Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Magisterská diplomová práce

2012

Tomáš Mazáč

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Management v kultuře

Tomáš Mazáč

Proměny sokolství ve výtvarné řeči sletové propagace (1901-1948)

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Helena Maňasová Hradská, Ph.D.

2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Poděkování Vedoucí práce Mgr. Heleně Maňasové Hradské, Ph.D. za víceletou spolupráci, která mně byla oporou jiţ od bakalářského studia. Bc. Michalu Doleţelovi za zprostředkování a zapůjčení pramenů i ochotu kdykoliv všemoţně poradit a pomoci. Františce za pochopení a podporu.

1. ÚVOD ........................................................................................................................................................ 6 2. STRUČNÁ HISTORIE SOKOLA OD JEHO ZALOŽENÍ (1862) KE III. VŠESOKOLSKÉMU SLETU (1895) ................. 11 3. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE JEDNOTLIVÝCH SLETŮ.................................................................... 13 3.1. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE IV. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1901)................................................................... 13 3.2. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE V. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1907).................................................................... 21 3.3. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE VI. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1912)................................................................... 29 3.4. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE VII. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1920).................................................................. 38 3.5. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE VIII. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1926)................................................................. 44 3.6. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE IX. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1932) ................................................................... 52 3.7. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE X. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1938) .................................................................... 60 3.8. VÝTVARNÉ PROSTŘEDKY PROPAGACE XI. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1948) ................................................................... 67 4. ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 72 5. RESUMÉ .................................................................................................................................................. 75 5.1. SHRNUTÍ ....................................................................................................................................................... 75 5.2. SUMMARY .................................................................................................................................................... 76 5.3. РЕЗЮМЕ ....................................................................................................................................................... 77 6. POUŽITÉ ZDROJE ...................................................................................................................................... 78 6.1. PRAMENY ..................................................................................................................................................... 78 6.2. LITERATURA................................................................................................................................................... 79 6.3. SBORNÍKOVÉ PŘÍSPĚVKY: .................................................................................................................................. 80 6.4. ČASOPISECKÉ ČLÁNKY ...................................................................................................................................... 80 7. OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ................................................................................................................................ 82 7.1. PŘÍLOHA A – PLAKÁTY A POHLEDNICE IV. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1901).................................................................. 82 7.2. PŘÍLOHA B – PLAKÁTY A POHLEDNICE V. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1907) ................................................................... 84 7.3. PŘÍLOHA C – PLAKÁTY A POHLEDNICE VI. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1912) .................................................................. 88 7. 4. PŘÍLOHA D – PLAKÁTY A POHLEDNICE VII. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1920) ................................................................ 93 7.5. PŘÍLOHA E – PLAKÁTY A POHLEDNICE VIII. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1926)................................................................ 97 7.6. PŘÍLOHA F – PLAKÁTY A POHLEDNICE IX. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1932) ................................................................ 101 7.7. PŘÍLOHA G – PLAKÁTY A POHLEDNICE X. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1938)................................................................. 105 7.8. PŘÍLOHA H – PLAKÁTY A POHLEDNICE XI. VŠESOKOLSKÉHO SLETU (1948) ................................................................ 107

1. Úvod

Od roku 1882 pořádá tělovýchovná organizace Sokol takzvané všesokolské slety. U příleţitosti sletů se do Prahy vţdy sjelo sokolstvo z velké části českých, ale i zahraničních tělocvičných jednot, aby prostřednictvím společných cvičení demonstrovalo přihlíţejícím divákům výsledky tělesné i ideové sokolské výchovy. Slety byly akcemi mimořádného rozsahu – od padesáti tisíc diváků vystřídavších se na IV. sletu aţ ke dvěma milionům na XI. sletu.1 S takovými počty návštěvníků souvisí i rozsah propagace těchto akcí. Právě jednou ze součástí sletové propagace se bude zabývat tato práce. Řeč je o sletových plakátech a pohlednicích. Ve své práci poukáţu na fakt, ţe sokolství je kromě tělovýchovy tvořeno silným ideologickým2 pozadím a ţe slety byly jeho vrcholnou manifestací, ovlivněnou dějinnou situací, v níţ se Sokol zrovna nacházel. Vycházím z předpokladu, ţe tato ideová náplň kaţdého sletu se zrcadlí i ve sletové propagaci. Omezím se přitom na plakáty a pohlednice, neboť se zaměřím na otázku výtvarného vyjádření sokolské ideologie a z ní plynoucích postojů k aktuálním politicko-společenským otázkám. Plakáty a pohlednice jsou podskupinou širší problematiky sokolského výtvarnictví, kam patří diplomy, odznaky, prapory a podobně. V případě těchto předmětů však nejde o propagaci v nejuţším slova smyslu, neboť jejich myšlenková výpověď byla většinou namířena do vlastních, sokolských řad – diplomy byly odevzdávány sokolským závodníkům, odznaky a prapory byly nošeny na sokolských akcích, kam musel být »nesokolský« divák nejdříve nalákán například právě plakátem. Plakáty a pohlednice jsou také podskupinou širší problematiky sletové propagace, kam patří tiskové zprávy, reklamy v rozhlase a podobně. V těchto případech je ale slet (a eventuálně jeho ideová náplň) propagován jinou neţ výtvarnou cestou. Na ostatních výtvarných prostředcích propagace sletů, například letácích, téměř vţdy najdeme stejné obrazy jako na plakátech a pohlednicích, na jejichţ podobu byly vypisovány veřejné soutěţe a výsledek (byť bylo jeho provedení nakonec raději svěřeno mimo soutěţ konkrétnímu umělci) byl pouţit i jinde. Existují i drobnější propagační předměty s výtvarnými motivy, například krabičky sletového kuřiva. Dobové prameny nicméně 1

KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. [1. vyd.] Praha : Česká obec sokolská, Ústřední škola, 1998., s. 38. Slovo »ideologie« je v této práci pouţíváno bez pejorativního nádechu. Myšlenkový systém sokolství je příliš rozvětvený, neţ aby bylo moţno pouţít zdrţenlivějších označení jako »sokolské zásady« a podobně. Vzhledem k tomu, ţe sokolové byli přesvědčeni o celonárodním významu svého konaní (nešlo o zájmový spolek), povaţuji slovo »ideologie« za přiléhavé. 2

6

nesvědčí o tom, ţe by podobě těchto předmětů byla ze strany České obce sokolské (dále jen ČOS) věnována větší pozornost. Zato na plakáty a pohlednice je v pramenech kladen velký důraz a tato práce se bude snaţit ukázat, ţe ČOS velice záleţelo na jejich správném ideovém vyznění. Jsem přesvědčen, ţe výtvarnou výpověď toho kterého sletu je třeba hledat právě na těchto materiálech. Časové vymezení tématu práce je na začátku stěţejní části textu ohraničeno kapitolou o výtvarných prostředcích propagace IV. sletu (rok 1901). Teprve tehdy se totiţ objevují první výtvarné plakáty neobsahující pouze text. Na pohlednicích čtvrtého sletu zase poprvé nenajdeme jen fotografie zobrazující hromadné cvičení (případně jiné sletové dění), ale i malby, kresby a grafiku. Fotografiemi cvičení se práce nezabývá, protoţe tyto motivy zůstávají stejné napříč všemi slety a nedají se na nich sledovat aktuální ideové výboje sokolství. Problematika zobrazování hromadného cvičení bude za všechny tyto pohlednice, vyloučené z výběru, vyloţena zejména v kapitole o propagaci IX. sletu. Stěţejní část práce pak končí kapitolou vztahující se k XI. sletu (rok 1948) – tenkrát se s nástupem totality spolu s dějinami sletové propagace nadlouho končí i dějiny Sokola samotného. Výtvarné prostředky propagace sletů uspořádaných po roce 1989 obnoveným Sokolem se pak vztahují k organizaci, která jiţ stojí na zcela jiných ideových principech. Jedná se o odlišnou tématiku, která nemá s propagací dřívějších sletů mnoho společného – z toho důvodu končí časové vymezení této práce osmačtyřicátým rokem. Téma práce dále omezuji výlučným zaměřením na oficiální materiály vydávané ČOS. Kromě nich totiţ existuje mnoţství sletových pohlednic vydávaných jinými organizacemi neţ Sokolem. Oficiální »posvěcení« vybraných materiálů je zárukou, ţe někdejší organizace se ztotoţňuje se způsobem, jakým ji autor daného plakátu či pohlednice prezentuje, coţ je pro výklad těchto materiálů v dalším textu důleţitým předpokladem. Souborná a úplná sbírka sletových plakátů a pohlednic bohuţel neexistuje. Ani v Národním muzeu, pod které přešly sbírky bývalého Sokolského muzea,3 nenajdeme všechno. Jistě i proto, ţe zejména za druhé světové války byla část sbírky zničena.4 V této práci jsou uvedeny ty plakáty, které se podařilo najít a nafotit ve sbírkách Národního muzea, Moravské galerie, Moravského zemského archivu, Sokola Brno I, Státního okresního archivu 3

SCHŮTOVÁ, Jitka, Vlasta SAUROVÁ a Hana HAVRÁNKOVÁ. Signované kresby a obrazy Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2008. ISBN 978-80-7036-255-6, s. 5 4 Tamtéţ.

7

Uherské Hradiště a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Jsem přesvědčen, ţe se jedná o podstatnou část plakátů, které byly ke sletům zhotoveny – kaţdopádně jde o všechny plakáty, o nichţ se dá dohledat nějaká zmínka v pramenech, jeţ tato práce cituje. Je pravděpodobné, ţe některé další plakáty ještě čekají na objevení například v archivech sokolských jednot; jelikoţ jsou ale tyto archivy většinou zcela neuspořádané, byl by takový objev zřejmě vázán na náhodu. Sletové pohlednice jsou naopak běţným sběratelským artiklem a při jejich shánění jsem řešil spíše opačný problém – jak jejich mnoţství, laskavě zapůjčené soukromými sběrateli, zredukovat na kvantitativně přiměřený a přitom reprezentativní výběr. Vyšel jsem ze zásady, ţe pokud se na více pohlednicích objevuje podobný motiv co do obsahu i zpracování, vyberu jednoho zástupce a na existenci ostatních, podobných pohlednic upozorním v textu. Vzhledem k nabídce pohlednic kolujících na sběratelském trhu soudím, ţe jsem měl při tomto výběru k dispozici opět naprostou většinu toho, co bylo ke sletům zhotoveno (z výběru byla nakonec vyřazena asi 1/3). Jednotlivé plakáty a pohlednice, o nichţ bude v textu řeč, jsou nafocené či naskenované v obrazové příloze (sletům IV. - XI. odpovídají přílohy A-H). Předpokládám, ţe na obrazech z oficiálních plakátů a pohlednic k všesokolským sletům z let 1901-1948 se zrcadlí a výtvarnou cestou vyjadřuje aktuální sokolská ideologie a z ní vyplývající postoje k aktuálním otázkám. Vzhledem k nacionálnímu zaměření Sokola očekávám následující podobu těchto aktuálních otázek: před první světovou válkou – vzdor vůči Rakousku-Uhersku; VII. slet (1920) – oslava osvobození; VIII. slet (1926) – vyrovnávání se s náhlou neexistencí explicitně pojmenovatelného nepřítele; IX. slet (1932) – oslava 100. výročí narození zakladatele Sokola Miroslava Tyrše; X. slet (1938) – reakce na nebezpečí nacistické vojenské intervence; XI. slet (1948) – zásah komunistické cenzury, jelikoţ se slet odehrával po únorovém puči. Práce bude zkrátka sledovat, jak se spolu s výtvarnými prostředky propagace všesokolských sletů proměňovala i propagace samotného sokolství, z jehoţ ideologického podkladu kaţdý slet vyrůstal. Literatura o Sokole je velmi bohatá a jeho historie je mnohokrát pečlivě zpracovaná. Výtvarným prostředkům propagace všesokolských sletů je však v literatuře věnována nanejvýš okrajová pozornost. Monografie na toto téma neexistuje, ba ani ucelenější vydání některých obrazových děl (byť pro Sokol tvořili významní umělci – František Ţeníšek, Mikoláš Aleš, Alfons Mucha, Max Švabinský a jiní), tím méně jejich systematická interpretace.

8

Protoţe tedy neexistuje specializovaná literatura, z níţ by bylo moţné čerpat, obrátím se nejprve k dobovým pramenům souvisejícím se slety. Půjde zejména o takzvané sletové památníky – kroniky kaţdého sletu, do nichţ v podobě stovek samostatných článků přispívali lidé, kteří se podíleli na pořádání daného sletu.5 Najdeme v nich nejen přímé zmínky o plakátech a pohlednicích, ale ze slov samotných sokolů bude taktéţ moţné rekonstruovat ideové pozadí sletové slavnosti. To stejné platí o článcích ve dvou oficiálních sokolských periodikách, jimiţ jsou Sokol6 a Věstník sokolský7. Výtvarné vyjádření sokolského náhledu na sebe samé a na ideové poslání daného sletu se poté budu snaţit nalézt na výtvarných prostředcích propagace, pokud o té které pohlednici či plakátu nebude v pramenech pojednáno přímo. Zpětnou sokolskou sebereflexi najdeme v knize někdejší funkcionářky Marie Provazníkové Sto deset let Sokola a v pojednání sokolského emigranta F. A. Toufara Sokol: the Czechoslovak National Gymnastic Organisation. Jelikoţ jde o texty určené i nesokolské veřejnosti, dobře z nich vystupují i ty aspekty sokolského světonázoru, které nejsou ve starším sokolském diskurzu pro běţného čtenáře tolik zřetelné. V souvislosti s ideovými kořeny sokolství budu zmiňovat spisy zakladatele Sokola Miroslava Tyrše, jmenovitě sokolský »manifest« Náš úkol, směr a cíl a dílo Hod olympický. Výklad Tyršových myšlenek nabízejí publikace Josefa Bartoše Miroslav Tyrš a Alberta Praţáka Dr. Miroslav Tyrš: osvobozenský smysl jeho díla. Abych mohl výtvarné projevy sokolství interpretovat z odstupu, opřu se o odborné publikace týkající se Sokola, pocházející však od nesokolských autorů dívajících se na problematiku střízlivějším pohledem neţ autoři sokolští. Vycházet budu z těchto titulů: The Sokol in the Czech Lands to 1914 historičky Claire Nolte, Sokol v životě národa historika Jana Novotného, Sokol v české společnosti 1862-1938 profesora FTVS UK Marka Waice a sborník z konference Sokol - jeho vznik, vývoj a význam. K této skupině přiřazuji i pojednání Jana Waldaufa Sokol: malé dějiny velké myšlenky – sám autor je sokolem a název vzbuzuje pochybnosti o jeho nezaujatosti; přesto jde o ryze odbornou publikaci vystavěnou na důkladném studiu archivních materiálů. Knihy z pera sokolky Zlaty Kozákové Praha, pohyb, Sokol a Sokolské slety 1882-1948 jsou zase přehledným a hodnověrným souborem faktografických údajů, zejména číselných. Zvláštním případem je studie filozofa J. L. Fischera Tyrš a sokolstvo: historický a kritický rozbor sokolské ideologie – jde o neotřelý 5

Pokud v práci píšu o Památníku s velkým písmenem, mám vţdy na mysli ten který konkrétní památník vztahující se k danému sletu. Plné názvy památníků jsou totiţ pro opakované zmínky v textu příliš dlouhé. 6 Vycházel v letech 1871-1876, 1881-1941, 1948-1952. Po sametové revoluci bylo vydávání obnoveno. 7 Vycházel v letech 1897-1915 a 1919-1934. Pod jménem Sokolský věstník pak jeho vydávání pokračovalo v letech 1935-1948. Po sametové revoluci bylo vydávání obnoveno.

9

a přitom erudovaný náhled na sokolstvo, stavějící se k němu aţ nesmiřitelně kriticky (na rozdíl od ostatních autorů, kteří jsou buď sympatizanty Sokola, nebo píší s odstupem) a obsahující podnětné, jinde nevídané myšlenky. České snění Pavla Kosatíka není v přísném slova smyslu odbornou publikací, ale díky volnější, esejistické formě nabízí inspirativní interpretaci sokolských dějin. Hloubka některých Kosatíkových závěrů by ve strohých pravidlech odborného textu musela být nutně redukována. Věřím, ţe nebude na škodu vedle citací z odborných publikací ocitovat i pár svěţích Kosatíkových myšlenek – i proto, ţe se opírá o rozsáhlou bibliografii. Důraz na interpretaci výrazových prostředků velí nezabývat se sokolskou ideologií samostatně, ale sledovat její manifestace na konkrétních plakátech a pohlednicích. O samotném Sokole se rozepíšu pouze krátce v následující kapitole. V závěru práce by mělo být jasné, proč se na těchto materiálech objevují ty které motivy, co představují a jak je jejich prostřednictvím propagována ideová náplň daného sletu.

10

2.

Stručná

historie

Sokola

od

jeho

založení

(1862)

ke III. všesokolskému sletu (1895)

Sokol, zaloţený 16. 2. 1862, nezačínal jakoţto tělocvičný spolek na zelené louce. V Praze před ním působil od roku 1839 ortopedický ústav Johanna Hirsche praktikující léčebnou gymnastiku, v ústavu Rudolfa von Stephanyho cvičila od roku 1843 šlechtická a měšťanská mládeţ; nejširším kruhům se tělovýchova zpřístupnila vznikem ústavů Malypetrova (1848) a Schmidtova (1849). Čeští i němečtí cvičenci obou posledně zmíněných ústavů, cvičící doposud společně bez jakýchkoliv nacionálních rozmíšek,8 později pocítili potřebu vymanit tělovýchovu z „těsného rámce soukromých ústavů“9 a společně zaloţit nezávislý tělovýchovný spolek. Zřejmě by tento spolek zůstal jazykově utrakvistický, kdyby se jej bankéř E. Seutter nerozhodl podpořit značnou finanční částkou pod podmínkou, ţe spolek bude pouze německý.10 Němci lákavou nabídku neodmítli a Čechům nezbylo, neţ zaloţit spolek vlastní. Národně obrozenecký ráz budoucího Sokola tak nebyl určen jen touto utrpěnou křivdou, která by moţná brzy přebolela – Sokol se tím totiţ zařadil do proudu českého spolkového hnutí, které obecně mělo v té době buditelský charakter.11 O tom, ţe se v raném Sokole (tehdy ještě vystupujícím pod oficiálním názvem Tělocvičná jednota praţská) snoubil tělocvik s politikou, svědčí další skutečnosti – většina členstva zpočátku tělocvik aktivně neprovozovala,12 hledala tedy ve spolku nejspíše politickou angaţovanost. Zakládajícími členy totiţ byli politicky aktivní vlastenci jako Julius a Eduard Grégrovi, Rudolf Thurn-Taxis, Emanuel Tonner a jiní.13 O osvobozeneckém charakteru sokolství svědčí i rudé garibaldiovské košile, jeţ byly součástí sokolského kroje. Oslovování »bratře« převzali sokolové od husitů, kteří byli tehdy pojímáni jako slavní čeští vítězové nad německými utlačovateli.14 Otázky národní, politické a tělocvičné shrnul do uceleného systému zakladatel Sokola (resp. vůdčí osobnost zakladatelů Tělocvičné jednoty praţské) a tvůrce jeho ideologie Miroslav Tyrš. Prostřednictvím tělovýchovy se má podle Tyrše celý národ zocelit, aby obstál v neustálém boji s ostatními národy o přeţití – i pro oblast 8

NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. [1. vyd.] Praha : Melantrich, 1990, s. 3. Tamtéţ. 10 Tamtéţ, s. 5-6. 11 Tamtéţ, s. 1. 12 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha : Orbis, 1994. ISBN 80-235-0029-5, s. 16. 13 WAIC, Marek – et al. Sokol v české společnosti 1862-1938 = Sokol in der tschechischen Gesellschaft. 1. vyd. Praha : Universita Karlova. Fakulta tělesné výchovy a sportu, 1996 [v tiráţi 1997], s. 16. 14 KOSATÍK, Pavel. České snění. Vyd. 1. Praha: Torst, 2010. ISBN 978-807-2153-930, s. 72. 9

11

společenských celků mají platit darwinistické principy, kdy vyspělejší národ vytlačuje ze scény světových dějin národ méně vyspělý.15 Svou roli sehrál také fakt, ţe metodiku tělesného výcviku převzal Tyrš od turnérského hnutí, které bylo silně nacionálně zaměřené – podrobněji se Tyršově »filozofii« se budu věnovat aţ v následujících kapitolách. Rakousko-uherské úřady správně rozpoznaly, ţe v Sokole (jak se jednota záhy přejmenovala) bují rozvratné ţivly. Proto nepovolily dalším sokolským jednotám, vznikajícím záhy i mimo Prahu, záměr sloučit se v jedinou organizaci a spojit tak rozdrobené síly.16 Tyrš uspořádal aspoň hromadné cvičení všech jednot, které bylo aţ zpětně nazváno I. všesokolským sletem.17 I. slet, konaný v roce 1882, měl tedy jednak význam pro posílení vnitřní soudrţnosti rozdrobeného spolku, jednak měl ale také manifestační význam s ohledem na veřejnost. Byl pořádán úřadům navzdory a divákům k obdivu – přesné pohyby prováděné naráz a bez chyby masou cvičenců měly demonstrovat úroveň sokolského výcviku a kázně.18 Důleţitou sloţkou sletu byl také průvod – a průvody vţdy chtějí hlásat a manifestovat, být viděny a slyšeny. II. všesokolský slet (1891) pořádala jiţ konečně povolená Česká obec sokolská, sdruţující všechny jednoty a dělící se na administrativně-správní celky zvané ţupy. Slet byl součástí Jubilejní výstavy v Praze, původně zemské přehlídky průmyslu, která ale díky bojkotu německých průmyslníků získala nacionální ráz a pyšnila se úspěchy českého průmyslnictví. Vzníceného vlastenectví se chytli i sokolové a slet, který při této příleţitosti uspořádali, byl tedy opět ideově podbarvenou událostí. III. všesokolský slet (1895) byl pořádán v rámci Národopisné výstavy – sletiště však tentokrát nevyrostlo u výstaviště jako v případě minulého sletu, ale (vzhledem k rostoucímu počtu diváků a potřebě rozlehlejšího prostoru) na Letné, která pak hostila slety ještě 25 let. Spjatost s Národopisnou výstavou svědčí o tom, ţe nacionální a ideový důraz ze sletů nevyprchává. Jak se tento důraz projevoval na výtvarných prostředcích propagace dalších sletů, bude tématem následujících kapitol.

15

BARTOŠ, Josef. Miroslav Tyrš. 2. opr. vyd. Praha : Spolek výtvarných umělců Mánes, 1930, s. 11. WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 25-26. 17 Tamtéţ, s. 44-46. 18 Tamtéţ, s. 45-46. 16

12

3. Výtvarné prostředky propagace jednotlivých sletů

Prostřednictvím předchozí kapitoly jsme se přes rané dějiny Sokola dostali aţ ke IV. sletu. S touto událostí jsou konečně spjaty i vizuální prostředky propagace splňující vymezení tématu práce definované v úvodu. Po zběţném nastínění dějin Sokola se tedy dostáváme ke stěţejní části výkladu.

3.1. Výtvarné prostředky propagace IV. všesokolského sletu (1901)

Mezi materiály vizuální propagace souvisejícími se IV. sletem (stejně jako i se všemi pozdějšími slety) se stále objevují plakáty a pohlednice tvořené fotografickou momentkou cvičení a případně typografickou úpravou textu. Nově se ovšem mezi nimi objevují výtvarná díla, která uţ nejsou jen momentkami jediného tělocvičného úkonu. Explicitně se zde vyjadřují i dlouhodobé myšlenkové postoje celé organizace, z nichţ ten který slet teprve vyrůstá a jeţ manifestuje. Plakáty nás tím pádem nezvou jen na jednotlivou událost, jíţ je daný slet, a pohlednicí nás nezdraví jen její pisatel, ale i celý Sokol v podobě, v jaké jej chápali jednotliví autoři v jeho sluţbách. Hned na začátek je ale třeba říci, ţe propagační materiál, který tato práce zpracovává, není sbírkou různých náhledů na sokolskou organizaci, lišících se autor od autora. Zadání, které přípravné výbory umělcům stanovily, bývalo jednoznačné a mezi došlými návrhy probíhala tvrdá selekce. Nebudu snad příliš troufalý, kdyţ řeknu, ţe Sokol přísně dbal na ideologickou čistotu svého vnějšího projevu. Ukaţme si to na etapách cesty k hlavnímu plakátu IV. sletu, jak se nám dochovaly v dobových zprávách v časopise Sokol, který před sletem vţdy přinášel oznámení z jednotlivých sletových odborů o průběhu příprav. Na hlavní sletový plakát byla pokaţdé vypsána veřejná soutěţ. V případě IV. sletu byly zvláště osloveny SVU Mánes, Umělecká beseda a Jednota výtvarných umělců.19 Význam těchto spolků v tehdejším kulturním ţivotě dává tušit, ţe výsledek soutěţe byl spjat s velkým očekáváním. Jak se to ovšem mělo 19

Věstník slavnostní k IV. sletu České Obce Sokolské v roce 1901: zprávy z předsednictva. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1900, roč. 26, č. 12, s. 283. (Podle číslování ve svázaném ročníku – tak u všech dalších citací článků.)

13

opakovat ještě několikrát při příštích sletech, výsledek soutěţ nepřinesla ţádný a bylo nutné oslovit jednoho konkrétního umělce, zde malíře Bedřicha Wachsmanna (1871-1944),20 od nějţ pořadatelé zřejmě očekávali, ţe svede naplnit jejich představy lépe. Zvláště kdyţ šlo o bratra ze sokolských řad21 (pozor na záměnu s malířem a architektem Bedřichem Wachsmannem (1820-1897)). Návrh byl pak skutečně realizován, jak vidíme na obr. A1. Ještě několikrát v této práci ukáţu, ţe ze soutěţí opakovaně nevycházel přijatelný vítěz, protoţe návrhy nevyhovovaly především po ideologické stránce.22 Výslovně se k tomu sokolové prozatím v pramenech ke IV. sletu nepřiznávají; výmluvný je ovšem fakt, ţe bezvýsledného prvního kola soutěţe se zúčastnil například i návrh Vojtěcha Hynaise,23 o němţ můţeme stěţí předpokládat, ţe neprošel pro nízkou výtvarnou úroveň. Větší míru ideologické benevolence můţeme vycítit z výběru pohlednic. Byly pro ně dokonce uţity (a to nejen v případě IV. sletu, jak ještě bude ukázáno) některé neúspěšné návrhy z plakátové soutěţe.24 Větší část z nich ovšem představují reprodukce původních obrazů, které autoři vytvářeli přímo pro pouţití na pohlednicích.25 Fakt, ţe pro tento malý a nepříliš reprezentativní formát tvořili v takovém mnoţství i umělci (jak ještě uvidíme) zvučných jmen, svědčí o tom, ţe také na pohlednice byl kladen značný důraz – však se také jejich prostřednictvím mohlo výtvarně vyjádřené ideové poselství rozlétnout i na vzdálené poštovní adresy. V časopise Sokol můţeme pravidelně narazit na důrazná upozornění, aby členové v ţádném případě nekupovali pohlednice, jeţ nejsou opatřeny ochrannou známkou, a není tedy prokazatelné, ţe byly vydány Českou obcí sokolskou. Ve hře byl jistě i aspekt finanční – pro ČOS představoval prodej pohlednic důleţitý zdroj příjmů.26 Ocitujme si ale pro představu jedeno z těchto upozornění: „Účastníci sletu obmezteţ se při koupi výhradně na sletové pohlednice, vydané slavnostním výborem a odmítejte rozhodné [sic] různé jiné dopisnice, jeţ budou sice vydány s českým zněním a s obrazy sokolskými, které však jsou podnikem závodů většinou nečeských, nám nepřátelských.“27 Zde nejde jen o peníze. Při kaţdém sletu se vţdy objevily falešné sokolské pohlednice vydávané zřejmě vychytralými 20

Zprávy ze slavnostního výboru IV. sletu: z předsednictva. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 3, s. 67. 21 Tamtéţ. 22 Zejména se to bude týkat soutěţí na plakát VIII., IX. a X. sletu. 23 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948, s. 12. 24 [Drobná oznámení.] Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 5, s. 110. 25 [Drobná oznámení.] Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 7, s. 170. Srv. Věstník slavnostní pátého sletu všesokolského: postup prací přípravných. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1906, roč. 32, č. 21, s. 2. (Pozor, číslováním se míní nijak neodlišená příloha ročníku.) 26 Věstník slavnostní pátého sletu všesokolského. Op. cit., s. 2. (Pozor, číslováním se míní nijak neodlišená příloha ročníku.) 27 [Drobná oznámení.] Op. cit., s. 170.

