MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Poruchy chování a emocí v souvislosti se syndromem CAN Bakalářská práce Brno 2012
Vedoucí práce:
Autor práce:
Mgr. et Mgr. Karel Červenka, Ph.D.
Kateřina Klementová
„Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně dne…………………
…………………………………… Kateřina Klementová
Děkuji Mgr. et Mgr. Karlu Červenkovi, Ph.D. za odborné vedení, pomoc a cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat vedení Diagnostického ústavu pro mládež Brno za poskytnutí informací a vstřícný přístup.
Obsah Úvod..................................................................................................................................6 1 Obecná charakteristika vývojových období...............................................................8 1. 1 Období předškolního věku (3 – 6 let).....................................................................8 1. 2 Období školního věku (6 – 11 let)..........................................................................9 1. 3 Období pubescence (11 – 15 let)..........................................................................10 1. 4 Období adolescence (15 – 20 let).........................................................................11 2 Poruchy chování.........................................................................................................13 2. 1 Rizikové a ochranné faktory.................................................................................13 2. 1. 1 Genetická výbava a dědičné faktory.............................................................14 2. 1. 2 Rodina...........................................................................................................14 2. 1. 3 Sociální prostředí..........................................................................................16 2. 2 Klasifikace poruch chování..................................................................................20 2. 2. 1 Školská klasifikace poruch chování ............................................................20 2. 2. 2 Sociální klasifikace poruch chování.............................................................20 2. 2. 3 Poruchy chování z medicínského hlediska...................................................21 2. 3 Formy a projevy....................................................................................................21 2. 3. 1 Záškoláctví a odpor ke škole........................................................................22 2. 3. 2 Útěky a toulky..............................................................................................22 2. 3. 3 Užívání návykových látek............................................................................23 2. 3. 4 Šikana...........................................................................................................24 3 Syndrom CAN.............................................................................................................26 3. 1 Formy a projevy syndromu CAN.........................................................................27 3. 1. 1 Tělesné týrání................................................................................................28 3. 1. 2 Psychické týrání............................................................................................29 3. 1. 3 Zanedbávání..................................................................................................29
3. 1. 4 Sexuální zneužívání......................................................................................30 3. 2 Zvláštní formy syndromu CAN............................................................................32 3. 2. 1 Systémové týrání..........................................................................................32 3. 2. 2 Organizované zneužívání dětí.......................................................................33 3. 2. 3 Rituální zneužívání.......................................................................................33 3. 2. 4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)......................................33 3. 3 Následky syndromu CAN a jeho vliv na rozvoj poruch chování.........................34 4 Ilustrace následků syndromu CAN na případech z praxe......................................37 4. 1 Metodika výzkumu...............................................................................................37 4. 1. 1 Cíle výzkumu................................................................................................37 4. 1. 2 Cílová skupina..............................................................................................37 4. 1. 3 Místo a metody výzkumu.............................................................................37 4. 2 Prezentace kazuistik.............................................................................................38 Kazuistika č. 1.........................................................................................................39 Kazuistika č. 2.........................................................................................................44 Kazuistika č. 3.........................................................................................................49 Kazuistika č. 4.........................................................................................................52 Závěr...............................................................................................................................59 Shrnutí............................................................................................................................60 Summary........................................................................................................................61 Použitá literatura:..........................................................................................................62 Seznam obrázků a tabulek............................................................................................66 Seznam příloh................................................................................................................67 Přílohy.............................................................................................................................68
Úvod Poruchy chování a jejich projevy představují pro společnost velká rizika, která nikdy nezůstanou bez povšimnutí. Zajímá se ale společnost o to, co je jejich příčinou? Přiznejme si, že málokdo by pocítil lítost nad někým, kdo užívá návykové látky nebo zneužívá děti. Pomyšlení na něco takového v nás vyvolává spíše znechucení a odpor, proč bychom se tedy měli zajímat o příčinu tohoto jednání, když nepřemýšlet a zavrhnout je tak snadné. Snadné ano, ale také zcela neefektivní a hloupé. Proto je podle mého názoru velice důležité, abychom připustili, že někteří jedinci s rizikovým chováním si své problémy nezpůsobili sami, že příčina nemusí být nutně v nich, ale ve vlivech jejich okolí. Považuji za významné, abychom tyto jedince, kteří potřebují naši pomoc, neodsoudili z neznalosti a na základě předsudků. Motivací této práce tedy je, aby nás problémy, které se nás přímo netýkají, nenechávaly klidnými, aby nás donutily se nad nimi alespoň zamyslet, v lepším případě v nás probudily zájem s nimi něco udělat. Cílem této práce je, poukázat na to, že poruchy chování nevznikají náhodně a z ničeho nic, že nejde o pouhý pojem, který je spojený s krádežemi, agresivním chováním, drogami nebo vandalismem, ale že má také minulost a příčiny, které mohou souviset s traumatizujícím dětstvím, s dětstvím, které jím ve skutečnosti nikdy nebylo. Za jeden z nejvýznamnějších faktorů, který může zapříčinit vznik poruchy chování, považuji syndrom CAN, syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který je spolu s poruchami chování, jedním z ústředních pojmů této práce. Ta se zabývá souvislostmi poruch chování a emocí a syndromu CAN. Je rozdělena do čtyř kapitol, z nichž tři jsou teoretické a jedna praktická. V teoretické části jsou podrobně popsána nejprve vývojová stádia, která jsou kritická pro vznik syndromu CAN a poruch chování, tzn. období předškolního a školního věku a období pubescence a adolescence. Kapitola o poruchách chování je zaměřena na rizikové a ochranné faktory pro vznik poruch chování. Kromě těchto faktorů, jakými mohou být například genetické předpoklady, rodina nebo sociální prostředí, jsou zde popsány také nejzákladnější klasifikace poruch chování, tj. sociální, školská a medicínská. Dále jsem se věnovala nejčastějším projevům a formám poruch chování, tzn. záškoláctví, útěkům, užívání návykových látek nebo šikaně. 6
V části zabývající se syndromem CAN převažuje popis jeho forem a projevů, kterými může být například psychické nebo fyzické týrání, zanedbávání, sexuální zneužívání, Münchansenův syndrom v zastoupení, rituální zneužívání, systémové týrání nebo organizované zneužívání. Celá teoretická část je zakončena výčtem následků syndromu CAN a jeho vlivy na rozvoj poruch chování. Praktická část práce je zaměřena na podložení části teoretické, na zjištění a ověření souvislostí syndromu CAN a poruch chování a na jejich demonstrování prostřednictvím kazuistik. Prezentovány byly čtyři kazuistiky dětí z diagnostického ústavu pro mládež Brno, na jejichž základě byl prokázán vztah mezi syndromem CAN a poruch chování a emocí. Ze statistického hlediska se sice jedná o nevýznamný počet, přesto tyto případy poukazují na výskyt obou těchto patologických jevů a na jejich možné souvislosti.
7
1 Obecná charakteristika vývojových období Nejvýznamnějším obdobím pro utváření osobnosti člověka je dětství a dospívání. Jednotlivá vývojová období, kromě somatických změn, přinášejí i změny psychické a další specifické projevy v jedincově chování. Některé projevy v chování jsou pro vývojová období typické, jiné ale mohou být klasifikovány už jako poruchy chování. Zaměřím se především na vývojová období, která jsou pro vznik poruch chování a emocí a syndromu CAN kritická a která jsou vzhledem k tématu důležitá, tzn. období předškolního věku, období školního věku, období pubescence a období adolescence.
1. 1 Období předškolního věku (3 – 6 let) Během tohoto období roste obratnost dítěte, dítě chápe stálost objektu, začíná mluvit v souvětích, dělá pokroky v myšlení a ve výtvarném projevu. Dětský výtvarný projev můžeme dobře zúročit například i při diagnostice syndromu CAN1. Podle Heluse (2004, s. 208) „nám může citlivý výklad kresby napovědět, jak co dítě prožívá, čeho se bojí, k čemu se upíná apod.“ Kolem čtvrtého roku se začínají utvářet první trvalejší vzpomínky a významně se rozvíjí sebepojetí dítěte, uvažuje samo o sobě a hodně zapojuje fantazii. Dítě je již schopno spolupráce, v jeho socializačním vývoji dochází k přesahu sociálních vztahů ven z rodiny a potvrzuje se jeho role ve světě. Dítě s bezpečnými vztahy v rodině má spíše pozitivní sociální očekávání a naopak negativní zkušenosti mohou vést k nestandardnímu chování. (srov. Říčan a kol., 1997, Vágnerová, 2008) Zde můžeme vidět přímou spojitost syndromu CAN a poruch chování, syndrom CAN jako negativní zkušenost a nestandartní chování jako poruchy chování. Ve čtyřech letech dochází také k uvědomění genderové stálosti. Dítě se vymezuje vůči rodiči opačného pohlaví a identifikuje se s rodičem stejného pohlaví. Co se emočního vývoje týče, dítě je více stabilní a vyrovnané, postupně se rozvíjí emoční paměť, ubývá negativních emočních projevů a přibývá pozitivních. Kromě toho je pro dítě
v tomto
období
typický
egocentrismus,
konfabulace,
magické
myšlení,
prezentismus, antropomorfizmus, nebo užívání pseudopojmů2, dále také rozvoj fobií.
1
Ukázky kreseb v příloze 1, 2, 3, 4
8
Nejčastěji jimi jsou fobie ze zvířat, hmyzu nebo tělesného poškození. Tyto fobie mohou přetrvat až do dospělosti. (srov. Helus, 2004, Říčan a kol., 1997, Vágnerová, 2008) Uvážíme-li, že je dítě v dětství například zneužíváno (trpí syndromem CAN nebo fobií z tělesného kontaktu), a že má z kontaktu s dospělými strach, může tento strach přetrvat až do dospělosti, stejně jako fobie. Poruchy chování mohou potom být následkem právě takovýchto strachů z dětství.
1. 2 Období školního věku (6 – 11 let) Období školního věku je významným sociálním mezníkem, během kterého dítě oficiálně vstupuje do společnosti. Jde o období tzv. střízlivého realismu, kdy je dítě zaměřeno na pochopení okolního světa. Zvyšuje se emoční stabilita a schopnost seberegulace, své pocity dítě dokáže potlačit vůlí. Způsoby chování si osvojuje už nejen podle rodičů, ale i podle učitelů a spolužáků. Výrazně vzrůstá význam vrstevnické skupiny a sociálního srovnávání. Dítě se začíná více vymezovat vůči druhému pohlaví. Z rolí, které přijímá, si osvojuje sebepojetí a sebehodnocení, na které má stále ještě velký vliv hodnocení sociálního prostředí dítěte. (srov. Michalová, 2007, Vágnerová, 2008) Kolem šestého roku dítě dosahuje připravenosti pro školu. S jeho nástupem do školy se na něj kladou zvýšené nároky, musí plnit povinnosti a dodržovat školní pravidla. Významně se zlepšuje hrubá i jemná motorika, rozvíjí se vidění nablízko a dozrává sluch. Aktivizují se vlastnosti jako je ctižádostivost, soustředěnost, odpovědnost nebo píle. (srov. Helus, 2004, Schelleová a kol., 2004, Vágnerová, 2008) K aktivizaci výše zmíněných vlastností se ale může přidat i rozvoj poruch chování. K typickým poruchám chování tohoto věku patří například záškoláctví, toulky, lži, neposlušnost, upozorňování na sebe, vulgární vyjadřování, vyrušování nebo krádeže. V tomto vývojovém období většinou ještě nejde o poruchy chování jako takové, ale spíše o projevy nezralého a nesocializovaného chování, které se ovšem mohou rozvinout až do poruch chování. (Schelleová a kol., 2004, Vágnerová 2004) „V rámci přechodu z předškolní úrovně prelogického myšlení do stadia konkrétních logických operací dochází k občasným nepřesnostem v hodnocení reality. Tyto projevy 2
Více informací, o období předškolního věku a pojmy s ním spojené, nalezneme v knize VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I.: Dětství a dospívání. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2008. 467 s. ISBN 978-80-246-0956-0 (s. 76)
9
někdy působí jako lež, ale jde o smyšlenku, tj. nepřesné odlišení skutečnosti a fantazijní produkce, kterou samo dítě považuje za reálnou. Ze stejného důvodu některé děti zcela jednoznačně nerespektují tabu osobního vlastnictví spolužáka a občas mu něco vezmou. Jde zatím spíše o nezralost autoregulace než o plánované a vědomé překročení sociálních norem.“ (Vágnerová, 2004, s. 62) Věk kolem 10 let je jedním z úzkostných období, kterým dítě prochází. Dochází k úplnému pochopení pojmu smrti, to sebou ale může přinášet i nejrůznější obavy a strachy, které mohou vyústit až k sebevraždě. Na druhou stranu je toto období v průměru nejstabilnějším obdobím v dětském životě, což je ale podmíněno vyrůstáním ve zdravém sociálním prostředí. (srov. Michalová, 2007, Říčan a kol. 1997)
1. 3 Období pubescence (11 – 15 let) I období pubescence je v mnoha ohledech významným mezníkem. Dochází k ukončení povinné školní docházky a volbě budoucího povolání. Mění se způsob myšlení, emočního prožívání a dochází k celkovému tělesnému dospívání s pohlavním dozráváním. Pro pubescenta je typický specifický životní styl, kterým se chce odlišit od dospělých, ale i od dětí. Začíná se vymezovat vůči autoritám, mívá konflikty s rodiči a učiteli. Typické jsou pro něj také časté změny nálad a názorů, které hraničí až se ztrátou sebeovládání, svému okolí se tak někdy stává poněkud obtížným. Jak uvádí Michalová (2008, s. 94) „Jedinec tohoto věkového období chce svobodu a privilegia dospělých s odpovědností, péčí a ochranou dítěte.“ Dítě má potřebu osamostatnit se a být nezávislé na rodičích, na druhou stranu ale usiluje o stabilitu, jistotu a bezpečí. Vliv skupiny se stupňuje a je ještě větší než v předchozím vývojovém období. Vrstevnická skupina představuje novou jistotu, nový socializační prvek, který ovlivňuje postoje, zájmy a hodnocení dospívajícího dítěte. Pro dítě je nepochybně důležitým prvkem v jeho rozvoji, může být ale i klíčovým prvkem pro vznik poruch chování a delikventních aktivit (u této věkové skupiny mluvíme o prekriminalitě nebo dětské delikvenci). Jak ale uvádí Schelleová a kol. (2004, s. 28), kromě vrstevnické skupiny, hraje velkou roli také rodina. „Extrémnost projevů pubertálního chování je přímo úměrná míře spořádanosti poměrů v rodině, z níž dítě pochází, respektive míře narušenosti rodinného prostředí.“
10
Dítě s poruchami chování má v tomto období obdobné problémy jako v předchozím vývojovém stádiu, nyní je ale větší riziko dalšího rozvoje poruchy, až do adolescence nebo mladé dospělosti. Neodhalené nebo neřešené poruchy chování navíc problémy dítěte jen prohlubují a ztěžují mu další rozvoj.
1. 4 Období adolescence (15 – 20 let) Úplné dospělosti předchází už jen adolescence, která by měla být, po předchozím bouřlivějším období pubescence, fází postupného zklidňování. Jsou pro ni typické komplexní změny, mění se osobnost i společenská pozice dospívajícího. Dokončuje se pohlavní zrání, ukončuje se tělesný růst. Jedinec získává nové role, úplnou nezávislost na rodičích a stabilizované vztahy s autoritami. V tomto období jedinci upřednostňují jednoznačná, rychlá a zásadní řešení, která vedou k jistotě. Dokáží se snadno nadchnout pro nějakou činnost, která má subjektivní význam. Typická je pro ně také flexibilita a schopnost používat nové a kreativní způsoby řešení (strategie). Volbu těchto strategií ovšem kromě nadšení ovlivňuje i míra uspokojení základních psychických potřeb. Jedinec, který je opakovaně neúspěšný, není akceptován nebo dostatečně oceňován, v krajním případě i citově deprivován, může v důsledku toho poté volit špatné způsoby řešení svých problémů. (Vágnerová, 2008) Vrstevnická skupina nyní hraje ještě důležitější roli než v předchozích obdobích. Vznikají zralé partnerské vztahy, jejichž běžnou součástí je první pohlavní styk. Adolescenti dosahují plnoletosti, někteří dokončují vzdělání a profesní přípravu a nastupují do svého prvního zaměstnání. (Helus, 2004, Vágnerová, 2008) Helus (2004, s. 214) „pojímá adolescenci jako krásné mládí, plné elánu, rozmachu sil, krásných vztahů přátelských a mileneckých, vášnivého objevování netušených možností a dobrodružných výprav.“ To vše ale pouze za předpokladu, že předchozí vývojové úkoly byly splněny. Je zde totiž nebezpečí, že problémy, které provází pubescenci, nebyly zcela vyřešeny, a že se nyní ještě prohloubí. Idylické období potom může rázem přejít do hluboké životní krize a může mít negativní dopad na celý život. Pro adolescenta, který má problém se zvládáním vývojových úkolů, je velice snadné začít se ubírat špatným směrem a užívat nesprávné strategie při řešení svých problémů. Těmito nesprávnými strategiemi mohou být například útěk k alkoholu, drogám, hracím automatům atd. Vážnější poruchy chování v tomto období můžeme 11
nazvat také juvenilní delikvencí, antisociální poruchou chování nebo kriminalitou mladistvých. Schelleová (2004, s. 29) toto chování přibližuje ke kriminalitě dospělých. „V tomto období se mladí lidé sdružují v party, jejichž hodnoty jsou jejími členy přijímány bez výhrad. Mladý člověk se cítí roven bohům, plný jistoty, kterou velice často zakrývá svou nejistotu. Vymanit takového jedince z vlivu jeho vrstevnické party je téměř nemožné. Protispolečenské (antisociální) chování jedinců v tomto věku se charakterově svými projevy blíží kriminalitě dospělých.“ Dětství a vlastně i dospívání je všeobecně chápáno jako šťastné a bezstarostné období. Do značné míry tomu tak určitě i je. Některým jedincům se bezpochyby poštěstilo prožít své dětství i dospívání bez vážnějších komplikací. Jsou tu ale určitě i tací, kteří takové štěstí neměli. Jak uvádí Helus (2004, s. 89) „Dětství není zcela samozřejmé.“ V každém z výše uvedených vývojových období se skrývají nejrůznější nástrahy a nebezpečí, které mohou být klíčové nejen pro rozvoj syndromu CAN a poruch chování, ale i pro rozvoj jiných, vývoj a život dítěte ohrožujících poruch. Proto je důležité zaměřit se na eliminaci veškerých negativních vlivů, které by dítě a jeho vývoj mohly ohrožovat.
