Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav klasických studií

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií

Magisterská diplomová práce

2015

Bc. Lucie Mervartová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Mediteránní studia

Lucie Mervartová

Hlavní motivy literárního díla Lili Zografu na příkladu vybraných románů Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Nicole Votavová Sumelidisová, Ph.D.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Nicole Votavové Sumelidisové, Ph.D. za cenné rady a připomínky.

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................. 7 2. Lili Zografu (Λιλή Ζωγράφου)..................................................................................... 9 3. Dílo Lili Zografu ........................................................................................................ 16 4. Hlavní motivy díla ...................................................................................................... 22 4.1 Žena, láska ............................................................................................................ 22 4.2 Svoboda ................................................................................................................ 25 4.3 Životní filozofie .................................................................................................... 27 5. Rozbor románu Η αγάπη άργησε μια μέρα (Láska měla den zpoždění) ...................... 30 5.1 Dějová linie ........................................................................................................... 30 5.1.2 Historický kontext .......................................................................................... 31 5.2 Charakteristika hlavních postav ............................................................................ 33 5.2.1 Erato (Ερατώ) ................................................................................................. 33 5.2.2 Erifyli (Εριφύλη) ............................................................................................ 35 5.2.3 Aspasia (Ασπασία) a Ergini (Εργίνη) ............................................................ 36 5.2.4 Pinelopi (Πηνελόπη) ...................................................................................... 38 5.2.5 Amalia (Αμαλία) ............................................................................................ 39 5.2.6 Ekaterini (Αικατερίνη) ................................................................................... 40 5.2.7 Postavy mužů ................................................................................................. 41 5.3 Hlavní motivy románu .......................................................................................... 43 5.3.1 Žena, láska ...................................................................................................... 44 5.3.2 Svoboda .......................................................................................................... 47 5.3.3 Životní filozofie.............................................................................................. 50 6. Rozbor románu Η Συβαρίτισσα (Sybaritka) ............................................................... 54 6.1 Dějová linie ........................................................................................................... 55 6.2 Charakteristika hlavních postav ............................................................................ 56 6.2.1 Eleni (Ελένη) .................................................................................................. 56 6.2.2 Ismini (Ισμήνη) .............................................................................................. 57 6.2.3 Michail (Μιχαήλ) ........................................................................................... 58 6.3 Hlavní motivy románu .......................................................................................... 58 6.3.1 Žena, láska ...................................................................................................... 58 6.3.2 Svoboda .......................................................................................................... 64

6.3.3 Životní filozofie.............................................................................................. 66 7. Porovnání románů ...................................................................................................... 69 8. Závěr ........................................................................................................................... 72 9. Resumé (Περίληψη) ................................................................................................... 74 10. Seznam použité literatury ......................................................................................... 76 10.1 Primární literatura ............................................................................................... 76 10.2 Sekundární literatura ........................................................................................... 76

1. Úvod Lili Zografu, novořecká spisovatelka, novinářka a autorka románů, novel, esejí, monografií, povídek i divadelních her, není v českém prostředí velmi známá, především z toho důvodu, že byla do češtiny přeložena pouze její sbírka povídek „Prostitutka“1. Nicméně se jedná o velmi zajímavou osobnost s jasnými názory a myšlenkami, které by měla být věnována pozornost. Cílem této diplomové práce je proto seznámit českého čtenáře se samotnou autorkou, s jejími na svou dobu velmi pokrokovými názory a s hlavními tematickými motivy, které z nich vycházejí. Dále analyzovat její dva nejvýznamnější romány – Η αγάπη άργησε μια μέρα2(Láska měla den zpoždění) a Η Συβαρίτισσα3(Sybaritka) a provést jejich komparaci s cílem poukázat na jejich společné a rozdílné prvky. V souladu s uvedenými cíli je samotná práce rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola představí Lili Zografu jako sebevědomou a odvážnou ženu, která žila tak, jak sama chtěla, a zároveň jako autorku 24 knih, která byla ve své tvorbě velmi úspěšná, přestože kvůli svým vyhraněným názorům nikdy neobdržela žádnou literární cenu. V kapitole následující budou zmíněna nejdůležitější díla její literární tvorby, jejíž zaměření rozhodně nebylo jednostranné, autorka se věnovala různým literárním žánrům, ale zároveň také širokému spektru témat. Kapitola třetí bude zaměřena na životní filozofii Zografu a na tři nejdůležitější motivy jejího díla – ženy, láska, svoboda – které budou charakterizovány, popsány a vysvětleny na základě jednotlivých rozhovorů s autorkou. Dále budou následovat dvě stěžejní kapitoly této diplomové práce, tedy představení a analýza obou vybraných románů, jejíž nedílnou součástí jsou i konkrétní příklady zobrazení již zmíněných motivů. Lili Zografu do svých děl dokázala promítnout nejen tyto hlavní motivy a své myšlenky, ale také své vlastní prožitky, což se týká především jejího autobiografického románu Η Συβαρίτισσα. Oba vybrané romány lze považovat za reprezentativní z pohledu její filozofie, mají mnoho společných prvků, ale také se

1

ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007. ZOGRAFU, Lili. Η αγάπη άργησε μια μέρα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1994. 3 ZOGRAFU, Lili. Η Συβαρίτισσα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1997. 2

7

liší, a právě poslední část práce se bude zabývat jejich porovnáním a zjištěním rozdílů mezi nimi. Kromě primární literatury a odborných publikací se práce z velké míry opírá o množství článků a rozhovorů zveřejněných na internetu. V práci byly použity dvě zkratky pro zjednodušení odkazů na citace z vybraných románů: AA – Η αγάπη άργησε μια μέρα SY – Η Συβαρίτισσα

8

2. Lili Zografu (Λιλή Ζωγράφου) «[...] μια γυναίκα που τόλμησε να ζήσει το παρόν όπως αυτή ήθελε.»4 „[...]žena, která se odvážila žít přítomnost tak, jak sama chtěla.“

Lili Zografu, žena, která pochopila, že život se má žít každým okamžikem a zároveň odmítala žít předurčeným způsobem jako všichni ostatní. Υπάρχει, χαίρεται την ζωή, παλεύει, δημιουργεί, αγαπάει τα πάντα. Γι' αυτό είναι πάντα νέα. Δεν κολλά στο παρελθόν. Έχει την δύναμη, τα πράγματα που της ασχημαίνουν την ζωή να τα τινάζει από πάνω της και να προχωρεί. 5 Existuje, raduje se ze života, bojuje, tvoří, miluje vše. Proto je stále mladá. Nezabývá se minulostí. Má takovou sílu, že když jí nějaké věci ničí život, setřese je ze sebe a pokračuje dál.

Spisovatelka Lili Zografu se narodila v roce 1922 v Irakliu na Krétě. Navštěvovala katolickou školu na ostrově Naxos a poté střední školu ve svém rodném městě.6 Následně studovala filologii na vysoké škole v Řecku a ve Francii na Sorbonně.7 Lili Zografu byla nejmladší z pěti dcer. V jedenácti letech ji rodiče poslali studovat na ostrov Naxos do kláštera k řádovým sestrám. V osmnácti letech studia ukončila a vdala se za právníka. Žili spolu tři roky. Během německé okupace za druhé světové války jejího manžela zatkli a poslali do koncentračního tábora, ji samotnou poslali do vězení za odbojovou činnost, a právě tam se jí narodila jediná dcera Rena Chatzidaki (Ρένα Χατζηδάκη). Po propuštění utekla do hor, kde se schovávala se svou dcerou, následně však byla dopadena a odvedena do Athén.

4

LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 37. 5 Tamtéž, str. 37. 6 KURTOVIK, Dimosthenis. Έλληνες Μεταπολεμικοί συγγραφείς. Athina: Ekdosis Pataki, 2005, str. 93. 7 Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007, str. 786.

9

Lili Zografu měla se svou dcerou velmi blízký vztah, milovala ji a těžce nesla, když nemohla být s ní, ze svých pobytů v zahraničí jí často psala dopisy. Díky jejímu vlivu se z Reny později stala úspěšná básnířka a překladatelka. Po osvobození Řecka zůstala Lili Zografu v Athénách zhruba následujících dvacet let, vykonávala zde různé práce, aby uživila sebe a Renu. Tyto práce nebyly žádným způsobem spojené s novinářskou činností, které se zároveň věnovala.8 Novinařina byla její vášeň. V letech 1947-1948 pracovala v novinách Αγροτικός Κόσμος (Zemědělský Svět), od roku 1960 v časopise Ταχυδρόμος (Listonoš) a od 1961 v novinách Ελευθερία (Svoboda).9 Jako novinářka hodně cestovala, kromě Francie, kde žila v letech 1953-1954, navštívila například i Španělsko nebo Portugalsko. Vždy se ale těšila na návrat do Řecka. Za plukovnické junty mezi lety 1967-1974 psala do časopisu Γυναίκα (Žena). V této době měli novináři zakázáno cestovat, a proto jako své zaměstnání uvedla prostitutku, čímž dala jasně najevo svůj nesouhlas s tímto zákazem, který považovala za výsměch.10 Na základě této zkušenosti později napsala sbírku povídek Το επάγγελμα: πόρνη („Prostitutka“11). Lili Zografu provázela žurnalistika již od dětství. Η δημοσιογραφία δεν είναι για μένα επάγγελμα. Με το να παραιτηθώ από την ιδιότητά μου αυτή, ήταν σα να παραιτούμαι από τη ζωή μου, την ιστορία μου, πριν από τη γέννησή μου. Όταν η μάνα μου ήταν γκαστρωμένη σε μένα, ξέρεις πως περνούσε τις νύχτες της; Κρατούσε τις νύχτες την πετρόλαμπα όρθια, δίπλα στην κάσα με τα στοιχεία και φώτιζε τα χέρια του πατέρα μου που στοιχειοθετούσε ολομόναχος το πρώτο δισεβδομαδιαίο του εφημεριδάκι, γραμμένο ολόκληρο από τον ίδιο. Να φανταστείς έναν πατέρα άγριο, ταπεινωμένο από τη Μικρασιατική Καταστροφή, φιλόδοξο, σαν όλους τους Κρητικούς, που αδράχνουν με πάθος ό,τι ονειρευτούν –σαν ονειρεύονται- και το πραγματοποιούν με μαγιά από το αίμα τους. Πίστευε πως με το έντυπο αυτό θα υπερασπιστεί τον Βενιζέλο και τη

8

RUMELIOTIS, Andreas. Έλα όπως είσαι: με την Λιλή Ζωγράφου. [online]. 22.11.2013 [cit. 2014-1229]. Dostupné z: . 9 Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 26. 10 DERMITZAKI, Irini. 16 χρόνια χωρίς τη Λιλή Ζωγράφου. In: Maga.gr [online]. 2014 [cit. 2014-1230]. Dostupné z: . 11 ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007.

10

Δημοκρατία και πως θα γίνει η σημαία τους. Και πέτυχε. Εγώ μεγάλωνα τρεφόμενη περισσότερο με τυπογραφικό μελάνι και συνθήματα για τη Δημοκρατία παρά με γάλα.12 „Novinařina pro mě není práce. Kdybych měla zapřít tuto svoji vlastnost, tak bych musela popřít i svůj život a svoji existenci už před narozením. Když byla má matka těhotná, víš, jak trávila noci? Držela na stole petrolejku a svítila pod ruce mému otci, který sám sázel svůj první čtrnáctideník, který také celý sám napsal. Představ si divokého otce, poníženého Maloasijskou katastrofou, ctižádostivého jako všichni Kréťané, kteří se vrhnou do toho, o čem sní – jako ve snu –, a uskutečňují to z kvasu své krve. Věřil, že těmito novinami uhájí Venizela a demokracii a že se stanou jejich symbolem. A podařilo se mu to. Já jsem vyrůstala živena spíše než mlékem tiskařským inkoustem a hesly o demokracii.“

Její otec Andreas Zografos pracoval jako novinář, vydával noviny Ανόρθωση (Obnova). Byl velmi přísný a zásadový. Zajímal se o politickou situaci v zemi, byl odpůrcem monarchie. Podporoval představitele liberální strany Eleftheria Venizela (Ελευθέριος Βενιζέλος), dokonce se s ním osobně scházel, a to mělo velký vliv i na Lili Zografu a její pohled na svobodu ve společnosti. Liberálové totiž vždy usilovali o svobodnou společnost založenou na osobní svobodě a zodpovědnosti.13 Lili Zografu se kromě žurnalistiky věnovala také literární tvorbě. Napsala celkem 24 knih. Zastávala názor, že spisovatel by měl své knihy darovat, později si ale uvědomila, že nakladatelé tím bohatnou, zatímco ona sama chudne.14 Proto změnila názor, a jak sama řekla: Δεν σου κρύβω ότι εγώ ντρέπομαι που βγάζω λεφτά από τα βιβλία μου. Είναι ξέρεις λιγάκι σαν να πληρώνεσαι μια σεξουαλική πράξη. Διότι αυτό είναι.15

12

ZOGRAFU, Lili. Επάγγελμα πόρνη. Athina: Ekdosis Alexandria, 1994, str. 25-26. Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 22-23. 14 Tamtéž, str. 35. 15 LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 44. 13

11

Neskrývám, že se stydím za to, že vydělávám peníze svými knihami. Víš, je to trochu jako být placená za sexuální praktiky. Protože to tak je.

Literární činnost pro ni byla významným prostředkem, kterým se mohla vyjádřit a realizovat. Ό,τι γράφω με καταπιέζει. Είναι σαν ένα έμβρυο μέσα μου που πρέπει να φύγει για να λευτερωθώ. Δεν είναι ότι θα γράψω ένα βιβλίο από φιλοδοξία.16

Ať píši cokoliv, mám jakési nutkání. Je to jako embryo, které je uvnitř mě a které musí pryč, abych byla osvobozená. Není to tak, že píši knihu ze ctižádosti. Έγραφα πάντα μέσα από μια τεράστια ανάγκη να εκφράσω ένα συγκεκριμένο γεγονός ή να εκφράσω μία συγκεκριμένη κατάσταση. Και γι' αυτό δεν είναι αρπακόλα, δεν είναι κάτι που το κάνω για να με πουν συγγραφέα.17 Důvodem mého psaní byla vždy obrovská potřeba vyjádřit určitou událost nebo nějakou konkrétní situaci. A proto to není hned, není to něco, co dělám proto, aby mě označovali za spisovatelku.

Ve své tvorbě často zobrazovala i rodnou Krétu, kterou i v dospělosti pravidelně navštěvovala, ovšem místní lidé ji nepřijímali pozitivně. Οι Κρητικοί όμως δεν την καταλάβαιναν. Θεωρούσαν ανήθικο την δεκαετία του 60′-70′ για παράδειγμα μια γυναίκα να πίνει ρακή με τους άντρες στα καφενεία ή να τρέχει με το άλογο μέσα στο χωριό. Αυτά μου είπαν στην Μίλατο οι άνθρωποι που συνάντησα. Παρόλο που δεν την καταλάβαιναν ή θεωρούσαν παράξενη την συμπεριφορά της, το πρόσωπο τους φώτιζε όταν μιλούσαν για εκείνη. 18

16

Tamtéž, str. 43. Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 37. 18 DERMITZAKI, Irini. 16 χρόνια χωρίς τη Λιλή Ζωγράφου. In: Maga.gr [online]. 2014 [cit. 2014-1230]. Dostupné z: . 17

12

Avšak Kréťané jí nerozuměli. V 60. až 70. letech považovali za nemorální, aby žena pila rakii v kavárně společně s muži, nebo aby po vesnici jezdila na koni. Toto mi řekli lidé, které jsem potkala ve vesnici Milatos. Přestože jí ale nerozuměli nebo považovali její chování za zvláštní, jejich obličej se rozzářil, když o ní mluvili. Χρειάστηκε να παλαίψω φοβερά, για να επιβιώσω ζώντας όπως έζησα με τόση ελευθερία σε μια εποχή που η ελευθερία δεν φοριότανε. Κατέβαινα στην Κρήτη και δεν μου έλεγαν καλημέρα, άνθρωποι που με ήξεραν από μικρό παιδί.19 Musela jsem tvrdě bojovat za to, abych přežila a mohla žít s takovou svobodou v době, kdy se svoboda „nenosila“. Jezdila jsem na Krétu a lidé, kteří mě znali od dětství, mě ani nepozdravili.

Lili Zografu byla považována za velmi vzpurnou a někdy až nemilosrdnou, ale oproti tomu se ohrazovala.20 Byla hrdá, neúplatná, přesvědčivá a přímá ve vyjadřování. Neexistovalo nic, co by se neodvážila říct nebo napsat.21 Bojovala za řecké ženy a jejich postavení ve společnosti, zabývala se problémy žen ve 20. století, chtěla odstranit nesnášenlivost mezi pohlavími, ale proti feministickému hnutí se stavěla na odpor. Za svými názory si stála, a to za každou cenu a v jakékoli době. Vždy se řídila vlastním rozumem, nepodřizovala se žádným pravidlům ani společnosti.22 Kritik Dimosthenis Kurtovik (Δημοσθένης Κούρτοβικ) ji označil za „temnou bohyni Hekaté řecké literatury“, protože právě řecká bohyně Hekaté byla ochránkyní žen.23 Vydavatelka časopisu Εστία Mania Karaitidu (Μάνια Καραϊτίδου) o ní řekla: Είναι ένας άνθρωπος με πολύ θάρρος και όπως αποδείχτηκε είναι πολύ γενναία στη ιδιωτική της ζωή. [...] Είναι ένας άνθρωπος που είναι φοβερά θελκτικός με αντιφάσεις όπως όλοι άνθρωποι, πολύ έντονες ίσως και πολύ ακραίες. Και νομίζω

19

LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 50. 20 Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 28. 21 PAPANIKOLAOS, Nikos. Συνέντευξη Λιλή Ζωγράφου. Τύπος της Κυριακής. 1993, str. 38. 22 BAKOMARU, Olga. Λιλή Ζωγράφου. Γυναίκα. 1997, (Μάρτιος). 23 KINDLEROVÁ, Rita: Lili Zografu – Feministická antifeministka. In ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007, str. 120.

13

ότι η Λιλή πρέπει να είναι από τους ανθρώπους που την αγαπούν φοβερά και τη μισούν φοβερά.24 Je to člověk s velkou odvahou a jak se ukázalo, je velmi statečná ve svém soukromém životě. [...] Je to neskutečně okouzlující člověk, rozporuplný tak jako všichni lidé, velmi intenzivní, možná až příliš extrémní. A myslím si, že Lili musí být jednou z těch lidí, kterou ostatní hrozně milují a zároveň hrozně nesnášejí.

Lili Zografu nikdy nedostala žádnou literární cenu. Vangelis Psaradakis (Βαγγέλης Ψαραδάκης) se jí v jednom rozhovoru zeptal: «Εσάς, γιατί δεν σας έχουν βραβεύσει;» «Εμένα, παιδί μου, δεν θα με βραβεύσουν ποτέ. Τους ενοχλώ… Τι να το κάνω; Το αληθινό βραβείο μου το δίνει ο κόσμος που αγοράζει τα βιβλία μου.»25 „Proč jste nedostala žádné ocenění?“ „Já nikdy žádné ocenění nedostanu. Obtěžuji je... Co nadělám. Pro mě je opravdové ocenění to, že lidé kupují mé knihy.“

Lili Zografu se nikdy nevzdala kouření a popíjení alkoholu, přestože jí to lékaři zakázali. Ze smrti strach neměla, o smrti v podstatě vůbec nepřemýšlela, brala ji jako něco fyziologického, co jednou přijde tak jako například svatba nebo křest.26 Zemřela v roce 1998 v 76 letech v rodném Irakliu. Z výše uvedených textů, které se týkají Lili Zografu, před námi vyvstává obraz sebevědomé, odvážné, hrdé, vzdělané ženy, která se díky svému otci odmalička dostávala do kontaktu s novinařinou a s politikou. Byla to spisovatelka, která se nebála

24

RUMELIOTIS, Andreas. Έλα όπως είσαι: με την Λιλή Ζωγράφου. [online]. 22. 11. 2013 [cit. 2014-1229]. Dostupné z: . 25 PSARADAKIS, Vangelis. Η Λιλή Ζωγράφου όπως την γνώρισα. In: Eyelands.gr [online]. 2010 [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: . 26 Το ταξίδι της Λιλής στην Κρήτη της. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 78-79.

