Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Bakalářská diplomová práce

Brno 2015

Lukáš Sterenčák

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Posedlost jménem lekníny, světlo a stín, prchavé okamžiky Claude Oscar Monet Bakalářská diplomová práce

Autor:

Lukáš Sterenčák

Vedoucí bakalářské diplomové práce:

PhDr. Dagmar Koudelková

Rok obhajoby:

2016

Anotace Tato bakalářská diplomová práce, nesoucí název Posedlost jménem lekníny, světlo a stín, prchavé okamžiky – Claude Oscar Monet, mapuje celoživotní dílo tohoto malíře, avšak s detailním zaměřením na jeho největší životní posedlosti, kterými se staly právě snové lekníny rostoucí v Giverny, neustále se měnící světelné podmínky vytvářející v malířových očích jedinečnou atmosféru a v neposlední řadě také snaha o zachycení nálady a subjektivního dojmu. Cílem práce je tedy zmapovat ty části malířova tvůrčího období života, které se vyznačují jeho největším zaujetím pro světlo, jež se mu spolu s touhou po zachycení okamžikovosti a prchavé nálady stalo celoživotní posedlostí. V takzvaném „období leknínů“, kdy dovedl svou malířskou techniku k dokonalosti, zcela opustil prostorovou hloubku a odklonil se od forem tradičního malířství. Jeho plátna s lekníny jsou tak triumfem ve snaze věrně zachytit vlastnosti samotného světla a pomíjivou náladu okamžiku.

Annotation This diploma thesis with the title Obsession named water lilies, light and shadow, fleeting moments – Claude Oscar Monet, maps the complete work of this painter, with particular detailed focus on his biggest life obsession – dreamy water lilies in Giverny, constantly changing light conditions creating unique atmosphere in the painter’s eyes, and last but not least an attempt to capture mood and subjective feeling. The aim of this work is to map the parts of artist’s creative period characterized by his greatest passion for light that became his lifetime obsession along with capturing fleeting mood and moments. In so called “water lily period” when he led his painting technique to perfection, Monet completely abandoned the spatial depth and diverted from traditional forms of painting. His lilies are then the triumph in his attempt to capture characteristics of the light itself and fleeting moods of the moment.

Klíčová slova Claude Oscar Monet, impresionismus, lekníny, světlo, prchavé okamžiky

Keywords Claude Oscar Monet, impressionism, water lilies, light, fleeting moments

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci Posedlost jménem lekníny, světlo a stín, prchavé okamžiky – Claude Oscar Monet vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Dagmar Koudelkové a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

V Brně dne 1. prosince 2015

_________________________________ vlastnoruční podpis autora

Poděkování Velmi rád bych tímto poděkoval PhDr. Dagmar Koudelkové za odborné vedení mé bakalářské diplomové práce, věcné připomínky, cenné rady a v neposlední řadě také za vyjádřenou podporu a důvěru, co se týče výběru samotného tématu. Vřelé díky, paní doktorko. Velké poděkování patří rovněž mé rodině, která mě po celou dobu mého studia velmi podporovala.

Obsah 1.

Úvod ______________________________________________________________ 1

2.

Claude Oscar Monet – život umělce ____________________________________ 4

3.

Claude Oscar Monet jako malíř světla __________________________________ 8 3.1

Inspirativní Bordighera a její světelné kontrasty ____________________________ 9

3.2

Malování v plenéru ___________________________________________________ 10

3.2.1

4.

3.2.1.1

Rouenská katedrála ____________________________________________________ 12

3.2.1.2

Kupky sena __________________________________________________________ 15

Světlo se mu stalo posedlostí na celý život_______________________________ 22 4.1

5.

Náznaky v rané tvorbě_________________________________________________ 23

4.1.1

Eugéne Boudin v roli velkého učitele ___________________________________________ 24

4.1.2

Propadl kouzlu mořských vln _________________________________________________ 25

4.2

Vše se zrodilo v zahradě _______________________________________________ 26

4.3

Terasa v Sainte-Adresse probouzí barvu ze spánku _________________________ 27

4.4

La Grenouillére kolébkou impresionismu _________________________________ 28

Prchavé okamžiky polapeny na malířském plátně ________________________ 33 5.1

6.

Obrazové série vzdávající hold světlu ___________________________________________ 11

Monetův osobitý styl malby ____________________________________________ 33

Snové lekníny ______________________________________________________ 36 6.1

Zahrada v Giverny ____________________________________________________ 36

6.2

Vodní hladina jako zrcadlo _____________________________________________ 37

6.3

V žáru ohně jediného okamžiku _________________________________________ 39

6.4

Až na umělecký Olymp ________________________________________________ 40

6.4.1

Cyklus snových leknínů pro pařížskou Oranžerii __________________________________ 40

6.4.2

Dojemné lekníny v Marmottan Monet __________________________________________ 42

7.

Závěr _____________________________________________________________ 48

8.

Resumé ___________________________________________________________ 51

9.

Summary _________________________________________________________ 52

10. Seznam použitých pramenů __________________________________________ 53 11. Seznam obrazových příloh ___________________________________________ 55

1. Úvod Tato bakalářská diplomová práce, jak sám její titul naznačuje, pojednává především o stěžejním motivu Monetova díla - o leknínech, které se mu staly posedlostí, múzou a láskou na celý život. Vedle proslulých Leknínů se práce zaměřuje také na základní aspekty jeho tvorby, které jsou pro tak geniálního a nadaného malíře, jakým Monet bezpochyby byl, charakteristické. Jedná se především o světlo a světelné podmínky, kterým Monet podřídil kompozici celé své malby, a také o jeho až obsesivní touhu vžít se do nálady daného okamžiku a co nejrealističtěji a bez příkras ji pomocí štětce přenést na malířské plátno. Dále se prostřednictvím této práce také zaměříme na základní principy impresionistické malby, které formoval a charakterizoval svým dílem právě Claude Oscar Monet, jenž je díky tomuto faktu považován za otce nejen celého impresionistického hnutí, ale i impresionismu1 jako takového. Claude Oscar Monet byl člověkem velmi skromným a sám sebe nepovažoval za nijak výjimečného umělce, který by převyšoval ostatní. Nepotrpěl si na žádné přehnané oficiality, ať již se jednalo o jeho dílo nebo o něho samotného. Jediné, o co stál, bylo malování. Potřeboval ho k životu, tak jako ostatní potřebují vzduch. Obrazně se dá říci, že kdyby Monet nemohl malovat, udusil by se. Což samo o sobě vyplývá z rozsáhlé korespondence, kterou malíř aktivně vedl s nespočtem svých přátel a se členy své rodiny. Claude Oscar Monet do svých obrazů promítl svůj subjektivní způsob vnímání světa. Zjednodušeně řečeno maloval to, co viděl. Avšak ne pouze očima, ale především skrze své srdce. A to pak prostřednictvím štětce a jeho zdánlivě nepropracovaných tahů, zvěčnil na malířském plátně. A bylo to, nebo spíše je, dílo vskutku grandiózní, které nepřestává i po více jak sto letech fascinovat a okouzlovat milovníky umění po celém světě. Monet byl v uměleckých kruzích proslulý tím, že se bezhlavě hnal za světlem ve všech jeho podobách, v jakých ho jen bylo možné spatřit. Byl posedlý jeho proměnami v různých fázích dne a ročních období. Svá plátna neváhal malovat kdykoliv a kdekoliv.

MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 270: umělecký směr, jehož název je odvozen od obrazu Clauda Oscara Moneta Impression, soleil levant, Le Havre (Dojem, východ slunce, Le Havre), 1872, Paříz – Musée Marmottan, vznikl ve druhé polovině 19. století jako reakce na ateliérovou malbu. Jeho cílem bylo malování v plenéru, neboli ve volné přírodě. Umělci usilovali především o zachycení prchavé nálady okamžiku. Za klasickou dobu impresionismu je označováno desetiletí mezi léty 1874 a 1884. 1

1

Byl ochoten podstoupit cokoliv, jen když se mu podařilo zachytit onen prchavý okamžik, jeho náladu, dojem. Ovšem mnoho kritiků tvrdilo, že to vše byly pouhé dojmy bláznivého umělce s patrnou vadou zraku. Dějiny jim ovšem za pravdu rozhodně nedaly, ba právě naopak. Claude Oscar Monet se stal revolučním malířem, kterého následovalo několik generací dalších umělců, jimž byl inspirací, učitelem a vzorem. Jeho obrazy leknínů dokážou poblouznit smysly i po více jak sto letech od doby, kdy byly namalovány, a nepřestávají nás uchvacovat stejně tak, jako Moneta kdysi uchvacoval sám jejich námět. Monetova plátna jsou plná světla a života. Na první pohled působí dojmem pravdivým, avšak při delším pozorování se zdají čím dál méně logická. Při pohledu na ně se tak propadáme hluboko do našich vlastních myšlenek a topíme se v nepřeberné paletě barevných odstínů. Ztrácíme pojem o realitě a ocitáme se ve snu, který pro nás Claude Oscar Monet namaloval. Jeho obrazy nám totiž ukázaly, že i obyčejný stín má barvu a že i v neprostupné mlze můžeme nalézt krásu a námět pro svoji malbu. To vše kdysi jednou větou vystihl Paul Cézanne, neboť o svém příteli prohlásil toto: „Claude Monet je jen oko, ale můj bože, jaké oko.“2 Cílem práce je nejen objasnit, v čem se Claude Oscar Monet a dílo, které stvořil, liší od jeho současníků z impresionistické skupiny, ale také skutečnost, proč je právě on označován za otce impresionismu. Práce se dále v několika kapitolách úzce zaměřuje na období malířských cyklů, ve kterém vytvořil úctyhodné množství obrazových výjevů s jediným motivem. Tato díla vznikala v přímé závislosti na proměnlivosti počasí a s tím souvisejícími proměnami slunečního svitu, světla a stínu. Do popředí svého zájmu řadím takzvané „období leknínů“, v rámci kterého Claude Oscar Monet vytvořil na několik stovek pláten výhradně s tímto snovým motivem, díky němuž mohl světu ukázat krásu, kterou dokáže vytvořit světlo v kombinaci se slunečními paprsky, vrženým stínem a třpytivými odlesky vodní hladiny. Aby práce nebyla tvořena pouze holým textem, který zpracovává faktické informace a přináší tak možnost hlouběji proniknout a následně pochopit onu problematiku světla, barev a stínů v Monetově tvorbě, jsou jednotlivé kapitoly doplněny o obrazové přílohy, které uvedený text obohacují o tolik potřebný vizuální rozměr, jenž je v případě

2

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 61.

2

takovéhoto typu práce nezbytný. V případě několika kapitol, které pojednávají přímo o konkrétních plátnech, jejichž prostřednictvím je daná problematika objasňována, jsou obrazové reprodukce umístěny vždy na konci dané kapitoly. A to i v případě, že se o nich pojednává v jejích jednotlivých podkapitolách. Pro snadnější orientaci jsou v textu použity vždy odkazy na konkrétní reprodukce nacházející se v obrazové příloze na konci kapitoly.

