohlubují se sociální rozdíly. Mezi lety 1458 - 1490 vládne zemi syn Jana Hunyadiho Matyáš Korvín, ovšem jeho vládu velmi ovlivňují Habsburkové ve Vídni. Matyáš je spolu s jeho chotí

16

Beatrix nádherymilovný renesanční kníže, jež staví reprezentační budovy. Matyáš se zabýval politikou západu nejspíš proto, že si uvědomoval bídu svých poddaných. Ale jeho politika na Západě, plná napětí, ztroskotá. Nakonec musí uznat nástupnické nároky Habsburků na Svatoštěpánský trůn. Po Matyášově smrti roku 1490 směřují Uhry nezadržitelně k chaosu. Roku 1514 se zde zvedne bouře selských válek, která má otřást Evropou. V té době se Osmánci na Balkáně opět dávají na pochod a jsou silnějšími než kdykoliv předtím, dobili už Egypt, Palestinu, Arábii a Mezopotámii. Rozvoj výtvarného umění od 12. do 16. století v Chorvatsku má dva směry. Na jaderském pobřeží doznívá do 14. století románský sloh, kdežto v severním Chorvatsku převládá od poloviny 13. století až do 17. století gotika. V Dalmácii od počátku 15. století vládla gotika, v polovině téhož století i renesance. Z této doby se dochovala přestavba katedrály v Šibeniku. Z románského umění stojí za zmínku kostel v Zadaru, katedrála v Trogiru, Rabu a ve Splitu postavená na nádvoří Diokleciánova paláce. Srbsko-chorvátská ornamentika používá byzantské vzory. Na pobřeží se v chrámech uplatnil díky stykům s Itálií spíše směr západní, tedy římský. U Srbského ornamentu se vedle byzantských vlivů objevuje i arabský vzor, např. chrám v Ravanici, nebo portál kostela ze 12. stol. v Studenici, kde se nachází překrásný ornament z úponky rostlin, draky a bájnými ptáky. Vnitřní výzdoba je podobná jako vnější charakter staveb. Kulturní život Balkánu za vlády utiskovatelů se vyvíjel velmi nerovnoměrně. Mnoho kulturních památek bylo za válek zničeno a kulturní život byl podstatně ochromen. Nicméně kulturní tradice se udržovaly dál, především v církevním prostředí pravoslavných klášterů. V nich se uchovávaly staré rukopisy, dále se opisovaly a překládaly stará rukopisná díla a knihy církevního obsahu. Byly sepisovány kroniky, letopisy nebo klášterní pamětní knihy apod. Při klášterech vznikaly školy opisovačů knih, kaligrafů, malířů fresek, ikon, miniatur, řezbářství, kovotepectví, zlatnictví a podobně, které vyvíjely osvětovou činnost v těchto neklidných dobách. Bohatým kulturním dědictvím Jihoslovanů jsou lidové písně, které odrážejí hlavně dobu útlaku a jejich touhu po svobodě. Písně přes jakoukoliv tragiku jsou plny víry ve spravedlnost a potrestání zla.

17

TURECKÝ NÁROD Vydal se na cestu ze Střední Asie, kde byla jejich sídla v blízkosti původní Altaje. Jejich cesta trvala staletí a vedla Íránem s velmi vyspělou kulturou, do kulturně bohaté Mezopotámie. Byl v kontaktu s persko-arabským světem. Bojovný národ Turků nikterak neoslabila kulturní půda, na které se usadili. Díky jejich organizační schopnosti a vojenské zdatnosti museli evropští křižáci opět opustit koncem 13. století Svatou zemi. V témže století se rozpadá byzantská vláda v Anatólii. Turecká okupace jihoslovanského území začala již v druhé polovině 14. století v jižní Makedonii. V témže století vzniká Osmanská říše, kde sultán, „vládce všech věřících“ Orhan (syn Osmana) zakládá dynastii Osmánců, která bude vládnout až do roku 1922. Osmanská dynastie je oddána myšlence známé pro Evropany pod názvem svatá válka, nebo-li gaza. Roku 1453 padla pod náporem mohutného vojska Mehmeda Dobyvatele samotná Konstantinopol. Mehmed město přejmenoval na Istanbul. Mezi lety 1476 - 1478 trpí tureckými vpády Dalmácie, 1469 vnitrozemí Chorvatska. Na konci 15. století ovládají Osmánci celé balkánské vnitrozemí. Osmanská říše byla státem militarizovaným, což znamená, že základem její moci byla pevná vojenská organizace. Sultán byl schopen postavit během několika týdnů do pole statisícovou armádu a použít ji v krátkodobém tažení, obvykle v podzimním létě a na podzim. (s.10, čl. Josef Válka Morava v době renesance a reformace). V druhé polovině 15. století se jejich vláda rozšiřuje na Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. V 16. století ovládá osmanská říše více jak čtvrtinu tehdy známého světa. Pustošivý průběh tureckých výbojů se musel nutně nepříznivě odrazit v hospodářských poměrech těchto zemí, došlo k citelným ztrátám a značným přesunům obyvatelstva, byly zničeny mnohé kulturní památky a instituce. Celá jihoslovanská společnost byla silně poznamenána tím, že upadla do područí dobyvatele, který jí byl cizí jazykem, vírou a způsobem života a nebyl na vyšší kulturní úrovni…(str. 125. Žáček, V. Starčević, V. Dějiny Jugoslávie.) Dle mého názor přehnaný, mnohem více mi sedí Weithmannův názor, který tuto problematiku bere již s odstupem, ale který samozřejmě nevyvrací dobyvačné nájezdy Turků. Turci nepřepadali jihovýchodní Evropu jako hrůzní jezdci Apokalypsy, žádné hordy šikmookých barbarů! (str.96, Michael W.Weithmann, Balkán: 2000 let mezi východem a západem). Křesťan není pro muslima pohan, ale je ten, kdož zná Písmo (Starý zákon), které uznává i islám. Křesťan tedy nemusí být podle islámu obrácen na pravou víru, je jen vnímán jako na nižším stupni náboženského poznání. Turci nevnucovali Jihoslovanům ani svůj jazyk, pokud nechtěli a nepřestoupili na islám, zachovali si svůj národní jazyk, zvyky a kulturní tradice. Pravdou je, že mnoho křesťanů přešlo do osmanských služeb dobrovolně. Dokonce sami Turci používali slovanského jazyka i v úřední korespondenci. V 16. a 17. století se nad střední Evropou bezesporu vznášela Turecká nebezpečí. Ale knížata a úředníci strach z Turků mezi lidem horlivě podporovali a rozšiřovali. Líčili bídu a utrpení, které

18

by přinesla turecká nadvláda. Sledovali svůj vlastní prospěch: aniž by příliš bojovali, mohli ospravedlnit výdaje na zbrojení, stavět si pro sebe pevnosti a vydržovat stálá vojska, mohli stále znovu vybírat nové „turecké daně“, které ovšem plynuly do jejich vlastní kapsy. Vnější nebezpečí, které skutečně existovalo, je natolik zveličeno, že je pak lze využívat pro vlastní cíle. To je velmi moderní myšlenka! (str. 109 – 110. Michael W.Weithmann Balkán: 2000 let mezi východem a západem). V 16. století je sultánem Suleyman II. Nádherný, jež vládne mezi lety 1520 - 1566. Za jeho vlády je znatelná dobře fungující centrální moc a kázeň ve společnosti. Od roku 1528 je v neustálém kontaktu s Františkem I., nejkřesťanštějším králem Francie, který s ním uzavřel formální spojenectví po bitvě u Pávie (1525). Roku 1521 turecká vojska dobudou Bělehrad. A 29. srpna 1526 skončí po čtyřech hodinách Bitva u Moháče smrtí krále Ludvíka II Jagellonského. Právě tato katastrofa u Moháče umožnila Habsburkům nastoupit na uhersko-chorvatský trůn. V říjnu 1526 byli Ferdinand Habsburský a Anna Jagellonská, dcera Vladislava Jagellonského zvoleni na sněmu v Prešpurku (dnešní Bratislava) uherským králem a královnou, tím se rozpoutal vysilující a vleklý zápas mezi ním a vzdorokrálem Janem Zápolským. Ferdinand donutil Zápolského prchnout z Uher, ale ten se spojil s Turky a účastnil se spolu se Sulejmanem roku 1529 tažení na Vídeň. Obléhání Vídně trvalo téměř dva měsíce, od 27. září do 14. října 1529 jak píše Kohn, Sulejman se musel nakonec stáhnout a pro špatné počasí a bahnité cesty na další rok už výboje nekonal. Tehdy vyvrcholil tlak a drtivý postup Turků. Turci prý odtud odvlekli na 100 000 lidí, poplenili třetinu země a spáchali spoustu ukrutností. Sulejman byl tehdy tak rozčílen z nezdaru, že ještě r. 1532 se vydal znovu na Rakušany, ti jej však včas zastavili u pevnosti Guns (Kőszeg, župa Vás), která v dubnu 1532 odrazila měsíční turecké obléhání. Sulejmanova armáda pak zamířila k Bělehradu a cestou prováděla ničivé nájezdy, píše G.C.Kohn. Ferdinand vedl boj o ztracená území, ale podařilo se mu uhájit jen Slovinsko a západní část Chorvatska. Východní část a Dalmácie je už v 16. století plně podrobena Turky, kteří odtud podnikají nájezdy na západ. Pronikání Turků, provázené pustošením a krutostmi, přeměnilo Chorvatsko v jedno veliké bojiště, kde se lid neustále snažil ubránit stále pohyblivé hranice. Pro Chorvaty bylo 16. století obdobím tvrdých zkoušek a krvavých bojů o zachování národní existence. Plocha státu se zmenšila z 50 000 km² kolem roku 1526 na pouhých 16 000 km² ke konci století. Oběti, které Chorvatsko přineslo v boji proti turecké agresi, a nevídaná chrabrost, kterou prokázali Chorvaté v boji proti Turkům, vešly do dějin. Třeba Nikola Jurišić, velitel nevelkého hradu Kisek na štýrsko-chorvatských hranicích se roku 1532 ubránil spolu se 700 muži 2000 turecké armádě a tím zmařil další pochod na Vídeň. Podobně na tom byl čin Nikoly Zrinského, který roku 1566 se bránil v uherské pevnosti Szigetu. Stotisícová turecká armáda se 34 dní snažila zničit pevnost, kterou hájilo 1500 maďarských a chorvatských obránců.

19

Turci pustoší a odvádějí zajatce do otroctví (z Morava v době renesance a reformace, 2OO1)

Když už nebylo možno hořící areál udržet a posádka byla unavena, Zrinský a zbylých 600 mužů se vyhodili do vzduchu spolu s pronikajícími Turky. Takovéto hrdinné obětování vlastního života je na Balkáně dost rozšířené. Pro Chorvaty a Maďary je Zrinský dodnes hrdinou. V 90. letech 16. století podnikli Turci další mohutný nápor proti chorvatským zemím a Uhrám. Během dvou let vypálili asi 26 hradů a odvlekli do zajetí 35 000 osob. Chorvaté tehdy odrazili četné turecké útoky na pevnost Sisak, která bránila přístup na Záhřeb. To bylo tehdy první významné vítězství Chorvatů nad tehdejším nepřítelem. Toto vítězství dodalo energii k obraně a byla osvobozena i Petrinja, Moslavina a Čazma. Tato tzv. dlouhá válka skončila Žitvarockým mírem roku 1606, kdy křesťané poprvé jednali rovnoprávně s Turky. Bulhaři, Makedonci, Albánci a Bosňané byli pod vlivem osmanské říše nejdéle, Srbsko a Řecko téměř 400 let, Uhry a části Chorvatska 150let. Jedním velkým poutem těchto národů je právě jejich dlouhodobý společný boj proti Turkům. Turecká okupace vyvolávala změny v etnické struktuře jihoslovanského obyvatelstva, mnohé vesnice byly zpustošeny a vylidněny, v některých byl dosavadní život ochromen. Boje doléhaly nejvíce na chudobné venkovské obyvatelstvo, které trpělo ještě více chudo-

20

bou, bylo často postihnuto nakažlivými nemocemi a hladem, který vypukl např. r. 1570. Mnoho lidí se rozprchlo, nebo bylo násilně odvlečeno nebo jinam přesídleno, někteří lidé se snažili zachránit na sousedním uherském a benátském území. Lid se uchyloval do méně přístupných hornatých končin. V době výbojů, kdy se obyvatelstvo hlásilo převážně k pravoslaví, bylo zničeno hodně kostelů a stavět nové kostely nebylo dovoleno. Docházelo k násilnému poislámšťování jednotlivců i k pokusům o hromadnou islamizaci. (str.139. Žáček, V. Starčević, V. Dějiny Jugoslávie.). Do 17. stol. museli balkánské národy odvádět tzv. daň v lidech, neboli devshirme, kdy vždy desetina novorozenců mužského pohlaví za určitý časový úsek patřila sultánovu dvoru. Chlapcům se na dvoře dostávalo muslimské výchovy a vzdělání. Část nastoupila do služeb státní zprávy a druhá tvořila proslulé i obávané oddíly janičárů. Ti byli hrdými elitními vojáky sultána, jež bojovali v přední linii. Měli zakázáno se ženit a mít zákonité potomky, neboť na bitevním poli vládla tzv. krvavá daň. Neméně strašliví byli tzv. spahiové - jezdci. Celá armáda mohla čítat pravděpodobně až 80 000 mužů a do jejich výzbroje patřila i děla.

21

EXODUS CHORVATŮ Stěhování je jev, který se v historii lidstva vyskytuje v různých časových intervalech. Lid emigrací opouští domovské místo, ke kterému má vztah, na nějž je vázaný rodinou, hospodářstvím nebo jinými závazky. Emigrací velkých etnických celků se rozumí tzv. stěhování národů. Emigrační jev je jakýmsi neštěstím národa, který je tím ochuzován o nejlepší vrstvy etnik. Odcházejí jednotlivci či skupiny, které by mohly národ spíše povznést. Hlavním důvodem masových migrací Chorvatů byla zvyšující se hrozba ze strany Osmanské říše, kdy její vládcové měli zájem o mocenství na Balkánském poloostrově. Součástí turecké taktiky boje bylo neustálé pustošení krajiny, vesnic a měst, do kterých vtrhli a ohrožované obyvatelstvo tak nemělo jinou možnost než se buď podvolit, nebo utéci. Takto vznikla rozsáhlá migrace obyvatelstva na chorvatském území směrem na sever, do oblastí severního Chorvatska a Slovinska. Díky tomuto se v 15. - 16. století porušila původní etnokulturní podoba chorvatského národa. Osady Chorvatské tvoří dlouhou řadu, která se táhne od Drávy a Mury po západě hranic dřívějších Uher, na hranicích štýrských a dolnorakouských až po Bratislavu (Prešpurk). Dříve bývala v šířce dvou až tří vesnic poblíž sebe, dnes už je velmi protrhaná. Už v roce 1463 poničili Turci velké území mezi řekami Drinou a Vrbovkou. Kritická situace nastala po prohrané bitvě na Krbavském poli (Krbavsko polje) roku 1493, kdy zintensivněly organizované Turecké nájezdy a chorvatské obyvatelstvo již nebylo schopné bez vojenské ochrany, o kterou neustále žádali, vykonávat zemědělskou činnost. V Chorvatsku samotném trpělo nejvíce poříčí řeky Uny a přímořská oblast okolo Senje. V oblasti řeky Uny, byly ohroženy majetky Mikuláše Zrinského, Blagaja a Frankopana, tito šlechtici se obrací na krále s prosbou o vojenskou pomoc a možnost přesídlení do jiných krajin Rakouska a Uherska. Roku 1524 přijal vídeňský dvůr chorvatské vyslance velmi ochotně. Pomohl přesídlit do Uherska Chorvaty, kteří „pro strach a návaly a neustálé nájezdy divokých Turků v našem království Chorvatském nemůžou pokojně a bezpečně žít, a kterým nepřítel spálil domy, obydlí, všechny stavby, ukořistil majetek a ostatní věci, pro jejich větší pokoj a záchranu mohou, jestli chtějí, přijít žít na majetky Batthyányho, ať jsou v jakémkoliv množství, aby… se mohli zachránit spolu s ženami, dětmi a majetkem… kde mohou žít a stavět svá obydlí i domy a stavení…(str. 61. Kveta Kučerová, přepis z Biedermann, H. J.: Neuere slavische Siedlungen…, str. 26 - 28.). Vystěhování prvních rolníků bylo nejspíš impulzem pro stěhování dalších osob. Exodus zmohutněl hlavně po katastrofě u Moháče v jižních Uhrách roku 1526, kdy se zpočátku vystěhovávaly skupiny zemanů, šlechty, kostelníků, úředníků a vojenských velitelů. Nebo ti z řad obyvatel, jež byli lépe informováni o pohybu osmanských vojsk. Bitva u Moháče rozpoutala spontánní stěhování a cílevědomé vysídlování poddanského obyvatelstva.

22

Nákres migrační cesty z Chorvatska na jižní Moravu v 16. stol. (Dějiny Jugoslávie, 1970)

23

Také už tehdy nemusel lid při útěku z území ohrožovaného Turky směrem na sever překonávat hranice svatoštěpánské koruny. V letech 1527 a 1528 se zvyšuje množství žádostí šlechty u veličenstva o možnosti přesídlení do západního Uherska, se stížností neudržitelných poměrů v Chorvatsku. Po čase masy rolníků utíkají organizovaně nebo neorganizovaně z Chorvatska v takové míře, že si šlechta začíná stěžovat na útěky poddaných. Kolem let 1538 utíkají z majetku F. Tahyho z okolí Drávy, Dubice, Pakrac, Daruvar, Medurič, z oblasti Sávy a okolí Podráví. Podle tohoto výčtu míst lze dle Kučerové předpokládat směr útěku rolníků ze západní Slavonie. O něco později se vystěhovalo obyvatelstvo s čakavským nářečím z okolí Sisaku, Čazmy, Križevaca a Koprivnice, mezi řekami Kupou a Unou. Dalšími druhy jihoslovanského dialektu je Ikavština a Kajkavština. Čakavským nářečím se hovořilo ještě několik století po útěku v kolonizačních oblastech rakouského Burgenlandu, u drnholeckých Chorvatů na Moravě a slovenských Chorvatů v Děvínské Nové Vsi a Dúbravce. Čakavštinou se podle Adolfa Turka mluvilo „v charvátském Přímoří severně od Senje“, dále v okolí Rijeky, Zadru, Šibeniku, Splitu a Trogiru. František Severák považuje za obce s částečnou charvátskou kolonizací Poštornou, Charvátskou Novou Ves a Hlohovec. V těchto obcích je r místo obecně českého ř (tri, remeň), 3. osoba množného čísla přítomného času typu nosá a v Poštorné pak příčestí minulé podoby neseu, v Charvátské Nové Vsi nésu, a v Hlohovci nésl. Jazykovědec Milan Moguš píše, že byl v 15. století v Istrii a v severozápadním Charvátsku běžný čakavsko-kajkavský hybridní jazyk. Dosud se všeobecně má za to, že příslušníci charvátské kolonizace v moravském Podyjí, v dolním Rakousku a v západním Maďarsku pocházeli z čakavské jazykové oblasti. V. Pokorný shodně s Turkem píše, že čakavským nářečím mluví „část Charvátů na ostrovech a na pobřeží Jadranu od Pelješce po Istrii a v části vnitrozemí od charvátského Přímoří až po řeky Kupa a Korana na severu (jejich soutok je u města Karlovce). Před Tureckými vpády na Balkán se čakavským nářečím mluvilo v západní části Bosny a na většině území Dalmácie.“ ( str. 60, 61. Ivan Dorovský. Poválečné osudy jihomoravských Chorvatů. Charváti ještě žijí mezi námi: sborník studií a vzpomínek.) Čakavština tedy zaujímala v minulosti v Chorvatsku mnohem větší prostor než je tomu dnes, jak se zmiňuje Turek. Ta se od počátku 16. stol. soustřeďovala na menší území dubické a vrbanské župy v Bosně a přesahovala do okolí Jasenovce a na jih od Pakrace. V okolí Sisaku byli čakavci v 16. stol. na ústupu. Ještě v 15. století se čakavsky hovořilo v téměř celém vnitrozemí Chorvatska, hlavně v okolí řek Kupa, Una a Glina. Adolf Turek se zmiňuje také o tom, že by bylo velmi nepravděpodobné, kdyby čakavsky mluvící Chorvaté z přímoří při útěku ze země směřovali do vnitrozemí, jelikož by se jejich cesta nutně musela zkřížit s Turky. Také píše, že jméno Slunský, které se vyskytuje u Moravských Chorvatů, by se dalo vykládat od názvu Slunje, což snad může znamenat, že naši Chorvaté s velkou pravděpodobností pocházeli od řeky Uny! Roku 1540 panovník opět podpořil kolonizaci. Od roku 1550 mají možnost ti, jež se vystěhovali za hranice Chorvatska, se kdykoliv vrátit zpět do své země. Po dobytí

24

pevnosti Kostajnica v roce 1556 Turci obsadili krajinu mezi řekou Unou a Kupou, odkud došlo k velkému vystěhování do oblasti Sopronu, Bratislavy a Drnholce. V 70. letech 16. století se opět zhoršují poměry v Chorvatsku, narůstá bída, hlad a rolnické nepokoje, které vedou roku 1573 k povstání rolníků proti šlechtě. Ta na potlačení využila zvýšení poddanských povinností tak, že v 16. století chorvatský rolník pracoval na panském 6 dní v týdnu, což bylo nepoměrně víc než v jiných oblastech Uherska. Rolnický lid měl také za povinnost stavět pevnosti. Jak tíživá byla tato povinnost pro sedláky, dokazují nářky, že někdy nezbyl poddaným zaměstnaným stavbou ani čas na polní práce. (s. 122, Adolf Turek, Charvátská kolonizace na Moravě). Lid tak s „radostí“ opouštěl svou zemi plnou hrozných poměrů pro klidnější život. Migrace probíhala buď legálně nebo nelegálně. Ta legální byla schválená místním, nebo cizím zeměpánem, byla podporovaná a organizovaná za úmyslem přesunu pracovních sil. Nelegální byla neorganizovaným útěkem rolníků před nájezdy Turků na určité území, tak vznikalo drobné doosídlování chorvatských osad. Hromadné vystěhovávání chorvatských obyvatel se ubíralo třemi směry (podle: Slovenskí Chorváti, Jan Botík, 2001): o Na jih přes moře do jižní Itálie o Na západ do oblastí Kraňska a Štýrska o Do severozápadního prostoru středního Dunaje, ve kterém se časem zformoval ostrov gradiščanských Chorvátů (jak píše Adamček 1995: 19) Ze všech vystěhovaleckých proudů jsou ti gradiščanští Chorváti nejpočetnějšími. Byl vyslovený odhad, že v 16. století se do oblasti středního Dunaje vystěhovalo kolem 200 000 obyvatel Chorvatska. Osídlili zde přibližně 200 osad, ve kterém měli nadpoloviční zastoupení (Kučerová 1976: 22, Vulic Petrovic 1999: 6). Zřejmé tedy je, že při příchodu Chorvatů byl jejich stav v 16. století mnohem větší a početnější, než je dnes. V současnosti se v rakouském Burgenlandu nachází jen asi 50 obcí s příslušníky chorvatského etnika, v Maďarsku je takových 14, na Slovensku 4 a na Moravě v současnosti žádná (Vulic - Petrovic 1999: 6). Chorvatští kolonisté přicházeli do Podunají v několika etapách. V počátečním předmoháčském období a krátce po něm přicházejí hlavně příslušníci vyšší šlechty, stejně jako nižší skupiny obyvatelstva. Etapovost, s jakou přicházeli chorvatští kolonisté je jakýmsi zrcadlovým obrazem turecké expanze na území Chorvatska. Po každém pádu nějaké významné chorvatské obrany, například dobyté panství Zrinkovců ve 40. letech, pád Kostajnice v 50. letech a dobytí Sisaku v 90. letech, mělo vždy za důsledek výrazný přesun tamějších obyvatel za hranice své země. S těmito hromadnými přesuny byla srozuměna i tehdejší vrchnost, která ve vlastním zájmu proud přistěhovalců usměrňovala. Jelikož těsně před příchodem vystěhovalců byla země zpleněna po válkách, jež probíhaly na hranicích zemí a nebylo dostatek zemědělců,

25

Osady slovenské a chorvatské v Dolních Rakousích a u jezera Neusidler (Počátky národopisu na Moravě , 2001)

26

jež by obdělávali půdu rakousko-uherskou. Příčinou přijetí Chorvatů v střední Evropě je tedy velký, až akutní nedostatek pracovní síly. (s. 67, Květa Kučerová, Chorváti a Srbi v strednej Europe, 1976). Panovník Ferdinand I. vydal nařízení roku 1537, aby pro ulehčení přechodu utečenců přes řeku Muru byl postaven most. A stejně tak se stavěly mosty i přes Sávu a Drávu. O západní Slavonii se roku 1537 mluví jako o zemi většinou již pusté, stěhování obyvatel z této země nastalo během let 1536 - 1544, sedláci utíkali ještě kolem roku 1566, kam kdo mohl, jak píše Turek. Kolem roku 1544 už ani okolí řeky Sávy není obydleno a postupně se tak do prostoru mezi řekami Kupou a Sávou počínají stěhovat uprchlíci z Bosny, jež také utíkají ze špatných poměrů pod Tureckým nátlakem. Turek píše. že kolem roku 1570 nebylo v okolí Bihaće, Slunje a Ripaće téměř poddaných. Stejně tak v župě licko-krbavské zbylo v témže roce velmi málo obyvatelstva. Lidé prchající z Dalmácie se povětšinou usadili na Istrii. Velký jejich počet je znám i z nynějšího Burgenlandu, kam s největší pravděpodobností dospěl lid jihoslovanský již dříve. Tento proud lidí později pronikl až na Slovensko. První zmínku o větším počtu došlých Chorvátů v Dolních Rakousích máme z r. 1524. Za obléhání Vídně Turky nejvíce poničeno bylo Moravské Pole, které se páni snažili později osídlit Chorvaty. Němci žijící v blízkém jejich okolí nazývali je hanlivě „Kroboty“, tak se Chorvatům říkalo i na Moravě. S německým národem těžce vycházeli, a tak už k roku 1550, kdy se situace na jihu zklidňuje, jsou vyzváni Ferdinandem I., že se mohou vrátit do svých domovů, nebo zůstat v nové zemi. Mnozí z nich se opravdu do své země vraceli. Dolnorakouští stavové si roku 1572 stěžují k císaři Maxmiliánovi, že Charvátů v zemi přibývá, aby prý nařídil, že přijímáni více nebudou. Podle Maxmiliána nebylo důvodu k zakročení, Chorvaté se proti šlechtě nebouří a při boji s Turky prokázali mnohdy své služby. Chorvaté se dozvěděli o stavovských stížnostech a tak se v roce 1577 počínají opět stěhovat.

27

MORAVA A PODLUŽÍ Kraj do kterého Chorvati přišli, se nazývá Podlužím, od typického znaku zdejšího kraje, stojatých vod, označovaných jako „luže“, ve zdejším nářečí „uuža“. Na správnost odvozování od luže ukazuje nejen zdejší existence velkých ploch rybníků ve 14.-16. století, ale také jméno Lužice, doložené už z doby 13. století. Nejstarší zpráva o Podlužácích je z r. 1708 a o Podluží z roku 1740. Podlužáci byli často mylně zaměňováni za jihomoravské Charváty. Dnes tvoří Podluží devět obcí (Břeclav, Charvátská Nová Ves, Poštorná, Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Týnec, Moravská Nová Ves, Hrušky). Podlužácké území bylo osídleno již v pravěku. Jistě jsou každému notoricky známé nalezené památky po našich předcích v kraji pod Pálavou, jako soška medvěda z Dolních Věstonic, Věstonická Venuše atd. Vedla tudy mimo dálkové stezky obchodní jantarová cesta, na které navazovaly brodová místa na řekách Dyji a Moravě. Tyto cesty ovlivnily již v minulosti osídlování kraje a vznik tržních center, jak o tom píše Radan Květ. Slované se zde začali usídlovat koncem 4. století. Pravlastí Slovanů bylo pravděpodobně Zakarpatí. Kudy se do naší země dostali je předmětem odborných sporů. Jako nejpravděpodobnější se uvádí vstup ze severu Moravskou branou, ale nevylučuje se ani příchod od jihu z Podunají. Bezpečně jsou Slované doloženi na našem území až v 6. st. Nepřišli do krajiny zcela vysídlené. Smísili se se zbylým obyvatelstvem v nám neznámém početním poměru. Stalo se tak patrně až v 7. století. (s.35 – 36. Srb, Vladimír. 1000 let obyvatelstva českých zemí). V 7. století je sjednotil franský kupec Sámo (zemřel 658/9) v kmenový svaz, jehož jádro leželo na Moravě, nebo na západním Slovensku. Rozsah Sámovy „říše“ je stále v oblasti domněnek. Morava dostala jméno podle slovanského kmene v povodí řeky Moravy - Moravanů. Jméno Morava je příbuzné se slovem more - moře, které se vyskytuje i u Slovanů jižních, například v Srbsku je několik řek toho jména, které se spojují a jako naše Morava vtékají do Dunaje. Morava znamená tedy velké vodstvo. V průběhu 8. až 9. stol. probíhala na Moravě christianizace obyvatelstva a zároveň bylo vytvořeno slovanské písmo (slovanská liturgie) Konstantinem a Metodějem, které povolal na Moravu kníže Rostislav z daleké Byzance. V 9. století vytvořili Moravané slovanský stát mocnou Velkomoravskou říši, která se rozkládala na dnešní jižní Moravě a západním Slovensku. Za hlavní její centra jsou považovány Staré Město u Uherského Hradiště a Mikulčice. Hned po svém vzniku začala soupeřit s mocnostmi Německa. Z těchto let se nám dochovaly překrásné předměty, mnoho variant gombíků, v Mikulčicích byl nalezen zlatý solidus byzantského císaře Michala III., velkomoravská nákončí, která patřila k ozdobám oděvu významných osob, náušnice různých variant, meče, kování, relikviáře, vojenské výstroje, kostěné zvukové nástroje frčáky atd. Zbytky kostelů, jež měly vnitřní freskovou výzdobu, kterou dokládají dodnes neukončené

28

archeologické nálezy. V chrámech se pěstovala liturgická hudba a zpěv. Svatoplukovou smrtí, který vládl Velké Moravě, opadla z Velkomoravské říše svornost a jednota a tak se rozpadla v 10. století pod nájezdy Maďarů, ale je také možné, že i pod nátlakem Čechů a snad i Poláků, jak píše Vykoupil. Zemi si rozdělí přítel s nepřítelem, Čechové a Maďaři. Ve 13. a 14. století byla země sužována vojenskými nájezdy z Uher a Rakouska. Roku 1241 přepadli Moravu Tataři. Díky archeologickému průzkumu V. Nekudy na zaniklé vesnici Pfaffenschlag na Znojemsku, která existovala ve 12. století a znovu byla osídlena ve století 14. a 15. lze nahlédnout do bydlení a způsobu života lidí v těchto dobách. Zjišťujeme tak, že polozemnice jsou vystřídány kamennou stavbou, někdy až dva metry vysokou. Teprve nad těmito základy se stavěly místnosti z dřevěných trámů a nad stropem byla zvednuta střecha s doškami. 15. století je na Moravě poznamenáno řadou válek a válečných tažení, jež se odehrávaly v prostoru jižní Moravy a Dolního Rakouska. Šlo zde o války husitské a česko-uherské, Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, následky těchto bojů vždy dopadly nejhůře pro chudé venkovské obyvatelstvo, které tak vymíralo nejen v důsledku válek, ale také epidemií, nedostatku obživy atd. Z toho důvodu se tehdy Poštorná nevyskytovala v žádném urbáři, byť ve 13. století je její existence písemně doložena. 15. století bylo tedy pro Moravu velmi obtížným obdobím. Jiří z Poděbrad se stal novým českým králem 1458 po smrti Albrechta Habsburského, který byl do té doby českým králem a moravským markrabětem. Jiřímu z Poděbrad se postupně podvolovala i Moravská města. Jeho vláda nepřinesla Moravě klid. Roku 1468 vypověděl válku Jiřímu z Poděbrad uherský král Matyáš Korvín, který tehdy vpadl i na Břeclavsko a Hodonínsko. Toho léta jeho vojsko ještě úspěšně bojovalo na jihozápadní Moravě, oblehlo brněnský hrad Špilberk a klášter Hradisko u Olomouce. Dne 3. května 1469 byl Matyáš Korvín (1469 - 1490) v Olomouci zvolen za Českého krále a současně s tímto titulem byl i přijat za Moravského markraběte. Toho léta české vojsko vtrhlo na Moravu. Dne 28. května 1471 byl Matyáš korunován v Jihlavě českým králem. Den předtím byl v Kutné Hoře zvolen českým panovníkem Vladislav II. Jagelonský (1471 - 1516). Oba panovníci si na schůzce roku 1479 potvrdili, že Markrabství moravské je vázáno k Uherskému Království. Po smrti Matyáše Korvína r. 1490 byla Morava opět pod Korunou Českou. Korvínova vláda přinesla na Moravu rozvoj stavovství, humanismus a náboženskou toleranci. Česko-uherské války byly pro Moravskou zemi dobou pustošivých válek, kdy zaniklo v zemi mnoho vsí. O této době není mnoho zpráv z Břeclavska, jen se ví, že obyvatelé Staré Břeclavi tehdy ves opustili a založili novou na druhém ostrovním břehu při břeclavském hradu. Také v té době lid bojoval o hrad v Týnci s Matyášem, který hrad rozbořil. Nejen že tehdy zaniklo mnoho vsí, ale i pole zůstala ladem, a později byla zabrána vrchností. České království a Moravské Markrabství byly až do roku 1918 spojeny osobou jednoho panovníka, českým králem. Toho na Moravě zastupoval zemský hejtman, tzv. „místokrál“.

29

V 15. století se ve městech stále udržovala architektura předhusitského období, která přecházela postupně do pozdní gotiky. 15. stol je na Moravě spojeno s osobností architekta a sochaře Antona Pilgrama, který patrně pocházel z Brna a zde i pracoval na stavbě kostela sv. Jakuba, na brněnském portálu radnice atd. V tomto období byly velmi časté přestavby a dostavby farních chrámů, např. sv. Jakub v Brně, kostely sv. Mořice v Olomouci a Kroměříži. Obnovovala se městská opevnění a radniční budovy (radnice ve Znojmě). Pozdní gotika se objevuje i na hradech, např. Pernštejn, Helfštýn, Tovačov. Na konci 15. století se objevují prvky renesanční.

