Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd. Sociální pedagogika a poradenství. Kristýna Kellerová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd

Sociální pedagogika a poradenství

Kristýna Kellerová

VÝZNAM TETOVÁNÍ V PŘIROZENÝCH PROSTŘEDÍCH VÝCHOVY Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Lojdová, Ph.D.

2015

   

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………………    

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí práce Mgr. Kateřině Lojdové, Ph.D. za pozitivní přístup, odborné rady a vedení při psaní mé bakalářské diplomové práce. Děkuji také všem respondentům za ochotnou spolupráci při rozhovorech.    

OBSAH

6 

ÚVOD 1 

TETOVÁNÍ

2 

VÝZNAM

8 

TETOVÁNÍ V PRŮBĚHU HISTORIE

2.1 R I T U Á L N Í

JAKO FORMA TRESTU

11 

2.3 T E T O V Á N Í

JAKO FORMA PROTESTU A SKUPINOVÉ IDENTITY

12 

TETOVANÁ

KOMUNITA JAKO SUBKULTURA KULTURA, SUBKULTURA A ŽIVOTNÍ STYL

5 

MLADÁ

SPOLEČNOST JAKO SAMOSTATNÁ SUBKULTURA

6 

PROSTŘEDÍ

METODOLOGIE 7.1 V Y M E Z E N Í

33  34 

PROSTŘEDÍ

37 

VÝZKUMU

VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU A CÍLE VÝZKUMU

37 

7.2 V Ý Z K U M N Ý

PŘÍSTUP A NÁSTROJ VÝZKUMU

38 

7.3 V Ý Z K U M N É

OTÁZKY

39 

7.4 K R I T É R I A 7.5 V S T U P

VOLBY VÝZKUMNÉHO VZORKU

DO TERÉNU A ETIKA VÝZKUMU

7.5 A N A L Ý Z A

A ZPRACOVANÍ ZÍSKANÝCH DAT

   

27 

30 

PROSTŘEDÍ

6.3 V O L N O Č A S O V É

26 

30 

PROSTŘEDÍ

6.2 P R A C O V N Í

7 

OBDOBÍ MLADÉ DOSPĚLOSTI

VÝCHOVY

6.1 R O D I N N É

21 

26 

DOSPĚLOST A MLADÁ DOSPĚLOST

5.2 C H A R A K T E R I S T I K Y

19 

24 

IDENTITA

DOSPĚLOST

5.1 P O J M Y

19 

22 

STIGMA V SUBKULTUŘE

4.4 S O C I Á L N Í

15  16 

V SOUČASNOSTI

4.2 T E T O V A N Á 4.3 P O J E M

15 

VÝVOJ TETOVÁNÍ

TETOVÁNÍ V DĚJINÁCH SPOLEČNOSTI

3.2 T E T O V Á N Í

4.1 P O J M Y

14 

TETOVÁNÍ V SOUČASNOSTI

SPOLEČENSKÝ 3.1 V Ý V O J

4 

10 

FUNKCE TETOVÁNÍ

2.2 T E T O V Á N Í 2.4 V Ý Z N A M 3 

10 

40  42  43 

8 

9 

VÝSLEDKY

44 

EMPIRICKÉHO ŠETŘENÍ

8.1 T E T O V Á N Í

V ŽIVOTĚ RESPONDENTŮ

44 

8.2 T E T O V Á N Í

JAKO NOVÉ TÉMA V RODINNÉM PROSTŘEDÍ

48 

8.3 T E T O V Á N Í

JAKO PŘIROZENÁ SOUČÁST VOLNOČASOVÝCH PROSTŘEDÍ

52 

8.4 T E T O V Á N Í

V PRACOVNÍM PROSTŘEDÍ

56 

8.5 T E T O V Á N Í

VÝZNAMNÝM ČINITELEM V JEDNOTLIVÝCH PROSTŘEDÍCH VÝCHOVY

59 

8.5.1 Tetování jako prostředek neverbální komunikace 

60 

8.5.2 Tetování překážkou nebo pomocníkem při socializaci? 

62 

8.5.3 Vliv jednotlivých prostředí na postoje k tetování 

64 

SHRNUTÍ

68 

EMPIRICKÉHO ŠETŘENÍ

ZÁVĚR SEZNAM

71  73 

POUŽITÉ LITERATURY

78 

PŘÍLOHY PŘÍLOHA

Č.

1: SCHÉMA

TAZATELSKÝCH OTÁZEK

78 

PŘÍLOHA

Č.

2: UKÁZKA

PŘEPISU ROZHOVORU

82 

   

ÚVOD Zkrášlování lidského těla je součástí lidské kultury již od počátku zrození lidské společnosti. V současnosti se projevuje v různých podobách, od použití líčidel a úpravy vlasů stylingovými prostředky až po svěření se do péče plastických chirurgů nebo podstoupení jiných tělesných modifikací. Míra zásahu do lidského těla se v těchto případech velmi odlišuje, jejich příčina je však společná – lidská touha po zkrášlení a estetizaci vlastního těla. Od dětství toužíme svoje tělo zdobit. Určitě se s tím každý již setkal, holčičky si potají půjčují malovátka svých maminek, ze svých vlásků zkoušejí tvořit kreativní účesy, chlapečci na své tělo nalepují falešná tetování, která jsou součástí balení sladkostí prodávaných běžně v obchodech a tak dále. Tento výzkumný projekt je zaměřen na fenomén tetování, souhrn dosavadního poznání o něm a následného vlastního empirického šetření orientovaného na výzkum tetování ve výchovných prostředích tetovaných mladých dospělých jedinců. Nejdříve si pojem tetování definujeme, poté bude teoretická část práce popisovat významy tetování a přibližovat historický vývoj tetování až po současnost. Vymezíme termíny kultura, subkultura a životní styl a následně posoudíme, zda je možné považovat tetovanou komunitu za samostatnou subkulturu. Jedním z možných pohledů na tetování je pohled na tetování jako na stigma, objasníme si tedy proces stigmatizace a s ním spojený pojem sociální identita v návaznosti na problematiku tetování. Dále charakterizujeme období mladé dospělosti. Budeme se věnovat jak základním definicím, tak otázce potřeby tetovat se ze strany mladých dospělých jedinců. Pro mladého dospělého jedince je rovněž charakteristický pohyb v rámci různých přirozených prostředí výchovy. Seznámíme se tedy se třemi klíčovými prostředími výchovy v životě mladého dospělého člověka – s rodinným, volnočasovým a pracovním prostředím. Tetování jako výrazový prostředek může mít v různých prostředích různý význam. Liší se jednotlivá prostředí mírou vlivu na názory a postoje mladého člověka týkající se tetování? Výzkumný projekt analyzuje výpovědi viditelně tetovaných respondentů získané metodou hloubkového rozhovoru. Cílem práce je v rámci kvalitativního výzkumného přístupu odhalit významy tetování v rodinném, volnočasovém a pracovním prostředí z pohledu 6   

dotazovaných tetovaných mladých dospělých osob a další jevy doprovázející prezentaci tetování ve zvolených prostředích výchovy. Zvýšená pozornost je věnována tetování ve spojitosti se socializací do volnočasového a pracovního prostředí a také legitimizaci tetování v rodinném prostředí. Cítí se tetovaní jedinci ve jmenovaných prostředích stigmatizováni? Existuje něco, co zde chtěli prostřednictvím svého tetování sdělit? Mělo některé prostředí výrazný vliv na utváření jejich vlastních názorů a postojů k tetování? A jaké motivy je k tetování vlastně přivedly? Které konkrétní faktory na všechny tyto oblasti působí a jak poznané jevy ovlivňují život respondentů v jednotlivých prostředích? Na základě poznatků o myšlení a životních hodnotách tetovaných jedinců snáze porozumíme projevům chování v rámci jejich komunikace s dalšími lidmi.

7   

TEORETICKÁ ČÁST 1

TETOVÁNÍ Abychom mohli jednotlivým souvislostem této práce lépe porozumět, nejdříve si

pojem tetování definujeme. Tetování se od pradávna stalo jednou z variant, jak svoje tělo uzpůsobit k obrazu svému. Hartl a Hartlová (2010) definují tetování takto: „Zdobení kůže vpichováním barvy, čímž vznikají trvalá vyobrazení“ (s. 617). Pojem tetování pochází z tahitského slova tahu nebo inuitského slova tau-tau, jejichž volný překlad znamená klepnutí (pravděpodobně v závislosti na tehdejší místní způsob provedení tetování). Slangový výraz pro tetování kérka je dle Valenty (2011) slovo cikánského původu a svým významem označuje něco jako rýpanec. Technice tetování je pojmově nadřazen termín body art. Body art zahrnuje mimo tetování i další postupy zdobení lidského těla jako například piercing, širokou škálu způsobů nařezávání kůže a zjizvování, bandážování nohou, tvarování hlavy či postavy nošením speciálních předmětů a pomůcek k tomuto účelu určených, rovněž dnešní pole estetické chirurgie; do tohoto odvětví spadají však i různé typy malování po těle dočasného charakteru včetně natolik všedního a tisícem žen denně používaného make-upu (Simmonds, 2010). Svou práci však orientuji pouze na oblast tetování, která se stala významnou a neodmyslitelnou součástí body artu. Tetování je mnoha autory (např. Fiksa, 2005; Ferguson a Procter, 1998; Hemingson, 2010; a dalšími) vnímáno jako právoplatné umění, jehož obdivuhodnost spočívá v obtížně uchopitelném provedení, neboť plátnem pro tvorbu obrazu je lidská kůže – materiál živý a velmi proměnlivý. Dále je možné tetování nazvat signálem, kterým tetovaný jedinec působí na jednání jiného jedince. Jedná se o komunikační znamení, které Hartl a Hartlová (2010) dále vysvětlují jako podnět předávající druhým informaci, aniž by bylo nutné užít slova. Tetování je zde tedy vnímáno jako způsob neverbální komunikace, varianta pro vyjádření příslušnosti k určité subkultuře či profesi, nebo jako projev vlastního názoru.

8   

Ačkoli tetování není objevem dnešní doby, Ferguson a Procter (1998) se společně s Fiksou (2005) shodují, že se stalo zejména v posledních desetiletích v západních společnostech (tímto i v porevoluční České republice) fenoménem, jež si nachází stále více příznivců, nejčastěji z řad mladých lidí. K vidění jsou dnes i lidé, kteří si nechali pokrýt své tělo tetováním z takové části, že připomínají chodící plátno plné uměleckých děl, dodává Simmonds (2010). Tetování je koneckonců již rozšířeno natolik, že se stává dokonce součástí módních vlivů (Hartl a Hartlová, 2010).

9   

2

VÝZNAM TETOVÁNÍ V PRŮBĚHU HISTORIE

Kde se vlastně tetování vzalo? Čím bylo významné pro společnost v dobách minulých? Tetování je technika stará jako lidstvo samo, neboť lidé měli od počátku věků potřebu zdobit svoje tělo a vyjádřit tak touto cestou vlastní individualitu. Důvodem mohlo být také to, že tetování bylo vždy technikou trvalou a nevratnou1, tedy způsob sebevyjádření, který nemůže být nikým odcizen. Řada vědců dle Fiksy (2005) odhalila širokou působnost tetování napříč celou historií lidstva. Tetování a různé další formy body artu jsou lidskou populací využívány již od nepaměti. O důležitosti tetování pro lidskou společnost vypovídají nálezy těl se zachovalými uměleckými díly vyobrazenými na jejich kůži, nejstarší takto dochované tělo je staré téměř tři a půl tisíce let staré, jak vypovídá Fiksa (2005). Na objevených tělech se objevovaly nejčastěji různé abstraktní ornamenty nebo přírodní motivy, například vyobrazení zvířat. Simmonds (2010) dodává, že tetovací akt byl součástí speciálních rituálních obřadů a důkazy o jejich používání dokládají egyptské artefakty staré dokonce až 4 000 let.

2.1 RITUÁLNÍ FUNKCE TETOVÁNÍ

Význam tetování byl velmi rozmanitý. Tetování v historii patrně lidem sloužilo jako estetický prostředek, vyjádření své víry, etnické identity nebo jako symbol ochrany, ať už v bitvě nebo domácnosti. Ochranná funkce tetování nebyla pouze pomyslná, dosažitelným cílem se stalo šokování až zastrašení nepřátel (Fiksa, 2005). Ferguson a Procter (1998) dále hovoří o spojování tetování s hojností a plodností. Předkové dokonce věřili v jeho léčebnou sílu. Kolem bolestivých či jinak postižených míst na těle si nechávali tetovat různé ornamenty, které měly pravděpodobně vyhnat neduhy z těla, nebo zahnat zlé duchy tyto těžkosti vyvolávající. Podobné rituály k léčbě nemocí byly zjevně u pravěkých lidí běžné. V období starobylého Egypta se technika tetování těšila velké oblibě. Vytetované obrazce patrně určovaly postavení či pozici ve společnosti. Jednalo se často o příslušnost                                                             

1

V dnešní době již existují přístroje určené k odstranění tetování, názory na jejich spolehlivost a kvalitu se však liší.  

10   

k vyšší společenské vrstvě. Také ostatní evropské národy byly tetovány dobrovolně a vyobrazení na svých tělech nosily hrdě. Příslušníci vikingských národů si nechávali tetovat na svou hruď rodinnou památku – rodový erb. Zmíněného zastrašování nepřátel pomocí potetovaných těl využívaly národy keltské, což dokládají rozrušené spisy G. J. Caesara (Ferguson, Procter, 1998). Nejen v Evropě, ale v dávných dobách také v Japonsku získalo tetování charakteristické místo ve společnosti. Bylo zde známkou počestnosti, symbolizovalo postavení a funkci ve společnosti, sňatek, společenské návyky a náboženské přesvědčení. Dále sloužilo jako ochrana před zlými duchy. Ženy běžně využívaly tetování také k estetizujícím účelům. Americký kontinent je rovněž známý tetováním původních obyvatel domorodých kmenů, jejichž význam spočíval mimo znaku společenské prestiže také v odkazu odvahy a statečnosti a válečných úspěchů (Simmonds, 2010; Hemingson, 2010). Z uvedených informací vyplývá, že po celém světě bylo tetování od zrození lidské civilizace využíváno za mnoha účely, ať už jako významná součást společenské socializace a kmenové identity, ochrany, nebo jako přiblížení se ideálu krásu. A veškeré tyto počiny probíhaly formou společensky ukotvených rituálů.

2.2 TETOVÁNÍ JAKO FORMA TRESTU V některých národech, mezi něž Ferguson a Procter (1998) řadí starověké Řecko, bylo však zvyklostí tetování používat zcela k jinému účelu - označovat otroky nebo kriminálníky. Stejný osud čekal tetování od 7. století n. l. v Japonsku, a to i přes původní národní náklonnost k této technice. Dvě protichůdné roviny mělo tetování i mezi jihoamerickými kmeny, sloužilo ke znázornění jak životních úspěchů na straně jedné, tak závažných zločinů na straně druhé. Rozdíl byl patrný v motivech jednotlivých vyobrazení. Rovněž ve 20. století se tetování stalo formou trestu, způsobem, jak označit jedince jako odsouzeného, často bylo využíváno k „ocejchování“ vězňů, například v koncentračních a jiných zajateckých táborech (Simmonds, 2010). Tetovaná populace přicházela ke svým tetováním často zcela nedobrovolně a kromě vězňů si jej vysloužili také dezertéři a špatní vojáci. Na veřejnosti poté bylo tetování známkou sociálního postižení. Takto „postižení“ lidé vzbuzovali pochybnosti o svých mravech a často bývali společensky znemožňováni. Tomuto 11   

tématu se podrobně věnuje Nováček (1937), jehož publikace vznikla jako reakce na situaci tetování ve 20. století a je zároveň prvním knižním vydáním zabývajícím se tetováním u nás; a jeho snahou je poskytovat útěchu a poradenství lidem nedobrovolně tetovaným. Z uvedených skutečností vyplývá, že tetování, jehož vznik byl iniciován jako forma potrestání jedince za jeho spáchané zločiny, vystupuje jako jakési znamení, které dalším lidem ve společnosti neverbálně oznamuje, že tetovaný má pošramocenou minulost. Takové varování vyvolává ve společnosti pocity nedůvěry a zavržení, a tetovaný člověk se tak stává sociálně znevýhodněný. Tetování se zde tedy stává tzv. stigmatem, jehož vysvětlení v této práci věnuji níže samostatnou kapitolu. Typickým příkladem, kdy se tetování stalo opravdu silným stigmatem, je Japonsko. Tetování zde bylo jednoznačně spojeno s trestnou činností a nemožností účastnit se společenského života, a tetovaní jedinci byli většinou zavrženi i vlastní rodinou. Pohled na tetování jako na nežádoucí prostředek na veřejnosti přetrvává v Japonsku dodnes. V současnosti stále existují případy, kdy tetovaný nemá povolen vstup do některých restauračních, hotelových či zábavních podniků (Hemingson, 2010).

2.3 TETOVÁNÍ JAKO FORMA PROTESTU A SKUPINOVÉ IDENTITY

Zde se tedy dostáváme k otázce, odkud pramení představa automatické vazby tetování a kriminálního prostředí. Ne vždy však byli odsouzení jedinci tetováni proti své vůli. O tomto problému hovoří ve své publikaci Valenta (2011). Poukazuje nejen na oblíbenost tetování ve vězení, ale také při účasti na základní vojenské službě (neboli vojně) v období mezi koncem druhé světové války a Sametovou revolucí. Vnímá zde tetování jako projev vzpoury režimu, pro který byli obyvatelé věznic nebo účastníci vojny ochotni odevzdat nemalou oběť, ať už se jednalo o hrozbu trestu nebo velmi nepříjemnou bolest spojenou se zdravotními riziky vzhledem k provizorním až nouzovým způsobům vpravení tetování do kůže. Pro odsouzené jedince bylo tetování přesto velmi důležitým prvkem, který symbolizoval jejich postavení ve vězeňské hierarchii, činy, které spáchal, počet let strávených ve vězení, případně i pořadí vězeňského trestu a samozřejmě zachycoval i další důležité stránky jejich života. Valenta (2011) hovoří o situaci zejména u nás, odsouzení však s vytetovanými suvenýry přicházeli z věznic po celém světě. Největší tradici ve vězeňském tetování 12   

zaznamenává National Geographic (2012) v Rusku. V období let 1960 – 1980 se zde nechalo potetovat kolem 20 milionů vězňů. Tetování zde bylo jak dobrovolné (odsouzení si je nechávali dělávat z již zmíněných důvodů), tak nedobrovolné, kdy byli trestanci tetováni hanlivými až vulgárními nápisy nebo symboly na velmi viditelných místech. V těchto případech tetovací obřad probíhal co nejbolestivější formou a tetované motivy se většinou tematicky vztahovaly k důvodu trestu. Ve věznicích a dokonce i mimo ně byla v dobách vlády Sovětského svazu tetování také násilím odstraňována, a to zejména v případech, kdy motiv tetování znázorňovalo nějaké tabuizované politické přesvědčení. Odstraňování probíhalo taktéž velmi bolestivě, s použitím kyseliny nebo pomocí nedůstojných chirurgických operací, často s trvalými následky (National Geographic, 2012). Tetování bylo již od pradávna formou začlenění se do určitých společenství, ať už šlo o kmenová tetování, nebo výrazový prostředek konkrétních sociálních skupin. Na konci 19. století se stala nositelem tetování drtivá většina členů amerického námořnictva, tetování se stalo doslova rozhodujícím prvkem v integraci mezi ostatní námořníky. Tetování v tomto období pojalo mimo jiné i účel velmi praktický – identifikační, neboť bylo možné jedince rozpoznat při případném pádu přes palubu (Ferguson, Procter, 1998). Během 20. století bylo tetování ideálním socializačním prvkem mezi americkou dělnickou třídu, ve které hrálo roli mužské hrdosti. Z podobných důvodů vystupovalo jako oblíbený výrazový prostředek v mnoha specifických subkulturách. Jedná se například o tzv. beatníky a hippies v polovině 20. století, v 70. a 80. letech přijala tetování punková subkultura jako symbol vzpoury zavedenému hodnotovému systému ve společnosti. Oblíbeným výrazovým prostředkem se tetování stalo rovněž v gangech, tedy sociálních skupinách sdílejících totožnou sociální identitu a většinou spojovaných s organizovanou trestnou činností. Každý jednotlivý gang se prezentoval konkrétním motivem tetování, podle něhož bylo možné identifikovat příslušnost jednotlivce k danému gangu. Existence gangů je zaznamenána v celosvětovém měřítku, největší výskyt spojený s oblibou v členském tetování je však přikládán jednoznačně Spojeným státům. Hned po Spojených státech je gangsterským tetováním proslulé Japonsko. Trestanci zde byli tetováni po několik staletí a nedůvěra v tetované jedince v japonské společnosti přetrvává dodnes, proto je zde tetování velmi nelítostnou formou trestu. Nechat se potetovat dobrovolně bylo trestné a zároveň znamenalo i samovolné odsouzení se k doživotnímu exilu. I přes tento zákaz, nebo 13   

možná právě jeho prostřednictvím, bylo tetování velmi oblíbené mezi členy Jakuzy, jež je známá jako zločinecká organizace tvořená řetězcem gangsterských, či přímo mafiánských uskupení podílejících se na trestné činnosti. Tetování zde kromě ztělesnění mužské hrdosti hrálo roli nevratného důkazu věrnosti a loajálnosti konkrétní zločinecké organizaci, bylo tedy neodmyslitelnou součástí skupinové identity (Brixa, 2011, Hemingson, 2010).

2.4 VÝZNAM TETOVÁNÍ V SOUČASNOSTI Co však tetování znamená pro dnešního člověka? Pohnutek vedoucích jedince k pořízení vlastního tetování dle odborné literatury existuje tak jako v historii celá škála – od pouhého zkrášlování těla přes inspiraci v etnicko-kulturních kořenech a tradicích až po touhu zapadnout mezi tetovanou subkulturu. Významným stimulem je dle Babyrádové (2010) právě vyjádření autenticity a návrat k rituálům. Simmonds (2010) taktéž hovoří o návrat k minulosti a inspiraci starodávnými motivy jako o významném faktoru, stejnou důležitost však přikládá i touze uzpůsobit tělo tak, aby odpovídalo vlastním představám, stejně tak jako upoutat pozornost, prezentovat svou individualitu. Výrazně a prokazatelně vyšší potřebu po vyjádření vlastní jedinečnosti tetovaných jedinců v porovnání s výsledky jedinců bez tetování dokazují i mnohé zahraniční studie (Swami, Pietschnig, Bertl, Nader, Stieger, & Voracek, 2012). Je vhodné vzít v úvahu, že celkový vzhled, jehož je tetování na viditelném místě neoddělitelnou součástí, má v sociální interakci velkou váhu, neboť hraje roli zcela prvotního signálu, jež jedinec vysílá svému okolí a podle jehož je snadno a okamžitě identifikován. Taktikou některých lidí je tedy skutečnost, že když budou vypadat odlišně až extravagantně, budou snáze identifikovatelní a zapamatovatelní (Černý, 2012).

