Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav hudební vědy
Bakalářská diplomová práce
2012
Alena Kubisková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia
Alena Kubisková
Ilustrace pro děti v období 1. republiky na příkladech Josefa Lady a Josefa Čapka Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Helena Maňasová Hradská, Ph.D.
2012
2
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………
3
Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Heleně Maňasové Hradské, Ph.D. za vedení práce, odborné rady a pomoc s výběrem literatury. Své rodině děkuji za pochopení a podporu.
4
Anotace Cílem této bakalářské práce je najít na základě srovnání uměleckých interpretačních přístupů východiska, která byla inspirací v ilustraci pro děti. Zabývá se otázkou fenoménu dětství, který byl jedním ze zdrojů umělecké tvorby ilustrátorů dětské knihy. Zaměřuje se zejména na období 20. a 30. let dvacátého století. Hledá důvody, které vedly ilustrátory ke snaze tvořit pomocí „dětského vidění světa.“ Práce čerpá zejména z díla Josefa Lady a Josefa Čapka. Protipóly u těchto dvou ilustrátorů jsou předmětem zkoumání z hlediska uměleckých směrů. Další perspektivu předurčuje projekt založený na hypotéze o existenci podvědomě uplatněných výtvarných směrů i u dětí. Předpokladem je hlubší psychoanalýza a dostatek experimentálních možností při výtvarných činnostech dětí.
Anotation My bachelor´s theses is aimed (for a consideration of artistic-interpretative attitudes) at finding bases, which were inspiration for children´s illustraions. It is concernet with a childhood phenomenon, which inspired illustrators of children‘s books. My work is focused in the twenties and thirties and try to find reasons, which made illustrators create according „children’s visual sense“. My theses draws from Josef Lada´s and Josef Čapek works. A theme of exploring is a artistic contrariness of these illustrators. Hypothesis of a subconscious using of art-styles (also by childrens) is the other perspective of my work. Presumption for verification of this hypothesis is a depth psychoanalysis and a sufficiency of potentials of child´s crative activities.
5
Klíčová slova ilustrace, dětská kresba, dětská kniha, Gestaltpsychologie, karikatura, Josef Lada, Josef Čapek
Key words illustration, child´s drawing, children´s book, gestalt psychology, caricature, Josef Lada, Josef Čapek
6
OBSAH Úvod............................................................................................................... 8 1. Ilustrace .......................................................................................................... 10 2. Vnímání a zobrazování .................................................................................. 11 2. 1. Dětská kresba a její vývoj ................................................................. 15 3. Česká ilustrace pro děti v proměnách společnosti a doby ............................. 16 3. 1. Principy ilustrační tvorby pro děti v dílech autorů v období 1. republiky ........................................................................ 21 3. 1. 1. Josef Lada ........................................................................ 27 3. 1. 2. Josef Čapek ...................................................................... 49 3. 2. Srovnání: J. Lada – J. Čapek ............................................................. 65 4. Závěr .............................................................................................................. 67 Resumé ........................................................................................................... 69 Summary ........................................................................................................ 70 Prameny a literatura ...................................................................................... 71
7
ÚVOD Ve výtvarném projevu dítěte se odráží jeho duševní dění. Dítě prostřednictvím kresby, malby nebo za použití nejrůznějších technik vyjadřuje svůj vztah k okolnímu světu. Z tohoto projevu můžeme vyčíst jeho přání, náladu i poznávací schopnosti. Je to spontánní dětský projev, který byl pro ilustrátory spojovacím článkem s dětskou psychikou a výchozí inspirační látkou. Dětský výtvarný projev lze podle francouzského umělce Jeana Dubuffeta označit termínem „art brut,“ protože se jedná o tvorbu vycházející z osobních zážitků a poznatků dítěte, vznikající bez schematicky naučených postupů. Dubuffet jej přirovnal k prehistorické tvorbě, k projevům mentálně postižených nebo grafitti. Naznačil tím, že je to projev neřízený vnějším činitelem, vycházející z osobního individuálního vědomí dítěte. Dospěl k přesvědčení, že tento projev a ani umění nevyžaduje žádného školení.1 Jedním ze základních principů moderního a avantgardního umění je ideál „neškolenosti“ vycházející z osvícenských názorů J. J. Rousseau. Kresba dětí byla předmětem zájmu již u švýcarského malíře Paula Klee. Touto otázkou se zabývali též expresionisté a surrealisté. Šlo o hledání „nuly,“ znovuvynalézání jazyka. Ilustrace napomáhá rozvíjet vnímání a je jednou z možností, jak působit na psychické procesy provázející dítě během učení a hry. Ilustrátoři dětských knih nahlíželi na tento úkol zcela individuálně a každý volil k jeho splnění odlišnou cestu. Na počátku 20. století se objevovaly snahy o sjednocení a řešení problematiky české dětské ilustrace. Její rovnocennosti s literaturou pro děti bylo dosaženo jednotným přístupem spisovatelů a výtvarných umělců. Cílem této práce je zjistit rozdílné interpretační způsoby českých ilustrátorů dětské knihy v období 1. republiky, souvislosti se stylem a technikami ilustrací, konkrétně pomocí příkladů tvorby Josefa Lady a Josefa Čapka. Tyto dva autory jsem vybrala proto, že jejich tvorba pro děti je navzájem kontrastní a každému z nich se podařilo dosáhnout přiblížení k dětské psychice jinými prostředky. Díla obou umělců využívám rovněž ve své výchovné práci s dětmi. Jak čeští autoři přistupovali ke své práci a jaké bylo jejich chápání dětského světa? Podařilo se jim zaujmout svými díly dětského čtenáře? Do jaké míry se snažili o vlastní vyjádření? Jestliže pozorovali dětskou kresbu a nechali se jí inspirovat, jak se 1
Kolektiv autorů (ed. Anděla Horová). Nová encyklopedie českého výtvarného umění A - M. Praha: Academia, 1995: s. 37.
8
to projevilo v jejich dílech? Odpovědi na otázky jsou hledány jednak v tvorbě umělců, kteří stáli u zrodu knižní ilustrace, další jsou nalézány v díle jejich pokračovatelů. Uvedená literatura je použita ke srovnání názorů nejen teoretiků a spisovatelů, ale i ilustrátorů dětských knih. Ilustrace pro děti a vlastně ani téma dětské literatury nemá u nás velkého souhrnného zpracování, přestože je tato oblast důležitá z hlediska působení na estetické vnímání dítěte a v případě talentu i na jeho další umělecký rozvoj. Přínosem práce je proto nejen zkoumání linie výtvarných směrů v české ilustraci pro děti v období tzv. první republiky, ale i způsob zobrazování a působení ilustrace na dítě. Výsledkem je i zjištění vztahů mezi výtvarným umělcem a dětským čtenářem a doložení existence úzké spojitosti mezi vnímáním a tvorbou těchto dvou generačních skupin.
9
1. ILUSTRACE Ilustrace v latině znamená „osvětlení“, ilustrátor ji připojuje k literárnímu útvaru v knize, aby jej doplnil, vysvětlil, objasnil. Přesto, že žijeme v době internetové imaginace, zaujímá kniha v životě člověka důležité místo. Je dokladem umělecké tvorby po stránce literární i výtvarné. Její hodnota je závislá na čase, autorovi a vnímateli. Ilustrace v knize není zákonitě nutná, existuje množství beletrie nebo vědeckých pojednání bez doplňku ilustrace. Ilustrace může tvořit hlavní a jediné zaměření, například dětské leporelo a knihy pro děti, kde jsou obrázky „čteny“, obrazové publikace nebo monografie s převážnou částí reprodukcí obrazů a fotografií. Ilustrace dotváří text, někdy pouze naznačuje a napomáhá k rozvoji fantazie, logického myšlení, je hnací silou pro vytvoření vlastní představy. Určení dobré a špatné ilustrace je záležitostí problematickou. Děti neřeší otázku, co je pro ně v tomto směru kladné a co záporné. Jsou závislé na tom, co je jim předloženo a co mohou pozorovat. Nespokojí se s tím, že jim dospělý předčítá, zajímají je obrázky v knize, které na ně působí z estetického, didaktického a mravního hlediska.
10
2. VNÍMÁNÍ A ZOBRAZOVÁNÍ Právě proto, že každá technika je prováděna jiným způsobem, výsledné ilustrace mají odlišné vlastnosti. Technika použitá v ilustraci ovlivňuje působení na estetické vnímání. Pro děti je přitažlivá ilustrace barevná, rytina nebo dřevořez obsahující větší procento bílých ploch je pro recepci dítěte příznivější v porovnání s ilustrací s převažujícím obsahem tmavých ploch. Pro dítě předškolního věku je realistické zobrazování přijatelnou formou poznávání. Tvarová psychologie (Gestaltpsychologie) se zakládá se na teorii, kdy je skutečnost vnímána jako celek a elementární části jsou výsledkem konstruktivního myšlení. Umožňuje proto vysvětlit řadu zrakových klamů, které hrají svou roli i v ilustraci, protože ji dětské vědomí zpracovává právě na základě vnímání. Jestliže dítě vnímá „neúplnou“ ilustraci, dochází k podporování představivosti a fantazie.
„Trojúhelník, který neexistuje“ 2 Vidíme objekty na základě vlastní představy, v tomto případě bílý trojúhelník uprostřed, který zobrazen vůbec není.
2
Hunt, Morton. Dějiny psychologie (z anglického originálu The Story of Psychology přeložili Renáta Klímovská a Ivo Müller). Praha: Portál, 2000: s. 418.
11
Způsob takového vnímání lze aplikovat na ilustraci od Josefa Čapka, kde kontury těla chybí (viz obrázek). Přesto nevnímáme pouze jednotlivé části, ale celek.
„Děvčátko s jahodami, 1930“ 3 Antoine de Saint Exupéry v knize Malý princ nastiňuje otázku zobrazování. Rozdíl vnímání dítěte a dospělého člověka tady demonstruje vzpomínkou z dětství. Tehdy nakreslil tvar klobouku, jenž podle jeho vysvětlení představoval hroznýše, který měl právě v břiše slona. To dospělí nechtěli pochopit a nebyli ochotní se jeho „hrůzostrašné“ kresby bát. Aby jim vysvětlil svou zobrazenou představu, nakreslil druhou kresbu, kde již bylo vidět slona v hroznýšovi, vše jakoby prosvíceno pod rentgenem. V dospělosti pak potkal záhadného „malého prince“ se schopností představivosti a fantazie. Nakreslil mu na jeho přání beránka podle skutečnosti, ale „malý princ“ byl spokojen až s následnou kresbou krabice. Okamžitě prohlásil, že v krabici je žádaný beránek.4 Názorný, podrobný a do detailů provedený obrázek může omezit dětskou fantazii. Domýšlená skutečnost je v tomto případě bližší původní představě než hotové a kompletní výtvarné znázornění. Aby dítě dokázalo samo zobrazovat předměty a jevy, učí se pomocí všeho, co jej obklopuje, správně vnímat. Mezi objekty estetického vnímání dítěte patří hračka. Na dokonalé mechanické nebo dokonce kýčovité hračce s přemírou detailů již dítě nemá 3
Borská, Ilona. Příběh staršího bratra. Praha: Albatros, 1987: s. 257. Exupéry, Antonie de Saint. Malý princ (z francouzského originálu Le Petit Prince přeložil Martin Sasák). Praha: Ottovo nakladatelství, 1998: s. 8 – 13. 4
12
co dotvářet. Jednoduchá dřevěná hračka je pro něho vhodnějším objektem, na kterém může uplatňovat svou představivost a rozvíjet fantazii. Bohumil Markalous ve své studii upřesňuje funkci hry: „Rozmnožuje a zušlechťuje se cítění, cvičí se smysly, nabývá se zkušeností nutných pro život, rozmnožuje se výrazovost, budí se touhy po činu…“ 5 Pro dítě je cvičení smyslů nezbytné z výchovného, kulturujícího hlediska. Princip „Neckerovy kostky“6 dokládá příklad Čapkovy ilustrace domečků. Krychli, v tomto případě „domeček,“ můžeme vidět z různých úhlů pohledu.
