Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií. Bakalářská diplomová práce Tereza Pazdírková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií

Bakalářská diplomová práce

2011

Tereza Pazdírková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Novořecký jazyk a literatura

Tereza Pazdírková

Postavy antické mytologie v díle J. Ritsose Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Nicole Votavová Sumelidisová

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………….

Zde bych ráda poděkovala vedoucí práce, Mgr. Nicole Votavové Sumelidisové, za odborné vedení a cenné rady.

Obsah

Úvod ................................................................................................................................................6 1. 1.1

Život Jannise Ritsose...............................................................................................................8 Dílo J. Ritsose a vliv na jeho tvorbu....................................................................................8

2.

Mytologie v díle Jannise Ritsose...........................................................................................10

3.

Τέταρτη ∆ιάσταση ..................................................................................................................12

3.1

Monolog ............................................................................................................................13

3.2

Témata básní......................................................................................................................14

3.3

Pojetí hrdiny ......................................................................................................................15

3.4

Význam času......................................................................................................................17

4. 4.1 5. 5.1 6. 6.1

Élektra....................................................................................................................................20 Élektra Ritsose versus Élektra v antických tragédiích.......................................................25 Agamemnón ..........................................................................................................................27 Srovnání postavy Agamemnona v pojetí Ritsose a Aischyla ............................................32 Filoktétés a Neoptolemos ......................................................................................................34 Společné prvky v Ritsosově básni Φιλοκτήτης a v tragédii Sofokla.................................38

Závěr..............................................................................................................................................41 Resumé - Περίληψη.......................................................................................................................43 Bibliografie....................................................................................................................................45

Úvod Ve své bakalářské diplomové práci se zabývám mytologickými postavami sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση1 (Čtvrtý rozměr) Jannise Ritsose. Básně obsažené v této sbírce se liší od ostatní tvorby tohoto básníka svým rozsahem, formou a obsahem. Od padesátých let se Ritsos obrací k mytologii a postavám z antických tragédií. Pečlivě si vybírá významné osobnosti z řeckých mýtů a přenáší je do současnosti. V první kapitole přibližuji básníkův život a dílo, které odráží jeho pocity, životní zážitky a je silně ovlivněno zkušenostmi z válek nebo vyhnanství. Následně se věnuji mytologickým prvkům v autorově tvorbě a způsobu jejich využití. V další části mé práce se věnuji konkrétní sbírce Τέταρτη ∆ιάσταση a snažím se poukázat na její odlišnost a jedinečnost. Rozebírám pojem času a na konkrétních ukázkách se snažím vysvětlit užití anachronismu, který je přítomen ve většině básní. Autor nám přibližuje dobu mytických příběhů a zároveň vyobrazuje postavy ze současnosti. V další části své práce se zabývám formou básní a pojetím hrdiny obecně ve všech sedmnácti básních sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση. Z dvanácti básní věnujících se mytologickým postavám jsem si vybrala čtyři představitele. Jako protipól třem mužům jsem zvolila jednu ženu, Élektru. Ženu natolik silnou nést tíhu svého osudu a odhodlanou k činu, že je schopna vyrovnat se mužskému charakteru. I Ritsos věnuje této postavě více pozornosti než ostatním. V této kapitole uvádím dvě básně, kde Élektra promlouvá, a následně ji srovnávám s postavou antických tragédií významných dramatiků tehdejší doby. Jako druhou postavu jsem si zvolila jejího otce Agamemnοna, symbol síly a vítězství. Zde poukazuji na předurčenost nezvratného osudu, vůdčí sílu jak v antických tragédiích, tak i v této básni Ritsose. Stejně jako u Élektry, i u této básně analyzuji obsah, formu a přítomné motivy, které vždy podkládám ukázkami z konkrétní básně. Obdobně tak činím i u posledních dvou vybraných postav. Báseň, kde hrdinové vystupují, se vymyká tím, že nespadá do átreovského cyklu, ale nýbrž do cyklu o trojské válce. Báseň nese jméno hrdiny Filoktéta, který však monologu Neoptolema pouze naslouchá. U ostatních básní tomu je naopak, podle osoby přednášející monolog je pojmenovaná celá báseň. Básník zde srovnává dvě generace (své současníky a generaci svého otce). Ke konci této kapitoly se snažím najít společné a odlišné prvky Ritsovy básně a antické tragédie Sofokla.

1

Ritsos, J. Τετάρτη ∆ιάσταση. Τόµος Σ.Τ.΄Athény: Kedros. 2009.

6

Cílem mé práce je analyzovat vybrané postavy ze sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση z hlediska jejich charakteru, chování, pocitů a následně poukázat na společné či odlišné prvky se stejnojmennými hrdiny antických tragédií. Ve své práci použiji ukázky ze sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση a zachovávám v nich monotonický systém. Při přepisu jmen mytologických postav se řídím Robertem Gravesem.2 Jméno básníka a osob spadajících do dvacátého století přepisuji dle zásad novořecké transkripce doporučovaných Slovníkem řeckých spisovatelů.

2

Graves, R. Řecké mýty II. Praha: Odeon. 1982.

7

1. Život Jannise Ritsose Jannis Ritsos se narodil roku 1909 v malém městě Monemvasia v Lakónii (jihovýchodní část Peloponésu). Byl posledním ze čtyř dětí statkáře Eleftheria Ritsose, který pocházel z urozené rodiny. Měl bratra Dimitrise a dvě sestry, Ninu a Lulu. Sestra Lula byla pouze o rok starší a ze všech sourozenců s ní měl nejpevnější pouto. Mladý Jannis si klidného dětství dlouho neužil. Po 1. světové válce a následné Maloasijské katastrofě roku 1922 se rodina ocitla v tíživé situaci a přišla skoro o všechen majetek. Důvodem byla finanční krize, ale velkou mírou k tomu přispěl i otec se svou neovladatelnou vášní k hazardu. Další ranou pro mladého básníka byla smrt jeho bratra a matky roku 1921 na tuberkulózu. Matka měla velký vliv na tvorbu osobnosti básníka. Jannis byl jejím posledním dítětem, tudíž jej hýčkala a vkládala do něj lásku a naději. Ritsos se od dětství věnoval malování, hudbě a již od osmi let psal básně. Po ukončení gymnázia odešel se svojí starší sestrou do Athén, aby si našel práci (písaře na stroji a opisovače) a pomohl tak rodině v tíživé finanční situaci. Roku 1927 však dostal tuberkulózu a byl nucen nastoupit na léčbu do sanatoria. Právě zde se poprvé setkal se socialistickou ideologií a začal publikovat v místních novinách své články. Po uzdravení se roku 1931 vrátil do Atén, kde pracoval jako herec, psal básně, pokoušel se o divadelní hry a stal se tanečníkem v divadle. Roku 1932 byl jeho otec umístěn do psychiatrické léčebny, kam ho následovala později i milovaná sestra Lula. Ritsos byl v poválečné době dvakrát vezněn, poprvé v době občanské války (1942–1946) a podruhé během Junty (1969–1974). Po prvním vyhnanství se roku 1952 vrátil do Athén, kde se oženil s lékařkou Falitsou Jeorjiadi, která mu porodila dceru Eri.3 Dvakrát dokonce navštívil Československo, a to v letech 1960 a 1962, kde napsal dvě rozsáhlé poémy s názvy Ostrava a Bratislava je láska.4 Ritsos získal mnoho ocenění za svoji poezii a roku 1968 byl nominován na Nobelovu cenu. Jannis Ritsos zemřel 11. listopadu roku 1990. Jeho život byl plný útrap, nemocí a politických vyhnanství na mnoha ostrovech. Jak sám napsal: „Vše, co jsem miloval, mi vzala smrt a šílenství.“5

1.1 Dílo J. Ritsose a vliv na jeho tvorbu Již od dětství se u Ritsose projevoval talent na psaní. V celé jeho tvorbě se odráží láska k přírodě a klidu venkova. Hlavní témata jeho básní tvoří nostalgie, samota, láska, klid a smrt.6 Jeho tvorba byla určitou dobu ovlivněna socialistickou teorií. Od svých dvaceti let až do konce 3

Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. Αthény: Epikairotita. 1999. s. 20–33. Borecký, B. – Dostálová, R. a kol. Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda. 2006. s. 465, 466. 5 Ό,τι αγάπησα µου το πήρε ο θάνατος και η τρέλλα. Ritsos, J. Το τραγούδι της αδελφης µου. Athény: Kedros. 1991. 6 Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. Αthény: Epikairotita. 1999. s. 20. 4

8

života byl členem komunistické strany Řecka (KKE)7 a roku 1942 vstoupil do výchovného oddílu EAM.8 Ve svých literárních počátcích byl ovlivněn R. Filyrasem, Κ. Varnalisem a Κ. Karyotakisem. Netrvalo mu však dlouho a začal si budovat svůj osobitý styl. Jeho první poetické počiny se objevily v sloupcích přílohy Velké řecké filologické encyklopedie. Roku 1934 vydal svoji první sbírku s názvem Τρακτέρ (Traktor), která si získala ohlas zejména v levicových kruzích, rok poté následovala sbírka Πυραµίδες (Pyramidy) nesoucí se ve stejném duchu.9 Podnětem pro báseň Επιτάφιος (Epitaf), vydané roku 1936, se staly nepokoje a střety s policií v Soluni v květnu roku 1936. Tato báseň vyvolala velký dojem, vyznačuje se pravou lyrikou, tradičním veršem a silnou revoluční náladou.10 S nástupem diktatury a následné okupace se mění i způsob psaní básníka. Opouští tradiční verš a hledá nové prostředky vyjádření, které nachází ve volném verši. Změnou stylu psaní a náladou autora se vyznačuje báseň Το τραγούδι της αδερφής µου (Píseň mojí sestry). Od roku 1935 do roku 1943 vydává soubor třinácti lyrických básní pod názvem ∆οκιµασία (Zkouška). V celé sbírce vyniká motiv radosti – opěvuje krásu, lásku a radost ze života. Těmito básněmi se autor snaží utéct z reality plné utrpení, nemoci a samoty.11 Vyhnanství na odlehlých ostrovech se výrazně odrazilo v básníkově tvorbě. Podle R. Beatona bylo nejproduktivnějším obdobím básníka právě etapa mezi prvním zatčením roku 1952 a druhým vězněním v sedmdesátých letech.12 Občanská válka skončila porážkou levice, což pro Ritsose znamenalo velké zklamání a temná atmosféra celého tohoto období silně ovlivňuje náladu básní. Velkého úspěchu se dostalo básni Η σονάτα του σεληνόφοντος (Sonáta měsíčního svitu) vydané roku 1956. Hledá zde odpovědi na filozofické otázky týkající se smyslu lidského bytí. Tato báseň spolu s dalšími byla v sedmdesátých letech přidaná do sbírky Τέταρτη διάσταση (Čtvrtý rozměr). Ritsos podává pravdivé obrazy skutečnosti a zároveň je jeho poezie plná symbolů (např. tma, nemoc, smrt, absence, světlo a ticho).13

7

Κοµµουνικστικό κόµµα Ελλάδας (Komunistická strana Řecka). Εθνικό απελευθερωτικό µέτωπο (Národně osvobozenecká fronta). 9 Beaton, R. Εισαγωγή στην νεότερη ελληνική λογοτεχνία. Athény: Nefeli. 1996. s. 204. 10 Kordatos, J. Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνιας από το 1453 ως το 1961. Athény. 1983. s. 681. 11 Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 25–30. 12 Beaton, R. Εισαγωγή στην νεότερη ελληνική λογοτεχνία. s. 279. 13 Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 35. 8

9

2. Mytologie v díle Jannise Ritsose Těsně před 2. světovou válkou, v období, kdy byla v Řecku nastolena Metaxasova diktatura, začíná Jannis Ritsos obracet svoji pozornost k mytologickým příběhům starého Řecka. „Je zřejmé, že tato tvorba má spojitost nejen s jeho těžkými osobními zážitky, ale především se změnami společenského života, útlakem vojenského režimu a počáteční fází okupace Řecka.“14 První náznaky tohoto tvůrčího obratu se objevují již v jeho básni Τρακτέρ vydané roku 1934, později také v básni Εαρινή συµφωνία (Jarní symfonie) a v básni Εµβατήριο (Pochod).15 Inspiruje se příběhy z řecké tragedie, se kterými se setkává jako člen tanečního souboru v národním divadle a poprvé se pokouší o proniknutí do sdělení řeckých klasických autorů. Po prvních náznacích zájmu o témata řecké mytologie v jeho raném díle se k historii starověkého Řecka hlouběji vrací až v roce 1956. Od toho roku začíná hledat náměty v antických tragédiích, čerpá z mytologie a historie národa. Jeho přístup k využití těchto příběhů je však velmi opatrný a liší se od metod používaných K. P. Kavafisem nebo J. Seferisem. Ritsosovy básně s mytologickými prvky jsou úzce spojeny s jeho osobními zážitky ovlivněnými nemocí, ztrátou blízkých, vyhoštěním, vězněním a také s událostmi, jež zasáhly celý národ. Válka mezi lety 1912 a 1922 končí katastrofou, následuje období odboje a poté občanské války v letech 1940 až 1950, která národ rozdělila na dvě skupiny. Neštěstí a boj řeckého národa přibližuje vyprávěním o trojské válce a stejně tak rozepře mezi trojskými vojevůdci představují spory mezi odborářskými organizacemi během druhé světové války. Ritsos klade velký důraz na historii Řecka, jelikož zastává názor, že současný Řek se může identifikovat sám se sebou pouze, pokud zná dobře historii svého národa.16 Od roku 1962 Ritsos tvoří a vydává rozsáhlé básně, které se opírají o mýty z mykénského období a z trojské války jako např. Klytaimnéstra, Élektra, Orestés, Helena a Filoktétés. Autor ve svých básních uplatňuje mytologické prvky ve dvou úrovních. V první úrovni se snaží rozšířit rámec tradičního mýtu tak, aby pomohl čtenáři proniknout hlouběji do problematiky současné doby. V druhé rovině odděluje určité mytologické typy a zabývá se problémem vztahu jedince ke společnosti. Ritsos si ke zpracování vybírá určité postavy a motivy, umísťuje je do dnešní doby, a tím dociluje odpoutání od starověké tradice. Tuto metodu však používá s ohledem

14

Είναι φανερό ότι η πρώιµη αυτή στροφή του Ρίτσου στον αρχαίο µύθο βρίσκεται σε συνάρτηση µε τους πρώτους δύσκολους καιρούς της ατοµικής και κοινωνικής του βιογραφίας: την καταπίεση της µεταξικής δικτατορίας και της πρώτης φάσης της κατοχής. Veludis. J. Ο µύθος στο Ρίτσo. In Nέα Εστία. Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. 1991. č. 1547. s. 113. 15 Kokkoris, D. Ποιτητικός ρυθµός,παραδοσιακή και νεωτερική έκφραση: Η έναρξη της µυθικής µέθοδου στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Nisiades. 2006. s. 152–153. 16 Bien, P. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο: Αντίθεση και σύνθεση στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. Athény: Kedros. 1980. s. 68.

