Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář estetiky
Veronika Šťastná
Motiv lásky v Ovidiových Proměnách Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. 2011
Bibliografický záznam ŠŤASTNÁ,
Veronika.
Motiv
lásky
v Ovidiových
Proměnách.
Brno:
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2011. 63 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D.
Anotace Diplomová práce Motiv lásky v Ovidiových Proměnách má za úkol obecně seznámit s pojmem láska a pojetím lásky v antice. Dále se zaměřuje na Ovidiovo dílo Proměny, kde identifikuje různé druhy lásky obsaţené v mytologických příbězích a také další témata, která ovlivňují motiv lásky či s ním souvisejí. Práce se zabývá také dalším Ovidiovým dílem - Umění milovat, jeho charakteristikou a srovnáním pojetí lásky a vybraných motivů lásky s Proměnami.
Annotation Bachelor thesis Motif of love in Ovid´s Metamorphoses is tasked to familiarize with the term of love and conception of love in antiquity. It focuses on Ovid´s work Metamorphoses, where it identifies several kinds of love included in mythological stories and another subjects, which influence or are connected with motif of love. The work also deals with another Ovid´s work The Art of Love, its characteristics and comparison of conception of love and selected motives of love with Metamorphoses.
2
Klíčová slova: Ovidius, mýtus, mytologie, antika, Řím, láska, Proměny, Umění milovat, Fromm
Keywords: Ovid, myth, mythology, antiquity, Rome, love, Metamorphoses, The Art of Love, Fromm
3
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům. V Brně dne 29. dubna 2011 Veronika Šťastná
4
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Lence Svobodové, Ph.D. za směrodatné rady a podnětné připomínky k tématu.
5
OBSAH Úvod .................................................................................................. 7 1. Antická mytologie........................................................................ 9 2. Publius Ovidius Naso a jeho doba ........................................... 13 2.1. Společnost a kultura Augustovy doby ................................................... 13 2.2. Publius Ovidius Naso............................................................................. 15
3. Definice pojmu láska ................................................................. 18 3.1. Láska a milostný ţivot v antice.............................................................. 19
4. Proměny ..................................................................................... 23 5. Kategorie lásky a jejich identifikace ....................................... 25 5.1. Kategorie lásky podle Ericha Fromma .................................................. 25 5.2. Předměty lásky ....................................................................................... 29 5.3. Kategorie lásky a jejich identifikace ...................................................... 30
6. Motivy spjaté s motivem lásky v Proměnách ......................... 39 6.1. Láska a příroda....................................................................................... 39 6.2. Láska, umírněnost a právo ..................................................................... 40 6.3. Láska, touha, sexualita a zrada .............................................................. 41 6.4. Láska, oddanost a manţelství ................................................................ 43 6.5. Láska, respekt a bezboţnost................................................................... 44
7. Umění milovat............................................................................ 46 8. Porovnání pojetí lásky v Proměnách a Umění milovat ......... 52 Závěr ............................................................................................... 57 Resumé ........................................................................................... 60 Summary ........................................................................................ 60 Použitá literatura........................................................................... 62
6
Úvod Bakalářská práce se zaměřuje na motiv lásky ve dvou nejvýznamnějších dílech římského básníka Publia Ovidia Nasona. Nejvýznamnějším dílem jeho prvního tvůrčího období, kdy se soustřeďuje na milostnou poezii, je Umění milovat. Právě milostné poezii připisuje ve svém ţivotě stěţejní místo. Ovidius se snaţí uplatnit v oblasti milostných a didakticko
erotických skladeb. Dokázal dovedně skloubit jiţ
existující prvky literární tradice ve zcela nový celek. Následoval kroky svých starších kolegů
milostných elegiků. Jejich dědictví nejen převzal, ale také
rozvíjel, dokonce i popíral. Odlišuje se literární formou a básnickou technikou, přesouvá se z váţné polohy proţívání milostného citu do zcela nepatetické polohy pojímání lásky jako společenské zábavy, hry. Básník na lásku pohlíţí nejprve jako komentátor a později i jako učitel. V druhém období tvorby se jeho zájem upínal k řecké a římské mytologii. Autor opouští ironický odstup, který je typický pro jeho raná díla. Ovidius přebírá velká témata literární tradice, přepracovává je. V tomto období napsal své největší dílo Proměny. Motiv lásky je zde zásadním motivem objevujícím se ve většině příběhů. Proměny tvoří základní kánon evropské literatury a mají vliv na vývoj dalších uměleckých oborů. Tato práce se zaměřuje na různé formy a kategorie lásky v Proměnách, které jsou hybným motivem většiny příběhů a prostupují jimi v různých podobách. Ovidius vyuţívá tohoto motivu v bohatství a rozmanitosti psychologických motivací. Dále se práce zabývá pojetím lásky v díle Umění milovat a porovnáním některých shodných a naopak odlišných motivů, vyskytujících se v obou dílech.
7
Práci rozděluji na tři části. V první části je obecně pojednáno o mýtu a antické mytologii, seznámíme se s obdobím autorovy tvorby, tedy Augustovou dobou a poté stručně i se ţivotem a dalším dílem autora. Druhá část je věnována lásce a její obecné definici, poté přibliţuji pojetí lásky v antice a milostného ţivota ve starém Římě. Následuje představení kategorií lásky podle Ericha Fromma a tyto kategorie jsou následně identifikovány v mytologických příbězích Ovidiových Proměn. Dále nahlíţím na další motivy, které se objevují v Proměnách a které souvisí s motivem lásky. Ve třetí části se zaměřuji na dílo z Ovidiova prvního období tvorby Umění milovat. Zde se věnuji popisu pojetí lásky a srovnání vybraných motivů s pojetím lásky v Proměnách. V první části práce je pouţita deskriptivní metoda, ve druhé pak převaţuje explikace relevantních pojmů a následuje identifikace kategorií lásky a dalších souvisejících motivů. V poslední části je opět pouţita metoda deskriptivní a také komparativní. Motivy lásky jsou zde definovány jako literární vyobrazení. Cílem mé práce je seznámit s pojmem láska, konkrétně s pojmem lásky v antice, identifikovat různé kategorie lásky v díle Proměny a poté porovnat vybrané motivy s motivy lásky v Umění milovat. V práci se snaţím popsat důleţitost tohoto motivu v Ovidiově tvorbě a představit jej jako zdroj inspirace. Primárními zdroji zkoumání předmětu této práce jsou Ovidiova díla Proměny a Umění milovat. Podstatným zdrojem pro závěrečnou práci byly encyklopedie římské literatury. K členění a identifikaci kategorií lásek bylo pouţito dílo Ericha Fromma Umění milovat. K identifikaci dalších motivů, které souvisí s motivem lásky, byla pouţita předmluva k anglickému překladu Proměn od A. S. Klinea A Honeycomb For Aphrodite: Reflections On Ovid´s Metamorphoses. Při popisu a charakteristice děl vycházím také z předmluvy k Proměnám a předmluvy k souboru Ovidiových milostných děl O lásce a milování. Další relevantní literatura je uvedena v seznamu pouţité literatury.
8
1. Antická mytologie Staří Řekové definovali a vytvořili celou řadu dodnes pouţívaných termínů, např. ironie, tragédie. Jedním z nich je také mýtus. V ţádném moderním jazyce neexistuje vhodný ekvivalent tohoto slova. Slovo mýtus se dříve pouţívalo jako běţné, hovorové slovo, ne pouze jako odborný termín. Původ slova není jasný. Jeho původní význam byl ,,slovo, řeč, mluvení‘‘ a Homér jej klade na roveň výrazu epos. Můţe mít také význam ,,historky, příběhu, vyprávění‘‘ bez jakéhokoliv vztahu k pravdivosti. Později u Hérodota slovo dostává nádech ,,fiktivního vyprávění‘‘, ,,fantastické pohádky‘‘ a ,,pověsti‘‘. V tomto významu stojí v protikladu k dalšímu slovu logos, které označuje ,,pravdivý příběh‘‘. ,,Mýtus‘‘ jako odborný termín se začíná poprvé objevovat u Platóna. Původně a doslova znamená mytologie ,,vyprávění příběhů‘‘ a dnes se pouţívá k označení soustavy mytických vyprávění. Jeho současným odborným významem však je ,,studie mýtů‘‘. Uţívá se jí jako metody srovnávání bájeslovných motivů u různých etnických skupin. Moderní době se podařilo přebít vznešený obsah slova mýtus a částečně se vrátit k hovorovému významu před Platónem. Dnes si pod pojmem mýtus představíme spíše ,,fantasmagorii pramenící z kolektivní neurózy určité skupiny ‘‘.1 Robert A. Johnson říká ve svém díle Věčný příběh romantické lásky, ţe: ,,Mýtus je kolektivní ,sen‘ celého národa v jistém historickém bodě. … Okamžitě proniká do chování lidí, do jejich přístupu k životu
do praktického
každodenního prožívání.‘‘2 Jaan Puhvel také definuje mýtus. ,,Mýtus je vyjádření myšlenkových modelů, jejichž prostřednictvím skupina lidí formuluje sebepoznání a seberealizaci, získává o sobě znalosti a sebedůvěru, vysvětluje příčiny svého 1 2
PUHVEL, Jaan. Srovnávací mythologie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 12. JOHNSON, Robert A. Věčný příběh romantické lásky. Praha: Portál, 2003, s. 12.
9
bytí, povahu svého okolí a někdy se pokouší i narýsovat svůj budoucí osud.‘‘3 Mýtus se snaţí mít prostřednictvím minulosti rozhodující vliv na přítomnost a tím i budoucnost. Mluvíme-li o antické mytologii, máme na mysli především mytologii řeckou, Římané ji téměř beze zbytku přejali. Pokud se někde objevují báje s římskou tématikou, je vţdy podezření, ţe nejde o tvorbu původní, ale o pouhé napodobení řeckých vzorů. ,,Bohatství řecké mytologie ve srovnání s chudobou mytologie římské nebylo způsobeno jen bujností řecké bájivé představivosti do pokladnice řecké mytologie přinášely svůj vklad četné krajiny obývané řeckým živlem… ‘‘.4 V kaţdé krajině se vyprávělo něco jiného, nebo se vyskytovaly místní varianty báje obecně řecké. Řecká mytologie je také ovlivněna vypravěčským uměním krétsko–mykénským a patrně i orientálním. Naproti tomu římská mytologie není tvořena bájemi, které by se vyprávěly po celé Itálii, ale pouze bájemi týkajícími se Říma a jeho nejbliţšího okolí. Svět řeckých bohů byl vytvářen podle vzoru světa lidského, boţské postavy jsou vzájemně spřízněny a jsou spojeny společenskými vztahy, v čele je ,,monarcha nadaný absolutní mocí‘‘5, kaţdému boţstvu náleţí určitý obor činnosti. Takto uspořádaný svět se nám představuje jiţ v nejstarších literárních památkách řecké slovesnosti, v dílech Homéra a Hésioda. Autoři sami nebyli tvůrci bájí, ale pouţívali bájí vytvořených ve starších dobách. Homér a Hésiodos platili u Řeků za autory celé řecké mytologické soustavy. Podle Svobodovy Encyklopedie antiky jsou mýty rozděleny na genealogické,
které
popisují
původ
a
osudy
zakladatelů
mocných
aristokratických rodů a kosmogonické, pokoušející se vysvětlit vznik a počátek světa. K těm mají blízko také mýty kosmologické, vyprávějící o uspořádání světa, který se skládá ze tří vrstev
svět nebeský, pozemský a podzemský.
Další skupina mýtů tohoto druhu vykládá o původu mystérií, k civilizačním 3
PUHVEL, Jaan. Srovnávací mythologie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 12. SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973, s. 403. 5 Tamtéţ, s. 403. 4
10
mýtům patří báje o hrdinech a báje o zaloţení měst, báje o vynálezcích a jejich dílech. Další velkou skupinou mýtů jsou báje aitiologické, které vysvětlují původ a příčinu některých slavností nebo zvyků, patří zde i mytologické vykládání některých jevů, které vidíme v přírodě. Zvláštním oddílem aitiologických mýtů jsou metamorfózy, báje o proměnách lidí ve zvířata, rostliny či neţivé předměty a naopak, popř. katasterismy nebo-li zhvězdnění. Mýtus bývá spojen s moralizační tendencí, jindy vzniká z pouhé hravosti. V některých typech řeckých mýtů se odráţely určité dějinné skutečnosti, ty se uchovaly v genealogických mýtech, v jiných se odrazilo rozšiřování zeměpisného obzoru odváţnými zámořskými plavbami. Bájeslovná tvůrčí fantasie, která se projevuje tvořením nových mýtů, ustává počátkem klasické doby. Základním předpokladem pro klasickou, ţivou a vyvíjející se mytologii je totiţ naivní víra v zasahování boţstev do pozemských dějů a lidských osudů. Proto je vytvoření nových mýtů v době plně historické spíše výjimkou. Mytologie poskytuje i nadále témata literárním tvůrcům, jejich přístup k ní se však podstatně mění. Dramatikové hledají v tradičních mytologických látkách nový, hlubší smysl, odpovídající na otázky etické, sociální nebo politické, které klade řecké společnosti historický vývoj. V helénistické době pak učenci a básníci v jedné osobě záměrně vyhledávají zapadlé zkazky lokálních mytologických tradic a zpracovávají je v novém duchu, vyţadující psychologické prohloubení. Racionalistická kritika řecké mytologie se objevila poměrně záhy, koncem 6. stol. př. n. l. Bylo třeba hledat způsoby, jak mytologii obhájit. Existovaly dva přístupy k mytologii. Jeden v ní spatřoval pouhou hravou činnost lidské fantazie, která nepostihuje podstatu boţského elementu, takţe nemá význam pro kult a ani jej neohroţuje. Druhým přístupem, který zastávali např. stoikové, bylo, ţe mýty vyjadřují hlubší, významnější pravdy, které je třeba teprve objevit. Ještě jiný postup volili později novoplatonici. Podle nich bohové řecké mytologie existovali ve sféře mezi nebesy, sídlem jediného
11
pravého boha, a zemí obývanou lidmi. S jediným boţstvem mají tedy společnou nesmrtelnost a s lidmi sdílejí jejich slabosti a vášně. Důleţitou fází je také přenos mýtu. Jaan Puhvel ve Srovnávací mythologii rozděluje mytologii na difúzionistickou a univerzální. Univerzální mytologie se omezuje na vysvětlování shod, případně rozdílů, odvolává se na obecné lidské hodnoty a společné jmenovatele, které se zakládají na podobnosti psychologických modelů, prostředí nebo kulturní úrovně. Na putování a předávání mýtu se zaměřuje difúzionistická mytologie. Mýtus však příliš dobře neputuje, a pokud ano, tak ztrácí specifické historické a geografické zázemí. Přetváří se do legend, pověstí a pohádek, coţ jsou pokleslé formy původně mytických příběhů. Puhvel ve Srovnávací mythologii popisuje tři teorie vytváření mýtů. Polygenezi, difúzi a monogenezi. Polygeneze znamená spontánní tvorbu mýtů na
různých
místech,
dohledávají
se
podobnosti
v hrubých
rysech.
