Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Seminář dějin umění
Bakalářská diplomová práce
2016
Kateřina Rusková
1
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Seminář dějin umění Dějiny umění
Kateřina Rusková
Budilova vila v Kostelci nad Černými lesy Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.
2016
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Kolíně dne 29. 11. 2016 Kateřina Rusková
…………………………………………….. Podpis autora práce
3
Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc., za odborné rady při vedení práce. Dále mé poděkování patří PhDr. Benjaminu Fragnerovi, jenž mi laskavě poskytl materiály z otcova soukromého archivu, a manželům Roztočilovým, kteří mi umožnili přístup do objektu vily. V neposlední řadě patří dík mé rodině, jež mě po celou dobu podporovala.
4
Obsah 1 Úvod ................................................................................................................................. 6 2 Kritika pramenů a literatury ............................................................................................. 7 3 Budilova vila .................................................................................................................. 10 3. 1 Popis objektu............................................................................................................. 10 3. 2 Od plánů na papíře k plánům do budoucna............................................................... 19 4 Stavebník a jeho architekt .............................................................................................. 23 4.1 Ing. Václav Budil ....................................................................................................... 23 4. 2 Budilův Fragner, Fragnerův Kolín ............................................................................ 24 4. 3 Jaroslav Fragner a jeho tvorba v dobovém kontextu ................................................ 27 5 Závěr............................................................................................................................... 33 6 Seznam použitých zdrojů a literatury............................................................................. 34 8 Přílohy ............................................................................................................................ 36 8. 1 Zdroje obrazové dokumentace .................................................................................. 36 8. 2 Obrazová příloha ....................................................................................................... 37
5
1 Úvod Při procházce poklidným městem Kostelcem nad Černými lesy zůstává výjimečný objekt Budilovy vily neinformovanému návštěvníkovi zcela skryt. Kvůli jeho zapadlému umístění se tak tomuto Fragnerovu pozoruhodnému architektonickému dílu dostává mnohem menší pozornosti, než by si zasloužilo. Stejně tak vila bohužel uniká i bližšímu zájmu v odborné literatuře. Nejinak je zde upřena pozornost i ostatním, srovnatelně kvalitním stavbám z Fragnerova vrcholného období třicátých let. Z blíže neobjasněných důvodů je totiž uměleckohistorická literatura dosud ochuzena o Fragnerovu monografii, která se tak stává zásadním podnětem pro budoucí badatelské zpracování. Jelikož však není v mé kompetenci postihnout zde celou architektovu tvorbu, pokusím se čtenáři na příkladu Budilovy vily přiblížit alespoň fragment jeho rozmanité architektonické produkce. V první části práce se zaměřím na analýzu samotné stavby. Kapitola se věnuje především dispozičnímu řešení, popisu a proměnám vily v průběhu let. Následující části jsou věnovány informacím o stavebníkovi Ing. Václavu Budilovi a přiblížení jeho vztahu k Jaroslavu Fragnerovi. Poslední část se zaměřuje na utváření Fragnerových názorů v období před vytvořením projektu Budilovy vily a na její následné zařazení do širších souvislostí dobové architektonické produkce a také do kontextu samostatné Fragnerovy tvorby s důrazem na jeho obytné stavby.
6
2 Kritika pramenů a literatury S prvotním problémem jsem se musela potýkat již v nejranější fázi své badatelské činnosti, a to při vyhledávání pramenů nejprimárnějších. I po opakované prosbě mi byl bohužel ze strany potomků Václava Budila odepřen jak přístup do Budilovy kolínské vily, tak podání jakýchkoliv informací o samotném stavebníkovi. Tento fakt jsem byla nucena respektovat, neboť dotazovaní mají právo na zachování rodinného soukromí. Potřebné informace jsem bohužel nenalezla ani ve Státním okresním archivu v Kolíně. Krom drobné zprávy Elektrárenského svazu středolabských okresů zde nebyly o Václavu Budilovi žádné zmínky, což jen potvrdilo mou domněnku, že veškerá pozůstalost se stále nachází v držení jeho rodiny. Shodou okolností jsem však narazila na právě vydanou fotografickou publikaci Budilovy vnučky Ireny Šandové Ing. Václav Budil (1890–1979), z níž jsem tedy mohla vyčíst alespoň základní informace o Budilově životě. Výše uvedené okolnosti však nakonec logicky vedly k upuštění od mého původního záměru zabývat se stejnou měrou oběma Budilovými vilami a jejich srovnání založeném na vztahu architekta a stavebníka. O to větším překvapením pro mě byla vstřícnost současných majitelů kostelecké vily, kteří mi umožnili její prohlídku a zároveň mi podali základní informace o některých změnách, které budova spolu se svým okolím prodělala, a také o úpravách, jež plánují v budoucnu uskutečnit. Dalším zásadním zdrojem informací mi byla konzultace s doktorem Benjaminem Fragnerem, který mi s velkou ochotou v otcově soukromém archivu1 vyhledal složky týkající se kolínské a kostelecké vily. Krom plánů a zajímavých fotografií z průběhu stavby a ze stavu těsně po dokončení zde bylo také několik ukázek korespondence mezi Jaroslavem Fragnerem a manžely Budilovými z let 1931–1933. Díky nim jsem tak získala alespoň základní představu o jejich vzájemném vztahu, byť byly dopisy (až na několik výjimek) pouze jednosměrné (tj. adresované Fragnerovi). Neméně důležitým zdrojem pro mě byl Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze. Vedle finálních nákresů se zde nalézá pozoruhodné množství prvotních nerealizovaných skic a plánů, kterým věnuji pozornost v kapitole o proměnách vily. Částečné zdůvodnění existence takového množství odlišných plánů 1
Malostranský archiv Jaroslava Fragnera.
7
mi bylo následně poskytnuto ve složce domu s č. p. 656, uložené na Stavebním úřadě v Kostelci nad Černými lesy. Bohužel se mi však ani v jednom z výše uvedených zdrojů nepodařilo objevit informace o původní podobě kosteleckého interiéru, která se tak pro mě stala (vzhledem k nynějšímu stavu) jen těžko představitelnou. Příčinou tohoto neúspěchu může být v prvé řadě prozatímní stav Fragnerova soukromého archivu, který je bohužel dosud neuspořádaný, čímž dle mého názoru přináší podnět k zajímavé archivářské práci. Druhým důvodem byla ničivá povodeň, která postihla Archiv architektury a stavitelství 13. srpna 2002.2 Mnoho archivních materiálů tak bylo nenávratně ztraceno či poškozeno. O těchto povodňových následcích jsem se koneckonců sama přesvědčila při studiu předložených plánů, jež byly v převážné většině případů pomačkané, potrhané, rozpité a velmi špatně čitelné. V rámci sekundární literatury se pro mě největším přínosem stal katalog výstavy Jaroslav Fragner – náčrty a plány (1999), jenž ve fotografiích a plánech přináší průřez tvorbou
Jaroslava
Fragnera
komentovaný
texty
J. T. Kotalíka,
J. Novotného
a R. Šváchy. Katalog také poskytuje úplný soupis Fragnerova díla a bibliografii s ním spojenou, a stává se tak kvalitním zástupcem zatím nezpracované architektovy monografie. Ve stejném roce byla vydána publikace 100 let kolínské architektury (1900–1999), věnovaná stému výročí Fragnerova narození. Krom fotografií a informací o kolínských stavbách je zde k nalezení vzpomínkový článek architektova syna Tomáše Fragnera („K začátkům…“) a také článek Rostislava Šváchy, převzatý z časopisu Umění („Fragnerovy názory na architekturu“). Oba články přinášejí po zmíněném katalogu asi nejnosnější informace o Fragnerově tvorbě. Další obsáhlejší poznatek o autorově životě můžeme hledat v katalogu výstavy Český
funkcionalismus
1920–1940,
editovaném
A. Adlerovou,
J. Rousem
a A. Vondrovou (1978). Zmíněný text je přínosný především svým přehledným uspořádáním Fragnerových životopisných dat. Podobná informační shrnutí se nacházejí také v článcích mnoha periodik vydaných po Fragnerově smrti. Ty však bohužel nepřinášejí mnoho nových informací.
2
Jiří Fragner, Saga rodu... III. Co život dal a vzal, Litichovice 2013, s. 82.
8
Co se týče samotné Budilovy vily, je jí věnován krátký text Jiřího Junka v publikaci 100 staveb – Moderní architektura Středočeského kraje (2006) a dále o něco obsáhlejší pasáž Šárky Koukalové v knize Slavné vily Středočeského kraje (2010). Krom těchto konkrétněji zaměřených publikací se však zmínky o kostelecké vile nacházejí i v naprosté většině knih všeobecně pojednávajících o architektuře daného období, v nichž je vila řazena k vrcholu Fragnerovy funkcionalistické tvorby. Zmíněné obecné publikace však byly zcela nezbytné pro zařazení stavby do dobového kontextu. Základní znalosti mi poskytla kniha Marie Benešové Česká architektura v proměnách dvou století 1780–1980 (1984). Kvůli jejímu širokému časovému záběru jsou však informace o dané době poměrně strohé. Mimo to je zde, dle mého názoru, kladen přílišný důraz na sociálně-politické dění, jenž tak odvádí pozornost od samotné architektonické tvorby. Dalšími zdroji se staly velice přehledně řešené publikace Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století od Jana E. Kouly (1940) a Od moderny k funkcionalismu od Rostislava Šváchy (1994). Koulovi se zde úspěšně podařilo na poměrně malém prostoru srozumitelně a vyváženě postihnout dění v české architektuře prvních čtyřiceti let 20. století, které je navíc čtenáři přiblíženo z pohledu architekta dané doby. Nevýhodou Šváchova textu je striktní zaměření na pražskou architekturu. Tento obzor je však velice detailně rozšířen v knize Česká architektonická avantgarda od Otakara Nového (1998). Nemalým přínosem pro mě byla také publikace Český funkcionalismus (2004) obsahující kapitolu od Vladimíra Šlapety o Le Corbusierově vlivu na českou moderní architekturu. V neposlední řadě bych ráda zmínila knihu Ze života avantgardy od Karla Honzíka (1963), která přenáší čtenáře do samého centra dění na české moderní architektonické scéně.