14   

3

SPOLEČENSKÝ VÝVOJ TETOVÁNÍ 3.1 VÝVOJ TETOVÁNÍ V DĚJINÁCH SPOLEČNOSTI

Jak již předchozí kapitoly zmínily, před naším letopočtem a během prvního tisíciletí našeho letopočtu mělo tetování významné místo ve společnosti a hrálo neodmyslitelnou roli zejména socializační, rituální a estetickou. Změna nastala příchodem křesťanství, kdy byl nastolen negativní postoj k tetování a značným rozšířením křesťanské víry poté ještě více prohlouben. Technika tetování byla zakázána, a to nejdříve prvním křesťanským císařem ve 4. století částečně, poté papežem Hadriánem v 8. století úplně. Důvody tohoto zákazu vychází ze Starého zákona, potažmo z rozporu s vírou, že Bůh stvořil tělo, které je již samo o sobě jedinečné a jeho zkrášlování je tedy chování vysoce nežádoucí, ba dokonce rouhavé (Ferguson a Procter, 1998). Pouze ve Velké Británii se tradice tetování držela až do roku 1066, kdy Anglii ovládli Normané. Tetování a potažmo dosavadní domorodá kultura dočasně zanikla všude tam, kde se místní obyvatelé obrátili na křesťanskou víru. Mnohá jiná náboženství tetování rovněž označila za nepřípustné (Simmonds, 2010). Po následující staletí se tak tedy tetování udržovalo v ústraní, pro západní společnosti bylo technikou prakticky neznámou, nikdy však zcela nezaniklo. Nadále se vyvíjelo jen v některých (většinou málo frekventovaných nebo neobjevených) oblastech světa, aby později mohlo znovu vzkvétat. O těchto samostatných kulturách se svět dozvídal pouze prostřednictvím příběhů tehdejších cestovatelů, objevitelů a námořníků. Typickým příkladem takovéto kultury je například ostrov Samoi, kde tetování symbolizovalo dovršení dospělosti, hrdinství, odvahu čelit bolesti a bylo neodmyslitelnou součástí tamějšího ideálu krásy a módy. Netetovaní jedinci se mohli stát dokonce společensky vyloučenými. Podobnou roli sehrálo tetování i v mnoha amerických kmenech. Příznivě se vyvíjelo taktéž na Tahiti, Šalamounových ostrovech a souostroví Tonga, dokud zde neprosadili svou víru křesťanští misionáři. Velmi známá a proslulá po celém světě jsou původní maorská spirálovitá tetování z oblasti Nového Zélandu. Rovněž zde tetování napovídalo o společenských úspěších a jiných důležitých aspektech v životě jedince. Kultura tetování zde nebyla příliš poznamenána 15   

křesťanskou vírou, neboť zdejší obyvatelstvo nebylo příliš přívětivé k příchozím misionářům a cestovatelům a zastrašovalo je svým šokujícím vzhledem (Simmonds, 2010). I přes negativní postoj k tetování širokou veřejností bylo během minulých staletí zaznamenáno několik vln přízně k tetování, s podivem2 například mezi křesťanskými vojáky a námořníky. Motivy zobrazované na jejich kůži však byly taktéž křesťanského charakteru, což jim zajišťovalo křesťanský pohřeb (Ferguson, Procter, 1998; Simmonds, 2010). Křesťanství, jak již bylo zmíněno, krášlení vlastního těla zakazovalo a jeho vlastnictví označovalo jako společensky nepřijatelné. Tento způsob myšlení se v rozsahu široké veřejnosti udržel až do minulého století (Ferguson, Procter, 1998; Fiksa, 2005). V Japonsku bylo tetování vlivem čínské kultury po staletí taktéž zakázáno, technika tetování zde však v očích společnosti doposud nebyla zcela ospravedlněna. V 19. století se tetovaní jedinci stali součástí cirkusových a pouličních představení. Potetovaná těla vzbuzovala ve společnosti údiv a dojem něčeho netradičního až bizarního. Později doprovázeli cirkus i tatéři sami a nabízeli cirkusovému publiku svoje služby. Nadále během 19. století se v Evropě tetování začalo ujímat, v povědomí lidí charakterizovalo něco exotického a přitažlivého, což bylo v tomto období moderním trendem. V tetování získala zalíbení dokonce i britská královská rodina a jeho kouzlu propadlo i mnoho dalších lidí z vyšších společenských vrstev (Simmonds, 2010; Heminson, 2010).

3.2 TETOVÁNÍ V SOUČASNOSTI

Od konce druhé světové války prošlo tetování z pohledu sociálního dalšími značnými změnami. Ještě nedávno bylo a částečně stále je na tetování západními národy pohlíženo spíše negativně. Jedná se však o záležitost velmi individuální, záleží na pohledu konkrétního jedince. Nutno zde poznamenat, že o České republice jako o západní společnosti mluvíme od pádu komunistického režimu, tedy počínaje Sametovou revolucí v roce 1989. Nositelství tetování bylo považováno za známku kriminality, členství v gangu, troufalého projevu vzdoru, nebo příslušností k sociálně znevýhodněné společenské vrstvě. Tato nepřízeň pramení ze skutečností, které byly objasněny v předchozích kapitolách.                                                              Tato skutečnost je překvapivá, neboť právě křesťanská víra pokládala tetování a jakékoli jiné zdobení těla za  jako nepřijatelné. 2 

16   

Veřejnost však dnes převážně již nevnímá tetování jako jev značící patologické či delikventní chování (s výjimkou nevhodných motivů jako symboly zločineckých gangů, extremistických uskupení, pornografické, vulgární nebo rasistické náměty apod.). Ba naopak, Ferguson a Procter (1998) nazývají novodobý tetovací převrat doslova revolucí, protože tetování se stává stále více populární a módní. U nás však nastala příznivější půda pro rozvoj tetování až po Sametové revoluci. Důvod není nijak překvapivý, v období komunistického režimu bylo možné cestovat do jiných zemí, než do zemí východní bloku a socialistického tábora, jen velice omezeně a pod přísnou kontrolou, taktéž nebyla možná spolupráce s umělci západních zemí a nebyla dostupná ani výbava a materiál pro provedení tetování. Tetování bylo prováděno prostřednictvím provizorních pomůcek a tzv. „na gauči“, respektive neexistovala schválená žádná tetovací studia. Tetování bylo vnímáno převážně jako známka rebelie, tehdejší psychologie smýšlela o nositelích tetování dokonce jako o jedincích s psychopatologickými rysy. Smolík (2010) vysvětluje situaci velmi výstižně: „…právě před rokem 1989, kdy jakékoli projevy (…), mimo vyhrazené a státem podporované aktivity, vzbuzovaly nedůvěru, podezření a byly často označeny za provokaci, či přímo protistátní činnost.“ Pod touto hrozbou se o tetování téměř nediskutovalo a chyběla po něm i poptávka. Obdivovatelů tetování bylo velmi málo, jeho odkaz na svém těle nosila jen úzká skupina nadšenců. Po revoluci se situace změnila, tatéři mohli svoje řemeslo začít provozovat naplno a mnozí získali inspiraci pro svou práci v zahraničí. Taktéž veřejnost se začala o tetování zajímat (Valenta 2011). O co vrtkavější a obtížnější vývoj tetování zaznamenalo v historii, o to progresivněji se rozvíjí v současnosti. Těší se stále větší oblibě zejména pro svůj účel estetický. Tetovaná klientela se dle Fiksy (2005) rozrůstá napříč všemi společenskými vrstvami, také paleta volených motivů tetování je velmi široká. Přání klientů sahají od stále se opakujících „ověřených“ motivů mající pro jejich nositele svůj specifický význam až po velmi originální a neobvyklé obrazce. Simmonds (2010) doplňuje, že rozmach tetování v poslední době je způsoben také tím, že některé národy znovu objevují svoji zapomenutou kulturu a zvyky. Tatéři v dnešní době vytvářejí na lidské kůži skutečná velmi propracovaná umělecká díla, vzniká mnoho různých stylů a odnoží těchto stylů, lidé se účastní tzv. tetovacích konvencí, neboli srazů tetované komunity s cílem sdílet společnou přízeň k tetování a prezentovat jak tetovaná díla, tak tatéry samotné (Fiksa, 2005). 17   

Tetování je v současnosti velmi dostupné, stejnětak jako informace o něm. Můžeme si vybrat ze široké škály zdrojů – od odborných publikací přes časopisy věnované novinkám, současným trendům i zajímavostem v oblasti tetování, až po televizní pořady a bulvární články orientující se na tetování ve světě celebrit. Na závěr je vhodné podotknout, že i zdravotní rizika vznikající při tvorbě tetování jsou dnes zcela minimalizována (Simmonds, 2010). Shrneme-li tuto kapitolu, zjistíme, že dnes – v době, kdy je v západních společnostech všeho dostatek - má tetování ideální prostor pro svůj rozvoj a zisk nových nadšenců a obdivovatelů. Musíme však stále dbát na skutečnost, že současná západní společnost je stále ještě ovlivněna historickým vývojem a není tedy vzácností setkat se s nepříznivci tetování. Tyto projevy nepřízně mají pravděpodobně historické kořeny a vycházejí z faktů, které jsme si již zmínili. Tato fakta se postupem času stala předsudky ve společnosti, které vedou k podřízení se stereotypu, přijetí všeobecného úsudku a „škatulkování“ namísto utvoření si vlastního názoru či přesvědčení, že vzhled nemusí nutně udávat charakter. Každý jedinec je však osobnost jedinečná a originální a závisí pouze na něm, jaký pohled na svět si vytvoří, tak jako jaký postoj zaujme k problematice tetování či do jaké sociální skupiny se zařadí.

18   

4

TETOVANÁ KOMUNITA JAKO SUBKULTURA Na základě společných prvků jako například zájmů a životních postojů jednotlivců se

v dnešní době rodí nejrůznější komunity a subkultury, kde se tito jednotlivci sdružují, aby své zájmy sdíleli, a jinak tomu není ani u tetovaných jedinců. Jandourek (2007) vysvětluje termín komunita jako „přirozené společenství nebo skupina lidí sdílejících podobné zájmy“ (s. 260). Tetovanou komunitou tedy rozumíme skupinu lidí se zájmem o tematiku tetování. V nadcházející kapitole se zaměříme na problém, zda je možné tetovanou komunitu vnímat jako samostatnou subkulturu.

4.1 POJMY KULTURA, SUBKULTURA A ŽIVOTNÍ STYL

Pojem subkultura již svou stavbou naznačuje příbuznost s pojmem kultura. Hartl a Hartlová (2010) popisují termín kultura jako souhrn veškerého lidského vědění, které se předává pouze učením. Hebdige (2012) srovnává a chápe pojem kultura také velmi komplexně - jako soubor vztahů mezi významy a hodnotami zakořeněnými ve společnosti a zformovanými na základě historických faktů a obecných příčin. Kultura však nezahrnuje pouze standardní a ustálené jevy ve společnosti, ale také přechodné termíny jako každodenní život ve společnosti a společenské trendy. Poukazuje na fakt, že představa společenského života a pravidla v této společnosti vnímaná, jsou vytvářena a vnucována buržoazní společenskou vrstvou. Nutno zmínit, že buržoazní vrstvou zde rozumíme vládnoucí společenskou vrstvu po materiální i duchovní stránce. Dle Barkera (2006) kultura označuje životní styl jako celek - například v rámci celého národa, přičemž termín subkultura se omezuje pouze na životní styl skupiny lidí, jež vykazuje odlišné znaky od hlavního, tzv. mainstreamového společenského proudu. Zpravidla v každé mladé subkultuře figuruje pojem životní styl, jenž zde zahrnuje kolektivní aktivity, postoje, hodnoty, normy a vnější prvky, které společně projevují odlišnost a společnou identitu. Mluvíme tedy o životním stylu subkultury a tyto dva pojmy (životní styl a subkultura) se zde

19   

stávají velmi úzce provázanými. Životní styl subkultury můžeme také nazývat životním stylem alternativním (Barker, 2006). Termín životní styl je však poměrně obtížněji definovatelný. Čáp (1990) jej vymezuje velmi široce, jako soubor všech činností od pracovního naplnění přes rodinné a sousedské vztahy až po volnočasové aktivity. Jedná se o způsob života člověka zahrnující jeho osobní postoje, pohled na svět, každodenní zvyklosti a rituály, volný čas, jeho sociální vazby, vnější vzhled, nebo dokonce stravování (Čáp, 1990; Svobodová, 2005). Právě vnější vzhled, oblékání, účes, zkrátka způsob vnějšího sebevyjádření a v této souvislosti také tetování, může být vhodným zrcadlem jedincova životního stylu, popřípadě příslušnosti k určité subkultuře. Tyto aspekty mohou do jisté míry napovídat také o tom, v jakém prostředí se jedinec pohybuje a s jakými lidmi navazuje přátelství. Hartl a Hartlová (2010) doplňují, že životní styl jedince je úzce provázán s jeho zkušenostmi a kvalitou jeho života, ve velké míře se odráží také v jeho v chování a vyjadřování. Ačkoli je tedy pojem životní styl vymezen velmi široce, vnější vzhled a také vyhledávání přátel s podobnými zájmy je jeho nedílnou součástí. Životní styl je ve své podstatě chápán jako proces dlouhodobý, ovšem v dnešní době se často používá i ve spojitosti s kratším úsekem v životě jedince, například v období, kdy je ovlivněný příslušností k určité sociální skupině a má snahu svoje názory a postoje přizpůsobit většinovému mínění ve zmíněném okruhu lidí (Svobodová, 2005). Dle Hebdige (2012) znamená členství v subkultuře odmítnutí či porušení zažitého systému v lidské společnosti. Můžeme to chápat jako jedincovu snahu na první pohled (či dojem) se skrze netradiční výrazové prostředky odlišit od přirozeného řádu většinové společnosti. V ekonomicky vyspělých společenstvích můžeme tuto většinovou společnost nazývat konzumní, vyznačující se „stylem života, který je charakterizován honbou za dosahováním

stále

většího

zisku,

nadměrnou

spotřebou

materiálních

produktů,

přepracovaností, zadlužeností a stresem.“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 268). Babyrádová (2002) hovoří o tom, že subkultura může sloužit jako obrana proti konzumnímu stylu života a naopak pomáhá hledání vlastní autenticity a pokusu o návrat k tradičním rituálům. Hebdige (2012) doplňuje, že subkulturní zázemí může sloužit jako alternativní zdroj sebeúcty.

20   

Babyrádová (2002) se dále domnívá, že mnoho autorů je zastáncem tvrzení o výskytu subkultur ve společnosti jako o jevu naznačujícím sníženou úroveň společenské pospolitosti a pokleslého hodnotového sytému. Této domněnce ve své publikaci sama oponuje a dodává: Subkultura je výrazem vážného smýšlení, cítění, způsobů hodnocení a životního stylu skupiny lidí, kteří se právě prostřednictvím společného sdílení hodnot vydělují ze širšího společenství vyznávajícího dominantní kulturu. Tato skupina si vytváří zvláštní vzorce chování, vlastní estetická kritéria pro vytváření a hodnocení předmětného světa (str. 70). Škála vnějších jevů, dle kterých se jedinec snaží projevit sympatii k určité subkultuře, je potom velmi široká, od specifických způsobů estetizace vlastní osoby, tedy oblékání, líčení a jiné zdobení těla až po osvojení si určitého jazyka používaného v dané subkultuře (Babyrádová, 2002).

4.2 TETOVANÁ SPOLEČNOST JAKO SAMOSTATNÁ SUBKULTURA

Odborná literatura povětšinou neuvádí tetovanou společnost jako separovanou subkulturu, tetování je nicméně prvkem, který se může stát v určitých subkulturách předností, zejména v oblasti integrace. Detailní vymezení jednotlivých subkultur, které jmenuje odborná literatura, není cílem této práce, je však vhodné v souvislosti s tímto problémem zmínit, že každá subkultura má své konkrétní výrazové prostředky, ke kterým tetování mnohdy patří (nejznámější subkultury v historii hojně užívající v tetování jsou jmenovány v kapitole věnované významům tetování). Na základě uvedených definic se domnívám, že tetovaná komunita může vystupovat jako samostatná subkultura, neboť vykazuje znaky subkulturu charakterizující. Tyto jedince spojují zejména stejné výrazové prostředky, ale může je spojovat také shodný hodnotový systém a snaha odlišit se od normalizovaného vzoru, neboť tetování může být gestem vzdoru proti hlavnímu společenskému proudu. Smolík (2010) potvrzuje, že rozsah, kterým se subkultura odlišuje od většinové společnosti, je velmi variabilní, od drobného odchýlení až po úplnou opozici, nelze tedy každou subkulturu měřit stejným metrem a dle konkrétních tabulek. Stejně tak i povaha těchto odlišností je závislá na mnoha různých faktorech. Nespočet příznivců nicméně považuje tetování jako nezbytnou součást svého životního stylu a svoje nadšení sdílí s dalšími jedinci například na tetovacích

21   

konvencích, neboli shromážděních tetované subkultury, o kterých jsme se již zmínili v předchozí kapitole.

4.3 POJEM STIGMA V SUBKULTUŘE

Významným znakem subkultur, který v této práci prozatím nebyl detailně popsán a zmiňuje jej ve své publikaci Hebdige (2012), je dobrovolný exil, čemuž rozumím jako automatickému předpokladu jedince, že bude společností odmítnut. Dále je možné (a také častější) tento jev nazývat pojmem stigma. Jandourek (2007) vysvětluje stigma jako „označení, kterým se nějaká osoba ve své skupině negativně odlišuje od platných standardů, především psychické, fyzické nebo sociální normality, což ji ohrožuje v její sociální identitě a plném přijetí ze strany druhých“ (s. 239). Více se tomuto problému věnuje Goffman (2003). Stigmatizaci vysvětluje jako proces pojmenovaný již v době starobylého Řecka. Úkolem stigmatu bylo označit jedince s nějakou negativně přijímanou společenskou odchylkou a upozornit tak společnost na jeho pošramocenou morálku, a potažmo vyvolat v takto označeném jedinci pocit hanby. Tento proces je dodnes užíván v podstatě stejně, jen jeho spouštěče se změnily. Atributy, které jsou zároveň stigmatem, tedy spouštěče, vyvolávající proces stigmatizace, zahrnují širokou škálu „nedostatků“ a nežádoucích jevů v závislosti na normách a stereotypech dané společnosti. Patří sem charakterové nedostatky, duševní poruchy, rasové a náboženské atributy, tělesné modifikace a deformity, nižší sociální status a mnoho dalších. Na základě jednoho stigmatizujícího atributu máme tendenci stigmatizovanému jedinci automaticky přiřadit mnoho dalších negativních atributů v závislosti na nějakém naučeném normativním modelu a čekat tak naplnění tohoto stereotypu. Stigmatizující jedinec může mít sklon ve společenském styku stigmatizovaného zahanbit a přispět tak ke snížení kvality jeho životních šancí, neboli jej diskriminovat. K tomuto může využít například specifických stigmatizujících výrazů (Goffman, 2003). Soudě dle všech doposud uvedených informací tedy vyplývá následující. Pokud je atributem, spouštějícím proces stigmatizace, tetování, stigmatizující jedinec přiřadí stigmatizovanému - tedy tetovanému - jedinci další atributy, jež jsou dle společenských norem (které v rámci společenského styku přijal) s vlastnictvím tetování spojovány. Na základě 22   

historického vývoje tetování ve společnosti, popsaného v předešlých kapitolách, se může jednat například o spojitosti s vězeňským či gangsterským prostředím, znevážením těla jako božského výtvoru nebo pouhou výstředností. Národ, pro který je tetování velmi charakteristickým stigmatem, je bezesporu Japonsko, jak již bylo zmíněno v kapitole pojednávající o tetování jako trestu. Vzhledem ke zvoleným výzkumným kritériím této práce považuji za vhodný příklad uvést roli tetování jako možného stigmatu v rámci zaměstnaneckého poměru u nás. Fiksa (2005) v této souvislosti upozorňuje na zvyk mnoha starostlivých maminek a tatínků kázat svým potomkům o snížené šanci získat slušné zaměstnání v případě, že se potetují. Takoví rodiče nejsou až tak daleko od pravdy, viditelné tetování může být v některých typech zaměstnání skutečně diskriminováno, nebo dokonce zakázáno, shledá-li jej zaměstnavatel jako možný problém v konkrétní profesi. Zákoník práce zaměstnancům s tetováním nenabízí žádnou konkrétní oporu, většinou záleží na směrnicích jednotlivé organizace a požadavcích zaměstnavatele. Tetování je nejvíce znevýhodněno například v oblasti finančnictví a dalších zaměstnáních, kde je předpokladem podnícení důvěry u klientů z řad široké veřejnosti. Může dojít k situaci, kdy zaměstnavatel upřednostní netetovaného jedince před uchazečem s tetováním patrným na první pohled (Fiksa, 2005; Jobs.cz, 2014; SAM Advanced Management Journal, 2011). Míra respektování tetování v zaměstnání se však zvyšuje, dle průzkumu kariérního portálu Jobs.cz jsou dnes zaměstnavatelé v České republice k tetování již mnohem shovívavější než v předešlých letech. Výhradně si jej nepřeje pouze 18% zaměstnavatelů, 58% zaměstnavatelů tvrdí, že tetování nevadí, pokud nepřekáží nebo nevzbuzuje nedůvěru ve vykonávání konkrétní pozice a zbylé procento dotázaných nevyslovuje k tetování žádný problém. Soubor estetických hledisek u nás se stále mění a extravagantní vzhled již není v pracovní kariéře takovou překážkou, ba dokonce se můžeme setkat s názory, že může ve firmě vytvořit příjemné pestré prostředí plné různorodých talentovaných lidí (Jobs.cz, 2014). Jakou má však tetování roli v jednotlivých subkulturách a společenství jedinců „postižených“ stejným stigmatem? Jak již bylo popsáno v předchozích kapitolách, tetování se stalo oblíbeným výrazovým prostředkem mnoha komunit a subkultur, kde může také hrát významnou roli socializačního činitele, dále působilo jako symbol spojenectví a soudržnosti společných zájmů. Vzájemná solidarita mezi tetovanými jedinci tedy není překvapující. Stigmatizovaný jedinec se cítí lépe mezi nositeli stejného stigmatu, protože v rámci takovéto 23   

stejné stigmatizační kategorie (resp. sociální skupiny) může dle Goffmana (2003) odložit svoji pomyslnou masku a nepůsobí mu tedy takový problém vyjádřit sebe sama. Znamená to tedy, že v rámci konkrétní skupiny dochází k vytvoření vlastních hodnotových systémů a norem a pojem stigma zde opouští původní význam platný v poli širší společnosti.

4.4 SOCIÁLNÍ IDENTITA

S procesem stigmatizace úzce souvisí pojem sociální identita. Sociální identita zahrnuje začlenění se do společnosti na základě sebe-prezentace jedince, konkrétních prvků, které jedince nejlépe vystihují a jsou neoddělitelnou součástí jeho osobnosti. Lidé mají potřebu být ostatními lidmi (ve společnosti nebo nějaké sociální skupině, potažmo tedy i subkultuře) přijímáni a hodnoceni kladně, a proto inklinují k prezentaci vlastní osoby, kterou považují v dané společnosti nebo sociální skupině za příznivou (Social identity theory, 2014). V každodenním životě se s motivem sociální identity setkáváme běžně, často aniž bychom si to uvědomovali. Zahrnuje ty sociální a osobní atributy, dle kterých určujeme, jak se jednotliví lidé budou chovat. Patří sem zejména sociální status, ale také osobní vlastnosti jedince. Určení sociální identity nám pomáhá při komunikaci s ostatními lidmi ve společnosti. Abychom předpověděli sociální identitu neznámého jedince, postačí nám většinou první dojem. V procesu určení sociální identity se řídíme sociálními normami a dle tohoto zařazení máme poté automatickou tendenci očekávat od druhého určitý model chování. V této souvislosti je vhodné zmínit, že stigma, charakterizované v předešlé kapitole, je nežádoucím rozdílem od tohoto očekávaného předpokladu (normy). Takový soud však může být unáhlený a nemusí odpovídat skutečným vlastnostem jedince, mluvíme tedy o virtuální sociální identitě (Goffman, 2003). Sociální identita může být společná pro skupinu jedinců a ta bývá nezřídka navenek vyjadřována pomocí výrazových prostředků, tedy i tetování. Jak již bylo popsáno v kapitolách věnujících se významům tetování, v minulosti se nejčastěji jednalo o kmenovou či rodovou identitu, později se stalo tetování součástí výrazu skupinové identity bez ohledu na jedincův původ, většinou šlo o utvrzení společných zájmů, v některých případech bylo tetování dokonce symbolem oddanosti konkrétní sociální skupině. Společná sociální identita může

24   

tedy náležet sociální skupině jedinců, kteří patří do stejné stigmatizační kategorie, tedy nesou stejné stigma. Již jsme odhalili souvislosti pojmů subkultura, životní styl, stigma a sociální identita. K ustálení konkrétního životního stylu a upevnění vlastní identity dochází dle Vágnerové (2000) zpravidla v období mladé dospělosti. Nedochází již k tak extrémním projevům jako v období adolescence, uvědomění si vlastní čerstvě nabité nezávislosti a samostatnosti však může stále vést k neúměrné touze riskovat a experimentovat. Mladí lidé zpravidla rádi zkoušejí nové věci, tudíž chuť vyzkoušet tetování vzhledem k tomuto období není nijak překvapivá.