„Neckerova kostka“ 7
„Děti s drakem, 1933“ 8 5
Markalous, Bohumil. Estetika praktického života. Praha: Odeon, 1989: s. 12. Hunt, Monton. Dějiny psychologie (z anglického originálu The Story of Psychology přeložili Renáta Klímovská a Ivo Müller). Praha: Portál, 2000: s. 417 – 418. 7 Hunt, Monton. Dějiny psychologie. s. 417 – 418. 6
13
I když se abstraktní a logické uvažování u dítěte fixuje později, již před dovršením sedmého roku je dítě schopno sestavovat např. z geometrických tvarů (elementů) celistvý obraz. V mém experimentu při sestavování koláže se v kolektivu dětí objevily případy, kdy si děti nedokázaly vybrat pro znázornění celku z nabízených geometrických tvarů, pracovaly nesystematicky a bez znázorňování detailů (obr. č. 1). Při použití jiné techniky (kresby nebo malby) úkol dostatečně zvládly (obr. č. 2). To znamená, že se jim ještě nepodařilo dospět do stadia, kdy ve své představě dokáží vytvořit globální obraz. Ve vnímání náznakové ilustrace je tato schopnost předpokladem.
Obr. č. 1: Martin Vaněk, 5 let, koláž – papír, téma: dopravní prostředek
Obr. č. 2: Martin Vaněk, 5 let, kolorovaná kresba - tuš a pastel, téma: dopravní prostředek
8
Borská, Ilona. Příběh staršího bratra. Praha: Albatros, 1987: s. 259.
14
2. 1. DĚTSKÁ KRESBA A JEJÍ VÝVOJ Podle Jaromíra Uždila a Emilie Šašinkové u jeskynních maleb primitivních národů, které vznikaly před mnoha tisíci lety, nelze určit, zda je vytvářeli dospělí nebo děti. Teprve v období renesance došlo k tomu, že na základě perspektivního zobrazování byl objeven rozdíl mezi výtvarným projevem dítěte a dospělého člověka. Tento fakt je patrný například v obraze italského renesančního malíře G. F. Coroto, kde je zobrazeno dítě se svou kresbou v ruce.9 Tady umělec zachytil na svém obrazu dětskou kresbu s jejími typickými vývojovými znaky, tak, jak ji kreslí dítě. Jaromír Uždil v otázkách významu uměleckého díla a tvořivosti poskytuje objektivní pohled na zájem teoretiků a pedagogů o výtvarné vyjadřování dítěte. Avšak v knize Výtvarný projev a výchova Uždil nenachází u J. A. Komenského „smysl pro aprioritní estetický ideál“ a
„hledisko reprezentativnosti uměleckých hodnot“.10
Později však v další studii Výtvarná výchova v předškolním věku o významu J. A. Komenského soudí, že: „…Předešel svou dobu natolik, že dokonce ani dnes nemůžeme tvrdit, že všechno, co si v tomto směru představoval a co žádal, bylo splněno.“11 Snahy Komenského jsou zde již oceněny. V tomto případě nebylo zaujato jednoznačné stanovisko. Příčina je v časovém odstupu jednotlivých úsudků autora. Dětské vidění má své specifikum v tom, že po dosažení dospělosti u dítěte mizí. Proto se umělec pokouší navrátit ve svých vzpomínkách do minulosti, do dětství. Nehledá ztracené mládí, ale otisk přímého, nefalšovaného a hlavně nedeformovaného vjemu, ze kterého potom čerpá sílu tvořivého ducha. Potřebuje se napít ze „studánky dětského vnímání“ pokud je zatím nezkalena. Upřímnost a bezelstnost se u dítěte postupně může vytrácet, ale vzpomínka zůstává, jestliže je paměť schopna ji uchovat. Dítě při svém vnímání používá pro hodnocení okolí jiná kriteria než dospělý člověk. Dětské prožívání se promítá do výtvarných činností. Ihned pochopíme, proč je jeho maminka na obrázku „největší“ ze všech nakreslených postav, i když ve skutečnosti je menší než tatínek. Během života se výtvarné schopnosti a dovednosti neustále formují. Je možné dosáhnout vynikajících úspěchů v umění, ale „dětské oko“ je nezatíženo akademičností a aranžováním reality.
9
Uždil, Jaromír – Šašinková, Emilie. Výtvarná výchova v předškolním věku. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983: s. 15. 10 Uždil, Jaromír. Výtvarný projev a výchova. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978: s. 19. 11 Uždíl, Jaromír - Šašinková, Emílie. Výtvarná výchova v předškolním věku. s. 16.
15
3. ČESKÁ ILUSTRACE V PROMĚNÁCH SPOLEČNOSTI A DOBY Významným obdobím pro českou dětskou knihu a ilustraci byl přelom 19. a 20. století. Začínalo se na ni nahlížet jako na estetický objekt. Důležitou se stala celá její vizuální podoba. Obsah neustoupil do pozadí, ale již nebyl hlavním středem zájmu. Knižní vazba, výrobní materiál, způsob tisku, to vše začínalo nabývat významu. Do popředí vedle spisovatelů se dostávali ilustrátoři, kteří usilovali o ztvárnění obsahu textu uměleckou formou.12 To se nejlépe dařilo u ilustrace veršů, kdy se výtvarník snažil vyjádřit nejen obsah, ale i náladu a citové rozpoložení. Ilustrace byly připojovány i k dalším literárním útvarům, jako jsou pohádky, říkadla, hádanky a písně. Počátek moderní české ilustrace pro děti je spatřován v díle Mikoláše Alše, který ilustroval nejdříve knihy pro dospělé (od J. V. Raise, Vilmy Sokolové a Aloise Jiráska) a odtud se dostal i k ilustraci dětských knih.13 Alšův Špalíček vyšel poprvé v roce 1906 s názvem Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel.14 Spisovatel František Holešovský soudí, že „…Aleš tvořil pro všechny a pro každý věk. […] dětská kniha pouze živořila na pomezí kultury a sotva mohla přilákat pozornost dospělých.“
15
Mikoláš Aleš a Artuš Scheiner pracovali na edici Sníh vydanou v roce
1902 Spolkem výtvarných umělců.16 Hanuš Schwaiger ilustroval Wiesnerovu Abecedu, knihu O hastrmanovi J. Schwaigerové a Nové pohádky Kokošína z Radostova. Na Schwaigerovu tvorbu reagoval Jaroslav Panuška. Jeho ilustrace se přibližují Alšovým, ale mají již znaky expresivního naturalismu. Pokračovatelem Alše byl Adolf Kašpar. Podobně jako on opatřoval kresbami učebnice a školní obrazy (Kašparův Slabikář). Ilustrace Bartošovy Kytice patří stále ještě k Alšovu vlivu na Kašparovu ilustrační tvorbu. Karafiátovy Broučci přitahovaly mnoho ilustrátorů, mezi prvními byl Vojtěch Preissig. Na obrázky k Broučkům použil „rámování“, které bylo v souladu s tradičními dobovými požadavky, na rozdíl od svého souboru deseti obrazů s říkadly Byl jeden domeček, kde
12
Synestetismus - byl typickým rysem secesních hnutí. Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. Praha: Albatros, 1982: s. 12. 14 Aleš, Mikoláš. Špalíček národních písní a říkadel. Praha: Odeon, 1951: s. 274. 15 Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 12. 16 Tamtéž, s. 11. 13
16
použil rámování s dekorativními rostlinnými prvky.17 Tyto zdobné motivy byly tematicky shodné s námětem ilustrace.
„Preissig Vojtěch: Byl jeden domeček“ 18 Na Preissiga navazoval Richard Lauda. Také on pokračoval v Alšových námětech z dětského světa her provozovaných v průběhu celého roku: Rodiče a děti, Z přírody a Radosti malých. Z posledního souboru 24 obrázků doplněných Alšovými ilustracemi vznikala hned po skončení první světové války čítanka Ráno od Josefa Kožíška.19
„Lauda Richard: Radosti malých“ 20
17
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 15 – 26. Tamtéž, s. 24 – 25. 19 Tamtéž, s. 26. 20 Tamtéž, s. 28. 18
17
Projevy nových uměleckých směrů pokračovaly až do období 20. a 30. let. Rozšiřovala se produkce knih včetně dětských. Docházelo také k rozlišování žánrů, ilustrátoři začínali plnit i jiné úkoly, než doprovázet literaturu obrazem. Klasická pohádka, báseň, píseň nebo říkadlo měly stále nezastupitelné místo, na svět přicházela i pohádka moderní a dobrodružná literatura. Ilustrátoři se snažili vhodnou vizuální podobou knihy čtenáře nejen oslovit a upoutat, usilovali touto cestou o vlastní vyjádření. Zdokonalovaly se grafické techniky a v dětské knize hrála vedle lineárního zobrazení významnou roli funkce barvy. Pohádkovou ilustrací v pravém slova smyslu, bez politických, sociálních nebo idealizujících příkras byla tvorba Artuše Scheinera. Ilustroval hlavně pohádky Václava Říhy, Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena.21 Jeho dílo bylo secesní, včetně charakteristického rámování obrazu.
„Scheiner Artuš: K. J. Erben, Zlatovláska“ 22 Po válce vznikl knižní soubor Nůše pohádek sestavený Karlem Čapkem, který obsahoval ilustrace čtyř desítek umělců, jako byl Alfons Mucha, Artuš Scheiner, Jaroslav Panuška, Václav Rabas, Václav Špála, Pravoslav Kotík a Jan Zrzavý. Mezi ně byl zařazen i Josef Lada. Zatímco se všichni ostatní snažili uskutečnit v ilustraci 21 22
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 40. Tamtéž, s. 41.
18
pro děti své výtvarné cíle na bázi „vysokého umění“, Lada se přiblížil k dětskému čtenáři pochopením jeho psychiky, dokázal postihnout způsob, jak dítě nazírá na vše, co jej obklopuje.23 V jeho ilustracích se zrcadlily jeho vzpomínky na dětství a i když se charakter doby v průběhu let měnil, základ „dětského vidění“ zůstával stejný.
„O vráně, sýru a lišce“ 24 Z francouzského kubismu a německého expresionismu vycházel Josef Čapek. S těmito směry nechtěl úplně splynout, snažil se o vlastní způsob tvorby, který by vyjadřoval nespoutanost a volnost individuálních myšlenek. Byl toho názoru, že „…nejobtížnějším úkolem malíře je uhájit si vnitřní nezávislost“.25 To se prokázalo právě v jeho tvorbě pro děti, jejíž charakter byl založen na „dětskosti“, která vychází z nepředstírané upřímnosti dětí.
23
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada konané v Jízdárně Pražského hradu ve dnech 2. 9. – 29. 11. 1998). Praha: Gallery, 1998: s. 38. 24 Lada, Josef. Josef Lada dětem. Praha: Albatros, 1969: s. 86 – 87. 25 Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek konané v Jízdárně Pražského hradu ve dnech 7. 10. 2009 – 17. 11. 2010). Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2009: s. 8 – 9.
19
„Ptáci v mlze, 1937“ 26 Druhá světová válka se odrazila i v ilustraci pro děti. Měnil se celkový charakter dětských knih. Ilustrace byla zaměřena na národní tradici a tematizace pohádky směřovala k lidové a národní kultuře. Rámování obrazu bylo v souladu s charakterem malby.
„Svolinský Karel: M. Majerová, Čarovný svět“ 27
Po roce 1945 je se stala dětská kniha a s ní zároveň ilustrace nástrojem pro výchovu socialistického člověka. Estetika ilustrace pro děti byla ohrožena. Naději na změnu přinesla „nová vlna“ na přelomu 50. a 60. let, kdy se zvýraznila spolupráce ilustrátora se spisovatelem a byly preferovány literární žánry. Postupně ale výtvarní umělci přestali usilovat o osobité vyjádření a ilustrace směřovala k socialistickému realismu. 26 27
Borská, Ilona. Příběh staršího bratra. Praha: Albatros, 1987: s. 329. Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 92.