9
3 Budilova vila 3. 1 Popis objektu Urbanistická situace Budilova vila (jinak též známá jako Buvila) se nachází v západní části Kostelce nad Černými lesy, ve slepé ulici V Koupadlech (dříve ulice Ruská). Dům byl postaven v západní polovině parcely č. 894/5 ve tvaru písmene L, jež svou východní částí zasahovala až k protější rovnoběžné ulici (obr. 1). V pozdějších letech však byla téměř polovina pozemku prodána, a dnes je tedy objekt situován přibližně v jeho středu (obr. 2). Vyprojektování stavby bylo poněkud ztíženo jejím umístěním do svažitého terénu. Fragner se však s touto úlohou vyrovnal velmi pozoruhodným způsobem. S pomocí rozlehlé terasy a lávky s rozšířenou výhledovou plošinou se mu podařilo znásobit potenciál vyvýšeného místa s výhledem do zalesněné krajiny. V této části byl svažitý profil pozemku zarovnán. Od úrovně hlavní domovní hmoty se však terén podél západní fasády postupně zvyšuje a z čelního pohledu plynule navazuje na částečně zatravněnou terasu jižní fasády. Již v době výstavby přiléhala k jižní straně pozemku zástavba několika domů. Ty však objektu přinášely spíše užitek, neboť ho svým umístěním dělily od hlavní ulice. Ani dnes nelze říct, že by bylo nejbližší okolí vily rušným místem. Velmi poklidným dojmem ostatně působí celé město. Okolní domy, postavené v průběhu let na odkoupených pozemcích, však svou estetikou výrazně narušují komplexnost čistých forem Budilovy vily.
Dispozice Na půdorysu (obr. 3) můžeme pozorovat, že je hmota domu nepravidelně rozdělena do třech základních částí, tvarově se měnících s přibývajícími patry (obr. 4, 5). Většina hmoty je soustředěna ve střední části tvořené dvěma na sobě položenými kvádry, přičemž vrchní kvádr na severní straně výrazně přesahuje kvádr spodní. Na zmíněný
10
přesah navazuje v úrovni přízemí rozměrná, asymetricky umístěná terasa nesená šesti pilíři. V prvním patře je přesah domu podtržen visutou lávkou, jež je s okrajem přízemní terasy propojena čtyřmi úzkými sloupy a drátěným sklem. Lávka zakončená rozšířenou plošinou jakoby kolmo navazuje na předsunuté schodiště vedoucí k terase. Opačná strana objektu disponuje o poznání jednodušší skladbou hmot. Okolní svažitý terén je zde zarovnán do úrovně přízemí a opticky tak popírá existenci sklepního prostoru, jenž se pod ním nachází. Z čelního pohledu se tedy budova jeví jako jednoduchý dvoupodlažní kubus, jehož celistvost je narušena pouze nenápadným balkonem v prvním patře.
Exteriér Vzhledem k současnému kritickému a notně pozměněnému stavu budovy a pro lepší pochopení architektova záměru věnuji následující kapitolu analýze exteriéru v jeho původní podobě. Dnešnímu stavu budovy se věnuji v kapitolách zabývajících se interiérem a proměnami vily v průběhu let. Při vstupu na pozemek je k nám vila obrácena svou jihozápadní stranou a částečně prozrazuje i uspořádání strany severní. Návštěvníkovi se tak stavba již na samém začátku ukazuje téměř v celé své kráse. Čelní, jižně orientovaná fasáda (obr. 6) působí díky zarovnané části pozemku nad suterénem nejucelenějším a nejklidnějším dojmem. Jediným znepokojivým elementem je prvek balkonu vyčnívajícího na pravé straně prvního patra. Jeho umístění totiž dokonale popírá jinak zřejmé rozdělení fasády do tří vertikálních pásů, reagujících na vnitřní trojtaktové uspořádání domu. Toto členění je znázorněno okrajovými liniemi obou vchodů v přízemí a navazujícími svislými příčkami mezi okny v prvním patře. Průběžný okenní pás prolamuje téměř po celé šířce vrchní část fasády a na okrajích zanechává pouze úzké pruhy zdiva. Pás je rozdělen na 3 × 4 pole, přičemž obě okrajové čtveřice oken osvětlují dvě souměrně umístěné ložnice. Tato symetrie je však narušena střední čtveřicí. Zde jsou tři pole téměř čtvercových oken na pravé straně doplněna dřevěnými dveřmi vedoucími na terasu. Nesouměrnost okenního pásu je ještě podtržena v případě zatažení dřevěných rolet, které na okrajích zakrývají vždy 2 × 2 okna, zatímco ve střední části roleta zakrývá okna tři.
11
Balkon ve tvaru jednoduchého kvádru je po celém obvodu obehnán celistvým železobetonovým zábradlím, které svou výškou dosahuje těsně pod spodní okraj oken. Hmota terasy, jež vpravo ubíhá pod jedním okenním polem, je svým levým okrajem mírně předsunuta před linii dveří. Na ni navazuje od spodního okraje terasy prosklená plocha, která ji pojí se zemí. Tato plocha je tvořena třemi vertikálními poli z drátěného skla oddělenými úzkými železnými příčkami, jež u země naléhají na nízkou betonovou předložku vchodu. Ten je tvořen dřevěnými dveřmi, horizontálně rozdělenými na tři stejná pole, přičemž je vrchní pole prolomeno drobným proskleným otvorem. V rámci vpuštění většího množství světla do předsíně, kam vchod směřuje, jsou nad dveřmi umístěna dvě okna ubíhající od dveří směrem doprava. Tím vytvářejí zajímavý vizuální prvek ve tvaru obráceného písmene L, který kopíruje tvar terasy s její skleněnou podpěrou. Levá spodní část fasády je prolomena velkým otvorem ve tvaru neuceleného obdélníku, vertikálně navazujícího na okrajovou čtveřici okenních polí v prvním patře. I toto prolomení je tvořeno spojením okenních ploch a dveří. Rozměrné okno je svisle rozděleno na tři pole a ve spodní části je ukončeno krytým zděným parapetem, který je mírně předsazen před plochou fasády. Dřevěné dveře směřující do obývacího pokoje jsou opět horizontálně rozděleny do tří polí, čímž poněkud narušují vertikální členění okna. Tento zneklidňující účinek však může být odstraněn zatažením rolety, jež je tvořena úzkými dřevěnými horizontálními příčkami. Nad oknem se nachází jednoduché kulaté svítidlo, které tak lehce narušuje zbývající čistou plochu fasády. Terasa rozprostírající se před čelní fasádou je orámována nepravidelnými cementovými dlaždicemi, které tak vymezují prostor suterénu, jenž pod ní spočívá. Zatravněná plocha terasy je nesouměrně narušena několika prvky reagujícími na rozčlenění fasády. Jednak je to betonová předložka kopírující půdorys terasy v prvním patře, jednak jsou to dvě vydlážděné plochy před oběma vchody. V neposlední řadě je ještě třeba zmínit jednoduché trubkové zábradlí lemující levý okraj terasy a také kamennou zídku, jež na pravé straně vizuálně prodlužuje rámování terasy a svou hmotou chrání schodiště, které zjednodušuje přístup do vyvýšeného terénu.
12
Západní fasáda (obr. 7) na první pohled zaujme souměrným přesahem hmoty dvou vrchních pater nad hmotou suterénu. Vzniká tak dojem, že se vrchní část fasády vznáší nad zemí. Tento vizuální vjem je ještě podtržen celistvostí až puristicky čistého, bílého kubusu, jehož plocha je ve středu spodní poloviny narušena pouze čtyřmi okenními poli. Stejným způsobem je prolomena i fasáda suterénu. V tomto případě však okenní pás zabírá většinu plochy, čímž umocňuje dojem volného prostoru pod bílým kubusem. Zatímco levý přesah hmoty odpovídá rozdílné velikosti půdorysů suterénu a přízemí, na pravé straně se jedná spíše o další optický klam. Ten je vytvořen mírným předsunutím bíle omítnuté plochy před navazující fasádu suterénu, tvořenou hrubě opracovanými kameny. Kamenná stěna je postupně zužována přiznaným svažitým terénem, který tak na jejím konci plynule navazuje na úroveň přízemní terasy. V úrovni zmíněného přesahu je stěna prolomena dvěma rozdílně širokými okny, jež jsou vertikálně rozčleněna úzkou stěnou, dělící dvě místnosti. Severní strana budovy (obr. 8, 9) disponuje jednoznačně nejrozmanitějším uspořádáním. Po důkladnějším pozorování však zjistíme, že základní rozčlenění fasády přízemí a prvního patra je v několika ohledech shodné se svým jižním protějškem. V první řadě se jedná o průběžné okno v prvním patře, které je, stejně jako okno na jižní fasádě, rozděleno na 3 × 4 pole, reagující na vnitřní členění domu. Páté pole zprava je zde navíc opět nahrazeno dřevěnými dveřmi vedoucími na terasu. Ta je samozřejmě řešena mnohem složitěji nežli nenápadný balkon na jižním průčelí, díky svému základnímu kvádrovitému připojení k fasádě se s ním však shoduje jak v umístění, tak svými rozměry. Druhým prvkem je výše zmíněné obdélníkové prolomení zdiva v levém dolním rohu jižní fasády tvořené dveřmi a třemi poli oken. Podobné narušení čistě omítnuté plochy nalezneme s drobnou obměnou i na fasádě severní. Zde jsou sice dveře nahrazeny čtvrtým okenním polem, umístění a rozměry však zůstávají stejné. Totožný prvek se (opět s drobnou obměnou) nachází i v pravém dolním rohu. V tomto případě navazují dveře na levý okraj okenních otvorů. Díky tomu se zde objevuje zcela shodně umístěný vchod do domu jako u jižní fasády a zároveň je onou drobnou obměnou docíleno dokonalého zrcadlového odrazu, jenž může být doceněn jedině divákem stojícím uvnitř.