12
2 Poruchy chování S termínem porucha chování se v odborné literatuře setkáváme zhruba od konce šedesátých let 20. století. V tuto dobu také vzniká obor etopedie, který se poruchami chování zabývá. Dříve byla etopedie součástí psychopedie, od té se ovšem roku 1969 oddělila a nyní funguje jako samostatný vědní obor, který se primárně zabývá vzděláváním, výchovou, péčí, kvalitou života a výzkumem jedinců s poruchami chování a emocí. Cílovou skupinou etopedie jsou především děti a mládež, a to jak s poruchami chování a emocí, tak bez nich, ve smyslu prevence před rizikovými faktory pro vznik poruchy. V současnosti etopedie vidí příčinu vzniku poruch chování a emocí v kombinaci faktorů sociálních a osobnostních. To znamená, že na vývoji poruchy se, kromě jedince samotného, ve velké míře podílí také jeho sociální prostředí. (Vojtová, 2009) Pojem porucha chování nebo emocí označuje problémy jedince v jeho projevech, jednání, reakcích, sociálních vztazích, které se liší od normy – například věkové, kulturní nebo etnické. Podle Ilony Schelleové a kol. (2004, s. 23) „Chováním v normě rozumíme takové chování, které je průřezem populace vnímáno jako očekávané chování jedince, příslušníka či člena určité sociální skupiny v určité situaci, tj. jeho chování v intencích společensky dodržovaných pravidel vztahů mezi lidmi a respektování obecně uznávaných hodnot.“ Lze tedy říci, že pojem porucha chování označuje sociálně neadekvátní chování.
2. 1 Rizikové a ochranné faktory Existuje mnoho faktorů, které ovlivňují vývoj dítěte. Za vůbec nejzákladnější můžeme považovat genetickou výbavu, temperament, osobnost dítěte, neurobiologické faktory, rodinu, školní prostředí, vrstevnickou skupinu, sociální prostředí nebo společnost. Všechny tyto faktory mohou být pro dítě zároveň ochranné, ale i rizikové. K faktorům, které na dítě mají vůbec největší vliv a které z velké části mohou zapříčiňovat syndrom CAN nebo poruchy chování a emocí, patří určitě genetická výbava, rodina nebo sociální prostředí.
13
2. 1. 1 Genetická výbava a dědičné faktory Dědičné faktory se přenášejí z generace na generaci, porucha chování nebo hyperkinetická porucha u rodičů je tak prediktorem poruchy chování nebo hyperkinetické poruchy u dítěte. (Paclt, 2007) O dětské agresivitě a poruchách chování se objevuje stále více genetických studií. Jak uvádí Paclt (2007, s. 142) „U dětí s poruchami chování byly u otců pozorovány až ve 38 % excesy alkoholismu a antisociální porucha osobnosti (ASP) a 8 % otců bylo uvězněno. U otců dětí s poruchami chování i ADHD byly tyto údaje dokonce 52 %, resp. 50 %.“ I studie jednovaječných a dvouvaječných dvojčat podpořily názor, že se genetické vlivy podílejí na vzniku poruch chování a emočních poruch. (srov. Elliot, Place, 2002, Paclt a kol. 2007) Kromě přímých genetických vlivů jsou známy ale i jiné dědičné poruchy, které jsou s problémovým chováním spojené. Jde například o tuberkulózní sklerózu, Huntingtonovu chorobu, Williamsův syndrom. Pro tyto choroby jsou typické kognitivní poruchy a poruchy chování. (Vojtová, 2010) Genetické vlivy tedy určitě částečně zapříčiňují poruchy chování. Většina odborníků se ovšem přiklání spíše k příčinám, které jsou založeny na více faktorech, tzn. například na genetické výbavě a rodinném prostředí aj. 2. 1. 2 Rodina Rodina je prostředím, které výrazně ovlivňuje a působí na vývoj dítěte během celého jeho života. To znamená, že má i velký vliv na rozvoj nebo naopak eliminaci poruch chování a emocí nebo syndromu CAN. Jak píše Helus (2004, s. 94) „Dětství je bohatství potencialit růstu a rozvoje.“ Jde o období, kdy se dítě nejvíce rozvíjí, kdy je nejvíce ovlivňováno, kdy poznává svět, získává nové zkušenosti a dovednosti, které jsou důležité pro jeho další fungování v životě a které předává dalším generacím. Proto bychom si tohoto bohatství měli vážit a dále ho rozvíjet. Ale stejně jako u Maslowovy hierarchie potřeb, rozvíjení tohoto bohatství, musí předcházet uspokojení základních potřeb. Pokud nejsou alespoň do určité míry uspokojeny potřeby nižší, nemůže docházet k uspokojování potřeb vyšších. Těmi nejzákladnějšími jsou potřeby fyziologické – hlad, žízeň nebo spánek. Dalším stupněm je uspokojení potřeby bezpečí – jistota, spolehlivost, stabilita. 14
Následují potřeby lásky, náklonnosti – sounáležitost, náležení. Předposlední příčkou je potřeba uznání – dosažení úspěšného výkonu, prestiže. A poslední, nejvyšší potřebou je seberealizace – sebenaplnění, uskutečnění svých možností. (srov. Hartl, Hartlová, 2004, Plháková, 2007, Soudková, 2004)
Obr. 1: Maslowova pyramida potřeb (Boeree, 2012 [online])
Popis obrázku 1:
▲ Potřeba seberealizace ▲ Potřeba uznání ▲ Potřeba lásky a náklonnosti ▲ Potřeba bezpečí ▲ Potřeby fyziologické V ideálním případě by dítěti mělo být umožněno dosáhnout nejvyšší potřeby, tedy seberealizace. Myslím si ale, že ke spokojenému dětství a dospívání, postačí i uspokojení prvních tří potřeb v hierarchii, tzn. poskytnout dítěti jídlo, oblečení, domov, podněty pro jeho rozvoj, jistotu, lásku, prožitek úspěchu atd. Kromě uspokojení základních potřeb můžeme do pozitivních vlivů (ochranných faktorů) na rozvoj dítěte zahrnout také rodinnou pohodu, podporující a pečující rodiče, kvalitní vztahy, pevné normy a morálku v rodině, sourozence, stabilní a zodpovědnou rodinu, vhodný výchovný styl, otevřenost v rodině. (srov. Matoušek, Kroftová, 2003, Vojtová 2010) 15
Belsky a kol. (in Helus, 2004, s. 97) uvádí několik klíčových podmínek, které mohou napomoci kognitivnímu a osobnostnímu vývoji dítěte. Jsou jimi pozorná vstřícnost, tělesný kontakt, verbální podněcování, podněcující vliv předmětů a citlivé reagování okolí na projevy dítěte. V cestě rozvoji ale může stát i mnoho překážek (rizikových faktorů), které mohou zapříčiňovat poruchy chování a emocí nebo syndrom CAN. Za rizikové faktory můžeme považovat například neúplnou rodinu, kriminalitu rodičů, jejich alkoholismus, užívání návykových látek, psychiatrická onemocnění či nezaměstnanost, jejich manželské spory, násilí v rodině, špatný výchovný styl nebo vzor, rodinu s velkým počtem dětí, nedostatečné materiální a citové zázemí, nízký sociální statut, nedostatek vřelosti a lásky atd. (srov. Paclt a kol., 2007, Vojtová 2010) „Rodina je tradičně považována za hlavního činitele, jenž svým selháváním dětem umožňuje kriminální chování.“ (Matoušek, Kroftová, 2002, s. 37) Například děti, které jsou vychovávané jen jedním rodičem, mají horší výsledky ve škole, více problémů se společenskými normami a zákonem, víc zdravotních a psychických problémů než děti ze srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči. Soudobé studie také ukazují, že nepřítomnost otce v rodině je faktor, který jasně vede k delikvenci dětí, hlavně synů. (Matoušek, Kroftová, 2002) Ideální rodinou je rodina úplná, jejíž členové mezi sebou komunikují, mají dobré vztahy, tráví společně volný čas, pomáhají si, jsou na sebe vstřícní a otevření. Rodina bezpochyby může fungovat, i když některá z výše jmenovaných charakteristik chybí. Měl by být ale splněn předpoklad, že rodina splňuje veškeré funkce, které zajišťovat má, a že uspokojuje potřeby svých členů, zejména pak dítěte. 2. 1. 3 Sociální prostředí Hned vedle rodiny, která má na dítě nejspíše největší vliv, stojí také sociální prostředí dítěte. Pokud dítě netráví svůj čas doma (v rodině), tráví jej v jiném sociálním prostředí, například ve škole, se svými vrstevníky a kamarády. Intenzita působení sociálního prostředí se během vývoje člověka neustále mění. V předškolním věku převažuje stále vliv rodiny, s nástupem do školy ale získává převahu spíše sociální prostředí, zejména pak škola a vrstevnická skupina. Učitel jako autorita přebírá funkci rodičů a stává se nejvýznamnější osobou ve škole. Jeho vliv je zpočátku velmi intenzivní, postupně však nabývají na významu spíše 16
spolužáci. Ve třídách se začínají tvořit tzv. „subkultury“, pro které jsou charakteristické nejrůznější rituály, speciální znaky, zvyklosti a jazyk. (Matoušek, Kroftová, 2003) Matoušek a Kroftová (2003, s. 75) uvádí, že „v některých případech mohou být tyto podskupiny zárodkem asociálních part.“ Tyto subkultury se ale nemusí tvořit pouze ve škole, vznikat mohou i během volnočasových aktivit, tedy v rámci kroužků a zájmových činností, nebo naopak pokud volnočasové aktivity zcela chybí. Každý člověk chce být součástí nějaké skupiny, bohužel někdy naše volba skupiny a její normy nemusí zcela odpovídat normám společnosti. A stejně jako v teorii davu, může ve skupině docházet k deindividuaci, ke ztrátě pocitu vlastní individuality, člověk poté pod vlivem skupiny a anonymity jedná způsobem, kterým by v běžných situacích nejednal. Jak uvádí Elliott a Place (2002, s. 13) „Jsme společenští tvorové a nejlépe se cítíme jako součást skupiny, která nás přijímá a chce. Reagujeme na jemné změny atmosféry a často uděláme něco kvůli tomu, že v prostředí, v němž žijeme, je to vnímáno jako správné, ale my sami bychom to jinak neudělali.“ Člověk by bezpochyby měl být členem nějaké skupiny, ve které se bude cítit dobře a kde se bude moci podělit o své zážitky a zkušenosti. Zároveň by ale měl být natolik uvědomělý, aby volba skupiny a následné skupinové zájmy a činnosti neohrožovaly jeho ani nikoho jiného. Již od narození se člověk setkává s nejrůznějšími lidmi, situacemi a zkušenostmi, které ho po celý jeho život ovlivňují. Na náš vývoj působí i zcela běžné věci a to jak pozitivně, tak negativně. A protože kombinací výše zmíněných faktorů můžeme dostat významné prediktory pro vznik syndromu CAN, poruch chování a emocí nebo pro kriminální chování, je důležité, abychom si všímali nejen problémů, které jsou již přítomné, ale i zcela všedních záležitostí, které k těmto problémům mohou vést. Je třeba se zaměřit na co možná největší omezení vlivů negativních (rizikových faktorů) a co možná největší rozvoj vlivů pozitivních (ochranných faktorů). Ochranné a rizikové faktory podle Lane, Gresham, O’Shaugnessy (2002) můžeme vidět v následujících tabulkách.
17
Dítě
Rodina
Ochranné faktory Škola
Komunita a
Sociální kompetence Podporující, pečující Pozitivní školní
kultura Přístup
Sociální dovednosti
rodiče
klima
k podpůrným
Nadprůměrná
Rodinná pohoda
Prosociální
službám
inteligence
Větší než dvouletý
vrstevnická skupina
Spolupráce
Připoutání k rodině
rozdíl mezi
Zodpovědnost
v komunitě
Empatie
sourozenci
Pocit sounáležitosti / Připoutání ke
Schopnost řešit
Zodpovědnost za
pouta
problémy
povinnosti nebo
Příležitost k úspěchu Zapojení do
Optimismus
požadování pomoci
a ocenění
náboženské nebo
Školní úspěšnost
Stabilní rodina
dosažených
jiné skupiny
Bezproblémový
Podpůrný vztah
výsledků
Společenské /
temperament
s dalším dospělým
Školní normy
kulturní normy proti
týkající se násilí
násilí
Vnitřní mechanismy Malá rodina
komunitě
kontroly
Pevné rodinné
Silná kulturní
Morální postoje
normy a morálka
identita
Hodnoty Sebe-vnímání Umění poradit si Tab. 1: Ochranné faktory podle Lane, Gresham, O’Shaugnessy (in Vojtová, 2010, s. 167)
18
Rizikové faktory Dítě
Rodina
Škola
Komunita a kultura
Nedonošenost
Rodiče:
Školní neúspěch
Socioekonomické
Nízká porodní váha
Nezletilá matka
Přijetí agrese jako
znevýhodnění
Postižení
Neúplná rodina
normy
Hustota zalidnění a
Prenatální postižení
Psychiatrická onem. Škodlivá
mozku
Zneužívání
vrstevnická skupina Městská část
Porodní úraz
návykových látek
Šikanování
Násilí a kriminální
Nízká inteligence
Kriminalita
Odmítání
činnost v okolí
vrstevníky
Kulturní normy
Obtížný temperament Antisociální vzor
životní podmínky
Chronické
Rodinné prostředí: Slabá vazba na
Považování násilí za
onemocnění
Rodinné násilí
školu
akceptovatelnou
Slabé vazby
Manželské spory
Nevhodné kázeňské formu reakce na
Malá schopnost řešení Narušené prostředí
prostředky
frustraci
problémů
Negativní interakce/
Znázorňování násilí
Důvěra v násilí
sociální izolace
v médiích
Vlastnosti
Početná rodina
Nedostatek
Malé sociální
Nepřítomnost otce
podpůrných služeb
dovednosti
Nezaměstnanost rod.
