MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA GEOGRAFICKÝ ÚSTAV

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY TÁBORSKA Diplomová práce

Michal Krejči

Vedoucí práce: Mgr. Jarmila Burianová, Ph.D.

Brno 2013

Bibliografický záznam Autor:

Bc. Michal Krejči Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce:

Environmentální dějiny Táborska

Studijní program:

Geografie a kartografie

Studijní obor:

Učitelství geografie a kartografie pro střední školy

Vedoucí práce:

Mgr. Jarmila Burianová, Ph.D.

Akademický rok:

2012/2013

Počet stran:

89+7

Klíčová slova:

environmentální dějiny; krajina; land-use; Táborsko; střední škola; genius loci

Bibliographic Entry Author:

Bc. Michal Krejči Faculty of Science, Masaryk University Department of geography

Title of Thesis:

Environmental history of Tabor region

Degree programme:

Geography and Cartography

Field of Study:

Upper Secondary School Teacher Training in Geography and Cartography

Supervisor:

Mgr. Jarmila Burianová, Ph.D.

Academic Year:

2012/2013

Number of Pages:

89+7

Keyword:

environmental history; landscape; land-use; Tabor region; secondary school; genius loci

Abstrakt V této diplomové práci se věnujeme environmentálním dějinám Táborska. V úvodní části je charakterizován region Táborska a ukázána proměna vnímání jeho hranic. V následujících kapitolách jsou pak popsány nejvýznamnější změny a zásahy člověka do přírodního prostředí a krajiny, které jsou rozčleněné do několika časových úseků. Celou práci na závěr doplňují návrhy na školní exkurze, vázané k místům zmíněným v jednotlivých kapitolách.

Abstract In this thesis we study an environmental history of Tabor region. Tabor region itself and change of its borders perceptive are described in introductory part of the thesis. The most significant environment and landscape changes and human interferences in it are described in successive chapters. These chapters are divided into five chronological parts. The whole thesis is supplemented with suggestions of school excursions, which have connection with places mentioned in the text.

Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Student: Studijní program: Studijní obor:

Michal Krejči Geografie a kartografie Učitelství geografie a kartografie pro střední školy

Ředitel Geografického ústavu PřF MU Vám ve smyslu Studijního a zkušebního řádu MU určuje diplomovou práci s tématem:

Environmentální dějiny Táborska Environmental history of Tabor region

Zásady pro vypracování: Vymezte a stručně charakterizujte zájmové území. V několika časových obdobích popište a zhodnoťte nejvýznamnější změny v zájmovém území. Práci koncipujte jako vzdělávací materiál o regionu, ve kterém žiji.

Rozsah grafických prací: podle potřeby Rozsah průvodní zprávy: cca 60 až 80 stran Seznam odborné literatury: Borovský, F. A. (1892): Čechy. Díl VIII. Táborsko. J. Otto, Praha, 228 s. Hejna, A. (1970): Tábor. Odeon, Praha, 226 s. Hnízdo, A. Z. (1948): Přírodní památky a krásy Táborska. Místní okresní a osvětová rada, Tábor, 180 s. Hudges, J. D. (2006): What is Environmental history. Polity Press, Cambridge, 181 s. Archivní materiály, místní tisk a další literatura na doporučení školitele. Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Jarmila Burianová, Ph.D.

Podpis vedoucího práce:

..............................................................

Datum zadání diplomové práce: Datum odevzdání diplomové práce:

říjen 2011 do 10. května 2013

RNDr. Vladimír Herber, CSc. pedagogický zástupce ředitele ústavu

Zadání práce převzal(a): .............................................................dne......................................

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat mé školitelce Mgr. Jarmile Burianové, PhD. za to, že mi dávala cenné rady, připomínky a povzbudivá slova. Další velké děkuji patří mé rodině, která přetrpěla dvouleté období mých podivných nálad a emocionálních výbuchů. Také nesmím zapomenout na tu spoustu lidí, kteří mě nějakým způsobem inspirovali, ukazovali cestu či mi jinak pomohli při mé snaze dopsat tuto práci.

Motto „Širý kraj od Vltavy ku hranicím sesterské Moravy, od rybničné pláně Třeboňské a krabatiny Jindřichohradecké až za točité koryto Sázavy jest cílem pouti naší…“ BOROVSKÝ (1892, s. 3)

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 10. května 2013

……………………………… Michal Krejči

OBSAH 1.

2.

3.

4.

5.

6.

ÚVOD ...................................................................................................................... 10 1.1

Problematika environmentálních dějin ............................................................... 10

1.2

Definice krajiny................................................................................................. 11

1.3

Práce s příručkou ............................................................................................... 12

CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ ................................................................................ 13 2.1

Oblast Táborska ................................................................................................ 13

2.2

Geologické poměry ........................................................................................... 15

2.3

Reliéf ................................................................................................................ 17

2.4

Klimatické poměry ............................................................................................ 18

2.5

Hydrologické poměry ........................................................................................ 19

2.6

Pedogeografické poměry ................................................................................... 19

2.7

Biogeografické poměry ..................................................................................... 20

2.8

Obyvatelstvo ..................................................................................................... 21

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY OD PRAVĚKU AŽ DO ROKU 1452 .................. 23 3.1

Počátky osídlení ................................................................................................ 23

3.2

Obchodní stezky................................................................................................ 26

3.3

Počátky hlavních center ..................................................................................... 28

3.4

Počátky těžby .................................................................................................... 31

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1452 – 1848 ..................................... 33 4.1

Zásahy do hydrosféry ........................................................................................ 33

4.2

Růst měst – zdroje ............................................................................................. 37

4.3

Pronikání člověka do krajiny ............................................................................. 41

4.4

Vstup do lužnického údolí ................................................................................. 42

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1848 – 1945 ..................................... 44 5.1

Využívání a proměny krajiny ............................................................................ 44

5.2

Rozvoj průmyslu ............................................................................................... 48

5.3

Ovládnutí lužnického údolí................................................................................ 50

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1945 – 1989 ..................................... 54 6.1

Budovatelské úsilí ............................................................................................. 54

6.2

Zavážení Solin .................................................................................................. 55

6.3

Přehrada na Lužnici ........................................................................................... 57 8

7.

8.

9.

6.4

Socializace krajiny ............................................................................................ 58

6.5

Přesuny obyvatel ............................................................................................... 61

ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY PO ROCE 1989 ................................................... 64 7.1

Dědictví dob minulých (Genius loci) ................................................................. 64

7.2

Současný stav krajiny ........................................................................................ 66

7.3

Úroveň změn míst ............................................................................................. 67

NÁVRHY EXKURZÍ............................................................................................... 71 8.1

Exkurze č. 1: Přírodní poměry Táborska ............................................................ 72

8.2

Exkurze č. 2: Rané Táborsko ............................................................................. 73

8.3

Exkurze č. 3: Doly Táborska ............................................................................. 75

8.4

Exkurze č. 4: Rašelinné zlato Táborska ............................................................. 76

8.5

Exkurze č. 5: Socializace Táborska ................................................................... 77

8.6

Exkurze č. 6: Táborsko a jeho genius loci .......................................................... 79

ZÁVĚR .................................................................................................................... 80

10. LITERATURA A ZDROJE ...................................................................................... 83 10.1 Literatura .......................................................................................................... 83 10.2 Elektronické zdroje ........................................................................................... 86 10.3 Mapové podklady .............................................................................................. 87 10.4 Ostatní materiály ............................................................................................... 87 11. PŘÍLOHY ................................................................................................................ 89 11.1 Seznam příloh ................................................................................................... 89

9

1. ÚVOD Pojem environmentální dějiny bude pravděpodobně pro většinu žáků neznámý. V této práci bychom je proto rádi s touto vědeckou disciplínou seznámili a ukázali jim nový způsob nazírání na dějiny regionu, ve kterém studují, a na to, jak jsou tyto dějiny provázané s proměnou celé krajiny. Zároveň bychom chtěli žáky upozornit na to, jakým způsobem byl a je do této proměny zapojen člověk. Jak do tohoto vývoje zasahoval? Kde se v krajině tyto zásahy dochovaly? Jaké procesy v tomto regionu probíhaly?

1.1 Problematika environmentálních dějin Environmentální dějiny jsou relativně mladý a silně interdisciplinární obor, který propojuje poznatky z historie, geografie, klimatologie, geologie a dalších věd. Přestože se jako vědní obor etablovaly v sedmdesátých letech ve Spojených státech, můžeme jejich ideologické kořeny hledat již v letech šedesátých. V období, kdy americká společnost žila ve strachu z nukleárního útoku a pozorovala první ekologické dopady na životní prostředí v důsledku rostoucího výkonu ekonomiky. Neméně výrazný vliv měly práce autorů francouzské historické školy Annales (především Luciena Febvrea a Marca Blocha), kteří novým způsobem kladení historických otázek a konceptem „longe durée“ (dlouhého trvání) silně utvářeli myšlenkové podhoubí v komunitě amerických historiků (DUKE, 2006, s. 6). Ti obrátili svoji pozornost od témat čistě historických k environmentálním – globálnímu oteplování, znečištění vzduchu, změnám vzorců počasí či plýtvání přírodními zdroji (HUGHES, 2006, s. 2). Nesnažili se však popisovat pouze negativní důsledky těchto jevů, ale pokoušeli se vysvětlit, jakým způsobem skrze tyto jevy docházelo a dochází k vzájemnému ovlivňovaní lidské společnosti a přírodního prostředí. Vědci, kteří měli podobné nazírání na danou problematiku, se začali sdružovat a výsledkem bylo založení Americké společnosti pro environmentální historii (ASEH) roku 1976. Jejím posláním je mimo jiné propojování znalostí jak společenských, tak i přírodních věd a udržování věcné diskuze mezi jednotlivými vědními obory zabývajícími se proměnami životního prostředí a rolí člověka v něm (KOLÁŘOVÁ, 2005, s. 12). Do Evropy začal nový vědní obor pronikat na počátku 80. let. Na jejich konci, v roce 1989, následně vznikla Evropská asociace pro environmentální dějiny, která se roku 1999 přetransformovala do Evropské společnosti pro environmentální dějiny. Obě zmíněné společnosti existují a fungují až do dnešní doby. Zároveň patří mezi důležité komunikační

10

platformy pro výměnu názorů a zkušeností mezi jednotlivými vědci, kteří si vybrali studium některého z témat, kterými se environmentální dějiny zabývají. O která témata se tedy jedná? Hughes (2006) hovoří o třech základních okruzích, do kterých je možné zařadit jednotlivá témata environmentálních dějin: 1. vývoj přírody a změny krajiny v historickém období 2. interakce přírodního prostředí a lidské společnosti v dějinách a její odraz ve změnách lidské společnosti 3. vývoj lidského myšlení o životním prostředí a jeho působení na kulturu, politiku či ideologii V této práci se budeme zabývat především prvním okruhem a částečně se dotkneme problémů druhého okruhu. Hlavní důvod tohoto výběru je ten, že si myslíme, že tyto dva okruhy mají největší potenciál pro využití ve výuce zeměpisu na střední škole. Změny jevů, kterými se první dva okruhy zabývají, lze velmi dobře prezentovat a zároveň dovolují dané jevy studovat např. během terénních cvičení či projektové výuky.

1.2 Definice krajiny Vzhledem k tomu, že se v této práci budeme často vracet k pojmu krajina, bylo by vhodné si ihned ujasnit, co pod tímto pojmem chápeme. Pokud bychom chtěli být co nejvíce exaktní, tak bychom se měli opřít o dva základní dokumenty, kterými jsou Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a Evropská úmluva o krajině. V těchto dokumentech lze nalézt následující definice pojmu krajina:  Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (Zákon č. 114/1992 Sb., §3, odst. m).  Krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působí přírodních a/nebo lidských faktorů (Evropská úmluva o krajině, článek 1, odst. a). Na základě výše zmíněných definic je patrné, že přítomnost člověka je pro definování různých druhů krajin a krajiny jako takové klíčová. Právě člověk dává krajině na základě svého posuzování určitou hodnotu. Problémem však je, že jak se liší člověk od člověka, tak se může odlišovat nahlížení na krajinu mezi jednotlivými posuzovateli. Nezastoupitelnou roli zde má interpretace toho, co nám krajina nabízí.

11

Jak je možné krajinu interpretovat? Existuje mnoho různých přístupů. Sádlo (1998) vidí krajinu jako vyšší organizační úroveň života a zároveň jako tekutou mozaiku, která se v delším časovém období prostorově smršťuje a zase roztahuje. Další možná nahlížení výborně ilustrují ukázky nadpisů z monografie vydané k výročí Evropské úmluvy o krajině (HUBA, MIŠÍKOVÁ, 2010) – krajina dětství, kondenzovaná krajina, krajina jako metafora, příběh krajiny a krajina jako příběh či paměť krajiny. Nemůžeme se však opírat pouze o vnímání krajiny, ale především o to, jak krajina vzniká a jak je přetvářena. Jakým způsobem se formují základní tři (čtyři) struktury krajiny? Teprve lidským zásahem do primární struktury se začíná tvořit pohled na krajinu a krajinu samotnou. A právě tyto zásahy bychom chtěli v této práci popsat. Budeme moci na konci práce říci, že ve studovaném území v průběhu staletí vzniklo něco, o čem bychom mohli hovořit jako o krajině Táborska?

1.3 Práce s příručkou Jednotlivé kapitoly se člení na několik částí. Na úvod čtenáře seznámíme s obsahem kapitoly a s tím, jaký je očekávaný výstup znalostí u žáků, kteří danou část textu prostudují. Následuje výkladový text, ve kterém jsou tučně zvýrazněny klíčové pojmy. Na závěr každé kapitoly jsou v barevném rámečku napsány otázky k opakování, pomocí kterých si čtenář zopakuje a prohloubí znalosti získané jak během studia dané pasáže textu, tak i při samostatné práci. Pro jednotlivá probíraná témata jsou na konci práce navrhnuty terénní exkurze. Materiály k nim jsou pak k dispozici na přiloženém DVD.

12

2. CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Po prostudování této kapitoly budou žáci schopni lokalizovat oblast Táborska a vysvětlit, jak se v čase proměňovalo její vnímání. Zároveň se seznámí se základními charakteristikami tohoto území a pochopí jednotlivé vazby mezi nimi.

2.1 Oblast Táborska Tato práce se zaměřuje na environmentální dějiny oblasti označované jako Táborsko. Přesná lokalizace této oblasti je poměrně složitá, protože v průběhu dlouhé doby docházelo ke změnám ve vnímání jejích hranic. Počátky územního celku, který by bylo možné označit jako Táborsko, můžeme klást již do poloviny 15. století, kdy město Tábor získává svá první práva a privilegia. Na jejich základě vybudovalo své panství, které v 16. století sahalo od Vlašimi po Soběslav a od Chýnova až k Milevsku. Svou rozlohou se tak řadilo mezi největší panství v Čechách (HEJNA, 1970, s. 32).

Obr. 1: Vývoj krajského a župního zřízení na území ČSSR (zdroj: ROUBÍK, HOSÁK, RATKOŠ, BENEŠ, 1964).

Při členění českých zemí podle berní ruly z roku 1654 připadlo táborské panství do území nazývaného Bechyňsko. To se roku 1750 rozdělilo na dvě části – budějovický a táborský kraj. Součástí táborského kraje v té době byly i oblasti kolem Nové Bystřice, Jindřichova Hradce, Pelhřimova či Milevska (viz obr. 1). Soběslavsko však spadalo do kraje budějovického. Po zrušení patrimoniální správy (1849) se Tábor stal sídlem okresního hejtmanství a hospodářským a kulturním centrem celé oblasti.

13

Po zavedení krajského systému od počátku roku 1949 zůstal Tábor sídlem územně zmenšeného okresu. (NOVÁKOVÁ, 2006, s. 5). V roce 1960 byla k okresu přičleněna Bechyně a Veselí nad Lužnicí. S drobnými územními změnami si tento okres zachoval své hranice až do roku 2000, kdy došlo ke zrušení okresního členění. Táborsko je však také geografickým označením etnografické oblasti Kozácko. Vzhledem k tomu, že etnografické oblasti jsou vyměřovány na základě jiných parametrů než oblasti geografické – kroj (viz obr. 2), styl stavby domů, nářečí ad., nám znalost hranic tohoto regionu pomůže lokalizovat území, kde v minulosti žili lidé, které spojoval stejný způsob života a stejné kolektivní myšlení. Skrze tyto faktory mohli obyvatelé takto vymezeného území působit na krajinu, a tak vytvořit určité prvky a jevy, které mohou být dodnes v krajině patrné.

Obr. 2: Ženich a nevěsta v kozáckém kroji (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

Kde tedy území Kozácka leželo? Určit přesný průběh jeho hranic je v dnešní době velmi těžké. Pro naši potřebu však nemusíme jít do velkých detailů, a tak nám postačí znalost základního vymezení této oblasti (viz obr. 3). Nejjasnější je jižní hranice oddělující Kozácko a Blata, kterou vyznačuje silnice spojující Soběslav s Bechyní. Vlastiboř, 14

Komárov, Zálší a Vesce jsou obce, které na této hranici leží. Na západě je území ohraničeno řekou Lužnicí. Na severu se kozácké rysy ztrácejí již pár kilometrů za městem Tábor u obce Košín. Východní hranici pak tvoří povodí Černovického potoka (NOVÁKOVÁ, 2006, s. 9 – 10). Vzhledem k tomu, že oblast Táborska je možné na základě různých faktorů různě vymezovat, je důležité si říct, s jakým územím budeme v našem textu pracovat. Z důvodu jednodušší práce s daty, jejich pořizováním a lepší orientací budeme jako Táborsko označovat území celého okresu Tábor. Tedy tak, jak je především v poslední době vnímána.

Obr. 3: Vymezení etnografického regionu Kozácko (zdroj: JEŘÁBEK a kol., 2004).

2.2 Geologické poměry Studované území leží v geologické oblasti moldanubikum. Z oblasti středočeského plutonu sem ze severozápadu zasahují syenogranity (durbachity) a syenity. Jedná se především o syenit táborského typu, který je doplněn granodiority dehetnického typu (MÍSAŘ, 1983, s. 87). Z velké části je podloží studované oblasti tvořeno svory, biotitickými a migmitatizovanými rulami a pararulami (viz obr. 4). V okolí Chýnova se nachází ostrov jílů a štěrků s možným výskytem lignitových slojí táhnoucí se jižním směrem podél řeky Lužnice. Toto území je doplněné malou oblastí pískovců a slepenců 15

svrchnokarbonského stáří, ve kterých je možné předpokládat výskyt uhelných slojí (CHÁB, STRÁNÍK, ELIÁŠ, 2007). Severně od Chýnova leží izolovaná lokalita s výskytem krystalického vápence. Z jihu je až po Bechyňskou Smoleč a Sudoměřice u Bechyně vklíněna oblast výskytu terestrických pískovců, jílovců a slepenců. Přes celou studovanou oblast probíhá Blanická brázda – zlomový systém táhnoucí se od východního okolí Prahy, přes Tábor a Budějovice až do Rakouska, na který byl v minulosti navázán výskyt četných rud (stříbra, olova, mědi, zinku a zlata) (ŠVADLENA, KOMZÁK, 2011, s. 2).

Obr. 4: Geologické poměry Táborska (zdroj: CHÁB, STRÁNÍK, ELIÁŠ, 2007; úprava: autor).

Kvártér a zvětralinovaný plášť (ŽEBERA, 1966) nabízí poněkud méně zajímavý pohled. Severojižním směrem přes Tábor a dále v okolí Bechyně se nachází sprašové a drťové sprašové hlíny vzniklé v období würmského glaciálu. Tok řeky Lužnice je po Tábor lemován říčními písky a štěrkopísky. V oblasti Borkovic, Mažic a Komárova se rozkládají rašelinná pole. Po město Bechyně do studovaného území z jihu zasahuje velká oblast mechanických zvětralin různého zrnitostního složení na mezozoických horninách.

16

2.3 Reliéf Oblast Táborska leží z velké části v geomorfologickém celku Táborská pahorkatina a podcelku Soběslavská pahorkatina (viz obr. 5). Pro něj je typický erozně denudační povrch, který je na východním okraji místy tektonicky porušený. Nalezneme zde strukturní hřbety a suky a hluboce zaříznutá údolí řeky Lužnice s jejími přítoky (DEMEK, MACKOVČIN a kol, 2006, s. 407).

Obr. 5: Fyzickogeografická mapa Táborska.

Ze západu do území zasahuje část okrsku Bechyňská pahorkatina s hluboce zaříznutými údolími přítoků Lužnice, které mají často tektonicky podmíněný poledníkový směr (např. Smutná či Židova strouha) (DEMEK, MACKOVČIN a kol, 2006, s. 64). Severní část Táborská tvoří geomorfologické okrsky Jankovská pahorkatina, která leží na moldanubických pararulách a migmatitech, a Jistebnická vrchovina, kterou tvoří především granity středočeského plutonu převážně typu Čertova břemene. Vyskytují se zde hojné tvary zvětrávání a odnosu (DEMEK, MACKOVČIN a kol, 2006, s. 205). V Jistebnické vrchovině také nalezneme nejvyšší vrchol Táborska – Javorovou skálu (722,6 m). 17

Východní okraj Táborska tvoří podcelek Pacovská pahorkatina. Z jeho okrsků zmiňme dva, a to Svidnickou vrchovinu, s významnou dominantou oblasti – vrchem Choustníkem (689,5 m), a Chýnovskou kotlinu, ve které leží zdroje krystalických vápenců a známá Chýnovská jeskyně. Z jihu do zájmové oblasti zasahují okrsky Borkovická pánev a Veselská pahorkatina, která se rozkládá v povodí Lužnice a Nežárky a je relativně plochou pahorkatinou (nejvyšší bod Klobásná měří 470,2 m) (DEMEK, MACKOVČIN a kol, 2006, s. 485). Borkovická pánev je pak tektonicky podmíněnou sníženinou s pleistocénními říčními terasami a rašeliništi (tzv. blaty) a ojediněle se vyskytujícími přesypy vátých písků. Krajina je navíc zasažena hojnými antropogenními tvary (rybníky, pískovny) (DEMEK, MACKOVČIN a kol, 2006, s. 76).

