MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV CHEMIE
Diplomová práce
Brno 2014
Zuzana Pecenová
MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV CHEMIE
MATERIÁLOVÝ PRŮZKUM A KONZERVACE ORIENTÁLNÍCH ZBRANÍ ZE SBÍREK
JIHOMORAVSKÉHO MUZEA VE ZNOJMĚ
Diplomová práce
Zuzana Pecenová
Vedoucí práce: RNDr. Richard Ševčík, Ph.D.
Brno 2014
Bibliografický záznam Autor:
Bc. Zuzana Pecenová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav Chemie
Název práce:
Materiálový průzkum a konzervace orientálních zbraní ze sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě
Studijní program:
Chemie
Studijní obor:
Chemie konzervování-restaurování
Vedoucí práce:
RNDr. Richard Ševčík Ph.D.
Akademický rok:
2013/2014
Počet stran:
117
Klíčová slova:
chladné zbraně, jatagan, dýka, saintie, kris, Orient, materiálový průzkum, restaurování, konzervace
Bibliographic Entry Author:
Bc. Zuzana Pecenová Faculty of Science, Masaryk University Department of Chemistry
Title of Thesis:
Material survey and conservation of the oriental weapons from the collections of The South Moravian Museum in Znojmo
Degree programme:
Chemistry
Field of Study:
Chemistry of conservation-restauration
Supervisor:
RNDr. Richard Ševčík Ph.D.
Academic Year:
2013/2014
Number of Pages:
117
Keywords:
cold weapons, yatagan, kris, dagger, saintie, Orient, material survey, conservation, restoration
Abstrakt Náplní předkládané diplomové práce je konzervování a restaurování souboru tří orientálních zbraní ze sbírky Jihomoravského muzea ve Znojmě, které je získalo ze sbírky Maxe Mayera z Ahrdorffu. Cílem zásahu je uvést předměty do stavu, aby mohly být vystaveny v expozici Jihomoravského muzea ve Znojmě. První zbraní je indická dýka saintie (inv. č. Zb 185). Dýka je datována do 19. století. Je vyrobena zřejmě z oceli a má velmi netypický tvar, kdy je rukojeť umístěna kolmo k čepeli. Čepel byla od záštity odlomena a bylo nutné najít vhodný způsob jejího zpětného připevnění. Druhou zbraní je jatagan v pochvě (inv. č. Zb 54). Jatagan byl vyroben zřejmě v první polovině 19. století. Rukojeť je vyrobena z kosti a na jedné straně byla zlomená. Na čepeli poblíţ rukojeti je kování zdobené filigránem. Na protilehlých stranách čepele je plátovaný dekor ve formě šesticípé hvězdy a arabského nápisu. Pochva jataganu je dřevěná a je pokryta usní a ţlutým plechem. Posledním předmětem je pochva na malajskou dýku kris. Pochva je datována do pozdějšího 19. století a je sloţena ze dvou dřevěných částí, které byly rozlomeny. K horní zdobné části zvané sampir se přimyká vlastní pochva zvaná pendok, která je pokryta kovovým pláštěm. Vlastní diplomová práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část je věnována charakteristikám zbraní a jejich popisu, historickým souvislostem a metodám materiálového průzkumu pouţitých při analýzách sbírkových předmětů. Praktická část popisuje materiálový a historický průzkum jednotlivých předmětů, sestavení konzervátorsko-restaurátorských záměrů a popis samotného provedení zásahu na jednotlivých předmětech včetně příslušné fotodokumentace. Uvedeny jsou i doporučené podmínky uloţení zbraní.
Abstract The present master´s thesis deals with conservation and restoration of three Oriental weapons from the collections of South Moravian museum in Znojmo. The museum obtained the weapons from Max Mayer Ahrdorf´s collection. The task was to restore the objects to be exhibited in South Bohemian museum in Znojmo. The first weapon is saintie dagger (no. Zb 185). Dagger comes from th 19 century. Dagger is probably made of steel and it has a very rare shape. The blade is mounted perpendicularly to the guard but the blade was broken off. It was necessary to find a way to fix both of the parts together again. The second weapon is yataghan with sheath (no. Zb 54). Yataghan was made approximately in first half of 19th century. The hilt made from bone was broken off on one side. The blade is decorated by hardware with filigree near the hilt. The platting decoration in the form of hexagram and Arabic writing can be found on opposite sides of the blade. The sheath is made from wood and plated by grain leather and yellow metal. The last object is sheath for Malay´s kris dagger. The sheath is dated to the later th 19 century. The sheath consists of two wooden parts, which were broken off. The upper part called sampir belong to lower part called pendok covered by metal housing. The thesis is divided into two parts. The theoretical part is focused to weapon characteristics and their description, historical context and material survey techniques, which were used for analysis of presented objects. The practical part presents material and historical survey, creating of conservation proposals and the description of restoration works on each object including related photo documentation. The storage conditions for all objects were recommended.
Poděkování Můj dík patří v první řadě školiteli RNDr. Richardu Ševčíkovi Ph.D. zejména za neocenitelnou pomoc zejména v oblasti fotodokumentace, pánům Pavlu Fexovi a Ing. Petru Vaníčkovi z Technického muzea v Brně za odborné vedení v restaurátorské dílně, Mgr. Haně Poláškové z TZÚ za provedení mikrobiologické zkoušky, docentu Jindřichu Štelclovi za průzkum SEM-WDS, Mgr. Michalu Mazíkovi za pomoc při XRF analýze, Ing. Aleně Selucké za umoţnění přístupu do laboratoří a dílen TMB a za odborné konzultace a doktoru Pavlu Doleţalovi za provedení mikrosnímků metalografického výbrusu. Dále chci poděkovat Mgr. Gabriele Vyskočilové za cenné rady při práci s usní, Janu Hrdinovi, Dis za ochotu při určování dřeva a Mgr. PhDr. Evě Sloţilové, M.A. a Mgr. Haně Novákové, Ph.D. za překlad arabského nápisu. Dekuji i Josefu Novákovi za darované ořechové dřevo.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svoji diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 14. května 2014
……………………………… Zuzana Pecenová
ÚVOD ............................................................................................................................. 11 1
TEORETICKÁ ČÁST .......................................................................................... 12 1.1 HISTORIE JIHOMORAVSKÉHO MUZEA VE ZNOJMĚ ................................................ 14 1.1.1 Max Mayer z Ahrdorfu a Wallersteinu ....................................................... 16 1.2 DĚJINY VYBRANÝCH OBLASTÍ ORIENTU A BLÍZKÉHO VÝCHODU.......................... 17 1.2.1 Indie ............................................................................................................ 17 1.2.2 Osmanská říše a Turecko ............................................................................ 18 1.2.3 Oblast Malajsie a Indonésie ....................................................................... 19 1.3 CHLADNÉ ZBRANĚ ............................................................................................... 21 1.3.1 Charakteristika ........................................................................................... 21 1.3.2 Popis meče a dýky ....................................................................................... 21 1.3.3 Chladná zbraň jako sbírkový předmět ........................................................ 23 1.3.4 Orientální zbraně ........................................................................................ 23 1.3.5 Výzdoba orientálních zbraní ....................................................................... 24 1.4 PŮVOD ZBRANÍ .................................................................................................... 26 1.4.1 Dýka sainti(e) .............................................................................................. 26 1.4.2 Jatagan........................................................................................................ 27 1.4.3 Dýka kris a pochva ..................................................................................... 30 1.5 MATERIÁLOVÝ PRŮZKUM SBÍRKOVÝCH PŘEDMĚTŮ ............................................. 35 1.5.1 Průzkum dřevěných artefaktů ..................................................................... 35 1.5.2 Průzkum předmětů vyrobených z usně ........................................................ 36 1.5.3 Průzkum předmětů vyrobených z kovů........................................................ 40 1.6 PODMÍNKY ULOŢENÍ ............................................................................................ 41 1.6.1 Podmínky uložení dřevěných artefaktů ....................................................... 41 1.6.2 Podmínky uložení usňových předmětů ........................................................ 41 1.6.3 Podmínky uložení kovových předmětů ........................................................ 41 1.7 VYBRANÉ ANALYTICKÉ METODY ......................................................................... 42 1.7.1 Elektronová mikroskopie - SEM ................................................................. 42 1.7.2 Rentgenová fluorescenční analýza – XRF .................................................. 42 1.7.3 Infračervená spektroskopie ......................................................................... 43 1.7.4 Světelná metalografická mikroskopie ......................................................... 43 1.7.5 Mikrobiologická zkouška ............................................................................ 44
2
EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ................................................................................ 47 2.1 POUŢITÉ PŘÍSTROJOVÉ TECHNIKY ........................................................................ 48 2.2 POUŢITÉ CHEMIKÁLIE .......................................................................................... 50 2.3 RESTAURÁTORSKÁ ZPRÁVA K DÝCE SAINTIE ....................................................... 52 2.3.1 Popis a stav předmětu před restaurováním ................................................ 52 2.3.2 Průzkum předmětu před restaurováním ..................................................... 54 2.3.3 Konzervátorsko-restaurátorský záměr ........................................................ 58 2.3.4 Postup restaurování .................................................................................... 59 2.3.5 Popis a stav předmětu po restaurování ...................................................... 62 2.3.6 Doporučené podmínky uložení.................................................................... 63 9
2.3.7 Přílohy ........................................................................................................ 64 2.4 RESTAURÁTORSKÁ ZPRÁVA K JATAGANU V POCHVĚ............................................ 69 2.4.1 Popis a stav předmětu před restaurováním ................................................ 69 2.4.2 Průzkum předmětů před restaurováním ..................................................... 72 2.4.3 Restaurátorský záměr ................................................................................. 82 2.4.4 Restaurátorský zásah .................................................................................. 83 2.4.5 Popis a stav předmětu po restaurování ...................................................... 87 2.4.6 Doporučené podmínky uložení.................................................................... 89 2.4.7 Přílohy ........................................................................................................ 90 2.5 RESTAURÁTORSKÁ ZPRÁVA K POCHVĚ K DÝCE KRIS ............................................ 96 2.5.1 Popis a stav předmětu před restaurováním ................................................ 97 2.5.2 Průzkum předmětu před restaurováním ..................................................... 99 2.5.3 Restaurátorský záměr ............................................................................... 103 2.5.4 Postup restaurování .................................................................................. 103 2.5.5 Stav a popis předmětu po restaurování .................................................... 106 2.5.6 Doporučené podmínky uložení.................................................................. 107 2.5.7 Přílohy ...................................................................................................... 108 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 113 POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE ..................................... 115
10
ÚVOD Úkolem diplomové práce je provést materiálový průzkum tří orientálních zbraní ze sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě (dále JMM). Na základě průzkumu bude zvolen vhodný konzervátorsko-restaurátorský záměr, podle nějţ bude probíhat konzervování a restaurování. Jedná se o následující předměty: - dýka saintie (inv. č. Zb185), indická bodná obranná zbraň datovaná do 19. století - jatagan v pochvě (inv. č. Zb 54), turecká sečná zbraň vyrobená v první polovině 19. století, pochva je dřevěná částečně obalená usní a kovovým pláštěm - pochva k dýce kris (inv. č. Zb 932), pochva na malajskou dýku kris, pochva je dřevěná a její spodní část je zapouzdřena v kovovém plášti. Tyto zbraně vlastní Jihomoravské muzeum ve Znojmě, které je získalo ze sbírky Maxe Mayera z Ahrdorffu. Cílem je uvést předměty do stavu, aby mohly být vystavovány v JMM ve Znojmě. V teoretické části je zpracována historie Jihomoravského muzea, historie zemí, odkud jednotlivé zbraně pochází a obecná charakteristika chladných zbraní. Dále jsou popsány průzkumné metody sbírkových předmětů vyrobených z různých materiálů, podmínky uloţení sbírkových předmětů a vybrané analytické metody, které budou pouţity v praktické části. Praktická část je zaměřena na vlastní popis a průzkum předmětů, konzervátorskorestaurátorský zásah a doporučené podmínky uloţení.
11
1
TEORETICKÁ ČÁST
12
Seznam použitých zkratek CT – počítačová tomografie SEM – elektronový rastrovací mikroskop SEM-EDS – elektronový rastrovací mikroskop s energeticky disperzním analyzátorem SEM-WDS – elektronový rastrovací mikroskop s vlnově disperzním analyzátorem RTG – rentgen XRF – rentgenfluorescenční analýza FTIR – infračervená spektroskopie s Fourierovou transformací XRD – rentgenová difrakční analýza UV – ultrafialové záření IČ – infračervené záření MCT – fotoinduktivní detektor HPLC – vysoce účinná kapalinová chromatografie GC – plynová chromatografie TLC – tenkovrstvá chromatografie ICP/AES – atomová absorpční spektroskopie s indukčně vázaným plazmatem PIXE – Particle Induced X-ray Emission, analyzuje emise RTG záření při bombardování látky energetickými ionty (protony) DSC – diferenciální skenovací kalorimetrie
13
1.1
Historie Jihomoravského muzea ve Znojmě
Počátky fungování muzeální a sbírkotvorné činnosti ve Znojmě jsou datovány do roku 1878, kdy byl podán a schválen návrh na zaloţení městského muzea. 24. ledna téhoţ roku vznikl šestičlenný výbor, který měl na starosti shromaţďování muzeálních předmětů. Podporu znojemskému muzeu tehdy přislíbilo Průmyslové muzeum ve Vídni. Začal také pravidelně vycházet týdeník Zraimer Wochenblat, který informoval o dění v muzeu a přinášel rady, jaké věci je vhodné sbírat. Nejvíce byly například upřednostňovány církevní artefakty ze zrušených klášterů. Jedním z nejstarších a nejvzácnějších exemplářů je gotická dřevěná socha Znojemské Madony z roku 1340. V roce 1879 bylo jiţ muzeum rozčleněno na tři obory: archeologii, umělecké a řemeslné výrobky a přírodovědu. Konala se také první výstava v prostorách zeměbranského velitelství v kasárnách na znojemském hradě. Sbírky muzea se i přesto dál rozrůstaly a tím nastal problém s jejich uloţením. Muzeum tedy poţádalo o vyuţívání budovy Ringespidu, kde umístilo část svých sbírek a výstavu, která byla přístupná veřejnosti aţ do roku 1886. Druhá část sbírek byla zatím umístěna v prostorách městské radnice. Inventář z roku 1885 čítá 1 135 čísel, pod kterými bylo zapsáno 2 657 kusů předmětů (z toho 83 čísel patřilo sbírce zbraní). V roce 1889 byly sbírky zpřístupněny v nové škole Františka Josefa na Salisově náměstí. O dva roky později bylo muzeum dočasně uzavřeno a proběhla úprava sbírek a místností jejich uloţení. Přírodovědecká část byla umístěna do tzv. Hielferovy školy na Malé Veselé (dnes Vlkova ulice). V roce 1909 se stal hlavním kustodem Anton Vrba, který se významně zaslouţil o to, aby byly sbírky přestěhovány do znojemského hradu, kde proběhlo o rok později 3. července slavnostní otevření pro veřejnost. Inventář obsahoval v roce 1904 celkem 4 294 čísel. Během první světové války bylo muzeum zavřeno, protoţe jeho prostory slouţily jako vojenská nemocnice. Znovu bylo muzeum otevřeno aţ 5. dubna 1919. Po válce se do čela města postavilo na rozdíl od dřívějších dob více Čechů neţ Němců. Češi pochopitelně projevili mnohem větší zájem o historii a věnovali muzeu hrad a rotundu. Byl také schválen rozpočet na úpravy a opravy síní a rotundy. Muzeum bylo po tu dobu veřejnosti nepřístupné, ale jeho sbírkotvorná činnost se nezastavila. V září 1921 zakoupilo muzeum sbírky zbraní od preláta Maxe Mayera z Ahrdorfu. Nové otevření sbírek proběhlo v roce 1922 a při té příleţitosti byla vydána i česko-německá broţura. Muzeum se 19. listopadu 1931 přejmenovalo ze Znojemského městského muzea na Jihomoravské krajinské muzeum. Před druhou světovou válkou byly některé sbírky převezeny do Brna. Za války získávalo muzeum do sbírek i předměty zabavené Ţidům za druhé světové války. V této době muzeum nijak neprospívalo. Pořádané výstavy měly většinou proněmecký ráz a muzeum bylo nucené odevzdat některé kovové předměty ze sbírek k vojenským účelům. V posledním roce války byl také pumami zasaţen znojemský hrad. Po válce získalo muzeum velké mnoţství darovaných předmětů a předmětů získaných ze zabaveného německého majetku. Nárůst sbírkových předmětů během 14
války činil 8 973 kusů, muzeum tak v roce 1946 vlastnilo 46 667 předmětů. Probíhala také řádná inventarizace a umístění části sbírky do bývalého minoritského kláštera (část sbírky byla na hradě a v křídle jezuitské koleje, dnes Okresní archiv). V květnu bylo nové Vlastivědné muzeum města Znojma znovu otevřeno. V červenci se muzeum stalo členem Spolku českých muzeí. Započalo restaurování rotundy Panny Marie a svaté Kateřiny. V roce 1948 byla muzeu věnována cenná sbírka mincí a medailí Josefa Květoně, která obsahovala 1 137 mincí a medailí a 759 knih. Sbírka byla zpřístupněna v roce 2006 v Domě umění. V letech 1951–1953 proběhlo přemístění sbírek. Historické oddělení bylo umístěno do 1. patra minoritského kláštera, přírodniny do 1. patra hradu, uměleckoprůmyslové předměty do přízemí hradu a obrazy do renesanční budovy na náměstí Míru. Studovna, přednáškový sál a depozitář byly instalovány v přízemí minoritského kláštera. Novým ředitelem muzea se stal v roce 1953 Antonín Hudec. V témţe roce probíhala první reorganizace českých muzeí a znojemské muzeum tak dostalo prozatímní název Okresní muzeum ve Znojmě a ihned po té bylo přejmenováno na Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Na hradě se začaly přestavovat interiéry do podoby jednotlivých architektonických slohů. V této době začal archeologický výzkum opevněné osady z mladší doby kamenné v Těšeticích-Kyjovicích, který trvá doposud. V druhé polovině 50. let probíhala stále rekonstrukce budov a nových depozitářů. Sbírky byly vystavovány na hradě a ve zrekonstruovaných místnostech minoritského kláštera. Za ředitele Vědomila Vildomce začala rozsáhlá inventarizace sbírek, která trvala aţ do 70. let. Systematicky se budovala botanická sbírka a pokračovaly restaurátorské práce na rotundě. V 80. letech bylo muzeum mezi prvními, kdo začal vyuţívat leteckého vyhledávání a fotografování archeologických lokalit. Navazují se kontakty s muzei a restaurátorskými pracovišti v Polsku a Maďarsku. Stálá expozice s názvem Zbraně Orientu byla otevřena roku 1986 v bývalé kapli minoritského kláštera. Na začátku 90. let začalo muzeum spolupracovat s rakouskými institucemi. S lokalitou Dolní Rakousy má Znojemsko společnou hranici, která je kulturně i historicky spojuje. Kromě jiţ zmíněných zemí spolupracuje muzeum i s institucemi ve Velké Británii, Švédsku a Německu. Roku 1995 byla zpřístupněna stálá expozice Z dějin Znojemska. V roce 1999 zpřístupnilo muzeum studovnu a knihovnu pro badatele. V prostorách depozitářů a v rotundě jsou sledovány mikroklimatické podmínky a je zde i kamerový systém a systém EZS (elektronický zabezpečovací systém). V roce 2000 započala digitalizace sbírek a její evidence v databázi DEMUS. Později byla otevřena modernizovaná stálá expozice Neţivá příroda Znojemska a Ţivá příroda Znojemska. Dnes má muzeum oddělení botaniky, geologie, zoologie, archeologie, historie, dějin umění, fotoarchivu, dokumentace současnosti a badatelskou knihovnu. Sbírkových předmětů je na 300 000 kusů.1
15
1.1.1
Max Mayer z Ahrdorfu a Wallersteinu
Max Mayer se narodil 3. prosince roku 1845 v Kroměříţi jako Maximilian Thaddäus Mayer v zámoţné šlechtické rodině. Jako absolvent kroměříţského gymnázia v letech 1864–1867 studoval teologii na biskupském učilišti v Brně a 6. června 1868 byl vysvěcen na kněze. Šest let působil jako kaplan v Brně. V listopadu roku 1874 odjel za studiemi do Říma, kde se stal komořím papeţe Pia IX. Získal doktorát z kanonického práva a byl jmenován papeţským prelátem. V roce 1880 se stal apoštolským pronotářem papeţe Lva XIII.1 Poté působil tři roky jako farář v Černé Hoře u Blanska a roku 1884 odešel na faru do Českých Křídlovic (dnes součást Boţic) na Znojemsku.1 V roce 1899 byl jmenován sídelním kanovníkem metropolitní kapituly v Olomouci. Bylo mu přiznáno právo pouţívat predikátu rytíř z Ahrdorffu a Wallersteinu. V roce 1916 získal císařským diplomem titul barona.3 Měl velký organizační a finanční podíl na zaloţení dívčího penzionátu Maria Hilf (původně dětského útulku pro starce a děti). Je také autorem několika divadelních her a teologických textů.1 Byl velkým milovníkem umění. Muzejní sbírky znojemského muzea obohatil zejména darem mnoha církevních památek, nerostů, obrazů a starých tisků. V roce 1921 od něj město Znojmo zakoupilo soubor indických loveckých a bojových zbraní a kolekce japonských pušek, které si přivezl ze svých cest po Asii v letech 1900–1901. Zemřel 7. července 1928 v Boţicích.3
