Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy
MRTVÁ TĚLA JAKO VÝSTAVNÍ ARTEFAKT Bakalářská práce
Brno 2011
Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček
Vypracovala: Mgr. Eva Bělíčková
0
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
........................ podpis
1
Mé poděkování patří panu Mgr. Viktoru Pantůčkovi za odborné vedení mé bakalářské práce a doc. MUDr. Vladimíru Novotnému, CSc. za zapůjčenou literaturu, cenné rady a připomínky, které mi při zpracovávání bakalářské práce poskytl.
2
OBSAH
PŘEDMLUVA …………………………………………………………………………………………………………… 4 ÚVOD ……………………………………………………………………………………………………………………… 6 1. POHŘEBNÍ RITUS (kulturní, etické, ekonomické, sociologické, politické, estetické a umělecké hledisko) …………………………………………………………………………………………… 8 2. VEŘEJNÉ VYSTAVOVÁNÍ MRTVÝCH TĚL ……………………………………………………………. 15 2.1. Mumifikovaná těla ……………………………………………………………………………………. 15 2.2. Veřejné pitvy …………………………………………………………………………………………….. 17 2.3. Pouťové atrakce ………………………………………………………………………………………… 18 3. VYSTAVOVÁNÍ TĚL V SOUČASNOSTI ……………………………………………………………………19 4. VSTUP TĚL DO MUZEÍ A GALERIJNÍCH PROSTOR ……………………………………………… 22 4.1. Damien Stephen Hirst …………………………………………………………………………………22 4.2. Joel-Peter Witkin…………………………………………………………………………………………24 4.3. Günter von Hagens …………………………………………………………………………………… 26 5. BODIES – THE EXHIBITION …………………………………………………………………………………28 5.1. Základní informace …………………………………………………………………………………… 28 5.2. Diskuze spojené s výstavou………………………………………………………………………… 29 5.2.1. Negativní reklama …………………………………………………………………………… 30 5.2.2. Demokratizace anatomie…………………………………………………………………. 31 5.2.3. Edukace nebo komerce? …………………………………………………………………. 33 5.2.4. Komu patřila „těla“? ……………………………………………………………………….. 33 5.2.5. Banalizace smrti?.................................................................................. 34 5.2.6. Porušuje výstava zákon o pohřebnictví? ………………………………………….. 37 5.2.7. Otupělost doby ……………………………………………………………………………….. 37 5.2.8. Umění versus věda …………………………………………………………………………… 38 ZÁVĚR ……………………………………………………………………………………………………………………… 39 RESUMÉ ………………………………………………………………………………………………………………….. 42 SUMMARY ………………………………………………………………………………………………………………. 42 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ ………………………………………………………………………….. 43
3
PŘEDMLUVA
V roce 2006 jsem v holandském Amsterodamu navštívila výstavu Bodies – The Exhibition. Do tamního muzea, kde se výstava konala, jsem vcházela s rozporuplnými pocity očekávání něčeho, co pro mě nemělo konkrétní obrysy. Po zhruba třech, čtyřech hodinách jsem odcházela naplněna dojmem úcty k životu, neuvěřitelnosti fungování vnitřních orgánů, s myšlenkami na křehkost lidského těla a na lidi, které mám kolem sebe. Mísilo se mi toho v hlavě plno. A motto výstavy „Bodies - The Exhibition will change the way you view yourself forever,“ tak dosáhlo svého. Ani na okamžik mě však nenapadla myšlenka, že by to, co jsem uvnitř budovy právě viděla, bylo jakkoliv pohoršující nebo dokonce nehumánní a neetické. O to více mě později překvapily názory v tisku a jiných médiích v čase, kdy se výstava přesouvala do České republiky. Když jsem se pak rozhodovala, jaké téma si zvolit pro svou bakalářskou práci, vybrala jsem si právě téma, které se výstavy Bodies – The Exhibition bezprostředně týká a tedy veřejnou prezentaci lidského těla, konkrétně „Mrtvá těla jako výstavní artefakt“. V bakalářské práci se zabývám základním pohledem na veřejnou prezentaci mrtvých lidských těl jako výstavních artefaktů. Zaměřuji se především na výstavu Bodies – The Exhibition a diskuze, které s ní byly spojeny. Dále se pokouším nahlédnout na smrt z různých hledisek, nastiňuji historii pohřebních rituálů a zmiňuji umělce, kteří se smrtí, veřejnou prezentací a vstupem lidského těla do galerijních prostor zabývají. Chtěla bych zdůraznit, že téma, které nastiňuji, není komplexně zpracováno v žádné publikaci. Problematika spojená s pohřebními rituály, smrtí a vystavováním mrtvých těl je také nesmírně široká a obsáhlá, a proto se v jednotlivých kapitolách zaměřuji pouze na vybrané okruhy, místa, kultury a umělce. Druhá kapitola by sama o sobě mohla být tématem bakalářské práce. V mé bakalářské práci slouží však pouze jako náhled na problematiku.
4
Ve třetí a ve čtvrté kapitole práce mluvím obecně o kapucínských hrobkách a anatomických ústavech. Při bližším vhledu do problematiky se zaměřuji na ty, které jsou nejblíže místu mého studia – na Brno a okolí. Do páté kapitoly – Vstup těl do muzeí a galerijních prostor – jsem zařadila Damiena Stephena Hirsta, Joela-Petera Witkina, Güntera von Hagense a zmiňuji se také o výstavě DEKADENCE NOW!. Šestá kapitola se zaměřuje na výstavu Bodies – The Exhibiton. Snažím se nabídnout základní informace o výstavě a pokouším se rozebrat a nastínit problematiku a diskuze, které byly s výstavou spojeny. Ačkoliv jsem výstavu sama navštívila a mám na ni svůj názor, pokouším se v této kapitole odprostit od vlastních emocí a nazírat na problematiku bez moralizace a předsudků, což bylo ne vždy jednoduché. V neposlední řadě bych chtěla zmínit spojitost tématu mé bakalářské práce a studijního oboru Teorie interaktivních médií. Debaty a diskuze o výstavě Bodies - The Exhibition, především v roce 2007, kdy výstava navštívila na své cestě po světě Prahu, plnily stránky tištěných médií i internetu, probíhaly na vlnách rozhlasových stanic, vysílaly se dokumenty v televizi. České sdělovací prostředky téma „živých mrtvol“ naplnilo. Pokud na téma nahlédnu přímo z pozice umělců a spojitosti s oborem – využívají ve své tvorbě netradiční materiály, mají inovativní přístup, kreativitu a jejich díla jsou jedinečně provedena a pojednána (viz. Hagens) Během práce jsem se také potýkala s nedostatkem literatury, a proto ve své práci čerpám především z internetových zdrojů a novinových článků.
5
ÚVOD
Lidé již od nepaměti studují a popisují lidské tělo. K poznání lidského těla a lidské bytosti významně přispěly a jeho studiu zasvětily život desítky slavných umělců a myslitelů – mezi nimi například Aristoteles, Platón, Cicero, Galén, Descartes, Leonardo da Vinci, Tizian, Michelangelo, Rafael, Rembrandt nebo Hippokrates, který je dodnes symbolem lékařství a úcty k lidskému životu. Tělo hrálo vždy důležitou roli i v historii umění, kdy „to represent bodies in all their expresivity artist have needed to study anatomy: dissecting the dead in order to depict the living.“1 Naše tělo je jediná věc, kterou si neseme od narození až do naší poslední minuty. Jeho znalost, povědomí o tom, jak je uspořádáno a jak funguje a pracuje je jednou z nejpraktičtějších a nejužitečnějších znalostí, jaké si během života můžeme osvojit. Co ale, když z těla život vyprchá a tělo zůstane „jen“ tělem, schránkou, obalem pro něco, co je pryč a nikdy se nevrátí? Přichází smrt – tabuizovaná, záhadná, vábivá, magická. Vždy vzbuzovala pozornost člověka. Všechny věci, které jsou kontroverzní, skandální, překračují uznávaná morální pravidla, určité lidi přitahují. Také ke smrti má člověk rozporný vztah: zároveň ho fascinuje i děsí. Smrt, krev, mrtvoly, popravy vždycky lidi vzrušovaly a přitahovaly jako droga a zároveň vyvolávaly obranné reakce.“2 Smrt je definovaná jako nezvratný konec života a jako taková pak život zásadním způsobem ovlivňuje. Stejně jako v případě zobrazování sexuality nebo náboženství, také při zobrazování smrti došlo v posledních desetiletích k výraznému posunu. Jedno z velkých tabu moderní společnosti postupně a nenápadně prostoupilo každodenní realitu, aby se následně stalo jednou z hlavních fascinací soudobého světa. Smrt je promítána v přímém přenosu, stává se kulisou, jež ve své obyčejnosti ztrácí na 1 2
National Touring Exhibitions. The Quick and the Dead. Artists and Anatomy. ISBN 1-85332-172-9 BUCHERT, Viliam. Tělo není zavazadlo, ctíme je. MF DNES. 12. 5. 2007
6
zajímavosti. Před jistou inflací smrti v soudobé kultuře stále existují umělci, kteří k tomuto tématu přistupují s vážností a respektem. Smrt je přítomna vždy a ve všem a jedním ze základních rituálů dnešní doby je bořit tabu. Prolamovat se do oblastí stále vnímaných jako cosi nedotknutelného. Při zpracovávání tématu bakalářské práce se nevěnuji performancím spojeným s mrtvým tělem. Hlavním těžištěm práce je reflexe výstavy Bodies – The Exhibition. Cílem není výstavu, jež mnozí považovali a považují za skandální, obhajovat, ale nahlédnout na ni se zaměřením na etické a anatomické hledisko a zasadit ji do historického kontextu. V historii se objevila spousta motivů veřejně prezentovaného mrtvého těla, nicméně nebyly nikdy vnímány jako určitý druh atraktivity a senzace. Velké množství toho, co je nám nyní předkládáno jako umění, známe již z dřívějška. Co se jeví novým, až tak nové není. Stále se opakují věci, které již jednou k vidění byly, jen v jiném kontextu. Pracovala jsem tedy převážně s literaturou, týkající se výstavy Bodies a výstav podobného typu – katalogem z výstavy nebo novinovými články a odkazy, s literaturou zaměřující se na rituály a historii, v níž se mrtvé tělo a jeho veřejná prezentace objevilo. Neexistuje mnoho prací, které by toto dané téma komplexně zpracovávaly. Z hlediska kulturního kontextu jsem se snažila fakta zasadit převážně do euroamerické kulturní zóny, jež je součástí kulturního dědictví, vycházejícího z evropské kultury. Umělce, které jsem do práce zařadila k podrobnějšímu zpracování, jsem vybírala s ohledem na prezentaci jejich díla v České republice.
