MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta
Silná zemětřesení v Evropě od roku 1990 Rešerše k bakalářské práci
Daniel Hráček
Vedoucí práce: Mgr. Josef Havíř, Dr.
Brno 2013
Obsah
1.
Úvod ................................................................................................................................................ 2
2.
Geologická a tektonická stavba Evropy ........................................................................................... 3
3.
Seismicita Evropy............................................................................................................................. 6
4.
Seismické bulletiny a katalogy....................................................................................................... 10
5.
Studie vybraných silných zemětřesení .......................................................................................... 14
6.
Literatura ....................................................................................................................................... 16
1
1. Úvod V akademickém roce 2012/2013 mi byla zadána bakalářská práce na téma Silná zemětřesení v Evropě od roku 1990. Součástí práce je přehledná rešerše zaměřená na obecnou charakteristiku seismicity Evropy a nejvýznamnější katalogy a bulletiny seismických jevů v Evropě.
2
2. Geologická a tektonická stavba Evropy Evropu lze z geologického hlediska rozčlenit na evropské alpidy, předpolí alpid konsolidované kadomskou, kaledonskou a variskou orogenezí přecházející na severovýchodě v část platformní, pokrytou sedimenty východoevropské platformy (obr. 1).
Obr. 1. Geologická mapa Evropy a přilehlých oblastí (Asch, 2005). Severo-východní část Evropy je tvořena východoevropskou platformou, která je na SZ ohraničena nasunutím kaledonid na baltský štít, na JZ a Z se noří pod sedimenty staršího paleozoika a mladších platformních formací, podle Mísaře (1987) přibliţně aţ k oderské linii. Mocnost platformního pokryvu je různá, největší kolem 10 km (Mísař, 1987). Velká část území Evropy je postiţena kadomskou, kaledonskou i variskou orogenezí. Variské masivy jsou v západní a střední Evropě z podstatné části překryty alpidními strukturami. Relikty variského horstva vystupují dnes na Pyrenejském poloostrově, v j. Anglii
3
a Irsku a v západní a střední Evropě. Variscidy se dělí na iberidy, zaujímající především Pyrenejský poloostrov, a rhenidy. Rhenidy z j. cípu Irska, ze západní a střední Francie pokračují směrem na východ do Vogéz, Schwarzwaldu, Českého masívu aţ po jz. okraj východoevropské platformy (Mísař, 1987). Během alpinské orogeneze došlo v alpinském předpolí k tektonickému oţivení označované jako saxonská tektogeneze. Evropský kenozoický riftový systém (ECRIS) byl aktivován během eocénu v předpolí Pyrenejí a Alp jako reakce na vzrůstající vnitrodeskové napětí. Kenozoické zlomové systémy jsou vyznačeny na obr. 2. ECRIS sahá od pobřeţí Severního moře ke Středomoří ve vzdálenosti 1100 km a protíná většinu variských masívů. (Ziegler & Dézes, 2007).
Obr. 2. Mapa umístění jednotlivých strukturních prvků Evropského kenozoického riftového systému (ECRIS). Ukazuje kenozoické zlomové systémy (černé linky), sedimentární pánve související s riftogenezí (světle šedá), variské masivy (kříţové šrafování) a kenozoické vulkanity (černě) (Ziegler & Dézes, 2007).
4
Během alpinského vrásnění byla postupně vyvrásňována neoidní pásemná pohoří většinou rovníkového směru. Označujeme je jako alpidy (Ziegler, 2001). V Evropě k nim řadíme především betickou kordilleru, Pyreneje, Alpy, Karpaty, Apeniny a dinárskohelénskou větev. Alpidní flyšové příkrovy se nasouvají na předpolí. V jiţní části Evropy pokračuje kolize mezi euroasijskou a africkou deskou. V kolizní zóně jsou vyvinuty struktury typické pro desková rozhraní. Příkladem takové struktury je subdukční zóna helénského oblouku, která je vyjádřena v obloukové distribuci ohnisek zemětřesení spojující Peloponnes, jiţní okraj Kréty a Turecko. V této oblasti se africká deska podsouvá pod jihozápadní okraj anatolské mikrodesky. Výsledkem je kolize o rychlosti 20-40 mm/rok (Hollenstein et al., 2006). Na území Evropy dochází k projevům recentního vulkanismu. Významnými oblastmi je souostroví Santorini v Egejském moři, Island a jih Itálie (Chester et al., 2002). Nejznámější vulkány leţí v jiţní Itálii a patří k nim Vesuv, Stromboli a Etna.