Sociální nebo
Malá sebeúcta
Výchovný styl:
kulturní diskriminace
Nedostatek empatie
nedostatečné vedení
Odcizení
a kontrolování dítěte
Hyperaktivita/narušen Kázeňský styl (tvrdý é chování
nebo proměnlivý)
Impulzivita
Odmítání dítěte Nedostatek přívětivosti a zájmu Malé zapojení do aktivit dítěte Zanedbávání, Týrání
Tab. 2: Rizikové faktory podle Lane, Gresham, O’Shaugnessy (in Vojtová, 2010, s. 166)
19
2. 2 Klasifikace poruch chování 2. 2. 1 Školská klasifikace poruch chování Cole, Visser a Upton (in Vojtová, 2009, s. 67) rozdělili poruchy chování do tří oblastí: •
Poruchy chování vyplývající z konfliktu – záškoláctví, lhaní, krádeže
•
Poruchy chování spojené s násilím/agresí – agrese, šikana, loupeže
•
Poruchy chování související se závislostí – toxikomanie, závislost na automatech
2. 2. 2 Sociální klasifikace poruch chování Sociální klasifikace se zaměřuje především na dopad poruchy chování na sociální vztahy jedince a na charakter konfliktu se sociálním prostředím. •
Disociální chování
Jedná se o poruchu chování se sociálním základem, ke které dochází v důsledku narušených sociálních vztahů nebo narušeného výchovného procesu. Problémy v chování často souvisí s vývojovým stádiem, ve kterém se jedinec právě nachází (Vojtová, 2009). Nejčastějšími projevy disociálního chování jsou přestupky proti školnímu řádu, negativismus, lži, neposlušnost. Problémy jsou spíše přechodného charakteru a jsou zvládnutelné běžnými pedagogickými prostředky nebo za pomoci ambulantní poradenské nebo terapeutické péče psychologa či speciálního pedagoga. (srov. Michalová 2007, Schelleová a kol., 2004, Vojtová 2010) •
Asociální chování
Chování, které je v rozporu se společenskými normami, kterým se jedinec výrazně liší od sociálního a věkového průměru. Společností je neakceptovatelné, ale stále se ještě nejedná o chování kriminální. Typickým projevem je například záškoláctví, alkoholismus, tabakismus, toxikomanie, sebepoškozování, toulky nebo útěky. Asociální chování je dlouhodobějšího rázu s tendencí gradovat a vyžaduje speciálně pedagogickou ústavní péči. (srov. Michalová 2007, Schelleová a kol., 2004, Vojtová 2010)
20
•
Antisociální chování
Jde o uvědomované protispolečenské chování kriminálního charakteru. (Vojtová, 2009, s. 67) Motivací jedince je cílené poškození druhých lidí nebo jejich majetku. Náprava je možná převážně prostřednictvím ústavní péče, kterou rozumíme školská zařízení nebo věznice. Mezi nejzávažnější formy antisociálního chování patří zabití, vraždy, sexuální delikty, loupeže, krádeže, vystupňované násilí, terorismus, organizovaný zločin. (Schelleová, 2004) 2. 2. 3 Poruchy chování z medicínského hlediska Podle Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (ICD-10) jsou poruchy chování řazeny do V. kapitoly Poruchy duševní a poruchy chování (F00 – F99), do oddílu Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání (F90 – F98)3. Z hlediska tématu práce jsou důležité poruchy F91.0, F91.1, F91.3, F92.8, F93.0, F98.8 a F98.9. Tato klasifikace poruchu chování popisuje jako soubor projevů maladaptivního a úzkostného chování, psychických procesů a emocí, které jsou výrazně odlišné od normality.
2. 3 Formy a projevy Poruchy chování představují v dětství a v dospívání častý a velice závažný problém, který se objevuje u stále mladších dětí. Projevuje se nejrůznějšími abnormalitami v chování, které můžeme rozdělit na neagresivní porušování sociálních norem (podvody, užívání drog, hádky, krádeže, zhoršená adaptabilita, prostituce, lhaní, záškoláctví, útěky, toulání, hyperaktivita, emocionální labilita, impulzivita, úzkostné poruchy, ADHD/ADD ad.) a agresivní poruchy chování (rvačky, loupeže, agresivní chování, surovost k lidem a ke zvířatům, záchvaty vzteku a agrese, vandalismus, šikana. (srov. Michalová 2007, Říčan, Krejčířová, 1997, Vágnerová, 2008, Vojtová, 2007, 2010)
3
Podrobný výčet poruch chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání, je dostupný na internetovém odkazu WHO, ÚZIS ČR (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR). MKN-10 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů [online]. 1. 1. 2012, [10. 4. 2012 ].
21
Poruchy chování se projevují u dětí a dospívajících zhruba v 10 %, přičemž u chlapců je jejich výskyt častější než u dívek. Nejrizikovějším věkem je 15. – 16. rok. (Říčan, Krejčířová a kol., 1997) V následující části jsou popsány pouze některé z forem a projevů poruch chování. 2. 3. 1 Záškoláctví a odpor ke škole Každým rokem přibývá žáků, kteří chodí za školu, není tedy divu, že je záškoláctví jednou z nejčastějších poruch chování dětí školního věku. Za školu začínají chodit děti ve věku 12 – 14 let. Jedním z mnoha důvodů, proč se škole vyhýbají, může být strach z učitelů, spolužáků, ze školního neúspěchu, z opuštění rodičů a domova. Důvodem může být ale i nuda nebo jiné zájmy. (Elliott, Place, 2002, Ondráček, 2003) Vzhledem k odlišným intervenčním přístupům, je důležité přesně rozlišovat mezi záškoláctvím a školní fobií. Zatímco školní fobie souvisí s obavami a úzkostmi plynoucími ze školy (příkladem by mohlo být šikanované dítě), pro záškoláctví psychické problémy typické nejsou, jde spíše o asociální chování. Jak uvádějí Elliott a Place (2002, s. 40) „Záškoláctví je obecně chápáno jako jedna varianta agování, často spojeného s delikvencí a rozvratným způsobem chování, zatímco odmítání školy je většinou vnímáno jako druh neurózy charakterizované úzkostí a obavami.“ Měli bychom si ale všímat i motivace a časového rozpětí záškoláctví a také zda se jedná o problém dlouhodobý nebo o problém teprve se rozvíjející. Na základě těchto informací poté volíme vhodný intervenční přístup4. 2. 3. 2 Útěky a toulky Rodina dítěte, které je na útěku, tuto situaci prožívá velice těžce. V jejich prožívání převládá úzkost, nejistota a strach o dítě. Nevědí, kde dítě je, co se s ním děje a co bylo motivací jeho útěku. (Matějček, 2011) Útěk může být zkratkovitou reakcí na nezvládnutou situaci doma nebo ve škole, tyto útěky můžeme též nazvat jako reaktivní nebo impulzivní. Může jít o potřebu úniku před trestem, zahanbením nebo ponížením. Jde spíš o obranu než o cílený
4
Podrobnější informace o intervenčních přístupech získáme v knize ELLIOTT, Julian, PLACE, Maurice. Dítě v nesnázích, prevence, příčiny, terapie. 1. vydání. Praha: Grada, 2002. 208 s. ISBN 80-247-0182-0 (s. 46)
22
plánovaný útěk. Dítě se obvykle domů vrátit chce, občas ale nenalézá ten správný způsob. Nejčastěji utíká pouze do míst v blízkosti domova nebo k příbuzným. (srov. Matějček, 2011, Vágnerová, 2008) Další formou útěků, jsou tzv. útěky chronické. Jde o opakované a plánované útěky, které obyčejně plynou z dlouhodobějších problémů a jsou typické vytyčeným cílem. Této formy útěků se často dopouštějí děti z dětských domovů, z diagnostických a výchovných ústavů, z narušených a nefunkčních rodin, děti citově deprivované nebo týrané. Dítě se obvykle do rodiny, do DD, DÚ nebo VÚ již nechce vrátit. (srov. Matějček, 2011, Vágnerová, 2008) Útěk všeobecně signalizuje varování, zoufalství, nebo patologický vývoj osobnosti. Je proto důležité nebrat jej na lehkou váhu. Mezi útěky můžeme zařadit také toulky. Jsou doprovodným jevem útěků z domova, často souvisejí také se záškoláctvím. Toulání může být způsobeno nedostatkem citové vazby k lidem, citovou plochostí, citovou deprivací nebo dysfunkčním zázemím. Dítě se nestará o budoucnost, je schopno odejít kdykoli, kamkoli a s kýmkoli. Jedinci, kteří se toulají, často hledají prostředky k zajištění živobytí, těmi mohou být například krádeže nebo prostituování. U jedinců, kteří se toulají, je velkým rizikem, že se jim tento způsob života zalíbí a stane se jejich návykem. To může vést až k tomu, že se stanou bezdomovci. 2. 3. 3 Užívání návykových látek Pro pubertu a dospívání je typické testování hranic, hledání vlastní identity, přehánění, experimentování a riskování. A tak ani užívání návykových látek není dospívajícím cizí. Nejčastěji se vyskytuje v období puberty a adolescence, objevuje se ale i u dětí předpubertálních, jejichž oblíbenými látkami jsou alkohol, tabák nebo rozpouštědla. (srov. Říčan, Krejčířová a kol. 1997, Train, 2000) Podle Ghodseho (in Elliott, Place, 2002) neexistuje žádný typ osobnosti se sklonem k závislosti, ačkoli uživatelé drog mívají často psychické obtíže (např. nevyzrálost osobnosti). Co může být motivací jedince v dospívajícím věku k užívání návykových látek? Psychoaktivní látky mu mohou pomoci například zapomenout na nepříjemnou situaci, hádku, uniknout problémům, nebo naopak prožít naprosté uvolnění a odpoutání od reality. Motivací může být i potřeba někam patřit, zbavit se nejistoty a strachu, dosáhnout pocitů štěstí a pohody nebo fantastických zážitků. Drogy si děti většinou 23
obstarávají samy mezi sebou s cílem zprostředkovat novou zkušenost svým spolužákům a vrstevníkům. (srov. Pöthe, 1999, Vágnerová, 2008). Problémy s návykovými látkami může signalizovat například ubývání alkoholu a léčiv v domácnosti, krádeže doma, ale i jinde, riziková vrstevnická skupina, zanedbávání zevnějšku, zhoršení prospěchu, výkyvy duševního stavu, neobvyklá podrážděnost a agresivita, ztráta chuti k jídlu, úbytek na váze, časté lhaní, konflikty se zákonem a společenskými normami, ztráta zájmu o oblíbené činnosti, únava a ospalost atd. (srov. Pöthe, 1999, Říčan, Krejčířová a kol. 1997) V populaci českých dětí a dospívajících patří mezi nejrozšířenější psychoaktivní látky například alkohol, tabák, rozpouštědla, marihuana, hašiš, opium, heroin, pervitin, kokain, léky na uklidnění a na spaní (hypnotika), léky s tlumivým účinkem (sedativa), anabolické steroidy, LSD a jiné halucinogeny, MDMA (extáze). (srov. Pöthe, 1999, Říčan, Krejčířová a kol. 1997) Závislost na psychoaktivních látkách se u dětí rozvíjí mnohem rychleji než u dospělých. Kromě toho ze závislostí pro tuto věkovou skupinu plynou závažnější rizika, která mohou jedince poznamenat na celý život. Proto je velice důležité zaměřit se především na prevenci těchto projevů poruch chování. (Říčan, Krejčířová a kol., 1997) 2. 3. 4 Šikana Přestože vše směřuje k humanizaci, demokratickým principům, k výchově, která má žáky vést k respektu a komunikaci, objevuje se u dětí a dospívajících stále častěji jeden z nejzávažnějších patologických jevů, kterým je šikana. (Martínek, 2009) Podle Koláře (2001, s. 27) můžeme šikanu definovat takto: „Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“ Šikana se ale obvykle neobjeví jen tak z ničeho nic, ale má několik postupně se rozvíjejících stádií. Kolář (2001) uvádí těchto pět stádií: 1. Zrod ostrakismu, 2. Fyzická agrese a přitvrzování manipulace, 3. Klíčový moment – vytvoření jádra, 4. Většina přijímá normy agresorů, 5. Totalita neboli dokonalá šikana. 5 Znalost těchto stádií je důležitá zejména kvůli diagnostice a terapeutickým postupům.
5
Podrobnější popis jednotlivých stádií nalezneme na v knize KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. 256 s. ISBN80-71-78-513-X (s. 35)
24
Obětí bývá jedinec s nějakým handicapem, s nápadností nebo odchylkou. Obvykle se jedná o mírné, tiché, plaché, úzkostné a nejisté jedince, kteří mají nízké sebevědomí a jsou zvyklí se podřizovat. Fyzicky jsou neobratní, slabí, někdy také obézní. Pro agresora je typická fyzická zdatnost, bezohlednost, podprůměrné výsledky, impulzivnost, narušený vztah k autoritám, nedostatek citlivosti, zvýšená úzkostnost, dobrodružnost, problémy se sebedůvěrou, potřeba předvádět se a sebe-prosazovat se. (srov. Kolář, 2001, Vágnerová, 2008) Původ šikanování a agrese vězí především v sobeckosti, sebestředné orientaci člověka a v souhře řady dalších příčin, kterými mohou být například dědičnost, osobnostní charakteristiky, negativní školní vlivy, výchovné a sociální prostředí, neuspokojené základní potřeby, citová deprivace atd. (srov. Čermák, 1999, Kolář, 2001) Podle Martínka (2009, s. 109) „Poslední výzkumy ukazují, že na našich školách prošlo šikanou 41 % dětí – toto je varující signál, a pokud bude především pedagogická veřejnost před tímto fenoménem zavírat oči, lze předpokládat, že výskyt agresorů či obětí se bude i nadále zvyšovat.“ Je tedy třeba připustit, že se šikana může objevit kdekoli. A pokud jí není možné předejít, nesmíme ji alespoň přehlížet, ale řešit hned při jejím rozvoji a nenechat ji dojít tak daleko, aby zanechala na obětech trvalejší následky. Výše jmenované formy a projevy poruch chování a emocí mohou mít nejrůznější příčiny. Často však souvisejí s rizikovými faktory6, mezi které můžeme zařadit například i syndrom CAN. Typickým příkladem by mohlo být dítě, které užívá návykové látky, aby uniklo od problémů nebo špatných vzpomínek. Užívání návykové látky (projev poruchy chování) by zde bylo reakcí na negativně laděné zážitky z minulosti (syndrom CAN, například týrání). Potvrzuje to i Elliott a Place (2002), kteří tvrdí, že užívání návykových látek nebo jiný projev poruchy chování může být motivován snahou o vytěsnění určitého období v minulosti dítěte nebo dospívajícího, které je příliš bolestivé a mladý člověk se s ním nedokáže vypořádat. Je tedy důležité rizikovým faktorům předcházet, posilovat ty ochranné a tím zamezit rozvoji jakýchkoli poruch chování a emocí.
6
Podrobný výčet rizikových faktorů nalezneme v předchozí kapitole s názvem Rizikové a ochranné faktory
25
3 Syndrom CAN V minulosti byly děti pokládány za majetek dospělých, kteří s nimi mohli zacházet podle své vůle. Tak je tomu v podstatě i v současnosti, všechny děti jsou závislé na své rodině, protože ta zajišťuje uspokojení jejich základních potřeb, a tak i dnes záleží jen na rodičích, jak se chopí své rodičovské role a jak se ke svým dětem budou chovat. Zda je zahrnou vřelou láskou, pozorností a poskytnou jim vše, co potřebují ke svému rozvoji, nebo jim raději uštědří pár ran, budou je citově deprivovat a jinak jim ubližovat a dají tím prostor rozvoji patologických forem chování. Dle Vágnerové (2008, s. 593) „Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN), je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné.“ První zmínky o syndromu CAN zasahují až do starého Egypta, kde se poprvé vynořila myšlenka, že děti jsou nepřiměřeně trestané, tělesně napadané a zanedbávané. Je tedy vidět, že stejně jako poruchy chování i syndrom CAN provází lidstvo již odedávna. V roce 1962 byl popsán tzv. syndrom bitého dítěte (Battered Child Syndrome). V pozdějších letech se začal používat termín syndrom CAN (z angl. Child Abuse and Neglect), neboli souhrn příznaků týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Výrazněji na tento problém ovšem upozornili až američtí lékaři, C. Henry Cempe a Ray E. Helfer, když v roce 1968 vydali knihu nazvanou Týrané dítě. Tato problematika se tak dostala i do povědomí širší veřejnosti, díky čemuž se o ni zvýšil zájem a pozornost. Za jeden z nejvýznamnějších historických dokumentů o kulturní úrovni lidstva můžeme pokládat Úmluvu o právech dítěte přijatou OSN v New Yorku 20. 11. 1989. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Mufsonová, Kranzová, 1996, Pöthe, 1999) Předpokládá se, že syndromem CAN v současnosti trpí asi 1 – 2 % dětí, jejich přesné určení ale není možné, protože spousta případů není zachycena. Zanedbávání a týrání jsou vystaveny stejnou měrou jak dívky, tak chlapci, a to již od raného věku, ve většině případů jde o děti do šesti let. Zkušenost s psychickým týráním udává 69 % českých dospělých. Ještě obtížněji, než počet zanedbávaných a týraných dětí, se určuje počet sexuálně zneužívaných, protože o velké části těchto osudů se nikdy nikdo 26
nedozví. Studie ukazují, že 20 – 25 % (33 % žen a 17 % mužů) dospělých v České republice má z dětství nějakou sexuální zkušenost s dospělou osobou. (Vágnerová, 2008) Dítě je nejčastěji ohrožováno vlastními rodiči nebo dalšími členy rodiny. K dítěti jsou necitliví a bezohlední, využívají ho k uspokojování vlastních potřeb a nutkání, ke kompenzaci frustrací a tenzí. Veškeré násilí a deprivace vyvolávají v dítěti traumata a zraňující zážitky, které poté ovlivňují vztah člověka k sobě samému, které mají vliv na rozvoj osobnosti a na kvalitu života jedince. Studie ukazují, že může dojít k přenosu takového špatného zacházení s dítětem na další generace, což znamená, že z týraného dítěte se může stát týrající rodič. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Vágnerová, 2008).