7
1. POHŘEBNÍ
RITUS
(ekonomické,
kulturní,
sociologické,
politické, etické, estetické a umělecké hledisko) „Rituály jsou tu od toho, aby nás zbavovaly strachu ze smrti.“ Robert Fulghum
Se smrtí je spojeno velké množství rituálů, na něž můžeme pohlížet z několika hledisek, která se teď pokusím nastínit. Smrt měla vždy významné místo v lidském životě. Z hlediska kulturní podmíněnosti - podle vývoje tradic, zvyků - rozlišujeme různé přístupy ke smrti a k lidským ostatkům. Tyto přístupy se liší jak v prostorové a místní příslušnosti, tak v průběhu času. Ve středověku byla společenskou událostí a člověk umíral v kruhu blízkých. Smrt nebyla vnímána negativně. Lidé ji přijímali odevzdaně, bez úzkosti a strachu. Za smrt špatnou byla považována smrt v samotě, beze svědků, tak, jak umírali poutníci na cestách, utopenci, atd. Z kulturního hlediska můžeme také rozlišit různé podoby pohřbívání. Mrtvá těla byla ukládána do země – hrobu (inhumace), budov – hrobek, spalována ohněm na hranicích a v krematoriích (incinerace), házena do vody – Indie, řeka Ganga (imerse), posmrtně ošetřována, aby nepodléhala rozkladu – Egypt, hrobky řeholníků (mumifikace). Pohřební obřady byly spojeny s rituálními úkony, které nacházíme u všech kultur. Rituály měly za úkol vyprovodit nebožtíka do světa mrtvých. „V pohřebních obřadech jsou spojeny tři typy rituálů – odlučovací, pomezní a přijímací. Odlučovacími rituály se oddělí mrtví od světa živých, např. zničení předmětů, které mrtvému patřily, usmrcením jeho manželek, otroků nebo oblíbených zvířat, zákazem vyslovení jeho jména nebo úpravou mrtvého těla. V křesťanství jsou oddělovacími rituály poslední pomazání, mytí a oblečení mrtvého. K rituálům pomezním patří v křesťanské kultuře uložení mrtvého do rakve, jeho vystavení, stráž u rakve, její uzavření, pohřební průvod, obřad, uložení do hrobu, uzavření hrobu. Pro pozůstalé znamená pomezní období 8
zachování smutku a délku držení smutku. Rituály přijímací směřují k ukončení smutku. Jde o pohřební hostinu a vzpomínkové slavnosti.“3 Pohřební rituály však nebyly dopřány všem. Mrtvá těla lidí žijících na okraji společnosti – kacířů, čarodějnic, zločinců, byla vystavena, volně pohozená na veřejně přístupných místech. „Kupením „prokletých“ vznikaly skládky mrtvol, často pod šibenicemi, nad nimiž i po celé roky visívali oběšenci. Šibenice stávaly na obezděném pozemku, který zároveň plnil funkci smetiště a těla mrtvých ležela mezi odpadky a těly uhynulých zvířat.“4 Kulturní úloha pohřebních rituálů je nezastupitelná. V dnešní době však počet udržovaných zvyků klesá a vytrácí se z nich původní obsah a zvyky ztrácí původní význam. Čistě rozumové zdůvodnění, proč se k mrtvému chovat s úctou, není. Etické hledisko je podmíněno hlediskem kulturním a liší se jak v historickém kontextu, tak v místní příslušnosti daného kulturního společenství. Respekt a úcta k mrtvému tvoří součást různých náboženství, charakterizuje člověka v rámci jeho kultury a je vyjadřován různými rituály na rozloučenou. Od loučení se zemřelým, přes jeho svěření přírodě a duchovním rituálům, které pomáhají pozůstalým se se ztrátou vyrovnat, až po separaci a nový život bez něj. Tohle všechno překračuje racionální chápání člověka. Moderní společnost je z hlediska úcty k mrtvým „instantní“. Dle mého názoru lidé více než kdy dříve žijí své životy „teď a tady“ přítomností a vystrojit pohřeb někdy přestává být věcí, která se sluší. V posledních letech je to spojeno především s hlediskem ekonomickým.
3
MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antropologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.[online] [cit. 6. 4. 2011]. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf > 4 ARIES, P. Dějiny smrti. Díl 1: Doba ležících. Praha : Argo, 2000. In MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antropologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.[online] [cit. 6. 4. 2011]. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf >
9
Podle sdružení pohřebnictví ČR se bez obřadu dnes obejde téměř třetina všech pohřbů, v Praze je to celá polovina. Pohřební obřad je pro pozůstalé příliš drahý. Kremace odděluje akt rozloučení od pohřbení ostatků jak časově, tak významově. Celistvost mrtvého těla už není důležitá. Automaticky se také předpokládá souhlas s pitvou a darováním orgánů. A vyskytl se i názor, v němž je pohřbívání předčasně narozených a potracených dětí přirovnáváno ke snaze pohřbívat amputované končetiny. Mrtvé tělo se stává věcí, která nikomu nepatří, respektive patří všem.5 Stále více lidí také daruje své tělo po smrti na lékařské účely. Za darování ostatků nedostane dárce žádný honorář, ušetří však svým blízkým tisíce korun za vystavení pohřbu, protože lékařské fakulty se při uzavírání smluv o dárcovství těla zavazují, že uhradí všechny náklady s ním spojené – od odvozu zemřelého, koupi urny, rozptylu popela, využití těla podle přání zemřelého. Také společenské hodnoty se v posledních staletích radikálně proměnily. Společnost se stala urbanizovanou a daleko více individualistickou a přestává pěstovat kult předků. Stáří nás smrti přibližuje, ale představa stáří je pro mnohé, ve světě, v němž je pěstován kult zdravého, dokonalého a „nezranitelného člověka“, nepřirozená a bizardní. Na stáří je nahlíženo jako na něco nedoceněného, něco se nás netýká, především v případě, že je spojeno s nemocemi a bezmocností. Vyvolává obavy z konce života, psychického i fyzického rozkladu. Mění se paleta společenských hodnot a zakotvení tradic v lidském životě. Smrt se ze společenského života vytratila a to hlavně díky lékařům a vyspělé medicíně. Ke smrti se chováme mnohdy jako hlucho-slepí. Příčinou toho může být vědomí naší vlastní konečnosti a to, co nám ji připomíná, se snažíme odsunout do nemocnic a lékařských zařízení, do rukou odborníků. „Dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života, mimo zraky živých;
5
SENGROVÁ, Barbora. Smrti nelze vzít její majestát. REFLEX. 2007
10
dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu a s takovou technickou dokonalostí.“6 Pohlédneme-li na pohřební rituály z hlediska politického, na mysl vyvstanou především pohřby vládců a politických vůdců, jimž byly stavěny obrovské hrobky. Panovníkům ve starověkém Egyptě - pyramidy, jejichž stavba svědčí o bohatství státu, který měl nejen na vynikající stavitele, zručné řemeslníky a na péči o jejich zdraví při stavbě, na zajištění materiálu a dostatku potravin. Pyramidy jsou však zároveň dokladem téměř neomezené moci panovníka a toho, že lid, který pyramidy budoval, byl zcela podřízen panovníkově vůli. Toto lze přenést i do minulosti nedávné, v níž se politickým vůdcům stavěly monumentální hrobky nebo náhrobní stavby – mauzolea, jejichž název vznikl podle hrobky perského satrapy Mausola II. čili Mauzolea v Halikarnassu v dnešním Turecku.7
Již samotný pohřeb, který bývá naplánován do
posledního detailu, je určitou propagandistickou demonstrací „moci“ zemřelého respektive režimu, který zastupuje a o který se přičinil. Mauzolea lze z dnešního pohledu vnímat jako historické doklady totalitní minulosti některých států, památníky „kultu osobnosti“ a uplatnění principu, „podle kterého jsou nositelé idejí důležitější než ideje samotné," jak říká psycholog Lubomír Kostroň z fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.8 Mezi nejznámější mauzolea patří Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí v Rusku, věnované prvnímu komunistickému vůdci SSSR, Vladimíru Iljiči Leninovi. Po jeho smrti, 21. ledna 1924, si údajně mnoho lidí z celého Ruska přálo, aby jeho tělo bylo zachováno i pro příští generace. Navzdory Leninovu přání být pohřben do země i kategorickému odmítání jeho žijících příbuzných, kteří si přáli jeho pohřbení do rodinné hrobky v Petrohradu, se komunisté rozhodli vytvořit z Lenina ikonu. Jeho tělo bylo nabalzamováno a vystaveno v provizorním dřevěném mauzoleu na Rudém náměstí u 6
ELIAS, N. O osamělosti umírajících. Praha. Nakladatelství Franze Kafky, 1988. In MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antropologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.[online] [cit. 6. 4. 2011]. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf > 7 Volně podle: Mauzoleum. Wikipedie, otevřené encyklopedie, [online]. [cit 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web
. 8 LOUŽECKÝ, Martin. Dokument Mauzoleum Klementa Gottwalda, 2006. [online]. [cit 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: < http://www.louzecky.cz/mauzoleum/>.
11
Kremelské zdi. Otevřenou rakev s tělem zhlédlo během měsíce a půl přes sto tisíc lidí. V roce 1930 postavila vláda současnou budovu z mramoru, žuly, porfyru a labradoritu, do níž bylo tělo uloženo. Muzeum se stalo symbolem komunismu v SSSR a do roku 1972 jej navštívilo přes deset milionů lidí.9 Autenticita těla Vladimíra Iljiče Lenina je zpochybňována, protože některé části jeho těla vypadají jako uměle vyrobené z vosku. Odborníci tvrdí, že zůstalo pouze deset procent jeho těla a zbytek byl už dávno nahrazen. 10 Takové spekulace však sovětská i ruská vláda vždy odmítaly.11 Lenin mauzoleum opustil jen za druhé světové války, kdy v obavě před německými nálety bylo tělo evakuováno z Moskvy. Zvlášť spočívá Leninův mozek, který je uložen ve vědeckém ústavu, zřízeném pro tento účel.12 Dnes by většina Rusů pohřbení Lenina uvítala a mauzoleum vnímá jako symbol nerozhodnosti, ustrašenosti a populismu. Podobně jako Leninovo tělo, bylo po smrti nabalzamováno i tělo čínského vůdce Mao Ce-tunga, Stalina i českého vůdce Klementa Gottwalda, po jehož smrti v roce 1953 bylo stejně jako v Leninově případě komunistickou stranou rozhodnuto, že tělo prvního dělnického prezidenta bude nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu postaveném na pražském Vítkově. O zhlédnutí jeho těla projevilo zájem přes milion návštěvníků. Mauzoleum bylo uzpůsobeno technicky tak, aby byla udržována stálá teplota a vlhkost vzduchu a zamezilo se tak rozkladu. Tělo Klementa Gottwalda bylo každý večer umístěno do speciální chladničky v klimatizované místnosti, bylo pravidelně udržováno injekcemi s výživným roztokem a balzamováno ve speciálních laboratořích umístěných v podzemí mauzolea. I přes nákladné procedury a práci odborníků se tělo začalo po 9
Volně podle: Leninovo mauzoleum, Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: . 10 ČTK. Ruská vládní strana chce pohřbít Lenina, Mauzoleum je prý pohanský symbol. 24. 1. 2011 [online]. [cit. 28. 4. 2011].Dostupné z World Wide Web: . 11 Volně podle: Leninovo mauzoleum, Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web:. 12 ČTK. Ruská vládní strana chce pohřbít Lenina, Mauzoleum je prý pohanský symbol. 21. 4. 2011. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: .
