Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií
Bakalářská diplomová práce
2008
Hana Coufalová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Novořecký jazyk a literatura
Hana Coufalová
Pinelopi Delta a Velká myšlenka Bakalářská diplomová práce
Vedoucí Mgr. et Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D. 2008
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury
...........................................................................................
3
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské diplomové práce Mgr. et Mgr. Markétě Kulhánkové, Ph.D. za rady a připomínky.
4
Obsah Obsah ..................................................................................................................... 5 1. Úvod ................................................................................................................... 6 2. Pinelopi Delta a Velká myšlenka ............................................................................ 8 2.1 Život Pinelopi Delta .............................................................................. 8 2.2 Historické pozadí ................................................................................ 13 2.2.1 Přehled hlavních událostí řeckých dějin 1844-1922 ..................... 13 2.2.2 Charakteristika pojmu „Velká myšlenka“ ..................................... 15 2.2.3 Eleftherios Venizelos a jeho politická činnost .............................. 20 2.2.4 Politické smýšlení Pinelopi Delta ................................................ 22 2.3 Romány s byzantskou problematikou ................................................... 24 2.3.1 Autoři počátku dvacátého století a Byzanc .................................. 24 2.3.2 Za vlast .................................................................................... 25 2.3.3 V dobách Bulharobijce .............................................................. 27 2.3.4 Zničení ..................................................................................... 29 2.4 Rozbor románů .................................................................................. 31 2.4.1 Postavy .................................................................................... 31 2.4.2. Historické souvislosti ................................................................ 33 2.4.3. Jazyk ...................................................................................... 35 2.4.4. Pedagogický náboj ................................................................... 36 2.4.5 Odraz Velké myšlenky ............................................................... 36 3. Závěr ................................................................................................................ 38 4. Resumé (Περίληψη) ........................................................................................... 40 5. Seznam použité literatury ................................................................................... 42
5
1. Úvod Pinelopi
Delta
(Πηνελόπη
∆έλτα,
1874-1941)
patří
i
v současnosti
k neoblíbenějším autorkám literatury pro děti, o čemž svědčí mimo jiné opakované vydávání jejích knih (např. román V dobách Bulharobijce byl roku 2006 vydán již po třicáté třetí). Proto detaily jejího osobního života, politická orientace a komplexní rozbory jednotlivých knih stále zaměstnávají řecké i světové vědce. Ve své práci se zabývám jedním konkrétním aspektem tvorby Pinelopi Delta, a to odrazem Velké myšlenky v jejím díle s byzantskou tematikou. Autorka do tohoto období situovala trilogii, jejíž části nesou názvy Za vlast, V dobách Bulharobijce a
Zničení. Pro detailnější rozbor jsem si vybrala román V dobách Bulharobijce, neboť Zničení je svým charakterem odlišné a více než řecko-bulharskými spory se zabývá nebezpečím turecké expanze a dvorskými intrikami. Román Za vlast kvůli svému nevelkému rozsahu a celkové schematizaci děje i postav také neposkytuje dostatek materiálu pro komplexnější studii. Ve své práci se zaměřím na vztah Pinelopi Delta s předními osobnostmi tehdejší doby a na vliv, který měly nejen na autorku samotnou, ale i na teze prezentované v jejích knihách. Současně budu zkoumat, zda Delta použila pro svou trilogii relevantní prameny a zda s nimi vhodně pracovala, nebo je pouze zohlednila jako základ románu, jehož hlavním nábojem by měla být soudobá ideologie Velké myšlenky. Pro rozbor dané problematiky jsem využila především sekundární literaturu, neboť toto téma je dobře zpracováno zejména řeckými filology a historiky. Během několika posledních desetiletí byla vydána Deltina korespondence, postupně vychází i její rozsáhlé deníkové záznamy a další archivní materiál, který umožňuje vidět oblíbenou autorku více jako živoucí postavu než zidealizovanou spisovatelku. Svou práci jsem segmentovala do několika částí. První z nich tvoří nastínění základních údajů z Deltina života, které umožňuje pochopit nejen autorčinu motivaci při tvorbě jejích knih, ale také určit jednotlivé vlivy, jež na ni působily. Základními publikacemi, zpřístupňujícími tyto informace, jsou:
Tselika, Valentini: Πηνελόπη ∆έλτα. Αφήγηση ζωής. Athina 2004. Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της. Athina 2006. Zannas, Pavlos A.: Ευαίσθητη και δηµιουργική έως τη σιωπή του θανάτου. TA
NEA 29. 10. 1999. 6
Další část se zabývá řeckými dějinami druhé poloviny devatenáctého a začátku dvacátého století. Hlavní korpus této části tvoří informace uvedené v Dějinách Řecka, které jsou doplněny daty z dalších publikací, věnujících se především politice Eleftheriose Venizelose (Ελευθέριος Βενιζέλος, 1864-1936), charakteristice pojmu Velká myšlenka a vysvětlení politické orientace Pinelopi Delta:
Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka. Praha 2004. Karamanlis, Kostas A.: Ελευθέριος Βενιζέλος και οι εξωτερικές µας σχέσεις 1928-
1932. Athina 1986. Svolopulos, Konstantinos: Ελεύθεριος Βενιζέλος. 12 µελετήµατα. Athina 2005. Panagiotakis, Georgios I.: Ο Βενιζέλος στην επανάσταση και την πολιτική. Iraklio 1993. Skopetea, Elli: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα. Όψεις του εθνικού
προβλήµατος στην Ελλάδα (1830-1880). Athina 1988. Poslední část tvoří rozbor Deltiných románů, pro něž jsem kromě románů samotných využila jako podkladu následující publikace:
Spanaki, Marianna: Βυζάντιο και Μακεδονία στο έργο της Π. Σ. ∆έλτα. Athina 2004. Lukaki, Marina: Βασίλειος Β΄ο Βουλγαροκτόνος και η Πηνελόπη ∆έλτα. Athina 1996.
Ve své práci zachovávám monotonický systém, a to i pro citace prací, které v něm primárně nebyly napsány. Jedinou výjimku tvoří text datující se do čtrnáctého století, kde jsem zachovala stávající podobu. Jména románových postav i reálných osob, žijících v byzantské říši, přepisuji v souladu se zvyklostmi pro toto období, jako podklad jsem použila publikaci:
Zástěrová, Bohumila a kol.: Dějiny Byzance. Praha 1992.
Jména osob, spadajících do devatenáctého a dvacátého století, přepisuji dle zásad novořecké transkripce doporučovaných Slovníkem řeckých spisovatelů. 7
2. Pinelopi Delta a Velká myšlenka
2.1 Život Pinelopi Delta Pinelopi Delta se narodila v Alexandrii roku 1874 jako třetí dítě zámožného velkoobchodníka s bavlnou Emmanuila Benakise (Εµµανουήλ Μπενάκης, 1844-1929) a jeho manželky Virginie Choremi (Βιργινία Χωρέµη, 1848-1928). Jejich nejstarším potomkem byla Alexandra (Αλεξάνδρα, 1871-1941), po ní následoval Antonis (Αντώνης,
1873-1954),
Konstantinos
(Κωνσταντίνος,
1875-1877),
Alexandros
(Αλέξανδρος, 1878-1922) a Arjini (Αργίνη, 1883-1972). Výchova v citově střídmém prostředí,1 jemuž vládla aristokraticky důstojná matka, přimkla Pinelopi především k Antonisovi,2 který se stal později předlohou pro hlavního hrdinu její knihy Trelantonis (Τρελαντώνης). Benakisovi patřili k jedné z nejvýznamnějších rodin v alexandrijské řecké komunitě a jejich finanční podpora umožnila vznik nových škol, nemocnic a kostelů. Roku 1882, po protizápadně orientovaných nepokojích v Alexandrii, rodina přesídlila do Athén; do svého rodiště se Delta vrátila až o třináct let později. Roku 1895 se zamilovala do Antonise Mavrogordatose (Αντώνης Μαυρογορδάτος), avšak její rodiče ho nepovažovali za dostatečně prestižního nápadníka, a proto Pinelopi donutili ke vstupu do domluveného sňatku3 se Stefanosem Delta,4 který již delší dobu pracoval pro rodinu Benakisových. Díky němu se seznámila s první generací dimotikistů, k níž patřili Petros Vlastos (Πέτρος Βλαστός, 1879-1941), Kostis Palamas (Κωστής Παλαµάς,
1
Dokumentem popisujícím prvních patnáct let Deltina života je její vlastní práce První vzpomínky (Πρώτες Ενθυµήσεις). Zannas, Pavlos A. (ed.): Π. Σ. ∆έλτα. Πρώτες Ενθυµήσεις. Athina 1991. 2 Antonis Benakis (Αντώνης Μπενάκης, 1873-1954), nejstarší syn Emmanuela Benakise, po studiích v Alexandrii, Athénách a Anglii zaujal své místo v rodinné firmě. Finančně podporoval řecké jednotky v bojích v Makedonii i v balkánských válkách. Později se začal věnovat i budování umělecké sbírky, jež obsahovala především zbraně, folklorní předměty a arabskou keramiku. Díky ekvivalentnímu vzdělání, dostatečnému finančnímu zázemí a obrovskému nadšení se mu povedlo shromáždit velmi zajímavou kolekci, kterou roku 1930 předal řeckému státu s nadějí na vznik muzea, jež by neslo rodinné jméno. Muzeum Benaki bylo slavnostně otevřeno 22. 4. 1931, Antonis se věnoval rozšiřování jeho sbírek až do své smrti. Viz Papanikola-Bakirtzi, Dimitra: Βυζαντινή κεραµική στο µουσείο Μπενάκη. Athina 1999, Georgula, Electra: Greek treasures from the Benaki Museum in Athens. Sydney 2005, Κol. autorů: Museio Mpenake. Athina 2001. 3 Pinelopi Delta popsala okolnosti svého sňatku ve francouzsky psaném díle Vzpomínky 1899 (Αναµνήσεις 1899). Delta, Pinelopi S.: Αναµνήσεις. Athina 1990. 4 Stefanos Delta (Στέφανος ∆έλτα, 1863-1947) se narodil v Konstantinopoli, vystudoval práva v Paříži a po návratu do Řecka pracoval pro železniční společnost. Roku 1897 přesídlil do Alexandrie, kde získal místo u firmy Choremi-Benaki. Po sňatku s Pinelopi vedl pobočku firmy ve Frankfurtu a později se trvale usídlili v
8
1859-1943) či Argyris Eftaliotis (Αργύρης Εφταλιώτης, 1849-1923), jejichž vliv určil směr Deltiny literární tvorby. Manželé Delta spolu měli tři dcery – Sofii (Σοφία Μαυροκορδάτου, 1896), Virginii (Βιργινία Ζάννα, 1897) a Alexandru (Αλεξάνδρα Παπαδοπούλου, 1900). O deset let později, roku 1905, se Pinelopi Delta seznámila s Ionem Dragumisem,5 s nímž ji v následujících letech pojilo pevné přátelství a později i platonická láska, kterou definitivně ukončil až Dragumisův sňatek roku 1908. Jejich vztah byl posílen společným zájmem o literární tvorbu a prosazení dimotiki. Jeho naplnění bránilo Deltino silné vědomí povinnosti vůči rodině a manželovi. Rozpor mezi jejími city a nutností udržet manželství ji několikrát dovedl k pokusu o sebevraždu. Jeden z těchto pokusů zmínil Dragumis i ve svém deníku, jež je spolu se vzájemnou korespondencí a Deltiným vlastním deníkem zajímavým dokumentem pro toto období jejího života.
Μ`έστειλε το τελευταίο ηµερολόγιό της η φίλη µου και λέει πως οριστικά πια µ`αφήνει και µένει στα οικογενειακά δεσµά της. Και όµως πονεί. ∆υο φορές σε δύο µήνες µέσα πήρε φαρµάκι για να πεθάνει και δεν το κατάφερε, την εγλύτωσαν. 6 Díky změnám ve vládě (Venizelosův nástup roku 1910) a především díky kontaktům s prodimotikisticky orientovanou skupinou intelektuálů se Delta rozhodla pro osobní účast na modernizaci školství. Vstoupila do spolku Městské bratrstvo (Αδερφοφάτος τη Πόλης), založeného roku 1905 Fotiadisem (Φώτης Φωτιάδης, 18491936), jehož hlavním cílem bylo prosazení dimotiki ve školství a reforma vzdělávacího systému. Po celou dobu fungování Vzdělávacího spolku (Εκπαιδευτικός Όµιλος, 1910-
1927) podporovala jeho činnost, jež měla vést k vytvoření vzorové školy, která by vyučovala v dimotiki. Na popud jeho předních členů, především Triantafyllidise (Μανόλης Τριανταφυλλίδης, 1883-1959) publikovala svou teoretickou stať o zásadách
Athénách. Spolu se svým bratrem byl vášnivým příznivcem dimotikismu a stal se členem několika obecně prospěšných organizací. 5 Ion Dragumis (Ιων ∆ραγούµης, 1878-1920) patřil k patricijské rodině, po dlouhá léta spjaté s politickým životem. Působil jako řecký vyslanec v Alexandrii, Thrákii a Makedonii. Patřil mezi zastánce Velké myšlenky, i když se řadil do antivenizelistického tábora. Stál u zrodu Vzdělávacího spolku (Εκπαιδευτικός Όµιλος) a sám byl literárně činný; mezi jeho díla patří např. Krev svědků a hrdinů (Μαρτύρων και ηρώων αίµα, 1907), Samothraki (Σαµοθράκη, 1909), Všichni živí (Όσοι ζωντανοί, 1911). 6 „Moje přítelkyně mi poslala svůj poslední deník a řekla, že mě definitivně opustí a zůstane se svou rodinou. A přesto trpí. Dvakrát během posledních dvou měsíců si vzala jed, aby se otrávila, ale nepovedlo se jí to, zachránili ji.“ Dragumis, Ion: Φύλλα ηµερολογίου ∆’ (1908-1912). Athina 1985, s. 8.