2.4 Klimatické poměry Podnebí Tábora a jeho okolí je přechodného středoevropského typu, kde se střídavě uplatňují vlivy oceánu ze západu a kontinentálního podnebí z východu (Kolektiv autorů, 2007, s. 8). Výsledkem těchto vlivů je velmi proměnlivý charakter podnebí. Podle Quitta (1971) nalezneme na území Táborska celkem šest klimatických oblastí. Nejchladnější oblast CH7 se rozkládá ve vrcholových partiích Jistebnické vrchoviny. Chýnovsko a nižší oblasti Jistebnicka patří do mírně teplých oblastí MT3 a MT5. Do oblasti MT7 (viz tab. 1) spadá největší část studovaného regionu (Mladovožicko, okolí města Tábora, severní část Soběslavska a území uvnitř oblouku řeky Lužnice). Jižní část Soběslavska a Bechyňsko leží v oblasti MT9. Výběžek Třeboňské pánve náleží do nejteplejší klimatické oblasti regionu – MT10. Tab. 1: Klimatická charakteristika mírně teplé oblasti MT7 (Quitt, 1971).

počet letních dnů počet dnů s øt ≥ 0 °C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota øt v lednu øt v červenci øt v dubnu øt v říjnu ø počet dnů se srážkami ≥ 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období počet dnů se sněhovou pokrývkou

18

30 - 40 140 - 160 110 - 130 40 - 50 7,3 °C -2 až -3 °C 16 až 17 °C 6 až 7 °C 7 až 8 °C 100 – 120 400 - 450 mm 60 – 80

2.5 Hydrologické poměry Území Táborska náleží do povodí Vltavy a člení se dále na povodí Sázavy a na povodí Lužnice (Kolektiv autorů, 2007, s. 8). Řeky Blanice a Trnávka odvodňují sever Táborska (resp. Mladovožicko) do Sázavy. Ze zbytku území odvádějí vodu řeky Lužnice menší toky, mající většinou charakter potoka – říčka Smutná, Kozský, Bechyňský či Košínský potok. Tyto přítoky společně s řekou často protékají hluboce zaříznutými údolími a tvoří tak základní hydrografickou síť celé oblasti. Mezi významnou složku táborské krajiny patří četné rybníky. Z jihu sem zasahuje severní okraj třeboňské rybniční soustavy (Horusický rybník). Dále se přes oblast Táborska rozkládá táborská rybniční soustava, která je tvořena menšími izolovanými rybničními kaskádami na jednotlivých přítocích řeky Lužnice (KREJČI, 2011, s. 20). Celkově v této soustavě napočítáme 316 rybníků (GENEREL RaN, 1998, s. 16). Mezi ty významné patří rybníky Kaplice u Jistebnice, Podhradní či Budař u Mladé Vožice, Koberný a Hejtman v okolí Plané nad Lužnicí a pak samozřejmě nádrž Jordán v Táboře. Tábor a jeho okolí je oblastí semihumidní, kde množství srážek převažuje nad výparem (Kolektiv autorů, 2007, s. 8). Průměrný srážkový úhrn ve vegetačním období podle Quitta (1971) je 400 až 450 mm. Průměrný průtok řeky Lužnice při opouštění území okresu u Bechyně je 23,6 m3/s.

2.6 Pedogeografické poměry Na Táborsku převládají hnědé půdy. Jedná především o hnědé půdy kyselé (TOMÁŠEK, 2007). Na vyšší partie Jankovské pahorkatiny a Jistebnické vrchoviny je navázán výskyt hnědých půd silně kyselých. V nadmořských výškách 450 – 600 m n. m. v místech s plochým reliéfem nacházejí ilimerizované půdy oglejené (Kolektiv autorů, 2007, s. 7). Podél toku řeky Lužnice až po Planou nad Lužnicí nalezneme tzv. nížinné podzoly, které jsou vázány na extrémně chudé písčité substráty (naváté písky, terasovité štěrkopísky ad.) pod borovými doubravami (TOMÁŠEK, 2007, s. 55). Pod Táborem, kde se řeka začíná zařezávat do svého hlubokého údolí, se k podzolům přidávají vedle hnědých půd i půdy surové, které vynikají silnou skeletovostí a mimořádnou vodopropustností (TOMÁŠEK, 2007, s. 49). V povodí Bechyňského potoka a Blatské stoky se rozkládá největší oblast výskytu pseudoglejů a oglejených půd, které patří mezi nejtypičtější půdy našich pánví (TOMÁŠEK, 2007, s. 48). Tyto půdy dále ve větší míře nalezneme v oblasti mezi 19

Chýnovem a Planou nad Lužnicí, v okolí Tučap a jižně od Soběslavi. Na Táborsku je možné nalézt dvě oblasti, kde se vyskytují zajímavé typy půd. V oblasti Blat bychom nalezli rašeliništní půdy, které řadíme díky jejich vlastnostem mezi půdy s velkým vodohospodářským významem. A dále se severovýchodně od Chýnova na podloží krystalických vápenců nachází ostrov výskytu rendzin. Půdy na Táborsku dosahují průměrné hloubky do 80 cm, a tak je řadíme mezi střední až hluboké. Z hlediska druhu jsou to půdy lehčí až těžší (Kolektiv autorů, 2007, s. 8).

2.7 Biogeografické poměry Podle mapy přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ, MORAVEC, 1997), která je pojata jako rekonstrukce vegetace odpovídající současnému klimatu, můžeme na území okresu Tábor identifikovat následující vegetační jednotky (Kolektiv autorů, 2007, s. 9) (viz Příl. 1).  Nejrozšířenější jsou acidofilní doubravy (č. 36 na obr. 6), které pokrývají asi 90 % území Táborska. V nich se setkáme s duby, břízami či jeřáby. V současnosti jsou často osazovány borovicí lesní.  Podél toku řeky Lužnice a v povodí Blatské stoky jsou zastoupeny luhy a olšiny (č. 2). Na těchto stanovištích roste jasan ztepilý, olše lepkavá a krušina olšová.  V oblasti Soběslavsko – veselských blat jsou v závislosti na složení podloží střídány rašeliništními stanovišti (č. 49) a brusinkovou borovou doubravou (č. 38).  Dolní tok řeky Lužnice náleží do oblasti s výskytem dubohabřin (č. 7).  Jistebnická vrchovina a Jankovská pahorkatina patří mezi území bikových bučin. Ty jsou rozšířeny především v nadmořských výškách od 300 do 850 m. Vrcholová partie Javorové skály náleží květnatým bučinám s výskytem buku lesního, jedle a javoru klenu.

20

Obr. 6: Přirozená potenciální vegetace na Táborsku (zdroj: NEUHÄUSLOVÁ, MORAVEC, 1997, úprava: autor).

Lesnatost se na Táborsku v jednotlivých katastrálních územích liší. Většinou se pohybuje v hodnotách do 10 %. Největší lesnatost vykazuje k. ú. Hlinice (31 až 40 %). Vysokých hodnot dosahuje i v k. ú. Měšice u Tábora a Horky u Tábora (21 až 30 %) (Kolektiv autorů, 2007, s. 68). Přesto můžeme nalézt poměrně velké kompaktní lesní celky, na které jsou navázány menší lesní remízky. Jedná se o Turovecký les u Sezimova Ústí, Kuklu u Malšic, Černickou oboru u Dobronic u Bechyně a Polánku u Ratibořských Hor.

2.8 Obyvatelstvo Pobyt člověka v krajině byl vždy poznamenán určitou hospodářskou činností, která zanechávala v daném prostředí znatelné stopy (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 132). Pochopení vývoje počtu obyvatel v daném území je proto pro nás klíčové. Díky němu si dovedeme představit, jak silná byla interakce mezi lidskou společností žijící na určitém 21

území a přírodním prostředím, které ji obklopovalo. Jak velkou silou, vzhledem ke svému počtu, ovlivňoval krajinu, v níž žil. Při pohledu na graf vývoje počtu obyvatel na Táborsku (obr. 7) vidíme, že se počet obyvatel pohybuje kolem hodnoty 100 000. Minimum (90 638 ob.) bylo dosaženo při sčítání v roce 1950. Mezi hlavní důvody je možné řadit nedávno ukončenou válku a pak akci dosídlování pohraničí, kdy z táborského okresu byli lidé posíláni do oblasti Chebska. Maximální počet byl zaznamenán v roce 1991, kdy na Táborsku žilo 104 030 obyvatel. V současné době počet obyvatel mírně klesá pod hranicí 103 000 obyvatel.

Obr. 7: Vývoj počtu obyvatel na Táborsku mezi lety 1869 - 2011 (zdroj: Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005; Výsledky SLDB 2011).

OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Podle jakých faktorů je možné vymezit oblast Táborska? Pokuste se na jejich základě vytvořit tři verze rozsahu této oblasti. 2. Napište půdní profily rendziny a rankerů? Čím se tyto půdní typy liší? Kde se na Táborsku vyskytují? Proč? 3. S pomocí vhodných zdrojů zjistěte vlastnosti ostatních klimatických oblastí (podle Quittova členění), které jsou v textu zmíněny. 4. Vytvořte s pomocí slepé mapy mapu lesních oblastí Táborska. Považujete množství a rozsah lesů za dostačující? Diskutujte s ostatními. 5. Jakým způsobem se vyvíjel počet obyvatel Táborska? Co podle vás způsobilo náhlou změnu mezi lety 1970 a 1980?

22

3. ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY OD PRAVĚKU AŽ DO ROKU 1452 V této kapitole budou žáci seznámeni s počátky lidského osídlení na Táborsku. Měli by být schopni lokalizovat hlavní centra oblasti v jednotlivých časových úsecích a vysvětlit, proč se nacházejí právě na daných lokalitách. Následuje stručný přehled hlavních zemských stezek procházejících skrz studované území. Kapitola je uzavřena krátkým exkurzem do počátku těžby surovin typických pro oblast Táborska.

3.1 Počátky osídlení Jižní Čechy, resp. Táborsko, leželo v pravěku mimo hlavní sídelní oblast českých zemí, která se rozkládala především v nížinných oblastech v Polabí a na dolních tocích Vltavy a Ohře. Přesto by bylo mylné předpokládat, že Táborsko bylo zcela neosídlené. První doklady o pobytu pravěkých lidí zatím pocházejí až ze střední doby kamenné (mezolit, 8 až 6 tisíc let před n. l.) (ROHÁČEK, 2009, s. 5). Mezi důkazy o osídlení oblasti v době bronzové a mladší době železné řadíme pak četná mohylová pohřebiště, jejichž výskyt je na Táborsku ohraničen obloukem Lužnice od Dráchova k Dobronicím u Bechyně (viz obr. 8).

Obr. 8: Areál rozšíření mohylové kultury v mladší a pozdní době halštatské (zdroj: Boiohaemum - ve stopách předků).

Nejhustěji se vyskytují na Bechyňsku v povodí říčky Smutná, dále pak u Malšic (les Kukle), Dražiček a Rybkovy Lhoty u Soběslavi. Často se setkáváme s tím, že na tyto 23

lokality upozorňují i pomístní jména, např. V hrobech, V hrobkách či Na mohylách (LÍSKOVEC, 1940, s. 9–11). Díky archeologickým nálezům můžeme osídlení v oblasti Táborska lokalizovat především do suchých úrodnějších míst v blízkém okolí toku řeky a některých jejích větších přítoků (Smutná, Černovický či Vlásenický potok). Lidé zde žili v málo početných komunitách v malých sídlištích, tvořených hlavně z částečně zahloubených chat, rozprostírajících se na drobných vyvýšeninách, které nebyly ohroženy povodňovými stavy řeky (LINTNER, 2008, s. 39). Na většině území Táborska pak v tomto období rostl hluboký smíšený les. Ten také pokrýval kamenité hřebeny kopců, které, bez nápadných výškových rozdílů, rozdělovaly táhlá povodí potoků (hlavně Kozského, Černovického a Bechyňského), jejichž převážně mělké údolní nivy prostupovaly na mnoha místech rozsáhlé močály a bažiny (KORČÁK a kol., 1979, s. 14). K ochraně významných brodů na řece Lužnici, jejích přítocích a na obchodních stezkách, bezpečně vedoucích skrz bažinaté území jižních Čech, v pozdější době vznikala jednotlivá hradiště, z nichž některá se stala základem významných městských center či hradů Táborska. Podél Lužnice po proudu ležela následující hradiště – Svákov u Soběslavi, Skalice u Roudné, Hradiště, Ohraženice a Obřiště ležící jižně od Dražic, Příběnice, Příběničky, Dobronice, Bechyně a Nuzice, které se rozkládaly nad Židovou strouhou (LÍSKOVEC, 1940, s. 15). Obranné systémy některých z nich jsou do dnešní doby v krajině velmi patrné. Nádherným příkladem jsou valy a příkopy svákovského hradiště (obr. 9).

Obr. 9: Letecký pohled na svákovské hradiště s dobře patrným valem (zdroj: LINTNER, 2008, s. 57).

24

Z počátku raného středověku máme již důkazy o existenci dalších hradišť i v méně přístupných částech Táborska. Jižně od Jistebnice se nachází vrch Vyšehrad, na kterém stojí kaple sv. Máří Magdalény. A právě tato kaple má podle Cikharta (1946, s. 3–4) stát v místě bývalého hradiště, jehož valy měly být ještě ve 14. století patrné. Další hradiště, které zmiňuje, mělo ležet na vyvýšenině, ohraničené na severu Kouteckým potokem a na západě řekou Blanicí, u Janova na Mladovožicku. Tyto opevněné body a nově vznikající tvrze měly ochraňovat, stále více se konsolidující a přes Táborsko vedoucí, dálkové obchodní stezky – gmundskou (vitorazskou), svákovskou, solní či doudlebskou (LÍSKOVEC, 1940, s. 17). Počátky většiny novodobých sídel v táborské oblasti můžeme podle etymologického rozboru jejich názvů klást do 13. století (CIKHART, 1946, s. 4). V tomto období došlo k prvnímu rozmachu moci rodu Vítkovců, kteří ze svého původního mocenského centra v Prčici postupně ovládli území v povodí Lužnice a horní Vltavy až k zemským hranicím (CIKHART, 1940, s. 22). Do 13. století jsou kladeny počátky výstavby hradů (viz tab. 2), které se měly stát hlavními opěrnými body moci místních vládců, ale především samotného českého panovníka (jak tomu bylo například v případě Hradiště – viz kap. 3.3). Hrady se staly prvními významnými krajinnými dominantami, které často ovládly svými rozměry, ale i zpravidla vyvýšenou polohou, linii horizontu. Plnily úlohu symbolu, který zhmotňoval, zviditelňoval místo a postavení toho, kdo je obýval (PESEZ, 2002, s. 204). Dozvuky tohoto symbolického myšlení můžeme pozorovat ještě na konci 19. století, kdy Šubert (1882, s. 54) ve své knize přirovnává hradní komplex Příběnic k zámku uzavírajícímu řeku Lužnici a společně s hradem Choustníkem celou dalekou krajinu. Vnímá tyto hrady jako pevné ochranné body na severu panství rodu Vítkovců. Tab. 2: Roky založení vybraných hradů (podle: CIKHART, 1940).

hrad

rok založení

Hradiště Příběnice Choustník Šelmberk Borotín Kozí

1232 1243 1252 1318 1356 1377

Soběslav

1394 (město 1293)

25

3.2 Obchodní stezky Jak bylo naznačeno v předchozí podkapitole, mezi důležité lokalizační faktory budoucích sídel, vedle přírodních determinantů, patřil i průběh obchodních stezek. Jejich úkolem bylo propojení významných míst, kde se koncentrovalo obyvatelstvo, po relativně bezpečných trasách. Taková cesta obecně nejčastěji vedla, pokud to bylo možné, rovinatými úseky podél vodních toků, které umožňovaly dobrou orientaci, ale po trasách, kde nehrozilo zapadání do bláta a bažin (KVĚT, 2003, s. 33). Podle Le Goffa (1991) procházely středověké cesty několika hlavními orientačními body – městy s trhy, poutními místy, přes mosty a brodem nebo průsmykem. Přestože jižní Čechy patřily vzhledem ke svému bažinatému charakteru k velmi težce prostupným oblastem, procházely skrze ně obchodní stezky – jak dálkové, tak i místního významu. Stezky se zde šplhaly po hřebenech táhlých kopců a vinuly po rozvodí řek a potoků (KORČÁK, 1979, s. 17).

Obr. 10: Směry hlavních starých stezek na území České republiky (převzato z: STEHNO, 2012).

Podle Korčáka (1979) patřila na Táborsku k velmi těžce prostupným oblastem rašeliniště ležící západně od Soběslavi a Veselí nad Lužnicí a dále pak silně bažinaté povodí Kozského a Košínského potoka. Postupem doby se konsolidovalo několik základních obchodních stezek, které skrz Táborsko procházely. Během staletí docházelo ve 26

vytyčeném směru ke změnám či jejich úplnému zániku, ale přesto je možné zrekonstruovat přibližný průběh jednotlivých stezek. Ty v raném středověku na Táborsku spojovaly důležitá obchodní centra – Bechyni, Svákov (resp. Soběslav) a Chýnov:  gmundská (vitorazská) – Spojovala Prahu a střední Čechy s rakouskými zeměmi. Na Táborsku vedla přes Soběslav, Strkov, Chýnov a Sudoměřice. Podle Lískovce (1940) patřil Strkov mezi významné křižovatky, kde se s vitorazskou stýkaly stezky landštýnská, vedoucí od Dírné a Tučap, s jindřichohradeckou, přicházející od Samosol a Pluhova Žďáru.  doudlebská – Přiváděla obchodníky od Vltavotýnska a Bechyňska po severním okraji soběslavských blat ke svákovskému hradišti (později do Soběslavi), kde se stýkala s gmundskou stezkou (LINTNER, 2008, s. 217). Její průběh je téměř identický s dnešní silnicí ve směru Soběslav – Bechyně.  svákovská – Byla určena těm, kteří se nevydali k východu, aby prošli Chýnovem, anebo k západu, aby překročili Lužnici u Bechyně nebo Stádlce (KORČÁK, 1979, s. 17). Vedla z Veselí nad Lužnicí přes Svákov, Sedlec, Hradiště, Borotín do Prčic (LÍSKOVEC, 1940, s. 17). Důležitým bodem na její trase byl bezpečný přechod přes Košínský potok. Ten ležel téměř u ústí potoka do Lužnice mezi hradem Kotnov a vsí Klokoty. K ulehčení cesty byl zde ve středověku vystaven most (viz obr. 11), který stojí dodnes. Samotná stezka je stále v krajině, při pohledu směrem ke Klokotům, velmi dobře viditelná.  solní – Jedná se o odbočku linecké stezky, která vedla z Hallstattu přes České Budějovice do Prahy. Solní stezka odbočovala z Českých Budějovic k Soběslavi a dál přes Tučapy do Černovic, odkud pokračovala dále severovýchodním směrem (LÍSKOVEC, 1940, s. 17).

27

Obr. 11: Most přes Košínský (Tismenický) potok na staré stezce do Klokot (foto: autor).

I když se pro přepravu běžného kupeckého zboží používaly povozy na suchozemských cestách, nesmíme zapomínat na možnosti přepravy, kterou dovolovala řeka Lužnice. Jak zmiňuje Roháček (2009), nejdříve byly využívány pouze kratší splavné úseky řeky, které byly již v době předhusitské postupně propojeny pomocí systému jezů a propustí, postavených na základě panovnických předpisů. Tato zařízení umožňovala splavit dřevo z bohatých těžebních oblastí v jižních Čechách až do Prahy a jejího okolí, kde spotřeba a poptávka po něm neustále vzrůstala.