20
3. 1. PRINCIPY ILUSTRAČNÍ TVORBY V DÍLECH AUTORŮ Z OBDOBÍ 1. REPUBLIKY Někteří autoři knihu píší, jiní ilustrují. Zvláštní skupinu tvoří ti, kteří jsou spisovateli a zároveň ilustrátory. Z českých autorů v tom vynikal Josef Lada a Josef Čapek. Vzhledem k tomu, že se jedná o čas trvající mezi dvěma světovými válkami, je patrné, že jejich tvorba procházela změnami a komplikacemi. Jestliže se pokusíme nastínit tehdejší atmosféru, musíme se dotknout několika zásadních mezníků a zjistit, jakou roli hrály v tvorbě umělce. Tato doba ohraničená válečnými katastrofami je zpočátku naplněna nadějí, touhou po novém perspektivním životě, brzy se však hroutí pod tlakem nacistické totality. Dětskou knihu ovlivňovaly takové umělecké směry, které byly vyjádřením fantazie a nálad, jako byl impresionismus, secese a naivní umění. Richard Lauda, Josef Wenig, Angel Zeyer, Alois Mudruňka, Hanuš Folkman a další umělci se v desátých a dvacátých letech specializují na dekorativní ilustraci. Secesní ráz mají ilustrace Minky Podhajské ve Vyskočilově knize Rytířové, panoši a krásné pastýřky.28 Na tomto příkladě František Holešovský vystihuje budoucí vývoj ilustrace ve spojitosti s dětským výtvarným projevem: „Její barevné ilustrace spojují půvabně dětský svět loutek se skutečností, dětské zdobení a oblékání se starostmi a smutky dětí, umění ilustrace s dekorativními prvky matissovskými. […] Zdá se přitom podivuhodným způsobem předjímat podnětný vztah umělecké ilustrace k dětskému projevu, jehož bude jednou široce využito.“ 29 Henri Matisse, francouzský představitel fauvismu, byl jedním z inspirátorů českých ilustrátorů pro děti. Hlavním vyjadřovacím prostředkem v jeho obrazech byla barva. Matissova výtvarná díla připomínají mozaiku vytvořenou z barevných ploch. To se přibližuje způsobu dětského tvoření, sestavování dekorativních částí spojujících se v harmonicky sladěný celek.
28 29
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 30 – 33. Tamtéž, s. 33.
21
„Podhajská Minka: Q. M. Vyskočil, Rytířové, panoši a krásné pastýřky“ 30
Ilustrace byly publikovány také v dětských časopisech. Po předválečném časopisu „Jaro“, kam přispíval Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Walter Crane, Julius Mařák, Elis Bömová, Josef Mánes, František Ženíšek, Ivan Bilibin, Joža Úprka, Antonín Mánes nebo Ludvík Richter, byl vydáván komunistický časopis „Kohoutek“. Zde uveřejňovali své ilustrace Pravoslav Kotík, Josef Novák, Milada Marešová, Karel Holan, Miloslav Holý, Adolf Rejlek, Rudolf Švajdler a jiní. Kresba Adolfa Rejlka „Matka“ vytvořená ještě podle Alšova vzoru, je tematicky zaměřená na nebezpečí války.31 Tato kresba nenese žádné známky přiblížení dětskému světu fantazie a her. S dětským vnímáním nekorespondovaly ani ilustrace
se sociální tematikou Josefa
Nováka tematizující třídní konflikt.
„Rejlek Adolf: Matka, il. z Kohoutka“ 32 30
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 32. Tamtéž, s. 28 – 40. 32 Tamtéž, s. 35. 31
22
„Novák Josef: Továrna, ilustrace z Kohoutka“
33
Majetkové rozdíly nastiňoval ve svých kresbách i Richard Lauda (Sulova Zeměžluč)34. Impresionistické ladění a formu náznaku mají kresby křídou Jaroslava Panušky ke knize Eduarda Štorcha Lovci mamutů. 35
„Panuška Jaroslav: E. Štorch, Lovci mamutů“
36
33
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 37. Tamtéž, s. 40. 35 Tamtéž, s. 40. 36 Tamtéž, s. 44. 34
23
V duchu expresionismu tvořil například Josef Váchal. Jeho rytiny ke knize od Petrboka O chlapci, který slunce hledat šel neměly podle Holešovského naději na úspěch: „drsnost rytiny, zjasněná v tomto cyklu slunečním námětem, příliš předběhla dobu nedbáním výtvarných konvencí, střídáním a strohým protikladem měkké a tvrdé linie, smírného světla a pochmurného, málo členěného stínu.“ 37 Těsnohlídkova povídka Čimčirínek a chlapci ilustrovaná Stanislavem Lolkem je obdobou Ladovy Lišky Bystroušky.38 Josef Lada, jehož dílo je specifické v českém výtvarném umění, nebyl zařazen do žádných z uměleckých směrů. Pro svou neakademičnost se nestal umělcem, který by mohl patřit do určité kategorie moderních malířů. Pro první polovinu 20. století je atypický a právě v tom je jeho jedinečnost.39 (Podrobněji viz další kapitolu.) Ve své výtvarné činnosti pokračoval Artuš Scheiner a objevilo se mnoho dalších ilustrátorů: Václav Náhlíček, František Vrobel, Rudolf Švajdler, František Hlavica, Zdeněk Kratochvíl, Milada Marešová. Ve třicátých letech vznikaly ilustrace Cyrila Boudy (Chodské pohádky) a Vojtěcha Sedláčka (Přívoz pod ořechy).40
„Bouda Cyril: Chodské pohádky“ 41
37
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 44. Tamtéž, s. 45. 39 Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 19. 40 Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 45 – 52. 41 Tamtéž, s. 53. 38
24
Samostatnou kapitolu v ilustraci a v celém českém výtvarném umění představuje dílo Josefa Čapka. Nezařadil se do žádného z proudů uměleckých hnutí, jeho tvorba se stala svébytnou a samostatnou. Ve třicátých letech, kdy byly v kultuře vyznávány vzletné myšlenky Karla Marxe, se obyčejná životní schémata do představ tvůrců dějin umění ani pro reprezentaci avantgardy příliš nehodila.42 (Viz kapitola „Josef Čapek“.) V rámci nových uměleckých směrů vznikaly kresby Toyen (Marie Čermínové) v knize od Vítězslava Nezvala Anička Skřítek a Slaměný Hubert.43 Tyto ilustrace patří do surrealistické tvorby, která je pro dětské vnímání po rozumové stránce náročná a vyžaduje schopnost syntézy, dedukce a analogie. I když se dítě při vnímání kresby soustředí na obsahovou stránku a konkrétní znaky, jsou tyto kresby podnětem pro rozvoj představivosti a fantazie.
„Toyen: V. Nezval, Anička Skřítek a Slaměný Hubert“ 44 Zásadním přínosem pro ilustrační tvorbu pro děti z období 1. republiky bylo dílo Ondřeje Sekory. Ve srovnání s Ladou a Čapkem zaujímal též postavení „oblíbeného autora“, ale bylo mu vytýkáno, že předlohu jeho Ferdy Mravence představoval Micky Mouse, pohádková postava Walt Disneye, v té době ne příliš preferovaný americký fenomén. Požadavky ideologicky žádoucí tvorby nesplňovaly ani jeho ilustrace
42
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 76 – 77. Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 62 – 65. 44 Tamtéž, s. 63. 43
25
k příběhům Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula. Kritikům, jako byl například Josef Novák ze Státní uměleckoprůmyslové školy, nepřipadaly vhodné z důvodu příliš umocněného humoru nebezpečného pro socialistickou výchovu. K průkopnickému smýšlení budoucí generace inklinovaly více Sekorovy kresby ke knize Bratrstvo bílého klíče od F. Langera.45 Pro Sekorovu ilustraci je příznačná linie, která je více členitější než Ladova.
„Sekora Ondřej: F. Langer, Bratrstvo bílého klíče“ 46 K ilustrátorům tvořících pro děti
ve 30. letech náležel
Karel Svolinský.
Charakteristická je pro něho nejen kresba perem (Cvrček tulák), ale také použití netradiční „kresby štětcem“, kompromis kresby a malby (Násobilka v malé chvilce od Leontýny Mašínové). Vlastimil Rada (Hoši s dynamitem) a Rudolf Puchýř (Malý Bobeš) jsou dalšími ilustrátory reagující svou tvorbou na požadavky kritiků určujících směr výchovně vzdělávacích cílů. Vlastní styl ilustrace s návazností na kompozice loutkových pohádek
vytvořil Jiří Trnka. Zdeněk Burian ilustroval dobrodružnou
literaturu a vědecko-fantastické romány od pro starší děti (autor Julius Verne). Začínali se uplatňovat další výtvarníci, např.
Koloman Sokol, Antonín Václav
Slavíček, František Bidlo, Antonín Pospíšil, Mirek Hanák, František Tichý, Milada Marešová, Václav Fiala, Alois Moravec, Adolf Zábranský, František Doubrava, Eduard Milén, Petr Dillinger a František Kaláb.47 Stále více se na konci 30. let zvýrazňovaly sociální tendence, díla výtvarníků pozbývaly apolitičnost, pole působnosti se otvíralo těm, kteří se chápali příležitosti využít možnosti sloužit společenskému systému. 45
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 68 – 69. Tamtéž, s. 69. 47 Tamtéž, s. 70 – 77. 46
26
3. 1. 1. JOSEF LADA (1887 – 1957) Josef Lada byl malíř, ilustrátor a spisovatel. Je vnímán spíše stereotypně. Při vyslovení jeho jména si totiž každý představí tvorbu veselých obrázků pro děti, knihy pohádek plné optimismu, ilustrace oproštěné od starostí a smutku. Přesto jeho tvorba představuje daleko obsáhlejší zaměření. Do dějin české moderny se zapsal nejen zobrazením vesnického prostředí a svým vojákem Švejkem, ale hlavně díly, vyřazenými a nepovažovanými za vhodnou prezentaci uznávaného umění. Nebylo mu umožněno vzdělávání na akademické půdě a ani si to sám nepřál. Studia nedokončil. Poznatky pro svou práci získával vlastním pozorováním okolí. V rané tvorbě vycházel ze secesního stylu, který byl charakteristický pro období začínajícího dvacátého století.48 Spisovatel Jiří Olič v monografii Josef Lada ale neurčuje Ladův styl za pravý secesní: „…Ladovy pohádkové výjevy jsou při vší secesní stylizaci dokonale neiluzivní. Nelze je přirovnávat k jiným malířům pohádek, k takovému Artuši Scheinerovi, který […]
jde ve své secesní stylizaci zcela jiným směrem.“
49
V začátcích Ladovy tvorby pozorujeme pouze náznaky zmíněného výtvarného směru, v dalších fázích vývoje se však již neprojevovaly. Pro Ladovu tvorbu bylo typické
plošné a deformované
zobrazování tvarů
ohraničené linií. Z tohoto důvodu poutá jeho tvorba pozornost. Pavla Pečinková soudí, že umělecký směr Josefa Lady nelze bezproblémově určit: „Do žádné kapitoly dějepisu umění 20. století zatím Lada nezapadá. Se secesí a symbolismem se vyrovnával jen krátce, stejně jako jeho vrstevníci, Josef Čapek, Bohumil Kubišta, V. H. Brunner, Zdeněk Kratochvíl nebo Emil Filla, […] Ale ke kubismu ani k žádnému jinému z moderních směrů se na rozdíl od nich nepřiklonil.“
50
Svým vlastním
přístupem, nezávislým na existující umělecké proudy, se snažil vyjádřit svůj vztah k životní realitě. Lyrické vlastnosti přisuzuje Ladovu dílu spisovatel Vladimír Vimr. I když přiznává, že zobrazené přírodní scenérie jsou výsledkem vyjádření Ladova vztahu k vesnickému prostředí,51 jedná se více o epičnost a vyprávění. Narativní
48
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady. (katalog k výstavě Josef Lada). s. 8 – 16. Olič, Jiří. Josef Lada. Brno: Petrov, 2003: s. 55. 50 Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 19. 51 Vimr, Vladimír. Malá galerie českých malířů. Praha: Práce, 1980: s. 111. 49
27
způsob je zde potvrzen zasazením postav (někdy i většího množství) do kompozice obrazu.