14

vyjádřit své názory a myšlenky, přestože věděla, že vyvolá pozdvižení, byla upřímná a přímá. Zároveň si dokázala užívat každý okamžik v životě, ačkoli to pro ni nebylo vždy úplně jednoduché. Také se nezabývala minulostí, a nezajímalo ji to, co si o jejím způsobu života myslí ostatní. Žila si svůj život a nechtěla být nikým omezována.

15

3. Dílo Lili Zografu Tvorbu Lili Zografu lze rozdělit do pěti kategorií: -

publicistické texty (příspěvky v novinách a časopisech)

-

odborné práce (studie a publikace reagující na současné události)

-

poezie

-

divadelní hry

-

beletristická próza (povídky, novely, romány).

Jejím prvním dílem byla sbírka tří novel s názvem Αγάπη (Láska) vydaná v roce 1949, jejíž téma bylo velmi revoluční.27 Ve sbírce se bez iluzí zabývala vztahy mezi dětmi a jejich rodiči, které bohužel nebyly úplně šťastné. Nejvíce jí proslavila studie s názvem Νίκος Καζαντζάκης: ένας τραγικός (Nikos Kazantzakis: tragická postava) z roku 1959.28 V tomto díle autorka rozebírá a kritizuje život a dílo Nikose Kazantzakise mimo jiné i na základě psychologického traumatu, které způsobil Kazantzakisovi strach z otce, zároveň popisuje jeho neschopnost vyjádřit své pocity ve věcech lásky a sexuality.29 Známý filolog, kritik a historik Konstantinos Dimaras (Κωνσταντίνος Δημαράς) o této publikaci prohlásil: Αν θέλετε να μάθετε να γράφετε δοκίμια που να διαβάζονται ευχάριστα σα μυθιστορήματα διαβάστε το βιβλίο της Ζωγράφου για τον Καζαντζάκη.30 Pokud se chcete naučit psát studie, které se budou číst dobře jako romány, pak si přečtěte knihu u Kazantzakisovi od Zografu.

27

KINDLEROVÁ, Rita: Lili Zografu – Feministická antifeministka. In ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007, str. 120. 28 KURTOVIK, Dimosthenis. Έλληνες μεταπολεμικοί συγγραφείς. Athina: Ekdosis Pataki, 1995, str. 93. 29 FARINU-MALAMATARI. Τέσσερις γυναίκες γράφουν για τη ζωή του. In: Το Βήμα [online]. 2007 [cit. 2015-01-07]. Dostupné z: . 30 LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 48.

16

Lili Zografu se kromě Nikose Kazantzakise zaměřila také na další spisovatele. V roce 1971 vydala publikaci věnovanou řeckému básníkovi Odysseasovi Elytisovi (Οδυσσέας Ελύτης) s názvem Ο

ηλιοπότης Ελύτης (Pijan slunce Elytis).31 Na rozdíl

od Kazantzakise se s Elytisem znala osobně. Uhranula ji jeho básnická skladba Άξιον εστί (Hodno jest), kterou shledávala jako hodně těžkou, surrealistickou, jinou než jakou kdy četla.32 Dále se Lili Zografu zabývala dvěma představiteli generace 20. let 20. století, resp. Kostasem Karyotakisem (Κώστας Καρυωτάκης) a Marií Polyduri (Μαρία Πολυδούρη). S názvem Κώστας Καρυωτάκης και Μαρία Πολυδούρη και η αρχή της αμφισβήτησης (Kostas Karyotakis a Maria Polyduri a začátek polemiky) vyšla v roce 1977 studie,33 která popisuje život výše zmíněných autorů. Lili Zografu ve svém díle uvádí šest dialogů, které proběhly mezi ní a přítelem Karyotakise Charilaosem G. Sakelariadisem (Χαρίλαος Γ. Σακελλαριάδης), zároveň také rozebírá vztah, který mezi sebou Karyotakis s Polyduri chovali.34 Poslední spisovatel, o kterém Lili Zografu napsala studii, byl Franz Kafka. Publikace s názvem Σύγχρονός μας ο Κάφκα (Náš současný Kafka) byla vydána v roce 1993.35 Řekové se dostali do kontaktu s Kafkou až po roce 1960, kdy byla do řečtiny přeložena dvě jeho díla – Proces a Proměna. V prologu Zografu píše: Το να μιλήσεις για έναν συγγραφέα τόσο αδιαφανή και αινιγματικό, σ' ένα κοινό που δεν τον έχει διαβάσει αρκετά ώστε να προβληματιστεί απ' αυτόν, δυσκολεύει ιδιαίτερα. [...] Διαπίστωνα ότι πραγμάτι ο Κάφκα ήταν – για μας τους Δυτικούς – ο ακατανόητος, και για την περίοδο που ζούσε αλλά και επί δεκαετίες αργότερα, ως τα 1985, οπότε διαβάζεται πλέον σαν παγκόσμιος χρονικογράφος του τέλους του αιώνα μας.36

31

Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007, str. 786. KALAMARAS, Vasilis K. Ο αριστερός μου Οδυσσέας Ελύτης. Ελευθεροτυπία. 1997. 33 Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007, str. 786. 34 LORI, Keza. Βιογραφίες ή αδιακρισίες;. In: Το Βήμα [online]. 1996 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: . 35 Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007, str. 786. 36 ZOGRAFU, Lili. Σύγχρονός μας ο Κάφκα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1999, str. 9-10. 32

17

Hovořit o spisovateli tak „neprůhledném“ a tajemném ke společnosti, která ho dostatečně nezná, je obzvláště obtížné. [...] Zjistila jsem, že Kafka byl ve skutečnosti – pro nás ze západu – nepochopitelný. Nejen za jeho života, ale i desítky let později až do roku 1985, kdy začal být čten více jako světový kronikář konce našeho století.

Lili Zografu se dále věnovala také tematice Židů, v roce 1966 tak vyšla její publikace Οι Εβραίοι κάποτε: Μίκαελ (Židé kdysi: Mikael). Původní název byl pouze Μίκαελ, což v hebrejštině znamená „někdo jako Bůh“. Jedná se o šokující dokument o lidském úpadku, ve kterém se autorka zabývá historií Židů v Řecku v době německé okupace, a ve kterém popisuje jejich boj o přežití. V roce 1974 vzbudila Zografu rozruch svou rozsáhlou studií Αντιγνώση: Τα δεκανίκια του καπιταλισμού (Antignosi: Berle kapitalismu), ve které se snažila dokázat, že křesťanství tvořilo základ pro kapitalismus.37 Cílem této knihy tedy bylo: Η απομυθοποίηση μιας απάτης όπως στάθηκε η χριστιανική θρησκεία, που γίνεται θεμέλιο του καπιταλισμού. Και που δε θα μπορούσε να επιβιώσει χωρίς την κατάλυση του ελληνικού ορθολογισμού.38 Odhalení podvodu, za který se postavilo křesťanské náboženství, které se stalo základem kapitalismu, a které by nemohlo přežít bez svržení řeckého racionalismu.

Autorka si byla vědoma své razantnosti, a proto v prologu v prvním vydání uvádí: ΜΕ ΤΟ ΔΟΚΙΜΙΟ ΤΟΥΤΟ θα πληγώσω σίγουρα μια μερίδα ανθρώπων που, γεμάτοι καλή πίστη, είναι δεμένοι με το χριστιανισμό. Και λυπούμαι ειλικρινά γι' αυτό.39

37

KURTOVIK, Dimosthenis. Έλληνες μεταπολεμικοί συγγραφείς. Athina: Ekdosis Pataki, 1995, str. 93. ZOGRAFU, Lili. Αντιγνώση: Τα δεκανίκια του καπιταλισμού. Athina: Ekdosis Alexandria, 1983, str. 380. 39 Tamtéž, str. 14. 38

18

Touto studií určitě zraním část lidí, kteří jsou plni dobré víry a jsou vázáni ke křesťanství. Upřímně toho velmi lituji.

Přestože toho Zografu litovala, věděla, že nemohla jednat jinak. Její konflikt se společností byl tak silný, že to v ní vyvolalo velkou potřebu poukázat na tyto skutečnosti. Dalším důležitým dílem byla sbírka Επάγγελμα πόρνη (Prostitutka) z roku 1974.40 Je to jediná kniha, která byla od Lili Zografu přeložena do češtiny. Rita Kindlerová, překladatelka této sbírky, tvrdí: „Nejedná se v pravém slova smyslu o povídky, ale spíše o jakési exkurze do života, často velice intimního, lidí, kteří jsou determinováni politickou a společenskou situací země, v níž žijí, a neschopni se jakkoli vzepřít.“41 Sama autorka v úvodu knihy uvádí jakési „upozornění“: Δεν πουλώ ύφος, στύλ, λογοτεχνία. Δεν γράφω διηγήματα. Καταθέτω γεγονότα και συμπτώματα της εποχής που ζω. Όλα όσα γράφω συνέβησαν. Σε μένα ή σε άλλους. 42 Neprodávám sloh, styl, literaturu. Nepíši povídky. Předkládám fakta a ducha doby, ve které žiji. Všechno, co popisuji, se přihodilo. Mně, nebo někomu jinému.

Nutno dodat, že její příběhy se odehrávají v době plukovnické junty (1967-1974), která v Řecku nastolila totalitní pravicově fašistický režim. V roce 1983 vyšly její první tři antifeministické novely v publikaci Μου σερβίρετε ένα βασιλόπουλο, παρακαλώ (Naservírujte mi prince, prosím).43 Μέσα στις τρεις νουβέλες του βιβλίου η συγγραφέας μας παρασύρει με το σπαρταριστό της χιούμορ να βιώσουμε τρεις ολότελα διαφορετικούς κόσμους, όπου οι ήρωές τους κυνηγούν με τον τρόπο τους την ευτυχία.44

40

Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007, str. 786. KINDLEROVÁ, Rita: Lili Zografu – Feministická antifeministka. In ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007, str. 124. 42 ZOGRAFU, Lili. Επάγγελμα πόρνη. Athina: Ekdosis Alexandria, 1994, str. 9. 43 Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 40-41. 41

19

Ve třech novelách knihy nás autorka navnazuje štiplavým humorem, abychom zažili tři zcela odlišné světy, ve kterých hrdinové svým specifickým způsobem pronásledují štěstí.

Ačkoli byla tato kniha psaná pro ženy, byla tou nejvíce antifeministickou, kterou Lili Zografu napsala. Jejím posledním dílem byla studie Από τη Μήδεια στη Σταχτοπούτα: η ιστορία του φαλλού (Od Médey k Popelce: příběh falu), na které pracovala několik let, protože měla velmi rozsáhlou bibliografii.45 Zografu v ní pátrala po příčinách vzniku a převládnutí patriarchální společnosti, a proto ve své studii sáhla hluboko do minulosti, kdy hlavní emocí předchůdce člověka byl strach. Pouze ženy ho dokázaly překonat díky svým mateřským pudům, které se rozvinuly v cit. Aby matky ochránily své děti, začaly se sdružovat a muži byli odsunuti na okraj, začal vznikat systém matriarchální společnosti. Do skupin žen mohli muži vstoupit pouze za účelem plození dětí, a právě proto se muži cítili ponižovaní až zbyteční. Tato skutečnost v nich vyvolala snahu prosadit se a získat dominantní postavení nad ženami. Postupně si vytvořili vlastní pravidla a začali ženy omezovat, a to bylo podnětem ke vzniku patriarchátu, jehož vývoj trvá po tisíciletí. Studie se tedy zabývá vznikem a vývojem patriarchální společnosti a změnou, která se projevila v životě žen. Autorka si pro znázornění této změny vybrala dvě ženské postavy, resp. dva navzájem kontrastující extrémy. Na jedné straně to byla Médea, která z šílenství z lásky k Jásonovi zradila svého otce a zabila své děti, na straně druhé to byla Popelka, která byla poslušná, skromná, nic neočekávala, nic nechtěla. A právě v tomto díle objasnila svůj postoj proti feminismu. Podle jejího názoru ženy v dnešní době trpí syndromem Popelky a jediným řešením je stát se zpět ženami matriarchálního období místo snahy vyrovnat se mužům, o což se feministky snaží, a s čímž Lili Zografu nikdy nesouhlasila. Lili Zografu napsala spoustu dalších knih, já jsem však zmínila jen ty nejdůležitější. V následujících kapitolách se budu podrobněji věnovat dalším dvěma knihám, a to jejímu

románu

Η

αγάπη

άργησε

μια

μέρα

(Láska

měla

den

zpoždění)

44

ZOGRAFU, Lili. Μου σερβίρετε ένα βασιλόπουλο, παρακαλώ. Athina: Nea Synora, 1983. Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 33. 45

20

a autobiografickému románu Η Συβαρίτισσα (Sybaritka). Pro tato díla jsem se rozhodla z toho důvodu, že se jedná o dva nejvýznamnější romány její tvorby, obě díla mají také obdobnou tematiku a velmi dobře zobrazují všechny hlavní motivy, které specifikuji v následující kapitole.

21

4. Hlavní motivy díla Všechna její díla jsou protknuta její životní filozofií, která se projevila prostřednictvím určitých opakujících se motivů. Mezi hlavní motivy, které se v její tvorbě vyskytují, patří ženy, láska a svoboda. 4.1 Žena, láska Žena, kterou Lili Zografu ve svých knihách zobrazuje, většinou bojuje za emancipaci a nezávislost. Snaží se o seberealizaci, zároveň ale zažívá nespravedlnost jak na poli rodinném, tak i společenském. Autorka většinou popisuje moderní ženu, která si uvědomuje své ženství a užívá si ho. Τα θέματα της Ζωγράφου, που εμμονικά επανέρχονται στα βιβλία της, είναι η σχέση της γυναίκας με το φύλο της, με τους άντρες, με την ιστορία, με την εξουσία, με το θάνατο, με τη μητρότητα.46 Témata, která se neustále opakují v dílech Zografu, je vztah ženy ke svému pohlaví, k mužům, k historii, k majetku, ke smrti, k mateřství.

Ženy byly po dlouhá staletí podřízeny mužům. Autorka s patriarchátem nesouhlasila a prosazovala, že by se ženy měly od nadvlády mužů oprostit, ovšem nechtěla muže úplně vyloučit ze života žen, pouze chtěla, aby se ženy zbavily komplexu podřízenosti. Nicméně je důležité podotknout, že se Lili Zografu nikdy nepovažovala za feministku, naopak prohlašovala: Είμαι παθιασμένη αντιφεμινίστρια, για τον απλό λόγο ότι είμαι πολύ ευτυχής που γεννήθηκα γυναίκα.47

46

Το ταξίδι της Λιλής στην Κρήτη της. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 76. 47 ZOGRAFU, Lili. Από τη Μήδεια στη Σταχτοπούτα: η ιστορία του φαλλού. Athina: Ekdosis Alexandria, 1998, str. 10.

22

Jsem vášnivou antifeministkou z prostého důvodu, protože jsem velmi šťastná, že jsem se narodila jako žena. Na otázku, v jakém smyslu není feministkou, odpověděla: Με την έννοια ότι φεμινισμός θα πει καθολική απελευθέρωση. Δηλαδή ο φεμινισμός, όπως εννοείται, της ιστορικής παράδοσης, είναι ένα είδος επανάστασης φυλετικής. Εγώ δεν αισθάνθηκα ποτέ μακριά από τους άντρες – δεν αισθάνθηκα να διεκδικώ κάτι από τους άντρες και να μην το πήρα.48 V tom smyslu, že feminismus je univerzálním osvobozením. Myslím to tak, že feminismus tak, jak je tradičně pojímán, je druh rasové revoluce. Já jsem se nikdy necítila tak, že jsem mužům vzdálená, nikdy jsem neměla pocit, že bych žádala o něco, co bych nedostala.

Ženy jsou častým tématem různých rozhovorů, které během svého života poskytla. - Είναι εύκολο για μια γυναίκα να κατακτήσει έναν άντρα; - Άμα ακούει το κορμί της, ναι. Άμα κρύβεται από το κορμί της, ποτέ. - Πιστεύετε στις πονηριές της γυναίκας; - Όχι, δεν πιστεύω σε τίποτε. Πιστεύω στην ειλικρίνεια της γυναίκας. Βέβαια αυτό ήταν παρακινδυνευμένο όταν εγώ ήμουνα νέα και είχα επαφές με άντρες, γιατί καταλαβαίνετε οι άντρες δεν είχαν συνηθίσει να τους εκλέγουμε εμείς οι γυναίκες. Εγώ εξέλεγα τους άντρες.49 - Je jednoduché pro ženu dobýt muže? - Pokud poslouchá své tělo, tak ano. Pokud se za své tělo skrývá, pak nikdy. - Věříte v ženské triky?

48

ΓΚΙΩΝΗΣ, Δημήτρης. Ένας κι ένας..: 46+1 άνθρωποι της τέχνης από κοντά. Αθήνα: Ekdosis Ankyra, 2014, str. 160. 49 Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 35.

23

- Ne, nevěřím na žádné triky. Věřím v upřímnost ženy. Samozřejmě bylo v době mého mládí odvážné, že jsem měla kontakty s muži, protože pochopte, muži si nezvykli, že si je vybíráme my ženy. Já jsem si muže vybírala.

Lili Zografu věřila, že žena má určitou moc nad mužem, kterou jí dává její erotický potenciál. Ovšem ne každá žena je schopná si tuto sílu uvědomit, zvládnout ji a naplnit ji. Ženy od poloviny dvacátého století postupně začaly dospívat k názoru, že k mateřství, které je jejich právem, nepotřebují ani svatbu, ani muže, a právě pro muže může být velmi těžké a zdrcující přijmout fakt, že se žena netouží vdát. Na druhou stranu Lili Zografu tvrdí, že pro ženu, která se chce provdat, není jednoduché najít muže. Muži se bojí ženské emancipace a nedokážou se tak lehce zbavit starého modelu muže.50 Tímto se od samotné tematiky žen dostávám k lásce a svatbě, jež jsou s ní úzce spjaté. Sama Lili Zografu se třikrát vdala a třikrát rozvedla. Μετά σε πολύ λίγο διάστημα βλέπεις ότι ο γάμος δεν είναι η κατάληξη της ζωής. Βέβαια όπως το είδα εγώ, γιατί άλλοι μπορούν να το θεωρούν κατάληξη.51 Po velmi krátké době zjistíš, že svatba není zakončení života. Ovšem tak jsem to viděla já, protože jiní ji mohou za zakončení považovat.

Vdávala se kvůli mužům, svatba pro ni v podstatě nic neznamenala, byla pro ni ústupkem z lásky, kterou považovala za velmi důležitou. Vyjádřila se o ní takto: έρωτας για μένα ήταν οι τόποι που ταξίδεψα, κάτι σαν Ηλύσια Πεδία των ειδωλολατρών. Ήταν τόποι με θάλασσα, διαδρομές, πανύψηλους γοτθικούς ναούς που τρυπάνε γελαστά πρωινά...52

50

ΓΚΙΩΝΗΣ, Δημήτρης. Ένας κι ένας..: 46+1 άνθρωποι της τέχνης από κοντά. Αθήνα: Ekdosis Ankyra, 2014, str. 150-161. 51 LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 62.

24

láska pro mě byla místy, které jsem procestovala, něco jako Elysejská pole 53 pro pohany. Byla to místa s mořem, cestami, ohromnými gotickými chrámy, které se každé ráno vesele rozezní...