Difúzionistická teorie studuje putování námětů a mapuje šíření mýtů a jejich předávání. Monogeneze sleduje mytické látky rozdílných společností do minulosti ke společnému základu, coţ můţe být jazyk, společnost či kultura. Antická mytologie zůstala i v dalších dějinných epochách jedním z nejdůleţitějších prvků antického kulturního dědictví, který inspiruje umělce aţ do současnosti.
12
2. Publius Ovidius Naso a jeho doba 2.1. Společnost a kultura Augustovy doby Tato kapitola má za úkol seznámit se společností a kulturou v období vzniku Ovidiovy tvorby. Ke správnému náhledu na Ovidiova díla, je důleţitý pohled na širší literární a společenské souvislosti. Císařství bylo zaloţeno Octavianem Augustem. Dostal se k vládě za pomoci niţších vrstev, kterým se odměnil majetkem zkonfiskovaným aristokratům. Kdyţ upevnil svou moc, náhle změnil své smýšlení a sblíţil se s horními vrstvami, aby neutralizoval politickou situaci. Později se vzdal otevřené diktatury a obnovil ,,republiku‘‘. V císařství se formálně udrţovaly některé republikánské orgány. Augustus se stal plebejským tribunem, a mohl se tak vměšovat do fungování těchto orgánů. Augustova politika se zabývala hlavně úctou k náboţenské a politické minulosti Říma, obnovením starých kultů a svátků a byla podporována především konzervativními kruhy. Tyto snahy se nesetkaly s upřímnou podporou, přesto se Augustovi podařilo ustálit společenské poměry. Nespokojenost vyvolávala také Augustova politika týkající se rodiny a manţelství. Po zhroucení republiky se stalo obecným jevem vyhýbání se manţelství. Bylo zavedeno několik zákonů, které ustanovovaly majetková a hodnostní privilegia pro ţenaté a opatření proti neţenatým. Cizoloţství podléhalo přísnému trestu, konfiskaci majetku či vyhnanství. Záminkou pro tento nátlak bylo právě obnovení staré čistoty mravů, to však narazilo na tuhý odpor a Augustus mohl reformy provádět jen pozvolna za protestů obyvatelstva. Novým společenským uspořádáním byly římské masy zbaveny účasti na politickém ţivotě a lidé se snaţili uniknout do sféry soukromých zájmů.
13
Umění přechodné doby se vyznačovalo snahou o monumentálnost, příkladem je císařova rozsáhlá stavební činnost. V literatuře zase nastal největší rozkvět římské poezie, v období druhé poloviny Augustovy vlády je uţ patrný úpadek. Augustus a jeho nejbliţší pomocníci měli zájem o to, aby získali literaturu k propagování základů nového zřízení. Nejdůleţitějším střediskem byl Maecenátův krouţek, kde shromaţďoval básníky a snaţil se obrátit jejich zájmy potřebným směrem: ,,…žádal, aby ve své poezii vyjádřili podporu Augustovu programu morální obrody, a dokonce, aby ho přímo oslavili, nejlépe výpravným eposem opěvujícím jeho vojenský triumf‘‘.6 Členy tohoto krouţku byli také nejvýznamnější básníci tohoto období Vergilius a Horatius. Zájem o literaturu velmi vzrostl, stala se jedním z nejoblíbenějších koníčků aristokracie. Na poezii se do té doby pohlíţelo poněkud zvysoka, nyní byla oceňována jako nositelka kultury, zdroj slávy pro básníka a zajištění jeho nesmrtelnosti. Hlavními představiteli oficiálního proudu a literárního klasicismu byli Vergilius a Horatius. V jejich opozici stál jiný směr, a to směr, který pěstoval milostnou elegii. Toto odvětví římského básnictví se rychle rozvinulo na počátku císařství, ale také rychle uvadlo. Přesto mělo výrazný vliv v pozdější době, kdy se stalo jedním z nejdůleţitějších antických pramenů evropské milostné lyriky. Vznik římské elegie spadá do 40. 30. let 1. století př. n. l. Rozkvět elegie za doby Augustovy souvisí s tím, ţe básníkova láska se stává maskou, která skrývá reakci na okolní dění a je odůvodněním úniku do soukromého ţivota. Díky Catullovi byla láska v celé své rozpornosti organicky zasazena do římského prostředí jako důleţitý ţivotní proţitek jednotlivce. Nebyla však tématem plnoprávným. Tato díla neobsahovala výchovná poslání, která byla literatuře v římském ţivotě běţně přičítána, jednalo se o líčení stylizovaných intimních pocitů. 6
ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. Praha: Oikoymenh 2005, s. 129.
14
Římská elegie se omezuje na úzký okruh motivů a situací. Ústředním ţivotním pocitem je láska, která neponechává mnoho místa pro jiné emoce, zejména pro emoce týkající se společenských věcí. Prostředkem tohoto literárního postoje byl i postoj ţivotní, autoři si volili cestu nečinnosti, neangaţovanosti, místo veřejné dráhy a s ní spojených povinností se museli oddat sluţbě své milované, ideálem uţ není ţivot profesionálního politika, ale ţivot profesionálního básníka. Základním heslem milostné elegie bylo ,,trpět a sloužit‘‘.7 Láska elegického básníka je bolestná. Je podroben rozmarům své paní, ve verších dává průchod svým citům a svěřuje se se svou zkušeností. Jeho tvorba je zasvěcena lásce. Stává se mistrem milostného umění, učitelem lásky. Celé jeho chápání světa je ovlivněno milostným steskem. Jedná se o únik do utopického světa lásky a poezie. Básníkova láska je sice středem jeho ţivota, nejedná se ovšem o lehkomyslný cit přecházející z jedné osoby na druhou. Básník věnuje své verše pouze jedné milence, ať je skutečná nebo fiktivní, která zcela ovládla jeho srdce. Elegik nehledá pomíjivé lásky, touţí po trvalém svazku či dokonce sňatku. Taková je literární konvence římské elegie. Básník se stává nositelem idealizované lásky. Ta se pak stává vůdčím ţivotním principem, základem ţivotního názoru.
2.2. Publius Ovidius Naso Ovidius pochází ze středoitalského města Sulmona. Narodil se roku 43. př. n. l. do rodiny příslušníka jezdeckého stavu, který byl po tom senátorském nejváţenější sloţkou římské republikánské společnosti. Otec touţil, aby jeho syn získal povolání, které by jej zabezpečilo, dosáhl existenční jistoty a měl dostatečné příjmy. Spatřoval Ovidiovu budoucnost v úřední dráze. Ovidius se tedy začal v Římě pod vedením zkušených pedagogů vzdělávat v řečnickém
7
ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. Praha: Oikoymenh 2005, s. 197.
15
umění, aby se připravil na řečnickou a politickou kariéru. Studia ukončil obvyklým pobytem v Řecku. Po návratu do Říma nastoupil Ovidius svou úřednickou dráhu. Zpočátku zastával několik niţších úřadů, záhy však zanechal své politické kariéry a rozhodl se bez ohledu na mínění svého otce, ţe se v budoucnu bude věnovat básnictví. Vstoupil do básnického sdruţení Messally Corvina. Posláním sdruţení bylo zabezpečit podmínky pro mladé a nadané básníky, aby mohli nerušeně tvořit, bez existenčních starostí se věnovat své činnosti. Velmi brzy získal popularitu a od samých počátků své literární činnosti se těšil širokým sympatiím. Inspiraci ke svým prvním básnickým sbírkám hledal a také v hojné míře nacházel v ţivotě, který ho obklopoval. Různorodý ţivot římského obyvatelstva působil bezprostředně na Ovidiovu ranou tvorbu. Pozornost věnoval především vztahům mezi lidmi, kteří ţijí sami pro sebe v přítomném okamţiku. Jeho první sbírkou byly Lásky. Touto sbírkou se představil veřejnosti se všemi rysy, které ho charakterizovaly. ,,Milostné elegie, které vytvořil, jsou zdařilými obrazy ze života mladého člověka sloužícího Venuši a hlubokými pohledy do jeho nitra, obnažujícími šťastné i zoufalé stavy vyvolané reakcí milované dívky na jeho erotický vznět.‘‘8 Zájem o Ovidiovy básně nepochybně umocňovala i doba, poznamenaná snahou o morální obrodu. Dalším básníkovým dílem byla hra Medeia, z které se dochovaly pouze dva verše. Sbírka Listy Heroin se zabývala duševním stavem ţen, odloučených od svých milenců a manţelů. Tato sbírka měla obrovský ohlas. Dalšími díly byly hříčky, nesoucí se v duchu Lásek. Zpracovával zde básnickou formou látku, o jejíţ ztvárnění se ještě nikdo nepokusil. Snaha přinést něco nového byla Ovidiovým osobitým rysem. Díla Umění milovat a
8
BURIAN, Jan. Publius Ovidius Naso. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 36.
16
Jak léčit lásku šokovala římskou společnost a Ovidius se stal nekorunovaným králem antické erotické poezie. V době, kdy Ovidius proţíval svůj největší umělecký vzestup, začal uvaţovat o tvorbě mnohem rozsáhlejších básnických sbírek, neţ jaké vytvořil dosud. Výsledkem byla díla Proměny a Kalendář, tento zůstal nedokončený. V Kalendáři bylo jeho záměrem objasnit staré římské zvyky a mýty, tak jak následují podle římského kalendáře. O Proměnách bude pojednáno dále. Myšlenková atmosféra doby měla vliv i na Ovidia a tato skutečnost nalezla odraz i v jeho díle. Ve zpracování římského kalendáře probleskují augustovské tendence a básník chtěl spis po jeho dokončení věnovat císaři. Postoj k Augustovi lze postřehnout i v závěrečné části Proměn. Na vrcholu slávy jej zastihl Augustův trest. V roce 8 n. l. byl poslán do vyhnanství do Tomidy na pobřeţí Černého moře. ,,Příčiny Ovidiova vypovězení, tzv. relegacio (které na rozdíl od vyhnanství, tzv. exilium, neznamenalo ztrátu majetku a občanství), zůstávají nevyjasněny.‘‘9 Oficiální příčinou byly Ovidiovy erotické verše, zvláště sbírka Umění milovat, která byla označena za demoralizující a měla prý neblahý vliv na společnost. Okolnosti a příčiny jsou však nejasné a dodnes jsou nerozluštitelným tajemstvím. Vyhnanství bylo inspirací pro další díla. Tragicky laděné básně, psané v elegickém distichu Žalozpěvy, reflektují Ovidiovu cestu z Říma k Pontským břehům a první tři roky pobytu v Tomidě. Další sbírkou byly Listy z Pontu a jsou logickým pokračováním Žalozpěvů. Do Říma uţ se nevrátil, zemřel v Tomidě v roce 17. (nebo 18.) n. l.
9
CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, s. 318.
17
3. Definice pojmu láska Pojem láska můţe být chápán různě, je tedy potřeba ozřejmit jeho pojetí. Tímto pojmem se zabývá mnoho vědních oborů, například sociologie, psychologie či filozofie. Pokusme se vymezit jeho chápání z různých úhlů pohledu a najít společný bod. Podle Velkého psychologického slovníku je láska ,,…kladný, silný emocionální vztah k jiné osobě, ideji, věci i k sobě samému zahrnuje intimitu vztahu, závaznost, odpovědnost
objekt lásky má vždy vysokou citovou
hodnotu‘‘.10 Psychologický slovník pak uvádí i různé formy lásky. Například láska platonická, coţ je ,,…sexuálně nenaplněný, v některých případech jednostranný, tajný vztah zamilovanosti může být spojena i s dalšími emocemi, jako je obdiv, úcta či zbožňování‘‘.11 Láska primární, která se u dítěte projevu hned po narození, označující ,,…příchylnost k jiným lidem‘‘.12 Láska romantická je ,,…typ lásky, jejímiž převládajícími rysy jsou důvěrnosti a vášeň milovaná osoba je idealizovaná‘‘ .13 Láska vášnivá je charakterizována jako ,,…intenzivní emoční stav
současný výskyt euforie, úzkosti, altruismu,
sexuálního vzrušení i žárlivosti‘.‘14 Láska věrná je citem ,,…který člověk chová k osobám, s nimiž je jeho život hluboce propojen jejími vlastnostmi jsou důvěra, péče, tolerance partnerových chyb a emoční vřelost‘‘.15 Sociologický slovník pohlíţí na lásku jako na ,,…vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností partnerů‘‘.16 Láska je také ,,…považována 10
HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. s. 281. Tamtéţ, s. 282. 12 Tamtéţ, s. 282. 13 Tamtéţ, s. 282. 14 Tamtéţ, s. 282. 15 Tamtéţ, s. 282. 16 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 139 a 140. 11
18
za stadium, do kterého může přejít vztah, který začíná nejdříve zamilovaností a silnou erotickou přitažlivostí‘‘.17 Podle slovníku filozofického je láska ,,…hodnotově potvrzující a hodnototvorná prasíla chtějícího ducha. Nahlížíme ji bytostně a v jejím prožitkovém jádru, pak je postojem vůle, jako celkové prožívání je přisvědčujícím (uznávajícím, tvůrčím, hledajícím sjednocení) totálním postojem duchovní duše vůči těmto hodnotám samým‘‘.18 Můţeme říci, ţe láska je kladný emoční vztah, zaměřený na druhou osobu, věc či hodnotu. Vyţaduje vůli, odpovědnost.
3.1. Láska a milostný život v antice Lásku v řecké antice představuje Erós. Platón jej chápe jako puzení k odhalování bytí a lásku ke krásnu, probouzí jej samo zakoušení krásy. Láska podle Platóna není hodnota sama o sobě, ale pouze ve spojení s objektem, ke kterému se vztahuje. Láska je cestou k nejvyšší moudrosti. Rozlišuje také dvojí Afroditu-Venuši. Jana Kepartová ve své práci Římané a Evropa říká, ţe Nebeská Afrodita představuje čistou lásku, zření ideje krásy a Obecná Afrodita se zaměřuje spíše na tělo neţ na duši. U Aristotela je klíčovým slovem pro lásku filia. Ta se ovšem nezaměřuje na vášeň či tělesnou touhu, ale především na vzájemnost v citové oblasti, přání dobrého pro druhého, prosazování dobra. Je chápána tedy spíše ve významu přátelství. Jestliţe mluvíme o lásce v řecké antice, není moţné opomenout roli mytologie. V ní se objevuje alegorizovaná láska. Římská tradice vychází především z té řecké. Téma lásky je jedním z dominantních témat umění. Můţeme ji nalézt v dílech Catulla, Plutarcha, Ovidia, Vergilia, Tibulla a Propertia. Do pozadí se však dostává idea spojení lásky s vyšším poznáním. Láska se stává v jistém smyslu konvenční a setrvává ve 17 18
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 140. BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994, s. 217.
