Masarykova univerzita v Brně. Fakulta sociálních studií. Katedra sociologie KAMENNÁ KOLONIE A OBČANSKÉ SDRUŽENÍ KAMENKA. - případová studie -

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

KAMENNÁ KOLONIE A OBČANSKÉ SDRUŽENÍ KAMENKA - případová studie Magisterská diplomová práce

Autor práce: Jiří Slavičínský Vedoucí práce: PhDr. Csaba Szaló, Ph.D.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto práci napsal samostatně na základě mnou provedeného výzkumu a uvedené literatury.

......................... Jiří Slavičínský 1

Děkuji těm obyvatelům Kamenné kolonie, kteří mi dovolili nahlédnout do svých soukromých světů a svou ochotou tak umožnili vznik této práce.

Panu PhDr. Csabovi Szaló, Ph.D. děkuji za cenné rady v průběhu psaní práce. Všem blízkým díky za podporu.

2

OBSAH

5

ÚVOD

6

PŘEDSTAVENÍ KAMENNÉ KOLONIE METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA

9

Hledání orientace a zaměření výzkumu

9

Historie mého zájmu o Kamennou kolonii

9

Zvolená tradice kvalitativního výzkumu – případová studie

11

Průběh samotného výzkumu

12

Výzkumné paradigma – interpretativní antropologie Výběr vzorku informátorů

11

12

Výzkumné techniky

13 15

TEORETICKÝ RÁMEC GENTRIFIKACE JAKO FORMA REVITALIZACE VNITŘNÍHO MĚSTA

15

Urban renewal – přestavba

16

Incumbent upgrading Gentrifikace

15 16

Dějiny pojmu

17

Kdo jsou gentrifieři?

18

Fáze gentrifikace

OBČANSKÁ PARTICIPACE A LOKÁLNÍ KOMUNITA

Občanská participace

Občanská iniciativa (sdružení) jako reakce na problémovou situaci Lokální komunita

19 20 20 20 22 23

ČLENOVÉ SDRUŽENÍ PŘÍCHOD DO KAMENNÉ KOLONIE

25

Malebnost a genius loci Kamenné kolonie

26

Mládí a levné bydlení

25

Přitažlivost lokality Kamenné kolonie jako “ne-města”

27

Jak se o Kamenné kolonii dozvěděli

32

Sociální atmosféra a městské vzrušení jako magnet

3

29

ODCHOD STAROUSEDLÍKŮ

35

SLOŽENÍ OBYVATEL

38

Netržní gentrifikace

36

VZTAH K MÍSTU A K SOBĚ NAVZÁJEM

39

Ostrůvek pozitivní deviace

42

Obohacující různorodost

41

Sociálně tolerantní klima

42

ZALOŽENÍ OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ – PROBLÉMY KAMENNÉ KOLONIE

44

48

ČINNOST SDRUŽENÍ

50

VZTAH ÚŘADŮ A KAMENNÉ KOLONIE OHROŽENÍ KAMENNÉ KOLONIE

53

Současnost

54

Historický exkurz

53

60

ZÁVĚR

63

JMENNÝ REJSTŘÍK

64

BIBLIOGRAFIE

66

ANOTACE

67

SUMMARY

68

PŘÍLOHA Č. 1 – FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

86

PŘÍLOHA Č. 2 – PETICE

4

ÚVOD Kamenná kolonie je velmi zajímavým místem současného Brna. Vznikla v období první

republiky jako nouzová dělnická kolonie a svou nevšední charakteristickou kompozici si udržela až dodnes. Kamenná kolonie je ale zajímavá i lidmi, kteří v ní žijí. Vedle zbytku

původních dělnických rodin zde dnes bydlí rozmanitá vrstva novousedlíků, kteří do kolonie

přicházeli hlavně v průběhu 80. a 90. let minulého století. Několik těchto novousedlíků pak vytváří jádro občanského sdružení Kamenka, sdružení, které si místní obyvatelé založili v reakci na problémy Kamenné kolonie.

Tato práce je založena na kvalitativním výzkumu Kamenné kolonie a jejího občanského sdružení. Prostřednictvím osobních příběhů a svědectví jeho členů se snaží přiblížit osídlování Kamenné kolonie a její přitažlivost, to, jací lidé a jak zde dnes žijí, i v čem spočívají problémy, se kterými se potýkají.

V úvodní kapitole „Představení Kamenné kolonie“ podávám čtenáři základní obecné informace o kolonii. Následující kapitola je věnovaná metodologickým otázkám výzkumu,

včetně reflexe vzniku mého zájmu o Kamennou kolonii a hledání směřování výzkumu. V teoretické třetí kapitole naznačuji ty koncepty sociologické debaty, které mi napomohly

k pochopení a k interpretaci problematiky Kamenné kolonie a občanského sdružení Kamenka.

Dále pak už text práce prezentuje výsledky samotného výzkumu, je jakýmsi „převyprávěním

příběhu“ Kamenné kolonie, který se objevuje v souvislosti se sdružením Kamenka a jeho členy.

5

PŘEDSTAVENÍ KAMENNÉ KOLONIE Kamenná kolonie je bývalá nouzová dělnická kolonie. Jedna z mála těch, které se v Brně, i přes své různé přestavby a dostavby, zachovaly z období svého vzniku za první republiky

a jsou obývány dodnes. Její malebnost je mimo jiné dána začleněním kolonie do okolního terénu a krajiny.

Kamenná kolonie se nachází na pravém břehu řeky Svratky, mezi Starým Brnem a Pisárkami.

Je posazena v severním svahu Červeného kopce v prostorách vytěženého lomu na kámen.

Terénní nerovnosti dna lomu předurčily rozdělení zástavby Kamenné kolonie na dvě části, místními obyvateli nazývané jako Horní a Dolní Kamenka. Živelná zástavba Kamenné kolonie sestává z asi 130 drobných domků, které jsou nalepené jeden na druhý. Vedle domků

najdeme různé přístavky, kůlny nebo malé zahrádky. Páteř Dolní i Horní Kamenky tvoří „hlavní“ ulice, na kterou se potom napojuje síť uliček a průchodů k domkům, mnohdy úzkých tak, že se jimi člověk stěží protáhne. Od okolního města Kamennou kolonii oddělují strmé

stěny lomu, lesní porosty a řeka Svratka. Celkový charakter kolonie umocňují výhledy na

vnitřní Brno a jeho dominanty Špilberk a Petrov, přímo za řekou Svratkou pak kontrastuje s drobným rozměrem Kamenné kolonie monumentální výstaviště.

Nouzové dělnické kolonie v Brně vznikaly ve 20. a 30. letech 20. století v důsledku tehdejší bytové krize (Dřímal – Peša, 1973). Koncem první republiky bylo v Brně přibližně 20 nouzových kolonií. Kamenná kolonie nejen že patřila spolu s Divišovou kolonií mezi největší

z nich (Kuča, 2000), ale také byla tehdy považována za nejpěknější a nejkomfortnější

nouzovou kolonii v Brně (Bochořák, 1979). Nouzovost těchto kolonií nespočívala pouze v jejich nuzném stavebním charakteru, ale také v tom, že stavby v nich vznikaly bez

oficiálního povolení ze strany města, které je pak považovalo pouze za dočasné a provizorní a vždy jim tak hrozila potencionální likvidace. Výstavba Kamenné kolonie byla dílem městem

povolená, dílem ne. Pro domky stavěné „ načerno“ vydávalo město povolení až dodatečně a

vždy pouze na omezenou dobu. První stavení Kamenné kolonie začala vznikat v roce 1925 v dolní části lomu. V roce 1928 se začíná stavět i v horní části a výstavba celé kolonie byla

ukončena na sklonku třicátých let. Většina domků se stavěla podle vzorce „pokoj + kuchyň“ a materiál na stavbu se získával porůznu, častou výpomocí byl materiál z bouraček a zmetkové cihly z blízkého městského smetiště (Bochořák, 1979). Stejně jako ostatním nouzovým

koloniím chybělo Kamenné kolonii v době jejího vzniku veškeré základní hygienické

6

a energetické vybavení, které sem bylo později postupně zaváděno, problémy s kanalizací a rozvodem vody má ale Kamenná kolonie dodnes.

První obyvatelé Kamenné kolonie pocházeli převážně se Starého Brna, zdejší muži pracovali

většinou v přilehlých cihelnách Khona a Jílka, ženy pak obvykle jako pomocné síly zedníků

nebo jako dělnice v blízkých továrnách. I v období po 2. světové válce bydlí v Kamenné

kolonii stále chudí dělníci (Bochořák, 1979). Od konce 70. ale hlavně v průběhu 80. a 90. let dochází v Kamenné kolonii ke značné proměně složení obyvatelstva.Většina (asi 4/5)

původních dělnických rodin lokalitu opouští a stěhují se do „normálních“ městských bytů, nejspíše někam do nově vznikajících panelových sídlišť. Do Kamenné kolonie se stěhují

usedlíci, kteří dávají tomuto místu nový ráz – šlo např. o mladé výtvarníky, hudebníky, herce, učitele, umělecké řemeslníky a samozřejmě i lidi jiných profesí (Plch, 2003). O Kamenné

kolonii se začíná mluvit jako o čtvrti umělců. Počátek této přeměny Kamenné kolonie

zachycuje ve zprávě ze svého etnografického výzkumu z konce 70. let Tomáš Bochořák. Píše,

že „přestože základnu obyvatelstva zde tvoří stále dělnictvo, je zde již více profesí nedělnických. Zvláště v posledních letech je patrný příliv inteligence do uprázdněných domků.

Vedle původních dělníků a dělnic, kteří jsou dnes v důchodu, zde najdeme učitelku, rozhlasového režiséra, pracovnici televize, klavíristu, sochaře, studenty a také mladé dělníky“

(Bochořák, 1979: 83). Tito nově příchozí obyvatelé, kteří zde dnes žijí společně se zbytkem

starousedlíků, si začali své domky renovovat, opravovat a dostavovat. Mnoho domků tak zachránili před chátráním nebo i spadnutím. Při návštěvě Kamenné kolonie si na první pohled

všimnete vitráží v oknech některých domů, barevných průčelí domů a jiné výzdoby. Kamenná kolonie „ožila“ novými lidmi, novými životními styly a osudy.

Dnešní Kamenná kolonie je místem, které žije bohatým životem.V místní hospodě, tzv. Duck baru, se schází jak novousedlíci, tak starousedlíci i návštěvníci z „města“, jsou zde vystavována výtvarná díla, pořádají se vernisáže, koncerty a večírky. Dále v Kamenné kolonii

působí školka pro místní děti, stacionář pro mentálně postižené, mnoho Brňanů do Kamenné

kolonie a jejího okolí chodí na procházky. Spolu s tím, jak se Kamenná kolonie dostává více

do povědomí lidí, vzrůstá také zájem o tuto klidnou a malebnou lokalitu nedaleko centra Brna. Ceny domů tu od počátku 90. let vzrostly mnohonásobně, bezprostřední okolí kolonie se začíná zastavovat novými domy. Přímo na terase nad stěnami lomu shlíží na kotlinu

Kamenné kolonie několik honosných domů, které bychom mohli označit jako stavby tzv. podnikatelského baroka, a v roce 2005 byl v těsném sousedství Kamenné kolonie dokončen soubor devíti modernistických rodinných domů. 7

Celá Kamenná kolonie je dnes památkově chráněná, některé domky mají navíc status kulturní památky. Od roku 2000 zde z iniciativy místních obyvatel funguje občanské sdružení

Kamenka, jehož cílem je především hájit zájmy místních obyvatel v komunikaci se státní a městskou správou, řešit problémy kolonie a propagovat její specifičnost.

8

METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA Historie mého zájmu o Kamennou kolonii Zásada reflexivity v sociálním výzkumu (Hammersley – Atkinson, 1995) nás učí, že výzkum

nelze provést úplně nezávisle na biografii a osobní charakteristice výzkumníka, ale že

výzkumník sám je nevyhnutelnou součástí sociálního světa, který studuje. Spíše tedy než se naivně snažit o absolutní vyloučení vlivu výzkumníka na předmět výzkumu, je užitečnější si

tento vliv uvědomit a reflektovat. Jednou z těchto reflexí může být i historie vzniku mého zájmu o Kamennou kolonii.

Poprvé jsem do Kamenné kolonie přišel asi před 6 lety. V místní hospodě se tehdy konal společný večírek studentů zdejší univerzity a studentů ze Slovinska. Pamatuji si, jak mne mí

spolužáci do Kamenné kolonie vedli – z Mendlova náměstí k řece Svratce a potom ulicemi

někam doprava. Ještě několikrát potom, když jsem šel na „Kamenku“ už sám, jsem cestou mírně bloudil. Atmosféra Kamenné kolonie mne okouzlila hned napoprvé - malé domky,

uličky, skryté dvorky a jiná zajímavá zákoutí a k tomu pohled na noční Brno – výstaviště a

osvícené věže baziliky Panny Marie na Mendlově náměstí, svatojakubská věž, věže brněnské radnice a Petrova. Před hospodou, ve které se konal zmiňovaný sraz, bylo živo. Lidé zde

postávali i posedávali a pobíhali zde všudypřítomní psi. Poté, co jsem vešel dovnitř do hospody, mne překvapilo, kolik lidí se dokáže stěsnat na tak malém prostoru. Hospodu tvořily jen dvě malé místnosti, ale bylo zde snad 50 nebo 60 osob, studentů, studentek i místních lidí.

Průběh tehdejšího večera si už nepamatuji, ale od toho dne jsem se do Kamenné kolonie pravidelně vracel, na procházky i posedět v místní hospodě. Postupně jsem začal o Kamenné

kolonii více přemýšlet a hledat odpověď na otázky, jak tento nezvyklý urbanistický celek

vznikl, jaká je jeho historie, jací lidé zde žijí, apod. Tento dlouhodobý zájem pak vyústil v to, že jsem se o Kamenné kolonii rozhodl napsat svou diplomovou práci. Hledání orientace a zaměření výzkumu Hammersley s Atkinsonem (1995) píší, že u některých výzkumů přichází prvně zájem o prostředí a problémy ke zkoumání pak mohou vyplynout z jeho povahy. Tak tomu bylo i

s touto studií. Její prvopočátek vězí v mém zaujetí Kamennou kolonií, tímto místem a lidmi,

kteří zde žijí, v postupném odhalování její historie a v letmém nahlížení do jejího současného 9

života. Záhy jsem si však uvědomil, že je nemožné v jedné práci postihnout problematiku Kamenné kolonie ze všech úhlů pohledu, které mne lákají, byť by byly sociologicky relevantní, a proto že si musím zvolit nějaké směřování výzkumu.

Co mě v souvislosti s Kamennou kolonií vždy zajímalo, bylo lépe porozumět její přeměně,

jejímu znovuosídlení; tomu, jak se z nouzové dělnické kolonie stalo místo, kterým je

„Kamenka“ dnes. V podstatě neexistuje literatura, ve které by byla tato přeměna (gentrifikace) Kamenné kolonie hlouběji popsána1.

Při dalším hledání směřování výzkumu jsem se nechal ovlivnit i tím, co se mi zdálo pro dnešní Kamennou kolonii aktuální a důležité. Svou roli v tom sehrála také náhoda. Při jedné

ze svých návštěv Kamenné kolonie jsem v tamní hospodě narazil na petici. Tato petice se

zmiňovala o problémech Kamenné kolonie jako je např. nefunkční vodovod a žádala „zachování“ kolonie2. Do té doby jsem si žádné závažné problémy Kamenné kolonie

neuvědomoval, překvapila mě i žádost o její „zachování“. Je snad kolonie v nějakém

nebezpečí, jaké přesně problémy a proč musí její obyvatelé řešit - to byly otázky, které mne

v souvislosti s peticí napadaly. Nedlouho poté zase vyšel článek v týdeníku Respekt (Bártová, 2005), ve kterém se psalo o Kamenné kolonii, zmiňované petici a občanském sdružení Kamenka, které se snaží řešit problémy kolonie.

Po těchto impulsech jsem se nakonec rozhodl ve svém výzkumu zaměřit na občanské sdružení

Kamenka; na iniciativy, které vyvíjí, na problémy, které řeší, na vztah jeho členů k místu svého života a zájem o ně. A z příběhů příchodů, nastěhování se současných členů sdružení

do kolonie, se nakonec můžeme mnohé dozvědět i o osídlování Kamenné kolonie a její „přeměně“.

Toto zaměření výzkumu, jehož hodnotu spatřuji v popsání a interpretaci konkrétního a aktuálního sociálního problému, jsem se snažil zpracovat v podobě případové studie.

O Kamenné kolonii obecně neexistuje mnoho literatury. Kromě zmínek v knihách o historickém a urbanistickém vývoji Brna a reflexí Kamenné kolonie v novinových článcích byly o ní napsány 3 diplomové práce. Práce Lenky Pavlíčkové (2002) Kamenná kolonie je povedenou skicou kolonie postavenou hlavně na fotografiích a doplněnou žurnalistickým popisem. Práce Tomáše Bochořáka (1979) Způsob života dělnických rodin v brněnské Kamenné čtvrti líčí v duchu národopisných monografií jednotlivé složky života dělnického obyvatelstva kolonie konce 70. let minulého století. Lingvistickou studií kolonie je pak práce Jarmily Čepelákové (1981) Slovesné projevy v nouzové dělnické kolonii Kamenná čtvrť v Brně. 1

2

Petice je zařazena na konci práce jako příloha č. 2.

10

Zvolená tradice kvalitativního výzkumu – případová studie Případovou studii můžeme obecně definovat jako úsilí o poznání nějakého ohraničeného systému (případu) a snahu o porozumění jeho jedinečnosti a komplexitě, k čemuž využíváme různé zdroje informací a popisujeme kontext, ve kterém se případ objevuje (Creswell, 1998; Stake, 1994). Případem, který vymezuje tuto studii, je občanské sdružení Kamenka, iniciativa

místních obyvatel, která chce hájit zájmy obyvatel kolonie, snaží se řešit problémy Kamenné kolonie a usiluje o její zachování.

Jedním ze způsobů, jak dělat případovou studii, je „nechat“ případ vyprávět svůj vlastní příběh (Stake, 1994). Mou snahou v této práci je pak „převyprávět“ jeden z příběhů Kamenné kolonie; příběh, který se objevil v souvislosti se sdružením Kamenka a který „píšu“ podle

toho, jak jeho jednotliví aktéři – členové sdružení - popisují události jako svůj příchod do Kamenné kolonie, založení sdružení, sepsání petice, svůj vztah ke Kamenné kolonii, apod.

Mezi různé zdroje informací, na kterých jsem tuto studii vystavěl, patří – rozhovory s obyvateli Kamenné kolonie, kteří se angažují v občanském sdružení Kamenka, má pozorování a fotografie, literatura jak teoretická, tak ta vztahující se přímo ke Kamenné

kolonii, dokumenty o Kamenné kolonii. Asi nejdůležitějším zdrojem primárních dat a východiskem pro následnou interpretaci mi byly rozhovory se členy sdružení Kamenka. Výzkumné paradigma – interpretativní antropologie Protože se v této studii chci soustředit na to, jaký je vztah některých obyvatel Kamenné kolonie k místu svého života, jaké vidí v souvislosti s životem v této lokalitě problémy, jak popisují události spojené s řešením těchto problémů a vůbec s životem v Kamenné kolonii, a

protože mým cílem je porozumění a následná interpretace těchto událostí, tohoto vztahu a

zkušenosti, zvolil jsem pro tento účel paradigma interpretativní antropologie. Podstatou

interpretativní antropologie je snaha o tzv. zhuštěný popis (Geertz, 2000). Oproti zředěnému

popisu, který podobně jako kamera zaznamenává pouze jevovou stránku věcí, je zhuštěný

popis popisem interpretativním, je hledáním významu určitých jevů, událostí či chování.