13
Po výčtu podobností je nyní nutno naopak zdůraznit ojedinělost severního uspořádání. Výše zmíněná fasáda přízemí a prvního patra je předsunuta před fasádou suterénu. Jelikož je tedy tato stěna suterénu zastíněna přesahem přízemí a na něj navazující terasou, je pochopitelné, že se zde nenacházejí žádná okna. Ta by totiž ve své zastíněné pozici do prostoru suterénu nepřinášela téměř žádné světlo. Čistá stěna je tak prolomena pouze vchodem, vertikálně navazujícím na dveře v prvním patře. Volný prostor před suterénem je narušen šesti cihlovými pilíři nesoucími rozměrnou terasu. Pilíře jsou rozmístěny po dvou ve třech řadách a mají tři různé rozměry. Nejširší z nich, s půdorysem podlouhlého obdélníku, podpírají terasu v rozích a v jejich zákrytu – přibližně v polovině hloubky prostoru – se nacházejí další dva. Mezi nimi, tedy téměř v úplném středu prostoru, se nalézá pilíř přibližně poloviční velikosti. Pilíř stojící před ním je nejužší, aby tak co nejméně bránil ve výhledu. Z čelního pohledu je volný prostor vyvýšen nad svažitým terénem a stejně tak je vyvýšen i přístup ke schodišti, které se pak kolmo stačí k terase ze západní strany. Plošina ukončující schodiště je mírně předsunuta před plochu terasy, a narušuje tak o jedno pole její jinak celistvý, obdélníkový tvar. Na schodiště kolmo navazuje pruh dláždění vymezený na jedné straně proskleným okrajem terasy a na straně druhé dvěma úzkými kovovými sloupky a betonovým květináčem. Takto vymezený pruh nás směřuje ke vchodu do obývacího pokoje. Zbývající plocha terasy je ozvláštněna několika různými prvky. V první řadě jsou to dva různé typy dlaždic. První typ malých čtvercových dlaždic pokrývá zmíněný pruh vedoucí ke dveřím a pruh k němu přiléhající. Zbylá část je vydlážděna velkými obdélníkovými dlaždicemi. Z dlažby vyrůstají dva rozměrné betonové květináče. Jeden z nich začíná u okraje terasy a vymezuje svým podélným tvarem pruh vedoucí ke dveřím. Půdorysem se přitom opět blíží balkonu jižní fasády. Druhý květináč, ve tvaru písmene L, probíhá delší stranou podél zdi a kratší stranou podél okraje terasy. Dalším výrazným vizuálním prvkem jsou různé druhy zábradlí lemujícího terasu. Severní strana je obehnána kovovým zábradlím se svislými příčkami. To z pravé strany navazuje na celistvé betonové zábradlí schodiště a z levé strany na východní zábradlí kombinující oba předchozí přístupy. Jeho spodní, betonová část navazující na bíle omítnutou plochu pod ní dosahuje asi třech čtvrtin výšky zábradlí. Vrchní část je tvořena nízkým trubkovým madlem. Plochu východního zábradlí na levé straně
14
prolamuje podlouhlý otvor zastřešený parapetem, jenž měl sloužit pro umístění květináče. Pochopitelně nejvýraznějším plastickým prvkem je dlouhá lávka vyrůstající z výše zmíněné drobné terasy prvního patra. Lávka je podepřena čtyřmi úzkými sloupky navazujícími na okraje cihlových pilířů ve spodním podlaží. Dva okrajové sloupky jsou spojeny drátěným sklem rozděleným na pět a osm vertikálních polí vymezených úzkými železnými příčkami. Dva sloupky, které popírají konec lávky, ve své spodní části naléhají na okraje schodišťového zábradlí. Lávka je v této části rozšířena a zakončena výhledovou plošinou. Její půdorys má sice tvar obdélníku, ale při pohledu ze strany si můžeme všimnout, že je její spodní část lehce zkosena proti linii svažitého terénu. Z čelního pohledu pozorujeme tvar rovnoramenného lichoběžníku, v jehož horní základně je vykrojen drobný obdélníkový otvor. Celá plošina je obehnána bíle omítnutým betonem s parapetem, ubíhajícím podél celé západní strany lávky. Na druhé straně je opět použito kovové zábradlí se svislými příčkami. Východní fasáda (obr. 10) se částečně podobá fasádě západní, ale kvůli prvkům, jimiž se od ní odlišuje, utváří mnohem méně komplexní a uspokojivý soubor hmot. Především proto, že zde na levé straně není vizuálně rozlišen přesah jako u západní fasády, zatímco na pravé straně je přesah evidentní, což činí celou plochu nesouměrnou a necelistvou. Jsou zde také umístěny dva podobné pásy oken ve střední části suterénu a přízemí, v horním pásu však opět nastává drobná změna. Zatímco pravá strana je na dvě okenní pole rozdělena vertikálně, levá je rozdělena horizontálně. Navíc se na levém okraji prvního patra nachází ještě jedno vysoké, úzké okno. Tím je lehce vyrovnán nepoměr vytvořený přesahem na pravé straně. Na levou stranu fasády navazuje úzký pruh bíle omítnutého zdiva, lemujícího okraj terasy a ukončeného předsunutou zídkou. Zbývající plocha pod terasou je tvořena neomítnutým zdivem a na obou okrajích je prolomena dřevěnými dveřmi a malými okenními otvory.
15
Vnitřní členění Celý dům je opatřen celkem čtyřmi vchody, a sice třemi v přízemí a jedním vedoucím do suterénu. Ten byl s největší pravděpodobností určen pro služebnou. Při vstupu vcházíme do úzké chodbičky ve tvaru písmene L, z níž máme zpřístupněny téměř všechny místnosti spodního podlaží. Již z tohoto uspořádání, viditelného na půdorysu, můžeme soudit, že se jedná spíše o užitkový prostor, neboť vyšší, obytná patra jsou řešena zcela odlišným způsobem. Při průchodu chodbou míjíme po pravé straně dvoje dveře vedoucí do komor oddělených úzkou stěnou. Obě komory disponují dvěma okny, jež zabírají celou šíři stěny. Funkce určená těmto dvěma místnostem bohužel z půdorysu není patrná. Dále se před námi objevují dvoje těsně sousedící dveře, přičemž užší vchod nalevo vede do koupelny s vanou a záchodem a pravý směřuje do předsíňky, z níž vede přístup k dalším třem prostorům. Nejprve zde po pravé straně nacházíme úzkou místnost pro skladování uhlí a dále pak rozměrný prostor sklepa, jenž svým půdorysem zabírá téměř stejnou plochu jako obě komory a místnost pro skladování uhlí. Při vstupu do sklepa narážíme na schod, naznačující celkové vyvýšení sklepní podlahy. Hned u vchodu je také umístěna studna s betonovým poklopem. Místnost je velmi tmavá, neboť ji osvětluje pouze drobné okénko v rohu, jež je úzkým pruhem zdiva odděleno od okna v místnosti na uhlí. Naproti dveřím do sklepa se nachází ještě jeden vchod, v půdorysu nezakreslený, který dále vede do nespecifikovaných užitkových prostor. Další nesrovnalostí mezi plánem a realizovanou stavbou je přítomnost téměř čtvercové bílé plochy, která svým okrajem vystupuje před hmotu okolního domu. Ve skutečnosti je však tento prostor zarovnán do úrovně východní fasády. Vrátíme-li se předsíňkou zpět do chodby, zaujme nás především točité schodiště vedoucí do prvního patra (obr. 11). Tím se ale vzhůru nevydáme a pokračujeme v průzkumu suterénu, jenž disponuje ještě dvěma dalšími místnostmi. Dostáváme se na úplný konec chodby, jehož roh je z obou stran opět prolomen dveřmi. Druhý roh je zastavěn kamny, lemujícími stěnu koupelny. Dveřmi vedle kotle se dostáváme do prádelny. Místnost má téměř čtvercový půdorys, jenž je však u jedné stěny lehce vykrojený, čímž poskytuje alespoň mírné zvětšení prostoru v sousedním pokoji, který byl obýván služebnou. Obdélníkový pokoj je zakončen oknem, táhnoucím se po celé délce stěny. Služebná tedy měla v ložnici zajištěn dostatek světla. Plocha místnosti je
16
v rohu o něco zmenšena čtvercovým obezděným prostorem spočívajícím pod úrovní schodů. Tento prostor, opatřený dveřmi, mohl být využíván jako šatní skříň. Jak již bylo zmíněno, vchod do suterénu byl nejspíš určen pro služebnou. Obyvatelé domu měli na výběr mezi dalšími třemi vchody, jež se nacházejí v přízemí. Vstup nalézající se na pravé straně jižní fasády byl s největší pravděpodobností hlavním vchodem do domu. Domnívám se tak proto, že daný vchod míří do předsíně, jež tak mohla obyvatelům i návštěvníkům sloužit pro odložení oděvů před vstupem do obývacího pokoje. Pokoj (obr. 12) je největší a bezpochyby nejzajímavější místností v domě. Na každé ze tří stěn se nacházejí rozměrná okna s dřevěným obložením, čímž prostoru poskytují více než dostatečný přísun světla. K protějším oknům na severní a jižní straně přiléhají dveře, které ústí na rozlehlé terasy, jež umocňují výhled z oken pokoje. Největší okno, zaujímající téměř polovinu západní strany, nabízí široký výhled do zahrady a do ulice. Pod oknem je téměř po celé délce stěny umístěno topení, jež mělo vyrovnávat tepelné ztráty způsobené právě velkým množstvím oken. Nejlépe je nám rozvržení pokoje odhaleno, pokud stojíme zády k západní stěně. Na první pohled pozorovatele zaujmou především dva sloupy kruhového půdorysu (dnes natřené světle zelenou barvou) souměrně umístěné ve volném prostoru (obr. 13). Sloupy zde viditelně reprezentují dvě ze čtyř vertikálních linií táhnoucích se celým domem od suterénu až po první patro, a rozdělujících ho tak na tři základní trakty. Zajímavým vizuálním prvkem spojujícím oba sloupy je dřevěné zábradlí, jež se za nimi nachází. Kontrastní hmotou pro tuto diagonální plochu je aerodynamický prvek stěny podpírající schodiště. Zaoblení ve tvaru čtvrtiny kruhové výseče kopíruje tvar točitého schodiště nacházejícího se pod touto stěnou. Kolem zaoblené stěny procházíme dále do jídelny, jež je na první pohled také velice dobře osvětlena. Rozměrné okno o čtyřech polích, dosahující takřka až k podlaze, zabírá téměř celou jednu stěnu a poskytuje výhled na terasu a krajinu za ní. Druhé, menší okno náleží východní straně a umožňuje pohled na dříve velice rozlehlou zahradu. Za povšimnutí stojí drobný zděný výstupek, pod jehož omítnutím se skrývá další z pilířů probíhajících celým domem. Tentokrát má půdorys ve tvaru čtverce. Před odchodem z jídelny lze ještě po pravé straně vidět zasklený otvor ve zdi poskytující světlo točitému schodišti, jež se za ním nachází. Po opuštění jídelny schodiště po pravé straně míjíme a ocitáme se v kuchyni.
