MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav klasických studií Latinský jazyk a literatura

Martin Šmerda Válka s Jugurthou a válka s Germány – srovnání románového zpracování autorky Colleen McCulloughové s prameny Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 2012

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně s využitím všech uvedených pramenů a literatury

…...................................................

Poděkování: Rád bych touto cestou poděkoval vedoucí své práce, doc. PhDr. Jarmile Bednaříkové, Csc. za veškerou vstřícnost a podporu, kterou mi projevila během příprav a psaní této práce.

OBSAH 1

ÚVOD...................................................................................................................................1

1.1.

Cíle práce..................................................................................................................1

1.2.

Colleen McCulloughová a její dílo.........................................................................2

2 2.1.

VÁLKA S JUGURTHOU...................................................................................................3 Charakteristika postav a hist. souvislosti..............................................................3

2.1.1.

Jugurtha........................................................................................................3

2.1.2.

Quintus Caecilius Metellus........................................................................8

2.1.3.

Gaius Marius..............................................................................................11

2.1.4.

Lucius Cornelius Sulla..............................................................................14

2.2.

Dokončení války s Jugurthou…...........................................................................15

2.3.

Závěr........................................................................................................................18

3 3.1.

VÁLKA S GERMÁNY......................................................................................................18 Historické souvislosti a fáze tažení Germánů.....................................................18

3.1.2.

Kimbrové a Teutoni...................................................................................18

3.1.3.

Bitva u Burdigaly a porážka Gaia Cassia Longina.................................20

3.1.4.

Gaius Popillius Laenas..............................................................................21

3.1.5.

Caepio a zlato; bitva u Arausia................................................................21

3.1.6.

Gaius Marius a počátek jeho tažení.........................................................24

3.1.7.

Sulla a Sertorius mezi Germány/Invaze Germánů................................27

4

ZÁVĚR................................................................................................................................34

5

BIBLIOGRAFIE................................................................................................................36

Válka s Jugurthou a válka s Germány – srovnání románového zpracování Colleen McCulloughové s prameny.

1.

ÚVOD V této práci chci pracovat s prvním dílem neobvykle rozsáhlé sedmidílné ságy Masters of

Rome (Vládci Říma) australské autorky Colleen McCulloughové nazvaným První muž Říma. Z tohoto prvního dílu se chci zaměřit konkrétně na velkou část popisující římské války s numidským králem Jugurthou a s Germány v posledním desetiletí 2. stol. př. n. l. a srovnat toto románové zpracování s dobovými prameny a několika vybranými historickými pracemi. Chtěl bych se také zaměřit na charakteristiku několika historických postav těchto válek a historické souvislosti těchto dvou konfliktů. Toto téma jsem si zvolil proto, že chci popis války s Jugurthou a války s Germány, tedy dvou důležitějších historických události popisovaných v prvním díle úctyhodné románové ságy australské autorky Colleen McCulloughové, porovnat s antickými prameny a s historicky doloženými fakty, abych zjistil, jak moc přesně autorka popisuje historii konce římské republiky a předává ji čtenářům. 1.1.

Cíle práce 1) Historické okolnosti války s Jugurthou a války s Germány 2) Charakteristika historických postav a srovnání jejich popisu v pramenech, u historiků a u Colleen McCulloughové. 3) Srovnání líčení těchto válek v Prvním muži Říma, v pramenech a historických pracích. 4) Důsledky těchto konfliktů.

1.2.

Colleen McCulloughová a její dílo Než se zaměřím na jednotlivé konflikty, rád bych se zmínil o Colleen McCulloughové a o

jejím díle. Colleen McCulloughová se narodila 1. června 1937 v australském Wellingtonu a je 1

uznávanou spisovatelkou mnoha beletristických děl. Vystudovala neuropsychologii na University of Sydney, Své první romány napsala během svého působení na University of Yale v Connecticutu v USA, kde učila a prováděla neurologický výzkum. Úspěch jejích prvotin jí umožnil se věnovat naplno literární dráze, které se věnuje dodnes. Proslavila se po celém světě svým románem Ptáci v trní1, který se velmi brzy dočkal i čtyřdílného filmového zpracování. Následovalo mnoho dalších děl, z nichž bych uvedl například historický román Morganův úděl, zasazený do doby kolonizace Australie, a román Píseň o Tróji, vydaný v roce 1998, který živým a zajímavým způsobem popisuje průběh trójské války střídavě z pohledu postav ze strany Řeků i Trójanů. Ke konci 80. let 20. století se autorka začíná věnovat důkladnému studiu historických pramenů vztahujících se k antickému Římu období konce republiky, díky čemuž v roce 1990 vydává první díl své gigantické sedmidílné románové ságy Masters of Rome (Vládcové Říma) nazvaný První muž Říma. V následujících 20 letech pokračuje ve výzkumu a psaní dalších dílů své ságy2. Poslední díl své ságy - Antonius a Kleopatra - vydala v roce 2007. Za svůj výzkum historických pramenů obdržela již v roce 1993 čestný doktorský titul Doctor of Letters na Macquarieho univerzitě v Sydney. Sága Vládcové Říma je nevídaně rozsáhlé, podrobné až encyklopedické románové veledílo. Každý ze 7 dílů má rozsah cca 600-900 stran, celé dílo má tedy přibližně 4500 stran. Celá sága popisuje historické události v období konce římské republiky v letech 110-27 př. n. l., zobrazuje velice podrobně všechny možné aspekty života Římanů, osudy známých i méně známých historických postav, politické rozepře v Římě, historické události ve středomořské oblasti, válečná tažení, mezinárodní vztahy, rodinný život, filozofii, genealogii římských vládnoucích tříd, příběhy z historie, mýty a cokoliv se vztahuje k tomuto období. Dále je zde v několika dějových liniích vylíčen až formou generačního a vývojového románu celý život nejdůležitějších historických postav období - Gaia Iulia Caesara, Marka Tullia Cicerona, Gnaea Pompeia Magna, Marka Crassa, Marka Iunia Bruta a jeho matky Servilie, Marka Antonia a Octaviana - včetně mládí jejich rodičů, vztahů mezi jednotlivými rody a jejich role v historii antického Říma. První muž Říma je zasazen do let 110-100 př.n.l., zaměřuje se na postavy Gaia Maria a Lucia Cornelia Sully, které spojuje rod Iuliů Caesarů. Gaius Marius se totiž, aby zvýšil svůj politický kredit, oženil s Julií, starší dcerou senátora Gaia Iulia Caesara, děda Caesara diktátora. Stejně tak Lucius Cornelius Sulla si vzal Julillu 3, mladší dceru Caesara děda. Vystupuje zde ještě 1 The Thorn Birds, Colleen McCullough, HarperCollinsPublishers 1977 2 Koruna z trávy, Přízeň Fortuny, Caesarovy Římanky, Caesar, Říjnový kůň, Antonius a Kleopatra. Všechny díly v České republice vydalo nakladatelství Ikar v překladu Vladimíra Svobody. 3 Není přesně doloženo z jaké rodiny byla přesně Sullova první manželka. Plútarchos uvádí ve svém životopise L. Cornelia Sully jako jeho první manželku Ilii, je možné, že to je zkomolené jméno Julia. Oficiální jméno Julilly, jak ji jmenuje Colleen McCulloughová by znělo Julia Minor. Nepovedlo se mi nalézt v pramenech, že by Gaius Iulius Caesar, podle McCulloughové otec Julilly, měl dvě dcery. V Plutarchovi se píše o Julii, kterou si vzal za manželku Gaius Marius. Plútarchos se o tom zmiňuje jak v životopise Maria, tak i v životopise Caesara diktátora.

2

mnoho dalších postav, například Marcus Livius Drusus mladší se svou rodinou (z jeho rodu později vzešly například Servilia, matka Bruta, a Livia, manželka císaře Augusta). Jsou zde zachyceny všemožné oblasti života všech římských vrstev, včetně státního kultu, jednání senátu, mezinárodních vztahů a konfliktů. Těch je zde popsáno více, přestože se kniha zaměřuje na konflikty s Jugurthou a Germány, jsou zde popsány i předcházející konflikty i povstání otroků na Sicílii. Tento díl končí koncem Saturninova povstání v roce, kdy se narodil Caesar diktátor, jehož celý život včetně životů dalších důležitých postav je popsán v dalších 5ti dílech. V 6. díle je popsána občanská válka v Alexandrii, Africe a Hispánii a atentát na Caesara a vzestup mladého Octaviana. V posledním 7. díle je popsán konflikt mezi Antoniem a Octavianem a přerod Říma z republiky v rané císařství.

2.

VÁLKA S JUGURTHOU

2.1.

Historické osobnosti, jejich charakteristika a historické souvislosti

2.1.1.

Jugurtha Podle Sallustia byl Jugurtha nelegitimním vnukem numidského krále Massinissy, který se za

druhé punské války stal spojencem římského lidu a po porážce Kartága obdržel pod svou vládu většinu Římem zabraných území v Africe. Před svou smrtí nechal Massinissa zprávu Scipionovi Aemilianovi, aby rozdělil vládu mezi jeho tři syny. Scipio Aemilianus ale nerozdělil Numidii na tři části, ale rozdělil jen královské pravomoci mezi jednotlivé syny. Tak bylo zaručeno, že vládli společně. Tito bratři se jmenovali Micipsa, Gulussa a Mastanabal. Gulussa a Mastanabal po několika letech společné vlády zemřeli, králem se tedy stal Micipsa. Ten byl dlouho bezdětný, jeho bratři však, ač brzy zemřeli, po sobě zanechali legitimní syny a Mastanabal měl ještě nelegitimního syna Jugurthu s berberskou otrokyní. Massinissa, a po něm i jeho syn Micipsa, Jugurthou opovrhovali pro otrocký původ jeho matky. Micipsovi se po smrti svých bratrů poštěstilo mít dva syny – Adherbala a Hiempsala. Bylo otázkou, který z potomků bude moci po něm vládnout. Jugurtha vládnout nesměl pro svůj původ, Micipsovi synové byli příliš mladí. Jugurtha byl oblíbený u lidu, takže ho Micipsa nemohl zničehonic odstranit, takže když posílal za války Říma s Numantií 4 do Hispánie numidskou podpůrnou jednotku, svěřil její velení právě jemu v naději, že v Hispánii zemře. Jugurtha se v Numantii seznámil s římským způsobem vedení války i se systémem, jakým fungovaly římské legie. V římském táboře si našel mezi stejně starými mladšími důstojníky několik 4 obléhání Numantie spadá do let 134-133 př.n.l.

3

přátel, a to Gaia Maria a Publia Rutilia Rufa. S nimi tam také byl mladý aristokrat Quintus Caecilius Metellus, se kterým ovšem moc dobře nevycházeli. Poznal od svých přátel, že Římané se dají snadno uplatit5. U Numantie se Jugurtha vyznamenal jako vynikající voják a projevil neobvyklou rozvahu při poradách a ochotu podstoupit nebezpečí. Domů do Numidie se tedy vracel s velkou slávou a oblibou a král Micipsa odložil osobní nenávist a přijal Jugurthu jako vlastního syna. Když po letech v roce 118 př.n.l. Micipsa umíral, rozdělil vládu nad Numidií mezi své dva syny Adherbala a Hiempsala a svého adoptivního syna Jugurthu určil jako regenta. Téměř okamžitě po smrti Micipsy začal spor mezi Jugurthou a Hiempsalem. Jugurthovi se po krátké době podařilo jej zabít, čímž začal válku s Adherbalem. Numiďané se rozdělili na dva tábory, větší množství se přiklonilo na stranu Adherbala, který spravoval východní část Numidie sousedící s římskou provincií. Menší část Numiďanů se přiklonila na stranu Jugurthy, který ovládal západ země. Nicméně Jugurthovi Numiďané byli zdatnější v boji a tak Jugurtha dokázal rychle vyzbrojit vojsko a začal dobývat nová města a zvětšovat své vojsko. Adherbal vyslal po bratrově smrti zprávu o situaci do Říma a žádal o pomoc. Nicméně měl důvěru ve své vojsko a věřil, že v otevřeném boji s Jugurthou dokáže zvítězit i bez pomoci Říma. V roce 117 př.n.l. došlo k bitvě, kterou Adherbalovo vojsko prohrálo a Adherbal měl štěstí, že vůbec dokázal uprchnout přes římskou provincii v Africe do Říma, kde se obrátil na římský senát se žádostí o pomoc. Jugurtha po bitvě vyslal do Říma své posly s velkým bohatstvím, aby obdarovali jeho římské přátelé a známé, z nichž někteří v této době již byli vlivnými senátory, a aby sehnali pomocí úplatků a darů další podporu, jakou jen budou moci sehnat, aby Řím nezakročil proti jejich králi Jugurthovi příliš přísně. O několik dní později senát přijal obě strany a vyslechl je. Sallustius popisuje i přibližnou podobu Adherbalovy řeči v senátě 6, ve které se jako spojenec Říma vydává na milost a nemilost Římu a žádá senát, aby zakročil proti Jugurthovi, který zavraždil jeho bratra a podrobil si panství jich obou. Senát přes počáteční hněv nakonec neodpověděl příliš tvrdě, díky množství senátorů podporujících Jugurthu. Bylo určeno deset senátorů vedených Luciem Opimiem, kteří měli rozdělit Numidii mezi Jugurthu a Adherbala. Jugurtha získal západnější část Numidie, která sousedí s Mauretánií a je úrodnější. Adherbal obdržel východní část, která není natolik úrodná, ale je více osídlená a má více měst. Jugurtha po odjezdu vyslanců viděl, že byl spíš odměněn než potrestán a potvrdil si, že v 5 Většina římských senátorů, kteří se ucházeli o úřady, totiž hodně zchudla během postupu ke konsulátu. Římská politická kariéra byla hodně nákladná na peníze. Předtím, než se mohli senátoři ucházet o úřad prétora, museli se stát kurulskými či plebejskými aedily. Aedilové měli mimojiné na starost pořádání veřejných her, které se konaly pro veřejnost zdarma na jejich vlastní náklady, nikoliv na náklady státu. Průměrně vycházelo na každého aedila pořádání a financování jedněch až dvou her ročně. Poté se až mohli ucházet o úřady prétora a konsula a volby do těchto postů mohly být velmi nákladné, protože spousta kandidátů si své zvolení zajišťovala uplácením voličů. 6 Sall. Bell. Iug. 14, Bibliotheca Teubneriana Latina