9
didaktiky Úvahy o výchově našich dětí (Στοχασµοί περί της ανατροφής των παδιών
µας).7 Za nejpalčivější problém považovala absenci vhodných dětských knih, které by vyhovovaly po stránce jazykové i ideové a současně byly pro dětské čtenáře dostatečně
srozumitelné
Schlumbergerových
a
zajímavé.
(1844-1929)
Pod
byzantských
vlivem
vydání
dějin8
se
řeckého
rozhodla
pro
překladu sepsání
historického románu, který by dětem a dospívajícím přibližoval řeckou historii, zvyky a etický kodex. Prvním románem trilogie s byzantskou tematikou je Za vlast (Για την πατρίδα),9 který se odehrává roku 995. Dílo vzbudilo pozitivní ohlas, Fotiadis ho označil za velmi hezké, s jednoduchou zápletkou, která je však podána s vypravěčským uměním a má schopnost dojmout mladé lidi, vytýká mu však jistý vliv katharevusy.10 Delmuzos (Αλέξανδρος ∆ελµούζος, 1880-1956) ho považuje za první národní knihu pro řecké děti, ale také vznáší výtky k jazykové stránce.11 Druhá část trilogie, inspirovaná Schlumbergerovými Les Iles des Princes,12 časově navazuje na první díl, odehrává se za vlády Basileia II. a nese název V dobách Bulharobijce (Τον καιρό του
Βουλγαροκτόνου).13 Trilogii pak uzavírá nedokončené Zničení (Γκρέµισµα),14 které čtenáře seznamuje s událostmi po bitvě u Mantzinkertu roku 1071. Další práce Pohádka beze jména (Παραµύθι χωρίς όνοµα)15 akcentuje dějiny konce devatenáctého století. Delta využila pomoci Triantafyllidise a Eftaliotise v gramatických a ortografických otázkách, což výrazně sjednotilo jazykovou stránku díla. Následují Pohádky a jiné (Παραµύθια και Άλλα),16 kritická studie Naše čítanky (Τα
Αναγνωστικά µας)17 a Nezodpovědná (Τ`ανεύθυνα).18 Tento výbor pěti povídek obsahuje též Deltinu nejstarší povídku Soužení dítěte (Πόνος παιδιού), otištěnou již roku 1909, a nově přejmenovanou na Rozbité housle (Σπασµένο βιολί).
7 Delta, Pinelopi S.: Στοχασµοί περί της ανατροφής των παιδιών µας. ∆ελτίο του Εκπαιδευτικού Οµίλου I. Athina 1911. 8 Schlumberger, Gustave: L` épopée byzantine à la fin du dixième siècle. Paris 1896-1905. 9 Delta, Pinelopi S.: Για την πατρίδα. Londino 1909. 10 Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία. Athina 1997, s. 100. 11 Tamtéž, s. 202-203. 12 Schlumberger, Gustave: Les Iles des Princes. Paris 1925. 13 Delta, Pinelopi S.: Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου. Londino 1911. 14 Delta, Pinelopi S.: Γκρέµισµα. Athina 1983. 15 Delta, Pinelopi S.: Παραµύθι χωρίς όνοµα. Londino 1910. 16 Delta, Pinelopi S.: Παραµύθια και Άλλα. Παιδικές Σελίδες. Athina 1915. 17 Delta, Pinelopi S.: Τα Αναγνωστικά µας. Βιβλιοθήκη του Εκπαιδευτικού Οµίλου 3, 1913, s. 233-256. 18 Delta, Pinelopi S.: Τ` ανεύθυνα. Athina 1921.
10
Po návratu z Frankfurtu, kde Stefanos Delta řídil od roku 1906 místní pobočku firmy Benaki, se rodina v letech 1913-1916 usadila opět v Alexandrii. Odtud Pinelopi přesídlila do letního sídla v Kifisii, kde se dostala do kontaktu s nejvyšší sférou řecké politiky. Její otec získal post athénského starosty, nicméně po listopadových19 událostech roku 1916 byl nucen podat demisi a uchýlit se do domácího vězení. Po Venizelosově porážce ve volbách roku 1920 ho následoval do exilu. Samotnou Pinelopi Delta pojilo s Venizelosem i jeho manželkou dlouholeté přátelství, které časem přerostlo v neskrývaný a mnohdy neobjektivní obdiv jeho politiky. Roku 1925 vychází další Deltin román Život Krista (Ζωή του Χριστού),20 na němž pravděpodobně začala pracovat již během první světové války. Pro zjištění co možná
nejobjektivnějších
dat
a
informací
zahájila
rozsáhlou
korespondenci
s trapezuntským metropolitou Chrysanthem (Χρύσανθος, 1881-1949), který sice její snahu podporoval, ale důrazně jí doporučoval držet se vžitých dogmat:
Φρονώ ότι καλόν είναι ν`ακολουθήσετε την παράδοσιν της Εκκλησίας, αλλέως θα χαρακτηρισθήτε αιρετική και θα σας αφορίσουν οι ∆εσποτάδες.21 Kniha sklidila převážně pozitivní kritiky, Pavlos Nirvanas (Παύλος Νιρβάνας, 1866-1937) ji v časopise Hestia (Εστία) z 30. 4. 1926 označuje za jednu z nejhezčích knih vyšlých v posledních letech a Spyros Melas (Σπύρος Μελάς, 1882-1966) oceňuje v dalším periodiku Svobodné fórum (Ελεύθερο Βήµα, 31. 12. 1925) autorčinu odvahu při výběru tématu. V polovině dvacátých let se objevují první symptomy nemoci, která bude spisovatelku sužovat až do její smrti. V této době začíná psát trilogii ze současnosti
Řecké dívky (Ρωµιοπούλες),22 která ve třech dílech Procitnutí (Το Ξύπνηµα), Horko (Η Λάβρα) a Soumrak (Το Σούρουπο) pokrývá historii let 1895-1920 a obsahuje množství motivů z Deltina vlastního života (vztah z Dragumisem, boj o Μakedonii, pokus o sebevraždu).
19
Události, které se odehrály po vylodění spojenců v Athénách 17. 11. 1916 a vedly k vyhnání krále Konstantina. Pinelopi na to reagovala zničením svého dosavadního deníku. Později si začala vést nový, nazvaný Turis Eburnea, který je z jejích osobních zápisků nejotevřenější. 20 Delta, Pinelopi S.: Ζωή του Χριστού. Athina 1925. 21 „Myslím, že by bylo dobré, abyste se přidržela církevní tradice. Jinak budete označena za heretika a hodnostáři vás vyobcují.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 416. 22 Delta, Pinelopi S.: Ρωµιοπούλες. Athina 1939.
11
Během práce na této trilogii vytvořila Delta další menší díla: Mangas (Μάγκας),23
Tajemství bažiny (Στα Μυστικά του Βάλτου)24 a Trelantonis (Τρελαντώνης).25 I když je hlavním hrdinou dílka Mangas stejnojmenný psík, za stěžejní motiv lze považovat spíše boj řeckých jednotek v Makedonii, vycházející z osudů Pavlose Melase (Παύλος Μελάς, 1870-1904) a Jermanose Karavangelise (Γερµάνος Καραβαγγέλης, 1866-1935). V knize
Tajemství bažiny se vrací ke stejné problematice, ústřední postavou je tentokrát Telos Agapinos (Τέλος Αγαπηνός, 1880-1907), známý jako kapitán Agra (Καπετάν Άγρα). Podkladem pro knihu se jí staly vzpomínky vojáků, které shromažďovala již od skončení první světové války. Námětem pro veselé příběhy malého rošťáka Trelantonise byly vzpomínky na bratra Antonise. Stratis Myrivilis (Στράτης Μυριβήλης, 1890-1969) po vydání této knihy reagoval ve svém dopise autorce:
Πρέπει να σας πω αµέσως – αµέσως πως το τέταρτο διήγηµα το λογαριάζω για το καλύτερο απ`όλα «λογοτεχνικώς». Και στον Τρελλαντώνη χάρηκα τούς ολοζώντανους τύπους των παιδιών – πιστεύω πως πρώτη φορά στην ελληνική λογοτεχνία δόθηκαν ζωντανοί τύποι παιδιών από σας.26 V polovině třicátých let Delta iniciovala vznik pamětí několika vojáků bojujících v balkánských válkách a na východní frontě během první světové války. Mezi oslovenými byli i Nikolas Plastiras (Νικόλας Πλαστήρας, 1883-1953) či Konstantinos Manetas (Κωνσταντίνος Μανέτας, 1879-1960). Po dokončení románu Řecké dívky se Delta rozhodla odejít do ústraní, stále citelněji ochromena vleklou nemocí. Na jaře 1940, po obdržení části Dragumisových deníkových záznamů, vytvořila přibližně tisícistránkový dokument popisující jejich vztah. Bohužel ho již nestačila dokončit, neboť 27. 4. 1941 po vstupu německých vojsk do Athén spáchala sebevraždu a pět dní poté zemřela. Jejím posledním přáním byl tichý pohřeb a skromný hrob s jediným slovem na náhrobním kameni: Ticho.27
23
Delta, Pinelopi S.: Μάγκας. Athina 1935. Delta, Pinelopi S.: Στα Μυστικά του Βάλτου. Athina 1937. 25 Delta, Pinelopi S.: Τρελαντώνης. Athina 1932. 26 „Musím Vám říct rovnou a to hned, že Vaši čtvrtou povídku považuji za „literárně“ nejlepší ze všech. A v Trelantonisovi jsem s radostí našel živoucí typy dětí; věřím, že živoucí typy dětí jste řecké literatuře poprvé dala Vy.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s.25. 27 Komplexním rozborem důvodů volby právě tohoto slova se zabývá Pavlos Zannas. Zannas, Pavlos A.: Σχετικά µε τη λέξη «Σιωπή» στον τάφο της Π. Σ. ∆έλτα. Athina 2006, s. 461- 475. 24
12
2.2 Historické pozadí
2.2.1 Přehled hlavních událostí řeckých dějin 1844-1922 Po vyhnání krále Oty I. (1815-1867) byl na královský stolec vybrán Jiří I. (18451913) z glücksburgské dynastie, a to na základě anglického doporučení, jehož vyslyšení bylo odměněno předáním Ionských ostrovů. Tehdejší Řecko udržovalo kromě Anglie přátelské vztahy také s Ruskem, především díky dvojitému sešvagření vládnoucích rodin. Navzdory vydání nové, demokratičtější ústavy se politická situace stabilizovala až v polovině sedmdesátých let, kdy se Trikupis (Χαρίλαος Τρικούπης, 1832-1896) pokoušel svými reformami modernizovat ekonomiku, ovšem na úkor dalšího poklesu kreditu Řecka jako finančního partnera v očích zahraničních spojenců. Změna poměru mezi muslimským a řeckým obyvatelstvem na Krétě vyvolala na ostrově v šedesátých letech vlnu nepokojů, která vyvrcholila roku 1868 vydáním Organického statutu, zajišťujícího Řekům větší participaci na správě. I kvůli tomuto, byť jen částečnému a dočasnému urovnání třecích ploch, se začala řecká zahraniční politika orientovat na balkánské provincie, kde kromě konfliktu s Turky vznikaly i neshody s Bulhary, především v otázce vlivu na obyvatelstvo slovanského původu. Situaci korigoval vznik bulharského exarchátu roku 1870, který vytvořil duchovní záštitu obyvatelům dnešního Bulharska, východního Srbska, Thrákie a Makedonie. Řekové na vznik této organizace reagovali záporně, neboť jej považovali za překážku k naplnění Velké myšlenky. Navíc došlo ke zhoršení vztahů s Ruskem, které vznik bulharského exarchátu otevřeně podpořilo. Balkánská krize z let 1875 – 1878 se v řeckém prostředí projevila zvýšeným napětím na Krétě a nepokoji v oblasti Thesálie. Berlínská konference, která vzniklou situaci řešila, přinesla Řecku zisk Thesálie a část Epiru (obojí až k roku 1881) a Kréťanům formou tzv. Chalepského paktu větší práva. Tento dokument však situaci stabilizoval pouze krátkodobě, již roku 1897 vypuklo protiturecké povstání, které přerostlo v řecko-tureckou válku, jež skončila ostudnou porážkou Řecka. V druhé polovině osmdesátých let se bulharsko-řecké vztahy opět vyhrotily, mimo jiné kvůli bulharské expanzi na poloautonomní území Východní Rumélie, které bylo po Berlínském kongresu svěřeno do správy Porty. Do této doby se datuje vznik makedonské otázky – tedy sporu o geograficky i etnicky nevyhraněné území mezi tehdejším Bulharskem a Řeckem. Do tohoto konfliktu zasahovala celá řada subjektů, kromě obou zmíněných států, reprezentovaných tajnými revolučními organizacemi 13