Lásku vnímala také jako součást štěstí a určitého naplnění. Byla pro ni přetlakem, který potřebovala vyjádřit. Byl to cit, který vycházel zevnitř jejího těla, a který jí dával pocit osvobození, krásy, tvořivosti, věčnosti. Lili Zografu milovala život a lásku považovala za jeden ze základních elementů života. Když mluvila o lásce, nemluvila pouze o ženách, ale i o mužích, o nevěře, svatbě, sexu. Když lásku v životě ztratila, „onemocněla“ na dlouhý čas, potřebovala se emocionálně srovnat, očistit a psychicky se osvobodit od posledního muže. Čekala, až bolest z lásky přejde.54 Ve svých dílech autorka zobrazuje různé druhy lásky, např.: lásku milostnou, mateřskou, sourozeneckou, šťastnou i nešťastnou, lásku ke svobodě, k národu, vlasti a většinou je to láska taková, jak ji ona sama poznala a zažila.

4.2 Svoboda Svoboda je „schopnost jednat (nebo nejednat) tak, jak si zvolíme nebo tak, jak upřednostňujeme bez jakéhokoli vnějšího donucení nebo omezení.“55 Také je nutnou podmínkou k naplnění morálních cílů. Svobodu jako motiv lze v díle Lili Zografu rozdělit na vnější, vnitřní a sexuální. Svoboda vnější je nejvíce omezována, a to např. vlastí, politikou, prostředím, lidmi, společností. Vnitřní může být spjatá se společností, výchovou, náboženstvím,

52

Το ταξίδι της Λιλής στην Κρήτη της. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 76. 53 V řecké mytologii původně rajské místo na západním konci země, kde žijí oblíbenci bohů ve věčné blaženosti. 54 ΓΚΙΩΝΗΣ, Δημήτρης. Ένας κι ένας..: 46+1 άνθρωποι της τέχνης από κοντά. Αθήνα: Ekdosis Ankyra, 2014, str. 152. 55 Freedom. Philosophical Dictionary [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné z: .

25

schopností odpoutat se a jít si za svým. Sexuální svoboda se pojí s tou vnitřní, kterou žena vyjadřuje právě sexem. Lili Zografu zdůrazňuje, že vnitřní svoboda je neomezená a neměli bychom si ji plést s tou vnější.56 Jak píše ve své studii Αντιγνώση: Τα δεκανίκια του καπιταλισμού (Antignosi: Berle kapitalismu): [...] το να ζεις λεύτερος δε σημαίνει τίποτα αν δε νιώθεις λευτερωμένος.57 [...] žít svobodně neznamená nic, pokud se necítíš osvobozený.

Aby se tedy člověk cítil opravdu svobodný, musí pocítit právě vnitřní svobodu, která je založena na schopnosti rozhodovat se sám za sebe. Přesto i vnější svoboda byla pro Zografu jakýmsi symbolem štěstí, toužila po ní, protože dětství strávila pouze v rodném domě, nikam nejezdila, nikde necestovala. Ve sbírce rozhovorů Αμφισβήτηση (Polemika) mluví o sexuální svobodě, která zároveň souvisí s tématem žen z předchozí podkapitoly: Κανείς δέν της είπε πως σεξουαλική ελευθερία δεν σημαίνει να προσφέρεται στον καθένα που την επιθυμεί. Και ποιος δεν επιθυμεί μια γυναίκα νέα και μάλιστα σε τούτο τον τόπο που οι μετοχές των αντρικών αξιών είναι αποκλειστικά φαλλοκρατικές; Σεξουαλική ελευθερία σημαίνει να μήν αισθάνεται φόβο και ντροπή για τη σεξουαλική πράξη.58 Nikdo jí (ženě) neřekl, že sexuální svoboda neznamená nabízet se každému, kdo si jí přeje. A kdo by si nepřál mladou ženu a především tady, kde je většina mužů

56

LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 62. 57 ZOGRAFU, Lili. Αντιγνώση: Τα δεκανίκια του καπιταλισμού. Athina: Εκδόσεις Αλεξάνδρεια, 1983, str. 74. 58 Αμφισβήτηση: Συλλογή άρθρων από την εφημερίδα Τα Νέα. Athina: Νέα Σύνορα, 1961, str. 109.

26

výhradně sexistická? Sexuální svoboda znamená, že necítíte strach a stud při sexuálním aktu.

Sex byl tehdy tabuizovaným tématem, neexistovala žádná sexuální výchova, ani rodiče své děti nijak nepoučovali, až s příchodem antikoncepce se žena postupně stávala sexuálně svobodnou. Přestože to byla dlouhodobá cesta, byl to velmi důležitý krok pro ženu, aby se stala sexuálně svobodnější. Byla to ona, kdo rozhodoval, kdy a s kým chce a nechce mít děti. 4.3 Životní filozofie Κοιτάχτε αν δεν ανακαλύψουμε μόνοι μας το σώμα μας δεν έχουμε καμιά φιλοσοφία ζωής.59 Podívejte se, pokud sami neprozkoumáme své tělo, nemáme žádnou filozofii života.

Životní filozofie Lili Zografu, její pohled na život jako takový, ale také na lidi a společnost, to vše se do její tvorby výrazně promítlo. Autorka se od křesťanského učení vracela k antice. Její životní filozofie byla ovlivněna několika aspekty. Jedním z těchto aspektů byla řecká filozofie, konkrétně epikureismus, který prosazoval, že cestou ke šťastnému životu je blaho těla (rozkoš) a klid duše, zároveň kladl důraz na přátelství a filozofické rozvažování, také odboural strach ze smrti.60 A právě tyto hodnoty vyznávala i Zografu. Autorku ovlivnil i německý filozof Friedrich Nietzsche, který kritizoval křesťanskou morálku (pokora, poslušnost, tedy slabošství a otroctví) a prosazoval přehodnocení veškerých hodnot. Chtěl, aby se člověk nepodroboval jiné moci, společenským konvencím a náboženským předsudkům, a aby žil v souladu se svou vlastní přirozeností. Vzepřít se mohl pouze tím, že následoval svou vůli k moci, rozvíjel svoji 59

Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 38. 60 Epicurus and the Epicureans. Philosophical Dictionary [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné z: .

27

tvořivost a vytvářel své vlastní hodnoty.61 Proto i Nietzscheho přesvědčení jí byla blízká. Postoj Zografu k životu byl jasný. Nesouhlasila s tradičními křesťanskými hodnotami. Za svůj život se nestyděla, naopak si ho užívala. Když se cítila nesvobodná a utlačovaná, snažila se vždy najít nějaké východisko. O filozofii života obecně se vyjádřila také v souvislosti s Řeky a s vnitřní svobodou: Κοίταξε να δεις εγώ όσο μεγαλώνω, δηλαδή γερνάω, στα χρόνια, μεγαλώνει και η ελευθερία μου και αντίστοιχα η περιφρόνησή μου για τους Ρωμιούς που δεν φιλοσοφούνε καθόλου. Η καθημερινή ζωή είναι μια φιλοσοφία για να υπάρχεις και δεν ελευθερώνονται, γι' αυτό, επειδή δεν φιλοσοφούν. Φυσικά εμένα, αυτό με γεμίζει με χιούμορ το ότι εγώ είμαι τόσο φιλοσοφημένη πια και πότε-πότε μια κοροϊδευτική ευφορία. Έχω μια κοροϊδευτική ευφορία για τους ανθρώπους για το ότι κρύβονται πίσω από το δάχτυλό τους, για το ότι αυτοκοροϊδεύονται.62 Podívejte se, čím více stárnu, tím více vzrůstá i moje svoboda a zároveň také pohrdání Řeky, kteří vůbec nefilozofují. Každodenní život je filozofie o vlastní existenci, a proto nejsou osvobozeni ti, kteří nefilozofují. Samozřejmě mě toto přijde vtipné, že já už filozofuji a občas s uštěpačným nadšením. Mám v sobě takové výsměšné nadšení pro lidi kvůli tomu, že se skrývají „za své prsty“, že sami sebe klamou.

Lidé by tedy měli filozofovat, přemýšlet nad věcmi, které nás každodenně obklopují, a nad tím, že vůbec něco existuje. Kromě toho by se neměli přetvařovat, měli by být upřímní, jak k sobě, tak i k ostatním. Δεν καταλάβαινα, γιατί οι άνθρωποι δεν είναι αληθινοί, γιατί κάποιους που δεν τους συμπαθούν τους κάνουν παρέα. Αυτά τα ασήμαντα πραγματάκια όσο κι αν

61

BLECHA, Ivan. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, str. 164-166. Chronas, Giorgos: Η Λιλή Ζωγράφου Αυτοπροσώπως. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102, str. 41. 62

28

φανεί παράξενο, έθρεψαν μέσα μου την ανάγκη να είμαι ένας άνθρωπος γνήσιος, με ήθος.63 Nepochopila jsem, proč lidé nejsou upřímní, proč se stýkají s někým, koho nemají rádi. Tyto nedůležité věci, ať se to zdá divné, ve mně vyvolávají potřebu být pravým člověkem s morálkou.

Podle jejího názoru dále lidé nechápou, že život není jen o předmětech. Lidé by měli život žít a radovat se z živých „věcí“, které mají, jako je především jejich vlastní tělo. Neměli by se utápět ve strachu, že nemůžou mít všechny věci, co mají ostatní, v podstatě by neměli hromadit majetek a porovnávat se s ostatními, ale měli by si užívat života.64 Každý člověk má totiž daný určitý čas, který stráví na zemi, avšak nikdo neví, jak dlouhá doba to bude, a právě proto je třeba užít si každý moment. Na závěr této kapitoly uvedu jednu z definic života Lili Zografu: Η ζωή είναι ζωή. Έχει τα υλικά της στοιχεία. Δηλαδή πρέπει να είναι μόνο κύτταρα, πρέπει να είναι χαρά. Πρέπει να είναι παιγνίδι άμα είσαι νέος. Πρέπει να είναι κέρδος από τον έρωτα. Και κέρδος από τον έρωτα είναι αναγέννηση, είναι αναζωογόνηση συνεχής. Κι όταν μεγαλώνεις πρέπει νάναι γαλήνη.65 Život je život. Obsahuje hmotné prvky. To by měly být jen buňky. Život musí být radostí. Musí být hrou, když jsi mladý. Musí být ziskem z lásky, který je znovuzrozením, je neustálým osvěžením. A když zestárneš, musí být klidný, pokojný.

63

LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia, str. 47. 64 Tamtéž, str. 43. 65 Tamtéž, str. 43.

29

5. Rozbor románu Η αγάπη άργησε μια μέρα (Láska měla den zpoždění) Román Η αγάπη άργησε μια μέρα66 vyšel v roce 1994. Sama autorka o této knize prohlásila: Από τα 23 βιβλία μου είναι εκείνο που με πόνεσε περισσότερο, θα το έλεγα ερωτικό αν δεν κυριαρχούσε σ' αυτό η απάνθρωπη σκληρότητα της πατριαρχικής οικογένειας. Οι βασικοί χαρακτήρες είναι καθωσπρέπει γυναίκες που σπαταλούν τη ζωή τους στις κοινωνικές συμβάσεις και την ερωτική στέρηση.67 Z mých 23 knih je tato kniha ta, která mne nejvíce zabolela. Nazvala bych ji milostnou, kdyby v ní nepřevažovala až nelidská krutost patriarchální rodiny. Hlavní hrdinky jsou slušné ženy, které promarňují své životy kvůli společenským konvencím a chybějící lásce.

Kompozice tohoto románu je atektonická a chronologická. Postoj autorky je subjektivní, děj vypráví především dynamicky, zapojuje ale také prvky statické. Velmi často se objevují dialogy, většinou používá krátké věty, ale nechybí ani dlouhá komplikovaná souvětí. Mezi typické znaky jazyka románu se řadí četné básnické výrazy, poetičnost, ale také hojné použití metafor. Děj je vyprávěn v er-formě, vypravěč je tedy vševědoucí, v románu se ovšem objevují i dopisy v ich-formě psané hlavní hrdinkou. 5.1 Dějová linie Román Η αγάπη άργησε μια μέρα vypráví o rodině Michaila Ftenudose (Μιχαήλος Φτενούδος), který má společně s manželkou Erifyli (Εριφύλη) osm dětí – tři syny a pět dcer. Každé jejich dítě je úplně jiné, má jiný charakter a každé má svůj osud.

66

ZOGRAFU, Lili. Η αγάπη άργησε μια μέρα. Athina: Εκδόσεις Αλεξάνδρεια, 1994. I agapi argise mia mera. In: BiblioNet [online]. [cit. 2014-12-29]. Dostupné . 67

z:

30

Příběh se nejvíce zaměřuje na nejmladší z dcer Erato (Ερατώ), která prožila nenaplněnou lásku a porodila nemanželské dítě, což bylo v té době nepřípustné. Čest rodiny zachránila matka, která její dítě prohlásila za vlastní. Do budoucích dějů rodiny silně zasáhla také tajná svatba další dcery Ekaterini (Αικατερίνη). Panovalo zde totiž pravidlo, že se vždy nejdříve vdává nejstarší nezadaná dcera, v tomto případě to měla být nejstarší Aspasia (Ασπασία). Ta se po smrti obou rodičů stala hlavou rodiny a byla velmi přísná na své mladší sestry. S pomocí bratrů rozhodla o trestech pro Ekaterini a Erato. Ekaterini byla vyděděná a nesměla do rodného domu vůbec vstoupit. Erato musela odjet se svými bratry do Athén, kde nic netušíc podstoupila obnovení panenské blány. Poté se mohla vrátit zpět domů. Později Aspasia zabránila setkání Erato s její životní láskou a otcem jejího dítěte, s Toninem (Τονίνο), a proto Erato utekla z domu. Dostala se do kláštera, kde dlouho nezůstala, raději se provdala. Její manželství nebylo šťastné, manžel ji týral, a proto se Erato vrátila k řádovým sestrám a následně do své rodné vesnice. Mezitím, co autorka vyprávěla o úskalích, která potkala Erato, rozvíjela zároveň i příběh její dcery Amalie (Αμαλία), která se po dovršení plnoletosti vdala za starce, a která měla dvě mimomanželské děti. Až na konci se Amalia dozvěděla, kdo je její pravá matka. Román končí smrtí Aspasie a zároveň spácháním sebevraždy oběšením Erato. Obě sestry zemřely ve stejný den, ale každá byla pohřbena do jiného hrobu. Den poté přišlo psaní pro Erato. Dostalo se do rukou Ekaterini. Uvnitř byly dva dopisy, jeden z nich byl od Tonina. Psal o své neutichající lásce, kterou k ní cítil a toužil po jejich opětovném setkání. Bohužel už bylo pozdě. Teprve nyní pochopíme, proč vlastně autorka pojmenovala román Láska měla den zpoždění. 5.1.2 Historický kontext Děj románu se odehrává především ve vesnici Neochori (Νεοχώρι) na Krétě v době okupace (Κατοχή) v letech 1941 - 1945. Od roku 1936 panovala v Řecku diktatura Ioannise Metaxase (Ιωάννης Μεταξάς). Metaxasův fašistický režim. V jeho zájmu bylo udržovat přátelské vztahy s Velkou 31

Británií a s hitlerovským Německem, zároveň se chtěl vyvarovat konfliktu s Mussoliniho Itálií. V roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka, se stále snažil udržovat probritsky zaměřenou neutralitu, kterou považoval za nejlepší způsob ochrany Řecka před italskou agresí. Mussolini byl ctižádostivý a nechtěl, aby se Řecka zmocnilo Německo nebo Velká Británie, proto dal 28. října 1940 Metaxasovi ultimátum, které zahrnovalo spoustu ponižujících podmínek a především také „dočasné“ umístění italských jednotek na řeckém území. Metaxas podmínky Itálie okamžitě odmítl. Tento den je známý jako den „Όχι“ („Ne“) a dnes se řadí k národním svátkům Řecka. Po odmítnutí ultimáta začalo italské vojsko postupně vstupovat na řecké území přes albánské hranice. Řecko ihned vyhlásilo všeobecnou mobilizaci, všichni byli odhodlaní zemi bránit. Výsledkem mohutné protiofenzívy bylo osvobození celého státu a přesunutí válečných operací na území Albánie. Kréta byla strategicky významným ostrovem, a proto se ho Velká Británie, která poskytovala Řecku vojenskou pomoc, pokusila vojensky zabezpečit. Německo mělo obavy z vytváření a rozšiřování britských vojenských základen a postupně se připravovalo na politickou i vojenskou akci proti Řecku. V roce 1941 zaútočilo Německo přes tzv. Metaxasovu linii, dostalo se do Soluně a pokračovalo dál do Athén, na Peloponés. Řecká vláda s králem Jiřím II. se včas přemístila na Krétu. Po dobytí pevninského Řecka zaměřili Němci pozornost i na obsazování ostrovů, na kterém se podíleli i Italové, kteří obsadili Kerkyru a Jónské ostrovy. Dne 20. května 1941 zaútočili Němci letecky na Krétu a po několika dnech tak obsadili i poslední ostrov, který se nacházel v řeckých rukách. Následně Hitler rozdělil území Řecka na tři okupační zóny – německou, italskou a bulharskou, tím si chtěl také zajistit loajalitu a vděčnost svých spojenců. Velká část Kréty zůstala v rukách Německa a část dostala Itálie. Politika všech tří režimů se značně lišila, především Němci tvrdě zemi vykořisťovali. Z tohoto důvodu také vypukl v zemi hladomor. V Řecku

se

začala

postupně

formovat

národněosvobozenecká

fronta,

která

zaznamenávala první úspěchy v letech 1942-1943. Dne 3. září 1943 Itálie kapitulovala, Německo na to

reagovalo

vojenskou

akcí

za účelem udržení

strategicky 32

nejvýznamnějších míst řeckého území. Německé vojenské jednotky odzbrojily velký počet italských vojáků, zlomily odpor některých italských oddílů, zatlačily vojenské formace domácího hnutí odporu zpět do horských oblastí a vypudily Brity z východoegejských ostrovů. Až v roce 1944 začaly ústupové operace německých vojsk z řeckého území. Na Krétě zůstal nevelký počet německých vojáků, kteří vzdorovali své kapitulaci až do roku 1945.68 Historické události, tedy okupace, se promítly do obou vybraných románů. Autorka tyto historické skutečnosti zobrazila v pozadí románu, přesto silně ovlivnily život hlavních postav. Život v té době nebyl jednoduchý, protože muži byli povoláni do armády, byly zavřeny školy a lidé byli posíláni do koncentračních táborů nebo do vězení, ustal společenský život. Bylo velmi těžké sehnat si práci a zajistit si obživu. 5.2 Charakteristika hlavních postav

5.2.1 Erato (Ερατώ) Erato byla nejmladší z dětí Erifyli a Michaila. Jméno jí vybrala matka, a když se ostatní dcery ptaly, co vlastně její jméno znamená, odpověděla: Ερατώ σημαίνει αυτή που ξυπνάει την επιθυμία. Ήταν μια από τις Μούσες, αλλά και μια Νηρηίδα ανάμεσα στις πενήντα θυγατέρες του Νηρέα, όλες αθάνατες νύμφες ξακουστές για την ομορφιά τους. (AA 11) Erato znamená ta, která vzbuzuje touhu. Byla to jedna z múz, ale také Néreovna, jedna z padesáti dcer Nérea. Tyto nesmrtelné nymfy byly proslulé svojí krásou.

Erato byla ze všech dcer nejkrásnější právě tak, jako byla jednou z nejkrásnějších múz i múza milostného básnictví a milostných písní Erató. Od ostatních se odlišovala

68

HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, str. 559-595.

