Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Romská menšina v kontextu sociální exkluze a inkluze

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Bc. Linda Benschová

Romská menšina v kontextu sociální exkluze a inkluze Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, Ph.D.

2011

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………

2

Děkuji vedoucí magisterské diplomové práce PhDr. Daně Knotové, Ph.D. za cenné rady a metodické vedení, které mi poskytla. Dále děkuji všem informantům, kteří se účastnili mého výzkumu, za jejich ochotu spolupracovat a podporu při jeho realizaci a v neposlední řadě patří poděkování vedoucímu personálu opavské nestátní neziskové organizace EUROTOPIA Opava o.p.s., za podporu a poskytnuté cenné informace.

3

Obsah Úvod ....................................................................................................................... 6 TEORETICKÁ ČÁST ......................................................................................... 8 1.

Vymezení klíčových pojmů .......................................................................... 8

2.

Historie Romů ............................................................................................. 13

3.

2.1

Putování z Indie ............................................................................................ 13

2.2

Romové a středověká Evropa ...................................................................... 14

2.3

Romové v Čechách a na Moravě ................................................................. 14

2.4

Romové na Slovensku ................................................................................... 16

2.5

Poválečné Československo do roku 1989 .................................................... 17

2.6

Historie po roce 1989 .................................................................................... 22

Romská minorita a její odlišnosti .............................................................. 25 3.1

4.

Rodina Romů a vztahy mezi příbuznými ................................................... 25

3.1.1

Tradiční romská rodina ........................................................................... 25

3.1.2

Současná romská rodina a její specifika ................................................. 27

3.1.3

Postavení jednotlivých členů romské rodiny .......................................... 28

3.1.4

Výchova romských dětí .......................................................................... 29

3.2

Hodnotový systém Romů.............................................................................. 30

3.3

Tradice, zvyky a rituály Romů .................................................................... 31

3.4

Romský jazyk a jeho specifika ..................................................................... 34

3.5

Zvláštnosti Romské psychiky ....................................................................... 35

Romská minorita v osidlech sociální exkluze ........................................... 37 4.1

Nejčastější problémy Romů v ČR ............................................................... 38

4.1.1

Ztíţený přístup ke kvalitnímu bydlení .................................................... 39

4.1.2

Ztíţený přístup na trh práce .................................................................... 40

4.1.3

Nízká vzdělanost ..................................................................................... 41

4.1.4

Rizikové sociálně patologické jevy a jiné............................................... 42

4.2

Problémy romské minority v Opavě ........................................................... 43

4.3

Moţnosti podpory sociálního začleňování Romů ....................................... 48

4.3.1

Moţnosti podpory ze strany státního aparátu ......................................... 49

4.3.2

Moţnosti podpory ze strany nestátního neziskového sektoru ................ 53

4.3.3

Moţná řešení vybraných romských problémů ........................................ 54

4

EMPIRICKÁ ČÁST .......................................................................................... 57 5.

Kvalitativní výzkum ................................................................................... 58

6.

Metodologie výzkumu ................................................................................ 60

7.

6.1

Cíl výzkumu................................................................................................... 60

6.2

Výzkumné otázky .......................................................................................... 60

6.3

Metoda sběru dat .......................................................................................... 61

6.4

Výzkumný vzorek a vstup do terénu........................................................... 61

6.5

Etická stránka výzkumu .............................................................................. 63

6.6

Analýza dat .................................................................................................... 64

Výsledky empirického šetření .................................................................... 67 7.1

Rodina ............................................................................................................ 67

7.2

Komunikace a její vlivy ................................................................................ 70

7.3

Minulá zkušenost jako součást rozhodovacího procesu ............................ 74

7.4

Komunita jako typ sociální skupiny............................................................ 76

7.5

Osobnost terénního sociálního pracovníka................................................. 77

7.5.1

Odbornost terénního sociálního pracovníka ........................................... 78

7.5.2

Povaha a charakter terénního sociálního pracovníka .............................. 79

7.5.3

Věk, pohlaví a rasa terénního sociálního pracovníka ............................. 80

7.6

8.

Sluţba, její průběh i charakter .................................................................... 81

Shrnutí výsledků výzkumu a diskuze ....................................................... 85

Závěr .................................................................................................................... 88 Pouţité prameny a literatura ............................................................................ 90 Přílohy ................................................................................................................. 94

5

Úvod Tato magisterská diplomová práce je tématicky zaměřena na romskou národnostní menšinu, která je jednou z nejpočetnějších minorit u nás, přičemţ důraz je kladen na problematiku její sociální exkluze a inkluze. Po obsahové stránce se práce věnuje převáţně romské otázce v České republice, ačkoliv občas vyuţívá informací a poznatků ze zahraničí, jelikoţ plně pochopit některé zákonitosti této minority lze pouze v širším místním kontextu. Příslušníci romské menšiny se více či méně odlišují od majoritní společnosti. Tyto odlišnosti jsou patrné nejen ve způsobu ţivota, ale také v kulturních projevech Romů. V důsledku těchto specifických odlišností se Romové často dostávají do střetů s majoritní společností, a tyto se v řadě případů transformují do rozličných projevů agrese. V jednání příslušníků většinové společnosti se mnohdy promítají předsudky a stereotypy, které znemoţňují vytvoření objektivního pohledu na osoby jiného etnika. Nejinak tomu však bývá také u příslušníků minority. K prohlubování těchto předsudků zpravidla přispívají do značné míry také média, která zveřejňují provokující a vyhraněné kauzy, v nichţ dochází k interetnickým konfliktům, jeţ nezřídka končí uţitím vzájemného násilí všech jejich aktérů. Předkládaná magisterská práce je kombinací teoretického zpracování daného tématu a jejího empirického doplnění. Jelikoţ se romské problematice věnuji dlouhodobě, a to jak po stránce teoretické, tak i po stránce praktické, vnáším do textu práce řadu svých vlastních poznatků a zkušeností. Nezřídka vyuţívám také informace z praxe, respektive z přímé práce s příslušníky romské menšiny, s kterými jsem se ve funkci terénní sociální pracovnice setkávala. Hlavním cílem teoretické části je deskripce problematiky Romů, a to zejména ve vztahu k příčinám jejich sociálního selhávání v majoritě jako celku. Cílem empirické části práce je zjištění, jak hodnotí opavští příslušníci romské minority sociální sluţbu, která jim byla poskytována za účelem prevence a boje proti sociální exkluzi. Informace vyplývající z tohoto šetření by měly nejen poskytnout zpětnou vazbu na mé minulé působení v terénu, ale také pomoci ke zefektivnění dané sociální sluţby. Po formální stránce je práce členěna do osmi hlavních kapitol a pro srozumitelnost následného textu je hned v jejím počátku vymezeno několik odborných pojmů, které s danou problematikou úzce souvisejí. Po tomto následuje deskripce historie Romů, a to od prvopočátku aţ do současnosti. Poté se tato minorita představuje

6

nejen z pohledu svých specifických odlišností v rodinném prostředí, hodnotovém systému, tradicích, rituálech a jazyce, ale také v kontextu problémů, které z této menšiny dělají sociálně vyloučenou nebo tímto vyloučením ohroţenou skupinu. V této části obzvlášť výrazně čerpám ze svých vlastních zkušeností, které jsem měla moţnost získat v rámci výkonu svého povolání. Po těchto pokračuje nástin několika moţností, jak proti sociální exkluzi romské menšiny bojovat nebo jí předcházet. Další část je jiţ plně zaměřena na mnou realizovaný kvalitativní výzkum, který je tématicky směřován na registrovanou sociální sluţbu, jeţ jsem v rámci zaměstnání poskytovala sociálně slabým Romům i romským rodinám v Opavě a okolí. Pro účely tohoto šetření byli za informanty záměrně zvoleni samotní romští uţivatelé sociální sluţby. Úkolem této práce je poukázat na silné i slabé stránky specifického způsobu ţivota romského etnika a vysvětlit je s pomocí elektronických zdrojů, literatury a interních zdrojů opavské nestátní neziskové organizace EUROTOPIA Opava, o.p.s., která svou činností napomáhá sociální inkluzi romské minority a v níţ jsem měla moţnost delší dobu profesně působit. V některých kapitolách čerpám také informace ze své bakalářské diplomové práce, jelikoţ se romskou otázkou nezabývám poprvé a je to téma, jeţ mne výrazně ovlivnilo. Mým implicitním záměrem je však posílit v potenciálním čtenáři věcné pochopení současných romských sociálních problémů, a to na pozadí širších souvislostí.

7

TEORETICKÁ ČÁST Teoretická část mé diplomové práce je po obsahové stránce zaměřena systematicky tak, aby umoţnila co největší náhled do problematiky sociální exkluze a inkluze romské menšiny v České republice. Aby bylo moţné pochopit zákonitosti, jeţ se podílejí na sociálním vyloučení Romů, je nutné nejprve blíţe poznat samotnou tuto minoritu jako celek, a to jak v kontextu historickém, tak v kontextu současném.

1. Vymezení klíčových pojmů Prostřednictvím této kapitoly uvádím čtenáře do sloţité problematiky romské menšiny a menšin obecně. Pro tyto účely jsem si zvolila několik odborných termínů, jeţ jsou v textu obsaţeny a s nímţ také úzce souvisí. Jejich vysvětlení napomůţe ke snadnějšímu pochopení předkládané problematiky. Jsem přesvědčena, ţe bez jejich jasného a srozumitelného objasnění by bylo pochopení celého obsahu této práce značně ztíţeno. Minorita Geist (1992) tento pojem vymezuje jakoţto menšinu, respektive početně malou část společenského celku, lišící se obvykle od majority odlišným původem (rasou), národností, náboţenstvím apod. „V soustavě sociálních pozic zaujímá minorita místo převáţně ve střední a zejména spodní sociální vrstvě, v horní vrstvě je zastoupena sporadicky. Z hlediska majority patří k okrajové skupině“ (Geist, 1992, s. 227). Majorita Dle Hartla, Hartlové (2000) je význam tohoto pojmu vysvětlen slovem většina. Jedná se tedy o větší, zpravidla nadpoloviční část společenského útvaru, vytvářející v něm početní převahu (Geist, 1992). „Z hlediska soustavy sociálních pozic zaujímá majorita místa ve všech vrstvách společnosti, ale nestejnoměrně. Nejpočetněji je zastoupena ve střední vrstvě (ve středních statusech), podstatně méně v horní vrstvě a spodní vrstvě“ (Geist, 1992, s. 210).

8

Národnost/národnostní menšina Jedná se o příslušnost k určitému národu, na kterou lze navázat pojmem národnostní menšina, jenţ zahrnuje skupinu osob, které nemají vlastní stát, nebo ţijí v prostředí početně významnější národnostní většiny (Šišková, ed., 1998). Etnikum/etnická menšina „Skupina jedinců, kteří se od jiných skupin odlišují svou etnicitou neboli souhrnem faktorů kulturních, rasových, teritoriálních a jazykových, dále pak svou historií, sebepojetím, vědomím společenského původu a také tím, ţe jsou jako etnicky odlišní vnímáni druhými“ (Jandourek, 2001, s. 76). Tento pojem lze přiblíţit na příkladu romské menšiny ţijící na území České republiky. Od většinové společnosti se tato minorita liší z hlediska kulturního a jazykového svými tradicemi, hodnotami, zvyky, romským jazykem aj., a zároveň je v očích většinové společnosti vnímána jako cizí (Šišková, ed., 1998). Sociální exkluze „Společenské vyloučení, většinou na základě předsudků“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 148). Romská minorita není zdaleka jedinou skupinou, která je tímto jevem ohroţena. S problémy v souvislosti se sociálním vyloučením se potýkají například senioři, homosexuálové, osoby se zdravotním či jiným postiţením, lidé ţijící na pokraji chudoby a jiní (Šišková, ed., 1998). Sociální inkluze Navrátil a kol. (2003) vymezuje tento termín jako sociální začleňování. Jedná se o systém podpůrných aktivit a činností, jehoţ hlavním úkolem je pomoci ohroţeným skupinám osob navrátit se zpět do společnosti a vést plnohodnotný ţivot. Marginální skupina Za marginální skupinu je povaţována okrajová skupina osob, jeţ je jen částečně zapojená a přizpůsobená zvyklostem dominantní kultury (Hartl, Hartlová, 2000). Geist (1992) vysvětlení rozšiřuje a pouţívá pro označení neúplně asimilovaných skupin, které částečně opustily svou dřívější kulturu (zřekly se jí) a dosud zcela nepřijaly (nebo nebyly přijaty) novou kulturu, v níţ ţijí.

9

Rasismus „Přesvědčení o výjimečném postavení a hodnotě vlastní rasy a méněcennosti ras ostatních.

Jiné

rasy

bývají

někdy

pociťovány

jako

nebezpečné

pro

rasu

vlastní“(Jandourek, 2001, s. 201). Rasismus však můţe být chápán také jako teorie, která zdůrazňuje význam rasových znaků a rozdílů a podstatu člověka spatřuje především v těchto znacích (Kolektiv autorů, 1992). Toto přesvědčení samo o sobě je velice nebezpečné a mnohdy stojí v pozadí různých fyzických či slovních střetů majoritní společnosti s minoritou. Média mnohokrát zveřejnila výsledky některých z nich, kdy oběťmi byly nezřídka nevinné osoby, jejichţ největším prohřeškem v dané situaci byla skutečnost, ţe mají světlejší či tmavší barvu pleti neţ útočník. Podle Dimitriny Petrove (in Cahn, 2002) mohou být rasistické jak postoje jednotlivců či skupin, tak politicky vykonstruované ideolologie, činnosti sociální praxe i jednání institucí. Xenofobie „Chorobný strach z cizinců, z neznámých lidí, míst“ (Hratl, Hrtlová, 2000, s. 692). Dle Geista (1992) je xenofobie silně spojována se stereotypy a často se stává základem různých druhů nenávisti. Můţe se lišit ve způsobech projevu, intenzitě a formě. Nezřídka bývá také xenofobie uměle ţivena a podporována různými ideologiemi a mnohdy z nich přímo vyrůstá, pokud není sama jejich původcem. Tento jev stojí v mnoha případech v pozadí problémů minorit s majoritou, s kterými se můţeme v dnešní společnosti setkat (Geist, 1992). Diskriminace „Omezování nebo upírání práv určitým skupinám obyvatel z důvodů etnických, náboţenských, jazykových, sexuálních aj.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 115). Mezi ty, kteří jsou tímto jevem ohroţeni, patří podle Šiškové, ed. (1998) zejména náboţensky, národnostně, jazykově či jinak odlišné minority. Diskriminace bývá zpravidla chápána jako forma sociální kontroly a můţe zahrnovat jak vhodné, tak i nevhodné zacházení (Geist, 1992).

10

Pozitivní diskriminace Dle Jandourka (2001) tento typ diskriminace zahrnuje taková opatření, která zvýhodňují v určitých oblastech ty sociální skupiny, které byly v minulosti znevýhodněny. Autor však poukazuje také na skutečnost, ţe není zřejmé, do jaké míry je tento typ diskriminace účinný jakoţto jeden z integračních nástrojů. Některá opatření mohou ještě více přímo či nepřímo narušit vztahy majority s minoritou a více rozpoutat diskriminační a rasistické tendence většinové společnosti vůči menšinám. Předsudek „Fixovaný, dopředu zformovaný postoj, obvykle negativní nebo hostinní a zaměřený na určitou společenskou skupinu“ (Šišková, ed., 1998, s. 199). Podle Hartla, Hartlové (2000) se tato předpojatost a názorová strnulost můţe vztahovat k čemukoliv, protoţe se utváří na základě dané náboţenské víry či ideologického přesvědčení a není tedy závislá na okamţité situaci. Ve skutečnosti předsudek nemusí být vţdy jen negativní, ačkoli v mnoha případech tomu takto je. Z vlastní zkušenosti vím, ţe být si vědoma svých vlastních předsudků vůči komukoliv a čemukoliv je pouhým začátkem cesty vedoucí k jejich odstranění. Stereotypizace Jedná se o hodnocení a jednání s určitou společenskou skupinou, které je zaměřeno pouze na skupinovou charakteristiku a popírá jedinečnost kaţdého člověka. Stereotypy, obdobně jako předsudky, nemusí být zdaleka produktem osobní zkušenosti daného jedince. V řadě případů bývají přejímány od druhých osob obdobně jako tradice (Šišková, ed. 1998). Postoj Relativně trvalý sklon reagovat určitým způsobem na předměty, osoby, situace aj. Zahrnuje v sobě sloţku poznávací, citovou a konativní (Hartl, Hartlová, 2000). Postoje bývají utvářeny na základě zkušeností a v průběhu času se diferencují a specifikují. Působí na ně řada vlivů, jedním z nich je např. socializační proces jedince. Ačkoliv jsou relativně stálé, lze je za určitých podmínek měnit (Geist, 1992).

11

Multikulturní společnost Společnost, která funguje na principu vzájemného respektu k odlišnostem mezi jejími členy. Lidé různých etnik, kultur a národností jsou schopni v tomto přátelském prostředí vzájemného souţití, jeţ přispívá k obohacení celé společnosti (Šišková, ed. 1998). Jedná se tedy o takovou společnost, kde jiţ není místo pro rasismus, xenofobii, diskriminaci aj., ale naopak základní stavební jednotkou mezilidských vztahů se stávají spravedlnost, rovnost a spolupráce (Šišková, ed. 1998). Separace Separace je zvláštní případ adaptace, při níţ kontakt menšiny s většinou je vnímán jako neţádoucí či problematický. Důsledkem tohoto typu adaptační strategie je izolace menšiny od většinové společnosti (Navrátil a kol., 2003). Akulturace V závislosti na kontaktu různých kultur dochází k částečnému či úplnému přizpůsobení se na kulturu jinou a následně k převzetí jejich prvků. Přejímány bývají např. hodnotové představy, pojmy, ideje a formy vlády aj. (Jandourek, 2001). Geist (1992) podrobněji vymezuje akulturaci jako proces sociálního učení, jímţ jedinec nebo skupina získává a osvojuje si přímou a déletrvající interakcí s jinou kulturou charakteristické znaky kultury cizí. Integrace „Včlenění jednotlivce nebo skupiny do nového prostředí nebo nových poměrů, a to bez proměny vlastní identity nebo ztráty specifičnosti“ (Šišková, ed., 1998, s. 198). Řezáč (1998) vymezuje tento pojem jako jednotu či vnitřně strukturovaný uspořádaný celek a Hartl, Hartlová (2000) toto vysvětlení rozšiřují o jednotné neoddělitelné spolupůsobení, jeţ plyne z vytvoření tohoto celku. Výše popsané pojmy tvoří jakési zázemí pro následující kapitoly. Je zřejmé, ţe bych zde mohla vymezit spoustu jiných termínů, které s romskou problematikou také souvisejí, ale vzhledem k obsáhlosti tématu této diplomové práce jsem záměrně zvolila pouze několik z nich.

12

2. Historie Romů Zmapovat historii Romů není jednoduché, protoţe velká část jejich dějin je zrekonstruovaná. Kroniky a letopisy podávají pouze útrţkovité informace, Romové si svou historii nezaznamenávali a hmotných památek se také mnoho nedochovalo (Sekyt in Šišková, ed., 1998). Samotných literárních zdrojů, které by nabízely hlubší poznání této minority z dějinného hlediska je opravdu velice málo, nebo jsou zaměřeny jiným směrem a historii se věnují pouze ve stručnosti v pár kapitolách. Řadu významných mezníků či událostí jiţ v dnešní době nelze ani dohledat, protoţe specifikem této menšiny bylo předávání většiny svých historických faktů, tradic aj. ústní formou, a to z generace na generaci. V dochovaných záznamech lze nalézt mnoho tradičních zvyklostí, které jsou zahaleny jakýmsi tajemstvím a připomínají spíše mýtus či legendu. Faktem však zůstává, ţe Romové v průběhu času museli projít velice strastiplnou cestou, kterou si jen málokdo umí v dnešní době představit. Období jejich vyhošťování, beztrestného zabíjení a holocaustu za vlády nacistů se podepsalo ať uţ přímo či nepřímo do povahy dnešní romské minority (Šišková, ed., 2001).

2.1 Putování z Indie Romové pocházejí z Indie, kde ţili kočovným způsobem ţivota (Sekyt in Šišková, ed., 2001). „Předkové Romů patrně příslušeli k nejniţším a opovrhovaným kastám, které se nazývaly specifickými jmény, ale majoritní společnost je znala pod souhrnným označením Domové“ (Nečas, 2002, s. 12). Mezi kočovná řemesla, která jim pomáhala zajistit obţivu patřilo především kovářství, kotlářství, řetězářství, košíkářství, zvěrolékařství a uplatnili se také jako významní hudebníci. Svou pravlast opustili v 10. století a uţ od 13. století se nacházeli na evropském kontinentu (Sekyt in Šišková, ed., 2001). Říčan (2000) uvádí, ţe důvodem odchodu Romů z Indie byla cesta za obţivou. Sekyt (in Šišková, ed., 1998) vymezuje dvě trasy, kterými se Romové vydali do Evropy. První vedla přes Persii a Turecko na Balkán a odtud pak dál do střední Evropy a druhá se táhla severem Afriky přes Gibraltar do Španělska a odtud rovněţ do střední Evropy.

13

2.2 Romové a středověká Evropa V Evropě byli Romové zpočátku příznivě přijati. Pro šlechtice a panovníky se stali zdrojem nových informací o exotických zemích, kterými během své pouti prošli. Evropské obyvatelstvo obdivovalo jejich hudbu, kovářské dovednosti a o romských ţenách se tradovalo, ţe dokáţou předpovídat budoucnost (Sekyt in Šišková, ed., 2001). „Zpočátku byli povaţováni za kajícníky, kteří na sebe vzali tíhu putování, aby odčinili hříchy svých předků, kteří se podle jimi šířených pověstí prohřešili proti Svaté rodině (neposkytli útulek Marii a Jeţíškovi, kdyţ prchali do Egypta, vykovali hřeby, kterými byl Jeţíš přibit ke kříţi apod.)“ (Sekyt in Šišková, ed., 2001, s. 120). Odhalení nepravosti této pověsti vedlo k vyloučení Romů z církve. Stalo se tak oficiálně roku 1427. Následné podezření ze ţhářství a špionáţe ve prospěch Turků způsobilo, ţe v řadě evropských zemí byla vydána nařízení, která znamenala pro Romy vypovězení ze země a v nejhorších případech i jejich beztrestné zabití (Říčan, 2000). Podle Sekyta (in Šišková, ed., 2001) pramení řada současných předsudků vůči Romům z jejich historie. Jedním z důvodů můţe být také to, ţe v mnoha dochovaných historických písemnostech (nařízení, edikty zákony) se hovoří o Romech převáţně negativně (Sekyt in Šišková, ed., 1998). Nelibost mohou u majoritní společnosti v dnešní době vzbuzovat také dochované Romane paramisa neboli romské pohádky, kde ústředními postavami jsou samotní Romové, kteří oplývají vychytralostí, nebojácností a mazaností nad ostatními neromskými postavami. Často pak právě díky těmto vlastnostem dosáhnou peněz, moci a uznání. Hlavní hrdinové nebývají obdařeni ţádnou zvláštní schopností či nadáním, ale i přesto bez sebemenšího úsilí dosáhnou vytouţeného cíle. Nejde zde o to, si něco zaslouţit, hrdinové získávají odměnu jen za to, ţe vůbec existují (Lacková, 1999). V tomto ohledu můţeme nalézt paralelu výše zmíněného s chováním některých dnešních Romů, kteří mnohdy nemají zájem se spolupodílet na zlepšení své sociální situace vlastním úsilím a zůstávají pasivními, zatímco od jiných (majority) očekávají plné aktivní zapojení.

2.3 Romové v Čechách a na Moravě „V Popravčí knize pánů z Roţmberka byl objeven záznam z doby krátce před rokem 1400, podle kterého jeden delikvent označil jako spoluviníka „cikána černého“ “ (Říčan, 1998, s. 16). Tato zpráva je jedna z prvních, které dokazují výskyt Romů

14

na našem území. Obdobně jako okolo roku 1427 i po roce 1700 pronásledování Romů pokračovalo. Toto období je však zlomové díky rozvíjejícím se snahám o zlegalizování jejich přítomnosti v zemi. Pokusy začlenit je do společnosti vyvrcholily roku 1761 zákonem, který znamenal počátek uplatňování asimilační politiky. Byl vydán Marií Terezií a vymezoval Romům práva a povinnosti. Jednou z nich bylo oblékat se jako ostatní, nemluvit romsky a pracovat v zemědělství. V kaţdé vesnici měla ţít pouze jedna romská rodina, proto byli Romové systematicky rozptylováni po území. Vzdělání jim zajišťovali kněţí, kteří dle zákona museli dohlíţet i na řádný průběh jejich církevních sňatků (Říčan, 1998). Nečas (2002) uvádí, ţe roku 1899 byla zaloţena evidence všech Romů, kteří domovsky příslušeli do jednotlivých moravských obcí. Převáţně v minulém století byla jiţní, střední i jihovýchodní Morava cílem mnoha romských rodin, které se zde dobrovolně usazovaly. Ţily většinou v samostatných osadách, tzv. cikánských táborech (Říčan, 1998). Největší cikánské tábory byly v Brně – Černovicích, Stráţnici, Oslavanech, Bohusoudově, Bojkovicích a Svatobořicích (Nečas, 2002). Kočovně ţijící Romové uţívali maringotky taţené koňmi a bedněné vozíky. Mezi hlavní způsoby obţivy patřila hudba, kovářství, hrubé nádenické práce a prodej podomácku vyrobeného zboţí (Říčan, 1998). Tyto práce jim poskytovaly jen minimum prostředků k jejich existenci, a proto byly doplňovány a nahrazovány nelegálními způsoby obţivy (krádeţe, ţebrota, hádání z ruky, vykládání z karet) (Nečas, 2002). Velmi často se potýkali s konflikty s majoritní společností. Někdy byli také povaţováni za občany tzv. druhého řádu. Jednou z příčin byla jejich nízká civilizační úroveň, špatné hygienické podmínky a nekvalitní zdravotní péče (Říčan, 1998). „Vzdělání nebylo rozhodujícím faktorem v ţivotě Romů, poněvadţ v podmínkách diskriminovaného postavení se mohlo jenom málokdy uplatnit a vyuţít“ (Nečas, 2002, s. 43). Nečas (2002) dále zdůrazňuje, ţe podle statistického šetření z let 1909-1910 polovina romských rodičů neposílala své děti do školy vůbec a druhá polovina jen občas. První republika tolerovala kočující Romy stále hůře. Roku 1927 byl vydán velmi tvrdý zákon proti potulným Romům a tulákům ţijícím „ po cikánsku“. Zakázáno bylo kočovat a tábořit ve větších skupinách a vlastnit zbraně (včetně dýk). Ke kočování si Romové museli vyţádat dočasně platná povolení (Říčan, 1998). „Strašlivou kapitolou historie českých Romů byl holocaust za vlády nacistů“ (Říčan, 1998, s. 19). Protektorát Čechy a Morava vznikl 16. 3. 1939 a ţily zde 3 15

skupiny obyvatelstva. První skupinu tvořili Němci, druhou Češi, kteří měli ve srovnání s německými spoluobčany méněcenné postavení a třetí skupinu tvořili občané tzv. neárijského původu (vedle Ţidů také Romové). V této kategorii bylo obyvatelstvo zbavené základních práv a svobod a jakékoliv právní ochrany. Romové byli rozděleni podle říšskoněmeckého vzoru na úplné cikány a na cikánské míšence (Nečas, 2002). „První protiromský výnos vydala protektorátní vláda 31. 3. 1939. Úřady měly věnovat ţivotu a chování Romů zvýšenou pozornost a dbát především na to, aby netábořili ve skupinách přesahujících rámec rodu nebo rodiny“ (Nečas, 2002, s. 67). V srpnu 1940 byly otevřeny kárné pracovní tábory v obcích Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu. Tyto slouţily pro muţe starší 18 let, kteří se vyhýbali práci a nemohli dokázat, ţe si řádným způsobem zajišťovali obţivu. Zařazení do těchto táborů hrozilo také Romům, kteří by neuposlechli nařízení protektorátního ministerstva a trvale se neusadili a nezanechali kočování. Generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal 10. 6. 1942 výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu. Tímto okamţikem se začala provádět evidence všech cikánů, cikánských míšenců a osob ţijících „po cikánsku“. Samotné vyhlazování protektorátních Romů bylo zahájeno v cikánských táborech v Letech a v Hodoníně a ukončeno v cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau. Na úbytcích vězňů z jednotlivých táborů se podílely legální odchody (např. důkaz o necikánském původu), útěky, úmrtí a deportace do Osvětimi. Do Auschwitz-Birkenau bylo z protektorátu celkem deportováno 4495 Romů. Z původních 6500 protektorátních Romů přeţilo a bylo ponecháno na svobodě pouze mizivé procento. 4870 romských muţů, ţen a dětí se stalo objekty nelítostného soustředění v koncentračních táborech (Nečas, 2002). „Jenom v cikánských táborech zahynulo přes 3000 muţů, ţen a především dětí, z toho 326 vězňů v Letech, 207 vězňů v Hodoníně a více neţ 2645 protektorátních vězňů v Auschwitz-Birkenau“ (Nečas, 2002, s. 83).