(Bulharsko Vrchním makedonským komitétem, Řecko Národní společností), byla tato oblast klíčová nejen pro Turecko, neboť oficiálně byla v jeho správě, ale i pro Srbsko. Situaci ještě zkomplikoval roku 1905 vznik organizace Vnitřní makedonská revoluční organizace, která usilovala o vznik samostatné Makedonie. Po prohře Řecka v řecko-turecké válce z roku 1897 došlo k novému vyhrocení situace v Makedonii, jež kulminovalo v letech 1904-1908. Tajné organizace, které byly oficiálně autonomní, ale ve skutečnosti jejich činnost podporovaly vlády Řecka, Bulharska i Srbska, sváděly vleklé boje mezi sebou navzájem i s tureckou armádou. Napětí způsobené trvalou nestabilitou kulminovalo roku 1909 vojenským povstáním Gudi, které vyneslo se souhlasem panovníka do premiérského křesla Venizelose. Po opatřeních zajišťujících stabilizaci a vnitřní rozvoj říše Venizelos začal prosazovat aktivní zahraniční politiku, neboť předpokládal, že spojenectví s ostatními balkánskými státy a podpora mocností by mohly v kombinaci se stále zjevnějším oslabováním Porty přinést naplnění Velké myšlenky, která stála v čele jeho politického programu. Výsledkem těchto snah byly tajné spojenecké smlouvy s Bulharskem a Srbskem a roku 1912 vznik Balkánského svazu, kam přistoupila i Černá Hora. Neshody mezi Portou a Balkánským svazem vyústily v první balkánskou válku, která skončila porážkou Porty. Krátce poté následoval konflikt členů Svazu s Bulharskem o rozdělení dobytých území, jenž měl nepříznivé vyústění pro Bulharsko po uzavření mírové smlouvy v Bukurešti v srpnu 1913 se muselo vzdát většiny získaného území. Touto smlouvou se významně změnilo i postavení Řecka – jeho rozloha i počet obyvatel se ziskem části Epiru, Makedonie i egejských ostrovů zdvojnásobily, postupně sílily snahy o navázání přátelských vztahů se sousedy i o získání silnějšího postavení vůči mocnostem, čemuž výrazně nahrával zisk nových území, který z Řecka tvořil nezanedbatelný uzel mezi strategickými body Gibraltar – Suez – Bospor a Dardanely. Venizelos současně pokračoval ve své snaze odpoutání ekonomiky a kapitálu od západních vlivů. Roku 1914 se situace na Balkáně opět přiostřila – jednotlivé státy vedly vleklá jednání o dořešení národnostních otázek na územích získaných v balkánských válkách, mocnosti se snažily získat v tomto prostoru nové spojence, kteří by se přidali v blížícím se konfliktu k dohodovému bloku či k Centrálním mocnostem. Ani v samotném Řecku nevládla jednota – prozápadní orientace Venizelose ve funkci premiéra a proněmecké sympatie panovníka Konstantina (1868-1923) slibovaly otevřený konflikt, který vyústil roku 1916 v Národní rozkol (Εθνικός ∆ιχασµός). Venizelosův soluňský vzdorokabinet se 14
nakonec otevřeně přiklonil k Dohodě, což Řecku po skončení války umožnilo stát při Versailleské konferenci28 na straně vítězů. Jednání vítězů o reorganizaci mapy poválečné Evropy komplikoval fakt, že se jejich zájmy na Balkáně křížily, a proto ani Řecko nemohlo vznést veškeré své požadavky v jejich plné šíři. Vzdalo se např. myšlenky na zisk Kypru, který Anglie roku 1914 po mnohaleté správě oficiálně anektovala, a snažilo se najít kompromis při ustanovování nových hranic s Bulharskem a Tureckem. Mezi své požadavky zařadil Venizelos zisk jižní Albánie, Thrákie, Dodekaneských ostrovů a oblasti Malé Asie kolem Smyrny. Po uzavření mírových smluv s Bulharskem roku 1919 a s Tureckem roku 1920 Řecko získalo Thrákii s centrem Alexandrupoli a Edirne, ostrovy Imroz a Bozcaada, správu nad Smyrnou a území, které mu umožňovalo faktickou kontrolu nad úžinami Bosporem a Dardanelami. V létě 1920 se poražené Turecko začalo reorganizovat pod vedením Mustafy Kemala (1881-1938). Podporou tajných protiřeckých skupin se snažil minimalizovat řecký vliv na svém bývalém území, na což Řecko s anglickým souhlasem reagovalo vysláním jednotek do Malé Asie. Po jejich počátečních úspěších jim mocnosti zakázaly další postup z obavy o své vlastní maloasijské sféry vlivu. Řecko se však těmto rozkazům nepodřídilo a jeho jednotky i nadále operovaly na tureckém území. Jejich tamější působení neovlivnilo ani referendum, které se poprvé od jejího vzniku vyjádřilo v neprospěch Velké myšlenky, ani návrat staronového panovníka Konstantina. Řecké vojsko působilo v oblasti kolem řeky Sakarya až do léta 1922, kdy pod tlakem mocností a za chaotického vedení řeckého štábu zahájilo ústup k pobřeží a následný přesun do Řecka. Důsledkem porážky byla pro Řecko nejen maloasijská katastrofa ale i definitivní krach Velké myšlenky, která v této době ztratila dosavadní charakter reálného politického programu a stala se pouze utopií.
2.2.2 Charakteristika pojmu „Velká myšlenka“ Ač je za autora termínu Velká myšlenka považován Alexandros Sutsos (Αλέξανδρος Σούτσος, 1803-1868), pevnou koncepci tomuto programu29 dal vůdce
28
Problematika rozložení sil a jednotlivých zájmů vítězů první světové války na pařížském mírovém kongresu je velmi složitá, podrobnější informace viz. Macmillanová, Margaret : Mírotvorci. Pařížská konference 1919. Praha 2003.
15
francouzské strany Ioannis Kolettis (Ιωάννης Κωλέττης, 1773-1847), který v řeckém parlamentu při diskuzi o třetím článku ústavy, vztahujícímu se k původním obyvatelům (αυτόχθονες) a cizincích (ετερόχθονες) prohlásil:
Řecké království není Řeckem, ale jen jeho částí, nejmenší a nejchudší. Řekem není pouze ten, kdo žije v tomto království, ale také ten, kdo žije v městech Janina, Thessalonike, Serres, Drinopol, Konstantinopol, Trapezunt, na Krétě či na Samu nebo v kterékoliv zemi, která je historicky řecká, nebo kdokoliv, kdo je řeckého rodu… Jsou dvě velká centra helénství – Athény a Konstantinopol. Athény jsou pouze hlavním městem království, Konstantinopol je velké hlavní město, je radostí a nadějí všech Helénů.30 Jak je patrné z tohoto citátu, stěžejní tezí Velké myšlenky byla snaha vytvořit moderní řecký stát o rozloze bývalé helénské říše, ve kterém by našli osobní i národní svobodu všichni Řekové. Nutno ovšem podotknout, že konkrétní význam tohoto termínu neměl stabilní podobu a měnil se dle aktuální politické situace. Časté používání a obrovská popularita tohoto pojmu vedly k jeho naprostému zobecnění, takže na konci devatenáctého století byl za jeho autora označován Kolettis již jen ve vědeckých kruzích. Idea Velké myšlenky byla již od svého vzniku úzce spojena s královstvím jako formou vlády, neboť mělo nejblíže k byzantskému císařství, k němuž se Velká myšlenka odkazovala. Obdobně klíčový význam měla i Konstantinopol, jejíž zisk měl být dovršením této teze.
Η µεγάλη, η πλουσία, η πολυάνθρωπος Ελλάς δέν είναι τό κατεσκληκός ψιχίον, ούτινος τήν ανεξαρτησίαν επεκύρωσεν η διπλωµατία, αλλ΄ εκείνη της οποίας η έδρα πρό αιώνων ιδρύθη και υπάρχει σήµερον καί έσεται δία παντός εν τη πόλει του Κωνσταντίνου.31
29
Ovšem myšlenky na znovuzískání dřívějších byzantských území, a to především Konstantinopole, se objevují již od vzniku řeckého státu, např. roku 1834 Kolettis navrhuje, aby Řecko nemělo oficiální hlavní město, protože tím by měla být tehdy turecká Konstantinopol. Při oslavě národního svátku v březnu 1838 jsou provolávána hesla „Na Konstantinopol!“. Po smrti tureckého sultána Mahmuda král Ota I. reálně zvažoval cestu do Konstantinopole a tamější korunovaci císařem. 30 Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka. Praha 2004, s. 309. 31 „Velké bohaté lidnaté Řecko není okleštěný kousek území, jehož nezávislost potvrdila diplomacie, ale taková země, jejíž sídlo bylo založeno před stoletími a existuje dodnes a bude navždy ve městě Konstantinově.“ Dragumis, Ion.: Επιστολή Η΄ (από την Κωνσταντινούπολη), Πανδώρα, sv.15, list 353, 15. 12. 1864, s. 453. Citováno dle Skopetea, Elli: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα. Όψεις του εθνικού προβλήµατος στην Ελλάδα (1830-1880). Athina 1988, s. 285.
16
Tato politika, prosazovaná od poloviny čtyřicátých let, přinesla mnoho negativních důsledků, jako byly nepřátelské vztahy s Tureckem či ekonomická a politická stagnace, navíc ji z velmocí podporovalo pouze Rusko. Nicméně získala si obrovskou popularitu mezi obyvatelstvem, které si od její realizace slibovalo zajištění všeobecného blahobytu. Těsně po svém vzniku patřila Velká myšlenka do kategorie neuskutečnitelných plánů, naděje na její realizaci se začaly rýsovat až mnohem později. První možností na uskutečnění řeckých plánů byla Krymská válka (1853-1856), která však pro Řecko skončila neúspěchem. Naprostá nepřipravenost nově vzniklého státu na další řecko-tureckou válku, absence vzdělanců při tvorbě ideologického zázemí a spory mezi královským párem a veliteli vojsk oslabily akceschopnost řeckých jednotek natolik, že Řecko obsadily anglo-francouzské okupační jednotky, které zemi opustily až roku 1857. Zisk Ionských ostrovů paradoxně nevedl k větší samostatnosti zahraniční politiky, ale spíše k definitivní ztrátě jakéhokoliv konceptu, která byla motivována vědomím, že navzdory veškeré aktivitě bude konečné slovo vždy patřit mocnostem. Dalším důkazem bezradnosti řecké politiky byla i činnost řecké vlády během krétského povstání z let 1866-1869. Na konci šedesátých let se stupňoval antislovanský náboj Velké myšlenky, který byl úzce spojen s řeckým vědomím hegemonie na Balkáně, nepřátelství vůči rodícímu se Bulharsku a ambivalentním vztahem k Rusku. Ač Rusko ve svých častých konfliktech s Portou napomáhalo k oslabení tohoto státu a realizaci Velké myšlenky, řečtí politikové si uvědomovali, že Rusko hájí především své vlastní zájmy, jejichž nejvyšší metou byl zisk Konstantinopole, jež patřila do ruského okruhu zájmů již od doby Kateřiny II. Ruskou „velkou myšlenkou“ této doby byl panslavismus, který volal po sjednocení všech Slovanů pod ruskou záštitou. Série řeckých neúspěchů a všeobecné tápání v základních otázkách zahraniční politiky vedly ke vzniku opozičního hnutí Velké myšlenky, označovaného jako řeckoosmanské hnutí (ελληνοθωµανισµός), které si získávalo příznivce především na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a zakládalo se na tezi existence reformované turecké říše, jež bude schopna uspokojivě zaštítit i revoltující menšiny, především Řeky. V tomto období se rodí i další organizace, jejichž zájmy se kříží se zájmy Velké myšlenky – především to bylo bulharské hnutí za samostatnost, které přispělo k oslabení hegemonie řeckého prvku na Balkáně. Proto se hovoří o dvojím boji 17
(διµέτωπος αγώνας) – proti Turkům a proti Bulharům. Do této doby se také datují pokusy o řecko-srbskou spolupráci, které však nenašly dlouhodobější odezvu. Kombinace
všech
těchto faktorů
vedla
na
počátku
sedmdesátých
let
k ideologické obrodě Velké myšlenky. V novinách Athénské nové slovo (Νεολόγος
Αθηνών) z 29. 3. 1875 je uveden tento výrok: Εις τα στέρνα του λαού ερριζώθη µία νέα Μεγάλη αληθώς ιδέα, ότι η Ελλάς δύναται και οφείλει να πράξει σήµερον διά της ειρήνης και των φώτων ό, τι οι πατέρες ηµών κατώρθωσαν διά του σιδήρου [...].32 Zhruba o rok později, 27. 4. 1876, se tamtéž objevuje:
Η νέα αυτή πολιτική [...] υποδειχθείσα µετ` επιµονής υπό του ευρωπαïκού τύπου και των µεγάλων κυβερνήσεων εννοήθη επί τέλους υπό των Ελλήνων και εγένετο δεκτή µετά στοργής. Πρώτον ησπάσθησαν αυτήν οι έξω Έλληνες, ιδίως οι εν Βυζαντίω, είτα δε το έθνος ολόκληρον, όπερ την επέβαλεν εις την κυβέρνησιν.33 Jak vyplývá z těchto citátů, hlavní změnou v ideologii Velké myšlenky byla snaha o použití mírových prostředků při její realizaci a posílení prestiže domácí diplomacie v očích mocností. Řecké snahy urychlila též balkánská krize, která definitivně pohřbila snahy řecko-tureckého hnutí a která Řecku přinesla zisk Thesálie a Epiru. Navzdory jistým úspěchům neměla Velká myšlenka v tomto období pouze příznivce. Většina jejích odpůrců důrazně rozlišovala mezi znovuzískáním byzantských území, které bylo obecně považováno za kladné, a politickým zneužíváním tohoto snu, jež se objevovalo již v Kolettisově době. V novinách Naděje (Η Ελπίς) z 11. 9. 1862 se např. píše:
32
„V srdci národa vyrašila nová skutečně Velká myšlenka, že Řecko může a má dnes konat v míru a s pomocí rozumu vše, co naši otcové ustanovili s pomocí železa.“ Citováno dle Skopetea, E.: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα, s. 316. 33 „Tuto novou politiku, kterou nám vytrvale doporučoval evropský tisk i mocnosti, nakonec pochopili i Řekové a byla přijata s vřelostí. Nejprve ji vřele uvítali Řekové žijící v zahraničí, především ti v Byzantiu, poté i celý národ, který ji prosadil na vládě.“ Citováno dle Skopetea, E.: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα, s. 317.