25   

5

MLADÁ DOSPĚLOST Dle zahraničních studií z posledních deseti let vzrůstá u mladých lidí touha po tetování

jako formě vyjádření sebe sama. Týká se to zejména adolescentů a jedinců v období mladé dospělosti (Vanston, Scott; 2008). Tetovací salony v České republice tetují zájemce ode dne dovršení dospělosti, tedy od 18 let; dříve zpravidla vyžadují písemný souhlas rodičů a mohou dokonce požadovat přítomnost rodičů při provádění zákroku. Zákon aplikaci tetování před osmnáctým rokem přímo nezakazuje, po právní stránce však není vyloučen pozdější konflikt se zákonným/i zástupcem/i tetovaného nezletilého, tetovací studia se tak tedy ve vlastním zájmu uvedeným postupem chrání. (Body Art online magazín, 2012; Hell.cz - tetovací a piercingové studio, 2014). Z tohoto důvodu práci zaměřuji na období mladé dospělosti, kdy se jedinec může nechat potetovat zcela svobodně a v jeho rozhodnutí předpokládám vyšší míru duševní zralosti než u jedince věku adolescentního.

5.1 POJMY DOSPĚLOST A MLADÁ DOSPĚLOST

Dospělost je dle Smolíka (2010) popsána jako „fáze životního cyklu charakterizovaná biologickou zralostí, relativní psychickou ustáleností, osvojením sociálních rolí, schopností převzít odpovědnost za život svůj i svěřených osob“. Smolík (2010) dále pokračuje: „Přechod od mládí do dospělosti je pozvolný. Dnes se stále více vymezuje fáze mladých dospělých (po 20. roce), kteří využívají studia, cestování nebo prozatímní práce k oddálení úplné „produktivní“ dospělosti.“ Z výše uvedeného vyplývá, že mladá dospělost je pojem poměrně mladý a stále se formuje

na

základě

společenského

vývoje.

V odborné

literatuře

panuje

drobná

nejednoznačnost tohoto pojmu – v českém jazyce je mladá dospělost často nazývána také raná nebo časná dospělost, nebo dokonce vynořující se dospělost; v angličtině se setkáme například s pojmy early adulthood (např. Aiken, 1998) nebo emerging adulthood (např. Arnett, 2004). Taktéž věkový rozsah mladé dospělosti není jasně ukotven a není zcela úzce spjat ani s právním dosažením zletilosti, tedy 18 let; různí autoři definují tento problém různě. 26   

Vágnerová (2000) vymezuje období mladé dospělosti mezi 20. a 35. rokem; Hájek, Hofbauer a Pávková (2011) pouze mezi 20. a 30. rokem. Aiken (1998) určuje hranici mladé dospělosti v širším měřítku, 20 – 40 let, naopak Langmeier a Krejčířová (1998) považují mladou dospělost pouze za přechodné období ve věku 20 až 25 let. Svobodová (2013) se nejvíce přiklání k Arnettovu ohraničení mladé dospělosti mezi cca 18. až 25. rokem života. Svobodová také upozorňuje na skutečnost, že Arnett je americkým psychologem, který termín mladá dospělost poprvé prezentoval a jeho koncept tento termín nepoutá ani k období adolescence, ani k období dospělosti, ale vymezuje jej jako zcela samostatné období s odlišnými charakteristikami. Dle těchto nejednotných vymezení lze soudit, že dané věkové hranice jsou pouze orientačním vodítkem, koneckonců každý jedinec se vyvíjí jinak rychle a za jiných podmínek. Dospělost se vyznačuje dospěním k vrcholu svých rozumových schopností a tělesného vývoje, ovšem v oblasti sociální dochází k mnoha významným změnám, zejména osvojování a prožívání nových sociálních rolí. Vágnerová (2000, s. 304) zmiňuje tři základní znaky dospělosti, kterými je přijetí -

své profesní role

-

stabilního partnerství (resp. manželství)

-

rodičovství (s. 304)

Období mladé dospělosti považuje za etapu přípravy a postupného naplňování těchto životních poslání.

5.2 CHARAKTERISTIKY OBDOBÍ MLADÉ DOSPĚLOSTI

Mladá dospělost je charakteristická zejména postupným osamostatňováním se, což probíhá v několika různých oblastech. Mladý dospělý nakládá se svými studijními či pracovními úkony samostatně, mnohdy již netráví tolik volného času se svou orientační rodinou a i po existenční stránce se učí být soběstačným. Dále se v této životní etapě projevují snahy v hledání a výběru odpovídajícího partnera, což je zpravidla spojeno s uvědomováním 27   

si vlastních hodnot a požadavků, které mohou být v několika fázích postupně přehodnocovány a „pilovány“ (Farková, 2009). Mladí lidé upevňují vědomí vlastní identity a prohlubují svoji orientaci v interakcích s okolím. Mladý dospělý člověk si uvědomuje, že má k dispozici spoustu možností, které v pozdějším věku pravděpodobně mít nebude. Jedná se o získávání nových pracovních a studijních zkušeností, ale také sexuálních zážitků a dalších forem zábavy (Svobodová, 2013). Zároveň si však připouští, že relativní svoboda ve vlastním rozhodování, kterou mu přináší dospělost, s sebou nese také zodpovědnost za své činy (Vágnerová, 2000). Mladý člověk musí čelit mnoha novým „nástrahám“, které mu počínající dospělost přináší. Mnozí jedinci kromě volby vhodného protějšku již také uzavírají sňatek a zakládají vlastní rodinu, což s sebou přináší škálu mnoha dalších povinností (Langmeier, Krejčířová; 1998). Dnešní společnost však vytváří spíše nátlak na oddálení těchto životních mezníků (Farková, 2009). Možnost samostatně hospodařit se svými penězi, kterou rovněž přináší etapa mladé dospělosti, je považována za výhodu, avšak mladý člověk většinou nedisponuje příliš bohatou praxí, je považován za „nováčka“, a může být tedy omezen nižším finančním ohodnocením. Samostatné hospodaření mladého člověka je navíc omezeno možným nepříjemným (i když možná dobře míněným) nátlakem jeho blízkého okolí, které ho zpravidla nabádá k šetření finančních prostředků pro jejich rozumnější využití v budoucnosti (Vágnerová, 2000). Mladá dospělost je pro další životní fáze rozhodující etapou, neboť na počátku dospělosti se rozhodujeme, jakým směrem se vydáme, ať už jde o volbu či specializaci profesní dráhy, o správný výběr partnera nebo jiná zásadní rozhodnutí, která ovlivní naši budoucnost. Mnohá tato rozhodnutí jsou dokonce nezvratná, bezpochyby se jedná zejména o založení vlastní rodiny a výchovu svého potomstva. Mezi tato rozhodnutí patří také podstoupení tetování. Tetování provází mladého dospělého člověka zpravidla po celý zbytek jeho života. Zejména proto, že jeho odstranění je náročné a problematické a nezaručuje požadovaný výsledek. Mladí dospělí se v dnešní době tetují z mnoha důvodů - estetických, socializačních (v rámci konkrétní sociální skupiny nebo tetované subkultury všeobecně), kvůli nápodobě svého oblíbeného vzoru, který je potetovaný, nebo naopak vyjádření sebe sama – své vlastní originality. Někteří mladí dospělí se nechávají tetovat také proto, aby na sebe pouze přitáhli pozornost. Dalším důvodem může být zájem o etnicko-kulturní kořeny (dokonce nemusí být vlastní, orientální a cizokrajné prastaré motivy se běžně tetují i u nás). 28   

Již jsme si zmínili, že tetování dnes podléhá módním vlivům, což je v neposlední řadě také velmi častým důvodem k podstoupení tetování, zejména časná fáze mladé dospělosti může snáze podléhat módním trendům (Vágnerová, 2000; Babyrádová, 2002; Simmonds, 2010; Fiksa, 2005). Tetování je v životě mladých lidí dnes již tak hluboce zakořeněným trendem, že jeho studium z pedagogického hlediska může pomoci odhalit a rozpoznat důležité stránky životního stylu mladých lidí, utváření jejich hodnotového systému a pohledu na svět. Přičemž největší vliv na utváření těchto hodnot má dle mého názoru prostředí výchovy, které na jedince bezprostřední působí.

29   

6

PROSTŘEDÍ VÝCHOVY Snahou této práce je nahlížet na zvolené téma zejména ze sociálně-pedagogického

hlediska, proto je zaměřena na oblast prostředí. V rámci problematiky výchovy mladého dospělého jedince je velmi důležité vzít v úvahu prostředí, ve kterém se výchovný proces odehrává, neboť může průběh výchovy významně ovlivňovat. Vztahem výchovy a prostředí se zabývá právě sociální pedagogika (Kraus, 2008). Výchovné prostředí můžeme chápat jako prostor, ve kterém vznikají podmínky pro výchovný proces. Neexistuje však jen jeden typ prostředí výchovy, nýbrž hned několik. Tato prostředí jsou dle Krause (1998), Přadky, Knotové a Faltýskové (2004) determinována různými autory různě, což spočívá v množství kritérií, dle kterých je možné jej dělit. V závislosti na cílech práce vycházím z typologie přirozených prostředí výchovy dle publikace Přadky, Knotové a Faltýskové (2004). Přirozená prostředí výchovy jsou zde rozdělena následovně: -

rodinné prostředí

-

školní prostředí

-

lokální prostředí

-

skupinové prostředí

-

pracovní prostředí

-

volnočasové prostředí

Tato práce je zacílená na tři různá prostředí výchovy z výše uvedených, jedná se o rodinné prostředí, tedy první prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá přirozeně a které na něj působilo již od samého narození, dále volnočasové prostředí, které je pro jedince významné jako podklad pro rozvoj své osobnosti a pracovní prostředí, kde jedinec získává vlastní pracovní zkušenosti a začleňuje se do pracovního kolektivu.

6.1 RODINNÉ PROSTŘEDÍ Mladý dospělý člověk inklinuje k osamostatňování se, jeho preference jsou však hluboce ovlivněny výchovou v jeho orientační rodině. Rodina hraje velmi významnou roli ve 30   

výchovném procesu. Její důležitost v oblasti výchovy je zcela nepopiratelná, dle Přadky, Knotové a Faltýskové (2004) se jedná o „základní, primární a neformální sociální skupinu“ (s. 26), která disponuje jak blízkými a důvěrnými vztahy, tak vzájemnou podporou a pomocí. Mnoho odborníků tvrdí, že rodina má zcela nepostradatelný a nezastupitelný vliv na optimální zdravotní i dušení vývoj dítěte a není možno ji zcela nahradit institucionální péčí. Rodina je první sociální skupinou, se kterou se dítě setkává a odpradávna se vyskytuje jako elementární jednotka určená k výchově dítěte. Rodina utváří a usměrňuje hodnotový systém dítěte a formuje jeho osobní a sociální vývoj. Dále pomáhá navazovat vztahy mezi dítětem a okolním světem a předává mu k tomu potřebné znalosti a dovednosti. Rodina by také měla jedinci dodávat pocit bezpečí a zázemí (Matoušek, 2003). Velmi přehledně definici rodiny shrnuje Průcha (2008): „Rodina je nejstarší společenská instituce. (…) Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury“ (s. 202). Rodina zajišťuje několik funkcí, které jsou dle různých autorů členěny různě. Kraus (1998) funkce rodiny rozdělil na, translačně transformační, komunikačně kooperativní, socializační, kultivační a ekonomicko-kvalifikační. Ve vztahu k tématu této práce považuji za významné zmínit zejména translačně transformační funkci, neboť právě ta ve výchovném procesu realizuje předávání kulturních vzorců a hodnot v souvislosti se společenským růstem; dále potom funkci kultivační, která zajišťuje přenos a zpracování informací a jejich další využití v praxi (Kraus, 1998). Těmito procesy dítě přejímá určité normy rodiny. Později však, po nástupu do školy a během dospívání přichází do kontaktu s dalšími lidmi (pedagogy, jinými rodinami apod.) a jejich vlivem mohou být tyto doposud nesporné normy destabilizovány. V adolescenci vliv rodiny na výchovu dítěte částečně ustupuje na úkor skupiny vrstevnické, která hraje značnou roli ve formování identity dítěte. V období mladé dospělosti má kontakt s orientační rodinou charakter „opouštění hnízda“, výchovný vliv rodiny je tedy oslaben, nezaniká však úplně (Matoušek, 2003). Tradiční představu o tom, co je to rodina, znázorňuje sezdaný pár s dítětem nebo dětmi (Matoušek, 2003). Avšak čím dál více párů dnes žije v nesezdaném soužití (Farková, 2009). V každém případě je termínem rodina nejčastěji rozuměno heterosexuální soužití muže a ženy a jejich dětí (a rovněž - často zmiňováno - jejich nejbližších příbuzných). Tento model 31   

rodiny se nazývá nukleární (Průcha, 2008), zároveň je součástí společenské normy a je podpořen i legislativním systémem České Republiky. Rodina nemusí nutně znamenat pokrevně příbuzné jedince, v souvislosti s možností adopce dítěte vznikl termín náhradní rodina (Průcha, 2008). Dnes se vlivem společnosti klasický model rodiny mění a existuje nyní mnoho různých podob rodiny, proto je poměrně obtížné tento pojem konkrétně vymezit (Přadka, Knotová, Faltýsková, 2004). V důsledku nárůstu neochoty vstoupit do manželského svazku se setkáváme s trendem rodiny tvořené pouze jedním svobodným rodičem - většinou se jedná o svobodnou matku (Matoušek, 2003). Rovněž vzrůstá rozvodovost sezdaných párů s dětmi, což zapříčiňuje vznik rodin nesdílejících společnou domácnost nebo rodin tvořených pouze jedním rodičem – v případě, že jeden rodič přestane vykonávat rodičovskou úlohu (například dítěte se vzdá). Jak dokládá Český statistický úřad, rozvodovost v České republice v posledních několika letech má tendenci mírně klesat, avšak z dlouhodobějšího hlediska (datováno od 50. let 20. století) její hodnota znatelně vzrostla. V 50. letech 20. století bylo zaznamenáno kolem 10 tisíc rozvodů ročně, v 70. letech začal počet rozvodů stoupat, v 90. letech a na počátku 21. století již obvykle převyšoval 30 tisíc rozvodů ročně (Český statistický úřad, 2013). Průcha (2008) tyto typy rodiny nazývá rodinou neúplnou. Ze stejného důvodu je popsána existence „nevlastní“, neboli rekonstruované rodiny, složená z jednoho rodiče pečujícího o dítě a dalšího dospělého (nejčastěji se jedná a svobodnou nebo rozvedenou matku a dospělého muže, který sám již může mít vlastní děti, se kterými se buď stýká, nebo nestýká). Popsané typy rodin jsou ale mnoha autory definovány jako klinické a nesoucí s sebou mnoho vědecky prokázaných rizik (Matoušek, 2003; Dunovský, 1986). Ať už se v konkrétních případech jedná o jakýkoli rodinný model, souhlasím s Průchovou (2008) interpretací současného pojetí rodiny jako „sociální skupiny nebo společenství, žijícího ve vlastním prostoru – domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. Rodina spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární“ (s. 202). Na základě uvedených informací je zřejmé, že rodina, jakožto první činitel v utváření hodnotového systému jedince, může jedince ovlivňovat v jeho postojích k tetování a taktéž může hrát roli v jeho rozhodování, zdali tetování podstoupí, či jak bude své tetování legitimizovat. V období mladé dospělosti však vliv rodinného prostředí na mladého dospělého

32   

již mírně ustupuje do pozadí, posílena je role dalších přirozených prostředí, kde se vyskytuje – zejména volnočasového a pracovního.

6.2 PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ

Jak již bylo řečeno a podloženo tuzemskou i zahraniční studií v kapitole věnované stigmatu, tetování může být v pracovním prostředí jak překážkou, tak i přínosem. Záleží vždy na konkrétních okolnostech, zejména na vykonávané pracovní pozici. V období mladé dospělosti začíná hrát pracovní prostředí důležitou roli. Již v období adolescence probíhají předběžné přípravy pro budoucí profesní dráhu, a to například formou brigád a dalších drobnějších výdělečných nebo nevýdělečných činností, finančně však bývají adolescenti zpravidla závislí na rodičích. Mladý dospělý člověk má již tendenci jednak se osamostatnit a samostatně hospodařit, jednak navázat nové sociální kontakty; a proto poprvé vstupuje do pole pracovního uplatnění (Přadka, Knotová, Faltýsková, 2004; Farková, 2009). Pracovní prostředí zahrnuje především formální sféru – vztahy mezi nadřízenými a podřízenými; a často také neformální sociální oblast – vznik neformálních sociálních skupin mezi spolupracovníky. Přadka, Knotová, Faltýsková, (2004) shrnují čtyři základní funkce pracovního prostředí: → produktivní – řadíme sem marketing, plánování produkce, reklama, výroba a distribuce → sociální – uspokojování sociálních potřeb pracovníků → didaktická – organizace vzdělávání a zvyšování kvalifikace v různých formách na pracovišti i mimo pracoviště → výchovná – adaptace na pracoviště a na roli pracovníka a spolupracovníka (s. 33)

V rámci profesní socializace mladého dospělého člověka se objevují první zkušenosti s ohodnocením vykonané práce finanční odměnou namísto symbolické, což může vést ke konfliktu mezi očekáváním mladého jedince s realitou, a následně až k pocitům frustrace. Této situaci nepřispívá ani skutečnost, že mladý člověk je v začínajícím pracovním poměru obvykle vnímán jako začátečník, což může zapříčinit nesoulad mezi rozsahem vykonávané práce a finančním ohodnocením oproti „zkušenějším“ pracovníkům (Farková, 2009). 33   

Po nástupu do práce a vzniku dalších povinností se obvykle mladému dospělému zužuje prostor jeho volného času, neubírá to však na významnosti tohoto prostředí, neboť se jedná o prostor, ve kterém si mladý dospělý upevňuje vědomí vlastní identity, poznání sebe sama.

6.3 VOLNOČASOVÉ PROSTŘEDÍ

Pro mladého dospělého je pobyt ve volnočasovém prostředí přirozenou součástí jeho života. Výskyt tetování v různých volnočasových prostředích se liší zejména na charakteru konkrétního prostředí. V některých prostředích je tetování méně obvyklé, pro jiné může být příznačné. Pro komplexní pochopení problému považuji za vhodné uvést několik faktů a definic. Volný čas je dle Průchy (2008) vysvětlen jako „čas, se kterým člověk může nakládat podle svého uvážení a na základě svých zájmů. Volný čas je doba, která zůstane z 24 hodin běžného dne po odečtení času věnovaného práci, péči o rodinu a domácnost, péči o vlastní fyzické potřeby (včetně spánku)“ (s. 274). Volný čas zahrnuje významný prostor pro seberealizaci jedince, proto považuji z pedagogického hlediska za důležité věnovat volnočasovému prostředí patřičnou pozornost. Výchova a vzdělávání jsou procesy celoživotní a jejich důležitost v oblasti volného času není stěžejní jen v období dětství a dospívání, ale napříč všemi věkovými kategoriemi. Volnočasové aktivity jsou protikladem doby, kterou věnujeme povinnostem, a znázorňují ty činnosti, které děláme ve svém volném čase dobrovolně za účelem vlastního uspokojení. Jedná se o širokou škálu činností od relaxace, zábavy, provozování koníčků a společenských aktivit až po nepovinné sebevzdělávání (Pávková, 2001). Konkrétní prostředí volného času zkoumá pedagogika volného času. Přesné vymezení volnočasového prostředí je však poměrně obtížné, jeho pole působnosti je velmi široké, zasahuje různé společenské instituce, sdružení, hnutí, nadace a jiná zájmová uskupení. Všechny tyto zmíněné organizace spadají pod institucionální strukturu společnosti, ovšem vyjma pravidelné školní docházky (Přadka, Knotová, Faltýsková, 2004).

34   

Další významnou součástí volnočasového prostředí jsou hromadné sdělovací prostředky a informační technologie, tedy média. Výčet těchto produktů je rozsáhlý, pojímá tiskové materiály jako například noviny, časopisy a knihy, dále televizní a rozhlasové pořady, počítačové hry, webové stránky apod. Média jsou dnes velmi využívaným zdrojem, z něhož jedinec čerpá informace, poznatky či zkušenosti (Pávková, 2001; Frank, Jirásková; 2008). Výrazný vliv médií na veškerý chod společnosti v dnešní době je nesporný. Pávková (2001) upozorňuje, že termín volný čas je velmi úzce spjat s pojmem životní styl, který jsme si již definovali v jedné z předchozích kapitol. Způsob, jakým jedinec tráví svůj volný čas a jakou důležitost volnému času přikládá, vypovídá mnoho o jeho hodnotovém systému a také o jeho píli, cílech, které si klade, či stylu, jakým komunikuje s okolím. Zejména média působí vysokou mírou na životní styl jedince, neboť mají významnou funkci informační, ale také například zábavnou nebo manipulační. Nutno však také podotknout provázanost jednotlivých přirozených prostředí výchovy, neboť výběr a způsob využití volnočasových aktivit ovlivňuje v prvé řadě rodina, neboť jako děti do jisté míry kopírujeme životní styl rodičů, některé návyky a postoje přejímáme právě v rodině, ze které pocházíme, což ovlivňuje naši hodnotovou orientaci i v dalších fázích života. Seberealizace mladého dospělého jedince ve volnočasovém prostředí může příznivě ovlivňovat a rozvíjet žádoucí a naopak potlačovat nepříznivé osobnostní stránky jedince. Nedostatečně nebo nevhodně využitý volný čas bývá chápán jako alarmující osobnostní rys (Pávková, 2001). Období mladé dospělosti je charakteristické rozšířením povinností a nároků, které na jedince působí vlivem přijetí nových sociálních rolí. Volného času tedy zbývá méně, nicméně zachovat si kvalitní osobní zájmy a koníčky je pozitivním znakem osobnosti a předpokladem pro hodnotný osobní i partnerský život. V období mladé dospělosti rovněž dochází k závěrečnému formování a stabilizaci životního stylu jedince (Hájek, Hofbauer a Pávková; 2011). Dle výše uvedených informací je možné vyvodit závěr, že volnočasové prostředí je významným činitelem ve výchově a seberealizaci jedince, upevňuje životní styl a žebříček hodnot mladého dospělého. Podstatně tedy ovlivňuje, jak se mladý dospělý prezentuje ve společnosti a se kterými lidmi se stýká, což může mít rozhodující vliv, zdali se nechá potetovat a jaký postoj k tetování zaujme. Vliv všech definovaných přirozených prostředí

35   

hraje v životě jedince důležitou roli, jejich působení se navzájem prolíná a rozvíjí osobnost jedince a jeho potenciál.

36   

EMPIRICKÁ ČÁST 7

METODOLOGIE VÝZKUMU Každý výzkumný projekt má svá pravidla, a ačkoli může být do jisté míry intuitivní, je

třeba předem připravit jeho jednotlivé fáze jako například reprezentativní výběr aktérů rozhovoru, volba správné metody výzkumu a postupu při zpracování posbíraných dat a krůček po krůčku tyto fáze naplňovat pro zajištění potřebné validity a reliability výzkumu. V následujících kapitolách popisuji konkrétní metody a postup výzkumného šetření.

7.1 VYMEZENÍ VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU A CÍLE VÝZKUMU

Výzkumný problém této práce se vztahuje k fenoménu tetování jako nedílné součásti života mladého dospělého člověka. Zaměřuje se tedy na jedince v období mladé dospělosti, kteří podstoupili tetování tělesné partie či tělesných partií, které jsou obvykle vidět při běžné komunikaci s dalšími lidmi v rámci zvolených prostředích výchovy, konkrétně rodinného, volnočasového a pracovního. Viditelné tetování může výrazně změnit vzhled jedince, což může značně působit na socializaci do těchto prostředí a průběh sociálních interakcí, které se zde mezi respondentem a dalšími účastníky konkrétních prostředí odehrávají. Téma výzkumného problému jsem si vybrala z důvodu, že je mi blízké a věnuji mu již nějaký čas pozornost, a zároveň disponuji dostatkem vhodných respondentů ochotných poskytnout mi cenný datový materiál. Tohoto potenciálu jsem si přála využít v rámci oboru vlastního studia a obohatit jak oblast odborného poznání, tak i sebe o novou zkušenost. Výzkumný cíl práce je zaměřen na význam tetování mladého dospělého jedince ve stanovených výše uvedených přirozených prostředích výchovy. Záměrem výzkumu je tedy odpovědět na otázku, jakým způsobem tetování ovlivňuje každodenní život tetovaného mladého dospělého jedince v jeho rodinném, volnočasovém a pracovním prostředí, kde se bezprostředně pohybuje.