17
Ta byla dle nároků odpovídajících tehdejším stavebníkům moderně zařízena. Nechyběla zde ani lednice, která měla vyhrazené místo v podobě zděného výklenku. Žádná část tohoto vybavení se však nedochovala. Velice nápadný je pozměněný systém otevírání okna. To je totiž jako jediné v celém domě rozděleno horizontálně, a bylo tedy otevíráno opačným směrem. Tento způsob manipulace byl právě v kuchyni umístěn zjevně kvůli jednoduššímu odvětrávání, jež okno poskytovalo. Vlevo od okna si můžeme povšimnout velice zajímavě řešeného prolomení zdi (obr. 14) v podobě podélného dřevěného obložení s poličkami, v jehož spodní části se nachází výsuvné okénko s kovovým madlem. Tento mechanismus umožňoval podávání jídla z kuchyně přímo do jídelny, namísto složitého obcházení jejich spojné zdi. Z kuchyně vstupujeme do předsíně, která je ze všech čtyř stran opatřena dveřmi. Po levé straně je to vstup do malé místnosti s toaletou, naproti nám jsou dveře vedoucí na terasu a po pravé straně vchod do obývacího pokoje. Díky praktickému uspořádání místností, jež je viditelně rozdílné od řešení použitého v suterénu, je nám umožněno procházet v nepřerušeném kruhu všemi pokoji. Obdobným způsobem je řešeno i první patro. Při výstupu po schodišti, jež je po levé straně lemováno dřevěným zábradlím, si nad sebou můžeme povšimnout zajímavého rozdělení stropu. V první, spodní polovině je strop o něco nižší a kopíruje šikmý tvar schodiště. Za polovinou se strop zvedá do vodorovné polohy, výškově již odpovídající stropu prvního patra (obr. 15). Tato změna je dána přítomností prostoru koupelny nad úrovní schodiště. Výrazným rysem prvního patra je jeho souměrnost, díky níž je zde asi nejvíce patrné trojtaktové uspořádání. Po celé délce západní i východní strany se rozkládají rozlehlé ložnice. Jejich půdorys rozvržením odpovídá dvěma k sobě přilehlým obdélníkům, přičemž dva menší obdélníky jsou odděleny prostorem schodiště. Bohužel ani v těchto místnostech se žádné původní vybavení nedochovalo. Z původních plánů je však patrné, že podél delší stěny obou ložnic byly umístěny vestavěné skříně (obr. 16). Jediným pozůstatkem tohoto návrhu jsou v obou případech dvě zděné příčky vyčnívající ze stěny, které vymezovaly prostor skříní (obr. 17). Jak již bylo zmíněno, je zde uplatněn stejný koncept nepřerušeného okruhu, a obě ložnice jsou tedy průchozí. Souvislý kruh je doplněn prostorem koupelny na straně jižní a jakousi předsíní, do níž se vstupovalo ze schodiště, na straně severní. Koupelna
18
je vybavena vanou a toaletou a nachází se zde vchod na balkon. Předsíň disponuje vchodem na terasu s visutou lávkou a výhledovou plošinou, která nabízí pohled na okolní krajinu (obr. 18).
3. 2 Od plánů na papíře k plánům do budoucna Neuskutečněné plány Pro pochopení toku architektových myšlenek při vytváření projektu není pro nás nic tak zásadního jako zkoumání prvotních náčrtků a plánů pro daný objekt. Právě a jedině na nich může totiž architekt bez omezení popouštět uzdu své fantazii a jedině jim se může bezprostředně svěřovat se svými myšlenkami. V případě Buvily se naštěstí mnoho takových ,,myšlenek“ zachovalo. Možnost jejich interpretace je však pro dnešního badatele ztížena dvěma zásadními nejasnostmi. První problém vzniká vlivem chybějící datace u jednotlivých skic a plánů, a není tedy možné zjistit, jakým směrem se Fragnerovy návrhy vyvíjely. Druhý důvod se může zdát na první pohled poněkud matoucí: z plánů totiž ve většině případů nelze rozeznat směrovou orientaci zobrazené fasády. Příčinou této nejasnosti je již zmíněná podoba mezi uspořádáním severní a jižní fasády a fakt, že se náčrtky soustřeďují právě na markantní proměny těchto dvou fasád. Pokusím se tedy nastínit podobu alespoň jednoho zásadního projektu, který se objevuje na několika detailně zpracovaných nákresech. Jedná se o plán jižní terasy (obr. 19, 20, 21), jež zjevně měla dosahovat ještě větší monumentality než terasa v prvním patře na severní straně. Na dnešní podobu nenápadného balkonu navazuje dle plánů visutá lávka, jež je svými rozměry i dvěma použitými druhy zábradlí shodná s lávkou severní. Stejné zůstává i rozložení čtyř sloupků, jež lávku nesou. Plocha drátěného skla se zde však vyskytuje pouze v podobě třech polí, jak je známe dnes. Zásadní rozdíl však vzniká až za úrovní lávky. Místo rozšířené lichoběžníkové plošiny totiž z lávky směrem na východ vyrůstá rozměrná obdélníková terasa, která svou délkou dokonce přesahuje úroveň budovy. U počátečního okraje je tato plocha v rozích podepřena dvěma úzkými pilíři, z druhé strany však přibližně do dvou třetin své délky naléhá na hmotu bíle omítnutého kubusu, který měl dle záznamů stavebního úřadu zastávat funkci garáže.
19
Příčina existence takového množství detailně propracovaných nákresů, zahrnujících například i polírní3 či šalovací4 plány, nebo dokonce zakreslení plánu v návrhu parcely (obr. 1), je vysvětlena v povolení ke kolaudaci z roku 1933.5 Zde se totiž dozvídáme, že byl výše zmíněný plán schválen stavebním povolením (5. května 1932),6 a k jeho změně tedy došlo až během samotné stavby, trvající od května do prosince roku 1932. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, proč bylo od tohoto plánu nakonec upuštěno. Důvodem mohla být například finanční úspora při realizaci střídmějšího projektu. Toto vysvětlení je však pouhou domněnkou.