2.4 Romové na Slovensku Říčan (2000) zmiňuje, ţe Uherská část Rakousko-Uherska poskytovala Romům lepší pracovní podmínky. Jedním z důvodů bylo to, ţe proces industrializace zde postupoval pomaleji. Jiţ před rokem 1800 se zde Romům nabízel také snazší přístup k vyššímu vzdělání. Romové na Slovensku ţili v osadách připomínajících spíše ghetta, která byla regulována pouze svou vnitřní samosprávou. Pro neromské obyvatelstvo vykonávali ty nejhrubší práce a to za naturální odměnu (jídlo, obnošené šaty apod.). 16

Byli oceňováni jako léčitelé dobytka, bylinkáři a výborní hudebníci. Zvětšování majetku vedlo k vzestupu Romů na společenském ţebříčku a následnému přestěhování se z osad do honosných vilek. Olašští Romové se zde vyskytovali v menším mnoţství a usedlí Romové k nim neměli příliš vřelé vztahy. Důvodem bylo, ţe Olaši kradli a za zloděje poté byli povaţováni

všichni

Romové.

Mimo

krádeţe

se

ţivili

obchodem

s koňmi

a provozováním zábavných podniků. Olašské ţeny nosily spoustu zlatých šperků a tím pak demonstrovali navenek své bohatství. S oblibou si také nechávali nasazovat zlaté korunky, někdy i v případě, ţe měli zdravé zuby (Říčan, 2000). Goral (in Šišková, ed., 1998) podotýká, ţe olašští Romové byli a jsou povaţováni ostatními Romy za vyšší vrstvu. Jejich specifickému jazyku jiné skupiny Romů nerozumí a manuální práce nikdy nepatřila ke způsobu jejich obţivy. Oproti jiným skupinám Romů je společenství olašských Romů přísně uzavřené a vnitřní soudrţnost je postavena na nepsaných zákonech, které znají pouze jeho příslušníci. Podle Říčana (2000) však obecně poměry Romů byly mnohdy zoufalé, obzvláště pak v zimních obdobích, kdy trpěly hladem mnohdy celé rodiny. Podstatné bylo udrţovat si vřelé vztahy s neromským obyvatelstvem, které mohlo rodinám pomoci v tíţivé situaci. „Slovenské poměry za války byly vůči Romům mnohem milosrdnější neţ české, ale i tak neobyčejně kruté“ (Říčan, 2000, s. 25). Romové měli mimo jiné znemoţněn přístup do veřejných podniků, nesměli jezdit vlakem a do obce mohli vstupovat jen ve vymezených dvou hodinách dne. Výjimkou bylo město Prešov, kde nemohli vstoupit vůbec. Mezi jiná opatření patřila deportace práceschopných Romů do pracovních táborů a přísný zákaz jejich lékařského ošetření. Ostatní Romské obyvatelstvo bylo násilně vystěhováváno z blízkosti obcí na její okraje do odlehlých míst, která si s sebou nesla velmi bídné podmínky k ţivotu a přeţití vůbec. Tyto Romy pak suţoval hlad, mráz, infekční choroby apod. Výsledkem byla jejich častá úmrtí (Říčan, 2000). „Nicméně – převáţná většina slovenských Romů přeţila, nacisté stačili jejich genocidu jen naplánovat, nikoli uţ provést“ (Říčan, 2000, s. 25).

2.5 Poválečné Československo do roku 1989 Nečas (2002) upozorňuje na skutečnost, ţe po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo do vlasti necelých 583 bývalých vězňů, kteří přeţili romský holocaust v letech 1938-1945. Početní stavy romské populace po roce 1945 se zjišťovaly dvěma soupisy. Nejprve pomocí soupisů ministerstva vnitra a následně pravidelnými 17

evidencemi národních výborů. Výsledná čísla však nebyla nikdy přesná, protoţe veškeré záznamy byly zaměřeny pouze na kočující část romské populace. Některé skupiny Romů k nám přicházeli z Balkánu (přes Rumunsko a Maďarsko) a jiné z koncentrací na Slovensku. Stěhování ze Slovenska bylo organizované a cílem se stalo české pohraničí, které nabízelo východisko z bídných ţivotních podmínek, ve kterých Romové ţili. Nejhůře na tom byla východní část Slovenska. Hluboký nedostatek pracovních příleţitostí, nevyhovující obydlí, absence zdrojů pitné vody a kanalizace a celková izolace romských obydlí od okolních vesnic, byly důvody organizovaného přesunu slovenských Romů. Říčan (2000) se zmiňuje, ţe na Slovensko za Romy jezdili také náboráři z Čech. Podle Nečase (2002) nabízela cílová města jako Most, Český Krumlov a Ostrava, Romům pracovní uplatnění a lepší podmínky k bydlení. Řetězově tedy migrovaly celé romské rodiny a později je následovali jejich příbuzní a přátelé. „Romové se přistěhovali do Ostravy, podobně jako do jiných imigračních měst nebo okresů nejméně ve třech vlnách, z nichţ první proběhla spontánně po skončení druhé světové války, další kulminovala v souvislosti s tzv. řízeným rozptylem v polovině 60. let a poslední začala neorganizovaně po r. 1989. Zatímco počáteční vlna se pomalu rozplývala a doznívala ve zpětné migraci nebo v dalších změnách pobytu, pak následné vlny měly trvalejší výsledky, neboť Romové během nich uţ přijíţděli s úmyslem nalézt pro své rodiny řádnou ţivotní existenci a setrvat v ostravském prostředí definitivně a natrvalo“ (Nečas, 2002, s. 87). Později se kromě Ostravy začala vyznačovat vysokou hustotou romské populace například Karviná, Třinec, Hlučín, Bruntál i Opava. Skutečnost, ţe stále se zvyšující počet romského obyvatelstva měla za následek nejen vlna přistěhovalců ze Slovenska, ale hlavně jejich přirozená reprodukce, která byla vyšší neţ u neromského obyvatelstva, poukazuje na fakt, ţe pro Romy byl a je charakteristický vysoký podíl dětí a nízký podíl starých lidí. České země nabízely pracovní uplatnění především v nezemědělských profesích, které nevyţadovaly ţádnou kvalifikaci. Jednalo se o různé druhy manuálních prací ve stavebnictví (pomocné práce při výkopech), dopravě a v technických sluţbách. Romské ţeny nacházely uplatnění jako uklízečky a myčky nádobí (Nečas, 2002). Volná pracovní místa byla východiskem z bídné ţivotní situace a zároveň moţností vedoucí ke zvýšení své ţivotní úrovně (Říčan, 2000). Mezi hlavní problémy v oblasti zaměstnanosti Romů patřil ţivot jejich starší generace na úkor společnosti, problematická pracovní morálka a neschopnost setrvat 18

delší dobu na jediném pracovišti. Mezi další negativní aspekty patřilo zneuţívání svého zaměstnání k dosaţení nároku na dětské příspěvky (postačil pouze určitý počet odpracovaných hodin v měsíci) a sociální podpory. Specifikem některých olašských Romů pak byl nelegální obchod s tuzexovými poukázkami a valutami, kapsářství, pasáctví a prostituce. Snadné dosaţení ubytování byl další z důvodů, proč se v českých průmyslových a pohraničních městech usadit (Nečas, 2002). Totalitní reţim v sobě mísil národnostní útlak a zneuznání romské kultury v kombinaci s paternalistickým přístupem k Romům, který jim zaručoval vhodné bydlení a zaměstnání (Říčan, 2000). Romové získávali ubytování obvykle v nájemních domech. Jejich bytový fond se okolo roku 1980 vyznačoval obrovskou přelidněností a výsledkem bylo, ţe na jeden byt připadalo 5 osob a to znamenalo, ţe kaţdá měla k dispozici pouze 2,4 m² obytné plochy. Romové ţili svým tradičním způsobem ţivota, který se značně lišil od způsobu ţivota majoritní společnosti. Taková romská rodina si vystačila pouze s jedním pokojem a kuchyní. Kuchyň plnila řadu funkcí, slouţila jako obývací pokoj a k přijímání návštěv, zatímco pokoj byl vyuţíván výhradně ke spánku. Romové se dokázali alespoň částečně přiblíţit svým způsobem bydlení majoritní společnosti aţ v 70. letech. Faktem však zůstává, ţe neţ k tomuto došlo, řada romských rodin svá přidělená obydlí typem uţívání naprosto zničila. Jako důkaz slouţí historie sídliště Chánov. Jeho vznik byl podmíněn poddolováním města Most v polovině 70. let a díky tomuto zde bylo přestěhováno asi 3500 mosteckých Romů. Sídliště bylo tvořeno školou, restaurací a 13 panelovými domy. Stačilo pouze 10 let jeho uţívání, aby došlo doslova k úplnému zdevastování bytů a celých budov. Za negativní aspekt, který k tomuto výsledku přispěl, je povaţována kumulace a následné souţití velkého počtu Romů na jednom místě a spojení adaptabilních a téměř neadaptabilních rodin. Tradiční vzorce chování, které Romové byli nuceni jako následek přestěhování změnit, byly nahrazeny asociálními a sociálně-patologickými vzorci. V rámci snahy adaptovat se danému prostředí Romové obměnili nejednu svou tradici (přizpůsobení se odívání majoritní společnosti a změna ve stravování), avšak některé jejich prvky zůstaly nadále zachovány (sklon k barevnosti oděvů a vyuţívání nápadných ozdob). Horší sociální podmínky a nedostatečné znalosti českého jazyka negativně ovlivňovaly úroveň vzdělanosti Romů. Záznamy z roku 1980 poukazují na skutečnost, ţe základní a následně učňovské vzdělání dokončilo pouze malé procento romských

19

ţáků a těch, kteří prošli odborným, středním a vysokoškolským vzděláním bylo zanedbatelně málo (Nečas, 2002). „Romská rodina nebyla schopna rozvinout v poţadované míře intelektuální ani motorickou aktivitu dítěte, která je nezbytná pro jeho úspěšné výsledky v předškolní a školní výchově“ (Nečas, 2002, s. 95). Na sociální a řečovou retardaci bylo zpravidla nahlíţeno jako na mentální defekt, tudíţ romské děti byly častěji přemisťovány do zvláštních škol. Mimo nedostatečné jazykové schopnosti bylo vzdělávání Romů negativně ovlivněno obecně nízkou motivací k němu (Nečas, 2002). Říčan (2000) poukazuje na zvýhodnění ve vzdělávání, která byla romským studentům reţimem nabídnuta. Ta zahrnovala především podporu středoškolského a vysokoškolského vzdělávání, která byla natolik důrazná, ţe se někteří pedagogové obávali dát romským studentům špatné známky a tudíţ mnoho diplomů a vysvědčení nebylo postaveno na objektivním základě. „V letech 1945-1989 přistupovala státní politika k Romům jako k populaci, která se vyznačovala historicko-společensky vymezenou determinací. Všechny koncepce poválečného řešení romské otázky zůstávaly nekomplexní: zaměřovaly se téměř výhradně na její sociální stránku, nerespektovaly stránku sociálně-politickou a sociálně-psychickou a zcela ignorovaly stránku etnickou“ (Nečas, 2002, s. 98). Košiský vládní program, který představoval pro Romy moţnost lepší integrace do společnosti a zaměstnání, zdůrazňoval rovné ústavní svobody pro všechny. I přes moţnosti získání zaměstnání se do pracovního poměru zapojila pouze část romské populace a ostatní Romové ţili dále dle svých tradic. Toto ještě více vyostřovalo vztahy s majoritní společností, které byly i tak dost vyhraněné. Za totalitního reţimu byli Romové nejdiskriminovanější menšinou, která neměla právo na vlastní jazyk, kulturu a rozvoj specifických zájmů (Nečas, 2002). Právě na tuto skutečnost bylo upozorněno v roce 1978 prostřednictvím Charty 77, kterou mimo jiné podepsal i Václav Havel. Chartisté dále vystoupili proti vyhubování romské kultury, sterilizaci romských ţen a proti zaujatosti sdělovacích prostředků (Říčan, 2000). Pro označení Romů se vyuţívalo opisů a mezi nejčastěji vyuţívané patřili „občané, kteří v důsledku návyků pramenících z odlišného způsobu ţivota v minulosti ţili v mimořádně obtíţných poměrech“ a „občané cikánského původu“. Pokusy o asimilační politiku vrcholily roku 1952 vydáním směrnice, která upravovala poměry Romů a měla vést k úspěšné realizaci romského sociálního programu (Nečas, 2002).

20

„Předpokládaná a poţadovaná asimilace se neměla uskutečňovat donucovacími prostředky, ale aktivní pomocí národních výborů při plnění vytyčených úkolů (zařazování Romů do trvalého pracovního procesu, zabezpečení jejich ubytování, likvidace negramotnosti dospělých a pravidelná docházka dětí do škol atd.)“ (Nečas, 2002, s. 100). Úspěch byl však zaznamenán pouze na úseku školství a kulturně výchovné práce. Situační zpráva z roku 1956 vedla k radikální změně celkového politického přístupu k Romům z nerepresivní v násilnou asimilaci. V letech 1958-1970 se stát a orgány KSČ soustředili na sociální a kulturní vyrovnání romské populace s majoritní společností. Hlavním cílem se stalo jejich vzájemné splynutí. Roku 1958 byl vydán Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, kterým měla být národními výbory zajištěna pomoc při hledání ubytování a zaměstnání pro nově usídlené Romy (Nečas, 2002). Tento zákon nejvíce postihl olašské Romy, kterým byly odstraňovány kola z jejich vozů a odvedeni koně. Pro přestěhování se, ať uţ za účelem sňatku nebo změny zaměstnání, bylo nezbytné podat si písemnou ţádost (Říčan, 2000). Protoţe vyšlo najevo, ţe úplná asimilace není moţná, došlo roku 1965 ke zřízení Vládního výboru pro otázky cikánského obyvatelstva. Ten si vytyčil 3 hlavní úkoly. Prvním byla likvidace romských osad a řešení bytového problému Romů, druhý se týkal zabezpečení povinné školní docházky dětí a výchovy mládeţe a třetí se soustředil na zařazení práceschopných muţů do pracovního procesu. Vyuţitou metodou pro dosaţení dílčích cílů se stal systematický rozptyl, který spočíval v přemístění Romů z míst jejich silné koncentrace do určených krajů v českých zemích (Nečas, 2002). V ţádné obci nemělo pobývat více neţ 5 % Romů (Říčan, 2000). Tato politika ovšem také ztroskotala a roku 1968 došlo ke zrušení Vládního výboru pro cikánské obyvatelstvo (Nečas, 2002). „V letech 1970-1989 se uplatnil ve státní politice vůči Romům program sbliţování romské menšiny s majoritní společností. Usnesení vlády ČSR č. 279/1970 Sb. ke Zprávě o stavu řešení otázek cikánského obyvatelstva opustilo předcházející koncepci násilné asimilace. Cílem příštích opatření, o která měla pečovat Komise vlády ČSR pro otázky cikánského obyvatelstva, se stala společenská integrace Romů, označených poprvé jako zvláštní etnická skupina“ (Nečas, 2002, s. 103). Na toto navázala roku 1972 koncepce společensko-kulturní integrace Romů, která byla schválena vládou ČSSR (Nečas, 2002).

21

2.6 Historie po roce 1989 Dlouho očekávaný pád totalitního reţimu v listopadu 1989 spolu s sebou přinesl individuální svobodu jakoţto nejvyšší hodnotu, která stála nad trhem, morálkou i právem. Této svobody a nabízených moţností vyuţili především silní a podnikaví jedinci, jejichţ hnací silou byla touha po moci a úspěchu. Tato radikální změna reţimu ovšem znamenala také oslabení smyslu pro řád, mezery v zákonech a nevelký respekt k nim. Pro Romy tato událost značila velký posun kupředu. Mezi pozitivní přínosy pařila moţnost uţívat svůj jazyk, pěstovat si svou národní kulturu a zakládat romské organizace pro prosazování zájmů a rozvoj mezinárodních kontaktů. V literatuře vstoupila do popředí romská tvorba, která byla prezentována na četných kulturních a společenských akcích, publikoval se romský tisk a romská televizní a rozhlasová vysílání (Říčan, 2000). Vydáván byl například romský politický týdeník Romano kurko, který obsahoval řadu aktualit a zajímavostí (Nečas, 2002). Podpora státu byla velká a projevila se i v oblasti vzdělávání. Romský jazyk a literatura přicházel do popředí prostřednictvím nově otevřených oborů na vysokých školách (Říčan, 2000). Zvaţovalo se také zřízení dvou romských kulturních institucí, kterými mělo být divadlo a muzeum. Zatímco ke vzniku romského divadla nedošlo, tak roku 1991, na základě podpory Společnosti přátel a odborníků romského muzea, Muzeum romské kultury v Brně zřízeno bylo. Mimo jiné organizace se roku 1993 v České republice zaregistrovaly 3 romské politické strany. Hlavním úkolem nově vzniklých romských občanských sdruţení byla realizace kulturních a výchovných prací mezi Romy. Mezi tyto se řadila například Matice romská – romské křesťanské sdruţení a Kulturní svaz občanů romské národnosti (Nečas, 2002). „Brzy se ovšem ukázalo, ţe Romové zatím nedokáţou nových moţností dostatečně vyuţít. Jejich situace se ve svém celku nezlepšila, došlo naopak k markantnímu zhoršení. Rozběhly se dokonce procesy, které toto zhoršení ještě dále stupňují. Jestliţe vláda premiéra Klause v roce 1997 prohlásila, ţe „romský problém“ nelze vyřešit za deset či dvacet let, opomněla velmi reálnou moţnost, ţe tento problém nejen nebude za deset let vyřešen, ale ţe se ještě vyhrotí“ (Říčan, 2000, s. 31,32). Nečas (2002) poukazuje na obtíţe ve vzdělávání romských dětí a mládeţe. Jednou z moţných komplikací se stává vyučovací jazyk, na který romské děti nebývají zpravidla připravené z důvodu uţívání romštiny nebo etnolektu češtiny v komunikaci

22

s rodinou a přáteli. Další z moţných bariér je podceňování úlohy vzdělávání ze strany rodičů a nízká motivace k němu. Protoţe veškeré tyto specificky etnické a kulturní odlišnosti nebývají zahrnuty do testů školní zralosti, pak velká část romských dětí bývá přeřazena do zvláštních škol. K jejich přemístění mnohdy postačí pouze velké rozdíly mezi školními výsledky ve srovnání s neromskými dětmi. Po ukončení základní nebo zvláštní školy pak část Romů nastupuje do učebních oborů a větší část „na podporu“. Těch, kteří začnou studovat střední nebo vysokou školu je mizivé procento. Na tyto skutečnosti upozornily i výzkumy prováděné v souvislosti se sčítáním lidu v roce 1991. Říčan (2000) zmiňuje část výrazných změn v oblasti trhu práce, které některé Romy doslova odsoudily k ţivotu „na podpoře“. Za vlády komunistické strany museli pracovat všichni, aby nebyli trestáni za příţivnictví a při ztrátě zaměstnání jim bylo okamţitě úřady zajištěno zaměstnání nové. Po listopadu 1989 platilo pravidlo, ţe kdo si chtěl své zaměstnání udrţet, často musel vykazovat ve své činnosti více snahy a píle (Říčan, 2000). Nejistá pracovní morálka se tedy stala jednou z příčin rostoucí nezaměstnanosti Romů. Tu však negativně ovlivňuje také nízká kvalifikace, která je podmíněna úrovní dosaţeného vzdělání, sníţená poptávka po neodborné pracovní síle, konkurence zahraničních dělníků (např. ze Slovenska a Ukrajiny) a neochota zaměstnavatelů přijímat Romy do pracovního poměru (Nečas, 2002). „Otevření hranic“ po roce 1989 nabízí nové druhy přivýdělku, a to formou nelegálních zahraničních obchodů, které se stávají častým finančním příjmem některých Romů. Tyto protizákonné aktivity jsou z velké části výsledkem činnosti nově vzniklých zahraničních mafií (Říčan, 2000). Ekonomická situace romského obyvatelstva se promítá také do oblastí bydlení. Mnoho Romů se stává dlouhodobými neplatiči nájemného a na druhou stranu o své přidělené byty neumí často pečovat a za velmi krátkou dobu dochází k jejich devastaci. Tento

jejich

ţivotní

styl

pak

vede

k nepřátelským

sousedským

vztahům

a k nepřátelství s majoritní společností obecně. Neromské obyvatelstvo přenáší své negativní zkušenosti s jednotlivci ze svého okolí na celou romskou komunitu a tím se prohlubují předsudky a stereotypy vůči této menšině. Díky marginalizaci Romů dále dochází k narůstání rasistických a xenofobních tendencí a vyvrcholením pak bývají rasisticky podbarvené interetnické konflikty, které jsou nám často prezentovány prostřednictvím médií (Nečas, 2002). Říčan (2000) zmiňuje skutečnost, ţe média se přizpůsobují poptávce majoritního obyvatelstva natolik, ţe v oblasti interetnických 23

vztahů bývají uveřejňovány především události, které poukazují na horší stránky ţivota Romů a výsledkem jsou negativní představy v očích veřejnosti o celé této menšině. Toto vše pak můţe být ještě dále podpořeno reálnou zkušeností s romskou kriminalitou. „Podle

sociologického výzkumu

z r.

1995

měla

většina

neromského

obyvatelstva při náhodném setkání s Romy negativní pocity. Dotazovaní se k nim nejčastěji chovali lhostejně, značná část byla v blízkosti Romů nejistá, nebo z nich měla otevřené obavy a nezanedbatelný podíl k nim projevoval nechuť a odpor. Nejméně snášeli respondenti romskou kriminalitu a zneuţívání sociálních dávek, zároveň však projevovali intoleranci k etnickým odlišnostem Romů“ (Nečas, 2002, s. 115). Od roku 1990 se velká část Romů snaţí dostat do západních zemí s vyhlídkou lepších podmínek pro ţivot (Sekyt in Šišková, ed., 2001). Jejich hromadný odchod nastal roku 1997. Vlnu ţadatelů o azyl spustil televizní pořad o Romech ţijících v Kanadě a ve Velké Británii s názvem „Cikáni jdou do nebe“ (Nečas, 2002). „Od počátku roku do 30. září 1997 poţádalo o status uprchlíka v Kanadě 1050 českých Romů a jejich další proud se zastavil teprve tehdy, kdyţ kanadská vláda obnovila pro české občany vízovou povinnost. Exodus změnil pak svůj směr do Velké Británie, do jejíhoţ přístavního města Doveru přibylo kolem 120 českých Romů a na 40 jich zůstalo ve francouzském přístavu Calais, kdyţ jim britské imigrační úřady znemoţnily vstup na domácí půdu“ (Nečas, 2002, s. 120). Opatření těchto cílových zemí měla slouţit jako důrazné upozornění, ţe problémy v oblasti vzájemného souţití romského a neromského obyvatelstva a celé této situace jako celku, by neměly být přesouvány, ale neprodleně řešeny vládou České republiky. Ta poté Romy napomenula a následně slíbila změny. I přes provedení některých opatření stále část romské menšiny zvaţuje emigraci (Nečas, 2002). Shulamith Shahar (in Stauber, Vago, 2007) podotýká, ţe takováto situace se netýká pouze České republiky a zatímco část romské minority jiţ kvůli zlepšení své sociální situace emigrovala z východní Evropy na západ, tak je stále řada romských rodin, které si přejí totéţ, ale nemohou toto z rozličných důvodů uskutečnit.

24

3. Romská minorita a její odlišnosti V té to kapitole se zaměřuji na typické znaky a rysy romské minority jako celku, a to hned z několika pohledů. Pochopit odlišnosti příslušníků této menšiny není snadné a je nezbytné na ně nahlíţet prostřednictvím více skutečností. Samotný fakt, ţe strastiplná historie Romů vytvořila úrodnou půdu pro upevnění některých neadaptabilních návyků v jejich chování a jednání, které se skrze několik generací přenesly aţ do současných příslušníků této minority, nelze popřít. V pozadí současných konfliktů Romů s majoritou však nestojí jen jejich dějinná zkušenost. Je třeba nahlédnout také na zvláštnosti romské psychiky, zohlednit také rodinné prostředí a v neposlední řadě věnovat prostor pro romskou kulturu, tradice a zvyklosti.

3.1 Rodina Romů a vztahy mezi příbuznými 3.1.1 Tradiční romská rodina Pokud si pod slovem rodina představí velká část majoritní společnosti rodinu nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, pak Romové tento pojem chápou odlišným způsobem. Tradiční romská rodina je velmi široká, mnohdy zahrnuje i několik nukleárních rodin, čítajících alespoň 3 generace jejich členů. Rodinná soudrţnost je jednou z hlavních charakteristik romské minority, avšak i ta prošla v průběhu doby mnoha změnami. Ona soudrţnost byla velice silná v minulosti, kdy ţila řada těchto rodin pospolu v osadách a společně se také vydávali na cesty a kočovali. V současné době, kdy tato minorita jiţ neţije tradičním způsobem ţivota, došlo k řadě změn. Základní jednotkou tradiční romské rodiny je fajta (rod), jejíţ příbuzenské vztahy jsou velmi obtíţně ohraničené a z těchto důvodů je pro společnost velmi nepřehledná. Soudrţnost fajty i nukleární rodiny byla u Romů mnohem vyšší neţ u majoritní společnosti. Ona soudrţnost plynula z toho, ţe kočující společnost mohla přeţít jen pod podmínkou, ţe si její členové byli schopni za všech okolností maximálně pomáhat a podporovat se. V takovýchto rodinách spolu běţně ţily tři aţ čtyři generace (Matoušek, 2003). „Na rozdíl od Čechů, kteří za svou rodinu povaţují prakticky pouze své nejbliţší příbuzné, do romské rodiny patří všichni příbuzní, s nimiţ ţili Romové obvykle pohromadě v jedné osadě či čtvrti a kromě pokrevního příbuzenství je pojily i rodinné tradice a vzájemná solidarita“ (Hučín, 2004, s. 12).

25

„Za poslední generace romská rodina zeslábla. Především jí nesvědčí vytrţení z tradiční velkorodiny a ze soudrţné obce, která často výborně fungovala i v nuzné osadě. Pohromou pro ni byla dobře míněná snaha sociálních pracovníků, kteří vidouce hladové, špinavé a otrhané dítě v osadě, usoudili, ţe musí být odebráno rodičům“ (Říčan, 1998, s. 45). V tomto ohledu vidím jakési dilema. Zda nezpůsobila a mnohdy ještě nyní nezpůsobí právě ona odejmutí dětí z původní rodiny, ke kterým docházelo a ke kterým stále dochází, mnohdy více škody neţ uţitku. Je samozřejmé, ţe pro takováto váţná rozhodnutí je vţdy velmi podstatný důvod. Můţe jím být například zanedbávání dětí, jejich týrání, zneuţívání a jiné. Tyto důvody bývají výsledkem mnoha šetření, jeţ provádí řada profesionálů, převáţně sociálních pracovnic a pracovníků. Ze zkušenosti získané prostřednictvím výkonu funkce terénní sociální pracovnice pro sociálně slabé rodiny vím, ţe ovšem někteří z těch profesionálů, jeţ se k odejmutí či neodejmutí dítěte vyjadřují, mnohdy onu romskou rodinu neznají natolik, aby mohli objektivně hodnotit to, zda je rodina způsobilá či nezpůsobilá vychovávat děti. V praxi jsem se setkala s několika romskými rodinami, které takto o děti přišly, ačkoliv po bliţším seznámení se s rodinou jsem došla k závěru, ţe toto rodinné prostředí pro odebrané děti nebylo natolik závadové, aby musela být nařízena ústavní péče. Ono bliţší seznámení se s romskou rodinou zahrnovalo terénní sociální práci s danými osobami cca 1 – 2 krát týdně v rozmezí asi jednoho roku. Dle Říčana (1998) pak tato chybná rozhodnutí bezesporu vedou k absenci některých hodnot, neschopnosti navazovat trvalé vztahy, nedůvěře v orgány státní správy a mnoha dalšímu. V tradičních romských rodinách bývalo pravidlem, ţe pokud se jeden z jejích členů ocitl v nebezpečí nebo v nějaké tísni, vţdy se mohl spolehnout na své příbuzné a nikdy nezůstal opuštěn. I toto jiţ v dnešní době není vţdy pravdou, jelikoţ vztahy mezi členy romských rodin slábnou a často sami Romové říkají, ţe nebýt pohřbů, svateb a jiných oslav, pak by se jejich širší rodiny snad ani nesešly. Tradiční romská rodina měla patriarchální ráz a tento si také udrţuje aţ doposud. Zatímco úkolem romského muţe bylo obstarávat peníze a odevzdávat je ţeně, romská ţena zase zajišťovala stravu pro celou rodinu, starala se o děti a o domácnost. V těchto rodinách se také udrţovaly tradiční mravy, které zakazovaly, aby romské děti mluvily vulgárně v přítomnosti dospělých osob. Dospělí Romové se zase neobnaţovali a nechodili ve spodním prádle před svými dětmi a zcela vyloučeno bylo, aby byly děti svědky pohlavního styku rodičů.