4

Římě je možné s dostatkem peněz koupit všechno. Zaměřil se tak s klidem na to, jak získat Adherbalovo území. Proti prudkému a válkychtivému Jugurthovi byl prý Adherbal klidný, mírumilovný a spíše bojácný. Jugurtha se pokusil Adherbala vyprovokovat k válce tím, že vtrhl s velkým množstvím mužů na jeho území a plenil a loupil. Adherbal se ale spíš než na vlastní vojsko spoléhal na přátelství a pomoc Říma a nechal si provokaci líbit. Jugurthovi napsal dopis se stížností na nespravedlivý a nevyprovokovaný útok a obdržel jen pohrdlivou a urážlivou odpověď. Byl rozhodnutý snést raději cokoliv, než aby začal válku. Jugurthovi to jen hrálo do karet, plenění a loupeže a dobývání Adherbalových měst jen povzbuzovalo jeho muže a jeho vojsko rostlo. Až když padla většina Adherbalova území do rukou Jugurthovi a jeho vojsku a když již nezbývalo nic jiného, se Adherbal odhodlal k válce, jako k poslednímu východisku jak udržet svou vládu. Svolal tedy vojsko a vytáhl s ním ze svého sídelního města Cirty vstříc Jugurthově armádě. Setkali se nedaleko Cirty v podvečer, takže se nestřetli hned v bitvě. Jugurtha vyčkal do noci, kdy Adherbalovo vojsko spalo, a vtrhl do jeho tábora. Spící vojáky pobíjeli, ostatní zahnali na útěk do Cirty. Adherbal s malým množstvím jezdců uprchl do Cirty, kde s pomocí italských usedlíků odrazil Jugurthův nápor a udržel se ve městě, kde čekal na pomoc Říma. Římský senát poslal jen několik vyslanců, aby oběma králům sdělili, aby své problémy vyřešili spíš cestou práva, než zbraněmi. Řím byl v této době totiž zaměstnán obranou před táhnoucími kmenovými svazy Germánů, o kterých bude řeč později. Poslové vzkázali tuto zprávu Jugurthovi, k Adherbalovi se dostat nemohli kvůli obležení Cirty. Jugurtha nechal kolem Cirty postavit zeď s příkopem, rozestavil po obvodu v rozestupech věže se strážemi a zkoušel různými způsoby dobýt město. Po pěti měsících obležení se Adherbalovi podařilo poslat po svých dvou poslech do Říma dopis, kde znovu prosil Řím o pomoc proti Jugurthovi, vydal se jako přítel Říma na milost a nemilost Římu a čekal na záchranu. V Římě dopis silně pohnul mnoha senátory a někteří z nich hlasitě žádali válku, nicméně Jugurthovi přívrženci dokázali tak rozmělnit ono pohnutí v senátu, že hlasy pro válku nakonec neprošly. Přesto bylo z Říma do Afriky vypraveno poselstvo starších vážených senátorů v čele s prvním senátorem Markem Aemiliem Scaurem. Ten doplul i s poselstvem do provincie Afriky a vzkázal Jugurthovi, ať se k nim co nejrychleji dostaví. Jugurthovi se nepodařilo dobýt Cirtu před příchodem poselstva, nakonec tedy raději s několika jezdci přijel za poselstvem do provincie, protože nechtěl provokovat Scaura. Vyslanci vzkázali jménem senátu Jugurthovi důrázně, aby upustil od obléhání, pokud nechce čelit hněvu Říma. Posléze vyslanci odjeli bez velkého úspěchu. Adherbal dal mezitím na radu svých italských ozbrojenců, kteří se spoléhali na svou příslušnost k Římu, aby se vzdal Jugurthovi a vymínil si jen svůj život, o zbytek by se postaral Řím. Jugurtha souhlasil a vzkázal, že pokud se mu Adherbal vzdá, ušetří jeho život. Když se tak ale stalo, 5

svůj slib nedodržel a Adherbala usmrtil. Nechal usmrtit i mnoho Numiďanů a římských obchodníků, kohokoliv, kdo držel zbraň. Tímto skutkem velice rozlítil senát a lid římský do takové míry, že jeho přívrženci mu byli k ničemu. Senát přidělil nově zvoleným konsulům ke správě Itálii a provincii Afriku a vyhlásil válku Jugurthovi. Vedením války v Africe byl pověřen konsul Lucius Calpurnius Bestia. Jeho konsulskému kolegovi Scipionovi Nasicovi byla přidělena ke správě Itálie a Italská Galie, měl sebrat vojsko proti Germánům. Jugurtha poslal do Říma své posly, aby uklidnili situaci, římský senát ale rozhodl, že poselstvo musí do 10 dnů opustit Itálii, pokud nechce jednat o kapitulaci. Královo poselstvo se tedy vrátilo bez úspěchu. Proti králi Jugurthovi vedli jménem Říma válku 4 vojevůdci. První z nich, Lucius Calpurnius Bestia, měl podle Sallustia mnoho dobrých vlastností, všechny je však naneštěstí překonávala jeho hrabivost. Konsul sice vpadl se svými šesti legiemi do Numidie hodně svižně, pobil a zajal mnoho lidí a dobyl několik měst, nicméně ho postupně Jugurtha prostřednictvím různých poslů uplatil i s jeho legátem Scaurem. Jugurthovi se podařilo dosáhnout s Římany příměří a uzavřel dohodu, na základě které si koupil mír za 30 slonů, velké množství dobytka a koní a nevelké množství stříbra. V Římě v té době žíl Numiďan Massiva, syn Jugurthova strýce Gulussy. Ten o rok později, na přelomu let 111 a 110 př.n.l. požádal o slyšení v senátě a požadoval vládu v Numidii, jako právoplatný vnuk Massinissy, když byl Jugurtha v nemilosti. Jugurtha byl v tu dobu v Římě, byl povolán, aby vysvětlil před římským lidem své jednání, nicméně když měl promluvit, podplacený tribun lidu Gaius Baebius mu zakázal mluvit. Jugurthovi se nelíbilo, že by ho mohl Massiva nahradit se svolením Říma, a že vliv jeho přívrženců slábl; pověřil tedy svého nejbližšího přítele Bomilkara, aby Massivu zavraždil. Bomilkar najal několik vrahů mezi Římany, kteří měli k Jugurthovi nějaký vztah, ti Massivu napadli a zabili, nicméně byl jeden z nich chycen a stihl konsulovi Albinovi vypovědět, kdo ho najal. Když král viděl, jaký odpor vzbudila v Římě vražda Massivy, poslal tajně Bomilkara do Numidie a po několik dnech jej následoval. Válka s Numidií tak roku 110 př.n.l. znovu vypukla, velení za stranu Říma převzal konsul Spurius Postumus Albinus a vzal s sebou i svého bratra Aula, který byl v té době prétorem. Když na podzim konsul odjel do Říma dohlížet nad konáním voleb, převzal velení jeho bratr Aulus a vytáhl bez svolení konsula proti Jugurthovi ke městu Suthul. Jugurtha viděl jeho nezkušenost, takže ho chvíli klamal poselstvy žadonícími o mír, pak uplatil část vojáků a setníků, aby přeběhli nebo aby opustili tábor. Nakonec za hluboké noci přepadl římský tábor. Jugurthovi se podařilo zajmout Aula, a druhý den s ním uzavřel dohodu, ve které slíbil, že nechá jeho i s vojáky naživu, pokud se 6

Římané, poté co projdou pod jhem, do deseti dnů stáhnou z Numidie. Když o tomto dorazila zpráva do Říma, vzbudila obrovský hněv a žal. Senát tuto dohodu odmítl a pověřil vedením války nově zvoleného konsula Quinta Caecilia Metella. Colleen McCulloughová ve svém díle začíná od roku 110 př.n.l., předcházející děje zobrazuje ve vzpomínkách postav. Jugurtha zde poprvé vystupuje během své návštěvy Říma během roku 110 př.n.l., kdy měl pronést před římským lidovým shromážděním svědectví a obhajobu svých předešlých činů. Je zde vykreslen jako schopný autokratický král, který povraždil své urozené příbuzné, aby se stal jediným králem Numidie. Ze svého mládí zná Římany, ale nechápe, proč by se jich měl bát, když je spousta Římanů úplatných. Není zde vykreslen úplně negativně, je tu vykreslen jako člen jiné kultury s jiným způsobem myšlení a uvažování. Colleen McCulloughová se v ději drží Sallustiova popisu a ještě dál rozvíjí do podrobností to, co v Sallustiově díle není popsáno. Když například Jugurtha příkáže svému nejbližšímu příteli, podle McCulloughové nevlastnímu bratru z matčiny strany, Bomilkarovi, aby najal mezi Římany vrahy, kteří by zabili Massivu, najde Bomilkar drobného Římana ze čtvrté majetkové třídy Lucia Decumia, který vraždu vykoná na foru Romanu v hustém davu, aniž by si jej někdo všiml. Tento Lucius Decumius vede bratrstvo křižovatky sídlící v jedné insule v Subuře, do které se o několik let později přistěhuje hned po svatbě mladý urozený římský pár: Aurelia z rodu Cottů a Gaius Iulius Caesar, kterým se narodí dvě dcery a nakonec syn Gaius, který se později stane diktátorem. Lucius Decumius si Aurelii zamiluje jako svou sestru a její děti, hlavně mladého Gaia, má radši než vlastní syny. Lucius Decumius učí mladého Caesara různým užitečným věcem a jeho i s rodinou chrání před nebezpečím. Po vraždě Massivy Jugurtha s Bomilkarem odjíždějí do Numidie a začíná válka. Během války se k Jugurthovi děj moc nevrací, válka je popisována spíš z římské strany. Je tu popsán Bomilkarův pokus o odstranění Jugurthy, který skončil neúspěchem a odhalením Bomilkara. Po válce je vylíčen triumf, ve kterém byl Jugurtha veden a na jehož konci byl svržen v Tullianu do hladomorny na smrt. Noc předtím je vylíčena hostina v domě Caecilia Metella, kde hoduje i s Publiem Rutiliem Rufem a Gaiem Mariem, svými přáteli z obléhání Numantie. Léta po smrti Jugurthy se za Spojenecké války7 objevuje jeden z Jugurthových synů, který byl ve vyhnanství v jednom malém městě v Itálii, kde ho našli Italikové a použili ho navlečeného do královského oděvu ve chvíli, kdy Římané chtěli ono město napadnout i s oddílem numidské jízdy. Ti jej samozřejmě poznali a byli Římanům k ničemu, začali se totiž v prachu klanět svému starému princi. K dalšímu popisu války u McCulloughové přistoupím později.

7 91-88 př.n.l.

7

2.1.2.

Quintus Caecilius Metellus Quintus Caecilius Metellus byl Říman z urozeného rodu a vlivný člen konzervativní kliky v

senátu. Byl přítelem Marka Aemilia Scaura a zatvrzelým politickým nepřítelem Gaia Maria, kterého si přesto vzal jako staršího legáta na své tažení do Numidie. Metellus byl velmi dobře vzdělán, v mládí byl poslán na studia do Řecka, odkud se vrátil jako výborný řečník. Roku 126 př.n.l. se stal quaestorem8 a nastoupil tak svou politickou dráhu. Zastával postupně všechny úřady, roku 109 byl zvolen konsulem a vedl po necelé tři roky tažení proti Jugurthovi. Roku 102 byl zvolen censorem spolu se svým bratrancem Gaiem Caeciliem Metellem Caprariem, v senátě neustále bojoval s Gaiem Mariem a nakonec raději odešel na několik let do vyhnanství, než aby odsouhlasil Mariův zákon o přídělu půdy veteránům. Nakonec zemřel po návratu z vyhnanství roku 91 př.n.l. Když byl Metellus zvolen konsulem a převzal velení ve válce proti Jugurthovi, vzal s sebou do Numidie jako svého legáta také Gaia Maria. Jakmile dorazil do Numidie, začal znovu cvičit své vojsko, které bylo po předchozích porážkách zdecimováno a silně demoralizováno 9. Metellus za svého velení v Numidii dosáhl několika vítězství nad Jugurthou, dobyl město Vaga a porazil Jugurthovo vojsko v bitvě u řeky Muthul. Bitva u řeky Muthul Nejdřív bych rád popsal složení armád. Římané v této době ještě používali armádu starého republikánského typu, rekrutovanou z majetných občanů, kteří si svou výbavu pořízovali na vlastní náklady a museli odsloužit za svůj život 10 tažení 10. Vojáci v legiích se v této době ještě dělili podle věku, zkušeností a výzbroje na hastati11, principes12 a triarii13. Vojáci se dělili na manipuly po 120 mužích (triariové jen po 60 mužích), celkově měla mít legie na plných stavech v této době 5120 vojáků, 2000 svobodných mužů nebojových služeb (řemeslníci, kováři, kuchaři atd.) a 2000 otroků. 8 Nejnižší státní úředník, který se staral o finanční záležitosti Říma a jednotlivých provincií. 9 Sall. Bell. Iug. 44 10 Tažením se nemyslela vždy nutně celá válka, většinou se jednalo o kratší časový úsek, např. tažení proti jednomu kmeni (např. Caesar i jeho legáti v Galii vedli jednotlivá tažení proti vzbouřeným kmenům.). 11 Hastati byli nejmladší vojáci, často i z chudších vrstev a hůře vyzbrojeni. Svůj název odvozují od hasty, bodného kopí, které se v této době ještě občas používalo a kterým bývali kdysi dávno vyzbrojeni. V této době nicméně už používali typický krátký římský meč, kterým se bodalo bez většího rozmachu do slabin a podbřišku. Nosívali jen lehké brnění, nejčastěji to byla jen prostá tunika s bronzovým prsním plátem. Používali také velký oválný vypouklý štít zvaný scutum, potažený kravskou kůží, pomalovaný symboly jednotky a zpevněný odzdola nahoru středovým dřevěným rámem. Hastati bývali tradičně nasazováni v první linii. 12 Principes byli starší a zkušenější vojáci nasazováni v druhé řadě. Byli lépe vyzbrojeni, jako zbraň používali také meč a štít stejně jako jejich mladší kolegové, ale měli na sobě už dobré kroužkové zbroje s náramenním zdvojením. Principes byli nasazováni v druhé řadě, až po hastatech. 13 Triarii byli nejstarší a nejzkušenější vojáci. V bitvě bojovali tradičně až úplně vzadu, často se ani do bitvy pořádně nezapojili. Podle rčení res ad triarios venit (došla řada až na triarie), když došla v bitvě řada i na triarie, šlo opravdu do tuhého. Triarii byli nejbohatší a nejlépe vyzbrojení vojáci legie, podle starého konceptu mělo jít o poslední stupeň sil, který měl rozhodnout do té doby nerozhodnou bitvu.