10

na mytologické příběhy a charaktery z antických tragédií. Kromě přemístění v čase rozpracovává a zároveň spojuje racionalitu hrdinů s jejich emoční stránkou. Výsledkem tohoto vztahu v mytologických básních je katarze, která i ve starořeckých tragédiích obnovovala duševní rovnováhu hrdinů, vedla k jejich proměně, ponaučení a nalezení vnitřní vyrovnanosti. Ritsos hlavním postavám umožňuje žít v jiné dimenzi, věčné a neměnné, s níž se setkáváme i v duchovní tradici řeckého národa.17 Básník pomocí metody mýtu přenáší kritickým pohledem do současné problematiky různé motivy: válku, vítězství, vztahy mezi mužem a ženou, erotiku, odpovědnost k národu a vlastní zemi, svědomí, statečnost i zbabělost jedince. Dotýká se tak veškerých situací a problémů, kterým musí člověk během svého života čelit, přičemž důležitou roli zde hrají výčitky za uskutečněné i neuskutečněné činy, pocity beznaděje a hořkosti vyplývající z těchto vnitřních bojů.18

17 18

Sokoliuk, V. Ο µύθος στο έργο του Γίαννη Ρίτσου. Ιn Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 391. Skiadas, A. D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 633.

11

3. Τέταρτη ∆ιάσταση Sbírka Τέταρτη ∆ιάσταση vydaná roku 1972 se skládá z rozsáhlých básní, které Ritsos napsal v rozmezí let 1956–1972. Některé básně, ve kterých Ritsos uplatnil dramatický monolog, vydal již dříve samostatně, např. To νεκρό σπίτι (Mrtvý dům), Κάτω απ΄το ίσκιο του βουνού (Pod stínem hory), Ορέστης (Orestés) a Φιλοκήτης (Filoktétés), ostatní básně jsou vydané poprvé až v této sbírce. Báseň Φαίδρα (Faidra) připojil do sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση až k jejímu šestému vydání roku 1978.19 Většina z dramatických monologů byla napsána v šedesátých letech a jsou věnovány starým mýtům a bájím, jedná se o báseň Αγαµέµνων (Agamemnón), Ορέστης, Το νεκρό σπίτι, Η επιστροφή της Ιφιγένειας (Návrat Ífigeneie), Κάτω απ΄τον ίσκιο του βουνού, Χρυσόθεµις (Chrýsothemis), Περσεφόνη (Persefona), Ισµήνη (Isména), Αιάς (Aiás), Φιλοκτήτης, Η Ελένη (Helena) a Φαίδρα. Ostatních pět básní se tomuto mytologickému cyklu vymyká, patří mezi ně Το παράθυρο (Okno), Χειµερινή διαύγεια (Zimní jas), Χρονικό (Kronika), Σονάτα του σεληνόφωτος (Sonáta měsíčního svitu) a ’Οταν έρχεται ο Ξένος (Když přichází cizinec). Na konci básní sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση autor vždy uvádí datum a místo vzniku, proto si můžeme povšimnout, že básně nejsou uspořádány chronologicky. Posloupnost básní není náhodná, ale má vnitřní myšlenkovou souvislost. Celou sbírku otevírá báseň Παράθυρο, která je chápána jako prolog, přestože je chronologicky až pátá. Naopak báseň ‘Οταν έρχεται ο Ξένος, napsaná jako čtvrtá v pořadí, je epilogem, básník se zde obrací ke společnosti, snaží se poznat sám sebe a zároveň věří v jasnou budoucnost. Do této básně, která uzavírá celou sbírku, vkládá i pozitivní prvky a smíření se svým životem.20 „Básník si je vědom, že sebepoznání není možné uskutečnit v samotě. Je třeba, aby byl člověk ověřen ve světle, v otevřeném prostoru a společenskému uvědomění, aby sebepoznání mohlo být považováno za pravé.“21 Všechny básně obsahují určité společné prvky, jedná se zejména o jejich techniku a strukturu, vyznačující se svojí rozsáhlostí a rytmickou volností. Dalším způsobem je propojení se starým mýtem, který je u Ritsose ojedinělý. Vnitřním pojítkem se také stává pojetí času a jeho destruktivní povahy.22 Ve sbírce Τέταρτη ∆ιάσταση autor spojuje tři roviny. Mytologické prvky, autobiografické prvky a historické události z let 1936–1956.23 Básník se pohybuje v určité mytologické oblasti – cyklus trojské války, thébský a átreovský cyklus. Hlavní postavy rodiny Átreovců představují 19

Dallas, J. Οπτικές του θέµατος και της ποιητικής στα αρχαιόθεµα ποιήµατα του Ρίτσου. s. 54. Kassos, V. Η Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου (µια ανάγνωση). Αthény. 1991. s. 19. 21 Ο ποιητής ξέρει ότι η αυτογνωσία δεν µπορεί να ολοκληρωθεί στην µοναξιά. Πρέπει να επαληθευτεί στο φως, στον ανοιχτό χώρο, στο φακό της κοινωνικής συνείδησης , για να µπορέσει να θεωρηθεί έγκυρη. Kassos, V. Η Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου (µια ανάγνωση). s. 21. 22 Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: Mύθος και ποίηση στον Ρίτσο s. 43. 23 Dallas, J. Οπτικές του θέµατος και της ποιητικής στα αρχαιόθεµα ποιήµατα του Ρίτσου. s. 27. 20

12

Ritsosovy nejbližší. Pod maskou Agamemnona je ukryt otec básníka a Chrýsothemis je ztotožněna s jeho sestrou Ninou. Další spojnice mezi autobiografickými rysy a mýtem se nachází v básni Η επιστροφή της Ιφιγενείας, kde nám představuje svoji starší sestru Lulu po návratu z Ameriky v říjnu 1931. Starší sestra, která básníka velmi ovlivňovala po celý jeho život, se skrývá i za postavou Élektry v básni Το νεκρό σπίτι.24 Ve sbírce Τέταρτη ∆ιάσταση nenajdeme žádné odkazy na starověkou poezii, ale ve svých dřívějších básních, například Πέτρες (Kameny), Επαναλήψεις (Opakování, Repetice), Κιγκλίδωµα (Zábradlí), Ritsos na klasické texty přímo odkazuje. Tyto básně píše ve vyhnanství na ostrově Samos a Lemnos. Podrobně zde studuje díla starořeckých spisovatelů a nechává se jimi inspirovat.25

3.1 Monolog Básně se skládají z autorova prologu, samotného monologu a epilogu.26 V prologu básník určuje čas a místo, kde se děj odehrává a nastiňuje osoby, které se v básni objeví. Kromě prostorového a časového určení básník vykresluje i náladu a klima básně. Epilog zakončující báseň je, stejně jako prolog, psán stylem prózy. 27

Στους πρόποδες ενός ψηλού βουνού, ένα παλιό µισορειπωµένο αρχοντικό. Φθινοπωριάτικο βράδι. (s. 137)

Na úpatí vysoké hory, jeden starý rozbořený panský dům. Podzimní večer.

Mýtus a formu divadelního monologu autor uplatňuje ve dvanácti z celkově sedmnácti básní této sbírky. Nejedná se však o divadelní monology v pravém slova smyslu, jelikož postavy jsou pasivní, pouze vypráví a sebereflexe je upřednostněna před jakýmkoliv aktivním jednáním.28 Názvy básní ve sbírce nesou až na výjimky jméno osoby, která vede dramatický monolog. Jedná se o podrobnou zpověď hlavní postavy tvořenou volným veršem. Monolog přednáší zpravidla významná mytologická postava, promlouvá k sobě samotné a k osobě, jež jí naslouchá. Hrdina při vypravování často vybočuje z hlavní osnovy příběhu a odbíhá do jiných dějů a událostí. Ritsos upřednostňuje ve svých básních ženské postavy, monolog vede osm žen

24

Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. Athény: Kedros. 1984. s. 56–57. 25 Jatromanolakis, J. Ιστορική επιφάνεια και βάθος. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 196, 197. 26 Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 56, 57. 27 Tamtéž, s. 55. 28 Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: Mύθος και ποίηση στον Ρίτσο s. 43.

13

oproti pěti mužům. Monolog probíhá většinou v uzavřeném prostoru, z něhož postavy po skončení promluvy odchází.29

3.2 Témata básní Hlavním tématem knihy je pesimistická nálada, pocit zkázy, selhání a beznaděj. Básně často ukončuje smrt, která se stala ve sbírce velmi silným tématem a jejíž přítomnost si hrdinové uvědomují. Θέλω κ’εγώ να δω του πατέρα το φόνο µες στην κατευναστική του θάνατου γενικότητα, να τον ξεχάσω µες σ’ολόκληρο το θάνατο που περιµένει κ’εµας. Τούτη η νύχτα µε δίδαξε την αθωότητα όλων των σφετεριστών. Κι όλοι µας σφετεριστές σε κάτι, – αυτοί των λαών, αυτοί των θρόνων, εκείνοι του έρωτα ή και του θάνατου. Η αδελφή µου σφετερίστρια της µόνης µου ζωής κ’εγώ της δικής σου. (s. 81)

I já chci vidět vraždu svého otce jako všeobjímající smrt, která přináší mír, chci zapomenout na něj i na smrt, která nás všechny čeká. Tato noc mne poučila o nevinnosti všech uchvatitelů. A my všichni jsme v něčem uchvatitelé, – jedni jsou uchvatitelé lidu, druzí trůnu, jiní lásky nebo smrti. Moje sestra je uchvatitelka mého života i já tvého.

V každé básni se objevují mrtví lidé a často jich je více než živých. Báseň Το νεκρό σπίτι nese smrt přímo v názvu. Hned v prologu autor uvádí, že je dům prázdný, jelikož zemřeli všichni členové rodiny, kromě dvou sester. V básních sbírky nacházíme i šťastné konce. Optimismus není jednostranný a monotónní, proměňuje se a má více variant.30 V básni Orestés a Filoktétés je ústředním motivem osud, který určila člověku vyšší moc. Je dané, že Orestés pomstí vraždu svého otce a stejně tak Filoktétés odjede s Neoptolemem do Tróje naplnit obsah věštby. Hrdina se snaží osudu vzepřít, nakonec se však stejně podřídí, obětuje svoji svobodu a přistoupí na hru osudu. Autor také promlouvá jménem ztracené a poražené generace a žádá zpět to, co bylo

29

Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 57. Meraklis, J. M. Η Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου, µια πρώτη προσέγγιση. In. Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 531.

30

14

řeckému národu a jemu samotnému vzato.31 Ritsos v některých svých básních (Ελένη, Κάτω απ’τον ίσκιο του βουνού) vyobrazuje městskou třídu. Celá dynastie Átreovců v čele s Agamemnonem představuje buržoazii, naopak otroci a služky v básních zastupují pracující třídu. Nedá se říci, že by Ritsos městskou třídu odsuzoval, pouze ji popisuje. Na jedné straně líčí ženy z kdysi významné rodiny, jež jsou zvyklé na určitý standard, na straně druhé služky, které jimi opovrhují a žijí si svůj obyčejný život.32 Οι δούλες µε µισούν. Ακούω τις νύχτες να µου ανοίγουν τα συρτάρια, να παίρνουν τις δαντέλες µου, τα κοσµήµατα, τα χρυσά τάλαντα – ποιός ξέρει αν θα µ’άφήσαν κάνα φόρεµα της προκοπής για µια ώρα ανάγκης και κάνα ζευγάρι παπούτσια. (s. 277)

Služky mě nenávidí. Slýchávám, jak mi v noci otevírají zásuvky, aby mi vzaly krajky, šperky, zlaté pruty – kdo ví, zda by mi nechaly nějaké slušné šaty, kdyby bylo potřeba a nějaký pár bot.