Část z Bayerovi mapy Moravy a Slezska z 1.pol.19.stol. s oblastí Podluží (Počátky národopisu na Moravě, 2001)

30

CHORVATÉ NA MORAVĚ Chorvaté jsou většinou vysokého vzrůstu, silný a zdravý lid, mužové mají široký oholený obličej, vlasy na stranu přičesané a do zadu volně visící. Je to stejný typ, který se nalézá i jižně od Bratislavy (Prešpurka). O příchodu Charvátů na Moravu vyprávějí pověsti ze Staré Břeclavi, Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovce. „Tady byu ten šlechtic brecuavského panství, který to byu já nevím - esli to byu Břetislav, nebo komu to vlastně náležauo, a oni teda jak sa šlechta sjíždávali na zimu do Vídna, tak pravda teda ty zábavy porádali různé a ten - tuto plochu tých pozemků - to byuo vylidněné nájezdama tatarskýma, že to byuo tak jaksi poutekané z tých vesnic, opustěné a tož ten tady měu hromadu pola ladného, lesem to nebylo, byly teda o něco věčí, ale moc ne. Keré tu byly, tak ty ostaly věčinú až na nejaké maué úseky, tož a zas naopak na druhé straně rozširovali a zalesnovali. To tých lesů moc nebyuo a on neměu ludí tady na to obděuávání teho pola. Tak sa tam s tím jugoslávským šlechticem jaksi dostali do reči a ten měu tu trápotu, ten neměu ludí a ten si zas naopak stěžovau, že jemu tam vyhynúu dobytek. No zkrátka měli tam mnoho dobytka. A tož si tak navzájem stěžovali a pri tem sa dohodli, ten tady měu dobytka nadbytek a neměu žádných ludí, tam zas bylo ludí nadbytek, že to je tam hornatý kraj, pravda, a máuo pola měli ty ludé, ten že mu sem pošle osídlit ten kraj tyma ludma a ten že mu jako za vděk pošle tam ten dobytek. - Tož sme sa jim smíjali ešče my, různým tým ludom, kerí teda měli ty ména Jankovič, Ivančič, Grbavčič, Baránčič, ty koncovky - ič. My sme sa jim smíjali, že sú vyměnění za vouy. A došlo kolikrát aj v mojích dobách aj k fackám teda za to. Tož tak teda sa to stauo, že ty ludé sem došli, dostali pridělené pola podle počtu rodin, kerí měli teda jaksi hodněčlennú rodinu tak dostali půulán, teda u nás byly ty půllány štyri: to byu nejaký Hrabica, Prachari, Vymysličtí a Mikuliči.“ (str. 114. Jeřábek, R. Podluží, kniha o lidovém umění). Chorváti na Moravě tvoří nejsevernější výběžek migrace jižních Slovanů. Na Moravu utíkali především rolníci, chorvatská šlechta je na našem území spíše zanedbatelná. Kolonizovala se území Mikulovska, Břeclavska a Hodonínska. Předpokládá se, že ve více případech šlo o sekundární přesun z Dolního Rakouska a Uherska. Úrodná pole a dobré vinice lákaly nejednoho zemědělce při útěku na jižní Moravu. V 16. století se tak hospodářství Moravy stabilizuje, opět se zde začíná pěstovat obilí a chovat dobytek, rozšiřuje se rybníkářství, pivovarnictví, mlynářství a obnovují se zde i vinohrady. Bohužel kýženého pokoje ani u nás Chorvaté nenalezli. Na jaře r. 1605 zvěstovaly ohně na kopcích moravských, že do země vpadli Uhři a Tataři pod Bočkajem. Brzy rudé záře nočních požárů značila jejich cestu krajem kolem Strážnice, Ostrohu, Uherského Brodu, Hodonína, Hustopečí v ohni. (kronika Charvátské Nové vsi). Na sto obcí, chrámů,

31

dvorů tehdy lehlo popelem. Lid ztrýzněn, ženy zhovadilým způsobem znásilňovány, tak že od samého kvaltování a natahování mřely. (kronika Charvátské Nové vsi). Mladí byli bráni do zajetí. 28.7. 1605 Uhři plení Hrušky, Tvrdonice, Starou Břeclav a Lanžhot. (kronika Charvátské Nové vsi). Problém zkoumání pohybu obyvatel na jižní Moravě nebyl lehký, pro toto území nejsou (na rozdíl např. od Slovenska) k dispozici matriky, ani celoúzemní spisy z nejstarších dob kolonizací Chorvatů na toto území. Jen částečně je lze nahradit pozemkovými knihami nebo urbáři, které jsou ale z těchto dob velmi málo výřečné. Všeobecně platí, že tam kde Chorvati přišli a udrželi se ve větších skupinách, tam si zachovali jména. Kdežto, když se rozptýlili, byli zapisováni pod příjmením Chorvát. Výzkum urbářů z jižní Moravy v období před Bílou horou dokázal zde existenci Chorvatů, ale nikde se nepíše kdy přišli. Nejstarší zmínkou o Chorvatech je testament Hartmanna I. z Lichtensteina z 25. listopadu 1539, kdy svému synu Janu Kryštofovi určil k dědictví panství Hohenau, Rabensburg, Lanžhot, Tvrdonice a další, mezi kterými se vyskytuje i Under Krabattn (Charvátská Nová Ves), která musela být obnovena minimálně pět let před rokem 1539, tedy kolem roku 1533! Jelikož na nově osídlené statky se vztahovala pětiletá osvobození od platů a povinností (robota, placení desátku, poplatku za dříví a vybírání mýta při vstupu do vsi z moravské strany). Z tohoto testamentu plyne, že Chorvati byli v roce 1539 již usedlí. Charvátská Nová Ves kdysi při založení Chorvaty nesla název Teymenaw (Temenau), ležící pod lesem, u lesa Teymwald. Po novém osazení vznikly Dolní a Horní Charváty (Under Krabattn a Ober Krabattn), nebo také Ober-Temenau a Unter-Temenau. Název se nepatrně měnil dobou, a pod každou novou rukou zněl jinak. V Charvátské Nové Vsi (Ober Krabatn) bylo k roku 1543 obýváno 34 usedlostí Chorvaty. Hlavním zaměstnáním charvátského obyvatelstva bylo zemědělství, avšak klima pro pěstování plodin v Chorvatsku bylo odlišné od klimatu Moravy. Po čase, kdy překonali určité počáteční problémy v rozdílném způsobu zemědělské činnosti, se Chorvaté natolik sžili s krajinou, že se začas stali nejproduktivnějšími v obcích jižní Moravy. Chorvaté na Moravě byli povětšinou usazeni mezi německé obyvatelstvo, a tak napomáhali slavizaci jižní Moravy a prosazování moravského živlu. Na Moravě přichází k asimilaci poměrně rychle, jednotlivci národnostně splývají s etnikem v kterém žijí. České prostředí je pro Chorvaty mnohem bližší než Německé, kde museli neustále čelit útlaku a časté nesnášenlivosti. Příbuznost, či podoba temperamentu s němci nebyla téměř žádná, a vůbec už ne jazyková, či v některých případech i náboženská odlišnost. V Poštorné a Charvátské Nové Vsi se od počátku prolínají všechna tři etnika - chorvatské, německé a moravské. Obyvatelé Poštorné a Charvátské Nové Vsi ve 40. letech 19. století používají výlučně český jazyk. K počeštění zde došlo asi koncem 18. století. Oproti Hlohovci (čti Lohovci), který byl poměrně izolován a v blízkém kontaktu spíše s Drnholeckem, a díky tomu si ponechal chorvatský charakter ještě do počátku

32

20. století, kdy v Hlohovci roku 1923 v devadesáti letech umírá poslední chorvatsky hovořící Chorvat. V osadách Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov bylo ještě roku 1898 chorvatské obyvatelstvo také. Ve 20. století zde žilo kolem 1800 Chorvatů a udrželi se tu prakticky až do násilného rozsídlení po roce 1945.

POŠTORNÁ

(Themenau, Unter-Krabattendorf, Unter-Themenau, Posstorn, Unter-Krabatten)

Obec je založena v širé rovině, při nejzápadnějším z těch několika ramen, ve která se dělí řeka Dyje u Břeclavě. Zdá se, že právě nejstarší část obce těsně přiléhala k tomuto rameni, pokud to jen připouštěla oblast zátop, dosti často zavodněné Dyje... Doposud neregulovaná Dyje brání tomu, aby podle hospodářských ohledů šířila se obec naše k Břeclavi. Jeví se spíše snaha, aby nové stavby vznikaly při silnici k Charvátské Nové Vsi... Ta hojná zeleň stromů, v níž se halila Poštorná v posledních letech prořídla. Bylo snahou zastupitelstva, aby divoké a nestejné stromoví po ulicích bylo nahrazeno stromořadím ovocných stromů...Že ve zdejším obyvatelstvu slováckém je mnoho živlu Charvátského, tomu nasvědčují hojná rodová jména. Je dodnes v Poštorné velmi časté rodové jméno Kurial, Grbavčic, Grandič, Barančič, Mikulič, Ivančic, Klimovič... (kronika Poštorné) Poštorná zpustla ve 14. stol. Starší kostel v Poštorné byl dle pamětní knihy postaven v r. 1339. Kolem roku 1530 byla osídlena nově charvátskými obyvateli, kteří se zde po čase počeštili. Na starém pečetidle Poštorné z 16. stol. je zobrazena burgundská lilie s půlměsícem vpravo a vlevo se šesticípou hvězdou. Charvátští osadníci z Hlohovce, Charvátské Nové Vsi a Poštorné mají už od roku 1570 svého kněze, který byl jak píše Turek zřejmě katolíkem, neboť se dovídáme o odměně, kterou dostával od osadníků za chození s křížem při procesích o zdar úrody. Také píše, že chorvatští přistěhovalci byli zčásti protestanti. Chorvatským novousedlíkům nebylo řemeslo vojenské neznámé. Roku 1627 uvádí Adolf Turek jako prvního zmíněného poštorenského faráře kněze Pavla. K roku 1643 dělal faráře Martin Stiepković, který pocházel z župy Rechitza a vzdělání dosáhl v Záhřebu. V matrice z roku 1652 pro Poštornou a její okolí jsou zapsána jména chorvatského původu, jako například Baršić, Popović, Vlašić, Havlović, Drobilić, Radković, Mikulić, Garčić, Barančić, Klimović a další, o kterých se zmiňuje Kolek st. V roce 1653 byla v Poštorné zřízena samostatná fara, pro zvyšující se počet obyvatel v Poštorné a Charvátské Nové Vsi. Prvním katolickým farářem se stal roku Nicolaus Zirowetz, který měl velké starosti s opravami poštorenského kostela, jelikož z výnosů fary se nedalo kostel opravit. Nechal udělat malý zvonek do kostelní věže. 1656 a 1679 byly na Moravě prováděny lánové visitace, které tvořili soupisy poddanské půdy. Pokud budeme na jméno počítat průměrně 5 osob, měli 40 let po 30tileté válce obce Poštorná 415 lidí, Charvátská Nová Ves 245 osob a Hlohovec 205. V letech 1688 - 1709 byl farním pánem Jan Polenus.

33

Starý kostel z roku 1339 (fotografie uložena v Soka Mikulov)

34

V Poštorné bývalo prý bratrstvo sv. Barbory, které dalo postavit ve a starém kostele oltář sv. Barbory. Zrušeno bylo r. 1783. Píše o tom Kolek. V 17. stol. se v katolické faře sloužila bohoslužba i pro Charvátskou Novou Ves a Hlohovec chorvatsky. Roku 1711 začíná spravovat poštorenský kostel Ondřej Josef Jarmitž, který v roce 1724 podává žádost k pasovské konzistoři s návrhem ke stavebním úpravám celé stavby. Přestavěno mělo být celé průčelí kostela a věže se zvonicí ve stylu baroka. Celá přestavba měla stát 700 zlatých, ale nakonec se nekonala. Podařila se jen méně nákladná úprava, při níž nechal farář Jarmitž zhotovit nové kostelní lavice. Roku 1754 se stal novým farářem Jan Pavel Hassitschky. Starosti o chátrající budovu kostela, kolem které po staletí existoval hřbitov pro obec Poštornou a Charvátskou Novou Ves, neustávají. Roku 1785 se novým farářem stává rodák z Poysdorfu Franz Anton Kroupa, kterého roku 1790 vystřídal Johan Josef Rainer. Z roku 1792 je zmínka o škole založené už r. 1777, která se nacházela v Poštorné v domě č. p. 54, kde ve dvou místnostech knížecí pálenice, hned proti panskému hostinci č.p. 55 a pivovaru č.p. 56 se děti učily. Školu navštěvovalo kolem 300 dětí. Roku 1805 přebírá faru a kostel v Poštorné Franz Xaver Hűbl, za něhož se koná rozsáhlá přestavba chrámu v ceně 3000 zlatých. Celá fara a stáje jsou pokryty kompletně novou šindelí. Chrámová věž je zvýšena v empírovém stylu a za 300 zlatých je vymalováno nově kněžiště. Roku 1807 daroval kostelu Isidor Šilhan z Charvátské Nové Vsi pozlacený kalich. Ve stejném roce byly od obou obcí odlity dva zvony ve Vídni. Z pozůstalosti Isidora Šilhana byla za 300 zl. vytvořena nová kazatelna. 1819 za 200 zlatých pořídil farář Hűbl pozlacenou monstranci. Rokem 1825 se stal novým farářem Ferdinand Drlík. 1826 Konrád Levák z Charvátské Nové Vsi nechal zbudovat kříž a František Gajdoš z Poštorné dal 20 zlatých za kříž na Kozí ulici u prvního mostu do Břeclavě. Roku 1831 byla farnost postižena cholerou, která se šířila z tehdejších Uher. Aby se zpomalil postup cholery, byli na hranicích postaveny hlídky. V každé obci byly určeny některé domy jako nemocnice zajištěni ošetřovatelé a nosiči mrtvých, kteří byli poučeni o hygieně a vybaveni pomůckami. Už v srpnu byl v Poštorné pochován první člověk s cholerou. Nákaza postihla přes 300 obyvatel a sto jich zemřelo. 1837 se stal farářem Martin Dobšík z Kunovic na Moravě. V této době se začala stavět první železnice z Vídně do Břeclavě. Místní sedláci a lidé z okolí ji nazývali „čertovským vynálezem“. Ve 40. letech 19 století byl kostel i fara několikrát vykraden lupiči z Poštorné a Charvátské Nové Vsi. V 50. letech 19. století byly obě obce opět postiženy cholerou, v Charvátské Nové Vsi zemřelo sedmnáct lidí, v Poštorné šest. V roce 1855 vypukla opět a usmrtila na 70 lidí. 1856 se stal farářem Jan Adolf z Uherského Brodu. Ve stejném roce v obou obcích řádí spála, která usmrtí 22 osob. Roku 1857 se v Charvátské Nové Vsi objevuje černý kašel, na který umírá 10 lidí. Roku 1859 nechal Josef Baránek, čtvrtláník z Charvátské Nové Vsi opravit a pozlatit v kostele křížovou cestu. Vdova Marie Barančicová z č. p. 25 v Charvátské Nové Vsi darovala kostelu obraz sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Celý tento rok byl velmi deštivý, obilí polehlo a pohnilo

35

stejně jako brambory a hrozny vinné révy. Ve snaze ochránit obce před epidemiemi a přírodními katastrofami, staví se v okolní krajině kříže, kapličky a jiné církevní stavby. V roce 1860 je tak vysvěcen kříž na cestě za Poštornou, směrem na Charvátskou Novou Ves, který je postaven Františkem Prachařem, pololáníkem z Poštorné. O rok později je postavena kaple s obrazem sv. Vavřince, patrona obce Charvátské Nové Vsi na náklad Pavla Červenky a jeho manželky Veroniky. 15. ledna 1861 se konají v Poštorné první obecní volby. 16. července 1866 obsadili Poštornou Prusové, začali rabovat, na faře zabili dvě krávy a v selských usedlostech pobrali veškeré dostupné potraviny a dobytek. Naštěstí obyvatelé včas stihli uschovat část dobytka a potravin hluboko v Bořím lese, kam se schovaly také ženy a děti. S pruským vojskem přišla znovu cholera. Prusové opustili vesnici až v září. Tehdy na následky cholery zemřelo v Poštorné 48 obyvatel. Velkou pohromou byly nejen četné záplavy, neúroda, ale také požáry. „Roku 1876 bylo tolik sněhu, že se musely všecky silnice po celé délce prohazovat...“(kronika Poštorné). Do roku 1848 byla Poštorná pod panstvím valtickým. Stále rostoucí počet obyvatel byl znatelný i v přeplněném kostele a nakonec i kolem něj, kde stál hřbitov, což začalo nevyhovovat zdravotním předpisům. Tak v roce 1884 obě obce začínají stavět na svých katastrech nové hřbitovy, které jsou v témže roce vysvěceny. Při té příležitosti na poštorenském hřbitově manželé Josef a Rozína Baránkovi nechají postavit kříž. V roce 1884 se stal farářem Josef Maixner. 4. října 1890 je v Poštorné otevřena tzv. „bílá škola“ a rozdělena na chlapeckou a dívčí. 17. června 1894 je zbořen starý kostel a těsně vedle něj 3. července 1898 vysvěcen nově postavený chrám, při kterém byla uskutečněna velká slavnost, večeře v hostinci U Eldmana a v zahradě hostince tehdy proběhl koncert dechové hudby. Poštorenský kostel je projektem architekta Karla Weinbremera působícího v lichtenštejnských službách na přelomu 19. a 20. století. Na stavbu kostela byly použity cihly z místní lechtenštejnské cihelny, které byly vyráběné speciální technologií. Stavba je v historizujícím slohu konce 19. století. „Škola německá nebyla vychovatelkou, ale mučírnou.“ (kronika Poštorné). Roku 1908 se podařilo obci otevřít českou školu, školní rada v Mistelbachu v ní však výuku zakázala, jako důvod uvedla, že místnosti ve škole jsou pro výuku nevhodné. Ve škole se nadále i přes zákaz vyučovalo, až do roku 1909, kdy byly místnosti uzavřeny a zapečetěny. Mezi obyvatelstvem vesnic to vyvolalo stávku a zřídili provizorní prostory pro výuku na dvoře statku rolníka Smyčky. S pomocí vídeňského spolku začali stavět novou školní budovu, ve které bylo 1. října 1912 zahájeno vyučování. Boj dolnorakouských Čechů za uhájení svého jazyka zvedl vlnu ohlasů u veřejnosti, a později ji podpořil i president Masaryk, který Poštornou navštívil roku 1928. V Poštorné je dokončena rokem 1925 elektrifikace.

36

Stávkující české děti v Poštorné r. 1909 (z majetku A. Valouškové, uloženo v Soka Mikulov)

Zápisy fary Poštorná ze schůzí komise kostelní: 14. listopadu. 1935 o 3 hod. odpoledne v kanceláři obecní, v Charvátské Nové Vsi za účasti všech členů ...žádost varhaníka Františka Barančice o převzetí kamínek na varhanách do montáže kostela odložena, ježto bude s varhaníkem o této věci ještě jednáno. Rovněž se odkládá jeho žádost o úpravu služebních požitků. ...13. května 1945 v místní obecní radnici v Poštorné o 14. hod. odpoledne. Zaměstnanci kostela: ...Téžto varhaník František Barančic ml. toho času není v obci přítomen, bude vyzván varhaník Barančic František st., aby zatím než se tento vrátí, službu varhaníka zastával, s ním schváleno. Co se týče šlapače varhan usneseno, aby tohoť vždy si opatřil varhaník sám. Odměnu propláceti bude kostelní výbor sám. Odměny zaměstnanců schváleny doposavadní. Barančic František jako varhaník měsíčně 60 korun, pro šlapače 20 korun.Odměna varhaníka bude upravena dle platných směrnic nové republiky. ...Odměna zaměstnanců přebrána k financování 1.1.1946. Varhaník měsíčně odměněn 600 Kčs a šlapač 200 Kčs. ... Co se týče mší, sděleno p. Barančicem ml., že přípravy jsou v plném proudu - vzato na vědomí. Dále prohlásil p. Barančic, že službu varhaníka bude konati ještě 1 a půl. roku. ... V archivu Mikulov jsou uloženy hudebniny archivu starého kostela v Poštorné, které předal archivu varhaník František Barančic dne 17.6.1950, jsou to notové záznamy k písním kostelním. František Barančic se narodil v Poštorné Johanu Barančicovi a Františce

37

Barančicové rozené Grbavčicové z č.p. 18 v Poštorné, která byla dcerou Franze Grbavčice a Magdalény rozené Smikalové. Jeho otec Johan Barančic byl synem Joanese Barančice a Kathariny Barančicové rozené Procházkové, která byla dcerou Fillipa Procházky. Joanes žil spolu s manželkou a pěti potomky v Charvátské Nové Vsi v domě č.p. 25, ve kterém žil rod Barančiců už po několik generací. Jeho syn Johan Barančic si tedy vzal ženu z Poštorné, kam se i přestěhoval a měli spolu pět dětí. František Barančic ovládal hru na několik nástrojů, vytvořil v Poštorné kapelu mladých muzikantů. Zkomponoval několik písní, z toho dvě vydal v roce 1933, Zrušení roboty a Dožínky. Vedl rodinou kroniku, do které zapisoval zajímavosti z Poštorné. Do této kroniky zapsal i vypravování svého otce a události z r. 1872, kdy se v obci počaly stříhat vlasy. Ještě v roce 1950 sepsal stručné dějiny Poštorné. Za svůj život dělal několikrát ředitele kůru v různých obcích jihomoravského kraje. Jeho sepsaný materiál se mi zatím nedostal do rukou, tak jej nemohu nyní zaznamenat.

Poštorná kol. r. 1927 (F. Schulz, uloženo v Soka Mikulov)

38

CHARVÁTSKÁ NOVÁ VES

(Ober Themenau, Ober Krabattn, Ober Crabatendorf, Croata Nova Villa)

Nová Ves, název který je velice oblíben, se vyskytuje ve všech chorvatských osadách na západu bývalých Uher. Objevuje se na sever od Neusidler-See, za Parndorfnem je, Novo Selo (Neu-Siedl), i severozápadně od Bratislavy je Nová Ves. Před Charvátskou Novou Vsí dřív, na jejím místě šuměl stalistý pohraniční les, který se tehdy rozkládal po obou březích Dyje a zasahoval hluboko do Rakous a do Moravy.První zmínka o našem kraji jest z r. 1056. Toho roku daroval císař německý Jindřich III. biskupství pasovskému některé osady na Moravském Poli a všecku zemi až k Lavetenburku nynější Břeclavě...Naším krajem vedla od nepamětných dob obchodní cesta přez Břeclav do Brna. Břeclav byla zastávkou kupců. Již tenkráte se připomíná Poštorná - 1339 - kdy tam byl stavěn kostel - snad tentýž, který před postavením nynějšího zbořen. Století míjela. Mnohých událostí byl náš kraj svědkem, viděl pyšné voje Přemysla Otakara pokryté slávou u Kressenbrunu poražené, zahanbené prchati od suchých krut. Války husitské dotkly se silně této části Rakous, z nich nejvýznačnější událostí bylo obležení Břeclavě r. 1426. Husité přitáhli od Mikulova do Lednice, tamější tvrz a kostel vypálili, vypálili a zničili tvrz ve Valčicích (Valticích), která stála v místech nynějšího zámku. (kronika charvátské Nové Vsi). Charvátská Nová Ves tedy existovala již před příchodem Charvátů, ale v lichtenštejnském urbáři z r. 1414 se připomíná pustou, snad z důsledku toho, že rod Lichtenštejnský se v té době zapletl do sporů s Habsburky, nebo z půtek moravsko-rakouských. V 15. stol. zde také probíhaly husitské vpády, boje mezi panovníky a různá plenění loupeživých rytířů. Není proto ničím zvláštní to, že pod náporem těchto událostí lehlo popelem mnoho vsí, které nám dodnes připomínají jména tratí. Například poblíž Poštorné tzv. Murnitz a Draga. V Nové Vsi se udržela pověst, že stará osada stávala na „genči“ (Geltshein). Nyní na tomto místě podle Kolka stojí dvůr Theimhof. Původně pustá ves byla kolem roku 1530 osazena prchajícím charvátským obyvatelstvem. Roku 1570 připomíná se v historii poprvé jméno Charvátské Nové Vsi. Toho roku se rozdělili o majetek bratři Lichtenštejnové. Nejstarší Hartman II. dostal Valčice (Valtice), Poštornou, Garschőntal, Charvátskou Novou Ves a Hlohovec. (kronika Charvátské Nové Vsi). V roce 1570 byl vypracován lichtenštejnský urbář, který je pro Charvátskou Novou Ves datován k 30. lednu 1570, tehdy patří Charvátská Nová Ves k poštorenské faře. Ta byla obnovena spolu s příchodem Chorvátů do Poštorné roku 1533. Ke stejnému roku je také zmínka o poštorenském knězi, který byl katolík a dostával od místních rolníků odměnu za chození s křížem při poutích do polí za zdar úrody, jak píše Geršic. Dále se zde uvádí, že polovinu poplatků a odvodů museli obyvatelé zaplatit na sv. Jiří a na sv. Michaela. Z desátku obilí odváděném vrchnosti dostával poštorenský farář jednu třetinu. Desátek se platil i z kuřat, kachen, husí apod., každý dům platil také malý desátek jako daň domu.

39

Za dříví platila usedlost půl zlatky a z lánu jednu zlatku. Poddaní z Charvátské Nové Vsi měli povinně obdělávat jeden svobodný lán patřící faře v Poštorné. K tehdejšímu roku měla Charvátská Nová Ves 44 obydlených usedlostí. Louky u Charvátské Nové Vsi byly užívány obyvateli jiných obcí, stejně tak Charváťané obdělávali jiné. Rychtářem v Charvátské byl v těchto letech Martin Gerbawczitz (Grbavčic), který držel celolánovou usedlost. Poštornou a Charvátskou Novou Ves spojovala stále udržovaná cesta. V obou obcích se platilo 6 denárů z každé usedlosti na vydržování kata. Za pastvu vepřů v lese v období padání žaludů zaplatili 1 zlatku a 42 krejcarů. Robotní povinnost rolníků je sice uvedena, ale není zapsáno jak dlouho v týdnu trvala. Roku 1583 přišel mohutný zástup Chorvatů do Poštorné, Hlohovce a Charvátské Nové Vsi a současně do Lednice a k Mikulovu. (kronika Charvátské Nové Vsi). K tomuto datu píše kronikář Charvátské Nové Vsi, že byli tehdy přišlí vyměněni za voly. Co je na tom pravdy nevím, ale jisté je, že ústní podání se generacemi mění, rozvíjí i zkracuje. Stejně tak nemohu říci, že by na takových pověstech nebyla trocha pravdy. Chorvaty tehdy usadili do lesů, ti je museli vymýtit a na pole obdělat, jak píše zde kronikář. K roku 1652 našel Kolek v matrice Poštorné jména rodin, která patřila k Charvátské Nové Vsi. Uvádím jen některá, např. Grandić, Grbavčić, Maurić, Mikulić, Barančić, Drobilić, Janković, Bartolčić, Malinković, Marković, Baršić, Brekalić, Tomšić atd. 1717 byla na návsi postavena obecní kaple. Roku 1751 měla ves z 58 usedlých 28 charvátská příjmení, úplné počeštění zde spadá do konce 18. stol. Ke stejnému roku se píše v tereziánském katastru, že ves měla 45 selských usedlostí, z toho dva panské obecní domy, v jednom byla panská hospoda a ve druhém bydlel obecní pastýř s rodinou, nebo hlídač. Vedle selských stavení zde byli čtyři domkaři. Geršic dále píše, že s jistotou lze u 35 jmen v Charvátské Nové Vsi určit charvátský původ. K roku 1787 je znatelné z josefínského katastru, že vrchnostenské domy byly tvořeny knížecí hájenkou v domě č.p. 47, panskou hospodou v č.p. 21, domem hlídače a obecního pastýře. V Trestním protokolu Charvátské Nové Vsi jsem našla záznam. Martin Barančic z č. p. 25 je zde trestán dle § 27 zákona ze dne 31.7.1874 peněžitou pokutou 20 Korun za vytékání močůvky z domu. V roce 1866 shořelo v jeden den v Charvátské 14 stodol. Až do roku 1875 chodily děti z Charvátské Nové Vsi do školy v Poštorné. Občané Charvátské Nové vsi od počátku 19. stol. usilují o založení školy, ale to se neustále pro nedostatek financí odkládá, až roku 1875 se konečně mohlo s výstavbou započít. Ta byla vystavěna knížetem Lichtenštejnem díky pronájmu obecní honitby na dobu 15 let. 24. 10. 1875 byla škola slavnostně vysvěcena. V té době měla škola dvě třídy a kabinet pro učitele. Do dnešní podoby byla přestavěna v roce 1910.

40

I. třída měštanské školy v Charvátské Nové Vsi r. 1935 - 1936 (zapujčil F. Schulz, uloženo v Soka Milukola)

V roce 1925 píše kronikář Charvátské Nové Vsi: „Veškeré zdejší obyvatelstvo, mimo pranepatrný zlomek Němců, přiznává se k národnosti české a dialekticky patří ke kmenu slováckému. Řeč starých lidí je pěkná, jadrná, ale mluva odchovanců školy německé znesvářena zkroucenými německými slovy a výrazy. Patrné jsou také stopy chorvatštiny (zvláště v Hlohovci), místo ř vyslovuje se napořád r, vynechávají se slovesa ve větách. Zdejší dialekt blíže popsal rodák z Chorvátské Nové Vsi p. Barančic Jan, prof. na reál. gymnasiu břeclavském. Bohužel, jeho práce dosud zůstala jen v rukopise. Národního vědomí však marně byste hledali. Ti takzvaní „Češi“ za éry rakouské byli jimi spíše z důvodů osobních než z přesvědčení - vcelku bylo zdejší obyvatelstvo působením školy, úřadů a i z praktické potřeby nakloněno více němčině a to, co bylo jinde chválou - slovácký zpěv, zvyky atd. nahrazováno v Nové Vsi tenkou vrstvou pakultury. Proto také zvyků, písní udrželo se poskrovnu a možno říci, že slovácká píseň v Nové Vsi vymizela, jako mizí i starý, pěkný kroj a na jeho místě se ujímá dnešní řekl bych městsko-slovácký. Na charakter Novovesčanů působila hodně krev charvátská - jsout ohniví, veselí, hudby a tance milovní, pracovití, čistotní a děti ve škole nadané. Jako stinné stránky bych připomenul přílišné sebevědomí, ničím neopodstatněné - zvláště u sedláků, apatie ku vzdělání (zase smutné dědictví školy německé) a vůbec k duševnímu životu, náboženská mělkost, zastíraná často vnějšími náboženskými formami, jako vůbec vnějšek - decorum je v oblibě u Slováků všech. Smutnou vlastností je touha po moci, slávě, takže některé skupiny občanů prošly celou škálou stran, nejradikálnější počínaje a konservativní konče. (kronika Charvátské Nové Vsi). Obec původně užívala pečetidlo, kde byl zobrazen vinařský nůž s hroznem. 1. ledna 1974 byla Charvátská Nová Ves připojena k městu Břeclav.

41

HLOHOVEC

(Bischofswarth, Pischawarth)

Jediná je usazena na kopci a v hořejší části vesnice je jakási náves. Obec vznikla už ve 13. století kolonizací pasovského biskupství. Zpustla během válek česko-uherských v druhé polovině 15. stol. Roku 1570 v druhé vlně je založena Chorvaty a zároveň osvobozena od poplatků a robotných povinností na pět let ves Hlohovec. Pravděpodobně nejstarším dokladem o příjmeních z Hlohovce je soupis usedlostí zpustlých během třicetileté války z roku 1656. Kde se vyskytují například jména: Brekalič, Barančić, Jankovic, Tomčič a Grbavtschitz (Grbavčic). 10. srpna 1570 byl jako obec nově založená zapsán Hlohovec ve smlouvě mezi syny Jiřího Hartmana I., v této smlouvě je uvedeno, že obec Hlohovec (Bischofwerdth) dostane k valtickému panství Hartman II. se všemi náležitostmi, jako jsou lomy s vápencem, hrdelním soudem a jeho obyvatelé jsou na pět let osvobozeni od robot a dávek. Listina však neobsahuje údaje o počtu usazených, ani o jiných jménech. Až v soupisu zpustlých usedlostí po třicetileté válce z Hlohovce z r. 1656 a z r. 1676, se k roku prvnímu píší jména pustých usedlých, mezi nimiž se vyskytuje i jméno Barančić (Werentschitz), které se k dalšímu datu už nevyskytuje. Jeho domek se v té době stal pustým a byl znovu osídlen již jinou rodinou. Do roku 1920 patřil Hlohovec pod Dolní Rakousy. Ještě na počátku 20. stol. se zde jako v jediné ze tří vsí mluvilo některé obyvatelstvo chorvatsky. Udržel se zde jazyk nejdéle, díky blízkému styku s Chorvaty na Mikulovsku. Svědectvím tomu je, zápis písně prof. Šemberou z r. 1845 v Hlohovci, ve které se mísí chorvátština se slováčtinou:

LOUČENÍ Lučení, lučení, šak je to ťažká věc Kad se mora rozlučit S dywičicú mladenec Kad smo se lúčili Oba smo plakali Oba smo si bělým facolom Oči utýrali

42

Umrješ ty, umrjem já, Těmo umrit oba dwá Těmo se dat zakopat V jedan gruob Těmo si dat napisat Na jednu dašticu Ovde ležijú dwa ljudy O jednom srdci

MORAVSKÝ SEDLÁK Moravský sedláku, hytria ptyca, po jačky, po pěrí blazan, kdo ty wjerujw.

Sedlák grije z šenkauza, cěsta mu nestačí, kad duojde pred pana čaj je hned drugačij.

Škraba se za uhuom, utýrá si čelo, kod by mu puol duše, z něga wyletylo.

Milost pane tato, letos nylany, reku: owo, ono, báda núzu gony.

Pred pánem horekuje si, za wráty wýská si, je to srany narodnzenost z rozumow w žep.

Po třicetileté válce, která skončila roku 1648 bylo na Valticku vypáleno a obnoveno 420 domů, v Charvátské Nové Vsi šlo o 29 usedlostí a v Poštorné o 28 selských domů. Vzdělanost obyvatel byla minimální, lépe řečeno nebyla žádná. Téměř všechny listiny 18. století jsou představiteli obce podepisovány křížkem. A. Turkovi, který bádal nejen v domácích, ale i rakouských archivech se podařilo vyvrátit tradovanou hypotézu o osídlení Chorvatů Kryštofem Tiefenbauchem roku 1584. Osídlení Moravy probíhalo podle A. Turka také ve třech větších vlnách, jde o 30., 50., 70. léta 16. stol. Přičemž 30. léta byla první kolonizací přímo z Chorvatska. V 70. letech se předpokládá spíše příchod z Dolního Rakouska, kde byla v té době dost vysoká snaha se Chorvatské menšiny zbavit. Možný je příchod z uherských chorvatských osad. Příliv Chorvatů neustal ani v 17. stol. Turek také píše, že v mnoha případech jde také o příliv osadníků z poříčí řeky Uny. Tato oblast byla totiž ve 20. - 30. let 16. stol. postižena nájezdy Turků. Kolek pracoval se staršími materiály lánských rejstříků, než jsou poštorenské matriky, které začínají rokem 1688. Našel devět jmen (Baranšić, Brekalić, Fabičević, Macković, Maurović, Mokrić, Radković, Sić, Sušić), které byly soustředěné

43

většinou v Hlohovci. Turek hledal hlouběji a našel podobná či shodná příjmení v Chorvatsku. Jsou však jen v malém počtu. Z panství manyčského z roku 1547 jsou zapsána příjmení Bošić, Dučić, Depotović, Cvitković, Grbavčić, Radonović, Sidinić, Sušić a Tomković (u nás doložená v oblasti Lednice - Valtice - Hovorany). V oblasti Gvozdance k roku 1549 přímení Babić, Cvitković, Deak, Grbavčić a Petričević. V Ztabansku v zagrebském kominátu příjmení Filipović, Šafarić, Višnić, Bučić, Grbavčić apod. K prvnímu hromadnějšímu osídlení na Moravě dochází tedy v 30. letech 16. stol., kdy proběhla zároveň i první větší vlna do střední Evropy. V této době jsou kolonizovány Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec na Valticku v dnešním okrese Břeclav. Valticko bylo kolonizováno už v 15. století, protože bylo vylidněné po vpádech husitů a výpravách Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Majitel panství Valtice Hartmann I. z Lichtensteina tak obnovuje osady a Chorvatům nabízí 5tiletou svobodu, ochranu, finanční podporu a někdy přiděloval i stavební materiál. Koncem 16. století se počet Chorvatů rozrostl tak, že např. Charvátská Nová Ves má k roku 1750 většinu chorvatského obyvatelstva. Už v 16. století se zde chorvatské etnikum silně mísí s moravským. Do Jevišovky (Frélichov) v drnholeckém panství proběhla kolonizace podle A. Turka ve stejné době jako do panství Valtického, kdežto do ostatních osad, Dobré Pole a Nový Přerov roku 1570 a 1571, kdy Hartmann z Lichtenštejna zde usadil 40 poddaných v pustých osadách Dobré Pole a Brod nad Dyjí (Kolenfurt), 9 rodin v Novém Přerově. Všichni zde dostali po jednom lánu pole a na 5 let byli osvobozeni od všech povinností. Dále byly osazeny i Lednice, Hrušovany, Pasohlávky, Hovorany.