26

Tradiční romská rodina prošla tedy řadou změn, jeţ se podepsaly na její současné podobě. Nyní lze v romských rodinách zaznamenat nejen násilí páchané na dětech, ale také jejich těţké zanedbávání v důsledku alkoholu a závislostí, incest a jiné (Říčan, 1998). 3.1.2 Současná romská rodina a její specifika V této podkapitole se blíţe věnuji specifickým rysům romské rodiny, které tuto odlišují od majoritních rodin. Jednotlivé charakteristiky vycházejí částečně z tradiční romské rodiny, ačkoliv se některé z nich projevují v současných romských rodinách jen zřídka nebo v proměněné podobě. I přesto je však velice důleţité je uvést, protoţe slouţí jako zdroj informací o odlišnostech této minority, z nichţ mohou vycházet stereotypy a předsudky současné majoritní společnosti vůči Romům. „Rodina je těţko postradatelnou institucí i pro dospělého člověka. Mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského ţivota. O ně dospělý člověk opírá pocit vlastní hodnoty, pocit smysluplnosti své existence, na nich závisí jeho psychická pohoda i zdraví. Dobrá rodina dává kaţdému, kdo do ní patří, pocit bezpečného zázemí“ (Matoušek, 2003, s. 10). Stejně tak i pro Romy rodina doposud znamená téměř vše, ačkoliv se v průběhu doby vlivem přejímání konzumních hodnot začíná rozkládat. Na rodině byli Romové v minulosti zcela závislí a velká část z nich jich je i nyní, a to nejen proto, ţe rodina plní ochrannou funkci. Identifikace Romů se svou rodinou má však jistá negativa. Jedním z nich je to, ţe tato orientace na kolektivního ducha rodiny vede ke ztrátě osobní zodpovědnosti a ke sníţené schopnosti samostatně určovat svůj ţivot a samostatně se rozhodovat (Hučín, 2004). Hájková (in Šišková, ed., 2001) poukazuje na dva základní faktory, jeţ determinují postavení členů romské rodiny. Mezi tyto patří pohlaví a věk. Muţi zaujímají v romské rodině vyšší postavení neţ ţeny a ona váţnost muţů i ţen stoupá s jejich věkem. Do postavení romských ţen se promítá počet dětí, více dětí znamená větší úctu ţeny. Toto tvrzení podporuje také Říčan (1998), dle něhoţ jsou romské ţeny ceněny podle své plodnosti, přičemţ obzvláště vítané je narození synů. Romské rodiny byli a jsou dodnes velmi početné a umělá ukončení těhotenství se u romských ţen objevují jen zřídka. Jak popisuje Matoušek (2003), romské ţeny rodí potomstvo hned, jakmile pohlavně dozrají a je tomu nezřídka před patnáctým rokem ţivota romské dívky. Díky tomuto se mnohdy dostávají do rozporu se současnou legislativou, která toto zakazuje. Pro ţenu je nejvíce ostudné a zahanbující, pokud má malý počet 27

dětí a nejhorším případem je neplodnost a bezdětnost. O tom, kolik bude mít ţena dětí rozhoduje vţdy romský muţ a ten také očekává od své partnerky co největší a co nedřívější plodnost. Pokud je romská ţena neplodná, hrozí jí riziko, ţe bude svým muţem zapuzena a zahanbení padne na celou její rodinu a příbuzné. I z takovýchto důvodů je pro většinu romských ţen v dnešní době nepřijatelné uţívání antikoncepce. Hájková (in Šišková, ed., 2001) poukazuje na skutečnost, ţe romský model vztahů v rodině je podobný indickému, ačkoliv ten podléhá ještě mnohem přísnějším kritériím. 3.1.3 Postavení jednotlivých členů romské rodiny Stejně jako v nukleární rodině, tak i v širší romské rodině se na nejvyšším místě v ţebříčku ocitá nejstarší muţ. Role muţů v romské rodině zahrnuje mimo jiné také zajišťování ekonomického zázemí celé rodiny. V minulosti romští muţi nezřídka projevovali lásku ke své ţeně tím, ţe ji občas udeřili. Vlivem postupného rozpadu tradičních forem sociálních vztahů dnes jiţ ono bití nebývá tolerováno a naopak je označováno jako hanebné. Ve výchově dětí se otec angaţuje pouze při výchově synů, ve výchově dcer otec nepůsobí, pokud to není nezbytně nutné. Jedná se například o situace, kdy ţena výchovu dívek nezvládá (Hájková in Šišková, ed., 2001). Jak jiţ bylo zmíněno dříve, postavení romské ţeny se odvíjí od jejího věku a počtu dětí. V případě, ţe je ţena neplodná, je právem muţe takovouto ţenu opustit (Říčan, 1998). Hájková (in Šišková, ed., 2001) však poukazuje na skutečnost, ţe ţena stojí vţdy v pozadí za romskými muţi. Ţenská role v sobě zahrnuje starost o domácnost, zajištění stravy a čistoty, výchovu dětí a v neposlední řadě hospodaření s penězi, které přináší a odevzdávají muţi. Vazba mezi matkou a dětmi je velice silná a emocionálně zbarvená. Matka pro děti představuje jakousi jedinou jistotu a symbolizuje bezpečí. Vztah dětí k otci je jiný, ačkoliv také velice silný. Tento rozdíl vymezuje Hájková (in Šišková, ed. 2001, s. 139) takto: „Zemře-li otec, pláče duše, zamře-li matka, pláče srdce.“ Děti mají v romských rodinách neopomenutelné místo, které jim determinuje také výchovný styl rodičů, jemuţ se budu blíţe věnovat v následující kapitole. Významnou pozici zastávají v romských rodinách nejstarší synové a nejstarší dcery. Je-li v romské rodině více synů neţ dcer, je to navenek pro romskou komunitu známkou vysoké prestiţe této rodiny. Nejstarší syn je pro ostatní příbuzenstvo nejvyšší autoritou a stojí v ţebříčku hned za otcem. Má právo zastupovat rodiče v jejich nepřítomnosti 28

a povinnost zabezpečit rodinu v případě absence otce. K výše zmíněnému se váţe také právo trestat, udělovat příkazy a zákazy platné pro zbylé členy rodiny. Oproti tomu nejstarší dcera je „pravou rukou“ své matky, a to z hlediska přejímání jejich povinností v péči o domácnost, o sourozence a tak dále. Ojedinělý vztah má nejstarší dcera se svým nejstarším bratrem, a to i v situaci, kdy je bratr věkově mladší. Musí jej za kaţdou cenu respektovat, starat se o něj a on se jí revanţuje nakupováním dárků a pozorností. Zajímavé postaví v Romské rodině mají také senioři, tito jsou ostatními příbuznými uctíváni a péče o ně je pro rodinu úplnou samozřejmostí. Úctu ke stáří a hlavně ke svým rodičům vidíme u romské minority také v tom, ţe romských seniorů je v domovech důchodců či v pobytových zařízeních tohoto rázu opravdu minimum (Hájková in Šišková, ed., 2001). Tento fakt mohu doloţit vlastní zkušeností ze svého nového zaměstnání. Jakoţto manaţerka provozu pobytového zařízení pro seniory v Hradci nad Moravicí jsem se nesetkala s jediným romským dědečkem či babičkou, kteří by vyuţívali takovýchto sluţeb. Asi nejsloţitější postavení má v romských rodinách snacha, která zaujímá nejniţší pozici v hierarchii nové rodiny. Po sňatku je nezbytně nutné, aby snacha absolvovala jakési „zkušební“ období v nové rodině, a to pod dozorem tchýně, která bývá v jednání s novou příbuznou velice rázná a mnohdy aţ zlá. V takovémto období se snacha zaučuje zvyklostem a rituálům nové rodiny a její učňovské dny končí, jakmile se stane nejen dobrou matkou, ale také hospodyní a dobrou manţelkou. (Hájková in Šišková, ed., 2001). 3.1.4 Výchova romských dětí Výchova romských dětí je zcela specifická a odlišná od výchovy, jeţ převáţně uplatňuje majoritní společnost. S odlišnými rysy romské výchovy jsem se seznámila v průběhu výkonu svého minulého zaměstnání jako terénní sociální pracovnice. Byla jsem svědkem jakéhosi výchovného působení respektive spíše výchovného nepůsobení romských rodičů na své potomstvo. Romské děti v rodinách nemají téměř ţádné povinnosti, mimo péči o své sourozence a je jim téměř vše dovoleno. Učí se pozorováním svého okolí, nají se kdyţ mají hlad, vzbudí se a jdou spát kdy se jim zachce, a to vše proto, ţe romské matky nekriticky milují a rozmazlují své děti. Důvodem je jejich častá psychická nezralost. Dle výzkumů 6 procent romských matek porodí své první dítě před 16. rokem svého ţivota a dalších 19 procent v 16. roce. I toto je jedním z důvodů, proč se řada romských 29

dětí dnes ocitá v dětských domovech. Nezřídka se u romských dětí objevuje mentální i fyzická retardace, a to díky absenci kvalitativních i kvantitativních sloţek potravy, slabé hygieně, špatným bytovým podmínkám atd. Romské děti umístěné v dětských domovech pak často trpí deprivací a postiţením v oblasti řeči a tedy více jak jiné děti pak potřebují náhradní rodinu. Problémem však zůstává relativně nelehké umísťování romských dětí do náhradních rodin a časté varující zkušenosti s touto problematikou (Hučín, 2004).

3.2 Hodnotový systém Romů Mezi hlavní Romské hodnoty patří: ţivot, romští předkové, děti, Romství, peníze, přítomnost a tyto se nejvíce promítají do postojů, myšlení a jednání současných Romů. Ţivot stojí v hierarchii hodnot na nejvyšším místě a vše co jej sebevíc ohroţuje vede ke strachu a negativnímu vnímání. Ţivotní cestu Roma však determinuje nejen jeho minulost, kterou vidí ve svých předcích, ale také jeho budoucnost, která vzniká prostřednictvím zdravého potomstva. Samotné sociální postavení kaţdého Roma je částečně odvozeno z toho, co před ním v minulosti vybudovali jeho předchůdci. Míra sebedůvěry Romů závisí tedy i na tomto faktoru. I z těchto důvodů bývají v romských rodinách starší členové a romští senioři uctíváni. Oproti tomu romské děti jsou pokračovateli rodu a proto stojí v hodnotovém ţebříčku také v popředí (Sekyt in Šišková, ed., 2001). Samotná láska k dětem byla a je pro Romy příslovečná a je v ní přítomna výrazně pudová sloţka, zatímco sebekázeň a obětavost jsou méně výrazné. Také z těchto důvodů mají romské děti ve výchově jakousi volnost a více ústupků neţ je běţné ve výchově dětí z majoritní společnosti (Hučín, 2004). Sekyt (in Šišková, ed., 2001) zahrnuje do Romství, jakoţto hodnoty, nejen charakteristický vzhled a barvu pleti Romů, ale také jejich specifický jazyk, znalost romských zvyklostí a tradic a v neposlední řadě slušné chování. Běţně je zde řazena také úcta ke starším, pohostinnost, zdvořilost a solidarita. Jelikoţ bez peněz se nelze dostatečně starat o své starší rodinné příslušníky, rozmazlovat děti a hlavně zachovat si ţivot alespoň na společensky běţné a akceptovatelné úrovni, jsou finanční prostředky docela vysokou hodnotou. Většina problémů současných Romů, s kterými jsem se v rámci svého minulého zaměstnání

30

setkala, se víceméně přímo či nepřímo týkala nedostatečného finančního zázemí romských rodin. Budoucnost má v očích Romů nevelkou hodnotu. Tato minorita se spíše orientuje na přítomnost, popřípadě na minulost. Zatímco budoucnost má nejistý ráz, tak minulost i přítomnost představuje jakousi jistotu, a tudíţ nevyvolává v Romech obavy z moţných rizik, jako je tomu u vnímání budoucnosti. Pro Roma není tedy důleţité co bude, nebo jestli bude mít za pár let všeho dostatek, ale naopak to, ţe vše má nyní a můţu si to patřičně uţít (Sekyt in Šišková, ed., 2001).

3.3 Tradice, zvyky a rituály Romů Stejně tak jako má kaţdý národ či etnikum charakteristiky, jeţ jej oddělují od ostatních i Romové mají své specifické odlišnosti, mezi něţ patří také ty, které se předávají z generace na generaci. Mezi takovéto patří například tradice, zvyky a rituály, které čerpají z dávných obyčejů a zvyklostí, avšak řada z nich, se v mnohdy částečně obměněné podobě, zachovala aţ dodnes. Některé z nich se zakládají na pravdě, jiné vycházejí z legend a pověr. Romové mají s indickými kulturami spojenou tradici, jeţ se váţe k jídlu. Některá jídla byla touto minoritou povaţována za nečistá. Nejen maso určitých zvířat bylo povaţováno za nečisté, ale také ty pokrmy, jeţ upadly na podlahu nebo byly opětovně tepelně zpracovávány, popřípadě do nichţ upadl vlas (Sekyt in Šišková, ed., 2001). U Romů, s nimiţ jsem při výkonu funkce terénní sociální pracovnice spolupracovala, jsem se jiţ s pozůstatky této tradice nesetkala. Co je ovšem běţné a můţeme si toho povšimnout i v současnosti, je specifičnost romského odívání. Sekyt (in Šišková, ed., 2001) poukazuje na skutečnost, ţe zatímco mladí Romové a Romky se snaţí oblékat dle nejnovějších módních trendů a výstřelků, tak starší romské ţeny upřednostňují spíše výrazné pestré oblečení a masivními doplňky a šperky. Oproti tomu romští muţi preferují společenské obleky v tmavších odstínech, nebo koţená saka. Příslušníci romské minority nemají své vlastní romské svátky, které by oslavovali, ale je jim věnováno alespoň jedno datum v kalendářním roce. Tímto je Mezinárodní den Romů, který byl stanoven na 8. dubna. Matoušek (2003) v souvislosti se svátky zdůrazňuje náboţenství a víru, kterou tato menšina upřednostňuje. Příslušníci romské minority z velké části přijímají křesťanskou víru, nebo je jejich náboţenství animistické. V rámci této víry zastává část z nich zcela specifický postoj k navštěvování 31

kostelů a kaplí, vyuţívání sluţeb církevních hodnostářů atd. Romové toto ve své víře nepovaţují za nezbytně nutné. V minulosti, ale i nyní, se stále ještě u některých romských rodin vyuţívá magických praktik a rituálů, aby bylo dosaţeno ţádoucího cíle nebo odvráceno neštěstí. Cílem můţe být jak získání muţovi lásky, tak třeba i léčitelství s nádechem magie a přírodních sil. „Etnografové sbírají relikty nejrůznějších pověr léčebných a ochranných (vázat novorozeněti na zápěstí červenou stuţku proti uhranutí atd.). Silný býval strach z duchů zemřelých. Zbytky jídla je například nutno vyhodit, protoţe je očichávají duchové mrtvých, a do toho, kdo by je jedl, vejdou mrtvolné zárodky. Věřilo se však i v převtělování duší“ (Říčan, 1998, s. 54). Matoušek (2003) zdůrazňuje fakt, ţe víra v posmrtný ţivot a hlavně v návrat zemřelých mezi ţivé byla u Romů velmi silná. S tímto tvrzením souvisela romská tradice, jeţ zahrnovala hlídkování u lůţka zemřelého aţ do doby jeho pohřbu. Romové věřili, ţe se takto uchrání od nepříjemností, jeţ by jim mohl neboţtík v budoucnu způsobovat. Hájková (in Šišková, ed., 2001) poukazuje na skutečnost, ţe řada konkrétních romských tradic se váţe k takovým významným událostem v ţivotě člověka, jako je například narození dítěte, zasnoubení, svatba, úmrtí a jiné. Stejně tak jako se proměňoval v průběhu času romský jazyk, tak také romské tradice byly částečně determinovány v závislosti na území, kterým Romové právě procházeli. Mezi ta nejvýznamnější období v ţivotě Romů patří doba očekávání potomka, respektive těhotenství a následné narození dítěte. Romské rodiny dbaly na zdravý vývoj potomka, a to obzvláště v prenatálním období, kdy se těhotná ţena ocitla mezi řadou zákazů, příkazů a opatření, jeţ měla zajistit zdraví matky, řádný vývoj plodu a v neposlední řadě předejít porodním komplikacím. Tyto zvyklosti se týkaly nejen stravování těhotné, ale také jejího odívání. Pokud by například romská matka nosila v průběhu těhotenství náhrdelníky či pásky, děťátku by hrozilo omotání krku pupeční šňůrou. Příliš kyselé potravy by dalo za vznik zloby v dítěti, které by také v případě nadměrné konzumace mléčných výrobků mohlo často stonat. Oproti tomu vyvolání potratu v případě nechtěného těhotenství se zase dopomohlo častým zdviháním těţkých břemen, koupáním v horké slané vodě či silným odvarem z bylin, který byl dva týdny zakopán pod zemí. Nešťastným dnem pro narození potomka byl dle romských zvyklostí pátek a pondělí nebo den úmrtí někoho blízkého. Jelikoţ podle pověr hrozí nově narozeným dětem, ţe budou zlou babicí vyměněny za zlé dítě, bylo nezbytné novorozeně v co nejkratším termínu od narození pokřtít a zabránit tak této pohromě. 32

Ochranné a preventivní účinky proti nemocem mělo také druhé romské jméno, které bylo dítěti přiděleno po pečlivém kolektivním uváţení celé romské rodiny. Další významnou událostí byla svatba v rodině, respektive manţelství (Hájková in Šišková, ed., 2001). „Manţelství často vytváří důleţité spojenectví mezi příbuzenskými skupinami. Pokud skupiny propojí manţelský svazek, zlepší se mezi nimi prostředky vzájemné komunikace a budou mít větší motivaci zmírnit konflikty. Není překvapující, ţe v minulosti některé sňatky vyjednávali rodiče a příbuzní, coţ se však dnes děje zřídka“ (Budilová, Jakoubek, 2007, s. 78). Hučín (2004) také upozorňuje na skutečnost, ţe je u Romů poměrně časté manţelství mezi příbuznými, jakoţto jeden z projevů neobvyklé míry endogamie. Jelikoţ u této minority bývalo a občas ještě i je 30 procent manţelství příbuzenských, vede tato skutečnost k vzniku řady různých patologií u příslušníků romské menšiny. Ovšem k samotnému manţelství je vázána řada různých magických praktik. Dle Matouška (2003) si romská ţena v minulosti udrţovala lásku svého muţe tím, ţe mu do jídla přimíchávala odřezky své kůţe. Lásku, věrnost a spokojenost do ţivota manţelů měla vnést podle Hájkové (in Šišková, ed., 2001) ţenichem vykouřená cigareta, která byla naplněná tabákem a ochlupením z podpaţdí nevěsty. Svatební obřady bývaly většinou velkolepé a významnou roli v nich zastával dědeček, který při obřadu ţádal rodiče o nevěstu a ţenicha, naléval při obřadu alkoholické nápoje a rozdával svatební koláčky. Důvodem k rozpadu manţelského svazku byla nejen bezdětnost, ale také nevěra spáchána ţenou. Prokázaná nevěra byla trestána fyzickým násilím, ostříháním vlasů a vyhnáním. Pohřby a smuteční hostiny Romů byly také plné magické symboliky a praktik, z nichţ se některé dochovaly aţ doposud. Romové věřili a dodnes věří v duchy mrtvých a svým jednáním se snaţí o udrţení si dobrého vztahu se zemřelým. Aby se neboţtíkům snadněji odcházelo, byly jim odebrány peřiny a polštáře, ţenám se rozpouštěly vlasy a sundávaly ozdoby. Stejně tak i oči zemřelého jsou z preventivních důvodů zatlačovány mincemi dovnitř, aby si s sebou na onen svět neodvedl někoho z pozůstalých příbuzných. Na smuteční hostině měl neboţtík vţdy čestné místo spolu s přichystaným občerstvením a sklenicí tvrdého alkoholu, jelikoţ Romové věřili, ţe se jeho duše vrátí. S tradicemi, které se váţou k těmto významným událostem v ţivotě lidí, jsem se u současných Romů setkala jen zřídka, ale mnozí z nich si tyto a jiné pamatují z vyprávění svých předků.

33

3.4 Romský jazyk a jeho specifika Romština

na

rozdíl

od

evropských

jazyků

vyuţívá

velké

mnoţství

mnohoznačných slov a řadu citoslovcí. V tomto ohledu se velice podobá indickým jazykům, coţ není aţ tak překvapivé, zohlední-li se místo, odkud Romové do Evropy přišli. Romské texty vycházející z rozhovorů v tomto jazyce nezřídka vyţadují komentář, aby bylo zřejmé, o co v nich ve skutečnosti jde. Významy jednotlivých vět bývají mnohdy pochopitelné a jasné aţ z kontextu intonace hlasu, mimiky, doprovodných gest, pantomimiky, a to vše spojeno s notnou dávkou empatie a telepatie. Ať uţ Romové komunikují romštinou nebo etnolektem češtiny, potýkají se s řadou obtíţí v porozumění jednotlivým sdělením. Toto je patrné například u romských dětí, kterým jazyková bariéra mnohdy brání v dosahování lepších školních výsledků (Sekyt in Šišková, ed., 1998). S tímto jsem se osobně setkala ve svém minulém zaměstnání. Velká část romských dětí, které jsem doposud poznala, se potýkala s problémy v českém a anglickém jazyce, ačkoliv v jiných předmětech byli průměrní, v těchto předmětech se ocitali hluboko pod hranicí průměru. Nejednou byla špatná známka na vysvědčení z českého jazyka důvodem opakovat ročník. Mnohokrát byli dokonce zařazeni do speciální třídy pro ţáky s dyslexií. Kdyţ jsem jednotlivé Romy doučovala český jazyk, po asi tak půlročním soustavném procvičování došlo u všech mých ţáků ke zlepšení v daném předmětu o alespoň 1 stupeň. Jakoukoli probíranou látku jsem musela vysvětlovat mnohdy i několikrát a často se k ní vracet i v následujících hodinách, ale hlavně je vysvětlovat na řadě příkladů. Říčan (1998) poukazuje na to, ţe Romové jsou přeborníky spíše na neverbální komunikaci, a proto tak často dochází k nepochopení se, při komunikaci Romů s majoritní společností, jelikoţ současná většinová společnost jiţ z velké části ztratila schopnost mimojazykové konverzace. Toto tvrzení podporuje také Sekyt (in Šišková, ed., 1998, s. 73): „Pokud učitel látku neproţívá, romské dítě, které přijímá jen třetinu informací z obsahu slov, mu nerozumí.“ Romové se střetávají s jazykovou bariérou také z jiného důvodu. Podle Gorniakové (in Šišková, ed., 2001) kdyţ člověk ovládá dobře nějaký jazyk, pak je jím schopen také myslet, zná jeho hlubší strukturu a smysl, a ne pouze jednotlivá slovíčka. Romové se ovšem potýkají s tím, ţe ačkoliv mluví česky, tak myslí romsky a v komunikaci mezi sebou vyuţívají více neverbálních prostředků, na které jsou mnohem více citlivější a vnímavější neţ většinová společnost. Toto ovšem dle Sekyta

34

(in Šišková, ed., 1998) vyvolává další komunikační obtíţe. Mezi tyto patří protiřečení si. Romové, kteří myslí romsky a do češtiny své myšlenky pouze překládají, se mnohdy ocitnou v pasti logiky českého jazyka a navenek mohou být povaţováni za lháře. Stejně tak mohou být nařčeni z lhaní, jelikoţ mají sníţenou schopnost rozlišovat realitu, fantazii, vzpomínky a sny. Romštinou jako takovou se zabývá od roku 1990 Mezinárodní romská jazyková komise, jejímţ cílem je vytvořit na základě romských dialektů jednotnou romštinu. O jednotné romštině je zmínka proto, ţe romština v různých lokalitách čerpá z jazyka toho národa, se kterým Romové ţijí (Říčan, 1998).

3.5 Zvláštnosti Romské psychiky Romové se odlišují od majoritní společnosti, a to jak tím, co je na povrchu a tedy na první pohled zjevné (barva pleti, vzhled atd.), ale také tím, co je skryto uvnitř řady z nich. Do zvláštností romské psychiky patří slabá vůle, která se projevuje tím, ţe Romové „neumějí chtít“. Často nejsou schopni dosáhnout vytouţeného cíle jen proto, ţe se překáţkám, které jim brání v jeho dosaţení raději vyhnou, neţ by měli vynaloţit úsilí, ačkoliv v záplavě emocí jsou v některých případech schopni i velkých jednorázových obětí. Dalším z odlišností je nespolehlivost Romů a projevy strachu. Strach jako takový je podmíněn mnohogenerační zkušeností i osobními záţitky. Romové se cítí v bezpečí pouze ve své vlastní skupině, ono pouhé ocitnutí se sám je důvodem ke strachu a obavám. Reakce, jeţ následují po proţívání emoce strachu jsou různé formy únikových jednání a agresí. Romové mají problém se samostatností a samostatným jednáním, rozhodují se převáţně společně a kdo jedná sám za sebe, bývá svým okolím povaţován za sobeckého a egocentrického. Ve své rodině Rom postrádá soukromí a touha po něm se přisuzuje pouze majoritní společnosti. Jakákoliv rozhodnutí jsou vţdy společná a vyjádřena celou rodinou Roma. Zde je nutné poukázat na další obtíţe, s nimiţ se setkávají romské děti ve škole, a které pramení právě ze zvláštností romské psychiky. Jakmile se chce ve škole po romském dítěti samostatnost a samostatné rozhodování, je romské dítě zmatené a ustrašené, protoţe za to, za co bylo v domácím prostředí chváleno, coţ je skupinové rozhodování a samostatnost, je kritizováno a trestáno. Ona romská nejistota a v určitém směru i plachost, plyne také ze zarytého

35

komplexu méněcennosti, který někteří z nich zakrývají vychloubáním se, lhaním, předváděním, strháváním pozorností a jinými projevy. Romové se odlišují také ve způsobu myšlení. Je pro ně typická slabá schopnost zobecňovat a abstraktně myslet, jelikoţ nemají příslušné pojmy. Ačkoliv je humor baví, velká část z nich nemá schopnost chápat ironii. Romové reagují velice spontánně a díky ţivému temperamentu, který je pro ně příznačný, se mnohdy projevují jako psychicky labilní. Ačkoliv se Romové jeví jako jednotní, čemuţ napomáhá také jejich zjevná soudrţnost, která ovšem se v průběhu doby proměnila, tak ve skutečnosti jsou celkem nejednotní. Často se v této minoritě objevují konflikty a rozepře, které končí například i pohrdáním. Z hlediska vnímání času je pro romskou minoritu charakteristická orientace na přítomnost, která je celkem vysokou hodnotou. Takovéto tvrzení dokládá také skutečnost, ţe dle zjištění ze statistických průzkumů Romové utrácejí v den výplaty 60 – 70 procent svého výdělku. Oproti tomu romské děti, které se ocitají v novém prostředí, často podléhají sklonu odcizit věci, které doma nemají. Důvodem je fakt, ţe se obávají, ţe je to jejich poslední šance jak věci získat. Také samotné vnímání času dle hodin dělá romské minoritě značné problémy. Čas pro ně není podstatný, proto se mnohdy stane, ţe se na schůzky ve sjednanou dobu vůbec nedostaví. Pravdou však zůstává, ţe Romové bývají ve své podstatě velmi dobrosrdeční a soucitní, a to nejen proto, ţe mají výborně vyvinutou schopnost empatie a nonverbální komunikace (Kolektiv autorů, 2001).