12
čase rozkládat. Dolní končetiny a trup musely být nahrazeny umělými. Po devíti letech neustálé rekonstrukci tlejícího těla bylo v roce 1962 rozhodnuto, že je tělo již v takovém stavu, že je nutné jej zpopelnit a mauzoleum bylo uzavřeno. Po Sametové revoluci v roce 1989 byly Gottwaldovy ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech.13 Část populace není schopná navštívit mauzolea politických vůdců, ani hrobky řeholnických řádů, protože jim pohled na vystavené mrtvoly přijde pobuřující a pohoršující. Stejně jako u nahlížení na mrtvého do rakve při některých posledních rozloučeních. V takových případech si pozůstalí přejí, aby zemřelý nevypadal odpudivě, a vynakládají nemalé prostředky na posmrtnou úpravu těla. „Kosmetické prostředky bývají aplikovány pouze na přání pozůstalých, nebo pokud by aplikace pomohla zakrýt poranění a umožnit tak vystavení zemřelého. Bývají používány velmi opatrně a jejich použití by nemělo vést k vytvoření nepřirozeného vzhledu zesnulého.“14 I přesto je pro některé lidi pohled na mrtvé tělo v otevřené rakvi při posledním rozloučení nepřijatelný, odpudivý, neestetický. Nicméně to, co vzbuzuje pohoršení a šokuje, je také živnou půdou pro umělce dnešní doby. Je třeba si uvědomit, že s proměnou pozice umění ve společnosti je mnohdy využíváno extrémních a šokujících prostředků k upozornění na problematické, či neetické okolnosti a problémy objevující se ve světě a společnosti. Již v historii byla smrt zobrazována v různých podobách v uměleckých dílech, která měla mimo jiné člověku připomínat jeho konečnost. Byli zpodobňováni mrtví a umírající na lůžku. Umrlčí tématika se objevovala také v ikonografii a literatuře. Jedním z nejčastějších zobrazování smrti byla napůl rozpadlá mrtvola – kostlivec se zbytky tkání. Nesčetněkrát se například setkáváme s Danse macabre (Tanec smrti), což je nekonečný tanec kruhu, v němž se střídají mrtví a živí tanečníci. Kruh vedou mrtví, kteří
13
Prague City Line. Mauzoleum Klementa Gottwalda, 2011. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: . 14 MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antropologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.[online] [cit. 6. 4. 2011]. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf >
13
jako jediní tančí. „Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající, bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena oděni podle svého společenského postavení a nevycházející z úžasu. (…) Vtip spočívá v protikladu mezi tempem mrtvých a ochromením živých.“15 Umělecké artefakty spojené s mrtvým tělem lze vnímat jako plynulou návaznost na díla známá z historie, na zobrazení mrtvých těl v ikonografii. Z toho plyne také veřejná prezentace mrtvého těla, které se v dnešní doby objevuje především v akčním umění a performance, jež je mnohdy za hranicí krajnosti.
15
ARIES, P. Dějiny smrti. Díl 1: Doba ležících. Praha: Argo, 2000. In MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antropologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.[online] [cit. 6. 4. 2011]. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf >
14
2. VEŘEJNÉ VYSTAVOVÁNÍ MRTVÝCH TĚL
Lidské tělo bylo odnepaměti prezentováno bez studu, ostychu či předsudků. Od dávných dob je také spojeno s celou řadou rituálů, které se ho bezprostředně týkají a to proto, že skrze naše tělo vnímáme, cítíme, vidíme, přijímáme informace a vjemy z našeho okolí. Rituály jsou tím, co velmi intenzivně působí na naše smysly. Jedním z hlavních takových rituálů je rituál pohřební. Tělesnost člověka je konečná a smrt byla vždy důvodem strachu. Rituály spojené se smrtí měly za úkol tuto konečnost porazit. Národy svým mrtvým od pradávna poskytovaly poslední službu tím, že je spalovaly nebo pohřbívaly. K lidskému tělu se chovaly s úctou a to i po smrti. Obřadní pohřby a posmrtné rituály pradávných kmenů a národů jsou toho důkazem. Nicméně i přes výše napsané můžeme hovořit o „vystavování“ mrtvých těl, které častokrát přesahovalo rámec rituálu a stávalo se též určitou atrakcí. Mnohdy byla atraktivnost nalézána zpětně. Z hrobek, které byly v historii památným místem posledního odpočinku, ať už významných panovníků například v Egyptě, nebo členů řeholnických řádů – Kapucíni, se staly vyhledávané turistické cíle, v nichž jsou těla těchto mrtvých vystavena na obdiv každému, kdo je zatouží spatřit. Veřejnosti byly zpřístupněny také kostnice, které vznikaly většinou po morových ranách, epidemiích, hladomorech, bitvách nebo jiném hromadném úbytku obyvatel. Jedná se především o sklepení stavby, do nichž byly poskládány lidské kosterní pozůstatky do různých geometrických útvarů. Veřejně přístupné kostnice jsou v České republice například v Mělníku nebo Sedlci u Kutné Hory.
2.1.
MUMIFIKOVANÁ TĚLA Z historie je známo, že mumifikování se dělo například v Egyptě, a to především
z náboženských důvodů. Egypťané věřili, že duše zemřelého se uchová, jen pokud 15
budou uchovány jeho tělesné ostatky. Z mrtvol vyjímali vnitřnosti, tělo vysušovali solemi a sodou, poté napouštěli pryskyřicemi a nakonec zavinovali do obinadel. Až byla těla takto upravena, ukládali mumie do rakví z různých materiálů, podle postavení zemřelého.16 Nejvýznamnějším panovníkům byly stavěny obrovské hrobky, budované ve tvaru jehlanu - pyramidy. Na jejich stavbách pracovala mnoho let spousta řemeslníků a pomocných dělníků. Hrobky byly vybaveny různými zabezpečeními proti zlodějům a vykradačům, byly bohatě vyzdobeny reliéfními malbami. Zemřelému panovníkovi poskytovaly téměř všechny materiální statky, které si dopřával během života. Vykopávky dokazují umístění různých předmětů, nádob s jídlem a pitím, šperků, zbraní, což také dokazuje víru v posmrtný život. Spolu s panovníkem byli v pyramidách mnohokráte pohřbíváni i jeho psi, koně, otroci. Úprava těla spojená v Egyptě s pohřebním rituálem přispěla k tomu, že Egypťané poznali vnitřní ústrojí člověka a jejich uložení v těle. Mohli tak s úspěchem léčit některá onemocnění a provádět operace postiženého ústrojí. Další „výstavní síní“ mumifikovaných lidských těl jsou hrobky řeholníků. Zaměřím se na tu nejbližší, tedy na památkově chráněnou kapucínskou hrobku při kostele Nalezení sv. Kříže na Kapucínském náměstí v Brně, v níž na jedné zdi nalezneme nápis: „Čím jste Vy, byli jsme i my, čím jsme my, budete i Vy.“ Tato hrobka vznikla v polovině 18. století. Do kapucínských hrobek byli pochováváni jednak členové mnišského řádu, do té brněnské pak i význačné osobnosti města, a to na zemi, v poloze s pažemi přes hruď, s růžencem v rukou a s hlavou podloženou cihlou. Při pohřbívání byli členové kapucínského řádu nejdříve uloženi do rakví s vysouvacím dnem, pak se rakev přenesla na místo, kde měl mnich navěky ležet, a na něm se dno odsunulo. Rakev se pak použila při dalším pohřbu.17
16
Volně podle: MICHOVSKÝ, V., PhDr, CSc. Pravěk a starověk pro základní školy. SPN, Praha 1991. ISBN 80-04-25949-9 17 Volně podle: Moje Brno, Kapucínská hrobka. [online]. [cit. 11. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-kapucinska-hrobka.html>
16
Krom těl kapucínských mnichů našlo v brněnské kapucínské hrobce místo svého odpočinku několik významných osobností tehdejší doby – například Baron Trenk, rodina stavitele hrobky Grimma, městský radní Jakub Kuneš z Rosenthalu a další. Do dnešní doby se z původně 151 těl dochovalo pouze 24. Ve své době byly mumie pohřbívány. Až dnes jsou tato balzamovaná nebo vysušená těla vystavena jako „exponáty“, které je možno zhlédnout na vlastní oči.
2.2.
VEŘEJNÉ PITVY „Vystavené“ mrtvé lidské tělo bylo možné spatřit při pitvách, které sloužily
v dávných dobách jednak k výuce mediků a jednak jako zábavná představení pro veřejnost. S pitvami, a to obvykle popravených zločinců, se začalo již ve 13. století. V 17. století bylo běžné, že pitvy byly záležitostí veřejnou, jak můžeme vidět také na obraze Anatomie doktora Tumpa od Rembrandta. Účastnit se těchto pitev bylo jednou ze zásad slušného chování té doby, často se také lidé nechávali vedle nebožtíka zvěčnit. První veřejná pitva byla provedena v Praze 8. 6. 1600 profesorem anatomie Janem Jesseniem. Jan Jesenský (Jessenius) se narodil roku 1566, studoval lékařství (anatomii a chirurgii) v Padově a Wittenbergu, kde se posléze stal rektorem. Během života publikoval celou řadu chirurgických prací a byl osobním lékařem císařů Rudolfa II. a Matyáše. Jesseniem provedená pitva je považována za první veřejnou a tiskem dokumentovanou pitvu. Jessenius na ni pozval významné představitele šlechty, církevní hodnostáře, měšťany a reprezentanty vědeckého světa. Sešlo se přes tisíc osob. Vlastní pitva se konala v Rejčkově koleji, trvala pět dní (8. - 12. 6. 1600) a objektem bylo tělo popraveného muže. Janu Jesseniovi při aktu, který byl technicky složen z vynětí orgánů a odstranění kůže na končetinách, asistoval pražský lékař
17
Zálužanský.18 Pitva vzbudila všeobecnou senzaci a dodnes zůstává mezníkem v dějinách anatomie. V 19. století byly zpřístupněny kabinety anatomie a platícím divákům i některé operace, při nichž se tenkrát prováděly amputace bez umrtvení, což, jak zmiňuje Josef Tuček z aktualne.cz, musel být pro diváky skutečně „zážitek“. Od té doby však došlo k posunu v etickém myšlení, vnímání smrti jako takové a na to, co se před několika staletími jevilo jako zcela běžná a normální záležitost, by dnes mnoho lidí pohlíželo jako na něco morbidního a neetického, co do moderní doby nepatří.
2.3.
POUŤOVÉ ATRAKCE Z dávné minulosti lze vzpomenout také poutě, na nichž vyvolávači lákali ctěné
obecenstvo, aby přistoupilo blíže a mohlo tak vidět rozličné preparáty naložené v lihu, z porcelánu vyvedené lidské vnitřnosti. Všechno od embryí vydávaných za mimozemšťany až po kuriozity jako bylo například tele s dvěma hlavami. Vystavované exponáty vzbuzovaly odpor, navzdory tomu byly pro lidi obrovským lákadlem.
