MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Využití canisterapie ve speciálně pedagogické péči u dětí s autistickými rysy Bakalářská práce
Brno 2007
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
PhDr. Mgr. Barbora Bazalová, Ph.D.
Kateřina Dráždilová
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v informačním systému Masarykovi univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.
....................................................... podpis
Děkuji PhDr. Mgr. Barboře Bazalové, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, Ing. Mgr. Petru Švecovi za cenné stylistické připomínky a speciálním pedagogům a rodičům dětí s autismem za trpělivost, se kterou odpovídali na mé dotazy.
Úvod..................................................................................................................................5 1
2
3
4
Canisterapie .............................................................................................................6 1.1
Charakteristika canisterapie ..............................................................................6
1.2
Metody canisterapie ..........................................................................................8
1.3
Techniky canisterapie......................................................................................10
1.4
Oblasti působení canisterapie..........................................................................10
1.5
Historie............................................................................................................12
1.6
Canisterapie v České republice .......................................................................14
Autistické rysy .......................................................................................................17 2.1
Charakteristika a začlenění .............................................................................17
2.2
Výskyt v populaci, etiologie a komorbidita ....................................................20
2.3
Speciálně pedagogická péče..........................................................................204
Využití canisterapie u jedinců s autistickými rysy.............................................27 3.1
Předpoklady canisterapeutického psa .............................................................27
3.2
Předpoklady psovoda ......................................................................................28
3.3
Situace v České republice ...............................................................................28
3.4
Situace ve světě ...............................................................................................29
Příklad canisterapeutického působení u vybraného jedince.............................31 4.1
Cíl, metody a místo šetření.............................................................................31
4.2
Charakteristika canisterapeutického psa působícího u vybraného jedince .....31
4.3
Případová studie ..............................................................................................32
4.4
Závěry šetření..................................................................................................38
Závěr ..............................................................................................................................39 Seznam literatury ..........................................................................................................40
4
Úvod Ve své bakalářské práci se věnuji canisterapii, jakožto jedné ze zatím okrajových terapií. Tato terapie pomocí psů, se dostává pomalu do povědomí odborníků i veřejnosti. Také pojmy autismus, autistické rysy či pervazivní vývojové poruchy se dostaly do popředí až v posledních letech. Odborníci zkoumají příčiny těchto poruch a pedagogové nejlepší postupy a metody práce s těmito jedinci. Cílem této práce je představit canisterapii jako jednu z alternativních metod, kterou lze využít u dětí s autistickými rysy. Prostřednictvím psa s dětmi navázat kontakt, motivovat k dalším činnostem, zlepšit komunikaci a pokusit se utlumit časté projevy agrese. Motivací pro tuto práci mi byla téměř desetiletá zkušenost s psími návštěvami pod záštitou Canisterapeutické společnosti Praha a později Canisterapeutického sdružení Jižní Morava. Práce je členěna do čtyř částí. První kapitola se zaměřuje na canisterapii. Nejprve na základní terminologii, oblasti působení, současné dělení, na formy a metody práce. Dále je zde krátce popsána historie terapeutického používání zvířat a také historie canisterapie v České republice. Druhá kapitola se zabývá pojmem autistické rysy. Poukazuje na nejednotný názor odborníků v terminologii tohoto pojmu. Najdeme zde údaje o výskytu v populaci, etiologii a komorbiditě. Kapitola nás také seznamuje s možnostmi speciálně pedagogické péče u dětí s autistickými rysy. Třetí kapitola se věnuje praktickému využití canisterapie u dětí s autistickými rysy. Nalezneme zde kritéria, která musí splňovat canisterapeut i jeho pes. Zmiňuje se o situaci v České republice a také o některých výzkumech této terapie v zahraničí. Poslední kapitola je věnována případové studii dívky s diagnózou autistických rysů, středně těžké mentální retardace a hyperaktivity. Canisterapie u ní byla prováděna v průběhu jednoho roku. V bakalářské práci byly použity následující metody: studium odborné literatury a dalších pramenů, přímé pozorování, rozhovory s odborníky a rodiči, analýza dokumentů, kazuistická studie, využití vlastních zkušeností a znalostí.
5
1 Canisterapie 1.1 Charakteristika canisterapie Canisterapie je součástí zooterapie1, která k terapeutickým metodám využívá kontaktu člověka a vybraných druhů zvířat. Opírá se o poznatky, podložené mnohými výzkumy i každodenními zkušenostmi, že nejspolehlivějším a často jediným přítelem člověka v osamocení a nemoci je zvíře (Pipeková 2001, s.135). Výzkumy dokazují prospěšnost soužití člověka se zvířetem, které ovlivňuje lidské chování, individuální rozvoj jednotlivce i kvalitu jeho života (Vojtěchovský 1999, s.38). Zvířata mohou zlepšit fyzický a psychický stav kladným působením na emocionální i sociální stránku jedince. Nezáleží přitom na živočišném druhu ani exteriéru zvířete, ale na emocích, které dokáže u člověka vyvolat. Galajdová (1999, s. 24–25) definuje canisterapii následujícím způsobem: „Canisterapie je označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je myšlen přesně podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Canisterapie klade důraz především na řešení problémů psychologických, citových a sociálně– integračních. Uplatňuje se zejména jako pomocná (podpůrná) psychoterapeutická metoda při řešení situací, kdy jiné metody selhávají, nebo je nelze použít.“
1
Vědní obor zahrnující všechny formy terapeutického využití zvířat. Zooterapie používá zvířata obecně k různým formám terapeutického kontaktu s člověkem a je považována za podpůrnou formu psychoterapie (Galajdová 1999). Zooterapie je především o hledání cest k aktivizaci zdravotně postiženého člověka a prostřednictvím zvířat co nejvyšší stupeň začlenění do běžného života. V principu může jakékoliv zvíře splnit léčebný cíl. Pro zooterapii jsou nevhodná zvířata, která mohou nějakým způsobem ublížit člověku. Přínosy zooterapie jsou u každého jedince různé. Převážně má za úkol udržovat dobrou fyzickou i psychickou kondici. Významnou pomoc představuje pro osamělé děti v dětských domovech. Převážně nutí člověka přemýšlet nad někým jiným a nejen nad svým zdravotním stavem či smutkem (Nerandžič 2004, s. 12–13). Zooterapie používá obecně zvířat k různým formám terapeutického kontaktu s člověkem. Základem léčby je poznatek, že nejspolehlivějším a často jediným přítelem člověka v osamění a nemoci je zvíře. Vztah člověk – zvíře dokáže vyvolat pozitivní sociální a emocionální terapeutické efekty, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu (Valenta et al. 2003, s. 192).
6
Některé z dalších definic: „Canistherapie (canistherapy) – využívání psů k léčebným účelům, zatím nepřesně vymezena, lze ji dělit na: a) živelnou – lidem úzkostným, nejistým, osamělým je pes doporučován jako společník a oddaný přítel, tento vztah ovšem může být i kontraproduktivní, protože může provokovat a posilovat tendence člověka k přílišnému drezúrování až k agresi a týrání psa, b) řízenou – odborník na tento druh terapie buď vhodného psa opatří a do vztahu mezi pacientem a psem vstupuje, alespoň na určitou dobu, nebo vycvičeného psa využívá při návštěvách nemocných.“ (Hartl, Hartlová 2000, s.84) „Canisterapie je nová forma psychoterapie při níž dochází k působení psa na člověka. Je důležitá pro rozvoj neverbální komunikace, zlepšuje možnosti empatie, odbourává strach, agresivitu, rozvíjí jemnou i hrubou motoriku, koordinaci pohybu. Využívá se u dětí se smyslovým, tělesným i mentálním postižením, u epileptiků a dětí s psychickými problémy.“ (Valenta, et al. 2003, s.193) Canisterapie tedy využívá přirozeného kontaktu člověka se psem za léčebným účelem. Klade důraz na řešení problémů psychologických, citových a sociálně integračních, zahrnuje složku motivace k rehabilitaci a povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky (Galajdová 1999). Canisterapie je nenásilnou formou rehabilitace a získává nezastupitelné místo mezi metodami psychoterapie a socioterapie. Člověk pomocí přírody pomáhá svému uzdravování, zlepšuje vlastní tělesný a duševní stav a kontakt s lidmi. Dosud však není jednoznačně zodpovězena otázka, zda je canisterapie podpůrnou léčbou, anebo je to nový terapeutický postup (Nerandžič 2006, s. 52). Název canisterapie pochází z lat. canis – pes a z řec. therapia – léčba, léčení. V roce 1993 ho vytvořila PhDr. Jiřina Lacinová. Použila ho pro název programu, který sdružení FILIA se svým spřežením aljašských malamutů začalo realizovat v Brně. Název se u nás všeobecně vžil, avšak v cizí literatuře tento pojem nenajdeme. Anglosaská literatura používá označení „léčení prostřednictvím domácích miláčků“ (Nerandžič 2006, s. 15). Setkáme se také s anglickými názvy canine therapy, dog therapy nebo častěji s názvy pro zooterapii obecně – pet therapy, animal terapy, pet – facilitated psychotherapy, four – footed therapy, co therapy with an animal apod.
7
1.2 Metody canisterapie V 80.letech se začaly v zahraničí rozlišovat dvě základní metody. Byly nazvány AAA (Animal Assisted Activities) a AAT (Animal Assisted Therapy). Dříve používané termíny pet therapy (terapie domácími zvířaty) a pet – facilitated psychotherapy (psychoterapie usnadněná domácími zvířaty) byly opuštěny, protože navozovaly představu, že může být k terapii použito jakékoli domácí zvíře (Galajdová 1999, s.27).
AAA – Animal Assisted Activities – činnosti za účasti zvířat Činnosti se odehrávají v různých terapeutických prostředích a jsou vedeny speciálně vyškolenými dobrovolníky nebo profesionálními odborníky pracujícími se zvířaty. Poskytují příležitost pro motivační, výchovný, odpočinkový nebo terapeutický prospěch. Cílem práce je zvýšení kvality života klienta (Galajdová 1999, s.28, Nerandžič 2006, s. 25). Základní metodu AAA lze rozdělit, jak uvádí Galajdová (1999, s.30–31), na formu pasivní a interaktivní rezidentní nebo návštěvní. •
Pasivní AAA Pasivní je zde role zvířat. Klient se o ně nestará, přesto přinášejí pozitivní efekt již pouhou svou přítomností. Nejjednodušší formou je umístění zvířete (např. akvária nebo klece s ptáčky) do místnosti. Už jen jejich přítomnost a pozorování přináší uklidnění a potěšení, odvádějí pozornost od nepříjemností a zpříjemňují pracovní prostředí personálu. Výborným motivačním a odpočinkovým prvkem může být i zřízení venkovních krmítek pro ptáčky. Některá zahraniční zařízení připojují ke krmítkům mikrofony, aby tak ležícím pacientům zprostředkovali zpěv ptáků venku. Tento druh programu je vítaný a užitečný zejména v hospicech a u klientů s Alzheimerovou chorobou, kde chybějí náměty ke konverzaci s rodinou.