33

především tím, že měla blonďaté vlasy. Tehdy nebylo obvyklé, že se rodily světlovlasé děti, a proto jim sousedky nosily domů různé bylinky z hor. Erifyli jimi měla umývat vlasy Erato, aby jí ztmavly a byla jako ostatní. Společnost vnímala její výjimečnost, která se jim ale nelíbila. Lidé chtěli, aby patřila k nim, aby byla stejná jako oni. Netoužili po nikom, kdo by z jejich řad vybočoval. Krása Erato je v knize opěvována velmi často a různými lidmi. Řádovým sestrám, u kterých nějakou dobu pobývala, dokonce připomínala svatou. Autorka její půvab vykresluje v románu různorodými barvitými popisy: [...] φώτισε ο κόσμος από την ομορφιά της νεογέννητης, με την πρώτη κιόλας μέρα του ερχομού της. Με δύο σπάνια μενεξελιά μάτια που κοίταζαν εκστατικά την Εριφύλη. Κι αυτή την έσφιγγε σφιχτά στην αγκαλιά της, νιώθοντας για πρώτη φορά στη ζωή της το θαύμα του έρωτα. Και πρώτη φορά χαμογέλασε πραγματικά ευτυχισμένη θαυμάζοντας το οπάλινο πρόσωπο του παιδιού, καθώς τα μάτια του ρίχνανε γαλάζιες ανταύγειες σαν αποκόμματα του ουρανού στο μέτωπο και τα μάγουλά του, τόσο διάφανο και λαμπερό σαν τα πρωινά του κόσμου. Κι όλη στεφανωμένη

από

άφθονα

ξανθά

μαλλιά

απροσδόκητα

φωτεινή

στην

καταμελάχρινη οικογένεια και τόσο ξένη από την αγροίκα μαυριδερή μορφή του Μιχαήλο, που θα 'λεγες πως τη συνέλαβε μόνη της η μάνα, μυρίζοντας τ'αγριολούλουδα του κήπου της, τόσο που διψούσε για ομορφιά και έρωτα. (AA 10-11) [...] krásou novorozené se rozzářil svět hned první den jejího příchodu. Dvě vzácné tmavě modré oči nadšeně sledovaly Erifyli. A ta ji sevřela pevně v náručí, poprvé v životě pocítila zázrak lásky. Také se poprvé cítila opravdu šťastná a obdivovala světlý obličej dítěte, jehož oči vrhaly modré odlesky tak jako části nebe na jeho čelo a tváře, tak jasné a oslnivé jako ranní svítání. To vše bylo korunováno hustými světlými vlasy nečekaně zářivými v rodině, kde mají všichni vlasy tmavé. Bylo to tak odlišné od neotesaného černovlasého Michailose. Člověk by řekl, že ji počala sama matka jen přičichnutím k divokým květinám na zahradě, tak moc sama toužila po kráse a lásce.

34

Erato byla bezstarostná, nevinná, někdy až naivní, také velmi důvěřivá a skromná. Neviděla špatnosti nebo je možná jen přehlížela. Byla bezprostřední, upřímná. Zosobňovala ženskost a přirozenost. Přestože nedokončila školu, byla přirozeně chytrá a vnímavá. Román zachycuje život Erato od narození až po smrt. Její postava se v průběhu nevyvinula, pouze dospěla. Z dívky, která prožívala svou první lásku a aniž by to tušila, otěhotněla, se stala dospělá žena. Ta zažívala týrání své starší sestry Aspasie a následně svého manžela Tagarise. Tyto skutečnosti Erato psychicky velmi poznamenaly, v dopise pro Pinelopi napsala: [...] ποιος θα μου πλύνει το βρώμικο κορμί που τραβώ, ποιος θα με βγάλει από την ταπείνωση της αθωότητάς μου. Γιατί, καλή μου, ο καθένας μας είναι άθωος ώσπου να γνωρίσει τη χυδαιότητα, τη βαναυσότητα των απάνθρωπων, ώσπου να βουτήξει ως το λαιμό στη λάσπη που εκκρίνει ο άλλος. (AA 123) [...] kdo umyje nečisté tělo, které s sebou táhnu, kdo mě zachrání z potupy mé nevinnosti. Proč je každý z nás nevinný, až do té doby, než pozná vulgaritu a surovost krutých lidí, a až do té chvíle, než ponoří krk do bláta, co vytváří někdo jiný.

Erato považovala sama sebe za špatnou a hledala z toho východisko. K sebevraždě se uchýlila především z důvodu psychického vyčerpání, nemožnosti dosažení štěstí a nenaplnění celoživotní lásky. Její první hluboký cit k Toninovi trval od té doby, co se poznali, až do její smrti. Sebevraždu spáchala právě ve sklepě, kde spolu trávili čas a užívali si vzájemnou přítomnost.

5.2.2 Erifyli (Εριφύλη) Erifyli byla matkou osmi dětí. Byla typickou řeckou ženou té doby, byla poslušná a pokorná. Bojovala za ctnost a byla morálním člověkem, který následoval společnost. Věděla, že kdyby dělala věci špatně, a ne tak, jak to má být, společnost by jí zavrhla.

35

Manžel jí zakázal naplnit její touhu stát se učitelkou, proto se sama nemohla víc realizovat, žila pouze pro rodinu. Své děti milovala a ochraňovala před vnějším světem. Její jméno autorka převzala od Erifýlé, manželky Amfiráa, což byla žena, která by pro svého muže udělala cokoliv. Erifyli velmi milovala především svou dceru Erato a ona ji také zbožňovala. O Erifyli se nejvíce dozvídáme právě od Erato, jejíž slova o ní byla naplněná láskou: Η μάνα μας ήταν γλυκοφιλούσα ζωοδότρα, ζέσταινε τις βαρυχειμωνιές και ξαναστέριωνε την ομορφιά του κόσμου. Όχι δεν ήταν Θεός, είναι αδιάφορος αυτός, η μάνα μας αγαπούσε, Θεέ πόσο αγαπούσε... αν μου σκίσεις με μια μαχαιριά το δέρμα δεν θα τρέξει αίμαι μα η αγάπη της, τέτοια αγάπη βύζαξα... (AA 72-73) Naše matka byla sladce líbající dárkyně života, hřála za těžké zimy a neustále pozvedávala krásu světa. Ne, nebyla Bohem, ten je jiný. Naše matka milovala, Bože, jak moc ona milovala... Kdybys mi nožem rozřezal kůži, netekla by krev, nýbrž její láska. Takovou lásku jsem nasávala.

Postava Erifyli se nijak nevyvinula, brzy zemřela. 5.2.3 Aspasia (Ασπασία) a Ergini (Εργίνη) Aspasia byla nejstarší dcerou. Dostala jméno podle manželky Perikla Aspasie, která byla žalována za bezbožnost a pomlouvačné útoky, a která byla označována i za prostitutku, což je v tomto případě silně ironickým kontrastem k Aspasii, která muže odmítala. Aspasia nebyla nijak výjimečná, byla to obyčejná žena, tedy úplný opak Erato. Od Erato ji dělilo dvacet let. Aspasia ji neměla ráda, nesmírně na ni žárlila nejen kvůli její kráse, ale také kvůli lásce a péči, které se Erato dostávalo. Aspasia v Erato vyvolávala strach, což ji velmi uspokojovalo. Považovala se za nadřazenou a později těžce nesla její útěk z domu.

36

Η Ασπασία δεν μπορούσε να συμφιλιωθεί με την ήττα της από την Ερατώ πού κατάφερε τελικά να της ξεφύγει και μαζί του μάλιστα. (AA 87) Aspasia se nemohla smířit se svou porážkou, s tím, že se Erato podařilo utéct, že jí unikla. Společně s ním.

Vzorem Aspasie byl otec, vážila si ho a zastávala se ho. Po smrti obou rodičů zaujala jeho místo a stala se hlavou rodiny. Byla velmi přísná, nekompromisní a pokrytecká. Byla typizovanou postavou, která udržovala pravidla, ulpívala na nich a pokračovala tak v rodinné linii. Silně ji ovlivnila nemilosrdná společnost, která ji odlidštila, a kvůli které se nesoustředila na svou osobu. Raději si vybrala, že se nevdá, než aby si vzala někoho sobě podřadného. Značně se jí dotkla svatba její mladší sestry Ekaterini. Porušila totiž právo vdavek nejstarší svobodné dcery v rodině. Aspasia později onemocněla rakovinou prsu a nějakou dobu pobývala i v nemocnici. Když byla na smrtelné posteli, sešly se všechny sestry společně v rodném domě. Erato, která Aspasii nikdy neodpustila, prohlásila: Ό, τι κακό ήταν να μου κάνει, το 'κανε. Δεν έχει πια τι να εξουσιάσει απ' όλες εμάς τις γριές... [...] Ένας τελευταίος σαρκασμός γι' αυτή τη λάμια που σκότωσε τέσσερις ανθρώπους, τη μάνα μας, την Εργίνη, την Πηνελόπη και μένα, ένα φτύσιμο στη μούμια που μας αφάνισε. (AA 169-170) Vše špatné, co mi mohla udělat, mi také udělala. Teď už ale nemá, co by na nás, stařenách, ovládla... [...] Jeden poslední sarkasmus pro tohoto démona, který zničil čtyři lidi, naši matku, Ergini, Pinelopi a mě, jedno plivnutí na mumii, která nás zničila.

Na chování Aspasie tedy chtěla autorka dokázat, že přílišné dodržování pravidel ničí nejen samotného jedince, ale i rodinné vztahy.

37

S Aspasií úzce souvisí postava Ergini, přestože se o ní autorka moc nerozepisuje. Po smrti obou rodičů se Ergini stala pravou rukou Aspasie, udělala vše, co jí nejstarší sestra řekla. Η Εργίνη τυφλά προσηλωμένη στην οικογενειακή παράδοση δεν είχε κανένα περιθώριο να αναμειχθεί στα ανθρώπινα όνειρα και να ελπίσει οτιδήποτε για λογαριασμό της εφ' όσον ήταν άμεσα μικρότερη της αδελφής Ασπασίας. (AA 88) Ergini se slepě zavázala rodinné tradici, nedávala žádný prostor lidským snům, nedoufala v nic pro sebe samu, protože byla mladší než její sestra Aspasie.

5.2.4 Pinelopi (Πηνελόπη) Pinelopi byla druhou nejmladší dcerou. Jméno jí dala autorka záměrně podle manželky Odyssea Pénelopé, která byla ženou věčně čekající na svého muže a stejně tak i Pinelopi očekávala, že se jí splní to, co si vysnila. Pinelopi byla většinou nazývaná jako „Τέρας“ („Netvor“). Po jejím narození upadla rodina do smutku, Erifyli nepřijímala žádné návštěvy a zařekla se, že už rodit nebude. Když Pinelopi kojila, přikrývala jí ručníkem, aby se na ni nemusela dívat. Její charakteristika se v románu objevuje především na začátku: Με άγρια πυκνά κατάμαυρα μαλλιά, φυτρωμένα όρθια πολύ χαμηλά στο μέτωπο, σχεδόν πάνω από τα φρύδια, με δύο ολοστρόγγυλα όμοια με μικροσκοπικά λαμπιόνια ομιλούντα μαύρα μάτια, αραιά μαύρα μουστάκια, ίδια με τους φαβορίτες που πλαισίωναν το πρόσωπο. [...] Με τα μικροσκοπικά του ποδαράκια και χέρια ανάλογα μεγάλωνε ξένοιαστο, πανάσχημο, κρεμασμένο στα δέντρα του κήπου και βγάζοντας άναρθρες κραυγές. (AA 169-170) S divokou hřívou černých vlasů rostoucích velmi nízko na čele skoro přímo nad obočím, se dvěma stejně kulatými malými lampionky mluvícími skrz černé oči, s řídkými černými knírky a kotletami rámující její obličej. [...] S drobnýma

38

nožičkama a ručičkama vyrůstala bezstarostná, velmi ošklivá, zavěšená na stromech v zahradě, vydávající nesrozumitelné výkřiky.

Pinelopi byla svým vzhledem úplným protikladem Erato, a právě proto autorka do románu vkládá podrobné popisy její osoby. Jejím záměrem bylo zdůraznit kontrast mezi krásou a ošklivostí, také chtěla zachytit vztah Erifyli a společnosti k těmto dvěma dcerám. Pinelopi nebyla milována pouze kvůli tomu, jak vypadala. Společnost ji zavrhla, a proto by nikdy neměla šanci na vlastní život, ani by k tomu neměla prostředky nebo vzdělání. Oproti tomu Erato byla matkou milována především kvůli své kráse. Pinelopi tedy byla dítětem, které nebylo ve společnosti přijímáno příznivě, odvrhla ji jak společnost, tak i její vlastní rodina, která ji záměrně schovávala. Pinelopi neznala lidský dotyk, i kladné emoce jí byly cizí, a když zjistila, jaký může být kontakt s nejbližšími lidmi, vyvolalo to v ní spíše hrůzu. Byl to pro ni velký šok, který v ní spustil rozporuplné pocity. Měla strach, zbledla, začala se třást, plakala, ale pocítila i lásku. Pinelopi nesměla během dne vycházet ven, na zahradu tedy chodila až za tmy, kde trávila tolik času, kolik chtěla. Byla to samotářka až do té doby, než se narodila Erato. Spolu měly velmi blízký vztah, hrály si, snily a plánovaly, že se společně jednoho dne vydají k moři, aby viděly, jak vypadá. Dohromady se jim to bohužel nepodařilo, ale Pinelopi se na konci románu k moři vydala společně s dětmi Ekaterini. Zanedlouho zemřela.

5.2.5 Amalia (Αμαλία) Amalia byla dcera Erato, žila ale v domnění, že Erato je její sestra. Po smrt Erifyli ji vychovávala Aspasia. Amalia byla krásná a půvabná stejně jako její pravá matka. Všichni ji měli rádi. Αντίθετα η Αμαλία μεγάλωνε μέσα στον πληθωρικό θαυμασμό της οικογένειας με τα μελιά της μάτια και ομοιόχρωμα μαλλιά που με τα χρόνια πλούταιναν και γίνονταν βαριά από τον όγκο τους. (AA 57) 39

Amalia vyrůstala pod překypujícím obdivem rodiny, s medovýma očima a stejnobarevnými vlasy, které časem zhoustly a díky objemu ztěžkly.

Když dosáhla plnoletosti, vdala se za starce, který se líbil především Aspasii, protože to byl uznávaný člověk. Amalia tedy dodržovala pravidla, která jí Aspasia určila. Byla sebevědomá, vypočítavá, domýšlivá stejně tak jako ona. Se svým manželem Amalia manipulovala, přestože byl o hodně starší, dokázala si ho omotat kolem prstu. Na konci románu se Amalia dozvěděla, kdo je její pravá matka. Vyhledala Erato a snažila se pochopit, proč jí nikdo neřekl pravdu dřív. Očekávala, že jí matka vše vysvětlí, ta ji ale odmítla, protože viděla, jak silně ji Aspasia ovlivnila a nesouhlasila s tím, jakým člověkem se Amalia stala. Proto si k sobě po dlouholetém odloučení nedokázaly najít cestu.

5.2.6 Ekaterini (Αικατερίνη) O Ekaterini se toho příliš nedozvídáme, protože ve svých 25 letech odešla do jiné vesnice pracovat jako učitelka. Δεν ήταν καλλονή, είχε ωστόσο μια φυσική ευγένεια και το χαρακτηριστικό χαμόγελο της μάνας τους που ακτινοβολούσε καλοσύνη και απαντοχή. Ένα χαμόγελο που κατανοούσε το καθετί και τα συγχωρούσε όλα, ακόμα και τη μοίρα τους. Καμιά γυναίκα στην επαρχία τους δεν θα τολμούσε να πάρει πρωτοβουλία για τη ζωή της. (AA 58) Nebyla to krása, ale měla v sobě přirozenou laskavost a typický úsměv jejich matky, která taktéž vyzařovala laskavost a vytrvalost. Jedním úsměvem vše pochopila a vše odpustila, dokonce i jejich osud. Žádná žena v jejich kraji se neodvážila vzít svůj život do vlastních rukou.

Tím, že převzala odpovědnost za svůj život a neohlížela se na ostatní, dosáhla jako jediná rodinného štěstí a uspokojení. Rozhodně jí ale nebyl lhostejný osud jejích sester,

40

zajímala se o to, co se v rodině děje. Měla starost o nejmladší Erato, která utekla z domu. Velmi ji mrzelo, že se Erato nepodařilo naplnit svou celoživotní lásku.

5.2.7 Postavy mužů Důležitým mužem byl Michailos (Μιχαήλος), manžel Erifyli, otec osmi dětí a hlava rodiny. Byl to švec proslulý kvalitou svých bot. Mezi jeho hlavní hodnoty patřila morálka a plnění povinností. Prioritou pro něj byla čest rodiny, což od něj převzala i nejstarší dcera Aspasia, která k otci vzhlížela: Αυτός ο μεγάλος άνθρωπος, ο πατέρας μας, μας ευεργέτησε, γιατί μας έκανε άρχοντες ανώτερους απ' όλο το Νεοχώρι. (AA 15) Tento velký muž, náš otec, nás obdaroval. Udělal z nás přední osobnosti z celé vesnice Neochori.

Michailos byl velmi přísný, krutý, drsný. Nikdy se svými dětmi nemluvil a zároveň jim zakázal, aby před ním mluvily nebo se smály. Bály se ho: Ακόμα και οι γιοί τρέμανε τη «σκιά» του πατέρα αφέντη, που επίσης μέσα από το αίσθημα

ιδιοκτησίας

απαιτούσαν

απ΄αυτούς

να

γίνουν

σπουδαίοι,

όχι

ευτυχισμένοι, σπουδαίοι πάντα στα μέτρα της δικής τους βαρβαρότητας και αμορφωσιάς. (AA 31-32) Dokonce i syny děsil stín mistra otce, který od nich s pocitem vlastnictví požadoval, aby se stali důležitými, ne šťastnými, ale důležitými podle jejich vlastních měřítek krutosti a neznalosti.

Erifyli s ním také nebyla šťastná. Jednou matka Erato řekla: Που του γέννησα οχτώ πριγκηπόπουλα και δεν γύρισε ποτέ να σας κοιτάξει, δεν ξέρει τα πρόσωπά σας, μόνο να σας τρομοκρατεί επιδεικνύοντας τη φαλτσέτα ή το 41

τσεκούφι των ξύλων. Με το δίκιο σου φοβάσαι, αλλά όχι και γώ... άλλο προικιό από τα παιδιά μου δεν έχω... τους γιούς του που τους ευνούχισε δεν τους γλύτωσα... (AA 40) Porodila jsem mu osm děťátek a on se na vás nikdy nepřišel podívat, nezná vaše obličeje. Umí vás pouze děsit vytáhnutím nože nebo sekyrou na dřevo. Je správné, že se bojíš, já už se nebojím... jiné věno než jsou mé děti nemám... syny jsem nedokázala zachránit...

Michailos zemřel brzy, jeho smrt vyvolala obrovskou úlevu, která byla patrná na všech. Další mužskou postavou byl Tonino nebo také Antonín Talieri, italský voják na území Kréty. Z mladíka, který se ukrýval v domě rodiny Ftenudosů se postupně stal dospělý muž, student lékařství, který později pracoval v nemocnici ve Freiburgu v Německu. Erato byla jeho celoživotní láska. Přestože mu pokus požádat ji o ruku překazila Aspasia, nikdy na ni nepřestal myslet. Se svým příběhem se svěřil také svému příteli Konstantinovi, který si vše spojil dohromady a nakonec zprostředkoval i setkání s jeho dcerou Amalií, o které Tonino nevěděl. Nikdy se neoženil, jeho láska k Erato mu to nedovolila nebo nenašel ženu, kterou by dokázal milovat. V závěru románu dostal naději, že by se mohl s Erato opět setkat a mohli by konečně žít spolu. To jí také navrhoval v dopise, který už se do jejích rukou nedostal včas. Jeho postava byla protikladem dominantního, rozhodného a rázného Michailose. Oproti Michailosovi Tonino nesplňoval požadavky tehdejší společnosti. Zároveň neměl sílu k jednání, nedokázal udělat vše proto, aby našel svou lásku.

