MASARYKOVA UNIVERZITA. Prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje Bakalářská práce

Brno 2010

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Mgr. Lenka Hricová

Tereza Pakostová

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

……………………………. podpis

2

Touto cestou velmi děkuji Mgr. Lence Hricové za odborné vedení bakalářské práce a rady, které mi pomohly při jejím zpracování. Dále děkuji Mgr. Pavle Švojgrové za cenné připomínky.

3

Obsah Úvod .............................................................................................................. 5 1 Fyziologie a patologie vývoje řeči ........................................................... 6 1.1 Anatomie a fyziologie mluvních orgánů ........................................................... 6 1.2 Správný vývoj řeči a ontogenetická stádia vývoje řeči.................................... 10 1.3 Stimulace k řeči ............................................................................................... 13 1.4 Nejčastější poruchy komunikační schopnosti u dětí v období do ukončení řečového vývoje .................................................................................................... 14

2 Poskytování logopedického poradenství .............................................. 20 2.1 Systém poradenských zařízení, logopedická intervence a prevence v ČR ...... 20 2.2 Mezioborová spolupráce .................................................................................. 25 2.3 Legislativní rámec poskytování poradenských sluţeb..................................... 26

3 Prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje 27 3.1 Cíle výzkumného šetření ................................................................................. 28 3.2 Metodologie výzkumu ..................................................................................... 28 3.3 Výsledky výzkumného šetření ......................................................................... 29 3.4 Analýza výsledků výzkumu ............................................................................. 35 3.5 Závěry výzkumu a doporučení pro praxi ......................................................... 36

Závěr ........................................................................................................... 38 Shrnutí ........................................................................................................ 39 Summary .................................................................................................... 39 Seznam použité literatury......................................................................... 40 Seznam tabulek a grafů ............................................................................ 42 Seznam příloh ............................................................................................ 43 Přílohy

4

Úvod Pro optimální vývoj dítěte je, mimo jiné, velmi důleţitá prevence komunikačních schopností a stimulace k řeči. Jestliţe jde pak o dítě, u kterého by se mohla vyskytnout porucha řeči, je nutné zajistit včasnou logopedickou intervenci a pokud se porucha vyskytne, následnou komplexní rehabilitaci, do níţ by měl být zahrnut jak zdravotnický rezort, tak pedagogicko-psychologické instituce a rezort sociálních věcí. K včasnému rozpoznání narušené komunikační schopnosti je nutná dobrá informovanost a znalost této problematiky nejen mezi rodiči, ale i lékaři a pedagogickými pracovníky. V České republice jsou při včasné logopedické intervenci a rané péči od sebe většinou odděleny sloţky lékařská, pedagogická a sociální, toto propojení sloţek chybí i v legislativě. Lékaři přichází do kontaktu s dítětem a jeho rodiči brzy a většinou i zavčasu, coţ se ne vţdy stává i s pedagogy, logopedy, psychology a sociálními pracovníky. Raná péče o děti se speciálními potřebami u nás také není ještě zcela uspokojivě legislativně vyřešena, a to především v oblasti poruch řeči (Klenková, 2006). Cílem práce Prevence poruch řeči u dětí do ukončení řečového vývoje je shromáţdit a uvést informace týkající se vývoje řeči a moţných poruch komunikační schopnosti, dále shrnout informace o stávajícím poradenském systému v ČR a informovanosti v oblasti prevence poruch řeči. V teoretické části bakalářské práce je snaha v poţadovaném rozsahu shromáţdit a uvést informace o anatomii mluvidel, správném vývoji řeči, moţnostech stimulace řeči, poruchách komunikační schopnosti a poradenském systému v ČR. Jedna z kapitol obsahuje i legislativní rámec týkající se poskytování poradenských sluţeb. Praktická část práce obsahuje výsledky plynoucí z průzkumu mezi rodiči o informovanosti v oblasti prevence poruch a stimulace k řeči, dále zjištění z průzkumu mezi lékaři o systému podávání informací a spolupráci s dalšími institucemi a odborníky při zajišťování logopedické intervence. V přílohách práce jsou uvedeny některé další doplňující informace.

5

1 Fyziologie a patologie vývoje řeči 1.1 Anatomie a fyziologie mluvních orgánů

Tato kapitola je zaměřena na popis jednotlivých částí mluvidel, jejich funkcí a na procesy v nich probíhající. Tyto informace jsou důleţitým podkladem nejen pro další části práce, jako jsou například ,,Správný vývoj řeči“ či ,,Stimulace a podněcování tvorby řeči“. Mluvní orgány Výkonným orgánem řeči jsou mluvidla (vlastním orgánem řeči je mozek). Mezi mluvní orgány tvořící lidskou řeč řadíme ústrojí respirační (dýchací), fonační (hlasové) a modifikační (upravující, artikulační). Mezi ozvučné – rezonanční dutiny patří dutina ústní, nosní a hltanová (Pavlová – Zahálková a kol., 1976). Dutina ústní Tato dutina se skládá ze rtů, tvořených pohyblivým kruhovým svalem. Velkou citlivost rtů způsobuje mnoţství nervových zakončení v nich. Tváře se podílejí výrazně na mimice obličeje, ţvýkací funkce pak náleţí horní a dolní čelisti, které také umoţňují měnit velikost čelistního úhlu, tedy vzdálenost zubů od sebe.

,,Změnami

v postavení dolní čelisti, rtů, jazyka, měkkého patra se mění velikost objemu rezonančních dutin.“ (Klenková, 2006, s. 43) Z výčnělků čelisti, které se nazývají alveoly, vyrůstají zuby a scházejí-li, je to patrné na přesnosti výslovnosti. Tvrdé patro (palatum) tvoří strop dutiny ústní a odděluje ji od dutiny nosní. Slouţí současně se zubním výčnělkem k opoře jazyka, který se o ně opírá při hláskování. Patro měkké (velum) je pokračováním patra tvrdého a je tvořeno svalovinou. Patrohltanový uzávěr zcela odděluje dutinu ústní od nosní (zdvihnutím měkkého patra). Závěr je nutný při polykání a případně při dávení, aby potrava neunikala do nosní dutiny. ,,Patro uzavírá prostor také při výslovnosti většiny hlásek, protože vzduch unikající do nosu by znemožnil jejich vytvoření. Velum končí výčnělkem – čípkem (uvula).“ (Kutálková, 2009, s.18) Jazyk je nejpohyblivější sval v těle. Pohybem vpřed, vzad a vzhůru zmenšuje či zvětšuje dutinu ústní. Vazivová přepáţka, procházející středem jazyka, pokračuje na 6

jeho spodní části jako tenká blána a spojuje jazyk se spodinou ústní. Jak dále uvádí Kutálková (2009), při tvorbě jednotlivých hlásek se odděleně uplatňuje hrot jazyka, jeho hřbet a kořen. Dutina nosní Dutina nosní vytváří při artikulaci rezonanční prostor pro výslovnost nosních hlásek. Nosní otvor ústí do nosní dutiny, dělené nosní přepáţkou na dvě, obvykle nestejně velké části. Spodní část tvoří tvrdé patro, horní část pak lebeční spodina. Skrze zadní nosní otvory přechází nosní dutina do nosohltanu. Celou dutinu pokrývá sliznice, která zachycuje prach, otepluje a zvlhčuje vdechovaný vzduch, a upravuje jej tak pro vstup do plic. Díky různým záhybům v dutině nosní vzduch víří, proniká do všech zákoutí a tím nám umoţňuje vnímat všechny vůně i pachy. Vdechování chladného vzduchu nosem ovšem aktivuje i velmi důleţité reflexy, které se postarají o to, aby se dýchání prohloubilo - dýchání ústy proto můţe mít i závaţnější důsledky (Kutálková, 2009). Dutina hltanová Tato dutina je spojena s dutinou ústní i nosní. Do dutiny hltanové ústí Eustachova trubice, která se stará o ,,větrání“ ve středním uchu a vyrovnávání tlaku (při zánětu nosohltanu zaléhají uši, protoţe zánět jí tuto činnost znemoţní). Obr. 1 Schematický průřez mluvidly 1

7

Dýchací orgány (ústrojí respirační) Primární funkcí respiračních orgánů je dýchání, mluvení pak je funkcí sekundární a kaţdý se mu musí učit (hospodaření s dechem při řeči). Orgánem zajišťujícím dýchání jsou plíce společně s celou soustavou svalů, které zajišťují výměnu dýchacích plynů, především kysličníku uhličitého a kyslíku. Dýchání probíhá většinou nezávisle na naší vůli a přizpůsobuje se pruţně situaci. Podle Kutálkové (2009) děti dýchají rychleji neţ dospělí, ale poměr nádechu a výdechu je stejný, přibliţně 2:3, přičemţ nádech je o trochu rychlejší neţ výdech. Během mluvení se tento poměr mění – rychlý nádech je vystřídán poměrně pozvolným výdechem, jejich poměr je asi 1:7. Jestliţe jedinec nedokáţe dobře hospodařit s dechem, mluví pak trhaně, zrychluje a zpomaluje tam, kde nemá ţádný důvod, a jeho řeč můţe působit přerývaně a neobratně. Ústrojí hlasotvorné Vydechovaný proud vzduchu prochází hlasotvorným, tedy fonačním ústrojím. Prvním místem vzniku hlasu je hrtan, leţící na rozhraní dolních a horních dýchacích cest. Navazuje na průdušnici a skládá se ze sliznice a celé řady chrupavek, vazů a svalů. Chrupavka štítná chrání hrtan zepředu a ze stran. Hlasivky jsou dva podélné valy, sloţené z vazu a svalu, napjaté mezi chrupavkami, čímţ vzniká podélná škvíra, kudy uniká vzduch. Sliznice pokrývá celý vnitřek hrtanu a udrţuje tento prostor vlhký pomocí soustavy ţlázek. Vzduch proudí z plic přes hrtan a hlasivkovou štěrbinou dál, promluvíme-li, narazí vzduch na hlasivkové valy, které musí tlakem na okamţik oddálit, aby malé mnoţství vzduchu mohlo uniknout vzhůru (Sovák, 1984). Hlas vzniká střídavým zhušťováním a zřeďováním výdechového proudu vzduchu podle toho, jak se mění hlasová štěrbina. Hlasivky jsou pruţné, přibliţují se a při otvírání a zavírání hlasové štěrbiny kmitají, svou roli hraje i rozkmit (amplituda) hlasivek. Podle Kutálkové (2009) se zvuk se přeměňuje vlivem dutin, kterými prochází. Výšku základního tónu určuje počet kmitů za sekundu, síla je pak závislá na rychlosti vzdušného proudu. Charakteristická barva hlasu je získávána průchodem rezonančními dutinami nad hlasivkami a je dána počtem, výškou a silou svrchních tónů. Hlasová barva prozrazuje v hlase smutek, radost, zlost i rozpaky, odráţí se v ní i 8

duševní rozpoloţení člověka. Pavlová – Zahalková (1976) zmiňuje, ţe se mění během věku a je závislá i na pohlaví, dětský hlas je jiný, neţ hlas dospělého. V dětství je hlas neutrální a stejný u dívek i chlapců, v období pohlavního dospívání se hlas nápadně mění, zejména u chlapců. Kutálková (2009) dále uvádí, ţe síla hlasu je do značné míry dána tělesnou konstitucí – zdraví lidé s klenutým hrudníkem mají předpoklady pro silný, zvučný hlas, oproti tomu lidé s hrudníkem plochým, trpící častými nemocemi cest dýchacích, mají hlas spíše slabý. Odchylky ve stavbě dutin, zejména nosohltanu a nosu, vedou k nevýraznému a tlumenému hlasu. Výška hlasu je dána především velikostí hrtanu a délkou hlasivek, čím menší hrtan a kratší hlasivky, tím je hlas obvykle vyšší. U dospělých osob je ţenský hlas vyšší neţ muţský. Lidé mívají rozdílnou schopnost měnit výšku svého hlasu, coţ se dá ovlivnit cvičením atd. Rozlišujeme trojí hlasový začátek – tvrdý, měkký a dyšný. Jedná se o jakousi mimiku hlasivek, způsob, jak fonace začíná. Tvrdý hlasový začátek vzniká prudkým rozraţením silně sevřené hlasové štěrbiny výdechovým proudem. Tento začátek není k hlasivkám příliš ohleduplný a můţe je postupně poškozovat. U malých dětí je tento způsob nasazení hlasu projevem nelibosti. Při jeho pouţívání působí mluvní projev přísně aţ nepříjemně (Klenková, 2006). Při měkkém hlasovém začátku vzniká hlas pozvolna a plynulým zesílením, hlasivky se pomalu přimknou a teprve pak začnou kmitat. U malých dětí je projevem spokojenosti – dítě si brouká. Měkký hlasový začátek je pro hlasivky šetrný a fyziologicky úsporný, pokud jde o spotřebu vzduchu – ta je poloviční proti začátku tvrdému. Dyšný začátek se projevuje jako šelest, který se postupně mění v hlas a je zvláštní formou začátku měkkého (hlasivky se k sobě zpočátku přibliţují neúplně, část vzduchu uniká a je provázena dyšným šelestem). ,,Dyšný začátek není také příliš úsporný a při nácviku hospodaření s dechem se mu raději vyhýbáme, i když je k hlasivkám také poměrně šetrný.“ (Kutálková, 2009, s. 16) Artikulace a artikulační (hláskotvorné) ústrojí Artikulační ústrojí je uloţeno v dutinách nad hrtanem (ústní, nosní, hltanová) a slouţí k artikulaci, tj. článkování neboli tvoření hlásek. Původní funkce těchto dutin 9

byla rozmělňovací, čichová a polykací, aţ teprve během vývoje došlo i na funkci řízenou vyšší nervovou soustavou - řeč. Artikulační pohyby při jednotlivých hláskách sledujeme podle postavení rtů, čelistního úhlu, postavení jazyka, činnosti měkkého patra a dotyku jazyka na tvrdé patro a zuby. Výslovnost se u člověka vytváří a rozvíjí od těch nejjednodušších zvukově artikulačních struktur, např. při ţvatlání, aţ do úplného zvládnutí zvukové stránky jazyka (Vyštejn, 1991). 1.2 Správný vývoj řeči a ontogenetická stádia vývoje řeči