19
formě milostného či vznešeného citu. Je zde rozpor mezi ideálem a skutečností. Láska se v římském prostředí stává ve většině případů bliţší „niţšímu“ civilnímu chápání. Obecně se láska a sexualita v antice nepodřizují tak jednoznačně určitým pravidlům. Jedním z důvodů je zcela jiné pojetí etiky. Bohové nebyli hodnoceni jako dobří či zlí, v antice stáli mimo morální soudy na rozdíl od křesťanství. Etika byla vytvořena samotnými lidmi a jimi byla také regulována. S Římem jsou boţstva lásky spojená uţ od samého počátku města. Matkou zakladatele Říma je sama bohyně smyslné lásky, Venuše a je také matkou Eróta-Amora, boha vášnivé lásky. Venuše se vyvíjela od ochránkyně polí, zahrad a květin aţ k bohyni s charakteristickými rysy řecké bohyně Afrodity. Můţeme ji srovnat s některými křesťanskými pannami a světicemi. Podobně jako ony byla všestranná: Venus Genetrix, Rodička, Venus Felix, Šťastná, Venus Victrix, Vítězná, Venus Verticordia, odvracející srdce, tj. cudná. Jedna podoba Venuše byla zase naopak otevřeně smyslná, Venus Vulvivaga, Pouliční, a tu uctívaly nevěstky. Vojtěch Zamarovský ve svém slovníku Bohové a hrdinové antických bájí říká, ţe Erós byl podle starších mýtů zosobněním všeoţivující síly, která se zrodila z prvopočátečního Chaosu, podle pozdějších byl synem boha války a Venuše. Hésiodos tvrdí, ţe se zrodil současně s bohyní země Gaiou a spojil rozptýlené počátky věcí, z nichţ pak vznikly všechny ţivé bytosti, bohové, lidé i zvířata. Co se týká milostného ţivota, byli Římané přesvědčeni, ţe sexuální aktivity jsou pramenem pravé slasti, neboť ,,přirozené nemůže být neslušné‘‘.19 Tělesný soulad a sublimaci ducha povaţovali za vzájemně se doplňující aspekty harmonického celku. Vztah k lásce a pohlavnímu ţivotu se v jednotlivých obdobích v Římě měnil, avšak v hrubých rysech můţeme rozlišit tři etapy. První etapou je doba raného Říma, sahající aţ do 3. století př. n. l. Řím byl v této době strohý,
19
GALÁN, Juan Eslava. Milostný život ve starém Římě. Praha: Euromedia Group, 2004, s. 13.
20
vesnický a chudý. Druhá etapa, doba Říma dobyvatelského, který se obohacuje a mravně pustne, zahrnuje poslední dvě staletí republiky a počátek vlády císařů. A třetí etapa, doba Říma císařského začíná od 1. století n. l., kdy město dosahuje svého zenitu, ale vzápětí stále rychleji sklouzává k úpadku. Je to období Říma nevázaného. V Římě, podobně jako u jiných středomořských národů, byl muţ oporou, tělem a mozkem, ţena byla prostředkem bojovníkova odpočinku, jeho pokornou manţelkou a matkou. Ţeny měly pramálo svobody a přecházely od závislosti na otci k závislosti na manţelovi. Římané tohoto období byli velmi cudní a nevystavovali své tělo na odiv, jejich milostný ţivot se blíţil spíše tajemství neţ hře. Od ţeny se očekávala počestnost a musela tak i působit. V prvních dobách Říma bylo uzavírání manţelství občanskou povinností, která se týkala pouze několika stovek patricijů, ti však nikdy nepovaţovali manţelství za výsadu, ale naopak za nutné zlo. Řídilo se právní formulí conventio in manum, to znamená, ţe otec nevěsty přenášel její vlastnictví do rukou manţela. Manţelka byla pouze prostředkem plození dětí, nebyla povaţována ani za erotický předmět. Mnoho muţů starověkého Říma bylo bisexuálních. Toto se rozšířilo od 2. stol. př. n. l. vlivem řecké filosofie, která idealizovala pederastické přátelství a povaţovala je za ideální mezilidský vztah. Ten byl chápán jako druh manţelského kamarádství mezi mladíkem a dospělým muţem, jenţ nad ním vykonával jakýsi pěstounský dohled. Tento vztah podporuje i řecká milostná literatura, která slouţila jako vzor římským spisovatelům. V císařském období došlo vlivem helénistického a východního světa k uvolnění mravů. Bohatství a morálka byly ţivnou půdou pro zakořenění nevázaných mravů a vyvolaly opravdovou revoluci zvyklostí. V několika málo generacích vymizelo puritánství někdejších republikánů a ustoupilo hédonismu a bezuzdnosti. Římané ospravedlňují rozkoš celou teorií hédonistické uvolněnosti, která vystřídala přísné mravy.
21
,, ,Ctnost, filozofie, spravedlnost
to vše je prázdný tlach. Jediné
štěstí je umět šikovně žít. Jíst, pít, užívat zděděného jmění, tomu se říká život. Nezapomínej, že jsi smrtelný. Den prchá za dnem a život nám nenahraditelně uplývá. Nač váháš rozumně si ho zařídit? Přijde čas, kdy již nebudeš schopen rozkoší. Jaký to má smysl, abys vnášel usedlost již do věku, který je umí ocenit a který si je vyžaduje? Abys tím předbíhal smrt a již nyní si odpíral, co ona ti jednou vezme? Nemáš milenku, nemáš mladíčka, na kterého by tvá milenka žárlila denně se zvedáš od stolu střízliv večeříš tak, jako bys měl otci předkládat deník svého vydání
to není
život, to je jen přihlížení k životu jiných lidí. Jaké to šílenství, pečovat o jmění pro svého dědice a sobě odpírat všecko!‘ Tato slova uvádí filozof Seneca, … … … avšak formuluje názor, s nímž sám naprosto nesouhlasí. Je to filozofie carpe diem. Užívat rozkoší života, než ti je odnese stáří a smrt. ‘‘20 Zatímco muţi podrobovali svět římské nadvládě, Římanky dosahovaly vlastní svobody. Nedošlo k tomu ze dne na den, ale dlouhodobým, staletí trvajícím úsilím. Tento pozvolný a patrně nesnadný proces vyvrcholil asi v 1. stol. př. n. l. V období, kdy přísná morálka ustupovala mnohem volnější a tolerantnější morálce a římská váţnost a střídmost ustoupila rozmařilosti a přepychu, dovolovala existenční nezávislost ţeně soutěţit s muţem ve společnosti a dávala jí přístup k rozkoším dosud vyhrazeným pouze muţům. Na druhé straně se vývoj ţenské emancipace časově kryje se sklonem k marnotratnosti, který doprovázel rostoucí bohatství Říma.
20
GALÁN, Juan Eslava. Milostný život ve starém Římě. Praha: Euromedia Group, 2004, s. 61 a 62.
22
4. Proměny Vrcholná
Ovidiova
tvorba
je
poznamenána
snahou
vytvořit
monumentální básnické dílo. Výsledkem tohoto snaţení jsou Proměny a nedokončený Kalendář. V Proměnách se Ovidius inspiroval Hésiodovými skladbami Theogoniá (O původu bohů) a Katalogos gynaikón (Katalog žen), jednalo se o ,,kolektivní báseň, která shromažďuje celou řadu na sobě nezávislých příběhů spojených tematicky‘‘.21 Tímto typem poezie se inspiroval Kallimachos ve své sbírce Aitia (Původy, jednalo se o řadu aitiologických příběhů) a nedochovaná báseň Níkandra z Kolofónu, která byla rovněţ sbírkou příběhů o proměnách. I u těchto autorů hledal Ovidius inspiraci. Látku k Proměnám čerpal i z dalších četných pramenů. Uspořádání příběhů v rámci takto velkého časového rozpětí je velmi volné. Báseň je tvořena 250 příběhy řazenými chronologicky. Tato tendence však záhy slábne a stává se téměř nepostiţitelnou. Dochází k uplatňování jiných kriterií návaznosti. ,,Propojení jednotlivých epizod může být dáno např. geografickou blízkostí (thébské pověsti, od třetí knihy dále), obsahovou příbuzností (příběhy o lásce, žárlivosti a pomstě bohů), nebo na základě kontrastu (příběhy soucitu v protikladu k vyprávění o krutosti), případně jednoduše příbuzenským vztahem postav anebo analogií proměny atd.‘‘22 Ovidius spojuje a střídá příběhy odlišné jak obsahově, tak svým laděním. Můţeme zde najít kontrast světových katastrof s křehkými milostnými zápletkami, bojové scény a patetické vyprávění o nešťastné lásce, temné milostné vášně v kontrastu s dojemnou manţelskou láskou. Proměny jsou také přehlídkou různých literárních ţánrů.
21
CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, s. 327. 22 Tamtéţ, s. 328.
23
Motiv proměny je motivem doloţeným jiţ u Homéra. V Ovidiově básni je však jednotícím prvkem většiny příběhů. Ve skutečnosti se ovšem v některých epizodách vůbec neobjevuje a často má jen zcela okrajovou funkci. Jeho hlavním tématem je láska, která je zdrojem inspirace všech předešlých Ovidiových básnických skladeb. Je samozřejmé, ţe láska zde není zasazena do rámce kaţdodenního ţivota římské vyšší společnosti, ale do světa mýtů. Pro Ovidia nemá mýtus religiózní hodnotu a hloubku jako u Vergilia, pouze přetváří mýtus i s jeho postavami ,,…v jakousi ozdobu každodenního života, v malebné pozadí. Proto také bohy řecko-římské náboženské tradice přizpůsobuje pozemské dimenzi a nechává je jednat ze zcela lidských popudů a vášní, často ne zrovna nejušlechtilejších. Láska, žárlivost, zloba a msta jsou oněmi impulsy, ovládajícími a pohlcujícími lidské bytosti
oběti jejich
svévolné moci.‘‘23 Postavy se zdají být ztraceny ve světě plném úkladů, jejich chování je nejisté a mají přirozený lidský sklon chybovat, ztělesňují ,,divadlo světa‘‘24 znázorněné v této básni. Postavy jednají na základě vlastního úhlu pohledu a kaţdá z nich je přesvědčena, ţe má situaci pod kontrolou. Takto je pozoruje dojatý či pobavený pohled básníka, který odmítá neosobní objektivitu a často zasahuje do textu, aby komentoval průběh událostí.
23
CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, s. 331. 24 Tamtéţ, s. 331.
24
5. Kategorie lásky a jejich identifikace V této kapitole stručně představím teorii Ericha Fromma, jeho kategorie lásky a ty se budu snaţit identifikovat v mytologických příbězích. Erich Fromm byl významný americký psycholog a sociolog německého původu, představitel neopsychoanalýzy a humanistické psychologie, kromě těchto směrů věnoval pozornost i významným humanistickým filosofickým systémům i sociálním vědám. Jeho nejznámější dílo týkající se lásky je Umění milovat, jedna z nejvýznamnějších knih 20. století.
5.1. Kategorie lásky podle Ericha Fromma Většina lidí spatřuje problém lásky v tom, jak být milován, méně uţ jako problém jak milovat, jako problém schopnosti k lásce. Zaměřují své úsilí na to, aby byli milování, aby se stali hodnými lásky. Lidé předpokládají, ţe lásce se není třeba učit, problém je v tom, nalézt správný objekt, který bychom mohli milovat, a potom není nic snadnějšího. Fromm zdůrazňuje, ţe laská je umění. Ve své teorii lásky se Fromm zabývá vědomím osamocení a odloučení, vědomím bezmocnosti vůči silám přírody a společnosti. Záţitek odloučenosti vyvolává úzkost, člověk se cítí bezmocný, touţí se spojit s ostatními lidmi a okolním světem. ,,Nejhlubší lidská potřeba je proto potřeba překonat odloučenost, opustit vězení své samoty‘‘.25 A tak lidé všech věků a kulturních oblastí řeší týţ problém. Snaţí se překonat odloučenost a dosáhnout spojení a osvobozující jednoty. Jedná se o stále stejnou otázku vycházející z lidské situace a podmínek lidské existence. ,,Tato touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která
25
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 17.
25
drží pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení
zničení sebe nebo zničení jiných.‘‘26
Fromm rozděluje lásku na zralou a nezralou. Jako zralou lásku označuje ,,…spojení za podmínky zachování vlastní celosti, vlastní individuality. Láska je aktivní silou v člověku silou, která proráží zdi, jež dělí člověka od ostatních lidí a sjednocuje ho s jinými láska působí, že překoná pocit izolace a odloučenosti, a přesto může být sám sebou, zachovat svou celost.‘‘ 27 Láska je uplatněním lidské síly, kterého je moţné dosáhnout jen svobodně a nikdy z donucení. Člověk musí dávat druhému, kterého svým dáváním učiní také dárcem, oba se tak dělí o radost. Dávání lásky lásku vyvolává, dávat lásku znamená lásku přijímat. Kromě dávání láska zahrnuje také péči, odpovědnost, úctu a znalost. Péče je nejpatrnější ve vztahu matky k dítěti. Nebyli bychom schopni matce uvěřit, ţe své dítě miluje, kdybychom neviděli, ţe o ně dostatečně nepečuje a neposkytuje mu tak svou péčí příjemné tělesné pocity. Matčina láska se projevuje právě v aktivní péči o dítě, které miluje. Důleţitou součástí samotné péče je také jiný aspekt lásky, a to odpovědnost. Ve vztahu matce k dítěti zahrnuje odpovědnost především péči o tělesné potřeby, ve vztahu dvou dospělých lidí se odpovědnost vztahuje především na duševní potřeby druhého člověka. Je třeba zdůraznit, ţe odpovědnost je v pravém slova smyslu zcela dobrovolný akt, i kdyţ dnes odpovědnost vnímáme spíše jako povinnost. Nedílnou součástí lásky je také úcta, ale ne ve smyslu bázně či strachu. Jde o schopnost vidět člověka takového, jaký je, uvědomovat si jeho jedinečnou osobnost, neupravovat si člověka k obrazu svému. Úcta je zaloţena na základě svobody. ,,Abychom mohli mít k někomu úctu, musíme ho znát péče a odpovědnost by byly slepé, kdyby je nevedla znalost. Znalost by byla planá,
26 27
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 24 a 25. Tamtéţ, s. 27.
26
kdyby nebyla motivovaná péčí.‘‘28 Znalost je sloţkou lásky, která proniká k jádru. Je potřeba vidět člověka z jeho vlastního hlediska. Splynout s druhým člověkem lze pouze skrze jeho poznání, musíme proniknout do hloubky jeho bytosti, jeho duše. Zoufalou cestou k poznání člověka je mít nad ním úplnou moc, která jej proměňuje ve věc. Druhou cestou k poznání je láska, která znamená aktivní pronikání do osobnosti druhého člověka, spojení, překračuje meze myšlení. ,,Musím objektivně znát druhého člověka i sebe, abych mohl vidět jeho skutečnost, nebo lépe řečeno překonat iluze, iracionálně zkreslený obraz, který o něm mám. Jen když objektivně znám člověka, mohu jej poznat v nejhlubší podstatě, v aktu lásky.‘‘ 29 Biologická potřeba spojení, touha po spojení mezi muţskými a ţenskými protipóly je vyjádřena v mýtu, kdy muţ a ţena byli původně jedním stvořením, které bylo rozděleno a od té doby kaţdý člověk hledá svůj oddělený protějšek, aby se s ním opět spojil. Pohlavní polarizace, polarita mezi muţskými a ţenskými principy, která existuje uvnitř kaţdého jedince, nutí člověka, aby vyhledával spojení s opačným pohlavím a našel tak uspokojení uvnitř sebe ve spojení muţské a ţenské polarity. V lásce se kaţdý, muţ i ţena, rodí znovu. Freud viděl v lásce pouze působení pohlavního pudu, avšak podstatou pohlavní touhy je potřeba lásky a spojení. Jde o psychologickou stránku sexuality. ,,Mužský charakter lze definovat tím, že má vlastnosti pronikání, vůdcovství, aktivity, kázně a dobrodružnosti ženský charakter vlastnostmi plodné vnímavosti, touhy ochraňovat, realismu, vytrvalosti a mateřskosti.‘‘30 Druhy této zralé lásky Fromm rozděluje podle předmětu lásky. Je to láska bratrská, mateřská, erotická, sebeláska a láska k bohu. Tyto druhy lásky se budu snaţit identifikovat v Ovidiových Proměnách.