3. 1 Formy a projevy syndromu CAN Aktivní
Pasivní
Tělesné týrání, zneužívání
tržné, zhmožděné rány a
neprospívání, vyhladovění,
a zanedbávání
poranění, bití, zlomeniny,
nedostatky v bydlení,
krvácení, dušení, otrávení,
ošacení, ve zdravotní a
smrt
výchovné péči
Duševní a citové týrání,
nadávky, ponižování,
zneužívání a zanedbávání
strašení, stres, šikana, agrese
Sexuální zneužívání
sexuální hry, pohlavní zneužívání, ohmatávání, manipulace v oblasti erotogenních zón, znásilnění, incest
nedostatek podnětů, zanedbanost duševní i citová exhibice, video, foto, audiopornografie, zahrnutí dětí do sexuálních aktivit dospělých
Zvláštní formy: Münchhausenův syndrom v zastoupení systémové týrání a zneužívání organizované týrání a zneužívání rituální týrání a zneužívání Tab. 3: Formy a projevy syndromu CAN dle Dunovský, Dytrych, Matějček a kol. (1995, s. 19)
Legenda:
■
týrání
■ 27
zanedbávání
Období dětství je v dnešní době vnímáno z hlediska rozvoje jako nejdůležitější část života jedince, o kterou je třeba pečovat s největší svědomitostí a pečlivostí. Stále se ale najdou mnozí, kteří z nepochopitelných důvodů tomuto rozvoji brání a dopouštějí se na dětech nejrůznějších násilností a ubližování, jakými jsou například tělesné týrání, psychické týrání, šikana, únos, sexuální zneužívání, obchodování s dětmi, zanedbávání, ohrožování mravní výchovy dětí, které následně může mít vážné dopady na duševní, fyzické, emocionální, sexuální a sociální oblasti vývoje dítěte. 3. 1. 1 Tělesné týrání Zdravotní komise Rady Evropy definuje tělesné týrání následovně (in Train, 2001, s. 35): „Tělesné týrání je tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, popřípadě nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.“ Mezi nejrozšířenější způsoby tělesného týrání patří: bití rukou, pěstmi, zbraněmi, vařečkou, řemenem, gumovou hadicí, elektrickou šňůrou, kopání, silné třesení, pálení žehličkou, cigaretami, zápalkami, řezání, kousání, trhání vlasů, škrcení a dušení, smýkání dítětem ze schodů, odpírání spánku nebo potravy, svazování a kroucení končetin, opaření vroucí vodou. (srov. Mufsonová, Kranzová, 1996, Pöthe, 1999) Pro dítě je rizikovým rodič, nebo jiná pečující osoba, která o děti obecně nestojí, která nezvládla svoji moc nad dítětem, má zvýšený sklon reagovat násilím, která se nedokáže ovládat, která je soustředěná na své zájmy a problémy a pro kterou je dítě zátěží. Může se jednat o rodiče psychopaty, duševně nemocné, alkoholiky, toxikomany, o rodiče dlouhodobě stresované, nezaměstnané, o rodiče se zvláštním životním stylem, rodiče v mladistvém věku, nevyspělé rodiče atd. (Matějček, Dytrych, 1994, Vágnerová, 2008) U dítěte, které bylo v dětství fyzicky týráno, je riziko, že v něm zkušenost týrání vyvolá potřebu aktivní obrany a stane se tak nepřizpůsobivým, násilným, delikventním a agresivním jedincem, se sklony k depresím a sebevražednému jednání, s nízkým sebehodnocením, slabou sebedůvěrou, nedostatkem sebeúcty, s pocity bezvýznamnosti, s tendencemi izolovat se od lidí. (srov. Train, 2001, Vágnerová, 2008)
28
3. 1. 2 Psychické týrání Langmeier a Matějček (in Říčan, Krejčířová a kol., 1997, s. 212) „definují psychickou deprivaci jako stav, kdy člověk nemá dlouhodobě dostatečnou příležitost k uspokojování některé ze svých základních psychických potřeb – nejčastěji potřeby stabilního vřelého citového vztahu a potřeby stimulace.“ Přestože psychické a emocionální týrání může mít stejně vážné následky na vývoj dítěte jako ostatní typy týrání, zanedbávání nebo zneužívání, rozpoznává se pravděpodobně nejobtížněji ze všech forem syndromu CAN. Může k němu docházet ve všech typech rodin, obvykle se ho ale dopouštějí rodiče, kteří jsou přetíženi vlastními problémy a zájmy, jsou bez energie a nemají chuť své dítě rozvíjet, (srov. Mufsonová, Kranzová, 1996, Train, 2001) Psychická deprivace vzniká jako důsledek kritizování, nevšímání si, výsměchu, ponižování, urážek, opovrhování nebo zastrašování. Je také častým důsledkem rozvodu rodičů a sporů s ním spojených. Jak uvádí Pöthe (1999, s. 44), „Četné studie, zkoumající příčiny poruch chování a nadměrné agresivity u dospívajících chlapců, ukazují na významný podíl nepřítomnosti otcovské postavy při výchově těchto dětí.“ U dítěte, nebo později u dospívajícího, psychické týrání způsobuje trvalé pocity méněcennosti, nedostatek iniciativy, stavy úzkosti, nedostatek sebedůvěry, neschopnost navázání kvalitního vztahu s jinými dospělými osobami, neschopnost vyjádřit své pocity, zkreslený pohled na svět, vznik závislostí, agresivní chování vůči druhým, destruktivní chování, asociální poruchy osobnosti atd. (srov. Pöthe, 1999, Říčan, Krejčířová a kol., 1997, Špeciánová, 2003, Train, 2001) 3. 1. 3 Zanedbávání Zanedbávání se vyznačuje nedostatečnou aktivitou a péčí rodičů, neuspokojováním potřeb dítěte, nedostatkem podnětů důležitých pro zdravý psychický a fyzický vývoj dítěte. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Špeciánová, 2003) Můžeme jej rozdělit na zanedbávání citové, pro které je typické neuspokojování citových potřeb dítěte v oblasti lásky a pozornosti, a tělesné, které se vyznačuje nezabezpečením tělesných potřeb dítěte, tj. výživy, oblečení, zdravotní péče a ochrany před nebezpečím. Dále ho lze dělit na zanedbávání vzdělání, zanedbávání v oblasti zdravotní péče a zanedbávání dohledu. (Špeciánová, 2003)
29
Zanedbávající rodiče obvykle nemají dostatečné kompetence nebo motivaci pro rodičovskou roli, nejsou schopni se o dítě adekvátně postarat. Mohou být například somaticky či psychicky nemocní, mentálně postižení, trpět poruchami osobnosti, workoholismem, promiskuitou, alkoholismem nebo závislostí na návykových látkách, mohou být zaměření pouze na své zájmy a problémy. Často se jedná o osoby mladé a nezralé, s nižší sociokulturní úrovní, o rodiny s vyšším počtem členů, v jejichž domácnostech a vztazích jsou značné nedostatky. Rizikovou rodinou může být ale i zcela zaopatřená rodina, ve které se dítěti dostává dostatek smyslových a intelektových podnětů, ale nedostatek těch citových. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Vágnerová, 2008) Pro zanedbávané děti bývá typické nějaké znevýhodnění, jakým může být mentální nebo somatické postižení či jiné onemocnění. Pro dítě může být rizikové, pokud zklame očekávání rodičů, pokud je pasivní, apatické, nevýrazné, nenápadné a nedokáže své rodiče zaujmout. (Vágnerová, 2008) Mezi charakteristické projevy zanedbávání patří nedostatečný dohled, poruchy řeči a příjmu potravy, nedostatečná osobní hygiena, únava a ospalost dítěte, nevhodné oblečení dítěte, nedostatek patřičné lékařské péče, poruchy růstu, vývoje, retardace, nerovnoměrnost psychomotorického vývoje dítěte, nedostatečná péče, zanedbání výchovných a výukových povinností, podávání jídla bez odpovídající nutriční hodnoty, neznalost ovoce a zeleniny, zdravotně závadné podmínky v domácnosti dítěte atd. (Špeciánová, 2003) 3. 1. 4 Sexuální zneužívání Špeciánová (2003, s. 22) sexuální zneužívání definuje jako „nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, aktivitě, či chování. Zahrnuje jakékoli dotýkání se dítěte se sexuálním podtextem, vykořisťování dítěte jakoukoli osobou v sexuální rovině či pohlavní styk s dítětem. Zneuživatelem může být rodič, příbuzný, přítel, či pro dítě cizí osoba.“ Sexuální zneužívání můžeme rozdělit na zneužívání s tělesným kontaktem (tzv. dotykové, kontaktní), na zneužívání bez tělesného kontaktu (tzv. bezdotykové, nekontaktní) a na sexuální využívání dětí. •
Kontaktní forma sexuálního zneužívání zahrnuje aktivity vyžadující kontakt agresora se zneužívaným dítětem. Dále se dají dělit na penetrativní (pronikající, 30
např. koitus) a nepenetrativní (nepronikající, např. osahávání). Mezi kontaktní sexuální zneužívání můžeme dále zařadit například obtěžování, líbání, osahávání, sexuální útoky, mazlení, dotýkání se dítěte na jeho erotogenních zónách, jejich dráždění prstem, jazykem nebo předměty, znásilnění, které je založeno na násilném, vynuceném vniknutí do vaginy, konečníku nebo úst dítěte penisem, incest. •
Nekontaktní
forma
sexuálního
zneužívání
zahrnuje
exhibicionismus,
voyerismus, harrasment, který můžeme definovat jako slovní výpady se sexuálním obsahem, poplácáváním, tisknutím k sobě, obscénní telefonáty. •
Sexuální využívání dětí je komerčního charakteru, cílem je dosáhnutí sexuálního uspokojení. Jedná se o dětskou pornografii, prostituci, obchod s dětmi za účelem sexuálního zneužití. (srov. Špeciánová, 2003, Vágnerová, 2008) Pro pachatele sexuálního zneužívání je typický nedostatek empatie, nižší úroveň
profesní kvalifikace, časté problémy s nesexuální kriminalitou, morální narušenost, sexuální nevyzrálost, neschopnost kontroly pudového jednání, alkoholismus, zneužívání návykových látek ad. Pachatel bývá muž, starší a vývojově zralejší než dítě, bývá jím člověk, který je dítěti blízký, který je nenápadný a má dobrý vztah k dětem, který zaujímá roli autority. Dítě je k sexuálním praktikám donuceno například podvodem, uplácením, násilím. Motivací pro pachatele může být dítě samotné (aktér může trpět pedofilií, pro kterou je typické zaměření na objekty v prepubertálním věku), nebo může být zvoleno čistě náhodně, protože si agresor nevybírá, anebo je v nouzi. (srov. Vágnerová, 2008, Weiss a kol., 2005)
Pachatel
Počet případů
%
Vlastní rodič
22
47,8
Vlastní i nevlastní sourozenci
3
6,5
Nevlastní rodič nebo druh
6
13,0
Příbuzný
1
2,17
Známý člověk
11
24,0
Cizí osoba
3
6,5
Tab. 4: Pachatelé sexuálního zneužívání dětí dle Dunovský, Dytrych, Matějček a kol. (1995, s. 77)
31
Dítě, které se stalo obětí nějaké formy sexuálního zneužívání, může trpět úzkostmi, depresemi, pocity zoufalství, posttraumatickou stresovou poruchou, narušením pohlavní identity, nočními můrami, nespavostí, somatickými obtížemi. Projevuje se také například opozičním vzdorem nebo užíváním obranných mechanismů, jakým je popření. (Elliott, Place, 2002) Souvislost mezi sexuálním zneužíváním v dětství (syndrom CAN) a pozdějším pácháním sexuálního zneužívání (porucha chování) potvrzuje i Weiss a kol. (2005). Ten ve své publikaci uvádí, že v anamnézách 50 % pachatelů sexuálního zneužívání můžeme nalézt sexuální zneužívání v dětství. Dále uvádí, že v dětství pedofilních pachatelů často nacházíme dysfunkční výchovné prostředí, defektní vztahy mezi rodiči a že disharmonické rodinné vztahy vedou pozdějšího sexuálního delikventa k nedůvěře v romantických vrstevnických vztazích a následně k vyhledávání dětí, jako snadných kořistí. Výzkumy také jasně ukazují, že sexuální zneužívání v dětství má průkazný vliv na další partnerský a sexuální život těchto jedinců, kteří v pozdějším věku nezřídka propadají prostituci, alkoholismu, závislostem na návykových látkách, sebevražedným sklonům. (srov. Beitchman a spol., 1992, Gianotten, 1993, in Weis, 2005)
3. 2 Zvláštní formy syndromu CAN Syndrom CAN zahrnuje i zvláštní formy, jakou je například systémové týrání, organizované zneužívání, rituální zneužívání, Münchhausenův syndrom, kyberšikana nebo sexuální turismus. 3. 2. 1 Systémové týrání Systémové týrání je charakteristické druhotným ubližováním, zneužíváním, ponižováním dítěte, tzv. sekundární viktimizací. Tato forma týrání je založena na poškozování dítěte systémem, který byl založen na pomoc, ochranu a péči dětí a jejich rodin. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Špeciánová, 2003) Patří sem například odebrání dítěte z rodiny, aniž by rodině byla poskytnuta nejdříve podpora a pomoc. Dále nedostatečná péče v dysfunkčních rodinách, zařízeních náhradní výchovy, denních zařízeních, školách. Můžeme sem zařadit také opakované podrobování dítěte nejrůznějším prohlídkám, vyšetřením, policejním výslechům, na
32
kterých je dítě vystaveno opětovnému vybavování a vyprávění traumatických zážitků. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Špeciánová, 2003) 3. 2. 2 Organizované zneužívání dětí Jedná se o případy závažného sexuálního zneužívání dětí, pro které je typická organizovanost, která přesahuje hranice města, státu nebo kontinentu. Jde o zneužití pachateli, kteří se spojují za účelem dosáhnutí tohoto cíle. Zařadit sem můžeme dětskou prostituci, dětskou pornografii (fotografie i videa), sexuální turistiku (cizinci přijíždějí do cizí země již se záměrem vyhledat dítě, aby se jím sexuálně uspokojili), ilegální mezinárodní osvojení, dětská práce, segregace, vraždy dětí za účelem prodeje jejich orgánů a další aktivity, ve kterých dítě vystupuje jako objekt, se kterým je obchodováno. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Špeciánová, 2003) 3. 2. 3 Rituální zneužívání Podle La Fontainové (in Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s. 101) je rituální zneužívání definováno jako „zacházení s dětmi, které se uskutečňuje v souvislosti s nějakými symboly, které mají náboženskou, magickou, či nadpřirozenou charakteristiku a jsou součástí určitého organizovaného společenství. Vzývání těchto symbolů nebo provozování takových aktivit, většinou opakovaných, je užíváno též k nahnání strachu dětem.“ Rituální zneužívání lze označit za nejpodivuhodnější typ zneužívání dětí, které má někdy až fantastický nádech, neuvěřitelné rysy a příznaky. Často je uskutečňováno větším počtem lidí, ve skupinách. Aktivity mají svůj význam, řád a rituál, v rámci kterého je dítě zneužíváno nebo ničeno. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, Špeciánová, 2003) 3. 2. 4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) Svoboda, Češková, Kučerová (2006, s. 262) Münchhausenův syndrom definují takto „Nemocný se záměrně poškozuje, aby si navodil různé, pozornost přitahující tělesné příznaky, nebo je předstírá. Cílem tohoto jednání je snaha získat péči a pozornost lékařů.„ Jde o faktitivní, předstíranou poruchu, v českém překladu také o syndrom Barona Prášila nebo syndrom nemocničního tuláctví. Významná je zde vnitřní motivace 33
– získání pozornosti a podmínka, že toto chování nesmí být důsledkem duševní nebo tělesné choroby. (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006) S\yndromu
CAN
se
týká
ale
především
Münchhausenův
syndrom
v zastoupení (by proxy). Jones (in Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s. 51) „charakterizuje
mechanismus
Münchhausenova
syndromu
v zastoupení
jako
rodičovskou „fabrikaci“ patologických příznaků, poškozování vzorků krve, moči a jiných materiálů k vyšetřování tak, aby vyzněly patologicky (nejčastěji příměsi krve do vyšetřované moči, porušení sterility při odebírání vzorků) i přímým poškozováním dítěte simulujícím to či ono onemocnění. Obecně se „jako průkaz“ tohoto poškozování dětí užívá vzdálení rodiče z bezprostředního dosahu dítěte.“ Motivem může být touha vyskytovat se v nemocničním prostředí, poutat pozornost lékařů a nemocničního personálu, uniknout z nudy domova, z manželova nezájmu atd. Rodiče proto své děti úmyslně tráví léky, vymýšlejí nejrůznější onemocnění a příznaky, které způsobí opakované vyšetřování a léčení dítěte. Až jedna pětina obětí Münchhausenova syndromu na jeho následky umírá, nejčastěji udušením. Všechny výše popsané formy a projevy syndromu CAN mohou vážně ohrožovat vývoj a život dítěte. Proto pokud nemůžeme jejich vzniku a následnému rozvoji zabránit, alespoň je nepřehlížejme a snažme se je omezit na minimum. Dítěti trpícímu syndromem CAN, může trvat týdny, měsíce i roky než pochopí, že se mu děje něco neobvyklého, nenormálního a špatného a než se odváží někomu svěřit se svými traumatickými zážitky. Proto když už sebere odhodlání podělit se se svými zkušenostmi, je třeba dítě brát vážně, jeho tvrzení nezpochybňovat a přinejmenším si výpověď dítěte ověřit.
