Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav klasických studií. Jordanes: bitva u Nedao zánik Attilovy říše v antické literatuře

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií

Jordanes: bitva u Nedao – zánik Attilovy říše v antické literatuře Bakalářská diplomová práce

Pavla Adamčíková

Vedoucí práce: PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. Brno 2006

1

Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci Jordanes: bitva u Nedao – zánik Attilovy říše v antické literatuře vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 15.12.2006 Pavla Adamčíková

2

Upřímně děkuji PhDr. Jarmile Bednaříková, CSc. za odborné vedení práce, cenné rady, připomínky a pomoc, kterou mi věnovala.

3

Obsah Úvod......................................................................................................................5 Prameny k hunskému kmenovému svazu.............................................................9 Ammianus Marcellinus.......................................................................................10 Priskos z Pania.....................................................................................................11 Jordanes...............................................................................................................13 Literatura o Hunech.............................................................................................15 Hunové v Evropě.................................................................................................17 Hunové před Attilou............................................................................................17 Vztah k římské říši...............................................................................................18 Attila – rex Hunnorum Europae orbator..............................................................21 Bitva u Nedao – konec velké říše........................................................................22 Kde byli Ostrogóti?.............................................................................................30 Dopad bitvy u Nedao...........................................................................................32 Závěr....................................................................................................................32 Seznam zkratek....................................................................................................35 Prameny...............................................................................................................36 Literatura.............................................................................................................36 Obrazová příloha.................................................................................................38

4

Úvod Projdeme-li byť jen zběžně jakékoli časopisy, magazíny nebo revue z poslední doby zabývající se současným světovým děním, narazíme téměř s jistotou na texty pojednávající o teroristech, terorismu či zjednodušeně „hrozbě z Východu“. Západní Evropa se po pádu železné opony přestala obávat své východní sestry a opět se s ní spojila v jeden celek, zmizel důvod ke strachu z bezprostředního ohrožení. Ale jak se zdá, lidé si vždy najdou svého „strašáka“. V atmosféře strachu není příliš obtížné narazit na texty, v nichž by lidé přicházející ze zemí ležících na východ od „civilizovaného světa“ byli přirovnáváni k barbarům, kteří zejména během 4. a 5. století n.l. překračovali hranice oddělující římský svět od barbarika a usazovali se v římských provinciích. Autoři takovýchto statí vidí paralely mezi novodobými emigranty a starověkými kočovníky a jejich přesun směrem na západ vnímají jako poslední invazi barbarů. Její vzor hledají ve stěhování národů, k němuž došlo na sklonku antiky. Stěhování národů je patrně nejznámější etapou v dějinách Evropy, během níž se s barbary setkáváme v literárních památkách snad všech možných žánrů a forem. Takto si občané antického světa zjednodušeně pojmenovali všechny lidi proudící na území římské říše z barbarika.1 Barbaricum, tj. území za římským limitem, jenž znamenal v očích římských občanů hranici mezi vyspělým světem římské kultury a světem primitivně žijících kmenů, představovalo v očích římského obyvatelstva zdroj neustálé hrozby ničivých nájezdů. Na druhou stranu však znamenalo také přísun nových sil pro armádu, jejímž hlavním úkolem v tomto období paradoxně byla ochrana hranice před těmito národy a kmeny. Přestože si Římané byli dobře vědomi přítomnosti osob barbarského původu v impériu, a to dokonce mezi představiteli vládnoucích vrstev2, jejich postoj k barbarům celkově se příliš neměnil. Stále to byli primitivní cizinci, kteří jsou sice z hlediska římské inteligence na nižší úrovni, nicméně zoceleni neustálým válčením a díky zkušenostem z četných bojů jsou obávaní a vojensky využívaní. Římská diplomacie se potýkala s barbary po celou dobu jejich 1

Původně řecký výraz βάρβαροι znamenal snad cize, chraptivě mluvící. Řekové takto označovali všechny cizince, neboť jejich jazyku nerozuměli. Záhy se začal používat k označení všech cizinců obecně; jejich kultura totiž stála podle mínění Řeků na nižší úrovni. Zároveň se barbar stal synonymem nelidskosti, surovosti a krutosti. Později toto označení převzali od Řeků Římané. Srov. Walter Ruge, Barbaroi, in: RE 2, Stuttgart 1896, 2858. 2 Např. Polovandal Stilicho, jenž se stal kolem roku 394 vrchním velitelem armády. Jeho vztahy s císařskou rodinou však byly ještě bližší; manželkou císaře Theodosia byla Stilichonova neteř Serena, Theodosiův syn a nástupce Honorius si postupně vzal obě Stilichonovy dcery. Další barbar, napolovic Svéb a Gót Ricimer měl takovou moc, že mohl sesadit císaře Avita. Roku 457 dopomohl k tomuto titulu Maiorianovi. Dosáhl hodnosti magistra militum, stal se senátorem a fakticky, přestože neoficiálně, vládl. Srov. Otto Seeck, Stilicho, in: REzr 3, Stuttgart 1929, 2523-2524. Ibidem, Ricimer, in: REzr 1, Stuttgart 1920, 797-799.

5

přítomnosti za hranicemi říše. Mnohaleté zkušenosti s jejich chováním pomáhaly udržovat v barbariku rovnováhu, jež zaručovala relativní bezpečnost obyvatelstva impéria. Nicméně pozornost císařů se nemohla soustředit jen na ohrožení zvenčí. Během čtvrtého a pátého století docházelo uvnitř římské říše k mnoha změnám a politickým zvratům. Barbarských kmenů, které se k hranicím římské říši přiblížily, případně ji snad z touhy po lepší půdě či dostačujícímu přísunu luxusního zboží překročily, přitom přibývalo.

Mezi barbarské národy, které zanechaly nesmazatelnou stopu v latinské literatuře i v osudech římského impéria, patří zcela jistě Hunové. Ačkoli se jim římští historikové snažili přisoudit jméno některého ze starších národů,3 vymyká se tento národ běžnému nazírání Římanů na barbarské sousedy. Obyčejným obyvatelům římského impéria patrně nezáleželo na tom, zda je ohrožují svými kořistnickými nájezdy Hunové, Gótové či jiní Neřímané. Všichni tito loupežníci ze severu pro ně představovali v podstatě stejné riziko a byli snad jen o trochu horší než císařští výběrčí dávek. Zdá se však, že v očích římských literátů byli Hunové přece jen poněkud odlišní. Některé rysy jako např. bezmezná touha po zlatě, poživačnost, divokost a lstivost jsou připisovány všem barbarům bez výjimky, ale přesto se charakteristika Hunů poněkud liší od obrazu ostatních kočovníků ohrožujících římskou říši4. Jejich objevení se ve sféře vlivu impéria muselo zřejmě vyvolat velmi silný dojem, což lze vidět právě v působivém zobrazování hunských hord i jejich vůdce Attily, který se právě díky vynikajícímu popisu Priska, jenž však Attilu vidí kladně. Tato charakteristika, převzatá a poněkud upravená do negativní podoby, pomohla Attilovi stát se předobrazem vůdců kočovnických hord, které se na Evropu přivalily později. Je pravděpodobné, že si obyvatelé impéria uvědomovali a mnozí i velmi sami na sobě pociťovali všeobecný úpadek říše. Spisovatelé hledali jeho příčinu, snažili se jej uspokojivě vysvětlit. Vidět v divokých Hunech či jiných barbarech a neustálém ohrožení z jejich strany důsledek, ale někdy také příčinu současného stavu mohlo být dobrou odpovědí na otázku, proč se veliká a mocná římská říše hroutí pod vytrvalým náporem barbarů, které nejenže není možné odrazit, ale dokonce jsou usazováni na římském území. Pro křesťanské autory představovali nejen Hunové odplatu za hříchy proti Písmu, za nedostatek víry v jediného 3

Pozdně antičtí historikové přebírali jména původních kmenů žijících mimo antickou civilizaci z děl Hérodota a dalších klasických autorů a dokazovali čtenářům svou sečtělost. Zároveň použití názvů kmenů kdysi v barbariku žijících navozovalo představu, že za hranicí římského impéria zůstalo vše při starém a neexistují žádné nové kmeny, s nimiž by Římané dosud neměli zkušenosti a neuměli si s nimi poradit. Srov. Walter Goffart, Rome, Constantinople, and Barbarians, The American Historical Review, s. 277. 4 Hunové překročili všechnu míru divokosti; nemají domy a spí na koních, jsou proradní, v boji se k uchylují k léčkám, jsou nespolehliví a nestálí (Ammian. XXXI, 2).

6

boha.5 Na druhou stranu nacházíme i autory, kteří setrvali u původního státního náboženství a v barbarských hordách viděli trest za opuštění starobylých božstev chránících říši i věčné město.6 Role Hunů během stěhování národů je nezastupitelná a v mnoha ohledech výjimečná. Jejich překročení Donu kolem roku 375 uvedlo do pohybu jiné barbarské kmeny usazené na území za římskou hranicí, které ve snaze uniknout hunským bojovníkům se stále více tlačily k limitu. Jako by ani ostatní barbaři nebyli schopni vyvinout dostatečný odpor vůči hunskému tlaku. Zatímco Ostrogóti a mnozí další Hunům podlehli a stali se na určitou dobu ne nevýznamnou součástí hunského kmenového svazu, jiní barbaři se pokusili uniknout. Jedinou šancí jak se vyhnout osudu většiny Ostrogótů bylo překročení římských hranic a usazení na území impéria. Přítomnost Hunů narušila dosud pro Římany výhodnou rovnováhu sil v barbariku. Římská diplomacie se postupně s barbary naučila zacházet a popuzovat je vzájemně proti sobě samým a udržovat jednotlivé kmeny při takové vojenské síle, která by neznamenala podstatnější ohrožení impéria. Nyní však oba císařské dvory musely počítat s existencí hunského kmenového svazu, který se vytvořil v těsné blízkosti limitu. Hunové dokázali pojmout do svého konglomerátu dostatek jiných kmenů, které sídlily za Dunajem, s různým stupněm závislosti na hunském velení. Vytvořili tak jakousi obdobu římské říše za hraniční řekou – Hunnii. Vojenská síla tímto způsobem spojených kmenů byla ohromná a představovala neustálé ohrožení pohraničních provincií. Zejména v časech vnitřních krizí v západní či východní části impéria byly hunské jednotky schopny operovat hluboko na území římské říše. Během několika málo desítek let tak v těsném sousedství nejmocnější, avšak již skomírající středomořského impéria, vznikla říše nová složená z různých barbarských kmenů a národů pod velením mocného hunského panovníka Attily. Síla hunského panovníka závisela na jeho osobní moci, charismatu osobnosti, válečných a diplomatických schopnostech. 5

„Hunové a jejich vůdce Attila se v době plné nejistoty, pronásledování a formování křesťanských zásad, mohli jevit jako trest za hříchy, bič Boží bičující hříšníky. V těchto apokalyptických vizích byli kočovníci rychle ztotožnění s „vyslanci satana“, národy Góg a Magóg jmenovanými ve Zjevení Janově(20, 7-8) jako sil nepřátelských katolické církvi...se zachováním přiměřené perspektivy je třeba uznat, že v určitém smyslu to bylo nezvykle trefné přirovnání...“ Jan, Chochorowski, Koczownicy wielkiego stepu z mroków prehistorii do debiutu na arenie dziejowej, in: Koczownicy Ukrainy, ed. Jan Chochorowski, Katowice 1996, s. 9-30. I dnes charakteristika „nástroje Božího“, jak je uvedena v biblických proroctvích (Is. 5, 26-29; Jer. 5, 15-17) a jehož prostřednictvím sešle Hospodin trest na izraelský lid, nápadně připomíná popis Hunů u pozdně antických autorů. Křesťanští autoři působící v době ještě ne příliš vzdálené se zřejmě Svatým písmem inspirovali. Na současníky musela tato slova zapůsobit velmi intenzivněji. 6 Tento názor zastával např. Zósimos, který se v páté a šesté knize věnuje také Alarichově tažení. Zósimos byl přesvědčen, že Athény byly uchráněny od dobytí Alarichovými bojovníky pouze pomocí ochranného božstva – bohyně Athény (Zósimos, Stesky posledního Římana, s. 190).