16
1.2
Dějiny vybraných oblastí Orientu a Blízkého východu 1.2.1
Indie
Jedním z nejstarších vládnoucích rodů v oblasti dnešní Indie byli po roce 321 př. n. l. Maurjové. Rod zaloţil Čandragupta v magadhské oblasti Gangy. Čadragupta uzavřel spojenectví se sousedním vládcem Selukou a oba jiţ byli v kontaktu s helénskou kulturou. Mezi léty 273 a 265 př. n. l. se ujal vlády Ašóka, který je znám jako nejvýznamnější vládce z říše Maurjů. Za jeho vlády sahala říše od Afghánistánu na celý indický subkontinent. Sám vládce uznával a šířil buddhismus, ale toleroval i jiná náboţenství. Po jeho zlaté éře začala říše upadat a v roce 185 př. n. l. byl zabit poslední Maurja. Říše se poté rozpadla na nezávislé státy. Západní oblast s výrazně helénskými rysy patřila po určitou dobu pod část Parthské říše. V prvním století našeho letopočtu státy podlehly nájezdům Saků, kteří zde zaloţili malá království pod nadvládou Parthů a Kušánů. Tyto celky se ve 2. století rozpadly pod útoky Sasánovců. V té době měli dobré postavení buddhističtí mniši, ale vládci území začali podporovat starobylé indické kultury a tak byl vzkříšen hinduismus. Vznikly indické hrdinské eposy Mahábháráta a Rámájana. Hinduismus nakonec vytlačil buddhismus za hranice Indie. Významným vládnoucím rodem byli od 4. století Guptovci. Velmi snadno si podmanili sousední vládce a učinili z nich své vazaly. V 5. století za vlády Čandragupty II. stanula říše na vrcholu moci a územního rozmachu. Rozkládala se v oblasti celé severní Indie. Říše časem podlehla nájezdům Hefthalitů a opět se rozpadla na nezávislé státy. Po roce 550 n. l. vládly v Indii hindské a drávistické dynastie Čálukjů, Pallovů z Kánčí a Čójů, která se stala v roce 1000 n. l. za vlády Rádţi I. Velikého hlavní vládnoucí silou. Indie patřila mezi námořní velmoc. Její lodě dopluly v roce 1001 na Srí Lanku a o třináct let později obsadila říše Čójů Maledivy. Oblast střední Indie podléhala náporům muslimských vojsk. Poslední hindské království Vidţajanagar bylo zaloţeno v roce 1336 v jiţní Indii. Říše prosperovala aţ do bitvy u Talikoty, kde v roce 1565 podlehla muslimskému sultánovi Ahmadnagarovi. Na území Indie existovala od roku 1526 Mughalská říše, která prosperovala do té doby, neţ nabyly vlivu evropské obchodní společnosti, které začaly vznikat na začátku 16. století. Mezi prvními to byli Portugalci, Holanďané a posléze Britové, kteří nakonec v Indii dominovali. Britové na dobytém území začali budovat ţelezniční síť, vytvořili nový správní systém a zavedli novou měnu. Fungovaly univerzity v Madrásu, Kalkatě a Bombaji. Vznikla tak skupina vzdělaných Indů, kteří si začali uvědomovat svá práva a poţadovali demokracii. To vyústilo v roce 1857 v povstání sipáhíjů (indičtí vojáci, pocházející z oblasti Pandţábu, dnešní Pákistán) v Dilí. V témţe roce získala britská vláda totální kontrolu nad územím Indie a zrušila Východoindickou společnost. Aţ do vyhlášení indické nezávislosti byl panovník Anglie vţdy i císařem Indie. V roce 1885 byl zaloţen Indický kongres. Na začátku 20. století byli jeho představiteli Gándhí a Dţávaharlál Néhrú. Po krvavém potlačení protestního shromáţdění v roce 1919 začal Gándhí organizovat pasivní odpor a nespolupráci. Odmítání Britů na poţadavek samostatnosti Indie vedlo v roce 1930 k dalšímu masovému hnutí. Gándhí vedl několik tisíc lidí k „Solnému pochodu“. Získali tak ale 17
jen právo sestavovat autonomní vlády na úrovni provincií. Opravdové nezávislosti se Indii dostalo aţ roku 1947, kdy se osamostatnila jako hinduistický stát a jako muslimský stát vznikl Pákistán. Úřad předsedy vlády v Indii zastával od roku 1946 Néhrú, který se snaţil modernizovat ekonomicky zaostalou zemi. Po něm se do úřadu dostala jeho dcera Indira Gándhíová. Podařilo se jí získat podporu Sovětů, Francie a Velké Británie v Radě bezpečnosti OSN. Po ní vládl její syn Radţív Gándhí. V roce 2004 se stal předsedou vlády nehindský Manmohan Singh.4 1.2.2
Osmanská říše a Turecko
Zakladatelem osmanské dynastie byl Osman I., jenţ vedl kolem roku 1300 nezávislou kmenovou skupinu v severozápadní Anatólii. Jeho syn Orhan dobyl uţ jako sultán východní Anatólii a z Bursy udělal hlavní město. Další vládci dobyli poloostrov Krym, Bulharsko a Kosovo. V průběhu 14. století se osmanská kmenová federace stala pevnou státní strukturou. Sultáni měli dobře vyzbrojená vojska a elitní jednotky islamizovaných balkánských křesťanů, janičáře. Netrvalo dlouho a byla dobyta i Malá Asie a v roce 1453 dobyl po dlouholetém obléhání sultán Mehmed II. Konstantinopol. To znamenalo konec Byzantské říše. Jeho vojska dobyla poté Srbsko, Bosnu a Albánii a poslední křesťanská území na Peloponéském poloostrově. Mehmed II. byl ke svému lidu tolerantní v otázce náboţenství, Ţidům a křesťanům zaručil svobodu výměnou za placení speciální daně. Dalším vůdcem, jenţ se zapsal do dějin, byl Selim I. Hrozný. Prohlásil se pánem veškeré civilizace a zaslouţil se o zaloţení Osmanské světové říše. Porazil perské vládce a obsadil Ázerbajdţán a Kurdistán a posléze i Sýrii a Egypt. Téměř zdvojnásobil rozlohu Osmanské říše. Ze strachu o udrţení sultánské moci zavedl v praxi vyvraţďování všech sultánových bratrů při nástupu sultána na trůn. Jeho syn Sulejman I. Nádherný vedl říši ke kulturnímu i sociálnímu růstu. Jeho vojska zaútočila na Bělehrad a porazila Maďary v bitvě u Moháče v roce 1526. O čtyři roky později se Turci přiblíţili aţ k Vídni, která jejich obléhání naštěstí odolala. V následujícím období vedla říše války s habsburskou říší, s Rakušany a s Rusy. Ve své vrcholné době se Osmanská říše rozprostírala na území od Středozemního moře aţ po Persii. Koncem 18. století zavedl sultán Selim II. reformy finanční správy a armády podle vzoru evropských zemí. V jeho úsilí pokračoval i Mahmud II., který zrušil janičáře a nahradil je armádou z odvedenců povinné vojenské sluţby. Reorganizace státní správy, armády a investice do infrastruktury spolu s přepychovým bydlením sultánů vedlo k zadluţení a oslabení říše. K začátku rozpadu říše přispělo i osamostatnění Balkánu a Egypta. Na začátku 20. století hnutí mladoturků svrhlo diktátorskou vládu sultána Abdülhamida a snaţilo se reformovat turecké instituce. Byli zastánci liberalizace a snaţili se zavést konstituční monarchii. Říši však neudrţeli a v roce 1918 museli předat vládu. K úpadku říše přispěly i dvě balkánské války a odtrţení Besarábie. Během 1. sv. války se z osmanské nadvlády vymanila s pomocí Britů Arábie a Osmanská říše ztratila více jak tři čtvrtiny svého území. Pád říše vyuţil Mustafa 18
Kemal jako příleţitost k uskutečnění reforem. Zrušil sultanát i chalífát a náboţenské soudy a byl zvolen prvním prezidentem. V roce 1923 vyhlásil Tureckou republiku a přestěhoval hlavní město do Ankary. V následujících letech proběhly společenské změny, např. ţenám bylo zakázáno nosit závoj a muţům fez, byl zaveden gregoriánský kalendář, latinské písmo a metrický systém. Byli zrovnoprávněni muţi a ţeny a zavedeno monogamní manţelství. Kemala po jeho smrti ve funkci nahradil Ismet Inönü, který pokračoval v modernizaci Turecka. Dnes je v Turecku systém parlamentní zastupitelské demokracie.4 1.2.3
Oblast Malajsie a Indonésie
Na přelomu našeho letopočtu byla Indonésie obydlena stovkami kmenů na různém stupni vývoje a mluvících rozdílným jazykem. Díky své poloze mezi dvěma nejvyspělejšími asijskými oblastmi té doby – Čínou a Indií, sem proudilo mnoho různých kulturních vlivů. Nejprve z Číny a z pevninské části jihovýchodní Asie a později ve 3. a 4. století n. l. z daleko vyspělejší Indie. Tyto vlivy se však nikdy nedotkly vnitrozemí Kalimantanu a ostrova Sulawesi. Nejvýhodnější polohu na křiţovatce obchodních cest mezi Indií a Čínou měla Sumatra. V té době na ostrově Jáva vládl státu Taruma král Purnavarman, indický imigrant, který si podmanil místní kníţectví. Ve stejné době existovalo na Sumatře království Kandali. V 7. století byly na východním pobřeţí Sumatry dva mocné státy: Malayu a Sriwijaya. Sriwijaya byla námořní a obchodní velmocí a v době největšího rozkvětu ovládala i větší část Malajského poloostrova. Prvním ze známých panovníků byl Sanjaya z dynastie Šailendrů, král Mataramu. (Musel být ve své době významným panovníkem, protoţe se jeho postava objevuje v místních lidových pověstech.) Sanjaya byl vyznavatel šivaismu, do té doby byla většina Jávy hinduistická. Také se zde prosazuje náboţenství mahájánského buddhismu. S dalšími panovníky se na Jávu vrací hinduismus. Na přelomu 9. a 10. století stojí za zmínku král Dyah Balitung, výrazný vyznavač hinduismu. V 10. století přichází nová vládnoucí dynastie Íšanů. Jejím zakladatelem byl Mpu Sindok, který vládl společně se svou ţenou Paramešwarí Šiwardhani pu Kbi. Tato poměrně vysoká role ţeny se v javánské společnosti udrţela aţ dodnes navzdory pozdějšímu působení islámu. Nejvýznamnějším panovníkem rodů Íšanů byl Dharmawangša Teguh Anantawikramottunggadewa, který poloţil základy javánskému zákonodárství a podporoval rozvoj vzdělanosti a kultury. Celému území východní a částečně i střední Jávy vládl na konci 13. století král Kertanagara. Jeho zeť Nararya Sanggramawijaya (Wijaya) se později stal zakladatelem majapahitské dynastie. Nararya zaloţil s pomocí Maduřanů (obyvatelé ostrova Madura) ves, kterou nazval Majapahit. Předpokládá se, ţe toto pojmenování je odvozeno z názvu stromů maja, které zde rostou a které mají hořké plody (maja pahit = hořké plody maja). Tím, kdo se ve 14. století zaslouţil o růst Majapahitské říše byl zemský správce Gajah Mada. Byl prvním, kdo přišel s myšlenkou na sjednocení ostrovů. Po roce 1350 zněl název impéria Nusantra, zahrnovalo celé území dnešní Indonésie a téměř celý Malajský poloostrov. Majapahit byl ústřední oblastí říše. Stal se námořní velmocí, která měla pod kontrolou všechny námořní cesty severně od ostrovů. Hlavní město se 19
nacházelo někde mezi dnešními městy Mojokerto a Mojoagung. Období Majapahitu je vrcholným obdobím hinduismu v Nusantře, ve všech kulturních sférách se prosazují domácí javánské prvky. V 16. století začínali na ostrov připlouvat první Evropané, Portugalci. Na ostrově Jáva probíhaly náboţenské pře. Muslimové se zde snaţili zavést islám a Portugalci zase křesťanství. V zemi také vládly bratrovraţedné boje o moc. Po Portugalcích začali připlouvat Španělé, Holanďané a Angličané, kteří si své pozice museli tvrdě vydobýt. Vliv evropské kultury na indonéskou byl malý ve srovnání s kulturou indickou, která na ostrovy přinesla převratné změny. Je to způsobeno tím, ţe v období příchodu Evropanů vrcholilo na souostroví šíření islámu. Katolická víra se tak ujala jen tam, kde ještě obyvatelé vyznávali přírodní boţstva. V první polovině 17. století vrcholilo na Molukách povstání proti Nizozemské východoindické společnosti, které ale bylo tvrdě potlačeno. Společnost si udrţovala vládu nad Indonéským souostrovím celé staletí. Docházelo také k obchodnímu a politickému soupeření mezi s Portugalci, Angličany a s místními vládci. Na začátku 19. století vypukla na Jávě nejdelší a nejbrutálnější válka. Na jedné straně byla VOC (Spojená Východoindická společnost – Vereenigde Oost-Indische Compagnie) a na druhé neúspěšný kandidát na trůn Diponegoro. Válka skončila ve prospěch VOC. Byl to nejkrvavější ozbrojený konflikt v dějinách nizozemské kolonizace. Významnou osobou v historii VOC se stal generální guvernér Van den Bosh, který zavedl kulturní systém cultuurstelsel. To znamenalo navýšení zemědělské výroby, plantáţnictví a pěstování na velikých plochách nejen plodin přirozeně rostoucích na tomto území, ale i plodin dovezených. Znamenalo to velké vykořisťování místních obyvatel a otroctví. To bylo ale zrušeno roku 1860. Aţ do poloviny 20. století se neustále vedly dobyvačné války a místní obyvatelé se bouřili proti Nizozemcům. Také se zvětšoval pocit sounáleţitosti obyvatel souostroví, který postupně vedl aţ k indonéskému nacionalismu. Aţ v roce 1945 byla vyhlášena nezávislá Indonéská republika v čele s prezidentem Sukarnem. Dnes je Indonésie demokratickým státem. Po 2. sv. válce pokračovaly boje za nezávislost také v Malajsii. Vzniklá antikomunistická a antikoloniální strana získala pro Malajsii v roce 1957 nezávislou federaci a roce 1963 vznikla Malajská republika.5
20
1.3
Chladné zbraně 1.3.1
Charakteristika
Chladnými zbraněmi označujeme předměty vyrobené z různých druhů materiálů, které jsou ovládané silou drţitele a slouţí k boji v přímém střetu, k lovu nebo ke sportovním účelům.6 Zbraně dělíme do skupin podle způsobu pouţití na bodné, sečné a úderné. Dále se mohou dělit podle tvaru, velikosti a způsobu nošení na dlouhé a pobočné chladné zbraně. Důleţitá je také jejich funkce ve společnosti. Existují zbraně vojenské, úřednické, civilní, lovecké, sportovní, ceremoniální apod.7 Vývoj zbraní je důleţitou součástí historie vývoje naší společnosti. Na zbraních je zřejmý nejen postup technologické úrovně lidí v jednotlivých časových obdobích, ale také jejich estetické cítění a řemeslná dovednost. Tyto práce ukazují, jak lidé dokázali zpracovávat materiál, který měli zrovna k dispozici.8 Sečné a bodné pobočné zbraně se vyznačují různě dlouhou a širokou čepelí. Jejich tvar byl v různých dějinných obdobích určen způsobem boje, kterým se bojovalo v určitém národě nebo kmeni nebo se podřizoval poţadavkům nejvyšších činitelů vojenské moci ve státě.7 Chladné zbraně mohou mít tedy různou podobu, ale vţdy se skládají z čepele a rukojeti a zpravidla i dalších částí podle druhu zbraně. Pro jednotlivé druhy zbraní je ustálená terminologie označování jednotlivých částí.8 1.3.2
Popis meče a dýky
Meč je rozdělen na dvě hlavní části - čepel a rukojeť (obr. 1). Kaţdá část má svůj specifický popis. Čepel má obvykle dvě plosky, dvě ostří nebo jedno ostří a jeden hřbet (neostřenou širší část čepele), hrot a trn/řap čepele, na který se nasazuje rukojeť. Nejdříve se popisuje čepel co do tvaru, je-li přímá nebo zakřivená, má-li jedno ostří nebo je dvojsečná. U zakřivené čepele se ještě uvádí výška zakřivení. Zjišťuje se tak, ţe je vedena spojnice mezi hrotem a spodní částí záštity, na níţ je kolmo k nejvyššímu bodu změřeno zakřivení čepele (obr. 2). 9
záštita hrot
ostří
hlavice
ţlábek
rukojeť Obr. 1: popis meče10
21
Obr. 2: způsob měření zahnutí čepele11
Důleţitým údajem je délka a šířka čepele. U rovných čepelí se měří délka směrem od hrotu k záštitě nebo ke koši. U zakřivené čepele nás zajímá délka hřbetního ostří, které se táhne od hrotu po hřbetní části čepele směrem zpět. To umoţňuje snazší bodnutí a také sek stranou. Délku u zakřivené čepele měříme přímkou, vedenou od středu čepele těsně pod záštitou ke hrotu. Šířka čepele se měří z pravidla v nejširším místě. Důleţitý je i popis vzhledu čepele, zda jsou na ploskách ţlábky nebo výbrusy nebo výzdoba ve formě ornamentů či nápisů. Uvádí se i popis povrchu plosek, to znamená, nejen jakým způsobem přecházejí do ostří (průřezy: čočkovité, klínovité, zploštěný šestiúhelník), ale také jestli jsou plosky podélně zbrázděny výbrusy nebo ţlábky (ty jsou tu z důvodu odlehčení čepele, ale nesniţují její pevnost).9 Dýky se skládají ze dvou hlavních částí, části pracovní a úchopové (obr. 3). Pracovní část je čepel, která je zakončena hrotem. Úchopovou částí je rukojeť, která slouţí k drţení a ovládání dýky. Čepel dýky můţe mít jedno i více ostří a vyznačuje se výrazným středovým hrotem, který umoţňuje bodnou funkci dýky. U dýk evropského původu je typická dlouhá úzká přímá čepel. Orientální a asijské dýky mají čepel kratší, širší a bývají často zakřivené. Pro sníţení hmotnosti a zvýšení pevnosti v ohybu se u některých dýk vykovávají nebo vybrušují podélné ţlábky (krevní ţlábky). Orientální čepele mohou být vyztuţené vystouplým středovým ţebrem. Čepel je od rukojeti oddělena záštitou, která slouţí k ochraně ruky. Podle moţnosti změny polohy čepele vůči rukojeti dělíme dýky na skupiny s pevnou čepelí, zavírací a prodluţovací. Otevřené dýky s pevnou čepelí se vkládají do vhodných pochev chránící ostří před poškozením. Pochvy mohou být koţené, dřevěné nebo kovové. Musí umoţňovat snadné vytaţení dýky, ale současně musí zabránit jejímu samovolnému vypadnutí. Ve většině případů se pochvy připevňují k opasku. Mohou být ale také zavěšeny řemínkem na krk nebo rameno. Rukojeť se nasazuje na zúţenou část čepele, které se říká stopka nebo trn. Pata rukojeti bývá někdy chráněna kovovým prstencem, který se označuje jako hlavice. Při popisu dýky je nutné uvést celkovou délku (od hrotu k hlavici), aktivní délku čepele (od hrotu k záštitě), velikost prohnutí, šířku čepele v místě těsně pod rukojetí (pokud je to nejširší místo).12
22
jílec/rukojeť
hlavice
ostří
záštita
hrot čepel
úchopová část
pracovní část
Obr. 3: popis dýky11
1.3.3
Chladná zbraň jako sbírkový předmět
Jako kaţdý sbírkový předmět musí být i zbraň řádně popsána. Součástí popisu by kromě rozměrů a charakteristických rysů zbraně měly být i údaje o původu zbraně, jestli byla zakoupena, darována nebo zda se jedná o nález. Důleţitý je také popis zdobných prvků a pouţitého materiálu. Stručný, ale výstiţný popis se provádí nejen pro badatelské účely, ale také proto, aby se v případě ztráty dalo po zbrani pátrat. Ideální je opatřit katalogizační lístek dokumentační fotografií.9 Sbírka zbraní v JMM vznikla pravděpodobně na popud dobového trendu sbírat vše orientální a vystavovat kuriózní předměty. Sbírka není cíleně rozšiřována, předměty se dokupují příleţitostně. Kaţdoročně jsou vybírány předměty, které se restaurují a poté se umisťují do obměnné vitríny ve stálé expozici. V plánu je postupné restaurování a digitalizace všech předmětů. 1.3.4
Orientální zbraně
Pod pojmem Orient jsou dnes myšleny oblasti přední Asie (někdy i střední Asie) a část severní Afriky. Za kolébku prvních orientálních dýk je povaţován Egypt, tzv. starý Orient. Dýky vzniklé na tomto území ovlivnily morfologii pozdějších orientálních a afrických zbraní.12 Jiţ v polovině 2. tisíciletí př. n. l. se rozšířila výroba zbraní v údolí Pandţábu (dnešní Pákistán). Odtud se potom toto umění šíří do Arábie a Persie, na druhé straně pak do Zadní Indie, Číny a Japonska. Indická ocel byla dříve velmi vyhledávána jako nejkvalitnější. Byl u ní téţ oceňován vysoký bílý lesk po zpracování. Z nalezišť v oblasti Láhauru a Mausúru dopravovali tuto kvalitní surovinu nejen do místních, ale i do velmi vzdálených dílen vyrábějících čepele, z nichţ přední místo zaujala Buchara. 23
Indické zbraně byly ve značném počtu také dováţeny do Evropy. Velká část produkce byla určena pro Damašek v Sýrii, jehoţ jméno se v historii zbraní stalo pojmem. Na trzích tohoto slavného, podle orientálců téţ nejstaršího města, bylo moţno obdrţet ty nejlepší výrobky indických a perských dílen. V Damašku byly ovšem činné i význačné místní dílny. Jejich produkce se však stává významnou aţ v období kříţových výprav, kdy s orientálními zbraněmi přicházejí do styku také Evropané.13 Ve 3. aţ 7. století byla významným centrem, které ovlivnilo výrobu orientálních zbraní, Persie. Íránské zbrojířské řemeslo převzali Arabové, kteří ho při šíření islámu postupně přinesli aţ do Turecka, severní Afriky, Španělska a Indie. Orient byl oblastí mimořádně sloţitého vývoje dějin, kde se vzájemně ovlivňovaly a mísily různé kultury, coţ má za následek velikou mnohotvárnost chladných zbraní této oblasti.12 1.3.5
Výzdoba orientálních zbraní
Vliv místních zvyklostí a náboţenství (převáţně islám a buddhismus) se odráţejí nejen na rozmanité typologii zbraní, ale i na jejich výzdobě. Díky tomu, ţe se v oblasti Orientu ctí tradice více neţ v Evropě, udrţely se formy a technologické postupy výroby zbraní a zbroje po celá staletí bez výraznější změny, coţ je sice dobré pro tradici zachování původní technologie výroby, ale způsobuje to problém sběratelům a muzejníkům v při určování doby jejich vzniku.14 Dominantními prvky orientálních zbraní je ornamentální tvorba. Pravděpodobně vznikla jako důsledek Mohamedova zákazu zobrazování postav. Tento zákaz však nebyl dodrţován důsledně a na dekorech zbraní se objevují i nedokonalá a jednoduše ztvárněná zvířata i lidské postavy (většinou kopie antických a byzantských předloh). Na rozdíl od dokonale propracovaného ornamentu jsou postavy jen velmi jednoduše ztvárněny. Ornament stylizoval geometrické a přírodní botanické formy a od začátku 11. století často pouţíval stylizovaných tvarů arabského písma v nápisech z literatury náboţenského původu. Ornamenty s pouţitím zvířecích motivů jsou typičtější pro zbraně Indie, Číny nebo Persie. Umělecká díla azbraně Arabů, Peršanů a Indů jsou často zdobená technikami tauzírování, niella a rytí.13 1.3.5.1 Tauzírování Je to zdobná technika, zaloţená na principu vkládání měkčího kovu do tvrdšího. Do základního tvrdšího materiálu se pomocí vhodného rydla nebo sekáčku vytvoří ţlábek. Ideální je, pokud je ţlábek na dně širší neţ u povrchu. Do vytvořeného ţlábku se čakanem vtlouká drátek z poţadovaného měkčího kovu. Poté je povrch vybroušen a vyleštěn. Vkládaným kovem můţe být ryzí stříbro, zlato nebo měď. Jako podkladový kov se vyuţívá ţelezo, bronz nebo mosaz. 1.3.5.2 Niello Nielo je zdobení kovu „vykládáním“ černou barvou. Do základního materiálu se do hloubky (min. 0,2 mm) vyryje nebo vyleptá poţadovaný ornament, do kterého je 24
aplikována niellovací směs. Poté se kov zahřeje na teplotu, kdy se směs roztaví a rovnoměrně zalije povrch. Následuje broušení a leštění povrchu a v případě nedostatků je moţné znovu nanést niellovací směs a proces opakovat. Niello se vyrábí tavením stříbra, mědi, olova a síry v objemových poměrech 1:2:3:9. Pro snadnější tavení se přidává půl objemového dílu dekahydrátu tetraboritanu sodného. Vzniklá hmota je po zchladnutí rozemleta na prášek a smíchána s chloridem amonným. Takto směs připravena k aplikaci do dekoru. Niello má šedou aţ černou barvu.