3

2. Claude Oscar Monet – život umělce Claude Oscar Monet (obr. č. 1 a č. 2), jeden z nejvýznamnějších francouzských malířů, jenž stál u zrodu impresionistického hnutí a položil tak základy nově se rodícího uměleckého směru zvaného impresionismus, se narodil 14. listopadu roku 1840 v Paříži, v ulici Laffitte číslo popisné 45 jako druhorozený syn obchodníka se smíšeným zbožím. Otcův obchod ovšem příliš neprosperoval a život v hlavním městě byl sám o sobě dosti nákladný. Rodina Monetových se tak především z finančních důvodů rozhodla v roce 1845 přestěhovat do přístavního města Le Havru, ležícího na pobřeží Normandie, kde se Monetův otec opět pustil do toho, co uměl nejlépe, do hokynaření. 3 Toto osudové rozhodnutí však bylo zásadním milníkem v Monetově životě. Jakmile mladý Claude spatřil moře, které omývalo břehy Le Havreského přístavu, tak se zamiloval. Monet vodu a její zrcadlící se hladinu, která mladého malíře tak okouzlila, miloval především pro její proměnlivost a světelné odlesky. Když mu bylo necelých patnáct let, v době, kdy Paříž hostila v pořadí historicky druhou světovou výstavu, se Claude Oscar Monet dostává do obecného povědomí kreslením karikatur nejznámějších osobností starobylého Le Havru. Zanedlouho na to se pak seznamuje s místním krajinářem Eugénem Boudinem, s nímž poprvé zakusil malování pod širým nebem. Na jaře roku 1859 poprvé odjíždí do Paříže, kde se při objevování místního uměleckého prostředí seznamuje s Camillem Pissarrem.4 V témže roce odmítl Salon francouzských umělců5, jenž upřednostňoval především umělecká díla, která byla prostředkem politické propagandy stávající moci, přijmout a vystavit obraz malíři s nápadně podobným příjmením tomu Monetovu.6 Jednalo se o Edouarda Maneta, který se v následujících letech stane Monetovým dobrým přítelem. V roce 1860 se zapsal na Akademii Suisse, soukromou školu umění. Učinil tak i přes nesouhlas a výslovný zákaz svého otce, který mu následně, aby ho potrestal, odňal veškerou finanční podporu. Monet

3

SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 4. NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 154. 5 MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 523: umělecká výstava poprvé pořádaná v Paříži roku 1667 na popud krále Slunce a mecenáše umění Ludvíka XIV. Od roku 1673 byly tyto každoroční výstavy francouzských akademiků pořádané Královskou akademií výtvarných umění realizovány v Palais Royal. Později od roku 1737 v prostorách Louvru známé již jako Salon Carré. Po protestech malířů, jakými byli například Édouard Manet a Gustave Coubert, jejichž obrazy byly konzervativní akademickou jurou odmítnuty, povolil Napoleon III. roku 1863 otevření tzv. Salonu odmítnutých. 6 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 20. 4

4

byl poté nucen žít pouze z vlastních úspor.7 Jeho studia malířství však náhle přerušil povolávací rozkaz a Monet musel nastoupit na vojenskou službu do Alžírska. V roce 1862 z důvodu těžkého onemocnění tyfem z vojenské služby odchází a následně se vrací zpět ke studiím. Ovšem tentokrát ne již na Akademii Suisse, ale do ateliéru malířské akademie Charlese Gleyra. A právě na Gleyrově akademii v Paříži se Monet seznamuje s Pierrem Augustem Renoirem a Frédéricem Bazillem, kteří se stanou jeho nejlepšími přáteli.8 V roce 1863 odmítla porota Salonu vystavit Manetovu Snídani v trávě, která Clauda Oscara Moneta inspirovala k namalování vlastní verze tohoto pobuřujícího obrazu. O tři roky později byl ve výstavních prostorách pařížského Salonu umístěn Monetův v pořadí již třetí obraz, a to Dáma v zelených šatech, který sklidil nevídaný úspěch. Monet tento obraz namaloval v rychlosti za pouhé čtyři dny, protože nebyl schopen dokončit velkoformátové plátno své verze Snídaně v trávě, jež měl v úmyslu poslat na Salon původně. Modelem při malování Dámy v zelených šatech stála Monetovi dívka jménem Camille Doncieuxová, která se později stala jeho ženou. V létě roku 1869 vznikají v takzvané kolébce impresionismu na La Grénouillére pověstná plátna, která maluje Monet bok po boku s přítelem Pierrem Augustem Renoirem. O rok později se však rozpoutá prusko-francouzská válka, která výrazně zasáhla do života všech zmíněných umělců a ve které také tragicky zahynul Monetův přítel Frédéric Bazille. V obavách o bezpečí své ženy Camille a syna Jeana, který se narodil v srpnu roku 1867, odjíždí Monet s rodinou do Londýna, kde je fascinován tamním podnebím a především všudypřítomnou mlhou. Po opětovném nastolení míru se vrací zpět do Francie, aby tak mohl o rok později v Le Havru vytvořit své nejslavnější dílo s názvem Imprese, východ slunce, Le Havre, které dalo právě se rodícímu uměleckému směru jméno.9 Na jaře roku 1874 si skupina malířů v čele s Monetem pronajala ateliér fotografa Nadara na pařížském Bulváru Kapucínů, kde uspořádala historicky první samostatnou výstavu impresionistů, která ovšem nesklidila očekávaný úspěch, ba naopak spíše posměch. Následující období života nebylo pro Moneta příliš šťastným. Zemřela jeho žena Camille, nedlouho poté i přítel Édouard Manet, který mu byl na uměleckém poli velkou inspirací. A také onen očekávaný a vytoužený úspěch byl stále v nedohlednu. V této těžké NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 25. HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 92. 9 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 154. 7 8

5

době namaloval několik pláten, jejichž námětem se stalo pařížské nádraží Saint-Lazare, kde byl fascinován oblaky páry a dýmu, které nepřetržitě chrlily komíny parních lokomotiv. Situace se začala obracet k lepšímu v době, kdy byla jeho díla vystavena u Duran-Ruella, obchodníka s uměním, se kterým se Monet seznámil při svém pobytu v Londýně. Díky Ruellovi se Monetova finanční situace zlepšila natolik, že si pro sebe a svoji rodinu mohl dovolit pronajmout usedlost v normandském Giverny, kterou také o sedm let později v roce 1890 koupil. Posléze na pozemcích kolem svého domu vybudoval působivou zahradu protkanou mnoha potůčky, jež napájely lesknoucí se vodní hladinu jezera s proslulými lekníny.10 V následujících letech Monet podnikal mnoho cest za hledáním nových námětů, jak tomu s oblibou říkal. Například v italské Bordigheře, kde obohatil svoji paletu o nové zářivé barevné tóny, strávil několik měsíců. Poslední desetiletí 19. století se neslo ve znamení takzvaných obrazových sérií. Pod Monetovým štětcem se tak zrodily série pláten Rouenské katedrály, Topolů na březích řeky Epte nebo Kupky sena. Při návštěvě Benátek pak svá plátna pro změnu zaplavil chladnými odstíny modrých a zelených odlesků vodní hladiny benátských kanálů. V roce 1911 ho zasáhla těžká rána v podobě smrti milované ženy Alice Hoschedé, se kterou se oženil 17. července roku 1892 a která mu byla nejen manželkou, ale především důvěrnou přítelkyní. Několik následujících let neměl vůbec chuť malovat. Když už se zdálo, že se vše obrací k lepšímu, zasadil mu osud další zdrcující ránu. V roce 1914 zemřel jeho prvorozený syn Jean. O dalších 5 let později umírá také jeho drahý přítel Pierre-Auguste Renoir, jehož údělem bylo do konce života malovat portréty. Monet zůstal sám. Poslední léta života věnoval své největší lásce, a to malování leknínů a vegetací bující zahrady. Claude Oscar Monet zemřel v požehnaném věku 86 let dne 5. prosince 1926 ve svém domě v Giverny, obklopen zahradou a vším, co tolik miloval. Pohřben je na místním hřbitově. Giverny se tak stalo i místem malířova posledního odpočinku.11

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 92-93. 11 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 154. 10

6

Obr. č. 1 - Claude Oscar Monet – autoportrét, 1886

Obr. č. 2 - Claude Oscar Monet, 1899

7

3. Claude Oscar Monet jako malíř světla Světlo patří spolu s barvou a linií k hlavním výrazovým prostředkům malířství. Způsoby světelné výstavby obrazu odpovídají převládajícím tendencím, jež jsou typické pro jednotlivé výtvarné epochy. Od znázornění vrženého stínu v helénistickém období, přes metafyzický smysl světla ve středověkém umění, šerosvit a jeho odstupňování v podobě takzvaného sfumata, které snižuje kontrast a zjemňuje jednotlivé linie, až po ohromující dramatické světelné efekty v baroku, se dostáváme k impresionistické malbě uspořádané skrze čisté skvrny nelomených barev.12 Zmíněná barva je ve skutečnosti transformovaným světlem a jako taková vzniká rozkladem slunečního paprsku na jednotlivé barevné složky. Z tohoto důvodu se impresionističtí malíři zaměřovali převážně na zobrazování světelných reflexů, pro které si volili odpovídající náměty. V případě Moneta se jednalo o krajiny s vodními plochami, které mu posloužily jako zrcadlo.13 Claude Oscar Monet, malíř, jenž je považován za prvního a zároveň také posledního velkého impresionistu, který dal světu skrze své obrazy jedinečnou možnost nahlédnout do duše umělce fascinovaného světlem, jeho hrou, proměnami a pomíjivostí. Právě na jeho plátnech jsme poprvé mohli spatřit skutečné světlo zachycené přesně tak, jak toho dne dopadalo a rozprostíralo se na předmětu Monetova malířského zájmu. Nebylo to však pouze a jenom světlo, které ho natolik uhranulo svojí nepolapitelností a nestálostí, ale také vržené stíny, odrazy a pohled na skutečný svět rozprostírající se kolem nás a skutečné životem pulzující bytosti zmítající se v radostných i smutných okamžicích lidského bytí. A především proto v dnešní době na díle tohoto osobitého malíře obdivujeme jeho neuvěřitelný cit pro zachycení neustále se měnícího denního světla, které vytváří svými proměnami neopakovatelnou hru barev na plátně a dává tak vzniknout jedinečným světlem prozářeným kompozicím. Malby sluncem zalité přírody, jež se pod vlivem proměnlivého denního světla neustále mění, zobrazují nejenom krajinu Monetovy milované rodné Francie, která bohužel jeho mistrovství jasných barev nechtěla dlouho přijmout a pochopit. Plátna s těmito

Světlo. Encyklopedie Cojeco [online]. Brno: Optimus s.r.o., 2000, 2006-07-19 [cit. 2015-12-08]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=93064&s_lang=2&title=sv%ECtlo 13 MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 270. 12

8

náměty nepřestávají fascinovat představivost milovníků umění naší epochy a jsou často označovány za takzvané dokonalé příklady impresionismu. A právě díky mistrovskému vyobrazení světla bývá Claude Oscar Monet označován za malíře světla. A tento titul mu bezpochyby náleží.

3.1 Inspirativní Bordighera a její světelné kontrasty Ve svém tvůrčím období života, které Monet zasvětil především hledání nových námětů, procestoval s přítelem Pierrem-Augustem Renoirem Azurové pobřeží, které ho uchvátilo zvláště svými modrými a růžovými barvami tak prudkými jako ohnivý plamen. Monet nemohl zapomenout na to jasné světlo a syté barvy, které spolu s Renoirem spatřili, a proto se hned na počátku následujícího roku 1884 znovu vypravil do středozemní oblasti. Ovšem tentokrát se sem vydal bez doprovodu, vybaven pouze stojanem, štětci a malířskými plátny, protože se mu vždy pracovalo lépe, když byl sám a řídil se pouze vlastními dojmy. Cílem jeho cesty byla Bordighera, malé severoitalské městečko ležící na pobřeží prosluněné Ligurské riviéry, které objevil během své první cesty a kde si spontánně usmyslil po nějakou krátkou dobu žít a také poznávat místní život a okolní krajinu, ale především malovat. A právě zde objevil něco, co dosud nikde jinde nespatřil a co ho okouzlilo natolik, že se nakonec rozhodl v tomto kraji obklopeném palmami a citrusovými háji zůstat namísto původně zamýšleného jednoho měsíce, měsíce celkem tři.14 Monet maloval velmi intenzivně, pracoval až na pěti plátnech současně, což bylo zajisté velmi vyčerpávající. Mnohem těžší pro něj však bylo vcítit se do námětů a přenést je na plátno. Proklínal palmy a klel kvůli nim, protože se nedokázal trefit do barvy zdejší krajiny. Byly chvíle, kdy byl dokonce zděšen tím, jaké barvy je nucen používat. Bál se, že to, co dělá, bude příšerné, ale přesto tomu naprosto rozuměl a věděl, že nemůže činit jinak. Onen jas světla byl pro jeho oko až přímo děsivý. S přibývajícím časem, který v Itálii trávil, viděl Monet obrovský progres, který jeho plátna prodělala od doby, kdy v Bordigheře namaloval svůj první obraz. Již se dokázal vcítit do krajiny, osmělit se, co se

14

NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 95-98.