18
Η Μεγάλη Ιδέα είναι κτήµα απάσης της ελληνικής φυλής, και όµως άξιοι πρωτουργοί παρίστανται µόνον ιδεολόγοι τινές αγύρται.34 Další z výtek byla směřována ke značné netransparentnosti všech aktivit a neschopnosti řeckého politického i vojenského velení. Idea Velké myšlenky bez výraznějších změn přetrvala až do počátku dvacátého století, během jehož prvních dvou dekád zažila poslední velkou renesanci. V této době se pod termínem Velká myšlenka postupně spojují oba dřívější proudy – naděje v sílu a odvěkou dominanci řeckého národa na Balkáně i snaha o pozvednutí prestiže domácí politiky v očích zahraničních spojenců, která by umožnila realizaci Velké myšlenky na základě vlastní řecké aktivity. Dobře patrné je to např. z Dragumisovy literární tvorby:
[...] τον Ελληνισµό τον συνδένει και τον ενώνει και τον διοικεί µία ιδέα, ίσως η µεγάλη ιδέα, ή ο πόθος, vα ελευθερωθεί όλος, και να ζήσει όλος µαζύ σ`ένα κράτος. Και αυτό θαυµάζω, πως ένα έθνος που κανένας δεν το διοικεί, µένει ενωµένο από µία ιδέα. Θαυµάζω τη δύναµη της ιδέας.35 Η Μεγάλη Ιδέα ήταν φαντασία και γι`αυτό έπεσε στην υποληψί µας, αλλά βέβαια µένει η πραγµατικότητα ότι πολλά µέρη ελληνικά είναι σκλαβωµένα στον Τούρκο και πρέπει να ενωθούν µε µας, να ελευθερωθούν. Γι` αυτό πρέπει να γίνει δουλειά. Η ελευθερία δε θα πέσει από τον ουρανό σάν τό µάνα.36 Naděje na realizaci Velké myšlenky padly definitivně po neúspěšném zakončení první světové války, které pro Řecko vyvrcholilo Maloasijskou katastrofou. Nicméně jisté teze, podporující snahy o zisk dřívějších byzantských území, se objevovaly během celého dvacátého století, z čehož je patrné, jak hluboce tato myšlenka v řecké společnosti zakořenila. Zůstává otázkou, zda Velká myšlenka byla v době svého vzniku pouze přirozeným požadavkem nově vzniklého státu, který byl vytvořen na ideologickém podkladu romantismu a nacionalismu, nebo zda se jednalo o politický program, jehož hlavním cílem bylo odvést pozornost veřejnosti od vnitřních problémů a orientovat ji
34
„Velká myšlenka je majetkem celého řeckého národa, a přesto jsou odpovědní vůdci jen nějací ideologičtí šarlatáni.“ Citováno dle Skopetea, E.: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα, s. 350. 35 „[…] řecké hnutí spojuje, sjednocuje a řídí jedna myšlenka, možná velká myšlenka, nebo snaha, aby byl osvobozen celý národ a aby žil společně v jednom státu. A to obdivuji, že jeden národ, který nikdo neřídí, zůstává sjednocen jednou myšlenkou. Obdivuji sílu té myšlenky.“ Dragumis, I.: Φύλλα ηµερολογίου, s. 17. 36 „Velká myšlenka byla fantazií, a proto u nás ztratila na vážnosti, ale určitě zůstává skutečností, že mnoho řeckých oblastí je zotročeno Turky a je třeba, aby se s námi spojily, aby se osvobodily. Proto se musí něco udělat. Svoboda nespadne z nebe jako mana.“ Papakonstantinu, Theofulaktos: Ιων ∆ραγούµης και πολιτική πεζογραφία. Athina 1989, s. 23.
19
spíše na méně konfliktní otázky. Každopádně po první světové válce, kdy Turecko změnou svých vnitřních struktur vykročilo směrem k Evropě a kdy se stabilizovaly (i když jen dočasně) hranice balkánských států, Velká myšlenka spadala už jen do kategorie nerealizovatelných plánů.
2.2.3 Eleftherios Venizelos a jeho politická činnost Eleftherios Venizelos vstoupil do nejvyšších politických kruhů roku 1910, kdy po revoluci Gudi získal premiérské křeslo. Po vydání ústavy a stabilizaci domácích poměrů obrátil svou pozornost k zahraničním otázkám – navzdory jeho počátečním snahám minimalizovat spory s Tureckem, které se týkaly především autonomie Kréty, se nepovedlo danou situaci vyřešit, což vedlo ve spolupráci s dalšími balkánskými státy Srbskem, Bulharskem a Černou Horou k vyhlášení první balkánské války. Venizelos před jejím začátkem úmyslně blokoval vstup krétských poslanců do parlamentu, čímž se spor ještě vyostřil. Venizelos se snažil na konflikt s Tureckem vojensky připravit již s určitým předstihem – budoval flotilu, jejíž následné využití se stalo pro Bulharsko natolik nezbytné, že bylo ochotno navzdory všem sporům o území přistoupit na vyjednávání s Řeckem. Venizelos si současně uvědomoval, že následná spolupráce s tímto severním sousedem je nevyhnutelná, neboť pokud by dále následoval protibulharský kurz, Řecko by se mohlo díky srbsko-bulharské smlouvě o přátelství ocitnout v politické izolaci. I když mu tato politika vynesla od mnoha odpůrců punc zrádce, ukázala se ve svém důsledku jako velmi výhodná. Dalším problémem byl progermánský postoj nového panovníka Konstantina, který se Venizelos snažil vyvážit jmenováním anglické generality do čela vojska. Následná druhá balkánská válka s Bulharskem, jež vynesla Řecku nová rozsáhlá území, znamenala pro Venizelose krátkodobé názorové souznění s panovníkem Konstantinem, které však skončilo již na začátku první světové války a jejich neshody časem vyústily v otevřený konflikt. Díky Venizelosově prodohodovému postoji stálo Řecko po skončení války na straně vítězů, což mu umožnilo uplatnit pod záštitou Wilsonových čtrnácti bodů nároky na rozsáhlá území severního Epiru, Thrákie, západní Malé Asie a Kypr s Dodekaneskými ostrovy. I když se v mnoha územních nárocích zájmy Řecka křížily s požadavky mocností (Anglie si přála zachovat ve svém držení Kypr, Itálie chtěla uplatňovat vliv na Dodekaneských ostrovech a v severním Epiru), byla v únoru 1919 zřízena speciální komise pro řecké záležitosti (Επιτροπή επί των 20
Ελληνικών Υποθέσεων). Její činnost Řecku přinesla územní zisky především v oblasti Malé Asie. Venizelos se s podporou panovníka rozhodl rozšířit tyto zisky ještě dalším tažením do nitra tureckého státu. Dlouhé obléhání však nepřinášelo kýžené výsledky a celková nespokojenost se odrazila i v listopadových volbách roku 1920, které přinesly Venizelosově liberální straně drtivou porážku. Po tomto neúspěchu se Venizelos uchýlil do Paříže, kde sledoval další vývoj událostí, připraven v případě nutnosti kdykoliv k návratu.37 Pro Venizelose byla typická až přehnaná důvěra ve vlastní schopnosti a snaha řídit veškeré dění osobně, která se projevovala neustálým kontrolováním všech úředníků, i na komunální úrovni. Navzdory faktu, že se ideologicky hlásil k anglické pluralitní demokracii, neváhal v případě nutnosti použít prostředky, které se tomuto typu vlády vymykaly. Této ambivalentnosti si byli vědomi i Venizelosovi političtí protihráči, lord Vansittart (1881-1957) se o něm vyjádřil:
Ήταν µία ευγενική αλεπού, ένας ευπροσήγορος πανευτής, ο καλύτερος φίλος που είχαµε ποτέ στις αντιξοότητες, ήπιος και διάφανος κάτω από τον µαύρο σκούφο του. Αήττητα µάτια άστραφταν πίσω από τα γυαλιά του. Τον εκτιµούσα και δυσπιστούσα απεναντί του πάρα πολύ.38 Venizelův oponent Metaxas (Ιωάννης Μεταξάς, 1871-1941) o něm po jeho smrti napsal:
Σπανίως από καιρού εις καιρόν εµφανίζονται εν τη ιστορία ισχυροί άνδρες ως ισχυρά µετέωρα, εις άλλους εµπνέοντα τον σεβασµόν και εις άλλους το δέος.39
37
Do nejvyšší politiky se vrátil jako zástupce Řecka na schůzce v Lausanne, kde po závěrečných jednáních podepsal smlouvu s Tureckem. V letech 1923 – 1924 pobýval v rodné zemi, povedlo se mu získat post poslance v několika oblastech, ale kvůli zdravotním problémům se opět vrátil do Francie. Naposled získal premiérský post v letech 1928 – 1932 (poté ještě krátce roku 1933) a toto volební období je charakterizováno snahou upevnit a normalizovat snahy se sousedy, roku 1929 byla podepsána smlouva s Jugoslávií, o rok později s Tureckem, probíhala jednání s Itálií o možnosti zisku Dodekanéských ostrovů a s Anglií o připojení Kypru. Po neúspěšném pokusu o proliberální převrat roku 1935 definitivně odešel z politického života a emigroval do Francie, kde roku 1936 zemřel. 38 „Byl ušlechtilou liškou, výmluvným diplomatem, nejlepší přítel, jakého jsme kdy měli v protivenství, korektní a jasně čitelný pod svou černou čepicí. Nezdolné oči mu svítily za brýlemi. Vážil jsem si ho a vůbec jsem mu nevěřil.“ Karamanlis, Kostas A.: Ελευθέριος Βενιζέλος και οι εξωτερικές µας σχέσεις 19281932. Athina 1986, s. 19. 39 „Zřídka se čas od času objeví v dějinách silní muži jako jasné meteority, kteří v jedněch vzbuzují úctu a v druhých strach.“ Panagiotakis, Georgios I.: Ο Βενιζέλος στην επανάσταση και την πολιτική. Iraklio 1993, s. 19.
21
Realizace Velké myšlenky tvořila stěžejní bod Venizelosovy politiky mezi léty 1910-1922. Po Maloasijské katastrofě si uvědomil nereálnost tohoto programu, a proto se orientoval spíše na vytvoření přátelských vztahů se sousedy a přičlenění nově získaných území ke státu, případně jejich homogenizaci se stávajícím celkem. Přítomnost Venizelose na politické scéně po roce 1910, systematická přestavba státu, ale i mezinárodní konflikty, které vedly k zisku mnoha klíčových území, přivedly po smlouvě v Sevrés ideologický systém Velké myšlenky na vrchol. Následný pokus o její dovršení znamenal paradoxně její definitivní pád.
2.2.4 Politické smýšlení Pinelopi Delta Rodiny Benaki40 i Delta byly provenizelisticky smýšlející, a proto je logické, že se k tomuto bloku zařadila i Pinelopi Delta. Členové rodiny zastávali důležité státní funkce - bratr Antonis získal post zástupce ministra financí, otec Emmanuil Benakis se stal ministrem financí, průmyslu a zemědělství, v letech 1914-1916 byl starostou Athén a po Venizelosově prohře ve volbách roku 1920 s ním odešel do francouzského exilu. Kromě toho se zapojovali do veřejného života, působili jako členové prodimotikisticky orientovaných spolků, veřejně prospěšných nadací a různých charitativních organizací. Delta se s Venizelosem seznámila roku 1912 a již od listopadových událostí roku 1916 jednoznačně podporovala jeho politiku. Její sympatie postupně přerostly až do bezmezného obdivu, což mělo za následek ztrátu schopnosti vnímat objektivně jednotlivé události. Z tohoto důvodu také sympatizovala s Plastirasovým (Νικολάος Πλαστήρας, 1883-1953) pokusem o převrat, který pokládala za „nešťastné malé povstání“ (αποτυχηµένη επαναστασούλα). Původní nadšení pro směr řecké politiky, kterým se Venizelos od roku 1910 ubíral, vyústilo v mnohaleté osobní přátelství. Důkazem je rozsáhlá korespondence či Deltin pokus o sestavení životopisu tohoto politika, který začala psát krátce po jeho smrti a který nese název Βενιζέλος και Χαρακτηρισµοί (Venizelos a charakteristika). Delta se osobně znala také s Venizelosovou manželkou Elenou (Έλενα Βενιζέλου, 18751960), které věnovala svou knihu Nezodpovědná.
Στην ευγενική σύντροφο του Ηγέτου
40
Deltin otec nejprve sympatizoval s králem, ale roku 1910 vstoupil do liberální strany a od té doby patřil k předním Venizelosovým stoupencům, za což se mu dostalo předních politických postů.
22
της αναγεννήσεώς µας, Έλενα Βενιζέλου. Μ` εκτίµηση και αγάπη Π.Σ.∆έλτα41 Sama Delta pak o sobě hovoří:
Είµαι παλιός Βενιζελικός και του δώσα τη ζωή µου και τα δέκα ωραιότερα χρόνια απ΄τα νιάτα µου για την Ελλάδα.42 Kromě Venizelose byl druhou klíčovou postavou při formování Deltiných politických názorů Ion Dragumis, který Deltu přivedl k zájmu o národní problematiku. Jeho vliv byl patrný již při výběru témat pro její první práce, následně pak v Deltině postoji označujícím za dávné nepřátele Řecka Bulharsko43 a ne Turecko. Jak vyplývá z Deltina rodinného zázemí, sociálního původu i z její tvorby, tato spisovatelka patřila mezi zastánce Velké myšlenky, kterou označovala jako sjednocení národa (ένωση της Φυλής). Navzdory dlouhotrvající příchylnosti k této tezi její politické smýšlení přece jen doznalo jistých změn: ještě během balkánských válek byl její postoj prokrálovský i provenizelistický,44 avšak později od podpory královské rodiny upustila. Zlomovým rokem byl rok 1920, kdy došlo k útoku na Venizelose, Dragumisově sebevraždě a prohře liberálů ve volbách. Po těchto neúspěších se Delta zaměřila na aktivní podporu řeckých vojsk při jejich výpravě do Malé Asie, poskytovala finanční dary, potravinové balíčky i své knihy jako duševní podporu vojákům. V této činnosti neustala ani po Maloasijské katastrofě, kdy se snažila uprchlíkům zajistit lepší životní podmínky a mnozí z nich našli útočiště v jejím letním sídle v Kifisii.