25
1.4
Původ zbraní 1.4.1
Dýka sainti(e)
Dýka sainti je velmi netradiční typ indické zbraně. Je to kombinovaná útočná bodná a obranná zbraň. Základ tvoří tyč, na kterou jsou po stranách nasazeny koule. Střed tyče slouţí jako rukojeť, která je chráněna záštitným obloukem. Čepel dýky je vsazena přímo do středu záštity. Objevují se varianty s různou délkou základní tyče i s různým počtem koulí po stranách. Ty jsou většinou, stejně jako záštitný pás zdobeny tauzírováním, plátováním nebo cizelováním. Čepel je ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku a má dvě ostří. Uprostřed bývá zdobena podobným způsobem jako záštita. Konstrukce zbraně umoţňovala bojovníkovi zasazovat nepříteli rány jako dýkou a zároveň rány odráţet.15 K odráţení ran jsou přizpůsobeny oba konce rukojeti, kdy se útočníkův meč zasekne mezi ţlábky. Celá zbraň bývá vyrobena z oceli a zdobena stříbrem nebo zlatem, někdy se na rukojeti vyskytují textilní nebo koţené omotávky.
Obr. 4: indická dýka sainti, 38,5 cm široká16
Dýka na obrázku 4 je ve stylu pocházejícího původně z Indie a Persie. Zbraň je vyrobena z oceli a čepel je dekorovaná stříbrem, rukojeť je omotána hedvábnou textilií.16 Dýka byla pouţívána jiţ od 16. století indickými i arabskými bojovníky. Stejně jako u jataganu se zde setkáváme s ne vţdy přesně pouţitou terminologií. Pod názvem „saintie“ nebo „sainti“ se někdy skrývá krátké kopí, které má uprostřed rukojeť se záštitou velmi podobnou té na dýce (obr. 5). Při hledání nebo označování zbraně je tedy nutné uvést s názvem sainti nebo saintie i druh zbraně, tedy zda se jedná o kopí nebo dýku (obr. 6).15
26
Obr. 5: kopí sainti, 18. století, střední Indie, délka – 83,8 cm17
1.4.2
Obr. 6: dýka sainti, 18. století, střední Indie, délka rukojeti – 35,5 cm18
Jatagan
Jatagan je nejtypičtější tureckou chladnou zbraní jiţ od 16. století. Má jednostranně broušenou čepel, která můţe dosahovat délky 47–92 cm a je mírně esovitě prohnutá (záleţí na oblasti výroby). Zbraň představuje určitý druh přechodu mezi šavlí a dýkou.12 Některé zdroje uvádějí, ţe se vyvinul v návaznosti na řecko-římský válečný nůţ máchaira, který má také esovitě prohnutou čepel.19 U vojenských příslušníků byl obvykle jatagan nošen společně se šavlí. Jatagan se zasouval do dřevěné pochvy potaţené kůţí a oplátované stříbrným či mosazným plechem. Pochvy mohou být zdobené smaltem nebo kováním u náustku a na konci pochvy.12 Pochvy na jatagany nemají, na rozdíl od jiných, závěsné krouţky pro pověšení zbraně k pasu, protoţe se pochva nosila zastrčena za širokou pásovou šerpou.19 Ostří jataganu je mírně zahnuto a hřbet čepele je u balkánských jataganů zakřiven, ale u tureckých je skoro rovný. Povrch čepele bývá hladký, jen u jataganů z Černé Hory je čepel u hřbetu opatřena úzkým ţlábkem.12 Na čepeli blíţe k rukojeti se často objevuje dekor, nápisy, monogramy panovníka, značky vztahující se k výrobci nebo náboţenské texty. Mohou být na jedné nebo na obou stranách čepele. Nápisy jsou velmi precizně provedeny technikou tauzírování nebo plátování. Pro jatagany je charakteristické, ţe postrádají záštitu. Čepel tak přímo navazuje na rukojeť.19 Rukojeť bývá vyrobena z kosti a její hlavice má typické křídlaté výstupky. Nejčastěji se pouţívaly kosti hovězí, velbloudí, vzácně mroţí (obr. 7) nebo slonovina či kosti z ovce.19 Kost je na rukojeť připevněna formu dvou přinýtovaných střenek, které jsou zpevněny kovovým toulcem. Styk střenek je po celém obvodu překryt páskem z téhoţ kovu. Zpravidla stejný kov je také na části čepele, která se na hřbetu stýká s rukojetí. U balkánských jataganů to bylo zpravidla stříbro, u tureckých spíše mosaz. U zbraní chudších bojovníků se pouţíval cín (pouţívala se technika nakapávání).12 Kovové části rukojeti jsou zdobené rytinou, naproti tomu kostěné části jsou téměř vţdy hladké. Výjimkou jsou bosenské jatagany, kde jsou do kosti zatloukány kovové zdobné hřebíčky. Existují také jatagany, které nemají kovový toulec a kostěné střenky se tak bezprostředně přimykají k čepeli. Důvodů, proč má rukojeť jataganu 27
takový specifický tvar, můţe být několik. Prvním z nich je, ţe rozvidlená hlavice umoţňovala opření zbraně o stehno při jízdě na koni. Jiným důvodem mohlo být, ţe hlavice měla zlepšit vyváţení a usnadnit drţení zbraně. Nejvíce se jatagan rozšířil v balkánských oblastech, kde se ve velkém měřítku vyráběl v 18. a 19. století a někde i na počátku 20. století.12 Existuje řada variant s rozdílnou výzdobou, od jednoduchých aţ po darovací exempláře.19
Obr. 7: jatagan, 19. Století, rukojeť z mroţí kosti, Osmanská říše20
Jatagan se dostal i do řadové vojenské výzbroje srbských dobrovolných sborů v rakouské armádě (obr. 8).13 Byl zbraní hojně pouţívanou v severní Africe v berberských oblastech, měl však odlišnou rukojeť s jednoduchou záštitou. Jatagany pouţívali Černohorci v bojích proti Turkům za balkánské války v letech 1912–1913. Někteří bojovníci měli jatagany s rukojeťmi ze dřeva nebo rohoviny. Kvůli tmavému zbarvení se jejich zbraním říkalo „crnosapci“. Naopak jatagany bohatých lidí se světlými rukojeťmi ze stříbra nebo slonoviny zdobenými korály, perletí a drahokamy se označovaly jako „bjelosapci“ nebo „bjeloušci“.12 Ještě za 1. světové války pouţívala srbská armáda jatagany místo bodáků.19 Jatagan je často zaměňován s handţárem. V různých literárních zdrojích se objevují oba názvy pro ten samý předmět nebo se naopak snaţí o rozlišení, která jsou ale často v protikladu. Např. v knize Zbraně Orientu (1970) je handţár uveden jako: „původní arabský název pro nůţ a dýku“. Jde o dýku s dvojsečnou esovitě prohnutou čepelí, dlouhou 18 aţ 28 cm, a s rukojetí ve tvaru pistolové hlavice.13 Naproti tomu se v knize Handbuch der Waffenkunde (1890) dočteme, ţe slovem jatagan je označován malý handţár pocházející z východní Indie.21 Jedná se však o literaturu o sto let starší neţ jsou Zbraně Orientu. Nejednoznačnost pouţívání termínu dokládá i popisek pod fotografií z Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury (obr. 8). Pod vyobrazením jataganu, velmi podobného tomu, který je zapůjčen z JMM ve Znojmě, je nápis: Handţár dobrovolníků rakouské armády.22
28
Obr. 8: handţár dobrovolníků rakouské armády22
Handţár je jako dvousečná dýka popisován i v Encyklopedii zbraní a zbroje (1999). V téţe encyklopedii je jatagan označen za typickou tureckou a balkánskou zbraň s jedním ostřím a rozvidlenou rukojetí.19 K rozlišení termínů nepřispívají ani informace o pouţití zbraní. Podle Encyklopedie zbraní a zbroje byli handţáry ozbrojeni příslušníci srbských dobrovolných sborů kolem roku 1798 a jatagany pouţívali řadoví vojáci rakouské armády.19 Tato tvrzení se ale neshodují s textem z knihy Zbraně Orientu (1970): „Jatagan ... V rakouské armádě jím byli vyzbrojeni příslušníci srbských dobrovolných sborů v roce 1798 a nejlepší poddůstojníci hraničářů“.13 V mé práci pouţívám pro zbraň zapůjčenou z JMM ve Znojmě pojem jatagan. Pod tímto označením je veden i v evidenci a domnívám se, ţe toto označení předmětu je správné.
Obr. 9: jatagan, Turecko, délka 27,9 cm23
Oba názvy jsou většinou pouţívány v té samé souvislosti pro ten samý předmět, podle oblasti, kde byl jatagan/handţár pouţíván. Častější je však termín jatagan (yataghan). Na internetových stránkách zabývajících se prodejem starých chladných zbraní se objevují oba názvy. I pro dýku je zde označení jatagan (obr. 9).23
29
1.4.3
Dýka kris a pochva
Kris je typická malajská zbraň, kterou je ovšem nutné definovat. Na rozdíl od běţných dýk má kris rukojeť, která je vůči čepeli v pistolovém sevření a umoţňuje tak drţiteli bodnout. Pro dýku je také charakteristický vzhled čepele.24 Pro označení dýky se pouţívá termín kris i keris, oba jsou správné. Nejstarší známé krisy pocházejí jiţ z 11. století, kdy se z ostrova Jáva rozšířily do jihovýchodní Asie. Kris byl a je povaţován nejen za zbraň, ale i za spirituální předmět a je nositelem magických vlastností. Kris se nosil kaţdý den i při zvláštních příleţitostech, dědičné krisy se předávaly z generace na generaci. Nosili je muţi i ţeny. Okolo dýky se rozvinula bohatá spiritualita a mytologie. Kris je pouţíván jako talisman s magickou mocí, zbraň, posvěcené dědictví, pomocné vybavení pro soudní vojáky, doplněk k obřadnímu oděvu, indikátor sociálního postavení nebo symbol heroismu a podobně. V průběhu posledních tří desetiletí ztratil kris prominentní sociální a duchovní význam ve společnosti. Ačkoli stále můţeme na mnoha ostrovech nalézt aktivní a ctěné empus (vysoce respektovaní řemeslníci se znalostmi v historii a okultních vědách), kteří výrábějí krisy vysoké kvality tradičním způsobem, jejich počet dramaticky klesá a je pro ně obtíţné hledat další učedníky, kterým by předali své dovednosti.25 Prapředkem krisu byla pravděpodobně zbraň vyrobená z ostnu/ţihadla rejnoka (trnucha). Otrávený osten byl na jednom konci omotán plátnem nebo kůrou, aby se neporanil samotný drţitel zbraně. Takto osten slouţil jako velmi účinná bodná otrávená zbraň. Kdyţ jed přestal účinkovat, byl nahrazen šípovým jedem, který se nejčastěji získával z čemeřice. Malajci se dostali ke kovovým zbraním aţ skrze obchod. Naučili se zpracovávat kov a vyrábět zbraně ve tvarech, na které byli zvyklí. Tak si člověk pouţívající kris z rejnoka rychle zvykl na nový kovový kris. Odtud moţná pramení i pověra, ţe krisy mají otrávené čepele. Čepele krisu byly pravděpodobně rovné aţ do 15. století, kdy se začaly vyrábět zvlněné. Podle autora knihy Keris and Other Malay Weapons byly zvlněné čepele převzaty aţ z indických zbraní. Jedna z primitivních indických zbraní, jeţ je stále pouţívána, je vyrobena z kozoroţího rohu a to buď z celého, nebo podélně rozštípnutého. Ocelové dýky jsou také vyráběny tak, aby napodobovaly vlny tohoto rohu a Malajci se tímto tvarem zřejmě inspirovali a zkopírovali ho. Zvlněný kris je velmi krásný a má praktickou výhodu v tom, ţe dělá mnohem širší zranění a také si snáze vytvoří cestu dovnitř a ven mezi kostmi, kde by se jinak širší čepel zasekla. Nicméně ne všem Malajcům se vlnitý kris líbil. Mnoho ze starších muţů stále říká, ţe rovná čepel je nejlepší. Svědčí o tom i fakt, ţe se vyrábí více dýk s rovnou čepelí neţ s vlnitou. Sběratel nebo turista chce ale vlnitou čepel a pro ně jsou dnes takové čepele vyráběny. První kováři a výrobci krisů se v Malajsii nazývali pandai besi. Měli údajně magické vlastnosti, které jim dovolovaly vládnout kovu. Největšího vrcholu dosáhlo umění výroby krisů ve 14. století za vlády 2. prince majapahitského, kdy byly vyráběny damaškové čepele. Podle tradice musí být kris vyroben nejméně ze dvou druhů slitin ţeleza, ty nejlepší pak ze sedmi druhů. Kris s damaškovou čepelí se nazývá kris bepamor. Pamor znamená slitinové, naznačuje tak, ţe ţelezo obsahuje nikl. Jedná se 30
o meteoritické ţelezo. To bylo velmi vzácné, proto získalo pověst o svých magických vlastnostech. Dnešní krisy vyrobené také z damaškové oceli uţ neobsahují meteoritické ţelezo, a z tohoto důvodu se vytrácí i jejich mystická hodnota. Čepel krisu vytvořená ze svařených plátů ţeleza a oceli je ohýbána tak, ţe je čepel ohřáta a části, které nemají být ohnuty se zchladí a poloţí se na dva bloky. Do části, která nebyla zchlazena, je tlučeno a tím se vytvoří vlna. Tento postup se opakuje pro kaţdou vlnu. Jednodušší krisy mají vlny vyrobené broušením. Čepele se rozdělují do tří tříd: bepamor – damaškové, meleda – prostá ocel (jeden druh oceli) a besi bari – hrubá ocel (jeden druh oceli s hrubě opracovaným povrchem).24 Dýka má specifická označení pro různé části (obr. 10). Na čepeli poblíţ rukojeti je vytvořen výstupek zvaný ganja, který má slouţit k zachycení ostří útočníka. Má podobnou funkci jako záštita, která na tomto typu dýky chybí. Části čepele pod ganjou se říká gandik nebo taky „tvář čepele“. Po stranách jsou na jedné nebo na obou stranách výběţky, aring, někdy ve tvaru sloních klů.26
pochva
rukojeť 1 2 3 4
5
sampir/ wranka pendok
čepel
Obr. 10: popis částí dýky a pochvy26 1 – pendongkok, 2 – část rukojeti zvaná mendak, 3 – ganja, 4 – gandik, 5 - aring
31
Rukojeť je k čepeli připevněna tak, ţe se do připraveného otvoru v rukojeti vloţí horký trn čepele a zaplní se lepidlem vyrobeným z damary a oleje. Rukojeť můţe být vyrobena ze dřeva, z kosti, z kovu nebo ze slonoviny. Jsou zdobené rytinami nebo řezbami ve tvaru postav. Postavy jsou často maskované, protoţe s příchodem islámu přišel i zákaz jejich zobrazování. Například některé postavy nemají tváře, není to tudíţ vyobrazení ţijící věci. Na rukojeti poblíţ čepele se objevuje kovový krouţek zvaný pendongkok. Rukojetí existuje mnoho typů podle oblasti, kde se vyráběly. Můţeme uvést několik nejzajímavějších příkladů. Typ majapahit je nejstarší známý typ. Rukojeť je ve tvaru malého muţe nebo boha a je vykována s čepelí z jednoho kusu. Typ jawa demam je pojmenován podle příběhu, kdy výrobce krisu dostal zakázku, ale nevěděl jak na jeho výrobu. V noci přišla zima a on dostal horečku (demam), zabalil se do sarongu (indonéský národní oblek) a vsedě si objal kolena. Rukojeť pak vyřezal podle své podoby. Typ bahari má často rukojeť vyřezanou z rohu. K jedinečné dýce patří i jedinečná pochva. Základem je dřevěné pouzdro, které můţe být různými způsoby překryto kovovým pláštěm. Pochva se skládá ze dvou částí: pendoku a sampiru (česky by se dalo přeloţit jako příčník). Pendok je spodní podlouhlá část, do které se zasouvá čepel. Sampir je horní část, ve které se zachytává ganja a slouţí také k tomu, aby pochva nevyklouzla zpoza opasku.24 Opět existuje mnoho druhů podle oblasti výroby. Pochvy se liší tvarem sampiru a formou pendoku. Pendok můţe být pokryt kovovým plechem, pouţívá se mosaz, stříbro nebo pakfong, které jsou hladké, zdobené rytinou a cizelováním, smaltem nebo jsou pozlacené. Nejí výjimkou ani niklování, které se však vyskytuje aţ na pochvách z konce 19. století. Plech můţe pokrývat celou plochu pochvy nebo můţe být na jedné straně štěrbina, v tom případě se jedná o blewah nebo štěrbina nahoře i dole uzavřená, pak je to natang a bez štěrbiny bunton. V případě, ţe kov zasahuje aţ do oblasti sampiru nazývá se topengan (obr. 11). 26
32
bunton
blewah
natang
Natang/slorok
topengan
Obr. 11: formy kovových plášťů na pendoku26
Jávský typ má pendok uzavřen v kovovém plášti někdy se štěrbinou vpředu, která můţe být vyplněna ţelvovinou. Sampir je okázalý se zaobleným koncem. U typu Madura je typická groteskní tvář na sampiru. Kovový plášť zde přechází z pendoku aţ na sampir. Pro Malajce má nejvyšší cenu čepel, pak rukojeť a nakonec aţ pochva. Dnes je hodně krisů kopírováno Číňany. Takové krisy se poznají podle značky dvou zkříţených krisů nebo zkříţeného krisu s pochvou. Krisy jsou klasifikovány do různých tříd podle typů čepelí, rukojeti i pochvy. Někdy je identifikace velmi náročná, protoţe ne vţdy se jednotlivé prvky shodují.24 Některé příklady krisů s pochvami jsou na obrázcích 12 a 13.