3. 3 Následky syndromu CAN a jeho vliv na rozvoj poruch chování Dopady syndromu CAN na dětskou psychiku a celkový pozdější vývoj jsou značně variabilní. Míra následků je dána interakcí vnějších a vnitřních faktorů. Záleží také na délce, intenzitě nebo na vývojovém stupni osobnostního rozvoje, na kterém k tomuto negativnímu působení došlo a na mnoha dalších faktorech. Reakce na v dětství prožité trauma v podobě psychického nebo fyzického týrání, sexuálního zneužívání, zanedbávání nebo na jiné nepříznivé vlivy, mohou být tedy 34
různé. Dítě se může stáhnout do sebe, stát se úzkostným, ustrašeným a depresivním. Trpět pocity viny, bezmoci a hanby, citovou plochostí, nedůvěrou až hostilitou. Mít sklony k plačtivosti, podhodnocování vlastní osoby a nedůvěře v sebe. Nemusí být schopno vyjádřit svůj názor, přání, požadavky, nebo se prosadit. Může špatně snášet zátěžové situace, nebo je předem vzdávat. Často také přestává důvěřovat dospělým. (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995) Jiné děti mohou naopak reagovat agresivněji. Bezhlavě prosazovat své zájmy, provokovat své vrstevníky i dospělé ve svém okolí. Může docházet ke zhoršení jejich školního prospěchu, k záškoláctví, krádežím, útěkům z domova, k sebevražedným a sebepoškozujícím tendencím nebo k nepřiměřenému sexuálnímu chování. (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995) U dětí, které byly v dětství, v době pohlavní nezralosti, zneužívány, může dojít k aktivizaci sexuálních pudů a potřeb. V důsledku toho se mohou chovat zcela nepřiměřeně svému věku, mohou osahávat a jinak obtěžovat své vrstevníky, celkově svůj sexuální život zahájit nepřiměřeně brzy a následně sexuální uspokojení vyhledávat u dospělých, nebo v dospělosti bez zábran sexuálně zneužívat jiné. V posledním případě by se jednalo o tzv. transgenerační přenos, kdy se v dětství zneužívaný jedinec, v dospělosti také dopouští sexuálního zneužívání. Tento přenos funguje ale i u jiných forem syndromu CAN. Není samozřejmostí, ale objevuje se zhruba u jedné třetiny jedinců, kteří v dětství trpěli syndromem CAN. Sexuálně zneužívané dítě ale nemusí vždy reagovat brzkým zahájením sexuálního života nebo zneužíváním druhých, ale naopak se může sexuality bát. Nezřídka jsou důsledkem syndromu CAN také psychosomatické obtíže – bolesti břicha, hlavy, enuréza, poruchy spánku, zvýšená teplota, ekzémy, poruchy příjmu potravy, regresivní chování nebo nejrůznější trvalé fyzické následky, jakými mohou být poškození mozku, zlomeniny, řezné rány, popáleniny, ale i smrt. (srov. Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, Mufsonová, Kranzová, 1996, Vágnerová, 2008) Kromě výše zmíněných závažných problémů mohou děti trpící syndromem CAN mít problémy také v oblasti řeči a komunikace. Dítě není dostatečně řečově stimulováno, není uspokojena jeho základní potřeba receptivity. Chybí mu pozitivní zpětná vazba a odezva. Dítě tak nemá potřebu komunikace, jeho slovní zásoba a spontaneita řečového projevu je chudá. A protože dítě není dostatečně stimulováno, může mít problémy i v kognitivní, rozumové a motorické oblasti, není schopno
35
zobecnění, chybí mu náhled na vlastní jednání. Dítě nemá motivaci ke snaze, nevidí smysl ve vykonávaných činnostech.(srov. Vágnerová, 2004, 2008) Změněno je také citové prožívání, vztahy k okolnímu světu a celková socializace. Děti trpící syndromem CAN mívají velice povrchní vztahy k lidem. Díky nedostatku pozitivních emočních zkušeností trpí pocity nejistoty, egocentrismem, nedostatkem empatie a sníženou schopností chovat se žádoucím způsobem. Sociální interakce těchto dětí je tak často nepřiměřená a nápadná, což následně ovlivňuje jejich pozitivní přijetí jinými lidmi a působí také na sebepojetí dítěte. Pokud není uspokojena jakákoli důležitá základní potřeba dítěte, snižuje to jeho celkovou pohodu, vyrovnanost a zvyšuje jeho psychické napětí a dráždivost. (Vágnerová, 2008) V dospělosti může mít syndrom CAN významný vliv na sociální adaptaci, tzn. na schopnost respektovat společenská pravidla a chovat se přiměřeně dané situaci. Ovlivňuje také partnerské a rodinné vztahy. Do chování jedince, který trpěl syndromem CAN, se mohou promítnout negativní zkušenosti z dětství a může se ke svému dítěti nebo partnerovi zachovat podobně jako v minulosti jeho rodiče k němu. Citově deprivovaní jedinci obtížně zvládají rodičovskou roli, protože jim chybí pozitivní citová odezva a přijetí. Sexuálně zneužívaní zase mohou mít problém partnerský a sexuální vztah vůbec navázat. Nepříznivý vývoj má v neposlední řadě vliv také na vzdělání a později na profesní uplatnění. Na syndrom CAN často navazují poruchy chování, které významně ovlivňují úroveň dosaženého vzdělání, které je mnohdy předpokladem k získání dobrého zaměstnání. Veškeré výše uvedené projevy a obtíže, které vznikají v důsledku syndromu CAN, se mohou objevit ihned po traumatizujícím zážitku, ale i s odstupem, v pozdějším věku. Je zde mnoho faktorů, které reakci jedince na trama ovlivňují. Jak bylo již uvedeno na začátku této kapitoly, jde o osobnostní charakteristiky, o délku a intenzitu traumatizujících zkušeností, o jejich povahu, o vývojový stupeň, na kterém k nim docházelo, o vztah, jaký dítě mělo k násilníkovi, o to, zda se dítěti v kritickém období dostalo alespoň nějaké podpory, atd. Problematika syndromu CAN a poruch chování je skutečně spletitá a neuvěřitelně provázaná. Jde jen těžko odhadovat, jakým způsobem jedinec trpící syndromem CAN zareaguje na traumatizující zkušenosti, protože jakákoli jeho forma představuje pro dítě závažnou, komplexní, zátěžovou situaci a každý jedinec je jedinečné individuum, které má zcela specifické reakce. 36
4 Ilustrace následků syndromu CAN na případech z praxe Problematika, která se týká dětí, byla vždy vnímána jako velice aktuální a citlivá. Stává se ale ještě citlivější, pokud se jedná o děti trpící syndromem CAN nebo poruchami chování a emocí. Dostává se do popředí a je problémem, který přitahuje naši pozornost, ať už ze soucitu, strachu, nepochopení, pohoršení nebo zhnusení. U dětí, které byly v dětství týrané, zneužívané nebo zanedbávané, je téměř jistý předpoklad rozvoje poruch chování nebo jinak negativně ovlivněné budoucnosti. Proto shledávám jako důležité toto téma dále rozvíjet a upozorňovat na něj. Praktická část práce je tedy zaměřena nejen na zjištění a ověření těchto souvislostí, ale i na jejich demonstrování na příkladech.
4. 1 Metodika výzkumu 4. 1. 1 Cíle výzkumu Cílem výzkumu bylo podložení teoretické části příklady a ilustrace souvislostí mezi poruchami chování a emocí a syndromem CAN. Výzkum zjišťuje, zda se u dětí, které trpěly syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, později rozvinuly poruchy chování a emocí. Zda byl syndrom CAN jasnou příčinou pozdějších obtíží, a jakou formou se tyto obtíže projevovaly. 4. 1. 2 Cílová skupina Cílovou skupinou byla mládež, tedy dospívající ve věku od 15 do 18 let, z diagnostického ústavu v Brně, kde je předpoklad výskytu poruch chování a zároveň syndromu CAN. Výzkumný vzorek obsahoval 4 dospívající – dvě dívky a dva chlapce. 4. 1. 3 Místo a metody výzkumu Výzkum jsem realizovala v Diagnostickém ústavu pro mládež Brno, ve kterém jsem v rámci etopedické praxe, po dobu dvou semestrů, působila jako praktikantka. Již v průběhu praxe jsem se domluvila s personálem DÚM na budoucí spolupráci a také na předběžném prozkoumání dokumentace. Výzkum jsem tedy prováděla ve známém prostředí, měla jsem představu o tom, co mě čeká, za kým jít a kde hledat, což ulehčilo a urychlilo moji práci na výzkumu. 37
Z důvodu podrobnějšího prozkoumání jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu. Vzhledem k choulostivosti a vážnosti tématu, které by mohlo v potenciálních respondentech vyvolávat nepříjemné a traumatizující vzpomínky, o kterých by se jim pravděpodobně obtížně mluvilo a které by mohly následně negativně ovlivnit úspěšnost intervenčních postupů, jsem k získání dat použila analýzu dokumentů a produktů. Jak uvádí Ferjenčík (2000) nebo Gavora (2000), jde také o obsahovou analýzu nebo kvantitativní sémantiku, pro kterou je typický rozbor písemných sdělení, textů a obsahů a která se používá, pokud nemáme možnost se respondentů přímo zeptat. V tomto případě se jedná o veškerou dokumentaci, se kterou byly děti do DÚM již přijaty, případně kterou v průběhu získali a nasbírali pracovníci DÚM, tzn. zprávy od okresních soudů a městských úřadů, zdravotní dokumentaci, zprávy ze škol, vysvědčení, psychologické zprávy, etopedické zprávy atd. Z nasbíraných dat jsem vytvořila kazuistiky, které jsem poté ještě zanalyzovala a upozornila na tematicky důležité jevy, jakými jsou například jednotlivé znaky syndromu CAN a poruch chování a emocí, a na vlivy rodiny nebo sociálního prostředí. Kromě analýz kazuistik ještě uvádím vlastní náhled na vzniklé rodinné situace a návrh jejich řešení.
4. 2 Prezentace kazuistik V této části nalezneme sestavené kazuistiky, ve kterých jsem upozornila na některé z výše zmíněných jevů, dále shrnutí v podobě analýzy a interpretace kazuistiky a nakonec vlastní náhled a návrh řešení vzniklých potíží.
38
Kazuistika č. 1 Jméno: C. S. Pohlaví: dívka Rok narození: 1994 Bydliště: Český Těšín Matka: C. R., narozena roku 1965, rozvedená, společnou domácnost vede s přítelem J. T. Vyučena jako kovoobráběčka. Matka je nezaměstnaná a je příjemkyní dávek v hmotné nouzi v aktuální výši 140 Kč měsíčně a přídavku na dítě ve výši 700 Kč měsíčně. Přítel matky: T. J., narozen roku 1971, veden na úřadu práce, přivydělává si občasnými brigádami. Matce přispívá na domácnost finančními částkami 500 – 1000 Kč měsíčně. Z informací o zaměstnání a příjmech této rodiny můžeme usuzovat, že jde skutečně o sociálně slabou rodinu, která nezletilé nemůže poskytnout dostatečnou péči. Otec: C. H., narozen roku 1960, rozvedený, pracuje jako instalatér, pracovní hodnocení velmi kladné, dosahuje průměrného výdělku 11 000 Kč. S nezletilou se dlouhodobě nestýká, z důvodu jejího vulgárního a drzého chování vůči němu. Otec byl se S. v kontaktu naposledy v červenci 2010, kdy byl namísto nezvěstné matky povolán k vyzvednutí dcery z lékařského zařízení, kam byla nezletilá převezena z důvodu intoxikace alkoholem. Sourozenci: pravděpodobně žádní Důvody umístění v DÚM: záškoláctví, zneužívání návykových látek, nerespektování autorit, toulky Datum umístění: 1. 2. 2012 Psychosociální anamnéza dítěte z dokumentace Nezletilá pochází z rozvedeného manželství rodičů, kteří od května 2006 nežijí ve společné domácnosti. Po rozvodu byla nezletilá svěřena do výchovy matky. Ta ještě za trvání manželství navázala známost s panem T. J. a opustila společnou domácnost. Jelikož neměli, kde bydlet, pobývali po různých známých i s nezletilou dcerou. Matka s přítelem navíc nadměrně požívali alkohol a to i v přítomnosti nezletilé. Oba rovněž S. nepřiměřeně fyzicky trestali. Matka řádně neřešila výukové a výchovné problémy nezletilé a vedla potulný způsob života. Proto nezletilá na podzim roku 2007 odešla od matky s tím, že se k ní už nechce vrátit. Nad S. byla nařízena ústavní výchova, protože 39
péče matky o nezletilou byla shledána jako zcela nedostatečná. S. byla umístěna do dětského domova. Možnými prediktory pro poruchy chování nezletilé by zde mohly být například rozvod rodičů, nestálé bydliště, alkoholismus matky a jejího přítele, nepřiměřené fyzické tresty, nedostatečná péče o nezletilou. Poslední dva prediktory poruch chování jsou zároveň i znaky syndromu CAN. Jedná se o tělesné týrání a zanedbávání. Zhruba po roce byla u nezletilé ústavní výchova zrušena a byla zpět svěřena do péče matky, která o výchovu projevila zájem a zajistila si stabilní zaměstnání a dlouhodobý podnájem. Otci bylo stanoveno výživné v částce 1500 Kč měsíčně. Nezletilá
v roce
2009/2010
ukončila
devátou
třídu
s velice
špatným
prospěchem.7 Následně nastoupila ke středoškolskému studiu v oboru pekař na Střední školu zemědělskou. Krátce po nastoupení do školy byla nezletilé udělena důtka ředitele a byla podmíněně vyloučena ze studia. S. projevovala nevhodné, impulsivní a agresivní chování jak vůči žákům, tak vůči učitelům, v hodinách nespolupracovala a neustále vyrušovala. Na jaře roku 2011 nezletilá na žádost matky ukončila studium, důvodem prý bylo, že ji obor nebavil. Během uvedené doby nezletilá vykázala 589 hodin absencí, z toho 18 neomluvených. Nezletilá se po ukončení studia na střední škole nepřipravuje na budoucí povolání žádným studiem a je vedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce. Chování S. se stále stupňovalo, byla opakovaně přistižena pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Četnost a intenzita požívání alkoholu ze strany nezletilé nabývala na intenzitě, přičemž ke kumulaci došlo v létě 2011, kdy nezletilá alkoholické nápoje užívala téměř neustále. Několikrát byla policií přivezena na protialkoholní záchytnou stanici, kde u výslechu uvedla, že alkoholické nápoje, zejména tvrdý alkohol a víno, užívá často, kouří také marihuanu, experimentovala s pervitinem a potuluje se po okolí. Výchovné problémy má S. také doma. Matka se opakovaně obracela na městský úřad s tím, že není schopna nezletilou zvládat. Nezletilá se často vracela domů pod vlivem alkoholu a chovala se agresivně. S. se rovněž často stýkala s bezdomovci, s nimiž pobývala v prostorách nádraží. Matka má rovněž podezření, že S. užívá marihuanu. U soudu ale matka vše popřela, vypověděla, že nezletilá domů nechodí pod vlivem alkoholu a že se k ní nechová agresivně a vulgárně. Soud pod vlivem výše 7
Viz příloha 5 – vysvědčení nezletilé C. S.
40
uvedených skutečností této výpovědi ale neuvěřil. Matka poté připustila, že nezletilá často pobývá mimo domov, a to i přes noc, někdy až po dobu pěti dnů. Nezletilá se v domácnosti dopustila krádeží například mobilního telefonu a dalších cenností. Rovněž zcizila DVD přehrávač, který do domácnosti zakoupil přítel matky T. J. Vztahy mezi nezletilou a přítelem matky jsou vyhrocené. Přítel matky nezletilou S. opakovaně zbil. S. u výslechu soudem projevila zájem nadále zůstat v péči matky. Vztah s přítelem matky hodnotí velice negativně s tím, že ji ve více případech hodně zbil. V blízké budoucnosti by chtěla pracovat, o další studium nejeví zájem. Nezletilá byla také stíhaná pro provinění loupeže. Uvedený trestný čin nezletilá spáchala ve spolupachatelství, nacházejíc se ve společnosti zahálčivých osob požívajících alkoholické nápoje a psychotropní látky. V rámci trestního řízení byla nezletilé uložena výchovná povinnost v podobě společensky prospěšných činností, kterou posléze odmítla vykonat. Kormě této loupeže bylo také zjištěno, že nezletilá S. se dopustila přestupku proti občanskému soužití – vulgárně a posléze i fyzicky napadla tři dívky. V předchozích odstavcích můžeme vidět, jak se u nezletilé vyvíjela porucha chování. Problémy nezletilé začínají špatným prospěchem, nevhodným chováním, podmíněným vyloučením ze školy a vysokým počtem absencí. Dále se prohlubují skrze užívání návykových látek a alkoholu, které pokračuje a stupňuje se v jeho každodenní užívání. Problémy se projevily i doma, kde byla nezletilá nezvladatelná, utíkala a kradla věci z domácnosti. Vše je navíc podpořeno nevhodnou partou, se kterou se nezletilá provinila spácháním loupeže. Nezletilá S. soustavně vykazuje krajně závadné chování. Nerespektuje rodiče ani jiné dospělé osoby, utíká z domova, dopouští se agrese, nezřídka pod vlivem návykových látek. Gradující problémové chování nezletilé svědčí o vážném narušení jejího vývoje a o pokřivených životních hodnotách. Matka není schopna nezletilou náležitě výchovně vést a poskytnout jí harmonické výchovné podmínky. Soud shledal, že je zjevné, že výchovné prostředí matky představuje pro vývoj a výchovu nezletilé vážné ohrožení. Soud dospěl k závěru, že matka pochybila při výkonu rodičovské zodpovědnosti. V důsledku nedůsledné výchovy, zanedbání mravního, rozumového a tělesného rozvoje a nevytvoření stabilního prostředí, vedla nezletilá zahálčivý a nezodpovědný život. Soud proto uložil matce napomenutí.