36

4. Romská minorita v osidlech sociální exkluze Chudoba je jednou z mnoha projevů sociálního vyloučení čili sociální exkluze. Existuje řada skupin, které lze povaţovat za ohroţené sociálním vyloučením a mezi takovéto patří: osamělí rodiče, mladí manţelé s dětmi, dlouhodobě nemocní a zdravotně postiţení, lidé v penzi, etnické a další menšinové skupiny (Navrátil in Navrátil a kol., 2003). „Sociální vyloučení pro jednotlivce, kteří k takové skupině náleţí, znamená, ţe mají omezené šance uspět ve světě, k jehoţ podstatným hodnotám úspěch paradoxně náleţí. Také v české společnosti lze v tomto kontextu hovořit o různých skupinách, ale Romové jsou jednoznačně skupinou, která je sociálním vyloučením postiţena velmi výrazně“ (Navrátil in Navrátil a kol., 2003, s. 15). Jelikoţ jsou Romové v České republice vyloučenou skupinou, jsou v tomto důsledku šance dostupné většině společnosti pro jednotlivé Romy, romské rodiny i celé komunity velice nízké. Sociální vyloučení lze také přirovnat k jakési sociální segregaci, v jejímţ důsledku mají určití jednotlivci, rodiny či komunity omezený přístup ke zdrojům, které jsou potřebné pro participaci na sociálním, ekonomickém i politickém ţivotě společnosti. Mezi hlavní projevy sociálního vyloučení patří nízká kvalifikace, obtíţe při uplatnění na trhu práce, nízké příjmy a chudoba, nízká kvalita bydlení, horší zdravotní stav a jiné (Navrátil in Navrátil a kol., 2003). S termínem sociálního vyloučení, ale také úzce souvisí termín sociální distance. Jedná se o určitý vztah dvou subjektů, má mnoho podob a dal by se charakterizovat nezájmem o kontakty, vědomou izolací, latentním pociťovaným nepřátelstvím, strachem z kontaktů a z mnohdy i neproţitých negativních zkušeností. Také samotná xenofobie můţe být zdrojem sociální distance. Zdrojem sociální distance mohou být mimo jiné také některé postoje Romů samotných, jejich projevující se neschopnost sebereflexe, nepochopení oboustrannosti vztahů majority a minority, zdůrazňování povinností státu bez schopnosti a snahy přispět účinně k řešení na vlastní straně, nekorektní nakládání s dotacemi na vlastní činnost atd. Zdrojem takovéto distance můţe být také skutečná averze pramenící z negativních zkušeností s druhou skupinou a jedná se o jakési neprokazatelné subjektivní postoje, jejichţ důsledky se mohou projevovat v ţivotě lidí a v práci subjektů i institucí. Ačkoliv sociální distance bezesporu můţe vést k sociálnímu vyloučení, nelze ji s tímto termínem zaměňovat. Faktem zůstává, ţe tato distance má oboustranný efekt, jelikoţ je zřejmá také ze strany Romů, kteří si často

37

udrţují odstup a mají k majoritě své nezanedbatelné výhrady. Sociální distanci však nelze zaměňovat ani s rasismem či diskriminací. Tyto pojmy včetně xenofobie jsou v dnešní době mnohdy zneuţívány ve prospěch Romů samotných, kteří si neuvědomují, ţe jejich zneuţití ještě více prohlubuje negativní postoje většinové společnosti vůči Romům jako sociální skupině. Sociální distance tedy neznamená paušální odmítnutí kohokoliv z jiné skupiny, nýbrţ pouze toho, kdo se odmítanými rysy ţivota odlišuje a nemusí ani dokonce vylučovat pozitivní aktivity vůči této skupině (Kepková, Víšek, 1999).

4.1 Nejčastější problémy Romů v ČR Tato kapitola je zaměřena na obtíţe a překáţky, s nimiţ se romská minorita v České republice potýká. Nejedná se o jejich plný výčet, nýbrţ pouze o nástin těch, které se objevují poměrně často a jsou autory povaţovány za důvody sociálního selhávání Romů v majoritní společnosti. Romská minorita v České republice je řazena do takové sociální skupiny, která se jeví jako sociálně vyloučená. Aby bylo moţné takováto tvrzení potvrdit, je nezbytně nutné toto určitým odborným způsobem zjistit. K onomu zjištění slouţí řada vytvořených indikátorů. Jedná se o indikátory pro určení lokalit ohroţených sociálním vyloučením a mezi tyto patří: větší počet přelidněných bytů, menší míra dobrovolných aktivit, horší zdravotní stav populace, niţší střední délka ţivota, nízké vzdělání obyvatel, vyšší podíl obyvatel bez bankovních účtů a vyšší podíl přečinů a trestných činů. Naproti tomu mezi indikátory sociálního vyloučení u rodin s dětmi patří: vyšší počet dětí v domácnosti bez práce, nízká porodní váha dětí, vyšší dětská úmrtnost, nízká účast na výuce ve škole, horší míra porodnosti u dívek v niţších věkových skupinách a vyšší počet dětí ve výchovných institucích (Navrátil in Navrátil a kol., 2003). Mezi často se objevující problémy, s nimiţ se Romové v České republice potýkají patří například: ztíţený přístup ke kvalitnímu bydlení, ztíţený přístup na trh práce, nízká vzdělanost, rizikové sociálně patologické jevy, nedostatečné sociální kompetence, zhoršené zdraví a další (GAC, 2006). Obdobně na tyto problémy nahlíţí také Šimíková a Vašečka a kol. (2004), kteří důvody onoho sociálního selhávání Romů řadí do 3 základních oblastí, které se tématicky týkají přístupu na trh práce, chudoby jako takové a oblasti bydlení. 38

4.1.1 Ztíţený přístup ke kvalitnímu bydlení Nekvalitní bydlení ve vyloučených lokalitách vyuţívají především sociálně slabé skupiny obyvatel, jeţ zde byly v minulosti násilně přestěhovávány a vytlačovány z oblastí, které byly pro ostatní obyvatele lukrativnější. S takovýchto vyloučených lokalit je pak velice obtíţné se dostat, ačkoliv to není úplně nemoţné. Toto platí také pro sociálně vyloučené lokality, kde je vysoký procentuální podíl Romů z celkového počtu tamních obyvatel. Takováto ubytování zpravidla vznikla jako nouzová forma bydlení, která nahrazovala to předešlé a zpravidla kvalitnější bydlení. Velká část těchto lokalit však vznikla jako důsledek postkomunistické transformace v průběhu 90. let 20. století. Samotný průběh této transformace ovlivnila řada faktorů. Mezi ty hlavní patří: zánik státního systému přidělování bytů, respektive převedením bytového fondu do vlastnictví obcí, restitucemi bytových domů, nekoncepční privatizací významné části bytového fondu, gentrifikací historických center měst (vytěsňováním sociálně slabých z oblastí, jejich následnou renovací a přeměnou na rezidence obyvatel vyšších příjmových vrstev a sídel firem) atd. (GAC, 2006). Podle Šimíkové, Vašečky a kol. (2004) je jedním z důvodů mimo výše uvedené také absence sociálního bydlení. Nemalým podílem se na současné situaci Romů podepsalo také přirozené sestěhovávání chudých romských rodin do lokalit s cenově dostupnějším bydlením, vytlačování romských rodin z lukrativních bytů a přidělování náhradního bydlení v lokalitách

s často

vysokým

podílem

romského

obyvatelstva

a

řízeným

sestěhováváním neplatičů nájmu a osob povaţovaných za nepřizpůsobivé do ubytoven a holobytů. Ačkoliv se bytové podmínky v různých lokalitách odlišují, tak faktem zůstává, ţe ve většině případů je bydlení ve všech těchto lokalitách kvalitativně horší, neţ jaký je běţný standard v České republice. Také přístup obcí k této problematice se v mnoha směrech odlišuje. Zatímco některé obce se s pomocí integračních nástrojů snaţí o zabránění dalšímu sociálnímu propadu obyvatel vyloučených lokalit, tak jiné přispívají k prohlubování sociálního vyloučení romských obyvatel nebo této situaci pouze nečinně přihlíţejí (GAC, 2006). Nezřídka se objevuje také diskriminace v oblasti bydlení. Tyto diskriminační tendence mění svou intenzitu působení v závislosti na tom, zda Rom či romská rodina ţádá o koupi nebo nájem (pronájem) bytu (Frištenská in Kolektiv autorů, 2000).

39

Romské rodiny vyuţívají bydlení ve vyloučených lokalitách zpravidla v důsledku přechodu těchto rodin z chráněného nájemního vztahu ke vztahu nechráněnému (GAC, 2006). „Nechráněné nájemní vztahy jsou definovány absencí smlouvy na byt nebo přistoupením na smlouvu na dobu určitou“ (Klíčová in Šimíková, Vašečka a kol., 2004, s. 121). K tomuto dochází v mnoha případech na základě porušení zákona jednou ze smluvních stran. Majitelé domů se mnohdy snaţí vypudit své romské nájemníky a snaţí se je přesvědčit, aby podepsali jednostranně nevýhodnou dohodu o dobrovolném ukončení nájmu. Často při tomto vyuţívají výhruţky, přísliby a zneuţívají malé právní povědomí a nedostatečnou informovanost svých nájemníků. Častá je však také ztráta bydlení v důsledku neplacení nájmu a sluţeb spojených s uţíváním bytu. Z romských rodin se stávají neplatiči z moha důvodů. Mezi ty hlavní patří: neschopnost zaplatit vysoké nedoplatky po ročním vyúčtování spotřeby vody a elektřiny, výskyt mimořádné finančně náročné události v rodině, výskyt závislostí a zadluţenost rodiny včetně exekucí, neuváţené a nešetrné hospodaření s rodinným majetkem atd. Typ ubytování v sociálně vyloučených romských lokalitách je charakteristický malometráţními byty niţších kategorií, které jsou nedostatečně vybaveny, ačkoliv jsou mnohdy pronajímány za paradoxně vysoké ceny, vyznačují se nevyhovujícími hygienickými podmínkami, které se odráţí na zhoršeném zdravotním stavu obyvatel takovéhoto ubytování a v neposlední řadě jsou tyto byty nejen ve špatném technickém stavu, ale jsou i nadměrně přeplněny. Bydlení v sociálně vyloučených romských lokalitách dále komplikuje ţivot svým obyvatelům díky špatné dopravní obsluţnosti, horší dostupnosti základní občanské vybavenosti (nedostatek obchodů, sluţeb a institucí v blízkosti a naopak vysoký počet zastaváren, hracích automatů atd.). Odstěhovat se z těchto lokalit je pro tamní obyvatele nadlidský výkon. Obzvláště těţké je to pro mladé rodiny, které mají nedostatek finančních prostředků a jsou stigmatizovány z hlediska svého původu a předešlého místa bydliště (GAC, 2006). 4.1.2 Ztíţený přístup na trh práce Zatímco do roku 1989 naprostá většina Romů musela pracovat a zaměstnání jim zajišťoval stát, který nezaměstnanost hodnotil jako trestný čin příţivnictví, tak v průběhu první poloviny 90. let 20. století došlo k obrovské změně této situace. 40

V důsledku ekonomické transformace přišla řada lidí o své zaměstnání a nejvíce se tato skutečnost podepsala na nekvalifikovaných a málo kvalifikovaných pracovních sílách. Tyto byly uvrţeny do osidel opakované a dlouhodobé nezaměstnanosti, kterou ještě více podporuje neustále se zvyšující tendence navyšování kvalifikačních předpokladů u potencionálních zaměstnanců. V sociálně vyloučených romských lokalitách se míra nezaměstnanosti pohybuje okolo devadesáti procent. Toto má na obyvatele lokality mnoho negativních dopadů. Mezi ně patří nejen materiální chudoba, ale také sociální a psychické důsledky (ztráta pracovních návyků, rezignace na další hledání práce, sklon k závislostem atd.). Pokud Romové ve vyloučených lokalitách opravdu pracují, pak se stejně často ocitají v marginální pozici na trhu práce, a to v důsledku výkonu především sezónních a příleţitostných prací. Za tento druh práce náleţí zaměstnancům obvykle velmi nízké výdělky. Práce se pro Romy bohuţel v tomto ohledu nejeví jako vysoká hodnota a je velice obtíţné působit na mladé Romy, kteří v průběhu svého ţivota neměli moţnost poznat význam pracovního vztahu a vybudovat si tak určité pracovní návyky. Nezaměstnanost se v tomto ohledu představuje pro tuto vyloučenou část obyvatel jakýsi běţný standard. Jelikoţ klíčovým problémem se jeví nezaměstnanost plynoucí z nízké kvalifikace, je třeba klást důraz na vzdělávání romských dětí (GAC, 2006). Bartáková in Šimíková, Vašečka a kol. (2004) také podotýká, ţe nezbytnou podmínkou pro alespoň počáteční zlepšení situace je zvýšení motivace a aspirací samotných Romů ve vztahu ke vzdělávání. Situaci Romů na trhu práce mimo nízkou kvalifikaci dále znesnadňují jejich nízké

sociální

kompetence,

špatný

zdravotní

stav,

syndrom

dlouhodobé

nezaměstnanosti (zpasivnění, apatie a rezignace na hledání pracovního místa), zadluţení a exekuce, nízká prostorová mobilita (malá šance odstěhovat se za prací), práce „na černo“, špatně nastavený nemotivující sociální systém (sociální dávky pro rodiny s více dětmi jsou srovnatelné či mnohdy i vyšší neţ mzdové ohodnocení ve většině prací), diskriminace ze strany zaměstnavatelů atd. (GAC, 2006). 4.1.3 Nízká vzdělanost Většina Romů ţijících v sociálně vyloučených lokalitách má dokončeno maximálně základní vzdělání, coţ se následně odráţí také v jejich špatném přístupu na trh práce a v nemoţnosti získat zaměstnání a dostat se tak z nekonečného koloběhu sociálních dávek (GAC, 2006).

41

Helen O´Nions (2007) vidí jako jeden důvodů školních neúspěchů romských dětí negramotnost jejich rodičů, jelikoţ tito pak svým ratolestem nejsou schopni poskytnout dostatečnou podporu pro ono formální vzdělávání. Podle GAC (2006) patří mezi hlavní příčiny neúspěchu romských ţáků z vyloučených lokalit na jejich cestě za vzděláním a profesním uplatněním dva základní typy faktorů. První skupinou jsou faktory vnitřní a druhou tvoří faktory vnější. Do vnitřních faktorů lze zahrnout: nízkou míru motivace ke vzdělávání a následnému uplatnění na trhu práce, nepřipravenost romských dětí ze sociálně vyloučených lokalit na povinnou školní docházku, neúspěch romských ţáků v základních školách a jejich následné přeřazování do speciálních škol, časté absence romských ţáků, minimální počet romských studentů ze středních škol nebo středních odborných učilišť ze sociálně vyloučených lokalit atd. Oproti tomu do vnějších faktorů lze zařadit: nízkou míru spolupráce a koordinace aktivit zainteresovaných subjektů (absence společného strategického postupu, nepřipouštění si zodpovědnosti za danou věc, dublování sluţeb, nízká míra spolupráce

jednotlivých

typů

škol

s pedagogicko-psychologickými

poradnami

a romskými rodinami), malou informovanost o nástrojích sociální inkluze, nedostatečné kompetence a ochota k řešení romské integrace atd. Dle Šotolové (2000) je podmínkou zvýšení vzdělanostní úrovně romského etnika akceptování etnických, sociálních a kulturních odlišností ve výchovně-vzdělávacím procesu. 4.1.4 Rizikové sociálně patologické jevy a jiné V této podkapitole uvádím několik rizikových sociálně patologických jevů, které se týkají romské minority, avšak nezřídka se objevují také v majoritní společnosti. Uvádím zde pouze jejich stručný výčet, ačkoliv takovýchto jevů je mnohem více. Jelikoţ se však v tomto případě nejedná o ústřední téma, nepovaţuji za nezbytně nutné tento výčet více rozšiřovat. „Vzhledem k tomu, ţe nejen Romové, ale obecně etnické minority mají ve společnosti z uvedených důvodů méně výhodné postavení nesoucí s sebou řadu kriminogenních rizikových faktorů, zřejmě obecně platí, ţe minority mívají, kromě některých výjimek, aţ několikanásobně vyšší míru kriminality neţ majoritní populace…“ (Moulisová in Šišková, ed., 2001, s. 157).

42

Vyloučení Romů z trhu práce se s sebou nese řadu negativních dopadů, mezi něţ patří také alternativní způsob obstarávání si obţivy pro sebe i svou rodinu. Mezi tyto patří nejen práce „na černo“ a neformální ekonomické aktivity, ale také ty činnosti, které jsou v rozporu se současnou legislativou. V takovýchto vyloučených lokalitách se nezřídka objevuje lichva, úvěrové podvody, obchod s drogami, kuplířství, prostituce, závislosti, kriminalita, postupné zadluţování rodin atd. Mnohdy takto vyuţívají nepříznivé sociální situace svých spoluobčanů samotní příslušníci romské minority, aby se obohatili na neštěstí druhého. Mnozí Romové ze sociálně vyloučených lokalit trpí horším zdravotním stavem, který má mnoho příčin. Mezi tyto patří nejen ztíţený přístup k běţné zdravotní péči (lokální nedostupnost zdravotní péče, nedůvěra k lékařům, malá informovanost), špatné stravovací návyky a špatná ţivotospráva (včetně uţívání drog, kouření atd.), ale také nevyhovující bytové podmínky, které jsou po hygienické stránce nedostatečné. Sociálně vyloučení Romové se střetávají ještě s dalším problémy, mezi něţ patří jejich nízké sociální kompetence. Jedná se o nedostačující schopnost orientovat se v majoritním prostředí. Jelikoţ sociálně vyloučení trpí neznalostí svých práv, nejsou schopni si je tedy efektivně prosazovat a nejenţe se neorientují v systému úřadů a institucí, ale nejsou schopni ani sami za sebe na těchto místech vyjednávat a adekvátně komunikovat (GAC, 2006).

4.2 Problémy romské minority v Opavě Problematice romské minority jsem se věnovala také při vypracovávání bakalářské diplomové práce, avšak v té době jsem o této specifické sociální skupině věděla poměrně málo. Veškeré informace jsem tehdy získala z médií (televize, noviny a časopisy, internet aj.) a z odborné literatury. Abych alespoň částečně pronikla do problémů s nimiţ se potýkají Romové na Opavsku, navštěvovala jsem ve svém volném čase tehdejšího romského poradce se sídlem na Magistrátu města Opavy. Tato setkání byla pro mne velice přínosná a obohatila mou práci o mnoho uţitečných informací přímo z terénu. Jelikoţ jiţ tehdy jsem se o romské záleţitosti velmi zajímala, staly se pro mne rozhovory s romským poradcem pro záleţitosti romské minority z Opavy a okolí pro rok 2008 tím hlavním spouštěčem, který mne přivedl k myšlence, začít podporovat integraci Romů a hledat si zaměstnání při navazujícím studiu právě v takovéto oblasti.

43

Tento záměr se mi zhruba po ročním intenzivním hledání povedl uskutečnit. Začala jsem pracovat v nestátní neziskové organizaci EUROTOPIA Opava o.p.s., která poskytuje registrované sociální sluţby jednotlivcům či skupinám, kterým hrozí sociální vyloučení nebo kteří jiţ vyloučení jsou. Této organizaci a jejím sluţbám se blíţe věnuji v kapitole 4.3.2. a v empirické části této práce. Přesně roční působení v pozici terénní sociální pracovnice a sociální pracovnice pro poradenské středisko mi napomohlo tuto magisterskou diplomovou práci obohatit o úplně nová zjištění, týkající se romské minority na Opavsku, která jsem získala v průběhu výkonu této profese. Problémy opavských Romů se nijak zvlášť neliší od problémů, s nimiţ se potýkají příslušníci romské menšiny v jiných lokalitách České republiky. Faktem však zůstává, ţe v některých lokalitách se určitý problém vyskytuje více, jinde zase méně a to v závislosti na mnoha faktorech. Mezi tyto faktory patří například dostatek/nedostatek volných pracovních míst i pro nekvalifikované občany, respektive pracovní uplatnění, dostatek/nedostatek levného ubytování a podobně. Z analýzy sociálně vyloučených romských lokalit z roku 2006 vyplynulo, ţe se v Opavě nacházejí 2 vyloučené romské oblasti (GAC, 2006). Lokalita „A“ je místo, kde se nacházela a stále ještě nachází městská ubytovna, která byla v minulosti v relativně dobrém a stabilním stavu. V průběhu času působením vnitřních i vnějších vlivů došlo k markantnímu zhoršení bytových podmínek. V řadě bytů se díky nadměrné vlhkosti v budově vytvořila plíseň, která se rozšířila z obytných místností i do chodeb a koupelen. Také vybavení bytů a bytových buněk je v otřesném stavu, z důvodu nešetrného zacházení samotných obyvatel. V minulosti byl v ubytovně i jejím okolí udrţován pořádek a čistota, jelikoţ se realizovala pravidelná střídání úklidových povinností mezi obyvateli budovy. Nyní uţ k tomuto nedochází, protoţe obyvatelé se nejsou schopni dohodnout na jakémsi řádu a nezřídka dojde k slovním a fyzickým střetům mezi jednotlivými rodinami, z nichţ některé extra nepřizpůsobivé záměrně dělají nepořádek a úklidy budovy zcela bojkotují. V letech 2005 – 2006 byl v této lokalitě padesáti procentní podíl Romů na celkový počet obyvatel lokality. V průběhu času se však i tento procentuální podíl Romů proměnil a bezpochyby se i zvýšil (GAC, 2006). Do této lokality jsem pravidelně docházela v rámci výkonu svého zaměstnání a jednotlivé rodiny blízce znám a jsem seznámena s problémy, s kterými se potýkají. V současnosti jiţ téměř celou budovu obývají příslušníci romské menšiny. Romové z ubytovny by se dali rozdělit do dvou nevyváţených skupin. První z nich je ta, jejíţ členové se zde ocitli v důsledku 44

nepříznivé ţivotní situace, kdy se jim nenabízí jiná moţnost ubytování, ale chtějí na této své situaci pracovat a aktivně se zapojují do různých podpůrných aktivit, aby si sehnali lepší bydlení či nalezli zaměstnání. Tito jsou bohuţel v menšině. Druhá skupina shlukuje ty rodiny, které se navenek jeví jakoţto nepřizpůsobivé, pasivně očekávají pomoc okolí, ať uţ ze strany státního či nestátního sektoru a za svou nepříznivou sociální situaci viní stát. Terénní sociální práce s touto skupinou je daleko náročnější neţ s tou první. Zatímco první skupina se snaţí spolupracovat, druhá skupina je charakteristická nejen neochotou ke spolupráci, ale také nepřátelským chováním, které mnohdy graduje aţ v různé formy agrese. V této lokalitě se také vyskytuje řada sociálně patologických jevů, které jsou ţiveny právě onou nepříznivou sociální situací rodin, které v ubytovně ţijí. Mezi tyto patří například lichva, s níţ se potýkají téměř všechny rodiny z obou výše zmíněných skupin. Nově se musí stále častěji řešit problematika závislostí a jedná se nejen o ty alkoholové. V interaktivní mapě je však zaznamenána ještě lokalita „B“. Jedná se taktéţ o ubytovnu, ale jejím majitelem není město, nýbrţ soukromník, který má takovýchto ubytoven v provozu po České republice více (GAC, 2006). Tuto ze svého zaměstnání neznám, jelikoţ jiţ neexistuje, ale vím o ní dostatek informací, které jsem získala jakoţto obyvatelka města Opavy z médií, z doslechu od svých známých, kteří v ní působili na vrátnici a tak podobně. Tato ubytovna byla zrušena přibliţně před dvěma lety a jejímu zrušení předcházela řada záměrně vytvořených poţárů této budovy, na nichţ se mnohdy podíleli i samotní obyvatelé ubytovny. V době její existence byl v místě této soukromé ubytovny zvýšený výskyt kriminality, nezřídka se objevovala prostituce, narkomanie, gamblerství, alkoholismus, prodej drog a lichva byla téměř na denním pořádku. Dle GAC (2006) činil podíl Romů na celkovém počtu obyvatel lokality 88 procent. Výskyt výše zmíněných sociálně patologických jevů také umocňovalo samotné místo, kde se tato ubytovna nacházela. Jednalo se o odlehlejší část Opavy, nedaleko vlakového nádraţí. Průchod touto lokalitou v nočních hodinách ve mně umocňoval pocity strachu a úzkosti, stejně jako u řady dalších obyvatel Opavy a pokud to nebylo nezbytně nutné, snaţila jsem se tomuto místu vyhnout. Pravidelné zásahy policejních hlídek zde byly povaţovány jiţ téměř za normální. Zatímco v lokalitě „A“ se jednalo a jedná o byty 1. kategorie, ubytování v lokalitě „B“ bylo mnohokrát horší. Jednalo se o bývalé kancelářské prostory, 45

které tvořily jakési jednotlivé ubytovací buňky, jeţ byly mezi sebou odděleny pouze otapetovanými skleněnými přepáţkami. Sociální zařízení se stejně jako kuchyňka, nacházelo na chodbě a bylo společné pro celé patro. Také zařízení ubytovacích buněk bylo velmi zastaralé a mnohdy nefunkční. Lokalita „A“ i „B“ však měla něco společného. Mnoho obyvatel obou těchto ubytoven bylo závislých na sociálních dávkách, řada z nich našla své uplatnění prostřednictvím „šedé ekonomiky“ a část z nich se ţivila sběrem ţeleza a jiných kovů. Toto je charakteristické také pro současné obyvatele lokality „A“ a níţe uvedené lokality „C“ (GAC, 2006). Po zániku soukromé ubytovny se vytvořila jakási náhraţka lokality „B“, kterou v tomto textu uvádím pod pracovním názvem lokalita „C“. Lokalitu „C“ tvoří 3 spolu propojené ulice, kde je řada starých činţovních domů, do nichţ se nastěhovala spousta Romů po zániku soukromé ubytovny (GAC, 2006). Mnoho z těchto domů vlastní soukromníci, kteří jednotlivé byty pronajímají příslušníkům romské minority a jiným sociálně slabým osobám. Tyto ulice se prostorově nacházejí nedaleko Městských Sadů a v jejich bezprostřední blízkosti je fotbalový stadion, hotel, diskotéka, několik restauračních zařízení a noční klub. Do této lokality jsem v rámci svého zaměstnání také docházela a snaţila jsem se aktivně působit na její obyvatele prostřednictvím realizované terénní sociální práce. Bytové podmínky v domech do nichţ jsem docházela byly nevyhovující. Jednalo se o velmi malé bytové prostory 3. a 4. kategorie, které svým obyvatelům umoţňovaly čerpat pouze studenou vodu, pouţívat společné WC a absence koupelny v nich byla běţná. Mnoho z nájemníků si do svých bytů nechalo „načerno“ vytvořit přípojku na přívod plynu, který vyuţívají při vaření. I v této lokalitě se vyskytuje řada sociálně patologických jevů. Mezi ty, s nimiţ jsem se setkávala nejčastěji patřila lichva, gamblérství, krádeţe a jiné. Pokud se obecně zaměřím na problémy Romů na Opavsku, které jsem se snaţila spolu se svými kolegy pomoci řešit, jednalo se především o tyto: nevyhovující bytové podmínky, zadluţení a exekuce a z této nepříznivé finanční situace vycházející absence volných pracovních míst pro nekvalifikované občany a další. Nevyhovující bytové podmínky v sobě zahrnují právě ubytování ve výše zmíněných lokalitách. Jelikoţ jsou romské rodiny převáţně velice početné, je velmi obtíţné sehnat takové bydlení, které by vyhovovalo vyššímu počtu osob ţijících ve společné domácnosti. Nezřídka jsem se setkávala s například pěti a více člennými rodinami, které ţijí v bytě 1+1, maximálně 2+1. Pokud se jiţ například ve spolupráci 46

s Magistrátem města Opavy, respektive s romským poradcem, podaří nalézt velikostně vyhovující bydlení, není ve finančních moţnostech romských rodin si takovéto bydlení dovolit. Z těchto důvodů se romské rodiny na Opavsku stěhují do ubytoven či bytů 3. a 4. kategorie. Výše uvedené je velmi úzce spjato s nedostatečným finančním zázemím. Tento nedostatek řadu romských rodin přivedl do nepříznivé ţivotní situace, kdy se jednotlivci i celé domácnosti na Opavsku potácely a potácejí v koloběhu půjček, exekucí, soudních stání atd. Toto vychází částečně také z absence volných pracovních míst na jedné straně a na straně druhé z neochoty řady příslušníků romské minority zapojit se na trh práce jakoţto aktivní účastník a nikoliv jen jako pasivní člen závislý na sociálních dávkách. V dnešní době, kdy řada absolventů i vysokých škol nemůţe nalézt zaměstnání je velice obtíţné sehnat volné místo pro často nekvalifikované Romy. S tímto souvisí další problém, a tím je vzdělávání Romů. Mnoho příslušníků této menšiny na něţ jsem se snaţila v průběhu svého minulého zaměstnání působit, nemělo dokončeno ani základní školu a jen málo z nich alespoň začalo studovat učiliště či střední školu. I v dnešní době lze v Opavě nalézt část Romů, kteří jsou negramotní. Jedná se o věkově starší generaci Romů. Jakoţto terénní sociální pracovnice jsem se setkávala s řadou různých ţivotních příběhů romských rodin a nesčetněkrát bylo zapotřebí nalézt alespoň prozatímní řešení z mnohdy aţ bezvýchodně se jevících situací. Jedna z nich mne velice výrazně ovlivnila a zapsala se mi do paměti a následně také pootočila mou profesní dráhu jiným směrem. Dlouhou dobu jsem úzce spolupracovala s romskými rodinami v Opavě, na jejichţ dům bylo v letošním roce údajně vykonáno několik ţhářských útoků. Tyto měly navázat na tragicky končící ţhářský útok na romskou rodinu v noci z 18. na 19. dubna 2009 ve Vítkově na Opavsku, kdy byla díky vhozené zápalné lahvi těţce popálena dvouletá Natálie Siváková, jejíţ kauza je dlouhodobě mediálně probírána. V Opavě však k zapálení domu ani v jednom ze tří údajných útoků nedošlo. K rodinám jsem po těchto událostech velmi intenzivně docházela a spolu s řadou svých kolegů, dále pracovníků Magistrátu města Opavy a jiných, se snaţila o nalezení bezpečnějšího bydlení pro tyto údajně ohroţené rodiny. Tomuto romskému problému jsem věnovala mnoho času a ještě více úsilí. Bezprostředně po této události dokonce nestátní nezisková organizace v níţ jsem působila zaloţila spolu s dalšími organizacemi pracovní skupinu, sloţenou z odborníků na řešení romské otázky v Opavě a okolí, která by se měla věnovat problémům, s nimiţ se Romové v Opavě potýkají a snaţit se tak předcházet 47

podobným střetům majority s minoritou a zabránit dalším tragédiím. O tuto kauzu projevila také zájem celosvětová televize CNN, která s těmito rodinami natočila reportáţ. Po dlouhodobém intenzivním policejním vyšetřování však bylo veřejnosti díky velkému mnoţství důkazů oznámeno, ţe si výše zmíněné zápalné lahve nastraţil do domu jeden z jeho samotných obyvatel a chtěl tímto jednáním docílit snadného přístupu k novému bytu a následně také popularizaci sebe i své rodiny. Jelikoţ vím, ţe média mnohdy v rámci své popularizace některé informace zkreslují, uvěřila jsem aţ tehdy, kdy se tento Rom sám ve své výpovědi přiznal a následně byl jeho případ předán přestupkové komisi. Toto zjištění mne natolik rozčílilo a zároveň zklamalo, ţe jsem jiţ nebyla schopna s danými rodinami nadále jakkoli spolupracovat, natoţ jim pomáhat. Jiţ dříve jsem měla řadu negativních zkušeností s romskou menšinou a jednou jsem byla i fyzicky napadena Romem, přes to všechno jsem se však nakonec dokázala v průběhu času přenést. Výše zmíněné jsem však překonat nedokázala a ovlivnilo mne to natolik, ţe jsem jiţ nedokázala s cílovou skupinou Romů jakkoliv pracovat. Jelikoţ jsem z profesního hlediska nechtěla, aby se mé emoce a postoj k Romům odrazil na samotných uţivatelích sociální sluţby, sama jsem dobrovolně pracovní poměr ukončila a zaměřila se v novém zaměstnání na zcela jinou cílovou skupinu a touto se mi stali senioři a osoby se zdravotním postiţením. Tento příklad uvádím v této kapitole jako ukazatel toho, jak snadno můţe člověk dojít k naprosto protichůdným názorům, které mohou zapříčinit řadu nepokojů mezi příslušníky majoritní a minoritní společnosti. Samozřejmě vím, ţe tak jako nejsou všichni příslušníci většinové společnosti stejní, tak se odlišují i příslušníci romské menšiny, ale bohuţel z lidského hlediska momentálně nejsem schopna začít Romům opět důvěřovat. Na tomto svém vnitřním pocitu chci do budoucna určitě pracovat a snaţit se jej změnit tak, abych se mohla na romskou minoritu opět dívat bez té spousty předsudků, jeţ mám nyní.