33
Obr. 12: kris s pochvou ze střední Jávy, pozdější 19. století26
Obr. 13: kris s pochvou ze Sumatry, 19. století26
Na obrázku 12 je jávská dýka se zřetelným pamorem a s rukojetí ve formě velmi extrémně stylizované lidské postavy. Celková délka dýky je 43 cm, délka čepele je 34,8 cm. Plášť pochvy je vyrobený z pakfongu a dekorovaný na jedné straně rytým florálním ornamentem. Sampir má tvar typický pro oblast Jávy. Na obrázku 13 je kris pocházející ze Sumatry. Čepel má 13 loků (jedné vlně se říká lok) a je 39,6 cm dlouhá. Ganja a horní část čepele jsou zdobeny zlatem. Rukojeť je dřevěná opět ve formě stylizované ohnuté postavy (Jawa demam). Dekorována je stříbřením, drahými kameny a filigránem. Pendok je dřevěný se stříbrným pláštěm zdobeným florálními rytinami. Zatímco forma dekorace je charakteristická pro malajskou kulturu na pobřeţí Kalimantanu, tvar pochvy je typický pro Sumatru.26
34
1.5
Materiálový průzkum sbírkových předmětů
Hlavními cíli průzkumu movitých památek je získat dostatečné informace o stavu i historii předmětu, o pouţitých materiálech a technologiích, získat informace o tom, zda se na předmětu nachází pozdější doplňky nebo stopy pozdějších zásahů. Na základě těchto informací je pak moţné předmět alespoň přibliţně datovat a lokalizovat a stanovit jeho komplexní hodnotu a určit, které části je nutné zachovat a ochránit a tedy vhodně sestavit vlastní konzervátorsko-restaurátorský záměr. Mezi hlavní činnosti patří obecně správná identifikace materiálu, technologie jeho zpracování a povrchové úpravy a zjištění stavu degradace. Restaurátorský záměr je sestavován s ohledem na charakter a vymezenou komplexní hodnotu předmětu a poţadavky na jeho další uloţení nebo moţnosti vystavování.27 Následující kapitoly jsou zaměřeny zejména na materiály, které se na restaurovaných předmětech vyskytují. 1.5.1
Průzkum dřevěných artefaktů
Průzkum dřevěných artefaktů nebo historických dřevěných konstrukcí má několik základních kroků. • Určení druhu dřeva. Zkušený restaurátor můţe u běţných druhů dřeva určit jeho charakteristiku na základě vizuálního pozorování. Pro přesnější určení lze vyuţít pozorování mikrostruktury na různých řezech dřeva.27 Pozorují se tři hlavní řezy: transverzální (prochází v rovině kolmo na osu kmene), radiální (veden biologickým středem kmene) a tangenciální (rovnoběţně s podélnou osou v rovině tečny letokruhu v určité vzdálenosti od středu kmene).28 Pro tuto metodu je ale nutné odebrat vzorek. Přesné určení druhu dřeva má význam především tam, kde je potřeba části dřevěných předmětů doplňovat nebo tam, kde identifikace dřeva doplňuje historické zařazení a dataci předmětu.27 • Datování dřeva se provádí na základě střídání letních a zimních přírůstků dřeva a porovnává s širokou databází vzorků (pokud pro dané dřevo existuje).27 Další metodou je radiokarbonová metoda určení stáří, vyuţívající měření poločasu rozpadu uhlíku 14C. Po odumření ţivého organismu se přísun 14C zastaví a poruší se tak jeho rovnováţná koncentrace, která se po dobu ţivota přirozeně udrţuje na známé hodnotě. Změřením současné koncentrace 14C se dá stanovit čas úmrtí organismu. Zbytkový obsah 14C se zjišťuje hmotnostní spektrometrií.29 • Biologický průzkum pro zjištění napadení dřevokazným hmyzem nebo houbou. Podle velikosti výletových otvorů se dá orientačně určit míra poškození dřevní hmoty, podle dospělého jedince pak i konkrétní hmyz. Podle přesného určení hmyzu lze zvolit
35
vhodné účinné opatření. Pro většinu dřevokazného hmyzu vyskytující se v našich podmínkách je účinná dezinsekce ionizujícím zářením.28 Přesné určení plísňového napadení je důleţité pro zvolení vhodné sanace a určení optimálních podmínek uloţení. Niţší houby a plísně se na povrchu dřeva mohou projevit jako barevné skvrny, vatovitý povlak (bělavý, namodralý, nazelenalý nebo černý) nebo lze pozorovat přímo plodnice hub. Mezi další projevy napadení patří např. kostečkový rozpad dřeva způsobený dřevomorkou domácí nebo konioforou sklepní nebo práškovitý či vláknitý rozpad dřeva. Plísně se identifikují na odborných mykologických pracovištích.27 • Identifikace povrchových úprav. Pro identifikace povrchové úpravy je většinou třeba odebrat vzorek i s částí podkladového dřeva. Na řezu se pak stratigraficky určují vrstvy povrchových úprav, u kterých lze dále analyzovat pojiva i pigmenty případných nátěrových vrstev. Průzkum a identifikace povrchových vrstev je důleţitý zejména v momentě, kdy se uvaţuje o odstranění původního nátěru nebo jeho obnovení. V případě odstranění nátěru by byly všechny informace o povrchové úpravě ztraceny. Přímo na povrchu bez nutnosti odebrání vzorku lze vyuţít následující analytické metody: zkoušky rozpustnosti, sondáţní průzkum na povrchu předmětu nebo počítačovou tomografii. • Průzkum mechanických vlastností dřevěné konstrukce se provádí tam, kde má konstrukce nosnou funkci. Konstrukce nesmí být oslabena např. biologickým poškozením nebo ohněm.27 • Radiografický průzkum dřeva. Rentgenové snímky dřeva nám mohou dát cenné informace o vnitřních defektech. Pohlcování paprsků totiţ závisí na hustotě dřeva, proto se na snímku projeví např. dutiny nebo praskliny. Metoda také umoţňuje detekci kovů ve dřevě. S vysokou vlhkostí dřeva se sniţuje propustnost rentgenových paprsků, a proto se tato vlastnost také vyuţívá při zjišťování vlhkosti. Podobně se dá vyuţít i počítačová tomografie. Na tomogramu jsou lépe vidět místa napadení hnilobou, chodbičky hmyzu, různé praskliny nebo cizorodé materiály. Je moţné vidět i letokruhy a na základě porovnání hustot lze sledovat pronikání impregnujících látek nebo nátěrů do hloubky dřeva. Největším kladem této metody je to, ţe je nedestruktivní, je ovšem poměrně drahá. Další omezení spočívá ve velikosti komory tomografu.28 1.5.2
Průzkum předmětů vyrobených z usně
Průzkum usňových předmětů se skládá z několika kroků, které nám pomohou nejen při určování původu a stupně degradace, ale i při navrhování dalších konzervačních nebo restaurátorských postupů. Získané informace jsou důleţité i pro navrţení podmínek uloţení předmětu v depozitáři nebo v expozici.
36
• Zjištění typu usně patří k nejdůleţitějším informacím. Provádí se pouhým makroskopickým pozorováním nebo prohlídkou pod mikroskopem. Kůţe má na lícové straně kresbu, která je charakteristická pro kaţdé zvíře. Takto se dá poznat typ usně v případě, ţe je povrch dobře zachovalý. Dále je moţné pozorovat příčný řez kůţí na elektronovém rastrovacím mikroskopu (SEM). Pozorováním supramolekulární struktury kolagenu se dá také určit druh zvířete, ze kterého kůţe pochází, protoţe kaţdá kůţe má specifickou tloušťku, strukturu, jiné rozměry svazků vláken kolagenu a jejich uspořádání apod. 27 • Zjišťování způsobu činění se nejčastěji provádí pomocí SEM s EDS analyzátorem, kdy se sleduje se přítomnost hlavně vápníku, draslíku, sodíku, hliníku, chrómu, ţeleza a mědi. Jsou-li nalezeny pouze prvky vápníku, sodíku a draslíku jedná se s velkou pravděpodobností o třísločiněnou useň.27 Rostlinná třísla mohou být potvrzena také testem pomocí chloridu ţelezitého. Test spočívá v tom, ţe se na sklíčko umístí několik vláken usně a zakápnou se destilovanou vodou. Vedle kapky vody se kápne kapka 2% roztoku chloridu ţelezitého v destilované vodě a sleduje je penetrace roztoku do vzorku za současného zbarvení vláken. Vlákna se barví do šeda aţ tmavo-modra. Principem je reakce ţelezitých iontů s fenolovýni skupinami třísel.30 Pokud bychom poţadovali přesnější analýzu lze pouţít metody HPLC nebo TLC. • Useň jako biologický materiál podléhá účinkům plísní a bakterií. Jejich přítomnost se dá sledovat vizuálně nebo se pro přesnější určení provádí mikrobiologická zkouška odebraných stěrů. Podle výsledků průzkumu se na useň aplikují vhodné desinfekční prostředky. Identifikace plísní je důleţitá i ze zdravotního hlediska, aby se předešlo ohroţení zdraví konzervátora-restaurátora při práci s kontaminovaným předmětem. • Povrchové úpravy usní je moţně pozorovat na řezech pomocí SEM-EDS. Pro analýzu pigmentů a pojiv je ale vhodnější metoda FTIR nebo Ramanovy spektroskopie. • Při rekonzervaci velkoplošných objektů z usně má význam i stanovení tukovacích prostředků. Pokud byly v minulosti pouţity tukovací prostředky nevhodného sloţení (např. s obsahem esterů nenasycených mastných kyselin) mohou negativně ovlivnit vlastnosti usní (např. tvrdnutí). Mnoţství tukovacích látek je moţné stanovit gravimetricky po předchozí extrakci (hexanem pro látky nepolární, dichlormethanem pro látky polární). Extrakty se analyzují FTIR spektroskopií nebo GC. • Pro stanovení míry degradace usně je potřeba odebrání mnoha vzorků z různých míst, proto se běţně při restaurování provádějí jen některé analýzy, které je moţné provést bez odebrání vzorku nebo s odebráním velmi malého vzorku. Detailní analýzy slouţí spíše k určení mechanismu degradace.27 Metody průzkumu slouţící k určení mechanismu degradace usně: a) Morfologické změny je moţné sledovat na řezu usně metodou SEM. 37
b) Stanovení vlhkosti usně. Zjišťuje se zváţením před a po vysušení vzorku za definovaných podmínek. Vlastnosti usně vázat vodu jsou závislé na struktuře usně, způsobu činění a na stupni degradace. c) Míra nasákavosti usně. Je to doba, za kterou se kapka vody úplně vsákne do usně. d) Obsah síranových iontů. Vlivem dlouhodobého působení SO2 v ovzduší dochází k tzv. červenému rozpadu třísločiněných usní. Síranové ionty se dají stanovit pomocí iontově selektivní elektrody ve vodné suspenzi analyzované usně (za vysoký obsah je povaţován obsah síranových iontů nad 1 %). e) Stanovení obsahu solí ţeleza a mědi. Soli se do usně dostávají v průběhu zpracování nebo pouţívání usně a významně podporují její degradaci. Černé zbarvení třísločiněných usní je způsobeno přítomností iontů ţeleza. Pro analýzu se nejčastěji pouţívá metoda SEM-EDS nebo XRF. f) Stanovení teploty smrštění Ts a teploty denaturace Td. Stanovení teploty smrštění se provádí na malém vzorku pod mikroskopem na kontrolovaně ohřívané podloţce. Teplota denaturace se stanovuje diferenciální skenovací kalorimetrií (DSC). Oba údaje nesou informaci o nevratných změnách supramolekulární struktury kolagenu usně.27 Hodnota Ts přírodního kolagenu je přibliţně 62 °C, u nových třísločiněných usní je to 75–85 °C, při hodnotách nad 90 °C je pravděpodobné, ţe se jedná o useň, která byla činěna hlinitými nebo chromitými solemi.30 Hodnoty Ts mezi 30 a 40 °C jsou charakteristické pro jiţ velmi silně degradované usně.27 Analýza se provádí převáţně u cenných a silně poškozených předmětů. g) Stanovení pH usně. Nejvhodnější je pouţití dotykové elektrody. Pokud jsou v usni přítomny volné kyseliny, je naměřeno pH pod 3, coţ znamená, ţe degradace usně pokračuje dále. h) Zjištění mechanických vlastností usně jako je pevnost v tahu nebo odolnost proti střídavému namáhání ohybem apod. Tyto zkoušky se provádí jen při modelovém zkoumání usní. Pro potřeby restaurování nejsou nezbytné. Z výše uvedených zkoušek a stanovení se při praktickém restaurování vyuţívají pouze ty, které jsou pro daný artefakt nezbytné. Jako nejčastější jsou prováděny zkoušky pH, zkoušky nasákavosti a určení teploty smrštění Ts.27 1.5.2.1 Historie zpracování kůže Zvířecí kůţe byla zpracovávána lidmi uţ od pravěku, kdy byla lovena zvířata nejen pro maso, ale i pro kůţi. Taková kůţe byla upravena a změkčena pouze přeţvýkáním. Lidé však brzy zjistili, ţe neupravená kůţe ve vlhku ztrácí své mechanické vlastnosti a degraduje. Kůţe v nevyhovujícím prostředí zahnívá a rozkládá se nebo vysychá, tvrdne a křehne. Bylo proto nutné ji upravit tak, aby se prodlouţila její ţivotnost. Za nejstarší způsob činění je povaţováno činění kouřem a roztaveným tukem. Vynikající znalosti zpracování kůţe měli lidé v asijských oblastech. Výrobky z Číny, Indie nebo Persie měly dobrou pověst ještě ve středověku. V období 500–300 38
let př. n. l. se ve velkém měřítku zpracovávala kůţe v bohatých řeckých městech. V období Říma bylo zpracování kůţe jiţ specializovanou činností, která se dělila na koţeluţství, koţešnictví a barvířství. Upravená kůţe je základním výchozím materiálem pro koţedělnou výrobu. Kaţdý koţený výrobek má jiné poţadavky na kvalitu kůţe. To znamená na její pevnost, měkkost, odolnost v tahu apod. Velmi také záleţí na tom, z jakého zvířete kůţe pochází a jakým způsobem byla vyčiněna. Kůţi, která byla vyčiněním zbavená chlupů, se říká useň. Koţešina je kůţe, na které byla na lícové straně zachována srst zvířete. Kůţe zbavená podrostu chlupů se pak nazývá holina. Od středověku se rozlišují tři základní způsoby úprav kůţe: koţeluţství, jirchářství a zámišnictví. Koţeluţství v uţším slova smyslu znamená činění kůţe organickými nebo anorganickými tříslivy. K nejstarším způsobům činění patří činění rostlinnými tříslivy. Pouţívají se rostlinná třísla obsaţená v kůře, větvích, plodech, listech nebo i kořenech stromů. Čerstvě staţená kůţe se musí ihned zpracovat nebo konzervovat, aby neshnila, neţ se dostane do koţeluţné dílny. Kůţi z uhynulých zvířat se říká padlice. Konzervace kůţe se provádí hned po poráţce zvířete. Konzervací se myslí sníţení obsahu vody v kůţi sníţením teploty a chemickou změnou struktury obsaţených bílkovin. Poté probíhají operace vedoucí k tomu, ţe se z kůţe stává holina, kterou je moţné vyčinit. Provádí se námok (hydratace kůţe), louţení (pro zvětšení pórů), odchlupování, mízdření (odstranění podkoţního vaziva), omykání (odstranění podrostu), štípání (úprava tloušťky) a moření. Takto upravená kůţe je zbavena epidermálních vrstev a srsti.31 Volba dalšího postupu, tj. činění, závisí na druhu kůţe a na poţadavku na další vyuţití usně. Vyčiněná useň musí splňovat určitá kritéria, jakými jsou zejména zvýšená odolnost proti působení mikroorganismů, zvýšená hydrotermální a chemická stabilita a zachování vláknité struktury v suchém stavu, zajišťující opakní a pevný ohebný materiál.30 Činění je proces, při kterém se holina mění v useň působením činících látek organického (třísločinění) nebo anorganického (chromočinění) původu. Cílem je zabránit tomu, aby se vlákna slepila v rohovitou hmotu. Činící roztoky se dříve vyráběly vyluhováním kůry stromů, dubových listů, větví, ţaludů, nebo duběnek, které jsou na tříslovinu nejbohatší. K výrobě třísla se pouţívaly i jiné druhy stromů např. smrk, modřín apod. Kůţe se postupně vkládaly do roztoků třísliv od nejniţší koncentrace po nejvyšší. Vyčiněné kůţe byly usušeny a ošetřeny emulzí rybího tuku a loje. Následné tukování se provádělo za účelem změkčení kůţe. Nanášelo se ve třech aţ čtyřech vrstvách.31 V současnosti se k činění vyuţívá anorganických koordinačních sloučenin a organických sloučenin. Z anorganických sloučenin se nejvíce vyuţívaní koordinační sloučeniny chrómu, hliníku a ţeleza a heteropolykyseliny fosforu a křemíku. Organické sloučeniny jsou zastoupeny ve formě tříslovin, chinonů, tuků a aldehydů. Činícími sloučeninami jsou látky, které mají schopnost vázat se na funkční skupiny kolagenu a umoţňují jeho síťování.32 Při procesu činění se koţní vlákna odbobtnávají a rozdělují se na vodu a pevnou hmotu kolagenu. Kolagenová vlákna se současně spojí s činícími 39
látkami a vznikají tak vlákna usňová. Ta se po odstranění mezivláknité vody neslepují, ale zůstávají volná a pohyblivá a jsou téměř netečná k dalším účinkům vody.33 1.5.3
Průzkum předmětů vyrobených z kovů
Průzkum historických předmětů vyrobených z kovů lze téţ rozdělit do několika oblastí. • Identifikace základního materiálu nebo povrchové úpravy. Určení druhu kovu makroskopickým pohledem, posouzením fyzikálních vlastností nebo jednoduchou analytickou zkouškou není pro většinu zkušených restaurátorů problém. Pro určení přesného sloţení se vyuţívají především analytické metody, které nevyţadují odběr vzorku, tj. metody nedestruktivní. Patří k nim XRF a SEM-EDS nebo SEM-WDS. Z metod vyţadujících odběr vzorku jsou vhodné např. ICP/AES nebo PIXE. U nedestruktivních metod je však třeba počítat s tím, ţe se analyzuje pouze více či méně tenká povrchová vrstva předmětu. • K pozorování struktury kovu je vhodná metalografická analýza. Zde je ve většině případů odebrán zkoumaný vzorek, který se připravuje ve formě metalografického výbrusu. Lze také provést tzv. boční nábrus přímo na ploše předmětu. Tento postup je moţné aplikovat na čepele zbraní, pokud to jejich stav dovoluje. Podle struktury se dá určit technologický postup výroby, stupeň degradace, míra např. zakalení nebo také tloušťka povrchových vrstev. Při pozorování výbrusu se pro identifikaci kovu často vyuţívá metoda SEM-EDS. • Zjištění aktuálního stavu kovového předmětu a míry korozního poškození se provádí makroskopickým nebo mikroskopickým pozorováním. U velmi zkorodovaných materiálů, kde není na pohled patrné kovové jádro lze pouţít rentgen nebo počítačovou tomografii. Ta je hojně vyuţívána u archeologických nálezů. Pro rychlou orientaci, zda zůstalo kovové jádro zachováno, lze ve vhodných případech (např. ţelezo) vyuţít i magnet. Identifikace korozních vrstev je moţná metodou XRD, metodu SEM lze opět vyuţít k pozorování struktury. Analýza korozních produktů je vhodná v případě, kdy se zjišťuje stabilita nebo agresivita korozní vrstvy a rozhoduje se, zda bude tato vrstva odstraněna nebo stabilizována a konzervována.27
40
1.6
Podmínky uložení 1.6.1
Podmínky uloţení dřevěných artefaktů
Nejjednodušší a nejlepší ochranou pro dřevěné materiály je vhodné uloţení v prostředí, které je nevhodné pro vývoj biologického napadení, tedy v suchém prostředí. Doporučuje se udrţovat okolní teplotu mezi 15 a 20 °C a relativní vlhkost mezi 55 a 60 %. Jakékoli výkyvy teplot nebo relativní vlhkosti jsou neţádoucí. Důleţité je zabezpečit předměty proti pádu. Před biologickým napadením se lze účinně bránit i cirkulací vzduchu v okolí exponovaného předmětu. Další moţností je chemická ochrana, kdy je dřevo ošetřeno konzervačním prostředkem, který má za úkol chránit dřevo před biologickým napadením, proti povětrnostním vlivům a proti ohni. Vhodné je také zabránit vystavení předmětu UV záření, které iniciuje fotooxidaxi a způsobuje barevné změny na povrchu.28 Tolerance pro energii UV záření je maximálně do 75 μW/lm. Intenzita osvětlení by neměla překročit hranici 200 lx.34 1.6.2
Podmínky uloţení usňových předmětů
Samozřejmostí by měly být stálé klimatické podmínky bez větších změn. Ideální teplota je 12–18 °C. Při vyšší teplotě je větší riziko biologického poškození. Relativní vlhkost by se měla pohybovat mezi 50 a 55 %. Při niţší vlhkosti můţe dojít ke ztrátě mechanických vlastností usně a při vlhkosti nad 65 % se zase zvyšuje moţnost biologického napadení. Je vhodné udrţovat okolní ovzduší bez kyselinotvorných látek.30 Useň patří stejně jako dřevo do kategorie látek citlivých na světlo, horní hranice intenzity světla je 200 lx, při osvětlení 50 lx je zvolená doba expozice maximálně 12 týdnů. Maximum pro energii UV záření je 75 μW/lm.34 1.6.3
Podmínky uloţení kovových předmětů
Na rozdíl od předchozích materiálů není kov tolik náchylný na teplotu. Není ale vhodné vystavovat předměty skokovým změnám teplot, zvláště pokud je povrch zdoben emaily, inkrustací apod. Je ale třeba udrţovat relativní vlhkost pod 50 %, aby se na povrchu kovu nevytvářel film elektrolytu. Ovzduší by mělo být zbaveno škodlivých polutantů např. chloridů, síranů, sulfanu, oxidů dusíku, nebo ozónu. Z povrchu kovu je dobré pravidelně odstraňovat prachové nečistoty, na kterých polutanty snadněji ulpívají. Prachové částice mají většinou hygroskopický charakter a váţí na povrchu předmětu vlhkost, která je ţivnou půdou pro iniciaci korozních procesů.35
41
1.7
Vybrané analytické metody 1.7.1
Elektronová mikroskopie - SEM