3.3 Počátky hlavních center V průběhu staletí se hlavní centra táborské oblasti měnila a přesouvala. Přesto neustále byla lokalizována relativně nedaleko řeky Lužnice. Naopak okolí Jistebnice a Mladé Vožice naopak stabilně patřilo mezi periferní oblasti. V období raného středověku se centry stala hlavně Bechyně, Chýnov a hradiště Svákov. V průběhu vrcholného a pozdního středověku došlo v tomto systému ke změně. Ve 13. století se v blízkosti křižovatky obchodních cest nedaleko Svákova etablovalo nové město Soběslav, které převzalo jeho roli. V 15. století nově založený Tábor plně zastínil ostatní města a velmi pozměnil sídelní strukturu celé oblasti. Pouze Bechyně si udržela svoje významné postavení. Bechyně, stejně jako později Tábor, těžila ze svého strategického postavení na skalnatém ostrohu u soutoku Lužnice se Smutnou. Na tomto místě vzniklo slovanské 28

hradiště, které se stalo jedním z důležitých správních středisek Přemyslovců v jižních Čechách. Do roku 1268 byla Bechyně majetkem pražského biskupství. Po tomto roce ji odkoupil Přemysl Otakar II. a vybudoval zde kamenný hrad (KRAJÍC, 2002, s. 5). Ten byl za vlády Jana Lucemburského doplněn o nové, roku 1323, založené město. Od hradu a opevněného předhradí jej dělily příkop a val. Tím byl položen základ budoucího města s nezaměnitelnou obzorovou siluetou. Symbolem nově založeného města se stala keramika. Přestože první zmínky o její výrobě v Bechyni pocházejí až z 16. století, předpokládá se, že její produkce zde fungovala už dlouho předtím. Hlavním důvodem bylo velké množství snadno dostupné suroviny. Bechyňsko totiž patřilo mezi oblasti bohaté na jílovohlinitá ložiska kvalitní hrnčířské hlíny, což se také stalo jedním z důvodů pozdější ekonomické prosperity města (KRAJÍC, 2000, s. 69). Situace města Soběslavi byla poněkud odlišná. Město Soběslav na konci 10. století převzalo a navázalo na střediskovou funkci nedalekého svákovského hradiště. Hlavním rozdílem oproti Bechyni a Táboru je, že Soběslav neleží na vysokém ostrohu nad řekou, ale, při prvním pohledu, v nezabezpečené rovině. Přitom je nutné si uvědomit, že v minulosti byla oblast ústí Černovického potoka do řeky Lužnice deltou s rozsáhlými močály, které byly při povodních pravidelně zaplavovány (LINTNER, 2008, s. 93). Těchto přírodních podmínek využili lidé k vybudování trhové osady, která měla v místě dnešního města stát již před rokem 1293. Tedy před rokem, ze kterého pochází první historická zmínka o městě. Podle Lintnera (2008) patřilo místo uprostřed bažin v obdobích katastrofálního sucha k oblastem, kam lidé přicházeli se svým dobytkem pro vodu, kde jí byl neustále dostatek. Soběslav byla díky bažinatému okolí proměněna v pevnou vodní pevnost, jejíž význam se nejvíce projevil ve středověku a zvláště pak v raném novověku (ŠUBERT, 1882, s. 88). Mezi její symboly patřil a stále patří hrad s hláskou (obr. 12), která se řadí k nejstarším stavbám ve městě. Soběslav se stala součástí rožmberského panství, což se jí stalo osudným za husitských válek, kdy byla, jako pevnost Oldřicha z Rožmberka, dvakrát dobyta a vypálena – v letech 1421 a 1435 (LINTNER, 2008, s. 185).

29

Obr. 12: Hláska soběslavského hradu na kresbě Čeňka Vorla (převzato z: ŠUBERT, 1882).

Město Tábor, hlavní centrum oblasti, mělo důležitého předchůdce – město Ústí. Pro pochopení vzniku Tábora je nutné se alespoň stručně zmínit i o jeho dějinách. Město Ústí bylo založeno Vítkovci v první polovině 13. století na mírném návrší nad soutokem Kozského potoka a Lužnice. Vzhledem ke své výhodné poloze na obchodní cestě s Prahy do Rakous se rychle rozrůstalo a již ve 2. pol. 13. století mělo předměstí na severní a jižní straně města a na levém břehu Lužnice (tzv. Nové město) (Příl. 2). Ve 14. století získalo město podobu typického středověkého města řemeslo-zemědělského charakteru. Ústí bylo významným centrem hrnčířského řemesla, jak dokládají nálezy zajímavých hliněných kachlů a pozůstatků několika hrnčířských dílen a dvou cihelen v Novém městě (Kolektiv autorů, 1999). Richter (1970) uvádí, že vedle hrnčířství důležitou roli ve vzrůstu významu města Ústí hrála také těžba stříbra v jeho blízkém okolí. Situace poměrně dobře se vyvíjejícího města spěla ke katastrofě v době navazující na pobyt Jana Husa mezi lety 1412-1414. Husovo učení našlo mezi lidem velkou odezvu. Městský patriciát, představovaný osobou Oldřicha z Ústí, stál na straně církve a vyhnal Husovi přívržence z města. Ti však město zpět dobyli a do základu vypálili. Poté dobyli pozůstatky města Hradiště, kde založili nové město Tábor (HEJNA, 1970, s. 15). Podle

30

nejstarší táborské gruntovní knihy z let 1435-1450 z města Ústí zbylo pouze pár zahrad a městiště (RICHTER, 1970, s. 30). Vysoký skalnatý výchoz nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, kde husité založili město Hradiště hory Tábor, byl osídlen již ve 13. století. Strategické místo při přechodu Tismenického potoka na zemské stezce původně kontrolovalo sídlo Vítka z Klokot, které nejspíše stálo v místě dnešního poutního barokního kostela (ROHÁČEK, 2009 a). Ten své sídlo přenesl před rokem 1232 na táborskou ostrožnu a vybudoval zde hrad, který měl hlídat blízká naleziště stříbrné rudy na Horkách a v Čelkovicích. O kontrolu nad těmito doly se rozhořel spor mezi Vítkovci (páni z Ústí) a králem Přemyslem Otakarem II., který vyvrcholil tím, že král odňal před rokem 1272 pánům z Ústí kutací právo. Ti se pomstili tím, že své sídlo kolem roku 1278 zničili a vypálili (HEJNA, 1970, s. 11). I přes pokusy panovníka zůstávaly zbytky hradu v rukou pánů z Ústí až do jejich dobytí husity. Husité roku 1420 obnovili a vylepšili hradební systém města a opravili hrad. Nově vybudované město lákalo obyvatele z blízkého i dalekého okolí. Takto vysídlené obce brzy samovolně zanikaly. Ne všechna sídla však zanikla jen kvůli odchodu jejich obyvatel. Některá byla zničena v prvních letech existence Tábora, kdy se husité snažili „vyčistit“ jeho okolí od možných budoucích strategických opor nepřátel. Takto například zanikla v roce 1420 tvrz Sedlec u Plané nad Lužnicí (RICHTER, 1970, s. 30). Teprve po ukončení této první fáze zakládání Tábora se jeho obyvatelé mohli soustředit na rozvoj města samotného.

3.4 Počátky těžby Z geologických a mineralogických průzkumů vyplývá, že se v minulosti na Táborsku vyskytovaly nerosty, které bylo možné dobývat a dále zpracovávat (ROHÁČEK, 2009 b, s. 5). Nejbohatší naleziště ležela podél Blanické brázdy, zlomového systému táhnoucího se od východního okolí Prahy přes Tábor a Budějovice až do Rakouska. Vyskytovaly se zde rudy stříbra, olova, mědí, zinku či zlata (ŠVADLENA, KOMZÁK, 2011, s. 2). Ryzí stříbro a zlato se pouze okrajově vyskytovalo v náplavách Lužnice, odkud bylo ve 14. a 15. století rýžováno. Nejstarší zmínka o tomto způsobu těžby se, podle Hnízda (1948, s. 87), nachází v kronice Aeneáše Sylvia Piccolominiho, který hovoří o zlatých zrnech jako hrách velikých, nalezených v Lužnici u dnešního Sezimova Ústí. Další významná rýžoviště se nacházela v pískových sedimentech mezi Radenínem a Choustníkem (HNÍZDO, 1948). 31

Významnou se stala těžba stříbra, které se vyskytovalo v žilách galenitů a sfaleritů (ROHÁČEK, 2009 b, s. 5). Stříbrné doly byly založeny na Horkách (1268) a Ústí (1272). Na otevření těchto dolů byl jistě navázán i vznik města Hradiště. Druhou oblastí těžby stříbra bylo okolí Ratibořských Hor, kde se s těžbou také začalo ve 13. století, kdy panství patřilo rodu Hronoviců. Bohužel, jak zmiňuje Hnízdo (1948), haldy z tohoto období těžby byly již dávno rozebrány a rozvezeny do okolí, takže se můžeme opírat pouze o písemné prameny. Prvního vrcholu dosáhla v těchto oblastech těžba stříbra až v 16. a 17. století. Jak je zmíněno v předchozím textu (s. 33), tak oblast Táborska patřila ve středověku k regionu s rozvinutým hrnčířským a keramickým řemeslem (Bechyně, Ústí ad.). Základem byl dostatek nalezišť velmi kvalitních surovin, jakými byly pórovité jíly na Bechyňsku, eluviální hlíny na Ústecku či svahové a sprašové hlíny na Mladovožicku (ROHÁČEK, 2009 b, s. 5). OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Která města patřila mezi centra Táborska v raném středověku a která ve vrcholném středověku? Co bylo důvodem této změny? 2. Jaký je rozdíl mezi centrem a periférií? Najděte pět důvodů, proč se periférie Táborska nachází tam, kde je. 3. Vyberte si jednu starou stezku a s pomocí mapy velkého měřítka se pokuste vyznačit její přibližný průběh mezi dvěma libovolnými body v minimální délce 20 km. Nezapomeňte na principy lokalizace stezek! 4. Najděte na mapě hrady, tvrze a zříceniny táborského okresu. Můžete říci, jestli mají nějaké společné lokalizační faktory? Pokud ano, jaké? Existují v nich nějaké rozdíly mezi jednotlivými typy staveb?

32

4. ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1452 – 1848 Žáci, kteří prostudují tuto kapitolu, se seznámí pouze s malým zlomkem změn, ke kterým došlo v době mezi zánikem tzv. táborské republiky v roce 1452 a zrušením poddanství v roce 1848. Z rozsáhlého rejstříku změn jsme vybrali tři oblasti, které prošly či začaly být v tomto období výrazně ovlivňovány činností člověka. Tou první je počátek větších zásahů do hydrosféry a budování rybníků jako prostředků hospodářské politiky. Druhou je vliv růstu měst na podobu jejich nejbližšího okolí. Jako poslední řadíme začátek využívání a postupného proměňování podoby lužnického údolí.

4.1 Zásahy do hydrosféry Jedním z nejvíce patrných a pro krajinu jižních Čech typických zásahů do hydrosféry jsou rybníky. Nejznámější je rybniční soustava třeboňská, která je majestátním dílem Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína. Ta do táborského regionu nepatrně zasahuje svým severním koncem. Přes Táborsko se táhne území táborské rybniční soustavy, která je podle GENERELu RaN územně největší soustavou v České republice (příl. 3). V současné době ji tvoří 316 rybníků s výměrou větší než jeden hektar. Pahorkatinný reliéf a hluboká říční údolí nedovolovala vytváření plošně rozměrných rybníků, jako je tomu na Třeboňsku. Rybníky tvoří menší kaskády na jednotlivých přítocích řeky Lužnice (viz kap. 2). První rybníky se na Táborsku objevily ve 13. století, kdy vznikaly rybníky nebeské (napájené pouze dešťovou vodou) a rybníčky na menších říčkách, které byly pojmenovány Jezero. Doplňovány jsou tzv. stavy, drobnými hrázemi na malých tocích, které vzdouvaly vodu, a tak tvořily malé nádrže (ŘÍHOVÁ, 2004, s. 24). Představují předstupeň pozdějších jezů. Významným centrem rybníkářství se v tomto období stalo chýnovské panství, které tehdy patřilo pod správu pražského biskupství a arcibiskupství. Roku 1397 je v berním rejstříku zmíněn místní Podhradský rybník (KREJČÍK, 1909, s. 152). Z konce 14. století máme ještě zprávy o výstavbě čtyř rybníků na Soběslavsku. Největší rozkvět výstavby rybníků klademe do 15. a 16. století. Důležitým faktorem rozvoje bylo hledání nových hospodářských zdrojů po dlouholetých válkách (PLECHÁČ, 1999, s. 81). Vzhledem k nutným nízkým investicím a dostatku pracovních sil se rybníkářství stalo rozšířeným způsobem zisku dobové šlechty ve všech jejích stupních, od té nejvyšší až po malé zemany. Tato nová vlna zájmu o rybníky způsobila, že do 16. století můžeme klást vznik většiny rybníků v táborském regionu. Počet rybníků v dalším období pak nadále narůstal (viz tab. 3). 33

Tab. 3: Počty rybníků zaznamenaných v historických dokumentech (podle: SOA Třeboň1, ŘÍHOVÁ, 20042, SOkA Tábor3 a SLAVÍK, 18844).

rok 1450 1487 1521 1527 1547 1548 1713

území počet rybníků 1 panství Choustník u Deštné 11 2 Přehořov >1 3 Soběslav 1 3 Soběslavsko 7 3 panství Táborské 15 panství Táborské4 20 4 panství Táborské 47

Rybníky samozřejmě nebyly stavěny náhodně. Důležitou funkci měla osoba, označovaná jako měřička či fišimistr, která vybírala vhodné místo pro stavbu rybníka a posléze ji řídila (ŘÍHOVÁ, 2004, s. 28). Co patřilo mezi hlavní lokalizační faktory při zakládání nových nádrží? Byly vyhledávány pozemky nedovolující lepší hospodářské využití. Jednalo se především zamokřené pánve, bažiny a mokřady. Nejvhodnějšími se jevila místa s mastnými jílovitými půdami a oblasti s vyšší hladinou podzemní vody. V blízkém okolí se měla nacházet ložiska půdy vhodné pro vybudování hráze. Nemohla být písčitá, protože by snadno propouštěla vodu, ale zároveň tvořená jílem, který sice je nepropustný, ale neustále ve vlhku a mrazu mění svůj objem (ŘÍHOVÁ, 2004). Splnění těchto podmínek je možné ilustrovat na následujících dvou příkladech: 1. Pokud se podíváme na půdní mapu okolí malé rybniční soustavy na Turovecké stoce (obr. 13), která leží necelý jeden kilometr východně od Sezimova Ústí, pozorujeme, že se v celé oblasti nacházejí především pseudogleje a půdy oglejené. Tedy půdy, na které je vázána vysoká hladina podzemní vody. Rybníky samotné pak leží v místech výskytu nejvíce podmáčené půdy v celé oblasti – modálního gleje.

34

Obr. 13: Půdní mapa rybniční soustavy na Turovecké stoce (zdroj: Půdní mapa 1:50 000).

2. Rybník Soliny (obr. 14), který v tomto období ležel v blízkosti jižních hradeb města Soběslavi, byl vybudován na místě, které bylo velmi těžce hospodářsky využitelné. Tím místem byl rozsáhlý močál při ústí Černovického potoka do Lužnice. Rybník byl postaven již před rokem 1500, ze kterého existuje zmínka o chovu ryb v něm. Poloha rybníka však nebyla plně ideální, neboť při jarních povodních často docházelo k jeho vyplavování (LINTNER, s. 122). Přestože nemohl spolehlivě plnit svoji hospodářskou funkci, zanikl až v období průmyslové revoluce, kdy zanikla jeho chovná funkce a byl ponechán svému osudu, postupně zarůstal a opět se měnil v močál. V roce 1826 je již označován jako pustý.

35

Obr. 14: Solinský rybník na zobrazení soběslavského popraviště (LINTNER, 2010).

V předchozím odstavci jsme se zmínili o jedné funkci, kterou rybníky plnily. Jednalo se o funkci hospodářskou, resp. chovnou. Podle Slavíka (1884) k táborskému panství v roce 1713 patřilo 47 rybníků. Na přelomu 18. a 19. století význam a počet rybníků obecně upadal (LOKOČ, LOKOČOVÁ, 2010, s. 50). Zlomovým se stalo období napoleonských válek, kdy docházelo k ničení a rušení některých nádrží. Hlavním důvodem bylo rozšiřování rozlohy polí, která měla zajistit dostatek potravin pro rostoucí počet obyvatel. Do poloviny devatenáctého století se již počet rybníků významně neměnil. Dle dostupných dat z LUCC tvořily v roce 1845 vodní plochy 3 % rozlohy dnešního Táborska (viz obr. 15).

Obr. 15: Land-use Táborska v roce 1845 (zdroj: LUCC).

36

Nádrže se dělily na násady kaprové na tři horka (např. Jordán, Zahrádecký), na výtah na jedno horko (Čekanický), k tření na plod (Praporka, Mlynářský) a násady plodové na výtah (Náchodský, Cihelný). Mnoho ze zmíněných rybníků existuje do dnešní doby. Jaké další funkce mají rybníky?  Umístění nádrží na horních či středních částech toků pomáhá naplňovat jejich protipovodňovou funkci.  Velké množství rybníků se nachází v centru obcí či v jejich těsné blízkosti, a tak byly využívány jako nádrže na vodu v případě požárů.  Vodní plocha rybníků byla taktéž využívána jako součást obranného systému města. To například platí pro nádrž Jordán, postavenou v roce 1492 v Táboře, která vedle této funkce byla zdrojem pitné vody pro celé město.  Rybníky se staly rezervoárem vody pro řemeslné potřeby. Plnily vodou náhony mlýnů a hamrů. V okolí Ratibořských hor se v 16. století využívaly k praní rud, které se zde těžily.  Říhová (2004) zmiňuje i pozitivní vliv na mikroklima v jejich okolí. Dodávají vláhu, ochraňují půdu před jejím vysycháním a stromy na jejich hrázích fungují jako větrolamy. Zároveň zmírňují, především v letních měsících, výkyvy teplot. Nezastupitelná je jejich retenční schopnost. Rybníky však nejsou jediným zásahem do hydrosféry. Jsou však nejvíce patrným zásahem v krajině. Z důvodu lepší dostupnosti vody pro mlýny na řece Lužnici a zlepšení jejího splavnění pro vory se dřevem z povodí Nežárky a horní Lužnice byly vybudovány četné jezy. Při nich si místní mlynáři vybudovaly tzv. slupy. Jedná se o jednoduché, ale velmi účinné, samočinné lapací zařízení k chytání ryb, hlavně však úhořů (HNÍZDO, 1948, s. 16).

4.2 Růst měst – zdroje Na počátku 16. století se panství Táborské řadilo k největším a nejdůležitějším panstvím v Čechách. Avšak v roce 1547 mu, kvůli účasti v povstání proti Ferdinandovi I., byla odebrána velká část území. Rozloha panství se zmenšila na jednu šestinu. Podle Slavíka (1884) mu zůstalo ze 74 000 jiter půdy (425,87 km2) pouze 13 800 (79,42 km2). To však nezabránilo ekonomickému růstu města. Celé 16. a 17. století je obdobím rostoucího sebevědomí českých měst. Na Táborsku se jednalo především o města Bechyně, Tábor a Soběslav. V následujícím století se do krajiny začalo prosazovat barokní myšlení, které na 37

přelomu 18. a 19. století nahradila mentalita začínající průmyslové revoluce. Jakým způsobem takto rostoucí a měnící se město zasahovalo do podoby krajiny ve svém okolí? Na to se pokusíme odpovědět v následujícím textu. Rozvíjející se a rostoucí město potřebovalo několik základních stavebních surovin. Po několika sériích zničujících požárů jednotlivá sídla nahrazovala při stavbách dřevo za kámen. Zdrojových oblastí pro tyto materiály byl na Táborsku dostatek. Pozůstatkem těžby stavebního kamene jsou četné lomy v údolí řeky Lužnice pod Táborem, v Nové Vsi u Chýnova či ve Slapech. Těžily se místní syenit, ruly a pararuly. Těžba probíhala na místě dnešní PP Granátová skála, kterou najdeme na jižním svahu táborské ostrožny. Dnes se zde nachází již pouze torzo bývalého skalního výchozu. Kdysi skála zasahovala až k řece a úplně zvětralá byla v 19. století údajně nalezena i na protějším břehu. Kámen, který zde byl vylámán, byl použit k vydláždění ulic staré části Tábora a byl také použit do zdiva okolních domů (RAJLICH, 2008, s. 2). Při dobrém pozorování můžeme kameny odtud vytěžené poznat pomocí drobných granátů – almandinů. Při stavbě jednotlivých domů se hojně využívalo vápno získávané z vápencových ložisek nedaleko Chýnova. Již z roku 1488 máme zprávy o dovozu vápna z Chýnovska do Jindřichova Hradce (KREJČA, ABAZID, 2009). Hlavní ložiska se nacházela na Pacově a Kladrubské hoře, které leží severně od Chýnova. Dodnes jsou zde patrné mělké terénní jámy – původní drobné selské lomy. Tato forma těžby však časem začala být nedostatečná. Proto bylo nutné těžbu rozšířit a lépe organizovat. Podle Krejči a Abazida (2009) můžeme počátky této proměny klást na přelom 18. a 19. století. Největšího rozsahu těžba dosáhla až v dalších obdobích, když zde vznikaly velké etážové lomy (obr. 16).

Obr. 16: Těžební stěna etážového lomu na Pacově hoře (zdroj: KREJČA, ABAZID, 2008).