7

Zaručovala a udržovala stabilitu tohoto seskupení a poskytovala Hunům převahu. Jeden z nejslavnějších panovníků-bojovníků doby stěhování národů, jehož jméno si později vysloužilo přídomek „bič Boží“, ovládal svůj dvůr i podmaněné národy právě z pozice vojenské a politické převahy. Jeho moc byla závislá na jeho vojenských úspěších. Po nezdařeném tažení do Gallie, které vyvrcholilo bitvou na Mauriackých polích, a po tažení do Itálie, které nepřineslo takovou kořist, aby uspokojila Attilovy předáky, začala Attilova hvězda pomalu zapadat. Snad jeho smrt o svatební noci, tak krásně zkomolená a poeticky převyprávěná v Písni o Nibelunzích a severských písních Starší Eddy, přišla vhod a velký bojovník, panovník nad rozlehlou říší7 se tak nestal svědkem a přímým účastníkem rozpadu hunské vlády nad barbarikem. Bitva u nám dnes již neznámé říčky s tajemným názvem Nedao, o níž nás informuje Jordanes a o níž budeme v této práci pojednávat, byla pomyslnou tečkou za kdysi mocnou politickou silou, s níž bylo třeba počítat při jakémkoli závažném politickém či vojenském rozhodnutí. Bitva u Nedao dokumentuje fakt, že moc Hunů nad ostatními kmeny a národy v hunském svazu byla neúspěchy předchozích let velmi oslabena a mezi Attilovými syny se nenašel žádný, který by po jeho smrti dokázal získat převahu nad svými bratry. Bez koncentrované se Hunům již nedařilo zvládnout stále nespokojenější vůdce podmaněných kmenů. Ti, zklamáni z porážky roku 451 a nízkými zisky, které přineslo poslední tažení do severní Itálie, a povzbuzeni Attilovou smrtí vycítili šanci vymanit se z hunské moci, získat kontrolu nad vlastním kmenem, případně si vydobýt nové lepší území či překročit hranici a usadit se v římském impériu. Události, jež se odehrály u Nedao, opět zamíchaly složením a rozložením barbarských kmenů za Dunajem. Hunové, donedávna nejmocnější součást barbarika, byli nuceni vyklidit své pozice a po jejich kdysi proslulé a obávané bojovnosti a válečnických schopnostech zůstaly toliko zmínky v dílech antických i pozdějších autorů. A tak díky jediné bitvě popsané jediným historikem pozdní antiky mizí ze zorného pole východní i západní římské politiky jeden schopný a nebezpečný činitel, aby byl nahrazen větším počtem jiných, které svou invazi na území kdysi neohroženého římského impéria dovedou do zdárného konce. Jméno Hunů však nezapadne zcela. Stane se synonymem divokosti, krutosti, snad i krvelačnosti, zkrátka barbarství nových nájezdníků valících se z východu, kteří budou ohrožovat Evropu v průběhu staletí prakticky až do našich dnů. Snahou této práce bylo na základě dostupných antických pramenů a odborné literatury přispět

7

Na Attilově pohřbu vznešení hunští jezdci opěvují Attilu a připomínají, že byl pánem rozsáhlého územi:...Attila...qui inaudita ante se potentia solus Scythica et Germanica regna possedit,...(Get. 257).

8

k osvětlení toho, co se v konečné fázi existence hunské říše vlastně odehrálo a kdo a jak se na jejím zániku podílel. Prameny k hunskému kmenovému svazu Zmínky o Hunech nacházíme jak v kronikách a jiných narativních historických záznamech, tak v dopisech, panegyricích, náboženských a polemických traktátech. Samotní Hunové po sobě vlastní písemné památky nezanechali, proto se musíme obracet na římské autory. Měli však pravděpodobně ústní tradici. Z diplomatických a historických zápisků se dovídáme o písních, v nichž opěvovali své panovníky, jejich odvážné činy a skvělou minulost kmene.8 Hunové však nevytvořili natolik pevný politický útvar, aby se dokázali déle přizpůsobovat měnícím se podmínkám vznikající raně středověké Evropy. Útvar, jehož panovníci by udrželi trvaleji to, co Attila a jeho předkové získali. Nevznikla tedy potřeba sepsat „origo“ Hunů jako legalizaci existence hunské moci a na důkaz starobylosti vládnoucího rodu vytvořit rodokmen, jenž by sahal třeba až k trojské válce, jak tomu bylo například u Gótů.9 Při studiu hunských dějin se musíme proto spoléhat i na prameny, jež se netýkají přímo Hunů nebo pouze Hunů. Vzhledem k tomu, že se opíráme o zápisky vytvořené římskými vzdělanci žijícími na římské (tedy správné) straně limitu, a tedy psané z pohledu římského občana, nesmíme zapomínat na to, za jakých okolností a za jakým účelem jednotlivá díla vznikala, kdo je jejich autorem a jaký je jeho vztah k barbarům. Takovýto autor kvůli informacím nemusel k barbarům ani odcestovat, natož mezi nimi pobývat a přesto vytvořil dílo, jež se barbary zabývá s cílem osvětlit jejich chování, životní styl, způsob boje. Nelze také zapomínat, že autoři píšící na sklonku antiky toužili svým čtenářům dokázat vlastní erudici. Musíme tedy počítat s četnými výpůjčkami z klasických autorů, jako např. Hérodota či Tacita. Dále nesmíme opomíjet motiv, kterým byl autor veden k sepsání díla10, prostředí, ve

8

Jordanova interpretace písně oslavující Attilu při jeho pohřbu (Get. 257). Priskos na hostině pořádané v Attilově paláci měl možnost vyslechnout staré hrdinské písně o slavných bojích, při kterých starci plakali a vzpomínali na dávné časy:..'Epigenomšnhj dł ˜spšraj d´dej ¢n»fqhsan, dÚo dł ¢ntikrÝ toà 'Att»la parelqÒntej b£rbaroi °smata pepoihmłna œgelon, n…kaj aÙtoà kaˆ t¦j kat¦ pÒlemon °dontej ¢ret£j: ™j oÞj oƒ tÁj eÙwc…aj ¢pšblepon, kaˆ oƒ młn ¼donto to‹j poi»masin , oƒ dł tîn polšmwn ¢namimnhskÒmenoi dihge…ronto to‹j fron»masin, ¥lloi dł ™cèroun ™j d£krua, ïn Øpo toà crÕnou ºsqšnei tÕ sîma kaˆ ¹suc£zein Ð qumÕj ºvagk£zeto. Met¦ dł t¦ °smata SkÚqhj tis parelqën frenoblab¾j, ¢llÒkota kaˆ par£shma kaˆ oÙdłn Øgiłj fqeggÒmenoj, ™j gšlwta p£ntaj pareskeÚase parelwe‹n...(fr.8) 9 Jordanes přisuzuje Gótům jako krále jakéhosi Telepha, manžela Priamovy sestry. Jejich syn a Telephův nástupce Eurypylus se pak měl z lásky ke Cassandře zúčastnit trójské války, ale brzy po svém příchodu byl zabit (Get. 59). 10 Senátor a spisovatel Cassiodorus působil na dvoře ostrogótského Theodericha. Jeho motivem bylo dosáhnout smíření mezi římskými obyvateli Itálie a jejich novými vládci Ostrogóty. Své Gótské dějiny tedy psal tak, aby ukázal, že Gótové jsou Římanům rovnocenní, a oslavil skutky amalských předků krále Theodericha. Jordanes, který sám sebe skromně označuje jako kopistu, který Cassiodorovo dílo pouze přepsal a zestručnil, na

9

kterém se pohyboval a které jej ovlivňovalo, a záměr, se kterým autor k vybrané látce přistupoval. Zdá se, že v některých ohledech byli Hunové a zejména jejich nejznámější náčelník Attila pro římské literáty jedineční. Některé stránky jejich života i to, co dokázali na samotné římské hranici vytvořit, byly v dějinách potyček Římanů s barbarskými sousedy novinkou. Proto také textů o Hunech pocházejících z období pozdního starověku a raného středověku není málo.11 Nicméně pro období, které nás zajímá, tedy úsek od smrti Attily k úplnému rozkladu hunské moci, máme informací nejméně. Prakticky se opíráme o údaje, které přináší Jordanes, jenž sleduje historii hunských kočovníků, neboť ta se bezprostředně týká také Ostrogótů a Vizigótů. Samozřejmě i on čerpal ze starších autorů, kteří se Huny ve svých dílech zabývají, byť někdy jen okrajově. Spoléhat se pouze na jeden pramen by však mohlo být zavádějící už vzhledem k Jordanovým prioritám. Využili jsme tedy i jiných autorů, kteří Hunům věnovali ne-li celé své dílo, pak alespoň jeho značnou část.

Ammianus Marcellinus Prvním spisovatelem přinášejícím charakteristiku Hunů je původem řecký důstojník římské armády12, latinsky píšící Ammianus Marcellinus. Je autorem rozsáhlého dějepisného díla, které mělo přístupem i výběrem látky navazovat na Tacita. Svůj spis začal nástupem Nervy na trůn. Nicméně z původních jedenatřiceti knih se dochovalo pouze posledních osmnáct, líčících události od poloviny 4. století až do smrti Valenta v roce 378. Ačkoli Ammianus při popisu Hunů pravděpodobně velmi přeháněl a míchal reálné informace s běžnými stereotypy,13 jeho charakteristika hunského plemene je velmi důležitá. Ammianus popisuje Huny na počátku jejich vystoupení. Tento popis je tak odlišný od toho, co přináší Priskos, že se zdá jako by šlo o zcela jiný národ.14 Hunové v jeho podání jsou Cassiodora navazuje a gótské Amaly staví na roveň rodu císaře Justiniána a v jejich spojení vidí záruku obnovení sjednocené římské říše v původním rozsahu. 11 Kromě autorů, kteří jsou obšírněji komentováni níže v textu, najdeme mnoho kratičkých pasáží o Hunech v jiných dílech. Že byli Hunové důležitým faktorem v římské historii, svědčí zápisky v kronikách 4.-6. století, zmínky v dopisech sv. Jeronýma, verše v panegyricích na vojevůdce a císaře atd. 12 Ammianus sám sebe označuje v závěru svého díla: „Haec ut miles quondam et Graecus, a principatu Ceasaris Neruae exorsus ad usque Valentis interitum pro uirium explicaui mensura...“ (Ammian. XXXI, 16, 9). 13 Lech A. Tyszkiewicz, Hunowie w Europie. Ich wpływ na Cesarstwo Wschodnie i Zachodnie oraz na ludy barbarzyńskie, Wrocław 2004, s. 61 (dále jen Tyszkiewicz). 14 Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Praha 2003, s. 43 (dále jen Bednaříková); Ammianus líčí Huny v období, kdy se teprve dostávají k římské hranici a nejsou ještě pevněji v této oblasti usazeni. Je tedy otázkou, do jaké míry může v tomto ohledu dát Ammianovi za pravdu; je dost dobře možné, že Ammianus měl na mysli menší hunské skupinky tvořené převážně jen bojovníky. Mohl však také sklouznout k stereotypnímu líčení Hunů jakožto primitivních barbarů, protože srovnáme-li Ammianův popis Hunů

10

divocí, nemají pevné příbytky, nemají žádné instituce. Připisuje jim zavalitá a nevzhledná těla, mrštnost v jízdě na koních, neochotu k práci. Nicméně díky prožitým strázním je považoval za otužilé a odolné.15 Přestože skutečnosti uváděné Ammianem mohou být částečně zkreslené, zejména co se týče organizační struktury16, která Hunům podle Ammiana zcela chybí, dokazují, jak se barbarské národy ve styku s římským světem mohly poměrně rychle přizpůsobovat prostředí lišícímu se od toho, z něhož přišly a přebírat některé návyky ze svého okolí. Také skvělý popis hunského způsobu vedení války17, na kterém závisely vojenské úspěchy bojujících kočovníků, je možno v podání důstojníka římských legií považovat za věrohodný. Charakteristika Hunů v Ammianově podání18 se v povědomí římských vzdělanců udržela a v pozdější historiografii zdomácněla. Některé z charakteristik hunských nomádů se v následujících staletích staly hojně využívanými topoi.19

Priskos z Pania Dalším z pramenů pojednávajících, o Hunech šířeji, jsou Byzantské dějiny řecky píšícího autora Priska z Pania,20 který se roku 449 zúčastnil Maximinovy diplomatické mise vyslané východořímským císařem Theodosiem II. k Attilovi, a pak dále Maximina provázel do egyptských Théb. Priskos byl řečník a své dílo sestavil podle kompozičních zásad, ve stylu odpovídajícím tehdejším nárokům na prozaickou tvorbu. Jeho dílo se hemží obraty a citáty z klasických autorů, jak bylo pro vzdělance 5. století příznačné a takřka povinné.21 I přes jistá zkreslení, ke kterým došlo užitím požadovaných stylových prvků, je Priskovo svědectví cenným dokladem, který objasňuje nejen chod Attilova dvora a principů jeho moci, ale především odhaluje fungování diplomacie východořímského dvora při kontaktu s velice mocnými barbarskými sousedy. Priskův postoj odpovídá stanoviskům vyšších bohatých vrstev, které nesouhlasily s Theodosiovou politikou vyplácení darů a tributů, neboť se jich citelně dotýkala. Od Priska (XXXI, 2) a Saracénů (XIV, 4) v tomtéž díle, najdeme dost shod a podobností, abychom mohli usoudit na použití topu vyjadřujícího primitivnost daného národa. 15 Ammian. XXXI 2, 1-11. 16 Tyszkiewicz, s. 61. 17 Ammian. XXXI, 2, 8-9. 18 Ammian. XXXI, 2, 2-11. 19 Tyszkiewicz, s. 61. 20 O Priskovi srov. Prisci Panitae, in: Fragmenta Historicorum Graecorum IV, ed. K. Müller, Paris 1868, s. 69-70. Zde také na s. 71-110 edice fragmentů z Priskových Byzantských dějin vč. latinského překladu; srov. také Wilhelm Enßlin, Priscus, in: RE 23, Stuttgart 1959, 9-10. 21 E. A. Thompson, Hunové, Praha 1999, s. 16 (dále jen Thompson).