Rastrovací (skenovací) elektronový mikroskop má výbornou rozlišovací schopnost, velkou hloubku ostrosti a je proto vyuţíván k pozorování povrchů nejen u kovů. Je schopen zobrazit oblast aţ 1 000 000 x zvětšenou. Mikroskop pouţívá ke zobrazování elektronový svazek generovaný působením vysokého napětí (obvykle 5–30 kV) na ţhavené wolframové vlákno nebo tzv. autoemisní trysku – krystaly schopné snadno uvolňovat elektrony. Elektronový svazek je fokusován a vychylován soustavou elektromagnetických nebo elektrostatických čoček a postupně přejíţdí po celém povrchu vzorku. Oblast, na kterou dopadne paprsek elektronů, vyzařuje sekundární a odraţené elektrony, které nesou informace o struktuře a prvkovém sloţení. Procesy probíhají nejčastěji ve vysokém vakuu. Zatímco sekundární elektrony (SE) dávají informace o členitosti povrchu, zpětně odraţené elektrony (BSE) přinášejí informace o chemickém sloţení a výsledkem je obraz materiálového kontrastu. Signál je detekován a digitálně zpracován pomocí počítače. Kromě vzniku sekundárních a odraţených elektronů dochází při interakci materiálu s elektronovým paprskem také k vzniku charakteristického rentgenového záření, které je charakteristické pro kaţdý prvek a poskytuje tedy přesnou informaci o chemickém sloţení vybrané oblasti. Pro analýzu RTG záření se vyuţívají EDS (energeticky disperzní) nebo WDS (vlnově disperzní) analyzátory. EDS analyzátor je rychlejší a univerzálnější. U WDS analyzátoru je nutné mít k dispozici k porovnání databázi všech charakteristických vlnových délek prvků, které chceme analyzovat. Je ale přesnější.36 1.7.2
Rentgenová fluorescenční analýza – XRF
Principem metody je interakce rentgenového záření s povrchem materiálu. Přijetím energie z budícího RTG záření jsou vyraţeny elektrony z některé z vnitřních elektronových slupek atomů zkoumaného materiálu. Vzniklá vakance v elektronovém obalu atomu je ihned zaplněna elektrony z vyšší energetické hladiny. Tento přechod je provázen vyzářením přebyteční energie, fluorescencí. Energie fluorescentního záření se pohybuje v oblasti rentgenového záření a jeho vlnová délka a energie je charakteristická pro kaţdý prvek. Analýzou charakteristického záření je moţné získat kvalitativní i kvantitativní informaci o prvkovém sloţení materiálu. Podle toho, kterou hodnotu záření budeme měřit se pouţívaní EDS nebo WDS analyzátory. Citlivost je aţ 104 ppm, u lehčích prvků je niţší. Je to metoda nedestruktivní a analýza můţe být provedena aţ do hloubky stovek mikrometrů. Existují příruční přístroje, umoţňující analýzu v místě nálezu nebo uloţení i přístroje spojené s rastrovacím elektronovým mikroskopem. U přenosných přístrojů mohou být zdrojem budícího záření izotopy např. 55Fe, 238Pu nebo 109Cd. Analyzovaná plocha se pohybuje okolo jednotek mm2.27
42
1.7.3
Infračervená spektroskopie
Metoda je zaloţena na schopnosti molekul látek absorbovat infračervené záření. Infračervené záření je v intervalu 0,78 aţ 1000 μm elektromagnetického spektra. Běţně se místo vlnové délky pro charakterizaci záření pouţívá vlnočet (převrácená hodnota vlnové délky). Infračervená oblast spektra se dělí na tři části: blízká (12 800– 4000 cm-1), střední (4000–200 cm-1) a vzdálená (200–10 cm-1). Pro analytické účely se nejvíce vyuţívá oblast v intervalu 4000–400 cm-1.37 Záření vyvolává změny v rotačních a vibračních stavech molekul. Pokud se při změně rotačního nebo vibračního stavu mění i dipolový moment molekuly, dojde k absorpci záření.38 Následně se sleduje závislost transmitance nebo absorbance na vlnočtu záření. Vlnočty absorpčních pásů ve spektru jsou charakteristické pro různé typy vibračních přechodů a pro různé vazby a srovnáním naměřených hodnot s tabelovanými můţeme prokázat přítomnost určitých vazeb v molekule.37 Pro správnou interpretaci spekter je třeba sledovat čtyři důleţité parametry: polohu (vlnočet) a tvar absorpčních pásů, počet pásů a jejich intenzitu.39 Pro měření infračervených spekter jsou dnes nejvíce vyuţívány spektrometry s Fourierovou transformací – FTIR. Ty pouţívají Michelsonův interferometr, který na principu interference zesiluje nebo zeslabuje záření z polychromatického zdroje a umoţňuje měření spekter pro všechny vlnové délky najednou. Zdrojem záření je nejčastěji elektricky ţhavená tyčinka z karbidu křemíku (Globar) nebo jiného materiálu (keramika, oxidy vzácných kovů).37 Detektorem mohou být Ge bolometry (pracují při teplotě kapalného helia, -271,7 °C) nebo fotokonduktivní detektory MCT (HgTe/CdTe, pracují při teplotě kapalného dusíku, -196 °C).40 Pouţívají se také pneumatické detektory (Golayova cela), kde je kyveta naplněna plynem, který má při absorpci IČ záření velikou rozpínavost. Dále existují pyroelektrické detektory, kde se na povrchu krystalu (z triglycin síranu nebo LiTaO3) objeví po změně teploty krátkodobé napětí, termočlánkový detektor nebo fotonka.38 Metoda je vhodná pro analýzu plynů, kapalin i tuhých vzorků, pro kvantitativní i kvalitativní analýzu. Naměřené spektrum dává informace o struktuře molekuly, jejích funkčních skupinách nebo o vzájemné interakci molekul.40 Lze identifikovat polymerní látky, organické, anorganické i biologické sloučeniny, oleje, minerály nebo organokovové sloučeniny. Metodu lze vyuţít k identifikaci molekul, důkazu nových sloučenin nebo zkoumání kinetiky reakcí.39 Výsledky analýz IČ spektroskopie je vhodné doplnit také analýzou spektroskopie Ramanovy. 1.7.4
Světelná metalografická mikroskopie
Světelná mikroskopie se vyuţívá ke sledování mikrostruktur kovových materiálů. Funguje na principu odraţeného světla. Pozorováním struktur kovů lze získat informace o technologii výroby a zpracování, o fázovém sloţení, o jakosti a o defektech v materiálu. Pozorují se rovinné řezy ve zvětšení 100–2000 x. Existují srovnávací atlasy mikrostruktur různých kovů a slitin. 43
Vlastní analýza poskytuje tyto základní charakteristiky: počet koexistujících fází a strukturních sloţek a jejich poměrné mnoţství, morfologii fází, způsob vzájemného mísení a hranice fází.41 Příprava vzorku Nejprve je důleţité vybrat vhodné místo odběru vzorku, které vhodně reprezentuje oblast, kterou chceme zkoumat. Vzorek musí být vybroušen do roviny. Broušení se provádí od nejhrubších brusiv po nejjemnější. Na závěr se celá plocha vyleští a naleptá vhodným leptadlem, aby se zvýraznila struktura kovu.41 Následující kapitola je zaměřena na ocel z toho důvodu, ţe v experimentální části bude prováděn metalografický výbrus na čepeli jataganu vyrobeného z oceli. Základní mikrostruktury uhlíkové oceli Feritická ocel – obsahuje do 0,02 % uhlíku. Struktura je tvořená polyedrickými zrny feritu a na hranicích jeho zrn terciálním cementitem. Podeutektoidní ocel – obsahuje 0,02–0,75 % uhlíku. Struktura je tvořená feritem a perlitem. Za určitých podmínek chlazení a sloţení můţe být ferit vyloučen ve formě jehlic. Eutektoidní ocel – obsahuje 0,76 % uhlíku. Struktura je tvořena pouze lamelárním perlitem. Nadeutektoidní ocel – obsahuje více jak 0,76 % uhlíku. Struktura je tvořena lamelárním perlitem a sekundárním cementitem. S vyšším obsahem uhlíku můţe cementit obalit celá zrna feritu.41 1.7.5
Mikrobiologická zkouška
Technika odběru vzorků Sterilní stěrový tampón se namočí do sterilní tekuté půdy ve zkumavce a za stálého otáčení se jím stírá plocha předmětu na sebe kolmými tahy. Stěr je prováděn z plochy 10 x 10 cm nebo z celého menšího předmětu. Poté se tampon zalomí tak, aby jeho stírací část spadla do tekuté půdy ve zkumavce, zkumavka se ihned zavře a uloţí k další analýze. Uložení vzorků po odběru Zkumavky s tekutou půdou se musejí uchovávat v chladu při teplotě 4 °C. K tomuto účelu je vhodné vyuţít přenosné chladící zařízení (např. autolednička). Vzorky je nutné nejpozději 6 hodin po odběru dopravit do mikrobiologické laboratoře k dalšímu zpracování a vyhodnocení výsledků. Během jejich přepravy nesmí dojít k jakémukoliv poškození vzorku, které by mohlo vést ke zkreslení výsledků. Příprava a vyhodnocení vzorků Vyhodnocení vzorků provede mikrobiologická laboratoř s odpovídajícím vybavením potřebným ke kultivaci mikroorganizmů a k jejich následné identifikaci. 44
Zkumavky se stěry se umístí do termostatu nastaveného na 37 °C na dobu 24 hodin. Po 24 hodinách následuje kultivace zachycených agens na speciálních půdách (krevní agar, McConkey agar a Sabouraudův agar) a po kultivaci se provádí druhová diagnostika. Výsledné nálezy nejsou kvantifikovány, ale označeny pouze rodovým, případně druhovým názvem. Vyhodnotí se mnoţství a patogenita zjištěných mikroorganizmů a jejich moţný vliv na exponáty a zdraví pracovníků. Kultivační půdy a reagencie Krevní Agar Sloţení: pepton - 15,0 g, extrakt z jater - 2,5 g, kvasničný extrakt - 5,0 g, chlorid sodný 5,0 g, agar - 13,0 g, voda - 1000 ml. Příprava: Sloţky, nebo kompletní sušená půda se rozpustí ve vodě, je-li třeba pak i zahřátím. Kultivační půda se sterilizuje v autoklávu při 121 °C po dobu 15 minut. Příprava agarových ploten: Kultivační půda rozehřátá a následně zchlazena na (45±2) °C. K základu se přidá 5–7 % defibrinované ovčí krve, agar se promíchá a bezprostředně se rozlévá do sterilních Petriho misek a nechá se ztuhnout. Tryptonová voda Sloţení: K 10 g komerčně dodávaného sušeného média (např. AES Laboratoire) se přidá 1000 ml destilované vody. Příprava: Kompletní sušená půda se rozpustí ve vodě za varu. Tryptonovou vodou se naplní zkumavky, které se pak sterilizují v autoklávu při 121 °C po dobu 15 minut. McConkey agar Sloţení: pepton - 20,0 g, laktóza - 10,0 g, ţlučová sůl - 1,5 g, chlorid sodný - 5,0 g, neutrální červeň - 0,03 g, krystalová violeť - 0,001 g, agar - 13,50 g, voda - 1000 ml Příprava: Sloţky, nebo kompletní sušená půda se rozpustí ve vodě, je-li třeba pak i zahřátím. Pokud je potřeba, upraví se pH tak, aby po uvaření jeho hodnota činila 7,1±0,2 při 25 °C. Kultivační půda se sterilizuje v autoklávu při 121 °C po dobu 15 minut. Příprava agarových ploten: Kultivační půda rozehřátá a následně ochlazená na (45±2) °C se rozlévá do sterilních Petriho misek a nechá se ztuhnout. Sabouradův agar Sloţení: enzymaticky natrávený kasein - 5,0 g, enzymaticky natrávené ţivočišné tkáně 5,0 g, glukóza - 40,0 g, agar - 15,0 g, voda - 1000 ml 45
Příprava: Sloţky, nebo kompletní sušená půda se rozpustí ve vodě, je-li třeba zahříváním. Pokud je potřeba, upraví se pH tak, aby po uvaření jeho hodnota činila 5,6±0,2 při 25°C. Kultivační půda se sterilizuje v autoklávu při 121°C po dobu 15 minut. Příprava agarových ploten: Kultivační půda rozehřátá a následně ochlazená na (45±2) °C se rozlévá do sterilních Petriho misek a nechá se ztuhnout. PCA agar Sloţení: pepton - 5,0 g, extrakt z jater - 2,5 g, glukóza - 1,0 g, agar - 15,0 g, voda 1000 ml Příprava: Sloţky, nebo kompletní sušená půda se rozpustí ve vodě, je-li třeba zahříváním. Pokud je potřeba, upraví se pH tak, aby po uvaření jeho hodnota činila 7,0±0,2 při 25 °C. Kultivační půda se sterilizuje v autoklávu při 121 °C po dobu 15 minut. Příprava agarových ploten: Kultivační půda rozehřátá a následně ochlazená na (45±2) °C se rozlévá do sterilních Petriho misek a nechá se ztuhnout.42
46
2
EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST
47
2.1
Použité přístrojové techniky
• Rentgenfluorescenční analýza Analýza byla provedena v Metodickém centru konzervace v Technickém muzeu Brno pod vedením Mgr. Michala Mazíka. Přístroj a parametry měření: Ruční XD-XRF spektrometr INNOV-X, DELTA Výrobce: BAS®, Rudice s. r. o. Analyzovaná plocha: 3–4 mm2 Načítací čas: 10 s Mód: Analytický test plus (mód pro analýzu kovových prvků) Energie budícího záření: cca 20 keV Signál: Beam1
Obr. 14: Ruční XD-XRF spektrometr43
• Zjišťování tloušťky pokovené vrstvy Analýza byla provedena v Metodickém centru konzervace v Technickém muzeu Brno pod vedením Mgr. Michala Mazíka. Přístroj: PosiTector 6000 se sondou Regular Výrobce: DeFelsko Corporation Přístroj pracuje na principu vířivých proudů. Je schopen naměřit tloušťku 0 aţ 1500 μm, přesnost u měření povlaků silných 0–50 μm je ± 1 μm a u povlaků nad 50 μm je přesnost měření ± 2 μm.44 • Stereomikroskop Mikroskopická pozorování byla prováděna v v Technickém muzeu Brno. Přístroj: Olympus SZ61 s CCD kamerou uEye Rozlišení: 2,5 Mpix
Metodickém centru konzervace
• Ultrazvuková vana Zařízení bylo pouţito v Metodickém centru konzervace v Technickém muzeu Brno pod vedením Mgr. Michala Mazíka. Přístroj: Transsonic 820 H • Elektronový rastrovací mikroskop s vlnově disperzním analyzátorem Analýza proběhla na ústavu geologických věd MU v Brně. Průzkum prováděl doc. RNDr. Jindřich Štelcl, CSc.
48
Přístroj: Scanning Electron Microscop, SEM - JEOL JSM-6490LV, INCAx-act, WDS analyzátor • Metalografický výbrus Výbrus provedla Paní Iva Davidová a strukturu zkoumal Ing. Pavel Doleţal, Ph.D. na Fakultě strojního inţenýrství VUT v Brně. Přístroj: světelný mikroskop OLYMPUS GX71 s kamerou DP20 Program na zpracování obrazu: Stream Motion • Mikrobiologická zkouška Zkoušku provedla Mgr. Hana Polášková v Textilním zkušebním ústavu v Brně. • Infračervená spektroskopie Analýzu prováděl RNDr. Richard Ševčík Ph.D. na Ústavu chemie PřF MU v Brně. Přístroj: Bruker Tensor 27 Program pro měření a vyhodnocení: OPUS Měření probíhalo v intervalu 400–1400 cm-1. Vzorky byly měřeny jako KBr tablety lisované na příručním lisu.
• Fotodokumentace Fotoaparát: Digitální zrcadlovka Nikon D90 Objektiv: Nikon 60 mm f/2,8 G ED AF-S Micro, Tamron 90 mm f/2,8 AF SP Di Macro, Nikon 18-105 mm f/3,5-5,6 G ED VR. Fotoaparát: Canon PowerShot SX120 Program na zpracování fotek: Advanced TIFF Editor, Nicon Capture NX2 • Váha Přístroj: OHAUS NAVIGATORXT Maximální váţivost: 1000g. • UV lampa Přístroj: Super UV analyse lamp Výrobce: Nordfirm • Bodotávek Přístroj: PGH – Fernsehen Niederdorf S 30 A/G Kontrolní digitální teploměr: GTH 1170, GREISINGER electronics, 65 T650 Rychlost ohřevu byla 4 °C za minutu.
49
2.2
Použité chemikálie
• ethanol, Chelaton III, toluen, včelí vosk, benzín (vše Lach-Ner), Paraloid B 72 (Imesta), vata Auron (Severochema Liberec), tukovací směs VÚK (RNDr. Alois Orlita CSc.), vyzina (KREMER PIGMENTE), Spolapon AOS 146 (Enaspol a. s.), Alvol OMK (CHEMOTEX Děčín a. s.), ředidlo univerzální C6500 (COLORLAK, a. s.), epoxidové lepidlo ChS 1200 (DCH – Sincolor, a. s.), ocelová vata RAKSO (OSCAR WEIL GmbH), Nital (3% roztok HNO3 v ethanolu, PENTA s. r. o.) • Brunýrovací roztok Brunýrování je technika barvení povrchu oceli. V tomto případě byla pouţita následující směs: 41 ml kyseliny dusičné, 31 g síranu měďnatého, 15,3 g selenu a 163 ml vody. Roztok byl před aplikací na dýku vyzkoušen na modelových vzorcích z oceli, aby se nalezla vhodná technika aplikace, síla vrstvy a koncentrace roztoku. Ředící poměry jsou v objemových dílech. Jednotlivé ocelové vzorky byly očištěny smirkovým papírem a odmaštěny ethanolem. Koncentrace roztoku a způsob nanášení na jednotlivých vzorcích 1. Tři nátěry silné vrstvy bezprostředně po sobě neředěným roztokem. 2. Jeden silný nátěr neředěným roztokem. 3. Tupování roztokem zředěným destilovanou vodou 1:4. 4. Dva a tři nátěry slabé vrstvy zředěným roztokem 1:6. 5. Jeden slabý nátěr zředěným roztokem 1:10. 6. Jeden silný nátěr zředěným roztokem 1:10. 7. Dva slabé nátěry zředěným roztokem 1:10 8. Několik slabých nátěrů zředěným roztokem 1:10.
Obr. 15: podoba vzorků před brunýrováním
Obr. 16: vzorky 1–4
50
Obr. 17: vzorky 5–8
Pomocí experimentů bylo zjištěno, ţe brunýrovací roztok velmi rychle reaguje s povrchem. Po nátěru velmi slabé vrstvy neředěného roztoku ocel okamţitě zčernala. Postupným ředěním byl nalezen vhodný poměr ředění 1:10 pro poţadovanou sytost barvy. Na výsledném vzhledu závisela i technika nanášení. Bylo zjištěno, ţe pro nanášení není vhodný štětec, protoţe zanechává neţádoucí stopy ve formě kapek, které se barví do modra. To lze dobře vidět na vzorku č. 2. Byla proto zvolena technika nátěru pomocí smotku buničiny. • Tukovací přípravek VÚK Ošetření tukovacím přípravkem se provádí za účelem zlepšení mechanických a fyzikálních vlastností a zabránění vnikání nečistot do usně. Je to tukovací směs pro usně s uzavřeným lícem. Směs VÚK obsahuje: 96 g rafinovaný lanolin, 16 g japonský vosk, 38 g paznehtový olej, 50 g Preventol O extra, 536 g extrakční benzín 60/80.30
51
2.3
Restaurátorská zpráva k dýce saintie
Název památky, označení: Dýka saintie Inventární číslo: Zb 185 Umístění: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, zakoupeno ze sbírky Maxe Mayera z Ahrdorffu, v inventární knize zapsáno pod číslem 3585 Autor restaurované památky: neznámý Datování památky: 19. století Výtvarný materiál: ocel a pravděpodobně stříbro Rozměry:
délka ve směru rukojeti – 38,6 cm délka ve směru čepele – 20,8 cm délka čepele – 12,4 cm šířka čepele – 4,9 cm šířka záštitného pásu – 2,6 cm
Hmotnost:
714 g
Restaurování prováděl: Bc. Zuzana Pecenová Pedagogický dohled měl: RNDr. Richard Ševčík, Ph.D. Vlastník památky v době restaurování: Jihomoravské muzeum ve Znojmě Termín zahájení restaurování: 10. 5. 2012 Termín ukončení restaurování: 9. 4. 2014
2.3.1
Popis a stav předmětu před restaurováním
Dýka saintie je v inventární knize zapsána pod číslem 3585, ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě je vedena pod inv. č. Zb 185 (obr. 18 a 19). Je to indická dýka velmi netypického tvaru. Na rukojeti je po obou stranách v řadě pět zploštělých koulí o průměru 3,7 cm v širší části. Okrajové koule jsou zdobeny plátováním ve formě prouţků. Samotná rukojeť pro uchopení zbraně je dlouhá 10 cm, s koulemi po stranách měří celkem 38,6 cm. Rukojeť je chráněna záštitou ve tvaru oblouku. Záštita je 2,6 cm široký pás. Po celé délce je na obou stranách vyrytý hranatý ţlábek o šířce 1 mm. Od vrcholu oblouku směrem do stran vybíhá plátovaný dekor ve formě zjednodušených listů.
52
Obr. 18: dýka před restaurováním
Obr. 19: dýka před restaurováním, opačná strana
53
Obr. 20: detail záštity s otvorem pro trn čepele
Obr. 21: detail plátovaní na čepeli
Na vrcholu oblouku záštity je 1,3 x 0,4 cm veliký otvor pro vloţení trnu čepele (obr. 20). Na rubové straně záštity jsou zřetelné otlaky způsobené pravděpodobně údery kladiva při zaklepávání trnu čepele. Čepel má tvar rovnoramenného trojúhelníku o výšce 12,4 cm. Čepel má ztupený hrot i obě ostří. V místě poblíţ trnu je čepel zdobena plátováním (obr. 21). Dekor kopíruje liniemi tvar čepele a ve středu je zobrazen podobný rostlinný motiv jako na záštitě. Čepel je od dýky odlomena (obr. 22). Dekor v podobě prouţků se objevuje i na postranních koulích rukojeti (obr. 23).
Obr. 22: detail trnu čepele
2.3.2
Obr. 23: detail plátování na postranní kouli
Průzkum předmětu před restaurováním
Makroskopický průzkum a průzkum pod stereomikroskopem Celá zbraň je zřejmě vykována z oceli. Plátovaný dekor na čepeli (obr. 24), záštitě (obr. 25) a na koncových koulích je pravděpodobně ze stříbrného drátu. Pro potvrzení těchto faktů byl proveden materiálový průzkum ručním XD-XRF spektrometrem a elektronovým mikroskopem s WDS analyzátorem.
54
1 mm
Obr. 24: detail čepele
Obr. 25: detail záštity
Materiálová analýza ručním XD-XRF spektrometrem Cílem měření bylo zjistit, zda je plátovým kovem skutečně stříbro.
Obr. 26: místa měření (čepel je pokaţdé z jiné strany)
V tabulkách 1 a 2 je v prvním řádku vţdy číslo měření a hodnoty pod nimi jsou v hmotnostních procentech.
55
Tab. 1: výsledky analýzy XD-XRF spektrometrem
Si P S Mn Fe Cu Ag Ni
1 2,38 0,22 0,79 0,8 83,3 0,10 12,41 -
2 0,33 0,16 0,87 98,58 0,06
3 2,69 0,21 0,67 0,81 83,65 0,11 11,86 -
4 0,48 91,22 8,22 -
5 0,06 0,47 85,77 0,08 13,62 -
6 2,62 0,21 0,74 0,74 84,73 0,11 10,75 0,09
7 0,19 0,05 0,3 99,16 0,16 0,14
odchylka 0,009 0,110 0,070 -
Výsledky analýzy potvrdily, ţe plátovaný dekor je ze stříbra. Zkoumání a analýza čepele elektronovým mikroskopem s WDS analyzátorem Byla provedena bodová analýza základního materiálu oceli.
Obr. 27: SEM-WDS spektrum základního materiálu Tab. 2: SEM-WDS sloţení základního materiálu
Prvek C Mn Fe
Hmotnostní % 2,4 0,8 96,8
Dále bylo skenovacím mikroskopem zkoumáno, zda nebyla na povrchu čepele aplikována nějaká povrchová úprava pokovením, na coţ jsme usuzovali z přítomnosti tmavě ţlutých skvrn na špičce čepele (obr. 28).
56
Obr. 28: detail čepele – tmavě ţluté skvrny
Obr. 29: mikroskopický snímek čepele v módu zpětně odraţených elektronů
Na obrázku 29 mají oblasti, o nichţ jsme se domnívali, ţe jsou pozůstatky povrchové úpravy, šedou barvu s bíle svítícími oblastmi. Je to způsobeno tím, ţe tato místa jsou tvořena nevodivými prvky, tedy nekovovými prvky, které se působením elektronového paprsku nabíjí a září. To vyvrací teorii o pokovení. Pohled na detaily dekorace přináší důkaz o tom, ţe byla skutečně pouţita technika plátování (obr. 30). Na místě, kde je jedna linie odřena je dobře vidět, ţe pod odloupnutým drátkem je pouze zdrsněný povrch (obr. 31). Pokud by se jednalo o techniku tauzírování nacházel by se pod drátkem vyrytý nebo vyleptaný ţlábek. Plátovaní na oceli je v dobrém stavu a neodlupuje se.