Proměny vily v čase Václav Budil nechal vilu postavit pro svého otce a sestru a zároveň jako letní sídlo pro svou kolínskou rodinu. Vila však v rodině stavebníka nezůstala. V sedmdesátých letech ji od Budila odkoupila Hana Benešová (později Hausmanová), jež prý o ni dlouhou dobu usilovala. Společně s ní zde žil její manžel, známý motorista Ing. Jiří Hausman. V dnešní době objekt náleží vnučce paní Hausmanové. S pomocí vzpomínek její matky Anny Benešové, která vlastní přilehlý pozemek, se mi podařilo utvořit si alespoň základní představu o tom, co se s vilou v průběhu času dělo. Informace jsou však bohužel spíše útržkovité a pochopitelně nezasahují do doby, kdy ještě vila patřila původním majitelům. Právě v tomto nezmapovaném období však dům prošel svou nejzásadnější proměnou v podobě zastavění volného prostoru pod severní terasou.7 Celá plocha byla ze severní a východní strany obehnána zdivem a linie tvořená třemi středovými pilíři byla propojena do souvislé stěny. Vznikly tak dva podlouhlé, ze tří stran uzavřené prostory, jež prý měly sloužit jako garáže. V roce 1974 byla i poslední volná plocha krajní garáže zazděna, opatřena dvoukřídlými dřevěnými vraty a u stropu prolomena pásem luxfer (obr. 22). Snad jedinou drobnou upomínku na volné prostranství poskytují pásy vysokých oken s drátěným sklem, které se prolamují mezi pilíři po celé 3
Polír je zastaralý výraz po vedoucího stavby. Polírní plány byly tedy určeny právě jemu. Šalovací plány jsou určeny pro rozmístění pomocných dřevěných konstrukcí, tzv. bednění, jež slouží jako forma na umístění betonu. 5 Stavební úřad v Kostelci nad Černými lesy – složka č. 656. 6 Ibidem. 7 Tato změna není zaznamenána ani v archivu stavebního úřadu. 4
20
délce severní stěny (obr. 23) a do poloviny stěny jižní. Zbývající část je opatřena pásem čtyř nižších oken s kovovými mřížemi (obr. 24). Na této straně je nově přidaná elektrická skříň, jež byla přičleněna k levému rohu východní fasády, a dále železné zábradlí vztyčené nad úroveň terasy. Další výraznější změnou podílející se na vizuálním působení venkovních fasád jsou pozměněné dveřní plochy. U všech venkovních dveří v přízemí a v prvním patře byly dřevěné výplně nahrazeny drátěným sklem. Pro lepší zateplení byly z vnitřní strany přidány další, tentokrát celistvé dřevěné dveře (obr. 25). V rámci změn exteriéru je snad už jen třeba zmínit odstranění obou betonových květináčů z terasy. Velkými proměnami však prošlo i nejbližší okolí vily. Na obou sousedních parcelách, jež původně k pozemku patřily, byly v devadesátých letech postaveny dva domy (obr. 26, 27), přičemž budova stojící severozápadně od vily patří matce současné majitelky. Zajímavostí je, že na tomto místě nechal roku 1977 Jiří Hausman postavit depozitář pro historická vozidla (obr. 28), který byl díky svému jednoduchému tvaru kvádru v souladu s celkovým působením vily. Depozitář byl však v devadesátých letech zbourán, aby tak uvolnil místo obytnému domku. Oba dnešní sousední objekty však svým nekoncepčním uspořádáním výstředních hmot s architekturou vily příliš dobře nekorespondují. Zbývá tedy se ještě na chvíli vrátit k domovnímu interiéru. Jak již bylo řečeno, z původního vybavení domu se nezachovalo v podstatě nic, a proto jsou proměny vnitřního prostoru jen těžko popsatelné. Drobné upomínky na původní účinek interiéru můžeme pozorovat alespoň na některých zachovaných detailech v podobě oken s původním obložením, klikami a roletami (obr. 29). Dále se zachovalo několik jednoduchých svítidel (obr. 30, 31), dveřní kliky (obr. 32, 33) či již zmíněné podávací okénko mezi jídelnou a kuchyní. Jediné pozůstatky nábytku, jež se zde nacházejí, sem byly přivezeny dřívější majitelkou, a nemají tedy nic společného s původním vybavením. Po odstěhování posledních obyvatel zůstala vila bohužel na dlouhou dobu neobydlená, což mělo velice neblahé důsledky pro její současný stav. Veškeré venkovní omítky jsou zašedlé, oprýskané a popadané (obr. 34), železné prvky jsou zrezlé, měděné parapety pak pokryté zelenou měděnkou. Jižní terasa je zarostlá a rozpadlá (obr. 35) a severní je
21
přikryta plachtou proti zatékání. Celý dům navíc slouží spíše jako skladiště pro nepotřebné věci, a je tak kvůli svému celkovému stavu v podstatě neobyvatelný. Jelikož se do domu chtějí současní majitelé v budoucnu nastěhovat, mají v plánu jeho celkovou rekonstrukci. Ta bude nejspíš probíhat pod dohledem Národního památkového ústavu, pod jehož ochranu byla vila zařazena v roce 2013. Velmi úctyhodným plánem majitelů je také probourání zazděného prostoru pod severní terasou do jeho původní podoby. Zcela upřímně tedy doufám, že se jim podaří uskutečnit veškeré stanovené plány, a navrátit tak této výjimečné ukázce architektury její bývalou funkčnost a krásu.
22
4 Stavebník a jeho architekt 4.1 Ing. Václav Budil Václav Budil se narodil 27. dubna 1890 v Kostelci nad Černými lesy, kde jeho otec Václav Budil působil od roku 1883 jako sládek místního pivovaru a kde také založil rodinu s kosteleckou rodačkou Josefou Hanilcovou.8 Po vystudování Reálného gymnázia v Kutné Hoře roku 1914 úspěšně absolvoval Českou vysokou školu technickou v Praze v oboru strojního inženýrství. Během první světové války sloužil ve službách c. a k. válečného námořnictva v Pule, kde od roku 1917 působil jako elektroinženýr třetí třídy.9 Po válce Budil zúročil své zkušenosti v kolínské elektrárně, jež byla roku 1916 odkoupena od Františka Křižíka Elektrárenským svazem středolabských okresů (ESSO).10 Během dvacátých let se Budil plnohodnotně zapojil do kolínského života. Roku 1922 se zde oženil s Irenou Jelínkovou pocházející z velmi významné kolínské rodiny a o čtyři roky později se manželům Budilovým narodila dvojčata Alenka a Vendulka.11 Budil se zároveň v té době stal ředitelem elektrárny, čímž podstatně zvýšil své společenské postavení. Proto bylo jedině pochopitelné, že si nechal pro sebe a svou rodinu
postavit
reprezentativní,
moderně
zařízenou
městskou
vilu.
Jejím
vyprojektováním pověřil v roce 1928 Jaroslava Fragnera, čímž zahájil jejich budoucí dlouholetou spolupráci. Dalšího neméně významného úspěchu se Budil dočkal v roce 1946, kdy byl zvolen ředitelem Východočeských elektráren, národního podniku se sídlem v Hradci Králové. V již pokročilém věku poté pracoval od poloviny padesátých let do roku 1963 v Československé akademii věd v Laboratoři energetiky. Svá poslední léta strávil se svou rodinou v Kolíně, kde roku 1979 zemřel.12 Je však ještě důležité zmínit, že Václav Budil byl vedle své úspěšné kariéry také velice kulturně, sportovně a společensky založeným člověkem. Aktivně se věnoval všem třem svým největším zálibám, k nimž patřily tenis, divadlo a hudba. Již v roce 8
Irena Šandová, Ing. Václav Budil (1890–1979), Kolín 2015, s. 38. Ibidem, s. 13. 10 Cesty a památky: http://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kolin/tepelna-elektrarna, vyhledáno 10. 11. 2016. 11 Viz Šandová (pozn. 8), s. 10, 11. 12 Ibidem, s. 13. 9
23
1919 se mu podařilo obnovit tenisový klub LTC Kolín v Pekle a dále byl členem ochotnického divadla v Kostelci nad Černými lesy, Umělecké besedy v Kolíně a také Kolínské filharmonie. Krom aktivní hry na violoncello projevoval svou lásku k hudbě pořádáním koncertů Kruhu přátel hudby.13 Pozoruhodný je též výčet zajímavých osobností, se kterými se Budilovi znali a přátelili. Jedním ze zásadních společenských pojítek byl jistě samotný původ Ireny Jelínkové. Irenin otec JUDr. Alfréd Jelínek totiž v Kolíně v letech 1904–1906 a 1911– 1919 zastával post starosty14 a její bratr Alfred Maria Jelínek byl mimo jiné významným kolínským skladatelem, sbormistrem, zakladatelem a dirigentem Kolínské filharmonie a spoluzakladatelem místní hudební školy.15 Není tedy překvapivé, že se Budilovi přátelili s dalšími významnými kolínskými rody, jakými byli Radimští a Formánkovi.16 Z rodinných snímků též vyplývá, že měli jistou spojitost i se všemi třemi avantgardními fotografy, jejichž společným zájmem se stala kolínská elektrárna. Řeč je samozřejmě o Jaromíru Funkem, Josefu Sudkovi a Eugenu Wiškovském. Funke pořídil zajímavý snímek dvojčat Vendulky a Alenky17, Sudek fotografoval interiér jejich rodinné vily18 a paní Wiškovská byla dle snímků zjevně přítelkyní Ireny Budilové. Z dalších osobností je třeba ještě zmínit Zdeňka Nejedlého, manžele Morákovi či rodinu Mandelíků.19 Na přelomu dvacátých a třicátých let byl tento okruh přátel rozšířen také o Jaroslava Fragnera a jeho manželku Milču Mayerovou.
