MASARYKOVA UNIVERZITA. Filozofická fakulta Seminář dějin umění BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MASARYKOVA UNIVERZITA

Filozofická fakulta Seminář dějin umění

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

PROVOZNÍ BUDOVA UMĚLECKOPRŮMYSLOVÝCH ZÁVODŮ V TŘEBÍČI ARCHITEKTA JOSEFA GOČÁRA

Vypracovala Světlana Holoubková

Odborné vedení Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

2009

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze za pouţití uvedených pramenů a literatury.

2

Obsah 1. Úvod ........................................................................................................................ 4 2. Architektura 1. poloviny 20. století ......................................................................... 5 3. Okolnosti vzniku objektu ........................................................................................ 6 Politická a sociální situace v Třebíči ....................................................................... 6 Osobnost objednavatele ........................................................................................... 9 Osobnost architekta ................................................................................................. 11 4. Objekt provozní budovy UP závodů v Třebíči........................................................ 12 Realizace projektu ................................................................................................... 12 Situování objektu ..................................................................................................... 14 Objekt UP závodů.................................................................................................... 14 Zpracování vnější fasády ......................................................................................... 15 Zpracování fasády v oblasti dvora ........................................................................... 19 Vnitřní uspořádání objektu ...................................................................................... 22 5. Nová forma .............................................................................................................. 24 Pouţité stavební technologie a materiály a rozbor původních plánů ...................... 24 Místní dobové ohlasy .............................................................................................. 27 Srovnání některých detailů s Bankou československých legií v Praze ................... 28 Vývoj architektonických forem Josefa Gočára od osamostatnění aţ po 2. světovou válku .................................................................................................... 29 Problematika názvosloví – rondokubismus versus národní styl a jeho chápání v průběhu let............................................................................................... 31 6. Závěr ......................................................................................................................... 33 Exkurz: současná situace ............................................................................................... 34 Seznam pramenů a pouţité literatury ............................................................................ 35 Seznam příloh ................................................................................................................ 37 Přílohy ........................................................................................................................... 39

3

1. Úvod Jedna z hlavních osobností české předválečné architektury Josef Gočár, jehoţ dílo bylo v průběhu let zpracováno v mnoha odborných statích a publikacích, je autorem v jeho díle jediné tovární budovy, a to Uměleckoprůmyslových závodů v Třebíči. Tato jedinečná stavba navrţená v „národním slohu“, monumentální a dominující severní části Třebíče, zůstala tak trochu pozapomenuta a to nejen v mysli místních obyvatel, ale také v oblasti památkové péče, neboť byla prohlášena národní kulturní památkou teprve v únoru 2008. Přestoţe většině architektonických počinů Josefa Gočára, jejich studiím a formálním analýzám byla věnována značná pozornost, ve většině publikací jsou Uměleckoprůmyslové závody jen krátce zmíněny, v mnoha případech se objeví pouze v závěrečném soupise vytvořených architektonických děl. Moţným důvodem je skutečnost, ţe se jedná o tovární (průmyslový) objekt, který stál ve stínu zájmu laické i odborné veřejnosti, i kdyţ si myslím, ţe se v posledních letech zvedl zájem o industriální architekturu a vznikají projekty, jak objekty tohoto typu po ukončení výrobního provozu vlastně vyuţívat. Dalším důvodem můţe být skutečnost, ţe tovární budova je postavena v dodnes diskutovaném národním stylu, či chcete-li, rondokubismu. A přestoţe mnoho historických uměleckých stylů nebo tendencí nebylo ve své době, či v bezprostředně následujícím období uznáváno, dostalo se jim v průběhu let či staletí následné reinterpretace a konečné rehabilitace a jsou v dnešní době uznávány a ceněny, rondokubismu se této výsady ani po takřka 90-ti letech nedostalo a stále ještě čeká na svou podrobnější analýzu. Pro svou práci jsem v první řadě vyuţila originální stavební plány signované Josefem Gočárem a fotografickou dokumentaci interiéru objektu z vlastního archivu, archivního fondu Stavebního úřadu v Třebíči a Muzea Vysočiny Třebíč. Dále pak monografii Josef Gočár od Marie Benešové, která se jako první zasazovala o rehabilitaci tohoto slohu po drtivých kritikách funkcionalistických architektů ze 30. a 40. let 20. století. V 90. letech se pak snaţil vyvolat větší zájem o tuto budovu Pavel Mazourek (pod hlavičkou Moravské galerie v Brně) sérií článků v třebíčských periodikách a ve Vlastivědném věstníku Moravském. A v neposlední řadě jsem vyuţila archivních materiálů z Moravského zemského archivu s pobočkou v Třebíči a výstavního katalogu, který byl vydán Jindřichem Chatrným v rámci výstavy pořádané Muzeem města Brna - Architekt Jan Vaněk 1891-1962 civilizované bydlení pro kaţdého, který nám pomůţe objasnit důvody, jeţ vedly k tomu, ţe se v malém provinčním městě objevila budova navrţená v té době jiţ známým a uznávaným českým architektem Josefem Gočárem. 4

2. Architektura 1. poloviny 20. století u nás V České architektuře 20. století probíhal poměrně bouřlivý vývoj, jehoţ vlastností bylo hledání nových forem a výrazových prostředků. Od historizujícího eklekticismu, přes zdobnou a ornamentální secesi k prvním, ještě předválečným pokusům v podobě kubistické architektury na našem území, jeţ byly přímými důsledky zaloţení kubistické Skupiny v roce 1910 výtvarnými umělci v čele s architekty Pavlem Janákem a Josefem Gočárem, ţáky Jana Kotěry, který je povaţován za zakladatele české moderní architektury.1 A tak, jak se změnilo celkové ovzduší a politické klima po vzniku prvního Československého státu v roce 1918 a Čechy a Morava se vymanily z vídeňského područí, začaly se v první řadě objevovat umělecké a architektonické snahy o vybudování něčeho opravdu českého. Tyto snahy byly naplňovány v tzv. národním stylu, který v sobě nesl duchovní obsah té doby (problematice názvosloví se věnuji v kapitole 5). Vznikaly velké počty návrhů na veřejné budovy, školy, okresní domy, radnice, krematoria, obchodní domy, pošty a v neposlední řadě také obytné komplexy.2 Je zřejmé, ţe tento styl je velmi těsně spjat s kubismem a jeho původ můţeme označit za ryze český. Předválečný kubismus a jeho poválečné formy naznačují společné hlavní principy – předválečná dynamičnost postupně přešla do poválečné plastičnosti. Zatímco půdorys budov nebyl výrazněji změněn, ani se neobjevilo inovativní řešení vnitřního prostoru, národní sloh se hlavně promítl do velmi zdobných a plastických fasád a průčelí, na kterých se objevují „plošné kružnice, mezikruží, prostorové koule, půlkoule, kruhové výseče a válce“3. Tato změna nebyla náhlá, první kulové a válcové prvky se na fasádách začaly objevovat jiţ v roce 1913. Po tomto zdobném a plastickém období dochází k očištění architektury a to nejen z důvodu hospodářské krize (neboť plasticita fasád byla označována za mrhání penězi), která citelně sníţila investice do stavebnictví před 2. světovou válkou. Reakcí na to byla puristická architektura, která směřovala k maximálnímu zjednodušení a její principy byly přejaty a následně upraveny funkcionalismem. Architektura byla zaměřena na její podstatu jako takovou, ekonomičnost a racionalitu. Tehdejší stavební produkci tvořily činţovní domy, vily a různé budovy bank, spořitelen a velkých podniků.

1

M. Benešová, Česká architektura v proměnách dvou století, str. 273-277 Tamtéţ, str. 304 3 Tamtéţ, str. 297 2

5

3. Okolnosti vzniku objektu Politická a sociální situace v Třebíči Třebíč ve 20. letech 19. století ţila typickým ţivotem venkovského města té doby. Přestoţe se ještě na konci 19. století hovoří o tom, ţe byla „od prvopočátků chudobná, bědná, ba ubohá“4, je zřejmé, ţe historicky i geograficky měla předpoklady stát se kulturním i obchodním centrem Vysočiny. Město se nachází v průsečíku cest vedoucích z Brna do Prahy a ze Znojma (Vídně) do Prahy, bohuţel však nedokázala plně vyuţít příleţitostí, které tato geografická poloha nabízela. Město se skládalo z vnitřního města a přilehlých samostatných částí – Stařečka, Podklášteří, Ţidovské město – Zámostí, Týn, Jejkov, Nové Dvory, Nové Město, Horky, Domky a Borovina, které v současnosti tvoří jeden celek. Aby bylo moţno pochopit kulturní, politickou, ale také sociální situaci ve městě, je třeba alespoň nastínit některé hlavní aspekty z konce 19. století, které měly vliv na dění v prvních desetiletích 20. století. Tak, jako jiná moravská města, musela i Třebíč bojovat o svůj slovanský ráz, a to nejenom s německou menšinou, která se podílela na kulturním, obchodním i politickém ţivotě města, ale i s ţidovskou obcí, která se stala její nedílnou součástí. Od roku 1875 zde například působil Spolek vojenských vyslouţilců c.k. podmaršála hraběte Josefa Waldstein - Wartenberga, jehoţ název byl odvozen od drţitele třebíčsko-valdštýnského panství) a jeho posláním byla náklonnost k císaři a vlasti, pěstování soudruţné snášenlivosti mezi vojíny, kteří se vrátili z činné vojenské sluţby do občanského ţivota a s tím spojená finanční podpora v době nemoci nebo v případě úplné pracovní neschopnosti. Spolek také hrál významnou germanizační roli, neboť jeho úředním jazykem byla výhradně němčina, coţ vyuţila německá strana v zápase o českou Třebíč, jehoţ nejostřejší střety probíhaly právě v této době. Činnost spolku jako takového skončila pádem monarchie, podpora mezi členy však ještě nějaký čas existovala. V oblasti obchodu, zde byla velmi důleţitým zaměstnavatelem firma Budischowsky5, která začínala jako jedna z mnoha koţeluţských dílen, aţ se postupem času vypracovala na uznávanou a ve světě oceňovanou továrnu s pobočkou ve Vídni a to také díky tomu, ţe jí trvalý odbyt zaručovaly dodávky pro vojsko a po celou dobu 1. světové války pracovala naplno pro

4

K. Dvořák, Ze staré Třebíče II., str. 13 Budischowsky – dříve Budišovský, rodina byla ryze česká, syn zakladatele dílny byl předsedou koţeluţského cechu a starším literátského sboru jednoty bratrské, poněmčovat se rodina začala aţ koncem 18. a počátkem 19. století. 5

6

potřeby rakousko-uherské armády. Firma v té době zaměstnávala 6000 lidí, z toho 1500 ruských válečných zajatců).6 Součástí historie Třebíče, kterou nemohu nezmínit jelikoţ významně ovlivnila nejen tvář města, ale také jeho sociální a kulturní prostředí, je Ţidovská obec, přičemţ část její populace se ve 2. polovině 19. století hlásila k německé menšině. Ţidovská osada patřila mezi nejstarší a největší na Moravě a rozkládala se na části podklášterského území, bývalých zahrad. Po roce 1848 byla Ţidům dána rovnoprávnost s křesťany a v roce 1849 se stala samostatnou politickou obcí s vlastní samosprávou, která měla svého starostu, stráţníka a radnici. Obyvatelé Ţidovské obce postupně získávali jmění, coţ bylo trnem v oku nejen obyvatelům vnitřního města, ale také vrchnosti a začali si pořizovat domy na dolní straně náměstí ve vnitřním městě a otevírat obchody, coţ z počátku vyvolávalo nepokoje mezi obyvateli. V ghettu byla škola, dvě synagogy – Přední a Zadní, rabinát izraelitského náboţenství, nemocnice – špitál a chudobinec. Ţidé byli zdatnými obchodníky a tak zde kromě koţeluţny bylo šest krejčích a obuvníků, čtyři sklenáři, prýmkaři a pekaři, pět řezníků a kamenorytců a mnoho menších či větších převáţně podomních obchodníků. Samozřejmostí byl lékař, šest učitelů, samostatný soudce pro Ţidy, krasopisec hebrejštiny a listonoš. I zde bychom našli významný koţeluţský podnik – Subakovu manufakturu, jeţ se rozrostla na velkou továrnu, která v době svého největšího rozmachu zaměstnávala na 600 dělníků.7 Rokem 1918 skončil národnostní útlak a na radnici se začalo úřadovat česky. Z roku 1919 také pocházel první záměr spojit obce Třebíč, Podklášteří a Ţidovskou obec. Podklášteří i Ţidovská obec byli proti a tak se jim podařilo zvrátit rozhodnutí vlády republiky z prosince 1924 a na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně z listopadu 1926 byly shora zmíněné obce opět odloučeny. Co se týče obrozenecké otázky, aktivity třebíčských „buditelů“, pokud je tak můţeme nazvat, sahají do 2. pol. 19. století a přední osobností byl Jan Miloslav Haněl, který se snaţil pozvednout ducha českého vlastenectví a který zde nalezl „úrodnou půdu v přetrvávajícím protestantskoevangelickém podloží, které pobělohorská rekatolizace nedokázala nikdy z národního povědomí vymítit.“8 V roce 1861 zde byla zaloţena Měšťanská beseda a veřejná knihovna, kde se konaly osvětové přednášky a o deset let později byl otevřen Besední dům (později zvaný Národní dům), kde se m.j. konaly akce místních kulturních spolků.

