Masarykova univerzita Filozofická fakulta Psychologický ústav

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2011/2012

DIPLOMOVÁ PRÁCE Depresivita a rizikové chování Ahmad Asadi

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Iva Burešová, Ph.D. Brno 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………… Podpis autora práce

Zde bych chtěl poděkovat vedoucí mé práce PhDr. Ivě Burešové, Ph.D. za její trpělivost, pomoc a srdeční přístup za celou dobu odborného vedení mé diplomové práce. Hodně si váţím pomoci Mgr. Heleny Klimusové, Ph.D. a PhDr. Martina Jelínka, Ph.D se statistickým zpracováním dat. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat všem zaměstnancům škol, kteří mi umoţnili sběr dat, za jejich vstřícnost, pomoc, ochotu a milé jednání.

Obsah:

1.

Úvod ......................................................................................................... 1

2.

Teoretická část ......................................................................................... 2 2. 1

Adolescence ............................................................................................. 2

2. 2

Rizikové chování.................................................................................... 10

2. 3

Depresivita adolescentů ......................................................................... 24

3.

Výzkumná část ....................................................................................... 29 3. 1

Cíl výzkumu a formulace hypotéz ......................................................... 29

3. 2

Výzkumný soubor .................................................................................. 30

3. 3

Pouţité metody ....................................................................................... 32

3. 4

Způsob zpracování výzkumných dat ...................................................... 35

3. 5

Výsledky ................................................................................................ 35

3. 6

Diskuze................................................................................................... 79

3. 7

Limity výzkumu ..................................................................................... 91

4.

Závěr ...................................................................................................... 92

5.

Literatura ................................................................................................ 95

1. Úvod Adolescence je období mnoha změn, se kterými jsou spojená četná rizika. Adolescenci můţeme vnímat jako proces učení, poznávání a přijímání nových rolí (Macek, 2003). V tomto období roste vliv vrstevnických skupin a vzrůstá tlak na vrstevnickou konformitu, která můţe být sama o sobě protektivním nebo rizikovým faktorem. Proměny vztahu k sobě i k významným druhým, nejistota v těchto vztazích a potřeba autonomie mohou být zdrojem konfliktů a ovlivňovat chování i proţívání dospívajících. Konflikty a krize mohou vyústit do podoby rizikového chování, které má v mnoha případech svůj počátek právě v období adolescence. U většiny adolescentů je rizikové chování omezeno na toto období. Část dospívajících ale pokračuje v různých formách v rizikovém chování i v dospělosti. Nejčastějšími formami rizikového chování je antisociální chování, spočívající v porušování sociálních a právních norem, a uţívání návykových látek (Blatný a kol., 2005). Související rizika mohou mít závaţný dopad na zdraví i ţivot dospívajících. Dospívající ale často tato rizika vnímají jako malá nebo ţádná. V období adolescence se zvyšuje také výskyt depresivních symptomů. Domníváme se, ţe je to vlivem zvýšené psychosociální zátěţe. Depresivita v adolescenci představuje riziko maladaptivního vývoje. Také můţe vést k projevům rizikového chování (Čermák a kol., 2005). Zajímalo nás, zda existuje vztah mezi těmito dvěma faktory, které mohou mít pro dospívající závaţné důsledky a jejichţ počátek je zjišťován právě v období adolescence. Podle Čermáka a spolupracovnic (2005) je nejčastějším obdobím vzniku emocionálních poruch a poruch chování období rané a střední adolescence. Výzkumů, zaměřených na období rané adolescence, je však málo. To bylo důvodem, proč jsme se v naší práci na období rané adolescence zaměřili.

1

2. Teoretická část 2. 1 Adolescence 2.1.1

Teoretické přístupy

Pojem adolescence pochází z latinského slova adolescere, coţ znamená dorůstat či dospívat. V české odborné literatuře bývá označení adolescent volně zaměňováno za pojmenování dospívající nebo mládeţ (Macek, 2003). Období adolescence je spojeno s druhou dekádou ţivota člověka, ale přesné časové určení se u jednotlivých autorů různí. Macek (2003) upozorňuje, ţe v evropské psychologii bývají oddělována období adolescence a pubescence. Adolescence (v české terminologii mládí) bývá stanovena v rozmezí od 15 do přibliţně 20 let. Pubescence (dospívání) je vymezena obdobím mezi 11 a 15 rokem ţivota a můţe být ještě dále rozdělena na prepubertu a pubertu. V naší práci budeme za období adolescence povaţovat období dospívání i mládí, tedy úsek ţivota od 11 do 20 let. Tímto způsobem určené období adolescence bývá rozdělováno do tří částí: časná adolescence (11-13 let), střední adolescence (14-16 let) a pozdní adolescence (17-20 let). Na počátku 20. století bylo období dospívání popisováno jako sloţité období bouře a vzdoru, období, ve kterém eskaloval generační konflikt (Hall, 1904). Teorie zdůrazňovala význam biologických faktorů (pohlavní dospívání, sexualita). Příprava na dospělost byla úzce spojena s negací identity dospělých. Jako nezbytný předpoklad překonání závislosti na autoritách a dosaţení vlastní autonomie bylo chápáno vyhrocení mezigeneračních vztahů, a tento konflikt měl být respektován jako přirozený a nevyhnutelný (Macek, 2003). Teorie se podílela na změně postojů společnosti vůči dospívajícím. Vedla k jejich akceptaci a k respektování specifické kultury a ţivotního stylu. Biologické faktory akcentovaly také teorie psychoanalytické. Na základě uvedených teoretických směrů vzniklo pozdější chápání adolescence jako období tzv. psychosociálního moratoria (Erikson, 2002; Marcia, 1980). V pohledu na období dospívání došlo v současnosti k tak významnému posunu, ţe vzdor a konflikt jiţ nepovaţujeme za jeho klíčovou charakteristiku. 2

Hallovu teorii ale nelze jako překonanou beze zbytku odmítnout. Ve vztahu k tématu naší práce povaţujeme za významné, ţe autor před více neţ sto lety zaznamenal v období adolescence častější výskyt depresivních nálad neţ v jiných obdobích ţivota. Přitom deprese a depresivita u dětí byla povaţována za spornou ještě v 70. letech 20. století. Podle Halla (1904) křivka malomyslnosti začíná v 11 letech a stále a rychle stoupá aţ do 15 let, poté postupně klesá aţ do 23 let. Tento závěr je pozoruhodný také proto, ţe je zcela v souladu se současným zjištěním Petersen a spolupracovníků (1993), kteří identifikovali nejvyšší četnost depresivních nálad právě v období střední adolescence. Hall (1904) se domnívá, ţe příčinou depresivních nálad jsou často sociální vztahy s přáteli a osobní nedostatky, které dospívající neumí změnit nebo překonat. Tyto závěry odpovídají současným poznatkům (Petersen et al., 1993; Larson, Richards, 1994). Hall (1904) také upozorňuje na výrazný nárůst kriminálního chování v období mezi 12. a 14. rokem, který pokračuje několik následujících let, vrcholí okolo 18. roku a pak prudce klesá. Také tyto poznatky odpovídají současným zjištěním (Gottfredson a Hirschi, 1990). Hall (1904) rozděluje, v souladu s moderními teoriemi kriminality (Moffitt, 1993), delikventy na dvě skupiny, s celoţivotní a výhradně adolescentní delikvencí. Pro tyto skupiny je určující přítomnost ohroţujících faktorů v dětství, které u dočasných delikventů nebývají zaznamenány, ale trvalé delikventy provází nejen v dětství, ale i v dalších fázích ţivota. Hall v souvislosti s hledáním nového a zrychlenými procesy dospívání identifikuje intenzivní potřebu vzrušení a touhu po nových a silných pocitech, která souvisí s rizikovým chováním dospívajících. Upozorňuje také, ţe výskyt rizikového chování přímo souvisí s volbou přátel, která je často náhodná. Hallovy závěry jsou zaloţeny na pozorování. Jeho poznatky z oblasti výskytu a zdrojů depresivity, zvýšené citlivosti a vztahu k rizikovému chování, nárůstu kriminality v dospívání a specifických vzorců delikvence jsou platné dodnes (Arnett, 2006). Těmto tématům se budeme podrobněji věnovat v následujících kapitolách naší práce. Petersen (1993) dospěla na základě svých studií k závěru, ţe v Evropě a Severní Americe probíhá vývoj adolescentů bez zásadních konfliktů a krizí. Také kritická analýza empirických studií, kterou provedl Koops (1996; cit. dle Macek, 2003), nepotvrdila, ţe by vzdor a konflikt byl běţnou součástí vztahů mezi adolescenty

a dospělými.

Dle

sdělení

adolescentů,

kteří

participovali

na

analyzovaných výzkumech, v jejich vztazích s rodiči převládá porozumění. Pokud 3

jsou zjištěny výrazně konfliktní a problematické vztahy mezi dospívajícími a rodiči, bývá jejich původ jiţ v dětství a v období dospívání pak nabudou na intenzitě. Konfliktní průběh tedy není typickou charakteristikou adolescence, spíše je spojen s osobnostními a situačními faktory. Situační faktory ale působí v nezanedbatelné míře jako faktory rizikové. Následující teorie vycházely spíše ze sociálněpsychologického hlediska a charakterizovaly adolescenci jako období, ve kterém je třeba splnit určitý vývojový úkol (Havighurst; cit. dle Macek, 2003) spojený s naplněním společenských očekávání a hledáním vlastní identity (Erikson, 2002). Společenský tlak měl vést k tomu, aby dosaţená identita byla „společensky správná“. Proto pro naplnění stanoveného úkolu společnost nabízí určité osvědčené vzorce chování a nutí dospívající, aby je respektovali. Pokud si přesto zvolí vlastní, odlišnou cestu, jsou společností sankciováni (Flammer, Avramakis; 1991, cit. dle Macek, 2003). Zde můţeme např. nalézt vysvětlení pro silnou konformitu v rámci vrstevnických skupin dospívajících, která se nemalou měrou podílí na rizikovém chování jejich členů v případě, ţe rizikové chování v nich představuje poţadovanou normu. Pojetí adolescence jako období určeného pro splnění vývojového úkolu bylo velmi významné pro řadu navazujících koncepcí (např. akceptace vlastního těla, schopnost vytvářet a udrţovat vztahy s vrstevníky, ujasnění hierarchie hodnot). Z uvedených předpokladů vychází koncepce E. H. Eriksona (2002), který teorii adolescence zpracoval v rámci svého epigenetického modelu vývoje. Podle tohoto modelu probíhá vývoj člověka v osmi etapách. V kaţdé další etapě vznikají nové jevy a vlastnosti, které v předcházejících neexistovaly. Přechod mezi jednotlivými fázemi je vţdy podmíněn úspěšným splněním vývojového úkolu. Plnění úkolu bývá provázeno krizí, která je důsledkem střetu biologických, psychologických a sociálních aspektů. Krize představuje psychosociální konflikt, který musí být vyřešen, aby mohl jedinec postoupit do vyššího vývojového stádia, jinak je jeho vývoj ohroţen a opoţděn. Mezi vývojovými stádii člověka a poţadavky společnosti musí být vzájemná vazba. Nároky společnosti se přizpůsobují vývoji jedince, jinak by nemohlo dojít k podporujícím interakcím s jeho okolím. Empirické nálezy proto přesné vymezení teoreticky definovaných stádií zpravidla nepotvrzují. Adolescence je pátým stádiem Eriksonova ţivotního cyklu. Jejím vývojovým úkolem je vytvoření identity vlastního já. Identita se vytváří proti zmatku a pocitům 4