38

Zdrojem stavebního dřeva jsou samozřejmě lesy. Táborsko na ně bylo v minulosti velmi bohaté. Ovšem jen některé z nich byly vhodné k těžbě. Roli hrálo jejich druhové složení či jejich dostupnost k dopravním trasám, jako které nejčastěji sloužily říční toky. Formou vorů se surové dříví plavilo po Lužnici a dále po Vltavě až do Prahy. Na pilách, jako byly například ty u Kozského a Soukenického mlýna, se vybrané kmenové dříví řezalo na dubová, borová či jedlová prkna (SLAVÍK, 1884, s. 113). Rostoucí těžba dřeva, způsobená stavebním ruchem ve městech, měla za následek, že mezi lety 1713 a 1758 klesla rozloha lesů na Táborsku o jednu třetinu (více tab. 4). Tab. 4: Rozloha lesů na panství Táborském mezi lety 1713 a 1758 (zdroj: SLAVÍK, 1884).

r. 1718 r. 1758 provazců 54 36

LESY Hůrky nad Lužnici, jižně od Plané Holeček (r. 1713 "špatné dříví má, porostlé a to ještě od povětří zkažené") Spálený u Lhoty za Sedlecem

72

48

27

18

Vysoký (r. 1713 "prázdný a za pastviště se užívá") Kamenný jihozápadně u St. Tábora Pintovka u města Tábora Dražický les Radimovický (r. 1713 "celý prázdný a pustý") Lhotecký les Kramolín východně od Turovce Soudný jižně od Turovce Velké Lipsko pod lesem Soudným Malé Lipsko záp. U Velkého Lipska Strakačov pod Malým Lipskem Kavecko nad Malým Lipskem

18

12

46,5 54 94,5 42 33 16,5 22,5 31,5 16,5 27 30

31 36 63 18 22 11 15 21 12,5 18 20

Černý západně u Turovce (1713 "polovic již prázdný")

27,5

18,5

Úhrnem (v provazcích) Úhrnem (v jitrech)

612,5 204

400 133

Tento trend není ničím výjimečný. Vzhledem k výraznému využívání lesa docházelo od 2. poloviny 18. století k zásahům do skladby lesů. Již téměř vymýcené nízké pařezinové lesy byly nahrazovány hospodářsky výhodnějším a rychleji rostoucím vysokokmenným lesem, který se skládal především ze smrků a borovic (LOKOČ, LOKOČOVÁ, 2010, s. 50). Postupně tak mizel původní smíšený les. Do krajiny pomalu začala pronikat lesní monokultura. 39

Dostatek stavebních materiálů by však rozvoj měst nepodpořil. Snaha šlechticů a měšťanů, kteří skrze přestavby svých sídel usilovali o symbolické zvěčnění nárůstu jejich moci, byla důležitou součástí tohoto procesu. Na tyto stavby bylo nutné mít dostatek financí, a proto se hledala nová naleziště vzácných kovů. Na Táborsku k nim patřily stříbrné doly na Horkách, v Ratibořských Horách a malá důlní činnost probíhala také v Košíně. Naleziště na Horkách a v Ratibořských Horách se řadila mezi relativně bohaté lokality. Obě byla majetkem mocného rožmberského rodu. Mezi lety 1515 až 1610 se zde vytěžilo 96 tisíc hřiven stříbra, což je přibližně 27 tun. Z tohoto množství, podle odhadů, připadá 6 tun z Horek (ŠVADLENA, KOMZÁK, 2011, s. 3).

Obr. 17: Okolí Ratibořských Hor s vyznačenými dochovanými důlními šachtami a haldami (zdroj podkladu: TÁBORSKO, dolní Lužnice 1:50 000, úprava: autor).

Z množství vytěženého stříbra vyplývá, že hlavní důlní činnost probíhala v dolech u Ratibořských Hor. V době jejího největšího rozmachu se zde nacházelo okolo 150 šachet, šachtic a štol (HNÍZDO, 1948, s. 85). Dodnes můžeme v okolní krajině pozorovat jejich zbytky (obr. 17). Na Horkách se v roce 1833 pokusili táborští občané těžbu obnovit, avšak na slavnou tradici se jim nepodařilo navázat. Po těžební činnosti se zachovalo množství šachet, hald, odvodňovací štola s vyústěním u řeky Lužnice a zvyková důlní cesta z Větrov na Horky (viz fotografie na DVD). Mezi důkazy o poddolování tohoto území patří propad v blízkosti železniční dráhy do Bechyně (obr. 18).

40

Obr. 18: Zaplavený důlní propad na Horkách (foto: autor).

4.3 Pronikání člověka do krajiny Již tedy víme, odkud lidé získávali materiál pro stavby vznikající při postupném rozvoji měst. Města pod vlivem válečných zkušeností neustále zdokonalovala své obranné prvky. Z Tábora a Soběslavi se doslova staly pevnosti. Bechyně sice také měla hradební systém, ale více se soustředila na funkci rezidenčního sídla rožmberských šlechticů. Za období, kdy lidé začali opouštět hradby města a poprvé významněji pronikat do krajiny, můžeme pokládat baroko (cca 1650-1780). Vliv katolické religiozity, spirituality a atmosféry rekatolizace ovlivnil náhled lidí na prostor, v němž žili. Dobová touha po vytvoření poutního místa vyústila ve stavbu kláštera v Klokotech (obr. 19), který podle Hejny (1970, s. 69) „působil a působí dokonalou kompoziční souhrou s krajinou až k nejzazší mezi malebnosti“.

Obr. 19: Klokotský klášter na fotografii z 30. let (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

41

Nevznikaly však pouze velké stavby jako kláštery a kostely s typickou cibulovou bání, ale nový styl zároveň přejímaly nižší vrstvy společnosti. Výsledkem těchto tendencí byl vznik tzv. selského baroka. Jeho projevy můžeme pozorovat jak u obytných, tak i hospodářských staveb ve vesnicích v oblasti soběslavských blat (LOKOČ, LOKOČOVÁ, 2010, s. 45), jako jsou např. Klečaty, Zálší, Komárov či Vlastiboř. Tyto vesnice návesního charakteru byly obklopené zahradami a rozsáhlou sítí polních cest, které se vinuly mezi jednotlivými poli. Na tuto hustou síť cest byl navázán výskyt drobné sakrální architektury – kapliček, božích muk, křížů a svatých obrázků. Většinou se nacházely na hraničních místech, jako byly hranice farností, obcí, na „místech svatých a klatých“ apod. Nejvíce těchto staveb se vyskytuje na Bechyňsku, Jistebnicku a Mladovožicku (MIKULOVÁ, 2012).

4.4 Vstup do lužnického údolí Lužnické údolí patří mezi nejdůležitější krajinné prvky na Táborsku. U Sezimova Ústí se řeka postupně zahlubuje. Nejprve se výrazněji zdvihá její levý břeh a u přítoku Vápenné strouhy se zvýší i pravý břeh. Pod Táborem pak již řeka protéká hlubokým a divokým údolím (HNÍZDO, 1948, s. 8). Strmé břehy tohoto údolí patřily mezi významné bariéry, kterým se lidé, pokud to bylo možné, vyhýbali. Vysoké stavy vody při povodních bránily rozsáhlejší výstavbě lidských sídel v těsné blízkosti řeky a hustá vegetace neumožňovala jednoduchý průchod podél břehů. Jedinými většími sídly, která se v údolí nacházela, byly hrady Příběnice a Příběničky s jejich podhradím. Teprve v 16. století se plně rozmohla první vlna „osidlování“ lužnického údolí (tab. 5). Ta byla spojena s výstavbou mlýnů, které sloužily obyvatelům přilehlých obcí. Přístup k nim umožnily stezky a cesty, protínající hluboké lesy a vedoucí z nedalekých vsí. Dodnes jsou tyto cesty využívány (např. Zahrádka – Kvěchův Mlýn, Dražice – Matoušovský mlýn či Dobřejice – Suchomelův mlýn). Tab. 5: Datace nejstarších písemných zmínek o mlýnech na Lužnici (zdroj: KLEMPERA, 2002).

rok

název

rok

název

1374 1374 1506 1543 1544 1544

Kvěchův (Zahrádka) Bredův Veselých (Tábor) Měšický Matoušovský Hutecký (Huťákovský)

1550 1554 1564 1778 1787 1855

Kvěchův (Papírna) Brdlíkův Soukeník Hrubešův Veselých (Sez. Ústí) Benešův (Bendulák)

42

Nebudeme hovořit o všech mlýnech v lužnickém údolí, ale zmíníme se pouze o jednom z nich, který souvisel s jiným krajinotvorným činitelem. Tím je mlýn Hutecký či Hutákovský. Ten stál při ústí Větrovského potoka ve Vlčím dole na levém břehu řeky Lužnice. Zde se zpracovávala vytěžená stříbrná ruda z nedalekých dolů na Horkách. Pomístní název „V Pecích“ dodnes reflektuje způsob, jakým docházelo k oddělování stříbra z rudy. Používalo se tzv. žíhání, kterým vznikaly páchnoucí sirné plny, kvůli kterým byl mlýn umístěn v místech, kde výroba neobtěžovala obyvatele (ŠVADLENA, KOMZÁK, 2009, s. 5). Roku 1788 je již mlýn označován jako pustý a v současné době již není v dané lokalitě patrné, že tam stála nějaká stavba. Výstavba a provoz mlýnů byly pouze začátkem využívání lužnického údolí. K jeho plnému ovládnutí došlo až v dalším období. S kroky, kterými se tak stalo, se seznámíte v další kapitole. OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Vyjmenujte tři lokalizační faktory pro stavbu rybníků. Svůj výběr zdůvodněte. 2. Uveďte výhody a nevýhody nahrazení lesa pařezinového za les vysokokmenný. 3. V tabulce č. 4 seřaďte lesy podle rozlohy v roce 1718. Ze čtyř největších si jeden vyberte a s pomocí map 1. a 2. vojenského mapování a aktuálních leteckých snímků popište případné změny v jeho prostorovém rozmístění. 4. Jaké materiály se mezi lety 1485 až 1848 na Táborsku těžily? Jaké měla jejich těžba důsledky pro místní krajinu?

43

5. ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1848 – 1945 Toto téměř století je obdobím mezi začátkem modernizace využívání území, počátkem industrializace, moderního nahlížení na krajinu a mezi obdobím nástupu totalitního systému, velkého zpřetrhání vazeb mezi lidmi a krajinou a její postupnou devastací. V této kapitole se dozvíte, jakou proměnou prošlo využívání krajiny a na dvou příkladech se pokusíme ilustrovat pozitiva a negativa dobové snahy lidí získat maximum z toho, co krajina a její primární struktura nabízí. Budete také seznámeni s průmyslovými podniky, které stály u zrodu moderní průmyslové infrastruktury Táborska. V závěru kapitoly pokračujeme v popisu historie využívání lužnického údolí.

5.1 Využívání a proměny krajiny Porovnáme-li využití krajiny z období přibližně na začátku a konci tohoto časového období (příl. 4 a příl. 5), tedy z let 1845 a 1948, můžeme pozorovat následující změny. Land-use se pro celou oblast Táborska na první pohled liší minimálně. O 50 % pokleslo zastoupení pastvin (obr. 13 a 20). Naopak se zvýšil podíl lesa a luk.

Obr. 20: Land-use Táborska v roce 1948 (zdroj: LUCC).

Tento trend je patrný, když se podíváme na změny v samotné vnitřní struktuře zemědělské půdy (orná půda, trvalé kultury, louky a pastviny). Zde je jasně patrné snížení plochy pastvin ve prospěch lučních porostů a především trvalých kultur, jejichž podíl se více než zdvojnásobil. Mírně taktéž narostla plocha orné půdy. Zároveň se změnilo rozložení kategorie jiných ploch (vodní, zastavěné a ostatní plochy). Zastoupení vodních ploch se zmenšilo z 54 % v roce 1845 na 46 % v roce 1948. Nejvíce vzrostl poměr 44

zastavěných ploch a to přibližně o 63 %. Mírné navýšení je možné také pozorovat u kategorie ostatních ploch (sklady, manipulační prostory, komunikace apod.). Jaké procesy ovlivnily tyto změny? Na příkladě jakých činností můžeme tyto procesy ilustrovat? Zlomovým obdobím všech těchto změn byla 80. a 90. léta 19. století, kdy se zastavil růst rozlohy orné půdy a postupně začal narůstat podíl trvalých kultur a tzv. jiných ploch (BIČÍK a kol., 2010, s. 68). Rozšiřující se města, která pohlcovala narůstající počet obyvatel, zastavovala půdní fond ve svém okolí. Venkovské obyvatelstvo bylo ovlivněno počínající urbanizací. Na venkově se postupně začala projevovat intenzifikací zemědělství ukončená zemědělská a počínající vědecko-technická revoluce. Krajina opouštěla původní produkční funkci, ale získávala funkce nové. A to pod vlivem výstavby nadregionálních a státních komunikací (silnice, železnice) (BIČÍK a kol., 2010, s. 67), rozvojem měst a změnou myšlení jejich obyvatel (například souvislost rozvoje turistiky a s tím spojená potřeba estetické funkce krajiny). Jednou z hlavních myšlenek tohoto období byla snaha ovládnout krajinu, její zdroje a plně je využít pro rozvoj lidské společnosti. Krajinné prvky, na které bylo pohlíženo jako na neefektivní, se měnily ve formy využitelné – např. docházelo k vysoušení mokřadů, narovnávání toku řek atd. Jako doklady tohoto myšlení zde stručně uvedeme dva příklady. Jedná se o těžbu rašeliny v soběslavských blatech a vápence na Chýnovsku. Obě tyto činnosti mají mnoho společných ukazatelů. Původní těžba probíhala na malých plochách a vytěžilo se malé množství materiálu, a tak nezasáhla životní prostředí a krajinu v tak velkém rozsahu. S nástupem nové techniky, jako výsledku průmyslové revoluce, došlo ke zvýšení intenzity a rozšíření areálu těžby. Výsledkem byl citelný zásah do krajiny a ekosystémů, k jehož napravení došlo až po ukončení samotné těžby. Oblast soběslavských blat byla dlouhou dobu vnímána jako kraj plný velkých a nevyužitelných mokřadů a bažin. Pouze místní si s pár kousky usušené rašeliny přitápěli ve svých chalupách. Teprve na začátku 19. století se těžba stala masovější. Původně se rašelina těžila formou tzv. borkování (obr. 21), tedy vypícháváním menších cihliček rašeliny, které se sušily a v zimě se díky své větší výhřevnosti používaly místo suchého dřeva jako topivo.

45

Obr. 21: Těžba rašeliny formou tzv. borkování (zdroj: LINTNER, 2008).

Tento způsob těžby se na Soběslavku začal používat kolem roku 1840 (LINTNER, 2008, s. 42). Výhodou metody borkování bylo, že vytěžená rašelina měla dostatek času pro své obnovování. Nevýhodou bylo, že místa, kde se těžilo, byla rychle zaplavována vodou. Proto byl pro zefektivnění těžby nejprve vybudován systém stok, který danou oblast odvodňoval – např. Blatská stoka. Roku 1848 se začalo s intenzivnější těžbou kvůli pokrytí pohledávek z celých jižních Čech (Tábor, České Budějovice či Jindřichův Hradec). Stále se však těžilo klasickou technikou. Těžká těžební technika nastoupila až v druhé polovině 20. století, kdy začalo doslova kořistnické získávání rašeliny. Kvůli vysoké intenzitě těžby, při které se používaly velké frézy, se přestala rašelina obnovovat a hrozilo úplné vytěžení ložiska (LINTNER, 2008, s. 43). Hrozilo, že velká část soběslavských blat z krajiny úplně zmizí. Nakonec se od těžby ustoupilo a v dnešní době jsou blata přírodní rezervací. Stará těžební jáma byla přirozeně zaplavena vodou a vytvořila jezero, ve kterém se opět začíná pomalu vytvářet nové ložisko rašeliny. Příklad z Chýnovska je předchozímu velmi podobný. Původní forma těžby (více kap. 4.2), byla postupně nahrazena velkými stěnovými a následně etážovými lomy. Vytěžený vápenec se ihned vypaloval v šachtové peci u Pacovy hory. Od roku 1879 se vápno vozilo silničním parostrojem do Tábora. Zefektivnění produkce vápna přineslo před první světovou válkou postavení moderní výkonné pece na chýnovském nádraží. Krajina poblíž Chýnova získala novou dominantu v podobě komínu pece (obr. 22). Pro zrychlení 46

transportu vytěženého materiálu byla postavena úzkokolejka z lomu přímo do pece. Železnicí bylo pak taktéž vápno dopraveno do Tábora (KOLÁŘ, 2009). V současné době jsou v krajině po této činnosti patrné pouze malé náznaky. Nalezneme zde opuštěné lomy a zbytky železničních náspů a propustků (obr. 23).

Obr. 22: Vápenka u chýnovského nádraží v roce 1936 (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

Obr. 23: Pozůstatek náspu úzkokolejné železnice na Pacovu horu (zdroj: KOLÁŘ, 2009).

47

5.2 Rozvoj průmyslu Zákon ze 7. září 1848 o zrušení poddanství se řadí mezi klíčové dokumenty českých dějin. Člověk se díky němu stal svobodným a samostatným. Došlo k velkému uvolnění pracovní síly, která se začala rozhodovat, jestli bude nadále žít na venkově nebo se pokusí začít nový život v rozrůstajících se městech a jejich továrnách. Jak vypadalo Táborsko v tomto a následujícím období? Město Tábor zůstávalo hospodářským zaměřením až hluboko do druhé poloviny 19. století řemeslnicko-obchodnickým a administrativním střediskem pro jinak zemědělský region Táborska (AUGUSTA, KLÍNKOVÁ, 2001, s. 80). Díky Zenklově statistické zprávě (1886) si můžeme vytvořit představu o stavu zemědělství na Táborsku v 80. letech 19. století. V zemědělské výrobě převažovalo pěstování ječmene, který se dále zpracovával v místních sladovnách. V okolí Jistebnice, Chýnova a Milevska byl klíčovou plodinou oves. Na kvalitní bramborářskou produkci byla vázaná výroba škrobu a lihu. Dále se pěstovala cukrová řepa, která se odvážela ke zpracování do Českých Budějovic, Protivína a na Konopiště. Zajímavé je pozorovat, jaké druhy zvířat a v jakém množství se na Táborsku chovaly (tab. 6). Tab. 6: Počty zvířat chovaných na území města Tábora v roce 1880 (zdroj: ZENKL, 1886).

druh koně dobytek kozy

počet 83 277 95

druh ovce prasata včelích úlů

počet 181 185 71

Dlouhou dobu byli důležitou složkou ekonomiky Táborska drobní řemeslníci. Jejich počet se značně navýšil po vydání Živnostenského řádu v roce 1859. Větší průmyslové závody vznikaly až na přelomu 19. a 20. století. Vedle tradičního pivovaru a koželužských dílen, které ležely u Lužnice, byla nejvýznamnější továrnou celého regionu Táborská tabáková továrna, zaměstnávající přibližně 1400 lidí (AUGUSTA, KLÍNKOVÁ, 2001, s. 81). Díky postupně rozšiřující se železniční síti (tab. 7) se začaly objevovat nové společnosti, které využívaly účinnějšího způsobu dopravy – Jihočeská klihárna, mechanická pletárna Ješ a Wágner, Jihočeská konzervárna či táborská městská pila. Tab. 7: Vybudované železniční tratě na Táborsku (zdroj: HEJNA, 1970).

trasa Praha - Tábor - České Budějovice Tábor - Jihlava Tábor - Písek Tábor - Bechyně

48

rok vzniku 1871 1888 1889 1903

Železnice postupně nahrazovala tradiční vorařskou přepravu dřeva na Lužnici (více podkap. 5.3). V Soběslavi byla v blízkosti vlakového nádraží na ploše 10 ha v roce 1914 postavena veliká pila a závod na impregnaci dřeva Konsea (dnešní Jihočeské dřevařské závody), která plně využila výhod železniční dopravy (obr. 24).

Obr. 24: Areál firmy Konsea v roce 1914 (LINTNER, 2008).

Při impregnaci dřeva byly v tomto závodě používány silně karcinogenní a nebezpečné látky, které pronikaly hluboko do podloží území a zamořily široké okolí. Sanace areálu firmy započatá v devadesátých letech 20. století si zatím vyžádala částku kolem tři čtvrtě miliardy korun (LINTNER, 2008, s. 197). Další důležitou soběslavskou firmou se stala Lada vyrábějící šicí stroje. Založena byla v roce 1919, ale kvůli velké mezinárodní konkurenci se jí podařilo se prosadit až v roce 1936. Své šicí stroje vyvážela do Belgie, Nizozemí či na Blízký východ (KURČEKA, 2013). Druhá světová válka silně zasáhla do expandující společnosti, která byla nucena zastavit výrobu a na své předválečné úspěchy mohla navázat až po jejím skončení. V meziválečném období se symbolem Táborska stal na zelené louce vystavený závod Moravských akciových strojíren Tomáše Bati v Sezimově Ústí (dnešní MAS Kovosvit), kde se v počátcích vyráběly radiální vrtačky a soustruhy. V okolí továrny bylo vybudováno plnohodnotné nové město se zástavbou složenou z typických „baťovských domků“ a veškerého potřebného zázemí (obr. 25).

49

Obr. 25: Sezimovo Ústí - typická zástavba tvořená z baťovských domků (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

I přes vznik několika velkých továren si Táborsko v této době uchovalo zemědělský charakter. Významné firmy byly lokalizovány hlavně v blízkosti hlavní železniční trati Praha – České Budějovice a zbytek regionu nebyl významným průmyslem zasažen.