8

Každá legie ještě měla mít 300 jezdců rozdělených do 10 turm po 30 jezdcích14. Z toho lze vidět, že římská armáda byla založena hlavně na použití střední a těžké pěchoty s podporou malého množství jezdců. Proti tomu numidská armáda byla založena na použití lehké pěchoty s velkým množstvím lehké jízdy a podporou válečných slonů. Numidská jízda byla označována za nejlepší jízdu v Africe. Numidské jízdní oddíly používal efektivně už Hannibal za druhé punské války. Numidští jezdci jezdili na lehkých malých a rychlých koních, bez sedel a bez třmenů, vyzbrojeni jen lehce, s menším štítem, krátkým mečem, kopím, případně několika vrhacími oštěpy. Numidská jízda se tedy mohla velice rychle přesouvat po bojišti, z dálky vrhat oštěpy po nepříteli nebo na nepřítele rychle najíždět a zase se rychle stahovat. Byla tedy ideální pro bleskové nájezdy a plenění i na útoky ze zálohy. Římská armáda byla schopná dobývat města, ale v poli měla problémy čelit těmto velkým jízdním jednotkám a jejím přepadům ze zálohy, takže Římané bez větších problémů drželi města, udržení venkova a přesuny terénem byly kvůli hrozícím přepadům těžší. V roce 108 př.n.l. došlo k bitvě nedaleko řeky Muthul, poblíž hranic západní a východní Numidie. Římské vojsko pod velením prokonsula Metella a jeho legátů Maria a Rutilia Rufa táhlo k řece Muthul doplnit zásoby pitné vody. Okolí řeky Muthul byla rovinatá pustá pláň s náhorní plošinou táhnoucí se ve stejném směru s řekou ve vzdálenosti asi 15 km. Na plošině se usadil Jugurtha, ponechal si u sebe všechnu jízdu a část pěchoty, velením nad slony a zbylou částí pěchoty pověřil Bomilkara a dal mu rozkazy, kde se má se svou částí vojska usadit. Římské vojsko sestupovalo z hor a blížilo se k plošině, když Metellus odhalil léčku a zastavil, aby přeskupil jednotky. Pravý bok srovnal do tří řad, mezi jednotlivé manipuly rozdělil lučištníky a prakovníky a jízdu umístil na křídla. Poté sestoupil do nížiny. Aby jeho vojáky nezmohla žízeň, vyslal pomocné kohorty s částí jízdy vpřed pod velením Rutilia Rufa, aby obsadil v blízkosti řeky místo pro tábor. Numiďané vyčkávali s útokem, až Metellovo vojsko sestoupí z hor. Poté Jugurtha obsadil záložními jednotkami horu, ze které Římané sestoupili, a ze všech stran začal útok. Římané byli brzy rozděleni po malých jednotkách a bojovali o holé přežití, Numiďané na ně tlačili ze všech stran, lehká jízda projížděla bojištěm a Římané ji neměli čím zastavit. Oddělené jednotky se dlouho nemohly spojit k nějakému společnému protiútoku. Metellovi a Mariovi se nakonec podařilo k večeru shromáždit na jednom místě víc jednotek a jakmile to bylo možné, zaútočili na horu, ze které před bitvou sešli. Část vojska pod velením Rutilia Rufa mezitím v klidu došla k řece a postavila tábor. Bomilkar se snažil dlouho vzbuzovat dojem naprostého klidu, aby Rutilius Rufus nešel pomoci 14 Tyto informace o organizaci římské republikánské legie jsem popsal podle svých znalostí a poupravil podle znalostí svých kolegů z SHŠ Cohors V Praetoria a podle informací z rozsáhlých článků o organizaci římské legie na wikipedii. Počet mužů v legii a menších oddílech se v různých dobách různil a kolísal.

9

svým bojujícím krajanům. K večeru pak zavelel k útoku na tábor. Římané v táboře poznali podle prachu včas, že se blíží útok a tak se stihli seřadit v plné zbroji před táborem. Numidští sloni měli problémy s pohybem v hustém porostu kolem řeky, Římané tedy neměli potíže s jejich pobitím. Bomilkarova lehká pěchota byla nucena se stáhnout. Rutilius Rufus po Bomilkarově nevydařeném útoku seřadil své jednotky a šel na pomoc Metellovi a Mariovi. Povedlo se mu vpadnout Numiďanům do zad a obrátit je na útěk. Římské vojsko se znovu spojilo a usadilo se v táboře u řeky na několik dní. Jugurtha a Bomilkar svá vojska stáhli, Jugurtha se pak vrátil zpět k taktice rychlých přepadů ze zálohy. Celkově Metellovo tažení nedosáhlo velkých výsledků. Roku 109, kdy přišel do Numidie, byl konsulem a kvůli výcviku svých jednotek nepodnikal žádné bojové akce. V Římě mu senát schválil prokonsulské imperium a jeho správcovství v Africe bylo prodlouženo. V roce 108 zahájil bojové operace, dobyl několik měst a odehrála se výše zmíněná bitva u řeky Muthul. Po této bitvě se Jugurtha stáhl do své části Numidie a válka ustrnula na mrtvém bodě. Marius měl za to, že ideálním ukončením války by bylo dopadení a zajmutí Jugurthy. V letech 108-107 př.n.l. Metellus zahájil prostřednictvím Maria jednání s Bomilkarem, kterému se nelíbilo, jak válka pokračuje. Bomilkar byl ochoten za příslib vlády v Numidii zradit Jugurthu. Několikrát dával Římanům vědět o Jugurthových pohybech, nicméně se nepodařilo Jugurthu dopadnout. Nakonec Jugurtha odhalil spiknutí a po vyslechnutí jiného numidského šlechtice odhalil i zradu Bomilkara. Nechal jej tedy usmrtit. Marius byl nespokojen, že válka uvázla na mrtvém bodě. Pomocí dopisů do Říma všem možným vlivným Římanům se mu podařilo obrátit veřejné mínění proti Metellově velení v Africe. Marius odjel do Říma a i přes odpor senátu byl římským lidem zvolen konsulem pro rok 107 př.n.l. Senát mu nechtěl předat správcovství v Africe a prodloužil prokonsulské imperium Metellovi. Colleen McCulloughová Metella popisuje především z pohledu Gaia Maria a Publia Rutilia Rufa. Ti ho oba dva nemají zrovna moc v oblibě, autorka tu vyobrazuje příběh od Numantie, kde Gaius Marius s Publiem Rutiliem Rufem jako mladší vojenští tribuni a Jugurtha jako velitel pomocné spojenecké jednotky mají velké pobavení z namyšleného senátorského synka, který taky sloužil v Numantii jako mladší tribun. Tento mladík byl Metellus. Tito tři přátelé jednou měli velkou zábavu z toho, že na tržišti v Numantii hodili Metella do bahna mezi prasata a pořádně ho vyváleli ve špíně a v prasečim hnoji. Všichni tři se skvěle bavili a pokřikovali na Metella přezdívkou, kterou mu právě vymysleli, Scarabeus. Pod touto přezdívkou jej v hovoru označují i nadále, občas jim „ujede“ i na veřejnosti v senátě. Metellus sám u McCulloughové vystupuje jako poměrně nadutý člověk ze vznešeného, byť ne patricijského rodu. Jako velitel tažení je relativně schopný a dokázal spolknout osobní pocity a 10

za staršího legáta a praefecta fabrum si vybral Maria a Rutilia Rufa. Rozhodně nebyl úplně neschopný jako spousta vojevůdců z řad senátorů. Nicméně Marius byl schopnější vojevůdce. Jako politik byl Metellus z vlivné senátorské rodiny členem optimátů, senátorské kliky patricijů a senátorů, která žárlivě střežila svá privilegia. V pozdějších letech dokázal Mariovi v politickém kolbišti všemi možnými cestami znepříjemňovat život. Sallustius popisuje Metella v lepším světle. Popisuje četné úspěchy ve válce, ukazuje jej jako schopného řečníka, který na bojišti dokázal povzbuzovat vojáky k vytrvalosti a usilovnému boji. Popisuje jej i jako zručného vojáka a stratéga, ze kterého měl Jugurtha oprávněný respekt.

2.1.3.

Gaius Marius Než budu pokračovat v popisu války s Jugurthou, uvedu základní informace o Gaiu Mariovi

a v další kapitole také o Luciu Corneliu Sullovi. Gaius Marius se narodil roku 157 př. n. l. v malém venkovském městečku Arpinu15 římskému sedlákovi stejného jména a jeho ženě Fulcinii. Povahou byl podle Colleen McCulloughové srdečný a přímý, i když dokázal jít za svým i po křivých cestách. Plútarchos ve svém životopise Gaiovi Mariovi připisuje z vyprávění a z pohledu na jeho bustu tvrdost a přísnost16. Byl dobře vzdělán, i když mu otcové senátoři předhazovali, že neumí pořádně řecky, nebo že má zvláštní přízvuk. Byl prakticky zaměřený a rozumný, rozený voják. V 17 letech vstoupil do legií na své první tažení. V legiích se projevil jako skvělý a talentovaný voják a velitel. Ve věku 23 let17 byl již u Numantie pod velením Scipiona Aemiliana v hodnosti mladšího vojenského tribuna spolu s Publiem Rutiliem Rufem a Quintem Caeciliem Metellem. I Scipio Aemilianus si povšiml jeho kvalit a využíval jich. Po návratu do Arpina se oženil s dívkou z místní jezdecké rodiny a ucházel se o magistraturu ve své obci. Zde zvolení nedosáhl, ucházel se tedy s podporou rodu Metellů o úřad tribuna lidu a roku 119 př.n.l. byl zvolen. Jako tribun lidu navrhl a i přes tuhý odpor senátu prosadil zákon o hlasování, který zakazoval kontrolu uren při hlasování. V následujících letech se ucházel opakovaně o úřad aedila, ale neúspěšně; s velkými potížemi se domohl úřadu prétora roku 115 př.n.l. Jako správce s prétorským imperiem byl vyslán do Hispánie, kde vedl své vlastní tažení a velmi zbohatl. Po tomto se ucházel i o konsulát, ale kvůli nepřátelství senátu toho nedosáhl. Podle Colleen McCulloughové si roku 110 vzal za manželku Julii, starší dceru senátora Gaia Iulia Caesara, čímž se jeho politický kredit podstatně zvýšil, protože rod Iuliů, přestože byl zchudlý, náležel k nejstarším a k nejurozenějším rodům Říma. 15 16 17

Plut. Mar. 3 Plut. Mar. 2 Rok 134 př.n.l.

11

V roce 109 mu Quintus Caecilius Metellus nabídl post staršího legáta ve svém tažení proti Jugurthovi, který stejně jako jeho blízký přítel Publius Rutilius Rufus přijal. Oba sloužili Metellovi dobře, v bitvě u řeky Muthul dokázali odvrátit možnou porážku. Nicméně po dvou letech války bez nějakého významnějšího vítězství, když válka ustrnula na mrtvém bodě a kdy Marius viděl, že veškeré snahy o vynucení vítězné bitvy nebo zajetí Jugurthy se obracejí vniveč 18, byl Marius přesvědčen, že jediný způsob jak ukončit válku bude, když se stane konsulem. Když předstoupil před Metella se žádostí o propuštění z jeho vojska, aby se mohl v Římě ucházet o konsulát, Metella to dost udivilo a naštvalo. S předstíraným přátelstvím mu sdělil, aby se nevyvyšoval nad svůj stav, který mu byl dán rodem, a ať je spokojen s tím co má 19. Nato ho odmítl. Gaius Marius poté zahájil z Afriky dopisovou kampaň – každý významnější Říman či provinciál v Africe psal významným lidem do Říma, že je Metellus neschopný a že Marius by měl být konsulem, pokud má válka s Jugurthou vítězně skončit. Podobné dopisy posílalo domů do Itálie a do Říma i mnoho vojáků z Metellovy armády20, protože viděli, že je Marius velice schopný voják a vojevůdce, který se nijak nevyvyšuje nad řadové vojáky. Stejně jako později jeho synovec Caesar často popadl lopatu nebo krumpáč a spolu s řadovými vojáky kopal příkop, jedl stejné jídlo jako vojáci a všelijakými dalšími způsoby dával všem najevo své vojenské kvality. Během několika málo měsíců takto zcela obrátil veřejné mínění. Lidem totiž už došla trpělivost se senátem, jehož urození vojevůdci byli buď úplatní, nebo tak neschopní, že se nechali s celým vojskem zmasakrovat. Gaius Marius se jim jevil jako člověk, který se o úřad praetora musel rvát s celým senátem a jelikož to byl homo novus, muž bez předků v úřadech, člověk prostý, nová krev, považovali ho za schopného a čestného člověka. Zároveň s průběhem této dopisové kampaně Marius neustále znovu a znovu předstupoval před Metella se žádostí o propuštění do Říma, aby mohl kandidovat na konsulát. Metellus mu při jedné takové chvíli sdělil žertem, že by se mohl ucházet o konsulát zároveň s jeho mladým synem 2122. Nakonec Metellus Maria k volbám pustil, pouhých 12 dní před volbami. Přesto ale Marius s příznivým větrem v zádech do Říma k volbám dorazil včas 23. Ve volbách byl římským lidem zvolen konsulem, ačkoliv senát proti němu ve volbách stavěl své nejlepší muže. Jako konsul si Gaius Marius v lidovém shromáždění nechal prosadit zákon, kterým římský 18 Plútarchos zmiňuje selhání Turpilia, blízkého Metellova přítele a podřízeného, který velel římské posádce v obsazeném městě Vaga (Plútarchos toto město nazývá Baga). Turpilius důvěřoval Numidským obyvatelům města, že ho nezradí, protože jim neubližoval a choval se k nim vlídně. Nicméně obyvatelé Vagy vpustili do města Jugurthu, který Turpilia na jejich přímluvu bez úhony propustil. Byl obžalován ze zrady a Marius jako soudce dosáhl toho, že ho Metellus musel dát i proti své vůli popravit. (Plut. Mar. 8) 19 Sall. Bell. Iug. 64 20 Plut. Mar. 7 21 Quintus Caecilius Metellus Pius; byl v té době v armádě svého otce jako mladý důstojník přibližně ve věku kolem 20 let, o konsulát by se mohl ucházet ve věku 42 let. 22 Plut. Mar. 8 23 Plut. Mar. 8

12

lid zbavil Metella správcovství v Africe a předal je Mariovi. V této době byl nedostatek lidských sil k odvodu vojska, jaké by bylo potřeba pro Maria a proti Germánům. Marius navrhl v senátu, že sebere vojsko z mužů z nemajetných vrstev, kteří byli označování jako capite censi24, bylo mu totiž jasné, že 6 zkušených legií Quinta Caecilia Metella nedostane, protože je bude potřebovat první konsul, který potáhne proti Germánům k Tolose 2526 a který má jako takový přednost. Senát byl proti tomuto revolučnímu návrhu. Ačkoliv měla státní pokladna plné pokladnice, senát byl velmi šetrný, protože nechtěl zažít okraj finančního krachu, jaký hrozil po třech punských válkách. Mariův koncept armády z capite censi znamenal pro senát značné výdaje v zaplacení výstroje a výzbroje, placení vojáků a mužů nebojových služeb, placení zásob a potravin a po propuštění z vojska pak každému vojákovi příděl malého pozemku ze státní půdy. To samozřejmě bylo hodně nákladné, nicméně to bylo dobré řešení pro Řím, který přišel v posledních letech ve válkách o desetitisíce mužů ze středních vrstev. Podle McCulloughové se sedlákům a podnikatelům do armády vstupovat nechtělo, když to v této době znamenalo, že budou několik let bojovat někde v zahraničí a jejich usedlosti či podniky budou upadat, ženy jim budou nevěrné a po návratu by jim hrozil další odvod. Gaius Marius přišel tedy s tím, že bude najímat vojáky z vrstvy, která nikdy předtím Římu nijak nepomohla a ani neměla možnost pomoct. Byla jen vyživována státem dotovaným či zcela placeným obilím a užívala si her, které byly zadarmo. Gaius Marius chtěl udělat vojáky z lidí, kteří také rádi pomůžou své vlasti, a kteří nemají žádné pozemky, žádné podniky ani žádné hospodářství, které by mohly upadat. Nemají nic a nemají co ztratit, získají to, že je stát vycvičí, obleče, vyzbrojí, nakrmí, bude je platit a po skončení tažení dostanou kus půdy, kde se budou moci usadit. Římu se tak bude moci aspoň částečně obnovovat zdecimovaná střední vrstva. To se vůdcům senátu nelibílo a vyvolalo to v senátu bouři odporu. Gaius Marius se tedy obrátil na shromáždění lidu a nechal prosadit Manliův zákon 27, který umožnil vojevůdcům v případě potřeby najímat vojsko z capite censi. Gaius Marius tedy najal z řad capite censi 6 legií během několika málo dní, protože o vstup do jeho legií byl mezi capite censi obrovský zájem. Marius také sjednotil výstroj a výzbroj jednotek a zavedl systém větších samostatných oddílů – kohort. Legie měla i nadále centurie a manipuly, ale hlavní roli již nadále hrály kohorty. Každá legie měla 10 kohort, každá kohorta kromě první čítala 480 legionářů; první kohorta, která nesla Mariem zavedený odznak legie – zlatého orla – čítala dvojnásobný počet mužů. Ještě než vyplul i se svými 24 Capite censi proto, že byli počítáni podle hlav, neměli žádné otroky ani nevlastnili nemovitosti či nějaký cennější majetek. 25 dnešní Toulouse, Francie 26 Plut. Mar. 9; Plútarchos zde úvádí, že Marius konal odvody a že nabíral proti zvyklosti chudé a nemajetné. Neuvádí ale důvod odvodů. Dá se předpokládat, že Metellovy zkušené legie dostal na vyžádání první konsul Cassius do války s Germány, aby nemusel trávit dlouhou dobu výcvikem nových a nezkušených vojáků. Tuto informaci si autorka patrně domyslela podle svého rozumu a podle svých znalostí o Římě. 27 Manliův zákon podle tribuna lidu Tita Manlia Mancia, který jej navrhl.