41
Zde je jasně vidět, že matka svoji výchovu a péči skutečně zanedbala. Svým dosavadním způsobem života spojeným s nadměrným užíváním alkoholu matka nebyla pro nezletilou dobrým pozitivním vzorem a vážně tak ohrozila její vývoj. Zpráva psychologa S. si uvědomuje své problémy a chce je řešit, je snaživá, má zvnitřněné normy, dokáže dodržovat pravidla v DÚM, chce zapůsobit dobrým dojmem. Je milá, přátelská, výřečná, humorná a přímá. S. má ambivalentní vztah k domovu a negativní vztah k dětství, o kterém nechce mluvit. K matce prezentuje vztah lepší, než ve skutečnosti sama prožívá, snaží se ji omlouvat, idealizovat, i když vnitřně k ní má silné výhrady. Má potíže s adaptací, slabší odolnost vůči emočním podnětům, úzkostné prožívání, zvýšenou vztahovačnost, sklony k negativismu. Je senzitivní, naznačeny jsou také impulsivní tendence s prvky agresivního chování, které se mohou projevovat po jejích zkušenostech s bitím. S. má také sklony k epizodickým ztrátám sebekontroly vlivem stresu a zvýšené úzkosti. Její interpersonální historie je pravděpodobně o zklamáních, pocitech bezmoci, postrádá odměňující interpersonální vztahy. S. zažívá stav emočního zmatku, přítomný je afektivní problém, příznaky se mohou podobat až depresivním. K tomuto stavu přispívá zejména její frustrace v interpersonálních vztazích. O to více bude S. lpět na kamarádech (závadová parta, zejména straší přátelé). S. potřebuje blízkou osobu, která jí bude dávat oporu a zajišťovat jistotu. Ze zprávy psychologa můžeme usuzovat také na poruchy emocí, které se projevují zvýšenou úzkostností, pocity bezmoci nebo negativismem a které mohou ovlivnit sebehodnocení a další vývoj nezletilé. Vlastní analýza a interpretace kazuistiky č. 1 Negativní vlivy z hlediska rodiny -
rozvedená, nezaměstnaná, sociálně slabá matka
-
nezaměstnaný, sociálně slabý přítel matky, který téměř nepřispívá na společnou domácnost
-
absence otce nebo alespoň kontaktu s ním
-
alkoholismus členů rodiny
-
zanedbávání výchovných a výukových povinností ze strany matky 42
-
nepřiměřené fyzické tresty
-
nedostatečné rodinné zázemí
-
nezodpovědný, potulný způsob života rodiny
-
vyhrocené vztahy nezletilé s přítelem matky
Negativní vlivy z hlediska sociálního prostředí -
nevhodná závadná parta – bezdomovci
-
styk s jedinci, kteří trpí alkoholismem a toxikomanií
Formy a projevy syndromu CAN -
tělesné týrání (nepřiměřené fyzické tresty)
-
citové zanedbávání (absence rodinného zázemí, vřelosti a lásky)
-
tělesné zanedbávání (nedostatečná péče, zanedbání výchovných a výukových povinností, nedostatky ve vývoji nezletilé po stránce mravní, rozumové a tělesné)
Formy a projevy poruch chování a emocí -
záškoláctví
-
zneužívání návykových látek (alkohol, marihuana, pervitin)
-
nerespektování autorit
-
úzkostné až depresivní nálady
-
toulky, útěky z domova
-
nevhodné a impulzivní chování
-
zhoršování školního prospěchu
-
pobyty na protialkoholních stanicích
-
krádeže, loupež
Po prostudování dokumentů lze usuzovat, že problémy začaly v době, kdy si matka nezletilé našla nového mladšího partnera, na což navazoval rozvod rodičů. Matka s přítelem nebyli schopni poskytnout S. dostatečnou péči, domov, zázemí, výchovu, pozitivní vzor a navíc ji tělesně týrali. Problémy se tedy namísto ústupu dostávaly do popředí a stávaly se vážnějšími. K prohlubování těchto potíží přispěla nepochybně i absence kontaktu s biologickým otcem, který se zjevně zbavuje zodpovědnosti a kvůli výchovným problémům dceru nechce vídat, čímž opět dává zelenou rozvoji dalších forem poruch chování.
43
Chybným krokem matky byla jistě i žádost o ukončení studia S. na střední škole. Nezletilá tak neměla žádnou smysluplnou činnost, kterou by mohla vykonávat, volný čas tak trávila se závadnou partou, která její patologické chování opět jen podpořila. Navrhované řešení Z mého pohledu by bylo nejlepším řešením umístění S. do péče otce, který má stabilní zaměstnání a bydlení a mohl by nezletilé poskytnout potřebnou péči a zázemí pro její rozvoj. Vztahy mezi S. a jejím otcem jsou bohužel vyhrocené natolik, že ani na jedné straně není zájem o jejich nápravu. Toto řešení tedy není možné. Kromě umístění S. do nějakého zařízení ústavní nebo náhradní výchovy je zde stále možnost ponechání nezletilé v péči matky. Zde by ale musel být splněn předpoklad vhodného výchovného prostředí, pozitivního vzoru a zajištění veškerých základních potřeb nezletilé. Vzhledem k tomu, že matka i její přítel jsou nezaměstnaní, jejich první kroky by měly směřovat k hledání stabilního zaměstnání. Další problém vidím nepochybně v jejich závislosti na alkoholu, kterou by bylo třeba léčit. Pokud by nebylo možné ani jedno z navrhovaných řešení, nebyla by zde jiná možnost než S. umístit do zařízení ústavní nebo náhradní výchovné péče, tzn. vytrhnout ji z nefunkčního prostředí její rodiny a závadné party. Kromě tohoto opatření by bylo vhodné ji také podporovat a motivovat k dalšímu vzdělání, případně k hledání stálého zaměstnání. Dále by bylo třeba povzbudit ji v navazování pozitivních interpersonálních vztahů, posilovat její sebedůvěru a odolnost vůči zátěži. Kazuistika č. 2 Jméno: K. M. Pohlaví: chlapec Rok narození: 1994 Místo narození: Příbram Bydliště: Brno-město Rodinný stav: úplná rodina (adoptivní) V péči: otce i matky Matka: K. J., narozena roku 1970, v domácnosti Otec: K. P., narozen roku 1968, pracuje v oblasti stavebnictví
44
Sourozenci: sestra K., narozena roku 1993, studentka čtvrtého ročníku gymnázia, sestra M., narozena roku 1996, bratr K., narozen roku 1996, student gymnázia, sestra Z., narozena roku 2005, žákyně 1. třídy ZŠ Datum umístění v DÚM: 15. 3. 2012 Důvody přijetí: domácí krádeže, páchání provinění, záškoláctví, nerespektování autorit, toulky, lhaní Psychosociální anamnéza dítěte z dokumentace Nezletilý M. byl adoptován svými rodiči. Rodiče mají další čtyři vyživovací povinnosti a to ke třem sestrám a jednomu bratrovi. Rodina bydlí v domě 5+1 a v minulosti nebyla vedena v evidenci kurátora pro mládež. V srpnu roku 2011 nezletilý M. utekl z domu, byla kontaktována Policie ČR. Nezletilý uvedl, že už nechce déle pobývat u rodičů (adoptivních), že dochází k častým konfliktům mezi ním a rodiči a že ho rodiče bijí. Otec k tomu sdělil, že se pouze snaží syna dovést k zodpovědnosti. Ten však z domu dlouhodobě utíkal, toulal se po nocích, nerespektoval pravidla v domácnosti, opakovaně lhal. Situace doma byla vyhrocená, M. byl separován od rodiny, rodiče ho odstěhovali do suterénu rodinného domu, kde neměl kontakt s matkou ani sourozenci. V té době pracoval jako pomocný dělník v otcově firmě, studium na gymnázium kvůli neprospěchu ukončil8. Zde můžeme vidět negativní vlivy rodiny, kdy zejména otec zvolil špatný výchovný styl, který vedl minimálně k rozvoji a prohloubení poruchy chování. Nezletilý utíkal z domu, lhal a zhoršil se jeho školní prospěch. Z těchto důvodů byl M. umístěn na dva měsíce do krizového centra. Během pobytu nebyly řešeny žádné přestupky proti interním pravidlům, nezletilý dodržoval řád a k personálu i ostatním dětem se choval slušně a vstřícně. Po dvou měsících se nezletilý se svým souhlasem vrátil domů, kam se těšil. Říkal, že si s rodiči vše vysvětlili a že ledacos pochopil. Byl připraven a motivován plnit očekávání rodičů, změnit školu a své chování, tak aby nedocházelo ke konfliktům. Po měsíčním pobytu doma byl proveden rozhovor s otcem nezletilého a s nezletilým, který uvedl, že je doma velice spokojený, přestoupil na novou školu a s rodiči vychází. Totéž uvedl i otec nezletilého. Na podzim roku 2011 se nezletilý M. opět dostavil do krizového centra s tím, že ho rodiče bijí a že nechce v domácnosti dále zůstat. Tomuto pobytu předcházely
8
Viz příloha 6, 7 – vysvědčení nezletilého K. M. ze ZŠ a gymnázia
45
konflikty, při kterých došlo k fyzickému napadení nezletilého rodiči – bití po hlavě, fyzickému i psychickému týrání, kdy nezletilý musel 4 hodiny klečet na kolenou a bylo mu vyhrožováno odejmutím příjmení, vyhozením z domova, nezletilý poté utekl z domu a za pomoci kamarádů a jejich rodin byl dopraven do krizového centra. V předchozím odstavci nalezneme zřetelné znaky syndromu CAN – fyzické napadání a vyhrožování, tedy tělesné a psychické týrání. Od tohoto dne byl M. opět umístěn v krizovém centru. S rodiči úplně přestal komunikovat, otec pouze telefonicky oznámil, že se synem ukončil vztah. Během ledna 2012 se nezletilý v krizovém centru choval drze k pracovníkům centra, nerespektoval jejich pokyny ani vnitřní řád, k ostatním dětem se choval agresivně, celkově se chování M. zhoršovalo. Několikrát se do krizového centra dostavil v podnapilém stavu. Protože adaptace nezletilého v krizovém centru byla problematická, byl nezletilý přemístěn do Diagnostického ústavu pro mládež Brno. Vzhledem k prohlubujícím se problémům nezletilého bylo přemístění do DÚM důvodné, protože pobyt v dosavadní rodině, ani ponechání nezletilého v krizovém centru nebylo možné. Poruchy chování nezletilého se začaly projevovat i v krizovém centru, ve kterém předtím neměl problémy. Zde je vidět, že se nevhodné chování nezletilého začalo zpevňovat a prohlubovat, což mohlo být způsobeno například jeho pocity nejistoty, samoty a především odmítnutím rodiny. Z rozhovoru, který byl s M. proveden, vyplývá, že si uvědomuje, že se změnil, že má výkyvy nálad, že bývá agresivní. Aktuálně se v jeho prožívání objevují pocity samoty a prázdnoty, ztráta rodiny a zázemí. Sám M. tvrdí, že se nemá proč snažit a že je mu všechno jedno. U nezletilého se objevují pocity úzkosti a obavy z budoucnosti. Vstupní pohovor s dítětem Datum umístění v DÚM: 15. 3. 2012 Důvody přijetí: domácí krádeže, páchání provinění, záškoláctví, nerespektování autorit, toulky, lhaní Chování při příjmu do DÚM: o nástupu do DÚM věděl, působil klidným dojmem, byl vstřícný, spolupracující, choval se slušně, byl komunikativní Vlastní interpretace důvodů umístění do DÚM: „Neshody začaly, když jsem odešel z gymnázia, myslím si, že jsem rodiče zklamal, přestali jsme si rozumět, často mě trestali, i fyzicky, nutili mě chodit do kostela.“ Představa o dalším postupu: v 18 letech se chce osamostatnit, dokončit školu 46
Zájmy: sport – kopaná, florbal, bojové sporty, TV, hudba, komunikace na PC Kouření: kouří od 12 let, i 16 cigaret denně Alkohol: dříve pil, i se opíjel, nyní bez problémů Drogy: zkoušel THC, nyní ne Zpráva psychologa M. je nezletilý, trpící syndromem CAN – psychické týrání a špatné zacházení ze strany rodičů, rodiči fyzicky napadán. Traumatizace se u nezletilého projevuje zvýšenou úzkostí, pocitem nezařazenosti, nepříslušnosti k rodině, pochybováním o sobě a ztrátou sebevědomí. Vlastní analýza a interpretace kazuistiky č. 2 Negativní vlivy z hlediska rodiny -
nepřiměřená přísnost a nároky
-
tvrdohlavost
-
nepřístupnost
-
špatný výchovný styl
Negativní vlivy z hlediska sociálního prostředí -
pravděpodobnost negativně působící vrstevnické skupiny, se kterou nezletilý užíval návykové látky, toulal se nebo chodil za školu
Formy a projevy syndromu CAN -
tělesné týrání (opakované bití)
-
psychické týrání (separování od rodiny, odstěhování do suterénu, vyhrožování)
Formy a projevy poruch chování a emocí -
domácí krádeže
-
záškoláctví, lhaní
-
nerespektování autorit a pravidel
-
toulky, útěky z domu
-
fyzické napadení, agresivita
-
výkyvy nálad, pocity samoty a prázdnoty
Tato rodina se na první pohled jeví jako zcela bezproblémová a funkční. Je úplná, sedmičlenná, dětem se dostává skvělého zázemí v rodinném domě a možnost kvalitního vzdělání na gymnáziu. Může se tedy zdát, že problém, který v rodině nastal, vězí pouze
47
v nezletilém, což určitě může být pravda, vzhledem k tomu, že M. je adoptovaný a k poruchám chování může mít genetické predispozice. Podle mého názoru je zde ale problém i v rodičích a to především v jejich výchovném stylu. Někdo by mohl namítat, že ostatní děti si vedou dobře, studují na gymnáziu a jsou bezproblémové, což je bezpochyby pravda. Každý jedinec je ale individualita, která má také individuální potřeby. To znamená, že výchovný styl, který rodiče uplatňovali na ostatních sourozencích, nemusel vyhovovat nezletilému M. Zdá se, že tito rodiče na své děti kladou vysoké nároky, které pokud nesplňují, nastává tvrdá výchova, která je má dovést k zodpovědnosti. Pro M. byly tyto nároky ale nejspíš příliš tvrdé. Z dokumentace nebylo možné vyčíst, zda problémy nastaly až po nástupu na gymnázium nebo již před tím, předpokládejme ale, že rodiče nadání svého syna přecenili a s volbou studia na gymnáziu udělali chybu. Prospěch nezletilého se oproti základní škole velice zhoršil. Na místo boje se poté uchýlil k útěkům, záškoláctví a agresivnímu chování. Celkově byl nucen dělat věci, které nechtěl, musel chodit do kostela, studovat obor, který ho nebavil a nešel mu, rodiče na to reagovali přitvrzením na jeho výchově, vyhrožovali mu, týrali ho, to vše se poté odrazilo v jeho chování a ve vztazích k rodině. Navrhované řešení Z psychologického vyšetření je jasné, že výše popsané skutečnosti se na M. podepsaly, je úzkostný, trpí pocity méněcennosti a ztrátou sebevědomí. Je mu líto, že rodiče zklamal. Svůj problém se tedy velice dobře uvědomuje. Řekla bych, že díky svému náhledu na situaci by byl schopný a ochotný ledacos změnit. Je nutné připustit, že rodiče mohli ve své výchově postupovat skutečně správně a že genetické předpoklady zde zafungovaly. Přesto ale vidím problém i v rodičích, které podle všeho zatím stále drží názor, že se syna vzdávají a že s ním nechtějí mít nic společného, čímž nezletilému příliš nepomáhají. Za předpokladu, že rodiče ve svém rozhodnutí poleví, by zde řešením mohla být například rodinná terapie, kde by si obě strany za přítomnosti další osoby mohly vyjasnit, kde, kdo udělal chybu a jak by se dala napravit. Bylo určitě vhodné stanovit jasná pravidla a vytyčit cíle pro obě zúčastněné strany.