MÍRA OVLIVNĚNÍ JIŽNÍ MORAVY CHORVATY „Chorvaté byli lid pracovitý, hrdý, zbožný, ale přitom ohnivý, takže flegmatický rozvážný Hanák, jenž se snad onoho času dostal do našich končin, neubránil se nepříznivému úsudku o Chorvatech řka, že: „Ti Ráci a Kroboti so led toze nevecválané a nátorné.“ (kronika Charvátské Nové Vsi). Chorvatské obyvatelstvo více přijalo z moravského prostředí, než by mu dalo. Pravdou ale je, že se často přebíraly návyky, sklony a vlohy, které přispěly k rozvoji kultury, a to především v lidovém výtvarném a hudebním umění jižní Moravy. Chorvaté tedy umocnili a jakýmsi způsobem konzervovali na delší dobu slovenskou a moravskou lidovou kulturu. Vzdáleni od domova pociťovali pravděpodobně mnohem větší touhu uchovat si svoje tradice z domoviny. Dokladem jejich života na Moravě jsou do dnešní doby zachované názvy některých polních tratí, lesů apod. Dnes je těžké posoudit míru vlivu charvátské kolonizace a ani nelze přesně určit do jaké míry se tyto kultury navzájem ovlivnily. Jeřábek píše: Dlouho byl spojován s vývojem lidového oděvu, avšak prokázán nebyl. Snahy o odhalení hudebních souvislostí s písňovým materiálem jugosláv-

44

ských Charvátů, nebyly rovněž nijak potvrzeny. Zajímavá je však v lidové slovesnosti „hra na neboru“ u níž byla doložena souvislost s folklorem jugoslávským. ...V některých architektonických článcích lidového obydlí, lidových názedních malbách, ve výšivkách i v lidovém umění hudebním a tanečním se jasně projevuje vzájemné ovlivňování lidové kultury na Podluží a v sousedních Slovenských oblastech. (str. 165, Jeřábek, R. Podluží). Slavnostní červené nohavice, kteréž od Chorvatů přijali nejprve Břeclavané, asi od 40. let nosí se též v Tvrdonicích a Nové Vsi, o něco později ujaly se v Hruškách a od 50. let vyskytují se v Bojanovicích. (Ivan Dorovský, s.65 z Bartoše F. Lid a národ, II., 1885). Alois Malec se domníval, že Podlužáci převzali všechny prvky svého kroje od Charvátů a že rozdíly byly pouze ve výtvarném pojetí ženského kroje. (s.65. Dorovský, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi). Stejně píše i Josef Klvaňa o kroji Podlužáckém. Podobně soudil i Jan Koula o pestré ornamentální výzdobě podlužáckých chalup. Vlivy charvátského obyvatelstva se hledaly také v jihomoravské podlužácké písni, zejména v rytmicky zvláštní písni „táhlé“. (čl. Oldřich Syrovátka....). Syrovátka píše, že folklor charvátské menšiny u nás, písně, hudba, tance, pohádky, pověsti, přísloví atd. byl probádán doposud velmi málo. Ty co máme uchované, jsou různého data (cca 30kusů). Tento materiál má velkou cenu hlavně pro chorvatské badatele. Mnohé chorvatské folklorismy už splynuly se Slováckem. Lidová kultura Břeclavska byla po dlouhou dobu ovlivňována jak Chorvaty, tak Čechy, Slováky, Němci, Romy, Židy a po druhé světové válce bylo toto území kolonizováno i reemigranty z Ukrajiny, Bulharska a Rumunska.

45

PROŠLÁ STOLETÍ NA MORAVĚ 16. STOLETÍ

V druhé polovině 16. století a počátkem 17. století zasáhly Podluží nájezdy Turků a Bočkajovců. O těchto událostech se nám dochovaly záznamy očitých svědků. Například českobratrský kněz Pavel Urbanides z Rohatce líčí ve svých Pamětech nájezdy v roce 1605: „Léta Páně 1605 z dopuštění Božího od nepřátel, totiž od Turka, Tatara, Uhrův i domácích našich sousedův k velikým a hrozným škodám jsme přišli a to čtvrtou neděli po Veliké noci (8.května) právě o půl čtvrté hodině v noci od Skalice na nás přitáhnouc, hned nás počali mordovati a naše statky bráti a hned tej noci mnoho dobrých hospodářův, hoferů, nádeníků, žen, dítek zmordovali a zajali, ty zajaté šacovali a museli draze vypláceti. Některé tak náramně bili, že jim v rukou umírali, ženy a pany zprzňovali a Uhři je Tatarům prodávali, města, městečka, vsi, dvory, mlejny a boudy pálili. Jeden den viděli jsme celou moravskou a rakouskou krajinu v ohni a téměř v rum obrácenou.“ (Podluží, kniha o lidovém umění, Richard Jeřábek, Václav Frolec a Dušan Holý, Brno 1962) V bitvě u Moháče dne 29. srpna 1526 zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský a spolu s ním i ti Moravané, kteří včas dorazili na bojiště. Tak vymřela po meči jagellonská dynastie na českém královském trůnu a na stolici moravských markrabat. Tím se tedy uvolnilo místo na trůnech Uherského království a České Koruny. Už tehdy byly podezíráni ze zrady mladého krále dva jeho možní nástupci Ferdinand Habsburský a Jan Zápolský, kteří měli králi v bitvě pomoci, ale na bojišti nebyli. „Záměry Turků při tomto tažení nebyly jasné, nevědělo se ani kam se vrhnou a když zamířili do Uherské nížiny, bylo již pozdě bít na poplach a vysílat na všechny strany s žádostí o pomoc. Ludvík Jagellonský patrně udělal osudnou chybu tím, že neustoupil, přijal bitvu a nevyčkal posil, které byly na cestě. Byl to mladík bez vojenských zkušeností, které nenahradily jeho rytířské ideály. Češi přičítali hlavní vinu za tragédii královým uherským rádcům.“ (s. 8, Josef Válka, Morava v Habsburské monarchii a turecká hrozba, Morava v době renesance a reformace, Brno 2001). Za krále České Koruny byl zvolen Ferdinand I. Habsburský, mladší bratr císaře Karla V. Tehdy nikdo netušil, že Habsburkové budou na trůnu 400 let. Přihlásil se po této prohrané bitvě s Turky s dědickými nároky na země Ludvíka Jagellonského. A tak se Morava, spolu s ostatními zeměmi České Koruny stala až do roku 1918 součástí habsburské monarchie. Turkům po této bitvě byla otevřena cesta do střední Evropy. Roku 1529 obléhali Turci Vídeň a ve 40. letech připojili ke své říši okupované Uhry, kromě Slovenska a západního Chorvatska. Za obléhání Vídně podnikla turecká vojska i loupeživou výpravu na jižní Moravu. Na pomoc obklíčené Vídni tehdy nastoupilo i Moravské vojsko, pod velením zemského

46

Obléhání Vídně Turky r. 1529. Rytina ze 16. stol. (Lidová kultura na Moravě, 2000)

hejtmana Jana z Pernštejna. Turci při prvním obléhání Vídně zničili náš kraj, vypálili osady, staré lidi vyvraždili, mladé jako dobytek do provazů vázali a odváděli do zajetí, z něhož se už nikdo nevracel. K tomu páni zbylý lid nelítostně utlačovali, takže v 16. stol. vypuklo v Dolním Rakousku několik selských povstání. (kronika Charvátské Nové Vsi). Moravu od této doby začali ohrožovat Turci a jejich spojenci. Moravané se tak po dvě staletí podíleli na tureckých válkách. Odcházeli do bojišť na tureckou frontu. Kromě této daně krve, odváděla Morava po celou dobu pravidelně „turecké daně“ do císařské pokladny. Stavěli, udržovali a bránili některé pevnosti. Morava stejně jako Horní Uhry (tzn. Slovensko, Chorvatsko, Dolní Rakousy, Kraňsko, Korutany a Štýrsko) byla po celé 16. stol. dobývána osmanskými bojovníky, kteří mezi lidem na Moravě vyvolávali až panický strach a hrůzu, protože po jejich vpádech zůstávala z vesnic a městeček spáleniště a mladí byli odváděni do otroctví. Morava se musela často spoléhat hlavně sama na sebe, neboť jí málokdy bylo z císařské strany pomoženo. Sama si tak organizovala ochranu hranic. Byla v neustálé pohotovosti. Vytvořila si systém obrany v době nebezpečí, jehož součástí byl i propracovaný signální systém střelby z děl a zapalování ohňů

47

na kopcích. Do boje byl vysílán každý pátý až desátý muž, podle potřeby. Shromažďovaly se zbraně, stavěly se pevnosti a hradby. Turecké zlo připisovala církev a tedy i pán Bohu, ten totiž seslal zlo za hříchy lidí. Během 30. - 40. let 16. století se rány utrpěné válkami postupně zacelují, narůstá počet obyvatel, rozvíjí se trh, stoupá cena potravin. Na Moravu touto dobou imigruje mnoho lidí z Chorvatska, novokřtěnců z Německa, Rakouska a Švýcarska. Novokřtěnci byli radikální sektou, která neuznávala křtění dětí, jejich bohoslužby byly velmi jednoduché a konali je volení tzv. „služebníci slova“. Nejprve přišli do Mikulova a Hustopečí. Byli německé národnosti a nemísili se s ostatními lidmi. Žili v jakýchsi komunách Haushaben (odtud název Habáni), ve kterých společně hospodařili. Král a katolická církev se je snažila vypudit ze země pro jejich radikalismus, avšak šlechtě se díky hospodářství, ve kterém se jim dařilo zamlouvala. V době 16. století jak píše Bronislav Chocholáč žilo na celém moravském venkově půl milionu osob. V 50. letech se začínají zakládat nové dvory a jižní Morava se stává zemí, která mnoho vína vyváží i za hranice. Počíná „moderní doba“ reformace, kdy do střední Evropy proniká Luteránství, které se lehce dostává i na venkov. Novým králem a moravským markrabětem se v roce 1564 stává Maxmilián II. (1564 - 1576). Za jeho vlády panuje náboženský mír, nehrozí bezprostřední Turecká hrozba, avšak povinnost platit turecké daně neustává. Probíhají neustálé boje panovnické a stavovské moci, které vytvářejí nerovnováhu. Roku 1569 vzniká první mapa Moravy, kterou zhotovil Pavel Fabricius. V 90. letech hrozí Moravě opět nebezpečí Turků a Tatarů. K rozpoutání války proti Habsburkům došlo v roce 1592 a trvala celých patnáct let. Velitelem moravského vojska se stal Bedřich ze Žerotína. Morava velmi trpěla průchody armády, která táhla do Uher na pomoc „císařským“. V 16. a 17. století umělo číst a psát jen málo lidí, jakákoliv ujednání se dělala ústně a potvrzovala se rukoudáním, nebo také svědky. Zpěv a píseň v 16. století měla podobně jako hudba v denním a svátečním životě význačné místo. Počet členů v domácnosti ovlivňovala jejich zemědělská produkce. Na Moravě se vyskytoval většinou západoevropský typ rodiny, kterou tvořil manžel s manželkou a dětmi. Kdežto na východě byla velkorodina, kdy spolu žijí rodiče i synové s manželkami dohromady a starají se o hospodářství spolu. Není však vyloučeno i krátkodobé soužití rodiny otce a ženatého syna. Žena měla v rodinném prostředí určitou úlohu a to hlavně biologickou k rození dětí, které potom následně vychovávala, dohlížela na dívky v rodině, pečovala o chod domácnosti, vařila, prala a starala se o všechno zvířectvo mimo koně, které měl na starost muž. Manželství a rodina byly uznávané. Cizoložství bylo větším zločinem jako vražda. Narození dítěte bylo přirozeným vyvrcholením manželství a bezdětnost byla považována za Boží trest. Děti, které žily na usedlosti podle věku a schopností, vykonávaly každodenní práci a pomáhaly tak chodu rodiny. Ve vesnici by jste našli mlynáře, kováře, řezníky, krejčí, koláře, bednáře, tesaře, zedníky a jiné řemeslníky, kteří utvářeli spolu se zemědělci malou či větší komunitu navzájem na sobě závislých lidí, kteří se v

48

mimopracovní dobu stýkali také při zábavách, náboženských obřadech či děti ve školách. Řádný poddaný měl právní ochranu vrchnosti. Jakousi pravou rukou vrchnostenského pána byl úředník (nebo také hejtman či správce atd.), který byl prostřednictvím rychtářů v neustálém kontaktu s poddanými. Kontroloval, zda grunty jsou řádně obdělávány a v opačném případě měl tu moc, že mohl poddaného kdykoliv zbavit usedlosti. Dále kontroloval zaopatření sirotků, vyplácení dědických podílů, rozhodoval o vzdělání dětí. Poddaní mohli být převáděni z lidnatějších panství na vylidněná. Koncem války nebo po válce byly opuštěné grunty přidělované bez koupě, především již starším dětem poddaných, které nedědily. Majitelé gruntů jsou tzv. svobodníci. Stále platí, že se grunt nemá dělit a sedlák nemá odprodávat polnosti. Dále se sedlák zavazoval, že na něm bude řádně hospodařit. Grunt mohl obhospodařovat samozřejmě jen zdatný hospodář, protože na gruntu leželo mnoho povinností k panovníkovi, různé dávky, robota, daně atd. Hospodář nebyl majitelem půdy, ale jen jejím držitelem. Pokud všechny povinnosti gruntu hospodář nezvládal a grunt se stal zadluženým, „majitel“ měl možnost statek prodat a koupit nový. To znamená, že lidé na gruntu zůstávali jen po tu dobu, pokud byli oni sami schopni se o něj starat, zaplatit všechny dávky a vejrunky, tak aby to nebylo na úkor jejich rodiny. Důvodem neschopnosti utáhnout statek, mohla být samozřejmě také neúroda, nemoc, úhyn dobytka, smrt atd. V 16. století se rozpadá tzv. nedíl, který funguje do první poloviny 16. stol., kdy ženatí synové zůstávali s rodinami žít na hospodářství svých rodičů, a pracovali na něm společně. Od té doby co nedíl zaniká, hlavní dědic po otci poskytuje svým bratřím pomoc, aby se mohli zakoupit na jiné usedlosti a stali se tak samostatnými hospodáři. Dědičné právo spadalo na nejstaršího syna, na Moravě to však nebylo pravidlem. Mladší ze sourozenců tedy dostali podíly a dcery věna. Při úmrtí majitele gruntu se sepsal inventář patřící k usedlosti, odhadla se cena, a ta se rozdělila do podílů, které musel nejstarší syn ročně splácet ostatním sourozencům v tzv. vejruncích. Pokud majitel zemřel bez dospělého dědice, byl grunt dán do správy někomu jinému a vyplácel sirotkům po zemřelém. Starostí vrchnosti bylo, aby byly všechny grunty na panství osazené. V 16. století se vyvíjí neselská vrstva obyvatelstva, která nevlastní lány, tzv. podsedci. Mají jen potřebu kousku stavebního místa. Mezi ně patří i domkaři a zahradníci, kteří jsou ještě více hospodářsky slabší něž podsedci, a svoji rodinu živí řemeslem, například kovářstvím či hrnčířstvím. V předbělohorské době se povinnosti a roboty určovaly smluvně, roboty nebyly určeny na daný počet dnů v týdnu, ale na jednotlivé pracovní úkony, kdy musel sedlák v roce danou dobu orat, vláčet, žnout, vozit ke dvoru určitý počet fůr obilí, sena atd. Jeho žena musela spříst určité množství konopných nebo lněných vřeten. To všechno se po době bělohorské změnilo v neprospěch poddaných, kteří se začali proti novotám bouřit. Končí středověk a počíná tzv. „moderní doba“. Morava díky dlouholetým vztahům s Itálií, které trvaly již od středověku, proměňuje soudobý sloh v italský styl

49

renesance. V 60. letech 16. stol. přetvářela renesance radikálním způsobem hrady, které tak ztratily středověkou podobu, pod nejkrásnějšími prvky renesance. Ta proniká hlavně na zámky, hrady, dvory a do měst, které byly doposud gotickými. Renesance se tak objevuje v každé části života šlechty. Od vybavení interiérů, přes oděv, předměty denního užití, životního stylu, vzdělanosti, architektury pod novou kulturní tváří humanisticky pojaté renesance, která proniká hlavně do měst, ale přetváří i vesnici, její lidovou kulturu, umění a oděv, který se tak v humanisticky laděném konceptu stane okrasou lidského těla. Častá je fasáda v podobě psaníčkových sgrafit, která se využívá hlavně ve městech, stejně jako plastický reliéf. Interiéry jsou vyzdobeny technikou italské fresky, která na Moravu proniká v druhé polovině 16. stol. Malují se deskové obrazy s portréty rodinných předků, rozvíjí se knižní malířství. Dodnes se dochovaly ojedinělé kusy uměleckého řemesla, předměty ze zlata, nádherné nádoby, látky, zbraně a dřevořezbou zdobený nábytek. Kolem roku 1560 přinesli z Itálie techniku fajánse novokřtěnci, kteří zde založili výrobu habánské keramiky. Vytvářeli užitkovou keramiku, ale i překrásné talíře, vázy, kachle na kamna s bohatě zdobenou ornamentikou. Jejich umění proniklo nejen do interiéru vesnických rodin, ale i do domovů bohatých měšťanů a ke šlechticům. Tak se s mnohými jejich krásnými ručními pracemi setkáváme i na šlechtických sídlech. Světská architektura se plně rozvíjí, ale církevní architektura stagnuje. Koncem 16. stol. a počátkem 17. stol. nastupuje v umění doba manýrismu.

Fajánsový džbánek s figurální výzdobou z r.1727 (Lidové umění z Čech, Moravy a Slezka)

50

17. STOLETÍ

V 17. stol. bylo obyvatelstvo postihováno neustálými neúrodami a hladomory, příčinou tomu bylo panující nejchladnější období raného novověku. Nedostatečně suché obilí rychleji plesnivělo, krávy dávaly méně mléka v zimních a jarních obdobích, nebylo dostatek krmiva pro zvířata a tak díky poklesu stavu dobytka nebyl ani hnůj a tedy ani důležitý přísun živin pro půdu. Díky tomu stoupala i úmrtnost. Z těchto vysokých stresových situací vznikala různá povstání venkovského obyvatelstva. Robotní povinnosti byly stále v rukou majitelů panství. Roku 1605 vypuklo v Sedmihradsku a Uhrách povstání Bočkajovců. Štěpán Bočkaj se označoval za osvoboditele, který obnoví zemské svobody a náboženskou volnost. Bočkaj vyzývá moravské stavy, aby se k němu přidaly v boji za náboženskou svobodu. Morava odmítla tehdy se spojit s uherským povstáním. 1. května 1605 na Moravu vpadne vojsko knížete Štěpána Bočkaje, vypáleny jsou vsi a městečka táhnoucí se od Lanžhota až po Strážnici na Zlín. Tataři tehdy nejen loupili, vypalovali vesnice, ale i pobíjely obyvatelstvo, mučili a odvlékali je k Turkům do otroctví. 23. července 1605 jsou Bočkajovci poraženi u Bílovic. „Dne 1.5.1605 vpadly Bočkajovy oddíly na jihovýchodní Moravu, „zahrada rajská,“ jak se tehdy říkalo Moravě, pustla pod nájezdy surových tlup.“ (s. 80, F.Čapka, Morava, stručná historie států). 1619 projel císařský generál Dampierre za strašného plenění jižní Moravou. Poražen byl stavovským vojskem mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem. To jej však neodradilo podnikat i nadále loupeživé vpády.

Ukázka válečných tažení na Moravě a Slezsku (Morava v době baroka, 2004)

51

Na počátku 30tileté války byla Morava poměrně dost zalidněná, měla kolem 700 000 - 900 000 obyvatel. Samotná třicetiletá válka byla sérií několika válek mocenských bojů mezi katolíky a protestanty. Po roce 1620, tedy po bitvě na Bílé hoře na dekret kardinála Ditrichštejna, který vypovídá novokřtěnce z Moravy, jsou na Moravě žijící Habáni nuceni opustit zemi. Ti se tehdy stěhují na Slovensko a do Uher. Tak zde zůstává jen asi třetina z 30 tisíc předpokládaných, kteří měli odejít. Ale i ten nepatrný počet novokřtěnců, který zde zůstal, se za čas ještě snížil, neboť byl opět vyhnán. Po válce se nad českými zeměmi snáší pohroma politická i hospodářská. V době pobělohorské bylo sociální postavení vesnického lidu velmi špatné. Po bitvě následoval hospodářský úpadek. Lid měl stále stejná práva, ale hůře nesl svůj úděl než v 16. stol. Lid je dělen na rustikální a dominikální. Ten první žije na půdě selské a ten druhý na dvorské. Vrchnost žila mimo svá panství. Byla zastupována u poddaných úředníky, kteří svého vysokého postavení často zneužívali na úkor poddaného lidu a jeho svobod. V říjnu 1623 sedmihradský vévoda Bethlen Gábor za podpory Turků a Tatarů plení jihomoravskou zemi až po Znojmo, Brno a Olomouc. 1625 je vydán dekret opět kardinálem Ditrichštejnem, který v něm nařizuje všem nekatolíkům obrátit se na víru katolickou, pokud nařizení nebude splněno, musí se všichni nevěřící vystěhovat ze země Moravské. Roku 1627 Jan Ámos Komenský dokončil mapu Moravy. 1. července 1628 bylo na zemském sněmu ve Znojmě přijato Obnovené zřízení zemské pro Moravu, ve kterém byla zapsána uzákoněná dědičná vláda Habsburků, zrušena volba Českého krále, změnila se hierarchie stavů, kdy na prvním místě stojí duchovenstvo, pak páni, rytíři a poslední města královská. Jediným náboženstvím se stalo římskokatolické. Čeština byla zrovnoprávněna s němčinou na úřadech a později úplně vytlačena. V červnu 1643 Švédové dorazili k Mikulovu, obsadili Vyškov ale Brno se jim dobít nepodařilo. Jejich vojska se na Moravě znovu objevila roku 1645. Třicetiletá válka byla ukončena Vestfálským mírem roku 1648. Na Moravě skončila o něco později. Mír byl oslaven bohoslužbou v kostelech. Vestfálský mír neumožňoval návrat lidem z emigrace a tak i Komenský zůstal až do své smrti za hranicemi. Morava byla po třicetileté válce silně vylidněná a zpustošená. Byla začleněna do správního a vládního systému monarchie a tím ztratila svou autonomii. Na venkově panoval poválečný úbytek pracovních sil, který se pomalu zaceloval příchodem migrantů z lidnatějších oblastí, kteří patřili hlavně k národnosti německé, což mělo za následek to, že se posouvaly v pohraničí hranice země směrem do vnitrozemí. Nedostatek pracovních sil řeší šlechta zvyšováním robotných povinností, poddaní se nesmí bez souhlasu stěhovat na jiné polnosti, nebo se učit řemeslu. Upevňuje se nad poddaným soudní pravomoc, panovník lehčeji uděluje pokuty, zabavuje majetek, nařizuje fyzické tresty, vězní. V druhé polovině 17. stol. trochu rostla porodnost a tak morové epidemie byly částečně překonány populačním přírůstkem. Konec století je poznamenán tureckými válkami proti Habsburkům. Turci pustošili krajinu, odvlékaly mladé lidi do zajetí. Jejich hrozba po celou dobu ovlivňuje politiku, organizaci vojska,

52

berní systém, myšlení a mentalitu lidí. Turecké motivy pronikají do výtvarného umění, hudby, literatury i folkloru. Ke konci století došlo v Čechách i na Moravě k Zákonné úpravě robotných poměrů. Nesmělo se robotovat v neděli a ve svátek. Tam kde nebyla přesně určena doba roboty, určila se maximálně na 3 dny v týdnu, výjimky se vztahovaly na mimořádné události, například při senosečích, žních, výlovu rybníků a jiných. Při tzv. dalekých fůrách měla vrchnost dávat poddaným dostatek jídla a hradit výdaje spojené na takto strávených dnech, které se odpočítávaly od robotných dnů. Pravdou je, že nikdo už nekontroloval, zda se vše správně dodržuje. Panovalo nevolnictví, poddaný se nesměl stěhovat bez souhlasu vrchnosti, děti poddaných byly povinny konat dvorské služby jen za stravu a symbolickou mzdu, sirotci jen za stravu a střechu nad hlavou. Děti poddaných nesměly bez souhlasu vrchnosti na studia či řemeslo. Stejně tak poddaní neměli veřejná práva a neměli tak ani přímý vliv na zemské a státní záležitosti, museli mít svolení ke sňatku, odúmrtí i prodeji. 1663 do země opět vpadlo vojsko osmanských Turků, tentokráte spolu s Tatary a Kozáky. 1670 jsou v Rakousku pronásledováni židé, kteří díky tomu utíkají na Břeclavsko a Mikulovsko. Roku 1677 moravský lid opravuje břeh Moravy mezi Lanžhotem a Strážnicí, který opevňuje proti vpádu vojska uherského velmože Emericha Tőkőliho. Roku 1678 probíhají na šumpersku čarodějnické procesy. V letech 1679 - 1680 přichází z Uher a Dolních Rakous morová epidemie, která lidu přináší velkou bídu. Dodnes jej připomíná morový sloup stojící ve Valticích. 1683 proběhne poslední vpád Turků a Tatarů na Moravu, při posledním obléhání Vídně. Od konce století a hlavně v 18. století se na území Moravy objevuje domkařská kolonizace, která zaplňuje prostory mezi selskými statky na obecní půdě. Kultura díky 30tileté válce utrpěla velké ztráty. Zemi tehdy opouštěli význační vzdělanci. Na Moravu rychle proniká církevní baroko, které využívá církev pro své učení. Podporuje se výstavba chrámů a klášterů s překrásnou výzdobou. Církev pořádá okázalé slavnosti, od korunovací panovníků, přes oslavy vítězství nad Turky a jiných světských i církevních událostí. Vše má rituální charakter a spojuje se s poutěmi. Probíhají slavnosti velkolepých korunovací Panny Marie, která se tak stane symbolicky „královnou Moravy.“ Barokní styl se šíří do šlechtických sídel, měst i na venkov. Staví se Italské baroko Giovanniho Giacoma Tencalli např. v Mikulově, Lednici, Domenica Martinelliho ve Valticích, Vranově nad Dyjí, Johanna Bernharda Fischera z Erlachu v Lednici, Mikulově aj. Rozvíjí se textilní tvorba.

18. STOLETÍ

Počátkem století, přestává být pro Evropu hrozbou Turecká země, přesto však stále ovlivňuje dění Evropy. Od roku 1705 do roku 1709 pustošili Moravu uherští Kurucové, kteří byli Tőkőlyho přívrženci. Tőkőly bojoval na straně Sedmihradského vévody Františka II. Rakocziho, který bojoval proti Vídni. Roku 1712 probíhal dobytčí mor, 1713 - 1714 byl na Moravě opět mor, který v Mikulově zabil na 800 lidí, památkou

53

na něj se stal morový sloup v Drnholci a kaple v Popicích. V roce 1719 proběhl na Moravě dobytčí mor opět. Roku 1717 byl vytvořen nový robotní patent Karla VI, který však opakoval předešlý a v lidu vyvolal vzpoury. Roku 1738 byl vydán další robotný patent, který určoval, že robota nesmí trvat od slunka východu do jeho západu, ale jen 10 hodin denně i s jízdou do pole a z pole. O senosečích se však počítá s delší pracovní dobou. Robota trvala tři dny v týdnu, v mimořádných situacích třeba i celý týden, ale to musela vrchnost dát poddanému dopředu vědět, aby si mohl stačit udělat práci na svém. Při těchto robotách je vrchností poskytnuta strava, pivo, maso a podobně. Za následek má poddanské nepokoje, které jsou však potlačeny vojskem. Roboty byly nejtěžšími a nejnenáviděnějšími povinnostmi k pánu, ale nebyly také jediné. Dle velikosti usedlosti se platilo vždy na sv. Jiří a na sv. Václava nebo na sv. Havla na podzim. Malé procento obyvatel se zabývalo řemesly a ještě menší obchodem, ale ve srovnání s jinými oblastmi se na jižní Moravě obchodem živila hojnější část obyvatel, hlavně židovského původu. Obchodovali téměř se vším, s textilním zbožím, s plátnem a se smíšeným zbožím. Hojně zde obchodovali hokynáři, kramáři a podomní obchodníci. Židé také obstarávali směnu nejrůznějšího zboží od obilí, dřeva, vlny, železa, papíru a jiných surovin. Po smrti císaře Karla VI. vymřela Habsburská dynastie po meči. Vlády se tehdy ujala nejstarší Karlova dcera Marie Terezie, která vládla až do roku 1780. 1749 dělá Marie Terezie pořádek a úřady přestávají být obsazovány šlechtou, místo nich nastupují vzdělaní úředníci z profese. Poddaný je tak v přímém styku se státem a krajské úřady vykonávají dozor nad vrchností, čímž jakýmsi způsobem ochraňují poddaného. 1752 na Moravě zrušeno větší množství hrdelních soudů. Díky nepřehlednosti zástavby Marie Terezie zavádí od r. 1771 povinnost číslování, a od té doby má každý dům svoje číslo popisné. Číslování se provádělo od přirozeného počátku vesnice, nebo od dominantní stavby, například od vrchnostenských sídel, fary či domů rychtáře. Do poloviny 18. století se vzdělání týkalo jen malého procenta lidí obyvatel. Rozhodující slovo patřilo stále církvi. Teprve Marie Terezie udělala změnu, roku 1773 zrušila jezuitský řád a vytvořila školy obecné, ve kterých se učily děti psaní, čtení, počítání, náboženství a nauce o hospodářství pro děti vesnické. Škola se stala povinnou od 6 do 12 let, jen na vesnici byly děti v létě osvobozeny. Pravda je, že děti chodily do školy jen když nebyla na poli žádná práce. V obecných školách se neučil, ale pěstoval zpěv, lid totiž zpívat uměl. Žáci pak o nedělích a svátcích zpívali na kůru v kostele. Druhým typem škol byly školy hlavní, které byly zřízeny v krajských městech a učilo se v nich latině, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu atd. Důsledkem selských bouří byl roku 1775 vytvořen robotný patent, kdy je robota upravena dle výše pozemkové daně. Jejím základem je soupis poddanské půdy, tzv. Tereziánský katastr, který je doplněn katastrem panským. Od té doby byla nejnižší robotou stanovena robota ruční, která byla 13 dní ročně s dobou úkonu nejvíce 3 dny v týdnu. Dále byla také robota tažná, která trvala 3 dny týdně a měřila se výší daně. Tento patent byl určitým pokrokem ve vyměřování roboty. Od roku 1780

54

do 1790 vládne syn Marie Terezie Josef II., který pokračuje v reformách své matky. 1. listopadu 1781 bylo zrušeno nevolnictví a stanoveny maximální časové výměry robotných povinností. Poddaný získává možnost stěžovat si na pány. Jsou zakázány peněžité pokuty, lid má konečně možnost se svobodně stěhovat, uzavírat sňatky, studovat, či jít do řemesla. Ve stejném roce je vydán toleranční patent, který osvobozuje poddané od jednoho katolického náboženství a povoluje luteránství, kalvinismus a pravoslaví. V témže roce také vstoupil v platnost občanský zákoník. V roce 1782 slučuje Moravu a Slezsko a vytváří tak Moravsko-Slezskou zemi. Během let 1782 až 1784 ruší Josef II. žebravé řády mužské i ženské, které se nezabývaly výukou a humanitární činností, což provází ničení kultury, jako rukopisů, uměleckých děl, knih a podobně. Většina klášterních budov byla přeměněna na kasárna, nemocnice, manufaktury nebo továrny. Josef II. se snaží být osvícenským panovníkem a roku 1789 nařizuje přechod od robotných povinností k peněžním úhradám vrchnosti. Je pořízen nový soupis majetku tzv. katastr josefínský. Tím následuje reforma patentu berního a urbariálního, který později zruší Leopold II. František Josef Schwoy v Topographische Schilderung des markgrafthum Mähren I. Prag und Leipzig 1786, str. 14 - 18 kap. Karakter der nation píše: ... Hlavní druhy obyvatel Moravy jsou přibližně tyto následující. Na celé jižní straně podél Dyje téměř až k jejímu ústí do řeky Moravy je jazykem němčina, a nářečí, stejně jako jejich mravy, je podobné rakouskému. Tito obyvatelé se nechají přimět povinnostem spíše přesvědčováním než přísností, mají značnou hrdost, a poněvadž jejich kraj je požehnaný pěstováním vína i dobrou ornou půdou, jsou z valné části zámožní. Lepší strava a snazší získávání obživy způsobují, že jsou méně pracovití a zimu tráví většinou záhalkou a krom obilí a pěstování vína téměř všechna ostatní hospodářská odvětví zanedbávají ... (Jeřábek, Richard. Počátky národopisu na Moravě). Od roku 1792 probíhají na Moravě války mezi Habsburky a Francií, které v počátku 19. stol. vrcholí bitvou Tří císařů u Slavkova. Na konci 18. stol. se píše, že je velmi špatný stav chovu dobytka, upozorňuje se na lepší ustájení, zlepšování orby. Byla vydána celá řada práv i povinností poddaných. Český jazyk je neustále omezován a je jazykem jen nižších lidových vrstev na venkově, který se neřídí módami hrnoucími se z města. Koncem 18. stol. přichází vlna „obrození“, která pokračuje ještě v první polovině 19. stol. Poddaní se v největší nouzi obraceli o pomoc nejdříve k příbuzným, známým či sousedům i z okolních vsí. Příbuzenské vztahy byly v minulosti mnohem silnější, než známe dnes. O poddané v době nemoci měli pečovat panští lékaři, ale nebyli k nemocným často voláni, nebo práci v některých případech prováděli velmi povrchně. Pravdou také je, že nebyli cenově dostupní a tak se lid spokojil s kořenářkami, vědmami, napravovači, kováři a jinými osobami za naturální odměnu v podobě vejcí, másla, medu, mléka, slepice, slaniny atd. Na vesnici ženy chodily sbírat na louky léčivé byliny. K tomu jim mnohdy pomáhal už od 16. stol. vydaný herbář italského lékaře

55

Pietra Andrea Matthioniliho jehož český překlad sepsal Tadeáš Hájek z Hájku a lidé si sami později pořizovali jeho opisy. Užívaly se i léky živočišného původu, jako sádlo na rány, vředy a jizvy, bílek z vejce na popáleniny, vlastní moč na řezné rány, octová a vápenná voda na otoky či vymknuté klouby. Příčiny některých chorob si lid dlouho nedokázal vysvětlit a často jej považoval za důsledek uhranutí cizí osobou, která jim tak přenesla špatnou energii. Proti takovým uhranutím byla uhrančivá nebo uhlová voda. Také pomáhalo nošení různých amuletů, které měly zamezit případnému neštěstí. Ve všech uměleckých dílech baroka jde cítit jeho obsahový prvek protikladů světla a tmy, dnu a noci, božského slunce a temných sil. Sluneční i měsíční světlo dopadající z vnějšku na stavbu, stejně jako dopadá okny dovnitř, vyvolává stíny v barokní architektuře a tím rozehrává v lidech zvláštní pocity údivu a očarování. Pro dokonalé jakoby oživlé působení prostoru se v baroku užívá propracovaných perspektivních prostředků, ilusivní malby, sochařství, dekoru, třeba i dřevěného. Na stěnách se tak rozehrají téměř divadelní scenérie pohledů na architekturu a průhledů do nebes.