Znalost správného vývoje řeči u dítěte je nesmírně důleţitá. Jedině s touto znalostí můţeme odhalit odchylky ve vývoji a včas začít dítě stimulovat či mu jinak pomoci na jeho cestě ke kvalitní řeči. Vývoj řeči není samostatným procesem, nýbrţ je ovlivňován mnohými dalšími faktory jako jsou vývoj senzomotorického vnímání, myšlení, vývoj motoriky a socializace dítěte. Vygotskyj (1970 in Klenková, 2006) zastává názor, ţe do určitého věku probíhá vývoj myšlení a řeči nezávisle na sobě; v myšlení existují předintelektuální stádia a v řeči stadia předřečová, a teprve kolem 2. roku ţivota dítěte se obě linie protínají, čímţ se myšlení stává verbálním a řeč intelektuální. Je třeba zdůraznit, ţe proces vývoje dětské řeči je vţdy značně individuální. Jak uvádí Klenková (2006) většina autorů tvrdí, ţe je nutné vţdy přistupovat k hodnocení vývoje řeči u kaţdého dítěte individuálně, v kaţdém vývojovém období je nutné připustit určitou časovou variabilitu. Ţádné ze stádií řeči však nesmí být vynecháno. Sovák (1972) před období, neţ dítě začne mluvit (období vlastního vývoje řeči), řadí celou řadu přípravných období, předstupňů řeči, která začínají hned po narození dítěte a nejsou časově přesně oddělena, prostupují se navzájem a probíhají i současně vedle sebe. Přípravná stadia vývoje řeči (předřečové období) Toto období probíhá zhruba do jednoho roku ţivota a slouţí jako báze pro vývoj vlastní řeči - dítě si osvojuje předverbální a neverbální činnosti, mezi něţ řadíme zručnosti a návyky, na jejichţ základě vzniká později řeč. Předverbální projevy, jako například novorozenecký křik s tvrdým hlasovým začátkem nebo broukání s měkkým hlasovým začátkem (objevující se však aţ později), jsou jakýmsi zvukovým materiálem pro budoucí tvorbu řeči dítěte. ,,Nejrůznější předverbální projevy, které jsou přípravou

10

artikulačního aparátu ke skutečné řeči, začínají ještě před narozením dítěte. Již v prenatálním období se objevuje tzv. nitroděložní kvílení (vagitus uterinus), polykací pohyby, dumlání palce, naladění sluchu na řeč. Činnosti jako sání, žvýkání, polykání jen zdánlivě nesouvisí s vlastní řečí, ale teprve jejich ovládnutí umožní vývoj řečových aktivit.“ (Klenková, 2006, s. 34) Teprve poté, co se dítě naučí provádět ţvýkací pohyby, začne také pouţívat čelist, jazyk a rty. Toto je velmi důleţité zjištění, protoţe u dětí s postiţením je nutné se zaměřit na stimulaci právě těchto činností. K prvním projevům novorozence patří křik. Je to reflex vyvolávaný podráţděním dýchacího centra přechodem z placentárního zásobování kyslíkem na plicní dýchání. Dítě je jiţ pár hodin po porodu schopno interakce – příklonu. Kojení je také podstatným ,,komunikačním obřadem“ mezi dítětem a matkou. Od 2.-3. týdne se objevuje vrozený výrazový (mimický) pohyb (úsměv) a mezi 2. a 3. měsícem reakce úsměvem na úsměv. Kolem 6. týdne dostává křik citové zabarvení, mění se také rozsah hlasu i jeho intenzita. O hlasových projevech v období mezi 2. a 3. měsícem hovoříme jako o broukání a počátcích ţvatlání – tzv. pudovém žvatlání, vzniká také akusticko-fonační reflex. Pudově si ţvatlají i děti neslyšící. V druhé polovině 1. roku ţivota (přibliţně v 6.-8. měsíci) začíná období napodobujícího žvatlání, kdy dítě připodobňuje vlastní zvuky hláskám svého mateřského jazyka a opakuje slabiku. Dítě si všímá pohybu mluvidel nejbliţších osob a napodobuje v mnohých pokusech hlásky – tzv. fyziologická echolálie. Do stadia napodobivého ţvatlání však nedospívají děti s váţnějším sluchovým postiţením (Klenková, 2006). Okolo 10. měsíce nastupuje stadium rozumění řeči, dítě zprvu vnímá slovní celky globálně. ,,Dítě ještě nechápe obsah slov, ale slyšené zvuky asociuje s vjemem či představou konkrétní situace, která se často opakuje. Jeho rozumění se projevuje motorickou reakcí (,,Udělej paci, paci.“). V tomto období je důležité poskytovat dítěti dostatek kontaktů s ostatními lidmi.“ (Klenková, 2006, s. 36) Vlastní vývoj řeči Začátek vlastního vývoje řeči datujeme asi okolo prvního roku ţivota dítěte a toto období dělíme na čtyři postupná stádia. Prvním z nich je tzv. emocionálně-volní stadium, kdy dítě poprvé skrze verbální projev vyjadřuje svoje přání, prosby a city. Dítě tvoří jednoslabičná i víceslabičná slova, 11

která mají komplexní význam věty (např. Pá-pá!). Slovní označení spojuje s konkrétními osobami i věcmi. Nadále však přetrvává ţvatlání a dorozumívání se na předverbálně – neverbální úrovni. Mezi 1 a půl aţ 2 roky dítě vstupuje do tzv. egocentrického stádia vývoje řeči, kdy objevuje mluvení jako činnost, opakuje si samo slova a napodobuje dospělé. Ve stadiu asociačně-reprodukčním podle Sováka (1972 in Klenková, 2006) nabývají prvotní slova funkce pojmenovávací. ,,Výrazy, které dítě slyšelo ve spojitosti s určitými jevy, přenáší na jevy podobné, reprodukuje tak jednoduché asociace. Jde o přenášení (transfer) označení na jevy analogické. Mezi 2. a 3.rokem pak dochází k prudkému rozvoji komunikační řeči.“ (Klenková, 2006, s. 36) Ve věku 2 a půl roku můţeme u dítěte pozorovat podle Wendlera a Seidnera (in Lechta, 1990) frustraci v případě neúspěšného pokusu o komunikaci. Stadium logických pojmů nastává okolo 3. roku ţivota a označení jsou stále úzce spjatá s konkrétními jevy, avšak pomocí abstrakce a zevšeobecněním se stávají obecnými označeními neboli slovy s určitým obsahem. Klenková (2006, s. 37) uvádí: ,,Při těchto náročných myšlenkových operacích dochází často v období okolo 3. roku k těžkostem, k vývojovým obtížím v řeči – opakování hlásek, slabik, slov, zarážky v řeči apod.“ Věk kolem tří let je označován za hranici tzv. období fyziologické nemluvnosti. Do této doby má dítě jistý nárok mluvit málo, avšak kolem třetího roku by jiţ měl vývoj řeči postupovat a slovní zásoba přibývat. A právě v tomto období bohuţel probíhají u pediatrů kontrolní prohlídky dítěte, včetně hodnocení stavu řeči. Stadium intelektualizace řeči se objevuje na přelomu 3. a 4. roku dítěte a týká se kvantitativní stránky osvojování nových slov, prohlubování a zpřesňování obsahu slov a gramatických forem. Dítě v tomto období vyjadřuje svoje myšlenky zpravidla obsahově i formálně s dostatečnou přesností a rozšiřuje se slovní zásoba. Tato etapa pokračuje aţ do dospělosti člověka. V tomto období se řeč stává srozumitelnou, dítě začíná pokládat otázky a pouţívá asi 800 slov, postupně se vyvíjí vyjadřovací schopnost, dítě umí vyjmenovat věci na obrázku později i souvisleji popsat děj, dokáţe odpovědět delší větou na otázku a doplnit poslední slovo do věty (např. Kočka dělá mňau.) (Klenková, 2006, Lechta 2008).

12

Vývoj výslovnosti Vývoj výslovnosti začíná poměrně brzy po narození a ukončen můţe být kolem 5. roku ţivota, někdy však můţe ukončení trvat aţ do 7 let dítěte. ,,Schopnost diferencovat hlásky a použít je přesně i ve slovech, kde se sejdou blízko sebe, se vyvíjí a prakticky je ukončena většinou kolem šesti let, kdy se dítě sice ještě může splést, ale dokáže se už opravit.“ (Klenková, 2006, s. 43, 44) Vývoj výslovnosti ovlivňuje vyzrálost fonematického sluchu, úroveň intelektu, obratnost mluvních orgánů a společenské faktory - jako je společenské prostředí dítěte, mluvní vzor a mnoţství stimulů řečových i psychických, které mu prostředí poskytuje. O kvalitě samohlásek rozhoduje především kvalitní mluvní vzor, ale obvykle se zpřesňují velmi brzy. Jestliţe však dítě zaměňuje samohlásky A a E ještě po 5. roce, můţe jít o poruchu vývoje řeči – dysfázii. Souhlásky se objevují postupně a jejich správný vývoj závisí na mnoha faktorech. Tříleté dítě obvykle začíná pouţívat sykavky, ale mnohdy nepřesně – pro jejich správný vývoj je nutný především dobrý fonematický sluch a schopnost sluchové diferenciace. Měkčení se obvykle automatizuje po 4. roce ţivota, pokud se tak nestane, je nutné zjistit, proč se jeho vývoj opoţďuje. Hláska K se v řeči dítěte objevuje poměrně brzy, avšak existuje skupina dětí, které ji neumí. V takovém případě je na místě přiměřená reedukace a pak by se měla hláska do nástupu školy objevit. L, R, Ř patří k posledním hláskám, které se ve vývoji spontánně objevují a to po 5. roce, do šesti let je dítě většinou při dobrých motorických schopnostech zvládne (Kutálková, 2009). 1.3 Stimulace k řeči

Sovák (1984) uvádí, ţe u dítěte v prvním roce ţivota, v období zdánlivého klidu, probíhá ve tvořící se psychice nesmírně mnoho dějů, jeţ vytvářejí základnu pro celý další ţivot. Proto je nesmírně důleţitá stimulace (soubor podnětů), která napomáhá rozvoji mozku a psychice jedince. Dle Lechty (2008) se na optimálním průběhu vývoje řeči podílí kaţdý podnět, který stimuluje a podněcuje dítě k verbálnímu projevu. Stimulace je podstatná i v případě, ţe je řeč v ,,normě“ proto, aby probíhala i nadále úspěšně, abychom předcházeli stagnaci či retardaci vývoje řeči.

13

V období předškolního věku je moţné výrazným způsobem ovlivnit proces zdokonalování mluvních dovedností a účinně podpořit zájem o řeč. Je důleţité zaměřit pozornost na rozvoj těch funkcí, kterými je ovládnutí řeči podmíněno - všestranně podněcovat děti ke spontánnímu mluvení, zdokonalovat mluvní pohotovost, rozvíjet smyslové vnímání, slovní zásobu, tvořivé myšlení, představivost a fantazii dětí, jakoţ i jejich rytmické cítění a pohybovou obratnost. Jazykové funkce slyšení, mluvení a posléze pak psaní a čtení jsou vzájemně provázány a tvoří jednotu. Potřebný je vhodný výběr různorodých her přiměřeně věku dítěte (hra přirozeně stimuluje proces mluvení a komunikace) a jeho zájmům, které mohou rozvíjet určité činnosti a oblasti a přinášet dítěti příjemné pocity. V rozvíjení řeči je vţdy nutné navazovat na dosaţený stupeň vývoje, na kterém se dítě nachází a postupně se posouvat dál. Ke stimulaci můţeme vyuţívat nejrůznějších básniček a pohádek a dalších pomůcek. Důleţitý je také ţivý styk a komunikace s lidmi. Při komunikaci s dítětem je moţné podtrhnout verbální projev doprovodnými gesty a přehnanější mimikou, protoţe dítě se v prvních obdobích vývoje neorientuje tolik podle obsahu slov, jako podle melodie a celého kontextu. Projevované pocity vyjadřujeme jednoznačně (Krejčíková, Kaprová, 2000).