Mezi další hrdiny řadíme bratry Eleftheriose (Ελευθέριος) a Antoniose (Αντώνιος), kteří odešli z domu kvůli válce a zabydleli se v Athénách, kde také založili rodiny. Do rodného domu se vrátili po smrti obou rodičů, když je svolala Aspasia. Η Ασπασία τους γέμισε τρόμο όσο κι ο πατέρας τους άλλοτε. Αισθάνθηκαν να πνίγουνται και χωρίς συνεννόηση δεν έβλεπαν την ώρα να τελειώσει η κηδεία 42

για να πάρουν ξανά το αεροπλάνο και να βρεθούν μακριά απ' αυτή την υστερία. (AA 63) Aspasia v nich vzbuzovala strach stejně tak jako kdysi jejich otec. Cítili, jak se v tom utápí a nemohli se dočkat, až skončí pohřeb a oni odletí zpátky a budou daleko od této hysterie.

Po rodinné poradě s sebou vzali i Erato, která je přivedla do rozpaků svou nevinností a chytrostí. Poté už se ani o jednom z nich nic nedozvídáme. Konstantinos (Κωνσταντίνος) byl nejstarší syn, který jako první opustil domov a odstěhoval se do Paříže. Po odchodu z domu si změnil své příjmení z Ftenudos (Φτενούδος) na Fteno (Φτενό), aby znělo více francouzsky. Vykonával různá zaměstnání, aby se uživil. Jeho příběh se začal rozvíjet až později, kdy se s ním zkontaktovala Amalia s vidinou jeho dědictví a s žádostí o pomoc pro svého syna. Konstantinos se znal s Antonínem Talierim (Αντονίνο Ταλιέρι), celoživotní láskou Erato, proto sehrál hlavní roli na konci románu, kdy se pokusil o jejich opětovné setkání, ale bohužel už bylo pozdě. Ani jeden ze třech synů Ftenudose nejednal stejně jako jejich otec, nelíbil se jim tento způsob jednání, tak jako se nelíbil i většině ženských hrdinek. Neuznávali ho a bylo to i jedním z důvodů, proč odešli z domu a už se nevrátili. Doma je bohužel neudržela ani milující matka, která jejich odchodem trpěla. 5.3 Hlavní motivy románu Román Η αγάπη άργησε μια μέρα je názorným příkladem promítnutí všech motivů zmiňovaných v kapitole 4. V následujících podkapitolách se tedy nejprve budu zabývat motivem ženy a lásky, a poté se zaměřím na téma svobody a na životní filozofii autorky.

43

5.3.1 Žena, láska Autorka se v románu zaměřuje na osudy několika žen, přičemž poukazuje na jejich odlišnou povahu a naznačuje rozdíl mezi chováním jednotlivých žen ve věcech života a lásky. Velkým protikladem je především postava Aspasie a Erato. Přísná, neústupná, tvrdohlavá, zásadová a racionálně smýšlející Aspasia, která ve svém životě lásku nepoznala, obávala se jí, nenechala se svými city ovládat, je silným kontrastem k velmi citlivé, lásky schopné a nevinné Erato, která se řídila především svým srdcem, intuicí, toužila lásku jak přijímat, tak i dávat. Obě dvě se ovšem musely přizpůsobit tehdejšímu světu a právě pro Aspasii, která se povahově velmi podobala otci, tedy mužskému principu, to bylo jednodušší. Naopak Erato měla o světě úplně jinou, mohli bychom říci až zkreslenou, představu, některé věci nedokázala pochopit, např. čím se provinila, když otěhotněla. Postupně ale sledujeme její vývoj, kdy začíná poznávat svět se všemi pozitivními, ale především také negativními skutečnostmi. Ze začátku jí byla velkou oporou právě její matka Erifyli, spoustu se toho od ní dozvěděla a naučila. Από την μητέρα μας κατάλαβα ότι η γυναίκα είναι ένα φυσικό αγαθό όπως κι η γή και το ποτάμι. (AA 72) Díky matce jsem pochopila, že žena je zrodem přírody stejně tak jako země a řeka.

V románu zaujímá velkou část milostná láska, a právě jednotlivé hrdinky prezentují různé druhy této lásky. Představitelkou nenaplněné lásky je postava Erato se svou osudovou láskou k Toninovi. Z jejich fyzické blízkosti se po odloučení stala láska platonická. Přestože se oba celý život milovali, nebylo jim souzeno být spolu. Oba tím velice trpěli, vzájemně na sebe mysleli a nebyli schopní se zamilovat do jiného člověka, aby mohli začít žít plnohodnotný manželský život. Dále je zde láska naplněná, kterou představuje postava Ekaterini. Oproti Erato si svůj život zorganizovala podle sebe, nenechala se řídit nikým jiným, spoléhala se sama na sebe. Rozhodla se vdát, přestože tím porušila rodinnou tradici. Dokázala založit rodinu, porodit dvě děti a v podstatě jako jediná prožila šťastný manželský život. Ekaterini je typem sebevědomé ženy, která se velmi podobá právě autorce, která taktéž 44

žila život tak, jak sama chtěla. Neohlížela se na společnost, nezabývala se tím, co si o ní ostatní myslí. Milostná láska, která se v románu dále promítla, byla láska tyranizující. Sem lze zařadit vztah Michailose s Erifyli a Tagarise s Erato. Oba muži byli velmi dominantní, nepovažovali ženu za rovnocenného partnera, naopak jim byli nadřízení. Autorka chtěla poukázat na tento model manželství, který se jí nelíbil, a se kterým nesouhlasila. Nepovažovala tento přístup k ženě za správný, žena v takovém vztahu nikdy nemohla být šťastná a spokojená. Další typ milostné lásky, kterou autorka zobrazila, byla láska vytěsněná. Patřila sem postava Aspasie, která se nikdy nezamilovala a nikdy o lásce nebo touze k mužům nemluvila, nedokázala si představit, že by někdy měla vztah s mužem. Jako poslední Lili Zografu představila lásku vynucenou, resp. lásku z rozumu, kterou zosobňovala Amalia se svým manželem, kterého si vzala kvůli dobrému společenskému postavení. Autorka jejich vztah zesměšnila naivitou jejího starého muže, který Amalii uvěřil, že spolu počali dvě děti, přestože spolu nikdy neměli sexuální styk. Zároveň tak doložila svůj nesouhlas se sňatkem z rozumu, především v případě, kdy je muž o mnoho let starší. Zografu nebyla příznivkyní vztahů, ve kterém figuroval velký věkový rozdíl. Láska milostná byla v románu zobrazována různými básnickými výrazy a metaforami. Obecně postavy o lásce mezi mužem a ženou příliš nemluvily. Ženy nehledaly muže, čekaly, až k nim láska přijde sama, neměly potřebu se jí nějak do hloubky zabývat. Nejvíce se láska objevila v myšlenkách Erato, která myslela na Tonina, toužila po jeho přítomnosti. Ovšem předtím, než pravou lásku poznala, vyptávala se matky, co to vlastně láska je: «Πες μου, μαμά, ο έρωτας είναι πως σ' αγαπώ;» «Φυσικά κόρη μου». «Κι όποιον κι αν αγαπώ έρωτας θα 'ναι;» «Βέβαια, κι έτσι θα παντρευτείς όποιον αγαπήσεις όταν μεγαλώσεις». [...] «Μα ο έρωτας μαμάκι δεν είναι πρόγραμμα, σχολείο, διδασκαλείο, θέλω να πω, παίρνει κι αυτός την άδειά σας ή έρχεται μόνος του;» Η Εριφύλη γέλασε, «εντάξει θα 'ρθει μόνος του». (AA 28) 45

„Řekni mi, mami, láska je, že tě miluji?“ „Samozřejmě, dcero moje.“ „A ať miluji kohokoliv, pak je to láska?“ „Ovšemže. A až vyrosteš, vdáš se za toho, koho budeš milovat.“ [...] „Maminko, láska není program, škola, výuka, myslím tím, ptá se nás na svolení nebo přichází sama od sebe?“ Erifyli se pousmála: „Přijde sama od sebe.“

S milostnou láskou souvisí i svatba, kterou Amalia považovala za velkou změnu v životě. Nicméně autorka nepřikládala svatbě žádný zvláštní význam, a proto se o ní většinou ani nerozepisovala. Mnohem důležitější pro ni byla láska samotná. Dalším typem lásky, která se vyskytla v románu, byla láska mateřská, která je pro ženu silnějším citem než láska partnerská. Zosobněním mateřské lásky byla postava Erifyli, která nejvíce milovala svou nejkrásnější dceru Erato. Tím autorka poukázala na její povrchnost, jelikož svou dceru Pinelopi neměla ráda pouze kvůli jejímu vzhledu, styděla se za ni. Zároveň Zografu do postav Erifyli a Erato promítla svůj vztah, který měla se svou dcerou Renou. Přestože se o mateřské lásce v románu nemluví, čtenář je schopen pochopit její sílu z dialogů postav. Představitelkou mateřské lásky je také Amalia. Její city se nejvýrazněji projevily v době, kdy její syn umíral. Avšak její mateřská láska nebyla tak silná jako ta Erifyli. Nutné je poukázat také na vztah, který měla Erato se svou dcerou Amalií. Jedná se o jakousi krizi mateřské lásky. Mateřská láska zde úplně vymizela, pouto, které svazuje matku s dítětem, bylo mezi těmito postavami přerušeno. V románu se dále promítla láska sourozenecká, resp. sesterská. Tuto lásku představuje zejména vztah Erato s Pinelopi. Pinelopi v životě chyběla láska, lidský dotyk, objetí. Nechápala, jak je možné, že lidi, které miluje, její city neoplácejí. Se svou sestrou Erato si byly velmi blízké. Od malička si spolu hrály, vzájemně se svěřovaly a trávily spolu spoustu času. Erato byla zároveň pro Pinelopi jediným člověkem, který ji miloval takovou, jaká byla, bez jakýchkoli předsudků, podporovala ji a zastávala se jí. Její láska

46

byla bezprostřední, nepodmíněná. Dávala ji, aniž by přemýšlela nad tím, jestli nějakou dostane zpátky.

5.3.2 Svoboda Motiv svobody je v románu velmi důležitý. Protože ženy většinou trpí jejím nedostatkem, po svobodě velmi touží. Nejedná se pouze o svobodu vnější, ale i vnitřní. Na cestě k jejímu získání postavám však něco, resp. někdo brání. Buď je to někdo z jejich blízkých, nebo společenské konvence, které je omezují. Je to ale i strach z určité změny, který nedokážou překonat. Lidé, kteří omezují jejich svobodu, si to nemusejí uvědomovat, spíše se je snaží chránit před vnějším světem. Nicméně si myslí, že jednají správně, což ovšem nevede k dobrému konci. To je příklad těhotné Erato, které matka zakázala vycházet z domu. Erifyli chtěla pro svou dceru to nejlepší, ale zároveň měla strach, co všemu řeknou ostatní z vesnice. «Ερατώ, δεν ζούμε μόνες στη γη. Σ' ένα χωριό ζούμε κι όλοι ξέρουν τι κάνει ο άλλος, κανένα έγκλημα δεν μένει κρυφό...» «Και πως θα 'μαστε ευτυχισμένες, μάνα, αν πιστέψουμε όλοι πως η αγάπη είναι έγκλημα;» «Μόνο τον άνδρα που θα παντρευτείς, Ερατώ, επιτρέπεται ν' αγαπήσεις». (AA 48-49) „Erato, nežijeme samy na Zemi. Žijeme v jedné vesnici, kde všichni vědí, co dělají ostatní, žádný zločin nezůstane skrytý...“ „A jak můžeme být šťastné, mami, když všichni věříme tomu, že láska je zločin?“ „Pouze muže, za kterého se provdáš, Erato, je dovoleno milovat.“

Podle ukázky můžeme soudit, že postavy byly omezovány společenskými zásadami nejen v souvislosti se svobodou jako takovou, ale i se svobodou lásky. Tím právě Erato velmi trpěla. Zamilovala se do Tonina, ale nebylo ji dovoleno s ním být, milovat ho a strávit s ním celý život, jak si přála.

47

Erato velmi často přemýšlela o vnější svobodě a snažila se jí dosáhnout. Když vzala svůj život do svých rukou a utekla z domu, předpokládala, že bude konečně svobodná. Nicméně ani v klášteře nebyla spokojená, stále byla omezována, a proto hledala jiné východisko. Nadějí jí byla svatba s Tagarisem, ale bohužel ani tímto způsobem svou vytouženou svobodu nezískala. Když od něj odcházela, nebyla si jistá, zda je opravdu svobodná. Κι ύστερα την ερχόμενη Τετάρτη θα 'μαι λεύτερη. Ελεύθερη από τι, αφού θα κουβαλάω αυτό το βρωμισμένο κορμί και τις απερίγραπτες ταπεινώσεις του. Τι θα πει ελευθερία; Μα η αθωότητα να μη γνωρίζεις την ασκήμια των ανθρώπων. Μόνο ως τότε είσαι λεύτερος. (AA 124-125) Příští středu budu svobodná. Od čeho budu osvobozená, když tahám tohle tělo ušpiněné nepopsatelnou hanbou? Co řekne svoboda? Nevinností je to, že nepoznáš ošklivosti lidí. Jen do té doby jsi svobodný.

Nakonec zjistila, že je stále nesvobodná, hledala cestu, ale nevěděla, jak má ve svém životě pokračovat. Neustále pátrala po svobodě, ale nemohla ji za žádnou cenu najít a zažít. Uvědomila si, že „musíš mít sám v sobě svobodu, abys ji poznal, až ji potkáš“ (AA 165). Přestože Erato vnitřní svobodu poznala, mohla se rozhodovat sama za sebe, nebyla schopná najít svobodu vnější, to ji zlomilo, až došla k závěru, že jediným osvobozením jí bude smrt. Ze svého utrpení obviňovala Aspasii a veškeré své pocity popisovala v dopisech směřovaných Pinelopi. Θέλω να βρω μια γωνιά, ένας τάφος μου κάνει, να κρύψω μέσα την ασκήμια που έγινα. Θέλω να με βοηθήσεις να πεθάνω, έρημη όπως μ' άφησε χωρίς παιδική ηλικία και εφηβικό έρωτα. Όχι δεν θα μπορούσα να συχωρέσω την Ασπασία μας γιατί η μαρτυρική ζωή κοντά της ήταν ο πρόλογος των όσων ακολούθησαν. (AA 125) Chci najít kout, který se stane mou hrobkou, abych mohla dovnitř schovat špatnost, kterou jsem se stala. Chci, abys mi pomohla zemřít, tak jako mě ona nechala bez

48

dětství a lásky během dospívání. Ne, nemohla bych odpustit naší Aspasii, protože mučivý život v její blízkosti byl prologem ke všemu, co následovalo. [...] ο θάνατος δεν είναι το χειρότερο. Το χειρότερο είναι ο άνθρωπος. (AA 133) [...] smrt není to nejhorší. Tím nejhorším je člověk.

Dalším příkladem bránění ve svobodě je postava Pinelopi, které bylo zakázáno vycházet z domu. V tomto případě hraje hlavní roli také strach o to, co by si o jejich rodině řekli ostatní, a jak by to zničilo jejich pověst. [...] οπότε αποφασίστηκε ομόφωνα να το αποσύρουν από την κυκλοφορία, όχι των δρόμων στους οποίους δεν εθεάθη ποτέ, αλλά και αυτού του σπιτιού. Το Τερατάκι περιορίστηκε στον οντά αδιαμαρτύρητα όπου κοιμόντουσαν και τρεις από τις αδελφές του. Εκεί του πήγαιναν το φαγητό του και κατέβαινε μόνο σαν σκοτείνιαζε από το πίσω πορτοπούλι για να κατουρήσει, μια και το αποχωρητήριο βρισκόταν εκτός του σπιτιού. Τότε ήταν ελεύθερο να μείνει στον κήπο όσες ώρες γούσταρε μια και δεν ήταν ορατό από τους γειτόνους ή τους σπάνιους περαστικούς. (AA 18) [...] a tak bylo jednohlasně rozhodnuto, že jí bude odepřen jakýkoli pohyb, ne na ulicích, kde nikdy nebyla vidět, ale po domě. Nestvůrka se mohla pohybovat pouze po pokoji, kde spaly tři sestry. Tam jí nosily i jídlo. Z pokoje vycházela pouze zadními dveřmi, až když se setmělo, aby se vyčůrala, protože záchod byl mimo dům. Potom byla volná, mohla zůstat na zahradě, jak dlouho chtěla, protože jí nemohli vidět ani sousedi, ani náhodní kolemjdoucí.

Podle mého názoru Pinelopi netrpěla nedostatkem svobody tak, jako ji zraňovalo chování ostatních členů rodiny. Přesto si ke konci svoji volnost uvědomovala. Η Πηνελόπη καθισμένη στο σκαλοπάτι του εξώστη, μια και κανείς πια δεν της το απαγόρευε μετά το θάνατο της Ασπασίας, ένιωθε να πλέει στο άδειο της ελευθερίας της και στο κενό που άφησε η απουσία της Ερατώ. Αναρωτιόταν αν 49

η ζωή τελειώνει με το θάνατό μας ή με την οριστική εξαφάνιση εκείνων που αγαπούμε. Αναρωτιόταν ακόμα τι θα 'κανε μέσα σ' αυτό το κουφό και βουβό σπίτι, χωρίς ν' ακουμπά πουθενά η καρδιά της. (AA 174) Pinelopi seděla na schodě balkonu, protože už jí to po smrti Aspasie nikdo nezakazoval. Cítila, jak do prázdnoty vplouvá její svoboda, do prázdnoty, kterou způsobila nepřítomnost Erato. Ptala se sama sebe, jestli život končí naší smrtí nebo úplným zmizením těch, které milujeme. Přemýšlela také, co by dělala v tom hluchoněmém domě, aniž by se tam vůbec něco dotklo jejího srdce.

Přestože Pinelopi trpěla nedostatkem vnější svobody, byla plná té vnitřní, měla v sobě vnitřní harmonii a rozhodně i sílu vyrovnat se s těžkostmi života nejen svými, ale i druhých, nicméně strach jí bránil v pokusu změnit svůj život, strach ze změny byl mnohem silnější než ona, a proto se raději všemu přizpůsobila, i když třeba tiše trpěla. Na příkladu její postavy autorka představila, jak společnost dohnala rodinu k zavrhnutí vlastního dítěte. Také určitá svoboda Erifyli byla omezována, jelikož nemohla vykonávat povolání učitelky kvůli svému manželovi, který jí to zakázal. Nemohla tedy dělat to, co chtěla, po čem toužila. Nicméně svého manžela ctila, a proto zákaz dodržela, touha v ní však zůstala. Kromě toho byla Erifyli silně zakotvena ve společnosti, která omezovala její vnitřní svobodu. Nerozhodovala sama za sebe, společnost rozhodovala za ni a ona vždy jednala v souladu s ní a nikdy nepřemýšlela, zda je to správně nebo ne. 5.3.3 Životní filozofie Některé postavy v románu jednaly v souladu s životní filozofií autorky, ale do některých Lili Zografu vložila svou filozofii v opačném slova smyslu, aby tak zdůraznila rozdíly mezi jednotlivými způsoby života. Postavy byly vždy upřímné, nepřetvařovaly se, jejich postoj k ostatním byl zřejmý.

