Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Katedra filozofie Filozofie
Mateusz Zwyrtek
Rovnost a svoboda Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Ivana Holzbachová, CSc. 2015
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury ....................................................................... Podpis autora práce
Děkuji vedoucí práce doc. PhDr. Ivaně Holzbachové, CSc. za trpělivost, vstřícnost a cenné rady, které mi v průběhu psaní velmi pomohly.
1
ÚVOD
1
2
ALEXIS DE TOCQUEVILLE
2
2.1 2.2 2.3 3 3.1 3.2 3.3 4 4.1 4.2 4.3 4.4 5 5.1 5.2 5.3 5.4 6 6.1 6.2
SVOBODA A ROVNOST V DÍLE ALEXISE DE TOCQUEVILLA NEBEZPEČÍ ROVNOSTI SHRNUTÍ JOHN STUART MILL SVOBODA ROVNOST SHRNUTÍ
3 5 6 8 8 11 12
FRIEDRICH AUGUST VON HAYEK
14
KRITIKA SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOSTI ROVNOST SVOBODA SHRNUTÍ
14 16 17 19
JOHN RAWLS TEORIE SPRAVEDLNOSTI SVOBODA ROVNOST SHRNUTÍ POROVNÁNÍ KONCEPCÍ SVOBODY A ROVNOSTI PŘEDSTAVENÝCH AUTORŮ ROVNOST SVOBODA
20 20 22 24 25 27 27 29
7
ZÁVĚR
31
8
LITERATURA
32
1 Úvod Cílem mé práce je představit chápání pojmů svobody a rovnosti v teoriích a dílech čtyř autorů: Alexise de Tocquevilla, Johna Stuarta Milla, Friedricha Augusta von Hayeka a Johna Rawlse. Chci zde ukázat, jak se postupně chápání těchto základních pojmů politické filozofie vyvíjelo a jak myšlenky jednotlivých autorů na sebe navazovaly. Problém definice těchto pojmů je stále ţivý a je tedy uţitečné věnovat se jejich chápání a vývoji u uvedených autorů, jejichţ význam pro politickou filozofii je zásadní. Politická filozofie a její výsledky a teorie mají přímý dosah na náš kaţdodenní ţivot. Pojmy svobody a rovnosti jsou základnímy pojmy liberalismu, socialismu a jiných polityckých směrů a z tohoto důvodu jsem se rozhodl k jejich zkoumání. Ve své práci se postupně věnuji krátce všem čtyřem autorům. Ve zkratce se věnuji jejich ţivotu a pak hlavně jejich pochopením pojmů svobody a rovnosti. Autory popisuji chronologicky podle data narození. Závěr věnuji stručnému shrnutí a hlavně porovnání pojmů svobody a rovnosti mezi autory. Ve své práci jsem čerpal hlavně z primární literatury uvedených autorů, a v naprosté většině s jejich českými překlady.
1
2 Alexis de Tocqueville Alexis de Tocqueville se narodil roku 1805 nedaleko Paříţe v šlechtické rodině. Velká část jeho rodiny byla vězněna během revolučního teroru, a někteří jej nepřeţili. Moţná i toto zapříčinilo Tocquevillův přísný a bádavý pohled na demokracii. Vystudoval právo a v roce 1927 byl jmenován soudním auditorem.1 Červencová revoluce roku 1930 uvedla Tocquevillovu mysl v značný zmatek. Na jedné straně jej totiţ jeho původ nutil být věrný monarchii, na straně druhé ale uţ sám věděl, ţe takový systém se stává neudrţitelným. V tomto rozpoloţení se v roce 1831 vydal za studijními účely do Spojených států, kde chtěl původně zkoumat hlavně trestní právo a vězeňský systém (coţ taky učinil a vydal knihu Trestní systém ve Spojených státech a jeho aplikace ve Francii (1833)).2 Co je však důleţitější - a myslím, ţe nejen pro účely této práce, ale pro celou západní mysl - vyústila tato cesta v roce 1835 k vydání prvního dílu Demokracie v Americe, druhý díl vyšel v roce 1840. Vydání této knihy vyvolalo značný ohlas. Autor se v ní zabývá rozborem amerických poměrů, fungováním státu a samosprávy, a vůbec vývojem demokracie ve Spojených státech. V knize upozorňuje na odlišnosti společenských poměrů ve Spojených státech a na Starém kontinentě. Zabývá se především popisem demokratického systému a úzce pak pojmy svobody a rovnosti. Vzájemná provázanost těchto dvou pojmů je hlavním faktorem rozhodujícím o moţném správném fungování (demokratického) státu. Tocqueville předpokládá a předpovídá, ţe demokracie bude hlavním státním zřízením i v Evropě. Demokracie totiţ lépe neţli absolutistické způsoby vlády uspokojuje potřeby společnosti. Svou prací chce pak hlavně upozornit na různá nebezpečí z demokracie vyplývající, kterých by se Starý kontinent měl vyvarovat.3 Kniha o demokracii v Americe přinesla Tocquevillovi značné uznání a určitě mu pomohla i k pozdější politické kariéře (na krátkou chvíli se stal i ministrem zahraničních věcí), která trvala asi deset let. V posledních letech svého ţivota se věnoval psaní, za zmínku stojí určitě hlavně nedokončená kniha Starý režim a revoluce,
kde se dále zabývá
1
Viz FOŘTOVÁ, Hana a Doubravka OLŠÁKOVÁ. Lev Thun - Alexis de Tocqueville: (korespondence 18351856). 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2011, s. 13-15. 2 Viz KRSKOVÁ, Alexandra. Dějiny evropského politického a právního myšlení: (kapitoly z dějin). 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 471. 3 Viz tamtéţ, s. 471-472.
2
charakterem politického zřízení Francie před Velkou revolucí a po ní. Tocqueville onemocněl tuberkulózou, jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Zemřel v roce 1859.4
2.1 Svoboda a rovnost v díle Alexise de Tocquevilla V úvodu prvního dílu Demokracie v Americe Tocqueville píše, ţe „pro zcela nový svět je potřeba nové politické vědy“.5 Autor tím chce naznačit, ţe by bylo hloupé nepřijímat nové zřízení a snaţit se na evropském kontinentu stůj co stůj udrţet zřízení stará, absolutistická. Cesta demokracie jiţ byla započata a je třeba jí kriticky zkoumat, abychom se tak vyvarovali jejích moţných nebezpečí.6 Čeho se pak Tocqueville děsí nejvíce v demokratických reţimech, je upřednostňování rovnosti na úkor svobody. Uchvátily jej však právě Spojené Státy, kde demokracie nalezla jiţ připravenou půdu pro svůj vznik a kde rovnost ve společnosti, a dodejme, ţe u Tocquevilla jde hlavně o rovnost ve smyslu příleţitostí, nevzkvétala na úkor svobody.7 Pojmy rovnosti a svobody jsou tedy v díle Tocquevilla zásadní a pojem svobody zaujímá místo privilegované. V demokratické společnosti je však nutno, aby se oba pojmy vzájemně prolínaly a jeden se neposiloval na úkor druhého. „Lidé se nemohou stát absolutně rovnoprávnými, aniţ by byli zcela svobodní, a ačkoliv v důsledku toho rovnost ve svém nejkrajnějším stupni splývá se svobodou, jsme přesto oprávněni rozlišovat je.“8 Vidíme tedy, ţe oba dva pojmy jsou samostatné, pro správné fungování společnosti je však nutná jejich spolupráce. Co více z daného úryvku vyplývá, ţe svoboda je v určitém smyslu rovnosti nadřazená. Ta ovšem dokáţe fungovat i bez svobody. Rovnost lze totiţ podle autora chápat hlavně ve smyslu společenském, ale i politickém. Společenská rovnost nám umoţňuje ţít a uţívat prostředky k ţivotu stejným způsobem jako jiní lidé. V politickém smyslu můţe rovnost fungovat, a to i bez svobody, kdy si představíme rovnostářský ţivot všech občanů státu s výjimkou vládce, který všechny řídí a vše spravuje. Svoboda se zase objevuje v různých formách a různých zřízeních, není tedy tak úzce spjatá s demokracií jako rovnost.9
4
Viz FOŘTOVÁ, Hana a Doubravka OLŠÁKOVÁ. Lev Thun - Alexis de Tocqueville: (korespondence 18351856). 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2011, s. 16-19. 5 TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 12. 6 Viz tamtéţ, s. 11-13. 7 Viz KRSKOVÁ, Alexandra. Dějiny evropského politického a právního myšlení: (kapitoly z dějin). 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 472-473. 8 TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 73. 9 Viz tamtéţ, s. 74.
3
Tocqueville se rovněţ zabývá otázkou, proč jeho „současníci chovají daleko vroucnější a daleko stálejší lásku k rovnosti neţ ke svobodě“.10 Tady jako odpověď můţe sloţit určité hmatatelné a empiricky ověřitelné působení rovnosti na společnost. Rovnost totiţ denně poskytuje člověku malé radosti a potěšení jaksi sama od sebe, kdeţto svoboda, aby fungovala a aby se projevila její vznešenost, předpokládá a vyţaduje od člověka jisté úsilí a oběti.11 I samotná svoboda z dlouhodobého hlediska přináší uţitek, blahobyt a i materiální statky, kdo by však myslel, ţe svoboda je důleţitá jen díky těmto výhodám, se podle Tocquevilla mýlí. Pravá podstata lásky ke svobodě a tomu, proč je dle autora právě ona tak důleţitá, tkví v jejím půvabu samém. Je to ona radost, ţe jednám, konám, či dýchám bez donucení, „jedině pod vládou Boha a zákonů. Kdo hledá ve svobodě něco jiného neţ ji samu, se narodil, aby slouţil.”
12
Svoboda v jednání určitě neznamená dělat vše to, co se nám zlíbí.