4. 2 Budilův Fragner, Fragnerův Kolín Přes nesporné kvality Fragnerovy rané tvorby se nám logicky nabízejí otázky, proč si Václav Budil zvolil pro svou vilu právě jeho, jak k němu našel cestu a jak se
13
Ibidem, s. 76, 79. Ibidem, s. 90. 15 Český hudební slovník: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=15 89, vyhledáno 9. 11. 2016. 16 Obě rodiny vlastnily mlýny na sousedních březích Labe a stejně jako Budilovi měly ve svých řadách kolínské starosty. 17 Viz Šandová (pozn. 8), s. 53. 18 Jiří T. Kotalík – Jiří Novotný – Rostislav Švácha et al., Jaroslav Fragner – náčrty a plány (kat. výst.), Benjamin Fragner ed., Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 1999, s. 150. 19 Viz Šandová (pozn. 8), s. 58–69. 14
24
Fragnerovi podařilo získat tak významnou zakázku, jakou bylo vyprojektování elektrárny ESSO. Jako částečná odpověď nám může posloužit vzpomínka architektova syna: ,,Když se rozhodovalo o prestižní stavbě kolínské elektrárny, nebyla volba architekta náhodná: nejenom, že otce v Kolíně znali – jezdil sem od malička ke strýci Formánkovi, a jeho prostřednictvím navázal mnoho kontaktů s představiteli kolínského a kulturního života. Ale koncem dvacátých let měl za sebou již řadu projektů a realizací, mimo jiné i průmyslové architektury,…“20 Fragnerova rodinná vazba na strýce Václava Formánka, jež ho ke Kolínu poutala, však byla ještě upevněna v roce 1927, kdy se jeho bratr Jiří oženil s Marií Radimskou.21 Jaroslav Fragner tak přišel do styku s oběma rodinami, které se, jak už jsem výše zmínila, s Budilovými přátelily, a později se mu podařilo získat jejich absolutní důvěru. Dle přání objednavatele tak Fragner krom budovy samotné navrhl i zahradní úpravu s oplocením a vnitřní vybavení včetně vestavěného i mobilního nábytku.22 Nejvíce se však zaměřil na vybavení kuchyně, u níž se pokusil o co možná největší možnou racionalizaci dle tehdy velmi populárních Taylorových zásad. Ve svém dopisu Budilovi ze dne 17. ledna 1929 dokonce sepsal několikastránkový návod, jak kuchyni co nejúčelněji používat. Předkládám tedy pro bližší představu alespoň jeho část:23 ,,Vážený pane řiditeli, zasílám Vám půdorysný náčrt zařízení kuchyně a příslušenství. (…) Náčrt je rozvržen na základě studií kuchyňského provozu, výkonů, pohybů apod., jednotlivé části jsou vedle sebe řazeny, jak při provozu přicházejí k použití. Základní pohybová čára je tedy souvislý okruh bez křížení a vracení.“24 Stavba kolínské vily se tak stala začátkem dlouholetého přátelství a spolupráce. Vývoj jejich vztahu můžeme velmi dobře vypozorovat z jejich korespondence, v níž se postupem času změnilo jak vzájemné oslovování, tak styl psaní. Zatímco v dopisech z let 1928 a 1929 ještě Fragner začíná své dopisy oslovením ,,Vážený pane řiditeli“ a obsahově řeší pouze formální záležitosti týkající se stavby, korespondence z let 1931–1933 se již nese ve zcela jiném duchu. Fragner zde používá oslovení ,,Milý 20
Tomáš Fragner, K začátkům…, in: Tomáš Fragner – Antonín Hlaváček – Rostislav Švácha et al., 100 let kolínské architektury (1900-1999), Kolín 1999, cit. s. 12. 21 Viz Fragner (pozn. 2), s. 252. 22 Šárka Koukalová, in: Jiří Junek – Šárka Koukalová – Zdeněk Lukeš et al., 100 staveb, moderní architektura Středočeského kraje, Praha 2006, s. 144. 23 Původní dopis se mi bohužel nepodařilo dohledat. Domnívám se proto, že je uložen u potomků Václava Budila. 24 Rostislav Švácha ed., Slavné vily Středočeského kraje, Praha 2010, s. 161.
25
Véno“ a v odpovědi se mu od obou manželů dostává titulu ,,Milý Jarouši“.25 Krom dopisů si také vzájemně posílali například pohledy z dovolené či přání k novému roku. Ač byla povaha dopisů již mnohem srdečnější, je ze všech zcela zřejmé, že jde o korespondenci mezi stavebníkem a jeho architektem. Manželé s Fragnerem diskutovali o sebemenších rozhodnutích, jež se v rámci obou vil chystali podniknout, přičemž poslední slovo nechávali na něm. Měli tedy evidentní zájem na zachování jednotné architektonické formy. Pro ilustraci uvádím krátký úryvek z Irenina dopisu Fragnerovi ze dne 27. 9. 1933. ,,Milý Jarouši, dovídám se, že budeš kupovat pro ESSO nábytek u Thonuta. Prosím Tě, abys mi při té příležitosti vybral jeden stoleček dětem k postýlkám. Mají u Thonuta se žlutými deskami, jedna nahoře, jedna doleji, barva aby byla k těm žlutým židlím, co jsi tehdy kupoval pro děti. Ostatně nechám to na Tobě, nezlob se, vím, že jistě něco dobrého vybereš. (…)“26 Vzhledem k důvěrnému vztahu, jenž byl mezi nimi evidentně udržován, tedy opravdu není s podivem, že si Budil nechal v letech 1931–1932 od Fragnera vyprojektovat i svou letní vilu v Kostelci nad Černými lesy. Zároveň mu však také zprostředkoval
mnoho
K nejzajímavějším
dalších
projektům
významných patří
rozvodny
zakázek
pro
v Kostelci
elektrárnu nad
ESSO.
Černými
lesy
a v Uhlířských Janovicích z let 1933–1937 a dále administrativní budova elektrárny v Kolíně z let 1937–1942.27 Všechny tři stavby byly však pozdějšími přestavbami výrazně poničeny. Svou původní formální čistotu si bohužel nezachoval ani Fragnerův nejvýznamnější kolínský projekt, a sice areál s tepelnou elektrárnou ESSO na pravém břehu řeky Labe stavěný v etapách od roku 1930 až do padesátých let. Během třicátých a čtyřicátých let vytvořil Fragner pro Kolín ještě desítky dalších návrhů. Většina z nich však bohužel nebyla realizována. Za zmínku stojí alespoň návrh Státního reálného gymnázia z roku 1934. Z provedených projektů zbývá ještě zmínit jedinečnou stavbu obytného domu a prodejny s kanceláří Auto-Tatra Skoch z let 1930– 1934.28
25
Malostranský archiv Jaroslava Fragnera. Ibidem. 27 Viz Fragner (pozn. 18), s. 144, 145. 28 Ibidem. 26
26
Z výše uvedených informací je tedy zřejmé, že Kolín byl pro Fragnera zcela zásadním městem, pro nějž rád projektoval a rád se do něj vracel, ať už za prací, či za svými přáteli a rodinou.
4. 3 Jaroslav Fragner a jeho tvorba v dobovém kontextu Formování Fragnerova stylu Jaroslav Fragner se narodil 25. 12. 1898 v Praze. Po vystudování malostranské reálky29 navštěvoval ateliér Antonína Engela na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Zde se mimo jiné seznámil se svými spolužáky Karlem Honzíkem, Vítem Obrtelem a Evženem Linhartem, s nimiž dohromady tvořil tzv. Puristickou čtyřku. ,,Jak jsme se sešli? Evžen Linhart mi kýchl do geodetického rysu. S Vítem Obrtelem jsme se dali v rýsovně do řeči o Knihovně dobrých autorů. S Fragnerem jsme společně hájili Havlíčkovy obrázky před posměchem posluchačů. Ale čím dál tím více jsme zjišťovali, že máme společné záliby v literatuře a v malířství, společné pocity, že architektura dvacátého století se musí zrodit před našima očima, snad přímo z rukou a hlav našich vrstevníků.“30 Vzpomínka Karla Honzíka poměrně jasně vystihuje pocity, s jakými se tehdejší ,,lafetou přejetá“ 31, 32 generace architektů potýkala. Formování stylu Puristické čtyřky mělo počátky v kubismu, a to především v jeho obloučkové odnoži. Nejen její členové však věděli, že mají-li tvořit moderně, musejí se vrátit k nulovému bodu a vydat se zcela novým směrem, jehož hlavní podstatou je absolutní oproštění se od všeho starého. Inspiračním impulzem se pro ně staly purizující studie Josefa Chochola z roku 1914 a v podobném duchu laděné studie Bedřicha Feuersteina a Jiřího Krohy (tzv. prvoplány) z roku 1919.33 Architekti byli uchváceni jednoduchostí tvarů těch nejběžnějších věcí, jež se kolem nich nacházely, jako například okapních rour, trubkového zábradlí či žárovek. Stejnou prostotu tedy vyzařovaly jejich prvotní puristické návrhy z počátku dvacátých let
29
Zdeněk Lukeš, Jaroslav Fragner – architektura (kat. výst.), Regionální muzeum Kolín 1991, nestr. Karel Honzík, Ze života avantgardy, Praha 1963, cit. s. 26. 31 Jedná se o označení tehdejší nejmladší generace umělců, narozených kolem roku 1900. Lafeta byla pojízdný podstavec pro dělovou hlaveň. Přenesený význam výrazu je tedy cosi jako ,,generace poznamenaná válkou“. 32 Vladimír Šlapeta, Česká meziválečná avantgarda z hlediska mezinárodních vztahů, Umění XXIX, 1981, s. 309. 33 Marie Benešová, Česká architektura v proměnách dvou století, Praha 1984, s. 305, 309.
30
27
složené z nejjednodušších válcových a kubických tvarů, ozvláštněných prvky teras, balkonů a rizalitů a typické svým precizním stínováním. Slovy Karla Honzíka: ,,Obrtel přinesl obdélník, v něm nad sebou pět kruhů, a vedle nich nad sebou pět čtverců. Činžák! ,No ne, člověče, neblázni!‘ Spolužáci kroutili hlavami.“34 S nepochopením se však setkávali především u svých profesorů, kteří zastávali zastaralé metody. V případě Jaroslava Fragnera byly vzájemné rozpory tak značné, že roku 1922 studia zanechal a založil vlastní architektonický ateliér.35 Mimo školní prostředí však byly ohlasy na jejich práci více než pozitivní. S nadšením se setkali také u Karla Teigeho, který je v roce 1923 přivedl do prostředí Devětsilu, jehož byl hlavním teoretikem a organizátorem. O tři roky později vznikla samostatná architektonická větev (ARDEV), která v tomto sdružení zastávala vedoucí post. Také díky silnému zastoupení dalších kvalitních architektů, jakými byli například Bedřich Feuerstein, Jaromír Krejcar, Josef Havlíček, Alois Wachsman či František M. Černý, se Devětsil ve dvacátých letech stal jedním z hlavních ohnisek vývoje moderní české architektury. Na jejím formování se krom domácích podnětů podílelo hned několik zahraničních vlivů. Byly jimi sovětský konstruktivismus, holandský neoplasticismus, německý Bauhaus a především Le Corbusierův francouzsko-švýcarský purismus. S Le Corbusierovým dílem se česká společnost mohla setkat již v roce 1921, kdy byly v časopisu Styl poprvé uveřejněny jeho skici moderního velkoměsta.36 Zásadní zlom přinesl cyklus přednášek ,,Za novou architekturu“ pořádaný v Praze a v Brně roku 1925. Le Corbusier vystoupil s přednáškou ,,Purismus a architektura“, v níž definoval hlavní principy tohoto směru. Jeho přítel a spolutvůrce puristických konceptů Amédée Ozenfant pak přednášel na téma ,,Umění a společnost strojové doby“. Vedle přednášek Oldřicha Starého, Karla Teigeho a Jana Víška zde vystoupili také J. J. P. Oud, Walter Gropius či Adolf Loos.37 Krom
purismu
se
zde
dočkaly
podpory
také
názory
konstruktivismu
a funkcionalismu, jež byly v českém prostředí ve větší míře prosazovány již v roce 1924. Tento stylový přechod je koneckonců dobře viditelný na vývoji Fragnerova
34
Viz Honzík (pozn. 30), s. 31. Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, s. 234. 36 Vladimír Šlapeta, Český funkcionalismus, Brno 2004, s. 39. 37 Ibidem. s. 41–44.