5.3 Ovládnutí lužnického údolí V kapitole 4.4 jsme se seznámili s počátky pronikání lidí do lužnického údolí na konci středověku. Tento proces nadále pokračoval i v následujícím období, přestože poměrně dlouhou dobu zůstávalo lužnické údolí v nezměněné podobě. Hlavním impulsem následující proměny se stal rozvoj turistického ruchu v táborské měšťanské společnosti na konci 19. století. Obliba turistiky měla za následek vznik místního odboru Klubu českých turistů roku 1893. Ten se rozhodl, že vystaví turistickou stezku vedoucí z Tábora skrz údolí k romantické zřícenině příběnického hradu (KOHOUT, 2008, s. 1). Stavba byla rozložena do tří etap mezi roky 1895–1899. Během její realizace bylo nutno některé partie říčních břehů z bezpečnostního hlediska upravit. Na dvou místech museli návštěvníci překonávat skály, které zasahovaly až do koryta řeky. Aby se zabránilo jejich nebezpečnému přecházení, kterému byli lidé vystaveni, byl kolem skály u Příběnic v roce 1914 vybudován ochoz. Druhá skála byla v roce 1939 proražena 32 metrů dlouhým tunelem. Úpravami prošly i menší skály, které byly pro větší pohodlí prolámány. Na cestě byly vybudovány turistické útulny a besídky. Jejich okolí bylo zkrášleno vysazenými vrbami a květinami. Louky ve Vlčím dole a u Kvěchova mlýna byly odvodněny, rozšířeny a pravidelně upravovány (více KOHOUT, 2008, s. 5). Ve dvacátých letech pak došlo 50

k propojení obou břehů dřevěnou lávkou. Na místě, kde byla vybudována, dodnes stojí její, v pořadí již třetí, pokračovatelka. Zatímco levý břeh řeky byl pro potřeby turistů zveleben, tak břeh pravý díky své divokosti přitahoval pozornost jiné skupiny obyvatelstva. Jejími členy byli mladí lidé, kteří propadli kouzlu trampingu. První trampové se v lužnickém údolí objevili v roce 1923 a první osadu vybudovali o tři roky později pod peřejemi mezi Bredovým mlýnem a hájovnou U Rybáka (PLOCEK, 1964, s. 9). Tato osada se tak stala první trampskou osadou na Táborsku a sjížděli se na ni lidé z nedaleké Bechyně, ale i až z Prahy či Strakonic. I přes zákon o přímém kontrolování a pronásledování trampů z roku 1931 se trampské osady dále rozrůstaly a postupně byl pravý břeh řeky zastaven menšími skupinami chat (tab. 6). Tab. 8: Počet trampským chat na pravém břehu Lužnice v roce 1932 (zdroj: PLOCEK, 1964).

území Benešův mlýn - restaurace Riviéra Raštský potok - mlýn Starý Kvěch Osada Koprzka - Jelení potok Jelení potok - mlýn Bréda

počet chat 1 15 10 11

Postupně se trampové pokoušeli své osady budovat také na levém břehu. Nebyli však úspěšní. Nejdéle existovala osada z roku 1930 stojící nedaleko Příběnic. Zanikla o dvanáct let později (PLOCEK, 1964, s. 44). Trampy nelákalo pouze divoké údolí pod Táborem, ale i romantické partie Židovy strouhy či místa nedaleko Sezimova Ústí. První osada zde byla vybudována v roce 1932 u Soukenického mlýna. Velkou ranou pro místní osady se pak stala zima roku 1940, kdy chod ledových ker a jejich zácpa způsobila značné škody na mnoha chatách. Rozvoj chataření to ale pouze zpomalilo. Později byly v místech bývalých trampských osad vybudovány chatařské kolonie, které na Lužnici od Roudné po Bechyni stojí dodnes.

51

Obr. 26: Vory na Lužnici (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

Lužnické údolí bylo po velmi dlouhou dobu využíváno jako dopravní cesta pro plavení dřeva (obr. 26). Řeka Lužnice vedle dalších velkých přítoků Vltavy patřila mezi hlavní vorařské lokality českých zemí (obr. 27). Největší rozvoj tohoto způsobu přepravy nastal po roce 1844, kdy úpravy toku Lužnice a Nežárky uskutečněné Vojtěchem Lannou dovolily vorům plavbu na území hluboko na horním toku těchto řek (SCHEUFLER, 1986, s. 24). Před těmito úpravami bylo nejvýše položené vaziště vorů u obce Roudná jižně od Tábora. Tab. 9: Podíl vorů z jednotlivých řek na množství plaveného dřeva (zdroj: SCHEUFLER, 1986).

řeka Vltava Lužnice + Nežárka Otava + Blanice Malše Sázava + Blanice

podíl 35-45 % 25-40 % 12-16 % 8-10 % 8-10 %

Plavba po Lužnici k jejímu ústí v Týně nad Vltavou trvala dva dny. Následně do Prahy, kam mířila většina vytěženého dřeva, pak další tři dny. Některé obce na trase byly na vorařství plně závislé. Například v Dobronicích u Bechyně vorařství zaměstnávalo většinu tamního obyvatelstva (SCHEUFLER, 1986, s. 28). Z celých jižních Čech se ročně plavilo přibližně 12 000 vorových tabulí, tedy asi 120 000 až 140 000 klád. Na tomto množství se vory z Lužnice podílely asi 25 až 40 % (tab. 9). Na Lužnici se voroplavba začala utlumovat v polovině 40. let 20. století, kdy se uvažovalo o vybudování velké nádrže na jejím toku (více kap. 6.1). Navíc již s nástupem železnice se začalo určité množství dřeva převážet tímto mnohem rychlejším a jednodušším způsobem. 52

Obr. 27: Typy plavby na jihočeských řekách (zdroj: Atlas krajiny České republiky).

OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Vysvětlete, proč docházelo mezi lety 1845 a 1948 k nárůstu zastavěných ploch? S jakým jevem tato změna souvisela? 2. Přečtěte si text ze studijních materiálů (na DVD). Jaké období těžby na Chýnovsku je podle vás v textu pospáno? Pokuste se na leteckých fotografiích označit následující jevy – těžební prostor, úzkokolejka, důležité silnice. Jak se liší v dnešní době? 3. Jakou roli hrála v rozvoji Táborska železnice? Na příkladu jedné firmy dokažte vliv železniční dopravy na lokalizaci výrobních závodů. 4. Jaký vliv mělo na podobu lužnického údolí vybudování turistické stezky v 90. letech 19. století? Pokuste se odhadnout, jak by se podoba údolí vyvíjela, kdyby k tomu nedošlo.

53

6. ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY V LETECH 1945 – 1989 Pro období mezi lety 1945 a 1989 je charakteristický přechod od demokratického k totalitnímu státnímu zřízení. Dosavadní tržní hospodářství bylo nahrazeno hospodářstvím centrálně řízeným. To s sebou přineslo i změny ve využívání krajiny. Zároveň docházelo k drastickému drancování přírodních zdrojů a zhoršení životního prostředí. V této kapitole se dozvíte, jak se toto období promítlo do podoby Táborska. Jak se některé lokality v této době změnily? Která stavba mohla zásadně změnit podobu celého Táborska? To je jen několik otázek, na které budete po prostudování této kapitoly schopni odpovědět.

6.1 Budovatelské úsilí V prvních letech po druhé světové válce bylo potřeba znovu obnovit válkou zasažené hospodářství a ekonomiku Československa. Klíčovým se pro toto období stal tzv. budovatelský program první Gottwaldovy vlády z roku 1946. V rámci dvouletého hospodářského plánu, jenž byl jeho součástí, patřilo mezi hlavní úkoly obnovení hospodářství a zvýšení průmyslové výroby o 10 % oproti předválečné úrovni (VYKOUPIL, 2000, s. 66). Jako v celém tehdejším Československu se představitelé táborského regionu snažili splnit úkoly dvouletky. Jakými kroky tak činili? Jak se změnilo Táborsko v následujícím období socialistického hospodářství? Poválečné Táborsko si neustále udržovalo převážně zemědělský charakter. Čítanka budování socialistického Táborska (s. 10) nás informuje, že v celém okrese existovaly pouze tři velké průmyslové závody – tabáková továrna, MAS v Sezimově Ústí a PAL na výrobu zapalovacích svíček. Pro naplnění plánu dvouletky bylo potřeba zintenzivnit průmyslovou výrobu. K tomu však bylo potřeba vytvořit vhodné podmínky, které souvisely s vylepšením dopravní infrastruktury, vytvořením dostatečného množství bytových jednotek pro nové pracovní síly a zajištěním relativní energetické soběstačnosti regionu. Snahy o zlepšení dopravní infrastruktury je možné pozorovat v týdeníku Nový směr (17. 1. 1947), kde se objevovaly články o plánovaném rozšíření železniční sítě na Táborsku. Zmíněna je bechyňská trať a snaha o její prodloužení až do Týna nad Vltavou. Táborské slovo (14. 12. 1945) zase informovalo o plánech na zrealizování již více než půl století starého projektu, který měl protáhnout bechyňskou trať směrem na Mladou Vožici. Původní návrh z roku 1898 a následně přepracovaný v roce 1910 plánoval vybudovat trať z Týna nad Vltavou přes Tábor, Mladou Vožici a Vlašim až do Kutné Hory. Bohužel tyto 54

plány nebyly nikdy realizovány. Dnes se můžeme pouze dohadovat, jaký vliv by měla tato trať na vývoj regionu Mladovožicka. Místo nových železničních tratí tedy docházelo k rekonstrukcím a budování zcela nových silnic. Nové silnice se objevily především v periferních oblastech regionu – na Mladovožicku, Jistebnicku či v okolí Smilových Hor. Hlavní snahou bylo „lepší napojení chudých oblastí okresu na současnou silniční síť“ (Nový směr 31. 10. 1947). Realizace těchto projektů měla napomoci jak rozvoji periferních oblastí regionu, tak usnadnit obyvatelstvu dojížďku za prací. Zlepšení dopravní infrastruktury způsobilo, jak je zmíněno v brožuře Půl století Táborska (s. 19), že bylo možné roku 1947 přemístit do menších obcí na Táborsku (Mladá Vožice, Jistebnice, Chýnov, Planá nad Lužnicí či Stádlec) průmyslovou výrobu z pohraničních okresů. Důsledkem této akce bylo prostorové rozptýlení dosud na jednom místě koncentrovaných průmyslových závodů v regionu, což s sebou přineslo negativní dopady na životní prostředí v jejich okolí. V rámci dvouletky však nedocházelo pouze k rozšiřování průmyslových závodů. Na Táborsku proběhla rozsáhlá zalesňovací akce, která reagovala na zvýšenou těžbu dřeva v době okupace (Nový směr 9. 5. 1947). Celkem se plánovalo zalesnit 306 ha půdy (tab. 10). Tab. 10: Zalesňovací dvouletý plán pro Táborsko (zdroj: Nový směr 9.5. 1947).

ha 153 115 38

typ starší holiny holiny po těžbě 1946/1947 méně plodné nelesní půdy

6.2 Zavážení Solin V předchozí kapitole (kap. 6.1) jsme se zmínili, že jedním ze znaků poválečného období je snaha o vybudování dostatečného bytového fondu pro přilákání případných pracovních sil do táborského regionu. Některá města se snažila pro plánovanou výstavbu hledat ve své těsné blízkosti dosud nevyužitá místa, která bylo možné zastavět. V Soběslavi byl takovým místem pozůstatek rozsáhlého močálu Soliny (více kap. 4.1). Od počátku 20. století byl solinský močál využíván jako smetiště soběslavských obyvatel. Byla do něj navážena stavební suť, popel či nepotřebné předměty. Navíc nedaleko od močálu ústila do Lužnice odpadní stoka. Veškeré tyto faktory vedly k tomu,

55

že páchnoucí okolí Solin bylo postupně zaváženo a zastavováno (obr. 28). Začala se zde stavět nová vilová čtvrť a přeložka státní silnice (LINTNER, 2010, s. 127).

Obr. 28: Solinský močál v roce 1940 (zdroj: LINTNER, 2010).

Materiál použitý při zavážení Solin se těžil na vrchu Pilát, který leží na levém břehu řeky Lužnice. Pro usnadnění přepravy vytěžené zeminy a kameniva byla vybudována úzkokolejná železnice (obr. 29). Se samotnou akcí se začalo již před druhou světovou válkou. Dokončena však byla těsně před rokem 1950. Celkem bylo přepraveno 30 tisíc m3 materiálu (LINTNER, 2010, s. 129). Důležitou roli při realizaci tohoto projektu zaujímalo soběslavské obyvatelstvo, které zde odpracovalo mnoho hodin v rámci budovatelských brigád, o kterých pravidelně informoval místní tisk (především Nový směr).

Obr. 29: Úzkokolejná dráha na Solinách (zdroj: LINTNER, 2010).

56

Důkazem o důležitosti brigád v očích veřejnosti může být informace o tom, že v neděli přišlo na Soliny pracovat celkem 72 dobrovolníků (Nový směr 8. 11. 1946). Z těchto zpráv zároveň vyplývá, že se objevovaly drobné problémy v postupu a koordinaci jednotlivých prací. Příkladem nám může být článek z Nového směru (3. 1. 1947), ve kterém se píše, že „je nutné, aby se na Soliny vyvezlo vše, co je k vyhození, ale na místa taková, aby se nepřidělávalo práce“. Akce zavážení Solin byla nakonec dokončena v plánovaném termínu a dovolila městu Soběslavi se dále rozšiřovat do okolní krajiny. V době jejího provádění bylo na ní nazíráno jako na potřebnou, ale při současném pohledu můžeme litovat, že tak zanikl významný krajinný prvek a lokalita, ve které se podle LINTNERA (2010) vyskytovaly vzácné druhy rostlin, např. pryskyřník veliký nebo ďáblík bahenní.

6.3 Přehrada na Lužnici V kapitole 6.1 jsme zmiňovali, že pro naplnění dvouletého budovatelského plánu bylo jako důležité považováno zajištění dostatečného energetického zásobení rozvíjejícího se průmyslu. Kvůli tomu se od roku 1945 objevovaly návrhy na vybudování vodní elektrárny na Lužnici, jejíž vybudování se plánovalo již v roce 1938 (Nové směr 24. 1. 1947). Od celého projektu se očekávalo, že nová vodní nádrž zkrotí jarní povodně, naláká turisty z celé země a především, že množství vyrobené elektrické energie pokryje celou jednu třetinu tehdejší spotřeby Jihočeského kraje (Palcát 20. 2. 1947). Hráz vodního díla měla stát 4,5 km proti proudu od bechyňského silničního mostu a vzdutí hladiny při plném natržení mělo dosahovat až k Táboru (Táborské slovo 8. 2. 1946). Bylo zároveň plánováno, že tato hlavní nádrž bude doplněna dvěma vyrovnávacími (v Bechyni a Kolodějích nad Lužnicí) a jednou retenční nádrží (u Hamru nad Nežárkou) (Táborské slovo 22. 2. 1946). Jak můžeme pozorovat i u jiných staveb podobného rázu, tak i plánovaná přehrada na Lužnici rozdělila společnost na dva tábory. Na ty, kteří novou stavbu vítali, a ty, kteří se stali jejími odpůrci. Především její odpůrci v místním tisku poukazovali na rozpory ve výpovědích obhájců stavby (tab. 11). Tab. 11: Rozpory ve výpovědích obhájců výstavby nádrže na Lužnici (zdroj: Palcát 8. 8. 1947).

ukazatel výška hráze kolísání hladiny plánované náklady

F. Sivera 28 m max. 68 cm 40 mil. Kčs

výkon

8 000 kW

57

L. Malý 30 m max. 7 m 240 mil. Kčs 660-880 kW (max. 3 600 kW)

zahájení provozu

1950

1952

Zajímavé je porovnání výpovědí předsedy MNV Sivery, který sám „obdivuje krásu ‚lužnického údolí, které řadí mezi nekrásnější v Čechách a mělo by se stát přírodní rezervací‘ a zároveň bojuje za výstavbu nádrže, která toto údolí zničí“ (Palcát 15. 8. 1947). Reakce na toto vyjádření se objevila již o týden později v Novém směru (22. 8. 1947). V ní je zmíněno, že „přehrada zdaleka nezatopí údolí celé. Jeho přírodní krásy svým jezerem jen vhodně zdůrazní a podtrhne“. Obhájci přehrady taktéž poukazovali na to, že se zatopení údolí dotkne velmi malého množství obyvatel. Několik mlýnů, jinak skály a lesy – to je vše, co mělo být zasaženo (Palcát 23. 2. 1946). Pouze obci Dobronice hrozilo zatopení. V dobovém smýšlení to však nebyl žádný problém, neboť obyvatelstvo z vystěhované obce „uvítá jistě naše pohraničí“ (Táborské slovo 8. 2. 1946). Tento argument však neobstál u táborských turistů či trampů, kteří odmítali ztrátu zříceniny Příběnic a po povodních těžce obnovovaných chatových osad (více PLOCEK, 1964). Vodní nádrž na Lužnici nakonec nebyla nikdy postavena. Ke stavbě, která měla být dokončena v padesátých letech, sice proběhl již v roce 1946 první geologický průzkum s kladným výsledkem, ale vzhledem k odporu obyvatelstva se nakonec od stavby ustoupilo. Lužnické údolí tak nezasáhla stejná tragédie jako údolí vltavské, a tak se dodnes zachoval jeden z typických a charakteristických krajinných prvků Táborska.

6.4 Socializace krajiny Se začátkem komunistického režimu v Československu se zásadně změnilo využívání krajiny a půdy. Hájek (2008) zmiňuje celkem jedenáct způsobů, jak byla krajina v období socialismu zasažena (tab. 12). Z nich je možné na Táborsku, kromě rozpadu pohraniční sídlení sítě, pozorovat všechny. V této kapitole popíšeme pouze některé z nich. Tab. 12: Způsoby zásahů do krajiny v období socialismu (podle: HÁJEK, 2008).

1. znárodnění půdy 2. scelování pozemků 3. zemědělské družstevnictví 4. vylidňování venkova 5. přejmenovávání krajiny 6. účelové využívání kult. či hist. významných staveb

7. zesvětštění krajiny 8. rozpad pohraniční sídelní sítě 9. militarizace krajiny 10. neplnohodnotná modernizace krajiny 11. proměna vztahu ke krajině --------

Logicky propojené jsou první tři body. Po znárodnění půdy a vytvoření JZD docházelo ke scelování půdy. Hlavním důvodem byla snaha o co nejlepší využití dostupné 58

orné půdy. Paralelně s tím se postupně opouštěla orná půda na svazích a příliš vzdálená od centra. Nahrazována byla loukami, resp. pastvinami, s nízkou kvalitou péče o ně (BIČÍK, 2010, s. 85). Na Táborsku byl důsledkem nárůst lučních ploch ze 17 na 19 % veškeré zemědělské půdy (viz příl. 5 a 6). Se snahou maximálně využít ornou půdu souvisel pokles rozlohy vodních ploch. Kvůli melioračním zásahům a vysoušení drobných mokřadů v krajině mizely tyto ekologicky cenné lokality. Podle plánů zveřejněných ve zprávě Půl století Táborska 1918-1968 (s. 30) mělo být do roku 1970 pomocí meliorací odvodněno až 4 100 ha zemědělské půdy. Při porovnání poměrů jednotek land-use na Táborsku na začátku a konci období socialismu (příl. 5 a 6) pozorujeme nárůst ostatních ploch. A to ze 40 na 50 % v rámci kategorie jiných ploch a ze 3 na 6 % v zastoupení všech kategorií land-use. Čím to mohlo být způsobeno? Jedním z hlavních důvodů byla modernizace a rozvoj živočišné výroby. Kvůli ní se budovaly na okraji sídel (extravilánu) nové budovy (sklady, velké kravíny, vepříny, areály JZD apod.) (BIČÍK, 2010, s. 85). Zároveň se tak měnila podoba menších obcí a vsí. Dosud tato sídla přirozeně přecházela do volné krajiny. S výstavbou zemědělských areálů tento přechod, tvořený menšími políčky a zahradami, z větší části zanikl. Některé v krajině dodnes patrné a životní prostředí ovlivňující změny, které se udály v době socialismu, způsobila tehdejší proměna celkového vztahu ke krajině samotné. Ta se v mnohém větší míře, než tomu bylo dříve, stávala prostředkem, nepříliš živoucím nástrojem k získávání surovin a plodin (HÁJEK, 2008, s. 134). Toto myšlení můžeme dobře reflektovat na příkladě těžby písku a štěrkopísku u Veselí nad Lužnicí a v Plané nad Lužnicí. Již na přelomu 40. a 50. let se na obou lokalitách těžilo, avšak v omezeném rozsahu (LONRENZOVÁ, 2009, s. 1). V šedesátých letech se těžba zintenzivnila. Bylo nutné z daného ložiska vytěžit co nejvíce materiálu. Na lokalitě Hůrka u Plané nad Lužnicí kvůli tomu zanikl rozsáhlý borový les v meandru řeky a zatopením jedné těžební jámy vzniklo jezero (obr. 30 a 31). Těžbou byl zasažen známý pískový útvar „Kozí hřbety“, který se v délce asi 500 metrů táhl přes celý les (HNÍZDO, 1948, s. 33), a dnes po něm již nejsou v terénu žádné stopy.

59

Obr. 30: Letecký pohled na lokalitu Hůrka v Plané nad Lužnicí v roce 1953 (zdroj: Kontaminovaná místa).