50

Erato pochopila, že její život patří jen jí a nikomu jinému, a že právě proto ho ona musí žít. To se jí ale nepodařilo, stále se cítila něčím omezována. Přestože se snažila, celý život jen hledala svou první lásku a svobodu. Stále se zabývala minulostí, nebyla schopna se od ní oprostit, což je přesný opak toho, čím se řídila autorka. Erato se díky svým životním zkušenostem podařilo alespoň odbourat strach ze smrti, kterou přijala stejně jako epikureismus. Další postavou byla Amalia, která se stala nezávislou, svobodnou ženou, která si svůj život užívala, ale chybělo jí životní naplnění. Lili Zografu prostřednictvím její postavy ukázala, že vdát se za starce a zároveň si užívat nezávazné sexuální vztahy, není nejlepším způsobem k dosažení životního štěstí. Amalia o životě a smrti nikdy nepřemýšlela, nad vším se zamyslela, až když jí umíral syn. Πώς νιώθω έτσι γυμνωμένη από το θάνατο! Τι απόγινε ο γιος μου που μόνο η παρουσία του με βεβαίωνε ότι δεν είμαι λάθος. Λάθος άνθρωπος στάθηκα μια ζωή, κάλπικα προσχήματα, προσποιητά αισθήματα και μόνο τώρα υποχρεώνομαι από το φοβερό θάνατο να κομματιαστώ από τον πόνο. Είναι κανείς κοντά μου, μα ποιος, αφού κανέναν δεν αγάπησα, κανέναν ούτε τη μάνα που με γέννησε, αν ήταν αυτή η μάνα μου. Μα όταν δεν ρίζωσε μέσα μου αγάπη που να μένει ο Θεός; Έξω από την καρδιά μου; Μα ο Θεός χρειάζεται στέγη, πίστη, μαλακές παντούφλες, θαλπωρή. Και εγώ είμαι άστεγη, άπιστη, αφιλόξενη. Όχι δεν ήξερα ούτε το γιο μου ν' αγαπώ, απόδειξη πως με το θάνατό του βρήκα την καρδιά μου ρημαγμένη από την εγκατάλειψη, ακατοίκητη και μόνο τη φιλοδοξία μου στραπατσαρισμένη, γιατί μόνο μ' αυτήν αντίκρυζα την ανέχεια όλων των άλλων μου αδελφών κι έτρεφα την περηφάνιά μου με τις στείρες κοιλιές τους. Και τώρα, τώρα βγαίνει κι αυτό ένα ακόμη ψέμα από τις άπειρες αθλιότητες που διέπραξα μόνο και μόνο για να δείξω στους άλλους πως ήμουν ευτυχισμένη. (AA 160) Cítím se tou smrtí taková svlečená. Co se stalo s mým synem, který mě pouze svou přítomností ujišťoval o tom, že jsem neudělala chybu. Špatně jsem se postavila k životu, falešné výmluvy, předstírané city a až teď jsem touto strašnou smrtí donucena bolestí roztříštit se na kousky. Je někdo blízko mě, ale kdo, když jsem nikoho nemilovala. Nikoho, ani svou matku, která mě porodila, jestli to vůbec byla 51

moje matka. Ale když ve mně nevzbudila lásku, tak kde by mohl najít místo Bůh? Někde mimo mé srdce? Avšak Bůh potřebuje přístřeší, víru, měkké pantofle, teplo. A já jsem bezdomovkyně, nevěrná, nepohostinná. Ne, neuměla jsem ani svého syna milovat, důkazem je to, že díky jeho smrti jsem našla své neobydlené srdce rozpadající se kvůli opuštění. Uvnitř byla pouze pomačkaná ambice, protože pouze s ní jsem čelila chudobě ostatních sourozenců a udržovala jsem si tak svou pýchu nad jejich neplodností. A teď, teď vyplouvá napovrch ještě další lež z nekonečného utrpení, kterého jsem se dopustila jen a jen proto, abych ukázala ostatním, jak jsem šťastná.

Amalia si uvědomila, že způsob, jakým žila podle výchovy Aspasie, nebyl dobrý. Pochopila, jak špatně se chovala, a proto začala pochybovat sama o sobě a o svém životě. Dále se nedozvídáme, zda se poučila, změnila své chování a naučila se milovat své druhé dítě, svou dceru, a ostatní lidi, nicméně nejdůležitějším bylo, že si uvědomila vlastní chyby, což se stalo symbolem přerodu její osobnosti. Postavou, které nebylo umožněno dosáhnout své vysněné práce, byla Erifyli, která se mohla realizovat pouze prostřednictvím své dcery Ekaterini. Byla na ni velmi pyšná, protože jako jediná z dcer si šla za svým snem a dosáhla ho. Ekaterini byla výraznou postavou, ve které autorka zobrazila spoustu prvků své životní filozofie. Ekaterini se neohlížela na ostatní, postavila se proti společnosti a získala tak dobrou práci, založila rodinu a porodila děti. Byla sebevědomá a cílevědomá jako Lili Zografu. Její život byl naplněný štěstím, láskou i svobodou. Prožít plnohodnotný život nebylo umožněno Pinelopi, přesto měla sen. Jediné po čem opravdu toužila, bylo alespoň jednou za život vidět moře, a to se jí podařilo. Přestože ihned po tom zemřela, dosáhla toho, o čem celý život snila, což můžeme považovat za jakési naplnění jejího života. Na postavě Aspasie, která se po celou dobu života řídila pouze společenskými konvencemi, Lili Zografu dokázala, že to není správný a naplňující způsob života, neboť takový život vedl pouze k týrání ostatních lidí a samotě. Kromě toho Aspasia zabránila Ergini, aby žila svůj vlastní život. Ergini se podřídila Aspasii, a aniž by si to 52

uvědomila, život protrpěla. Autorka tím chtěla zdůraznit, jak je důležité mít určitý životní cíl, za kterým si člověk půjde, ale také potřebu filozofovat, přemýšlet nad vlastním životem předtím, než bude pozdě. Prosazovala, že by lidé měli život žít a ne pouze přežívat nebo jím trpět tak jako Ergini.

53

6. Rozbor románu Η Συβαρίτισσα (Sybaritka) Román Η Συβαρίτισσα69 byl poprvé vydaný v roce 1987. Je to její nejznámější dílo, velmi úspěšné a silně autobiografické, přestože Zografu nechtěla, aby o tom někdo věděl.70 Jak řekl Dimitris Gionis: Κυρίαρχο στοιχείο στο έργο της, η χειραφέτηση της γυναίκας, που συναντάμε ιδιαίτερα στη Συβαρίτισσα –το καλύτερο ίσως βιβλίο της- καθρέφτης, θα 'λεγα, του εαυτού της.71 Hlavním motivem jejích děl je emancipace žen, se kterou se setkáváme obzvláště v Sybaritce – v jejím možná nejlepším díle – řekl bych, v jejím vlastním zrcadle.

Název románu je odvozen od města Sybaris, starověké achájské kolonie v jižní Itálii. Autorka v popisu knihy uvádí: Μια

πόλη-κράτος

πάμπλουτη,

δημοκρατική,

με

ειρηνόφιλη

συνείδηση

κι ευτυχισμένο λαό. Πόλη λιχούδα, λαίμαργη, φιλήδονη, φιλόμουση, γεμάτη σεβασμό για την ελευθερία των ανθρώπων και τους πολίτες γεμάτους σεβασμό για τον πλησίον τους. Εκεί ανακάλυψα την πάναγνη της ελευθερίας Ελένη ασημάδευτη ακόμη, πριν την καταχωρίσει ο Ησίοδος στους ένοχους γιατί γεννήθηκε γυναίκα.72 Velmi bohaté a demokratické město-stát s mírumilovným mravním přesvědčením a se šťastným národem. Město požitkářské, nenasytné, rozkošnické, milující hudbu, plné úcty ke svobodě lidí a plné občanů s úctou ke svým bližním. Tam jsem objevila Eleni neposkvrněnou svobodou a ještě nepoznamenanou, předtím než ji Hésiodos zařadil mezi viníky, protože se narodila jako žena.

69

ZOGRAFU, Lili. Η Συβαρίτισσα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1997. Lili Zografu. In: Εθνικό Κέντρο Βιβλίου [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: . 71 ΓΚΙΩΝΗΣ, Δημήτρης. Ένας κι ένας..: 46+1 άνθρωποι της τέχνης από κοντά. Αθήνα: Ekdosis Ankyra, 2014, str. 151. 72 ZOGRAFU, Lili. Η Συβαρίτισσα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1997. 70

54

„Jako ve všech svých prózách, ani v této autorka hrdinům život neusnadňuje. Všichni se nějakým způsobem trápí: jeden vášní, druhý láskou, jiný samotou, další životem atd.“73 Kompozice tohoto románu je atektonická. Autorka nevypráví příběh chronologicky, ale retrospektivně popisuje život hlavní hrdinky, ve kterém paralelně rozvíjí události jednotlivých časových rovin. Děj je tedy retardován četnými digresemi. Postoj autorky je subjektivní, k popisu děje používá především dynamické prvky, ale objevuje se také spousta prvků statických. Častými jsou dialogy stejně jako dlouhá souvětí. Typickými jsou také bohatá slovní spojení, básnické výrazy a metafory. Děj je vyprávěn vševědoucím vypravěčem v er-formě, ale není to tak vždy, vypravěčem stávala i účastnice děje, tedy hlavní postava Eleni. V románu je i dopis v ich-formě psaný jedním z hrdinů. 6.1 Dějová linie Román Η Συβαρίτισσα se soustředí především na hlavní postavu Eleni (Ελένη), na její život od narození až po dospělost. Eleni se narodila v rodině Michaila Kurkapase (Μιχαήλ Κούρκαπας) a Ismini Evjeni (Ισμήνη Ευγενή). Měla tři starší sestry – Katinu (Κατίνα), Mariu (Μαρία), Elissavet (Ελισσάβετ). Ismini se narodilo ještě jedno dítě mezi Mariou a Elissavet, které ale bohužel zemřelo. Později zemřela i její šestnáctiletá dcera Maria. Když Eleni vyrostla, byla poslána do katolického kláštera stejně jako její sestra Katina, aby studovala francouzský jazyk a hru na klavír. V roce 1939, kdy jí bylo 17 let, se pokusila spáchat sebevraždu skokem ze skály do moře. Chtěla uniknout tyranii své rodiny, ale byla zachráněna. Následně se zasnoubila a vdala se za svého prvního muže Manuila (Μανουήλ), se kterým brzy otěhotněla. Těsně před porodem se dostala do vězení společně se svým manželem a jeho sestrou Amalií (Αμαλία), kde také porodila. Její dítě zemřelo, o jeho smrti se ale více nedozvídáme. Víme, že se jí později narodilo druhé dítě Alexis (Αλέξης).

73

KINDLEROVÁ, Rita: Lili Zografu – Feministická antifeministka. In ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007, str. 122.

55

Manuil byl z vězení převezen do německého vojenského tábora a s Eleni se znovu potkal až po čtyřech letech. Své první dítě tedy nikdy neviděl. Eleni se většinou pohybovala ve společnosti mužů, a proto měla mnoho obdivovatelů a milenců. Milovala ji spousta mužů, ale jen někteří měli možnost dostat se do její blízkosti. Její setkání s muži byla jak jednorázová, tak i dlouhodobá, některá vyústila ve vztah nebo dokonce svatbu. Mezi její obdivovatele patřil Manos (Μάνος), byl to její přítel, se kterým se pravidelně scházela, a kterému se svěřovala se svými životními zážitky včetně těch milostných. Na konci románu jí Manos zanechal dopis se slovy, že jí moc miluje, ale jejich vztah nemá budoucnost a on nechce na stará kolena zůstat sám, proto se rozhodl oženit a odejít. 6.2 Charakteristika hlavních postav V této podkapitole charakterizuji pouze vybrané postavy, protože Lili Zografu se v tomto románu nevěnuje přílišné charakteristice jednotlivých osob, resp. se zde vůbec neobjevuje charakteristika vnější, ale pouze vnitřní, většinou nepřímá. Nejdůležitější hrdinkou je zde Eleni, na ni klade autorka velký důraz.

6.2.1 Eleni (Ελένη) Eleni byla nejmladší z Kurkapasových dcer, všichni jí odmala říkali „Περίσσιο“ (Nadbytečná), ani ona sama neznala své pravé jméno. Το περίεργο όμως είναι ότι και η Ελένη, η μικρότερη απ' όλες, δηλώνει, «γεννήθηκα ένοχη μόνο γιατί είχα γεννηθεί». (SY 26) Ovšem zvláštní bylo to, že Eleni, nejmladší ze všech, prohlásila: „Narodila jsem vina jen proto, že jsem se narodila.“

56

Eleni byla velmi vnímavé, zvídavé a citlivé dítě, které pochopilo, že není milované. Chyběla jí jak láska, tak i pohlazení. Neměla jednoduché dětství, otec byl neustále pryč a matka ji týrala. Román sleduje, jak se Eleni narodila, jak vyrůstala, jak odkrývala tajemství života, jak trpěla nedostatkem svobody, a jak svobodu nacházela. Zaměřuje se na její život plný krásných, ale i těžkých okamžiků, plný radostí, ale i strastí, život naplněný láskou, ale i zklamáním a bolestí. Lili Zografu do její postavy promítla spoustu svých životních zážitků, zkušeností, pocitů, názorů a myšlenek. V románu můžeme sledovat její vývoj, jak se z dítěte nejdříve stala naivní, mladá slečna prahnoucí po svobodě a nových zkušenostech, postupně objevující kouzlo lásky, zázrak mateřství a život v manželství. Tato mladá slečna díky mnoha těžkým okamžikům a zkouškám života dospěla do cílevědomé, sebevědomé a nezávislé ženy, která spoléhala sama na sebe, a která přesně věděla, po čem v životě touží a nebála se toho dosáhnout. Eleni se díky svým bohatým životním zážitkům, které byly pozitivní i negativní, poučila, věděla jak dostat to, co chtěla, uměla zaujmout muže a manipulovat s nimi. Měla u mužů úspěch, věděla to, užívala si jejich pozornosti a cenila si vztahů s nimi, ať byly tyto vztahy na milostné úrovni nebo pouze v přátelské rovině. V životě kladla velký důraz především na lásku a svobodu. 6.2.2 Ismini (Ισμήνη) Ismini Evjeni byla manželkou Michaila Kurkapase a zároveň matkou čtyř dcer. Na svém muži byla velmi závislá, nikdy nejednala sama, vždy čekala na jeho rozhodnutí. Byla mu zcela oddaná, udělala by pro něj cokoliv. Lili Zografu její postavu popisuje spíše negativně. Ismini nemilovala své děti, vlastně jí byly na obtíž. Když Michail nebyl doma, tloukla je. Nikdy se ale na ně neodvážila vztáhnout ruku v jeho přítomnosti. Eleni jí v dospělosti vyčetla její kruté, až nelidské, tyranské chování. Nenáviděla ji, nedokázala pochopit, jak se k nim mohla chovat takovýmto způsobem a prohlásila, že jediným poutem mezi nimi je krev, nic jiného ji k ní neváže.

57

6.2.3 Michail (Μιχαήλ) Michail byl hlavou rodiny Kurkapasových, byl velmi přísný, nikdy se svými dětmi nemluvil. V rodině zakázal, aby někdo nahlas plakal nebo se smál. Jeho striktnost byla ve vesnici proslulá, všichni věděli, jak je na ostatní tvrdý. Michail vlastnil výrobní firmu a velmi mu záleželo na jeho pověsti. O své zaměstnance a jejich rodiny se velmi dobře staral. Se svou vlastní rodinou netrávil mnoho času, často pobýval mimo domov, buď byl na cestách, nebo ve vězení. Nicméně když byl doma, všichni se věnovali pouze jemu, děti dostávaly od Ismini příkazy, co mají pro otce udělat. Život v jeho rodině připomínal vězení, jelikož se nikdo neodvážil vyjít ven. Michail byl zastánce křesťanských hodnot a pravidel, bylo pro něj důležité společenské postavení. 6.3 Hlavní motivy románu Do románu Η Συβαρίτισσα se všechny hlavní motivy promítly stejně jako do románu Η αγάπη άργησε μια μέρα. 6.3.1 Žena, láska Autorka se zaměřuje na jednu ženu, a právě do ní vložila spoustu svých myšlenek o lásce, tělu, sexualitě a i o vztazích s muži, o svatbě a nevěře, ale i mateřství. Nejvýznamnější láskou v románu byla láska milostná a sexuální. V rodině Eleni se nemluvilo ani o lásce, ani o mužích, ani o sexualitě. Slovo „muž“ se nevyslovovalo, používala se jiná slova jako „otec“ nebo „strýc“. Eleni také „nevěděla, jak pojmenovat pohlavní orgány, ani svůj, ani mužský.“ (SY 84) Tyto skutečnosti byly způsobeny současnou situací, sexualita byla ve společnosti tabuizovaným tématem, a právě na to autorka poukazovala a s tímto faktem nesouhlasila. Lili Zografu považovala sex za přirozenou součást každého milostného vztahu a své vyjadřování o něm vložila do prožitků Eleni: 58

Σφίχτηκα απάνω σου πολύ ευτυχισμένη και φιλιόμασταν ατέλειωτα σε κείνο τον εκκωφαντικό πάταγο, λες και θέλαμε να προλάβομε ν' αγαπηθούμε πριν μας σκοτώσουν, μεταγγίζοντας ο ένας στον άλλον την τελευταία του ανάσα. Τα κορμιά μας είχαν τόσο κολλήσει καθώς μια άγρια στύση σου με τρέλαινε. Πρόλαβα να σκεφτώ ότι η τόση σου εγκατάλειψη, που δεν την είχα χαρεί ούτε μια φορά αυθόρμητα στο κρεβάτι, ήταν αποτέλεσμα του φόβου σου μη με χάσεις. (SY 289) Tiskla jsem se k tobě moc šťastná, líbali jsme se nekonečně v tom ohlušujícím rámusu jako bychom se chtěli stihnout pomilovat před tím, než nás zabijí, zároveň jsme předávali jeden druhému poslední dech. Naše těla se k sobě tolik tiskla, tvoje divoká erekce mě vzrušovala. Stihla jsem pomyslet pouze na to, jak často jsi mě odmítal, že jsem se tebou nemohla ani jednou spontánně potěšit v posteli, a že to, co se teď dělo, se dělo proto, že ses bál, že mě ztratíš.

Na základě ukázky pochopíme, že je román v oblasti sexu je velmi otevřený. Autorka se nebála sexuální kontakt hrdinky s muži do detailů popsat, zároveň tím chtěla dokázat, že se člověk za svou sexuální touhu nemusí stydět. Do lásky a sexu zasvětil Eleni její první manžel Manuil. Eleni byla novým zkušenostem otevřená a její tělo jakoby jí napovídalo, co dělat. Měla silnou sexuální potřebu, a proto ve vztahu

s Manuilem

sexuálně

strádala,

manžela

musela

k milování

přemlouvat. Sama považovala sex za něco hezkého, ale Manuil jí tvrdil, že „tělo potřebuje disciplínu, musíš ho zocelit“ (SY 290). Ovšem Eleni byla zmatená, nechápala, co se děje, co je v jejich vztahu špatně. Po následujících slovech Manuila pochopila, že nejspíš bude chyba v ní. Άκουσε, κοριτσάκι, θέλω να με καταλάβεις. Έρωτα κάνει ο μπακάλης, ο μανάβης, ο χασάπης, ο παπουτσής. Κι αυτοί όλοι πιστεύουν το ίδιο με σένα. Πως εκφράζουν την αγάπη τους μ' αυτή την πράξη. Εμείς όμως πως θα αισθανθούμε τη διαφορά μας απ' αυτά τα στίφη των αμόρφωτων; Εμείς είμαστε διανοούμενοι, ξεχωριστοί, έχομε στη διάθεσή μας τόσα εκφραστικά μέσα... Βέβαια είσαι ακόμη ανώριμη, αλλά με απογοητεύεις, δεν σ' το κρύβω... (SY 183) Poslyš, děvče, chci, abys mě pochopila. Milují se zelinář, prodavač, řezník, švec. A oni všichni jsou přesvědčení o tom stejném jako ty, že vyjadřují lásku tímto 59

způsobem. Jak my se od tohoto davu nevzdělanců odlišíme? Jsme intelektuálové, lišíme se, máme k dispozici tolik výrazových prostředků... Samozřejmě ještě nejsi dospělá, ale neskrývám to, že mě zklamáváš...