Svoboda v Tocquevillově podání znamená činit beze strachu vše to, co je spravedlivé a dobré.13 Co se rovnosti týče, nemůţeme si snad myslet, ţe se jí autor přímo štítí. Rovnost je pro něj v určitém smyslu ctností, která vychází uţ z křesťanských tradic14. Člověk se bez rovnosti nemůţe cítit důstojně. U prostých lidí pocit podřízenosti a jejich vlastní slabosti v konfrontaci s mocí a sebejistotou jím vládnuvších, působí jejich mravní pokleslost a hrubost. Stávají se drzými, a to proto, ţe v nich převládá strach a hněv z nespravedlnosti, kterou pociťují. Cítí se podřadně a závisle.15 A právě rovnost podmínek poskytuje prostým lidem naději a odvrací je od strachu. Vytváří tak „plodnou základnu“ fungování společnosti v demokratickém zřízení.16 Dokonce podle autora neexistuje dnes (v jeho dobách) vládce, který by byl schopen udrţet nerovnost mezi svými poddanými na uzdě, nikdo nedokáţe udrţet svobodné instituce bez udrţování rovnosti.17 Dokonce vyjadřuje demokracii (a zvláště tedy Spojeným státům, kde demokracie jiţ zakořenila a funguje) obdiv, protoţe ani „největší géniové Říma a Řecka
10
TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 73. Viz, tamtéţ, s. 74-75. 12 TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a Revoluce. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003, s.197-198. 13 Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 36. 14 Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 19. 15 Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 24 16 Viz tamtéţ, s. 9. 17 Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 221. 11
4
nedokázali nikdy dospět k oné, tak obecné a zároveň, tak prosté představě o podobnosti lidí a jejich stejnému právu na svobodu, které si kaţdý z nich v sobě nese od narození.“18
2.2 Nebezpečí rovnosti Hlavními problémy a nebezpečími rovnosti (a tedy i demokracie) jsou podle Tocquevilla průměrnost společnosti, kde nikdo nevyniká velkými idejemi, a moţná tyranie většiny, čili nastolení absolutní moci v její nejzvrhlejší formě, která zasahuje přímo mysl jednotlivce. Moc většiny totiţ překonává jakoukoliv jinou politickou moc, kterou známe. Tyranský a absolutní vládce totiţ můţe zabránit šíření určitých myšlenek násilím na těle těch, jeţ je hlásají, ducha těchto myšlenek však neotupí. Naproti tomu demokracie (rovnost podmínek) připouští rozsáhlou diskusi na poli, které ještě není regulováno, kde se ještě nezrodil jasný názor většin. Pokud však jiţ vykrystalizuje, zavládne celou společností, a kdo by se snad pokusil hlásat názor jiný, bude společností odsouzen. Ne však k lynčování, ale společnost jej bude ignorovat a stane se cizincem ve své zemi. Toto odsouzení se bude přímo dotýkat jeho ducha, jeho vůle. Jako by demokracie říkala: „Jděte v pokoji, ponechávám vám ţivot, ale nechávám vám jej horší neţ smrt.”19 Tak tedy přehnaná rovnost, bezmyšlenkovité tíhnutí k demokracii, rodí tyranii většiny.20 Co více, Tocqueville je přímo přesvědčený, ţe nikde jinde není jednodušší nastolit despotickou a absolutní vládu a tyranii neţli tam, kde jsou ţivotní podmínky rovné.21 Touha po demokracii, touha po změně státního zřízení a společenských poměrů rodí se v hlavách mas, kdyţ jsou nespokojeny se svým podřízeným společenským postavením. Po nastolení demokracie můţe dojít k přerozdělení majetku, vzdělání je rovněţ dostupné široké veřejnosti, a tak se postupně rozdíly ve společnosti vyrovnávají. V takové společnosti není nouze o ambice, rovnost příleţitostí dává všem šanci na zisk lepšího postavení. Kaţdý tedy můţe získat cokoliv, a to právě podle autora zabraňuje v demokracii (právě díky přítomnosti rovnosti) zrodu vyšších myšlenek. Lidé se stávají více trpělivými a schází jim ctiţádost. V takových společnostech, kde rovnost výrazně převládá nad svobodou, nelze spatřit velkých
18
TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 19. TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 194. 20 Viz tamtéţ, s. 192-195. 21 Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 221. 19
5
myšlenek.22 Všechny vyšší cíle jsou dosaţeny mnohem později, neţ by tomu bylo v jiném zřízení a to proto, ţe tato moţnost (třeba zisku velkého majetku, nebo určitého postavení) přináleţí všem a je tedy třeba přečkat určitou dobu selekce. Rovnost se tedy stává v rukou zákonodárce nezastupitelnou zbraní, protoţe „kde se zákonu nedaří usměrňovat a zpomalovat pohyb lidí, stačí na to konkurence”.23 A konkurence je právě moţná jenom díky rovnosti. Lidé tedy ztrácejí svoji ctiţádost a vzdálené, velké ambice ne z důvodu nějakého zákona, který by je omezoval, ale oni sami zuţují svůj obzor. Společnost se zaměřuje výlučně na aktuální okamţik a lidé nedokáţou dohlédnout následků svého jednání. Pokud uţ se v někom ctiţádost probudí, nezná hranic a je revoluční povahy. A u těch lidí, kteří ctiţádosti dosáhnou, „mravy zůstaly téměř vţdy na niţší úrovni neţ jejich ţivotní podmínky”24. Zákony jsou tedy nestabilní. A toto vše nepodporuje vznik trvalých a pevných základů, vysokých ambicí. Daleko jednodušší je oddávat se tuctovým zábavám a tuţbám, vulgárním poţitkům, a celá společnost tak vstupuje do šedi průměrnosti. Nejen, ţe se lidé nesnaţí dosáhnout větších podniků, oni si je sotva dovedou představit.25 Tocqueville tyto námitky vůči rovnosti nevytahuje jen tak pro radost z její kritiky. Snaţí se upozornit na úskalí rovnosti, abychom se jich mohli vyvarovat při aplikaci demokracie. Nabízí rovněţ rady, jak se před těmito nebezpečími můţeme bránit. A nejjednodušší metodou je zajistit, aby ve společnosti zůstala zachována svoboda. To lze nejlépe uskutečnit pokud je vláda silná, ale její rozhodovací procesy jsou delegovány i na různé administrativní celky a spravedlivou soudní moc. Dále je nezbytné zachování svobody politickým, obchodním, průmyslovým i vědeckým sdruţením a hlavně pak zajistění svobody tisku, která je pro jedince v demokracii nenahraditelná, protoţe kaţdý jednotlivý občan se stává v demokracii (za vlády rovných podmínek) osamocen, nepatří k ţádné třídě či dědičné aristokracii, musí se v době útlaku obrátit na celou společnost, či celé lidstvo a k tomu mu slouţí pouze svobodný tisk.26
2.3 Shrnutí V celém Tocquevillově díle je patrná velká láska ke svobodě, kterou pojímá jako nejdůleţitější a nejzákladnější sloţku naší duše, mysli. Je vlastně tak důleţitá, ţe bez ní je jen 22
Viz TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a Revoluce. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003, s. 52. TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, s. 172.. 24 Tamtéţ, s. 173. 25 Viz tamtéţ, s. 169-173. 26 Tamtéţ, s. 222-223. 23
6
těţko mluvit o člověku jako bytosti schopné velkých myšlenek, činů, jako svéprávné bytosti. Člověk, který svobodu nechápe nebo kterému je odepřena, je zde jen proto, aby slouţil, stává se tedy pouhým prostředkem. Rovnost je beze vší pochybnosti Tocquevillem vítána, vychází přeci z křesťanských tradic a ty autor (aristokrat) ctí. Co je však důleţité, rovnost se v ţádném případě neobejde bez svobody, nebo jinak, obejde, ale tíhne pak nenávratně k tyranii. Rovnosti nicméně stejně jako svobodě přináleţí status ctnosti, vţdyť podle autora bez rovnosti jen stěţí vytvoříme společnost, ve které by nebyl zakotven strach z nerovných a poddanských podmínek. Tocqueville tedy píše hlavně o demokracii, tedy o zřízení, které je podle něj v dnešních časech jediné moţné. Píše o vzájemné spolupráci mezi svobodou a rovností, která můţe společnosti přinést největší uţitek.
7
3 John Stuart Mill John Stuart Mill se narodil roku 1806. Jeho otec James Mill (ekonom, psycholog, společně s J. Benthemem prekursor utilitarismu) podrobil syna velmi přísné výchově, dalo by se říci aţ experimentu. John se tak uţ v útlém věku učil latině, řečtině a četl knihy významných myslitelů. Sám napsal ve své autobiografii, ţe tato výchova mu sice dala výhodu cirka čtvrt století náskoku ve vědomostech oproti jeho vrstevníkům, na druhé straně mu však odebrala radosti mládí a gradovala aţ v jeho psychické zhrouceni. Z toho se Mill dokázal vzpamatovat aţ díky své manţelce Harriet Taylorové, která odvrátila jeho skepsi vůči lidskému duchu. Nelze ani zamlčovat to, ţe mu byla v leckterých tématech inspirací, ba dokonce spoluautorem (tady stojí za zmínku jistě knihy O Svobodě a O poddanství žen). Moţná právě této prapodivné robotické výchově a aţ pozdější citové dospělosti Johna S. Milla, vděčíme za jeho nejdůleţitější knihy a díla, zvláště pokud jde o filozofii politiky a speciálně liberalismus, za jehoţ otce je Mill povaţován. Z dalších jeho prací stojí jistě za zmínku knihy O vládě ústavní, kde se Mill snaţí najít ideální podobu demokratického zřízení, či Principy politické ekonomie, kde autor zevrubně popisuje fungování a ekonomické chování států jemu současných. John Stuart Mill zemřel v roce 1873, je však nutno říci, ţe jeho dílo a myšlenky v něm obsaţené přeţívají dodnes.27
3.1 Svoboda Svoboda (dodejme, ţe autorovi jde o svobodu občanskou, neboli politickou), o které Mill mluví, vymezuje podstatu a hranice moci, kterou si nárokuje společnost na jednotlivci. Od počátku dějin lidstva se uskutečňoval jakýsi boj mezi občany a jejich panovníkem. Tento boj měl za cíl omezit panovníkovu moc (buď vydobytými privilegii, nebo později ústavními mechanismy), tedy to, čím rozumíme dnes osobní svobodu. Společnost tak postupně přestávala chápat vládcovu moc jako něco, co by mělo byt přirozené.28 Podobně se Mill vyjadřuje i v knize Poddanství žen. Původní stav společnosti spočíval především na právu silnějšího. Teprve postupně, později se objevil náznak citu, kdy výše postavený přiznal nějaké právo podřízenému a to, kdyţ se mu chtěl něčím zavázat. Takový závazek neměl mnohdy valnou cenu, ale v nadřízeném, který jej porušil, přeci jen mohl vyvolat určitou dávku nečistého svědomí. Později se objevily i smlouvy mezi sobě nerovnými, ale přeci je to uţ 27
Viz KRSKOVÁ, Alexandra. Dějiny evropského politického a právního myšlení: (kapitoly z dějin). 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 483-485. 28 Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 9-10.