„Dětské hry v zimě“ 52 V ilustraci na Ladu působil Mikoláš Aleš. Lada se s jeho tvorbou seznámil prostřednictvím kalendářů, které pro něho byly mistrovskými díly. Ladova kresba byla poprvé
otištěna roku 1904 v časopise Máj. Inspirován Mikolášem Alšem
zobrazil v jeho stylu perokresby rotundu sv. Martina na Vyšehradě.53
„Kaple sv. Martina na Vyšehradě, první kresba otištěná v časopise Máj, 1904“ 54 Na radu Alšova příbuzného však Lada opustil tento styl z toho důvodu, aby nebyla jeho tvorba kopírováním.55 Následovaly kreslené vtipy v Novinách mládeže a
52
Lada, Josef. Josef Lada dětem. Praha: Albatros, 1969: s. 265 – 266. Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 30. 54 Tamtéž, s. 30. 55 Olič, Jiří. Jos. Lada. Brno: Petrov, 2003: s. 44. 53
28
aktivity v periodiku Švanda Dudák, které již nebyly napodobováním tvorby Mikoláše Alše. Tady již Lada využil své schopnosti tvořit ve stylu hnutí secese upřednostňující grafický způsob ilustrace v knize. Dobovou formu secesního zaměření u něho postupně vystřídalo reálné zobrazování skutečnosti s výstižným svérázným malířským rukopisem.56 Umělecký kritik Luboš Hlaváček
spatřuje příčinu jeho kreslířského nadání
v tom, že: „Obsáhlá zkušenost zraku, živící fundamentální pamětnost tvaru a jeho obrazově znakovou výrazovost, dovedla typizovat vybavovanou skutečnost do uzavřených scénických celků, jejichž kompoziční uspořádání řídila živá ilustrační fabulace, v níž vynikal.“ 57 Lada kreslil a maloval obrázky na kartách a v kalendářích, zabýval se karikaturou, například v Humoristických listech. Z těchto prací se dochovala jenom malá část, ostatní sám autor zničil, zdály se mu neosobním odrazem módního akademismu. V karikatuře se zdokonalil nejen technicky, ale také po výrazové stránce. Humor se pro něho stal jednou z možností trefné satiry58. Pointu bez vysvětlení tehdejší situace veřejného života nelze dnes jednoznačně okamžitě vysledovat.
„Jak to zařídí Anglie, aby v době kalamity mohly v případu války vyplouvat její lodě do boje, 1912 (Humoristické listy)“ 59
56
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady. (katalog k výstavě Josef Lada) s. 8 – 16. Hlaváček Luboš. Josef Lada. Praha: Horizont, 1986: s. 91. 58 Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady. (katalog k výstavě Josef Lada). s. 8 – 16. 59 Tamtéž, s. 10 – 11. 57
29
Protože Lada pocházel z vesnice, měl možnost pozorovat zvířata a jejich stavbu těla. Jeho zvířátka na obrázcích mají lidskou podobu, ve snaze naznačit vlastnosti lidí a jejich problematiku jsou personifikovány. Tento aspekt se rozvinul a zdokonalil v Ladově pozdější vyzrálé tvorbě.60
„Časová schůze, 1915 (Humoristické listy)“ 61 Lada začal publikovat v časopise Besídka malých, pramen zábavy a poučení mládeže československé. To se stalo hlavním momentem, který byl stěžejní pro jeho tvorbu, začal ilustrovat pro dětského čtenáře. Základním pramenem zobrazování pro něho bylo čtvero ročních období, tradiční zvyklosti venkovanů a dětská zábava. V dalších časopisech (Neruda a později Svítilna) jsou uveřejňovány nejen jeho ilustrace, ale i literární texty. Tím se Lada dostává do okruhu malířů a spisovatelů, kde má možnost spolupracovat s Vratislavem Hugem Brunnerem, Romanem Haškem, Marií Majerovou, Františkem Gellnerem, Eduardem Bassem, Zdeňkem Kratochvílem a dalšími. Jeho přítelem se stal Jiří Mahen a Jaroslav Hašek. Lada se mimo ilustrace pro děti nadále zabýval politickou karikaturou. Ta měla anarchistické ladění. Ladovy knižní ilustrace byly poprvé zveřejněny v Pohádce o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole napsané Jaroslavem Havlíčkem.62. Ladův nový přístup k tvorbě dokládá Pavla Pečinková na ilustracích k příhodám Venouška Dolejše. Poukazuje na to, že si malíř všiml spontánního dětského
60
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady. (katalog k výstavě Josef Lada). s. 11 - 12. Tamtéž, s. 12 – 13. 62 Tamtéž, s. 30 – 31. 61
30
výtvarného projevu a brzy v něm našel cestu pro vlastní způsob vyjádření: „…jednoduchá figura, nakreslená několika primitivními, ale přesnými tahy, má daleko větší životnost a výraz než sebepečlivější realistická studie. V dětské kresbě nachází principy, které nemohl najít na škole a na nichž může stavět: prostotu, autentický výraz a živé napětí i svébytnou výtvarnou zákonitost – a tyto principy se v mnohém shodují s požadavky předválečné avantgardy, i když se k jejímu programu Lada nehlásil.“ 63 V dětské kresbě pozoroval myšlenku jednoduchého, ale výstižného tahu linie, který je blízký dětskému chápání světa. O tom, že se zpočátku snažil najít cestu vlastního přístupu k výtvarné tvorbě, svědčí kresby pro knihu Karla Viky Fatalis a Romana Haška Potměšilé historie, kde nedominuje karikatura, ale expresionistické pojetí a melancholie. S moderními směry kubismu a expresionismu se neztotožňoval.64 Pavla Pečinková dává jeho postoj do souvislosti s tehdejším kulturním a uměleckým děním: „… i on ví, kterým směrem se ubírá nová výtvarná generace, co sdružuje umělce do Skupiny výtvarných umělců. [...] Avšak svou doménu a výtvarný jazyk Lada nalezl jinde.“ 65
„Iniciála z knihy K. Viky Fatalis, 1910“ 66
Další Ladův životní postoj představovala orientace na anarchistické literární a výtvarné umělce sdružující se ve spolku pod vedením S. K. Neumanna, kam patřil V. H. Brunner, F. Gellner, J. Mahen, M. Majerová a E. Špatný. Ostrou satirou, která se odlišuje od jeho humorných a politicky nestranných obrázků, představuje v karikatuře 63
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 12. Tamtéž, s. 14. 65 Tamtéž, s. 33. 66 Tamtéž, s. 14. 64
31
Kramáře, Šrámka i Masaryka. Proletářské motivy byly upřednostňovány až přibližně za půl století. Ladovi chyběla bojovnost, proto anarchistické pole opustil. Stopy sociálního zaměření u něho však nevymizely. Začátkem 20. let, kdy se formuje tzv. první republika, si bere na mušku špatné vlastnosti lidí. (ilustrace Bassových Šibeniček).67
„Zakletá princezna, 1919 (Šibeničky)“ 68
„Volební leták, 20. léta“ 69
67
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 14 - 16. Tamtéž, s. 16. 69 Tamtéž, s. 15. 68
32
Na počátku 20. let nachází Josef Lada nový směr své výtvarné dráhy. Ilustruje pro děti pohádky (Kocour Mikeš, O chytré kmotře lišce, Bubáci a hastrmani), říkadla, ale i přírodopisné a naučné knihy (Moje abeceda, Ladův veselý přírodopis). Ilustraci situuje i do vzdálených krajin (indiánských, ruských).70
„Ivašečka, ilustrace ke knížce A. Jenneho Pohádkový věneček, 1927“
71
Přes toto zaměření a orientaci na zdánlivě idylický typ ilustrace pro děti nezůstává Ladova tvorba stereotypní. Je motivován svým obdobím z dětských let, chápal dětský svět, protože na něj aplikoval své vlastní zážitky. Ve výtvarné tvorbě se odráží jeho osobní život, stejně tak jako společenské proměny. I když nebyl představitelem naivního malířství, posunul ve své umělecké činnosti hranice představivosti a skutečnosti téměř do shodné polohy.72 Ve 30. létech se začal zabývat krajinomalbou vesnického rázu. Tyto pokusy o volný malířský styl zůstávají zapomenuty, především proto, že mu takový způsob výtvarné činnosti připadal pouze náznakový. Chtěl svému dílu dodat konkrétní podobu pomocí identického tvaru, barvy a linie.73 Soustředil se hlavně na venkovské prostředí, kde nechybějí postavy prožívající svůj obyčejný život. Jaro, léto, podzim, zima, svátky vánoční a velikonoční, radovánky dětí a společenské události probíhající v duchu různých tradic, jako je například mikulášská nadílka. Některé ilustrace 70
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 16. Tamtéž, s. 17. 72 Tamtéž, s. 17. 73 Tamtéž, s. 16. – 19. 71
33
obsahují množství postaviček, což vystihuje celkovou atmosféru zobrazovaného děje. Výtvarní kritici přirovnávají tyto scény k loutkovému divadlu. Loutkovité výjevy popisuje i teoretik Luboš Hlaváček: „dějová vázanost, mající poutavý dynamický střed i vnější epický proud […] pod kulisou několika vesnických stavení, nad nimiž se tyčí kostelík, […] se v předním plánu odehrává jednoduchý, ale pro charakterizaci zvoleného námětu důležitý děj.“ 74
„Narodil se, 1926“ 75
74 75
Hlaváček Luboš. Josef Lada. Praha: Horizont, 1986: s. 90. Pečinková Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 21.
34
Jiné Ladovy ilustrace jsou svou jednoduchostí obrazu idylou evokující k zamyšlení:
Zajíc (České vánoce), 1948 76
Častým motivem je ponocný nebo vodník. Ponocný není pohádková postava, hastrman ano. Co mají společného? Čas zobrazení, noční tajemno. Tyto náměty se opakují v odlišných verzích a v různých obdobích roku. To je další známka toho, že se Lada odklání od akademismu, kdy opakování stejného motivu není přijatelné. 77 Jeho kresba vodníka je otištěna již v časopise Neruda. Není to ještě jeho charakteristický hastrman, má rysy strašidla, které ve svých obrázcích uplatňoval například Jaroslav Panuška.78 Spisovatel Jiří Olič konstatuje, že: „…v této době těžké a politicky velmi složité maluje Lada právě hastrmany – pohádkové bytosti, které sice symbolizují nebezpečí a zlo, ale v umělcově podání jsou to tvorové značně polidštění...“ 79 Ladovy vodníci mívají podobu vesnických lidí. Tento aspekt je nejvíce patrný v knize Moje abeceda a v ilustraci „Hastrman v zimě“, kde oblečení vodníka dokonce postrádá zelenou barvu.
76
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 56. Tamtéž, s. 19. 78 Olič, Jiří. Josef Lada. Brno: Petrov, 2003: s. 56. 79 Tamtéž, s. 385. 77
35
„Ilustrace z knížky Moje abeceda, 1952“ 80
„Hastrman, 1937“
80 81
81
Pečinková Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 35. Tamtéž, s. 55.
36
„Hastrmanův podzim, 1949“
82
„Hastrman v zimě, 1957 (poslední Ladův vodník)“
82 83
83
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 25. Tamtéž, s. 65.