14

obchodníky s cílem přiţivit se na sletové slavnosti. Ti nejenţe ukrajovali Sokolu finanční zisk, ale podsouvali mu navíc výtvarné motivy, jeţ na sobě Sokol pravděpodobně vůbec nechtěl mít nabalené, ať uţ nesouhlasil s obsahem či formou. Trvám na tom, ač se nemohu opřít o ţádnou erudovanější kritiku (ţádná neexistuje), ţe po formální stránce jde o mimořádně kýčovité obrázky – čtenář se můţe přesvědčit na jednom příkladu na všechny, uvedeném v příloze (obr. A2 se »sokolskými« kojenci). Závaţnější je ale zdůrazňování národní otázky v citovaném úryvku. Podle Tyršova pojetí dějin probíhá mezi národy boj o přeţití podle stejného principu, kterým je dle zákona evoluce vytlačován jeden, zaostalejší ţivočišný druh ze světa jiným, vyspělejším. „Veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj »o bytí a trvání«. V něm podlehne a vyhyne, co k ţivotu nadál je neschopné a celku závadné.“28 O tomto zákonu Tyrš dále říká: „Jemu podlehly společnosti nejmocnější a národové kdysi nejslavnější, neboť člověk je jenom částí přírody.“29 Pro český národ, ponoukaný Tyršem ke snaze zabránit poněmčení a všeobecné kulturní asimilaci ze strany Rakouska-Uherska (ač samozřejmě není výslovně zmíněno), z toho má v praxi plynout následující ponaučení: „Buďto, jsa netečný, musí znenáhla vyhynout, buď, chce-li ţít, třeba mu ráznou a všestrannou činností nad jiné vyniknout.“30 Skutečná praxe vypadala tak, ţe předválečný Sokol vynakládal značné úsilí na zdůrazňování vlastní (sokolské, ale tím pádem v jeho pojetí i české – viz dále) osobitosti a na vymezování se vůči všemu německému.31 Zpět k pohlednicím – ostrá reakce na vměšování se do sokolského výtvarného výrazu (ze strany německého ţivlu) je reakcí na narušení jeho autenticity a rozmělňování oné osobitosti. Nechme nyní stranou otázku, nakolik paranoidní je vyhlíţení zlého německého nepřítele, snaţícího se infiltrovat do sokolských komunikačních kanálů, mezi něţ propagace patří, a nakolik je tento nepřítel projikován do zcela neideologického chování pokoutných obchodníků. Pokud sokolové předpokládají, ţe k něčemu takovému můţe docházet i na lících pohlednic, je to pro nás dokladem, ţe i na pohlednice se sokolové snaţili dostat ideologický obsah a ţe jim na jeho podobě záleţelo. S tímto vědomím budou v této práci sokolské pohlednice nadále interpretovány. Pro úplnost ještě zmiňuji, ţe na pohlednicích se občas objevují také obrazy z výzdoby sletových památníků, ze sletových výstav a podobně. Kde je jejich historie dohledatelná, tam

28

TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. 5. vyd. Praha : Česká obec sokolská, 1947, s. 18. Tamtéţ, s. 19. 30 Tamtéţ, s. 24. 31 K odporu vůči němectví pod vlivem Palackého koncepce dějin viz následující kapitolu. 29

15

ji v textu zmiňuji. Není to však vţdy moţné – prameny často zmiňují sérii pohlednic k tomu kterému sletu jako jeden celek. Přejděme

tedy

k jednotlivým

obrazům.

Nejčastěji

zastupuje

na

plakátech

a pohlednicích organizaci její vzorový příslušník se svými navenek čitelnými vlastnostmi. Jiţ o IV. sletu se objevují dva prototypy těchto zástupců, v různých obměnách se opakující napříč mnoha následujícími slety vţdy znovu a znovu. Opírám se přitom o charakteristiku sokola v pojetí Františka Ţeníška (1849-1916) a Mikoláše Alše (1852-1913), jak ji ve svém článku pro Památník VI. sletu, rekapitulujícím vývoj dosavadního sokolského výtvarnictví, popsala kunsthistorička Renáta Tyršová, manţelka Miroslava Tyrše a dcera Jindřicha Fügnera. „Ţeníškovy kresby pro Sokol a dekorativní malby se sokolskými motivy pod jeho vlivem provedené, nezaprou, ţe je provedl malíř-Sokol. V nich je jiţ poloţen důraz na tělocvikem vypěstované, junácky krásné tělo. Mám tu na mysli […] postavu Sokola prapor sklánějícího na lunettě, Slib sokolský.“32 Tyršová parafrázuje Ţeníškova vlastní slova, ţe „v Sokole pozoruje, jak typ kmenový, přes tuhou práci tělocvikem svaly ostřeji modelující, přec nepozbývá jisté měkkosti slovanské. […] Jeho Sokol je vţdycky typicky slovanským junákem […].”33 Luneta Slib sokolský byla součástí výzdoby cvičiště II. sletu.34 Najdeme ji vlevo nahoře na pohlednici, jiţ jsem zařadil do přílohy pod č. A3.35 Z citovaného článku vyzdvihuji dvě věci – zaprvé důraz na vypěstované sokolské tělo, které se (odtud jiţ moje interpretace) stává vzorem a předlohou pro naplňování sokolského ideálu fyzické dokonalosti.36 Podobně smýšlí o Slibu sokolském i výtvarný kritik Viktor Šuman, rekapitulující Ţeníškovy práce pro Sokol: „Měl ostrý postřeh pro přirozené tvary svého předmětu, jeţ pak dovedl převésti idealisující linií ve tvora ideálních světů.“37 Druhá věc, jiţ vyzdvihuji z článku Tyršové – důraz na slovanství. Ten má nepochybně kořeny v tehdy módní všeslovanské myšlence, tedy v dalším (nikdy nenaplněném) ideálu. Ţeníškův sokol není konkrétní jedinec – ztělesňuje nadosobní ideál sokolství obecně.

32

Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze / (ed.) Augustin Očenášek. Praha : Česká obec sokolská, 1919, s. 101 a 102. 33 Tamtéţ. 34 II. slet všesokolský konaný ve dnech 28.-30. června roku 1891 v Praze : Pamětní list vydaný péčí České Obce Sokolské / (ed.) Josef Scheiner. Praha: Česká obec sokolská, 1891, s. 12. 35 Chronologicky tedy spadá její vznik do předchozí kapitoly, s ohledem na plynulost výkladu ji však zmiňuji aţ nyní. Na pohlednici navíc vyšla její fotografická reprodukce právě ke IV. sletu. 36 O ideálu fyzické dokonalosti viz kapitolu o VI. sletu. 37 ŠUMAN, Viktor. Sokol v poezii a umění výtvarném. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1925, roč. 51, č. 11, s. 229.

16

Zaměřme nyní pozornost na lunetu, kterou najdeme na stejné pohlednici vpravo nahoře. Její autor Jan Preisler (1872-1918) ji vytvořil jako výzdobu cvičiště III. sletu.38 Po všech stránkách navazuje na Ţeníškovu lunetu a převádí ji do vyhrocenější polohy. Výmluvný je uţ její název Vítězství myšlenky sokolské. Sokol na ní neuvěřitelnou silou trhá před alegorickou postavou Čechie své okovy. To je na svou dobu velice troufalé gesto otevřeně hlásající vzdor vůči rakouské monarchii. A pokud je Ţeníškova postava nadosobním ideálem sokolství, pak Preisler ztělesňuje organizaci jako nadlidskou sílu vymaňující národ ze vší poroby. Neţ se pokusím vysvětlit, proč vymaňuje ne méně neţ celý národ, podívejme se nejprve na druhý z avizovaných prototypů sokola, aby oba ve vzájemném kontrastu lépe vynikly. Renáta Tyršová popisuje Alšovo pojetí sokola takto: „Alšův Sokol, jak ho kolikráte nakreslil, je onen Sokolík v kroji, kterého vídají a vítají, vídávali a vítávali, na výletech a slavnostech, zástupy lidu, - řekla bych, ţe je to nejvěrnější ztlumočení lidové představy českého Sokola.“39 Na obr. A4, plakátu k výstavě IV. sletu,40 stojí Alšův krojovaný mládenec, na první pohled střízlivěji pojatý neţ silácké postavy Ţeníška a Preislera. Důleţité je, ţe právě takového sokola, nikoliv jiţ nadlidského, ale skutečného, bylo moţné běţně potkat v kterémkoliv průvodu. Nejde tedy jiţ o zjevení z ideálních výšin, nýbrţ o sokola-jednotlivce, nepříliš idealizovaného člena (byť mu nemůţeme upřít jistý idylizující půvab). Tyršová ve svých výkladech nehovoří o ţádných »prototypech«, já se však budu snaţit identifikovat odvozeniny těchto prototypů minimálně do VII. sletu. Odtud označení preislerovský a alšovský typ sokola, jeţ pouţívám v dalším textu. Tak například jiţ zmíněného Wachsmannova sokola z hlavního sletového plakátu řadím blíţe k typu preislerovskému. Má kaţdopádně blíţ k mytickému hrdinovi z báje o vítězství Sokola, neţ k někomu, koho na pozadí dramatické oblohy, s nařasenou látkou kolem boků a s vítězně pozdvihnutým mečem potkáme normálně na sletu. Nicméně i Alšův sokol má v ruce meč. Je pravda, ţe šerm patřil mezi sokolskými cvičeními k základním disciplínám jiţ od samého počátku41 a šlo tedy o běţné cvičební náčiní. Dalších sportovních pomůcek ale najdeme na obrazech ke IV. sletu naprosté minimum 38

III. slet všesokolský v Praze : Poř. Čes. obcí sokolskou ve dnech 29. června - 1. července 1895 u příležitosti Národopisné výstavy lidu českoslovanského v Praze : Pamětní list. Praha : Česká obec sokolská, 1895, s. 5. 39 Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 101. 40 Sokolské výstavy většinou sestávaly z přehledu dosavadní činnosti Sokola v podobě statistik, dokumentů a fotografií; předváděly ale například i tělocvičné nářadí. Odtud nahromaděné předměty na Alšově plakátu. 41 KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. Op. cit., s. 12.

17

– zato meč vidíme na většině z nich. Odvěký symbol moci a cti se zde stává i symbolem stálé připravenosti k boji. A také jedním z atributů, jejichţ soubor vytváří jakousi sokolskou ikonografii. Nejčastěji jde vedle meče o bílo-červenou českou vlajku a lipovou ratolest. S nimi souvisí také pozadí jednotlivých výjevů, tvořené nejčastěji Praţským hradem a Řípem. Celkově souvisel v českých zemích tehdejší vzmach spolkové činnosti se sílícím národním hnutím.42 Sokol byl navíc silně ovlivněn faktem, ţe ještě před vypracováním vlastní tělocvičené metodiky stavěl na Jahnově turnérské gymnastice, intenzivně spjaté s nacionálním cítěním a připravující cvičence k branným povinnostem.43 Vznícený nacionalismus se pak spolu s technikou cvičení přenesl i na sokolskou organizaci44 – modifikovaný ovšem z němectví na češství. Tyrš pak zachází ještě dál – programově vytyčuje cíl, aby národ splynul se sokolstvem v jedno: „Věc sokolská však, jak se obrací ke všem stavům a vrstvám, znamená tolik co tělesné i mravní vychování a šlechtění všeho národa českoslovanského, odchování jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené a musí hledět, aby se nakonec všechen lid octl v jejím kruhu.“45 Sokol neměl být nějaký vzájemně prospěšný spolek, jeho poslání mělo být bezmála celonárodní. Ponechme nyní stranou, nakolik se český národ skutečně identifikoval se sokolstvem, protoţe potvrzování či vyvracení různých, podivuhodně sebevědomých výroků sokolských autorů by bylo zdlouhavé a zbytečné. Důleţité je, co si o sobě mysleli sami sokolové a jak se chtěli prezentovat. Danou oblast naší problematiky shrnuje Kosatík: „Obecným sokolským přesvědčením před první světovou válkou bylo, ţe hnutí nemá expanzi ukončit, dokud nesplyne s celým českým národem. Bratr Karel Vaníček si dokonce pro ten účel přizpůsobil proslulý verš z Kollárovy Slávy dcery, kdyţ napsal: »A zavoláš-li Čecha, nechť se ti ozve sokol!«“46 Ještě lapidárnějším shrnutím je známé a ve všech dobách populární heslo »co Čech, to sokol«. Co z toho plyne pro nás? Pokud organizaci propaguje sokol třímající vlajku nebo lipovou ratolest, prezentuje se nejen jako příkladný představitel svého národa. Spolu s národními symboly bere do rukou i národní otázku jako takovou a starost o záleţitosti k ní se vztahující. Kromě sokolů Ţeníška a Wachsmanna, kteří si takový úkol mohou dovolit naloţit na bedra vzhledem k jejich nadlidské povaze, nepodceňujme tento aspekt ani u vlajkonoše alšovského typu z pohlednice Karla Šimůnka (1869-1942) na obr. A5. 42

WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 10. OLIVOVÁ, Věra. Lidé a hry : historická geneze sportu. 1. vyd. Praha : Olympia, 1979, s. 479-491. 44 Tamtéţ, s. 505. 45 TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. Op. cit., s. 16. 46 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 81. Vloţená citace dle Kosatíka: Věstník sokolský. 1901, roč. 5, s. 4. 43

18

Pozadí tvořené Praţským hradem a Řípem samozřejmě taky hraje na národní notu. Pohlednice Kamila Vladislava Mutticha (1873-1924) na obr. A6 navíc předvádí siluetu Hradčan typickou pro pohled z Letenské pláně. Právě tam se odehrávaly všechny slety od IV. do VII.47 Jak je moţné vidět na dobových fotografiích, Hradčany tvořily sletům výraznou a typickou kulisu. Pohlednice s tímto motivem tedy zároveň poukazují na místo konání, z nějţ nás zdraví její odesílatel. Slunce (a s ním lepší zítřky) vycházející na Muttichově pohlednici nad někdejším symbolem samostatné české státnosti však nenechává na pochybách, ţe námět je ideový ve smyslu předchozího odstavce. Sklon pouţívat v sokolských obrazech mytologizující náměty (Čechie u Šimůnka a Preislera, u Ţeníška dokonce jakýsi praotec Čech) souvisí se sokolským okouzlením rukopisem Královédvorským a Zelenohorským. Tím se tehdy ostatně sokolové nelišili od velké části nacionálně smýšlející české společnosti; umělci ztvárňovali výjevy z rukopisů jak na běţícím pásu. Zajímavé pro nás je, ţe vzory pro tato díla hledali oni umělci občas v Sokole – Josefu Mánesovi stál údajně Tyrš modelem k postavě Zbyhoně48 a Josef Myslbek si měl na sokolském cvičení skicovat známé sousoší Záboje a Slavoje.49 Ţe emoce vznícené kolem rukopisů našly mezi sokolstvem ţivnou půdu, vidíme z výtvarných prací sami – jsou personifikovány ve zmíněných alegorických postavách. A stejně jako jinde je i v Sokole třeba hledat za těmito motivy zjitřený nacionalismus. Výrazně se kvůli tomuto tématu sokolové vymezovali i vůči T. G. Masarykovi, na jehoţ přízeň pak začali být o několik let později hrdí.50 Všem představitelům Sokola dělá na pohlednicích IV. sletu společnost také původní, zvířecí nositel jména jejich spolku. Sokol – dravec je dokonce »hlavní postavou« obr. A7, pohlednice od Jana Urbana (1874-1921). Název spolku vznikl údajně na základě sympatií jeho zakladatelů s jihoslovanskými osvobozenskými bojovníky, zvoucími své hrdiny sokoly,51 nikoliv tedy na základě nějakého připodobení se k vlastnostem onoho zvířete. „Nakonec však převáţil výklad, ţe sokol byl vybrán do názvu organizace, protoţe rozumem, bystrostí, statečností, hbitostí a potřebou svobody vyniká nad ostatní ptáky – a v tom smyslu je to český pták.“52 Ctnosti, kterými by měl oplývat správný sokol-člověk, jsou v mnoha pramenech znovu a znovu připisovány sokolu-ptáku. Jedním ze zvláště udivujících případů 47

KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. Op. cit., s. 38. Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 96. 49 Tamtéţ, s. 101. 50 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit, s. 84. 51 NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 8. 52 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 73. 48

19

je pozdější, zde jiţ citovaný Šumanův článek, kde je sokol stavěn do zvláštního kontrastu vůči nepřátelskému orlu (rakouskému, katolickému jakoţto znaku konkurenční tělovýchovné organizace a nakonec – to se v článku ještě neodráţí – nacistickému): „Bývá uváděn jako světlý soupeř orlův, symbolu zvůle a usurpátorské moci.“53 Citovaná věta je vloţena do vyloţeně přírodopisného výkladu, popisujícího přednosti onoho ptáka bez náznaku metafory. Skoro to vypadá, jako kdyby boj, jenţ Sokol svádí ve společnosti, zuřil i v přírodě. Pro nás je podstatné, ţe výtvarný sokol-pták není jen obrazovým přepisem nějakého slova, případně vědeckou kresbou jako z přírodovědného atlasu, ale ţe si do něj sokolové promítají některé ze svých ideálních vlastností. Malíři se většinou snaţí o vznosnou stavbu těla a eleganci (coţ platí jak pro Urbana, tak i pro ostatní výtvarníky činné o IV. sletu), případně o výraz dravosti a síly. To platí napříč všemi slety.

53

ŠUMAN, Viktor. Sokol v poezii a umění výtvarném. Op. cit., s. 32.

20

3.2. Výtvarné prostředky propagace V. všesokolského sletu (1907)

Kapitolu o výtvarných prostředcích propagace V. sletu započněme rozborem hlavního sletového plakátu, jejţ najdeme na obr. B1. Jeho autorem je Karel Šimůnek. Vidíme na něm cvičence předvádějícího úkon z prostných. Ohlasy v časopise Sokol se omezují na stručné konstatování, ţe jde o polohu „zanoţit vpravo – nápřah na rub vnější pravou, předpaţit levou.“54 Jako by šlo jen o realistickou momentku ze cvičení. Ačkoliv je cvičenec vskutku vypodoben s téměř fotografickou přesností, všimněme si, ţe nejen pozadí je dost neutrální, aby na sebe zbytečně nestrhávalo pozornost, ale i cvičencův obličej se ztrácí ve stínu, aby lépe vynikl samotný jeho postoj. Napjaté svalstvo a zaťaté pěsti jsou výmluvné vzhledem ke skutečnosti, ţe předpaţení se podle Tyršovy cvičební soustavy děje s nataţenými prsty.55 Snadno tak vznikne podezření, ţe zde máme co do činění s preislerovským typem sokolasiláka, jenţ hravě rozláme habsburské jařmo, a ţe zaťatá pěst je zde nataţena demonstrativně. Vznícené národní cítění sokolstva, jak o něm byla řeč v předchozí kapitole, má podle Fischera v praxi ústit ve cvičení svých členů k válečným schopnostem prostřednictvím tělocviku: „Tmelem všeho sokolského počínání – a Tyrš nelení to zdůrazňovati bez ustání – je nacionalismus, posledním cílem sokolského usilování pak je brannost národa.“56 Fischer je vůči sokolstvu vţdy ostře kritický, a tak je na místě se ptát, jestli sokoly křivě nenařkl z militarismu. Branný aspekt sokolských cvičení je ovšem nepopiratelný. Uţ v minulé kapitole byla řeč o tom, ţe Jahnova turnérská tělocvičná soustava, na které soustava sokolská metodicky stavěla, byla výchovou k brannosti. Tyrš se v úvodu knihy Základové tělocviku, kde byla tato sokolská soustava poprvé v úplnosti publikována, neopomíná zmínit o praktickém uplatnění turnérství: „Jahnem teprve dodán tělocviku směr vyšší a vlastenecký, jemu byl tělocvik poprvé zase prostředkem k odchování povah zmuţilých a zároveň průpravou k chystajícímu se boji proti podmanitelům Francouzským.“57 O brannosti hovoří Tyrš na mnoha místech svého díla, sokolský manifest dokonce vrcholí zvoláním: „Zbroj v každé pěsti! Zřízení válečné! Stokrát, tisíckrát to buď řečeno!“58 O tom, ţe i řadoví členové byli za Rakouska-Uherska srozuměni s branným aspektem sokolství, píše Kosatík: 54

Pátý slet všesokolský v Praze 1907. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1907, roč. 33, č. 9-10, s. 175. 55 TYRŠ, Miroslav. Základové tělocviku. V Praze : I. L. Kolber, 1873, s. 8. 56 FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo : historický a kritický rozbor sokolské ideologie. [1. vyd.] Brno : Knihovna Index, 1932, s. 9. 57 TYRŠ, Miroslav. Základové tělocviku. Op. cit., s. 5. 58 TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. Op. cit., s. 28.

21

„Co se navenek v textové rétorice mohlo jevit jako sporné, o tom mezi členy sokolských organizací nikdo nepochyboval. Dole, v tělocvičnách, na ţíněnkách a mezi nářadím kaţdý věděl, ţe cvičení, kterému se oddává, můţe podle potřeby vyústit v hnutí branného odporu.“59 V sokolství šlo ovšem i o jiné stránky věci, zejména estetické, o tom však obšírněji pohovořím aţ v další kapitole. Kdyţ se vrátím k hlavnímu plakátu V. sletu, pak tvrdím, ţe pokud sokolové výtvarně propagují své svaly, prezentují se v předválečném období do značné míry jako zdatní branci. V souladu s protihabsburským zaměřením celého Sokola jsou i tyto demonstrace branné síly namířeny na habsburskou monarchii. Šimůnkův plakát tedy není jen ilustrací toho, jak má správně vypadat zanoţení vpravo, nápřah na rub vnější pravou a předpaţení levou. Spolu s cvičebním postojem vyobrazeného sokola jde metaforicky o ideový postoj celé organizace, vyjádřený gestem jejího libovolného člena. Památník V. sletu obsahuje reportáţ ze sletových příprav, kde se píše: „[…] svátek Jana z Nepomuku zřel obrovité, přímo démonicky působící plakáty Šimůnkovy […].“60 Katolický světec je dáván do kontrastu s »démonickým« sokolem. Je zde cítit jisté popíchnutí vůči katolické církvi. Doklad pro to vidím ve faktu, ţe sokol byl zaměřen antiklerikálně.61 Je pravda, ţe Tyrš hlásal pro sokoly mimo organizaci úplnou názorovou, i náboţenskou svobodu.62 Vývoj ale přirozeně vyústil v něco jiného – uţ proto, ţe katolická církev a habsburská monarchie byly důkladně provázány. Jestliţe jde v citovaném úryvku o popíchnutí Říma, pak také i Vídně. Navíc pokud je Šimůnkův sokol citovaným článkem charakterizován jako obrovitý a démonický, je také impozantně děsivý, coţ povaţuji za další poukaz k tomu, ţe jde o preislerovské siláctví namířené proti monarchii. Šimůnkův plakát je skutečně obrovitý – na výšku má bez pár centimetrů tři metry. Nabízí se otázka, kam sokolové tak rozměrné plakáty vlastně umisťovali. Památník odpovídá, ţe byly k vidění „zejména na transformátorech elektrických.“63 Podobné jako s Šimůnkovým sokolem je to i s ostatními výtvarnými svalovci ze stejného období, například na obr. B2. Jde o pohlednici s obrazem Václava Malého (18741935). Zaťatou pěst zde nahrazuje meč, o kterémţto atributu je pojednáno v předchozí kapitole, a zarputilý výraz. Jen na okraj zmiňuji, ţe obraz se od ostatních vymyká pouţitou 59

KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 79. Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou ve dnech 28.-30. června a 1. července 1907 : [pamětní list vydaný péčí České obce sokolské] / (ed.) Josef Scheiner. [Praha : Česká obec sokolská, 19071912], s. 16. 61 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 85. 62 NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 11. 63 Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou. Op. cit., s. 16. 60

22

technikou, druhý takový případ malby silnými vrstvami barvy v probíraném materiálu nenajdeme. V předválečných sokolských pramenech samozřejmě neobjevíme explicitní vyjádření otevřeného nepřátelství proti habsburské monarchii. Vzhledem k všudypřítomné cenzuře je to samozřejmé. Implicitně bylo toto nepřátelství ale přítomné vţdy výrazně. Vrcholu dostoupilo zejména po rakousko-uherském vyrovnání, které pro Čechy znamenalo ztrátu nadějí na samostatnost v rámci federace – od té doby jsou sokolové nesmiřitelně protirakouští.64 Zatímco zbytek národa po této události spíše zmalomyslněl,65 sokolové byli tím urputnější – i to je dokladem, ţe protirakouský náboj, na který jsem v sokolské výtvarné propagaci poukazoval a ještě budu poukazovat, byl i v porovnání s dalšími podobnými spolky mimořádně intenzivní. Sokolští autoři se k tomu mohli otevřeně přihlásit aţ v pozdější době, například významná sokolská činovnice Marie Provazníková tvrdí: „Poměr k úřadům je charakterizován hrdým vzdorem. […] Slety mluví jasnou řečí jednak v okázalém sbratřování s návštěvníky ze zemí nepřátelských Rakousku, jednak v myšlence sletových scén.“66 O sletových scénách se krátce zmíním v kaţdé kapitole. Učiním tak nejen proto, ţe se k nim váţou některé propagační materiály. Jak naznačuje Provazníková, tyto »scény« vţdy výborně odráţí aktuální situaci v Sokole a jejich prostřednictvím se dá lépe proniknout k ideovému podloţí kaţdého sletu. Mezi prameny k předválečným sletům, zdrţenlivými kvůli cenzuře, mají libreta ke scénám navíc mimořádnou výpovědní hodnotu. Sletovou scénu snad můţeme opatrně popsat jako zvláštní scénický útvar na půli cesty mezi plošnou choreografií a divadelním představením. Za pouţití obdobných, avšak o hodně volnějších pravidel, kterým byli uvyklí ze cvičení prostných, se »herci« ve stovkách, často i tisících pohybovali po ploše sletiště a rozvíjeli dramatický děj. Taková sletová scéna byla v porovnání s běţným cvičením sdělnější platformou k vyjádření určitých postojů a sloţitějších myšlenek před přihlíţejícími davy. Mezi myšlenkami vyjádřenými jednak tou kterou scénou, jednak soudobými propagačními materiály pak existuje přímá souvislost. V rámci sletové scény z roku 1907 proti sobě na letenském sletišti znovu nastoupila vojska Zikmunda Lucemburského a Jana Ţiţky z Trocnova, aby si zopakovala bitvu 64

NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 26. KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). 1. vyd. Praha : Dokořán, 2008. ISBN 978-807363-146-8, s. 23. 66 PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. 2. vyd. Washington D. C. : [s.n.], 1962, s. 9. 65

23

u Německého brodu z roku 1422. Tentokrát se ovšem střetla na obří šachovnici, kde jednotlivé skupiny vojáků (střelci, jezdci a podobně) představovaly příslušné figurky a bojovaly proti sobě podle platných pravidel šachu.67 Návraty k husitství a pokusy potvrdit vlastní osvobozenské snahy vytvořením dojmu historické návaznosti na toto výrazné období nebyly tehdy ničím neobvyklým. „Akty quasihistorické solidarizace napříč dějinami měly být vţdy legitimovány nové koncepce politické, ideové, kulturní, nové struktury a nové instituce. Jinak tomu ani být nemohlo, vţdyť reálná historická kontinuita starých neexistovala.“68 Není samozřejmě náhoda, ţe také za námět Šachového turnaje, jak zněl název první sletové scény, byla vybrána slavná bitva, notoricky známá drtivým vítězstvím husitských, v této souvislosti rozumějme hlavně českých vojů nad mnohem početnějšími armádami římského, rozumějme německého krále. A není náhoda, ţe provedena byla pouze druhá část bitvy – prvním střetnutím u Kutné Hory, končícím zdánlivou poráţkou Ţiţkových vojsk, se scéna nezabývá.69 Ani sokolové se tedy nebránili interpretovat dějiny optikou Františka Palackého. Podle něj se historií táhne neustálý boj mezi češstvím a němectvím, přičemţ husitství představuje v tomto ohledu pro Čechy vrchol národních dějin.70 Mezi tehdy vítězícími husity a sokoly, kteří měli vítězit nyní, existuje jistá analogie. Ta je patrná i na výtvarných prostředcích propagace – vztahuji ji na všechny případy, kdy v této a předchozí kapitole hovořím o sokolské nevraţivosti vůči všemu německému. To, ţe se sokolové hlásili k Palackému (a tedy i k jeho pojetí dějin), vysvítá ze skutečnosti, ţe odhalení jeho pomníku v Praze bylo jedním z bodů programu VI. sletu.71 Z Palackého ovšem vycházelo ve značné míře tehdejší národní hnutí obecně,72 nejde tedy jen o sokolskou záleţitost. Ideový rozbor Šachového turnaje se hodí spíš pro interpretaci propagačních materiálů, které se scénou přímo nesouvisí – samotný plakát sletové scény (obr. B3) od neznámého

67

Děj je líčen podle libreta obsaţeného v oficiální broţurce Historický podklad a vysvětlení ku klání šachovému V. sletu všesokolského. V Praze : Výbor V. sletu všesokolského, 1907, s. 1-8. 68 STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Pravda snu a iluze skutečnosti. In Marta Ottlová (ed.). Proudy české umělecké tvorby 19. století : sen a ideál : sborník sympozia pořádaného Ústavem teorie a dějin umění ČSAV v Plzni ve dnech 12.-14. března 1987. [1. vyd.] Praha : Ústav teorie a dějin umění ČSAV, 1990, s. 156. 69 Interpretace sletové scény vychází z mé bakalářské práce MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Vedoucí práce Mgr. Helena Maňasová Hradská, Ph.D., s. 13-17. 70 NOLTE, Claire E. The Sokol in the Czech Lands to 1914 : Training for the Nation. 1st pub. Basingstoke : Palgrave Macmillian, 2002. ISBN 0-333-68298-X, s. 23. 71 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 21. 72 NOLTE, Claire E. The Sokol in the Czech Lands to 1914. Op. cit., s. 22-23.

24

autora je spíš grafickou hříčkou, pracující s šachovnicovým vzorem – myšlenku scény se plakát nesnaţí tlumočit. Ačkoliv byla sletová scéna sehrána především proto, ţe v ní mohli sokolové rozdrtit německého nepřítele, prakticky nikde ve sletové propagaci nenajdeme motivy vyloţené agrese ze strany sokolů. Jednak by něco takového ani neprošlo sítem rakouských cenzorů, jednak by takové motivy byly dokonce v rozporu se sokolstvím jako takovým. Přestoţe (jak bylo řečeno) sokolové tehdy připouštěli moţnost vojenského odporu vůči monarchii, český národ měl v sokolské interpretaci zaujímat vyloţeně obranná, nikoliv útočná a výbojná stanoviska.73 Tyrš opakovaně zdůrazňuje, ţe český národ musí obstát v konkurenci početnějšího utlačovatele – ozbrojenému konfliktu má přitom předcházet péče o národní uvědomění a všeobecnou kulturní úroveň, která má být hradbou proti asimilaci. „Ţádná zevní moc, ţádná hmotná a surová síla o sobě nezničí národy. Ţivot národů, pokud se vyvinuje na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného, je v tomto smyslu nezranitelný.“74 Cílem nebylo rozbití monarchie, ale záchrana národa v jejím područí. Ostatně na samostatný stát pomýšlel v zemích Koruny české v době V. sletu ještě málokdo.75 Také Preislerův sokol trhal pouze své okovy, nikoliv celou monarchii. Tomuto aspektu sokolství (vţdy obrana, nikdy ne útok) se budu podrobněji věnovat v kapitole vztahující se k X. sletu. Nyní se omezím na konstatování, ţe výtvarný sokol (ani ten preislerovský) zpravidla nebývá někým, kdo drtí nepřítele (přestoţe většinou působí dojmem, ţe by tak mohl učinit, kdyby došlo na věc). Je zosobněním silné a sebevědomé organizace a celého národa, který sám nemůţe být rozdrcen, který odolá jak silovému a represivnímu tlaku, tak i nenápadnému, plíţivému nebezpečí kulturní asimilace. Z takových postojů vyrůstá například titulní list Památníku k II. a III. sletu od Luďka Marolda (1865-1898), který byl k V. sletu znovu reprodukován na pohlednici (obr. B4). Za zády neohroţeného, ale jaksi pasivního sokola probíhá souboj, v němţ germánští bojovníci marně útočí na alegorickou Čechii, která na jejich počínání shlíţí zcela nevzrušeně. Sokol z pohlednice (obr. B5) od Karla Nejedlého (1873-1927) na rozdíl od svého souputníka z hlavního plakátu svým postojem nejenţe nic zvláštního nevyjadřuje, on prostě cvičí. Zní to zvláštně, ale je velmi neobvyklé, aby výtvarní sokolové bez nějakých gest

73

FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 10. TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. Op. cit., s. 22. 75 KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Op. cit., s. 28. 74

25

normálně cvičili. Můţeme z toho dobře vyrozumět, jak silný ideový náboj v organizaci panoval, kdyţ navenek přece sestával její ţivot především ze cvičení. Přesto má Nejedlého sokol svůj meč dobře připravený hned po ruce, necvičí tedy jen tak – tuţí se, aby byl zdatnějším Čechem v odvěké roztrţce s Němci. Heslo »paţe tuţ, vlasti sluţ!« naplňují sokolové na plakátu (obr. B6) od Artuše Scheinera (1863-1938). Rytmus jejich cvičení udává předcvičovatel českou vlajkou. Jde o sletový plakát vylepovaný v předstihu před plakáty Šimůnkovými.76 Vyobrazení sokola jako vlajkonoše je běţné. Takový sokol bývá vypodoben v alšovském duchu – střízlivě a bez siláctví. O pohlednici Karla Šimůnka (obr. B7) platí to, co bylo řečeno v předchozí kapitole o českých vlajkách v sokolských rukou. Další podobnou postavu s vlajkou najdeme na pohlednici (obr. B8) od Jakuba Obrovského (1882-1949). Pozastavme se chvíli nad hesly, která se na této vlajce vyjímají. Při zakládání Sokola Tyrš nahradil německé tělocvičné názvosloví a jeho nevyhovující, doslovné překlady nově vytvořenými českými pojmy.77 Zvukomalebnost tělocvičných povelů glosuje Kosatík: „Výsledkem byla nicméně novořeč, jakási varianta moderní dadaistické poezie. […] Fungovalo to i jako návod, ale dalo se to číst bez ohledu na návod.“78 Nad rámec jejich praktického uţití přešel navíc osobitý slovník sestávající z úsečných a pádných povelů a hesel v celou svéráznou sokolskou rétoriku, výrazně přítomnou ve spisech takřka všech sokolských autorů.79 Nejúsečnější hesla, tedy nejzhuštěnější podoba této rétoriky, jsou všeobecně známá: »Tuţme se! Ni zisk, ni slávu! Věčný ruch, věčná nespokojenost!« Kromě toho, ţe je takové heslo univerzálně pouţitelné pro nejširší škálu příleţitostí, se dobře hodí i jako »motto« sletových pohlednic – abych se po všech atributech, alegoriích a symbolech nebránil dalšímu ikonografickému pojmu. Tak je tomu jak na Obrovského pohlednici, tak na pohlednici (obr. B9 – původně diplom) od Františka Ţeníška. Sokol v podání Mikoláše Alše byl v minulé kapitole charakterizován jako obyčejný lidský tvor vypodobený s idylizujícím nádechem. Takto uvaţují v tisku i sokolští autoři, povaţující Alše za »svého« malíře. Na ukázku: „V sokole Alšově má převahu vroucí takřka rodinný cit, jakási synovská oddanost a láska k českému ideálu síly a krásy.“80 V této linii 76

Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou. Op. cit., s. 16. NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 9. 78 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 75 a 78. 79 PRAŢÁK, Albert. Dr. Miroslav Tyrš : osvobozenský smysl jeho díla. [1. vyd.] Praha : V. Neubert a synové, 1946, s. 20. 80 ŠUMAN, Viktor. Sokol v poezii a umění výtvarném. Op. cit., s. 139. 77

26

pokračuje Aleš na pohlednici k V. sletu (obr. B10). Mládenec, podobný tomu z plakátu k předchozímu sletu, sedí tentokrát na koni. Aleš zřejmě reaguje na dobové nadšení sokolskou jízdou, která se tehdy jako mladé odvětví poprvé ve větším rozsahu zařadila do sletového programu. Památník hlásá: „Pátý Slet Všesokolský moţno nazvati prvním sletem Jízdy sokolské.“81 Karel Šimůnek, na V. sletu hojně zastoupený autor, vytvořil první výtvarnou představitelku ţen – sokolek (obr. B11). Ţeny sice poprvé cvičily v rámci sletového programu uţ minule,82 vlastní pohlednice se ale dočkaly teprve o šest let později. Začleňování ţen do Sokola probíhalo jen pozvolna i proto, ţe ţenská cvičení se od těch muţských, zaloţených ve značné míře na silových úpolech, samozřejmě velmi lišila. Rady si sokolové nevěděli hlavně s problémem, co si počít s branným aspektem sokolství, který sami povaţovali za neodmyslitelný, ale pro ţeny nemyslitelný.83 Mnohé prvky muţských cvičení by navíc byly v přísných pravidlech tehdejší morálky zcela vyloučené. Zrodila se proto tělocvičná soustava pro ţeny, která kladla důraz na estetickou stránku cvičení a ladnost pohybu.84 Sokolskými tělocvičnými vystoupeními se v článku pro Památník VII. sletu zabýval i estetik Otakar Zich. Říká: „Jest tedy zřejmo, ţe v cvičeních ţen má převládati půvab, v cvičeních muţů síla, energie.“85 Ţenská cvičení na V. sletu sestávala z krouţení kuţeli za doprovodu hudby.86 I Šimůnkova sokolka cvičí s kuţeli, tedy typicky ţenským tělocvičným nářadím. Ladnost pohybu naznačuje Šimůnek kruhem za sokolčinými zády a snaţí se tak vystihnout novou estetiku ţenského cvičení, odlišnou od cvičení muţského. Šimůnek se zhostil i úkolu vypodobit na pohlednici (obr. B12) sokolské ţáky, kteří tehdy vystoupili úplně poprvé.87 Všechny pohlednice k V. sletu neuvádím, jelikoţ motivy se uţ jen opakují – i svým zpracováním jsou si velice podobné. Zmíním jen tolik, ţe mezi těmito motivy převládá sokolpták sedící na národních symbolech nebo poletující kolem nich. Problém zobrazování sokolaptáka a národních symbolů ve sletové propagaci byl probrán v předchozí kapitole.

81

Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou. Op. cit., s. 295. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948, s. 13. 83 WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit, s. 61. 84 KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. Op. cit., s. 20-21. 85 Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920 / Jan Hiller (ed.). Praha : Československá obec sokolská, 1923, s. 266. 86 Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou. Op. cit., s. XII. 87 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 17. 82

27

Tuto kapitolu zakončím pohlednicí, která se od všech ostatních značně odlišuje. Je dílem Ladislava Nováka (1865-1944) a najdeme ji na obr. B13 – jde o vzácný případ vyloţeně humoristického obrázku. Novák se moţná nesnaţí sdělit kdovíjak závaţné poselství. Kdyţ si ale uvědomíme, jak smrtelně váţně, bez náznaku nadsázky zpracovávají ostatní malíři své sokolské náměty, je špetka humoru v sokolské propagaci vcelku příjemným odlehčením.

28

3.3. Výtvarné prostředky propagace VI. všesokolského sletu (1912)

Výtvarná propagace VI. všesokolského sletu je ve své větší části ojedinělým, později jiţ neopakovaným88 odklonem od obrazového ztvárňování paradigmatu, kde se pojem sokolství víceméně překrývá s pojmem češství. Důvodem k tomu bylo nadšení z nebývale početné účasti zahraničních sokolů, které vedlo, jak se později pokusím ukázat, k přesvědčení o dalekosáhlém, nadnárodním dopadu a významu sokolství. Oficiální název VI. slet všesokolský je v pramenech i literatuře často zaměňován za Slet slovanského sokolstva – tuto variantu najedeme například i v názvu příslušného Památníku.89 Slet byl totiţ poprvé (a naposled) pořádán kromě České obce sokolské i pod hlavičkou Svazu slovanského sokolstva – jeho vedení bylo sice personálně téměř totoţné s ČOS, ale zahrnovalo pod sebe i jednoty Chorvatů, Slovinců, Srbů, Poláků a Bulharů.90 Kromě sokolů těchto národností se sletu zúčastnili i zástupci slovanských zemí a národů na začlenění teprve čekajících, například Rusové, Ukrajinci či Makedonci; přijeli navíc i hosté z neslovanských zemí: z Francie, Německa, Anglie či Ameriky.91 I kdyţ jsou »české« náměty ve sletové propagaci stále hojně zastoupeny, nově se prosazuje i myšlenka mezinárodního, především slovanského sbratřování. Dříve neţ přejdu k jednotlivým plakátům a pohlednicím, zaměřím se na výklad sletové scény, který bude v této kapitole obšírnější neţ v kapitolách jiných. A to nejen proto, ţe značná část propagačního materiálu se scénou přímo souvisí. Nikdy předtím ani potom se totiţ nestalo, aby byl na sletovou scénu kladen takový důraz (její význam byl široce objasňován v tisku a v broţurách mimořádně vydávaných k této příleţitosti)92, aby byla tak těsně provázána s myšlenkovou osou celého sletu a aby byla jejímu tematickému zaměření dokonce uzpůsobena podoba dřevěného sletiště, budovaného na Letenské pláni před vystavěním Strahovského stadionu vţdy znovu.93 Protoţe s námětem z českých dějin, pouţitým v minulé scéně, by se zřejmě ne všichni zahraniční sokolové ztotoţnili, bylo nutné poohlédnout se po obecněji srozumitelném tématu. V takové situaci přirozeně zvítězil nápad

88

Neopakovaným s výjimkou XI. sletu – tam šlo ale o zásah cenzury, ne o vůli samotných sokolů. Název zní Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. 90 WALDAUF, Jan. Sokol : malé dějiny velké myšlenky. 1. vyd. Luhačovice : Atelier IM, 2007. ISBN 978-8085948-67-7, s. 109. 91 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 20. 92 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 19. 93 K architektonické úpravě sletiště viz Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 5058. 89

29

obrátit se k Tyršovým myšlenkám jako ke společnému východisku všech zúčastněných sokolů. Námět vzešel z jeho díla Hod olympický,94 v němţ nad inspiracemi antickým světem formuloval základní sokolské ideje a jeţ je podle Praţáka předobrazem budoucích sletů a jejich myšlenkové koncepce.95 Na Letné tak vyrostla dřevěná imitace aténských propylejí, jeţ měly hostit starořecké olympijské hry. Plný název scény zněl V Athénách po bitvě u Marathónu. Nešlo tedy oproti minulé scéně o samotnou bitvu; ta předcházela začátku děje, sestávajícího z oslav jiţ dobytého vítězství – oslav jak jinak neţ tělocvičných.96 Nešlo tentokrát o uspokojení z podívané, jak »naše« vojska uštědřují těm »jejich« zdrcující poráţku. Namísto toho bylo cílem vyzdvihnout obecnější myšlenku, ţe totiţ početně slabší, avšak vyspělejší národ (zde Řekové) můţe zvítězit nad mocnějším, ale také zaostalejším utiskovatelem (zde Peršané).97 Odborný poradce scénového odboru, profesor starověkých dějin Emanuel Peroutka, píše, ţe ve scéně jde o „vítězství kultury, o jejíţ velkolepějším příští [scénoví Řekové] pracují, nad cizorodou, niţší kulturou asijskou.“98 To, co jinde jemněji naznačuje Peroutka, jasněji rozvádí výklad scény v Památníku – podle něj by Řecké vítězství nebylo moţné, kdyby se drobné státečky, v něţ byl helénský lid rozdroben, nespojily proti společnému nepříteli: „A to, ţe právě z válek perských vyvoláno bylo panhellénství, má pro pořádání Marathónu veliký význam! Vţdyť veškero Sokolstvo slétá se poprvé, aby dokumentovalo všemu světu ideál všeslovanské kultury […].“99 Vítězství panslovanské myšlenky po vzoru vítězství panhelénského symbolizuje pohlednice (obr. C1) K. V. Mutticha, kde se setkávají slovanská trikolóra a soška antického vojáka. Vyšší kulturní úroveň vítězných Řeků spatřoval Tyrš především v úrovni jejich tělesné, občanské, estetické a jiné výchovy: „Tak srostl tělocvik se všemi nejvznešenějšími stranami povahy řecké: s ladností a souměrností vývoje lidského, kteréţ se dopínali, s krasocitem, jímţ ve vyvinutém těle lidském nejvyšší zjev boţské krásy spatřovali a v nepřekonaných výtvorech uměleckých zvěčňovali, s vlasteneckou myslí a nadšeností jejich, kterouţ nepatrni často počtem i svobodu svou i vzdělanost evropskou proti přesile

94

O vzniku sletové scény pojednává předmluva libreta Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. [Praha] : Slavnostní výbor sletový, 1912, s. 6. 95 PRAŢÁK, Albert. Dr. Miroslav Tyrš, s. 21. 96 Informace o ději sletové scény čerpány z libreta Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. Op. cit., s. 13-17. 97 Interpretace sletové scény podle MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Op. cit., s. 18-23. 98 Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. Op. cit., s. 11. 99 Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 156.

30

barbarské Asie ubránili a zachovali.“100 Olympijské závody, kde »herci« předváděli v polocvičební-polodivadelní formě svoje výkony, byly vítanou příleţitostí předvést obecenstvu, ţe podobná charakteristika se hodí i na cvičence zformované sokolskou výchovou. Velice pečlivě byli pro závody vybíráni jen ti nejurostlejší z nich, kteří nejlépe odpovídali předlohám antických sochařských památek.101 Muttich vytvořil sérii pohlednic, která mimo jiné zachycuje jednotlivé disciplíny řeckého pětiboje (pentathlonu), z nějţ sestávala tělocvičná část sletové scény. Dvě ukázky jsou na obr. C2 a C3. Pozadí některých pohlednic ze série tvoří krajina s řeckými chrámy. Spíše neţ o momentky z představení na Letné jde tedy o stylizované průhledy do antického světa. Znamená to tedy, ţe se sokolové snaţí vytvořit dojem historické návaznosti na antiku ve stejném smyslu, v jakém se to dělo při předchozím sletu v souvislosti s husitstvím? Zřejmě ne, například Peroutka tvrdí, ţe scéna předvádí vědomě idealizovaný řecký svět a ţe v tomto nedostiţném ideálu hledá inspirace pro současnou dobu. „Dnes víme uţ bezpečně, v čem to vězí, ţe řecká kultura zdá se nám dosud ideálem, po němţ se obracíme s touhou […]. Cítíme patrně, ţe naší kultuře se nedostává něčeho, co v kultuře řecké bylo.“102 Podle Peroutky se sokolové snaţí přiblíţit tomuto ideálu tím, „ţe se cvičí v kázni, odříkání, přemáhání sobectví, ţe pěstují bratrství a cítění kolektivní […].“103 Pod dojmem těchto slov přejděme k plakátu sletové scény (obr. C4), který vytvořil Alfons Mucha (1860-1939) a k plakátu sletové výstavy (obr. C5) s podobným námětem od Jano Šrámka (1886-1957). Na obou vidíme řeckého vojáka a znak Sokola, Šrámkův voják má znak dokonce na štítě. V souvislosti se všemi citáty v předchozím odstavci lze říci, ţe plakáty nenaznačují, ţe by sokolové byli nějakými přímými pokračovateli antické tradice, spíše ţe jsou novodobými bojovníky, kteří dokáţou (ve volné analogii s řecko-perskými válkami) stmelit rozptýlené Slovanstvo a vymanit se z útisku. Bez uvedení jmen skutečných protivníků, jeţ měli sokolové na mysli, to potvrzuje přemluva scénového libreta: „Oslava vítězství u Marathonu, v níţ hrstka bojovníků přesvědčena o svém právu a oddané lásce vlastenecké vrhá se na přesilu nepřítele zpupného a vítězí nad ním – toť byla vhodná látka pro zpracování do našich her.“104 To, ţe odkazy na antiku jsou právě jen vědomými stylizacemi k poukázání na současnost, naznačuje pohlednice (obr. C6) Oty Bubeníčka (1871-1962) –

100

TYRŠ, Miroslav. Hod olympický. 1. vyd. Praha : Olympia, 1968, s. 7. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 20. 102 Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. Op. cit., s. 8. 103 Tamtéţ, s. 11. 104 Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. Op. cit., s. 6. 101

31

antický sloup nás neuvádí do starověkého Řecka, ale je zasazen do »domácího« prostředí s pozadím Hradčan. Stylizace do antiky má ale na VI. sletu ještě další rozměr. Výše jsem uvedl citát z Hodu olympického, kde Tyrš mimo jiné vyzdvihuje estetický aspekt helénské tělovýchovy, zvěčněný ve starořeckých uměleckých dílech. Podle Kosatíka kladl Tyrš zpočátku na estetiku cvičení dokonce větší důraz neţ na jeho praktické vyuţití: „Tyrš oficiálně opíral své pojetí Sokola o antický ideál všestranně (tedy i tělesně) kultivovaného člověka. […] Na cvičení se mu zdálo nejkrásnější, ţe nemělo ţádný bezprostředně praktický účel (jako příprava k řemeslu, lovu či válce), ale ţe jeho podstata byla ideální. Podle všeho si při vzniku hnutí představoval sokolskou brannost jako stav jakési neustálé pohotovosti – o jejímţ naplnění však nechtěl přemýšlet. Na konci ţivota viděl problém jinak.“105 Přesto byla v sokolství vţdy akcentována estetická stránka věci a obdiv ke kráse správně stavěného těla. I o cvičeních předváděných na sletech se vţdy v památníku dočteme především to, ţe bylo »krásné«. V minulé kapitole jsem se zmínil, ţe propagační sokolové ukazují své svaly do jisté míry jako zdatní branci – ve značné míře jde ale také o jakýsi »estetický samoúčel«, a to na propagačních materiálech všech sletů. Kdyţ se vrátíme k Muttichovu cyklu pohlednic s disciplínami pentatlonu, tvořícího stěţejní část sletové scény, vidíme snahu přiblíţit se antickým sochařským předlohám – v případě Diskobola jednoznačně. Však také podle Památníku „postoje závodníků měly [během scény] přesně odpovídati vrcholovým dílům řeckého sochařství.“106 Pro sokoly to nebylo nic nového – první cvičitelé někdejšího Sokola Praţského vytvářeli (podle Praţáka) ţivé obrazy dle starořeckých sousoší a porovnávali, nakolik se jiţ těmto předlohám přiblíţili.107 V předchozích odstavcích bylo několikrát zmíněno slovo »ideál«. Ten je jako takový vţdy nedosaţitelný, stejně jako snaha přizpůsobit se dokonalým proporcím řeckých soch, v tomto světě se nevyskytujícím. Gombrich říká: „Neexistuje ţádné lidské tělo, které by bylo tak symetrické, tak dobře stavěné a krásné jako tyto řecké sochy.“108 Ideálu se ale lze nekonečně přibliţovat, jak to také sokolové, okouzlení antikou, dělali. Sokolství interpretoval pohledem estetika ve svém článku pro Památník VII. sletu Otakar Zich. Článek lze uvést do souvislosti nejen s dosud představenými plakáty a pohlednicemi k VI. sletu, ale 105

KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 78. Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 160. 107 PRAŢÁK, Albert. Dr. Miroslav Tyrš, s. 20. 108 GOMBRICH, E. H. Příběh umění. Vyd. v češtině 2. (revidované a rozšířené), v Argu 1. (dotisk). Praha: Argo, 1997 (dotisk 2010). ISBN 80-7203-143-0, s. 103. 106