•
Interaktivní AAA Rezidentní typ – zvíře je v instituci přítomno stále, pečují o něj klienti nebo personál. Tento typ vyžaduje pečlivou přípravu a zvážení možností zařízení vzhledem k potřebám zvířete. Musí být zajištěna správná péče, vhodná strava, pohybový režim, klid na odpočinek a spánek, nestresující prostředí apod. Psi jsou pro tento typ nevhodní, vyžadují pravidelný pohyb, přiměřený výcvik jednoho 8
majitele – vůdce smečky. Daleko úspěšnější jsou zde kočky, králíci a jiní malí savci, i zde však musí být jedna nebo několik málo osob zodpovědných za péči o zvíře a dohled nad prováděným programem. Návštěvní typ – návštěvní programy pečlivě vybraných, povahově otestovaných a zdravých zvířat (psů, koček, králíků, morčat). Odehrávají se vždy na stejném místě ve stejný čas po omezenou dobu, obvykle jednou týdně jednu hodinu. Tyto programy mají pouze omezené možnosti, ale mnohdy jsou vhodnější a personálem vítanější, a to z důvodů náročné ošetřovatelské péče, vysokého obratu pacientů, nemožnosti se o zvíře dostatečně starat. Programy se zvířaty mohou zahrnovat složku individuální terapie, ale většinou se jedná o volnější přístup, kdy zvířata zpříjemňují život v instituci oběma stranám, tedy o AAA. Ty vyžadují ve srovnání s AAT minimální dokumentaci a menší zapojení personálu, i když i zde zvířata začleněná do programu musí splňovat specifická kritéria povahová a zdravotní.
AAT – Animal Assisted Therapy – terapie pomocí zvířat Poskytují ji odborně vzdělaní terapeuté pracující ve své profesi. Mohou to být fyzioterapeuté, ergoterapeuté, lékaři, speciální pedagogové, psychologové, logopedi, sociální pracovníci apod. Tito specialisté musí mít kvalitní znalosti o zvířatech, se kterými pracují. Podílí se tak na rozvoji tělesných, psychických, citových, kognitivních a výchovných funkcí jedince (Nerandžič 2006, s. 25). Rozdíl mezi oběma metodami je také v interpretaci výsledků. Zatímco výsledky AAA lze vyjádřit pouze v pojmech radosti, spokojenosti a štěstí, výsledky AAT jsou objektivně pozorovatelné a měřitelné. Cílem AAT může být posílení žádoucího chování nebo utlumení nežádoucího chování. Tuto metodu lze použít k léčení fobií nebo nácviku nových dovedností, jako mluvení a chůze (Galajdová 1999, s.28). Animal Assisted Education (AAE) V anglosaských zemích se můžeme setkat s pojmem Animal Assisted Education, který lze volně přeložit jako vzdělávání za pomoci zvířat.
9
1.3 Techniky canisterapie Mezi základní techniky canisterapie můžeme zařadit: •
polohování
•
procvičování jemné motoriky
•
procvičování hrubé motoriky
•
nácvik komunikace
•
nácvik sebeobsluhy a samostatnosti
•
rozšiřování znalostí a rozumových schopností
•
snížení agresivity
•
zlepšení koncentrace, soustředění
•
zlepšení empatie
•
nácvik sociálního chování a vztahů
1.4 Oblasti působení canisterapie V současné době není canisterapie definována v našem právním řádě, nejedná se tedy dle právního řádu o oficiální léčebnou nebo terapeutickou metodu.. Uplatňuje se jako podpůrná (pomocná) psychoterapeutická metoda při řešení různých situací, kdy jiné metody selhávají nebo je nelze použít. Tím je myšleno určité prostředí, stav klienta po fyzické a psychické stránce, přístupnost k práci, musíme přihlížet k různým zdravotním problémům. Hlavní zásadou úspěšné terapie je nenutit nikoho k činnosti, ta musí být vždy dobrovolná. Můžeme se setkat s překážkami, které lze časem odstranit nebo alespoň zmírnit, ale i těmi nepřekonatelnými. Příkladem může být alergie nebo patologický strach ze psů. Většina canisterapeutů a příznivců canisterapie zastává názor, že ji lze bez negativních vedlejších účinků, nebo rizika poškození zdraví, využít téměř všude. V současné době nachází uplatnění ve školských zařízeních jako jsou např. mateřské, základní i speciální školy, v dětských domovech, ve zdravotnických zařízeních, v domovech důchodců, věznicích, atd. „Zvířecí společníci nejsou všelékem na moderní choroby, nevyléčí rakovinu ani vysoký krevní tlak a nejsou ani pilulkou, kterou lze užít při bolestech hlavy. Mají 10
svoje nároky na péči a výživu a majitel za ně musí převzít určitou zodpovědnost. Dokáží však podstatným způsobem obohatit svému majiteli život, změnit jeho životní styl a zvýšit kvalitu jeho života.“ ( Galajdová 1999) Některé příklady využití canisterapie •
mentální postižení
•
tělesné postižení
•
smyslové postižení
•
děti s poruchami učení
•
děti s poruchami chování
•
emocionálně poškozené a citově deprimované děti
•
dlouhodobě nemocní, chronicky nemocní
•
obtížně komunikující jedinci
•
jedinci s autistickými rysy
•
jedinci s epilepsií
•
komplexní terapie v geriatrii
•
psychologické a psychiatrické diagnózy (úzkost, deprese, fobie)
•
rehabilitace
•
logopedická praxe
•
socioterapie
Přítomnost psa působí nejen na klienty, ale i na personál a samotného psovoda. Pozitivní vztah mezi člověkem a zvířetem se může projevit různě: •
klient: zlepšení psychiky a zdravotního stavu (rehabilitace, polohování), motivace k výkonům, snižování agresivity, zlepšování socializace, tolerance, zlepšování verbální komunikace a další
•
personál: zlepšení psychického stavu, předcházení syndromu vyhoření, náměty k hovoru, odreagování a uvolnění od každodenních povinností
•
psovod: příjemné pocity, sebenaplnění, užitečné trávení volného času, prohloubení empatie
11
1.5 Historie O prvopočátcích soužití člověka a psa víme jen velice málo, přestože pes jako jeho průvodce byl znám už v dávné historii. Vztah člověka a psa se táhne staletími a nikdo se už nepodiví nad určitým partnerstvím, které se mezi nimi vytvořilo. Pes sloužil člověku jako pomocník a zejména přítel a společník po tisíce let. Vyskytuje se v náboženství mnoha kultur, v bájích a legendách. Léčivá síla byla spojována s náboženskými představami a rituály. Pro člověka je pes symbolem mnoha dobrých vlastností, zejména věrnosti a oddanosti, neschopen lidských špatností. Vždyť každý zná rčení, že nejlepším přítelem člověka je právě pes. Canisterapie jako součást zooterapie má velmi starou historii2. Jak zmiňuje Nerandžič (2006, s. 31): „Vyvinula se na podkladě zkušeností prověřených staletími.“ Ve starověkém Babyloně doprovázel lékaře pes, který léčivou mocí svých slin pomáhal uzdravovat rány nemocného. Lidé dokonce věřili tomu, že pokud pes olízne oči slepého člověka, navrátí mu tak jeho zrak. Tato víra se odráží ve francouzském přísloví "Jazyk psa slouží jako lék." Ve starém Řecku se psi zase používali k léčení revmatismu. Malí psíci se přikládali na nemocná místa pacientů. Podle Galajdové (1999, s. 25) pochází první záznam využití zvířat jako doplňkové terapie z 9. stol. z belgického Gheelu. Předpokládalo se, že stav pacientů s mentálním postižením pozitivně ovlivní vzájemně a svobodně se vytvářející citové vazby člověka a zvířete. Další záznam pochází až z konce 18. stol. V roce 1792 byla v Anglii v Yorkshiru založena klinika York Retreat s cílem pečovat o duševně nemocné. Nepoužívaly se však dosavadní „léčebné“ postupy podobné vězeňským, jak bylo v té době obvyklé, ale způsoby co nejvíce aktivizující. Součástí programu byla také péče o zvířata, zejména králíky a drůbež, s cílem naučit pacienty zodpovědnosti péče o tvory, kteří jsou na nich závislí. V roce 1867 zahájil svou činnost Bethel v Bielefeldu v Německu. Tento domov pro lidi s epilepsií je dnes rozsáhlým centrem pečující o lidi s nejrůznějším postižením. Zvířata, zejména psi, kočky, ptáci a koně, se zde od počátku stala jeho samozřejmou součástí. 2
Domestifikace psa začala zhruba před 15 000 lety. Předpokládá se, že se jednalo o ochočeného vlka, který se zdržoval v blízkosti lidských sídlišť, kde nacházel dostatek potravy (Nerandžič 2006, s. 30). Po ovci a koze tak patří pes k nejstarším domestifikovaným zvířatům. Do dnešní doby vzniklo křížením a šlechtěním více než 400 plemen psů.
12
První použití zvířat v nemocnicích v USA se podle dochovaných zpráv odehrálo v roce 1919 v nemocnici St. Elizabeth ve městě Washington. Zasloužil se o něj Franclin K. Lane, který zde psi použil jako rozptýlení pro pacienty, válečné oběti (Galajdová 1999, s. 26). Další záznam pochází ze 40. let z New Yorku. V sanatoriu pro letce zraněné za 2. světové války zvířata pomáhala udržovat mysl rekonvalescentů v aktivitě a odváděla jejich pozornost od válečných událostí a vlastních zranění. V roce 1966 bylo v centrálním Norsku založeno rehabilitační centrum pro zdravotně postižené – Beitostolen, které začalo využívat psy a koně jako nedílnou součást terapií. Již od 2. světové války bylo vynakládáno nemalé úsilí o začlenění zvířat do klinické psychologie. Průlom se podařil v roce 1969, kdy americký dětský psycholog Boris Levinson z univerzity v Yeshivě vlastně náhodou objevil, že zvířecí společník může být velmi cenným spoluterapeutem emocionálně narušených dětí. Při výzkumech, které v 70. letech prováděl, si ověřil, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah ke zvířeti a přes něj poté i k terapeutovi a dalším lidem. Zformuloval hypotézu, podle níž zvířata nepředstavují způsob vyléčení, ale působí jako sociální katalyzátor, který zahajuje a podněcuje společenský kontakt. Na Levinsonovu práci navázali Sam a Elizabeth Corsonovi, odborníci v psychologii a neurofyziologii, spolu se svými spolupracovníky ze State Univerzity v Ohio, systematicky studovali možnosti a limity terapie pomocí zvířat a dosáhli značných úspěchů (Galajdová 1999, s. 27). Od tohoto období se datuje systematický rozvoj této metody, k němuž přispívá její objektivní hodnocení a univerzitní výzkumy. Jednotlivci se začali spojovat ve sdružení a společnosti. Dochází ke vzájemné spolupráci a výměně informací. Jedna z významných organizací, Delta Society, vznikla v USA v r. 1977. Měla za cíl usměrňovat vznikající aktivity v oblasti terapie za pomoci zvířat. Vytvořila standardy, systém hodnocení programů a akreditace. Svoji činnost postavila na terapeutickém využití psů a koček. Dobrovolníci se svými zvířaty navštěvují klienty v různých zařízeních. Pro spolupráci na mezinárodní úrovni vznikla v roce 1990 mezinárodní asociace IAHAIO (International Association of Human – Animal Interaction Organisations). Sdružuje jednotlivé národní organizace pracující v oblasti výzkumu i praktické aplikace terapeutických programů se zvířaty, koordinuje jejich aktivity, usnadňuje výměnu 13
nejnovějších poznatků a zkušeností mezi nimi, vypracovává mezinárodní standardy, zlepšuje informovanost laické i odborné veřejnosti o dané problematice a udílí ceny jednotlivcům i institucím za zvláštní přínos oboru (Galajdová 1999, s. 28). Pravidelně jednou za tři roky také pořádá mezinárodní konference. První tohoto druhu se konala v roce 1977 v Londýně, osmá v pořadí v září 1998 v Praze, poslední jedenáctá v říjnu minulého roku v Japonském Tokiu. Velkým přínosem pro rozvoj caisterapie u nás byla účast zástupců ČR na 7. mezinárodní konferenci IAHAIO v Ženevě v roce 1995. Právě na této konferenci byla vyslovena definice oficiálního statutu zvířat začleněných do léčebných programů a speciálně vycvičených pro servisní službu handicapovaným osobám (Nerandžič 2006, s. 25).