48
Kazuistika č. 3 Jméno: B. M Pohlaví: dívka Rok narození: 1994 Matka: nezaměstnaná Otec: nezletilý, v roce 2007 tragicky zemřel Sourozenci: 3 nevlastní sourozenci z matčiny strany a 2 nevlastní sourozenci z otcovy strany Umístění v zařízení: od 7. 2. 2012 do 14. 3. 2012 Psychosociální anamnéza dítěte z dokumentace Otec M. byl nezletilý, v roce 2007 tragicky zemřel, matka tuto událost neunesla a po jeho smrti přestala zvládat péči o domácnost a dítě. Ztratila zaměstnání a nehradila finanční závazky, které jí zůstaly po smrti muže. Začala nadměrně požívat alkohol a verbálně a fyzicky útočit na dceru. Finanční situace rodiny je velmi špatná, rodinný dům, který matka s dcerou obývají je po hygienické stránce na nízké úrovni, je odpojena elektřina. Matka není důsledná ve výchově, nezletilou nezvládá a dochází mezi nimi k fyzickému násilí. V září roku 2011 byla matka přijata do psychiatrické léčebny na protialkoholní léčbu. Během této doby M. pobývala ve středisku sociální prevence. Začátkem roku 2012 vyvrcholily opakující se konflikty mezi nezletilou a její matkou fyzickým napadením, u kterého byl přítomen i přítel matky, se kterým se měli vzájemně s nezletilou opakovaně fyzicky napadat. Zde je téměř evidentní, že problémy v rodině jsou způsobeny špatnou finanční situací, kterou matka nezvládá a řeší ji útěkem k alkoholu a nedostatečnou péčí o nezletilou. Dalším negativním faktorem je určitě přítel matky, který nezletilou společně s její matkou týrá. Výstupní hodnocení ze ZŠ Ve studiu žákyně dosahovala spíš průměrných výsledků. Má pozitivní vztah k učení, vyhledává nové informace a v rámci svých možností s nimi dokáže dále pracovat. Zapojuje se při týmové práci, pracuje pečlivě a spolehlivě. Dokáže se orientovat v běžných životních situacích. Vhodnou formou projevuje svůj názor, do diskuze ve 49
skupině se zapojuje. Má dobrý vztah k práci a ke škole. Žákyně je manuálně zručná. Pracuje vždy soustředěně a trpělivě, svoji práci vždy úspěšně dokončí. Výstižně kreslí a maluje, má cit pro ladění barev a smysl pro detaily. Po celou dobu školní docházky bylo její chování v souladu se školním řádem. V kolektivu vystupuje přátelsky a ochotně pomáhá spolužákům i dospělým. Z tohoto hodnocení vyplývá, že pokud je nezletilé věnována dostatečná péče a pozornost, je schopná pečlivě a bez problémů fungovat a pracovat. Psychologické vyšetření U většiny úloh má M. potíže s pochopením jejich zadání, při jejich řešení využívá celé časové limity, tempo má pomalejší, hůře chápe souvislosti mezi pojmy, způsob jejího myšlení je vázán na názor. Kognitivní zátěž zvládá dobře. Úroveň rozumových schopností je na úrovni lehké mentální retardace. Úroveň verbálního nadání je podprůměrná. Podprůměrná je i schopnost abstrakce i praktický úsudek. Paměť pro slova je hluboce podprůměrná. Má výrazné nedostatky v numerické inteligenci, nezvládá elementární výpočty v oblasti do 100. Vzhledem k výsledkům z vyšetření bylo M. doporučeno zařazení do systému speciálního školství. Zpráva psychologa z DÚM M. nastoupila do DÚM 7. 2. 2012 a to přímo po týdenním pobytu v nemocnici, kde byla hospitalizována po napadení přítelem matky – úraz ucha, pohmožděniny na krku po škrcení, modřiny. M. sděluje, že fyzické napadení přítelem její matky bylo opakované. Nezletilá spontánně mluví o své minulosti. Matka nezletilé prý měla přítele již dříve, i ten ji napadal a obtěžoval, matka jí ale nevěřila. Při vstupním pohovoru byla M. usměvavá, milá, měla náladu v normě. Velmi lehce navazovala vztah, v kontaktu byla otevřená, odpovídala na otázky, nevyhýbala se tématům, držela dobrý oční kontakt, byla upovídaná, potřebovala vypovídat svůj příběh. Zároveň však byly zaznamenány projevy nedůvěry a ostražitosti. M. byla překvapená z pozitivního přístupu v DÚM. Nezletilá vyjadřuje, že po skončení pobytu v ústavu by ráda byla na internátu a docházela do své školy, o kterou velmi stojí, víkendy by trávila u matky. Předpokládaná silná citová a sociálně-výchovná deprivace. Matka je alkoholička, léčená v psychiatrické léčebně, výchovně je velice slabá, manipulovatelná 50
nezletilou. Psychiatrické vyšetření konstatuje labilnější emotivitu a tendence k sebepoškozování, intrapsychické tenze, kolísavé nálady, sklon k impulzivním reakcím. Intelekt odpovídá průměru, adekvátně věku. V minulosti se pokoušela otrávit prášky, stejně jako její matka. Doporučená je psychoterapie. Vlastní analýza a interpretace kazuistiky č. 3 Negativní vlivy z hlediska rodiny -
absence otce, který zemřel
-
nezletilí rodiče
-
matka alkoholička
-
špatná finanční situace rodiny
-
nedůslednost při výchově
-
nezaměstnaná, sociálně slabá matka
-
konflikty a fyzické napadání mezi členy rodiny
-
sebevražedné tendence
Negativní vlivy z hlediska sociálního prostředí -
problematické vztahy se spolužáky, kteří ji nepřijímají do kolektivu
Formy a projevy syndromu CAN -
zanedbávání (špatné hygienické podmínky, odpojení elektřiny, vystavená exekuce na dům atd.)
-
fyzické týrání (opakované napadání matkou a přítelem, který nezletilou týral, dusil a obtěžoval)
-
silná citová a sociálně-výchovná deprivace (vzhledem k podmínkám, ve kterých rodina žije a k alkoholismu matky)
Formy a projevy poruch chování a emocí -
agresivní chování
-
špatné školní výsledky
-
sebepoškozování
-
tendence k impulzivnímu jednání
-
labilnější emotivita, úzkostnost
Hlavním problémem této rodiny bude pravděpodobně velice špatná finanční situace, která v rodině způsobuje veliké napětí a především naprosto nevyhovující podmínky pro výchovu dítěte. Mezi další negativní faktory patří určitě alkoholismus matky, nedostatek sebekontroly, nedůvěra a v neposlední řadě také partner matky, který nezletilou týral. 51
Navrhované řešení Aby se nezletilá mohla vrátit zpět do rodiny, měla by se rodina primárně zaměřit na co možná největší optimalizaci finančních podmínek. To znamená, matka i její přítel by si měli najít vhodnou, stabilní práci a vybudovat pro M. domov, ve kterém se jí bude dostávat uspokojení základních potřeb. Dále by se matka měla léčit ze závislosti na alkoholu, aby byla schopná své dceři poskytnout dostatečnou péči. Nezletilá by měla dokončit své vzdělání. Vzhledem k tomu, že M. má k učení a práci pozitivní vztah, neměl by být problém zařadit ji zpět do hlavního vzdělávacího proudu, jen je třeba ji k tomu vytvořit správné podmínky. Protože by dítě ve svých rodičích mělo spatřovat vzor, oporu, zároveň ale i autoritu, bylo by také vhodné zapracovat na důvěře a manipulovatelnosti matky, která často podléhá přáním své dcery. Kromě toho vidím jako důležité podpořit jak matku, tak dceru v odolnosti vůči zátěži a frustraci, ani jedna totiž nezvládá zátěžové situace a řeší je agresivním chováním. Opět bych tedy navrhovala například rodinnou terapii. Kazuistika č. 4 Jméno: T. P. Pohlaví: chlapec Rok narození: 1994 Místo narození: Havířov Bydliště: Vsetín Rodinný stav: neúplná rodina V péči: matky Matka: narozena roku 1969, rozvedená, nezaměstnaná, samoživitelka Přítel matky: společně s matkou má 3 děti, v rodině je občas, dojíždí Otec: narozen roku 1967, zemřel roku 2004 Sourozenci: bratr D., narozen roku 1996, sestra J., narozena roku 2001, sestra M., narozena roku 2002, bratr H., narozen roku 2006 Rodina je poměrně početná (5 dětí, matka a její přítel), což vzhledem k tomu, že je matka nezaměstnaná a její partner často mimo může být také důvodem její nedostatečné péče. Datum umístění v DÚM: 26. 1. 2012 Důvody přijetí: páchání provinění, sexuální zneužívání 52
Psychosociální anamnéza dítěte z dokumentace P. byl společně se svými sourozenci v roce 2004, po smrti svého otce, svěřen do péče matky. Protože ale matka mívala období, kdy se o rodinu nestarala a nic neřešila, byl nad výchovou dětí stanoven soudní dohled. P. byl společně se svým bratrem D. umístěn do dětského domova, na dobu jednoho roku. Nezletilý od 5. třídy navštěvoval základní školu praktickou. Základního vzdělání dosáhl po jedenácti letech a nastoupil na učiliště, kde se chtěl vyučit truhlářem. Tuto školu ovšem ukončil a nyní je zapsán na úřadu práce. P. byl dříve nepřiměřeně fyzicky trestán svým otcem, později v týrání pokračoval nový přítel matky. Vzhledem k tomu, že nad výchovou dětí musel být stanoven soudní dohled, je jasné, že jde o pochybení a zanedbání ze strany matky, které vedlo k níže popsanému chování nezletilého. Na toto chování mělo bezpochyby vliv i týrání P. jeho otcem, později přítelem matky. Začátkem roku 2011 matka našla v pokoji nezletilých bratrů P. a D. dopisy, které psal P. své jedenáctileté sestře J., ve kterých stálo, že si budou společně hrát, že nezletilá bude v roli partnerky svého bratra P. a bude za to dostávat cigarety. Den před tím matka zaslechla rozhovor nezletilého se svou sestrou, které se P. ptal, zda si s ním nepůjde hrát do jeho pokoje, že dostane cigaretu. To ale J. odmítla. Kromě tohoto rozhovoru matka zaslechla také dialog dalších sourozenců, D. a mladší devítileté sestry M., kteří se bavili o tom, že P. to „dělal“ své sestře J. Matka se nezletilé J. zeptala, jak je to s tím hraním, dopisy a cigaretami. Dcera jí odpověděla, že si s bratrem P. hrají na rodinu, školu nebo obchod, že vždy hraje jeho holku a že se hraní týká i sexu. Nezletilý bratr D. se přidal do rozhovoru a uvedl, že když si P. hraje se sestrami, on nesmí do jejich pokoje. Dále D. řekl, že když jednou vešel do pokoje svého bratra P., byli zde nezletilý P. a J., kteří se rychle oblékali. P. prý neměl ani spodní prádlo. K hraní P. vyzýval J. i skrze mobilní telefon. J. ale toto hraní začala odmítat s námitkami, že je přece jeho sestra, nezletilý na tyto námitky ale odvětil „no a co“. Podle matky toto hraní P. a J. začalo teprve v nedávné době. Když se syna matka přímo zeptala, zda pohlavně zneužívá svoji sestru, odpověděl jí, že je „vypatlaná“. Takovýmto způsobem P. nyní se svou matkou mluví běžně, vulgárně nadává, bije svého bratra, nic nedělá, krade doma peníze, obvykle si takto vezme až 5000 Kč za měsíc. Nezletilý se 53
vzbudí v 11:00, nají se a dívá se buď na televizi, nebo si hraje na počítači. P. kouří po celém bytě, z domu odchází, kdy se mu zachce, klidně i o půlnoci a stýká se se svými vrstevníky ze sídliště. Zde můžeme jasně vidět některé z projevů poruch chování. Těmi jsou například vulgární a nevhodné jednání, krádeže doma nebo toulky. Toto chování bylo ovšem způsobeno především laxností a sebestředností matky, která děti nechala během svých výpadků prostě jen růst. Začátkem roku 2012 se na oddělení střediska výchovné péče dostavila matka s nezletilou J. a její mladší sestrou, které údajně mají být obě sexuálně zneužívané svým bratrem. J. uvedla, že jí bratr po přestěhování do nového bytu začal posílat dopisy a SMS zprávy, kde jí nabízel cigarety za to, že bude hrát jeho holku. Nezletilá nevěděla, o jakou hru se jedná, přesto s ním společně se svou mladší sestrou hrála, nejčastěji na rodinu a školu. P. vždy zavřel dveře pokoje a nechtěl, aby do něj kdokoli chodil, když si hrají. Na otázku jaký má vztah se svým bratrem odpověděla J., že jí ubližuje a osahává, například při hře na maminku a tatínka. Nezletilý ji osahával jak přes prádlo, tak i pod oblečením a to na prsou i genitáliích. Kromě osahávání ukázala, pomocí komunikačních obrázků, J. také na obrázek „ukájení“, nezletilý prý bral její ruku, pokládal si ji na své přirození a chtěl, aby ho sestra uspokojila rukou. Dále nezletilá ukázala na obrázek „pohlavní styk“. Při hře si s děvčaty nezletilý P. hrál, na to, že je unesl, zavřel se s nimi do skříně, kde se jim „to“ pokoušel dělat ze všech stran. Podle nezletilé J. se bratr P. pokoušel strkat jí svůj penis do přirození a zadečku. Uvádí, že ji to nikdy nebolelo a matce se to bála říct. J. dále uvedla, že ji bratr nutil koukat se s ním na porno na počítači. Poté byl proveden rozhovor i s mladší, devítiletou sestrou, která si se svým bratrem P. také nerada hraje. Ta uvedla, že když si společně hrají, P. vždy hraje tatínka a že v roli maminky se střídají ona se sestrou. Pomocí komunikačních obrázků nejprve ukázala na „osahávání“, „ukájení“, nezletilý prý chtěl, aby ho „vyhonila“ a poté na „pohlavní styk“. Nezletilý P. se s ní pokoušel, stejně jako se sestrou J., o pohlavní styk ve skříni. Nezletilá ale nechtěla, aby jí to dělal, bolelo ji to, P. to ale nerespektoval a pokračoval. Nezletilý prý také chtěl, aby si mladší sestra stoupla na postel a vysvlékla se, aby si ji poté mohl vyfotit na telefon. Nezletilý P. oběma sestrám vyhrožoval, že když někde řeknou, co s nimi dělá, že je zbije.