37   

Výsledky výzkumu mohou posloužit jako hodnotný materiál vedoucí k porozumění významným aspektům v životě a výchově mladého dospělého jedince, neboť tetování je již dnes natolik rozšířeným trendem, že může mít významný vliv na život a sociální interakce mladých dospělých jedinců v jednotlivých výchovných prostředích, kde se tito jedinci pohybují. Výsledky práce mohou rovněž jako podklad pro další zkoumání této problematiky.

7.2 VÝZKUMNÝ PŘÍSTUP A NÁSTROJ VÝZKUMU Za odpovídající přístup k výzkumnému projektu považuji kvalitativní typ výzkumu, neboť umožňuje „získat detailní a komplexní informace o studovaném jevu“ (s. 13) namísto zkoumání četnosti a rozsahu výskytu daného jevu v rámci reprezentativního vzorku společnosti (Švaříček, Šeďová; 2007). Jedná se o „případ výzkumu, který se snaží odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem“ (s. 11), jak popisují Strauss a Corbinová, (1999). Mojí snahou bylo docílit širšího spektra poznání pohledu respondentů na zkoumaný jev, a dát tak prostor nejen zodpovězení předem stanovených výzkumných otázek, ale i případnému objevu zcela nových či překvapivých informací, věnovat pozornost i sebemenším detailům, a probádat tak daný problém více do hloubky. Adekvátním nástrojem, který jsem zvolila pro sběr dat v tomto kvalitativním výzkumném projektu, byl hloubkový polostrukturovaný rozhovor. Švaříček a Šeďová (2007) jej definují jako „nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek“ (s. 159). Tento typ rozhovoru je dle mého názoru možné ztotožnit s Hendlovým (2005) termínem „rozhovor pomocí návodu“, jež vysvětluje jako rozhovor představující „seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. (…) Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný problém. Zůstává mu i volnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace“ (s. 174). Předem připravené tazatelské otázky tedy sloužily spíše jako vodítko k vedení rozhovoru namísto přesně stanovených instrukcí. Úzkostlivé dodržování předem daného postupu by mohlo zapříčinit ztrátu zajímavých dat, tudíž jsem respondentům nechávala dostatek prostoru pro spontánní vyjádření vlastních myšlenek a vyprávění. Pro docílení co největší efektivity rozhovoru jsem intuitivně pokládala další doplňující a konfrontační otázky povzbuzující respondenta k dalším reakcím.

38   

7.3 VÝZKUMNÉ OTÁZKY

Výzkumné otázky jsem vytvářela sama na základě vlastního uvážení a užitečných rad v publikaci Švaříčka a Šeďové (2007). Výzkumné otázky jsou strukturovány na základní a specifické. Každá ze základních výzkumných otázek se vztahuje k jednotlivému přirozenému výchovnému prostředí jedince, které jsou pro účely výzkumu podloženy teoretickou částí práce. Specifické výzkumné otázky dále rozvíjejí dílčí základní výzkumné otázky. Přehled základních (ZVO) a specifických výzkumných otázek (SVO) můžeme vidět zde:

(ZVO1) Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí - rodině? → (SVO1) Jak vnímá orientační rodina tetování mladého dospělého? → (SVO2) Jak mladý dospělý ve své rodině tetování legitimizuje? → (SVO3) Vnímají tetovaní jedinci stigmatizaci vlastní osoby ze strany svých rodičů? → (SVO4) Jaký má toto prostředí vliv na názory a postoje jedince týkající se tetování, případně dokonce i jeho podstoupení/odstranění? → (SVO5) Jakou roli hraje tetování v tomto prostředí z hlediska neverbální komunikace?

(ZVO2) Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí – volnočasovém prostředí? → (SVO6) V jakých volnočasových prostředích se tetovaní jedinci pohybují? → (SVO7) Jak tetování ovlivňuje socializaci do tohoto prostředí? → (SVO8) Vnímají tetovaní jedinci stigmatizaci vlastní osoby v tomto prostředí? → (SVO9) Jaký má toto prostředí vliv na názory a postoje jedince týkající se tetování, případně dokonce i jeho podstoupení/odstranění? → (SVO10) Jakou roli hraje tetování v tomto prostředí z hlediska neverbální komunikace?

39   

(ZVO3) Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí – pracovním prostředí? → (SVO11) Jak tetování ovlivňuje socializaci do tohoto prostředí? → (SVO12) Vnímají tetovaní jedinci stigmatizaci vlastní osoby v tomto prostředí? → (SVO13) Jaký má toto prostředí vliv na názory a postoje jedince týkající se tetování, případně dokonce i jeho podstoupení/odstranění? → (SVO14) Jakou roli hraje tetování v tomto prostředí z hlediska neverbální komunikace?

Samotné tazatelské otázky byly strukturovány do několika oddílů. Jednalo se o úvodní otázky vhodné zejména pro navázání přátelské atmosféry a důvěryhodnosti. Již pomocí úvodních otázek jsem získala mnoho zajímavých informací, zejména o osobním významu tetování v životě respondentů a důvodech jeho podstoupení. Následovaly tazatelské otázky týkající se významu tetování v jednotlivých přirozených prostředích jedince, jak je již znát z výzkumných otázek. Přirozeně však nebyl zcela dodržen stanovený řád během rozhovorů, jednotlivé segmenty výchovných prostředí byly mnohdy propojeny, nebo bylo spontánně přeskakováno od jednoho k druhému v závislosti na konkrétním vývoji rozhovoru. Rozhovor byl pozvolna ukončován závěrečnými otázkami týkajícími se celkového zhodnocení podstoupení tetování a budoucích plánu tetování. Dávaly též respondentům prostor pro dodatečné doplnění již řečeného nebo poskytnutí nových libovolných informací. Předpřipravené schéma rozhovoru je přiloženo v příloze.

7.4 KRITÉRIA VOLBY VÝZKUMNÉHO VZORKU

Výzkumný vzorek obsahoval 9 respondentů, 3 ženy a 6 mužů. Prvním kritériem pro výběr výzkumného vzorku bylo viditelné tetování, přičemž za viditelné tetování považuji tetování na rukou (tedy pažích, loktech, předloktí a zápěstí), krku a obličeji. Požadavkem tedy byla potetovaná alespoň jedna z vyjmenovaných partií, nebo jejich kombinace.

40   

Dále také tetování na hrudníku (především u žen nosících oblečení tetování odhalující) a na nohách, zejména na lýtkách u mužů, v případě, že nosí kratší střih kalhot; a na lýtkách a stehnech u žen, pokud taktéž nosí krátké oděvy, které tetování nezahalují. Tetování na těchto jmenovaných partiích by však nemělo figurovat jako jediné tetování, ale pouze v souvislosti s alespoň jedním dalším viditelným tetováním definovaným v předchozím odstavci, a to kvůli možnému předpokladu k jeho odkrývání pouze sezónně, proto jsem jej nepovažovala za dostatečný podklad k mému výzkumu. Reálný výzkumný vzorek těmto požadavkům zcela odpovídá. Pro lepší představu ohledně splnění tohoto předpokladu přikládám přehlednou tabulku (tabulka č. 1). Věk respondentů jsem vymezila mezi 20 a 30 lety. Druhým kritériem byl tedy věk náležící období mladé dospělosti. Období mladé dospělosti, jak je již popsáno v teoretické části, není zcela jednoznačně ohraničeno, zvolila jsem tedy věkovou hranici většině definic různých autorů odpovídající. Věk respondentů se nakonec pohyboval mezi 20. a 28. rokem. Třetím kritériem byl požadavek, aby byli respondenti pracující - pokud ne v současnosti, tak alespoň v období, když už tetování měli. Sedm respondentů bylo účastníky zaměstnaneckého poměru, dva respondenti se živili jako osoby samostatně výdělečně činné. Jako doplňující informaci mohu ještě uvést fakt, že několik respondentů se při práci věnovalo i studiu.

Tabulka č. 1: Potetované tělesné partie respondentů

Jméno: Martin

Věk: 22

Radim

24

Adam Šárka Ondra

25 27 22

Potetované tělesné partie: Celá levá ruka, oba lokty Levá ruka, levé rameno, krk, hrudník, břicho, levá noha, levý kotník, malé místo na obličeji Celá levá ruka Levé předloktí, rameno, hrudník, levé stehno Celá pravá ruka, hrudník, obě nohy

Bára

20

Pravé předloktí, obě lýtka

Nela

21

Pravá paže, hrudník, páteř

David

28

Obě ruce, krk, hrudník, obě nohy

Vašek

24

Levá ruka, hrudník, břicho, krk

41   

Pracovní poměr Zaměstnání na plný úvazek Zaměstnání na plný úvazek Zaměstnání na plný úvazek OSVČ Zaměstnání na plný úvazek Studium + zaměstnání na částečný úvazek Studium + zaměstnání na částečný úvazek OSVČ Studium + zaměstnání na částečný úvazek

Při volbě vhodných respondentů v rámci kvalitativního výzkumu není nutná orientace na statisticky reprezentativní vzorek populace jako v případě výzkumného přístupu kvantitativního, ale závisí na ustanovených cílech a výzkumných otázkách projektu (Švaříček, Šeďová; 2007). Je tedy legitimní sestavit seznam respondentů na základě tematických požadavků výzkumu. Výběr respondentů proto probíhal následujícím způsobem. Stanovila jsem si již zmíněná kritéria výzkumu a vypsala jsem si seznam osob tato kritéria splňující. Na základě tohoto seznamu jsem jednotlivé potencionální respondenty oslovovala s nabídkou spolupráce na mém výzkumném projektu. Při výběru výzkumného vzorku jsem dbala na to, aby obsahoval jak muže, tak ženy. Výběr respondentů probíhal na základě předešlé známosti, tedy prostřednictvím dostupného výběru reprezentativního na dané téma. Všichni zvolení respondenti mi byli předem známí, pouze v jednom případě jsem využila metodu „sněhové koule“, kterou popisuje Švaříček a Šeďová (2007) jako způsob získání kontaktu na dalšího respondenta prostřednictvím stávajícího respondenta. V ostatních případech je jednalo o přátele, což velmi napomohlo důvěrné atmosféře během sběru dat. Roli vlastní osoby jako výzkumníka bych charakterizovala jako zasvěceného dle definice Švaříčka a Šeďové (2007), tedy „člověka, který se stýká se svými respondenty i mimo rámec výzkumu“ (s. 76).

7.5 VSTUP DO TERÉNU A ETIKA VÝZKUMU

Délka nahrávaného rozhovoru se pohybovala mezi cca 55 a 100 minutami. Pro navození důvěry jsem však s každým respondentem strávila času mnohem více a dozvěděla se mnoho zajímavých informací ať už k tématu práce, nebo mimo něj, i nad rámec nahrávaného rozhovoru. Rozhovory se uskutečnily v různých prostředích na základě výběru samotných respondentů. Chtěla jsem tímto docílit, aby se respondenti na místě, které vyberou sami, cítili dobře a toto prostředí pro ně nebylo naprosto neznámé. Většinou se jednalo o kavárny, nebo přímo v prostředí respondentovy domácnosti. Výběr respondentů mnohdy inklinoval k prostorám s uměleckou atmosférou. Tento fakt není žádným překvapením vzhledem k obsahu jejich výpovědí, ovšem tomuto jevu se budu věnovat až v rámci analýzy posbíraných dat.

42   

Rozhovory

probíhaly

na

základě

dobrovolné

účasti

respondentů

a byly

zaznamenávány pomocí zvukových nahrávek na diktafon. Všichni respondenti byli seznámeni s etickými pravidly rozhovoru a účelem rozhovoru jako podkladu pro analýzu vlastního výzkumného projektu v rámci bakalářské práce. Každý respondent byl v úvodní části rozhovoru rovněž dotázán, zda souhlasí s nahráváním rozhovoru. Každému respondentovi bylo přiděleno smyšlené jméno pro zachování anonymity rozhovoru, a to s výjimkou jediného respondenta, který si výslovně přál zachovat vlastní jméno. Rozhovory byly přepsány v přesném původním znění včetně dialektických, hovorových či vulgárních výrazů pro zachování autenticity rozhovoru a přiblížení přirozeného jazyka respondentů. Součástí každého rozhovoru bylo závěrečné poděkování za ochotnou spolupráci.

7.5 ANALÝZA A ZPRACOVANÍ ZÍSKANÝCH DAT

Pro analýzu dat byla použita technika otevřené kódování. Jak vysvětlují Strauss a Corbinová, (1999), otevřené kódování „je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. (…) Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, porovnáváním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly“ (s 43). Tato technika přináší možnost analýzy dat velmi do hloubky, což bylo záměrem výzkumného projektu. Kódování zabraňuje přehlédnutí mnohdy důležitých dat, které mohou na první pohled působit nenápadně, ovšem jejich interpretace může sehrát klíčovou roli. Každý kód byl ztvárněn určitým pojmem vystihujícím obsah vybrané části respondentova tvrzení. Během následujícího třídění těchto pojmů bylo zjištěno, že některé vzorce ve výpovědích se opakovaly, takže rozhovory jednotlivých respondentů vykazovaly společné prvky. Tyto společné a jim příbuzné prvky jsem uspořádala do jednotlivých kategorií. Kategorizace tedy zahrnovala spojování kódů náležících nějakému společnému jevu. Při kategorizaci jsem záměrně nedbala na rozdělení kódů v rámci jednotlivých přirozených prostředí výchovy, kategorie odpovídají především shodným jevům, což dává prostor srovnání zkoumaných jevů mezi zvolenými prostředími. Na základě popsaného postupu byla vytvořena vodící linie, znázorňující hrubou „kostru analytického příběhu“ (Švaříček, Šeďová; 2007). Dle této šablony je konstruován text interpretující analyzovaná data.

43   

8

VÝSLEDKY EMPIRICKÉHO ŠETŘENÍ Zde přecházíme k samotné interpretaci analytické části výzkumného projektu.

Odborné termíny, které v empirické části práce používám při podpoře analýzy dat, jsou podloženy vysvětlením v teoretické části. V případě výskytu v práci doposud nedefinovaných vědeckých pojmů uvádím zdroj nový. Výzkumné šetření odkrývá jevy doprovázející sociální interakce tetovaných a netetovaných jedinců v rámci stanovených prostředí. Empirická část projektu je stavěna na předem stanovených výzkumných otázkách a během interpretace výsledků analýzy tyto otázky postupně zodpovídá.

8.1 TETOVÁNÍ V ŽIVOTĚ RESPONDENTŮ

Již v prvních chvílích každého rozhovoru s jednotlivými respondenty bylo patrné, že k tetování chovají velmi blízký vztah a o svém rozhodnutí nechat se potetovat dokáží dlouze argumentovat. Většina respondentů nezůstala pouze u jednoho tetování, někteří dokonce přidávají nové motivy s měsíční pravidelnosti. Ve volbě motivů vlastního tetování a jeho celkové kompozici vidí jistý časový vývoj. Potvrzují, že jsou si zcela vědomi trvalosti tetování a jaká rizika tato skutečnost obnáší, ba naopak permanentnosti účelně využívají: „No potetoval jsem se právě proto, že je to na furt, že ti ta vzpomínka zůstane“. Motivy tetování i jejich umístění mají pro respondenty zpravidla specifický osobní význam. Dle výpovědí respondentů slouží tetování jako jejich vlastní soukromé plátno, na které zaznamenávají důležité životní události, postoje či jiné osobní složky. Samotné motivy jsou různorodého charakteru v závislosti na individuálních potřebách respondenta. Individuální symbolika tetování hraje velmi významnou roli, tato tematika je během rozhovorů komentována opakovaně. Motiv tetování nezřídka vyplývá z nějaké konkrétní životní události, setkáváme se například s funkcí tetování jako bolestné, jinak řečeno jako náhrada za něco nepříjemného, nejčastěji ztráta sociální vazby a podobně. Osobních významů a funkcí tetování bylo při analýze dat odhaleno mnoho. Z výroků respondentů přímo či nepřímo vyplývá, že tetování slouží jako zdroj sebevědomí a jakéhosi 44   

sebeuvědomění. Radim tuto skutečnost otevřeně potvrzuje: „Já díky tomu tetování jsem se našel, nebo takhle, urovnal jsem tu cestu, ze které jsem občas vybíhal a vím, že tím tetováním jsem se nějak našel, zlepšil jsem si sebevědomí, protože před tím jsem nerad vystavoval to svoje tělo kostnatý“. Tetování zde tedy hraje roli pomocníka v oblasti utváření vlastní identity a nárůstu vlastní sebedůvěry. Jedná se zde také o častou stylizaci sebe sama k vlastnímu (vysněnému) ideálu prostřednictvím tetování. Na základě těchto informací můžeme tvrdit, že tetování zde plní funkci estetickou. Tato funkce jako jediná možná je na jedné straně respondenty odmítána, na straně druhé si respondenti uvědomují jejího potenciálu v rámci estetizace vlastního těla. Například Vašek zastává názor, že osobní význam a symbolika tetování je prvořadá, avšak dodává: „Je to stejně spíš taková ozdoba, co si budeme povídat. Přijde mi, že je super, že člověk díky tomu může dost značně změnit svůj vzhled. Někdo si dá plastiku, někdo si dá tetování“. Během analýzy se setkávám s mnoha dalšími funkcemi tetování, z nichž některé jsou analýzou zaznamenány nezprostředkovaně a některé vyplývají z kontextu výpovědi. Během rozhovorů ojedinělými, přesto pozoruhodnými významy jsou například vlastenectví nebo recese. Radim vzdává prostřednictvím vlastního tetování úctu své rodné vlasti. Ačkoli se v tomto případě nejednalo o žádné z jeho početných viditelných tetování, věnovala jsem mu pozornost. Radim prozradil, že nápis „Made in Slovakia“ má žertovně umístěn na hýždích, čímž tento motiv ironickým způsobem paroduje masovou výrobu plyšových medvídků a jiných plyšových hraček, které mají cedulku se stejným motivem nápisu našitým taktéž nejčastěji na zadečku. Respondent tímto vyjadřuje odmítnutí dnešního konzumního způsobu života. Tetování bylo dotazovanými shledáno mimo jiné jako umění dnešní doby. Toto tvrzení se nezřídka opakuje, zájem o uměleckou oblast byl u respondentů nesporný, u Radima a Davida slouží tetování dokonce jako způsob vyjádření vlastní výtvarné umělecké tvorby. Tetování zde hraje roli hobby a slouží respondentům jako způsob vlastní seberealizace. Tetování je v každém případě výrazovým prostředkem jedince, pomáhá dotvářet jeho image. Dotazovaní se shodují v jednom bodě, tetování je pro ně zdrojem potěšení a osobního naplnění, mnohdy dokonce zdrojem hrdosti a pýchy či pocitu respektu až sociální nadřazenosti. K postavení tetovaných jedinců ve společnosti se však ještě vrátím v průběhu kapitoly věnující se tetování jako přirozené součásti volnočasových prostředí. Již jsem se zmiňovala, že osobní symbolika tetování, či přímo konkrétních motivů tetování, je pro respondenty rozhodujícím faktorem z hlediska pořízení tetování. Hlubší smysl 45   

a originalitu vybraného motivu považují přímo za nezbytnost. Zpravidla odsuzují unáhlená rozhodnutí o podstoupení tetování a výběr populárních a často opakovaných motivů. Takové motivy označují za hloupé, neoriginální a stupidní. Já budu tyto motivy označovat jako laciné. Za tato laciná tetování pokládají zejména hvězdičky, dokola tetované téměř identické lebky, čínské znaky a ornamenty, nebo populární nápisy. Dva z respondentů, kteří se angažují v profesi tatéra (jeden profesionálně, druhý spíše v rámci svého hobby) odmítají tetovat tento typ motivu a prosazují individualitu každého tetování. Nela tuto situaci vystihuje slovy: „Jojo, tetování by mělo být originální, mělo by vyjadřovat každýho člověka zvlášť, nechci jít po městě a potkat deset dalších, co mají to stejný, co já. Třeba právě ty hvězdičky, to je asi nějaká móda teď, má to každej, prostě asi přijde do salonu a řekne, že chce hvězdičky? Ale proč? Jakej to má hlubší význam? Neřeknu, když je to nějakej astrolog, ale to určitě většina není“. Z tohoto tvrzení již vyplývá jedna důležitá skutečnost – respondent má snahu se odlišit od ostatních, vyjádřit vlastní originalitu a individualitu. K tomuto faktu se blíže dostanu v rámci kapitoly věnující se neverbální komunikaci, nicméně se již nyní dozvídáme, že tetování (v tomto případě originální tetování) je ze strany respondenta projevem odlišnosti a jakési izolace od módních trendů. Ovšem v teoretické části jsme se dozvěděli, že popularita tetování v současnosti prudce stoupá a tetování se tak samo stává součástí módních trendů. Jak je to tedy možná přítomnost těchto protichůdných proudů? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. V rámci dnešní společnosti ještě stále nejsme ve fázi, kdy by měl tetování každý a kdy by bylo akceptováno v rozsahu celé společnosti. Tetování nese s sebou stále mnoho sociálních rizik, což pravděpodobně mnoha jedincům v jeho podstoupení brání. Ve společnosti je ukotveno mnoho stereotypů, které tetované jedince v mnohých sociálních interakcích znevýhodňuje (viz kapitoly věnované tetování jako stigmatu). Nicméně vzrůstající obliba tetování v rozpětí širší veřejnosti je zcela nepopiratelná. Respondenti si tuto skutečnost zpravidla uvědomují, příliš s ní však nesympatizují: „Těch zkérovanejch lidí je hrozně velký množství, jakože v hodně širokým pásmu. Není to vyloženě jenom o tom hardcoru, v dnešní době, když to řeknu tak hnusně, vidíš pokérovaný šampóny a takový jako, takže dneska je to tetování taková globální věc, taková módní záležitost. Spousta lidí to bere jako módní doplňky a takový.“ (Ondra). Respondenti také přirozeně odmítají motivy tetování, které shledávají jako „moderní“, a tedy současně neoriginální (dle mého komplexního označení „laciné“). A i v tomto případě argumentují potřebou se od většinové a „moderní“ společnosti odlišit coby rozhodujícím faktorem pro volbu tetování. Zjednodušeně je možné daný problém odůvodnit takto: respondenti chtějí být 46   

odlišní, nechtějí být součástí módních vlivů, tudíž nejsou spokojeni, když je jejich tetování považováno za módní výstřelek. Radim se přiznal, že svého tetování dokonce litoval, když nabyl dojmu, že je již natolik rozšířené, že pozbývá účelu odlišení se od hlavního proudu ve společnosti: „Nikdy jsem toho nelitoval až na jednu výjimku - když se začali tetovat všichni a opravdu se to začalo zdát, že je to taková módní vlna a že to má teď už každej. A to mi pak lidi říkali, jasně, jsi potetovanej, protože to je v módě, ale jak to z té módy vyjde, budeš toho litovat. Prostě začali mě házet do toho stejnýho pytlíčku. Ale skrz to jsem do toho nešel“. Někteří respondenti však na tento jev reagují naopak smířlivě. Zatímco například David nebo Radim odmítá jakýkoli vliv moderní doby na jeho rozhodnutí o pořízení tetování, například Šárka zaujímá zcela odlišný pohled na věc: „Jasně, tetování by mělo vyjádřit myšlenky té konkrétní osoby, která ho nosí, ale stejně si myslím, že tetovat se dneska je spíš jen taková móda. To je ten důvod, proč si ty svoje myšlenky nedám třeba na stěnu, ale vykéruju si je třeba na tu ruku…“. Šárka dále odmítá obavu z pomíjivosti tohoto módního trendu: „Považuju to prostě za art, kterej patří k dnešní době, a i když takhle móda jednou vymizí a nebude tady, ale ty lidi, protože to prostě ze sebe nesmažou, tak tady budou taky. Takže to nebude o tom, že nosím tričko, který je prostě out a všichni ostatní už mají trička, který jsou in. Bude tady pořád ta skupina lidí, který to tetování mají“. Jak jsme se již dozvěděli v teoretické části, tetování se stalo již v minulosti výrazovým prostředkem mnoha subkultur. Definice subkultury podložené v teoretické části směřují ke společnému závěru – subkultura se se svým smýšlením a hodnotovým systémem staví do opozice oproti většinové společnosti. Jak je tedy možné, že dnes se jedni tetují za účelem odlišit se od většinové společnosti a jiní zase za účelem, že je to ve společnosti moderní? Na tuto otázku výsledky výzkumu nereagují dostatečně, odpověď však vystihuje Barker (2006), který upozorňuje na zajímavost či přímo zmatečnost současné doby, kdy se znaky subkultur již nezřídka stávají součástí hlavního proudu. Po odkrytí významů a funkcí tetování v životě respondentů se nyní budeme věnovat významu tetování v jednotlivých prostředích výchovy z pohledu respondentů.