19. STOLETÍ

1808 byl vydán císařský patent zemské obrany, která díky němu začala být organizována na principu miliční obrany mužů ve věku od 18 do 45 let. V roce 1809 proběhla bitva u Wagranu po níž vojsko ustupuje ke Znojmu, kde dochází ke střetu Rakušáků s Napoleony a ti tehdy odtáhli. Napoleonské války byly ukončeny ruskými vojsky roku 1815 v bitvě u Waterloa. Na rozdíl od Pruských válek 18. stol. měly Napoleonské války 19. století horší ekonomické následky a následně i sociální a politické. Roku 1811 je dluh země tak vysoký, že byl vyhlášen státní bankrot, cena peněz se stala pětinou jejich původní ceny. Situace se nemohla ani zlepšit, neboť země platila vysoké válečné náhrady Francouzům. Velké škody vznikaly i díky stále se opakujícím živelným pohromám a neustálým požárům. Za doby Metternichovy po napoleonských válkách začalo oživení hospodářství. Od 20. let se přechází z manufakturní a řemeslné výroby k tovární, s využitím parních a hnacích strojů. Rozvíjí se textilní, strojírenský a železárenský průmysl. Následně na to se otvírají uhelné doly, vzniká cukrovarnictví. Významný je pro rozvoj také židovský obchodní kapitál, díky kterému také v této době vznikla na Břeclavsku první parní železnice Vídeň - Břeclav - Rajhrad, kterou dal postavit Ferdinand I. Provoz byl zahájen v roce 1838 a o rok později se dalo jezdit až do Brna. Tím zaniká i ekonomický feudalismus na Břeclavsku. Po stavbě železnice se začíná obchod z Mikulova soustřeďovat na Břeclav. Mění se krajina, vypouštějí se rybníky, které doposud obklopovaly vesničky a mění se na výnosnější louky a pole. Použití parního stroje v dopravě způsobilo převrat. Za tímto vynálezem stál George Stephenson, který roku 1815 zkonstruoval první parní lokomotivu. V roce 1848 byla konečně zrušena robota, ze které se poddaný musel vyplatit. Během let 1848 - 1849 probíhá na Moravě revoluce, které se

56

nelíbí, že bez jejího souhlasu byla přijata petice Svatováclavského výboru u císaře Ferdinanda I. za spojení Čech a Moravy. Ve stejném roce byl k císaři vyslán protestní dopis se slovy: „Markrabství Moravské bylo vždy zemí samostatnou a nezávislou na Čechách a že spojením s Čechami byla porušena Moravská ústava a samostatnost země.“ (s. 106 – 107. Čapka, František. Morava). Roku 1848 císař Ferdinand I. abdikuje na habsburský trůn a na jeho místo nastupuje jeho synovec František Josef I. (1848 - 1916). V této době probíhá proměna z feudální společnosti v kapitalistickou, která byla založena na soutěživosti. Probíhala průmyslová revoluce, která potlačuje živnostenskou výrobu a podporuje strojovou. Na Moravě se rozvinul textilní průmysl, který vytlačuje tradiční soukenické oblasti s řemeslnou výrobou. Rychle vzrůstá počet ob yvatel, který potřebuje dostatek potravin. Rozvíjí se zemědělský průmysl, staví se cukrovary, pivovary atd. Zakládají se hospodářské spolky, záložny a školy, hlavně s odborným zaměřením. V zemi je nastolen bachovský neoabsolutismus, který je založen na ekonomické, sociální a kulturní politice, která vrcholí sjednocováním veškeré státní moci (1851 - 1859). Moravská země je do roku 1855 rozdělena na dva kraje (Olomoucký a Brněnský), které se dělí ještě na dalších 6 krajů. V roce 1860 se Morava a Slezsko slučují v jeden správní celek. V roce 1861 podali Moravští češi reprezentovaní Národní stranou obrození, v němž neuznávali spojitost tří zemí (Čech, Moravy a Slezska) pod jedním panovníkem. Žádali autonomii i samostatnost. Od roku 1863 vydává v Brně Moravská Orlice noviny. Na spolupráci s národní stranou se podílí moravská historická šlechta. Podobné spolky v zemi zakládá i německé obyvatelstvo. V 19. století probíhají v rámci národního hnutí (tzv. moravanství) různé besedy a pěvecká vystoupení. Tato společná shromáždění měla posilovat českou menšinu v pohraničních oblastech, která byla promíchána na Břeclavsku s německou národností a to hlavně v dolnorakouských obcích (Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec a Valtice). Vznikaly čtenářské, pěvecké, ženské, hospodářské a jiné spolky. Česká národnost se v českých obcích z Dolních Rakous do 70. let vyvíjela vcelku dobře. Po roce 1875 zakázala školská rada z Dolních Rakous výuku v českém jazyce v obci Poštorná a nařídila odstranění českých učebnic ze škol. Díky odvolání obce k nejvyššímu soudu byla čeština povolena, ale roku 1881 opět zakázána. V roce 1866 probíhala na Moravě rakousko-pruská válka, která přinesla obyvatelům mnoho problémů v životě v podobě epidemií cholery, které přinesli vojáci. Roku 1866 byla velká zima v květnu a všechno obilí tu pomrzlo. Toho roku byla válka s Pruskem. Po bitvě u Hradce Králové přišlo mnoho pruského vojska do Poštorné. Tábořili nejen v příbytcích a ve stodolách zvaných „na Rovnici“, ale také na Pastvisku a pod Zahrady. Dlouho se vykládalo, jak vařili ve stodolách při volném ohni a že z toho nikde nevznikl požár. Velikou oslavu tu uspořádalo vojsko pruskému princi Friedrichovi, který Poštornou projížděl. Prušáci sbírali obyvatelstvu všecko, co na výživu potřebovali. Nejvíce se sháněli po mastném a slepicích. Soused na souseda prozrazoval, kde si co uschoval. ...Před příchodem Prušáků mnoho obyvatelstva uprchlo, nejvíc do Uher (na Slovensko).

57

(kronika Poštorné). Moravu kolonizují francouzští osadníci, kteří začali přicházet do země již za Marie Terezie. V druhé polovině 19. stol. jsou ukončeny všechny kolonizační procesy a etnický obraz Moravy je v celku ustálený. Od 18. do 19. století se postupně uvolňovaly vztahy mezi sourozenci. Na Moravě se začal zvýhodňovat nejmladší syn jako hlavní dědic usedlosti proti ostatním sourozencům. Téměř v každé obci byl kolář, kovář, zedník, mlynář, sedlář, obuvník, krejčí, tesař, stolař a bednář atd. Vládne dekorativní rokoko, následně na to klasicismus a z Francie proniká empír. Přestavují se zámky, rezidence, upravují se parky a zahrady měst. Od počátku 19. století byla stavěna kolem Bořího lesa 4km dlouhá zeď, Minaret v lednickém parku, konala se přestavba Nového dvora u Valtic. Stavěl se Dianin chrám, Apollónův chrám, Lovecký zámeček v Katzelsdorfském lese, kolonády u Valtic, Tři Grácie u Nového dvora a jiné stavby pod rukou nádherymilovných Lichtensteinů. Všechny tyto stavby dokládají umění řemeslníků z jižní Moravy, kteří dokázali naplnit požadavky empírového klasicismu. Rozvíjí se kult minulosti, který přichází v podobě romantismu. Vyvíjí se architektura a urbanistika, staví se nová moderní města, často vyloženě účelové a nehezké budovy, jako třeba kolonie s továrnami a nádražími. Pokud se staví divadla, galerie, školy a jiné státní budovy, tak se staví v novogotickém, novorománském a novorenesančním slohu.

20. STOLETÍ

O 4 hodině odpoledne roznesla se zpráva o atentátu na následníka trůnu Ferdinanda v Sarajevu. ...Následovalo, co všechny překvapilo - válka. ...Obilí a všecky potraviny rychle zdražovaly. Toho roku byla nouze po soli a sháňka po uhlí, které nebylo ...“(kronika Poštorné). První světová válka vypukla v Evropě v srpnu 1914 zavražděním Františka Ferdinanda ď Este, v Sarajevu už v červnu téhož roku. Ovlivnila všechny oblasti života člověka i na Moravě. Byla vyhlášena mobilizace, omezena základní občanská práva člověka, uzavřen Moravský zemský sněm a nastolena vojensko-byrokratická diktatura, která měla za úkol potlačit protiválečné nálady obyvatel. Pro výstrahu bylo zadrženo na 500 osob a 7 z nich odsouzeno k trestu smrti. Muži byli na více než čtyři roky odloučeni od rodin, domovů, zaměstnání a pokud se vrátili, tak s podlomeným zdravím, strašnými zraněními a hlavně s hrůznými zážitky, které neustále zely v podvědomí. V roce 1915 se šíří předzvěsti o nedostatku. Od úřadů je přísně zakázáno bílé pečivo. U rolníků 27.2.1915 probíhá rekvisice na obilí. 15. ledna 1916 nastoupili k vojsku záložníci 4250tiletí s výjimkou 47 a 48letých, kteří nastupovali 21.2. toho roku.(kronika Poštorné). 1917 se zhoršuje situace, vzrůstají ceny a hroutí se přídělový systém, lid je hladový a bouří se. 28. října 1918 je vyhlášena samostatnost československého státu. Zaniká Rakousko-Uhersko a s ním i Moravská Markrabství. Vzniká nová Československá republika.

58

Martin Barančic se loučí s rodinou (zleva Magdaléna, Kateřina, Marie, žena Kateřina, Franz Johan a Jan), odvod do války r. 1915

28.10.1918 se Rakousko zhroutilo, národ československý jásal ze svého osvobození a hned všude ujímal se otěží vlády...(kronika Poštorné). Němci s nově vyhlášenou republikou nesouhlasí a přijímají ji s velikým odporem. 30. října 1918 vyhlásili na shromáždění ve Vídni odtržení severomoravských oblastí od Moravy a vytvoření provincií Sudeteland s hlavním městem Opavou. O něco později další německou provincii Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě. S těmito pokusy o odtržení Moravských částí nesouhlasí česká politika a dohodové mocnosti. 10.11.1918 svolán tábor lidu do Poštorné. Účastnili se ho občané z Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Hlohovce, ale také mnozí z Břeclavě a okolí... Nebylo však třeba řečí, nebylo třeba důkazů a lákání, když obyvatel hlavně v posledním válečném období bezohledně pronásledován rakouskými úřady, toužebně čekal na tu chvíli, kdy z plna srdce zvolá, že chce pryč od cizích, že chce úzce přilnouti k těm svým na Moravě, když je možnost toho dána... A hlasováním za velikého jásotu jednomyslně prohlásilo se pro připojení ke státu československému. Prostranstvím zazněla mocně a velebně hymna. Kde domov můj a Hej Slované. (kronika Poštorné). Na schůzce ustanoven národní výbor: Martin Barančic, rolník Jan Šlichta,

59

tesař Jakub Baránek č.184, Jan Baránek č. 149, František Tuček č.263, Štěpán Baránek č.84 (později r. 1925 zavražděn Josefem Baránkem č.240 u kterého bylo zjištěno šílenství a byl zavřen v Kroměříži). (kronika Charvátské Nové vsi). 29.listopadu 1918 armáda za pomoci Sokola obsazuje pohraniční oblasti, na Moravě spolu s dobrovolníky Slovácké brigády. Během let 1918 - 1938 probíhaly na Moravě mírové smlouvy mezi dohodovými mocnostmi a Rakouskem. 10. prosince 1919 je k jižní Moravě připojeno území Valticka s pěti okolními obcemi, celkem 87km. Proběhla první pozemková reforma. Bylo založeno několik nových škol. Probíhaly elektrifikace měst a některých vesnic. Od roku 1933 probíhá v Německu Hitlerova diktatura, která se postupně stává hrozbou pro ČSR. Od roku 1938 probíhá na Moravě několik protifašistických demonstrací. 29. září 1938 Mnichovská dohoda s následkem obsazování pohraničí. 7.10. 1938 v 6 hodin se loučí poslední československé vojenské jednotky. Od Poštorné přijíždí skupina malých tanků, četa cyklistů. Na věži zvonice zavlaje poprvé prapor s hákovým křížem, který však hned upoutává pozornost německých vojáků, neboť ramena hákového kříže jsou přišita obráceně. Nařizují jej obrátiti, ale po zákonu symetrie směřují ramena zase v opačném směru. ... Zavádí se změna jízdy zleva doprava aj. německé zvyklosti. Rozhlasový vůz projíždí obcemi a zve občany k pohoštění gulášem, který jest zdarma rozdáván a lid filmován k účelům propagandy (vyhladovělý národ!). (kronika Charvátské Nové Vsi). 8.října 1938 je zabrána část jižní Moravy a správně včleněna do Gau Niederdonau. Dne 20. října 1938 je rozdělena v okresní instance zvané landráty, se sídly v Mikulově a ve Znojmě. Pod Mikulov patřilo Břeclavsko, Poštorná, Charvátská Nová Ves i Hlohovec. Ostatní vsi patřily stále k tehdejší republice a po 15. březnu 1939 k tzv. protektorátu Čechy a Morava. Následují vyhlášky a nařízení, omezuje se veškerá politika země, sociální a národní práva obyvatel. V Brně byla zřízena expozitura pražského Uřadu říšského protektora, který je přímým zástupcem Hitlera a říšské vlády, tomu byly podřízeny tzv. oberlandráty, které vykonávaly dozor nad českými úřady. V Brně také sídlila ústředna gestapa, pod kterým bylo několik poboček na venkově. V landrátech probíhala germanizace obyvatelstva, zavíraly se české školy, místo nich byly zřízeny školy německé a děti byly do nich nuceny chodit. Židovské obyvatelstvo bylo pod velkým tlakem a muselo opouštět své domy. V evidenci se měly podchytit všechny nemovitosti (domy, nábytek, oblečení, živnosti, kanceláře, banky a polnosti nad půl hektaru). Cennosti, jako šperky, zlato a klenoty přebíralo gestapo, které provádělo celou řadu konfiskací židovského majetku. Teror vůči židovskému obyvatelstvu neustal do roku 1945. Základním cílem nacistů byla úplná germanizace obyvatel a nastolení režimu teroru a násilí. Probíhají zatýkací akce kulturních pracovníků, komunistů, sociálních demokratů, Sokolů, konají se zátahy proti vysokoškolákům. Uzavírají se některé vysoké školy, a ještě téhož roku je vypraven první transport židů do polského Niska. Je zřízeno na Moravé 58 táborů pro deportaci židovských osob. Konají se veřejné popravy

60

pro zastrašení obyvatel a zamezení partyzánství. Na Moravě probíhaly první projevy protifašistického odporu. Utváří se síť odbojové organizace Obrana národa, kterou tvoří i členové Sokolu, Orla, komunistů, legionářů apod. 20. listopadu 1944 byla bombardována Břeclav. Od roku 1945 se k Moravě blížila fronta. Po válce byla obnovena Československá republika. Staví se funkcionalistické budovy, jako je Avion, Villa Tugendhat v Brně.

61

ŽIVOT ČLOVĚKA OD 15. STOLETÍ

Člověk v krajině, na cestách a doma.

Ve středověku jsou lidé rozptýleni v malých lokalitách a živí se hlavně zemědělstvím. Jsou silně závislí na přírodě a na jejích proměnách. Člověk je obklopen neprostupným lesem, kde se skrývá mnoho nebezpečí. Prožívá jakýsi strach z lesa a lesních tvorů a proto se také zdržuje v nejbližším prostoru obce a jeho okolí. Vlastně není ani potřeba se vsi vzdalovat, hospodářství v ní dokáže uživit celou osadu a tak není důležité se stýkat s okolním světem. Pokud ale člověk přesto pronikal do neosídlené krajiny, musel tento strach před neznámem a přirozené překážky takového prostoru překonávat. Proto volil spíše příhodnější trasy. Orientoval se podél vodních toků, kolem kterých vytvářel častým průchodem pešinu, vyježděnou cestu, stezku, která ale nebyla stálá. Byla jakousi pomíjivou stopu lidského pobytu v krajině. Cesty přinášely kontakty mezi lidmi, přenášely zprávy, přepravovaly materiál, zkušenosti ve výrobě i zkušenosti léčitelské a propojovaly tak různé kultury. Na větších cestách vznikaly hostince, které se staly informačními centry. Člověk dlouhou dobu žil v posvátném prostředí obestřeném mýty a magií. Projevoval úctu například ke stromu, prameni, vodnímu toku, poli, kopci, kameni a cestě. Věřil v existenci přírodních duchů a projevoval jim úctu pomocí konaných rituálů. Stejně tak práh domu byl dlouhou dobu posvátným místem. Každý krok po osvědčené trase, po níž chodili předci, se musel stát posvátným. A posvátnou proto musela být každá stezka. ...Cesta připomínala všechny kroky minulých generací a mýticky propojovala minulé dění se současným.( s. 21. Květ, Radan. Duše krajiny, staré stezky v proměnách věků.). Opakovanou chůzí v krajině je v člověku vyvoláván pocit sounáležitosti s krajinou, pocit něčeho blízkého, známého, důvěrného. Pocit domoviny. Max Weber vytkl jako charakteristický rys epochy 16. až 18. stol. postupné vyprošťování z magického chápání světa tradiční kultury a odsvětšťování mentality lidí. Životní rytmus člověka se postupně zrychloval. Centrem prostoru ve kterém žil a ve kterém se cítil „doma“ byl jeho obydlí a domácnost. Venkovanu postačil dům, nebo usedlost, vesnice ve které žil, pravidelná návštěva kostela a občasné zavítání do nejbližšího tržního místa, které bylo vzdálené 9 až 11km od města či osady, málokdy se dostal dál. Kostel byl většinou vystavěný z kamene, s věží, odkud zvon svolával osadníky, rozháněl bouřky, oznamoval požáry, příchod nepřítele. Byl tedy nejen domem Božím a místem ke konání obřadů, ale byl také jediným shromaždištěm venkovského obyvatelstva. Z kostela se organizoval veškerý život. Člověk se v něm zpovídal a dostával rozřešení, vstupoval zde do svátosti manželské a odtud jej i pohřbili na sousedící hřbitov. V kostele sousedé hromadně prožívali všechny velké slavnosti, posvícení, hody, předváděli svůj sváteční oděv, dívky chlapcům svou krásu a po bohoslužbě probraly na hřbitově nebo v hospodě osobní záležitosti a události. Kostel byl pro člověka ochranným prostorem před ne-

62

přítelem. Dalšími sakrálními stavbami jsou drobné architektonické doplňky v krajině, kterouž se člověk pohyboval. Rozdíl mezi krajinou předkřesťanských dob a tou pozdější křesťanskou je zásadní. Zprvu byla posvátná celá krajina – tedy příroda. Za křesťanství se stalo posvátným to, co vytvořil člověk rukou pro Boha. Z kopce se posvátnost přenesla na kapli postavenou na vrcholu. Vymýcené lesy a háje, obdělaná pole, upravené cesty a křesťanské symboly na nich. Tak vypadala kulturní krajina, jak si ji upravil člověk v průběhu našeho tisíciletí – do doby osvícenství v 18.stol. Pro tyto křesťanské znaky se označuje kulturní krajina také jako sakrální krajina. Neodmyslitelnou součástí naší krajiny a venkova jsou křížové cesty, kapličky, boží muka a sochy ve skupinách starých stromů, které bychom marně hledali např. v sousedním Německu, ale i v jiných zemích. K nim se řadí další drobné doplňky krajiny, jako pamětní kameny, mezníky a milníky (z doby římských vlivů v Podunají). Pozůstatky sakrální krajiny nám dokládají dávný stav sítě a průběhu stezek, neboť člověk se kdysi, když procházel krajinou těmito znaky v ní orientoval. Dříve byly cesty označovány tyčemi, pyramidami z větví, hromadami kamenů, či kamennými bloky (menhiry). Samotné poutní cesty souvisely se starými stezkami – kde znamení na cestě je především cílem a obvykle je to i výrazná stavba. Uvnitř a v okolí vesnice či města můžeme potkat kříže, obrázky svatých, a sochy. Také samostatně stojící zvonice, které byly za Marie Terezie dané ohňovým patentem a tedy ryze účelové stavby. Všechny sakrální stavbičky bývají postaveny na významných a pověstmi opředených místech, na křižovatkách, výpadovkách, záhybech cest, návrších apod. Velmi často je okolí sakrálních objektů doplněno zelení, hlavně stromy, jejíchž výskyt je v místním druhovém složení přirozený. Často je to lípa (jako národní strom), jasan nebo jírovec (kaštan). Stromy byly již v předkřesťanských kulturách pokládány za místa setkání člověka a bohů a pro svůj vegetační cyklus jsou podobny lidskému životu a jsou tedy ve všech kulturách antropomorfním symbolem. Důvody pro postavení byly různé, kromě vyjádření víry v křesťanského boha jsou např. výrazem pykání za zlý čin nebo ,,na usmíření božího hněvu“, či němou prosbou. Věřícímu člověku jsou kontaktem s duchovním životem, při cestě kolem se pokřižují, někteří se i pomodlí a do kapličky vhodí drobnou minci jako výraz díků za splněná přání. Mnohé nápisy na podstavcích křížů přímo k motlitbě nabádají kolemjdoucího. Sakrální objekty jsou cílem procesí v prosebné dny a jiné významné svátky, konají se u nich i odpolední bohoslužby slova, jež nahrazují požehnání v kostele, ve svátky patronů, jimž jsou zasvěceny. Některé jsou místem zastávek a modliteb při velikonočním hrkání a bývaly jím i v minulosti i při jiných obřadních obchůzkách. Kaple nebo zvonice v obcích bez kostela slouží ke květnovým a říjnovým mariánským modlitbám v podvečer, nešporám, bývá do nich zavěšován dožínkový věnec. Specifickou funkci mají sakrální objekty na hranicích obcí, upozorňující příchozí, že se blíží k vesnici, a tím, že se pocestný u nich zastaví a pomodlí, vstupuje očištěn a bez zlých úmyslů do obce. V obcích bez hřbitova se u nich

63

konalo kolektivní rozloučení s nebožtíkem, v některých lokalitách u nich dodnes vítají navracející se poutníky. Lidé se pohybovali při konaných poutích po poutních cestách, na kterých stály stavby, postavené na významných místech krajiny. Lid konal zastávky u těchto drobných sakrálních objektů, při kterých se vždy odsloužila krátká motlitba. Styky moravských Chorvatů se vzdálenými skupinami Chorvatů v Rakousku, Uhersku byly díky konaným poutím nepřerušené. Poutní tradice se konaly do Željezna v Gradišči (Eisenstadt v Burgenlandu) ještě v posledních letech 19. stol. Slábnoucí zájem poutníků o vzdálené místo, o setkání lidí stejného jazyka, úmrtí posledních organizátorů těchto poutí - předzpěváků (charv. „otac“), snad i vliv místních kněžích, či administrativní překážky po vzniku rakousko-uherského soustátí, mohou být příčinami zániku této tradice a nové orientace: hlavním poutním místem se staly Drei Eichen Tri Hraste (Tři Duby u rakouského Hornu), kam směřovali i němečtí poutníci z Hrušovanska a Znojemska. (str. 29. Večerková, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Chorvátů). Malec píše o poutních místech, které rád navštěvoval moravský lid, jako jsou poutní místa Maria Zell, Vambeřice, Šaštín, „Tři duby“ a Železno, které bylo u Chorvatů oblíbené.

Poutníci v Maria Zell r. 1908 (zapůjčil T. Smička, 2002, uloženo v Soza Mikulov)

64

Plot postavený okolo usedlosti se zahradou a sadem plným ovocných stromů určoval majetek, který spolu s ostatními navazujícími ploty vytvářel vesnici, ve které se člověk mohl cítit bezpečně mezi svou rodinou, sousedy a celou obcí. Rolník se mohl svobodně rozhodnout, zda vyjde na pole, ale jakmile to udělal, byl by špatným hospodářem, kdyby z práce odešel dřív než zajde slunce. V hospodářství se dlouho věřilo v ochrannou funkci kruhu, který se vytvářel obcházením pole s rituálními předměty, které měly vysoce světský status posvěcený církevním obřadem. Obcházení pole před jarní orbou bývalo u nás stejně jako v jiných evropských krajinách spojováno s ženským leháním do pole. Žena jako symbol plodnosti se přitom nahým tělem dotýkala půdy, aby tak přírodě předala vitální sílu člověka.(s. 45. Petráň, Josef. Dějiny hmotné kultury II.). První orba na poli byla pro hospodáře událostí, dokonce si oblékal i lepší šaty, nebo alespoň čistou košili. Stejnou událostí bylo pro hospodáře i jarní první setí. Hospodářství bylo od pradávna založeno na rituálech a magiích, které určovaly rytmus života venkova, pravidelnou hospodářskou práci určovanou střídáním ročních dob, rodinnými událostmi, zvyky a církevními svátky, určované zkušenostmi předchozích generací. Vytvářel se tak, čas cyklický v kruhu roku a života. Kalendář církevních svátků ohlašoval vždy dopředu na nejbližší týden farář v kostele, a tím rozčlenil hospodáři rok, a dával podněty k zahájení a ukončení polních prací. Dochovali se nám i pranostiky vázané na církevní kalendář. Žně probíhaly na jižní Moravě již začátkem července a na konci srpna se ukončovaly. Dříve žaly obilí ženy srpem, muži jej sváželi a vázali. Ze semen lnu, konopí, švestkových pecek se lisoval olej. Konopný se používal do lamp na svícení, lněný na popáleniny a do pokrmů. Pěstovaly se různé druhy jablek, hrušek, třešní, višní, ořechů, meruněk a časem přibyly i broskve. Jablka, švestky a hrušky se sušily doma v peci, aby bylo na zimu. Dříve bylo mnohem více rozvinuté vinohradnictví, díky kterému vznikaly vinohradnické stavby, jako lisovny a sklepy, které se později v blízkosti vsí proměnily v jakési osady. Práce ve vinohradě zabrala mnoho času a námahy. V zimě hospodář krmil dobytek a koně řezankou promíchanou s plevami, natí z luskovin a krouhanou krmnou řepou. Ráno a večer dostal každý otýpku slámy a koš sena s putýnkou čerstvé vody. Při nedostatku sena a slámy, se krmilo jen dvakrát denně. Lepší krmení v podobě teplého nápoje se šrotem a otrubami dostaly jen krávy před otelením. Zvláštně krásné bylo, když hospodář s láskou každé kravce dával jméno podle barvy, původu, vzrůstu a jiných vlastností. Zemědělci běžně užívali pluh. V 16. stol. rozšířil se nový nástroj, tzv. obilní kosy, které však do té doby používaný srp nevytlačily. Posečené obilí sbíraly ženy a děti ve snopy, které se skládaly do panáků. Zvířata pásli na obecních pastvinách, na čerstvě sklizených polích, lukách a často i v lesích. Chovali hovězí dobytek, vepře, ovce, slepice, husy, méně kozy a kachny. Na počátku 19. stol. se začínají využívat nastálo kosy a sklizeň se tak urychluje. Ve 30. letech se rozšiřují sekačky tažené dobytkem. Ještě na konci století chodily celé rodiny žat obilí na velkostatky svými srpy. Když se dostalo první vyschlé obilí do stodoly, přizvali se ženci, kteří obilí začali mlátit. To už bývalo

65

veseleji. Vymlácené zrno se přebralo od větších nečistot, shrnulo do rohu stodoly a v příhodném větru se čistilo věním, tak, že se proti větru pohazovalo dřevěnou lopatou, to co dopadlo nejdál bylo přední a tedy dobré. Mnohá starší generace už pokládá po 2. sv. válce nově přišlý obilní kombajn za nezbytný zemědělský nástroj. Ještě v polovině 20. stol. na mnoha místech se používají cepy na mlácení žita, aby se dlouhá rovná sláma mohla uchovat na povřísla, případně do postelí. Někteří bohatší hospodáři chovají jalový dobytek, který na jaře koupí mladý pro chovatele. Mohl s nimi pracovat, ale krmil je tak, aby je mohl po určité době prodat. Z peněz za prodané volky si majitel odečetl kupní cenu a o přírůstek se dělil s chovatelem na polovinu. Na Moravě byl rozšířený chov prasat pro maso a sádlo. Ta se pásla na pastvinách, úhorech, v dubových a bukových lesích. V zemědělství přicházejí nové způsoby obdělávání půdy. Od poloviny 19. stol. dováží se strojená hnojiva, ruší se pastviny, díky tomu narůstá výnos obilovin a cukrové řepy. Hnojilo se také popelem ze spáleného dříví vykácených lesů. Chov dobytka se rozvinul po první polovině 19. stol. V každé obci měli své pastviny, kam gruntovníci vyháněli dobytek už od dubna. Všechny obce tak měly svého pastýře krav, koní, ovcí a prasat. Ti byli odměňováni v naturáliích a od druhé poloviny století peněžně. Zemědělství bylo do konce století základním zdrojem obživy většiny obyvatel žijících na vesnici i v malých městech. Od takového způsobu života se odvíjela kultura a život lidí venkova. Stejně tak bylo zemědělství po celé generace hlavním zdrojem potravy na usedlosti.

PROMĚNA DOMU A JEHO BLÍZKÉHO OKOLÍ Jak vypadala vesnice a domov našich předků na Podluží? Časem zanikly stěny vyplétané proutím a objevují se roubené trámové stavby, které v 16. století přechází v kamenné zdivo, někdy se objeví i stavby z nepálených cihel. Zvláštností domu na Podluží byl podpěrný sloup, často zdobený řezbou, který stál uprostřed jizby a podpíral průvlak procházející napříč jizbou pod stropem. Na vesnicích se v průběhu 13. - 15. století postupně vyvinula topeniště vesnických domů ve dvou základních typech. Buď otevřená ohniště spojená s pecí v jediné otopné zařízení, kde bylo tedy ohniště umístěno na výstupku před pecí. Anebo druhý typ otevřeného ohniště bez pece. Topeniště je umístěno v koutu místnosti poblíž vchodu ze síně. Odvod kouře je zprvu vymyšlen jednoduše a odchází volně, později se ve stropě objevuje dymník, který odvádí kouř mnohem lépe. Od 16. století se začínají objevovat tzv. černé kuchyně v zadní části síně, kde bylo ohniště a odkud se vytápěla pec umístěná v jizbě. Černá kuchyně byla určená k pečení pokrmů, chleba a zároveň udržovala teplo v jizbě. Spojení ohniště s pecí ulehčilo způsob vaření. Dýmná jizba se proměnila ve světnici (světlou obytnou místnost). Kamna ve světnici se v bohatších rodinách začínala zdobit řadou komorových kachlů. Objevovaly se lepší kusy nábytku, šatstvo se však stále ponechávalo ve vytápěných komorách,

66

Interiér obytných místností konce 19. stol. zdobené malovaným ornamentem a nosným vyřezávaným sloupem (Podluží, 1962)

67

kde spaly děti a mladí manželé. Od 16. století se na Moravské vesnici objevují i zasklená okna, která vyměnila starší poloprůsvitnou blánu, měchuřinu, nebo pergamen napnutý v dřevěném rámu. Okna byla malá, čtverhranná a rozdělená do čtyř polí křížem. V jizbách s dymníkem nemohl být ještě nábytek lepšího truhlářského provedení a tak zde stály jen tesařsky provedené masivní lavice kolem ostění místnosti začazených od kouře. Lavice je vedle ohniště považovaná za nejstarší nábytek ve světnici. Patřila k základní výbavě nejen selského stavení, ale i měšťanských domácností do 16. stol. Lavice byly rozmístěny kolem stěn a pece. Měly více využití, od sezení při práci, jídle a odpočinku k lůžku. Lavice u stolového koutu byly zdobené buď malbou nebo řezbou V pozdní gotice se ujala truhlová lavice, která sloužila k sezení, ale i k ukládání nádobí a šatstva. Ve světnici stály dále i stoličky různých tvarů, trojnožky, a v posledním období vývoje selské židle. Její užití se na vesnicích objevuje až v 18. stol., ale přicházela již od 16. století z jižního Německa. Místo skříní byla tzv. závěsná bidla pod stropem, která sloužila k sušení, zavěšení šatů aj. Vybavení domácností určovaly společenskou vrstvu osob žijících v domě. V 18. stol. zdomácněl malovaný nábytek, který zvýrazňoval sociální postavení rodiny ve společnosti. Stála zde malovaná truhla na šaty, kterou si žena přinášela do domu jako součást výbavy a také koutní skříňka. Truhly k ukládání ošacení stávaly v komorách. Truhla byla nejstarším nábytkem. Malovaný dekor se soustřeďoval hlavně na čelní stěnu dvou čtvercových ploch. Koutnice zaplňovala prostor v rohu nad stolem. Sloužila k ukládání modlitebních knížek, kalendářů, písemností a psacích potřeb. Na levé straně dveří vedoucích z jizby do síně stála vysoká postel. V polovině 18. století se do vesnické domy rozšiřují i malované šatní skříně. Nábytek z měkkého dřeva zdobený rostlinnými motivy, vytvářeli cechovní mistři. Zdobil se také intarzií ze slámy či kousky barevného dřeva. Súsek (skladovací truhla) byl zdobený charakteristickou geometrickou výzdobou. Kolébky podobně jako stoly zůstávaly na statku jako dědičné. Stůl stál do 16. stol. v rohu místnosti, později se přesunul do jejího středu. Na stěnách visely vyřezávané a malované police, do kterých stavěly a věšely hospodyně keramické nádobí, nebo upomínkové hrnečky z poutí. Existovaly i jednoduché police zavěšené na stěnách nad stolem, na kterých se opíraly obrázky malované na skle. V místnosti také nechyběly lžičníky, ráhna a chlebníky, do kterých se dalo zasunout až dvanáct pecnů chleba. V 18. - 19. stol. představovala malba na skle, kterou si lid rozvěšoval ve světnici, hlavně křesťanské náměty. Mimo to, je dávali lidé zavěšovat také v kaplích nebo kostelech, které měly poutní tradici, nebo na místech zázraku, jako projev díků za uzdravení či poděkování za vyváznutí z přírodní pohromy. Malby byly na plátnech, dřevě, papíru, plechu a většinou je tvořili neznámí malíři. V lidovém umění se na jižní Moravě díky nedostatku dřeva, téměř nevyskytuje dřevěná plastika. Ta je zde zastoupena spíše jen výzdobou stúpy, která podepírala rošt. Více než stúpy byly profilovanou řezbou zdobené poličky, domácí nábytek, postele atd. V nepatrné míře se uplatnila výzdoba na nářadí a náčiní.