6

K. Keller, Třebíč – dějiny města v datech, str. 31 J. Joura, Procházky starou Třebíčí, str. 174 8 K. Keller, Třebíč – Dějiny města v datech, str. 54 7

7

Ve 20. letech minulého století byl v Třebíči aktivní Sokol, jehoţ historie se zde začala psát jiţ od r. 1863 a jehoţ členové začali v roce 1927 stavět sokolský stadion. Také vznik Jednoty čs. Orla můţeme datovat do roku 1920 (přestoţe počátky spadají opět na konec 19. století), ale k posvěcení spolkového praporu a dorostenecké korouhve došlo na Karlově náměstí u sousoší Cyrila a Metoděje metropolitou moravským, olomouckým arcibiskupem dr. Antonínem Stojanem 25. června 1922. Kromě Sokola a Orla zde proběhlo v roce 1924 první hokejové utkání a v roce 1928 byl zaloţen první fotbalový klub S.K. Horácká Slávia. Mimo jiné v Třebíči působil od roku 1868 Hasičský sbor, od roku 1910 Jednota sv. Prokopa pro vnitřní obnovu a výzdobu baziliky, Okrašlovací spolek a od roku 1920 spotřební druţstvo Vzájemnost – Včela. Jiţ v roce 1903 uspořádala Třebíč Krajinskou hospodářskou výstavu, aby prezentovala úroveň hospodářství, průmyslu, řemesel a obchodu města a okolí a samozřejmě také stavební rozvoj, jehoţ město dosáhlo od roku 1882, kdy česká většina poprvé ovládla radnici. Byla to první výstava tohoto typu na západní Moravě a zúčastnilo se jí 1500 vystavovatelů a to nejen z Moravy, ale také z Čech. Postaveny byly dva velké pavilony – průmyslový a zemědělský, 17 vystavovatelů si pořídilo menší pavilony, polokrytých bylo dvacet a ochutnáváren šest.9 Mezi další kulturní akce, na nichţ se organizačně podílely a setkávaly třebíčské spolky, byly plesy a maškarní merendy. Zde pořadatelé získávali finance na spolkovou a kulturní činnost. Mezi dvěma světovými válkami to byly plesy hasičské, sokolské, orelské, ţivnostenské, zemědělské, dělnické, různých politických stran a sportovních klubů. Při těchto příleţitostech hrály hudby známých třebíčských kapelníků – Krulova, Vondrova nebo Plchova. Výše zmíněný stavební rozvoj byl úzce spjat se vznikem nových nebo „obrodou“ starých institucí a rozvojem města jako takového. Do prvních tří desetiletí 20. století spadá dostavba budovy nemocnice (1902), postaven byl chrám Páně evangelické reformované církve (1909-10) a byla dokončena nová budova Okresního soudu (1928), který do té doby sídlil na radnici. Ta byla také vyuţívána pro tehdejší berní správu a berní úřad, katastrální a měřický úřad, důchodový kontrolní úřad a cejchovní úřad.10 S rozvojem města byla spojena potřeba pohodlného a levného bydlení. Tuto funkci plnily činţovní domy, které se začaly stavět na počátku 20. let a byly vedeny jako „úřednické“ pro státní zaměstnance. Opravdový stavební rozkvět však tyto domy zaţívaly aţ ve 30. a 40. letech s rozvojem nových čtvrtí. Do té doby se jednalo o přestavby jiţ nevyuţívaných 9

J. Joura, Procházky starou Třebíčí podruhé, str. 50-51 J. Joura, Procházky starou Třebíčí, str. 46

10

8

třebíčských mlýnů, popř. tzv. Krankenhausu v Ţidovské čtvrti, ale ty slouţily pouze nejchudším občanům a tomu také odpovídal jejich stav a „komfort“ bydlení. V roce 1926 byly započaty restaurátorské práce na bazilice sv. Prokopa. Jako první etapa rozsáhlých zabezpečovacích prací byla zvolena oprava velké apsidy a v následujícím roce byla opravena apsida severní, nazývaná také jako kaple. Mohu konstatovat, ţe v této době se městu dařilo i po ekonomické stránce, obchody kvetly a to nejen místním ševcům a koţeluhům, ale také knihtiskařům, truhlářům, řezníkům, pekařům a soukeníkům. Tím, ţe se dařilo ve městě řemeslu, rozvíjely se také finanční instituce, mj. zde fungovala Spořitelna města Třebíče, První občanská záloţna, Ţivnostenská záloţna a Rolnická záloţna. Postupně se z některých malých dílen stávaly větší manufaktury a na počátku 20. století pak následně velké průmyslové podniky, které udrţovaly kulturní i ekonomickou úroveň města.

Osobnost objednavatele Abychom si mohli zdůvodnit okolnosti vzniku nové architektonické podoby UP závodů, rozšíření a rekonstrukci budovy, je nezbytné se zaměřit na osobnost objednavatele a změny, které celou tuto situaci nejen odstartovaly, ale také po celou dobu adaptace provázely. Podnik na výrobu nábytku byl zaloţen v roce 1873 Janem Vaňkem starším v Humpolci. V roce 1884 byla výroba přestěhována do Třebíče a protoţe se ţivnost velmi rychle rozšiřovala, Jan Vaněk st. postupně vykoupil několik domů na rohu ulic Sušilovy a Dobrovského a v roce 1905 vybudoval továrnu na výrobu nábytku. V roce 1911 přebral vedení továrny Jan Vaněk mladší a o dva roky později změnil název na Umělecké průmyslové dílny.11 Jan Vaněk mladší se narodil 13. ledna 1891 v Třebíči. Vystudoval c.k. odbornou školu pro zpracování dřeva v Chrudimi se zaměřením na vývoj a výrobu nábytku. Po studiích získal zkušenosti

v Německu,

kde

navázal

nejen

osobní,

ale

také

pracovní

kontakty

v architektonických atelierech a ve společnostech, které vyráběly nábytek. Po převzetí továrny započal se změnami ve výrobním programu a stal se průkopníkem sériové výroby typového nábytku. Do té doby v Třebíči působilo několik truhlářských dílen a závodů, které se specializovali na výrobu nábytku, nicméně najít si svou klientelu bylo velmi obtíţné. Nábytek se zde dědil z generace na generaci, majetnější občané si jej jezdili kupovat do Jihlavy a na místní podniky tak většinou zbyla pouze výroba menších kusů, drobné opravy a výroba 11

P. Mazourek, Provozní budova UP závodů, In: Vlastivědný věstník moravský, str. 38

9

rakví.12 Mezi lety 1915 – 1925 Jan Vaněk spolupracoval s předními českými architekty a výtvarníky, mimo jiné s Janem Kotěrou, Pavlem Janákem a Josefem Gočárem.13 Odtud tedy zřejmě pochází myšlenka zrenovovat objekt továrny v té době jiţ uznávaným českým architektem meziválečného období Josefem Gočárem. Výběrem architektonického stylu chtěl jistě Jan Vaněk ukázat moderní přístup vedení továrny, a to nejen v rámci nového výrobního programu a zásadních změn, které v něm nastaly, ale chtěl dát také najevo, ţe stará éra výroby nábytku končí a zmodernizované pracovní prostředí spolu s novým výrobním programem bude tyto změny demonstrovat i navenek. Nastalo období, ve kterém se očekávala účelovost jak v oblasti ţivota, tak také práce. Objevila se nová koncepce interiérové tvorby, maximální důraz se kladl na uţitkovost a účelnost, rozhodující byla volba materiálu. „Nábytek přestává být hmotou pro tvarové experimenty, architekturou v malém, stává se nástrojem bydlení co nejúčelnějším a nejpřiměřenějším prostorám nových interiérů.“14 Ač si sériová výroba zpočátku jen obtíţně hledala své příznivce, Jan Vaněk tímto poloţil základy nového, moderního nábytkářského průmyslu. Zvyšujícím se objemem zakázek vznikla potřeba rozšířit a zmodernizovat výrobní prostory továrny a následkem toho začal v roce 1919 vznikat jedinečný industriální projekt adaptace budovy UP závodů15 podle návrhu Josefa Gočára v novém národním slohu. Podle plánu měla být rekonstruována nejdříve pouze podélná část s dílnami. Tato rekonstrukce byla dokončena na konci roku 1920 a to včetně nově navrţené fasády, zatímco severní strana byla ponechána v původním stavu. Brzy však musel Jan Vaněk začít i se stavbou této severní strany, protoţe původní prostory byly zničeny na konci roku 1920 poţárem.16 Bohuţel špatná finanční situace, která se ještě zhoršila po neplánované stavbě severního průčelí vedla Vaňka k tomu, ţe v roce 1921, ještě před dokončením továrny, které proběhlo hned v následujícím roce, nabídl odprodej své firmy společnosti Karel Slavíček – výroba nábytku v Brně. Touto fúzí se zvýšil akciový kapitál společnosti na 10 mil. Kč a Jan Vaněk byl jmenován do čela jako vrchní ředitel. 8. listopadu 1922 byla provedena změna pod č.j. 172449 u Ţivnostenského úřadu v Brně a společnost přijala nový název Spojené UP závody, akciová společnost, Brno.17

12

K. Dvořák, Ze staré Třebíče II, str. 107 P. Mazourek, Provozní budova UP závodů, In: Vlastivědný věstník moravský, str. 39 14 J. Chatrný (ed.), Jan Vaněk 1891-1962 civilizované bydlení pro kaţdého, str. 13 15 Pro lepší přehlednost bude i nadále objekt v textu uváděn jako UP závody, i kdyţ název společnost převzala aţ později a míní se tím pouze závod Třebíč, nikoli celý pozdější koncern 16 P. Mazourek, Provozní budova UP závodů v Třebíči, Vlastivědný věstník moravský, roč. 43, č.1,1991,str. 41 17 Moravský zemský archiv pobočka Třebíč, Fond H 651 Spojené UP závody, a.s., Brno 1918-46, Inventář 13

10

Osobnost architekta Jak jiţ bylo řečeno, volba architekta nebyla náhodná. Josef Gočár spolupracoval při realizacích svých návrhů interiérového nábytku s Janem Vaňkem a tudíţ můţeme předpokládat, ţe prostředí továrny dobře znal. Josef Gočár se narodil 13. března 1880 v Semíně (v okrese Pardubice) v rodině sládka. V roce 1891 se rodina přestěhovala do Bohdanče, kde také dokončil obecnou školu a niţší reálku absolvoval v Pardubicích. Po menších problémech s přihláškou na Umělecko průmyslovou školu v Praze (dále jen UMPRUM) nastoupil jako volontér u architekta V. Roštlapila a u profesora Podhajského. Na jeho radu se přihlásil na Vyšší státní průmyslovou školu v Praze, kde také v roce 1902 ukončil studia maturitní zkouškou. Poté se opět přihlásil na UMPRUM k panu profesoru Kotěrovi, kam byl přijat a kterou v roce 1905 úspěšně dokončil. Následující tři roky strávil v ateliéru prof. Kotěry, jehoţ osobnost můţeme v Gočárově ţivotě povaţovat za klíčovou. Jeho jasně formulované zásady se staly programem nové české moderní architektury s kladením důrazu na tři základní činitele: účelnost, uţitý materiál a uţitou techniku. Kladl důraz na prostor a konstrukci před tvarem a výzdobou, které nepovaţoval tolik za podstatné. Všichni Kotěrovi ţáci byli vedeni k naprosté samostatnosti bez přímého napodobování stylu učitele, ale s ohledem na vnější kulturní prostředí. V tomto ovzduší se začal utvářet Gočárův vlastní architektonický styl. Ještě před osamostatněním v květnu roku 1908 převzal po dobu Kotěrovy nemoci vedení ve škole. V roce 1911 vstoupil do spolku Mánes, kde se ale v témţe roce přidal ke skupině revoltujících umělců a odešel do nově zaloţené Skupiny výtvarných umělců. Koncem roku zaloţil Uměleckoprůmyslové dílny, společnost s ručením omezeným pro umělecký průmysl a nábytek (dále jen P.U.D.). Základní kapitál pro zaloţení těchto dílen poskytl doktor Odolen Grégr, se kterým spolupracoval jiţ dříve při návrhu interiérů. Spolu s architektem Pavlem Janákem vypracoval pracovní program a stanovy a mezi dalšími členy bychom našli jména Josefa Chochola a zmíněného doktora Odolena Grégra. Jiţ za dob studií absolvoval zahraniční cesty do Belgie, Holandska a Francie a v roce osamostatnění podnikl studijní cestu do Dalmácie. V roce 1912 navštívil Benátky, Padovu, Florencii, Řím, Sienu, Pisu a Veronu. V roce 1916 slouţil jako domobranec inţenýr ve vojenské sluţbě v Tyrolích aţ do převratu v roce 1918. Do roku 1919 zůstal ve vojenských sluţbách.