nejistoty, které má dospívající o své vlastní roli mezi ostatními. Na významu nabývají otázky po smyslu ţivota a vlastní hodnoty, na kterou bývá usuzováno z hodnocení druhými lidmi (Erikson, 2002). Utváření identity je proces, který probíhá po celý ţivot, v adolescenci je to ale úkol hlavní. Z toho vyplývá důleţitost období adolescence pro vývoj osobnosti a jeho propojení s předchozími i následujícími fázemi vývoje. Nejnovější teorie vnímají adolescenci jako období utváření vlastního vývoje, které má hodnotu samo o sobě a v němţ je dospívající aktivním subjektem vlastního vývoje (např. Lerner, Baltes, Arnett; cit. dle Macek, 2003). Adolescentní identita je reflexí vlastní přítomnosti a budoucnosti a součástí procesu celoţivotního utváření. Zvyšuje se hodnota vlastních rozhodnutí, autonomie a kontroly nad sebou samým. Význam rodičů se sice mění, ale neztrácí na síle a neoslabuje se společně s narůstajícím vlivem vrstevnických skupin, jak předpokládaly předchozí teorie. V rámci vrstevnických skupin je vyvíjen silný tlak na „hodnotu“ dospívajících (být „uznávaný“). V adolescenci si jedinec dotváří a upevňuje sociální kompetence, které jsou nezbytné pro zvládnutí role dospělého člověka ve společnosti. V současných výzkumech je kladen větší důraz na aktivní participaci adolescentů na vlastním vývoji a na významu nabývá vztah adolescenta s jeho vlastním prostředím. Porozumět vztahu mezi adolescenty a jejich rodiči, vrstevníky a dalšími významnými osobami (významní druzí) napomáhá studium souvislostí mezi sebepojetím, vědomím vlastní hodnoty a vlastní účinnosti (self-efficacy), způsoby zvládání problematických situací a pocitem osobní pohody (Macek; in Smékal, Macek, 2002). Kromě jiţ klasických témat identity adolescentů a vztahu k sobě se výzkum zaměřený na období adolescence v posledních letech věnuje tématům sociálních vztahů adolescentů s rodiči a vrstevníky a oblasti problémového a rizikového chování a vývoje. Posledním z uvedených témat se zabývá také tato práce.

2.1.2

Sociální vztahy adolescentů

2.1.2.1 Vztahy s rodiči Nejvýznamnějším zdrojem sociálních vztahů je pro adolescenta rodina. Vztahy v rodině se utváří po celý ţivot a mají reciproční efekt na vývoj jejich aktérů

5

(Macek, 2002). Vztahy mezi členy rodiny zásadním způsobem ovlivňují chování a proţívání adolescentů a zpravidla jim dominuje snaha o zrovnoprávnění vlastní pozice dospívajících. Stabilní rodinné prostředí poskytující dostatečnou sociální oporu patří k protektivním faktorům a ve výzkumech zabývajících se rizikovým chováním je mu věnována značná pozornost. Rizikovými faktory jsou dle Smékala (2002, in Smékal, Macek, 2002) nezájem rodičů, poniţování dítěte, nepodnětné prostředí, přetěţování a nedostatečný kontakt s vrstevníky. Jedním ze základních předpokladů teorií vývoje osobnosti je, ţe se rodiče vůči dětem chovají určitým konzistentním způsobem a toto chování vede k vytvoření trvalých vzorců chování dítěte. Bylo vytvořeno několik modelů rodičovského chování. Koudelková (1986) uvádí, ţe jsou zpravidla identifikovány dvě protichůdné dimenze rodičovských postojů. První tvoří láska proti hostilitě nebo akceptace proti zavrţení. Druhá dimenze bývá definována jako autonomie proti kontrole nebo svoboda proti omezování. V citovaném výzkumu se autorka snaţila ověřit existenci těchto dvou dimenzí v českém prostředí a dospěla k překvapujícímu závěru. „Dimenze autoritativnosti v chování našich rodičů není nezávislá na jejich hostilitě. V praxi to znamená, ţe nejsou schopni aplikovat ţádoucí míru autoritativnosti ve výchovném přístupu k dítěti, aniţ by se současně aktivizovali neţádoucí hostilní komponenty“ (Koudelková, 1986, s. 43). Domníváme se, ţe toto zjištění můţe mít souvislost s tolerancí vůči tělesnému trestání dětí, která v české společnosti stále přetrvává. Zda tyto postoje souvisí s dalším českým specifikem, jaké představuje četnost fyzických soubojů mezi dětmi, by mohlo být předmětem dalších šetření. Rodiči podporované a akceptované děti se pokládají za hodnotnější a úspěšnější neţ děti rodičů kritických a odmítajících. Akceptované děti jsou odpovědnější a ochotněji se podřizují poţadavkům rodičů (Bullock, 1991). Citová vazba, kterou prezentuje podpora rodičů, má podle zjištění Štefánkové a Macka (2011) souvislost s problémovým chováním v rané adolescenci. Nejistá citová vazba bývá spojena s neefektivními vzorci regulace emocí. Děti méně podporujících rodičů jsou impulzivnější, méně odolné a mají častěji problémy s chováním. Adolescenti, u kterých bylo zjištěno problémové chování, volí nejčastěji vyhýbavé strategie zvládání a na rodiče se obracejí méně neţ adolescenti s neproblémovým chováním. Od rodičů pomoc neočekávají a spíše se jim vyhýbají. Jejich rodiče pak neumí včas rozeznat potřeby svých dětí a nebo na ně neumí vhodně reagovat. Chování rodičů také můţe být ovlivněno hostilním, vzdorovitým 6

a agresivním projevem adolescentů. Také impulzivní pouţívání výchovných metod ze strany rodičů vede k neefektivní regulaci emocí u dětí. Stabilní citová vazba a efektivní seberegulace představují významné faktory v adaptivním vývoji člověka. Citová vazba mezi dítětem a rodiči je důleţitým faktorem emočního klimatu v rodině a zásadním způsobem ovlivňuje vývoj emoční regulace dítěte. Schopnost regulovat vlastní emoce je důleţitým předpokladem pro psychickou pohodu a adaptaci nejen v adolescenci, ale také v dalších fázích ţivota. Kvalita citové vazby, především vazby k matce, tvoří prediktor míry strachu u dětí. U mladších adolescentů a chlapců byla zjištěna niţší míra strachu neţ u starších adolescentů a u dívek. Při hodnocení míry strachu u dívek a chlapců je třeba zohlednit efekt tradičních způsobů socializace, které mohou vést k tomu, ţe chlapci jsou o strachu méně ochotní vypovídat z obavy, ţe by to mohlo být povaţováno za slabost (Michalčáková, et al., 2010). Strach představuje silný ukazatel emoční nejistoty, neboť pocit bezpečí závisí na kvalitní citové vazbě. V období rané a střední adolescence jsou to stále rodiče, kdo představuje primární objekty citové vazby. Pouze

nejistá

citová

vazba

s rodiči

nebo

jejich

nedostupnost

zvyšuje

pravděpodobnost, ţe se v tomto období stanou z hlediska citového uspokojení nejdůleţitější vrstevníci. Muris se svými spolupracovníky (2001) zjistili, ţe adolescenti s jistou citovou vazbou (k rodičům i k vrstevníkům) vykazují niţší úroveň symptomů depresivity a úzkostné poruchy neţ adolescenti s nejistou vazbou. Gecková (1998) se ve své práci zaměřila na výzkum vztahu mezi rodinnou resiliencí a rizikovým chováním. Rodinnou resilienci definovala jako schopnost rodiny zajistit stabilní a harmonické rodinné prostředí. Zjistila, ţe dívky, které svoje rodiče vnímají jako hostilní a direktivní, se častěji dopouštějí rizikového chování. U chlapců míru rizikového chování ovlivňovala lhostejnost matky společně s poskytováním autonomie ze strany otce, významný vliv měla také otcova důslednost. Také Sobotková (2004) dospěla k závěru, ţe nedostatečně fungující rodinné prostředí můţe ovlivňovat rizikové chování adolescentů. Výzkumem vlivu vnímání vlastní účinnosti (self-efficacy) se zabývali Urbánek a Čermák (1997). Zjistili, ţe rodiči vnímaná vyšší vlastní účinnost má pozitivní vliv na to, jak vlastní účinnost vnímají jejich děti, a ţe se působením tohoto vlivu sniţuje depresivita dětí. Self-efficacy rodičů vzrůstá také pokud svoje dítě hodnotí jako vznětlivé a agresivní. Takové chování dítěte nutí rodiče usměrňovat jeho projevy, coţ sekundárně zvyšuje pocit jejich vlastní účinnosti. 7