4.3 Moţnosti podpory sociálního začleňování Romů Postupy, jeţ mají za úkol vést k překonávání sociální exkluze mohou být úspěšné jen tehdy, kdyţ jsou naplňovány v ucelené podobě vzájemně provázaných aktivit. Proto je nutné, aby v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení se spojily síly státního, ale i nestátního sektoru a spolu s vyuţitím komunitní sociální práce se staly 48

jednotou směřující své činnosti k podpoře sociální integrace (Prudký in Navrátil a kol., 2003). V rámci sociální inkluze je usilováno o pozitivní změnu, jeţ má zvýšit sociální participaci marginalizovaných osob či skupin a zmírnit tak jejich nepříznivou sociální situaci (Schuringa, 2005). 4.3.1 Moţnosti podpory ze strany státního aparátu Z hlediska centrální úrovně jsou Romům stejně jako jiným národnostním menšinám legislativně vymezena práva a povinnosti tak, aby nedocházelo k nerovnému zacházení s příslušníky daných minorit. Prostřednictvím zákonů zaručuje Parlament České republiky příslušníkům národnostních menšin právo na účinnou účast v kulturním, společenském a hospodářském ţivotě a ve veřejných záleţitostech, a zároveň je chrání v souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiţ je Česká republika vázána, s Ústavou a Listinou základních práv a svobod (Zákon č. 273/2001 Sb.). Situace Romů se po roce 1989 výrazně změnila. Vláda se začala zabývat problémy této menšiny, ale pouze v uţším pojetí. Docházelo k řešení především medializovaných kauz, jako např. „zeď v Matiční ulici“, emigrace Romů do Kanady a Velké Británie atd. Romská otázka byla řešena pouze okrajově. Zlomovým se stal aţ rok 1997, kdy se vládní opatření zaměřila více do hloubky tohoto problému a zároveň zareagovala na první dokument vztahující se k problematice Romů. Tím byla Zpráva o situaci o romské komunity v České republice, která poukazovala na nedostatečné vládní kroky v rámci řešení situace Romů a uvedla i návrhy, které by měly sjednat nápravu. Ve stejném roce byla zřízena první vládní instituce zaměřující se na romskou menšinu – Meziresortní komise pro záleţitosti romské komunity. Její hlavní funkcí je naplňovat roli poradního, iniciativního a koordinačního orgánu pro otázky spojené s postavením Romů v české společnosti (Šimíková, Sirovátka in Navrátil a kol., 2003). „Od této doby prošla politika vlády ČR zaměřená na Romy velkými kvalitativními změnami. V roce 2000 byla přijata Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti, doplněná o Zprávu zmocněnce vlády pro lidská práva o současné situaci romských komunit. Šlo o první koncepční, systematický materiál s víceméně jasně daným cílem, kterým je integrace romské komunity do majoritní společnosti“ (Šimíková, Sirovátka in Navrátil a kol., 2003, s.176). O rok později došlo ke zřízení Rady vlády 49

pro národnostní menšiny navazující na Radu vlády pro záleţitosti romské komunity, která byla zřízena v témţe roce. U jednotlivých opatření, která mají za úkol překonávat sociální exkluzi Romů je nezbytné, aby byla postavena na pevném legislativním základu a institucionálním zakotvení. Za pomyslný začátek sociální exkluze Romů jsou povaţovány obtíţe v oblasti vzdělávání a z toho důvodu se řada vládních opatření ubírá právě tímto směrem. Jejich hlavní nedostatek spočívá v tom, ţe se zaměřují pouze na děti a mladou generaci Romů obecně, coţ nesplňuje očekávání veřejnosti, která se týkají okamţité změny této situace. Ve skutečnosti se potenciál vkládaný do těchto mladých osob neprojeví okamţitě, ale po delším časovém období. Starší generace Romů pak zůstává z hlediska vzdělanosti beze změn, protoţe tato opatření nejsou určena jejich věkové kategorii (Šimíková, Sirovátka in Navrátil a kol., 2003). Rada vlády pro národnostní menšiny Rada vlády pro národnostní menšiny je poradním a pracovním orgánem vlády zabývajícím se otázkami, které se týkají národnostních menšin a jejich příslušníků. V jejím čele stojí člen vlády. Ten byl vládou jmenován na základě předešlého návrhu předsedy vlády. Významnými osobami jsou téţ 2 místopředsedové, z nichţ jeden je jmenován za veřejnou správu a druhý za národnostní menšiny. Rada má celkem 30 členů, kteří jsou jmenováni usnesením. Jedná se o zástupce jednotlivých ministerstev na úrovni náměstka ministra, zástupce Kanceláře prezidenta republiky a Kanceláře veřejného ochránce práv a zmocněnce vlády pro lidská práva a v neposlední řadě o zástupce jednotlivých národnostních menšin, z nichţ kaţdá z těchto dvanácti minorit má v Radě jednoho aţ tři zástupce. Romská menšina měla na základě usnesení vlády v Radě vlády pro národnostní menšiny tři své zástupce. Vedle Rady vlády pro národnostní menšiny existuje také Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity, která je stálým iniciačním a poradním orgánem vlády pro otázky romské komunity a byla zřízena usnesením vlády ČR ze dne 17.9.1997. Tehdy fungovala pod názvem Meziresortní komise pro záleţitosti romské komunity a teprve v roce 2001 byla přejmenována na Radu. Rada systémově napomáhá integraci romské komunity do společnosti a mimo jiné zabezpečuje součinnost resortů odpovědných za realizaci dílčích opatření a plnění úkolů, vyplývajících z usnesení vlády a mezinárodních smluv, jimiţ je Česká republika vázána. Soustřeďuje, projednává a předkládá vládě informace, návrhy a podklady pro tvorbu a uplatňování politiky vlády

50

v oblasti inkluze romských komunit. Hlavním a zároveň nejvýznamnějším dokumentem tohoto poradního a pracovního orgánu vlády je Koncepce romské integrace a Zpráva o stavu romských komunit v České republice. Veškeré aktivity a činnosti Rady jsou zajišťovány kanceláří, která je organizační součástí Úřadu vlády České republiky (Zpráva o stavu romských komunit v České republice, 2004). Národní akční plán sociální integrace Romové se řadí mezi skupiny ohroţené sociálním vyloučením. Jedná se o minoritu, která se s obdobnými problémy nepotýká výhradně v České republice, ale také v jiných zemích. Do těchto patří například Maďarsko. Česká republika i Maďarsko se snaţí proti tomuto jevu bojovat pomocí strategií obsaţených v národních akčních plánech sociální integrace (dále jen NAPSI) (Rákoczyová, 2006). Pro ilustraci uvádím porovnání maďarského a českého NAPSI. Maďarský NAPSI je detailnější neţ český a zahrnuje také informace o míře chudoby, zaměstnanosti, vzdělání, prostorové koncentraci ve znevýhodněných lokalitách ve srovnání s neromskou populací (Rákoczyová, 2006). „V obecných cílech se Maďarsko a ČR do značné míry shodují – vztahují se především k oblasti rovných práv a rovného zacházení (resp. odstranění diskriminace), vzdělávání a kvalifikace, participace na pracovním trhu, zdravotního stavu a bydlení. Maďarský NAPSI zahrnuje některé další aspekty sociálního začleňování, jako jsou přístup k informační společnosti (uţívání PC a internetu), přístup k právním sluţbám a právnímu poradenství; pozornost je věnována také významu kultury jako integračního mechanismu“ (Rákoczyová, 2006, s. 36). Podle Rákoczyové (2006) se český plán od maďarského liší především tím, ţe se soustřeďuje převáţně na zajištění bezpečnosti Romů ohroţených rasistickými trestnými činy, zkvalitnění přístupu policie k romské menšině a v neposlední řadě na práci s romskými oběťmi trestných činů. Zatímco Maďarsko zaměřuje své strategie na boj proti sociálnímu vyloučení Romů, tak v České republice stojí v popředí práce při řešení problému sociálního vyloučení příslušníků romské komunity. Klíčovou oblastí směřující k integraci Romů do majoritní společnosti je vzdělání. V NAPSI obou zemí se usiluje především o odstranění segregace Romských ţáků, poskytování asistence na školách a zřízení přípravných tříd v ČR, které by zajistily péči a vzdělávání romským dětem předškolního věku. Mezi dílčí cíle NAPSI ČR lze zařadit podporu romských studentů na vysokých a středních školách.

51

V oblasti zaměstnávání Romů je NAPSI ČR nedostatečně rozvinut. Mezi jeho hlavní nedostatky patří absence strategií, směřujících k začlenění Romů na pracovní trh. Důraz je kladen pouze na podporu v prosazování politiky rovných příleţitostí a potírání diskriminačního chování zaměstnavatelů. Oproti tomu maďarský plán navíc zahrnuje programy podpory veřejných prací a zdůrazňuje význam romských poradců a koordinátorů zaměstnanosti. Odlišnosti mezi NAPSI obou zemí jsou patrné i v okrajové oblasti, která se zaměřuje na bydlení. Ačkoliv zhoršující se bytová situace Romů je povaţována za jeden z významných vylučujících faktorů, není tato problematika českým plánem zcela reflektována. V maďarském NAPSI je věnována pozornost regionům a mikroregionům, v nichţ je vysoký podíl romské populace. Jedná se především o projekty, které mají do určitého časového období zajistit zlepšení kvality bydlení (např. vybudování přívodů pitné vody a zavedení systému kanalizace). „V oblasti přístupů Romů ke zdraví a zdravotní péči je v ČR stanoven cíl vytvářet integrovanou komunitní péči (tj. propojovat sociální a zdravotní péči) – integrovaná komunitní péče pak je uvedena v NAPSI také jako jedno z opatření. Není nicméně uveden způsob vytváření tohoto typu péče a navíc je odkázáno k Národnímu plánu vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením (coţ implikuje důraz spíše na zdravotně postiţené neţ na Romy a bezdomovce, kteří představují skupiny znevýhodněné v přístupu ke zdravotní péči)“ (Rákoczyová, 2006, s. 38). Komunitní plánování Plánování probíhá nejen na centrální úrovni, ale také v jednotlivých krajích a městech. Takto si například vytváří své komunitní plány také statutární město Opava. Tyto se zaměřují na rozvoj sociálních a souvisejících sluţeb města, které jsou tématicky zaměřeny do 6 oblastí, řazených podle cílové skupiny, které jsou jednotlivé sluţby určeny. Jejich hlavním cílem je přispět prostřednictvím rozvoje sociálních a souvisejících sluţeb k sociální integraci těch, kterým jsou tyto sluţby určeny. Nezapomíná se zde ani na péči o národnostní menšiny. Tyto plány jsou vytvářeny vţdy na několik let dopředu. Oblast zaměřená na péči o národnostní menšiny se věnuje těm příslušníkům minorit, kteří jeví známky sociálního vyloučení, jsou dlouhodobě nezaměstnaní nebo jsou jejich děti ohroţeny sociálně-patologickými jevy (Komunitní plán rozvoje sociálních a souvisejících sluţeb statutárního města Opavy na období 2008 – 2010, 2008).

52

4.3.2 Moţnosti podpory ze strany nestátního neziskového sektoru Nestátní neziskové organizace mají nástroje, jimiţ lze účelně situaci Romů řešit a z tohoto důvodu je jejich role v podpoře sociální integrace nezastupitelná. Výhodou neziskových organizací je fakt, ţe se nacházejí u ohniska problému, proto mohou včasně zasáhnout a zabránit tak dalšímu prohloubení sociální exkluze romské minority. Takovéto organizace reagují na samotné uţivatele sociálních sluţeb a tyto také přizpůsobují konkrétním potřebám jednotlivců, pro něţ jsou sluţby určeny. Nestátní neziskové organizace se při své činnosti střetávají s problémem nedostatečných finančních zdrojů a absencí potřebného vybavení. Zatímco v roce 1989 bylo evidováno kolem dvou tisíc takovýchto organizací, od roku 1999 jejich počet rapidně vzrostl. V roce 2001 jiţ bylo registrováno přes 45 tisíc sdruţení. Ač došlo k jejich prudkému rozvoji, i přesto jsou tyto organizace odkázány na pomoc státu, soukromníků a nově také Evropské unie. Problém nedostatečného finančního zázemí řeší téměř kaţdá nezisková organizace. Výhodou nestátních neziskových organizací je to, ţe jsou prostorem občanské kreativity a mohou tedy pomoci hledat autentická řešení. Dále jsou institucí, které Romové důvěřují více neţ centrálním orgánům, mají prostor pro vytváření příleţitostí, v nichţ se Romové učí spravovat své záleţitosti svými prostředky a tím si získávají také větší důvěru ze strany samotných uţivatelů sociálních sluţeb. Jednou z mnoha výhod je také lokální diferenciace neziskového sektoru, která umoţňuje reagovat na aktuální problémové situace vytvořením specifických projektů a programů (Šimáková, Navrátil in Navrátil a kol., 2003). Nestátní neziskovou organizací, jeţ se snaţí prostřednictvím svých sluţeb o podporu sociální integrace sociálně vyloučených osob je EUROTPIA Opava o.p.s., kde jsem rok působila na pozici terénní sociální pracovnice a sociální pracovnice pro Poradenské středisko. Organizace byla zaloţena v prosinci 1999 a zapsána do rejstříku obecně prospěšných organizací byla v únoru 2000. Svou činnost začala provozovat jiţ od roku 1999, a to pod hlavičkou své mateřské organizace Eurotopia o.p.s., která se zaměřovala na celorepublikové aktivity. EUROTOPIA Opava o.p.s. vznikla jako modelový projekt, který vykrystalizoval ve vznik samostatné organizace. Potřeba místní (regionální) organizace byla poţadavkem i ze strany regionálních orgánů samosprávy a státní správy. Tento poţadavek byl jako podmínka úspěšné spolupráce i podpory z jejich strany. Organizace byla zaloţena proto, aby v regionu pomáhala poskytovat

53

sluţby, které se týkají oblasti prevence sociálně patologických jevů a oblasti vzdělávání dětí, mládeţe a dospělých. Nyní organizace poskytuje 4 zaregistrované sociální sluţby zaměřené na dospělé klienty, děti a mládeţ. Mezi tyto patří: odborné sociální poradenství v Opavě v rámci Poradenského střediska Eurotopia, Nízkoprahový klub pro děti a mládeţ (dále jen NZDM) v Opavě a Krnově a Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi v Opavě. Do hlavních cílů činnosti patří nabídka komplexního programu prevence sociálně patologických jevů v regionu, podpora osob se specifickými problémy při zvládání

náročných

ţivotních

situací,

podpora

procesu

vzájemného

souţití

a porozumění skupin, práce s rodinami, nabídka moţnosti alternativního trávení volného času dětí a mládeţe. Projekty organizace, týkající se jak dlouhodobého působení v oblasti prevence, tak projekty v oblasti vzdělávání, jsou pilotní, vytvořené materiály mohou slouţit při vzniku podobných programů jinde v republice. Organizace má několikaleté zkušenosti s realizací a řízením projektů zaměřených na podporu sociální integrace osob sociálně vyloučených a s realizací aktivit zaměřených na integraci příslušníků romských lokalit. Organizace má zkušenosti s realizací projektů podpořených EU - v roce 2001 projekt Dţivas Jekhetane, dále projekt Pavučina - rovné příleţitosti při vzdělávání romských dětí na Opavsku a dále jsou kaţdoročně realizovány programy s podporou státních institucí a místní samosprávy (Interní zdroje, 2010). 4.3.3 Moţná řešení vybraných romských problémů Pokud bude kladen důraz na ty problémy, s nimiţ se Romové setkávají nejčastěji, je bezesporu nutné uvést několik nástrojů, které vedou k oslabování mechanismu sociálního vyloučení v oblasti bydlení. Mezi takovéto patří zejména umoţnění nájemníkům vyuţívat splátkový kalendář, jehoţ hlavní výhodou je postupné uhrazení dluţné částky bez nutnosti dalšího zadluţení, hrozí zde ovšem riziko, ţe si nájemníci na tuto variantu zvyknou a přestanou řádně a včas platit. Také nájemní smlouva na dobu určitou, která je opakovaně uzavírána při dodrţování smluvních podmínek nabízí jisté výhody. Mezi tyto patří motivace nájemníků k řádnému hrazení poplatků spojených s nájmem a uţíváním bytu. Pro pronajímatele toto ovšem znamená spoustu času spojeného s administrativou. Další moţnost nabízí institut zvláštního

54

příjemce, jeţ bývá vyuţit v případech, kdy výplata sociální dávky nedosahuje účelu, ke kterému má slouţit. Výhodou je, ţe rodiny, které se jiţ potýkají s dluhy, se nemusí ještě více zadluţit. Nevýhodu představuje skutečnost, ţe vyuţití tohoto nástroje můţe sníţit jiţ tak nízkou schopnost romských rodin hospodařit s penězi. V rámci prevence, ale také při řešení jiţ vzniklých problémových situacích se dobře osvědčilo vyuţití terénní sociální práce. Tato je výhodná proto, ţe reaguje na aktuálně se vynořující problémy a řeší je přímo na místě jejich vzniku, tedy v terénu. Nevýhodu představuje fakt, ţe můţe být pro sociální pracovníky mnohdy velice obtíţné vybudovat si s uţivatelem sluţby důvěryhodný vztah, který je zapotřebí pro dobré fungování tohoto nástroje. Také instalace měřičů spotřeby energií ke kaţdé bytové jednotce se u romské populace velice osvědčila. Kaţdá rodina má přehled o výši své spotřeby a nedochází tak ke zbytečným konfliktům po vyúčtování. V řešení romské bytové otázky se v minulosti osvědčilo také rozestěhování sociálně vyloučených Romů do jednotlivých domů. Faktem však zůstává, ţe daná bytová situace neumoţňuje z důvodu nedostatku volných bytových míst a odporu veřejného mínění v oblasti, kde má být rodina přestěhována. V tomto ohledu existuje také řada nástrojů jeţ se snaţí reagovat na problém sníţeného přístupu sociálně vyloučených Romů na trh práce. Mezi takovéto patří rekvalifikace a další vzdělávání dospělých, které zajišťují pro nezaměstnané občany úřady práce. Výhodou je alespoň částečné získání pracovních návyků po ukončení daných kurzů, avšak i po jeho absolvování se často účastníci setkávají s nedostatkem volných pracovních míst v daném oboru. Další moţností je časově omezené uplatnění v rámci veřejně prospěšných prací, které se zaměřují na nekvalifikované práce, které jsou prováděny ve prospěch obcí. Zatímco stejně jako rekvalifikační kurzy přispívají tyto práce k vytvoření pracovních návyků alespoň na minimální úrovni, tak ve skutečnosti nejsou dlouhodobým řešením nezaměstnanosti sociálně vyloučených osob. V tomto ohledu jsou účelným nástrojem pro tuto skupinu osob podporovaná zaměstnání, která přispívají ke zlepšení obrazu Romů v očích veřejnosti, ale bohuţel dosud nejsou zahrnuta do oblasti sociálních sluţeb. V řešení otázky vzdělávání se osvědčily takové nástroje, jako jsou například přípravné třídy základní školy, které mají zvýšit připravenost dětí se sociálním znevýhodněním v posledním roce před začátkem povinné školní docházky. Mezi hlavní výhody patří neplacení školného rodiči dětí, sníţení absence romských ţáků ve škole, zvyšuje se jejich moţnost uspět na poli vzdělávání atd. Nevýhodou je, ţe tyto třídy jsou mnohdy vnímány jako jakési segregační opatření, mohou sniţovat pravděpodobnost, 55

ţe dítě nastoupí na běţnou školu a mnohdy jediný rok nestačí k tomu, aby si romské děti dostatečně doplnily své znalosti a dovednosti. Podobně funguje také mimoškolní příprava dětí formou jakýchsi předškolních klubů, které bývají zpravidla zřizovány nestátními neziskovými organizacemi. Tyto mnohdy zajišťují také doučování dětí ze sociálně vyloučených lokalit. Také zřízení funkce asistenta pedagoga pro děti se sociálním znevýhodněním se v praxi převáţně dobře osvědčila. Asistent pedagoga je pro děti jedním z pozitivních vzorů a je důkazem toho, ţe i Rom můţe získat zaměstnání a ţe vzdělávání má smysl. Školy se však bohuţel často potýkají s nedostatkem finančních prostředků na pokrytí mzdových nákladů těchto pracovníků a mnohdy i rodiče dětí příliš spoléhají na komunikaci s asistentem a zvyšuje se tímto jejich pasivita v komunikaci se školou jako institucí. Vzniku rizikových sociálně patologických jevů v romské minoritě se snaţí předcházet asistent Policie ČR, jako nástroj prevence kriminality, zaloţený na spolupráci Policie ČR s místními samosprávami, neziskovými organizacemi a veřejností (GAC, 2006). Nástrojů pro předcházení sociální exkluze romské minority je velice mnoho a byly by dostatečně rozsáhlým tématem pro napsání diplomové práce. Já jsem se zde uvedla pouze jejich nástin v rámci jinak strukturovaného tématu práce.

56

EMPIRICKÁ ČÁST Součástí této magisterské diplomové práce je také empirická část, v níţ se účelně zaměřuji na jednu ze sluţeb opavské nestátní neziskové organizace EUROTOPIA Opava o.p.s., kde sama profesně působím na pozici terénního sociálního pracovníka a sociálního pracovníka pro nízkoprahový klub pro děti a mládeţ a pro poradenské středisko v Opavě. Jelikoţ velkou část mé pracovní náplně tvoří sociální práce v terénu, tedy v přirozeném prostředí uţivatelů sociální sluţby (dále jen uţivatelů), rozhodla jsem se směřovat téma mého výzkumu právě touto cestou. Zvolila jsem si zaměřit se na registrovanou sociální sluţbu – Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi (dále jen SASRD nebo sluţba). Tématem mého výzkumu se tedy stalo: Hodnocení SASRD opavské nestátní neziskové organizace očima jejich současných uţivatelů. Tato sluţba mne velice oslovila hned z několika důvodů. Jednak proto, ţe není vázána na uměle vytvořené prostředí poradenského střediska či jiné instituce, pracovník v rámci výkonu svého povolání proniká do domácího prostředí uţivatele sociální sluţby, a tím se mu mnohdy nabízí i moţnost blíţe poznat faktory, jeţ mají vliv na vznik potřeby uţivatelů vyuţít nabízených sluţeb nestátní neziskové organizace a pochopit tak zákonitosti, které formují sociální situaci, v níţ se uţivatel aktuálně nachází. Dalším z důvodů je moţnost snáze navázat kontakty s jinými potenciálními uţivateli skrze poskytování sluţby třeba jen jedinému člověku či jediné rodině a rozšířit tak pole působnosti této sluţby. Ovšem zcela zásadním důvodem je vymezení cílové skupiny, pro kterou je tato sluţba určena. Do této patří osoby a rodiny z Opavy a okolí, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci nebo jsou takovouto situací ohroţeny, dále sociálně znevýhodněným osobám i rodinám, které čelí omezujícím ţivotním podmínkám a jsou ohroţeny sociálním vyloučením. Do výše vymezené kategorie Romové a romské rodiny bez pochyby náleţí.