5
3. Seismicita Evropy Seismická aktivita v Evropě je velmi variabilní. Nejsilnější projevy přirozené seismické aktivity jsou v oblasti Středozemního moře (Cloetingh et al., 2007), v jiţní a jihovýchodní části evropského kontinentu (viz. obr. 3). Slabá aţ střední přirozená seismická aktivita je pozorována v některých regionech v předpolí alpid. V severní části Evropy je rovněţ pozorována slabá aţ střední seismická aktivita, spjatá s glacitektonikou (Stewart et al., 2000). V některých regionech v předpolí evropských alpid se také výrazně projevuje indukovaná seismicita vázaná na důlní práce (Zedník & Pazdírková, 2012).
Obr. 3. Mapa seismického ohroţení Evropy (Cloetingh et al., 2007). Seismicita jiţní a jihovýchodní Evropy souvisí s kolizí mezi euroasijskou a africkou deskou. V této kolizní zóně se nachází řada struktur odpovídajících svým charakterem deskovým rozhraním (Hollenstein et al., 2006). Mezi nejvýznamnější struktury patří helénský oblouk jiţně od Řecka, který odpovídá subdukční zóně. Zdejší zemětřesení patří 6
k nejsilnějším v Evropě. Vyskytují se zde jevy s magnitudem větším jak 8 a s hypocentrální hloubkou několik stovek kilometrů (Papazachos et al., 2000). Nejsilnější zemětřesení, jehoţ magnitudo bylo přibliţně 8.5, je známo z roku 365 (Yolsal-Çevikbilen & Taymaz, 2012). Anatolská mikrodeska rotuje proti směru hodinových ručiček a podél helénského oblouku dochází ke kolizi s africkou deskou (obr. 4), přičemţ rychlost pohybu anatolské mikrodesky je přibliţně 20-40 mm/rok (Hollenstein et al., 2006).
Obr. 4. Seismicita v egejsko-anatolské oblasti s vyznačením směru a rychlosti rotace ve vztahu k euroasijské desce (Cloetingh et al., 2007). Seismicky aktivní jsou některé struktury v rámci alpsko-karpatského oblouku, které souvisí s pokračujícími tektonickými pohyby evropských alpid. Zde, narozdíl od helénského oblouku, kde pozorujeme seismicitu spjatou s okrajem litosférických desek, pozorujeme seismicitu vnitrodeskovou. Významnou oblastí je zóna Vrancea v Rumunsku, kde dochází ke středně hlubokým zemětřesením o hloubce 70-200 km a velikosti magnituda i nad 7.0 (Knapp et al., 2005). Další významnou zónou táhnoucí se z Východních Alp podél zlomového systému Mur-Mürz do Západních Karpat je tzv. zóna Verona-Semmering-Váh (Schenková et al., 1995).