18
Volně podle: Anatomický ústav 1. LF Univerzity Karlovi v Praze. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. < http://anat.lf1.cuni.cz/>
18
3. VYSTAVOVÁNÍ TĚL V SOUČASNOSTI V současnosti jsou mrtvá těla vystavována především jako součást expozic anatomických ústavů, kde slouží k výuce studentů lékařských fakult a dalšímu vzdělávání lékařů. Nicméně jsou též určena pro návštěvu z řad laické veřejnosti. V české republice se nachází 7 anatomických ústavů Anatomický ústav 1. LF UK v Praze (http://anat.lf1.cuni.cz/internet.htm) Anatomický ústav 2. LF UK v Praze (http://anatomie.lf2.cuni.cz/) Anatomický ústav 3. LF UK v Praze (http://old.lf3.cuni.cz/anatomie/) Ústav anatomie LF UK v Plzni (http://www.lfp.cuni.cz/department.aspx?id=7) Ústav anatomie LF UK v Hradci Králové (http://www.lfhk.cuni.cz/anatomie/) Anatomický ústav LF MU v Brně (http://www.med.muni.cz/anatomie/) ÚNA LF UP v Olomouci (http://www.nan.upol.cz) Podrobněji se však budu věnovat pouze jednomu z nich a to Anatomickému ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ten vznikl v roce 1919, kdy byla v Brně otevřena Masarykova univerzita a Vysoká škola zvěrolékařská s anatomickými ústavy vybavenými základními přístroji a knihovnami pro výuku budoucích mediků a zvěrolékařů. Mezi základní součást anatomického ústavu patřilo anatomické muzeum, jehož základem byly původně nepoškozené původní preparáty, které byly postupně doplňovány a rozšiřovány. V současné době je brněnský anatomický ústav umístěn v areálu univerzitního kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích. V přilehlém muzeu je vystaveno více než 600 exponátů a preparáty jsou nadále doplňovány. Sbírky v muzeu jsou rozděleny podle jednotlivých soustav a jsou přehledně uloženy. V anatomickém muzeu v Brně jsou k vidění také různě deformovaná lidská těla, exponáty siamských dvojčat a preparované kostry zvířat. Muzeum slouží především výuce anatomie studentům
19
Lékařské fakulty, nicméně možnost prohlédnout si exponáty a seznámit se s nimi mají také studenti ostatních vysokých a středních škol v rámci organizovaných exkurzích.19 Důležitou součástí mé práce je sice anatomický pohled spojený převážně s výstavou Bodies – The Exhibition, ale také reflexe uměleckého aspektu vystavování mrtvého těla. Jako přechod mezi volnou uměleckou tvorbou a snahou o vzdělávání laické veřejnosti můžeme označit projekty Güntera von Hagense, který je zřejmě nejvýraznější osobností věnující se právě propojení anatomického a uměleckého hlediska při veřejné prezentaci a vystavování mrtvého lidského těla. Jedním z jeho projektů bylo obnovení tradice veřejných pitev ve 20. století. A ačkoliv od dob prvních pitev, jak již bylo zmíněno dříve, došlo k posunu v etickém myšlení a vnímání smrti jako takové, i ve 20. století si možnost zhlédnout veřejnou pitvu na vlastní oči, nenechalo ujít na několik stovek diváku v Londýně. Dvouhodinovou pitvu bývalého obchodníka, který po ztrátě zaměstnání začal v padesáti letech pít a který až do smrti v 72 letech kouřil šedesát cigaret denně, provedl ve Velké Británii téměř po dvou set letech (naposledy 1830) německý „umělecpatolog“ Günter von Hagens. Veřejnou pitvu, jejíž konání si nechal odhlasovat účastnícím se publikem, vykonal navzdory varování britské vlády, která ji považovala za nezákonnou. Před samotným konáním Hagens přečetl dopis, který muž před smrtí napsal a v němž souhlasí s veřejným vystavováním svých ostatků. U pitvy byl přítomen inspektor Královské anatomické společnosti, který mohl kdykoliv dát pokyn k přerušení pitvy,20 při níž byly postupně vyňaty jednotlivé orgány. Günter von Hagens také v průběhu zodpovídal dotazy přihlížejících, prezentoval důsledky nezdravého životního stylu, alkoholismu, kuřáctví, objasňoval příčiny smrti a některé části těla nechal kolovat v nerezovém vozíku, aby si je lidé mohli prohlédnout zblízka.21
19
Volně podle: PÁČ, Libor. Založení anatomického ústavu Masarykovy univerzity v Brně v roce 1919. Vytvořeno 15. 7. 2008. Poslední revize 19. 8. 2008. [online]. [cit. 11. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.med.muni.cz/anatomie/index.php?id=614> 20 ap, rok: Londýňané opět přihlíželi veřejné pitvě. MF DNES, 29.11.2002. 21 PETRÁK, Jiří, WALLEROVÁ, Radka. Veřejná pitva, morbidní či poučné. MF DNES, 29.11.2002. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. Dostupné z World Wide Web
20
Hagens k pitvě řekl, že bojuje za „práva laiků na tajemství těla, která jsou jinak přístupná pouze zdravotníkům.“22 „„Mým hlavním cílem je demokratizovat anatomii. Chci provozovat anatomické divadlo a vrátit se tak k historickým veřejným pitvám.“23
22
PETRÁK, Jiří, WALLEROVÁ, Radka. Veřejná pitva, morbidní či poučné. MF DNES, 29.11.2002. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. Dostupné z World Wide Web 23 PETRÁK, Jiří, WALLEROVÁ, Radka. Veřejná pitva, morbidní či poučné. MF DNES, 29.11.2002. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. Dostupné z World Wide Web
21
4. VSTUP TĚL DO MUZEÍ A GALERIJNÍCH PROSTOR
V umění již byla zbourána velká množství tabu souvisejících s vyobrazením smrti a s veřejnou prezentací lidského těla ať v plenéru nebo v galerijních a muzejních prostorách. Je známo velké množství performarů a umělců, věnujících se lidskému tělu a tělesnosti jako uměleckému prvku své tvorby. Někteří z nich se pohybují a balancují na pomyslné hraně „přijatelnosti“ – nebojí se pořádat performance, při nichž jsou zabíjena zvířata a jejich vnitřnosti a krev jsou následně využity jako materiál k malbě na plátno nebo lidské tělo (Hermann Nitsch; Matthew Barney and Elizabeth Peyton Blood od Two, 2009). Jsou za to také často obžalováni a souzeni. Rozbor těchto performancí však není cílem bakalářské práce. Vzhledem k hlavní části práce se snažím o „pseudo-anatomický“ pohled na problematiku výstavy Bodies v návaznosti na historické hledisko a anatomická muzea. Dále zmíněné umělce (Hirst, Hagens, Witkin) jsem vybírala se zaměřením na české reálie – všichni umělci vystavovali svá díla přímo v České republice, a to buďto samostatně nebo v rámci větších výstav jako byla DEKADENCE NOW!.
4.1.
DAMIEN STEPHEN HIRST Damien Hirst (7. 6. 1965)je v současnosti nejdiskutovanějším britským a možná i
světovým výtvarným umělcem, jehož díla se prodávají za miliony dolarů, což je u žijícího autora zcela neobvyklé. Zabývá se malířstvím, instalací, plastikou a jinými výtvarnými technikami. Je znám především díky kontroverznímu centrálnímu tématu jeho tvorby, kterým je smrt. Téma má zřejmě souvislost již s obdobím jeho studií umění na Goldsmith’s College, University of London, během nichž si přivydělával prací v márnici. Na mezinárodní scéně se proslavil výstavou The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living (Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého, 1992) v Saatchi Gallery, na které vystavoval 4,3 metrů dlouhého žraloka tygrovaného,
22
naložený v nádrži s formaldehydem. Toto dílo se stalo také symbolem tvůrčí skupiny Mladých britských umělců, jíž je Hirst členem.24 Roku 1993 vystavoval Hirst na Bienále v Benátkách svou práci Mother a Child Devided – kráva a tele rozřezané do sekcí a vystaveny v oddělených vitrínách. Při své další veřejné výstavě v New Yorku v roce 1996 šokoval veřejnost mrtvým mechanickým prasetem a ve formaldehydu naloženými půlkami krav, což bylo o to kontroverznější, že v té době v Británii právě probíhal skandál týkající se epidemie nemoci šílených krav. Dalším Hirstovým dílem byla lebka z 18. století, kterou předělal v platině a zasadil do ní 8 601 diamantů o celkové hodnotě 1 106 karátů a výrobní ceně 12 milionů liber, což udělalo z lebky nejdražší artefakt moderního umění na světě. Z lebky zůstaly původní pouze zuby. Dílo s názvem For the Love of God zakoupilo konsorcium sestávající z Hirsta a jeho galerie White Cube za padesát milionů liber, což byla mimochodem nejvyšší částka, za kterou bylo prodáno dílo dosud žijícího umělce.25 Reflexe smrtelnosti a destrukce prostupuje také další Hirstovo dílo s rozměry 221 x 427 x 122 cm nazvané Adam and Eve Exposed (Adam a Eva vystavení). Jde o dvě stále dýchající těla zahalena modrou lékařskou plachtou, vystavená na operačních stolech ve skleněné a ocelové vitríně spolu s chirurgickými nástroji, vědry, sešity. Na sterilním tácu jsou položeny také jejich osobní věci a v plachtě jsou vystřiženy otvory ve tvaru listu, což posunovalo celé dílo do biblické roviny. Poslední zmiňované dílo bylo prvním dílem Damiena Hirsta vystavené v České republice. Spolu s dalšími deseti díly, mezi nimiž byl například objekt Mučednictví svatého Petra - lékařský kabinet s medicínskými nástroji a zaschlou krví a další instalace, plastiky, malby, byly pod názvem Damien Hirst: Život, smrt a láska k vidění v Malé galerii Rudolfina v Praze v roce 2004. Výstava prezentovala Hirsta jako „zamýšlejícího se nad životem, smrtí a láskou a přemítajícího nad vědeckými a
24
Damien Hirst. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 15. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web 25 GLENN, Martina. Artmuseum.cz. Damien Hirst. Dec. 2003.[online]. [cit. 18. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web
23
náboženskými tématy. Ukázat dílo Damiena Hirsta takové, jaké ve skutečnosti je. Chtěli jsme přinést více informací, aby si každý mohl udělat obrázek.“26 Sám Damien Hirst prohlásil: „Nechci lidi šokovat za každou cenu, aby si před mými věcmi nadělali do kalhot … Chci, aby začali přemýšlet.“27 Právě to je pro Hirstovy instalace nejpodstatnější - že nejsou pouze uměním, že vzbuzují diskusi a nutí obecenstvo, aby zaujalo postoj k současným problémům. Je jasné, že Damien Hirst je osobností, zajímá se o umění, a dobře si uvědomuje, že vyvolání jakýchkoliv emocí je správné. Je originální a přivedl k umění nové publikum, které snad před jeho díly postojí a nad jejich významem se opravdu zamyslí. Alespoň na chvíli. Na druhou stranu chápe, že mu současný věhlas nezaručí trvalou slávu. Hirst má také řadu odpůrců, kteří si myslí, že nakládání mrtvol do formaldehydu je barbarství a nepovažují jeho dílo za umění.
4.2.