57

5. Kvalitativní výzkum V rámci realizace tohoto kvalitativního šetření usiluji o zhodnocení SASRD, a to přímo samotnými uţivateli této sluţby. K myšlence zaměřit výzkum takto, mne přivedla skutečnost, ţe v nestátních neziskových organizacích se hodnocení či evaluace jednotlivých sluţeb uskutečňují jen zřídka. Uvědomuji si však, ţe jednalo-li by se o evaluaci či evaluační výzkum jako takový, pak by musel být tento výzkum zaměřen na hodnocení více aspektů dané sociální intervence, a to především těch praktických, jako například implementace, uţitečnost a jiné. V průběhu evaluačního šetření by bylo zapotřebí vyuţít širší spektrum výzkumných metod, a to jak kvalitativních, tak kvantitativních nebo jejich kombinaci (Hendl, 2005). Evaluace jako taková je velice komplexní a kvalitativně mnohostranný jev, který v sobě zahrnuje souhrnně teorii, metodologii a praxi veškerého hodnocení nejrůznějších jevů (Průcha, 1996). Mezi čtyři základní kritéria pro hodnocení kvality evaluace patří: uţitečnost, proveditelnost, oprávněnost a technická adekvátnost (Hendl, 2005). Jelikoţ z výše zmíněných kritérií vyplývá, ţe získané výsledky evaluace by mělo být moţné aplikovat v praxi a hlavně samotné takovéto šetření vyţaduje metodicky správné provedení, které odpovídá technicky vysoké úrovni, není v mých silách zrealizovat evaluační šetření v pravém slova smyslu. V dané funkci nejsem dostatečně kompetentní k tomu, abych mohla výsledky aplikovat do praxe, či na jejich základě měnit poskytování a průběh dané sociální sluţby. Proto se touto cestou pokouším spíše o jakýsi nástin hodnocení, jehoţ výsledky by mohly slouţit jako inspirace pro oprávněné vedoucí pracovníky organizace, v níţ jsem zaměstnaná a hlavně jako reflexe mé současné praxe. Hodnocení týkající se sluţeb, výsledků, výuky, prostředí a vlastně čehokoliv jsme svědky mnohdy i nevědomky. Jsou součástí našeho kaţdodenního ţivota, můţeme si je vyslechnout z médií, přečíst v odborných publikacích, novinách i v jiných zdrojích. Provází nás tedy vţdy a všude a určují směr, kterým se vydat, poukazují na co se zaměřit a co při tom vyuţít, abychom dosáhli ţádoucího cíle. Jelikoţ sociální sluţba je vytvořena proto, aby tady byla pro lidi a nikoliv lidé pro sociální sluţbu, jak tomu v mnoha případech naší praxe je, snaţím se získat během tohoto šetření náhled na průběh a poskytování výše zmíněné sociální sluţby, a to přímo

58

od osob, kterým je určena a hlavně, pro které je vytvořena. Zajímá mne pohled jednotlivých uţivatelů, přičemţ kaţdý z nich je pro mne důleţitý. Sociálně aktivizační sluţby stojící v popředí tohoto šetření v sobě ve stručnosti zahrnují sociální práci s jednotlivci i rodinami, spolupráci se školou, podporu rodiny ve vzdělávání dětí a doučování dětí, volnočasové aktivity, výlety, ozdravné pobyty v přírodě, příměstské tábory, kluby pro předškolní děti, pomoc při řešení bydlení a zadluţení rodin a mnoho dalšího. Více je tato sluţba popsána v teoretické části této práce. Z důvodu obsáhlosti dané sluţby se soustředím především na sociální práci s jednotlivci a rodinami, do které jsem zahrnula také pomoc při řešení bydlení a zadluţení. Protoţe v ústředí mého zájmu stojí prozkoumání výše vymezené sluţby, a to jak samotného průběhu, tak i poskytování z hlediska její hloubky, stalo se pro mne kvalitativní šetření tou jedinou vhodnou variantou ve výběru mezi kvalitativní a kvantitativní volbou. „Podstatou kvalitativního výzkumu je do široka rozprostřený sběr dat bez toho, ţe by na počátku byly stanoveny základní proměnné. Stejně tak nejsou předem stanoveny hypotézy a výzkumný projekt není závislý na teorii, kterou jiţ před tím někdo vybudoval. Jde o to do hloubky a kontextuálně zakotveně prozkoumat určitý široce definovaný jev a přinést o něm maximální mnoţství informací“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 24). Uvědomuji si také, ţe výsledky tohoto šetření se budou týkat pouze mnou zvoleného výzkumného vzorku.

59

6. Metodologie výzkumu V této části se blíţe věnuji popisu a vysvětlení cílů, výzkumných otázek, metod sběru dat, výzkumnému vzorku a vstupu do terénu včetně analýzy získaných dat, ze které bude vycházet sedmá kapitola.

6.1 Cíl výzkumu Cíl mého výzkumného šetření je nejen osobní, ale také praktický. Z personálního hlediska, především z pozice terénního sociálního pracovníka, je pro mne velmi důleţité prozkoumat, jakým způsobem současní opavští romští uţivatelé sociální sluţby nahlíţejí na SASRD, které jsou jim skrze mne a další pracovníky opavské nestátní neziskové organizace poskytovány. Zajímá mne jejich hodnocení této sociální sluţby jako celku v širším kontextu. Zjištění vyplývající z tohoto šetření by měla poskytnout zpětnou vazbu na mé dosavadní působení v terénu. Z praktického hlediska mohou být informace získané v průběhu tohoto šetření pouţity k zefektivnění terénní sociální práce s příslušníky romské minority z Opavy a okolí, a to právě skrze nestátní neziskovou organizaci, jeţ mne zaměstnává.

6.2 Výzkumné otázky Pro potřeby tohoto šetření jsem si zvolila základní výzkumnou otázku: Jak hodnotí současní opavští romští uţivatelé poskytované sluţby v rámci SASRD? Jelikoţ se pokouším zachytit hodnocení této sociální sluţby v širším kontextu, rozloţila jsem základní výzkumnou otázku do několika tématických okruhů, jeţ mají přispět k jejímu zodpovězení. Tyto tématické okruhy v tomto případě suplují funkci specifických výzkumných otázek. Protoţe z vlastních zkušeností plynoucích ze sociální práce s romskou menšinou vím, ţe je mnohdy velice obtíţné se dorozumět s jednotlivými příslušníky této minority, vytvořila jsem si tématických okruhů záměrně více, protoţe předpokládám, ţe se mi je nepodaří zodpovědět všechny a v průběhu šetření budu s velkou pravděpodobností nucena jejich počet zredukovat. Tématické okruhy: 1)

Postoj uţivatele k SASRD;

2)

Postoj rodiny uţivatele k SASRD;

3)

Důvěryhodnost organizace poskytující SASRD;

4)

Podpora uţivatele, popřípadě i jeho rodiny prostřednictvím SASRD; 60

5)

Minulá zkušenost se SASRD;

6)

Znalost „balíčku sluţeb“, které jsou uţivateli v rámci SASRD nabízeny;

7)

Sluţby vyuţívané uţivatelem v rámci SASRD;

8)

Osobnost terénního sociálního pracovníka (pracovníků);

9)

Spolupráce se sociálním pracovníkem (pracovníky);

10) Komunikace se sociálním pracovníkem (pracovníky); 11) Potřebnost SASRD na Opavsku; 12) První kontakt se sluţbou/organizací; 13) Moţnosti změny SASRD včetně poptávky po sociálních sluţbách na Opavsku.

6.3 Metoda sběru dat Nejvhodnější metodou pro sběr dat se mi jevil hloubkový rozhovor, respektive jedna z jeho variant – polostrukturovaný rozhovor. Tento umoţňuje tazateli připravit si kostru témat a otevřených otázek, které směřují k zjišťovanému jevu, ale zároveň poskytuje jakousi svobodu, která spočívá v doptávání se na témata, jeţ v této kostře zahrnuta nebyla, ale se zkoumaným jevem úzce souvisí. „Rozhovor je do určité míry strukturovaná konverzace, kterou badatel řídí pomocí hlavních, navazujících a pátracích otázek“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 162). Délka jednotlivých rozhovorů byla přibliţně 60 – 90 minut, přičemţ úvodní fáze trvala cca 10 minut. Důraz jsem kladla také na přípravu samotného rozhovoru, a to jak jeho technického zázemí, tak i teoretického rámce rozhovoru. Snaţila jsem se vyvarovat se sugestivním a nekonkrétním otázkám, jeţ by mohly ovlivnit nebo zkreslit odpověď dotazovaného.

6.4 Výzkumný vzorek a vstup do terénu Při výběru vhodného výzkumného vzorku jsem vyuţila techniku prostého záměrného výběru. Tato technika mi umoţnila zvolit si bez pouţití jiných specifických strategií a metod takové budoucí informanty, kteří jsou determinováni pouze tím, ţe s účastí na výzkumu souhlasí a jsou pro něj vhodní, tudíţ splňují mnou stanovená kritéria (Miovský, 2006). Do těchto kritérií patří pohlaví, věk, etnicita a statut uţivatele sociální sluţby, respektive SASRD.

61

Můj výzkumný vzorek tvořilo 8 osob, z toho 4 muţi a 4 ţeny. Všichni byli a jsou současnými uţivateli sociální sluţby SASRD v jakékoliv její podobě a mnohokrát jsem s nimi v rámci terénní sociální práce spolupracovala. Jelikoţ jsou tyto sluţby na Opavsku poskytovány převáţně osobám romského etnika, jakoţto jeden z nástrojů sociální inkluze, nebylo pro mne těţké nalézt 8 vhodných informantů z romské minority. SASRD jsou sice určeny nejen jednotlivcům, ale i celým rodinám, já jsem se však zaměřila na dospělé uţivatele, respektive plnoleté občany ČR. „Vstoupit do terénu znamená určitý zlom v celém procesu výzkumu. Badatel začíná sbírat data podle předem naplánovaného schématu. Právě způsob vstoupení do zkoumaného prostředí můţe ovlivnit přístup k datům. Nejsnadnější vstup do zkoumaného terénu mají ti výzkumníci, kteří mají osobní vztahy s účastníky“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 152). Z výše uvedeného důvodu jsem vstupovala do terénu v roli zasvěceného. Dle Švaříčka, Šeďové a kol. (2007) je v takovémto případě výzkumník v pozici, kdy se stýká se svými respondenty i mimo rámec výzkumu. Všechny rozhovory jsem po domluvě s informanty zrealizovala v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnostech, a to v období od května 2010 do srpna 2010. Mnohdy pro mne bylo velice obtíţné vytvořit vhodné zázemí pro realizaci samotného rozhovoru z důvodu velmi sloţitých bytových podmínek informantů. Často spolu s dotazovaným ţilo v bytě 1+1 (většinou 4. kategorie – bez koupelny a teplé vody, s WC pouze na patře) několik jeho rodinných příslušníků a v průběhu dne se u něj zdrţovali také členové širší rodiny. Během rozhovoru byli tedy nuceni navštívit své sousedy, pokud s nimi měli příznivé vztahy nebo stát na chodbě, ale ve většině případů čekali na travnaté ploše před domem. Sloţitým bytovým podmínkám romské minority se více věnuji v teoretické části této práce. V níţe vytvořené tabulce jsou popsány základní charakteristiky jednotlivých informantů, které se vztahují k některým výpovědím, a proto povaţuji za důleţité je uvést. Jméno

Věk

Zaměstnání

Počet dětí

Počet osob ţijících ve společné domácnosti

Jolana

39

nezaměstnaná

3

7

Gita

33

na mateřské dovolené

5

6

62

Kateřina

42

nezaměstnaná

4

6

Simona

38

na mateřské dovolené

6

9

Jaromír

56

sezónní zaměstnání

4

7

Dominik

42

OSVČ

4

8

Richard

54

nezaměstnaný

3

5

Lukáš

57

nezaměstnaný

2

5

OSVČ: osoba samostatně výdělečně činná; sezónní zaměstnání: zaměstnání na cca 3 měsíce.

6.5 Etická stránka výzkumu Veškeré mnou realizované rozhovory byly uskutečněny po předešlé výslovné dohodě s dotazovanými (dále jen informanty) a za jejich úplného souhlasu. S kaţdým z informantů jsem měla předem dohodnutou schůzku, kde jim byly srozumitelně sděleny informace, týkající se tohoto výzkumu a nadcházejícího rozhovoru. Mezi takovéto informace patřilo například osvětlení výzkumného tématu, cíle a účelu výzkumu. Ochotně jsem zodpověděla také případné dotazy. V průběhu těchto schůzek se dohodly termíny, místa a časy, kdy se rozhovory uskuteční. V ujednané dny jsem těsně před začátkem kaţdého rozhovoru informantům opět zodpověděla veškeré jejich otázky a ujistila je, ţe zůstanou v úplné anonymitě a pro účely tohoto šetření jim budou přidělena fiktivní jména. Neměnné zůstanou pouze jejich výpovědi, které budou po celou dobu rozhovoru zaznamenávány na diktafon. Tento záznam bude poté doslovně přepsán, podroben analýze a vyuţit pouze pro účel daného šetření. Všem dotazovaným jsem také nabídla moţnost seznámit se s výsledky tohoto šetření po úplném zpracování získaných dat a moţností, kdykoli svou účast na výzkumu ukončit. Veškeré výše zmíněné souhlasy včetně souhlasu k participaci na výzkumu byly nahrány také na diktafon bezprostředně před začátkem samotného rozhovoru.

63

6.6 Analýza dat Po kompletním shromáţdění dat od všech informantů následoval jejich pečlivý a doslovný přepis, aby mohla být dále podrobena důkladné analýze. Komplexní rozbor jsem začala s pomocí techniky zvané otevřené kódování. „Při otevřeném kódování je text jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména a s takto nově pojmenovanými (označenými) fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 211). Za jednotku lze povaţovat jedno či více slov, větu i odstavec. Kódy (pojmenování) jednotlivých částí celku byly zvoleny tak, aby co nejlépe odpovídaly a vztahovaly se ke zvolené výzkumné otázce (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Po této fázi jsem přistoupila ke kategorizaci, respektive jednotlivé kódy jsem dle jejich smyslu utřídila do kategorií, které nejlépe vystihovaly povahu kódů a nesly s sebou jistou výpověď vztahující se ke zkoumanému jevu. Tyto kategorie mi dále umoţnily vytvořit kostru analytického příběhu, na němţ je postavena výzkumná zpráva. V průběhu analýzy dat jsem pouţila techniku zakotvené teorie. „Zakotvená teorie je návrhem hledání specifické „substantivní“ teorie, která se týká jistým způsobem vymezené populace, prostředí nebo doby“ (Hendl, 2005, s. 243). V rámci selektivního kódování jsem se snaţila nalézt hlavní témata a kategorie, které se poté staly ústředním bodem nově vznikající teorie a umoţnily mi dotvořit kostru příběhu. Kvalitu získaných dat jsem se snaţila ošetřit vhodným výběrem informantů a opětovným kódováním v průběhu analýzy. Po výše popsaném zpracování získaných dat se mi vynořilo 5 základních témat či kategorií, které jsou úzce spjaty s kategorií ústřední. Tou se v tomto případě stala Rodina,

jakoţto

jeden

z hlavních

faktorů

ovlivňujících

hodnocení

SASRD

inforrmantem. Pro větší přehlednost jsem vytvořila schéma, jeţ poukazuje na provázanost jednotlivých kategorií a jejich vzájemných vztahů, které budou popsány později.

64

Schéma – kostra kvalitativního výzkumu:

KOMUNITA

MINULÁ ZKUŠENOST

KOMUNIKACE

RODINA

OSOBNOST TERÉNNÍHO SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA

SLUŢBA: PRŮBĚH A CHARAKTER

65

Popis jednotlivých kategorií: Rodina: V tomto schématu představuje rodina ústřední kategorii, k níţ se všechny zbylé kategorie vztahují a z níţ také vycházejí. Rodina se zde jeví jako hlavní faktor, jeţ se podílí na kladném či záporném hodnocení SASRD a celkově také na postoji informanta k dané sluţbě. Minulá zkušenost: Dalším z faktorů, jeţ do značné míry determinuje hodnocení SASRD, je minulá zkušenost, která v sobě snoubí jak zkušenost se sluţbou tohoto typu, tak zkušenosti s jinými sluţbami či organizacemi. Do této kategorie jsou zahrnuty nejen zkušenosti samotného informanta, ale také ty převzaté od jiných osob. Komunita: Vliv na kaţdého dotazovaného má také komunita, která má bezesporu svá specifika, jeţ formují její příslušníky, a tím i jejich názory, postoje a jiné. Komunikace: Termín komunikace v sobě zahrnuje nejen komunikaci jako nástroj dorozumívání, ale také formu rozšiřování informací o SASRD. Osobnost sociálního pracovníka: Osobnost pracovníka je velmi důleţitá a mnohdy na ní závisí úspěch či neúspěch sluţby jako takové. Důraz je zde kladen nejen na odbornost, ale také na specifické povahové a osobnostní rysy pracovníka. Sluţba: Tato kategorie se týká jak průběhu, tak i charakteru sluţby, v tomto případě SASRD. Centrální kategorií tohoto šetření se stala Rodina. Ta, je ve vztahu a souvislosti se zbylými 5 kategoriemi. Mezi centrální kategorií a ostatními existuje jakási oboustranná závislost. Jednotlivé kategorie se vzájemně ovlivňují, prolínají a dohromady utvářejí jednotný celek, z něhoţ vychází odpovědi na výzkumné otázky tohoto kvalitativního šetření.

66

7. Výsledky empirického šetření Tato část je zaměřena na interpretaci výsledků, k nimţ jsem dospěla v průběhu analýzy osmi zrealizovaných polostrukturovaných rozhovorů. Nabízím zde bliţší vysvětlení vztahů mezi ústředními tématy a jejich vlivů na hodnocení SASRD.

7.1 Rodina U všech mnou dotazovaných osob se rodina jeví jako jakési pevné a ucelené zázemí, které v sobě snoubí pocit bezpečí, jistoty a sounáleţitosti. Rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí v ţivotě kaţdého člověka. Ať chceme nebo ne, je jedním z faktorů, jeţ působí na vrůstání jedince do společnosti, respektive na jeho socializaci. V průběhu našeho bytí formuje také postoje, názory a náhledy na určité jevy (Matoušek, 2003). Matoušek (2003, s. 9) popisuje rodinu takto: „Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí.“ Z výše uvedeného je patrné, ţe role rodiny v ţivotě jedince je opravdu nenahraditelná. Promítá se také do jednání lidí. Vše lze pozorovat i ve výpovědích informantů. „…tak moje rodina souhlasí s tím abyste mi pomáhali, oni mi sami říkali, že mám s váma spolupracovat, že mi pomůžete, že jako jste dobří lidi, tak já jsem na ně dala…“(Simona). Vliv rodiny je patrný také ve výpovědi pana Richarda: „…tak aji moja žena říkala, že bych to jako měl s váma jako zkusit, jo, tak já sem si řekl, že teda jako jo, že do toho pudu teda…“. Rodinní příslušníci v těchto případech zafungovali jakoţto poradci zasahující do rozhodovacího procesu, zda vyuţít sluţeb SASRD či nikoliv. Ačkoliv se rozhodoval jedinec sám, výsledek byl přímo ovlivněn názorem rodinných příslušníků. Rozhodovací vliv rodiny je natolik silný také z důvodu, ţe rodina stojí a také vţdy stála v popředí romského hodnotového ţebříčku (viz. kapitola 3.). Dle Matouška (2003) má rodina pro Romy dokonce vyšší hodnotu neţ pro majoritní společnost. Toto tvrzení se promítlo také ve výpovědi paní Jolany: „…tak víte jak to je, pro nás jsou děcka a rodina všecko, to není jako u vás bílých, já myslím jako pro nás Romy, takže pokud by oni nesouhlasili, abych s vámi spolupracovala, tak bych nikoho od vás ani nepustila přes práh baráku, víte…“. Podobným způsobem se vyjadřoval také pan Jaromír: „…tak mi jako rodina držíme spolu a neděláme nic o čem by ostatní nevěděli, taháme za provaz dohromady, pro nás je rodina všecko, já nevím, ale u vás bílých to

67

myslím tak není, co…“. Z výše uvedeného je patrná také silná rodinná soudrţnost romských rodin, ačkoliv i ta se v průběhu let proměňovala (viz. kapitola 3.). Sociální sluţba by dle informantů měla být zaměřena na celou rodinu a nikoliv jen na jednotlivce. Jedním z důvodů je také to, ţe pokud se jeden z členů rodiny ocitá v tíţivé ţivotní situaci, pak je dosti pravděpodobné, ţe s obdobným problémem se bude potýkat i zbytek rodiny nebo alespoň několik jejich členů. „ …tak já mám ty dluhy, no, ale to není jenom u mě, to si nemyslete, také problémy tu má kde kdo, aji můj bratr též není svatý a je na tom možná aji hůř jak já, bo ta jeho už dostala tu obsílku a tež by potřebovali, abyste jim pomohli a zašli za něma…“ (Kateřina). SASRD by tedy měly pokrýt svým působením nejen nukleární, ale také širší rodinu. Romové se potýkají s obdobnými překáţkami v sociálním začleňování a tím se často stávají jednou z marginalizovaných skupin společnosti. Potýkají se s bariérami v řešení takových sloţitých otázek jako je například bytová situace, zdravotní péče, ekonomika rodiny, problematika zaměstnanosti a jinými (viz. kapitola 4.). Tyto ţivotní obtíţe se pak dotýkají kaţdého člena rodiny včetně dětí. „No to víte, že se všichni bojíme, aji děcka majů strach, bo jak nás vystěhujou tak půjdem tak leda pod most, víte my to řešíme všichni…“ (Gita). Obdobně reagovala také paní Simona: „…to nejsou problémy, které by se týkaly jenom mě, já sem na mateřské, manžel furt nemůže najít práci a nájem a věci pro děcka za nás nikdo nezaplatí nebo nám nedá, to je ten problém…“. Z těchto důvodů pak mnohdy celé rodiny či jednotlivci upadají do dluhové pasti, z níţ si sami nemohou pomoci a jediným řešením, ačkoli jen krátkodobým, se stává zadluţení dalších členů rodiny. Toto vše pak mnohem více prohlubuje nepříznivou situaci romských rodin bez moţností úniku z daného problému. Jedná se o jakýsi pravidelný cyklický proces, jehoţ výsledkem jsou romské rodiny v osidlech romských lichvářů, nebo podobných pokoutných společností jako např. Home Credit, a.s. nebo Provident, s.r.o., jeţ poskytují finanční půjčky za velmi nevýhodných podmínek. V rámci SASRD je tedy nutno přistupovat k řešení problémů širokospektrálně a snaţit se nalézt mnohdy i skryté souvislosti mezi problémy jedné osoby a zbytku rodiny. Nutností je řešit problémy s pomocí sociální sluţby přímo uvnitř rodinného společenství, protoţe se jen zřídka kdy týkají pouze jediné osoby. Sekyt (in Šišková, ed., 1998, s. 74) vystihuje jakési kolektivní rozhodování v romských rodinách takto: „Romské dítě toto zvnitřňování zdaleka tak nepotřebuje, svůj ţivot stráví mezi spoustou příbuzných, proto se nikdy nebude muset rozhodovat samo za sebe. Místo individuality se v romské rodině pěstuje úcta ke starším, místo schopnosti prosadit se zvyk 68

podřizovat se skupině. V rodině existuje hierarchie starších a mladších, muţů a ţen, ale kaţdý člen rodiny se můţe ke kaţdé věci vyjadřovat a jeho slovo můţe být vzato za kolektivní rozhodnutí.“ Stejně tak jako samotné řešení nepříznivých ţivotních situací i úspěchy a neúspěchy poskytovaných sociálních sluţeb se řeší v rodinném kruhu a vztahují se na všechny členy rodiny. Tito si je přejímají za své a odráţejí se také v jejich budoucím rozhodování se mezi vyuţitím a nevyuţitím nabízených sluţeb, v tomto případě SASRD. Toto je zjevné například ve výpovědi pana Lukáše: „…tak já si pamatuju, že jste pomohli Ritě a mé druhé dceři, tak to mě jako hodně ovlivnilo, jinak nevím jestli bych do toho šel…“. Podobnou reakci uvedl také pan Dominik: „…jo tak kdybych nevěděl, že už jste někomu od nás s tím pomohli, tak by jsme vám asi s ženou nevěřili, víte jak to je, nám každý jenom kecá, takže dáme hodně na to, co se řekne doma…“. Také v samotném hodnocení sluţby informantem se odráţí jakýsi hlas rodiny. Postoj, jeţ zaujímá ke sluţbě rodina informanta je obdobný, jako postoj jeho samotného. Hlas rodiny je velice silný zvláště v případech, kdy se určitý problém řeší s více členy rodiny dohromady. „…no já jsem s váma moc spokojen, to co děláte je fakt jako dobré, já vám moc fandím…však moje děcka už mi několikrát řekli, však jim zavolej, oni ti zas poradí, oni ví co vy děláte a jak mě aji manželce pomáháte…“ (Richard). V této výpovědi je také zcela patrný přenos informací mezi jednotlivými členy rodiny, kterému se blíţe věnuji v kapitole 7.2, ačkoliv se úzce dotýká také rodiny informanta. Dalším z bodů, na něţ informanti upozorňují v průběhu hodnocení SASRD je skutečnost, ţe tato sociální sluţba by měla být zaměřena na všechny věkové kategorie, zvláště silný je mimo jiné také zájem o sluţby pro děti. Od SASRD jako takových očekávají informanti polyvalentní přístup. „Polyvalence znamená, ţe sociální pracovník v rámci své územní kompetence poskytuje sluţby klientům v nejrozmanitějších ţivotních situacích – řeší problematiku mladistvých i dospělých delikventů, zabývá se občany invalidními i starými, intervenuje v rodinách s dětmi atd“ (Navrátil in Matoušek a kol., 2007, s. 191, 192). Takový typ očekávání se odráţí i v těchto tvrzeních: „…no přál bych si, aby ty romské děcka, ale i ty vaše bílé děcka, bylo by pro ně dobré dvakrát, třikrát je někam vzít, ať neběhají po ulicích a nekouří, ty děcka jsou základ. A to i ty úplně malinké jak je Martinka, oni ty děcka v tom věku za váma jdou a mají vás strašně rádi a pro vás je pak jednoduché si je získat jo…“ (Jaromír). Informant zde opět mimo jiné zmiňuje jednu z hlavních hodnot 69

Romů, coţ je rodina a děti (viz. kapitola 3.2). Dále je patrná také snaha o sociální působení jiţ na ty nejmladší členy rodiny, kteří dle jeho názoru jsou lépe ovlivnitelní neţ jejich starší příbuzní. Také ve výpovědi paní Simony se shodně odráţí názor na vyuţití polyvalentního přístupu v SASRD, jeţ by více zapojovalo také ty nejmladší členy romských rodin do činností a aktivit řízených sociálním pracovníkem. „Tak já myslím, že mě až tak toho moc nechybí, vy pomáháte skoro se vším, teda aspoň co já vím, ale víc bych se věnovala našim děckám, pro ně toho je všude tak málo a oni potřebujou víc jak my, aby se jim někdo věnoval, to jsou takové naše zlatíčka, my by jsme pro ně udělali všechno. Tak asi jenom todle bych ještě zlepšila…“ (Simona). Očekávání výše vymezeného přístupu dále upevňuje také skutečnost, ţe se informanti potýkají s řadou problémů a očekávají, ţe se o ně někdo postará. V tomto ohledu pak zapomínají na princip subsidiarity, kdy veškeré záleţitosti by měly být řešeny na nejniţších úrovních, coţ znamená nejblíţe občanům. Stát by měl v této souvislosti zasahovat aţ jako poslední. V prvé řadě by si měl člověk, jeţ se ocitá v tíţivé situaci, zkusit pomoci sám, následně by se měl obrátit na rodinu, obec atd. To, ţe informanti se často odkazovali na pomoc ze strany státu dokládám následujícími výpověďmi. „Tak já myslím, že to není naše chyba, že máme problémy, nám by měl pomoct hlavně stát, ne? Dyť z těch dávek se nedá vyžít, jako furt něco snižujou, ale pomoct nepomůžou…“ (Jolana). Podobně se vyjadřoval také nezaměstnaný Lukáš: „…tak stát pro nás nic nedělá a pak se diví ti nahoře, že je u nás kriminalita a máme problémy, vždyť my musíme platit tak jako všichni ostatní a kde na to máme brát, když z té sociálky skoro nic nedostanem, hm…“. Faktem zůstává, ţe silný vliv rodinného prvku se promítl v mnoha výpovědích, které jsou řazeny tématicky i do následujících kapitol.