V této práci se tedy snažím o etnografický popis. Etnografický popis pro to, aby byl

doopravdy zhuštěný, by měl podle Geertze (2000) splňovat některé rysy. Když Geertz tvrdí,

že etnografický popis má být interpretativní, jedním dechem zároveň říká, že „naše vyjádření 11

symbolických systémů druhých lidí musí být orientováno na aktéra“ (Geertz, 2000: 25). Když

tento důležitý požadavek aplikujeme na náš případ, znamená to, že naše popisy Kamenné

kolonie a občanského sdružení Kamenka musíme podávat z hlediska významů, které podle naší představy členové sdružení Kamenka přikládají tomu, co prožívají; z hlediska formulací, pomocí kterých definují, co se jim děje.

Dobrý etnografický popis by podle Geertze měl být také mikroskopický. V některých úsecích

této práce, např. když popisuji problémy obyvatel Kamenné kolonie s vodovodní sítí, zabíhám

v tomto líčení do detailů, které se zprvu mohou snad zdát jako nepodstatné a zdržující tok textu. Právě tyto drobnosti jsou ale tím, co nám pak umožňuje lepší porozumění a interpretaci daného problému. K širším analýzám se zde dostáváme právě skrze obeznámenost s drobnými

a specifickými záležitostmi, které dodávají sociologickému myšlení hutnou potravu a rovinu rozumné skutečnosti (Geertz, 2000).

Geertz také připomíná, že etnografové spíše konstruují popisy a vysvětlení sociálního světa, než že by pouze tento svět ve svých spisech jednoduše odráželi. „Antropologické spisy jsou

samy o sobě interpretace, a to ještě druhého a třetího řádu“ (Geertz, 2000: 26). I když text této práce samozřejmě není nahodilý a je veden snahou o popsání skutečného stavu věcí, je

důležité si uvědomit, že neexistuje jediný možný způsob, jak sociální svět rekonstruovat a reprezentovat, jak o něm psát.

Průběh samotného výzkumu Kamennou kolonii navštěvuji už delší dobu a vytvoření této práce bylo v podstatě prohloubením a specifikováním mého dlouhodobého zájmu o tuto lokalitu. Přímý materiál pro sepsání práce jsem shromažďoval zhruba v období od jara do podzimu 2005. Do Kamenné kolonie jsem chodil jsem s fotoaparátem i bez něj, povídal si s místními lidmi, domlouval a prováděl cílené rozhovory.

Výběr vzorku informátorů To, že jsem vymezil případ výzkumu jako občanské sdružení Kamenka, určuje i okruh

informátorů výzkumu. Kritériem výběru mi byla právě angažovanost jednotlivých obyvatel kolonie v tomto sdružení. Zpočátku jsem se snažil najít někoho, kdo je v občanském sdružení

činný (nejlépe jeho ústřední osobu nebo osoby), a jeho prostřednictvím pak získat představu o 12

tom, kdo další se ve sdružení angažuje a s kým bude zajímavé provést rozhovor (a od těchto lidí pak zase získat další kontakty a tipy - tzv. snowball technika). Touto osobou se mi nakonec stala Kateřina, která byla ochotna poskytnout mi rozhovor a odkázala mne i na další obyvatele „Kamenky“, kteří se v rámci sdružení snaží řešit problémy kolonie. Takto se mi

postupně podařilo domluvit a provést rozhovory dohromady s 5 obyvateli Kamenné kolonie

činnými ve sdružení, tyto rozhovory se mi pak staly základními podklady pro sepsání této práce.

V té fázi, kdy jsem teprve vypracovával projekt výzkumu, plánoval jsem provést rozhovorů více. Když jsem se však dostal do terénu a prováděl jsem rozhovory, jednotliví informátoři mě odkazovali prakticky zase na sebe navzájem. Jejich doporučení a tipy na ty, kteří se spolu

s nimi angažují ve sdružení, vytvářely víceméně uzavřený kruh. Tato práce je tedy postavena na rozhovorech právě s těmito 5 lidmi – s Kateřinou, Milošem, Lenkou, Monikou a Karlem 3. Výzkumné techniky Jak už vyplývá z předešlého textu, ústřední technikou výzkumu mi byly rozhovory. Jednotlivé rozhovory jsem se snažil vést ve stylu tzv. reflexivního interview (Hammersley – Atkinson, 1995). U reflexivního interview neformulujeme předem doslovně otázky, jejich

přesné pořadí, přesnou návaznost, atd. Spíše zde pracujeme se seznamem témat, která chceme v rozhovoru probrat. Reflexivnímu interview by měl být vlastní flexibilní přístup a volné

plynutí konverzace. I když jsem měl tedy průběh rozhovorů se členy sdružení přibližně určen

předběžným seznamem témat, snažil jsem se být zároveň otevřený a citlivý k tomu, co informátoři sami indikovali jako důležité. Obsah (příběhu) případu se totiž obvykle vyvíjí

v samotném procesu jeho „psaní“ (Stake, 1994). Výběr a vyjasňování témat se často vyvíjí

v samotném procesu dělání výzkumu, provádění rozhovorů, atd. Proto se mi k původnímu seznamu témat s rostoucím počtem rozhovorů přidávala i témata další.

Základní témata, která směrovala má interview, byla tato: příchod do Kamenné kolonie, její

přitažlivost - vztah k místu - mezilidské vztahy v Kamenné kolonii a složení jejích obyvatel založení (přidání se do) občanského sdružení Kamenka - aktivity občanského sdružení Kamenka - problémy Kamenné kolonie.

3

Jména, pod kterými jednotliví informátoři vystupují v textu této práce, jsou smyšlená.

13

V průběhu výzkumu se k nim pak postupně přidávala témata jako vztah úřadů a Kamenné kolonie a ohrožení Kamenné kolonie.

Při přípravě jednotlivých rozhovorů jsem se snažil uvedená témata převést na zodpověditelné

otázky, nejlépe tak, aby odpovědí mohl být narativní popis, sled událostí, příběh4. Při těchto

výzvách k naraci se vychází z předpokladu, že při volném vyprávění se nejlépe projeví

subjektivní významové struktury (Hendl, 1999). Ne vždy šlo ale dané téma snadno převést do vyprávění, prokládal jsem pak v rozhovorech výzvy k naraci i prohlubujícími a doplňujícími

otázkami, dalšími otázkami jsem se ujišťoval o svém vlastním porozumění předkládaným vysvětlením, atd.

Některé z těchto rozhovorů proběhly v „kamenkovské“ hospodě v podvečerních hodinách, to zde bylo ještě prázdno a nebyli jsme tak při rozhovoru rušeni. Dvakrát jsem dostal milé pozvání a rozhovory jsme uskutečnili u obyvatel kolonie doma. Všechny rozhovory jsem

nahrával na diktafon. Před každým rozhovorem jsem vždy vysvětlil svůj záměr psát o Kamenné kolonii školní práci a požádal jsem o dovolení rozhovor nahrávat. Délka jednotlivých rozhovorů se pohybovala mezi 1 – 2 hodinami.

Po přepsání rozhovorů mi k jejich zpracování a analýze posloužil počítačový program ATLAS.ti. Při interpretaci rozhovorů jsem se - inspirován Geertzem (2000) a Hammersleym s

Atkinsonem (1995) - snažil nahlížet na popisy a vysvětlení informátorů ze dvou vzájemně se

doplňujících perspektiv: jako 1) na zdroj samotné informace a jako 2) na svědectví jisté perspektivy a vnímání určité situace/události těmi, kdo mi informaci sdělují.

Kromě rozhovorů mohu za další techniky výzkumu označit pozorování, fotografování (fotografická příloha je umístěna na konci práce) a studium dokumentů (např. petice

sdružení nebo novinových článků o Kamenné kolonii a jejích problémech). Doufám, že toto nahlížení Kamenné kolonie a jejího občanského sdružení z perspektivy i jiných technik, než je

jen interview, přispělo k plnějšímu porozumění případu a jeho kontextu – jak pro mě, tak pro případné čtenáře této práce.

Např.: Můžete mi, prosím, povyprávět o tom, jak jste se do Kamenné kolonie nastěhoval/a? Můžete mi, prosím, povyprávět o tom, proč jste (spolu)založil/a nebo vstoupil/a do občanského sdružení Kamenka?... 4

14

TEORETICKÝ RÁMEC V této kapitole stručně vymezím teoretické koncepty, které vytváří můj interpretační rámec

pro porozumění a přemýšlení o případu Kamenné kolonie a jejího občanského sdružení. Především jsou to koncepty gentrifikace a občanské participace.

GENTRIFIKACE JAKO FORMA REVITALIZACE VNITŘNÍHO MĚSTA Většina obyvatel dnešní Kamenné kolonie přišla do této lokality v minulých zhruba 25 letech,

poté, co v průběhu 70. a 80. let 20. století odešlo přibližně 80 % jejího původního dělnického obyvatelstva do nově vybudovaných brněnských sídlišť. Noví obyvatelé Kamenné kolonie

zde začali opravovat a dostavovat často velmi zchátralé domky a některé z nich tak nepochybně zachránili před spadnutím. Tento fenomén proměny sociálního složení obyvatel určité lokality doprovázený rehabilitací jejího fyzického prostředí bývá v sociologické a urbánně geografické literatuře konceptualizován jako gentrifikace.

Gentrifikace je jednou z podob revitalizace (oživení) centrálních částí velkých měst, ke

kterému dochází zejména v ekonomicky vyspělých zemích zhruba od 70. let 20. století. V tomto období zažívají některé obytné lokality dříve chátrajícího vnitřního města renovace, opravy a návrat investic.

Gentrifikace bývá někdy označována jako chaotický koncept (Zukin, 1987; Sýkora, 1993), protože

je

často

užívána

v různých

významových

odstínech

a

zaměňována

se

svými příbuznými koncepty. Gentrifikaci se také dostalo ze všech revitalizačních procesů snad největší publicity a stala se jakýmsi symbolem revitalizace obecně. Gentrifikace je ale jen jednou z forem revitalizace. Vedle gentrifikace se tvář vnitřních částí měst nejvíce mění jí

podobnými procesy jako jsou urban renewal (přestavba) a incumbent upgrading. Předtím ještě, než se budu podrobněji zabývat gentrifikací, vymezím stručně právě tyto procesy. Jejich popis jsem převzal od pražského geografa Sýkory (1993: 102). Incumbent upgrading K revitalizaci při incumbent upgrading dochází formou rehabilitace bytového fondu, oprav

domů, při tomto procesu ale nedochází k výměně obyvatelstva jako u gentrifikace. Ve čtvrtích procházejících procesem incumbent upgrading obvykle žije stabilní obyvatelstvo středních 15

tříd, které zpravidla vlastní domy, ve kterých žije. Na degradaci fyzického stavu svého obytného prostředí tito lidé často reagují zakládáním organizací, ve kterých se snaží o svépomocnou modernizaci svých domů. Tento rehabilitační proces zpravidla nedosahuje

takové intenzity jako u gentrifikace, ale oblasti, ve kterých k němu dochází, jsou většinou rozsáhlejší.

Urban renewal – přestavba Přestavba je specifickou formou revitalizace, při níž se vystaví nové komplexy budov na

pozemcích uvolněných zbouráním budov starých. Při přestavbě většinou dochází k úplné

výměně obyvatelstva a naprosté změně fyzického vzhledu přestavěné oblasti. Přestavba byla

v 50. a 60. letech v USA používaná jako vládní strategie, která se odstraněním slumových oblastí snažila zlepšit životní podmínky v centrech měst. Byla iniciována a dotována státem, její provedení pak bylo zpravidla už v rukou soukromých investorů.Vládní program nazvaný

Urban Renewal započatý v roce 1949 byl ale v roce 1974 zastaven. Jeho negativní sociální důsledky a necitlivost při bourání měst si vyžádaly značnou kritiku. Kritiky byl program nazýván jako Negro Removal – odsun černochů, kteří byli stejně jako starší a chudí bílí obyvatelé přestěhováváni do oblastí s vyššími nájmy a nižší kvalitou bydlení.

I když bývá přestavba spojována hlavně s poválečným obdobím ve Spojených státech, zbourání jednotlivých domovních bloků, které už z technických důvodů nejde nebo není výhodné rehabilitovat, a následná výstavba nových domů na jejich místě, je běžnou součástí i dnešních revitalizačních procesů. Gentrifikace Gentrifikace je proces, při kterém dochází k rehabilitaci obytného prostředí některých čtvrtí v centrálních částech velkých měst a zároveň k postupnému nahrazování původního obyvatelstva příjmově silnějšími vrstvami nově příchozích – gentrifierů. Právě tyto dvě složky dohromady definují podstatu gentrifikace. Za prvé jde o příchod středních a vyšších příjmových skupin do míst obývaných lidmi s nižším socioekonomickým statusem - a o jejich

nahrazování či vytlačování z lokality. Za druhé gentrifikace znamená fyzickou rehabilitaci

dané lokality, obnovu často znehodnocené, zpustlé a někdy i opuštěné bytové výstavby, která v tomto procesu prochází finančním zhodnocením (Sýkora, 1993; Gordon, 1995; Hannigan, 1995).

16

Ke gentrifikaci obvykle dochází v oblastech se zpustlým bytovým fondem, které jsou ale

z nějakých důvodů atraktivní. Tato atraktivita může spočívat v historické či architektonické specifičnosti oblasti, gentrifikované čtvrtě se také často nacházejí ve speciálních polohách,

např. na vyvýšenině, podél vodních ploch, parků, atd. (Sýkora, 1993). Lokality, ve kterých dochází k gentrifikaci, bývají tedy něčím zajímavé nebo nezvyklé, často mají silného ducha

místa – genia loci5. Takováto část města je pak objevena a osídlena gentrifiery, kteří zde nahrazují původní chudé obyvatelstvo, mezi kterým se obvykle vyskytuje velký podíl starších lidí. Proces gentrifikace bývá doprovázen zvyšováním nájmů a cen bytů a domů v dané lokalitě (Sýkora, 1993). Dějiny pojmu Je důležité si uvědomit, že koncept gentrifikace se vytvářel v kontextu „západních“ zemí hlavně Spojených států, Kanady, zemí západní Evropy a Austrálie – jejichž situaci odrážel.

Počátky diskuse o gentrifikaci můžeme najít už v 60. letech 20. století (Hannigan, 1995;

Zukin, 1987; Sýkora, 1993). Britská socioložka Ruth Glass tehdy poprvé použila a

„vynalezla“ tak tento pojem, když jím popisovala proměny londýnských čtvrtí počátku dekády. Pojmem gentrifikace (od anglického gentry – nižší venkovská šlechta) reflektovala stěhování se lidí řadících se ke střední třídě do chudých částí Londýna, kde tito noví usedlíci začali obnovovat zpustlou dělnickou bytovou výstavbu (Hannigan, 1995).

Koncept gentrifikace se pak vytvářel hlavně v prostředí Spojených států, kde měla gentrifikace velkou publicitu – byla do ní vkládána naděje na zastavení dlouhotrvajícího

úpadku vnitřních měst. V 70. letech byla publikována spousta empirických studií gentrifikace řady amerických měst, ojediněle se mezi nimi vyskytly i studie z Evropy, Kanady a Austrálie.

I když se gentrifikace vyskytovala spíše v prostorově malých ostrůvcích, došlo v 70. letech k jejímu značnému rozšíření (Sýkora, 1993).

V 80. letech byla gentrifikace pozorována už ve většině evropských států, a to včetně zemí bývalého socialistického bloku (Sýkora, 1993). Revitalizace a gentrifikace jako její hlavní

Genia loci můžeme chápat jako „soubor mimořádných vlastností a významů“ (Velký, 1996: 341), který v dané lokalitě vzniká propojením lidského díla a přírodního prostředí. Pojem genius loci má svůj původ v antické tradici, podle které je pro člověka důležité vycházet v dobrém s duchem lokality, ve které žije. Tento duch (genius) pak dává místům život a určuje jejich charakter a povahu. Důležitost pojmu genius loci spočívá v tom, že nás odkazuje k tomu, že člověk prožívá své prostředí, jako by jej vytvářely určité charaktery, zakouší ho významuplně (Norberg–Schulz, 1994). Silného genia loci nějakého místa pak intenzivně vnímáme jako jeho výjimečnou atmosféru a osobitost.

5

17

forma se postupně stávají módní záležitostí, symbolem nové doby a dostávají podporu od národních vlád i místních úřadů. Města se předhání v tom, které lépe opraví a vystaví své centrum a přilehlé okolí (Sýkora, 1993). Jestliže gentrifikační procesy zpočátku probíhaly

spíše samovolně a spontánně, v 80. a 90. letech jsou mnohdy strategií měst a soukromých developerů, pro které se lokalita vnitřního města stává novým zdrojem bohatství (Velebilová, 2005). Na druhou stranu se ale také mění vnímání gentrifikace médii a veřejností. Zatímco

v 70. a 80. letech byla gentrifikace popisována jako městské „znovuzrození“, „světlo“ v úpadku vnitřního města (Hannigan, 1995), v 90. letech dostává negativnější nádech. Více se zdůrazňuje odchod starousedlíků z lokality a jejich konflikt s ekonomickými silami, které je z lokality „vytlačují“, o gentrifikaci se píše jako o „scéně bitev“ (Velebilová, 2005). Kdo jsou gentrifieři? Gentrifieři osídlující oblasti vnitřního města jsou nejčastěji mladí lidé středních a vyšších příjmů (Sýkora, 1993). Většina výzkumníků se ale shodne na tom, že gentrifieři se nějak liší

od ostatních příslušníků střední třídy (Zukin, 1987). Často se píše o tom, že typičtí usedlíci

v gentrifikovaných lokalitách patří k tzv. nové střední třídě, vrstvě intelektuálů, specialistů, úředníků a techniků, jejichž život a práce je vázána na centrum města (Hannigan, 1995; Sýkora, 1993). Podle některých autorů právě tato nová střední třída symbolizuje přeměnu společnosti od industriální k postindustriální (Ley podle Sýkora, 1993). David Ley v duchu

Bellova konceptu postindustriální společnosti vidí profilaci této nové střední třídy na pozadí širších společenských změn. Se změnou ekonomické orientace měst, s jejich deindustrializací a nárůstem důležitosti sektoru služeb se objevuje nová vrstva lidí, kteří pracují v rozvíjejících

se odvětvích, jako jsou např. telekomunikace, poradenské firmy, masmédia, design, bankovnictví, a pro které oblast vnitřního města představuje ideální bydliště. V centrech měst totiž nejvíce vznikají pracovní příležitosti ve zmíněných odvětvích a přilehlé lokality

vnitřního města pak pro tyto lidi skýtají dostupné bydlení za příznivé ceny. Tato nová střední

třída se také vyznačuje specifickým způsobem života, kulturní orientací, specifickým habitem řečeno s Bourdieu (Zukin, 1987). Ten může být obecně popsán větší svobodomyslností a liberálností ve srovnání se „starou střední třídou“. Charakterizuje ho oceňování tolerance

(Zukin, 1987) a etnického a kulturního pluralismu; v souvislosti s posunem od materialistických k postmaterialistickým hodnotám pro něj nabývá důležitosti široká řada

aktivit, jako je např. profesionální kariéra, vyžití v kulturní oblasti, dobrovolnická práce pro charitativní organizace a hnutí upozorňující na devastaci životního prostředí (Ley podle 18

Sýkora, 1993) nebo záliba v historických budovách a averze k produktům masové spotřeby (Hannigan, 1995).

Hledat charakteristiky typického gentrifiera může ale být dost ošemetné. Gentrifikace je

procesem, který na sebe v realitě bere spoustu různých podob a vyskytuje se v různých kontextech. Proto je důležité si uvědomit, že gentrifieři nejsou nějakou jednou homogenní skupinou, a že mezi nimi mohou být a jsou velké rozdíly. Kromě široké skupiny lidí, kteří by

se dali zařadit pod „nálepku“ nové střední třídy, se v gentrifikovaných lokalitách třeba často vyskytují skupiny, které Hannigan (1995) označuje jako marginální – např. umělci a

homosexuálové6. Tyto skupiny přichází do lokalit vnitřního města, aby zde mohly žít svým,

od většinové společnosti mnohdy odlišným, životním stylem a často zde vytváří vlastní subkultury7.