8
něco jiného, neţli právo silnějšího.29 „Po nejdelší dobu existence lidstva právo síly bylo uznaným vodítkem všeobecného jednání… a jak nedlouho je tomu, co se tvrdí, ţe záleţitosti společenské vůbec jsou spravovány dle zákona mravního.”30 Svoboda je to, co existenci kaţdého z nás dodává hodnotu.31 Jediným důvodem opravňujícím zásah jednotlivce či společnosti vůči svobodě kohokoliv jiného je sebeobrana. Kdokoliv by tedy začal škodit společnosti či jednotlivci, musí počítat s tím, ţe jeho jednání vyvolá jednání poškozovaného (ve jménu sebeobrany), které zasahuje zase do jeho svobody. Nikdo tedy nemůţe svobodně škodit jinému. Kaţdý z nás je tedy absolutně svobodný, pokud jde o naší mysl, naše vlastní tělo, nemůţeme však nutit dělat kohokoliv jiného něco, co se mu příčí.32 Moderní přesvědčení říká, ţe člověku má být poskytnutá svobodná cesta jeho rozhodnutím a moc úřední do jeho rozhodování zasahuje pouze v případě, kdyby poškozoval práva jiných. Nepotřebujeme jiţ zákonů a zvyků, aby se silný muţ stal kovářem. Díky svobodě a konkurenci se kovářem stane právě silný muţ. Zákon by neměl někomu něco zakazovat bez důvodu.33 Lidé moderní doby tíhnou k politické svobodě. Jiţ nejsou zvyky připoutaní a omezovaní, mohou svobodně uţívat svých schopností a jsou jim poskytnuty takové okolnosti, které jim zaručují moţnost, aby dosáhli, co poţadují za pro ně nejvíce ţádoucí.34 Mill definuje konkrétní sloţky svobody. Osobní svoboda se skládá ze tří oblastí, první tvoří svoboda myšlení, svědomí, citu, názoru a také svoboda projevu, tedy svoboda vnitřní oblasti kaţdého z nás. Dále pak druhá sloţka, svoboda konat tak, jak chceme, bez toho abychom tím škodili někomu jinému. A poslední třetí sloţkou osobní svobody je svoboda sdruţování. Autor dále dodává, ţe jediná svoboda, která je hodna svého jména, je svoboda hledat vlastní štěstí a nikomu jinému v témţe nebránit, či mu v tom klást překáţky.35 Osobní svoboda pak není důleţitá jenom čistě pro daného jedince, jenom pro toho, koho se týká, ale je nevyhnutelná pro zdravý duchovní vývoj celého lidstva, protoţe jenom ve svobodné
29
Viz MILL, John Stuart. Poddanství žen. V Praze: Časopis českého studentstva, 1890, s. 13-14. Tamtéţ, s. 16. 31 Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 12. 32 Viz tamtéţ, s. 15-16. 33 Viz MILL, John Stuart. Poddanství žen. V Praze: Časopis českého studentstva, 1890, s. 30. 34 Viz tamtéţ, s. 28. 35 Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 18. 30
9
společnosti můţe kvést pravda a nikdo není umlčován despocií zvyku.36 Z dlouhodobého hlediska totiţ hodnota státu spočívá v hodnotě jednotlivců, kteří jej tvoří.37 Ze svobody jednání pramení v Millově koncepci i určité závazky jednotlivce vůči společnosti. Jako jedinci ţijeme ve společnosti a měli bychom tedy dodrţovat určité zásady. Zaprvé neměli bychom poškozovat zájmy druhých. Dále by kaţdý z nás měl respektovat svůj podíl práce a obětí k společnému uţitku, tento podíl má být dán na základě „nějakého” spravedlivého principu. Kaţdý jednotlivec je nejvíce zainteresován právě svým blahem. Z toho vyplývá, ţe se rovněţ o sebe musí postarat a pěstovat si své blaho, je tedy za sebe zodpovědný.38 Povinnostmi můţeme rozumět třeba i zajištění výchovy svých potomků. Přivést dítě na svět, bez moţnosti zajistit mu řádné vzdělání, je podle Milla mravním zločinem.39 Mill si je rovněţ vědom nebezpečí, jaká pramení z jemu současných společností pro svobodu. Je to hlavně moţná tyranie většiny. Pod tímto pojmem si člověk představí častěji útlak jednotlivce ze strany státního aparátu. Mill však upozorňuje, ţe větším nebezpečím je útlak většinového názoru a citu. Je třeba bojovat proti společenské tendenci vnucovat jednotlivci svůj názor. Je tedy nutné vyladit vzájemně společenskou kontrolu a individuální nezávislost, aby nedocházelo k tyraniivětšiny.40 Čeho se pak Mill přímo děsí, jest, ţe tresty za názory nejsou známkou dob minulých, pořád jsme jejich svědky.41 Společnost převládá nad individualitou a to je to, co Milla trápí dále. Kdysi převládala spontánnost a individualita, v současné době si začínáme být všichni podobní. Nebezpečí pro svobodu tedy spočívá v nedostatku osobních vášní a preferenci.
42
Mill ztotoţňuje individualitu s vývojem, protoţe
jenom kultivace individuality můţe vést k náleţitému rozvoji lidských bytostí. Ztráta individuality vede k průměrnosti.43 Neznamená to však v ţádném případě potřebu uctívání nějakých hrdinů, bájných bohatýrů. Individuality (geniové) nám však můţou ukázat jinou cestu, po které se můţeme svobodně vydat.
36
Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 20. Viz tamtéţ, s. 105. 38 Viz tamtéţ, s. 70-71. 39 Viz tamtéţ, s. 97. 40 Viz tamtéţ, s. 11-12. 41 Viz tamtéţ, s. 32.. 42 Viz tamtéţ, s. 57-59. 43 Viz tamtéţ, s. 60-61. 37
10
3.2 Rovnost I kdyţ Mill nenapsal ţádnou esej, či jiné dílo, které by se jmenovalo O rovnosti, je z jeho textů patrné, jak důleţitou pro něj byla. Nedokázal si totiţ představit spravedlivou společnost, ve které by se princip rovnosti nevyskytoval. Kdykoli společnost udělala krok blíţe k rovnosti, nárokovala si spravedlnost status základní ctnosti. Nastává doba, kdy bude spravedlnost zase první ctností, která má kořeny ve vzájemné sympatii, kdy nikoho nevylučuje a dává stejnou měrou všem. Pravou ctností je tedy ţít vedle sebe jako sobě rovni. Nepřát sobě něčeho jiného, neţli co bychom přáli i jiným. Uznávat nařízení jako nutné zlo, které chrání naší svobodu.44 Rovnost je vlastně ústředním tématem knihy Poddanství žen. Mill se zde zabývá otázkou, jestli je nerovnost mezi muţi a ţenami něco, co je přirozené. Je to jenom klam přirozenosti. Mnoho muselo uplynout času, a byly to časy velkých vědeckých úspěchů a zdarů lidského ducha, neţli se nějaký učený začal ptát, jestli je normální a přirozené, ţe někdo je otrokem a někdo pánem, zdali je spravedlivé, abychom si byli nerovní. Muţské otroctví bylo postupně zrušeno, otroctví ţeny přešlo však ve vztah závislosti na muţi (a to je primitivní trvající stav otroctví, které neztratilo nádech svého surového původu). Nerovnost mezi ţenou a muţem nemá jiného pramene, neţli v právu silnějšího.45 Někteří lidé namítají, ţe otroctví není totéţ co podřízenost ţeny muţi, ta je totiţ přirozená. Ale to je zase omyl a klam. Existovala totiţ kdykoli vláda, která si nepřipadala, ţe je přirozená? I otroctví se zdálo kdysi přirozené.46 Přirozené je však jen to, co je obvyklé, co je závislé na despocii zvyku.47 Despotismus zvyku vede ke ztrátě individuality.48 Přirozenost musíme však hledat ve spravedlnosti a mravním zákoně. „Jen společnost sobě rovných jest jedinou školou pravého mravního smyšlení.”49 A dále je tento princip ještě silněji vyjádřen: „Ponevadţ však rozkazy a poslušnosť jsou jen nešťastné nutnosti lidského ţití, jest rovnoprávnosť společnosti normálním jeho stavem… Nastupuje mravnouka spravedlnosti.”50 Kaţdou pokrokovou dobou v historii lidstva se postavení ţen vţdy více přiblíţilo k rovnosti s muţi. Společenská podřízenost ţen se tak jeví jako osamělý despotický zvyk v moderním společenském zřízení.
44
Viz MILL, John Stuart. Poddanství žen. V Praze: Časopis českého studentstva, 1890, s. 73-74. Viz tamtéţ, s. 9-11. 46 Viz tamtéţ, s. 20. 47 Viz tamtéţ, s. 22. 48 Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 68. 49 MILL, John Stuart. Poddanství žen. V Praze: Časopis českého studentstva, 1890, s. 71. 50 Tamtéţ, s. 34-36.. 45
11
Aby mohl zaručit společnosti zásadu rovnosti, hledá Mill cestu ideálního hlasovacího systému. Mill povaţuje totiţ za ideální státní zřizení demokracii (Mill přesněji pluralitní zastupitelskou demokracii). Demokracie jako taková, můţe však skýtat nebezpečí dvojího druhu. A to buď chabý duševní rozhled lidí, kteří stát spravují (jedná se tedy o narušení principu správného vývoje společnosti a tedy fakticky principu svobody), anebo moţnou nadvládu jedné třídy (vládu převládající třídy ve společnosti, která narušuje právě princip rovnosti).51 Úplně rovnostářská demokracie ve společnosti, ve které dominuje jedna třída, se nikdy nemůţe zbavit určitých vad. Demokracie, jak ji Mill vidí, je vláda pouhé většiny lidí nad veškerým lidem, a ne jak by měla, tedy vládou nad veškerým lidem skrze veškerý zastoupený lid. Jenom taková demokracie zajišťuje rovnost všech občanů. Mill tak kritizuje způsob hlasování v jeho době, který vede k úplnému zbavení menšiny práv. Nesmíme si myslet, ţe taková nespravedlnost je snad méně důleţitá, neboť se jedná o práva menšin. Je to zkrátka porušení principu rovnosti. Ve skutečně spravedlivé demokracii by tedy měla být kaţdá část lidu zastoupena poměrně.52 Ve zralé společnosti by tedy nikdo neměl být zbaven hlasovacího práva, leda ţe je tak způsobeno jeho vlastní vinou. Mill pokládá za nepřípustné, aby mohl hlasovat někdo, kdo neumí číst, psát a „vykonávat běţné početní úkony”.53 Kaţdý má právo tyto vědomosti nabýt a má k tomu rovné příleţitosti. Dále by neměly mít moţnost hlasovat osoby nemajetné (s podporou farního okrsku), stávají se totiţ na někom závislé.54 Ţenám hlasovací právo samozřejmě přísluší neporuší-li některou ze zmíněných podmínek.55 Mill se však ještě obával příliš nízké úrovně politické vzdělanosti voličstva, coţ by opět mohlo vést k nerovnosti, a kloní se proto k přiřknutí větší ceny hlasu těm „jejichţ mínění má nárok na větší váţnost”.56 Prakticky to tedy znamená přiřknutí inteligenci hlasu (nebo hlasů) navíc. Těmito kroky a úpravami chtěl tedy Mill dosáhnout větší rovnosti ve společnosti.