9

míchání barev týče. Používal každý odstín růžové a modré, bylo to okouzlující a krásné. 15 Zdejší zářivý jas se pokusil vyjádřit prostřednictvím výrazných kontrastů studených a teplých barev tím způsobem, že právě vedle chladných modrých a zelených tónů kladl na bleděmodrý poklad celé spektrum žhoucích krémových, růžových a rumělkových odstínů a ke svým barvám přidával spoustu běloby. A i přesto všechno byl přesvědčen, že zobrazení tak sytě modrého moře a jasné oblohy je nad jeho síly16. Claude Oscar Monet se pokusil zachytit bezprostřední šok z viděného. Jeho malby jsou důkazem toho, že takového citu pro bezprostřednost lze dosáhnout jen s velkým úsilím. Z malby zmizely běžné představy o harmonii a dalších omezeních. Monet se prostřednictvím těchto svých pláten dostal až na samou hranici abstrakce.17 V Bordigheře byl fascinován téměř nikdy se neměnícím počasím, velmi sytou modří oblohy a zvlněného moře, která ho nutila používat mnohem jasnější tóny barev, jež nanášel na plátna ve velmi silné vrstvě. V Itálii měl tu čest stát tváří v tvář přírodě v její nejpozoruhodnější a nejzářivější podobě, což se samozřejmě promítlo na malířových plátnech a co také nastínilo směr, jakým se v budoucnu bude jeho tvorba ubírat.18 Výsledkem tohoto snažení je tak svítivý, pronikavý světelný kontrast propracovaných tahů štětcem.19 (obr. č. 3 a 4)

3.2 Malování v plenéru Claude Oscar Monet, který jakožto první malíř započal a dokončil malbu svého obrazu v plenéru neboli v exteriéru, byl skálopevně přesvědčen o skutečnosti, že umělec, který svá plátna maluje pouze v ateliéru, nemůže nikdy realisticky zobrazit svůj námět, natožpak světlo, které ho ze všech stran obklopuje. A právě ono světlo a snaha o zachycení námětu v podobě, v jaké se nacházel toho dne, kdy byl přenesen na plátno, byla pro malíře tak velkou posedlostí, že neváhal obraz malovat za jakýchkoli okolností a v jakémkoli počasí. Díky tomu nebylo nic neobvyklého na skutečnosti, že malba takovéhoto obrazu KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 79. 16 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 63-65. 17 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 61. 18 KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 15. 19 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 149. 15

10

mohla trvat několik dní, hodin, ale někdy také jen pár minut. Vše záleželo pouze na rychlosti měnících se světelných podmínek. Právě světelné podmínky byly rozhodujícím faktorem. Vnímavost ke změnám ročních období, kterou již bylo možné spatřit v nejranějších malbách tohoto senzitivního malíře, dosáhla nádherné hloubky a svého vrcholu ke konci 60. let 19. století. Toto období reprezentují především dvě Monetova plátna – Seina v Bennecourt (obr. č. 5) a Straka (obr. č. 6), která dýchají svěžestí, jež je spojena právě s plenérovou malbou. Ovšem i tato dvě plátna, která se zdají tak bezprostřední v reakci na viděné, při bližším zkoumání odhalují, že byla v různém rozsahu dotvářena v prostředí ateliéru. Je dokonce možné doložit důkaz o přemalbě obrazu Seina v Bennecourt, kde se Monet v určité fázi rozhodl domalovat na klín matky svého syna Jeana. A to pravděpodobně z čistě pragmatického důvodu, aby se obraz lépe prodal. Tyto zásahy odhalují, že malba jako taková začala vznikat v plenéru přímo před samotným zobrazovaným objektem, aby se tak Monet nezpronevěřil svému svědomí a tomu, v co věřil, ale v pozdějších fázích malby stejně došlo k její úpravě v ateliéru.20 Když šel Monet malovat ven, prohlásil, že musí zapomenout na to, co má před sebou. Představoval si, že například místo řeky a stromů vidí pouze malý modrý čtverec, růžový obdélník nebo žlutý pruh. A obraz tak maloval podle své fantazie. Namaloval tytéž barvy a tvary, až dostal svoji malou naivní impresi. Tato metoda však byla mnohými autoritami považována za primitivní a vulgární.21 Ona již zmíněná vnímavost k přírodě a změnám ročních období zřetelně vyplývá z jeho dopisů i maleb. A i přes veškeré počáteční finanční těžkosti nebylo jeho odhodlání malovat krajinu v plenéru nikdy zlomeno.22

3.2.1 Obrazové série vzdávající hold světlu Za svůj dlouhý a velmi plodný život namaloval Monet nepřeberné množství obrazů s různorodými náměty. K těm nejvýznamnějším patří plátna náležející k takzvaným obrazovým sériím, kterým věnoval malíř velkou část svého tvůrčího období života. Cílem HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 22-23. Impresionismus: Claude Monet [dokument]. Režie Phil GRABSKY, Ali RAY. 2006. 22 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 23. 20 21

11

těchto prací bylo sledovat jediný vizuální motiv za nejrůznějších situací, především pak tedy v závislosti na změnách světelných podmínek. V tomto směru byla nejdůslednějším pokusem vedle Kupek sena série pohledů na Rouenskou katedrálu, kterou maloval Monet s přestávkami mezi lety 1892 a 1894.23 Důvod vzniku těchto pláten byl v Monetově případě velmi prozaický. Nebyla to posedlost námětem samotným, ale světlem, které zobrazovaný objekt obklopovalo. Onen námět nebyl vůbec důležitý a vlastně nebyl ani předmětem toho, co chtěl malíř zachytit. Byl pouze nezbytným prvkem v procesu zachycení nepolapitelné hry světla a stínů.

3.2.1.1 Rouenská katedrála „Jsou prostě kolosální. Nikdy dřív, myslím si, nebyla architektura namalována tímto způsobem – s tak úžasně zachyceným celkovým dojmem, s citem pro velikost, velkolepost a zánik…“(Theodore Robinson, dopis J. Aldenu Weirovi, květen 1892)24 Západní průčelí gotické katedrály v normandském Rouenu bylo Monetem mistrně přeneseno na plátno ve více jako třiceti případech. Díky členité fasádě, bohaté figurální tvorbě a hojnému množství architektonických ozdob této monumentální církevní stavby, mohly prostřednictvím světlých barevných tónů a lehkých tahů štětcem vyniknout rozmanité odstíny světla, které dopadalo na porézní kámen, jímž bylo následně pohlcováno.25 Ony zdánlivě nedbalé tahy štětcem rozmisťoval Monet na plátně s takovým entusiasmem, jako když dirigent mává taktovkou.26 Monetovi šlo na plátnech především o světlo, kterým byl koneckonců posedlý. Při ztvárnění v ostrém slunečním světle vrhala katedrála hluboké stíny, které vytvářely ostrý reliéf stavby. V opačném případě, kdy se stavba nenacházela v záplavě přímého slunečního svitu, se fasáda katedrály zdá být mnohem plošší, pravidelněji zbarvená a zároveň se na ní netvoří ony hluboké stíny tak typické pro předměty skvící se v ostrém slunečním světle.27

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 56. 24 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 54. 25 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 116. 26 Impresionisté [TV seriál]. Režie Tim DUNN. Velká Británie: BBC, 2006. 27 SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 16-17. 23

12

Z pláten je patrné, že malíř změnil úhel pohledu celkem pětkrát. Vždy po namalování několika nových pohledů na průčelí katedrály se Claude Oscar Monet přesunul se svým malířským stojanem o kus dál, kde hledal nové, dosud neobjevené osvětlené plochy a stíny, jež vznikaly a měnily se v závislosti na tom, jak sluneční paprsky dopadaly na kružbou zdobené průčelí stavby.28 Monetova série obrazů s námětem rouenské katedrály Nanebevzetí Panny Marie svědčí o úzkostlivé pozornosti věnované detailům při znázorňování světla. Pomocí převážně modrých, žlutých a růžových odstínů zachytil přesný okamžik, kdy středověkou katedrálu zalila sluneční záře.29 Barevné efekty na fasádě katedrály, které Monet namaloval, byly vytvořeny spíše analyticky k tomu, co pozoroval, než skutečně přesným záznamem viděného. Monetova volná technika malby odpovídá jeho vynalézavému přístupu k barvě. A přesto, že jeho prvotním cílem bylo zachytit subjektivní zážitek z prchavého okamžiku, jsou jeho později přepracované malby mnohem více než pouze záznamem pomíjivého jevu. Sám motiv je zbaven nejen všech detailů, ale také své hmotnosti a zvláštnosti textury.30 Prostor samotného plátna není vyplněn pouze dílčím pohledem na západní portál a věže. Dalo by se totiž říci, že obraz je sám o sobě fasádou.31 Za povšimnutí také jistě stojí nápadná absence lidských postav. Tento fakt byl dán především malířovým stoupajícím odporem k tomu zabývat se moderním životem přímo, tak jako tomu bylo u jeho ranějších děl.32 Objekty jeho obrazů mu tak sloužily pouze k zachycení a pozorování barev.33 Byly jen jakousi kulisou a v jistém smyslu až záležitostí druhořadou, avšak stále pevně spjatou s malířovým snažením zachytit proměny stínu a světelné efekty. Monet skrze své obrazy studoval mírně se měnící světelné podmínky a účinky slunečního svitu v době, kdy zima přechází v jaro. Tyto světelné proměny mu evokovaly pomalu a rytmicky plynoucí čas.34 Pravdou je, že v žádném případě neusiloval o exaktní, ba dokonce fotografický obraz katedrály, nýbrž chtěl zachytit pocit a vizuální atmosférický a meditativní dojem, prostřednictvím kterého působila katedrála na jeho vnímavost. Při pohledu na plátna zblízka působí Monetovy Katedrály, jako by byly tvořeny 28

SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 16-17. Galerie umění, epizoda 11, Monet a jeho lekníny [dokument]. Režie Ryoko KUDO. Japonsko: NHK Educational TV, 2005. 30 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 57. 31 Tamtéž, s. 56. 32 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 54. 33 KRAUSSOVÁ, Anna-Carola. Dějiny malířství: od renesance k dnešku. Praha: Slovart, c1996, s. 78. 34 Impresionismus: Claude Monet [dokument]. Režie Phil GRABSKY, Ali RAY. 2006. 29

13

nedefinovatelným pestrobarevným zdivem, které se zdá být roztříštěno přímo na plátně. Tento efekt byl zapříčiněn vrženými stíny a lomem slunečního světla dopadajícího na velkolepé průčelí této monumentální gotické stavby.35 Monet se čím dál tím více přibližoval svému námětu. A i přesto byl stále přesvědčen o tom, že se jeho analýza světelných a atmosférických jevů na budově rouenské katedrály, nepovedla. To byl také jeden z důvodů, proč Monet ve třetím roce, kdy pracoval na svém obrazovém cyklu, pohledy na katedrálu ve svém ateliéru přemaloval. Pracoval na všech rozdílných náladách svých Katedrál současně, dokud nebyly všechny hotové a tudíž dokonalé. A právě díky neustálému přepracovávání vznikla na plátnech pastózní zrnitá vrstva barvy, která svojí strukturou velmi nápadně připomíná maltu.36 Po více jak dvou letech, které Monet s přestávkami strávil v Rouenu, vzniklo na třicet zdánlivě stejných obrazů, přičemž byl každý z nich jiný. Kontrasty mezi jednotlivými malbami

dávají

vzniknout

harmonii

spočívající

na

poměrně

malém

počtu

komplementárních barevných tónů. A ono velkolepé filigránské průčelí tohoto monumentu křesťanství se stalo podnětem pro rytmickou plošnou kompozici.37 (obr. č. 7 a 8) Monet se v jednom z dopisů adresovaných své ženě Alice Hoschedé svěřil: „Jak s plátny postupuji neustále vpřed a se svými katedrálami se blížím ke konci, je pro mě stále těžší sdělit, co cítím. Zároveň si uvědomuji, jak strašně arogantní je každý ten, kdo prohlásí, že svůj obraz dokončil. Dokončit, ať ji obraz nebo cokoliv jiného, znamená dovést danou věc k dokonalosti. Já sám se neustále nutím do práce, avšak nemohu dosáhnout pokroku, hledám stále něco nového, zvláštního a převratného. Těžce se prodírám kupředu, avšak vždy se jen dostanu do bodu, kdy jsem tím vším vyčerpán“.38 Dokonce později přiznal, že se v Rouenu budil zpocený hrůzou ze strachu, že se na něj celá katedrála zřítí, tak byl svým námětem pohlcen.

NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 118. HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 57. 37 Tamtéž, s. 57. 38 KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 126. 35 36

14

3.2.1.2 Kupky sena Již od počátku Monetovy malířské kariéry byla pro jeho tvorbu příznačná malba stejného námětu z různých úhlů pohledu. Toto pojednání však systematicky začal rozvíjet až na konci léta roku 1890. Když v krajině kolem Giverny tvořil svá mistrovská díla, na poli těsně za domem ho zaujaly kupky sena. Zpočátku ho neustále se měnící světlo rozčilovalo a vyvádělo z míry a jeho spotřeba pláten byla díky tomu obrovská. Ale poté, co na obrazech již nějakou dobu pracoval, si uvědomil, že neustálá potřeba dalších čistých pláten je naopak přínosem a že ono vytvoření cyklu obrazů se stejným motivem, který je namalován ze stejného místa, avšak s různým světlem a atmosférou, má samo o sobě vlastní hodnotu.39 Kupky sena Monetovi, stejně tak jako katedrála v Rouenu, posloužily nejen jako prostředek k zachycení světla ve všech podobách dne, ale zároveň také k polapení oněch pomíjivých okamžiků, a to vše právě skrze barevné tahy štětcem, které Monet rozmisťoval na malířské plátno s nasazením hodným obdivu tak, aby vše spojil do jednotné kompozice. Nebylo tedy nic neobvyklého spatřit malíře, jak poskakuje mezi několika rozpracovanými plátny najednou. Postupoval od jednoho k druhému a zase se vracel a to vše v závislosti na světelných podmínkách. Toto velké úsilí vyjádřil slovy: „Tvrdě pracuji, tvrdohlavě maluji řadu odlišných efektů, ale v tomhle ročním čase slunce zapadá tak rychle, že je nemožné udržet s ním krok… Když se člověk pokouší zachytit počasí, atmosféru a celkovou náladu, stačí to úplně k tomu, aby začal nepříčetně zuřit.“40 Mnozí ho tak považovali za blázna nebo minimálně za podivína. On však věděl své. Ruský malíř a teoretik umění Vasilij Kandinskij se v souvislosti s Monetovými Kupkami sena vyjádřil následovně: „Že to je stoh sena, o tom jsem se poučil v katalogu. Poznat jsem to ale nemohl… Nejasně jsem pociťoval, že v tomto obraze chybí předmět… Co mi ale bylo naprosto jasné, to byla netušená, předtím pro mě skrytá síla palety… Měl jsem dojem, že tu bylo tématem samotné malířství.“41 Poté, co si tento Kandinského výrok vyslechl samotný Monet, se prý od srdce zasmál a jeho reakci považoval pouze za vtipnou poznámku, které nepřikládal žádný význam. A to především z toho důvodu, že jemu HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 46. KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 120. 41 WALTHER, Ingo F. Malířství impresionismu: 1860-1920. Vyd. 2. Köln: Taschen, 2008, s. 353. 39 40

15

samotnému i nadále šlo v prvé řadě o zachycení dojmů, které v něm viděný předmět vyvolával. „Proto, aby toho dosáhl, nanášel barvy energickými a hustými doteky štětce. Svítivé nepravidelné skvrny, které neprokreslovaly žádný detail, tu existovaly v kontrastech vedle sebe a přes sebe. Byly tak pastózní, že jejich vlastní materiální substance bila do očí jako syrový reliéf. Okraje částeček barvy se leskly ve světle nebo vrhaly drobný stín. Ráno a večer, v pozdním létě, v zimě, ve slunečním světle a při zatažené obloze stál na tomtéž místě a sledoval, jak světlo proměňuje svět.“42 (obr. č. 9 a 10)

42

WALTHER, Ingo F. Malířství impresionismu: 1860-1920. Vyd. 2. Köln: Taschen, 2008, s. 353.

16

Obr. č. 3 - Vila na Bordigheře, 1884

Obr. č. 4 - Přístav Borgo - Bordighera, 1884

17

Obr. č. 5 - Seina v Bennecourt, 1868

Obr. č. 6 - Straka, 1866

18

Obr. č. 7 - Rouenská katedrála za poledního slunce, 1894

19

Obr. č. 8 - Rouenská katedrála v rudé záři, 1892

20

Obr. č. 9 - Kupky sena, 1890

Obr. č. 10 - Kupky sena v zimním ránu, 1891

21

4. Světlo se mu stalo posedlostí na celý život Claude Oscar Monet byl malířem jasného denního světla. Malířem nebe, sněhu, mraků zrcadlících se na vodní hladině. Je prvním malířem, který maloval téměř jednobarevně bílé obrazy. Až do svého stáří, do období grandiózních pozdních maleb leknínů, Monet míchal tuto bělobu k čistým barvám a vytěsnil tak z umění tlumené odstíny ospalých interiérů.43 Monet byl zkrátka malířem světla v jeho nezákladnější podobě. Ukázkovým příkladem této jeho posedlosti světlem jsou plátna (obr. č. 11 a 12), která vznikala při jeho střídavém pobytu v Londýně na počátku let sedmdesátých a poté na sklonku let devadesátých. Právě v Londýně byl okouzlen světlem, jež prostupovalo pověstnou hustou londýnskou mlhou, která však povětšinou nebyla výsledkem klimatických podmínek, nýbrž byla způsobena velmi těžce znečištěným ovzduším tohoto průmyslem pulzujícího velkoměsta. Romantickým novogotickým stavbám na Monetových plátnech dodávají strašidelnou a magickou náladu spektrální efekty slunce, které se snaží proniknout vrstvami londýnského smogu. Monet v jednom ze svých dopisů napsal: „Strašně moc miluji Londýn, ale jen v zimě. A je to především mlha, která mu dává jeho grandiózní šíři. Jeho pravidelné masivní bloky se stávají grandiózními právě v tomto tajemném plášti.“44 Monet dokázal dokonale pracovat s oním zahalujícím efektem mlhy, jež byla potemněna tunami sazí, které v zimě každodenně vypouštěly londýnské komíny. Tímto způsobem maloval svá spektrální plátna. Tvořit musel v rychlém tempu. Ve své londýnské pracovně, která byla umístěna v horním patře hotelu Savoy, si vybíral z tuctů rozpracovaných pláten seskupených v tomto jeho improvizovaném ateliéru podle právě se měnícího počasí, tak aby zvolený záběr mohl zachytit v každé denní době a ve všech harmoniích, které vznikaly proměnami světla a atmosféry za okny jeho hotelového ateliéru. V dopise své ženě Alice napsal: „Když jsem vstal, zděsilo mě, že není vidět mlha, dokonce ani náznak mlhy. Byl jsem zdrcený… ale kousek po kousku se kouř a mlha vrátily.“45 Monet prostě miloval, jak se prozaická realita hlavního města měnila působením

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 7. 44 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 62-63. 45 Tamtéž, s. 62-63. 43

22

mlhy. Jeho láska ke světlu a atmosférickým efektům londýnské mlhy je tak zcela evidentní.46

4.1 Náznaky v rané tvorbě V Le Havru, rušném přístavu na březích Severního moře, se Claude Oscar Monet na počátku své dlouhé umělecké kariéry věnoval kreslení karikatur osobností místního veřejného života. A byl v tom vskutku velmi dobrý, protože jako karikaturista byl hojně vyhledáván a měl mnoho mecenášů, kteří ho v jeho talentu podporovali. Od prvopočátku dával ve škole přednost nekonvenčnímu způsobu života před samotným studiem. Během výuky si tak na okraje stránek v učebnicích kreslil girlandy a své sešity zdobil fantaskními ornamenty a zachycoval do nich právě tváře a portréty učitelů a dalších osob z města, jež přitom neuctivě deformoval.47 „Karikovat jsem se naučil rychle. V patnácti letech jsem byl po celém Le Havru znám jako karikaturista… Za své portréty jsem si účtoval 10 nebo 20 franků za hlavu… kdybych v tom pokračoval, byl bych dnes milionářem.“48 Záhy na to dosáhl v tomto směru opravdové zručnosti. Jeho kariéra karikaturisty však trvala pouze do doby, než se setkal s o patnáct let starším Eugénem Boudinem, představitelem směru, který dnes označujeme termínem realismus. A právě tento umělec, který měl velkou zálibu v malování zátok a přístavů, změnil celý jeho dosavadní život. Řekl mu: „Máš talent, měl bys nechat téhle práce (karikování), která Tě dříve či později začne unavovat. Tvoje skici jsou výtečné, neměl bys to takhle nechat. Dělej to, co dělám já, nauč se dobře kreslit a obdivovat moře, světlo, modré nebe.“49

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 62-63. NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 13. 48 SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 26. 49 KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 181. 46 47

23

4.1.1 Eugéne Boudin v roli velkého učitele „Za skutečnost, že jsem se stal malířem, vděčím pouze Boudinovi… Oznámil jsem otci, že se chci stát malířem a odešel jsem do Paříže studovat umění“(Claude Oscar Monet)50 Eugéne Boudin, malíř, kterého označil Camille Corot pro jeho naturalistickou péči, s níž dokázal mistrně vystihnout atmosférické účinky světla na obloze a plynulé přechody jejich barevných odlesků, za „krále oblohy“, ukázal mladému Monetovi, jak rozumět tomu, že moře, obloha, zvířata, lidé a stromy jsou tak krásní v podobě, kterou jim vtiskla sama příroda, s jejich povahou, pravdivým způsobem existence ve světle a ve vzduchu, přesně takoví, jací jsou. Ironickým na celé této záležitosti však zůstává fakt, že mladý Monet zpočátku považoval realismus a výtvarný styl tohoto umělce za nesnesitelný a aniž by se s ním vůbec kdy předtím setkal, budila v něm jeho malba velmi silnou averzi a on tohoto muže doslova nesnášel. Ovšem bezprostředně po náhodném setkání obou umělců změnil na Boudina svůj názor. I když si vždy našel nějakou tu výmluvu, aby nemusel přijmout jeho jasně formulované pozvání ke společnému malování přírody v plenéru. Následující vývoj líčí Monet vlastními slovy: „Nastalo léto a já měl spoustu volného času, neuměl jsem si tudíž vymyslet pořádnou výmluvu, a protože už mě to vzdorování unavovalo, nakonec jsem se vzdal. Boudin byl nekonečně laskavý muž a vzal na sebe úkol učit mne.“ Monetovy oči se tak postupně otevíraly a on začal skutečně přírodě rozumět a milovat ji.51 Boudin především Moneta naučil dívat se kolem sebe a vidět krásu v obyčejných věcech. Učil ho, že vše, co namaluje přímo na místě, má sílu a neskutečný náboj, který v ateliéru v žádném případě nemůže nalézt.52 Řekl mu také, že žádná část malby nemůže zaujmout jen sama o sobě. Tu moc má pouze obraz jako celek, jehož každá dílčí část viděného je zaznamenávána jedinou skvrnou čerstvě nanesené barvy. Rovněž mu ukázal, jak malovat olejové skici v plenéru, tedy přímo před zobrazovaným motivem. Tyto rady a spousta dalších položily základy Monetovu celoživotnímu zájmu o barvu, světlo a zachycení atmosféry a nálady daného okamžiku.53 Monet řekl, že se tehdy cítil, jakoby mu 50

SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 4. NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 15-18. 52 Skandální impresionisté. In: Youtube [online]. Zveřejněno 27. 03. 2013 [cit. 2015-01-21]. Kanál uživatele rwndfcs. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=QNZnpVvEW_c 53 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 8. 51

24

někdo strhl z obličeje závoj. Pochopil totiž, co všechno může malba znamenat.54 A když jeho obrazy z cest spatřil Eugéne Boudin, tak prohlásil: „Myslím, že má všechny potřebné předpoklady a je tak na nejlepší cestě, aby se stal vůdcem našeho hnutí.“55

4.1.2 Propadl kouzlu mořských vln Čím dál tím častěji chodíval Claude Oscar Monet k moři, které se v jeho očích zdálo být jako živé. Mořská hladina ho učarovala natolik, že tím jeho dosavadní život získal nejen nový impuls, ale především úplně nový směr a smysl. Některý den bylo moře úplně modré, jindy zase smaragdově zelené. Nedokázal vyjádřit jeho vnitřní sílu, jeho rozmary, jeho nespoutanost. A to, jak ho dokáže proměnit malý obláček plující po blankytném nebi.56 U Moneta se projevilo velmi intenzivní romantické okouzlení silou živlů, které se jako pevnina, moře a nebe mísily na francouzském pobřeží.57 Byl zkrátka okouzlen tím drsným severofrancouzským pobřežím, jeho jasným světlem, neklidným mořem a stále se měnícím větrem a počasím.58 Monetova láska k moři zůstala celý život stejná. Dokonce také snil o tom, že by chtěl být po smrti pohřben právě v mořském příboji.59 Monet se tak, díky souhře všech těchto okolností a náhod, rozhodl stát profesionálním malířem a nastoupil tedy na malířskou akademii Suisse v Paříži a později také do soukromého ateliéru Charlese Gleyra. Ale až zde, v Paříži, se opravdu s konečnou platností rozhodl, že se stane malířem, který bude malovat v přímém kontaktu s realitou přírody.60 A právě za to všechno, jak ostatně sám řekl, vděčí Eugénu Boudinovi.