47   

8.2 TETOVÁNÍ JAKO NOVÉ TÉMA V RODINNÉM PROSTŘEDÍ Rodinné prostředí hraje velmi významnou roli ve vývoji jedince, a ačkoli v období mladé dospělosti rozsah jeho vlivu na mladého jedince již oslabuje, stále má v této oblasti své pevné místo. Jedná se tak zejména u jedinců, kteří stále bydlí u svých rodičů (Nela, Bára, Vašek, Ondra). Ondra se v blízké době chystá osamostatnit, Martina nedávno donutilo k osamostatnění přijetí pracovní pozice ve vzdáleném městě. Zcela samostatně3 bydlí Adam, Radim, Šárka a David. V případě Davida jde o již desetileté samostatné bydlení. Nela, Vašek, Radim, Martin, Adam, David i Ondra přiznávají, že se báli reakce rodičů (nebo alespoň jednoho rodiče) na jejich první tetování. Jediný, kdo si obavy dělat nemusel, byla Bára. Své první tetování podstoupila v adolescentním věku a z důvodu nezletilosti potřebovala souhlas rodičů k pořízení tetování. Její rodiče jsou jako jediní z rodičů všech respondentů sami viditelně potetování, což patrně umocnilo empatický postoj k dceřinu přání nechat se také potetovat. Někteří respondenti se pokoušeli „domácí půdu“ na tetování připravit, například Martin konstatuje: ‐

„Protože jsem žil s mámou, tak jsem ji předem psychicky připravoval a zezačátku jsem se jí ají ptal, jestli bych nějaký to tetování mohl mít.“

‐

„Jak jsi jí připravoval?“

‐

„No prostě jsem jí to pořád cpal a ukazoval a přesvědčoval, jak je to super, takže jsem čekal, že si na to třeba časem navykne a nebude tak překvapená, ale… asi doufala, že to přece jenom neudělám.“

Taktéž Nela popisuje pokusy o navázání komunikace o tetování s rodiči, o svém záměru však napřímo nehovořila. Další respondenti svůj plán prvního tetování záměrně zcela zatajili. Nela, David a Adam jsou toho příkladem, nicméně jakmile bylo tetování „na světě“, rodičům to oznámili co nejdříve. Důvod se zdá prostý - očekávali negativní reakci ze strany rodičů a tuto nepříjemnou situaci už chtěli mít za sebou, nebo jak sami popisují „mít to už z krku“. Zato Vašek a Ondra se této nepříjemné situaci chtěli zcela „ušetřit“, nebo spíše ji alespoň odložit a úmyslně jej pomocí vhodného oblečení skrývali. Vašek svoje tetování odhalil nechtěně po cca půl roce od jeho pořízení. Za tu dobu stihl podstoupit ještě jedno další tetování, tento objev se tak stal pro rodiče velkým překvapením. Ondrovo tetování bylo rodiči odhaleno po                                                              3

 Výrazem „samostatně“ je zde míněno samostatné bydlení pouze ve vztahu k rodičům, ne partnerům,  spolubydlícím apod. 

48   

čtvrt roce skrývání. Ondra se kvůli svému tetování nezdráhal ani rodičům zalhat, že dostal tetování od kamarádů k narozeninám. Pravděpodobně tak očekával, že tato lež nastolenou situaci alespoň usnadní. Ondra, Šárka, Bára, Vašek a Nela se nicméně domnívají, že rodiče mohli realizaci jejich tetování do jisté míry očekávat skrze již předcházející extravagantní vzhled nebo vědomí, v jakém prostředí se respondenti pohybují. Žádný z rodičů respondentů (samozřejmě s výjimkou Bářiných rodičů) vlastní tetování nemá a nechová k němu dle tvrzení respondentů žádné osobní sympatie. Adam například prozrazuje, že považuje své rodiče za velmi konzervativní. Pouze Davidův otec projevil sám zájem potetovat se, avšak kvůli krevnímu onemocnění tetování nemůže podstoupit. Z pohledu Nely, Šárky a Adama rodiče vyjadřují svůj osobní nesouhlas s tetováním v širším kontextu. Konkrétní reakce na tetování potomků se však liší. V reakcích rodičů na tetování respondentů mnohdy panuje neshoda. S neutrální reakcí obou rodičů se setkala pouze Šárka, která dodává, že její tetování bylo přijato zcela bezproblémově. Někteří respondenti popisují projev nesouhlasu ze strany rodičů. Míní ale, že po tom, co byl překonán první šok rodičů, započalo období „smiřování se“ s tetováním svého potomka. Nela se domnívá, že její matka se s jejím tetováním postupně smířila a v souvislosti s pořízením dalších tetování negativní odezva ochabovala. Taktéž Martin potvrzuje, že odhalení dalšího tetování probíhalo již v mírnější formě oproti prvnímu. Ondra tomuto tvrzení oponuje, je přesvědčen, že oba jeho rodiče se s tetováním u svého syna nesmířili doposud. Totéž si myslí Radim o své matce a Adam o svém otci. Adam dodává, že v případě matky se nesouhlas s tetováním pojil spíše s vyššími finančními výdaji za tetování. Mezi důvody k nesouhlasu tetování ze strany rodičů respondenti řadí nejčastěji nelibost motivu, jeho umístění nebo samotné viditelnosti tetování a dále jmenují jejich obavy z reakce okolí („Co na to řeknou lidi/sousedi/známí/příbuzní…“), z unáhleného rozhodnutí potomka – tedy, že časem sám/sama o svoje tetování ztratí zájem („Až z tebe bude plátno ve třiceti, tak za mnou nechoď s brekem!“), nebo obavy z tetování jako překážky v profesní dráze potomka, a také z již zmíněné finanční stránky pořízení tetování. Co se týče komunikace s rodiči o tetování, považují jej respondenti spíše za problematické. Martin, Radim, David a Nela mluví o zcela marných pokusech navázat s matkou konverzaci na téma tetování. Nela dodává, že reakcí její matky na podobné situace je „protočení očí v sloup“ a ukvapené opuštění místnosti. Ondra rodiče o přijetí svého tetování dokonce otevřeně žádal, protože ho obtěžovala napjatá atmosféra v rodině. Ani Šárka a Adam 49   

o tetování s rodiči běžně nehovoří: „Oni o tom se mnou mluvit asi ani nechtějí, ale stejně… nemělo by to cenu, oni by to stejně nepochopili“. Dalo by se tedy tvrdit, že v rodinném prostředí dochází k záměrnému tabuizování tématu tetování. Dotazovaní pociťují tento postoj rodičů, jakoby jim rodiče signalizovali: „Když se nám to nelíbí, tak budeme prostě dělat, že to neexistuje“. Již jsme se dozvěděli, jaké postoje zaujímají rodiče k tetování respondentů, víme tedy, že několik respondentů se setkalo s negativním ohlasem ze strany rodičů. Výzkum však doposud neodkryl odpověď na otázku, zdali se dotazovaní cítili ze strany rodičů stigmatizovaní. Mohlo respondentovo pořízení tetování vyvolat v rodinném prostředí konflikt a narušit tak rodinné klima, nebo dokonce tetovanou osobu nějakým způsobem omezit či znevýhodnit? Dle výroků respondentů si rodiče obvykle po čase na přítomnost tetování u jejich potomků „zvykli“, ale jen zřídka jej zcela přijali. Ondra popisuje, že jeho tetování rodinnou atmosféru určitě narušilo, dodnes se prý setkává s negativními poznámkami na účet svého tetování – a to zejména ze strany otce. Vašek, Martin, Radim a Ondra tvrdí, že je rodiče (nebo pouze některý z rodičů) žádali, aby svoje tetování skrývali před známými nebo příbuznými (především před prarodiči). Dle jejich mínění byla tato žádost zapříčiněna obavou „co tomu řeknou ostatní“ – tedy obava rodičů z reakce rodiny či okolí na tetování potomka. Nela ani David se do podobné situace nedostali, jejich rodiče prý názory okolí nezohledňují. Šárka tvrdí totéž, nicméně na rodinné události tetování zahalila záměrně ze své vlastní iniciativy: „No, byl to pohřeb a tam se to samozřejmě asi moc nehodilo, i když se samozřejmě za ty kérky nestydím a chci, aby mě tak lidi brali. Ale snažila jsem se prostě tak nějak vyhovět tomu morálnímu kodexu jakoby té akce.“ Respondentka nevyjadřuje obavy z nepřijetí ze strany okolí, nicméně snaží se přizpůsobit společenským normám dané události. Radimovi, Martinovi a Šárce rodiče doporučili skrývat tetování při pohovoru nebo během pracovního výkonu. Respondenti opět shledávají příčinu v obavách rodičů, tentokrát o pracovní kariéru svého potomka. Martin líčí doporučení jeho matky: „No jako ona to říkala asi tak všeobecně. Že lidi, co mají to tetování a ještě na tak viditelným místě, tak že se na ně lidi dívají tak trochu jinak a někdy si kvůli tomu hůř hledaj práci a tak“. Oproti tomu Nela mluví o flegmatickém přístupu rodičů k tomuto problému. Adam popisuje veskrze tolerantní vztah s rodiči, cítí se však z jejich strany podceňován kvůli svému tetování: „Oni jsou v tomhle konzervy a myslím si, že mě kvůli tomu 50   

považují za míň chytrýho, než ve skutečnosti jsem.“ Radimovi dokonce připadá, že s ním matka od té doby, co se potetoval, ztratila zájem komunikovat, nepokládá však tuto situaci za příliš vážnou a dlouhodobou. Sám však negativní postoj matky přijal do takové míry, že svou roli v rodinném prostředí interpretuje jako roli „černé ovce“. Oproti tomu Bára získala ze strany rodičů dokonce podporu, ať už ve formě „požehnání“ k tetování a psychické podpory, tak ve formě finančního příspěvku. Zcela všichni respondenti, včetně Báry, se však shodli v domněnce, že jejich rodiče by pravděpodobně upřednostnili, kdyby jejich dítě tetování nemělo, a to nezávisle na konkrétním postoji rodiče. „Myslím si to, že každej rodič by chtěl mít to svoje dítě takový čistý, pomalu od placenty, haha“ (Radim). Mám za to, že o stigmatizaci v pravém slova smyslu se ze strany rodičů hovořit nedá. Na základě předchozích informací se se však domnívám, že rodiče sami mohou cítit obavu, že budou prostřednictvím svého potetovaného potomka ve společnosti stigmatizováni. Věty jako: „Co tomu asi řeknou lidi?“ naznačují strach z pocitu hanby a ztráty důstojnosti. Přesto se rodiče dle výroků dotazovaných vyrovnávají s těmito pocity mnohem lépe než prarodiče. Ačkoli jsem zkoumala pouze vztah respondent – rodič, souvislost s prarodiči se během rozhovorů objevovala vskutku pravidelně. Radim, Martin, Nela, Vašek, Adam i Bára své tetování před prarodiči záměrně skrývali, Martinovi prarodiče o jeho tetování netuší dodnes. Důvodem bylo zjevně očekávání negativní reakce. Bára a Radim se setkali se zavržením ze strany prarodičů, nebo alespoň jednoho z nich, a obavy dalších zmíněných respondentů byly taktéž veskrze naplněny. Dotazovaní usuzují, že prarodiče jsou jako příslušníci starší generace více ovlivnění zažitými stereotypy, které tetování stigmatizují. Těmto stereotypům se budu věnovat komplexněji na závěr kapitoly „Tetování jako přirozená součást volnočasových prostředí“. Respondenti, jejichž rodiče tetování osobně nepřijímají, nelíčí však pouze katastrofické rodinné scénáře, zmiňují se také o snaze rodičů jejich tetovací koníček respektovat a mluví rovněž o potenciálních faktorech, které tento proces pomohly usnadnit. Nela konstatuje, že její již tak extravagantní vzhled, který pořízení tetování předcházel, hrál pravděpodobně roli polehčující okolnosti v rámci obeznámení rodičů s tetováním. Tímto způsobem dochází k přijetí tetování jako součásti životního stylu jedince. Z výroků respondentů dále vyplývá, že v jejich rodinném prostředí došlo k pokusu porozumět „protistraně“ – rodič má i přes vlastní nesouhlas snahu akceptovat rozhodnutí svého potomka a respondent naopak akceptuje argumenty k negativnímu postoji rodiče. Můžeme tedy mluvit o vzájemné akceptaci. Ondra a Adam stejně tak jako Nela zastávají myšlenku, že jejich tetování bylo pravděpodobně rodiči přijato o něco lépe vzhledem k okolnostem a důvodům 51   

jeho pořízení provázejícím – u Ondry a Adama se jednalo o členství v hudební kapele. V následující kapitole se dostaneme hlouběji k analýze tetování jako běžného výrazového prostředku hudebních skupin a prostředí, v nichž respondenti tráví svůj volný čas.

8.3 TETOVÁNÍ JAKO PŘIROZENÁ SOUČÁST VOLNOČASOVÝCH PROSTŘEDÍ

Výzkumná analýza neukazuje, že v případě potetovaných jedinců se jedná o subkulturu jako takovou, tato tetovaná komunita je respondenty popisována spíše, než jako samostatná jednotka, jako součást dalších komunit v rámci různých volnočasových prostředí, které využívají tetování jako výrazového prostředku. Respondenti se o tetování aktivně zajímají, příležitostně navštěvují události tematicky věnované tetování, jako například již v teoretické části zmiňované tetovací konvence, nicméně za jejich „základnu“ je vhodné považovat spíše to volnočasové prostředí, ve kterém se pohybují pravidelně. Mezi taková opakovaně zmiňovaná prostředí patří zejména umělecké prostředí (hudební a výtvarné umění) a prostředí extrémních sportů. Přátelé, s nimiž se respondenti v rámci volnočasového prostředí setkávají, je také obvykle možné zařadit pod období mladé dospělosti, ovšem respondenti tvrdí, že ve výběru přátel preferují společné zájmy před věkovým kritériem. Povšimla jsem si však během analýzy dat jeden pozoruhodný jev – dotazovaní mají tendenci rozdělovat své přátele do dvou skupin, například Ondra rozlišuje „normální kámoše“ a „koncertový kámoše“. Tuto dualitu můžeme pojmenovat jako záměrnou diferenciaci sociálních skupin na základě odlišných postojů k tetování a různého charakteru sdílených zájmů. „Normálními kamarády zde míní dlouhodobé sociální vazby s lidmi, se kterými se zná již od dětství z lokálního prostředí, školního prostředí apod. Tráví s nimi však volný čas doposud. Nela za „normální kamarády“ považuje taktéž dlouhodobá přátelství s lidmi, se kterými provozuje svoje volnočasové aktivity jako například jízda na koni. O „normálních kamarádech“ hovoří rovněž další respondenti ve velmi podobném kontextu - popisují pevné sociální vazby mezi sociální skupinou jedinců provozujících společné aktivity na základě dlouhodobé známosti a potřebě trávit společně volný čas. Z výroků respondentů je patrné, že u těchto kamarádů se objevuje různorodost názorů a postojů k tetování. Není zcela vyloučeno vlastnictví tetování některého z jedinců této sociální skupiny, je však patrné, že zde převládá počet jedinců bez tetování a tetování samo o sobě zde není stěžejním tématem. Oproti tomu druhá respondenty jmenovaná sociální skupina zahrnuje víceméně hlavně tetované osoby, nebo alespoň jeho 52   

příznivce. Opět však nelze potvrdit, že jde o tetovanou subkulturu prezentující se zcela samostatně, spíše se jedná o komunitu lidí pohybujících se v takových volnočasových prostředích, kde je tetování populární. Jak již bylo zmíněno, mluvíme o volnočasovém prostředí hudebních koncertů, prostředí extrémních sportů a prostředí výtvarného umění (do této skupiny zařazuji taktéž činnost tatéra). Dotazovaní se domnívají, že v těchto prostředích je tetování zcela běžným výrazovým prostředkem, vysoká obliba tetování je pro tato prostředí typická. Radim a David se pohybují v uměleckém prostředí – zejména mezi umělci věnujícími se výtvarné a vizuální tvorbě. Sami se této umělecké tvorbě ve svém volném čase věnují, taktéž jako produkci výtvarných návrhů tetování. Tetování zde plní funkci projevu jejich umělecké tvorby. David přisuzuje prostředí výtvarných umělců značnou dávku extravagance, která se zde jeví jako zcela přirozená: „Když třeba vidíš ty lidi z FAVU, tak se na ně lidi koukaj, že vypadaj divně, jsou divně oblečení, divně se chovaj…“. Dle jeho dalších tvrzení je evidentní, že tetování v tomto prostředí nevyvádí nikoho z míry, ba naopak, setkat se zde s ním můžeme velmi často, neboť lidé, v tomto prostředí se pohybující, mají zpravidla vyšší potřebu vyjádření sebe sama, vlastních myšlenek a vlastní tvorby. Radim i David sami provozují tatérskou činnost (David profesionálně, Radim v amatérské rovině). Charakterizují tuto činnost zejména jako volnočasovou zálibu, ačkoli David se profesi tatéra věnuje již na plný pracovní úvazek. Ptát se, zdali se v prostředí, kde tuto činnost vykonávají, pohybují mezi potetovanými lidmi nebo příznivci tetování, by přirozeně bylo zcela naivním krokem. Z jejich výroků mimo jiné zřetelně vyplývá, že tetování je již neodmyslitelnou součástí jejich volnočasových aktivit. Radim, Nela, Martin, Bára, Šárka, Adam i Ondra mluví o pravidelné účasti na rockových koncertech. Většinou používají skutečně termín „rockové koncerty“, nebo pouze „koncerty“. Po důslednějším vyptávání, o jakých koncertech se přesně zmiňují, se však dozvídáme, že nejde čistě o rockový hudební žánr, ale zejména o další příbuzné kytarové hudební žánry jako punk-rock, metal, metalcore, hardcore apod. Můžeme tedy hovořit všeobecně o „tvrdší hudbě“.

Adam a Ondra se neúčastní jmenovaných koncertů pouze

pasivně, aktivně v tomto prostředí vystupují se svými vlastními hudebními kapelami. Taktéž Martin a Nela usilují o budoucí aktivní zapojení do hudebního prostředí zpěvem nebo hrou na určitý hudební nástroj. Ondra se domnívá, že tetování je v rámci členství v hudební kapele (hrající některý ze zmíněných hudebních žánrů) v podstatě očekávaným prostředkem: „Tam se to prostě bere jako image dejme tomu. Je to taky věc, se kterou se tam víceméně počítá, ale 53   

není to, není to nutnost, že by každej muzikant byl sjetej4 jako vobrázek. Ale patří to k tomu, víš co. Prostě když se podíváš, tak zahraniční kapely tady toho stylu, co děláme, tak tam jako asi není kapela, kde by nebyl nikdo potetovanej, víš co. Většinou jsou všichni právě vymalovaní jak omalovánky.“ Tetování se u členů těchto hudebních kapel stává v podstatě rutinou a jeho vlastnictví můžeme považovat za nepsané pravidlo. Respondenti utvrzují, že tetování je všeobecně v tomto volnočasovém prostředí zcela „normální“ záležitostí. Pohybují se zde jak lidé, kteří tetování sami mají, tak ti, kteří by ho chtěli, nebo jej alespoň obdivují. Koncentrace tetovaných a obdivovatelů tetování je tedy v prostředí hudebních koncertů skutečně vysoká. Posledním, respondenty opakovaně jmenovaným, prostředím je prostředí extrémních sportů. Vašek a Martin provozují extrémní sporty již několik let, tudíž jsou do tohoto prostředí dostatečně zasvěceni. Vašek konstatuje: „co se pohybuju ve společnosti motorkářů, sjezdařů na kole, snowboardistů a tak, tak tam je to takovej standard, hodně se tam s tím člověk setkává, je to pěkný, je to prostě takovej životní lifestyle. Tak nějak to patří k těmhle sportům, je to takovej doplněk k tomu“. Taktéž Martin se pohybuje mezi extrémními sportovci, konkrétně mezi jezdci bmx (bicycle moto cross). Martin rovněž pokládá tetování za zcela obvyklý výrazový prostředek jedinců v tomto prostředí. Tetování se samotné stává formou volnočasové zábavy, respondenti svého tetování nelitují, ba naopak plánují mnohá další tetování i do budoucna, předávají si vzájemně zkušenosti a ze svých nových „úlovků“ se těší. Výroky respondentů naznačují jakési „splynutí s tetováním“: „Beru to už jako vlastní zabarvení na kůži, součást mě.“ Tetování se tedy stává zábavou na celý život. Dotazovaní však dále prohlašují, že tetování a vybrané volnočasové prostředí, ve kterém se pohybují a často se do něj i aktivně zapojují, nepovažují jen za pouhé rozptýlení a vyplnění volného času, ale jako klíčovou součást vlastního životního stylu. Ve jmenovaných volnočasových prostředích, kde je tetování populární, dotazovaní zpravidla vůbec nevnímají stigmatizaci vlastní osoby. Může to být způsobeno faktem, že je zde tetování normální záležitostí, stává se zde tedy „normou“ a potýká se s vysokou mírou sociální akceptace, ba dokonce očekáváním. Oproti tomu Radim, Nela a Ondra se setkali s několika negativními narážkami ze strany „normálních“ přátel (získaných například v lokálním a školním prostředí). Radim je přesvědčen, že toto nepochopení je zapříčiněno                                                              4

 Respondent používá výrazu „sjetej“ ve smyslu „potetovanej“, „sjetej tetovací jehlou“, ne „sjetej“ v kontextu  užívání drog – tedy pod vlivem drog. 