3.3 Shrnutí U Milla je zcela patrný primát spravedlnosti, která má zavládnout ve společnosti. Tento primát se opírá o principy svobody a rovnosti. Tato Millova spravedlnost má být odpoutáním se od starých zvyků od despocie k rovnosti příleţitostí a osobní svobodě. Je jen 51
Viz MILL, John Stuart. Úvahy o vládě ústavní. 2., upr. vyd., v nakl. Svoboda-Libertas 1. vyd. Praha: SvobodaLibertas, 1992, s. 79. 52 Viz tamtéţ, s. 93. 53 Tamtéţ, s. 116-117. 54 Viz tamtéţ, s. 119. 55 Viz tamtéţ, s. 128. 56 Tamtéţ, s. 120-121.
12
těţko určit, který z těchto principů je pro Milla důleţitější. Protoţe lidé nejsou neomylní, nemáme tedy prostředky dopátrat se jistojistě toho, který názor je pravdivý, není rozmanitost zlo, ale je to dobro.57 Princip svobody nemůţe nikdy znamenat, aby měl člověk svobodnou vůli se své svobody vzdát! Není svobodné dovolit někomu vzdát se své svobody.58 Tyto dosti kategorické výpovědi by mohly určitě hovořit ve větší váţnost svobody na úkor rovnosti, v jeho díle lze však najít rovněţ opačné příklady. V knize Principy politické ekonomie se Mill zabývá obecně otázkami řízení státu z hlediska ekonomie a financí. Zajímavá je pasáţ o přerozdělování produktů. Hospodářským produktem Mill rozumí práci, kapitál a půdu. Dále hospodářskou společnost můţeme roztřídit do tří tříd (majitelé pozemků, kapitalisty a dělníky). Co vyplývá dále z textu, je určitá autorova nelibost vůči všeobecné situaci ve světě, kdy základní tři sloţky produktu patří jedné třídě (nanejvýš dvěma). Tato situace vede k omezování svobody dalších tříd a můţe vést třeba aţ k otrokářství, jak míní Mill.59 Z této pasáţe lze jasně vycítit Millovu ne úplnou náklonnost ke kapitalismu jako neviditelné ruce trhu. Millovi samozřejmě leţí na srdci nespravedlivé omezování svobody znevýhodněné třídy. Avšak jediným moţným řešením této situace by snad byla regulace ve prospěch rovnosti, nebo umělé přerozdělování (a tedy omezení svobody jedné skupiny ve prospěch jiné a je otázkou, zdali by tak bylo ve jménu principu sebeobrany). Dále se mi jeví celkem paradoxní, ţe Mill chce ideální rovnosti v demokracii dojít skrze nerovný volební systém. Nicméně i onen princip, či zásada spravedlnosti, podle které bychom se měli řídit, nemá u Milla kategorický charakter. Protoţe „sloboda ako princíp nemá uplatnenie skôr kým ľudstvo nedosiahlo stupeň, na ktorom sa môţe rozvíjať prostredníctvom slobodnej a rovnej diskusie”60 do té doby je oprávněný despotismus (vláda mocnějšího a zvyku), je tak činěno ve jménu pokroku, a aţ se dosáhne jeho potřebného stupně, stává se despotismus neoprávněným. Je ovšem velmi těţké určit, kdy takový moment nastane, nebo kdo snad určí, ţe uţ nenadešel. Dá se ovšem předpokládat a vytušit, ţe Mill spolehá v určitý vývoj lidstva, který automaticky přechází od despocie a moci zvyku ke spravedlnosti a tedy svobodě a rovným příleţitostem a právě ony jsou a měly by být principy naší doby. Co více, měly by se navzájem prolínat a nemělo by se bezhlavě stavět na té či oné.
57
Viz MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 53. Viz tamtéţ, s. 95. 59 Viz MILL, John Stuart. Zasady ekonomii politycznej i niektóre jej zastosowania do filozofii społecznej. Wyd. 1. Warszawa: PaństwoweWydawnictwoNaukowe, 1965, 2 sv., s. 376-381. 60 MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995, s. 16. 58
13
4 Friedrich August von Hayek Friedrich August von Hayek se narodil roku 1899 ve Vídni a stal se jedním z nejvýznamnějších myslitelů v oblasti ekonomie a politické filozofie minulého století. Jeho myšlenky přímo ovlivnily či inspirovaly řadu významných osobností, státníku či politických proudů. Byl oblíbeným intelektuálem britské předsedkyně vlády Margaret Thatcherové a měl markantní vliv na vývoj Nové pravice v Británii a Spojených státech.61 Byl čelním představitelem tak zvané rakouské školy, působil jako profesor na London School of Economics a na univerzitách v Chicagu, ve Freiburgu a v Salzburgu. O tom, jak velký byl jeho přínos pro vývoj politického a ekonomického smýšlení svědčí Nobelova cena, kterou získal v roce 1974. K jeho nejvýznamnějším dílům patří knihy Cesta do otroctví (1944), Kontrarevoluce vědy: Studie o zneužívání rozumu (1952), Právo, zákonodárství a svoboda (1973) či Osudná domýšlivost: Omyly socialismu (1989).62 Hayek byl často označován jako neoliberál a někdy dokonce jako konzervativec, on sám však takováto označení odmítal a povaţoval se za liberála vracejícího se ke kořenům, ke klasickým zásadám liberalismu. Necítil tedy, ţe by něco nového vytvářel, pouze chtěl poukázat na problém odvrácení společnosti od ochrany individuální svobody jakoţto nejdůleţitějšího principu. Protoţe právě svoboda je podle Hayeka zárukou rozvoje společnosti. Individuální svoboda přináší sice nepředvídatelné, ale přeci jen poţitky a dobra. Proto Hayek nemůţe být označován za konzervativce, jelikoţ uznává vývoj společnosti a dále si nedokáţe představit, ţe by jakýkoliv mocenský či náboţenský motiv mohl být oprávněným důvodem omezování osobní svobody. Velmi kritizoval socialismus a pojem sociální spravedlnosti.63
4.1 Kritika sociální spravedlnosti Hayek ostře kritizuje pojem sociální spravedlnosti, kterou pokládá ani ne snad za logický omyl, ale za nesmysl, absurditu. Sociální spravedlnost je tak druhem zmatení, je to „fata morgána”, je to záměna kategorií. Hayek tedy povaţuje společenský pocit, ţe přerozdělování, trţní a politické regulace a umělé vytváření rovnosti ve společnosti vedou k větší spravedlnosti, za klam. Spravedlivý můţe být jenom nějaký jedince, nějaký aktér, který 61
Viz SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, s. 27. Viz HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 101. 63 Viz OLSZEWSKI H., ZMIERCZAK M.. Historia doktryn politycznych i prawnych. Wydanie II. Poznań: ArsBoni et Aequi, 1994, s 378-379. 62
14
vykoná spravedlivý čin. Dění v celé společnosti tedy nemůţeme chápat jako projevy vůle nějakého jednoho aktéra. Společnost není tedy jedincem a nemůţe se chovat nespravedlivě nebo opačně.64 Autor vidí problém v tom, ţe v současné době se snaţíme za vším hledat racionální vědomí, které vše řídí, a to jak v oblasti vědy, tak společnosti. Je to snad aţ náznak povrchnosti, pokud je nějaký proces spontánní a ne vědomý a záměrný. Převládá tedy názor, ţe společnost se můţe správně vytvářet a rozvíjet pouze tehdy, jsou-li procesy v ní probíhající řízené. Pravdou je však opak, a tedy ţe spontánní souhra společenských sil prospívá zdravému vývoji společnosti. Jsou to právě tedy spontánní procesy, které tvoří uţitečný řád, který by vědomé řízení nebylo schopno vytvořit.65 „Poţadavek, aby všechno včetně vývoje lidské mysli bylo vědomě řízeno, je opravdu sám o sobě známkou nesprávného pochopení obecné povahy sil, které utvářejí ţivot lidského vědomí a lidské společnosti”.66 Je tedy rozumnější ponechat jedinci svobodu v jeho jednání a toto jednání omezovat pouze přijetím obecných formálních pravidel.67 Je důleţité si uvědomit, čemu vděčíme za naši vyspělou společnost. Podle Hayeka jsme dosáhli našeho stupně existence díky pravidlům lidského chování (příkladem takových pravidel je třeba poctivost, smlouva, soutěţ, atd.). Tato pravidla jsou předávána z generace na generaci na zásadě zvyku a tradic a jejich formulace je vesměs negativní (nebudeš dělat to a to). Právě tato negativní forma je podle autora výhodná, protoţe přesně vymezuje sféru individuálního rozhodnutí (nepotlačují je, ale pouze vymezují).68 A přesně tento stav nám zaručuje moţnost vývoje naší společnosti. Pro Hayeka tedy neexistuje nějaký všeobecný lidský rozum, který by řídil celou společnost, a kterému bychom měli být vděční za kulturní a morální výdobytky. Za všechny naše důleţité instituce jako svobodu, vlastnictví či spravedlnost (ne sociální) vděčíme kulturní evoluci.69
64
Viz SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, s. 28. Viz HAYEK, Friedrich August von. Kontrarevoluce vědy: studie o zneužívání rozumu. Vyd. 1. Praha: Liberální institut, 1995, s. 83. 66 Tamtéţ, s. 85-86. 67 Viz tamtéţ, s. 87. 68 Viz HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost: omyly socialismu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 16-17. 69 Viz tamtéţ, s. 59. 65
15
Myslím, ţe z výše uvedeného jiţ částečně vyplývá, jaké preference ohledně rovnosti a svobody Hayek ve svém díle obhajuje.