Skandální impresionisté. In: Youtube [online]. Zveřejněno 27. 03. 2013 [cit. 2015-01-21]. Kanál uživatele rwndfcs. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=QNZnpVvEW_c 55 SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 14. 56 Impresionisté [TV seriál]. Režie Tim DUNN. Velká Británie: BBC, 2006. 57 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 45. 58 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 8. 59 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 45. 60 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 23. 54

25

4.2 Vše se zrodilo v zahradě I přes grandiózní úspěch, který Monet sklidil na Salonu se svým plátnem Dáma v zelených šatech, ho stále neopouštěla myšlenka na vytvoření velké figurální malby61, která by nevznikala v prostorách ateliéru, nýbrž ve volné přírodě. Neodradil ho ani neúspěch jeho vlastní verze Manetovy Snídaně v trávě, která byla velmi ambiciózním projektem, jenž se později ukázal být nad jeho síly. Nevzdávajíc se a poučen z předchozího nezdaru se rozhodl vytvořit plátno mnohem menšího formátu, které by znázorňovalo čtyři ženy ve volné přírodě. A co je hlavní, mělo být celé od začátku až do konce namalováno v plenéru. Pro Moneta to byla nová výzva, které byl rozhodnut úspěšně čelit. Oním obrazem, který se dle názoru mnoha tehdejších kritiků a znalců umění příliš nezdařil, jsou Ženy v zahradě (obr. č. 13), jež měly svojí propracovaností předčít malířovu veleúspěšnou Dámu v zelených šatech, strhnout na sebe veškerou pozornost a zkostnatělým představitelům Salonu vyrazit dech. Úspěch se ale opět nekonal a vše tak zůstalo pouze u malířova zbožného přání. A právě díky tomuto nezpochybnitelnému faktu je celkem paradoxní, že zrovna tento obraz, který ani v nejmenším nedosahuje kvalit Monetových děl, ať již se jedná o práce z raného nebo pozdějšího období malířovy tvorby, se stal milníkem v Monetově honbě za světlem. Vysvětlení toho, proč mnozí tento obraz tak rychle odsoudili, je prozaické a pozorovateli při setkání s tímto dílem patrné již na první pohled. Postavy žen na plátně, pro které mimo jiné stála modelem Monetova první žena Camille, podle mnohých působí příliš strnule a do přírodní scenérie vůbec nezapadají. Obraz tak na mnohé své diváky může působit dojmem, že postavy byly na plátno domalovány až dodatečně a v původním záměru nemusely být zamýšleny. Jedná se ovšem o pouhé zdání pramenící z nepřirozené kompozice. I Sám Monet s odstupem času uznal, že se v tomto případě jedná o nepříliš vydařenou malbu. Ona neumělost obrazu tkví v tom, že znázorněný pohyb ženské figury nacházející se v pravé části obrazu působí velmi nepřirozeně, až mechanicky a vyvolává v nás dojem, že se ve scenérii objevila čistě náhodou a na obraze nemá co pohledávat.

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 17: tehdejší kritici, obecenstvo a především porota Salonu zastávali názor, že co se týče malby, je lidská postava vším, kdežto vyobrazení krajiny neznamená téměř nic. Z tohoto důvodu nechtěl Monet v počátcích své kariéry za žádnou cenu právě od figurální malby upustit. 61

26

Nutno také podotknout, že se malíř hlouběji nezamýšlí nad významem tohoto výjevu. Přítomnost žen v zahradě nemá logické opodstatnění a ony vypadají, jako by je někdo do přírodní scenérie doslova naaranžoval, což popírá hlavní myšlenku impresionismu – autenticky, bez příkras a se vší přirozeností zachytit prchavou náladu okamžiku. Avšak aby nebyly zdůrazňovány pouze nedostatky, tak musíme poznamenat, že tento obraz je v něčem přeci jen výjimečný a svým způsobem jedinečný. Jeho originalita se ukrývá v zobrazení slunečního světla, které se ve své velkoleposti rozprostírá na štěrkové cestě a zároveň vytváří na šatech sedící ženy pozoruhodné odstíny šedých tónů. „Monet zde zdůrazňuje především bělost květin a právě ony stíny, jež dopadají na šaty sedící ženy v popředí. Dále se pak zaměřuje na hedvábnou záři jejího obličeje tam, kde se sluneční světlo prosvítající slunečníkem setkává se světlem, které se odráží od jejích lesklých šatů. Se svěžestí, která nebyla doposud známa a s neomaleně silnými kontrasty staví své postavy do světla a stínu volné přírody. Monetovy Ženy v zahradě tak s velkou pravděpodobností poprvé odhalily jeho námět, a to světlo. Jeho obraz má život, ovšem ne život lidí, ale život světla a stínu.“62

4.3 Terasa v Sainte-Adresse probouzí barvu ze spánku Kouzlo a krásu květinových zahrad, které měly Clauda Oscara Moneta, jakožto ústřední motiv jeho tvorby, zaměstnávat a provázet po celý zbytek jeho života, objevil malíř v severonormandském pobřežním městečku Sainte-Adresse v roce 1867. „Jejich lesk a bujnost jej přiměly, aby v plné míře sledoval moc a účinky světla a barev.“63 Jak se sám později v rámci své rozsáhlé korespondence svěřil, právě v Sainte Adresse byl učarován záplavou květin a barev a ihned jejich kouzlu podlehl. Z tohoto období pochází obraz, který stál spolu s dalšími plátny zobrazujícími květinové zahrady, jež byly namalovány na stejném místě, avšak o rok dříve, na počátku malířovi celoživotní posedlosti, kterou se staly právě ony bujnou vegetací překypující zahrady s nepřeberným množstvím pestrých tónů a barevných květin. Oním plátnem je

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 17. 63 Tamtéž, s. 21. 62

27

obraz s výstižným názvem Terasa v Sainte-Adresse (obr. č. 14), který byl na rozdíl od všech ostatních tematických výjevů přece jenom něčím výjimečný a jedinečný. Jeho zmíněná jedinečnost je ukryta v samotné kompozici obrazu, který bývá často považován za jakousi předzvěst impresionismu. Monet zde totiž do jednotné kompozice spojuje moře, sluneční světlo, květiny a postavy lidí, což působilo ve své době velmi odvážně. Na tomto obraze se poprvé objevují barevné stíny a také samotné vyobrazení květin působí velmi uvolněně, což je dáno především způsobem, jakým byly květy namalovány. Tahy štětcem se na plátně téměř ztrácejí a co se týče vyobrazení samotného slunečního světla, je zde na první pohled patrný velký progres, který prodělala Monetova malířská technika od doby, kdy se pod jeho rukama zrodily Ženy v zahradě. Vůbec poprvé zde namaloval barevné stíny a také k zobrazení samotných květin přistupuje s daleko větší uvolněností než kdykoliv předtím. Nyní je znázorňuje pouze prostřednictvím zářivých skvrn nemíchaných barev, které samy o sobě neznamenají vůbec nic. Avšak v rámci celkové kompozice získají v našem oku svoji podobu a tvar. I přesto, že se jeho paleta rozjasňuje, stává se sytější a jeho styl výmluvnější, tak způsob, jakým zde malíř používá barvy a jak pracuje se štětcem, má stále ještě mnohem blíže k jeho ranému realistickému stylu malování než k impresionismu. Ale v každém případě se jednalo o předzvěst toho, co mělo zanedlouho přijít.64

4.4 La Grenouillére kolébkou impresionismu La Grenouillére bylo ve své době mezi Pařížany velmi populárním a oblíbeným výletním místem nacházejícím se poblíž Bougivalu, městečka vzdáleného od centra Paříže necelých šestnáct kilometrů. Spolu s plovárnou a zahradní restaurací se stalo oázou klidu a cílem mnoha výletníků. Camembert, malý kulatý ostrov s jediným vysazeným stromem uprostřed, nacházející se ve vodách takzvaného Žabího rybníka, známý také pod přezdívkou květináč, poskytl Monetovi a Renoirovi přitažlivý námět pro jejich rané impresionistické obrazy (obr. č. 15 a 16). Jejich malířské stojany stály při práci na stejném námětu vedle sebe, tak jako sami umělci, ale jejich malby, ačkoliv jsou si velmi podobné, odhalují základní rozdíly mezi oběma malíři.

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 21. 64

28

Monet spolu s Renoirem na březích Žabího rybníka maloval lidi, jejich osudy, světlo tančící mezi vlnkami a život. Život, který se odehrával přímo před jejich očima. Tak jak ho tehdy viděli, bez příkras a se všemi jeho nedostatky a ideály. Okouzleni a pohlceni atmosférou se onen jedinečný a neopakovatelný okamžik rozhodli namalovat. Viděli zde přírodu jasně - takovou, jaká byla toho dne na onom místě, poprvé a naposled. To bylo La Grenouillére. Na svých obrazech tak zachytili svět, jak ho spatřili právě v ten den a do směsice barev na plátně, jak by řekl Pierre Auguste Renoir, přimíchali i vlastní osud.65 La Grenouillére bylo později označeno za kolébku impresionismu. Monet zde totiž se svým přítelem Renoirem propracovával směr, který o pár let později soupeřil se všemi zažitými konvencemi v malbě. Tahy štětcem nebyly rozetřené a barva byla místy nanášena slabě a místy naopak velmi hustě. „Monet svůj obraz konstruuje zřetelnými vodorovnými tahy štětce a používá světel úsporně, ale za to rázně. Jeho malba je tak velmi energická. Co se týče palety, tak používá jen několik málo barev, především tlumených a chladných. Ve své kompozici stíny rozděluje rovnoměrně a bílé světlo umisťuje výrazně k okrajům, ruší zaostření do středu a místo toho vytváří široké dynamické tkanivo napnuté přes celé zorné pole, které spojuje plochu a plastickou hloubku. Monetovi se také podařilo zachytit hmotné vlastnosti povrchu vody a použít ji zároveň volně jako prostředku utvářejícího plochu.“66 Hlavní podstatou malby bylo zachycení opravdového světla. Barvy nebyly namíchány na paletě ani na plátně. Ve skutečnosti byly namíchány až okem diváka a my tak máme opravdu pocit, jako bychom se dívali na skutečně se třpytící odlesky slunečního světla na vodní hladině, stromech a loďkách.67 Všechna Monetova plátna, která v La Grenouillére vznikla, byla od začátku do konce namalována v plenéru pod širým nebem, tváří v tvář svému námětu. Především díky tomuto aspektu dokázal Monet zachytit ony pomíjivé spontánní okamžiky na povrchu malířského plátna. A právě v tomto ohledu byl impresionismus revoluční.