1.4 Nejčastější poruchy komunikační schopnosti u dětí v období do ukončení řečového vývoje

Poruchy vývoje řeči ,,Narušený vývoj řeči, jako jedna z kategorií narušené komunikační schopnosti, je chápán široce kvůli množství příčin, které jej mohou způsobit, a bohatství symptomů, jimiž se projevuje.“ (Klenková, 2006, s. 64) Opožděný vývoj řeči Kolem třetího roku dítěte nastupuje další etapa v jeho vývoji a jestliţe dítě nemluví nebo mluví podstatně méně, neţ je v tomto věku obvyklé a stav se nemění, jedná se zřejmě o opoţděný vývoj řeči a dítě potřebuje odbornou péči. Jako nejčastější zdroj příčin opoţděného vývoje řeči je uváděno sociální prostředí (nedostatek komunikačních kontaktů, podnětů a citových vazeb), dále se můţe jednou třetinou

14

podílet dědičnost. Zraková postiţení mohou způsobit jen přechodné opoţdění vývoje řeči, mnohem závaţnější je postiţení sluchové. Příčinou můţe být také oligofrenie, autismus, akustická dysgnozie, lehká mozková dysfunkce, předčasné narození dítěte nebo vady mluvních orgánů. Aby se deficit co nejdříve vyrovnal, je třeba dle logopedického poradenství vhodně stimulovat a rozvíjet dítě, dát mu prostor k vyjádření, poskytovat dobrý mluvní vzor, hravou formou ho zaujmout k řeči, popř. zařadit dítě do kolektivu. ,,Bude-li dítěti s opožděným vývojem řeči v předškolním věku věnována odpovídající péče, může opoždění překonat a je schopno zahájit povinnou školní docházku. U těchto dětí se často projeví nejrozšířenější porucha komunikační schopnosti – dyslalie... “ (Klenková in Pipeková, 2006, s. 110) Vývojová dysfázie (specificky narušený vývoj řeči) Jedná se o centrální poruchu řeči (organické poškození mozku), kterou řadíme k vývojovým poruchám a jejímţ hlavním příznakem je neschopnost nebo sníţená schopnost naučit se verbálně komunikovat i přes přiměřené podmínky pro rozvoj řeči. Narušena je receptivní i expresivní sloţka řeči, ale objevují se deficity i v oblasti paměti, pozornosti, jemné motoriky a grafomotoriky, emocionální, zájmové a motivační oblasti, ve školním věku se pak u dítěte často projevují specifické poruchy učení. Závaţnost poruchy závisí především na rozsahu poškození mozkových funkcí. Důleţité je včasné odhalení poruchy a dlouhodobá logopedická intervence. Stimulujeme a rozvíjíme především smyslové vnímání, obratnost mluvidel, myšlení, motoriku a fonematický sluch, a to komplexně (Klenková in Pipeková, 2006). Poruchy plynulosti řeči Balbuties (koktavost) I přes dlouhodobé výzkumy zatím není známa přesná příčina balbuties, ani ustálena její definice. Nejcitovanější definice u nás je podle Lechty a kol. (1990, s. 228): ,,Koktavost pokládáme za syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickým nedobrovolným (tonickým, klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení.“ Balbuties je řazena mezi netěţší a nejnápadnější druhy narušené komunikační schopnosti. Vzniká většinou kolem třetího roku věku, ale můţe se vyskytnout i později. 15

Jako příčina vzniku balbuties můţe být dědičná dispozice, neurologický nález, psychotraumata, orgánové poruchy, odlišná elektrická aktivita mozkových hemisfér, avšak na vzniku se většinou nepodílí pouze jedna příčina. Vzhledem k tomu, ţe není znám přesný důvod vzniku, nemůţeme tuto poruchu zcela odstranit. Volí se proto terapeutické postupy, které alespoň zmírňují příznaky. Podstatná je včasná logopedická intervence a komplexní přístup. K terapii plynulosti řeči je vhodné vyuţívat rytmizace v kombinaci s pohybem, neupozorňovat dítě na jeho potíţ, ani jej neopravovat (můţe se tak objevit strach z neúspěchu), naopak je vhodné napovídat obtíţná slova, dále zavést pravidelný denní reţim a vyvarovat dítě neznámým a emočně náročnějším situacím. Preventivně je důleţitý dobrý mluvní vzor a poskytovat dítěti pocit bezpečí a jistoty. Tumultus sermonis (breptavost) Tato porucha je typická nápadným zrychlováním mluvy, vynecháváním a špatnou výslovností některých hlásek, přeříkáváním se a komolením obtíţnějších slov, řeč je často zcela nesrozumitelná. Jako moţné etiologické faktory jsou uváděny dědičnost, organický podklad (nález na EEG), charakter neurotický, poruchy v dominanci hemisfér a vlivy prostředí. K prevenci a terapii vyuţíváme prakticky stejných metod jako u balbuties, klade se důraz na správné dýchání, cit pro rytmus a tempo. U této poruchy je moţné dítě šetrně upozorňovat, ţádat, aby mluvilo pomaleji, protoţe breptaví si svůj nedostatek v komunikaci neuvědomují (Sovák, 1978; Klenková, 2006). Poruchy artikulace (výslovnosti) Dyslalie (patlavost) Jedná se o nejčastěji se vyskytující poruchu řeči, při níţ je narušena výslovnost jednotlivých hlásek nebo skupiny hlásek podle jazykových norem rodného jazyka, ostatní hlásky jsou vyslovovány správně. Nutné je odlišit tzv. fyziologickou patlavost od dyslalie, kdy do sedmi let má dítě nárok na jisté odchylky ve výslovnosti v rámci vývoje řeči, po sedmém roce jsou uţ nedostatky ve výslovnosti označovány za vadu výslovnosti (dyslalii). Rozlišujeme dyslalii hláskovou, slabikovou a slovní. K příčinám vzniku dyslalie jsou řazeny: nesprávný mluvní vzor, vliv prostředí, anomálie mluvních orgánů, poruchy sluchu, nedostatky ve fonematické diferenciaci a sluchové percepci, poruchy centrální nervové soustavy a motorická neobratnost. I v tomto případě je vhodná včasná návštěva logopeda, který odhalí, zda se jedná o dyslalii. Speciálními 16

cvičeními se pak dá zabránit fixaci špatně vyslovované hlásky. Při nácviku hlásek vyuţíváme dechová cvičení, rozvíjíme obratnost mluvidel a fonematickou diferenciaci (Kutálková, 2009; Klenková, 2006). Dysartrie Dysartrie je porucha hláskování, výslovnosti, respirace a fonace, narušeny jsou v tomto případě i prozódické faktory a především volní kontrola řečového svalstva postiţena je především motorická realizace řeči, respirační a hrtanové svalstvo. Hlavní příčinou je organické poškození centrální nervové soustavy (vrozené vady, perinatální poškození nervového systému, dětská mozková obrna, různá neurologická onemocnění). Podle Klenkové (in Pipeková, 2006) tato porucha řeči můţe vzniknout v kterémkoli období ţivota. Včasný začátek terapeutické péče je hlavním klíčem k úspěchu při nápravě poruchy. Mezi metody terapie řadíme obnovování hybnosti v orofaciální oblasti, dechová a artikulační cvičení, vyuţívání speciálních pomůcek, u osob s přetrvávající nesrozumitelnou mluvou vyuţívání neverbální komunikace, dále aplikujeme Vojtovu metodiku reflexní lokomoce, myoterapii atp. Nezbytné je poskytování komplexní rehabilitace. Poruchy zvuku řeči Rinolálie (huhňavost) Rinolálií míníme patologicky změněnou nosovost. Jestliţe je sníţená, mluvíme o huhňavosti zavřené (příčiny jsou organické, zduřelá sliznice v dutině nosní a nosohltanové, adenoidní vegetace, polypy, vrozené anatomické změny apod.), pokud je zvýšená, jde o huhňavost otevřenou (příčinou mohou být funkční nebo organické změny patrohltanového uzávěru, obrny měkkého patra, rozštěpy patra apod.). ,,Činnost patrohltanového závěru může být různým způsobem poškozena nebo cesty dutinami mohou být změněny; pak je zvuk řeči změněn, deformován.“ (Pavlová - Zahálková a kol., 1976, s. 73) Typickým příznakem, kromě huhňavé řeči, jsou otevřená ústa, unavený vzhled dítěte, plochý aţ vpadlý hrudník, potíţe při jídle, chrápání. Huhňavost se projevuje na výslovnosti a to především u nosových hlásek – M, N, Ň. Je narušena rovnováha mezi ústní a nosní rezonancí a činnost patrohltanového uzávěru. 17

Při terapii je nezbytná spolupráce s medicínskými obory, mnohdy je potřeba chirurgický zákrok (nosní mandle). Podporujeme správné dýchání nosem, cvičíme artikulaci nosovek, zvětšujeme čelistní úhel, zařadit můţeme i otuţování dítěte. Preventivně je vhodný pohyb na čerstvém vzduchu a snaha omezit nemocnost dítěte. Palatolalie Palatolalie je vývojová vada řeči vznikající v důsledku rozštěpu patra, popř. rtu a patra a narušené funkce patrohltanového mechanizmu. Sovák (1978, s. 199) uvádí: ,,Rozštěpy vznikají zadržením vývoje ve velmi časném fetálním období.“ Příčiny vzniku rozštěpů nejsou ještě přesně známy, ale můţeme je rozdělit na vnitřní (dědičnost), a vnější (prenatální působení škodlivin, infekce, poruchy ve výţivě plodu, choroby matky v prvních stádiích těhotenství, vyšší věk matky). Palatolalie se projevuje změněnou rezonancí a artikulací a narušeným nonverbálním chováním. U jedinců s palatolalií se často vykytuje opoţděný vývoj řeči, poruchy sluchu a deformace hlasu. Nutná je komplexní rehabilitační péče od narození aţ do dospělosti, která má za úkol minimalizovat tuto vrozenou anomálii (po stránce estetické, komunikační, orální, psychické i sociální). Preventivně je vhodná návštěva genetické poradny, obzvláště pokud se v rodině vyskytuje rozštěpová vada a v těhotenství se vyhýbat chemikáliím (Klenková, 2006). Neurotické poruchy řeči Afázie (získaná orgánová nemluvnost) Afázie vzniká na základě organické poruchy mozku (nádory, úrazy atp.) a má širokou škálu symptomů. Tato porucha zasahuje vyvíjející se řeč (dětská afázie) nebo jiţ vyvinutou řeč, a to v různé míře (porucha receptivní, expresivní sloţky, ale i mluvené a psané řeči). Terapeutických postupů je více, podle míry narušení mozku. Mutismus Jedná se o náhlou ztrátu řeči, která však není způsobena organickým poškozením centrálního nervového systému, ale je zaloţena na psychogenním podkladě. Elektivní mutismus je ztráta schopnosti verbálně komunikovat a je vázána na určitou osobu, situaci

či prostředí. V případě mutismu je nutná psychoterapie a spolupráce více

18

odborníků, společně s rodiči. Jako prevence je rozhodující způsob výchovy, přiměřené tresty, nenucení do řeči atp. (Klenková in Pipeková, 2006). Symptomatické poruchy řeči Lechta (2008) definuje symptomatické poruchy řeči jako narušení komunikační schopnosti provázející jiné, dominantní postiţení, nemoc nebo poruchu. Tyto poruchy řeči se nejvýrazněji vykytují u jedinců s dětskou mozkovou obrnou, mentální retardací, sluchovým a zrakovým postiţením. Předmětem pozornosti se stává především mluvená forma řeči, která je u dětí se symptomatickými poruchami obvykle nejnápadněji narušena. Logopedická péče o děti se symptomatickými poruchami řeči se v ČR realizuje v rezortu zdravotnictví a školství.