41
„Laskavé manželce vůdce našeho znovuzrození, Eleně Venizelu. S úctou a láskou P. S. Delta” „Jsem starý venizelista a dala jsem mu svůj život i deset nejhezčích let svého mládí pro Řecko.” Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 383. 43 «Στη σύγκριση Τούρκων και Βουλγάρων η ∆έλτα ακολουθεί ή απλώς συµφωνεί µε τον Ίωνα ∆ραγούµη, που στο Μαρτύρων και Ηρώων αίµα τονίζει πως οι Βούλγαροι θα είναι «εχθροί των ερχοµένων αιώνων», σε αντίθεση µε τους Τούρκους που ήταν οι εχθροί τον περασµένων χρόνων.» „Při srovnání Turků a Bulharů Delta přebírá názor nebo jednoduše souhlasí s Ionem Dragumisem, který v Krvi svědků a hrdinů zdůrazňuje, že Bulhaři budou nepřátelé následujících století, zatímco Turci byli nepřáteli minulých let.“ Ioannidu, Alexandra: Γλώσσες και εθνικές οµάδες της Μακεδονίας στο έργο της Π. Σ. ∆έλτα. Βαλκανικά Σύµµεικτα 7. Thessaloniki 1995, s. 152. Citováno dle Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της. Athina 2006, s. 396. 44 «[...] πιστεύω στα δυο Βήτα: Βενιζέλος, Βασιλιάς.» „Věřím ve dvě V: Venizelos, vladař.“ Zannas, Pavlos A. (ed.): Αρχείο Π. Σ. ∆έλτα, Sv.1, Ελευθέριος Κ. Βενιζέλος. Athina 1978, s. 28. Citováno dle Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της, s. 340. 42
23
2.3 Romány s byzantskou problematikou
2.3.1 Autoři počátku dvacátého století a Byzanc V prvních dvou dekádách dvacátého století patřila témata z byzantských dějin k oblíbeným námětům pro díla filologů, prozaiků, básníků i žurnalistů. Autoři zdůrazňovali nejen uplatnění lidového jazyka v celé škále veřejného života tehdejší doby a kontinuitu antické Řecko – Byzanc – moderní řecký stát, ale také historické nároky na území, o která se bojovalo v době největšího rozkvětu byzantské říše i na počátku dvacátého století v rámci makedonské otázky. Psycharis (Γιάννης Ψυχάρης, 1854-1929) psal ve svých studiích především o kontinuitě mluveného jazyka a jednotě řeckého státu:
[...] και πως η Ελλάδα στο Βυζάντιο και από το Βυζάντιο, έµαθε δηλαδή να είναι µία, έµαθε να είναι για πάντα ενωµένη.45 Palamas věnoval byzantské problematice několik básní např. Bulhar (Ο
Βούλγαρος, 1885) či Skylojanis (Ο Σκυλογιάννης, 1885), mezi jeho stěžejní dílo zabývající se tímto tématem patří rozsáhlá báseň Císařova flétna (Η φλογέρα του
Βασιλιά),46 v níž ústy jednoho z protagonistů sděluje své názory na vztah dimotikismu a byzantské tradice. Pojetí dalšího z filologů, Argyrise Eftaliotise, se blíží pojetí Deltinu – ve své stati Dějiny řecké společnosti (Ιστορία της Ρωµιοσύνης)47 zdůrazňuje byzantskou otázku především ve vztahu k vlastenecké výchově dětí, nabádá, aby „se náš intelekt zabýval historií a aby cítil, co byl, co je a čím se může stát Národ“.48 Ion Dragumis poukazoval především na význam síly a odhodlání obyvatel Byzance řeckého původu, kteří dokázali hájit nárok na území, jež k jejich státu patřila v době jeho největšího rozmachu. Doufal, že tento postoj by mohl motivovat současné Řeky v boji o makedonskou otázku. Zájem o Byzanc projevil i Kazantzakis (Νίκος Καζαντζάκης, 1883-1957), který do tohoto prostředí situoval své divadelní hry Julián
Apostata (Ιουλιανός ο Παραβάτης), Nikiforos Fokas (Νικηφόρος Φωκάς) či Konstantinos
45
„[...] A že si Řecko v byzantské době a od byzantské doby zvyklo být jedním celkem, zvyklo si být vždy sjednocené.“ Psycharis, Iannis: Ρόδα και Μήλα. Εστία Ι, 1902, Athina 1902, s. 47. Citováno dle Spanaki, Marianna: Βυζάντιο και Μακεδονία στο έργο της Π. Σ. ∆έλτα. Athina 2004, s. 19. 46 Palamas, Kostis: Η φλογέρα του Βασιλιά. Άπαντα 5. Athina 1962-1984. 47 Eftaliotis, Argyris: Ιστορία της Ρωµιοσύνης. Εστία ΙΙ, 1901. 48 «ο νους µας Ιστορία για να µελετήσει και να νιώσει το τι ήταν, τι είναι και τι µπορεί να ξαναγίνει το Έθνος.» Tamtéž, s. 35.
24
Palaiologos (Κωνσταντίνος Παλαιολόγος).49 Klíčovým postavám byzantských dějin věnoval několik svých básní i Kavafis (Κωνσταντίνος Καβάφης, 1863-1933), např.
Manuel Komnenos (Μανουήλ Κοµνηνός),50 Anna Komnene (Άννα Κοµνηνή)51 nebo Anna Dalassene (Άννα ∆αλασσηνή).52 O popularitě byzantské tematiky v tomto období svědčí i vznik lidových komedií např. Bulharská cholera (Βουλγαρική χολέρα)53 nebo Řeckomakedonští mstitelé.
Vlastenecké drama ve verších o čtyřech aktech (Οι Ελληνοµακεδόνες εκδικηταί. ∆ράµα πατριωτικόν, έµµετρον, εις τέσσερις πράξεις),54 případně umisťování byzantských textů do čítanek pro střední školy. Na základě výše uvedených příkladů je možné shrnout, že dějinami byzantské říše se v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století zabývala široká škála intelektuálů, jejichž specializací nebyla primárně historie. Podobně jako Delta využívali určitá data z byzantské historie, aby podpořili své pedagogické, vlastenecké či filologické teze.
2.3.2 Za vlast První z románů Pinelopi Delta s byzantskou tematikou se odehrává převážně v Makedonii roku 995. Hlavními protagonisty jsou mladíci řeckého původu Alexios a Asotes, kteří se po prohrané bitvě dostávají do bulharského zajetí. Z něho uniknou s pomocí Miroslavy, dcery cara Samuela, která se zamiluje do Asota. Po jejich sňatku se všichni tři vrací do Konstantinopole, kde Alexios přijímá od Basileia II. náročný úkol: doručit poselství vojenskému veliteli pevnosti Drač, na jehož základě má tento velitel odevzdat Bulhary drženou pevnost Byzantincům. Alexios se vydává na cestu se svou ženou Theklou a po mnohých dobrodružstvích se dostávají do těsné blízkosti svého cíle, avšak Alexios je zajat a uvězněn. Thekla se ho pokouší zachránit s pomocí správce věznice Pagrata a jeho manželky, plán na útěk je však příliš riskantní, a tak Alexios raději spáchá sebevraždu, aby Theklu donutil pokračovat v cestě a splnit misi. Hluboce zarmoucená Thekla předává poselství veliteli pevnosti a záhy vstupuje do kláštera.
49
Kazantzakis, Nikos: Θέατρο Β`. Athina 1956. Kavafis, Konstantinos: Ποιήµατα 1897-1933. Ikaros 1984. 51 Tamtéž 52 Tamtéž 53 Marakas, L. - Xatzipantazis, Th.: Αθηναïική Επιθεώρηση 1. Athina 1977. 54 Tamtéž 50
25
Román Za vlast je dějově nejsevřenější, což je určeno i jeho nevelkým rozsahem. Označila bych ho také za jazykově nejméně ucelený, Delta na něm pracovala sama, zatímco později svěřila jazykové korekce Triantafyllidisovi a Eftaliotisovi. V době vzniku díla se neřídila pravidly dimotiki, ale spíše svým jazykovým citem,55 takže můžeme pozorovat paralelní výskyt výrazů παραδόσεως i παράδοσης, existuje nejednotnost v používání slovesných koncovek (κρύβουνται a χρειάζονται, υπηρετήσουµε a περιµένοµε), případně se objevuje starořecké a novořecké zakončení pasivního aoristního kmene (ξεκουράστηκαν a παρουσιάσθηκε). Klíčová místa, události a postavy jsou podány s historickou přesností,56 Delta pro svou práci pečlivě nastudovala všechny reálie, případné nejasnosti konzultovala s Gustavem Schlumbergerem nebo s dalším z předních byzantologů Gabrielem Milletem (1867-1953). Za nejproblematičtější lze považovat nacionalistický náboj románu. Delta hojně používá termíny Řekové57 a Bulhaři, se kterými se příslušníci těchto etnik přirozeně identifikují, což je devět století před zformováním moderních národů jistě předčasné.58 Postavy jsou rozděleny na Řeky, kteří jsou věrní své vlasti a v podstatě dobří,59 zatímco Bulhaři se chovají bezdůvodně podle a krutě (rabují dobyté vesnice, pronásledují místní obyvatelstvo a popravují bez soudu). Lze předpokládat, že autorka dané motivy používá, aby ideově podpořila boj moderních Řeků v prakticky stejném geografickém prostoru, který probíhal přibližně v době vzniku románu.
55
Delta v dětství prakticky nepřišla do kontaktu s řeckou literaturou – knihy psané v dimotiki její vyučující nepoužívali a katherevusa pro ni byla v podstatě nesrozumitelná, takže si k ní vytvořila negativní vztah. Proto pro ni bylo na počátku její spisovatelské kariéry velmi těžké psát ustáleným a jednotným jazykem. Tento nedostatek jí vytýkali mnozí přátelé i autoři, např. Alexandros Pallis (Αλέξανδρος Πάλλης, 18511935) «Στα γλωσσικά έχει αρκετά σκαλοπάτια ν`ανεβείς [...]. Σας έχουν αφτού αφανίσει οι γκουβερνάντες σας οι φραντζεζοεγκλεζογερµανίδες – µάλιστα οι φραντζέζες – και συχνά δε µιλάτε σα Ρωµιοί.» „V jazykové otázce jsou určité obtíže k překonání […] V tomto vám ublížily vaše guvernantky, které mluvily francouzsky, anglicky, německy – a především francouzsky – a často nemluvíte jako Řekové.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 76. 56 Drobným omylům se však Delta nedokázala vyhnout – např. Thekla vstupuje do kláštera Studios (Μονή Στουδίου), který byl mužský. 57 «Είµαστε Έλληνες εµείς, ∆έσποινα, αποκρίθηκε απλά ο Αλέξιος.» „My jsme Řekové, slečno, odpověděl jednoduše Alexios.“ Delta, Pinelopi S.: Για την Πατρίδα. Athina 2005, s. 22. 58 Podrobněji k problematice formování moderních národů viz např.: Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus. Praha 1993, Hroch, Miroslav: Evropská národní hnutí v 19.století. Praha 1986, Hroch, Miroslav: V národním zájmu. Praha 1999. 59 Pokud Řekové musí udělat něco krutého, je to zpravidla omlouváno «Πίσω του έσερνε ο Ουρανός δώδεκα χιλιάδες αιχµαλώτους Βουλγάρους. Και, κατά την άγρια συνήθεια εκείνης της εποχής, µαζί µε τ`άπειρα λάφυρα, κουβαλούσε και χίλια κεφάλια των πιο σηµαντικών αρχηγών που είχαν σκοτωθεί στη µάχη.» „Uranos vzal s sebou do zajetí dvanáct tisíc Bulharů. A podle divokého obyčeje té doby [zvýrazněno autorkou], společně s obrovskou kořistí poslal i tisíc hlav nejdůležitějších vojevůdců, kteří padli v bitvě.“ Delta, Pinelopi S.: Για την Πατρίδα, s. 35.
26
Stejně klíčovým a problematickým je pojem vlast, který je alfou i omegou života všech kladných hrdinů knihy.
Περιµένοµε περίσταση να δώσοµε τη ζωή µας στην πατρίδα, απαντούσε ο Αλέξιος.60 Για την πατρίδα πρέπει να ξέρει κανείς και την τιµή του να θυσιάζει, είπε σιγά. Η πατρίδα θα µείνει, και η πατρίδα είναι όλες οι γενιές που πέρασαν και οι γενιές που είναι, και κείνες που θα έλθουν.61 Nicméně tohoto problému si byli vědomi i Deltini současníci, Palamas jí v jednom ze svých dopisů vytýká:
Η αγάπη πρός την πατρίδα (ή έκφραση κάπως αναχρονιστική ιστορικώτερα), θα λέγαµε η αγάπη, ή, καλήτερα, η αφοσίωση πρός τόν αυτοκράτορα.62 2.3.3 V dobách Bulharobijce Román
V dobách Bulharobijce dějově navazuje na první Deltino dílo
s byzantskou tematikou Za vlast. Pagrates, který slíbil umírající Thekle, že předá její malou dcerku Alexii k výchově císaři, putuje Balkánským poloostrovem ve snaze dostihnout Basileiovo vojsko. V Edirne (Αδριανούπολη) se setká s Niketem, jedním z nejlepších císařských špehů, který mu slíbí pomoc a seznámí ho s místodržícím města Krenitem, jeho ženou, synem Konstantinem a synovcem Michaelem. Záhy však dochází během oslav svátku patnáctého srpna k přepadení Adrianopole bulharským vojskem, vedeným velitelem Ibatzem, které má za následek smrt Krenita i jeho ženy před očima jejich syna, uvěznění obou chlapců a Pagrata s Alexií. Niketas se pokouší oba chlapce zachránit, ale kvůli zradě jednoho ze zajatců se mu to nedaří. Proto zůstává v nepřátelském vojsku v přestrojení za bulharského vojáka Asana, aby mohl být chlapcům nablízku a zajistit jim bezpečí. O několik let později Niketas naplánuje útěk obou chlapců během bitvy u Axiu, císař však na návrh jednoho ze svých předních velitelů Eustathia Dafnomela nechává chlapce i nadále sloužit Ibatzovi, aby je mohl využít jako případné špehy. Oba mladíci však chápou své postavení jinak – Konstantinos se s nadšením ujímá nové povinnosti,
60
„Čekáme na příležitost dát svůj život za vlast, odpověděl Alexios.“ Tamtéž, s. 20. „Pro vlast musí být každý schopen obětovat svou čest, řekl tiše. Vlast zůstane, vlast jsou všechny generace, které byly, existují, i ty, které přijdou.“ Tamtéž, s. 132.