11

se dostává uznání např. Marcianovi, který tuto politiku placení poplatků Hunům naopak striktně odmítl.22 Priskovo dílo se bohužel nedochovalo celé, z osmi knih existuje pouze několik desítek fragmentů použitých v dílech jiných autorů.23 Text, který se zachránil, líčí události z let 433 až 471. Začíná nástupem Bledy a Attily k moci. Dále v popisu pokračuje obdobím Attilovy vlády až k jeho návratu z Itálie. Konkrétně o bitvě popisované Jordanem Priskos nepíše nebo je daný fragment ztracený. Z období po rozpadu říše se o Hunech zmiňuje už jen v několika drobných zprávách,24 které dosvědčují, že hunská moc byla natolik oslabena posledními válečnými neúspěchy za Attily a boji po jeho smrti, že jeho nástupci byli schopni ovládnout již jen menší barbarské skupiny. Priskovi se podařilo několikrát spatřit samotného Attilu,25 máme tedy jedinečný popis hunského vládce z pera očitého svědka. Attila je ve spisovatelově podání uctíván svým lidem takřka jako bůh. Okázalá osobní skromnost hunského vládce, kterou Priskos vyzdvihuje jako něco u barbarů neobvyklého, má být dokladem skromného způsobu života hunských vládců před příchodem do Evropy, zvláště ve srovnání s obecným míněním o barbarech, jejichž základní charakteristikou většinou bývá touha po zlatu. V kontrastu s tímto popisem skromnosti Attily je ohromné bohatství, které Priskos spatřil u Attilových λογαδες, čímž dokazuje, že teprve po setkání s majetnými národy, zejména s císařstvím, stali se chtivými po zlatu a špercích.26 Zajímavý je i pohled na Attilovu zahraniční politiku; jeho požadavky na vyjednavače posílané z obou císařství dokládají, že si byl vědom hierarchie na císařském dvoře i svého postavení.27 Dobře byl obeznámen s tím, jak se chová k zahraničním poselstvům konstantinopolský dvůr, který obdarovával štědrými dary cizí diplomaty. Přední muže svého království proto za odměnu vysílal do východořímské říše. Můžeme si tak vytvořit celkem přesný obrázek fungování Attilova dvora.

22

Thompson , s. 212. Např. fragment pojednávající o Attilově smrti a snu, ve kterém byl o této pro císařství příznivé události zpraven císař Marcianus, se nám dochoval díky o sto let později píšícímu Jordanovi (Get. 254-255). Nejhodnotnější fragmenty Priskových zápisků pocházejí z díla zvaného Excerpta de legationibus sestaveného v 10. století na příkaz byzantského císaře Konstantina VII. Porphyrogeneta (C. de Boor, Excerpta historica iussu imperatoris Constantini Porphyrogeniti confecta, Berlin 1903. s. 121-155, 575-591). 24 Např. ve fragmentu 41 se zmiňuje o Hunech Kidaritech, kteří byli poraženi Peršany a dále ve fragmentech 36 a 38 popisuje osudy hunské skupiny vedené jedním z Attilových synů Dengizichem. 25 V nejdelším dochovaném fragmentu (fr. 8) se autor pokusil vykreslit Attilovu osobnost. Popis fyzického vzhledu obávaného válečníka najdeme také u Jordana (Get. 182). 26 Tyszkiewicz, s. 70. 27 Maximianova mise k Attilovy byla neúspěšná; podle Maximianových slov Attila vyžadoval, aby k němu byl poslán někdo s vyšším postavením na císařském dvoře, konkrétně někdo, s kým již jednal (fr. 8). 23

12

Jordanes Ačkoliv je Jordanes především kronikářem římských a gótských dějin, jak napovídají už názvy jeho dvou velkých historických děl De summa temporum vel origine actibusque gentis Romanorum (Romana) a De origine actibusque Getarum (Getica) přináší jeho vyprávění cenné informace k činnosti Hunů, k jejich způsobu života. Getica byla Jordanem28 dopsána v polovině 6. století,29 tedy v čase, kdy východořímské části již bývalého římského impéria, jehož západní polovina byla v té době minulostí, vládl císař Justinián, který se marně snažil o znovudobytí a připojení západní části říše. Západ dospěl do fáze, kdy vznikala a zanikala tzv. barbarská království, jež později umožnila vznik středověké Evropy. Informací o Jordanově životě a činnosti je málo, vlastně jediným zdrojem v této věci je on sám. Na samém konci Getik odhaluje svůj původ a hlásí se ke gótskému kmeni.30 Dále se dozvídáme, že byl katolíkem. Vyplývá to např. z jeho kritického postoje k osobě císaře Valenta jakožto ariánského odpadlíka, který přenáší ariánství i k barbarským kmenům31 a jeho smrt v hořící chýši po bitvě u Adrianopole má být Božím trestem za svedení Vizigótů od pravé víry.32 Z textu lze také vyčíst, že Jordanes prošel konverzí, a to před začátkem literární práce. Patrně v době, kdy byl notariem východořímského magistra militum Gunthigise či krátce poté, co tuto funkci opustil.33 Zda šlo pouze o přestoupení ke katolictví či znamená-li conversio v Jordanově případě, že přešel od světského k mnišskému životu, byla jedna z mnoha otázek, na kterou badatelé hledali odpověď a jež dosud nejsou jednoznačně zodpovězeny; obrácení může v případě Jordana znamenat pouze přestoupení ke katolictví. Nicméně v této době mohl termín conversio označovat přechod ze stavu světského do stavu duchovního či vstup do kláštera nebo náboženské skupiny.34 Zde se zřejmě jedná právě o tento význam slova conversio. Je velmi pravděpodobné, že jako notář východořímského vojenského hodnostáře schopný číst a psát latinsky a také jako Gót, byl křesťanem už před svou konverzí. A stal-li se Jordanes mnichem, mohlo by to navíc pomoci podle některých 28

ve starších dílech najdeme také Iornandis, Iornandes či Iordannis, což bylo způsobeno různým čtením dochovaných rukopisů, srov. Alfred Kappelmacher, Iordanis, in: RE 9, Stuttgart 1916, 1908. 29 Obě díla, Romana i Getica, vznikla ve velmi krátké době, v rozmezí let 551 až 552. V Rom. 4 Jordanes píše o díle pojednávajícím o původu Getů jako o dokončeném. Getica končí narozením Germana, syna stejnojmenného vojevůdce na počátku roku 551 (Get. 104). Romana začal Jordanes psát ještě před Getikami a dokončil je po jejich dopsání, během 24. roku Justiniánovy vlády (Rom. 363). Srov. Francesco Giunta – Antonino Grillone, Praefatio, in: Iordanis, De origine actibusque Getarum, ed. Francesco Giunta – Antonino Grillone, Roma 1991, s. XXXII. 30 Get. 316. 31 Navíc sám sebe Jordanes staví na stranu protivnou Valentovi:„...Valens imperator, Arianorum perfidia saucius, nostrarum partium omnes ecclesias obturasset...“ (Get. 132). 32 Get. 138. 33 Get. 265. 34 Alfred Kappelmacher, Iordanis, in: RE 9, Stuttgart 1916, 1908-1929. Zde také o Jordanově díle.

13

badatelů vysvětlit, jak a kde se dostal k pramenům, které při své práci využil. Jako mnich ve Vivariu založeném Cassiodorem by se mohl dostat nejen k Senátorovým dějinám gótského lidu, ale i k ostatním textům a prostudovat je.35 Notářské zaměstnání Jordanes zdědil jako rodinné řemeslo. Stal se notářem u Gunthigise stejně jako jeho děd jménem Paria, který tuto funkci zastával po velmi dlouhou dobu u alanského velitele Candaka.36 Je velmi pravděpodobné, že to byl právě Paria, který svého vnuka naučil psát, neboť Jordanovým učitelem byl očividně zkušený specialista.37 Proto pojem agrammatus, kterým Jordanes charakterizoval sebe a své schopnosti,38 je třeba brát spíše jako topos či jako důkaz toho, že Jordanes nebyl vyškolen podle tehdejších standardů gramatických škol. Těžko by mohl být nevzdělaný barbar, jenž si osvojil latinský jazyk jen velmi těžce,39 schopen číst latinská a řecká díla a sotva by se stal notářem východořímského velitele. Nicméně je možné, že před svou konverzí a studiem literárních předloh mohl být ještě nezkušený v gramatice.40 Díla Romana a Getica společně představují dvojici národů dostatečně schopných a slavných ke společnému vládnutí nad římským impériem. V římských dějinách jsou popsány události od vlády císaře Augusta až k panování Justiniana, jehož líčení zabírá podstatnou část textu.41 Getica jsou rozsáhlejší a svým přínosem také důležitější. Již v samotném názvu evokují, komu jsou věnovány, v centru Jordanova zájmu stojí Gótové. Protože však tento lid nezůstal mimo události, které se odehrávaly na sklonku antiky a měnily tvář evropského kontinentu, nýbrž byl jejich nedílnou součástí, přináší Jordanova kronika jednoho germánského kmene informace o národech, se kterými se Gótové setkali, utkali či spojili v průběhu své cesty Evropou do Itálie. Jordanovo vyprávění má svůj začátek v severních mlhách Skandinávie a provází Góty celými jejich dějinami, byť zpočátku naplněnými legendami, až do autorovy současnosti. Přesněji řečeno k roku 551, kdy se narodil pravnuk ostrogótského krále Theodericha Germanus, jenž zároveň jako potomek římského senátorského rodu Aniciů a prasynovec císaře Justiniana završoval skvělou minulost gótského královského rodu Amalů představoval naději pro oba vznešené rody.42 Skvělé dějiny a udatné 35

Francesco Giunta – Antonino Grillone, Praefatio, s. XXX-XXXI. Get. 256. 37 Jelena Skržinska, O proischoždenii i dejanijach Getov, Moskva 1960, s. 17. 38 ...ego item quamvis agrammatus, Iordanes, ante conversionem meam notarius fuit.“ (Get., 256). 39 Takto viděl Jordana Mommsen (srov. F. Giunta – A. Grillone s. XVII); Giunta a Grillone s tímto Mommsenovým kritickým hodnocením Jordanovy latiny nesouhlasí. Soudí, že mnoho chyb mohli způsobit germánští písaři při opisování kodexů. 40 Francesco Giunta – Antonio Grillone, Praefatio, s.XXXI. 41 Rom. 240-388. 42 „...natus est filius idem Germanus, in quo coniunctum Aniciorum genus cum Amala stirpe, spem adhuc utriusque generis domino praestante promittit.“ (Get. 314) 36

14

činy Gótů a zejména Amalů, jak je prezentuje toto dílo, mají dokázat, že gótská královská dynastie je oprávněna vládnout. Protože se Cassiodorovy dějiny Gótů nedochovaly, Jordanova Getica stojí u počátků národních středověkých kronik. Opíraje se o množství římských i řeckých pramenů,43 či tradiční písně a vyprávění, vytvořil Jordanes zajímavé dílo oplývající ohromným množstvím informací. Některá fakta najdeme pouze u něj. Právě k dějinám Hunů přináší autor poměrně dost poznatků a ač je jeho cílem oslavit amalský rod, nemohl hunský kmen dost dobře opomenout, neboť právě s Huny měli co dočinění jak Ostrogóti, kteří jim podlehli a dlouhou dobu fungovali jako podstatná složka hunské říše, tak Vizigóti. I když je třeba vzhledem k cílům, jichž chtěl Jordanes dosáhnout, brát hodnověrnost údajů s určitou rezervou, můžeme z Jordanových zápisků spolu s poznatky, které zaznamenal Priskos, sestavit celkem uspokojivé origo gentis Hunnorum od jejich poněkud magického příchodu do Evropy přes Maiotské močály až k zániku hunské říše a porážkám Attilových synů. Zejména pro osudy Hunů a jejich říše po smrti Attily je Jordanes důležitý, protože až na kusé poznámky dochované v jiných dílech44 nikdo jiný tyto informace nepřináší.