2.1.2.2 Vztahy s vrstevníky Další významnou sociální skupinou jsou pro adolescenty jejich vrstevníci. Ve vztazích s vrstevníky je důleţitý pocit vlastní hodnoty. Macek (2002) upozorňuje na úlohu konformity v těchto vztazích. Vysoká úroveň konformity ve vztahu k vrstevníkům podle něj obvykle posiluje pocit vlastní autonomie. Naopak, vysoká úroveň konformity ve vztahu k rodičům pocitům autonomie často brání. Kvalita vztahu s rodiči je pro utváření pocitu vlastní hodnoty adolescentů významnější neţ kvalita vztahu s vrstevníky. Přijetí či odmítnutí vrstevníky má významný vliv, jejich úloha je nezastupitelná. Mezi vrstevníky si adolescenti budují symetrické vztahy, navzájem si nabízí modely chování, testují účinnost komunikačních technik i sebe sama. V těchto vztazích mohou získávat respekt a posilovat svoji vlastní hodnotu snáze, neţ ve vztazích s autoritami. Přijetí a ocenění ze strany vrstevníků posiluje vlastní pozici adolescentů a jejich pocit významnosti. Pocity bezcennosti nezřídka souvisí s depresivními náladami a mohou být určující jak pro depresi, tak i pro některé projevy rizikového chování (např. sebepoškozování). Přijetí ze strany vrstevníků a schopnost ovlivňovat je můţeme podle Coie, Dodge a Coppotelli (1982) povaţovat za projev sociální kompetence. Sociální kompetenci můţeme definovat jako schopnost získat si sociální oporu a rozvíjet vztahy s vrstevníky. Mezi vrstevnickými vztahy a sociální kompetencí existuje řada spojitostí. Kladné vztahy podporují prosociální chování, vnímání sociální opory a rozvoj sociálních dovedností. Přijetí vrstevníky je podle Ladda (1999) určeno postavením adolescenta ve vrstevnické skupině (status) a vyjadřuje se stupněm oblíbenosti, nebo neoblíbenosti mezi členy této skupiny. Děti, které jsou vrstevníky odmítány, mívají nízkou úroveň sociálních dovedností nebo mohou mít poruchy chování, jako je např. agresivita nebo hyperaktivita. Parker a Asher (1993) se domnívají, ţe děti, které nejsou akceptované svými vrstevníky, jsou méně spolehlivé, neumí efektivně řešit konflikty a dostává se jim méně pomoci. S vrstevnickými vztahy souvisí i úroveň citové vazby s rodiči. Podle Fagot (1997) se můţe negativní citová vazba s otcem podílet na utváření negativních vztahů. Děti s takovou vazbou mohou být ke svým vrstevníkům častěji agresivní nebo vyhýbavé. Děti s nejistou vazbou jsou více kritické a méně odpovědné.

8

Pokud nejsou adolescenti svými vrstevníky pozitivně přijímáni, zvyšuje se u nich riziko problémového chování. Zaťková (2002) zjistila, ţe odmítání ze strany vrstevnické sociální skupiny má zásadní vliv na sociální status odmítaného a můţe u něj vést aţ k rozvoji maladaptivního chování. K rozvoji rizikového chování mohou ale naopak přispět i pozitivní vrstevnické vztahy. Gecková a van Dijk (2001) rozpoznali významný vliv kamarádů na projevy rizikového chování adolescentů. Zjistili, ţe čím je vyšší počet kamarádů, kteří se chovají rizikově, tím více stoupá pravděpodobnost participace na rizikovém chování i u konkrétního jednotlivce.

2.1.3

Sebehodnocení adolescentů Přílišný tlak na výkon můţe u adolescentů vyvolávat pocity nedůvěry ve

vlastní schopnosti a sníţenou sebeúctu. Pokud se adolescenti cítí být pod silným tlakem a nejsou schopní dosáhnout cílů, o kterých se domnívají, ţe jejich naplnění rodina očekává, mohou mít podle Nevolové (1991) tendenci porušovat normy dospělých a někdy i normy vrstevníků. Konfliktní rodinné prostředí můţe mít dopad na nízkou sebeúctu a sebekontrolu dětí. Dívky z konfliktních rodin častěji podle Nevolové (1991) trpí depresí, chlapci mívají pocit niţší kognitivní kompetence, a děti konfliktní vzorce chování uplatňují i mimo rodinné prostředí. Tůma se spolupracovníky (2011) ve své studii sebehodnocení u adolescentů vycházeli

z modelu

sloţeného

ze

4

sloţek:

sebepřijetí,

sebekompetence,

sebenepřijetí, sebenekompetence. Zjistili, ţe u mladších adolescentů je nejčastějším způsobem sebehodnocení sebenekompetence a sebeodmítnutí. U chlapců je častější pocit sebekompetence a sebepřijetí neţ u dívek, pocit sebeodmítnutí je u dívek výrazně vyšší neţ u chlapců. Výsledky prokázaly, ţe dívky dosahují niţších hodnot sebehodnocení neţ chlapci, a to jak v sebekompetenci, tak i v sebepřijetí. Pocit sebenekompetence

vykázal

kladný

vztah

s volbou

neadaptivních

strategií

(sebeobviňování, popření a vzdání se). Také pocit sebenepřijetí vedl k preferenci uvedených tří neadaptivních strategií. Vysoká kompetence byla kladně spojena s adaptivními strategiemi a negativně s maladaptivními strategiemi. Nejčastější copingovou strategií u mladších adolescentů je popření, coţ můţe být ovlivněno omezenou schopností posoudit dlouhodobější následky. 9

2.1.4

Sociální opora Pozitivní vliv sociální opory na psychické a tělesné zdraví byl opakovaně

prokázán v řadě výzkumných studií. Gecková se spolupracovníky (2000, 2001) zjišťovala vztah mezi vnímanou sociální oporou a sociálními vztahy adolescentů. Adolescenti nejčastěji hledají sociální oporu u rodičů a přátel. Dívky preferují rodiče, kamarády a babičky, chlapci dávají přednost sourozencům. Znepokojující je zjištění, ţe přibliţně čtvrtina adolescentů se domnívá, ţe nemá ve svém okolí nikoho, kdo by jim mohl sociální oporu poskytnout. Prokázalo se, ţe nedostatek sociální opory má negativní vliv na osobní pohodu i na zdravotní stav adolescentů. Koubeková (2001) zkoumala vztah mezi sociální oporou a Eysenckovými dimenzemi extroverze a neuroticismus a zjistila, ţe obě dimenze korelují se sociální oporou. Extroverze pozitivně koreluje s proměnnými sociální sítě, neuroticismus negativně s proměnnými sociální opory. Tato zjištění jsou významná v souvislosti s rozvojem depresivity, a také ve vztahu k některým typům rizikového chování. Vztahem mezi sociální oporou a odolností se zabývala Kashubeck (1994). Ve svém výzkumu prokázala pozitivní vztah mezi vnímanou sociální oporou a sloţkami odolnosti (hardiness), konkrétně mezi odpovědností a místem kontroly. Zkoumanými osobami byly děti alkoholiků a alkoholismus rodičů byl stresorem, v jehoţ souvislosti byla odolnost studována. Stresující situace nebyla navozena uměle, coţ podle autorky vedlo k hodnověrnějším výsledkům. Ve výzkumu bylo také prokázáno, ţe nefunkční rodiny často sdílí stejné negativní vlastnosti. Na problematiku sociální opory zaměřili svůj výzkum také Šolcová a Kebza (2003) a zjistili, ţe významným prediktorem získané sociální opory je pohlaví a odolnost (hardiness) zkoumaných osob. Dívky a osoby s vyšší odolností získávají sociální oporu častěji. Vnímanou sociální oporu negativně ovlivňuje nemoc a fyzický handicap.

2. 2 Rizikové chování 2.2.1

Riziko, rizikové a problémové chování Pojem riziko je široce pouţíván v odborné literatuře i v obecném jazyce. Řada

autorů si vytváří vlastní definice pojmu riziko. Tyto definice vychází z odlišných

10

modelů rizika, nebo akcentují rozdílné prvky, které jsou jeho součástí. Společná jim bývá pravděpodobnost vzniku nepříjemné situace a riziko bývá spojováno s nebezpečím nebo ohroţením. V souvislosti s problémovým a rizikovým chováním se často uvádí nutnost posuzovat takové chování v kontextu norem a očekávání, které zastává sociální okolí jedince. Tato rozdílnost je nezřídka jednou z příčin, proč je dospělými osobami hodnoceno chování adolescentů jako problémové, ale adolescenti sami je hodnotí jako obvyklé, neboť je v souladu s normami jejich vrstevnické skupiny či dalších pro ně významných osob v jejich okolí. V obecné rovině můţeme rizikové chování definovat jako účast na jednání, které je spojené s moţnými negativními následky nebo ztrátami. Širůčková (2009) se domnívá, ţe pojmy rizikové a problémové chování jsou sociálním konstruktem, který nemusí být zcela vymezený. Určující je, ţe se jedná o chování, které působí reálné nebo předpokládané ohroţení jednajícího nebo jeho okolí, a toto ohroţení je psychologického, zdravotního nebo sociálního charakteru. Terminologická nejednoznačnost se projevuje i při uţívání pojmů problémové a rizikové chování. Širůčková (2009) definuje problémové chování jako chování, které ještě není sociálně patologické, ale je společností neakceptované, protoţe porušuje platné normy v určité sociální skupině. Můţe být povaţováno za výchozí pro následné rizikové chování. Rizikové chování se od něj odlišuje právě svojí závaţností, která spočívá v přítomnosti konkrétního rizika. V odborné literatuře se v oblasti rizikového chování setkáváme se značnou variabilitou pojmů, které se částečně překrývají. Definovány jsou pojmy rizikové, problémové, antisociální, riskující, zdraví ohroţující nebo exploativní chování. Gullone a Moore (2000) povaţují za rizikové takové chování, které je spojeno s potenciálními negativními důsledky, které jsou ale vyváţeny pozitivními následky nebo zisky. Irwin se spolupracovníky (2006) definují riskující, exploativní, antisociální a rizikové chování. Riskující chování je spojené s dlouhodobými a závaţnými negativními následky, ohroţuje zdraví a osobní pohodu. Exploativní chování je přiměřené vývoji jedince a v bezpečném prostředí můţe zvyšovat jeho kompetence a sebedůvěru. Antisociální chování obsahuje prvky disfunkčního vývoje, projevuje se např. v podobě násilí a delikvence. Rizikové chování hodnotí jako funkční např. z hlediska plnění vývojových úkolů, jako příklad uvádí uţívání návykových látek. 11

Jessor a Jessor (1977) se domnívají, ţe problémové chování je takové chování, které je jako problémové vnímáno konkrétní společností nebo sociální skupinou, je v rozporu s jejími normami a můţe být zdrojem znepokojení. V naší práci jsme zvolili pojem rizikové chování. Pod tento pojem je moţné podřadit další typy sociálně nepreferovaného chování (problematické, antisociální), současně naznačuje nejmenší míru neţádoucnosti a můţeme jej proto povaţovat za nejméně „hodnotící“.