68

Ukázka řezbářské výzdoby lavic z jižní Moravy v 19.stol., srdcová výzdoba je z Hlohovce. (Lidový nábytek na Moravě, 1994)

Na vinařských lisech se objevoval motiv rosety, svastiky a hvězdice. Každý dům měl malou ohrazenou zahrádku z dřevěných desek, později s profilovaným vyřezáváním. V menší či větší vzdálenosti od vesnice stály búdy (vinné sklepy). Hospodářské budovy navazují na obytnou část v pravém úhlu směrem do dvora, a tak je uzavřen celý dvůr za dvou stran. Třetí strana je většinou ohrazena zdí vedlejší usedlosti a humno je zakonče-

69

no stodolou, která byla pletená a později nahrazená deskovou a cihlovou. Na Břeclavsku se stavěly domy komorového typu s trojdílným půdorysem se síní, tento trojdílný systém se na Mikulovsku vyskytuje hlavně u chorvatského obyvatelstva. V chorvatských vesnicích na Moravě byl dům vybaven stejně jako ve slováckých. V druhé polovině 19. stol. se jako krytina používala ještě sláma. Stropy byly dřevěné, ještě v 19. stol. byla ve většině obydlích udusaná zem, utlučená hlína smíšená s plevami se v případě potřeby kdykoliv vyspravila. Ve svátcích se zde zdobila hliněná podlaha ornamentem buď vysypáváním písku nebo vyléváním pramínku vody. Stejným způsobem se zdobily i chodníky před domy, dokud byly písčité. Neprovdaná děvčata tak zdobila chodníky na počest mládenců v neděli odpoledne, jak píše Mělníková-Papoušková, nebo také na svatbu a při jiných svátečních příležitostech. Nejčastěji se vylévaly tzv. křivé panny, jabúčka a slimáci. Od počátku 19. stol. se šířily deskové podlahy. Hliněná podlaha se nachází v některých domech ještě v polovině 20. stol. v síních nebo komorách. Kolem topeniště se podlaha vyskládávala kameny, cihlami či keramickými dlaždicemi. V případě potřeby se po hliněné podlaze rozprostřela sláma nebo suché listí. Od 19. stol se vedle pecí v jizbách (charvátsky hiža), nebo černých kuchyních zavádí sporáky (šporhelty). Od konce století vcelku rychle mizí z rolnických obydlí pece a vznikají samostatné kuchyně, což má za následek i změnu užívaného kuchyňského nádobí. Také se objevují v kuchyních zdobné dřevěné formy na máslo. V podlužáckých a chorvatských obcích byla nejrozvinutější výzdoba domů. Touha zdobit své příbytky je člověku přirozená už od dob pravěku, kdy vytvářel v jeskyních a skalních převisech, ve kterých přebýval barvené kresby zvířat. Ještě v 19. stol. chudší domy byly zdobeny prstovou kresbou ornamentu do vlhké omítky. Domy se líčili před velikonocemi, svatodušními svátky a před hody. Fasáda domů byla bílá na spodu lemovaná nejčastěji modrou či zelenou obrovnávkou. Charvátské vesnice měli čistý, pěkný vzhled jak zdůrazňuje Alois Malec. Barevná nástěnná malba se vyskytovala i u Chorvatů na Mikulovsku, kteří se tak odlišovali od okolních německých domů. Ornamentální malba byla většinou dílem žen. Ty malovaly štětcem na žudra, strany ohnišť, vchody a stěny vinných sklepů a na kapličky na křižovatkách cest. Malba okolo ohniště a na stěnách uvnitř domu zanikla dříve než na žudrech. Žudro se malovalo pokaždé v roce znovu, když se celý dům nalíčil. Obyčejně se tak dělo na jaře už před velikonocemi, což svědčí o tom, že pro lidi to mělo ještě jiný význam, než jen obnovit malbu zašlou od slunce, deště a větru. Pro barevnost lidového ornamentu je charakteristická netlumená škála barev. Lid věřil v její ochranný a blahonosný charakter. I zde vývoj ornamentu směřoval od jednoduchého geometrického k složitějšímu. V 19. stol. dominovala v malbě na žudru tzv. podlužácká růže složená ze čtyř půlkruhů přiléhajících k centrálnímu čtverci, z něhož se později rozvinul kruh s vnitřkem vyplněným šesticípou barevnou hvězdou. Dále také jiné rostlinné motivy jako tulipány, karafiáty, chrpy, palmety, zvonečky, jetelíček, čtyřlístek, popřípadě drobné elipsovité motivy,

70

Vysypávání ornamentů před domem (Lidové umění z Čech, Moravy a Slezka, 1987)

kterým je připisován význam plodnosti. Různé závitnice, jablíčka, hrozny a hlavně slimáci ve tvaru skloněného písmene s, pro jižní Moravu tak typické atd. Barvy květinových vzorů a úponků jsou převzaty z reality, jsou červené, modré nebo žluté, lístky zelené a hrozny i červené. Někdy malérečka úponky lahodící oku domaluje zbytkem barev v hrnečkách. Srdéčka neboli lipové lístky, nejmladší motivy pocházející z konce 19. stol. stejně jako jablúčka, malují dovedné ruce na úzké části zdiva mezi okny, kde jsou základem vznikajícího ornamentu. Srdéčko je zdobeno z vnějšku i ve vnitř různými cokýnky a fousky, často je obklopeno všelijakými čárkami, tečkami a jinými drobnostmi. Srdce je i tady symbolem lásky. Inspirací pro lidového umělce byla nejen pestrá škála rostlinných motivů, ale také zpěvné ptactvo, které dokázal umě zestylizovat tak, že někteří mají až fantastkní tvary. Nejsou jen pouhými holoubky, skřivany, kohoutky atd., ale znázorňují rajské ptáčky připomínající radost z písně. Všechny stylizované rostlinné a geometrické ornamenty doplňují různé závitnice, neboli točinky, slimáci a

71

háďátka. Častá bývala i výzdoba čerstvě umytých oken mýdlovým ornamentem, v motivech jablíček, tulipánů, růží, hřebíčků, hroznů, listů a jiných rostlin, jehož završením v kresbě byl kohout a která tak poukazovala na čistotu oken.

NÁDOBÍ, NÁŘADÍ A PŘÍPRAVA POKRMŮ Na ohništi se vařilo v hliněných pánvích s nožkami, hrncích s hladkým dnem, které hospodyně pokládala na železné trojnožky. Při vaření v peci se vkládaly do pece tyto hrnce pomocí vydélek. Dále se používaly v kuchyni železné rendlíky, pánve a hrnec, dřevěné vařečky, kvedlačky a lžíce, které se zavěšovaly do lžičnic, které visely obvykle na zdi. Díže na pečení chleba, slaměnky a dřevěné okříny na těsto, lisy na tvaroh, máselnice, trečavy (sudy na vodu) a nejrůznější putýnky, fasky na sýr, černé látky, banky na mléko i velké nádoby z černé hrnčiny na povidla, cedníky a struhadla na zelí. Na ohřev vody sloužil kamnovec. Keramické talíře se začaly používat od počátku 20. století, ale byly již v renesanci. Koutní hrnce v nichž se nosila slepičí polévka do kouta šestinedělce, byly určeny jen k slavnostním účelům a někdy je novomanželé dostávali jako svatební dar. Byly zdobeny plasticky a malbou. Dále nechyběly v kuchyni kadluby k uchovávání potravin dlabané z jednoho kmene, truhly (súsky) na mouku a jiné potraviny. Slaměné, hliněné zásobnice, mlékáče, krajáče na smetanu, slánky na sůl. Na Moravě působili novokřtěnci, jež zde tvořili překrásnou majolikovou keramiku. Stoupy byly zhotovovány z kamene nebo dřeva. S jejich pomocí se tlouklo obilí, ječmen, kroupy, proso, pohanka, olejnatá semena a někdy i sůl. Hmoždíře od počátku 18. stol. se začínají dělat litinové. Kamenné mlýnky, neboli žernovy na obilí. Jídlo se skládalo především z celozrnných moučných výrobků, luštěnin, mléka, tuků a živočišných bílkovin. Lid často trpěl sezónní či trvalou podvýživou. Vařili z mouky různé noky, několik druhů kaše, pekli nekvašené placky, různé typy pečiva, pražili obilí a hrách. Po celý rok konzumovali mléčnou stravu. Maso se jedlo v sezoně a jeho spotřeba vrcholila v zimních měsících. Hodně se jedlo ovoce a zelenina, jako zelí a řepa, mrkev, celer, petržel, kopřivy, šťovík, lebeda, cibule, česnek, syrová a sušená jablka, hrušky, slívy, meruňky, broskve, lesní plody aj. Jídlo se ochucovalo solí a různým nasbíraným kořením z okolní krajiny. Nejčastěji se pilo kvašené pšeničné pivo, štávy z mízy stromů a různé mošty. Voda se používala hlavně k vaření. Lidé pěstovali různé druhy okopanin jako například zelí, řepa a brambory, které se pomalu začaly pěstovat na počátku 18 stol. a na konci 19. stol. patřily již k nejrozšířenějším plodinám. Na zahrádkách se odpradávna pěstoval len, konopí, šafrán a majoránka. Zkušenosti s přípravou jídla přecházely z generace na generaci, měnily se spolu se změnami ve způsobu hospodářství, bydlení a v kontaktu s městem. Vařilo se mnoho druhů polévek od zasmažených s nejrůznějšími vývary a odvary, které se často jedly i ke snídani. Kmínová, česneková,

72

syrovátková, mléčná, bramborová, houbová a další, na svátky byla slepičí. Pekl se domácí chléb z žitné, ječné a ovesné mouky, do níž se přimíchávaly brambory popřípadě další méně obvyklé obiloviny. Pečení bylo obřadem od zadělání těsta až po sázení do pece. Hospodyně si už den předem nachystala do díže tzv. nátěstek (zbytek těsta z minulého pečení), který se přidáním teplé vody rozmísil na řídké těsto, do něhož se přidala sůl, kmín a první část mouky. To všechno přes noc nakynulo a ráno se znovu promísilo s další moukou, dokud nepřestalo lepit. Znovu se nechalo nakynout a dalo do pomoučené slaměnky. Až byla pec rozpálená, chléb se mohl sázet. Na vánoce, velikonoce či hody se pekly buchty, vdolky, pagáče atd. Z mouky se připravovala různá jídla, jako knedlíky, pěry (taštičky), lokše (nudle), šlížky, šulánky a trhance. Různé kaše, šišky z bramborové kaše ochucené povidly. Vepřové maso se na zabíjačkách upravovalo uzením a vařením. Snídalo se až po poklizení dobytka a po dojení. Drobné pečivo mělo v minulosti rituální charakter, obsahovalo staré znaky spirály, svastiky, esovité tvary, kříže, meandrové pletence, lidskou postavu, ptáka, koně, jelena, strom, které měly funkci plodonosnou, erotickou, prosperitní a ochranou. Během doby ovlivnila výzdobu pečiva křesťanská symbolika a náboženské náměty, kůň byl symbolem času, kohout plodnosti, slunce života, kosočtverec Země. Mezi obřadní pečivo na Břeclavsku patří brany, které byly duté a měly někdy tak velký průměr, že se kvůli nim musel prorazit větší otvor, když se sázely do pece.Věnce, věnečky a kytice ve spojení se svatbami, pohřby a hodami.

Motiv piety na koutním hrnci, r. 1861

(Velikonoce v české lidové kultuře, 2001)

73

NĚKTERÉ LIDOVÉ ZVYKY A SLAVNOSTI NA PODLUŽÍ Volba stárků je doposud významnou událostí vesnic, kde se dodnes udržují tradice. Starší stárek předává na další rok na Štěpána stárkovské pomyslné žezlo nově zvolenému stárkovi. Jakýmsi tímto žezlem a zároveň odznakem stárka je tzv. „předek“, svazeček různobarevných úzkých pentliček upevněných na krátkém dřevěném kolíku. Stárci byli vždy jen dva, jeden chalupnický a druhý sedlácký, jeden starší a druhý mladší. Ženy stárkovství dříve nedělaly. Zvolení stárka bylo ctí pro celou jeho rodinu. Dnes má stárek na starost udržení chasy, zajištění muziky na slavnosti a hody po celý rok. Dále má na starost dovoz, postavení a kácení májí, „zeleného“ a jejich koupi od lesů. Na hody a jiné slavnosti se staví máje. Májka je krásná rostlá borovice, zbavená až po vršek kůry. Její zelený vršek je ozdobený pentlemi. Nejvyšší máje stojí na místě, kde se konají slavnosti a hody. Menší se staví stárkům a chlapci svým frajířkám. Hody začínají vždy v neděli po svátku patrona, jemuž je zasvěcen kostel, nebo kaplička ve vsi.

Taneční zábava hodů na jižní Moravě r. 2004

74

Masopust - Fašaňk se slaví v zimě, na počátku února. V těchto třech dnech je povoleno jakékoliv veselí, žertuje se, raduje se, tancuje a zpívá. Nejveselejší bývalo vždy pondělí, kdy po vsi chodily maškary. Chlapci se převlékali za medvěda, kominíka, židy, cikána, některé masky sahají ještě hlouběji do minulosti. Vznik masopustu sahá pravděpodobně už do dob pohanských. Maškary si tropily smích z toho koho potkaly. Masky měly původně magický význam, zažehnávaly nemoci zvířat a zajišťovaly úrodu. Dnes jsou už jen vtipným převlekem, v němž se uplatňuje fantazie vesničanů. Po domech vybírali co se dalo a pak z toho odpoledne uvařili a vše snědli. Šlahačka. Na Velký pátek až do Bílé soboty probíhal v domácnostech půst. Velikonočním pokrmem byl mazanec. Kraslice měly dříve magicko-ochranou funkci, která později ustoupila milostné a esteticko representativní funkci. Symbolizují rodící se život, plodnost a jsou i znakem milostné řeči. Na kraslicích se objevovaly velmi staré znaky, důležitá byla symbolika barev, která je dnes potlačena novějším abstraktním dekorem a barevná důležitost je již bez obsahu. Nejstarším využitým přírodním barvivem byl odvar z cibulových slupek a červenohnědého až fialového dřeva z brazilského státu Pernambuk. Nejstarší způsob zdobení bylo vykrývání ornamentu voskem a máčení vejce do barvy. K těm nejmladším technikám patří vyškrabávání bílého ornamentu na povrchu skořápky. Zdobení kraslic byla výlučně práce žen, ale i mužů. Kraslice se vyskytují po celé Evropě, jsou symbolem života, plodnosti a růstu, mají nadpřirozenou moc. Jejich ornamentální výzdoba přináší kultovní smysl obsahu. Jsou důležitým magickým objektem a zaručují zdar všeho druhu. Starší typ malované kraslice má ústřední motiv, který je zobrazen v širokém pásu na bříšku kraslice. Na koncích vejce jsou zobrazeny blahonosné motivy šesticípé a osmicípé hvězdy. Některé starší škrabané kraslice červených a černých barev jsou proloženy textem, např.: „Aj hřebíček červený, svú barvičku promění, ale šohaj poctivý frajérečky nemění“, nebo „V tom vajíčku zpívá kohútek, co odnese všecek zármutek“, ale i třeba „Komu to vajíčko dám, teho velmi ráda mám. V malovaném vajíčku, posílám ti hubičku.“ Před začátkem šlahačky děti běhají po vsi s „hrkači“. Ke šlahačce se používá žila, upletená chlapci z vrbového proutí, která zde symbolizuje probouzející se život. Dotknutím se živé bytosti, se tato jakási energie přenáší do člověka. Mimo vajíčka byli chlapci pohoštěni vínem, cukrovím a někdy i masem. Vráťme se zpět k ornamentice na kraslicích, které lze přičíst velmi starou historii. Samotný ornament a jde v prvé řadě o geometrický ornament či obrazec, má velmi hlubokou historii, táhnoucí se již od pravěku, přes dobu bronzovou. V těchto geometrických obrazcích jako čtyřúhelníky, spirály, skupiny teček nebo čar lze určit hluboký zakořeněný symbolismus. Symboly vyjadřovali pocity slovně nezdělitelné. Uvedu zde některé příklady: Trojhran je primárním symbolem, výrazem života a pohybu, vyjadřuje jakousi agresivitu, má zároven mužský i ženský charakter, je symbolem svaté Trojice,

75

Velikonoční kraslice z Podluží (O kraslicích, 1973)

76

s bodem nebo okem uvnitř značí prozřetelnost a s holubicí je symbolem ducha svatého. Je obrazem úrodnosti. Znak berana se proměnuje ve dvojitě stočenou spirálu, která se často vyskytuje na výšivkách, ale v historii jej můžeme nalézt i na bronzových růžicích doby halštatské. Osmicípá hvězda, tzv. řecká hvězda je charakteristická pro celé Slovácko, Ukrajinu, Slovensko a Balkán. Počet cípů vždy musel být párný, kdyby tak nebylo, mohla přivolat smrt! Kříž je nejstarším symbolem, značí čtyři světové strany s božským průsečíkem. Má různé podoby od fénického, přes egyptský značící nesmrtelnost, dále keltský a řecký. Řecký kříž byl také velmi oblíbeným znakem už na dně slovanských nádob. Svastika se vyskytuje téměř ve všech kulturách v různých obměnách. Pravostranná značí štěstí a dobro, nebo také jarní slunce. Bývá často součástí ornamentů. Levostranná slunce podzimní. V Řeckém kontextu má spíše solární význam. Heinrich Schliemann na hoře Hisarliku našel při archeologickém bádání terakotové kuličky, nádoby ve tvaru sov se znakem svastiky. Dr. Wankel píše, že se svastika ve velkém množství objevuje na vyšívání krojů u Chorvatů, Srbů, na Balkáně a v Dalmácii. Stejný ornament se vyskytuje i na nalezené bronzové destičce z Býčí skály. Symboly slunce odvíjejících se od primárního znaku kruhu, který je tvořen línií bez začátku a konce, je znakem nekonečnosti, věčnosti, dokonalosti a Boha. Kruh s bodem uvnitř je symbolem oplodnění, rostoucího dítěte v mateřském lůně, znakem slunce a vidícího Božského oka. Kruh s křížem uvnitř je pohybem, mužským i ženským elementem, pokojem, životem i smrtí, zemí i vesmírem, symbolem točícího se slunce a božskou sílou. Slované mají slunce jako ohnivý kotouč, nebo tzv. běžící kolo, jež je znakem světla a života. Meandr je užíván už dlouhou dobu v textilu (Egypt, Asyrie, Řecko). Pentagram je symbolem zdraví a štěstí. Točinky jsou znakem dokonalosti, časem mezi východem a západem slunce. Vyskytují se také na starých bronzových předmětech. Hroznový ornament je složen z několika bodových prvků, které jsou v základu rozmístěny ve tvar trojhranu a symbolizují tak opět trojici, trojbožství. Narození dítěte. Dříve lidé věřili v kouzelnou moc placenty a pupeční šňůry, které se zakopávaly, sušily nebo spalovaly a poté používaly při léčení či jako amulety pro štěstí. Do poloviny 19. stol přežívala víra v sudičky, které čekají pod oknem, aby určily dítěti osud. Důležitým obřadem byla první koupel, kdy chlapec byl ponořen do vody s klíčem, který mu měl zaručit sílu a rozum a dívka s otépkou slámy pro dlouhé a pěkné vlasy. Voda se poté vylévala u dívek k jabloni, aby byly milé a sladké, u chlapců k tvrdému stromu, aby byli statní a vysocí. Dříve se věřilo, že šestinedělka je v tomto období obklopena nebezpečím od různých démonů a že je nutné ji před nimi chránit a izolovat. Proto ležela v rohu světnice ohraničená koutní plachtou, která chránila oba od zraků jiných, před uhranutím. Koutní plachta byla zdobená na Podluží motivy pávů obrácených ke středové kytici. Ale také jeleny, různými ptáky, motivy kytic v barvách červené a modré, nebo červené, zelené a žluté. Šestinedělka byla považována za nečistou,

77

věřilo se dlouho, že vše živé jejíma rukama hyne! Nesměla chodit pro vodu ze studny, dojit krávy, péct chleba apod. Šest týdnů tak nesměla opustit kout a vyjít z domu, aby nepřivolala neštěstí, živelnou pohromu a neměly nad ní moc čarodějnice, polednice, klekánice aj. Každému novorozeněti má být zasazen ovocný stromek, který se má hojně zalévat. Věřilo se, že když se bude dařit stromku, tak i dítěti. Při narození dítěte dostala matka po porodu nejprve kmínovou nebo mléčnou polévku. Nosit šestinedělce „do kůta“ bylo povinností kmotry a blízkých příbuzných. Nosila se slepičí polévka s nudlemi, vařená slepice, trdelníky, boží milosti a jako pochoutka později rohlíky rovnou z pekárny. Volba kmotříčků byla velmi důležitá. Kmotr držel dítě při církevním obřadu na rukou. Dříve byli nepříbuzenského vztahu, později od konce 18. stol. sourozenci rodičů či jiní příbuzní. Podle zvykového práva byli zodpovědní za výchovů svých kmotřenců v případě jejich osiření. Odmítnout kmotrovství bylo považováno za hřích a urážku. Smrt a pohřeb. O smrti naši předci hovořili otevřeně a očekávali ji bez bázně a smířeni s Bohem. Staří a nemocní lidé se loučili s rodinou a známými, dělili majetek, žehnali dětem a nechali se zaopatřovat knězem. Bezprostředně po smrti byly mrtvému zatlačeny oči, aby někoho nestačil vyhlédnout sebou. Otevřelo se ve světnici okno, zastírala se zrcadla a dokud byl mrtvý v domě nesmělo se nic dělat. Mrtvému se podvázala brada, omyli jej, muži oholili vousy, oblékli do rakve. Rubáš později nahradil lněný bílý oděv, bílá byla u Slovanů smuteční barvou. Smrt se oznamovala zvoněním umíráčku. Večer před pohřbem se ještě v první polovině 20. stol. scházeli příbuzní, aby se modlili u mrtvého. U jeho hlavy hořelo věčné světlo a v nohách stála kropenka na svěcenou vodu se svazkem pšeničných klásků. Pohoštění bylo jen skromné. Chléb a tvaroh, někdy se nalilo po štamprli. Rakev se vynesla z domu obrácena nohama ke dveřím. Při odchodu na hřbitov se v domě museli pozpřevracet stoličky a lavice, často se vynášely ven na tři dny pod okap. V čele průvodu šel ministrant s křížkem, pak děti, muži, hudba, zpěváci, kněz s doprovodem, nosiči s rakví a za ní všichni příbuzní s ostatními. Po cestě na hřbitov se průvod pravidelně zastavoval u křížků, kapliček, božích muk při jiných církevních stavbách. Rakev byla za hudby a zpěvu spuštěna do hrobu a všichni se s mrtvým rozloučili vhozením hlíny. Po pohřbu bývala trachta, které se účastnili nejbližší příbuzní a nosiči rakve. Do 20. stol. se podával chléb se sýrem (uleželým tvarohem) a alkohol. Při pohřbu svobodní mládenci byli oblečení v červené kabáty, dívky s rožky a vdané ženy v čepci.

78

Zesnulá Františka Barančicová, Poštorná kol. roku 1923 (zapůjčil p. Gajdoš, uloženo v Soza Mikulov)

Pohřební průvod Jana Jacoba Barančice, Ladná 1956.

79

Svatbě v minulosti předcházely námluvy. Na Mikulovsku platilo mezi Chorvaty ještě na počátku 20. stol. nepsané pravidlo při uzavírání sňatků, že majetek zůstával v charvátských rukou. Je možné, že tato tradice bývala i na Břeclavsku. Svatba byla nejokázalejším rodinným obřadem. Na chorvatských svatbách nebylo loučení ženicha zvykem. Ženich přišel k rodičům své nevěsty žádat o ruku a oba poprosili rodiče o požehnání. Nevěsta ještě požádala matku, aby jí odpustila, jestli jí kdy ublížila. Potom šla svatba s hudbou průvodem do kostela. Pokud byla nevěsta „jinačí“, nesměla mít na hlavě věneček, ale jen uvázaný šátek. Při cestě z kostela ženichovi kamarádi zorganizovali tzv. zalikování, kdy zastavili dlouhou stuhou svatební průvod a ženich se musel vyplatit, protože byl mužem převlečeným za ženu obviněn z otcovství dítěte. Chasa se za získané peníze občerstvila v hospodě. Svatební průvod se v hospodě bavil při hudbě až do rána. Na svatbách se vařila slepičí polévka s nudlemi, vařené maso s bílou omáčkou s křenem, nebo játrová omáčka, pečené maso a nakonec tvarohové a makové koláčky atd. Neopomenutelnou součástí svatby byla výslužka, kterou představovala část z velkého koláče a drobné pečivo. Na žádné svatbě nechyběl svatební koláč tzv. vrťan, vienac či věnec. Byl z vánočkového těsta zdobený rozinkami a esovitými ozdobami z těsta. Povrch byl „pošáraný“ bílou, růžovou a červenou cukrovou polevou. Zdobený byl také rozmarýnovými snítkami s bílými stužkami, které byly zapíchané do těsta. U moravských Chorvatů bylo zvykem házení svatebního koláče před domem nevěsty, která vyznačila vrťanem kříž a po zatočení se, hodila jej do davu za sebe. Po házení koláče následovaly tři tance před domem. Podobné házení svatebního koláče, jak píše Šembera bylo rozšířeno i u slovácko-charvátského obyvatelstva na Břeclavsku a v Dolním Rakousku. Přes hlavu mohla vrťan házet jen poctivá nevěsta. Ta, která byla „takuová“ házela koláč před sebe a musela být otočena do davu lidí. V tomto rituálu je velmi důležitý obsah blahonosného znamení kříže a rozdělování kláče. Padly i úvahy o obětování domovním duchům, ve snaze uspokojit a usmířit duše rodových předků. Tento symbol měl tedy ochránit rodný dům, ochránit nevěstu před vstupem do nového rodného domu, zachovat jí přízeň a hojnost, s čímž vlastně souvisí i otočení se nevěsty třikrát v kruhu. Svatebnímu dni předcházela v předvečer „svíca“, která byla rozloučením nevěsty a ženicha se svobodným stavem a svými kamarády. Tehdy se v domě rozsvěcovaly svíce a až zhasly, znamenalo to konec svobodného věku. V charvátských obcích, Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Hlohovci, ale také Ladné se udržel velmi krásný zvyk - kmotřenky s družičkami v domě nevěsty při zpěvu svícových písní chystají svatební strom, dvě sulice a pletou věnce. Svatební strom je vršek smrčku ozdobený barevnými pentlemi a papírovými řetězy, ověšený jablíčky, pozlacenými ořechy a cukrovím. Sulice je hůlka asi dva a půl metru dlouhá, obarvená bílými a červenými pruhy nebo opletená mašlemi. Nahoře jsou upevněny jeden až dva turecké šátky, kytice květin a vrcholek tvoří pozlacená makůvka, do níž je zapuštěn kosířek. O svatebním dnu, ráno před nevěstiným domem se sulice upevní „v dolníku“ na sloupky (dolník = „žebráčka“ - je to místo před vchodem do domu.

80

Svatební fotografie Jana Jacoba Barančice z Charvátské Nové Vsi a Marie Černé z Ladné, r. 1923.

81

Toto místo je rozděleno zahrádkou, uzavírá se brankou a bývá zde umístěna lavice na posezení.) Sulice i strom musel šohaj hlídat po celou dobu svatby. V hospodě se sulice upevňovala na strop. Za ztrátu musel šohaj platit pokutu. (s. 37. Kružík, Jan. Lidové zvyky a slavnosti na Podluží.). V charvátských obcích na Podluží se všichni hosté sešli v den svatby v nevěstině domu. Svatební průvod v těchto obcích počíná mládenec se sulicí, pak hudba, za ní mládenec se stromem, družba, straší mládenec s nevěstou, ženich se starší družičkou, ostatní mládenci a družičky hromadně a poslední ostatní svatebčané. Svatebnímu průvodu přes cestu napnou provaz ozdobený kvítím a pentlemi šohaji, jež nejsou na svatbě. Zatahuje se jen v případě, že ženich je přespolní. Ženich musí zaplatit výkupné, jinak svatba není propuštěna. V Charvátské Nové Vsi podle zápisů učitele Krobotha z roku 1901 probíhalo zatahování tak: Vzácný pane ženichu, tady máme jedinú růžu z cudzí země dovezenú, v naší zahradě zasazenú, všemi cnostmi a mravy ozdobenú, ta nám dala mnoho práce a namáhání, ked sme ji chceli vypěstovat do jejího zrostu. Tak pane ženichu, ked ju chceš mět, mosíš si ju vyplatit. Tisíc lebo dva a možeš dat aj viec, čím viec dáš, tím tě pánbůh rači má. Neohlédaj sa, ženichu, na ten plat veliký, máš tady komonstva dost, co ti platit pomožú, grajcar, dva, aj šesťák, aj zlatku, všecko bereme, tož sa uzdrav pane ženichu! Napij sa z té sklénky na zdraví tvé svatby a nevěsty! A vinšujem ti štěstí, zdraví, boží svaté požehnání a kolébku do hospodárstva, věneček ze sklénky, šak sis ho zaslúžil, je tvůj, aj nevěstina kytička. (Takový ženich, který nechce za svoji nevěstu zaplatit je považován za lakomce - „škrtu“.) (s.48. Kružík, Jan. Lidové zvyky a slavnosti na Podluží.). Po obřadu se svatební průvod odebere do hostince, kde se tančí, nebo přímo k domu. Důležitým obřadem na svatbě v minulosti bylo čepení nevěsty. Starší ženy zavedly nevěstu do jizby, sundaly jí rožky a začaly dlouhé vlasy splétat ve dva lelíky (copy), které pak otočily kolem hlavy a uvázaly jí hedvábný šátek. Dříve se místo šátku nasazoval čepec bohatě vyšívaný, který nevěsta dostala darem od kmotřenky. Při rozplétání vlasů zpívaly ženy na Břeclavsku svatební píseň: Klekaj, má Evičko, klekaj, svůj věneček z hlavy smekaj, tvůj věneček ti smekneme a čepeček nasadíme. Svatební kroj u mužů byl červenofialový, později červený kabát zhotoven ze stejného materiálu jako nohavice. Modře šňůrované kabáty v pasu zúžené a v bocích odstávající. Ženich měl guláč ozdobený kvítím, stříbrně - zlatými třásněmi s točkem a pérem z umělého kvítí a stuh. U žen se nosil sváteční kroj s rožky. Stříbrný věneček splétaný z drátků. Rožky měly ovinuty šatkami, které v letech 1820 - 1845 byly vyšívané žlutou, zelenou a červenou nití. Od roku 1850 hnědočervenou nití a od r. 1860 černou výšivkou. V zimě si ke svatebnímu oděvu oblékají ještě dlouhý kabát z fialově červeného sukna, lemovaný černou barančinou a zdobený červenými šňůrami.

82

Svatební koláč (Moravští Harváti , 1898)

Peří se dralo v předvánočním čase. Hospodyně sezvala sousedky a kamarádky kolem 6 hodiny večerní a dralo se až do deseti hodin. Dračky se kolem stolu obsypaného hromadou peří bavily o událostech, vyprávěly se pohádky, bajky, o bosorkách, čarodějnicích, vodnících apod. Také se zpívalo. Na ukončení draní peří hospodyně ustrojila malou hostinu. Jedly se koláče, cukroví, káva, čaj a svařené víno. Vánoční stromky byly přejaty na vesnici z měst v 19. stol., zavěšovaly se na ně plody pečivo a papírové ozdoby, později i skleněné, které byly na Moravě importem z Čech. Na štědrý den byl všude povinný půst až do objevení první hvězdy. Na stole leželo vše co se hospodáři za rok urodilo, tato tradice měla magický význam, zabezpečovala dobro rodiny a celého hospodářství. Jedl se chléb s medem, zasmažená polévka, nejčastěji nudlová, krupicová kaše, různé druhy pečiva spařeného mlékem a sypaného makem. Sušené pečivo a pečivo z bílé mouky. Na Boží hod se nesmělo vařit a jedly se jen pokrmy z předešlého dne. Na nový rok se zase nesmělo jíst maso z pernatců, aby neuletělo štěstí. Svátkem Tří králů končil vánoční obyčejový cyklus a nastalo masopustní období až do posledních tří dnů před popeleční středou. Typickým pokrmem v těch dnech bývaly například smažené koblihy a Boží milosti a od popeleční středy až po velikonoce různá postní jídla. V Charvátské Nové Vsi se udržoval štědrovečerní zvyk chození koledníků s pastýřem a jeho ženou. Dohromady tvořili slavnostní průvod, který procházel celou dědinou. V čele průvodu šel pastýř s rohem a kočárem. Za ním jeho žena, která nesla na zádech koš nebo puntu na ukládání darů. Za pastýřem a jeho žnou šel najatý trubač, potom děvčata a chlapci jako koledníci a po obou stranách vánočního průvodu jeden chlapec s rozžatou „fakulí“. Část koledníků odcházela do stran ulice, kde sbírali přichystané dary pro pastýře a odevzdávali je pastýřce. Průvod zahájil pastýř zapráskáním kočárem a pak zatroubením na roh. Po něm jeden i více trubačů troubilo melodii koled a koledníci se k nim přidávali zpěvem. Vše se opakovalo tak dlouho, až prošli celou dědinou za stálého střílení z klíčů a hmoždířů. (s. 100. Jeřábek, Richard. Podluží, kniha o lidovém umění.)

83

LIDOVÝ ODĚV Muži i ženy na vesnicích mají v 15. století jediný dlouhý šat. Rubáš byl vlastní nejnižším vrstvám. „V Krumlovském sborníku z počátku 15. století je vyobrazena kojící žena s obnaženými rameny v košili s ramínky, není jasné, zda jde o typ oděvu, který se v soudobých písemných památkách uvádí jako armilla, oděv nošený na ramenou, v češtině zvaný oplečie.“(str. 119 Jančář, Josef. Lidová kultura na Moravě). Z obrazových dokladů, které jsou v archivech přístupny vyplývá, že dívky chodily prostovlasé a vdané ženy si ovíjely různým způsobem hlavu podélnou rouškou. Do 15. století je známé, že lid nosil košilový šat, jednoduchý plášť bez rukávů, a za vrchní oděv mu sloužila jakási plachta z hrubého plátna, která se přehazovala ještě na počátku 20. století přes kožuchy. V 15. století přišly změny v odívání. Sedláci oblékali silné kabáty nebo kytle, hlavní částí oblečení u mužů byly kalhoty a košile, u žen se hlavní částí stala sukně, pod kterou měly ještě jeden spodní šat (rubáš). V 16. stol. se muži stále oblékají do krátké kytle, plátěných, soukenných nebo kožených kalhot. K nim přibývají kabátce. V archivech se objevují záznamy, že si muži i ženy navzájem odkazují kožichy a šuby. Žena nosí rubáš, na který obléká oplecka a rukávce, na šatech jsou znatelné i živůtky, které jsou na některých vyobrazeních spojeny se sukní, dále nosí kasanici. Lidový oděv ovlivnila renesance, ve snaze zdůraznit lidskou krásu těla. Oděv se začíná členit na více částí. V 16. století se objevují názvy některých regionů, jako Haná a Podluží, možná stál za povšimnutí díky výraznému typu oděvu. Přispěly k tomu pravděpodobně kolonizace, které v tomto století proběhly na Moravě, jako Charvátská a Valašská. V minulosti se často označoval podlužácký kroj za Charvátský. Muži nosili bohaté červené výšivky na košilích, krátké bílé kabátky zvané rekl, svobodní nosili červené, ženatí modré nohavice. Ženy se neobyčejně zdobí, mají červeně vyšitý fěrtoch a rukávce, čtverhranný límec kuolarin a sváteční pokrývku hlavy s výšivkou a pentlemi zvanou škuofíja, která se na počátku 20. století používá jen k čepení nevěsty v Drnholci. Svrchní oděv byl podobný jako na Podluží. Tak oděv popsali Josef Klvaňa a Alois Malec. Na Podluží je rozšířena geometrická výšivka, velmi často se objevuje na přešití vrapů na ženských zástěrách. Výšivka křížkového stehu se objevuje na pololidových textiliích ze 17. a 18. stol. Od poloviny 19. stol přibývá rostlinná výšivka na zástěrách, která se rozprostírá v bohatých kyticích vyrůstajících ze srdéček či váz a s pásy stylizovaných karafiátů, tulipánů, granátových jablíček apod. Starší typy šatek měly výšivku soustředěnou na každém konci jen na jedné plošce, mladší oddělenou na dvou ploškách od sebe paličkovanou krajkou. Ty z 18. stol. jsou vyšity několika barvami. V 19. stol. jsou červenohnědě vyšívané a v 30. letech téhož století do výšivky proniká i černá

84

barva. Červenou výšivku na Podluží vystřídala v 70. letech 19. stol. bílá, která přišla i se změnou ornamentu. Geometrický ornament je střídán naturalizovaným květinovým motivem s prolamovanými středy. U těch nejmladších výšivek jsou nahrazovány tylem. Křížkový a vrtúčkový steh se dlouho udržel na pánských náprsenkách u košil, svobodní mládenci ji měli červenou a ženatí bílou. Na konci 19. stol. se i zde ornament znaturalizoval až k dnešní podobě, kdy téměř celou plochu rukávců kryje bílá výšivka. Žlutá a červená výšivka na portách a na čepcích byla ještě do konce 19. stol. Charakteristická je výzdoba barevné chorvatské výšivky z Mikulovska a Břeclavska na obřadních plachtách v hnědé a červené výšivce s motivy neuzavřeného věnečku s korunkou nebo karafiátem. I zde se na konci 19. stol. zaměňují černé zástěry za bílé a s bílými výšivkami. Specifické bylo zdobení cifrování kolem poklopce s ornamentem našitým šňůrami do srdcovitého tvaru. Krajky zdobily okraje límců, rukávů a ženské rukávce, čepce, šatky, plachetky, zástěry atd. Nejrozšířenější byla paličkovaná krajka. Ke zpevnění některých oděvních součástek sloužily šperky, které zpevňovaly i účesy. Různé přezky na opascích, střevících, kloboucích, gombíky na kabátech, které spíše zdobily, než by byly účelné. Charakteristické pro Podluží jsou mužské červenice a dívčí úprava hlavy na rožky, v lidovém umění celkově například i motiv slimáka (výšivka, kraslice, názední malba) a růže. Nohavice jsou šňůrované ultramarínovou šňůrou různé šířky. Novější šňůrování je barevnější, starší modré se udržuje jen v některých oblastech Podlužácka. Jednotlivé vzory nemají nějaké zvláštní pojmenování, až na výjimky: „mřížky“ nebo typická lanžhotská forma „na balonky“ nebo také „jablúčková forma“ používaná dříve jen chalupníky, kdežto sedláci měli „srdce“. Forma na kříži se místy nazývá „orel“. (str. 9 – 10. Dostál, Joža. Podlužáci vyšívají.) Starší muži nosí tmavě modré nohavice. Dříve se nosily jen v neděli a ve svátky. V zimě nosili nohavice zdobené kůží, v chorvatštině tzv. hlaće, nebo jen bílé bez zdobení. Kdo nosil bílé nohavice, měli bílý lajbl. Dříve měla skoro každá dědina svého krejčího, který šil dle svých vzorů a vkusu vždy stejně. Muži nosili od počátku 19. stol. buchtičkový kožuch, který se zapínal vpředu, sahal až po kolena a byl zdoben po okrajích pásy bílé nebo tmavě hnědé kůže. Z Podluží byl postupně vytlačen novým módním dubeňákem v 60. letech 19. stol. Dubeňáky byly delšího střihu, červenohnědé barvy. Původně byly dlouhé až na paty, později se začaly zkracovat do půlky lýtek.Vzadu byl zdobným stehem vykrojen širší pás zvaný „řemen“, mezi kterým se nacházela výšivka podlužáckého tulipánu. Byl ušit z ovčího rouna, které zevnitř vyčnívalo na hrudi. Okraje kožuchu byly lemovány tmavým beránkem. Dubeňáky se udržují dodnes. Muži nosili také kacabaje, ratynáky v barvě žlutobílé, černé nebo modré. V Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Ladné, Hlohovci, Staré Břeclavi a Lanžhotě je dodnes charakteristickým mužským svrchním oděvem červený kabátek, ze stejného sukna jako červenice. Díky vrapení látky v kříži je v zadní části odstávající a v přední přiléhající. Límec vzadu je střižen do špičky a ozdoben tulipánkem. Tulipánek se na lidovém oděvu Podluží postupně vyvíjí ve stále složitější tvary. Zdobení je vytvořeno

85

pomocí modrého šňůrování. Kabátek je ozdoben gombíky. Nosili a nosívají jej muži na svatby, do kostela na významné mše a pohřby. Košile byly do 19. stol. šity z neběleného konopného plátna. Svobodní chlapci měli je vyzdobeny červenou výšivkou, mužáci bílou. Koženice - jsou mladšího původu, jak píše Dostál než červenice. Pocházejí ze slohu pozdního rokoka a později empíru, u nás v 18. a 19. stol. Podlužácké koženky jsou šity ze skopové, kozí, srnčí, nebo jelení kůže přibarvované žlutou hlinkou. Střihem jsou podobné červenicím. Jsou na stehnech zdobeny nenápadnou výšivkou, hustými stehy černé nitě. Vzor je složen většinou z dvojité spirály podobné beraním rohům, tulipánům a kružnicím. Po domácku si zhotovovali konopné třaslavice nebo také trcule či bělky. Mimo to nosili muži ke svátečnímu kroji ještě kraťoučký lajbl bez rukávů do půle zad z barevného hedvábí a pestře zdobený. Na levé straně mívá ze dvou širokých stuh ozdobu, které sahají až po kolena. Na nohou měli vysoké boty se střapci spadajícími až na nárt. V zimě na hlavách nosili beranice, mladí guláč, který byl ozdoben kosířkem z pštrosího, volavčího a u odvedenců pavího péra. Ojediněle nosili ještě na konci 19. stol. tzv. hrotek, vyšší klobouk se širokou portou, která byla na svatby stříbrná nebo zlatá. Nejběžnějším byl nízký širůch s tuhou stříškou. Mužský pracovní oděv se nosil ještě ve 20. stol., skládal se z třaslavic z konopného plátna, konopné košile s otevřenými rukávy, na to se oblékala starší kordulka a kolem pasu měli uvázanou modrou zástěru. Na hlavě muži nosili húseňák, na nohou holínkové boty nebo čižmy, a v dřívějších dobách i vysoké boty bez podpatků, tzv. jojky. Přes rameno nosili koženou kabelu. V zimě kožichy a lajble s rukávy, místo třaslavic soukenné nohavice nebo koženky, či červené látanice s modře vyšitými nohavicemi a aplikacemi z kůže. Místo širúchu měli beranice, za deště nebo většího chladu se halili do halen z běložlutého sukna. Chlapec do poloviny 19. stol. měl na svátek oblečeny červenofialové nohavice, které později přešly do ohnivě červených barev, košili se širokými rukávy a červenou kvítečkovanou kordulkou. Na krku měli uvázaný černý šátek, na hlavě guláč s červenou stuhou, s pestrými žilinkami a dlouhým pštrosím pérem. Ženáči nosili čižmy bez střapců, při horním okraji lemované červeně, červenofialové nohavice s modrým šňůrováním, vyšitou košili sepnutou na levém rameni u krku bílou stuhou, pod krkem měli černý šátek, kordulku černou se zeleným lemováním a na hlavě guláč. Dokud prý mladý šohaj nezvedl sám půl druhé míry pšenice na rameno, nemohl nosit fialové nohavice, ale jen modré nebo kožené. Známé byly i zápasy o kosířky, které se někdy zvrhly ve rvačky. Někteří muži dnes nosí kroj o svátcích, na hody pod zeleným, o svatbách aj. Chlapecký má bohatě šňůrované červenice, košile s širokými rukávy vyšitými rostlinným ornamentem, s okraji lemovanými bílou krajkou, krátký lajbl z červeného, modrého, fialového nebo bílého umělého hedvábí. Na levé straně je připnutá široká pestře vyšívaná stuha, která končí u poloviny lýtek. Na hlavě nosí guláč s úzkým přitlačeným okrajem, zdobený kytkami a kosířky. Na nohou mají čižmy ve předu vykrojené a lemované fialovou stužkou, po straně ozdobně vyšité. Ženatí muži chodí v soukenných nohavicích, kabátu, šňůrované košili, vysokých holinách a v klobouku.