28
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 34. Tamtéţ, s. 36 a 37. 30 Tamtéţ, s. 41. 29
27
K nezralé lásce patří například symbiotické spojení. Příkladem je vztah matky a plodu, kdy jeden potřebuje druhého. Dítě obohacuje ţivot matky a samo od ní dostává vše, co potřebuje. Symbiotické spojení můţe existovat i v psychologické formě, kdy jsou na sobě dvě těla nezávislá, ale jsou propojena psychicky. Jedná se o psychické symbiotické spojení. Dalším typem spojení je masochismus, kdy se masochista, před strachem z odloučení a osamocení, sám dobrovolně upíná na jiného člověka, který jej vede, řídí a ochraňuje, je mu zcela podřízený. Toto je pasivní forma symbiotického spojení. Aktivní formou je poté stav, kdy se člověk
sadista
snaţí utéct svému osamocení a připoutá tak k sobě další osobu a učiní ji součástí sebe, ovládá ji. Je stejně závislý na druhé osobě jako ona na něm. Podobně jako u pasivní formy splynutí jde o splynutí bez celosti. Ve vztahu rodičů k dětem se také rozlišují určité poddruhy lásky. Láska dětská se řídí vzorcem: ,,Jsem milován, protože jsem‘‘.31 Dítě nemusí vyvíjet úsilí, aby bylo milováno, láska matky je bezpodmínečná. Pokud chybí, není moţno si ji ţádným způsobem získat. Dalšími principy dětské lásky jsou: ,,Miluji, protože jsem milován‘‘32 a ,,miluji, protože tě potřebuji‘‘.33 Rozdíly mezi mateřskou a otcovskou láskou jsou takové, ţe mateřská láska je nepodmíněná, matka miluje své dítě jen proto, ţe je jejím dítětem, nemusí splnit ţádnou specifickou podmínku. Otcovská láska je odlišná. Je podmíněná, protoţe má jistá očekávání a podmínky, které je třeba splnit, o lásku se zaslouţit. Posláním matky je, aby dala dítěti pocit bezpečí, poslání otce je dítě učit.
31
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010,, s. 43. Tamtéţ, s. 45. 33 Tamtéţ, s. 45. 32
28
5.2. Předměty lásky Erich Fromm rozlišuje pět kategorií lásky. První kategorií je láska bratrská. Jde o nejzákladnější druh lásky. ,,Je to druh lásky, o němž hovoří bible slovy: Miluj svého bližního jako sebe samého. Bratrská láska je láska ke všem lidem je přímo charakterizována svou nevýlučností.‘‘34 Bratrská láska má počátek v lásce k bezmocným, chudým a cizím, k těm, kteří neslouţí našim cílům. Je zaloţena na jednotě se všemi lidmi, lidské solidaritě, vnímání identity a bratrství. Tento druh lásky není omezen pouze na jednu osobu. Dalším druhem lásky je láska mateřská. Tato láska, jak jiţ bylo napsáno, je nepodmíněná. V protikladu k lásce bratské a erotické je vztah mezi matkou a dítětem nerovný, jeden pomoc pouze přijímá, druhý ji poskytuje. Tento druh lásky bývá povaţován za druh nejvyšší, protoţe pravou podstatou není láska matky k novorozeněti, ale k vyrůstajícímu dítěti, kdy musí být schopna se od dítěte oddělit a podporovat ho v tomto kroku. Je to krok vyţadující nesobeckost a schopnost dávat. Láska erotická není univerzální, ale je omezena na jednu osobu. Často se zaměňuje se zamilováním, které Fromm označuje jako: ,,prožitek náhlé intimity‘‘,35 který je svou podstatou krátkodobý. Erotická láska je úzce svázána s tělesností, ale neměla by vést pouze k tělesnému uspokojení. Typy tělesného sblíţení, kdy lidé odloučenost od druhého chápou především jako tělesné odloučení, vedou pouze k dočasné iluzi a mají tendenci ztrácet na významu. Touha po tělesném spojení musí být vyvolána láskou. ,,Pohlavní přitažlivost vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové ,spojení‘ k tomu, že si dva cizí lidé zůstanou stejně vzdáleni, jako byli předtím… ‘‘.36 Předpokladem erotické lásky je milovat z podstaty svého bytí a proţívat druhého v podstatě jeho bytí.
34
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 50. Tamtéţ, s. 55. 36 Tamtéţ, s. 57. 35
29
Dlouho se předpokládalo, ţe láska k sobě samému je totéţ co sobeckost. Fromm tyto dva pojmy striktně odděluje. Láska k sobě a láska k druhým se vzájemně nevylučuje. Pokud miluji bliţního svého jako lidskou bytost, musím milovat i sám sebe, protoţe i já jsem lidská bytost. Jak říká Fromm: ,,Láska k sobě samému je nerozlučně spjata s láskou ke každé jiné bytosti.‘‘37 Poslední kategorií je láska k bohu. Láska k bohu je také spojena s potřebou překonat odloučení a dosáhnou záţitku spojení. V tomto případě se jedná o proţívání jednoty s bohem. Kaţdý čin je věnován poznání boha, nikoli však správným myšlením, ale správným jednáním. Povaha lásky k bohu odpovídá povaze lásky k lidem. Jednotlivé druhy lásky se vzájemně prolínají a mají mnoho společného, nemohou existovat jednotlivě. V kaţdé kategorii lásky nalézáme některé podobné rysy, něco z jiné kategorie.
5.3. Kategorie lásky a jejich identifikace Erich Fromm se ve svém díle Umění milovat zabývá kategoriemi lásky, které jsou charakteristické pro soudobou západní společnost. Říká: ,,Jestliže je láska schopností tvůrčího, zralého charakteru, vyplývá z toho, že schopnost milovat závisí na vlivu, který má na charakter průměrného člověka kulturní oblast, v níž žije.‘‘38 Tvrdí, ţe láska mateřská, bratrská i erotická jsou poměrně vzácným jevem a jsou nahrazeny různými formami pseudolásky. Důsledkem je, ţe moderní člověk je odcizen sobě, ostatním lidem a přírodě. Musíme vzít v potaz, ţe v době, kdy byly napsány Proměny, se kultura a společnost určitým způsobem odlišovala od té současné. Přesto se pokusíme najít a identifikovat Frommovy kategorie v tomto díle, poukázat na podobnosti příběhů a charakteristik jednotlivých předmětů lásky, pokusíme se aplikovat 37 38
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 61. Tamtéţ, s. 82.
30
Frommovy charakteristiky na vybrané příběhy. Musíme brát ohled na to, ţe příběhy se odehrávají v mytickém světě, kde zásahy boţí nejsou ničím výjimečným. Láska je hybným motivem takřka všech příběhů, můţeme však předpokládat, ţe některé charakteristiky se mohou s příběhy rozcházet. Zdůrazníme tedy shody, ale i rozdíly. Bratrskou lásku, jak ji charakterizuje Fromm, můţeme nalézt v příběhu Galanthis, druţky Alkméné, Héraklovy matky. Kdyţ Alkméné očekávala příchod Hérakla na svět a nemohla snést porodní bolesti, volala Lucinu, římskou bohyni porodu a ochránkyni rodících ţen. Ta byla však ve sluţbách Iunony, která se snaţila Alkméné uškodit, protoţe čekala Iovovo dítě. A tak Galanthis chtěla své paní ze všech sil pomoci, protoţe tušila, ţe Iuno strojí cosi zlého. Na zápraţí spatřila Lucinu s rukama na kolenou a se sepjatými prsty, tak prodluţovala porodní bolesti rodičky. Galanthis v tu chvíli dostala nápad a řekla: ,,Přej štěstí vladařce každý! Konečně Alkméné slehla a šťastnou matkou se stala.‘‘39 Lucina údivem vstala a uvolnila spojené ruce. Alkméné ihned slehla. Za tuto nezištnou pomoc, kdy nebyla lhostejná k trápení, ji rozzlobená bohyně proměnila v lasičku. Galanthis své paní pomohla, i kdyţ si byla vědoma rizika, ţe rozhněvá bohyni. Sebeobětovala se pro záchranu druhého. ,,Za to, že pomohla rodící ženě úst výrokem lživým, ústy nyní prý rodí a do domů zabíhá často.‘‘40 Karl Kerényi uvádí ve své knize Mytologie Řeků II., ţe Héraklés uctil Galanthinu oběť tím, ţe ve svém domě zřídil její kult. Dalším případem bratrské lásky je pohostinství Filémóna a Baucis. Kdyţ Iuppiter s Merkurem jednou putovali po kraji v lidských podobách a neúspěšně hledali nocleh, nalezli jej aţ v chudobném domku Filémóna a Baucis: ,,Tisíce obešli domů a hledali ke spánku místo, tisíce domů jim uzavřel klíč. Jen jeden je přijal, nízký a malý rákosovými jen pokrytý došky. Stařena Baucis a Filémón stařec v něm bydlili zbožní, v chatrči oné strávili spolu svá mladistvá léta, zestárli v ní, a chudobu svou si přiznávajíce, s klidnou ji snášeli 39 40
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 252. Tamtéţ, s. 252.
31
myslí a bez nářků, bez žalování.‘‘41 Ochotně přijali poutníky a snaţili se je pohostit a zabavit, jak jen jim to prostředky dovolovaly, aniţ by tušili, ţe je navštívili nebešťané. Nabídli svou pomoc, své obydlí a skromnou hostinu neznámým poutníkům, podali pomocnou ruku potřebným. Láska mezi rodiči a dětmi a mateřská láska jsou zde zastoupeny mnohými příběhy. Jedním z nich je příběh o únosu Proserpiny. I samotného Dita, vládce podsvětí, zasáhl Amorův šíp. Kdyţ spatřil v háji Proserpinu, dceru Ceres, zahořel k ní láskou a unesl ji k sobě do podsvětí. Zděšená matka hledá ztracenou dceru dnem i nocí, bloudí všemi zeměmi. Kdyţ poznala, ţe dceru opravdu ztatila: ,,…zármutek najevo dala a rvala si zcuchané vlasy, rukama stále a stále se tloukla do nahé hrudi‘‘.42 Ve svém zármutku seslala na zem neúrodu. Poté jde prosit Iova, aby jí navrátil její dceru, snaţí se dceru ochránit. Iuppiter rozdělí rok na dvě části a rozhodne, ţe polovinu roku bude dcera ţít s matkou a druhou polovinu bude sdílet s manţelem. Ceres je se svou dcerou opět šťastna. Kdyţ však musí na podzim odejít ke svému manţelovi, Ceres ze ţalu přestává dávat přírodě plodnost. Na jaře se dcera opět vrací ke své milující matce a příroda oţívá, stejně jako Ceres svou láskou. Příklady otcovské lásky, spíše ale otcovské lásky nepodmíněné, která je více podobná lásce mateřské, jsou příběhy Daidala a Íkara a Hélia a Faëthóna. Daidalos se touţil vymanit ze svého vyhnanství, ale cesty po souši i po moři mu byly uzavřené. Vyuţil svého nadání a vytvořil křídla podobná ptačím, slepená voskem. Kdyţ je dílo dokončeno, se starostmi poučuje a varuje svého syna, aby volil správnou, střední cestu, nevzlétal příliš k nebesům, ani se nepřibliţoval vodám a následoval svého otce. Poté mu připjal křídla. ,,Při této práci a radách se zrosily starcovy tváře, třesou se otcovské ruce pak polibky synovi vtiskl, kterého neměl už políbit nikdy, pak zdvihl se křídly, před synem letěl a o něj se bál jak samička ptačí, která poprvé vyvádí z hnízda svá písklata mladá k letu pak vybízí syna a učí jej v umění zhoubném, jak se má na křídlech 41 42
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 233. Tamtéţ, s. 152.