1.6 Canisterapie v České republice Canisterapie se začala v České republice rozvíjet až po roce 1989 současně se speciální pedagogikou, alternativními terapeutickými metodami a pomalu se měnícím myšlením společnosti. V této době k nám začaly pronikat odborné materiály a odborná zahraniční literatura. V roce 1995 se Česká republika stala členem IAHAIO, prostřednictvím asociace AOVZ – Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům, jejímž předsedou byl profesor Zdeněk Matějček. Jednou z prvních organizací u nás, využívající canisterapii, bylo
brněnské
Sdružení Filia. Vytvořilo první českou metodiku léčebných kontaktů handicapovaných dětí se saňovými psy a také představilo první test terapeutických psů podle kanadského vzoru. V roce 1996 založila Zdenka Galajdová dnes už neexistující Canisterapeutickou společnost Praha a snažila se prosazovat „Programy psích návštěv". Velkým přínosem bylo vydání odborné publikace o canisterapii v roce 1999 od MUDr. Lenky Galajdové. Programy psích návštěv jsou v ČR nejrozšířenější a nejoblíbenější formou canisterapie. V nynější době již existuje několik organizací s lokální i celostátní působností, provozující právě psí návštěvy.
14
Mezi tato významná sdružení patří: •
Aura Vaniš o. s.
•
Canisterapeutické sdružení Jižní Morava
•
Canisterapeutický svaz CANTES
•
ELVA – HELP
•
Fitmin
•
Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené
•
Počítáte s námi?
•
Podané ruce – Společnost pro canisterapii a osobní asistenci
•
Pomocné tlapky o. p. s.
•
Psi pro život
•
SAOP – Sdružení pro aktivní odpočinek a integraci postižených
•
Sdružení Filia
•
Sdružení Piafa ve Vyškově
•
Senior canisterapie
•
Výcvikové a canisterapeutické sdružení HAFÍK
Cílem všech organizací zabývající se canisterapií je za pomoci psů přispívat k léčbě dětí i dospělých v oblasti fyzické, psychické, sociální a rehabilitační. Mimo to můžeme v jejich nabídce nalézt pořádání přednášek na téma canisterapie pro laickou i odbornou veřejnost, semináře, víkendové pobyty a tábory s canisterapií. Podávají také informace novým zájemcům, pomáhají při výběru vhodných psů, pořádají zkoušky psovodů a psů pro canisterapeutickou činnost, připravují a školí canisterapeuty. Členové sdružení uskutečňují se svými psy návštěvy v ústavech, školách, domovech důchodců, v rodinách s handicapovanými dětmi i dospělými a u starých osamělých lidí. Účastní se také různých akcí pro zdravé i handicapované občany. V Brně se ve dnech 25. – 27. 6. 2004 konal Mezinárodní seminář o zooterapii, jehož hlavním tématem bylo vytvoření metodiky pro canisterapii. Použity byly podklady americké neziskové organizace Delta Society, přesto však můžeme mluvit o „vlastní a specificky české škole canisterapie“ (Nerandžič 2006, s.32). V roce 2003 byla vytvořena Canisterapeutická asociace (CTA), která usiluje o status organizačního a odborného garanta jakékoliv canisterapeutické činnosti. Její členové se snaží o to, aby se dosáhlo jednotného a kvalifikovaného testovacího řádu 15
pro canisterapeutické psy tak, aby složené zkoušky byly srovnatelné a odborně zaštítěné.
16
2
Autistické rysy
2.1 Charakteristika a začlenění Dnešní svět se snaží o přesný popis, uspořádání a klasifikaci. Zvláště důležité jsou potom tyto nároky ve zdravotnictví u různých nemocí. V současné době se pro lékařské účely používají kritéria dvou diagnostických systémů (Mühlpachr in Vítková et al. 2004, s. 344). •
Světová zdravotnická organizace WHO v Ženevě vydala v roce 1992 desátou revizi MKN–10, Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (ICD–10 International Classification of Diseases and Related Health Problems, Tenth Revision) (Světová zdravotnická organizace [online]).
•
Americká psychiatrická asociace APA vydává a pravidelně reviduje Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM–IV–TR Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders). Poslední čtvrtá verze je z roku 1994 (American Psychiatric Association [online]).
Pojetí dvou současně platných klasifikačních systémů, jak uvádí Hrdlička (in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 14–15) je odlišné v terminologii i ve spektru poruch. Souhrnný název skupiny pojmů uvedené v tabulce č.1 je pervazivní vývojové poruchy. Charakterizovat je můžeme jako narušení vývoje mnohočetných základních psychologických funkcí (Hrdlička in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 13). Lze o nich také hovořit jako o autistické škále, poruchách autistického spektra či autistickém kontinuu (Allen, Wing in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 13). Také Gillberg píše o poruchách, které mají mnohé charakteristiky shodné s klasickým plnohodnotným autismem, aniž splňují všechna kritéria. Tuto širší skupinu autismu a poruch s autistickými rysy nazývá spektrum autistických poruch, autistické kontinuum anebo pervazivní vývojové poruchy (Gillberg, Peeters 2003, s. 38). V MKN–10 je nalezneme pod písmenem F (nemoci duševní a poruchy chování) a pořadovým číslem 84.
17
Tabulka č.1: Terminologické rozdíly klasifikačních systémů (Hrdlička in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 15) MKN–10 (1992)
DSM–IV (1994)
Dětský autismus (F84.0)
Autistická porucha
Atypický autismus (F84.1)
Pervazivní vývojová porucha jinak nespecifikovaná
Aspergerův syndrom (F84.5)
Aspergerova porucha
Jiná dezintegrační porucha v dětství (F84.3)
Dezintegrační porucha v dětství
Rettův syndrom (F84.2)
Rettova porucha
Hyperaktivní porucha s mentální retardací a stereotypními pohyby (F84.4)
–
Jiné pervazivní vývojové poruchy (F84.8)
Pervazivní vývojová porucha jinak nespecifikovaná
Pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná (F84.9)
Pervazivní vývojová porucha jinak nespecifikovaná
Charakteristika některých pervazivních vývojových poruch dle MKN–10 je zařazena do přílohy této práce. V klinické praxi se často vyskytují případy, kdy jedinec splňuje téměř všechny symptomy typické pro plnohodnotný autismus. Také existují jedinci se silnou mentální retardací, kteří splňující symptomy ve všech oblastech nezbytných pro diagnózu plnohodnotného autismu, ale je velmi obtížné klasifikovat tyto případy jako autismus, protože není zřejmé, zda jsou oddělitelné od stupně celkového mentálního vývoje. Nakonec existují skupiny chlapců či dívek s deficitem pozornosti, motoriky nebo vnímání, představující různé stupně sociálních, komunikačních a výchovných problémů. Tito jedinci také úplně nezapadají do klinického obrazu autismu nebo Aspergerova syndromu. Pro všechny tyto případy zatím nebyla určena diagnostická kategorie, do které by se daly zařadit.V Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch najdeme pro tyto případy označení pervazivní vývojová porucha jinak nespecifikovaná (Gillberg 1995, s. 88). Lékaři používající ke stanovení diagnózy kritéria MKN–10 v této situaci velmi často použijí pojem autistické rysy. Tento termín se však v klinické praxi používá příliš 18
volně a může zahrnovat jak izolované diskrétní příznaky, tak i poměrně komplexní příznaky, které by v striktní terminologii již měly být shrnuty pod pojmem atypický autismus (Hrdlička in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 14). Také Thorová (2006, s. 208) se vyjadřuje k chybějící jednotné definici. Zamýšlí se nad tím, zda jsou autistické rysy synonymem pro symptomy poruch autistického spektra, nebo označením pro projevy dětí, jejichž chování však frekvencí a intenzitou neodpovídá diagnostickým kritériím žádné poruchy autistického spektra. V České republice se diagnóza autistických rysů vyskytuje velmi často. Thorová však důrazně varuje před tímto nesprávným označením. Podle jejího názoru by diagnóza autistické rysy nebo autistické rysy s mentální retardací měla správně znít atypický autismus nebo dětský autismus s mentální retardací. Pojem atypický autismus nebo–li podmínky podobné autismu byl navrhnut, aby pokryl skupinu problémů podobnou autismu, která však ne zcela přesně zapadá do klasifikačních systémů. Některé děti s diagnózou autistických rysů ve skutečnosti zcela splňují všechna momentálně akceptovaná kritéria pro plnohodnotný autismus, ale z nějakého důvodu jim nebyla určena správná diagnóza. Nejčastější jsou případy, kdy v časných stádiích vývoje byla zjištěna mozková dysfunkce, např. při výskytu záchvatů či křečí u novorozenců, tuberkulózní sklerózy nebo dalších známých neurologických poruch (Gillberg 1995, s. 88). Podle lékařských kritérií se symptomy dětského autismu projeví do věku tří let. U některých dětí se však tyto symptomy objeví až později. Gillberg (1995, s. 88) uvádí, že tyto děti mohou být klasifikovány jako jedinci trpící autistickou poruchou. Není však zřejmé, zda diagnostika probíhá za stejných podmínek jako diagnostika u dětí v prvních třech letech života. Ředitel Autism Research Institute, psycholog Bernard Rimland (sec. cit. in Thorová 2006, s. 208), se vyjadřuje k autistickým rysům: „Za svou praxi jsem se setkal s tisíci rodiči, jejichž dítě obdrželo diagnózu autistické rysy. Vždy jim říkám, že jejich dítě nemá žádné rysy, ale trpí autismem.“ Děti s diagnózou autismu stejně jako autistických rysů mají narušený duševní vývoj. Deficity se objevují ve třech oblastech. •
omezení recipročních sociálních interakcí
•
omezení reciproční komunikace (verbální i neverbální)
•
omezení imaginace 19
Nedostatky vyskytující se v těchto oblastech Lorna Wingová nazvala triádou postižení (cit.set. Wing 1989 in Gillberg; Peeters 2003, s.35).