Obr. 31: Letecký pohled na lokalitu Hůrka v Plané nad Lužnicí v roce 2012 (zdroj: Kontaminovaná místa).

Zajímavé důsledky mělo vylidňování venkova, které způsobilo, že se města musela vyrovnat s přílivem obyvatel. Pro zajištění dostatku ubytovací kapacity se začala budovat panelová sídliště na okraji měst. Tento druh staveb naprosto narušil dosavadní krajinný ráz. Často byla nová sídliště nešetrně zakomponována do městské zástavby, jako se stalo například v Soběslavi (obr. 32). Zde byly panelové domy budovány v těsné blízkosti historického centra města, a dokonce některé historické domy musely být zdemolovány (LINTNER, 2008, s. 202).

60

Obr. 32: Výstavba panelového sídliště v Soběslavi (LINTNER, 2008).

6.5 Přesuny obyvatel V minulé kapitole (kap. 6.4) jsme zmínili, že v období socialismu docházelo k vylidňování venkova. Jakým způsobem musela města reagovat na zvyšující se počet obyvatel, jsme již nastínili. Nyní se pokusíme odpovědět na následující otázky. Jak rostl počet obyvatel měst na Táborsku? Podílelo se po druhé světové válce obyvatelstvo Táborska na osidlování pohraničních oblastí Československa? Jak ukazuje vývoj počet obyvatel jednotlivých obcí Táborska (obr. 33), tak na počátku padesátých let zde existovalo šest jádrových obcí – Tábor, Sezimovo Ústí, Soběslav, Veselí nad Lužnicí, Mladá Vožice a Jistebnice, které měly přes 2 500 obyvatel (viz tab. 13). Teprve v osmdesátých letech se složení této skupiny obcí změnilo. Počet obyvatel Jistebnice klesl pod hranici 2 500 osob a byla nahrazena Planou nad Lužnicí, jejíž počet obyvatel se od roku 1950 téměř zdvojnásobil. Důvodem tak významného růstu počtu obyvatel bylo založení nové továrny na výrobu umělých vláken (SILON) v sedmdesátých letech a s tím spojený příliv nových pracovníků. Tab. 13: Vývoj počtu obyvatel v největších obcích na Táborsku v letech 1950 až 1991 (zdroj: Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005).

obec Bechyně Jistebnice Mladá Vožice Planá n/Lužnicí Sezimovo Ústí

1950 2746 2790 2605 1649 3990

1961 4818 2850 2656 2123 5849

61

1970 5067 2598 2573 2325 8022

1980 5689 2444 2735 3078 8885

1991 6151 2193 2777 2901 7520

Soběslav Tábor Veselí n/Lužnicí

4785 23696 4302

5850 24528 4985

6304 27181 4847

6988 31867 6237

7365 36342 6450

Planá nad Lužnicí však není jedinou obcí, ve které rapidně vzrostl počet obyvatel. Přibližně dvojnásobný nárůst počtu obyvatel se odehrál v Bechyni a Sezimově Ústí. Důvody jsou podobné – rozšiřování místních továren a s tím spojený přesun obyvatel z menších okolních obcí a příchod nových pracovníků.

Obr. 33: Počet obyvatel v obcích na Táborsku v letech 1950 a 1991 (zdroj: Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005).

Na začátku devadesátých let tak byla dokončena proměna skladby obcí, jejichž počet obyvatel přesáhl hranici 2 500 osob. Zároveň se zmenšil počet obcí s počtem obyvatel mezi 1 501 a 2 500. Z této skupiny vypadly obce Opařany a Dolní Hořice. V Dolních Hořicích mohl tento pokles souviset s uzavřením lomu na Pacově a Kladrubské hoře pro její nerentabilnost (KREJČA, ABAZID, 2009, s. 1). Jak je patrné z obr. 33, tak bylo plně vytvořeno jádro táborské aglomerace (Tábor – Sezimovo Ústí – Planá nad Lužnicí). V jižní části okresu pak jasně dominují obce Soběslav a Veselí nad Lužnicí, v jejichž okolí nalezneme pouze obce ve velikosti do 500 obyvatel. Obyvatelé z Táborska se v letech 1945 až 1989 nestěhovali pouze mezi obcemi v rámci okresu, ale také se zapojili do dosidlovací akce pohraničí republiky po druhé 62

světové válce. Přesídlenci z Táborska mířili především na Chebsko, kde např. plně osídlili obec Odrava (ŠOLLAR, 2009, s. 13). Podle Kroniky města Chebu (s. 99) mělo na Chebsko dorazit 700 rodin. Většina z nich byla tvořena zemědělci, kteří sem byli nalákáni na vidinu lehce získané půdy. První z nich přijeli do Chebu v září 1945 a za necelé tři měsíce již táborští osídlenci, společně s těmi z Kamenice nad Lipou, vlastnili jednu čtvrtinu dostupné půdy (ŠOLLAR, 2009, s. 25). Význam, jaký měli obyvatelé Táborska na osídlení Chebska, je patrnější při studiu místa předchozího pobytu a počtu nových obyvatel chebského okresu. Soupis obyvatelstva v Československu v letech 1946 a 1947 nám podává informaci o tom, že obyvatelé z okresu Tábor se v počtu 1885 osob umístili na třetí příčce největších skupin osídlenců – po okresu Plzeň (2229) a Hlavní město Praha (2192). OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Zakreslete do slepé mapy Táborska současnou železniční síť a poválečné návrhy na její rozšíření. Vžijte se do role obhájců a kritiků těchto návrhů. Jak byste argumentovali pro a proti těmto návrhům? 2. Pokuste se s pomocí starých a historických map určit, jaká část současné Soběslavi leží na místě bývalých Solin. 3. Z tabulky č. 12 si vyberte tři druhy zásahů do krajiny v době socialismu. Pokuste se je dokumentovat na lokalitách na Táborsku. 4. Pomocí map pohyb_obyvatelstva (na DVD) popište, jak se měnil počet obyvatel v obcích Táborska. Jakým způsobem mohly tyto změny ovlivnit životní prostředí a krajinu na Táborsku?

63

7. ENVIRONMENTÁLNÍ DĚJINY PO ROCE 1989 Po roce 1989 nastala velká společenská změna. Po pádu komunismu a řízeného hospodářství bylo nutné transformovat ekonomiku do tržního hospodářství. To se mimo jiné odrazilo také ve využívání a nahlížení na krajinu a životní prostředí. Již od osmdesátých let se ve společnosti rozvíjelo hlubší ekologické myšlení. Promítlo se nějak toto myšlení i do ochrany přírody na Táborsku? Jsou zde nějaké zajímavé chráněné lokality? Existují zde lokality, které člověka lákají svým geniem loci? Jak významně se změnilo využití ploch Táborska od roku 1845? A jak se vůbec Táborsko díky činnosti člověka změnilo? Odpovědi najdete v této kapitole.

7.1 Dědictví dob minulých (Genius loci) Často v nás určité místo vyvolává různé pocity. A to jak pocity libé, tak i nelibé. Na základě těchto pocitů můžeme rozlišovat místa, která mají silný tzv. genius loci. Co to vlastně genius loci je? A která místa na Táborsku můžeme považovat za místa se silným geniem loci? Genius loci je v současnosti velmi diskutovaným jevem. Někdy je označován, vedle klasických tří, jako tzv. čtvrtá struktura krajiny. Po dlouhá staletí ho lidé vnímali jako určitého ochranného ducha místa či jeho atmosféru (VENCÁLEK, 2009, s. 4). Jedná se o velmi subjektivní jev. Genius loci je vlastně důvodem, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se na nějaké místo vracíme (CÍLEK, 2004, s. 10). Genius loci zároveň tvoří součást paměti krajiny. Tedy mj. schopnosti krajiny obnovovat staré a dnes neexistující části krajiny. Jak z toho odvozuje Sádlo (2009, s. 3), tak genius loci je konzervativní složkou krajinné dynamiky, odolné vůči proměnám času. Pokud bychom měli vypsat všechny lokality na Táborsku se silným geniem loci, jednalo by se o poměrně dlouhý seznam míst. Omezíme se proto pouze na několik vybraných, u kterých se pokusíme zároveň postihnout kořeny genia loci. Nejvýznamnější jsou z tohoto pohledu historická města celého regionu. V lázeňském centru Bechyně neustále přežívá duch rezidenčního rožmberského města. Tábor se svými křivolakými uličkami připomíná husitskou minulost a pověst nedobytné pevnosti. Silným místem je stará silnice z Bechyně do Týna nad Vltavou. V dnešní době je pro motorová vozidla uzavřená. Z celé silnice zbyla asi sto metrů dlouhá část, která vede na kamenný most přes Židovu strouhu. I když byl z bývalé vozovky odstraněn téměř celý asfaltový povrch, tak zajímavě působí, jak okolní vegetace dosud kopíruje starou bariéru, 64

a tak silnice neustále zůstává v krajině patrná a nutí nás obdivovat řidiče, kteří dokázali projíždět touto úzkou silnicí nad hlubokým údolím potoka. Dalšími zajímavými cestami, které mají určitého genia loci, jsou stará kupecká cesta do Klokot přes Tismenický potok a důlní cesta z Větrov na Horky (obr. 34). Tyto v současnosti málo používané cesty, které se využívaly několik staletí a které modelovaly kroky mnoha set poutníků, jsou dodnes, i díky pomoci místních, zajímavými krajinnými prvky.

Obr. 34: Stará důlní cesta Větrovy-Horky (foto: autor).

Ovšem na Táborsku existují také místa, která na člověka působí stísněným dojmem. Takovým je například areál bývalého vojenského letiště u Bechyně, v jehož okolních lesích se dosud nalézají malé vojenské objekty. Opuštěnost areálu a jeho zchátralost ještě umocňuje pohled na věže temelínské elektrárny stojící na Vltavotýnsku (obr. 35).

Obr. 35: Pohled na elektrárnu Temelín přes bechyňské vojenské letiště (foto: autor).

65

Jak je patrné pouze z této krátké ukázky, na Táborsku lze najít místa s pozitivním i negativním geniem loci. Velká subjektivita tohoto jevu je velkým přínosem pro samostudium domácího regionu. Hledání nových míst se silným geniem loci vždy přivede člověka na místa, která by asi v jiné situaci nenavštívil, a tak dochází k neustálému prohlubování znalostí o regionu, ve kterém žije.

7.2 Současný stav krajiny Opusťme však příliš subjektivní a těžce uchopitelný pojem genia loci a podívejme se, jak krajina Táborska vypadá v současnosti. Podle Generelu krajinného rázu Jihočeského kraje (GKR JčK) zasahuje na území Táborska osm oblastí krajinného rázu (tab. 14). Tab. 14: Oblasti krajinného rázu na území Táborska (zdroj: Generel krajinného rázu Jihočeského kraje).

kód oblasti 04 06 07 08 09 12 16 17

název oblasti krajinného rázu Jistebnicko-Kovářsko Milevsko Táborsko-Soběslavsko Mladovožicko Chýnovsko Bechyňsko-Vltavotýnsko Třeboňsko (CHKO) Kardašovořečicko-Strážsko

Nejvýznamnější je oblast Táborsko-Soběslavsko, jejíž osu tvoří silně urbanizovaný pás mezi Táborem a Veselím nad Lužnicí. Jinak se jedná o lesozemědělskou krajinu, která u Plané nad Lužnicí přechází v krajinu rybniční. Drobný segment krajiny rašelinišť a mokřadů se nachází v oblasti Soběslavských blat. Zásadní význam v krajinném rázu má kontrast mezi otevřenými zemědělskými plochami a lesními porosty, společně s koridorem podél řeky Lužnice (GKR JčK, s. 79). Vedle větších lesních celků (Turovecký les, les Kukle) patří mezi důležité složky krajinného rázu také menší remízky, které doplňují lesozemědělský charakter oblasti. Pahorkatinný charakter doplněný o zbytky starých důlních děl je typický pro oblast Mladovožicka. Mezi Ratibořskými Horami a Starou Vožicí dokonce můžeme hovořit o zachované historické krajině vázané na hospodářské krajinářské úpravy (GKR JčK, s. 82). Dominantu tvoří zalesněné vrcholy u Ratibořských hor. Výjimečná je oblast Jistebnicka-Kovářska. Ta leží na severozápadě Táborska při hranici s píseckým okresem. Tato oblast ležící na periferii regionu si nejvíce uchovala charakter původní venkovské krajiny. Krajina zde vyniká drobnou mozaikovostí a velkou 66

dynamikou, kdy dochází ke střídání malých remízků, polí, luk a rybničních kaskád (GKR JčK, s. 68). Významné postavení zdejší krajiny se projevilo, ve vyhlášení velké části této oblasti za přírodní park Jistebnická pahorkatina, v roce 2004. Na Táborsku lze zároveň nalézt chráněné lokality, které jsou buď pozůstatkem původních krajinných segmentů, nebo důsledkem lidské činnosti, která měla za následek zachování vzácných druhů. Do první skupiny můžeme zařadit vlhkou louku Jesení u Ratibořských Hor či Dráchovské tůně, které se nacházejí jižně od Soběslavi u obce Dráchov. Jedná se o zachovanou přirozenou nivu řeku Lužnice se slepými rameny, mokřadními porosty a loukami (ABAZID, FISCHER, 2008, s. 1). Bohužel celá niva byla v minulosti poškozena výstavbou sádek, a tak se dochovala pouze ve dvou menších částech. Ta na sever od Dráchova byla roku 1996 vyhlášena přírodní rezervací, ta na jih od obce zatím chráněná není. Příkladů z druhé skupiny můžeme jmenovat více. Ať už se jedná o bývalé lomy na Pacově a Kladrubské hoře u Chýnova či o starou úvozovou cestu u obce Hroby. Tato cesta vede od místního hřbitova k potoku. Špatně obdělavatelnou plochu využívali místní k pasení koz, čímž vytvořili ekosystém vhodný pro kriticky ohrožený hořeček český (CHOTOVINSKÁ, 2003, s. 1). Neméně zajímavou lokalitou jsou Černýšovické jalovce nedaleko Bechyňské Smoleče. Jedná se o bývalou pastvinu, kde se zásluhou pravidelné pastvy rozšířil jalovec obecný. Je tak důkazem, že lidská aktivita v krajině nemusí znamenat pouze ničení, ale také rozšiřování některých druhů. V současnosti je lokalita zalesněna, ale velikost bývalé pastviny můžeme rekonstruovat díky umístění asi 300 zachovaných exemplářů jalovce.

7.3 Úroveň změn míst Při formulování odpovědi na otázku hodnoty úrovně změn ve využívání jednotlivých míst je nutné si nejdříve říct, jakým způsobem chceme onu změnu měřit. Rozhodli jsme se použít data o územních jednotkách z Databáze LUCC a vypočítat pro celou oblast Táborska indexy změn ve výměře využití půdy v kategoriích zemědělské půdy, lesních a jiných ploch mezi lety 1845 a 2000 podle, námi vytvořeného, následujícího vzorce:

Zk =│100 - [(D2000/D1845) x 100] │ Z = Zk1 + Zk2 + Zk3 ,

67

kde Zk představuje index změny využití půdy v dané kategorii a D2000 (resp. D1845) data o rozloze určené kategorie (v ha) v daném roce. Chtěli jsme vypočítat pouze výši změny, a proto jsme vše odečetli od sta. Abychom dostali celkovou změnu ve využití ploch v územní jednotce (Z), tak jsme sečetli dohromady takto vzniklé indexy změn ve všech třech kategoriích (k1 – zemědělské plochy, k2 – lesní plochy, k3 – jiné plochy).

Obr. 36: a) Celkový index změn využití půd, b) index změn kategorie zemědělské půdy na Táborsku, c) index změn využití lesních ploch, d) jiných ploch na Táborsku (data: LUCC).

Po vynesení výsledků do mapy (obr. 36 a) je možné říci, že na Táborsku nejvyšší hodnota indexu změny náleží území táborské aglomerace, pásu obcí mezi Soběslaví, Veselím nad Lužnicí a Bechyní a pak horské oblasti Jistebnicka a Nadějkovska při severozápadní hranici okresu. Při pohledu na samotné změny v jednotlivých kategoriích, můžeme říci, že změny v kategorii zemědělské půdy (obr. 36 b) proběhly v přibližně stejných místech jako ve výsledku celkového indexu změny. Odlišně vypadá výsledek změn využití lesních ploch (obr. 36 c). Nejvyšší hodnoty můžeme pozorovat na Soběslavsku a Veselsku, ale také na severu Mladovožicka. Maximální hodnoty indexu změn jiných ploch (obr. 36 d) se překrývají především s lokalitami, které souvisí s vojenskou aktivitou – okolí Bechyně (vojenské letiště a objekty), Horky a Dražice (tankový výcvikový prostor). Nesmíme však vliv vojenských aktivit na této změně přeceňovat. Například právě zvětšení rozlohy jiných 68

ploch v Horkách souvisí s výstavbou rodinných domků v zázemí města. Na Soběslavsku naopak může souviset se zrušením několika rybníků. Musíme si totiž neustále uvědomovat, že do kategorie jiných ploch, kromě ploch zastavěných, patří také vodní plochy. Zajímavé je, že největších hodnot dosahoval index změn právě v této kategorii (jiné plochy), kde lehce překračoval hodnotu 100 %. Při pohledu na prostorové rozmístění územních jednotek s těmito hodnotami však vidíme, že v konečném důsledku nemají jiné plochy velký vliv na rozmístění jednotek s maximálními hodnotami celkového indexu změny. O jejich rozmístění spíše rozhodovaly hodnoty u ostatních kategorií, i když se pohybují ve výrazně menších hodnotách. Co však mohlo mít takový vliv, že jiné plochy dosahují na rozdíl od ostatních kategorií tak vysokých hodnot? Jako klíčový pokládáme stavební boom spojený se stavbou skladů, velkých chovů a nakládacích prostor v období socialismu. Ale vliv samozřejmě má postupná suburbanizace, stavba velkých obchodních areálů a rozšiřování silniční sítě.

Obr. 36 pokračování (data: LUCC).

Vedle výpočtu indexů změn využití ploch na jednotlivých územních jednotkách je zajímavou alternativou studia úrovně změn krajiny Táborska porovnání starých fotografií se současným stavem daného místa. Pro Táborsko je cenným zdrojem Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček obsahující fotografie od 19. století po současnost. 69

Podívejme se například na lokalitu Vápenná strouha, která leží necelé dva kilometry jižně od Tábora (Příl. 7). Jak moc se toto místo za necelé jedno století změnilo? Především se ukončila těžba stavebního kamene, jejíž počátek zachycuje stará fotografie. Lom, z jehož hrany je focena současná fotografie, byl částečně zasypán materiálem při výstavbě nedalekého obchodního centra. Nejvíce patrným rozdílem však je rozšíření vegetace. Původní břehy a srázy bez stromů zarostly náletovými dřevinami. Dominantou údolí se stala nová čistička odpadních vod, která byla vybudována na levém říčním břehu. Kdybychom měli shrnout, jaká je úroveň změn na Táborsku, tak (i na základě obr. 36 a) bychom museli celý region rozdělit na několik oblastí. První by byl pás urbanizované krajiny mezi Táborem, Veselím nad Lužnicí a Bechyní, kde je úroveň změn vysoká. Nízká je naopak úroveň změn ve druhé oblasti, kterou tvoří Choustnicko a okolí. OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ 1. Pokuste se definovat pojem genius loci. Znáte ze svého okolí místo, o kterém se hovoří, že má silný genius loci? 2. Vyberte si ze souboru indexy_zmen_LUCC.xls (na DVD) jednu územní jednotku a vypočítejte indexy změn za jednotlivé kategorie a celkový index změn využití ploch. 3. Které další lokality jsou reprezentanty původních krajinných segmentů na Táborsku? Proč je důležité je chránit? 4. Která část Táborska prodělala mezi lety 1845 a 2000 největší změnu? Pokuste se vysvětlit, proč zrovna v této oblasti je index změny největší. 5. Najděte v Digitálním archivu ateliéru Šechtl a Voseček historickou fotografii vám dobře známé lokality. Porovnejte ji se současnou situací. Jakými změnami lokalita prošla? Co mohlo být impulsem pro jednotlivé změny?