7
Obr. 5. Seismicita v oblasti rýnského prolomu. Historické události ML 5 – 6.2 (948 – 1948) a instrumentální seismicita ML 3 – 5 (1952 – 2002) (Cloetingh et al., 2007). V předpolí alpid se projevuje slabá aţ střední seismická aktivita v Armorickém masivu, Centrálním masivu, v Rýnském prolomu a na západním okraji Českého masivu (Cloetingh et al., 2007). Seismicky nejvýznamnější je Rýnský prolom, kde se seismicita významně projevuje hlavně v jeho jiţní části (Edel et al., 2006). Zemětřesení v prolomu jsou mělká, často jen 12 aţ 13 km, mimo prolom mohou dosahovat hloubky více neţ 20 km (Bonjer, 1997). Jedná se o středně silnou seismickou aktivitu s jevy o velikosti magnituda většinou do 3, pouze výjimečně magnituda zemětřesení překračují hodnotu 4 (Edel et al., 2006). Nejsilnější zemětřesení, které poničilo Basilej, o velikosti magnituda 6.2 bylo zaznamenáno 18. Října 1356 (Cloetingh et al., 2007). Seismické události o velikosti magnituda 3 a více, včetně významných historických zemětřeseních, jsou znázorněny na obr. 5.
8
Seismickou aktivitu vázanou na glacitektoniku pozorujeme na území Skandinávského poloostrova a Britských ostrovů. Skandinávská seismicita je spjatá s ústupem ledovce. Opakovaný růst a ústup velkých ledových příkrovů způsobil velké změny ve svislém zatíţení, čímţ se měnilo zatíţení zemské kůry a docházelo buď k zatlačování jejich částí při růstu ledovce, nebo k výzdvihu při ledovcovém tání. Za posledních 10 000 let, od konce posledního glaciálu, dochází k výzdvihu (Stewart et al., 2000). Skandinávie je region se střední seismicitou, kde pravidelně dochází k zemětřesením o velikosti magnituda 4 – 5 (Fjeldskaar et al., 2000). Seismicky nejaktivnější jsou pobřeţní oblasti (Fjeldskaar et al., 2000; Stewart et al., 2000).
Obr. 6. Seismicita v regionu střední Evropy, modře označeny indukované jevy a červeně přirozené seismické jevy (Zedník & Pazdírková, 2012). V regionu střední Evropy, leţící v předpolí alpid, je pouze velmi slabá přirozená seismická aktivita. V regionech, které jsou postiţeny těţbou, má mnohem větší význam seismicita indukovaná (zejména důlní otřesy), tj. seismické jevy vyvolané lidskou činností. Na obr. 6. je vyznačena indukovaná seismicita, jenţ se projevuje v hornoslezské pánvi, která je typická těţbou uhlí, a v západním Polsku v okolí města Lubin (Zedník & Pazdírková, 2012).
9
4. Seismické bulletiny a katalogy Seismické katalogy shromaţďují údaje o seismických jevech, jako jsou zeměpisné souřadnice, čas, magnitudo, hloubka epicentra, seismická intenzita a další, které jsou publikovány v bulletinech. Dle velikosti území, ze kterého zaznamenávají data o zemětřeseních, můţeme katalogy rozdělit na národní, regionální a globální. Katalog „Seismicity of the European Area― od Kárníka (1968) je příklad historického katalogu, který obsahuje údaje o 14885 zemětřeseních z 20. století a 860 zemětřeseních z 19. století. ISC (International Seismological Centre) se zabývá celosvětovou seismicitou. Bulletin ISC obsahuje data od roku 1904 do současnosti. Do katalogu přispívají záznamy jednotlivá regionální či národní seismologická centra a ISC pak tyto údaje ověřuje dle pravidla: jevy s magnitudem 3.5 a více jsou revidovány vţdy, jevy s magnitudem pod 2.5 nejsou revidovány nikdy a jevy s magnitudem 2.5 a 3.5 jsou revidovány jen tehdy, kdyţ splňují určitá kritéria (International Seismological Centre, cit. 2013). USGS (U.S. Geological Survey) je americká organizace, která poskytuje informace o ţivotním prostředí, přírodním nebezpečí, přírodních zdrojích aj., pod kterou spadá NEIC (National Earthquake Information Center). NEIC se zabývá hlavně seismickými jevy z území USA, záznamy z ostatních území jsou neúplné. Udrţuje rozsáhlou globální seismickou databázi s parametry a efekty zemětřesení. Velikost prahové hodnoty magnituda se liší dle geografické polohy. NEIC produkuje řadu katalogů a bulletinů, k nimţ patří QDE (Quick Epicenter Determinations), PDE (Preliminary Determination of Epicenters) a PDE Monthly Listing (Sipkin et al., 2000). CTBTO (Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty Organization) je organizace provozující globální síť, která bude mít po dokončení 50 hlavních a 120 vedlejších seismických stanic, určenou pro monitorování dodrţování zákazu jaderných zkoušek na světě (Hoffmann et al., 1998). Tento zákaz byl přijat v roce 1996 a smlouvu podepsalo 183 států. Data CTBTO jsou zpracovávána v IDC (International Data Centre), které produkuje několik typů bulletinů, z nichţ nejdůleţitější je tzv. REB (Reviewed Event Bulletin) obsahující data, která byla přezkoumána operátory.