32

se sokolskými výtvarnými prostředky propagace vůbec. Podle něj Sokol »tvoří« na rozdíl od umělce takto: „Jeho hmotou není mrtvý kámen nebo plátno, nýbrţ ţiví lidé, a nezpracovává je dlátem ani štětcem, nýbrţ nadšeným slovem a vzorným příkladem, a jméno tohoto díla jest: Ideální národ.“109 A dále: „Ale věčnost, nedohledná perspektiva, jest obsaţena nejen ve slově »národ«, ale i ve slově »ideální«. Tento ideál, národu vytýčený, jest sokolská myšlenka, a jako kaţdý ideál jest i tento ideál nedosaţitelný; lze se k němu jen blíţiti stále více a více.“110 Vlastnosti člena takového ideálního národa jsem se pokoušel popisovat na všech výtvarných sokolech – pokud nám tedy sletová propagace nabízí statného borce s výrazem či gestem vyjadřujícím kýţené sokolské vlastnosti, pak je nám Zichovou optikou prezentováno umělecké dílo uhnětené sokolskou výchovou. V případě Muttichova cyklu a veškerých sokolských inspirací antikou pak jde o zobrazování ideálu, který je pro sokoly, chtějící se přibliţovat nedostiţnému cíli, vzorem. Zároveň je antika prostředkem k vyjádření jinotajných myšlenek – například o sochařské výzdobě sletiště, sestávající z pseudoantických soch, se v Památníku píše: „Se zanícením vrhli se [sochaři] na hmotu přelévajíce do ní svou slovanskou duši, aby v antice hlásala světu Sokolství. […] Všecky ty sochy i sousoší, vše mělo říkati: »Přijde jaro«. Přijde jaro národu, Slovanstvu – jaro po boji s Moranou.“111 Abych shrnul, co bylo řečeno o dosud představených propagačních materiálech k VI. sletu – antika je jednak inspirací estetickou, která koresponduje se sokolskou zálibou ve vypracovaném těle, jednak poukazem na dávný příběh, kdy vyspělejší národ (kterým sokolové chtěli být) zvítězil nad početnějším utiskovatelem (promítnutým do RakouskaUherska), a to tak, ţe stmelil rozdrobené Helény (promítnuté do Slovanů). Viděli jsme antické bojovníky (motiv odboje) a antické závodníky (vzor pro sokolství ve své ideální, od praxe abstrahované podobě). Odboj i estetiku v souvislosti se sokolstvím najdeme na pohlednici (obr. C7) Františka Hnátka (1873-1941), aniţ bych ovšem mohl zaručit, ţe šlo o autorův záměr: sokol-pták zde usedl na rámě sochy, zřejmě Athény,112 mimo jiné bohyně vítězné války a umění. Právě o tyto dvě věci dle mého názoru v dosud představených materiálech šlo. I kdyţ si idea všeslovanství vyslouţila tolik projevů nejnadšenějšího horování, nedokázali jí ani nejoddanější ctitelé vtisknout konkrétnější obrysy například ve formě politického programu. Mezi Čechy byla tato idea sice přítomná, ale nikdy ne dominantní.113 109

Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit., s. 265. Tamtéţ. 111 Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 59. 112 Athéna je zde bez typické přílby. Podobnost je však evidentní zejména s kopiemi Feidiovy Athény Lémniá. 113 NOLTE, Claire E. The Sokol in the Czech Lands to 1914, s. 23. 110

33

Není proto divu, ţe ani sokolové se jí nemohli dát plně strhnout. Jejich hesla byla sice často stejně mlhavá jako ta »všeslovanská«, ovšem jejich program se realizoval v konkrétních činnostech v čele s tělovýchovou, na kterémţto poli sklízeli nesporné výsledky – a byl spjat, jak jsem se pokoušel ukázat v předchozích kapitolách, s českým národem. Posilovat vztahy zejména se slovanskými národy zahrnutými do rakousko-uherské monarchie bylo logické vzhledem k existenci společného nepřítele – důraz na národní svébytnost ale ze sokolství nevyprchával. Potvrzují to i některé pohlednice, na kterých stále najdeme české vlajky a postavy Čechií – jde o motivy jakoby přenesené z předchozích dvou sletů (proto se jimi podrobněji nezabývám a neumisťuji je do přílohy). Sokol zůstává českou organizací, udrţující styky s relativně samostatnými zahraničními jednotami.114 Všeslovanské manifestace na VI. sletu pak nepramení jen z potřeby semknout se proti nepříteli. Jsou do jisté míry i projevem nadšení, ţe sokolská myšlenka, šitá na míru českému národu, má univerzálnější platnost inspirující i ostatní národy. Úděl malého, na jevišti světových dějin nepříliš významného národa je pro sokoly najednou projasněn rodícím se přesvědčením o vlastní světovosti a dalekosáhlém dopadu sokolských myšlenek. Úvodní článek Památníku, ohlíţející se za uplynulým sletem, začíná zvoláním: „Ve střední Evropě roste nový směr, nový ţivot, přerod lidstva.“115 Ani Peroutka nepochybuje: „A naši Sokolové […] jsou dosud nejkrásnější realisací těch renaisančních touh, které jdou světem […]. Odtud jejich význam větší neţ národní. Jdou v čele kulturního pokroku lidského.“116 Kosatík k VI. sletu píše: „Ohlas cvičení v národě byl v té době takový, ţe vedl české noviny ke zcela váţným spekulacím, co je víc: zda slet, nebo olympiáda ve Stockholmu, konaná ve stejném roce.“117 Mimořádnou pozornost budila výprava z Ruska, jelikoţ všichni byli zvědaví na petrohradské odchovance cvičitele Františka Erbena118 – svou roli zde jistě hrálo uspokojení z vědomí, ţe práce českého sokolského cvičitele zakořenila v cizí zemi a její výsledky se soběstačně rozrůstají. František Jelínek (1890-1977) vytvořil při této příleţitosti pohlednici (obr. C8) s ruským sokolem. Pohlednice (obr. C9) Antonína Číly (1883-1983) nás přenáší aţ do Ameriky. Také návštěva Američanů budila mezi českými sokoly patřičný rozruch – byla pro ně například vydána zvláštní broţura plnící roli průvodce po sletové Praze, která se hemţí nejvybranějšími 114

WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 106. Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 5. 116 Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. Op. cit., s. 10. 117 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 83. 118 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948, s. 20. 115

34

poklonami.119 Americké sokolstvo sestávalo především z tamějších Čechů a Slováků,120 přesto působila jejich výprava zavítavší na VI. slet exoticky. „Američané přinesli s sebou kus Ameriky. Ţili a zařídili se všude po svém praktickém způsobu americkém,“121 čteme v Památníku. Čílova pohlednice poukazuje na fakt, ţe sokolství utěšeně ţije i ve zcela jiném prostředí, neţ ze kterého pochází. Socha Svobody připomíná, ţe svoboda je pokud ne přímo onou na pohlednici avizovanou »metou nejvyšší«, tak jedním ze stupínků, který na cestě k naplnění sokolských ideálů nelze přeskočit – a touha po svobodě zaznívala VI. sletem velmi silně. S opojnou chutí světovosti jde ruku v ruce i odklon od tradičního zobrazování typických národních námětů. Zejména ve vypodobení alegorických postav můţeme vidět jistý posun. Čechie Františka Urbana (1868-1919) na jeho pohlednici (obr. C10) netradičně sedí v koruně lípy a celkově je vypodobena mnohem ţivotněji neţ její éterické předchůdkyně. Alegorické postavě z pohlednice (obr. C11) K. V. Mutticha neupřel autor (na rozdíl od všech předchozích alegorických postav v sokolském výtvarnictví) ani smyslný ţenský půvab. Na pohlednici (obr. C12 – původně návrh plakátu) od Jindřicha Hlavína (1877-1958) zase vidíme neobvyklý posun ve vyobrazení sokola. Ten se zde nevzdal svých běţných atributů, avšak nejde mu uţ o to, aby byl v prvé řadě vzorovým představitelem svého spolku – jeho tělesnou schránku rozhodně nemůţeme označit za vzorovou. Poprvé jde především o výtvarný účinek formálního zpracování, který uţ není jen prostředkem k sokolské sebeprezentaci – stává se cílem sám o sobě a mluví univerzálním jazykem moderních výtvarných směrů, srozumitelným mezinárodně.122 Sokolské výtvarné vody automaticky rozčeří závanem světovosti samotné jméno tehdy jiţ světově proslulého Alfonse Muchy – dosavadní autoři byli významní spíše v rámci národa. Mucha vytvořil kromě plakátu sletové scény také další plakát (obr. C13 – jen pohlednicová verze původního plakátu), který nakonec reprezentoval slet v zahraničí (existuje v mnoha jazykových mutacích) – viz níţe. Povšimněme si, ţe personifikace sokolské myšlenky je poněkud upozaděna za personifikací Prahy, ale výrazně ji přerůstá a tvoří pro ni podklad, který jí v souvislosti se sletem teprve dává smysl.

119

Jde o broţuru Čechové američtí v královské Praze : pořad slavností konaných na jich počest od 24./VI. do 4./VII. 1912. [Praha : Slavnostní výbor VI. sletu České obce sokolské, 1912]. 120 WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 117. 121 Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze. Op. cit., s. 393. 122 To je však neobvyklé, viz níţe poznámky k Urbanovu plakátu.

35

Vedlejší sletový plakát (obr. C14) od Františka Urbana překvapí téměř mystickou luminozitou ovzduší, obklopujícího oba sokoly a zářícího jakoby ze sebe bez zřetelného zdroje. Jelikoţ byl Urban autorem sakrálních děl inspirovaných nazarény, nabízí se otázka, zda plakát není v sokolském výtvarnictví, postaveném na zcela jiných principech, vzácnou návštěvou výtvarnictví křesťanského. Nazaréni se navraceli ke středověkému náboţenskému umění, o němţ Eco píše: „Na středověkých miniaturách […] ohromuje to, ţe jsou plné světla, dokonce jakési zvláštní luminozity […]. Středověk si hraje se základními barvami, s danými chromatickými zónami, které nepřejí odstínům, a kombinuje je tak, aby světlo vznikalo ze souladu celku a vyzařovalo jakoby přímo z nich, nikoli aby na ně dopadalo z vnějšku […].”123 O Isidorovi ze Sevilly, který středověké umění ovlivnil zásadním způsobem, Eco píše: „I samotný vzduch (aer) je krásný, neboť jak dokazuje Isidor svou diskutabilní etymologickou metodou (vzduch: aer-aeiris, kov: aes-aeris), je pojmenován podle záře zlata (aurum). A vzduch se v okamţiku, kdy je zasaţen světlem, vskutku rozzáří jako zlato.“124 Vztahovat tato slova na Urbanův plakát je dosti odváţné. Kaţdopádně jde o netradiční ztvárnění tradičního sokolského námětu. (V příloze je pouze neskenovaná pohlednice se stejným obrazem jako na plakátu – ten se nepodařilo sehnat. Zářivost barvy ovzduší se navíc bohuţel sníţila skenováním.) Věstník sokolský uvádí jeden z argumentů, proč se Urbanův obraz nedostal na hlavní plakát: autor totiţ z kompozičních důvodů prohodil barvy na české vlajce, coţ bylo pro sokoly nepřijatelné.125 (Na pohlednici v příloze je jiţ tato »chyba« opravena.) I to je důkazem, ţe správnost obsahového sdělení je v sokolském výtvarnictví většinou (zejména na plakátech) nadřazena umělecké stránce věci. Jelikoţ A. Mucha, bez soutěţe oslovený s ţádostí o vytvoření plakátu, nemohl pro mnoţství práce dodat dílo včas, byla vypsána veřejná soutěţ na plakát vedlejší, prozatímní, z níţ vzešel nejen Urbanův návrh, ale i plakát uváděný dnes všude jako hlavní.126 (Muchův návrh se pak paradoxně sám stává plakátem vedlejším, ale nakonec i zahraničním – to je dobře pochopitelné, jelikoţ světu byl Muchův výtvarný jazyk rozhodně srozumitelnější neţ ten sokolský.) Muchův i Urbanův plakát výrazně přesahují hranice vymezující obvyklou podobu sokolského výtvarnictví – přesto (nebo moţná právě proto) se jeví přirozené, ţe nad všemi návrhy zvítězil obraz, který je přímo esencí dosavadní sokolské estetiky. František Horník (1889-1955) na hlavním sletovém plakátu (obr. C15) rozvedl a zmodernizoval 123

ECO, Umberto. Dějiny krásy. Vyd.1. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-677-7, s. 99-100. Tamtéţ, s. 113. 125 Jak daleko pokročily přípravy sletové. Věstník sokolský: list České obce sokolské. 1912, roč. XVI., č. 2, s. 5152. 126 Tamtéţ. 124

36

preislerovský typ sokola. Předvádí nám vzorný příklad sokolské tělesné kultury a pevné odhodlanosti, zračící se ve výrazu tváře. Vše, co bylo řečeno o preislerovském sokolovi a jeho nepříliš přátelském vztahu k monarchii, zde vrcholí triumfálním gestem. Na sokola se díváme jakoby z podhledu, kterýmţto trikem přímo roste před našima očima. Motiv odporu i sokolská estetika, ztvárněná ideálním tělem, se tedy setkávají i na hlavním plakátu – na rozdíl od »antických« plakátů a pohlednic však v souvislosti s českým symbolem lva (který je, stejně jako postava sokola, vyveden tak mohutně, jak to jen jde). Na okraj zmiňuji pohlednici (obr. C16) Tomáše Šrámka (1885-?) pro její nezvyklost – uţ k obr. B5 jsem podotknul, ţe je kupodivu velmi neobvyklé, aby sokolové na plakátech a pohlednicích cvičili. Nářaďový tělocvik je pak výjevem ještě neobvyklejším. Existují ještě další pohlednice, které do výběru nezařazuji. Najdeme na nich, jak uţ bylo řečeno, české vlajky a postavy Čechií, dále alšovské sokoly na koních, ţeny a ţactvo v krojích, ptákysokoly v letu a slovanské trikolóry. K. V. Muttich je ze všech autorů na VI. sletu zastoupen nejpočetněji. Kapitolu opět zakončím humorným obrázkem, tentokráte právě od něj (obr. C17). V souladu s antickou stylizací dotyčného sletu putuje nyní, na rozdíl od sletu předchozího a Novákovy pohlednice, prosba o zaţehnání špatného počasí, které mnohdy dokázalo náročné předsletové přípravy v rozhodný den naprosto zhatit, k nejvyššímu z olympských boţstev. Vtip, naráţející na známé Diovo záletnictví, je opět odlehčením mezi obvyklým patosem v sokolské sletové propagaci.

37

3.4. Výtvarné prostředky propagace VII. všesokolského sletu (1920)

Uspořádat VII. slet hned dva roky po válce bylo dosti odváţným podnikem. Zorganizovat akci tak obrovského rozsahu bylo totiţ mimořádně obtíţné vzhledem k hospodářské nestabilitě mladého státu a všeobecnému nedostatku.127 Slet se ovšem podařilo materiálně zabezpečit svépomocí, například potraviny pro několikasettisícové davy, sjíţdějící se kvůli sletu do Prahy, zasílaly na místo sokolské ţupy v zemědělských oblastech.128 Z toho si můţeme učinit představu, v jak horečném nadšení asi VII. slet vznikal – v nadšení z nově nabyté svobody. Z radosti vystavěli sokolové při sletové scéně z ohromných dílků stavebnice, mnohasetkilových balvanů zdvíhaných místy holýma rukama, na sletišti za míň jak hodinu patnáctimetrovou sochu svobody.129 Dá se tedy předpokládat, ţe opojení svobodou se výrazně projeví i ve sletové propagaci. Dopředu můţeme navíc očekávat další věc – totiţ ţe na rozdíl od předchozího sletu, který se odehrával v duchu mezinárodního sbratřování, bude propagace sestávat z vyloţeně českých motivů. Například čtenáře Památníku VII. sletu vítá titulní list s kresbou Josefa Kaplického (1889-1962), jeţ v drobné úpravě vyšla i na pohlednici (obr. D1). Titulním listům památníků byla věnována velká pozornost – například při V. sletu se údajně na tomto čestném místě nemohla objevit ani kresba Mikoláše Alše, protoţe kroj vyobrazeného sokola byl proveden s drobnou věcnou chybou.130 Fakt, ţe k VII. sletu zdobí titulní list Památníku kněţna Libuše, je jasným dokladem potřeby návratu k tradičním národním motivům. Vypovídající je i následující skutečnost: sletová scéna byla inspirována obrazem malíře Artura Grottgera, na němţ různé národy budují sochu Slávie – přípravný výbor sletové scény ale rozhodl, ţe jejich sochu zbudují pouze Češi a Slováci s výslovným poukazem, ţe „lid český budoval svou svobodu – a jiţ ne Slované svou Slavii“.131 Podoba sochy (jak lze seznat z fotografií) navíc jasně připomínala opět Libuši. Vzpomeňme na Čílovu americkou sochu Svobody z pohlednice k minulému sletu, která nás měla na vlně přesvědčení o vlastní světovosti přenést »z Čech aţ na konec světa«. Kdyţ budu ale glosovat tehdejší změnu situace nadneseně: do jakých cizích krajů by se komu chtělo z oslavy vytouţeného vlastního státu? Bylo nutno postavit sochu svoji – a to nikde dál neţ v Praze. 127

WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 48. PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. Op. cit., s. 15 a 16. 129 Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit., s. 248-254. 130 POROD, Ján. Umelcom - i tým druhým. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1927, roč. 53, č. 1, s. 8. 131 Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit, s. 247. 128

38

Výtvarné prostředky propagace nám jasně předestírají myšlenku, ţe za svůj vznik vděčí nová republika především sokolstvu. Na pohlednici (obr. D2) od Karla Stroffa (18811929) vidíme její alegorii v dívčí podobě s frygickou (republikánskou) čapkou a sokola, jenţ ji v náručí zachraňuje z rozbouřených vod a vynáší na pevninu. Na pohlednici (obr. D3) od Františka Ţeníška ml. (1877-1935) je podobná dívka, zde jako zakletá princezna, vysvobozena sokolem-rytířem, který právě zabil dvouhlavou rakouskou orlici, jeţ zde figuruje místo saně. Sokol z pohlednice (obr. D4) od M. Matouše zašlapává heraldického zástupce bývalého mocnářství (byť jednohlavého) do prachu země. František Horník vytvořil návrh plakátu (obr. D5 – vyšel na pohlednici), který je po formální stránce téměř totoţný s hlavním plakátem předchozího sletu (ten měl tedy zřejmě u veřejnosti úspěch), jen námět je pozměněn – přibyla tu zdechlina černoţluté saně s pruhy a skvrnami v habsburských rodových barvách. Tyto motivy se opakují na mnoţství dalších propagačních materiálů, kde je všude sokol vysvoboditelem či vítězem nad poraţeným netvorem. Zmíněné výjevy dobře ilustrují skutečnost, ţe sokolové do značné míry pojímali pro Čechoslováky šťastné vyústění světové války jako úspěšný výsledek vlastních snah. Národ měl být především díky sokolské výchově připraven vzepřít se v rozhodnou chvíli Rakousku, v případě vojáků pak odmítnout nechtěnou úlohu nuceného nasazení a spontánně přebíhat do nově utvářených legií. Starosta ČOS Josef Scheiner o tom ve svém úvodním slovu k Památníku nepochybuje: „Za šest desetiletí vykonán statný kus práce, sokolství vniklo v údy a hlavy národa, proniklo jeho ústrojí uspůsobivši je k důraznému odporu pro dobu rozhodnou. […] Nelze popříti, ţe bez tohoto sokolského podkladu, bez onoho nadšeného sebeobětování a sebekázně, linoucí ze sokolské výchovy, sotva by bylo moţno semknouti legie hrdinných borců a vytvořiti z nich udatné voje […].“132 Takové smýšlení sokolům vydrţelo dlouho. Během druhé světové války vzpomínal sokolský emigrant F. A. Toufar na legionáře: „[...] it was [...] the Sokol spirit which urged them to lay down their arms, to desert from the Austrian Army and to go over to the Russians, the Italians and the Balkan Slavs. Tyrš’s and Fügner’s ideals prepared our people for its new tasks; Czechoslovaks came forward as a united and disciplined people [...].”133 Stejné přesvědčení najdeme u sokolských autorů všech období, například Marie Provazníková tvrdí: „Historie českého odboje za první světové války je v podstatě historie Sokola.“134 Sluší se jistě podotknout, ţe Sokol za války 132

Tamtéţ, s. 25. TOUFAR, F. A. Sokol : the Czechoslovak National Gymnastic Organisation. 4. pub. London : George Allen & Unwin, [1941], s. 26. 134 PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. Op. cit., s. 14. 133

39

skutečně sehrál významnou roli, potvrzuje to i odborná literatura;135 přesto některá sokolská prohlášení ohledně této otázky působí aţ překvapivě smělým dojmem. Takové ovšem bylo myšlenkové a emocionální rozpoloţení samotných sokolů a pro účely této práce bez dalšího hodnocení dějinného významu sokolstva pouze konstatuji, ţe se tyto postoje zrcadlily ve sletové propagaci. K hlavnímu plakátu V. sletu jsem dříve podotknul, ţe sokol nikdy není zobrazován v situaci, kdy přímo útočí na nepřítele. Před válkou působil dojmem, ţe by tak mohl učinit, kdyby chtěl; spíše však dával najevo, ţe sám nemůţe být poraţen ţádnou vnější silou. Po válce je zase zobrazován uţ po boji jako vítěz – téměř nikde ale nezasazuje nepříteli rozhodující ránu. Motiv osvobození převaţuje (snad aţ na Horníka) nad uspokojením, ţe nepřítel dostal »co proto«. Existují však dvě výjimky. Jednu zmíním v souvislosti s X. sletem. Druhou výjimku představuje hlavní plakát k VII. sletu (obr. D6) od Jakuba Obrovského. Vidíme na něm slovanského bojovníka v útočném gestu se strašlivě napřaţeným mečem. Sám Obrovský k plakátu říká, ţe bojovník „vyzývá k »dalšímu boji« svoje druhy nespočetné. […] Má se zřetelně lišit od pojmutí germánského, kde pro samu sílu a tuk není jiţ místa pro proporci a krásu pohybu.“136 Tématem je tedy pokračující boj. Důraz je také kladen na distanci vůči němectví. Má tedy Palackého odvěký boj češství s němectvím (viz kapitola k V. sletu) pokračovat i po válce? Sokolským programem to jistě nebylo. Poválečný Sokol ţil myšlenkou, ţe je třeba pomáhat upevňovat nově nabytou státnost. Poté, co zmizel nepříteluzurpátor, se sokolové nesnaţili hledat nepřítele nového a aspekt nepřátelství (vůči komukoliv) ze sokolství vyprchává. Hlavním cílem bylo »budovat«. Památník se hemţí větami jako: „Obrazem sletovým podnikne [Sokol] útok na duši českého člověka a strhne ji k přesvědčení, ţe jen poctivá, vytrvalá a nesobětná práce, která byla klíčem k úspěchu Sokolstva, jediná můţe utvořiti bezpečné základy nové domoviny.“137 Tedy nikoliv útok na nepřítele, ale na netečnost k práci. Ani pozdější sokolské interpretace poválečného období nevidí změněnou úlohu sokolstva jinak: „Po dosaţení svobody nastává potřeba převychovat národ odbojný v národ státotvorný […].“138 I kritik sokolstva Fischer, který všemoţně zdůrazňuje militantní aspekt sokolství, říká: „Po převratu posléze dosud obranný nacionální

135

WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 95-96. Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit., s. 48-49. 137 Tamtéţ, s. 46. 138 PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. Op. cit., s. 15. 136

40

zřetel je vystřídán kultem nově nabytého státu […].“139 Proti komu se tedy vede na Obrovského plakátu boj? Proti německému ţivlu ve vlastním státě? Jistě ne – a to nejen proto, ţe představa sokolů pronásledujících německé spoluobčany je zcela absurdní. Sokolové se hlásili k prezidentu Masarykovi.140 A Masaryk se hlásil k sokolům.141 Jistě by tomu tak nebylo, kdyby Sokol podněcoval česko-německou nesnášenlivost navzdory Masarykově koncepci „zformovat Československou republiku jako mnohonárodnostní stát na principu občanskoprávním a nikoli nacionálním.“142 Proč se tedy hlavní sletový plakát mezi ostatními pracemi tolik vymyká a co vyjadřuje? Moţná napoví sokolský článek z doby, kdy Obrovský získal na olympiádě v Los Angeles cenu za svou sochu Vraždící Odysseus: „Odysseus měl by býti také pojat do ideového programu sokolstva. Byli jsme svědky toho, ţe někdy musí zmlknout zpěvy, a ţe je konec her, ţe rodiny osiří a sviští oštěpy a zvoní šíty. Někdy rysy tváře musí ztvrdnouti jako bronz a celého člověka naplniti jediná myšlenka: soud, pomsta, nelítostnost přímo ţivelná, vše to v jednom.“143 V materiálech, které jsem v souvislosti s touto prací prostudoval, sokolové nikdy takto nemluví – aţ zase v souvislosti s Obrovským. Je zde dána do souvislosti válka a pomsta. Hlavní sletový plakát tedy vykládám tak, ţe nahromaděný vztek za léta útisku nešlo donekonečna potlačovat a dojmy z proţitých válečných hrůz musely někudy vyplavat na povrch. Jde o výjimku, která jinak nemá obdoby ani ve sletové propagaci, ani v oficiálních postojích organizace. To potvrzuje i fakt, ţe na plakátu najdeme (na rozdíl od všech ostatních výtvarných prostředků propagace VII. sletu) Slovana – o tom, ţe všeslovanství bylo v Sokole po válce odsunuto na vedlejší kolej, je pojednáno výše. Navíc zde jistě opět působilo Masarykovo pojetí české otázky. To se totiţ s panslavizováním neslučovalo.144 Přestoţe se na některých pohlednicích stále objevují české barvy červená a bílá (například zmíněný obr. D2 od K. Stroffa), většinou je národní symbol vystřídán symbolem státním, československou vlajkou. Jak uţ naznačil předchozí odstavec, v této změně se odráţí ještě hlubší proměna, kterou Sokol nově prodělával. Nově podle Fischera chce Sokol „vychovávati národ, jemuţ dříve vštěpoval neúctu, ba nenávist k nepřátelskému státu, úctě 139

FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 32. WAIC, Marek. Sokol ve společenském ţivotě I. republiky a jeho vůdčí úloha v československé tělovýchově. In Sokol - jeho vznik, vývoj a význam : mezinárodní konference Praha, září 1997 : sborník příspěvků. [1. vyd.] Praha : Organizační výbor mezinárodní konference, 1998. ISBN 80-238-2714-6, s. 16. 141 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 83-84. 142 STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Pravda snu a iluze skutečnosti. Op. cit., s. 154. 143 KOLMAN-CASSIUS, Jaroslav. Jakub Obrovský a sokolstvo. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1935, roč. 61, č. 3, s. 63. 144 STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Pravda snu a iluze skutečnosti. Op. cit., s. 152. 140

41

a loyalitě vůči státu vlastnímu. Jako dříve národ, stává se nyní stát předmětem jeho nejstarostlivější péče […].“145 Československou vlajku najdeme na pohlednici (obr. D7) Josefa Líra (1881-1971). Další vlajky vlají na pozadí běţců z pohlednice (obr. D8) Josefa Kočího (1880-1961). Velmi zvláštní podobu, u ţerdi spíš připomínající slovanskou trikolóru (přesto se zřetelným modrým klínem) má vlajka na pohlednici (obr. D9) od Ludmily Maceškové (1898-1974). A tak bychom mohli pokračovat i dalšími příklady. Ruku v ruce s nově vyznávaným čechoslovakismem šly snahy začlenit do sokolského hnutí i Slováky.146 Na obr. D10 je ukázka ze série pohlednic od slovenského malíře Martina Benky (1888-1971). Projevuje se zde fakt, ţe uherským úřadům se před válkou dařilo potlačovat všechny pokusy o zřízení slovenských sokolských jednot,147 a nemohl tedy dosud ani vzniknout výtvarný prototyp slovenského sokola. Benka problém vyřešil uţitím téměř jánošíkovských motivů. Spolu se změněným posláním sokolské organizace (budování místo odboje) vyvstává automaticky i myšlenka, ţe by mohl vniknout také nový výtvarný prototyp sokola obecně. Jak by měl takový prototyp vypadat, je ovšem otázka, kterou pohled na dopisnice VII. sletu nezodpoví – buď proto (coţ je nepravděpodobné), ţe ji autoři neřešili, nebo spíš proto, ţe ji sami nedokázali zodpovědět. Vzhledem k hektickým podmínkám a časové tísni je to dobře pochopitelné. Nicméně hned v následující kapitole se pokusím doloţit, ţe mezi výtvarníky vskutku panovala bezradnost, jaké nové myšlenky prostřednictvím propagace vlastně hlásat. Zanedlouho se mělo ukázat, ţe jasnou představu o tom, jaké konkrétní kroky podniknout k praktickému uskutečňování myšlenky sluţby novému státu, v Sokole chyběly. Abych nepředbíhal s tématem příští kapitoly, zmíním jen Fischerův citát, který k této situaci v Sokole promlouvá: „Národní program nelze nikdy chtít řešiti formou abstraktních hesel, nýbrţ formou konkrétních úkolů, vţdy dobově podmíněných.“148 Abstraktních hesel jsou dobové prameny skutečně plné. Z toho plyne, ţe sletová propagace obsahuje mnoţství motivů, které jsou i přes změněné okolnosti, v nichţ se Sokol nalézal, stále stejné po stránce obsahové i po stránce svého zpracování, protoţe inspirace ke tvoření nových motivů (kromě vítězného sokolaosvoboditele) se nedostávalo. Jejich výkladem jsem se zabýval výše a není snad nutné, abych 145

FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 25. DOLANSKÝ, Julius – et al. Sto deset let Sokola. [1. vyd.] Praha : Olympia, 1973, s. 81. 147 WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 32. 148 FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 31. 146

42

opakujícími se motivy rozšiřoval jiţ tak obsáhlou přílohu. Proto jen podotýkám, ţe mezi pracemi, které zde nejsou zmíněny, najdeme alšovské sokoly v průvodu i na koních, ladné skupinky sokolek i postávajících krojovaných mládeţníků, ptáky sokoly a Matku vlast, která je v souladu s čechoslovakismem moţná implicitním posunem od bývalé Čechie, ale na pohled to nedává příliš znát. Ani sokol z pohlednice (obr. D11) F. Ţeníška ml. se nesnaţí udat nový směr svým výtvarným následníkům. Vydává se za vidinou sletové Prahy, jinak jde především o idylický venkovský výjev. Určitým posunem je zde však skutečnost, ţe přihlíţející vesničané jsou po všech vzorových sokolech a alegorických postavách prvními zástupci nejširšího, nesokolského lidu na sletových pohlednicích. Chce se říci – Sokolu vzdávají hold i nesokolové, kteří mu taktéţ vděčí za své osvobození. Stejně tak na pohlednici (obr. D12) od K. Stroffa děkují personifikaci ČOS za svobodu zástupci nesokolských kruhů – nesokolských proto, ţe jsou v rozporu s přísným rovnostářstvím rozděleni na vrstvy rolnictva, dělnictva a inteligence. Platilo totiţ: „Ve vnitřním ţivotě Sokola a vztahu jeho členů neměly rozhodovat stav, zaměstnání, majetek, politické názory či náboţenství.“149 Mezi sokoly samozřejmě byli i dělníci, rolníci a inteligenti, ale pokud se nechávali vypodobovat, pak nikdy ne takto. Poprvé se zde setkáváme se snahou předvést sokolskou organizaci jakoby očima lidí z vnějšku. Aby se podařilo sokolskému umění vtisknout omlazenou, změněné poměry reflektující, přitom však ucelenou tvář, na to bylo, jak jsem jiţ podotknul, roku 1920 prostě ještě brzo. Zajímavé proměny výtvarných prostředků sletové propagace měly přijít aţ s delším odstupem. Přesto najdeme ve sletové propagaci něco dosud zcela nevídaného: zasedáním přípravných výborů byl přítomen karikaturista Hugo Boettinger (1880-1934). Vytvořil sérii karikatur sokolských činovníků, jeţ vyšly na pohlednicích; ukázka je v příloze jako obr. D13. Sám autor popisuje své dojmy z oněch zasedání takto: „Tady nade vším je veliká, posvátná idea, které tito všichni lidé s tvářemi veselými i váţnými, klidnými i znavenými slouţí, oddaně, bezvýhradně.“150 Předchozí dvě kapitoly jsem uzavřel humoristickými obrázky, které kontrastují s obvyklou, aţ zarputilou váţností sokolského výtvarného výrazu. Zde naopak tato váţnost vysvítá obzvlášť silně – i ţánr karikatury se totiţ v Boettingerově sérii zbavuje humoristického nádechu a vykresluje sokolské funkcionáře především důstojně.

149 150

NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 11. Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit., s. 50.

43

3.5. Výtvarné prostředky propagace VIII. všesokolského sletu (1926)

Na VIII. sletu je to poprvé, kdy na hlavním plakátu (obr. E1) nenajdeme zarputilého siláka v rázném a odhodlaném gestu, ale mladíka s vyloţeně radostným výrazem ve tváři. Článek ve Věstníku sokolském podotýká: „Jako tehdy na plakátě Obrovského uplatnil se meč v ruce borcově, tak absurdní byl by podobný symbol dnes. […] Takoví jsme! Ne výbojníci, siláci, ale tvůrci radostného ţivota.“151 Důvodů k rozjasnění tváře měli sokolové několik. Přestoţe bujné radosti z vítězství ve světové válce dali průchod uţ při minulém sletu, nutnost vyrovnávat se se stále ještě neutěšenou situací prvních poválečných let stavěla před Sokol nejednu překáţku. Teprve v období, do nějţ spadá VIII. slet, zavládla v mladém státě relativní hospodářská, politická a společenská stabilita.152 Výrazem utěšené ekonomické situace panující i uvnitř Sokola byla nákladná dostavba Tyršova domu, spadající do doby několika měsíců před sletem.153 Ústředí organizace tak získalo pevné a reprezentativní zázemí. Fakt, ţe v inspiraci stavbou Národního divadla sváţeli sokolové základní kameny Tyršova domu z různých koutů republiky,154 dává tušit, ţe zopakování tohoto rituálu (kladení základních kamenů ND spoluorganizoval Tyrš)155 bylo k významu budování Národního divadla analogické i po myšlenkové stránce. Troufale vztahuji na biblické: „Nuţe, vybudujme si město a věţ, jejíţ vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“156 Byť Tyršův dům do nebe nesahal, byl důleţitým pomníkem sebepotvrzení. Do téţe doby také spadá postupné dokončování Strahovského stadionu, který, byť ještě nehotový, pojal VIII. slet do svých tribun.157 Své stálé zázemí měly tedy nově i slety a odpadla tak sisyfovská práce se stavěním dřevěného sletiště, po jehoţ opětovném rozloţení nezbylo ze sletu na Letné nic viditelného. Pod vlivem těchto okolností lze očekávat, ţe VIII. slet se ponese v duchu uklidnění z nabyté stability. Obě výše zmíněné budovy se objevují na výtvarných prostředcích sletové propagace. Strahovský stadion najdeme na obr. E2 a E3. Jde o pohlednice od Oldřicha Koníčka (18861932), zachycujícího stavbu stadionu, a Otakara Štáfla (1884-1945), zobrazujícího jeho

151

V. K. a DEŠTNÁ. Naskeho plakát sletový. Věstník sokolský: List Československé Obce Sokolské. 1926, roč. XXVIII, č. 21, s. 394. 152 KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Op. cit., s. 186. 153 WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 146. 154 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 86. 155 PRAŢÁK, Albert. Dr. Miroslav Tyrš. Op. cit., s. 14. 156 Genesis 11,4 (Český ekumenický překlad). 157 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 26.

44

konečnou podobu. Ze strany uměleckého odboru je výběr motivů s jeho zpodobením dokladem, ţe vedle praktického významu měla jeho stavba pro sokoly i význam ideový, a to ve smyslu předchozího odstavce. Samotné sletiště takovým námětem na předchozích plakátech a pohlednicích dosud nebylo. Výtvarné prostředky propagace pak předkládají tyto stavební a ideové úspěchy veřejnosti a jsou v daných případech projevem hrdosti. Tyršův dům najdeme na obr. E4. Jde o plakát ke Slovanstvu bratrskému, coţ byla na VIII. sletu vedlejší sletová scéna odehrávající se večer v lodičkách na Vltavě. Na plakátě můţeme očima sledovat vzestupnou linii, která se táhne od zmíněné budovy, materiálního, nejhrubšího projevu sokolství, a pokračuje přes pragmaticky se tvářícího sokola k sokolovi rozpjatému do ideových výšin, kde se zjevuje – jako pro autora plakátu Alfonse Muchu typické ztělesnění myšlenky ve vznešené ţenské podobě – idea všeslovanství. Symboliku takto interpretuji na základě oficiálního výkladu scény: „Osmý slet všesokolský vztyčuje tedy vysoko ideu slovanského sbratření, a tak povstává propagační hra »Slovanstvo bratrské« […]. Chceme ji tedy při VIII. sletu všesokolském okázale projeviti, neboť toto sbratření pokládáme za nejbliţší úkol Sokolstva.“158 Jinak při tvorbě plakátu zřejmě nesmýšlel ani Mucha – uţ proto, ţe byl také jedním ze spoluautorů scény.159 Jeho celoţivotní vztah ke slovanství není snad třeba dokládat něčím dalším neţ poukazem na Slovanskou epopej, nad níţ strávil osmnáct let ţivota. Plakát i scéna tedy horují pro všeslovanskou myšlenku – nutno ale říct, ţe se zde výjimečně nejedná tak úplně o oficiální stanoviska Sokola jako takového, ale nanejvýš jedné skupiny v rámci organizace. Nikde jinde v dobových materiálech k VIII. sletu se za všeslovanství nehoruje. Oficiální výklad scény navíc zdůrazňuje, ţe všeslovanské ambice měl mít uţ Tyrš.160 To je více neţ sporné. Tyršův interpret Bartoš říká: „Ve svých úvahách […] Tyrš obrací se pouze k nám, Čechům, stranou nechávaje všecko mystické panslavisování.“161 Panslávským sbratřením se Sokol nechal ve větším měřítku strhnout jen kolem VI. sletu (kde, jak uţ bylo ukázáno, se Mucha mimochodem také výtvarně angaţoval), jinak měl na zřeteli především český národ a československý stát. Pro interpretaci Muchova plakátu z toho plyne, ţe z něj vzácně promlouvá méně výrazný proud sokolství. Pro celek výtvarných prací k VIII. sletu je autorská účast Alfonse Muchy, světoznámého plakátisty, nepochybným ziskem. Je tedy samozřejmé, ţe umělecký odbor 158

Slovanstvo bratrské : slavnostní hra na Vltavě k VIII. sletu všesokolskému 1926. Praha : Československá obec sokolská, 1926, s. 4. 159 Tamtéţ, s. 2. 160 Tamtéţ, s. 3. 161 BARTOŠ, Josef. Miroslav Tyrš. Op. cit., s. 2.

45

nemluvil velikánovi do toho, jak má malovat. Tyršův dům se na plakátě jistě neobjevuje na ţádost sokolských činovníků, ale spíše proto, ţe autor reflektoval vzruch panující kolem této stavby. Nyní se nicméně pokusím ukázat, ţe sokolští představitelé jinak promlouvali umělcům do tvorby velice tvrdě, čímţ navazuji na kapitolu ke IV. sletu a na své tvrzení, ţe sokolové si pečlivě hlídali, aby byli výtvarnými umělci vykresleni přesně podle svých představ. Vraťme se k hlavnímu sletovému plakátu. Jeho autorem je František Naske (18841959). Nápadný je odklon od obvyklého patosu a od přebujelého alegorizování. Přirozený a uvolněný výraz vyobrazené postavy je v sokolském výtvarnictví nesporným, dříve příliš nevídaným krokem vpřed. Přesto byl Naskeho návrh přijat jen jako jakási z nouze ctnost. Veřejná soutěţ na plakát totiţ nepřinesla výsledek a Naske, jakoţto umělec oslovený poté přímo a bez soutěţe, dodělával svůj návrh ve spěchu a na poslední chvíli.162 Z dobového sokolského tisku: „Soutěţní podmínky ţádaly, aby plakát jasně a srozumitelně vyjadřoval ideu a velikost sletových slavností, jejich národní a tělovýchovný význam, aby však i reprezentoval naše plakátové umění též za hranicemi.“163 Článek dále obšírně radí, jak tuto ideu, velikost a národní význam ztvárnit, coţ se prý došlým návrhům nepovedlo. Jen krátká ukázka pro představu: „Slet má býti »všesokolský«. K vyznačení tohoto jeho rázu máme známé prostředky: kroj slavnostní i cvičební, ptáka sokola, monogram sokolský. Ve své stručnosti jsou nejpůsobivější, protoţe nejznámější.“164 Z toho si můţeme udělat představu, ţe ideová velikost sletu byla dle poroty ztvárněna špatně. Řada dalších článků navíc hořekuje nad nízkou uměleckou úrovní výtvarných prací k VIII. sletu obecně. Nabízí se otázka, jestli nízká výtvarná úroveň nebyla zapříčiněna tím, ţe nová generace umělců neměla zájem vtěsnávat se do zkostnatělého schématu tvorby, do něhoţ je tlačily sletové odbory. Otevřeně na to poukazuje článek kriticky namířený do vlastních řad, coţ je mimochodem v sokolském tisku něco zcela neobvyklého. Z nastíněných moţností, proč je situace taková, jaká je, se přiklání k této: „Československá Obec Sokolská […] je značne umelcom neprístupná a má aby som tak povedal, na všetko umelecké tvorenie a prácu, na všetko stanovy v rukách.“165 K tomuto vysvětlení se přikláním i proto, ţe argumentace 162

ŠUMAN, Viktor. Plakáty VIII. sletu. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1926, roč. 52, č. 5-6, s. 115. 163 ŢÁKAVEC, František. Soutěţ na plakát 8. sletu všesokolského. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1925, roč. 51, č. 11, s. 225. 164 Tamtéţ, s. 226. 165 POROD, Ján. Umelcom - i tým druhým. Op. cit., s. 7.

46

názorově odlišných článků je přinejmenším zvláštní. Na vině je prý všeobecný úpadek umění, které jiţ není s to sokolskou myšlenku adekvátně vyjádřit. Například: „Jisto je, ţe zmatenost v dnešním myšlenkovém světě, rozjitřené poměry kulturní vůbec a zvláště krise, kterou současné umění (všude) proţívá, mnoho zaviňují.“166 To je samozřejmě v době rozmachu avantgardních směrů nesmysl. Pochopitelnější je však taková interpretace z pozice sokola, jemuţ pomalu odcházejí výtvarní velikáni jako Aleš, Ţeníšek nebo Preisler, kteří se v Sokole aktivně angaţovali, a na jejich místo nepřichází nikdo další. Uţ před třemi lety (z hlediska VIII. sletu) si toho povšiml článek kladoucí si otázky: „Kde však jsou mladí, nebo nejmladší? Nedali jsme jim snad dosti příleţitosti nebo jsme je odpudili? Či jim málo rozumíme? […] A máme-li bídu o mladé umělce v našich řadách, pak je to bída našeho ţivota.“167 Zatímco uměleckým světem hýbala avantgarda, Sokol zůstával moderními proudy netknutý. Abychom se ještě vrátili k příčině tohoto stavu a zároveň uzavřeli otázku hlavního plakátu: Šumanův článek sice chválí Naskeho plakát, ţe je oproti ostatním návrhům umělecky na výši, ale zároveň podotýká, ţe ideovou velikost sletu tak jako tak nevyjadřuje.168 Výše citovaný Ţákavcův článek radí, aby se autoři raději přidrţeli osvědčených symbolů a výrazových prostředků. Protoţe toto přesvědčení nezastával v Sokole Ţákavec patrně sám, ještě o VIII. sletu se stále objevovaly obrazy, které se prakticky v ničem nelišily od starších obrazů vzniklých před čtvrtstoletím, ačkoliv promlouvaly do zcela jiných okolností. Platí to například pro obr. E5 – pohlednici Ferdinanda Hiršla (1904-?), kde se sokol svým sveřepým výrazem a obvyklými atributy ničím neodlišuje od zastarávajících předchůdců Naskeho sokola. Kuriózní výlet do 19. století pak představuje pohlednice (obr. E6) od Oldřicha Cihelky (1881-1958). Je s podivem, jak důsledně a beze změny přecházely občas starší předlohy do nových obrazů. Praotce Čecha připomínající podoba sokolského kmeta z Cihelkovy pohlednice nepřekvapí tolik jako natupírovaný knírek jeho mladšího kolegy, mizící nejen ze sokolských tváří jiţ před lety, kdy přestal být nezbytnou ozdobou kaţdého šviháka. Sokolští autoři většinou nepřipouštějí, ţe by v meziválečné době sokolství obecně zaţívalo ideovou krizi. Nemilosrdně je z toho chce usvědčit kritická stať filosofa J. L. Fischera (rozebírající stav poválečného sokolstva), kde se tvrdí, ţe mimo čistě tělovýchovnou činnost jsou po vzniku samostatného státu sokolské snahy vzbudit zdání

166

ŠUMAN, Viktor. Plakáty VIII. sletu. Op. cit., s. 115. PELIKÁN, J. Umění a sokolstvo. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1923, roč. 49, č. 12, s. 306. 168 ŠUMAN, Viktor. Plakáty VIII. sletu. Op. cit., s. 115. 167

47

nějakého ideového náboje jen zdůrazňováním mlhavého národovectví, které nemůţe rozřešit nejoţehavější (dle Fischera politické) otázky tehdejší doby: „Tělovýchova je důleţitá věc […], není však ţádným ţivotním ani světovým názorem, ani individuálním, ani národním, a nestane se jím ani tehdy, kdyţ jí bude přisouzeno poslání nacionální.“169 K omílání výtvarných námětů, které před válkou vyrůstaly ze vzníceného nacionalismu a zůstaly stejné i osm let po válce, můţeme vztáhnout tento Fischerův citát, týkající se poválečného Sokola obecně: „Opakujeme-li pak bez ustání a do omrzení programová hesla buditelských generací, z nichţ dávno vyvanul dobový jejich smysl, vydáváme si svědectví své neschopnosti.“170 Do nových poměrů má pak sokol promlouvat, „aniţ dřívější programová hesla doznala podstatných

změn.“171

Ještě

o poválečném sokolstvu: „Ustrnuvši

ze setrvačnosti a nikoli organicky se vyvíjejíc [...].“

názorově,

ţije

172

Fischerův hlas tehdy zřejmě nebyl ojedinělý. Dokládá to fakt, ţe v pětadvacátém roce vyšel v časopise Sokol článek Rudolfa Těsnohlídka, který se snaţí vůči takovým hlasům ohrazovat: „Pořád a znovu, do omrzení a ve všech moţných obměnách slyšíme denně, ţe Sokolstvo dávno splnilo svůj úkol a ţe dokonavši své historické poslání ustrnulo.“173 Jakými argumenty se Těsnohlídek snaţí s těmito názory polemizovat, uvedu později. Zde chci ukázat, ţe myšlenky na ideovou krizi sokolstva tehdy existovaly. Úkolem této práce samozřejmě není rozhodovat, kdo měl pravdu. S ohledem na interpretaci prostředků sletové propagace se chci pokusit zdůvodnit, proč z mnoha obrazů buď promlouvají stále stejné motivy, nebo proč z nich zcela vymizel myšlenkový náboj (viz dále). Pro tento účel si ještě dovolím přidat k poněkud obšírnému výkladu krátkou zmínku o sletové scéně. Její název Kde domov můj napovídá, ţe zahraje na strunu citového vztahu k vlasti. Děj je následující:174 Spojené kostýmy pod nimi schovaných herců vytvářejí plošné obrazce znázorňující přírodní krásy rodné země – vznikají tak vlnící se louky s květinami a stuţky protékajících potůčků. Do této panenské krajiny přivádí praotec Čech její první obyvatele a s motykou v ruce ji začínají obdělávat. Louky se mění v obilná pole, obilí v úhledně svázané snopy. Dramatickou vloţku obstarají černí vetřelci, snaţící se zaútočit na mírumilovné Čechy;

169

FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 31. Tamtéţ, s. 31-32. 171 Tamtéţ, s. 32. 172 Tamtéţ, s. 33. 173 TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Svoboda a samostatnost. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1926, roč. 52, č. 5-6, s. 113. 174 Děj podle libreta Sletová scena „Kde domov můj“. Praha : Slavnostní výbor VIII. sletu všesokolského, 1926, s. 10-13. 170

48

kdyţ jsou ale odraţeni, nic uţ nebrání hrdinům příběhu vrátit se ke svému poklidnému a idylickému ţivotu v neměnném a uklidňujícím cyklu zemědělského roku. Povaţme, jak v podstatě nesokolský je takový závěr! Krátké vzepětí je jen nepříjemným vyrušením z pohodlného statu quo, z romantického, přesto primitivního světa dávných předků. Kde je touha po stálém vývoji, stálém zdokonalování se? Kde je ten proklamovaný »věčný ruch, věčná nespokojenost«? V oficiálním výkladu najdeme sice větu: „V této scéně připomíná Sokolstvo sobě i diváctvu svého Zakladatele, buditele i estéta.“175 Ze scény ovšem nijak nevysvítá, čím jej připomíná. Tyrš navíc bez ustání v různých obměnách opakoval věty o národech ustrnulých ve vývoji: „Zde jako všude vykonává příroda dlouho shovívavá nakonec soud přísný, avšak téţ spravedlivý a pro celek blahodějný, odstraňujíc z lidstva členy zdravému rozvoji a pokroku nadále nepřípustné, a tedy zbytečné a škodlivé.“176 Jistě – přes padesát let starý Tyršův program byl v nové době jiţ zastaralý. Scéna ovšem nenaznačuje, jakým způsobem by jej sokolstvo mělo aktualizovat, nebo k jakému novému programu by se mělo přihlásit.177 Sokolství bylo v počátcích především reakcí na potřebu vymezit se vůči cizímu útlaku. Problematickým se z našeho pohledu můţe jevit fakt, ţe ctnosti, které předváděli výtvarní zástupci Sokola z předchozích kapitol, ztrácejí v době všeobecného míru a stability svou působivost. Těţké je také vykazovat výsledky stálé práce na sobě v období, které je přímo spočinutím v cíli všeho dosavadního snaţení (viz předchozí kapitola a poznámka o sokolském náhledu na svou roli při vzniku vlastního státu), a tak zatímco běţně bývá úspěch potvrzením správnosti námi zvolené cesty, v případě Sokola můţe paradoxně působit jako počátek ideové krize a bezradnosti, co dál. Takové úvahy jsou navíc potvrzovány i faktickými údaji – právě kolem VIII. sletu zaznamenala organizace znatelný propad počtu členstva.178 Těsnohlídek zakončuje polemiku z výše citovaného článku takto: „Sokolstvo stálo kdysi čelem proti neviditelnému nepříteli, bylo ve střehu odpovídajíc na výpady. Dnes stojí obklopeno příslušníky svého národa, dnes není krytem proti výpadům cizím. [...] Národ v něm musí viděti sebe, nechce-li poklesnouti v nevolnickou národnost bez sebeurčení.“179

175

Tamtéţ, s. 9. TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. Op. cit., s. 21. 177 Interpretace sletové scény podle MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Op. cit., s. 30-33. 178 WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 142. 179 TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Svoboda a samostatnost. Op. cit., s. 114. 176

49

V jaké obrazové podobě se nám tedy nově sokolové ukazují na plakátech a pohlednicích, aby se v ní Češi viděli? Jako myšlenky na ideové ustrnutí sokolstva nepopírá nevzrušený klid sletové scény, která nám s výjimkou dramatického intermezza nepředkládá jinou myšlenku, neţ ţe naše země je krásná a ţe v ní ţijí hodní a pracovití lidé – tak i na výtvarných prostředcích propagace VIII. sletu najdeme především pokojnou idylu, přičemţ není jasné, jaké další sokolské myšlenky se nám vlastně tyto materiály snaţí prodat. Postávající, vysedávající či v průvodu volně kráčející postavy z pohlednic Josefa Blaţka (1884-1962) vyjadřují zcela nesokolskou statičnost (obr. E7-9). Richard Lauda (1873-1929) chce svoje postavy ze statičnosti vymanit tancem (obr E10). Jde ale o nejidyličtější výjev, s jakým jsme se zde zatím setkali, o němţ bychom bez znalosti jeho původu stěţí hádali, ţe je sokolský. V rohu pohlednice (obr. E11 – původně návrh na plakát) od Viktora Krupce (1884-1965) stojí, ţe jejím mottem je »budúcnosť«. Stejně jako v dnešní, i v tehdejší reklamě je ale uţití motivu malého, roztomilého dítěte ve spojení s představou budoucnosti běţným námětem, který sice působí na recipientovy city vţdy spolehlivě, ale rozhodně nepředstavuje nové obrazové ztvárnění sokolství. Neţ jsem se dostal k popisu pohlednic v předchozím odstavci, snaţil jsem se vylíčit situaci, kdy se sokolstvo zřejmě po ideové stránce ocitlo ve slepé uličce. Nebylo jasné, jakým směrem by se organizace měla v nových podmínkách vydat, aby její ideové zaměření zůstávalo pro společnost aktuální. S odvoláním na tyto skutečnosti si dovoluji tvrdit, ţe ani malíři v sokolských sluţbách příliš nevěděli, jak by takový »nový« sokol měl vlastně vypadat a co by měl vyjadřovat. Na dosud uvedených příkladech výtvarných prací je vidět, ţe pokud autoři neopakovali motivy svých předchůdců, končili u idyly nevyjadřující ţádné ze stále proklamovaných sokolských hesel. Pokud tedy zaznívaly v dobovém tisku stíţnosti, ţe práce nevyjadřují ideovou velikost sletu, pak nezbývá neţ připustit, ţe měly vlastně pravdu. Tytéţ prameny pak také mluví o nízké výtvarné úrovni týchţ prací – nezmiňují se ovšem o pohlednicích, které uvedu na závěr této kapitoly. Abych se vyhnul jejich kladnému (a osobnímu) zhodnocení, poukazuji aspoň na nesporný fakt, ţe jejich prostřednictvím vnikají do sokolské propagace modernější výtvarné směry. Řeč je o dvou pohlednicích: o Dorostence (obr. E12) od Hugo Boettingera (1880-1934) a Tribuně za deště (obr. E13) od Julie Mezerové-Winterové (1893-1980). Pro nás je podstatné, ţe ani tyto práce nejsou pokusem ztvárnit novou podobu sokolství. 50

Dorostenka je spíše degasovskou studií pohybu. Winterová je zase zaujata spíše impresí mokrých deštníků, pro kterou je slet jakousi mlhavou kulisou, a přestoţe seznamuje sokolské výtvarnictví s dosud nepoznaným impresionismem, o propagaci Sokola zde příliš nejde. Kapitolu uzavírám tvrzením, ţe propagace VIII. sletu je výsledkem nejistoty, jaké myšlenky vlastně propagovat. Dávám ji do souvislosti s Fischerovým názorem, ţe pokud nemá sokolstvo jen cvičit a chce si uchovat svůj myšlenkový rozměr, pak „setrvá v tomto stavu, dokud nenabude dosti vnitřních sil, aby se vzkřísilo k intensivnějšímu ţivotu [...] novou ideologií.“180

180

FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 33.