37
Souvislost uměleckého vyjádření s životní realitou Lada prakticky uskutečňoval, ale nebylo na něho nahlíženo jako na revolučního bojovníka. Ani surrealismus 30. let jej nijak nepoznamenal. Jeho hastrmani a rusalky sice připomínají archetypy C. G. Junga, ale s avantgardními snahami surrealistů nemají nic společného. Skutečná psychoanalýza nebyla totiž surrealistickou záležitostí. V této době, kdy se v galeriích vystavovaly nákladné olejomalby, Lada používal akvarel a kvaš. To, že tvořil svobodně, jej přiřazuje k naivním umělcům.84 I když se Lada pohybuje ve víru mnoha uměleckých směrů, žádný z nich se pro něho nestal směrodatným. Pavla Pečinková nachází v Ladově pojetí ilustrace myšlenku Josefa Čapka obsaženou v knize Nejskromnější umění: „…elementární vztah k realitě, pravdivost, jednoduchost, čistotu - […] Kdo tehdy přesvědčivěji naplnil Teigův požadavek, aby umění bylo organickou součástí života, kdo opravdu pochopil, že malíř je věrozvěst nového ráje a příchodu království srdce, že krása nespočívá v galeriích a salonech, že je třeba učit se jí ve světě a ne v akademiích?“ 85 Jak je možné, že Lada bez dosažení akademického vzdělání a bez zařazení do žádného z moderních směrů tak vynikl? Pavla Pečinková tento rozpor vysvětluje: „Hekticky se střídající směry moderního umění jsou svědectvím, že umění ztratilo své místo v běžném životě člověka i společnosti a musí hledat nové principy, o něž by se mohlo opřít a obhájit svou funkci. […] Lada stál sice zcela na okraji moderních směrů, ale reagoval na ústřední problém umění 20. století: vztah umění a reality. […] Není to rezignace, ale naopak cenná pozitivní energie, a proto Lada může být tak vděčně přijímán umělci progresivními i konzervativními, intelektuály i dětmi.“
86
Ladovy ilustrace jsou
tematicky spjaty s životem dětí, jsou snadno pochopitelné z pozice dětského nazírání na svět. Realistická stránka života je v nich pojata výstižně, jednoduše a přitom poutavým způsobem, který jsou děti schopny okamžitě přijmout, aniž by byly zatěžovány náročnou uměleckou interpretací. Jestliže se Lada obracel do svého dětství a jeho motivy ilustrací pocházejí z okruhu jeho zážitků z dětských let, stal se tento moment základním stavebním kamenem pro vytvoření pevné vazby se světem dětského vnímatele. V jeho tvorbě není nic statického, ilustrace mají děj, pohyb, jsou plné významů, vztahů, symbolů, mají životní realitu. Zdánlivá lidová idyla poukazuje
84
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 20 - 23. Tamtéž, s. 20. 86 Tamtéž, s. 23 - 27. 85
38
na existenci skutečnosti, se kterou bylo nutno se vypořádat, aby se nevytratil smysl života a tvořivost.
„Před bouří, 1948“ 87 V knize Pohádka o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole se ještě u Lady uplatnil secesní styl ilustrací krásné knihy. Podobného ražení bylo další a poslední vydání pohádek, jehož autorem byl Karel Vika.
„Ilustrace ke knížce Pohádka o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole, 1906“ 88 87
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada), s. 27.
39
Jako redaktor Karikatur (časopisu Strany národně socialistického dělnictva) Lada uvádí do života humorně-satirickou postavu Josefa Švejka. V té době stále ještě hledá vlastní umělecký směr. Ladova specializace na dětskou knihu byla důležitým krokem k pozvednutí úrovně
literatury pro děti. Počátek tohoto nasměrování představuje první vydání
knížky učebnicového typu Moje abeceda. Na trh se tak v roce 1911 dostala poměrně levná kniha slabikářového rázu potřebná pro rozumový rozvoj dítěte. Od té doby byla několikrát přepracována, konečná úprava pochází z padesátých let a v této podobě vychází i nyní. Jinou knihou sloužící rozvoji poznání byla Kalamajka. Ta byla obměňována dvakrát, naposledy ve třicátých letech. V obou knížkách jsou říkadla doplněna optimistickými ilustracemi.89 Tady svou úlohu hraje opět barva, linie a tvar. Obrázek svým charakterem připomíná karikaturu.
„Ilustrace z knížky Moje abeceda, 1911“
90
Obměny těchto knih jsou důkazem toho, že Ladův přístup k výtvarné práci nebyl statický,
na rozdíl od naivního umění, ke kterému je jeho tvůrčí činnost některými
badateli přiřazována. V jeho díle se formou kreseb vtipů odráží i první světová válka, zejména v knize Válka v kostce z roku 1918.91
88
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 31. Tamtéž, s. 34 – 35. 90 Tamtéž, s. 34. 91 Tamtéž, s. 35. 89
40
„Až budeme chodit bosi, 1916 – 18 (Válka v kostce) (Legenda: Čert by mne vzal, kamaráde, když si vzpomenu, kolikrát jsem se musil zouvat, aby žena nevěděla, kdy jdu v noci z hospody. A teď, když chodíme vůbec bosi, není zas žádné pivo.)“ 92
Ladův veselý přírodopis pochází z roku 1917. To znamená, že se Lada dětské knize věnuje i za války. Jiným příkladem jsou ilustrace v knize J. H. Hradeckého Rodina špačka Perčivy z roku 1918, kde již nadobro opustil secesní styl i Alšův vzor a našel své vlastní vyjádření.93 To bylo pro něj od té doby typické a určující: tzv. „ladovské pojetí“. Po válce se Lada zaměřil na ilustrování Erbenových pohádek Vlkova svatba a Národní říkadla, jeho ilustrace jsou žádány dalšími spisovateli, zejména Jiřím Mahenem a Marií Majerovou. Vzniklo tak množství ilustrovaných knih pro děti. Z poválečného období dvacátých let pochází kniha Dvanáct pohádek z onoho světa Václava Říhy, Kniha pohádek pro dospělejší mládež J. Š. Kubína nebo Národní pohádky Boženy Němcové.94 Pavla Pečinková říká, že „…dokázal příběh transponovat do poetického výtvarného výrazu z úhlu prostého dětského pohledu, zživotnit pohádkový děj, dát přirozenost fyzionomii i akci postav a výstižnou kresebnou zkratkou a barevností přivodit pocit reálného prostředí.“ 95 Náměty zvířat se objevují v průběhu celé jeho tvorby, ve válečném i poválečném období. Ke knížkám Kalamajka, Moje abeceda a Ladův veselý přírodopis se připojuje
92
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada), s. 36. Tamtéž, s. 38. 94 Tamtéž, s. 41. 95 Tamtéž, s. 41. 93
41
Svět zvířat z roku 1919. Stejného zaměření jsou i čtyřdílné Ladovy veselé učebnice (Savci, Ptáci, Brouci a hmyz - bez nevydaného čtvrtého dílu Vodní živočišstvo).96
„Ilustrace z knížky Ladovy veselé učebnice, díl III., Brouci a hmyz, 1932“ 97 Svou schopnost přiblížit dětem zvířata Lada rozvinul ve svých Ezopských bajkách v roce 1931. K jeho vrcholným dílům, vznikajícím až za druhé světové války v roce 1940, patří ilustrace knihy Jiřího Horáka Český Honza.98
„Český Honza, 1950“ 99 Podle P. Pečinkové dochází od 20. do 50. let v Ladově výtvarné tvorbě k výrazným změnám. Tento vývoj dokládá kontrastem ilustrací Národních pohádek B. Němcové a pozdějších Pohádek K. J. Erbena: „Zatímco kresby k Němcové charakterizuje snaha o autenticitu, u Erbena vytváří Lada svébytnější pohádkový svět. 96
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 42 – 43. Tamtéž, s. 42. 98 Tamtéž, s. 41. 99 Tamtéž, s. 38. 97
42
[…] obrázek je popisnější, stylizace je potlačena, linie jsou měkčí a ilustrace celkově nabývá monumentálnějšího výrazu. K tomuto posunu zřejmě přispěla skutečnost, že ve 40. letech se už Lada zaměřil na pohádkové motivy i ve své volné tvorbě a v magickém světě pohádky se více zabydlil.“
100
V Národních pohádkách B. Němcové je
charakteristická hodnověrnost a původnost, objevuje se i dekorativnost, například v pohádce Sedmero krkavců je ptačí hejno pravidelně a rytmicky rozmístěno. U Erbenových Pohádek je více využito názornosti, kolorovaná kresba je rozvinutá a propracovanější.
„Sedmero krkavců, ilustrace ke knížce B. Němcové Národní pohádky, 1926“ 101
„Tři zlaté vlasy děda Vševěda, ilustrace k pohádkám K. J. Erbena, 1953“ 102
100
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 41. Tamtéž, s. 39. 102 Tamtéž, s. 40. 101
43
Zájem o modernizaci české ilustrace pro děti se zvyšoval v období 1. republiky. Malíři se snažili přizpůsobovat aktuální vizuální zkušenosti a senzibilitě. Tyto úkoly se začínaly plnit v určitém řádu a v souvislosti s kulturním a společenským děním. Jestliže Josef Lada přispíval do Humoristických listů a zároveň ilustroval knihy, měl šanci sladit toto úsilí v jeden celek. Začal psát literaturu pro děti doplněnou svými obrázky. Roku 1934 tak vznikla autorská kniha pro nejmenší O Mikešovi103, jehož zvířecí hrdina se v základních rysech podobal „kocouru v botách“, postavě z pohádky francouzského spisovatele Charlese Perraulta. Kocour byl pojmenován Mikeš, zasazen do prostředí Ladových Hrusic a byla mu ponechána lidská řeč a vlastnosti. Na rozdíl od svého vychytralého a lstivého předchůdce byl hrusický kocourek upřímný a choval se podle nepsaných mravních pravidel, která byla součástí každodenního života obyčejných venkovských lidí. V příbězích se odráží umělcova vlastní dětská léta prožitá na vesnici. Pohádkový základ provází realita skutečného života.
„Mikeš straší“104 Podobně zaměřené jsou povídky O chytré kmotře lišce. K místu Ladova dětství se vztahují formou vyprávění psané Vzpomínky z dětství, Straky na vrbě a Kronika mého života.105 Vzpomínky z dětství Lada shrnul zjištěním, že umělec se ve své práci
103
Lada, Josef. Mikeš. Praha: SNDK, 1968. Tamtéž, s. 126 – 129. 105 Tamtéž, s. 44. 104
44
často obrací ke svým dětským létům a nalézá v nich inspiraci, zejména jsou-li dobře prožita. To, co vnímal v útlém věku, co na něho emotivně působilo, vtisklo se mu do paměti a provázelo jej celý život. Dětství je neopakovatelné a jedinečné, proto se k němu Lada navracel ve svých vzpomínkách. Čerpal z něho novou energii, snažil se vybavit si zážitky z dětských let v nové podobě, obohacené o vidění světa „dětskýma očima“. Jakožto dítě měl absenci výtvarného vzdělání, jeho tvorba byla nezkažena nacvičenými postupy, které napomáhají zastřít to, co člověk zobrazit nechce. Na svá nedokončená výtvarná studia však v Kronice mého života nevzpomíná radostně: „…nesměl jsem, žák Uměleckoprůmyslové školy, vystupovat na veřejnost se svými pracemi, a proto jsem byl nucen kreslit pod různými pseudonymy. […] Je jasné, že jsem také musil měnit manýru, aby kresby vskutku vypadaly jako od různých kreslířů. […] to bylo velmi na újmu mé individuality a originálnosti.“
106
Chlapecká léta
prožitá doma v Hrusicích se odrážela také v pohádkách Bubáci a hastrmani, kde došlo stejně jako u Ladových zvířátek k personifikaci těchto postav z říše pohádek. Před vypuknutím druhé světové války Lada napsal a ilustroval Pohádky naruby, po válce jim ale dal název Nezbedné pohádky.107 Tady se však odklonil od národních tradic a fantazijního pojetí pohádky. Je to pokus o spojení pohádkového vyprávění s civilizačními prvky. Ilustrace přesto neztrácí Ladův osobitý styl.