11

Během své kariéry se zúčastnil mnoha různých výstav - v roce 1913 prezentoval na výstavě Skupiny výtvarných umělců jak své architektonické práce, tak také navrţené interiéry, které byly provedeny v P.U.D. V roce 1914 se zúčastnil výstavy pořádané Svazem českého díla, na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem, kde vystavoval zařízení jídelny ve spolupráci s profesorem Kyselou. V roce 1915 pořádal výstavu českého uměleckého průmyslu v Reprezentačním domě. V letech 1919 – 1920 projektoval a provedl pavilon ministerstva obchodu pro veletrh v Lyonu včetně vnitřní instalace. V roce 1920 se zúčastnil výstavy Mánesa. Během svého ţivota publikoval v několika časopisech jak českých, tak také německých. Mezi nejdůleţitější patřil Styl, Volné směry a Umělecký měsíčník zaloţený Skupinou výtvarných umělců. Zvláštností je, ţe nikdy nevystupoval jako historik architektury a za 15 let své profesury na Akademii výtvarných umění nesepsal ţádná skripta.18 4. Objekt provozní budovy UP závodů v Třebíči Realizace projektu Architekt Josef Gočár pracoval na návrhu v letech 1919 – 1922. Jednalo se o úplnou přestavbu jiţ nevyhovujících prostor z roku 1905 postavených v duchu historického eklekticismu, které byly původně niţší19 a nový vzhled budovy byl navrţen v rondokubistickém slohu. Prvoplánově Jan Vaněk ml. počítal pouze s úpravou podélné východní části s dílnami, která byla dokončena na konci roku 1920 i s dekorativní fasádou se záměrem, ţe další část objektu bude upravena v pozdějších letech. Důleţitou roli v tomto rozhodnutí hrály samozřejmě finance, jeţ se Vaňkovi nedostávaly téměř po celý jeho profesní ţivot. A v tomto okamţiku zasáhl osud. Starou část továrny zachvátil na konci roku 1920 poţár, ta byla jeho následkem velmi poničena a Jan Vaněk ml. byl nucen i přes velké finanční potíţe přistoupit k adaptaci druhé části objektu. Podle mého názoru však můţeme „děkovat“ této osudová ráně za to, ţe v Třebíči stojí upravený celý objekt a ne pouze jeho část. Na druhou stranu, bohuţel, musím konstatovat, ţe finanční výdaje spojené s dostavbou objektu vedly Vaňka k hledání strategického partnera a následnému odprodeji továrny společnosti Karel Slavíček – Výroba nábytku v Brně. Stavba byla podle článku Jiřího Joury20 provedena stavitelem Hollanem. Bohuţel se mi nepodařilo zjistit bliţší informace o této osobě, ale s určitostí mohu tvrdit, ţe tato společnost

18

Jiří Gočár, Můj otec Josef Gočár, Technický magazín č. 12, 1969, str. 23 P. Mazourek, Provozní budova UP závodů In: Vlastivědný věstník moravský, str. 40-41 20 J. Joura, Truhlářů bylo v Třebíči dost, Horácké noviny 6.1.2006, str. 4 19

12

nebyla aktivní v Třebíči ani jejím okolí. Navíc předpokládám, ţe zde došlo ke špatné interpretaci, protoţe na originálních plánech je uvedena společnost Podnikatelství staveb se jménem stavebního inţenýra B. Hollmanna a spol., úřední opr. stavební inţenýr a stavitel se sídlem v Kaprové ul. 34 v Praze 1 a dále je zde razítko Dr. TECHN. Artuše Lederera, úřad autor. stav. inţenýra a stavitele. Bohuţel ani v tomto případě nejsou podrobnosti o průběhu stavby, pouţitých materiálech a dodavatelských firmách známy a vzhledem ke skutečnosti, ţe archivní fond Josefa Gočára21 není po povodních v roce 2002 přístupný a archiv Stavebního úřadu v Třebíči nedisponuje dostatečnou projektovou dokumentací, nebylo moţné tyto informace ověřit. Odchylky reálné stavby od navrhované koncepce v plánech nejsou, stavby byly provedeny tak, jak byly původně navrţeny Josefem Gočárem a po realizaci celého projektu následně schváleny Okresní politickou správou v Třebíči dne 17. července 1924 – „konečné schválení celé továrny na nábytek (kolaudací 1. dílu stavby provedené na základě stavebního povolení Okresní politické správy v Třebíči z 5. července 1920 čís. 2682/10) a strojního zařízení v novém traktě budovy definitivně umístěného.“22 Při realizaci bylo dodrţeno půdorysné rozvrţení místností a jejich výšky. Došlo ke zmodernizování celého vybavení tak, aby byly splněny moderní hygienické podmínky té doby, mimo jiné bylo zavedeno sociální zařízení v kaţdém patře budovy. Továrna měla samostatnou sanitární ţumpu umístěnou v části dvora s připojením na městské kanalizační rozvody a budova byla napojena na městský vodovod, který byl v této městské části ve 30. letech se spoluúčastí firmy modernizován. Objekt továrny přesahuje dosavadní vnímání a projektování výrobních prostor a poskytuje takové vybavení jako tekoucí vodu, vytápění administrativní i dílenské části ústředním topením a splachovací záchody. Zároveň s tímto objektem vznikala podle návrhu Josefa Gočára Banka Československých legií v Praze na ulici Na Poříčí ve stejném duchu a architekt zde řešil podobnou situaci, jako v Třebíči, tzn. musel zasadit objekt do jiţ existující zástavby, fasáda a interiéry jsou řešeny v rondokubistickém stylu a přes rozdílnost obou objektů (tovární budova vs. banka, provinční město venkovského typu vs. hlavní město), je moţné v obou případech najít shodné paralely, které jsou popsány v páté kapitole. Bohuţel odchodem Jana Vaňka do Brna, kde se ujal funkce vrchního ředitele v té době jiţ Spojených uměleckoprůmyslových závodů, končí jakákoli další architektonická činnost Josefa Gočára v Třebíči a jejím okolí.

21

Archivní fond uloţen v Národním technickém muzeu v Praze, odd. architektury, F:14 Gočár-95 Moravský zemský archiv pobočka Třebíč, Fond H 651, ev.č. 2264, JAF 1749 Spojené UP závody, a.s. Brno 1918-1946 22

13

Situování objektu Objekt provozní budovy je umístěn v jiţní části města na rohu ulic Sušilovy a Dobrovského a okolní zástavbou jsou rodinné domy. Podle územního plánu jsou budovy zařazené do zóny, která je určena pro průmyslovou výrobu, ale v současné době probíhá jednání o zařazení budov do zóny smíšené – občanské a obytné. Zástavba je zde nízkopodlaţní, maximálně dvě nadzemní patra a je adaptována přirozeným podmínkám s přihlédnutím ke svaţitosti terénu a tvoří součást osově souřadnicové sítě, přičemţ stavby jsou umístěny po obvodu pravidelných obdélníků, případně lichoběţníků s uzavřenými dvory, které jsou vyuţívány jako zahrady. Objekt je situován v mírně svaţitém terénu a pozemek má tvar obdélníku. Jeho severní průčelí výškově převyšuje okolní zástavbu a upoutá tak svou jedinečnou výrazovostí celku. Dopravní obsluţnost objektu byla zajištěna výhodnou pozicí, neboť má téměř přímé spojení se ţelezniční tratí.23 Areál se skládá ze čtyř budov se samostatnými popisnými čísly 246, 247, 346 a 266 a má celkovou rozlohu 2500 m2, přičemţ zastavěná plocha tvoří 1641 m2. Objekt vznikl adaptací původních rodinných domů, které byly postupně pořízeny v době, kdy truhlářskou dílnu vedl ještě Jan Vaněk st. Následnou rekonstrukcí vznikl celistvý organický celek, který sjednocuje společná fasáda a obzvláště budovy s číslem popisným 247 a 346 nemohou být od sebe odděleny. Objekt UP závodů Objekt se rozkládá na parcele číslo 1080 (budova s číslem popisným 266) o rozloze 113 m2, dále pak na parcele číslo 1060/2 (s popisným číslem 346) s rozlohou 1192m2, na parcele číslo 1060/1 (s číslem popisným 247) a rozlohou 167m2 a parcele číslo 1059 (s číslem popisným 246) a rozlohou 169m2. Zbytek prostoru tvoří uzavřená část dvora s pozdější pauperitní

zástavbou.

Uměleckohistoricky

podstatné

jádro

je

sloţeno

z

administrativní části s číslem popisným 247 a dílenské části s číslem 346. Budova je koncipována jako nízkopodlaţní stavba s půdorysem pravidelného obdélníku, která je v severní části podsklepena. Základ dílenské části stavby tvoří ţelezobetonová skeletová konstrukce doplněná o cihlové zdivo, administrativní část je postavena z pálených cihel. Střecha je rovná a původně byla podle originálních plánů pokrytá dřevitým cementem. Ten je v současnosti nahrazen v pásech natavovanou fólií. Hlavní vchod je umístěn do

23

Ţelezniční trasa se začala budovat jiţ v roce 1885 jako součást tzv. tranzverzální a vede ze Zastávky – Rosic (původně Boţího Poţehnání) přes Třebíč do Okříšek, kde se napojovala na tzv. Severozápadní na hlavním tahu z Vídně přes Znojmo, Jihlavu, tehdejší Německý Brod na Pardubice a dále Děčín a Berlín

14

severní, nejníţe poloţené administrativní části objektu a vstup do něj je upraven dvěma schodovými stupni. Zpracování vnější fasády Fasáda sjednocuje budovy s číslem popisným 247 a 346, coţ jsou administrativní a dílenské prostory. Objekty s číslem popisným 246 a 266 sice hmotově i komunikačně navazují na sousedící objekty, nicméně jejich fasády jsou jednoduché, bez jakékoli výzdoby. Fasáda na administrativní a výrobní části objektu je řešena barevně včetně podezdívky. O původní barevnosti se předpokládá, ţe byla vzhledem k době vzniku a volbě stavebního slohu navrţena bílo-modro-červená.24 Tato informace však vzhledem ke skutečnosti, ţe archivní fond architekta je nepřístupný a v dostupných plánech chybí kolorovaný nárys východního průčelí, nemůţe být ani potvrzena ani vyvrácena. Jisté je, ţe fasáda v této barevnosti (byla-li někdy takto navrhována) nebyla nikdy realizována. Podle kolorovaného diapozitivu z 1. pol. 20. století bychom mohli usuzovat, ţe fasáda byla provedena v pastelově červeném tónu, ale tento dojem můţe být ovlivněn dobarvením a také stářím diapozitivu. Současná barevnost je zkreslena znečištěním a celkovým zhoršujícím se stavem, můţeme ji však označit za okrovou. Podezdívka je provedena v tmavší okrové barvě. Prvním objektem na severní straně s číslem popisným 246 je nízkopodlaţní dvoupatrová budova se sedlovou střechou, která je pokrytá pálenou taškou se střešními okny. Fasáda je břizolitová, šedá s jednoduchými šambránami kolem dvojitých oken osazených do špalet. Jedná se o pozdější rozšíření administrativní části budovy, které je v úrovni prvního a druhého patra vzájemně propojeno s budovou s číslem popisným 247. Do tohoto objektu s jiţ plasticky zpracovanou fasádou je umístěn hlavní vchod. Původně byl osazen dřevěnými dveřmi s umělecky provedeným kováním. Ty jsou v současnosti nahrazeny jednoduchými dřevěnými dveřmi s částečnou skleněnou výplní. Po obou stranách dveří je plastický reliéf – tři navzájem propojené kruhy, které prostorově vystupují z fasády. Patku tomuto reliéfu tvoří obdélník s motivem ve tvaru zvonu a ukončen je krátkou římsou ve výšce zdobeného okna, které je umístěno nad hlavními vchodovými dveřmi. Uprostřed tohoto obdélníkového okna je umístěna kruţnice, od které se paprskovitě rozbíhají linie k jeho rámu a ty jsou s rámem spojeny pomocí půloblouků. Mezi dveřmi a oknem je v celé šířce dveří pás s motivem tří propojených půloblouků. Nad okno je situován ještě jeden pás jen v o trochu mohutnější formě. Nad takto zpracovaným vstupem je umístěna kratší, ale poměrně masivní zdobená