3.3 Pojetí hrdiny Ritsos si pečlivě vybírá pouze určité charaktery z tragédií (Agamemnón, Orestés, Élektra, Filoktétés atd.), podrobně je vykresluje a zkoumá. Výběr těchto mytologických postav zdůvodňuje svým přesvědčením, že pouze tito hrdinové mohou nést tíhu otázek, které trápí současného člověka. Podle autora však není nutné být filozofem, aby člověk mohl pochopit postavení jedince vůči celému vesmíru, zjistit jaký je cíl života a jaké jsou etické zásady.33 Postavy se jmenují stejně jako v mytologických příbězích, přebírají i některé charakteristické prvky, avšak z velké časti básník jejich chování, osobnost a věk upravuje. Charakteristickými rysy hrdinů nebo spíše antihrdinů je sebereflexe, nečinnost, slabost, únava, melancholie, pochybnost a u mnohých vysoký věk. U postav žen Ritsos vykresluje obavu a strach ze stáří. Ženy si zakrývají vrásky, jelikož se snaží zůstat stále mladé. Například Helenu představuje jako starou ženu: Γριά – γριά – εκατό, διακόσω χρόνω (stařena – stařena – sto, dvě stě let stará) a Élektru ve věku sedmdesáti let. Hlavním problémem, se kterým se potýká většina hrdinů, je střet jedince se společností, zároveň však také pochybnost nad činy vykonanými v minulosti a zklamání ze současné situace.34 Postavy si promítají vlastní život, řeší svoji 31

Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 47–48. Meraklis, J. M. Η Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου, µια πρώτη προσέγγιση. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 527. 33 Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 286. 34 Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 56. 32

15

existenční netrpělivost, utápí se ve vnitřním světě a posluchači sdělují svoje niterné pocity. Všechny osoby přednášející monolog jsou v uzavřeném konkrétním prostoru a mluví bez přerušení. Hlavní postavy básní s mytologickou tématikou pochází většinou z významných a bohatých rodin, které však upadly a ztratily majetek a slávu. V domě, kde bydlí, si udržují pouze ty nejnutnější věci potřebné k životu.35

Κι αυτά τα δυο δωµάτια που κρατήσαµε, τα πιο ψυχρά, τα πιο γυµνά, τα πιο ψηλά, είναι ίσως για να κοιτάζουµε τα πράγµατα από πάνω. (s. 95)

A tyhle dva pokoje, které jsme si nechali, jsou nejvíce chladné a holé, jsou nejvýše, snad proto, abychom mohli sledovat věci svrchu.

Hrdina podvědomě zná svůj osud, ví, že zemře a je s tím smířen. Jak praví Orestés: Άσε, µια τελευταία φορά, να σου φιλήσω το χαµόγελό σου, όσο έχω ακόµη χείλη. Πάµε τώρα. Αναγνωρίζω τη µοίρα µου. Πάµε. (s. 89)

Nech mne, ještě naposled, políbit tě na tvář, dokud mám rty. Pojďme teď. Znám svůj osud. Pojďme.

Autor se snaží najít smysl života a hledá „jinou dimenzi“, opírá se o starořecký základ vzdělanosti a kultury. Starověká mytologie je v podvědomí každého Řeka, je něčím statickým a nenarušitelným. Ritsos pokládá základy svých básní právě na těchto věčných příbězích. Někteří hrdinové pociťují, že už jednou žili a jsou podruhé narozeni. Uvědomují si místo, kde se nachází, včetně odkazu svých předků. Někteří vzpomínají na dětství a na své rodiče, jiní na strastiplnou trojskou válku a své spolubojovníky. Postavy Ritsosových básní mají možnost vidět svět současnou a zároveň diachronickou čtvrtou dimenzí, tudíž, jinými slovy, mohou svět chápat nejen v horizontální rovině dnešní doby, ale i ve vertikálním mytologicko-historickém spektru.36 Hrdina básní miluje a zbožňuje řeckou zem, která je pro něj svatá. Zároveň cítí propojení s přírodou a hltá ji plnými doušky. Pocit splynutí s přírodou, představuje Élektra v básni Κάτω απ’τον ίσκιο του βουνού: 35

Markopulos, J. Η Τετάρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου και µερικές από τις συνισταµένες της (προσπάθεια τρίτη). Ιn Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου (επιλογή κριτικών κειµένων). Heraklion: Panepistimiakes ekdoseis kritis. 2009. s. 243–244. 36 Sokoliuk, V. Ο µύθος στο έργο του Γίαννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 394.

16

(…) είχα ενωθεί µε το ξύλο, µε το δέντρο, µε το δάσος στα γόνατά µου φυτρώνανε κιόλας µικρά φύλλα και µίσχοι κ’είτανε µια γαλήνη µέσα µου. (s. 149)

(…) propojila jsem se s dřevem, stromem, s lesem z kolen mi vyrůstaly dokonce malé lístky a stonky a v mém nitru byl klid.

Prvky propojení s přírodou mají kořeny v poetice novořeckých lidových písní, které se dědí od byzantských akritovských písní37 a z homérského eposu.38

3.4 Význam času Čas je velký požírač, který je nenasytný a vše ničí.39 Zkamení ty, kteří jdou proti němu. Pouze paměť se mu může postavit na odpor.40

Čas hraje v celé sbírce velmi významnou roli, je věčný, mocný, vyvolává smrt a zkázu, která odpovídá osudu v antických tragédiích. Společně s osudem čas řídí život hrdinů básní. V časovém prostoru básně se protáčí dvě diametrálně odlišné roviny, a to dnešní doba a minulost. Autor se snaží přenést mýtus do současné doby, a proto se významné postavy z mytologie objevují v současnosti, zároveň vzpomínají na trojskou válku a na svou rodinu.41 Linie času se proplétají a hrdinové žijí v jakési „neurčité době“, která je zároveň archaickým Řeckem a 20. stoletím. Básník do prozaického prologu a epilogu, občas i do dramatického monologu, vkládá předměty a situace ze současnosti, čímž dociluje přenášení v čase. Jinými slovy využívá anachronismus. Například v epilogu básně Κάτω απ’τον ίσκιο του βουνού autor zmiňuje turisty, kteří se dostávají do jakési „časové kapsle“ tím, že navštěvují Mykény a současně se ocitnou ve starém domě, kde naleznou tělo nedávno zesnulé Élektry. Starým domem je myšlen palác v Mykénách.42 37

Písně, které oslavovaly hrdinské činy „akritů“ (strážců hranic). Dimitrakopoulos, S. Ιστορία και δηµοτικό τραγούδι. Αthény. 1989. s. 10 38 Sokoliuk, V. Ο µύθος στο έργο του Γίαννη Ρίτσο. In Αφιέρωµα στον Γίαννη Ρίτσο. s. 398. 39 Ο χρόνος είναι το µεγάλο τρωκτικό που ροκανίζει όλα, όλα τα καταστρέφει. Meraklis, M. J. Η. Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου, µια πρώτη προσέγγιση. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 522. 40 Απολιθώνει οσους δεν συµβαδιζουν µαζι του. Μόνο η µνήµη µπορεί να του αντισταθεί. Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 60. 41 Sokoliuk, V. Ο µύθος στο έργο του Γίαννη Ρίτσου. Ιn Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 394. 42 Tamtéž, s. 392.

17

Μαζεύτηκαν και µερικοί άλλοι πουχαν κατέβει απόνα καινούργιο εκδοµικό λεωφορείο, την τύλιξαν µ’έναν πορφυρ, λιωµένον τάπητα και την έρριξαν σ’έναν πρόχειρο τάφο. (s. 157)

Sešli se i ostatní, kteří vystoupili z nového výletního autobusu, zabalili ji do polorozpadlého purpurového koberce a hodili ji do provizorního hrobu.

Jiným příkladem je Ífigeneia, která vzpomíná na své piano a na fotky z dětských let nebo Helena čtoucí si noviny a popíjející kávu.43 Četbou básně se ocitáme v mytickém Řecku, užíváním moderních výrazů nás však autor „vyruší“ a umožní tak „přenesení v čase“. V úvodu básně Ορέστης vyobrazuje na jedné straně Lví bránu a mykénský palác, na straně druhé osobní automobily, výletní autobusy, slámky, naftalín a obchodníky s tabákem. Stejně tak činí v básni Αιάς, kdy po sebevraždě hrdiny jsou zvenčí slyšet zvuky ulice a provoz přístavu s řetězy a jeřáby. Každá postava používá předměty, které navozují současnost – Isména si rozsvěcuje zápalkou svíčku ve svícnu a Agamemnón kouří cigaretu. Překvapením není ani to, že se zde objevuje pošta, elektrotechnika, domy s balkóny, fotoaparáty, porodnice, kavárny, telefon, šicí stroj a rádio.44 Autor užívá i postavy ze současnosti, v básni Χρυσόθεµης uvádí v prologu mladou novinářku známých novin, která chce udělat rozhovor s Chrýsothemidou v jejím starém domě a v básni Περσεφόνη popisuje v prologu návrat hrdinky do rodného venkovského domu z daleké cesty.

(…) και τα τείχη κ’ οι τεράστιες πέτρες κ η πύλη των λεόντων και το παλάτι κάτω απ΄τον ίσκιο του βουνού. Καλοκαίρι πια. Νυχτώνει. Τα ιδιωτικά αυτοκίνητα και τα µεγάλα εκδοµικά λεωφορεία έχουν φύγει. (s. 73)

(…) a hradby a obrovské kameny a Lví brána a palác pod stínem hory. Už je léto. Stmívá se. Osobní automobily a velké zájezdové autobusy už odjely.

Ritsos vztahy, charaktery a události z mytologie, minulosti a současnosti „promíchává“ a porovnává je stejným měřítkem. V prologu sice konkretizuje místo a dobu, kde se báseň odehrává, avšak během monologu postava „cestuje časem“, a čas se tak stává pomíjivým a nespecifikovaným. Roky, měsíce a dny hrdinům splývají. Helena si například nemůže vzpomenout, kolik let uběhlo od smrti jejího manžela, a při svém vypravování nesleduje posloupnost událostí. Nejdříve popisuje bájnou Tróju a Parida, až poté život ve Spartě a svého manžela jako muže ze současnosti. 43 44

Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 57. Tamtéž, s. 58.

18

Ο σύζυγός µου δεν ταξίδευε πια. ∆εν άνοιγε βιβλίο. Τα τελευταία του χρόνια είχε γίνει πολύ νευρικός. Κάπνιζε ατέλειωτα. (s. 286)

Můj manžel už necestoval. Neotevřel si knihu. Za poslední roky se stal velmi neklidným. Neustále kouřil.

Autor časové roviny propojuje, protože se mezilidské vztahy a charaktery nemění. Člověk vždy bude bojovat se smrtí, zklamáním a s morální stránkou sebe sama. Ženy budou chtít být stále krásné jako například Helena a Klytaimnéstra, které se snažily zakrýt vrásky. Orestés, Élektra, Agamemnón a ostatní postavy básní stejně jako lidé ze současnosti prožívají rozčarování ze ztráty svých nadějí a ideálů.

19

4. Élektra Podle mytologie byla Élektra dcerou mykénského krále Agamemnona a Klytaimnéstry, jejími sourozenci byl Orestés, Ífigeneia a Chrýsothemis. Élektra svého otce velmi milovala, a proto těžce nesla jeho smrt. Znala jeho vrahy a nebála se jim projevit svoji nenávist. Klytaimnéstra se svým milencem Aigisthem se obávali, že by Élektra mohla porodit potomka, jenž by pomstil smrt Agamemnóna. Z tohoto důvodu Élektru provdali za mykénského rolníka, a tím ji vypudili z paláce. Élektra však chovala stále naději v návrat svého bratra, který by mohl potrestat násilnou smrt jejich otce. Mýtus pojící se k postavě Élektry má mnoho variant. Toto téma zpracovali již antičtí dramatici, např. Aischylos, Sofoklés i Eurípidés, a některé scény se v tragédiích liší podle verze mýtu, kterou si autor vybral. U většiny zpracování se mění scéna setkání sourozenců po dlouholetém odloučení a jejich následná domluva léčky. Aischylos zobrazuje Élektru ve druhé části své trilogie Ορέστεια. V tomto zpracování se sourozenci setkávají u hrobu otce Agamemnóna. Élektra poznává svého bratra Oresta podle ustřižené kadeře vlasů a podle jeho šlépějí. Sourozenci se domlouvají na pomstě, Élektra se vrací do paláce a o setkání s bratrem se nikomu nesmí zmínit. Léčka spočívá v tom, že Orestés se vydává za cizince, přijde do paláce se zprávou o jeho smrti a žádá o pohostinnost. Sofoklés zasazuje scénu setkání také k hrobu slavného vojevůdce. Élektra je přesvědčená, že bratr Orestés zemřel nešťastnou náhodou při závodu čtyřspřeží. Když se sourozenci náhodně setkají, Élektra bratra poznává ne podle vlasů, ale podle Agamemnonovy pečetě, kterou Orestés vlastní. Eurípidés zobrazuje Élektru jako provdanou ženu, která vyláká matku z paláce pod záminkou ukázat ji svého čerstvě narozeného syna. Když Klytaimnéstra přijde do chatrče, Orestés přemluven svojí sestrou vyčkává za dveřmi a matku nelítostně zabíjí.45 “Rozdílné varianty ve scéně, kde se sourozenci poznají, a v léčce, kterou Orestés uchystá, aby zabil Aigistha a Klytaimnéstru, jsou zajímavé jen jako důkaz, že dramatici klasického období, nebyli vázáni tradicí. Jejich verze byla novou verzí dávného mýtu a Sofoklés i Eurípidés se snažili vylepšit Aischyla, který ji formuloval jako první, a snažili se ději dodat větší věrohodnosti.“46 V novodobé literatuře se můžeme setkat s dramatem Élektra od rakouského dramatika Huga von Hofmannsthala, které se stalo předlohou stejnojmenné opery Richarda Strausse.47

45

Graves, R. Řecké mýty II. Praha: Odeon. 1982. s. 55–61. Tamtéž, s. 61. 47 Drama napsané 1905, opera uvedena 1909. 46

20

Známé je také divadelní drama Mourning becomes Electra (Smutek sluší Elektře) od amerického autora Eugena O’Neilla, které je uváděno na jevištních scénách po celém světě.48 Jedinou postavou z rodiny Átreovců, již autor vkládá do úst monolog dvakrát, je Élektra, a to v básni Το νεκρό σπίτι a Κάτο απ’τον ίσκιο του βουνού. Básní Το νεκρό σπίτι napsanou roku 1959 Ritsos započíná již zmíněný cyklus dvanácti básní, kterými se dotýká mytologických témat. V básních věnujícím se dynastii Átreovců hledá paralelu se svojí vlastní rodinou – otce, matku, dvě sestry a své syny přirovnává k členům této významné dynastie. Ritsos svůj rodinný dům, stejně tak i starý palác, v básních přenáší do starověkých Théb nebo do Argu a zobrazuje nám podobu aristokratické rodiny v prostorách paláce. Kromě blízké rodiny nám představuje i chůvu, učitele, otroky, válečníky a vězně.49 V prologu básně Το νεκρό σπίτι autor sděluje, že z velké významné rodiny přežily pouze dvě sestry. Monolog vede starší sestra, Élektra, jež zešílela.