54
Po těchto událostech měla nezletilá problémy s močením. S tímto problémem se svěřila matce, ta ji vzala k lékařce, která ji prohlédla. Lékařka uvedla, že pohmatem je vše v pořádku, že má sice zarudlý genitál, což ale podle ní není neobvyklé, takže ji to nevedlo k žádným vážným závěrům. Oběma sestrám bylo po rozhovoru vysvětleno, že to co jim nezletilý P. dělal, si nikdo nesmí dovolit., že takové chování není normální a že se příště nesmí bát to někomu říct. V předchozích odstavcích se vyskytuje hned několik projevů syndromu CAN. Nezletilý P., u kterého se syndrom CAN objevoval především ve formě psychického a tělesného týrání a zanedbání, následně reagoval podobným způsobem a to tak, že své sestry sexuálně zneužíval, což je jeden z dalších projevů syndromu CAN. Bylo shledáno, že přítomností P. v rodině, jsou dívky vystaveny nebezpečí újmy na zdraví a vážnému ohrožení jejich vývoje. Nezletilý P. byl proto převezen na PČR, kde zůstal dva dny v cele předběžného zadržení a poté byl převezen do diagnostického ústavu v Brně. Vstupní pohovor s dítětem Datum umístění v DÚM: 26. 1. 2012 Chování při pohovoru: působil zaraženým, unaveným dojmem, odpovídal na otázky, spolupracoval, byl slušný Vlastní interpretace důvodů umístění: P. uvádí, že žádné problémy neměl, jen rodinné Představa o dalším postupu: P. se chce vrátit domů, od 18 let jít opět do školy, kde se chce věnovat oboru zabývajícím se dřevem Zájmy: jízda na kole, práce na počítači, hokej, florbal, poslech hudby Kouření: kouří od 15 let, až 10 cigaret denně Alkohol: občas na oslavách, s kamarády Drogy: nezkoušel Do DÚM nastoupil 26. 1. 2012. P. byl v dobrém fyzickém a zdravotním stavu. Po psychické stránce působil unaveným, zaraženým dojmem, spolupracoval, odpovídal na kladené otázky a choval se slušně. Jako možný důvod svého umístění do DÚM P. uvedl rodinné důvody, ukončil prý školu, byl zapsán na úřad práce a nic nedělal, jiné problémy neměl. Na podmínky v DÚM se adaptoval bez větších problémů. Od počátku se snažil dosahovat, co nejlepších výsledků, což se mu také dařilo, měl nejlepší výsledky ze všech chlapců a 55
každý týden získal tzv. „týdenní pochvalu“. I školní prospěch měl P. dobrý, dostával dokonce pochvaly za reprezentaci školy v různých soutěžích. Ze začátku pobytu se P. držel zpět, v kolektivu se nesnažil vynikat a spíše pozoroval. Později se ale začal aktivně zapojovat do okolního dění, vyjadřovat své názory a pobyt v DÚM si celkově užívat. Zde je opět vidět, že pokud se nezletilému dostane dostatečné péče a pozornosti, je schopen chovat se slušně a dosahovat dobrých výkonů. V DÚM P. zůstane až do května, kdy dosáhne zletilosti. O jeho dalším osudu rozhodne až soud, který určí, zda se skutečně provinil. Náhradní ústavní výchova ho ale zřejmě nemine. Zpráva a návrhy psychologa Obecný inteligenční potenciál se pohybuje v jasném podprůměru, relativně nezávislého na sociálním prostředí. Nejen v projektivní kresbě se nezletilý uchyluje k banálním a stereotypním schématům. Zřetelná je také pasivita v přijímání a zpracování okolních podnětů, neschopnost uvažovat v širších souvislostech, emoční oploštělost a negativismus. Jeho základní adaptační strategií je mechanismus přizpůsobení se, má pasivní až apatický postoj k životu. Do popředí vystupují primitivnější pudové tlaky, včetně sexuality. Předchozí odstavce obsahují charakteristiky, které jasně poukazují na podnětovou a emoční subdeprivaci. P. řeší úkoly stereotypně, je pasivní, nedokáže uvažovat v širších souvislostech a nedokáže ovládat své pudové potřeby. Vlastní analýza a interpretace kazuistiky č. 4 Negativní vlivy z hlediska rodiny -
sociálně a ekonomicky velmi slabá rodina
-
nepodnětné až závadové prostředí
-
neúplná, výchovně a emočně nepodnětná rodina
-
úmrtí otce v raném dětství
-
absence pozitivního mužského vzoru
-
emoční a podnětová subdeprivace
Negativní vlivy z hlediska sociálního prostředí -
málo sociálních vztahů 56
-
povrchní sociální vztahy
-
šikanování dětmi z ulice
Formy a projevy syndromu CAN -
tělesné týrání (fyzické ubližování otcem a přítelem matky)
-
zanedbávání (nepodnětné prostředí, emoční a podnětová subdeprivace)
Formy a projevy poruch chování a emocí -
krádeže peněz doma
-
hrubé chování a vulgarismy vůči matce
-
dlouhodobá školní neúspěšnost
-
snížená schopnost empatie, uzavřenost
-
apatický postoj k životu
-
sexuální zneužívání
-
toulky
Zdá se, že matce se výchova pěti dětí zcela vymkla z rukou. Děti se tak během období, kdy se o rodinu prostě nestará a nic neřeší, staly tzv. „samorosty“. Matčiny výpadky evidentně nejvíce poznamenaly právě P. (pokud nebereme v úvahu důsledky jeho patologického chování – sexuální zneužívání sester), což je pochopitelné, vzhledem k tomu, jakým vývojovým obdobím právě prochází. Problémy zřejmě začaly ještě před smrtí otce nezletilého. Otec jej tělesně týral, na druhou stranu jeho smrt byla dalším faktorem, který ovlivnil patologický vývoj nezletilého. Dalším kritickým bodem v jeho vývoji byl nejspíše příchod nového partnera matky, který pokračoval ve stopách jeho otce a fyzicky mu ubližoval. S novým přítelem měla jeho matka další tři děti. S narozením nových sourozenců byl tedy navíc odsouván na stále vzdálenější kolej. Matka se s novým partnerem nakonec rozešla, takže zůstala na výchovu pěti dětí zcela sama. Podle pana psychologa v DÚM byl P. silně psychicky deprivován. Do světa byl tedy tak trochu vhozen a žil si, jak se mu zachtělo. Není tedy divu, že podléhá svým pudům a dává přednost jejich uspokojení. Navrhované řešení Z popisu chování P. v DÚM je jasně vidět, že pokud je nezletilému věnována dostatečná pozornost a péče, je neuvěřitelně snaživý a šikovný. P. potřebuje dostatek sociálního přijetí a ocenění, pevně stanovená pravidla a pozornost, kterou mu matka není schopná
57
poskytnout. Jeho chování by se tak mohlo opakovat. Vrácení nezletilého zpět do jeho rodinného prostředí by v tomto případě bylo tedy zcela nevhodné. Vzhledem k tomu, že P. bude v květnu dosahovat zletilosti a z DÚM nemá kam jít, bylo by dobré ho umístit například do dětského domova, odkud by dojížděl do školy, a po uklidnění rodinné situace, by jezdil na víkendy domů. V současnosti bych tedy navrhovala vyhledání vhodného učebního oboru, nejlépe v oblasti truhlařiny, protože o ni má nezletilý zájem, a dětského domova, do kterého by byl zařazen po skončení pobytu v DÚM. Kromě těchto opatření je třeba také posilovat jeho sebevědomí, odbourávat nedůvěru vůči okolí, projevit o něj zájem, motivovat ho pro další vzdělání, dopřát mu dostatek podnětů pro jeho rozvoj, učit ho společenskému chování, posilovat jeho morální kompetence a znalost limitů a práv ostatních, aby dokázal rozlišit, co je únosné a co už ne. Chybou by zde určitě nebyla ani rodinná terapie, která by později mohla napomoci vrácení P. do rodinného prostředí mezi ostatní sourozence. Na tomto případu je velice zajímavý tzv. transgenerační přenos. P. byl týrán a zanedbáván (trpěl syndromem CAN), to se projevilo v jeho chování tím, že sexuálně zneužíval své sestry (trpěly syndromem CAN), které jsou jeho počínáním opět ohroženy ve svém vývoji, který by se vzhledem k traumatizujícím zážitkům a nepodnětnému prostředí, které skýtá matka, mohl ubírat opět patologickým směrem.
58
Závěr Práce byla zaměřena na popis souvislostí poruch chování a emocí a syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, tzv. syndromu CAN. Jejím cílem bylo vnést do této problematiky ucelenější pohled, propojit tyto dva jevy, teoreticky je popsat a v praktické části je podložit případy z praxe. Tento cíl byl v práci splněn a předpoklad, že spolu tyto jevy úzce souvisí, byl potvrzen nejen v praktické části, ale i literárními zdroji. Lidé mohou být sexuálně zdrženliví nebo sexuálně zneužívat jiné. Lidé mohou být týráni, mohou být ale i tyrany. Zdá se, že tyto dvě skupiny nemají nic společného, že se jejich cesty rozcházejí a nemohou se potkat. Co když jim je ale společná bolestná zkušenost, syndrom CAN a jejich odlišnost vězí pouze ve způsobu, jakým se s touto zkušeností dokázali vyrovnat a v tom, jak na ně pohlíží společnost. Jedni v nás vzbuzují soucit, druzí odpor. I ve mně vyvolávají patologické jevy, jakými jsou například, šikana, krádeže, sexuální zneužívání, agresivní chování nebo užívání návykových látek, nejrůznější pocity a nepochopení. Podle mého názoru je ale důležité oprostit se od těchto prvotních pocitů a zkusit se zamyslet nad důvody, proč se lidé tímto způsobem chovají. Určitě není pravidlem, že za vším delikventním chováním stojí syndrom CAN nebo negativní vlivy rodiny a sociálního prostředí. Ta možnost tu ale je a zamyšlení nad ní neobnáší příliš velkou námahu a přitom by pro někoho mohlo být významné. I lidé, kteří na první pohled vypadají, že si své problémy způsobili sami, potřebují naše pozitivní přijetí, které jim pomůže se posunout dál a zapojit se do normálního života. Je důležité, aby nás tato problematika nenechávala klidnými. Prvotní reakce určitě nemusí být vždy pozitivní a vlastně ani výsledek našeho šetření. Je ale podstatné nezůstat na povrchu, ale jít do hloubky, zkusit se zamyslet, co asi mohlo vést člověka k tomu, že se stal závislý na návykových látkách, nebo proč prostituuje, sexuálně zneužívá jiné, krade nebo utíká z domu. Je lehké vydat se snazší cestou a tyto lidi odsoudit, je ale ušlechtilejší zvolit cestu tvrdší a snažit se jim pomoci.
59
Shrnutí Práce se zabývá souvislostmi poruch chování a emocí a syndromu CAN, syndromu týraného zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Tvoří ji čtyři kapitoly, z nichž tři jsou teoretické a jedna praktická. Teoretická část charakterizuje vývojová stádia kritická pro vznik poruch chování a syndromu CAN. Poskytuje přehled klasifikací poruch chování a rizikových a ochranných faktorů pro jejich vznik. Kromě toho popisuje formy a projevy poruch chování a syndromu CAN a vliv syndromu CAN na poruchy chování. Praktická část je zaměřena na zjištění a ověření souvislostí syndromu CAN a poruch chování. Dále na jejich ilustraci prostřednictvím kazuistik adolescentů z diagnostického ústavu pro mládež. Prezentací kazuistik byl prokázán vztah mezi syndromem CAN a poruchami chování a emocí.
60
Summary The thesis deals with the behavioral and emotional disorders in context with child abuse and neglect. It consists of four chapters, three of which are theoretical and one practical. The theoretical part describes the critical developmental stages for the development of behavioral disorders and child abuse and neglect. The thesis provides an overview of classification of behavioral disorders and risk and protective factors for their occurrence. The thesis also describes the forms and manifestations of behavioral disorders and child abuse and neglect and the impact of child abuse and neglect on behavioral disorders. The practical part is focused on finding and verification of contexts of behavioral disorders and child abuse and neglect. The case history presented in the thesis proves the relation between the child abuse and neglect and behavioral disorders and emotions
61
Použitá literatura: 1. ČERMÁK, Ivo. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vydání. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999, 204 s. ISBN 80-902614-1-8 2. DUNOVSKÝ, Jiří, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vydání. Praha: Grada, 1995, 237 s. ISBN 807169-192-5 3. ELLIOTT, Julian, PLACE, Maurice. Dítě v nesnázích, prevence, příčiny, terapie. 1. vydání. Praha: Grada, 2002. 208 s. ISBN 80-247-0182-0 4. FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, 256 s. ISBN 80-7178-367-6 5. GAVORA, Peter, Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vydání. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6 6. HARL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2004. 774 s. ISBN 80-7178-303-X 7. HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: Obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 1. vydání. Praha: Portál, 2004. 228 s. ISBN 80-7178-888-0 8. KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. 256 s. ISBN80-71-78-513-X 9. MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vydání. Praha: Grada, 2009. 152 s. ISBN 978-80-247-2310-5 10. MATĚJČEK, Zdeněk. Praxe dětského psychologického poradenství. 2. vydání. Praha: Portál, 2011. 344 s. ISBN 978-80-262-0000-0
62
11. MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres. 1. vydání. Praha: Galén, 1994. 214 s. ISBN 80-85824-06-X 12. MATOUŠEK, Oldřich, KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence: Možné příčiny, struktura, programy, prevence kriminality mládeže. 2. vydání. Praha: Portál, 2003. 340 s. ISBN 80-71-78-771-X 13. MICHALOVÁ, Zdena. Sonda do problematiky specifických poruch chování. 1. vydání. Havlíčkův Brod: TOBIÁŠ, 2007. 207 s. ISBN 80-7311-075-X 14. MUFSONOVÁ, Susan, KRANZOVÁ, Rachel. [z anglického originálu přeložila HAUSEROVÁ, Eva] O týrání a zneužívání. 1. vydání. Praha: Lidové noviny, 1996. 131 s. ISBN 80-7106-194-8 15. ONDRÁČEK, Petr. Františku, přestaň konečně zlobit, nebo…1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2003. 290 s. ISBN 80-86642-18-6 16. PACLT, Ivo a kol. Hyperkinetická porucha a poruchy chování. 1. vydání. Praha: Grada, 2007. 240 s. ISBN 978-80-247-1426-4 17. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 2007. 471 s. ISBN 978-80-200-1499-3 18. PÖTHE, Peter. Dítě v ohrožení. 2. rozšířené vydání. Praha: G plus G, 1999. 186 s. ISBN 80-86103-21-8 19. ŘÍČAN, Pavel, KREJČÍŘOVÁ, Dana, kol. Dětská klinická psychologie. 3. vydání. Praha: Grada, 1997. 456 s. ISBN 80-7169-512-2 20. SCHELLEOVÁ, Ilona. Právní postavení mladistvých. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 250 s. ISBN 80-86432-82-3 21. SOUDKOVÁ, Miluše. Psychologie pomáhá každodennímu životu. 1. vydání. Brno: Doplněk, 2004. 168 s. ISBN 80-7239-164-X 63
22. SVOBODA, Mojmír, ČEŠKOVÁ, Eva, KUČEROVÁ, Hana. Psychopatologie a psychiatrie pro psychology a speciální pedagogy. 1. vydání. Praha: Portál, 2006. 317 s. ISBN 80-7367-154-9 23. ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. 1. vydání. Praha: Linde, 2003. 156 s. ISBN 80-86131-44-0 24. TRAIN, Alan. [z anglického originálu přeložila TOMKOVÁ, Dagmar]. Nejčastější poruchy chování dětí: Jak je rozpoznat a kdy se obrátit na odborníka. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. 198 s. ISBN 80-7178-503-2 25. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie problémového dítěte školního věku. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2004. 170 s. ISBN 80-7184-488-8 26. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I.: Dětství a dospívání. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2008. 467 s. ISBN 978-80-246-0956-0 27. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vydání. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4 28. VOJTOVÁ, Věra. Kapitoly z etopedie I.: Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 136 s. ISBN 978-80-210-4573-6 29. VOJTOVÁ, Věra. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života v dospělosti. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 330 s. ISBN 978-80-210-5159-1 30. WEIS, Petr a kol. Sexuální zneužívání dětí. 1. vydání. Praha: Grada, 2005. 264 s. ISBN 80-247-0929-5 31. BOEREE, C. George. Personality Theories [online]. 2006, [10. 4. 2012 ]. 64
32. WHO, ÚZIS ČR (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR). MKN-10 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů [online]. 1. 1. 2012, [10. 4. 2012 ]. 33. Interní dokumentace z diagnostického ústavu pro mládež Brno – týkající se kazuistiky č. 1 34. Interní dokumentace z diagnostického ústavu pro mládež Brno – týkající se kazuistiky č. 2 35. Interní dokumentace z diagnostického ústavu pro mládež Brno – týkající se kazuistiky č. 3 36. Interní dokumentace z diagnostického ústavu pro mládež Brno – týkající se kazuistiky č. 4
65
Seznam obrázků a tabulek Obrázek 1: Maslowova pyramida potřeb.......................................................................15 Tabulka 1: Ochranné faktory..........................................................................................18 Tabulka 2: Rizikové faktory...........................................................................................19 Tabulka 3: Formy a projevy syndromu CAN.................................................................27 Tabulka4: Pachatelé sexuálního zneužívání dětí............................................................31
66
Seznam příloh Příloha 1: Kresba začarované rodiny osmiletého chlapce, jehož matka užívá nepřiměřené tělesné tresty (Vágnerová, 2008, s. 616) Příloha 2: Kresba chlapce z dětského domova na téma „Naše rodina“ (Matějček, Dytrych, s. 141) Příloha 3: Kresba sedmileté dívky, jak vidí svého otce, který jí sexuálně zneužíval (Dunovský, Dytrych, Matrějček a kol. 1995, s. 85) Příloha 4: Kresba šestiletého děvčete, které bylo vychováváno matkou prostitutkou a často bylo přítomné sexuálním aktivitám dospělých (Vágnerová, 2008, s. 623) Příloha 5: Vysvědčení nezletilé S. C. ze základní školy (dokumentace DÚM Brno) Příloha 6: Vysvědčení nezletilého M. K. ze základní školy (dokumentace DÚM Brno) Příloha 7: Vysvědčení nezletilého M. K. z gymnázia (dokumentace DÚM Brno)
67
Přílohy Příloha 1: Kresba začarované rodiny osmiletého chlapce, jehož matka užívá nepřiměřené tělesné tresty
Příloha 2: Kresba chlapce z dětského domova na téma „Naše rodina“
Příloha 3: Kresba sedmileté dívky, jak vidí svého otce, který jí sexuálně zneužíval
Příloha 4: Kresba šestiletého děvčete, které bylo vychováváno matkou prostitutkou a často bylo přítomné sexuálním aktivitám dospělých
Příloha 5: Vysvědčení nezletilé S. C. ze základní školy
Příloha 6: Vysvědčení nezletilého M. K. ze základní školy
Příloha 7: Vysvědčení nezletilého M. K. z gymnázia