Manuil se ji snažil vnutit to, že ona je ta špatná, zároveň jí vysvětloval, že intelektuálové nevyjadřují lásku sexem, protože mají oproti nevzdělancům k dispozici spoustu výrazových prostředků. Toto konstatování bylo pouze omluvou toho, že on sám neměl téměř žádnou sexuální potřebu. Eleni v tomto vztahu velmi trpěla nedostatkem sexu, nedostávala od manžela to, po čem toužila, zároveň Manuilovi plně důvěřovala a uvěřila tomu, že stejným způsobem žijí i ostatní páry. Když zjistila pravdu, pochopila, že chyba nebyla na její, ale na jeho straně. U hrdinky došlo k silnému obratu a uvědomění. Manželovi nikdy neodpustila to, jak ji ponižoval, zostuzoval, jak jí lhal, a jak ji svým neustálým odmítáním dovedl až k promiskuitě, tedy jak ji nevědomky nechal nabízet se ostatním. Ironií byl fakt, že v té době Eleni věřila, že tímto způsobem zachraňuje jejich lásku, vztah, manželství a zároveň od manžela čekala pochvalu za dosažení stejné beztělesné duchovnosti. Eleni si kvůli svému mládí a nezkušenosti nebyla vědoma své nevěry, až postupem času si vše uvědomila a dospěla k názoru, že „nevěří ve věrnost žádného těla člověka po dlouhém strádání“ (SY 248). Tvrdila, že „lidské tělo je rebel, které jste si nikdy nepodmanili, pokud si to ono samo nepřálo“ (SY 248). Manuil o jejích nevěrách nevěděl, Eleni mu vše přiznala až po dlouhé době, kdy se ho mimo jiné zeptala, proč si ji vlastně vzal za ženu, jednoduše odpověděl: «Γιατί σ' αγαπούσα». «Μ' αγαπούσες χωρίς να μ' επιθυμείς; Να μη μ' αγαπάς το καταλαβαίνω. Αλλά τι με ήθελες χωρίς το σώμα μου;» «Δεν αγαπούμε με το κορμί μας, Ελένη. Εγώ αγαπάω αλλιώς! Υπάρχει και η διάνοια και η ψυχή...» «Δεν αγαπούμε με το κορμί; Μα είσαι όλος μες στο κορμί σου κι όταν πεθάνεις δε θα 'σαι κανένας, όπως δεν ήσουν και πριν γεννήθηκες. Άκου, αγαπάς αλλιώς! Πώς διάβολο μας μπέρδεψαν έτσι μ' όλους αυτούς τους διαχωρισμούς, ψυχή, σώμα και αηδίες...» (SY 293/294) 60

„Protože jsem tě miloval.“ „Miloval jsi mě bez toho, abys po mě toužil? Pochopila bych, kdybys mě nemiloval, ale na co jsi mě chtěl bez mého těla?“ „Nemilujeme tělem, Eleni. Já miluji jinak! Existuje i mysl a duše...“ „My nemilujeme tělem? Jsi celý uvnitř svého těla a až zemřeš, nebudeš nikým, tak jako jsi nebyl předtím, než ses narodil. A poslyš, ty miluješ jinak! Jak se nám sakra ty věci pomotaly všemi těmi rozděleními, duše, tělo a nesmysly...“

Ze slov Manuila lze usoudit, že se nejednalo o pravou lásku, oproti tomu Eleni, když někoho milovala, dala do toho všechno, milovala jak tělem, tak i duší. O lásce se vždy vyjadřovala jako o hlubokém citu spojovaném s vášní. Vztah mezi Eleni a Manuilem nebyl naplňující ani pro jednoho z nich. Soulad nebyl ani v oblasti fyzické, a ani v oblasti intelektuální. Manuil nechtěl být nijak Eleni omezován, jejich vztah proto nebyl plnohodnotným vztahem. Eleni k životu potřebovala muže a milostné prožitky. Kolem ní se pohybovala spousta mužů, měla mnoho milenců, ale nikdy více zároveň. Její další vztahy autorka nepopisuje tak podrobně. Většinou nám podává krátké milostné příběhy, které hlavní hrdinka zažila. Velký důraz klade na popis jejích prožitků a pocitů. Silným milostným okamžikem se pro Eleni stal zážitek s německým milencem Konrádem, se kterým Eleni zažila bouřlivý nezávazný sex, díky kterému pochopila, jaké to je, když po sobě muž a žena vzájemně touží. Lili Zografu zde velmi otevřeně popisuje sexuální momenty. V oblasti vztahů a sexu Eleni důvěřovala svému tělu, svým pocitům, své duši, následovala jejich hlas. Říkala, že tělo „to krásné zvířátko, mluví obdivuhodným jazykem“ (SY 301), a že „tělo neumí lhát; když nebojuješ s jeho autentičností, pak s ním žiješ velmi harmonicky“ (SY 295). Žila v souladu se svým tělem a považovala to za velmi důležité, což se shoduje i s názorem autorky. S milostnou láskou souvisí i motiv svatby, který ve svém románu Zografu nevynechala. Eleni se dvakrát vdala a třetí sňatek zrušila. Na svatbu nevěřila, a to muži nedokázali pochopit. Muži ji většinou žádali o ruku a její opovržení svatbou brali jako urážku. 61

Pro ně byla svatba jakýmsi vyvrcholením vztahu, ovšem pro ni byla stejně jako pro autorku pouze ústupkem z lásky. V románu Η Συβαρίτισσα se hlavní hrdinka potýká i s konci vztahů, se kterými se musela smířit. Vždy, když Eleni skončil nějaký vztah s mužem, kterého milovala, potřebovala určitý čas, aby se její tělo očistilo od posledního milence. Čekala, dokud jí její tělo nedá pokyn, že je připraveno na další milostná dobrodružství. Konec lásky Eleni vnímala jako určitou transformací, kterou je nutné si projít, a až poté jí bylo dovoleno vydat se naproti nové lásce. Milostná láska je znázorněna i na vztahu Michaila a Ismini. Nejednalo se o vztah dvou rovnocenných partnerů. Michail chtěl, aby ho žena poslouchala a Ismini se mu podřizovala, vzhlížela k němu a nechávala ho o všem rozhodovat. Na jednu stranu měla strach z něj, ale na druhou stranu se bála, že ho ztratí. Typ milostné lásky, který se v románu objevuje, je láska platonická. Eleni byla ženou, po které muži toužili, a proto měla spoustu obdivovatelů. Jedním z příkladů platonické lásky byl její přátelský vztah s Manosem. On ji miloval a toužil po ní, ona to věděla, ale odmítala ho. Manos se tedy nakonec uchýlil k lásce z rozumu a oženil se s jinou ženou. Postavy v románu o lásce většinou nemluvily. Otevřenost v oblasti lásky, vztahů s muži a sexuality se projevila až v dospělosti hlavní hrdinky, která během života nabírala zkušenosti, o které se následně mohla podělit. Eleni nebyla ženou, která by čekala na osudovou lásku, ale ani muže záměrně nehledala, většinou se jen pohybovala v jejich přítomnosti. Nouzi o muže rozhodně neměla a vybírala si, s kým chce a nechce být. Když lásku našla, dokázala si ji udržet, nikdy jí nezevšednila. Uměla muže ovládat a svádět. Důležité pro ni bylo ve vztahu to, aby se mohla sama realizovat, a aby ji v tom nikdo neomezoval. Protože se Eleni velmi často dostávala do kontaktu s muži a užívala si každý moment s nimi, rodina a společnost ji považovala za prostitutku, její chování pro ně bylo v té době nepřípustné.

62

Dalším druhem lásky je láska mateřská, která je zobrazená v postavě Ismini. Mateřská láska u ní chyběla, byla nenaplněná. Eleni byla nechtěným dítětem a všichni jí to dávali jasně najevo. Od malička neznala, co je to láska, přesto si v dospělosti uvědomila, že mateřská láska je velice silný cit. Mateřství považovala za přirozenou součást života i lásky. Sama porodila dvě děti a trpěla jejich ztrátou. První jí totiž zemřelo a druhé bylo po rozvodu svěřeno do péče otci. Tvrdila: „Dítě je velmi přirozené, pro matku je určitou formou Boha a Bůh se nedá popsat.“ (SY 265) Ποιος θα γλιτώσει εκατομμύρια κορίτσια που μαραζώνουν χωρίς ν' ακούσουν ποτέ τα ποτάμια της μήτρας τους να σπάνε το φράγμα και να ξεχύνονται σ' ευτυχισμένα κρεβάτια; Τι να την κάνομε λοιπόν τη δωρεά της μήτρας αυτής από τον ίδιο τον δημιουργό σας που τις καταδίκασε και στην ταπείνωση της φθοράς; [...] αλλά εμείς έχομε μια μήτρα που ουρλιάζει και οι σερνικοί έναν φαλλό, ωραίο, σαν άνθος, που κι αυτός μαραίνεται ώσπου πεθαίνει πάνω στο κορμί τους ταπεινώνοντάς τους. (SY 330) Kdo zachrání miliony děvčat, které živoří, aniž by někdy zaslechly potoky svého lůna, které se snaží prolomit bariéru a touží se vylít do šťastných postelí? Co uděláme s tím darem lůna, který máme od stejného stvořitele jako vy, který je odsoudil k záhubě? [...] my máme lůno, které křičí a muži mají penis pěkný jako květina, která uvadá a umírá poníženě na jejich těle.

Eleni byla přesvědčená o tom, že žena je na světě proto, aby porodila děti, a připadalo jí zvláštní, když žena děti neměla. Zároveň nedokázala pochopit, jak její matka dokázala porodit pět dětí a ani jedno nemilovat. Pro Eleni byla mateřská láska něco samozřejmého, o čem vůbec nemusela přemýšlet, své dítě prostě bezpodmínečně milovala. V románu se objevují i další formy lásky, například láska sourozenecká, ačkoli byla v jejich rodině láska zakázaná. [...] «μην αγαπάτε αλλήλους», γιατί όλοι, κατ' εντολή της μάνας, μόνο τον μπαμπά έπρεπε ν' αγαπούν και στην μαμά να υπακούουν. (SY 37) 63

[...] „nemilujte se navzájem“, protože všichni podle příkazu matky museli milovat pouze otce a matku poslouchat.

Sesterská láska se projevila mezi Eleni a Mariou, Eleni a Elissavet, přestože se neměly milovat, měly k sobě blízko, a to jim nemohl nikdo zakázat.

6.3.2 Svoboda V románu Η Συβαρίτισσα se tematika svobody objevuje především ve spojitosti s jejím nedostatkem. Eleni a její sestry vyrůstaly v rodině s velmi přísným otcem a matkou, která je bila, byly velmi omezovány jejich pravidly, nikam nechodily, ani si nehrály s jinými dětmi, byly jako ve vězení. Pro Eleni byl únikem od tyranské rodiny klášter, kde studovala, ale ani tam nenalezla svobodu, kterou hledala. I v klášteře bylo nutné dodržovat pravidla. V sedmnácti letech, když zrovna trávila čas doma, se rozhodla spáchat sebevraždu, protože již nemohla unést despotické chování svých rodičů. V sebevraždě viděla svobodu. Takové osvobození se jí ale nepodařilo, poněvadž byla zachráněna. Veškeré dění v domě a soužití rodiny Kurkapasových velmi dobře znala služebná Sofia (Σοφία). Když Michail nechápal, proč se chtěla Eleni zabít, a ptal se jí, zda se nějak provinil, odpověděla: Τι φταίτε; Τολμάει κανένα παιδί να σας πει τι γίνεται, αφού εσείς δεν ανοίγετε ποτέ το στόμα σας; Εσάς σας νοιάζει μόνο να τις έχετε κλειδωμένες εδώ μέσα και δεν πάνε ν' αλληλοσκοτώνουνται! (SY 106) Čím jste se provinil? Odvažuje se vám snad nějaké dítě říct, co se děje, když nikdy neotevřete pusu? Vás zajímá pouze to, abyste je měl zamčené tady uvnitř, a to není možné, aby se navzájem nepozabíjely!

Michail si očividně neuvědomoval, že omezuje svobodu svých dětí, které tím velmi trpěly, ale zároveň svůj postoj nedokázal změnit. Byl příliš ovlivněn společností. Eleni se nevzdávala a hledala svobodu dál. Až když se seznámila s Manuilem, získala trochu více volnosti a po svatbě se s radostí odstěhovala pryč. Po několika letech 64

bohužel zjistila, že ani v manželství není svobodná. Nejvíce trpěla tím, že svobodně nemohla vyjádřit svou sexualitu. Její život se výrazně změnil až po jejím rozvodu s Manuilem, kdy si začala života, především svobody, kterou měla, více užívat. Konečně se stala svobodnou ženou, která mohla projevit své sexuální potřeby, a která začala žít tak, jak sama chtěla. Ό,τι είναι λευτεριά είναι και ζωή [...] θέλω να τα γευτώ όλα, να επιβεβαιωθώ ότι υπάρχω. (SY 183) Vše, co je svoboda, je i život [...] chci ochutnat všechno, abych se ujistila, že existuji.

Svoboda pro Eleni znamenala to, že ji nikdo neomezuje a nikdo ji nesoudí. Postupem času Eleni došla k názoru, že „svoboda není konečným bodem, ale neustálou výzvou.“ (SY 316) Se svým přítelem Manosem často probírala i téma svobody. O svobodě mu řekla: „Moje svoboda je pro mě velmi drahá, než abych ji vyměnila za jakékoli dědictví.“ (SY 300) Nebyla to pouze Eleni, která trpěla nedostatkem svobody. Pocítila to především její sestra Elissavet, se kterou se Eleni setkala po dlouhém odloučení, a která bohužel odkryla tajemství svobody až ve svých šedesáti letech. Elissavet litovala svého života a své sestře záviděla, že odešla od rodičů brzy. Ona sama totiž „prožila celý svůj život jako otrokyně v jejich stínu“ (SY 137). Proto toužila alespoň jako svobodná zemřít. Zda se jí to podařilo, se nedozvídáme. Důležitý byl její obrat, její uvědomění, že k životu potřebuje vnější svobodu, a její rozhodnutí svobodu najít. Postavy v románu byly do jisté míry omezovány i společenskými konvencemi a aktuální situací v zemi. Ovšem Eleni se v dospělosti dokázala oprostit i od pravidel, které diktovala společnost, a tak se mohla cítit úplně svobodná.

65

6.3.3 Životní filozofie Životní filozofie autorky se opět promítla do postavy Eleni, autobiografie je patrná z toho, jak Eleni žije, jak jedná, co tvrdí. Tento román byl silně ovlivněn filozofií Friedricha Nietzscheho. Autorka nejdříve zobrazuje úplný opak, popisuje rodinu, která byla silně ovlivňována společností, a která dodržovala hodnoty křesťanské morálky. Děti musely být poslušné, pokorné, nesměly se vymykat. K obratu u hrdinky došlo, až když dospěla. Rozhodně ničeho nelitovala, uvědomovala si, že vše, co se stalo, vše, co zažila, jí pomohlo stát se tím, kým se stala. Přestože se v Eleni zážitky z minulosti, především z dětství, zakořenily hluboko, snažila se žít přítomností a užívala si svůj život. Dokázala se postavit společnosti, jejím konvencím a nepodrobovala se ani křesťanství. V jejím vývoji a poznání potřeby změny jí samozřejmě pomáhali její přátelé, obdivovatelé a milenci. Eleni se většinou pohybovala mezi muži, kteří jí pomáhali uvědomovat si svoji ženskost a zároveň svoji důležitost na světě. Dávali jí pocit, že stojí za to žít. Ona pak byla schopná žít v souladu se svou přirozeností. Stejně jako Nietzsche i Eleni byla zastánkyní seberealizace člověka. Eleni se nechtěla podobat ostatním, chtěla být jedinečná a něčím výjimečná. Chtěla žít podle svých představ, a ne podle toho, co dělají ostatní nebo co si ostatní myslí, že se dělat má. O životě se v románu často mluví. Když se Eleni po letech znovu setkala se svým manželem, zdůraznila mu: „Můj život je život můj a nikoho jiného, můžeš to pochopit? Je to jediná stabilní věc, kterou vlastním na této zemi.“ (SY 247) Eleni se opravdu na nikoho neohlížela, chtěla, aby to byla ona, kdo bude rozhodovat o svém životě. Αρνούμαι να ζω σαν ηττημένη κι ας είμαι, αλλά δε γίνεται να κλείνομε όλες τις πηγές της ζωής σαν τις βρύσες του νερού, δεν το ανέχομαι. Κι ύστερα πρέπει να καταλάβω τι κάνω εδώ πέρα. Πρέπει να γεννήθηκα για να κάνω κάτι που δεν μπορεί να 'ταν η ηλίθια ερασιτεχνική παράσταση συζυγικής ευτυχίας! (SY 302) Odmítám žít jako poražená, přestože jsem, ale není možné, abychom zavřely všechny zdroje života tak jako kohoutky vody, to nestrpím. A později musím 66

pochopit, co tady dělám. Musela jsem se narodit, abych udělala něco, a to nemohlo být to, abych byla amatérskou hlupačkou představující manželské štěstí!

Eleni toužila najít smysl svého života, snažila se pochopit důvod, proč se ocitla na zemi. Během své životní cesty poznala, že potřebuje spoustu času, aby zjistila, kým je a co od života chce. Eleni prožívala každý okamžik svého života a považovala za zázrak to, že se vůbec narodila. V životě se držela pravidla, že „vždycky existuje ještě něco horšího, než to špatné, co se ti děje“ (SY 116) a také tvrdila: Είναι ο νόμος της γης. Δώσ' τα όλα για να ξαναγίνεις. (SY 297) To je zákon země. Vydej ze sebe vše, aby ses mohl znovu zrodit.

Jako každý člověk, i Eleni toužila být ve svém životě šťastná. V průběhu let odkrývala tajemství života, poznávala jeho dobré, ale i stinné stránky. Sama pochopila, že člověk se ve svém životě neustále učí, poznává a zažívá nové věci. Tyto věci by měly vést ke spokojenosti člověka, a až když si člověk uvědomí, že je spokojený sám se sebou, poté může být šťastný. Eleni si tím vším prošla a svého štěstí dosáhla, jak je patrné z následující ukázky: Έχεις ακούσει πως με τους ανέμους μεταφέρονται χιλιόμετρα μακριά σπόρια φυτών που ευδοκιμούν χωρίς να τα 'χει φυτέψει κανείς; Και γώ ένας σπόρος που ταξίδεψα χιλιόμετρα χρόνου, ένα τόσο δα σπέρμα ευτυχίας είμαι. (SY 351) Už jsi slyšel o tom, že vítr přenáší kilometry daleko semínka rostlin, které kvetou, aniž by je někdo zasadil? I já jsem takové semínko, cestovala jsem kilometry času, jsem takovým semínkem štěstí.

Eleni pochopila hlavní myšlenky epikureismu a řídila se jimi. Užívala si tělesných rozkoší, o svém životě často přemýšlela a důležitou součástí života pro ni bylo také přátelství.