2.2.2

Rizikové chování v adolescenci V období adolescence se setkáváme s nejvyšší četností rizikového chování.

Blatný se spolupracovníky (2005) uvádí, ţe u poloviny adolescentů se objevuje nejméně jedna forma rizikového chování, která ale v dospělosti vymizí. Gullone a Moore (2000) předpokládají, ţe motivace k rizikovému chování vychází z hledání dobrodruţství a touhy po vzrušení. Můţe se projevit v sociálně akceptovatelné formě rizikových sportů, ale také ve formě bezohledného chování, jakým je například řízení vozidel pod vlivem návykových látek. Další formou můţe být rebelující chování zaloţené na experimentování a hledání nezávislosti, např. v podobě uţívání návykových látek. Motivaci můţe také představovat přítomnost publika významných druhých, které nad chováním adolescenta působí jako sociální kontrola a adolescent je v jeho přítomnosti k rizikovému chování v podstatě nucen strachem ze ztráty sociální opory nebo respektu a uznání (publikem kontrolované chování). Další formou je antisociální chování, např. šikana a agrese. Mezi uvedenými formami nejsou jednoznačné hranice, jednotlivé motivy se nezřídka prolínají. Rizikové chování ale také nemusí být samo o sobě motivem, tím můţe být něco jiného, např. v případě kouření to můţe být posílení soudrţnosti se skupinou vrstevníků. Rizikové chování je moţné hodnotit jako negativní jev, nebo jako funkční chování. Při negativním hodnocení můţeme vycházet z předpokladu, ţe adolescenti jsou náchylní k rizikovému chování, rozdíl je pouze v tom, v jaké podobě a četnosti se u konkrétního jedince rizikové chování projeví. Domníváme se, ţe takový pohled je příliš zjednodušující. V obecné rovině lze rizikové chování posuzovat jako chování funkční, které adolescentům pomáhá vyrovnávat se s vývojovými úkoly, budovat vrstevnické vztahy, pomáhat při hledání a utváření vlastní identity atd. Toto 12

chování je pro období adolescence do určité míry normativní a zpravidla také na toto období omezené. Moffit (1993) rozděluje rizikové chování na tranzitorní, které je omezené na adolescenci a s ní spojené vývojové úkoly, a na přetrvávající, které v následujícím období vývoje nemizí a často naznačuje patologický vývoj jedince (např. v oblasti páchání trestné činnosti je toto rozdělení výrazné). Rizikové chování můţe být odpovědí na vývojové úkoly období adolescence v oblasti získání autonomie ve vztahu k dospělým, utváření a udrţování vrstevnických vztahů nebo při utváření vlastní identity. S těmito úkoly se bezpochyby lze vyrovnat i nerizikovými formami chování. Volba určité formy chování ale často záleţí na normách a očekáváních sociálního okolí adolescenta. Různorodost sociálního okolí a sociální tlak na konformitu s jeho často navzájem protichůdnými normami chování můţe přinášet negativní dopady, které se mohou projevit také ve formě depresivity, která má právě v období adolescence vzrůstající tendenci. Teorie problémového chování (Jessor, Jessor, 1977) je nejznámější teorií, která se snaţí zahrnout konstrukty sociálního učení, závazky, attachment, intrapersonální a kognitivně afektivní konstrukty. Všechny tyto konstrukty ovlivňují problémové chování adolescentů. Podle jejích autorů se jedná o teorii zaloţenou na vzájemné interakci sociálního prostředí a individuálních osobnostních charakteristik jedince. Teorie se snaţí zachytit široké spektrum moţných prediktorů problémového chování. Je zaloţena na třech systémech (prostředí, osobnost, chování). Klíčovým konceptem je náchylnost, která signalizuje pravděpodobnost rizikového chování. Náchylnost ovlivňují rizikové a protektivní faktory. Uvedené tři systémy jsou propojeny a navzájem se ovlivňují. Teorie byla opakovaně empiricky testována a na základě výsledků těchto výzkumů byl definován koncept syndromu problémového chování v adolescenci. Byl zjištěn pozitivní vztah mezi různými formami problémového chování a ochota účastnit se dalších forem tohoto chování byla povaţována za pravděpodobnou. Badatelé také nalezli negativní korelaci mezi problémovým a konvenčním chováním (Jessor, Jessor, 1977). Koncept

syndromu

problémového

chování

kritizují

Willoughby

se

spolupracovníky (2004), kteří upozornili na to, ţe tento koncept nevysvětluje nejméně polovinu výskytu problémového chování. Dokládají, ţe adolescenti, kteří se 13

zapojí do jedné formy problémového chování, se nutně nemusí zapojovat do jiných forem. Navíc pravděpodobnost zapojení do další formy rizikového chování je u jednotlivých typů chování rozdílná. Domnívají se, ţe nelze povaţovat za problém, pokud se problémové chování vyskytlo např. pouze jedenkrát v roce, coţ nelze povaţovat za projev syndromu. Je třeba vycházet z rizika, které dané chování představuje, a zohlednit také četnost tohoto chování. Podle jejich zjištění nelze uvaţovat o jednom latentním faktoru a určili faktory tři: sexuální kontakt v souvislosti s uţíváním návykových látek, agrese a delikvence. Je obecně známé, ţe některé formy rizikového chování mohou vést k dalšímu rizikovému chování. Například u uţivatelů návykových látek se vytváří autonomní motivační systém, který následně působí jiţ nezávisle na sociálním okolí. Krch, Csémy a Drábková (2004) předpokládají, ţe uţívání marihuany působí jako tzv. vstupní brána do oblasti uţívání návykových látek a usnadňuje přechod k dalším, nebezpečnějším drogám, zejména heroinu a amfetaminovým drogám. V této souvislosti je významné zjištění Hampla a Betts (1999), kteří potvrdili, ţe nikotin má antidepresivní a povzbuzující účinek, coţ můţe vést k dalšímu zvyšování závislosti, kterou je moţné zvláště v období adolescence velmi snadno získat. Vztah adolescentních dívek k rizikovému chování zjišťovala Kyasová (2001). Respondentky participující na tomto výzkumu nepovaţovaly uţívání legálních návykových látek (alkohol, tabák) za významněji rizikové, přestoţe si byly vědomy neţádoucích účinků s tím spojených. Jejich vlastní rizikové chování korelovalo s mírou rizika, kterou danému chování připisovaly. Výsledky potvrdily tendenci „shlukování“ různých typů rizikového chování. Uţívání alkoholu a cigaret pozitivně korelovalo s uţíváním marihuany. Na rozvoji rizikového chování se podílí řada faktorů. Kromě jiţ uvedeného vlivu rodinného prostředí, vrstevnických skupin a individuálních osobnostních charakteristik je to také věk a pohlaví konkrétního jedince. Ochota k rizikovému chování a velikost s tím spojeného rizika se mění s věkem a je nejvyšší právě v období adolescence, kdy postupně narůstá. Významné je také pohlaví rizikově se chovající osoby. Chlapci se chovají rizikově častěji neţ dívky. Důvodem můţe být socializace k jejich rolím, při níţ je 14

u chlapců posilována nezávislost, aktivita, sebedůvěra a samostatnost. Naopak pro tradiční ţenskou roli je typická pasivita, ochota se obětovat a závislost na ostatních. Obsah těchto rolí má vliv i na postoj k riziku, které dívky častěji hodnotí jako větší a negativnější. Byrnes se spolupracovníky (1999) zjistili u chlapců vyšší účast na rizikových formách chování a také vyšší připravenost k riziku. Hersch a Viscusi, (1998) dospěli k závěru, ţe chlapci jsou náchylnější k uţívání návykových látek. Působení okolí, které odměňuje chování konformní s určitou rolí a sankcionuje chování, které s touto rolí konformní není, vytváří velmi silnou zpětnou vazbu, která chlapce a dívky nutí k internalizaci typických vzorců chování a také k hodnocení chování vlastního i druhých podle měřítek vyplývajících z těchto zvnitřněných norem. Četnost projevů rizikového chování ale v adolescenci roste u obou pohlaví. Blatný se spolupracovníky (2005) rozdělili zdroje rizik do následujících skupin: o Demografické charakteristiky (věk, pohlaví, bydliště) o Vztahy v rodině (velikost a struktura rodiny, vzdělání a zaměstnání rodičů, nekonzistentní výchova, nezájem rodičů, nedostatečný nebo přílišný dohled, nejistá vazba, nedostatečná vřelost) o Školní prostředí (negativní školní prostředí, chybějící pocit bezpečí ve škole, negativní vztah ke škole, nedostatečná podpora vyučujících, nízká úroveň motivace, nepřátelské vztahy se spoluţáky, šikana) o Volný

čas

(přetíţení

mimoškolními

aktivitami,

nedostatečná

organizace volného času, nevhodné aktivity) o Komunita (vystavení násilí jako svědek nebo oběť) o Postoje (prosociální postoje, vnímání rizik, akceptace násilí)

2.2.3

Výzkumy v oblasti rizikového chování Problematika rizikového chování dětí a dospívajících je dlouhodobě

zkoumána. Z oblasti České republiky máme k dispozici výsledky jednak místních výzkumných pracovišť, jednak výsledky mezinárodních studií, do nichţ byla Česká republika zapojena. Jsou to European School Survey Project on Alcohol and Other Drugs (ESPAD, Swedish Council for Information on Alcohol and Other Drugs, 2005; cit. dle Blatný et al., 2005), Health Behaviour in School-aged Children (HBSC, 15

Curie et al., 2004) a Social and Health Assessment (SAHA, Blatný a kol., 2004a, b, c). Tyto studie pracují se vzorky několika tisíc respondentů a poskytují moţnost srovnání se situací v jiných zemích. Na základě tohoto srovnání lze usuzovat na rozsah a závaţnost problému spojeného s konkrétním chováním v české populaci. Studie shodně zjistily vysoký výskyt rizikového chování v oblasti uţívání návykových látek a antisociálního chování v České republice. Studie ESPAD se zaměřuje na uţívání návykových látek ve věkové skupině 15-16 let. Její výsledky upozorňují na dlouhodobě negativní trend mezi českými adolescenty. Jedná se o velmi vysokou spotřebu v podstatě všech návykových látek. Spotřeba extáze, LSD a celoţivotní uţívání marihuany je v České republice ze všech zemí participujících na studii nejrozšířenější (cit. dle Blatný et al., 2005). Studie HBSC sleduje faktory, které ovlivňují zdraví ve skupinách 11, 13 a 15 let. Z výsledků studie vyplývá, ţe ve srovnání s ostatními zeměmi nemají čeští adolescenti dobrý vztah ke škole, mají problémy při komunikaci s rodiči a často se účastní fyzických soubojů se svými vrstevníky, které převáţně povaţují za nepřátelské. K pozitivním závěrům patří menší výskyt šikany, přiměřená tělesná hmotnost a ochota účastnit se fyzických aktivit (Curie et al., 2004). Studie SAHA se zabývá výzkumem rizikových a protektivních faktorů ve vývoji mládeţe ve věku 12, 14 a 16 let. Výsledky dokládají vysoký výskyt antisociálního chování. Především jsou to fyzické souboje, ničení veřejného majetku a krádeţe v obchodě. Také byla prokázána vysoká spotřeba u všech zjišťovaných návykových látek. Dalším zjištěním bylo rozšířené rizikové sexuální chování (Blatný a kol., 2004a, b, c).