61
27
Michael by raději sloužil v byzantském vojsku po boku svého panovníka, ale z náklonnosti k příteli zůstává. Chlapci jsou svědky masakru byzantských jednotek bulharským vojskem roku 1014, během něhož je Konstantinos omylem zraněn vlastními ozbrojenci a polomrtvý se dostává do kláštera, kde se o něj kromě Michaela stará i Gregores, který vystoupil z kláštera a vydal se hledat svého otce Pagrata. V blízkosti kláštera žije i Alexia, kterou místní považují za němou Bulharku, a snaží se nalézt Gregora, aby ho přivedla k vězněnému a nemocnému Pagratovi. Konstantinos i Michael se s Alexií několikrát setkávají v lese, ale nepoznají ji. Alexia nestihne Gregora nalézt včas, když společně s ním dorazí do Pagratovy cely, Pagrates je již mrtev. Společnými silami ho pohřbí a vydají se do Edessy, kde chce Gregores předat svou malou svěřenkyni císaři. Připletou se však do konfliktu mezi Konstantinem a bulharskými vojáky v čele s Draksanem, který vede ke Konstantinově uvěznění a následnému prozrazení jeho dvojí identity. Alexia může Konstantina varovat, ale neučiní to, protože ho považuje za zrádce. Když zjistí svůj omyl, vydává se do pevnosti, aby ho zachránila. Dorazí tam v době, kdy velitel Draksan připravuje probulharský převrat, při němž se sice podaří osvobodit Konstantina, ale umírá Gregores. V této době si Alexia s Konstantinem uvědomují, že jsou do sebe zamilovaní a hodlají se vzít. Michael je mezitím zraněn Ibatzem a během léčby se také zamiluje do Alexie, jež ho ošetřuje. Když to Konstantin zjistí, dobrovolně se rozhodne pro odchod do hor a tajnou službu císaři, aby příteli nebránil v naplnění jeho citů. Následující dva roky hledá Michael svého přítele z dětství, aby ho ujistil o zbytečnosti jeho oběti a přesvědčil k návratu a sňatku s Alexií. Dívka o Michaelových citech neví a považuje ho pouze za dobrého přítele. Konstantinos se před nimi skrývá a jeho identita se odtajní až při náhodném setkání před bitvou u Kleidionu, kde se přátelé domluví, že ten, kdo přežije, se ožení z Alexií. Konstantinos je v bitvě zavražděn Ibatzem, Michael se žení s Alexií, avšak pouze z povinnosti a kvůli slibu mrtvému druhovi. Román končí Michaelovým dopisem Alexii o uvěznění a oslepení Ibatza.
62„Láska k vlasti (výraz historicky anachronický), řekli bychom láska nebo lépe věrnost císaři.“ Delta,
28
2.3.4 Zničení Kromě doby vlády Basileia II. se Pinelopi Delta zabývala také dějinami druhé poloviny jedenáctého století, kam situovala poslední ze svých románů s byzantskou tematikou. Toto dílo zůstalo nedokončené a bylo vydáno až po její smrti. Román Zničení se odehrává v letech 1071-1073. Alexios Komnenos, který cestuje se svými vojáky Kappadokií, přijíždí do domu šlechtice a bohatého statkáře Euthymia Doksara. Tam se setkává nejen s jeho ženou Agathe, ale i s jeho dětmi, dvojčaty Leonem a Magdalene. Oba sourozenci pocítí k mladému Komnenovi prudké sympatie,
které
Leona
vedou
k výpravě
do
Konstantinopole
a
Magdalene
k pochybnostem o jejím domluveném sňatku s o mnoho let starším vojákem Christoforem Gidem. Alexios cestou nachází malého romského chlapce, kterého pojmenuje Maurakos a předává do péče Magdalene. Leon přijíždí do hlavního města říše a setkává se zde s dalšími mladými vojáky, jako jsou jeho přítel z dětství Theodoros, který tajně miluje Magdalene, syn místodržícího Antiochie Ganik, nebo Umpertopulos, příslušník francké šlechty na byzantském dvoře. Leon je těsně po svém příjezdu přítomen státnímu převratu, kdy syn císařovny Eudokie Michael svrhne stávajícího panovníka Romana Diogena, jenž je po porážce u Mantzinkertu považován za příliš slabého, než aby si udržel moc. Následující kapitoly jsou věnovány občanské válce mezi Michaelem a Romanem, v níž Doksarova rodina stojí na straně Michaela a Komnenovci podporují Romana. Alexiova matka Anna Dalassene posílá Romanovi po svém věrném otroku Gulovi tajný dopis, který se náhodou společně s těžce raněným Gulem dostává do rukou Magdalene, a ta ho na poslovo přání zničí. I když díky tomuto činu není možné dokázat Anně vinu, je i se svými syny uvězněna v klášteře. Z dalších kapitol se dochovaly pouze zlomky, které na sebe časově nenavazují a které se zabývají především dalšími osudy Romana a gradují jeho smrtí. Leon je vyslán s nebezpečným poselstvím, cestou umírá a jeho misi dokončí Magdalene. Po svém návratu si bere Christofora Gida. Jako podklady pro poslední část trilogie Delta tentokrát nevyužila rady byzantologů, jako při tvorbě prvních dvou knih, ale spíše soudobé prameny – především Alexiadu Anny Komnene a letopisnou práci Michaela Attaleiata. Titul Zničení
Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 23.
29
se vztahuje k bitvě u Mantzinkertu, kterou Delta považovala za začátek konce slávy byzantské říše.63 Román Zničení se od dvou předešlých částí byzantské trilogie neodlišuje pouze větším časovým odstupem, ale celým charakterem knihy – hlavními nepřáteli stability říše již nejsou Bulhaři, ale Turci64 a vnitropolitické boje o moc. Děj se neodehrává na cestě mezi jednotlivými strategickými body říše, ale především u dvora a na venkovských sídlech šlechty. Centrálními postavami není dvojice chlapců, vykonávající nebezpečnou misi, jak tomu bylo v románech Za vlast a V dobách Bulharobijce, ale skupina mladých lidí, kteří mají různé úkoly a kteří se od sebe liší svými povahami, politickými názory i životními sny, takže již nezapadají do šablony odvážného chlapce, který byl hlavním hrdinou prvních dvou knih. S tím souvisí i větší plastičnost ženských postav – Magdalene sice přebírá bratrův nebezpečný úkol, ale současně řeší své milostné problémy a projevuje silné city nalezenci Maurakovi. Bez zajímavosti není ani posun vlasteneckého náboje. Tentokrát netvoří hlavní téma
dobytí
historických
území,
ale
spíš
udržení
celistvosti
státu
navzdory
vnitropolitickým bojům a následný rozvoj infrastruktury.
[...] αντί να κτίζουµε σχολεία στις άγιες εκείνες πέτρες και να µαθαίνοµε τα παιδιά να διαβάζουν τις αθάνατες επιγραφές που χάραξαν οι προπάτορές µας, να νιώθουν την θεϊκή τους ποίηση, να µελετούν, να εξηγούν τη βαθιά τους φιλοσοφία και να θαυµάζουν τα λαµπρά τους µνηµεία που τους έκαµαν αθάνατους για την αιωνιότητα.65
63
Tento názor je v souladu s míněním soudobých historiků – i když bitva sama neznamenala definitivní porážku Byzantinců, smrt císaře či turecké dobytí nějakého strategického bodu, bývá chápána jako symbolický mezník počátku úpadku byzantského impéria. 64 Nezůstává bez zajímavosti, že Delta hned po Turcích označuje za největší nepřátele Franky, tedy příslušníky západní civilizace, kteří svým vměšováním se do domácí politiky a nestabilními postoji způsobují její rostoucí stagnaci. «Λένε ο Βασιλιάς. Μα δεν είναι ο Βασιλιάς, είναι οι Φράγκοι. Μα τι! Αυτοί κάνουν ό, τι θέλουν εδώ.» „Říkají císař. Ale není to císař, jsou to Frankové. A co! Oni si tu dělají, co chtějí.“ Delta, Pinelopi S.: Το γκρέµισµα. Athina 1983, s. 113. Nutno dodat, že jistá averze a opovržení vůči ostatním etnikům včetně příslušníků západních říší je zcela dobová. 65 „[…] místo toho bychom raději měli stavět školy na těchto divokých kamenech a učit děti číst nesmrtelné nápisy, které vytvořili naši předkové, aby cítily jejich božskou poezii, aby studovaly, aby pochopily jejich hlubokou filozofii a aby obdivovaly jejich zářivé památky, které je učinily nesmrtelnými na věčnost.“ Delta, Pinelopi S.: Το γκρέµισµα. Athina 1983, s. 202. Tento výrok je součástí dlouhého monologu Michaela Psella, který směřuje k Leonovi. Celá řeč odráží autorčiny myšlenky vztahující se k reorganizaci a modernizaci řeckého státu.
30
2.4 Rozbor románů
2.4.1 Postavy Charakteristika postav vystupujících v trilogii doznala od prvního románu Pinelopi Delta značného vývoje – jednotlivé osoby, i když jsou nezřídka popsány jako zcela ideální, získaly už v románu V dobách Bulharobijce mnohem lidštější rozměr a působí realističtěji. První dva romány spojuje asketické pojetí hlavního hrdiny, který je nucen službě vlasti či příteli obětovat své osobní štěstí a upřednostňuje povinnost ke svému národu před založením rodiny. Toto pojetí bylo nepochybně ovlivněno byzantským chápáním hrdiny, lidovými písněmi a tezemi Nietzscheho, jehož byli Delta i její přítel Dragumis horlivými stoupenci. Současně považuji za možné, že na Deltu v této otázce zapůsobilo i její rodinné prostředí, které sice postrádalo vřelost, ale bylo naplněno silným vědomím povinnosti. O svém otci66 si Delta poznamenala: «ατρόµητος, αλύγιστος, αδάµαστος, µεγάλος, χεροδύναµος, υπερήφανος, ωραίος αντιπροσώπευε [...] όλη την οµορφιά της ανδρείας.»,67 což jsou vlastnosti, kterými disponují i všichni klíčoví hrdinové jejích knih. Protože se Deltiny romány zabývají převážně vojenskými taženími, je logické výrazně četnější zastoupení mužských postav. Existující ženské charaktery jsou dle mého názoru dvojího typu – jemné, křehké a zbožné ženy, které jsou bezmezně oddány svým bojujícím partnerům a v zázemí pečují o rodinu, čekajíce na návrat manžela, případně syna (Konstantinova matka, Draksanova žena Eudokie, Alexiova matka). Druhou skupinou jsou dívky, které prakticky přijímají mužskou identitu, spolupracují s vojáky, pohybují se v přestrojení a chovají se jako chlapci (Thekla a Alexia). Společným znakem obou typů ženských postav je asexualita – první typ totiž svým důrazem na funkci ženy jako matky představuje madonu, zatímco druhý je jen
66
V tomto bodě bych si dovolila polemizovat s Toniou Kiusopulu, která považuje za vzor mužských postav Deltiných románů Iona Dragumise. Ve své stati odkazuje na shodné vlastnosti Deltina přítele a jejích postav: «[...] την παλικαριά, την αφοσίωση στον αυτοκράτορα, τον άδολο έρωτα προς το εξίσου γενναίο κορίτσι, τη σκληρότητα που χρειάζεται για τις µεγάλες αποφάσεις.» „[...] odvahu, oddanost císaři, upřímnou lásku ke stejně odvážné dívce, tvrdost, která je třeba pro velká rozhodnutí.“ Kiusopulu, Tonia: Η Πηνελόπη ∆έλτα και το Βυζάντιο. In: Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της. Athina 2006, s. 302. 67 „odvážný, nezdolný, nezkrotný, velký, silný, hrdý a krásný zosobňoval veškerou krásu mužství.“ Zannas, Pavlos A. (ed.): Π. Σ. ∆έλτα. Πρώτες Ενθυµήσεις, s. 45. Citováno dle Lukaki, Maria: Ο Βασίλειος ο Βουλγαρόκτονος και Πηνέλοπη ∆έλτα. Athina 1996, s. 11.