35
28
návrhu dětského pavilonu pro nemocnici v Mukačevu. Zatímco se na návrzích z let 1922 a 1923 ještě držel purizující formy, plány z roku 1924 se již nesly ve zcela novém duchu. Došlo zde k celkovému odlehčení hmoty v podobě ztenčených zdí prolomených pásovými okny a vymizelo také – do té doby tak oblíbené – stínování návrhu, čímž Fragner potvrdil svůj absolutní přechod k funkcionalistickému projevu.38 Ustavování nových architektonických stylů s sebou však neslo zásadní problém, s nímž se architekti museli potýkat po celou dobu dvacátých let a kvůli celosvětové hospodářské krizi z roku 1929 i v letech třicátých. Pro nový styl totiž chyběli objednavatelé. Když už se architektům podařilo získat zakázku, neodpovídala většinou jejich uměleckému názoru.39 Jednou z možností seberealizace se stalo navrhování vlastních rodinných domů a vil. Jako exemplář lze zmínit rodinnou vilu Evžena Linharta, kterou si postavil v letech 1927–1929 v pražské ulici Na Viničních horách. Dům disponuje rozmanitou skladbou odlehčených hmot s výraznými vizuálními prvky pergoly z betonových trámů zastřešujících terasu prvního patra a předsunutého venkovního schodiště vedoucího na střešní terasu. Dosud puristicky čisté zdi jsou v několika místech prolomeny pásovými okny. Celková forma je tak ukázkovým příkladem emocionálního funkcionalismu. Dalšími architekty žijícími ve svých vlastních vilách byli Pavel Janák, Adolf Benš, Bohuslav Fuchs, Jiří Kroha či Arnošt Wiesner. Odvrácenou stranou těchto unikátních projektů zůstává fakt, že většina architektů musela žít v nájemných historizujících domech z 19. století, jejichž slohem tak opovrhovali. Vedle mnoha dalších k nim patřili například Jaroslav Fragner, Josef Havlíček či Karel Honzík.40 Naštěstí se však v řadách objednavatelů objevovali i tací, kteří pro svá obydlí volili moderní styly, a nechali tak architektům volné pole působnosti. ,,Brzy se ukázalo, že se nejlépe pracuje pro tak řečenou ,pokrokovou inteligenci‘. Byli to žurnalisté, spisovatelé, malíři, herci, lékaři, oddávající se vedle svého řemesla kulturnímu amatérství.“41 Rodinné domy se tak staly prvními průkopníky moderních názorů na bydlení.42
38
Viz Fragner (pozn. 18), s. 132. Viz Švácha (pozn. 35), s. 298. 40 Otakar Nový, Česká architektonická avantgarda, Praha 1998, s. 329. 41 Karel Honzík, Z času Devětsilu, Kultura VI, 1962, č. 18, s. 7. 42 Jan Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století, Praha 1940. 39
29
Fragnerova vilová tvorba Nerealizované stavby Přestože je Fragnerovo jméno spojováno především se stavbou kolínské elektrárny ESSO, hlavním jádrem jeho produkce se staly právě vily a rodinné domy. Objednavatele představovali ve většině případů jeho přátelé nebo rodinní příslušníci, což bylo v dané době velmi obvyklé. Dříve než přikročím k výčtu jeho nejzásadnějších realizovaných vil a rodinných domů, dovolím si ještě uvést alespoň dva příklady návrhů nerealizovaných. Prvním z nich je projekt vily z let 1923–1924 (obr. 36). Její důležitost tkví především ve velmi inovativním řešení. Stejně jako Fragnerův projekt dětského pavilonu pro nemocnici v Mukačevu z roku 1924, i projekt této vily se stal jedním z prvotních případů přechodu od puristické formy k funkcionalistické. Hmota domu je ozvláštněna rizalitem a několika terasami a balkony, také se zde již objevují náznaky průběžných oken. Druhým nerealizovaným projektem z let 1928–1932 jsou typové vily určené pro tehdejší zástavbu zahradní čtvrti Praha-Barrandov, jež v té době poskytovala, spolu s osadou Baba v Praze-Dejvicích, největší přísun zakázek na moderní obytné stavby v Praze. Na Fragnerových návrzích si tentokrát již můžeme povšimnout precizního zpracování učebnicových prvků funkcionalistické architektury v podobě předsunuté přízemní terasy, pásových oken či pilířů nesoucích část domovní hmoty a pergolu zastřešující lodžii prvního patra. Výrazným prvkem je také venkovní schodiště vedoucí na střešní terasu (obr. 37), se kterým jsme se setkali již u Linhartovy vlastní vily.
Budilovy vily Vraťme se však ještě na okamžik k projektům vytvořeným pro Václava Budila. Stavebník si pro svou kolínskou vilu (obr. 38) zvolil mnohem umírněnější formu, než jakou jsme mohli sledovat u vily kostelecké. Krom rizalitu čelní fasády prolomeného pásovými okny a proskleného výklenku kuchyně předsunuté do zahrady se jedná o jednoduchý kubus, odkazující svou formou k architektonické moderně předešlých let. Jinak řešené je také vnitřní uspořádání stavby. Z plánů je patrné, že byl dům navržen pro vícečlennou rodinu. V prvním patře se totiž nacházelo celkem pět ložnic a navíc jeden pokoj pro hosty, což logicky znemožňovalo souvislý průchod všemi místnostmi,
30
jaký byl umožněn v kostelecké vile. Dalším prvkem, který odlišoval městskou rodinnou vilu od letního sídla, byla hala s přilehlou šatnou, jež napomáhala důstojnějšímu a velkolepějšímu uvítání hostů při příchodu do domu. Přestože je kostelecká vila jednoznačnou ukázkou Fragnerovy vrcholné funkcionalistické architektury, jeho přímý odkaz na Corbusierovu tvorbu je patrný spíše z prvotních skic. Na jednom z návrhů (obr. 39) můžeme vidět dům vznášející se na pilotách, jasně odkazující na Corbusierovu slavnou vilu Savoye v Poissy z let 1929– 1931. Podobnost je podtržena aerodynamickým prvkem zdiva rámujícího točité schodiště, jež dům pojí se zemí. Krom kulatého tvaru základny u vily Savoye může tento prvek také odkazovat na tvar solária, jímž je Corbusierova vila korunována. Podobnost můžeme také spatřit u přiznaných nosných pilířů členících vnitřní volný prostor. Stejný estetický prvek použil Fragner také v obchodním a obytném domě Auto-Tatra Skoch v Kolíně. Druhý návrh (obr. 40) se složitě řešenou, rozvětvenou terasou je ozvláštněn prvkem zkosené pergoly nad vchodem, který použil Corbusier u své vily Stein v Garches z let 1927–1928. Jistých podobností s vilou Stein si však můžeme povšimnout i u realizované podoby vily. Jednak je to prvek venkovního schodiště vedoucího na terasu nesenou pilíři, jednak jednoduchost až puristicky řešených bočních fasád. Stejný typ venkovního schodiště s celistvým betonovým zábradlím použila Hana KučerováZáveská u pražské vily stavitele Suka z roku 1932 (obr. 41). Nápadné přesahy horních pater domovní hmoty, se kterými jsme se seznámili u Budilovy vily, používal u svých staveb také Ladislav Žák. U rodinného domu JUDr. Huga Zaorálka z roku 1932 (obr. 42) prodloužil bíle omítnuté pruhy zdiva v úrovni střechy a prvního patra, přičemž spodní pruh vymezující terasu podložil pilířem. Podobně vyznívá i terasa u Hainovy vily (1932–1933) (obr. 43), jež je však členěna složitějšími vizuálními prvky a je podepřena dvěma pilíři. Na opačné straně Hainova domu je přesah tvořen celistvou hmotou prvního patra. Zajímavý je prvek střešní vyhlídkové plošiny, která je sice řešena zcela odlišnou formou nežli Fragnerova visutá lávka, funkci však zastává stejnou. Nespornou jedinečnost své visuté lávky Fragner částečně zopakoval u venkovního schodiště prodejny Auto-Tatra Skoch (obr. 44). Opět je zde použito schodiště s celistvým zábradlím, vedoucí k lávce v úrovni mezipatra. Její tvar kopíruje lávka
31
nacházející se v prvním patře, která je ozvláštněna aerodynamickým výklenkem, částečně zastřešujícím schodiště.