16

2.2.4

Formy rizikového chování Rizikové chování je velmi variabilní. Podle Kloepa a spolupracovníků (2009)

je tomu tak proto, ţe rizikové chování slouţí různým účelům. Formy rizikového chování můţeme dle Dirkina (1995; cit. dle Macek, 2003) rozdělit do následujících skupin: o Poruchy příjmu potravy o Uţívání návykových látek o Násilné a agresivní chování, šikana o Predelikventní chování a páchání trestné činnosti (včetně řízení dopravních prostředků pod vlivem návykových látek) o Sebepoškozování, sebevraţedné chování o Rizikové chování v oblasti sexu o Rizikové sporty o Rizikové chování ve vztahu k rodičům, útěky z domova o Rizikové chování ve vztahu ke škole, záškoláctví

2.2.5

Užívání návykových látek Rizikové chování adolescentů má v České republice často podobu uţívání

návykových látek. Toto chování je často spojeno s trávením volného času ve skupině vrstevníků, nebo i v rodině. Nejčastěji uţívanými návykovými látkami jsou alkohol, cigarety, drogy a léčiva. Rizika spojená s uţíváním alkoholu (a také ostatních návykových látek) jsou u adolescentů mnohem vyšší neţ u dospělé populace. Organismus adolescenta je zranitelnější, neboť jeho vývoj ještě nebyl zcela ukončen, a proto u něj rychleji a snáze dochází ke vzniku závislosti na návykové látce. S uţíváním návykových látek jsou často spojeny další formy rizikového chování (např. řízení vozidel pod vlivem návykových látek), podceňování rizik spojených např. se sportovní činností a také zvýšená nehodovost (např. při práci s nástroji, pády z výšek apod.). Dalším rizikem je účast na kriminálním jednání, kterého se adolescenti dopouští často pod vlivem návykových látek (Macek, 2003).

17

Opakované opíjení se v rané adolescenci můţe dle zjištění Miovského a Urbánka (2002) vytvářet predispozici pro další rizikové chování v podobě uţívání drog u středoškoláků. Kyasová (2003) zjistila, ţe kuřáci častěji konzumují alkohol neţ nekuřáci. Respondenti, kteří kouří kaţdý den, se častěji opíjejí. Miovský, Trapoková a Miovská (2004) zjistili u ţáků ze 6. tříd bohaté zkušenosti s alkoholem a cigaretami. Třetí nejrozšířenější návykovou látkou (po alkoholu a cigaretách) je podle Miovského, Šťastné a Řehana (2004) canabis. Bylo zjištěno, ţe s marihuanou má zkušenost přibliţně 39 % adolescentů. Trávníčková (2001) ve své studii zjistila, ţe zkušenost s drogou má 25 % třináctiletých a ţe k první zkušenosti zpravidla dochází v přítomnosti kamarádů. Pravidelně pak začne uţívat drogu asi čtvrtina osob. Důvodem bývá nejčastěji snaha uniknout problémům a očekávané povzbuzení. Adolescenti se dle autorky domnívají, ţe drogy jsou pro ně uţitečné a dávají jejich ţivotu smysl.

2.2.6

Antisociální chování Jako antisociální bývá označováno takové chování, které porušuje normy

uznávané konkrétní společností. Podoba konkrétního antisociálního chování je vţdy závislá na kulturním kontextu. Významné odlišnosti můţeme najít i v jednotlivých zemích euroamerické kulturní oblasti. Pro Českou republiku je například podle závěrů studie HBSC (Curie et al., 2004) typická vyšší četnost fyzických soubojů neţ je tomu u adolescentů v zahraničí. Mezi méně závaţné projevy tohoto chování řadíme nedodrţování dohod, porušování pravidel (neposlušnost), přestupky proti školnímu řádu a chození za školu, pozdní příchody domů nebo lhaní autoritám. Závaţnější formy mohou porušovat trestněprávní normy v podobě přestupku nebo trestného činu (případně činu jinak trestného u osoby mladší 15 let, na niţ trestněprávní odpovědnost ještě nedopadá). Pro období adolescence jsou typické méně závaţné formy tohoto chování. Jedná se o majetkové delikty (krádeţe, poškozování cizí věci) a násilné chování (ublíţení na zdraví, výtrţnictví, nošení zbraně). Většina těchto činů nebývá odhalena, proto došlo ke změně metodologie výzkumu a preferovány jsou nyní postupy zaloţené na výpovědích dotazovaných (Bonino, Cattelino, Ciairano, 2005). 18

Antisociální chování představuje významný zdroj rizik v období dospívání. V České republice byla zjištěna prevalence problémového chování spojeného s uţíváním návykových látek a agresivními formami chování (Blatný et al., 2006b). Čermák, Klimusová a Vízdalová (2005) zjistili souvislosti mezi problémovým chováním a depresivními příznaky. Četnost, závaţnost a projevy antisociálního chování souvisí s věkem, pohlavím, velikostí místa bydliště a vývojem jedince (Macek, 2003). Antisociální chování je bezpochyby ovlivněno také osobností dospívajících. V rané adolescenci ale ještě nemusí být rysy osobnosti ustáleny, a proto je v tomto období obtíţné tyto souvislosti zjišťovat. Moffitt (1993) rozdělil adolescenty s antisociálním chováním do dvou skupin. U první skupiny přetrvává antisociální chování po celý ţivot. Tato skupina je méně početná a tvoří ji převáţně chlapci, u kterých se antisociální chování objevuje uţ ve velmi raném věku, často mají potíţe v oblasti temperamentu a jejich rodinné prostředí není příznivé. U druhé skupiny se antisociální chování objevuje pouze v období adolescence a autor předpokládá, ţe toto chování je odpovědí na vývojové úkoly adolescence. V České republice je antisociální chování nejčastěji zkoumáno u delikventní mládeţe v diagnostických ústavech nebo u adolescentů s poruchami chování. Výzkumy se obvykle zaměřují na období střední a pozdní adolescence. Blatný se spolupracovníky (2005) upozorňují, ţe na mladší adolescenty (méně neţ 14 let) byla zaměřena pouze asi pětina studií. Za kritické období, ve kterém dochází k rozvoji rizikového chování, povaţují období rané adolescence (11 let). Dle Blatného a spolupracovníků (2006b) právě v tomto období dochází k výraznému nárůstu všech forem rizikového chování. V pozdějších obdobích tyto projevy postupně odeznívají. Na běţnou populaci byla zaměřena studie SAHA. K jejím hlavním závěrům patří zjištění, ţe antisociálního chování se častěji dopouštějí chlapci. Jeho nejrozšířenější formou je záškoláctví. Četnost rizikového chování s věkem stoupá, ne však ve všech jeho formách. Stoupající tendenci má chození za školu, vandalismus a prodej drog. S věkem klesá počet fyzických soubojů a kapesních krádeţí. Projevy násilného chování (s výjimkou fyzických soubojů) věk dospívajících neovlivňuje (Blatný et al., 2006b).

19

Sobotková se spolupracovníky (2009) v rámci studie SAHA podrobně studovala projevy antisociálního chování. Podle míry a projevů chování byly identifikovány 4 typy osob: 1. Typ normální s minimální četností rizikového chování (56 % populace). 2. Typ rváči, který se od předchozího liší pouze vyšší četností fyzických soubojů (rvaček), který tvoří převáţně 12letí chlapci (25 %). 3. Typ antisociální, který má vysoké skóre ve všech formách antisociálního chování (2 %). Zcela jednoznačně se skupina liší od ostatních v uţívání tvrdých drog. 4. Typ lháři, který má nejvyšší zastoupení ve skupině 14letých a jsou pro něj typické kromě lhaní také rvačky a vandalismus (17 %). V souvislosti s uvedenými typy bylo zkoumáno uţívání návykových látek a byl prokázán výrazný vztah mezi jejich uţíváním a antisociálním chováním. Vztahem mezi zjištěnými skupinami vytvořenými podle participace adolescentů na antisociálního chování s jejich rodinným prostředím se zabýval Blatný se spolupracovníky (2005). Zjistili, ţe na antisociální chování adolescentů nemá vliv socioekonomický status rodiny, zásadní je ale kvalita vztahu mezi rodiči a dětmi. Výzkumný tým (Sobotková et al., 2006) provedl také porovnání uvedených čtyř skupin adolescentů ve vztahu ke školnímu prostředí. Bylo zjištěno, ţe české děti nevnímají školu pozitivně. Kladný vztah k ní nemají ani bezproblémové děti. Školní klima je vnímáno spíše jako negativní a percipovaná podpora od učitelů jako spíše nízká.