Fáze gentrifikace Někteří výzkumníci popisují různé fáze, ve kterých se různé skupiny lidí stěhují do dané

lokality v různých časových okamžicích průběhu gentrifikace. Např. Caulfield (podle

Hannigan, 1995) předkládá jakýsi model gentrifikace, který sestává ze tří následných fází.

V prvním stádiu se do lokality stěhují kulturně marginální příslušníci střední vrstvy – hudebníci, spisovatelé, malíři a hledají zde levné bydlení a tolerantní sociální klima.

V druhém stadiu vymezeném Caulfieldem dochází k příchodu už více „mainstreamových“ usedlíků, kteří jsou sem přitahování jakýmsi městským vzrušením, něčím, co se zde objevilo

v první fázi gentrifikace v souvislosti s životem umělecké či bohémské vrstvy. V posledním

stádiu tohoto modelu spirálovitě stoupají ceny nemovitostí v dané oblasti, která zažívá

příchod zámožných obyvatel – bohaté elity. Zmiňovaného městského vzrušení, tohoto

ozvláštnění lokality, mnohdy zároveň využívají podnikatelé, kteří z původně avantgardní lokality následně vytvoří drahou oblast butiků, kaváren, nočních klubů a luxusních obytných domů (Caulfield podle Hannigan, 1995).

Příkladem městských částí, které byly gentrifikovány uměleckou a bohémskou vrstvou, jsou třeba čtvrti jako Chelsea a Notting Hill v Londýně, Williamsburg v Brooklynu nebo Silverlake v Los Angeles. Přítomnost homosexuální subkultury zase zaznamenaly např. gentrifikované čtvrti Royal Oak a Fernadale v Detroitu.

6

Za subkulturu se obvykle považuje taková skupina, jejíž způsob života, hodnoty a normy se nějak liší od konvenčních hodnot, norem a způsobu života většinové populace. Subkulturu mnohdy vymezují podobné problémy a vědomí odlišnosti a jinakosti jejích členů vzhledem k širší společnosti (Becker, 1997).

7

19

Tento model nepředstavuje nutný scénář toho, jak gentrifikace musí proběhnout. Spíše nám

připomíná, že koncept gentrifikace odkazuje k mnohovrstevnaté společenské realitě s různým typem aktérů. Jestliže hromadné stěhování obyvatel na předměstí v 50. a 60. letech 20. století bývá líčeno jako útěk od sociálních problémů vnitřního města, obecně můžeme gentrifikaci

naopak chápat jako znovuobjevení sociální diversity vnitřního města a jeho historie (Hannigan, 1995).

OBČANSKÁ PARTICIPACE A LOKÁLNÍ KOMUNITA Když se urbánní sociolog Jiří Musil snaží postihnout určující trendy, které začínají ovlivňovat život v českých městech, a které v nich budou nabývat stále větší důležitosti, zmiňuje kromě jiného nárůst participace lidí na správě měst (Horská – Maur – Musil, 2002). Vyzdvihuje

význam aktivit spolků nájemníků, sousedských sdružení, sdružení vzájemné pomoci, zájmových sítí, atd. Jednu z takovýchto aktivit představuje i občanské sdružení Kamenka. Občanská participace Občanská participace bývá obecně operacionalizovaná skrze účast na veřejném životě – artikulací politických zájmů prostřednictvím voleb, účastí na demonstracích, podepisováním

petic; angažováním se v různých spolcích a organizacích, účastí na komunitním životě. Vše to nějakým způsobem znamená zapojení se do akcí kolektivu a kooperaci s druhými lidmi

(Vašečka, 2004: 13). Jednou z podob této kooperace a vyjádřením občanské participace jsou občanské iniciativy (sdružení).

Občanská iniciativa (sdružení) jako reakce na problémovou situaci Pojem občanská iniciativa označuje spontánně a svobodně vzniklou aktivitu skupiny lidí

(občanů), která nabývá formy organizované činnosti a jejímž cílem je zpravidla odstranění

napětí a konfliktů, které nejsou uspokojivě řešeny institucemi a orgány k tomu kompetentními. Lidé se v různých iniciativách sdružují jednoduše proto, že některé problémy a konflikty se lépe řeší společně než jednotlivě. (Velký, 1996: 430).

Důležité je, že občanské iniciativy vyrůstají z jiných zájmů než čistě podnikatelských či

výdělečných a nejsou ani přímo závislé na státní moci. Spolu s dalšími typy organizací, 20

spolků, sociálních hnutí a nadací vytváří základ tzv. občanské společnosti – alternativní

sociální sféry, která se vymezuje v kontrastu proti státu, trhu a rodině (Ahrne, 1998), sféry,

která vyvažuje jak trh usilující o zisk, tak stát, který usiluje o moc a řízení. Občanský sektor

bývá tradičně interpretován jako „strážný pes“ státu a úřadů, který vytváří prostor pro omezení státní moci, formuluje a tlumočí představy a požadavky občanů, ochraňuje jejich zájmy, hodnoty a identity a zajišťuje komunikaci na úrovni stát – občané (Vašečka, 2004).

Jestliže Musil (2002) poukazuje na nárůst občanské participace na správě současných českých

měst, mohli bychom tento trend chápat jako součást postupného obnovování veřejné debaty, která v Česku před rokem 1989 oficiálně prakticky neexistovala nebo byla vykázána do neoficiální opozice a undergroundu. Podobný trend ale v posledních desetiletích zaznamenávaly také další země, i ty, které nezažily vládu totalitního režimu. Např. ve

Spojených státech upozorňovala žurnalistika na stoupající vlnu sousedských organizací a

lokálního aktivismu už v 80. letech (Fischer, 1985), podle některých autorů byl tento nárůst celosvětovou záležitostí (Castells podle Fischer, 1985).

Nárůst těchto sousedských a lokálních iniciativ však ještě nemusí automaticky znamenat nárůst mezilidské solidarity a důvěry v lokalitě. Jak se domnívá např. americký sociolog

Fischer (1985), tato lokální sdružení nemusí mít nic společného se vzájemnými vztahy důvěry a přátelství. Lokální a sousedská sdružení podle něj obecně vznikají, když lidé v lokalitě sdílí

společný osud, sledují společné zájmy a mají společné problémy – to vše pak vytváří potenciál pro organizovanou akci. Čím je daný problém (hrozba) silnější, tím je

pravděpodobnost této společné akce vyšší. Že by ale důsledkem těchto akcí bylo něco trvalejšího, vzájemné osobní vazby nebo dokonce přátelství, to je podle Fischera spíše neobvyklé. Podobný názor, jen prezentovaný snad v ještě pesimističtějším duchu, zastává i

Ulrich Beck (2004). Podle něj bývá „izolace privátních individualizovaných existencí“ v dnešní době prolomena různými událostmi, specifickými problémovými situacemi. Aby lidé zvládali tyto problémové situace, jsou nuceni uzavírat sociální a politické koalice. Lidé se

např. mohou spojit se sousedy v občanskou iniciativu usilující o snížení hluku působeného letadly přistávajícími na nedalekém letišti nebo v protestu proti vybudování skládky odpadu v blízkosti jejich bydliště. Tyto koalice ale představují podle Becka pouze účelová spojenectví

závislá na konkrétní situaci (problému), která jsou lokálně uzavírána a rušena v „individuálním existenčním boji“ (Beck, 2004: 158).

21

Lokální, sousedské i jiné koalice a iniciativy podle těchto autorů často sdružují lidi, kteří se

před objevením nějakého problému mnohdy vůbec nestýkali, a po jeho zmizení se zase nejspíše stýkat přestanou. Závěry těchto autorů vzhledem k životě v lokalitě by se daly

interpretovat jako tvrzení o snižování významu společného komunitního života, jako tvrzení o snižování významu lokální komunity. Co je to lokální komunita, stručně vysvětlím

v následujícím textu. Lokální komunita

V urbanistické literatuře se často vyskytuje pojem lokální komunita v topografickém smyslu, kdy odkazuje k typu osídlení založeném na geografické blízkosti. V sociologickém pojetí se

však vymezení komunity ještě doplňuje dalším podstatným rysem – klade se důraz na hustou síť sociálních vztahů, vztahů sousedských, osobních či dokonce přátelských, které u těch, kteří obývají danou lokalitu, vytváří pocit vzájemné solidarity. Lokální komunitu tedy

můžeme chápat jako prostorovou blízkost a současně jistou propojenost a spřízněnost lidí v dané lokalitě (Velký, 1996; Urry, 2000; Vajdová, 1992).

Je zjevné, že s postupující modernizací společnosti přestává být lokalita pro vznik této sítě

osobních a solidárních vztahů nezbytná – vzdálenost totiž stále více přestává být překážkou lidského styku a navazování kontaktů. Důležitost lokality pro komunitu ale nemusíme vidět pouze optikou této logiky. Její význam spočívá také v tom, že lidé bydlící v lokalitě sdílejí

určité místo, místo s jeho geniem loci, místo, kterému přikládají význam a které tak tvoří

rámec jejich kolektivní paměti a identity (Slavičínský, 2003).

22

ČLENOVÉ SDRUŽENÍ V následujícím textu uvádím stručné charakteristiky těch obyvatel Kamenné kolonie, kteří se nejvíce angažují v občanském sdružení Kamenka. LENKA Lenka žije v Kamenné kolonii se svým manželem už od roku 1982. Je jí 45 let a pochází z Brna, kde také vystudovala Střední školu uměleckých řemesel, obor grafika. Její manžel je

také výtvarník. Lenka se živí astrologií a občasnými výtvarnými projekty. Má 3 děti, které v současnosti studují různé vysoké školy. Chová želvu, sovy a krkavce.

Lenka je jednou z těch, kteří z novousedlíků žijí v Kamenné kolonii nejdéle. KATEŘINA Kateřina pochází ze Zlína, v Brně vystudovala architekturu. Do Kamenné kolonie se

nastěhovala v roce 1997 ve svých 25 letech. Dnes jí je 33 let, má syna předškolního věku a pracuje v architektonickém ateliéru. Její partner je rozhlasovým redaktorem. Kateřina cvičí taichi, břišní tance a má psa. MILOŠ Milošovi je asi 45 let. Z Brna nepochází, ale studoval zde vysokou školu. Záhy po jejím

ukončení – přibližně v období let 1984, 1985 - začal žít v Kamenné kolonii. Dnes Miloš

pracuje v reklamní agentuře. Patří mezi zakladatele občanského sdružení Kamenka, ve kterém funguje jako tiskový mluvčí. MONIKA Monika koupila dům v Kamenné kolonii v roce 2000, natrvalo se zde ale usadila až před třemi

lety. Do Brna se přestěhovala z Prostějova. Monika má vysokoškolské vzdělání

ekonomického zaměření, vlastní malou účetní a auditorskou firmu. Monice je mezi 40 a 45 lety a žije se svou dospívající dcerou. Monika cvičí břišní tance a má psa.

23

KAREL Karel je elektrotechnik a je mu 49 let. Do Brna poprvé přišel v druhé polovině 70. let studovat Vysoké učení technické, od konce 70. let začal navštěvovat Kamennou kolonii. V půlce 80.

let začal v Kamenné kolonii bydlet, žil zde asi dva roky, potom odešel. Vrátil se a usadil se tu v roce 1988, kdy zde koupil dům. Karel má dospělou dceru. V domě žije se svými dvěma kočkami.

24

PŘÍCHOD DO KAMENNÉ KOLONIE Lenka, Miloš a Karel se v Kamenné kolonii usadili v první polovině 80. let a tvořili tak součást hlavní vlny jejího nového osídlování. Kateřina a Monika přišly v letech 1997 a 2000. Všichni tedy patří mezi novousedlíky 8.

Příběhy příchodu a usazení se těchto několika lidí v Kamenné kolonii jsou v mnohém stejné či

podobné, v mnohém se liší. Dohromady nám však mohou poskytnout obrázek o tom, jak Kamenná kolonie „znovuožila“, ožila novými osudy, novými lidmi, novými životními styly;

mohou nám aspoň částečně přiblížit průběh její gentrifikace. Na základě provedených rozhovorů se pokusím popsat možné situace a motivace lidí, kteří se rozhodli pro bydlení a

život v Kamenné kolonii. Je samozřejmé, že tyto jednotlivé situace a motivace nepůsobily odděleně, samy o sobě, může být však zajímavé si je pojmenovat a uvědomit. Mládí a levné bydlení Většina těch, kteří se v 80. a 90. letech usazovali v Kamenné kolonii, byli mladí lidé. Podobně

jako Lence, Milošovi, Kateřině a Karlovi jim bylo zhruba mezi 20 a 26 lety. Nedlouho předtím skončili nějakou střední či vysokou školu v Brně. „To mi bylo tenkrát pětadvacet a

byla jsem po škole a rodiče mi dali padáka z domu“ (Kateřina). „No tak já jsem po škole, protože nejsem z Brna, tak jsem hledal nějaké bydlení, kde bych mohl bydlet.“ (Miloš) –

popisují Miloš a Kateřina své životní situace, které přímo předcházely jejich nastěhování do Kamenné kolonie.

Jedním z důvodů, proč se mladí lidé - kteří jako společenská skupina byli tehdy spíše nemajetní – stěhovali do Kamenné kolonie, byl fakt, že domky zde byly v 80. a zčásti i v 90. letech velmi levné.

Hrály tam roli samozřejmě i finance, protože koupit nějakej jinej domek bylo samozřejmě dražší. (Karel)

Obyvatele Kamenné kolonie schématicky rozděluji na starousedlíky a novousedlíky. Stejně tak jako tyto kategorie užívám v textu této práce, používají je, přemýšlí v nich a označují jimi sami sebe i samotní obyvatelé této lokality. Mezi starousedlíky se řadí rodiny potomků původních dělnických rodin, těch, které v kolonii žily v první polovině 20. století nebo do kolonie přicházely v poválečných letech. Novousedlíky jsou pak ti, kteří do kolonie přichází zhruba od přelomu 70. a 80. let až dodnes – tedy různorodá vrstva gentrifierů.

8

25

Ty ceny byly na tu dobu jako ne nějak moc velké, to znamená ani na tu dobu nebyly ty ceny velký, takže to bylo o to zajímavější, že jsem byl schopný se svým relativně, v té době určitě skromným příjmem, tak jsem byl schopný po příbuzných poskládat tu částku dohromady tak, abych si splnil ten sen, že když jsem objevil tu lokalitu hezkou, tak abych tady byl. (Miloš) Ceny domků v Kamenné kolonii byly na počátku 80. let skutečně velmi nízké a mladí lidé si

tak mohli dovolit bydlet ve „vlastním“, což bylo určitě příjemnější než bydlet např. v podnájmech. Domek se tu dal tehdy koupit už za cenu kolem 10 000 Kčs. Např. Lenka

vzpomíná, jak zde její manžel koupil dům od původních starousedlíků: „ (…) ta rodina, jako od těch dvacátejch, třicátejch let, dostali byt a Rosťovi to prodali za 8 tisíc.“ Karel, který kupoval dům o něco později, koncem 80. let, za něj sice zaplatil vyšší, ale stejně pořád nízkou sumu. „To bylo v 88., kdy jsem ho koupil. Za 27 tisíc.“

Domky v Kamenné kolonii byly sice levné, to ale bylo mimo jiné dáno jejich často velmi

špatným technickým stavem – byly často neudržované a neopravované, mnohdy bez

základního vybavení: „Ten náš dům (…) byl v úplně totálně šíleným stavu, (…) neměl ani

záchod ani plyn, a neměl ani dveře, jsme měli do domu rok a půl pouze takovej tlustej závěs“, vzpomíná Lenka.

To, že do Kamenné kolonie přicházeli v 80. a 90. letech převážně mladí lidé, nebyla náhoda. Mládí zde fungovalo jako nositel změny, energie obydlet, oživit místo a vtisknout mu tak nový ráz; jako vyjádření postoje, který spočíval v ochotě riskovat, snášet nepohodlí v domcích ve špatném technickém stavu, investovat do oprav, atd.; to všechno ale s vědomím toho, že si zde mladí lidé budují své vlastní bydlení a zázemí – příznivé ceny v Kamenné kolonii v 80. a 90. letech jim totiž dovolily si domky kupovat do osobního vlastnictví. Malebnost a genius loci Kamenné kolonie Nízké ceny domků ale nebyly tím jediným, co mladé lidi k bydlení v Kamenné kolonii lákalo.

Nekupovali si totiž domek v ledajakém místě. Přitahovala je romantika a zvláštnost bývalé nouzové dělnické kolonie, pitoresknost a nezvyklost tohoto místa, kterým Kamenná kolonie vzhledem k ostatní brněnské zástavbě nesporně byla a je.

Skoro ve všech rozhovorech, když mi informátoři popisovali svá první setkání s prostředím Kamenné kolonie, nebo když popisovali důvody, proč se zde rozhodli žít, mluvili o tom, že je to místo kouzelné, malebné, místo, které je fascinovalo nebo přitáhlo.

26

Intenzivně vnímali specifický charakter, genia loci této bývalé nouzové kolonie. Genius loci,

tato osobitost, celková atmosféra místa, kterou můžeme chápat jako „soubor mimořádných

vlastností a významů“ (Velký, 1996: 341), kterými Kamenná kolonie „oplývá“, je těžko popsatelný, ale přesto je výrazným znakem dané lokality a jedním z nejdůležitějších důvodů,

proč se zde tito lidé rozhodli žít.

(…) je to půvabný místo, (…) mně se to místo strašně líbí, to má svoje kouzlo tady úplně neskutečný. (Karel) (…) a přišla jsem lesem do Kamenky, samozřejmě fascinace, (…) tak jak všichni jsou fascinovaní. (Lenka) (…) a přede mnou se rozvinula jak někde v Rychlých šípech celá krása Kamenné kolonie, která byla sevřená tím valem bývalého lomu, a připadalo mi to úplně neskutečně kouzelné. (Miloš) (...) třeba takovej Fellini, ten by z toho tady byl úplně užaslej ... (Lenka) (…) tak jistě si mě to místo přitáhlo. (Monika) Přitažlivost lokality Kamenné kolonie jako „ne-města“ Tato malebnost, kouzelnost a přitažlivost, kterou Kamenná kolonie pro své nové obyvatele měla, byla částečně vytvářena a umocňována vlastnostmi Kamenné kolonie, které bychom mohli shrnout a vyjádřit v představě „ne-města“.

„Ne-město“ je místo a symbolický prostor, které se vymezuje proti městu. Kamenná kolonie

jako by na první pohled skoro nebyla součástí městské tkáně, jako by do města ani nepatřila.

Zároveň však bydlení v ní získává mnohé své kvality a význam právě díky tomu, že součástí města je.

Hlavním významovým protikladem, který vytváří představu Kamenné kolonie jako „ne-

města“, je protiklad vesnice – město. V rozhovorech jsem zaznamenával pozitivní

přirovnávání Kamenné kolonie k vesnici, případně vesnici ve městě, poměrně často. Vesnici

zde můžeme chápat jako metaforu odkazující na urbanistický a architektonický výraz Kamenné kolonie, ale částečně také jako metaforu zdejších mezilidských vztahů - „všichni se tu znají“.

27

A přicházela jsem sem a říkala jsem si: tady je to jako na vesnici, tady se mi to hrozně líbí. (Monika) A najednou taková pohádková, prostě kouzelná vesnička uprostřed města. (Miloš) (…) vesnice uvnitř města, takový jako zvláštní ghetto. (Kateřina) (...) mě naopak připadalo úžasné být ve středu města s tím, že jsme někde víceméně jako na vesnici. (Miloš) Dalším prvkem, který vytváří představu Kamenné kolonie jako „ne-města“, je příroda. Město

si obvykle spojujeme např. s industriálními, administrativními, obchodními a bytovými

zónami. Přírodu pak obecně chápeme jako živel městu vzácný či přímo cizí, který do něho proniká pouze v podobě parků, stromů, osamocených keřů a květinových záhonů.

Kamenná kolonie je z velké části - hlavně z jihu – sevřena skalními stěnami bývalého lomu.