Απ’όλη τη φαµίλια απόµειναν µονάχα δύο αδελφές. Κ’ η µια τρελάθηκε. Φαντάστηκε πως το σπίτι τους είχε µεταφερθεί κάπου στην αρχαία Θήβα, ή, µάλλον, στο Άργος (...) (s. 93)

Z celé rodiny zůstaly pouze dvě sestry. A jedna zešílela. Představil si, že dům byl přenesen do starověkých Théb nebo snad do Argu (…)

Élektra popisuje podrobně rodný dům, vzpomínky na dětská léta a na hostiny pořádané v tomto sídle. Myšlenkami se vrací i ke svému bratrovi, matce a otci, který byl neustále na cestách. To, že monolog vede psychicky nevyrovnaná žena, vyvolává pochybnost, zda je pravda vše, co říká. V celé básni je výrazným tématem smrt, která se pozvolna přesouvá i do básně Κάτο απ’τον ίσκιο του βουνού. „Kolem a uvnitř a pod domem se šíří nedotčená dominantní smrt, nebo snad pocit smrti, nějaký konec, ne však zcela fyzický, ani duchovní, ale smíšený.“50 Vybráním Élektry jako hlavní hrdinky i pro tuto báseň Κάτω απ΄τον ίσκιο του βουνού autor pokračuje v átreovském cyklu. Tato báseň je však považována za jednu z nejtragičtějších z celé sbírky. Již od počátku cítíme neklid, hněv, smutek a předzvěst blížící se smrti. Jak již napovídá samotný název básně Κάτω απ’ τον ίσκιο του βουνού, dům, kde Élektra bydlí, se nachází přímo pod horou vrhající na něj stín. Tímto stínem jsou myšleny hříchy celé její rodiny – obětování Ífigeneie, vražda Agamemnona a matkovražda bratra Oresta. Se stejnou horou, tím

48

Premiéra se uskutečnila 27. října 1931 v newyorském divadle Theatre Guild. Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 265–266. 50 Γύρω και µέσα και κάτω απ'το σπίτι κυκλοφορεί ανέπαφος και κυρίαρχος ο θάνατος, η µάλλον η συναίσθηση του θανάτου, ένα τέλος, όχι ακριβώς σωµατικό, ούτε άυλο, αλλά µικτό. Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 42. 49

21

pádem i se stejným domem, se setkáváme i v básni Chrýsothemis.51 „Z jedné strany je stín nebezpečím, téměř hmotným a jistotou neurčitého katastrofického pádu. Ze strany druhé je nejasnou temnou plání, pochybností o tom, co přijde, o tom co se děje nyní a co je nepředvídatelné a nečekané.“52 V prologu této básně autor zasazuje příběh do jednoho podzimního večera. Hlavní postavou je Élektra, kterou básník vyobrazuje jako sedmdesátiletou ženu, mnoho let po tragédii jejího rodu. Zajímavé je, že v celé básni není ani jednou zmíněno její jméno. Monolog Élektry je zpovědí ženy připravené na smrt. Ve starém domě nežije již nikdo jiný kromě Élektry a její chůvy Neny, která celé výpovědi své paní poslušně naslouchá. I když Élektra své posluchačce pokládá různé otázky, odpovídá si sama a chůva během celé básně nepromluví.53 Vztah mezi oběma ženami je založen na rovnosti a protikladu. Obě jednají podobným způsobem, zažily stejné zážitky a osobní tragédie. Jak Élektra, tak chůva jsou vyobrazeny jako zestárlé ženy, zapomínají a žijí pouze ze vzpomínek. Protikladem se stává jejich postavení. Élektra pochází z aristokratické rodiny, kdežto chůva z nižší vrstvy, je pouze poddanou a nikdy se nebude svojí paní rovnat. I když obě ženy pochází z jiné sociální třídy a žily zcela odlišný život, smrt je pro všechny stejná. Μα τι’ ναι ο πόνος ο δικός σου µπρος στη δική µου στέρηση, Μπρος στη δική µου προφύλαξη απ΄τον πόνο και την αµαρτία, Μπρος στη δική µου τάξη και ακαµψία, µπρος στην τυρανία Που εµπόδιζε τη χαρά τον πόνο; Εσύ δεν ξέρεις. Όµως το θάνατο τον ξέρεις. Είδες κ’εσύ τους νεκρούς µου. Ίσως και νάδες ολόκληρο το θάνατο στρωµένον σα σεντόνι στο κρεβάτι σου. (s. 156)

Α co je tvoje bolest oproti mému strádání, oproti mé ochraně před bolestí a hříchem, oproti mé třídě a neoblomnosti, oproti tyranii, která brání radosti a utrpení? Ty nevíš. Avšak smrt znáš. I ty jsi viděla mé mrtvé. Snad jsi viděla veškerou smrt rozprostřenou jako prostěradlo na tvé posteli.

51

Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 43. Από τη µία πλευρά η σκιά του βουνού είναι ένας κίνδυνος σχεδόν υλικός, η βεβαοότητα µιας καταστροφικής πτώσης, από την άλλη η σκοτεινή ακαθοριστία της πεδιάδας, η αµφιβολία γι’ αυτά που είναι ναρθούν και για τα όσα υπάρχουν, τα απρόοπτα και τα απρόβλεπτα. Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 43. 53 Zde se potvrzuje model, který jsem zmínila v předešlé kapitole. 52

22

V básni se objevuje nepřímo i třetí žena, je zmiňována samotnou hrdinkou. Jedná se o Klytaimnéstru, která se podle Ritsose, stejně jako Orestés, stala násilníkem a obětí zároveň. Osoba Klytaimnéstry sice nevede ve sbírce ani jeden monolog, ale je přítomna v básni Αγαµεµνών a v dalších dvou monolozích je zmiňována svojí dcerou Élektrou. Obraz Klytaimnéstry se na rozdíl od klasických tragédií u Ritsose liší. Ritsos nám podává obraz Agamemnovy manželky jako nevinné, pokorné a křehké ženy.54 Pohled dcery na matku je však odlišný od obrazu manželky v básni Αγαµεµνών. Élektra Klytaimnéstru vykresluje jako velmi tvrdou a přísnou ženu, která se bála stáří a snažila se zakrýt sebemenší náznak vrásek. Vztah mezi matkou a dcerou byl chladný. Élektra k matce necítila pevné pouto, považovala ji za příčinu neštěstí celé rodiny.55 Otce naopak milovala, byl pro ni symbolem mužnosti a odvahy, ale tušila jeho brzký konec.

Ώρες – ώρες παρατηρούσα τον πατέρα που γερνούσε – πάντα ωραίος, όµως λιγότερο ευκίνητος και δυνατός – µια άλλη ωραιότητα – κ’έβλεπα κάτω απ’το δέρµα του τη µορφή του θάνατου (…) (s. 142)

Hodiny a hodiny jsem pozorovala otce, který stárnul – vždy krásný avšak méně čiperný a silný – jiný druh krásy – a viděla jsem pod jeho kůži tvář smrti (…)

V obou básních, kde se Élektra stává hlavní hrdinkou, je postavou smutku (již od svých deseti let nosí černé šaty), deprese, nespokojenosti a tvrdohlavosti. Stejně tak Élektra v obou básních vzpomíná na různé události z dětství a dospívání. Kvůli svému vysokému věku však občas tápe a není si jistá, kde se nachází a kdo jsou vlastně všichni ti lidé, o kterých vypráví. (…) Ποιός ταζήσε όλ’αυτά; Πώς έγιναν; Πώς εληξαν; Είµαστε τάχα εµείς που τα ζήσαµε; Πριν πόσους αιώνες; (s. 145)

(…) Kdo je ten, který tohle vše zažil? Jak se to událo? Jak to skončilo? To jsme my, kteří tohle údajně zažili? Před kolika stoletími?

Élektra zobrazena v básni Κάτο απ΄τον ίσκιο του βουνού nevycházela již ke konci života z domu, ani netoužila pohlédnout ven a zjistit, jak vypadá okolní svět. V monologu se ptá sama

54 55

Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 43. Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 279–280.

23

sebe, jak by se asi jevila ostatním, kdyby vyšla z domu. Dveře jejího domu jsou bránou se dvěma lvy, kteří značí hlavní vstup do hradu v Mykénách, bájného paláce Agamemnona.

Μα λέω πώς κ’έτσι πάλι αν ερχόµουν από την κύρια είσοδο κάτω απ’τα δύο αποκεφαλισµένα λιοντάρια (...) (s. 150)

Mohu říci, jak bych znova přišla hlavním vchodem, pod dvěma hlavami lvů (…)

Během vyprávění a promítání svého dosavadního života si Élektra začíná uvědomovat, jak je její život osamocený, nešťastný a bezcenný v porovnání s životem chůvy. Vzpomíná na různé události, snaží se najít rozdíly, které ji liší od této obyčejné ženy a začíná jí závidět. Celý monolog bychom mohli chápat jako určitou studii života zakončenou smrtí hlavní postavy. Εσύ, Βέβαια, θα κερδίσες µιάν αλλιώτικη πείρα. Εσύ, έχεις ζήσει, έχεις δουλέψει – µπερδεύτηκες στα πράµατα και στα εργαλείa – δεν είχες καιρό να σκεφτείς – γλύτωσες απ’τη γνώση (…) (s. 153)

Ty jsi zajisté získala naprosto jiný druh zkušenosti. Ty jsi žila, pracovala – zamotala ses do věcí a prací – neměla jsi čas přemýšlet – utekla jsi poznání (…)

Élektra cítí přibližující se smrt, nechce zemřít sama, a tak prosí Nenu, aby s ní zůstala až do její poslední chvíle.56 Chůva však odchází a zanechává svoji paní samotnou. Monolog je uzavřen vnitřním přiznáním hrdinky, uvědomila si a pochopila, že se již nic nezmění. To co se mělo stát, stalo se a nešťastný život, jejž prožila, jí byl předurčen. (…) Το ξέρεις είµουνα µια δυστιχισµένη. Στάσου, νένα. Στάσου. Στάσου. (s. 156)

(…) To víš, že jsem byla nešťastná. Stůj, Neno. Stůj. Stůj.

Báseň Κάτο απ΄τον ίσκιο του βουνού končí smrtí Élektry. V epilogu je autorem dovyprávěn konec osudu této hrdinky. Chůva nehledí na prosbu své paní, opouští dům a Élektra

56

Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 283.

24

umírá zcela osamocená. V básni Το νεκρό σπίτι posluchač také z domu odchází, zanechává sestry v domě samotné a pochybuje nad vším, co od psychicky labilní sestry vyslechl.

Τι χρειάζονταν τούτο το σπίτι; Κι’ εγώ τι προσπαθούσα να ξεδιαλύνω απ’ τα λόγια µιας τρελλής; (s. 111)

Co potřeboval tento dům? A proč jsem se já snažil objasnit slova nějaké šílené ženy?

Πίσω απ’ την πλάτη µου ένιωθα το σκοτεινόν όγκο εκείνου του σπιτιού σαν έναν επιβλητικό, αρχαίο τάφο. (s. 111)

Za mými zády jsem cítil temnou důležitost toho domu jakoby majestátného starého hrobu.

4.1 Élektra Ritsose versus Élektra v antických tragédiích Téma Élektry zpracoval Sofoklés a Eurípidés. Élektra je v antické tragédii vyobrazena jako mladá žena, uvědomuje si svůj úděl a nevzdoruje mu. Jednání Élektry vychází ze snahy obnovit rovnováhu sil a vztahů narušených vraždou otce Agamemnona. Po jeho násilné smrti Élektra přetrhává vazbu s matkou a částečně i se sestrou Chrýsothemidou, která je povahově mnohem slabší a nehodlá se mstít. Élektra věří v návrat svého bratra Oresta, jelikož on jediný jí může pomoct s uskutečněním pomsty. Když se Élektra dozvídá zprávu o smrti Oresta, hroutí se jí svět a s ním veškeré naděje. Élektra je zoufalá a nešťastná, avšak na druhé straně velmi silná osobnost, odhodlaná k pomstě. Zpráva o smrti bratra je smyšlená. Orestés se vrací na popud své sestry zpět do Mykén a díky léčce „o jeho smrti“ se mu podaří otce pomstít. Pro Sofokla Élektra ztělesňuje ženu lišící se od typické hrdinky tragédií tím, že nenese žádný hřích. Sofoklés vyobrazil její vztah k matce jako postupně zhoršující – láska z dětství nakonec vyústila v hněv k matce i k jejímu milenci Aigisthovi. Velmi touží po návratu svého bratra Oresta, ve kterém chová poslední naději na pomstu. Sofoklova Élektra je bezdětná, svobodná, nešťastná, avšak zároveň drsná, krvežíznivá a pomstychtivá žena.57 Ve chvíli, kdy Orestés vraždí svoji matku, prohlásí nemilosrdně: „Máš-li sílu, druhou dej!“58 V tragédii Eurípida se dějová linie od pojetí Sofokla liší. Charakter Élektry a její vztah k bratrovi však zůstává téměř beze změny. Eurípidova Élektra je egocentrická žena, neváhá použít jakékoliv prostředky k uspokojení své hluboké nenávisti. Byla vyhnána z paláce a nucena si vzít nuzného rolníka, se kterým žila v chýši. Doufala v návrat svého bratra a strachovala se o jeho osud. Ctila otce, neustále jej oplakávala a chtěla jeho smrt odplatit. Nikdy na hřích matky 57 58

Chandriotis, E. Ερµηνευτικές εισηγήσεις για το αρχαίο ελληνικό δράµα. Nikósie. 2002. s. 81–82. Sofoklés. Élektra. Překlad Josef Král. Praha: naklad. J. Otty. s. 80.