JOEL-PETER WITKIN Joel-Peter Witkin (narozen 13. 9. 1939 v Brooklynu) patří od konce 70. let k
předním představitelům světové černobílé fotografie. Zájem o fotografii vzbudil jeho otec, který se sám chtěl stát fotografem. JoelPeter začal poprvé fotografovat v 16 letech a téhož roku byla vybrána jedna z jeho fotografií pro Muzeum moderního umění v New Yorku. Sám o sobě tvrdí, že jeho tvorbu ovlivnil zážitek z dětství, kdy se stal svědkem tragické autonehody. „Stalo se to v neděli, kdy mě a mého bratra-dvojče doprovázela matka ze schodů před naším bytem. Šli jsme do kostela. Když jsme scházeli od vchodu do budovy, zaslechli jsme příšernou ránu smíšenou s křikem o pomoc. Srazila se tam tři auta s rodinami uvnitř. V tom zmatku jsem se pustil matčiny ruky. Z kraje chodníku, kde 26
FARNÁ, Kateřina. Designmagazine.cz. Star a provokatér Damien Hirst vystavuje v Praze. 21.5.2009. .[online]. [cit. 18. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web 27 FARNÁ, Kateřina. Designmagazine.cz. Star a provokatér Damien Hirst vystavuje v Praze. 21.5.2009. .[online]. [cit. 18. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web
24
jsem stál, jsem mohl zahlédnout, jak se něco kutálí dolů ze svahu ke mně. Byla to hlava malé holčičky. Klekl jsem si, abych se dotknul jejího obličeje, promluvil na ní, ale než jsem se jí mohl dotknout, někdo mě chytil a odnesl mě pryč.“28 Ve své tvorbě, která působí odporně a pro znechucení, které vyvolala u široké veřejnosti, byla dlouho zatracována, pracuje s motivy amputovaných končetin, masochistickými výjevy, aranžovanými mrtvými těly.
(Aranžovat a snímat těla
zemřelých, mohl díky dohodě s mexickými márnicemi.) V roce 1987 Witkin zkomponoval snímek Un Santo Oscuro. Jeho zřejmě nejslavnější z morbidních bizarních alegorií, která není výsledkem koláže ani montáže, ale pečlivé inscenace v ateliéru, kde mu modelem stojí lidé s různými deformacemi. Fotografuje také transsexuály a liliputy, hermafrodity a lidi fyzicky zdeformované. „Jako malý kluk jsem měl zmrzačenou babičku. Považoval jsem to za přirozenou věc a od té doby jsou mi blízcí ti lidé, kteří se něčím odlišují. Důležitá je pro mě jejich vnitřní krása.“ Své negativy často poškozoval mačkáním, škrábáním a tím dosahoval ještě psychedeličtějšího efektu. V díle Joela-Petera Witkina hraje významnou roli náboženská symbolika a odkaz na díla klasického malířství. „I když jsou má díla velmi temná, všemi prostupuje světlo. Mé práce vycházejí z mé vlastní filozofie, je to způsob, jak vidím a definuji život,“ říká o své tvorbě Witkin a dodává, že jinak je velmi veselým a šťastným člověkem. Svou tvorbou ovlivnil řadu dalších umělců i hudebníků (např. Ivan Pinkava, Václav Jirásek, Erwin Olaf, Jake a Dinos Chapman, Diamanda Galás) a jeho díla jsou součástí významných světových sbírek. Joel-Peter Witkin je jedním z umělců, jemuž patří svébytné místo v zobrazování smrti, kteří byli představeni české veřejnosti v rámci mezinárodního projektu DEKADENCE NOW! ZA HRANICÍ KRAJNOSTI. Výstava „DEKADENCE NOW!“ mapovala a 28
Blog na WorldPress.com. Joel-Peter Witkin. [online]. [cit. 28. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < Joel-Peter Witkin (!Prohlížet pouze s kýblem na zvratky!)>
25
zásadním způsobem shrnovala pojem dekadence v současném výtvarném umění. „Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu i odcizenosti. Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje.“
29
Výstava byla tematicky
rozdělena do několika částí: krajnost sebe-bolest, krajnost těla-sex, krajnost krásy-pop, krajnost mysli-šílenství, krajnost života-smrt a byla k vidění v pražské Galerii Rudolfinum a doprovodné akce pak v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, Domě umění města Brna, DOXu Centru současného umění a Západočeské galerii v Plzni od 29. 9. 2010 do 2. 1. 2011.
4.3.
GÜNTER VON HAGENS Günter von Hagens, kontroverzní medik, německý preparátor mrtvol, průkopník
anatomie vstříc veřejnosti, schopný obchodník, cynik, „Doktor smrt“… Günter von Hagens, člověk, který svými netradičními výstavními exponáty vzbudil obdiv i rozhořčení, je označován spoustou rozličných přívlastků. Hagens vystudoval medicínu na univerzitě v Heidelbergu. Už za studií se zajímal o možnosti konzervace lidského těla, přičemž chtěl, aby si tělo včetně orgánů uchovalo po konzervaci přirozený a původní vzhled,30 aby nezapáchalo a za žádných podmínek nepodléhalo zkáze. Již během svého působení na univerzitě vyzkoušel několik konzervačních metod, ale žádná z nich nesplňovala Hagensovi požadavky stabilního a dokonale mumifikovaného „přirozeného“ těla. Po řadě experimentů si v roce 1978 nechal patentovat speciální konzervační metodu, kterou nazval Polymerová plastinace. Při ní jsou voda, tělesné tekutiny a tuk z těla odstraněny, nahrazeny plastickou hmotou, speciální směsí silikonové pryže, 29
Katalog výstavy DEKADENCE NOW! [online]. [cit. 23. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web <www.dekadencenow.cz> 30 Doktor smrt a jeho výstava lidských těl – obdivovat nebo zatratit? [online]. [cit. 8. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.super.cz/clanek/15000-doktor-smrt-a-jeho-vystava-lidskych-telobdivovat-nebo-zatratit.html>
26
polyesterové a epoxidové pryskyřice a pomocí vakuové techniky je tělo impregnováno a balzamováno, čímž jsou tkáně jedinečně fixovány a preparát tak nepáchne ani se nekazí.31 Konzervace jednoho těla trvá téměř dva roky, průměrně sedm set hodin a tělu se v průběhu konzervace věnuje několikačlenná skupina odborníků. Výsledkem této metody je tělo, které nepáchne, nekazí se, nepodléhá zkáze, udržuje si svou přirozenou barvu i tvar a získává pevnost. Díky silikonu je také značně flexibilní, což umožňuje vystavovat těla mrtvol v dynamických, živoucích polohách, čehož von Hagens hojně využívá.32 Plastické svalstvo a tkáně lze pro větší názornost a lepší rozlišení jednotlivých částí a článků ještě kolorovat. Užitím plastinace získal Hagens možnosti nabízející využití této metody v daleko širším kontextu. V průběhu osmdesátých let svá praktická vědecká zjištění formuloval v rámci sochařského umění, když z preparovaných a konzervovaných těl sestavoval výstavní objekty.33 V roce 2006 zprovoznil Günter von Hagens ve východoněmeckém Gubenu nad Nysou (Braniborsko) Plastinárium – muzeum „uměleckých“ soch z lidských a zvířecích těl, čímž jím prolamovaná tabu překročila další hranici. Na dvou a půl tisících metrech čtverečních jsou k vidění materiály k dějinám anatomie i metodě plastinace, kterou jsou těla ošetřena, dílny, laboratoře a výstava plastinátů. Vrcholem Hagensovi práce byla a je výstava Bodies – The Exhibition, kterou jeho práce překročila hranice vzdělávacího charakteru a se stejným edukačním podtextem byla prezentována také jako výstava s uměleckými ambicemi, což strhlo ve světě vlnu emocí, rozohněných debat a protichůdných názoru na výstavu i umělce samotného.
31
Volně podle: Aktualne.cz. JET. V Praze začíná výstava mrtvých těl. Lékařům se nelíbí. 3. 5. 2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 32 ČTK. Preparátor lidí otevírá muzeum. MF DNES, 18.11.2006 33 TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil, 2007, č.1, str. 53.
27
5. BODIES – THE EXHIBITION
5.1.
ZÁKLADNÍ INFORMACE Poprvé byla výstava Bodies – The Exhibition představena veřejnosti v roce 1995
v Německu a noviny tehdy o jejím autorovi Güntheru von Hagensi psaly jako o Dr. Frankensteinovi nebo Doktoru smrti.34 Bodies – The Exhibition je odnoží výstavy Körperwelten neboli Body Worlds, kterou má na svědomí také Günter von Hagens a která existuje v několika verzích – šest z nich je věnováno lidskému tělu (Body Worlds 1-6) a jedna je zaměřena na preparovaná zvířata (BodyWorlds of Animals). Výstavu Body Worlds 1, která staví na prolínání vědy, medicíny a umění, měli možnost zhlédnout diváci v Japonsku (1995-1999), Německu (1997-1998, 2000, 2001, 2003, 2004), Rakousku (1999), Švýcarsku (2000), Belgii (2002), Spojeném království Velké Británie (2003, 2009), Spojených státech amerických (2005-2008), Kanadě (2008), Singapuru (2010) a Turecku (2011). Body Worlds 2, jež ukazuje těla v pozicích z oblasti sportu, byla k vidění v Koree (2003), na Taiwanu (2004), ve Spojených státech amerických (2005-2010), v Kanadě (2007, 2010, 2011). Třetí verze výstavy se navrací k renesanci, procestovala opět Spojené státy americké a Kanadu (2006-2010) a v roce 2011 byla k vidění v Mexiku. Čtvrtá, pátá a šestá verze byly k vidění výhradně v metropolích evropských států – ve Velké Británii (2008), Belgii (2008-2009), Německu (2009-2010), Švýcarsku (2009-2010), Nizozemí (2010-2011), Španělsku (2009). Výstava preparovaných exponátů zvířat proběhla v Německu (2010) a Rakousku (2011).35 Do dnešního dne výstavu shlédlo přes 32 milionů lidí, což z ní udělalo nejúspěšnější putovní výstavu světa.
34
Aktualne.cz. JIREŠ, Jakub. NETOČNÝ, Tomáš. Anatomové podali protest proti výstavě mrtvol. 5.5.2007. *online+. *cit. 18. března 2010]. Dostupné z World Wide Web 35 Body Worlds. *online+. *cit. 13.května 2011]. Dostupné z World Wide Web < http://www.bodyworlds.com/en/exhibitions/past_exhibitions.html>
28
Do České republiky se výstava dostala z Amsterodamu v roce 2007 a vystavované exponáty byly k vidění v sále pražské Lucerny. Praha se tak stala první ze zemí bývalého východního bloku, kde byla výstava Bodies – The Exhibition instalována. Na výstavě jsou k vidění lidské kostry potažené svaly, stavěné do pozic z běžného života a do různých sportovních pozic, ve kterých můžeme vidět zapojení jednotlivých svalů, rozbalená klubka nervů, povrch kůže člověka s její rozlohou, jednotlivé vypreparované soustavy a vnitřní orgány napadené různými chorobami, plíce zdravého člověka v porovnání s plícemi zničenými kouřením, u kterých je umístěna krabice a nápis „Nechte své cigarety v této galerii a přestaňte kouřit ihned“. Na některých výstavách je také těhotná žena s chirurgicky rozevřeným břichem, ve kterém je vidět plod, nebo vývoj plodu od prvního až po devátý měsíc těhotenství (tato část výstavy je ve většině výstavních síní instalována do samostatně oddělené místnosti). Vystavovaná těla jsou ošetřena Polymerovou ochranou (plastinací), což je speciální konzervační metoda, kterou vymyslel německý anatom Günther von Hagens a která byla zmíněna již v předchozí kapitole. Tkáně jsou díky ní jedinečně fixovány a preparát nepáchne ani nepoléhá přirozenému rozkladu. Výstavu organizovala firma Premier Exhibition, Inc. a vystavované exponáty byly připraveny ve spolupráci s DalianMedical University ve východní Číně. Přes hranice jsou těla převážena jako muzejní exponáty, nikoliv jako lidské pozůstatky. Nevztahuje se tak na ně zákon o pohřebnictví.