Na celé své severní straně je zase obklopena lesíkem či lesem, který ji spolu s řekou Svratkou odděluje od rušné automobilové magistrály a areálu Brněnských veletrhů a výstav a který se táhne až do Pisárek a Kohoutovic. Toto příjemné „přírodní“ prostředí Kamenné kolonie je

také tím, co přitahovalo její současné obyvatele, když na toto místo přicházeli a usazovali se v něm.

No, tak prostředí je tady nádherný. Můžeš jít k řece, dolů, seš úplně v jiným kraji, než když vylezeš nahoru na vyhlídku, nebo bloudíš ve skalách, nebo tady v březovým hájku (…). (Kateřina) Jako rozumíš tomu, kdo to měl tak, že já jsem ráno vstal a šel jsem do práce a šel jsem přes les, že jo. (Karel) Je tu hodně zelenýho, je tu klid. (Kateřina) Jak už jsem naznačil, přitažlivost a lukrativnost lokality Kamenné kolonie je dána tím, že se

nachází uprostřed města, je do něj začleněna a napojena na něj, ale zároveň se mu svým

způsobem vymyká. Je to právě kombinace zmíněných vlastností „ne-města“ a polohy uvnitř města, která činí Kamennou kolonii přitažlivou. „Přírodní“ a klidné prostředí Kamenné

kolonie, její „vesnický ráz“, to vše získává největší hodnotu právě ve městě. Tuto hodnotu pak ještě znásobuje výhodná poloha Kamenné kolonie blízko centra města. Následující úryvek

28

ilustruje právě přitažlivost této výhodné polohy v kombinaci s příjemným „přírodním“ prostředím.

Tak hlavně je to dobrý k bydlení. Kdekoli tady bydlíte, tak jste v centru za chvilku, nemáte dlouhé ztráty času, přejezdy, jak třeba z Bystrce a podobně, že. Navíc jste v lese, žejo, tady za tři minuty jste někde v lese se psem, a to byla určitě další věc, která mě ovlivňovala. (Monika) Sám si pamatuji, že když jsem do Kamenné kolonie poprvé přišel, pociťoval jsem překvapení

a úžas. O její existenci jsem předtím nevěděl a něco takového jsem v této části Brna rozhodně nečekal. Fascinace mnohých Kamennou kolonií pramení také právě z toho, jak je začleněna

do okolní městské krajiny. Můžete kolem ní v těsné blízkosti denně chodit či projíždět (např. po rušné Vídeňské ulici) a přitom se o její existenci nemusíte nikdy dozvědět. Není totiž zvenčí vidět. Jde zde o fascinaci tím, co je skryté pod notoricky známými městskými

kulisami. V debatách o gentrifikaci se mluví o tom, že gentrifieři objevili novou, pro ně zajímavou lokalitu (Hannigan, 1995; Sýkora, 1993). V případě Kamenné kolonie to pak platí dvojnásob. Doopravdy ji musíte doslova objevit, najít k ní cestu a při jejím prvním spatření jste pak překvapeni a fascinováni zároveň, co že to vidíte – jak dokládá třeba Milošův případ.

(…) a já jsem vůbec netušil, že za tím břehem nebo na druhý straně tý vody, kterou jsem znal dokonale, že vůbec nějaká taková cesta vede, tak jsem byl samozřejmě nadšen už z toho faktu samotného, že jdeme takovým místem, které jsem ještě předtím neobjevil, no a o to větší byl můj údiv, když najednou ta cesta ústila do krátkého kopečku a přede mnou se rozvinula jak někde v Rychlých šípech celá krása Kamenné kolonie. (Miloš) Sociální atmosféra a městské vzrušení jako magnet Osídlování Kamenné kolonie bylo komplexním a mnohotvárným procesem, ve kterém vedle sebe působila a prolínala se celá řada faktorů. Kromě toho, že lokalita Kamenné kolonie sama

o sobě svými vlastnostmi přitahovala určitou skupinu lidí, kteří byli podobným způsobem naladěni - měli podobné preference a vkus, např. hledali levné vlastní bydlení, nevadil jim

nekomfort, rezonovali s koloritem dělnické kolonie, atd.; působila také jako magnet pro její

další osídlování i sociální atmosféra, která se v Kamenné kolonii s příchodem nových

obyvatel vytvářela. Můžeme si nyní tyto dvě motivace k osídlení Kamenné kolonie schématicky demonstrovat - samozřejmě s vědomím toho, že se prolínaly a působily spíše vzájemně než odděleně – na příkladě Miloše a Kateřiny.

29

A to jsem ještě vůbec netušil, že sem jdu do místa, kam táhnou podobní lidé jako jsem já, to znamená u mě to bylo zvláštní v tom smyslu, že já jsem objevil lokalitu a lokalita se mi líbila a teprve až v druhé fázi, až jsem tady začal bydlet a začal jsem, potřeboval jsem tam nějakou pomoc, protože v jednom se některý drobnosti nedaj dělat, tak jsem se seznamoval teprve s těmi lidmi, a objevoval jsem, že to portfolio nebo plejáda lidí je tady hodně zajímavá a mně osobně blízká. Takže takhle jsem se dostal do Kamenky. (Miloš) Jestliže u Miloše hrály vlastnosti lokality – např. její fyzická malebnost – hlavní roli a s lidmi

se zde seznamoval až posléze, pro Kateřinu to bylo „společenství“, které pro ni bylo při usazování se v Kamenné kolonii určující.

Kateřina: Navíc jako, rozumíš, já jsem architektka, obdivuju moderní domy, takže svůj vstup do Kamenky považuji svým způsobem za anachronismus. Takže pro mě to třeba není, že by to byl ten kolorit, jako ten, kterej vidíš kolem, za kterým bych se vědomě stěhovala. Autor: Takže ty ne jako, že bys hledala něco takovýho, jako, že by sis řekla… Kateřina: Takovou malebnost? Autor: Nějakou malebnost, nějakej klídek… Kateřina: Ne, ne (...) Ta malebnost pro mě nespočívá prostě v těch okýnkách a v těch taškovejch střechách, ale prostě to je hlavně to společenství, jo. Gentrifikace je procesem, který na sebe bere různé podoby a vyskytuje se v rozličných

kontextech. Jednou z podob gentrifikace, která bývá v literatuře popisována, je gentrifikace,

při které dané území osidlují lidé z uměleckých kruhů (Hannigan, 1995; Sýkora, 1993). Hannigan píše o kulturně marginálních příslušnících střední vrstvy – výtvarnících, hudebnících a spisovatelích, kteří hledají levné bydlení a tolerantní sociální klima pro svůj nekonvenční životní styl. Tato role kulturních prostředníků – jak je Hannigan (1995) nazývá –

umělců, buřičů a dalších obyvatel, kteří nepatří k „mainstreamu“ společnosti – je v procesu gentrifikace nesmírně zajímavá. Je nesporné, že v mnoha případech fungovali jako předvoj,

který objevil a připoutal pozornost na ty městské části, které byly do té doby považovány za nezajímavé a nežádoucí. Tyto skupiny kulturních prostředníků ozvláštňují danou lokalitu a

vytváří zde něco, co můžeme nazvat městským vzrušením (Hannigan 1995). Toto městské vzrušení pak funguje doslova jako magnet, který do oblasti postupně přitahuje už i více „mainstreamové“ usedlíky.

Přítomnost uměleckého osídlení a s ním spojeného městského vzrušení, které do lokality přitahovalo další usedlíky a vůbec návštěvníky, můžeme v Kamenné kolonii nalézt úplně 30

jasně. Hlavní vlna znovuosídlení Kamenné kolonie se datuje zhruba do období přelomu 70. a

80. let a do první poloviny 80. let 20. století a byli to umělci, kteří udávali této vlně její ráz. „Tak vlastně do té naší uličky se začali stěhovat samí malíři“, vzpomíná Lenka. Do Kamenné

kolonie se začali stěhovat hlavně mladí výtvarníci, ale i hudebníci, herci, umělečtí řemeslníci

– většinou mimobrněnští absolventi JAMU, Střední školy uměleckých řemesel, apod., kteří se

po skončení školy rozhodli v Brně zůstat (Pavlíčková, 2003). Vedle nich sem samozřejmě přicházeli i lidé jiných profesí, jako např. učitelé, novináři, technici.

Lenka, Miloš a Karel byli součástí této hlavní vlny přistěhovalců, nicméně se ale všichni

shodují v tom, že v době jejich příchodu už bylo osídlování Kamenné kolonie v plném proudu. Když vzpomínají na to, jakým způsobem života se v Kamenné kolonii v 80. letech

žilo, shodně zdůrazňují intenzivní společný život, kterému udávaly tón spousty nespoutaných večírků a mejdanů, pořádání výtvarných výstav a vernisáží, koncertů, ale třeba i společných výletů. Kamenná kolonie se tak postupně stávala známější i vně své hranice, a to především

jako kolonie bohémská – vytváří se zde ona zmiňovaná aureola městského vzrušení. Alespoň

částečnou představu o něm a o tehdejším způsobu života mladých lidí v Kamenné kolonii si můžeme udělat na základě následujících úryvků:

Víceméně to vypadalo úplně jinak ten rytmus toho života, takže se žilo tak nějak víceméně od večírku k večírku a já jsem si tenkrát říkala, že do Kamenky strčit jednu nohu, ale nikdy ne dvě, protože je to tady příliš dramatické na můj vkus. (Lenka) Byl to strašně intenzivní život, bylo to strašně náročný, (…)fakt obrovsky free. (Lenka) Ale divoký, ty vole, co to je divoký, rozumíš tomu, záleží na tom, co to je divoký. Ale byly normální večírky (…). V pátek se jde do hospody, a když se to vydaří, tak se končí v neděli, že jo,(…) úplně normální záležitost. (Karel) To se zkrátka tak někomu vyklube večírek, oni si to řekli mezi sebou a buch a přišels domů a už tam byla tvoje holka s nějakýma lidma, jo, kterýs zčásti znal, zčásti neznal a pak se šlo pro pivo a přišli další a buch, takhle to probíhalo. A fakt jako potkali se různý lidi. (Karel) Tam byly velmi dramatické vztahy a všichni četli Dostojevského a nikdo nechodil na slunce, všichni byli oděni tragickými výrazy. Fakt jako, to bylo, to bys musel vidět, bylo to docela fascinující, tady tohle období. (Lenka) Jako tady bylo několik výstav, který třeba proběhly jenom takhle někde v prostoru, na ulici (…) a fakt to byla doba, že borci mohli tvořit bez problémů, protože většina jich dělala u Povodí Moravy, takže ráno šli na hodinku osekat trávu a pak celej den se malovalo

31

a odpoledne se už začlo popíjet, sem tam někdo něco přistavěl, všichni stavěli načerno a naprosto v klidu a myslím si, že i pro tu tvorbu byl mnohem větší prostor. (Lenka) Společný život obyvatel, pořádání kulturních akcí a bohémský způsob života – to byly hlavní

složky, které vytvářely ono městské vzrušení, onen pocit, že se zde „něco děje“, který

přitahoval do Kamenné kolonie další návštěvníky a usedlíky a který svým způsobem přetrvává v Kamenné kolonii dodnes.

Jak se o Kamenné kolonii dozvěděli Je zajímavé podívat se aspoň na základě provedených rozhovorů na to, jakým způsobem se novousedlíci o Kamenné kolonii dozvídali - respektive konkrétně o možnosti bydlení v ní. V tomto ohledu jsou příběhy, které máme k nahlédnutí, skoro stejné, až na jednu výjimku Moniku. Lenka, Miloš, Karel i Kateřina se o tom, že existuje nějaká Kamenná kolonie, do níž se dá nastěhovat, dozvěděli skrze sociální sítě svých známých a přátel; stěhovali se za svými

partnery. O Kamenné kolonii se dozvídali prostřednictvím svých osobních kontaktů a zpráv z okruhu svých známých. A tímto způsobem Kamennou kolonii v počátcích mnohdy

osídlovaly určité skupiny navzájem propojených lidí, kteří si informaci o ní předávali - jako např. okruh mladých lidí zabývajících se uměním, kteří se většinou navzájem znali z předchozího studia na brněnských uměleckých školách.

Měli jsme nějaký setkání školy a potkala jsem se tam se svým současným mužem, se kterým už jsme teda hodně velkou řádku let, a on mě pozval do Kamenky. (Lenka) A seznámil jsem se tady s jednou holkou, se kterou jsem potom tady začal bydlet. (Karel) Mezitím jsem dostal právě od kamaráda takovou zajímavou informaci, že je tady někde nějaká Kamenná kolonie a že se tam údajně prodává nějaký baráček. Tak jsem ho teda požádal, ať mě sem dovede, protože on už tady bydlel. (Miloš) No a tenkrát mi vlastně dala tipa kamarádka, která tady bydlela, jako na podnájmu, na privcu, v tomhle domku, který mám, že jako, že se stěhujou… (Kateřina) V 80. a snad i v 90. letech se volné domky v Kamenné kolonii hodně prodávaly prostřednictvím sociálních sítí – známým a skrze známé. Miloš např. vzpomíná, že když

domek prodávali původní starousedlíci či jejich potomci, většinou se obraceli na své nově

přistěhované sousedy, zdali neví o nějakých zájemcích: „Když se ten baráček uvolnil, tak 32

potomci většinou neměli chuť se sem nastěhovat, (…) takže vlastně ten baráček nabídli

k prodeji a první věc, jak jej nabízeli, tak že se samozřejmě pozeptali po sousedech, jestli o někom neví, a sousedi většinou věděli.“

Když se tady vždycky objevil baráček volný, tak už vlastně byl předem dá se říct prodaný, protože okamžitě se dostalo to echo někam dál. (Miloš) Příběh Moničina příchodu do Kamenné kolonie už naznačuje jiný trend, její příběh je odlišný.

Příznačné pro něj je svým způsobem už právě to, jak se Monika o Kamenné kolonii a o možnosti bydlení v ní dozvěděla. Monika přišla z „naší“ skupinky do Kamenné kolonie nejpozději, v roce 2000. To, že se zde ocitla, nezapříčinil už tip kamarádky či kamaráda, ale článek v realitních novinách.

Já jsem prostě jednou v noci, když jsem končila v jedenáct hodin ve své kanceláři práci, (…) tak já jsem listovala v realitních novinách a uviděla jsem tohle ((podává mi inzerát, na kterém stojí)) – Brno. Kamenná čtvrť, prodej velmi zajímavě řešeného RD v umělecké čtvrti Brna. Můžeme zde v praxi vidět, jak fungovalo ono městské vzrušení, které se v Kamenné kolonii

vytvářelo s příchodem prvních novousedlíků - výtvarníků, hudebníků, herců, mladých lidí.

Kamenná kolonie se s jejich příchodem postupně měnila. Stávala se známější, např. jako umělecká čtvrť, což následně figuruje třeba i v realitních novinách, které prodávají místní

domek. Jestliže na přelomu 70. a 80. let první přistěhovalce lákala dělnická čtvrť, dnes láká

čtvrť umělecká. Toto ozvláštnění lokality, vzrušení, umělecký ráz nebo jak to ještě nazvat,

nemusíme hledat pouze v jakési nehmotné „atmosféře“ kolonie - dané vernisážemi, koncerty, večírky, atd. – ale můžeme ho spatřit třeba v něčem tak hmatatelném jako je design, úprava a

výzdoba domků. Monika si koupila domek, který před ní obýval výtvarník Laco Garaj, a právě to, jak si původně dělnický domek přestavěl a vyzdobil, bylo pro Moniku velmi důležité, když se rozhodovala pro jeho koupi.

No a potom mi ukázali tady ten domeček, no, kdo mě zná, tak říká, že mě dostaly ty vitrážový okna, asi má i pravdu. Laco Garaj tady měl vitrážové objekty jako paraván, světelné objekty, takže prostě vitráže tady jednoznačně zabodovaly. (Monika) Životní situace Moniky v době jejího příchodu do Kamenné kolonie byla jiná než u ostatních

už zmíněných příběhů. Lenka, Kateřina, Karel i Miloš přicházeli do Kamenné kolonie jako mladí lidé, na začátku svých profesních drah nedlouho po skončení svých studií, a Kamenná 33

kolonie pro ně představovala většinou první vlastní trvalejší bydliště. Ekonomka Monika

domek v Kamenné kolonii kupuje už jako dobře situovaná žena středního věku a nějakou

dobu jí slouží jenom jako přechodné zázemí v době jejích pracovních pobytů v Brně. “… a

protože tady mám hodně klientů a vlastně jsem dvakrát týdně jezdila za klienty do Brna, k tomu někdy ten pátek, sobota, neděle na tu angličtinu, tak jsem si říkala, ono by nebylo

špatný mít tady zázemí nějaký.“ Koupi domku v Kamenné kolonii pojímala také jako výhodnou finanční investici: „No a já jsem jako takový investor, že zvažuju, do čeho ty volný

peníze dát, než je nechat v bance.“ Ceny domů v 80. letech a dnes se dají obecně těžko srovnávat, ale přece jenom: jestliže na konci 80. let se cena za domek v Kamenné kolonii

pohybovala v řádech desítek tisíc, kolem roku 2000 se takový domek jako má Monika dal

koupit přibližně za milion a člověk musel počítat ještě s nemalou částkou na rekonstrukci

domu. „No, mě to taky nestálo málo, musím říct. Že jako kdybych neměla tu práci co mám, tak bych to nezvládla.“ Po období, kdy Monika využívala dům jako svůj přechodný brněnský

azyl, se jí zde zalíbilo natolik, že se do Brna přestěhovala a Kamenná kolonie se jí stala

domovem. Na bydlení v kolonii si pochvaluje pěkné sousedské a přátelské vztahy, které se jí zde podařilo navázat – částečně také díky tomu, že měla příležitost se s lidmi seznámit při

tom, když se angažovala v řešení problémů Kamenné kolonie v rámci občanského sdružení Kamenka.

34

ODCHOD STAROUSEDLÍKŮ Na přelomu 70. a 80. let a v následujících 80. letech 20. století se mladí lidé, kteří přicházeli

do Kamenné kolonie, stěhovali do domků, ve kterých před nimi bydlelo původní chudé

dělnické obyvatelstvo. Tyto rodiny zde mnohdy žily od vzniku kolonie ve 20. a 30. letech. Nově příchozí mladí lidé se ale stěhovali do domů, o které jejich původní obyvatelé už většinou neměli zájem.

Situaci Kamenné kolonie konce 70. let nám mohou přiblížit postřehy Tomáše Bochořáka, který v té době prováděl v kolonii etnografický výzkum. Původní majitelé domků byli tehdy

v už hodně pokročilém věku a postupně vymírali, jejich potomci pak prý už zpravidla neměli

k tomuto místu tak vřelý vztah jako jejich rodiče a toužili po „normálním“ městském bytě,

popisuje tehdejší kolonii Bochořák (1979). Představu o odchodu starousedlíků nám pomohou aspoň trošku dokreslit i letmé výpovědi těch současných obyvatel kolonie, kteří do ní na počátku 80. let přicházeli a původní obyvatele tak v místě „střídali“. Karel např. vzpomíná na

rodinu původních starousedlíků, jejichž syn se styděl za to, že bydlel v chudé Kamenné

kolonii – „ …jak on se jmenuje, od Lojzy, jeho syn, tak ten fakt se styděl, že bydlí v Kamence“

– tento mladý potomek starousedlíků svůj „kamenkovský“ původ chápal jako stigma, jako zdroj hanby, a když se mu naskytla příležitost, tak z kolonie odešel.

Když si připomeneme stav domů v Kamenné kolonii v 70. a 80. letech, zjistíme také, že mnoho domků v té době bylo zchátralých a mělo problémy se základním hygienickým

vybavením, např. nemělo splachovací záchod, atd. -„Ne všichni měli plyn, s vodou byly už v tý době trošku problémy, přece jenom ty baráky jsou hůře vytopitelné, protože ta izolace tam moc není, některý byly v té době vlhký“, vzpomíná Miloš.