Obr. 30: detail lístku v módu zpětně odraţených elektronů
Obr. 31: detail „odřené linie“ v módu zpětně odraţených elektronů
57
Obr. 32: SEM-WDS spektrum plošné analýzy stříbrného lístku Tab. 3: SEM-WDS povrchová plošná analýzy lístku
Prvek Ag
Hmotnostní % 100,0
Povrchová analýza materiálu na jednom z plátovaných lístků ukázala, ţe se jedná o čisté stříbro. Potvrdila to i další měření na odlišných částech plátování. Z výsledků analýz XRF a SEM-WDS vyplývá, ţe zbraň je vyrobena z oceli a na čepeli, záštitě a postranních koulích je zdobena plátováním stříbrným plíškem a drátkem. Plátování ve velké míře zachovalé, pouze na záštitě v místě styku s hranou čepele, je mírně odřené a stejně tak i na několika místech na čepeli. Čepel i rukojeť jsou pokryty prachovými nečistotami. Korozní produkty se zde vyskytují ve velmi malém mnoţství, především na rukojeti v mezerách mezi koulemi. Zbraň byla pravděpodobně uchovávána v dobrých klimatických podmínkách. 2.3.3
Konzervátorsko-restaurátorský záměr
Cílem zásahu je uvést předmět do stavu, aby mohl být vystavován v JMM ve Znojmě. Celá zbraň je vyrobena z oceli. Na čepeli z obou stran, na záštitě a na stranách rukojeti je zdobena stříbrným plátováním. Povrch je pokryt mastnotou a korozními produkty. Veškeré zásahy budou prováděny s ohledem na plátovanou dekoraci, aby nedošlo k jejímu poškození. Restaurátorský záměr byl několikrát obnovován, dokud nebyl nalezen postup vyhovující všem stranám. Záměry byly konzultovány s vedoucím práce, se školiteli a s vedením JMM. Stěţejním problémem bylo připevnění čepele k záštitě. Spoj by měl být dostatečně pevný, aby při manipulaci nedošlo k opětovnému odlomení čepele, a zároveň musí být brán ohled na historickou hodnotu předmětu a míru zásahu do něj. Bylo navrţeno několik variant připevnění čepele: a) Připájení cínovou pájkou.
58
b) Rozklepáním mírně zmenšit otvor v záštitě a následným vyříznutím asi 2 mm prouţku ze základny čepele prodlouţit trn čepele. Do zúţeného otvoru rukojeti se vloţí trn, který se následně zaklepe se jako nýt. c) Prodlouţení trnu přivařením dalšího materiálu a následné zaklepání do otvoru v záštitě. První dvě moţnosti byly vyloučeny, protoţe v prvním případě by spoj neměl dostatečnou pevnost, druhá moţnost je zase příliš velkým zásahem do předmětu a navíc by se při rozklepávání mohlo poškodit stříbrné plátování. Po dohodě se všemi stranami byla schválena třetí moţnost. Trn čepele bude prodlouţen přivařením dalšího materiálu. Takto upravený trn bude moţné následně zaklepat do otvoru v záštitě. Spoj bude mít poţadovanou pevnost a oproti předchozím návrhům je pro předmět méně destruktivní. Navrhovaný postup prací 1. Celkové odmaštění předmětu v ethanolu. 2. Upevnění čepele k záštitě: na trn čepele bude navařen materiál z oceli. Tím se upevňovací část prodlouţí a bude moţné ji rozklepáním připevnit k záštitě. Aby během svařování nedošlo vlivem tepla k destrukci zdobení, bude teplo odváděno přiloţením dvou ocelových hranolů. 3. Čištění ocelovou vatou. Ocelovou vatou budou očištěna místa, kde jsou patrné korozní produkty ţeleza. 4. Konzervace povrchu nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a včelího vosku v benzínu. 2.3.4
Postup restaurování
Odmaštění v ethanolu Čepel i rukojeť byly odmaštěny v ethanolu vloţením na 15 min do ultrazvukové vany. Poté byla některá místa dočištěna silonovým kartáčem. Upevnění čepele k záštitě Práce probíhaly v dílnách Metodického centra konzervace TMB Rokycanova 33, pod odborným dohledem Ing. Petra Vaníčka a Pavla Fexi.
v Brně,
Čepel byla umístěna do svěráku mezi dva ocelové hranoly tak, aby hranoly zakrývaly plátovaním zdobená místa a byl umoţněn přístup pouze k samotnému trnu (obr. 33). Úkolem hranolů bylo odvádět teplo od místa svařování, aby se teplem nepoškodilo stříbrné zdobení. Na vrchol trnu byl navařen materiál z ocelového drátu (obr. 34). Byl pouţit hořák s kyslíko-acetylenovým plamenem. 59
Obr. 33: umístění trnu mezi hranoly
Obr. 34: čepel s prodlouţeným trnem
Přivařený materiál bylo nutno dále upravit pilováním tak, aby mohl být zasunut do otvoru v záštitě. Avšak i po této úpravě byl otvor v záštitě oproti trnu stále veliký. Proto byl na trn vypilován malý ţlábek (obr. 35), do kterého byl stočen prouţek ocelového plechu o síle 0,5 mm (obr. 36). Tato vloţka umoţnila pevné usazení trnu v otvoru v záštitě.
Obr. 35: vypilování zaráţky na trnu
Obr. 36: stočení prouţku oceli kolen trnu
Čepel byla upevněna do svěráku mezi olověné čelisti (obr. 37) a prodlouţený trn čepele byl po nasazení do záštity na její rubové straně zaklepán jako nýt (obr. 38). Tímto způsobem byla čepel pravděpodobně upevněna i původně, protoţe se na záštitě v místě rozklepání objevují otlučená místa.
Obr. 37: upevnění čepele do olověných čelistí
60
Obr. 38: zaklepaný trn čepele
Protoţe nově rozklepaný trn měl jasně stříbrnou barvu a v černé zadní ploše záštity vynikal, bylo přistoupeno k barevnému sjednocení trnu a záštity, a sice technikou studeného brunýrování (obr. 39). Brunýrovacím roztokem naředěným destilovanou vodou v objemovém poměru 1:10 byla přetřena poţadovaná místa trnu, čímţ trn získal tmavě šedé zabarvení shodné s barvou okolního materiálu. Byly pouţity tři nátěry pomocí smotku buničiny, které byly následně aplikovány s odstupem 24 hodin.
Obr. 39: nýt po brunýrování
Čištění ocelovou vatou Celá zbraň byla zbavena nečistot a korozních produktů otíráním ocelovou vatou s hrubostí 0000. V místech stříbrného plátování byla k mechanickému očištění pouţita komerčně dostupná čistící vata Auron.
Obr. 40: detail koncové koule po zásahu
Obr. 41: detail dekoru na záštitě po zásahu
Povrchová úprava Celá zbraň byla konzervována nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a po třech dnech následně nátěrem roztokem včelího vosku v benzínu, který byl po zatvrdnutí mechanicky vyleštěn flanelovým hadříkem.
61
2.3.5
Popis a stav předmětu po restaurování
Obr. 42: dýka po zásahu
Obr. 43: dýka po zásahu, druhá strana
62
Obr. 44: čepel
Hmotnost dýky před zásahem: 712,8 g Hmotnost dýky po zásahu: 714,0 g Hmotnostní změna: +1,2 g Dýka byla podrobena zásahu dle stanoveného konzervátorsko-restaurátorského záměru. Velmi dobře se technikou nýtování podařilo připojit čepel k záštitě bez jakéhokoli poškození dekoru či okolního materiálu. Při práci nebyla čepel ani záštita nijak mechanicky poškozena. Veškeré opracování trnu čepele probíhalo pouze na nově přidaném materiálu. Rozklepaný trn byl barevně sjednocen s okolním materiálem technikou brunýrování a není tak na první pohled patrné, ţe se jedná o druhotný zásah. Bylo provedeno mechanické odstranění korozních produktů. Po zásahu se dobře zviditelnil plátovaný dekor na čepeli, záštitě i po stranách rukojeti. K dýce byl přidán štítek s evidenčním číslem. 2.3.6
Doporučené podmínky uloţení
Doporučuji předmět uchovávat při relativní vlhkosti do 50 % a zamezit prudkému kolísání teplot (doporučené rozmezí 15–21 °C). Při manipulaci je nutné dbát na to, aby nedošlo k mechanickému poškození, na které je zvlášť náchylná čepel v oblasti nýtování. Spoj sice zaručuje určitou pevnost, ale je třeba brát v potaz stav a stáří původního materiálu. Pro manipulaci s předmětem je vhodné pouţívat čisté bavlněné rukavice. Dýku je třeba pravidelně zbavovat prachových nečistot a kontrolovat její stav, zdali není porušená konzervační vrstva a nedochází ke korozivním reakcím.
63
2.3.7
Přílohy
Obr. 45: nákres dýky
64
Obr. 46: dýka před zásahem
65
Obr. 47: dýka před zásahem, druhá strana
66
Obr. 48: dýka po zásahu
67
Obr. 49: dýka po zásahu, druhá strana
68
2.4
Restaurátorská zpráva k jataganu v pochvě
Název památky, označení: Jatagan v pochvě Inventární číslo: Zb 54 Umístění: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, zakoupeno ze sbírky Maxe Mayera z Ahrdorffu, inventární knize zapsáno pod číslem 3618 Autor restaurované památky: neznámý Datování památky: 19. století Výtvarný materiál: ocel, kost, ţlutý kov, pravděpodobně stříbro, dřevo, useň, kámen nebo sklo Rozměry:
jatagan: délka – 71,7 cm délka čepele – 57,5 cm šířka čepele – 3,2 cm hmotnost – 825 g pochva: délka – 59,3 cm šířka – 4,3 cm hmotnost – 406 g
Restaurování prováděl: Bc. Zuzana Pecenová Pedagogický dohled měl: RNDr. Richard Ševčík, Ph.D. Vlastník památky v době restaurování: Jihomoravské muzeum ve Znojmě Termín zahájení restaurování: 10. 5. 2012 Termín ukončení restaurování: 27. 3. 2014
2.4.1
Popis a stav předmětu před restaurováním
2.4.1.1 Jatagan Jatagan v pochvě je v inventární knize zapsán pod číslem 3618, ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě je veden pod inv. č. Zb 54 (obr. 50). Jatagan je dlouhý 71,7 cm, z toho je délka čepele 57,5 cm. Čepel má jedno ostří a je velmi mírně esovitě prohnutá. Po obou stranách čepele jsou 2 mm od hřbetu dva ţlábky hluboké 0,5 mm, začínající u kování poblíţ rukojeti a končící bez přerušení 7 cm od hrotu. Na jedné straně čepele, v blízkosti rukojeti, je technikou plátování vyobrazena šesticípá hvězda v kruhu o průměru 1,6 cm (obr. 51). Na druhé straně je stejnou technikou v nepravidelném rámečku dlouhém 10,5 cm nápis (obr. 52).
69
Obr. 50: jatagan s pochvou před restaurováním
Čepel poblíţ rukojeti je zdobena kováním. Kování má tvar trojúhelníku s 8cm odvěsnou na hřbetu čepele. Kování je zdobeno technikou filigránu. Drátky jsou zformovány do nepravidelných oblých tvarů. Na kování je také připájena měděná ozdoba ve tvaru květu a obruba s červeným kamenem
Obr. 51: detail plátované hvězdy (průměr 1,5 cm)
Obr. 52: detail nápisu a kování na čepeli
Rukojeť jataganu je kostěná (obr. 53). Pravděpodobně se jedná o hovězí nebo velbloudí kost. Jedna polovina kosti byla v ohybu zlomena (obr. 54). Kostěné střenky jsou k rukojeti připevněny nýty. Na jedné straně jich je pět a na straně, kde byla kost zlomená jich je šest. Pravděpodobně byly některé nýty přidány aţ dodatečně, kdyţ se kost zlomila. Běţně se totiţ na jataganu vyskytují pouze tři aţ čtyři nýty.
70
Obr. 53: rukojeť, pohled shora
Obr. 54: rukojeť, pohled z boku na rozlomenou část
Střed rukojeti tvoří dekorativní pás kovu se stylizovanými květy a knoflíky. Pás je široký 1,5 cm a z kaţdé strany je na něj přinýtována polovina rozříznuté kosti. Rukojeť je dlouhá 14,5 cm. Z toho 3 cm v blízkosti čepele tvoří kování navazující na čepel. Opět je zdobeno filigránem. Kování je rozděleno do dvou pásů, v kterých jsou stočená malá kolečka z filigránového drátku. Na rukojeti v místě, kde se setkává dekorativní pás s kováním, jsou stopy po pravděpodobně dodatečném pájení (obr. 55). Pájený spoj je prasklý a to jak v horní části rukojeti, tak i na protější straně.
Obr. 55: detail pájeného spoje, pohled shora
2.4.1.2 Pochva na jatagan Pochva na jatagan je 59,3 cm dlouhé dřevěné pouzdro, které je pokryto usní a ţlutým plechem (obr. 56). Kůţe pokrývá střední třetinu pochvy a zbývající části jsou pokryty plechem. Plech je na pochvu přibit hřebíky. Spáry mezi plechy jsou vyplněny pravděpodobně měkkou pájkou (obr. 57). Na špici pochvy je připájený náprstek (obr. 58). Okraj vstupu do pochvy je zdoben jednoduchou rytinou. Stejný vzor se objevuje i na vyplněných spárách. V horní části je pochva omotána koţeným řemínkem s poutkem (obr. 59). Celá pochva váţí 405,9 g.
71
Obr. 56: detail kůţe na pochvě s přibitým kovovým pláštěm
Obr. 57: detail pochvy se spárou vyplněnou měkkou pájkou
Obr. 58: náprstek na konci pochvy
Obr. 59: poutko pochvy
2.4.2
Průzkum předmětů před restaurováním
2.4.2.1 Jatagan Překlad nápisu na čepeli. Nápis přeloţila Mgr. PhDr. Eva Sloţilová, M.A. a Mgr. Hana Nováková, Ph.D. z Centra jazykového vzdělávání na PřF MU v Brně. Jedná se o arabštinou psanou ozdobným písmem (kaligraficky). Nápis se čte zprava doleva a zní: „majitel Uman/Umar, dílo Aghánovo/Ighánovo, 1256“ (obr. 60).
72
Obr. 60: překlad nápisu
Letopočet 1256 je lunární, bylo proto nutné ho přepočítat na náš solární. Výpočet byl proveden podle vzorce: AH [ ] – celá hodnota beze zbytku AD AH 621 33 V tomto případě je AH 1256. 1256 AD 1256 621 1839 1 33
Přepočteno na solární letopočet AD (Anno Domini – léta Páně) vyjde rok 1839 ± 1. Letopočet nelze spočítat na rok přesně, protoţe lunární a solární kalendář májí rozdílně dlouhé roky.45 V lunárním kalendáři je rok o 10 aţ 12 dní kratší neţ rok slunečního kalendáře. To je způsobeno tím, ţe kaţdý měsíc začíná stejnou fází Měsíce, proto jsou měsíce jinak dlouhé. Přesná délka dvanácti lunárních měsíců je 354,36706 dne. Lunární kalendář se pouţívá tam, kde jsou změny ročního období těţko pozorovatelné. Počátek letopočtu se klade na den, kdy se poprvé objevil nový Měsíc po Mohammedově útěku z Mekky do Medíny - 16. července 622 AD. Letopočet se uţívá od roku 640 AH (léta Hidţy), kdy vládl chalífa Omar, který dobyl Egypt, Palestinu, Sýrii a Persii.45 Dodnes se lunární kalendář pouţívá jako tzv. muslimský kalendář. Rok zde má 12 měsíců po 29 nebo 30 dnech. Muslimský kalendář je velmi přesný, odchylka jednoho dne vznikne aţ za 2000 let. Rozdíl mezi lunárním a solárním rokem naroste do délky jednoho lunárního roku za 32 let solárních. Jednou za 32 let tak nastává situace, kdy jednomu letopočtu solárnímu odpovídají 3 letopočty muslimské. Proto je přepočet z AH na AD nepřesný a je třeba počítat s odchylkou.45
73
Makroskopický průzkum a průzkum pod stereomikroskopem Podle vzhledu byly předběţně identifikovány kovy pouţité k výrobě jataganu a pochvy. Čepel pochvy je vyrobena z oceli, kování je pravděpodobně z pozlacené mědi (obr. 61 a 62) a zdobný pás táhnoucí se středem rukojeti je zřejmě také z mědi. Červený kámen zasazený z obou stran na kování můţe být sklo nebo almandýn (odrůda granátu) (obr. 63). Plátovaný dekor, hvězda a nápis, na čepeli je zřejmě ze stříbrného drátu. Rukojeť je z hovězí, ovčí nebo velbloudí kosti. Kovové části pochvy jsou mosazné s výjimkou špičky, na kterou je nasazen ţelezný náprstek. Na předmětech se také objevuje měkká pájka na hranici rukojeti a čepele a ve spárách na mosazném plášti pochvy.
Obr. 61: detail filigránu na kování rukojeti
Obr. 62: detail filigránu na kování čepele
Obr. 63: detail kamene
Pro potvrzení těchto domněnek byl proveden materiálový průzkum ručním XD-XRF spektrometrem. Useň na pochvě měla popraskaný povrch a na několika místech se objevovala bílá práškovitá látka, pravděpodobně zkrystalizovaný tukovací přípravek (obr. 64 a 65).
74
Obr. 65: detail usně ve středu pochvy
Obr. 64: detail poutka
Materiálová analýza ručním XD-XFR spektrometrem Průzkum pomocí ručního XRF spektrometru byl proveden za účelem zjistit: a) sloţení materiálu, z kterého je vyrobeno kování na čepeli na rukojeti, b) zda je zlatá barva na kování zlacení a pokud ano, jaký byl způsob nanesení zlacení, c) sloţení materiálu, který je pouţit na plátovaný dekor, d) sloţení materiálu, který slouţí jako střed rukojeti, e) sloţení materiálu pouţitých nýtů. V tabulkách 4–8 je v prvním řádku vţdy číslo měření a hodnoty pod nimi jsou v hmotnostních procentech. Tab. 4: výsledky měření XRF na jataganu – kování, kámen a pájka
Fe Cu Zn Ag Sn Au Hg Ni Pb
1 2 1,56 3,52 32,74 35,05 2,42 6,11 12,02 10,94 0,56 0,39 40,08 33,47 10,63 8,45 0,07 kování
3kámen 1,11 49,56 1,15 22,56 0,93 16,32 8,36
4kámen 0,87 5,46 1,96 56,91
5 0,56 45,71 1,79 15,50 0,57 25,60 10,27 -
6 7 0,68 0,39 49,36 53,17 6,68 4,63 10,96 11,38 1,39 0,82 21,27 20,25 9,58 9,14 0,06 0,23 kování
Obr. 66: analyzovaná místa
75
8 0,2 52,24 0,63 10,7 0,05 26,87 9,58 -
9 10 0,65 0,71 4,29 6,66 94,2 91,71 0,87 0,93 pájka
Tab. 5: výsledky měření XRF na jataganu – rukojeť a pájka
P Fe Ni Cu Zn Ag Sn Au Hg Pb
11 100 -
12 13 6,89 10,81 0,43 0,29 0,07 0,04 89,25 86,21 0,39 0,41 0,41 0,80 0,65 0,98 0,85 0,62 0,54 0,14 0,20 střed rukojeti
14 4,89 0,44 0,06 91,40 0,33 0,55 0,76 1,00 0,57 -
15pájka 0,43 5,53 0,65 92,13 0,46 0,80
16nýt 0,25 63,2 35,75 0,67
17nýt 0,50 0,80 33,23 65,58 0,61
18nýt 0,25 0,90 63,03 35,93 0,71
19nýt 0,27 0,13 64,98 33,97 0,66
8A 9,87 0,31 0,05 86,97 0,32 0,75 0,89 0,6 0,25
Obr. 67: analyzovaná místa
Analýza potvrdila, ţe kování je vyrobeno z mědi a je pozlaceno. Kromě zlata, stříbra a mědi se zde vyskytuje mnoţství rtuti (kolem 10 %), které naznačuje, ţe pokovení bylo provedeno technikou ţárového zlacení. Měděný pás uprostřed rukojeti je buď odlit z téměř čisté mědi, nebo se jedná o poměděnou litinu. Nýty jsou mosazné s průměrným obsahem mědi 64 % a zinku 36 %. Pouze nýt pod číslem 17 se výrazně liší sloţením od ostatních, pravděpodobně tedy není původní, ale byl přidán aţ později. Tab. 6: výsledky měření XRF na jataganu – plátovaná dekorace
Si S Mn Fe Cu Ag Au
20nápis 3,75 0,84 0,07 84,02 0,84 10,47 -
21nápis 22hvězda 73,26 60,37 1,55 1,77 24,86 37,43 0,32 0,43 Plátovaný dekor na čepeli 76
23čepel 0,33 0,06 99,61 -
Měření materiálového sloţení na plátovaném dekoru, bylo ztíţeno tím, ţe analyzovaná plocha byla menší neţ fokusovaný paprsek rentgenového záření. Ve výsledcích se proto objevuje stříbro i ţelezo v různém poměru. Ale jako kvalitativní analýza toto měření postačuje, protoţe dokazuje přítomnost stříbra na dekoru. Tab. 7: výsledky analýzy XRF na kovovém plášti pochvy
P Fe Ni Cu Zn Pb
1 1,80 0,15 0,12 63,85 33,46 0,62
2 1,85 0,16 0,12 63,48 33,74 0,66
3 2,30 0,22 0,12 63,29 33,43 0,63
4 1,46 0,14 0,12 64,09 33,65 0,54
Kovový plášť pochvy je mosazný. Ze čtyř měření bylo vypočítáno průměrné sloţení mosazi. Kovový plech na pochvě obsahuje 63,7 % mědi, 33,6 % zinku a 2,7 % dalších prvků. Tab. 8: výsledky analýzy XRF na náprstku na pochvě
Si S Mn Fe Ni Cu Zn
5 11,68 0,64 0,27 86,69 0,05 0,39 0,27
6 3,77 0,43 0,32 94,98 0,08 0,20 0,18
7 6,85 0,55 0,29 91,59 0,07 0,28 0,16
Náprstek na špičce pochvy je pravděpodobně vyroben z litiny. Obsaţené mnoţství křemíku pochází buď z litiny samotné, nebo je obsaţen v korozních produktech. Metalografický výbrus Dodatečně byl proveden i metalografický výbrus na čepeli. Jedná je o boční nábrus v oblasti hrotu čepele na obou stranách. Zkoumání metalografického výbrusu nám přineslo informace o struktuře oceli. Jedná se o semidestruktivní průzkumnou metodu. Při zásahu bylo nutné z povrchu čepele odleštit minimální mnoţství materiálu, by byl získán naprosto rovný povrch vhodný pro pozorování. Čepel jataganu je pro takový výbrus vhodná, protoţe má rovný hladký povrch. Výbrus na čepeli dýky saintie by byl obtíţnější, protoţe dýka má čepel zbrázděnou rýhami a bylo by tak nutné odebrat z povrchu více materiálu, abychom docílili hladkého povrchu. Na čepeli dýky saintie by tedy byl zásah viditelný. 77
Postup: čepel byla vybroušena smirkovými papíry o různé hrubosti od nejhrubšího (P 400) po nejjemnější (P 2000) a poté vyleštěna diamantovou pastou. Leštění se prování pomocí saténového hadříku a petroleje nejprve 3μm diamantovou pastou a poté pastou s velikostí částic 1 μm. Po vyleštění je povrch naleptán 2% Nitalem pro zvýraznění struktury kovu. Na kaţdé straně čepele byla vţdy zkoumána tři různá místa: ostří (A), hřbet (B) a přechod plátování (C).