19

2 Poskytování logopedického poradenství 2.1 Systém poradenských zařízení, logopedická intervence a prevence v ČR Hlavní sloţkou poradenského systému (především týkající se logopedické prevence a narušené komunikační schopnosti) na území České republiky je školní poradenství, ale i neméně důleţitý zdravotnický rezort společně s rezortem práce a sociálních věcí. Zásadní je i rozvoj soukromých poradenských sluţeb a poradenství, které zajišťují nově vznikající neziskové organizace. Ty se zaměřují většinou především na preventivní aktivity (Bartoňová, Pipeková, in Pipeková, 2006). Klenková (2006) předesílá, jak je organizace logopedických sluţeb u nás značně sloţitá a často i nepřehledná právě proto, ţe je v kompetenci tří, mnohdy ne zcela dobře spolupracujících, rezortů. Novosad (2006, s. 61) o speciálním poradenství: ,,Speciální poradenství definujeme jako komplex poradenských služeb určených specifickým skupinám jedinců, kteří jsou zdravotně či sociálně znevýhodněni.“ Jak dále uvádí Novosad (2006), hlavním posláním poradenské činnosti by mělo být zmírnění, eliminování či kompenzování příčin, které postiţenému jedinci brání jeho plnohodnotnému začlenění do společnosti. Bez koordinované týmové poradenské činnosti nelze zabezpečit provázanost, posloupnost, variabilitu a oborovou vícečetnost jednotlivých oblastí rehabilitace a docílit tak její ucelenosti. Ucelená rehabilitace tak tvoří široký oborový rámec a společná metodická východiska speciálního poradenství, tedy poradenství lidem s postiţením. Jde o koordinované a kombinované vyuţití lékařských, sociálních, vzdělávacích a profesních prostředků k výcviku jednotlivce za účelem získání nejvyšší moţné funkční schopnosti. Avšak jak uvádí Klenková (2006), v naší republice jsou zpravidla při včasné intervenci odděleny sloţky medicínská a pedagogická, i přes důleţitost jejich provázanosti a spolupráce. Školní poradenství Školní legislativa v ČR poměrně široce vymezuje školní poradenství jako ,,poradenskou sluţbu poskytovanou v resortu školství dětem a mládeţi, jejich rodičům, či zákonným zástupcům a pedagogickým pracovníkům orientovanou na optimalizaci

20

vzdělávání, osobnostního rozvoje dětí i mládeţe a na prevenci i řešení obtíţí spojených se vzděláváním a výchovou“. Školní poradenství zahrnuje výchovné poradenství (výchovní poradci na školách), edukačně-výchovné poradenství, pedagogicko-psychologické poradenství atp. Novosad (2009, s. 195) uvádí: ,,Pedagogicko-psychologické poradenství je podpůrný systém, jenž je začleněn do české školní soustavy a jehož hlavním úkolem je přispívat k optimalizaci jednotlivých fází i celého procesu výchovy a vzdělávání ve škole i v rodině.“ U nás najdeme asi 140 školských poradenských pracovišť. Pedagogicko-psychologické poradny Pedagogicko–psychologické poradny (dále jen PPP) spadají do kompetence jednotlivých školských odborů v krajích a zaměřují se na problematiku výchovy i školního vzdělávání dětí a mládeţe. V poradně se klientům věnuje psycholog, speciální pedagog, logoped a sociální pracovník. O konzultaci (vyšetření) v pedagogicko–psychologické poradně si mohou zaţádat rodiče nebo zákonní zástupci dítěte nebo sám mladistvý (starší 15 let), můţe jej také doporučit či o něj poţádat příslušný pedagog a ošetřující lékař. Novosad (2006) uvádí, ţe mezi vyšetřované oblasti pedagogicko – psychologické poradny patří: vyšetření školní zralosti, zjišťování laterality, posouzení vhodnosti odkladu školní docházky, posuzování vhodnosti integrace nebo zařazení do speciální školy, problematika poruch komunikace a smyslových vad, vady řeči a jejich náprava, poradenství v oblasti volby povolání, diagnostikování a reedukace specifických vývojových poruch učení, zabezpečení vzdělávání a výchovy dětí a mládeţe s postiţením

somatickým,

mentálním

nebo

smyslovým,

včetně

postiţení

kombinovaného apod. Speciálně pedagogická centra Speciálně pedagogická centra (dále jen SPC) jsou speciální školská zařízení, která se specializují na určitý typ zdravotního postiţení. Jsou zpravidla zřizována při státních i nestátních školách. Centra poskytují poradenské sluţby školám, školským zařízením, ústavům, rodinám postiţených dětí atp. Činnost SPC spočívá především ve zpracování podkladů k rozhodnutí o zařazení dítěte nebo ţáka do integrovaného nebo speciálního zařízení, v depistáţi ve spolupráci s lékaři, sociálními pracovníky a dalšími odborníky, dále v komplexní diagnostice, 21

pomoci v oblasti profesního poradenství, tvorbě plánu péče o ţáka, organizaci osvětových i odborných akcí zaměřených na problematiku výchovy, vzdělávání a integraci. Podle orientace SPC jsou jeho kmenovými pracovníky psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník, doplněni dalšími odborníky či externími spolupracovníky (logoped, pediatr, psychiatr atp.). V oblasti logopedické péče se SPC zaměřují na logopedickou diagnostiku a depistáţ, vypracování anamnézy, aplikaci logopedických postupů, tvorbu pracovních listů atp. SPC pro ţáky s vadami řeči realizují informační činnost týkající se fyziologického vývoje dětské řeči, moţnosti rozeznání odchylek od běţného vývoje a základních projevech poruch komunikačních schopností, a v neposlední řadě informace o významu mluvního vzoru a kultury mluveného projevu (Bytešníková in Pipeková, 2006). Jak píše Kutálková (2009), místy je opravdu obtíţné najít příslušné pracoviště v oblasti bydliště, coţ je dáno nejen historickým vývojem, ale i transformacemi společenského systému. Jestliţe klientovi nevyhovuje stávající péče daného zařízení, má vţdy právo poţádat o dokumentaci a přejít do jiného. Níţe uvedená tabulka (Tab. č. 1) obsahuje přehled SPC pro děti a mládeţ s vadami řeči podle jednotlivých krajů. Tab. č. 1 Přehled SPC pro děti a mládež s vadami řeči podle jednotlivých krajů (zpracováno dle Bytešníkové, 2006 in Pipeková, 2006) Kraj Jihomoravský Olomoucký

Speciálně-pedagogické centrum Veslařská 234, Brno Bohumíra Dvorského 17, Olomouc – Svatý Kopeček Erbenova 16, Šumperk Zlínský Veslařská 234, Brno Vysočina Dobrovského 2915, Havlíčkův Brod Moravskoslezský Einsteinova 2849, Karviná – Hranice Krásnohorské 8, Opava Praha Libčická 399, Praha 8 – Čimice CAAK, Tyršova 13, Praha Středočeský Libčická 399, Praha 8 – Čimice Jihočeský Sekařova 342, Týn nad Vltavou Plzeňský Ke Špitálskému lesu 3, Plzeň Karlovarský Vančurova 83, Karlovy Vary Liberecký Venušina 5, Liberec Královehradecký Štefánkova 549, Hradec Králové Raisova 1816, Náchod Pardubický Svítání, Pardubice Komenského 26, Moravská Třebová

22

Vztah mez PPP a SPC Vztah mezi těmito subjekty je dán jednak nutnou těsnou spoluprácí a jednak odlišnostmi v jejich činnosti. Pedagogicko-psychologické poradny se v praxi orientují spíše na diagnostiku bez přímé návazné speciálně pedagogické péče - tu mají zajišťovat SPC. Dětská centra pro ohrožené a postižené děti Tyto centra stojí na pomezí zdravotnictví, školství a sociální péče a poskytují tyto sluţby: ambulantní diagnostická a léčebná činnost, oddělení pro denní pobyt dětí – stacionář, sociálně – pediatrická ordinace (poradna), logopedická poradna atp. (Novosad, 2009). Střediska výchovné péče pro děti a mládež (SVP) Tato střediska fungují v systému pedagogicko-psychologického poradenství od roku 1997. Spolupracují se školami, středisky sociální prevence, pedagogickopsychologickými poradnami a jinými institucemi. Střediska poskytují pomoc, rady či péči dětem a mládeţi s poruchami chování a dětem v krizových situacích, starají se téţ o prevenci zneuţívání návykových látek ve školách. Střediska výchovné péče zajišťují svou činnost formou ambulantní či internátní péče. (Bartoňová, Pipeková, 2006, in Pipeková, 2006). Institut pedagogicko-psychologického poradenství (IPPP) Tato instituce byla zřízena Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky (dále jen MŠMT ČR) v roce 1994. IPPP je organizací s celorepublikovou působností, řešící aktuální koncepční otázky pedagogicko-psychologického poradenství. Zajišťuje koordinaci poradenského systému a další vzdělávání poradenských pracovníků (Bartoňová, Pipeková, 2006, in Pipeková, 2006). Poradenství ve zdravotnictví Logopedické poradenství a intervence v oblasti zdravotnictví spadá pod ministerstvo zdravotnictví. V tomto rezortu se setkáváme s logopedickými poradnami při poliklinikách, s logopedickými pracovišti při lůţkových odděleních, v léčebnách dlouhodobě nemocných, v rehabilitačních stacionářích, lázeňských zařízení atp. Ve 23

zdravotnictví působí logopedi v poradnách (ambulancích) nebo na soukromých klinikách (Klenková, 2006). Jako poradce v otázkách prevence a poruch řeči by měl dobře fungovat také pediatr. Lékař jako poradce Mnohdy jsou to právě ošetřující lékaři, kteří se jako první setkávají s klientem a mohou odhalit narušenou komunikační schopnost včas, to není pravidlem u pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků. V takovém případě by tedy měli dokázat vhodně pomoci či poradit, zahajují tak proces terapie řeči. Jak uvádí Novosad (2006), lékař je bohuţel podobně jako ostatní odborníci zapojení do systému péče o člověka ,,tlačen“ finančními i časovými hledisky k maximální produktivitě a na pohovor (zjišťující širší kontext pacientova ţivota) mu mnoho prostoru nezbývá. Lékař by však měl umět klienta motivovat a doporučit mu další odborníky, kteří svým dílem podpoří zlepšení pacientova stavu. Především pediatr by měl být informován a spolupracovat s pracovišti poskytujícími logopedickou péči. V rezortu ministerstva práce a sociálních věcí se pak logopedická intervence odehrává jako součást komplexní rehabilitace, a to především v ústavech sociální péče pro děti a mládeţ (Klenková, 2006). Logoped a logopedická intervence Na realizaci logopedické intervence se v České republice podílejí logopedi, kliničtí logopedi a logopedičtí asistenti. Logoped je absolvent magisterského studijního programu speciální pedagogika a má ukončeno studium státní závěrečnou zkouškou z logopedie a surdopedie (Bytešníková, 2006, in Pipeková, 2006). Základní kompetencí logopeda je logopedická prevence (primární, sekundární, terciální), osvětová činnost, která by měla probíhat především v rodinách, mateřských školách, základních školách, základních školách speciálních, dětských domovech a ústavech sociální péče, poradenská činnost, logopedická terapie atp. Logopedem ve školství je míněn učitel speciální školy, pracovník poradenského centra při speciální škole či pedagogicko-psychologické poradny. Tito logopedi se specializují především na poruchy řeči související se školní docházkou. Základní péče v poradnách je hrazena z rozpočtu školství. ,,V poslední době vzniká i řada různých 24

center při speciálních školách i soukromých aktivit v oblasti logopedického poradenství.“ (Kutálková, 2009, s. 199) Prevence poruch řeči je hlavní náplní logopedické asistentky, která mimo jiné napomáhá řídit fyziologický vývoj řeči a vyhledává děti, které jsou některou poruchou ohroţeny a to většinou hlavně v mateřských školách. Logoped ve zdravotnictví (klinický logoped) pracuje na poliklinikách či v soukromých ordinacích a podle potřeby jsou kliničtí logopedové součástí týmu i na klinikách (neurologie, psychiatrie, rehabilitace, foniatrie, interna atp.). Hlavní činností je diagnostika, léčba, rehabilitace, prevence a posudková péče v oboru klinická logopedie. Logopedické ambulance poskytují logopedickou péči pro děti i dospělé, mohou být i specializované na určitou oblast. Standardní péče by měla být plně hrazena zdravotními pojišťovnami. Na konzultaci je třeba se většinou objednat a na první návštěvu mít písemné doporučení od pediatra nebo jiného lékaře, moţné je také individuálně si domluvit nadstandardní sluţby, které jiţ pojišťovna nehradí (Kutálková, 2009). Logopedická prevence Logopedická prevence se dělí na tři části: primární, sekundární a terciální. Primární prevence se zaměřuje na nejširší populaci a je zde vyvíjena snaha o všeobecné podporování ţádoucích forem chování, jako je např. správný mluvní vzor a dále snaha zamezit konkrétnímu riziku. Sekundární prevence je jiţ zacílena na ,,rizikovou populaci“ (např. prevence poruch hlasu u hlasových profesionálů, předcházení poruchám vývoje řeči u dětí ohroţených a dětí vyrůstajících v kojeneckých ústavech atp.). Na populaci, u níţ se jiţ narušená komunikační schopnost vyskytla, se orientuje terciální prevence. Jejím cílem je zamezit dalšímu negativnímu vývoji a moţným negativním důsledkům (Bytešníková In Pipeková, 2006). 2.2 Mezioborová spolupráce

Aby mohla být terapie narušené komunikační schopnosti úspěšná, je nutná mezioborová spolupráce a snaha o komunikaci mezi jednotlivými profesemi. Ta se týká především pracovníků ze zdravotnického a školního rezortu a rezortu práce a sociálních

25

věcí. Patří sem tedy logopedi, lékaři, psychologové, fyzioterapeuti, sociální pracovníci, zdravotní sestry atp. Pokud se někde sestavení týmu nedaří a spolupráce nefunguje, přebíhají pacienti od jednoho odborníka ke druhému, a to vše s velkou časovou ztrátou pro zahájení vhodné terapie a bez většího efektu. Záleţí vţdy na odborných a osobních kvalitách kaţdého ze specialistů, jakým způsobem bude utvářet spolupráci a ulehčovat tak podstatným způsobem klientovu terapii. Tato komunikace a spolupráce by se však měla stát samozřejmostí. V systému zdravotní péče v České republice předává pacienta do péče klinického logopeda vţdy lékař. U diagnóz, kde je další lékařské vyšetření nebo souběţná léčba nezbytná, by mělo být povinností logopeda pacienta na toto vyšetření a terapii poslat, a to vše zavčasu (především u předškolních dětí). Klinický logoped i další odborníci v tomto týmu by měli bezpečně znát systém vzdělávání, typy a rozmístění speciálních škol i moţnosti běţných škol pro zařazení dítěte s narušenou komunikační schopností vzhledem k místu bydliště. Především logopedi a foniatři by se měli zasadit o lepší informovanost dalších spolupracujících odborníků. Pediatři často posílají děti buď příliš brzy (u dyslalie) nebo pozdě (často u poruch vývoje řeči). Časová prodleva od začátku onemocnění do zahájení logopedické péče je pro zachování správné komunikační schopnosti ve většině případech rozhodující (Škodová, Jedlička a kol., 2003).