2.2 Výskyt v populaci, etiologie a komorbidita Výskyt v populaci Jednotlivé studie o výskytu autistických poruch v populaci se odlišují. Příčinu můžeme vidět v rozdílných diagnostických kritériích, použití screeningu, ale také v možném nárůstu těchto pervazivních poruch. Autismus ve své klasické podobě je diagnóza poměrně vzácná, postihuje okolo 0,1 % populace. Dříve se věřilo, že je méně běžný, ale výzkumy z posledních let se shodují v tom, že asi u jednoho dítěte z tisíce, které se dožijí jednoho roku, se vyvine autistický syndrom. Běžnější je diagnoza Aspergerova syndromu, stejně jako příbuzných poruch a autistických rysů. Zprávy hovoří o 3 až 4 dětech z tisíce (Gillberg; Peeters, 2003, s. 49). Na přelomu 80. a 90. let proběhly tři studie zaměřené na zjištění prelevace poruch autistického spektra. Kritéria tedy zahrnovala i jedince s atypickým autismem, Aspergerovým syndromem a nespecifikovanou pervazivní poruchou. Výsledky těchto studií se pohybovaly v rozmezí 10–40 jedinců na 10 000 obyvatel (sec. cit. Tanguay 2000 in Hrdlička, Komárek et al. 2004, s. 34). Profesor Simon Baron–Cohen ([online]) udává přitom častější výskyt u chlapců než u dívek v poměru 4:1. Profesor Gillberg (1995, s. 88) udává, že výskyt autistických rysů je v populaci pravděpodobně mnohem vyšší než výskyt klasického autismu. Studie Laury Wing mentálně handicapovaných 15–letých jedinců a Gillbergovi studie obecné 7–leté populace nabízí fakt, že jedinců se závažnějšími autistickými rysy se v populaci vyskytuje alespoň 2–6 na 1 000 dětí. Epidemiologické studie v České republice uvádějí (podle šířky diagnostických kritérií) narození 15–25 případů autismu na 10 000 narozených dětí. Podle této studie se každým rokem narodí okolo 200 dětí s autismem a pervazivními vývojovými poruchami. Potencionálně tedy v České republice žije asi 15–25 000 dětí a dospělých s tímto postižením. Dosud jich však bylo diagnostikováno pouze několik set. Jemnější formy autismu jsou velmi často neobjeveny a nediagnostikovány (Apla [online]).
20
Kateřina Thorová (sec. cit. Thorová in Gabriel 2003a, [online]) uvádí, že v České republice můžeme nalézt 5–10 000 případů dětského autismu a 10–15 000 případů Aspergerova syndromu. Avšak jedinců, jejichž chování vykazuje známky autismu, je ve skutečnosti daleko více. Uvádí se 30–70 případů na 10 000 narozených dětí. Podle tohoto údaje tedy mezi námi žije 30–70 000 lidí s poruchou autistického spektra či s autistickými rysy. Některá z poruch autistického spektra byla dle v Jihomoravském kraji v roce 2002 diagnostikována u 147 dětí a mladistvých. Děti do 12 let přitom představují 70 % (sec. cit. Žampachová in Gabriel 2002b, [online]). Etiologie Největší pozornost je věnována Aspergerovu syndromu a dětskému autismu. Nicmémě poslední výzkumy v oblasti neurobiologických a neuronových faktorů ukázaly, že všechny poruchy autistického spektra souvisí s poruchou mozku, která většinou vzniká v prenatálním období. Existují důkazy, že důležitou roli v etiologii hrají ve většině případů genetické faktory, nejpravděpodobněji polygenetické interakce (sec. cit. Bailey, Phillips, Rutter 1996 in Gillberg 1999 s. 49). Podle výzkumu geny ovlivňující projevy autistických rysů jsou stejné u chlapců i dívek. Nižší výskyt a závažnost těchto rysů u dívek pravděpodobně způsobuje zvýšená citlivost na podněty ze sociálního prostředí (Constantino, Todd 2003, s. 524–530). Rodiče dítěte, které má autismus mají 3–8 % šanci, že i jejich druhé dítě bude mít některou z autistických poruch. Tento údaj je mnohem vyšší než 0,16 % pravděpodobnost výskytu v obecné populaci. Přesto je mnohem menší než 50 % pravděpodobnost,
která
by
charakterizovala
genetickou
nemoc
způsobenou
jednoduchou dominantní mutací (ve které jeden chybný gen zděděný od jednoho z rodičů stačí pro způsobení nemoci) nebo 25 % pravděpodobnost, která by charakterizovala jednoduchou recesivní mutaci (ve které kopie jednoho chybného genu musí být zděděná od obou rodičů). Příbuzní lidí s autismem nemusí splňovat všechny symptomy pro tuto poruchu, tzn. mohou mít jen autistické rysy (Rodier 2000, s. 58). U autistických jednovaječných dvojčat je velmi vysoká pravděpodobnost (62– 96 %) vzniku autistické poruchy i u druhého dvojčete. Dvouvaječná dvojčata toto riziko nesou asi do 3 %. To naznačuje možnou dysfunkci několika různých genů, které se zřejmě účastní vývoje mozku (Constantino, Todd 2003, s. 524–530).
21
Britští odborníci Rebecca Christine Knickmeyer a Simon Baron–Cohen (2006, s. 825– 845) se domnívají, že autisté mají extrémně mužský typ mozku, což je způsobeno vysokou hladinou testosteronu v těle matky během těhotenství. Počátkem 90. let vědci v laboratoři v Kalifornské univerzitě v San Diegu začali výzkum, zda existuje spojení mezi autismem a nově objevenou skupinou nervových buněk nazvaných zrcadlové neurony. Tyto neurony jsou zodpovědné za empatii a vcítění se do záměru jiných lidí. Nesprávná funkce zrcadlových neuronových systémů by vysvětlovala problémy dětí s autistickými syndromy v oblasti sociálních interakcí. Studie ukazuje nedostatek zrcadlových neuronálních aktivit lidí s autistickou poruchou v několika regionech mozku. Vědci spekulují, zda léky pro zvýšení aktivity v těchto částech mozku by mohly zmírnit následky autistických syndromů (Oberman, Ramachandran 2006, s. 62–69). Dalšími příčinami mohou být vyšší hladiny lymfocytů B, buněk typu NK (natural killer) a dalších krevních proteinů v krvi (Houser 2005 [online]), povinné vakcinace, které obsahují rtuť, rychlejší růst mozku v raném dětství nebo nedostatečné zpracování lepku3 a kaseinu4 při metabolismu v těle (Apla [online]). Na vzniku poruchy se však mohou podílet i vlivy prostředí. Častější výskyt autistických poruch se objevuje u lidí s fenylketonurií nebo tuberkulózní sklerózou. Zarděnky v těhotenství matky, vystavení plodu látkám jako je ethanol nebo některým léčivům, také způsobují vyšší výskyt této nemoci (Rodier 2000, s. 59). Komorbidita a přidružené obtíže Autistické rysy můžeme najít u dětí s celou škálou dalších diagnóz. Objevují se však i u jedinců s problémy chování, učení nebo jinak zcela zdravých. První symptomy nemusí být specifické. Mohou se projevovat jako poruchy spánku, vývojové nebo jazykové opoždění (sec. cit. Wing 1996 in Gillberg 1999, s. 41). Diferenciální diagnostika ukazuje, že asi jedna čtvrtina dětí vykazujících autistické rysy má ještě jinou genetickou afekci (Havlovicová in Gabriel 2002c). Přibližně 80 % jedinců trpících klasickým autismem má IQ menší než 70 (Gillberg; Peeters 2003, s. 47). Hrdlička uvádí asi 75 % případů mentální retardace u dětského autismu, přičemž upřesňuje, že 30 % autistických pacientů spadá do pásma mírné a středně těžké mentální retardace a 45 % do pásma těžké a hluboké mentální 3 4
Obilná bílkovina obsažená v pšenici, žitě, ječmenu a ovsu. Bílkovina obsažená v mléce.
22
retardace (sec. cit. Wiener 1997, Sadock a Sadock 1999 in Hrdlička, Komárek et al. 2004). Radmil Švancar (2005 [online]) ve svém článku zmiňuje, že středně a těžce mentálně postižené děti mají často autistické rysy. Také Lorna Wing (in Uta Frith 1997, s. 95) uvádí ve své studii přímou souvislost mezi autismem a IQ. Z jejího závěru plyne, že 86 % ze 44 studovaných dětí s IQ pod 70 mají některou z autistických poruch. Pro zjištění autistických syndromů je nezbytně nutné oddělení těchto projevů od mentální retardace. Studie Roux et al. (set. cit. 1997 in Gillberg 1999, s. 42) uvádí skutečnost, že autismus a mentální retardaci lze spolehlivě rozlišit pomocí elektrofyziologických měření. Autistické rysy můžeme podle Neumanna a Čápové ([online]) nalézt u 7 % dětí s Downovým syndromem. Také epilepsie patří mezi častá přidružená onemocnění. Dle Steffeburga (in Gillberg 1999, s. 49) mohou některé děti splňovat kritéria pro autistickou poruchu, aniž by takto byly diagnostikovány. Důvodem může být časný nástup a léčba právě epilepsie, která se tímto stane diagnózou hlavní. Lékaři se domnívají, že vhodná diagnóza již byla stanovena. Autistickou poruchu tak pominou nebo určí pouze autistické rysy. Mnoho rodičů, u jejichž dětí se projevují autistické rysy, si stěžuje na nezvladatelné chování svých dětí a projevující se poruchy učení. Mnoho těchto dětí má například ve škole průměrné či výborné výsledky, ale velmi špatně se začleňují do kolektivu a mívají problémy s vyučujícími (Coeliac [online]). Profesor Matějček píše o dětech s nápadně nerovnoměrným vývojem schopností a s nápadným chováním. Objevuje se u nich hyperlexie5, jakási fascinace písmeny a čísly už kolem dvou let. Také u nich můžeme najít autistické rysy (Matějček 2004, [online]).
5
Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc. definuje hyperlexii jako jev, kdy se dítě naučí číst ještě před nástupem do školy. Někdy však bez porozumění čtenému textu. U starších dětí může být hyperlexie symptomem introverze až sklonu k autismu (ABZ [online]).