Impresionisté [TV seriál]. Režie Tim DUNN. Velká Británie: BBC, 2006. HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 26-29. 67 Impresionismus: Claude Monet [dokument]. Režie Phil GRABSKY, Ali RAY. 2006. 65 66

29

Obr. č. 11 - Londýnský parlament, 1901

Obr. č. 12 - Londýnský parlament, 1904

30

Obr. č. 13 - Ženy v zahradě, 1866

Obr. č. 14 - Terasa v Sainte-Adresse, 1867

31

Obr. č. 15 - La Grenouillere, 1869 (Claude Oscar Monet)

Obr. č. 16 - La Grenouillere, 1869 (Pierre-Auguste Renoir)

32

5. Prchavé okamžiky polapeny na malířském plátně Claude Oscar Monet se v jednom ze svých mnoha dopisů, které adresoval přátelům a členům své rodiny, zmínil, že námět obrazu pro něho má až druhořadý význam. To podstatné, o co usiloval, bylo zachycení toho nedefinovatelného, co žije mezi ním samým a námětem.68 Jediné, o co mu tedy šlo, bylo prostřednictvím štětce realisticky zachytit jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru a okamžikovost. Svými vlastními slovy to vyjádřil následovně: „Jsem stále zběsileji hnán potřebou vyjádřit, co cítím. Musím velmi tvrdě pracovat, aby se mi podařilo vystihnout to, co hledám - okamžikovost a především atmosféru, stejné světlo, které se rozlévá všude.“69 Namaloval tedy svět tak, jak ho viděl v danou chvíli, která se již nikdy nebude opakovat a do barevných tahů štětcem na plátně vtisknul i svůj subjektivní způsob vnímání světa. Stvořil tak svoji naivní impresi. Monet byl malířem, jenž maloval srdcem, nikoliv rozumem a který neustále hledal nové způsoby, jak nejlépe zobrazit svět a náš život v něm. Impresionismus, stejně tak jako Monetovo dílo, reprezentuje obraz, který dal tomuto uměleckému směru jméno. Jedná se o plátno s názvem Imprese: Východ slunce, Le Havre (obr. č. 17), které zobrazuje samu vznešenost rozbřesku nad Le Haverským přístavem. Pro tento obraz bylo Monetovi múzou samo divoce žhnoucí slunce, které vytvářelo vlnící se příval barev prchavého světla, kdy se z temné noci rodí jasný den.

5.1 Monetův osobitý styl malby Monet byl nesmírně fascinován výkyvy počasí a jeho stále více se měnící atmosférou. Proto pracoval na svých obrazech krajiny i za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek. Postupně si tak vytvořil rejstřík barev a techniku, která měla vyhovovat jeho způsobu vnímání přírody. Ze své malířské palety vyloučil veškeré tmavé barvy a mdlé tóny, které byly tak charakteristické pro krajinomalbu v jejím tradičním pojetí. Malíř pohlížel na svůj námět novýma očima. Později to vyjádřil slovy: „Připadal

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, zadní přebal. 69 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 46. 68

33

jsem si, jako kdybych se narodil slepý a náhle získal zrak.“70 Technika, kterou používal, byla založena na malých skvrnkách jasné barvy a rychlém, spontánním provedení, což se stalo jedním z hlavních rysů nově se rodícího uměleckého směru známého jako impresionismus.71 Editor časopisu L’Impressionnist Georges Riviére v souvislosti s impresionistickým pojetím barvy prohlásil: „Zpracovat téma kvůli barevnému tónu a ne kvůli tématu samotnému – to je to, co odlišuje impresionistu od ostatních malířů.“72

Obrazy tohoto impresionistického malíře postrádají detaily. Nikde na jeho plátnech nespatříme propracované tahy štětcem v pravém slova smyslu tak, jak je známe, což je nezpochybnitelným důkazem toho, že mu v prvé řadě šlo o zachycení nálady a dojmu. Při pohledu na jeho plátna se neubráníme dojemnému pocitu, který v nás evokuje způsob, jakým Monet používá barvy a jak nechává promlouvat pomocí štětce a zářivých odstínů své vlastní niterní pocity a okamžité dojmy z kompozice, která se mu zrodila přímo před očima.

Impresionisté [TV seriál]. Režie Tim DUNN. Velká Británie: BBC, 2006. KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 26-27. 72 WALTHER, Ingo. F. Malířství impresionismu: 1860-1920. Vyd. 2. Köln: Taschen, 2008, s. 4. 70 71

34

Obr. č. 17 - Imprese: Východ slunce, Le Havre, 1872

35

6. Snové lekníny Claude Oscar Monet se posledních devětadvacet let svého života věnoval malování pláten s dnes již proslulým motivem leknínů. A tak mezi léty 1897 až 1926 vzniklo celkem na dvě stě padesát výtvarných variací, jež se věnovaly jedinému tématu, a to leknínům. Leknínům, které znamenaly umělcův tvůrčí a výrazový vrchol a oficiálně jej uvedly do nového století.73 V souvislosti s těmito lekníny jakožto nevyčerpatelným námětem pro svá plátna Monet prohlásil: „Jsem stále posedlejší potřebou sdělit, co vidím a prožívám, a modlím se, abych měl před sebou ještě pár let, protože myslím, že v tomhle směru mohu udělat nějaký pokrok.“74 Takto hluboce byl svým námětem posedlý. (obr. č. 18, 19, 20, 21)

6.1 Zahrada v Giverny Giverny, malá vesnička ležící na březích malířovy milované řeky Seiny, vzdálená více jak sedmdesát kilometrů severozápadně od hlavního města Paříže, se stala v dubnu roku 1883 Monetovým domovem. A právě zde v Giverny se ona malebná zahrada (obr. č. 22 a 23) nachází. Zahrada, jež se pod rukama Clauda Oscara Moneta proměnila v živoucí umělecké dílo.75 Poté, co byl Monet v roce 1891 nucen absolvovat mnoho nepříjemností spojených s koupí pozemku poblíž domu, se mu bažinaté území podařilo úspěšně získat a on tak mohl začít měnit jeho tvář k obrazu svému. Na místě mokřin zbudoval své vysněné jezero, na jehož hladině se později lehce vznášely exotické lekníny, díky nimž se nesmazatelně zapsal do dějin výtvarného umění. O čtyři roky později nechal Monet vybudovat pověstný dřevěný můstek, který se klene přes zúženou část leknínového jezírka. Samotný most svým tvarem i vzhledem připomíná mosty japonských zahrad, které si malíř tolik oblíbil a ve kterých hledal inspiraci také pro svoji zahradu. Tento most zrcadlící se na klidné vodní

73 74

NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 138. KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s.

1. 75

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s 64.

36

hladině, zahalený v záplavě květů modrých a bílých vistárií se stal také častým námětem mnoha Monetových obrazů. Monet při budování zahrady zúročil své rozsáhlé znalosti, jež vyvěraly z jeho zájmu o japonské zahradní umění. Do své zahrady investoval spoustu energie, úsilí, času a také financí.76 Najal celkem šest zahradníků, kteří se měli starat o zahradu, z nichž jeden měl pečovat výhradně o leknínový rybníček.77 V průběhu let vyrostlo na pozemku kolem domu mnoho staveb. Počínaje garážemi, skleníkem, kotvištěm pro čluny, jež byly dalším motivem Monetových obrazů, a konče velkým ateliérem, který byl postaven speciálně pro velkorozměrná plátna umístěná v současné době v pařížské Oranžerii.78 Monet každé rostlině v zahradě určil její přesné místo. Plánoval a zakládal souběžné záhony nejen podle odrůd květin, ale také podle jejich barev. Již při výběru samotných květin myslel na náměty pro své malby. Svoje obrazy si tak doslova nakomponoval již od samého počátku, protože měl tu moc určit podobu přírodního světa, jenž se mu stal námětem a inspirací.79 Díky zahradě v Giverny nám Monet zanechal kus své vlastní duše, ale také světa, ve kterém žil. Zahrada je živým odrazem malířovy touhy zachytit bezprostřední náladu okamžiku, kterou vtisknul do svých snových pláten zobrazujících vodu, světlo, prchavé okamžiky. Tato zahrada je sama o sobě uměleckým dílem hodným obdivu. Sám Monet o své zahradě prohlásil: „Mým nejkrásnějším uměleckým dílem je má zahrada.“80

6.2 Vodní hladina jako zrcadlo Lekníny se staly malířovou posedlostí téměř na tři desetiletí. Byl jimi doslova poblázněn. Snažil se v myšlenkách ke svému námětu co možná nejvíce přiblížit, aby jej tak mohl snáze pochopit, nechat se pohltit jeho atmosférou, uchopit štětec a jemnými tahy stvořit něco nadpozemsky krásného. Novináři a uměleckému kritikovi, Gustavu HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 71. 77 Tamtéž, s. 82. 78 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 64. 79 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 72. 80 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s 64. 76

37

Geffroyovi Monet o práci na svých leknínových výjevech prozradil: „Musíte vědět, že mne má práce zcela pohlcuje. Pohledy na vodu a odrazy na ní se staly mou posedlostí. Přesahuje to zcela možnosti mého věku, a přesto chci úspěšně vyjádřit to, co cítím. Některé jsem zničil… Jiné začal… a doufám, že z té hrozné snahy něco vzejde.“81 Byla to tedy nejen snaha o zachycení neustále se měnícího světla a stínů, ale také výzva zachytit něco nedefinovatelného, co se každým okamžikem mění a nakonec pomine. Zpočátku maloval plátna zachycující okolní krajinu klasickým způsobem, co se kompozice obrazu týče. Vše bylo na svém místě, tak jak má být. Nebe se nacházelo v horní části plátna, země pak zrcadlově na straně opačné, tedy spodní. Později svůj zrak zaměřil na konkrétní předměty v krajině, avšak s tím rozdílem, že na těchto plátnech bychom obzor hledali marně. Nalezneme zde obvyklé sluneční paprsky, také stíny, ale oblohu nikoliv. A tak se přihodilo, že se Monetovou posedlostí stala vodní hladina, která měla to obrovské kouzlo, že dokázala odrážet obraz okolní krajiny a především oblohy. Nebe teď bylo pouze odrazem zrcadlícím se na vodní hladině a už se neobjevovalo v horní části obrazu, jako tomu bylo u děl předešlých. O těchto plátnech tedy hovoříme jako o krajinách zbavených obzoru. Byly to vlastně jakési výseče, které zrcadlily krajinu, stromy a právě ono nebe. O takovýchto obrazech ovšem nemůžeme hovořit jako o klasické krajinomalbě. Sám Claude Monet je označil za díla odražené krajiny.82 Celou okolní krajinu tak bylo možné spatřit pouze v jejích odlescích. Voda působila tak živě a byla Monetovi velkou inspirací. Odlesky na její hladině se díky jeho štětci staly jakýmsi mementem onoho prchavého okamžiku, který se Monetovi tak geniálním způsobem podařilo zachytit. Svojí mistrovskou rukou s pomocí štětce zachycoval tisíce neuvěřitelných barevných odstínů, které skládal do působivé světelné mozaiky.83 Může se tak zdát, že se jedná pouze o barevné skvrny a čáry, jež jsou ledabyle naneseny na plátno. Zblízka tak malby opravdu působit mohou, ale pokud si od plátna poodstoupíme a ocitneme se v dostatečné vzdálenosti, naskytne se nám neuvěřitelný pohled, při kterém na nás z této KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. Praha: BB art, 2005, s. 142. 82 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 83. 83 Tamtéž, s. 83. 81

38

změti barevných tónů vystupují obrysy, které se až teprve v našich očích spojí v celistvý obraz. A právě díky tomu působí Monetovy malby tak, jako by pocházely ze snu. Snad i proto jsou často označovány jako snové Lekníny. Pokaždé totiž odhalovaly svoji odlišnou tvář a výraz, a to pouze díky tomu, jak se v průběhu celého dne měnily v závislosti na různé intenzitě slunečních paprsků. Při pohledu na jeho plátna s lekníny se tak zdá, jako by se plně ponořila do vodní hlubiny a pouze díky světlu prostoupenému do námětu jsme schopni spatřit úplnou kompozici obrazu v celé jeho kráse. (obr. č. 24)

6.3 V žáru ohně jediného okamžiku V závěru malířova života se jeho plátna výrazně proměnila. Často je to přičítáno umělcovu špatnému zraku. Ve skutečnosti se však jednalo spíše o nejvyšší stupeň jeho geniality, díky níž zachytil své pocity plynoucí z vnímání námětu, který je zde téměř k nenalezení. O těchto malbách již můžeme hovořit jako o dílech velmi abstraktních a novátorských, nikoliv tedy o dílech impresionistických v tom pravém slova smyslu. Jedná se o čisté umění, které je pouhým vyjádřením pocitů a nálady okamžiku. Ztrácí se zde skutečný předmět, který je námětem samotného obrazu. Zůstávají jen pouhé sluncem prosvícené barevné plochy. V posledních letech svého života vytváří už jako téměř nevidoucí starý muž malířské vize působící jako velkolepé symfonie čistých barev.84 Jeho plátna již neovládala chladná voda v tónech modrých a zelených odstínů, která jej po celý život přitahovala a neustále vzrušovala, nýbrž oheň. Jeho snové jezero s lekníny se náhle ocitlo v plamenech. Díky použitým zářivým a sytým barvám v odstínech červené, žluté a oranžové barvy se před námi vynořují obrazy mocné, plné energie, jež hovoří o umělcově nezlomné a houževnaté vitalitě. Síla, která umělce nesla jeho životem, strávila sama sebe v žáru ohně jediného okamžiku a smrtí malíře dne 6. prosince roku 1926 náhle uhasla.85 (obr. č. 25 a 26)

MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 403. 85 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 86-90. 84

39

6.4 Až na umělecký Olymp Dvousetmetrové jezírko, které v Giverny vybudoval, mu sloužilo jako ateliér. Lekníny vznášející se klidně na hladině mu pokaždé odhalovaly jiný výraz, jak se v průběhu dne měnily pod různou intenzitou slunečního světla. Monet na toto téma za svůj život namaloval opravdu nepřeberné množství obrazů. Častokrát za svá plátna sklidil posměšné kritické komentáře, které jeho obrazy s lekníny označovaly za trapné výtvory poloslepého starce. Ať již mnozí tvrdili cokoliv, plátna s motivem leknínů, která srší intenzitou a kde se srážejí a prolínají barvy, jsou považována za mistrovské dílo geniálního malíře, který se na náměty svých obrazů díval nejen očima, ale především srdcem.86 Po malířově smrti zdědil obrazy s motivy leknínů jeho syn Michel a ony tak díky jeho nevelkému zájmu o umění upadly v zapomnění. O znovuobjevení Leknínů se v padesátých letech minulého století zasloužila Katia Granoff, majitelka několika prestižních galerií, v jejichž prostorách se rozhodla uspořádat výstavu, na které Monetovy Lekníny opět spatřily světlo světa. Když Katia Lekníny spatřila, prý prohlásila: „Nádherné obrazy. Tyhle Lekníny jsou pro dnešní umění jako stvořené.“87 A měla pravdu, neboť Monetovy Lekníny jsou, jakožto vrcholný počin celého impresionistického hnutí, považovány za jakýsi pomyslný most mezi uměním devatenáctého století a epickou abstrakcí století dvacátého.88

6.4.1 Cyklus snových leknínů pro pařížskou Oranžerii „Jednu dobu jsem byl v pokušení použít lekníny jako čistě dekorativní záležitost v místnosti. Zdi by byly pokryty pouze tímto motivem, místnost by poskytla útočiště pro pokojné přemítání uprostřed kvetoucího akvária.“(Citováno podle Rogera Marxe, „Lekníny p. Clauda Oscara Moneta“, červen 1909)89

Galerie umění, epizoda 11, Monet a jeho lekníny [dokument]. Režie Ryoko KUDO. Japonsko: NHK Educational TV, 2005. 87 Tamtéž. 88 Impresionismus: Claude Monet [dokument]. Režie Phil GRABSKY, Ali RAY. 2006. 89 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 76. 86

40

Celkem osm velkoformátových panelů s jediným motivem, a to lekníny, se Claude Oscar Monet rozhodl darovat francouzskému státu a vzdát tak hold pařížskému památníku umění, jehož se tímto stal součástí. Malíř tak stvořil monumentální výjevy znázorňující jezero s lekníny ve všech podobách krásy, tak jak ho spatřil toho dne poprvé a naposled. Poslední léta Monetova života byla doslova hektickým obdobím, co se jeho tvorby týče. Malíř ve velké míře trpěl depresemi, jež byly umocněny smutkem ze smrti jeho milované ženy Alice, prvorozeného syna Jeana a věrného přítele Renoira. Zároveň byl spalován úzkostí, která pramenila ze zjištění, že mu už na tomto světě nezbývá tolik času, kolik by potřeboval na to, aby mohl prostřednictvím štětce zachytit všechny ty úžasné vjemy, které ho obklopovaly. Jako nikdy předtím na sebe kladl obrovské nároky a v častých záchvatech strachu před průměrnými pracemi spálil a zničil mnoho svých skic a obrazů. Obával se především toho, že by se po jeho smrti mohla dostat na veřejnost nedokončená plátna nebo plátna pochybné kvality.90 Monet se pouštěl do stále odvážnějších projektů. V důsledku toho nakupoval mnohem větší plátna, na kterých mohl ve velkém měřítku experimentovat s odstíny a barvami jako nikdy předtím. A zde, mezi změtí představ a snů, se zrodil nápad stvořit monumentální plátna zobrazující jezero s lekníny ve všech jeho podobách. Přes veškeré peripetie, které realizaci tohoto velkolepého projektu provázely, vzniklo dvaadvacet samostatných pláten, jež byly seskupeny do osmi cyklů. Tento nevídaný projekt, ve kterém se aktivně angažoval i tehdejší francouzský první ministr vlády Georges Clemenceau, si vyžádal rekonstrukci budovy Oranžerie situované přímo v srdci Paříže, dnes Muzeum Oranžerie, která byla vybrána jako vhodné místo pro instalaci těchto majestátních obrazů. Cyklus leknínů si mimo jiné vyžádal také stavbu rozlehlého ateliéru na pozemku v Giverny, jenž byl dispozičně přizpůsoben velikosti zamýšlených pláten. Claude Oscar Monet měl původně v úmyslu darovat francouzskému státu pouze dva panely oslavující motiv leknínů, a to ty se smutečními vrbami v popředí, jež jsou zobrazeny v měnícím se světle různých fází dne a jednotlivých ročních období. Ale poté, co se dozvěděl, že by tato jeho díla měla zdobit zdi pařížské Oranžerie, rozhodl se darovat

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 86. 90

41

francouzskému památníku umění všech osm cyklů, na kterých pracoval od roku 1916 až do posledních dní svého života. Toto velkolepé umělecké dílo bylo slavnostně zpřístupněno široké veřejnosti dne 17. května roku 1927, tedy necelých šest měsíců po umělcově smrti. Sám malíř se již bohužel vernisáže pořádané k této příležitosti zúčastnit nemohl. Jeho Cyklus leknínů se stal nejen oslavou konce první světové války, ale zároveň také vzdává hold impresionismu jako takovému a všem jeho představitelům. Toto ojedinělé dílo zobrazující lehké odstíny a kouzelné, nádherné odlesky jezera, jež vznikalo díky Monetově téměř úplné nevidomosti po paměti a jehož podoba pramenila z velké části z malířova vnitřního zraku,91 se stalo jakousi lyrickou odpovědí na radosti a tragédie lidského bytí.92 Právem tak francouzský malíř a grafik André Masson nazval pařížskou Oranžerii „Sixtínskou kaplí impresionismu“.93 (obr. č. 27)

6.4.2 Dojemné lekníny v Marmottan Monet Vedle slavné Oranžerie, která vzdává hold nejen Claudu Monetovi, ale i celé éře impresionismu, je největším chrámem oslavujícím Monetovy Lekníny muzeum Marmottan Monet v Paříži, kde se nachází na devadesát čtyři Monetových pláten, z čehož celých třicet je věnováno malířovu milovanému námětu, snovým leknínům. Dohromady svedla Clauda Oscara Moneta s muzeem Marmottan Monet vášnivá sběratelka umění jménem Victorine Donop de Monchy, která se ze strachu o svoji sbírku, v době, kdy v Evropě zuřila druhá světová válka, na muzeum obrátila s prosbou o její ukrytí na bezpečné místo. V roce 1957 pak celou svoji impresionistickou kolekci umění, která zahrnovala také obraz Imprese: Východ slunce, Le Havre, této instituci darovala. A tak byly v muzeu Marmottan poprvé vystaveny Monetovy obrazy. Jeho malby s motivem leknínů a zrcadlící se vodní hladiny Monetova rybníka jsou označovány za vrchol umělecké tvorby tohoto geniálního malíře, který nás přinutil vidět svět svýma očima.

NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 150-151. HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 81. 93 HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, s. 189. 91 92

42

Obr. č. 18 - Lekníny, 1908

Obr. č. 19 - Lekníny, 1914 – 1917

43

Obr. č. 20 - Lekníny, 1916

Obr. č. 21 - Lekníny, 1916

44

Obr. č. 22 - Dům a zahrada v Giverny

Obr. č. 23 - Klenutý japonský most porostlý vistáriemi

45

Obr. č. 24 - Lekníny, vodní krajina, oblaka, 1903

Obr. č. 25 - Japonský most, 1918-1924

46

Obr. č. 26 - Rybník s lekníny, 1920-1926

Obr. č. 27 - Cyklus leknínů, Muzeum Oranžerie – Paříž, 1916 - 1926

47

7. Závěr Claude Oscar Monet miloval vodu a v paprscích slunce zrcadlící se vodní hladinu, jež pro něj byla jakýmsi paralelním světem světa skutečného, našeho světa. Ona prosvětlená vodní hladina pro něho byla malým vesmírem, kterého se nemohl nabažit. Díky tomu na nás jeho plátna působí, jako by pocházely z jiného světa, který je nad naše chápání. Monetovým skromným přáním bylo, abychom se jimi nechali pohltit, unést a abychom, byť jen kratičký okamžik, pocítili to, co cítil on, když je tvořil. Dal nám tím zakusit alespoň to málo ze svého vlastního světa. Nakonec nám tady po něm zůstaly pouze jeho obrazy plné dojmů, zahrada a jeho subjektivní způsob vnímání světa. Jak bylo již nesčetněkrát řečeno a napsáno, Claude Oscar Monet je považován za otce uměleckého směru zvaného impresionismus. Jedním z důvodů, proč ho umělecké kruhy titulují jako duchovního otce celého impresionistického hnutí, zůstává fakt, že tento směr, který vznikl jako reakce na ateliérovou malbu a který tak upřednostňuje malování v plenéru, byl přímo pojmenován po jednom z jeho obrazů – Imprese: Východ slunce, Le Havre. Toto výjimečné dílo se tak výrazně odlišovalo od obrazů ostatních malířů, kteří toho roku společně s Monetem vystavovali v ateliéru fotografa Nadara, že si ho vzal na paškál umělecký kritik francouzského satirického časopisu Charivari, Louis Leroy, který o něm napsal: „Byl jsem přesvědčen, že jde o impresionismus – čili dojmismus. Říkal jsem si, že když jsem byl tak dojat, musí tam nějaký dojem – čili imprese být… A opravdu, jaká svoboda, jak snadno zvládnuté řemeslo! Tapeta na zeď je již ve své zárodečné fázi propracována lépe než tato krajina.“94 Byl to tedy Leroy, z jehož urážky, jak byla jeho kritika impresionisty a především Monetem vnímána, vzniklo jejich pojmenování. Tímto svým výrokem ovšem Leroy pouze potvrdil výjimečnost Monetovy tvorby, kterou však zatím nikdo nedokázal pochopit, natož ocenit. Tehdejší společnost stále ještě nebyla připravena toto nové umění přijmout. A pokud tedy i nadále platí, že hlavní podstatou impresionismu bylo zachycení okamžikovosti, nálady a duševního rozpoložení malíře, tak právě Claude Oscar Monet byl v pravém slova smyslu ryzím impresionistou. A to především proto, že všichni ostatní Monetovi přátelé malovali jen předměty, za to Monet maloval podobu onoho předmětu v určité denní době. Monet se tedy lišil od ostatních 94

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 32.