13

legiemi do Afriky, narodil se mu na jaře 107 jediný syn Gaius Marius mladší. Také si za svého kvéstora zvolil Lucia Cornelia Sullu. Po vylodění v Africe na něj čekal Publius Rutilius Rufus a předal mu v zastoupení moc nad Afrikou a Numidií; Quintus Caecilius Metellus totiž odmítl se s Mariem setkat 28. Mariovi se podařilo shromáždit všech 6 legií v Africe v polovině roku 107 př.n.l. 2.1.4.

Lucius Cornelius Sulla Lucius Cornelius Sulla se narodil v Římě roku 138 př.n.l. zchudlému aristokratovi Luciovi

Corneliovi Sullovi staršímu. Jeho rod byl natolik zchudlý, že byl řazen mezi nejchudší vrstvu obyvatel, mezi capite censi. I přes velkou chudobu dosáhl skvělého vzdělání, byl sečtělý a uměl plynně řecky. Podle Plútarcha i McCulloughové zdědil dostatečný majetek pro vstup do senátu a k ucházení se o úřady od své bohaté macechy, která ho milovala jako vlastního syna, a od své mladé milenky Nicopolis. Plútarchos jméno macechy neuvádí, u McCulloughové se jmenuje Clitumna. Ve svém mládí vedl nevázaný život, užíval si večírků s herci, šašky a komedianty a častokrát docházelo i k nespoutaným sexuálním hrátkám. Na jednom z večírků nalezl i svou životní lásku, řeckého mladého herce Metrobia29. Lásku k němu si odpíral až do konce své politické kariéry, aby mohl zastávat veřejné úřady. V Římě totiž byly homosexuální vztahy velmi nepopulární. Sulla nicméně nebyl zaměřen jen tímto směrem, za svůj život měl 4 manželky a 5 dětí. Sulla byl tedy z dnešního pohledu bisexuál. Povahou byl Lucius Cornelius Sulla velmi zajímavý člověk. Ve své povaze měl prý cosi vlčího. Měl šedé ostré oči, kterými se dokázal se na člověka podívat takovým děsivým pohledem s vyceněnými zuby, že z něj šla neuvěřitelná hrůza. Byl obdařen ohromnou odvahou, dokázal se bít jako lev. Byl velmi schopný politik i vojevůdce, podle Plútarcha neprohrál jedinou bitvu. Jako jedinému se mu podařilo dobýt jak Athény i Řím. Všechny překvapil tím, že se vzdal na sklonku života úřadu diktátora, který zastával na nespecifikovanou potřebnou dobu, aby zreformoval a postavil na nohy téměř zbankrotovaný stát. Plútarchos ho ve svých paralelních životopisech dal do dvojice se spartským Lysandrem. Jakmile zdědil dostatek peněz a majetku pro vstup do senátu, ucházel se o ruku mladší dcery senátora Gaia Iulia Caesara a v senátu byl zvolen kvéstorem pro rok 107 př. n. l. Jeho švagr Gaius Marius byl toho roku zvolen konsulem a podle McCulloughové si zvolil Sullu jako svého osobního kvéstora, takže když Marius začal sbírat legie a vydával se do Afriky převzít od Metella velení proti 28 Plut. Mar. 10 29 Jeho jméno uvádí Plútarchos (Plut. Sull. 2)

14

Jugurthovi, šel Sulla s ním. Podle Theodora Mommsena je to úplně jinak, Sulla byl prý přidělen Mariovi náhodně a byl přivítán jen velmi vlažně. Jeho první manželka Julia Minor, podle McCulloughové zdrobněle Julilla, porodila ještě před jeho odjezdem dceru Cornelii a rok na to se jim narodil syn Lucius. Sulla táhl s Gaiem Mariem do Afriky proti Jugurthovi a později i na další tažení. 2.2.

Dokončení války s Jugurthou (107-105 př.n.l.) Marius a Sulla tedy v polovině roku 107 př.n.l. stanuli se šesti legiemi v provincii Africa.

Podle Sallustia30 se nevědělo v té době proč přesně Marius postavil vojsko z capite censi, někteří Římané měli prý za to, že se buď snaží zalíbit lidu, nebo že chce postavit vojsko z takových lidí, kteří nemají co ztratit a kteří ho měli nejvíce v oblibě. Sallustius také uvádí, že se Marius setkal po vylodění v Utice s Rutiliem Rufem, který mu předal Metellovo vojsko. Marius pak hned začal dobývat slabě bráněná města, aby se nováčci zaučili od veteránů. Po několika takto dobytých městech a vesnicích již nebyl velký rozdíl mezi nováčky a veterány. McCulloughová se vesměs přidržuje Sallustiova popisu, jen s oním rozdílem, že Metellovo vojsko znovu najmul první konsul pro rok 107 Lucius Cassius pro své tažení proti Germánům 31. Ještě před koncem roku 108 se Jugurthovi podařilo spojit své síly se svým tchánem, mauretánským králem Bokchem, který neúspěšně žádal o spojenectví s Římem. Nicméně král Bokchus stále váhal a po krátké době se opět stáhl do svého království. V polovině roku 107, když už velel v Numidii Marius a byl spokojen s výcvikem svých vojáků, vrhl své ještě nezkušené vojsko proti nepříliš bráněným městům a vesnicím a drancoval venkov Numidie. Zimu strávil i s vojskem v Cirtě, hlavním městě Numidie. Jakmile začalo jaro, vytáhl opět i s vojskem ze zimního tábora a táhl na západní hranici Numidie a plenil vše po cestě. Tím chtěl dosáhnout jednak toho, že bude mít Jugurtha narušené zásobování, jednak toho, že se Bokchus vyděsí a opět spojí s Jugurthou a dojde k rozhodující bitvě. Jugurtha se v této době držel na západní hranici Numidie s Mauretánií, nebránil Mariovi v drancování venkova a dobývání měst. Marius již i se Sullou, který (podle McCulloughové) dovezl z Itálie zbývající dvě legie a jezdectvo rekrutované z Italské Galie, táhl s vojskem až k Jugurthově pevnosti na hranici Numidie a Mauretánie na řece Muluchath 32. Jugurthova pevnost prý stála na vysokém strmém kopci vulkanického púvodu. Marius se zde utábořil na dobu, než bude muset 30 Sall. Bell. Iug. 86 31 Zde se rozchází informace Sallustiova spisu a Plutarchových životopisů. Podle Plútarcha, jak jsem již zmínil výše, Marius naverboval své vojsko z chudých a nemajetných, čímž zahájil svoji reformu římského vojenství. 32 MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma, str. 287-298

15

táhnout zpátky do zimního tábora v Cirtě. McCulloughová zde popisuje příběh kavaleristy Publia Vagiennia, který jednoho dne, když vyváděl své dva koně na pastvu mimo tábor, ucítil pach hlemýžďů. Jako milovník dušených hlemýžďů se vydal po pachu a našel skrytou cestu na kopec, kudy mohlo po úpravách vylézt vojsko a dobýt pevnost. Tento příběh, ani zmínku o tom, že by Marius tábořil na hranicích Numidie a Mauretánie, jsem v žádném prameni nenalezl. V Sallustiovi je ovšem zmíněno v následující části, že Marius táhl odněkud zpět do zimních táborů. Ita amborum exercitu coniuncto Marium, iam in hiberna proficiscentem, vix decuma parte die relicua invadunt, rati noctem, quae iam aderat, et victis sibi munimento fore et, si vicissent, nullo inpedimento, quia locorum scientes erant, contra Romanis utrumque casum in tenebris difficiliorem fore.33 Tak když se spojila vojska obou, napadli Maria, táhnoucího již do zimních táborů, když již zbývala sotva desetina dne; soudili, že noc, která se již blížila, jim bude v případě porážky ochranou, a pokud zvítězí, že jim nebude žádnou překážkou, protože byli znalí těch míst, naopak Římanům to bude v temnotě v obou případech těžší. Zde jsou zmíněny i dvě bitvy, které svedli s Gaiem Mariem oba králové, když táhl od pevnosti na řece Muluchath do zimního tábora v Cirtě. První bitva byla svedena během soumraku a noci, když Mariovo vojsko stavělo na noc tábor. Dlouho se bojovalo ve tmě, nicméně když nechal Marius rozžehnout pochodně, měl přehled o situaci a bitva se začala vyvíjet ve prospěch Říma. Nicméně tato bitva ještě nebyla rozhodující, oba králové se stáhli i s větší částí svých vojsk. Sledovali však Mariovo vojsko dál na jeho tažení k Cirtě a po několika dnech znovu zaútočili. V této bitvě králové setrvali déle než bylo vhodné a stačili tak sami sotva uniknout zajetí. Veškerá vojska Numidie a Mauretanie padla do posledního muže. Po této bitvě vyslal král Bokchus k Mariovi poselstvo se žádostí, aby vyslal dva své legáty k němu, aby jim vysvětlil okolnosti svého počínání. Nakonec Marius souhlasil a okamžitě vyslal Sullu a Aula Manlia na setkání s králem. Ti jen sdělili králi, aby nespojoval svůj osud s Jugurthou, který je v této chvíli již skoro poražen, a aby si radši vysloužil přátelství Říma. S tím Sulla s Manliem odjeli. V lednu roku 105 vyslal král Bokchus druhé poselstvo k Mariovi do Utiky, kde předpokládal, že bude Marius trávit zimu. Po cestě bylo poselstvo vedené princem Bogudem, bratrem Bokcha, přepadeno bandity a dorazili do Utiky jako otrhaní chudáci. Marius však v Utice nebyl, trávil zimu v Cirtě, nicméně zde nechal Sullu, aby spravoval jeho jménem provincii Africa. 33 Sall. Bell. Iug. 97,3

16

Sulla poznal některé členy poselstva a přijal je a opečoval, aby byli v pořádku 34, poté vyslechl jejich příběh a zpravil Maria. Marius mu přikázal, aby poselstvo přivedl k němu s veškerými římskými osobnostmi, které najde v provincii Africa. Sulla tedy s prétorem Gaiem Billienem, správcem provincie Asia na cestě do své provincie, s dalšími Římany a s poselstvem dorazili k Mariovi, kde Marius spolu s Římany rozhodli, co bude s poselstvem. Tři členy poselstva poslali do Říma, kde požádali o spojenectví, zbylé dva členy poslali zpět ke králi. Poselstvu v Římě bylo sděleno, že senát rád s králem uzavře spojenectví, pokud napraví své nepřátelské činy něčím podobně důležitým. Bokchus nevěděl, co tím myslí a poslal znovu poselstvo k Mariovi, s dotazem, co měl senát na mysli. Marius mu neodpověděl, ale na žádost krále k němu poslal Sullu, aby žádal Jugurthu a pokud možno jej zajal a dopravil k Mariovi. Sulla se tedy odebral do přístavu Icosium, kde bylo domluveno setkání. Král zde nebyl, vyslal sem však svého syna Voluka 35. V blízkosti se totiž usadil Jugurtha s novým vojskem a vyčkával, protože větřil zradu. Volux se Sullou za bezměsíčné noci projeli středem nestřeženého Jugurthova tábora a dojeli ke králi Bokchovi, kde ale měl Jugurtha svého muže. Během několika dní tedy Sulla předstíral, že sem byl vyslán Mariem a že sem nepřišel na žádost krále. V noci se setkal tajně s králem a radili se. Sulla ho přesvědčoval, aby mu vydal Jugurthu, v čem nakonec uspěl. Bokchus vyslal Jugurthova šlechtice, aby přivedl Jugurthu s tím, že mu hodlá vydat Mariova kvéstora Lucia Cornelia Sullu. Když Jugurtha dorazil na místo srazu, vojáci, kteří měli zajmout Sullu, místo toho zneškodnili Jugurthovy šlechtice a jeho samého spoutali a zajali 36. Sulla si vzal svého šlechtice a vydal se na cestu zpět k Mariovi. Tato část je v mnoha bodech popsána podle Sallustia nebo podle stručných zmínek z Plutarchových životopisů Maria a Sully. McCulloughová jen svůj popis rozepsala více do detailů. Tímto skončila válka s Jugurthou, Marius ještě v Africe nastolil nový pořádek, kus západní části Numidie daroval králi Bokchovi, část východní části připojil k provincii Afrika. Na Numidský trůn uvedl krále Gaudu. Poté se vydal na sklonku roku 105 do Říma, kde na nový rok oslavil svůj triumf za válku s Jugurthou a ujal se úřadu konsula, do kterého byl opět zvolen in absentia, aby mohl vést válku s Germány.

34 Plut. Sull. 3 - Plútarchos stručně popisuje, že Sulla přijal vlídně Bokchovo poselstvo, které uniklo lupičské tlupě a vysloužil si tímto Bokchovo přátelství. 35 Sall. Bell. Iug. 106-107 36 Plut. Sull. 3 - Plútarchos zde stručně popisuje, že Sulla podstoupil velké nebezpečí, když svěřil svoji důvěru cizinci, který zradil důvěru svých blízkých příbuzných. Bokchus měl v moci jak Jugurthu, tak Sullu, mohl rozhodnout o osudu obou a váhal, protože byl nestálé povahy. Sallustius (Sall. Bell. Iug. 112-113)

17

2.3.