2.3 Legislativní rámec poskytování poradenských služeb

Kapitola shrnuje základní legislativní rámec týkající se poradenských sluţeb a logopedické péče na našem území. K legislativě tématicky se týkající této práce je nutno podotknout - jak jiţ uvádí Klenková (2006), ţe v České republice není stav rané péče o děti se speciálními potřebami ještě uspokojivě legislativně vyřešen, chybí také legislativní propojení poskytování rané péče medicínské, pedagogické a sociální. Jedním z důleţitých dokumentů v oblasti logopedického poradenství a poradenství vůbec je Vyhláška z 9. února 2005, o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních (č. 72/2005 Sb.). Tato vyhláška upravuje standardní činnost speciálně-pedagogických center a pedagogicko-psychologických poraden (např. sluţby, jeţ poskytuje centrum ţákům s vadami řeči) a vymezuje speciálněpedagogickou a psychologickou intervenci, dále informační a metodickou činnost atp. 26

Další, neméně podstatná, je Vyhláška ze dne 9. února 2005, o vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (č. 73/2005 Sb.). Tato vyhláška, navazující na školský zákon, se týká zásad, forem a cílů speciálního vzdělávání. V tomto přehledu by také neměl chybět tzv. Školský zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, jež se také zmiňuje o speciálním vzdělávání. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, upravuje ranou péči v rámci sluţeb sociální péče jako terénní, popřípadě ambulantní sluţbu poskytovanou dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postiţené, nebo jehoţ vývoj je ohroţen v důsledku nepříznivé sociální situace. Zákon č. 96/2004 Sb., pak pojednává o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání, coţ se týká klinických logopedických pracovníků.

27

3 Prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje 3.1 Cíle výzkumného šetření

Hlavním cílem smíšeného výzkumného šetření bylo analyzovat povědomí o poruchách řeči dětí, moţnostech stimulace řeči a prevenci poruch dětské řeči, a to především u rodičů dětí. Dalšími cíli bylo ověřit si v praxi a z pohledu rodičů, jak funguje informování o moţnostech stimulace řeči a prevenci poruch řeči ze strany lékařů, prozkoumat také včasnost logopedické péče u dětí, kde se vyskytla porucha řeči. A v neposlední řadě zjistit, jak dalece si rodiče uvědomují důleţitost prevence poruch řeči, zda se aktivně sami zajímají o moţnosti prevence spojené s vývojem řeči u jejich dítěte, odkud čerpají informace a jaká je jejich dostupnost, do jaké míry v těchto případech hraje roli lékař a pedagog. K zjištění těchto cílů výzkumu byla pouţita kvantitativní metoda. Výzkum byl také zaměřen na zjištění reálné spolupráce mezi lékaři a odborníky z oblasti logopedické péče, a to za pomoci kvalitativních metod, dále na to, do jaké míry se lékaři o tuto oblast zajímají, sebevzdělávají, zda ví, kam se obrátit a co poradit svým klientům. Cílem bylo také zjištění, zda lékaři preventivně informují rodiče sami od sebe či aţ po odhalení narušení komunikační schopnosti u dítěte (např. o stimulaci řeči či moţných odchylkách ve vývoji, poruchách řeči atp.). 3.2 Metodologie výzkumu

Praktická část práce je postavena na výzkumu smíšeném, kdy byly vyuţity metody kvantitativní i kvalitativní. Konkrétně technika dotazníku pro širší veřejnost, v tomto případě především pro rodiče a technika rozhovoru s lékaři, kteří se mohou setkat a zasáhnout do vývoje řeči u dětí. Rozhovory proběhly s gynekology, pediatry a lékařem z rizikové poradny při porodnici. Dotazník obsahoval průvodní dopis a 29 poloţek. Byly v něm vyuţity otevřené i uzavřené otázky, jejichţ obsah se týkal problematiky prevence poruch řeči a informovanosti rodičů v této oblasti. Některé části vyhodnocení dotazníku jsou znázorněny pro větší přehlednost také v grafech. Dotazník byl zveřejněn na internetových portálech vyplnto.cz a moje-rodina.cz., dále byl umístěn do

28

gynekologických a pediatrických ordinací v Brně, od 15.3.2010 do 2.4.2010. Zodpovědělo jej 77 respondentů a jeho návratnost byla asi 62%. Ve výzkumu byli dále osloveni gynekologové a pediatři a to z důvodu moţnosti nejranějšího styku s poruchou řeči u dítěte. Rozhovorů proběhlo 8, trvaly asi 10 minut a otázky byly směřovány opět do oblasti prevence poruch řeči, spolupráce s jinými institucemi a odborníky a informování rodičů. Výsledky vyplývající z rozhovorů a jejich části jsou uvedeny dále. Pro kvantitativní část výzkumu byly stanoveny tři hypotézy: H1: Většina rodičů čerpá informace o prevenci poruch řeči a možnosti stimulace řeči častěji z internetu a literatury nežli přímo od vyšetřujícího lékaře. H2: Většinu poruch řeči u dítěte odhalí spíše rodiče nežli ošetřující lékař. H3: Informace o prevenci poruch řeči, možnosti stimulace a poruchách řeči podává ve více případech pediatr nežli pedagog. 3.3 Výsledky výzkumného šetření

Jak jiţ bylo uvedeno výše, dotazník se zaměřoval na rodiče a zjišťoval jejich povědomí o vývoji dětské řeči, moţnosti prevence a stimulace dětské řeči a také názor a objektivní pohled na provázanost poradenského systému a včasnou logopedickou intervenci, a to především u ošetřujících lékařů. Respondenty byly z 81% ţeny a věkový průměr se pohyboval okolo 30 let. Převaţovalo vysokoškolské a středoškolské vzdělání respondentů a u druhého rodiče dítěte vysokoškolské. Z výzkumu vyplynulo, ţe asi 60% dotázaných rodičů ví, jak má správně probíhat vývoj řeči u dítěte a téměř 72% z nich také uvedlo, ţe je někdy napadlo či přemýšleli o moţnosti výskytu poruchy řeči u jejich dítěte. S tímto závěrem souvisí zřejmě i zjištění, ţe celých 61% rodičů se aktivně zajímá o moţnosti a způsoby stimulace řeči u jejich dítěte. Jak předcházet poruchám řeči si zjišťuje podobné procento otců a matek. Více jak polovina (52%) dotázaných rodičů čerpá informace z této oblasti na prvním místě z literatury a internetu, teprve na druhém místě je zdrojem informací ošetřující lékař a aţ v poslední řadě pedagog a známí. Tuto situaci znázorňuje graf č. 1.

29

Graf č. 1 Rodiči nejčastěji vyhledávané zdroje informací o prevenci poruch řeči

14%

28%

12%

22%

Literatura

24%

Internet

Lékař

Pedagog

Známí

Z tohoto výsledku by se dalo konstatovat, jak důleţitá je kvalitní znalost logopedické problematiky u lékařů, jako jedněch z prvních poradců a současně nutnost dostatku kvalitní a přehledné literatury a internetových portálů, věnujících se této oblasti. Jiná je však uţ míra informativnosti jednotlivých zdrojů. Největší procento rodičů uvedlo, ţe nejvíce informativním zdrojem pro ně byl pedagog, literatura a pediatr. Nejobtíţněji, jak uvedli dotazovaní, se získávají informace o moţnosti stimulace řeči u dítěte do ukončení řečového vývoje a o jednotlivých poruchách a moţnostech nápravy (terapie) poruch řeči. Nedostupné jsou pro většinu dotazovaných rodičů také informace o (kvalitních) logopedických zařízeních, kam by se mohli obrátit a o tom, jak se má dětská řeč správně vyvíjet. Někteří rodiče na otázku odpověděli sdělením, ţe vše o co se zajímali jim bylo bez problémů zodpovězeno v MŠ, toto procento však bylo bohuţel zanedbatelné. Respondenti uvedli, ţe se jim tyto informace nedařilo získat z několika důvodů: prvním z nich (a často opakovaným důvodem), byla neochota a nedostatek času lékařů, a to především pediatrů, na poskytnutí odpovědí a rozhovoru. Zde se nabízí srovnání s tvrzením, které uvádí Novosad (2006): Lékař je bohuţel podobně jako ostatní odborníci zapojení do systému péče o člověka ,,tlačen“ finančními i časovými hledisky k maximální produktivitě a na pohovor mu mnoho prostoru nezbývá. Je ale osobní a profesní vizitkou kaţdého odborníka v systému péče o člověka, zda je pro něj kvantita na úkor kvality či obráceně. Dalšími důvody, které znemoţňovaly získat tato sdělení, byla pro některé rodiče příliš sloţitá problematika, ve které se nemohli zorientovat, dále

30

nedostatek přehledných a kvalitních materiálů, které by byly zároveň v laickém jazyce – srozumitelné kaţdému. Respondenti prý často nachází sice srozumitelné, ale neodborné články (jako např. na internetových portálech pro maminky). Dotazovaní se setkali i se špatnou

informovaností

logopeda

nebo

ošetřujícího

lékaře

či

s

nesprávně

diagnostikovanou poruchou řeči, nejednotným postupem více odborníků a špatnou týmovou spoluprácí při terapii, coţ také zabránilo přístupu ke správným a odpovídajícím informacím, týkajících se skutečně se vyskytující poruchy. 68% dotázaných rodičů uvedlo, ţe stimuluje cíleně a preventivně řeč u svého dítěte. Jakými způsoby ji nejčastěji stimulují je znázorněno v následujícím grafu č. 2. Graf č. 2 Rodiči nejčastěji používané způsoby stimulace k řeči u dětí 20%

19%

17%

16%

15%

12%

11%

5%

10%

8%

10% 2%

3%

2%

0%

Logopedická cvičení, procvičování problematických hlásek (říkanky, slovní hříčky, rýmy) Intenzivní komunikace s dítětem, komentování ţivotních situací, sociální učení, zapojování do kolektivu Stimulace hudbou Správný mluvní vzor Gymnastika mluvidel Docházení na logopedii Čtení, vyprávění, cílené rozšiřování slovní zásoby Opakování a opravování nesprávně vyslovovaných slov Zpěv Cílené dotazování dítěte, zapojování do komunikace

Jak znázorňuje graf č. 2, největší procento dotázaných rodičů stimuluje řeč svých dětí častou a intenzivní komunikací, komentováním kaţdodenních situací, zapojováním dětí do kolektivu. Rodiče také své děti často opravují a opakují po nich správným způsobem špatně vyslovovaná slova. Zde je nutno podotknout, ţe by dítě nemělo být jen opravováno, ale měla by být zařazena také výrazná a motivující pochvala. Většina z rodičů také uvedla, ţe se snaţí dávat správný mluvní vzor, dobře artikulovat a ,,nešišlat“ na své potomky.

31

Další část výzkumu se zaměřovala na rodiče s dětmi, u kterých se jiţ vyskytla porucha řeči. Z výzkumu vyplynulo, ţe 26% dotázaných rodičů má potomka s logopedickým nálezem a 70% z nich odhalilo poruchu řeči u svého dítěte samo. Pedagog se zasadil odhalením narušené komunikační schopnosti u dítěte ve 20% případů a pediatr pouze v 10% případů. Jako opodstatnění, proč právě pediatr, jako ošetřující lékař dítěte, který by se měl zaměřit i na stav řeči, odhaluje podle výsledků výzkumu tak malé procento případů poruch řeči, se nabízí konstatování Kutálkové (2009), ţe věk kolem tří let je označován za hranici tzv. období fyziologické nemluvnosti. Do této doby má dítě jistý nárok mluvit málo a právě v tomto období bohuţel probíhají u pediatrů kontrolní prohlídky dítěte, včetně hodnocení stavu řeči. Dalším zdůvodněním můţe být, ţe ve většině případů se pediatr nesetkává s dítětem tak často jako rodiče či pedagog. Graf č. 3 Osoby nejčastěji odhalující poruchu řeči u dítěte

10% 20%

70%

Rodiče

Pedagog

Pediatr

75% rodičů si myslí, ţe k odhalení narušené komunikační schopnosti u jejich dítěte přispěla dobrá informovanost o této problematice. Avšak na otázku, zda je informoval některý z lékařů o této poruše či o moţnosti jejího výskytu u dítěte zavčasu, odpovědělo alarmujících 85% rodičů, ţe nikoli. Pouhých 10% uvedlo, ţe je informoval ošetřující pediatr a 5% tyto informace získalo od pedagoga v MŠ. Časně po odhalení této poruchy rodičům sdělil další postup především pediatr a klinický psycholog. Avšak 50% rodičů neinformoval o dalších krocích nikdo nebo se ihned sami obrátili na logopeda.