70. léta se v Brně nesla ve znamení megalomanské výstavby panelových sídlišť a velkého množství nových bytů. Vznikala nová sídliště v Bohunicích, Starém Lískovci, Vinohradech, Líšni; z předchozích let už stála sídliště na Lesné a v Juliánově. Není těžké si představit, že

velká část původních obyvatel Kamenné kolonie tehdy ráda dala přednost komfortu panelového bytu před bydlením v kolonii. Do nově vystavěných sídlišť tehdy odešlo kolem 80% všech obyvatel kolonie (Plch, 2003; Pavlíčková, 2003).

35

Některé rodiny starousedlíků – asi jedna pětina z celkového počtu – se ale rozhodly

v Kamenné kolonii zůstat a žijí zde dodnes. Tito tzv. Skaláci 9 jsou dnes hrdi na to, že se

narodili v Kamenné kolonii a mají k tomuto místu silný vztah. „Já su ze Skale a kdo je víc“ – popisuje jejich postoj Miloš. Kamenná kolonie se tak stala sociálně velmi zajímavým místem, kde na malém prostoru žijí různé skupiny lidí s různými životními styly; různé sociální světy. Netržní gentrifikace Právě odchod starousedlíků, odchod původních zpravidla dělnických obyvatel dané lokality,

bývá velmi ožehavým tématem v debatách o gentrifikaci. Často bývá tento odchod označován jako vysídlení (displacement) pro zdůraznění konfliktu mezi starousedlíky a ekonomickými

silami, které je z lokality vytlačují (Hannigan, 1995; Velebilová, 2005). S příchodem movitějších gentrifierů totiž obvykle dochází ke zvýšení nájmů, cen bytů i domů, ke zvýšení

nákladů na život v dané lokalitě, kterou si starousedlíci postupně už přestávají moci „dovolit“,

a proto odchází (Sýkora, 1993). Tak aspoň bývá schématicky popisován typický průběh gentrifikace.

Nesmíme ale zapomínat, že už tak velmi různorodý a chaotický (Zukin, 1987) koncept gentrifikace vznikal a byl rozvíjen v kontextu „západních“ zemí, situaci jejichž měst reflektoval. Různá vysvětlení vzniku a průběhu gentrifikace se tak v menší či větší míře

zakládala na fungujícím tržním prostředí. Počátek gentrifikace brněnské Kamenné kolonie v 70. a 80. letech v tehdejším socialistickém Československu probíhal samozřejmě odlišně – probíhal netržně. Zdá se, že podobně jako si nově přicházející mladí lidé naplňovali

v Kamenné kolonii své představy o bydlení, o bydlení odpovídajícím jejich vkusu a životnímu

stylu, tak i pro velkou část starousedlíků představovalo bydlení v panelovém bytě s největší pravděpodobností zajímavější alternativu než bydlení v chátrající kolonii. Je také možné, že

svou roli při opouštění kolonie starousedlíky mohla sehrát nejistota ohledně budoucnosti „Kamenky“. V 70. a 80. letech totiž úřady přemýšlely o přeměně kolonie na skanzen nebo přímo o jejím zbourání (Bochořák, 1979).

Motivy a okolnosti opouštění Kamenné kolonie starousedlíky v 70. a 80. letech 20. století by

si ale zasloužily samostatnou studii, kterou tady nechci a nemohu suplovat. Chci jen poukázat Díky svému umístění v kotlině bývalého kamenolomu bývá kolonie místními obyvateli někdy nazývána „Skala“. Toto jméno používali a používají hlavně starousedlíci - tzv. Skaláci.

9

36

na to, že gentrifikace (nebo proces nesoucí mnohé její podstatné rysy) probíhala v Kamenné

kolonii 70. a 80. let na jiných než tržních principech. Tržní prostředí postkomunistického Česka začalo lokalitu Kamenné kolonie ovlivňovat až v letech devadesátých. Kamenná kolonie a její okolí se v tomto období začíná stávat lukrativní obytnou oblastí, tržní hodnoty domků v kolonii stoupají a v jejím okolí vznikají honosné domy. Do Kamenné kolonie zároveň láká nové návštěvníky a usedlíky už zmiňované městské vzrušení. V 90. letech také

někteří z prvních novousedlíků z umělecké vrstvy prodávají své domky a odcházejí; a do lokality pomalu přicházejí už i movitější obyvatelé.

37

SLOŽENÍ OBYVATEL A jací lidé obývají dnešní Kamennou kolonii? „Lidi od lopaty s lidma z kanclu, umělcema, doktorama, důchodci i lidi bez práce“ – takto charakterizuje sociální složení obyvatel Kamenné kolonie architektka Kateřina. A různorodost je vskutku tím, co je pro složení

obyvatel Kamenné kolonie asi nejvíce příznačné. Dnes zde vedle sebe žijí původní dělnické

rodiny starousedlíků, lidé živící se uměním i skupina specialistů a odborníků jako jsou např. architekti, technici, lékaři, učitelé, novináři, právníci, úředníci a ekonomové. Tuto poslední

skupinu (nebo aspoň její část) bychom mohli označit jako tzv. novou střední třídu. Právě

příslušníci této vrstvy bývají typickými novousedlíky v mnoha gentrifikovaných oblastech (Hannigan, 1995; Sýkora 1993; Zukin 1987). Neměli bychom také zapomenout na skupinu studentů a studentek, pro které je Kamenná kolonie oblíbeným místem privátů. Přinejmenším

ve srovnání s ostatními částmi Brna je Kamenná kolonie různorodá i z etnického hlediska. Na

malém území zde kromě české majority bydlí také Slováci, Romové, Portugalka, Němec, Američan a Angličan.

Tomu, jaké vzájemné vztahy panují v současné Kamenné kolonii a jaký vztah mají naši informátoři k tomuto místu, se budu věnovat v následující kapitole.

38

VZTAH K MÍSTU A K SOBĚ NAVZÁJEM To, že Lenka, Kateřina, Karel, Monika a Miloš kladně hodnotí lokalitu Kamenné kolonie pro její malebnost a přírodní charakter, jsem myslím už dostatečně ilustroval v předcházejícím textu. Jejich vztah k tomuto místu není ale dán pouze pocitem příjemného bydlení

v příjemném místě, ale je navíc podložen vědomím historie a specifičnosti Kamenné kolonie. Tito lidé vnímají a snaží se respektovat tradici lokality, ve které žijí a se kterou se identifikují.

Všichni např. dokážou zajímavě a se zájmem vyprávět o jejím vzniku a minulosti. Reflektují její historickou kontinuitu a specifičnost, ke které se nějakým způsobem vztahují, třeba když

jako Karel přemýšlejí o tom, jak opravit a renovovat svůj dům tak, aby to zásadně nenarušilo původní ráz místa.

Udělal jsem si sám sobě jakýsi vnitřní omezení, že teda některý věci zkrátka neudělám (...) zkrátka mám nízký stropy (...) já jsem měl furt pocit, že by to nemělo vyčuhovat, že by to mělo vypadat tak, aby to nerušilo, aby kdesi cosi. (Karel) Vnější vzhled Kamenné kolonie prošel sice od jejího vzniku v době první republiky změnami,

ale ne změnami až tak zásadními. Hlavně zůstává zachována její parcelace a kompozice, která Kamenné kolonii dává její nezaměnitelný ráz. Kamennou kolonii stále tvoří charakteristický živelný slepenec drobných domečků a úzkých uliček, prostory jsou všude stísněné, rozměry

malé. Hranice mezi soukromým a veřejným prostorem se často stírá nebo je nejasná. Mnoho lidí si např. oplotilo kousek ulice a vytvořilo si tak vlastní malý dvorek či zahrádku. Do některých domků se zase dostanete pouze spletitými cestičkami a průchody přes dvorky sousedů či těsně kolem jejich oken.

Tento stěsnaný fyzický prostor Kamenné kolonie pak ovlivňuje i její prostor sociální, vzájemné vztahy zdejších obyvatel. Lidé se zde každodenně potkávají se svými sousedy,

mnohdy komunikují „z okna do okna“, navzájem se znají. Vzájemnému kontaktu je někdy těžké se vyhnout. Tuto situaci popisuje Kateřina.

Tady vlastně na sebe ti lidi působí, aniž by chtěli, jo. To prostě nemáš na vybranou. Tady se ti kouká každej do oken, tady seš úplně (...), tady ví, kdy jdeš do práce, kdy jdeš z práce, to jako nevyhneš se. (Kateřina)

39

Vytváří se zde sousedské vztahy, které charakterizuje vymezování a domlouvání pravidel

vzájemného soužití - „protože to máš furt samozřejmě nějaký střety se sousedama, se dohaduješ nebo něco“ (Karel) - zároveň však také vzájemná výpomoc a sociální kontrola.

Že ti sousedé si pomáhají, že si můžeš, když ti dojde mlíko nebo vajíčko nebo co, tak máš kam, máš 5 míst, kam můžeš jít. Jsou tady společný akce, což je bezvadný a jakýsi, přebíráš zodpovědnost za ty sousedy taky svým způsobem. Že na ně jako dohlížíš, že jako prostě já tady znám ty děcka, jak tady lítaj. Né moje, prostě cizí, jo. Tak taky to sleduju, že jo, když někdo upadne, tak ho odvedu, pomůžu nebo něco. (Kateřina) Toto vzájemné soužití lidí na stěsnaném prostoru je o to zajímavější, že obyvatelstvo Kamenné kolonie je sociálně různorodé. Rozdíly mezi starousedlíky a novousedlíky nespočívají

pouze

v socioekonomickém

statusu,

způsobu

života,

ale

i

ve

vzájemném generačním odstupu. Vrstva starousedlíků je obecně starší, velká část z nich je už

v důchodovém věku. Tito tzv. Skaláci se proti novousedlíkům vymezují zdůrazněním svého „kamenkovského“ původu, toho, že se v Kamenné kolonii (tzv. Skale) narodili. Ostatní, i když zde žijí třeba už 30 let, jsou pro ně stále ti „přistěhovalci“.10

A ten aspekt toho – my jsme Skaláci, vy jste přistěhovalci– je furt stejnej, jo, to je pořád stejný – ty ses tady nenarodila - ale jako ne špatně, a na mě už vůbec ne, ale jako to – jseš tady odjakživa, nejseš! tak drž hubu! – takže to je furt stejný tady tohle, víš. (Lenka) Třeba to je docela úsměvné, ta část občanů, kteří jsou tady historicky nejdýl, to znamená takzvaní Skaláci, tak pro ně jsou vlastně všichni přistěhovalci, kteří se tady nenarodili. (Miloš) Přestože starousedlíci se proti novousedlíkům exkluzivně vymezují poukazem na svůj původ a způsoby života starousedlíků a novousedlíků se obecně dost liší, vytvořily se mezi nimi

nakonec vztahy vzájemného akceptování a sousedské pomoci. Pomoci, která spočívá třeba v pohlídání dětí, půjčení peněz nebo v drobné výpomoci s opravou domu – jak vzpomínají Karel a Lenka.

Babky mi za chvíli nosily vajíčka, pohlídaly děcka, jako v pohodě úplně. (Lenka)

Jen připomínám, že popisy vzájemných vztahů mezi starousedlíky a novousedlíky podávám z perspektivy členů sdružení, kteří všichni patří mezi ty nově příchozí. 10

40

Paní Bílková, ta žila z ruky do huby, ta si ode mě půjčovala 150 korun ke konci měsíce, než jí přijdou. (Karel) Třeba vedle bydlela rodina (...) a to byli právě takoví ti oltečtí drsňáci- vždycky řev, řinčely okna, krev, ti borci věčně zavřený - ale vždycky ráno přišli za Rosťou a - umíš zasklívat ty okna – a jestli by jim to tam nezasklil a fakt jako v pohodě, nikdy žádnej problém, a navíc, oni byli divočáci, my jsme zas jako žili jinak divoce, takže prostě jsme se navzájem respektovali. (Lenka) Kromě vzájemné sousedské výpomoci se starousedlíci a novousedlíci třeba účastní i

některých společných akcí. Jednou z nich byla místní burza květin, kterou zorganizovala Monika s Kateřinou.

Děláme třeba na jaře burzu jarních rostlinných přebytků a kytiček. A mně se podařilo letos sehnat semena, plnej koš semínek, kytek a nějaký sousedi tady měli nějaký sukulenty, takže jsme to s Kateřinou zorganizovaly a prostě jsme tam babičkám rozdávaly a musím říct, že od tý doby mě různě potkávají a říkají, jak jim to nevzešlo nebo vzešlo a tak. Takže řekla bych, že ten kontakt s těmi starousedlíky vnímám prostě velmi přátelský. (Monika) Obohacující různorodost Toto vzájemné soužití starousedlíků s novousedlíky, lidskou různorodost Kamenné kolonie vnímají naši informátoři jako něco pozitivního. Prolínání různých sociálních světů, vzájemné

střetávání se se starousedlíky popisují jako příležitost ke svému obohacení, různorodost je stav, který je jim příjemný a pro ně podnětný.

Mě to obohacuje, když můžu komunikovat s lidma prostě z úplně různejch vrstev, různejch věků, no tak mi to připadá bohatší život o to. Vždyť jako oni žijou jinak, jo, co bych se nemohla snížit, v uvozovkách, k nějaké prostě neformální řeči, když z toho nakonec může být příběh. Vlastně k nim musíš proniknout k těm lidem nějak. (Kateřina) Na Kamence se mi totiž hrozně moc líbí jedna věc, ty vole, že tady totiž vlastně potkáš úplně všecky lidi, nebo ne úplně, to bych kecal, ale obrovský spektrum vlastně sociálních skupin. (Karel) Já mám právě ráda takovou tu lidovou zábavu, (...) takže mě baví poslouchat, jak se seje mrkev, a že tam borec vypil, dneska tam proběhla debata, že vypil savo, tak to mě trochu fascinuje (...) Oni přesně neví, co já dělám, a maj mě rádi a povídaj tam, blekotaj nějaký svoje prostě historky a to se mně líbí ... (Lenka)

41

To je taky fantastický, tady bydlí Štefan, ta Portugalka, (...) Amík tady bydlí, to byl dokonce trenér reprezentačního družstva v baseballu. Rozumíš, to je třeba neskutečný, jaký lidi se sem nastěhujou ještě. (Karel) Ostrůvek pozitivní deviace Pro Kamennou kolonii 80. let 20. století, kdy se zde usidlovali mladí lidé často z uměleckých

kruhů, byl typický bohémský styl života těchto lidí, kteří se znali dobře navzájem, žili společnými akcemi, vytvářeli jakousi vlastní subkulturu, kterou charakterizoval podobný styl

života a odlišnost od tehdejší konvenční společnosti. I když je dnes už situace v Kamenné kolonii jiná, jistá atmosféra vzájemné soudržnosti a vědomí odlišnosti zde stále přetrvává.

Členové sdružení nahlíží Kamennou kolonii jako vlastní „ostrůvek pozitivní deviace“, zdejší

vzájemné vztahy i sociální různorodost vnímají jako něco svým způsobem výjimečného, něco, co vůbec není samozřejmé a pozitivně se odlišuje od normálu vztahů běžných v prostředích

bydliště. Vzájemnou soudržnost lidí

v Kamenné kolonii

v rozhovorech zdůrazňovali používáním slov jako společenství nebo pospolitost.

informátoři

(...) to společenství (...) to je naprosto ojedinělý. To, myslím si, že nikde jsem nenašla něco podobnýho. A tak jako, že jsem leccos procestovala... (Kateřina) To mě fascinuje, že tady ta pospolitost jde napříč generacemi. To já mám tady ty bábiny naše děsně ráda. No a myslím, že se k sobě velice pěkně chováme všichni, jako ve finále. (Kateřina) Ale takový to každodenní setkávání se známýma lidma nebo i s lidma z té uličky, takové ty drobné radosti, když se prostě člověk potká a nějak se povzbudí, tak to nevím, jestli bych získala někde jinde jako víc. (Monika) Sociálně tolerantní klima Domnívám se, že jako je pro sociální složení Kamenné kolonie nejvíce charakteristická jeho různorodost, je pro atmosféru zdejších mezilidských vztahů nejvíce příznačné sociálně tolerantní klima - vzájemná tolerance a respekt k různým životním stylům. Už umělci, kteří

Kamennou kolonii osídlovali, zde hledali a vytvářeli tolerantní prostor pro svůj často nonkonformní životní styl. Tolerantní klima je také tím, co do Kamenné kolonie přitahuje

příslušníky etnických menšin. Spolu s lidmi z uměleckých kruhů a následně po nich do Kamenné kolonie přicházejí lidé, které bychom mohli označit jako příslušníky nové střední

třídy – mladí intelektuálové, specialisté, úředníci a technici. Podle tezí některých autorů 42

(Zukin, 1987; Ley podle Sýkora, 1993) je oceňování tolerance, oslava diversity, etnický a

kulturní pluralismus právě tím, co je pro životní styl této nové vrstvy charakteristické. V Kamenné kolonii se tak prolíná nekonvenční životní styl umělců s tímto pluralismem nové

střední třídy, pluralismem, kterému je vlastní např. ona zmiňovaná idea obohacující

různorodosti, komunikace s lidmi z různých vrstev, různých životních stylů. Na Kamennou

kolonii – respektive na některé její novousedlíky – přesně sedí i další atributy této nové vrstvy, jak o ní píše např. Ley. Spojuje ji s citlivostí k rozmanitým potřebám obyvatel lokality, s citlivostí k historickým a kulturním tradicím lokality, se snahou po estetické harmonii a s romantickým pojetím městského prostředí.

Tato vrstva, která představuje potencionální gentrifiery vnitřního města, podle Leye také

akcentuje širokou sféru nových aktivit – od profesní kariéry, vyžití v kulturní oblasti až po dobrovolnickou práci pro různá sdružení. V případě Kateřiny, Lenky, Karla, Moniky a Miloše

pak jako takovou aktivitu můžeme chápat i angažování se v občanském sdružení Kamenka. To, jaké byly důvody a okolnosti vzniku tohoto sdružení, bude náplní následující kapitoly.

43

ZALOŽENÍ OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ – PROBLÉMY KAMENNÉ KOLONIE Miloš, Kateřina, Lenka, Karel a Monika jsou těmi, kteří se dnes asi nejvíce angažují

v občanském sdružení Kamenka. Toto sdružení vzniklo z iniciativy obyvatel Kamenné kolonie v roce 2000. Jaké důvody stály u zrodu tohoto sdružení, proč ho vůbec místní obyvatelé potřebovali a jaké byly jeho cíle?

Důvody pro vznik občanského sdružení byly prozaické. Založením sdružení Kamenka

reagovali obyvatelé Kamenné kolonie na konkrétní problémy, které jsou pro jejich život

v tomto místě zásadní - na problémy s vodovodními a kanalizačními sítěmi. Původ těchto problémů a příčiny svízelnosti jejich řešení musíme hledat v historii Kamenné kolonie.

Kamenná kolonie vznikala jako nouzová kolonie, a ač se to na první pohled nezdá, mnoho ze své původní nouzovosti si nese s sebou ještě dodnes.

Kamenné kolonii v době jejího vzniku chybělo – jako pravé nouzové kolonii – základní hygienické vybavení včetně rozvodů pitné vody. První zdejší obyvatelé používali vodu ze

Svratky, z rybníčku, který se nacházel v lomu, a ze studánky v horní částí kolonie. V roce 1927 zde byl postaven první vodovodní stojan a až v 50. letech zde byla v rámci svépomocné „akce Z“ vybudována vodovodní síť (Bochořák, 1979). Tato v podstatě provizorní vodovodní síť slouží Kamenné kolonii dodnes, je ale už ve značně zchátralém stavu a místy jí do podloží uniká voda. Navíc pro celou Kamennou kolonii existuje jenom několik přípojek s oficiálními

vodoměry, na které jsou pak napojeny různě velké skupiny domků. Když pak přijde faktura za vodu, musí se např. v dolní části kolonie na jednu fakturu skládat až 40 domů – a je pak jen na

obyvatelích těchto 40 domků, jak mezi sebou peníze poskládají. Každá domácnost má sice

svůj soukromý vodoměr, podle kterého si obyvatelé vypočítají svoji poměrnou spotřebu, brněnské vodárny ale berou v potaz pouze vodoměry centrální. Už delší dobu tyto centrální vodoměry měří více, než ukazují součty vodoměrů jednotlivých domků, což je způsobeno špatným stavem potrubí a následnými úniky vody (nebo možná také tím, že někdo může být

připojen „načerno“). Jednotlivé domácnosti kolonie jsou tedy nuceny platit více, než reálně spotřebují, navíc obyvatele Kamenné kolonie obtěžuje hromadné vybírání peněz, dohadování se, který domek spotřeboval více vody, atd.