31
jistou modifikaci vzoru odvážného mladíka, který je hlavním hrdinou všech Deltiných knih. Zajímavý je též vztah matka – dcera ve všech třech románech. Velmi často je matka již mrtvá (Theklina matka, Alexia osiřela jako miminko), dceřiny dospělosti se matka dožívá pouze v románu Zničení, kde se však Agathe o svou dceru Magdalene prakticky nestará a veškerou svou pozornost, péči a naděje směřuje pouze k synovi Leonovi. Zůstává otázkou, zda i tento přinejmenším neobvyklý postoj nebyl zapříčiněn zkušenostmi z Deltina dětství.68 Motivací jednání ženských postav je obvykle láska (Thekla i Alexia se vydávají na cestu kvůli svému partnerovi), nicméně tento cit je popisován spíše jako bratrská oddanost ke kamarádovi. Péče o děti je svěřena do rukou matek, avšak válka tuto přirozenou situaci narušuje a přivádí děti do nebezpečných situací. V nich je jim ochranou obvykle vyšší síla (v případě Thekly nejprve Bůh a později císař), mentor (Pagrates pečující o Alexii po smrti její matky, Niketas vychovávající osiřelé chlapce) či partner (Alexios chránící Theklu před vlky i Bulhary). Jednotlivá dobrodružství a strasti během cesty vedou k tomu, že mladí lidé v závěru románu obvykle po konfrontaci s nějakou silnou životní katastrofou dospívají. Považuji za nutné poukázat na postavu Draksana, která je dle mého názoru nejplastičtější postavou celé trilogie. Tento vojenský velitel je bulharského původu, ale jeho ženou je Michaelova sestra, tedy Řekyně. Protože se obě země nacházejí ve válce, je nucen volit mezi povinností k vlasti a k rodině. V tomto dilematu podle vzoru všech kladných Deltiných hrdinů volí vlast, nicméně neustále je sužován pocitem zrady vůči císaři, který ho několikrát osvobodil výměnou za přísahu věrnosti. Rozhovor Draksana a Gregora o věrnosti k vlasti69 je jeden z nejpůsobivějších a nejpropracovanějších v celé
68
Do deníku si Delta o své matce poznamenala «Η µητέρα µας, υψηλή και έµορφη [...] στέκουνταν µακριά µας, σαν θεότης, που τη λατρεύεις χωρίς να προσπαθείς να την πλησιάσεις. Χάδια από κείνην δεν είχαµε, ούτε ποτέ µας εγκαρδίωνε να της πούµε τον καηµό µας.» „Naše matka, vysoká a krásná, od nás byla vzdálená jako bohyně, kterou uctíváš, ale nesnažíš se jí přiblížit. Nikdy nás nepohladila, ani nás nepovzbuzovala, abychom jí řekli naše trápení.“ Zannas, Pavlos A. (ed.): Π. Σ. ∆έλτα. Πρώτες Ενθυµήσεις, s. 24. Citováno dle Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της, s. 437. 69 «Ναι, είπε, [τον όρκο] τον πάτησα πάλι [...] Στην πρώτη αµαρτία άλλη αµαρτία πρόσθεσα [...] Μα µε φώναζε η Πατρίδα, η δύστυχη Πατρίδα µου [...] Κι έφυγα πάλι [...] και ήλθα και πολέµησα.» „Ano, řekl, zase jsem porušil přísahu [...] K jednomu hříchu jsem přidal další. Ale volala mě Vlast, moje nešťastná Vlast [...] A opět jsem odešel [...] a šel jsem a bojoval.“ Delta, Pinelopi S.: Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου. Athina 2007, s. 321.
32
knize, neboť nabízí pohled na situaci očima nepřítele Byzantinců a ukazuje se v něm, že obě válčící strany mají v podstatě stejné ideály, přání a tužby.
2.4.2. Historické souvislosti Delta se při psaní nespoléhala pouze na svou představivost, ale naopak se snažila zachovat co největší věrnost historickým pramenům. Jako primární prameny používala především práce Ioanna Zonara (Ιωάννης Ζωναράς, 12.stol.),70 Ioanna Skylitza (Ιωάννης Σκυλίτσης, 11.stol.),71 Michaela Psella (Μιχαήλ Ψελλός, 1018-1081)72 a Anny Komnene (Αννα Κοµνηνή, 1081-1153).73 Za sekundární prameny lze považovat konzultace
s předními
korespondence
74
evropskými
byzantology,
které
nabyly
formu
rozsáhlé
a v případě Schlumbergera i dlouhodobého přátelství. Při tvorbě
svého druhého románu z byzantského prostředí využila Delta také pomoci řeckých historiků Paparrigopoula (Κωνσταντίνος Παπαρρηγόπουλος, 1815-1891) a Adamantiu (Αδαµαντίος Αδαµαντίου, 1875-1937). Delta se snažila co nejpřesněji zachovat sled jednotlivých událostí tak, jak se dochovaly v popisech soudobých pramenů, Palamas jí tuto snahu vytýkal a označoval ji za studentku dějin (ιστοριοµαθήτρια), nicméně Delta mu oponovala:
Εγώ πάλι ένα µόνο σκοπό έχω, να µάθει το παιδί [...] την ιστορία του και νοµίζω πως η µόνη αξία του βιβλίου αυτού, [...] είναι που ακολουθώ πιστά ως την υπερβολή ίσως, τα ιστορικά γεγονότα.75 I když se Delta věrně držela historických pramenů ve faktech, vztahujících se k bitvám, geografickým údajům či přesunům vojsk, mnohem více s historickou skutečností manipulovala při tvorbě charakterů postav. Dobře patrné je to na klíčové postavě prvních dvou knih – císaři Basileiovi II. Představuje totiž ideálního vládce i
70
Jeho kronika Historický přehled (Επιτοµή Ιστοριών), začíná stvořením světa a končí rokem 1118. Edice: Dindorf, L. (ed.): Epitome historiarum. Leipzig 1868-1875. 71 Dílo Stručná historie (Σύνοψις Ιστοριών) zasahuje do let 811-1057. Edice: Thurn, H. (ed.): Synopsis historiarum. Berlin-New York 1973. 72 Je autorem díla Chronografie (Χρονογραφία) věnujícího se letům 976-1078. Edice: Renauld, E. (ed.): Chronographie I.-II. Paris 1926-28. Český překlad Psellos, Michal: Byzantské letopisy. Praha 1982. 73 Dílo Alexias (Αλεξιάδα) je věnováno vládě Alexia I. Edice: Reinsch, D. R. - Kambylis, A. (ed.): Annae Comnenae Alexias. Berlin 2001. Český překlad Komnena, Anna: Paměti byzantské princezny. Praha 1996. 74 Lefkoparidis, X. (ed.): Lettres de deux amis. Une correspondance entre Pénélope S. Delta et Gustave Schlumberger suivie de quelques lettres de Gabriel Millet. Athina 1962. 75 „Já mám jen jediný cíl: naučit dítě jeho dějiny a myslím, že jediný smysl této knihy je, že se věrně, možná až přehnaně, držím historických faktů.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 43.
33
člověka, jehož charakter je bez poskvrnky. Je rozhodný, laskavý, shovívavý k chybujícím podřízeným. Zajímá se o názory svých vojáků a cítí se za ně zodpovědný, za což ho bezmezně obdivují a milují.76 Působí zadumaně a přísně,77 ale nikdy bezdůvodně krutě. Vždy si váží svých protivníků – pokud jsou čestní – a trestá podvodníky. Nezůstává bez zajímavosti, že Delta se snažila svým pojetím Basileia II. jako silného vůdce, kladoucího důraz na obratnou diplomacii, ale stavícího se kladně i k obranné válce v případě ohrožení vlasti či sporu s barbary, připodobnit tuto historickou postavu k jinému vůdci, kterého osobně uznávala – Venizelosovi. Pro dobu, v níž se odehrávají oba první romány, bohužel nemáme byzantské prameny, které by vznikly přímo v prvních dvou dekádách jedenáctého století, a proto je nutné využívat prameny zahraničního původu. Prvním z historiků, který se zpětně věnuje Basileiovým výbojům, je Michael Psellos, jehož vyprávění rozvinul Skylitzes a další letopisci jako Kedrenos (Γεώργιος Κεδρηνός, přelom 11. a 12. stol.)78 nebo Attaleiates (Μιχαήλ Ατταλειάτης, 11.stol.),79 kteří však čerpali z již dříve vzniklých prací. Psellos důrazně rozlišuje mezi Basileiem na začátku jeho vlády, kdy byl mírný, jemný, přátelský a vládl s pomocí svých důvěrníků, a Basileiem pozdější doby, v jehož chování převládala nekompromisnost.80 Obviňuje ho z přehnané šetřivosti, hrabivosti a bezdůvodné krutosti, jisté uznání mu přiznává pouze v otázce vojenských výbojů. Skylitzes ve svém vyprávění zmiňuje pouze jednu osobní historku popisující výbuch císařova hněvu a Zonaras píše o panovníkově spořivosti a jeho odvržení vzdělání a učenců. Důkazem této výtky by mohla být i absence letopisů z doby Basileiova života. Kladný postoj k Basileiovi jako panovníkovi je možno klást do třináctého století, kdy po dobytí Byzance křižáky vznikla potřeba určité mytizace dějin a vytvoření idolu, k němuž by bylo možno s nadějí vzhlížet. Tento trend během následujících století postupně sílil.
76
«Ο µεγάλος αυτός Αυτοκράτορας ήξερε να εµπνέει στους άντρες του αγάπη και αφοσίωση που πήγαιναν ως το θάνατο.» „Tento velký císař uměl vzbudit ve svých mužích lásku a důvěru, která trvala až do smrti.“ Delta, Pinelopi S.: Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου, s. 145. 77 «Ο Βασίλειος ήταν βέβαια αµείλικτος. Είχε µεγάλη κι ευγενική ψυχή.» „Císař byl určitě neúprosný. Měl velkou a vznešenou duši.“ Tamtéž, s. 397. 78 Jeho letopisné dílo Stručná historie (Σύνοψη Ιστοριών) začíná stvořením světa a končí vládu Izáka Komnena (Ισαάκ Κοµνηνός, 1057-1059). Bekker, I. (ed.): Georgius Cedrenus. Bonn 1838-1839. 79 Dílo Dějiny (Ιστορία) zasahuje do let 1034-1079. Brunet de Presle W. - Bekker, I. (eds.): Historia. Bonn 1853. 80 „Císař se zdál být nevlídný, drsného chování, prchlivý a tvrdohlavý, zdál se jim být člověkem suchým, který se vyhýbá jakékoli rozmařilosti. Jak jsem se však dozvěděl u kronikářů, kteří psali o jeho době, vůbec nebyl takový hned od začátku, ale obrátil se od uvolněného a rozmařilého života k přísnému řádu, jako by tlak událostí byl zapůsobil na jeho povahu a napřímil to, co v ní bylo uvolněné, vzpružil to, co bylo slabé, a vůbec změnil celý jeho způsob života.“ Psellos, Michal: Byzantské letopisy. Praha 1982, s. 10-11.
34
V díle letopisce čtrnáctého století Efraima Ainia (Εφραίµ Αίνιος) dosáhl již značného stupně:
Βασίλειος αủτοκράτορ κράτιστος ἐν στρατηγίαις, [...] καὶ ταῖς κατ΄ἐχθρῶν ἐντρυφῶν ἀεὶ µάχαις ἀνὴρ ἀγαθός, εὐσεβῶν νόµων φύλαξ, µηδὲν νεοχµῶν τῶν ἐθῶν Ἐκκλησίας, ταῖς ἀρετῶν χάρισιν ἠγλαϊσµένος, µᾶλλον δ΄ἐραστὴς σωφροσύνης, ἀνδρίας.81 2.4.3. Jazyk Jak již bylo řečeno výše, Delta se dostala v dětství do kontaktu s psanou řečtinou pouze v její katherevusní formě a dimotiki se naučila aktivně používat až díky vlivu svého manžela a kruhu prvních dimotikistů. Z tohoto důvodu využívala při korekci svých románů jejich pomoci, protože si uvědomovala, že je nutné, aby nově vznikající knihy pro mládež byly psány v jazyce, který děti aktivně používají:
Η γλώσσα δεν είναι σκοπός αλλά µέσον για να πω στα παιδιά µας µερικά πράµατα που θέλω να ξυπνήσω στην ψυχή τους και για να τους τα πω µεταχειρίζοµαι τη γλώσσα που µιλούµε όλοι, που µιλούν κι αυτά και που βρίσκεται σε µεταβατική κατάσταση επηρεασµένη πολύ από την καθαρεύοσα που για τόσα χρόνια βασιλεύει στα σχολεία µας.82 Jak vyplývá z tohoto citátu, použití dimotiki v románech neznamenalo pro Deltu pouze zvýšení jejich srozumitelnosti, ale také naplnění plánu dimotikistů na vytvoření literatury pro děti v mluveném jazyce a postupnou reorganizaci školství, kde se měla dimotiki uplatnit jako oficiální jazyk.83
81
„Císař Basileos byl nejlepší ve válečnictví,/ [...] vždy se zabýval bojem proti nepřátelům,/ byl dobrým mužem, strážcem posvátných zákonů,/ nikdy neporušoval obyčeje církve,/ zářil radostí cti,/ spíše byl milovníkem umírněnosti a mužnosti.“ Lampsides, O.(ed.): Ainios, Efraim. CFHB, Athina 1990, s. 108. Citováno dle Lukaki, M.: Ο Βασίλειος Β΄ Βουλγαροκτόνος και η Πηνέλοπη ∆έλτα, s. 48. 82 „Jazyk není cílem, ale prostředkem, abych řekla dětem určité věci, které chci probudit v jejich duších, a abych jim je řekla, používám jazyk, kterým všichni mluvíme, kterým mluví i oni a který se nachází v přechodné fázi, silně ovlivněné katharevusou, která po tolik let převládala v našich školách.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 126. 83 Tento záměr byl jedním z hlavních cílů dimotikistů, jak potvrzují i slova Psycharise: «Ένα έθνος, για να γίνει έθνος, θέλει δύο πράµατα, να µεγαλώσουν τα σύνορά του και να κάµει φιλολογία δική του.» „Nějaký národ, aby se stal národem, potřebuje dvě věci – aby se rozšířily jeho hranice a aby si vytvořil vlastní
35
2.4.4. Pedagogický náboj Jak již bylo řečeno, Deltiným cílem bylo nejen seznámit řeckou mládež s jedním z nejslavnějších období byzantských dějin, ale také naučit ji obecně platným etickým zásadám. Z tohoto důvodu jsou hlavní hrdinové všech knih ve věku potenciálních čtenářů, aby bylo pro děti snadnější se s jednotlivými postavami identifikovat. Delta kladla důraz na obětavé přátelství,84 které je vždy silnější než láska, protože se pojí s větší odpovědností ke kamarádovi jako druhovi v boji. Láska se pak spíše považuje za základní kámen vztahu rodič – dítě a stmelující prvek rodiny. Delta navíc zdůrazňuje povinnou úctu dítěte vůči rodiči a také stálý závazek mezi pokrevními příbuznými. Z tohoto důvodu musí Konstantinos pomstít nespravedlivou smrt svého otce, Thekla odmítá opustit na smrt jdoucího bratra a Alexia se snaží zachránit Pagrata. Stěžejním cílem Deltiny tvorby pro mládež byla snaha vzbudit v dětech vědomí historické velikosti Řecka a jeho kulturní tradice; v druhém plánu pak vychovat je k osobní zodpovědnosti vůči státu, jeho zájmům i sobě samým.