24

P. Mazourek, Zapomenutá Kulturní památka v Třebíči?, Horácké noviny, 22. srpna 1997, str. 5

15

nadedveřní římsa s typickým znakem lomeného půloblouku, který je nasměrován svou výkrojí směrem dolů a jehoţ motiv se v obměněné formě objevuje na celé ploše fasády. Plocha severního průčelí je ve dvou nejvyšších patrech rozčleněna čtyřmi polosloupy s naznačenými patkami a hlavicemi, které jsou ukončeny mohutným kladím s lomenou nástřešní římsou, coţ můţeme brát za příklad transformace prvků klasické řecké architektury a její novodobé tvarové předisponování do moderní formy. Tyto polosloupy společně s obdélníkovými okny naznačují vertikální směr, který je však doplněn vodorovnými pásy s motivem půloblouku. Tento motiv lomeného půloblouku s výsečí situovanou směrem nahoru, který jemně plasticky vystupuje z omítky a v jehoţ středu je umístěn kruh, se pravidelně opakuje v horizontálních pásech prvního, druhého a třetího patra. V nejvyšším patře je pak ještě zaklenut jedním větším půlobloukem, který tento motiv zakončuje. Původní okna byla nahrazena, ale i přes skutečnost, ţe nárys fasády směrem do ulice Sušilovy není součástí projektové dokumentace archivu Stavebního úřadu v Třebíči, z dochované fotografické dokumentace25 z 1. poloviny 20. století víme, ţe původně byl tento objekt osazen dřevěnými dvojitými okny rámovými, osazenými do špalet, přičemţ se okna pouţitá v prvním a druhém patře lišila od oken ve třetím a čtvrtém patře, coţ mohlo mít návaznost na adaptaci původního domu a jeho nadstavbu. V horních dvou patrech byla okna rozdělena na polovinu a kaţdá polovina byla členěna do kříţe, čímţ vzniklo šestnáct čtvercových tabulek. V prvním a druhém patře byla okna členěna do latinského kříţe s tím, ţe spodní část se otevírala směrem do ulice a horní třetina se vyklápěla směrem nahoru. Dnes jsou v prvních dvou patrech okna dřevěná dvojitá osazená do špalet a mají tvar T, ve zbývajících dvou patrech jsou pak dřevěná okna členěná do kříţe. Nároţí a východní průčelí objektu s číslem popisným 247, vykazuje stejné plastické zpracování jako jeho severní část.Vertikálně pojatá okna jsou symetricky uspořádána a podtrhují tak pravidelnou rytmizaci fasády, která je mezi okny vertikálně rozdělena plastickými dekorativními prvky. Ve druhém a třetím patře se opakují pravoúhlé obdélníky. V nejvyšším patře je tento motiv změněn a úzký obdélník prostupuje kruhem. Jednotlivé vertikální motivy jsou shora i zdola odděleny malou půlobloukovou římsou, jeţ kopíruje linii oken. Nad částí objektu, do které je situován hlavní vchod, je střecha budovy zakončena mohutnou římsou, která kopíruje motiv menší nadedveřní římsy jen s jemnější linií tvaru a tím elegantně zakončuje severní průčelí budovy. Dílenská část s číslem popisným 346 je od té administrativní oddělena nejen změnou v pojetí fasády, ale také je mírně sníţena výška budovy. Hlavní hmota objektu východního

25

Fotografická dokumentace je součástí archivního fondu Muzea Vysočiny v Třebíči.

16

pohledu vede po spádnici pozemku s mírným sklonem. První patro nám díky svaţitosti terénu postupně zabíhá pod úroveň terénu a z vnější strany je tato situace řešena změnou barvy (z okrové na tmavší okrovou) a pozvolna se mění na podezdívku, takţe z jiţní strany jiţ můţeme pozorovat pouze tři nadzemní patra. Na východní straně je umístěno jednoduché dřevěné okno ve tvaru T a vedle něj je situován průjezd do dvora. V současnosti je druhotně opatřen ţluto-černým bezpečnostním nátěrem a původní, částečně prosklené dveře byly nahrazeny celodřevěnými. Výrazný kontrast v pojetí fasády je zřejmý na východním průčelí dílenské části. Dekorativní zpracování prvního nadzemního patra s jeho postupným „zapouštěním“ pod základní úroveň stavby není téměř ţádné, jen plasticky vystupující římsa, která jej odděluje od patra druhého a okna, jenţ jsou postupně také zapouštěna. Druhé a třetí patro mají společný vertikální motiv, který jimi vzájemně prostupuje. Tento dekor jen jemně vystupuje z omítky. Spodní část je tvořena menším pravidelným obdélníkem, jehoţ hmota je zdůrazněna plasticky vystupujícím okrajem. Nad ním je ve stejné šíři umístěn další obdélník, který na rozmezí druhého a třetího patra prostupuje kruh, z jehoţ středu plasticky vystupuje půlkruh a výrazně tak akcentuje vertikální pojetí tohoto průčelí. Ve třetím patře jsou obdélníky zakončeny jednoduchou vodorovnou, ale dynamicky vystupující krátkou římsou, která je zakončena mírně pod horní linií oken. Rozmístění tohoto vertikálně pojatého dekoru, jakoby nalepeného na fasádě východního průčelí, vykazuje znaky rytmizace. Od severu se totiţ střídá skupina šesti, pěti a čtyř těchto motivů, jejichţ střed tvoří kruh, které jsou od sebe oddělené dvěma spojenými dekory obdélníků bez tohoto kruhu ve středové části. Architekt zde sice vycházel z obdélníkových, kruhových a půlkruhových forem, nicméně je řadí v přísném geometrickém řádu a pravidelně se opakujících intervalech. Jak se zdá, tak na prvním místě není objektivní výtvarná dekorace, ale logické, racionální řazení s estetickým účinkem. Z krátké vodorovné římsy zakončující vertikální motiv vychází hlavice s plasticky vystupujícím reliéfem lomeného půloblouku, na kterou je umístěna mohutná kordónová římsa oddělující třetí a čtvrté patro. Původní okna byla na celé dílenské části východního i jiţního průčelí jednoduchá dřevěná s dělením do malých rastrových čtverců a v druhém patře byla v jedné linii se spodní, plasticky vystupující hranou menšího obdélníku. Při jejich nahrazování došlo sice k zachování šířky oken, ale jejich délka byla zkrácena. V současné době jsou okna ve druhém a třetím patře dřevěná, zdvojená, členěná do latinského kříţe a nejsou v linii s okny v administrativní části. Ve čtvrtém patře jsou jednoduchá okna pojatá horizontálně, která jsou rozdělena na šest polí. Jednotlivá okna jsou oddělena výrazně vystupujícími prvky, které ostře kontrastují vzhled fasády v nejvyšším patře. Nad okny je dvojitá, jen mírně vystupující 17

nadokenní římsa. Nad linií této římsy probíhá po celé šířce objektu horizontální pás, do kterého je umístěn motiv půloblouku s výkrojí situovanou směrem nahoru. Vţdy se opakují tři půloblouky nad kaţdým oknem. Vše je zakončeno masivní nástřešní římsou, která vykazuje podobné znaky jako římsa kordónová. Jiţní průčelí budovy s číslem popisným 346 pokračuje v duchu východního průčelí. Základem je první patro, které v této části jiţ zcela přechází pod úroveň stavby a tvoří zde jen podezdívku v tmavší okrové barvě. Na něj navazuje druhé patro, jehoţ fasáda je jednoduchá souvislá hmota bez jakéhokoli plastického zpracování, která je rozdělena sedmi zdvojenými dřevěnými okny. Ta jsou členěna do tvaru latinského kříţe a u nich byla v porovnání s okny původními také upravena jejich výška. Původně se výplň těchto oken skládala z rastrových tabulek a navíc zde byly umístěny dveře, kterými bylo moţno projít z ulice Šafaříkovy přímo do dílenské části. Tyto dveře byly dřevěné s vyřezávanými motivy, na kterých byly uplatněny hranaté i kulaté tvary. Aby dveře dosahovaly výšky okolních oken, bylo nad ně původně umístěno okno s rastrovým členěním. Nad prvním patrem se vyskytuje motiv půloblouku s výkrojí orientovanou nahoru, který jemně vystupuje z hmoty fasády. V úrovni druhého patra je obměněný - zjednodušený a zmenšený vertikální motiv obdélníku z východní strany, jehoţ délka je na obou stranách vymezena krátkou římsou, která nápadně a dynamicky vystupuje do prostoru. Tyto vertikální dekory od sebe oddělují pět zdvojených dřevěných oken s členěním do latinského kříţe. Nad třetím patrem probíhá mohutná kordónová římsa, jeţ také navazuje z východního průčelí. Ve čtvrtém patře nad ozdobnou kordónovou římskou jsou horizontálně umístěna okna, která jsou i v tomto případě rozdělena na šest stejně velkých vertikálních polí. Tři tímto způsobem zpracovaná okna jsou od sebe oddělena plastickými prvky, které ostře vystupují z hmoty fasády. Na nároţí ve čtvrtém patře jsou reliéfně provedeny tvary půloblouků v nové variaci, která se vyskytuje ještě na východním průčelí v nejvyšším patře vţdy v místě, kde se setkávají prostorově vystupující prvky, oddělující horizontálně pojatá okna. Oblast oken je vymezena horní linií nadokenní římsy, která pokračuje ve stejné výšce jako na východním průčelí, stejně jako průběţný horizontální pás s motivem půloblouku situovaného výkrojí nahoru. Na nároţí je umístěn jeden, nad jednotlivými okny pak vţdy tři pravidelně se opakující půloblouky. Celá budova je zakončena nástřešní římsou. Na jiţní straně je součástí objektu ještě budova s číslem popisným 266. Ta, ač s přilehlou budovou tvoří kompaktní celek, je v současné době bez jakékoli výzdoby. V prvním podlaţí je umístěno několik velkoplošných plechových dveří, ve druhém a ve třetím patře jsou novodobá okna a tato část objektu nese viditelné známky přestavby. Projekt nadstavby tohoto původně dvoupatrového skladiště pochází z roku 1936 od místního architekta a stavitele Jana 18

Böhma. Součástí archivního fondu je také písemná korespondence tehdejšího vedení třebíčského závodu s vedením v Brně, kde je poměrně detailně vylíčena situace, jeţ k této nadstavbě vedla: „Prosím byste laskavě podporoval můj návrh u pana ředitele Marečka. Velmi by se nám tím prospělo. Vy máte v Králově Poli tak nádherné skladiště a my jsme opravdu chudi. Tísníme se ke škodě výroby, výrobků samých a přeplnění naší továrny zvyšuje se nebezpečí požáru.“ Dále se ve svém dopise zmiňuje, ţe „... dělník nemá mnohdy ani volného místa kolem sebe a výroba tím trpí.“26 A součástí tohoto dopisu byl také přiloţený rozpočet stavitele Böhma na 69.500,- Kč s moţností odečtení aţ 15.215,- Kč v případě, ţe si společnost sama zajistí klempířské, pokrývačské a řemeslné práce a výrobu oken, dveří a podlahových krytin. Z projektové dokumentace a detailního rozpočtu je zřejmé, ţe objekt měl více korespondovat s jiţním průčelím objektu s číslem popisným 346. Ač podle návrhu této nadstavby měla být fasáda jen jednoduchá, bez plastických prvků, alespoň okna byla navrţena jednoduchá dřevěná s členěním do rastrových čtverců a tím se objekt jevil logickým pokračováním původního „gočárovského“ zpracování jiţního průčelí. Bohuţel není k dispozici ţádná fotografická dokumentace, která by potvrdila, ţe bylo průčelí tohoto objektu tímto způsobem zpracováno, nicméně skutečnost, ţe nadstavba byla provedena podle tohoto projektu je zřejmá z vnitřních konstrukčních prvků. Jeho základ tvoří ţelezobetonová konstrukce – betonové pilíře procházející všemi patry, ţelezobetonové nadokenní překlady v prvním a druhém patře ve zdech silných 45 cm s příčnou armaturou a ţelezobetonové věnce ve všech patrech, které vyztuţují zdivo pod stropní konstrukcí. Tato konstrukce je doplněna o zdivo z pálených cihel a jako krytina rovné střechy byla zvolena dřevocementová krytina, která byla tvořena ze tří vrstev dehtové lepenky opatřené na povrchu asfaltovým nátěrem. Zpracování fasády v oblasti dvora Fasáda v části dvora je v porovnání s fasádou do ulice strohá a nevykazuje tolik plastických prvků. Její stav je o poznání horší. Je těţké určit její barevnost, neboť ta je zkreslena nánosem znečištění, ale mohli bychom ji také označit za tmavší okrovou. Objekt s číslem popisným 266 má fasádu hladkou, břizolitovou v šedé barvě a do části dvora jsou umístěna dvojitá okna osazená do špalet. Dále pak objekt pokračuje na jiţní straně budovou s číslem popisným 346, kde byly podle původních plánů umístěny vchodové dveře, které vedly ze dvora do výrobní části. Mělo se jednat o dveře dřevěné a umělecky zpracované. Objevoval se na nich motiv vzájemně prostupujících obdélníků a čtverců. Nad nimi bylo