5.2.
DISKUZE SPOJENÉ S VÝSTAVOU Výstava Bodies – The Exhibition obletěla svět a rozdělila jej na dva proti sobě
stojící tábory. Ve světě však nevzbudila takovou vlnu kritiky, jako u nás v České republice. Kritické komentáře se vztahovaly k neetickému přístupu k mrtvým, průhledné honbě za slávou a ziskem pomocí využití vzdělání a nabytých vědomostí k vlastnímu obohacení, podbízení se senzacechtivému publiku. Teoretici umění i výtvarníci obvinili 29
německého „lékaře-umělce“ Güntera von Hagense z užití přízemních metod, z primitivního úmyslu šokovat diváky, z komerčního zneužití odborné vědecké znalosti do podoby laciného panoptika. Církev se vyjádřila k neetickému zacházení s tělem zesnulého, které je v přímém rozporu s jejím smýšlením.36 Z řad veřejnosti se ozývaly hlasy o duševních úchylkách a pochyby o „normalitě“ autora a návštěvu výstavy přirovnávaly k návštěvě veřejných pitev, poprav a panoptik kuriozit, jichž se účastnili lidé v minulosti. Proti tomu však stály názory o uměleckých artefaktech, nedoceněném vzdělávacím materiálu nejen pro odbornou lékařskou veřejnost. Hlavním problémem je „materiál“, z kterého jsou výstavní artefakty „vyrobeny“. Jde totiž o lidská těla. Veřejnost a kritické ohlasy tak nehodnotí samotnou „výstavu“, ale její daleko hlubší kontext a význam, což jistě nejde přehlédnout.
5.2.1. Negativní reklama V médiích a nejen v nich zazněl na výstavu nespočet názorů. V České republice se k ní vyjádřili přední čeští odborníci z řad lékařů, teologů, novinářů, teoretiků umění a jejich názory byly více či méně odmítavé. Média výstavu bulvarizovala. Výstava se tak chtě nechtě dostala do povědomí veřejnosti, která byla bez jakékoliv možnosti svobodně se rozhodnout, zda exponáty chce či nechce vidět, postavena tváří v tvář článkům a bohaté fotodokumentaci mrtvých těl prostřednictvím tištěných médií a záběrům z pražské Lucerny přenášených televizními stanicemi. Zaručeně posloužil paradox negativní reklamy, která zvýšila návštěvnost výstavy. Ondřej Neff ve svém pravidelném sloupku pro Lidové noviny poznamenal, že mu „na věci samé ani tolik nevadí, že pan Glover a jeho druzi pojali nápad vytvořit panoptikum z mrtvol svlečených z kůže, ale to, že se našlo šestnáct milionů lidí ochotných jejich výtvor zhlédnout.“37
36 37
TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil. 2007, č.1, str.53 NEFF, Ondřej. Mrtvý košíkář. Lidové noviny 7.5.2007
30
Kdyby došlo k mediální ignoraci, výstavu by možná nenavštívilo tak velké množství „senzacechtivých“ lidí, ale v řadách návštěvníků by byli pouze ti, které lidské tělo, jeho stavba a fungování opravdu zajímá a nestačí jim pohledy do anatomických atlasů, popřípadě obrázky a osvětová videa na internetových serverech. Mediální ignorace je ovšem z hlediska tématu výstavy nemyslitelná. Bodies – The Exhibition svou podstatou překračuje tabuizované téma smrti, provokuje a zajišťuje si tak mediální ohlas tím, že v řadách odborné či laické veřejnosti převážil názor, že existují věci a události, o kterých se nemá mlčet. Po četných mediálních diskuzích a zhlédnutí nepřeberného množství fotografií, se však výstava samotná pro diváka na místě expozice nikterak šokující nejeví.
5.2.2. Demokratizace anatomie V katalogu výstavy je psáno: „Studenti, kteří se připravují na lékařskou kariéru, musí lidské tělo pitvat a studovat, aby je pochopili v celé jeho složitosti. Proč by obyčejný člověk nemohl podstoupit podobnou zkušenost, která značně zlepší jeho vědomosti? Výstava BODIES si klade za cíl šířit vzdělání a osvětu, umožňuje nahlédnout hluboko do vnitřních systémů těla. Těla a orgány jsou skutečné, exponáty ukazují lidské tělo a jeho komponenty takové, jaké jsou ve skutečnosti. (…) A návštěvníci výstavy mají možnost prohlédnout to, co bylo až dosud přístupné jen příslušníkům lékařských profesí.“
38
I ze stran veřejnosti se ozývaly hlasy, že jde o jedinečný zdroj poučení, protože se vůbec poprvé naskýtá veřejnosti možnost vidět lidské tělo z anatomického hlediska tak, jak jej nedokáže popsat žádná lékařská učebnice ani umělá pomůcka. „Lidé se chtějí seznámit s tím, jak je uspořádáno lidské tělo. Na výstavě uvidí, co je to vlastně bolí, co s čím v jeho těle souvisí.“39 K anatomickým atlasům se“ obyčejný“ člověk také jen tak nedostane, a když už, tak jim moc nerozumí. Do anatomického muzea ho samozvaně nepustí. Výstava ukazuje široké veřejnosti, jak skutečně vypadá jejich vlastní tělo. Nikdo nemůže lidem vyčítat, že ji chtějí vidět. 38 39
Katalog výstavy BODIES..THE EXHIBITION, Premier Exhibition, Inc. 2007, 5. Vydání ISBN: 0-9771661-0-4 IV. Beru to jako popularizaci vědy. Rozhovor s Václavem Šmatlákem. MF DNES, 10.5.2007
31
Drtivá většina zápisů v návštěvní knize hovoří o výstavě kladně a vyjadřuje z ní nadšení: „Ten člověk, co to dělal, musel bejt úchyl, ale jinak super!“, „Nejvíce šokuje, že člověku nepřijde, že exponáty byly kdysi živé.“ Jeden manželský pár tam napsal: „Výstavu vnímáme s úctou, respektem a obdivem ke stvoření a funkcím lidského těla.“40 Reakce diváků však závisí pouze na tom, jak je kdo otrlý a vypovídají pouze o lidech, nikoliv o etické rovině a legitimitě výstavy. V průzkumu agentury median pro MF DNES uvedl student medicíny Milan, který na výstavě provázel a zodpovídal lidem jejich případné dotazy, že „výstava má osvětovou funkci. Lidé uvažují o svém zdraví, to je důležité.41“ Stejně smýšlela i většina studentů lékařství, kterých jsem se na názor o výstavě zeptala já. Nejen, že výstava zpřístupňuje anatomii veřejnosti, ale je to také „skvělý studijní materiál pro studenty lékařských fakult a koneckonců pro každého zdravotníka. Hodiny anatomie v prvním ročníku medicíny neumožňují udělat si komplexní obrázek o souvislostech v anatomii,“ uvedl zastánce výstavy Bodies předseda praktických lékařů Václav Šmatlák s tím, že dodal, že „technika, jíž jsou těla uchovávána, je unikátní. Jako jediná umožňuje zachovat proporcionalitu orgánů, zobrazuje tělo ve třech rozměrech a neměla by se tajit.“ 42 Návštěvníci mohou v lidských exponátech spatřovat lidské bytosti, které ještě nedávno žily, nicméně tváří v tvář upraveným tělům na to zapomínají. Stávají se pro ně exponáty zobrazující anatomickou stavbu lidského těla. Tyto hlasy však byly povětšinou překřičeny jinými, které volaly po tom, že není třeba, aby se veřejnost detailně seznamovala s preparáty tak, jak přísluší pouze odborné lékařské veřejnosti, od níž vlna kritiky pocházela – tyto se však k lidskému tělu a jeho stavbě v reálném vzezření dostanou. Veřejnost nikoliv.
40
FLIEDR, Bob. Napreparované mrtvoly banalizují smrt. Lidové noviny. 12.5.2007 NEJEZCHLEBOVÁ, Lenka, PETRÁŠOVÁ, Lenka. Mrtvoly se nelíbí, ale na výstavě je plno. MF DNES. 12.6.2007 42 IV. Beru to jako popularizaci vědy. Rozhovor s Václavem Šmatlákem. MF DNES, 10.5.2007 41
32
5.2.3. Edukace nebo komerce? Další otázkou, která ve spojení s výstavou může vyvstat je to, proč nejsou namísto vystavovaných „živých“ mrtvol na výstavě prezentovány plastové, silikonové či jiné věrné kopie lidských těl. Zda by se počet návštěvníků výstavy v případě, že by šlo o figury z plastu, které by nesly absolutně stejnou a věrnou informaci jako“opravdová mrtvola“, přehoupl přes miliony, jako je tomu v případě Bodies, lze jen hádat. Část těch, kdo výstavu navštíví, ji opravdu považují za atrakci. Důvodem velké části negativních ohlasů na adresu výstavy a jejich pomyslným pilířem byl také etický přístup k „tělům“ a postavení mrtvých do pozic z běžného života. V případě výstavy, jako je tato, by stačilo, aby byly exponáty v tradiční, vzpřímené poloze. I tak by způsobily dostatečný rozruch. Nicméně „sportovní“ pozice, například hod šipkou, výkop fotbalového míče nebo štronzo hráče basketballu, do jakých jsou nainstalovány, ač jsou nevhodné, nesmyslné, nedůstojné a možná až neetické, jsou zcela jistě pro návštěvníky atraktivnější. Výstava však nejsou jen kontroverzní kostry potažené různě preparovanou svalovinou a nervovými vlákny, ale i samostatně vypreparované soustavy – krevní oběh, dýchací soustava. Spoluvlastník Lucerny Ivan M. Havel pro týdeník Týden řekl: „ Zajímavější pro mě byly některé detaily koster a orgánů ve vitrínách, naproti tomu lidské postavy instalované jakoby „v akci“ jsou podle mého názoru zbytečné.“ Tuto „zajímavější“ část výstavy však mnozí z jejich odpůrců - z nichž většina výstavu zná právě jen z médií, kritizuje, aniž by ji navštívila - neviděli, protože z mediálního hlediska je“málo atraktivní“.
5.2.4. Komu patřila „těla“? Dalším terčem kritiky se stal původ vystavovaných těl. Mezi veřejností se šířily zprávy, že jde o těla čínských politických vězňů. Provozovatel výstavy však tvrdí, že se
33
jedná o asiaty, kteří zemřeli přirozenou smrtí a dali souhlas s použitím svého těla pro vědecké účely, nebo o neidentifikovatelná těla.43 V roce 2004 napsal německý časopis Spiegel, že některá nabalzamovaná těla patřila popraveným čínským vězňům. Günter von Hagens tehdy uvedl, že „vědomě nikdy nepoužil těla popravených osob, ale protože u několika těl nemohl jednoznačně prokázat, že příčinou smrti nebyla poprava, vrátil sedm čínských těl k pohřbení.“44 O původ těl se v minulosti zajímala také média jako China Daily a The New York Times. Odpovědi autorů výstavy však byly a jsou dodnes značně nekonkrétní. V katalogu k pražské výstavě BODIES…THE EXHIBITION vydaném společností Premier Exhibitions, Inc. je psáno: „Všechny anatomické vzorky pro výstavu BODIES…THE EXHIBITION byly získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty na kvalitě způsobené přirozeným rozkladem tkání.45 Souběžně s výstavou existuje také databáze dárců těl – nedochází tak k pokoutnému obstarávání těl, ale obdivovatelé Hagense mu těla sami v posledních vůlích odkazují. Databáze čítá již několik tisíc jmen.