4.2 Rovnost Pokud jde o rovnost, uznává Hayek její dvě formy, které se přičiňují k správnému fungování demokratického státu a které částečně zahlazují rozdíly, jaké svoboda zákonitě vyvolává. Je to rovnost obecných pravidel daných zákonem a rovnost obecných pravidel chování. Právě rovnost tohoto druhu je podle Hayeka ţádoucí a společnosti prospívá. Je totiţ nutné si uvědomit, ţe lidé jsou sice různí, ale před zákonem jsou si rovni.70 Hayek se ovšem ostře staví proti chápání rovnosti jako faktické rovnosti, jako kompenzace materiálních rozdílů ve společnosti a jako prostředku k cestě za spravedlivou společností, která je klamným cílem. Ba přímo říká, ţe není pravda, ţe jsme si všichni od narození rovni, ale ze strany zákona a morálky se má ke všem lidem přistupovat stejně. Nebezpečí faktické rovnosti spočívá tedy v tom, ţe pokud jsou si lidé od přirozenosti nerovní, museli bychom k ním přistupovat rozdílně, abychom vytvořili jejich rovné postavení. A to je kámen úrazu takového myšlení, protoţe rovnost faktická (materiální) by stála v opozici vůči rovnosti před právem a morálkou.71 Nesmíme si však myslet, ţe by byl Hayek proti jakémukoliv projevu jednání, které vede k materiální rovnosti. Pokud dokáţeme určitým jednáním přispět k materiální rovnosti ve společnosti a nezasahujeme při tom do oblasti osobní svobody ani do rovnosti před zákonem, uznává autor takové jednání za správné. Musíme tedy trvat na myšlence, „ţe ekonomická nerovnost není jedním ze zel, která nás opravňují k tomu, abychom jako léku pouţili diskriminačního násilí nebo výsady.”72 Kromě falešné představy o sociální spravedlnosti musíme hledat zdroj touhy po faktické rovnosti i v lidské vlastnosti, kterou je závist a v pocitu, ţe přerozdělování podle zásluh je jediné spravedlivé. Asi jen těţko můţeme závist pokládat za ctnost hodnou následování.73 Pokud jde o argument, ţe by se kaţdému mělo dostat podle jeho zásluh, ten je
70
Viz HAYEK, Friedrich August von. Rovnost, hodnota, zásluha. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 101-102. 71 Viz tamtéţ, s. 103. 72 Tamtéţ, s. 104. 73 Viz tamtéţ, s. 109-110..
16
rovněţ nepřijatelný. Předpokládá totiţ, ţe na světě existuje někdo, kdo by byl schopen stanovit, jakou má jiný člověk hodnotu, a to je neslučitelné s argumentací pro svobodu.74
4.3 Svoboda Svoboda hraje u Hayeka vůdčí roli. Lidé jsou různorodí, existuje široké spektrum rozdílů v individuálních schopnostech a moţnostech lidí, a to vše přispívá k našemu vývoji. Tato rozmanitost je moţná jen díky svobodě. Bez svobody, a tedy vývoje by naše ţivoty neměly smysl.75 Co se původu svobody týče, podle Hayeka svoboda „nevznikla” tak, ţe o ni lidé usilovali, aby se vymanili ze spárů moci, ale tak, ţe se snaţili chránit rozpoznanou individuální sféru. Nepochopení tohoto faktu pak vede k nepochopení toho, co to vlastně svoboda je. Svoboda neznamená zříci se obecných pravidel a jednat instinktivně (jaksi přirozeně), ale právě jednat ve smyslu těchto pravidel (morálky a práva), která se vytvářela cestou postupného vývoje.76 Podle Hayeka je tedy nemyslitelné odstupovat od ideálu individuality a svobody, jelikoţ takováto cesta vede do záhuby a do „otroctví”. Dále je třeba si uvědomit, ţe osobní a společenská svoboda nikdy nemůţe existovat bez svobody v oblasti ekonomické.77 Jakákoliv regulace činí člověka méně svobodným. Hayek si také klade otázku, jak by regulace mohla být oprávněná. Jakákoliv regulace trhu by totiţ předpokládala nějaký vyšší rozum, který nás vede k lepším zítřkům. Avšak, činí-li nás svoboda tak rozdílnými, jsme si přeci jen všichni podobní, jsme lidé, jsme jednoho druhu a nemůţeme si myslet, ţe myšlenky jednoho z nás by měly řídit celou společnost. Nikdo nemá s konečnou platností určovat moţnosti jiných a „nikdy nemáme nikomu věřit, ţe takovou schopnost má”.78 Hayek předpokládá, ţe společnost od stavů divošského aţ k dnešní organizované společnosti přivedla morálka a tradice (tedy obecné principy) a ne nějaká rozumová kalkulace. Na této cestě vývoje bylo velmi důleţité zajistit instituci soukromého vlastnictví, 74
Viz HAYEK, Friedrich August von. Rovnost, hodnota, zásluha. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 115. 75 Viz tamtéţ, s. 102-103. 76 Viz HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost: omyly socialismu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 55. 77 Viz HAYEK, Friedrich August von. Cesta do otroctví. 1. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2004, s. 31. 78 HAYEK, Friedrich August von. Rovnost, hodnota, zásluha. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 104.
17
díky které mohl nabývat na obrátkách obchod a postupné rozšiřování společnosti. Obchod totiţ musel být nezávislým na konkrétních zvycích jednotlivých tlup a stával se tedy jakýmsi pojivem společnosti. Postupně se tak rodila svoboda jedince či skupiny sledovat odlišné cíle dané jejich odlišnými dovednostmi na zásadě vlastnictví a jeho převodu.79 Vidíme tedy i zde, ţe ekonomická svoboda je od svobody osobní neoddělitelná. Jak jiţ bylo řečeno, Hayek svým dílem a myšlením navazuje, a nebo se spíše vrací ke staré škole liberalismu, a tak je nasnadě představit si přesněji, co si pod pojmem svobody představuje. Svoboda je stav, kdy si kaţdý individuálně, podle své představy a podle svých moţností rozhoduje o svém vlastním ţivotě, o tom, jak bude probíhat , jak bude nakládat se svým vlastnictvím, a to vše takovým způsobem, který nenarušuje obecné přijaté principy, tedy zákony a morálku.80 Přesněji Hayek rozlišuje tři druhy svobody, tři druhy chápání svobody. Politická svoboda nám zajišťuje moţnost participace na politickém dění. Zahrnuje aktivní a pasivní volební právo, také účast na legislativním procesu. Vnitřní svoboda se pak týká našich myšlenkových rozhodovacích procesů, tedy svobody svědomí, vědomí a mysli. A konečně svoboda bez přívlastku jako zabezpečení toho, ţe můţeme činit to, co chceme v rámci obecných principů.81 Velká nechuť Hayeka k socialismu spočívá v tom, ţe socialismus, dle autora, klame svým pojetím svobody, „nové svobody“. Zatímco pro velké zakladatele liberální teorie Adama Smithe a Davida Huma (a tedy i pro Hayeka, který jejich myšlenky dále rozvíjí) znamená politická svoboda osvobození od útlaku jiných, od donucování a svévolné moci, a je to tedy svoboda k individuálnímu projevu vůle, jehoţ rámec určuje přijatý systém obecných pravidel82, pro socialismus by svoboda měla být „svobodou zbavující nutnosti, uvolnění od tlaku vnějších okolností, které nevyhnutelně omezují moţnosti volby nás všech”.83 Je to tedy fakticky boj s přírodou a boj o moc, který nemá s liberálním pojetím svobody nic společného. Hayek (a tedy i liberální koncepce) chce díky systému základních pravidel zaručit svobodu jednotlivce jednat dle vlastní vůle. Socialismus chce jaksi „poručit větru a dešti“, aby zajistil jednotlivci svobodu, a to je podle Hayeka onen klam socialismu. 79
Viz HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost: omyly socialismu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 34-35. 80 Viz HAYEK, Friedrich August von. Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. 2. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 60. 81 Viz HAYEK, Friedrich August von. The constitution of liberty. Paperback ed., [Nachdr.]. Chicago: University of Chicago Press, 1978, vii, s. 13-17. 82 Viz BALLESTREM, Karl a Henning OTTMANN. Politická filosofie 20. století. 1. vyd. Praha: ISE, 1993, s. 45-46. 83 HAYEK, Friedrich August von. Cesta do otroctví. 1. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2004, s. 40.
18
4.4 Shrnutí U Hayeka zaujímá svoboda privilegované postavení, rovnost je naproti tomu v jeho koncepci důleţitá pouze ve smyslu rovného postavení členů společnosti před obecnými morálními a právními principy. Společnost se dokáţe vyvarovat totalitárního zřízení a jít cestou postupného vývoje právě jenom tehdy, pokud jsou jednotliví její členové svobodní. Zajišťuje totiţ moţnost sice nepředvídatelných a nahodilých úspěchů a zisků jedince, ale právě ty obohacují společnost jako celek nejvíce. Bylo by nesmyslné se domnívat, ţe kdokoliv má právo zasahovat do věcí jiných lidí ve smyslu organizovat jejich ţivot a přerozdělovat jejich statky tak, aby bylo moţno dosáhnou pokud moţno obecné rovnosti. Ta totiţ je absolutně protichůdná ideji svobody a skrze postupně rostoucí omezování jedince vede k nesvobodným systémům. Společenské zřízení jako takové nikdy nemůţe být spravedlivé nebo nespravedlivé, takové jsou pouze činy člověka. Hayek brání svobodu zuby nehty a není se čemu divit. Během svého ţivota zaţil dvě světové války a nástup nacistických a komunistických reţimů. Moţnosti vzniku takovýchto systémů viděl právě ve špatném pochopení vývoje společnosti. Podle autora se nemá řídit skrze předpokládaný vyšší rozum, který si nad společností představíme, tedy jaksi racionálně, ale podle zásad liberalismu a tedy zachováním individuální svobody. Svoboda se mu tedy stává tak důleţitou, ţe nerovnost ve společnosti, k jaké zákonitě vede, nepovaţuje za dostatečný důvod k tomu svobodu omezovat regulačními zásahy. Argumentace pro takový postoj se zdá být aţ neprůstřelná. Svoboda jedince totiţ podle Hayeka vede k nepředvídatelnému (ale pozitivnímu) evolučnímu řádu společnosti. Musíme se tedy oddat nějakému instinktu, ţe právě tento řád pro nás zajistí nejlepší moţné podmínky vývoje, který není schopen předvídat jakákoliv mysl.
19
John Rawls
5
John Rawls (1921-2002) je povaţován za jednoho z nejdůleţitějších myslitelů v oblasti sociální a politické filosofie ve dvacátém století. Aby se stal takto důleţitou osobou ve vědeckém a politickém dění stačilo mu k tomu sepsání vlastně jen jedné knihy (Rawls napsal samozřejmě více knih a článků), a to Teorie Spravedlnosti (A Theory of Justice, 1971). V této knize představil John Rawls svojí koncepci spravedlnosti jako férovosti či slušnosti, která měla za úkol smířit individualistický liberalismus s principy přerozdělování a sociální spravedlnosti.84 Rawlsovi dále náleţí výsostné postavení v tom, jak se dnes chápe a vnímá pojem spravedlnosti. Jeho teorie má pořád určující význam na politické dění v Evropě i ve Spojených státech a má se za to, ţe právě jeho myšlenky skýtají moţnost nalezení správného poměru individualismu a sociálního státu v dnešních demokratických společnostech.85 Rawls chce tedy hlavně ve svém díle snoubit primát svobody jedince s pocit spravedlnosti ve společnosti, tedy určitým přerozdělováním a regulací. K dalším významným dílům tohoto autora patří Politický liberalismus (1993) či Právo národů (1999), kde se Rawls pokusil aplikovat svoji koncepci férovosti na státní instituce, tedy na řízení státu.