„O statečné princezně, ilustrace ke knížce Nezbedné pohádky, 1946.“ 108 106
Lada, Josef. Kronika mého života. Praha: Československý spisovatel, 1973. s.250. Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 44 – 45. 108 Tamtéž, s. 45. 107
45
Třicátá léta jsou již vyzrálou Ladovou tvorbou. V roce 1921 ilustroval pro svého přítele Jaroslava Haška seriálově vydávané Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Knižně vyšly příběhy vojáka Švejka částečně obměněné. Po válce Lada toto dílo rozšířil a do padesátých let zůstalo nekolorováno. Barevné ilustrace se v této knize se objevily až v roce 1955.109
„Ilustrace k Osudům dobrého vojáka Švejka, 1951“
110
„Ilustrace k Osudům dobrého vojáka Švejka, 1953 – 55“
111
Ve svém tvůrčím období, které trvalo přes padesát let, od roku 1904 až 1956, publikoval Lada asi v osmdesáti časopisech a novinách, jejichž vydavatelem bylo zejména nakladatelství pro velké i malé čtenáře Melantrich. Pracoval hlavně v Lidových novinách, které redigoval Eduard Bass. Mnoho kreseb a textů otiskovalo České slovo, Trn, Pestrý týden a Pražský ilustrovaný zpravodaj. Vtip namířený na společenské a politické dění se snažil zachytit v Ilustrované frazeologii, která v roce 1924 vyšla v souborném vázaném vydání. Bylo mu umožněno vést periodikum Kvítko
109
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 46 – 47. Tamtéž, s. 47. 111 Tamtéž, s. 47. 110
46
z čertovy zahrádky. Jeho spolupracovníky byli Karel Vika, Vlastimil Rada, Jaroslav Žák, Jindřich Plachta a Adolf Hoffmaister. Tady se věnoval nejen humoru pro dospělé, ale i ilustracím pro děti. Technika olejových barev Ladu neupoutala. Přestože se zabýval i volnou tvorbou, většina jeho prací je malována akvarelem nebo kvašem. Barva byla pro něho důležitým výrazovým prostředkem. Časopis Kvítko začal v roce 1928 používat tiskařskou techniku ofsetu v základních barvách. Lada v roce 1923 vstoupil do spolku výtvarných umělců „Mánes“ a spolku českých grafických umělců „Hollar“. Zanedlouho měl možnost vystavovat. Nepřiklonil se k žádnému z uměleckých směrů, nezměnil své náměty z venkovského prostředí. Z hlediska názorové orientace však nikam nezapadal. Zůstal stát mimo okruh Tvrdošíjných i Devětsilu, i když prakticky ve své tvorbě splňoval národní a společenské požadavky tehdejší doby. Do českého malířství se jako krajinář nezapsal, tady svůj osobitý styl neuplatnil. Stále byl motivován svými dětskými léty, které jsou opakovaně zachycovány ve všech proměnách přírody během celého roku. Nejčastějším motivem bylo zimní období, téma zpracované v mnoha variantách. Biblický příběh o zrození
Krista
přenesl do českého vesnického prostředí včetně tradičního zobrazení jejich obyvatel (ilustrace „Narodil se“, viz str. 32). Často opakovaným tématem jsou události, kterými žila celá vesnice: porážka vepře nebo začátek postního období.112 Zde se nejedná pouze o vzpomínky z dětství. Tyto obrazy jsou alegorií lidských vlastností ve venkovském prostředí, což se dětskému nazírání na svět příliš nepřibližuje. Tady nedocházelo k demonstraci dětského chápání vizuální podoby životní reality.
„Tancovačka, 1929“ 112 113
113
Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady (katalog k výstavě Josef Lada). s. 48 – 54.. Pečinková, Pavla. Josef Lada (katalog k výstavě Josef Lada). s. 53.
47
Vzhledem k tomu, že se Lada v ilustraci politicky nijak neprojevoval, stala se jeho práce „univerzální“ a její výsledky byly použitelné téměř v každé době. Jeho kresby byly a jsou i nyní aplikovány na kalendáře, pohlednice, leporela nebo slouží k dalším komerčním účelům. „Ladův styl“ je pozorovatelný i u dalších výtvarných umělců, i když jejich ilustrace nejsou napodobováním tohoto způsobu výtvarného zpracování. Ilustrace Aleny Ladové
nebo Heleny Zmatlíkové
například vykazují snahy o realistické
vystižení tvaru, propracovanost detailů a využití perspektivy.
„Jak zvířátka našla domov“ 114
„ Honzíkova cesta“ 115
114 115
Hilarová, Dagmar. Jak zvířátka našla domov. Praha: Albatros, 1984: s. 3. Říha, Bohumil. Honzíkova cesta. Praha: Albatros, 1975: s. 27.
48
3. 1. 2. JOSEF ČAPEK (1887 – 1945) Josef Čapek byl prozaik, dramatik, esejista,
výtvarný kritik, žurnalista,
scénografista, karikaturista, ilustrátor a malíř. Na počátku dvacátého století, kdy vznikají nové umělecké směry, začínal působit v české kultuře s tímto svým mnohostranným zaměřením. Podobně jako ostatní výtvarníci a literáti hledal i on identické vyjádření. Pavla Pečinková vystihuje jeho názor na vzájemnou souvztažnost tvorby a lidského života: „… tvořivost patří k základu biologické existence člověka a odráží jeho vztah ke světu. […] Spojuje počátky umění s magií a náboženstvím, s prvotní bázní před nekonečným tajemstvím života a neobsáhnutelnosti vesmíru, která je v kultuře dvacátého století přehlušena výdobytky moderní civilizace.“ 116 Josef Čapek vyjádřil své názory na problematiku tehdejší umělecké tvorby v knize Nejskromnější umění: „Umění není tedy uzavřeno jen v galeriích a uměleckých časopisech, kde se dovolává vašeho vkusu a estetické výchovy jakožto dosažená dokonalost, vůči níž si to ostatní nezasluhuje pozornosti. […] neklade si vysokých met, ale uskutečňuje svou skromnost způsobem ryzím…“
117
Hlavní cíl
nespatřuje v monumentální a okázalé tvorbě, v naplnění požadavků současných trendů, ale ve vztahu člověka ke všemu, co jej obklopuje, co může bez zvláštního talentu ztvárnit třeba jen řemeslným způsobem. To, co je potom vytvořeno, není určeno k obdivování, ale k životní existenci. Z dětského světa byly těmito objekty například „obyčejné“ dřevěné hračky vytvořené lidovým řezbářem.
„Hračky z řezbářského krámku na Malé Straně“
118
116
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 8. Čapek, Josef. Nejskromnější umění. Praha: Československý spisovatel, 1962. s. 9 – 10. 118 Čapek, Josef. Nejskromnější umění. s. 63. 117
49
Uměleckoprůmyslová škola v Praze byla tehdy proslulá secesním zaměřením. Jan Kotěra, Jan Preisler, Arnošt Hofbauer, Stanislav Sucharda, to byli pedagogové mající vliv i na Josefa Čapka, který vycházel ve své tvorbě ze
secesního
dekorativismu.119
„Stínová hra, 1910, Památník Národního písemnictví v Praze“
120
Společně se svým bratrem se zabýval psaním článků do novin a časopisů. Jejich literární činnost v sobě měla prvky dekadence a dandismu. O jejich tvorbu se začal zajímat S. K. Neumann, všiml si hlavně grafických prací Josefa Čapka. Spojení se světovou tvorbou zprostředkovávala pražská kavárna Union a právě tady se Čapkové seznámili s kubismem a surrealismem. Středem pozornosti se stala Paříž, odtud pramenily nové podněty k úplnému zvratu v pojetí umění. Josefa Čapka tyto změny natolik zaujaly, že nedokončil studium a odjel v roce 1911 poznávat pařížskou uměleckou atmosféru. Jeho tvorba z tohoto asi jednoletého období měla znaky fauvismu. Hlavním výrazovým prostředkem se stala barva a tvar.121 Obrazy z tohoto období nenasvědčují, že by se z nich mohla vyvinout tvorba pro děti.
119
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 14. Tamtéž, s. 14. 121 Tamtéž, s. 18. 120
50
„Hasiči, 1911, Západočeská galerie v Plzni“ 122 Jeho další výtvarná práce je ale důkazem toho, že nakonec dospěl k výraznému vyjádření v ilustraci pro děti, našel svérázný způsob zobrazování, který je pro něho jednoznačně charakteristický. Vstoupil do Skupiny výtvarných umělců a stal se redaktorem jejího časopisu. Přes novoklasicismus se přiklonil ke kubismu. Obdivoval Picassa a Braqua, stále však hledal vlastní styl.123
„Akt ženy (postava zvaná Lelio), 1903, soukromá sbírka“ 124
122
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 18 – 19. Tamtéž, s. 34. 124 Tamtéž, s. 24 – 25. 123
51
V roce 1912 Skupinu výtvarných umělců opustil a zaujal v Mánesu místo redaktora Volných směrů. Jeho tvorbu podstatně ovlivnila válka. I když se nemusel účastnit boje na válečné frontě, byla pro jeho tvorbu stresovým obdobím. To se projevilo v jeho expresivní malbě. Pavla Pečinková přesto upozorňuje na významný posun v jeho výtvarném projevu: „Bez možnosti vystavovat, definitivně zbaven všech ctižádostivých ambicí, dospívá zde Čapek k úžasné svobodě výrazu. Odevzdává se imaginaci a pohrává si s možnostmi elementárních výtvarných znaků….“ 125 Čapek zároveň reflektuje možnost dějové zkratky ve filmu, kterou začal využívat i ve svém výtvarném projevu. Tady se v jeho díle se odrážejí i zážitky z Paříže, kdy pro něho bylo kino převratnou záležitostí techniky umožňující zejména rychlé přenesení děje. To se snažil uplatnit i na svém plátně.126
„Podoba z biografu, 1915, soukromá sbírka“ 127
Fotografie nahrazující detailní malbu skutečnosti motivovala umělce k tomu, aby se snažili o nové způsoby vyjadřování. Čapek ignoroval imitaci ve výtvarném zobrazování a hledal možnost vlastního uměleckého projevu. Podle Pavly Pečinkové „… přirovnává umělce ke kouzelníkovi, který dokáže oživit, cokoli se mu zlíbí, a obdivuje děti, protože při své hře proměňují i nejbanálnější předměty v pohádkový svět. Magickou hůlkou […] jsou pro něj zákony formy…“
128
Dětská hra, kdy dítě
staví z kostek, kuliček nebo jiných tvarů, je pro něho inspirací pro další tvorbu. Stejně 125
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 30. Tamtéž, s. 30. 127 Tamtéž, s. 30 – 32. 128 Tamtéž, s. 40. 126
52
tak, jako se opakuje hra dítěte, vracel se Čapek ke stejnému motivu, aby došel k dokonalejšímu nebo odlišnému výsledku.129
„Zápasník I, 1915, soukromá sbírka“ 130
V roce 1916 se tak přibližuje k purismu. Kromě tradiční olejomalby používal techniku kresby a linořezu. V tomto směru dospěl až ke geometrické abstrakci. V některých jeho dílech je konkrétní námět tak zjednodušen, že jej odhalí až samotné pojmenování obrazu. Velkou roli v jeho dílech začínal hrát světelný efekt. Snažil se vžít do vnímání dítěte a pochopit kouzelnou moc života. V jeho tvorbě se objevily prvky naivismu.131 Tvary jsou přes svou životnost záměrně deformované.
„Hlava chlapce (úžas), 1916 soukromá sbírka“ 132 129
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 40. Tamtéž, s. 40 – 41. 131 Tamtéž, s. 41. 132 Tamtéž, s. 42 – 43. 130
53
Začátek dvacátých let je pro Čapka stabilizačním obdobím. Pracoval jako redaktor, zabýval se knižní grafikou, ilustrací, scénografií. Zkoumal vznikající umělecké směry a hledal, v čem spočívá podstata umění. V jeho díle se objevovaly existenciální prvky. Své názory vylíčil v knize Nejskromnější umění. Myšlenky svého „Nejskromnějšího umění“ předkládal i v malířském provedení.133 Zobrazoval obyčejné věci způsobem, ve kterém spatřoval umění bez falešné přetvářky, zbytečného nadhodnocování a okázalosti.
„Váza s květinami 1922 – 1923, Galerie Zdeněk Sklenář“ 134 V roce 1923 se Čapek od purismu odklání z důvodu pocitu spoutaných uměleckých gest. Nevyhovoval mu žádný výtvarný směr ani zařazení do určitého okruhu umělců vyznávajících konkrétní zaměření. V tomto období se zabýval sociálními motivy, ale protože nesouhlasil s žádným politickým nasměrováním výtvarného vyjadřování, nepatřil k žádné skupině umělců, kteří mohli prezentovat své práce. Nakonec nalezl útočiště v Umělecké besedě, kam se uchylovali umělci tvořící osobitým způsobem, jako byl Jan Zrzavý, František Tichý, Josef Šíma a Josef Lada. V první polovině 20. let se tematicky se soustředil na obyčejného, průměrného, nemajetného člověka beze jména a významu, symboliku muže, lidského jedince typického pro právě probíhající epochu.135
133
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 52 – 57. Tamtéž, s. 56 – 77. 135 Tamtéž, s. 60 – 63. 134
54
„Muž s dítětem, 1924, Moravská galerie v Brně“ 136 Konec 20. a začátek 30. let byl přechodným obdobím v Čapkově tvorbě. Jeho inspirací se staly Picassovy obrazy.137
„Dřevěný muž, 1927, soukromá sbírka“ 138 Zdroj svého uměleckého projevu našel ve způsobu dětského výtvarného zobrazování.