Závěr Colleen McCulloughová se při popisu války s Jugurthou ve většině případů drží Sallustiova

a Plutarchova popisu a to, čím se liší nebo o čem prameny mlčí, si domyslela podle dostupných informací z pramenů a podle svého rozumu a logiky. Kromě konfliktů velice živě a barvitě líčí všemožné aspekty života v Římě a středomoří období konce republiky - například popisuje různé domácí i veřejné náboženské obřady, v průběhu ságy pěkně popisuje římský pohled na náboženství, alespoň do té míry, jak nám prameny dovolují a domyslené podle římského způsobu myšlení. Také popsala celkem podrobně významné římské rody a jejich členy, vztahy mezi rody a jejich vliv na různé historické události. Velice živě a správně popisuje politický systém Říma, k lepšímu pochopení vytvořila tabulku ilustrující hierarchii úřadů v době krize Římské republiky. Krásně rozepsala podle Plutarchova životopisu Sullovo neutěšené mládí a jak se dostal k dostatečnému majetku pro vstup do senátorského stavu, velmi hezky popsala rodinu Gaia Iulia Caesara, dědečka Caesara diktátora, jak se dal dohromady s Gaiem Mariem a pomohl ho pozvednout ke konsulátu sňatkem se svou dcerou. Autorka v knize uvádí ohromné množství informací o různých aspektech života ve starověkém světě, které poukazuje na obrovské nasazení při studiu pramenů a různých prací o antice. Používá správné termíny, které pro čtenářovo snazší pochopení vysvětluje v glosáři na konci knihy. Významné osobnosti i vyobrazila vlastnoruční kresbou podle dochovaných bust. U koho se busta nedochovala, snažila se přiřadit anonymní bustu, která se jí zdála nejlepší na toho daného člověka. Za toto studijní nasazení, které ji k napsání prvního dílu ságy zabralo dva roky intenzivní práce, dostala v roce 1993 čestný doktorát na Macquarie University v Sydney.

3

VÁLKA S GERMÁNY

3.1.

Historické souvislosti a fáze tažení Germánů

3.1.1.

Kimbrové a Teutoni Kolem roku 113 př.n.l. se do Říma poprvé donesla zvěst o Kimbrech a Teutonech, dvou

národech původem z dnešního Dánska, z Jutlandského poloostrova, u řeckých geografů označovaný za Kimberský poloostrov. Tyto dva národy byly vyhnány ze svého území velkou záplavovou vlnou a následným zasolením půdy a byli nuceni putovat s rodinami, vozy a zvířectvem jako velký kmenový svaz napříč Evropou, aby našli nový domov. Neví se přesně kdy opustili své domovy, první zmínka o nich je z roku 113, kdy přišli do Norica na území římských spojenců Taurisků. 18

Tento kmenový svaz táhl napříč Evropou a vedl časté boje s původními obyvateli míst, kterými táhl. Většinou se ale po boji stáhl a táhl jinam. Germáni svedli několik bitev s římskými legiemi, ve kterých ve většině případů zvítězili a římské legie buď rozehnali do všech stran nebo je pobili. Plútarchos v životopise Maria37 spekuluje nad původem Kimbrů. Popisuje, jak se do Říma dostávaly první zvěsti o táhnoucích národech Teutonů a Kimbrů, kteří pátrali po zemi, která by jim byla domovem a uživila jejich velké množství. Přirovnává je z pohledu Římana ke Galům, kteří o několik staletí dříve vzali nejúrodnější část Etruského území v severní Itálii a usadili se na něm. Nikdo nevěděl jací jsou a odkud přicházejí a zjevili se odnikud. Podle tělesných proporcí a podle jména Kimbrové usuzuje, že pocházejí ze zemí u severního moře. Popisuje i jiná tvrzení, například že se jedná o kmeny smísených Keltů a Skythů nebo že se jedná původně o obyvatele Kimmerie a že se jejich původní jméno Kimmeriové změnilo na Kimbrové. Prý byli obrovské postavy, velice silní a odvážní. Nikdo jim v bitvě nemohl odolat. Porazili i několik římských armád, které většinou zmasakrovali a kvůli slabému odporu Říma, který byl pro ně stejně tajemný, jako byli oni tajemní pro obyvatelstvo ve středomoří, chtěli táhnout dál do Itálie a vyvrátit Řím. Strabon ve své sedmé knize spisu Geographia 38 má i pasáž o Kimbrech, kde odmítá teorie, že Kimbrové pocházejí z Jutského poloostrova, a že se dali na útěk kvůli tomu, že moře zaplavilo jejich zemi a zasolilo půdu a studny. Spíš souhlasí s názory, že Kimbrové, jako pirátský lid putoval ze zemí kolem Maeotského jezera39, že název Kimmerského poloostrova40 daný Řeky byl ekvivalentní ke Kimberskému. Kimbry pak Řekové nazývali jako Kimmerijce. Kimbrové se pak prý snažili dobít zemi Boiů a když byli odraženi, putovali přes Dalmacii a Istrii k Helvetiům, kde když místní kmeny viděli jejich naloupené bohatství, přidali se k nim kmeny Tigurinů a Toygenů. Odtud pokračovali v tažení na území Taurisků. 3.1.2.

První srážky s Římany Poprvé došlo ke kontaktu s Římem v Noricu v roce 112, kdy byl vyslán konsul Gnaeus

Papirius Carbo bránit území Taurisků. Ten nejdřív vyjednal s Germány jejich odchod s tím, že je vyvede z území Taurisků. Nicméně je zavedl do léčky, kde čekala jeho armáda a došlo k bitvě. Carbo bitvu prohrál, úplnému vyhlazení římského vojska tehdy zabránila jen bouřka, která oddělila obě strany od sebe.41 37 38 39 40 41

Plut. Mar. 11 Strab. 7, 2, 1, databáze Perseus dnešní Mazovské moře dnešní Krym Liv. Per. 63, o bouřce tam není zmínka.

19

Liv. Per. 63 (databáze CLCLT) Cimbri, gens vaga, populabundi in Illyricum venerunt. ab his Papirius Carbo cos. cum exercitu fusus est. Kimbrové, kmen kočující za pleněním, přišli do Illyrika. Od nich byl zahnán konsul Papirius Carbo s vojskem. K dalšímu kontaktu s Římany došlo roku 109 př.n.l. v Zaalpské Galii, když vtrhli na území Allobrogů, spojenců Říma. Byl tam poslán konsul Marcus Iunius Silanus, správce Galie. Kimbrové požádali Řím, aby jim dali nějaké území, kde by se mohli v míru usadit. Římu se to nezamlouvalo, Silanus tedy na Kimbry bez odpovědi zaútočil. Byl také poražen, v bitvě padlo přibližně 30 000 římských vojáků, tedy přibližně 6 legií. Liv. Per. 65 (databáze CLCLT) M. Iunius Silanus cos. adversus Cimbros infeliciter pugnavit. legatis Cimbrorum sedem et agros, in quibus consisterent, postulantibus senatus negavit. Konsul M. Junius Silanus nešťastně bojoval proti Kimbrům. Senát zamítl žádost Kimberských vyslanců na území, na kterém stáli.

Kimbrové nicméně po vítězné bitvě netáhli do Itálie, usadili se v Galii, kde si 2 roky podmaňovali keltské obyvatelstvo a vyjídali jednu část Galie za druhou. 3.1.3.

Bitva u Burdigaly a porážka Gaia Cassia Longina Ke třetí bitvě s Římany došlo u Burdigaly42 roku 107 př.n.l., kde byl poražen římský konsul

Gaius Cassius Longinus, poté co sem byl vylákán po vítězné potyčce s kimberskými spojenci Tiguriny u města Tolosy. U Burdigaly padlo celé vojsko i s Gaiem Cassiem kromě pěti kohort, které pod vedením Gaia Popilia Laenata hlídaly tábor s trénem a kořistí z předchozí bitvy. Po porážce Cassiovy armády totiž Germáni a Galové vtrhli do římského tábora tak rychle, že nebylo možné klást odpor. Popilius Laenas se tedy raději vzdal a prošel i s vojskem pod jhem, aby zachránil pro Řím aspoň těch 5 kohort, kterým velel.

42 dnešní Bordeaux

20

Liv. Per. 65 (databáze CLCLT L. Cassius cos. a Tigurinis Gallis, pago Helvetiorum, qui a civitate secesserant, in finibus Nitiobrogum cum exercitu caesus est. milites, qui ex ea caede superaverant, obsidibus datis et dimidia rerum omnium parte, ut incolumes dimitterentur, cum hostibus pacti sunt. Konsul L. Cassius byl s vojskem zabit Galskými Tiguriny, částí národa Helvetů, kteří ze své obce odešli. Vojáci, kteří tu vraždu přežili, aby byli bez úhony propuštěni, museli uzavřít přísahou dohodu s nepřáteli a odevzdat polovinu všech věcí.

3.1.4.

Gaius Popilius Laenas Colleen McCulloughová tyto srážky popisuje v dopisech a v popisech jednání senátu.

Popilius Laenas byl podle ní po návratu do Říma obviněn z velezrady, senátoři se snažili najít obětního beránka, na kterého by shodili vinu za neúspěšné tažení. Popilius Laenas se dostavil k soudu a byl osvobozen. McCulloughová zde vypráví příběh 43 o Laenatově dědovi či pradědovi, který jako konsul jen se svými liktory byl poslán na východ, když Syrský král Antiochus IV. chtěl vtrhnout do Egypta. Konsul Laenas přišel od Alexandrie k Antiochovi a přesvědčoval ho, aby se vrátil do Sýrie. Antiochus se mu vysmál a zeptal se, kde má vojsko, aby jej donutil. Laenas mu odpověděl, že vojsko nepotřebuje a svou holí v písku kolem Antiocha nakreslil kruh. Přiměl krále, aby vše znovu zvážil, a než vyjde z kruhu, aby se obrátil a vyšel z něj domů do Sýrie. Antiochus to nakonec udělal a vrátil se i s vojskem do Sýrie. V Římě se tento příběh vyprávěl malým dětem, stačilo tedy porotcům u tribunálu odříkat první větu tohoto příběhu a bylo jasné, že potomek tohoto konsula odsouzen nebude. Tento příběh je popsán i u Livia44. 3.1.5.

Caepio a zlato; bitva u Arausia Roku 106 vyslal Řím do Zaalpské Galie konsula Quinta Servilia Caepiona, ten došel k

Tolose, kde byl o rok dříve zrazen Cassius a i s armádou zaveden ke svému konci u Burdigaly. Tolosa tentokrát měla zanedbatelnou ochranu, takže jí Caepio bez potíží dobyl. Povedlo se mu najít po chrámech a posvátných jezerech v Tolose ohromný zlatý a stříbrný poklad čítající 15 000 talentů zlata, který tam byl uložen pod dozorem kmene Volsků Tectosagů patrně od dob Brennovy invaze do Řecka a narůstal díky darům lidí z celé Galie. Podle Strabona, který o tomto pokladu píše, totiž Keltové ukládali své zlato a stříbro ve svatyních a v posvátných jezírcích přetavené na mlýnské 43 MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma, str. 270-273. 44 Liv. 45, 11-13, databáze Perseus

21

kameny, protože pro ně neměli lepší využití, a vytahovali je pouze, když si potřebovali namlít obilí. V Tolose byla údajně svatyně hodně vytížená, chodili sem lidé z celého širého okolí darovat své zlato a stříbro, proto byl zdejší poklad tak ohromný. Strab. 4.1.13 ...And it is further said that the Tectosages shared in the expedition to Delphi; and even the treasures that were found among them in the city of Tolosa by Caepio, a general of the Romans, were, it is said, a part of the valuables that were taken from Delphi, although the people, in trying to consecrate them and propitiate the god, added thereto out of their personal properties, and it was on account of having laid hands on them that Caepio ended his life in misfortunes — for he was cast out by his native land as a temple-robber, and he left behind as his heirs female children only, who, as it turned out, became prostitutes, as Timagenes has said, and therefore perished in disgrace. However, the account of Poseidonius is more plausible: for he says that the treasure that was found in Tolosa amounted to about fifteen thousand talents (part of it in sacred lakes), unwrought, that is, merely gold and silver bullion; whereas the temple at Delphi was in those times already empty of such treasure, because it had been robbed at the time of the sacred war by the Phocians; but even if something was left, it was divided by many among themselves; neither is it reasonable to suppose that they reached their homeland in safety, since they fared wretchedly after their retreat from Delphi and, because of their dissensions, were scattered, some in one direction, others in another. But, as has been said both by Poseidonius and several others, since the country was rich in gold, and also belonged to people who were god-fearing and not extravagant in their ways of living, it came to have treasures in many places in Celtica; but it was the lakes, most of all, that afforded the treasures their inviolability, into which the people let down heavy masses of silver or even of gold. At all events, the Romans, after they mastered the regions, sold the lakes for the public treasury, and many of the buyers found in them hammered mill-stones of silver. And, in Tolosa, the temple too was hallowed, since it was very much revered by the inhabitants of the surrounding country, and on this account the treasures there were excessive, for numerous people had dedicated them and no one dared to lay hands on them. Podle McCulloughové Caepio tento poklad poslal do Říma pod doprovodem jedné kohorty, nicméně poklad do Říma nikdy nedorazil. V následujících letech majetek rodu Caepionů nebývale narostl, takže všichni měli za to, že poklad ukradl Caepio. Nicméně jako konsul setrval v Tolose a 22

jejím okolí. V následujícím roce zde setrvával se svými šesti legiemi jako prokonsul, senát sem ještě poslal nového konsula Gnaea Mallia Maxima s dalšími deseti legiemi, aby se spojili a společně pod vedením konsula Mallia Maxima čelili blížícím se Germánům v čele 16 legií. Nicméně Caepio odmítl se jako urozený člověk podřidit velení konsula, který byl homo novus, tedy muž bez předků v senátu. Senát sem vyslal komisi několika senátorů, aby přesvědčila Caepiona a Mallia Maxima ke spolupráci, což se jim povedlo jen částečně. Gnaeus Mallius Maximus se svými legiemi překročil u obce Arausio45 řeku Rhodanus46 a postavil tam tábor. Komise senátorů přesvědčila Caepiona, aby také překročil řeku, nicméně Caepio odmítl spojit síly s Malliem Maximem a utábořil se se svým vojskem odděleně o kus dál, byť na stejné straně řeky. První kontakt s Kimbry uskutečnila předsunutá jízdní jednotka legáta Marka Aurelia Scaura, která okamžitě podlehla a Aurelius Scaurus byl zajat. Scaura vyslechl mladý kimber Boiorix, velmi bojovný a energický muž. Scaurus mu řekl, aby nepřekračoval alpy do Itálie a táhl jinam. Za toto jej nechal Boiorix popravit. Následujícího dne, 6 října roku 105 př.n.l., došlo k boji. Kimbrové zahájili jednání s Malliem Maximem; Caepio, který se bál, že Mallius Maximus uspěje v jednání a bude si moci připsat veškeré zásluhy, přesunul svůj tábor blíž k nepříteli a zaútočil na Kimbry. Jeho vojsko bylo skoro okamžitě pobito nebo rozehnáno, Kimbrové napadli a dobili Caepionův nechráněný tábor. Nakonec Kimbrové povzbuzení snadným vítězstvím napadli i Mallia Maxima. Ten rozestavěl své legie v řadě na břehu řeky zády k řece, na složité manévry nebyl čas. Vlna Germánů se přes legie přelila a všechny pobila vesměs do posledního muže. Přežilo jen velmi málo mužů, málokterý voják dokázal přeplavat řeku ve zbroji vážící přes 20kg, jen málokdo uměl plavat natolik dobře. Na sundavání zbroje nebyl čas. Bitvu přežili oba velitelé i s několika málo důstojníky. Podle McCulloughové pak byl souboj o čas, kdo dříve dorazí do Říma a podá o bitvě zprávu jako první. Caepio spěchal, aby očernil Mallia Maxima a svalil vinu za porážku na něj. Do Říma však dorazila dřív přeživší komise senátorů, která bitvu pozorovala z protějšího břehu, a vylíčila v senátu jak to bylo doopravdy a kdo za prohru mohl. Caepio byl nakonec později obžalován ve shromáždění plebejů pro ztrátu své armády, byl odsouzen, byl zbaven římského občanství, byl mu odepřen oheň i voda v okruhu osmi set mil od Říma, byl pokutován hodnotou toloského zlata (15 000 talentů zlata) a poslán do doživotního vyhnanství do Smyrny47, kde po několika letech zemřel jako zlomený muž. Toloské zlato nicméně podle McCulloughové zůstalo v rodině, ještě před procesem zlato začalo přecházet přes různé prostředníky na Caepiona mladšího. Po bitvě u Arausia se germánský svaz opět odvrátil od Itálie a ničil vše po cestě k Pyrenejím. 45 dnešní Orange 46 dnešní Rhona 47 MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma, str. 492-493