5.2.5. Banalizace smrti? K záporným výrokům na adresu Bodies se připojila i církev, lékařské obce a Česká anatomická společnost, která výstavu odsuzuje a považuje ji za skandální projev neúcty k tělesným schránkám mrtvých. Vedoucí Ústavu lékařské etiky 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Petr Příhoda uvedl: „Hrubě se mi to nelíbí. Je to projev neúcty k lidem, jimž tato těla patřila. S mrtvými se má zacházet pietně, a to
43
Volně podle: Bodies – The Exhibition. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 44 JANEČKOVÁ, Zuzana. Chceme ukázat tělo v celé kráse. MF DNES. 4.5.2007 45 Katalog výstavy BODIES..THE EXHIBITION, Premier Exhibition, Inc. 2007, 5. Vydání ISBN: 0-9771661-0-4
34
rozhodně není tento případ. Taková výstava může jen zvýšit neúctu a lhostejnost k životu.“46 Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze má na výstavu ještě vyhraněnější názor a bere ji spíše jako morbidní atrakci. "Určitě tam nepůjdu. Mně celé takzvané křičící umění vadí a nenacházím pro něj jiné hodnocení, než že se jedná o patologii autora a patologii doby."47 Dalším odpůrcem z řad vysokoškolských profesorů je Libor Páč z Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně – „Když si to srovnám, řekl bych, že chodit na tuhle výstavu je stejně divné, jako když se dřív lidé chodili dívat na popravu. To prostě nepatří do moderní doby."48 Názor podobného typu sdílel i Ondřej Neff: „Nepochybuji o tom, že by se Pražané dostavili v hojném počtu na reprízu popravy jednadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí se vším stínáním a vplétáním do kola.“49 K tomu je nutné podotknout, že zde malý rozdíl mezi popravami, na které se chodilo hojně dívat obecenstvo a které známe z historie a výstavou „živých mrtvol“ je. Výsledkem samotné popravy je mrtvý člověk. Günter von Hagens se však od přechodu mezi žitím a nežitím distancuje. Zaměřuje se již na mrtvá těla a se smrtí jako takovou nemá nic společného. Česká anatomická společnost, která je dobrovolným sdružením odborníků na anatomii, histologii a embryologii, vydala prohlášení, ve kterém stojí: „Těla jsou upravena tak, aby vzbudila dojem aktivity živých jedinců a vyvolala senzaci. To považujeme do značné míry za pobuřující. Součástí evropského myšlení je úcta k zemřelým a zacházení s lidskými ostatky v souladu je všeobecně přijímanými pravidly
46
Aktualne.cz. JET. V Praze začíná výstava mrtvých těl. Lékařům se nelíbí. 3.5.2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 47 Aktualne.cz. JET. V Praze začíná výstava mrtvých těl. Lékařům se nelíbí. 3.5.2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 48 Aktualne.cz. JET. V Praze začíná výstava mrtvých těl. Lékařům se nelíbí. 3.5.2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 49 Ondřej Neff, Mrtvý košíkář. Lidové noviny. 7.5.2007
35
etiky a morálky. Nesmí být dotčena důstojnost zemřelého a mravní cítění pozůstalých i veřejnosti." K výstavě se vyjádřil i sociolog, filozof a prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík, jehož stanovisko chápala veřejnost jako typický názor církve, který musel zaznít. Halík v rozhovoru pro Lidové noviny i MF DNES přiznal, že na výstavě osobně z principu nebyl a svou účast na ní by považoval za „nefér vůči zemřelým“, což podpořil tvrzením, že je „přesvědčen, že slušný člověk má podobné akce bojkotovat.“ Prohlásil také, že výstava je „jedním z nejodpornějších útoků na důstojnost lidské bytosti v dějinách naší civilizace, protože (…)úcta k zemřelým a kultura pohřbívání je jedním za základních znaků, kterými se člověk jako druh odlišuje od vývojových předků. (…) Tam, kde tuto úctu ztrácíme a kde se s lidskými těly zachází jako s výstavním materiálem, a navíc z důvodů honby za senzací a ziskem, tak tím naše civilizace tu lidskost ztrácí. Vracíme se tím na podlidskou úroveň.“50 Halíkovi dále a podle jeho slov nejvíce vadilo, že se výstavy v rolích průvodců účastnili i studenti lékařských fakult Karlovy Univerzity, čímž si výstava vytvářela „jakési morální alibi, falešné zdání ‚osvětové akce‘.“51 Nicméně řekl, že nepopírá, že se „na výstavě mohou lidé i poučit, protože přemýšlivý člověk se může poučit prakticky ze všeho“52 Předseda české anatomické společnosti Miloš Grim přišel s názorem, že nevidí důvod, proč by se měli laici detailně seznamovat s vědomostmi, které jsou k přímému užitku pouze lékařům. Zdá se, že jediní, komu výstava nevadila, byli novináři. „Nemáme s tím problém. Ať si to vystavují, když na to lidi chodí. Je to docela zajímavé, ale taková bomba to není. Jsme hold z masa a kostí, co na tom.“53
50
BUCHERT, Viliam. Tělo není zavazadlo, ctíme je. MF DNES. 12.5.2007 BUCHERT, Viliam. Tělo není zavazadlo, ctíme je. MF DNES. 12.5.2007 52 BUCHERT, Viliam. Tělo není zavazadlo, ctíme je. MF DNES. 12.5.2007 53 KONRÁDOVÁ, Petra. Týden. 2007 51
36
5.2.6. Porušuje výstava zákon o pohřebnictví? Nejzávažnější
protest
proti
pražské
výstavě
vznesl
Radek
Mikula
s odůvodněním, že výstava porušuje zákon o pohřebnictví tím, že lidské pozůstatky nejsou vystaveny v rakvi a s těly nebylo zacházeno důstojně, protože byla upravena. Tato stížnost však byla zamítnuta,
54
protože do České republiky byla „těla“ přivezena
jako muzejní exponáty, nikoliv jako lidské pozůstatky. Zákon o pohřebnictví se na ně v tomto případě nevztahoval. Nicméně odůvodněním, že těla patří na hřbitov a že je nedůstojné na lidských ostatcích vydělávat, byla výstava soudně zakázána v dubnu 2009 ve Francii.
5.2.7. Otupělost doby? Kritické ohlasy také přisuzovaly kladný postoj veřejnosti k výstavě citové otupělosti dnešní doby. Tomu, že dnešní člověk zavírá oči před skutečnou smrtí, na druhé straně je fascinován předváděním smrti – televizní zprávy plné reportáží o autonehodách, v nichž se vedle rozmlácených aut povalují černé pytle s lidskými ostatky, nevkusné filmy plné krve, pitvy v přímém přenosu. Na výstavě o smrt jako takovou nejde. Návštěvníci nejsou se smrtí přímo konfrontováni. Výstava má snahu, připomenou lidem délku, v tomto případě je vhodnější spíše slovo „krátkost“ a pomíjivost lidského života. „Kult mrtvých a porušování tabu je tu od dávnověku. Praktičtější by bylo pokusit se místo úcty ke smrti zpopularizovat úctu k životu55 Celkově má výstava se smrtí společného pouze to, že vystavuje těla lidí, kteří ještě před několika lety žili, dýchali, pohybovali se. Na výstavě nejsou lidé zabíjeni. Autoři se od smrti distancují. Návštěvníci vidí pouze několikaletý výsledek práce chirurgů s ambicemi, ukázat člověku, jak vypadá jeho tělo. Výstava je odosobněná – nejmenuje se lidé (People), ale těla (Bodies).
54
Volně podle: Aktualne.cz. BAR. Stížnost: Výstava mrtvol porušuje zákon o pohřebnictví. 7.5.2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web 55 BALDÝNSKÝ, Tomáš. Majestát smrdí. Lidové noviny. 9.5.2007
37
Je těžké obhajovat něco, co hodně lidí považuje za nežádoucí, nebo stavit se na opačnou stranu nespočtu negativních názorů, ale to ani není cílem práce. Günter von Hagens je k divákům „mírný“, tím že vystavuje těla dospělých jedinců, která staví do pozic z oblasti tak neutrální, jako je sport. Otázkou však zůstává, jak by bylo na výstavu nazíráno a zda by budila větší rozpory, kdyby šlo o dětská těla hrající si například na pískovišti nebo vedoucí se za ruku s rodiči, nebo by se veřejnost sjednotila a dohodla na jejím zákazu a neetičnosti? Na dospělého jedince je přece jenom nazíráno jinak než na nezletilého.
5.2.8. Umění versus věda Roy Glover – profesor anatomie a buněčné biologie Michiganské univerzity a autor výstavy - proklamuje vizi, že výstava má čistě edukační motiv. Stejně tak Günter von Hagens. Ten navíc o svém díle tvrdí, že rozvolňuje hranice umělecké i vědecké činnosti a netrvá na jeho vřazení ani do sféry umění ani do sféry vědy. V článku Kateřiny Tučkové v prvním čísle Rozrazilu z roku 2007 stojí: „Jestliže ve své tvorbě některý autor propojuje umění s lékařskou vědou, pak je to bezpochyby Günter von Hagens. Nakolik jde o umění, je stále předmětem emotivní debaty. O východisku z lékařského prostředí (…) se však pochybovat nedá.“56
56
TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil. 2007. č.1.