Dalším problémem Kamenné kolonie je neexistence kanalizace v horní části kolonie. Mnoho lidí tu stále má jenom suchý záchod, kvůli skalnatému podloží je totiž vybudování septiku

44

komplikované a nákladné. Lidé zde nemají kam odvádět odpadní a povrchové vody, často je vypouštějí do ulice nebo do stráně.

Obyvatele Kamenné kolonie tedy spojovaly společné problémy, ať už s vodou nebo s kanalizací. Jednotliví obyvatelé kolonie se sice pokoušeli tyto problémy řešit, kontaktovali

příslušné úřady, vysvětlovali své potíže, ale jako jednotlivci nebyli příliš úspěšní, na jejich

stížnosti město nereagovalo. Založením občanského sdružení získali obyvatelé Kamenné kolonie v jednání s městem a příslušnými úřady silnější pozici. Tyto úřady už musí

s občanským sdružením jako takovým komunikovat ze zákona, jsou povinny zvát zástupce sdružení k jednáním o lokalitě, odpovídat na jejich dotazy, atd. Konkrétním a hlavním cílem založení občanského sdružení tedy bylo lobbovat za nový vodovod a kanalizaci.

Jo, to je tak, to občanský sdružení, to se založilo, protože fakt jednotlivci nepochodili na úřadech; jako jednotlivec, občan, co žádá o hlavní řadu vodovodní nebo o nějakou nápravu nějakého stavu, tak měl fakt smůlu, nikdo se s ním nebavil (...) Aby ti vůbec odpověděli, abys je donutil, tak se založilo občanský sdružení, protože oni ze zákona mají povinnost, jako takovéhle organizaci, s ní komunikovat. (Kateřina) Ta myšlenka byla natolik řekněme sjednocená v tolika hlavách, že několik lidí v jednom okamžiku napadla myšlenka „založme občanské družení a rozjeďme to“. (Miloš) Bylo to úplně jasně kvůli tý vodě, protože tady bylo hrozný harakiri, už jednak nebyly ani sepsaný smlouvy s vodárnou, jo prostě šílenej bordel, teda fakt s prominutím. (Kateřina) No a tak jsme si říkali, že by bylo dobré založit občanské sdružení, z toho důvodu, že při jednání s úřady a při potom různých právních úkonech je lepší, když je občanské sdružení vlastně jako právnická osoba, protože ta tím pádem ze zákona dostává informace od města, i pokud se to třeba týká stavebních řízení, jakoby něčeho, co je tady v Kamence(...) takže se můžeme takto jedině dovídat to, co se zhruba může třeba tady dít. No a navíc to občanské sdružení má rozhodně větší váhu jako sdružení občanů, než když tam píše zoufalý jednotlivec, protože to vypadá, že to vadí jenom tomu jednotlivci a ostatním, že to nevadí. (Miloš) Je to účinnější. Hlavně když mluvíš za skupinu, že jo, máš za sebou jakési duše. (Kateřina) Založení občanského sdružení Kamenka bylo efektivnějším způsobem, jak řešit problémy, které se týkaly skoro všech obyvatel této čtvrti. Kvůli okolnostem svého vzniku jako nouzové výstavby se v Kamenné kolonii specifických problémů objevuje dost. Nejenom, že v horní

části kolonie dodnes neexistuje kanalizace a provizorní vodovod z 50. let už dosluhuje, navíc pod některými domky postavenými na srázu začíná pomalu ujíždět svah, silnice v Kamenné

kolonii jsou ve velmi špatném stavu a neudržují se, nevyřešená je majetkoprávní situace 45

kolonie. Město totiž po celou existenci Kamenné kolonie do ní příliš neinvestovalo a spíše její existenci tiše přehlíželo.

Některé tyto problémy si vyžadují rychlé řešení a není v silách místních obyvatel, aby je

vyřešili sami. Co je ale hlavní, jejich řešení často vyžaduje nestandardní přístup, který není

organizacím typu brněnského magistrátu vlastní. Jen pro ilustraci – např. stavba nového vodovodu je podle města komplikovaná i tím, že vzhledem k úzkým uličkám v Kamenné

kolonii nelze dodržet předepsané vzdálenosti mezi jednotlivými potrubími (Plch, 1998). Celou situaci ale snad nejvíce komplikuje nevyjasněnost majetkoprávního statutu Kamenné kolonie, jejíž kořeny vězí taktéž hluboko v historii „Kamenky“. Výstavba nouzové kolonie

totiž nebyla v době první republiky plně „úředně posvěcena“, mnoho staveb vznikalo bez povolení a tedy v jakémsi majetkoprávním vakuu. Město a příslušné úřady jako by si dodnes

nebyly jisty svými kompetencemi a povinnostmi vůči Kamenné kolonii, což však zabraňuje

jakémukoliv praktickému řešení konkrétních problémů kolonie. Dnešní obyvatelé Kamenné kolonie se tak při snaze o řešení svých problémů chtě nechtě dostávají do jakési opozice vůči

brněnskému magistrátu a příslušným úřadům. Založení občanského sdružení Kamenka bylo reakcí na tento stav a jeho hlavním cílem tedy je hájit zájmy obyvatel Kamenné kolonie proti městu.

Do občanského sdružení Kamenka jsem se přidala a samozřejmě, když bude cokoli potřeba, tak přidám ruku k dílu, protože to město se k té Kamence nestaví příliš dobře. (Lenka) Protože se problémy se sítěmi týkají v podstatě všech, kdo žijí v této lokalitě, oficiálně do občanského sdružení Kamenka v době jeho založení vstoupila většina obyvatel kolonie.

Tak tady je 130 čísel, a já si myslím, že to ((sdružení)) má tak minimálně 80 členů, zkrátka (...) téměř za každej domek tady o to někdo se stará, protože každej tu vodu chce mít v pořádku, jo, to je jasný, taková základní lidská potřeba. (Kateřina) Doopravdy činná je ale v občanském sdružení celkem úzká skupinka lidí. Jak už jsme si

ukázali, všichni z nich patří mezi novousedlíky. Oproti starousedlíkům více vědomě reflektují lokalitu Kamenné kolonie a je pro ně charakteristický aktivní životní styl. Většina těch, kteří

se angažují ve sdružení Kamenka, jsou lidé, kteří jsou zároveň velmi vytíženi i profesně. Starousedlíci jsou naopak v záležitostech řešení problémů Kamenné kolonie spíše pasivní, jak vypráví Miloš.

46

Ale většinou ti lidi, když opravdu je potřeba něco dělat, tak jsou pasivní, (...) Takže je to většinou takové hudrování v hospodě, ale stejnak se s nima nepotkáváme na těch potřebných jednáních, kde se jedná opravdu o té jejich Skale, tak tam trošku absentují. (Miloš) Občanské sdružení Kamenka si založili obyvatelé Kamenné kolonie proto, aby získali silnější

pozici při hledání řešení společných problémů kolonie s úřady. Bezprostředním podnětem k založení sdružení a i dnes nejakutnějším problémem kolonie zůstává zastaralý rozvod vody a neexistující kanalizace v horní části kolonie.

Kdybychom chtěli vyložit problémy kolonie trochu z jiné perspektivy, mohli bychom říci, že

město Kamennou kolonii přestalo obsluhovat (Fischer, 1985). Sociolog města Fischer

popisuje, jak v městech minulosti museli samotní obyvatelé lokality zajišťovat některé její

potřeby - jako např. opravování cest, čištění ulic či udržování studen. V moderních

společnostech pak zodpovědnost za tyto potřeby lokality přebírají vyšší úrovně (městská správa) než sousedství a lokalita. Problém - často vedoucí k aktivizaci místních obyvatel -

podle Fischera pak nastává tehdy, když město v některých čtvrtích tyto potřeby nezajišťuje, když tyto čtvrti přestane obsluhovat. Zdá se, že toto je i situace Kamenné kolonie.

47

ČINNOST SDRUŽENÍ První významnou akcí, kterou sdružení Kamenka jako takové iniciovalo, bylo zastavení vody a medializace problémů se sítěmi v Kamenné kolonii. Spolu s dalšími obyvateli kolonie se

členové sdružení rozhodli už neplatit za vodu více než reálně spotřebují, nedoplácet za úniky vody chátrajícím potrubím. Tím nepřímo způsobili to, že brněnské vodárny posléze odpojily

Kamennou kolonii od vody. Obyvatelé kolonie a členové sdružení tak chtěli upozornit na

existenci problému s rozvodem vody pod Kamennou kolonií, na nezájem města Brna ho řešit, a vyvolat o problému debatu.

My jsme se rozhodli, že to zkusíme nechat dotáhnout do konce, tzn. opravdu ať tu vodu zavřou, protože najednou se o tom problému bude mluvit, tím pádem je velká šance, že když se o tom bude mluvit, tak že se o to bude město zajímat a bude to konečně i nějak řešit. (...) Jsme teda pozvali média a ukázali jsme jim, jak tady jsou klidně rodiny s dětmi,(...) a jenom čistě z toho důvodu, že město není schopno mnoho desítek let řešit rekonstrukci vody, tak tady vzniká problém, že tihleti lidi chodí s kýblema tady do vody, do Svratky tahat. No a to proběhlo v médiích, bylo to i mediálně docela vděčné, ne že by se něco zásadního změnilo, ale nastartovalo to vůbec to, že se město tak nějak zase víc začalo zajímat o tu možnost rekonstrukce vody a od té doby se to táhne de facto do teďka. (Miloš) O zastavení vody v Kamenné kolonii se psalo v denním tisku (Patrmanová, 2000; Gejdoš, 2000a; Gejdoš, 2000b) a město se začalo o problém Kamenné kolonie více zajímat. Pro členy

sdružení to znamenalo začátek řetězce schůzí a jednání s městskými úředníky. Členové

sdružení dosáhli svými aktivitami i částečného úspěchu – byl vypracován projekt na renovaci

sítí. Předtím ale, než došlo k realizaci projektu, město vše zase zastavilo. Přes několikaletou snahu sdružení Kamenka se tedy s obnovou sítí pod Kamennou kolonií ještě nezačalo a

vypadá to, že v dohledné době ani nezačne. Pro členy sdružení to představuje obrovské zklamání, deziluzi z nenaplněných mnoholetých snah a marně vynaložené energie a vidinu nejasné budoucnosti.

To, že se aspoň nějakým způsobem začal řešit problém vody a kanalizace, podnítilo ale

debatu o dalších problémech kolonie. K těm patří nejasná majetkoprávní situace pozemků pod Kamennou kolonií. Členové sdružení Kamenka začali město upozorňovat i na neudržované obecní silnice v kolonii a na pomalu se sesouvající svah pod některými domky.

Členové sdružení se většinou schází v místní hospodě, spíše při neoficiálních setkáních, než že by často pořádali formální schůze. Jejich činnost spočívá v tom, že navštěvují jednání a

schůze s městskými úředníky, sepisují dopisy a odpovídají na ně, sestavují petice. Snaží se, 48

aby město přiznalo aspoň nějakou odpovědnost za Kamennou kolonii a její problémy a nestavělo se k ní s apatií a nezájmem. I když hlavním cílem a náplní práce sdružení je hájit zájmy obyvatel kolonie proti úřadům a řešit zmíněné problémy kolonie, zaštiťuje sdružení

svou vahou např. i kulturní a jiné akce, které v Kamenné kolonii probíhají. Lidé angažující se ve sdružení patří k těm, kteří tyto akce také velmi často iniciují a pořádají. Jsou aktivními a

činnými v komunitním životě Kamenné kolonie. V poslední době proběhl v jejich režii,

samozřejmě s přispěním i ostatních obyvatel kolonie a jejich přátel, třeba společný úklid Kamenné kolonie, burza rostlin a domácích květin obyvatel kolonie, nebo třídenní kulturní

festival „Nespoutaný život v Kamence“, který sestával z koncertů, vernisáže, divadelního představení a filmových projekcí a byl otevřen i pro lidi z „okolního města“.

I když občanské sdružení Kamenka představuje pragmatickou odpověď na společnou problémovou situaci (Beck, 2004; Fischer, 1985) obyvatel Kamenné kolonie, nevyrůstá

z vakua, z neexistence předešlých sociálních sítí, z izolace privátních individualizovaných existencí – jak o fungování spousty současných lokálních sdružení vypovídají Beck

s Fischerem. Vztahy členů občanského sdružení Kamenka nejsou pouze účelovým spojenectvím lidí, které kromě problému k sobě jinak nic nepoutá. I když zde samozřejmě

platí, že společný problém stmeluje, poskytuje náměty ke společné komunikaci, apod.; tento společný problém ale není tím jediným, co poskytuje relevanci a opodstatnění vzájemnému setkávání členů sdružení, není jediným rozměrem jejich vzájemných vztahů. Řešení problémů kolonie v rámci sdružení Kamenka spíše představuje pro Kateřinu, Karla, Lenku, Moniku a

Miloše jeden způsob participace na komunitním životě Kamenné kolonie. Participace, která

kromě řešení problémů kolonie může spočívat i ve zmíněných aktivitách, jako je třeba

organizování burzy květin, kulturního festivalu a společného úklidu, anebo jen v přátelském a sousedském setkávání se.

49

VZTAH ÚŘADŮ A KAMENNÉ KOLONIE K pochopení problémů Kamenné kolonie a vzájemného vztahu jejích obyvatel s úřady je užitečné si nejprve přiblížit již zmiňovanou majetkoprávní situaci kolonie.

Obyvatelé Kamenné kolonie jsou ve většině případů sice vlastníky svých domků, pozemky

pod těmito domky jsou ale obecní, vlastní je město – ve 20. a 30. letech 20. století si totiž

první zdejší usedlíci stavěli své domky většinou na obecní půdě. Navíc v těchto majetkoprávních vztazích mezi městem a majiteli domků v „Kamence“ stále panují nejasnosti a chaos. Někteří obyvatelé kolonie např. donedávna neměli ani uzavřené nájemní smlouvy na pronájem pozemků pod svými domy – jak to popisuje Kateřina.

To je prostě úlet, jako. Já jsem tady 8 let a nikdo po mně nechtěl ani kačku nájmu, nikdo se nestaral. Jo, prostě to město se o to vůbec nestaralo. S tím, jak se začalo jednat o vybudování nového vodovodu a kanalizace, vyplynuly tyto nesrovnalosti na povrch a pomalu se začínají řešit. Aby bylo totiž možné aspoň vypracovat projekt na nové sítě, musí být vyjasněn majetkoprávní statut pozemků v kolonii. Město tedy

nabídlo obyvatelům Kamenné kolonie nájemní smlouvu na pozemky pod jejich domy, kterou ale obyvatelé Kamenky považují za nevýhodnou.

(...) poslali nám takovou obecnou, no, obludnou smlouvu, jako kdybysme vlastně si pronajímali nějakej městskej byt mi to přišlo. Jednostranná, žádný záruky na to, na ten pozemek, když mi na tom stojí nemovitost, můj dům a můj domov, jo, tak ta smlouva neposkytovala. (Kateřina) Když část obyvatel chtěla pozemky odkoupit do svého vlastnictví, město odmítlo.

Jedná se v podstatě o začarovaný kruh. Vždyť už problémy s vodovodní sítí vznikly kvůli

tomu, že město se za síť necítilo zodpovědné, označovalo ji za ilegální stavbu, která nepatří nikomu (Patrmanová, 2000) a nestaralo se o ni. Chaotické a právně neukotvené bylo i

hromadné vybírání peněz za vodu brněnskými vodárnami. Když se pak po tlaku občanského sdružení Kamenka začala projednávat výstavba nových inženýrských sítí, která by výše zmíněné problémy vyřešila, objevily se zase nejasnosti ohledně vlastnictví pozemků pod domy. Tyto chaotické majetkoprávní poměry nejen že znesnadňují rychlé a účinné vyřešení

problémů se sítěmi, ale také např. komplikují opravy a investice majitelů do svých domků jak to popisuje Monika - a obecně uvádí obyvatelé Kamenné kolonie do nepříjemné nejistoty.

50

Nechtěli nám prodat pozemky pod nemovitostmi, což mně osobně učinilo problém v tom smyslu, že jsem nedostala hypotéku na ten dům. (Monika) Nevyjasněnost majetkoprávních vztahů si s sebou Kamenná kolonie nese jako jakési dědictví

své minulosti a svého „nouzového“ vzniku, kdy byla živelně vystavěna bez standardního uzavírání smluv, vydávání obvyklých povolení, atd. V minulosti kolonie také nejspíše musíme hledat původ negativních stereotypů, které mají úřady města Brna v názorech na

obyvatele Kamenné kolonie. Od svého vzniku byla výstavba Kamenné kolonie úřady

vnímaná jako něco spíše trpěného, nepovoleného a nezákonného. O Kamenné kolonii, která byla bydlištěm té nejchudší dělnické vrstvy, se vytvořila představa jako o místě, ve kterém žijí

sociálně deklasované živly – kriminálníci, alkoholici, prostitutky. Tohoto vnímání Kamenné

kolonie a jejích obyvatel si všímá ještě na konci 70. let etnograf Tomáš Bochořák. Mezi

obyvateli Starého Brna prý tehdy existovala představa, že v Kamenné kolonii žijí „samí zloději a špatní lidé“ (Bochořák, 1979: 107). Bochořák ale ve svém terénním výzkumu

dochází k závěru, že tento postoj nemá reálné opodstatnění. V Kamenné kolonii v té době

podle Bochořáka sice žilo několik kasařů a prostitutek, kolonie se tím ale nijak zásadně

neodlišovala od okolního města. Příčinu této negativní pověsti kolonie viděl Bochořák spíše

v neoprávněné paušalizaci, v tom, že „každý negativní čin jednotlivce byl automaticky přenášen na všechny její obyvatele“ (Bochořák, 1979: 109). A i když se od doby

Bochořákova výzkumu většina obyvatelstva kolonie obměnila a Kamenná kolonie dnes žije

úplně jiným způsobem života než před několika desetiletími, zdá se, že tyto negativní stereotypy nějak přetrvávají a formují vztah úřadů města Brna vůči Kamenné kolonii. Jako by

měla Kamenná kolonie a její obyvatelé v očích úřadů stále negativní stigma, stigma

deklasované chudoby spojené s nedodržováním pravidel a zákonů. Obyvatelé kolonie a

členové občanského sdružení Kamenka takto každopádně vnímají postoj města ke Kamenné kolonii – jak to vyplývá z následujících úryvků – což pak samozřejmě ovlivňuje to, jak interpretují svou situaci a pozici v jednání s městem.

Ta úřednice mi řekne normálně – to se mi stalo víckrát - (...), že do Kamenky nepůjde, ani v doprovodu policie. To bylo tak fakt někdy (...) v 94. (...) Další úřednice, to bylo taky zajímavý, ta mi řekla: „Jo vy jste z Kamenné kolonie? A jak se tam s nima snášíte?“ Já jsem říkal: „Jak s nima, já jsem jeden z nich.“ To bylo docela dobrý, no. (Karel) Tak oni maj pocit, že jsme tady nějací všichni úplně ... jako prostě alkoholici a ..., to takhle oni tu Kamenku. Jako dřív tady samozřejmě byla jako taková ta nejnižší sociální vrstva, ale to už je dávno jinak a myslím si, že ani dřív to nebylo takhle úplně, jo. (Lenka) 51

(...) tady je prostě sběř lidí, kteří si dělají, co chtějí, nerespektují zákony a způsobili si to všechno sami. (...) takoví, že nedodržují zákony, navážejí na svah, zatěžují svah, staví černé stavby, vypouští odpadní vody... (Monika – parafrázuje postoj města k obyvatelům kolonie) To je, když oni ti řeknou: No, občané Kamenné kolonie, no jasně, to jsou tam – na sociálkách, na podporách, prostě staví načerno (...) tohle je jako postoj města, kterej já znám. (Kateřina) Tento negativní postoj města Brna vůči Kamenné kolonii a jejím obyvatelům pak může být jedním z faktorů, které ovlivňují nevstřícnost úředníků při řešení problémů se sítěmi, při jednání o pronájmu či prodeji pozemků pod domy, atd.