7.2 Komunikace a její vlivy Komunikace měla ve výpovědích informantů své neopomenutelné místo. De Vito (2001) popisuje tento termín jakoţto transakční proces, ve kterém kaţdá osoba funguje současně jako mluvčí i posluchač. „Při komunikaci lidé jednají a reagují na základě současné situace a také na základě své minulosti, dřívějších zkušeností, postojů, kulturních návyků a spousty s tím spojených činitelů“ (De Vito, 2001, s. 22). Toto bylo patrné také ve výpovědích jednotlivých informantů. Někteří se snaţili náš společný rozhovor urychlit a zkracovat si odpovědi jako například pan Lukáš, z důvodu právě oné současné situace. Takto se promítla do jeho výpovědi údajná schůzka, týkající se 70

nějakého drobného přivýdělku: „Víte já teď toho mám celkem moc, ale nebojte se, já vás nechcu odbýt, jenom dneska zrovna nemám moc času, soused mi dohodil jednu práci, tak za ním budu muset za chvíli jít…“. Jiní se zase obávali o naplnění smyslu tohoto šetření, zda výsledná data poslouţí k zlepšení sociální sluţby či budou pouze informativní, jak to poznali jiţ v minulosti při zodpovídání různých anket a dotazníků pro média. Takto skeptický náhled na situaci se promítl také v komunikaci s paní Kateřinou: „…no já se jenom bojím, aby to všechno k něčemu bylo, my už jsme tolikrát odpovídali různým novinářům a vyplňovali cosi a pak jsme ani nevěděli, co se s tím stalo…tehdy to bylo myslím cosi kvůli pracáku, ale už ani nevím, je to dávno…“. Faktem však zůstává, ţe všichni dotazovaní ochotně odpovídali na mé otázky. V jednotlivých rozhovorech jsem zastávala jak funkci komunikanta, tak i komunikátora a má role byla víceméně direktivní ve smyslu usměrňování rozhovoru k poţadovanému tématu. Nezřídka se přihodilo, ţe informant tématicky odbíhal a rozpovídal se o záleţitosti, která se SASRD vůbec netýkala a nedala se pro tento výzkum vyuţít. Z rozhovorů dále vyplynulo, ţe komunikace má veliký vliv také na šíření informací o SASRD mezi romskou minoritou na Opavsku. Toto předávání a rozšiřování informací probíhalo ve dvou úrovních. Za prvé mezi romskou komunitou navzájem a za druhé se jednalo o interakci mezi romským uţivatelem sociální sluţby a osobností terénního sociálního pracovníka. Všichni mnou dotazovaní shodně uvedli, ţe poprvé se o sluţbě dozvěděli od svých známých nebo rodinných příslušníků z doslechu, nebo právě při osobním setkání se sociálním pracovníkem. „…no já jsem se o vás poprvé dozvěděl od vnuka, vy jste ho doučovala a on říkal, že máte aji poradnu a že můžete pomoct s dluhama a tak…“ (Jaromír). Obdobně se o sluţbě dozvěděla také paní Jolana: „…tak já jsem o vás slyšela od dcery, vy jste chodila prý aji k mému otci pomáhat, ale už nevím jestli oni vás vyhledali nebo jak to bylo…“. Naproti tomu jiní dotazovaní se poprvé o sociální sluţbě dozvěděli z úst sociálního pracovníka, který je cíleně vyhledal po předešlém důkladném monitoringu daných lokalit města Opavy. Mezi takovéto patřila například paní Gita nebo pan Richard. „…tak vy jste mě vlastně navštívila a řekla ste co nabízíte a s čím jako pomáháte, já sem jinak do té doby o tom moc neslyšela…“ (Gita). Pan Richard uţ o sluţbě něco málo zaslechl z úst svých romských známých, avšak první konkrétní setkání se sluţbou proběhlo také skrz návštěvu terénní sociální pracovnice. „…tak já sem slyšel od Romany, že tady někdo chodí do baráku pomáhat Fričkovým, ale nevěděl jsem o co se jedná, teprve až jak jste přišla vy a řekla jste co a jak a s čím jako můžete pomoct…“ (Richard). 71

Ačkoliv pracovníci nestátní neziskové organizace vynaloţili značné úsilí i finanční prostředky na rozšíření informací o SASRD prostřednictvím letáků, informačních broţur, webových stránek a novin, tak se všechny tyto formy téměř nepromítly do výpovědí informantů. Pouze paní Simona uvedla, ţe se o sluţbě dozvěděla také z letáku. Primárním zdrojem se však stal opět sám terénní sociální pracovník. „…tak jak jste za mnou přišla, tak jste mi řekla, že máte poradnu a že pomáháte s bydlením, dluhama a že pořádáte aji pro děcka nějaké výlety, ale aji sem viděla ten váš leták, donesl mi ho ukázat bratr, že ho někdo prý zastavil na ulici a dal mu to…“ (Simona). Jedním z důvodů absence výše uvedených tištěných forem (letáků, broţur, článků v novinách atd.) ve výpovědích informantů můţe být také skutečnost, ţe u romské minority je častým problémem otázka vzdělávání a vzdělanosti těchto osob (viz. kapitola 4.). Sama jsem se mnohokrát v průběhu své praxe setkala se zcela negramotnými Romy, kteří byli v tomto ohledu úplně odkázáni buď na pomoc sociálního pracovníka nebo častěji na pomoc

ze strany své rodiny. O webových

stránkách a internetu v tomto ohledu nemůţe být ani řeč. Romské rodiny na Opavsku se potýkají s řadou problémů, přičemţ jedním z velmi často objevovaných je problém zadluţení. Rodiny mají velmi nestabilní finanční zázemí a nemohou si dovolit zakoupit si počítač a natoţ připojení na internet. Zadluţení romských rodin je více popsáno v kapitole 4. S výše zmíněným úzce souvisí také preference osobního kontaktu se sociálním pracovníkem, zatímco komunikace přes telefon či přes třetí osobu je informanty spíše odsunuta do pozadí. V popředí zájmu je tedy interakce uţivatel – pracovník. Takto je to zjevné například z rozhovoru s paní Gitou: „…určitě jsem pro to, abyste k nám chodila, já mobil nemám a něco vzkazovat, víte jak to je, to se k vám pak dostane jen půlka toho, co jsem po vás chtěla…“. Paní Gita zde poukazuje také na moţná rizika při předávání informací přes třetí osobu. Tyto popisuje také De Vito (2001, s. 22) takto: „Interpersonální komunikace je vţdy zkreslená šumem, vţdy k ní dochází v nějakých souvislostech, vţdy má nějaký účinek a obsahuje moţné zpětné vazby.“ Mimo jiné byl v odpovědi patrný odraz finančního zázemí paní Gity, který se promítá do zmiňované absence mobilního telefonu. Nejen pan Lukáš má v tomto ohledu jasno. Z finančních důvodů upřednostňuje taktéţ osobní kontakt s pracovníkem, ačkoliv by se vyuţití telefonu vůbec nebránil, pokud by telefon vlastnil. „…tak já jsem určitě pro to, aby jsme se vždycky potkali, je to takové lepší, ale kdybych měl mobil, tak bych vám aji zavolal, ale ten má jen můj švára a ten furt nemá kredit, blbec…“ (Lukáš). 72

Dalším z detailů, na které je nutné v komunikaci s těmito informanty poukázat, je komunikační styl, jeţ tázaní Romové upřednostňují a jazyk, který je uzpůsoben dané cílové skupině. Vliv komunikačního stylu výstiţně popisuje Šišková (2001, s.16) takto: „…projev člověka je ovlivněn asi ze 7 % slovy (verbální komunikací), asi 38 % hlasem (způsobem, jakým je informace sdělena, jakým tónem) a asi 55 % řečí těla (neverbální komunikací). Tedy pouze do 10 % hrají roli naše slova (vyjma vysoce odborné vědecké disputace).“ Šišková (2001) také upozorňuje na skutečnost, ţe komunikační styl Romů je odlišný také proto, ţe se v něm promítají jiné tradice a zvyklosti neţ jsou v majoritní společnosti a tento sty byl utvářen v jiných podmínkách (viz. kapitola 3.). Důraz na neverbální komunikaci je například patrný ve výpovědi pana Dominka: „…my si vždycky porozumíme, vy na nás nic nehrajete, to vím, bo to se pozná aji z toho jak se na nás díváte, že nás chápete…“. Podobnou reakci měla také paní Jolana: „…vy jste taková upřímná, to poznám z očí, vy jste prostě už naše, my si vždycky rozumíme…“. Stejně tak se vliv neverbální komunikace promítl do výpovědi pana Richarda: „…dobře se mi s vámi mluví, já poznám, že vy jste s náma, že za náma stojíte, kdyby ne, tak to byste tu nebyla a hlavně by vás prozradily oči, ale na vás jde vidět, že nám nic netajíte…“. Šišková (2001) uvádí, ţe Romové mají úţasně vyvinutý smysl pro poznání člověka pouhým pohledem nebo intuicí. Pro romskou menšinu je taktéţ charakteristické, ţe její příslušníci při jakékoliv komunikaci zpracovávají ještě více neţ 95 % informací, vyplývajících z řeči těla. Díky těmto specifickým schopnostem je pro ně snadné okamţitě „přečíst“ člověka, jeho upřímnost a dokonce i rysy či vlastnosti. Mimo otevřený (upřímný) styl komunikace, jeţ se vyznačuje smyslovým souladem verbální i neverbální komunikace, informanti dále poukazují na důleţitost a vliv jazyka a vhodné volby slovních spojení, která pouţívá sociální pracovník v průběhu poskytování SASRD. Romský jazyk je zcela specifický a vyvíjel se řadu let (viz. kapitola 3.). Oslovení informanti však nepreferují pouţití romského jazyka v průběhu poskytování sluţby. Paní Kateřina se k jazykové problematice vyjádřila takto: „…né, mě nevadí, že spolu nemluvíme romsky, však já umím dobře vaši řeč, tak to se domluvíme líp, ne…“. Příliš odlišnou reakci neměl ani pan Jaromír, který zde ovšem poukazuje taky na přednosti pouţití jednoduchých srozumitelných slovních spojení: „…my si rozumíme aji když neumíte po našem, mě to nevadí, hlavní je, že vy všechno tak dobře jednoduše vysvětlíte a nemluvíte těma cizíma slovama, my to od vás vždycky pochopíme…“.

73

7.3 Minulá zkušenost jako součást rozhodovacího procesu Nejen komunikace a rodinné zázemí výrazně ovlivňují hodnocení SASRD uţivateli sociální sluţby. Dotazovaní příslušníci romské minority jsou do značné míry také silně ovlivněni svými minulými zkušenostmi se sociální sluţbou nebo organizacemi, které sluţby nabízí. V mnoha případech se nejedná ani o zkušenost vlastní, ale spíše o zkušenost převzatou od někoho ze svých známých nebo členů rodiny. Důkazem tohoto je například část odpovědi paní Simony: „…no já myslím, že jak jste tady za náma chodila, že mě to jako hodně zklidnilo, že to opravdu k něčemu bylo, mě to moc pomohlo a aji mému muži, jsem si jistá, že jak budu mít zase problémy, že mi pomůžete, že jo…no vlastně si pamatuju, že jste předtím hodně pomohla i mojí sousedce, jak jí hrozila ta exekuce, pamatujete?“ Paní Simona zde popisuje jak zkušenost vlastní, tak i tu převzatou od jiné osoby a z těchto pak vyvozuje závěry vztahující se k budoucímu poskytování sluţby SASRD. V tomto ohledu předpokládá, ţe kdyţ jí byla pomoc poskytována jiţ v minulosti, můţe ji vyuţít i v případě výskytu nových obtíţí a překáţek. Soudrţnosti romských rodin jsem se věnovala jiţ v kapitole 7.1 a v teoretické části této práce (viz. kapitola 3.), faktem však zůstává, ţe rozšiřování převzatých zkušeností je zapříčiněno z velké části tím, ţe v romských rodinách existují silné rodinné vazby, které umoţňují rychlý přenos zkušenosti jediného člověka na zbylé členy rodiny, která bývá v případě Romů velmi široká. Nezřídka se pak stává, ţe zkušenost se sluţbou či organizací poskytující SASRD pak sdílí celá rodina uţivatele. Takto tomu je i v případě pana Lukáše: „…no to víte, že moje rodina ví co děláte a jak jste se mi snažili pomoct, oni vědí jak pomáháte, my si to všechno dycky řeknem, my mezi sebou nemáme tajemství, se o tom doma bavíme často…“. Obdobně vypověděla i paní Gita, jejíţ rodina také sdílí její zkušenost se sociální sluţbou: „…jó, oni to moc uznávají, to co děláte…oni si pamatují, jak jste se mi snažila pomoct s tím bytem, víte my jsme fakt velká rodina a my si všechno řeknem, takže oni o vás ví…“. Z těchto ukázek je samozřejmě také patrné, jak důleţitou roli hraje samotná komunikace, jakoţto nástroj přenosu informací o SASRD, o níţ bylo psáno v předcházející kapitole. Z jednotlivých odpovědí také vyplývá, ţe i jediná minulá zkušenost se sluţbou můţe být povaţována za jeden z motivačních faktorů, vedoucích k dalšímu vyuţití sociální sluţby tohoto typu. „…jo určitě bych se na vás obrátila, kdybych zas do něčeho spadla, jste jediní, kdo se mi tehdy snažili pomoct…“ (Kateřina). Stejně tak i pan

74

Richard vychází z minulé zkušenosti se SASRD a ta se taktéţ odráţí do úvah o řešení svých obtíţí v budoucnosti. „…tak já jsem s váma byl moc spokojenej a určitě pokud budu mít problém, tak se na vás znovu obrátím…“ (Richard). Obě tyto odpovědi mají společné to, ţe v kaţdém z těchto případů došlo pravděpodobně k naplnění cíle poskytované sociální sluţby, protoţe ji samotní uţivatelé hodnotí velice kladně. Podobně je tomu také ve výpovědi pana Jaromíra. U něj nedošlo k naplnění předsevzatého cíle sluţby, ale i přesto by sociální sluţbu do budoucna opět vyuţil. „…tak já vím, že ste mi hodně pomáhali, ale s tím už se nedalo nic dělat, prostě na to jste byli aj vy krátcí, tak bych to řekl…ale určitě bych vás o pomoc požádal znova, kdyby se mi zas něco takového stalo…“ (Jaromír). Tento příklad dokládá, ţe i takováto zkušenost jedince, nemusí vţdy znamenat úplné zavrţení sluţby. Informant v tomto případě nejspíš neusiloval primárně o daný výsledek, ale spíše o jakousi podporu či pocit, ţe v té tíţivé situaci není sám a někdo za ním stojí. Více o podpůrné funkci sluţby je psáno v následujících kapitolách. Ve výpovědích se také objevovala skutečnost, ţe negativní minulá zkušenost (ať uţ vlastní nebo převzatá) s institucemi státní správy, je jedním ze silných motivů k vyuţití sluţeb SASRD. „…tak ještě, že někdo něco takového dělá jako vaše organizace, protože jinak ty úřady tady nedělají pro nás nic…si pamatuju jak jsme to na té sociálce dlouho řešili a stejně nic s tím ti úředníci neudělali a vy jste nám to aspoň vysvětlila a zašla tam s náma, řekla nám co napsat, no už vím aspoň na koho se obrátit, protože ty úřady tu, nám vůbec nepomáhají…“ (Domink). Výpověď pana Dominika rozhodně neukazuje na neschopnost úředníků státní správy či na jejich strnulost v jednání s veřejností, zdůrazňuje pouze fakt, ţe nestátní neziskové organizace mají v určitém směru volnější „ruce“ a mohou si své sluţby uzpůsobovat konkrétním poţadavkům a potřebám jednotlivých uţivatelů sociální sluţby. Úkolem nestátních neziskových organizací rozhodně není suplování současných existujících sluţeb úřadů, nýbrţ vyplňovat mezery, jeţ státní správa zacelit nemůţe. Zatímco v nestátním neziskovém sektoru je kladen důraz na individuální přístup ke kaţdému uţivateli, státní správa dbá na přísné dodrţování principu participace a snaţí se občany aktivně zapojovat do řešení svých problémů a obtíţí. Úkol státního a nestátního sektoru v řešení obtíţí se sociálním vyloučením Romů je blíţe popsán v teoretické části této práce v kapitole 4.

75

7.4 Komunita jako typ sociální skupiny Vliv na hodnocení sluţby SASRD informantem má také názor větší skupiny neţ jakou je rodina, tedy komunity. Komunita je sociální skupinou lidí, kteří něco sdílejí. Můţe se jednat o sdílení společných zájmů, hodnot, oblasti, kde ţijí a podobně. Tak jako v rodině, tedy v primární sociální skupině, má jedinec svou sociální roli a pozici, tak totéţ platí také pro komunitu. I zde se dbá na dodrţování skupinových norem a při jejich nedodrţování postihuje viníka sankce. Sankce můţe mít rozličné podoby. Můţe se jednat o slovní napomenutí a v těch nejhorších případech také o úplné zavrţení provinilce i jeho rodiny celou komunitou (Prudký in Navrátil a kol., 2003). Ačkoliv jsou Romové velmi temperamentní a výbušní, čehoţ jsem byla jiţ několikrát v průběhu výkonu zaměstnání svědkem, je pro ně důleţité, jak se na ně dívají ostatní rodiny, či sousedé. Na tento fakt upozorňuje také Šišková (in Šišková, ed., 2001, s. 145): „Rom se nebojí přísnosti, pokárání a kritiky, je-li míněna upřímně a pronášena taktně. Veřejné zostuzení je naopak vnímáno jako velmi kruté, úplně Roma demotivuje a vystaví další bariéru.“ Toto se promítlo také v jednotlivých výpovědích. „Tak já bych s váma asi nespolupracoval, kdybych slyšel, že nejste dobří, protože co by si o nás řekli známí a jako celkově ostatní, u nás se hned všechno vykecá…“ (Jaromír). Pan Jaromír zde naráţí také na komunikační vlivy, o kterých bylo napsáno v kapitole 7.2. Z tohoto tvrzení je dále cítit jakási obava informanta z negativního postoje komunity k uţivateli, ale také k jeho rodině. V předcházející kapitole jsem blíţe popsala vliv minulých zkušeností třeba jen jediné osoby na celou rodinu. Obdobně to platí také ve větších skupinách, jakou komunita bezesporu je. Mnohdy i zkušenost se SASRD pouze jediné rodiny má vliv na celou komunitu. Takto je to patrné například z výpovědi paní Jolany: „…tak já si pamatuju, že s váma spolupracovali aji Deméterovi a byli moc spokojení, prý jste jim pomohli s tím podnájmem, aji ten váš advokát jim tam cosi psal a my jak si tak všechno řeknem, tak jste si u nás udělali už tehdy dobré jméno…my jsme to řešili celá ulice, protože takové problémy tu mají všichni…“. Paní Jolana zde dokládá jak ovlivňuje pozitivní zkušenost určité rodiny se SASRD postoj jiných příslušníků komunity k té samé sluţbě. V rámci své výpovědi také upozorňuje na skutečnost, ţe se příslušníci jedné komunity často potýkají s obdobnými překáţkami a bariérami v sociálním

76

začleňování a potřebují řešit podobné problémy. V tomto případě se jednalo o problematiku bydlení. Tato problematika je více popsána v kapitole 4.

7.5 Osobnost terénního sociálního pracovníka V hodnocení SASRD informanty se dále velmi razantně promítl vliv osobnosti terénního sociálního pracovníka, jeţ sociální sluţbu poskytuje. Ukázalo se, ţe není důleţité pouze co se poskytuje nebo jak se pomáhá, ale také kdo pomáhá. Drapela (2003) navíc upozorňuje na skutečnost, ţe pracovníkovo bezvýhradné přijetí je pro uţivatele sociální sluţby důleţité, protoţe ho povzbuzuje k otevřenému hovoru o svých problémech s vědomím, ţe neztratí pracovníkův respekt. Záruka důvěrnosti je však také důleţitá, protoţe umoţňuje uţivateli zachovat si během pomáhajícího procesu pocit naprostého bezpečí. Onen pocit bezpečí, jeţ pracovník v uţivateli cíleně vyvolává, se objevoval také v jednotlivých výpovědích informantů. „…tak pro mě je důležité, že vám můžu věřit, že jste mě nezklamala, bo v takové šílené době člověk neví, kdo mu vrazí kudlu do zad…“ (Jaromír). Opět se zde odráţí také minulá zkušenost informanta se sluţbou. Podobně se vyjadřovala také paní Simona: „…no vy jste úplně zlatí, vy přijdete, pomůžete, člověk se nemusí bát, že je v tom sám a že ho někdo podrazí…“. Z výpovědi paní Simony je patrné, ţe hodnotí více pracovníků. Pro SASRD je totiţ charakteristická jejich rozmanitost, proto je poskytuje více pracovníků, z nichţ kaţdý z nich je expertem a plnohodnotným profesionálem ve svém oboru. Velká část informantů také uvedla, ţe zná více jak jednoho sociálního pracovníka z organizace, jeţ SASRD poskytuje, a také s nimi jiţ někdy v minulosti spolupracovala. „…no znám vás, pak tu druhou tu paní Radku, no a pak aji toho advokáta, tak tidle už u mě byli…“ (Dominik). „Tak já jsem zatím řešila jenom s advokátem a s váma…jo a jednou jsem telefonovala s tou vaší kolegyní…“ (Kateřina). Toto dokládá široké pole působnosti sluţeb SASRD, jeţ jsou zaměřeny na četné problémy, s nimiţ se romská menšina a zbytek cílové skupiny na Opavsku potýká. Jedná se nejen o právní a dluhové poradenství, které poskytuje právník, ale také o řešení sociálních a jiných otázek, kterým se věnují pro změnu zase sociální pracovníci a kontaktní pracovníci. Informanti také shodně uváděli, ţe znají minimálně sídlo organizace, v mnoha případech také telefonní číslo alespoň na jednoho z pracovníků organizace poskytující sluţby SASRD, a tudíţ pro ně není obtíţné se s pracovníky v případě potřeby spojit. „…tak já mám číslo na vás, potom na paní Radku a aji vím kde děláte…“ (Richard). 77

Paní Gita uvedla jako další moţnost, jak se můţe uţivatel spojit s pracovníky organizace, zprostředkování kontaktu se sociálním pracovníkem přes své rodinné příslušníky a známé, o kterých ví, ţe jsou s pracovnicí v častém kontaktu. „…tak já bych řekla kdyžtak Juditě, protože vy tam chodíte za tou její dcerou, ne a ona by vám řekla ať přijdete…“ (Gita). Pro všechny z dotazovaných Romů by tedy nebyl problém zkontaktovat se v případě potřeby s pracovníkem poskytujícím SASRD, a to buď osobní cestou v sídle organizace, telefonicky nebo přes třetí osobu. Někteří informanti také v průběhu rozhovoru upozornili na skutečnost, ţe preferují stálost pracovníků, s nimiţ v průběhu sluţby přicházejí do kontaktu. Časté střídání personálu v nich vzbuzuje pocit nedůvěry a obavy z nepochopení, jeţ brání ve vytvoření důvěrné a otevřené atmosféry mezi pracovníkem a uţivatelem, která je tolik potřebná pro poskytování sluţeb SASRD. „…tak já hlavně věřím vám a kdyby mi tu přišel někdo cizí, tak bych asi neřekl toho tolik co vám, vás už znám, zná vás moje rodina, vím že mi chcete pomoct a ne mě podrazit…“ (Dominik). V tomto tvrzení je cítit silný vliv rodiny, o které jsem se zmiňovala v kapitole 7.1. Ze své praxe vím, ţe do některých rodin jsem musela přijít i devětkrát, neţ si mne uţivatelé „připustili k tělu“. Patrné to bylo především v chování uţivatele nebo jeho rodiny ve vztahu ke mně, jako k sociální pracovnici. Díky strastiplné historii Romů, kterou blíţe popisuji v teoretické části této práce a negativním ţivotním zkušenostem s majoritní společností, jsou někteří Romové nedůvěřiví k příslušníkům většinové společnosti. V tomto ohledu se nejeví jako efektivní měnit či střídat pracovníky jeţ s uţivateli spolupracují, pokud to není nezbytně nutné. 7.5.1 Odbornost terénního sociálního pracovníka Kaţdý pracovník, který se pohybuje v pomáhajících profesích, jako jsou SASRD musí být také kompetentní k tomu, aby své povolání mohl vykonávat kvalitně a řádně a to se neobejde bez dostatečného teoretického vzdělání a schopnosti uplatnit naučené poznatky v praxi v práci s uţivateli sociální sluţby. Mezi další kompetence jeţ by měl pracovník mít, patří podle Schneiderové (2008) komunikace a kooperace, aplikace technik učení a technik duševní práce, samostatnost a odpovědnost, vysoká zátěţová tolerance, speciální znalosti a dovednosti. Drapela (2003) výše zmíněné obohacuje o tyto nezbytné schopnosti poradce či sociálního pracovníka: schopnost přesně pochopit smysl výroků uţivatele, aktivně naslouchat, shrnout obsah výroků uţivatele a interpretovat jejich smysl, podávat 78

uţivateli přesné a srozumitelné informace, stimulovat jej, vést poradenské rozhovory a jiné. K odborné kvalifikaci sociálních pracovníků se informanti vyjadřovali takto: „…já myslím, že kdyby jste nebyli dost vzdělaní, tak to neděláte, ne. Já myslím, že když jedna z vás neví, tak druhá poradí, že se jako tak nějak doplňujete co…“ (Jolana). Paní Jolana v tomto případě důvěřuje v odborné znalosti sociálních pracovnic, ačkoliv toto tvrzení nemá podloţeno pádnými argumenty. Podobně se vyjadřoval také pan Lukáš: „…jasně, že to máte, kdybyste neměli, tak byste to nemohli dělat…“. V jednotlivých případech je patrné, ţe pokud je dostatečně vybudováno důvěrné klima mezi pracovníkem a uţivatelem, pak není pro uţivatele podstatné, zda má pracovník dostatečnou kvalifikaci nebo ne, ale důraz je přesunut ryze na proces pomáhání. Jedním z důvodů můţe být také nedostatečné povědomí dotazovaných Romů o nutných teoretických předpokladech sociálního pracovníka pro výkon dané profese. Problematika vzdělávání je blíţe popsána v teoretické části této práce v kapitole 4. Dostatečné odborné znalosti pracovníků však někteří informanti vyvozují z předešlých případů, které se sociální pracovník v minulosti snaţil s uţivateli řešit. Takto na situaci nahlíţí například pan Lukáš: „…vy máte hlavně dost zkušeností si myslím pro tu práci, myslím, že co chodíte furt po těch rodinách, tak že se musíte furt setkávat s tolika problémama, že furt musíte hledat jak jim pomoct a tím se učíte…“. 7.5.2 Povaha a charakter terénního sociálního pracovníka Zatímco odbornost sociálních pracovníků informanty příliš nezajímala, jak je to patrné například ve výpovědi paní Kateřiny: „…víte co, mě je to jedno jestli máte takové školy nebo jaké, pro mě je důležité, že mi pomáháte a že jste takový dobrý, hodný člověk, to se hned pozná z toho jak s náma jednáte a jak se na nás díváte…“, tak povahové a charakterové vlastnosti sociálních pracovníků stály v popředí v mnoha odpovědích. Z výpovědi paní Kateřiny je opět cítit znatelný důraz na neverbální komunikaci, ze které Romové často vyvozují svá tvrzení, jak jiţ bylo více napsáno v kapitole 7.2. Z povahových

a

charakterových

vlastností

oslovení

Romové

nejvíce

zdůrazňovali altruistické vlastnosti ve vztahu k druhým lidem, jako je například dobrosrdečnost, duševní blízkost, upřímnost, otevřenost, ve vztahu k činnosti zodpovědnost a ve vztahu k sobě samému především cílevědomost a vytrvalost. „…já už jsem na vás tak zvyklá, vy jste taková spřízněná duše nás Romů, s váma se vždycky domluvíme, vy nám rozumíte, nic na nás nehrajete a bojujete za nás i třeba 79

s úřadama…my se na vás můžeme spolehnout…“ (Gita). Na podobné vlastnosti poukazuje také pan Jaromír: „…my vás máme fakt rádi, vy nám rozumíte, vy ste takový náš anděl, to se ani nedá jinak říct, pomůžete nám, popovídáte si s náma…“. 7.5.3 Věk, pohlaví a rasa terénního sociálního pracovníka Z hlediska pohlaví se ukázalo, ţe je informantům zcela jedno, zda je jim sluţba poskytována sociálním pracovníkem či pracovnicí a ani věk pracovníků v tomto ohledu nehrál ţádnou významnou roli. „…mě je to vcelku jedno, hlavně když nám rozumí…“ (Richard). Pan Richard poukazuje, ţe primárně je pro něj důleţité, aby pracovník chápal situaci v níţ se uţivatel či jeho rodina nachází. Podobně se k tématu vyjádřila také paní Jolana: „…ono je to úplně jedno kdo k nám chodí, hlavně ať vás někdo vyslechne, ať poradí…i třeba kdyby to byl třeba psychiatr nebo kdo, tak je mi to jedno a na věku mi taky nezáleží, hlavně že mě někdo vyslechne…“. V této odpovědi je stejně jako u pana Richarda kladen důraz na cíl a smysl samotného poskytování SASRD. Zajímavým a zároveň nečekaným zjištěním se pro mne stala tvrzení téměř poloviny dotazovaných, kteří se vyjadřovali k rase sociálního pracovníka. Ve své práci jsem se mnohokrát setkala se situací, kdy mi bylo romskými uţivateli sluţby řečeno, ţe nějakému určitému jevu nemohu naplno rozumět, protoţe nejsem Romka a nevím jaké to je být v jejich pozici. Obdobné zkušenosti měli také mnozí z mých spolupracovníků. Z těchto důvodů jsme já i kolegové nabyli přesvědčení, ţe by bylo vhodné, kdyby sluţby SASRD byly romským uţivatelům poskytovány romským sociálním pracovníkem. Jednou z řady překáţek v realizaci tohoto záměru byla absence romských sociálních pracovníků nebo Romů obecně, jeţ by měli zájem o výkon této profese a zároveň by měli odpovídající vzdělání nebo vůli si potřebnou kvalifikaci časem doplnit. Z výpovědí mých informantů však vyplynulo, ţe by o spolupráci s romským terénním sociálním pracovníkem netouţili. „Víte co vám řeknu, nejsem žádný rasista, ale já bych spíš věřil vám bílým, určitě né našemu, protože naši řeknou jo, jo, jo a zavřete za nima dveře a oni ne, ne, ne…Romové jsou falešní v tomhle jednání…“ (Dominik). Podobnou reakci měla také paní Kateřina: „…já bych asi Romovi tolik nevěřila jako vám, víte já bych asi nevěřila, že splní, co mi slíbí, Romové jsou v tomdle jiní, oni by na mě určitě něco hráli…“. Tato tvrzení poukazují na jistá kulturní specifika romské minority, jejichţ některé zákonitosti chápou samotní příslušníci jinak neţ majoritní společnost. Je to zcela evidentně dáno také tím, ţe sami příslušníci romské minority jsou experty na svou vlastní kulturu, neboť v ní ţijí, jsou jí formováni a utvářeni. Druhá část 80

dotazovaných nevyjadřovala vyšší preference pro romské pracovníky a ani pro pracovníky z většinové společnosti. Toto dokládám například tvrzením pana Lukáše: „…tak mě je to v celku jedno, bílý nebo náš, hlavně když pomůže…“. Opět je zde zdůrazněn smysl a očekávání od sluţby před rasovými charakteristikami osobnosti pracovníka.