23

Přišli do Hispanie, kde zničili co mohli, než je keltiberské kmeny odehnaly zpět do Galie. V Galii se spojili s Teutony. Toto je zmíněno v periochách 67. knihy Liviových dějin. To dalo Římu jistý čas, aby obnovil své síly. Liv. Per. 67 "M. Aurelius Scaurus, legatus consulis, a Cimbris fuso exercitu captus est, et cum in consilium ab his advocatus deterreret eos, ne Alpes transirent Italiam petituri, eo quod diceret Romanos vinci non posse, a Boiorige, feroci iuvene, occisus est. ab isdem hostibus Cn. Manlius cos. et Q. Servilius Caepio procos. victi proelio castris quoque binis exuti sunt, militum milia LXXX occisa, calonum et lixarum XL secundum A Arausionem. Caepionis, cuius temeritate clades accepta erat, damnati bona publicata sunt primi post regem Tarquinium imperium que ei abrogatum." "M. Aurelius Scaurus, konsulský legát, byl zajat Kimbry, když bylo vojsko rozděleno, a když naslouchali jeho radám, aby je odradil, ať nepřekračují Alpy na cestě do Itálie, protože tím prý nelze Římany porazit, byl zabit Boiorigem, divokým mladíkem. Stejnými nepřáteli byli konsul Cn. Manlius a prokonsul Q. Servilius Caepio poraženi v bitvě a oba tábory byly dobyty, vojáků padlo 80 tisíc, vojenských sluhů a otroků 40 tisíc u Arausia. Caepionovi, jehož troufalostí byla zaviněna porážka, byl rozsudkem zkonfiskován majetek a jako prvnímu po králi Tarquiniovi byla odňata úřední moc." „Cimbri vastatis omnibus, quae inter Rhodanum et Pyrenaeum sunt, per saltum in Hispaniam transgressi ibi que multa loca populati a Celtiberis fugati sunt, reversi que in Galliam in Veliocassis se Teutonis coniunxerunt.“ „Když Kimbrové zničili vše co je mezi Rhonou a Pyrenejemi, přešli horským průsmykem do Hispánie, zde vyplenili mnohá místa a byli odehnáni Keltibery a vrátili se do Galie na území Veliocassů, kde se spojili s Teutony.“

3.1.6.

Gaius Marius a začátek jeho tažení Ještě na sklonku roku 105 př.n.l. se v senátu jednalo o tom, koho zvolit jako vrchního

velitele proti Germánům a za jakých podmínek. Většinou se senátoři shodli na tom, že nejvyšší velení má získat Gaius Marius, v této době už byl Jugurtha poražený a Marius dokončoval organizaci poválečné provincie Africa. Rozdílné názory v senátu se týkaly podmínek velení proti 24

Germánům. Podle lex villia annalis48 se Marius nemohl ucházet znovu o konsulát dříve než deset let po svém prvním konsulátu. Senátoři tedy chtěli Mariovi dát pouze proprétorské imperium pro zaalpskou Galii. To by samozřejmě nemuselo stačit a mohlo by to vést k opakování katastrofální porážky, jako byla u Arausia. Pokud by se totiž nějaký budoucí konsul chtěl ujmout velení, nic by mu nebránilo, protože jeho konsulské imperium by mělo větší váhu než proprétorské. Mariův legát Manius Aquillius byl proti tomuto návrhu a prosadil i přes jistý odpor senátních vůdců zákon, který opravňoval Maria k ucházení se o konsulát in absentia. Volby měly proběhnout v centurijním shromáždění, tedy v centuriích první a druhé majetkové třídy. Na to senát přistoupil, protože centurijní shromáždění nebyl sněm lůzy, ale sněm pouze těch nejbohatších vrstev, které se politice věnovaly a sledovaly veškeré události na foru a v senátu. Gaius Marius byl tedy pro rok 104 zvolen v nepřítomnosti konsulem. Po návratu z Afriky koncem roku 105 ho čekala příprava triumfálního průvodu za tažení v Africe. Triumf oslavil 1. ledna roku 104, tedy ve stejný den, kdy se ujímal úřadu konsula. V průvodu byl veden Jugurtha, pochodovaly tam Mariovy legie beze zbraní, projíždějící alegorické vozy ukazovaly scény z tažení proti Jugurthovi. Ještě během triumfu byl Jugurtha odveden do Tulliana, kde byl svlečen a vržen na smrt do hladomorny. Marius došel k senátu a provinil se proti zvyklostem, že vstoupil do senátu ve zbroji a v triumfátorském oděvu a nalíčení, což do té doby nikdo neučinil. Uvědomil si to a šel se převléct ještě než zahájil jednání senátu. Přesto se o tom dochovala zmínka v periochách 67. knihy Dějin od založení Města Tita Livia. Liv. Per. 67 „In triumpho C. Mari ductus ante currum eius Iugurtha cum duobus filiis et in carcere necatus est. Marius triumphali veste in senatum venit, quod nemo ante eum fecerat, ei que propter metum Cimbrici belli continuatus per complures annos est consulatus. Secundo et tertio absens consul creatus quartum consulatum dissimulanter captans consecutus est.„ „Jugurtha byl veden se dvěma syny v triumfu Gaia Maria před jeho vozem a byl usmrcen ve vězení. Marius oděn v triumfátorské roucho přišel do senátu, což nikdo před ním neučinil a jeho konsulát ze strachu z války s Kimbry byl obnovován po několik let. Podruhé a potřetí byl zvolen konsulem v nepřítomnosti, čtvrtého konsulátu se ujal následovně aniž by o to usiloval.“ Gaius Marius se ujal svého konsulátu a krátce pobyl v Římě, kde připravoval různé záležitosti 48 Zákon, který stanovoval minimální věk uchazečů o politické úřady a stanovoval minimální mezeru mezi konsuláty na 10 let. Dochoval se ve zmínkách: Cic. Phil. V, 17, 47; Liv. XL, 44; Polybius, Hist., VI, 19.

25

ohledně nadcházejícího tažení. Podle McCulloughové49, jejíhož popisu se teď budu držet s doplněním odkazů na prameny kdekoli to bude možné, měl k dispozici svých numidských 6 legií a několik kohort navíc, které se mu povedlo ještě v Itálii sebrat. Víc mužů nebylo možné do vojska odvést, protože stav římských bojeschopných mužů, ať už z capite censi nebo z řad majetných vrstev, naprosto vyschl. Italští capite censi i se spoustou majetných byli v římském dlužním otroctví. Gaius Marius tedy ještě před odchodem prosadil v senátu usnesení, aby italičtí otroci byli propuštěni z otroctví, aby mohli sloužit ve vojsku. Obilnářům, kteří nejvíce používali italické otroky na polích, měla být sehnána náhrada ze spojeneckých království. Gaius Marius se po tomto opatření, aby se dalo v případě potřeby najmout více legií, odebral i se svými legiemi a důstojníky do Zaalpské Galie. Putoval po pobřežní silnici Via Aurelia, poté po rozestavěné silnici Via Aemilia Scauri. Nakonec chtěl táhnout do Zaalpské Galie po pobřeží, aby zjistil, jaký je tam terén a jak je tato cesta schůdná. Do Zaalpské Galie se obvykle cestovalo po silnici přes průsmyk Mons Genava. Po pobřeží, kde hory a útesy spadaly přímo do moře, se dalo jít jen ztěží, nebyla zde římská silnice, jen nějaká obyčejná cesta, po které nikdy římská armáda nešla. Marius se tedy spolu se Sullou a se čtyřmi legiemi vydal touto cestou. Mania Aquillia s trénem a se zbylými dvěma legiemi poslal přes horský průsmyk Mons Genava. Po cestě po pobřeží Marius nechal svou armádu zlepšovat cestu, aby nelenila a nepobírala plat za nic a aby se v budoucnu mohla vojska rychleji přesouvat. Nakonec se celé vojsko setkalo v Zaalpské Galii v hustěji osídlené oblasti mezi Arelate50 a Aquae Sextiae51, v blízkosti města Glanum52. Trén zde na Maria již čekal, vyhlédl si tedy místo pro tábor na kopci daleko od obdělávaných polí, strmý kopec, s útesy ze třech stran, na zbývající straně s mírným svahem a s prameny pitné vody. Na tomto kopci postavil stálý tábor a pořádně jej opevnil. Jelikož měl od Galů zprávy, že Germáni se rozdělili, že Teutoni a Tigurinové se usadili mezi Belgy a Kimbrové se vydali do Germánie, předpokládal, že nehrozí v nejbližší době invaze, nicméně, že v následujících letech budou Kimbrové z Hispánie odraženi, Galové mezi sebou Germány také nebudou chtít a tím zbyde pro Germány jediná možnost invaze do Itálie. Aby jeho legie nezahálely, protože stát je platil a vydržoval a legionáři tedy byli státní zaměstnanci, přikázal legionářům stavět v Zaalpské Galii dobré římské silnice, průplavy, mosty a podobné užitečné stavby a komunikace. Základ použití římských legií totiž byla dobrá mobilita, neboli kvalitní dlážděné silnice, po kterých se mohly legie rychle přesouvat kam bylo potřeba. 3.1.7. 49 50 51 52

Sulla a Sertorius mezi Germány/ Invaze Germánů

MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma; popis Mariova tažení proti Germánům začíná od str. 447. Dnešní Arles Dnešní Aix-en-Provence Ještě v pozdní antice opuštěno, v těsné blízkosti založeno dnešní město Saint-Rémy-de-Provence

26

Colleen McCulloughová popisuje výzvědnou misi Sully a Sertoria mezi Germány. V pramenech jsem nenalezl nic, co by potvrdilo existenci takovéto mise. Jedná se tedy pravděpodobně o výmysl autorky. Uvedu jej zde pro lepší obraz celkového popisu války s Germány u McCulloughové a ukázání dalších nepřesností oproti pramenům. Sulla vymyslel plán, jak zjistit o Germánech informace přímo z první ruky. Ještě před odchodem z Říma si sehnal tři otroky. Jednoho Keltibera, kterého daroval Mariovu synovci Quintu Sertoriovi, který v armádě svého strýce zastával hodnost mladšího vojenského tribuna, aby se naučil jazyku hispánských Keltiberů. Sertorius byl mladý, snědý, hodně schopný voják s talentem pro vedení armády, což o několik desetiletí později plně prokázal. Měl jednu zvláštní schopnost, dokázal si ochočit divoké zvíře tak, že k němu samo přišlo a nechalo se držet nebo pohladit aniž by ztratilo svou divokost. V Africe si prý písknutím přivolal leoparda, aby si ho pohladil. Podobně si prý ochočil i orla, který se k němu dokonce často vracel a sedal mu na ruku. Tím si vzbudil velkou úctu u legionářů. Sullovi se tato vlastnost hodila, protože se Sertorius bude moci vydávat za šamana se schopností ochočování zvířat. Podobně jako se Sertorius učil keltiberštině, se Sulla učil od dalšího otroka, Gala z kmene Arvernů, o jazyce a náboženství Keltů. Od třetího otroka, Kimbra, se naučil dostatek z jazyka Kimbrů, aby dokázal porozumnět. Už od Říma si nechával také narůstat dlouhé vlasy. Jeho plán byl, že se bude vydávat za Gala a přidá se ke Kimbrům, Sertorius se bude vydávat za Keltibera a oba se budou snažit získat co nejvíce informací za života mezi Germány. Gaius Marius tento plán plně podpořil a držel jej v tajnosti. Sulla a Sertorius se tedy vydali na dobu přibližně dvou let v přestrojení mezi barbary. Po několika měsících, tedy někdy na konci roku 104 př.n.l., se Sulla se Sertoriem v přestrojení za Galy vrátili na chvíli do Mariova tábora 53. Přivedli s sebou jako zajatce Copillu, krále Tectosagů, který přivodil Cassiovu porážku u Burdigaly. Král Copilla byl také svědkem, jak konsul Caepio nalezl zlato a jak jej poslal pod stráží jedné kohorty pod velením svého klienta a praefecta fabrum Furia. Tento Furius ještě s propuštěncem Quintem Serviliem Biasem přežili masakr oné kohorty a o několik měsíců později odplouvalo zlato do Smyrny v bednách označených jako malacké garum54 pro Quinta Servilia Caepiona. Právě na základě pověstí o tomto činu, které vyvolal Marius v Římě prostřednictvím svých klientů, byl Caepio obžalován a odsouzen. Sulla a Sertorius se po této zastávce ještě vrátili mezi Germány, aby zjistili více, protože zatím sotva stihli mezi ně proniknout. K Mariovi se vrátili až v listopadu roku 103, př.n.l., když 53 Colleen McCulloughová, První muž Říma, str. 470-472. 54 Garum bylo v dobách antiky velmi často používané dochucovadlo pokrmů. Bylo mnoho druhů, vesměs se však jednalo o omáčku z kvašených ryb naředěnou dalšími ingrediencemi, např. Oenogarum bylo garum smíchané s vínem.