10
EMSC (Euro-Mediterranean Seismological Center) se soustředí především na evropsko-středomořský region. Jeho členy jsou seismické ústavy a observatoře pokrývající území od Islandu na severozápadě po Jemen na jihovýchodě (obr. 7). Údaje ze zbytku světa mají menší spolehlivost. Do databáze jsou zpravidla zařazovány zemětřesení z prostoru Evropy a okolí o magnitudu 3 a více. Informace o seismických jevech (čas, datum, zeměpisné souřadnice, hloubka, magnitudo a seismická intenzita) jsou dostupné na webových stránkách EMSC, zde jsou přístupné také Euro-Med bulletiny (Godey et al., 2006) coţ jsou bulletiny EMSC vydávané pravidelně od roku 1998, obsahující parametrický seznam zemětřesení.
Obr. 7. Území pokryté EMSC s vyznačením seismických stanic přispívajících data Euro-Med bulletinům (Godey et al., 2006). Katalog CENEC (Catalogue of earthquakes in central, north and northwestern Europe) poskytuje data z 25 lokálních katalogů a 30 speciálních studií zemětřesení ze střední, severní a severozápadní části Evropy, o velikosti magnituda min. 3.5 a časového období mezi roky 1300-1993 (Grünthal & Wahlstrom, 2003). V roce 2009 Grünthal et al. (2009) katalog rozšířili, zaznamenány jsou seismické události z let 1000-2004, čímţ vzrostl počet jevů z přibliţně 5000 na 8000. Oblast je rozdělena na 22 polygonů (obr. 8) a ke kaţdému přiřazen jeden nebo více místních katalogů.
11
Grünthal & Wahlström (2012) rozšířili CENEC o katalog EMEC (The EuropeanMediterranean Earthquake Catalogue), zabývající se zemětřeseními v jiţní části Evropy a Středomoří. Pro tento region, který se vyznačuje vyšší seismickou aktivitou neţ severnější území, byla stanovena minimální hodnota magnituda 4.0. Obsahuje záznamy aţ o 45 000 seismických jevech z let 1000-2006. Pro kaţdou událost je zapsáno datum, čas, lokalizace a seismická intenzita s magnitudem pokud jsou známy, popř. název publikace, která daný jev blíţe rozebírá. Kromě hlavního katalogu EMEC jsou na zvláštním seznamu popsány zemětřesení o magnitudu 6 a více z doby 300-999 našeho letopočtu, avšak neobsahuje všechny údaje.