23
2.3 Speciálně pedagogická péče Výchova a vzdělávání jsou celoživotními procesy. Každý jedinec však potřebuje odlišné podmínky, přístupy a také poradenství. Některé děti s autistickými rysy mají průměrný nebo nadprůměrný intelekt a jsou zařazeny do běžného vzdělávacího proudu. Pro ty ostatní, kterým tento proud nevyhovuje, nalezneme v České republice celou síť speciálních škol. Zařazení jedince do určitého pedagogického zařízení však nezáleží jen na mentální úrovni, ale také na dalších přidružených postiženích, a také na stupni závažnosti projevů autistických rysů. Každé dítě je odlišné, má rozdílné percepční schopnosti, míru koncentrace, sociální interakce, schopnosti komunikace, napodobování a podobně. Dle těchto kritérií vybíráme vhodnou formu speciálního vzdělávání. •
forma individuální integrace
•
forma skupinové integrace
•
škola samostatně zřízená pro žáky se zdravotním postižením (speciální škola)
•
kombinace uvedených forem
Dle Thorové (2006, s. 359) můžeme péči rozdělit také podle věku dítěte: •
raná péče – do tří let věku dítěte
•
péče o děti předškolního věku – MŠ, SpMŠ
•
péče o děti školního věku – ZŠ, speciální ZŠ, odpolední péče
Raná péče Její činnost vychází z Vyhlášky č. 72/2005 o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních. V České republice je však raná péče zcela nedostatečná. Chybí ucelená metodika, koncepce i vyškolený personál (Thorová 2006, s. 359). Velké množství dětí má autistické symptomy určeny až v pozdějším věku a raná péče se jich netýká. Předškolní zařízení Dítě s autistickými rysy, mající jen mírnou formu symptomů, je možno zařadit do běžné mateřské školy. Další možností, zvláště při sníženém intelektu, je zařazení do mateřské 24
školy speciální. Zde se může jednat i o nadstandardní péči v rámci integrace mezi ostatní děti s jiným handicapem. Speciálně pedagogická péče zahrnuje všestranný rozvoj schopností a dovedností. Jedná se především o rozvoj hrubé a jemné motoriky, grafomotoriky, rozvoj motoriky mluvidel a komunikačních dovedností, rozumových schopností, smyslového vnímání, sebeobslužných dovedností a sociálních schopností. Školní zařízení Při výběru základní školy je možnost volby mezi běžnou základní školou a základní školou speciální. Integrace do některého typu speciální školy (pro žáky s vývojovými poruchami učení, s poruchami chování, s vadami zraku a sluchu, s mentální retardací apod.) je menší počet žáků ve třídě a speciální pedagog. Pokud je dítě klidné, nemá poruchy učení a je předpoklad, že integraci zvládne, je zařazeno do běžné základní školy. Často však potřebuje pomoc asistenta (Thorová 2006, s. 365). Speciální třídy pro děti s poruchami autistického spektra Vznikají při speciálních školách nebo základních školách. Děti se učí podle vzdělávacích programů různých typů škol nebo jejich kombinací. Vždy záleží na jejich schopnostech. Výhodou těchto tříd je individuální přístup zkušeného pedagoga a strukturovaný vzdělávací program. Střední škola Některé děti potřebují ke studiu na střední škole pomoc asistenta. V podstatě však můžeme říci, že děti s autistickými rysy mohou navštěvovat různé typy středních škol. Důležitá je informovanost pedagogických pracovníků, spolupráce mezi školou a rodinou a v neposlední řadě rozumové schopnosti. Dle Vocilky (1996, s. 33) je důležité, aby po ukončení školního vyučování měly děti možnost co nejčastějšího styku se svými jinak postiženými a nepostiženými vrstevníky. Tato vzájmená interakce a zejména komunikace je pak prospěšná nejen postiženým dětem, ale i jejich nepostiženým vrstevníkům, kteří mají možnost lépe poznat své postižené spolužáky, pochopit jejich zvláštnosti a potřeby. Mnohé děti s autismem zůstavají na velmi nízké vývojové úrovni hry a potřebují, abychom přizpůsobili hru této úrovni. Potřebují vytvořit určitý rámec a takové podmínky, aby si byly schopny hrát a hra pro ně byla zajímavá. To vyžaduje věnovat 25
speciální pozornost určitým přístupům, jako je vizualizace, napodobování, zrcadlení, střídání pořadí. Postup musí být konkrétní a specifický (Beyer, Gammeltoft 2006, s. 33).
26
3 Využití canisterapie u jedinců s autistickými rysy Profesor Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra v Praze, tvrdí, že terapie pomocí psů pomáhá nenásilnou formou společenského kontaktu obracet pozornost autistického jedince na okolí, ven z jeho uzavřeného světa (Höschl in Galajdová 1999, s. 73). Snaží se o vytváření schopností v navazování vztahů a komunikaci. Podstatné je eliminovat úzkost a navodit pocit důvěry a jistoty. Některé děti trpící autistickou poruchou reagují na dotyky a tělesný kontakt velmi negativně. Při kontaktu se psem však dochází k jistému posunu k lepšímu. Pro tyto děti je mnohem příjemnější dotýkat se zvířete než člověka. V průběhu času pak může dojít k odbourání stereotypního chování a k rozvoji řečového projevu. Vše se děje po malých krocích, bez tlaku zvenčí. Pro děti s autismem, které mají svůj vlastní vnitřní svět a komunikují na jiné úrovni, je kontakt se zvířetem, které komunikuje jednoznačně a jednoduše, srozumitelný. Autisty se zvířaty sbližuje jejich způsob myšlení – myšlenky probíhají v obrazech, a pes proto velmi dobře plní roli prostředníka v komunikaci s lidmi. Prostřednictvím psa můžeme zmírňovat u těchto dětí agresivitu, neboť zvířeti porozumí lépe a chovají se k němu lepším způsobem než k jiným členům rodiny. Canisterapie rozvíjí sociální dovednosti dětí, nutí je ke komunikaci, vyžaduje jejich ohleduplnost vůči zvířeti. Je vhodnou metodou u autistických dětí k přenesení zaměřenosti z vnitřního světa na svého kamaráda psa (Veselá in Kolektiv autorů 2000, s. 23).
3.1 Předpoklady canisterapeutického psa Pro výběr canisterapeutického psa není důležitý původ ani plemeno. Jediným kritériem, který se také testuje, je jeho povaha bez známek agrese a bojácnosti. Pro canisterapeutické psy je důležité, aby v jakékoliv situaci budili důvěru všech zúčastněných osob, musí být ovladatelní, přátelští, dobře socializovaní, zvyklí na hluk, různé prostředí a množství lidí kolem (Zkušební řád pro canisterapii společnosti Podané ruce [online]).
27
3.2 Předpoklady psovoda Samotná práce s lidmi je velmi náročná. Tato náročnost pak úměrně roste s mírou handicapu postiženého jedince, se kterým canisterapeut pracuje. Terapie se může provádět v různých zařízeních nebo v jednotlivých rodinách. Vždy to však obnáší časovou náročnost a dobré komunikační vlastnosti. „Terapeut by měl být člověk s vysokou sociální inteligencí a velkou schopností empatie i týmové práce.“ (Nerandžič, 2006, s. 52). Canisterapeut musí znát dobře svého psa, aby odhadl jeho reakce a případně zamezil jakýmkoli nepříjemnostem. Samozřejmě musí být seznámen se zdravotním, psychickým a sociálním stavem klienta. Tyto diskrétní informace využívá pouze k prospěchu práce při canisterapii. Většina canisterapeutů nejsou odborníci, je proto nutná spolupráce s jedním či více pracovníky, kteří mu poskytnou informace, poradí v jednotlivých situacích a spolupracují s ním při přípravě jednotlivých návštěv.
3.3 Situace v České republice Sdružení zabývající se canisterapií se pomalu začala utvářet až po revoluci v listopadu 1989. Sdružovala dobrovolníky, kteří se svými psy navštěvovali domovy důchodců, speciální školy, školky, stacionáře a další, pomalu se tvořící instituce. Zpočátku se jednalo o skupinovou terapii, zaměřenou na vyplnění a zpříjemnění volného času klientů. Se stále rostoucí informovaností canisterapeutů o diagnózách a potřebách klientů a ošetřujícího personálu, o možnostech využití této terapie, se tyto návštěvy rozšiřovaly, zlepšovala se jejich náplň a v některých případech se měnily na individuální práci s klientem se zaměřením na určitý problém. Většinou však byla canisterapie používána u jedinců se somatickými obtížemi v rámci rehabilitace. Využívání této terapie u dětí s autismem a dalšími typy pervazivních vývojových poruch nebylo a není tak časté. V dnešní době můžeme canisterapeuty s jejich psy vidět v některých speciálních mateřských a základních školách. Canisterapie bývá také součástí volnočasových aktivit některých sdružení.
28
Vybrané příklady probíhající canisterapie u dětí s autismem nebo autistickými rysy V pražské Mateřské škole speciální Štíbrova lze nalézt třídu pro děti s lékařskou diagnózou autismu a dalšími poruchami autistického spektra. Do třídy dochází sedm dětí ve věku 3–7 let. Mezi pravidelné aktivity patří skupinová nebo individuální canisterapie s akreditovaným canisterapeutickým týmem. Třídní učitelky zhodnocují kladné působení canisterapie v posilování sebevědomí, sebekázně, zlepšení motoriky a koncentrace. Děti se naučily chovat ke známému a cizímu psovi (Mateřská škola speciální Hrášci [online]). Canisterapie také probíhá v pražské Základní škole Zahrádka, speciální škole, která v jedné ze svých rehabilitačních tříd vzdělává děti s autismem. Do komunitního centra Motýlek v Praze dochází canisterapeutičtí psi a jejich psovodi z občanského sdružení Psi pro život. Canisterapie zde probíhá v rámci volnočasových aktivit dvakrát týdně a mezi klienty najdeme i děti s diagnózou autismu a dalšími pervazivními vývojovými poruchami. Členové Canisterapeutického sdružení Jižní Morava zajišťují canisterapii v odpoledním programu Mateřské školy speciální, Základní školy speciální a Praktické školy ELPIS v Brně. Děti s autismem najdeme i mezi klienty Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým Piafa ve Vyškově. Canisterapeuticky otestovaní psi jsou zde využíváni nejen k individuální terapii, ale i pro zklidnění a relaxaci po hypoterapii.
3.4 Situace ve světě Vybrané příklady výzkumů použití psů v terapii u jedinců s autismem nebo s autistickými rysy. V Bayley Seton Hospital v New Yorku byla s úspěchem vyzkoušena nová metoda odstraňování kynofobie6 pomocí otestovaných terapeutických psů. Dvěma dospělým trpícím autismem tato fobie snižovala kvalitu života, neboť se obávali chodit ven (Galajdová 1999, s. 29). Americká Pet Industry’s Foundation – the Pet Care Trust provedla v letech 1999– 2001 rozsáhlou studii, která porovnávala efekty canisterapie s jinými typy tradičních 6
Chorobný strach ze psů.
29
terapií. Studie se zaměřila na autistické děti ve věku 3–13 let. Terapie probíhala v 45 minutových setkáních za účasti zkušených terapeutů. Grant byl udělen Dr. Francois Martinovi z People–Pet Partnership, College of Veterinary, Washington State
University.