32
vznášet a přitom na syna hleděl.‘‘43 Zde můţeme vidět obavy o dítě. Íkaros opojen svou novou schopností opustil svého vůdce a vzlétl příliš vysoko. V blízkosti slunce se roztopí vosk, spojující křídla a hoch se zřítí do hlubin. Marně na něj nešťastný otec volá: ,,Íkare, Íkare, kde jsi? A v kterém tě směru mám hledat?‘‘44 Volá nadarmo. Příběh Hélia a Faëthóna je podobný. Faëthón poţaduje jako dar, který by dokázal, ţe je opravdovým synem Hélia, zapůjčení jeho spřeţení, se kterým se kaţdý den vydává po obloze. Otec záhy svého slibu lituje, strachuje se o svého potomka. ,,Ovšem ty žádáš mít bezpečnou záruku, abys moh´ věřit, že jsi můj syn: máš bezpečnou záruku v tom, že se bojím, vždyť můj otcovský strach je důkazem otcovství. Prosím, pohleď mi v tvář! Ó kéž bys jen mohl mi do prsou vnořit pohled svých očí a otcovskou starost postřehnout v nitru!‘‘45 Nemůţe však uţ zrušit svůj slib, svůj vůz synovi půjčí. Faëthón v nebeských výšinách nezvládne ohnivé koně a otcovy obavy se naplní. Aby nebyla zničena země a nebesa, musí zasáhnout Iuppiter a srazit Faëthóna ze slunečního vozu. ,,Otec, jenž pro svou bolest a žal byl soucitu hoden. Zakryl svou zchmuřenou tvář a můžem-li věřit, prý tenkrát bez slunce přešel ten den.‘‘46 Projevy otcovské lásky můţeme vidět v obavách o milované dítě, o jeho bezpečnost, ve snaze dát synům ty nejlepší rady. Další mýty s tragickým koncem, kde rodiče truchlí pro své děti, jsou mýty o Niobé a jejích dětech a o trójské královně Hekabé. Niobé byla potrestána za svou bezboţnost, kdyţ se povyšovala nad Latonu, matku Apollóna a Diany, odmítla ji uctívat. Vysmívala se jí, ţe je matkou pouze dvou dětí, zato ona má sedm synů a sedm dcer, ve své pýše označila Latonu za téměř bezdětnou. Bohyně se rozhněvala a vyslala své potomky, aby pomstili její čest. Niobé tak kvůli své pýše přijde o všechny své děti. Plná bolesti nad svou ztrátou, sedí uprostřed mrtvol synů a dcer, nehnutě 43
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 219. Tamtéţ, s. 220. 45 Tamtéţ, s. 57 a 58. 46 Tamtéţ, s. 65. 44
33
hledí a vyprchá z ní ţivot. Mění se v plačící sochu. Byla sice pyšnou matkou mnoha dětí, ale její pýcha ji o ně připravila. Po poráţce Tróje podobně truchlí Hekabé nad hroby svých synů: ,,Ó žalný to pohled, když ji nalezli na hrobech synů, jak naříká, pláče, zatím co tiskla a líbala kosti svých drahých, přece jednoho syna si nabrala předrahý popel, popel Hektora, miláčka svého, a za ňadry skryla.‘‘47 To ale není konec jejího utrpení. Z říše stínů se vynoří Achilles a ţádá, aby jeho zásluhy nezůstaly bez poct a jeho stín byl usmířen obětováním Polyxené, jediné dcery, která Hekabé zbyla. Polyxené snáší svůj osud statečně, v posledních okamţicích svého ţivota myslí na svou matku. ,,Mám jen jedinou touhu: svou smrt abych před matkou skryla matka jenom mi vadí a radost ze smrti kalí, ačkoli musí se bát spíš života nežli mé smrti.‘‘48 Zde můţeme vidět i nezištný projev lásky a ohleduplnosti k rodičům. ,,Hekabé objímá bezduché tělo své statečné dcery, prolévá slzy i nad ní, jichž tolik už prolila dříve pro chotě, pro syny, pro vlast, a slzami zalévá ránu, polibky pokrývá ústa, v hruď bije se, přivyklá ranám…‘‘49 Ani toto však není poslední rána, kterou je Hekabé nucena snést. Přichází k mořskému břehu, kdyţ příliv vyvrhne mrtvé tělo jejího syna Polydóra, který byl před válkou svěřen pod ochranu lakomému králi Polyméstorovi. Jakmile skončila válka, král zabil svého chráněnce a jeho tělo svrhl do moře. Kdyţ královna spatří další hrůzný výjev a vidí, ţe ztratila všechny své děti ,,…oněmí žalem, bolest jí zarazí výkřik a pohltí vytrysklé slzy…‘‘50 Autor píše, ţe Hekabé běsní a zuří ,,tak jako lvice, jíž odňali mládě‘‘.51 Ubírá se ke králi, kterému v pomstě a ţalu vyškrábe oči a mění se v psa. ,,A Hekabé na všechny bědy, které prožila, myslí, a po nivách žalostně vyje.‘‘52
47
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 356. Tamtéţ, s. 357. 49 Tamtéţ, s. 358. 50 Tamtéţ, s. 359. 51 Tamtéţ, s. 360. 52 Tamtéţ, s. 360. 48
34
Příkladem erotické lásky je láska Pika a Kanenty. Picus byl krásný, urostlý mladík, krásu těla doplňovala téţ krása jeho duše. Touţily po něm mnohé dívky i víly, on však miloval jen jedinou, Kanentu, kterou si vzal za manţelku. Jednoho osudového dne vyrazil Picus na lov, kde jej zahlédla čarodějka Kirké a vzplanula k němu láskou. Vyznala mu svou touhu, ale Picus ji odmítá a zůstává věrný Kanentě. ,,Kdokoliv buď si, já nebudu tvůj! Mě jiná již poutá, a já si přeji zůstat v těch poutech po celý život! Oddanou manželskou lásku já nezruším pro cizí ženu, dokud Kanentu, Ianovu dceru, mi zachová osud.‘‘53 Zde je důkazem erotické lásky projevená věrnost a nezájem o cizí ţenu. Zhrzená Kirké pak ve vzteku z odmítnutí promění Pika v datla. Zatím Kanenta touţebně vyhlíţí svého manţela, ale čeká nadarmo. V zármutku se vydá hledat svého milého, ale bez úspěchu. Dojde aţ k řece Tiber, kde klesne na břeh ,,…tam ona pláče a lká a vydává tenounkým hlasem slova, jež samým bolem se mění ve tklivý nápěv, jako když mroucí labuť si zpívá pohřební píseň. Konečně v jemný až morek se celá rozplyne smutkem, Kanenta mizí a mizí, až ve zpěvný vánek se změní.‘‘54 Je to příklad věrnosti a ţalu, nad ztrátou milované osoby. Za další příklad erotické a také manţelské lásky můţeme označit příběh Keýxe a Alkyoné. Manţel se vydává na dlouhou cestu po moři, ale jeho loď ztroskotá a on zahyne. Manţelka se o něj strachuje a očekává jeho návrat, ale marně. Ve snu se dozví, ţe její milovaný je mrtev. Kdyţ u břehu vidí jeho mrtvé tělo, vrhá se z útesu. Milosrdnými bohy je proměněna v ledňáčka, a stejně tak i její muţ Keýx. Je jim tedy dopřáno i nadále sdílet manţelské pouto. Projevy lásky zde můţeme vidět v Alkyoniných obavách o manţela, který se vydává na dalekou cestu. Svírá ji hrůza a starost, obavy, chce podniknout cestu spolu s manţelem. On ji však velmi miloval a nechtěl ji
53 54
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 387. Tamtéţ, s. 389.
35
vystavit nebezpečí. Po jeho odjezdu ,,…opuštěnou se cítí až k smrti‘‘.55 Zatím co očekává návrat manţela teskní a vzpomíná na něj v neustálých obavách. ,,Keýx vzpomíná na Alkyonu a stále si šeptá její přesladké jméno, a ačkoliv po ní jen touží, přece je rád, že zůstala doma.‘‘56 Zde můţeme vidět Keýxovu oddanost, kdyţ i v hrůzách strašlivé bouře jsou jeho myšlenky upnuty na manţelku. Alkyoné se mezitím modlí k bohyni a ochránkyni manţelství Iunoně a prosí ji, aby ochránila jejího muţe. Kdyţ se dozvídá a manţelově smrti, mluví takto: ,,Zemřela Alkyoné, je mrtva, zemřela navždy spolu s Kéýkem svým…‘‘.57 Jejich pouto však přetrvá i nadále v proměně v ptáky. ,,Týmž osudům podlehlá láska trvala dále a manželské pouto i v podobě ptačí váže je stejně.‘‘ 58 Zamilovanost Pýrama a Thisbé přešla v lásku, které však nepřálo okolí. Šeptajíce přes skulinu ve zdi byli vděční i za tuto formu blízkosti. Milenci se rozhodnou pro útěk. Kdyţ Thisbé v noci přichází na smluvené místo, spatří lvici a uprchne se schovat do jeskyně. Nešťastně však ztrácí svůj plášť, který nalezne Pýramos zkrvavený a v domnění, ţe jeho milovaná je mrtvá, se probodne mečem. ,,Teď jediná noc dva milence zničí! Ona si zasluhovala z nás obou dlouhého žití, já jsem svým životem vinen! Ty ubohá, já jsem tě zničil, já, jenž tebe jsem vyzval jít v noci v ta děsivá místa, sám jsem však nepřišel dřív!‘‘59 Pýramos netouţí ţít bez své lásky, vyčítá si, ţe zavinil její smrt a ţe obětí měl být on. Thisbé se stále strachuje v jeskyni, nechce však oklamat milence. Toho ale nalézá umírajícího, touţí po stejném osudu, ţivot bez své lásky si odmítá představit. ,,Tvá ruka a láska ti odňaly život! Pádnou mám ruku i já a láska sílí mě také, abych provedla totéž a jistou vetkla si ránu. Za tebou mrtvým já
55
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 309. Tamtéţ, s. 312. 57 Tamtéţ, s. 317. 58 Tamtéţ, s. 319. 59 Tamtéţ, s. 112. 56
36
půjdu, a jako jsem příčinou byla, chci být i družkou ve tvé smrti.‘‘60 Jak byli milenci po dobu svého ţivota, tak sdílí svou lásku i ve smrti. Od té doby jsou také plody moruše temně zbarvené. Příkladem erotické lásky jsou také Filemón a Baucis, kteří stráví celý ţivot společně v chudobě a jejich posledním přáním je, aby mohli zemřít společně. ,,A jako jsme spolu svorně zde žili, chceme zde v hodinu stejnou i zemřít, ať nespatřím nikdy ženy své hrob, a mne ať nemusí pohřbívat ona.‘‘61 Jsou tedy společně proměněni v dub a lípu. Kategorie sebelásky je podle Fromma zahrnuta v kaţdém ryzím projevu lásky. To znamená, ţe ji obsahuje láska mateřská, erotická i bratrská ve své podstatě. Můţe nás napadnout, ţe klasickým příkladem sebelásky je postava Narkissa, ale na tohoto hrdinu nemůţeme aplikovat Frommovu charakteristiku. Ten předpokládá, ţe abychom mohli milovat jiné, musíme milovat i sami sebe. Láska k sobě samému a láska k druhým se vzájemně nevylučují. V mytologickém příběhu Narkissos opovrhuje láskou všech ostatních, je příliš chladným, pyšným a sobeckým. Fromm říká, ţe ,,…sobecký člověk je neschopen milovat druhé, ale není ani schopen milovat sám sebe‘‘.62 Narkissos je potrestán bohyní lásky Venuší za to, ţe opovrhoval jejími dary a zamiloval se do svého vlastního odrazu ve vodní hladině, do sebe samého. Trápí se láskou a věčně mizícím obrazem, aţ je proměněn ve ţlutavý kvítek, narcis. Láska k bohu, jak ji charakterizuje Fromm, je zastoupena v příběhu Filémóna a Baucis. Je spojena i s láskou bratrskou, nezištnou pomocí bliţním. Bohům v lidském přestrojení poskytli útočiště a skromné pohoštění, kdyţ zjistili, ţe jejich hosty jsou samotní bohové, chtěli jim obětovat i svou jedinou husu. Odměnou za svou zboţnost jsou ustanoveni kněţími v chrámu, v který bohové promění jejich skromnou chatrč, a je jim dopřáno zemřít ve stejný
60
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 114. Tamtéţ, s. 235. 62 FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 63. 61
37
okamţik, aby ani jeden z nich nezaţil smrt druhého. Oba jsou proměněni ve stromy. Častějším případem vyskytujícím se v Proměnách je však nedostatek zboţnosti a úcty k bohu. Příkladem je tragédie Niobé, která byla potrestána za své rouhání. Odmítla oslavovat Latonu, matku Apollona a Diany, povyšovala se nad ni a sama sebe povaţovala za boţstvo. ,,Proč na těchto oltářích Latona ctí se, pro božství moje však kadidla není?‘‘63 Rozkáţe přerušit oběti. Bohyně je rozhněvaná takovým rouháním a pošle své potomky, aby vykonali trest. Takto přijde Niobé o ,,sedmero synů a sedmero dcer‘‘.64 Bohy a boţí vůlí pohrdal také Erysichtón, který ,,…nectil je na oltářích ni žertvou ni kadidlem vonným‘‘.65 Dokonce pokácel Cereřin posvátný strom a ty, kteří se mu snaţili zabránit, označil za hloupě zboţné. Za tento čin byl potrestán věčným hladem, aţ nakonec pojídá i sám sebe. Minyovny odmítají světit nový svátek, slavnosti boha Bakcha. Neopustí svou kaţdodenní práci a nepřipojí se k průvodu. Za trest jsou proměněny v netopýry. Ukázky rouhavých charakterů jsou vţdy zasazeny v kontrast se zboţnými a bohabojnými lidmi, kteří skládají oběti, dodrţují slavnosti a uctívají bohy a jejich moc.
63
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 165. Tamtéţ, s. 166. 65 Tamtéţ, s. 136. 64
38
6. Motivy spjaté s motivem lásky v Proměnách V této kapitole se zaměřím na motivy, které jsou spjaty s motivem lásky. Členění a charakteristika jsou částečně převzaty z předmluvy k anglickému překladu Proměn A Honeycomb For Aphrodite: Reflections On Ovid´s Metamorphoses od A. S. Klinea.
6.1. Láska a příroda Ovidius v Proměnách klade důraz na roli přírody. Ta představuje útočiště. V díle je zobrazena i destruktivní síla přírody. Tu můţeme vidět v příběhu Deukalióna a Pyrrhy, kteří jako jediní přeţijí povodeň. Přírodní katastrofy jsou však způsobeny boţstvy reagujícími na své pozemské záleţitosti. Snad pouze jednou příroda sama způsobila strašnou bouři, při které zahynul Kéýx a jeho ţena jej nalezne mrtvého na břehu moře. ,,Pod hrozným náporem vln bok korábu praská a kvílí, pod jejich nárazy duní, jak do hradeb mohutné tvrze železný beran když vráží neb balvany z kamenometu. … Nastala průtrž mračen, vod spousty padají shůry, zdá se, že nebesa celá se do moře lijákem řítí a že vzbouřené moře až v nebeské kraje se vzdouvá.‘‘66 Takto Ovidius popisuje hrůzy bouře. Proměny jsou často způsobeny bohy, ale není tomu tak vţdy. Například v případě Hélioven, které se změní v topoly, kdyţ truchlí nad ztrátou bratra Faëthóna, dojde k proměně bez boţího zásahu. Také Hekabé, truchlící nad ztrátou všech svých milovaných dětí, je proměněna ve skučícího psa. Jako by byla příroda schopná i s minimem boţích zásahů řešit příběhy lidí. Ovidius neustále evokuje přírodu skrze pastýřské popisy, které se objevují i v příbězích lásky. Dafné ,,těší se z hlubokých lesů a kořisti chycených zvířat, horlivě napodobuje, co panenská Diana dělá: na lovu vlající vlasy jí 66
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 311.
39
poutala panenská stužka‘‘.67 Je pronásledována touţícím Apollónem skrze lesy bez cest ,,…van větru ji odkrýval tělo, vzduch, jejž vířila v běhu jí vepředu rozvíval šaty, větrný proud jí do vlasů fučel a zpátky je nesl‘‘.68 Stala se vavřínem a unikla tak Apollónově touze. Popis sil přírody můţeme vidět také ve ztvárnění bouře výše. Příroda je důleţitým prvkem příběhů, obklopuje a doplňuje je. Je vţdy připravena pojmout lidská selhání a kajícné duše. Příroda je útočištěm, kde mohou pronásledované dívky utéci před chtivými a touţícími bohy, kde mohou opuštěné ţeny a truchlící matky poklesnout k odpočinku, kde jsou hříchy vášně vykoupeny proměnou. V přírodě dochází k neustálému opakování. Stejní bohové a bohyně konají podobné činy, smrtelníci proţívají nové, ale důvěrně známé pocity. Příroda a láska jsou tak v Proměnách neodmyslitelně spjaty.