86

Ženy dříve nosily kratší bílé kožuchy nevyšívané, s předními cípy dozadu přeloženými. Byly lemované tmavou barančinou a hnědou kůží. Vzadu s hnědými laštůvkami a třapečky, stejně, jako je měly mužské kožuchy buchtičkové. Bohatí sedláci a selky, také úředníci nosili při slavnostních příležitostech šuby a mentíky. Šuby měly bohatší zvoncovitý střih. V Poštorné je potahovali světle modrým suknem. Uvnitř byly vytepleny kratičkou bílou beránčinou. Byly zdobené šňůrováním, prýmky a šesti střapci na zádech. Mužský byl zdoben jednodušeji a ženský byl doplněn ještě tulipánky a růžičkami z drátků a papíru, různě stočenými a ještě obalenými karmínovým hedvábím. Je to krásná prýmkařská práce původu pravděpodobně slovenského, ne li maďarského. (s. 264 – 272. Dostál, Joža. Kožuchy na Podluží) Ženy nosily kordulky podobné mužským, které zapínaly jen na jeden knoflík. Pod nimi měly rukávce neboli oplieća ze lněného plátna, bohatě vyšívané a zdobené krajkou. K rukávcům patřil i obojek bohatě vyšívaný a velká ozdobná mašle, která dodnes spadá do půle sukně. Kolem pasu se ženám vine také široká malovaná mašle. Pod sukní nosí několik škrobených kasanic z plátna, kašmíru, nebo hedvábí. Pokud dívky nosily kroj, splétaly si vlasy do dvou tenkých lelíků, které ovíjely kolem hlavy nízko nad čelem. Vdané si je svíjely do drdolu na temeni hlavy. Pod tento drdol si ženy uvazovaly šátek na „drndu“ – jak zachytil Josef Mánes. Ke svátečnímu oděvu se vlasy upravovaly do červených rožků, neboli kokešů, ovázaných širokou stuhou, které stávaly 8 zl.. Bílá výšivka se na Podluží objevila kolem roku 1860, mizejí staré geometrické ornamenty, které jsou nahrazovány rostlinným ornamentem. Velmi dlouho se udržela charakterem starší výšivka u mužských košil na puntu, která byla červeně vyšívaná starým křížkovým nebo vrtůčkovým stehem. Ženatí jej měli vyšitý bílou přízí. Od konce 19. stol. dochází i na této výšivce k naturalizaci ornamentu. Rozvíjí se bohatá výšivka pokrývající po celé délce rukáv ve vodorovných pásech, i ta byla dříve červená. Ornamentálně se později začala velmi podobat výšivce na ženských zástěrách. Muži ke košili nosili dříve i červený šátek. Vyšívání dének ženských čepců na Podluží zaniklo na konci 19. stol. Jejich původ se díky geometrickým tvarům přikládal k orientu. Krajky, které se v kroji uplatňovaly byly často českého nebo cizího původu. Domácí výroby byly hlavně ficle na koncích ženských šatek. Měly smetanovou barvu a někdy byly prokládány i barevnou nití. V 19. stol. byla nahrazována jejich paličkovaná výroba strojovou a tak téměř zaniklo krásné umění krajkářek. V zimě ženy nosily krátké kacabajky, krátké bílé kožíšky, dlouhé kožichy a nákladné fialově černé mentíky. Koncem 19. stol. se místo kacabajek nosí volnější jupky, které vpředu sahají do pasu a vzadu tvoří delší cíp. Vdané ženy musely nosit čepce, které byly vzadu v týle zpevněny kachlovitým dýnkem bohatě drobně vyšitým a ozdobeným zlatými a stříbrnými portami. Ke sváteční úpravě patřily i čtvercové tylové zavíjačky, šátky. Svobodná dívka od 2. pol. 19. stol. nosí na svátky rožky z lepenky potažené květovaným hedvábím a vzadu uzavřené pentlemi naskládanými do vějíře, kolem krku měly obojek, od něhož visí dolů vyšitá nebo malovaná stu-

87

ha. Oblékají si lehké vyšívané rukávce, květované sukně, bílé fěrtochy, bohatě zdobený lajbl a čižmy. Ženy také nosily ocáskové kožichy zvané ocasňáky a haleny. Pracovní ženský oděv se na Podluží udržel delší dobu než u mužů, místy jej starší generace nosí dodnes. Do konce 19. stol. byl jeho spodní částí rubáš z bílého konopného plátna. Na něj se oblékaly konopné rukávce s malým límečkem bez výšivky, které postupem času vytlačovaly plátěné rukávce bez límce. Sukně byla uvázána kolem pasu z lacinějšího materiálu, v létě světlé barvy, v zimě tmavé. V zimě se pod sukní nosila plátěná spodnička. Na sukni se uvazovala zástěra z tmavého často modrého plátna bez výšivky, nebo jen lehce zdobená na spodním okraji halúzkou (výzdoba rostlinného ornamentu). K pracovnímu oděvu se nosily jupky z kartounu, v zimě byly soukenné. Buchtičkové kožichy v 19. až 20. stol. postupně vymizely a byly nahrazeny těžkými vlňáky. Ženy v létě chodily bosy, v chladném a zimním počasí nosily vrapené boty se širokým a nízkým podpatkem, nebo starší vyšité čižmy. Dětský lidový oděv mimo sváteční oděv byl velmi chudý. Dětem se šilo ze zbytků látek, starých prostěradel atd. Novorozenci se balili do plátěných zavinovaček s bohatou aplikací krajek. Ke křtu se užívaly „krstné“ dečky, na kterých bylo vyšito IHS, dnes jsou tyto dečky bohatě malované. Bohatě vyšívané byly i „povijany“, kterými se převazovaly zavinačky. Děti se oblékaly do plátěných košilek s bílou či žlutou výšivkou. Novorozenecký čepec, který většinou daruje kmotra je zdobený ve švech skládanou stužkou, korálkami a jinými blyštivými cetkami. Lem kolem okraje čepce je zdoben tylem a růžičkami, které jsou podle pohlaví bud modré nebo růžové barvy. Starší děti mají společný oděv pro chlapce i dívky, který nosily do 6 let, je to tzv. „pasnica“ nebo také „kaboš“. Je to oděv z jedné látky, tvořený sukní, živůtkem a rukávy sešitými vcelku. Zapínal se v horní části a sahal až do poloviny lýtek. Na zimu měl rukávy, které v létě zcela chyběly. Na neděli se nosila pod kabošek spodnička a někde i v zadu mašle uvázaná kolem pasu. Chlapci i dívky nosili v prvním roce na hlavách květovaný čepeček zdobený pentličkami, korálky a výšivkami. Na temeni byl pěkně upraven „makovičkou“, která byla poskládaná z modrých a červených mašlí. Od druhého roku nosí děvčata již šáteček a chlapci širáček. Odrostlejší děvčata nosila sukni zhotovenou z obyčejného materiálu, bleděmodrou zástěru s drobnou barevnou výšivkou. Na zimu se dívkám uvazoval do kříže vlňák. Na hlavě nosila děvčata bílé nebo černé šátky. Na první svaté přijímání, se pořídil nový parádní oděv, hedvábná sukně do poloviny lýtek, která byla na spodu zdobena čtyřmi sámky. Pod ni si oblékala dívka tři spodničky, bílé punčochy a na nohou kotníčkové botky se šněrováním. K sukni patřily rukávce na hrudi zdobené opět sámky a krajkami. Kolem pasu se ovazovala hedvábná mašle, která se spustila vepředu. Vlasy nosila děvčata rozpuštěná a na hlavě měla věneček. Chlapci nosili jako dospělí „třaslavice“, plátěnou košili se širokými rukávy a kolem pasu měli

88

uvázanou bleděmodrou zástěrku a na hlavě klobouk „húseňáček“, olemován výšivkou bez kosířku a ozdob. Sváteční oděv se na přelomu 19. a 20. stol. skládal z látkových nohavic v barvě hnědé a lajbl ve stejné barvě. Tento oděv nosili, než dostali svoje první červenice při biřmování. Ke křtu ještě na počátku 20. stol. chodila svobodná kmotřenka v bílých lehkých vyšívaných rukávcích, obojku, lajblu, sukni, v bílém fěrtochu, čižmách a na hlavě měla rožky. Vdaná kmotřenka v sukni, jupce, s vyšitým obojkem, bílým fěrtochem, vrapených čižmách. Na hlavě měla vyšívaný, nebo malovaný lehký šátek. Kmotr v soukenných šatech, šňůrované košili, vysokých botách a městském klobouku. Kroj jihomoravských Chorvatů Mužský sváteční oděv se skládal z bílé košile se širokými rukávy zdobenými výšivkou, která byla i na puntu košile. U pravého ramene se uvazovala bílou pentlí. Ke košili se nosil i černý hedvábný šátek, který se uvazoval pod krkem. Kratičká vesta se nosila rozevřená. Muži měli dlouhé červené nohavice nebo dříve i fialovo červené, s modrým šňůrováním. Dříve se nosil vysoký klobouk kuželovitého tvaru, později nízký s kopulí, který byl u svobodných zdobený bílým kohoutím pérem. Na zimu si oblékli místo vesty kabátek s kovovými knoflíky a přes něj se nosil bílý kožich, který v 19. stol. vystřídala šuba. Také se nosila halena. Na svátky měli dlouhý modrý kabát sahající ke kolenům nebo dlouhý tmavý plášť s límcem. Ženský sváteční oděv měl bohatě vyšívané rukávce. Ve 20. století rubáš vystřídaly košile s krátkými rukávy a později se nosila už jen městská košile. Pod svrchní zdobnou sukní nosily ženy několik vrstev spodních. Dříve se nosily sukně dlouhé a později se začaly zkracovat. Nejstarší zástěry byly tmavě černě nebo modře zbarvené, které později vystřídala bílá, také plátěná. Byly bohatě vyšívané. Ženy nosily kuolariny, neboli límce, které také zdobila barevná výšivka s velkými vzory. Například červený, černý a žlutý tulipán, nebo jiné rozmanité řady květů, plodů, listů a jiných tvarů. Na počátku 20. stol. se objevuje i bílá dírkovaná výšivka. Kolem pasu nosily černou nebo modrou dlouhou pentli. Používala se černá krajka. Při čepení nevěsty se používala ve 20. stol, jak píše Malec škuofíja, neboli porta, čepec s vyšívaným dýnkem. Šatka, která se zavazovala přes čepec ještě na počátku 19. stol. se později u moravských Chorvátů téměř nepoužívala. Později ženy začaly nosit místo čepců šátky. Na zimu si oblékaly svrchní oděv podobně jako muži. Soukenný kabátek do pasu, šuba a později kožich, který měl na rozdíl od bílého mužského hnědou barvu. Ke svátečnímu kroji se obouvaly vysoké kožené holiny. Malec píše o tom, že dříve nosily Chorvatky méně sukní a nebyly tolik škrobené, takže to jejich siluetu dělalo štíhlou, kdežto později se kroj mění v široké sukně, které nutily zkrátit kožíšky. Novým doplňkem se po válce stal široký zdobený pás. Vysoké boty vystřídaly kotníčkové a později lodičky. Oblečení nevěsty a ženicha mělo několik málo rozdílů. Na klopě ženicha se

89

skvěla od nevěsty připevněná rozmarýnová větvička s bílou mašlí tzv. pjero. Ženichův klobouk už byl na svatbě nezdobený. Jako znak panenství u nevěsty byl věnec z umělých květů a různých třpytek. Poctivá nevěsta na něm ještě navíc měla vínek zelený a myrhový. Když byla nevěsta „takuová“, měla na hlavě šátek uvázaný „na hanačku“. A chlapci jí vyznačili plevami cestu od jejího domu k domu mládence, kterého si brala, což byla tzv. slaměná cesta. Prameny nad čelem se nevěstám zpevňovaly cukrem a skládaly do drobných obloučků. Dívky se rády líčily, jak píše Malec. Mnohokrát bylo vysloveno mínění, že podlužácký kroj je přímým dědictvím charvátské kolonizace. Soudilo se tak podle mnoha shod v kroji Podlužáckém a kroji moravských Chorvatů, avšak převážně podle mladých dokladů z 19. stol. Možnost ovlivnění Chorvatskou kolonizací je sice pravděpodobná, zvláště v některých detailech, avšak nelze ji přeceňovat, píše Richard Jeřábek. Lidový oděv moravských Chorvatů opravdu jasně prokazuje cizí a nemoravský původ. Jeřábek, který píše v publikaci Lidové kultury na Moravě, došel kritikou na základě různých srovnávacích studií k závěru, že Chorvati na kolonizovaných územích působili spíše „jako jistý katalyzátor při formování osobité lidové kultury“, než jako nositelé kulturního vzoru, který by domácí obyvatelstvo přejalo. Alois Malec se domníval, že Podlužáci převzali všechny prvky svého kroje od jihomoravských Chorvatů. Pravdou je, že červenice od Chorvatů přejala postupně většina Podluží. Ke změně ve způsobu oblékání dochází v období první světové války a krátce po ní. Mužský kroj je nahrazován městským, lid jej přestává nosit už i na sváteční příležitosti jako je například svatba. Důvodem toho je vysoká cena sukna, drazí krejčí a to, že je nedostatek kvalitního materiálu, který nahrazuje levnější konfekční.

90

Chorvatské páry z břeclavského a drnholeckého panství,W.Horn 1836 (Počátky národopisu na Moravě , 1997)

91

Ukázka lidového oděvu. Charvátská Nová Ves, rodina Barančicova kol. r.1920 (zapůjčil p.Gajdoš, Soza Mikulov)

Svobodné děvče a svobodný muž z Nového Přerova 1897, starší varianta svátečního kroje (Malovaný kraj 1999)

92

Kroje na Podluží kol. roku 1960, soubor Břeclavan, Terezie Barančicová vpopředí.

Staré kroje, muž zprava oblečen v šubě, Charvátská Nová Ves, Rodina Barančicova kolem roku 1920

93

Červenice rekonstruované podle nohavic z 19.stol. (Lidové umění z Čech, Moravy a Slezka, 1987)

Červený kabátek pro svobodné, přední i zadní část. Poštorná 1890 - 1900.(Malovaný kraj,2003)

94

Přednice konopné košile s křížkovou výšivkou. Ladná 1890 - 1900. (Malovaný kraj, 2003)

Stará koncová krajka šatky z Podluží. (Putování za lidovým uměním, 1941)

95

Kožuch buchtičkový a kožuch dubeňák.(Vlastivědný věstník Moravský, 1947)

Ženský kožuch.(Vlastivědný věstník Moravský, 1947)

96

LIDOVÝ TANEC Nejarchaičtějšími tanci jsou chorovody a kola, které měly magický a obřadní význam, např. při vynášení Moreny. Točivé tance pro páry, ke kterým se váže mnoho písní. Mužské skoky jsou už ve 14. stol. doložené v alpské oblasti. Verbuňk se vyskytuje nejen na Slovácku, Slovensku, ale také v Maďarsku. Jeho historie patří do dob verbování na vojnu od konce 16. stol. Vznikl v 18. stol. a do tance patří i mužské cifrování, tvořící součást i točivých tanců, některých mužských tanců a jako doprovodný prvek průvodů. Ve 20. stol. si cifrování osvojily i děvčata. Vyskakovací hošije, ke kterým patří i potlesk na pokrčenou nohu. Dodnes se na Podluží tančí jako hodový tanec, před nímž si každý muž předzpívá čtyřřádkový improvizovaný popěvek. Dále jsou tance figurální, kolové, taneční hry atd. Lze tvrdit, že ke starým chorvatským tancům patřily: točivý tanec typu vrtěné, kterému předcházelo chlapecké vyskakování, kterému později předcházely mužské hošije. Tento točivý tanec se později v 19. stol. nazývá skokak nebo také moravská. Na svatbách se tančil soutěživý tanec štanycl tanc, neboli polka, hupsačka, hupkačka atd. Na Mikulovsku zanikaly staré tance obdobné podlužáckým „hošijím“ a „vrtěné.“ Starý typ muziky obdobný na Břeclavsku (dudy a dvoje housle s charakteristickým laděním o oktávu výše) považovaný za charvátský, vyšel ze zvyku v 70.- 80. letech, tehdy získala u mladších generací převahu dechová hudba zvaná „německá“. (str.32. Večerková, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Chorvatů). Dnes tančí jen malá část populace, která spíš demonstruje svou regionální a lokální příslušnost. Tančí se na zábavách, svatbách, při muzikách, u dokončení společných prací atd.

LIDOVÁ MAGIE Mezi lidové magie patří hádání, věštby, kouzla, obřady spojené s narozením, smrtí, láskou, počasím a jeho ovlivňováním aj. Magie uspokojují archetypalní představu člověka, který je součástí přírody a proto na ní může aktivně působit. Magii praktikovali lidé v běžném životě, nebo člověk, který byl nadán určitými schopnostmi i vědomostmi, pomocí kterých lidem pomáhal, ale i škodil. Nejvíce jimi byli například pastýři, kteří žili v úzkém vztahu s přírodou, uměli ji pozorovat a rozuměli jí. Znali hvězdy, poznali souhvězdí, podle nichž se uměli dobře orientovat v krajině, léčivé byliny. Dále to byli bohyně a božci, kteří dědili vědomosti tradicí, nebo bosorky či jinak řečeno čarodějnice, které lidem uměly také škodit. V pověrečných povídkách na Podluží vystupují často čarodějnice, které si lid představoval v podobě lidské i zvířecí, byly to často ženy z obce nebo okolí.

97

ÚLOHA LIDOVÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA Jaká byla úloha lidového výtvarného umění v životě lidu? Samozřejmě měla účel praktický, ale také ochranný, k oběma se pojil účel estetický. Časem se zdobnost některých předmětů natolik rozvinula, že se jejich účel soustředil jen na reprezentaci. Každý předmět, který člověka obklopoval, byť byl jen pracovním nástrojem musel plnit i ideál krásna. Povrchní pozorovatel si může mnohdy říci, že předmět je příliš jednoduchý, ale pro umělce, jež předměty tvořil byla prostota věci přirozená, stejně jako život a postoj k okolnímu světu, který choval. Umělec tvořil na základě zkušeností a tradovaných tradic z generace na generaci. Mnohá díla tvořili neřemeslníci, kteří byli schopni díky své zručnosti tvořit umělecky hodnotná díla. Řemeslníci patřili v době feudalismu k cechům. Oba druhy výtvarníků vytvářely své umění s nadáním, citlivostí a poctivostí k práci. Na vývoj lidového umění působil generační rozdíl pohledu na krásu věcí, jež obklopovaly denní život lidí. Charakteristické pro umělce - samouka bylo to, že se uměním neživil, pracoval na něm jen v době oddychu v zimních měsících po zemědělské činnosti. Pro profesionála byla tato činnost živností. Ovládal techniku své práce, znal historii svého oboru a snažili se být avantgardní, kdežto toto všechno samouk většinou opomíjí, tvoří téměř vždy bez přípravy, aniž by měl něco dopředu promyšlené. Díky tomu nacházíme v lidovém výtvarném projevu mnoho společných rysů od plošnosti, rytmičnosti, uměřenosti, barevnosti, abstrakce, schematismu a neperspektivnosti. Lidový umělec nikdy neodmítal nové materiály, ale pečlivě mezi nimi a jejich využitím vybíral. V ornamentice se projevují dva styly a to geometrický a rostlinný, a méně již figurální. Typickým znakem lidového ornamentu je rytmus a symetrie. K používané barevnosti se pojily dříve více než dnes různé magické a ochranné významy. Pro Slovany je typická už od dob nejstarších bílá, šedá a červená, tato kombinace se na našem území časem vytratila a byla vystřídána bohatou škálou barev. V průběhu 14. - 15. stol. byla již v oděvu známá krajka, výšivka a vzorově tkaná látka. Doba husitská k rozvoji lidového umění nijak nepřispěla, ba naopak, v období renesance se začínala pomalu rozvíjet a vyvrcholila v období baroka. V druhé polovině 19. stol. zanikají některé tradiční prvky lidové kultury. Od druhé poloviny 20. stol. sunula postupně ke svému zániku. Tento stav byl podpořen způsobem výroby, rozvojem dopravy, průmyslu, obchodu, čímž začínalo zanikat zemědělství na vesnicích a lidé začínali dojíždět do práce ve městě. Toto všechno měnilo tradiční způsob života. Lidové umění dosud byť izolovaně žije, ale je doprovázeno řadou úpadků, od barevnosti, materiálu a technikou zpracování, kdy se přerušila linie tradovaných zvyklostí. Starší generace měla jiný vkus než generace přicházející, žila za jiných ekonomických, sociálních, kulturních, a dalších podmínek platných v té které době.

98

Některé staré písně se mezi staršími a přecházejí i na zpěvné pokolení mladších zachovaly. Grbavčic z V.třídy obecné naučil se od své stařenky následující rázovité písni, aby ji zazpíval při školní oslavě narozenin pana prezidenta. (kronika školy v Poštorné).: Lítala vlašťověnka lítala, lítala, až sa ona černej zemi týkala, týkala, až sa o - na černej zemi týkala. Přiletěl k ní krahulíček /:mladý pán:/ aj ty budeš vlašťověnko, /:žena má:/ A já budu, krahulíčku /:žena tvá:/ až postavjá Jerusalem /:do mora:/ Když oni ten Jerusalém /:stavjali:/ vlaštověnce o tem vědět /:nedali:/ „Bohužel rázovitý vzhled slováckých dědin zmizel téměř úplně, zmizely malované žůdry, malebné fronty domů a místo nich chodce unavují jednotvárná „moderní průčelí kasárnicky, bez vkusu stavěných domů“, jakžtakž oživená květinovými zahrádkami. Stromů téměř není. Domy bohatších rodin jsou stavěny tak, že dlouhá úzká sín rozděluje stavení na dvě polovice. Na každé straně je obývací světnice a k ní přiléhá kuchyň zimní, respektive letní. Dvůr tvoří chlévy, stáje, kolny, všecko v pořadí. V zadu v humě stojí stodola - bud dřevěná, krytá došky, nebo z cihel, krytá „křidlicú“. Kolem stojí vysoké akáty. Vejde li cizinec do světnice selského statku - rázem zapomene, že je na slovácké vesnici. Krásný, malovaný nábytek ustoupil snad všude městskému a protože nikdy se nekoupí nábytek jednotného rázu - najednou,...Křiklavých, umělecky nevkusných, naprosto bezcených barvotiskových obrázků svatých v zlacených rámech, které jim žid doporučil na „kchostnech“ (prádelnících). Nechybí téměř u nikoho jakýsi druh domácího oltaříku - pod skleněným poklopem jest socha nějakého světce a kolem rozestavěny svíčky, obrázky z poutí, ozdoby z umělých květin atd. A zatím skvosty lidského umění, staré truhly, postele odpočívají v komorách , na půdách a propadají zkáze. ...Nejstarší domek je prý bývalá obecní kovárna, nyní č.1. Z jiných staveb zmínky zasluhují - obecní zvonice postavená r. 1726 a na ní je zvonek z r. 1653 s nápisem: „Goss Johann Michl. Graser in Wien 1653.“ Ozdoben je vypouklým obrázkem Panny Marie s Ježíškem. Naproti zvonice jest radnice a obecní hostinec . nové budovy z r. 1908. Architektonicky nevynikají, ale je pozoruhodno, že při poslední opravě zmizel pěkný obecný znak - krojidlo a tuším hrozen. V č. 22 je obchod se smíšeným zbožím Cyrila Pokorného, v č. 50 také obchod žida Zajíčka, a v č. 54 žije pekař, také židovské národnosti. V rodinách se vyskytuje málo knih, jen evangelia, katechismy a kalendáře. Vojenská služba dřív nebyla povinná, Jan Sítek (94let) si pamatuje k r.1927, že dříve na vojnu chytali.(kronika Charvátské Nové Vsi, rok 1927)

99

ZÁPISY STAŘENKY MARIE BARANČICOVÉ „Můj manžel Jan Barančic byl ze starého chorvátského rodu. Jeho otec Martin Barančic zdědil od otce Jana Barančice dům č. 25 a 80 měřic pola v Charvátské Nové Vsi a musel 3 bratrom a sestře vyplatit otcovský podíl. Stařeček měl bratra Jana, jenž se oženil do Poštorné a vzal si sestru Francku (starenčinu). Dům měli podle fary a měli spolu syna Františka, který byl varhaníkem (ten má také syna Františka, který studoval teologii, ale nedokončil ji pro zrušení seminářů komunisty. A dále měl dceru Ludmilu.) Potom měli dceru Maryšu, vzala si Gajdoša a další dceru Ludmilu, ta si vzala Klimoviče. Měli tři syny, doktora, ten žil v Africe, Jana, který byl knězem v Poličce v Čechách. Zemřel na cukrovku a měl prý velmi slavný pohřeb a je tam pochovaný na žádost tamních farníků. 65 knězů bylo na pohřbě a ohromný zástup lidí. Byl aj vikářem a měl 5 farností. Tam jsem poznala jak veliká to byla láska k duchovnímu otci a od něho k nim. A pak měli ještě syna zvěrolékaře Josefa Klimoviče, bydlí v Klimkovicích u Ostravy Poruby. Ještě měli dceru Kátlu (Kateřinu), ta dostala dům podle fáry (měla dva syny Jana a Josefa). Josef Gajdoš bydlí na tom domě. Syn Jan měl Lanžhočanku, špatné manželství, spáchal sebevraždu, jak? Nevím.) Stařečkův bratr Petr Barančic si vzal z Tvrdonic Turečkovů, velice hodnů děvčícu a měli syna Jana, ten studoval na kněza, ale stal sa profesorem. Stařeček jeho ho na studiích vydržovali, ale umřel o 35 rokách a ostála po něm dcera, žebráček nesamostatný a jejich dcera Maryša umřela o 35 rokách na suchů nemoc. Ten strýček si ju uhnaly na vojně a také na ňu mladý umřeli. Třetí stařečkův bratr Josef Barančic sa oženil do Starej Břeclavi a měli čtyřech synů a jednu dceru. Josefa, ten už umřel, jeho dcera má od nás (z Ladné) muže Jožku Helešice. Pak Frantu, Martina, ten žije v Anglii, Jana a Marii, která umřela svobodná. Sestra stařečkova Magdaléna Mikuličová skoro umřela a její děti si vzali na starost stařečci. Také to byly katolické rodiny a zvlášť vynikaly úctou k rodičům. Vykládaly mi stařenka - mužova maminka, že když stařeček cítil, že umřů, tak sa chceli jít rozlúčit s polama. Synové jich naložili na bryčku, zapřáhli koně a oni, hlava bílá jak mléko jeli uprostřed statných synů naposledy. Když lehli a volali doktora co je jim, řekl nic. Jak když jabko spadne ze stromu. A prý šla bůřka, všeci strýčci byli u nich na návštěvě a oni, že děti pomodlíme se, aby nepotlůklo. Přestala bůřka a stařeček že přestali dýchat. A zrovna tak aj umřeli náš stařeček Čapka, ticho, klidno, bez bolesti. A byli spolem velicí kamarádi. Chodili spolem na jarmarky na Slovensko. Náš stařeček kupovali mladé koně a zas prodali a stařeček Barančic zase mladý hovězí dobytek vykrmili a zas na maso prodali. Byli prý aj sečtělí, měli hodně knih a že prý jim říkali Komenský. Stařenka byly rozená Kateřina Grbavčicová a měly tři sestry a jednoho bratra

100

Josefa. Ten byl v Chorvátskej ženatý. Francka měla stařečkového bratra podle fáry a Maryna měla Drobiliča v Lohovci, ta třetí byla v Poštorné na Kozině vdaná. Stařenka dostal v Poštorné dům č. 18 a 40 měřic pola. Potom ho dostal syn Martin. Ten ho za zlých dob prodal a odstěhoval sa na Slovensko, kde se podruhé oženil v Děvínské Nové Vsi. Martin umřel při operaci rakoviny a měl skromný pohřeb, Slováci ho měli rádi. Oboji naši rodiče manželovi aj moji sa dožili zlatej svatby. Když sme šli my s rodičama průvodem kostelem a jedenáct dětí s rodinama, mnohé oko zvlhlo. Rodiče manželovi byli rodina velice vážená jako ludé dobří, že sa u nich každý obešel o byt i formanku, nebo kdo pomoc potřeboval. Stařenka držali na víru, staré zvyky, kroj a mravy a starodávné pěsničky. Škoda že už nežijů, že bych si ty pěsničky od ní opsala.“(Marie Barančicová, roz. Černá, doslovný přepis). Primicije Vzpomínky 10.8.1960 V nedělu bude primicija v Lužicích, povídajů ludé. No podívajme sa, Lužice keré po převratě za republiky 1918 kácaly sochy svatých a urážaly jim hlavy, vychovaly církví kněza, povídám si sama u sebja, to sa tam půjdu podívat. V neděli ráno už sa nás na nádraží sešla pěkná řada ludí a všecí ptajů lístky do Lužic. Měli jsme radost, že sa nás tolik sešlo, ale což teprv v Břeclavě. Honem si utekám vzít lístek na motorák k Hodonínu (u nás nám přímů jízdu dávat nechcel) a známý Šotnar tam je v pokladně, sa mňa ptá: „Prosím Vás to sů v Lužicách hody, dyť já už sem hned ráno tolik lístků vydal?“ „Primícija“, povídám mu radostně a radost a nadšení srdce é plnilo celý den. V Břeclavě ze všech konců plnilo nástupiště na motorák k Lužicím lidmi a všady vidím známé tváře z Rakvic, Podivína, Žižkova, Bílovic i z dály, Lednice, Chorvatský, Poštorné, Lanžhota a což teprv ze Slovenska, všady radost, to je nás, ale aj starost, jak sa tam dáme, jezdívá motorák o dvou vozech. Jedni povídaj musí přidat vozů, druzí, no asi nám přidajů, tak na jejich to by aj vlak zvláštní vypravily, ale na toto moseli by nám vrátit peníze. A co sa tak ludé starali, dráha 7 vozů poráz přidává, všecí sa hrnů do vozů. „Enom sa všecí potláčajme, aby sme sa všecí vdali,“ povídajů jedna tetka nadšeně. A jak by ty ludé byly jedna mysl, jedno srdce, všeci ochotně druhým uhýbajů. Nikde není čut křik, jak to v tlačenicích bývá. Ve vlaku jedna Lanžhočanka se hádali s komunistů (měli odznak) akorát jsem zaslechla až je každému zle potom volá „Bože Bože“ a protože jsem už byla až u nich, honem sem sa k tetce přidala, a byly jsme na něho dvě, chcel nám pravdu uznat, on že má také zbožnů maminku, říká nechvály enom mňa když viděly, jak mě huba jede a já jsem sa do něho pustila. Toto je naše manifestace proti Vám, vy nám v rodinách a všady víru tupíte a musíme mlčat a nikdo nás nevolá a nenaháňá a idem vám ukázat že si víry i knězů vážíme. No, doví prý jaká su doma, co by o mě řekl manžel a děti. Tak jsem sa mosela chválit (bár neráda), že manžel řekl kamarádce, že si taků ženu přál a nemyslel, že taků nande a že dvá kluci o mě říkaly, že kdyby nás maminka nehonili do kostela,