54   

konzervativním rodinnou výchovou těchto přátel. Nela se dostala kvůli tetování do konfliktu s kamarádem, který byl vychováván v křesťanské víře. Její výpověď potvrzuje fakta obsažená v teoretické části práce, která dokládá neslučitelnost tetování a křesťanské víry. Ondra si negativní signály ze strany přátel vysvětluje jako vzájemné škádlení nebo projev skryté závisti: „Kolikrát to říkají lidi, kteří jsou podělaní se sami nechat potetovat a přitom by chtěli. Tak je to asi taková trošičku závist třeba“. Jakékoli další stigmatizující situace ve volnočasovém prostředí respondenti popírají. Musíme však brát v potaz, že dotazovaní se nepohybují v rámci volného času pouze ve jmenovaných prostředích, pohybují se také ve veřejném prostoru, kde se setkávají nejen s lidmi, se kterými se setkávají záměrně, ale přichází do kontaktu také s širokou veřejností. Každý z respondentů se nejméně jednou setkal s projevem neakceptace svého tetování ze strany veřejného okolí. Stigmatizace vyplývá ze zažitých společenských stereotypů vztahujících se k tetování na základě historického vývoje tetování, který byl popsán již v teoretické části. Za nejčastější stigmatizující stereotypy respondenti považují termíny kriminálník a zločinec, vězeň, námořník, feťák, nebo psychicky labilní. Můžeme zde hovořit o klasickém případu stigmatizace, kdy tetování slouží jako atribut, na který jsou vázány další atributy s tetováním ve společnosti spojované – jako tyto zmíněné stereotypy. Výpovědi respondentů dokládají, že stigmatizace probíhá prostřednictvím široké škály projevů stigmatizujících jedinců – od pohrdavých pohledů až po veřejné zostuzení. Život s viditelným tetováním můžeme tedy přirovnat k životu s nálepkou fungující jako signál, na jehož základě jsou ve společnosti očekávány vzorce chování, které jsou tetovaným jedincům přikládány. Výzkum zachycuje kromě informací o veřejné stigmatizaci tetování také pohled respondentů na současnou situaci tetování ve společnosti. Respondenti se shodují, že ukotvené společenské stereotypy vztahující se k tetování, které jsme si popsali v předešlé kapitole, jsou typické spíše pro starší generaci, ať už jde o širokou veřejnost, nebo vlastní prarodiče. Například Ondra vidí důvod tohoto jevu v jejich nepřizpůsobivosti moderní době: „Babička to vnímá stejně asi tak jak před padesáti rokama a nehledá v tom nějakej posun tady v tý společnosti, že by lidi něco mohli dneska vnímat nějak jinak než tenkrát.“ Nela, Radim, Bára a Ondra se setkali se stigmatizací vlastní osoby s odvoláním na křesťanskou víru: No, moje babička má takovou představu čistoty těla a čistoty duše. A to nemá cenu jí vysvětlovat, že nezáleží, co je navenek na těle, ale co je uvnitř a že v tom nemusí být žádná spojitost…“ Šárka, Radim, Nela a Bára registrují častější výskyt tolerance k tetování u mladších osob. 55   

David, Nela a Ondra hovoří o znatelném rozšíření v rozmezí široké veřejnosti, což opět potvrzuje teoretické podklady práce. Vyšší obliba tetování ve společnosti způsobuje také vyšší toleranci k tetování, míní Vašek. Ondra se již mnohem častěji setkává ze zvědavostí ze strany veřejnosti, než s odmítnutím. Nicméně Nela doplňuje, že není tetování jako tetování. Některý motiv může v prostředí veřejnosti vyvolávat větší pobouření než jiné a podobně. Objevuje se zde také jev, který jsem nazvala „sto lidí, sto chutí“, dotazovaní mluví o širokém spektru lidí se širokým spektrem zájmů rovněž jako mnoha různými postoji k tetování: „No nikdy prostě nevíš, na koho narazíš“ (Nela). David oceňuje otevřený přístup mnoha dnešních lidí: „No ty lidi jsou kolikrát proti, ale pak se o tom třeba jako pobavíme a výsledek je celkem pozitivní.“ Výrok demonstruje eventualitu přehodnocení negativního postoje k tetování ze strany jednotlivců ve společnosti. Koneckonců společnost se stále vyvíjí a dává prostor novým úhlům pohledu. Kromě rodinného a volnočasového prostředí se respondenti pohybují v prostředí pracovním, kterému se dále věnuji v následující kapitole.

8.4 TETOVÁNÍ V PRACOVNÍM PROSTŘEDÍ

S rodinnými příslušníky či přáteli obvykle udržujeme blízké sociální vazby a zpravidla velmi dobře je známe, a můžeme tak jejich reakce alespoň předpokládat. Oproti tomu v pracovním prostředí mnohdy nedokážeme předpovědět, s kým se dostaneme do kontaktu. Nela, Martin, Bára a Adam trpěli obavami, že tetování bude překážkou na pracovním pohovoru nebo v průběhu jejich profesní dráhy: „No to prostě nikdy nevíš, s kým se budeš muset setkat, třeba zrovna narazíš na někoho, komu se to tetování zamlouvat nebude…“ (Adam). Na pracovišti se může pohybovat široké spektrum lidí včetně těch, kteří s tetováním nesympatizují. Radim a Bára potvrzují, že tento problém skutečně také nastal: „Na většinu prací, kam jdu na pohovor, tak úplně v pohodě, dokud nepadne téma na to tetování, nebo dokud to nevidím v nějaké smlouvě.“ Toto tvrzení potvrzuje skutečnost, že některé pracovní pozice vyžadují zevnějšek nedotčený tetování – v opačném případě vyžadují jeho odstranění – a prostřednictvím závazné smlouvy se takto pojišťují proti nerespektování tohoto požadavku. Radim a Bára přišli o pracovní příležitost, v rámci které bylo nařízeno nosit stejnokroj tetování odhalující. Jednalo se o pracovníka rychlého občerstvení (v případě Radima) 56   

a administrativní pracovnice (v případě Báry). Radim nakonec spolupráci s danou společností získal, ovšem na úrovni pozice nekomunikující se zákazníky. V předešlém pracovním prostředí se setkal s požadavkem tetování skrývat, a to i na úkor nepříjemných podmínek, které zahalení tetování doprovázely. I zde komunikoval se zákazníky v rámci široké veřejnosti. Zmíněný požadavek nerespektoval a i v této situaci byl přesměrován na pozici, během níž do kontaktu s veřejností nepřicházel. Nela byla propuštěna z pracovní pozice obsluhy v kempu na základě nesouhlasu zaměstnavatele s jejím tetováním. Na pracovním pohovoru tetování zakryla, během pracovního výkonu jej však odhalila, což způsobilo změnu chování zaměstnavatele. Na základě uvedených faktů bychom mohli soudit, že pracovní pozice, jejichž náplní je komunikace se zákazníky, klade vyšší požadavky na vnější vzhled pracovníka a tetování může být v rámci jejího vykonávání znevýhodněno, nebo zcela vyloučeno. Na druhou stranu například Nela má za to, že „stejně záleží na tom, co si o tom myslí zaměstnavatel. U toho mýho bylo jasný, že s tím sám nesouhlasí.“ Z tohoto výroku vyplývá, že kontakt se zákazníky není v této otázce klíčovým faktorem, respondentka za významnější faktor považuje osobní postoj zaměstnavatele k tetování. S touto tezí souhlasí i mnozí další respondenti. Adam dokonce přichází s příběhem, kdy se ucházel o pracovní pozici komunikující s veřejností (poradce v oblasti telekomunikačních služeb), postoupil ve výběrovém řízení zároveň s mnohem více potetovaným jedincem, jenž byl nakonec upřednostněn. Na základě této zkušenosti věří ve stupňující se toleranci tetovaných uchazečů o práci v prostředí, které vyžaduje sociální interakce s širokou veřejností. Martin charakterizuje svého zaměstnavatele jako majitele taktéž viditelného tetování, a prosazuje domněnku o sounáležitosti zaměstnavatele s jeho osobou právě na základě společného zájmu o tetování. Ani Vašek v tetování při výkonu profese komunikující se zákazníky nevidí žádný problém. V tomto konkrétním případě to může být mimo jiné způsobeno typem pracovního prostředí, ve kterém se pohybuje. Jeho práce je zaměřena na prodej a poradenství v oblasti extrémních sportů, a jak již výsledky výzkumu dokazují, mezi příslušníky prostředí extrémních sportů je tetování populárním výrazovým prostředkem. Adam (obsluha hostů v kavárně) a Martin (manažer prestižního hotelu) potvrzují absenci povinnosti skrýt tetování při pracovním výkonu. V jejich zaměstnání je povinností nosit stejnokroj, neexistuje však pravidlo nařizující jej skrývat a to i přes jeho permanentní viditelnost během nošení stejnokroje. Stigmatizace ze strany samotných zákazníků je respondenty vnímána pouze minimálně. Nela a Šárka si uvědomují odstup až arogantní jednání některých klientů, avšak 57   

vzhledem k velmi nízké četnosti těchto konfliktních situací tomuto jevu nepřikládají velkou závažnost. Obě respondentky přisuzují tento povýšený přístup zejména jedincům starší generace. Taktéž Vašek i přes svůj optimistický pohled na komunikaci s lidmi na pracovišti připouští eventualitu negativního prvního dojmu ze strany některých (zejména starších) zákazníků: „Ne, nikdy jsem s tím neměl problém. (…) Jako občas tak lidi koukaj, hlavně ty starší ročníky, ale spíš jde o ten první dojem, jen se tak zarazej, ale pak vidí, že se se mnou dá normálně mluvit, že toho hodně vím, že nejsem blbej, dobře jim poradím, vím, o čem mluvím, tak pak už na ten vzhled nekoukaj a rádi si nechaj poradit.“ Na základě tohoto vyjádření je očividné, že klientela klade větší důraz na kvalitně odvedenou práci a odborné dovednosti respondenta před jeho vizáží. Vašek je přesvědčen, že stejné pravidlo hraje roli také ohledně postoje zaměstnavatele. Vypráví: „Třeba jeden šéf mi měl předávat nějaký instrukce a kámošům prej říkal: Tenhle? To jako fakt? Ale pak zjistil, že jsem spolehlivej, že se snažím a bylo všecko oukej a ještě mě pak dost chválil a dostal jsem přidáno.“ S touto myšlenkou vřele souhlasí i David, Ondra a Adam. Stigma je tedy v těchto případech oslabeno na základě spokojenosti, která je upřednostněna před znevýhodněním respondenta zapříčiněné negativním postojem k jeho tetování. Pracovní náplň respondentů je různorodá, proto jsem jako klíčové jednotící kritérium stanovila komunikaci s klienty, která byla často opakována v souvislosti se stigmatizací tetování. Další pracovní pozice, které se během analýzy dat objevovaly, byly různé typy manuálních pracovníků a tetování se zde jako stigma nejevilo. Ze strany pracovního týmu respondenti rovněž v žádném z případů nepociťují stigmatizaci svého tetování, ačkoli například Martin a Radim přiznávají, že v čím větším pracovnímu kolektivu se pohybují, tím větší existuje šance, že zde narazí na nepříznivce tetování, což opět odpovídá jevu nazvanému „sto lidí, sto chutí“. Martin popisuje své prvotní pocity po nástupu do zaměstnání: „Zezačátku se možná tak všelijak tvářili, byli zvědaví, co to tam vůbec mám, ale spíš ve smyslu, panebože, kdo to přišel, tak jakoby skrz prsty. Tak jsem to jakoby cítil, ale přešlo to“. Žádné konkrétní konflikty s někým z pracovního týmu kvůli tetování nejsou ani jím, ani ostatními respondenty popsány, větší důležitost je přirozeně přikládána názorům a postojům zaměstnavatele, případně samotným klientům. Povšimla jsem si jedné souvislosti s problémem, o kterém jsem se již částečně zmínila. Jestliže je pracovní náplň respondenta provázána s některým ze jmenovaných volnočasových prostředím, v nichž je tetování běžným jevem, pracovní prostředí se zpravidla stává všeobecně tolerantnější k osobám s tetováním. Jedná se tedy o pracovní prostředí spojené 58   

s prostředím extrémních sportů a prostředím uměleckým – hudebním a výtvarným. Vašek rovněž působí jako manažer na hudebních festivalech a stvrzuje, že v rámci jeho již zmíněných pracovních pozic týkajících se extrémních sportů a také těchto hudebních festivalů, je jeho vizáž nejen obvykle bez problému akceptována, ale je zde prakticky zcela běžným jevem. Podobné výpovědi byly poskytnuty Adamem a Ondrou v souvislosti s účinkováním na hudebních festivalech a obsluhou umělecké kavárny. V uměleckém pracovním prostředí se dále pohybuje Radim (zakázková umělecká tvorba a činnost tatéra na amatérské úrovni) a David (profesionální činnost tatéra). Profese tatéra dle tvrzení Radima a Davida umožňuje svobodu vizuálního vyjádření a tetování se zde stává vlastní vizitkou či reklamou. Je nesporné, že tetování může být v profesi tatéra spíše výhodou charakterizující vztah jedince k této profesi. Nela, Radim, Šárka, Vašek i Bára na závěr považují za možné, že popsané neúspěchy spojené s pracovním prostředím mohou být ovlivněny celkovým extravagantním vzhledem, kterého je tetování nedílnou součástí. U jmenovaných respondentů se vyskytují kromě tetování i další vizuální prvky, které můžeme nazvat výstředními. Jedná se o piercingy v obličeji, nepřirozená barva vlasů, extravagantní účes, výrazné líčení apod. Například Šárka (pracující jako OSVČ) si je vědoma ztráty pracovní zakázky kvůli svému extravagantnímu vzhledu. Nela ztrátu zaměstnání také přisuzuje svému vnějšímu vzhledu komplexně, nejen tetování. Dotazovaní, kteří vypadali extravagantněji, skutečně vypovídali o pracovních neúspěších a potížích při komunikaci s širokou veřejností v rámci pracovního prostředí mnohem častěji než ti, kteří byli jen potetovaní. Tetování dle analýzy zkoumaných dat vzájemně ovlivňuje sociální interakce mezi tetovanými a netetovanými jedinci, což se může v různých prostředích výchovy projevovat různě. Následující kapitola je tvořená podkapitolami věnujícími se zvlášť konkrétním jevům a dává prostor porovnat charakter těchto jevů mezi jednotlivými prostředími.

8.5 TETOVÁNÍ VÝZNAMNÝM ČINITELEM V JEDNOTLIVÝCH PROSTŘEDÍCH VÝCHOVY

Tetování může vystupovat jako tzv. „prvotní signál“, zkrátka sdělení nějaké myšlenky, postoje, názoru apod. Tato zpráva je „vyslána“ prostřednictvím vlastního těla a neverbálně 59   

poskytuje okolí nějakou informaci. O jaké informace se může jednat, popisuje nadcházející kapitola.

8.5.1 Tetování jako prostředek neverbální komunikace

Jak jsme již zmiňovali v první kapitole empirické části výzkumu, tetování je formou jakési osobní kroniky, prostřednictvím které jsou na těle zaznamenané informace o jejím nositeli. Může obsahovat názory, postoje, hodnoty, důležité životní momenty a podobně. Bára a Martin využívají tetování také ke sdělení vlastních emocí. V rodinném prostředí respondenti povětšinou zamítají sdělení něčeho konkrétního. Jsou rovněž přesvědčení, že rodiče významu jejich tetování nerozumí a rozumět ani nemohou nebo nechtějí. Přesto z dalších výroků analýza odhaluje přítomnost několika neverbálních projevů. U Martina se setkáváme s projevem dospělosti, jednoduše chtěl pořízením svého tetováním doma naznačit, že už je plnoletý a za své rozhodnutí si nese zodpovědnost sám, ať s tím rodiče souhlasí, nebo ne. Tento jev souvisí i s projevem vzdoru, který je patrný i ze strany dalších respondentů – porušení zákazu rodičů o pořízení tetování. Nela naopak mluví o mylném pochopení rodičů tetování jako „domácí revolty“. Bára mluví o jednom ze svých tetování jako o výrazu rodinného věnování: „Tady to bude pro mýho dědu. Jo, sice on tetování nesnáší, nemá to rád, ale třeba si to už nějak přebere, když mu řeknu, že je to věnovaný jemu jakoby. Jsem sice smířená s tím, že se mu to líbit nebude, ale tak chci mít na sobě něco, co patří k mojí rodině.“ Touto formou věnování chtěla zároveň ovlivnit negativní přístup prarodiče k jejímu tetování. Podobnou výpověď poskytl také Radim, jeho tetování bylo věnováno vlastním sestrám a hraje roli symbolu rodinného pouta. Oproti tomu Ondra svým tetováním rodiče škádlí, jejich negativní přístup k jeho tetování bere s nadhledem. Tetování zde můžeme nazvat projevem respondentovy rebelie v rodinném prostředí. Vašek, Šárka a Adam se shodují, že jejich tetování vlastní rodiče taktéž pravděpodobně provokuje, nicméně tento jev prý nebyl záměrný: „Z rodičů mám fakt respekt, takže není důvod se před nima s tím nějak předvádět nebo tak něco“ (Vašek). Ačkoli David preferuje osobní význam tetování oproti jeho využití jako socializačního činitele, v rámci volnočasového prostředí se často setkáváme s tetováním jako projevem příslušnosti k určité komunitě pohybující se ve zmíněných prostředích (koncertů, výtvarného umění a extrémních sportů). Vašek pokládá tetování v rámci svého volnočasového prostředí 60   

za symbol odvahy: „Tak to jsou všechno extrémní sporty, kde ty lidi, nechci říct, že nejsou jako úplně nenormální, ale jsou to trošku blázni, nebo jak to říct. Jsou to lidi, co se dokážou odvázat tak, na co by jiní ani nedokázali pomyslet. Prostě uměj i překročit hranice.“ Tetování slouží dle respondentů především jako projev odlišnosti, o čemž jsme již hovořili. Tato odlišnost se vztahuje k odlišení vlastní osoby od „mainstreemu“, hlavního společenského proudu. Forma projevu odlišnosti není u všech respondentů zcela totožná. Respondenti tvrdí, že se jedná o vyjádření alternativního způsobu života. Nela například považuje vlastní motivy tetování za znak splynutí s přírodou a výraz veganského způsobu stravování. Taktéž Ondra se prohlašuje za vegana. Další respondenti jsou odpůrci dnešního způsobu konzumního života, nadměrné spotřeby a podobně. Někteří z nich konstatují, že se snaží žít odlišným způsobem než většinová společnost a vymanit se všeobecnému veřejnému očekávání. Během rozhovorů se opakují slogany jako například „Nepatřit mezi ty ovce“ nebo „Vyčlenit se ze stáda“. Typickým příkladem je výrok Radima: „Teďka už dávám lidem takhle dopředu vědět, že jsem jinej. A líbí se mi to. Nechci být tou tupou masou, tou tupou ovcí, co jen kráčí na porážku.“ Respondenti tedy přirovnávají společnost k modelu stáda ovcí, které žijí jednotvárně, ničím se navzájem neliší a ochotně s náznakem jakési sociální slepoty plní vše, co je po nich vyžadováno. Porušení této všednosti získávají mnohdy až pocit nadřazenosti a výjimečnosti nad většinovou společností. Všechny tyto popsané jevy jsou spojené s jejich tetováním, neboť právě jeho prostřednictvím aspirují ke sdělení odlišného hodnotového systému, který se odlišuje od sociálního „standardu“. V některých případech je popsaná také samotná provokace společnosti tetováním. Sami respondenti si uvědomují důležitost své vizáže ve spojitosti s neverbální komunikací: „Určitě. Každej člověk si dělá obrázek na první pohled, a když říká, že ne, tak kecá. Na vizáži záleží, co se týče těch prvních dojmů a co se týče i seznámení, úplně ze všeho nejvíc. (…) Já myslím, že ten vzhled prostě vždycky dělá hodně, vůbec ten první pohled dělá strašně moc“ (Radim). V rámci pracovního prostředí je u respondentů zřejmá snaha o vyjádření kreativity a originality prostřednictvím tetování. V případě Davida a Radima je tetování v rámci jejich profese tatéra v podstatě vizitkou a profesní image. Šárka označuje tetování jako svůj podpis, výrazový prostředek, kterým si přeje vzbudit u svých klientů zájem. Dodává: „Chci, aby si mě takhle lidi pamatovali. A taky pamatují, někdy až moc“ (úsměv). Tetování zde hraje roli zejména poznávacího znamení a respondenti se jeho pomocí stávají v rámci pracovního prostředí (a nejen tam) lépe zapamatovatelní a rozpoznatelní, a této skutečnosti se snaží využít ve svůj prospěch. Slovy respondentů je tetování v pracovním prostředí charakterizování jako 61   

projev odlišné životní filozofie. Nejlépe to vystihuje úryvek z rozhovoru se Šárkou: „Tetování svým způsobem určuje člověku životní dráhu, ať už osobní nebo pracovní, a od toho se odvíjí ten jeho další život, určitě to má na něj vliv. Prostě to je myšlením. Pokud se někdo potetuje, tak většinou jsou to lidi, který mají úplně jiný přemýšlení, jsou víc free, jsou víc otevření novým věcem, nejsou tak konzervativní. To stoprocentně. Ono vlastně to tetování o člověku něco vypovídá.“ Tetování je tedy vyjadřována odlišnost, nekonvenčnost a otevřenost novým věcem. Dle slov respondentů má tetování za úkol pracovní okolí informovat o nevšedním pohledu na svět a nezaujatém smýšlení jeho nositele.

8.5.2 Tetování překážkou nebo pomocníkem při socializaci?

Jak jsme se dozvěděli již v teoretické části práce, socializace do pracovního prostředí může být pro mladého dospělého člověka obtížná a mnohdy až frustrující. Radim a Martin se přiznali k obavám, že jejich tetování proces socializace mezi kolegy v novém pracovním prostředí ještě zkomplikoval. Martin uvažuje: „No krom šéfa tam ti lidi potetovaní nejsou a nejsou na to ani zvyklí jakoby, tak možná bych zrovna sem zapadl bez toho líp. Možná by se na mě někdy nekoukali tak divně. Možná bych se tam tak jakoby líp adaptoval, nebo nevím, jak to říct.“ Taktéž Radim konstatuje, že mezi kolegy v práci je mnoho velmi rozdílných lidí a mezi některé se pravděpodobně na základě svého tetování dostatečně nesocializoval. V jeho pracovním týmu se prý vyskytuje minimum lidí s tetováním, z toho žádný potetovaný viditelně. Ostatní respondenti se nedomnívají, že by tetování mělo výrazný vliv na socializaci do svého pracovního prostředí. Pouze Ondra je příkladem opačné situace. Tvrdí, že si mezi spolupracovníky v práci získal mnoho nových přátel právě díky tetování. Vzhledem k četnosti svého tetování byl považován za odborníka v této oblasti, kolegové si k němu často chodili „pro radu“, a mnohé z nich sám k pořízení vlastního tetování inspiroval. S kým budeme sdílet prostředí, ve kterém pracujeme, mnohdy sami neovlivníme, oproti tomu volnočasové prostředí bývá obvykle naším vlastním výběrem. Všichni respondenti připouští, že v rámci volnočasového prostředí vyhledávají podobnou „krevní skupinu“, tedy jedince, kteří sdílejí jejich zájmy. Takové jedince prý identifikují již podle vnějšího vzhledu, jehož je tetování bezpochyby důležitou součástí. Vědomě či podvědomě tedy vyhledávají podobně vizuálně orientované jedince a vybírají si prostředí s vyšší

62   

koncentrací tetovaných lidí. Z výpovědí některých respondentů je cítit potřeba sounáležitosti s někým, kdo je na tom jednoduše stejně, potřeba patřit mezi „ty svoje“. Dle tvrzení několika respondentů lze soudit, že tetování může skutečně sloužit jako podpora při socializaci mezi určitou sociální skupinu. Například Nela tvrdí: „Jojo a právě díky tomu tetování se mezi těma lidma cítím tak sebejistějc, že už nejsem taková ta šedá myška na pohled, prostě si teď připadám líp. Chtěla jsem takhle vždycky vyjádřit sama sebe a přes to tetování mi to jde nejlíp“. Radim taktéž k tomuto problému hovoří výmluvně: „Určitě ti lidi, se kterýma se nově poznám, třeba z těch koncertů, tak kdybych nebyl potetovanej, tak bych tam nešel tak oblíklej, jak bych šel oblíklej, a tím pádem bych nezaujal tolik, kolik bych zaujal.“ V případě Martina se však zdá, že tetování chápe v rámci socializace do určitého prostředí spíše kritériem namísto pouhé výhody. Pro Martina bylo až frustrující pohybovat se mezi potetovanými lidmi v období, kdy tetování ještě sám nevlastnil: „Možná se teď k té partě teď víc hodím jakoby. (…) Cítil jsem se blbě, když byli všichni s tetováním a já neměl skoro nic. Hlavně proti těm hodně potetovaným jsem si připadal blbě“. Ondra se svěřil, že trpí pocity méněcennosti vůči své více potetované partnerce. Adam, Nela a Šárka prozradili, že (patrně ze zmíněných důvodů) svoje tetování ve volnočasovém prostředí záměrně prezentují: „Tam má tetování každej, takže to k tomu patří to tak vystavovat na odiv“ (Nela). Ondra se netajil s faktem, že pociťuje potěšení z prezentace svého tetování. Tetování se tak stává znakem sdílené sociální identity, jehož prostřednictvím respondent neverbálně naznačuje „koukejte, jsem jeden z vás“. Radim, Martin, Bára i Šárka se shodují, že tetování může sloužit jako efektivní zdroj atraktivity, alespoň v rámci jmenovaných volnočasových prostředí, které jsme jmenovali – a ve kterých je tetování oblíbeným výrazovým prostředkem. Bára vypráví: „Na těch koncertech je to třeba úplně normální. No někdy se mi dokonce stává, že tam za mnou přijde někdo, že je to moje tetování strašně pěkný a že já jsem strašně pěkná a že je super, jak jsem jiná a taková svoje, že to ke mně tak patří. Teďka nedávno se mi stalo něco podobnýho na jedné corové akci. Takže něco na tom asi bude.“ Martin se taktéž domnívá, že tetování může být vhodným spouštěčem sympatií či antipatií v závislosti na prostředí. Tetování se zde stává účinným prostředkem k seznámení v rámci příslušných volnočasových prostředích. Radim se na závěr zamýšlí: „Je ale zajímavý třeba, že jak já taky občas fotím, tak se pohybuju tady v tomhle prostředí a lidi si mě třeba kolikrát sami vybírají do té opačné role – jako fotomodela, prostě skrz to, jak vypadám. To je vážně super.“ Tetování se tedy nehraje roli

63   

pouhé „vstupenky“ do jmenovaných volnočasových prostředí, přináší respondentům nové možnosti, nové sociální kontakty a cenné příležitosti. Nyní již známe řadu jevů doprovázejících podstoupení tetování a jeho seznámení s jednotlivými prostředí výchovy. Výzkum však doposud neodkryl motivy, které respondenty vedly k podstoupení tetování, nebo jinak ovlivnily způsob, jakým o tetování uvažují. Těmto otázkám se věnuje příští kapitola.