26

Moravský zemský archiv pobočka Třebíč, Fond H 651, krabice 32, Inv. č. 190

19

umístěno okno, které bylo vertikálně rozděleno na dvě stejné části a kaţdá se skládala ze čtyř skleněných čtverců ve třech řadách nad sebou. Skleněná výplň okna, rozdělená do jednoduchých čtverců, se opakovala u všech oken zasazených jak v části dvora, tak také v dílenské části směrem do ulice Dobrovského a Šafaříkovy. Vedle dveří bylo v prvním patře umístěno ve stejné výšce okno, a to jak napravo, tak také nalevo. Levé okno však bylo protaţeno směrem dolů, aţ k podezdívce a jeho výplň byla tvořena skleněnými čtverci zasazenými do jednoduchého dřevěného rámu, který ve spodní části přecházel do celodřevěné výplně s vyřezávaným motivem dvou středově souměrných čtverců – většího a menšího. Tato část však byla bohuţel zničena pozdější přístavbou, která byla vyuţívána také jako výrobní prostor a ani v interiéru se nedochoval ţádný náznak původního zpracování. Ve druhém patře této budovy byla podle původních nákresů umístěna tři velikostně nesouměrná okna, ale společným jmenovatelem u nich bylo opět rozdělení výplně do skleněných čtverců zasazených do jednoduchého dřevěného rámu. Ta jsou dnes nahrazena dřevěnými špaletovými – mezi dvě postranní okna jsou umístěna další dvě, ale těsně vedle sebe, takţe tvoří jeden celek. V nejvyšším patře bylo pět oken stejné velikosti (opět rozdělených do skleněných tabulek). Ta jsou dnes také nahrazena – v pravé části se nacházejí dvě nečleněná vyklápěcí okna a druhá dvě okna byla při zachování jejich velikosti nahrazena čirými luxfery. Je zde vidět zjevná snaha zachovat „ducha“ původního vzhledu celé dvorní části, musím ale konstatovat, ţe nahrazení jednoduchých rastrových tabulkových výplní oken skleněnými čirými luxfery se nejeví jako vhodné řešení. V rohu je pak okno nahrazeno plechovými dveřmi se schodištěm, kterým se dá sejít na střechu pozdější dílenské zástavby. Pod kaţdým takto nově zpracovaným oknem zůstal podle originálních plánů umístěn motiv propojeného půloblouku s výkrojí orientovanou směrem dolů. Tento motiv jen mírně vystupuje z fasády a opakuje se také na východní části objektu, a to včetně rizalitu, do kterého je umístěno točité schodiště. První patro východní části je také znehodnoceno pozdějším rozšířením výrobních prostor směrem do dvora. Ve druhém patře byla „rastrová“ okna nahrazena zdvojenými, která jsou členěna do tvaru latinského kříţe, přičemţ byla zachována původní velikost. Okno francouzského typu, které mělo být původně umístěno uprostřed a mělo tak narušovat uniformitu celé této východní fasády, podle mého názoru nebylo provedeno jiţ při realizaci, neboť v současnosti mají všechna okna stejnou velikost a nejsou zde patrné dozdívací práce, jako je tomu v jiných částech objektu. Ve třetím patře byla původní okna ze skleněných tabulek nahrazena skleněnými luxfery s průběţně probíhajícím reliéfním pásem propojených půloblouků, který je umístěn pod nimi. Následně je hmota fasády narušena rizalitem, do kterého je umístěno točité schodiště. Rizalit má polygonální 20

půdorys a okna zde kopírují vzestupnou linii schodů tak, aby docházelo k jejich dostatečnému osvětlení přirozeným denním světlem. V celé části rizalitu se dochovala okna původní, jednoduchá dřevěná, jejichţ výplň je rozdělena do skleněných čtverců. Nejsou zasazena do závěsů, ale byla do rámu upevněna vţdy několika kličkami a v případě větrání bylo potřeba vyndat celé okno. V dolní části se nacházejí původní dveře, které vedly ze schodiště na dvůr. Jsou dřevěné, částečně prosklené a nesou na sobě znaky rondokubistických tvarů – půloblouky a vzájemně prostupující obdélníky. Pod okny se na fasádě opakuje motiv půloblouku, který není v této části propojen, ale pod kaţdým jednotlivým oknem je umístěn vţdy jeden samostatný motiv. Východní část budovy pak pokračuje její administrativní částí, přičemţ druhé patro budovy je v návaznosti na schodišťový rizalit vyneseno a spočívá na ţelezobetonových

sloupech.

Nachází

se

zde

tři

skupiny

po

dvou

sloupech

s rondokubistickými hlavicemi, které jej podpírají a mezi ně je v současnosti umístěna dřevěná nakládací rampa. Sloupy nejsou omítnuty, ale dva tyto svazky jsou druhotně opatřeny ţluto-černým, bezpečnostním nátěrem do výšky 1,5m. Pro vstup do budovy se v této části pouţívaly dvoje dveře. I v tomto případě se jedná, stejně jako v případě dveří umístěných v rizalitu, o dřevěné, částečně prosklené dveře s typickými znaky rondokubismu – lomenými půloblouky a vzájemně prostupujícími čtverci. Ve druhém a třetím patře byla okna nahrazena jednoduchými malými okny, jen v nejvyšším patře zůstalo jedno okno původní (to, které je nejblíţe umístěno ke schodišti), skládající se ze tří skleněných čtverců ve třech řadách. Ve druhém patře jsou ještě patrné zbytky dochované výzdoby fasády – pod třemi okny jsou umístěny tři půloblouky. Na zbylé východní fasádě byla ve všech patrech původní okna nahrazena okny zdvojenými zasazenými do špalet, jen v nejvyšším patře jsou okna malá, jednoduchá a pod nimi zůstal dochovaný motiv půloblouku. Dále na východní část navazuje severní s číslem popisným 247. Tato část není součástí dochované původní projektové dokumentace, ale můţeme se domnívat, ţe horizontálně pojatá okna, rozdělená do tří polí, kopírují tvar původních oken. V nejvyšším patře je pod oknem umístěn poslední motiv půloblouku a ve výšce rozdělení jednotlivých pater jsou umístěny půlobloukové římsy. Na kaţdém patře se nacházelo ještě jedno úzké, vertikálně pojaté okno, ale to zůstalo zachováno jen v nejvyšším patře, v ostatních jsou zjevné dozdívané části poté, co byla okna nahrazena podstatně menšími. Na tento objekt navazuje novodobější budova s číslem popisným 246 s bílou stříkanou omítkou bez jakékoli výzdoby a s dvojitými špaletovými okny ve tvaru „T“.

21

Vnitřní uspořádání objektu Vstoupíme-li do objektu s číslem popisným 247 hlavními vchodovými dveřmi, hned za nimi se rozkládá centrální schodiště, díky kterému se dostaneme do všech pater. Dlaţba na malé komunikační spojce je původní s florálními motivy v červené barvě na šedém podkladu orámované ornamentálním mozajkovým motivem v červené a okrové barvě, ale jedná se o v té době standardně vyráběný typ – nejedná se o dlaţbu specielně navrţenou Josefem Gočárem pro tyto prostory. Původní dlaţba se ještě nachází v prvním patře a v tomto případě jsou florální motivy v černé, červené a okrové barvě orámované dlaţbou mozaikovou, ornamentální ve ţluté a červené barvě. Schody jsou také původní kamenné, ţulové, ale celý prostor schodiště je novodobě upraven – zdi jsou obloţeny odýhovanými deskami a v dolní části je prostor mezi těmito deskami a schody obloţen standardními glazovanými hnědými obklady. V přízemí se na pravé části od centrálního schodiště nachází pokoj s rozměry 5,40 x 3,85 m, kterým se dá projít do prostorné kuchyně s rozměry 3,25 x 4,05 m. Místnost je osvětlena přirozeným světlem díky oknu s výhledem na dvůr. Za kuchyní se nacházejí dvě toalety, které jsou od sebe částečně odděleny příčkou o šířce 30 cm. Z tohoto prostoru je moţno malou komunikační chodbou spojující vnitřní prostory projít na levou stranu schodiště, kde se nachází kancelář šéfa s rozměry 5,40 x 3,50 m, která navazuje na rohovou kancelář s rozměry 5,40 x 3,90 m a je od ní oddělena jen 15 cm širokou příčkou. Kolmo k těmto dvěma kancelářím a po celé jejich délce přiléhá poslední přízemní místnost, která se také vyuţívala jako kancelářská prostora. V prvním patře se nacházel byt majitele, který takřka kopíroval rozvrţení místností v přízemí. Vpravo od schodiště je místnost o rozměrech 5,7 x 4,0 m, na který navazuje kuchyň. Za kuchyní je umístěna toaleta a spíţ. Z kuchyně je také moţno projít přes malou chodbu do předsíně, která tvoří komunikační spojku do tří vzájemně propojených pokojů. Okna prvního pokoje vedou do ulice Dobrovského, druhý je rohový a třetí má okna situována do ulice Sušilovy. Ve druhém patře se na celé ploše nacházely výstavní místnosti. Na pravé straně od centrálního schodiště je pokoj o rozměrech 4,00 x 5,70 m, za kterým jsou situovány dvě toalety. Přes spojovací chodbu se dá projít na levou část od centrálního schodiště, kde jsou dvě prostorné a prosvětlené místnosti situované směrem do ulice Sušilovy a Dobrovského a ty jsou od sebe odděleny jen prosklenou příčkou a průchod je umoţněn původními prosklenými dveřmi s typickým „gočárovským“ členěním, které bylo také pouţito u dveří situovaných do dvora. K nim kolmo přiléhá ještě jedna výstavní místnost. Ta je však od nich oddělena zděnou příčkou o šířce 30 cm a do kaţdé místnosti je moţno vstupovat samostatně. Ve třetím, nejvyšším patře se na celé ploše nacházely pracovní ateliéry a sociální zařízení. Místnosti byly vytápěny ústředním topením, 22

v přízemí můţeme ještě najít některá původní litinová topná tělesa. Tato administrativní část je také podsklepena. Sklepy jsou rozděleny příčkami do šesti prostorných částí, přičemţ rohová část se pouţívala jako sklad pro tuhá paliva. Tato část objektu se dispozičně výrazně nezměnila. V pozdějších letech se byt majitele i výstavní prostory změnily v kanceláře a pracovní ateliéry byly rozděleny tenkými příčkami a prostor slouţil zaměstnancům i vedení jako závodní jídelna. V přízemí a druhém patře najdeme ještě původní, celodřevěné, umělecky zpracované dveře navrţené Josefem Gočárem s motivy půloblouků a obdélníků, které umoţňují průchod mezi administrativní a dílenskou částí. V přízemí se nachází původní, jednoduché obloţky dveří sociálního zařízení. Administrativní část s číslem popisným 247 je komunikačně propojena v přízemí a prvním patře s objektem s číslem popisným 246, který později rozšířil administrativní prostory. Tato část doznala největších dispozičních změn, neboť zde byly nově vybudovány sprchy a sociální zařízení pro zaměstnance a podkrovní místnosti byly upraveny na kanceláře. Na východní straně na administrativní část navazují dílenské prostory s číslem popisným 346. V přízemí je dominantní částí průjezd do dvora, který jej rozděluje na dva oddělené bloky - do pravé části byla situována čekárna pro návštěvy a malá místnost pro vrátného. Do levé části byly umístěny prostory velkoplošného skladiště s menší místností určenou pro expedici, která byla od okolního prostoru oddělena jen tenkou příčkou. Na jiţní straně tohoto objektu pak je situována výtahová šachta o rozměrech 3 x 2 m s nákladním výtahem, která umoţňuje spojení od sklepů aţ po patro nejvyšší a směrem do dvora zde jsou ještě umístěny schody, které vedou ze sklepní části do přízemí. V prvním a druhém patře se po celé ploše nacházejí dílny. Jejich prostorem prochází ve směru od severu k jihu čtyři ţelezobetonové sloupy, které tvoří základ konstrukce těchto výrobních prostor. V jiţní části, směrem do ulice Dobrovského vedle výtahové šachty, pak byla na obou patrech vybudována místnost pro mistra. Nebyla příliš rozměrná, měla rozměry 3,85 x 2,40m, ale měla dobrý přístup přirozeného denního světla. Za výtahovou šachtou směrem do dvora byly vystavěny umývárny pro zaměstnance o velikosti srovnatelné s místností pro mistra (3,85 x 2,70 m). V nejvyšším patře se na celé ploše nacházely jen dílny a výtahová šachta. Všechna patra dílenské části byla vytápěna ústředním topením, jehoţ technické zázemí je umístěno ve sklepních prostorách. Zde můţeme najít patky ţelezobetonových sloupů, které tvoří základní konstrukční prvek dílenské části. Kromě výtahu se v rámci dílenské části dalo pro spojení mezi jednotlivými patry i dvorem vyuţít točité schodiště umístěné do rizalitu. Je situováno směrem do dvora a jedná se o betonové monolitové schodiště, jehoţ hrana je osazena kovovým profilem. Zábradlí je kovové s dřevěným madlem a v jeho uměleckém zpracování můţeme vyčíst Gočárův rukopis. 23