Vilový soubor v Nespekách Své tendence k vytvoření stavby vznášející se na pilotách však Fragner nakonec částečně uplatnil v projektu domu v Nespekách pro JUDr. J. Moráka z let 1932–1933 (obr. 45). Pozoruhodná je zde především rozdílnost použitých materiálů a forem. Zatímco omítnutý kubus ložnicového patra díky úzkým pilířům jakoby levituje nad krajinou, zbylá část domu je pokryta lomovým zdivem, jež opticky pojí hmotu domu s okolní přírodou. Vilový cyklus rozprostírající se na dnešní Fragnerově ulici v Nespekách je mimo Morákovu vilu tvořen dalšími třemi objekty, jež se však zcela odchylují od Fragnerových předešlých funkcionálních realizací. Rekreační sídlo postavené Fragnerem pro jeho první ženu Milču Mayerovou roku 1936 (obr. 46) je formováno pozoruhodně celistvou hmotou zkoseného kubusu s přilehlým soláriem. Hrubě omítnutá bílá fasáda zakončená vlnitým profilem připomíná architekturu středomoří. Další vila, postavená v letech 1938–1940 pro rodinu Orlických (obr. 47), pak jasně odkazuje na tvorbu amerického architekta Franka Lloyda Wrighta,43 s jehož tvorbou se Fragner mohl setkat během své cesty do USA, jíž podnikl v roce 1935.44 Poslední dům, postavený v letech 1939–1940 pro rodinu Fragnerova bratra Jiřího (obr. 48), se navrací k romantickým formám, jaké známe například z tvorby Vladimíra Grégra. Nejvýraznější změnou je zde použití sedlové střechy. Z výše uvedeného výčtu staveb rozmanitých stylů je patrná především architektova všestrannost a ochota přizpůsobovat se přáním stavebníků.
43
Viz Koukalová (pozn. 22), s. 164-169 A. Adlerová, J. Rous, A. Vondrová eds., Český funkcionalismus 1920–1940 (kat. výs.), Praha – Brno 1978, nestr. 44
32
5 Závěr Česká architektura se po první světové válce nesla ve znamení hledání nových forem, jež měly důstojně reprezentovat právě vzniklou národní identitu samostatného státu. Jedním z východisek se zdál být národní dekorativismus, který však byl po krátké době zavržen. Mezinárodní scéna již ohlašovala nástup moderních čistých forem a čeští architekti tedy nesměli zůstat pozadu. Největší pozornost se od nenáviděného Rakouska přesunula na Francii a jedním z výchozích bodů se tak stal Corbusierův purismus. Je však třeba si uvědomit, že se ve stejné době v českém prostředí začaly objevovat
podobné
purizující
tendence
nezávisle
na
okolních
vlivech.
Nejproduktivnější skupinou se v tomto ohledu stala Puristická čtyřka, k jejímž členům patřil i Jaroslav Fragner. I puristický styl však přestal být dostačující potřebám moderního člověka a začal přijímat koncept funkčního uspořádání prostoru. Toto pojetí dokázal Fragner aplikovat na své stavby již v první polovině dvacátých let a s postupem času se mu podařilo dovést své dílo k dokonalým funkcionalistickým formám. Jeho tvorba tak patří jednoznačně k nejhodnotnějším z české meziválečné moderní architektury. Vrcholem se pro něj staly realizace průmyslových staveb a obytných domů z přelomu dvacátých a třicátých let. Kvalitu jeho díla pak v následujících obdobích potvrzují především četné zdařilé rekonstrukce. Jednou z jeho nejzdařilejších staveb je nepochybně Budilova kostelecká vila, jež vyniká lehkostí komplexně uspořádaných funkčních hmot s výtvarným akcentem visuté lávky. Ve své práci přibližuji čtenáři stavbu prostřednictvím popisné analýzy a nastínění devastujících proměn, jimiž vila v průběhu času procházela. Dále se pokouším o její zařazení do souvislostí dobové produkce a do kontextu tvorby samotného autora, se zaměřením na předcházející formování jeho názorů a jeho produkci obytných staveb. Jedním z hlavních cílů bylo také přiblížit stavebníkův život a objasnit jeho vztah s architektem, což se mi i přes četné překážky podařilo alespoň částečně naplnit.
33
6 Seznam použitých zdrojů a literatury Archivní prameny •
Archiv architektury a stavitelství Naárodního technického muzea v Praze, Budilova vila v Kostelci nad Černými lesy (1931– 1932), LHB – A 16.01.14.
•
Malostranský archiv Jaroslava Fragnera.
•
Stavební úřad Kostelce nad Černými lesy, složka č. 656.
Periodika •
HONZÍK, Karel. Z času Devětsilu. Kultura VI. 1962. č. 18. s. 6-7.
•
ŠLAPETA, Vladimír. Česká meziválečná avantgarda z hlediska mezinárodních vztahů, Umění XXIX, 1981, s. 309-319.
Literatura •
ADLEROVÁ, Alena. Jan, ROUS. Alena, VONDROVÁ (eds.). Český funkcionalismus 1920– 1940. Katalog výstavy. Praha – Brno 1978.
•
BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou století. Praha 1984.
•
FRAGNER, Benjamin (ed.). Jaroslav Fragner – náčrty a plány. Katalog výstavy. Galerie Jaroslava Fragnera. Praha 1999.
•
FRAGNER, Jiří. Saga rodu... III. Co život dal a vzal. Litochovice 2013.
•
FRAGNER, Tomáš. Antonín, HLAVÁČEK. Rostislav ŠVÁCHA. 100 let kolínské architektury (1900-1999). Kolín 1999.
•
HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy. Praha 1963.
•
JUNEK, Jiří. Šárka, KOUKALOVÁ. Zdeněk, LUKEŠ. 100 staveb - moderní architektura Středočeského kraje. Praha 2006.
•
KOULA, Jan, E. Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století. Praha 1940.
34
•
LUKEŠ, Zdeněk. Jaroslav Fragner – architektura. Katalog výstavy. Regionální muzeum Kolín 1991.
•
NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha 1998.
•
ŠANDOVÁ, Irena. Ing. Václav Budil (1890–1979). Kolín 2015.
•
ŠLAPETA, Vladimír. Český funkcionalismus. Brno 2004.
•
ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Slavné vily Středočeského kraje. Praha 2010.
•
ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha 1995.
Internetové zdroje •
Cesty a památky: http://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kolin/tepelnaelektrarna
•
Český hudební slovník: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictiona ry&action=record_detail&id=1589
Odkazy aktivní k 29. 11. 2016.
35
8 Přílohy 8. 1 Zdroje obrazové dokumentace 1, 16, 19-21) Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, Budilova vila v Kostelci nad Černými lesy (1931– 1932), LHB – A 16.01.14 2) Nahlížení do katastru nemovitostí: http://sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka/default.aspx?themeid=3&&MarQueryId=2ED A9E08&MarQParam0=1461835204&MarQParamCount=1&MarWindowName=Marush ka, vyhledáno 10. 11. 2016 3-10) Malostranský archiv Jaroslava Fragnera 11-15, 17, 18, 22-27, 29-35) Osobní archiv 28, 39) Stavební úřad v Kostelci nad Černými lesy, složka č. 656 36, 38, 40) Benjamin Fragner ed., Jaroslav Fragner – náčrty a plány, (kat. výst.), Galerie Jaroslava Fragnera v Praze 1999, s. 27 37) Archiweb: http://www.archiweb.cz/buildings.php?action=show&id=1024&type=arch, vyhledáno 20. 11. 2016 41) Vladimír Šlapeta, Český funkcionalismus, Brno 2004, s. 98 42) Ibidem, s. 89 43) Ibidem, s. 87 44) Ibidem, s. 101 45) Jiří Junek – Šárka Koukalová – Zdeněk Lukeš et al., 100 staveb, moderní architektura Středočeského kraje, Praha 2006, s. 166 46) Ibidem, s. 165 47) Ibidem, s. 168 48) Ibidem, s. 169
36
8. 2 Obrazová příloha
1) Velikost původní parcely
2) Velikost parcely v dnešní době
37
3) Půdorys suterénu
38
4) Půdorys přízemí
39
5) Půdorys prvního patra
40
6) Jižní fasáda
7) Západní fasáda
41
8) Severozápadní fasáda
9) Severovýchodní fasáda
42
10) Jihovýchodní fasáda
11) Točité schodiště do přízemí
43
12) Obývací pokoj
13) Obývací pokoj
44
14) Výsuvné okno mezi kuchyní a jídelnou
15) Schodiště do prvního patra
16) Detail vestavěných skříní v prvním patře
45
17) Ložnice – prostor vymezený pro vestavěné skříně
18) Visutá lávka s výhledem na krajinu
46
19) Původní plán jižní terasy
20, 21) Původní plán jižní terasy
47
22) Garáž
23) Okenní plochy garáže
48
24) Současný stav východní fasády
25) Současná podoba venkovních dveří (přízemní předsíň)
49
26) Dům Anny Benešové u severozápadního okraje pozemku
27) Dům u východního okraje pozemku
28) Návrh pro Hausmanův depozitář pro historická vozidla z roku 1975
50
29) Ložnicové okno
30) Svítidlo v obývacím pokoji
31) Svítidlo v předsíni prvního patra
32) Klika ke dveřím na balkon
33) Klika ke dveřím do ložnice
51
34) Současný stav západní fasády
35) Současný stav jižní terasy
52
36) Projekt vily z let 1923–1924
37) Zastavovací plán vily pro zahradní čtvrť Praha-Barrandov z let 1928–1932
38) Budilova vila v Kolíně z let 1928–1929
53
39) Návrh Budilovy vily
40) Návrh Budilovy vily
54
41) Hana Kučerová-Záveská, vila stavitele Suka z roku 1932, Praha-Baba
42) Ladislav Žák, vila JUDr. Huga Zaorálka z roku 1932, Praha-Baba
43) Ladislav Žák, Vila Dr.-Ing. M. Haina, Praha-Vysočany, 1932–1933
55
44) Prodejna Auto-Tatra Skoch v Kolíně
45) Vila JUDr. J. Moráka z let 1932–1933, Nespeky
56
46) Letní dům Milči Mayerové z roku 1936, Nespeky
47) Letní rekreační dům rodiny Orlických z let 1938–1940, Nespeky
48) Rodinný dům Jiřího Fragnera z let 1939–1940, Nespeky
57