25

nezapomněla a nepřestala jí ho vyčítat. Hněv k matce u Eurípida jde do krajnosti, je mnohem silnější než u Sofokla.59 U Élektry se objevují i mužské charakteristické prvky. Její chladnokrevnost přispívá k šílené touze po pomstě a vraždě. Přes všechny její ponuré stránky je však Élektra žena nešťastná, citlivá a ta, která svádí neustálý boj uvnitř sama sebe.60 Ritsos tuto postavu líčí v podobě staré ženy smířené se smrtí, která již nemá chuť jakkoliv jednat a měnit svůj život. Élektru nezobrazuje jako slavnou hrdinku antické tragédie, ale naopak jako nešťastnou unavenou ženu z buržoazní rodiny, jejímž jediným strachem je zemřít osamocená. Prvky, ve kterých můžeme nalézt spojitost mezi Élektrou antickou a současnou, jsou vzpomínky, obdiv k otci, nenávist a špatný vztah k matce. U Sofokla i Eurípida je vidět hluboké pouto mezi Élektrou a Orestem a ve výsledku společná touha po pomstě. Naopak u Ritsose tyto elementy mizí a Orestés je připomenut pouze pár větami. Vůle bohů je u Ritsose naznačena neodvratným osudem, kterému již Élektra nemá sílu odporovat. Posledním pojítkem je samota hrdinky. Élektra nikde nenachází porozumění, a proto zůstává opuštěna ve svém vnitřním světě.

59 60

Chandriotis, E. Ερµηνευτικές εισηγήσεις για το αρχαίο ελληνικό δράµα. s. 81–82. Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 55.

26

5. Agamemnón Podle mytologie byl Agamemnón mykénský král, potomek Átrea, zakladatele dynastie Átreovců. Jeho manželkou byla Klytaimnéstra, která mu porodila jednoho syna Oresta a tři dcery, Élektru, Ífigeneii a Chrýsothemidu. Když Paris, syn trojského krále Priama, unesl Helenu a vyvolal tak trojskou válku, velel Agamemnón achajským vojskům.61 Ritsos rozebírá jedno z nejznámějších témat řecké mytologie, které bylo již několikrát zpracováno jak v poezii, tak v dramatu. Postavu Agamemnona zobrazil již v antice Aischylos ve stejnojmenné tragédii Αγαµεµνών, která je první částí trilogie Ορέστεια, současně Sofoklés v tragédii Ηλέκτρα, ale také Eurípidés ve svých tragédiích Ορέστης, Ηλέκτρα a Ιφιγένεια η εν Αυλίδι. V římské literatuře toto téma zpracovává například Seneca ve své tragédii Agamemnón. Homér, Aischylos, Sofoklés i Eurípidés vyobrazují tohoto vojevůdce jako hrdého, vznešeného, mocného, ale zároveň sobeckého a v těžkých situacích nerozhodného člověka. Ritsosova báseň byla napsána mezi léty 1966 a 1970, tedy v době diktatury, kdy byl básník vězněn na ostrově Lemnos. Autor vychází jak z tradice Homéra, tak z cyklu o Átreovcích, ze všech tragédií napsaných na toho téma se však nejvíce inspiruje Aischylem.62 Stavba básně je epická jak ve složení, tak i ve vyprávění a opět má charakter zpovědi. Z mýtu o Agamemnonovi si Ritsos vybral část týkající se jeho návratu, rozebírá jeho jednání ze svého úhlu pohledu a zasazuje děj do neurčitého časového prostoru. Tímto způsobem otvírá širší rovinu mytického rámce, co se týče vzpomínek a retrospekce. Hlavní postavou básně je vládce a vojevůdce, který měl moc v desetileté válce, vraždil, pustošil města a vrátil se jako vítěz do své vlasti, kde ho však čekala odplata a trest za činy, které spáchal v minulosti. Agamemnón je vytržen z mytologického rámce a je představen jako člověk, který je ve výsledku zklamaný, unavený a chce si před smrtí odpočinout, protože mnohé vykonal a zažil. Ritsos vykresluje jednání Agamemnona jasně a přímo. V prologu autor sděluje, že se Agamemnón vrací jednoho zimního dne po dobytí Tróje zpět domů, do svého paláce. Nadšený lid ho vítá jako vítěze. On si však uvědomuje, že mu sláva nepatří právem, protože si ji nedokázal opravdu získat.63 Jediné, co si ukořistil, jsou poklady z Tróje včetně otrokyně Kassandry, která neustále naříká a předpovídá nešťastný konec svého vládce. Klytaimnéstra vítá svého manžela v hale, kde je již připravena hostina. Agamemnón si sundává zbroj a započíná svůj monolog. Od prvních slov je zřejmá psychická únava a nejistota vojevůdce, zda si uznání lidu zasluhuje.64

61

Graves, R. Řecké mýty II. s. 49–50. Skiadas, A. D. «Ο Αγαµεµνόν» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 623. 63 Tamtéž, s. 633. 64 Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 423–424. 62

27

∆ώσε την προσταγή σου, σε ικετεύω, να σωπάσουν. Τι φωνάζουν ακόµη; Για

ποιόν

χειροκροτούν;

Τι

επευφηµούν;

Τους

δηµίους

τους

τάχα;

Τους

νεκρούς

τους;

(s. 57)

Vydej rozkaz, prosím tě, ať mlčí. Proč ještě volají? Komu aplaudují? Proč jásají? Že by svým popravčím? Nebo snad svým mrtvým?

Následovně promlouvá ke své ženě Klytaimnéstře a žádá ji, aby mu připravila koupel, jelikož se chce se umýt od špíny. Ετοίµασέ µου ένα ζεστό λουτρό, πολύ ζεστό – το ετοίµασες κιόλας; (s. 58) Připrav mi teplou lázeň, horkou – už jsi ji připravila?

Agamemnonovi se zdá být hlas a chování jeho ženy podivné. Myšlenkami se stále vrací k obléhání Tróje. Připomíná si a oživuje zážitky z války, vrací se v čase a vyčítá si zbytečné skutky ve svém životě. Vzpomíná na své spolubojovníky (na spor s Achilleem), ale také děkuje za štěstí, které ho provázelo na cestě domů.65

Σήµερα νιώθω το θυµό του Αχιλλέα – όχι καθόλου αντιδικία µαζί µου – κούραση είταν, µια κούραση προδροµική που εξίσωνε τη νίκη µε την ήττα, τη ζωή µε το θάνατο. (s. 59)

Dnes cítím hněv Achillea – nejedná se o spor se mnou – byla to únava, únava, která předpovídala rovnováhu mezi vítězstvím a prohrou, životem a smrtí.

Zmiňuje se také o Heleně, která byla příčinou celé války a popisuje, že i ona zestárla a změnila se. Μα τι τα θες, το πρόσωπό της δεν είναι κείνο πια που γι’αυτό ξεκινήσαµε, γι’αυτό πολεµήσαµε (...) (s. 65)

A co čekáš, její tvář již není ta, co bývala, kvůli které jsme začali bojovat. (…)

Básník Agamemnona vyobrazuje jako člověka zklamaného z války a ze života, který očekává od života už jen klid. Agamemnón je plný nejistoty a pociťuje neurčitý strach ze smrti,

65

Tamtéž, s. 423–425.

28

o které ví, že se blíží. Stejně jako v Aischylově tragédii Agamemnón, tak i v této básni se purpurový koberec stává poetickou metaforou cesty smrti.66 (...) Όταν πάτησα πάνω στα πορφυρά χαλιά µου λύγισαν τα γόνατα. Πισώστρεψα κ’ είδα τα σκονισµένα χνάρια απ’ τα σαντάλια µου πάνω στο µέγα κόκκινο σαν τους ψαράδικους φελλούς εκείνους που επιπλέουν επάνω απ’ το κρυµµένο, βυθισµένο δίχτυ. Κ’ είδα µπρος µου τις δούλες να ξεδιπλώνουν κι άλλα κόκκινα χαλιά σα νασπρωχναν τους κόκκινους τροχούς της µοίρας. (s. 60)

(…) Když jsem vkročil na purpurový koberec, podlomila se mi kolena. Ohlédl jsem se a zahlédl zaprášené šlépěje svých sandálů na velkém červeném koberci jako rybářské korky plující na hladině, nad ukrytou, potopenou sítí. A uviděl jsem před sebou své služky, jak rozvinují další červené koberce, jakoby poháněly červená kola osudu.

Ritsos předpokládal čtenářovu základní znalost mýtu, tudíž i konečného osudu tohoto slavného vojevůdce, a proto si dovolil vložit do úst Klytaimnéstry ironii. Klytaimnéstra upozorňuje na nesnadnost jejich dalšího soužití, ale zároveň věří v dobrý sled událostí. Poslední slova Klytaimnéstry však předpovídají smrt, její chování se obratem mění a ona sama se stává spoluúčastníkem vraždy svého manžela.67 Ω, βέβαια, η συµβίωσή µας θάναι δύσκολη. Αύριο κιόλας εγώ θ’αποσυρθώ στα χτήµατα. Μη νοιάζεσαι. Ξέρω. (s. 64)

Samozřejmě naše soužití bude těžké. Už zítra odejdu na statky. Nezajímej se. Vím.

Agamemnón cítí po celém těle zimnici, která naznačuje jeho brzký konec. Toto nepříjemné mrazivé chvění chce odvrátit v horké lázni, ta však představuje metaforu neodkladné smrti. „Strach ze smrti se má zneutralizovat v teplé lázni, která je ale v podstatě ztělesněním

66 67

Skiadas, A. D. «Ο Αγαµεµνόν» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 623. Prevelakis. P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 426.

29

smrti.“68 Hrou osudu je moment, kdy se Agamemnón chce zbavit chladu a žádá přesně to, čemu se chce vyhnout, aniž by věděl, co ho čeká – smrt.69 Ένας ρίγος µου πέρασε τη ραχοκοκκαλιά. Γι’αυτό σου ζήτησα να µου ετοιµάσεις ενα ζεστό λουτρό. Κείνο το ρίγος – γυάλινο, γυάλινο, - ξέρεις, κανείς δεν θέλει να πεθάνει, όσο και κουρασµένος. (s. 60)

Projel mi mráz po zádech. Proto jsem tě požádal, abys mi připravila horkou lázeň. Tento mráz – skleněný, skleněný – víš, nikdo nechce zemřít, i když je unavený.

Když se blíží čas koupele, Agamemnón se snaží svoji smrt oddálit, ale bezvýsledně, jelikož jeho osud je daný a nemůže jej již změnit. Agamemnón vchází do lázně za doprovodu Klytaimnéstry a praví. (…) στο λουτρό, στο λουτρό, Θα κρυώσει το νερό, θάχει κρυώσει. Πηγαίνω. Εσύ µείνε – δεν χρειάζεται. Επιµένεις? – Έλα. (s. 68)

(…) do lázně, do lázně, Voda vychladne, bude vychladlá. Jdu. Ty zůstaň – není tě třeba. Trváš na tom? – Pojď.

Současně se zvenčí ozývá hlas Kassandry, která tuší tragický osud Agamemnona. Πολίτες του Άργους, πολίτες του Άργους, το µεγάλο χρυσόψαρο µέσα στο µάυρο δίχτυ και το σπαθί υψωµένο (...)70

Občané Argu, občané Argu, velká zlatá ryba je lapena do černé sítě a meč je tasen (…)

Předurčená smrt je dokonána v epilogu, když po varovných slovech Kassandry, vchází do místnosti Aigisthos s mečem v ruce, probodává Agamemnona a Klytaimnéstra na celou událost hledí s ledovým klidem.

68

Ο φόβος του θανάτου πρέπει να εξουδετερωθεί µε το λουτρό – που ουσιαστικά είναι η πραγµάτωση του θανάτου. Skiadas, A. D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 624. 69 Skiadas, A. D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 624.

30

(…) ‘Ενας άντρας, ωραίος, ασκεπής, µε πολεµική στολή, µ’ένα µεγάλο, µατωµένο σπαθί στο χέρι, µπαίνει στην άδεια αίθουσα. (s. 69)

(…) Nějaký muž, hezký, bez helmy, ve vojenské uniformě, s velkým zakrváceným mečem v ruce vstupuje do prázdné místnosti.

Autor zobrazuje sílu neodvratného osudu. Báseň se nese v duchu pesimismu pramenícího z pocitů autora v době diktatury. Postava Agamemnona zde představuje marnost, skepticismus, beznaděj a ztrátu víry v dobrý obrat událostí. Je typem člověka, který nemusí od nikoho nic žádat a má pocit, že mu již nic nepatří. Cítí neschopnost docílit duševního klidu, tuší blížící se smrt a zároveň si uvědomuje rovnocennost existence s neexistencí a výhry s porážkou.71 „Τoto bolestné zjištění odhaluje smutek z toho, co bylo bez návratu ztraceno, za to, co bylo radostným ujištěním a za to, co se stalo krvavou realitou.“72 Τα λάφυρα όλα κρατήστε τα ή µοιράστε τα – τίποτα δεν θέλω. (s. 58)

Všechnu kořist si ponechejte nebo ji rozdělte – nic nechci.