70

8. NÁVRHY EXKURZÍ Na následujících stránkách jsme připravili návrhy exkurzí, které žákům umožňují zopakovat si a v terénu prohloubit znalosti získané při studiu jednotlivých kapitol týkajících se environmentálních dějin Táborska. Každá kapitola je zastoupena jedním návrhem. Výběr jednotlivých modelových lokalit není dogmatický. Hledaní nových a více vyhovujících lokalit a tras ze strany vyučujícího či žáků je nejen doporučeno, ale velmi vítáno. Poznávání místního regionu a terénní vyučování patří, dle našeho názoru, mezi nejdůležitější součásti výuky geografie na střední škole. Podrobné seznámení se s místním regionem nejen že vytváří u žáků k tomuto regionu pozitivní vztah, ale zároveň jim dovoluje vyzkoušet si geografii jiným a neklasickým způsobem. Místo pasivního přijímání informací při sezení ve školní lavici jsou vtaženi přímo do studovaného území, kde jsou nuceni vyvinout aktivitu k získání potřebných znalostí. Navíc poznatky a zkušenosti z místní krajiny vedou k poznávání krajin jiných, i velmi vzdálených a umožňují i jejich vzájemné porovnávání (ŠUPKA, 1993, s. 61). Také pokud si uvědomíme, že v současné době z pohledu samotných žáků patří mezi silné motivační faktory možnost prožít část výuky mimo školní budovu, byla by veliká škoda tuto příležitost nevyužít. Naším cílem je pomocí jednotlivých exkurzí naplnit některé očekávané výstupy, které jsou uvedeny v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia (RVP G). Týká se to především následujících výstupů u předmětu geografie: Žák  vymezí místní region na mapě podle zvolených kritérií, zhodnotí přírodní, hospodářské a kulturní poměry mikroregionu a jeho vazby k vyšším územním celkům a regionům  orientuje se s pomocí map v krajině  vytváří a využívá vlastní mentální schémata a mentální mapy pro orientaci v konkrétním území Plně si však uvědomujeme, že je v současné době obtížné vyčlenit v rámci organizace výuky dostatek času, aby mohly být jednotlivé exkurze pořádány průběžně během školního roku, i když by tento přístup byl nejvhodnější. Proto navrhujeme, aby se exkurze konaly v rámci týdne, který je pro takové aktivity vyčleněn – tzv. exkurzní či projektový týden. Vzhledem k tomu, že by se v rámci tohoto týdne všechny navrhované exkurze nezvládlo 71

uskutečnit, a tak bude záležet na vyučujícím, které si zvolí, doporučujme, aby exkurze č. 1 byla pokaždé uskutečněna, protože základní seznámení se se studovaným regionem je klíčové pro pochopení jevů zmiňovaných v ostatních exkurzích.

8.1 Exkurze č. 1: Přírodní poměry Táborska Výukové cíle: Žáci charakterizují geologické poměry na Táborsku. Žáci vytvoří situační náčrt určité oblasti. Žáci zakreslí do slepé mapy předem zadané prvky. Pomůcky: vytištěné slepé mapy Táborska a pracovní listy pro každého žáka (DVD - složka učební materiály), turistická mapa, geologická mapa, půdní mapa, atlas hornin, buzola do dvojic, psací potřeby, pastelky, tvrdá podložka pro psaní Trasa: Náměstí Fr. Křižíka – Parkány – Granátová skála – Geologická expozice pod Klokoty – Harrachovka – Vlčí důl – Pintovka (celkem 7 km, trvání 3 hod).

Obr. 37: Vyznačení trasy (zdroj podkladu: TÁBORSKO, dolní Lužnice, 1:50 000, úprava: autor).

Doporučené činnosti k jednotlivým stanovištím: Na začátku exkurze (Náměstí Fr. Křižíka) rozdáme žákům pracovní listy, slepé mapy a do dvojic buzoly společně s turistickými mapami. Zopakujeme studentům zásady bezpečnosti a můžeme se přesunout na první stanoviště. 1. Parkány Žáky přivedeme na parkánovou hradbu před ZŠ Bernarda Bolzana, kde plní úkoly z pracovního listu. Učitel se žáky zopakuje pravidla tvorby situačního náčrtku a práce s mapou a buzolou. Z hlediska bezpečnosti je nutné ohlídat, aby žáci nechodili blízko k okraji hradby a zároveň se nepřibližovali k silnici s hustým provozem. Po splnění úkolů

72

se skupina pod vedením učitele přesune po cestě vedoucí parkem na parkánech ke Granátové skále. 2. Granátová skála V okolí skály je velmi málo prostoru. Není tedy vhodné se zde déle zdržovat. Žáci by si měli přečíst informační tabuli ještě předtím, než začnou vyplňovat pracovní list. Učitel na vhodném místě na povrchu skály (vybroušené kolečko) ukáže rozptyl velikosti granátů. Následuje přesun směrem ke Švehlovu mostu, odkud podél řeky vede cesta k další zastávce. 3. Geologická expozice pod Klokoty V bývalém lomu se nachází moderně pojatá expozice o geologii Táborska. Učitel žákům rozdá geologickou mapu Táborska a atlas hornin. Žáci mají dvacet minut na to, aby vyplnili úkoly pracovního listu a seznámili se hlouběji s geologickou situací na Táborsku. Při cestě na následující stanoviště upozorněte studenty, aby si všímali starých lomů po pravé straně silnice. Kolik jich napočítají? Jaký materiál se zde asi těžil? 4. Harrachovka Tuto zastávku je vhodné využít k občerstvení, protože v následující části trasy již nebude možnost si koupit pití či drobnou svačinu. Doporučená doba přestávky je cca 30 min. 5. Vlčí důl Zde se nacházíte v hlubokém údolí jednoho z přítoků řeky Lužnice. Zde se tedy budeme zabývat vodstvem na Táborsku. Učitel ukáže žákům na mapě nesouměrnost povodí Lužnice na Táborsku a vysvětlí jim, co to znamená. Všimli si žáci nějakých lidských zásahů na řece či jejich přítocích? Jaký asi byl důvod jejich vybudování? Patří celé území Táborska do povodí Lužnice? 6. Pintovka Cesta přes Pintovku nám dovoluje pozorovat využití půd v okolí Táborska. Ať pomocí mapy žáci zjistí, jaké půdy se vyskytují na Táborsku. Pozorují v jejich rozmístění nějaké zákonitosti? Po vypracování pracovního listu se skupina přesune na zastávku městské hromadné dopravy, odkud je autobus odveze ke Křižíkovu náměstí.

8.2 Exkurze č. 2: Rané Táborsko Výukové cíle: Žáci vysvětlí lokalizaci příběnického hradu. Žáci dokáží najít v krajině stopy po lidské činnosti. Žáci interpretují symboliku jednotlivých míst. Žáci vytvoří výškový profil. Pomůcky: vytištěné slepé mapy Táborska a pracovní listy pro každého žáka (DVD - složka učební materiály), turistická mapa, pravítko, buzola do dvojic, psací potřeby, pastelky, tvrdá podložka pro psaní Trasa:

73

Malšice (vlakové nádraží) – hájovna Příběnice – zřícenina Příběnice – mohyly – Dražičky (celkem 11 km, trvání 4 hod).

Obr. 38: Vyznačení trasy (zdroj podkladu: TÁBORSKO jih a STŘEDNÍ LUŽNICE, 1:50 000, úprava: autor).

Doporučené činnosti k jednotlivým stanovištím: 1. Malšice Po příjezdu na malšické nádraží žákům sdělí učitel plánovanou trasu exkurze a rozdá pracovní listy. 2. hájovna Příběnice Učitel by měl vysvětlit, že blízko každého hradu bylo lokalizováno zásobovací centrum, protože samotný hrad plnil především obrannou funkci, a tak neměl mnoho možností, jak si zajistit dostatek zásob. Klíčové byly především dávky z okolních vesnic, příp. měst. 3. hrad Příběnice Cesta ke zřícenině hradu vede v závěrečné fázi po velmi příkrém kopci. Na jejím konci se nachází zbytky bývalého hradu Vítkovců (především věž a příkop). Nedaleká restaurace umožňuje žákům se případně občerstvit. Zde by učitel mohl udělat delší pauzu, při které mohou žáci plnit první část úkolů v pracovním listu. Přitom učitel vysvětlí, jaké funkce plnil hrad – obranná, symbolická apod. 4. mohyly Učitel by zde měl žákům vysvětlit následující fakta. Pohřebiště obecně patřila k výjimečným místům. Byla to místa, kde se lidé loučili se svými předky. Zároveň bylo nutné se od mrtvých oddělit, a tak se ochránit před jejich případným návratem. A bylo jedno, jestli hranicí mezi světem živých a mrtvých byl příkop či, jako v našem případě, řeka. Žáci následně vyplní pracovní listy. 74

5. Dražičky Po prohlídce mohyl se skupina přesune do obce Dražičky, odkud se dostane linkovým autobusem či městskou hromadnou dopravou do Tábora.

8.3 Exkurze č. 3: Doly Táborska Výukové cíle: Žáci identifikují v krajině pozůstatky po těžební činnosti. Žáci vysvětlí, jakou roli hrály ve vývoji Tábora stříbrné doly. Pomůcky: vytištěné slepé mapy důlního revíru a pracovní listy pro každého žáka (DVD - složka učební materiály), turistická mapa, psací potřeby, pastelky, tvrdá podložka pro psaní Trasa: Čelkovice – Staré Horky – železniční přejezd – Větrovy – Hýlačka (celkem 4 km, trvání 2 hod). Trasa vlastně kopíruje naučnou stezku Stříbrných Hor Táborských (viz mapa dulni_revir_horky_vetrovy na DVD ve složce učební materiály). Doporučené činnosti k jednotlivým stanovištím: Vzhledem k tomu, že trasa vede po naučné stezce, mohou žáci mnoho informací získat z četby jednotlivých informačních tabulí. 1. Čelkovice Začátek trasy je nedaleko čelkovických lázní. Na začátku výkladu by měl učitel upozornit, že celý svah, po kterém skupina půjde, je poddolován bývalými doly stříbro. Za důležité považujeme žákům říct, že nález stříbra v blízkosti města vždy znamenal obrovský impulz v rozvoji města a jeho okolí. Po necelých 200 metrech dojdeme k ústí bývalé odvodňovací štoly. Učitel zde pohovoří, proč bylo odvodňování pro doly tak důležité. Zároveň může zmínit, že voda vytékající z dolů mohla sloužit i k dalším účelům. Právě v Čelkovicích se využívala v nedalekých lázních. 2. Staré Horky V okolí Horek se nachází několik starých hald, které náležely k šachtám jednotlivých dolů. Při pohledu od haldy Vinný sklep směrem k Táboru je dobře viditelná další, patřící k šachtě Sv. Barbory. Dovedou žáci v další části cesty v krajině identifikovat jiné haldy? 3. železniční přejezd Haldy však nejsou jediným důkazem o důlní činnosti. Někdy se mohou objevovat tzv. propady. Jeden takový se nachází na okraji Horek nedaleko železničního přejezdu. V současnosti je zazemněný a částečně zatopený. Dovedou žáci říct, jaké další jevy se často vyskytují v důlních oblastech? 4. Větrovy Za železničním přejezdem začíná stará důlní cesta, která spojovala doly na Větrovech s těmi na Horkách. V půlce této cesty se nachází ukazatel hranice mezi panstvím Rožmberků a města Tábora. Hranice v minulosti nebývala vyznačována ukazatelem, ale 75

hranici tvořila brázda, která je dodnes ve svahu patrná. Jedná se o sníženinu, která se mezi Větrovy a Horkami táhne přibližně od východu na západ. Proč asi bylo důležité přesné rozlišení hranic panství na této lokalitě? Na konci cesty je posezení, kde si žáci mohou dát svačinu a přitom ve výhledu ukázat další haldy, které cestou identifikovali. 5. Hýlačka Hýlačka je rozhledna, která stojí na nejvyšším místě Větrov. V současnosti je bohužel zničená kvůli požáru, ale plánuje se její rekonstrukce. Po jejím dostavení doporučujeme, aby exkurze byla zakončena výstupem na tuto rozhlednu. Žáci tak budou možnost se nejlépe podívat na celé rudonosné pole. Z Větrov se pak žáci pomocí městské hromadné dopravy dostanou zpět do Tábora.

8.4 Exkurze č. 4: Rašelinné zlato Táborska Výukové cíle: Žáci chápou nebezpečí příliš masové těžby rašeliny pro přírodní prostředí. Žáci popíší znaky selského baroka. Žáci se seznámí s lokalitou Soběslavských blat. Pomůcky: pracovní listy pro každého žáka (DVD - složka učební materiály), turistická mapa, dalekohled, psací potřeby, pastelky, tvrdá podložka pro psaní Trasa: Borkovice – NS Borkovická blata – Mažice (celkem 10 km, trvání 3,5 hod).

Obr. 39: Vyznačení trasy (zdroj podkladu: TÁBORSKO jih a STŘEDNÍ LUŽNICE, 1:50 000, úprava: autor).

Doporučené činnosti k jednotlivým stanovištím: 76

Tuto exkurzi doporučujeme spojit s biologickou expedicí, protože v jejím rámci budeme dotýkat témat obou oborů. 1. Borkovice Do Borkovic se nejlépe dostaneme linkovým autobusem z Veselí nad Lužnicí. Lze je považovat za vstupní bránu do oblasti Blat, na což nás také upozorní několik statků postavených v selském baroku. Po žluté turistické značce ve směru na Mažice dojdeme až k Blatské stoce. Zde má učitel možnost pohovořit o významu Blatské stoky pro těžbu rašeliny v celé oblasti. Blatská stoka však není jediným tokem, který odvádí vodu z Blat. Dovedou žáci pojmenovat i ty ostatní? U Blatské stoky opustíme žlutou turistickou značku a pokračujeme po asfaltové silnici s malým provozem, která nás dovede na začátek naučné stezky Borkovická blata. 2. NP Borkovická blata Naučná stezka nás provede nejsevernějším rašeliništěm Třeboňské pánve. Lokalitou, které v minulosti hrozil zánik, ale v současnosti je přírodní rezervací. Nedoporučujeme lokalitu navštěvovat po déletrvajících deštích, kdy jsou cesty silně rozmáčené a některá místa jsou těžce přístupná. Na stezce se nachází 12 velkých informačních tabulí, z nichž jsou pro nás důležité ty, které se zabývají následujícími tématy – využití rašeliny, průmyslová a ruční těžba rašeliny a revitalizace rašeliniště. Učitel vždy dá žákům čas, aby prostudovali informační tabuli a zjištěné informace případně napsali do pracovních listů. U vyhlídek na zatopenou plochu mohou žáci, při troše štěstí, dalekohledem spatřit vzácného jeřába popelavého. Myslíme si, že to může být zajímavá motivace pro udržení skupiny v relativním klidu. 3. Mažice Po ukončení prohlídky naučné stezky doporučujeme udělat pauzu na občerstvení. Pak pokračujme po modré turistické značce do Mažic. V této obci jsou k vidění domy, které jsou nádhernou ukázkou blatské architektury selského baroka. Učitel by měl se studenty několik těchto staveb navštívit, ukázat základní znaky a nastínit, jak architektura odráží charakteristiku určité oblasti. Žáci pak při čekání na linkový autobus, který je zpět doveze do Veselí nad Lužnicí, mohou dodělávat pracovní listy.

8.5 Exkurze č. 5: Socializace Táborska Výukové cíle: Žáci popíší proces vzniku písečných říčních lavic. Žáci zhodnotí změnu využití ploch v Plané nad Lužnicí. Pomůcky: letecké fotografie Plané nad Lužnicí (plana_50 a plana_dnes na DVD ve složce učební materiály), pracovní listy, psací potřeby, tvrdá podložka Trasa: Planá nad Lužnicí – rybník Hejtman – pískovna Hůrka – SILON – Sezimovo Ústí II (celkem 11 km, trvání 4 hod)

77

Obr. 40: Vyznačení trasy (zdroj podkladu: TÁBORSKO jih a STŘEDNÍ LUŽNICE, 1:50 000, úprava: autor).

Doporučené činnosti k jednotlivým stanovištím: 1. Planá nad Lužnicí Do Plané nad Lužnicí se pohodlně dostaneme městskou hromadnou dopravou, která nás doveze na náměstí. Zde se učitel může zmínit o tom, že Planá byla v minulosti důležitou vorařskou obcí, kterou pro svůj klid využívalo mnoho lidí jako místo k rekreaci. Důkazem je letní zámek hraběte Harracha ve Strkově či velké množství chat, kolem kterých ještě půjdeme. Z náměstí po chvíli pokračujeme podél silnice E55. U křižovatky naproti městskému úřadu zahneme doleva ke kolejím a za přejezdem zahneme doprava a dále pokračujeme podél protihlukové stěny po staré budějovické silnici, která nás dovede až k rybníku Hejtman. Jak tato silnice vypadá a čím se od současných silnic liší? Proč se musela přeložit do trasy současné E55? 2. rybník Hejtman Na hrázi rybníka Hejtman máme pěkný výhled na ostrov Markéta, který je vyhlášen přírodní památkou. Na konci hráze končí zachovaná část staré silnice. Projdeme pod silničním mostem a skrz chatovou osadu míříme k pískovně Hrka, kterou nalezneme v lese po pravé straně cesty. Učitel by mohl upozornit na to, aby si žáci všímali, jak se liší zásahy do krajiny z raného novověku (rybník) a moderní doby (silnice). Vidí v nich nějaký rozdíl? Jakým způsobem zasahují do daného místa? 3. pískovna Hůrka Při vstupu na území pískovny je nutné si uvědomit, že pískovna je stále v provozu. Doporučujeme tedy se pohybovat na jejím severozápadním okraji, kde těžba tak intenzivně neprobíhá. Učitel zde žákům vysvětlí, jakým způsobem tak rozsáhlé ložisko písku vzniklo. Co říkají na to, že kvůli těžbě bylo zničeno velké množství borového lesa a došlo k 78

narušení klidné chatové osady? Zaroveň zde může proběhnout krátká diskuze, co si žáci myslí o tom, že se sem bude vozit vytěžené bahno z Jordánu. Může to mít za následek nějaké problémy? Velké množství písku v různých barvách může pomoci při tvorbě při land-art prvku. Mají studenti odvahu na to, aby zde po sobě zanechali nějakou stopu, která potrhne toto místo. 4. Silon Po vyplnění úkolů se žáci vrací stejnou cestou do Plané nad Lužnicí, a pak dále pokračují směrem k továrně Silon, která je již z dálky viditelná díky chladícím věžím, které jsou její dominantou. Největší rozvoj tato továrna zažila v období socialismu, které se kryje s výrazným růstem jak Plané nad Lužnicí, tak Sezimova Ústí. Zde mají žáci za úkol porovnat změnu lokality pomocí historických a současných historických snímků. 5. Sezimovo Ústí II Přestože bylo Sezimovo Ústí II založeno již ve třicátých letech, můžeme považovat za krásnou ukázku typického socialistického města. Jeho základ tvoří „baťovské domky“, které byly doplněny typickou zástavbou panelových domů. Po prohlídce a splnění úkolů může skupina odjet městskou hromadnou dopravou do Tábora.

8.6 Exkurze č. 6: Táborsko a jeho genius loci Výukové cíle: Žáci chápou pojem genius loci. Žáci naleznou místo, které má silné genius loci, a popíší, jak na ně toto místo působí. Žáci porovnají proměnu podoby daného místa s tím, jak vypadalo dříve. Pomůcky: staré fotografie (dostupné na webu Digitálního archivu ateliéru Šechtl a Voseček), pracovní listy, slepá mapa Táborska (na DVD – složka učební materiály), fotoaparát, turistická mapa, tvrdá podložka, psací potřeby Trasa: Vzhledek povaze této „exkurze“ není možné vyznačit jednu trasu pro všechny. Každý žák si bude muset najít svoji vlastní. Doporučené činnosti: V hodině by se měl žák seznámit s konceptem genia loci. Učitel zároveň žákům ukáže orientaci v Digitálním archivu ateliéru Šechtl a Voseček. Žáci mají za úkol, nejlépe přes víkend, najít a později zdokumentovat místo, o kterém si myslí, že má silný genius loci. Na základě otázek v pracovním listu vytvoří exemplář do „kartotéky silných míst“, kterou je pak možné vystavit ve škole. O svém místě taktéž pohovoří před třídou.

79

9. ZÁVĚR Jedním z cílů této práce byla snaha o zachycení zásadních změn ve vývoji Táborska. Pokusili jsme se popsat, jak člověk svými zásahy ovlivňoval místní krajinu a přírodní prostředí. Rozdělili jsme dlouhé období, během kterého člověk měnil podobu Táborska, na menší kousky, abychom dovolili žákům se lépe zorientovat ve složitých procesech, které jsou navíc většinou vázány na určité myšlenkové ovzduší dané doby. A jaké tedy byly ty nejvýznamnější změny v jednotlivých časových obdobích? V nejstarším období leželo Táborsko na periferii Čech. Do jeho jižní části zasahovaly bažinaté oblasti dnešního Třeboňska. Kromě několika hradišť podél řeky Lužnice a stezek, které mířily přes region dále do Čech, se zde člověk více neprojevoval. Změna nastala ve středověku, kdy přibližně v polovině území Táborska vedla hranice panství jihočeských Vítkovců, kteří zde vybudovali hrady strážící tuto hranici a symbolicky poukazující na moc jejich rodu. Nejvýznamnější událostí se však stalo založení husitského Tábora v roce 1420, od kterého si toto území udrželo pověst kolébky a bašty husitského hnutí. V dalších stoletích se na Táborsku etablovaly tři důležitá města – Tábor, Bechyně a Soběslav. Ta se stala významnými ekonomickými centry oblasti. Rozvíjející se města potřebovala velké množství surovin. Které z nich Táborsko nabízelo? Vedle bohatých lesů se klíčovou stala těžba stříbra v Horkách u Tábora a v okolí Ratibořských Hor a Staré Vožice. Stopy po této aktivitě lze v krajině sledovat až dodnes. V tomto období také dochází k hlavní vlně zakládání rybníků. Na Táborsku se ty největší nacházejí v jižní a jihovýchodní části regionu, kde tvoří základ zdejší rybniční krajiny. S trochou nadsázky můžeme říct, že na celém Táborsku neexistuje obec, která by ve svém okolí neměla alespoň malý rybníček. V období pronikání průmyslové revoluce se více zvýraznily rozdíly mezi jednotlivými oblastmi Táborska. Vybudování železnice podpořilo rozvoj obcí a měst v ose Tábor – Veselí nad Lužnicí. V těchto místech začala vznikat budoucí „průmyslová páteř“ regionu. Naopak se prohloubil periferní charakter zemědělského Mladovožicka a Jistebnicka. Lidé byli nuceni hledat nové zdroje surovin. Například na Chýnovsku se začal ve větší míře těžit vápenec. Ale na druhou stranu lidé hledali různé druhy úniku ze světa průmyslu, techniky a rozrůstajících se měst. Jednou z možností byla turistika a tramping, které silně ovlivnily podobu lužnického údolí.