Já to cítím, že tam je prostě opravdu – nevyhovovat, nevycházet vstříc, nejít na ruku - nebo víte, jak to je. Já dělám s úředníky celý život, buď jsem byla úředníkem nebo s nima teď pracuju jako s partnery; tak musím říct, že všechny úřady jsou vstřícnější než úřady města Brna vůči Kamence. (...) jaksi Kamenka momentálně upadla v jakousi politickou kletbu. (Monika) Vybudování inženýrských sítí v Kamenné kolonii představuje pro město komplikovaný úkol.

Jeho komplikovanost je dána už fyzickými parametry lokality Kamenné kolonie - např. nevhodným skalnatým podložím dna bývalého lomu, malými rozestupy mezi jednotlivými

domy, atd. – dále pak nejasným majetkoprávním statutem kolonie. Vybudování nových sítí by

po městu vyžadovalo i nemalou finanční investici. I přes několikaletou snahu občanského

sdružení Kamenka je vybudování vodovodu a kanalizace stále městem oddalováno a budoucnost je nejasná. Zdá se, že problémy Kamenné kolonie, jejichž řešení určitě není jednoduché a jasné, jsou pro úřady města Brna jakýmsi „horkým bramborem“, kterého je nejlépe se zbavit, odložit jej, zapomenout na něj. Tyto problémy by se v dlouhodobějším

horizontu mohly stát pro život v Kamenné kolonii problémy zásadními až existenčními.

Těžko si lze např. představit život v tomto místě bez fungujících rozvodů vody. Složitost řešení těchto problémů, spolu s vnímanou neochotou města tyto problémy aktivně řešit a s vědomím negativní zaujatosti městských úředníků vůči Kamenné kolonii a jejím

obyvatelům, vyvolává u členů občanského sdružení představy o ohrožení kolonie a obavy o

její zachování. To, jak a čím by mohla být stávající Kamenná kolonie ohrožena, jak toto ohrožení vnímají a co proti němu dělají členové občanského sdružení Kamenka – to vše rozvedeme v následující kapitole.

52

OHROŽENÍ KAMENNÉ KOLONIE Historický exkurz Téma ohrožení a zachování Kamenné kolonie není tématem novým, ale provází Kamennou kolonii jako její stín v podstatě už od počátků kolonie. Jako nouzová kolonie vznikala „Kamenka“ živelně a spontánně. Nebyla dílem městských architektů, kteří ji tím pádem ale už

od začátku nepovažovali za stabilní součást města, k její existenci mlčeli nebo spíše implicitně počítali s její dřívější či pozdější likvidací. Těm lidem, kteří si zde v období první

republiky načerno stavěli své domky, sice úřady města Brna většinou dodatečně vydávaly povolení, vždy ale s určitými omezeními. Např. byla tato povolení omezena časově – tj. dovolovala obyvatelům domků v nich zůstat třeba jen na dobu dvou let, potom měli domy

opustit a zbourat – nebo nedovolovala domky rozšiřovat či přijímat k bydlení další nájemníky.

(Bochořák, 1979) I když tedy prvorepublikové úřady nepřistoupily k okamžitému zrušení kolonie, snažily se aspoň, aby se kolonie nerozšiřovala a zanikla časem „sama“.

Oproti vůli úřadů ale lidé Kamennou kolonii neopouštěli, Kamenná kolonie naopak žila dál a rozrůstala se. Intenzivní snahy o srovnání kolonie se zemí se objevily v 50. letech 20. století

(Pavlíčková, 2002). Není těžké se dovtípit, proč nuzná stavení Kamenné kolonie nezapadala

do představy života dělnické třídy podle tehdejší vládnoucí ideologie. Debaty o zrušení kolonie pak vedly úřady i v následujících desetiletích. V roce 1969 vydal Národní výbor

města Brna rozhodnutí o likvidaci některých domků v kolonii. Rozhodnutí ale naštěstí nebylo realizováno. Následující 70. a 80. léta se pak nesla v duchu jednání a debat o možnostech využití kolonie. V roce 1974 získala Kamenná kolonie statut dělnické a revoluční památky.

V této době se uvažovalo o přeměně Kamenné kolonie na muzeum dělnického hnutí, tedy na jakýsi skanzen, ve kterém by se předvádělo, v jakých nuzných podmínkách žili dělníci za kapitalistické první republiky. Vedle toho stále existovala myšlenka na zbourání celé kolonie

a využití volného prostoru třeba pro vybudování moderníhoho ubytovací zázemí pro brněnské výstaviště. Kamenná kolonie vnímaná jako anachronismus nedůstojný moderního Brna měla

být odstraněna. Nakonec se úřady rozhodly pro kombinaci zmíněných i dalších možností. Brněnské VUT vypracovalo projekt, ve kterém se počítalo s využitím Kamenné kolonie částečně jako dělnického skanzenu s expozicí uměleckých řemesel, síní tradic, atd., dále pak

jako moderních ubytovacích prostor pro vysokoškolské studenty a pro potřeby brněnského výstaviště (Bochořák, 1979; Svobodová, 2001; Pavlíčková, 2002). Uskutečnění tohoto plánu 53

by v podstatě znamenalo kolonii – kromě těch domků, které by sloužily jako skanzen – zbourat a přestavět.

Všechny tyto plány ale zůstaly pouze „na papíře“. Společenská a politická změna, která přišla s rokem 1989, znamenala jejich zastavení. A mezitím, co úřady v 70. a 80. letech jednaly a

debatovaly o různých možnostech využití chátrající dělnické kolonie, ze které její původní obyvatelé odcházeli, objevili toto místo mladí lidé a začali se do něj stěhovat. Nezávisle na plánech úřadů začala Kamenná kolonie žít svým vlastním novým životem. Tím, že si

novousedlíci začali opravovat a rekonstruovat své domky, zachránili nejspíše Kamennou kolonii nebo alespoň její část před spadnutím, hlavně ale zajistili kontinuitu Kamenné kolonie jako živoucí městské čtvrti. Současnost Kamenná kolonie dnes bezesporu živou čtvrtí je, má ale i své problémy – jak jsme si ukázali

v předešlém textu. Za nejnaléhavější současný problém považují její obyvatelé zastaralé inženýrské sítě. Nevyřešení tohoto problému by v dlouhodobějším časovém horizontu mohlo učinit Kamennou kolonii neobyvatelnou a obyvatelům kolonie se ani po letech jednání

s úřady zatím nepovedlo dosáhnout toho, aby se s rekonstrukcí sítí doopravdy začalo. Mezi obyvateli kolonie a členy občanského sdružení Kamenka se tak znovu objevuje myšlenka ohrožení kolonie.

Kamenku jako takovou ohrožuje to, že jestli to tady nechají spadnout, jo, tím, že to opravdu nezásobí těmi základními věcmi, že tady nebudou udržovat ty silnice a neudělaj ten hlavní vodovodní řad. (Kateřina) Co hlavně zesiluje myšlenku ohrožení kolonie mezi obyvateli „Kamenky“ a členy sdružení, je

samotný přístup města Brna vůči Kamenné kolonii. Neochota, nezájem a nevstřícnost úřadů města spolupracovat na řešení problémů kolonie spolu s tím, že obyvatelé Kamenné kolonie vnímají často nepřátelské naladění městských úředníků ke Kamenné kolonii – to všechno

vytváří mezi obyvateli „Kamenky“ atmosféru nejistoty a obav, atmosféru, která mezi místními lidmi vyvolává různé představy a spekulace o záměrech města s Kamennou kolonií. Tuto nejistotu místních pak ještě dotváří vědomí toho, že město vlastní pozemky pod jejich

domy. V perspektivě této atmosféry obav a nejistoty dostávají např. problémy s inženýrskými

sítěmi kolonie nový význam. Kromě toho, že v prvé řadě představují „sítě“ pro obyvatele 54

kolonie reálný a hmatatelný problém, který se - když neřešen - bude s postupujícím časem

ještě prohlubovat, fungují pro obyvatele „Kamenky“ také jako ukazatel vztahu města Brna vůči Kamenné kolonii, jako náznak, z kterého usuzují na možné plány a záměry města Brna s Kamennou kolonií.

Tak jako takové incidence toho, že to město zastavilo ty akce s tou vodou a kanalizací, tak to je blbé. Protože se vlastně k té Kamence nechovají jako k plnohodnotné čtvrti, jo. A tudíž jako se tak nabízí myslet si, že třeba to chtějí nějak zužitkovat. Pořád jim patří ty pozemky, jo, to je důležitý vědět. (...)No, já nevím, no, (...) to jsou dohady, ale člověka to znervózní. (Kateřina) Jakmile by se zrekonstruovala voda a kanalizace, tak tím pádem přizná de facto město statut Kamenné kolonie jako její rovnoprávné čtvrti. Zatím vždycky byla, dle našeho soudu, odsouvána a s dost nejasnými záměry plánován její osud do budoucna. A tohleto by bylo jakoby to první, to znamená udělat něco, kdy bude jasné, že se prostě tady s touhletou čtvrtí počítá v nezměněné podobě a že se tady nebude jednou bourat a že se tady nebudě stavět něco jinýho, že se to tady nebude prostě rušit. (Miloš) Vybudování vodovodu a kanalizace tak má pro členy občanského sdružení Kamenka i

symbolický význam. Jednoduše řečeno, když už bude město investovat do vybudování sítí pod stávající Kamennou kolonií v její současné podobě, s její parcelací a rozmístěním domků, uzná tím i její současnou podobu a existenci. Nebude pak chtít kolonii využít k jiným účelům, bourat ji, ani přestavovat, a snad by se mu to už ani ekonomicky nevyplatilo. Vidíme, že diskurz zrušení, zbourání, využití Kamenné kolonie k jiným účelům, je mezi obyvateli

kolonie živý i dlouhou dobu po roce 1989. A stále jsou to úřady města Brna, které mají tu moc svým způsobem o zrušení nebo nezrušení kolonie rozhodnout. Už to sice není ona

definitivní moc komunistických úřadů, které mohly svévolně a ze dne na den rozhodnout o existenci či neexistenci kolonie, pořád jsou to ale úřady a politici města Brna, kteří mohou svým nezájmem a neochotou řešit spletité problémy kolonie rozhodovat o jejím osudu nenápadně a jakoby zpovzdálí. A zdá se, alespoň podle toho, co vyprávějí členové sdružení

Kamenka, že myšlenka zrušení Kamenné kolonie z rétoriky a uvažování městských úředníků úplně nevymizela.

Karel: (...) už v 80. letech vznikly nějaký ty tlaky, že by se ta Kamenka srovnala se zemí a lidi by se přestěhovali do paneláků. A to se tady táhne jak červená niť tyhlety snahy celou dobu a to tady ti úředníci prohlašujou. Autor: Jako ještě teď? Karel: No tak samozřejmě, rozumíš, proč by to neřekli, to je zkrátka jenom taková řeč. To je řeč jenom, to není žádný usnesení. „A jestli budete zlobit, tak vám to tam celý zbouráme.“ 55

(...) ten duch, ta myšlenka tady samozřejmě u těch úřadů neustále vládne, protože vystěhovat ty lidi do paneláků a mají od nich pokoj jednou provždy. Už je nikdo nebude otravovat nějakou kanalizací nebo nějakou vodou. Tato představa ohrožení, jejíž možné důvody jsem se snažil popsat, vedla k tomu, že členové

občanského sdružení Kamenka sepsali petici za zachování kolonie. Přesně ji nazvali Petice za

zachování chráněného sídelního útvaru Kamenná kolonie11. Konkrétní okolnosti vzniku

petice popisuje Lenka.

(...) protože to v jednu chvilku vypadalo hodně špatně, že jsem byla na nějaké schůzi, tak mi říkali: „oni vyhlásí vyšší zájem a budete se muset vystěhovat všichni“, to tam říkali prostě. Tak jsme (...) aktivovali tady tu petici, ale stejně to bylo úplně k ničemu. (Lenka) Sepsání petice bylo vyústěním nebo spíše pokračováním snahy o řešení zmiňovaných

problémů kolonie – jako je např. starý vodovod, neexistující kanalizace, sesuv svahů pod

některými domky, špatný stav silnic v kolonii, atd. – a reakcí na postoj města k těmto problémům a ke Kamenné kolonii a jejím obyvatelům obecně. Konečným impulsem k sepsání

petice pak byla neoficiální hrozba města o možném vystěhování obyvatel kolonie. V textu

petice se tedy hned na začátku žádá, aby byl „zachován sídelní útvar Kamenná čtvrť(...), a to v celém stávajícím rozsahu“. Potom už následuje výčet žádostí směrovaných k řešení

konkrétních problémů. Jsou zde uvedeny žádosti o vybudování kanalizace a vodovodu, o sanaci všech svahů, jejichž nestabilita ohrožuje domky na jejich úpatí, a o vypracování

koncepce rozvoje kolonie. Obecně jde v těchto žádostech o to, aby město začalo aktivně participovat na řešení problémů kolonie, petice se snaží městské úředníky probudit z apatie, kterou ať už záměrně nebo nezáměrně ke Kamenné kolonii zaujímají.

Zajímavý je další bod petice, který ještě může doplnit a dokreslit to, jak obyvatelé

„Kamenky“ vnímají ohrožení kolonie. V petici se píše: „žádáme, aby se čtvrtí bezprostředně

související pozemek, tzv. palouk (...) byl i nadále využíván jako plocha ostatní městské zeleně, zařazená ve skupině plocha nestavební - volná, za účelem odpočinku obyvatel města Brna“.

Zmiňovaný „palouk“ se nachází přímo nad stěnami lomu, ve kterém je ukrytá Kamenná kolonie. „Palouk“ je obklopen lesíkem a jsou z něho pěkné výhledy na pod ním spočívající

Brno. Je skutečně místem, kam lidé z okolí často chodí na procházky a za odpočinkem, tradičně se na něm pořádají akce, které patří k životu v Kamenné kolonii – na jaře zde probíhá

„pálení čarodějnic“, v rámci kulturní akce „Nespoutaný život v Kamence“ se tu konají 11

Viz příloha č. 2 na straně 86.

56

hudební vystoupení. V petici se v podstatě žádá, aby palouk přilehlý ke Kamenné kolonii

nebyl zastavěn novými domy a kolonie tak neztratila část svého „přírodního“ okolí. Jaké souvislosti ale mohly vést členy sdružení k tomu, že uvedli právě tento bod ve své petici?

Kamenná kolonie a její okolí představuje klidnou a malebnou lokalitu, která se nachází

relativně blízko centra Brna a je výhodně situovaná i co se týče dostupnosti městské hromadné dopravy. K tomu, že se Kamenná kolonie postupně dostala do povědomí většího množství lidí, přispěli mimo jiné i její současní obyvatelé, kteří ji před pár desetiletími

„objevili“. Bydlení v Kamenné kolonii a v jejím přilehlém okolí se dnes začíná stávat celkem lukrativní záležitostí. Ceny jak domků v „Kamence“, tak pozemků přiléhajících ke kolonii vzrostly za poslední roky mnohonásobně. Okolí kolonie se pomalu zastavuje honosnějšími

rodinnými domy. Jen v 90. letech vyrostla na jižní terase nad kolonií řada prefabrikovaných

vilek, každá s rozlehlým oploceným prostorem kolem sebe. Na přelomu roku 2005 a 2006 se zase dostavěl areál devíti modernistických rodinných domů pod samými stěnami lomu v horní

části bývalé těžební jámy, kde teď těsně sousedí s drobnými dělnickými domky z 20. a 30. let 20. století. „Palouk“ rozprostírající se na plošině nad Kamennou koloniií je dalším místem,

které se v naznačené linii čilého stavebního ruchu nabízí k využití. Kdyby se však na jeho

místě vystavěly nové domy, obyvatelé Kamenné kolonie by přišli o tradiční místo svého odpočinku, vycházek i společných akcí.

Vzrůstající lukrativnost Kamenné kolonie a jejího okolí, neutuchající stavební ruch poslední

doby a řada nových domů, které vyrostly v těsné blízkosti původních domků Kamenné

kolonie – to jsou ale také indicie, které mohou pro členy sdružení a obyvatele „Kamenky“

představovat negativní předobraz budoucího vývoje kolonie. V předcházejícím textu jsme si už ukázali, jak atmosféra nejistoty a ohrožení u obyvatel Kamenné kolonie vzniká na základě

nevstřícného postoje města k problémům kolonie i faktu, že město vlastní pozemky pod jejich

domy, a jak tato atmosféra oživuje „předlistopadové“ strachy ohledně zrušení a zbourání kolonie. V uvedených promluvách členů sdružení jsme četli možné obavy, že město by mohlo

s pozemky v Kamenné kolonii spekulovat, nějak je zužitkovat, zbourat kolonii a stavět něco jinýho. Nové stavby v okolí kolonie mohou být tím, co dává těmto obavám konkrétnější tvar. Směřování obav je asi takové: Kdyby se stávající domky v Kamenné kolonii z jakéhokoliv

důvodu zbouraly, na uvolněném lukrativním prostoru by pak mohla vyrůst čtvrť domů podobných těm, které už teď Kamennou kolonii zčásti obklopují. Na místě kolonie by tak

vznikla honosná čtvrť, jakési „podnikatelské městečko“, jak je známe většinou z okrajů dnešních měst.

57

Já samozřejmě nevím, jaké může mít město zájmy, ale určitě je to lukrativní místo a když už máme nahoře tam tu novou část, tak kdyby se zastavila Kamenka horní takovýmhle pokračováním, tak je to logicky satelitní a určitě cenově dost zajímavě postavené městečko, a pozemek je města. (Miloš) Jako komunisti nás tady nechali nakonec bejt, kdežto vlastně ten Brno – střed by nejradši ty domky všecky zbourali a postavili tady tu hrůzu stejnou, jak je nahoře. (Lenka) Ve světle těchto obav o zbourání kolonie a následného vzniku lukrativní „podnikatelské“ čtvrti na jejím místě mohou členové občanského sdružení Kamenka interpretovat i nezájem a

neochotu úřadů města spolupracovat na obnově kolonie. Jedno z možných podezření, které

jim v atmosféře nejistoty přichází na mysl, je následující: Neochotu úřadů vnímají jako možný záměr města, jak neřešením problémů kolonie ji „učinit“ pomalu neobyvatelnou a

uvolnit tak místo pro nové luxusní domy. Renovovaný vodovod, nová kanalizace, do které by mohli obyvatelé „Kamenky“ vypouštět odpadní vodu, zpevněné svahy, narovnání

majetkoprávních vztahů – to všechno dnes Kamenné kolonii chybí, aby se stala standardní čtvrtí. To všechno se snaží lidé angažující se v občanském sdružení Kamenka s příslušnými úřady města Brna vyjednat, zatím spíš neúspěšně. Právě tato jistá nestandardnost, to, že by

Kamenná kolonie stále nesplňovala některé např. hygienické normy, by podle některých členů

sdružení mohlo pro úřady představovat způsob, jak přimět stávající obyvatele Kamenné kolonie, aby své domky opustili.