Literatura o Hunech Není sporu o tom, že Hunové přes své poměrně krátké působení v Evropě zanechali v evropských dějinách nesmazatelnou stopu. Pomineme-li fakt, že již napříště všechny nomádské hordy valící se na středověkou i novověkou Evropu budou srovnávány s hunským pleněním, dostalo se Hunům patřičné pozornosti ze strany moderních historiků, kteří se ve svých studiích zabývali pozdní antikou, zejména zánikem římské říše. Velmi často byl totiž právě barbarským nájezdům připisován podstatný podíl na zhroucení impéria. Současní historikové této teorii již nepřikládají váhu a v barbarských přesunech vidí spíše důsledek než příčinu tohoto kolapsu. Dějiny Hunů, jak je vylíčili antičtí historikové a jak je převzala moderní historie, mají zvláštní kouzlo, které lákalo a neustále láká mnohé vědce k jejich studiu. Odborná literatura k tomuto tématu je poměrně značná. O jeho popularitě svědčí i množství příspěvků zpracovávaných historiky-amatéry, například na různých webových stránkách věnujících se sklonku starověku. Mezi odbornými studiemi zaujímají zásadní postavení pro svou

43

Již v úvodu Jordanes prohlašuje, že jeho úkolem je zhustit 12 knih Cassiodorových Gótských dějin (Get. 1), použil mnoho jiných pramenů, např. Orosia, Hieronyma, Cassia Diona, Pomponia Melu či Vergilia a Livia. 44 Viz. výše pozn. 11.

15

komplexnost a snahu o objektivitu díla F. Altheima, O.J. Maenchen-Helfena či E. A. Thompsona, jež jsou při studiu hunské problematiky nepostradatelná. Pětisvazková monografie Geschichte der Hunnen F. Altheima45 nabízí komplexní pohled na dějiny hunského etnika nejen v Evropě, ale i v Asii. Na první pohled zaujme rozsáhlost tohoto díla. Avšak podle některých kritických hlasů mohl být počet stránek redukován, kdyby autor vynechal pasáže, které svým obsahem nemají s Huny nic společného, a omezil své polemiky s učenci zastávajícími odlišný názor. 46 Thompsonova práce zahrnuje dějiny Hunů od jejich prvních útoků na kmeny u Černého moře až po zhroucení Attilovy říše. Jeho dílo se opírá zejména o prameny písemné a archeologické a pokouší se především o nalezení odpovědi na otázku, proč hunská říše prožila strmý vzestup a následně velmi rychlý pád. Jako odpověď nabízí střetnutí hunských společenských struktur s bohatstvím římské říše. Zajímavý je Thompsonův pohled na Attilu, kterým se staví proti tradičnímu vnímání Attily jako válečného či politického génia.47 Svět Hunů48 je název vynikající studie, či spíše několika studií hunského života z pera O. Maenchen-Helfena, který bohužel zemřel, aniž by své životní dílo dokončil. Přestože zde najdeme odkazy na chybějící poznámky a některé kapitoly jsou nedokončené, působí tato kniha díky pečlivé práci editorů celistvě a je důkazem autorovy ohromující erudice. Maenchen-Helfen dokázal nashromáždit obrovské množství různorodého pramenného materiálu a získat z něj relevantní informace. S využitím svých znalostí z archeologie, dějin, dějin umění, filologie, lingvistiky či paleoantropologie vytvořil jedinečné dílo, které někteří badatelé označují za nejdůležitější práci o Hunech od dob Ammiana.49 Tato monografie vyšla v německé i anglické mutaci. Za zmínku stojí také práce polských autorů L. Tyszkiewicze či K. Dąbrowského,50 kteří akcentují výsledky polského bádání a zejména archeologických výzkumů. V této práci se věnujeme jedné konkrétní bitvě a jejím účastníkům, tedy různým barbarským etnikům. Bylo tedy třeba vycházet z děl věnujících se jiným kmenům či stěhování 45

Franz Altheim, Geschichte der Hunnen I-V, Berlin 1959-1962. Otto Maenchen-Helfen, Geschichte der Hunnen, Erster Band. By Franz Altheim. Pp. Viii + 463. Berlin: Walter de Gruyter & Co., 1959, Journal of the American Oriental Society 70/1959, s. 295-298. 47 Srov. kap. Meze Attilovy velikosti, in: Thompson, s. 206-211. 48 Otto J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns: Studies in Their History nad Culture, ed. by Max Knight, Berkeley-Los Angeles-London 1973 (dále jen Maenchen-Helfen). 49 William Tronsdale, Otto J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns: Studies in Their History and Culture. Ed. by Max Knight. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1973. Speculum 51/1976, s. 763. 50 Lech A. Tyszkiewicz, Hunowie w Europie. Ich wpływ na Cesarstwo Wschodnie i Zachodnie oraz na ludy barbarzyńskie, Wrocław 2004. Krzysztof Dąbrowski, Hunowie europejscy, in: Krzysztof Dąbrowski – Teresa Nagrodzka-Majchrzyk – Edward Tryjarski, Hunowie europejscy, Protobułgarzy, Chazarowie, Pieczygowie, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1957(dále jen Dąbrowski). 46

16

národů obecně. Zde můžeme doporučit např. studii o Gótech od P. Heathera.51 Dále lze zmínit práci J. Bednaříkové Stěhování národů52, shrnující všechny významné národy tohoto období. Nesmíme zapomenout na historiky zabývající dějinami římské říše, zejména na sklonku její existence, kdy se přítomnost barbarů stala pro obyvatele impéria takřka každodenní záležitostí a římská diplomacie se s barbary musela potýkat dosti často. Sem bychom zařadili např. již trochu starší nicméně velmi informativní a vyčerpávající dílo J.B.Buryho53, či práce českých historiků starověkých dějin54.

Hunové v Evropě Studií zabývajících se dějinami Hunů již bylo vydáno mnoho, proto se zde o hunské historii zmíníme stručně. Zmíníme se o tom, jakým způsobem ovlivňovali Hunové politiku obou římských císařských dvorů a jaký byl jejich vztah k národům, které se staly součástí hunského svazu.

Hunové před Attilou Až do chvíle, kdy se Hunové objevili roku 375 v Evropě, o ně antická historie nejeví zájem. Ani po překročení přírodní hranice a ovládnutí části Alanů55 se nesetkáme s příliš usilovnou snahou pátrat po jejich původu. 56 Hunové si však s sebou museli odněkud přinést již rozvinuté tradice a zárodky státních struktur, které úspěšně využili právě při získávání dalších území a kmenů; bez fungujících mocenských vazeb by sotva dokázali tak rychle dobýt takto rozsáhlou oblast57 a zajistit si vládu nad jinými etniky. Většina současných badatelů zabývajících se Huny spatřuje jejich nejstarší předky v asijském kmeni kočovných Siungnu58, kteří od 3. století př.n.l. do 4. století n.l. kontrolovali rozsáhlé oblasti centrální Asie a byli silným soupeřem čínské dynastie Chan. Část tohoto kmene opustila Asii a dorazila do Evropy.

51

Peter Heather, Gótové, Praha 2002 (dále jen Heather). Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Praha 2003. 53 John Bagnall Bury, History of Later Roman Empire, London 1923. 54 Jan Burian, Zánik antiky, Praha 1972. Jan Burian, Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace, Praha 1997. Pavel Oliva, Pannonie a počátky krize římského impéria, Praha 1959. 55 Ammian. XXXI 3, 1. 56 Zatímco Ammianus se spokojil pouze s popisem překročení Maiótských močálů (XXXI 2, 1) a dále se o jejich původu nezmiňuje, Jordanes líčí počátek hunského plemene jako spojení čarodějnic, které král Filimer vyhnal z gótského kmene, s nečistými duchy (Get.121-122). 57 Viz. mapka č.1. 58 K Siung-nu srov. Bednaříková, s. 44-47. 52

17

Po podrobení části Alanů, známých Římanům jako neporazitelní válečníci59, přišel na řadu kmenový svaz ovládaný Ostrogóty. Tzv. Ermanarichova říše60, která zahrnovala podle Jordana mnoho kmenů, a to včetně slovanských61, pravděpodobně oslabená vnitřními problémy62 nápor Hunů spojených již s Alany nevydržela a poměrně rychle se zhroutila63. Větší část původně vládnoucích Ostrogótů se dostala do hunského poddanství, Ermanarich podle Jordana během hunských nájezdů zemřel64. Vizigóti se porážce ze strany Hunů vyhnuli; pod náporem dalších kmenů ustoupili roku 376 s povolením císaře Valenta překročili Dunaj a byli usazeni na římské straně limitu za účelem obrany římských provincií před dalšími germánskými kmeny. Kromě Ostrogótů se do hunského svazu postupně dostaly další germánské skupiny jako Gepidové, Rugiové, Svébové, Herulové65, ale i Skirové, Burgundi či Bastarni66.

Vztah k římské říši Od této chvíle se stali Hunové jedním z určujících faktorů v římské politice, se kterým je třeba vždy počítat. Roku 377 se spojili s Góty, kteří byli obklíčeni římským vojskem v pohoří Haimos. Několika Gótům se podařilo uniknout z obležení a uzavřít s jednotkou Hunů a Alanů spojenectví, kterou nalákali na vidinu velké kořisti. O tom, že by se tato skupina později od Gótů odloučila, nemáme žádné zprávy, a je tedy velmi pravděpodobné, že se tito Hunové zúčastnili roku 378 bitvy u Adrianopole.67 V následujících letech víme o Hunech jen málo. Dostupné prameny se o jejich činnosti zmiňují jen zřídka.68 V jednom z pozdějších pramenů se dozvídáme, že roku 427 okupovali Hunové Pannonii již padesát let69. Můžeme se domnívat, že hunské a alanské jednotky podnikaly vpády na území římské říše s cílem získat kořist.

59

Thompson, s. 29. Thompson, s. 29-30; Heather, s. 62-67. 61 Jordanes představuje Ermanaricha jako silného vládce a schopného válečníka. Podle jeho vyprávění si podrobil Ermanarich Heruly, a některé slovanské kmeny Venety, Anty a Sklaviny (Get.119). 62 Jordanes mluví o pomstě jistého Sara a Ammia za smrt jejich sestry (Get. 129). 63 Rychlý kolaps Ermanarichovy říše ukazuje na chybějící soudržnost (Maenchen-Helfen, s. 25). 64 Příčinou toho, že se nakonec Hunům podařilo nad Ostrogóty zvítězit má být právě Ermanarichova smrt, kterého měla utrápit bolest zranění nebo nájezdy Hunů (Get.130). 65 Get. 261 (viz. kapitola Nedao – konec velké říše). 66 Apoll. Sid, Carmen VII, 321. 67 Thompson tak usuzuje z Ammiana (XXXI 16,3) - podle Thompsona by samotní Gótové sotva s takovou převahou rozdrtit římské vojsko (Thompson, s.31-32). 68 V jedné z kronik se k roku 379 píše: Deinde victoriae nuntiatae sunt adversus Gothos, Alanos atque Hunos die XV k. Dec. (Marcellini Comitis, Chronicon, s. 243) 69 Pannoniae, quae per quinquaginta annos ab Hunnis retinebantur,... Marcellini Comitis, Chronicon, s.76 60