6.2. Láska, umírněnost a právo Můţe se zdát, ţe v Proměnách bohové a bohyně zaplétají bezmocné lidstvo do svých záleţitostí bez ohledu na jakýkoli morální systém. Nicméně existuje jemná rovnováha mezi záleţitostmi boţstev a záleţitostmi smrtelníků. Ovidius vţdy posouvá své hrdiny směrem k zlaté střední cestě. Umírněnost je důleţitým rysem v Ovidiově díle. Její odkaz je převyprávěn ve Faëtónově mýtu a v mýtu Ikarově. Nelétej příliš vysoko, nelétej příliš nízko. Důleţitá je umírněnost a to také v lásce. Příkladem je Skylla, která se zamilovala do Mínoa, nepřítele svého otce a vlasti ,,…ji pojala touha, kéž mohla by panenským krokem proniknou nepřáteli, a vášeň ji pojala náhlá, z vrcholu věže se spustit a v Kréťanů tábor se dostat…‘‘.69 Polyfémus, ten ,,…ukrutník, surovec hrubý, lidožrout, postrach všech lesů, jejž beztrestně nespatřil nikdo, onen tupitel velkého Olympu, bezbožný rouhač, pocítil, co je to
67
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 43. Tamtéţ, s. 45. 69 Tamtéţ, s. 214. 68
40
láska, a zachvácen milostnou touhou, hoří a plane…‘‘.70 Kyklop zatouţil získat přízeň Galatei. Tito hrdinové neznali umírněnost a hledali lásku u nevhodné osoby. Potrestány jsou hříchy závisti, pýchy, chtíče a ţárlivosti, sebelásky a sobectví. Kefala a Prokris dostihne tragický osud, který je trestem za ţárlivost, Tereus je potrestán za chtíč, kdyţ zatouţí po sestře své manţelky a unese ji: ,,…on drážděn je vrozeným chtíčem, mimoto krajané jeho jsou náchylni k smyslné lásce a tak plane i vlastní i kmenovou náruživostí. Pudí a nutká ho chtíč…‘‘.71 Myrrhu stihne trest za krvesmilstvo, Arachné a Niobé za pýchu a neúctu k bohům. Všechny hříchy najdou svou odplatu. Ozývají se zde také ţenská práva. Dafné, následovnice Diany, si přeje být volná od všech muţů a zůstat pannou, a tak je poraţen i Apollón, kdyţ je v útěku před ním přeměněna ve vavřín. Podobně Pan nedokáţe polapit Sýrinx, další z Dianiných sluţebnic. Je proměněna v rákosí, ze kterého si Pan vytvoří svou píšťalu. A Polyxené, dcera trójského krále Priama, představuje nedotknutelnost ţenského ducha: ,,Abych jako otrokyně já nepřišla k podsvětním Stínům, zůstaňte stranou, vás prosím, a mužskou se netkněte rukou panenských údů.‘‘72 Ţeny mají u Ovidia téměř poprvé svůj vlastní hlas, je jim dovoleno vyjádřit vlastní úhel pohledu.
6.3. Láska, touha, sexualita a zrada Venuše je bohyní celého spektra lásky, chtíče, touhy, vzájemné přitaţlivosti i dlouhého a věrného vztahu. Proměny jsou dílem odkázaným její osobě, jako bohyni římské rasy, ale ve stejné míře jako bohyni lásky. Touha starších bohů se projevuje nekontrolovaně. Unáší nevinné dívky polapeni tím základním, primitivním pudem. Tak je Ió chycena v mlze,
70
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 367. Tamtéţ, s. 175. 72 Tamtéţ, s. 357. 71
41
Kallistó zrazena Iuppiterem, který na sebe vzal podobu Diany, aby se k ní přiblíţil, ,,…ona sic bojuje s ním, leč koho pak přemůže dívka?‘‘73 Prosepina je unesena Ditem, Neptun znásilní Medúsu, a to dokonce v chrámu Minervy. Venuše je i bohyní lásek zakázaných, jak můţeme vidět v příběhu Byblis, která miluje vlastního bratra Kauna, a kdyţ mluví sama k sobě, omlouvá se: ,,vždyť také i bozi své sestry si vzali‘‘.74 Zdůvodňuje svou zvrhlou touhu boţským předobrazem. Také Myrrha se vkrade do loţe svého otce, vţdyť ,,živočich každý se páří, aniž na rozdíl dbá… … Však lidská pečlivost dala nepřejné zákony lidem, když tomu, co v přírodě smí se, zákon závistný brání.‘‘75 Můţeme také nalézt lítost spojenou s láskou. Apollón je zrazen Koróné, která ulehla s jiným muţem, upřímně se kaje z jejího unáhleného zavraţdění a „…upřímným nářkem až z hloubi srdce se ozval, neboť obličej bohů slz lidských ronit nesmí“.76 Láska je vţdy ohroţena zradou, touhou, která ovládá člověka, neovladatelnou přitaţlivostí, ţárlivostí či nevěrou. Jedním z Ovidiových nejsmutnějších příběhů je ten o Kefalovi a Prokris. Jejich láska je negativně ovlivněna podezíráním a ţárlivostí. Kefalos, odolávající vášni Jitřenky, protoţe věrně miluje svou Prokris, se nechá přesvědčit, aby vyzkoušel věrnost své ţeny. ,,Kolikrát řekla: ,Já jednomu zůstanu věrna, kdekoliv je, jen tomuto jednomu rozkoš svou schráním!‘ Komu, kdo zdravý má rozum, by tato věrnosti zkouška úplně nedostačila? Však já jsem spokojen nebyl bojuji, abych byl raněn.‘‘77 Kefalos v přestrojení tak dlouho na svou ţenu naléhá, aţ Prokris podlehne a tu on se jí zjeví ve své pravé podobě. Ţena nejdříve ,,studem zkrušena v nitru‘‘78 utíká, manţel ji však odprosí a ona se vrací. Později zase
73
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 69. Tamtéţ, s. 258. 75 Tamtéţ, s. 280. 76 Tamtéţ, s. 75. 77 Tamtéţ, s. 208. 78 Tamtéţ, s. 208. 74
42
Prokris podezírá Kefala. Donese se k ní, ţe volal jméno cizí ţeny. Špehuje ho a on ji tragickou náhodou zabije. Venuše představuje velkou škálu emocí a různé druhy lásky. V těch jsou zahrnuty násilné akty bohů, kteří unášejí nevinné panny, něţnost a citovost mladších bohů a bohyň, kteří navazují vztahy se smrtelníky, vášně smrtelníků vedoucí k incestu, cizoloţství a ţárlivosti i přetrvávající pouta dlouhotrvajícího závazku a trvalého manţelství.
6.4. Láska, oddanost a manželství Ochránkyni a bohyni manţelství představovala v antické mytologii Iuno. Starala se zejména o posvátnost a neporušitelnost manţelských svazků a sesílala manţelům potomstvo. Karl Kerényi uvádí v Mytologii Řeků I., ţe Iuno jako jediná bohyně nehledala v manţelství mateřství, nýbrţ naplnění. Ovidius dává manţelství v Proměnách velkou váhu, jak můţeme vidět v příběhu potopy, kde mluví Deukalión k Pyrze, jeho drahé ţeně: ,,Sestro a manželko milá, ó ženo, jež jediná zbýváš, s kterou mne společný rod a původ po strýci spojil, potom i společné lože, s níž osud teď krutý mne pojí, na zemích na všech, v něž západ i východ slunce se dívá, my dva jsme jediní lidé, vše ostatní pohřbilo moře. … … Kdybys vyvázla šťastně, však beze mne, nebohá, jak by nyní ti u srdce bylo? A jakým způsobem sama mohla bys snášet ten strach? A kdo by tě v bolesti těšil? Já aspoň (to mi věř!), kdyby zhltilo tebe to moře, za tebou šel bych, má choti, i mne by zhltlo moře.‘‘79 V této promluvě můţeme vidět příklad manţelské oddanosti. Dalším příkladem je láska mezi kentaury Kyllarem a Hýlonomé. ,,Stejná je jejich láska vždy spolu jen po horách bloudí, v jeskyni vcházejí spolu a společně přišli tehdy do hradu Peirithova, kde bojují druh vedle druha.‘‘80 Společně se účastní i boje mezi Lapithy a Kentaury, který se strhnul 79 80
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 37. Tamtéţ, s. 334.
43
na Peirithoově svatbě, a kde je Kyllaros smrtelně zraněn. ,,V náručí Hýlonomé hned zachytne tělo, jež zmírá, ruku na ránu vloží a na ústa přichýlí ústa, duši odletující chce zadržet v manželu mroucím. Jakmile pozná, že zemřel, cos zvolá, co nebylo slyšet pro hlahol boje, a nalehne na kopí, které dřív tkvělo ve drahém těle, pak obejme chotě a umírá na něm.‘‘81 Krásu manţelství vidíme u Filemóna a Baucis, kteří jsou ve společný okamţik přeměněni ve stromy. A také v příběhu Kéýxe a Alkyoné, v jejich vyjádření manţelské lásky, smutku ze ztráty a zármutku nad smrtí partnera. Oddanost vidíme ve scéně, kdy Orfeus opět nalézá Eurydiku: ,,Orfeův Stín když v podsvětí vešel, zas prohlíží místa, která už jedenkrát viděl, a po sídle blažených zírá Eurydiku tam najde a sevře ji v toužebnou náruč. Tady si vykračují krok za krokem pospolu oba, ona jde vepředu, on za ní a hned zase před ní již může po své Eurydice se bezpečně ohlížet Orfeus.‘‘82 Kaţdá z těchto scén těţí z Ovidiova opravdového citu pro věčnou lásku, vzájemnost lidského závazku a ideu manţelství.
6.5. Láska, respekt a bezbožnost Bezboţnost je známkou nedostatku respektu a Proměny jsou plné těchto momentů neúcty k bohům, které pramení z pýchy a drzosti. Pentheus byl roztrhán na kusy davem bakchantek, kdyţ nectil svátek boha Bakcha. Minyovny také popřely tohoto boha a za trest byly přeměněny v netopýry. Erysichthón pokácí posvátný strom bohyně, je potrestán věčným, neutišitelným hladem. Bohové v Proměnách však pouze netrestají, ale i odměňují. Toto můţeme vidět v příběhu Deukalióna a jeho manţelky Pyrrhy, kteří přeţili potopu ,,Spravedlivějšího muže ni lepšího nebylo nad něj, stejně jako nebylo
81 82
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 335. Tamtéţ, s. 296.
44
ženy zas nad Pyrrhu bohabojnější.‘‘83 Byli zboţní, modlili se k bohům a uctívali je, za to byli odměněni a stali se tvůrci nového lidského pokolení. Bohové jako symboly pořádku a práva jsou zobrazeni v příběhu Filemóna a Baucis. Zde Ovidius vyjadřuje skutečné morální hodnoty, opírající se o umírněnost, stálost, lásku a schopnost najít krásu a spokojenost v drobných věcech. Iuppiter a jeho syn Merkur cestovali převlečeni za smrtelníky. Zjistili, ţe cizinci v tomto kraji nejsou vítáni, dokud nedošli do skromného příbytku věrné manţelské dvojice, Baucis a Filemóna, kteří v chatrči ,,…strávili spolu svá mladistvá léta, zestárli v ní, a chudobu svou si přiznávajíce, s klidnou ji snášeli myslí a bez nářků, bez žalování‘‘.84 Ovidius popisuje pohostinnost, kterou nabízejí. Kdyţ se dţbán s vínem sám doplňuje, dvojice rozpozná přítomnost bohů. Jsou ušetřeni zkázy jejich sousedů za hřích bezboţnosti, a kdyţ vyjdou na kopec, vidí svůj vlastní dům proměněný v chrám bohů. Iuppiter jim nabízí splnění přání a hloubka příběhu je v jejich odpovědi. Přejí si, aby se stali kněţími v chrámu, a aby harmonie jejich ţivota pokračovala i ve smrti tím, ţe zemřou ve stejný okamţik. Bůh jejich přání splní a oni jsou proměněni ve dva stromy, dub a lípu, symboly dvou bohů. Ovidius končí osmou knihu kontrastním příběhem Erysichtónovy bezboţnosti.
83 84
OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 35. Tamtéţ, s. 233.
45
7. Umění milovat V této
kapitole
představuji
dílo
Ovidiova
milostného
období:
charakterizuji pojetí lásky, které v něm představuje a nastiňuji jeho obsah. Umění milovat tvoří spolu s díly Léky proti lásce a Pomůcky k pěstění ženské tváře cyklus didaktické poezie, která podává poučení o lásce a ve které jde především o zábavu. Milostný vztah ,,…ztratil v Ovidiových očích charakter zničující vášně a stal se intelektuální hrou, galantní zábavou, která se podřizuje souboru vlastních pravidel, eticko-estetickým zákonitostem, které jsou odvozeny z latinské erotické elegie.‘‘85 Sestavil tak učebnici lásky, ve které se láska stává hrou a zábavným dobrodruţstvím intelektu. Láska uţ nadále nemá své výsadní postavení, a také není ţivotním postojem a základem nových hodnot, jako tomu bylo v milostné elegii. Ovidius se snaţí dokázat, ţe ,,…zdánlivou prostopášnost lze vtěsnat do mezí a konvencí tradiční etiky‘‘.86 Snaţí se získat určitou toleranci a prostor, dílo je určeno pouze vymezené části společnosti, která je zbavena přísných morálních norem, které nevyhovovaly tehdejšímu ţivotnímu stylu. ,,Básník prostopášným láskám několikrát starostlivě vyhrazuje omezený prostor, z něhož vylučuje úctyhodnou společnost.‘‘87 Ovidiovo dílo není pokusem o vzpouru, naopak jsou zřejmé spíše opačné snahy. Autor odmítá úplné odevzdání lásce, které bylo typické pro milostnou elegii, zmírňuje tyto příliš útočné myšlenky. Snaţí se ukázat, jak skloubit dohromady soukromé ţivotní postoje se společností, coţ je podle něj nejlepší cesta ke spokojenému ţivotu.
85
CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, s. 322. 86 Tamtéţ, s. 323. 87 Tamtéţ, s. 323.
46
C. S. Lewis píše v The allegory of love, ţe Ovidiovo dílo nesmí být pochopeno špatně a především nesmí být bráno příliš váţně, z tohoto přístupu vše pramení. V opačném případě jsou Ovidiova doporučení v příručce brána jako ostudná a absurdní. Autor chce vtipně vyjádřit, kam aţ můţe člověka zavést směšný chtíč a dává lekci v ţertovném umění. Svým dílem Jak léčit lásku pak popírá typický rys milostné elegie: ţe neexistuje ţádný lék na utrpení způsobené láskou a básník je odsouzen k milostnému souţení. ,,Ovidius tento postoj zcela převrací svým ujištěním, že od lásky se osvobodit lze, a nejen to, je přímo nutné se od ní osvobodit, pokud přináší utrpení.‘‘88 Svou podřízenost citu nebere váţně a mění ţánrové zvyklosti. Pojetí lásky se u něj stává méně idealizovaným, při popisování milostných avantýr se nebojí zaběhnout do podrobností a jeho citová vyznání nejsou tak zastřená. Pohled na milostné vztahy se stává věcnějším, je doprovázen větší smyslností a frivolností, láska zde není promítnuta do ţádného ideálního světa, ale je ponechána ,,v kulisách všední reality‘ ‘‘.89 Ovidius tak ,,…podkopává samotné základy elegické pózy‘‘.90 Autor odkládá masku zamilovaného básníka a stává se z něj artifex amores
odborník ve věcech lásky. V díle Umění milovat přechází z líčení
milostných proţitků ,,…v systematický výklad parodizující tón seriózních odborných příruček‘‘.91 Ovidius se zde nesnaţí o ,,soubor sexuologických rad ve verších‘‘,92 , ale jde mu především o literární hru, kterou se snaţí uspokojit estetické nároky náročného publika. Pracuje tak s motivy milostné elegie a erotického epigramu, které převádí do dialektické epiky. ,,Zjevný nesoulad mezi frivolností látky a formou výkladu se přitom stává zdrojem zvláštního estetického účinku.‘‘93 88
CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, s. 323. 89 ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. Praha: Oikoymenh 2005, s. 191. 90 Tamtéţ, s. 191. 91 Tamtéţ, s. 193. 92 Tamtéţ, s. 193. 93 Tamtéţ, s. 194.