5.1
Teorie spravedlnosti Rawlsova teorie spravedlnosti se zakládá na principu teorie smlouvy a určitého
myšlenkového experimentu. Autor chce najít takové základní principy, na kterých by se shodla celá společnost, které by zaručovaly co největší mnoţství spravedlnosti ve společnosti. Abychom správně pochopili Rawlsovu teorii, je nejprve nutno si uvědomit, jak pojímal spravedlnost a jak důleţitého postavení se jí v Rawlsově teorii dostává. Spravedlnost tedy chápe jako první a základní ctnost společenských institucí, stejně tak jako chápeme pravdu jako první ctnost myšlenkových systémů. Pokud tedy existuje teorie, která je úsporná a vytříbená, musíme jí přeci v kaţdém případě odmítnout, pokud se prokáţe, ţe je nepravdivá. Toto podle Rawlse platí analogicky i u státních institucí, zákonů a ústav. Ty musí být změněny nebo odstraněny, pokud jsou nespravedlivé. Kaţdý jednotlivec má zajištěná práva a ta jsou nedotknutelná, nemůţou býti omezována ani ve jménu blahobytu celé společnosti, to
84 85
Viz HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 72. Viz JUROVÁ, Jarmila. Sociálna spravodlivosť podľa Johna Rawlsa. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 2012, s. 7.
20
by nebylo totiţ spravedlivé. Rawls tedy přijímá intuitivní přesvědčení o primátu spravedlnosti a chce prozkoumat, zda je pravdivé.86 Rawls hledá základní principy, které by vedly ke společenské spravedlnosti, ta se pak intuitivně jeví jako ţádoucí, a primárním předmětem takové spravedlnosti je struktura společnosti a způsob rozdělování základních práv a povinností.87 Rawls přijímá vůdčí hypotézu, ţe principy, které regulují strukturu společnosti k co největší míře spravedlnosti, jsou objektem původní dohody svobodných, úplně rovných a rozumných lidí, jimţ jde o prosazování jejich vlastních zájmů.88 Kdybychom chtěli nalézt ony principy kaţdý jednotlivě, došli bychom nepochybně k různorodým závěrům. Naše myšlenky a závěry by byly jistě ovlivněny naším společenským postavením, úrovní naší inteligence a vzdělání, či majetkovými poměry. Abychom tedy nalezly základní principy spravedlnosti společnosti, musíme si představit jakýsi základní přirozený stav vystupující v tradičních teoriích společenské smlouvy. Tento stav, si v ţádném případě nesmíme představovat jako nějaký skutečný historický fakt, je to čistě hypotetická situace.89 Kromě tohoto přirozeného stavu, který staví jedince do navzájem rovné situace, je v myšlenkovém experimentu Rawlse důleţitý pojem závoje nevědomosti. Tento závoj právě zabraňuje tomu či onomu jedinci poznat svoje majetkové postavení, inteligenci a jiné psychologické pohnutky či motivy, které by ovlivnily jeho výběr základních principů. Tyto principy tedy budou dohodnuty v nějaké počáteční situaci, kterou Rawls nazývá férovou či slušnou.90 Jak by se tedy lidé v hypotetickém rovném přirozeném stavu a pod závojem nevědomosti rozhodli? Jaké principy spravedlnosti by si vybrali? Ještě neţ Rawls odpovídá na tuto otázku upozorňuje, ţe lidé se v takovémto přirozeném stavu budou rozhodovat egoisticky, coţ je důleţité si uvědomit, a nepřijmou tedy principy maximalizace blaha pro celou společnost, protoţe v prvotním stavu naše rozhodnutí neovlivňuje psychologický stav altruismu. Lidé by si v takovémto hypotetickém stavu, podle Rawlse, vybrali dva různé principy. První by postuloval rovnost základních práv a povinností, druhý princip by pak 86
Viz RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 17. Viz tamtéţ, s. 19. 88 Viz tamtéţ, s. 21. 89 Viz SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, s. 3637. 90 Viz RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 21-22. 87
21
ospravedlňoval určité sociální a ekonomické nerovnosti ve společnosti, pokud by takové vyústily v kompenzaci blaha pro kohokoli, zvláště pro nejméně zvýhodněné členy společnosti.91 První princip má vţdy přednost před druhým a přesně říká, ţe kaţdý má stejné právo na nejširší systém základních svobod. Druhý princip má uţší vymezení, dotýká se sociální a ekonomické oblasti a obhajuje nerovnosti v těchto sférách, pokud (a) budou k prospěchu kohokoliv a (b) budou spjaty s úřady a pozicemi pro všechny přístupnými.92 Podle Rawlse by se tedy lidé v jeho myšlenkovém experimentu chovali tak, aby zabezpečili pozice těch, kteří by se měli ve společnosti nejhůře. Autor zde pouţívá termínu „maximin”, to znamená, ţe lidé by se snaţili maximálně zlepšit nejhorší moţnou (minimální) pozici ve společnosti. Činili by tak zajisté ze strachu, ţe by se sami mohli do takové nevýhodné pozice dostat. Rawls takovéto pojetí maximin a výběru základních principů označuje dokonce za v podstatě logické. Spravedlivá společnost by tedy měla zabezpečit rovnost svobod a povinností pro kaţdého z nás a měla by přijímat pouze takové projevy nerovnosti (a to nerovnosti hlavně ekonomické), které budou do budoucna zlepšovat pozici všech ve společnosti a nejvíce těch, kteří jsou na tom nejhůře.93
5.2
Svoboda Ve své teorii spravedlnosti přisoudil Rawls svobodě privilegované místo, a to s
ohledem na první princip, který všem základním svobodám, ke kterým máme rovný přístup, přisuzuje zvláštní status.94 V celém svém díle Rawls důsledně poskytuje definice či objasnění toho, co a jak chápe a není tomu jinak ani u pojmu svobody. Nechce vést diskuse a polemizovat nad tím, jestli svobodu definovat negativně, nebo pozitivně a uţ vůbec ne, jestli v antickém či moderním smyslu. Svobodu chce bádat hlavně v souvislosti s ústavodárnými a legislativními restrikcemi. Abychom mohli poznat a vysvětlit kaţdou jednotlivou svobodu ze základních svobod postačí nám znát její tři sloţky, a to svobodný subjekt, restrikce nebo omezení, od nichţ je osvobozen, a konečně, co smí nebo nesmí subjekt svobodně učinit. Rawls se tak dostává k obecnému popisu spravedlnosti svobody, která má tuto formu: „ta či
91
Viz RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 22-23.. Viz tamtéţ, s. 48. 93 Viz SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, s. 33. 94 Viz RAWLS, John. Základní svobody a jejich priorita. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 169. 92
22
ona osoba (nebo osoby) je osvobozena (nebo není osvobozena) od toho či onoho omezení a smí (nebo nesmí) učinit to a to“.95 Je třeba si uvědomit, ţe přijatý systém svobod má smysl pouze jako celek, tedy ţe hodnota jedné svobody obvykle záleţí na specifikaci jiných svobod. Podle Rawlse je nutné brát na zřetel, ţe svobody se navzájem doplňují a omezují. Tak například svobodná diskuse můţe probíhat pouze za předpokladu, ţe její aktéři budou mít zajištěnou svobodu projevu, ale téţ budou brát ohled na určité regulace a pravidla diskuse, které sice omezí z části jejich svobodu, ale zároveň zajistí co moţná nejlepší distribuci svobody pro všechny zúčastněné. Protoţe svoboda má u Rawlse význam pouze tehdy, jestli ţe je skutečná, tedy všem stejně dostupná. „Svoboda není stejná, má-li třeba jedna skupina osob větší míru svobody neţ nějaká jiná, nebo má-li svoboda menší rozsah, neţ jaký by měla mít.”96 Rawls rovněţ rozlišuje svobodu a hodnotu svobody. Rovný přístup ke svobodě musí být vţdy zaručen, kaţdý z nás má stejné právo na svobodu. Hodnota svobody se však u různých lidí bude lišit. Někdo má totiţ větší či menší prostředky na financování svých cílů, má lepší moţnosti svobodu naplnit. Tyto rozdíly v hodnotě svobody však Rawls připouští, protoţe se podle něj nejedná o zásah do rovnosti svobody, ale pouze její hodnoty. Lidé pak, kteří pociťují menší hodnotu svobody, proti takové neprotestují, protoţe „schopnost méně zvýhodněných členů společnosti by byla ještě menší, nebudou-li akceptovat stávající nerovnosti, kdykoliv je splněn princip rozdílnosti.”97 U Rawlse tedy nestojí na prvním místě svoboda, ale princip stejné svobody pro všechny. Zvláštní status pak ještě přisuzuje svobodě svědomí, ţádná strana si totiţ nemůţe nárokovat to, ţe její pravdy a principy jsou nějak důleţitější neţli principy jiné strany.98 Kvůli principu paternalismu a teorie primárních statků musíme dbát rovněţ o spravedlivé, tedy rovné svobody i z hlediska naších potomků: „Pro jiné osoby se musí zvolit to, o čem se můţeme zdůvodněně domnívat, ţe by to učinili, budou-li plnoletí a rozhodnou-li se rozumně.”99 Znamená to tedy, ţe následky svého jednání musíme predikovat aţ daleko do budoucnosti, tedy i systém svobod musí být příznivý jak pro nás, tak pro naše (narozené, či ještě nenarozené) potomstvo.