67

K životu na zemi patří neodmyslitelně i smrt a ani jejímu motivu se Lili Zografu ve svém románu nevyhnula, přestože se jí věnovala pouze okrajově. Uvažování o smrti jako o způsobu osvobození začíná pokusem hlavní hrdinky o sebevraždu. V románu se objevuje i pokus o sebevraždu jednoho přítele Eleni, který nedokázal unést své vyčlenění z politické strany. Dále autorka zmiňuje smrt jedné z dcer Kurkapasových a úmrtí obou rodičů Eleni. Většina lidí nese těžce smrt někoho z členů rodiny nebo z přátel a i v této nelehké situaci byly postavy ovlivňovány společností, záleželo jim na tom, co si ostatní myslí. Όλοι, παιδί μου, θα κλαίμε, μη μας παρεξηγήσει ο κόσμος πως δεν είμαστε καλοί συγγενείς. (SY 37) Všichni pláčeme, aby si ostatní lidé nemysleli, že nejsme dobří příbuzní.

Eleni brala smrt jako neodvratnou součást života, ke které každý člověk jednou dojde, a přijala ji jako něco přirozeného. Pohled na smrt se zde tedy promítl stejně tak, jak ho prosazoval epikureismus.

68

7. Porovnání románů Přestože je každý román obsahově odlišný a byl napsán a vydán v jiném roce, mají mnoho společného. Román Η Συβαρίτισσα je autobiografickým dílem, a proto v něm můžeme pozorovat, jak Lili Zografu promítla do hlavní hrdinky svůj vlastní život a své myšlenky. Proto je kniha také rozsáhlejší a mnohem více hluboká a filozofická. Naopak druhý román Η αγάπη άργησε μια μέρα, přestože je kratšího rozsahu, výrazně lépe vykresluje jednotlivé postavy pomocí charakteristiky vnější i vnitřní. Hlavními postavami obou románů jsou ženy, autorka se soustředí především na jednu hlavní hrdinku, kterou je Erato v Η αγάπη άργησε μια μέρα a Eleni v Η Συβαρίτισσα, nicméně první jmenovaný román zachycuje podrobněji i životy dalších hrdinek. Rozdíl mezi těmito dvěma hrdinkami je v jejich vývoji. Postava Erato se oproti Eleni vůbec nevyvinula. V obou románech je nejvýznamnější láska milostná. Erato prožila lásku nenaplněnou, za celý život dokázala milovat pouze jednoho muže, se kterým prožila první sexuální momenty. Později byla znásilňovaná, považovala své tělo za nečisté, a tím si v sobě vypěstovala odpor k sexu. Oproti tomu Eleni se zamilovala mnohokrát. Po prvním manželství pochopila, co od vztahu s mužem očekává, velmi důležitou pro ni byla láska tělesná. Prostřednictvím svého těla lásku vyjadřovala, zároveň se nebála mluvit o svých sexuálních potřebách. Eleni tedy o svých pocitech mluví na rozdíl od Erato, která na lásku pouze myslí a tiše po ní touží. Přestože byl román Η Συβαρίτισσα vydán o sedm let dřív než Η αγάπη άργησε μια μέρα, autorka v něm vyjadřuje sexuální prožitky Eleni otevřeněji a mnohem intenzivněji je také popisuje. Milostný vztah, který mezi sebou měli rodiče obou hrdinek, byl velmi podobný. Model nerovnocenných partnerů se Lili Zografu nelíbil, a proto na něj poukazovala. Žena byla v takovém manželství podřízena muži, neměla šanci se sama realizovat. Obě ženy svého muže ctily a poslouchaly ho. V románech se lišilo vnímání svatby dvou hrdinek. Eleni se v dospělosti podobala postavě Ekaterini, která na rozdíl od ní dosáhla trvalého manželského štěstí. Ekaterini 69

svatbu považovala za jeden z hlavních pilířů života na rozdíl od Eleni, která díky svým manželstvím a soužitím s muži pochopila, že je pro ni mnohem důležitější samotná láska, svatba pro ni byla pouhým obřadem, po kterém toužili její milenci. Hrdinky v románu Η αγάπη άργησε μια μέρα se většinou nechávají muži svádět, muž je ten dominantní, který usiluje o ženu, který dělá první krok k tomu, aby ženu získal. Ve druhém románu došlo ke změně, hlavní hrdinka se stala tou, která sváděla muže a která si zvolila, se kterým chce být. V prvním románu také většina žen nedostává prostor pro sebe samé, není jim umožněn vlastní osobní rozvoj a uplatnění jejich schopností a dovedností, jsou silně ovlivňovány muži. Naopak v románu Η Συβαρίτισσα si hlavní hrdinka dokázala najít čas sama na sebe. Kromě milostné lásky se v obou dílech silně projevila se také láska mateřská. Erifyli byla jejím ztělesněním, přesto byla znázorněna její povrchnost, když odmítla milovat svou dceru jen kvůli její ošklivosti. Nejsilnější mateřské pouto bylo zobrazeno na jejím vztahu s Erato. Ismini byla naprostým opakem Erifyli. U Ismini mateřská láska neexistovala, byla vytěsněna a nahrazena láskou k manželovi. Lili Zografu považovala mateřskou lásku za mnohem silnější než je láska milostná, a proto do románu vložila postavu Ismini, aby ukázala, jak by se žena ve vztahu k dětem neměla chovat. Další láskou byla láska sesterská, která Pinelopi a Eleni nahrazovala lásku mateřskou. Oběma hrdinkám byla nejbližší osobou jedna ze sester, pro Pinelopi to byla mladší Erato, která později utekla z domu, pro Eleni to byla starší sestra Maria, která brzy zemřela. Obě jejich sestry je měly rády, zastávaly se jich a bránily je, přesto jim nedokázaly mateřskou lásku nahradit. Motiv svobody byl pro hrdinky také velmi důležitý. Hlavou rodiny byl vždy otec, který byl velmi přísný, bránil své rodině ve svobodě, řídil se pravidly a společenskými konvencemi. Postavami, které trpěly nedostatkem svobody, byly Pinelopi a Eleni. Pinelopi byla v dětství oslovována jako Τέρας (Netvor), Eleni jako Περίσσιο (Nadbytečná). I přes tuto skutečnost obě hrdinky představují kontrast. Přestože měly stejné východisko, byly 70

nechtěnými dětmi s nedostatkem vnější svobody, byla to pouze Eleni, která se dokázala vymanit a svobodu získat. Pinelopi lze srovnat také s postavou Elissavet. Obě dvě musely snášet zákazy vycházení až do vysokého věku, Pinelopi kvůli své ošklivost, Elissavet kvůli své hlouposti, než jim bylo umožněno poznat, co to vlastně svoboda je. Pinelopi i Elissavet ve svém životě strádaly a byly velmi omezovány. Elissavet proto toužila alespoň jako svobodná zemřít, když už nemohla jako svobodná žít, Pinelopi tohoto cíle dosáhla, zemřela svobodná. Lze najít podobnost i mezi hlavními hrdinkami Erato a Eleni. Prožily dětství v tyranské rodině, svobodu nenašly ani v klášteře. Ačkoli se obě dokázaly odpoutat od rodiny, Erato svobodu stále jen hledala, ale nenacházela. Vždy, když si myslela, že už svobodu získala, zjistila, že je stále nesvobodná. V životě pro ni byla mnohem důležitější láska než svoboda. Eleni se nad lásku povznesla a jejím hlavním cílem bylo získat právě svobodu. Pouze dvěma hrdinkám se opravdu podařilo svobodu získat, přestože se musely vzepřít společnosti. Těmito hrdinkami byla Ekaterini a Eleni. Obě byly typickou představitelkou ženy-hrdinky, kterou autorka často vkládala do svých děl. Byla to opravdu žena, která toužila po nezávislosti a udělala by cokoliv, aby ji získala. Zároveň se snažila o seberealizaci, přestože zažívala nespravedlnost jak v rodině, tak i ve společnosti. Svoboda je v obou románech spojována i se smrtí. Když hrdinky stále nenacházely svobodu, nevěděly, kde ji mají dál hledat, dospěly k názoru, že vysvobozením z neustálého hledání bude smrt. A právě smrt pro ně byla symbolem osvobození. Životní filozofie autorky byla zřejmá v obou románech, ale pouze v románu Η Συβαρίτισσα ji zobrazila přesně tak, jak ji prosazovala, objevily se zde myšlenky epikureismu a především také názory a přesvědčení Friedricha Nietzscheho. V románu Η αγάπη άργησε μια μέρα promítla svou filozofii v opačném smyslu, ukázala, jak by to v životě nemělo vypadat. Dokázala, že pokud je pravidel příliš, lidé trpí, nemohou být nikdy spokojení, a právě to všechno vede ke špatnému konci.

71

8. Závěr Cílem této diplomové práce bylo seznámit českého čtenáře s novořeckou spisovatelkou Lili Zografu, s jejími na tehdejší dobu velmi pokrokovými názory a s hlavními tematickými motivy její tvorby, které z nich vycházejí. Dále analyzovat její dva nejvýznamnější romány Η αγάπη άργησε μια μέρα a Η Συβαρίτισσα a provést jejich komparaci s cílem poukázat na jejich společné a rozdílné prvky. Lili Zografu byla během svého života ovlivněna různými skutečnostmi a faktory. Zásadní vliv na ni měl její přísný otec, díky kterému se od dětství dostávala do kontaktu s žurnalistikou a politikou. Dále ji ovlivnila katolická škola, která jí ukázala, jak by měl člověk žít podle tradičních křesťanských a morálních hodnot. Tento způsob života se jí nelíbil, a proto se uchýlila k řecké filozofii, k epikureismu, který jí sliboval šťastný život, pokud následovala tělo a duši. Ovlivnila ji ale také filozofie Friedricha Nietzscheho, který se stavěl proti společenské morálce a vlastní realizaci člověka považoval za cestu k dosažení svobody. V neposlední řadě měly na autorku vliv její vztahy s muži, ale také mateřství a její vztah s dcerou Renou. Všechny tyto zkušenosti a zážitky následně promítla do své tvorby, tedy i do románů Η αγάπη άργησε μια μέρα a Η Συβαρίτισσα. Hlavní motivy, kterými jsem se zabývala, byly ženy, láska, svoboda a životní filozofie autorky. V každém z románů se tyto motivy projevily odlišně, přestože jsem našla i některé společné rysy. V románu Η αγάπη άργησε μια μέρα autorka zobrazila, jak tragicky můžou skončit životy lidí, když jsou příliš ovlivňovány společenskými konvencemi, a když slepě následují křesťanskou morálku. Přestože se hrdinky snažily vymanit z vlivu společnosti, nedařilo se jim to. A ačkoli toužily po svobodě, nebylo jim dovoleno ji získat nebo ji prostě nenacházely. Lili Zografu tím chtěla poukázat na to, že žít pod tlakem společnosti, nikdy nevede ke štěstí. Člověk se nejprve potřebuje oprostit od pravidel a až poté může žít šťastný a spokojený život. Postavou, které se to podařilo, byla Ekaterini, kterou autorka záměrně umístila do pozadí děje, chtěla tak pouze naznačit, jaká cesta je ta správná. Nicméně v románu Η Συβαρίτισσα potvrdila, že život bez pravidel a bez vlivu ostatních lidí se stává tím naplňujícím. Na postavě Eleni 72

vyobrazila model života, který prosazovala a dokázala tak, že pokud je člověk volný, pak je jeho život mnohem kvalitnější. Lili Zografu zároveň v obou románech představila různé formy lásky. U lásky milostné považovala za ideální vztah ten, kdy si jsou oba partneři rovni, a právě proto ve svém díle zobrazila i lásku tyranizující, ve které panoval muž a žena mu byla podřízená, tento typ vztahu neuznávala. V oblasti lásky většinou zobrazovala kontrasty, nechyběla tedy láska naplněná, ale také nenaplněná nebo dokonce vytěsněná. Ovšem nejednalo se pouze o lásku milostnou, ale především také o lásku mateřskou nebo sourozeneckou. Postavy o lásce většinou nemluvily, přestože po ní toužily a přemýšlely o ní, výjimkou byla pouze Eleni, která se o svých náklonnostech a sexualitě často bavila se svými přáteli. Autorka chtěla čtenářům ukázat, že není potřeba sex tabuizovat, že je lepší pocity projevovat. Lili Zografu se nebála vyjádřit jakékoli vlastní pocity a názory, které byly v tehdejší době velmi pokrokové. Byla bezprostřední, neexistovalo nic, co by nedokázala říct nebo napsat. Pro její literární tvorbu je charakteristický její průkopnický, ale i silně subjektivní, často záměrně provokativní, přístup k různým sociálním, politickým a duchovním otázkám. Hlavním charakteristickým rysem je sarkasmus k mocenským strukturám, tedy k patriarchátu a k církvi, a k jejich vzájemným vztahům.

73

9. Resumé (Περίληψη) Η παρούσα διπλωματική εργασία ασχολείται με την Ελληνίδα συγγραφέα Λιλή Ζωγράφου (γεν. 1922) και εστιάζει στην φιλοσοφία ζωής της και στα κύρια μοτίβα της λογοτεχνικής της δημιουργίας. Σκοπός της ορίστηκαν η παρουσίαση της συγγραφέως στον Τσέχο αναγνώστη και η επίδειξη των πολύ προοδευτικών απόψεων της για εκείνη την εποχή από τις οποίες προέρχονται τα κύρια θεματικά μοτίβα. Η εργασία στοχεύει στην ανάλυση των δύο πιο

σημαντικών

μυθιστορημάτων της

–

Η

αγάπη

άργησε μια

μέρα

και Η Συβαρίτισσα – και στην σύγκριση τους με την επιδίωξη της επισήμανσης στα κοινά και διαφορετικά στοιχεία τους. Στο πρώτο κεφάλαιο της εργασίας περιγράφεται η Λιλή Ζωγράφου σαν μια ανεξάρτητη, περήφανη, σκληρή και ανυποχώρητη γυναίκα η οποία είχε θάρρος να ζήσει το παρόν όπως ήθελε. Τα επόμενα δύο κεφάλαια αφιερώνονται στο πλούσιο συγγραφικό έργο, στο οποίο περιλαμβάνονται πεζογραφία (διηγήματα, νουβέλες, μυθιστορήματα), δοκίμια, ποίηση και θεατρικό έργο, και στα βασικά μοτίβα των βιβλίων της – γυναίκες, αγάπη/έρωτας και ελευθερία. Επιπλέον περιγράφονται η φιλοσοφία ζωής της συγγραφέως και τα στοιχεία με τα οποία επηρεάστηκε, π.χ. επικουρισμός, φιλοσοφία του Friedrich Nietzsche. Μετά την γενική εισήγηση στα θεματικά μοτίβα αναλύονται τα δύο επιλεγμένα μυθιστορήματα στα οποία αποτυπώθηκαν όχι μόνο τα κύρια μοτίβα αλλά και οι ιδέες της Ζωγράφου και οι δικές της εμπειρίες οι οποίες σχετίζονται κυρίως με το αυτοβιογραφικό μυθιστόρημα Η Συβαρίτισσα. Όμως και τα δύο μυθιστορήματα θεωρούνται αντιπροσωπευτικά όσον αφορά την φιλοσοφία της, αν και περιέχουν πολλά κοινά στοιχεία, διαφέρουν. Στο τελευταίο μέρος της εργασίας συγκρίνονται και εξηγούνται οι διαφορές. Η Λιλή Ζωγράφου ήταν άμεση στην εκφορά του λόγου, απόλυτη και πολύ επιθετική. Δεν ύπηρχε τίποτε που να μην τόλμησε να πει και να το γράψει αν και ήξερε ότι θα προκαλεί ποικιλίες αντιδράσεις. Η στάση της απέναντι σε διάφορα κοινωνικά, 74

πολιτικά και πνευματικά ζητήματα ήταν ρηξικέλευθη, αλλά και έντονα υποκειμενική, και συχνά σκόπιμα προκλητική, τόσο στο δοκιμιακό όσο και στο καθαρά λογοτεχνικό της έργο. Κύριο χαρακτηριστικό του ύφους της είναι ο σαρκασμός απέναντι στις δομές εξουσίας, δηλαδή στην πατριαρχία και στην Εκκλησία, και στη διαπλοκή τους.

75

10. Seznam použité literatury 10.1 Primární literatura ZOGRAFU, Lili. Η αγάπη άργησε μια μέρα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1994. ZOGRAFU, Lili. Η Συβαρίτισσα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1997.

10.2 Sekundární literatura BAKOMARU, Olga. Λιλή Ζωγράφου. Γυναίκα. 1997, (Μάρτιος). BLECHA, Ivan. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1977.

HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. KALAMARAS, Vasilis K. Ο αριστερός μου Οδυσσέας Ελύτης. Ελευθεροτυπία. 1997. KINDLEROVÁ, Rita: Lili Zografu – Feministická antifeministka. In ZOGRAFU, Lili. „Prostitutka“. Praha, 2007, str. 119-124. KURTOVIK, Dimosthenis. Έλληνες Μεταπολεμικοί συγγραφείς. Athina: Ekdosis Pataki, 2005. LAMBRINU, Katerina. Έλλη Αλεξίου, Λιλή Ζωγράφου, Άννα Σικελιανού: Τρεις δρόμοι. Athina: Aftognosia. PAPANIKOLAOS, Nikos. Συνέντευξη Λιλή Ζωγράφου. Τύπος της Κυριακής. 1993. 76

SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. ZOGRAFU, Lili. Από τη Μήδεια στη Σταχτοπούτα: η ιστορία του φαλλού. Athina: Ekdosis Alexandria, 1998. ZOGRAFU, Lili. Αντιγνώση: Τα δεκανίκια του καπιταλισμού. Athina: Ekdosis Alexandria, 1983. ZOGRAFU, Lili. Επάγγελμα πόρνη. Athina: Ekdosis Alexandria, 1994. ZOGRAFU, Lili. Οι Εβραίοι κάποτε (Μίκαελ). Athina: Estia, 1973. ZOGRAFU, Lili. Σύγχρονός μας ο Κάφκα. Athina: Ekdosis Alexandria, 1999. Αμφισβήτηση: Συλλογή άρθρων από την εφημερίδα Τα Νέα. Athina: Nea Synora, 1961. ΓΚΙΩΝΗΣ, Δημήτρης. Ένας κι ένας..: 46+1 άνθρωποι της τέχνης από κοντά. Αθήνα: Ekdosis Ankyra, 2014. Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Athina: Ekdosis Pataki, 2007. ΟΔΟΣ ΠΑΝΟΣ: Αφιέρωμα στη Λιλή Ζωγράφου. Athina: 1999, τεύχος 102. Internetové zdroje DERMITZAKI, Irini. 16 χρόνια χωρίς τη Λιλή Ζωγράφου. In: Maga.gr [online]. 2014 [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: .

77

FARINU-MALAMATARI. Τέσσερις γυναίκες γράφουν για τη ζωή του. In: Το Βήμα [online].

2007

[cit.

Dostupné

2015-01-07].

z: .

Philosophical

Dictionary [online].

[cit.

2015-12-08].

Dostupné

z:

. I agapi argise mia mera. In: BiblioNet [online]. [cit. 2014-12-29]. Dostupné z: . KYRIAKOPULU, Evi. ΑΝΤ’ ΑΥΤΟΥ. In: Το Αρχείο [online]. 2009 [cit. 2015-01-15]. Dostupné

z:
assetview.aspx?tid=61498&tsz=0&act=mMainView>. Lili Zografu. In: Εθνικό Κέντρο Βιβλίου [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: . LORI, Keza. Βιογραφίες ή αδιακρισίες;. In: Το Βήμα [online]. 1996 [cit. 2015-01-09]. Dostupné z: . PSARADAKIS,

Vangelis.

In: Eyelands.gr [online].

Η 2010

Λιλή

Ζωγράφου [cit.

όπως

την

2014-12-30].

γνώρισα. Dostupné

z: . RUMELIOTIS, Andreas. Έλα όπως είσαι: με την Λιλή Ζωγράφου. [online]. 22. 11. 2013

[cit.

2014-12-29].

Dostupné

z:

.

78

Βαγγέλης Ψαραδάκης, μνήμη Λιλής Ζωγράφου. In: Poiein [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: .

79