51

3.6. Výtvarné prostředky propagace IX. všesokolského sletu (1932)

Tematické zaměření výtvarných prostředků propagace IX. sletu bylo jasně determinováno významným výročím, s nímţ se rok 1932 pro sokoly vázal – odráţí se i v oficiálním názvu IX. sletu všesokolského pořádaného na oslavu stých narozenin Dr. Miroslava Tyrše (…). Umělecký odbor se za svou prací ohlíţí v Památníku takto: „Hned při prvních počátcích sletových příprav byl umělecký odbor ČOS. povolán, aby jako jeden ze sletových odborů působil ke zdaru Tyršova oslavného díla.“181 Tímto oslavným dílem měl být celý slet. Dá se tedy očekávat, ţe Tyršova tvář bude také hlavím motivem sletové propagace. Nabízí se otázka, zda taková situace bude pro sletovou propagaci cestou k prolomení začarovaného kruhu mechanického omílání stejných témat stále stejným způsobem a ustrnutí mezi idylickými motivy, jak bylo o této skutečnosti pojednáno v předchozích dvou kapitolách. Úvodní slovo Památníku nás o tom nepřesvědčuje: „Dr. Miroslav Tyrš patří k těm jedinečným osobám, které mluví k věkům a pokolením příštím; patří k osobám, jejichţ hlas vzniká sice v současnosti, ale síly a srozumitelnosti mu přibývá s desítkami let.“182 Přitom i Josef Bartoš, který jinak smýšlí výrazně protyršovsky, říká: „Tyrš, třebaţe byl člověk geniální a třebaţe své době rozuměl jako nikdo druhý, přece jen byl člověk své doby a nemohl přesně určovati svým následovníkům, jak si mají vésti v otázkách, jichţ řešení nabízí jen současno.“183 Tyršova hesla přitom sokolové v pramenech pouţívají v souvislosti s jakýmikoliv událostmi všech touto prací sledovaných období. Úcta k zakladateli, promlouvajícímu k problémům své doby, hrozí – s přihlédnutím k propagaci předchozích dvou sletů – zabřednutím do dobově podmíněného obalu Tyršových myšlenek. Naplněním takové obavy je v jistém smyslu tehdejší sletová scéna. Původně bylo v plánu zopakovat úspěšný Marathón, 184 který ovšem promlouval k dávno neaktuálním problémům své doby. Nakonec bylo rozhodnuto doslovně zdramatizovat Tyršovu představu o průběhu starořeckých olympijských her, popsanou v Hodu olympickém.185 Protoţe šlo o dílo z dějepisného hlediska

181

Památník IX. sletu všesokolského pořádaného na oslavu stých narozenin Dr. Miroslava Tyrše za účasti svazu "Slovanské Sokolstvo" / Rudolf Procházka (ed.). Praha : Československá obec sokolská, 1933, s. 287. 182 Tamtéţ, s. 1. 183 Jde o blíţe nespecifikované Bartošovo dílo citované v FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 32. 184 Památník IX. sletu všesokolského. Op. cit., s. 261. 185 Tamtéţ.

52

zastaralé (vyšlo v roce 1868)186, scéna tak vlastně předváděla historiograficky dávno překonané omyly, a Tyršovy myšlenky, i kdyby měly nadčasový charakter, byly přikryty dobově podmíněným nánosem.187 Úkol vypodobit sokolského zakladatele vedl i přes tyto skutečnosti k zajímavým výsledkům. Na sletových propagačních materiálech se objevují tři různá pojetí výtvarného Tyrše. Prvním z nich je pokračování v linii téměř kanonizované Tyršovy podoby – tímto způsobem pracoval Josef Solar (1896-1977) na své pohlednici (obr. F1 – dříve návrh hlavního plakátu) a na plakátu ke sletové výstavě (obr. F2). Oba výtvarné Tyrše nazývám kanonizovanými proto, ţe jsou zpodobeni podle »klasické« Tyršovy fotografie (obr. F3), kterou najdeme na pohlednicích ke všem sletům či v památnících a sokolské literatuře všech období. Co vedlo Solara k důslednému zachování jeho klasické podoby i se všemi detaily, například s ozdobami na kroji? A co vedlo umělecký odbor k výběru této jeho důsledně klasické podoby na plakát k výstavě, která byla taktéţ koncipována jako hold Tyršovi (sestávala především z artefaktů týkajících se jeho ţivota) a jíţ byla na IX. sletu věnována ze strany pořadatelů mimořádná pozornost?188 Odpověď hledám především v kultu osobnosti, pro který byl nedotknutelný nejen Tyršův odkaz, ale i kánon jeho správného vyobrazení. Sám Tyrš se kult vlastní osobnosti zřejmě nesnaţil budovat. Kosatík, který se opírá o studium jeho korespondence, tvrdí, ţe Tyrš byl plachým člověkem, který podstupoval veřejná vystoupení jen se sebezapřením.189 Navíc poté, co sokolská organizace stála na pevných základech a (jak tvrdí Bartoš) Tyršovi připadala dostatečně soběstačná, aby se nadále obešla bez jeho podpory, poloţil svou funkci v Sokole a dal se na akademickou dráhu.190 Do smrti zajištěný obdiv svých sokolů tedy vyměnil za práci v prostředí, kde musel o svoje postavení bojovat znovu a od základu. Přesto Tyršův kult i dlouho po jeho smrti trval a neumdléval. Před sletem byly pro veřejnost pořádány »osvětové« besedy, které měly nejširším kruhům zprostředkovat povědomí o Tyršově dějinném významu.191 Po sletu bylo v plánu zavést udělování „Tyršovy ceny umělecké za dílo výtvarné, která bude trvalou oslavou

186

TYRŠ, Miroslav. Hod olympický. Op. cit., s. 60. Tento závěr činím ze srovnání Hodu olympického a libreta sletové scény: Tyršův sen : na oslavu stých narozenin Miroslava Tyrše : slavnostní hra sletová : poslání hry - hudba - režie : Slovensko k Tyršovu snu. Praha : Československá obec sokolská, 1932. K interpretaci sletové scény viz také MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Op. cit., s. 34-37. 188 Informace o koncepci výstavy a mimořádné pozornosti jí věnované z Památník IX. sletu všesokolského. Op. cit., s. 264. 189 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 71. 190 BARTOŠ, Josef. Miroslav Tyrš. Op. cit., s. 114. 191 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 30. 187

53

stého výročí narození Tyršova.“192 Dalšími příklady projevů Tyršova kultu by se dalo pokračovat velmi dlouho. Přesto uvedu ještě jeden příklad za účelem výkladu hlavního sletového plakátu. Článek F. Ţákavce reaguje na incident, kdy nesokolský časopis označil tento plakát za další »oltářní obraz do tělocvičen«: „Ale tělocvičny jsou Sokolům vskutku téţ i jakýmisi chrámy Tyršovy myšlenky […].“193 Další Ţákavcova slova můţeme vztáhnout na sletové plakáty obecně, na to, čím sokolům byly: „Omezovat plakát na reklamu a její jednojazyčnou řeč, je věru ochuzováním celého programu plakátového, který ţádá v daném případě i obraz.“194 Sokolové nechávali ve svých časopisech hodnotit výtvarné práce (nejen propagaci) k nejednomu sletu právě Ţákavce, je tedy pravděpodobné, ţe jeho mínění odráţelo i názor sokolů obecně. Jeho článek je jedním z dokladů, jak sokolům záleţelo na správném a dostatečně působivém ideovém vyznění hlavního plakátu (nejen IX. sletu). K bezvýsledné veřejné soutěţi na hlavní plakát píše: „Po stránce ideové účastníci se dost neprodchli vším tím, co sokolství znamená a co je nám v něm drahé – snad některým činné sokolství je i cizí. Nedovedli vůbec zkomponovati výtvarnou báseň, výtvarný zpěv sokolského sletu.“195 Osloven byl proto následně jediný umělec, Max Švabinský, jehoţ dílo – hlavní sletový plakát – najdeme na obr. F4. Jak si Švabinský poradil s úkolem vypodobit ideovou velikost sletu, jenţ byl zároveň výslovnou oslavou Tyrše? Ţákavec, ale i další drobné zmínky o plakátu v časopise Sokol jásají nad výsledkem a všímají si, v jaké polaritě jsou vypodobeni důstojný zakladatel a radostná sokolka v rozpuku mládí. „Váţná, jako z kamene vytesaná hlava vzácného oslavence, Dr. Miroslava Tyrše,“196 jak praví drobná zmínka z článku o sletových přípravách, je na plakátě v kontrastu s mládím, čímţ plakát hlásá, jak praví Ţákavec, ţe „Sokolstvo nemá stárnout a nestárne stále se obnovujíc.“197 Jako pouţil Solar kanonizovanou Tyršovu podobu ze stále znovu reprodukované fotografie, i Švabinský vytvořil Tyršův profil nejspíš podle Ţeníškovy kresby, se kterou se v pramenech setkáme snad ještě častěji neţ se zmíněnou fotografií. Pod dojmem výroku o »váţné, jako z kamene vytesané hlavě« metaforicky interpretuji medailon s Tyršovým profilem ze Švabinského 192

ŠUMAN, Viktor. Sletu zdar! Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1931, roč. 57, č. 1, s. 17. ŢÁKAVEC, František. Švabinského plakát Devátého sletu všesokolského. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1932, roč. 58, č. 2, s. 36. 194 Tamtéţ. 195 Tamtéţ, s. 34. 196 IX. slet všesokolský v Praze r. 1932 : [Drobná oznámení.]. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1932, roč. 58, č. 1, s. 11. 197 ŢÁKAVEC, František. Švabinského plakát Devátého sletu všesokolského Op. cit., s. 34. 193

54

plakátu tak, ţe nedotknutelný zakladatel sedimentoval pro výtvarníky v ustálené podobě. Švabinský pak jako by tento sediment přilepil na svůj plakát a vytvořil tím jakousi koláţ. Avizoval jsem tři různá pojetí výtvarné podoby Tyrše – zde se setkáváme s druhým z nich. Tyrš je nedotknutelným, neměnným, »zkamenělým« symbolem přeneseným do současného prostředí. Kontrastem se svěţím mládím ostatních postav se vyjadřuje vědomí časové propasti mezi nimi a zakladatelem jejich organizace. To ovšem neznamená, ţe by Tyršovi v organizaci patřilo uţ jen čestné místo a jeho odkaz byl povaţován za překonaný. Jeho profil je na Švabinského plakátu jakousi »hlavičkou« tohoto výtvarného dopisu zvoucího na slet nejširší davy. Sluší se také podotknout, ţe je to poprvé, kdy je hlavní postavou jakéhokoliv sokolského plakátu ţena. Podobné pojetí Tyršovy podoby jako na Švabinského plakátu se objevuje také na pohlednici (obr. F5) od Ferdinanda Hiršla. Tyršovu bustu jako by někdo přinesl z vestibulu kterékoliv sokolovny, kde často právě takovou najdeme i dnes. Zato mladý sokol je plný ţivota a křepce stoupá vzhůru. Na svém vzestupu (a nejen svém – jde opět o jednotlivého zástupce

Sokola)

se

přitom

nemůţe

neohlédnout

za

svými

ideovými

základy

symbolizovanými sedimentovanou podobou zakladatele, a snad se tak ujistit, ţe stoupá správným směrem. Graficky – prostorem mezi oběma daty – je zde znázorněna i časová propast mezi ním a Tyršem. Zajímavé je, ţe vzestup, o který na obraze jistě jde i v ideové rovině, je sice naznačen stupni stoupajícími zprava (vpravo je Tyršova busta, a tím pádem i pomyslná minulost, zářné zítřky čekají nahoře vlevo), ale Tyrš spočívá dokonce na vyšším stupni neţ samotný sokol, byť ten vše na pohled dohání svou tělesnou výškou. Kdyţ se pak zastavím u umělecké stránky věci – pod sokolovýma nohama vidíme výraznou typografickou úpravu textu. Nutnost zpracovat sáhodlouhý oficiální název IX. sletu k tomu byla plodnou výzvou. Zvláštním důrazem na typografii se i některé další práce k IX. sletu odlišují od prací ke sletům předchozím a jsou v tomto smyslu výtvarným krokem vpřed. Tak je tomu například na pohlednici (obr. F6) Martina Benky. Zabývat se vizuálními prostředky propagace z čistě výtvarného hlediska by bylo zajímavé zejména v případě IX. sletu, jelikoţ se zde upouští od zkostnatělého schématu jakéhosi »sokolského realismu«, jak jsme se s ním setkávali doposud. Jelikoţ se tím ale dostáváme mimo tematické vymezení tohoto textu předesílané v úvodu, do rozboru umělecké stránky věci se dále nepouštím a jen pro představu přidávám 55

pohlednici (obr. F7) Antonína Morávka (1896-1956), na níţ se pracuje s plošnou kompozicí, v sokolském výtvarnictví dosud příliš nevídanou. Vynechat ovšem nemůţu pohlednici (obr. F8) Ludvíka Vacátky (1873-1956), jelikoţ fakt, ţe tento výtvarník byl jedním z těch, kdo vpustili do sokola moderní malířské směry, má v jistém smyslu i ideový význam. Vacátko byl asi v první a poslední autor, který se odváţil zásadním způsobem zasáhnout do kánonu Tyršovy podoby. Jeho Tyrš je proveden s aţ lehce kubizujícím nádechem. Tím se stává téměř jediným představitelem třetího výtvarného pojetí Tyršovy podoby – tedy takového, které převedlo Tyršův obličej do moderního malířského jazyka. Píšu »téměř jediným představitelem«, protoţe níţe zmíním ještě jeden podobný případ – k tomu ale potřebuji nejdřív vyloţit druhé ze dvou hlavních témat, kterých si tato kapitola všímá především. Vedle otázky Tyršovy podoby bude řeč o efektu zmnoţování.198 Na převáţné části vizuálních prostředků propagace všech sletů jsme se aţ dosud setkávali s ideálními sokoly, kteří jako příkladní jedinci zastupovali se svými navenek čitelnými vlastnostmi jak obecné ideály sokolství, tak vlastně i všechny ostatní příslušníky organizace, za něţ měl takový příklad mluvit za všechny. Do jisté míry to platí i o některých pohlednicích IX. sletu, i kdyţ snaha o co nejefektnější předvedení ideálních vlastností takového jedince jiţ z části ustupuje, jak bylo výše naznačeno, umělecké stránce věci. Na dalších pohlednicích se ovšem setkáváme se zcela novou formou výtvarné sokolské sebeprezentace, s jejímiţ principy přitom organizace na sletech mimo propagaci pracovala jiţ od samého počátku. Prostná cvičení předváděná v jediném pohybu mnoha tisíci cvičenci, snad největší sokolská chlouba, jíţ se organizace na sletech znovu a znovu předváděla obecenstvu jako jediný, dokonale fungující organismus, měla před zraky nejširšího diváctva doslova zhmotňovat proklamované heslo »jedinec nic, celek vše«. Idea sjednocení byla na sletech přítomná vţdy. První slet byl uspořádán jako hromadné vystoupení všech sokolských jednot, kterým úřady bránily sloučit se ve větší organizaci.199 Ač byla prostná prvního sletu nacvičována v jednotách zvlášť, předvedena byla po jedné (!) zkoušce jednolitým tělesem

198

Na existenci principu zmnoţování jsem byl upozorněn vedoucí práce. Zabývá se jím v disertaci MAŇASOVÁ HRADSKÁ, Helena. Vizualizace metafory pokroku v reklamě meziválečného Československa. Brno, 2010. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky., s. 115-116. 199 WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 44-46.

56

cvičenců.200 Jednotný pohyb účinkujících manifestoval jednotu sokolstva. K prostným II. sletu čteme v Památníku: „[…] pohled nevyrovnatelný na tolik jednotlivců, jediným duchem oţivených, jedním povelem řízených. Dojem nezapomenutelný!“201 Podobné ohlasy čteme na prostná naprosto všech sletů – i těch, které byly jiţ pořádány Českou obcí sokolskou, organizačně stmelující všechny jednoty. Zaznívá zde fascinace vlastní kázní, silou organizace, v níţ jsou dílčí síly všech jednotlivců (zanikajících ve společně tvořeném tělese) nasměrovány jediným směrem. Takto byla masová cvičení koncipována od samého počátku. „Tyrš věřil, ţe čím detailněji svým »údům« (jak cvičence nazýval) vymezí úkoly, tím přesněji budou schopni původní zadání vyplnit, jako stroje. Věděl, jak je obecenstvo strojově přesným prováděním cviků fascinováno.“202 Vraťme se nyní ke Švabinského plakátu. Ţákavec o něm píše: „Je to i novinka v sletových plakátech, v nichţ dosud předváděn trochu jiţ pohodlně jen jednotlivec – zde je to celé sokolstvo, společné sokolské nadšení.“203 Zde se jiţ projevuje efekt zmnoţování. Plakátu jednoznačně vévodí postava sokolky jakoţto jednotlivce – za ní se ale kupí nastoupené řady ostatních sokolů, sloţené sice také z jednotlivců (jak napovídají jejich rozdílné tváře), tvořících však jednolitý celek, v němţ identita kaţdého z nich zaniká. Ještě výrazněji je princip zmnoţování pouţit na pohlednici (obr. F9) Antonína Pospíšila (1909-2008). Stále je moţné všimnout si nepatrných detailů, které umoţňují rozlišit od sebe jednotlivé cvičence a poznat v nich ţivé bytosti – přesto se při pohledu na pohlednici vnucují spojitosti s moţnostmi dnešní počítačové grafiky zkopírovat za sebe původní vzor v libovolném mnoţství dalších kopií. Cílem je zde dát najevo, ţe z většího odstupu, z nějţ detaily zanikají, vzdává Tyršovi (na Pospíšilově pohlednici jeho sedimentované podobě) hold organizace jako jediné těleso, jehoţ hlas je mocnější neţ hlas jednotlivce. Sokolskými prostnými cvičeními jakoţto uměleckým dílem se zabýval estetik Otakar Zich. Píše: „Síla sokolské myšlenky, sjednocující přečetné individuality lidské v jedno společenství, vytváří dokonalý společenský celek. Tato jednotící síla, dobrovolné podřízení jedince celku, sluje sokolská kázeň.“204 A dále: „Slovo »kázeň« učiněno teď tělem; byl jím rytmus, v němţ tisíce těl se sklánělo a zvedalo, v němţ tisíce paţí se vzpínalo a klesalo. […] 200

NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 37. II. slet všesokolský konaný ve dnech 28.-30. června roku 1891 v Praze : Pamětní list vydaný péčí České Obce Sokolské. Op. cit.., s. 82. 202 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 75. 203 ŢÁKAVEC, František. Švabinského plakát Devátého sletu všesokolského. Op. cit., s. 35. 204 Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920. Op. cit., s. 265. 201

57

Cítili jste, ţe tento celek deseti tisíců je víc neţ pouhý součet deseti tisíc lidí […].“205 Tím, ţe teprve propagace IX. sletu zobrazila místo příkladných jednotlivců celé sokolské řady uniformně manifestující kázeň ve sluţbách sokolské myšlenky tak, aby uţ osobité individuální vlastnosti nehrály roli, se autoři s velkým zpoţděním vrátili k základnímu sokolskému výrazovému prostředku, který byl organizaci od začátku nejvlastnější. Obr. F10 a F11 představují dvě ukázky ze série pohlednic od Martina Benky. V charakteristickou sokolskou řadu se zde stavějí zástupci a zástupkyně i zahraničních sokolských jednot, respektive slovanské sokolské hnutí vůbec. Schopnost přecházet v případě potřeby do uniformity je u Benky naznačena jako obecný rys sokolství, vyskytující se i mimo sletiště – tak trochu na rozdíl od Pospíšilovy pohlednice, která je momentkou ze cvičení. Jiţ v kapitole pojednávající o výtvarných prostředcích propagace VI. sletu bylo řečeno, ţe úkolem sokolství je podle Zicha vytvoření »ideálního národa«, a to pěstěním jeho jednotlivých členů. Nezaškodí snad, kdyţ zopakuji citát ze Zichova textu, abych jej zde pouţil v nových souvislostech: „Ale věčnost, nedohledná perspektiva, jest obsaţena nejen ve slově »národ«, ale i ve slově »ideální«. Tento ideál, národu vytýčený, jest sokolská myšlenka, a jako kaţdý ideál jest i tento ideál nedosaţitelný; lze se k němu jen blíţiti stále více a více.“206 Normovaný vzhled mladíků z další Benkovy pohlednice (obr. F12) podtrhují vzorové proporce jejich těl. Nemáme uţ co do činění se vzorovým, ideálním sokolem – jedincem zastupujícím celou organizaci. Ideál se částečně objevuje v kaţdém z nepatrně odlišných mládenců, aniţ by byl nadále postřehnutelný sám o sobě. Kaţdý se mu těšně přibliţuje, kaţdé z vyobrazených těl splňuje poţadovanou sokolskou normu, aniţ by kterékoliv z nich mohlo být povýšeno nad ostatní jako s ideálem totoţné. Pokud vůbec můţeme nadále hovořit o ideálu, pak jej tam, kde autoři pracují s efektem zmnoţování, uţ nenajdeme v ţádném jedinci, ale pouze v celku sokolstva. Zvláštního efektu dosahuje Benka na obr. F13. Ve skupince sokolů, tvořících jinak téměř nepostřehnutelné variace na abstraktní sokolské téma, se objevuje zcela konkrétní postava Tyrše. Jeho tvář, kterou si rozhodně nemůţeme splést s obličejem kohokoliv jiného, je posazena na trupu anonymně mizícím mezi ostatními exempláři správně stavěných sokolských těl jako dílek v celku skládačky. Polarita výrazné zakladatelovy osobnosti a jím vytvořeného nadosobního ideálu, v němţ postavy splývají jako jeho skoro totoţné verze,

205 206

Tamtéţ, s. 266. Tamtéţ, s. 265.

58

vytváří z obrazu v jistém smyslu – cestou odlišnou od Vacátkovy – jeden z mála nevšedních Tyršových portrétů. Protoţe je efekt zmnoţování v sokolském výtvarnictví novinkou stejně jako Vacátkovy náznaky kubismu, řadím tento portrét ke třetí skupině výtvarného pojetí Tyršovy podoby. Po ustrnutí co do obsahu i formy, kterého jsme byli svědky, kdyţ jsme se probírali výtvarnými prostředky propagace předchozího sletu, přináší propagace sletu následujícího zajímavé a nevídané podněty. Otázkou zůstane, kam by se sokolský výtvarný výraz posouval, kdyby se nadále mohl vyvíjet volně a nerušeně. Dvaatřicátý rok uţ se sice nesl ve znamení světové hospodářské krize, jeţ ale neotřásla demokratickými principy Československa.207 Sokolové ještě nezačali vyloţeně bít na poplach, a pokud bylo (z hlediska sokolstva) klidnější období pro autory obrazů na propagační materiály VIII. sletu důvodem k bezradnosti, při IX. sletu vedlo k podivuhodnému vzmachu, nezatíţenému nutností ve spěchu reagovat na aktuální témata. Těsně předmnichovská doba, do níţ spadá X. slet, pak samozřejmě nasměrovala sokolský výtvarný projev zcela jiným směrem.

207

KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Op. cit., s. 207-212.

59

3.7. Výtvarné prostředky propagace X. všesokolského sletu (1938)

Na výtvarných prostředcích propagace sletů odehrávajících se před první světovou válkou jsem se snaţil hledat motivy ochranitelského vztahování se k českému národu a odbojného horování vůči Rakousku-Uhersku. Na prostředcích propagace meziválečných sletů jsem sledoval, jaké myšlenky a postoje propagovali sokolové v době, kdy se z dohledu ztratil jasně pojmenovatelný nepřítel, a kam se v takové situaci (ne)posouval sokolský výtvarný výraz. V případě X. sletu, spadajícího do doby několika málo měsíců před uzavřením Mnichovské dohody, můţeme předpokládat, ţe s novým nepřítelem se v jistém smyslu navrátíme k některým principům starších sletů. I Kárník tvrdí, ţe X. slet byl v Československu nejmasovějším projevem protinacistického odporu.208 V závěrečné zprávě propagačního oddělení X. sletu se píše: „Propagační oddělení vycházelo dále ze stanoviska, ţe propagovati slet jest nejen zájmem sokolstva, nýbrţ veřejným zájmem všeho československého občanstva a především státu samého.“209 Co je záleţitostí státu, má znovu být plně i záleţitostí sokolstva – a naopak. Po ideových zmatcích meziválečného období Sokol opět nalézá sám sebe v roli obránce vlasti. Waic k předmnichovské době poznamenává: „Význam Sokola stoupl vţdy v době vnějšího či vnitřního ohroţení republiky.“210 To, ţe sokolové cítili odpovědnost za obranu státu, můţeme seznat nejen z oficiálních prohlášení ČOS, nabádajících členstvo k pohotovosti,211 ale například i z chorálu zpívaného cvičenci během sletových prostných: „Stráţ nás volá, bratři, vztáhněme své paţe, pevně obejmeme svoji krásnou zem!“212 O tom, ţe se nejednalo o planý verbalismus, bude pojednáno níţe. S tehdejšími odhodlanými sokolskými postoji bylo třeba veřejnost seznámit i prostřednictvím sletového plakátu. K němu byla zprvu vypsána otevřená soutěţ, „ač zkušenosti z předcházejících sletů nebyly valným doporučením,“213 zní povzdech ze závěrečné zprávy uměleckého odboru. Soutěţ tradičně nepřinesla vítěze, z uţšího výběru bez soutěţe oslovených umělců byl zvolen návrh Karla Mináře (1901-1973) a výsledek vidíme na obr. G1. Minářovi sokolové ochranitelsky obestupují československou vlajku, aby ji hájili před vyhlíţeným nebezpečím. Postoj i výraz postavy vlevo vyjadřují připravenost 208

KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Op. cit., s. 198. Památník X. všesokolského sletu v Praze 1938 / Rudolf Procházka (ed.). Praha : ČOS, 1939, s. 279. 210 WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 138. 211 Jejich příklady uvádí WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 59. 212 KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 38. 213 Památník X. všesokolského sletu v Praze 1938. Op. cit., s. 280. 209

60

k obraně, postava vpravo zase s klidem vyhlíţí očekávaný příchod agresora. Sám Minář píše o svém plakátu do Sokolského věstníku: „Vycházel jsem z toho, co povaţuji v Sokole za nejkrásnější a nejcennější – bratrství. Bratrství, které je základem všeho ostatního, o které se moţno opřít a na ně spolehnout. Představoval jsem si plakát »chlapský«, plakát, který by všem jasně řekl, ţe jsme připraveni k nejtěţším úkolům, které nám doba dává a které ještě přinese.“214

Povahu

oněch

»nejtěţších

úkolů«

pojmenovává

aţ

Věstník

z ledna

osmačtyřicátého roku: „Skupinou tří borců, dívajících se na všechny strany, vyjádřil [Minář] pohotovost Sokolstva k obraně státu. Tehdy, v r. 1938, toto pojetí vskutku dobře přiléhalo.“215 Článek ve Věstníku z osmatřicátého roku se omezuje na konstatování: „Povahu doby a postavení sokolstva v ní vystihuje jeho [tj. Minářův] plakát dokonale.“216 Plakát i jeho komentáře nenechávají nikoho na pochybách, ţe brojit je třeba proti nacistům. Přesto není nepřítel nikde výslovně pojmenován – i pozdější článek z Věstníku jsem si musel vypůjčit proto, ţe dobové zprávy jsou jaksi vyhýbavé. A neplatí to jen o plakátu – v Památníku, v časopisech, v libretu sletové scény (o které ještě pojednám a která jinak silně reaguje na tehdejší události), prostě téměř nikde není řečeno, ţe by oním nepřítelem měli být zrovna nacisté. Všude se nabádá k pohotovosti; není však řečeno, kvůli komu. Přitom časy, kdy sokolové museli ve svých projevech myslet na rakouskou cenzuru, byly dávno pryč. Neochotu pojmenovávat Němce či nacisty jejich jmény vykládám tak, ţe úkol bránit vlast povaţovali sokolové za svůj odvěký úkol, v jehoţ rámci jsou aktuální události jen epizodním příběhem. Sokolové sami sebe vţdy do jisté míry brali jako národní vojsko. O branném aspektu sokolství jsem psal uţ v předchozích kapitolách. Jako armáda se sokolové poprvé chtěli zachovat v prusko-rakouské válce, kdyţ nabídli Rakousku (ještě v naději na Českou samostatnost v rámci monarchie) oddíl svých cvičenců – Novotný tuto událost označuje jako „pokus o svéráznou »českou mobilizaci«.“217 I přes odmítnutí Tyrš nadále rozpracovával metodiku vojenských cvičení, nezavedených však nakonec do sokolské praxe.218 O tom, ţe legionáře brali sokolové jako vojsko vzniklé na základě sokolské výchovy, bylo jiţ také pojednáno. V prvních popřevratových měsících pak sokolové vytvářeli

214

MINÁŘ, Karel. Máme sletový plakát. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1937, roč. XXXIX, č. 44, s. 565. 215 KÖP. U autora sletového plakátu. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1948, roč. XLVI, s. 183. 216 POSPÍŠIL, V. Slet a umění. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1938, roč. XL, č. 24, s. 308. 217 NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 23. 218 Tamtéţ, s. 25.