7.6 Sluţba, její průběh i charakter V průběhu tohoto kvalitativního šetření se ve výpovědích mnou dotazovaných opavských Romů objevovaly údaje, týkající se charakteristiky sluţby a celkově informace o sociální sluţbě SASRD a o jejím průběhu. Vše výše zmíněné také velmi razantně ovlivnilo hodnocení SASRD informanty s tím, ţe jednotlivé výpovědi ukázaly, na co se při poskytování sluţby zaměřit, jak sluţbu pozměnit, aby byla ještě lepší a tak dále. Nechyběly nakonec ani nápady informantů, jak SASRD ještě více přizpůsobit samotnému uţivateli a na co je třeba v průběhu poskytování takovéto sluţby dbát. Jako velmi důleţité a ţádané informanty se vyjevilo domácí prostředí uţivatele, v němţ jsou SASRD poskytovány. „…mě to sedí, jak je to teď…vy přijdete k nám a to je hlavní, protože já nevím, jestli my by jsme za váma někam přišli, je to dobré, že chodíte za náma a můžeme si aspoň v klidu pokecat…“ (Gita). V dané odpovědi informantka vyjadřuje, ţe je přirozené prostředí uţivatele pro SASRD vhodnější, neţ uměle vytvořené prostředí jako například poradenské středisko a jiné. Jedním z důvodů můţe být také značná nespolehlivost Romů, o níţ píše například Šišková (in Šišková, ed., 2001, s. 146): „Mnohokrát se stalo, ţe z rodinného důvodu nepřišel poradce či reprezentant romské organizace na sjednanou a několikrát ověřenou schůzku. Nemusí ani přijít na pravidelnou schůzku, protoţe někdo z rodiny jej potřebuje mnohem více. Je dobré s tím počítat a vytvořit systém kontrolních otázek před pořádanou společenskou akcí, ověřit si dobu a schůzku nebo se operativně dohodnout na jiném termínu.“ S potíţemi vyplývajícími z nedodrţení sjednaných termínů setkání ze strany romských uţivatelů jsem se v průběhu mého působení v nestátní neziskové organizaci setkala mnohokrát. Romové v tomto ohledu vykazovali značnou nespolehlivost a malou míru angaţovanosti se v řešení svých problémů. Jedním z důvodů můţe být mylné očekávání romské minority, ţe jejich obtíţe vyřeší někdo za ně, v řadě případů právě takovouto pomoc očekávají ze strany státu. K vhodnosti přirozeného prostředí uţivatele pro poskytování SASRD se vyjadřoval také pan Dominik: „Tak mě se líbí, že chodíte k nám a my nemusíme chodit za váma, tady to můžeme alespoň v klídku probrat, vy nám to 81

vysvětlíte, pobavíme se o tom, třeba aji s mojí ženou…“. Pan Domink v této výpovědi opět zdůrazňuje pro Romy důleţitý rodinný prvek a jednu z výhod domácího prostředí uţivatele, a to moţnost zapojení do řešení potíţí jednotlivce i další členy rodiny. Průběh sluţby ovlivňuje také to, zda uţivatel má dostatečné informace o nabízené sociální sluţbě a o organizaci, jeţ sluţbu poskytuje. Toto vše se pak promítá do hodnocení SASRD romskými informanty. „…tak já si myslím, že to co děláte je správné, je dobře, že to tady někdo dělá, znám trochu vás i tu vaši organizaci a hlavně vím, co můžete pro nás udělat a není toho málo…“ (Simona). Informantova znalost sluţby SASRD je patrná také ve výpovědi pana Lukáše: „…tak já vím, že vy toho děláte dost, myslím že aji já aji moje žena tomu co děláte moc fandí, je dobré, že to tady někdo takový, jako je ta vaše organizace dělá, jsem nejdřív vám moc nevěřil, ale teď jak už tu vaši společnost znám a vím, co nabízíte, tak už se nebojím…“. Pan Lukáš poukazuje na svůj prvotní skeptický náhled na SASRD, který se po nasbírání dostatečných informací o organizaci poskytující sluţbu i o sluţbě samotné proměnil. Dle Šiškové, ed. (2001) je takováto prvotní nedůvěra Romů v nabízené sluţby ze strany majority zapříčiněna dějinným aspektem, neboť Romové si v průběhu doby prošli strastiplnou historií (viz. kapitola 2.). „Proč by měli majoritě najednou důvěřovat? Pro ně je doba sloţitá, jako ostatně pro mnohé další skupiny, a tak jakákoli dobře míněná aktivita ze strany majority je přijímána s nedůvěrou a obavami, resp. v poslední době není akceptována vůbec“ (Šišková in Šišková, ed., 2001, s. 148). S touto skutečností se setkává řada aktivních příslušníků majoritní společnosti, kteří se pokoušejí skrze nové projekty a programy přispět k harmonickému souţití s romskou minoritou, ale mnohdy se jim postaví do cesty překáţka v podobě nezájmu Romů o danou pomoc. Ačkoliv se důvěra a dobrý vztah budují po dlouhou dobu, často se bariéry časem prolomí (Šišková in Šišková, ed., 2001). To, jak bude na sluţbu nahlíţeno ze strany jejího uţivatele determinuje také aktuální situace, v níţ se uţivatel nachází. Záleţí tedy na tom, jak moc je ohroţena jeho existence, a to jak z hlediska bytového, sociálního, finančního, zdravotního, pracovního atd. „…tak já teď žádný problém nemám, ale kdybych měla, tak bych se na vás obrátila, protože vím, že mi můžete pomoct…“ (Jolana). Paní Jolana sice vypověděla, ţe se v dané chvíli v ţádné nepříznivé situaci, jeţ by SASRD mohly řešit nenachází, ale i přesto vidí v dané sluţbě jedno z moţných východisek v řešení svých potenciálních obtíţí. Naproti tomu pan Jaromír, který se v současné době potýkal se zadluţením a exekucemi, na sluţbu nahlíţí jako na jediné, co mu můţe pomoci zvrátit vystěhování 82

celé jeho rodiny. „…tak my spolupracujeme teď furt, vy jste moje jediná možnost, jak nepomůžete vy, tak už nikdo, to co děláte je hrozně potřebné a já to hodnotím všechno moc kladně, prostě všecko co vy děláte pro nás Romy…“ (Jaromír). Hodnocení SASRD je ovlivněno také skutečností, ţe organizací, jeţ by na Opavsku poskytovaly obdobné sluţby romské minoritě je opravdu veliký nedostatek. Tento se objevil v řadě odpovědí. „No toho tu je v té Opavě tak málo, ještě že tu ste aspoň vy, mělo by to tu být, aby ti lidi se zabývali tou romskou komunitou, vemte si kolik tu je problémů v každé rodině, dyť to je hrůza toto…“ (Jaromír). Obdobně se vyjadřovala také paní Kateřina: „…tak ještě, že tu jste vy, dyť já znám jenom vás a toho tu je tolik těch problémů a těch organizací je málo…“. V obou těchto výpovědích informanti naráţejí na fakt, ţe se romská minorita potýká s velkým mnoţstvím problémů, které je nutné aktuálně řešit. Sluţby SASRD v Opavě a okolí poskytuje pouze jediná nestátní nezisková organizace, coţ je jistě velice málo. Z hlediska státního sektoru Magistrát města Opavy zřídil funkci terénní sociální pracovnice, která ovšem v reálu do terénu dochází minimálně a informace potřebné pro svou práci čerpá ode mě a mých kolegů, kteří s romskou minoritou úzce spolupracují. Sluţby SASRD jsou romskou minoritou hodnoceny kladně, protoţe plní řadu funkcí. Mezi tyto patří funkce preventivní, informační, podpůrnou, a také pomáhají uţivatelům alespoň krátkodobě ulehčit jejich tíţivou situaci a odreagovat se. „…tak já to hodnotím kladně, to co vy tady děláte, vy člověku vysvětlíte, on to pochopí a ví jak má postupovat, jak má učinit a tak, že je to prostě dobrá věc tohle to, protože nemusí ti lidi třeba přijít o byty a skončit na ulici…zároveň mi si vždycky tak pokecáme, to je fajn, mě to minule tak zklidnilo, jsem byl hodně ve stresu a ve strachu a z těch novinářů mi nikdo nepomohl, vy jste byla takový můj uklidňující prostředek…“ (Richard). Tak jako pan Richard naráţí na časté problémy v komunikaci, tak i paní Gita vyzdvihuje především preventivní funkci SASRD. Správné vysvětlení některých skutečností a situací v níţ se uţivatel nachází, můţe být hodnotnější pomocí, neţ jiné aktivity. Toto si uvědomují především ti, jeţ se to bezprostředně týká, protoţe se potýkají jak s problémy jazykové bariéry, tak nedostatečného vzdělání. Do této skupiny Romové bezesporu patří. Majoritní společnost často netuší, jak velký vliv na porozumění například zákonům má rozdílný styl komunikace. „…nebo že ty zákony se mění co chvilku a nikdo to nenapíše tak, abychom tomu rozuměli aji my a my o tom nevíme nic. To jdete a slyšíte, že vyšel nový zákon a ani nevíte jaký….vy aspoň všechno vysvětlíte, my to pochopíme a nemusí třeba pak dojít k tomu nejhoršímu…“ (Richard). SASRD jsou tedy velice potřebné 83

z hlediska prevence sociálně patologických jevů v dané komunitě. Jak zmínil pan Richard, včasný zásah můţe pomoci zvrátit nepříznivou situaci uţivatele. Mezi nejvíce vyuţívané sluţby v rámci SASRD patří dle informantů dluhové, právní a sociální poradenství. Toto vychází z problémů, s nimiţ se cílová skupina pro SASRD nejvíce potýká. „…tak vy mě vždycky vyslechnete, právník mi poradí a pomůže třeba s exekucí nebo tak…“ (Dominik). „…vy nás vyslechnete, poradíte nám, pomůžete najít bydlení, nebo aji ten advokát nám napsal to odvolání, jinak už by jsme byli asi pod mostem…“ (Gita). Pan Dominik i paní Gita spolu s dalšími informanty řeší podobné problémy, které vyţadují vyuţití totoţných sluţeb v rámci SASRD. Pokud by měli informanti moţnost zasáhnout a pozměnit sluţbu SASRD tak, aby co nejvíce odpovídala jejich přáním, poţadavkům a potřebám, pak by navrhovali tyto změny: „Kdyby vám dali vaší organizaci více pravomocí, aby jste mohli těm občanům více pomoci a ulehčit jim, že byste nabídli třeba byt, našli práci nebo dali jednorázový příspěvek, aby mohli zaplatit v nejhorším nájem nebo aby měli na vodu a na elektriku, jo. V situacích, kdy jim přijde nějaký nedoplatek, jo“ (Kateřina). „…já bych vám dal víc možností, abyste mohli ty lidi víc zastupovat a dát jim třeba práci, nebo lepší bydlení, to by bylo dobré si myslím…“ (Jaromír). Paní Kateřina, pan Jaromír i jiní poukazovali prostřednictvím tohoto rozhovoru na absenci volných pracovních míst v Opavě a okolí a s tím související nedostatečné finanční zázemí Romů, dále na nevyhovující bytové podmínky a jiné. Toto vše znesnadňuje romské menšině plnohodnotně se začlenit do majority. Tomuto tématu se více věnuje teoretická část této práce.

84

8. Shrnutí výsledků výzkumu a diskuze V této kapitole shrnu výsledky mnou provedeného kvalitativního šetření s opavskými romskými uţivateli registrované sociální sluţby - SASRD. Uvědomuji si, ţe kaţdý z výsledků byl dosaţen jiným způsobem a odpovídal mu odlišný počet informantů, proto není moţné jednotlivé výsledky tohoto výzkumu stavět na stejnou úroveň. Z polostrukturovaných rozhovorů všech osmi dotazovaných vyplynulo, ţe k SASRD zaujímají kladný postoj a od tohoto se odvíjí i jejich pozitivní hodnocení této sociální sluţby. V průběhu kvalitativního šetření a v jeho následné analýze získaných dat jsem nezaznamenala ani jediné negativní hodnocení dané sluţby. Samotná hodnocení však determinovala řada faktorů, jeţ se vyjevily v průběhu analytické práce s daty uţivatelů. Jako významný faktor, jeţ formoval hodnocení SASRD informanty se ukázala být rodina dotazovaných Romů. Její vlivy v jednotlivých výpovědích byly zjevné a v některých případech skryté, ačkoliv i v této variantě se promítly do postojů informantů. Z jednotlivých odpovědí vyplynulo, ţe by SASRD měly svým působením pokrýt celé romské rodiny a neměly by být zaměřeny pouze na jednotlivé osoby. Mělo by tomu tak být především proto, ţe problémy, které se řeší s pomocí této sociální sluţby, se častokrát netýkají pouze jednoho uţivatele, ale ve stejně nepříznivé ţivotní situaci se ocitá také jeho rodina nebo alespoň někteří rodinní příslušníci. Takovéto problémy by měly být tedy řešeny uvnitř rodin. Také z těchto důvodů se ukázalo, ţe dotazovaní Romové preferují nejen sluţby zaměřené na dospělé uţivatele, ale velký zájem mají také o sluţby zaměřené na děti a chtějí tak zajistit pokrytí všech věkových kategorií. Úspěchy i neúspěchy uţivatelů v průběhu poskytování SASRD jsou řešeny taktéţ v rodinném kruhu a odráţejí se do názorů a postojů všech členů rodiny. Důleţitou roli v hodnoceních zaujímají také minulé zkušenosti uţivatelů či jejich rodin. Tyto zkušenosti se týkají organizace jeţ SASRD poskytuje nebo SASRD samotných a díky silným rodinným vazbám, které jsou pro romské rodiny charakteristické, se velmi rychle přenášejí z jediné osoby na ostatní členy rodiny. Z výpovědí je taktéţ patrné, ţe takovéto předešlé zkušenosti jsou jedním z motivačních faktorů pro vyuţití sluţeb SASRD potenciálními uţivateli a v řadě případů jsou převzaty od jiných osob. Informanti, jeţ mají negativní minulou zkušenost s institucemi

85

státní správy, jsou mnohem více nakloněni moţnosti vyuţít sociální sluţby, které nabízí nestátní neziskový sektor. Komunita, jakoţto sociální skupina jejíţ příslušníci sdílí stejný prostor či hodnoty, se také spolupodílí na utváření postojů informantů k SASRD. Ze získaných dat vyplynulo, ţe i zkušenost jediného člověka či rodiny s touto sociální sluţbou, má vliv na celou komunitu a determinuje to, zda budou mít o danou sluţbu zájem i jiné rodiny. Dotazovaní Romové poukazovali na skutečnost, ţe rodiny v opavské romské komunitě se potýkají s obdobnými překáţkami a bariérami v sociálním začleňování do majoritní společnosti a potřebují řešit podobné problémy. Pro příslušníky daného společenství je tedy charakteristické mimo jiné také sdílení stejného povědomí o překáţkách a obtíţích uvnitř komunity. Mezi informanty nejčastěji uváděné problémy patří nevyhovující bytové podmínky, nedostatečné finanční zázemí, absence volných pracovních míst a jiné. Dotazovaní jedinci uvedli, ţe první informace o SASRD získali prostřednictvím komunikace s jinými Romy nebo na základě návštěvy terénního sociálního pracovníka, který se snaţil oslovit potenciální uţivatele. V rámci šíření informací o sluţbě se u této cílové skupiny neosvědčily jako vhodné zdroje informací letáky, broţury, internet, noviny a jiná média. Všichni informanti dále v komunikaci se sociálním pracovníkem primárně upřednostňují osobní kontakt, tedy interakci pracovník – uţivatel, před telefonováním či komunikací přes třetí osobu. V rámci poskytování sluţeb SASRD dotazovaní preferují takový styl komunikace, pro něţ je charakteristické nezatajování informací, otevřené a čitelné jednání, přičemţ důraz je kladen na neverbální komunikaci pracovníků, která by měla být shodná (tedy významově jednotná) s verbální. Taktéţ předávané informace by měly být jednoduché, srozumitelné a přizpůsobené cílové skupině. Úkolem sociálního pracovníka je vyvarovat se pouţití cizích slov a výrazů, jeţ by nemusely být uţivateli správně pochopeny. O tom, jak se SASRD zapíše v povědomí uţivatele rozhoduje dle informantů také osobnost sociálního pracovníka, jeţ sluţbu poskytuje. Všichni dotazovaní se shodně ve svých výpovědích vyjádřili, ţe jim nezáleţí na věku či pohlaví pracovníka. Velká část informantů by však neměla zájem spolupracovat v rámci SASRD se sociálním pracovníkem pocházejícím z romské minority, jelikoţ by mu nebyli schopni plně důvěřovat. Protoţe je ona důvěra mezi pracovníkem a uţivatelem opravdu důleţitá a buduje se po delší dobu, není dle informantů vhodné pracovníky často měnit. Dotazovaní Romové v tomto ohledu vyţadují jejich stálost. 86

Posledním z faktorů, který významně formuje postoj uţivatelů k SASRD, je sluţba samotná. Její charakteristiky a průběh se promítají také do jednotlivých hodnocení SASRD. Informanti shodně poukazují na vhodně zvolené prostředí, v němţ jsou sluţby SASRD poskytovány. Domácí prostředí uţivatelů se v tomto ohledu dotazovaným Romům jeví jako daleko efektivnější pro tuto sluţbu, neţ jakékoli poradenské středisko či jiné uměle vytvořené prostředí. Pro informanty je dále důleţitá také znalost organizace poskytující sociální sluţbu a dostatečné mnoţství informací o SASRD. Větší povědomí o organizaci nebo sluţbě často umoţňuje snadněji navázat spolupráci uţivatele s pracovníkem. Všichni mnou dotazovaní prostřednictvím svých odpovědí upozornili na fakt, ţe v Opavě a okolí je nedostatek organizací, poskytujících sluţby podobné SASRD, ačkoliv je po nich celkem velká poptávka ze strany romské minority. Sluţby SASRD pomáhají a podporují uţivatele i jejich rodiny v tíţivých ţivotních situacích, snaţí se preventivně působit proti vzniku sociálně patologických jevů, které znesnadňují sociální začlenění cílové skupiny do majoritní společnosti a někteří uţivatelé se v průběhu poskytování sluţby odreagovávají a alespoň na chvíli vzdalují od kaţdodenních starostí. Informanty nejvíce ţádané se ukázalo sociální, dluhové a právní poradenství. Pokud by bylo moţno nějakým způsobem zasáhnout a pozměnit současnou podobu SASRD, pak by informanti shodně navrhovali, aby nestátní neziskové organizace obdrţely více pravomocí a dostaly moţnost nabídnout a zprostředkovat uţivatelům zaměstnání, najít vhodnější bydlení či poskytnout finanční půjčky. Tento kvalitativní výzkum mi ukázal SASRD z jiného pohledu, a to očima samotných romských uţivatelů, pro něţ jsou tyto sluţby převáţně určeny. Vytvořila jsem si jakési povědomí o tom, jak by měla tato sluţba vypadat, aby se co moţná nejvíce přiblíţila přáním a potřebám cílové skupiny. Zároveň mi byla tímto poskytnuta určitá zpětná vazba mého ročního působení v terénu. Jednotlivá zjištění budou pouţita také pro vnitřní potřebu opavské nestátní neziskové organizace EUROTOPIA Opava o.p.s., které budou slouţit jako inspirace, pro zefektivnění současných sociálních sluţeb.

87

Závěr O romské minoritě jiţ bylo napsáno mnohé, a přesto je toto etnikum stále aktuálním tématem nejen pro seminární a diplomové práce, ale také pro média jako taková. Zdálo by se, ţe v důsledku silné medializace Romů v České republice jiţ bude majoritní společnost mít dostatek informací o této minoritě, aby se minimalizovaly interetnické střety vyplývající z neznalosti specifik daného etnika. Bohuţel tomu takto není a četné konflikty a nedorozumění mezi majoritou a minoritou poukazují na skutečnost, ţe česká společnost doposud není připravena stát se multikulturní společností v pravém slova smyslu. Otázkou zůstává, zda do této fáze Česká republika vůbec někdy dojde. V teoretické části této práce jsem, vzhledem k rozsáhlosti daného tématu, uvedla alespoň nástin specifik romské minority, a to nejen v současném časovém horizontu, ale také v tom minulém, neboť v samotných dějinných událostech Romů lze nalézt pojítka k problémům, s nimiţ se v dnešní době romská minorita potýká. Tyto problémy pak brání některým Romům plně se seberealizovat a komplikují souţití rozličných kultur na jednom místě. Je chvályhodné, ţe i v současnosti existují lidé, organizace a instituce, které nebagatelizují romský problém a snaţí se aktivně o jeho řešení. V empirické části této práce jsem se věnovala kvalitativnímu šetření, jeţ bylo realizováno v přirozeném prostředí informantů, jimiţ se stali samotní uţivatelé sociální sluţby, na kterou byl tento výzkum zaměřen, a která se snaţí řešit nepříznivé sociální situace Romů a sociálně slabých, předcházet vzniku jejich sociálního vyloučení a v neposlední řadě také řešit jeho případné následky. Základní otázkou tohoto šetření bylo „Jak hodnotí současní opavští romští uţivatelé poskytované sluţby v rámci SASRD?“. Odpověď na ni se vygenerovala po zpracování získaných dat od romských informantů. Tito k výše zmíněné sociální sluţbě zaujímají bez výjimky kladný postoj a hodnotí ji pozitivně. Odpovědi romských informantů formovala řada faktorů, které se zásadně promítly do jednotlivých výpovědí. Zásadním faktorem se stala rodina a minulá zkušenost dotazovaného, dále komunikace, komunita a osobnost sociálního pracovníka a v neposlední řadě také samotná sluţba. V rámci výše zmíněné sluţby by dotazovaní uvítali, kdyby organizace poskytující sluţbu mohla mimo jiné také zprostředkovat zaměstnání a nalézt kvalitnější bydlení, popřípadě poskytnout finanční půjčky. Samotné vypracovávání této práce pro mne nebylo snadné, jelikoţ jsem se v jeho průběhu ocitla v situaci, kdy jsem právě kvůli negativním zkušenostem

88

s romskou minoritou opustila stávají zaměstnání a zaměřila svou profesní dráhu odlišným směrem. Faktem však zůstává, ţe za rovnost v souţití české majoritní společnosti a romské minority můţe bojovat kaţdý svým konáním, chce to však notnou dávku respektu a tolerance k odlišnostem toho druhého.

89

Pouţité prameny a literatura Archiv redakce Regiony24.cz. Sídliště Chánov v Mostě. [online]. 2010. [cit. 2010-1230]. Dostupné z: . BENSCHOVÁ, L. Romská menšina a její perspektivy na prahu 21. století. Opava, 2008. 68 s. Diplomová práce na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě na Ústavu pedagogických a psychologických věd. Vedoucí diplomové práce PhDr. Igor Hendrych. BUDILOVÁ, L., JAKOUBEK, M. Cikánská rodina a příbuzenství. 1. vyd. Ústí nad Labem: Dryada, 2007. ISBN 978-80-87025-11-6. CAHN, C. Roma rights: race, justice, and strategies for equality. New York: The International Debate Education Association, 2002. ISBN 0-9702130-6-9. DE VITO, J. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-7169-988-8. DRAPELA, V. Přehled teorií osobnosti. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178766-3. GAC: Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. [online]. Praha: 2006. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: . GEIST, B. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1992. ISBN 80-85605-28-7. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2.

90

HUČÍN, J. Romové jsou jiní a jiní zůstanou. PSYCHOLOGIE DNES, květen 2004, roč. 10, č. 5, s. 9-13. ISSN 1212-9607. Interní zdroje organizace EUROTOPIA Opava, o.p.s., Opava, 2010. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-5350. KEPKOVÁ, M., VÍŠEK, P. Romové v ČR: Sociální vyloučení a sociální distance. SOCIÁLNÍ POLITIKA: měsíčník MPSV ČR, 1999, roč. 25, č. 5, s. 11-13. ISSN 00490961. Kolektiv autorů. Romové, bydlení, soužití. 1. vyd. Praha: SOCIOKLUB, 2000. ISBN 80-902260-8-6b. Kolektiv autorů. Slovník cizích slov. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1992. ISBN 80-85572-02-8. Kolektiv autorů. Zvláštnosti romské psychiky. PSYCHOLOGIE DNES, květen 2004, roč. 10, č. 5, s. 9-13. ISSN 1212-9607. Komunitní plán rozvoje sociálních a souvisejících sluţeb Statutárního města Opavy 2008 – 2010. Opava: 2008. KOTRBA, Š. Most: ODS chce stůj co stůj prosadit oplocený a střežený tábor pro neplatiče. [online]. 2003. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: . LACKOVÁ, E. Romane paramisa. 1. vyd. Praha: Radix, 1999. ISBN 80-86031-25-X. MALÝ, M. Sídliště Chánov - Most [online]. 2008. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: . MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 97880-7367-331-4. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2003. ISBN 80-86429-19-9.

91

MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1362-4. NAVRÁTIL P. a kol. Romové v české společnosti: jak se nám spolu žije a jaké má naše soužití vyhlídky. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-741-8. NEČAS, C. Romové v České republice včera a dnes. 5. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-0497-4. O´NIONS, H. Minority rights protection in international law: the Roma of Europe. Burlington: Asghate Publishing Company, 2007. ISBN 978-0-7546-0921-6. PALYOVÁ, I. Vybydlené sídliště Chánov v Mostě [online]. 2009. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: . PRŮCHA, J. Pedagogická evaluace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1996. ISBN 80-210-1333-8. RÁKOCZYOVÁ, M. Srovnání Národních akčních plánů sociálního začleňování v zemích EU a v České republice. STUDIE CESES: Sociální vyloučení a začleňování v České republice jako veřejně politická agenda, 2006, č. 3, s. 36-38. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: PAIDO, 1998. ISBN 80-85931-48-6. ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak: dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. 2. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178 -410-9. SCHNEIDEROVÁ, A. Základy poradenství. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. ISBN 978-80-7368-523-2. SCHURINGA, L. Community work and Roma inclusion. 1. vyd. Utrecht: Spolu International Foundation, 2005. ISBN 90-9019275-1. STAUBER, R., VAGO, R. The Roma: A minority in a Europe: Historical, political and social perspectives. Budapest: Central European University Press, 2007. ISBN 978-9637326-86-8 cloth. 92

ŠIMÍKOVÁ, I., VAŠEČKA, I. a kol. Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. ISBN 80-7364-009-0. ŠIŠKOVÁ, T., ed. Menšiny a migranti v České republice: my a oni v multikulturní společnosti 21. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9. ŠIŠKOVÁ, T., ed. Výchova k toleranci a proti rasismu: sborník. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8. ŠOTOLOVÁ, E. Vzdělávání Romů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. ISBN 80-7169-528-9. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0. VOKURKA, M. Sídliště Chánov [online]. 2010. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: . Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých

zákonů.

[online].

2001.

[cit.

2010-12-30]

Dostupné

z:

. Zpráva o stavu romských komunit v české republice. [online]. 2004. [cit. 2010-12-30]. Dostupné

z:


romske-komunity/zprava-o-stavu-romskych-komunit-7721/>.

93

Přílohy Příloha č. 1 – Sídliště Chánov u Mostu Příloha č. 2 – Ukázka činnosti nestátní neziskové organizace EUROTOPIA Opava, o.p.s.

94

Příloha č. 1 –

Sídliště Chánov u Mostu

VOKURKA, M. Sídliště Chánov [online]. 2010. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: .

MALÝ, M. Sídliště Chánov - Most [online]. 2008. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: .

95

PALYOVÁ, I. Vybydlené sídliště Chánov v Mostě [online]. 2009. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: .

KOTRBA, Š. Most: ODS chce stůj co stůj prosadit oplocený a střežený tábor pro neplatiče. [online]. 2003. [cit. 2010-12-30]. Dostupné z: .

96

Archiv redakce Regiony24.cz. Sídliště Chánov v Mostě. [online]. 2010. [cit. 2010-1230]. Dostupné z: .

97

Příloha č. 2 –

Ukázka

činnosti

nestátní

neziskové

organizace

EUROTOPIA Opava, o.p.s.

Interní zdroje: Fotoarchiv organizace EUROTOPIA Opava, o.p.s., 2010.

Interní zdroje: Fotoarchiv organizace EUROTOPIA Opava, o.p.s., 2010.

98