8.5.3 Vliv jednotlivých prostředí na postoje k tetování

Co se týče rodinného prostředí, s výjimkou Báry, jejíž rodiče jsou sami viditelně potetovaní a byli ochotní své dceři vlastní tetování povolit ještě v období její nezletilosti, žádný z respondentů nepopisuje známky ovlivnění rodiči k podstoupení tetování, nebo naopak upuštění od této myšlenky, či ovlivnění vlastních postojů k tetování. Minimálně průběh sociální interakce mezi rodičem a respondentem po odhalení jeho tetování na rodinné scéně však ovlivněný být mohl. Nela hovoří o dočasné změně chování rodičů po tom, co přišla domů se svým prvním tetováním. Cítila prý z jejich strany mírné citové ochlazení. Vašek se potýkal s jinou komplikací, rodiče se rozhodli jej za jeho počin potrestat prostřednictvím odnětí některých odměn, které v rámci rodinné výchovy získával. Toto jednání bylo doprovázeno ultimáty a zákazy dalšího tetování ze strany rodičů. Se stejným zákazem se setkal také Martin. Zákaz je v obou případech porušen a tetování zde nabývá významu zakázaného ovoce. Adam a Nela se zpočátku setkali s matčiným návrhem na odstranění jejího tetování, tento návrh však nebyl ze strany matky dostatečně obhájen: „Říkala, že prostě jen nechce, aby její dcera byla potetovaná, jinak nic“ (Nela). Žádný jiný respondent výraznou změnu v chování rodičů nebo jejich nátlak ohledně odstranění tetování nepotvrdil. Šárka a Adam koneckonců ani nedůvěřují spolehlivosti odstranění tetování: „Já si myslím, že tetování odstranit nejde. Ne alespoň tak, aby to nebylo poznat, že tam někdy něco bylo“ (Šárka). Analýza dat potvrzuje, že volnočasové prostředí hraje roli největšího motivačního faktoru k pořízení tetování. Nela a David na straně jedné prosazují osobní symboliku tetování oproti vlivu okolí, během rozhovoru však zaznívá přesný opak – inspirace a počáteční impuls k pořízení tetování právě v prostředí volného času. Způsobeno je to patrně již

64   

charakterizovanou popularitou tetování v jednotlivých volnočasových prostředích, kde se respondenti pohybují. Adam se přiznává, že ho prostředí hudebních koncertů ovlivnilo hned z několika důvodů, jednak obdivoval tetování oblíbených hudebních ikon, jednak považoval podstoupení tetování za vizuální podporu vlastní kapely: „To tetování je jakoby pro tu kapelu pomoc trošičku. Minimálně musím nějak vypadat na tom pódiu. Je pravda, i toto byl jeden z důvodů, že jsem to chtěl, nejen aby nám to dobře hrálo, ale aby se na to dalo i koukat, aby to bylo zábavný. Je to součástí show, co se tam snažím dělat.“ Nela, Vašek, Bára a Adam podstoupili tetování na základě speciální příležitosti v prostředí volného času: „Vlastně se naskytla taková možnost, že kamarád začal tetovat, šlo mu to, měl fakt pěkný práce. A vlastně já jsem se s ním znal a díky tomu jsem se k tomu asi líp odhodlal. Že to bylo vlastně takový dostupný“ (Vašek). Jako další faktory ovlivňující rozhodnutí pro podstoupení tetování byly zmíněny počítačové hry, četba, internet, příroda, bílá magie a návrat k etnicko-kulturním kořenům. Všechny tyto záliby je možné zařadit mezi volnočasové aktivity. Respondenti se svými přáteli o tetování více či méně často (ovšem se zřejmou pravidelností) komunikují, což do jisté míry pomáhá utvářet jejich vlastní stanovisko k tetování. Oboustranně si vyměňují informace, zkušenosti, názory na motivy tetování a na schopnosti tatérů. Dovolím si tvrdit, že se prostřednictvím těchto diskuzí vzájemně inspirují a usměrňují. Přátelé respondentů pohybující se ve jmenovaných volnočasových prostředích, je možné chápat jako „referenční skupinu“, neboť tato sociální skupina do jisté míry odpovídá definici Zapletala, Švandová a Pernici (2003): „Referenční skupina je typ sociální skupiny, s níž se jedinec ztotožňuje, nebo by se rád ztotožnil, je pro něj natolik významná, že ochotně přijímá její normy chování, její postoje, aspirace a ideály“ (s. 43). Například Martinův motiv prvního tetování byl v jeho volnočasovém prostředí shledán jako neoriginální a neosobní, tedy „laciný“ (konkrétně motiv hvězd). Martin tento názor přijal za svůj a sám interpretuje svůj motiv jako laciný. Stal se tedy vůči názoru referenční skupiny konformní. Nošení laciného motivu tetování v Martinovi vyvolávalo pocit zahanbení, proto se rozhodl mínění svých přátel vyhovět a chystá se podstoupit korekci tetování. Šárka rovněž akceptovala vlastní motiv tetování jako laciný (opět hvězdy), na rozdíl od Martina „přetetování“ motivu neplánuje s odvoláním na jeho individuálně symbolickou funkci. Oproti tomu Bára před každým svým tetováním provedla „průzkum obliby“ motivu tetování, který si vybrala, aby se proti podobným situacím pojistila. Jedna z respondentek se mimo jiné svěřila, že byla jako dítě obětí šikany a po tom, co se přestěhovala, změnila přátele a svůj vzhled, získala nové přátele, 65   

a nabyla tak nového sebevědomí. Její svědectví potvrzuje Hebdigovu (2012) myšlenku, že příslušnost k nějaké komunitě (našem případě tetované komunitě, popřípadě komunit popularizujícím tetování), potažmo sdílení společné sociální identity, může pomáhat v utváření vlastní sociální identity a posílení sebeúcty. Co se týče pracovního prostředí, výzkum nepotvrzuje, že by zde byl respondenty zaznamenán výrazný vliv na postoje k tetování, případně jeho podstoupení nebo odstranění s výjimkou Radima, který nad odstraněním tetování zauvažoval pouze krátce s ohledem na tíživou životní situaci zapříčiněnou opakovanými ztrátami pracovních příležitostí kvůli tetování. Znatelná je pouze snaha přizpůsobit se konkrétním normám a požadavkům pracovní pozice ze strany respondentů. Šárka, Adam, Ondra, Nela i Radim přiznávají, že na pohovoru a mnohdy i během pracovního výkonu své tetování záměrně zakrývali vhodným oblečením, aby se vyvarovali potencionálním komplikacím. Argumentují slovy „dělal/a jsem to pro svůj prospěch“. Vašek taktéž přiznává, že by nepodstoupil tetování například obličeje, nebo oblasti prstů a zápěstí, aby si ponechal možnost tetování příležitostně patřičným oblečením zakrýt, nechává si tak tzv. „zádní vrátka“ v souvislosti s tetováním ve své pracovní kariéře. Vašek, Ondra a Adam se shodují, že by tetování v pracovním prostředí odhalili až v momentě jistoty zázemí v tomto prostředí, řídí se heslem „nejdřív ukázat dovednosti, potom až tetování“. Radim prezentuje dvě odlišné tváře díky tetování v závislosti na prostředí, ve kterém se zrovna pohybuje – v práci odhaluje svou „spořádanou“ stránku, ve volnočasovém prostředí naopak tu „rebelskou“. Bára, Vašek a Adam a David hovoří o preferenci nekonvenčních pracovních prostředí. Záměrně by upřednostnili nekonzervativní prostředí, kde jejích tetování není žádnou překážkou. David tuto skutečnost potvrzuje slovy: „Tak vždycky jsem se pohyboval tak nějak kolem toho výtvarna, tak to bylo jasný, že se i skrz práci budu pohybovat někde mezi stejně smýšlejícíma lidma.“ Na závěr bych chtěla poznamenat, že ve výpovědích respondentů se objevuje pojem „tetování jako stimul“, a to nejčastěji v kontextu právě s pracovním prostředím. Na základě předpokládané možnosti jeho stigmatizace či nepřijetí stimuluje a motivuje respondenty k ještě lepší sebeprezentaci v tomto prostředí: „Kdybych potetovanej nebyl, tak bych neměl takovou chuť a elán, abych zapůsobil. A ten dojem je hodně důležitej i skrz to vystupování. No a já díky tomu tetování asi začal bejt takovej pozitivnější. Tak jsem se celkově tak nějak zlepšil“ (Radim). Vašek se v rodinném prostředí musel přizpůsobit novým znevýhodňujícím pravidlům, které byly nastaveny jako reakce na jeho tetování. Stimulovalo ho to tedy k osamostatnění a vybudování finanční nezávislosti. Dnes na tuto zkušenost nahlíží 66   

s povděkem. Na základě předchozích výpovědí je možné tetování přirovnat k jakémusi zdroji životní energie, který respondenta provází nejen pracovním prostředím, ale odráží se komplexně v jeho osobním a sociálním životě.

67   

9

SHRNUTÍ EMPIRICKÉHO ŠETŘENÍ Pro rekapitulaci je vhodné odpovědět na tři základní výzkumné otázky věnované

každému přirozenému výchovnému prostředí jednotlivě – rodinnému, volnočasovému a pracovnímu prostředí. Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí – rodině? V rodinném prostředí tetování významně ovlivňuje sociální interakce mezi tetovaným respondentem a jeho rodičem. Setkáváme se zde nejčastěji se dvěma negativními jevy ovlivňujícími chování jedinců – obavy respondentů z reakce rodičů na tetování a obavy rodičů z reakce okolí na tetování potomka. Obavy z reakce rodičů na tetování jsou u respondentů vyvolány předpokladem, že tato reakce bude negativní a v mnoha těchto případech tomu tak skutečně je. Zmíněná obava vede tetované respondenty ke skrývání svého tetování před rodiči, nebo dokonce ke lži. Takové záměrné klamání má nepříjemnou situaci (vyvolanou odhalením tetování před rodiči) oddálit nebo zmírnit. Obavy rodičů z reakce okolí jsou spojeny s obavami ze stigmatizace vlastní osoby na základě tetování svého potomka. Neshody v názorech a postojích k tetování mezi respondenty a jejich rodiči vedou k obtížné komunikaci o tetování, v některých případech dokonce k cílenému tabuizování tetování v rodinném prostředí, nebo trestání ze strany rodičů za pořízení tetování. Výjimkou se stává respondent, jehož rodiče jsou sami viditelně potetovaní, pro tetování svého potomka mají tedy větší pochopení. Nezávisle na osobním přístupu rodičů k tetování se setkáváme se vzájemnou akceptací a snahou o toleranci názorů a postojů „protistrany“ k tetování mezi respondentem a jeho rodičem. Tetování je v rodinném prostředí dále chápáno jako forma vzdoru, provokace, projevu dospělosti a samostatnosti, ale také jako věnování rodinnému příslušníkovi a jako symbol rodinného pouta. Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí – volnočasovém prostředí? Ze všech tří zkoumaných výchovných prostředí má tetování právě ve volnočasovém prostředí největší význam. Jednak se jedná o významný motivační faktor k jeho pořízení, jednak toto prostředí často ovlivňuje respondentovy názory a postoje k tetování. Tetovaní respondenti záměrně rozlišují sociální skupiny, se kterými udržují přátelské vazby, právě na základě rozdílných postojů k tetování a dalších společných 68   

zájmů. Analýza odhalila tři různá volnočasová prostředí, pro která je tetování typickým výrazovým prostředkem. Jedná se o volnočasové prostředí hudebních koncertů, výtvarného umění a extrémních sportů. Zde se s tetováním můžeme běžně setkat, neboť se zde stalo „normou“ a očekávaným prvkem vizáže jedince. V rámci jmenovaných prostředí může tetování sloužit jako důležitý pomocník při socializaci. Respondenti dle tetování identifikují podobně orientované jedince a tetování tak zde slouží jako prostředník k seznámení. Nezřídka se zde tetování stává také prostředkem atraktivity. Je třeba vzít v úvahu, že tetovaní jedinci se nepohybují ve volném čase pouze ve vybraných prostředích, ale také ve veřejném prostoru. Zde se setkávají se širokou škálou postojů k tetování. Na straně jedné jsou znevýhodněni veřejnými projevy stigmatizace na základě zažitých společenských stereotypů o tetování, na straně druhé se respondenti cíleně odlišují od většinové společnosti prostřednictvím svého tetování. Za vyjádření vlastní originality, individuality a odlišnosti od společensky vnímaného „standardu“ občas zaplatí pohrdavými pohledy, či přímo veřejnými urážkami. Respondenti se však shodují na skutečnosti, že dnešní společnost se již stává k tetování mnohem tolerantnější než dříve. Jaký význam má tetování mladého dospělého jedince v jeho přirozeném výchovném prostředí – pracovním prostředí? Respondenti se pohybují v různých pracovních prostředích a jejich pracovní náplň je taktéž velmi různorodá. Dostávají se tedy na svém pracovišti do kontaktu s širokým spektrem lidí, jejichž názory na tetování se liší. V rámci pracovního týmu může tetování navodit sympatie na straně jedné, tak i ztížit proces socializace mezi pracovní kolegy na straně druhé. Existují pracovní prostředí, která tetování při pracovním výkonu nepovolují. Většinou záleží na konkrétních stanovách a nárocích určité pracovní pozice či zaměstnavatele. Nezřídka se jedná o pracovní pozice komunikující se zákazníky v rozsahu široké veřejnosti (založeno na obavách ze snížení důvěry ze strany některých zákazníků). Jako velmi významný faktor je ale odhalen také osobní postoj zaměstnavatele k tetování. Výzkum však zaznamenává i nárůst tolerance v pracovním prostředí v posledních letech. Tetování bývá v pracovním prostřední ojediněle skutečně stigmatizováno, což se projevuje odstupem, arogantním jednáním ze strany zákazníků, případně jiných osob pohybujících se v tomto prostředí, nebo dokonce ztrátou (příležitosti) pracovní pozice; dobře odvedená práce, potřebné schopnosti, dovednosti a kvalitní znalosti jsou ovšem zpravidla upřednostněny před záměrným znevýhodněním respondenta na základě jeho nevyhovující vizáže. Důležité je podotknout, že tetování může být součástí celkové extravagantní image respondenta. Respondenti, jejichž vnější vzhled nezahrnoval pouze tetování, ale také další výstřední prvky 69   

(piercing, extravagantní účes či barva vlasů, výrazné líčení nebo oblékání apod.), se na základě svého vzhledu častěji dostávali do konfliktu s jinými jedinci během pracovního výkonu. Nicméně existují pracovní prostředí k tetování přirozeně tolerantnější. Výzkum zjistil, že se jedná zejména o pracovní pozice spjaté se zmíněnými volnočasovými prostředími, kde se tetování vyskytuje běžně – tedy prostředí hudebních koncertů, výtvarného umění a extrémních sportů. Někteří respondenti záměrně upřednostňují výběr nekonvenčního pracovního prostředí. Tetování samo o sobě může hrát úlohu pracovní image a jakési vizitky; slouží respondentům jako projev kreativity, originality, nekonvenčnosti, odlišné životní filozofie a nevšedního pohledu na svět.

70   

ZÁVĚR Výzkumný projekt je zaměřen na fenomén tetování a jeho význam v rámci rodinného, volnočasového a pracovního prostředí výchovy mladého dospělého jedince. Výzkum je podložen teoretickou částí shromažďující dosavadní poznatky o tetování, o které se výzkumná analýza opírá i během interpretace výsledků bádání. Kvalitativní přístup k výzkumu umožňuje porozumět zkoumaným jevům v hlubším kontextu a širším poli pohledu ze strany mladého dospělého jedince. Techniku tetování již od pradávna doprovází řada významů a funkcí a jinak tomu není ani dnes. Ačkoli se tetování stalo součástí dnešních módních trendů a jeho rozmach v rozsahu široké veřejnosti není možné zapřít, uchovává si stále svou tajemnou stránku a neobvyklost. Tetovány jsou dnes různorodé motivy, prakticky cokoli, co je pro tetovaného jedince významné a co má potřebu na svém těle zaznamenat. Lidé mohou prostřednictvím svého tetování s okolím neverbálně komunikovat a předat tak informaci o své osobě bez použití slov a bližšího seznámení. Nejčastěji je tak signalizována individualita a jedinečnost jedince, snaha odlišit se od hlavního společenského proudu, alternativní způsob smýšlení a životní styl mladého dospělého člověka. Tetování výrazně dotváří image jednotlivce, plní funkci estetickou, socializační a symbolickou. Může být rovněž prostředkem vlastní umělecké tvorby mladého člověka. Tetování významně ovlivňuje sociální vazby mezi tetovanými a netetovanými v jednotlivých prostředích výchovy. Pomáhá při socializaci do konkrétních prostředí výchovy, výzkum potvrzuje především volnočasová prostředí spojená s výtvarným uměním, hudebními koncerty a extrémními sporty. V těchto prostředích je tetování populárním výrazovým prostředkem a může hrát roli přirozené vstupenky do jednotlivých prostředí. Na druhou stranu je nutné brát v potaz, že se dnes stále setkáváme se stigmatizací tetování, a to zejména v pracovním prostředí a ve veřejném prostoru. V pracovním prostředí se jedni setkávají se znevýhodněním vlastní osoby na základě svého tetování., druzí žádné podobné nepříjemné zkušenosti nemají a jiní záměrně volí nekonvenční pracovní prostředí. Tento poznatek může sloužit jako podklad k dalšímu zkoumání tetování v pracovním prostředí a odhalení dalších skutečností mající vliv na hodnocení respondenta na základě jeho vnějšího vzhledu. Na veřejnosti se tetovaní setkávají se stigmatizujícími společenskými stereotypy. Nesouhlasné projevy okolí obvykle vyplývají z přijetí všeobecného mínění, nebo z křesťanské víry, což 71   

odpovídá poznatkům podloženým již teoretickou částí práce. Tato fakta nutí respondenty žít „dvojí život“ – v příslušných prostředích tetování skrývají, v jiných naopak záměrně prezentují, závisí vždy na očekávané reakci okolí. Ani příslušníci rodinného prostředí nejsou na tetování obvykle připraveni, konkrétně ze strany rodičů a především prarodičů panují časté obavy týkající se budoucího sociálního života potomka s tetováním. Skutečnosti týkající se tetování v rodinném prostředí, které jsme touto prací vytěžili, nabízejí dále otázku, zdali a jakým způsobem se odehrává přenos názorů a postojů k tetování v rámci výchovy ze strany rodiny orientační do rodiny prokreační. Zde tedy může tento výzkumný projekt sloužit jako vhodný poklad pro návazné zkoumání. Tetování doposud není celospolečensky přijímáno, existuje však různorodost názorů a postojů k tetování, setkat se můžeme jak s odpůrci, tak se skalními příznivci tetování, záleží skutečně na mínění a postojích každého jednotlivce. Ačkoli bývá tetování nezřídka nedílnou součástí extravagantního vzhledu a dotváří celkovou image tetovaného jedince, je nesporné, že tetování samo je velmi významným prvkem v životě mladých lidí, podporuje jejich sebedůvěru a sebeuvědomění a budování jak vlastní, tak společné sociální identity. Tetovaný jedinec si uvědomuje, že může být ve společnosti na základě svého tetování sociálně znevýhodněn, což jej stimuluje k lepší sebeprezentaci, odpovědnosti a potažmo také finančnímu osamostatnění. Tetovaní mladí lidé obvykle (často podvědomě) vyhledávají podobně orientované jedince, se kterými poté sdílejí jak potěšení z tetování, tak další zájmy, které jsou pro dané volnočasové prostředí, ve kterém se pohybují, příznačné. Tetování jakožto permanentní zdobení vlastního těla se tak stává zálibou na celý život.

72   

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Aiken, L. (1998). Human development in adulthood. (ix, 430 s.) New York: Plenumpress. Arnett, J.J. (2004). Emerging adulthood: the winding road from the late teens through the twenties. New York: Oxford university press. Babyrádová, H. (2002). Rituál, umění a výchova. (1. vyd., 351 s.) Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Barker, C. (2006). Slovník kulturálních studií. (Vyd. 1., 206 s.) Praha: Portál. Brixa, M, (2011). Význam tetování vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody. Bakalářská diplomová práce. Brno: Univerzita Tomáše Bati. Fakulta humanitárních studií. Čáp, J. (1990). Psychologie mnohostranného vývoje člověka: vysokoškolská příručka pro studenty filozofických a pedagogických fakult studijních oborů 77-01-8 psychologie, 75-04-8 pedagogika a psychologie a 76-12-8 učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů aprobace psychologie. (1. vyd., 292 s.) Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Černý, V. (2012). Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i pro běžný život]. (2. vyd., 296 s.) Brno: Edika. Český statistický úřad. Rozvodovost. [online]. 2013. [cit. 2013-11-01]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost Drive. (2004). Óčko TV [online]. Dostupné z: http://ocko.tv/porady/drive-fc93bb75.html Dunovský, J. (1986). Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. (81 s.) Praha: SEVT. Frank, T., & Jirásková, V. (2008). K mediální výchově. (1. vyd., 120 s.) Praha: Občanské sdružení SPHV.

73   

Goffman, E. (2003). Stigma: poznámky k problému zvládání narušené identity. (Vyd. 1., 167 s.) Praha: Sociologické nakladatelství. Hájek, B., Hofbauer, B., & Pávková, J. (2011). Pedagogické ovlivňování volného času: trendy pedagogiky volného času. (Vyd. 2., aktualiz., 239 s.) Praha: Portál. Hemingson, V. (2010). Tetování: katalog motivů: základní příručka body-artu. (224 s.) V Praze: Slovart. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. (Vyd. 1., 407 s.) Praha: Portál. Farková, M. (2009). Dospělost a její variabilita. (Vyd. 1., 136 s.) Praha: Grada. Ferguson, H., & Procter, L. (1998). Umění tetování. (128 s.) Praha: Rebo Productions. Fiksa, R. (2005). Tetování. (Vyd. 1., 144 s.) Žďár nad Sázavou: Sowulo Press. Formulář pro nezletilé. (2014). Hell.cz - tetovací a piercingové studio [online]. Dostupné z: http://www.hell.cz/tetovani/formular-pro-nezletile/ Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál. Hebdige, D. (2012). Subkultura a styl. (239 s.) V Praze: Dauphin. Jandourek, J. (2007). Sociologický slovník. (Vyd. 2., 285 s.) Praha: Portál. Kriminální

tetování.