95
RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 128. Tamtéţ, s. 129. 97 Tamtéţ, s. 129-130. 98 Viz tamtéţ, s. 130-131. 99 Tamtéţ, s. 131. 96
23
Jak sám Rawls píše, priorita svobody není vyţadována za všech okolností. Tento primát je vyţadován pouze při existenci k tomu rozumně přijatelných podmínek, tedy při existenci takové politické moci a vůle, která by zabezpečovala přijetí a uplatňování systému základních svobod.100
5.3
Rovnost Jak je jiţ z předešlých řádků jasné, pro Rawlse má rovnost význam důleţitý a určitě ne
menší, neţli svoboda. Aby mohla být společnost spravedlivá, musí se rovnost a svoboda navzájem omezovat, a tedy doplňovat. Rawls se zevrubně zabývá i pojmem rovnosti. Všímá si, ţe třeba vzhledem ke zvířatům nějaký princip rovnosti neuplatňujeme, nezdá se nám (nebo alespoň většině), ţe by měla mít stejná práva jako my. Co tedy odlišuje náš lidský druh od jiných ţivočichů a proč právě vůči sobě pociťujeme nutnost dodrţování principů spravedlnosti, a tedy i rovnosti? Pojem rovnosti lze uplatňovat v třech úrovních. Za prvé jde o uplatnění institucí jako veřejných systémů pravidel. Jde tedy o pravidelnost ve spravedlnosti dle pravidla měř všem stejně a podle autora je tato úroveň nejméně nejasná a nekontroverzní. Druhá úroveň rovnosti se týká konkrétních institucí, tedy třeba ţe kaţdému přináleţí stejný balíček základních práv (tady je vidět rozdíl mezi námi a zvířaty, těm přisuzujeme jen určitou ochranu). Podle Rawlse se pak třetí úrovní přirozeně jeví, ţe na stejnou rovnou spravedlnost mají nárok jedině morální subjekty. Morální subjekty se vyznačují dvojí vlastností, „za prvé, jsou schopny mít nějakou představu o svém blahu a za druhé, jsou schopny mít smysl pro spravedlnost”.101 Je třeba zdůraznit, ţe neexistuje ţádná lidská rasa, ani jakýkoliv jednotlivec, který by vlastnost být morálním subjektem postrádal. Rovnost dále Rawls chápe jako způsob reflexe. Uvědomuje si totiţ, ţe pojem rovnosti nemá základu v lidské přirozenosti. Jsme totiţ kaţdý odlišný a nejeví se nám, ţe máme nějakou tutéţ vlastnost ve stejné míře. Rovnost tedy znamená, ţe nikdo z nás nemá právo na nějaké privilegované zacházení. Takováto rovnost však můţe vystupovat i v tyranských reţimech, musíme tedy k takovému jejímu pochopení přidat ještě principy spravedlnosti. Stále však nejsme schopni rozlišit, k jaké třídě tvorů jsme s to takovou rovnost přiřadit,
100
Viz RAWLS, John. Základní svobody a jejich priorita. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997, s. 171. 101 RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 295.
24
potřebujeme najít tedy ještě další proceduru. Přesněji musíme najít ještě určitou oborovou vlastnost druhu, která mu přisuzuje rovnou spravedlnost („například vlastnost nacházet se uvnitř kruhu je oborovou vlastností bodů v rovině”102), a takovouto vlastnost určí koncepce spravedlnosti. Rawls si je zcela jist, ţe takováto oborová vlastnost by jistě figurovala v popisu smluvních stran v původním stavu a nic nám tedy nebrání přijmout, ţe tedy nějaká „přirozená schopnost tvoří základ rovnosti”.103 Takto tedy Rawls definuje rovnost nejenom jako procedurální princip, ale i jako přirozenou schopnost, která náleţí kaţdému, kdo má smysl pro spravedlnost.
5.4
Shrnutí Rawlsovu teorii spravedlnosti můţeme chápat jako určitou snahu skloubit ideály
individuální svobody a egalitarismu. Zdá se být celkem zjevné, ţe se Rawlsova teorie si staví za cíl vysvětlit společnosti intuitivní pocit sociální spravedlnosti. Můţeme si klást otázky, jak moc se mu to zdařilo. Prvním problémem můţe být jiţ samotný základ Rawlsovy koncepce. Snaţí se teorii společenské smlouvy pozvednout na abstraktní úroveň a odhadnout tak, vydedukovat, základní principy, které by si lidstvo v přirozeném stavu vybralo, aby se společnost řídila ve jménu sociální spravedlnosti. Samozřejmě, jedná se o myšlenkový experiment a tak námitka, ţe odvolávání se na abstraktnost takové dohody nemá smysl, není na místě. Smysl však uţ určitě má ptát se po původu jistoty, s jakou Rawls principy spravedlnosti přijímá. Rawls si je jistý, ţe by většina lidí v přirozeném stavu přijala jeho principy spravedlnosti spíše, neţli principy utilitarismu104, argumentuje tak díky tomu, ţe lidé v přirozeném stavu by jednali sobecky a obecný blahobyt by tedy pro ně nepředstavoval největší míru blaha. Vyvěrá zde ovšem na povrch otázka, proč by obecné principy spravedlnosti přijaté v přirozeném stavu musely být zaručeně lepší neţli ty, které bychom přijali jako lidé rozumní a vědomí si svých moţností, i kdyby to byl třeba konsensus vzniklý z různých principů? Třeba i takové principy by dostatečně vysvětlily náš intuitivní pocit sociální spravedlnosti. Dále je otázkou, jak moc je udrţitelný a stabilní systém svobod, který má být tvořen a udrţován i s ohledem na dosud nenarozené. Je samozřejmě rozumné brát ohled třeba na 102
RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 296. Tamtéţ. 104 Srovnej tamtéţ, s. 22-23. 103
25
ţivotní prostředí a úmyslně nekomplikovat ţivoty příštím generacím. Avšak Rawlsova formulace, ţe pro naše potomky máme učinit to, o čem se můţeme domnívat, ţe by to učinili, zdá se, aţ příliš zasahuje do individuální svobody příštích generací. Co více, nemůţeme přece ani znát podmínky, v nichţ budou příští generace ţít. Je rovněţ otázkou, do jaké míry by takové chování nebylo utilitaristickým, a tedy Rawlsovi ne úplně po chuti. Autor rovněţ tvrdí, ţe některé svobody mohou býti omezeny, pokud v takovém důsledku zvýšíme rovnost svobod jiných (zvláště těch nejméně zvýhodněných). Tady rovněţ můţeme pociťovat určitý nádech utilitarismu a bylo by zajisté zatěţko v některých konkrétních případech poškozenému vysvětlovat, proč o svoje svobody přišel. Rawls připisuje primát svobodě a zvláště pak svobodě svědomí. Takto argumentuje hlavně proto, protoţe v náboţenských otázkách je prakticky nemoţné přijmout jakýkoliv konsensus. „Někdo si opravdu můţe myslet, ţe by jiní měli uznat stejné názory a první princip jako on; a pokud nikoliv, ţe by velmi chybovali a propásli cestu ke své spáse.”105 Je tedy moţno se ptát, zdali bychom všichni přijali takový princip, či principy třeba v otázce sociální spravedlnosti. Rawlsova teorie celkem zdárně vysvětluje náš intuitivní pocit spravedlnosti ve společnosti. Většina z nás chce ţít v takové společnosti, kde není křivděno jiným ani nám a kde se můţeme svobodně projevovat. Rawlsova práce je z tohoto pohledu chvályhodná a co více rovněţ velmi zajímavá a inspirativní.
105
RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 131.
26
6
Porovnání koncepcí svobody a rovnosti představených autorů Výše jsem se snaţil nastínit a objasnit koncepce svobody a rovnosti u čtyř
významných osobností politické filozofie. Nyní se se pokusím tyto koncepce a názory porovnat a poukázat na styčné body u různých teorií, jako i na rozdíly. Mnou vybraní autoři se vţdy dva setkávali v jedné době a reprezentují základní myšlenky politické filosofie devatenáctého a dvacátého století. Autoři na sebe navazují, zmiňují navzájem svá díla a koncepce ve svých pracích, a tak o body styčnosti a nesouhlasu není nouze.
6.1
Rovnost Pokud se jedná o rovnost, Alexis de Tocqueville ji pojímá jako jaksi nevyhnutelnou z
hlediska vývoje společnosti. Z některých pasáţí lze snad soudit, ţe jí bere aţ jako nutné zlo. Sice uznává, ţe rovnost je zmiňována uţ v Bibli, ale její reálný vliv na společenský ţivot je moţný právě aţ v demokracii. Rovnost pak chápe jako sloţku demokracie a v jiných systémech (dodejme, ţe hlavně minulých) neměla místa. Nástup demokracie a rovnosti v Evropě pak bere jako nutnou věc. V rovnosti vidí Tocqueville jistě mnoho výhod, zvláště pak uklidnění společenských vášní. Rovněţ se ale obává postupného zabředávání společnosti k průměrnosti, ke kterému můţe rovnost vést. Je rovněţ přesvědčen o tom, ţe demokracie povede k pomalejšímu lidskému rozvoji a to především vinou rovného přístupu k edukaci, kdyţ bude roztroušena mezi všechny, místo soustředění se k výchově jen některých. Největší nebezpečí rovnosti vidí pak Tocqueville v tyranii většiny, kdy většina diktuje, co se má a nemá, násilně zbytku společnosti. Tyranie svobody se obával rovněţ Mill, v jiných názorech na rovnost se však jiţ se svým současníkem míjí. Zatímco Tocqueville vidí nástup demokracie jako nevyhnutelný zvláště z důvodu společenských proměn, Mill chápe evoluci společnosti jako cestu ke spravedlnosti (zde je nutno si všimnout jakési podobnosti s koncepcí Rawlse). Mill je přesvědčen, ţe lidstvo postupně přechází od tyranské nadvlády a nadvlády zvyku ke spravedlivé společnosti, jejíţ neodmyslitelnou součástí je i rovnost. Všimnout si toho jde zvláště v díle Poddanství žen, kde Mill vysvětluje, ţe naše názory na rozdílné role muţů a ţen nevycházejí z ţádné přirozené podstaty, ale pouze z přijatého zvyku, který není správný. Rovnost Mill samozřejmě nepojímá jenom z hlediska pohlaví. Pokud chceme dojít k spravedlivé společnosti, je přijetí rovnosti nutné. U Milla je dokonce tak nutné, ţe se snaţí 27
vymyslit nerovný volební systém, který by měl za následek maximalizaci rovnosti ve společnosti. Jak uţ jsem vzpomněl v části pojednávající o Millovi, nacházíme u něj rovněţ náznaky přerozdělování statků jako nástroje k dosaţení větší spravedlnosti ve společnosti, tedy i rovnosti. U Milla tedy můţeme pozorovat větší náklonnost k rovnosti a dokonce i k přerozdělování. S tím by se nemohl smířit Hayek, kterého je nutno chápat jako velkého obhájce svobody a stejně jako předchozí autoři vidí velké nebezpečí v tyranii většiny. Ba víc, Hayek je přesvědčen, ţe to byl právě tento zhoubný důsledek rovnosti, který vedl k světovým válkám a totalitním reţimům. Hayek chápe rovnost dvojím způsobem. Jako záruku svobody, kdy je nesmírně důleţité, ţe všichni z nás mají stejná práva, svobody a povinnosti, před zákonem jsme si rovni a taková rovnost je Hayekovi svatá. Druhý význam rovnosti je pak úzce spjat s přerozdělováním a tedy umělým vyrovnáváním materiálních rozdílů ve společnosti. Rovnost v takovém to smyslu je podle Hayeka jasně zhoubná a je přímo protichůdná rovnosti v prvním smyslu, protoţe přerozdělování znamená vţdy úbytek svobody jednoho ve prospěch druhého. Je třeba říci, ţe rovnost v prvním smyslu by byla po chuti i Tocquevillovi, Mill by jistě rovnost chápal v širším kontextu. K Hayekovi je ještě nutno dodat, ţe zvolil třetí cestu vývoje společnosti. Podle něj se jedná o evoluci různých svobod a hlavně vlastnictví, které podle Hayeka umoţnilo dospět společnosti aţ k dnešnímu stavu. Je tedy jasné, ţe z ohledem na svátost vlastnictví v jeho teorii je vlastně nepřípustné, aby přijal rovnost ve smyslu přerozdělování. Zatímco předešlí tři myslitelé své teorie stavěli na určité evoluci společnosti, která měla za následek proměny systémů, Rawls se snaţí svou teorii postavit na vysvětlení intuitivního pocitu lidí o nutnosti spravedlnosti ve společnosti, tedy o sociální spravedlnosti. Nutno říci, ţe to bylo hlavním bodem kritiky Rawlse ze strany Hayeka, který sociální spravedlnost chápe jako blud a omyl. Dále je nutno si všimnout podobnosti teorie Rawlse a Milla, kdy uţ Mill chápe spravedlnost jako víceméně nadřazený pojem k rovnosti a svobodě, Rawls však tento koncept dotáhl dál. Rawls tedy logicky odmítá koncept rovnosti jak jej přijímá Hayek, podle něj pocit rovnosti pramení jiţ z naší přirozenosti. Rawls tedy přijímá i rovnost ve smyslu přerozdělování statků pokud to bude mít za následek zlepšení situace pro nejvíce znevýhodněné, protoţe si je jist, ţe takovýto princip rovnosti bychom si vybrali.