18

K prvnímu velkému útoku došlo roku 395. Hunové využili toho, že v zimě tohoto roku zamrzl Dunaj, vpadli do římských provincií a zpustošili zejména Thrákii70. Největší sílu však Hunové soustředili na Východě. Přes kavkazské průsmyky a dobytou Arménii se dostali k bohatým východořímským provinciím. Dorazili dokonce na území Sýrie.71 V této části říše Hunové zřejmě řádili ještě několik let, protože mír se podařilo nastolit teprve roku 398 a po smrti císaře Theodosia roku 395 se na Východ nevrátily římské jednotky poslané předtím jako pomoc Theodosiovi proti uzurpátorovi Eugeniovi. Po nějakou dobu se Hunové zřejmě útoku na východní provincie vyhýbali. Zdá se, že svou pozornost obrátili na druhou část římské říše a přes severní části Balkánu vyrazili k západořímskému limitu. V důsledku jejich tažení se opět dala do pohybu etnika sídlící mezi Huny a impériem. Roku 405 vpadl do Itálie Radagaisus, který se Hunům snažil uniknout, a v prosinci roku 406 se podařilo Vandalům, Svébům a Alanům prorazit nastálo rýnskou část limitu a vpadnout do Gallie. O dva roky později se hunské jednotky objevují při dolním toku Dunaje. Pod velením Uldina překročili Dunaj a dostali se Moesie. Římané se sice pokoušeli zabránit Uldinovi v dalším postupu Thrákií, ale Uldin odmítl nabídnuté výkupné. Nicméně se Římanům podařilo naklonit na svou stranu jeho podřízené vojenské velitele. Mnozí z nich Uldina opustili a ten se stáhl zpátky za Dunaj.72 Už od počátku evropského působení Hunů jejich vztahy s římany nejsou pouze nepřátelské. Římané měli velké zkušenosti s jinými barbarskými etniky. Tak jako je využívali v bojích o moc či ve válkách proti jiným kmenům, dokázali uzavírat více či méně výhodná spojenectví i s Huny. Když do Itálie vtrhl Radagaisus, obrátil se vrchní velitel západořímských vojsk Stilicho právě na Huny a Alany a využil je roku 406 v bitvě o Faesulae, kde s jejich vydatnou pomocí rozdrtil germánské vojsko. Západořímská vláda nakonec roku 408 uzavřela s Huny spojeneckou dohodu, jejíž součástí byla patrně i záruka v podobě rukojmích. Hunské pomoci využili Římané hned v následujícím roce proti Alarichovi. Tato dohoda byla po mnoho let oběma stranami dodržována. Tento stav, kdy západořímský stát s podporou hunských jednotek úspěšně čelil kořistnickým výpadům Germánů a zároveň byl chráněn před jakýmkoli útokem ze strany kmenů poddaných Hunům, však trval jen do konce čtyřicátých let 5. století, kdy se Attila rozhodl podniknout na západořímskou říši útok . 70

Hermiae Sozomeni, Ekklhsiastikh ƒstor…a VIII 25,1. O útocích na východořáímskou říši z roku 395 jsme informováni z dopisů sv. Jeronýma. Srov. Hieronymus, Epistulae LX 16; LXXVII 8 72 Hermiae Sozomeni, Ekklhsiastikh ƒstor…a IX 5. 71

19

Východořímská říše měla s Huny větší problémy a vpády hunského vojska zakoušela častěji. Největší útoky proběhly v letech 441-443 a 447. Během první invaze využili Hunové oslabení východořímské obrany73 a překročili Dunaj. Postupně dobyli několik měst, mezi nimi hlavní město Moesie superior Viminacium a obchodně a vojensky důležité město Sirmium. Hlouběji do nitra impéria už Hunové nepokračovali. Protože průlom mezi římskými opevněními již byl vytvořen a pro Huny bylo výhodnější uzavřít mírovou smlouvu s dobrými finančními podmínkami než vyčerpávat své síly dalším tažením s nejistým výsledkem. Římané však nedodrželi podmínky příměří uzavřeného roku 441 a Attila zahájil roku 443 nové tažení. Jeho cesta nyní směřovala na jihovýchod ke Konstantinopoli. Dobyl několik pevností a měst (Naissos, Sardica) a dostal se až k hlavnímu městu. Namísto obléhání města raději zvolil bitvu se zbytky východořímské armády u Chersonésu. Hunové římskou armádu rozdrtili. Poté Theodosiovi nezbylo než přistoupit na podmínky nové mírové smlouvy74, podle níž měli Římané okamžitě vydat všechny hunské uprchlíky. Dále byl navýšen pravidelný tribut, který měl být vyplácen každoročně, ze 700 liber zlata na 2100 liber.75 Připočtěme k této částce, ještě 6000 liber zlata, které měly být vyplaceny okamžitě, a příjmy, které plynuly z prodeje římských zajatců76. Za takových podmínek se mohl Attila klidně stáhnout zpět za Dunaj. Podobně tomu bylo při druhém velkém vpádu Hunů roku 44777. Tehdy Hunové využili kruté zimy a ničivého zemětřesení. Císařské vojsko porazili u řeky Utu na dáckém pobřeží, poté vyvrátili Marcianopolis a pustošili balkánské provincie78. Výsledkem obou nájezdů byly mírové smlouvy s takovými podmínkami, které měly Hunům zaručovat trvalý přísun zlata, jenž byl při organizační struktuře hunského svazu sociální nezbytností.79 Na vojenských úspěších závisela autorita a tedy i moc hunského panovníka. To platí i u nepřemožitelného Attily.

73

Část vojenských jednotek byla roku 440 poslána na pomoc západořímské říši ohrožené Vandaly, kteří roku 439 dobyli Karthágo a později napadli Sicílii. V témže roce vtrhli Peršané do Arménie. 74 Srov. Priskos, fr. 5. 75 Thompson, s. 88. 76 Za každého římského zajatce, který Hunům uprchl, mělo být zaplaceno výkupné ve výši dvanácti solidů (Thompson, s. 88). 77 Srov. Marcellinus Comes, Chronicon, s. 82. 78 Výčet takto postižených oblastí najdeme u Jordana (Rom. 331). 79 Thompson, s. 93.

20

Attila – rex Hunnorum Europae orbator80 Ačkoli se našli historikové, kteří měli tendenci Attilovi upírat jakékoli zásluhy81, zůstává Attila bezpochyby nejznámějším z hunských vládců a patří mezi nejproslulejší postavy stěhování národů. Syn Mundukův82 se stal panovníkem hunského kmenové svazu kolem roku 434 po smrti Rugy, který zemřel během jednání s východořímskou vládou83. Spolu s bratrem Bledou získali vládu nad rozsáhlou říší zahrnující území podmaněných kmenů, ale i oblasti náležející původně k římské říši84. Attila nenásledoval příkladu svých předchůdců, kteří se o vládu dělili, a někdy kolem roku 445 svého bratra zavraždil85. Území náležející do hunského svazu tak bylo sjednoceno a vláda se soustředila do jediných rukou. Během vyjednávání o mírově smlouvě roku 448 již Attila vystupuje jako neomezený panovník. Právě rok 448 je jádrem Priskových zápisků86. Ten se na vlastní oči mohl přesvědčit o Attilově moci. V jeho vyprávění Attila osobně rozhoduje spory a jeho názor platí jako konečný rozsudek. Je oslavován jako bůh a východořímský císař jako jeho otrok, který mu odvádí daně. Nikdo nesmí stát či sedět výše než Attila. Obklopen příslušníky dvora vykonávajícími jeho příkazy rozhoduje o chodu celé říše. Vezmeme-li v úvahu, kolik rozličných kmenů bylo součástí hunské říše, neudiví nás ani etnicky pestré složení logadů, jakýchsi družiníků, o něž se Attila opíral. Na Attilově dvoře se jistě hovořilo hunsky, latinsky, ale i gótsky. Logades plnili ve správě hunské říše různé úkoly. Fungovali jako Attilova tělesná stráž, diplomaté, vojenští velitelé či úředníci místní správy, kteří v jednotlivých oblastech země vybírali daně. Attila často vysílal tyto muže na konstantinopolský dvůr, kde byli bohatě obdarováni, což byl jakýsi druh odměny. Hierarchie logadů již nezávisela na kmenové příslušnosti, ale na významu v hierarchii této družiny, která byla např. vyjádřena vzdáleností od Attily při hostinách87. Attilova vláda sice vycházela z jeho osobní moci, byla nicméně závislá na fungování správy země a poslušnosti kmenových vůdců. Hunové se příliš nezabývali ani zemědělstvím,

80

Marcellinus Comes, Chronicon, s. 86. Maenchen-Helfen, s. 95. Poměrně kriticky se k vojenským i diplomatickým schopnostem Attily staví Thompson, s. 169, 206-211. 82 Podle Jordana byl Munduk bratrem Attilových předchůdců Rugy a Octara (Get. 180). 83 Priskos, fr.1. 84 V důsledku smlouvy, kterou s Huny uzavřel Aetius, jim byla za pomoc podstoupena provincie Pannonia I. 85 Chronica Gallica a. CCCCLII et DXI, s. 660; Cassiodori Senatoris, Chronica, s. 156; Marcellini Comitis, Chronicon, s. 445. 86 Jedná se o fragment 8. 87 Priskos, fr. 8. 81

21

ani řemesly. Tyto činnosti pro ně v jisté míře zajišťovali otroci, ale odkázáni byli zejména na velikosti kořisti a na daních odváděných od podmaněných kmenů. Fakt, že od Jordana nemáme žádné zprávy o tom, že by se Ostrogóti pokusili vymanit z hunské moci a při bitvě na Catalaunských polích bojovali po jejich boku, svědčí o tom, že podíl na zisku z kořisti a odměny pro ostrogótskou nobilitu za vojenskou službu a materiální podporu musel být více než uspokojivý. Proto také, když nový východořímský císař Markianos odmítl brzy po svém nástupu na trůn roku 450 vyplácet Attilovi tribut, čímž ohrozil ekonomiku hunského svazu, rozhodl se Attila vtrhnout do západořímské říše. Na jaře roku 451 překročilo vojsko hunského svazu Rýn a ocitlo se v Gallii. Aetius jako náhradu za dosavadní hunské spojence získal Franky, Burgundy a Vizigóty. Armády se nakonec sešly nedaleko dnešního Troyes na Catalaunských polích, kde svedly rozhodující bitvu, v níž však zvítězili Římané. Attilovo vojsko utrpělo porážku, která sice nebyla zcela zničující, ale jistě dostatečně velká88, nicméně otřásla prestiží hunských válečníků a zpochybnila Attilovy strategické schopnosti. Jelikož to byla panovníkova schopnost vítězit a možnost získání velké kořisti, co udržovalo silné germánské kmeny v hunském svazu89, byla tato porážka pro Attilu zásadním problémem. Jediným řešením, chtěl-li si Attila udržet svoji moc, bylo nové, tentokrát úspěšné tažení. Rozhodl se pro Itálii90. Armáda vtrhla přes Alpy do pádského údolí, kde vyplenila a dobyla několik měst91. Decimována morem řádícím ve vyhladovělé severní Itálii se brzy vrátila za Dunaj. Je pravděpodobné, že italská kořist neodpovídala germánským velitelům, neboť již v následujícím roce Attila připravoval vojenskou kampaň proti Východu92. Uprostřed příprav však zemřel. Jeho nástupci už nedokázali germánské kmeny v hunském svazu udržet a o osudu ohromné hunské říše nakonec rozhodla jedna bitva.

Bitva u Nedao – konec velké říše Jak již bylo řečeno, existují události a fakta, o kterých nás informuje pouze Jordanes. Takovým případem je právě popis bitvy u Nedao.93 Jeho vyprávění je více než stručné. Na

88

Maenchen-Helfen, s. 132. Bednaříková, s. 69. 90 Insperata in Galliis clade accepta fariatus Attila Italiam petit...(Marcellini Comitis, Chronicon, s. 662). 91 Get. 219-222. 92 Maenchen-Helfen, s. 143. 93 Nemůžeme s určitostí tvrdit, zda o této události vyprávěl i Priskos, neboť kvůli fragmentárnímu dochování jeho díla se takový text mohl ztratit. Priskos v roce 452 doprovázel Priskos Maximina do Arábie a egyptských Théb a jeho pozornost nemusela bitva odehrávající se na hunském území, mezi Huny a jejich bývalými poddanými upoutat natolik, aby se o ní více rozepsal. Nicméně zprávu o Attilově smrti zřejmě Priskos uznal jako zaznamenání hodnou (viz. Get. 255). 89

22

rozdíl od bitvy na Catalaunských polích není bitvě u Nedao věnována až taková pozornost,94 a to i přesto, že Ostrogóti v této době ještě zřejmě patří do hunské říše. Slušelo by se tedy, aby jejich kronikář zaznamenal, co a jak podstoupili v době, kdy hunská říše dospěla do závěrečné fáze své existence. Ale chceme-li vědět, co se u říčky Nedao roku 454 vlastně událo, nezbývá nám, než se obrátit právě na Jordana jakožto jediný zdroj informací. V gótských dějinách se tedy dočteme, co se stalo, když se Attilovi synové rozhodli rozdělit si území říše mezi sebe:

quod ut Gepidarum rex comperit Ardaricus, indignatus de tot gentibus velut vilissimorum mancipiorum condicione tractari, contra filios Attilae primus insurgit, illatumque serviendi pudorem secuta felicitate detersit, nec solum suam gentem, sed et ceteras quae pariter premebantur, sua discessione absolvit, quia facile omnes adpetunt quod pro cunctorum utilitate temptatur. In mutuum igitur armantur exitium, bellumque committitur in Pannonia, iuxta flumen cui nomen est Nedao. illic concursus factus est gentium variarum, quas Attila in sua tenuerat dicione. dividuntur regna cum populis, fiuntque ex uno corpore membra diversa, nec quae unius passioni compaterentur, sed quae exciso capite invicem insanirent; quae numquam contra se pares invenirent, nisi ipsae mutuis se vulneribus sauciantes ipsas discerperent fortissimae nationes. nam ibi admirandum reor fuisse spectaculum, ubi cernere erat contis pugnantem Gothum, ense furentem Gepidam, in vulnere suo Rugum tela frangentem, Suavum lapide, Hunnum sagitta praesumere, Alanum gravi, Herulum levi armatura aciem struere. Post multos ergo gravesque conflictus, favet Gepidis inopinata victoria: nam xxx fere milia tam Hunnorum quam aliarum gentium, quae Hunnis ferebant auxilium, Ardarici gladius conspiratioque peremit. in quo proelio filius Attilae maior natu, nomine Ellac, occiditur... 95

Když se to dozvěděl Ardarich, byl velmi rozhořčen, že se s tolika národy jedná jako s nejlevnějšími otroky, jako první povstal proti Attilovým synům a provázen štěstěnou setřel hanbu otroctví, která na něm spočívala. Nejen svůj kmen, ale i ostatní, které byly stejně utlačovány, svou vzpourou osvobodil, protože jednoduše všichni toužili po tom, o co se pokoušel ve prospěch všech.