48

především v tom, jak rozdílně ke svému námětu přistupoval. Námět pro něj měl až druhořadý význam. Jeho jedinou snahou bylo zachytit to nedefinovatelné, co žilo mezi námětem a jím samým. V tomto je jeho tvorba revoluční a právě z tohoto hlediska se diametrálně liší od tvorby jeho přátel – současníků z impresionistické skupiny. Tuto hypotézu potvrzuje vytvoření obrazových sérií Rouenská katedrála a Kupky sena, o kterých práce pojednává a dále tuto problematiku rozvádí v samostatných kapitolách 3.2.1.1 a 3.2.1.2. V obou případech se jedná o zobrazení podoby předmětu v určité denní době, kdy námět má až druhořadý význam. Odlišné bylo i malířovo pojetí a zobrazení světla. Monet na svých plátnech nepoužíval černou barvu, šedé valéry ani konturové kresby, což o ostatních ze skupiny říci nemůžeme. „Užíval pouze nelomených spektrálních barev, snažíce se tak vyjádřit působení odražených světelných paprsků v umělcově oku, jež umožňují skutečné vidění vnějšího světa.“95 Claude Oscar Monet vnímal svět kolem sebe jako nepřetržitý proud rozličných barev a pohybu, který se nedá zadržet. „Jeho cílem bylo malovat, jak sám malíř řekl, nenamalovatelné a bez ohledu na konvence oslavovat pomocí štětce a malířského plátna neustálý a nekončící pohyb přírody vnímaný zrakem a časem.“96 Jeho malířská technika se vyvíjela velmi rychlým tempem. Tahy štětcem se rozvolnily, paleta rozjasnila a jeho plátna, která působila až hrubým a nedokončeným dojmem, byla nyní tvořena pouze skvrnami mihotajících se barev, které se teprve až v oku diváka spojily v jednotnou kompozici. Důvodem pro to bylo rychlé, skicovité zachycení podoby viděného. Malířská technika, kterou užíval, byla pravým opakem v té době tak populární valérové malby97. Monet novátorsky používal čisté a zářivé barevné tóny, neustále zvyšoval svítivost a barevnost svých obrazů, až dospěl do fáze, kdy „optický dojem ustupuje subjektivnímu výrazu“98. A proto tak můžeme říci, že Monetova plátna z pozdního období zachycují prožitek a vitalitu v mocných řetězcích a ve víru barevných pigmentů přecházejí „od vizuálního k vizionářskému“99.

MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 270. 96 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 5. 97 MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 564: šerosvit - malba světlem a stínem. 98 Tamtéž, s. 403. 99 HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 5. 95

49

Prostřednictvím leknínů a odlesků vodní hladiny zahradního jezírka přinášel Monet na těchto svých plátnech „čistý zrakový vjem“100. „Ústředním tématem se mu stal abstraktní charakter barvy a tvaru.“101 Malíř o svých Leknínových cyklech prohlásil: „Čekal jsem, až se zformuje myšlenka, až se seskupení a kompozice témat pomalu utřídí v mém mozku.“102 Postupem času si vypěstoval schopnost emotivní a duchovní představivosti, která vycházela z jeho vnitřního zraku, což vyjádřil slovy: „Potřeboval jsem trochu času, abych porozuměl svým leknínům. Zasadil jsem je pro pouhou potěchu, pěstoval jsem je, aniž mě napadlo je malovat. Krajina vám nepronikne pod kůži v průběhu jediného dne. A potom, náhle, se mi vyjevila velkolepost mého jezírka a já se chopil palety.“103 Monetovy Lekníny, které grandiózně uzavíraly jeho celoživotní uměleckou tvorbu, jsou považovány za jeho „tvůrčí a výrazový vrchol a oficiálně jej uvedly do nového století“104. Claude Oscar Monet a především jeho dílo bylo pochopeno a oceněno až dlouho po jeho smrti, kdy bylo přehodnoceno a začalo být vnímáno jako předchůdce současného moderního umění. Monet byl také inspirací pro mnoho svých následovníků, jako byl například Jackson Pollock nebo Clyfford Still, kteří v jeho obrazech viděli spojení „s vlastním svobodným a instinktivním pojetím barvy, která odkazuje na sebe samu a na umělcovo vnitřní rozpoložení“105. V současné době se Monetovy obrazy, tak jako nikdy předtím, těší obrovské popularitě a představují jakýsi symbol jedné éry dějin výtvarného umění.

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, s. 68. SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, s. 25. 102 Tamtéž, s. 25. 103 NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, s. 151. 104 Tamtéž, s. 138. 105 Tamtéž, s. 152. 100 101

50

8. Resumé Cílem předložené bakalářské diplomové práce s názvem Posedlost jménem lekníny, světlo a stín, prchavé okamžiky – Claude Oscar Monet bylo prostřednictvím důkladné analýzy pečlivě zvolených knižních i dokumentárních zdrojů podat ucelený pohled na problematiku světla a jeho proměn v malířově tvorbě. V souvislosti s malbou v plenéru se stalo Monetovi jednou z jeho životních posedlostí právě ono světlo. Dokonalému zachycení světla a světelných efektů na objektech svého zájmu podřídil Monet ve své tvorbě téměř vše. Práce mapuje ty fáze jeho života, které se vyznačují velkým nadšením pro světlo a jeho okamžité zaznamenání na malířském plátně. Vedle světla kladl Monet také důraz na zachycení bezprostřední nálady přítomného okamžiku, který se již nebude nikdy opakovat, čímž vdechnul obrazu jakýsi vnitřní život. Jeho vášeň pro světlo a okamžikovost splynula v jedno tehdy, když si jako středobod svého zájmu zvolil lekníny a zrcadlící se vodní hladinu jezírka u svého domu v Giverny, která odrážela okolní přírodu a přinášela tak na plátno třetí rozměr. Lekníny již nebyly pouhým námětem, ony samy byly uměleckým dílem hodným obdivu. Monet v případě Leknínů promítl do maleb s tímto snovým motivem svůj talent a cit pro zachycení světla a barvy a odhalil tak své vytříbené malířské oko.

51

9. Summary The aim of my bachelor thesis with title Obsession named water lilies, light and shadow, fleeting moments - Claude Oscar Monet was by means of thorough analysis and a delicate choice of bibliography to give a comprehensive perspective on light and its variations in the artist's work. In terms of painting light became one of Monet’s life obsessions. He subordinated almost all in his work to his search for perfect capturing of light and its effects on objects. The thesis maps the stages of his life which feature great passion just for light and his immediate reflection in the painter’s canvas. In addition to light, Monet put the emphasis on capturing the immediate mood of the moment which will never repeat and thus he brought an inner life to the painting. His passion for light and momentary refection merged into one when he chose as his center of attention water lilies reflecting on the water surface of his lake at his home in Giverny, which brought a third dimension to the canvas. Water lilies we not only a mere theme, but also became a work of art worth of admiration. By this dreamy motif of Water lilies Monet transferred his talent for capturing light and colours and revealed his painter’s sense.

52

10. Seznam použitých pramenů Knižní zdroje 1.

KRAUSSOVÁ, Anna-Carola. Dějiny malířství: od renesance k dnešku. Praha: Slovart, c1996, 128 s. ISBN 978-80-7391-056-3.

2.

HOWARD, Michael. Monet: galerie života a díla. Vyd. 1. Brno: Jan Melvil, 2007, 88 s. ISBN 978-80-903912-0-8.

3.

KENDALL, Richard. Monet vlastní rukou: obrazy, kresby, pastely, dopisy. Vyd. 1. v českém jazyce. Praha: BB art, 2005, 224 s. ISBN 80-7341-676-X.

4.

WALTHER, Ingo F. Malířství impresionismu: 1860-1920. Vyd. 2. Köln: Taschen, 2008, 712 s. ISBN 3-8228-2574-3.

5.

HEINRICH, Christoph. Claude Monet: 1840-1926 : zachycení proměnlivé tváře skutečnosti. Praha: Slovart, 2011, 96 s. ISBN 978-3-8365-3521-2.

6.

MRÁZ, Bohumír a Marcela MRÁZOVÁ. Encyklopedie světového malířství. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1988, 630 s.

7.

NICOSIA, Fiorella. Monet. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, 158 s. ISBN 978-80242-2645-3.

8.

SPENCE, David. Monet. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 31 s. ISBN 978-80-247-3552-8.

Online zdroje

9.

Světlo. Encyklopedie Cojeco [online]. Brno: Optimus s.r.o., 2000, 2006-07-19 [cit. 2015-12-08]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=93064&s_lang=2&title=sv%ECtlo 53

Dokumentární audiovizuální zdroje 10.

Skandální impresionisté. In: Youtube [online]. Zveřejněno 27. 03. 2013 [cit. 201512-07]. Kanál uživatele rwndfcs. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=QNZnpVvEW_c

11.

Galerie umění, epizoda 11, Monet a jeho lekníny [dokument]. Režie Ryoko KUDO. Japonsko: NHK Educational TV, 2005.

12.

Impresionismus: Claude Monet [dokument]. Režie Phil GRABSKY, Ali RAY. 2006

13.

Impresionisté [TV seriál]. Režie Tim DUNN. Velká Británie: BBC, 2006.

54

11. Seznam obrazových příloh Obr. č. 1 - Claude Oscar Monet – autoportrét, 1886 (http://www.wikipaintings.org/en/claude-monet/self-portrait-with-a-beret-1886#close) Obr. č. 2 - Claude Oscar Monet (http://cs.wikipedia.org/wiki/Claude_Monet) Obr. č. 3 - Vila na Bordigheře, 1884 (http://www.canvasreplicas.com/Monet198.htm) Obr. č. 4 - Přístav Borgo - Bordighera, 1884 (http://thebrushstroke.com/5-paintings-monet-truly-magical-colors/) Obr. č. 5 - Seina v Bennecourt, 1868 (http://entertainment.howstuffworks.com/arts/artwork/claude-monet-paintings-186118746.htm) Obr. č. 6 - Straka, 1866 (http://www.poezie.psychiatr.org/jaroslav-pizl) Obr. č. 7 - Rouenská katedrála za poledního slunce, 1894 (http://en.wikipedia.org/wiki/Rouen_Cathedral_(Monet)#mediaviewer/File:RouenCathedr al_Monet_1894.jpg) Obr. č. 8 - Rouenská katedrála v rudé záři, 1892 (http://en.wikipedia.org/wiki/Rouen_Cathedral_(Monet)#mediaviewer/File:RouenCathedr alSerbia05.jpg) Obr. č. 9 - Kupky sena, 1890 (http://julianhalsby.files.wordpress.com/2012/02/monet-haystacks-at-sunset-1890.jpg) Obr. č. 10 - Kupky sena v zimním ránu, 1891 (http://www.monetalia.com/paintings/monet-grainstack-morning-snow-effect.aspx) 55

Obr. č. 11 - Londýnský parlament, 1901 (http://thelondoni.com/?p=196) Obr. č. 12 - Londýnský parlament, 1904 (http://julianhalsby.com/lecture-list/) Obr. č. 13 - Ženy v zahradě, 1866 (http://www.slavneobrazy.cz/monet-claude-zeny-v-zahrade-impresionismus?idm=3-71&kam=jeden&ido=475) Obr. č. 14 - Terasa v Sainte-Adresse, 1867 (http://www.puzzle-puzzle.cz/zbozi/2000-terasa-v-sainte-adresse-4488) Obr. č. 15 - La Grenouillere, 1869 (Claude Oscar Monet) (http://www.geometriefluide.com/pagina.asp?cat=renoir&prod=grenouillere-renoir) Obr. č. 16 - La Grenouillere, 1869 (Pierre-Auguste Renoir) (http://shop.ecanvasart.com/claude-monet/la-grenouillere/) Obr. č. 17 - Imprese: Východ slunce, Le Havre, 1872 (http://jenl.pagesperso-orange.fr/oeuvres/1870-79/1873impress_soleil_levant.html#) Obr. č. 18 - Lekníny, 1908 (http://www.wikipaintings.org/en/claude-monet/water-lilies-29) Obr. č. 19 - Lekníny, 1914 – 1917 (http://dokity.com/monet-water-lilies.html/interesting-monet-water-lilies-on-home-gardenwith-water-lilies-claude-monet-wikiart) Obr. č. 20 - Lekníny, 1916 (http://pictify.com/546214/claude-monet-water-lilies) Obr. č. 21 - Lekníny, 1916 (http://www.icanvasart.com/monet-water-lilies-canvas-print.html) 56

Obr. č. 22 - Dům a zahrada v Giverny (http://giverny-impression.com/page/4/) Obr. č. 23 - Klenutý japonský most porostlý vistáriemi (http://cercleprepart.blogspot.cz/2013/05/giverny-symphonie-de-couleurs-et-de.html) Obr. č. 24 - Lekníny, vodní krajina, oblaka, 1903 (http://www.artchiv.info/GALERIE/OBRAZ/10985--Claude-Monet--Lekniny.html) Obr. č. 25 - Japonský most, 1918-1924 (http://www.shafe.co.uk/art/Monet-_Footbridge_over_the_Water_Lily_Pond-_1919.asp) Obr. č. 26 - Rybník s lekníny, 1920-1926 (http://www.wikipaintings.org/en/claude-monet/water-lily-pond-evening-left-panel-1926) Obr. č. 27 - Cyklus leknínů, Muzeum Oranžerie – Paříž, 1916 – 1926 (http://pixshark.com/monet-water-lilies-orangerie.htm)

57