(...) jakmile nějaký barák dejme tomu na svahu se začne lehce sesouvat nebo nebude splňovat hygienické normy, nebo není-li schopný ten majitel zajistit vypouštění vody správným způsobem, tak v té chvíli vlastně je to obydlí vyhlášeno hygienikem jako neobyvatelné a je nutno se z něho vystěhovat. Takže toto je jedna možnost, jako teoretická, jak dostat nějaké lidi z nějakého prostoru, že prostě prohlásí, že to nesplňuje parametry, které mají mít z hygienických norem baráky jako takové. (Miloš) (...) ten Brno – střed by nejradši ty domky všecky zbourali (...) jako to oni by udělali nejradši a to vlastně na těch jednáních z toho vyplývalo, že ty domky jsou vlastně zdravotně závadný a starý a špatný a neodpovídající a nejlépe by bylo vlastně nabídnout náhradní bydlení. Což nám nabídli, protože jsem se nejvíc ozývala, jsem se jednu dobu aktivovala, tak nám hnedka nabídli náhradní bydlení, no jasně. (Lenka) Představa ohrožení, která prochází celou touto kapitolou, je představou matnou, nemá úplně

jasné obrysy, ale spíše prosvítala a skládala se postupně dohromady v jednotlivých rozhovorech a činech členů občanského sdružení Kamenka. Co je v současné době mezi členy

sdružení přímo hmatatelné, je nejistota, atmosféra obav a zklamání plynoucí 58

z nenaplněných snah vyjednat konečně nějaké řešení aktuálních problémů kolonie. Tyto problémy – jako je chátrající vodovod, neexistující kanalizace v horní části kolonie, pomalu

se sesouvající svah pod některými domky, špatný stav silnic v kolonii, nevyřešené

majetkoprávní vztahy – jsou tím, co obyvatele „Kamenky“ momentálně a aktuálně trápí, zaměstnává a obtěžuje nejvíce. V pozadí těchto problémů pak doutnají obavy o budoucí osud Kamenné kolonie. Nejsou to pevné a jasné vize, ale spíše odhady a spekulace, jež živí úřady

města Brna svým nezájmem a nevstřícností uvedené problémy řešit a obecně svým postojem ke Kamenné kolonii a jejím obyvatelům. Mezi členy sdružení Kamenka se znovu po letech probouzí strachy z možnosti zbourání Kamenné kolonie. Např. - co když se vybudování

kanalizace, vodovodu, atd. bude oddalovat, tak jak tomu bylo dosud, až do té doby, že už Kamenná kolonie bude vskutku neobyvatelná, nebo spíše do té doby, než bude za neobyvatelnou prohlášena? Tato myšlenka se u obyvatel kolonie a členů sdružení po letech víceméně neúspěšných jednání nutně objevuje. A v atmosféře nejistoty hlodá někdy červ pochybností a obav ještě hlouběji - Nemůže mít město nějaký zájem na tom, aby se Kamenná kolonie zrušila? Nechce pozemky pod Kamennou kolonií nějak zužitkovat? Není oddalování

řešení např. problémů se sítěmi třeba nenápadnou strategií, jak kolonii pomalu „nechat spadnout“ a vystavět pak na jejím místě lukrativní „zbohatlickou“ čtvrť? Představu ohrožení u členů sdružení totiž dotváří fakt, že pozemky pod jejich domy vlastní obec, a vědomí, že okolí

Kamenné kolonie se stává lukrativní a žádanou stavební zónou, což se projevuje v řadě nových luxusních rodinných domů, které tu za nedávnou dobu vyrostly.

Jakousi krajní, „nejčernější“ vizí, která tvaruje představu ohrožení Kamenné kolonie, je tedy

vize zbourání kolonie. Situace Kamenné kolonie ale naštěstí není momentálně tak špatná, zbourání jí bezprostředně určitě nehrozí. Kolonie je navíc památkově chráněná. Představa

ohrožení je ale hlavně obavou z nejasné budoucnosti, kterou je vždy těžké předvídat. Jako taková vyvěrá z atmosféry nejistoty a zklamání, kterou se vyznačuje jednání sdružení Kamenka s úřady města Brna.

59

ZÁVĚR Lenka, Kateřina, Miloš, Monika a Karel jsou těmi, kteří se dnes asi nejvíce angažují

v občanském sdružení Kamenka. Všichni patří v Kamenné kolonii mezi novousedlíky, do různorodé skupiny gentrifierů, kteří do této lokality začali přicházet zhruba od přelomu 70. a

80. let 20. století a nahrazovali původní dělnické obyvatelstvo kolonie.

Nové usedlíky mohla do Kamenné kolonie lákat celá řada motivů a pohnutek. Přitažlivost Kamenné kolonie je bezesporu dána už kombinací jejího příjemného „přírodního“ prostředí a výhodné polohy blízko centra města. Zároveň je kolonie zajímavě začleněna do okolní krajiny - před okolním městem je skryta a chráněna stěnami lomu, lesem a řekou. Jestliže na přelomu

70. a 80. let lákala mladé lidi romantika a malebnost nouzové dělnické čtvrti spolu s možností

levně si zde koupit vlastní dům, postupně se k těmto faktorům přidávala i atmosféra, která v Kamenné kolonii vznikala v důsledku nonkonformního životního stylu těchto mladých lidí,

jejichž značnou část tvořili umělci. Možnost účastnit se společného života a životního stylu

pak působila jako magnet pro další příchozí, stejně jako jakési „ozvláštnění“ Kamenné kolonie jejími novými obyvateli, které se navenek projevovalo např. ve způsobu, jakým si přestavovali a zdobili své domy.

V průběhu 90. let se Kamenná kolonie a její přilehlé okolí stává lukrativnější obytnou oblastí a do kolonie samotné se pomalu začínají stěhovat i movitější obyvatelé. Dnešní Kamenná

kolonie je sociálně velmi zajímavým a rozmanitým místem. Na relativně malém prostoru zde vedle sebe žijí potomci původních dělnických rodin, lidé zabývající se uměním i lidé

odborných profesí – jako např. architekti, ekonomové, novináři a učitelé - které někteří autoři (Hannigan, 1995; Ley podle Sýkora 1993; Zukin 1987) označují jako novou střední vrstvu.

Občanské sdružení Kamenka vzniklo přibližně před 6 lety z iniciativy místních obyvatel jako reakce na vyhrocující se problémy kolonie, které mají původ v její specifické historii. Těmito

problémy jsou chátrající provizorní vodovod z 50. let, neexistence kanalizace v horní části

kolonie, neudržované silnice, sesouvající se svah pod některými domky a nevyřešená majetkoprávní situace kolonie. Úřady města Brna jako by si dodnes stále nebyly jisty svými

kompetencemi a povinnostmi vůči této bývalé nouzové kolonii. Ke zdejším problémům se

staví s rozpaky, které se členům sdružení Kamenka ani přes několikaletou snahu nepovedlo

prolomit - a zajistit tak to, aby město Kamennou kolonii začalo standardně obsluhovat (Fischer, 1985).

60

Nedůvěra na různých úrovních sociálního života – např. nedůvěra v úřady, veřejné instituce

a politiky – je podle polského sociologa Piotra Sztompky (1998) něčím, co v dnešních

postkomunistických zemích stále přežívá jako relikt totalitního režimu i dlouho po jeho pádu. V případě Kamenné kolonie nedůvěra jejích obyvatel a členů sdružení Kamenka vůči úřadům

města Brna pramení hned z několika faktorů. Částečně tato nedůvěra skutečně přetrvává z „předlistopadového“ období, kdy úřady spřádaly plány na zbourání kolonie či její přeměnu na

dělnický skanzen. Hlavně pak ale vyvěrá z víceméně neúspěšných mnoholetých snah členů

sdružení dojednat s městskými úředníky řešení problémů kolonie. Dalším faktorem, který také k této nedůvěře přispívá, je vnímaná negativní zaujatost úřadů města vůči Kamenné kolonii a

jejím obyvatelům, pociťování oné stigmatizace kolonie úřady jako něčeho nepatřičného, nezákonného a trpěného.

Tato nedůvěra k úřadům spolu s existencí zmiňovaných problémů kolonie, které se – když

neřešeny - budou časem ještě prohlubovat, vede u členů sdružení k představě ohrožení Kamenné kolonie. Tuto představu ještě dotváří vnímání vzrůstající ekonomické lukrativnosti

oblasti Kamenné kolonie a jejího okolí pro stavební společnosti a developery, jejímž projevem je skupinka nových honosných domů, které pomalu začínají obkličovat kolonii.

Tato představa ohrožení není jasnou vizí, ale spíše matnou obavou z nejisté budoucnosti. Asi

„nejčernější“ možnou verzí této představy je pak zbourání a přestavba kolonie v oblast luxusních rezidencí. To, že tato představa není jenom úplně nereálnou dystopií, ukazují i osudy některých bývalých dělnických kolonií v Praze. Např. tamější bývalá dělnická kolonie

ve Starých Střešovicích nebo kolonie Buďánka nacházející se v městské části Praha 5

zažívaly v minulých letech za přihlížení úřadů postupné chátrání a demolice. Dnes v těchto památkově chráněných koloniích kromě křovím zarůstajících ruin zbývá z původní zástavby

jen několik posledních stojících domků, a na místě dřívějších dělnických stavení vyrůstají luxusní obytné domy, vilky a penziony (Mertová, 2002; Berný, 2005; Kedroň, 2005).

V obecné rovině může vize ohrožení fungovat různými způsoby. Může lidi motivovat a

povzbuzovat je k protiaktivitě. Po nějaké době neúspěšných protiaktivit by však mohla

působit i přesně opačně – vést ke skepsi a pasivitě, demotivovat a paralyzovat. Tato skepse a pasivita jsou pak asi nejlepší cestou k tomu, aby se dané ohrožení – kterému už tím pádem nebudou kladeny žádné překážky – případně mohlo naplnit, aby se stalo realitou.

Největší naději pro to, že se vize ohrožení Kamenné kolonie nenaplní a že obyvatelé kolonie

ani po mnoha letech víceméně neúspěšného jednání s úřady neupadnou do skepse a 61

nečinnosti, vidím v tom, že Kamenná kolonie je živou městskou čtvrtí. Čtvrtí s bohatým komunitním životem, čtvrtí, ve které její obyvatelé chtějí žít, mají ji rádi a identifikují se s ní.

Hlavním důvodem akcí členů sdružení Kamenka je samozřejmě zachování vlastního domova.

Cennou je ale pro ně navíc i lokální komunita, kterou členové sdružení chápou jako něco výjimečného, jako vlastní ostrůvek pozitivní deviace. Zároveň pak tito lidé reflektují i historickou a urbanistickou specifičnost Kamenné kolonie, přikládají hodnotu její tradici, jejíž kontinuitu se jim snad i v budoucnu podaří zachovat.

62

JMENNÝ REJSTŘÍK Ahrne, Göran Atkinson, Paul Bártová, Eliška Beck, Ulrich Becker, Howard Berný, Aleš Bochořák, Tomáš Bourdie, Pierre Castells, Manuel Caulfield, Jon Creswell, John Čepeláková, Jarmila Dřímal, Jaroslav Fischer, Claude Geertz, Clifford Gejdoš, Pavel Glass, Ruth Gordon, Marshall Hammersley, Martyn Hannigan, John Hendl, Jan Kedroň, Radek Kuča, Karel Ley, David Mertová, Rebeka Musil, Jiří Norberg–Schulz, Christian Patrmanová, Jana Pavlíčková, Lenka Peša, Václav Plch, Ladislav Slavičínský, Jiří Stake, Robert Svobodová, Jana Sýkora, Luděk Sztompka, Piotr Urry, John Vajdová, Zdenka Vašečka, Michal Velebilová, Irena Zukin, Sharon

21 9, 13, 14 10 21, 49 19 61 6, 7, 10, 35, 36, 44, 51, 53 18 21 19 11 10 6 21, 47, 49, 60 11, 12, 14 48 17 16 9, 13, 14 16 - 20, 29, 30, 36, 38, 60 14 61 6 18, 43, 60 61 20, 21 17 48, 50 10, 31, 35, 53 6 7, 35, 46 22 11,13 53 15 - 19, 29, 30, 36, 38, 43, 60 61 22 22 20, 21 18, 36 15, 17, 18, 36, 38, 43, 60 63

BIBLIOGRAFIE POUŽITÁ LITERATURA 1. Ahrne, G. 1998. „Civil Society and Uncivil Organizations.“ Pp. 84-95 in Real Civil Societies, ed. by J. C. Alexander. London: Sage.

2. Beck, U. 2004. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Sociologické nakladatelství: Praha. 3. Becker, H. 1997. „The culture of deviant group: the jazz musician.“ Pp. 55-65 in The Subcultures Reader, ed. by K. Gelder and S. Thornton. London: Routledge.

4. Bochořák, T. 1979. Způsob života dělnických rodin v brněnské Kamenné čtvrti. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Filozofická fakulta, diplomová práce. 5. Creswell, J. 1998. Qualitative Inquiry and Research Design. Choosing Among Five Traditions. Thousand Oaks: Sage.

6. Čepeláková, J. 1981. Slovesné projevy v nouzové dělnické kolonii Kamenná čtvrť v Brně. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Filozofická fakulta, diplomová práce. 7. Dřímal, J., V. Peša. 1973. Dějiny města Brna 2. Brno: Blok.

8. Fischer, C. 1985. The Urban Experience. San Diego: Harcourt Brace Jovanovich.

9. Geertz, C. 2000. Interpretace kultur. Praha: Slon.

10. Gordon, M (ed.). 1998. A Dictionary of Sociology. Oxford: Oxford University Press. 11. Hammersley, M., P. Atkinson.1995. Ethnography – Principles in practice. London: Routledge.

12. Hannigan, J. A. 1995. „The postmodern city: A new urbanization?“ Current Sociology 43: 173-182.

13. Hendl, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum.

14. Horská, P., E. Maur, J. Musil. 2002. Zrod velkoměsta. Praha – Litomyšl: Paseka.

15. Kuča, K. 2000. Brno – vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha – Brno: Baset. 16. Mertová, R. 2002. Dobročinný spolek Medáků ve Starých Střešovicích. Praha: Karlova univerzita. Filozofická fakulta, diplomová práce. 17. Norberg-Schulz, Ch. 1994. Genius loci. Praha: Odeon.

18. Pavlíčková, L. 2002. Kamenná kolonie. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií, diplomová práce. 19. Plch, L. 2003. Brno: procházky po stopách minulosti. Praha: Lidové noviny.

20. Slavičínský, J. 2003. Proměny komunity. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií, závěrečná práce. 21. Stake, R. E. 1994. „Case Studies.“ Pp. 236–247 in Handbook of Qualitative Research, ed. by N. K. Denzin and Y. S. Lincoln. Thousand Oaks: Sage

22. Svobodová, J. 2001. „Brněnské obytné kolonie.“ Pp. 381–462 in Brno v minulosti a dnes 15. Brno: Archiv města Brna.

23. Sýkora, L. 1993. „Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst.“ Pp. 100–119 in Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, ed. by L. Sýkora. Praha: Karlova univerzita. Přírodovědecká fakulta. 64

24. Sztompka, P. 1998. „Mistrusting Civility: Predicament of a PostCommunist Society.“ Pp. 191-210 in Real Civil Societies, ed. by J. C. Alexander. London: Sage.

25. Urry, J. 2000. Sociology beyond Societies. Mobilities for the twenty-first century. London: Routledge.

26. Vajdová, Z. 1992. „Situační zpráva o komunitních studiích.“ Sociologický časopis 28: 493-508.

27. Vašečka, M. 2004. „Občianska spoločnosť v teoretickej perspektive.“ Pp. 37-57 in Keď lahostajnosť nie je odpoveď, ed. by J. Majchrák, B. Strečanský, M. Bútora. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. 28. Velebilová, I. 2005. Gentrifikace jako strategie obnovy vnitřního města. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií, závěrečná práce. 29. Velký sociologický slovník. 1996. Praha: Karolinum.

30. Zukin, S. 1987. „Gentrification: Culture and Capital in the Urban Core.“ Annual Review of Sociology 13: 129-147. NOVINOVÉ ČLÁNKY 31. Bártová, E.: Kam mizí duše našich měst. Respekt, 21. – 27. 2. 2005.

32. Berný, A.: Buďánka - ostuda Prahy 5. Večerník Praha, 25. 4. 2005.

33. Gejdoš, P.: V Kamenné kolonii jsou od včerejška bez vody. Brněnský a jihomoravský den, 30. 5. 2000a.

34. Gejdoš, P.: Obyvatelé Kamenné kolonie nemají ani vodu z cisteren. Brněnský a jihomoravský den, 31. 5. 2000b.

35. Kedroň, R.: Kolonie z města vytlačuje beton. Hospodářské noviny, 5. 8. 2005.

36. Patrmanová, J.: Budeme opravdu bez vody – ptají se lidé. Mladá fronta dnes – Jižní Morava, 24. 5. 2000.

37. Plch, L.: Na opravy v Kamenné čtvrti nemáme dost peněz, tvrdí úředníci. Lidové noviny, 22. 9. 1998.

65

ANOTACE

Slavičínský, J. 2006. Kamenná kolonie a občanské sdružení Kamenka – případová studie. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií, diplomová práce. Práce sestává z 19 445 slov (včetně poznámek pod čarou). Je doplněna fotografickou přílohou. Tato kvalitativní případová studie se snaží především prostřednictvím rozhovorů s obyvateli Kamenné kolonie, kteří se dnes angažují v občanském sdružení Kamenka, přiblížit průběh gentrifikace kolonie, ke které dochází zhruba od přelomu 70. a 80. let minulého století, i to, jací lidé zde dnes žijí a s jakými problémy se potýkají. Kamenná kolonie je bývalá nouzová dělnická kolonie postavená ve 20. a 30. letech minulého století v Brně. Studie ukazuje, že to, co lákalo nově příchozí do Kamenné kolonie, kterou její původní obyvatelé pomalu opouštěli, nebyly jen vlastnosti lokality samotné – jako její malebnost, pitoresknost a příjemné „přírodní“ okolí – ale i atmosféra, která se zde vytvářela v souvislosti s nonkonformním životním stylem prvních novousedlíků – mladých lidí, z nichž mnozí byli umělci. Dnešní Kamenná kolonie je pak sociálně velmi zajímavým a různorodým místem. Kromě zbytku původních dělnických rodin zde žijí lidé zabývající se uměním i skupina specialistů a odborníků, někdy označovaná jako nová střední vrstva. Občanské sdružení Kamenka vzniklo jako reakce místních obyvatel na společné problémy – např. chátrající vodovod – které mají svůj původ ve specifické historii kolonie jako nouzové výstavby. Text práce demonstruje, jak několikaletá neúspěšná snaha vyřešit tyto problémy a vnímaná neochota úřadů města Brna na jejich řešení participovat i vědomí vzrůstající stavební lukrativnosti oblasti Kamenné kolonie a jejího okolí vedou u členů sdružení k představě ohrožení kolonie.

66

SUMMARY

Slavičínský, J. 2006. The Kamenná Colony and the Kamenka Association – A Case Study. Brno: Masaryk University. The School of Social Studies, diploma thesis. The thesis consists of 19 445 words and the enclosed photos. The Kamenná colony is a former makeshift colony that was built by poor workers in the 1920s and 1930s in the city of Brno in Czechoslovakia. This qualitative case study is primarily based on interviews with those contemporary residents of the colony who participate in the Kamenka association. The study outlines the course of gentrification that has been taking place in the colony since the turn of 1970s and 1980s. It tries to sketch out what kinds of people live in the colony contemporarily as well as what problems they have to solve. What generally attracted the newcomers to the place that the original blue-collar residents had been slowly leaving, were not only the qualities of the locality itself (its beauty, picturesqueness and its nice environment) but it was also the atmosphere created by the nonconformist lifestyle of the first newcomers. Artists and craftsmen were those who represented a considerable part of this newcomer wave. The present-day Kamenná Colony is socially very interesting and diverse. The diversity is formed by artists and craftsmen, descendants of original blue-collar people and the group of professionals sometimes referred to as the new middle–class. The Kamenka association arose as a response of local residents to their common problems. These problems (e. g. the decaying waterpipe) spring up from the specific history of the Kamenná colony. This study illustrates the emergence of apprehension among the members of the Kamenka association. The apprehension is based on the unsolved problems of the colony, on the perceived reluctance of the city authorities to solve them and on the awareness of growing lucrativeness of the place and its surrounding area.

67