94

Pasáž popisující bitvu na Catalaunských polích zabírá 22 kapitol, bitva u Nedao je vylíčena v třech kapitolách (Get. 197-219, 260-262). 95 Get. 260-262.

23

Vyzbrojili se tedy ke vzájemné zkáze, a bitva byla svedena v Pannonii, poblíž řeky, jejíž jméno je Nedao. Tam se střetly různé národy, které měl Attila ve své moci. Království s národy se rozdělila, a jedno tělo změnilo se v rozdělené údy, které nebyly společně vystaveny jednomu tlaku, ale které vzájemně po odseknutí hlavy se napadaly jako šílené; nejudatnější národy, které by nikdy proti sobě neútočily, leda se zraňujíce navzájem se ničí. Neboť tam, jak soudím, došlo k té podivuhodné podívané, kdy bylo možné spatřit Góta bojujícího s dlouhými kopími, Gepida běsnícího s mečem, Rugia, jak láme oštěp ve své ráně, Svéba bojujícího kameny, Huna šípy, Alana, jak šikuje těžkooděnce, Herula, lehkooděnce. Po mnohých a těžkých srážkách připadlo vítězství neočekávaně Gepidům: neboť Ardarichův meč a spiknutí zahubily téměř třicet tisíc jak Hunů, tak mužů z jiných kmenů, které Hunům pomáhaly. V té bitvě byl zabit Attilův nejstarší syn jménem Ellak...

Máme tedy základní popis události. Zůstává několik otázek: kdy přesně a kde k bitvě došlo. Víme, že se jí účastnily všechny kmeny, které hunskou říši tvořily. Nevíme však, kdo bojoval na straně Hunů a kdo proti nim, zda se někdo nerozhodl stát stranou od všeho dění a nezasahovat. Jaké měla bitva následky a co se s aktéry dělo později? Kam zmizeli Attilovi synové a zbytky hunských bojovníků.

Přestože jediným člověkem, který zmiňuje konkrétní bitvu i její místo, je Jordanes, vezměme jako fakt, že konflikt ke konci existence hunské říše opravdu proběhl. Podmínky k ukončení hunské nadvlády se musely podmaněným národům zdát příznivé, ne-li přímo ideální. V roce 451 měla za sebou hunská armáda bitvu na Catalaunských polích, která, způsobila značné ztráty a otřásla prestiží Attilových válečnických schopností a jeho mocí, neboť nájezd do Gallie nesplnil svůj účel. Bitva, která způsobila barbarům ztrátu velkého množství bojovníků a po které se nemohli zahojit ani ziskem zajatců, ani kořistí, byla bitvou ztracenou.96 Tažení do Itálie následujícího roku, vynucené pravděpodobně právě nutností obnovit pošramocenou pověst a udržet moc, také nelze označit za velký úspěch. Hunské oddíly sice dobyly a vyplenily několik měst v severní Itálii, ale obešly Ravennu a o Řím se ani nepokusily97, otočily se zády ke střední Itálii a vrátily se do svých sídel v Pannonii a za Dunajem. Attila se vrátil, aby obnovil síly a mohl podniknout nový vpád na území 96

Maenchen-Helfen, s. 143. Sotva ze strachu před osudem předchozích dobyvatelů, jak sugeruje Jordanes:..cumque ad Romam animus fuisset eius attentus accedere,sui eum, ut Priscus historicus refert, removerunt, non urbi cui inimici erant consulentes, sed Halarici quondam Vesegotharum regis obicientes exemplum, veriti regis fortunam, quia ille post fractam Romam non diu supervixerat, sed protinus rebus humanis excessit (Get. 222). Důvodem byla spíše nákaza řádící ve vyhladovělé a zpustošené Itálii, která začala decimovat hunské vojenské jednotky. 97

24

východořímské říše.98 Zemřel

však uprostřed příprav na tažení99 a uprostřed vlastních

svatebních oslav. Attilova smrt během svatební noci100 byla nečekaná a překvapivá. Dokonce se objevilo podezření, že byl zavražděn.101 Je pravděpodobné, že kdyby Attila nezemřel tak náhle, patrně by to byl on a ne jeho synové, kdo by byl nucen čelit hrozbě vzpoury sobě poddaných kmenů, a to i přes značnou autoritu, kterou musel mít a která je v dochovaných textech patrná. Je také možné, že autorita Attilovy osobnosti byla to jediné, co ještě dokázalo nahánět strach a budit respekt poddaným i spojencům a nepřátelům. Spory o následnictví mezi Attilovými syny, kterých bylo podle Jordana tolik, že by sami dokázali vytvořit další národ,102 jen zřejmě prohloubily krizi hunské moci oslabené neúspěchy posledních let Attilovy vlády. Patrně žádný z nich nebyl natolik silný, aby mohl nastoupit na otcovo místo bez obav z nároků bratrů na spoluvládu. Konflikt potencionálních

dědiců,

navíc

v podání

Jordana

vykreslený

jako

ponižující

přerozdělování otroků v rodinném majetku,103 se mohl později hodit jako omluva vzpoury proti dosavadnímu pánovi a skvěle nahrál králům a náčelníkům kmenů poddaných hunské moci, kteří se znesvářených nástupců svého bývalého pána mohli zbavit snadněji, než kdyby proti nim byli nuceni vystoupit jako proti sjednocené síle. Attila zemřel v roce 452104

či počátkem roku 453105 na svém území po návratu

z neúspěšného tažení do Itálie. Většina kronik se omezuje na stručné oznámení jeho smrti. Následující období můžeme rekonstruovat jen v hrubých rysech, neboť pro něj nemáme příliš mnoho informací. Až na kratičkou pasáž ve Vita s. Severini, kde se praví, že v době, kdy Attila zemřel, obě Pannonie a další území sousedící s Dunajem byla v naprostém zmatku,106 musíme spoléhat pouze na Jordana,107 v jehož textu následuje po Attilově smrti popis velkolepého pohřbu provázeného slavnostmi, při kterých si Hunové pořezali na znamení

98

Jordanes píše, že Attila vyslal vyjednavače k Marcianovi, aby si vynutil pod hrozbou vyplenění provincií tribut přislíbený Theodosiem (Get. 225). 99 Maenchen-Helfen, s. 143. 100 Get. 254. 101 „Attila rex Hunnorum Europae orbator provinciae noctu mulieris manu cultroque confoditur.“ (Marcellini Comitis, Chronicon, s. 86). 102 Get. 259. 103 „...(filii Attilae) gentes sibi dividi aequa sorte poscebant, ut, ad instar familiae, bellicosi reges cum populis mitterentur in sortem.“ (Get. 259). 104 Chronica gallica a. CCCCLII et DXI, s. 27. 105 Tak usuzuje P. Heather, Gótové, s. 125 a 132. 106 Vita s. Severini Noricorum apostoli I, 7. 107 Srov. Maenchen-Helfen, s. 144.

25

smutku tváře, zpívali písně o hrdinských činech svého krále, uspořádali velkou pitku a nakonec jej spolu s mnoha poklady pohřbili v rakvi ze zlata, stříbra a železa do země.108 Jak uvidíme dále, jakmile byly smuteční obřady vykonány, propukl mezi Attilovými nástupci boj o vládu,109 což by mohl být onen zmatek panující podle Severinova životopisce v Pannonii a na březích Dunaje, který je zřejmě oslabil natolik, že mohli být poblíž Nedao poraženi. Tato území patřila k hunské říši ještě v okamžiku bitvy a nejspíš i krátce po ní. Bitva tedy musela proběhnout nějakou dobu v době po smrti Attily a před získáním provincií Pannonie Římany zpět110. Nevíme, kdy přesně byli Hunové poraženi a přestali být pány Pannonie, jistě k tomu však muselo dojít nejpozději v létě roku 455, kdy se stal západořímským císařem Avitus. Sidonius Apollinaris v panegyriku na nového císaře a svého tchána píše, že po mnoha generacích získal Avitus ztracené Pannonie zpět pouhým příchodem.111 Vzhledem k subjektivní formě oslavné básně, musíme brát Avitovy hrdinské schopnosti s rezervou. Pravděpodobně to nebyl on sám, kdo vykonal cestu do Pannonie.112 Je také možné, jak předpokládá Maenchen-Helfen, že Římané illyrské provincie nedobyli zpět silou, což může vysvětlovat absenci zpráv o revocatio Pannoniarum v kronikách.113 Nicméně fakt, že římská armáda mohla vyslat jednotky na území provincie donedávna okupované Huny, by mohl sugerovat, že hunští bojovníci ztratili moc nad tímto územím už delší dobu před Avitovým dosazením do císařské hodnosti. Bitvu u Nedao můžeme tedy posunout do roku 454.114

Dalším problémem, který je s bitvou spojován, je přesná lokalizace místa. Podle jediného zdroje, kterým je opět Jordanes, se národy střetly v Pannonii, poblíž řeky, jejíž jméno znělo Nedao,115 a tento název se objevil pouze u Jordana.116 V minulosti se mnoho badatelů snažilo přesněji určit tuto řeku. Filologické a lingvistické pokusy nicméně nevedly

108

Get. 255-258. Jordanes má pro složitou situaci jednoduché vysvětlení:...Talibus peractis, ut solent animi iuvenum ambitu potentiae concitari, inter successores Attilae de regno orta contentio est...(Get. 259) Zmatek pravděpodobně nenastal tak záhy po Attilově smrti, spíše byl způsoben uvolněním kmenů a jejich novými přesuny. Attilovi nástupci zřejmě měli rozdílné názory na to, jak do rozpadajícího se svazku získat zpět odcházející kmeny. 110 Někdy v době následující po bitvě museli Římané získat obě Pannonie zpět, neboť je později přidělili Ostrogótům, kteří o ně římskou vládou požádali: „Gothi vero maluerunt a Romano regno terras petere quam cum discrimine suo invadere alienas, accipientesque Pannoniam ...“ (Get. 264). 111 Apoll. Sid. Carmen VII, vv. 589-590. 112 Maenchen-Helfen, s. 145. 113 Ibidem, s. 146. 114 Ibidem, s. 147. Thompson se přiklání spíše k roku 455 (Thompson, s. 152). 115 Get. 261. 116 Maenchen-Helfen, s. 147. 109

26

nikam; keltský nebo illyrský původ jména117 nepomohou Nedao identifikovat a pokusy ztotožnit tento název s podobně znějícími jmény v jiných pramenech nepřinesly jistotu.118 Vyjdeme-li pouze z informace, kterou nám zanechal Jordanes, určíme řeku Nedao jen velmi přibližně. Nachází se v Pannonii, bohužel však nevíme, zda se jedná o Pannonii prima nebo Pannonii secunda, případně Savii. Navíc Jordanes používá jednotné číslo pro označení obou Pannonií.119 Hranici mezi těmito dvěma provinciemi a barbarikem tvořil Dunaj, oběma pak protékaly řeky Sáva a Dráva. Nedao tedy může být buď přítokem Dunaje, a to pravobřežním, nebo Sávy či Drávy. Maenchen-Helfen při hledání přesnějšího umístění vycházel ze svých skvělých znalostí antických pramenů. V tomto případě se opírá o Jordanovy Římské dějiny. Na konci díla je pasáž popisující bitvu, v níž byli Gepidové poraženi Langobardy za velkých ztrát na obou stranách. Jordanes dodává, že o bitvě jako je tato, nebylo v těchto místech slyšet od časů Attilových, kromě té, jež byla svedena pod velením magistra militum Calluka také s Gepidy, nebo bitvy Munda s Góty.120 Východořímský generál Mundo zasahoval roku 536 proti s Ostrogótům, kteří se vydali plenit Dalmácii ležící nedaleko hranic Pannonie.121 Calluc se v těchto místech, konkrétně v Dacii ripensis objevil o tři roky později, kdy se Gepidové vydali z Pannonie secundy a napadli římské provincie ležící jižně od Dunaje.122 Tím bychom omezili území na oblast jižní Pannonie, poblíž hranic s provincií Dalmatií, kudy protékala Sáva. Protože Jordanes nemohl pomýšlet na jinou bitvu, která by se mohla odehrát na takto vymezeném území za časů Attilových, než na bitvu u Nedao, může Maenchen-Helfen předpokládat, že Nedao byla pravděpodobně přítokem Sávy v jižní Pannonii.123 S jistotou nelze ani potvrdit, že se jedná o větší a pro danou oblast významnější tok. Pokud Jordanes zmínil název řeky, mohlo to být pouze proto, že se právě poblíž jejího břehu odehrála bitva důležitá pro rozpad hunského státu a tedy i další pokračování ostrogótského kmene. Důležitost tohoto záchytného bodu zdaleka nemusí být dána jeho velikostí na mapě, ale událostí, která se u něj odehrála. Flumen cui nomen est Nedao – nic víc, nic míň. Snad Jordanes ani netoužil přesněji lokalizovat místo, kde se Ostrogóti pravděpodobně neukázali jako odvážní bojovníci a nepřipojili se k zápasu podmaněných kmenů o svobodu. Jako by se styděl za chování svých

117

Maenchen-Helfen, s. 148. Max Fluss, Nedao, in: RE 16, Stuttgart 1935, 2171-2172. Dále srov. Krzysztof Dąbrowski, s. 54. 119 Maenchen-Helfen, s. 148. 120 Rom. 386-387. 121 Get. 274. 122 Maenchen-Helfen, s. 148-149. 123 Ibidem, s. 149.