38
ZÁVĚR
Hagensovo dílo je neopomenutelné. Výstava Bodies – The Exhibition boří hranice navzdory všem hlasitým protestům, za které může být společnost vděčná. „Živé diskuze mohou nastolit i hlubší otázky. Třeba zda je v globálním světě vůbec možné hovořit o jednotném pohledu na etické hodnoty, nebo jak silné musí být impulsy, aby vzbudily zásadní společenskou reakci.“57 Budeme-li pohlížet na Bodies-The Exhibition skutečně a především jako na výstavu, a opomeneme-li, že artefaktem jsou zde lidská těla, pak je výstava v pořádku a kritika, která se proti ní obrací, se vesměs zaobírá „nepodstatnými“ věcmi. Tato výstava, stejně jako výtvarné a sochařské umění, divadelní hry, filmy a další věci moderní doby s tělem a jeho potenciálem experimentují. Umění na to má právo. Komerční hledisko, které bylo vystavovatelům vytýkáno, je neoprávněné. Ať je za ním touha po slávě a penězích, či nikoliv. Nikde není psáno, že umělec nemůže být komerčně úspěšný (viz. Damien Hirst, který je v současnosti nejbohatším žijícím umělcem a jehož dílo, stejně jako díla mnohých, také spadá za hranici vkusu). Z hlediska estetického jsou na výstavě Bodies – The Exhibition také splněny všechny podmínky uměleckého díla – výstava působí jako jednotný celek, má svou choreografii, posloupnost, poukazuje na krásu lidského těla a v neposlední řadě budí emoce. Sám Hagens řekl, že si přeje, aby „diváci na jeho výstavách utrpěli estetický instruktivní šok,“58 což se mu dozajista vyplnilo. A podíváme-li se na celou výstavu jako na jeden umělecký artefakt, pak je v pořádku i hledisko etické, protože „bourání etických kodexů je jednou z pozitivních, nikoliv negativních přívažků vysokého umění, jak dokládá historie umění v bohaté
57 58
HAVLOVÁ, Dagmar. Názor spoluvlastníků Lucerny, Týden, 2007 TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil. 2007, č.1, str.53
39
množině příkladů.“59 Vystavovat „nahé mrtvoly“ je tedy v pořádku, ale pouze s jejich výslovným souhlasem, tedy souhlasem těch, kteří byli kdysi jejich majiteli, lidmi, kteří ve vystavovaných tělech žili. Tuto skutečnost považuji za jediný diskutabilní prvek související s etičností výstavy, neboť, jak je známo, jedná se o těla Číňanů a v Číně je svoboda vůle dosti diskutabilní záležitostí. Nicméně až skončí mediální kolotoč, a místo těl Číňanů budou vystavována těla lidí, kteří dali Hagensovi za svého života souhlas a expozice se obnoví, bude mít kritika „utrum“. Samotná expozice těl, dle mého názoru až tak nic nového nepřináší. S lidskými těly odnepaměti nakládáme dle naší libosti – vzpomenu-li panoptika, kabinety kuriozit, patologické preparáty, ostatky svatých, kostnice, neolitického lovce Otzi, Jeseniovu pitvu, kanibalské hody, egyptské mumie vyvlečené z hrobů. Leccos z toho jsme překonali a leccos považujeme za normální, dokonce rozumné. Anatomická muzea jsou tu odnepaměti a výstavu lze považovat pouze za jejich pokračování a inovaci v atraktivnějším provedení. A když vzpomenu tolik propíranou etičnost výstavy – cožpak není daleko větší „barbarství“ narušit místo posledního odpočinku, např. dávného egyptského panovníka, vytáhnout jeho mrtvolu z hrobky a přemístit ji do muzea? Z mrtvoly, která se svým posmrtným vystavením souhlas stoprocentně nedala, si z vlastní libovůle vytváříme výstavní muzejní exponáty a celý proces si obhajujeme jejich nedozírnou historickou hodnotou. Mnohdy tak překračujeme hranice a morální zásady, aniž jsme schopni si to uvědomit. Žijeme „instantní realitu“ teď a tady, vzdáváme se kulturních hodnot a rituálů. Výstava jen nezvyklým způsobem ukazuje, co se sebou děláme. Novýma očima vidíme staré věci. Staré rituály nevyhovují, nové nejsou. Bojíme se toho, že by se to, co považujeme za výstřelek, mohlo stát normou. Bodies není jen výstavou, na níž najde poučení o těle laická veřejnost, ale z hlediska umění je podnětná také pro výtvarné umělce, sochaře a podobně.
59
TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil. 2007, č.1, str.54
40
„Photography and new media have tended to have become fascinated with the anatomy theatre and anatomical museum as spectacle; Damien Hirst is one such example.“60
V úvodu práce jsem nastínila historii pohřebních rituálů, zmínila jsem umělce, kteří se veřejnou prezentací mrtvého těla zabývají a popsala jejich dílo. V hlavní části bakalářské práce jsem shrnula výstavu Bodies – The Exhibition a pokusila se o nezaujatý vhled do diskuzí, které ji provázely. Při psaní bakalářské práce a pročítání materiálů jsem si prošla několika druhy pocitů – od fascinace z vlastního zážitku při vzpomínkách na návštěvu výstavy až po znechucení, které ve mně některé články vyvolávaly. Nicméně s výstavou v závěru souhlasím.
60
National Touring Exhibitions. The Quick and the Dead. Artists and Anatomy. ISBN 1-85332-172-9
41
RESUMÉ
Bakalářská práce se zabývá základním pohledem na veřejnou prezentaci mrtvých těl jako výstavních artefaktů. První kapitola práce se věnuje pohřebnímu ritu z hlediska kulturního, etického, ekonomického, sociologického, politického, estetického a uměleckého. Obsahem druhé a třetí kapitoly je veřejné vystavování mrtvých těl v historickém kontextu a v současnosti. Ve čtvrté kapitole jsou zmíněni umělci, jež ve své tvorbě používají mrtvá těla jako umělecký materiál a následně jako výstavní artefakty a kteří se veřejnou prezentací a vstupem mrtvého těla do galerijních prostor zabývají. Hlavní částí bakalářské práce je shrnutí výstavy Bodies – The Exhibition a vhled do diskuzí, které ji provázely.
SUMMARY
The final Bachelor work deals with the basic view or attitude to a public presentation of the dead bodies as an exhibitional artefact. The first chapter of the paper follows funeral rituals in light of
cultural,
aesthetic, economic, social, politics, ethic and artistic insight. The content of second and third chapter includes a public exhibition of the dead bodies in a historical context and also at the present time. The fourth chapter advert artists occupied by dead bodies exposition in galleries, puts mind to performers that use the dead bodies in their crafts as an artistic material and consequently as the imposing artefacts. The main part of the Bachelor paper is the summary of a concrete exhibition entitled Bodies – The Exhibition and aspect into the discussions that are surrounded. 42
SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ: BIBLIOGRAFIE: ARIES, P. Dějiny smrti. Dil 1: Doba ležicich. Praha: Argo, 2000. ELIAS, N. O osamělosti umirajicich. Praha. Nakladatelstvi Franze Kafky, 1988 Katalog výstavy BODIES. THE EXHIBITION, Premier Exhibition, Inc. 2007, 5. Vydání ISBN: 0-9771661-0-4 MICHOVSKÝ, V., PhDr, CSc. Pravěk a starověk pro základní školy. SPN, Praha 1991. ISBN 80-04-25949-9 National Touring Exhibitions. The Quick and the Dead. Artists and Anatomy. ISBN 1-85332-172-9
INTERNETOVÉ ODKAZY: Aktualne.cz. BAR. Stížnost: Výstava mrtvol porušuje zákon o pohřebnictví. 7.5.2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web Aktualne.cz. JET. V Praze začíná výstava mrtvých těl. Lékařům se nelíbí. 3. 5. 2007. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web Aktualne.cz. JIREŠ, Jakub. NETOČNÝ, Tomáš. Anatomové podali protest proti výstavě mrtvol. 5.5.2007. *online+. *cit. 18. března 2010]. Dostupné z World Wide Web Anatomický ústav 1. LF Univerzity Karlovi v Praze. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. < http://anat.lf1.cuni.cz/> Blog na WorldPress.com. Joel-Peter Witkin. [online]. [cit. 28. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < Joel-Peter Witkin (!Prohlížet pouze s kýblem na zvratky!)> Bodies – The Exhibition. [online]. [cit. 8. dubna 2010]. Dostupné z World Wide Web
43
Body Worlds. *online+. *cit. 13.května 2011]. Dostupné z World Wide Web < http://www.bodyworlds.com/en/exhibitions/past_exhibitions.html> ČTK. Ruská vládní strana chce pohřbít Lenina, Mauzoleum je prý pohanský symbol. 24. 1. 2011 [online]. [cit. 28. 4. 2011].Dostupné z World Wide Web: . Damien Hirst. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 15. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web Doktor smrt a jeho výstava lidských těl – obdivovat nebo zatratit? [online]. [cit. 8. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.super.cz/clanek/15000doktor-smrt-a-jeho-vystava-lidskych-tel-obdivovat-nebo-zatratit.html> FARNÁ, Kateřina. Designmagazine.cz. Star a provokatér Damien Hirst vystavuje v Praze. 21.5.2009. .[online]. [cit. 18. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web GLENN, Martina. Artmuseum.cz. Damien Hirst. Dec. 2003.[online]. [cit. 18. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web Katalog výstavy DEKADENCE NOW! [online]. [cit. 23. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web <www.dekadencenow.cz> Leninovo mauzoleum, Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web:. LOUŽECKÝ, Martin. Dokument Mauzoleum Klementa Gottwalda, 2006. [online]. [cit 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: < http://www.louzecky.cz/mauzoleum/>. MALINOVÁ, Lucie. Kultura a smrt – kulturně-antorpologická studie prostředí smrti a umírání. Diplomová práce. Hradec Králové. 2002.*online+ *cit. 6. 4. 2011+. Dostupný z World Wide Web: < http://www.umirani.cz/res/data/006/000680.pdf >
44
Mauzoleum. Wikipedie, otevřené encyklopedie, [online]. [cit 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web . Moje Brno, Kapucínská hrobka. [online]. [cit. 11. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavostikapucinska-hrobka.html> PÁČ, Libor. Založení anatomického ústavu Masarykovy univerzity v Brně v roce 1919. Vytvořeno 15. 7. 2008. Poslední revize 19. 8. 2008. [online]. [cit. 11. 4. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://www.med.muni.cz/anatomie/index.php?id=614> PETRÁK, Jiří, WALLEROVÁ, Radka. Veřejná pitva, morbidní či poučné. MF DNES, 29.11.2002. [online]. [cit. 28. 1. 2011]. Dostupné z World Wide Web Prague City Line. Mauzoleum Klementa Gottwalda, 2011. [online]. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z World Wide Web: . VITVAR, Jan H. A teď dekadence. Respekt. 17. 10. 2010, 19:30. [online]. [cit. 23. 11. 2010]. Dostupné z World Wide Web < http://respekt.ihned.cz/c147173990-a-ted-dekadence>
NOVINOVÉ ČLÁNKY: ap, rok: Londýňané opět přihlíželi veřejné pitvě. MF DNES, 29.11.2002. BALDÝNSKÝ, Tomáš. Majestát smrdí. Lidové noviny. 9.5.2007 BUCHERT, Viliam. Tělo není zavazadlo, ctíme je. MF DNES. 12. 5. 2007 ČTK. Preparátor lidí otevírá muzeum. MF DNES, 18.11.2006 FLIEDR, Bob. Napreparované mrtvoly banalizují smrt. Lidové noviny. 12.5.2007 HAVLOVÁ, Dagmar. Názor spoluvlastníků Lucerny, Týden, 2007 IV. Beru to jako popularizaci vědy. Rozhovor s Václavem Šmatlákem. MF DNES, 10.5.2007 JANEČKOVÁ, Zuzana. Chceme ukázat tělo v celé kráse. MF DNES. 4.5.2007 45
KONRÁDOVÁ, Petra. Týden. 2007 NEFF, Ondřej. Mrtvý košíkář. Lidové noviny 7.5.2007 NEJEZCHLEBOVÁ, Lenka, PETRÁŠOVÁ, Lenka. Mrtvoly se nelíbí, ale na výstavě je plno. MF DNES. 12.6.2007 PAFKO, Pavel. Mrtvoly jsou proti. MF DNES . 11.5.2007 SENGROVÁ, Barbora. Smrti nelze vzít její majestát. REFLEX. 2007 TUČKOVÁ, Kateřina. S Hagensem k věčnosti. Rozrazil, 2007, č.1
46