V současnosti je zábradlí natřeno bílou barvou. Za místností pro mistra, výtahovou šachtou a umývárnami pro zaměstnance se nachází další dílenské prostory a to na všech patrech. Dílenská část nevykazuje ve svém rozvrţení ţádné změny v porovnání s originálními plány. Nejsou zde dostavěny ţádné příčky, místnosti pro mistry zůstaly zachovány, umývárny a zařízení nákladního výtahu bylo zmodernizováno. Poslední budovou je objekt s číslem popisným 266. Ten nebyl součástí projektového návrhu Josefa Gočára. Tento objekt rozšiřuje dílenskou část a na úrovni všech podlaţí je komunikačně propojen s objektem 346. Jedná se o haly menších rozměrů, jejichţ okna jsou situována do ulice Šafaříkovy. Na tento objekt v prvním patře v části dvora navazuje pozdější přístavba, která opět slouţila výrobním účelům. Na dvoře se také nacházela sanitární ţumpa s napojením na městskou kanalizaci a vlastní studna. V části dvora byly v pozdějších letech dostavěny ještě garáţe. Je zde zřejmá snaha o maximální vyuţití prostoru, který výrobní společnost jiţ vlastnila a který byl zapotřebí pro bezproblémové fungování továrny – její výroby, skladování a logistiku. Tudíţ se nebral ţádný zřetel na estetickou stránku a prostor tak působí velice stísněným dojmem a původně navrţená fasáda, i kdyţ ve strohé verzi ve srovnání s venkovní fasádou, s točitým schodištěm umístěným do rizalitu a šesticí sloupů s rondokubistickými hlavicemi tímto způsobem nemůţe naplno vyznít. Toto rozvrţení administrativní budovy a výrobních prostor bylo v té době zcela revoluční, neboť po přijetí obchodního partnera bylo moţné prezentovat výrobní program podniku ve výstavních místnostech, případně v pracovních ateliérech s přímým napojením na výrobní prostory. Také dílenská část s číslem popisným 346 vykazovala nové uspořádání, které zajišťovalo určitý komfort a hygienické podmínky nejen pro mistry, ale i řadové zaměstnance. 5. Nová forma Použité stavební technologie a materiály a rozbor původních plánů Objekty dílenské i administrativní části vznikaly v návaznosti na sebe (z důvodu jiţ zmíněného poţáru). Jsou zde patrny rozdíly v pouţitých stavebních a technologických materiálech, které jsou dány rozdílnou funkcí těchto dvou objektů (bereme-li v úvahu pouze uměleckohistoricky podstatné jádro, tzn. objekt s č.p. 247 a 346.) Budova administrativní části je převáţně z pálených cihel s vnějším obvodovým zdivem o šířce 60 cm, vnitřními nosnými stěnami o šířce 45 cm a tenkými dělícími příčkami od 10 do 15 cm, případně jsou místnosti přepaţeny jen lehkou dřevěnou přepáţkou, jako tomu je například v případě místnosti pro vrátného a čekárny. Stropy u tohoto objektu, jehoţ základ tvoří původní obytný

24

dům, jsou ve sklepech klenuté, v přízemí a prvním patře jsou dřevěné trámové a ve druhém a třetím patře jsou monolitické ţelezobetonové stropy se spodními průvlaky. V dílenské části byl kladen důraz na vysokou nosnost, protoţe se muselo počítat nejen s hmotností strojního vybavení, jeţ bylo součástí výrobního závodu, ale také s hmotností materiálů, popř. jiţ vzniklých výrobků, které byly v objektu skladovány. U dílenské části navazující přímo na administrativní budovu jsou nosné konstrukce zděné, ţelezobetonový skelet je aţ v nejvyšším patře. Ţelezobetonové monolitické stropy s průvlaky jsou navrţeny ve všech podlaţích výrobního objektu. Základní zdivo vnějších obvodových zdí v suterénní části dosahuje šíře 83 cm. Součástí konstrukce jsou čtyři mohutné ţelezobetonové sloupy s šestihranným profilem o průřezu cca 50 cm, které prochází všemi patry a v oblasti sklepů jsou ukotveny do země mohutnými patkami. Také nesmíme zapomínat na skutečnost, ţe na rovné střeše, jejíţ krytinou byl původně dřevitý cement, byl vybudován obrovský vodojem, který pojal aţ 30m3 vody, takţe přepočítáme-li tento údaj, celá konstrukce musela ještě nést 30 tun váhy navíc v případě, ţe byl vodojem zcela plný. Dřevitý cement neboli xylolit byl potěr, který se skládal ze směsi hořečnaté maltoviny a dřevěných pilin, detailněji se jednalo o roztok chloridu hořečnatého, vápenatého magnesitu, dřevitých pilin z měkkého dřeva, dřevité moučky s nízkým obsahem pryskyřice, azbestu, mastku, xylolitářského oleje. Při dodrţení určitých poměrů a řádného promíchání se směs ručně zpracovávala jako beton. Díky dřevitým pilinám a moučce měl xylolit příznivou vlastnost – snadno se přizpůsoboval teplotním výkyvům a pro svou tepelnou izolaci se s oblibou také pouţíval jako podlahová krytina. Dřevité piliny bylo moţno nahradit lepenkou. V roce 1936, kdy došlo k nadstavbě objektu s č.p. 266 byl dřevitý cement potaţen asfaltovým nátěrem. Zbytek zdiva v dílenské části tvoří opět pálené cihly. Podrobný návrh vodojemu je součástí původní projektové dokumentace. Jedná se o ţelezobetonovou monolitickou konstrukci, která spočívá na zděném podstavci. Gočár zde dokázal spojit zcela funkční zařízení s estetickou stránkou a vodojem tak svým provedením i tvarem zapadá do celkového koloritu budovy. Podlahové krytiny v dílenské části jsou lité betonové, které byly v některých případech druhotně opatřeny vrstvou asfaltu. V administrativní části se kromě původní dlaţby vyskytuje dlaţba litá beze spár, tzv. teraso. Nemá takovou ţivotnost jako přírodní kámen (vlastnosti má podobné betonu), ale s oblibou se pouţívalo v prostorách s větším zatíţením.

25

Původní okna byla dřevěná s dělením do rastrových čtverců a díky odhadu realit z roku 193027 víme, ţe byla opatřena trojnásobným fermeţovým nátěrem ve světle šedé barvě s mosazným kováním a zasklená byla solinovým sklem. Projektová dokumentace z archivu Stavebního úřadu v Třebíči obsahuje dva původní kolorované plány signované Josefem Gočárem – Plán přístavby a adaptace uměleckých dílen pana Jana Vaňka v Třebíči – domky čís. pop. 247 z ledna roku 1920 a Plán přístavby a adaptace uměleckých dílen pana Jana Vaňka v Třebíči datován k březnu roku 1921. U prvně jmenovaného je zachyceno umístění objektu v ulici i se jmény okolních sousedů, dále pak nárys fasády v části dvora, podrobně rozkreslený vodojem umístěný na střeše a schodišťový rizalit. Na druhém plánu jsou detailně rozkreslena jednotlivá patra administrativní i dílenské části a nárys východní fasády. Bohuţel zde není zachyceno její dekorativní zpracování. Plány jsou částečně kolorovány – výstavba z pálených cihel je v plánech vybarvena červenou barvou a ţelezobetonové konstrukce jsou vybarveny světle modrou, resp. v případě druhého plánu, světle zelenou barvou. Oba návrhy jsou opatřeny kolky a podpisy s razítky odpovědných osob – Josefa Gočára jako architekta a Artuše Lederera jako inţenýra a stavitele. Druhý plán je opatřen podpisem a razítkem stavitele Ing. B. Hollmanna. Navíc zde přibyl i podpis za společnost K. Slavíček – výroba nábytku a stavební truhlářství v Brně, coţ nás přesvědčuje o skutečnosti, ţe projekt musel být v té době schválen i Vaňkovým strategickým partnerem. Nevíme, bohuţel, do jaké míry měl Karel Slavíček rozhodovací právo a moţnost dohledu nad vzhledem továrny. Podle mého názoru se jednalo pouze o dohled nad finanční otázkou. První stavební etapa dostala stavební povolení Okresní politickou správou v Třebíči 5. července 1920 pod číslem 2682/10.28 Na druhém plánu je schvalovací doloţka Okresního hejtmanství v Třebíči a číslo, pod kterým bylo povolení vydáno – 5056/36 ze 7. září 1921. Kolaudační řízení výrobní části objektu s č.p. 346 proběhlo 6. 12. 1922, kde Okresní politická správa dala povolení k uţívání továrny v případě, ţe bude vyhověno dvěma podmínkám. Bylo potřeba dodat detailní rozpis rozestavění jednotlivých strojů nejpozději do jara 1923 spolu s jejich váhou, rozměry a okolnostmi, které se berou v úvahu pro posouzení statického výpočtu a druhou podmínkou bylo dokončení chodníků kolem budovy. Konečný schvalovací protokol celé budovy pochází ze 17. července 1924 a byl sepsaný Okresní politickou správou v Třebíči, ve kterém byla schválena také definitivní

27

Moravský zemský archiv, pobočka Třebíč, Odhad reality se všemi příslušnými pozemky 1929-30, Fond H 651, krabice 32, inv. č. 187 28 Moravský zemský archiv, pobočka Třebíč, Spojené UP závody, a.s., Brno 1918-46, Inventář, Fond H 651, ev.č. 2264

26

úprava strojního zařízení a jediné výtky, které vyţadovaly nápravu, se týkaly bezpečnosti práce.29 Místní dobové ohlasy Místní tisk na působení Josefa Gočára na Moravě a adaptaci výrobního objektu v novém rondokubistickém stylu vůbec nereagoval. Třebíč vydávala od roku 1918 týdenní periodikum Jiskra: sociálně demokratický týdeník organizace na jihozápadní Moravě. Jednalo se o zjevnou propagandu dělnické třídy. Úvodní stránky byly vţdy věnovány celkové politické a sociální situaci v nově vzniklé republice a nejdůleţitějším událostem ve světě, následně pak byly jednotlivé části věnovány krajům, např. Jihlavsko, Znojemsko, Třebíčsko, Třešťsko a jejím okolním obcím. Zprávy se převáţně týkaly oznámení o konání valných hromad a výběrových spolků a organizací, které byly v té době v Třebíči aktivní. A tak zde najdeme časté zmínky o Ústředním konsumním spolku, Dělnické druţstevní pekárně, Dělnickém zpěváckém a vzdělávacím sboru nebo Obecně prospěšném a stavebním druţstvu Budoucnost, které v Třebíči řešilo neutěšenou bytovou otázku. Jelikoţ se jednalo o sociálně demokratický týdeník, náplní samozřejmě byla stranická agitace, ale také se zde vyhlašovaly zápisy do místního gymnázia a ekonomické školy, různá poděkování za finanční podporu v případě nemoci nebo úmrtí rodinného příslušníka, blahopřání ke svatbám, veřejné omluvy a inzeráty. V období od roku 1919 (první návrhy na adaptaci továrny), přes rok 1920-22 (realizace objektu) aţ do roku 1924 (kolaudace) se v tisku objevují pouze dvě zprávy, které se týkají osoby Jana Vaňka. Ta první je ze 3. srpna 1920, kdy mu Dělnická tělovýchovná jednota děkuje za bezplatné zapůjčení prken na cvičení a druhá zmínka je inzerát, který si můţeme dát do souvislosti s prodejem společnosti a následným navýšením základního jmění. Jedná se o inzerát společnosti Karel Slavíček, akciová společnost,

umělecké nábytkové a stavební

stolařství v Brně, které zve na základě dřívějšího usnesení valné hromady a státního schválení (výnosem ze dne 12. 8. 1921 č. 60561/1921-17) k upisování nových 10.000 akcií po Kč 500,nom. v úhrnném obnosu Kč 5.000.000,-, čímţ bude zvýšen akciový kapitál z dosavadních 5.000.000,- na 10.000.000,- Kč.30 Očekávala bych, ţe se v tisku objeví alespoň krátká zpráva o poţáru, při kterém byla zničena část továrny na konci roku 1920 a vzhledem ke skutečnosti, ţe v Třebíči na počátku 20. let 20. století ţádný významnější architektonický počin nevznikal, je s podivem, ţe tyto události zde zaznamenány nejsou. Zajímavým vodítkem pro nás ale 29

Jednalo se o zřízení moţnosti větrání dosavadního skladiště v případě, ţe se v těchto prostorách bude pracovat; zakrytí ozubeného soukolí soustruhu; zakrytí skleněnými destičkami pojistky rozváděcí desky a zlepšení odsávání prachu ve strojní dílně v prvním patře. 30 Jiskra: sociálně demokratický týdeník organizací na jihozápadní Moravě, číslo 40 ze 6. října 1921, str. 8

27

můţe být odhad z 5. listopadu 1930 pro potřeby Hypoteční a zemědělské banky moravské s detailním popisem stavu objektu, kde se dozvíme, ţe „... průčelí továrny jest velmi pěkné, jedna z nejlepších reprezentačních budov ve městě Třebíči. V celé továrně jest zavedeno elektrické osvětlení v trubkách pod omítkou, strojní vybavení jest co možno největší, účelné a opatřeno nejmodernějšími stroji posledních nových soustav. Pro přenášení jednotlivých polotovarů a hotových výrobků z jednotlivých etáží slouží moderní nákladní výtah. Veškeré odpadky od strojů jsou vedeny pomocí rourovodu a exhausterů do zvláštního, velkého, plechového vzdušníku nacházejícího se na dvoře.31 Z toho je zřejmé, ţe továrna nabízela moderní pracovní prostředí, které nebylo v této době standardní. Konečná odhadní cena továrny činila 2.280.000,- Kč. Tato částka byla detailně rozepsána na 1.846.000,- Kč za objekt továrny, 400.000,- Kč za strojní a pohonné zařízení celé továrny a 34.000,- Kč za zařízení nákladního výtahu a umýváren. Srovnání některých detailů s budovou banky Československých Legií v Praze na Poříčí Paralelně se stavbou UP závodů v Třebíči probíhala také stavba Banky československých legií v Praze v ulici na Poříčí podle návrhu Josefa Gočára. Při této komparaci musíme vzít samozřejmě v úvahu diametrálně odlišnou lokaci obou objektů a jejich rozdílnou funkci. Objekt Legionbanky vznikl v hlavním městě, navíc funkčně se jednalo o bankovní ústav, takţe předpokladem byla reprezentativní architektura. Na první pohled vidíme, ţe fasáda je mnohem plastičtější, opatřena sochařským reliéfem od známého sochaře Gutfreunda a do průčelí jsou umístěny čtyři mohutné polosloupy, které jsou osazené sochami. Přesto je u obou objektů patrný stejný kompoziční rozvrh hlavních průčelí. Také interiér vykazuje znaky okázalosti a luxusu – podlahové krytiny, jejichţ barevnost a ornamentalita byli navrţené přímo pro tyto prostory, stěny obloţené mramorem, umělecky zpracované stropy a třeba i takový prvek, jako je kovové zábradlí, jeţ bylo navrţeno s velkou pečlivostí a s důrazem na detail nás nenechá na pochybách, ţe se jedná o reprezentativní budovu. Naproti tomu stojí industriální objekt, postavený v malém

městě venkovského typu, jehoţ adaptaci musel

finančně pokrýt majitel společnosti. Fasáda je umírněnější, okna byla volena tak, aby splňovala poţadavky na dostatečný přísun přirozeného denního světla do výrobních prostor a schopnost tyto prostory pravidelně odvětrávat. Původně byly součástí návrhu třebíčské