118

27

předků a takovýto negativní obraz se jaksi nehodí k oslavě amalské dynastie. Je také možné, že on sám již netušil, o které místo se jedná, a výraz pouze opsal od Cassiodora.

Srovnáme-li vyprávění o bitvě u Nedao s vyprávěním o bitvě na Catalaunských polích v Jordanově podání, zarazí nás obrovský rozdíl v jejich popisu. A nejedná se pouze o prostor, který jim Jordanes věnuje.124 Bitva na Catalaunských či Mauriackých polích v blízkosti dnešního Troyes, považovaná už ve své době za bitvu neobyčejnou a do té doby nevídanou, je vykreslena do detailů; proradnost Alanů, řazení vojska na obou stranách, pověrčivost Attily i jeho povzbuzující řeč k vojákům, smrt Theodericha. Nic takového při popisu bitvy u Nedao se nestalo. Jordanes, opíraje se patrně o Cassiodora a Priska,125 vyjmenovává jednotlivé národnosti a zbraně, jimiž bojovaly, dodává, že vítězství připadlo zcela neočekávaně Gepidům, kteří vlastně boje podnítili, že v bitvě zemřel Attilův nejstarší syn Ellak. Jmenný seznam účastníků bitvy je příliš stručný na to, aby nám mohl napovědět, kdo vlastně bojoval na čí straně a proti komu. Je otázkou, zda bylo Jordanovým záměrem zestručnit vyprávění týkající se právě bojovníků a tak zakrýt nějakou skutečnost, která by vrhala špatné světlo na Ostrogóty. Je možné, že tuto verzi převzal od Cassiodora, aniž by měl potřebu dále ji rozvádět. Ale už Cassiodorus by o událostech zahanbujících předky krále Theodericha patrně pomlčel. Podle Jordana byl prvním, kdo se postavil Attilovým synům, Ardarich, jemuž se nelíbilo, jak s ním a jeho kmenem nakládají.126 Tento údaj můžeme považovat za celkem věrohodný; Jordanes neměl Gepidy příliš v oblibě, vždyť právě oni pozvedli v jeho vyprávění zbraně proti Ostrogótům.127 Jordanes by patrně Ardarichovi nepřipisoval iniciativu, pokud by tomu tak ve skutečnosti nebylo. Jeho podíl na bitvě by mohl zamlžit, podobně jak se tomu stalo u Ostrogótů, jelikož ten nevrhá zrovna lichotivé světlo právě na Ostrogóty. Ardarich byl prý u Attily oblíben pro svou spolehlivost a rozvahu.128 Pozice Gepidů a Ostrogótů patřila v říši k nejsilnějším. Zdá se, že Gepidům se pod hunskou nadvládou dařilo lépe než Ostrogótům, u nichž došlo k čtyřicetiletému bezvládí po jedné z válek s Gepidy, a měli zřejmě po celou dobu existence v rámci hunské říše vlastní, a nikoliv dosazované krále, jak tomu

124

Viz. výše pozn. 95. Maenchen-Helfen, s. 144. 126 Get. 260. 127 Get. 97-100. 128 Get. 199. 125

28

bylo u Ostrogótů asi do roku 439.129 S vlastním králem v čele kmene mohli v době sporů mezi Attilovými syny nabýt dostatečné vojenské síly, kterou pak využili proti hunskému vojsku. Po vítězství u Nedao získali Gepidové území původně obývaná Huny. Na rozdíl od jiných účastníků nežádali východořímskou říši o přidělení nových sídel, ale uzavřeli s Marcianem spojeneckou smlouvu.130 Vytvořili tzv. gepidskou říši rozkládající se mezi Tisou, Dunajem, Alutou a Karpatami,131 která však neměla dlouhého trvání. Největší moc a proslulost Gepidů spadá právě do doby po bitvě u Nedao. V následujících zhruba patnácti letech Gepidové ovládali původní hunská sídla, na jejich nově získaném území se patrně nacházel proslulý Attilův dřevěný palác.132 Vzhledem k tomu, že po Nedao se Gepidové přestěhovali na dřívější hunské území a Hunové se pod jejich tlakem stáhli pro změnu na bývalá ostrogótská sídla, byli Ostrogóti nuceni požádat o nová území k osídlení.133 Tradiční rivalita mezi těmito dvěma kmeny,134 jejímž odrazem by mohl být poněkud zkreslený obraz jejich vztahů v Jordanově podání, zřejmě neustala ani po bitvě u Nedao, zejména pokud se Ostrogóti nepostavili na stranu povstalců, pokračovala i po rozpadu hunského svazu a ukázala se patrně i roku 469 v bitvě u Bolia. Tady pro změnu boj, jak tvrdí Jordanes, rozpoutali svébští králové. Svébové vytáhli s pomocí Alanů a také Gepidů a Rugiů,135 ale v bitvě byli poraženi Ostrogóty vedenými

Thiudimirem, jenž sjednotil vládu nad celým kmenem a

převzal moc po bratru Valamirovi. V následujících letech už akce Gepidů nebyly zřejmě příliš rozsáhlé, nemáme o nich příliš mnoho zpráv, ale pravděpodobně napětí mezi Ostrogóty a Gepidy přetrvávalo, stejně tak nájezdy na římské území. Byzantinsko-ostrogótské války Gepidům přinesly relativní klid, nicméně se v jejich blízkosti objevil Langobardi, na jejichž rozpínavost doplatili. Přes dynastické sňatky, které oba kmeny pojily, byli Gepidé po řadě bitev poraženi. Definitivní porážka přišla roku 567, král Gepidů Kunimund byl zabit v boji. Alboinovým Langobardům, kterým tentokrát východořímská říše nepomohla a povolali tedy na pomoc Avary, se sice podařilo gepidské sousedy zničit, ale na jejich místo přišli Avaři a stali se novou hrozbou.

129

Od Priska víme, že Hunové dosazovali některým kmenům ve své říši krále z vlastních řad. Ve fragmentu 8 píše Priskos o jednom z jeho logades Onegesiovi, který byl vyslán k Akatzirům, aby jim za panovníka dosadil jednoho z Attilových synů (fr. 8). 130 Get. 263. 131 Bednaříková, s. 302. 132 Ibidem, s. 302. 133 Get. 264. 134 Bednaříková, s. 302. 135 Get. 277-278.

29

Kde byli Ostrogóti? O postoji Gepidů a jejich odporu vůči Hunům se nepochybuje, naopak nejisté je místo Ostrogótů v tomto boji. Jak píše Jordanes, můžeš vidět Góta bojujícího s dlouhým kopím,136 ale s kým a proti komu? Právě kvůli určité podivné stručnosti této pasáže, jejímu ne zcela jasnému smyslu, se dostalo velké pozornosti ze strany mnoha badatelů právě postoji Ostrogótů.137 V úvahu přicházejí čtyři logická možná řešení této otázky, z nichž každé je některými z historiků zastáváno. Jako první se nabízí, že Ostrogóti se zúčastnili bitvy u Nedao a sice na straně povstalců, tedy po boku Gepidů a dalších kmenů.138 Tento výklad se zdá být nejméně pravděpodobný. Kdyby se ostrogótští panovníci skutečně postavili proti Hunům, vystupovali by též jako hrdinové-osvoboditelé, kteří uvolnili z tyranie hunského područí nejen svůj lid. Takovouto skvělou příležitost k oslavě Theoderichových předků a jejich udatných činů by si jistě nenechal ujít ani Jordanes, ani Cassiodorus, protože podobný vpravdě heroický čin by Theoderich ve svém rodokmenu jistě rád uvítal. Ale nic takového se nestalo. Ostrogóti žili v hunské říši už od doby, kdy Ermanarichova říše kolem roku 375 podlehla prvnímu hunskému nájezdu na Evropu,139 čtyřicet let dokonce existovali bez krále z vlastního kmene, což bylo podle Jordana vyvoláno smutkem po smrti Thorismunda, jenž padl v bitvě s Gepidy.140 Nicméně ostrogótští králové se pohybovali v nejužším kruhu hunského krále,141 mezi Attilovými logades najdeme také Ostrogóty. Nejvyšší vrstvy kmene si udržely vysokou ekonomickou úroveň a tudíž by neměly důvod svou situaci měnit. Další variantou je, že se Ostrogóti této bitvy vůbec neúčastnili. Důvodem mohla být již na Hunech získaná nezávislost,142 která jim umožnila vůbec se do konfliktu nezaplést.143 O nezávislosti

Ostrogótů ještě před Nedao lze však sotva uvažovat. Neměli-li ostrogótští

králové v této době s Huny již nic společného, patrně by proti nim Hunové nevytáhli jako proti uprchlíkům, uprchlým otrokům.144

136

Get. 261. Srov. Bednaříková, Stěhování národů, s. 302 138 Srov. např. Dąbrowski, s. 54, dále C.D. Gordon, The Age of Attila, Michigan 1960, s. 111 a s. 157. 139 Get. 130. 140 Get. 251. 141 Ostrogótský vládce Valamir a král Gepidů Ardarich patřili mezi Attilovy oblíbence:...nam perpendens Attila sagacitate sua, eum et Valamerem, Ostrogotharum regem, super ceteros regulos diligebat. Erat namque Valamir secreti tenax, blandus colloquio, doli ignarus, Ardaricus fide et consilio, ut diximus, clarus...(Get. 199). 142 Thompson, s. 152. 143 Maenchen-Helfen nabízí jako důvod neúčasti Ostrogótů loajálnost vůči Hunům. Myslím však, že pokud by chtěli Ostrogóti prokázat svou loajalitu, patrně by tak učinili právě účasti na bitvě po boku Hunů (MaenchenHelfen, s. 144). 144 Get. 268. 137

30

Třetí možností je zastoupení Ostrogótů na obou stranách. Tuto možnost lze připustit, pokud v rámci hunské říše existovalo více stejně mocných gótských skupin se stejně významným postavením. Jordanes však o žádné podobné skupině Gótů nemluví,145 jeho pozornost se soustředí pouze na skupinu vedenou amalskými panovníky, jejichž osudy po Nedao sleduje. Je otázkou, zda by Jordanes v případě, že si amalší panovníci Ostrogótů vybrali nesprávnou stranu konfliktu, byl schopen přiznat, že tu byli jiní gótští panovníci, kteří se rozhodli správně a zda by jejich podíl na osvobození germánských kmenů raději nezamlčel. Avšak ani v období po bitvě u Nedao, kdy se kmeny stěhovali do nových sídel, Jordanes o jiných gótských skupinách nehovoří. Čtvrtou variantou je možnost, že se Ostrogóti zúčastnili bitvy u Nedao na straně Hunů146 a teprve později se od Hunů odpoutali, což dle mého názoru nejlépe odpovídá situaci. Ekonomická situace vládnoucích vrstev kmene nebyla vůbec špatná, členové panovnického rodu byli součásti Attilova dvora a užívali veškerého přepychu a bohatství získaného nájezdy i díky spojeneckým poplatkům. Pokud se obávali případné nerovnováhy vyvolané událostmi před i po Attilově smrti, jež by jim už nezaručovala výhodné postavení, mohli se pokusit spolu s Huny obnovit původní pořádek. Uvědomíme-li

si,

co

se

dělo

s Ostrogóty

dále,

zdá

se

tato

varianta

nejpravděpodobnější. Jordanes píše, že Gepidové, tedy jednoznační vítězové, osídlili původně hunská sídla a Ostrogóti si museli také najít nové domovy. Na rozdíl od Hunů požádali o přidělení vhodného území císaře Marciana a osídlili část Pannonie. Kdyby stáli na straně vítězné, nemuseli by o území žádat na konstantinopolském dvoře a Jordanes by nemusel tuto skutečnost zastírat. Jordanes působil v polovině 6. století, tedy sto let po oné události. Zdá se být více než pravděpodobné, že by se jistě našli schopní pěvci, kteří by oslavili jejich udatné činy či vyzdvihli hrdinskou smrt některého význačnějšího člena kmene v písních, stáli-li by Ostrogóti na straně vítězů, a Cassiodorus nebo Jordanes by je určitě ve svých dílech uplatnili. Bohužel se tak nestalo, nikde se nedočteme, že by se Jordanes při psaní této pasáže opíral o staré písně, přitom památka na takovouto důležitou událost musela být ještě poměrně čerstvá.