(2014).

Tetování

a tattoo:

Kérky.cz

[online].

Dostupné

z:

http://kerky.cz/databaze-symbolu/kriminalni-tetovani/ Kraus, B. (1998). Sociální aspekty přadvýchovy. (Vyd. 1., 165 s.) Hradec Králové: Gaudeamus. Kraus, B. (2008). Základy sociální pedagogiky. (Vyd. 1., 215 s.) Praha: Portál. 74   

Langmeier, J., & Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. (3. vyd., přepracované a doplněné, v GradaPublishing 1. vyd., 343 s.) Praha: Grada. Matoušek, O. (2003). Rodina jako instituce a vztahová síť. (3., rozš. a přeprac. vyd., 161 s.) Praha: Sociologické nakladatelství. Nováček, O. (1937). Tetování a tetovaní. Brno. Nejčastější otázky okolo tetování: Odkdy se smím nechat tetovat?. (2012). Body Art online magazín [online]. Dostupné z: http://www.bodyartmag.cz/nejcastejsi-otazky-okolo-tetovani Pávková, J. (2001). Pedagogika volného času: teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. (Vyd. 2., 229 s.) Praha: Portál. Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2008). Pedagogický slovník. (4., aktualiz. vyd. [i.e. Vyd. 5.], 322 s.) Praha: Portál. Přadka, M., Knotová, D., & Faltýsková, J. (2004). Kapitoly ze sociální pedagogiky. (2. vyd., 45 s.) Brno: Masarykova univerzita v Brně. Simmonds, B. (2010). Body art: malování henou & jiné techniky zdobení těla. (1. vyd., 128 s.) Čestlice: Rebo. Smolík, J. (2010). Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. (Vyd. 1., 281 s.) Praha: Grada. Social identity theory. (2014). Salem Press Encyclopedia of Health. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/detail/detail?sid=9c98cdf9-c830-4953-aa916b1bf6e96d77%40sessionmgr114&vid=3&hid=126&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGNvb2tp ZSx1aWQmbGFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#db=ers&AN=938 72236

75   

Strauss, A., & Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. (Vyd. 1., 196 s.) Boskovice: Albert. Svobodová, A. (2013). Autonomie a identita v období vynořující se dospělosti. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Svobodová, E. (2005). Životní styl a smysl života s mladé dospělosti. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií. Swami, V., Pietschnig, J., Bertl, B., Nader, I., Stieger, S., &Voracek, M. (2012). PERSONALITY

DIFFERENCES

BETWEEN

TATTOOED

AND

NONTATTOOED

INDIVIDUALS. 1. Psychological Reports, vol. 111 (issue 1), pp. 97-106. DOI: 10.2466/09.07.21.PR0.111.4.97-106. Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. (Vyd. 1., 377 s.) Praha: Portál. Tattoos and Piercings: Issues of Body Modification and the Workplace. (2011). SAM Advanced Management Journal (07497075), vol. 76(issue 1), pp. 13-23. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=17dbde24-4e4d-455f-9044e0ff83e853d8%40sessionmgr114&vid=0&hid=126 Tetování, piercing, číro? Firmy jsou tolerantní. (2014). Jobs.cz [online]. Dostupné z: http://www.jobs.cz/poradna/tetovani-piercing-ciro-firmy-jsou-tolerantni/ Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. (Vyd. 1., 522 s.) Praha: Portál. Vanston, D., & Scott, J. (2008-12-17). Health risks, medical complications and negative social implications associated with adolescent tattoo and body piercing practices. Vulnerable Children and YouthStudies, vol. 3 (issue 3), s. 221-233.

76   

Z tetování ruských kriminálníků vyčtete vše: vraha, zloděje i pedofila. (2012). National Geographic [online]. Dostupné z: http://www.national-geographic.cz/detail/ztetovani-ruskych-kriminalniku-vyctete-vse-vraha-zlodeje-i-pedofila-8181/#.VCA6Wfl_tDA Zapletal, L, Švandová, B & Pernica, R. (2003). Základní pojmy a kategorie z oblasti pedagogiky: (slovníček).. (3. vyd., 59 s.) Brno: Institut mezioborových studií Brno.

77   

PŘÍLOHY PŘÍLOHA Č. 1: SCHÉMA TAZATELSKÝCH OTÁZEK

ÚVODNÍ OTÁZKY: ‐

Kolik máš (viditelných) tetování a kde? (Popř. jejich velikost.)

‐

Kolik ti bylo, když ses nechal potetovat poprvé? (A podruhé, potřetí…)

‐

Jaké motivy tetování sis vybral?

‐

Jaký měly pro tebe význam?

‐

Jaké důvody tě k tetování přivedly?

‐

Přemýšlel jsi o prvním tetování dlouho, nebo ses rozhodl náhle? (A o těch dalších?)

‐

Jak ses k té myšlence, že se necháš se potetovat, dostal?

‐

Zajímal ses o tetování sám, nebo tě k myšlence nechat se potetovat někdo přivedl?

‐

Vystavuješ rád svoje tetování? (A při jakých příležitostech?)

‐

Žiješ sám nebo s rodiči?

OTÁZKY VZTAHUJÍCÍ SE K RODINNÉMU PROSTŘEDÍ: (Pozn.: Pokud je to možné, ptát se na oba rodiče zvlášť.) ‐

Žiješ/žil jsi s oběma rodiči?

‐

Mají rodiče tetování?

‐

Má tetování nějaký z dalších příbuzných?

‐

Jakou jsi měl představu, že budou rodiče reagovat?

‐

Jak skutečně zareagovali?

‐

Mluvili jste o tetování už někdy předtím?

‐

Co přesně ti řekli, že jim vadí / se jim líbí na tetování?

‐

Jakým způsobem komunikujete o tvém tetování v současnosti?

‐

Změnila se jejich reakce, když ses nechal potetovat podruhé, potřetí…? (A jak?)

‐

Věděli rodiče o tvém prvním tetování dopředu?

‐

Jak ses cítil, když jsi jim to měl oznámit, že (už) ses nechal potetovat?

‐

Řekl jsi jim o svém prvním tetování hned, jakmile sis ho nechal udělat, nebo ses jej snažil skrývat? (Příp. jak dlouho?) 78 

 

‐

Jakým způsobem jsi jim vysvětlil, proč ses nechal tetovat?

‐

Jak dlouho trvalo, než si rodiče na tvé první tetování zvykli?

‐

Jaký průběh to mělo u tvých dalších tetování?

‐

Máš pocit, že by byli rodiče raději, kdyby ses býval nenechal tetovat?

‐

Řekli ti někdy, že ses neměl nechat tetovat? (Jaké důvody ti k tomu uvedli?)

‐

Zajímalo někdy rodiče, co tvému tetování řeknou ostatní? (Sousedi, známí, vzdálení příbuzní…)

‐

Navrhli ti rodiče, abys své tetování skrýval? Jak ti to řekli?

‐

Začali se k tobě rodiče, po tom, co ses potetoval, chovat jinak?

‐

Probíráš svá rozhodnutí s rodiči?

‐

Radil ses s nimi ohledně tetování?

‐

Jak je pro tebe důležité, co si rodiče o tvém tetování myslí?

‐

Naléhali na tebe někdy rodiče, aby sis tetování dal odstranit?

‐

Jak jsi na jejich přání zareagoval?

‐

Hrozili ti nějakým trestem? (Jakým?)

‐

Podpořili tě rodiče nějak, když ses nechal tetovat? Jak? (Zaplatili ti to? Pomohli ti vybrat motiv?

‐

Co jsi chtěl svým tetováním říct svým rodičům?

‐

Jak si myslíš, že si rodiče tvé tetování vyložili? (Myslíš, že jej chápou správně?)

OTÁZKY VZTAHUJÍCÍ SE K VOLNOČASOVÉMU PROSTŘEDÍ: ‐

Co děláš, když máš volno? (Popiš mi to klidně celé podrobně, jako bys vyprávěl příběh…)

‐

Jak často se těmto aktivitám věnuješ?

‐

Kolik času ti jednotlivé činnosti zaberou?

‐

V jakém věkovém rozmezí jsou lidé, se kterými trávíš volný čas?

‐

Jsou lidé, se kterými trávíš čas, také potetovaní? (Jaké množství oproti lidem bez tetování?)

‐

Byl pro tebe někdo z lidí, se kterými se vídáš ve volném čase, vzorem / inspirací k pořízení tetování?

‐

Chovají se k tobě lidé, se kterými trávíš volný čas, jinak od té doby, co ses nechal potetovat? (A jak?) 79 

 

‐

Cítíš se v této společnosti lidí s tetováním lépe, když jsi sám potetovaný?

‐

Měl jsi pocit, že zapadáš do této společnosti méně, než ses nechal potetovat?

‐

Stalo se ti někdy, že tě kvůli tetování někdo v prostředí lidí, se kterými trávíš čas, odsoudil? Jakým způsobem ti to dal najevo? Jak ses kvůli tomu cítil?

‐

Setkal ses někdy i s hrubými narážkami či odmítnutím?

‐

Jak moc ti záleží na tom, co si o tobě myslí lidé, se kterými trávíš volný čas?

‐

Jak často se s těmito lidmi bavíš o tetování?

‐

Co přesně si o tetování povídáte?

‐

Jaký mívají tito lidé na tetování názor?

‐

Je tetování mezi lidmi, se kterými se vídáš, oblíbené?

‐

Zdá se ti, že i ty ses stal mezi nimi více oblíbený, když ses nechal potetovat? (Jak jsi to zjistil?)

‐

Stalo se ti někdy, že ti naopak někdo tvoje tetování pomluvil, že jsi uvažoval o odstranění tetování?

‐

Co jsi chtěl svým tetováním říct lidem, se kterými trávíš volný čas?

‐

Jaký jsi chtěl mezi těmito lidmi udělat první dojem skrze své tetování?

‐

Jak si myslíš, že si lidé, se kterými trávíš volný čas, tvoje tetování vykládají?

‐

Stává se ti, že si o tobě lidé, se kterými se ve volném čase setkáváš, vytvoří obrázek na základě tvého tetování, aniž byste spolu mluvili? (Jakým způsobem ti to dají znát?)

‐

Máš pocit, že tě hodnotí podle tvého tetování už na první dojem?

OTÁZKY VZTAHUJÍCÍ SE K PRACOVNÍMU PROSTŘEDÍ: ‐

Co děláš za práci?

‐

S kým nejčastěji komunikuješ v práci?

‐

Pohybuješ se v rámci pracovního prostředí mezi potetovanými lidmi?

‐

Cítíš se v práci lépe, když jsi potetovaný? Nebo naopak by ses cítil lépe, kdybys potetovaný nebyl?

‐

Jak si myslíš, že by tě lidé v práci přijímali, kdybys potetovaný nebyl?

‐

Měl jsi někdy obavy, že bude tvé tetování překážkou ve tvé práci? (A v čem přesně?)

80   

‐

Dal ti někdy zaměstnavatel, někdo z pracovního týmu, nebo zákazník najevo, že se mu tvoje tetování nelíbí? (A jak? Stalo se to už při pohovoru nebo v průběhu zaměstnání?)

‐

Máš pocit, že jsi kvůli tetování někdy nějakou práci nezískal?

‐

Jaký vliv měla tvoje práce na tvé rozhodování, jestli se necháš potetovat?

‐

Přemýšlel jsi někdy, že by bylo kvůli práci vhodné nechat si tetování odstranit?

‐

Co chceš svým tetováním vyjádřit lidem, se kterými přicházíš do kontaktu ve své práci?

‐

Jaký jsi v práci chtěl udělat první dojem skrze své tetování?

‐

Jak si myslíš, že lidé ve tvé práci tvoje tetování vnímají?

‐

Máš pocit, že tě hodnotí podle tetování už na první dojem?

ZÁVĚREČNÉ / UKONČOVACÍ OTÁZKY: ‐

Litoval jsi někdy svého rozhodnutí nechat se potetovat?

‐

Přemýšlel jsi někdy o odstranění tetování?

‐

Uvažuješ o dalším tetování? (O jakém a kde?)

‐

Chtěl bys k tomu, o čem jsme se tu bavili, zmínit ještě něco?

81   

PŘÍLOHA Č. 2: UKÁZKA PŘEPISU ROZHOVORU ‐

Zdá se ti, že se k tobě lidi, co znáš, začali chovat nějak jinak od té doby, co ses potetoval?

‐

Myslím, že se začalo hodně lidí chovat jinak, ale to proto, že jsem se já začal chovat jinak. Já díky tomu tetování jsem se našel, nebo takhle, urovnal jsem tu cestu, ze které jsem občas vybíhal a vím, že tím tetováním jsem se nějak našel, zlepšil jsem si sebevědomí, protože jak jsem říkal, před tím jsem nerad vystavoval to svoje tělo kostnatý. Teďka jsem to sebevědomí tím získal a možná si někdo začal myslet, že jsem namyšlenej. Ale asi byli zvyklí na to, že jsem byl takovej víc přizdisráč, nebo já nevím, jak to říct.

‐

Takže díky tetování máš větší jistotu se projevit?

‐

No já jsem se takhle nikdy nebál projevit úplně, ale zároveň jsem věděl, že jsem takovej jinej, ale dokud se tak člověk víc neprojeví, tak to sám nepozná, teďka už dávám lidem takhle dopředu vědět, že jsem jinej. A líbí se mi to. Nechci být tou tupou masou, tou tupou ovcí, co jen kráčí na porážku.

‐

Cítíš se mezi lidma, se kterýma se vídáš, líp, od té doby, co jsi potetovanej?

‐

Nevím, jestli přímo mezi nima, všeobecně se cítím líp potetovanej. Je mi prostě líp. Jako jasný, někdy jsou ty pohledy docela nepříjemný, kor když táhnu kočárek, nebo když držím malý děcko. Kvůli mně mi to neva, ale to si pak představuju, že si říkaj, že to je dítě feťáka nebo kriminálníka a tak. Ale tak celkově se s tím cítím mnohem líp.

‐

A přímo mezi těma kamarádama?

‐

No tak já ty kamarády dost střídám, tak většina mě už zná jako potetovanýho. A u těch starých kamarádů, těch mám jen pár a věřím tomu, že mě znají tak dlouho a dobře, že tam to, jestli jsem se nechal potetovat, nebo ne, už fakt nehraje žádnou roli.

‐

Takže nemáš pocit, že bys v tom prostředí, kde se pohybuješ, třeba zapadl nějak líp skrz to?

‐

No je fakt, že mi to tetování umožnilo, že se zas pohybuju mezi jinýma, novýma lidma, ale jinak asi ne.

‐

A stalo se ti už někdy, že tě někdo z těch lidí, se kterýma se vídáš, za to tetování nějak odsoudil?

‐

No ne že by se to přímo stalo, ale u některých jsem si byl jistej, že by byli radši, kdybych potetovanej nebyl, třeba u bejvalé, u Janči. Ale ne že by mě nějak odsoudila, to ne.

‐

A řekla ti to někdy nějak?

82   

‐

Ne, ale myslím si, že u lidí tady tohohle typu, že když bysme si s nima šli někam sednout, tak ne že by jim přímo vadilo, že jsem potetovanej, ale vím, že někdy, když jsu v takové společnosti, kde jsou všichni takoví normální, stejní a najednou jsu mezi nima jedinej potetovanej, tak na sebe třeba strhávám moc velkou pozornost, což oni nechcou, nebo se toho bojí, nebo tak něco, nebo jim vadí, nebo žárlí, nebo já nevím. Tak prostě cítíš to, že ty lidi jsou takoví jako: „je jinej, je moc jinej, na nás až moc“.

‐

Jasně. A bavíš se takhle s lidma o tetování často?

‐

No mám široký spektrum lidí kolem, tak jako jo, s některýma se o tom bavím často a s některýma nepadne ani slovo.

‐

A co přesně třeba probíráte?

‐

Když řešíme tetování, tak bohužel mě všichni využívaj, co jim vytetuju a za kolik, haha. Ne tak bavíme se třeba, no hodně lidí, když mě pozná, tak se ptá proč tohle a co tohle třeba znamená. Ale ty lidi co znám, třeba s tatérama, co znám, tak řešíme kérky, co jsme našli na internetu, nebo co jsme nakreslili, co jsme udělali. S lidima, co tetuju, tak prostě řešíme, co jim vytetovat a tak. Ale s lidma, se kterýma se vídáš takhle hodně často, tak už to tetování tak neřešíš, už je to jakoby probraný a bavíme se jen, když je něco aktuální.

‐

A zdá se ti, že je tetování mezi tvýma známýma oblíbený?

‐

No je to různý, jsou lidi, co to přímo odsoudí, třeba ten jeden můj kolega v práci, pak jsou lidi, co ho nemají, ale neodsuzujou to na mě, třeba moje mladší ségra. A pak jsou tací, co to řeší od rána do večera, až i mě z toho málem pukne hlava, haha. Ale tak když jdu třeba na ten koncert, tak tam většinou jsou lidi, co jsou potetovaní, nebo by aspoň být chtěli. A s těma se to nejvíc řeší a je to tam hodně oblíbený, protože to přece jenom patří k tomu stylu.

‐

A zdá se ti, že by ses třeba i ty stal víc oblíbenej skrz ty kérky?

‐

To je takovej širokej pohled na to. Určitě ti lidi, se kterýma se nově poznám, třeba z těch koncertů, tak kdybych nebyl potetovanej, tak bych tam nešel tak oblíklej, jak bych šel oblíklej a tím pádem bych nezaujal tolik, kolik bych zaujal. Takže tam jo, v téhle fázi jo. Ale mezi těma lidima, kteří už znám dýl, ti kamarádi, tak ti mě snad mají rádi i za to, jakej jsu. Ale je fakt, že jak jsme chodili na ty koncerty, tak jsem byl tak nějak zajímavě učesanej, stylově oblíklej, no a pak k tomu přibylo ještě něco extra, to tetování. No a pak se ještě lidi dozví, že jsu tatér a módní návrhář a už to jde samo, hahaha. Nene, jakože je ale zajímavý třeba, že jak já taky občas fotím, tak se pohybuju tady v tomhle prostředí a lidi si mě třeba kolikrát sami vybírají do té opačné role – jako fotomodela, prostě skrz to, jak vypadám celkově. No myslím, že jsem původně tím tetováním nechtěl říct až tak nic 83 

 

extra, ale ono se to tak samo utvořilo, utvořil jsem si takovou svou vnitřní já, teda svý vnitřní já, ať nemluvím jak tatar, haha. Vem si, že jsi třeba holka a máš v sobě myšlenku, že chceš být svalnatá, prsatá a postupně tím cvičením a plastickou chirurgií se ti to dostává. A já chtěl být vždycky takovej zvláštní, takovej rocker a postupně si to taky tak formuju a ty kérky v tom určitě pomáhaj. Takže mně v tom tetování nezáleželo ani moc na ostatních, ale že se budu tak nějak pomalu přibližovat tomu svýmu ideálu. ‐

Tím pádem máš pocit, že ti lidi, se kterýma se setkáváš, si o tobě vytvoří obrázek už na první pohled?

‐

Určitě. Každej člověk si dělá obrázek na první pohled, a když říká, že ne, tak kecá. Na vizáži záleží, co se týče těch prvních dojmů a co se týče i seznámení, úplně ze všeho nejvíc. Prostě obvykle nepřijdeš za tlustoprdem a neřekneš, tyjo, uvnitř bys mohl být super, pod tou náloží tuku bys mohl být fakt super. Ne, nejdeš, jdeš za frajerem, kterej tě něčím zaujme. Já myslím, že ten vzhled prostě vždycky dělá hodně, vůbec ten první pohled dělá strašně moc.

‐

A jak to třeba poznáš, že si tě ty lidi takhle řadí?

‐

Nepoznám to, jen jsem zastáncem toho, že ten obrázek si dělá každej. Jsu potetovanej, tak si pár lidí udělá obrázek, že jsu feťák a kriminálník. Aniž by mě znali. Tak stejně tak na tom koncertě si mě někam zařadí. Proto tu svou postavu šperkuju do takové formy, abych dával takovej dojem, jakej chci já a jak se mi to bude líbit.

‐

Tak jo, bezvadný, vyčerpávající. Pokud k tomu už nic nemáš, zeptala bych se, co děláš za práci?

‐

Momentálně dělám v občerstvení kuchaře, v nejmenovaným, haha. Předtím jsem dělal sekuriťáka, protože se mi narodil syn a musel jsem mít stálej příjem. To občasný tetování a sem tam nějaká brigáda prostě nestačí, takže jsem narychlo potřeboval nějakou práci, tak jsem dělal sekuriťáka no. Bylo to takový ponižující za minimum peněz ale. A hlavně jsem tam byl pořád, zabralo mi to hromadu času, doma jsem jenom přespával. To mě mrzelo, že vlastně dělám něco kvůli synovi, ale pak s tím synem vůbec nejsu. Tak jsem změnil pozici na toho kuchaře. Jinou pozici tam mít ani nemůžu v tom občerstvení, protože jsu právě potetovanej, takže tak. Jinak na většinu prací, kam jdu na pohovor, tak úplně v pohodě, dokud nepadne téma na to tetování, nebo dokud to nevidím v nějaké smlouvě.

‐

A v té práci, co teď děláš, tak s kým tam nejčastěji komunikuješ?

‐

S kolegou.

‐

Se zákazníkama vůbec, jo? 84 

 

‐

Nene. A u toho sekuriťáka, tam jsem třeba s lidma komunikoval trochu. Ale v té současné práce je to tak, že právě kvůli tomu, že jsu potetovanej, tak nejsu vpuštěnej jakoby do oběhu.

‐

Takže v téhle práci už není nikdo potetovanej?

‐

Ne, ne. Jako viděl jsem, že kluk měl něco na žebrech, ale nikdo takhle viditelný nemá, myslím, že akorát jedna holka měla na předloktí nějakýho mravence nebo tak.

‐

Takže se tam cítíš spíš hůř jedinej takhle potetovanej?

‐

Já to takhle už nevnímám, už to beru jako součást sebe, zabarvení na kůži… I když je fakt, že prostě skrz to jsu takovej diskriminovanej. Tak možná jen kvůli tomu, vyloženě já sám o sobě, že bych se cítíl špatně, tak to ne.

‐

Myslíš, že by tě v té práci lidi přijímali líp, kdybys potetovanej nebyl?

‐

Mmm nevim, jako někteří možná, protože žejo, jseš v práci, máš tam hromady lidí, co mají jiný názory. Tak se najdou mezi nima tací, kterým se to třeba nelíbí. Zas na druhou stranu, kdybych potetovanej nebyl, tak bych neměl takovou chuť a elán, abych zapůsobil. A ten dojem je hodně důležitej i skrz to vystupování. No a já díky tomu tetování asi začal bejt takovej pozitivnější. Tak jsem se celkově tak nějak zlepšil.

‐

Takže ti to tetování vlastně dodalo sebevědomí?

‐

Určitě, určitě. A ženský na mě koukaj víc, haha. I ty v práci, haha.

‐

Haha. A měls někdy obavy, že to tetování bude překážkou v nějaké tvé práci?

‐

Měl, a to při každým pohovoru a taky se to často vyplnilo.

‐

V čem přesně?

‐

Mmm. Hodně lidí řekne takovou tu otřepanou věc jako: „mně to nevadí, ale musíme brát v potaz názor ostatních, zákazníků“. Takže skrz tohle.

‐

Takže ti někdy někdo v práci už dal najevo, že se mu to tvoje tetování nelíbí?

‐

Jojo, hodněkrát. Při tom pohovoru se mi to stalo asi dvakrát nebo třikrát. Jednou se mě ptali, jestli bych byl schopnej si ho odstranit kvůli té práci, což jakože měsíční výdělek by byl asi tak na třetinu toho tetování, takže… A kolikrát se mě tak blbě vyptávali, třeba u toho sekuriťáka, jako proč to mám, na co, že jestli to je nějaká móda a takovýhle narážky. Tak jsem mu třeba řekl, že mně se taky nelíbí jeho účes a je mi to fuk.

‐

A i v průběhu té práce se ti to stávalo, něco podobnýho?

‐

Jo, lidi mě pořád vyptávali, proč to mám a nejčastější komentář byl, že toho budu litovat, až budu starej.

85