31

Moravský zemský archiv pobočka Třebíč, Odhad reality se všemi příslušnými pozemky 1929-30, Fond H 651, krabice 32, Inv. č. 187

28

továrny také interiéry32, vše se však neslo ve velmi umírněném stylu. Přesto se objekt stal ikonou a orientačním bodem současné městské části Horka-Domky, protoţe je dobře viditelný díky celkové urbanistické situaci Třebíče. Jak je zřejmé z fotografií, pořízených krátce po dokončení objektů, Gočár řešil v obou případech podobnou otázku a to situování objektu mezi jiţ existující zástavbu, která byla výrazně niţší neţ jak tomu v současnosti je (alespoň v případě Legionbanky). Také půdorysy, na nichţ byly objekty vystavěny, jsou v obou případech pravidelné obdélníky, nejvyšší patra jsou oddělena masivní kordónovou římsou a v průčelí hlavního vchodu byly pouţity čtyři polosloupy. Vzhledem k okolnosti, ţe objekty vznikaly takřka současně, můţeme v obou objektech najít shodné prvky. Jako dekorativní prvek pouţil Gočár v Legionbance motiv dvou a tří propojených kruhů, které jsou provedeny v mramoru a umístěny na sloupech nebo zdech. Mají tmavě hnědou barvu a převáţně jsou kontrastně umístěny na světlém pozadí. Tento motiv je v případě UP závodů pouţitý pouze jednou. Tři propojené kruhy vertikálně lemují hlavní vchodové dveře, ale bohuţel dnes nemůţeme s jistotou konstatovat, zda byly i v tomto případě kontrastně pojaty. Další detail, který spojuje tyto dvě budovy, je členění interiérových oken. V Legionbance jsou dělena do kříţe s tím, ţe mříţka je k rámu připojena za pomocí půloblouků a středovou část tvoří kruh. V UP závodech najdeme tímto způsobem zpracované dveře, které vedou z objektu na dvůr a prosklené dveře umístěné v interiéru administrativní části. Jako poslední shodný znak bychom mohli označit ozdobné kování zábradlí. Je pravda, ţe v Legionbance je toto kování velmi bohatě propracované, navíc je provedeno v bílé a tmavě červené barvě, zatímco v Třebíči je kování zábradlí centrálního schodiště mnohem jednodušší a v současné době je natřeno pouze bílou barvou, přesto nás upoutá shodný rukopis esovitých tvarů, kterým se tato zábradlí vykazují. A tak i přes rozdílnost obou objektů je moţné najít, při detailnějším pozorování, shodné nebo podobné znaky. Vývoj architektonických forem Josefa Gočára od osamostatnění až po 2. světovou válku Pro pochopení vzniku návrhu jedinečného industriálního objektu, který byl proveden v umírněnější variantě rondokubistického slohu, je nutné zmínit podmínky a vlivy, které ovlivnily, resp. předcházely tento sloh v případě vývoje architektonických forem Josefa Gočára. Při bliţším pohledu na tuto situaci se musíme oprostit od architektonických zvyklostí moravského prostředí, kde se rondokubistický styl ve své plné formě příliš neuplatnil. Ani

32

P. Mazourek, Provozní budova UP závodů, In: Vlastivědný věstník moravský, str. 42

29

v Brně se národní sloh nesetkal s velkým ohlasem, protoţe východiskem brněnské architketonické formy kolem roku 1920 se stala vídeňská moderna před 1. světovou válkou, která byla střízlivější a úspornější.33 A tak bychom jen s obtíţemi mohli porovnávat či dávat do souvislostí industriální objekt UP závodů v Třebíči v umírněném rondokubistickém stylu a přesto monumentální s ostatními rondokubistickými stavbami, které vznikly na Moravě, neboť se především jednalo o rodinné domky a vily, například v Brně nebo obytné domy v Poličce, jejichţ formy a dekorativní zpracování byly výrazně zjednodušeny. Cíleně se proto musíme zaměřit na osobnost architekta a vývoj jeho vlastních architektonických forem. Mezi prvními samostatně vznikajícími projekty bylo řešení obytného domu v Krucemburku, kde v základní koncepci ještě následoval svého učitele a zvolil dispozici anglického obytného domu a schodiště Panny Marie v Hradci Králové z roku 1908, kde bylo Gočárovým úkolem propojit dvě výškově rozdílné části města. Z tohoto počátečního období samostatnosti bych upozornila ještě na Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, v jehoţ koncepci byl hlavní důraz kladen nejen na půdorysné uspořádání a vnitřní dispozici s pravidelným pilířovým systémem konstrukce, ale především na nově pouţité materiály – ţelezo a sklo při zpracování fasády. A samozřejmě Jaruškův dům v Brně, který vznikl jako jeden z mála realizovaných projektů na Moravě. Po roce 1910 se v jeho tvorbě začaly objevovat kubistické tendence, které do architektury začaly pronikat z malířství, kde „prostředkem je šikmá plocha a šikmost ve vzájemných vztazích, cílem je divoký, dramatický pohyb a výtvarné překonání hmoty – oduševnění.“34 Významným objektem tohoto období je Lázeňský dům v Bohdanči, ale za hlavní ikonu můţeme označit Dům u černé matky boţí v Praze, u kterého se Gočárovi podařilo citlivě umístit nové kubistické formy do historického centra. V období těsně po 1. světové válce následkem hospodářských a politických změn došlo ke změně povahy zadávaných projektů a Gočárova tvorba se v tomto období uplatnila u menších projektů, jako byly rodinné domky ve Strašnicích, které navrhl spolu s P. Janákem a F. Zavadilem a skupina dřevěných objektů na letišti ve Kbelích. V následující tvorbě je moţné objevit prvky národního uvědomění a jiţ od roku 1915 Gočár začíná uplatňovat základní tvar kruh a křivku, navíc mnohdy vystupňované velmi odváţnou barevností. Vrcholem tohoto období, které můţeme nazvat jako rondokubismus nebo národní sloh, je budova Banky československých legií v Praze. Další, mnohem umírněnější, je objekt Brněnské banky v Jindřišské ulici, úprava průčelí Anglobanky v Hradci Králové a samozřejmě adaptace UP závodů v Třebíči. V případě dvou posledně 33 34

Z. Kudělka, J. Chatrný, O nové Brno, Brněnská architektura 1919-1939, str. 14 M. Benešová, Josef Gočár, str. 11

30

jmenovaných objektů jsou uţ zjevné snahy opustit přebujelou dekorativnost a přejít tak k jemnému členění hmot s přihlédnutím k přirozeným vlastnostem materiálů. Od roku 1925 se začíná psát nejdůleţitější kapitola architektova ţivota, protoţe v tomto období se začala formovat spolupráce Josefa Gočára s Hradcem Králové a to nejen v oblasti návrhu a realizací různých škol a kancelářských budov, ale především řešení celkové urbanistické situace tohoto města, kdy byla satelitní sídliště „proloţena“ pásy zeleně a radiálně rozmístěna kolem historického centra. Je zde patrná snaha o oprošťování a zjednodušování kompozičních vztahů. Co se týče realizovaných objektů, např. měšťanské a obecné školy, je na nich patrná vlastní vyhraněná koncepce s pouţitým principem kontrastu hmot, který je zaloţený na barevnosti – červené a bílé. Poslední tvůrčí období Josefa Gočára se projevilo ve vyuţití nových prostředků, čímţ bylo dosaţeno prosté, ploché a jednobarevné architektury, která vystihovala účely, kterým byla budova určena. Pro funkcionalistické období je charakteristický Ambroţův dům, v jehoţ projektu se mu podařilo sjednotit tehdejší zásady pouţívané pro rozlišení budov s různým účelem a promítl je do kompozice celku s vyuţitím principu kompoziční gradace, „kdy jádro využívá plně po předběžném vystupňování hmot a prostoru jako dominující, podtrhnuv toto působení formou i materiálem.“35 Z jeho funkcionalistického období mohu uvést budovu Ředitelství drah v Hradci Králové, ze sakrálních staveb v této době vznikl kostel sv. Václava ve Vršovicích a nebo úprava průčelí pojišťovny Fenix na Václavském náměstí v Praze. Mezi lety 1930-1945 se sníţil počet realizovaných projektů z důvodu hospodářské krize a konstruktivistických názorů, které se začínaly v architektuře projevovat. Problematika názvosloví - rondokubismus versus národní styl a jeho chápání v průběhu let Pro jednu část odborníků jedinečný český fenomén meziválečné české architektury, pro druhé tak trochu lichá větev předválečného kubismu. Máme k dispozici jedny z prvních interpretací a ohlasy na národní styl ze 30. a 40. let 20. století, které vyznívají ve velmi podobném duchu. Kritiky Karla Teigeho, Jana Evangelisty Kouly nebo Oldřicha Starého označují architekturu tohoto stylu poněkud pejorativně jako lípanou, dekorativní fasádnictví a laciné ozdobnictví a povaţovali ji za pouhou epizodu v díle význačných architektů jako byli Josef Gočár, Pavel Janák a další.36 Aţ v 50. letech 20. století Marie Benešová částečně

35

M. Benešová, Josef Gočár, str. 27 Články o rondokubismu 1. - 5. díl, které jsou součástí výstupů výzkumného úkolu ústavu dějin architektury a umění FA ČVUT, http://www.earch.cz/clanek/3566-pojem-rondokubismus-1dil.aspx, 10.7.2009 36

31

rehabilitovala stavby v tomto stylu a to v monografiích těchto dvou významných architektů. Neuvádí zde však ještě pojem rondokubismus. Ten se objevuje v její publikaci aţ zhruba o 10 let později. Do té doby se v odborné literatuře objevují pojmy jako dekorativní styl, obloučkový styl, třetí kubistický styl, české art deco a další. A nesmíme zapomínat na skutečnost, ţe tento styl se neobjevil pouze v architektuře, ale také sehrál významnou roli v oblasti uţitého umění37 a grafického designu. Jiţ z tohoto výčtu je zřejmé, ţe tak, jak se pouţívaly různé názvy pro označení tohoto slohu, tak se také lišily jednotlivé názory na něj. Za protektorátu na něm vadila příchuť českého (československého) nacionalismu, poté se znovu objevila obvinění vznesená před válkou funkcionalisty z historismu a neekonomičnosti, následně pak byla na obtíţ jeho provázanost s počátky Masarykovy burţoazní republiky. Na konci 60. let nebylo ideologické spojení s první republikou vnímáno negativně a v tomto období Benešová charakterizuje styl následovně: „Důraz v této době je kladen na protváření průčelí, které je pro architektonický výraz rozhodující. Obdobně, jako v předválečném kubismu trvá koncepce racionální dispoziční skladby, není a naprosto nebyla protiužitková. Autoři se tu nezříkají užitné funkce architektury, ale nechtějí tuto funkci uznat za východisko, právě tak pokládají konstrukci za součinitele, za prostředek k budování, ale nikoli k tvoření architektury.“38 Impulsy pro vznikající rondokubistický styl byly dávány do souvislostí s projevy lidové a folklorní kultury. Historik umění Václav Vilém Štech, jehoţ program poskytl teoretickou základnu nového stylu „...vnímal charakter českého umění v jeho spojitosti se zemí, půdou a podnebím, jež bezprostředně ovlivňují podobu lokální umělecké produkce.“39 Navíc se v tomto stylu promítla počáteční euforie prvních let nově zaloţeného Českého státu, které přivedly tehdejší mladou generaci architektů a výtvarných umělců k vyjádření a následnému formování osobitého poválečného vizuálního stylu. Vznikla velmi těsná spolupráce mezi členy Svazu čs. díla, Artělu a Uměleckoprůmyslové školy, díky jejichţ spolupráci vznikl gesamtkunstwerk ne jednoho díla, ale jednoho stylu, který vzešel ze spolupráce stejně smýšlejících jedinců.40 Rondokubismus nepřinesl ţádné nové převratné koncepce do oblasti půdorysného uspořádání, pouţitých materiálů nebo do pojetí stavby jako takové. Jeho hlavním znakem byla dekorativně zpracovaná fasáda, na které se rytmicky střídaly obloukové, lomené a hranaté 37