Nebyl jediný, kdo tento nápad použil. Stejný aspekt se objevil u
kubistických malířů Paula Klee nebo Joana Miró. Toto pojetí vycházelo z Fredovy teorie o dětském období, které bylo považováno za základní vývojové období v životě
136
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 63. Tamtéž, s. 66. 138 Tamtéž, s. 66. 137
55
člověka. Živnou půdou tvorby se jevily vzpomínky z dětství s fixací na dětskou hru.139 Kresba byla náznaková, zdánlivě napodobující dětský projev, přesto byl výsledek vzdálený od možného dětského projevu. Základním elementem těchto děl byl přístup k tvorbě viděný z pozice dítěte. Ne však postihující jednotlivé vývojové etapy dětské tvorby, ale určitý celkový stupeň jednorázově utvořený dospělým umělcem.
„Děvčátko se škatulkami, kolem 1935, soukromá sbírka“ 140
Okénkem pro nahlédnutí do dětského světa byla jeho dcera. Měl možnost pozorovat volnost a hravost malého dítěte, jeho přímost a nefalšovanost. Na tomto podkladě rozvíjel ve své tvorbě prostou tematiku dětské existence spojenou s bezprostředností a zájmem o hru. Výrazovým prostředkem se stal znak, jednoduché vedení linie vystihující okamžitou zkratkou podstatu věci, osoby nebo děje. V roce 1935 vystavoval soubor kreseb suchým pastelem s názvem Na dětský motiv.141 Dvanáct Čapkových kreseb vztahujících se ke všem měsícům v roce bylo vydáno jako učební pomůcka.142 Zachycení časového rozmezí roku je srovnatelné s Ladovým „čtverem ročních období“. Bohumír Mráz označuje tyto kresby za nejvýznamnější z Čapkovy tvorby pro děti: „Jejich technika […] vyhovovala Čapkovu malířskému naturelu, jakoby v ní našel všechny přednosti linořezu, který už přestal dělat.“
143
Byla to technika suchého pastelu částečně roztíraného. Bohumír Mráz ji připodobňuje k linořezu, ale tyto dvě techniky jsou svým provedením rozdílné. Spojitost by mohla být přiznána pouze ve formě vzniklé linie.
139
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 66. Tamtéž, s. 70 – 71. 141 Tamtéž, s. 66 - 71 142 Čapek, Josef. Veselý rok. Praha: Státní nakladatelství učebnic, závod Komenium v Praze VII, 1949. 143 Mráz, Bohumír. Josef Čapek. Praha: Horizont, 1987: s. 137. 140
56
Právě v období třicátých let začal Čapek psát a ilustrovat dětské knihy. Vznikla tak dosud stále používaná kniha Povídání o pejskovi a kočičce a další desítka jeho knížek pro děti. „Dětské téma“ prostupovalo Čapkovou tvorbou i v letech čtyřicátých. Neopustilo jej ani za pobytu v koncentračním táboře Sachsenhausen.144 Autorská pohádka Povídání o pejskovi a kočičce obsahuje hlavně nekolorované kresby, tím se liší od jeho ostatních výtvarných prací provedených v barvě. Kresba provedená pouze v černých liniích není nedostatkem pro dětské vnímání. Podporuje fantazii a představivost.
„Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort“ 145
144 145
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 71. Čapek, Josef. Povídání o pejskovi a kočičce. Praha: Albatros, 1975: s. 81.
57
„Jak si pejsek roztrhl kaťata“ 146 Čapkovo přiblížení se k dětskému recipientovi prostřednictvím zobrazování ve stylu dětské kresby je pozorovatelné i ve způsobu koloritu. Dítě, které se po vytvoření linie někdy snaží rychle obrázek vybarvit, nemá dostatek trpělivosti precizně vyplnit celé ohraničené plochy pastelem. Stopa pastele je úzká a dítě musí vynaložit určité úsilí, aby se mu podařilo zaplnit celou plochu. V Čapkových kresbách se tento moment objevuje, ovšem bez přesahování linie kolorováním, jak se to stává předškolnímu dítěti v důsledku ještě nedokonalé drobné motoriky ruky.
Obr. č. 3: Smejkalová Liliana, 5 let, kolorovaná kresba: tuš, pastel, téma: „Můj domov“
146
Čapek, Josef. Povídání o pejskovi a kočičce. s. 17 – 25.
58
Kromě autorské knihy Povídání o pejskovi a kočičce a Povídejme si děti Čapek doplňoval ilustracemi literaturu Václava Řezáče (Kluci, hurá za ním a Poplach v Kovářské uličce), Eduarda Basse (Klapzubova jedenáctka), Karla Čapka (Devatero pohádek) a Karla Poláčka.147
„Čapek Josef: V. Řezáč, Poplach v Kovářské uličce“ 148
147 148
Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. s. 56 - 61. Tamtéž, s. 60.
59
Na začátku třicátých let Čapek čerpal energii pro výtvarnou práci během prázdninového pobytu v Oravském Podzámku. Ústředním tématem se staly ženy zachycené při práci i odpočinku. Nadále používal výrazové prostředky, které jsou mimo raných secesních začátků pro jeho tvorbu typické. Linie, tvar a barva mají primární význam. Na rozdíl od obrazů znázorňujících muže jsou tato díla euforistická, s určitou dávkou optimismu. Působí zde zároveň dvě složky, které se původně jevily jako heterogenní: vlastní styl a popisování skutečnosti.149
„Pradlena, 1930, soukromá sbírka“ 150
Ve svých padesáti letech se Čapek považoval za „kulhavého poutníka“, který po skončení plavby lodí po všech mořích přemýšlí o existenci člověka a smyslu života. Jeho životní filozofie se projevila v závěrečné etapě tvorby.151 Pavla Pečinková vysvětluje jeho atheismus tím, že: „Základní metafyzické principy bytí hledá v přírodě, v kosmickém řádu, a duchovní hodnoty spojuje s uměleckou tvorbou. […] pracuje s přímočarými a jednoduchými metaforami: s dětskou bezprostředností maluje vítr, mlhu, stromy, oblaka, hvězdy a planoucí slunce.“
152
I když do
předválečného období tvorby stále zasahují prvky „na dětské téma“, nejsou již přímo určeny dětem. Prolínají se světem dospělých a nabádají vážnějšímu zamyšlení o hodnotě a pomíjivosti života. Jsou předzvěstí možného válečného nebezpečí. 149
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 76 – 77. Tamtéž, s. 77. 151 Tamtéž, s. 82. 152 Tamtéž, s. 82. 150
60
„Červen, 1935, soukromá sbírka“ 153
V kontrastu se stávajícím surrealismem nezapadaly Čapkovy obrazy do tehdejší doby. I když pozoroval vývoj českého umění, nešel ve stopách Štyrského a Toyen, Šímy, Wachsmanna, Muziky a Rykra. Ve svém díle nepoužil žádný z tehdejších moderních uměleckých směrů.154 Na předválečné události ale reagoval. Vše nejvíce vystihoval obraz Mrak. Vyvrcholením jsou soubory Oheň a Touha.155 V jeho obrazech se objevuje silueta dítěte, nyní již bez radostného elánu, někdy ve společnosti dospělého. Dětský motiv je do jeho prací stále zakomponován, tvoří nedílnou součást výtvarného díla.
„Mrak (detail), 1933, Galerie výtvarného umění v Ostravě“ 156
153
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 83. Tamtéž, s. 87. 155 Tamtéž, s. 91. 156 Tamtéž, s. 88 – 89. 154
61
Zdeněk Kárník označuje Josefa Čapka za „symbol antifašismu,“ ve své knize České země První republiky se zmiňuje o jeho ilustrační tvorbě pro děti a o vlivu dětského výtvarného vyjadřování na jeho tvorbu.157 Druhou světovou válku prožil Josef Čapek v několika koncentračních táborech, z nichž osudným se mu stal Bergen-Belsen. Tady zmínky o něm končí. Přes neutěšenou situaci se i ve vězení zabýval dětskými motivy, měly ale již ráz symbolismu a vyjadřovaly smutek.158 Čapek v době, kdy nebyly příznivé podmínky pro radostnou tvorbu, tematiku dětského světa neopustil.
„Květinářka, 1942, soukromá sbírka“ 159 Knižní grafika, kterou se Josef Čapek také zabýval, ani však ilustrace pro děti nebyla jeho hlavním uměleckým zaměřením. Přesto zasáhl v období 1. republiky do vývoje dětské knihy. Velká loupežnická pohádka v knižním souboru Nůše pohádek nebo kniha Povídání o pejskovi a kočičce jsou klasickými příklady, které znamenaly v tomto směru nový způsob umělecké tvorby v ilustraci pro děti. Čapkova tvorba pro děti není obsáhlá, v moderní české ilustraci však představuje svérázný charakter uměleckého vyjádření. Čapek se zajímal též o zahraniční tvorbu pro děti. Ilustroval dětskou knihu anglického autora Kenneth Grahame Žabákova dobrodružství.160
157
Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918 – 1938). Praha: Libri, 2003: s. 415. Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 92 – 93. 159 Tamtéž, s. 92 – 93. 160 Tamtéž, s. 104 – 105. 158
62
„Ilustrace ke knize Kenneth Grahame: Žabákova dobrodružství, 1933, soukromá sbírka“ 161 V Lidových novinách Čapek uveřejňoval karikatury, stejně jako Josef Lada, Hugo Boettinger, Adolf Hoffmeister a Otakar Mrkvička. Podstatnou část Čapkovy tvorby zaujímala scénografie v Národním, Stavovském a Městském divadle. Pavla Pečinková shrnuje jeho pojetí tvorby: „Skepticky vnímal dobovou rétoriku uměleckého světa deklarující vznešené a nesplnitelné cíle a dokázal na ní být nezávislý. Tím výrazněji a osobitěji se dnes z dobového kontextu vyděluje.“ 162 František Halas srovnává Čapkovo dílo s básnickým obrazem: „Okouzlující kresby dětského živobytíčka básnily stejně jako laskavé čeřiny slova pod nimi a kolem nich. […] Tato část Čapkova díla je bytostnou podstatou jeho košaté osobnosti. […] Hlava je koule, dům krychle, tělo válec, strom je zvětšený list – a je to!“ 163 Čapkova kresba pro děti však není pouhým zjednodušením tvaru, je přímým zobrazením předmětů a jevů, které dítě vnímá pomocí znaků a konkrétního realistického vidění. Dítě si nic nepřikrášluje a Čapkovo pochopení dětského zobrazování dokumentuje zejména jeho cyklus „Veselý rok“. Tady použil veškeré prostředky ve snaze přiblížit se k dětskému chápání skutečnosti. „Nevinné oko dítěte,“ které dosud nezformovala školenost prostřednictvím akademizujícího nátlaku, je pro něho inspirativní možností, jak uchopit motiv dětského tématu.
161
Pečinková, Pavla. Josef Čapek (katalog k výstavě Josef Čapek). s. 104 – 105. Tamtéž, s. 107. 163 Ladislav Vacina. Jeden jako druhý. Hradec Králové: Kruh, 1988: s. 333. 162
63
„Josef Čapek : Veselý rok“ 164
164
Čapek, Josef. Veselý rok. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1949. Obr. č. 12. Sněhulák.