32

V 67% byla terapie poruchy řeči dítěte zahájena téměř okamţitě po jejím odhalení. U dětí respondentů se vyskytla většinou nejrozšířenější porucha řeči, tj. dyslalie, dále opoţděný vývoj řeči a dysfázie. Následující část výzkumu se týkala podávání informací o prevenci poruch řeči a jejím správném vývoji lékaři. 66% rodičů tvrdí, ţe jim tyto informace nebyly preventivně podány ţádným z vyšetřujících lékařů. 26% dotázaných rodičů bylo toto sdělení předáno pediatrem. Z jaké části se na osvětě podíleli další zdravotničtí odborníci, znázorňuje graf č. 4. Graf č. 4 Odborníci, kteří informují rodiče sami od sebe o prevenci poruch řeči a jejím správném vývoji

2% 2%

4% 26%

66%

Nikdo

Pediatr

Pedagog

Neurolog

Psycholog

Přímo s konkrétními poruchami řeči, které se mohou vyskytnout u dětí, nebylo 65% rodičů seznámeno od ţádného z vyšetřujících lékařů. 35% z nich s těmito poruchami seznámil sám od sebe pediatr a 5% lékař v porodnici. Jestliţe se rodiče sami zajímali a ptali lékaře na informace o prevenci a poruchách řeči u dětí do ukončení řečového vývoje, v 59% jim byly dotazy zodpovězeny. 49% respondentů však uvedlo, ţe se lékaře neptali. Další

část

výzkumu

byla

zaměřena

na

zjišťování

spolupráce

lékařů

s logopedickými a poradenskými institucemi. Pokud lékař odhalil u dítěte poruchu řeči nebo podezření na ni, pak v 66% případů dokázal, jak uvedli respondenti, klienta odkázat k dalšímu odborníkovi nebo dítěti jinak pomoci. Většina respondentů uvedla, ţe to byl právě dětský lékař, který je odkázal a doporučil přímo na logopedii, foniatrii, neurologii či psychologii. 34% z dotázaných rodičů s dítětem, kterému odhalili poruchu

33

řeči nebo podezření na ni a lékař jim nedokázal odpovídajícím způsobem poradit či podniknout další kroky k nápravě, se pak obrátilo přímo na logopeda. Někteří z rodičů také hledali pomoc v internetových a literárních zdrojích. Z další části výzkumu, kdy byla vyuţita kvalitativní metoda a technika polostrukturovaného rozhovoru, vyplynula některá fakta o poskytování preventivního poradenství o vývoji a moţnosti stimulace řeči lékaři rodičům, avšak z pohledu dotázaných lékařů. Dvě ze tří gynekoloţek uvedly, ţe tyto informace preventivně spíše neposkytují, a to ani v případě, ţe se v těhotenství objeví porucha, která můţe ovlivnit vývoj a kvalitu řeči (především tedy u orofaciálních rozštěpů). V takových případech, jak poukázaly dotázané gynekoloţky, rodiče podstupují velkou psychickou zátěţ a gynekolog sděluje pouze aktuální informace, důleţité pro daný moment. Moţné vzniklé poruchy řeči se řeší aţ později (po narození dítěte), a to především u pediatra a jiných odborníků. Jak řekla nejmenovaná gynekoloţka:

,,Pro matky, které čekají dítě

s rozštěpem, by bylo psychicky traumatizující podávat jim informace ještě i o poruchách řeči jejich dítěte během těhotenství.“ Ukázalo se, ţe většina dotázaných gynekologů se ani v problematice prevence poruch řeči neorientuje, pokud ano, pak jen proto, ţe jsou sami rodiči dětí s logopedickým nálezem. Pediatři uváděli, ţe preventivně o poruchách řeči a moţnosti stimulace taktéţ neinformují, a to především kvůli omezenému času, který mohou jednotlivým pacientům poskytnout. Tři ze čtyř dětských lékařek uvedly, ţe však provádí během preventivních prohlídek i vyšetření řeči. Hloubkově však aţ kolem 4.-5. roku ţivota dítěte. Podle slov jedné z dětských lékařek se na stav řeči a sluchu ptají především rodičů. Ani ve třech letech totiţ dítě většinou při návštěvě lékaře příliš nespolupracuje. Matky téměř vţdy, jak uvádí jiný pediatr, odhalí poruchu u dítěte samy, a pokud se ptají na další postup, jsou doporučeny přímo k logopedům, kteří sídlí v blízkosti jejich bydliště. Dotázaná lékařka z krizové poradny při porodnici popsala, jak probíhá novorozenecká péče o řeč: ,,Všem matkám vysvětluji, jak s nimi komunikuje. V poloze dítěte zvané ,klubíčko´ je učím

novorozeně

navazovat kontakt s dítětem,

mluvit s ním a sledovat jeho reakci v podobě pohybů ústy a zvuků, které dítě vydává.“ Vyskytne-li se u dětí podezření na opoţdění ve vývoji řeči, se kterým se tato odbornice setkala nejčastěji, odkazuje děti ke klinickému psychologovi a ten většinou následně do logopedické péče. Děti s porodní hmotností pod 1500g jsou odeslány automaticky na vyšetření sluchu (OAE apod.). I u ostatních dětí by mělo plošně probíhat vyšetření 34

sluchu. Z těchto důvodů do zmíněného zařízení dochází otorinolaryngolog, avšak kvůli špatným podmínkám pouze nepravidelně. 3.4 Analýza výsledků výzkumu

Výzkumný soubor práce tvořilo 77 rodičů a 8 lékařek, které se dostávají do styku s dítětem v nejranějším období ţivota. Rozhovory proběhly se 4 dětskými lékařkami, 3 gynekoloţkami a jednou lékařkou z krizové poradny při porodnici v Brně. Hlavním cílem bakalářské práce bylo zjistit, jak probíhá informování a jaká je míra informovanosti o poruchách, moţnosti stimulace a prevenci poruch řeči u dětí do dokončení řečového vývoje. Výzkumných cílů bylo dosahováno následujícími stanovenými hypotézami: Hypotéza H1 ,,Většina rodičů čerpá informace o prevenci poruch řeči a možnosti stimulace řeči častěji z internetu a literatury nežli přímo od vyšetřujícího lékaře“ se potvrdila. Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe prvními a nejčastěji vyhledávanými zdroji informací o předcházení poruchám řeči a moţnosti stimulace řeči jsou literatura a internet. Z celkového počtu respondentů takto odpovědělo 52%, avšak pouhých 22% dotázaných uvedlo za zdroj těchto informací lékaře. U 14% respondentů jsou zdrojem známí. Zbylých 12% čerpalo informace od pedagoga. Situaci ukazuje graf č. 1. Hypotéza H2 ,,Většinu poruch řeči u dítěte odhalí spíše rodiče nežli ošetřující lékař“ se potvrdila. Z výzkumu je patrné, ţe prvním, kdo objevil u dítěte poruchu řeči byli rodiče. U dotázaných rodičů se takto stalo v 70% případů. Respondenti dále uvedli, ţe ve 20% odhalil poruchu řeči dítěte pedagog a jen v 10% tuto poruchu odhalil ošetřující lékař (pediatr). Tuto skutečnost znázorňuje graf č. 3. Hypotéza H3 ,,Informace o prevenci poruch řeči, možnosti stimulace a poruchách řeči podává rodičům ve více případech pediatr nežli pedagog“ se potvrdila.

35

Z výsledků empirického výzkumu bylo zjištěno, ţe ve 26% případů podal informace o prevenci poruch řeči, moţnosti stimulace a poruchách řeči pediatr. Pedagog takto informoval dotázané rodiče ve 4% případů. Více neţ polovina respondentů (tj. 66%) v tomto případě však uvedla, ţe jim tyto informace nesdělil nikdo. Situaci zobrazuje graf č. 4. 3.5 Závěry výzkumu a doporučení pro praxi

Podle výsledků výzkumného šetření byly všechny 3 hypotézy potvrzeny (verifikovány). Výzkumné šetření ukázalo, ţe 60% rodičů má přehled o tom, jak probíhá správný vývoj řeči u dítěte, 72% z nich si uvědomuje moţnost výskytu poruch řeči. Kolem 60% respondentů také uvedlo, ţe se zajímá o moţnosti předcházení poruchám řeči a stimulace řeči. Zdrojem těchto informací, jak se ukázalo z výzkumu, je pro rodiče nejčastěji internet a literatura, a to v 52% případů, avšak nejvíce informací dokázali získat od pedagoga, pediatra a z literatury. Nejhůře dostupné jsou podle respondentů informace o moţnosti stimulace řeči a za hlavní příčinu této nedostupnosti povaţují nedostatek času odborníků a těţko srozumitelnou literaturu. 68% oslovených rodičů cíleně a preventivně stimuluje řeč dítěte hlavně tím, ţe s dítětem intenzivně komunikuje, komentuje ţivotní situace a provádí s dítětem logopedická cvičení. 26% respondentů dále uvedlo, ţe má potomka s logopedickým nálezem. Poruchu u něj v 70% případů odhalili sami rodiče, ve 20% to byl pedagog a v 10% pediatr, coţ je vzhledem k mnoţství času, který dítě stráví ve většině případech s rodiči či pod dohledem pedagoga, pochopitelné. Ti tak mají více příleţitostí si narušené komunikační schopnosti všimnout. Pediatr nemá takovou moţnost - během krátké doby návštěvy poruchu odhalit, jestliţe není velmi nápadná, navíc, jak také vyplynulo z výzkumu, děti během vyšetření nejsou příliš ochotny komunikovat a spolupracovat, a to především ve věku kolem 3 let. Většina (75%) dotázaných rodičů se domnívá, ţe k odhalení přispěla dobrá informovanost. Lékaři (pediatři) však o moţnosti výskytu dané poruchy informovali jen 10% z nich. Po nálezu poruchy informovali rodiče o dalších krocích nápravy především pediatr a klinický psycholog, a tato náprava začala v 67% případů hned po jejím odhalení. Touto poruchou byla, jak vyplynulo z šetření, nejčastěji dyslalie. Co se týká podávání preventivních informací lékaři o vývoji a poruchách řeči u dětí, 66% rodičů tyto informace nedostalo a pokud se lékaře (pediatra) sami tázali, pak

36

jim podle výsledků průzkumu bylo v 59% na otázku o předcházení poruchám řeči odpovězeno. Asi ve dvou třetinách případů dokázal také lékař (pediatr) odkázat klienta k dalším odborníkům. Jak uvedli oslovení gynekologové, nepodávají preventivně ţádné informace z oblasti této problematiky, a to ani v případě nálezu v těhotenství, který by mohl ovlivnit řeč dítěte. Pediatři uvedli, ţe preventivně o poruchách řeči a moţnosti stimulace taktéţ neinformují, a to především kvůli omezenému času, který mohou jednotlivým pacientům poskytnout. Většina z nich však během preventivních prohlídek provádí i vyšetření řeči. Návrhy a opatření pro praxi Z výsledků výzkumného šetření vyplynuly některé návrhy a opatření pro pedagogickou praxi. Vzhledem k tomu, ţe podle výzkumu je internet současně s literaturou nejčastěji vyuţívaným zdrojem informací o prevenci poruch řeči a moţnosti stimulace k řeči, měl by být rodičům poskytnut dostatek kvalitní, přehledné a i laikům srozumitelné literatury a zároveň internetové stránky. Tyto internetové zdroje by však neměly obsahovat laicky pojaté články pro maminky, ale kvalitní shrnutí problematiky s odkazy na jednotlivá logopedická zařízení a aţ následně i prostor k diskuzi. Dalším opatřením by měla být školení určená pracovníkům, kteří se setkávají s rodiči a dětmi v nejranějším věku. Obsahem těchto školení by byl přehled moţností stimulace řeči a předcházení poruchám řeči, dále informace o struktuře logopedických zařízení, se kterými mohou pracovníci navázat spolupráci. Vhodné by také bylo poskytnout na místech, kde se děti s rodiči vyskytují, tištěný materiál (letáky, plakáty) se základními informacemi, seznamem míst logopedické péče a stručným shrnutím problematiky. Jako výstup z této práce do praxe byl vytvořen leták, který reaguje na výsledky výzkumného šetření (viz. přílohy). Tento leták bude umístěn v ordinacích gynekologů, pediatrů a jiných odborníků v Brně.