Obr. 68: čepel po naleptání a vyznačenými místy pozorování mikrostruktury (pravá strana)
Obr. 69: čepel po naleptání a vyznačenými místy pozorování mikrostruktury (levá strana)
78
Obr. 70: mikrostruktura v oblasti ostří čepele (A), martenzitická struktura
ferit
Obr. 71: mikrostruktura v oblasti hřbetu čepele (B), feriticko perlitická struktura
79
Obr. 72: mikrostruktura v oblasti naplátování (C), ostří je v horní polovině obrázku
Jiţ po naleptání byla na čepeli vidět hranice naplátování jednotlivých částí (obr. 68 a 69). Z pozorování je patrné, ţe je čepel sloţena ze tří kusů oceli. Na střední část přiléhá z kaţdé strany další plát oceli. Struktura v místě hřbetu čepele je feritickoperlitická (obr. 71) a v místě ostří čepele je martenzitická (obr. 70). To znamená, ţe čepel byla tepelně upravena kalením. Zjišťování mikrobiologického napadení usně na pochvě Z povrchu pochvy a závěsného očka byly sejmuty stěry pro zjištění moţné přítomnosti bakterií a plísní. Sterilní stěrovým tamponem byla otřena tři vybraná místa: vzorek č. 1 uprostřed pochvy, vzorek č. 2 - na závěsném poutku a vzorek č. 3 - na řemínku drţícím poutko na pochvě. Tampóny byly poté vloţeny do zkumavek s tryptonovou vodou. Vzorky byly kultivovány ve třech různých půdách po dobu 24 hodin při teplotě 37 °C. Byl pouţit krevní agar (červený), McConkey agar (růţový) a Sabouraudův agar (ţlutý).
80
1
3 Obr. 73: místa odběru vzorků č. 1 a 3
Obr. 74: odběr vzorku č. 2
Výsledky Zkouška byla negativní na přítomnost plísní a pozitivní na přítomnost bakterií. Vzorek č. 1 - Staphylococcus epidermidis, Bacillus sp Vzorek č. 2 - Bacillus sp Vzorek č. 3 - Staphylococcus epidermidis, Staphylococcus hominis Jedná se o běţně se vyskytující bakterie, které nepředstavují zdravotní riziko. Stafylokokové bakterie mohly být na pochvu přeneseny z lidských rukou.
Obr. 75: krevní agar
Obr. 76: McConkey agar
Obr. 77: Sabouraudův agar
Obr. 78: krevní agar
Obr. 79: McConkey agar
Obr. 80: Sabouraudův agar
Zjišťování teploty smrštění usně Na velmi malém vzorku usně byla na Boëtiově bodotávku pod mikroskopem zjišťována teplota smrštění usně. Byla provedena dvě měření na dvou vzorcích. Při prvním měření se useň smršťovala v intervalu 58–75 °C a při druhém měření v intervalu 60–78 °C. Ze zjištěných hodnot vyplývá, ţe se s velkou pravděpodobností jedná o třísločiněnou useň.
81
Test pomocí chloridu železitého Test byl proveden za účelem zjištění přítomnosti přírodních třísel. Na sklíčko byly umístěny dva vzorky usňových vláken, které byly zakápnuty destilovanou vodou. K jednou ze vzorků byl přidán 5% roztok FeCl3. Na bílém podkladu bylo pozorováno zbarvení původně světle hnědých vláken do tmavě šedé barvy. Pozitivní test dokazuje, ţe useň byla činěna přírodními tříslivy. 2.4.3
Restaurátorský záměr
2.4.3.1 Jatagan Zbraň byla v celkově dobrém stavu. Povrch byl pokryt prachovými nečistotami a na čepeli se místy objevovaly korozní produkty ţeleza. Větší poškození bylo na kostěné rukojeti. Ta byla na jedné straně zlomena. Vzhledem k dobrému stavu ostatních částí předmětu bylo hlavním úkolem opravení kostěné rukojeti. Byly navrţeny dva moţné postupu opravy: 1) Odvrtáním nýtů a následné slepení obou kostěných dílů, případně i podloţením prouţkem jiné kosti. Slepená kost by byla opět přinýtována na původní místo. 2) Slepení odlomeného dílu ke zbytku rukojeti bez odstranění kostěných částí rukojeti. Vzhledem k tomu, ţe nýty na jataganu jsou v dobrém stavu, bylo zvoleno jejich ponechání, tedy druhá varianta. Odlomená kost tak musela být připevněna bez předchozího oddělení od rukojeti. K lepení bude pouţito dvousloţkové epoxidové lepidlo a k vytmelení spáry totéţ lepidlo s přídavkem kostěného prachu. Epoxidové lepidlo zde bylo vybráno proto, ţe spoj vyţaduje vysokou pevnost, které bychom nemohli docílit pouţitím např. Paraloidu B 72. Navrhovaný postup prací 1. Slepení rozlomené kostěné rukojeti a její očištění. 2. Odstranění evidenčního číslo z ostří. 3. Odmaštění čepele a kování na čepeli a na rukojeti ethanolem. Jemné odstranění mechanických nečistot. 4. Odstranění korozních produktů na čepeli ocelovou vatou. 5. Konzervace povrchu nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a roztokem včelího vosku v benzínu.
82
2.4.3.2 Pochva na jatagan Na usňové části pochvy nebylo nalezeno plísňové napadení ani napadení škodlivými bakteriemi. Useň vykazovala dobrou soudrţnost, ale byla velmi znečištěna. Proto byl navrţen postup odstranění nečistot pomocí alvolové pěny a následné ošetření tukovací směsí VÚK. Tukování zlepší mechanické a fyzikální vlastnosti (hydrofobnost) usně a zabrání vnikání nečistot do usně. Kovová část pochvy byla pokryta mastnotou a korozními produkty. Její funkčnost zůstala ale zachována. Zásah bude zaměřen především na odstranění nečistot a korozních produktů. Navrhovaný postup prací 1. Odstranění evidenčního nápisu z usně a její vyčištění alvolovou pěnou. 2. Ošetření usně tukovacím přípravkem VÚK. 3. Odmaštění kovových částí ethanolem. 4. Odstranění korozních produktů na náprstku na konci pochvy ocelovou vatou. 5. Čištění mosazného pláště pomocí Chelatonu III. 6. Konzervace povrchu nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a včelího vosku v benzínu. 2.4.4
Restaurátorský zásah
2.4.4.1 Jatagan Lepení kostěné rukojeti. Lepené plochy byly nejprve odmaštěny univerzálním ředidlem C6500. K lepení bylo pouţito dvousloţkové epoxidové lepidlo ChS 1200. Lepidlo bylo namícháno ze 7,5 ml pryskyřice a 16 kapek tuţidla. Okolí lepeného místa bylo pokryto plastelínou bránící zatečení lepidla do dekoru rukojeti (obr. 82). Po nanesení lepidla byla rukojeť zafixována pryţovým obinadlem. Po 24 hodinách, kdy lepidlo zaschlo, byl spoj očištěn od přebytečného lepidla pomocí skalpelu.
83
Obr. 81: rukojeť před lepením
Obr. 82: přilepená rukojeť
Po přilepení kosti ke středu rukojeti vznikla na straně úzká spára, kterou bylo nutno zatmelit (obr. 83). Spára byla odmaštěna a její hrany byly zarovnány mikrofrézkou. Byl namíchán tmel epoxidového lepidla, který obsahoval 2,5 ml pryskyřice, 5 kapek tuţidla, kostěný prášek z hovězí kosti a hlinku na obarvení. Směs byla vpravena do spáry a po zaschnutí byl přebytek tmelu opilován a vyleštěn (obr. 84).
Obr. 83: detail spáry mezi kostmi s jiţ zarovnanými hranami
Obr. 84: zatmelená spára
Kost byla vyčištěna vodným roztokem Spolaponu AOS 146 pomocí hrubého silonového štětce. Odmaštění kování a odstranění mechanických nečistot Kování a plátovaný dekor na čepeli byly odmaštěny ethanolem. Kování bylo opatrně mechanicky čištěno pouze vatovými tampóny a jemným silonovým kartáčkem s ohledem na tenkou vrstvu zlacení. Odstranění korozních produktů na čepeli Čepel byla vyčištěna jemnou ocelovou vatou o hrubosti 0000. V blízkosti plátovaného ornamentu a kování bylo čištění prováděno velmi opatrně, aby nedošlo k jejich poškození. Během čištění byl odstraněn i evidenční nápis. Místa, vyleštěná pro metalografický výbrus, byla po provedení metalografického pozorování sjednocena s okolím broušením jemným smirkovým papírem hrubosti P1500. 84
Povrchová konzervace Kovové části jataganu byly konzervovány nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a roztokem včelího vosku v benzínu. Voskový nátěr byl po zatvrdnutí mechanicky vyleštěn flanelovým hadříkem. Na zlacené kování a na zdobení uprostřed rukojeti byly aplikovány dvě nátěrové vrstvy Praloidu B 72 bez další vrstvy včelího vosku. Na tomto místě by bylo nemoţné vrstvu vytvořenou z včelího vosku vyleštit. 2.4.4.2 Pochva na jatagan Odstranění evidenčního nápisu z usně a její vyčištění alvolovou pěnou. Z povrchu usně byla skalpelem odstraněna část evidenčního čísla. Povrch usně a zbytek bílé barvy byl očištěn alvolovou pěnou (obr. 85–88). Stejně tak bylo ošetřeno i poutko a řemínky u náustku pochvy.
Obr. 85: detail usně před zásahem
Obr. 86: detail usně po očištění alvolovou pěnou
Obr. 87: detail usně před zásahem
Obr. 88: detail usně po očištění alvolovou pěnou
Během čištění se objevily jisté skutečnosti. Useň na pochvě byla mnohem více znečištěná neţ poutko a řemínky, také byla v horším stavu. Po vyčištění se zde objevila místa, kde jiţ bylo přes trhliny v usni vidět dřevěné jádro pochvy (obr. 89). Na jednom místě odtrţený kousek usně odstával (obr. 90). 85
Obr. 89: místo poškozené usně, kde se jiţ objevuje dřevo pochvy
Obr. 90: detail odstávající usně
Oddělené části usně byly přilepeny vyzinou. Tento klíh z jeseteřího měchýře se nejprve nechal nabobtnat ve vodě a poté se zahřál na teplotu přibliţně 37 °C. Po aplikaci a zaschnutí vytvoří vyzina pevný transparentní film. Tukování usně přípravkem VÚK Vyčištěná useň s přilepenými částmi byla ošetřena tukovacím přípravkem VÚK. Přípravek byl homogenizován zahříváním na teplotu 40 °C a po té štětcem nanesen na povrch usně. Useň ve středu pochvy byla takto ošetřena třemi nátěry. Na poutko a řemínky byly aplikovány dva nátěry (obr. 91 a 92).
Obr. 91: detail přilepené a natukované části usně
Obr. 92: detail poutka po zásahu
Odstranění korozních produktů na kovových částech pochvy Mosazný plášť pochvy byl očištěn vatovými tampóny namočenými v nasyceném roztoku Chelatonu III. Po důkladném opláchnutí destilovanou vodou byla na mechanické dočištění pouţita čistící vata Auron. Kovové části pochvy byly na závěr konzervovány nátěrem 5% Paraloidu B 72 v toluenu a roztokem včelího vosku v benzínu. Voskový nátěr byl po zatvrdnutí mechanicky vyleštěn flanelovým hadříkem. 86
2.4.5
Popis a stav předmětu po restaurování
Obr. 93: jatagan s pochvou po zásahu
Obr. 94: jatagan s pochvou po zásahu
87
Obr. 95: lepená rukojeť
Obr. 96: zlacené kování a nápis na čepeli
Obr. 97: rukojeť, pohled shora
Obr. 98: poutko pochvy
Hmotnost jataganu před zásahem: 824,5 g Hmotnost jataganu po zásahu: 821,3 g Hmotnostní změna: -3,2 g Hmotnost pochvy před zásahem: 405,9 g Hmotnost pochvy po zásahu: 401,5 g Hmotnostní změna: -4,4 g Konzervátorsko-restaurátorský zásah na jataganu proběhl podle navrhovaného postupu prací. Nově přilepená kostěná rukojeť pevně drţí na svém místě. Přesná identita kosti není známa, jedná se pravděpodobně o kost hovězí nebo velbloudí. Povedlo se šetrně vyčistit zlacené kování, bez ztráty zlacené vrstvy a bez poškození jemných filigránových drátků. Kámen zasazený v kování nebyl identifikován. Pro identifikaci by bylo nutné kámen z kování vyjmout a při vyjímání a opětném zasazování kamene by hrozilo poškození obruby a tím i zlacené vrstvy. Pro přesnou identifikaci kamene přímo v obrubě by bylo zapotřebí přenosného refraktometru, který nebyl k dispozici. Po provedení metalografického výbrusu na obou stranách hrotu jataganu se úspěšně podařilo sjednotit povrch, aby nebyly viditelné stopy po broušení a leptání. Useň na pochvě k jataganu byla velmi znečištěna. Po důkladném očištění se objevila místa, kde byla useň mechanicky poškozena oděrem nebo se část usně odlupovala. Takto poškozená místa byla přilepena vyzinou. Po natukování získala useň přirozenou tmavě hnědou barvu. 88
Při restaurování kovového pláště na pochvě byl brán velký zřetel na to, aby pouţité chemikálie nepřišly do kontaktu s usní. Proto byla useň obalena polyethylenovou fólií. Největším problémem bylo čištění míst v oblasti kolem koţeného poutka. Poutko bylo téţ zabaleno do fólie, ale protoţe těsně obepíná pochvu, nebylo na některých místech zabalení moţné. Tato místa pod usňovými řemínky nejsou nijak ošetřena. Moţnou variantou zákroku by bylo rozmotání řemínků. Vzhledem ke sloţitosti omotání a k tomu, ţe vazba je velmi pevně sepnuta, by byl velký problém jak s rozmotáváním, tak s navrácením do původního stavu. Proto je právě v případě pochvy důleţité dodrţovat doporučený reţim uloţení. K jataganu i k pochvě bylo přidáno evidenční číslo ve formě laminované cedulky. Bude-li nezbytné napsat číslo přímo na předmět, mělo být napsáno na kovovou část pochvy, ne na useň, jak tomu bylo původně. 2.4.6
Doporučené podmínky uloţení
Vzhledem k tomu, ţe se předměty skládají z různých matriálů (kov, kost a useň), je třeba zvolit vhodný kompromis v úloţných podmínkách. Navrhuji uloţení předmětů při relativní vlhkosti 50 aţ 55 % v teplotním rozmezí 15 aţ 18 °C. Vzhledem k přítomnosti organických materiálů je nutné definovat i přípustné světelné podmínky. Při osvětlení 50 lx je doporučována maximální doba expozice 12 týdnů. Energie UV záření by neměla překročit hranici 75 μW/lm. Samozřejmostí je manipulace v čistých bavlněných rukavicích. Vzhledem z lepené rukojeti není vhodné brát jatagan pouze za rukojeť, ale za čepel i rukojeť zároveň.
89
2.4.7
Přílohy
Obr. 99: nákres jataganu
90
Obr: 100: nákres pochvy
91
Obr. 101: jatagan s pochvou před zásahem
92
Obr. 102: jatagan s pochvou před zásahem
93
Obr. 103: jatagan s pochvou po zásahu
94
Obr. 104: jatagan s pochvou po zásahu
95
2.5
Restaurátorská zpráva k pochvě k dýce kris
Název památky, označení: pochva k dýce kris Inventární číslo: Zb 932 Umístění: Jihomoravské muzeum ve Znojmě, zakoupeno ze sbírky Maxe Mayera z Ahrdorffu, inventární knize zapsáno pod číslem 3618 Autor restaurované památky: neznámý Datování památky: konec 19. století Výtvarný materiál: dřevo, ţluto-bílý kov Rozměry:
pendok: délka – 33,5 cm šířka – 3,9 cm hloubka – 1,8 hmotnost – 92,3 g sampir: délka – 18,4 cm šířka – 5,4 cm, hloubka – 5,7 cm hmotnost – 91,2 g
Restaurování prováděl: Bc. Zuzana Pecenová Pedagogický dohled měl: RNDr. Richard Ševčík, PhD. Vlastník památky v době restaurování: Jihomoravské muzeum ve Znojmě Termín zahájení restaurování: 10. 5. 2012 Termín ukončení restaurování: 27. 3. 2014
96
2.5.1
Popis a stav předmětu před restaurováním
Pochva k dýce je v inventární knize zapsána pod číslem 11092. Ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě je vedena pod inv. č. Zb 932 (obr. 105 a 106). Pochva neboli také sarong je dřevěná a skládá se ze dvou kusů - spodního pendoku a horního sampiru. Dolní část, pendok, je pokryta kovovým pláštěm. Tento konkrétní typ se nazývá buton. Celá pochva měří 38,9 cm a váţí 189,5 g. Plášť je z jedné strany celý pokryt cizelovaným rostlinným ornamentem. Na druhé straně je ornament pouze na dolním okraji pochvy. Sampir je výrazně rozšířená horní část pochvy loďkovitého tvaru (nebo podle Malajců tvar vzácné orchideje). V nejdelším místě měří 18 cm. Pochva je v místě, kde se stýká sampir s pendokem rozlepená.
Obr. 105: pochva před restaurováním, lícová strana
97
Obr. 106: pochva před restaurováním, zadní strana
Podle tvaru sampiru se domnívám, ţe by se mohlo jednat o jávský typ buntu. Ten je typický okázalým sampirem. Rukojeť krisu patřícího do pochvy bych zařadila k jávskému typu Flower. Kris sám je rovný s úzkou čepelí, typický pro krisy Majapahitu.24 Kris patřící k pochvě není předmětem restaurování (obr. 107).
Obr. 107: kris patřící do pochvy (foto z evidence sbírek JMM)
Na konci pochvy je kovový plášť narušen několika trhlinami (obr. 108).
Obr. 109: detail sampiru v místě, kde se napojuje na pendok
Obr. 108: detail trhliny na konci pochvy
98
2.5.2
Průzkum předmětu před restaurováním
Materiálová analýza ručním XD-XRF spektrometrem Cílem analýzy byla identifikace kovového pláště pochvy.
Obr. 110: místa provádění XRF analýzy (zadní strana)
Obr. 111: místa provádění XRF analýzy (přední strana)
V tabulkách 9 a 10 je v prvním řádku vţdy číslo měření a hodnoty pod nimi jsou v hmotnostních procentech. Tab. 9: výsledky analýzy XRF na pochvě
Fe Co Ni Cu Zn Sn Pb P
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0,074 0,059 0,065 0,090 0,058 0,047 0,060 0,100 0,110 0,092 0,101 0,111 0,103 0,104 0,103 0,090 9,430 9,510 9,420 9,000 8,910 8,830 8,400 1,820 1,670 49,530 49,640 49,600 50,290 50,250 50,270 49,670 52,090 53,150 39,290 39,060 39,270 38,460 39,130 39,130 40,080 39,860 40,330 0,390 0,450 0,420 0,390 0,440 0,430 0,630 1,820 2,380 1,200 1,180 1,110 1,120 1,190 1,070 2,260 2,370 0,150 2,06 99
Měření ukázalo, ţe kovový materiál v průměru obsahuje 50,5 % mědi, 39,4 % zinku, 7,44 % niklu a 2,66 % ostatních prvků. Podle výsledků by se dalo usuzovat, ţe se jedná o alpaku, slitinu mědi, zinku a niklu, ale při bliţším sledování zjistíme, ţe na nejčastěji exponovaných místech jako je špička pochvy (měření 7 a 8) se vyskytovalo niklu podstatně méně. To můţe poukazovat na pouţití poniklované mosazi. Pro tuto hypotézu svědčí i fakt, ţe místa na špičce pochvy mají jiné zbarvení (obr. 112). Ze stříbrobílého povlaku vystupují ţluté skvrny mosazi.
Obr. 112: ţlutavé (mosazné) oblasti na špičce pochvy
Měření tloušťky niklové vrstvy Předchozí analýzou XRF bylo zjištěno, ţe se pod niklovou vrstvou s největší pravděpodobností nachází mosazný základní materiál, a proto jsme přistoupili k analýze, pomocí které jsme zjistili tloušťku této niklové vrstvy. Jelikoţ se přístroj nedařilo zkalibrovat přímo na pochvě, provedla se kalibrace na jiném mosazném materiálu. Tab. 10: výsledky měření tloušťky niklové vrstvy
tloušťka [μm]
1 25
2 17
3 21
4 19
5 20
6 30
7 5
8 31
9 34
Průměrná tloušťka niklové vrstvy je 22,4 μm. Niklování je moţné provádět několika způsoby, jedním z nich je galvanické pokovení. Při tomto procesu je pokovovaný předmět zapojen jako katoda, na které se vylučuje nikl. V pracovní lázni je obsaţen síran nebo chlorid nikelnatý. Povlaky se nejčastěji vytváří na oceli, mědi nebo zinku. Tenké povlaky mají protikorozní nebo dekorativní funkci. Dalším variantou je bezproudové niklování, které se provádí autokatalytickým postupem v lázni síranu, chloridu nebo fosfornanu nikelnatého. Jako redukční činidlo zde působí fosfornan sodný nebo draselný. Dále lázeň obsahuje komplexotvorná 100
činidla, urychlovače a stabilizátory. Povlak vyloučený touto metodou obsahuje značné mnoţství fosforu, 8 aţ 9 %.36 Ve výsledcích XRF analýzy se pouze u dvou měření objevuje přítomnost fosforu, 1,5 a 2,1 %. Vzhledem k takto nízkému obsahu fosforu lze tedy předpokládat, ţe se jedná o galvanické pokovení. Technologie niklování se začala pouţívat aţ na konci 19. století, takţe i z těchto poznatků můţeme usuzovat na bliţší dataci předmětu. Zkoumání dřevěné části, sampiru, pod UV světlem Dřevo bylo pozorováno pod UV světlem, za účelem nalézt povrchovou úpravu nebo její zbytky. Povrchová úprava lakem nebo jinými prostředky nebyla nalezena. Dřevo pod UV světlem nefluoreskuje, objevila se pouze stopa po předchozí signatuře Z-332 (obr. 113). Naopak velmi silně světle zeleně fluoreskovala dříve lepená místa (obr. 114). Fluoreskující materiál se vyskytoval pouze uvnitř otvoru v sampiru a na místě poblíţ, kam pravděpodobně při lepení zatekl. Stejná látka se vyskytuje i na dřevěné části pendoku.