2.4.5 Odraz Velké myšlenky Názorové klima byzantské říše doby Basileia II. a řeckého státu počátku dvacátého století mělo několik shodných bodů – především to bylo vědomí nadřazenosti nad okolními národy a z toho vyvěrající přesvědčení o právech na sporná území. To byl nesporně jeden z hlavních důvodů, proč Delta umístila děj svých románů právě do tohoto období. Navzdory pedagogickému náboji jejích knih je hlavním tématem láska k vlasti (πατριδολατρεία), která jako červená nit prostupuje jednáním všech stěžejních postav. Jedním z dopadů Velké myšlenky na romány Pinelopi Delta je jejich zaměření na řecko-bulharské boje,85 ke kterým docházelo v podstatě ve stejném prostoru i v době vzniku obou prací. Z důvodu podpoření právoplatnosti řeckých nároků na daná území jsou Bulhaři v souladu s byzantskou tradicí popisováni jako kruté etnikum s nižší kulturou, které nedodržuje zásady čestného boje. Příkladem tohoto jednání je velitel
literaturu.“ Psycharis, Iannis: Το Ταξίδι µου. Athina 1971, s. 37. Citováno dle Spanaki, M.: Βυζάντιο και Μακεδονία στο έργο της Π. Σ. ∆έλτα, s. 50. 84 «Εκείνος µια λατρεία είχε, µιαν αγάπη. Το φίλο του, που ήταν περισσότερο και από αδελφός.» „Měl jednu slabost, jednu lásku. Svého přítele, který mu byl více než bratrem.“ Delta, Pinelopi S.: Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου, s. 153.
36
Ibatzes, který bez váhání a se zjevným potěšením popraví zadrženého Konstantina. Bulhaři si ponechávají válečné zajatce jako otroky (Pagratův osud), Byzantinci uznávají právo na osobní svobodu. Názory a životní postoje jednotlivých hrdinů, stejně jako atmosféra národního povstání, více odpovídají rozjitřené době před první balkánskou válkou než Byzanci počátku jedenáctého století. Tento fakt neunikl pozornosti soudobých kritiků. Delta na jejich kritiku reagovala tvrzením, že se snaží tehdejší dobu přiblížit současným dětem:
Πώς περιγράφω περισσότερο τη σύγχρονη ζωή παρά τη Βυζαντινή ... το ξέρω, µα το έκαµα επίτηδες, γιατί µιλώ σε σηµερινά παιδιά και δε ζητώ να κάµω έργο φιλολογικό. [...] Σκοπός µου δε είναι να κάµω µια πιστή εικόνα µίας πεθαµένης εποχής, αλλά να κάµω σηµερινά Ελληνόπουλα να σκεφθούν, και, αν είναι δυνατόν, να ξυπνήσω µέσα τους όµορφα και µεγάλα ιδανικά. 86
85
Turci se vyskytují jako hlavní nepřátelé až v posledním románu Zničení, kde přebírají všechny negativní charakteristiky Bulharů, i když už rozhodně ne v takové míře. Dokonce v úvodu knihy je tureckým velitelem poraženému Romanu Diogenovi poskytnuto zázemí potřebné k uzdravení. 86 „Že popisuji více současný život než ten v Byzanci? Vím to, ale udělala jsem to úmyslně, protože píšu pro současné děti a nesnažím se vytvořit filologické dílo. [...] Mým cílem není vytvořit věrný obraz nějaké mrtvé epochy, ale přimět současné řecké děti, aby přemýšlely, a, pokud je to možné, vzbudit v nich krásné a velké ideály.“ Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία, s. 205.
37
3. Závěr Pinelopi Delta se věnovala tvorbě knih pro děti, k čemuž ji na popud dimotikistů, s nimiž se stýkala, motivovala absence dětských knih psaných mluveným jazykem. Jejím cílem bylo nejen poskytnout mladému čtenáři zábavnou literaturu úměrnou jeho věku, ale především vzbudit v něm lásku k vlasti, seznámit ho s etickým kodexem, který autorka považovala za správný, a poučit ho o historii vlastního národa. Z těchto důvodů zvolila ve svých knihách hlavní hrdiny ve věku potenciálních čtenářů a obdařila je vlastnostmi jako zodpovědnost vůči sobě samým, svým bližním i vlasti, odvaha, sebeobětování, inteligence nebo soucit. Problematickým aspektem Deltiných románů je jejich politický náboj. Delta patřila ke stoupencům Velké myšlenky i jejího zastánce v prvních dvou dekádách dvacátého století, Eleftheriose Venizelose, a tento postoj je v jejích románech s byzantskou tematikou jasně zřetelný. Při vytváření základní osy románů sice vycházela z dobových letopisců či rad tehdejších předních byzantologů (Schlumberger, Millet), ale v celkovém náboji knih je patrný odraz politické situace počátku dvacátého století: Bulhaři a Byzantinci bojují v prakticky stejném prostoru, v němž se odehrávaly spory o území i v autorčině současnosti. Zatímco Byzantinci se chovají čestně, kultivovaně a jsou prezentováni jako kladné postavy, Bulhaři využívají své moci k osobnímu obohacení, nerozpakují se použít lsti a zrady, nemají osobní čest a jejich kultura je celkově chápána jako nižší. Nabízí se tedy otázka, zda lze Deltina díla zařadit spíše mezi romány pro mládež nebo by bylo vhodnější je označit za politické spisy, které se pouze hlásí k dětské literatuře. Dle mého názoru nebylo prvotním Deltiným cílem uveřejňovat své politické teze, ale vychovat děti v myšlenkovém systému, který považovala za správný. Tato autorka totiž nepatřila mezi spisovatele, kteří slepě hlásají teze svých politických oblíbenců, byla sama přesvědčena o historické opodstatněnosti existence Řecka dvou kontinentů a pěti moří (Ελλάδα των δύο ηπείρων και των πέντε θαλασσών). Navzdory těmto faktům nepokládám prořecký a antibulharský náboj jejích děl za zcela korektní, a to především proto, že se jedná o romány pro mládež. Neboť děti jsou méně než dospělí schopny odhalit v knihách skrytou propagandu, která by mohla deformovat jejich názor na svět. Proto si myslím, že by bylo vhodné dětem předkládat Deltiny knihy s upozorněním a vysvětlením, jakou metodu při jejich tvorbě spisovatelka použila, a že tato díla tvoří vhodný ilustrační materiál nejen pro dějiny Byzance 38
desátého a jedenáctého století, ale i pro události spadající do prvních dvou dekád století dvacátého. Myslím si, že romány Pinelopi Delta mohou oslovit i dnešní děti a poskytnout jim kromě zábavné četby i podněty po etické a morální stránce, jejich slabinou však zůstává silný propagandistický podtext. Proto považuji tyto knihy za vhodné spíše pro starší děti, které již znají určité dějinné souvislosti a jsou schopné chápat okolnosti vzniku Deltiných románů.
39
4. Resumé (Περίληψη) Στην παρούσα εργασία απασχολήθηκα µε την επίδραση της Μεγάλης Ιδέας στο έργο της Ελληνίδας συγγραφέως Πηνελόπης ∆έλτα µε τη βυζαντινή θεµατολογία. Η εργασία µου αποτελείται από τρία, ως προς το χαρακτήρα τους, διαφορετικά µέρη. Στο πρώτο αναφέρω τα πιο αξιοπρόσεκτα στοιχεία της ζωής της Πηνελόπης ∆έλτα, στο δεύτερο παρουσιάζω µερικά σηµαντικά για το θέµα µου γεγονότα της ελληνικής ιστορίας του 19ου και 20ου αιώνα τα οποία έχουν σχέση µε την εσωτερική πολιτική και µε τις εξωτερικές δράσεις της Ελλάδας της εποχής αυτής. Το τελευταίο µέρος, το οποίο αποτελεί την εστία της εργασίας µου, αναλύει την βυζαντινή τριλογία της ∆έλτα, δηλαδή τα µυθιστορήµατα Για την Πατρίδα, Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου και Το
γρέµισµα. Η Πηνελόπη ∆έλτα προερχόταν από µία αστική πλούσια οικογένεια, η οποία υποστήριζε κοινωνική και πολιτιστική ζωή της Αλεξάνδρειας. Χάρη στην επιρροή των γονιών της και του µέλλοντος συζύγου της, του Στεφάνου ∆έλτα, και του πλατωνικού εραστή της, του Ιων ∆ραγούµη, η Πηνελόπη άρχισε να ασχολείται µε εθνικά θέµατα και παιδική λογοτεχνία. Αυτό το ενδιαφέρον της την οδήγησε στο κέντρο των δηµοτικιστών, οι οποίοι της έδωσαν συµβουλές σχετικά µε τη γλωσσική µορφή των µυθιστορηµάτων της. Συγγράφοντας τα έργα της η ∆έλτα είχε τρεις κύριες επιδιώξεις – να δείξει στα παιδιά τον ηθικό κώδικα τον οποίο θεωρούσε σωστό, να τους µεταδώσει στοιχεία από τα λαµπρότερα χρόνια βυζαντινής ιστορίας µε σκοπό να τους ενθαρρύνει στον εθνικό αγώνα και τελικά να δηµιουργήσει µια λογοτεχνία κατάλληλη για παιδιά στη δηµοτική γλώσσα. Στον παιδαγωγικό και γλωσσολογικό σκοπό αναµφισβήτητα πέτυχε, αλλά το εθνικό περιεχόµενο των µυθιστορηµάτων της παραµένει συζητήσιµο. Για την πλοκή των βιβλίων της διάλεξε την ιστορική εποχή την οποία οι Έλληνες µάχονταν µε τους Βουλγάρους στον ίδιο γεωγραφικό χώρο όπως και στην αρχή του εικοστού αιώνα. Για να υποστηρήξει τις θέσεις της Μεγάλης Ιδέας δεν δίσταξε να σχηµατοποιήσει τους χαρακτήρες (ενώ οι Έλληνες συµπεριφέρονται πάντα σωστά, σέβονται τα έθιµα και τη θρησκεία, θέτουν την πατρίδα τους πάνω σε όλα, οι Βούλγαροι καταχρώνται την εξουσία τους και σκοτώνουν τους αντιπάλους τους σκληρά και χωρίς αιτία). Επιπλέον οι χαρακτήρες των βιβλίων της ∆έλτα συµπεριφέρονται ως µοντέρνοι άνθρωποι και µε τον ίδιο τρόπο καταλαβαίνουν και τους όρους πατρίδα και έθνος. 40
Αν και τα έργα της Πηνελόπης ∆έλτα έµεναν κοσµαγάπητα µέχρι σήµερα θεωρούνται από µερικούς ακατάλληλα λόγω αλλαγών των ιστορικών γεγονότων και ξενόφοβου υπαινιγµού.
41
5. Seznam použité literatury Primární literatura Delta, Pinelopi S.: Για την Πατρίδα. Athina 2005. Delta, Pinelopi S.: Τον καιρό του Βουλγαροκτόνου. Athina 2007. Delta, Pinelopi S.: Το γκρέµισµα. Athina 1983. Delta, Pinelopi S.: Αλληλογραφία. Athina 1997. Psellos, Michal: Byzantské letopisy. Praha 1982.
Sekundární literatura Browning, Robert: Η βυζαντινή αυτοκρατορία. Athina 1992. Dostálová, Růžena: Byzantská vzdělanost. Praha 2003. Dragumis, Ion: Φύλλα ηµερολογίου ∆’ (1908-1912). Athina 1985. Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka. Praha 2004. Karamanlis, Kostas A.: Ελευθέριος Βενιζέλος και οι εξωτερικές µας σχέσεις 1928-1932. Athina 1986. Kol. autorů: Π. Σ. ∆έλτα. Σύγχρονες προσεγγίσεις στο έργο της. Athina 2006. Loukaki, Maria: Ο Βασίλειος ο Βουλγαρόκτονος και Πηνέλοπη ∆έλτα. Athina 1996. Panagiotakis, Georgios I.: Ο Βενιζέλος στην επανάσταση και την πολιτική. Iraklio 1993. Papakonstantinu, Theofulaktos: Ιων ∆ραγούµης και πολιτική πεζογραφία. Athina 1989. Skopetea, Elli: «Το πρότυπο βασιλείο» και Μεγάλη Ιδέα. Όψεις του εθνικού
προβλήµατος στην Ελλάδα (1830-1880). Athina 1988. Spanaki, Marianna: Βυζάντιο και Μακεδονία στο έργο της Π. Σ. ∆έλτα. Athina 2004. Svolopulos, Konstantinos: Ελεύθεριος Βενιζέλος. 12 µελετήµατα. Athina 2005. Tselika, Valentini: Πηνελόπη ∆έλτα. Αφήγηση ζωής. Athina 2004. Zannas, Pavlos A.: Ευαίσθητη και δηµιουργική έως τη σιωπή του θανάτου. TA NEA 29. 10. 1999. Zannas, Pavlos A. (ed.): Π. Σ. ∆έλτα. Πρώτες Ενθυµήσεις. Athina 1991. Zástěrová, Bohumila a kol.: Dějiny Byzance. Praha 1992.
Subsidia Borecký, B. – Dostálová, R. a kol.: Slovník řeckých spisovatelů. Praha 2006.
42