37

Závěr V předkládané bakalářské práci je prezentována problematika prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje. Práce je členěna do tří kapitol. První dvě kapitoly představují teoretickou část práce. Zde je zpracována problematika fyziologie a patologie vývoje a tvorby řeči, poskytování logopedického poradenství na území České republiky a legislativního rámce poskytování poradenství. Třetí kapitola obsahuje vlastní výzkumné šetření, jehoţ cílem bylo analyzovat stav prevence poruch řeči, informovanost a povědomí o moţnosti prevence poruch a stimulace dětské řeči u rodičů. Dalším cílem bylo zjistit, jak funguje informování rodičů o této problematice lékaři a jak spolupracují s logopedickými poradenskými zařízeními. Výzkum byl realizován mezi rodiči a lékaři, a to na internetových portálech a v ordinacích gynekologů a pediatrů v Brně, kde byl umístěn dotazník, v ordinacích lékařů pak probíhaly i rozhovory. Data získaná pomocí těchto technik, pak byla zpracována a výsledky jsou uvedeny v práci. Na základně výzkumného šetření bylo zjištěno, ţe více neţ polovina rodičů má povědomí o správném vývoji řeči a zajímá se o moţnosti stimulace k řeči a předcházení poruchám komunikační schopnosti. Tyto informace získávají především z literatury a internetu. Řeč svých dětí pak cíleně stimuluje 68% oslovených rodičů a to nejčastěji intenzivní komunikací s dítětem a logopedickými cvičeními. Z výzkumu dále vyplynulo zjištění, ţe pokud se u dítěte objeví porucha řeči, odhalí ji ve většině případů rodiče. Ti také uvedli, ţe je lékaři spíše preventivně neinformovali, avšak na otázky z této oblasti ve více neţ polovině případů odpovědět dokázali. Jak bylo zjištěno, dotázaní gynekologové ani pediatři neposkytují preventivně ţádné informace o poruchách řeči. Pokud se jich pak rodiče tázali na otázky z této problematiky nebo se u dítěte porucha vyskytla, doporučili pediatři klienta přímo k logopedovi nebo klinickému psychologovi. Na závěr lze říci, ţe by měl být vytvořen přehledný internetový portál týkající se problematiky prevence poruch řeči s kvalitními informacemi ve srozumitelném jazyce. Pozitivním přínosem by jistě byly i vzdělávací programy na témata prevence poruch řeči a moţnosti stimulace řeči u dětí pro pracovníky, kteří se setkávají s dětmi a rodiče.

38

Shrnutí Bakalářská práce prezentuje problematiku prevence poruch řeči u dětí do ukončení řečového vývoje. Je členěna na dvě hlavní části – teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje dvě kapitoly a vychází z analýzy odborné literatury. Zaměřuje se na fyziologii a patologii vývoje a tvorby řeči, na moţnosti stimulace k řeči, poskytování logopedického poradenství a prevenci poruch řeči v České republice. Praktická část představuje výzkumné šetření, které bylo realizováno mezi rodiči a lékaři v Brně. Výsledky plynoucí z průzkumu se týkají informovanosti v oblasti moţnosti prevence poruch a stimulace řeči, systému podávání informací a spolupráce lékařů s dalšími institucemi a odborníky při zajišťování logopedické intervence a prevence. V závěru praktické části jsou uvedeny návrhy pro praxi.

Summary The bachelor thesis deals with the topic related to the prevention of children´s speech disorders at the period before the end of speech development. The thesis consists of two parts, introduction and results. “Introduction” represents a critical analysis of the contemporary literature, and consists of two chapters. These chapters are focused on physiology and pathology of the development and formation of speech, as well as on speech stimulation; these are also the main focus of logopedic counselors in the Czech Republic. The practical part presents the research that was conducted between parents and doctors in Brno. The results concern the accessibility of information as far as the prevention of speech disorders and stimulation of speech is concerned. The system of the distribution of information as well as cooperation with other institutions and logopedic experts are also discussed. Practical advise on these topics can be found in the conclusion.

39

Seznam použité literatury BERANOVÁ, Z. Učíme se správně mluvit: logopedické hry a hrátky. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0257-6. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-8593179-6. KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie I. 1. vyd. Brno: Paido, 1996. ISBN 80-85931-419. KLENKOVÁ, J. Logopedie. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1110-9. KLENKOVÁ, J. Možnosti stimulace preverbálních a verbálních schopností vývojově postižených dětí. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-91-5. KREJČÍKOVÁ J., KAPROVÁ Z. Náměty pro logopedickou prevenci: hrátky se slovíčky pro kluky a pro holčičky. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2000. ISBN 80-7168-691-3. KUTÁLKOVÁ, D. Průvodce vývojem dětské řeči. 5. vyd. Praha: Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-598-7. LECHTA, V. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-801-5. LECHTA, V. a kol. Logopedické repetitórium. Bratislava: SPN, 1990. ISBN 80-0800447-9. LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-433-5. LECHTA,V. Terapie narušené komunikační schopnosti. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-961-5. NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním: základy a předpoklady dobré poradenské praxe. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-807367509-7. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství: struktura a formy poradenské pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-174-3. PAVLOVÁ – ZAHÁLKOVÁ, A. a kol. Prevence poruch řeči. 1.vyd. Praha: SPN, 1976. PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. a kol. Logopedické poradenství. 1. vyd. Praha: Grada, 2001. ISBN 978-80-247-2666-3.

40

PIPEKOVÁ, J. (ed.) Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0. SOVÁK, M. Logopedie. Praha: SPN, 1978. SOVÁK, M. Logopedie předškolního věku. 1.vyd. Praha: SPN, 1984. SYNEK, F. Hlasy a hlásky. Rozvíjení a výchova řeči z praxe výchovného logopeda. 2. upravené a doplněné vyd. Praha: ArchArt, 1997. ISBN 80-902281-0-0. ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-546-6. VYŠTEJN, J. Vady výslovnosti. 1.vyd. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-24504-8. ZÄHME, V. Co by děti měly znát. 1. vyd. Praha: Rebo Productions, 2005. ISBN 807234-420-X. Hypertextové odkazy a jiné zdroje: 1

www.ucenischalupou.chytrak.cz/cesky_jazyk_2/soubory/artikulacni_ustroji_b.gif

www.msmt.cz Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních) Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).

41

Seznam tabulek, grafů a obrázků Graf č. 1 Rodiči nejčastěji vyhledávané zdroje informací o prevenci poruch řeči Graf č. 2 Rodiči nejčastěji používané způsoby stimulace k řeči u dětí Graf č. 3 Osoby nejčastěji odhalující poruchu řeči u dítěte Graf č. 4 Odborníci, kteří informují rodiče sami od sebe o prevenci poruch řeči a jejím správném vývoji Obrázek č. 1 Schematický průřez mluvidly Tabulka č. 1 Přehled SPC pro děti a mládež s vadami řeči podle jednotlivých krajů

42

Seznam příloh Příloha č. 1 Projevy dítěte v jednotlivých obdobích a možnosti stimulace Příloha č. 2 Informační leták Příloha č. 3 Dotazník pro rodiče Příloha č. 4 Orientační otázky k rozhovorům s lékaři

43

Přílohy Příloha č. 1 Projevy dítěte v jednotlivých obdobích a možnosti stimulace (zpracováno dle Lechty, 2008)

Neverbální – předverbální úroveň Období po narození

Období kolem 2.-3. měsíce

Období kolem 3.-4. měsíce

Projevy dítěte

Možnosti stimulace

Neartikulovaný jednotvárný křik, s výškou hlasu nejčastěji kolem tzv. komorního A Reakce na lidský (matčin) hlas

V rámci elementární prevence hlasových poruch nenecháváme dítě příliš dlouho křičet Jestliţe se dítě dívá matce do tváře, je třeba jej oslovovat, navazovat kontakt, zjišťovat, zda slyší Laskavým mluvením udrţujeme jeho pozornost Somatosenzorická stimulace jako neverbální forma rozvoje komunikační schopnosti

Náznaky první neverbální komunikace Kolem 3. týdne se objevuje úsměv, kolem 3. – 4. týdne odpovídá někdy na matčin hlas sacími pohyby Okolo 6. týdne se mění síla a rozsah křiku, dítě jím vyjadřuje svou náladu, nejdříve negativní pocity, kolem 3. měsíce i subjektivně příjemné pocity Občas reaguje úsměvem na úsměv (lidskou tvář) a navazuje první neverbální komunikaci na základě zrakového vnímání Křik se postupně stává tzv. komunikačním křikem, tj. prostředkem k přivolávání a uspokojování akutních potřeb Broukání

Orientační zjišťování sluchu, jestliţe dítě křičí bez váţnějších příčin, zkusíme mu zatleskat u ucha; mělo by občas ztichnout; sledujeme reakce na silnější zvukové podněty Sledujeme dlouhotrvající tvrdé hlasové začátky a snaţíme se je zredukovat Laskavým oslovováním s maximálním obsahem muzikálních prvků podporujeme elementární projevy neverbální komunikace

Začíná očima hledat zdroj zvuku Podněcujeme předverbální zvukové projevy (oslovování, odpovídání na ţvatlání) Reaguje na lidský hlas, např. Zpíváme dítěti písně s výraznou úsměvem, případně ho melodií, pouţíváme jednoduché uspokojuje zvukové hračky Projevy pudového ţvatlání, Umoţňujeme dítěti multisenzoriální experimentace s mluvidly (např. seznamování s okolím jako při přijímání potravy), pohyby doprovází hlasem

44

Neverbální (předverbální) úroveň Období kolem 4.-6. měsíce

Období kolem 6.-8. měsíce

Projevy dítěte

Možnosti stimulace

Dítě začíná postupně rozlišovat zabarvení hlasu Stále ţivěji začíná reagovat na známé hlasy, vokalizuje, jestliţe na ně matka hovoří Častá frekvence broukání, ţvatlání, produkuje jiţ široké spektrum zvuků Zvukem upozorňuje na svou přítomnost, výskotem obvykle vyjadřuje radost Stále častěji dokáţe sedět; v této pozici se mu lehčeji vydávají zvuky Začíná napodobovat zvuky, jeţ samo vydává a imitovat zvuky z okolí, snaţí se odzírat pohyby mluvidel, postupně se vytváří hlásky mateřského jazyka Otáčí se za zvukem, začíná samo komunikovat s hračkami nebo lidmi Začíná diferencovat mezi lidmi

Vyuţíváme rytmické říkanky spojené s pohybem Motivujeme, radostně reagujeme a chválíme dítě za zvukové projevy

Období kolem 8.-10. Otáčí se na zavolání svého jména měsíce Dokáţe postupně ukázat a pojmenovat asi 5 předmětů nebo osob Experimentace se zvuky; stále přesnější imitace

Období kolem 10.12. měsíce

Komunikace převáţně pomocí gestikulace Porozumění řeči, komunikace gesty, přesnější imitace dospělé řeči Poslechne uţ větší počet základních pokynů, umí udělat na výzvu pá-pá apod. Artikuluje všechny samohlásky a některé souhlásky a slabiky Ukáţe, kde má některé části těla

45

Odpovídáme dítěti podobnými zvuky, tak aby dítě vidělo do tváře Hra na schovávanou se zdrojem zvuku Sledovat, zda dítě nepřestává ţvatlat (mohlo by jít o poruchu sluchu) Nácvik jednotlivých asociací mezi nejbliţšími osobami, předměty z okolí a jednotlivých slov, která je označují Při rozvíjení napodobování zajistíme, aby nás dítě nejen slyšelo, ale i vidělo, vyuţíváme schopnosti dítěte imitovat prozodické faktory řeči Motivace k projevům, pochvala a projevení radosti nad pokroky, chválit dítě i před cizími Stručně pojmenovávat a komentovat stejnými větami osoby a předměty a činnosti Učíme se poznávat jednotlivé části těla, pokud se mu nedaří, ukazujeme sami místo něho Při napodobování vyuţíváme i zrcadlo Vyuţíváme dětské kníţky, leporela, učíme dítě umět ukázat a pojmenovat obrázky Začínáme intenzivněji vyuţívat ,,porozumění“ řeči dítěte, i v zájmu regulace jeho chování Vytváříme situace, které dítě provokují k verbálním projevům (aby mělo potřebu komunikovat) Sledujeme, zda rozumí základním příkazům a pokynům

Verbální úroveň Období kolem 1-1,5 roku

Období kolem 1,5-2 let

Období kolem 2-2,5 let

Období kolem 2,5-3 let

Projevy dítěte

Možnosti stimulace

První slova, jednoslovné věty (podstatná jména nebo citoslovce, která mají v závislosti na konkrétní situaci rozličný význam, zapojování prozodických faktorů Samostatná chůze, schopnost aktivně poznávat předměty a jevy kolem sebe, vzrůst slovní zásoby (na konci tohoto období 70-80 slov) Čmárá tuţkou po papíře, na poţádání dá hračku do krabice a vyndá ji

Co nejčastěji pojmenovat předměty, jeţ dítě pozoruje, s nimiţ si hraje, hra na ,,jak dělají zvířata“ doprovázená obrázky, hračkami

Objevuje mluvení jako činnost Začíná tzv. první věk otázek (Kdo je to?, Co je to?) Začíná tvořit dvojslovné věty, dokáţe reprodukovat dvojici, případně trojici čísel Ukáţe některé části těla i na panence, při artikulaci delších slov často vynechává poslední slabiky Ovládá asi 200-400 slov, začíná časovat a ohýbat slova, dramatizace řeči Osvojuje si více slovních druhů; koncem období tvoří i víceslovné věty Myšlení začíná být verbální a řeč intelektuální I kdyţ zná své jméno, často o sobě mluví ve třetí osobě Pokud se mu nedaří verbální komunikaci je frustrované Pojmenuje nejběţnější předměty denní potřeby a časové pojmy, Chápe otázky ,,Proč?“, ,,Kdo?“ Jeho transfer v oblasti gramatických jevů mateřského jazyka tak přesný, ţe ,,neakceptuje“ gramatické výjimky jazyka