28
6.2 Svoboda Pro Tocquevilla má svoboda zásadní význam. Můţeme se ptát, do jaké míry je to ovlivněno jeho aristokratickým původem, jisté však je, ţe si svobody cenil jako určité přirozené sloţky člověka jako takového. Jako důkaz takového závěru ať poslouţí jiţ zmíněná citace: „Kdo hledá ve svobodě něco jiného neţ ji samu, se narodil, aby slouţil.” 106 Dalo by se tedy říct, ţe kdo svobodu nechápe, nikdy nebude plnohodnotně ţít. Z celého díla Alexise de Tocquevilla cítíme jasně tuto lásku ke svobodě, je tedy aţ paradoxem, ţe se prakticky nikde nedočteme její přesné definice. Můţeme však předpokládat, ţe právě ona přirozená jasnost a nutnost svobody jako sloţky našeho ţivota je toho příčinou. Pro Tocquevilla by precizní definice svobody měla asi stejný význam, jako definice lidské chůze. John Stuart Mill můţe ve svém díle působit poněkud rozpolceně co se týče primátu svobody či rovnosti. Millovi určitě nelze upřít jeho velkou náklonnost ke svobodě jednotlivce, v jeho myšlenkách si však pozvolna klestí cestu na výsluní pojem rovnosti a v ledačem svobodu zastiňuje. Nicméně byl to právě Mill, který nabídl jasnější definici toho, co to svoboda je. Rozlišuje její tři sloţky: svobodu myšlení a názoru, svobodu konat dle vlastní vůle a neškodit u toho jinému a svobodu sdruţování. Je tedy aţ s podivem, ţe svobodu Mill nechápe kategoricky, tedy jako přináleţnou komukoliv a uznává, ţe můţe fungovat aţ ve společnosti nastanou vhodné podmínky. Takové podmínky nastanou teprve tehdy, aţ bude ve společnosti moţná svobodná a rovná diskuze. Je moţno uvaţovat, zdali takto nechtěl Mill obhájit problém britských kolonií.107 Zde tedy můţeme nalézt podstatný rozdíl v chápání svobody u Milla a Tocquevilla. Zatímco pro Tocquevilla je svoboda přirozenou sloţkou člověka a rovnost chápe jako výtvor a prostředek demokratických zřízení, pro Milla je i svoboda spojena s určitým fungováním společnosti a vytrácí se tedy její přirozený charakter. Mill tedy nabízí celkem vyčerpávající definici svobody, ale zároveň poněkud sniţuje její postavení. Fridrich von Hayek se jeví jako přísný obhájce svobody. Uznává zásady liberalismu, podle kterého je ideální státní zřízení koncipováno tak, ţe v rámci svých obecných principů, zákonů a morálních norem ponechává jednotlivci svobodu konat podle své vůle. Hayek přesně definuje svobodu a rozděluje ji do tří sloţek na svobodu politickou, vnitřní a svobodu bez přívlastku. Hayek je jako liberál přesvědčen, ţe se nemáme pokoušet regulovat chod 106
TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a Revoluce. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003, s.197-198. Viz HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií. Brno: Masarykova univerzita, 2009, Verze 1., s. 67. 107
29
společnosti politickými zásahy, ty by totiţ naznačovaly, ţe předpokládáme ve společnosti nějaký vyšší rozum, který ji řídí. Abychom tedy zajistili správný vývoj společnosti, postačí, abychom zaručili všem jedincům svobodu v rámci obecných pravidel. Hayek tedy vrací svobodě její výsostné postavení jako jednoho ze základních principů společnosti a vlastně nejdůleţitější zásady správného fungování společnosti. Můţeme si zde všimnout, ţe i pokud je Mill přijímán jako jeden ze zakladatelů liberalizmu, s Hayekem by se v mnohém neshodli. Hayek by ţádné přerozdělování ve jménu spravedlivého státu nepřipustil, Mill by určitě váhal nad jeho správností, a status svobody je u Hayeka rovněţ o mnoho více zdůrazněn. Hayek rovněţ jako základní sloţku svobody chápe pasivní a aktivní volební právo občana, naproti tomu Mill chtěl volební právo regulovat a omezovat jej pro potřeby spravedlivého státního zřízení. John Rawls se rozhodl vysvětlit přirozený instinkt člověka ke spravedlnosti, a hlavně spravedlivé společnosti. Podle něj lze tedy společnost hodnotit jako správnou a nesprávnou podle toho, zdali je spravedlivá či nikoliv. Spravedlnost tedy v jeho koncepci jasně ční nad svobodou. Nesmíme však Rawlsovi křivdit, svobodu jednotlivce totiţ chápe jako první princip nutný pro sociálně spravedlivou společnost a v jeho koncepci má svoboda důleţitý význam. Svoboda však u Rawlse není nedotknutelné. Pokud totiţ Tocqueville chápe svobodu jako člověku přirozenou vlastnost, Rawls vidí v člověku přirozenou schopnost tvořit základ rovnosti. A tedy přirozenost člověka je u obou autorů rozdílná. A tak Rawls se nebrání tomu částečně omezovat svobodu jednotlivce, pokud to má za následek zlepšení situace nejméně zvýhodněných. Pokud tedy Hayek přijímá nerovnost ve společnosti jako nutný důsledek svobody, Rawls se jal ve jménu spravedlnosti tyto nerovnosti vyrovnávat. Rawls si tedy vybírá přesně tu racionalistickou cestu k hledání ideálního vývoje společnosti, kterou Hayek kritizuje.
30
7 Závěr Ve své práci jsem chtěl poukázat na vývoj chápání pojmů rovnosti a svobody u čtyř vybraných autorů. Mým cílem bylo poukázat na podobnosti a odlišnosti jejich pojetí. Z porovnání vyplývá, ţe ţádný s autorů nepracoval s pojmy jaksi odtrţeně a zcela od základu. Tyto dva pojmy se objevují napříč filosofii a k jejich definici nelze tedy dospět jinak, neţ právě analýzou jejich významu v různých dílech. Všichni autoři v určité míře chápou tyto dva pojmy jako částečné protipóly a snaţí se najít a popsat takový systém společnosti, kde by mohly hodnoty, které tyto dva pojmy představují, společně fungovat. Vybírají si k tomu, buďto třetí nadřízený pojem, kterým je u Milla a Rawlse spravedlnost, respektive společenská spravedlnost, a nebo jednomu z uvedených pojmů přiřazují větší váhu, druhému pak přisuzují pomocnou úlohu, tak je tomu u Tocquevilla a Hayeka, kteří svobodu jednotlivce staví nejvýše.
31
8
Literatura
BALLESTREM, Karl a Henning OTTMANN. Politická filosofie 20. století. 1. vyd. Praha: ISE, 1993. FOŘTOVÁ, Hana a Doubravka OLŠÁKOVÁ. Lev Thun - Alexis de Tocqueville: (korespondence 1835-1856). 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2011. HAYEK, Friedrich August von. Cesta do otroctví. 1. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2004. HAYEK, Friedrich August von. Kontrarevoluce vědy: studie o zneužívání rozumu. Vyd. 1. Praha: Liberální institut, 1995. HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost: omyly socialismu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. HAYEK, Friedrich August von. Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. 2. vyd. Praha: Academia, 1994. HAYEK, Friedrich August von. Rovnost, hodnota, zásluha. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997. HAYEK, Friedrich August von. The constitution of liberty. Paperback ed., [Nachdr.]. Chicago: University of Chicago Press, 1978. HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií. Brno: Masarykova univerzita, 2009. JUROVÁ, Jarmila. Sociálna spravodlivosť podľa Johna Rawlsa. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 2012. KRSKOVÁ, Alexandra. Dějiny evropského politického a právního myšlení: (kapitoly z dějin). 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. MILL, John Stuart. O slobode. Bratislava: Iris, 1995. MILL, John Stuart. Poddanství žen. V Praze: Časopis českého studentstva, 1890 MILL, John Stuart. Úvahy o vládě ústavní. 2., upr. vyd., v nakl. Svoboda-Libertas 1. vyd. Praha: Svoboda-Libertas, 1992 MILL, John Stuart. Zasady ekonomii politycznej i niektóre jej zastosowania do filozofii społecznej. Wyd. 1. Warszawa: PaństwoweWydawnictwoNaukowe, 1965. OLSZEWSKI H., ZMIERCZAK M.. Historia doktryn politycznych i prawnych. Wydanie II. Poznań: ArsBoni et Aequi, 1994. RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. RAWLS, John. Základní svobody a jejich priorita. In. KIS, János. Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1997.
32
SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe I a II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a Revoluce. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003.
33