Na
studii
spolupracovali
studenti
bakalářského
studia,
kteří zaznamenávali přesný průběh výzkumu. Studie byla navrhnuta pro vyhodnocení rozdílů ve slovním vyjadřování a v chování dětí během interakce s míčem, vycpanou hračkou psa a se živým psem. Pro studii byli připraveni pouze tři psi a každé dítě bylo přiřazeno k jednomu z nich. Během setkáních bylo rozpoznáno celkem 34 různých kategorií mluvnických obratů a 17 kategorií různých typů chování. Každé setkání bylo nahráno na videokazetu, aby se dodržely všechny pokyny prováděné během studie. I přes tato opatření, však výsledky nebyly vždy přímočaré. Některé děti se například častěji smály a častěji komunikovaly se psem, méně se ho však dotýkaly a nemluvily o sobě tak často, jako v přítomnosti hračky. Tyto údaje mohou demonstrovat, že autistické děti, stejně jako jiné děti nebo dospělí, potřebují rozmanitost ve svých životech. Dr. Francois Martin a jeho tým studii uzavřeli s výsledkem, že děti jsou v přítomnosti psů hravější, pozornější, snadněji se rozesmějí, jsou koncentrovanější, aktivnější a vidí psa jako integrální část svého bytí. Výsledek této studie poskytl nejenom hodnotný náhled na procesy v canisterapii, ale také slouží jako základ pro ustanovení parametrů a proměnných, nezbytných pro zefektivnění samotných aplikací terapií pomocí zvířat (Pitts [online]). Podobné závěry byly v roce 2002 zvěřejněny ve sborníku Western Journal of Nursing Research, svazek č. 24 ve článku Animal–Assisted Therapy for Children with Pervasive Developmental Disorders (Farnum, J., Francois, M. 2002, s. 657–670).
30
4
Příklad canisterapeutického působení u vybraného
jedince 4.1 Cíl, metody a místo šetření Ve výzkumné části své bakalářské práce jsem použila kazuistický případ devítileté dívky. Cílem mé práce je poukázat na možnost využití canisterapie u dětí s autistickými rysy. Využít psa, jako motivačního prvku k plnění úkolů, a tím podpořit a zjednodušit prosazování výchovných a vzdělávacích nároků. Zjistit, zda terapie pomocí psa může pozitivně ovlivnit problémové chování, zvláště týkající se agresivity. Jako metody jsem zvolila studium a analýzu dokumentů týkajících se vybraného jedince, přímé pozorování, rozhovory s odborníky a matkou dítěte, vlastní zkušenosti a znalosti. Canisterapeutické návštěvy probíhaly dvakrát týdně v délce asi 45 minut. Jednalo se o formu AAA – interaktivní, návštěvního typu (podrobněji vysvětleno v kapitole 1.2). Znamená to tedy, že návštěvy měly motivační, výchovný, odpočinkový a terapeutický charakter. Na základě pozorování chování a reakcí dívky bylo později možné vytvořit konkrétnější program návštěv, kde již byly zapojeny prvky AAT. Šetření probíhalo v období jednoho roku. Návštěvy byly několikrát vynechány, a to z důvodu nemoci klientky nebo hárání feny. Hodiny probíhaly ve klientce známém prostředí, doma nebo na zahradě. Ze začátku se hodin účastnila matka nebo dívčina sestra. Později jsme za jejich doprovodu chodily na procházky v okolí bydliště.
4.2 Charakteristika canisterapeutického psa působícího u vybraného jedince Canisterapii jsem prováděla s desetiletou fenou pyrenejského horského psa, pojmenovanou Camela. Toto plemeno dosahuje v kohoutku výšky asi 55–65 cm a vyznačuje se dlouhou bílou srstí. Několikrát jsem si ověřila výhodu bílé barvy, která budí větší důvěru, a to i přes poměrnou velikost této feny.
31
Camelina povaha je typická pro všechny jedince tohoto plemene. Je velmi přátelská, mírná a klidná. Nereaguje na nenadálé hlasité podněty a trpělivě snáší případné klientovi záchvaty vzteku. Snadná ovladatelnost a vrozená přilnavost k dětem ji činí ideální pro tuto věkovou skupinu klientů. Se svojí trpělivou povahou se hodí i k polohování. Dokáže bez hnutí ležet vedle klienta a poskytnout mu relaxaci a uvolnění. Z canisterapeutických návštěv má viditelnou radost. Na druhé straně dokáže dát najevo, že už je unavená a chce odejít.
4.3 Případová studie Kazuistika Jméno: Lucie7 Věk: 9 let Lucie je téměř desetiletá dívka s dlouhými tmavými vlasy, urostlejšího fyzického habitu se sklonem k nadváze. Chodí samostatně, bez opory. Zpočátku je stydlivá, mluví tiše. V navazování kontaktu je velmi pasivní. Spolupracuje výběrově, převažuje tendence hrát si podle svého. Jednotlivým hračkám věnuje pozornost jen krátce. Chování je impulzivní a hyperaktivní. Rodinná anamnéza: Dívka žije v úplné, přesto nefunkční rodině. Otec pracuje jako technik, matka, která je s Lucií doma, má středoškolské vzdělání. Starší sestra (14 let) je zcela zdravá a ve škole má výborný prospěch. O dívku se stará jen matka. Z prarodičů žije jen jedna babička, která nejeví zájem ani o jednu ze svých vnuček. Rodina žije ve městě, v malém bytě. Lucie má pokoj se sestrou a možnost pohybu po zahradě u domu. Součástí domácnosti jsou i dva křečci, rybičky, kočka a pes. Osobní anamnéza: U matky se v perinatálním období vyskytly zátěžové faktory. Porod byl v termínu, porodní hmotnost dítěte 3200 g, délka 50 cm. V důsledku obtočeného pupečníku okolo krku nastala u novorozence asfyxie8, byl cyanotický9 a musel se křísit.
7
Jméno bylo změněno. Dušení, nedostatek kyslíku orgánům a tkáním. 9 Modrofialové zbarvení kůže a sliznic způsobené nedostatečným okysličováním krve. 8
32
Raný motorický vývoj byl v normě. Opožďoval se rozvoj expresivní složky řeči. Někdy kolem 2,5 roku matka pozorovala roztěkanost a motorický neklid. Lucka byla sledována na dětské neurologii a dětské psychiatrii pro LMD a hyperkinetický syndrom, pravděpodobně na bázi organického poškození CNS. Rozvíjející se řeč s dyslálickými prvky byla ponechána bez soustavné logopedické péče. Lucie je často nemocná, trpí chronickými záněty močových cest a rýmou. Objevují se poruchy spánku (noční buzení a velmi brzké vstávání), má také extrémně malou potřebu spánku. Předškolní zařízení (SpMŠ) navštěvovala Lucka od 5 let po dobu 2 hodin denně, později pak 3,5 hodiny denně. Zahájení školní docházky jí bylo o rok odloženo. Nyní navštěvuje přípravný ročník základní školy speciální. Ve škole je podle pedagogů divoká, agresivní a obtížně zvladatelná. V polovině roku byla přeřazena do autistické třídy. Diagnóza: Středně těžká mentální retardace, autistické rysy, hyperkinetický syndrom. Hrubá motorika: Běhá, háže míč, chytá míč do obou rukou, skáče snožmo, na jedné noze stát nevydrží. Pokouší se jezdit na trojkolce, ale má celkově velké problémy s udržením rovnováhy (úroveň přibližně 3 let s neobratností). Často, zvláště v rozrušení, zatíná až do křeče svaly horních končetin a trupu. Jemná motorika: Střídá aktivitu obou rukou, tužku uchopí spontánně do dlaně, po instrukcích opraví, kostky staví neobratně, korálky navléká spíše velké, je zde patrný třes rukou. Adaptivní chování (vnímání, senzomotorika): Kostky staví do komínu i do vláčku, most postavit neumí. Potíže s vizuálně motorickou koordinací cílených pohybů rukou. Tvary diferencovat neumí. Grafomotorická kresba: Grafický projev retardován. Figurální kresba je nerozvinutá. Částečně napodobí kruh (spíše klubíčko) a rovnou čáru. Jinak má práce s tužkou charakter bezobsažného čárání. V liniích čar jsou patrny rysy organicity. Úchop tužky je neadekvátní, příliš vysoko, sklon k podložce kolmý, tlak na podložku zbytečně silný.
33
Percepce: Časté i několikahodinové pozorování okolí z okna. Se zájmem si prohlíží obrázkové knihy. Oční kontakt navazuje a delší dobu udrží jen se známými lidmi. Cizím lidem se vyhýbá. Mimo pozorování většinou prázdné ulice z okna u činností nevydrží. Velmi špatné a krátkodobé soustředění. Lateralita: Zkřížená. Střídá aktivity obou rukou. Upřednostňuje pravou ruku a levé oko. Řeč: V přítomnosti neznámých lidí nemluví vůbec a na pokus o komunikaci nereaguje. V přítomnosti matky a známých lidí mluví zpočátku tiše, skoro šeptem. Jednoduchým slovním pokynům rozumí. Pasivní slovní zásoba je vyšší. Mluví v krátkých větách se zbytky dyslalie10. Často se objevují echolalie11. S matkou se snadno a ráda učí básničky a písničky. Sociální chování: Kontakt s jinými dětmi ani s dospělými nevyhledává. Sebeobsluha: Sama jí lžící nebo vidličkou. Obvykle se svlékne bez pomoci, ale oblékání nezvládá. Chodí sama na WC, po stolici potřebuje obsloužit. Na pokyn si umyje ruce, obličej, vyčistí si zuby. Konzultace s odborníkem Praktikování canisterapie bylo konzultováno se speciálním pedagogem, psychologem, logopedem, fyzioterapeutem a diabetologem. •
Fyzioterapeut – doporučil zaměřit se na jemnou a hrubou motoriku, koordinaci a udržení rovnováhy.
•
Psycholog – nácvik koncentrace pozornosti, zklidnění a relaxace.
•
Logoped – zvětšení slovní zásoby, zlepšení výslovnosti, rozvoj komunikačních dovedností.
•
Speciální pedagog – nácvik sebeobsluhy, senzomotoriky.
•
Diabetolog – snížení hmotnosti.
10 11
Patlavost, vadná výslovnost jedné nebo více hlásek. Z věty, kterou slyšelo, opakuje dítě jedno nebo více posledních slov.