80

Zajímavou kapitolou, nejen na Táborsku, jsou proměny krajiny a jejího využívání v období socialismu. Některé plány mohly doslova zničit významné krajinné prvky celého regionu, jako tomu například bylo při plánování zatopení lužnického údolí kvůli vodní elektrárně. Dokonce někteří současníci pohybovali o smysluplnosti stavby takového díla. Dále došlo k narušení klasické mozaiky krajiny tvořené rybníky, lesy a malými poli, když začaly vznikat velké lány polí. Některé oblasti se staly zakázaným územím, jako tomu bylo u rozšiřovaných vojenských ploch – u Bechyně či Dražic u Tábora. Pro uspokojení bytové poptávky v rostoucích městech se začaly stavět panelové domy, které se staly, v krajině dodnes patrným, mementem doby socialismu. Snaha o využití všech zdrojů, které příroda nabízela, se také promítlo v nekoordinované těžbě surovin, která mohla zničit cenné ekosystémy. Příkladem nám mohou být rašeliniště u Soběslavi, která kvůli velmi intenzivní těžbě málem zanikla. Krajina se od poloviny 19. století změnila. Proměna nejvíce zasáhla pás od Tábora po Veselí nad Lužnicí, kde vznikly aglomerace Tábor – Sezimovo Ústí – Planá nad Lužnicí a Soběslav – Veselí nad Lužnicí. Jedná se o rozsáhlý pás urbanizovaného a průmyslového území. Změny lesních ploch se nejvíce dotkly oblastí Mladovožicka a Soběslavska, kde hodnota indexu změny přesáhla 25 %. Výsledkem všech těchto změn je krajina Táborska, o které můžeme říct, že se nachází na rozhraní několika typů. V jižní části (až po Planou nad Lužnicí) se jedná o krajinu rybniční, ve střední a severní části pak o krajinu lesozemědělskou. Výjimkou je pouze pás Tábor – Planá nad Lužnicí, o kterém lze hovořit jako o urbanizované krajině. Můžeme však hovořit o nějaké krajině Táborska jako takové? O krajině, která je oproti těm ostatním tak výjimečná, že jí lze dát charakterizující přívlastek? Jsme pevně přesvědčeni, že ano. Máme k tomu dva důvody. Po vzniku vltavské kaskády již v naší republice nenajdeme mnoho podobných údolí, jako je to lužnické pod Táborem. A velkou roli také má čtvrtá struktura krajiny. Táborskem rezonuje skutečnost, že je místem zrodu husitských myšlenek a těsného sousedství katolického s kališnickým (husitským) panstvím. Ne nadarmo je Táborsko někdy označováno jako „kraj kalicha“. Jako tenká nit se touto prací line její využití ve středoškolském vzdělávání. Vytvořili jsme text, který by měl žákům pomoci při studiu zásahů do krajiny a životního prostředí na Táborsku během několika staletí. Samotné žáky by však pouhý výklad založený na tomto textu nudil. Z tohoto důvodu jsme navrhli několik exkurzí, během kterých mají žáci možnost navštívit místa, o kterých se v textu mluví, a s pomocí učitele pozorovat důsledky 81

jevů, kterými byly dané lokality ovlivněny. Jak se ukázalo během zkušební exkurze na Borkovická blata, tak i složitější úkoly a delší trasy byli schopni splnit dokonce žáci nižších ročníků základní školy (viz foto na DVD). Pevně věříme, že se v žácích, kteří si prostudovali naši práci a navštívili alespoň několik navrhovaných lokalit, objevila snaha a chuť poznávat „kraj, ve kterém žijí a studují“. Protože to je asi to nejhlavnější, čeho jsme touto prací chtěli dosáhnout.

82

10. LITERATURA A ZDROJE 10.1 Literatura ABAZID, D., FISCHER, D. (2009): Přírodní rezervace Dráchovské tůně. Zvláště chráněná území Jihočeského kraje. Tábor: OSSIS Tábor, 2009. 6 s. AUGUSTA, P., KLÍNKOVÁ, H. (eds.) (2001): Kniha o městě Tábor. Praha: Milpo media, 2001. 167 s. BIČÍK, I. a kol. (2010): Vývoj využití ploch v Česku. Praha: Česká geografická společnost, 2010. 250 s. BOROVSKÝ, F. A. (1892): Čechy. Díl VIII. Táborsko. Praha: J. Otto, 1892. 228 s. CIKHART, R. (1940): Tábor a Táborsko ve světle historie. In: CIKHART, R. (ed.): Táborsko v minulosti i přítomnosti. Přednášky regionální školy v Táboře. Tábor: Městský osvětový výbor, 1940. s. 20–38. CIKHART, R. (1946): Minulost Táborska. Tábor: Jihočeská společnost pro zachování husitských památek, 1946. 27 s. CÍLEK, V. (2004): Makom. Kniha míst. Praha: Dokořán, 2004. 267 s. DEMEK, J., MACKOVČIN, P. (eds.) a kol. (2006): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno: AOPK ČR, 2006. 582 s. DUKE, D. F. (2006): Introduction to Environmental History. In: DUKE, D. F. (ed.): Canadian Environmental History. Essential Readings. Toronto: Canadian Scholars‘ Press Inc., 2006. s. 5–7. HÁJEK, P. (2008): Jde pevně kupředu naše zem. Krajina českých zemí v období socialismu 1948–1989. Praha: Malá Skála, 2008. 164 s. HAVRLANT, M. BUZEK, L. (1985): Nauka o krajině a péče o životní prostředí. Praha: SPN, 1985. 132 s. HEJNA, A. (1970): Tábor. Praha: Odeon, 1970. 88 s. HNÍZDO, A. Z. (1948): Přírodní památky a krásy Táborska. Tábor: Místní a osvětová rada, 1948. 108 s. HUBA, M., MIŠÍKOVÁ, P. (eds.) (2010): Krajina ako dar. Monografia k 10. výročiu Európského dohovoru o krajine. Bratislava: STUŽ/SR, Nadácia EKOPOLIS, Geografický ústav SAV, 2010. 36 s. HUGHES, J. D. (2006): What is Environmental History. Cambridge: Polity Press, 2006. 192 s. 83

CHOTOVINSKÁ, H. (2003): Přírodní památka Hroby. Chráněná území Táborska 8. Tábor: OSSIS Tábor, 2003. 4 s. JEŘÁBEK, R. a kol. (2004): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500 – 1900). Praha: EÚ AV ČR, 2004. KOHOUT, J. (2008): Harrachovka. Minulost a současnost výletního místa v Lužnickém údolí. Tábor: Zahrada, 2008. 16 s. KOLÁŘOVÁ, H. (2005): Co jsou a kde se vzaly environmentální dějiny. In: Bedrník. Časopis pro ekogramotnost, 2005, č. 1. s. 11–16. Kolektiv autorů (1999): Průvodní text k atlasu. In: Historický atlas měst České republiky svazek č. 7 – Tábor. Praha: Historický ústav AVČR, Husitské muzeum Tábor, SOkA Tábor, 1999. s. 1–4. Kolektiv autorů (2007): Životní prostředí na Táborsku 2006. Tábor: MěÚ Tábor – odbor životního prostředí, 2007. 84 s. KORČÁK, P. a kol. (1979): Tábor. Národní a kulturní památka. Praha: Panorama, 1979. 192 s. KRAJÍC, R. (2000): Bechyně. Historické město na Lužnici. Bechyně: MěÚ Bechyně, 2000. 180 s. KRAJÍC, R. (2002): Bechyně. Historické město. Bechyně: Krajíc, Vernarec, 2002. 32 s. KREJČA, F., ABAZID, D. (2009): Přírodní rezervace Pacova hora. Zvláště chráněná území Jihočeského kraje. Tábor: OSSIS Tábor, 2009. 6 s. KREJČI, M. (2011): Rybníky na Táborsku. Bakalářská práce. Brno: PřF MU Brno, 2011. KREJČÍK, A. L. (1909): K dějinám rybářství a rybníkářství na panství Chýnovském na Táborsku. KVĚT, R. (2003): Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha: Academia, 2003. 195 s. LE GOFF, J. (1991): Kultura středověké Evropy. Praha: Odeon, 1991. 747 s. LINTNER, P. (2008): Pohledy soběslavské I. Soběslav: Město Soběslav, 2008. 248 s. LINTNER, P. (2010): Pohledy soběslavské II. Soběslav: Město Soběslav, 2010. 252 s. LÍSKOVEC, F. (1940): Tábor a Táborsko v temnotách pravěku. In: CIKHART, R. (ed.): Táborsko v minulosti i přítomnosti. Přednášky regionální školy v Táboře. Tábor: Městský osvětový výbor, 1940. s. 6–19. LOKOČ, R., LOKOČOVÁ, M. (2010): Vývoj krajiny v České republice. Brno: Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání, 2010. 86 s. 84

MÍSAŘ, Z. (1983): Geologie ČSSR I, Český masív. Praha: SPN, 1983. 333 s. NOVÁKOVÁ, Z. (2006): Kozácko. Příspěvek k etnografické rajonizaci Čech. Bakalářská diplomová práce. Brno: FF MU Brno, 2006. PESEZ, J.-M. (2002): Hrad. In: LE GOFF, J., SCHMITT, J.-C. (eds.): Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. s. 204–218. PLECHÁČ, V. (1999): Vodní hospodářství na území České republiky, jeho vývoj a možné perspektivy. Praha: EVAN, 1999. 284 s. PLOCEK, J. (1964): 40 let trampingu na Lužnici. Tábor: Okresní archiv Tábor, 1964. 62 s. RAJLICH, P. (2008): Přírodní památka Granátová skála. Zvláště chráněná území Jihočeského kraje. Tábor: OSSIS Tábor, 2008. 6 s. RICHTER, M. (1970): Archeologický výzkum v Sezimově Ústí (Nové poznatky a otázky). In: CRKOVSKÝ, F. (ed.): Tábor. Sborník k 550. výročí vzniku města. Tábor: Muzeum husitského revolučního hnutí, Okresní archív v Táboře, 1970. s. 23–38. ROHÁČEK, M. (2009 a): Město Hradiště ve 13. století. In: Noviny táborské radnice, 2009, listopad. s. 5. ROHÁČEK, M. (2009 b): Počátky osídlení Táborska – přírodní a zeměpisné poměry. In: Noviny táborské radnice, 2009, březen. s. 5. ŘÍHOVÁ, H. (2004): Rybníkářství na Táborsku v raném novověku. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2004. 57 s.

SÁDLO, J. (1998): Krajina jako interpretovaný text. Věčná hra na přetlačovanou. In: Vesmír, č. 77, únor 1998. s. 96–98. SÁDLO, J. (2009): Duše krajiny. In: Geografické rozhledy, č. 4, roč. 18, 2009. s. 2–3. SCHEUFLER, V., ŠOLC, V. (1986): Já jsem plavec od vody. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986. 158 s. SLAVÍK, F. A. (1884): Panství táborské a bývalé poměry jeho poddaných. Tábor: Nákladem Karla Janského, 1884. 146 s. ŠOLLAR, M. (2009): Nové osídlení Chebska po druhé světové válce. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 76 s. ŠUBERT, F. A. (1882): Z českého jihu. Krajinné místní a historické obrazy. Praha: J. Otto, 1882. 363 s. ŠUPKA, J. (1993): Výzkumná činnost učitele zeměpisu v místní krajině. In: SUDA, J. (ed.): Miscellanea Geografica Universitatis Bohemiae Occidentalis 2. Plzeň: Katedra geografie, Pedagogická fakulta Západočeské univerzity, 1993. s. 61–64. 85

ŠVADLENA, M., KOMZÁK, J. (2009): Stříbrné doly Tábor – Horky – Větrovy. Vliv dolů na životní prostředí. Tábor: Odbor životního prostředí Města Tábora, 2009. 5 s. ŠVADLENA, M., KOMZÁK, J. (2011): Stříbrné doly Tábor – Horky – Větrovy. Rožmberkové, významní těžaři na Táborských Horách. Tábor: Vydavatelství nadačního fondu Táborského soukromého gymnázia, 2011. 6 s. TOMÁŠEK, M. (2007): Půdy České republiky. Praha: Česká geologická služba, 2007. 68 s. + 41 příl. VENCÁLEK, J. (2009): Genius loci. In: Geografické rozhledy, č. 4, roč. 18, 2009. s. 4–5. VYKOUPIL, L. (2000): Slovník českých dějin. Brno: Julius Zirkus, 2000. 772 s. ZENKL, F. D. (1886): Tábor. Průvodce po městě a jeho okolí. Tábor: Nákladem knihtiskárny Jana a Karla Nedvídka, 1886. 117 s.

10.2 Elektronické zdroje Boiohaemum - ve stopách předků. Halštatská mohylová kultura [online]. [cit. 22. října 2012]. Dostupné z WWW: . Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček [online]. [cit. 19. října 2012]. Dosutpný z WWW: . Dřeviny.

Společenstva

[online].

[cit.

20. října

2012].

Dosutpný

z

WWW:

. Generel rybníků a nádrží ČR 1998 (GENEREL RaN) [CD-ROM]. Praha: Hydroprojekt a.s., 1998.

KOLÁŘ, M. (2009): Zaniklá úzkokolejka Chýnov – Pacova hora [online]. [cit. 25. února 2013]. Dosutpný z WWW: < http://www.pshzd.cz/chynov-pacova-hora.html>. KUREČKA, V. (2013): Šicí stroje LADA – tradiční šicí stroje české výroby. Historie [online]. [cit. 25. ledna 2013]. Dosutpný z WWW: . LUCC. Databáze dlouhodobých změn využití ploch Česka (1845-2000) [online]. [cit. 10. ledna

2013]. Dostupné z WWW: . Kontaminovaná místa. Národní inventarizace kontaminovaných míst [online]. [cit. 19. ledna

2013]. Dostupné z WWW: < http://kontaminace.cenia.cz/>. Památky v Plané nad Lužnicí. Plánská voroplavba [online]. [cit. 30. prosince 2012]. Dosutpný z WWW: . Půdní mapa 1:50 000. Česká geologická služba [online]. [cit. 17. ledna 2013]. Dostupné z WWW: . STEHNO, V. (2012): Liběcká (Libická) stezka. [online]. [cit. 7. listopadu 2012]. Dostupné z WWW: < http://libice.vladas.cz/libecka-stezka/>.

86

Výsledky SLDB 2011. Okres Tábor [online]. [cit. 28. srpna 2012]. Dosutpný z WWW: .

10.3 Mapové podklady HRANČIAROVÁ, T., MACKOVČIN, P., ZVARA, I. (2009): Atlas krajiny České republiky. Praha: MŽP ČR, Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 2009. 332 s. CHÁB, J., STRÁNÍK, Z., ELIÁŠ, M. (2007): Geologická mapa České republiky, 1:500 000, Praha: Česká geologická služba, 2007. NEUHÄUSLOVÁ, Z., MORAVEC, J. (eds.) a kol. (1997): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, 1: 500 000, Praha: Botanický ústav Akademie věd České republiky, 1997. QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti ČSR, 1:500 000, Brno: GÚ ČSAV, 1971.

RICHTER, M., KRAJÍC, R. (1999 a): Původní sídelní jádro Sezimova Ústí na základě archeologických nálezů. Rekonstrukční mapa. In: Historický atlas měst České republiky svazek č. 7 – Tábor. Praha: Historický ústav AVČR, Husitské muzeum Tábor, SOkA Tábor, 1999. mapa č. 22. RICHTER, M., KRAJÍC, R. (1999 b): Historické předměstí Sezimova Ústí na základě archeologických nálezů. Rekonstrukční mapa. In: Historický atlas měst České republiky svazek č. 7 – Tábor. Praha: Historický ústav AVČR, Husitské muzeum Tábor, SOkA Tábor, 1999. mapa č. 21. ROUBÍK, F., HOSÁK, L., RATKOŠ, P., BENEŠ, I. (1964): Vývoj krajského a župního zřízení na území ČSSR, 1:4 500 000. In: Školní atlas československých dějin. Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie, 1964. TÁBORSKO, dolní Lužnice, 1:50 000. Turistická mapa, Vizovice: SHOCart, 2001. TÁBORSKO jih a STŘEDNÍ LUŽNICE, 1:50 000. Turistická mapa, Praha: TRASA, 2002. TOMÁŠEK, M. (2007): Půdní mapa České republiky, 1:1 000 000, Praha: Česká geologická služba, 2007. ŽEBERA, K. (1966): Mapa kvartéru a zvětralinového pláště ČSSR, 1:1 000 000, Praha: Ústřední ústav geologický, 1966.

10.4 Ostatní materiály Čítanka budování socialistického Táborska 1945–1985. Výběr z prací kronikářů Táborska ke 40. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Tábor: Muzeum husitského revolučního hnutí, 1985. 56 s. Evropská úmluva o krajině 87

Generel krajinného rázu Jihočeského kraje. Studie vyhodnocení krajinného rázu podle §12 Zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny na území Jihočeského kraje. České Budějovice: Krajský úřad Jihočeského kraje, 2009. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Praha: Český statistický úřad, 2006. LORENZOVÁ, P (2009): Veselské pískovny. Podklady pro rekultivaci. MIKULOVÁ, L. (2012): Kříže, kaple a kapličky – Táborsko jako duchovní krajina. Zápis z přednášky Husitského muzea v Táboře. Vlastní zápis autora. Nový směr. Týdeník Československé strany národně socialistické. Roč. 1946 a 1947. Palcát. Regionální noviny. Roč. 1946 a 1947. Půl století Táborska 1918–1968. Tábor: OV KSČ, 1968. 54 s. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (2007). Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2007. SOA Třeboň, CS, sign. č. II 38-1, kart. č. 102. SOkA Cheb, MNV Cheb, k. 217, Kronika města Chebu SOkA Tábor, AM Soběslav, sign. č. III H 3, kart. č. 77. SOkA Tábor, AM Tábor, inv. č. 23, sign. č. A II č. 25. Kniha památná 1530–1673, kniha č. 1, fol. 78. Soupis obyvatelstva v Československu v letech 1946 a 1947. Praha: Státní úřad statistický, 1951. s. 518-533. Táborské slovo. Týdeník Československé strany národně socialistické. Roč. 1945 a 1946. Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny

88

11. PŘÍLOHY 11.1 Seznam příloh Příl. 1 Vegetační jednotky na Táborsku Příl. 2 Původní sídelní jádro Sezimova Ústí na základě archeologických výzkumů Příl. 3 Přehled jednotlivých rybničních soustav v ČR Příl. 1 Land-use ploch Táborska v roce 1845. Příl. 2 Land-use ploch Táborska v roce 1948. Příl. 6 Land-use ploch Táborska v roce 1990. Příl. 7 Vápenná strouha na přelomu 19. a 20. století a v roce 2012. Na přiloženém DVD: učební materiály – otázky k opakování pracovní listy k exkurzím fotografie z vybraných lokalit

89

Příl. 3 Vegetační stupně na Táborsku.

zdroj: Dřeviny (č. 1,2,4,5,6); autor (č. 3).

Příl. 4 Původní sídelní jádro Sezimova Ústí na základě archeologických výzkumů

zdroj: RICHTER, KRAJÍC (1999 a), úprava: autor.

Příl. 5 Přehled jednotlivých rybničních soustav v ČR

Zdroj: Generel rybníků a nádrží ČR 1998 (výřez)

Příl. 6 Land-use ploch Táborska v roce 1845.

Procentuální zastoupení všech ploch pro oblast Táborska v roce 1845.

Procentuální zastoupení kategorií zemědělské půdy pro oblast Táborska v roce 1845.

Procentuální zastoupení kategorií jiných ploch pro oblast Táborska v roce 1845. Zdroj: LUCC

Příl. 7 Land-use ploch Táborska v roce 1948.

Procentuální zastoupení všech ploch pro oblast Táborska v roce 1948.

Procentuální zastoupení kategorií zemědělské půdy pro oblast Táborska v roce 1948.

Procentuální zastoupení kategorií jiných ploch pro oblast Táborska v roce 1948. Zdroj: LUCC

Příl. 6 Land-use ploch Táborska v roce 1990.

Procentuální zastoupení všech ploch pro oblast Táborska v roce 1990.

Procentuální zastoupení kategorií zemědělské půdy pro oblast Táborska v roce 1990.

Procentuální zastoupení kategorií jiných ploch pro oblast Táborska v roce 1990. Zdroj: LUCC

Příl. 7 Vápenná strouha na přelomu 19. a 20. století a v roce 2012.

Vápenná strouha na přelomu 19. a 20. století (zdroj: Digitální archiv ateliéru Šechtl a Voseček).

Vápenná strouha v roce 2012 (foto: autor).