46

Pokusy o samostatné stravování (pití z hrníčku, jíst lţičkou), rozvíjíme motoriku mluvidel (olizování lţičky, saní pomocí slámky apod.) Sledovat spíše, zda je pasivní slovní zásoba na přiměřené úrovni, neţ počet aktivně pouţívaných slov Sledovat, zda má dítě dostatečný zájem o poznávání okolí Trpělivě a přístupnou formou odpovídáme na otázky dítěte Nemluvíme s ním jiţ dětskou řečí, ale podle jeho vlastního zájmu dospělou řečí (spisovnou) Rozvíjíme slovní zásobu (obrázkové kníţky, ptaní se ,,Co je to?“), pohádky, které můţeme případně i dramatizovat Dítě nenutit k opakování špatně vyslovených hlásek, nenapomínat, netrestat Systematicky dítě seznamujeme s okolím, rozvíjíme tak slovní zásobu Poskytujeme dobrý mluvní vzor, zřetelně a plynule artikulujeme Učíme se pojmenovat příbuzné a nejbliţší kamarády Taktně opravovat dítě při dysgramatismech (,,dobřejší“) Při těţkostech s delšími slovy a větami taktně pomáháme a případně dokončíme za dítě Postupně dítě připravovat na vstup do MŠ, aby náhlá změna prostředí nezpůsobila šok a např. neurózu řeči

Verbální úroveň Období kolem 3-3,5 let

Období kolem 3,5-4 let

Období kolem 4-5 let

Období kolem 5-6 let

Projevy dítěte

Možnosti stimulace

Dokáţe říci své jméno, popř. sourozenců a kamaráda Umí více neţ 1000 slov, začíná tvořit ,,vyšší“ všeobecnější pojmy Období fyziologických těţkostí v řeči a zvýšeného nebezpečí vzniku koktavosti Tvoří souvětí, obvykle i klade slova ve větě správně Tzv. druhý věk otázek (,,Proč?“) Dokáţe správně tvořit některé protiklady, krátké básničky říká zpaměti Roste slovní zásoba, zpřesňuje se obsah slov Tvoří podřadicí souvětí, při vyslovování a fonematickém diferenciování má ještě problémy Verbální projev by měl být z gramatického aspektu správný, ovládá asi 1500-2000 slov, ve výslovnosti ještě mohou přetrvávat některé charakteristické nesprávnosti

Pokud se projeví fyziologické těţkosti v řeči, neopravujeme dítě, netrestáme, nenutíme k opakování, slovo můţeme vyslovit za něho, dbáme na to, aby si dítě svoje těţkosti pokud moţno neuvědomilo

Umí pojmenovat stále přesněji barvy, vyhraňuje se lateralita Správně realizuje i poměrně dlouhé a komplikované příkazy Pokouší se spočítat předměty kolem sebe Zjevný rozvoj regulační funkce řeči Evidentní ústup fyziologické patlavosti, přetrvává někdy sigmatismus a rotacismus Ovládá asi 2500-3000 slov, tvoří i speciální pojmy; správně reprodukuje dlouhou větu, kratší příběh Začíná se dokončovat proces vývoje fonematické diferenciace

47

Přístupným způsobem dítěti vysvětlujeme příčiny jevů Učíme se kratší básničky, říkanky, písničky Rozvíjíme schopnost fonematické diferenciace (např. vlak: ššš, had: sss) Vyuţíváme pohádky, ptáme se na děj, rozvíjíme slovní zásobu Vyuţíváme knihy, společenské hry, třídíme a definujeme pojmy, doplňujeme chybějící slova, pomocí hraček,obrázků Jestliţe je řeč dítěte z gramatického aspektu nápadně chybná, hledáme příčinu; nezasahujeme do přirozeného vývoje laterality; při nesprávné výslovnosti zintenzivníme cvičení fonematické diferenciace Učíme se diferencovat barvy V případě chybně výslovnosti zváţíme potřebu logopedického zákroku Vedeme ho k tomu, aby své pocity, přání, potřeby uţ dokázalo vyjádřit samo, pokud moţno gramaticky správným a srozumitelným mluvním projevem

Připravujeme dítě na vstup do školy, nestrašíme ho, provádíme případné konzultace Hra s obrázky, popisování děje

Příloha č. 2 Informační leták

Nemluví Vaše dítě včas a správně? Je třeba vyhledat příslušného odborníka - nejprve dětského lékaře, který doporučí další odbornou péči u logopeda. Máte chronické nebo náhle vzniklé problémy s plynulostí řeči, vyslovováním, s dorozumíváním se mluvenou, čtenou nebo psanou řečí? Vyhledejte svého praktického lékaře, foniatra nebo neurologa a poraďte se o svých obtíţích. Některé deficity je moţno úspěšně ovlivnit i dlouhou dobu po jejich vzniku. (Zdroj: www.klinickalogopedie.cz) Literatura a jiné zdroje - odkud čerpat informace a inspiraci F. Synek - Říkáme si s dětmi, logopedické hříčky (ArchArt, 1995, Praha) Šimonovy pracovní listy (Portál, Praha) Různí autoři - Logopedické sešity pro děti, které se učí správně vyslovovat hlásku … Pro hbité jazýčky, pro bystré hlavičky (Studio Press, Čáslav) Další autoři publikací: J. Vyštejn, Ch. Lunch, Z. Beranová, M. Sovák, V. Lechta, D. Kutálková, J. Klenková, A. Peutelschmiedová www.logopedie.unas.cz Občanské sdruţení LOGO – www.oslogo.cz www.logopedonline.cz

48

Poradenská a logopedická zařízení (Brno) – kam se obrátit Soukromá klinika LOGO s.r.o. http://www.moje-klinika.cz/ Vsetínská 20, 639 00 Brno

mobil: 777 675 233

Merhautova 118, 613 00 Brno

mobil: 739 457 157

Centrum dětských odborných zdravotnických služeb Brno, p.o., Logopedický stacionář Synkova http://www.cdozs.cz/ Synkova 26, 628 00 Brno – Líšeň

telefon: 544 210 127

Pedagogicko-psychologická poradna Brno Zachova 1, 602 00 Brno

telefon: 543245914-6, 543247469

Hybešova 15, 602 00 Brno

telefon: 543426080-8

Sládkova 45, Brno – Černá pole Speciálně pedagogické centrum, jehož činnost vykonává ZŠ a MŠ logopedická Veslařská 234, Brno

telefon: 543 234 627, 543 245 245

Adresář logopedických pracovišť podle krajů: http://www.klinickalogopedie.cz/index.php?pg=31

49

Příloha č. 3 Dotazník Dobrý den, jmenuji se Tereza Pakostová a jsem studentkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, obor speciální pedagogika. Chtěla bych Vás poţádat o vyplnění následujícího dotazníku pro účely mé bakalářské práce zaměřené na téma: Prevence poruch řeči u dětí v období do ukončení řečového vývoje. Dotazník je zcela anonymní. Po zpracování dotazníků a výzkumu Vám v případě zájmu získané informace poskytnu prostřednictvím emailu. V tom případě uveďte prosím v poslední otázce dotazníku Váš kontaktní email. Jako výstup z dotazníků a výzkumu naleznete také informativní letáčky ve vaší ordinaci. Děkuji za Váš čas a ochotu. ČÁST 1 1. Víte, jak probíhá správný rozvoj řeči u dítěte? Ano Ne 2. Napadlo Vás, že je možné, aby se u Vašeho dítěte vyskytla porucha řeči? Ano Ne 3. Zajímáte se o možnosti předcházení poruchám řeči? Ano Ne 4. Zajímáte se aktivně sám/sama o možnostech a způsobu stimulace řeči u Vašeho dítěte? Ano Ne

50

5. Pokud ano, kde jste získával/a informace? Literatura Internet Lékař: ……………………………………….(specializace) Pedagog v …………………………………...(školské zařízení) Známí Jiné: ………………………………………… 6. Který ze zdrojů pro Vás byl nejvíce informativní? (Očíslujte prosím moţnosti 1 aţ 6, 1=nejvíce informativní, 6=nejméně informativní.) Literatura Internet Lékař: ………………………………………(specializace) Pedagog v …………………………………..(školské zařízení) Známí Jiné: ………………………………………… 7. Jaké informace pro Vás bylo těžké získat? O správném vývoji řeči O poruchách řeči O moţnosti stimulace řeči u dítěte O nápravě (terapii) poruch řeči O logopedických zařízeních Kam se obrátit Jiné: …………………………………………………………… 8. Proč (co tomu bránilo…)? …………………………………………………………………………………………………... 9. Stimulujete cíleně (preventivně) vývoj řeči u Vašeho dítěte? Ano, těmito způsoby:…………………………………………………………………………. Ne

51

ČÁST 2 10. Máte dítě s logopedickým nálezem (poruchou řeči)? Ano Ne (přeskočte na otázku č. 18) 11. Kdo poruchu řeči u Vašeho dítěte odhalil? Vy sám/a Vyšetřující lékař Pedagog v ……………………………………….(školské zařízení) Jiné ……………………………………………… 12. Myslíte si, že k odhalení poruchy přispěla dobrá informovanost? Ano Ne 13. Informoval Vás některý z lékařů zavčas o této poruše (o možnosti jejího výskytu u Vašeho dítěte)? Gynekolog Lékař v porodnici Pediatr Jiné: …………………………………………………………………………………… Ne 14. Informoval Vás některý z těchto lékařů časně po odhalení této poruchy o dalších krocích nápravy (terapie)? Gynekolog Lékař v porodnici Pediatr Jiné: ………………………………………………………………………………………… Ne 15. Kolik let bylo Vašemu dítěti v době, kdy jste poruchu řeči odhalili? ………………

52

16. Byla porucha řeči odhalena v počátku? Ano Ne 17. Kolik let bylo Vašemu dítěti v době, kdy začala terapie (náprava) poruchy řeči? ……………… 18. O jakou poruchu se jednalo? Sluchová porucha a následný narušený vývoj řeči Opoţděný vývoj řeči Dysfázie Oligofrenie Koktavost Dyslalie (patlavost) Rozštěpové vady Dysartrie Jiné ………………………………………………………………………… ČÁST 3 19. Informoval Vás některý lékař sám od sebe o možnostech prevence poruch a správném rozvoji řeči u Vašeho dítěte? Gynekolog Lékař v porodnici Pediatr v ……………………………………………………….(školské zařízení) Jiné: …………………………………………………………… Nikdo 20. Podal Vám sám od sebe některý lékař informace o poruchách řeči, které by se mohly vyskytnout u Vašeho dítěte? Gynekolog Lékař v porodnici Pediatr v ……………………………………………………….(školské zařízení) Jiné: …………………………………………………………… Nikdo

53

21. Dokázal Vám lékař uspokojivě odpovědět na Vaše dotazy týkající se problematiky vývoje dětské řeči a poruch řeči, pokud jste se ptali? Ano, zcela Spíše ano Spíše ne Ne 22. Dokázal lékař pomoci Vašemu dítěti či Vás odkázat k dalšímu specialistovi (pokud se u Vašeho dítěte vyskytla porucha nebo podezření na poruchu řeči)? Ano, zcela Spíše ano Spíše ne Ne Nemám dítě s podezřením na poruchu řeči ani poruchou řeči 23. Pokud ne, kam jste se obrátil/a? Jiný lékař: ……………………………………………………… Literatura, internet Pedagog Logoped Známí Jiné: ……………………………………………………………. 24. Pokud ano, kam Vás vyšetřující lékař odkázal (případně co Vám poradil)? Gynekolog: ……………………………………………………………………………. Lékař v porodnici: …………………………………………………………………….. Pediatr: ………………………………………………………………………………… Logoped Vy sám/sama: ………………………………………………………………………….. Jiné: ……………………………………………………………………………………..

54

ČÁST 4 25. Vaše pohlaví Muţ Ţena 26. Váš věk …………………….. 27. Vaše dosažené vzdělání Základní Střední odborné Střední s maturitou Vyšší odborná škola Vysokoškolské 28. Dosažené vzdělání otce/matky Vašeho dítěte Základní Střední odborné Střední s maturitou Vyšší odborná škola Vysokoškolské 29. Váš kontaktní email (pouze v případě zájmu o informace, které vyplynou ze zpracování dotazníků a výzkumu) ………………………………………………………

55

Příloha č. 4 Orientační otázky k rozhovorům s lékaři 1. Spolupracuje s logopedickými klinikami, PPP, SPC? Jakými? 2. Kam jinam odkazujete své klienty (v případě jednotlivých poruch)? Jaký je postup? 3. Podáváte preventivně informace? Jaké? 4. Co je moţné rodičům doporučit pro preventivní působení a podporu optimálního vývoje řeči? Co jim doporučujete? 5. Pediatr má povinnost sledovat a zaznamenávat vývoj řeči dítěte, provádíte to, jak, jak často? 6. Vzděláváte se v této oblasti? Jakými způsoby? Odkud získáváte informace o této problematice?

56