101

byly by tá najlepší maminka a dodávám že zbožné ženy mosá plnit své povinnosti 100% . Byť dobrá žena, matka, hospodyně aj. si svůj ideál ženy plním (Sušilův). Církev a vlast se sestersky milují, v mých ňadrech, každá má půl a každá srdce celé. A ti dvá synové najmladší, to už váš režim má na nich vliv, ale špatní nejsů. Ludé jich chválá, ale mě to nestačí, já vidím očima víry, aj to co jim chybuje. Hrušky zastávka, volá kontukter, enom sa ešče věc stlačnic, aby sa vdali a nová ochotná tlačenice nás s komunistů rozdělila, enom mě zavola: „Je to stařenko, opravdu manifestace.“ Nová Ves je zachvílu, no toto, když sa nevzdajů, možů utěkat pěšky, dyť majů jednu hodinu cesty. Lužice, myslím čvtrt hodiny jsme vylézaly a divili sa kerak sme sa tam všecí vdaly. Plná silnica ludí a všecko ke kostelu sa ponáhlá, kde naproti rodiče novosvěcence bývajů. To je lidu, povídá jeden pán své paničce, čím víc budou bránit, tím víc ten lid k tomu bude lnout. A proč vlastně, vždyt ten lid v ponělí jde po práci, tak co jich škodí,že světí neděli, ale to nějaký osel něco začne, druzí se přidají a už nadělají v národě škod. Plně jsem mu vduchu přisvědčovala a chcela říct, že nejsme katolíkama s trnom, že by měl poslechnůt, ajk v neděli hřmí v našich chrámech: Bože náš zachraň nás. Nedalo sa, proud nás hrne navrch ke kostelu a tam už tolik ludí stojí po obou stranách silnice, auta, motorky, kola, plno, pořád plno, ludí na silnici pořadatelé. Pořád dávajů rozkaze a pozor aby sa nestalo neštěstí, ale oči jim zářá, že tolik ludí došlo a mně dojetím nast husí koža, to tak vždycky cítím, když su dojatá. Mša svatí byla an pastvisku u hřbitova, protože tam bylo místa dost, v průvodu šli družičky, kněží, esli přes třicet a kněžský dorost, ty sa mně moc lůbily. Novosvěcenec šel s hlavů skloněnů na křížek, který nesl v ruce, při hledu na něho lítostiú aj mně slze samy do očí vstupovali. Průvod ludí, jak to bývá, jít nemohl, to stály všecí šparlírem až ke krchovu. Na třináct tisíc ludí počítaly, že tam bylo. Začalo kázání. Kazatel vylíčil čím je kněz lidu od kolébka až do hrobu, ba až za hrob eščě slůží za něho mše svaté. Čím je duši raněné hříchem, jak žádný král nemože duši odpustit hříchy jen kněz. Pak začala mša svatá, zpívaly jsme Ejhle oltář a mezi tím zpěváci krásně „Abych knězem hodným byl“ a krísně k Božskému srdci páně. Sv. přijímání trvalo ale půl hodiny. Po mši sv. děkoval novosvěcenec všem, pokud si pamatuju: „Vím, že Vaše ohromná účast nepatří jen mně, Jožkovi Šindarovy, ale Bohu věrnost jste přišly vyznat církvi, oddanost vlasti, děkuju a prosil jsem dnes a jmenoval (rodiče, sestru, kmotrů, stařečků, knězů, kteří mu pomohly) a všem Vám děkuju a prosím Boha za všech, všech, všech. Jeho hlasem chvěla láska ke všem a mi dojetím plakali skoro všecí. Zvláště mňa dojal jeden voják v uniformě, nedaleko mňa stál, aj podle podoby s bratrem a viěc mládeže dohromady a velice zbožně sa choval on aj ty ostatní. Chudáku myslím si, ty myslím zkusíš na vojně pro své přesvědčení. Potom jeden otec dal si děcko na ramena, aby vidělo oltář. Potom dával novokřtěnec požehnání. Zpívaly a hráli hudebnícy Při něm k nebesům dnes zaleť písní, jak kdyby jsme byly na Hostýně mně připadalo. Ač řekl, že do Mikulčic a Bojanovic dojede dávat požehnání ve všední dny a lužickým odpoledne, přeca nás zbylo ještě tisíce a do čtyř odpoledne by myslím

102

hotový nebyl, tak dal požehnání hromadné. „Požehnání, to jenž mě udělujěš vráť se k Tobě mladý knězi a daj Ti hodně síly až Ty pro které s nadšením chceš pracovat Ti budů odplácat zlým a vyhledávat lidské chyby, aby ťa mohli tupit. Dnes hosanna, zajtra ukřížný. Potom mladí kněží rozdávali obrázky, udělajte uličku, nech možů dávat všeckým, ale kdepak, baby sa kolem něho strhli 20 – 30 sa potahovalo a oni rozdávaly jak ... Potvory baby nadávaly. Jeden starší pantáta: „ Kdyby se tak cpaly do kostela.“, jak to stádo, ale nic nepomohlo. Dávala jsem mu za pravdu, ale myslímsi chculi obrázek, musím sa jít cpat také a natahovat ruku. Zvlášt se mi líbila matka novosvěcencova, jak důstojně kráčela v průvodě s pohledem na syna, jak by cítila v srdci ten jeho vznešený a zodpovědný úřad. O Pane Bože daj nám milosti, aby takových matek, keré dajů církvi kněza, měl náš národ hodně, hodně. (paměti Marie Barančicové na primiciji Josefa Šindara v Lužicích, doslovný přepis). Z našej dědiny Když sa strýc Čudla ženily a došly tenkrát do Podivína na katechismus, pan farář Suchánek sa podívaly do matriky, obracajů v ní list za listem a povidjů za chvílu: „Zas rodina, vy vtem Lanštorfě ste samá přízeň, pročpak si nejdete pro nevěsty aj přes pole do druhých dědin?“ A ženich jim na to odpovídá: „Ále velebný pane, dyž pořád pršalo, kdo by chodiu přes pole za nevěstů.“ Už dávno umřely Strýc Kvasnica, byly vdovec, ale dovédly si hospodařit aj bez ženy. Měly kus pola na erteple, vinohrad pod ním a pod ním kůsek lúky a tam pásaly dvě koze, ale uoni vlastně né, to jich pásal jejich pes. Poslechnite jak. Ráno dycky dovédli koze, zatůkli kolky na tů lúku a koze na dlůho uvázaly a pes ty koze vartoval a oni šly dom. Když sa nekerá koza utrhla, tak pes byu tak vycvičený, že doletěu dom jak divý, a to už strýc věděly co je a šly za kozama. Tak aj jednů pes doletěu, strýc nechály všeckej práce a idů na lúku za kozama a co viďá, sůseda co měly vedlá nasaděné zelé, nadávaly na celé kolo strýcovy když k nim došly: „Podívaj sa, co mně ty tvoje potvory naděualy škody. Tolik zelá zežraly a celá byly rozkatěná.“ A strýc jim na to klidně s úsměvem: „ále neboj sa Majdušo, tým kozám sa nic nestane, oni sů na to zvyklé.“ Před padesáti až šedesáti rokama byl Lanštorfský mlýn jediný v celém okolí. Chodívaly k nám až z Bojanovic mlet, z Prušánek, Bílovic, Žižkova, Valtic zkrátka z celého okolí. U mlýna byly maštale pro dobytek přespolní a v teplé šalandě zas čekaly ludé až semelů. Ale to chodily přespolní mleči sa napřed optat, kdy možů dovézt. A tak šly jednů dva Hanáci do mlýna opovidat, a ten jeden povídá: „Co bys na to řekl kamaráde, teprv je konec ledna a naše hus má už první vejce.“ Čuli to přes plot stařeček Zemánek, kopa povedená (měli krajní chalupu) a volajů ze dvora hodně nahlas, aby to Hanáci učuly:

103

„Ty stará zažeň si ty hůsata do chlévka, lebo ti nastydnů.“ „No podívej se,“ říká druhý Hanák, ten Slovák má už hůsata a je teprv leden. Strýc Husar, šak ešče žijů, byla odjakživa kopa povedená, když začaly valit (nechců řéct, že cigánit), tak sa smíla celá nálevňa v hospodě. Tak aj jednů došli do hospody a chlapi hned na nich. „Husáru zacigaň nám něco, nech sa máme čemu smít. On chvílu přemýšlá a povídá, „ale ani sa mě nechce, pomyslite si, mama byly v lesy na dřevje a strhly sa a včil tam kňučá.“ „No dyž je to takové, povídá jeden sedlák, snád nenecháš mamu trápit, já poručím pacholkovy, a nech letí s koňma pro dochtora.“ A šly. Pacholek letěl s koňma tam aj zpátky, auta tenkrát nebyly. Když došel dochtor na dvůr, stařenka Husárka sekaly dřevo. Dochtor: „tak já myslím, že vám střeva vylézajů a vy tu sekáte dřevo.“ Husárka na to: „Ná, gdo vám to říkau, lebo vás poslál?“ „No váš syn v hospodě.“ A on za plotem: „Šak ste říkaly, Husáru zacigaň si.“ Strý Ufér (oni sa tak nemenovali, enom jim tak říkali), byly velice pracovitý čověk. Měly až koně u bílovskej aleje, čtyři jochy a tož oni v letní dobu, když tam skládali jatelinu, říkali sůsedě: „Ná co bych chodiu dom, vyspím sa v kopě a řekni mojej starej, nech mě donese ráno snídani a jak ráno sunko vstane, já budu okopávat erteple na druhém jochu. Ludé říkajů, že čeho moc škodí a na strýcovi Uférovy sa to vyplnilo. Začaly si stěžovat, že jich bolí za krkem, kříža, nohy, všecko. Tetka na to: „No tož mosíš ít k dochtorovy, co ináč.“ Ale teho sa strýc polekali a povidajů: „Enom jednů sem byu u dochtora a dau mně jakési rakovičky, on temu říkau pilulky a to byuo tak hořké, až mně to škraňama krůtilo, dyž sem to zhlteu.“ A nechely ít. Ale tetka, tak dlůho do nich hučaly, až ich k temu dochtorovi vypravily. Cestů přemýšlaly, co jim zas dochtor dá. Došly hrázů do Podivína k dochtorovi Šlechtovi do čekárně, chvílu tam seďá, a došly tam paní dochtorka a říkajů, že dochtor není doma, že odjel do Žižkova a ptaly sa strýca co je jim, a oni, že jich bolí za krkem, kříža a zkrátka všecko. A paní dochtorka raďá: „Víte co pantáto běžte dom, lehnite si a ležte týdeň, nech vám žena zabijů slépku, donesů vína a týdeň to tak užívajte.“ Tak si strýc odpočinůli a pomohla dochtorčina rada. A od tej doby, když došla řeč o nemoci, říkaly strýc ludom: „Co k dochtorovi, k dochtorce nech ludé choďá, tá umí dobře poradit.“ (sepsala Marie Barančicová, Z našej dědiny, doslovný přepis).

104

Kamarádko moja milá, už tys po svobodě dochodila, za svobodů vylévá sa ti slzička, a smutná sů aj tvoja mamička. Ze zkloněnů hlavů tady seďá mamička a vzpomínajů na tvojeho tatíčka. Kdyby tvůj tatíček tady byly, také by radost z tejto chvíle měli. Ujímaly by ťa co nevěstu, a křížkem žehnali ti na cestu. Naša svatá víra šak učí nás a vede, že tatíček na ťa dívajů sa z nebe. Jistě u trůnu nejvyššího prosá, by ve tvůj příští život padla požehnaná rosa. Milá nevěsto, už na ťa volá z věže zvon, co hodná céra před mamičku koleno skloň. (Marie Barančicová, doslovný přepis)

VZPOMÍNKY DCER Jan Jacob Barančic byl pár let po svém otci Martinu Barančicovi také vyslán do I. světové války. To mu tenkrát bylo osmnáct let, ale do války chodili i šestnáctiletí chlapci. Jan byl poslán hned do první linie. Povídal, že byl takový hlad, neboť jim nedávali najíst, že ohryzávali stromy, vyhrabávali na poli zapomenuté erteple a když našli mrtvé zvíře, tak i zdechliny si opekli. Tak hrozné to bylo. Když šli proti vojsku, museli hodně řvát a křičet, aby vypadali, že jich je hodně. Jednou tak vylezli na kopec a od té doby si nic nepamatují. To už jen z vyprávění jeho kamaráda, který jej zachránil z jamy pro mrtvé. V té době byla už v lazaretu za něj odslúžená mša a odeslán dopis s vyrozuměním rodiny o úmrtí syna. Jenže to se nevědělo, že kamarád jej z jamy pod hrozbou zastřelení hrobníka vytáhl a na rameni odnesl k lékaři. Tak z nemocnice přišel dopis, že Jan leží v nemocnici. Když tam otec Martin přijel, říkal stařeček, když viděl, jak na něj otec nevěřícně hledí: „Ani poznat mňa nemožeš!“ Protože byl celý zafačovaný, jen oko mu bylo vidět. Měl totiž prostřelenou čelní dutinu zprava do leva, kde vpravo mu udělala rana jen malou dírku, proletěla šikmo čelem a vyškubla ve větší míře nadočnicový oblouk s okem. Tam měl potom díru, jak palec hlubokou. Od té doby měli stařeček skleněné oko, ale tak dobře to bylo provedené, že to nebylo skoro poznat. Když ho operovali zaživa, říkali mu, že může křičet a řvát jak chce, ale byl uvázán. Říkával, že to byla hrozná bolest. Měl stejně jako jeho manželka šedomodré oči. (z vyprávění vzpomínek Anny Barančicové - Lelkové).

105

Stařenka Kateřina Barančicová byla taká tichá, klidná, vytvářela pohodu. Velice pěkně mluvila, tak pěkně „rikala“. Měla světle šedé oči a byla opakem stařečka Martina Barančice, který měl oči hodně tmavé. Stařenka vždy vyrovnávala jeho vznětlivou povahu. Měli spolu velice pěkný vztah. Když jsem bývala u stařečků, stařenka říkala klidně a tiše: „Jen klidně pojď, vem si...jez toto. Půjdeme za starečkem, vezmeme oběd. Tak.“ Tak jsme šli. Stařenka měli hodně různých košíků. Vzali jsme do nůše všechno jídlo co pěkně nachystala. Celý příbor a šlo se na pole. Stařenka byla dobrá hospodyně. Když jsme šli říkala: „Radši tady půjdeme, túto uzičků cestičků ke stařečkovi.“ Když jsme přišli na pole, rozdělala ubrus a připravila jako na stole. Stařeček si lehli. Jídávali i s vidličkou, to se mi moc líbilo. Chaloupka ve které žili byla malá. Byla u ní předzahrádka se dvěma lavičkami a popínavým vínem. Dveřmi se vstoupilo v „gaňk“, jakousi halu, nebo přijímací místnost. Byla zde lavice a veliký stůl, teda mě přišel tehdy veliký a kolem dokola místnosti byly police. A na těch policích byly všechny ty talíře, které měla z poutí. Stařenka měla pěkné talíře. Když chodila na poutě, tak si je z poutí nosila. Na nich byli namalovaní vojáci s useknutou nohou a různé jiné výjevy. Vždycky, když jsem tam přišla, tak jsem se na ně podívala. Měla černou kuchyni, ve které byl trnož, váleček na trdelníky, které dávala upečené žencům, kteří sekali obilí na poli. Váleček se pomazal, natočilo se těsto a polévalo se máslem. Trdelníky se dělaly na dožínky. Stařenka měla velice pěkné věci. Skládala si je, byla taková pořádná. Moc dobře vařila. Měla moc pěkné nádobí, když byla někde svatba, tak se talíře půjčovali od Barančiců, od Kateřiny. Organizovala svatby a půjčovala příbory. Vždycky mi to dala. „pojď počistíme to. Tak jsme ty příbory čistily popelem. A to se čistilo v tom popelu, střenka s kováním, to jsem čistila a každý se balil zvlášť. Stařenka zpívala moc pěkně a byla velmi klidná. Šátek měli vždycky uvázaný jinak, zasunutý pod konce uvazovaných rohů, tak si vázali šátky Chorvatky. Stařečci Barančicovi oba velice dbali na starý kroj a písničky. (z vyprávění Ludmily Barančicové). Maminka s tatínkem si postavili dům, tehdy to bylo na konci vesnice. Měli dům za 60 000 Kč. V té době byla velká krize. Mladí byli mladí, dostali pole až k dráze a na něm si postavili dům. Na tom místě vykopali nějaký džbán, dali ho archeologům, je někde uschován. Ale myslím, že za to nic neměli. Postavili dům za levnější peníze, neměli moc peněz. Byla špatná doba, nebylo nic, když začali stavět, měli chlévy a plno prasat, ale nikdo je nekupoval. (z vyprávění Ludmily Barančicové). Stařenka Kateřina Barančicová dělala v domácnosti pohodu, byla chytrá a vzdělaná, pro všechny by se rozdali. Stařeček Martin umřel stářím, usnul. Když jsme šli ke stařečkům poprvé, nesli tatínek Josefa za krkem. Za Německa se k nim nemohlo. Moje maminka chodili s tatínkem ještě před 1. světovou válkou a když se vrátil, tak si ho vzala. Měli velice pěkný vztah. Na svatbu jim došli z kostela zahrát muzikanti, i přesto

106

že neměli peněz. Maminka byla sečtělá, chodilo k nám hodně významných lidí. Když chodila do školy, chtěli učitel, aby šla na studia, protože se moc dobře učila, ale rodiče jí to nepovolili, protože byla nejstarší a musela chodit do pola a starat se o rodinu. (z povídání Františky Barančicové). Stařeček Černý,byli za války nějaký nemocný. Měli na dvoře tolik navezené turkyně, měli velká pole, sklízeli ji. Když jsem tam přišla, chtěla jsem stařečkovi pomoct, byla jsem tenkrát ještě hodně malá, říkám: „Stařečku já vám s tím pomůžu!“ Oni byli tak hodní, nic neřekli, co já jim mohla s tím pomoct, spíš jim přidat práci a všechno popřevracet. Říkali: „Cibenko, běž sa hrát za děckama.“ Když sem byla na zlaté svatbě u Barančiců, to sem byla ještě malé děcko, bála sem sa koňů, hrozně sem řvala, nechcela sem na bričku. Zlaté svatby se dožili i stařečci Černí. Když sem byla malá nebyli na to, nechat si ušit nové šaty, ale nikdy jsme nekradli a byli jsme vždy slušní. Když jsem byla malé děcko, tak se sourozenci s bratranci, učili v komoře tancovat na hody. Bylo tu z toho veselo. Kdosi řekl: „Pohoď mě tu nohu sem...“ A já si pamatuju, jak sem byla malá a dřepěla pod něma, jenom sukně šustili. Za Němců se nesmělo radovat a tancovat. Tak se hody konaly aj u nás na dvoře. Strýc Jenda a strýc Franta dělali několikrát stárků. (ze vzpomínek Boženy Barančicové)

RODINA BARANČICŮ Nejstarší zápis přijmení Barančic jsem našla v Hlohovci k roku 1656 (Kolek uvádí i rok 1652). Tehdy se píše, že dům ve kterém Barančic žil se stal poustkou. Tento zápis je soupisem usedlostí po 30tileté válce, které zde zůstaly pusté. Od té doby v Hlohovci Barančicové již nežijí. Další nález se týká Lednice k roku 1676, kdy se v urbáři zmiňuje poustka po Janu Barančicovi. Do jeho usedlosti se tehdy nově nastěhoval Gregor Jiršic. Dalším nalezeným zápisem v urbáři je Jakub Barančic v nově očíslované usedlosti č.p. 25 v Charvátské Nové Vsi k roku 1751. Tímto nalezeným rokem počíná životní příběh rodiny Barančicových v Charvátské Nové Vsi. S velkou pravděpodobností, zde žili již několik let před tímto datem. Ale jakékoli záznamy v těchto nehostinných dobách i z důvodu toho, že málokdo uměl dobře psát, jsou velmi nepřesné a neúplné. Nemluvě o tom, že i jména a čísla byly často špatně zapsána, člověk se tedy nemusel ani tak jmenovat, či žít v tom domě, či mít tak málo dětí. Změna přišla až po reformách Marie Terezie, která jak uvádím výše konala i hromadné přečíslování domů. V Charvátské Nové Vsi se ještě k roku 1656 uvádí k usedlosti č.p. 25 jméno Jura bez příjmení. Ale číslo zde uvedené nesouhlasí s pozdějším domem Jakuba Barančice. K roku 1787 se v urbáři uvádí v domě č.p. 25 Michl Barančic. Do Poštorné se Barančicovi přistěhovali až roku 1883.

107

CESTA 2005

Šestnáct dní na cestě z Chorvatska na Moravu První den, kdy jsme jeli na od Záhřebu směrem na Sisak, k řece Kupě, se nám otevřela rozlehlost nížiny kolem toku Sávy. Lidé jsou zde povětšinou chudí a žijí v malých dřevěnicích. Ti bohatší si staví domy cihlové a už se neživí ani zemědělstvím, které je pro tuto zemi od pradávna prvořadou obživou. Dřevěnice jsou někdy i na dvě patra, otočeny štítem k cestě, se skosenou střechou a velmi malinkými okénky. Bohužel už jen v některých se bydlí a myslím, že v nich dožívá už jen ta stará generace, mladá, když má peníze, tak staví cihlové obydlí. Téměř v každé vsi nám křížily cestu krávy, ženoucí se na pastvu. Za Sisakem jsme zůstali na noc. Když jsme se ukládali ke spánku, byl nám dopřán pohled na modravé pohoří, ponořené v purpuru zapadajícího slunce, ale to nás čeká až zítra...Pomalu mne uspává vůně máty, do které jsme usadili stan... Druhý den jsme ze Sisaku začali postupně stoupat do pohoří. Vzdálenost mezi dřevěnicemi se prodlužuje a čím blíže jsme Kostajnici, tím méně jich potkávám, doufám jen, že za Kostajnicí se s nimi nebudu muset definitivně rozloučit. Jsou totiž krásnými perlami, mnohé opuštěné, či na prodej, Zrinské krajiny. Taková místa se dnes už jen těžce hledají a člověk si to někdy uvědomí, až teprve tehdy, kdy vidí rozdíly. Něco podobného lze nalézt i u nás, stačí jen navštívit Valašsko, nebo například Krušné Hory. Chorvatsko je plné rozdílů, na jednu stranu zde žijí bohatí a to hlavně v centru měst, a na druhou stranu je zde velká chudoba. Jenže, bez určitého druhu chudoby, by zde nebylo zachovano to, co člověk procházející krajinou má možnost shlédnout. Po ulicích procházejí ženy v černých šátcích zavázaných po Chorvatsku. Potkáváme staré i mladé muže a všichni jsou velmi hovorní. Potkáváme pána, který když vidí, jak jsme z předešlého kopce unaveni, nabízí jablíčka z jeho zahrady na posilněnou. Přibíhá ještě jeho žena a nese jich také pár. Tak máme nakonec místo třech chlupatých, které vládnou opravdu zvláštní chutí a trpkostí ještě plnou tašku sladkých s hrubou kožkou. Dáváme se do hovoru, vykládáme kam směřujeme a co už máme za sebou. Pán tu cestu zná a ještě nám sděluje, že se ve Slunji narodil. Nakonec nám popřejí dobrou cestu a ať dáváme na sebe pozor. A to už jsme v horách, cesta nás žene přes kopce. Těsně před Slunjem si dáváme malou přestávku u hřbitova, který je na kopci a vyhřátý od slunce. Na hřbitově nenalézám žádné jméno, které bych znala. Jen jsou častější srbské hroby. Samotný Slunj je velmi zdemolovaný, dřevěnice už tam nejsou, jen spousta domů bez střech, oken a někde jsou prolomeny i kusy zdiva. Až ke Kostajnici je všechno rozstřílené a jen sem tam se objevuje život. Kostajnica je rozdělena na Chorvatskou a srbskou část. Obě části spojuje most přes řeku Unu. Una je čistá a na některých místech velmi klidná řeka. Koupel a osvěžení v ní předurčuje konec dne, zapadá slunce na Chorvatské straně.

108

Třetí den slunce vychází na straně Srbské. Vyjíždíme směr Dvor. Nabíráme vodu na železniční stanici, a o pár kilometrů dál podél řeky potkáváme starý brod, který nás láká svým zvukem k peřejím řeky Uny, která se vine krajinou po celou dobu naší cesty. Je tak křišťálově čistá, že si v ní nebojíme vyprat naše ošacení. Důkazem nám pro to byla stařenka, stojící po kolena ve vodě a peroucí houpavými pohyby proti proudu řeky prádlo. Ještě nasbírat pár škeblí a krásných oblázků pro přátele a jedeme dál. Hovoříme s domorodou ženou, které jsme vůbec nerozuměli a ona z toho byla také nejistá. Smála se, že nám vůbec nerozumí a popřála dobrou cestu. Nejspíš to byla Srbochorvatka, jelikož její mluva byla méně srozumitelná. Ve Dvoru si nás nafotil nějaký člověk do novin, asi jako raritu. A za Dvorem se nám opět kolem cesty objevují krásná dřevěná stavení. Už však nejsou jen vyřezávaná, ale v ornamentu se objevuje i malba. Často jsou stavení zdobená obloučky a malými srdíčky. Objevuje se i ornament točícího se kola. Stále je mnoho dřevěnic opuštěných. Postupně tak chátrají, ale když se člověk zahledí do hornaté krajiny kolem přes střechy domků, zjistí, že ta zaoblenost poskládaných kostrbatých hřebenovek sem zapadá, nenarušuje vůbec rytmus a ráz krajiny kopců. Začíná nám pršet, a tak uleháme na kraji jedné z malých usedlostí a hledíme do těžkých mraků, které halí kopce...., které jsou k ránu úplně pohlceny. Čtvrtý den vyjíždíme v mlze a trochu mrholí. Zastavujeme kousek za vsí ve dvou domcích, které jsou vybydleny. Vstupuji dovnitř. Jsou uplácány z obilí a slámy, tato hmota je rozetřena po všech spodních zdech, kde stále ještě visí poličky. Ve vrchních patrech je kuchyně a dvě ložnice. Zvláštní atmosféru ticha doplňují netopýři poletující mezi námi neslyšně, jejichž křídla prosvětluje světlo procházející přes záclony malými okénky. Jedeme dál na Glinu, začíná hodně pršet. Voda tekoucí po silnici ji místy strhává a někde i silnice chybí. V jedné ze vsí stojí starý, ještě kamenný kostel, který přes všechny staleté útrapy vzdorovitě odolává času...fotíme. Děti z nás mají radost a pokřikují. U pramene nabíráme vodu a o pár kilometrů dál zastavujeme v horách v místě, které na mapě sice označeno je, ale pravděpodobně od roku 1995 neexistuje. Domy jsou zde úplně rozstříleny a ty co nově rozestavěli, nikdy nebyly obydleny. Je hrozná zima. Už dva dny bez ustání prší. Boty máme úplně promočené, ponožky mokré. Zkoušíme tedy v zákrytu jednoho z rozstřílených domů vysušit co se dá a obouváme se nově do mokrých bot s vrstvou mikroténového sáčku. Přestože od vlhkosti neuchrání, vytvářejí za cesty pocit tepla. Do Gliny se dostáváme až vpodvečer. To město časem asi taky zmizí z map, už teď je tam polovina domů úplně prázdných a člověk má pocit jakoby někde byl a není. Tvoří se takový přízrak, který nám umocňuje ještě neustálá vlhkost vzduchu a pocit jakési beznaděje. Pán v obchodě nás obdarovává jablíčky a oznamuje s radostí, že má přítelkyni v Prievidzi - tož to je na Slovensku, my jsme z Češka...Usínáme kousek za městem u kukuřice, která se zde pěstuje, mám pocit jako nejčastější plodina. V noci je pořád déšť a se stanem nám lomcuje vichr.

109

Pátý den je stále pod mrakem. A stále je zima. Lidé říkají, že tak bude ještě tři dny. Krajina se začíná opět vlnit a někdy nám dopřeje i krásných pohledů. Ovšem vstoupit do ní, je stále nebezpečné, kolem cest jsou výstražné tabule, upozorňující na nebezpečí výbuchu z nášlapných min. Inu obnova krajiny po válce je věc dlouhodobá...Ve vesnicích je mnoho pobořených domů a téměř všude chybí kostely, jen sem tam se dochovaly zbytky zřícenin. V Dugo Selu Lasinjsko potkávám překrásnou stařenku. Zastavuje se na kus řeči. Dostanu pohlazení, které opětuji...S láskou mne pozorují dvě modrožluté oči a kulatá usmívající se tvář. Povídáme a usmíváme se na sebe...jak ráda bych s ní ještě posečkala, ale cesta volá, je chladno a horám, kde se hustá oblačnost drží více, musíme ujet ještě dnes. Sjíždíme pomalu z kopců, které jsou zarostlé kapradinou a lesy. A naše cesta protíná řeku Kupu, která je po dlouhém dešti rozvodněná a naplavuje z kopců rostliny a spadené stromy, čímž čistí své vlastní koryto. Klidná a široká řeka, které není vidět na dno. Přesný opak řeky Uny. Uleháme kousek před Jamničkou, místními lázněmi. A já se postupně pomalu loučím s dnešní občinou Gvozd, kterou jsme tak rychle minuli. S kopci, které byly s největší pravděpodobností před mnoha stoletími i rodným krajem mých předků a že je stále někde v kousku duše mám, o tom není ani pro dnes pochyb. Bylo mi zde dobře, cítila jsem vůni domova a s velkým smutkem v srdci se budu loučit s touto zemí. Šestý den se probouzíme v rovinaté krajině. Spali jsme na jednom z políček, mezi odvodňovacími kanálky. Jedeme přes Jamničku zpět na Zagreb. Město, které žije zvláštním životem. Je v mnohém podobné naší Praze, má historická zákoutí, parky, promenády i pěší zóny vedené centrem. Všemu tomu vévodí kostel postavený v gotickém slohu. A když do chrámu vstupujete, otvírá se vám široký pohled do všech jeho lodí, pohled protknutý teplem barev, jež vytváří světlo procházející vitrážemi. Chrám v mnohém podoben naší gotické katedrále, jen je více vaše, není zde tolik lidí a tak si pocit v kostele člověk může mnohem lépe vnímat. A pak, když vyjdete na slunce, zpět na náměstí plné kaštanů, vycházíte s pocitem blaha, že se nic nezměnilo, že tady je váš domov, že i sem patříte, nebo snad můžete patřit...tolik dokáže město s vámi souznít. Vstupuji do jedné z bašt hradeb města, které se vinou hned podél chrámu, vítají mne těkavé oči sestry Markéty, jak jsme se později představily. Vykládala mi o Turcích, kteří v 16. stol. procházeli Chorvatskem, o válce v 95. roce, kdy Srbové napadli část Chorvatska a zbořili jednu z věží chrámu sv. Marka, o tom, jak všichni ve strachu unikali, a jak to bylo hrozné, ostatně jako všechny války... Kousek od náměstí s katedrálou projdete malou uličkou k trhu, kde váš pohled potěší stovky červených deštníků natlačených na sobě a sem tam se i překrývajících. Stoly plné zeleniny, ovoce, koření a sýrů, jež jsou urovnány pěkně do úhledných barevných kompozic. Spolu s tvářemi upracovaných a i přesto se usmívajích žen, dotváří tak starobylý nádech města. A na rybím trhu to zavoní mořem, které je vzdáleno ještě notnou dávkou kilometrů k jihu...