27

zjistili co bylo třeba a začalo se schylovat ke germánské invazi. 55 Sulla Mariovi pověděl všechno co zjistil. Nejdříve mluvil o původu Germánů, jednak, že si neříkají Germáni a nejsou jednotný národ. Germánský svaz se skládá z Kimbrů, Teutonů, Markomanů56, Cherusků a Tigurinů. Kimbrové a Teutoni pocházejí z poloostrova severně od Germánie57, nazvaného řeckými geografy Kimberský Chersonéssos. Kimbrové obývali severní část, Teutoni jižní část sousedící s Germánií. Jazyk měli dostatečně podobný, takže si bez potíží rozumněli. Živili se pastevectvím, obilí nepěstovali. Někdy kolem roku 123 př.n.l. Atlantický oceán zaplavil celý poloostrov a když ustoupil, byla půda zasolená natolik, že se již nedařilo trávě ani nebyla žádná sladká voda 58. Kimbrům a Teutonům nezbylo než postavit desetitisíce vozů, sehnat všechno přeživší zvířectvo a vydat se hledat nový domov. Vydali se bez vůdce na cestu asi v počtu 600 000 59 lidí, skládajících se jen z mladých mužů, žen a dětí, podél řeky Albis60. Došli k horám, které pro ně byly něčím neznámým a drželi se jich, až dospěli k řece Danubiu61. Podle jejího došli až k rovinaté zemi Getů a Sarmatů. Směřovali k Černému moři, cestu do severní Dácie jim ale zahradili Boiové. Kimbrové a Teutoni se tedy stočili do Pannonie. U soutoku Dunaje s řekami Savou a Tisou se jim postavili Skordiskové, Germáni se tedy znovu obrátili a táhli podél řeky Dravy, až došli na území Taurisků, kde se setkali s římským konsulem Carbonem. Po porážce Carbona, po sedmi letech na cestě, znovu uhnuli před odporem a místo do Italské Galie táhli do hor na území Helvetů, kde se k nim přidal kmen Tigurinů62. Kimbrové podle McCulloughové neměli ve zvyku dobývat území silou, proto uhýbali před odporem a táhli jinam. Dá se předpokládat, že chtěli najít nějakou zemi, která nebude moc osídlená a kde by je místní vládce přijal a povolil jim, aby se usadili. Putovali tedy dlouhá léta a nedařilo se jim pro sebe novou zemi najít. Nakonec tedy teď již kmenový svaz, jehož velikost McCulloughová odhadla na 800 000 lidí, vtrhl do Galie na území kmenů Aeduů a Ambarrů, dobyl jej a na tři roky se zde usadili. Poté táhli na jih k Arausiu a od Arausia se Kimbrové sami pokoušeli probojovat přes Pyreneje do Hispánie. Ostatní kmeny se odebraly mezi Belgy, kam nakonec přitáhli i Kimbrové, když v Hispánii neuspěli. Během tažení do Hispánie se k nim připojil Sulla jako válečník. Našel si 55 MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma, str. 512-527. 56 Nenašel jsem doklad o tom, že by se Markomani a Cheruskové podíleli na tažení Kimbrů proti Římu. Tiguriny zmiňuje Strabón (Strab. 7.2.2.) a cituje při tom Poseidonia. Tigurinové a Toygenové (podle některých řecký název pro Teutony) se prý ke Kimbrům přidali, když viděli množství jejich kořisti. Markomanny a Cherusky si tedy do tohoto germánského svazu autorka patrně domyslela. 57 Jutský poloostrov. 58 Zaplavení Jutského poloostrova mořem Strabón odmítá jako nesmysl. Není podle něj možné, aby k něčemu takovému došlo. Strab. 7.2.1 59 toto číslo je přibližné, Plútarchos jej vesměs potvrzuje: Kimbrů a Teutonů prý táhlo 300 000 bojovníků a s nimi ještě větší množství žen a dětí. Dá se tedy odhadovat, že jejich celkový počet mohl být mezi 600 000 a 1 000 000. Plut. Mar. 11 60 Dnešní Labe. 61 Dnešní Dunaj 62 Strab. 7.2.2.

28

ženu, vdovu po nějakém padlém válečníkovi, měl s ní dvojčata a časem se stal nižším náčelníkem, takže byl přizván na sněm thénů. V době po Arausiu se začal mezi Kimbry prosazovat bojovný mladík Boiorix. Boiorix se naučil latinsky číst a psát a podle McCulloughové se právem soubojů stal nejvyšším náčelníkem Kimbrů. Přesvědčil radu náčelníků, že Kimbrové nepotáhnou dál do Hispánie, ale že se spojí s ostatními kmeny, které čekali u Belgů, že se Boiorix stane vládcem všech těchto Germánů a že společně potáhnou do Itálie. Průchod Galií si Boiorix vysmlouval a malou část Kimbrů nechal u Galů obdělávat půdu, aby bylo dost obilí pro všechny. Přitáhl do Belgie a přesvědčil všechny účastníky tažení, že je králem všech Germánů. Získal si podporu podobně uvažujících náčelníků, Teutoboda z kmene Teutonů a Getoriga z kmene Tigurinů. Boiorix poté na radě přednesl plán invaze do Itálie na třech frontách63. Rozdělil kmeny na tři proudy, všechny měly vtrhnout do Itálie někdy v říjnu roku 102 př.n.l. Teutoni měli pod vedením Teutoboda vtrhnout do Itálie od západu, přes průsmyk Mons Genava, Kimbrové měli pod vedením Boioriga dojít k Alpám a projít Brennovým průsmykem do Italské Galie u Verony. Třetí proud složený z Tigurinů a menších kmenů měl táhnout k Noriku a odtamtud na jih k Tergeste a Aquilei64. Germáni měli v tuto chvíli dobré vedení, a byli odhodláni vtrhnout do Itálie. Byli již skoro 20 let na cestách a začínali být unavení. Vyskytovaly se prý názory vyzývající k návratu na Kimberský Chersonéssos, moře již mělo ustoupit a půda měla být již bez soli, nicméně Germánům zachutnal bílý křupavý chléb a zalíbilo se jim slunečné podnebí v blízkosti moře a vysokých hor. Chystali tedy invazi. V Římě koncem roku zemřel Mariův kolega v konsulském úřadě Aurelius Orestes, tím pádem měl Marius záminku, aby jel do Říma dohlédnout nad volbami nových úředníků. Spolu se Sullou dojeli do Říma a přednesli před senátem zprávy o plánované invazi. Řím tomu rychle uvěřil a Gaius Marius byl počtvrté zvolen konsulem. Jeho kolegou se stal Quintus Lutatius Catulus Caesar65, který také měl sebrat 6 legií a táhnout do Italské Galie, aby tak Řím čelil invazi na dvou frontách. Vrchní velení si měl jako první konsul podržet Gaius Marius a Quintus Lutatius, ač patricij, neměl problém poslouchat rozkazy. Marius se vrátil ke svému vojsku do Zaalpské Galie, Sullu vyslal jako legáta ke Catulovi, aby dohlédl, že si nenechá vybít armádu, dokud mu Marius nebude moci přijít na pomoc. Kimbrové se přiblížili k hranicím Italské Galie ke konci července roku 102 př.n.l. Catulus Caesar se jim i s 63 Flor. Epit. 1, 38 64 Tyto kmeny nakonec nepřekročily Alpy a vrátily se do svých původních domovů. 65 Jako Catula Caesara ho uvádí pouze McCulloughová, tvrdí, že se jedná o adoptovaného Julia Caesara, bratrance Caesarova otce, do rodu Lutatiů Catulů. Má se jednat o bratra Lucia Caesara a Caesara Strabona. Nikde jsem nenalezl zmínku, která by toto tvrzení potvrzovala.

29

vojskem vydal vstříc údolím řeky Athesis66. Catulus prý pomýšlel na něco podobného jako v bitvě u Thermopyl, terén byl i celkem podobný. Sulla se pokoušel Catula Caesara přesvědčit, že to je nesmysl, že všichni padnou. Catulus Caesar překročil u obce Tridentu řeku Athesis a na nesprávné straně (na straně blíž ke Germánům) v místě, kde bylo údolí tak úzké, že legie musely tábořit v řadě za sebou, postavil tábor67. Sulla68 mezitím sezval všechny centuriony Catulových legií a promluvil s nimi. Řekl jim, že dostal od Maria pokyn sledovat Catula a zabránit mu za každou cenu, aby přišel o vojsko kvůli nějaké hloupé chybě. Domluvil se s centuriony, že podniknou vzpouru, aby přesvědčili Catula, aby se stáhl. Catulus nakonec ustoupil a přikázal legiím se stáhnout. Ještě v noci se legie sbalily a začaly ustupovat za most. Ženisté se mezitím snažili most nahlodat tak, aby ho mohli strhnout za poslední legií. Ráno, když měla přejít poslední legie přes most, Kimbrové vtrhli do údolí a začali dorážet na osamocenou legii, které velel nezkušený a bojácný mladší vojenský tribun Marcus Aemilius Scaurus mladší, syn prvního senátora Scaura. Scaurus se při pohledu na barbary valící se na něj a jeho legii zhroutil. Naštěstí centurio primus pilus Gnaeus Petreius Atinas převzal velení, udržel své muže v klidu, zformoval je do obranné formace a dokázal se stáhnout za řeku. Most se vzápětí rozpadl, což zaručilo zdržení Kimbrů na druhé straně řeky. Catulova armáda se mezitím stáhla k Veroně. Centurio Petreius za záchranu legie obdržel ocenění Corona Graminea, neboli korunu z trávy. Toto ocenění bylo to nejcennější, jaké bylo možné získat, za celou historii Říma jej obdrželo jen několik mužů. Petreius byl z nich jediný plebej a jediný centurio. Catulus se původně chtěl utkat s Kimbry v bitvě u jezera Benacus, Sulla ho ale přesvědčil, aby rozeslal zprávu po celé Italské Galii, aby se z území zapádské Galie stáhli všichni, kdo se nechtěli připojit k Germánům. Krajinu na sever od Pádu tak nechali Kimbrům, aby plenili a rabovali, zatímco Marius bude čelit Teutonům. O hrdinství Gnaea Petreia můžeme nalézt zmínku v díle Plinia staršího Naturalis historia 69 Gnaeus Petreius podle Plinia převzal velení legie zabitím mladého vojenského tribuna, který váhal podniknout potřebná opatření pro záchranu legie. U McCulloughové tomu je trochu jinak, mladý Scaurus, poté co se zahanbil a zneuctil před celou armádou, byl poslán do Říma se zprávou o situaci včetně popisu svého chování pro senát a svého otce prvního senátora Scaura. Ten jej vydědil a zavrhl, mladý Scaurus v reakci na to nalehl na vlastní meč. 66 Současný název Adige 67 Plut. Mar. 23 - Plútarchos zde popisuje, že Catulus nechtěl hlídat každý průsmyk, místo toho se prý usadil u řeky Atisón (patrně řecký název řeky Athesis), postavil tam most a dva tábory. Když do údolí vtrhli Germáni, jeho muži se dali na útěk. Aby nedezertovali, vzal to na sebe a přiznal svou chybu tím, že zavelel zvednout orly a postavil se do čela utíkajících mužů, aby jakoby následovali jeho vedení. 68 Plut. Sull. 4 - Plútarchos zde píše, že Marius a Sulla již v této době spolu začínali soupeřit, Sulla se tu prý obrátil ke Catulovi sám, protože viděl, že mu Marius neposkytuje možnost k proslavení se. U Catula Sulla naopak prý dostával úkoly nanejvýš důležité, porazil prý velkou část v Alpách žijících barbarů a zajistil dostatek potravy nejen pro Catulovo vojsko, ale i pro část Mariova vojska. O vzpouře pro stažení za řeku tu není ani slovo. 69 Plin. Nat. Hist. 22, 6-11

30

Catulus Caesar se s vojskem odebral do zimního tábora u Placentie. V Zaalpské Galii se schylovalo k boji, Teutoni prošli na začátku podzima Arausiem a došli k táboru Gaia Maria. Obrovský proud vozů a lidí byl roztažen do mnoha mil na dálku, na šířku do několika mil. Jako předvoj byli válečníci v množství asi 130 000 mužů. V úplném čele šli válečníci kmene Ambronů 70. Proud Germánů zkusil napadnout Mariův tábor, ale nic nesvedli, od hradeb se odrazili a nakonec táhli dál. Germáni chtěli jít k Aquae Sextiae a na jih k moři, chtěli dobýt Massilii, vyplenit ji a pak jít podél pobřeží do Itálie. Gaius Marius vytáhl z tábora a předešel je. Překročil řeku Ars a na kopci u brodu postavil tábor. Čelo Ambronů, 30 000 válečníků, přišlo k brodu a uvidělo tábor. Tento tábor ale byl jen lehce opevněn. Aniž by vyčkali na posily, přebrodili se a vrhli se proti kopci do útoku. Římané překročili val, vrhli pila a meči pobili téměř beze ztrát všechny Ambronské muže. Z jejich mrtvol postavili legionáři další hradbu, kterou museli příchozí Teutoni překonat, než na ně zaútočí. Teutoni přišli k brodu a sledovali hradbu padlých druhů. Gaius Marius vyslal pod velením Mania Aquilia 4000 mužů na druhý břeh71, aby vyčkali na správnou chvíli v bitvě, aby vpadli Teutonům do zad. Druhého dne za úsvitu se Marius rozhodl raději vyprovokovat rozhodující bitvu, než aby Teutony nechal jít jinam, kde by nemusel mít výhody. Římané se tedy vrhli k hradbě z těl a jednotlivá těla začali roztahovat, kopali do nich, plivali na ně a i jinými způsoby je hanobili a pořvávali na Teutony, aby je vyprovokovali k útoku. Teutoni se proti nim vrhli, mnoho jich padlo jen při dvou mocných salvách pil vržených naráz 6 do šířky roztaženými legiemi. Teutonům se nepovedlo prorazit římskou řadu. Ve správnou chvíli se do boje zapojil i Manius Aquillius se svými muži. Vpadli Teutonům do zad a mnoho jich pobili nebo obrátili na útěk. Během několika hodin bylo po boji. Většina Teutonů byla pobita, zbytek byl zajat a prodán do otroctví spolu s ženami a dětmi. Hned po bitvě poslal Marius do Říma dopis se zprávou o vítězství po Maniovi Aquilliovi, který se ucházel o konsulát na následující rok. Tím skončily boje pro rok 102 př.n.l., Kimbrové se roztáhli v Italské Galii a vesele plenili. Boiorigův plán invaze se začal hroutit s porážkou Teutonů, dále ještě se zprávou, že třetí proud Germánů složených z Tigurinů, Markomanů a Cherusků se rozhodl ustoupit od invaze a vrátit se do svých původních domovů. Na jaře roku 101 př.n.l. se Kimbrové znovu dali do pohybu směrem na druhý břeh Pádu do Římské oblasti. U Placentie v té době čekala spojená armáda Gaia Maria a Catula Caesara. Dohromady deset legií, neboť dvě legie dal Marius svému novému konsulskému kolegovi Aquilliovi, aby potřel povstání otroků na Sicílii. Kimbrové se nakonec stočili směrem k Alpám, jakoby chtěli táhnout zpátky na sever do své 70 Plut. Mar. 18-21 - Plútarchos popisuje tuto bitvu a zmiňuje i to, že se jí v čele vojska účastnili Ambroni. 71 Plut. Mar. 20 - Plútarchos píše, že poslal Teutonům do zad Claudia Marcella se 3000 muži těžké pěchoty.