20

2.2.7

Násilné chování Násilné chování je často povaţováno za formu antisociálního chování a jeho

nejzávaţnější formy představují kriminální delikty. K násilnému chování řadíme násilné trestné činy (ublíţení na zdraví, znásilnění, vraţda ad.), vandalismus, šikanu a autodestruktivní chování (sebepoškozování, sebevraţda) (Čermák, 1999). Pojem agrese zahrnuje podráţdění, vztek, hostilně-agresivní chování i násilí. Agresivní chování předpokládá vnitřní příčinu v podobě frustrace, rozčilení nebo zlosti (emoční agrese), nebo pouţití agrese jako nástroje k dosaţení určitého cíle (instrumentální agrese). Agresivita můţe být definována jako dlouhodobá tendence reagovat útočným hostilním způsobem. Tato tendence je podmíněna buď vnějšími okolnostmi (výchova, sociální normy apod.) nebo okolnostmi vnitřními (např. dědičnost, temperament ad.). Jako agrese je chápána jakákoli forma chování, jejímţ cílem je někomu ublíţit nebo jej poškodit. Můţe mít podobu fyzického násilí (záměrného pouţití síly) nebo formu působící psychická zranění, jako je např. vyhroţování, zastrašování nebo zostuzení (Čermák, 1999). Agresivní jednání bývá nezřídka naučeným způsobem chování, který umoţňuje prosazovat se pomocí agrese. Rozvíjet se můţe na základě maladaptivních způsobů socializace. Na vzniku agresivního jednání se mohou podílet také osobnostní charakteristiky – náchylnost k emočním reakcím, iritabilita, hostilní přemítání, tolerance vůči násilí a strach z trestu. Agresivní jednání podporuje anonymita, moţnost ospravedlnění agrese a přítomnost třetí osoby. Agresivní jednání můţe vycházet z hostilních postojů vůči ostatním. Podle Čermáka (1999) je hostilita sycená vztekem, nenávistí nebo závistí. Nemusí však vyústit do projevů agrese, můţe být také příčinou depresivních a úzkostných stavů. Konkrétní podoba hostilních projevů záleţí na individuální situaci jednotlivce a jeho osobnostních charakteristikách. U agresivních projevů směřovaných k okolí můţeme předpokládat naučený vzorec agresivního jednání. Naopak depresivní proţívání můţe být syceno hostilními pocity vůči sobě. Ve formě úzkosti se můţe hostilita projevovat u nejistých osob. S agresivním chováním se nejčastěji setkáváme tam, kde je tolerováno, nebo i ze strany významných blízkých osob oceňováno. Jeho uţití bývá určováno kulturními faktory a pro násilně jednající osoby můţe být zdrojem zvyšujícím jejich sebehodnocení. Například v některých subkulturách mládeţe nebo mezi členy gangu 21

je míra násilného chování vůči ostatním znakem sociálního postavení. Násilí ale také můţe být naučenou reakcí na frustraci. Pozorování násilí zvyšuje motivaci a pohotovost k uţití násilného chování. To je důvodem, proč děti z rodin, v nichţ je běţně přítomné násilné chování, bývají agresivnější jak ke svým vrstevníkům, tak i později v dospělosti. V řadě studií byl testován předpoklad odlišné míry agresivity u dívek a chlapců. Nebylo prokázáno, ţe chlapci jsou agresivnější neţ dívky. Podle Crick a Grotpeter (1995) se odlišují pouze ve způsobu, kterým svoji agresivitu vyjadřují. Dívky nevyjadřují agresivitu formou konfrontace, spíše verbálně napadají vztahy svých vrstevníků nebo jejich pověst. Chlapci preferují konfrontační způsoby vyjádření agresivity. Autorky upozorňují, ţe obě tyto formy vyjádření agresivity souvisí s maladaptivním chováním. Baumgartner (2002) zjišťoval zkušenosti s projevy agresivního chování ze strany chlapců a dívek. Zjistil, ţe chlapci a dívky uvádí vyšší četnost agresivních projevů ze strany osob stejného pohlaví. Tento závěr je v rozporu se zjištěním Janošové a Philippové (2009), které zaznamenaly nejvyšší míru vstřícnosti mezi dívkami. Ve vztazích mezi dívkami a chlapci byla míra vstřícnosti niţší a z obou stran téměř shodná. Nejniţší míra vstřícnosti byla zaznamenána ve vzájemných vztazích chlapců. Autorky se domnívají, ţe důvodem můţe být větší závislost dívek na vzájemných vztazích, dívky proto nechtějí riskovat jejich narušení, nebo také niţší soupeřivost mezi dívkami oproti chlapcům. Na agresivitu má významný vliv uţívání návykových látek. Riziko násilného či antisociálního jednání se zvyšuje jednak tehdy, pokud je jedinec pod vlivem návykových látek, ale také tehdy, pokud proţívá abstinenční příznaky. Osoby pod vlivem návykových látek jsou vnímavější vůči agresivním podnětům i vůči frustraci. Podle Čermáka (1999) podporují agresivní chování niţší dávky alkoholu, nikotinový deficit, spánková deprivace v důsledku uţití THC. Inhalace výparů z lepidel či barviv podporují nárůst agrese více neţ alkohol. Při působení halucinogenů nelze reakci předvídat. Působení pervitinu podporuje agresivní reakce dlouhodobě.

22

2.2.8

Sebevražedné jednání a sebepoškozování Sebevraţedné jednání tvoří sebevraţedné myšlenky a sklony, pokusy

o sebevraţdu a dokonaná suicidia. U dětí nemusí míra sebevraţedného jednání korelovat se skutečným rizikem. Normální děti se myšlenkami na smrt zabývají na základě reálné zkušenosti se smrtí ve svém okolí a proţívají ji ve formě smutku a truchlení. Suicidální děti mají dle Kocourkové a Koutka (2002) odlišný koncept smrti. Smrtí se zabývají ve svých fantaziích a tyto fantazie obsahují autoagresivní nebo agresivní prvky, častější jsou také představy o posmrtném ţivotě. U normálních dětí myšlenky na smrt vzbuzují úzkost a snaţí se jim vyhýbat. U adolescentů je třeba suicidální chování posuzovat v kontextu jejich sociálního prostředí. Pokud se adolescent pohybuje v prostředí, kde je hodnota ţivota nízká (např. gangy a sekty), posiluje se jeho agresivní i autoagresivní chování. K rizikovým faktorům, které mohou vyvolávat sebevraţedné chování, patří nefunkční rodinné prostředí, zneuţívání, šikana nebo postavení oběti. Mohou to být také poruchy chování, psychiatrické syndromy (např. deprese), emoční nestabilita nebo uţívání návykových látek (významným rizikovým faktorem je např. alkohol) (Kocourková, Kohoutek, 2002). Problematikou sebevraţedného chování je třeba se zabývat i ve skupině mladších adolescentů. V České republice je kaţdý rok registrováno několik dokonaných sebevraţedných pokusů u osob z této věkové skupiny (Kocourková, Kohoutek, 2002). Počet nedokonaných sebevraţd je řádově vyšší. Za významný je povaţován způsob, který byl k sebevraţdě zvolen. U dívek je časté poţití léků, u chlapců strangulace, skok z výšky nebo pouţití střelné zbraně. To je důvodem, proč mezi chlapci převaţují dokonaná suicidia a mezi dívkami suicidia nedokonaná. Počet sebevraţd v průběhu adolescence narůstá a vrcholí v období okolo 20. roku věku. Přestoţe samotný počet není vysoký, jedná se o jednu z nejčastějších příčin úmrtí u dospívajících (Říčan, Krejčířová, 2006).

23

2. 3 Depresivita adolescentů 2.3.1

Prediktory depresivity Prediktorem depresivity v adolescenci mohou být zátěţové situace (Fráňová,

2004). Řada zátěţových situací je spojená přímo s obdobím dospívání. Patří k nim např. nutnost osvojit si nové role, změna osobního statusu nebo změny ve vztazích k rodičům a vrstevníkům. Zátěţovou situací je také změna školy nebo bydliště. S obdobím adolescence je často spojená zvýšená míra kaţdodenní zátěţe, která sama o sobě můţe představovat zátěţovou situaci. Riziko vzniku depresivity můţe být spojeno se způsoby zvládání zátěţových situací. Neefektivní copingové strategie mohou přispívat k účinkům stresující situace a podílet se na rozvoji depresivních symptomů. Ingram, Miranda a Segal (1998) se domnívají, ţe depresivní osoby pouţívají častěji vyhýbavé copingové strategie. Podle Macka (2003) lépe zvládají obtíţné situace dívky, které ve více případech uplatňují strategii vyhledání pomoci. Chlapci častěji neţ dívky pouţívají pasivní strategii konzumace návykových látek, která jim má pomoci na problém zapomenout. Aktivní vyhledání sociální opory povaţujeme za strategii, která sniţuje riziko rozvoje depresivity. Efektivní řešení zátěţových situací významně ovlivňuje jejich hodnocení jako zvládnutelných. Významné je také hodnocení vlastní účinnosti (self-efficacy) (Macek, 2003). Významným prediktorem depresivních symptomů jsou problematické sociální vztahy dospívajících. Podle Macka (2003) působí v období časné a střední adolescence ve vztazích s rodiči protichůdné faktory, které zvyšují napětí. Ze strany adolescentů začíná být akcentována potřeba autonomie, na kterou mohou rodiče reagovat zvýšenou kontrolou. Situace můţe být značně konfliktní a představovat zdroj

přetrvávajícího

napětí.