110

Sedmý den směřujeme od povodí řek opět k horám. Pomalu se vzdalujeme hlavnímu městu chorvatských krajů a projíždíme Zagorjém, které je o poznání bohatší, ovšem už ne tolik na kulturu a její lidové umění, které je ještě v mnohých místech Chorvatska zachováno a snad by se i dalo říci zakonzervováno. Blížíme se přes kopce Krapinským Toplicím. Po cestě míjíme v krajině několik křížků s Kristem, sem tam se začínají objevovat i kapličky, což dokládá starobylost cesty po níž jedeme. Snad i tudy šla noha mých předků při útěku...Těžko by se prodírali s vozy a krávami lesem. V 16. stol.byly okolní kopce od lesů vymýceny, stromy se držely jen kolem nížin. Teď když člověk krajinou prochází, jsou všude malá políčka a lesy, domečky skryté mezi stromy. S těžkostí vyšlapu, lépe řečeno vyjdu jeden kopec, kde na mě čeká veselá společnost. Babky mají ze mě radost o to víc, když promlouvám. Sem tam si rozumíme, ale poněkud méně slov než kdy dřív v jiných místech této přenádherné země. Ale smysl mé cesty byl pochopen - což mne těší, tak nějak se člověk pak cítí ve větším souznění s lidmi, které potkává. Míjíme Krapinské Toplice a jedeme na Krapinu. Usínáme v blízkosti lesa s pohledem na namodralé pohoří Slovinské země. Uvažuji nad tím, zda je možné, abych měla tu možnost prožívat podobné pocity jako moji předci. Zda i pro ně byl útěk v mnohém stejný, i když já nikam neutíkám, já se vlastně vracím domů, ale jejich (náš) kraj srdcem miluji... Je mi vnitřně zatěžko rozloučit se s nimi, s krajinou, lidmi, řekami, barvou hor při západu slunce, která je u nás doma úplně jiná. Jedna věc je ale jistá, že v 16. stol. probíhala malá doba ledová a v nynějším 21. století jsme na počátku další menší doby ledové, a tak i ty výkyvy jsou velmi chladné. Myslím, že z Chorvatska momentálně neutíkáme před Turky, či jiným zlým nebezpečím, ale před zimou a za možností, že třeba na Slovinsku může být tepleji. Osmý den se blížíme ke Krapině, místu, které v mapách 16. stol. zaujímá důležitou roli, jako jedno z míst spojujících moře se středozemím. Cestu stále lemují křížky s Kristem u cest. Město leží mezi horami a první co nás už z dáli vítá je kostel gotického slohu s lehkými prvky baroka. Je krásný, právě jej opravují restaurátoři, uvnitř pobíhá sestra a sundává bílé krajkové ubrusy z oltářů. Venku se chvíli kocháme krásou barokních křivek, když z bočních vchodových dvířek vychází sestra obtěžkaná krajkovím. Jak nás zřela, přibíhá k nám. Dodává tak kostelu i místu středověký nádech, ježto situace pro mne nezapomenutelná, její šat se vlní pod jejím pohybem a rozkládá tlumené barvy do okolí. Éterická bytost plná energie nás obdarovává i přes naše odmítání sušenkami a hned, že musíme popít čaje a že nesmíme odmítnout...Obě sestry se o nás s láskou postaraly, vždyť dveře pro poutníky jsou vždy otevřeny a čaj pro zahřátí uvařen. Naši cestu vůbec neberou jako nepochopitelné bláznovství, spíše ji chápou jako součást našich životů, snad i duchovní...doufám. Člověk si mnohé uvědomí a na mnohé na cestách zapomene. Nejkrásnější jsou noci plné roztodivných zvuků - i podle nich lze rozpoznat rozdíly a pestrosti krajů a zemí, kde člověk nocuje. Krapina je bohatá na památky, prohlédli jsme

111

ještě klášter zvenčí, naleziště Krapinského pračlověka a vyjeli směr Slovinské hranice. Není to cesta vůbec lehká, vine se horami přes občinu Bednju, která se nalézá v pohoří Zagorje. Dřevěnice tady barví vápnem, tak že vás už zdáli vítají svou bělostí. Nejsou už tolik zdobené jako v prvních dnech cesty podél řeky Sávy. Vlastně je to čistě praktická záležitost, jsou tak ve vlhkém prostředí chráněny proti plísním a jiným chorobám. Perlou této krajiny je lidskou rukou postavený zámek Trakoščan, který je naším posledním zastavením, ještě před přechodem do Slovinska. Na hranicích se zastavujeme ještě u krásného kostelíku s poklonou k Panně Marii, kde se jí klaní jedna z chorvatských žen v kroji. Za hranicemi sjíždíme z kopců do rovinky obklopené travnatými kopečky, na kterých jsou postaveny domky, statky a okolo se pasou ovce, kozy a krávy. Tráva je zde neskutečně zelená a na kraťoučko spasená, což vytváří až nepravdivost toho co je vidět okolo. Potkáváme drobného usměvavého stařečka s kolem. Prý umí slovinsky, chorvatsky a německy. Tak mu říkám, že umím česky a malinko chorvatsky. Usmívá se, že ta čeština je podobná...což je na tom hrozně moc krásné. Myslím, že to tak také chápal. Usínáme kousek dál u lesa v kukuřici a těšíme se na další den, to už by totiž dle předpovědi mělo být lépe. Devátý den je hustá mlha, tak hustá, že celou cestu do Ptuje nejde vidět co je před námi ani za námi. O to krásnější je pak příjezd do centra města, které se tyčí na skále nad řekou Drávou, jež se kolem města se obtáčí, široká a vznešená. Starobylé centrum je na samotném vrcholku skály a je jím malé náměstíčko s kostelem sv. Jiří. Po Římanech zde zůstala stéla s vyobrazením tanečnic a mnohé další památky. Na chvíli vysvitlo slunce. Na Lenart cesta ubíhala rychle. V Trnovské vsi je kostelík sv. Bolfanka, který, když do něj vstoupíte, vůbec nedává pocit toho, že nebesa jsou tak vysoko, ale svými k oltáři se snižujícími stropy, navozuje pocit jakési těžkosti, blízkosti nebes k člověku, a ta jsou celá kolem vás a pak i v nás... Projíždíme Lenartem a kus za ním nás čeká na obzoru pohled na Rakouské pohoří, které se klene nad kopečkovitou plochou jako vznešená bohyně krajiny. Předhůří Alp míjíme po levé straně. Cesta se stáčí z kopců dolů a přibývá opět usedlostí s dobytkem. Zastavujeme v kopcích před Trate. Celou noc bučí krávy a zurčí potok, blízko něhož jsme rozprostřeli stan. Každá noc je něčím zvláštní... Desátý den je po dlouhé době prvním s východem slunce nad kopci. Sjíždíme k řece Muře na Rakousko-Slovinské hranice. Rovinaté Rakousko nás vítá úhlednými domečky, které jsou až přehnaně vyšperkovány. Jako z reklamy. Všude kolem cest rostou purpurové krokusy, které z dálky vypadají jako tucty rozsypaných korálků na zeleném koberci, který je po celém Rakousku stejný a na krátko střižený. Lidé už nejsou tak vstřícní, jen málokdo vám opětuje úsměv. Projíždíme kolem řeky, kde je spousta uměle vytvořených jezírek, úhledně vkomponovaných do krajiny se stromky všeho druhu. Mnohá místa jsou oplocena tak, že k vodě se člověk dostane jen s povolením a nebo

112

vůbec. Smutná to krajina, jež se skví ve své kráse bez vstupu člověka, pocestného, poutníka. Není komu by svou krásu ukázala. Za Hatzendorfem se kraj kolem nás začíná opět vlnit. Usínáme poblíž cesty k lesu, mezi kukuřičnými klásky, které se již pomalu sklání k zemi. Zpět vrací zemi zrno... Les svou pryskyřičnou vůní mne postupně uspává, jako každou noc se opět těším na východ slunce - vím, že jsme si ho mnoho zatím neužili, ale i den, kde se těžce krajinou nese mlha, i takové ráno je prožitkem. Jedenáctý den je poeticky počat, kdy z chladné noci vstane do kouzla. Stojím uprostřed vysoké trávy na kraji lesa a kolem mne je rozloženo na sto jemných a snad i nejjemněji tkaných krajkoví. Pavučinová kolečka okrajkovala les a vytvořila u něj neopakovatelný ornament. Nešťastně kolem pobíhám s fotoaparátem, který mi v nepravou chvíli vypověděl službu. Prohřátí a navonění od pryskyřičného dřeva okolních borovic vyjíždíme směr Fürstenfeld, který je také na mapách 16. stol. zaznačen jako místo, které je křižovatkou cest. Cestu dále jedem přes Stegersbach, avšak je tak zdlouhavá, že se ukládáme v horách za nejbližší vesnicí k cestě na Oberhat ke spánku. Nešťastni z tak velké proměny, kterou je tato země pro nás a v našich očích proti východnějším místům, kterými jsme projížděli, promýšlíme změnu. Zítra se vydáme na maďarské hranice a tak ještě na chvíli utečeme západu a konzumu, který je výhružným praporem na každém rohu této země. Přemýšlím nad tím, zda si to mohu dovolit udělat takovou změnu, když už jsem jednou napsala kudy cesta povede, ale pravdou je, že dřív, tedy v 16. stol. mapy nebyly běžně dostupné a lidé neměli určenou přesně trasu. Řídili se sluncem, hvězdami a pak vlastním srdcem, které přirozeně volá po klidu, kráse a porozumění. Opět jsme tedy rozdělali nocleh na kraji lesa, s výhledem do krajiny a na pár domků vesničky, jež byla rozprostřena v údolí. Les u něhož ukládáme těla ku spánku je zvláštní. Suchý a když přes něj jdu, praskají větvičky pod mou vahou. Uprostřed něj je však zvláštní mechový prostor, místo ticha a odpočinku. Jen ty laně zde chybí... Dvanáctý den mne probouzí křik káňat. Vylézám ze stanu. Vznáší se mezi lesy v oparu, který se těžce drží nad krajinou. Slunce stále nevychází, ale už jej cítím, je blízko. První jeho paprsky se opírají do stromů a jejich koruny mírně zezlátnou...Běh času bere za své, a opar držící se nad protější vsí začíná pomalu mizet, a tak se objevují i kopce za ní. Vyjíždíme díky nečekanému teplu o něco později. Cestu směřujeme k Maďarům, kdysi obávanému národu. V Gross-Petersdorf se nadlouho nezastavujeme a jedeme dál na Schachendorf, před nímž stojí krásný křížek se stromy. Kochám se krajinou a pohořím ve kterém se skrývá zámek Lockenhause, jež je někde mezi stromy a kopci mnou neviděn. Vjíždím do vsi a zastavuji u potravin, kde máme poslední možnost nakoupit potřebné věci. Celou cestu si tak základní věci dokupujeme buď v místních obchůdcích, nebo rovnou u lidí. Stojím před obchodem a čekám než se vrátí Katka s Radimem s ná-

113

kupem, je zvláštní světlo, takové bílé, ostré, ale teplé. Po chvíli mi to nedá a zanechám kola o samotě. Vlastně mne k tomu vyprovokovala postava muže stojícího za výkladní skříní uvnitř obchodu a který mne chvíli předtím pozoroval. Měla jsem zvláštní nutkání, stejně jako předešlý den, nepatrně pozměnit cestu při návratu k domovu. Uvnitř stál středně velký starý pán a za pultem majitelka. Hned mi vypráví, že má v Chorvatsku známé a že jeho rodina taky před 500 lety přišla z Chorvatska. Plni údivu si navzájem sdělujeme informace, ještě teď tomu nemůžu uvěřit. Mluvil Chorvatsky, sice s trochou německého přízvuku, ale jelikož uměl trochu Polsky a Rusky, tak to vysvětlování šlo lépe. Povídal, že přišli někde od Srbských hranic, což by odpovídalo mojí i Turkově úvaze. Jeho dcera uměla také velmi dobře chorvatsky, je krásné, že si dokázali udržet něco tak těžce uchovatelného. Ale asi se není čemu divit, když žijí v německém prostředí, které je tak rozdílné. Jihomoravští Chorvaté u nás již na počátku 19. stol. svůj rodný jazyk téměř nepoužívali. S trochou studu prosím o foto, za celou cestu jsem to nebyla schopná udělat. Člověk potká tolik lidí, které by si chtěl uchovat a třeba i namalovat, ale nejsem fotografovat a ta kapka fotografické drzosti mi stále chybí, tváře si uchovávám v mysli. K přechodu přes hranice to máme ještě pár kilometrů, celou cestu jedeme do nížiny. Maďarská krajina se nezapře. Těsně za hraničním přechodem směřujeme přes malé vesničky na Kőszeg. Hned v první nás zastavuje místní osůbka, starý bezzubý pán se na nás směje a po Maďarsky se nás ptá, jestli jsme Rakušáci. Okamžitě uvádíme vše na pravou míru a cítíme, že slovo Češi slyší tady rádi. Do Kőszegu je to ještě přes pár vsí, které mi velmi připomínají vesnice na Moravě. Kőszeg nás vítá panelovou zástavbou, ale to co se nám otevře ve staré části města je popsatelné ztěžka. Katedrála na kraji náměstí, kolem něhož stojí budovy, které jsou pro příchozí do města ukázkou prošlé historie. Nejkrásnější na tom je, že střechy nejstarších budov mají stále kostrbaté tvary a ta nepravidelnost je čímsi, co vytváří pocit, že jste se ocitli uprostřed historie a vy sami se stáváte budoucností. Jakékoliv rekonstrukce zde probíhají s největší citlivostí k místu. V Kőszegu je potřeba se zastavit na delší dobu. Do lehce barevných domů a podloubí se opírá žlutavé slunce a my jsme na cestě k Horvátszdány. Projíždíme ještě několika vesnicemi, které mají společnou historii a hlavně krev. Chorvaté se zde nezapřou, jsou trochu jiní, mají tendenci mít místo kolem sebe upravené a domy si krášlí výmalbou, či odlišují jinak barevně. V maďarských vesnicích se objevuje betonově šedý plot, ozdobený výjevy a reliéfy, například květináčem, ze kterého rostou jakoby rostliny. Něco podobného se objevuje i na dřevěnicích v Chorvatsku, jakýsi symbol stromu života. Ještě než zastavíme ke stanování, projíždíme Peresznye, také Chorvatskou vesnicí, pak také Hrvtasky Zidati (česky Postaveno Chorvaty). Usínáme uprostřed louky mezi krokusy, uzavřeni mezi stromy. Blízko je dřevěný most a prašná cesta, jediná spojka mezi silnicí a vsí. Slunce zapadá a krajina má načervenalý nádech. Těším se opět na svítání... Třináctý den je zvláštní ráno. Slunce vyšlo na obloze jen na chvíli. V poledne se už

114

zatahuje a začíná nepříjemný vítr. Jedem přes Zsiru na Lővő. V Sopronhorpács je kostel z 11. - 12. století. Stojí schován mezi keři cypřiše a jeho portál nás vybízí románskou výzdobou ke vstupu. Uvnitř vládne poklidná čistota ve žlutě oranžové barvě, kterou dovnitř propouští vitráže, i když venku slunce nesvítí. Jeho teplo a útulnost mne pro jeho šedou architekturu překvapuje. Někde na kraji maďarské země je něco tak pěkného, co by se dalo srovnat s naším Předklášteřím u Tišnova. V Lővő se naše cesta stáčí na Sopronkovesd, to stačí naše oči zahlédnout ještě barokní ozdobu cesty, kterou lemují různí svatí a sousoší, jež kochají oko nejednoho historika a milovníka baroka. V Nagycenku k nám přistupuje muž s kosou a košem. Ptá se odkud jsme a kde máme domov. Prý má pršet, což pro nás na kost zmrzlé už několik dní v Chorvatsku není nijak přívětivá zpráva. Loučíme se a ujíždíme dál. Zvláštní je, že Maďarům se těžce rozumí, ale nás vždy zastavil někdo, kdo měl dar porozumění a řeči, jelikož jsme se vždy nějak domluvili i přesto, jak je jejich jazyk odlišný tomu našemu. Sopron je místem, kam se jednoho dne opět vrátím. Je podobně zachován jako Kőszeg a jiná stará místa naší cesty. Je postaveno na vyvýšenině a centrum je člověku opět do poslední chvíle utajeno. Stmívá se kvůli oblačnosti o něco dříve a tak sjíždíme k hranicím Rakouska. Míjíme Fertorákos a před námi už jde vidět lesklá hladina Neusidler See. Kousek za Morbischem se ukládáme ke spánku. Ted uprostřed vinic obtěžkaných zeleným a červeně modravým hroznem. Začíná mírně mrholit a do naší pomyslné střechy nad hlavou klepou kapky vody a jejich hustota se pomalu zvyšuje. Čtrnáctý den jezero přestává existovat, vidět je jen mlha, která neustupuje. Na nebi je ještě bělavý měsíc. Z vinic vyjíždíme zpět na Rust, z obou stran se od nás rozprostírají viniční pruhy révy, která ustupuje na obou plochách do ztracena. Pohlcená krajina kolem nás se na jedné straně svažuje dolů a na druhé stoupá, vypadá to, jako bychom jeli po středové kružnici hlubokého talíře, okraje ni dna však není. Rust je také jedna z Chorvatských vsí v Burgenlandu. Je zde románský kostelík, který k naší smůle je však zavřen. Vstupujeme tedy do mladšího na druhém náměstíčku a nalézáme za těžkými dveřmi zvláštní atmosféru. Výmalba se soustřeďuje jen na strop a oltář. Ostatní je v čistých stupních šedě. Barvy jsou potemnělé a jediné co je osvětleno, je oltářní malba na stěně a část kupole. Ticho. Naše cesta se dále stáčí kolem jezera na Neusidler See. Zastavujeme v Purbachu, který si také podnes ponechal svůj ráz dob kterými prošel. Jsou zde zachovány domy a statky ze 16. stol. Snad nejvíce energie člověk může nalézt na místě, které je podnes zachované, brána z let 1630 - 1634. V době Tureckých válek měl zde Turek bojové stanoviště při snaze dobít Víděn. Kolem vsí a městeček je bezpočet křížků a kapliček, Božích muk, poklon a jiných nábožensky laděných soch. V Breitenbrunnu se dá konečně dostat k vodě. Ke všemu dobrému, co nás dnes potkalo, se přidalo i slunce, které se nám na chvíli ukazuje mezi mraky. Jezero je celé obklopeno bažinami a tůňkami a všude kolem roste v kilometrové vzdálenosti rákosí, které zde sbírají místní

115

lidé a při sběru je váží do krásných úhledných snopů. Než jsme se dostali k samotnému jezeru, potkali jsme rybáře, kteří v tichosti stáli u vodních hladin mezi rákosím. Před námi se otvírá pohled na „mořskou“ hladinu díky oparu, který v dálce propojuje nebe s hladinou a tím skrývá pevninu. Hladina tak nemá konce. Sem tam ji rozčeří křižující plachetnice, jež v klidné ploše odráží svůj stěžen s napnutou plachtou vzdorující větru. Na kůlech trčících s vody posedávají racci a tvoří tak s kůly nezapomenutelné kompozice. Krouží a vykřikují nad našimi hlavami koukajíc po očku na něco k snědku pod vodním zrcadlem. Ještě chvíli si užívám pohledu a smáčím tělo v bahenní vodě, jež po několika denní cestě je zmoženo, takže jej chladivá voda osvěžuje. Mimo sezónu je zde krásně. Stojíme na břehu téměř sami a posloucháme vítr. Taková vnitřní pohoda se jen velmi těžce opouští. Jedeme na Jois, přes který naše cesta vede na Parndorf. Opět se pohybujeme vinicemi a malými zahrádkami. V Parndorfu nevíme kudy jet, a tak se na konci vsi zastavujeme u sedících žen, kterým přerušujeme rozhovor, který všechny tři vedou. Okamžitě se s námi jedna z žen začíná bavit a když zjišťuje, že na sebe mluvíme slovanským jazykem, začne po chorvatsky. I tady jsme tedy našli Chorvaty se společnou historií. Gattendorf není daleko, avšak ten už svou chorvatskou duši ztratil. Na kraji vsi stojí nevkusné „podnikatelské baroko,“ až přechází zrak. Sjíždíme na Zundorf a za touto zajímavou vsí se ukládáme ke spaní mezi větrolamy. Lesy hluboké už nejsou k vidění. Tmavou krajinou se dorozumívají smluvenými signály mezi sebou myslivci. Zní táhlý pískot flétniček. Mezi poli nacházíme hromádky kukuřičných zrnek a misky s potravou pro bažanty. Rozděláváme oheň na cestě a usínáme za zpěvu bažanta, který volá a blíží se za zvukem vábniček. Patnáctý den má vědomí dne posledního. Vyjíždíme brzo k ránu. Takovou mlhu, kterou se prodíráme jsem nikdy neviděla a ani na vlastní kůži nepocítila. Protivítr je silný, je vlhko a jediného koho vidím kolem sebe, je Katka jedoucí přede mnou. Za Deutsch Jaherndorf potkáváme muže na koních, vynořují se z bílé kaše jako přízraky, točí se namístě a jedou dál. Koně jsou plavé a tak nepatrně splývají s okolím. Krajina je dnes dokonale podzimní, myslím že dnešním dnem končí léto a na teplo budeme ještě pár měsíců vzpomínat. Před Kittsee, které jsem chtěla jen díky výskytu na mapě z 16. stol. navštívit, začíná jemně poprchat. Podle všeho bylo toto dnes hraniční městečko dříve také chorvatským místem, ale dnes se už chorvatské tradice neudržují. Je zde ale krásné etnografické muzeum z 18. stol. O Chorvatech toho něco málo mají. Na náměstí probíhají právě trhy, ovšem nesrovnatelné s tím, co jsem zažila v Záhřebu na tržním náměstí Dolac. Opouštíme Kittsee a směřujeme na Berg a Wolfsthall. K Bratislavě to v tuto chvíli máme jen pár kilometrů, ale tam dnes nejedeme. Naše cesta vede k domovu, k místu kam patřím dnes. Hainburg je zvláštním místem, je to poslední městečko, které na zpáteční cestě potkáváme. Děláme opět přestávku a procházíme centrem, které je obehnáno vysokými kamennými hradbami. V Hainburgu sjíždíme na neskutečně dlouhý

116

most přes řeku Dunaj. Něco tak velkého jsem ještě neviděla, ani můj fotoaparát není sto celou jeho šířku zachytit. Ke všemu se most nebezpečně pohupoval pod projíždějícími automobily. Historie těchto míst, které jsme právě opustili musí být opravdu velká, stejně jako řeka která jimi protéká a celé prošlé generace zásobuje vodou. Projíždíme Marchegg a zastavujeme v Angernu, kde je myslivecký zámeček. Naše cesta kopíruje po celé délce tok Moravy, která se později vlévá do Dunaje nad Bratislavou. Další chorvatskou vsí na cestě k zemi Moravské je Ringelsdorf, který nás vítá v podvečer svou atmosférou. Zastavujeme u kostelíka mezi stromy hned naproti hřbitova. Lidé jsou už dávno schovaní v domovech, tak se nám nedaří si s někým promluvit. Sjíždíme na Hohenau a Bernhardsthal, to už je úplná tma. Krajina se hodně změnila. Tma ji pohltila a nedává jí možnost projevit se, člověk cítí kolem sebe jen chlad z vlhka, které jde cítit rybinou. Strom připomíná postavu stojící u cesty. Projíždíme Rainthalem a slyšíme první vlídná slova. Když jsem odjížděla na cestu, přemýšlela jsem nad tím, jestli se mi při návratu podaří vidět Pálavu a celou dobu mne na cestě tato myšlenka neopustila. Na chvíli mi ji připomnělo pohoří před Sisakem, pak také Slovinské pohoří, když jsme ulehali za Krapinskýma Toplicema a v Bedji bílá skála, která mi připomněla Děvičky. Když jsem míjela moravské hranice byla úplná tma a vlhký opar v dáli ani nenaznačoval její tvar. Až ráno se ukázala. Možná se pocity i životy opakují, neboť pořád je uvnitř něco z lidí a předků, jež byli před námi. Možná také tolik toužili být v této zemi a tak v té tmě a šeru hledali místo k noclehu. A k ránu byli překvapeni, jak moc je tato země, tento kraj, naše Morava podobna jejich krajině. Nepotřebovali tedy putovat dál a zůstali.

117

118

119

120

121

122

123

Ukázka lidového oděvu. Charvátská Nová Ves č.p. 25. Rodina Barančicova.

Rodina Barančicova z Charvátské Nové Vsi, dům č.p. 25, zleva Magdaléna, Franz Johann, Martin st., Jan Jacob, Marie, Kateřina st., Martin, Kateřina kol. r. 1900.

124

Skupina dětí v dobovém oblečení a obutí. Charvátská Nová Ves 1927(zapůjčil J.Gajdoš, 2002, uloženo v Soza Mikulov)

Rodina Barančicova s dětmi Marií, Kateřinou, Ludmilou a Františkem před domem v Poštorné č.p. 2 (zapujčil J.Gajdoš 2002, uloženo v Soza Mikulov)

125

Rodina Barančicova z Poštorné (uloženo v Soza Mikulov)

Rodina varhaníka Františka Barančice, vlevo rodiče, Poštorná rok 1920 (zapujčil T. Smička, uloženo v Soza Mikulov)

126

Rodina Barančicova z Poštorné, dům.č.p. 2, kolem roku 1916 (zapujčil J.Gajdoš, uloženo v Soza Mikulov)

Rodina Barančicova z Poštorné roku 1924, dům č.p. 2, zleva Kateřina, František, rodiče (zapujčil J.Gajdoš, uloženo v Soza Mikulov)

127

Výmlat obilí , Poštorná 1929, uprostřed Kateřina Gajdošová, roz. Barančicová (J.Gajdoš, uloženo v Soza Mikulov)

Marie Barančicová, roz. Černá, Ladná.

128

Stařenka Marie Barančicová, roz. Černá v ovocném sadu, Ladná.

Břeclavan kol. r.1960, druhá zleva Terezie Barančicová

Stařeček Jan Jacob Barančic, Ladná.

129

Literatura a prameny: Monografické publlikace: Botík, Ján. Slovenskí Chorváti. Lúč. Bratislava, 2001. Cílek, Václav. Krajiny vnitřní a vnější: texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. [autorem ilustračních kreseb Miloš Šejn a autorkou fotografií Hana Rysová]. Dokořán. Praha, 2005. - 269 s. Cílek, Václav. Makom, kniha míst. Dokořán. Praha, 2004. – 267 s. Čapka, František. Morava. Libri. Praha , 2003. - 159 s. Čapka, František. Dějiny Moravy v datech. Cerm. Brno, 2001. - 216 s. Čerešňák, Bedřich a kolektiv. Přehled dějin Moravy I. Univerzita J.E.Purkyně, Filozofická fakulta. Brno, 1980. – 171 s. Dorovský, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: sborník studií a vzpomínek. Společnost přítel jižních Slovanů. Brno, 1996. – 123 s. Dragutin, Pavličević. Moravski Hrvati: povijest – život – kultura. Hrvastka sveučilišna naklada. Zagreb, 1994. – 375 s. Fontana, David, Firminová, Hannah. Tajemný jazyk symbolů: názorný klíč k symbolům a jejich významům. Paseka. Praha, 1994. - 192 s. Frolec, Václav a kol. Slovácko: Kapitoly z dějin Slovácka. Tisková, ediční a propagační služba. Praha, 1978. – 372 s. Frolec, Václav. Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Blok. Brno, 1974. – 399 s. Frolcová, Věra. Velikonoce v české lidové kultuře. Nakladatelství Vyšehrad. Praha, 2001. – 272 s. Galuška, Luděk. Velká Morava. Moravsko zemské muzeum. Brno, 1991. – 87 s. Hosák, Ladislav. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 - 1960. Ostrava, 1967. Hosák, Ladislav. Historický místopis země moravskoslezské. Nakladatelství Academia. Praha, 2004. – 1114 s. Huyghe, René. Umění renesance a baroku. Larousse, Odeon. Praha, 1970. Jančář, Josef. Lidová rukodělná výroba na Moravě. Vydal Ústav lidového umění. Strážnice, 1988. - 119 s. Jančář, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Ústav lidové kultury. Strážnice, 2000. – 373 s. Janotka, Miroslav a Linhart, Karel. Zapomenutá řemesla, vyprávění o lidech a věcech. Nakladatelství Svoboda. Praha 1984. Jech, Jaromír. Skalníková, Olga. Lidová tradice: soubor statí. Academia. Praha, 1971. - 250 s. Jeřábek, Richard. Frolec, Václav a Holý, Dušan. Podluží, kniha o lidovém umění. Brno, 1962. Jeřábek, Richard. Počátky národopisu na Moravě : antologie prací z let 1786-1884 Ústav lidové kultury. Strážnice, 1997. - 411 s. Jeřábek, Richard. Moravští Charváti - dějiny a lidová kultura : antologie. Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity. Brno, 1991. - 290 s. Jeřábek, Richard. Lidové umění a výtvarná kultura lidu. Bratislava, 1978. Kadeřávek, František. Geometrie a umění v dobách minulých. Štenc. Praha, 1935. - 87 s. Knoz, Tomáš. Morava v době renesance a reformace: [sborník příspěvků proslovených ve dnech 6. ledna až 24. února 1999 v rámci přednáškového cyklu Moravského zemského muzea v Brně, text Josef Válka ... et al.]. Moravské zemské muzeum. Brno, 2001. - 110 s. Knoz, Tomáš. Morava v době baroka: [sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek, text Slavomír Brodesser ... et al.]. Moravské zemské muzeum. Brno, 2004. - 160 s. Kohn, Georg C. Velká encyklopedie válek: průvodce válečnými konflikty od starověku až po dnešek. Jota. Brno, 1997. - 646 s.

130

Kordiovský, Emil a Danihelka. Brána do kraje: průvodce obcemi okresu Břeclav. Regionální muzeum. Mikulov, 1999. - 255 s. Krejčíř, Jaroslav. Soják, Stanislav. Dějiny české: Chronologický přehled. INFOA. Dubicko, 1997. - 143 s. Kružík, Jan. Lidové zvyky a slavnosti na Podluží. Okresní kulturní středisko Břeclav, 1982. – 100 s. Kučerová, Kveta. Chorváti a Srbi v strednej Európe. Slovenská akadémia vied. Bratislava, 1976. Květ, Radan. Duše krajiny, staré stezky v proměnách věků. Academia. Praha, 2003. – 195 s. Líbrová, Hana. Láska ke krajině. 1988 Lutovský, Boleslav. Základy genealogie: soubor přednášek pro laické genealogy. 1. díl. Lutonský.Praha, 1999. - 223 s. Lutovský, Boleslav. Základy genealogie: soubor přednášek pro laické genealogy. 2. díl. Čes. genealogická a herald. Společnost. Praha , 1999. - 233 s. Mach, Bedřich. Ornamentika: Přehled dějin, rozvoje a rázovitých forem umění okrasného všech dob. I.L.Kober. Praha, 1900. – 164 s. Melniková-Papoušková, Naděžda. Putování za lidovým uměním. Čin. Praha, 1941. - 394 s. Morant, Henry de. Dějiny užitého umění od nejstarších do po současnost. Odeon. Praha, 1983. – 573 s. Mysliveček, Milan. Panoptikum symbolů, značek a znamení. Horizont. Praha, 1992. - 277 s. Moravské ornamenty. Vlastivědné muzeum. Olomouc, 1888. Nekuda, Vladimír. Břeclavsko - vlastivěda moravská. Musejní spolek. Brno, 1969. – 740 s. Obůrková, Eva. Duchovní památky jižní Moravy [texty]. Jihomoravský kraj. Brno, 2004. - 32 s. Orel, Jaroslav. O kraslicích. Technologie lidové výroby. Svazek 2. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti ve spolupráci s Ústředím lidové výroby. Praha, 1973. – 189 s. Petráň, Josef a kolektiv. Dějiny hmotné kultury II. Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Vydavatelství Karolinum. Praha, 1995. – 468 s. Rebro, Karol. Urbárska regulácia Marie Terézie a poddanské úpravy Jozefa II. na Slovensku. Vydav. Slov. ak. vied. Bratislava, 1959. - 666 s. Srb, Vladimír. 1000 let obyvatelstva českých zemí. Nakladatelství Karolinum. Praha, 2004. – 275 s. Staňková, Jitka. Beran, Ludvík. Lidové umění z Čech, Moravy a Slezka. Panorama. Praha, 1987. - 198 s. Šebestová, Augusta. Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Fr. Borový. Praha, 1947. - 434 s. Šípek, Z. Spory Československa s Rakouskem o vedení státní hranice na jižní Moravě v letech 1918 - 1923. Mikulov, 1968. Šťastná J. Nádobí a náčiní k přípravě pokrmů. Muzejní vlastivědná práce 1967. Turek, Adolf. Charvátská kolonizace na Moravě. Nákladem vlastním. Brno, 1937. - 68 s. Václavík, Antonín. Otázka juhoslovanskej kolonizácie v československom národopise. Turč. Sv. Martin, 1931. – 7 s. Valachovičová, Jitka. Lidový ornament na Podluží: metodický list pro učitele výtvarné výchovy. Okresní pedagogické středisko. Hodonín, 1984. - 25 s. Váňa, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Artia. Praha, 1983. - 239 s. Večerková, Eva. Lidový nábytek na Moravě. Moravsko zemské muzeum. Brno, 1994. S. 41. Vykoupil, Libor. Slovník českých dějin. J. Zirkus. Brno, 2000. - 769 s. Weithmann, Michael W. Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem. Vyšehrad. Praha, 1996. - 431 s. Žáček, V., Starčević, V. a autorský kolektiv. Dějiny Jugoslávie. Nakladatelství Svoboda. 1970. – 513 s.

131

Moravští Charváti v literatuře. Brno, 1966. - 273-291 s. Časopisy: Dostál, Joža. Popišme důkladně naše kroje. Masarykovou stopou. 1949, roč. II., 10 - 11, 28 - 29 s. Dostál, Joža. Kožené a látané nohavice na Podluží. Malovaný kraj. 1948, roč. III., 43 - 45, 53 - 54 s. Dostál, Joža. Podlužáci vyšívají. Masarykovou stopou II. 1948. Dostál, Joža. Kožuchy na Podluží. Vlastivědný věstník Moravský. Brno, 1947, roč. II., 264 - 272 s. Filipský, Ivo. Z historie školy v Charvátské Nové Vsi. Malovaný kraj, 2002, 10 - 11 s. Geršic, Miroslav. Příspěvek k příchodu Charvátů na Moravské pole v Dolním Rakousku a na jižní Moravu. Malovaný kraj. 2002, 14 - 15 s. Geršic, Miroslav. Hlohovec a jeho založení Charváty. Malovaný kraj, 2003, 6 - 7 s. Geršic, Miroslav.Příspěvek k dějinám Poštorné, její farnosti a kostela Navštívení P. Marie - I.část. 1998, č.3, 10 - 11 s. Geršic, Miroslav. Příspěvek k dějinám Poštorné, její farnosti a kostela Navštívení P. Marie II.část. 1998, č.4, 12 - 13 s. Jeřábek, Richard. K otázce vzniku poutních míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského lidu. Československá akademie věd. Praha, 1961. 145-152 s. Kaňová, Alena. Lidový textil ve sbírce břeclavského muzea (Mužský oděv - košile a nohavice). Malovaný kraj. 2003. č.6, 10 - 11 s. Kaňová, Alena. Lidový textil ve sbírce břeclavského muzea (Mužský svrchní oděv). Malovaný kraj. 2003. č.5, 12 - 13 s. Kaňová, Alena. Lidový textil ve sbírce břeclavského muzea (Dětský textil). Malovaný kraj. 2005. č.2, 16 - 17 s. Kolek, A. st. K dějinám Chorvatů na poštorensku. Selský archiv. 1921, č.14, 76 - 80 s. Malec, A. Tři Chorvatské osady na Moravě. Hlídka. 1898, roč. III., 604 - 609, 758 - 761, 841 - 845, 897 - 930 s. Malec, A. Odkud povolal Krištof z Teufenbachu Hrváty na Moravu? Hlídka. 1899, roč. IV., 664 - 669, 741 - 745, 814 - 820 s. Malec, A. Moravští Harváti . Český lid. 1898, č. 7, 186 - 191, 272 - 277, 381 - 383, 456 - 459 s. Noháč, Jan. Slovácká svadba od Břeclavě. 24 s. Richter, Václav. Jak k nám přišli Charváti. Malovaný kraj. 1995, 11 s. Věci a lidé: výtvarník ve výrobě: výstava hodnotné tvorby členů Svazu českého díla a členů Ústředí lidové a umělecké výroby ; [katalog Karel Lodr]. Svaz českého díla- Praha, 1948. 50 s. Almanach Moravských Chorvátů (1564 - 1934). Nakladatelství národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Brno, 1934. Šňůrování podlužáckých nohavic. Masarykovou stopou. 1948, roč. II., 26 - 27 s. Šuby a mentíky na Podluží. Masarykovou stopou. 1949, roč. III., 73 - 75 s. Herben, J. Časopis Matice Moravské. 1882 Jižní Morava. Vlastivědný sborník. Ročník 40, svazek 43. Muzejní a vlastivědná společnost Brno, 2004. 313 s. Mapy: Drápela, M.V. a kolektiv. Mapy z fondů rajhradského archivu. Dvacet reprodukcí map 1573 1938. Brno, 1995. sv. 1. Petrov Alexej L., Národopisná mapa Uher 1924

132

Archivní materiály: MZA Brno. Urbář panství Valtického z r. 1570 (podle opisu A.Turka), originál uložen v Lichtenštejnském archivu ve Vídni MZA Brno. Farnost, narození 1819 - 1905. Invent. č. 3250. MZA Brno. Farnost, narození 1893 - 1898. Invent.č. 3249. MZA Brno. Farnost, narození 1874 - 1892. Invent. č. 3248. MZA Brno. Farnost, narození 1845 - 1873. Invent. č. 3247. MZA Brno. Poštorná, Charvátská Nová Ves, narození 1826 - 1845. Invent. č. 3246. MZA Brno. Poštorná, Charvátská Nová Ves, narození 1784 - 1826. Invent. č. 3245. MZA Brno. Farnost, narození 1739 - 1783. Invent. č. 3244. MZA Brno. Farnost, narození 1688 - 1738. Invent. č. 3243. MZA Brno. Farnost, oddaní 1868 - 1898. Invent. č. 3260. MZA Brno. Poštorná, Hlohovec, Charvátská Nová Ves, oddaní 1840 - 1867. Invent. č. 3259. MZA Brno. Farnost, oddaní 1838 - 1840, Poštorná, Charvátská Nová Ves, oddaní 1784 - 1837, Poštorná, Hlohovec, Charvátská Nová Ves, oddaní 1739 - 1784. Invent. č. 3258. MZA Brno. Poštorná, Charvátská Nová Ves a farnost, zemřelí 1824 - 1864. Invent. č. 3266. MZA Brno. Poštorná, Charvátská Nová Ves, zemřelí 1784 - 1823. Invent. č. 3265. MZA Brno. Fara Poštorná, rejstřík narozených 1784 - 1826. Invent. č. 3272. MZA Brno. Valtice a Hlohovec, narození, oddaní, zemřelí 1615 - 1622. Invent. č. 3473. MZA Brno. Valtice a Hlohovec, narození, oddaní, zemřelí 1623 - 1635. Invent. č. 3474. MZA Brno. Valtice a Hlohovec, narození, oddaní, zemřelí 1649 - 1656. Invent. č. 3476. MZA Brno. Hlohovec oddaní 1823 - 1867. Invent. č. 3523. MZA Brno. Valtice, Hlohovec zemřelí 1784 - 1807. Invent.č. 3531. MZA Brno. Valtice, Hlohovec oddaní 1784 - 1822. Invent. č. 3516. MZA Brno. Valtice, Hlohovec oddaní 1725 - 1784. Invent. č. 3515. SOKA Mikulov, NAD 85, Archiv obce Charvátská Nová Ves 1781 - 1945. SOKA Mikulov, NAD 264, Německá obecná škola Charvátská Nová Ves 1938 - 1943. SOKA Mikulov, NAD 266, Základní škola Charvátská nová Ves 1945 - 1993. SOKA Mikulov, NAD 117, Archiv obce Poštorná 1800 - 1945. SOKA Mikulov, NAD 567, Archiv fary Poštorná 1662 - 1950. SOKA Mikulov, NAD 362, Německá dívčí škola SOKA Mikulov, NAD 363, Německá chlapecká škola SOKA Mikulov, NAD 80, Archiv obce Hlohovec 1639 - 1945. SOKA Mikulov, NAD 95, Archiv obce Ladná 1848 - 1945. SOKA Mikulov, NAD 294, Základní škola Ladná 1871 - 1993.

133

134