Obr. 113: stopa po signatuře viditelná v UV světle (Z-332)
Obr. 114: detail fluoreskující pryskyřice na dřevěné části pochvy, v UV světle
Analýza pryskyřice pomocí infračervené spektroskopie Sampir byl k pendoku přilepen pravděpodobně nějakým druhem pryskyřice. Byly odebrány tři vzorky z různých míst na sampiru: Z.P. 1, Z.P. 2 a Z.P. 3.
Obr. 115: místa odběru vzorků Z.P. 1 a 3
Obr. 116: místo odběru vzorku Z.P. 2
101
Z.P. 1: Vzorek pryskyřice byl odebrán z vnitřní části sampiru ve spodní polovině. Z.P. 2: Vzorek pryskyřice byl odebrán na horním okraji otvoru v sampiru. Z.P. 3: Vzorek oranţového prášku byl odebrán z vnitřní části sampiru ve spodní polovině.
Obr. 117: výřez z IČ spektra všech tří vzorků (jednotlivá spektra viz příloha) Z.P. 1 – modrá, Z.P. 2 – červená, Z.P. 3 - zelená
První dva vzorky jsou si navzájem velmi podobné (červená a modrá linka). První vysoký pás s vlnočtem 3421 cm-1 značí s největší pravděpodobností vlhkost ve vzorku. Další intenzivní pás na 1637 cm-1 můţe indikovat přítomnost vazeb C=O z karboxylových skupin (valenční vibrace). Charakter spekter v oblastech vlnočtů 1600–400 cm-1 naznačuje, ţe by mohlo jít o zesíťovanou strukturu uhlíkatých řetězců, ale bliţší identifikace pásů není moţná vzhledem k tomu, ţe se jednotlivé pásy v této oblasti překrývají a mají malou intenzitu. Třetí vzorek Z.P. 3 má poněkud jiný charakter spektra. Zde se liší od spekter vzorků Z.P. 1 a Z.P. 2 v poloze pásu přiřazeného valenční vibraci C=O vazeb, který u tohoto vzorku leţí na vyšším vlnočtu při 1702 cm-1. To znamená, ţe vazba C=O má jiné vazebné okolí neţ karbonylová skupina u předchozích vzorků. Je zde také patrný překryv několika intenzivních pásů v oblasti 1300–1500 cm-1. Z výsledků analýzy můţeme usuzovat, ţe adhezivní hmotou pojící obě části pochvy byl nějaký druh pryskyřice, patrně je však jiţ silně zoxidovaná. Oranţový prášek na místě spoje je pravděpodobně nějaká forma soli. Přesná identifikace pryskyřice ani soli nebyla však ze získaných dat s určitostí moţná.
102
2.5.3
Restaurátorský záměr
Největším problémem pochvy bylo její rozlepení na dvě části, jiná větší poškození nebyla na první pohled patrná. Dřevo sampiru nebylo jinak poškozeno ani napadeno dřevokazným hmyzem nebo plísní. Po podrobném zkoumání místa rozlepení bylo zjištěno, ţe pendok se sampirem nemají dostatečně velkou styčnou plochu, aby mohly být bez jakékoli úpravy slepeny dohromady. Bylo třeba vytvořit dřevěnou vloţku, která napomůţe zvětšení styčných ploch. Pro samotné lepení byl zvolen 15% roztok Paraloidu B 72 v toluenu, který je plně reverzibilní. Na špičce pochvy se vyskytovala mechanická poškození ve formě prasklin vzniklých pravděpodobně vlivem špatného zacházení, nicméně tato drobná poškození nekazí celkový dojem a při ohleduplné manipulaci nehrozí jejich zvětšování. V případě, ţe by byly praskliny v takovém rozsahu, ţe by to zásadně měnilo vzhled předmětu nebo jeho funkčnost, přistoupilo by se k jejich zacelení pájením nebo jiným podobným způsobem. V tomto případě, by ale bylo nutné nejprve z pochvy vyjmout její vnitřní dřevěnou část, coţ by znamenalo příliš drastický zásah do předmětu. Při pájení by také mohlo dojít k poškození kovového materiálu plechu resp. jeho niklové vrstvy.
Navrhovaný postup prací 1. Odmaštění kovového pláště v ethanolu a mechanické očištění povrchu vatou Auron. 2. Odstranění evidenčního nápisu na sampiru. 3. Vytvoření dřevěné vloţky a slepení sampiru a pendokem. 4. Konzervace kovového pláště nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a roztoku včelího vosku v benzínu. 2.5.4
Postup restaurování
Odmaštění kovového pláště Plášť na pendoku byl odmaštěn v ethanolu a mechanicky očištěn čistící vatou Auron. Po očištění však byly zjištěny nové skutečnosti týkající se identifikace pouţitého kovového materiálu. Z průzkumu předmětu vyplývalo, ţe pochva je vyrobena z mosazi a je poniklována. Po očištění se však v místě prasklin a v ohybu na konci pochvy objevily růţové skvrny, které zřejmě náleţí mědi (obr. 118 a 119). Můţe to byt způsobeno tím, ţe na těchto místech byla základní slitina (mosaz) odhalena delší dobu a mohlo zde dojít k přednostní korozi, kdy ve slitině nejprve podléhá korozi méně ušlechtilý kov, v tomto případě zinek. Po očištění povrchu a odstranění korozních produktů tak na povrchu pochvy zůstala odhalená téměř čistá měď, která má porézní charakter. 103
Obr. 118: detail povrchu mědi v ohybu na konci pochvy
Obr. 119: detail vystupující mědi na okraji praskliny
Odstranění evidenčního nápisu Ze sampiru bylo odstraněno evidenční číslo pomocí ethanolu. Dřevo sampiru bylo v dobrém stavu a nebylo nutné ho dál jinak ošetřovat. Pouze z vnitřní části byly odstraněny zbytky pryskyřice. Lepení sampiru k pendoku Prvním krokem bylo vytvoření dřevěné vloţky, která zabezpečí dostatečný styk lepených částí k sobě. Nepodařilo se určit přesný druh dřeva, který tvoří vnitřní část pochvy, ale vizuálně je nejvíce podobný dřevu ořechovému a proto byl pro výrobu dřevěné vloţky zvolen ořech. Podle zjištěných rozměrů byl z masivu vyřezán ovál, mající prázdný střed (obr. 120 a 121). Vznikla tak vyvýšená oválná vloţka se stěnou silnou 1,5 aţ 4 mm (obr. 122).
Obr. 120 a 121: výroba vloţky z ořechového dřeva
104
Obr. 122: rozměry dřevěné vloţky, pohled z boku a pohled shora
Bylo nutné pomalé pilování a zkoušení, aby vytvořená vloţka přesně pasovala do otvoru v pochvě a kopírovala tvar spodní části sampiru (obr. 123).
Obr. 123: pasování dřevěné vloţky do horní části pendoku
Obr. 124: zkoušení shodnosti tvaru s otvorem v sampiru
K lepení poslouţil 15% roztok Paraloidu B 72 v toluenu. Tento způsob lepení je velice dobře reverzibilní. Nejprve byl dřevěný doplněk přilepen ke spodní části sampiru (obr. 125) a po zaschnutí vloţen a přilepen do otvoru v pendoku.
Obr. 125: lepení pendoku k sampiru s dřevěnou vloţkou
105
Po slepení byl kovový povrch konzervován nátěrem 5% roztoku Paraloidu B 72 v toluenu a roztokem včelího vosku v benzínu. 2.5.5
Stav a popis předmětu po restaurování
Obr. 126: pochva po zásahu, lícová strana
Obr. 127: pochva po zásahu, zadní strana
106
Hmotnost pochvy před zásahem: 183,0 g Hmotnost pochvy po zásahu: 188,0 g Hmotnostní změna: +5,0 g Klíčový úkol – slepení obou částí pochvy – byl splněn s vyuţitím vytvořené dřevěné vloţky. Dřevěná vloţka byla vyrobena tak, aby zaplnila volné místo v horní části pendoku a zvětšila tak styčnou plochu mezi pendokem a sampirem. Jelikoţ je původní dřevo nejvíce podobné ořechovému, bylo pro výrobu této náhradní části zvoleno ořechové dřevo. Nejprve byl vyroben modelový vzorek, na kterém bylo vyzkoušeno, jestli daný způsob bude vyhovující a bude splňovat svůj účel. Jelikoţ se na modelu ukázalo, ţe to vhodné řešení je, bylo přistoupeno k samotné realizaci. Pro lepení byl pouţit roztok Paraloidu B 72 v toluenu a tento zásah je tedy plně reverzibilní. Po vyčištění povrchu kovového pláště pochvy se v místech prasklin objevila místa, kde zpod povrchové vrstvy vystupovala měď. Po podrobném vizuálním zkoumání jsme došli k závěru, ţe se pravděpodobně jedná o původní materiál, který byl jiţ delší dobu zbaven pokovení niklovou vrstvou a vystaven tak atmosférické korozi. Z mosazného materiálu vykorodovala méně ušlechtilá sloţka, tedy zinek, a na povrchu zůstala pouze porézní měď. Praskliny na konci pochvy nebyly zaceleny. Pro jejich zacelení by bylo nutné je nejprve vyrovnat a následně vhodným způsobem spojit (např. pájením) a to by vyţadovalo vyjmutí dřevěného jádra z pochvy. Z našeho pohledu by to byl příliš velký zásah do předmětu. Praskliny nijak nenarušují celkový estetický dojem ani nevytváří prostředí pro jejich další rozšiřování. Na hranách prasklin lze také dobře dokumentovat sloţení materiálu. Při manipulaci je nutné brát pochvu pouze za pendok, jinak hrozí opětné rozlomení předmětu. I po vytvoření dřevěné vloţky není styčná adhezivní plocha mezi sampirem a pendokem dostatečně veliká na to, aby při uchopení pochvy za sampir spoj bezpečně udrţel váhu spodní části pochvy. 2.5.6
Doporučené podmínky uloţení
Vzhledem k tomu, ţe je tento předmět zhotoven z různých materiálů, v tomto případě kovu a dřeva, je vhodným kompromisem udrţovat v místě uloţení relativní vlhkost do 55 % a teplotu v rozmezí 15 a 18 °C. V důsledku citlivosti dřeva na světlo, platí pro hodnoty osvětlení tyto podmínky: maximální intenzita světla 200 lx, při osvětlení 50 lx je doba maximální expozice 12 týdnů, energie UV záření by neměla překročit hranici 75 μW/lm. Jak jiţ bylo řečeno dříve, je nezbytné manipulovat s předmětem pouze v drţení za pendok, tedy za kovovou část a vyhnout se úderům nebo nešetrnému nakládání s předmětem.
107
2.5.7
Přílohy
Obr. 128: nákres pochvy
108
Obr. 129: pochva před zásahem
109
Obr. 130: pochva před zásahem
110
Obr. 131: pochva po zásahu
111
Obr. 132: pochva po zásahu
112
ZÁVĚR Na třech předmětech zapůjčených z Jihomoravského muzea ve Znojmě – dýka saintie, jatagan v pochvě a pochva k dýce kris - byl proveden konzervátorskorestaurátorských zásah, který byl vţdy zaloţen na výsledcích vlastního materiálového a historického průzkumu. Materiálový průzkum byl proveden s vyuţitím moderních analytických metod, jakými jsou elektronová mikroskopie (SEM), rentgenová fluorescenční analýza (XRF) a další. Ze získaných výsledků byly navrţeny moţnosti zásahu na jednotlivých předmětech a po jejich odsouhlasení zadavatelem bylo přistoupeno k vlastnímu provedení zvoleného konzervátorsko-restaurátorského zásahu. Kromě běţného poškození jednotlivých předmětů korozí a degradací materiálu bylo u předmětů nutné provést větší restaurátorský zásah spočívající v opětovné fixaci ulomených nebo rozlomených částí. • Dýka saintie, Zb 185 Indická dýka je datována do 19. století. Na dýce byla provedena materiálová analýza XRF a SEM-EDX, která identifikovala základní materiál jako ocel a materiál plátovaného dekoru jako stříbro. Zjištění z průzkumu byla zohledněna při sestavování konzervátorsko-restaurátorského záměru. Ulomená čepel byla k dýce připevněna technikou nýtování. Celá dýka byla zbavena mechanických nečistot a korozních produktů, čímţ tak vynikl plátovaný dekor na obou stranách čepele, na záštitě a na obou stranách rukojeti. • Jatagan v pochvě, Zb 54 Rok výroby jataganu v pochvě byl podle nápisu na čepeli určen na rok 1836 ±1 rok. Na kovových částech jataganu i pochvy byla provedena analýza XRF. Ta ukázala, ţe kování na jataganu je vyrobeno z mědi a je ţárově pozlacené, plátovaný dekor a nápis na čepeli je ze stříbrného zploštěného drátku. Na čepeli byl z obou stran hrotu vybroušen metalografický výbrus, který prokázal technologii výroby čepele. Z výsledků metalografického pozorování vyplývá, ţe čepel je vytvořena ze tří navzájem splátovaných kusů oceli a čepel je zakalena. Restaurátorsko-konzervátorský zásah odstraňování korozních produktů na čepeli byl proveden pomocí ocelové vaty. Zlacené kování bylo jemně mechanicky očištěno měkkým silonovým kartáčkem. Rozlomená kostěná rukojeť byla slepena epoxidovým lepidlem ChS 1200 a samotná kostěná rukojeť byla ošetřena vodným roztokem Spolaponu AOS 146. Kovový plášť pochvy byl identifikován jako mosaz obsahující 63,7 % mědi a 33,6 % zinku. Kovové části byly ošetřeny Chletonem III a mechanicky očištěny vatou Auron. Na usni byla provedena mikrobiologická zkouška, která byla negativní na přítomnost plísní, ale pozitivní na přítomnost běţně se vyskytujících bakterií. Byla zjištěna teplota smrštění usně v rozmezí 58 aţ 78 °C, coţ je hodnota typická pro starší třísločiněné usně. Useň byla zbavena nečistot pomocí alvolové pěny a na povrch byl aplikován tukovací přípravek VÚK, čímţ byl povrchu usně navrácen charakteristický vzhled.
113
• Pochva k dýce kris, Zb 932 Pochva je dřevěné pouzdro na dýku, které je ve spodní části opláštěno kovem. Pochva je datována do konce 19. století. Opět byla provedena analýza XRF na kovové části pochvy, která ukázala, ţe se jedná o poniklovanou mosaz. Průměrná tloušťka niklové vrstvy byla stanovena na 22,4 μm. Kovový plášť byl zbaven korozních produktů pomocí Chelatonu III a čistící vaty Auron. Dřevo se nepodařilo přesně identifikovat, ale je velmi podobné ořechovému. Evidenční číslo napsané na sampiru bylo odstraněno. Byly odebrány a FTIR analýze podrobeny tři vzorky odebrané z míst, kde byly původně spojeny rozlomené části pochvy. Ačkoliv se nepodařilo lepidlo přesně identifikovat, z výsledků vyplývá, ţe jde zřejmě o nějaký druh pryskyřice. Před vlastním slepením obou částí bylo pro zvětšení styčné adhezivní plochy třeba vytvořit vloţku z ořechového dřeva. Jako adhezivum pro slepení rozlomených částí byl pouţit 15% Paraloid B 72 v toluenu, který zajišťuje reverzibilitu i dostatečnou pevnost spoje. Po provedení všech zásahů byla na všechny kovové části předmětů aplikována konzervační vrstva Paraloidu B 72 v toluenu a včelího vosku v benzínu. Součástí dokumentace je i návrh na doporučené podmínky uloţení, které by měly sníţit riziko další degradace předmětů. Provedením popsaných konzervátorsko-restaurátorských zásahů byly všechny předměty uvedeny do takového stavu, aby je bylo moţné vystavovat v expozici Jihomoravského muzea ve Znojmě, samozřejmě při dodrţování podmínek jejich doporučeného uloţení. Můţeme tedy konstatovat, ţe hlavní cíl diplomové práce byl tímto splněn. Doporučené podmínky uloţení jsou pro kovy kombinované s organickými materiály zvoleny takto: relativní vlhkost do 50–55 %, teplota mezi 15 a 18 °C, osvětlení max. 200 lx.
114
Použitá literatura a internetové zdroje 1. JMM VE ZNOJMĚ, Muzeum – brána poznání, Sborník ke 130 výročí založení; Znojmo 2008, ISBN 987-80-86974-03-3. 2. http://www.probozice.wz.cz/index.php?menu=060720081 3. http://www.knihovnazn.cz/referaty/osobnosti-regionu/1523-mayer-max-zahrdorffu-a-wallersteinu-1845-1928.html 4. BERNDL, K. Dějiny světa v obrazech; Slovart: Praha, 2006, ISBN 80-7209-776-8. 5. DUBOVSKÁ, Z.; PETRŮ T.; ZBOŘIL Z. Dějiny Indonésie; NLN: Praha, 2005, ISBN 80-7106-457-2. 6. ŠACH, J. Chladné zbraně; Aventinum: Praha, 2008, ISBN 978-80-86858-68-5. 7. BENEŠ, C. Chladné zbraně ve sbírkách našich muzeí II; Krajské muzeum východních Čech: Hradec Králové, 1977, ISBN 80-85257-04-1. 8. DOLÍNEK, V.; DURDÍK, J. Historické zbraně; Naše vojsko: Praha, 2008, ISBN 978-80-206-0918-2. 9. WAGNER, E. Zbraně sečné a bodné; Aventinum: Prana, 2004, ISBN 80-86858-03-0. 10. http://albion-swords.com/swords/sword-terms.htm 11. KLUČINA, P. Zbroj a zbraně; Paseka: Praha-Litomyšl, 2004, ISBN 80-7185-661-4 12. FAKTOR, Z. Nože a dýky; Aventinum: Praha, 1992, ISBN 80-85277-35-2. 13. BENEŠ, C. Zbraně orientu; Jihomoravské muzeum Znojmo, 1970. 14. ČEPIČKA, L.; DOLÍNEK, V. a kol. Zbraně Orientu; Public history & Petit: Praha, 1996, ISBN 80-901239-9-6. 15. Zbraně: obrazové dějiny zbraní a zbroje; Kniţní klub: Praha, 2007, ISBN 978-80-242-1953-0. 16. http://www.walton-antiques.com/christopher_137.htm 17. http://akaalarms.com/sold-rare-18th-century-indian-saintie-parrying-weaponspear-ref-10202/ 18. http://www.otagomuseum.govt.nz/collection/D24.2308
115
19. KŘÍŢEK, L.
ČECH, Z. J. K. Encyklopedie zbraní a zbroje; Libri: Praha, 1997,
ISBN 80-85983-70-2. 20. http://www.antiqueswordsonline.com/large-19th-century-ottoman-turkishyataghan-sword 21. BOEHEIM, W. Handbuch der Waffenkunde; Zentralantiquatiart der Deutschen Demokratischen Republik: Leipzik, 1890. 22. www.ces.mkcr.cz 23. www.faganarms.com 24. GARDNER, G. B. Keris and Other Malay Weapons; Progressive Publishing Sompany: Singapore, 1936. 25. Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity; Proclamations 2001, 2003 and 2005, UNESCO. 26. Magic Weapom from the Sky; Indonesian Side Arms from the Collection of the Asia and Pacific Museum in Warsaw, The Asia and Pacific Museum in Warsaw, The State Museum of Oriental Art in Moscow: Warsaw/Moscow, 2013, ISBN 978-5-903417-40-7. 27. KOPECKÁ, I.; NEJEDLÝ, V. Průzkum historických materiálů, Analytické metody pro restaurování a památkovou péči; Grada: Praha, 2005, ISBN 80-247-1060-9. 28. ŠIMŮNKOVÁ, E.; KUČEROVÁ, I. Dřevo; STOP: Praha, 2000, ISBN 80-902668-4-3. 29. http://vega.fjfi.cvut.cz/docs/sfbe/iz/node4.html 30. ĎUROVIČ, M. a kol. Restaurování a konzervování archiválií a knih; Paseka: Praha, 2002, ISBN 80-7185-383-6. 31. FLORIÁNOVÁ, O. Kůže – zpracování a výrobky; Grada: Praha, 2005, ISBN 80-247-1091-9. 32. BLAŢEJ, A. a kol. Technologie kůže a kožešin; SNTL/ALFA: Praha, 1984. 33. LOSOS, L. a kol. Metodický list k problému konzervace textilu, kůže a dřeva; Kabinet muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze: Praha, 1966. 34. http://www.muzeum-roztoky.cz/odborne-konzervace.php 35. BENEŠOVÁ, J. a kol. Konzervování a restaurování kovů; Technické muzeum v Brně: Brno, 2011, ISBN 978-80-86413-70-9. 36. NOVÁK, P. Povrchové úpravy a konzervování kovů; (učební text) VŠCHT: Praha, 2006. 116
37. KLOUDA, P. Moderní analytické metody; Pravel Klouda: Ostrava, 2003, ISBN 80-86369-07-2. 38. SOMMER, L. Teoretické základy analytické chemie III; VUT v Brně, Fakulta chemická: Brno, 1995, ISBN 80-214-0660-7. 39. MILATA, V.; SEGĽA, P. Spektrálne metódy v chémii; Slovenská technická univerzita v Bratislavě: Bratislava, 2004, ISBN 80-227-2049-67. 40. http://web.vscht.cz/~koplikr/IR_4.pdf 41. KONEČNÁ, R.; FINTOVÁ, S. Praktická metalografia; Ţilinská univerzita, Strojnícka fakulta: Ţilina, 2010. 42. © Textilní zkušební ústav, s.p., 658 41 Brno, Centrum technické normalizace, 2012 43. www.bas.cz 44. www.DeFelsko.com 45. http://sisyfos.zcu.cz/fyzika/predf17/letopo.htm
117