47
Sbírka Umění milovat je rozdělena do tří částí. V první radí muţům, jak svést ţenu, v druhé pak jak si ţenu udrţet a ve třetí knize udílí podobné rady ţenám. Zdůrazňuje, ţe láska je uměním, a proto má své zákony a poučky. Amor, ztělesnění lásky, je krutý, ale pro jeho mladý věk jej lze snadno napálit. Důleţitý je výběr milostného objektu, který se musí především líbit. Kaţdý si tak vybírá podle svého vkusu. Hlavní je, aby ţena byla schopna splnit milencovy poţadavky. Ovidius doporučuje místa, která je vhodné navštěvovat. Řím označuje jako trţiště příleţitostí: ,,…tolik a tuze krásných dívek ti nabídne Řím‘‘.94 Dále doporučuje navštěvovat veřejná místa, kde je dostatek příleţitostí k seznámení. ,,Především ale kruhovitá divadla ať jsou tvůj cíl: to je loviště, které skýtá možností víc, než jsi snil. Něco si tady nejdeš vždycky
ať k lásce, či k pouhé
hře, pro jeden dotek romantický, pro náruč, která jen vře…‘‘95 Dalšími vhodnými místy jsou například cirkus, fórum, veřejné slavnosti, gladiátorské hry. Důleţité je navázat kontakt: ,,Těsně vedle své paní si sedni (co by ti bránilo?), svým bokem tiskni se na ni, co možná tělo na tělo.‘‘96 Je vhodné působit jako dokonalý rytíř, šlechetný a pozorný a znalý ,,a i když nebudeš vědět, hraj světáckého estéta‘‘.97 Ovidius upozorňuje, ţe všechny ţeny se dají získat: ,,Předně ti musí být jasné, že každá se nechá ulovit: i ty to stvoření krásné vposled lapíš rozhoď síť!‘‘
98
jen
Muţi i dívky mají podobné touhy, muţ je však dobyvatelem,
odkrývá více své touhy, dívka je skrývá uvnitř sebe. Dívčina touha je však více bezhlavá neţ muţská, muţ nejde za určitou mez. Ovidius zmiňuje jako příklady destruktivní ţenské touhy příběhy Byblis, která se zamiluje do svého bratra a Myrrhy, která vzplane láskou ke svému otci a dalších hrdinek 94
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 24. Tamtéţ, s. 26. 96 Tamtéţ, s. 29. 97 Tamtéţ, s. 35. 98 Tamtéţ, s. 38. 95
48
antických bájí, např. Pásifaé, Skylly, Médey. Odsuzuje jejich přílišnou touhu a na příkladech ukazuje, ţe končí tragicky. ,,Ženský hlad po rozkoši to všechno uvedl v chod: svou průrazností je horší než náš a mívá šílený hrot.‘‘99 Pro svůdníka je důleţitá trpělivost, nesmí příliš naléhat, ani být bázlivý. Ovidius popisuje ţenskou posedlost dary a radí svůdníkovi, aby si dával pozor na milenčiny narozeniny: ,,Měj však strach jako z noční můry z narozenin své milenky, z tvé osobní allijské chmury: musíš dát dar (a ne malinký). Sebevíce se můžeš bočit, stejně tě obere: ženský um si najde způsob, jak skočit na jmění žhavým milencům…‘‘.100 Důleţité je slibovat. Klamat ţenu je povoleno, protoţe i ona chce muţe oklamat a vymámit z něj, co se dá. ,,Jupiter sám se z výše směje těm podvůdkům zamilovaných a káže, ať rozevěje je vánek jak loňský sníh: při styžských vodách své ženě Junoně přísahával on!
křivou přísahou stejně velkorysý má pro druhé tón.‘‘101 Ovidius měl na mysli především hetéry, ţeny, jejichţ prestiţ spočívala
v eleganci a přitaţlivosti, svobodné volbě milenců. Ten, kdo usiloval o jejich přízeň, musel být solventní a štědrý, protoţe dovedly být rozverné a drahé. Muţ je v postavení svůdce ,,S prosíkem sám Jupiter chodil za hrdinkami bájných ér: všechny dívky osvobodil od role svůdkyň Jupiter.‘‘102 ,,Dialektika pohlaví, jak ji předkládá Ovidius, je jasná: muž usiluje o dobytí ženy a žena se snaží prodat své laskavosti za nejlepší možnou cenu.‘‘103 Za největší úspěch je povaţováno to, kdyţ muţ získá dívku bez darů, to zvládají nejlépe výřeční. Lichocení je také podmínkou úspěchu. Ovidius doporučuje ţít bohabojně, existuje tedy dvojí morálka: v milostných záleţitostech se hodí všechno, v těch ostatních je třeba být poctivý.
99
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 42. Tamtéţ, s. 47. 101 Tamtéţ, s. 61. 102 Tamtéţ, s. 66. 103 GALÁN, Juan Eslava. Milostný život ve starém Římě. Praha: Euromedia Group, 2004, s. 153. 100
49
Zamilovaný se musí mít na pozoru i před svými přáteli. Ti by mohli odlákat pozornost jeho vyvolené na sebe. Ve všech blízkých musíme vidět riziko a ohroţení, všichni mohou usilovat o stejnou dámu. Milenec musí být vytrvalý a výmluvný, důleţitá je trpělivá aktivita, kterou ,,časem zlomíš… … …i samotnou Pénelopé‘‘.104 Přílišná péče o vzhled je spíše škodlivá, protoţe ,,nedbalá elegance je ozdobou muže‘‘,105 důleţitá je hygiena. Hostina a víno jsou dobrými prostředky ke sblíţení, ale při pití je důleţitá určitá mez, opilost spíše škodí. Autor se nevyhýbá ani falešným slzám, není na škodu pouţít násilí, kdyţ se muţ pokouší získat polibek nebo i více: ,,…dívkám se líbí to násilí! Potěšeníčka, jim tak milá, dají jen přes odpor zběsilý. Každá, již ve jménu Lásky spěšně znásilnil nějaký chlap, je celá šťastná: bez nadsázky, ten hrubý akt nemá za handicap. Zato ta, jež se také v roli ohrožené octla, a vyvázla, naoko radostně horlí, na duši však je pohaslá.‘‘106 Námitky ţeny nejsou upřímné, ţena se pouze stydí začínat jako první. Pokud muţ získal svou vyvolenou ţenu, musí se nyní zabývat tím, jak si svou lásku udrţet. Na příběhu Daidala a Íkara ukazuje, ţe je důleţitá umírněnost a zlatá střední cesta. Sebe staví do role učitele a vynálezce nové lásky, do role Daidala, který dává cenné rady Íkarovi, který představuje zamilovaného člověka, který je plný nadšení, protoţe získal svou lásku. Král Mínós můţe představovat společenské konvence augustovského Říma, jeho politiku a návrat k mravní tradici. Milenec má předcházet sporům, důleţitá je ohleduplnost, tolerance a vstřícnost. Své rady nesměřuje k bohatým, kteří si přízeň dámy mohou udrţet dary, ale k nemajetným. Důleţité je být galantní, oddaný, chválit to, co chválí dívka, odmítat to, co ona odmítá.
104
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 51. Tamtéţ, s. 53. 106 Tamtéţ, s. 63. 105
50
Pro udrţení lásky aspoň po určitou dobu je potřeba obětí. ,,Láska je něco jako vojna: pryč s vámi, lenoši! Pod Amorovou vlajkou to zbabělcům nesluší! … Pokoru si osvoj, kdo létavosti lásky chceš v cestu dát závoru!‘‘107 Překonávání překáţek je kořením lásky. Ovidius varuje před nevěrou, která můţe lásku zničit, nechce však muţe upsat jen jedné dívce, radí, ať je nevěra prováděna nenápadně a skrytě, aby ji milenka neodhalila. Snad určitý soucit promítá Ovidius do morálních ponaučení ve prospěch ţeny. Svůdce musí zachovávat diskrétnost. Ve třetí knize radí ţenám, jak získat a udrţet si lásku muţů. Konečně se dočkáme i obhajoby ţen, i kdyţ dodává, ţe v mnoha případech je nepotřebují. ,, ,Nač jedy smrtící dáváš zmijím? K čemu baču děláš z vlčice vraždící?‘ Hříšky těch nemnoha dívek nesmíte měřit masu žen! Každou hodnoťte spravedlivě a vzhledem k osobní zásluze.‘‘108 I kdyţ se v předchozích částech nevyjadřoval o ţenách příliš lichotivě, ukazuje zde příklady problémových, ale i vzorných manţelek a také neseriózních muţů. Ţenám radí, jak se mají stát ţádoucími. Zásadní je pro ţeny zejména péče o vzhled, odívání a kosmetika, vylepšování tělesných nedostatků. Důleţité je také dodrţovat určitá pravidla chování, vybrané vystupování. Svůdná ţena má být něţná a usměvavá. Pravými nápadníky jsou ti, od kterých lze očekávat dary, Ovidius se však přimlouvá i za chudé básníky, kteří jim mohou nabídnout nehynoucí slávu ve svých dílech. Pokud je svůdnice vedena pouze zištností, musí jednat opatrně, aby nápadníka neodradila, podle jeho věku musí zvolit taktiku, aby si jej připoutala. Ţena se musí prodat draho, protoţe ,,čeho se dosáhne snadno, to nadlouho neživí lásku‘‘.109 Pokud si najde milence vdaná ţena, musí být velice opatrná. Ovidius dodává, ţe pokud chce být manţelka nevěrná, tak se jí to tak jako tak podaří. 107
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 89 a 90. Tamtéţ, s. 127. 109 GALÁN, Juan Eslava. Milostný život ve starém Římě. Praha: Euromedia Group, 2004, s. 176. 108
51
8. Porovnání pojetí lásky v Proměnách a Umění milovat V této kapitole se zaměříme na porovnání motivů lásky, které se objevují v Ovidiových dílech Proměny a Umění milovat. Umění milovat je především příručkou, která radí, jak různými způsoby získat lásku své milované a jak si ji, aspoň po určitou dobu, udrţet. Autor se zde nezaměřuje na hledání hlubokého citu, lásky, ale spíše pouhé ,,milování‘‘, které není ničím dlouhodobým. Lze zde pouţít Frommovu charakteristiku, ţe milování je pouze ,,prožitek náhlé intimity‘‘.110 Jak uţ název napovídá, Ovidius označuje lásku za umění, kterému je třeba se učit, důleţitá je praxe: ,,To praxe žene vpřed mé verše (dopřejte sluchu pěvci, jenž zná!)…‘‘.111 V Proměnách je zastoupeno mnoho motivů a různé typy lásky. Můţeme zde nalézt příklady lásky bratrské, mateřské a otcovské, lásky milenecké i věrné lásky manţelské, lásky k bohu a také jejich protiklady. Ovidius se zde zaměřuje na jiné, hlubší hodnoty mezilidských vztahů. Jak uţ bylo řečeno, dílo Umění milovat se zabývá láskou mileneckou, ne oddanou láskou manţelskou. Ovidius to několikrát zdůrazňuje, například v části, kdy píše o neadekvátnosti hledání důkazů nevěry: ,,Nenastražuj svému soku síť ok ani nechtějte získat list, jenž jinému oku dá poselství v šifry zakleté: po tomhle ať se shání
pokud v tom vidí jaký cíl
ještě tak muž, jenž se svou
paní se regulérně oženil. Ano, potvrdím ještě jednou: o nezávaznou hru se mi jedná: s ženou cudnou se do flirtu vůbec nederu!‘‘112 V pasáţi, kde mluví o toleranci a vstřícnosti a doporučuje vyhýbat se hádkám, se vyjadřuje takto: ,,V hádkách ať manželka muže či ženu muž poráží na body v domnění, že dvojice může donekonečna být na kordy. To je dobré tak pro manželky (hádky jsou věno vdaných žen): k přítelkyni ať trylky na přání zvučí celý den! Nesešli jsme se v jednom loži z vůle nějakých zákonů: ve vašem 110
FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, s. 55. OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 23. 112 Tamtéţ, s. 112. 111
52
případě slouží jen Láska k tomuto úkonu.‘‘113 Nevyjadřuje se tak k instituci manţelství příliš lichotivě. ,,Tato láska je jen hrou, která básníka těší, neboť na rozdíl od nejvýše nudné instituce manželství přináší vzrušení a zábavu.‘‘114 V Proměnách můţeme nalézt několik příkladů oddané manţelské lásky. Ovidius zde vidí manţelství spíše jako vztah neţ instituci, jako formu souţití, která přetrvá. Názornými příklady jsou příběhy Filemóna a Baucis a Kéýxe a Alkyoné. V příběhu první dvojice je patrná celoţivotní láska, sdílená v chudobě, která vrcholí přáním: ,,A jako jsme pospolu svorně zde žili, chceme zde v hodinu stejnou i zemřít, ať nespatřím nikdy ženy své hrob, a mne ať nemusí pohřbívat ona!‘‘115 Tyto city se velmi liší od pojetí lásky v Umění milovat, kde láska není brána jako dlouhodobá, trvalá záleţitost ani hluboký závazek. Podobně je manţelská láska ztvárněna v Příběhu Kéýxe a Alkyoné, kdy je tragický osud zvrácen proměnou v ledňáčky: ,,…manželská láska trvala dále a manželské pouto i v podobě ptačí váže je stejně: jak ptáci se páří a rodinu mají‘‘.116 Vyzdvihuje zde stálost lásky a krásu trvalého vztahu. V Umění milovat varuje Ovidius muţe před nevěrou: ,,Nevěra každou lásku zničí, i pevnou, i plnou harmonie: muž čelící nebezpečí ať se jí vyvaruje!‘‘117 V zápětí však dodává, ţe nechce upsat muţe pouze jedné dívce, protoţe takové spojení můţe být unavující. Nabádá tedy muţe, aby při svém laškování byli obezřetní a prováděli jej nenápadně a skrývali tak svou vinu. V případě, ţe nevěra vyjde najevo, je nejlepším způsobem ji popírat: ,,Pokud i vzdor vší kamufláži vyjdou tvé kousky najevo, popírej s kamennou tváří své zjevné viny vždy nanovo.‘‘118
113
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 84. Tamtéţ, s. 12. 115 OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 235. 116 Tamtéţ, s. 319. 117 OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 99. 118 Tamtéţ, s. 100. 114
53
Pokud se jedná o nevěru partnerčinu, je nejlépe nebýt informován a nepronásledovat ji, neboť: ,,Láska dvou přistižených jen vzroste: tam, kde dva padli do kleští, se jeden i druhý prostě upne k zdroji svých neštěstí…‘‘.119 Následuje příklad v příběhu milostného vztahu Venuše a Marta, kteří jsou jako milenci lapeni ve zlatou síť Venušina manţela Vulkána. Na tomto příkladu Ovidius dokazuje, ţe tato cesta rozhodně není nejlepším řešením: ,,Od těch dob
a je to tvoje, Vulkáne, dílo
jim chybí stud a dělají zcela bez závoje,
co skrývali doposud.‘‘120 V třetí knize, kde udílí rady ţenám, říká: ,,Kdo podvádí často, jsou muži křehké dívky jen zřídkakdy, a chceš-li se v pátrání tužit, jen zřídka je usvědčíš ze zrady. ‘‘121 Následují příklady neseriózních muţů: ,,Médeiu, matku svých dětí, falešník Iásón nechal být a klidně bral do objetí tu, s níž se neváhal oženit…A ty, vrahu polobýků, jsi zděšenou Ariadné dal napospas ptačímu křiku na cizí pláži liduprázdné…‘‘.122 Tyto příběhy opuštěných a zrazených ţen nalezneme i v Proměnách. Příběhem manţelské nevěry zmíněným v Proměnách je osud Térea a Prokné. Ovidius v Umění milovat zdůrazňuje, ţe hněv podvedených ţen je velmi intenzivní a dokládá to příklady: ,,Za provinění svého chotě a pošlapání manželských práv se pomstila na životě svých dětí Médeia znalá trav…Druhou matkou ukrutnicí je Prokné v podobě vlaštovčí: na hrudi krví se rdící skvrnka i dnes bije do očí…‘‘.123 V Proměnách však také najdeme příběh impulzivního jednání podvedeného muţe. Jedná se o Apollóna, který zjistil, ţe je mu jeho drahá Korónis nevěrná. ,,A jak jím lomcoval hněv a zlostí celý se třást, uchopil obvyklou zbraň, hned napjal na obou koncích zahnutý luk
a hruď, již na svou
tolikrát tiskl, prostřelí ostrým šípem, jenž náhle a nečekán vraždil.‘‘124
119
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 110. Tamtéţ, s. 112. 121 Tamtéţ, s. 129. 122 Tamtéţ, s. 129. 123 Tamtéţ, s. 99. 124 OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, s. 74. 120
54
Jak můţeme vidět, v Umění milovat Ovidius nevěru nedoporučuje, ale pokud není jiná moţnost, je třeba ji skrývat. V Proměnách zase ukazuje nevěru, ţárlivost či touhu jako příčinou mnoha nešťastných osudů. Ani přátelství a bratrská láska nejsou v Umění milovat vyzdvihovány. Naopak, i v nejbliţším příteli a dokonce i rodinném příslušníkovi je třeba spatřovat potencionálního nepřítele a soka. ,,Mám jen lkát, či snad připomenout, že dobré a zlé se prolíná? Přátelství
to je pouhé jméno, a
Věrnost? prázdná bublina…Joj, hra s ohněm je ódy pět před kamarádem na milou: sám přijde ochutnat plody, zná-li tvou ódu zpozdilou…‘‘.125 Kdo věří přátelům a doufá ve věrnost ,,…doufá v déšť jablek z pínie a z řeky s pílí usilovnou žejdlíky medu čepuje‘‘.126 Svůdník si musí dávat pozor i na vlastní rodinu, protoţe kaţdý přece touţí po slasti. ,,Zbytečně
a v tom je ta bída
má
milenec z nepřátel strach…Ne: bezpečí si musíš hlídat tím, že ,blízkým‘ nejsi na dosah. Před příbuzným buď opatrný, před bratrem, dobrým přítelem: ta sebranka ti strach jak trny do dušičky nastele.‘‘127 Protikladem ztvárněným v Proměnách je nezištná pohostinnost Filemóna a Baucis, kteří poskytli přístřeší a pohostinství i neznámým poutníkům. Jde o příklad bratrské lásky a nezištné pomoci, která je nabídnuta i zcela cizím lidem. Společným motivem pro obě díla, je úcta k bohu. Ovidius sice navádí k laškování a milování se svobodnými dívkami, zdůrazňuje ovšem důleţitost čestného ţivota: ,,Má to svá plus, jsou-li bozi
už pro ty plusy věřme, že jsou:
ať vín a kadidla nouzí se dávné oltáře netřesou! Nestačí však bezstarostný klid, aby vydrželi dál tak podřimovat: ať je čestný váš život
bůh je opodál!