Obr. 8. Rozdělení monitorovaného území na 22 polygonů (Grünthal et al., 2009). RCMT (European-Mediterranean Regional Centroid Moment Tensor) katalog obsahuje sesimický momentový tenzor středně silných zemětřeseních (magnitudo 4.5 – 5.5) v evropském a středomořském regionu, který je seismicky velmi aktivní a jevy o velikosti magnituda 4.5 – 5.5 jsou zde velmi časté (Pondrelli et al., 2011). SHEEC (The SHARE European Earthquake Catalogue) je katalog, který popisuje historické seismické jevy v Evropě v letech 1000-1899. Katalog je díky velkému mnoţství dat
12
z rozsáhlého časového období uznáván v Evropě v souvislosti seismického ohroţení ve stavebnictví, pojištění majetku a územního plánování (Stucchi et al., 2012). Národním katalogem pro Českou republiku je katalog České regionální seismické sítě (CRSN). Zedník & Pazdírková (2009) uvádí, ţe v roce 2007 bylo na území pokrytém stanicemi CRSN zaznamenáno 9309 seismických událostí, 1489 vzniklo na území ČR a pouze 195 z nich dosáhlo magnituda 1.0 nebo více. Drtivou většinu seismických jevů na území České republiky představují indukovaná zemětřesení, převáţně z oblasti Ostravsko-karvinské uhelné pánve. Pro Řecko a přilehlé oblasti, jenţ tvoří nejvíce seismicky aktivní část Evropy, sepsal Burton et al. (2004) katalog zemětřesení 20. století. Je zde zaznamenáno 5198 seismických jevů z let 1900-1999 o magnitudu více jak 4.0. Obsahuje také údaje o známých zemětřeseních z doby 550 př. n. l. aţ 1899 n. l., které jsou převzaty.
13
5. Studie vybraných silných zemětřesení Některým silným seismickým jevům, které jsou pro daný region něčím výjimečné (např. svou velikostí, rozsahem škod, újmou na zdraví obyvatel), se odborná společnost věnuje více a studuje je do větších detailů. Tato zemětřesení jsou známa v drtivé většině z oblasti jiţní a jihovýchodní Evropy. Mezi nejvíce postiţené státy patří Řecko, Turecko, Itálie a ostatní státy na jihu Balkánského poloostrova. Řecko je v rámci evropského kontinentu zemí, ve které je silných seismických jevů registrováno nejvíce (obr. 9) a některá z nich jsou dopodrobna studována. Příkladem je jev ze 14. srpna 2003 na ostrově Lefkada, který popsali Papathanassiou et al. (2005). Uvádí, ţe šlo o zemětřesení o velikosti magnituda 6.2 a seismické intenzity aţ VIII. Škody způsobené na budovách byly především lehčí, váţná poškození byla pozorována vyjímečně. Dále byly pozorovány rozsáhlé pozemní poruchy, sesuvy a zkapalnění půdy. Lefkada patří k jónským ostrovům, typických vysokou seismickou aktivitou. V historii zde bylo zaznamenáno více neţ 20 silných seismických jevů. Další podrobnou studii sepsali Roumelioti et al. (2009) o zemětřesení z 18. února roku 2008 na poloostrově Peloponés v jiţní části Řecka, které dosáhlo magnituda 6.7 a seismické intenzity VI. Zaznamenány byly pouze lehčí škody na budovách. Po dvou hodinách po hlavním otřesu následoval dotřes o magnitudu 6.1. Město L´Aquila, které leţí ve střední Itálii zhruba 95 km východně od Říma, bylo 6. dubna 2009 postiţeno silným zemětřesením. Tomuto jevu se podrobněji věnuje např. Akinci et al. (2010). Autoři uvádí, ţe hlavní otřes, který měl velikost magnituda 6.25 a hodnotu seismické intenzity VIII, zaznamenalo 58 akcelometrických stanic, coţ je nejvyšší počet za jedno zemětřesení v historii Itálie. Zemětřesení bylo aktivováno 50 km dlouhým systémem zlomů v centrálních Apeninách, převládajícího směru SZ-JV (Chiaraluce, 2012). Při tomto seismickém jevu, který je třetí nejsilnější z území Itálie od roku 1972, zemřelo 299 lidí, 1500 bylo zraněno a bylo poškozeno přibliţně 18000 budov. L´Aquila je posouzena jako oblast relativně vysokého seismického ohroţení. Podle dostupných záznamů byla L´Aquila postiţena jevy o velikosti sesmické intenzity IX nebo vyšší nejméně třikrát, v letech 1349, 1461 a 1703 našeho letopočtu, coţ dokazují poruchy způsobené zemětřesením na některých historických budovách v centru města.