Pokud

rodiče

v tomto

období

neposkytnou

dospívajícímu přiměřenou emoční oporu a vřelost, můţe dojít k rozvoji depresivity a také rizikového chování. Na vznik depresivity mohou mít vliv také nefunkční vztahy nebo konflikty mezi rodiči. Skupina vrstevníků představuje významnou referenční skupinu, v kontaktu s níţ si adolescent utváří svoji identitu a rozvíjí sociální kompetence. Problematické vztahy s vrstevníky mohou být příčinou, ale i následkem depresivity (Shortt, Spence, 2006). Mohou se podílet jednak na rozvoji negativního sebehodnocení, a jednak na 24

negativním hodnocení situace. Negativní sebehodnocení je samo o sobě rizikovým faktorem, který usnadňuje nástup depresivní symptomatiky. Pocity ztráty kontroly mohou vést k ustavení maladaptivních strategií zvládání, které toto riziko dále zvyšují. Závaţným rizikovým faktorem je odmítání ze strany vrstevníků. Vliv na rozvoj depresivity v adolescenci můţe mít také pohlaví dospívajících. V této oblasti se ale názory odborníků různí. Část teoretických přístupů vychází z teorie zesílené genderové socializace Hilla a Lynch (1983; cit. dle Fráňová, 2004), která predikuje adolescenci jako období obtíţnější pro dívky neţ pro chlapce. Na dívky je vyvíjen vyšší tlak ve vztahu ke konformitě s tradiční ţenskou rolí, coţ se můţe projevit zesílením kontroly ze strany autorit. Dalším předpokladem je, ţe dívky jsou více orientovány na sociální vztahy, které právě v tomto období nabývají nových podob, a tyto změny mohou představovat další zdroj vnímané zátěţe. U dívek se také předpokládá větší mnoţství emočních problémů. Jedním ze základních předpokladů hypotézy zesílené genderové socializace je pozitivní korelace feminních vlastností s depresivitou. Maskulinní vlastnosti s ní korelují negativně. V období rané adolescence se zvyšuje identifikace chlapců a dívek s jejich genderovou rolí, coţ podle Hilla a Lynch (1983; cit. dle Fráňová, 2004) vede ke vzniku mezipohlavních rozdílů ve výskytu depresivních symptomů. Při studiu depresivity je třeba také zohlednit působení blízkých sociálních vztahů dívek, ve kterých mohou nalézat významnou emocionální podporu. Tato podpora můţe umoţnit dívkám efektivně zvládat výše uvedené situace a riziko depresivních symptomů sniţovat (Fráňová, 2004). Oproti tomu u chlapců můţe být vnímaná zátěţ spojená s obdobím rané adolescence niţší. Niţší je ale také úroveň emoční podpory, které se jim dostává ve skupinách vrstevníků (např. chlapecké party), na něţ se v tomto období orientují (Macek, 2003). Domníváme se proto, ţe s ohledem na výše uvedené, není moţné povaţovat vyšší četnost depresivních symptomů u dívek za výchozí předpoklad. Vztahem mezi hostilitou, depresivitou a kvalitou ţivota adolescentů se zabývala Medveďová (2006), která zjistila u dívek větší spokojenost se školou a přáteli a u chlapců více interpersonálních obtíţí a tendencí k útoku.

25

2.3.2

Deprese Deprese patří mezi často se vyskytující psychické poruchy. Trpí jí přibliţně

10-15 % populace, dívky 2krát častěji neţ chlapci. Celoţivotní riziko deprese postihuje 10-25 % dívek a 5-12 % chlapců (Smolík, 2002). Faktorů, které ovlivňují vznik depresivní poruchy je řada, např. psychologická a behaviorální zátěţ, vývojové vlivy, dědičnost, chronický stres, dlouhodobé onemocnění. Deprese je definována jako „patologická porucha nálady neodpovídající okolnostem“ (Roth, Preiss, Uhrová, 1999, s. 5). Depresivní porucha je spojená s vysokou úmrtností, podle Smolíka (2002) aţ 15 % nemocných umírá sebevraţdou. Existence deprese v dětském a adolescentním věku byla popírána či zpochybňována ještě v 60. letech minulého století. Důvodem byly psychoanalytické teorie, dle kterých je pro existenci stabilní poruchy nálady nutná psychická zralost, která se dostavuje aţ v dospělosti. Autoři těchto teorií předpokládali, ţe dětem tato zralost chybí, a proto nemohou onemocnět depresí. V 70. letech se dětské depresi začaly věnovat první výzkumy, které se zaměřovaly na chronicky nemocné děti. Za přelomové je povaţováno uvedení dětské deprese spolu s ostatními afektivními poruchami ve významné učebnici psychiatrie Kaplana, Friedmana a Sadocka (Goetz, 2005). Deprese se můţe objevit uţ u dětí předškolního věku, ale do přibliţně 11. roku je její výskyt nejniţší. V období mezi 11. a 14. rokem se deprese vyskytuje častěji a četnost jejího výskytu vrcholí v období střední adolescence. Dětská deprese nemusí odpovídat popisu klinického syndromu, je to spíše nestabilní jev. Kovacs (1989) upozorňuje, ţe projevy vývojových změn u dětí mohou být velmi podobné projevům deprese u dospělých, coţ znesnadňuje jejich zkoumání. Kadlecová (1983) uvádí 4 přístupy k problematice dětské deprese, které se objevují mezi odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie zabývajícími se výzkumem deprese: 1. deprese v dětství neexistuje, 2. depresi v dětství provází více symptomů neţ v dospělosti, 3. dětskou depresi maskují poruchy chování, školní a somatické obtíţe, 4. dětská deprese je podobná depresi dospělých. Podobnost dětské a dospělé deprese připouští Krejčířová (2001). Současně také upozorňuje na odlišnost klinického obrazu deprese v závislosti na vývojovém období jedince. Za nejvýznamnější kritérium pro diagnostikování deprese povaţuje přítomnost depresivní nálady. 26

V současnosti se výzkumníci shodují na názoru, ţe období rané a střední adolescence je významné z hlediska rozvoje poruch chování i emocí. Na počátku adolescence vzrůstá výskyt depresí. Názory na výraznější četnost depresí u dívek nejsou jednotné. Fráňová (2004) se domnívá, ţe rozdíly mohou být způsobeny zvýšeným výskytem depresivní symptomatiky pouze u části disponovaných dívek. Pro dětskou depresi je typická vysoká míra komorbidity s ostatními psychickými poruchami. Nejvyšší je dle Čermáka, Klimusové a Vízdalové (2005) u anxiety, zneuţívání drog a poruch chování. Výzkumníci v citované studii prokázali, ţe u depresivních dětí se častěji objevovaly sociální problémy, problémy s pozorností a delikventní a agresivní chování. Z uvedeného vyplývá, ţe dětská deprese je součástí širšího komplexu problémů dětí a adolescentů. V období adolescence se deprese projevuje stabilní depresivní náladou, která je nejvýraznější ráno a není ji moţné odklonit. Depresi provází nízké sebehodnocení, pocity beznaděje a ztráty smyslu ţivota, coţ můţe mít souvislost s participací na rizikovém chování, jehoţ prostřednictvím jsou projevovány suicidální tendence. Typický je také nezájem a pasivita a uţívání návykových látek (Sanders, Tiffany, 2001). Klinický obraz deprese v adolescenci je podobný depresi dospělých. Typické jsou poruchy nálad, únava, nedostatek energie, sociální izolace, nízké sebehodnocení a uţívání návykových látek. Vysoké je riziko sebevraţedného chování. Adolescenti v depresi se o sebevraţdu pokoušejí častěji neţ depresivní dospělí a počet jejich dokonaných suicidií je vyšší. Zjištěna byla vyšší četnost uţívání marihuany a dalších drog (Sanders, Tiffany, 2001). Deprese zhoršuje školní výkon i sociální vztahy, toto zhoršení můţe dlouhodobě přetrvávat i po skončení depresivní epizody. Deprese je významným rizikovým faktorem pro další duševní poruchy a také pro sebepoškozující a sebevraţedné chování. Situaci zhoršuje také četnost opakování, přítomnost komorbidních poruch a deprese rodičů. Mezi depresivními adolescenty je 6krát vyšší výskyt sebevraţedného jednání (Harrington, 2001). V řadě studií bylo prokázáno, ţe se zvyšuje počet adolescentů, kteří trpí depresemi a labilitou. Depresivní porucha, která se objeví v období adolescence, bude pravděpodobně přetrvávat po celý další ţivot (Mellin, Beamish, 2002).

27

2.3.3

Depresivita Odborná literatura rozlišuje mezi pojmy deprese a depresivita. Pojem deprese

je definován jako určitá psychická porucha. Depresivita představuje spíše míru výskytu souboru symptomů, které spojuje pocit smutku s nespecifikovaným trváním (Petersen et al., 1993). Tímto způsobem definovaná depresivita umoţňuje zkoumat problém v širších souvislostech a zaměřit se i na skupiny osob, které sice nesplňují podmínky diagnostikované deprese, ale jsou ohroţeny rizikovými faktory, které ke vzniku klinické deprese mohou vést. Současně je moţné sledovat nejen faktory rizikové, ale také faktory protektivní. Koncept depresivity tak umoţňuje zkoumat symptomy depresivity v celé jejich šíři. Mnoţství faktorů, které se podílí na depresivní symptomatice vede některé badatele (např. Short, Spence, 2006) k předpokladu, ţe se jedná o více poruch s podobnými symptomy. Prevalence výskytu depresivních symptomů je vyšší neţ výskyt klinické deprese. Sund se spolupracovníky (2003) předpokládá, ţe se depresivní symptomy projevují u přibliţně čtvrtiny adolescentů. Charakter těchto symptomů se mění v závislosti na věku dospívajících. Mění se také velikost rizika suicidia. Sanders a Tiffany (2001) identifikovali u adolescentů vztah mezi depresivitou, negativismem a asociálními projevy. Podle Čermáka a spolupracovnic (2005) je depresivita v adolescenci nejčastěji provázena úzkostí, rizikovým chováním a uţíváním návykových látek.

28

3. Výzkumná část 3. 1 Cíl výzkumu a formulace hypotéz Cílem našeho výzkumu bylo prozkoumat souvislosti mezi depresivitou a antisociálním chováním. Na základě poznatků Čermáka, Klimusové a Vízdalové (2005), kteří zjistili souvislost mezi depresí a zneuţíváním drog a poruchami chování a prokázali, ţe u depresivních dětí se častěji objevovalo delikventní a agresivní chování, jsme oblast rizikového chování pro účely naší práce zúţili na antisociální chování a uţívání návykových látek. Depresivitu jsme pro účely předkládané práce definovali jako míru výskytu symptomů, které podle Petersen a spolupracovníků (1993) spojuje pocit smutku. V oblasti návykových látek jsme se zaměřili na uţívání alkoholu, kouření cigaret a marihuany, uţívání těkavých látek a tzv. tvrdých drog. V oblasti antisociálního chování jsme se věnovali problémovému chování (chození v noci ven bez dovolení rodičů, záškoláctví, příchod do školy po poţití alkoholu nebo marihuany), násilnému chování (rvačky, zranění při rvačce, rvačky mezi partami, nošení zbraní, jako např. noţe nebo břitvy do školy), majetkovým deliktům (vandalismus, krádeţe v obchodě, kapesní krádeţe, krádeţe motorového vozidla, prodej drog kvůli výdělku) a kázeňským opatřením (školní důtky, přestupky, zatčení policií) v období posledního roku. Na základě výše uvedených výzkumných cílů jsme formulovali následující hypotézy: H1: Existuje rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a u dívek. H2: Existuje vztah mezi četností antisociálního chování a věkem. H3: Existuje rozdíl mezi výskytem uţívání návykových látek u chlapců a u dívek. H4: Existuje vztah mezi četností uţívání návykových látek a věkem. H5: Existuje rozdíl mezi výskytem depresivity u chlapců a u dívek. H6: Existuje vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou. H7: Existuje vztah mezi četností uţívání návykových látek a depresivitou.