Vracejte, co vám kdo svěřil, svazky ať poutá věrný cit podvod ať prchne od vašich dveří, ruce vám krev nesmí potřísnit. Jen si hrejte, jste-li dost čilí, s dívkami, jež jsou svobodné: tenhle trik není neušlechtilý (hůř, kdo se pro
125
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 68. Tamtéţ, s. 68. 127 Tamtéţ, s. 68. 126
55
vdanou rozhodne).‘‘128 Je zde zdůrazněna úcta k bohům a znovu zdůrazněno, ţe milování, jak jej popisuje v Umění milovat, je určeno pouze svobodným. Manţelství má být spoutáno věrným citem. Příkladné vyjádření zboţnosti můţeme v Proměnách najít opět v příběhu Filemóna a Baucis, kteří jsou představiteli mnoha kladných vlastností. Důleţitost zboţnosti je zobrazena i v mnoha příbězích rouhavých charakterů, kteří za pohrdání bohy a jejich poţadavky obdrţí spravedlivý trest. Příkladem jsou Minyovny, Erysichthón nebo Pentheus. Důleţitým prvkem obou děl, který autor vyzdvihuje, je umírněnost. Ovidius ji v Proměnách zobrazuje v mýtech o Faëthónovi a Ikarovi a příběh Daidala a Ikara je převyprávěn také na začátku druhé knihy Umění milovat. Umírněnost je totiţ důleţitá také v lásce. Napovídá milovníkovi, který právě získal srdce své vyvolené, aby se ve svém milování vyhnul extrémům, stejně jako radí Daidalos Ikarovi.
128
OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, s. 60.
56
Závěr Cílem bakalářské práce bylo seznámit s pojmem láska a také pojetím lásky v antice. V práci je obecně definován pojem lásky, poté je popsáno zmíněné pojetí lásky v antice a také milostný ţivot a poměry v antické společnosti. Následně jsou představeny kategorie lásky podle Ericha Fromma, které popisuje ve svém díle Umění milovat. Jedná se především o lásku bratrskou, lásku mezi rodiči a dětmi a lásku mateřskou, případně otcovskou, dále potom lásku erotickou, sebelásku a lásku k bohu. Následuje identifikace těchto kategorií ve vybraných mytologických příbězích v díle Proměny. Bratrskou lásku můţeme nalézt v příběhu Filemóna a Baucis, láska rodičů k dětem je zobrazena v příbězích Faëthóna a Íkara nebo Hekabé a Niobé, lásku erotickou nalézáme např. v příbězích Pika a Kanenty, Kéýxe a Alkyoné a dalších. Sebeláska, jak ji charakterizuje Fromm, je obsaţena ve všech ostatních projevech lásky, do kontrastu je zde postaven příběh Narkissa, na kterého nemůţeme Frommovu definici aplikovat. Láska k bohu je zobrazena opět v příběhu Filemóna a Baucis, častější je však v Proměnách její opak, tedy bezboţnost.
Opovrhování
bohy
nalezneme
v příbězích
Minyoven
a
Erysichtóna. V Proměnách má láska mnoho forem, od příkladných vztahů vzájemné oddanosti aţ k vášnivé touze, která ničí lidské osudy. Motiv lásky je hybným motivem většiny příběhů a je ovlivňován a propojen s dalšími motivy, které ve svém díle Ovidius vyzdvihuje. Jedním takovým motivem je příroda. Ta představuje útočiště a místo odpočinku, útěchy. Dalším z motivů je umírněnost a právo. Umírněnost představuje pro Ovidia důleţitou rovnováhu, kterou není vhodné překročit. Snaţí se své hrdiny posouvat ke zlaté střední cestě. Umírněnost není důleţitá pouze v lásce, ale ve všech sférách lidského konání. U Ovidia jsou důleţité ţenské hrdinky, které
57
mají svá vlastní práva, a autor jim dává dostatečný prostor pro vyjádření. Dalším motivem je láska spojená s touhou, sexualitou a zradou. Jsou zde ukázány příběhy přílišné touhy, která souvisí také s předchozím motivem, umírněností. Motiv zrady či ţárlivosti je v příbězích lásky prvkem, který ji ohroţuje, stejně jako přílišná touha. V Proměnách na rozdíl od svého předchozího díla Umění milovat, si Ovidius velmi cení manţelské lásky a oddanosti. Dává trvalé lásce a vzájemnosti lidského závazku velkou váhu. Motiv bezboţnosti je u Ovidia představen jako známka nedostatku respektu, hrdinové jsou za zboţnost odměněni, nebo naopak potrestáni za bezboţnost. Ovidius se snaţí vyjádřit skutečné morální hodnoty, které jsou pro něj důleţité. Jsou to umírněnost, stálost, láska, zboţnost. Dalším cílem práce bylo porovnat Ovidiovo pojetí lásky v díle z jeho milostného období Umění milovat s pojetím a motivy lásky v Proměnách. Nejdříve je představeno dílo, které slouţilo jako zábavná příručka lásky a jsou rozepsány některé rady, týkající se získání a udrţení lásky, které zde ve třech knihách Ovidius popisuje. Dále je objasněno, ţe Ovidius vychází z milostné elegie, kterou si upravuje ke svému obrazu, a dokonce ji popírá a vytváří tak zcela nový přístup k pojetí lásky ve své době. Nepředstavuje uţ zamilovaného básníka, přechází do role učitele lásky, komentátora a glosátora. Jde mu především o literární hru. V následujícím období se jeho zájem upíná k mytologii a s výběrem látky se mění také jeho pojetí lásky. Láska zde zůstává zdrojem inspirace jako u jeho předešlých děl, není však jiţ zasazena do typického římského prostředí, ale do světa mýtů. Mýtus u Ovidia nemá náboţenskou podstatu, ale vytváří pouze malebné pozadí, na kterém jsou zobrazeny příběhy. Hrdinové jednají z lidských popudů a vášní, častým impulsem je právě láska, je motivací pro konání mnoha postav. Hrdinové jsou poháněni vášněmi a touhami a láska patří mezi ty nejsilnější, je impulsem pro zásadní rozhodnutí. Láska ovlivňuje charaktery postav, manipuluje s hrdiny a ovlivňuje jejich konání. Mnohdy je dostává do hraničních situací. Pokud v Umění milovat byla láska a milování
58
pouhou hrou a zábavou, v Proměnách dostává mnohem závaţnější roli. Společnými motivy zobrazenými v obou dílech jsou zboţnost a umírněnost. Láska byla u Ovidia stavebním prvkem jeho děl. V Umění milovat nám představuje lásku jako hříčku, umění a zábavu tehdejší společnosti. Lásku zde nepojímá jako hlubší cit, který ovlivňuje lidské chování, jako motivaci mnoha činů ani jako faktor, ovlivňující ţivoty lidí. Dílo je napsáno s humorizujícím nadhledem a občasnou ironií. V Proměnách se láska vyskytuje jako motivační prvek a je zde zobrazena v mnoha svých podobách. Osudově ovlivňuje hrdiny, jejich konání a směřování. Díky motivu lásky můţe básník zdůraznit mezilidské vztahy a oslavovat krásu opravdové lásky. Láska prostupuje napříč celým jeho dílem. I kdyţ láska není primárně estetickou kategorií, v rámci literárního díla je provázána s pojmem krásy, má tedy platnost jako estetický činitel.
59
Resumé Obsahem práce Motiv lásky v Ovidiových Proměnách je stručné seznámení s pojmem mýtus a antickou mytologií, z které čerpá Ovidius ve svém díle Proměny. Následuje seznámení se společností a kulturou Augustovy doby, která ovlivňuje autorovu tvorbu. Tvorbou a ţivotem básníka se stručně zabývá následující kapitola. Významnou součástí práce je obecná definice pojmu láska, seznámení s pojetím lásky v antice a milostným ţivotem ve starém Římě. Následuje popis kategorií lásky podle Ericha Fromma, popis jednotlivých předmětů lásky a identifikace těchto kategorií ve vybraných příbězích v díle Proměny. V další kapitole se práce zabývá motivy, které jsou důleţité ve spojení s motivem lásky v Proměnách. Jedná se o důleţité prvky, které ovlivňují a řídí lidská jednání a představují hodnoty, které se Ovidius snaţil promítnout do svého díla. Umění milovat spadá do prvního období Ovidiovy tvorby, které bylo ovlivněno milostnou elegií. Ve svém díle však autor rozvíjí literární tradici, vymyká se daným pravidlům a popírá je. Výsledkem je zcela nový ţánr didakticko-erotické
poezie.
Práce
se
zabývá
jeho
charakteristikou.
V následující kapitole je pojednáno o pojetí lásky v dílech Umění milovat a Proměny, a také jsou porovnány vybrané motivy lásky, jejich shody a rozdíly.
Summary The subject of Motif of love in Ovid´s Metamorphoses is a brief familiarization with the term myth and antique mythology, from which Ovid gathers in his Metamorphoses. Then follows familiarization with the society and culture of Augustinian era, which affected whole writers creation. Creation and life of the poet is briefly dealt with in the next chapter.
60
Significant part of the work is common definition of the term „love“, familiarizing with antique conception of art a with love life in ancient Rome. This is followed by description of love cathegories, as created by Erich Fromm, description of single objects of love and identification of these cathegories in selected stories from Metamorphoses. Next chapter deals with motives, which are important in connection with motif of love in Metamorphoses. These are considerable elements, which affect and control human acts and display values, that Ovid tries to project to his work. The Art of Love falls into the first period of Ovid´s creation, affected by amorous elegy. In his work, writer develops literary tradition, exceeds conventions and denies them. the result is a brand new genre of didacticerotical poetry. This work treats with its characterization. In the next chapter, there is a discourse of the conception of love in Metamorphoses and The Art of Love, and selected motives of love, their correspondences and diffrences are compared, too.
61
Použitá literatura Primární literatura: OVIDIUS NASO, Publius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974, 515 s. OVIDIUS NASO, Publius. Umění milovat. Praha: Academia, 2002, 195 s. ISBN 80-200-0961-2.
Sekundární literatura: BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994, 639 s. ISBN 80-2060-409-X. BURIAN, Jan. Publius Ovidius Naso. Praha: Československý spisovatel, 1975, 273 s. ISBN 22-112-75. CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 2003, 790 s. ISBN 80-85917-87-4. FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Český klub, 2010, 125 s. ISBN 987-80-86922-32-4. GALÁN, Juan Eslava. Milostný život ve starém Římě. Praha: Euromedia Group, 2004, 222 s. ISBN 80-249-0410-1. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2010, 800 s. ISBN 978-80-7367-686-5. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, 288 s. ISBN 80-7178-535-0. JOHNSON, Robert A. Věčný příběh romantické lásky. Praha: Portál, 2003, 195 s. ISBN 80-7178-722-1. KEPARTOVÁ, Jana. Římané a Evropa. Praha: Karolinum, 2005, 298 s. ISBN 80-246-0862-6. KERÉNYI, Karl. Mytologie Řeků I. Praha: Oikoymenh 1996, 247 s. ISBN 80-86005-14-3.
62
KERÉNYI, Karl. Mytologie Řeků II. Praha: Oikoymenh 1998, 349 s. ISBN 80-86005-00-3. KLINE, A. S. A Honeycomb For Aphrodite, Reflections On Ovid´s Metamorphoses online . 2003. citováno 2011-04-20 . Dostupné z URL http://www.poetryintranslation.com/PITBR/Latin/AHoneycombForAphr odite.htm . LEWIS, Clive Staples. The allegory of love. New York: Oxford University Press, 1958, 378 s. OVIDIUS NASO, Publius. O lásce a milování. Praha: 1990, 413 s. ISBN 80205-0052-9. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mythologie. Praha: Lidové noviny, 1997, 395 s. ISBN 80-7106-177-8. SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973, 741 s. ŠUBRT, Jiří. Římská literatura. Praha: Oikoymenh 2005, 502 s. ISBN 807298-095-5. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Brána 2005, 456 s. ISBN 80-7243-266-4.
63