61

takzvané Národní stráţe, suplující v dezorganizovaném státě činnost policie a armády.219 Později se zúčastnili taţení proti armádě Maďarské republiky rad, která pronikla na Slovensko.220 Poté se sokolové podle Waice cítili ukřivděni, kdyţ s nimi Ministerstvo národní obrany ve dvacátých letech přestalo udrţovat těsnou spolupráci, ale vše bylo odčiněno v polovině let třicátých, kdy byla spolupráce opět navázána kvůli blíţící se hrozbě války.221 Uţ v kapitole o propagaci VII. sletu jsem citoval F. A. Toufara tvrdícího, ţe legie vzešly ze sokolství – ze své americké emigrace v průběhu válečných let pak autor vyjadřuje přesvědčení, ţe analogicky se bude tato situace opakovat znovu: „Under [...] Sokol flag our soldiers will march into the battle which has been imposed on all people of good will. And our soldiers will remain under this flag until complete victory has been won.“222 Motivy odhodlání k obraně, demonstrace síly a odvahy jsou tedy na výtvarných prostředcích propagace zrcadlením návratu k základním sokolským principům, které po většinu meziválečného období zůstávaly upozaděny. V kapitole o propagaci V. sletu jsem se zmiňoval, ţe pokud výtvarný zástupce Sokola předvádí svou sílu, pak ji spíše pasivně vystavuje a dává na srozuměnou, ţe ţádný proti němu učiněný útok nemůţe skončit zdarem; téměř nikdy se ale s nepřítelem skutečně nepotýká. Tento aspekt sokolské propagace a sokolství obecně nyní rozeberu na příkladu sletové scény, abych hned vzápětí uvedl výjimku z pravidla. Název sletové scény Budovat a bránit je výmluvný sám o sobě. Československou vlast, náznakově vyznačenou na ploše sletiště, v ní sokolové obestavují hradbami zbudovanými z přinášených kvádrů, na které se posléze sami rozestavují.223 Naznačují tím, ţe státní hranice nebude hájit jen systém pohraničního opevnění, ale i jejich vlastní těla. Kdyţ se objeví nepřítel, oheň sršící pekelné stroje, rozbíjejí se jejich ve formacích vedené nájezdy o hradbu sokolských obránců tak dlouho, aţ s nepořízenou odtáhnou domů. Plakát ke sletové scéně (obr. G2) od autorského dua Jan Malík (1904-1980) – Vladimír Mráz je popisným vyjádřením jejího děje. Sokolská těla v jednotném pohybu utvářejí hradbu, osvětlenou reflektorovým světlem – scéna se odehrávala večer za tmy. Kdyţ kuţel světla dopadl na obří srdce na stoţáru a střídavým pohasínáním a rozsvěcováním naznačoval jeho tlukot, předčítal zesílený hlas Tyršovy citáty, jejichţ naplňování měl divák sledovat dole na ploše. Zpět 219

WAIC, Marek. Sokol v české společnosti 1862-1938. Op. cit., s. 102-107. Tamtéţ, s. 111-115. 221 Tamtéţ, s. 120-125. 222 TOUFAR, F. A. Sokol. Op. cit., s. 51. 223 Informace k ději z libreta Slavnostní scéna Budovat a bránit : X. všesokolský slet v Praze. Praha : Československá obec sokolská, 1938. 220

62

od plakátu k implicitnímu poslání scény: výmluvný je fakt, ţe ke skutečnému boji ve scéně vůbec nedojde – pouhá přítomnost obránců, hájících hranice trpně, leč neoblomně, je pro nepřítele nepřekonatelnou překáţkou.224 Tato skutečnost (ač v libretu výslovně nezdůrazněná) je podtrhována Tyršovými citáty jako: „Ţádná zevní moc, ţádná hmotná a surová síla sama o sobě nezničí národy. Národ, pokud se vyvíjí na výsluní pravdy, dobra a pokroku, je nezranitelný jako sluneční paprsek a ţádné temné mocnosti, ani leţ, ani násilí ho nepřemůţe a nezahubí.“225 Ve scéně, ale i v sokolské propagaci se setkáváme s manifestací nepřemoţitelné síly, která však nebývá zachycena v aktu aktivního přemáhání někoho jiného. Zajímavá je v této souvislosti jedna z Fischerových úvah:226 Tyršova ideová koncepce sokolské organizace, zaloţená na usilovné aktivitě, tvrdé a soustavné práci, je podle Fischera pokusem vymanit se ze schopenhauerovského stanoviska, ţe vůli, bolestně napřenou k neuchopitelným, prchavým marnostem vezdejšího světa, je třeba utišit. Svoje duševní utrpení, pramenící z celoţivotního onemocnění depresí, se měl Tyrš pokusit překonat vzepětím se k nietzscheovskému přitakání ţivotní síle, vůlí k jejímu aktivnímu projevení, avšak (a to je důleţité) nikoliv uţ – odtud v rozporu s Nietzschem – vůlí k moci. „Kde však Germán Nietzsche svůj obdiv síly vystupňoval v metafysicky pojatou vůli k moci, v suverénní pýše a zpupnosti ničící vše slabé […], tam počeštěný Tyrš […] vůli k výboji zaměnil vůlí k národní záchově.“227 To můţe být vysvětlením, proč výtvarné sokoly aţ na dvě výjimky nevidíme v praxi uţívat suverénní sílu, kterou jinak prezentují – a to ani v případě obrany. (Jistě – během X. sletu ještě k ţádným skutečným bojům nedošlo; motivy boje – vyjma vítězných scén zachycujících situaci po boji – jsem však nezaznamenal ani v propagaci VII. sletu, konaného těsně po vítězné válce.) Oněmi dvěma výjimkami, jak je předeslal předchozí odstavec, je míněn jednak Obrovského plakát k VII. sletu, jednak vedlejší plakát X. sletu (obr. G3 – pouze pohlednicová verze) od Ferdinanda Hiršla. Hod gumovým granátem je běţná tělocvičná disciplína, dodnes praktikovaná v rámci tělesné výchovy i na základních školách. Vzhledem k tehdejší situaci má ale Hiršlův plakát dozajista jiné neţ čistě tělocvičné konotace. Jako sletové plakáty nezvaly jen na aktuální sletovou událost, ale zvaly i do Sokola a jeho ideového světa, je Hiršlův plakát dost moţná pozvánkou do boje. O sokolské spolupráci s Ministerstvem 224

Interpretace sletové scény podle MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Op. cit., s. 38-43. 225 Slavnostní scéna Budovat a bránit : X. všesokolský slet v Praze. Op. cit., s. 17. 226 Problematika srovnání Tyrše s Nietzschem podle FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo. Op. cit., s. 9-10. 227 Tamtéţ, s. 10.

63

obrany byla jiţ řeč – tato spolupráce měla povahu branného výcviku. Například Věstník sokolský si v jedné krátké zprávičce libuje, jak je tento výcvik úspěšně zaváděn v Máchalově ţupě: „Podzimní ţupní cvičitelský výbor se usnesl rozšířit pravidelnou tělocvičnou činnost o výcvik ve střelbě ze vzduchovky, v házení granátem na vzdálenost a na cíl, zacházení s protiplynovou maskou a čtení a uţívání mapy. Své občanské povinnosti plní tam tedy opravdu svědomitě.“228 Podobné to bylo i v ostatních ţupách. Příprava na válku (jistě i s moţností praktického vyuţití této přípravy) je zde nazývána »občanskou povinností«, platící tedy podle sokolů pro všechny. Hiršlův sokol se své povinnosti chápe příkladně a dokonce s uvolněným úsměvem na rtech, jako by šlo o samozřejmost. Spolu s Obrovského sokolem jde o jediné výtvarné zástupce Sokola, kteří podnikají jakýsi útočný výpad (a to ještě ne úplně jednoznačný – nevidíme například na koho by mělo být konkrétně útočeno); v případě Hiršlova plakátu je ale vzhledem k tehdejším okolnostem spíš s podivem, ţe je to skutečně jediný případ mezi ostatními plakáty a pohlednicemi X. sletu. Hranice bylo ve skutečnosti nutno (pokud by k tomu došlo) uhájit jedině tvrdým bojem. To si všichni uvědomovali – a přesto zůstávali sokolové jinak věrni své formě výtvarné propagace sokolství. Hiršlův plakát představuje výjimku potvrzující (a zvýrazňující) pravidlo. I přes tuto »mírumilovnost« výtvarných sokolů však nejen z plakátů k X. sletu, ale i ze sokolského výtvarnictví obecně nápadně vystupují některé formální podobnosti s totalitním uměním. I Kosatík píše: „Pokud četné monumentální skulptury vytvářené na ozdobu sletišť něco připomínaly, nebyly to aktuální sochařské výboje ve světě, ale mnohem spíš rodící se totalitní umění nacistické provenience; statické »tělo« zde poráţelo nejistého a nepokojného »ducha« stejným způsobem.“229 S plakáty a pohlednicemi je to podobné. Většina obrazů, které byly v této práci probírány, měla formu realistické malby a nesla se v duchu monumentality, strnulosti, přímočaré demonstrace síly a naprosté absence nadsázky – snad aţ na dva humorné obrázky (B13 a C17), v nichţ bychom však také marně hledali náznak sokolské sebeironie. Tyto charakteristiky totalitního umění paradoxně sedí i na Minářův plakát, hlásající rozhodný odpor proti nacistické totalitě230 – tento fakt interpretuji

tak,

ţe

výtvarní

obránci

Československa

nemohli

být

v porovnání

s výtvarnými útočníky (postavami nacistické propagandy) vyobrazeni jako jejich méně zdatní soupeři. To se týká i plakátu ke sletové výstavě (obr. G4) od Jaroslava Švába (1906-1999) – 228

Předvojenská výchova v ţupě Máchalově. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1937, roč. XXXIX, č. 13, s. 164. 229 KOSATÍK, Pavel. České snění. Op. cit., s. 88. 230 Z tohoto paradoxu vyjímám nepřítomnost ironie – její přítomnost by vzhledem k tehdejším okolnostem udivila.

64

vidíme na něm nezvykle hranatého a »ramenatého« sokola-ptáka s hněvivě staţeným okem a naostřeným drápem, hrozivého soupeře říšské orlice. Podobnosti sokolské propagace s totalitním uměním se vyskytují pouze ve formální rovině. Sokolská ideologie jistě není totalitární. Ačkoliv Sokol vţdy usiloval o vliv na český veřejný ţivot, podle Novotného si od počátku nesnaţil (na rozdíl od totalitárních systémů) nárokovat vliv na soukromý ţivot svých členů, zahrnující například otázky politického a náboţenského přesvědčení.231 Vztah k demokratismu potvrdil Sokol po první světové válce svými (opětovanými) sympatiemi k Hradní skupině, jak o tom byla jiţ řeč. Srovnání s totalitním uměním, kterého jsem se dopustil zrovna v kapitole vztahující se k roku 1938, je navíc neúctou vůči sokolským hrdinům II. odboje. Výzvy k obraně demokratické vlasti nebyly prázdnou rétorikou – mnoţství sokolů aţ do odvolání (přijímaného s krajním rozčarováním) setrvávalo v pohraničních pevnostech, ve spolupráci s odbojovou skupinou Jindra pomáhalo uskutečnit atentát na Reinharda Heydricha a vedlo proti okupantům partyzánský boj.232 Neslučitelnost sokolství a totalitárních ideologií navíc znovu zřetelně vyvstala o XI. sletu v souvislosti s nástupem komunismu, o čemţ bude ještě řeč. Obecně spojuji sokolské demonstrace síly výhradně s tendencí starat se o národní »záchovu« (kdyţ pouţiji Fischerův termín) s vyloučením všech uchvatitelských tendencí, jak je o tomto problému pojednáno výše. Plakát určený do zahraničí (obr. G5) od Josefa Orlíka si pak vystačí se zvěstí implicitně obsaţenou v kaţdém cvičení s důrazem na disciplínu a perfektní organizovanost a další prvky blízké totalitnímu umění se z něj vytrácejí. Obrazová

výpověď

předmnichovské

doby

nazírané

sokolským

prizmatem

se soustředila do čtyř plakátů. Pohlednic vyšlo tentokrát poskrovnu a předmnichovská doba se v nich překvapivě neodráţí – najdeme na nich bezstarostné postavy ţen a dětí. Do přílohy zařazuji na ukázku pohlednici (obr. G6) se sokolkou Josefa Soukupa (1890-1970). Kdyţ vzpomeneme na první výtvarnou sokolku z roku 1901 (obr. B11) a na všechny její následovnice v řadě aţ k Soukupově pohlednici, můţeme shledat, ţe s uvolňováním příkrých pravidel v otázce ţenského oblékání šla ruku v ruce i proměna ţenských sokolských krojů.

231

NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. Op. cit., s. 11. ŠPLÍCHAL, Karel. Sokolský odboj za nacistické okupace. In Sokol – jeho vznik, vývoj a význam : mezinárodní konference Praha, září 1997 : sborník příspěvků. Praha : Organizační výbor mezinárodní konference, 1998, s. 23-28. 232

65

Marie Fischerová-Kvěchová (1894-1984) přispěla ke sletové propagaci svými typickými obrázky z dětského světa, do kterého ve své sérii pohlednic (ukázky na obr. G7 a G8) převedla některé sokolské motivy. Pokud dříve sokolové výběrem obrazů pro plakáty a pohlednice obecně příliš nepřáli odlehčování obvyklé váţnosti sokolských námětů, pak největšího odlehčení jsme se dočkali právě nyní. Soudím, ţe ve všeobecné tíţi předmnichovského období toho bylo zapotřebí i sokolům.

66

3.8. Výtvarné prostředky propagace XI. všesokolského sletu (1948)

Hned v květnu 1945, několik dní po skončení druhé světové války, obnovila ČOS svou činnost, na léto 1948 naplánovala XI. slet a do jeho konání se sokolské řady rozrostly na víc neţ milion členů.233 Podoba sletu i samotná existence Sokola však byly těţce zasaţeny únorovým komunistickým pučem. Komunisté se od konce války snaţili o sjednocení všech tělocvičných organizací v Československu (Sokola, Orla, Dělnické tělovýchovné jednoty a dalších), ty však trvaly na samostatnosti z důvodu odlišných ideových stanovisek, která si tyto organizace chtěly uchovat.234 Ihned po únorovém puči však sjednocení proběhlo násilně235 a akční výbory dosazovaly do vedoucích pozic namísto bývalých, nepohodlných činovníků prověřené straníky.236 Cíleně se tak Sokol (pod kterýmţto jménem sjednocená tělovýchova nadále fungovala) stával organizací, která přestávala mít s původním Sokolem mnoho společného po ideové i personální stránce. Přesto nechali komunisté, byť v okleštěné podobě, proběhnout připravovaný slet i s některými jeho původními organizátory – zřejmě nebylo taktické šmahem rušit tak rozsáhlou akci, kterou nakonec shlédly dva miliony diváků a která byla sledována i v zahraničí;237 nebylo také jistě moţné naráz převzít rozvětvený aparát přípravných odborů. X. slet se nesl v duchu odhodlání k boji – během XI. sletu bylo ale jasné, ţe boj je v tehdejší situaci nereálný. Přesto chtěli původní organizátoři svůj slet dokončit jako poslední kolektivní projev vzdoru – patřila k nim i náčelnice Marie Provazníková, která ve svých vzpomínkách píše: „Bylo uţ jasno, ţe slet bude rozloučením se Sokolem, posledním shromáţděním bratrstva na dobu, jejíţ délka se nedala odhadnout. Zmar sletu a všeho úsilí, vší práce, lásky a obětí, které mu uţ byly přineseny, by přivodil podobný morální zlom jako planá mobilisace v září 1938. Chtěli jsme, aby slet zůstal v myslích jako ztělesnění sokolských hodnot, o jejichţ návrat musí národ znovu usilovat.“238 I anonymní dodatek k Památníku, zachráněnému před zničením a vydanému v exilu, promlouvá slovy sokolských emigrantů takto: „Sokol se ve skutečnosti rozloučil sletem se svým národem. […] Věříme, ţe rozhodnutí o provedení sletu bylo správné, neboť to byla poslední příleţitost, kdy mohla být národu ukázána poctivá sokolská demokratická cesta

233

KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. Op. cit., s. 42. WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 90-101. 235 Tamtéţ, s. 101. 236 Tamtéţ, s. 229. 237 KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. Op. cit., s. 38. 238 PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. Op. cit., s. 21. 234

67

k lepší budoucnosti […].“239 Projevy vzdoru vznikaly v příleţitostech, kdy nemohly být s dostatečnou razancí a pohotovostí ihned potlačeny: například kdyţ diváci na tribunách sletiště provolávali heslo »Ať ţije prezident Beneš!« nebo kdyţ účastníci průvodu Prahou demonstrativně zmlkli a odvraceli hlavy ve chvíli, kdy procházeli kolem prezidenta Gottwalda, jemuţ měli vzdát hold – po těchto projevech následovalo okamţité zatýkání.240 Ţe by se vzdor odráţel i na výtvarných prostředcích propagace, připravovaných s předstihem, je zcela vyloučené. Navíc je přirozené, ţe z plakátů a pohlednic mizí ideový náboj i obvyklý výtvarný výraz – ideová podstata sokolství byla programově potlačována a od únorových událostí do začátku sletu měla cenzura dost času na její vymícení i ze sletové propagace. Je ale velice těţké určit, jakou proměnou (v porovnání se stavem svého předchozího rozpracování) sletová propagace po únorovém puči prošla. V pramenech se o postupu cenzury samozřejmě nedočteme – časopis Sokol uţ po válce nevycházel, Sokolský věstník obsahuje vyloţeně prokomunistické články a příspěvky do Památníku byly psány s ohledem na skutečnost, ţe pokud má Památník vůbec vyjít (v coţ autoři marně doufali), je třeba psát kvůli cenzuře vyhýbavě – tak nás o tom poučuje dodatečná předmluva od exilových vydavatelů.241 V kontextu situace, v níţ se nacházel celý Sokol, jsou ovšem plakáty a pohlednice XI. sletu výmluvné samy o sobě. Dosud chápal text této práce v úvodu vymezenou oblast sokolského výtvarnictví jako autentický projev sokolství jako takového a na tomto předpokladu byla také vybraná díla interpretována. Sletové pohlednice XI. sletu uvádím s vědomím, ţe nyní uţ tento předpoklad neplatí. Dvě ukázky ze série pohlednic od neznámého autora představují buď vlajkové zátiší – momentku z akce, o které se nedá uhodnout, proč byla vlastně svolána (obr. H1), nebo předvádějí nekontroverzní okamţiky ze sletového programu jako lidové tance ţen (obr. H2). Nedá se říct, ţe by série výtvarně vyjadřovala některý rys organizace jako celku, případně dokonce zastupovala sokolství jako takové, jak jsme toho byli svědky v případě propagačních materiálů k předchozím sletům. Ještě méně sedí tato charakteristika na sérii lidových ornamentů od Štefana Leonarda Kostelníčka (1900-1949) – do přílohy zařazuji opět dvě ukázky těchto pohlednic (H3 a H4). Lidové motivy ovšem nejsou na pohlednicích neopodstatněné – souvisejí se sletovou scénou, nazvanou Dožínky. Slavnost spojená s koncem ţní měla ve scéně symbolizovat oslavu 239

Památník XI. sletu všesokolského v Praze 1948. V New Yorku : Sokolský pomocný výbor, 1967, s. 143. WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 236-238 a 242. 241 Památník XI. sletu všesokolského v Praze 1948. Op. cit., s. 5. 240

68

sokolské ţně v podobě znovunabyté svobody. „Při doţinkách dává chasa hospodáři věnec z obilí a děkuje mu za moudré hospodaření – poděkujeme tedy také svému hospodáři, který nás vyvedl z válečných běd a umoţnil sletovou ţeň.“242 Oním dobrým hospodářem měl být prezident Beneš, kterému měl být v rámci scény přímo odevzdán skutečný věnec; jelikoţ se ale novým prezidentem stal Gottwald, bylo takové zakončení nemyslitelné a ze scény zbylo jen torzo v podobě lidových tanců243 – tolik dovětek exilových vydavatelů Památníku ke článku o Dožínkách.244 Vyznění sletové scény mělo tedy opět být silně ideové. Se znalostí její původní myšlenkové koncepce by tím pádem byl ideový i plakát ke sletové scéně (obr. H5) od Karla Svolinského (1896-1986). Krojovaná dívka zvedá doţínkový věnec kamsi vzhůru, moţná i do prezidentské lóţe. Jelikoţ ale ve skutečnosti nebyl věnec odevzdán nikomu, zůstává právě jen věncem, nikoliv symbolem – pokud byl plakát hotový uţ před únorem, nemusela na něm cenzura měnit vůbec nic, symbolický význam se ztratil mimovolně. Svolinský vytvořil i plakát ke sletové výstavě (obr. H6), také s lidovým motivem. Mohl by bez větších úprav slouţit jako plakát ke kterékoliv národopisné výstavě. Jeho původní symbolickou hodnotu nenaznačuje ani V. V. Štech, který posuzoval výtvarnou stránku sletu; omezuje se na vyzdviţení řemeslné úrovně plakátu: „Plakát sletové výstavy, vypracovaný Karlem Svolinským, vyznačovala příznačná kresebnost, švih krasopisně vedené linie, vyzdviţené bezpečně hozenou barevnou skvrnou.“245 Lidový motiv s krojovaným párem bez dalších sokolských motivů najdeme také na sletovém plakátu (obr. H7) signovaném jménem »Černohorská«. Slet začal být připravován pomyslně i doslova na troskách sokolské organizace. Podobnou situací bylo pořádání VII. sletu – obtíţné podmínky pro uskutečnění tak masové akce neodradily sokoly od bezpodmínečných projevů nadšení z nabyté svobody, vyjádřených právě sletem. Toto nadšení se zrcadlilo i ve sletové propagaci, pracující s motivy vítězství. Nebýt únorového puče, jistě bychom takové motivy čekali i na plakátech a pohlednicích k XI. sletu. Plakáty určené pro Československo ani pohlednice ale vítězné motivy neobsahují. Druhý plakát ke sletové výstavě (obr. H8) od neznámého autora obsahuje, kdyţ uţ nic jiného, motiv cvičení – je tedy aspoň jasně sokolský. Tradiční koncepce sokolských výstav, kdy 242

Tamtéţ, s. 110. Tamtéţ. 244 Článek o sletové propagaci takový dovětek bohuţel nemá. 245 Památník XI. sletu všesokolského v Praze 1948. Op. cit., s. 120. 243

69

se poukazovalo na v minulosti dosaţené úspěchy organizace, nyní jistě musela vzít za své. Štech vyhýbavě naznačuje, ţe výstava „byla příliš improvizována“246, přestoţe jindy byla připravována minimálně s ročním předstihem – její koncepci bylo zřejmě třeba nečekaně měnit. V kapitole k předchozímu sletu jsem naznačoval, ţe sokolové vţdy zdůrazňovali svou roli na vzniku Československa a utuţování demokratických principů země. Jejich role ve II. odboji by jistě za běţných okolností také nezůstala nezdůrazněna – vládnoucí moci by se však takové zdůrazňování těţko zamlouvalo. Na výstavě i ve sletové propagaci by motivy vítězství opět byly zároveň vyzvednutím sokolské role v jeho dosaţení. Proto je nenajdeme ani na plakátu k výstavě, ani (kupodivu s výjimkou hlavního plakátu) na ostatních materiálech určených pro Československo. V Památníku se můţeme dočíst, ţe jiţ od roku 1946 propagační odbor odděloval reklamu pro domov a pro cizinu.247 Na zahraničním plakátu (obr. H9 – anglická mutace) Jiřího Hiršla najdeme typického sokolského vlajkonoše – po symbolické stránce jistě příbuzného

s výtvarnými

vlajkonoši

VII.

sletu.

Plakáty

s předstihem

odeslané

do západoevropských zemí samozřejmě nemohla komunistická cenzura zničit. K XI. sletu se tak přece jen zachoval motiv vítězství. Další zahraniční plakát (obr. H10 – norská mutace) od neznámého autora zase udiví po umělecké stránce – poprvé a (snad vyjma moderních dějin) naposled zavítala do sokolského výtvarnictví abstrakce. Faktické informace k XI. sletu jsou velmi kusé, protoţe všechny dokumenty musely být po sletu ukrývány či tajně vyváţeny do ciziny, aby se zabránilo jejich zničení – sletový Památník je jedním z příkladů. Při tak důkladné »péči« o dokumenty, v nichţ by snad myšlenka sletu mohla přetrvávat i po jeho skončení, je aţ s podivem, ţe funkci hlavního plakátu (obr. H11) plnilo dílo Karla Mináře – bylo dokončeno těsně kolem únorových událostí.248 Pták sokol nese do výše československou vlajku a lipovou ratolest. Ať uţ tento výjev prošel sítem cenzury jakoukoliv cestou, jedná se o poslední výtvarný projev původního sokolství. Ihned

po

skončení

sletu

následovalo

vyloučení

všech

nespolupracujících

činovníků Sokola akčními výbory a hromadné zatýkání; protoţe kolektivizovaná tělovýchova

246

Tamtéţ, s. 121. Tamtéţ, s. 24. 248 KÖP. U autora sletového plakátu. Op. cit., s. 183. 247

70

jiţ neměla s původním Sokolem prakticky nic společného,249 sokolská historie se tím na víc neţ čtyřicet let končí.

249

WALDAUF, Jan. Sokol. Op. cit., s. 250-268.