I v této básni hraje významnou roli prolínání současnosti s minulostí, je přirozené a nezbytné. Agamemnonův monolog je tvořen převážně jeho vzpomínkami na strastiplnou válku. Protipólem minulosti se stává žena vojevůdce, která představuje nemilosrdnou přítomnost. Odkazy na minulost se odvíjí od určitých událostí a zážitků básníka, tedy co zažil, viděl a vykonal v politice, nebo čím byl prospěšný společnosti. Návrat do minulosti dosvědčuje i většina sloves použitých v básni, která jsou v minulém čase (minulý čas dokonavý, nedokonavý a předpřítomný). Snadněji se vrací do minulosti a současně navozuje pocit nejistoty a časové neurčitosti užíváním částic, neurčitých časových zařazení, např. µια νύχτα το καλοκαίρι (jedné noci v létě), nebo slov ujišťování: Θυµάσαι; Το πρόσεξες; Θυµάµαι; (Pamatuješ si? Všiml sis? Pamatuji si?)73

71

Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 7: Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. s. 62–63. Αυτή η πονεµένη διαπίστωση αποκαλύπτει τον καηµό για τα όσα χάθηκαν δίχως επιστροφή, για κείνα που ήταν ευτυχισµένη υπόσχεση κι έγιναν µατοβαµµένη πραγµατικότητα. Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Γιάννη Ρίτσο. s. 63. 73 Skiadas, A. D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In. Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. 621. 72

31

5.1 Srovnání postavy Agamemnona v pojetí Ritsose a Aischyla "Hlavní motivy „závist bohů a vina hlavního hrdiny“, které jsou patrné u Aischyla, Ritsos ve své básni vynechává, protože tato báseň je obrazem bezprostřednosti, kde básník vinu Agamemnona nezdůvodňuje.“74 Ritsos čerpá inspirace zejména z tragédie Αγαµέµνων, první části trilogie Ορέστεια od Aischyla. Stejně jako klasický autor zobrazuje hrdinu po návratu ze strastiplné desetileté války. Mezi další společné prvky patří již zmiňovaný purpurový koberec, jenž je na rozkaz Klytaimnéstry rozprostřen po mramorových schodech a stává se metaforou smrti. Ritsosův i Sofoklův Agamemnón pociťuje strach a čelí hrozbě vyvolané červeným kobercem, která je obdobou prolité krve ve válce. Má pocit provinění za uplynulé události, cítí zklamání a únavu. Naproti tomu Agamemnón Aischyla oplývá pocitem pýchy a strachem z božího trestu. Smrt u Ritsose a Aischyla má stejnou podobu, kterou u obou autorů značí připravená lázeň. U Ritsose si Agamemnón lázeň žádá sám, představuje pro něj místo odpočinku a klidu po dlouhé cestě. Naopak u Aischyla je král do lázně veden svojí ženou a otrokem. Hrdina je zabit stejnou rukou a identickým způsobem – probodnutím dvousečnou zbraní.75 Dalším prvkem poukazující na Ritsosovu inspiraci Aischylovou tragédií je scéna rozvazování sandálů. V básni Ritsose tento motiv reflektuje pokoru Klytaimnéstry již v prologu. Η γυναίκα του, ωραία, αυστηρή, επιβλητική, σκύβει, µε µιαν αταίριαστη στο ύφος της ταπεινοφροσύνη, να του λύσει τα σανδάλια. (s. 57)

Jeho žena krásná, přísná, impozantní se sklání s nápadnou pokorou, aby mu rozvázala sandály.

Naproti tomu v Aischylově tragédii rozvázání sandálů představuje neurčité přání Agamemnóna, vyjádřené chvíli před vstoupením na červený koberec.76 Když tedy chceš. Ať někdo rozváže mi střevíce, když jindy šlapu v nich, ať jednou vtisknu nohu v rudý pruh těch červců nachových.77

74

Το βασικό (αισχύλειο) µοτίβο του «φθόνου των θεών» και η θεµατολογική περοπλοκή της ενοχής του Αγαµεµνόνα αφήνονται έξω στο ποίηµα του Ρίτσου. ∆ιότι εδώ το ποίηµα είναι εικόνα και αµεσότητα – χωρίς ανάγκη αιτιολογήσεως µιας οποιασδήποτε ενοχής. Skiadas, D. A. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 623. 75 Skiadas, A. D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In. Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. s. 624. 76 Sapoutzaki – Argiraki, M. Μορφές πολεµιστών σε αρχαιόθεµους διαλόγουςτης Τέταρτης ∆ιάστασης του Γιάννη Ρίτσου. Patra. 2008. s. 31. 77 Aischylos. Oresteia. Překlad: Šrámek, V. Praha: nakladatelství Toužimský a Moravec. 1946. s. 41.

32

Hlavním motivem v celé trilogii je vztah mezi vinou a trestem. Vůle bohů s předurčeným osudem stojí nad veškerým bytím hrdinů. Agamemnón Aischyla platí smrtí za své hříchy z minulosti (obětování Ífigeneie), je vyobrazen jako pyšný, naivní vojevůdce, který věří lichotivým slovům své manželky. Klytaimnéstra v trilogii představuje silnou ženu zosobňující spravedlivou odplatu. Ritsos staví postavu Agamemnóna a Klytaimnéstry zcela do jiného světla. Vojevůdce je unavený, starý muž pociťující nejistotu a strach ze své brzké smrti. Jeho manželka, na rozdíl od stejnojmenné postavy v díle Aischyla, působí jako pokorná, naslouchající žena a v básni nedostává prostor se jakkoliv vyjádřit. I když charakter Agamemnóna Ritsose nemá mnoho společného s bájným hrdinou, jejich osud končí stejně, a to smrtí.

33

6. Filoktétés a Neoptolemos Podle mytologie Poiós, otec Filoktéta, splnil Héraklovi poslední přání a zapálil jeho hranici. Odměnou za tento čin mu byl darován luk a šípy, které nikdy neminuly cíl. Tyto vzácné předměty odkázal svému synovi Filoktétovi. Příběh o Filoktétovi má mnoho různých variant. V jedné z nejznámějších je Filoktétés uštknut hadem již při zastávce na cestě do Tróje. Hnisající rána mu způsobovala bolest a nepříjemný zápach. Jeho nářek byl tak nesnesitelný, až musel Agamemnón dát rozkaz k jeho vylodění na ostrově Lemnos. Po deseti letech obléhaní Tróje se Řekové dozvěděli o věštbě, podle níž nelze dobýt Tróju bez účasti Filoktéta známého svým bájným lukem a šípem. Podle R. Gravese se Odysseus spolu s Diomédém78 vydal lstí získat Filoktétův luk a šíp. „Diomédés (nikoli Neoptolemos, jak někteří mylně tvrdí) se však odmítl do krádeže zaplést.“79 Návrat Filoktéta do boje je vylíčen mnoha způsoby. Společným elementem však je, že se k vojskům přidal, zabil Parida a pomohl dobýt Tróju.80 Postava Filoktéta byla vyobrazena již v Homérově Illiadě a v některých tragédiích významných dramatiků antického Řecka, např. u Aischyla, Sofokla i Eurípida. Každý autor zpracovává jinou variantu mýtu, a proto se dějová linie v hrách liší. Ačkoliv nemáme z pramenů mnoho informací, je zřejmé, že tento mýtus byl u starých Řeků velmi oblíben.81 D. N. Maronitis o této básni napsal: „Vracím se teď k Filoktétovi podle Ritsose, k nejodvážnějšímu a nejtajuplnějšímu divadelnímu monologu sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση, jelikož se zde převrací základní (mytologické, tematické, etické a ideologické) motivy stejnojmenné Sofoklovy tragédie.“82 Báseň, jež je opět rozsáhlá a tvořena dramatickým monologem, byla sepsána v Athénách a na Samu mezi léty 1963 a 1965. Chronologicky se jedná o třetí báseň, jež obsahuje prvky mýtu. Autobiografický charakter básně autorovi mimo jiné umožňuje odklonit se od mytické tradice, se kterou se setkáváme například u Homéra a Sofokla.83 Přibližuje nám konfrontaci dvou generací. Představuje tím sám sebe (mladého Neoptolema) v těžkých letech prožitých v době 1940–1950 a svého otce (vyzrálého Filoktéta) s jeho generací, která byla obětí války mezi lety

78

Král v Argu. Známý především z Trojské války, kde byl jeden z nejstatečnějších a nejsilnějších bojovníků. Zamarovský, V. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Mladá Fronta. 1965. s. 84. 79 Graves, R. Řecké mýty. s. 325. 80 Bien, P. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο, Αντίθεση και σύνθεση στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 69. 81 Canfora, L. Dějiny řecké literatury. Praha: KLP. 2001. s. 180. 82 Επιστρέφω τώρα στον Φιλοκτήτη του Ρίτσου, τον πιο παράτολµο και τον πιο αινιγµατικό θεατρικό µονόλογο της Τέταρτης ∆ιάστασης, καθώς εδώ έχουν ανατραπεί βασικές (µυθολογικές, θεµατικές, ηθολογικές και ιδεολογικές) προϋποθέσεις της οµώνυµης τραγωδίας. Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γίαννη Ρίτσου. In Εισαγώγή στην ποίηση του Ρίτσου, Επιλογή κριτικών κειµένων. s. 332. 83 Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 352.

34

1912 a 1922.84 Všechny detaily obsažené v básni, týkající se buď Filoktéta nebo Neoptolema, mají co dočinění se samotným autorem.85 Báseň začíná prologem, ve kterém autor zasazuje děj do jednoho letního odpoledne na klidném pobřeží ostrova Lemnos. Jsou zde přítomni dva muži, Filoktétés a Neoptolemos. Jména obou hrdinů nejsou v básni ani jednou zmíněna, tudíž se o identitě postav dozvídáme pouze z popisu.

(…) ο ένας ωραίος, γενειοφόρος, ώριµος, µε αρρενωπή, πνευµατική µορφή. Ο άλλος, γεροδεµένος νέος, µε φλογερά, ερευνητικά κ’ερωτικά µάτια. Έχει κάτι απ’τα χαρακτερηστικά του Αχιλλέα, µα κάπως πιο εκπνευµατωµένα, σα νάναι ο γιος του, ο Νεοπτόλεµος. (s. 247)

(…) jeden je krásný, vousatý, vyzrálý, mužný, oduševnělý. Druhý je urostlý mladík s ohnivým pátravým a vášnivým pohledem. Má některé z charakteristických rysů Achillea, ale více oduševnělé, jakoby to byl jeho syn, Neoptolemos.

Přestože se báseň nazývá Filoktétés, samotný hrdina nepromluví ani jednou. Vše, co o něm zjišťujeme, pramení z výpovědi Neoptolema. Mladý návštěvník si staršího válečníka velmi cení, prokazuje mu úctu a děkuje za jeho pochopení. Neoptolemos započíná monolog slovy86:

Σεβάσµιε φίλε, είµουνα βέβαιος για την βαθειά σου κατανόηση. (s. 247)

Ctěný příteli, byl jsem si jistý tvým hlubokým porozuměním.

Filoktétés přijímá mladého Neoptolema, který mu hodiny vypráví své radostné i trpké zážitky ze života. Host mluví převážně sám o sobě a Filoktétovi věnuje minimum pozornosti. Neoptolemos společníkovi popisuje svoje dětství a mládí, tvrdou realitu války, přípravu trojského koně a vykresluje obraz svého panovačného otce a matky z pohledu syna v době dospívání.87

Ο πατέρας δεν αγαπούσε τ’αγάλµατα. Ποτέ δεν τον είδα να στέκεται µπροστά σε κάποιο – ίσως κιόλας ο ίδιος 84

Bien, P. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο, Αντίθεση και σύνθεση στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 71. Období mezi Balkánskými válkami a Maloasijskou katastrofou trvalo 10 let, stejně jako desetileté obléhání Tróje v Iliadě. 86 Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. s. 352–356. 87 Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγώγή στην ποίηση του Ρίτσου, Επιλογή κριτικών κειµένων s. 337–339. 85

35

νάτανε τ’άγαλµα του εαυτού του, ένα άγαλµα χάλκινο αγέρωχου, απλησίαστου ιππέα. (s. 251)

Můj otec neměl rád sochy. Nikdy jsem ho neviděl, že by před nějakou stál – možná i on sám jako by byl svojí sochou, sochou měděnou, vznešeného nedosažitelného jezdce.

Matka Neoptolema je ve skutečnosti matkou básníka, zůstává však anonymní.88 Κι η µητέρα, ένας ίσκιος κι αυτή, διάφανος ίσκιος, Ανάλαφρος και µακρινός – µια τρυφερότητα παρούσα µέσα στη διαρκή απουσία της. (s. 251)

A matka, i ona byla stínem, průsvitným stínem, lehkým a vzdáleným – něha sama, uzavřena ve své neustálé nepřítomnosti.

Profesor P. Bien rozděluje život Neoptolema na tři stadia. První stadium je poznamenáno psychickým traumatem z dětství, jež předpovídá následující události. Druhé je výzva k tažení proti Tróji. Posledním stadiem je hluboké uvědomění si svého dětství a nabytí zkušenosti díky rozhovoru se starším a zkušenějším mužem.89 D. N. Maronitis udává dva obecné poznatky k monologu Neoptolema: jeden z nich se týká plurálu, ve kterém Neoptolemos často setrvává, a to jak v případě své osoby, tak i při oslovení posluchače. Εµείς οι νεότεροι που κληθήκαµε, ‘οπως λένε την ύστατη στιγµή για να δρέψουµε τάχα τη δόξα την ετοιµασµέµη µε τα δικά σας όπλα, µε τις δικές σας πληγές, µε το δικό σας θάνατο, γνωρίζουµε κ’εµείς κι αναγνωρίζουµε, κ’έχουµε, ναι, κ’εµείς τις πληγές µας σ’άλλο σηµείο του σώµατος – πληγές αθώρητες, χωρίς το αντίβαρο της περηφάνειας και του αξιοσέβαστου αίµατος του χυµένου ορατά, σε ορατές µάχες, σε ορατά αγωνίσµατα. (s. 247)

My mladí, kteří jsme byli správně vybráni, jak říkají v nejposlednější okamžik, abychom rádoby sklidili slávu připravenou vašimi zbraněmi,

88 89

Tamtéž, s. 337–339. Bien, P. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο, Αντίθεση και σύνθεση στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. s. 71.