14
Obr. 9. Zemětřesení na území Řecka a jeho okolí o velikosti magnituda 6.0 a více (Roumelioti et al., 2009).
15
6. Literatura Akinci, A., Malagnini, L., Sabetta, F. (2010): Characteristics of the strong ground motions from the 6 April 2009 L’Aquila earthquake, Italy. – Soil Dynamics and Earthquake Engineering, 30, 320-335. Asch, K. (2005): The 1:5 Million International Geological Map of Europe and Adjacent Areas. – BGR. Hannover. Bonjer, K.-P. (1997): Seismicity pattern and style of seismic faulting at the eastern borderfault of the southern Rhine Graben. – Tectonophysics, 275, 41-69. Burton, P.W., Xu, Y., Qin, Ch., Tselentis, G-A., Sokos, E. (2004): A catalogue of seismicity in Greece and the adjacent areas for the twentieth century. – Tectonophysics, 390, 117-127. Cloetingh, S.A.P.L., Ziegler,P.A., Bogaard, P.J.F., Andriessen, P.A.M., Artemieva, I.M., Bada, G., van Balen, R.T., Beekman, F., Ben-Avraham, Z., Brun, J.P., Bunge, H.P., Burov, E.B., Carbonell, R., Facenna, C., Friedrich, A., Gallart, J., Green, A.G., Heidbach, O., Jones, A.G., Matenco, L., Mosar, J., Oncken, O., Pascal, C., Peters, G., Sliaupa, S., Soesoo, A., Spakman, W., Stephenson, R.A., Thybo, H., Torsvik, T., de Vicente, G., Wenzel, F., Wortel, M.J.R. (2007): TOPO-EUROPE: The geoscience of coupled deep Earth-surface processes. – Global and Planetary Change, 58, 1-118. Edel, J-B., Whitechurch, H., Diraison, M. (2006): Seismicity wedge beneath the Upper Rhine Graben due to backwards Alpine push. – Tectonophysics, 428, 49-64. Fjeldskaar, W., Lindholm, C., Dehls, J.F., Fjeldskaar, I. (2000): Postglacial uplift, neotectonics and seismicity in Fennoscandia. – Quaternary Science Reviews, 19, 1413-1422. Godey, S., Bossu, R., Guilbert, J., Mazet-Roux, G. (2006): The Euro-Mediterranean Bulletin: A Comprehensive Seismological Bulletin at Regional Scale. – Seismological Research Letters, 77, 4, 460-474. Grünthal, G., & Wahlström, R. (2003): An MW based earthquake catalogue far central, northern and northwestern Europe using a hierarchy of magnitude conversions. – Journal of Seismology, 7, 507-531. Grünthal, G., Wahlström, R., Stromeyer, D. (2009): The unified catalogue of earthquakes in central, northern, and northwestern Europe (CENEC)—updated and expanded to the last millennium. – Journal of Seismology, 13, 517-541. Grünthal, G., & Wahlström, R. (2012): The European-Mediterranean Earthquake Catalogue (EMEC) for the last milénium. – Journal of Seismology, 16, 535-570. Hoffmann, W., Kebeasy, R., Firbas, P. (1999): Introduction to the verification regime of the Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty. – Physics of the Earth and Planetary Interiors, 113, 5-9. 16
Hollenstein, Ch., Kahle, H.-G., Geiger, A. (2006): Plate tectonic framework and GPS-derived strain-rate field within the boundary zones of the Eurasian and African plates. – In Pinter N. et al. (eds.): The Adria Microplate: GPS Geodesy, Tectonics and Hazards, 35-50. Chester, D.K., Dibben, Ch.J.L., Duncan, A.M. (2002): Volcanic hazard assessment in western Europe. – Journal of Volcanology and Geothermal Research, 115, 411-435. Chiaraluce, L. (2012): Unravelling the complexity of Apenninic extensional fault systems: A review of the 2009 L'Aquila earthquake (Central Apennines, Italy). – Journal of Structural Geology, 42, 2-18. International Seismological Centre [cit. 2013-02-09]: Reviewed ISC Bulletin [online]. – dostupné z URL:
Kárník, V. (1968): Seismicity of the European Area. – Academia, Praha. Knapp, J.H., Knapp C.C., Raileanu V., Matenco L., Mocanu V., Dinu C. (2005): Crustal constraints on the origin of mantle seismicity in the Vrancea Zone, Romania: The case for active continental lithospheric delamination. – Tectonophysics, 410, 311-323. Mísař, Z. (1987): Regionální geologie světa. – Academia. Praha. Papathanassiou, G., Pavlides, S., Ganas, A. (2005): The 2003 Lefkada earthquake: Field observations and preliminary microzonation map based on liquefaction potential index for the town of Lefkada. – Engineering Geology, 82, 12-31. Papazachos, B.C., Karakostas, V.G., Papazachos, C.B., Scordilis, E.M. (2000): The geometry of the Wadati–Benioff zone and lithospheric kinematics in the Hellenic arc. – Tectonophysics, 319, 275-300. Pondrelli, S., Salimbeni, S., Morell, A., Ekström, G., Postpischl, L., Vannucci, G., Boschi, E. (2011): European-Mediterranean Regional Centroid Moment Tensor catalog: Solutions for 2005-2008. – Physics of the Earth and Planetary Interiors, 185, 74-81. Roumelioti, Z., Benetatos, CH., Kiratzi, A. (2009): The 14 February 2008 earthquake (M6.7) sequence offshore south Peloponnese (Greece): Source models of the three strongest events. – Tectonophysics, 471, 272-284. Schenková, Z., Schenk, V., Pospíšil, L., Kottnauer P. (1995): Seismogeological pattern of a transition area between the Eastern Alps and the Western Carpathians. – Tectonophysics, 248, 3-4, 235-245. Sipkin, S.A., Person, W.J., Presgrave, B.W. (2000) [cit. 2013-02-07]: Earthquake Bulletins and Catalogs at the USGS National Earthquake Information Center [online]. – dostupné z URL:
Stewart, I.S., Sauber, J., Rose, J. (2000): Glacio-seismotectonics: ice sheets, crustal deformation and seismicity. – Quaternary Science Reviews, 19, 1367-1389. 17
Stucchi, M., Rovida, A., Capera, A.A.G., Alexandre, P., Camelbeeck, T., Demircioglu, M.B., Gasperini, P., Kouskouna, V., Musson, R.M.W., Radulian, M., Sesetyan, K., Vilanova, S., Baumont, D., Bungum, H., Fäh, D., Lenhardt, W., Makropoulos, K., Solares, J.M.M., Scotti, O., Ţivčić, M., Albini, P., Batllo, J., Papaioannou, C., Tatevossian, R., Locati, M., Meletti, C., Viganò, D., Giardini, D. (2012): The SHARE European Earthquake Catalogue (SHEEC). – Journal of Seismology, doi:10.1007/s10950-0129335-2. Yolsal-Çevikbilen, S., Taymaz T. (2012): Earthquake source parameters along the Hellenic subduction zone and numerical simulations of historical tsunamis in the Eastern Mediterranean. – Tectonophysics, 536-537, 61-100. Zedník, J., Pazdírková J. (2009): Seismic activity in the Czech Republic in 2007. – Studia geophysica et geodaetica, 53, 2, 269-274. Zedník, J., Pazdírková J. (2012): Seismic activity in the Czech Republic in 2009. – Studia geophysica et geodaetica, 56, 1, 299-305. Ziegler, P.A. & Dèzes, P. (2007): Cenozoic uplift of Variscan Massifs in the Alpine foreland: Timing and controlling mechanisms. – Global and Planetary Change 58, 237-269. Ziegler, V. (2001): Geologie světa. – Nakladatelství Karolinum. Praha.
18