Jistě také proto, ţe stěţejní osobnosti, které tvořily v rondokubistickém slohu jako např. Josef Gočár, Pavel Janák, se podíleli nejen na návrzích jednotlivých objektů, ale také jejich interiérů. 38 M. Benešová, Rondokubismus, Architektura ČSSR, str. 304 39 V. Hnídková, Rondokubismus versus národní styl, Umění LVII/2009, č. 1, str. 74 40 Tamtéţ, str. 77

32

tvary a hlavní důraz byl kladen na výrazovost průčelí. Z dnešního hlediska je zbytečné hodnotit, zda se při jeho zrodu jednalo o lichou větev kubismu, nebo naopak o vyjádření pravého „češství“, skutečností zůstává, ţe např. Hořovská vila v Praze, krematorium v Pardubicích, nebo obchodní a kancelářský dům Adria pojišťovny Reunione Adriatica di Sicurtá v Praze navrţené Pavlem Janákem, Banka československých legií a Brněnská banka v Praze, spolu s továrním objektem UP závodů v Třebíči od Josefa Gočára anebo Učitelský dům v Praze od Otakara Novotného, ač kaţdý je svou podstatou a formou jiný, si vydobily svoji pozici a prezentují tak nejen osobnost svého tvůrce, ale i dobu, ve které vznikly. Jedna z posledních reakcí na téma rondokubismus versus národní styl vyšla pod stejným názvem v časopise Umění na počátku roku 2009, ve kterém Vendula Hnídková detailně rozebírá veškeré aspekty, měnící se názory a interpretace daného slohu a to nejen z pohledu architektury, ale také návrhu a výroby nábytku, grafického designu a pomníkové tvorby a uvádí tak do souvislostí veškeré panující názory, tendence, ale i politickou situaci, na jejichţ základě se v samotném závěru článku přiklání k pojmenování celé této kulturní vrstvy jako národního slohu. Myslím si, ţe pro dnešní multikulturní společnost pojem národní sloh (alespoň v oblasti architektury) není zcela průkazný, ať uţ vzhledem k malému počtu provedených staveb nebo k neujasněnosti interpretace stylu. V oblasti architektury je podle mého názoru pojem rondokubismus daleko výstiţnější a adresnější, nicméně si myslím, ţe se i nadále budou objevovat v odborných statích minimálně tyto dva nejvíce pouţívané termíny a teprve budoucnost ukáţe, zda se najde osobnost, která svými argumenty přesvědčí odbornou veřejnost, aby se přiklonila k některému z nich. 6. Závěr Adaptace objektu UP závodů v Třebíči v rondokubistickém slohu představuje poměrně krátkou tvůrčí etapu architekta Josefa Gočára mezi jeho uznávanou kubistickou a funkcionalistickou tvorbou. Návrh objektu vznikl krátce po zaloţení samostatné republiky a odráţel nálady té doby. Někteří architekti jiţ nechtěli pouze přijímat své vzory ze zahraničí a v euforii nově vzniklého státu a nabyté národní svobody se snaţily o vytvoření vlastních forem pod dojmy nacionálního cítění. Josef Gočár zde zanechal mnoho realizovaných projektů, ale také celou řadu nerealizovaných, které zůstaly pouze ve stádiu návrhu. Ač pro svůj prvoplánový úkol zůstaly nevyuţity, staly se inspiracemi a studijním materiálem pro jeho nástupce a ţáky. Budova UP závodů předstihla, co se týče vybavenosti, účelnosti a estetického zpracování, svoji dobu. Svým komplexním zpracováním vytvořila kvalitativní posun v pojetí industriálních objektů 33

od čistě účelného a mnohdy nevzhledného objektu k reprezentativním prostorám, které se staly architektonickou ikonou města. Gočár zde svůj rondokubistický styl dovedl do velmi umírněné formy a přesto rytmizace a značná dynamika v případě provedení fasády si nese jasný rukopis svého tvůrce. Přestoţe se jeho tvorba po několika provedených stavbách sama od tohoto stylu odklonila, neměla by být tato část jeho tvorby opomíjena. Obzvláště v kontextu architektonické podoby Třebíče a jejího okolí, protoţe objekt UP závodů je jediná stavba z 20. let 20. století, která v sobě nese ducha moderní doby. EXKURZ: Současná situace Společnost UP závody Třebíč se v 90. letech minulého století transformovala na společnost Tusculum – výroba nábytku. Objekt UP závodů byl od roku 1997 v nabídce realitní kanceláře, protoţe jiţ zcela nevyhovoval podmínkám moderní výroby a poţadavkům na logistiku. Jeho stav se začal zhoršovat po roce 2000, kdy společnost Tusculum uzavřela svůj provoz a objekt se přestal vyuţívat. Dlouhá léta pak zůstal bez zájmu a vyuţití. Novodobou historii objektu můţeme začít psát od roku 2008, který lze označit za zlomový. Objekt byl prohlášen kulturní památkou a zároveň si našel nového majitele. Vlastník (fyzická osoba) se v současnosti snaţí objekt zakonzervovat a udrţet tímto způsobem alespoň současný stav. Jeho předpokladem je v horizontu maximálně pěti let zpracovat projekt na vyuţití stávajícího objektu pro výstavbu bytů, které by v dílenské části měli formu tzv. loftů. Ve hře je také myšlenka oddělení a následného odprodeje objektů s číslem popisným 246 a 266, které nemají historickou hodnotu a také odstranění nevhodné pauperitní zástavby v oblasti dvora.

34

SEZNAM PRAMENŮ A POUŽITÉ LITERATURY Archivní prameny: Moravský zemský archiv, pobočka Třebíč, Fond H 651, ev.č. 2264, Spojené UP závody, a.s., Brno 1918-1946 Státní okresní archiv Třebíč, regulační plány Národní technické muzeum, archiv architektury, fond Josef Gočár – F:14 Gočár-95. Po povodních v roce 2002 není archivní fond zpřístupněn, v případě dokumentace k UP závodům by měl obsahovat 32 listů, vč. návrhů interiérů a původní barevnosti fasády. Knižní publikace: Benešová, Marie: Josef Gočár, Kniţnice NČVU Nové prameny č. 12, Praha 1958 Benešová, Marie: Česká architektura v proměnách dvou století, Praha 1984 Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče, Třebíč 1940 Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče II., Třebíč 1990 Chatrný, Jindřich (ed.): Jan Vaněk 1891-1962. Civilizované bydlení pro kaţdého, Brno 2008 Joura, Jiří: Procházky starou Třebíčí, Třebíč 2004 Joura, Jiří: Procházky starou Třebíčí podruhé, Třebíč 2006 Keller, Karel: Třebíč – dějiny města v datech, Třebíč 1997 Kudělka, Zdeněk; Chatrný Jindřich: O nové Brno. Brněnská architektura 1919-1939, Brno 2000 Lahoda, Vojtěch: Český kubismus, Praha 1996 Starý, Oldřich: Československá architektura: od nejstarší doby po současnost, 2. vydání, Praha 1962 Švácha, Rostislav: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1985

35

Švácha, Rostislav: Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 19111923, Praha 2000 Architektonické a kulturní časopisy a články: Jiskra: sociálně demokratický týdeník organizací na jihozápadní Moravě, rok 1919-1924 Benešová, Marie: O kubismu v české architektuře. Architektura ČSSR XXV., 1966, str. 171184 Benešová, Marie: Rodnokubismus. Architektura ČSSR XXVIII., 1969, str. 303-315 Gočár, Jiří: Můj otec Josef Gočár, Technický magazín č. 12, 1969, str. 22-23 Gočár, Josef: Vlastní ţivotopis, Umění 41, 1993, str. 33-36 Hnídková, Vendula: Rondokubismus versus národní styl, Umění LVII, č. 1, 2009, str. 74-84 Joura, Jiří: Truhlářů bylo v Třebíči dost, Hospodářské noviny, 6.1.2006, roč. 17, č. 2, str. 4 Mazourek, Pavel: Provozní budova UP závodů v Třebíči, Naším krajem 3/1991, Vlastivědné čtení o jihozápadní Moravě, str. 11-17 Mazourek, Pavel: Provozní budova UP závodů, Vlastivědný věstník Moravský, roč. 43, č.1, 1991, str. 38 – 43 Mazourek, Pavel: Zapomenutá kulturní památka v Třebíči?, Horácké noviny, 22.8.1997, roč. 8, č. 67, str. 5 Internetové zdroje Krajský

úřad

kraje

Vysočina,

Třebíč

–

objekty

UP

závodů,

http://www.kr-vysocina.cz/vismo5/dokumenty2.asp?id_org=450008&id=1496108&query= UP+z%C3%A1vody, 10.7. 2009 Články o rondokubismu 1. - 5. díl, které jsou součástí výstupů výzkumného úkolu ústavu dějin

architektury

a

umění

FA

ČVUT,

rondokubismus-1dil.aspx, 10.7.2009

36

http://www.earch.cz/clanek/3566-pojem-

SEZNAM PŘÍLOH 1. Urbanistická situace městské čtvrti Domky. Repro: Na křídlech za poznáním Třebíče a okolí, Jiří Trojan, Třebíč 2004 2. Objekt tovární budovy. Repro: Na křídlech za poznáním Třebíče okolí, Jiří Trojan, Třebíč 2004 3. Detailní nákres objektu UP závodů s rozpisem čísel popisných (foto: archiv autorky) 4. Nároţí

ulic Dobrovského a Sušilovy Repro: kraj Vysočina, http://www.kr-

vysocina.cz/vismo5/dokumenty2.asp?id_org=450008&id=1496108&query=Go%C4%8D%C3 %A1r – 7.11.2009

5. Detail severního průčelí – hlavní vchod (foto: archiv autorky) 6. Pohled na jiţní průčelí objektu s č.p. 346 a 266 (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 7. Pohled na východní průčelí budovy (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 8. Detail východní fasády (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 9. Pohled na západní fasádu v části dvora (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 10. Pohled na ţelezobetonové sloupy s rondokubistickými hlavicemi v oblasti dvora (foto: archiv autorky) 11. Detail rizalitu s původními okny (foto: archiv autorky) 12. Detail původních dveří, které spojovaly točité schodiště se dvorem (foto: archiv autorky) 13. Původní dveře s typickým dělením situované do dvora (foto: archiv autorky) 14. Pozdější pauperitní zástavba – garáţe a pohled na objekt s č.p. 246 (foto: archiv autorky) 15. Původní dlaţba v přízemí administrativní části č.p. 346 (foto: archiv autorky) 16. Původní dlaţba v 1. patře administrativní části s č.p. 346 (foto: archiv autorky) 17. Dílenská část s pohledem na nákladní výtah, místnost pro mistra nalevo a umývárnami pro zaměstnance napravo (foto: archiv autorky) 18. Detail původního zábradlí točitého schodiště (foto: archiv autorky) 19. Detail patky ţelezobetonového sloupu ve sklepních prostorách dílenské části s č.p. 346 (foto: archiv autorky) 20. Detail konstrukce stropů s ţelezobetonovými průvlaky dílenské části s č.p. 346 (foto: archiv autorky) 21. Novodobě upravená okna ve “stylu” – luxfery nahrazují původní jednoduchá okna dřevěná, rozčleněná do rastrových čtverců (foto: archiv autorky) 37

22. Původní pracovní ateliéry v administrativní části byly nově upraveny pro účely závodního stravování (foto: archiv autorky) 23. Detail vodojemu umístěného na rovné střeše dílenské části (foto: archiv autorky) 24. Původní dveře oddělující administrativní a dílenskou část (foto: archiv autorky a Stavebního úřadu v Třebíči) 25. Původní prosklené dveře oddělující dvě místnosti v administrativní části (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 26. Původní obloţky dveří na toaletu v administrativní části (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 27. Detail zábradlí centrálního schodiště (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 28. Signované plány – detail (foto: archiv autorky) 29. Detail z projektové dokumentace točitého schodiště (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 30. Detailní návrh fasád v části dvora (foto: archiv autorky) 31. Nárys východního průčelí a jednotlivá patra administrativní části s č.p. 247 a část dílenská s č.p. 346 (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 32. Schvalovací doloţka Okresní politické správy na zadní straně projektové dokumentace (foto: archiv autorky) 33. Původní jiţní a východní průčelí, fotografie z let 1919-1929 (foto: archiv Muzea Vysočiny v Třebíči) 34. Fotografie východního a severního průčelí administrativní části s č.p. 247 s přilehlým objektem s č.p. 246 – situace kolem roku 1930 – 1944 (foto: archiv Muzea Vysočiny v Třebíči) 35. Kolorovaný diapozitiv z 1. pol. 20. století (foto: archiv Muzea Vysočiny v Třebíči) 36. Fotografie zachycuje situaci z roku 1961 jiţ po výměně oken (foto: archiv Muzea Vysočiny v Třebíči) 37. Fotografie zachycuje situaci krátce po dokončení objektu Banky československých legií v Praze s okolní, výrazně niţší zástavbou (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 38. Banka československých legií - současná situace (foto: archiv autorky) 39. Detail interiéru (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči) 40. Banka československých legií – detail členění oken (foto: archiv Stavebního úřadu v Třebíči)

38