36

vašimi šrámy, vaší smrtí, známe i my a přiznáváme, a máme ano, i my máme naše šrámy na jiném místě na těle – šrámy neviditelné, bez tíže pýchy a vzácné krve, která byla prolita viditelně ve viditelných bitvách, viditelných zápasech.

„Zájmeno „my“ je zdůrazněno třikrát, stejně tak je třikrát zopakováno zájmeno „vy“, které se váže na přivlastňovací zájmeno „váš“. Tímto způsobem jsou rozlišovány a zároveň porovnávány dvě generace: vyzrálá generace v podobě Filoktéta a mladší v postavě Neoptolema.“90 Ve starší generaci jsou uznávány ucelené děje s motivy jako sláva, traumata, smrt, prolitá krev a hrdost, které si osvojuje i mladší generace. Mladá generace však tyto motivy mění na existenční problémy současnosti a přenáší je do svého niterného života. V obou případech se vášně jedince mění na pocity celé generace: Filoktétés mlčí o svém osamění, na které Neoptolemos reaguje projevením hluboké úcty a pochopením ke starému muži.91 Charakteristickým prvkem díla je možnost střídavého přenesení pozornosti na jednoho nebo druhého protagonistu prostřednictvím zvolání. Setkání dvou hrdinů, Neoptolema a Filoktéta, je současně monologem i dialogem. Monologem je zpověď mladého hosta, jenž se staršímu muži svěřuje a dialogem jsou míněny otázky a odpovědi Neoptolema k sobě samému i k Filoktétovi, které však zůstávají nezodpovězeny.92

Ίσως κι εσύ, µια τέτοια νύχτα, µέσα στις αντίρροπες φωνές των συµπολεµιστών σου, ν’άκουσες ολοκάθαρα την απουσία της δικής σου φωνής. (s. 260)

Snad i ty, jedné takové noci, uvnitř protichůdných hlasů tvých spolubojovníků, jsi zaslechl jasně nepřítomnost tvého vlastního hlasu.

Ίσως κι εσύ, µια ανάλογη στιγµή, σεβάσµιε φίλε, θ’αποφάσισες ν’αποσυρθείς. Τότε, θαρρώ, θ’αφέθηκες να σε δαγκώσει το φίδι του βωµού. (s. 261)

90

Το εµείς ακούγεται µε έµφαση τρεις φορές, Το σείς υπόκειται στο κτητικό σας, που επαναλαµβάνεται επίσης τρεις φορές. Με τον τρόπο αυτόν διακρίνονται και συγκρίνονται δύο γενιές η ώριµη του Φιλοκτήτη και η νεότερη του Νεοπτόλεµου. Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 338. 91 Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 338. 92 Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Γιάννη Ρίτσο. s. 56.

37

A možná i ty, vážený příteli, v jeden podobný okamžik, by ses rozhodl k odchodu. Myslím, že tehdy jsi připustil, aby tě uštkl had oltáře.

Pokud čtenář zná mytologii, již od počátku tuší konec tohoto příběhu, Filoktétés je přemluven a společně s Neoptolemem se vydává pomoci dobýt Tróju. Γι’αυτή την ώρα, τουλάχιστον, µείνε κοντά µας. Αυτό µας χρειάζεται περισσότερο ακόµη κι απ’τα όπλα σου. Και το γνωρίζεις. Ιδού το προσωπείο που σου έφερα. Φόρεσέ το. Πηγαίνουµε. (s. 264)

Alespoň pro tuto hodinu, buď při nás. To potřebujeme, ještě více než tvoje zbraně. A ty to víš. Zde je maska, kterou jsem ti donesl. Nasaď si ji. Jdeme.

Monolog je tímto ukončen, o dalším jednání Filoktéta se dozvídáme z epilogu autora. Filoktétés ve výsledku souhlasí s odchodem do Tróje, ale masku, kterou mu Neoptolemos přinesl, odhazuje na zem. Pokud se má opět vrátit z hloubavé samoty zpět mezi spolubojovníky a začít znovu komunikovat, chce, aby jeho tvář byla odkrytá. Nehodlá ji skrývat pod maskou. V tu chvíli probíhá vnitřní boj hrdiny, nastává střet básníka s bojovníkem Filoktétem. Logicky to vyvstává ze skutečnosti, která právě nastala, a zároveň i z dvojí Ritsosovy identity, Ritsosebásníka a Ritsose-politika.93 Filoktétés svým spolubojovníkům neodpustil vysazení na opuštěném ostrově, přesto však přistupuje na návrh Neoptolema a odplouvá s ním pomoct dobýt Tróju. Paralelu nacházíme u Ritsose, básník je v určitém období své tvorby vězněn za své politické ideály, nevzdává se však a své myšlenky vyjadřuje dál prostřednictvím poezie.

6.1 Společné prvky v Ritsosově básni Φιλοκτήτης a v tragédii Sofokla „Předposlední ze zachovaných tragédií Sofokla, „Φιλοκτήτης“ je považováno za dílo velmi vyzrálé. Téma tělesné indispozice je spojováno s tématem úplného opuštění, kvůli nesnesitelné bolesti hrdiny, která dospěla až do fáze zuřivosti hrdiny.“94 93

Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σοφοκλή στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 342. 94 Προτελευταία από τις σωζόµενες τραγωδίες του Σοφοκλή ο Φιλοκτήτης, θεωρείται, και είναι, έργο οριακής ωριµότητας. Όπου το θέµα της σωµατιής αναπηρίας συµβάλλεται µε το θέµα της απόλυτης εγκατάλειψης, η οποία

38

Ritsos znal zpracování Homéra i dalších dramatiků, ale inspiraci hledal zejména v tragédii Sofokla. Ritsos se sice nechává ovlivnit způsobem tvorby antických autorů, ale do díla vkládá větší klid a mír, básni totiž dává zcela jiný rozměr.95 Jediné prvky spojující Filoktéta starořeckých autorů s hrdinou Ritsose jsou: zbraně hrdiny, které dostal darem od poloboha Herakla, uštknutí Filoktéta hadem a nakonec obsah věštby, předpovídající neblahý osud Tróje. Filoktétés Ritsose a Sofokla mají společného velmi málo a i tyto motivy jsou přeměněny. „Jakoby chtěl Ritsos rozbít skořápku klasického mýtu, aby bylo odhaleno skryté jádro.“96 Pozorné zkoumání ukazuje, že vynětí a obměna podstatných složek děje antické tragédie mají za cíl přesunout řeč z úrovně vnější činnosti do vnitřní oblasti uvědomění. Proto se vnější jednání mění na vnitřní pocity, zřetelnost v nezřetelnost a naopak. Tento jev je vidět již ve scénickém prologu básně.97 Sofoklův Filoktétés žije na ostrově v nehostinné jeskyni, Ritsos ji však pozměňuje na upravené obydlí.

Εδώ έξω από µια Βραχοσπηλιά, διαµορφωµένη σε κατοικία, κάθονται δυο άνδρες. (s. 247)

Zde, před skalní jeskyní, upravené v obydlí, sedí dva muži.

Na rozdíl od tragédie Sofokla se v této básní vůbec neobjevuje postava Odyssea a Hérakla, kteří v antické tragédii hrají poměrně důležitou roli. Chybí zde i cíl Odyssea získat lstí luk a šíp Filoktéta, proto se celý plán „únosu“ mění. Variace ztělesnění Filoktéta je zřejmá hlavně v proměně hrdiny. Filoktétés Ritsose je zobrazován jako krásný, mužný, vyzrálý a oduševnělý muž. Je přesycený politickými intrikami a pociťuje hluboké zklamání z lidských vášní a chyb. Uštknutí hada je zde na rozdíl od verze Sofokla naznačené pouze v pozadí monologu Neoptolema bez jakýchkoliv symptomů mučivé bolesti ze zranění. Společným prvkem u Ritsose a Sofokla je zanechání Filoktéta na opuštěném ostrově a jeho následný přesun k Tróji za účelem pomoci achajským vojskům. Vylodění Filoktéta na nehostinném ostrově v tragédii Sofokla představuje u Ritsose násilné vyhnanství a osamocení. Smutek a samotu představuje píseň námořníků znějící na pozadí básně. „Uvážíme-li všechny tyto prvky, vyvstává otázka, kam je namířen tento Ritsosův dramatický centrifugální monolog. Otázka hraničí snad až

εξελισσεται, εξαιτίας του αβάστακτου πόνου, σε ένα είδος εξαργίωσης του τοξότη ηρώα. Maronitis, D. N. τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 334. 95 Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2: µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. s. 57. 96 „Σάµπως να σπάζει το συνεκτικό κέλυφος του πρότυπου µύθου, για να αποκαλυφθούν οι κρυµµένοι σπόροι της.“ Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 334. 97 Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 334.

39

s hádankou, která nemá snadné a jednoznačné řešení.“98 Zápletka se nadále komplikuje, jelikož až na jisté výjimky a samotný název se tento dramatický monolog nevyvíjí tak, jak bychom od hrdiny očekávali. Filoktétés je zde odsunut do pozadí tím, že monolog pronáší mladý Neoptolemos a proslov Filoktéta, který prologu předcházel, je nynějšímu čtenáři skryt.99 Zatímco u Sofokla je hrdina vyobrazen jako rozzuřený, protože byl na ostrově zanechán s neúnosnou bolestí hnisající rány a s nedostatkem obživy a obydlí. Filoktétés Ritsose se tomuto hněvu vyhýbá a obrací záporné prvky v kladné: neúnosné odloučení v poklidnou samotu, hlad v askezi, tělesnou bolest v ostražitost a kontrolu své mysli.100 Z těchto prvků jsou zřejmé pocity samotného autora v době vyhnanství. „Poezie se tak stává průvodcem, který zažívá a vykládá vnitřní pocity lidskosti, která není darována, ale musí za ni bojovat, aby se udržela naživu.“101

98

Με τους όρους αυτούς αναρωτιέται κανείς προς τα που πάει ο φυγόκεντρος αυτός δραµατικός µονόλογος του Ρίτσου. Πρόκειται για ερώτηµα στο όριο του αινίγµατος, που δεν επιδέχεται εύκολη και µονοσήµατη λύση. Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου.s. 336. 99 Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 336. 100 Tamtéž, s. 342. 101 Η ποίηση τότε µπορεί να γίνει βιωµατικός και εκφραστικός αγωγός εσωτερικής ανθρωπιάς που δεν χαρίζεται αλλά αγωνίζεται να κρατηθεί στα πόδια της. Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σόφοκλη στον Φιλοκτήτη του Γ. Ρίτσου. In Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου. s. 343.

40

Závěr Jannis Ritsos patří mezi nejvýznamnější řecké básníky 20. století. Jeho dílo je velmi obsáhlé a rozmanité. Každé období jeho tvorby je ovlivněno nějakou vnější událostí, například válkou, občanskými nepokoji nebo rodinnými tragédiemi. V padesátých letech začíná hledat inspiraci v řecké mytologii, pečlivě studuje díla klasických dramatiků a čerpá z jejich tragédií. Nejčastěji rozpracovává téma trojské války a znázorňuje členy dynastie Átreovců. Ritsos, stejně jako autoři jeho doby, využívá mýtus, aby se vyjádřil k současné situaci. Vybírá si významné mytologické postavy a přenáší je do současnosti. Tím poukazuje na souběžnou linii minulosti a přítomnosti. Svět se kolem nás mění, i když lidské pocity, myšlenky a problémy setrvávají stejné. Básník sice vychází z antických tragédií, avšak postavy a mytologické příběhy si přetváří dle svého obrazu. Osoby přednášející monolog nesou významná jména, ale jsou staří, unavení, bez sil již cokoliv měnit a odhodlaní zemřít. Ritsosův hrdina je komplikovaná osobnost, která jedná nezávisle na svém předobrazu a předkládá nám autorovy pocity a myšlenky. Protagonisti básní sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση jsou na jedné straně lidé 20. století, jezdí autem, čtou noviny a kouří cigarety, na straně druhé však vzpomínají na svou slavnou minulost, dětství, rodinu a někteří pak na válku a spolubojovníky. Zdá se, že trojská válka se opravdu stala a to před pár desítkami let. Autor tímto dokázal lehce a nenásilně přenést svého čtenáře v čase. Kromě metody práce s časem a mýtem, zapojuje do monologů autobiografické prvky – rodina Átreovců představuje nepřímo rodinu básníka. Např. v básni Filoktétés popisuje mladý Neoptolemos Ritsosovy rodiče, matku vykresluje jako velmi citlivou křehkou ženu vedle hrubého přísného otce, kterého představuje samotný vojevůdce Agamemnón. Milovaná sestra Lula, jíž byl po celý život silně ovlivněn, je skryta v postavě Ífigeneie. Protagonisté v antických tragédiích Sofokla, Eurípída a Aischyla mají s Ritosovými hrdiny společného velmi málo. Nesou identické jméno, zažili stejné události, avšak přemýšlí jinak a chovají se odlišným způsobem. Élektra vzpomíná na své dětství, rodiče, rodný dům a přemýšlí nad pomíjivostí života. Sofoklés, Eurípidés i Ritsos tuto ženu pojali svým osobitým způsobem, a proto se dějové linie a charakter hrdinky liší. Zatímco Élektra antických tragédií je mladá žena odhodlaná pomstít smrt svého otce, Élektra Ritsose je unavená stařena, jejímž jediným přáním je nezemřít osamocená. V básních Το νεκρό σπίτι a Κάτω απ’ τον ίσκιο του βουνού má postava Élektry identický charakter. Povahové rysy jejího otce Agamemnona se od stejnojmenného hrdiny antické tragédie odlišují, naopak děj je zasazen do stejné časové roviny, kdy se vojevůdce, znaven z dlouholeté války, vrací domů. Vojevůdce nadšeně vítá lid, Aischylův Agamemnón je pyšný a hrdý na svoji 41