34
Vlastní intervence Lucka má doma starého, nevrlého jezevčíka, kterému se úzkostlivě vyhýbá. Seznámení s velkým bílým, chlupatým psem, který se nechá hladit a na tahání za srst reaguje olíznutím ruky, brala s viditelným nadšením. Náplní počátečních hodin bylo jen neorganizované česání, házení balónku a vodění na vodítku. Lucka byla ze psa nadšená, ale také velmi rozrušená, roztěkaná, vůbec nespolupracovala a projevovala se hyperaktivně. Neodpovídala na otázky, výzvy nerespektovala a do žádných činností, ani když se týkaly psa, jsem ji nedokázala zapojit. Při odchodu psa ale neprotestovala. Poté co se toto chování asi po šesté návštěvě uklidnilo, jsem zkusila řízené aktivity. Po příchodu se Lucka pozdravila se mnou i s Camelou. Potom jsme si v rámci jejích možností povídaly, spíše jsem kladla otázky a Lucka odpovídala. Následovaly aktivity zaměřené na konkrétní problém. Většinou, na přání matky, na hrubou a jemnou motoriku, později na nácvik zklidnění a relaxace. Postupně jsme také zlepšovaly a upevňovaly
hygienické
návyky,
sebeobsluhu
a
komunikaci.
Ke konci
canisterapeutických hodin přišlo na řadu hlazení, česání a dávání piškotů. Na prvních hodinách s námi byla i matka, ale brzo jsme si všimly, že Lucka ochotněji spolupracuje, když jsme sami. V dalších hodinách, s výjimkou procházek, byla matka přítomna jen u počátečního rozhovoru. V průběhu canisterapeutického působení jsem s ohledem na výskyt autistických syndromů vytvořila a začala používat piktogramy pro strukturalizaci a vizualizaci hodiny. Ze začátku bylo těžké vysvětlit Lucii, co jednotlivé fotky znamenají a musela jsem některé změnit, většinou zjednodušit. Přestože je Lucie většinou v dobré náladě a na okolí se usmívá, velmi rychle a poměrně často se tento stav mění v záchvat zuřivosti a agrese. Zatíná zuby a svaly horních končetin, bouchá do věcí a háže různými předměty po lidech ve své blízkosti. V tomto případě je to velmi nebezpečné, protože nerozeznává mezi hračkou, sklenicí nebo nožem. Vzhledem ke své postavě také háže s velkou silou na krátkou vzdálenost. Tyto stavy většinou nastávají při větším rozrušení. Může se jednat o příchod návštěvy, opakovaný požadavk matky, který však Lucie odmítá vykonat nebo odmítnutí splnění Lucčina přání. Součástí mé práce bylo zjistit, zda se toto chování bude objevovat i v canisterapeutických hodinách. Matka u Lucie jako motivaci k vykonání požadované činnosti používá sladkost. Většinou oblíbenou čokoládu, protože oplatky ani bonbóny nemají takový účinek. Lucie 35
však má velké problémy s obezitou. Snažila jsem se tedy stejné požadavky jako matka, zadávat v canisterapeutických hodinách. Jako motivaci jsem využívala psa. Lucie za správně provedené úkoly dostávala místo čokolády piškoty, kterými na konci hodiny psa s oblibou krmila. Velmi těžké bylo Lucii po aktivitách zklidnit. Vzhledem k problémům s hyperaktivitou a soutředěním jsme relaxaci a polohování zvládly až po šesti měsících. Polohování bylo pro Lucii ze začátku nepříjemné. Nedokázala u psa klidně ležet, ani zavřít oči. Postupně se to však zlepšovalo. Později si Lucka bez problémů sedla nebo lehla k ležící Camele. Hladila ji, česala, zkoušela dýchat rychle jako ona nebo pomalu jako já. Příklady aktivit se psem nebo v jeho přítomnosti Starost o psa zahrnuje jeho hlazení a česání, nasazení obojku a náhubku, připínání různých karabin vodítka, správné držení vodítka, otvírání krabic a dóz, dávání piškotů z natažené dlaně a otírání tlapek. Díky těmto úkonům se procvičuje jemná motorika. Při donesení vody, házení míčku nebo vodění na vodítku i hrubá motorika. Oblíbená je hra na honěnou. Pes má v tlamě k tomu určenou hračku, o kterou se přetahují. Následuje nácvik uklidnění a relaxace. Také česáním a dáváním piškotů se cvičí pomalé pohyby a zklidnění. Lucka ráda dává psovi povely, čímž se procvičuje správná výslovnost a rozšiřuje slovní zásoba. Nové básničky a písničky zlepšují paměť a před psem se musí říkat se správnou výslovností, hlasitostí a tempem. Zahrajeme psovi písničku, na cokoliv se dá. Lucka přinese na požádání pokličky, hrnec, vařečky, ukáže, kde jsou elektrické varhany, a pak na vše hrajeme jako na hudební nástroje. Procvičuje se hrubá i jemná motorika, slovní zásoba, soustředění, počítání, koordinace pohybu, síla a fantazie. Na varhanech cvičíme neobratné prsty. Také se jí líbila píšťalka a hra na ni. Drží ji však křečovitě a prsty na dírky klást nedokáže. Ze starých novin děláme kuličky a trefujeme se do krabice. Totéž opakujeme s různě barevnými papíry. Hážeme jen kuličky se stejnou barvou jako koberec, moje tričko apod. Procvičuje se motorika, koordinace, poznávání a přiřazování barev. Barvy jsme procvičovaly i při kreslení, stejně jako jemnou motoriku, správný úchop tužky a soustředění. Lucka zkoušela napodobit různé čáry, geometrické tvary a jednoduché obrázky. Nesoustředí se na to a je vidět, že ji to nebaví. Mnohem raději 36
pozoruje moje kreslení. Na výzvu se zapojí čáráním, podáním pastelky, jednoduchou odpovědí na otázku, co jsem namalovala. Lucka velmi často zatíná až do křeče svaly horních končetin a trupu. Mívá je ztuhlé. Fyzioterapeutka nám ukázala cvičení na jejich protažení. Cvičíme na zahradě, v pokoji, někdy na balónu, vždy za přítomnosti psa nebo s ním. Lucka opakuje pohyby po mně, například se zkouší natáhnout jako já a dotknout se Camely. Ráda také napodobuje chování psa, když dávám povely sedni, lehni, dej pac, přetoč se jako pejsek nebo chůzi po čtyřech jako pejsek. Procvičuje tak hybnost jednotlivých končetin i koordinaci. S pomocí hračky, duté kostky s otvory v podobě různých geometrických tvarů, zkoušela Lucka rozeznat tvary kostek a správně je hodit do otvorů. Geometrické tvary však pojmenovat neumí, stejně tak nevyjmenuje dny v týdnu a špatně se orientuje v čase. Formou hry jsme také nacvičovaly oblékání. Lucka pojmenovávala personálie i části oblečení a ukazovala na pejskovi části těla. Obléci se však umí jen s pomocí. Měla problém s pořadím věcí, knoflíky ani zipy zapnout nedokázala. Často jsme listovaly v knížkách a pojmenovávaly obrázky i činnosti. Byla to Lucčina oblíbená činnost, u které si procvičovala slovní zásobu i jemnou motoriku obracením stránek. S nafukovacím balónkem jsme procvičovaly senzomotoriku, když ho Lucka musela udržet ve vzduchu pinkáním. Dále i jemnou motoriku, když napůl vypuštěné balónky sbírala a házela do koše. Občas jsme šly v doprovodu matky na procházku. Lucka ráda vedla pejska. Komunikovala s námi, odpovídala na otázky, i když dotazy se musely často opakovat. Při náhodné řeči matky se známým člověkem, kterého jsme potkaly, Lucka obvykle mlčí a na dotazy nereaguje. S Camelou však říkala (spíše šeptala) krátké věty typu: Cama. Velký pes. Jdeme na procházku. Jdeme na nákup. Hodinu ukončovalo česání psa různými kartáči, hlazení a dávání piškotů. Piškoty jsem občas vysypala a Lucka je napřed musela posbírat nebo sama vytáhnout z nádoby, než je mohla dát Camele.
37
4.4 Závěry šetření Na kazuistickém případu devítileté dívky Lucie jsem chtěla poukázat na možnost využití canisterapie u dětí s autistickými rysy. Využít psa, jako motivačního prvku k plnění úkolů, a tím podpořit a zjednodušit prosazování výchovných a vzdělávacích nároků. Pokusit se pomocí této terapie pozitivně ovlivnit problémové chování, zvláště týkající se agresivity. Lucie je velmi živé dítě s rychle se měnícími stavy nálad. Jsem přesvědčená, že téměř roční cílená canisterapie se u ní projevila kladně, což potvrdily i moje rozhovory s matkou a pedagogy. Při aktivitách spojených se psem spolupracovala Lucka obvykle dobře. Pozitivní vztah k feně ji hodně motivoval k plnění úkolů. Využití oblíbené činnosti (krmení feny piškoty) jako motivaci ke správně provedeným úkolům se osvědčil a zcela nahradil motivaci čokoládou. Také druhý cíl práce, ovlivnit záchvaty vzteku a s nimi spojenou agresivitu se mi podařilo splnit. Při prvním záchvatu vzteku jsem canisterapii ukončila a odešla. Následně jsem se domluvila s matkou, že příště zkusím upoutat Lucčinu pozornost. Při druhém záchvatu začala fena na můj povel štěkat a upoutala tak její pozornost. Vztek byl nahrazen úlekem, překvapením a po chvíli i zájmem. Tentokrát jsem v canisterapii mohla pokračovat. V dalších hodinách při náznacích problémů, které fena snadno vycítila, se začala sama okamžitě dožadovat Lucčiné pozornosti. Záchvaty v průběhu času při canisterapii ustaly. Také z rozhovoru s matkou vyplynulo, že po hodině canisterapie se toto chování neprojevuje. Lucka bez problémů respektuje vše, co jí rodiče řeknou. Dále se u Lucie zlepšila schopnost soustředit se a v oblasti sebeobsluhy, hrubé i jemné motoriky činnosti, které jsme neustále opakovaly. Používání piktogramů se také osvědčilo. Po jejich zautomatizování probíhala hodina canisterapie daleko lépe. Jednotlivé požadavky Lucie plnila, na rozdíl od nestrukturovaných hodin, bez časových prodlev.