31

původní vlasti. Boiorix se je ale snažil zdržet v Italské Galii tak dlouho, aby průsmyky zapadly sněhem a byly neprůchodné. Chtěl Kimbry postavit před volbu hladomoru v Italské Galii či vpádu do Itálie. V této době Marius dokončil svou vojenskou reformu a zdokonalil pilum72 tak, že se kopí ohnulo a dřevěné ratiště odpadlo. Kopí tak pevně drželo zaklíněné ve štítu nepřítele a ten musel bojovat buď s těžším štítem, se kterým se mnohem hůř manipulovalo, nebo bez štítu, což v té době znamenalo téměř jistou smrt. Marius totiž nahradil ve spoji dřevěného ratiště a kovového tenkého kopí jeden ze dvou kovových hřebů za dřevěný, aby se snadno zlomil. Posledního červencového dne roku 101 došlo po předchozí formální domluvě Maria s Boiorigem73 k bitvě u města Vercellae74. Marius postavil své původní vojsko rozdělené na dvě části na boky, do středu postavil méně zkušené legie Catula Caesara. Postavení vojska situoval tak, aby dopolední slunce svítilo do očí Kimbrům. Po několika hodinách se tedy podařilo bitvu rozhodnout díky římské vytrvalosti a disciplíně a také díky únavě, žízni a schvácení Kimbrů, nezvyklých na sílu italského slunce a podnebí. 80 000 Kimbrů i s Boiorigem padlo v bitvě, zbytek se snažil utéci k vozům a varovat je. Jen málo vozům a Kimbrům se povedlo překročit průsmyk z Italské Galie. Velké množství žen a dětí radši zvolilo smrt před zajetím a spáchalo sebevraždu. 75 Přesto bylo zajato a prodáno do otroctví na 100 000 kimberských mužů, žen a dětí. I z těch, co prošli průsmykem jich asi jen 2000 došlo k malé části Kimbrů 76 ponechaných s pokladem u Atuatuků v Belgii. Celou válku s Germány také stručně popsal Marcus Velleius Paterculus: Vell. 2, 12 2 effusa, ut praediximus, immanis uis Germanarum gentium, quibus nomen Cimbris ac Teutonis erat, cum Caepionem Mallium que consules et ante Carbonem Silanum que fudissent fugassent que in Galliis et exuissent exercitu, Scaurum que Aurelium consularem et alios celeberrimi nominis uiros trucidassent, populus Romanus non alium repellendis tantis hostibus magis idoneum imperatorem quam Marium est ratus. 3 tum multiplicati consulatus eius. tertius in apparatu belli consumptus; quo anno Cn. Domitius tribunus pl. legem tulit ut sacerdotes, quos antea collegae sufficiebant, populus crearet. 4 quarto trans Alpes circa Aquas Sextias cum Teutonis conflixit, amplius CL <milia> hostium priore ac postero die ab eo trucidata gens que excisa Teutonum. 5 quinto citra Alpes in campis quibus nomen erat 72 73 74 75 76

Plut. Mar. 25 Plut. Mar. 25 Dnešní Vercelli Bitvu i vražedný a sebevražedný amok Kimbrů popisuje Plútarchos. Plut. Mar. 25-27 Strabón zmiňuje, že za vlády Augusta přišlo do Říma poselstvo Kimbrů s dary žádat o přátelství římského lidu. Část Kimbrů tedy bitvu přežila a vrátila se později do původní vlasti. Strab. 7.2.1

32

Raudiis ipse consul et proconsul Q. Lutatius Catulus fortunatissimo decertauere proelio; caesa aut capta amplius c milia hominum. hac uictoria uidetur meruisse Marius, ne eius nati rem publicam paeniteret, ac bonis mala repensasse. 6 sextus consulatus ueluti praemium ei meritorum datus. non tamen huius consulatus fraudetur gloria, quo Seruilii Glauciae Saturnini que Apulei furorem, continuatis honoribus rem publicam lacerantium et gladiis quoque et caede comitia discutientium consularibus armis compescuit homines que exitiabiles in Hostilia curia morte multauit. Jak jsem již dříve napsal, ohromná byla síla Germánských kmenů, jejichž jméno bylo Kimbrové a Teutoni, když konsuly Caepia a Manlia a předtím Carbona a Silana porazili a zbavili vojska a konsulára Aurelia Scaura a další muže nejslavnějších jmen pobili, římský lid byl názoru, že nikdo jiný není vhodnější nejvyšší velitel k zahnání takových nepřátel jako Marius. Tehdy ho znovu zvolili konsulem. Třetí konsulát strávil přípravou na válku; toho roku tribun lidu Cn. Domitius prosadil zákon, aby kněží, které předtím volili jejich kolegové, byli voleni lidem. Během čtvrtého konsulátu se za alpami kolem Aquae Sextiae srazil s Teutony, víc než 150 tisíc nepřátel pobil za prvni a druhý den a zničil kmen Teutonů. Za pátého konsulátu před Alpami na polích, jejichž jméno bylo Raudijské sám konsul a prokonsul Q. Lutatius Catulus vybojovali velice šťastně bitvu; zabito nebo zajato bylo více než 100 tisíc lidí. Zdálo se, že tímto vítězstvím si Marius zasloužil, aby jeho původ dál nebyl státu nepříjemný a aby vyvážily jeho dobré skutky všechny jeho špatné činy a vlastnosti. Šestý konsulát mu byl dán jako odměna za zásluhy. A přece tento konsulát nebyl méně slavný, protože zabránil jako konsul běsnění Servilia Glaucii a Apuleia Saturnina, kteří otřásali ústavou tím, že pokračovali v úřadech a bránili volbám násilím a krveprolitím, a tyto muže nechal zemřít v Hostiliově kurii. Gaius Marius tedy jako vrchní velitel dvou římských armád porazil Germány a zbytky jejich lidí zahnal na útěk. Řím se již nemusel déle obávat vpádu Germánů. Gaius Marius byl zvolen znovu konsulem, pošesté, i pro rok 100 př.n.l., tento rok již strávil v Římě a snažil se v senátu prosadit pozemkové reformy, aby mohl své vojáky usídlit na půdě mimo Itálii. V tento rok došlo i k povstání bývalého Mariova přívržence Saturnina, který se pokusil spolu s několika dalšími lidmi uzurpovat vládu v Římě. Gaius Marius s Luciem Corneliem vyřešili tento problém, jejich kariéry a životy pokračovaly dál. Gaius Marius se stal po mnoha letech konsulem i posedmé, jak mu bylo předpovězeno syrskou věštkyní Marthou. Tento poslední konsulát zastával pouhých 6 dní, během kterých vtrhl do Říma v čele ozbrojené lůzy a jako již nemocný pološílený stařec rozpoutal v Římě krveprolití. Nakonec ho postihla třetí mozková mrtvice, které podlehl. Lucius Cornelius několik let 33

poté svedl úspěšnou občanskou válku s vládou Mariových stoupenců v Itálii a stal se diktátorem na několik let, aby obnovil zruinovanou republiku. Zavedením systému proskripcí a reformami ústavy a politického systému znovu naplnil zcela zruinovanou a prázdnou státní pokladnu a Řím mohl fungovat dál. Sulla nakonec na vrcholu moci po vykonání nejnutnějších reforem odstoupil z úřadu diktátora a zbytek života (necelý rok) strávil odpíranými radovánkami s herci, komedianty a s Metrobiem na své venkovské vile. Colleen McCulloughová popsala toto velké tažení Germánů a vše co s tím souviselo věrně podle úryvků u různých autorů. Nedochovalo se nám žádné starověké dílo, které by se zaměřilo čistě na válku s Germány, nicméně se zachovaly alespoň drobné zmínky a stručný popis války s Germány u Flora, významné zmínky se dochovaly v Plútarchových životopisech Maria a Sully, různé další zmínky k různým příběhům a informacím se dochovaly u dalších autorů.

4

ZÁVĚR Příjemně mě při psaní této práce překvapilo, z kolika drobných zmínek a náznaků autorka

skládala děj svého díla. Toto období se nám bohužel zachovalo velice zlomkovitě, ve zmínkách či dílech pozdějších autorů a v biografiích. Válka s Jugurthou je popsána celá v Sallustiově spisu, ale válka s Germány a další události se dochovaly ve zmínkách, ve výtažcích z nedochovaných knih Livia, v Plútarchových životopisech a u dalších autorů. Colleen McCulloughová umí zajímavě a čtivě popisovat mezilidské vztahy, vztahy mezi muži a ženami a velmi příjemně mne překvapilo, že dokáže kvalitně popsat i vojenský život, průběh bitev a válek, taktiku a strategii vojevůdců včetně jejich myšlenkových pochodů. V těchto pasážích i dobře vysvětluje různé události a děje, které nemusí být každému zřejmé. Sama autorka připouští77, že se jedná spíše o historickou fikci, než čistou historii. Přesto všechno ale podnikla autorka tak podrobný výzkum pramenů vztahujících se k tomuto období, že se v drtivé většině drží pramenů a historických faktů. Autorka vysvětluje, proč si raději zvolila formu historické fikce než čistou historii tak, že fikce, spíše než non-fikce, vytrvá a přežije a protože sama nemá děti, chce toto dílo zanechat jako svůj odkaz budoucím pokolením. V kritickém díle Colleen McCullough: a critical companion chválí autorka Mary Jean DeMarr způsob práce Colleen McCulloughové, konkrétně rychlost se kterou skládá svá díla, péči a bolest se kterou je prochází a upravuje a pečlivost jejího výzkumu, než začne dílo psát. Své nejslavnější dílo, Ptáky v trní, měla autorka ve své hlavě podrobně promyšlené ještě než napsala svou prvotinu Tim. Římská sága byla jejím snem po několik desetiletí a než ji začala psát, věnovala 77 DEMARR, Mary Jean: Colleen McCullough: A critical companion, Greenwood Publishing Group 1996, google scholar, page 10-15

34

mnoho let podrobnému studiu. Její studium a kariéra vědce z mládí ji ve výzkumu hodně pomohlo. Colleen McCulloughová si výzkum a vše kolem psaní svých děl zařizuje sama. Pro průzkum římské historie shromáždila obrovskou knihovnu děl antických autorů a všeho dostupného, co se vztahovalo k období, o kterém chtěla psát. Přečetla si díla a řeči autorů jako Cicero a Caesar, nastudovala si životopisy důležitých postav a sepsala si přípravné texty o jednotlivých historických postavách, aby měla co nejpřesnější chronologii jejich činů a aby je co nejlépe pochopila. Po tom všem a mnoha dalších aspektech průzkumu období začala psát první díly své ságy. Ještě před vydáním prvního dílu změnila vydavatele, protože její dlouholetý vydavatel nechtěl dovolit vydání plánovaných pěti či sedmi dílů a trval na zkrácení ságy do tří knih. Jednotlivé díly římské ságy vyšly v letech 1990-2007 a našly si také své čtenáře, i když u nás nedosáhly takového obchodního úspěchu, jako Ptáci v trní. Colleen McCulloughovou zná svět především kvůli Ptákům v trní, mnoho čtenářů odradila změna žánru. Spojení Colleen McCulloughové především s Ptáky v trní, dílem, které ji proslavilo po celém světě, ale které patří mezi nižší, nicméně masově oblíbené žánry, je dost možná i důvod, proč její římská sága je vesměs neznámá mezi akademickou veřejností. Nenalezl jsem jediný odborný posudek římské ságy z hlediska historické věrnosti. Jakou má dílo Colleen McCulloughové vědeckou hodnotu si netroufám stanovit. Nicméně mohu vřele doporučit všem zájemcům o antický Řím a také začínajícím studentům oborů vztahujících se k antice a k antickému Římu, aby si tuto ságu přečetli, protože toto dílo vtáhne čtenáře do doby antického Říma, ztotožní jej s postavami a pomůže k pochopení postav a jejich činů (například proč Marcus Iunius Brutus zavraždil s ostatními atentátníky Caesara a co všechno ho k tomuto činu vedlo). Při psaní této práce jsem dospěl k názoru, že autorka dobře nastudovala prameny, nicméně si sama některé věci upravila, v některých případech se dokonce prameny rozcházejí. O spoustě věcí prameny mlčí, z toho, co se dochovalo jsou většina jen zmínky nebo stručné popisy. Velká část této ságy, vlastně vše co se přímo netýká historických událostí, rodinný život, vztahy postav mezi sebou a různé drobné příběhy jsou autorčiným výtvorem podle pramenů a podle ní samotné. Jisté informace o římských rodech se dochovaly v různých dílech, z mnoha děl a archeologických nálezů se dá zrekonstruovat způsob života Římanů. Ke konci psaní této práce jsem nalezl výše zmíněné kritické dílo o autorce Colleen McCulloughové, které mi doplnilo některé nejasnosti. Nebyl jsem si předtím jistý, jak toto své dílo pojala sama autorka. Nevěděl jsem přesně, jak postupovala při psaní svých děl, jakou má povahu a další věci. Vše je pěkně popsáno v onom kritickém díle. I po napsání této práce si velmi cením tohoto velkého díla autorky Colleen McCulloughové. Její dílo ve mně před lety probudilo zájem o antický Řím a latinský jazyk a s dalšími díly můj zájem vzrůstal. Jsem rád, že jsem měl možnost zkoumat do jaké míry se toto dílo zakládá na pramenech. 35

5

BIBLIOGRAFIE

Primární prameny: SALLUSTIUS KRISPUS, Gaius: Katilinovo spiknutí + Válka s Jugurthou, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962, překlad Antonín Rausch PLÚTARCHOS: Životopisy slavných Řeků a Římanů I, Odeon, Praha 1967 PLÚTARCHOS: Životopisy slavných Řeků a Římanů II, Odeon, Praha 1967 Florus, Epitome de Tito Livio bellorum omnium annorum DCC libri duo, databáze Perseus Sallustius, Bellum Iugurthinum, databáze Perseus Plutach, Life of Sulla (anglický překlad) http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Plutarch/Lives/Sulla*.html Strabon, Geographia - Strab. 4.1.13 (anglický překlad Horace Leonarda Jonese z anglického vydání Strabo, Geography, Loeb Classical Library 1923, vzato z webu) http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/4A*.html#1.13 Plinius Maior, Naturalis historia, databáze Perseus Liviani operis periochae, databáze Perseus, databáze CLCLT Titus Livius, Ab Urbe Condita, databáze Perseus C. Sallustius Crispus, Bellum Iugurthinum, cap. 97,3, Databáze CLCLT Vell. 2, 12 (databáze CLCLT) Sekundární prameny MCCULLOUGHOVÁ, Colleen: První muž Říma, Ikar, Praha 1997 MOMMSEN, Theodor: Diktátoři, nakladatelství Votobia, Olomouc 1996 GRANT, Michael: Dějiny antického Říma, BB Art, Praha 2006 BERANOVÁ, Magdalena: Jak se jedlo ve starověku. Římská kuchařka, Libri, Praha 2000 Anglická stránka o Jugurthovi podle Sallustiova spisu, použito jako stručný přehled chronologie událostí. http://www.livius.org/jo-jz/jugurtha/jugurtha.html Anglický překlad Mommsenova spisu History of Rome - The Revolution http://italian.classicliterature.co.uk/history-of-rome/04-the-revolution/ebook-page-67.asp DEMARR, Mary Jean, Colleen McCullough: A critical companion, Greenwood Publishing 1996 36