145

Pokud Jordanes mluví o Gótech vedených neamalskými panovníky, kteří se odloučili od skupiny vedené Vandalariovými syny, děje se tak velmi nenápadně. (srov. Get. 270). 146 Srov. Herwig Wolfram, The History of the Goths, Berkeley 1988, s. 258 (dále jen Wolfram).

31

Dopad bitvy u Nedao Přestože Ostrogóti snad byli mezi poraženými, zůstali jednotní, zatímco Hunové kdysi spojení v dosti pevném svazku ovládaném Attilou, se rozpadli na jednotlivé menší kmeny neschopné čelit ostatním národům v oblasti. Ostrogóti dokázali na rozdíl od Hunů, kteří už před Nedao oslabili své síly bojem o vládu, udržet dostatečně velkou moc, což jim umožnilo patrně již roku 455147 odolat pokusu Hunů o opětovné ovládnutí gótského kmene. Hunové byli Valamirem odraženi a nuceni odejít k břehům Dněpru.148 U ostatních nehunských účastníků bitvy u Nedao také nelze jednoznačně určit, na kterou stranu se postavili. I tyto kmeny se po roce 454 v rámci barbarika stěhovali do nových sídel. Zmíníme se zde krátce o některých z nich. Herulové, kteří podle Jordana při bitvě využívali lehkooděnců, sídlili na jižní Moravě a po obou stranách řeky Moravy až k Dunaji a Malým Karpatům.149 Po nějaký čas byli schopni úspěšně odolávat Langobardům a dokonce je porazit. Tlak ze strany Gepidů je však oslaboval a nakonec oni takto vysíleni byli Langobardy roku 512 poraženi. Herulové se rozdělili: většina se se svolením císaře Anastasia usadila v Pannonii II. Další skupina přešla na území Gepidů a jiná našla nový domov v Itálii.150 Rugiové se také rozdělili. Jedna skupina se usadila v jihovýchodní Thrákii. Druhá obsadila dnešní Dolní Rakousko severně od Dunaje. Toto území po Rugiích získalo nové jméno – Rugiland. Ke konci 5. století se spojili s Ostrogóty a po Theoderichově boku se zúčastnili tažení proto Odoakerovi do Itálie.151 Většina Skirů patrně bojovala na straně Gepidů. Po bitvě sídlili mezi Malými Karpatami a Váhem. Příslušník užší císařské gardy Odoaker, který byl roku 476 provolán barbarskými vojáky na krále, považovaný za příslušníka tohoto etnika dosáhl takové moci, že byl schopen sesadit císaře Romula Augustula z trůnu. Vytvořil první barbarské království na území Itálie.152

Závěr Existence evropské hunské říše nebyl příliš dlouhá, její vliv však zanechal trvalé následky. Ochromující síla s jakou Hunové udeřili na evropský kontinent jim umožnila podmanit si mnoho jiných barbarských kmenů a začlenit je do svého kmenového svazu. 147

Maenchen-Helfen, s. 158. Get. 268-269. 149 Bednaříková, s. 306; Wolfram, s. 258. 150 Ibidem, s. 307. 151 Ibidem, s. 308-313. 152 Ibidem, s. 313-316. 148

32

Posíleni o další výtečné válečníky stali se hrozbou obou části římské říše. Zapojení do hunského kmenového svazu přineslo změny i germánským kmenů. Stratifikace Attilova dvora nespočívala na etnické příslušnosti, ale na moci a postavení jednotlivých náčelníků či logadů a vytvářela nadnárodní vrstvu šlechty. Tento jev změnil strukturu germánských kmenů a napomohl k vytváření feudálních vztahů a barbarských království, která dala základ středověkým budoucím středověkým státům. Ostrogóti nezavedli ve své italském království novou státní správu, ale převzali správu římskou, která prorostla do jejich kmenové organizace. Mezi nejvýznamnější členy dvora ostrogótského krále patřili přední římští obyvatelé.

Vzestup Hunů byl skvělý a rychlý, jejich pád o to strmější. Máme prameny, jež tvrdí, že Hunové byli skutečným ohrožením prakticky celé Evropy, máme zprávy o jejich krutosti, lačnosti, zuřivosti. Jsme informováni o tom, kdy a jak se dostali do Evropy a co způsobovali. Co nám chybí je dostatečně uspokojivý obraz konce hunské říše. Spoléhat se musíme pouze na Jordana, o jehož pravdomluvnosti v tomto případě však lze více než pochybovat. Pokud by se některý z amalských válečníků proslavil během této bitvy svým hrdinstvím, dochovala by se patrně v lidových písních legenda o jeho činech a jistě by byla známa Cassiodorovi a tedy i Jordanovi. Pochybnosti vyvolává však role Ostrogótů, nikoli Hunů. Hunové byli jednoznačně poraženi. Attila, jehož vojenské a diplomatické schopnosti spolu s osobní panovnickou mocí a kořistí získanou při častých nájezdech na území římské říše a z mírových poplatků udržovaly náčelníky a krále podmaněných národů v poslušnosti, byl prakticky jediným pojítkem etnicky nesourodého kmenového svazu. Jeho moc byla na vrcholu roku 450, po neúspěchu galského tažení začala jeho hvězda upadat a mýtus o jeho neporazitelnosti se rozplynul.153 Náhlá smrt Attilu pravděpodobně zbavila povinnosti dožít se toho, jak se jeho říše rozpadá. Fakt, že „druhý Attila“ se mezi jeho dědici neobjevil, jen uspíšil vzpouru podmaněných kmenů a vyústil do rozhodující bitvy u Nedao. Hunové zmizeli z evropských dějin, vzpomínka na ně však zůstala. Při každém dalším útoku kočovníků z východu si středověcí kronikáři připomínali ukrutné hunské válečníky. Attila získal přezdívku bič Boží a s ní i nesmrtelnou slávu. Neboť vysloví-li někdo pojem Hunové, které jméno vás napadne jako první? Přece Attila. Nemusíme si nic pamatovat

153

Maenchen-Helfen, s. 143.

33

z hunského působení, ale díky interpretaci pramenů pozdního starověku a středověku se nám Hunové a jejich vůdce vždy připomenou jako synonymum neobyčejné krutosti a divokosti.

34

Seznam zkratek RE - Pauly-Wissowa Realencyklopädie der classischen Altertumswissenschaft Neue Bearbeitung, Stuttgart 1894nn REzr - Pauly-Wissowa Realencyklopädie der classischen Altertumswissenschaft zweite Reihe, Stuttgart 1920nn MGH AA - Monumenta Germaniae Historica Auctores Antiquissimi, Hannover 1819nn FHG - Fragmenta Historicorum Graecorum

35

Prameny Ammiani Marcellini, Rerum gestarum libri qui supersunt, ed. Victor Gardthausen, Lipsiae 1874-1875. Ammianus Marcellinus, Soumrak římské říše, přel. Josef Češka, Praha 1975. Priscus Panites, in: Fragmenta Historicorum Graecorum IV, ed. Carolus Müllerus, Parisiis 1868. Iordanis, De origine actibusque Getarum, ed. Francesco Giunta – Antonino Grillone, Roma 1991. Iordanis, Romana et Getica, in: MGH AA 5, ed. Theodor Mommsen, Berolini 1882 [online]. Aktualizováno 7.3.2006[cit. 2006-06-20], dostupné z http://www.dmgh.de. Cassiodori Senatoris, Chronica, in: MGH AA 11, ed. Theodor Mommsen, Berlin 1884 [online]. Aktualizováno 7.3.2006 [cit. 2006-06-20], dostupné z http://www.dmgh.de. Marcellini Comitis, Chronicon, in: MGH AA 9, ed. Theodor Mommsen, Berolini 1882 [online]. Aktualizováno 7.3.2006 [cit. 2006-06-20], dostupné z http://www.dmgh.de. Chronica Gallica ad CCCCLII et DXI, in: MGH AA 11, ed. Theodor Mommsen, Berolini 1884[online]. Aktualizováno 7.3.2006 [cit. 2006-06-20], dostupné z http://www.dmgh.de. Sancti Eusebii Hieronymi, Epistulae I, ed. Isidorus Hilberg, Vindobonae-Lipsiae 1910. Sidonii Apolinaris, Carmina et Epistulae, in: MGH AA 8, ed. Christian Ljütjohann, Berlin 1887[online]. Aktualizováno 7.3.2006 [cit. 2006-06-20], dostupné z http://www.dmgh.de. Vita s. Severini Noricum apostoli auctore Eugyppio, in: Patrologia Latina [databáze online]. Electronic Book Technologies, Inc. and Chadwyck-Healey Ltd. 1993-1996. [cit. 2006-09-25]. Dostupné z http://litterae.phil.muni.cz. Zósimos, Stesky posledního Římana, Přel. Antonín Hartmann, Praha 1983. Sozomenos, Ekklhsiastikh ƒstor…a, in: Patrologia graeco-latina 67, ed. Jacques-Paul Migne, Paris

1857-1866

[online].

Aktualizováno

7.3.2006[cit.

2006-06-20],

dostupné

z

http://litterae.phil.muni.cz.

Literatura: C. D. Gordon, The Age of Attila, Michigan 1960. Eduard Droberjar, Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie, Praha 2005. Edward Arthur Thompson, Hunové, Praha 1999. Jan, Chochorowski, Koczownicy wielkiego stepu z mroków prehistorii do debiutu na arenie dziejowej, in: Koczownicy Ukrainy, ed. Jan Chochorowski, Katowice 1996, s. 9-30. 36

Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Praha 2003. Krzysztof Dąbrowski, Hunowie europejscy, in: Krzysztof Dąbrowski – Teresa NagrodzkaMajchrzyk – Edward Tryjarski, Hunowie europejscy, Protobułgarzy, Chazarowie, Pieczygowie, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1957. Lech A. Tyszkiewicz, Hunowie w Europie. Ich wpływ na Cesarstwo Wschodnie i Zachodnie oraz na ludy barbarzyńskie, Wrocław 2004. Otto J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns: Studies in Their History and Culture, ed. by Max Knight, Berkeley-Los Angeles-London 1973. Otto Maenchen-Helfen, Geschichte der Hunnen, Erster Ban. By Franz Altheim. Pp. Viii + 463. Berlin: Walter de Gruyter & Co., 1959, Journal of the American Oriental Society, 79(1959), s. 295-298. Walter Goffart, Rome, Constantinople, and the Barbarians, The American Historical Review, 1981, roč. 86, č. 2, s. 275-306. William Tronsdale, Otto J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns: Studies in Their History and Culture. Ed. by Max Knight. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1973. Speculum 51/4, 1976, s. 763-766. Herwig Wolfram, The History of the Goths, Berkeley 1988.

Walter Ruge, Barbaroi, in: RE 2, Stuttgart 1896, 2858. Otto Seeck, Stilicho, in: REzr 3, Stuttgart 1929, s. 2523-2524. Ibidem, Ricimer, in: REzr 1, Stuttgart 1920, s. 797-799. Wilhelm Enßlin, Priscus, in: RE 23, Stuttgart 1959, 9-10. Max Fluss, Nedao, in: RE 16, Stuttgart 1935, 2171-2172. Alfred Kappelmacher, Iordanis, in: RE 9, Stuttgart 1916, 1908-1929.

37

Obrazová příloha: mapka č.1: Rozsah hunské říše za Attilovy vlády (převzato z: Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Praha 2003, s. 64).

38