slávu, kdežto Agamemnón Ritsose je starý muž, odmítající provolávanou slávu a očekávající svoji smrt. V první časti tragédie Ορέστεια a v básni Ritsose jsou zřejmé identické prvky a motivy, např. horká lázeň a červený koberec jsou v obou případech metaforou smrti. Filoktétés Ritsose se v básni Φιλοκτήτης stává tichým posluchačem mladého Neoptolema. Na rozdíl od poměrně hojného počtu společných prvků v básni Ritsose a Aischylovy tragédie, v básni Filoktétés a stejnojmenné tragédii Sofokla je toto číslo nepatrné. Zasazení děje a cíl je v obou dílech stejný – pobřeží ostrova Lemnos a lest k získání Filoktétova luku a šípů, které jsou nezbytné k vítězství achajských vojsk nad Trójou. Za Filoktétem, jenž byl uštknut hadem, připlouvá na opuštěný ostrov Neoptolemos a započíná rozsáhlý monolog. Jako většina postav sbírky Τέταρτη ∆ιάσταση i Neoptolemos vzpomíná na své mládí, rodiče a zážitky z války. Konec básně i tragédie je obdobný. Neoptolemos získává důvěru spolubojovníka a společně odplouvají k Tróji naplnit obsah věštby. Zdá se tedy, že Ritsos své hrdiny pouze pojmenoval podle známých postav antických tragédií a zasadil je do rámce mytologických příběhů. Z celé sbírky je cítit zklamání, skepse z prohraných bitev a strach z budoucnosti. Silným tématem je smrt, jež se objevuje ve většině básní. Předurčený osud, který je tak silným motivem v antických tragédiích, Ritsos vyjadřuje jako neodvratnou smrt, jež na nás všechny čeká.

42

Resumé - Περίληψη Στην εργασία µου ασχολούµαι µε τα µυθολογικά πρόσωπα της συλλογής Τέταρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου. Ο κύριος σκοπός της εργασίας µου είναι η ανάλυση των προσώπων σε ότι αφορά την συµπεριφορά και τα αισθήµατά τους και ταυτόχρονα προσπάθησα να κάνω µια σύγκριση των ηρώων του Ρίτσου µε τους ηρώες των κλασικών τραγωδιών της αρχαίας Ελλάδας. Στο πρώτο κεφάλαιο κάνω µια σύντοµη αναφορά στη ζωή και στο έργο του Ρίτσου και ταυτόχρονα αναφέροµαι και στα γεγονότα τα οποία επηρέασαν το έργο του (η αρρώστια, ο πόλεµος, η εξορία και ο θάνατος των µελών της οικόγενειάς του. Στο δεύτερο κεφάλαιο επικεντρώνοµαι στο θέµα της µυθολογίας. Αρχίζω µε τις πρώτες εµφανήσεις µυθολογικών θεµάτων στο έργο του συγγραφέα, στη συνέχεια αναφέροµαι στον τρόπο επεξεργασίας αυτών των θεµάτων και καταλήγω στη συλλογή του Τέταρτη ∆ιάσταση η οποία είναι η πιο σηµαντική σε ότι αφορά τις µυθολογικές µορφές σε ολόκληρο το έργο του. Στο επόµενο κεφάλαιο παρουσιάζω βαθύτερα τη συγκεκριµένη συλλογή και αναφέροµαι στην µορφή των ποιηµάτων δηλαδή στο δραµατικό µονολόγο στο οποίο το ένα πρόσωπο οµιλεί και το δεύτερο σιωπηλά παρακολουθεί. Συνεχίζω µε την µορφή των ηρώων οι οποίοι είναι µυθολογικά πρόσωπα συνδιασµένα µε πρόσωπα σύγχρονα και τις περισσότερες φορές πρόκειται για ηλικιοµένους ανθρώπους προετοιµασµένους για το θάνατο. Σ’ αυτό το κεφάλαιο επίσης ασχολούµαι µε τον τρόπο µε τον οποίο ο Ρίτσος επεξεργάζεται µε το θέµα του χρόνου. Η τεχνική αυτή βασίζεται στη συχνή παρουσία των αναχρονισµών. Με αυτή την τεχνική ο συγγραγέας µεταφέρει τα µυθολογικά πρόσωπα στην σύγχρονη εποχή χρησιµοποιόντας στοιχεία από την καθηµερινότητά του π.χ. αυτοκίνητα, εφηµερίδες, λεωφορεία, τσιγάρα κτλ. Στον τέταρτο κεφάλαιο επικεντρώνοµαι στην Ηλέκτρα. Το ζήτηµα είναι ποιος ήτανε η Ηλέκτρα στην µυθολογία, ποιοι ασχολήθηκαν µε το θέµα της Ηλέκτρας στην λογοτεχνία και ποια είναι η µορφή της στο έργο του Ρίτσου. Έπειτα µε βάση αποσπάσµατα από το έργο αναλύω το ποίηµα και το πρόσωπο της Ηλέκτρας, τα αισθήµατά της, την συµπεριφορά της και τις αναµνήσεις της. Κλίνω αυτό το κεφάλαιο µε την σύγκριση της Ηλέκτρας του Ρίτσου µε αυτή του Ευριπίδη και του Σοφοκλή καταλήγοντας έτσι στο συµπέρασµα ότι υπάρχουν ελάχιστα κοινά ανάµεσα στις παραλλαγές της ηρωίδας του Ρίτσου και αυτής των αρχαίων τραγικών ποιητών µε τα κύρια κοινά χαρακτεριστικά να είναι η µοναξιά και η αναµνήσεις της Ηλέκτρας. Στα επόµενα δύο κεφάλαια αναλύω µε τον ίδιο τρόπο τα πρόσωπα του Αγαµέµνονα και του Φιλοκτήτη. Όσο αφορά την συγκρίση στο πρόσωπο του Αγαµεµνόνα βασίζεται ο Ρίτσος επί το πλείστον στην τριλογία Ορέστεια του Αισχύλου. Έπειτα από την σύγκριση των δύο αυτών παραλλαγών του Αγαµεµνόνα καταλήγω στο συµπέρασµα ότι τους ενώνουν αρκετά κοινά 43

στοιχεία όπως για παράδειγµα το θέµα της επιστροφής από τον πόλεµο της Τροίας, η µη αναπόφευκτη µοίρα του ή η ίδια εκτέλεση του φόνου του. Επίσης και τα µοτίβα του λουτρού και του πορφυρού χαλιού τα οποία συµβολίζουν το θάνατο. Συνεχίζοντας µε τον ίδιο τρόπο συγκρίνω τον Φιλοκτήτη του Ρίτσου µε τον Φιλοκτήτη του Σοφοκλή τους οποίους και αυτούς τους εννώνουν κάποια κοινά στοιχεία. Τα πιο σηµαντικά απ’ αυτά είναι δάγκωµα του φιδιού, το τόξο και τα βέλη του Φιλοκτήτη τα οποία είναι απαραίτητα για την κατάκτηση της Τροίας η συνεχή εγκατάλειψη του νησιού και η αναχώρηση του Φιλοκτήτη µε τον Νεοπτόλεµο για την Τροία. Οι ηρώες του Ρίτσου και των αρχαίων τραγωδιών δεν έχουν πολλά κοινά στοιχεία. Έχουν τα ίδιo όνοµα, ζούνε την ίδια ζωή, αλλά σκέφτονται και συµπεριφέρονται διαφορετικά. Φαίνεται ότι ο Ρίτσος απλώς έδωσε τα ονόµατα των αρχαίων ηρώων στους χαρακτήρες του και τους τοποθέτησε κάπου ανάµεσα στο σήµερα και στην αρχαιότητα. Την εργασία µου κλείνω µε ένα συµπέρασµα, που συνοψίζει τα κύρια στοιχεία και αναφέρει τα γενικά αποτελέσµατα των αναλήσεων.

44

Bibliografie

Primární literatura: Ritsos, J. Τετάρτη ∆ιάσταση. Τόµος Σ.Τ.΄Athény: Kedros. 2009. Aischylos. Oresteia. Překlad: Šrámek, V. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec. 1946. Eurípidés. Élektra. In Trójanky a jiné tragédie. Překlad: Stiebitz, F. Praha: Svoboda. 1978. Sofoklés. Élektra. Překlad: Král, J. Praha: Nakladatelství J. Otty. Sofoklés. Filoktétés. In Sofoklés, tragédie. Překlad: Stiebitz, F. Praha: Svoboda. 1975.

Sekundární literatura: Bien, P. Αντίθεση και σύνθεση στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. Překlad. Kritikos, J. Athény: Kedros. 1980. Beaton, R. Εισαγογή στην νεότερη ελληνική λογοτεχνία. Athény. Nefeli. 1996. Canfora, L. Dějiny řecké literatury. Praha: KLP. 2001. Dialismas, S. Εισαγωγή στην ποίηση του Γιάννη Ρίτσου. Athény: Epikerotita. 1984. Dimitrakopoulos, S. Ιστορία και δηµοτικό τραγούδι. Αthény. 1989. Elianu, E. Ο «Φιλοκτήτης» του Γ. Ρίτσου. In Nέα Εστία. Αφιέροµα στον Γιάννη Ρίτσο. 1991. č. 1546. s. 90–93. Graves, R. Řecké mýty II. Praha: Odeon. 1982. Chanriotis, E. Ερµηνευτικές εισηγήσεις για το αρχαίο ελληνικό δράµα. Νicósie. 2002. Jatromanolakis, J. Ιστορική Επιφάνεια και βάθος. Μελέτη πάνω σε δυο συνθέσεις του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Kedros. 1981. s. 196–202. Kassos, V. Η Τετάρτη διάσταση του Γίαννη Ρίτσου (µια ανάγνωση). Athény: Kastaniotis. 2000. Kokkoris, D. Ποιτητικός ρυθµός,παραδοσιακή και νεωτερική έκφραση: Η έναρξη της µυθικής µέθοδου στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Nisiades. 2006. Kordatos, J. Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνίας, από το 1453 ως το 1961. Αthény: Epikerotita. 1983.

45

Markopulos, J. Η Τετάρτη διάσταση του Γιάννη Ρίτσου και µερικές από τις συνισταµένες της (προσπάθεια τρίτη). Ιn Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου (επιλογή κριτικών κειµένων). Heraklion: Panepistimiakes ekdoseis kritis. 2009. s. 241–249. Maronitis, D. N. Από τον Φιλοκτήτη του Σοφοκλή στον Φιλοκτήτη του Γιάννη Ρίτσου. In. Εισαγωγή στην ποίηση του Ρίτσου (επιλογή κριτικών κειµένων). Heraklion: Panepistimiakes ekdoseis kritis. 2009. s. 331–345. Meraklis, J. M. Η «Τέταρτη ∆ιάσταση»του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Kedros. 1981. s. 517–540. Morford, M. P. O. Lenardon, R. J. Classical Mythology. New York & London: Longman. 1985. Politis, D. Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνιάς. Athény: Μορφωτικό ίδρυµα εθνικής τράπεζας, 2010. Prevelakis, P. Ο ποιητής Γιάννης Ρίτσος, συνολική θεώρηση του έργου του. Athény: Kedros. 1984. Romilly, J. Αρχαία ελληνική τραγωδία. Αthény: A. Kardamitsa. 1997. Sangilio, C. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο 2, µύθος και ποίηση στον Ρίτσο. Athény: Kedros. 1978. Sapoutzaki-Argiraki, M. Μορφές πολεµιστών σε αρχαιόθεµους διαλόγουςτης Τέταρτης ∆ιάστασης του Γιάννη Ρίτσου. Patra. 2008. s. 31. Skiadas, A.D. Ο «Αγαµέµνων» του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Kedros. 1981. s. 623–636. Sokoliuk, V. Ο µύθος στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. In Αφιέρωµα στον Γιάννη Ρίτσο. Athény: Kedros. 1981. s. 391–403. Topuzis, K. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο, Πρώτες σηµειώσεις στο έργο του. Athény: Kedros. 1979. Veludis, J. Μελέτες για τον Γιάννη Ρίτσο: 7 Προσεγγίσεις στο έργο του Γιάννη Ρίτσου. Athény: Kedros. 1984. Veludis, J. Εισαγωγή στο Γιάννη Ρίτσο. Επιτοµή, Ιστορική ανθολόγηση του ποιητικού του έργου, επιλογή και φιλολογική επιµέλεια. Athény: Κedros. 1977. Veludis, J. Ο µύθος στο Ρίτσο. In Νέα Εστία. Αφιέροµα στον Γιάννη Ρίτσο. 1991. č. 1547. s. 113–116. 46

Vernant, J.P. Vesmír, bohové, lidé. Nejstarší řecké mýty. Praha-Litomyšl: Paseka. 2001. Vitti, M. Η ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνίας. Αthény: Odysseas. 1994. Zamarovský, V. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Mladá fronta. 1965.

Subsidia: Borecký, B. – Dostálová, R.: Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda. 2006.

47