71

4. Závěr

Práce měla interpretovat plakáty a pohlednice k IV. – XI. všesokolskému sletu, vysvětlit, proč se na těchto materiálech objevují ty které motivy, co představují a jak je jejich prostřednictvím propagována ideová náplň daného sletu. Úkolem bylo také sledovat, jak se podoba výtvarných prostředků propagace v čase vyvíjela vlivem změněných společenskopolitických okolností. Zjednodušeně shrnuji základní zjištění, ke kterým jsem v předchozím textu dospěl. Při rozboru prvních plakátů a pohlednic jsem poukázal na fakt, ţe na nich většinou najdeme sokolského jednotlivce. Jelikoţ takový obraz vţdy přisuzuje danému jednotlivci vlastnosti, které odpovídají vlastnostem správného sokola vycházejícím ze sokolské ideologie (nastíněné pomocí odkazů na prameny a literaturu), bylo zkonstatováno, ţe jde o zástupce celé organizace, který reprezentuje všechny její členy – nebo aspoň představu, jací by tito členové měli v ideálním případě být (kterýţto ideál měl pak být propagován veřejnosti jako skutečnost). Byli jsme svědky obrazového ztvárňování těchto vlastností: sokol je příkladným Čechem a češství téměř splývá s jeho sokolstvím. Proto je krajina s Praţským hradem, Řípem a lípou jeho přirozeným prostředím a proto bere do rukou lipovou ratolest a českou vlajku. Mezi jeho běţné atributy patří i meč, který vyjadřuje boj za národní svébytnost. Někteří sokolové demonstrují nadlidskou sílu a dávají tak najevo, ţe je není moţné ničím ujařmit a ţe nepřítel proti nim nic nezmůţe – tímto nepřítelem je v předválečném období rakouskouherská monarchie, byť nikde není přímo znázorněna. Sokol je takto prezentován jako osvoboditelská síla českého národa. Statné sokolské tělo ale není jen demonstrací síly, je i uměleckým dílem vytvořeným skrze sokolskou výchovu. Správě vypadající sokol má vţdy být také esteticky působivý. Estetická stránka věci můţe být přitom cílem sama o sobě, bez ohledu na praktické úkoly sokolstva (zušlechtit národ, rozbít monarchii). Slaví se zde ideál tělesné krásy. Skrze výtvarné prostředky propagace je sokolství prezentováno jako vzestup směřující k tomuto ideálu. Po první světové válce bylo prezentováno přesvědčení, ţe osvobozenské snahy sokolstva jsou úspěšně završeny a ţe na Československé samostatnosti má Sokol zásadní podíl. Viděli jsme zdechliny saní (bývalého mocnářství) a triumfální gesta sokolů. Zároveň se česká vlajka v jejich rukách mění na československou. To značí, ţe jednak se národ 72

rozrostl o Slováky, jednak je nepřátelství vůči cizímu státu nahrazeno sluţbou státu vlastnímu – tak aspoň podle samotných sokolů. Brzy se ovšem ukázalo, ţe mezi sokolstvem nepanuje jasná představa, jak by měla taková sluţba konkrétně vypadat. Ze strany autorů byla patrná bezradnost, jaké nové rysy sokolství vlastně propagovat, a ze strany ČOS rozpaky nad nedostatkem vhodných návrhů k výběru. Výtvarné prostředky propagace tak sestávaly z idylických obrázků a z omílání starších motivů, z nichţ vyprchal dobový význam. Na IX. sletu se nedostatek vnějších podnětů, na něţ by organizace reagovala, naopak projevil osvobozením výtvarného výrazu a návratem k prapůvodnímu principu sokolských vystoupení – k efektu zmnoţování. Zástupcem Sokola není jiţ jednotlivec, ale celé zástupy sokolů v jednotném pohybu. Se zpoţděním tak dochází k výtvarnému naplnění hesla »jedinec nic, celek vše«. Na tomtéţ sletu se projevila i nehynoucí úcta k Miroslavu Tyršovi vyjádřená jeho nedotknutelnou, kanonizovanou podobou. Někteří protagonisté plakátů k X. sletu (lidští i ptačí) reagovali v předmnichovské době na nacistickou hrozbu tím způsobem, ţe se přiblíţili obvyklým postavám z totalitních plakátů, kterýmţto způsobem byli zpodobeni jako jejich neméně zdatní (silní a hranatí) soupeři. I Sokol byl takto prezentován jako o nic méně mocný protivník nacistů. Vyvstala tak obecná, jiţ dříve přítomná tendence sokolského výtvarnictví blíţit se k některým principům totalitního

umění

(přímočará

demonstrace

síly,

strnulost,

nekompromisní

váţnost

nepřipouštějící nadsázku). Tyto podobnosti byly však shledány právě jen formálními, neboť sokolská ideologie nenaplňuje podstatné znaky totality. Na XI. sletu, konaném po »Vítězném« únoru, byl sledován postup cenzury, která na plakáty a pohlednice nevpustila většinu z výše popsaných rysů sokolského výtvarnictví. Tyto rysy jsme si paradoxně mohli zřetelně uvědomit právě nad prázdnotou nic neříkajících plakátů a pohlednic, do nichţ jsme si je mohli promítnout a zřetelně pocítit jejich nepřítomnost. Podoba sokolského výtvarného výrazu se i v rámci materiálů k jednomu sletu lišila v drobných odstínech, přesto výše uvedené shrnutí postihuje jeho nejdůleţitější aspekty a nejzásadnější proměny, které za sedmačtyřicet let sledovaného období prodělal. Tím je zodpovězena v úvodu vytyčená otázka, jaké ideové postoje Sokol prostřednictvím plakátů

73

a pohlednic prezentoval, jaké výrazové prostředky si k tomu vybíral a jakou proměnou tyto prezentované ideje a výrazové prostředky za ta léta prošly. Pro další výzkum vyvstává několik námětů. Oboru Management v kultuře se nabízí zkoumání současné podoby sokolských výtvarných prostředků propagace a zejména vypracování marketingového plánu s ohledem na nové dějinné okolnosti a otázky, které by nynější Sokol mohl reflektovat. Kunsthistorikům se nabízí rozbor v této práci představených plakátů a pohlednic po umělecké stránce, jelikoţ tato problematika zde byla aţ na výjimky zkoumána, jen pokud souvisela s tematickým vymezením práce. Tím uzavírám problematiku proměn sokolství ve výtvarné řeči sletové propagace.

74

5. Resumé 5.1. Shrnutí Proměny sokolství ve výtvarné řeči sletové propagace (1901-1948) Diplomová práce interpretuje plakáty a pohlednice vztahující se k IV. – XI. všesokolskému sletu. Vysvětluje, proč se na těchto materiálech objevují ty které motivy, co představují a jak je jejich prostřednictvím propagována ideová náplň daného sletu. Všímá si, ţe tato ideová náplň vyrůstá z širší problematiky aktuálních i dlouhodobých ideologických postojů Sokola. Sleduje, jak se podoba výtvarné sletové propagace v čase vyvíjela vlivem měnících se společensko-politických okolností, k nimţ Sokol zastával ideová stanoviska. Nejzákladnější linie tohoto vývoje je následující. IV. – VI. slet: vzdor vůči rakousko-uherské monarchii; VII. slet: oslava československé samostatnosti a vlastního podílu na jejím dosaţení; VIII. slet: bezradnost, jaké nové rysy sokolství propagovat ve svobodném státě, v němţ se další cíle sokolské činnosti stávají mlhavými; IX. slet: oslava 100. výročí narození Miroslava Tyrše a znázorňování jednoty sokolstva efektem zmnoţování; X. slet: reakce na nebezpečí nacistické vojenské intervence a odhodlání bránit republiku; XI. slet: zásahy komunistické cenzury.

75

5.2. Summary Development of Sokol ideology presentation in pictorial promotion of pan-Sokol festivals (1901-1948) The thesis interprets the posters and postcards related to 4th – 11th pan-Sokol festival. It explains the reasons of appearance of certain themes on them, meaning of these themes and the way, how the ideological content of the certain festival has been promoted through these themes. The thesis refers to the fact that this ideological content arises from broad issues of temporary as well as stable ideological attitudes of Sokol organization. It clarifies, how the form of pictorial promotion of the festivals has developed, influenced by the changing social and political conditions, reflected by the Sokol organization. Baseline of this development: 4th – 6th festival: resistance to the Austro-Hungarian Empire; 7th festival: celebration of Czechoslovak independence reached with participation of Sokol organization; 8th festival: uncertainty, which new attributes of Sokol should be promoted in a free state in which the further goals of Sokol organization become vague; 9th festival: celebration of 100th birthday of Miroslav Tyrš and portraying the unity of Sokol organization by the multiplication effect; 10th festival: reaction to the threat of Nazi military intervention and resolution to defend the republic; 11th festival: communistic censorship.

76

5.3. Резюме Изменения презентации Всесокольских Слѐтов (1901-1948)

сокольства

в

художественной

пропаганде

Дипломная работа интерпретирует плакаты и открытки, имеющие отношение к IV – XI Всесокольским Слѐтам. Объясняет, почему в рассматриваемых материалах появляются те или иные мотивы, что они собой представляют, и как при их помощи рекламируется идея конкретного Слѐта. В работе отмечается, что идейное наполнение вырастает из широкой проблематики актуальных и коренных идеологических позиций Сокола. Проводится исследование, как со временем развивалась форма художественной пропаганды Слѐта под влиянием изменяющихся социальнополитических обстоятельств, в отношении которых Сокол защищал свои идейные позиции. Основная линия этого развития представляет собой следующее: IV – VI Слѐты: протест против Австро-Венгерской империи; VII Слѐт: торжество независимости Чехословакии и собственного вклада в это событие; VIII Слѐт: растерянность по поводу того, какие новые черты сокольства пропагандировать в свободном государстве, где дальнейшие цели сокольской деятельности становятся туманными; IX Слѐт: торжество сотой годовщины со дня рождения Мирослава Тырша и выражение единства Сокола при помощи эффекта множественности; X Слѐт: реакция на угрозу нацистской военной интервенции и готовность защищать республику; ХI Слѐт: вмешательство коммунистической цензуры.

77

6. Použité zdroje 6.1. Prameny250 II. slet všesokolský konaný ve dnech 28.-30. června roku 1891 v Praze : Pamětní list vydaný péčí České Obce Sokolské / Josef Scheiner (ed.). Praha: Česká obec sokolská, 1891. III. slet všesokolský v Praze : Poř. Čes. obcí sokolskou ve dnech 29. června - 1. července 1895 u příležitosti Národopisné výstavy lidu českoslovanského v Praze : Pamětní list. Praha : Česká obec sokolská, 1895. Čechové američtí v královské Praze : pořad slavností konaných na jich počest od 24./VI. do 4./VII. 1912. [Praha : Slavnostní výbor VI. sletu České obce sokolské, 1912]. Historický podklad a vysvětlení ku klání šachovému V. sletu všesokolského. V Praze : Výbor V. sletu všesokolského, 1907. Marathon : obrazy antické z r. 490 před Kr. [Praha] : Slavnostní výbor sletový, 1912. Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920 / Jan Hiller (ed.) Praha : Československá obec sokolská, 1923. Památník IX. sletu všesokolského pořádaného na oslavu stých narozenin Dr. Miroslava Tyrše za účasti svazu "Slovanské Sokolstvo" / Rudolf Procházka (ed.). Praha : Československá obec sokolská, 1933. Památník X. všesokolského sletu v Praze 1938 / Rudolf Procházka (ed.). Praha : ČOS, 1939. Památník XI. sletu všesokolského v Praze 1948. V New Yorku : Sokolský pomocný výbor, 1967. Památník sletu slovanského Sokolstva roku 1912 v Praze / Augustin Očenášek (ed.). Praha : Česká obec sokolská, 1919. Pátý slet všesokolský pořádaný v Praze Českou obcí sokolskou ve dnech 28.-30. června a 1. července 1907 : [pamětní list vydaný péčí České obce sokolské] / (ed.) Josef Scheiner. [Praha : Česká obec sokolská, 1907-1912]. Sletová scena „Kde domov můj“. Praha : Slavnostní výbor VIII. sletu všesokolského, 1926. Sokolská výstava sletová 1932 : na paměť stého výročí narození Tyršova. V Praze : IX. slet všesokolský, 1932. Slovanstvo bratrské : slavnostní hra na Vltavě k VIII. sletu všesokolskému 1926. Praha : Československá obec sokolská, 1926. TYRŠ, Miroslav. Hod olympický. 1. vyd. Praha : Olympia, 1968. TYRŠ, Miroslav. Náš úkol, směr a cíl. 5. vyd. Praha : Česká obec sokolská, 1947. TYRŠ, Miroslav. Základové tělocviku. V Praze : I. L. Kolber, 1873.

250

Veškeré zde uvedené prameny pocházejí ze soukromých sbírek.

78

Tyršův sen : na oslavu stých narozenin Miroslava Tyrše : slavnostní hra sletová : poslání hry - hudba - režie : Slovensko k Tyršovu snu. Praha : Československá obec sokolská, 1932.

6.2. Literatura BARTOŠ, Josef. Miroslav Tyrš. 2. opr. vyd. Praha : Spolek výtvarných umělců Mánes, 1930. DOLANSKÝ, Julius – et al. Sto deset let Sokola. [1. vyd.] Praha : Olympia, 1973. ECO, Umberto. Dějiny krásy. Vyd.1. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-677-7. FISCHER, Josef Ludvík. Tyrš a sokolstvo : historický a kritický rozbor sokolské ideologie. [1. vyd.] Brno : Knihovna Index, 1932. GOMBRICH, E. H. Příběh umění. Vyd. v češtině 2. (revidované a rozšířené), v Argu 1. (dotisk). Praha: Argo, 1997 (dotisk 2010). ISBN 80-7203-143-0. KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). 1. vyd. Praha : Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-146-8. KOSATÍK, Pavel. České snění. Vyd. 1. Praha: Torst, 2010. ISBN 978-807-2153-930. KOZÁKOVÁ, Zlata. Praha, pohyb, Sokol. [1. vyd.] Praha : Česká obec sokolská, Ústřední škola, 1998. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha : Orbis, 1994. ISBN 80235-0029-5. MAŇASOVÁ HRADSKÁ, Helena. Vizualizace metafory pokroku v reklamě meziválečného Československa. Brno, 2010. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky. MAZÁČ, Tomáš. Sokolská ideologie ve sletových scénách z let 1907-1938. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Vedoucí práce Mgr. Helena Maňasová Hradská, Ph.D. NOLTE, Claire E. The Sokol in the Czech Lands to 1914 : Training for the Nation. 1st pub. Basingstoke : Palgrave Macmillian, 2002. ISBN 0-333-68298-X. NOVOTNÝ, Jan. Sokol v životě národa. [1. vyd.] Praha : Melantrich, 1990. OLIVOVÁ, Věra. Lidé a hry : historická geneze sportu. 1. vyd. Praha : Olympia, 1979. PRAŢÁK, Albert. Dr. Miroslav Tyrš : osvobozenský smysl jeho díla. [1. vyd.] Praha : V. Neubert a synové, 1946. PROVAZNÍKOVÁ, Marie. Sto let Sokola. 2. vyd. Washington D. C. : [s.n.], 1962. SCHŮTOVÁ, Jitka, Vlasta SAUROVÁ a Hana HAVRÁNKOVÁ. Signované kresby a obrazy Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2008. ISBN 978-80-7036-255-6. TOUFAR, F. A. Sokol : the Czechoslovak National Gymnastic Organisation. 4. pub. London : George Allen & Unwin, [1941]. WAIC, Marek – et al. Sokol v české společnosti 1862-1938 = Sokol in der tschechischen Gesellschaft. 1. vyd. Praha : Universita Karlova. Fakulta tělesné výchovy a sportu, 1996 [v tiráţi 1997]. 79

WALDAUF, Jan. Sokol : malé dějiny velké myšlenky. 1. vyd. Luhačovice : Atelier IM, 2007. ISBN 978-80-85948-67-7.

6.3. Sborníkové příspěvky: STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Pravda snu a iluze skutečnosti. In Marta Ottlová (ed.). Proudy české umělecké tvorby 19. století : sen a ideál : sborník sympozia pořádaného Ústavem teorie a dějin umění ČSAV v Plzni ve dnech 12.-14. března 1987. [1. vyd.] Praha : Ústav teorie a dějin umění ČSAV, 1990. S. 149-159. ŠPLÍCHAL, Karel. Sokolský odboj za nacistické okupace. In Sokol – jeho vznik, vývoj a význam : mezinárodní konference Praha, září 1997 : sborník příspěvků. Praha : Organizační výbor mezinárodní konference, 1998. S. 23-28. WAIC, Marek. Sokol ve společenském ţivotě I. republiky a jeho vůdčí úloha v československé tělovýchově. In Sokol - jeho vznik, vývoj a význam : mezinárodní konference Praha, září 1997 : sborník příspěvků. [1. vyd.] Praha : Organizační výbor mezinárodní konference, 1998. ISBN 80-238-2714-6. S. 15-18.

6.4. Časopisecké články [Drobná oznámení.] Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 5. S. 110. [Drobná oznámení.] Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 7. S. 170. IX. slet všesokolský v Praze r. 1932 : [Drobná oznámení.]. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1932, roč. 58, č. 1, s. 11-12. Jak daleko pokročily přípravy sletové. Věstník sokolský: list České obce sokolské. 1912, roč. XVI., č. 2, s. 50-53. KOLMAN-CASSIUS, Jaroslav. Jakub Obrovský a sokolstvo. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1935, roč. 61, č. 3, s. 60-64. KÖP. U autora sletového plakátu. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1948, roč. XLVI, s. 183. MINÁŘ, Karel. Máme sletový plakát. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1937, roč. XXXIX, č. 44, s. 565. Pátý slet všesokolský v Praze 1907. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1907, roč. 33, č. 9-10, s. 173-176. PELIKÁN, J. Umění a sokolstvo. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1923, roč. 49, č. 12, s. 304-305. POROD, Ján. Umelcom - i tým druhým. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1927, roč. 53, č. 1, s. 7-9. POSPÍŠIL, V. Slet a umění. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1938, roč. XL, č. 24, s. 308. Předvojenská výchova v ţupě Máchalově. Sokolský věstník: list Československé obce sokolské. 1937, roč. XXXIX, č. 13, s. 164. 80

V. K. a DEŠTNÁ. Naskeho plakát sletový. Věstník sokolský: List Československé Obce Sokolské. 1926, roč. XXVIII, č. 21, s. 394-395. Věstník slavnostní k IV. sletu České Obce Sokolské v roce 1901: Zprávy z předsednictva. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1900, roč. 26, č. 12, s. 282-283. Věstník slavnostní pátého sletu všesokolského: postup prací přípravných. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1906, roč. 32, č. 21, s. 1-3 (příloha). ŠUMAN, Viktor. Sletu zdar! Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1931, roč. 57, č. 1, s. 17. ŠUMAN, Viktor. Sokol v poezii a umění výtvarném. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1925, roč. 51, s. 31-32, 62-64, 92-94, 112-115, 137-139, 169-171, 228-231, 253-256. ŠUMAN, Viktor. Plakáty VIII. sletu. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1926, roč. 52, č. 5-6, s. 115-116. TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Svoboda a samostatnost. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1926, roč. 52, č. 5-6, s. 113-114. Zprávy ze slavnostního výboru IV. sletu: Z předsednictva. Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. 1901, roč. 27, č. 3, s. 67. ŢÁKAVEC, František. Soutěţ na plakát 8. sletu všesokolského. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1925, roč. 51, č. 11, s. 225-228. ŢÁKAVEC, František. Švabinského plakát Devátého sletu všesokolského. Sokol: časopis pro tělesnou a mravní výchovu. 1932, roč. 58, č. 2, s. 33-36.

81

7. Obrazové přílohy 7.1. Příloha A – plakáty a pohlednice IV. všesokolského sletu (1901) Obr. A1. Bedřich Wachsmann: hlavní sletový plakát. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 1.569.

Obr. A2. Neznámý autor: příklad sletové pohlednice nevydané Sokolem. Soukromá sbírka.

___________________________________________________________________________ Obr. A3. Pohlednice s lunetami Františka Ţeníška a Jana Preislera (dole medaile a reliéf Stanislava Suchardy). Soukromá sbírka.

82

Obr. A4. Mikoláš Aleš: plakát sletové výstavy. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 1.560.

Obr. A5. Karel Šimůnek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. A6. Kamil Vladislav Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. A7. Jan Urban: pohlednice. Soukromá sbírka.

83

7.2. Příloha B – plakáty a pohlednice V. všesokolského sletu (1907) Obr. B1. Karel Šimůnek: hlavní sletový plakát. Státní okresní archiv Uherské Hradiště, sbírka Sokol-tělocvičná jednota Uherské Hradiště, karton č. 14., inv. č. 75.

Obr. B2. Václav Malý: pohlednice. Soukromá sbírka.

84

Obr. B3. Neznámý autor: plakát sletové scény. Soukromá sbírka.

Obr. B5. Karel Nejedlý: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. B6. Artuš Scheiner: vedlejší sletový plakát. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, oddělení Grafika a fotografie, sbírka Plakáty, inv. č. 9P 23221.

Obr. B4. Luděk Marold: pohlednice (původně titulní list Památníku II. A III. Sletu). Soukromá sbírka.

85

Obr. B7. Karel Šimůnek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. B9. František Ţeníšek: pohlednice (původně diplom). Soukromá sbírka.

Obr. B8. Jakub Obrovský: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. B10. Mikoláš Aleš: pohlednice. Soukromá sbírka.

86

Obr. B11. Karel Šimůnek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. B13. Ladislav Novák: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. B12. Karel Šimůnek: pohlednice. Soukromá sbírka.

87

7.3. Příloha C – plakáty a pohlednice VI. všesokolského sletu (1912) Obr. C1. Kamil Vladislav Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C3. K. V. Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C2. K. V. Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C4. Alfons Mucha: plakát sletové scény. Národní muzeum, Oddělení tělesné výchovy a sportu, fond Sokol, inv. č. 24986.

88

Obr. C5. Jano Šrámek: plakát sletové výstavy. Národní muzeum, Oddělení tělesné výchovy a sportu, fond Sokol, inv. č. 5226.

Obr. C7. František Hnátek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C6. Ota Bubeníček: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C8. František Jelínek: pohlednice. Soukromá sbírka.

89

Obr. C9. Antonín Číla: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C11. K. V. Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C10. František Urban: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C12. Jindřich Hlavín: pohlednice (původně návrh plakátu). Soukromá sbírka.

90

Obr. C13. Alfons Mucha: pohlednice (původně hlavní, později zahraniční plakát). Soukromá sbírka.

Obr. C14. František Urban: pohlednice (původně vedlejší plakát). Soukromá sbírka.

91

Obr. C15. František Horník: hlavní sletový plakát. Archiv Sokola Brno I, bez inv. č.

Obr. C16. Tomáš Šrámek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. C17. K. V. Muttich: pohlednice. Soukromá sbírka.

92

7. 4. Příloha D – plakáty a pohlednice VII. všesokolského sletu (1920) Obr. D1. Josef Kaplický: pohlednice (původně titulní list Památníku). Soukromá sbírka.

Obr. D3. František Ţeníšek ml.: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. D2. Karel Stroff: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. D4. M. Matouš: pohlednice. Soukromá sbírka.

93

Obr. D5. František Horník: pohlednice (původně návrh plakátu). Soukromá sbírka.

Obr. D7. Josef Lír: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. D6. Jakub Obrovský: hlavní sletový plakát. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 231.

Obr. D8. Josef Kočí: pohlednice. Soukromá sbírka.

94

Obr. D9. Ludmila Macešková: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. D11. František Ţeníšek ml.: pohlednice. Soukromá sbírka.

___________________________________________________________________________ Obr. D10. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

95

Obr. D12. Karel Stroff: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. D13. Hugo Boettinger: pohlednice. Soukromá sbírka.

96

7.5. Příloha E – plakáty a pohlednice VIII. Všesokolského sletu (1926) Obr. E1. František Naske: hlavní sletový plakát. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 232.

Obr. E2. Oldřich Koníček: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E3. Otakar Štáfl: pohlednice. Soukromá sbírka.

97

Obr. E4. Alfons Mucha: plakát sletové scény. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 15374.

Obr. E5. Ferdinand Hiršl: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E6. Oldřich Cihelka: pohlednice. Soukromá sbírka.

98

Obr. E7. Josef Blaţek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E9. Josef Blaţek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E8. Josef Blaţek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E10. Richard Lauda: pohlednice. Soukromá sbírka.

99

Obr. E11. Viktor Krupec: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. E12 Hugo Boettinger: pohlednice. Soukromá sbírka.

___________________________________________________________________________ Obr. E13. Julie Mezerová-Winterová: pohlednice. Soukromá sbírka.

100

7.6. Příloha F – plakáty a pohlednice IX. všesokolského sletu (1932) Obr. F1. Josef Solar: pohlednice (původně návrh plakátu). Soukromá sbírka.

Obr. F3. Neznámý autor: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F2. Josef Solar: plakát sletové výstavy. Moravský zemský archiv, fond G 106 Sokol-krajský výbor Brno, inv. č. 510.

Obr. F4. Max Švabinský: hlavní sletový plakát. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 220.

101

Obr. F5. Ferdinand Hiršl: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F7. Antonín Morávek: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F6. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F8. Ludvík Vacátko: pohlednice. Soukromá sbírka.

102

Obr. F9. Antonín Pospíšil: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F10. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F11. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

103

Obr. F12. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. F13. Martin Benka: pohlednice. Soukromá sbírka.

104

7.7. Příloha G – plakáty a pohlednice X. všesokolského sletu (1938) Obr. G1. Karel Minář: hlavní sletový plakát. Moravský zemský archiv, fond G 106 Sokol-krajský výbor Brno, inv. č. 510.

Obr. G3. Ferdinand Hiršl: pohlednice (původně vedlejší plakát). Soukromá sbírka.

Obr. G2. Jan Malík a Vladimír Mráz: plakát sletové scény. MZA – stejná role i inv. č. jako G1.

Obr. G4. Jaroslav Šváb: plakát sletové výstavy. MZA – stejná role i inv. č. jako G1.

105

Obr. G5. Josef Orlík: zahraniční plakát (srbská mutace). MZA – stejná role i inv. č. jako G1.

Obr. G7. Marie Fischerová-Kvěchová: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. G6. Josef Soukup: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. G8. Marie Fischerová-Kvěchová: pohlednice. Soukromá sbírka.

106

7.8. Příloha H – plakáty a pohlednice XI. všesokolského sletu (1948) Obr. H1. Neznámý autor: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. H3. Štefan Leonard Kostelníček: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. H2. Neznámý autor: pohlednice. Soukromá sbírka.

Obr. H4. Štefan Leonard Kostelníček: pohlednice. Soukromá sbírka.

107

Obr. H5. Karel Svolinský: plakát sletové scény. Národní muzeum, Oddělení tělesné výchovy a sportu, fond Sokol, inv. č. 5242.

Obr. H7. Černohorská: vedlejší sletový plakát. Národní muzeum, Oddělení tělesné výchovy a sportu, fond Sokol, inv. č. 4630.

Obr. H6. Karel Svolinský: plakát sletové výstavy. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 32.931.

Obr. H8. Neznámý autor: plakát sletové výstavy. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 32.928.

108

Obr. H9. Jiří Hiršl: zahraniční plakát (anglická mutace). Národní muzeum, Oddělení tělesné výchovy a sportu, fond Sokol, inv. č. 3930.

Obr. H11. Karel Minář: hlavní sletový plakát. Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 32.929.

Obr. H10. Neznámý autor: zahraniční plakát (norská mutace). Moravská galerie v Brně, Oddělení grafického designu, inv. č. 32.927.

109