64
3. 2. SROVNÁNÍ: JOSEF LADA – JOSEF ČAPEK Na začátku české ilustrace pro děti figuruje osobnost Mikoláše Alše, která dává podnět k rozvíjení české ilustrace mnoha umělcům. Pole působnosti zaujímá Josef Lada, jehož dílo je oblíbeno nejen dětmi, ale i dospělými. Je uznáván nejen u nás, ale i ve světě. Přes svou neakademičnost prorazil do uměleckého světa vytvořením vlastního stylu. Jeho tvorba vycházela ze směru secese, nezůstal však u tohoto způsobu výtvarného vyjádření. O tom, že se pokusil o „vysoké umění“, svědčí jeho krajinomalby provedené olejem. Měl kreslířské nadání a vytvořil si vlastní osobitý styl, jehož podstatou byla linie, tvar a barva. Orientoval se hlavně na tvorbu pro děti. Ilustroval pohádky, říkadla, básně a tím získal zájem dětí i dospělých. Pro své obrazy si vybral techniku tempery a kvaše. Druhým důvodem pro používání levnějšího výtvarného materiálu byl nedostatek peněz pro zakoupení olejových barev. I když byl v jeho tvorbě obsažen humor, nebyl nakonec jeho doménou. V jeho díle se nachází určitý moment, který se odlišuje od charakteristické „ladovské“ identity. Stalo se tak v ilustraci Nezbedných pohádek, kdy se odklonil od národních tradic a do půvabného dětského světa vnesl civilizační prvky. Princezna je například oblečena podle dobové módy nebo jezdí na motocyklu. Ve srovnání s Ladovým „kocourem Mikešem“, který v rámci personifikace koresponduje s vesnickým prostředím, je kniha Nezbedné pohádky spojením skutečného a pohádkového světa. Tady Lada použil obrácený postup, znaky současnosti převedl do prostředí pohádky. Ladovy ilustrace jsou konkrétní, založené na pozorování skutečnosti. Tím se mu podařilo sblížit se světem dětí a najít společnou notu. Umělecké směry, které se v té době stávaly středem zájmu, mu neimponovaly a ani se nepokoušel je praktikovat. Jeho výtvarný styl byl jedinečný a téměř nenapodobitelný. Kresby podle Alšova vzoru vystřídalo již zmíněné secesní zaměření, to však byl jediný směr, který jeho práci ovlivnil. Kubismus, surrealismus a další umělecké proudy v té době aktuální se v jeho tvorbě neprojevily. Odklonil se pouze od svého tematického zaměření, a to v důsledku války, kdy postavám na svých obrázcích vepsal smutný výraz. Reprodukce jeho ilustrací jsou stále komerčně využívány.
65
Dílo Josefa Čapka tvoří protiklad Ladova odkazu. Čapek ve své tvorbě vycházel z secesního dekorativismu, vliv na jeho výtvarné dílo měl také kubismus. Sice s ním v plné míře nesouhlasil, ale v té době, kdy kubistické snahy v Paříži vrcholily, se znaky kubismu projevovaly v jeho obrazech. O dětském pojetí zatím nemohla být ani řeč. Maloval olejem, nepoužíval levnější techniku akvarelu a kvaše jako Lada. Jeho tvorba vycházela také z expresionismu a fauvismu. To poukazuje na to, že procházela určitým vývojem a Čapek jako většina umělců neustále hledal směr. Nakonec našel svůj styl v „napodobení dětské kresby.“ Období, kdy se věnoval tvorbě pro děti, nebylo celoživotní jako u Josefa Lady. Zaujímalo jen část jeho tvorby. Na základě vztahu ke své malé dceři začal ilustrovat, ale ne v takovém rozsahu jako Lada. Jako výtvarný materiál používal křídu, stejně tak, jako to mají v oblibě děti. Dětské téma jej provází i v koncentračních táborech. Snažil se pochopit dětské nitro, obdivoval dětskou hru a bezprostřední vztah dětí k životu a jeho realitě. Oba ilustrátoři měli stejný cíl, ale každý jej dosahoval jiným způsobem výtvarného vyjádření. Snažili se zobrazovat v duchu „dětského vidění,“ přiblížit se k dětskému čtenáři takovými výtvarnými prostředky, které jsou dítěti vlastní. Ztotožnili se s dětským vnímáním překročením bran do dětského světa. Dětská ilustrovaná kniha se tak stala tím, co spojuje malé a „velké dítě.“
66
4. ZÁVĚR Tématem této práce bylo sledování vývoje české ilustrace pro děti v období 20. – 30. let. Tato problematika byla zkoumána zejména ve výtvarné činnosti Josefa Lady a Josefa Čapka, kteří tvoří protipóly nejen pro srovnání jejich uměleckého směřování ve sledovaném období, ale i pro objasnění situace dětské ilustrace v kulturní oblasti v tomto časovém rozmezí. Teoretickými podklady a hlavními zdroji, z nichž byly hledány odpovědi na otázky týkající se
tématu, byly práce Pavly Pečinkové a
Františka Holešovského, jinými doplňujícími zdroji byla pojednání dalších teoretiků, prameny literatury a reprodukce děl autorů. Cílem práce bylo zjištění, jakým způsobem se čeští ilustrátoři tvořící pro děti v období 1. republiky přibližovali dětskému vnímání světa a do jaké míry se jim to podařilo. V této souvislosti byly použity skutečnosti nejen společenského kontextu, ale i umělecké směry a tendence uplatněné našimi ilustrátory. Východiskem pro vymezení vztahu umělce jako dospělého jedince a dítěte bylo vnímání a zobrazování představ na základě tvarové psychologie (Gestaltpsychologie). Opěrným bodem byla zároveň dětská kresba a její vývoj. V rámci prezentace stěžejních momentů v ilustrační aktivitě předmětných tvůrců bylo zohledněno částečně i období, které předcházelo i navazovalo, protože tyto skutečnosti měly vliv na utváření jejich stylového a tematického zaměření. Teoretické informační zdroje byly vodítkem pro použití metody komparace v průběhu a v závěru práce. Obecně známá fakta sloužila společně s názory uvedených uměleckých kritiků k zodpovězení otázek nastíněných v úvodu této práce. Výsledkem práce je určení charakteristiky ilustrační tvorby pro děti ve zmíněném časovém rozpětí. Klíčovými aspekty je v tomto ohledu vznik Československé republiky a následný tvořivý elán výtvarníků, který byl záhy omezen předtuchou nebezpečí nacismu. To se projevilo v dětské literatuře i v její ilustrační tvorbě. Srovnání tvorby Josefa Lady a Josefa Čapka obsahuje zjištění, jak se jejich tvorba projevila v působení na dětského čtenáře a jaké výtvarné směry sehrály hlavní roli v tvorbě obou umělců v dětské ilustraci. U Lady je sledováno vytvoření jednoznačného osobitého přístupu s individuálními počátečními pokusy o zařazení do vzniklých moderních uměleckých proudů. Ilustraci pro děti se věnoval po celé tvůrčí období. Pro Čapkovu tvorbu je charakteristická snaha o ovládnutí kubistického a
67
expresionistického směru vlastním pojetím, které se stalo výtvarným stylem pro něho příznačným. Jeho tvorba pro děti zaujímá na rozdíl od Lady jen určitou část jeho umělecké činnosti, proto jej nelze zařadit do skupiny ilustrátorů tvořících výhradně pro děti. U obou je doložena osobní zainteresovanost na výtvarné práci pro dětského vnímatele a psychická provázanost se světem dětí. Pro Ladu typická linie, barva a tvar je konstantní v celém díle, Čapkovo napodobení dětské kresby je koherentní z hlediska pozorování tohoto výtvarného vyjadřování, nikoliv však v jeho výsledném provedení, které vykazuje známky perspektivního zobrazování a idealizaci tvarů. Téma této práce by bylo možno dále využít při zjišťování toho, zda je relevantní sledovat existenci uměleckých směrů v dětském výtvarném projevu. K uskutečnění tohoto projektu by bylo zapotřebí dostatek experimentálních dětských výtvarných prací s využitím pedagogické praxe.
68
RESUMÉ Bakalářská práce na téma „Ilustrace pro děti v období 1. republiky na příkladech Josefa Lady a Josefa Čapka“ se zabývá ilustrační tvorbou obou zmíněných autorů a jejich interpretačními východisky. Zaměřuje se přitom na chápání dětského světa těmito malíři a objasnění způsobů, kterými se přibližovali k dětskému vnímání i fantazii.
Identita dětského teritoria ve výtvarném vyjadřování a pozorování je
zkoumána na základě Gestaltpsychologie, dětského výtvarného projevu a experimentů při výchovné práci s dětmi. První část práce zkoumá podstatu a využití ilustrace pro děti, pozornost je věnována hlavně vnímání, zobrazování a dětskému výtvarnému projevu. Ilustrační činnost umělců je zasazena do historického kontextu. Práce představuje proměny ilustrace od nejstarších doložených podob až do konce první poloviny 20. století. Podrobněji se snaží vyzdvihnout charakteristické principy ilustrace 20. a 30. let minulého století. Stěžejní část práce postihuje Ladovo a Čapkovo výtvarné dílo v závislosti na uměleckých směrech a okolnostech, které byly příčinami vytvoření
jejich
charakteristických výtvarných tendencí a stylů. Poslední část práce je komparací v objasnění kontrastů autorských přístupů u sledovaných výtvarných umělců.
69
SUMMARY
Bachelor´s theses „Illustration for children in Czechoslovakia (1918-1938) by examples of Josef Lada and Josef Čapek“ is concerned with artwork of both illustrators and their interpretive attitudes. Perceiving of child´s world by these painters is in focus of this theses, as well as explanation of their techniques, which they used to approximation to children´s perception and fanatsy. Identity of a children´s artistic expression and observation is reserched on the basis of Gestaltpsychology, children´s artistic expressions and on pedagogical experiments. Forepart analyses essence and using of a children´s illustration, this part is focused mainly in a percepion, imagination and children´s artistic expression. Illustrations of artists are hitorically contextualised. My thesis outlines changes of illustrations from the earliest documented images till the end of the first half of the 20th Century. Specific fundamentals of illustration of twenties and thirties are analysed in more details. Lada´s and Čapek´s graphic art in dependence on artstyles is a fundamental of my thesis, this part is concerned with sources of their specific tendencies and styles. Comparation of both author´s attitudes is the final part of my thesis.
70
PRAMENY: Aleš, Mikoláš. Špalíček národních písní a říkadel. Praha: Odeon, 1971. Čapek, Josef. Povídání o pejskovi a kočičce. Praha: Albatros, 1975. Čapek, Josef. Veselý rok. Praha: Státní nakladatelství učebnic, závod Komenium, 1949. Euxupéry, Antonie de Saint. Malý princ (z francouzského originálu Le Petit Prince přeložil Martin Sasák). Praha: Ottovo nakladatelství, 1998. ISBN 80-7181-244-7. Hilarová, Dagmar. Jak zvířátka našla domov. Praha: Albatros, 1984. Lada, Josef. Josef Lada dětem. Praha: Albatros, 1969. Lada, Josef. Kronika mého života. Praha: Československý spisovatel, 1973. Lada, Josef. Mikeš. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968. Říha, Bohumil. Honzíkova cesta. Praha: Albatros, 1975.
LITERATURA: Borská, Ilona. Příběh staršího bratra. Praha: Albatros, 1987. Čapek, Josef. Nejskromnější umění. Praha: Československý spisovatel, 1962. Hlaváček, Luboš. Josef Lada. Praha: Horizont, 1986. Holešovský, František. Glosy k vývoji české ilustrace pro děti. Praha: Albatros, 1982.
71
Hunt, Monton. Dějiny psychologie (z angl. originálu Story of Psychology přeložili Renáta Mlíkovská a Ivo Miller). Praha: Portál, 2000. Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky. Praha: Libri 2003. ISBN 80- 7277119-1. Kolektiv autorů (ed. Anděla Horová). Nová encyklopedie českého výtvarného umění A-M. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0521-8. Markalous, Bohumil. Estetika praktického života. Praha, Odeon, 1989. Mráz, Bohumil. Josef Čapek. Praha: Horizont, 1987. Olič, Jiří. Jos. Lada. Brno: Petrov, 2003. ISBN 80-7227-180-6. Pečinková, Pavla. Josef Čapek. (katalog k výstavě Josef Čapek konané v Jízdárně Pražského hradu ve dnech 7. 10. 2009 – 17. 11. 2010 a ve Východočeské galerii v Pardubicích ve dnech 3. 3. 2010 – 30. 5. 2010). Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2009. ISBN 978-80-904315-2-2. Pečinková, Pavla. Obrázky Josefa Lady. (katalog k výstavě Josef Lada konané v Jízdárně Pražského hradu ve dnech 2. 9. – 29. 11. 1998). Praha: Gallery, 1998. Uždil, Jaromír. Výtvarná výchova v předškolním věku. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. Uždil, Jaromír. Výtvarný projev a výchova. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Vacina, Ladislav. Jeden jako druhý. Hradec Králové: Kruh, 1988. Vimr, Vladimír. Malá galerie českých malířů. Praha: Práce, 1980.
72
73