38
Závěr Úmluva o právech dítěte, přijatá roku 1989 v New Yorku a platící v naší republice od roku 1991, hovoří o právu dětí s postižením na život, na vzdělání i na odpočinek. Má být dosaženo co nejvyššího stupně rozvoje jejich osobnosti, včetně kulturního a duchovního rozvoje. Canisterapie se nabízí jako podpůrná terapie pro tento rozvoj. Za pomoci psa je dosaženo lepšího soustředění a zvláště větší motivace pro další učení a plnění úkolů. Specifické chování dětí s jakýmikoli autistickými symptomy však vyžaduje velmi opatrný přístup canisterapeuta i jeho psa. Návštěvy se musí zařadit do harmonogramu dítěte a musí být pravidelné. Samotnou terapii je vhodné strukturovat a vizualizovat. Zhotovení a užívání piktogramů může být velmi přínosné. Nemělo by být opomenuto zdůraznit respektování individuality každého dítěte i jednotlivého psího terapeuta. Canisterapie by měla být indikována velmi opatrně a dítě nesmí být do ničeho nuceno. Činnosti musí být pro dítě zajímavé a příjemné. Pokud potom naváže se psem kontakt a pustí jej do svého světa, můžeme toto „přátelství“ jemnou manipulací využít v jeho prospěch. Pokud shrneme využití canisterapie v České republice, musíme konstatovat, že se nabízí zatím nevyužité možnosti. Canisterapii většinou vykonávají dobrovolníci ve svém volném čase, tzn. v odpoledních hodinách. Výuka ve speciálních školách a školkách je však jen dopoledne. Speciální pedagogové, pracující v těchto zařízeních, většinou nejsou schopni přivézt canisterapeutického psa do své třídy a současně vykonávat práci učitele. To je jeden z důvodů, proč tato terapie není dosud více rozšířená. Dalším důvodem minimálního využití u dětí s autismem či autistickými rysy může být nedostatek vědecky podložených studií. V dnešní době je zřejmé, že neexistuje jediný obecný přístup k dětem s autismem či autistickými rysy, který by se dal použít u všech. S danou složitostí a rozmanitostí symptomů a různými schopnostmi těchto dětí očekávat, že tato metoda bude nalezena, je nerealistické. Také výsledky jakéhokoli výzkumu nelze automaticky přebírat a obecně aplikovat. Přesto bych ráda touto prací přispěla k popularizaci canisterapie. Jsem toho názoru, že její rozsáhlé možnosti využití a dobré výsledky jejího působení jsou správná aktiva pro její rozvoj, a to i v zatím nevyužitých oblastech. 39
Seznam literatury ABZ.cz: slovník cizích slov [online]. Poslední revize 13.8.2007 [cit. 13. srpna 2007]. Dostupný z WWW:
American Psychiatric Association [online]. Poslední revize 13.8.2007 [cit. 13.srpna 2007]. Dostupný z WWW: APLA, Autismus. O autismu: Komplexní diagnostika [online]. Poslední revize 21.6.2007 [cit. 21. června 2007]. Dostupné na WWW: ATTWOOD, T. Aspergerův syndrom 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 208 s. ISBN 80–7178–979–8. BARON–COHEN, S. Is Autism an Extreme of the Male Brain? [online]. Poslední revize 13.8.2007 [cit. 13.srpna 2007]. Dostupný z WWW: <www.lse.ac.uk/collections/LSEPublicLecturesAndEvents/ppt/20050315– BaronCohen–Autism.ppt> BEYER, J.; GAMMELTOFT, L. Autismus a hra: příprava herních aktivit pro děti s autismem. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 104 s. ISBN 80–7367–157–3. Canisterapeutická asociace [online]. Poslední revize 25.5.2007. Dostupný z WWW: Canisterapeutické sdružení Jižní Morava [online]. Poslední revize 21.4.2007 [cit. 21.dubna 2007]. Dostupný z WWW: CLERCQ, H. Mami, je to člověk, nebo zvíře? 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 104 s. ISBN 978–80–7367–235–5. Coeliac.cz – Společnost pro bezlepkovou dietu [online]. Poslední revize 1.8.2007 [cit. 1.srpna 2007]. Dostupné z WWW: 40
CONSTANTINO, J.; TODD, R. Austistic Traits in the General Population. Archives of General Psychiatry. American Medical Association. Svazek 60, květen 2003. FARNUM, J.; MARTIN, F. Animal–Assisted Therapy for Children with Pervasive Developmental Disorders. Western Journal of Nursing Research. SAGE Publications, 2002. FRITH, U. Autism. Scientific American, Mysteries of the Mind. Scientific American, Inc., duben 1997. GABRIEL, J. Kolik tváří má autismus? Zdravotnické noviny [online] č. 13, 2002a. Poslední revize 16.4.2003 [cit. 11.srpna 2007]. Dostupné z WWW: GABRIEL, J. O autismu v Brně. Zdravotnické noviny [online] č. 25, 2002b. Poslední revize 10.8.2007 [cit. 10.srpna 2007]. Dostupné z WWW: GABRIEL, J. Autismus a Aspergerův syndrom pod mikroskopem. Zdravotnické noviny [online] č. 13, 2002c. Poslední revize 10.8.2007 [cit. 10.srpna 2007]. Dostupné z WWW: GALAJDOVÁ, L. Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. 160 s. ISBN 80–7169–789–3. GILLBERG, Ch.; PEETERS, T. Autismus – zdravotní a výchovné aspekty. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 122 s. ISBN 80 – 7178 – 856 –2. GILLBERG, Ch. Nervový vývoj a fungování psychiky v autismu. In Pečující komunita. Autismus. Sborník přednášek z konference. Praha, 1999. GILLBERG, Ch. Clinical Child Neuropsychiatry. Cambridge University Press, 1995, 387 s. ISBN 05–2154–335–5.
41
HANÁK, P. et al. Diagnostika a edukace dětí a žáků s těžkým zdravotním postižením. 1. vyd. Praha: Institut pedagogicko–psychologického poradenství ČR, 2005, 104 s. ISBN 80–86856–10–0. HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 84. ISBN 80–7178–303–X. HOUSER, P. Autismus může souviset s poruchami imunity. [online]. Poslední revize 6.7.2005 [cit. 10. června 2007]. Dostupný z WWW: HOWLIN, P. Autismus u dospívajících a dospělých: cesta k soběstačnosti. Praha: Portál, 2005. 296 s. ISBN 80–7367–041–0. HRDLIČKA, M.; KOMÁREK, V. et al. Dětský autismus: přehled současných poznatků. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 208 s. ISBN 80–7178–813–9. CHVÁTALOVÁ, H. Jak se žije dětem s postižením, Praha: Portál, 1998, ISBN 80–7178–588–1. Internetový portál pro canisterapii a osobní asistenci společnosti Podané ruce [online]. Poslední revize 25.1.2007. Dostupný z WWW: KOLEKTIV AUTORŮ Povídání o canisterapii. Vyškov: Sdružení pro pomoc zdravotně postiženým „PIAFA“, 2000. 46 s. KARÁSKOVÁ, V.; KRAUSOVÁ, A. Pes a dítě s mentálním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004, 27 s. ISBN 80–12–44095–4. KNICKMEYER, R. Ch.; BARON–COHEN, S. Fetal Testosterone and Sex Differences in Typical Social Development and in Autism. Journal of Child Neurology, SAGE Publications, 2006, Vol. 21, No. 10.
42
KUBÁLKOVÁ, K. Pozitivní působení psa na zdraví člověka. 2005 [online]. Poslední revize 25.5.2007. Dostupné na WWW: <www.viap.cz/pvsps–bp–kubalkova– prace.doc> MATĚJČEK, Z. Jak je tomu s hyperlexií? Vzdělávací a Informační Portál pro základní a střední školy [online]. Poslední revize 15.1.2004 [cit. 10. srpna 2007]. Dostupný z WWW: Mateřská škola speciální Hrášci [online]. Poslední revize 10.8.2007 [cit. 10. srpna 2007]. Dostupný z WWW: MÜHLPACHR, P. Autismus. In VÍTKOVÁ, M. et al. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 2004. 462 s. ISBN 80–7315–071–9. NERANDŽIČ, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit. Praha: Albatros, 2006, ISBN 80–00–01809–8. NERANDŽIČ, Z. Zooterapie v kontextu ucelené rehabilitace. In Mezinárodní seminář o zooterapiích 25 – 27. 6. 2004. Sborník příspěvků. Brno: Filia, 2004. NEUMANN, D.; ČÁPOVÁ, E. Dětský autismus na rozhraní. [online]. Poslední revize 30.4.2001 [cit. 10. srpna 2007]. Dostupný z WWW: Občanské sdružení Psi pro život [online]. Poslední revize 11.5.2007. Dostupný z WWW: OBERMAN, L. M.; RAMACHANDRAN, V. S. Broken Mirrors, A Theory of Autism. Scientific American. Scientific American, Inc., listopad 2006. Otevřená encyklopedie Wikipedie [online]. Poslední revize 21.6.2007 [cit. 21. června 2007]. Dostupný z WWW:
43
PIPEKOVÁ, J.; VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. 2. vyd. Brno: Paido, 2001. 165 s. ISBN 80–7315–010–7. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. 404 s. ISBN 80–7315–120–0. PITTS, J. Autistic Children and Dogs – Positive Interaction Documented. [online]. Poslední revize 25.6.2007 [cit. 25. června 2007]. Dostupný z WWW: Pomocné tlapky o.p.s [online]. Poslední revize 15.5.2007. Dostupný z WWW: Rett–Community [online]. Poslední revize 14.3.2007 [cit. 10.srpna 2007]. Dostupný z WWW: RICHMAN, S. Výchova dětí s autismem: aplikovaná behaviorální analýza. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 128 s. ISBN 80–7367–102–6. RODIER, P. M. The Early Origins of Autism. Scientific American. Scientific American, Inc., únor 2000. SCHOPLER, E.; MESIBOV, G.B. Autistické chování. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 303 s. ISBN 80–7178–133–9. SCHOPLER, E. Příběhy dětí s autismem a příbuznými poruchami vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 176 s. ISBN 80–7178–202–5. SCHOPLER, E., REICHLER, R. J., LANSINGOVÁ, M. Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami. Praha: Portál, 1998. ISBN 80–7178–199–1. STANOVY Canisterapeutického sdružení Jižní Morava. Lelekovice, 2000.
44
Světová zdravotnická organizace [online]. Poslední revize 13.8.2007 [cit. 13. srpna 2007]. Dostupný z WWW: ŠVANCAR, R. IQ 35 a méně. Učitelské noviny. [online] 2005, č.11. Poslední revize 13.8.2007 [cit. 13.srpna 2007]. Dostupný z WWW: ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha : Portál, 2000. ISBN 80–7178–506–7. THOROVÁ, K. Poruchy autistického spektra. Praha: Portál, s. r. o, 2006. 400 s. ISBN 80–7367–091–7. THOROVÁ, K., SEMÍNOVÁ, M. Strukturované učení – Základy metodiky práce u dítěte s autismem. [online]. Poslední revize 21.6.2007. Dostupné na WWW: VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 3. vyd. Praha: Portál, 1999, 444 s. ISBN 80–7178–678–0. VALENTA, M. et al. Herní specialista v somatopedii. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, ISBN 80–244–0615–2. VÍTKOVÁ, M. et al. Integrativní speciální pedagogika, Brno: Paido, 2004, ISBN 80–7315–071–9. VOCILKA, M. Autismus. Praha: TECH–MARKET, 1996. 116 s. ISBN 80–902134–3–X. VOCILKA, M. Autismus možnosti výchovné praxe. Praha: optima, 1995. ISBN 80–85801–58–2. VOCILKA, M. Výchova a vzdělávání autistických dětí. 1. vyd. Praha: SEPTIMA, 1994. 72 s. ISBN 80–85.801–33–7.
45
VOJTĚCHOVSKÝ, M.: Zvířata v domovech nejen pro seniory. Překlad monografie „Tiere im Altersheim“, IEMT, Wien, 1993; Praha: Ekumenická akademie, 1999. Zkušební řád pro canisterapii společnosti Podané ruce [online]. Poslední revize 25.1.2007 [cit. 25.ledna 2007]. Dostupný z WWW:
46