29

3. 2 Výzkumný soubor Do výzkumného souboru bylo zařazeno 247 ţáků 6. a 7. tříd dvou brněnských základních škol, ZŠ Slovanské náměstí a ZŠ Horácké náměstí. 160 ţáků (64,8 %) bylo ze Základní školy Slovanské náměstí a 87 ţáků (35,2 %) ze Základní školy Horácké náměstí. Ze šestých tříd bylo zařazeno 129 ţáků (52,2 %) a ze sedmých tříd 118 ţáků (47,8 %). Zastoupení obou tříd v souboru je tak přibliţně stejné. Rovnoměrně je ve výzkumném souboru zastoupeno také pohlaví zkoumaných osob. 121 (49 %) souboru tvoří chlapci a 126 (51 %) dívky. Věk zkoumaných osob se pohybuje v rozmezí od 11 do 13 let. Zastoupení jednotlivých věkových kategorií uvádíme v tabulce 1. Nejvíce je zastoupena skupina 12letých, která tvoří více neţ polovinu souboru. Průměrný věk zkoumaných osob je 12,05 let, směrodatná odchylka má hodnotu 0,697.

30

V tabulce 2 jsou uvedeny souhrnné informace o výzkumném souboru. Respondenti jsou v ní rozděleni podle škol, pohlaví a věku.

V grafu 2 uvádíme rozdělení výzkumného souboru podle jednotlivých škol a tříd respondentů.

31

Do výzkumného souboru byli zařazeni pouze ţáci, jejichţ rodiče s účastí svých dětí vyjádřili souhlas. Na Základní škole Slovanské náměstí byla ředitelem školy rodičům dětí ze 6. a 7. tříd před zahájením testování předloţena informace o připravovaném výzkumu spolu se ţádostí o souhlas s účastí jejich dětí na něm. Do výzkumu byly zařazeny pouze děti, které předloţily tento individuální informovaný souhlas podepsaný rodičem (zákonným zástupcem). Pro ostatní děti byl připraven náhradní program. Na Základní škole Horácké náměstí probíhalo testování ve spolupráci se školním psychologem. Do souboru byly zařazeny děti, jejichţ rodiče souhlas s jejich účastí vyjádřili formou generálního souhlasu uděleného tomuto psychologovi. Také zde byl pro děti, které se testování neúčastnily, připraven náhradní program. Testování bylo anonymní a před jeho začátkem byli ţáci vţdy stručně seznámeni s obsahem výzkumu a s moţností účast na výzkumu kdykoli, na počátku i v jeho průběhu, odmítnout.

3. 3 Použité metody Sběr výzkumných dat probíhal skupinově, ve školních třídách namísto vyučování, v rozsahu 1 vyučovací hodiny. Zkoumaným osobám byl předloţen námi připravený soubor psychodiagnostických metod, který tvořila celá Sebeposuzovací škála depresivity pro děti (CDI, M. Kovacs, 1991) a vybrané škály z dotazníku The Social and Health Assessment (SAHA, Weissberg et.al., 1991, upravené SchwabStone et.al., 1999).

3.3.1

Sebeposuzovací škála depresivity pro děti (Children`s Depression Inventory, CDI) Sebeposuzovací škála depresivity pro děti je podle Steina (cit. dle Kovacs,

1998) první standardizovanou sebeposuzovací metodou deprese pro děti ve věku 717 let. Autorka škály Maria Kovacs vycházela při jejím sestavování z Beckovy sebeposuzovací škály pro dospělé. Některé poloţky zachycují důsledky deprese ve školním prostředí. Škála nezjišťuje depresivitu jako rys. Měří aktuální stav depresivity, nebo změny tohoto stavu.

32

Metoda byla přeloţena do češtiny v roce 1996 a od té doby byla v českých podmínkách pouţita v řadě výzkumů. Psychometrické studie prokázaly, zvláště u neklinické populace, vysoký stupeň vnitřní shody, reliabilitu a konstruktovou validitu (Kovacs, 1992; cit. dle Kovacs, 1998). CDI obsahuje pět subškál a má 27 poloţek. Zvláště citlivou poloţkou je otázka číslo 9 – suicidální tendence. Na jednotlivé poloţky děti odpovídají volbou mezi třemi moţnostmi: absence symptomu, mírné projevy symptomu, výrazné projevy symptomu. Hodnotí se období posledních dvou týdnů. Celkový skór, který je tvořen součtem hodnot subškál, se můţe pohybovat mezi hodnotami 0 aţ 54. Vysoký skór znamená zvýšené riziko problému, nízký skór Kovacs (1998, s. 7). hodnotí jako absenci tohoto rizika. Za určující pro interpretaci získaných hodnot autorka povaţuje hranici jedné směrodatné odchylky od průměru. Při skórech pod touto hranicí doporučuje interpretovat výsledek jako „v rámci normy“. Pokud je zvýšeno dva a více skórů, doporučuje hodnotit pouze dva nejvyšší z nich. Stark (1990; cit. dle Kovacs, 1998) doporučuje jako děti v riziku hodnotit ty, které mají celkový skór vyšší nebo roven 19 nebo projevují v odpovědi na poloţku 9 suicidální tendence. CDI tvoří tyto subškály: A – Špatná nálada B – Interpersonální potíţe C - Nevýkonnost D – Anhedonie E – Sníţení sebehodnocení

3.3.2

Dotazník The Social and Health Assessment (SAHA) Dotazník SAHA vytvořil v roce 1991 Weissberg se svými spolupracovníky.

Poté byl v letech 1995 a 1999 upraven týmem vedeným Schwab-Stone. Ve své původní anglické verzi byl pouţit v rámci mezinárodního výzkumného programu Yale Child Study Center (Blatný a kol., 2006a). Program se zaměřuje na studium vývojové psychopatologie dětí a dospívajících. V rámci tohoto programu byl v roce 2004 Psychologickým ústavem Akademie věd realizován výzkum i v České

33

republice. Pro tento výzkum byl dotazník přeloţen do českého jazyka (Blatný a kol., 2006a). Dotazník se zaměřuje na rozsáhlé spektrum rizikového chování a související psychosociální faktory. Pro účely našeho výzkumu jsme z něj vybrali následující škály a poloţky: Škála kontaktu s delikventními vrstevníky (SAHA 10) – škála zjišťuje, kolik kamarádů respondenta se chová rizikově. S ohledem na věk našich respondentů jsme škálu redukovali na tyto poloţky: o pravidelné kouření cigaret o chození večer ven bez dovolení rodičů o pravidelné pití alkoholu o uţívání marihuany nebo jiné drogy o problémy se zákonem o chození za školu Otázky na konzumaci alkoholu a problémy s konzumací alkoholu spojené (SAHA 56 a 58) – otázku 56, která se v původní verzi dotazuje na jednotlivé druhy alkoholu (pivo, víno, tvrdý alkohol), jsme s ohledem na pravděpodobnou četnost uţívání alkoholu ve věku našich respondentů přeformulovali na: „Pil/a jsi někdy alkoholický nápoj? Kolikrát (pokud vůbec) jsi za posledních 30 dní pil/a alkoholický nápoj?“ Otázky na uţívání marihuany (SAHA 59 a 60) Otázky na uţívání dalších drog (lepidla, spreje, extáze, speed, LSD, PCP, kokain, crack, heroin, pervitin, amfetamin, lysohlávky) a problémy s jejich uţíváním spojené (SAHA 61 a 62) Otázky na kouření cigaret (SAHA 63, 64, 65) Otázky na dostupnost návykových látek (cigarety, alkohol, marihuana, kokain, pervitin, lysohlávky) a střelných zbraní (SAHA 66) Škála obtíţnosti odmítnutí (SAHA 84) – obsahuje otázky, jak obtíţné by bylo odmítnout, pokud by respondentovi nejlepší kamarád nabízel návykové látky (cigarety, marihuanu, jiné drogy). Ze škály jsme vyřadili otázky týkající se pohlavního styku, který u této věkové kategorie nepředpokládáme.

34

Škála antisociálního chování (SAHA 67) – v této škále jsou zjišťovány problémy různé závaţnosti. Je to problémové chování (porušování norem), majetkové delikty, násilné chování a kázeňské (školní tresty) a právní (zatčení policií) důsledky tohoto chování.

3. 4 Způsob zpracování výzkumných dat Výzkum v této práci je zaloţen na kvantitativní metodologii. Data byla zjištěna dotazníkovým šetřením a následně zpracována v programu SPSS for Windows, verze 18.0. Byly aplikovány tyto statistické procedury: deskriptivní statistiky a korelační analýza (korelační koeficienty Eta, Spearman rho, Kendall tau c, Goldmann-Kruskall gamma) (de Vaus, 2002; Ferjenčík, 2000; Hendl, 2004). Podrobnější popis je uveden u jednotlivých testovaných poloţek.

3. 5 Výsledky Pro větší přehlednost jsme následující kapitolu rozdělili na tyto části: 3.5.1 Dotazník SAHA ......................................................................................... 36 3.5.1.1 Kontakt s delikventními vrstevníky ....................................................... 36 3.5.1.2 Uţívání alkoholických nápojů................................................................ 38 3.5.1.3 Uţívání marihuany ................................................................................. 45 3.5.1.4 Uţívání ostatních drog a problémy s tím spojené .................................. 46 3.5.1.5 Kouření cigaret ....................................................................................... 49 3.5.1.6 Dostupnost drog a zbraní ....................................................................... 51 3.5.1.7 Obtíţnost odmítnutí................................................................................ 51 3.5.1.8 Uţívání návykových látek - shrnutí ....................................................... 55 3.5.1.9 Antisociální chování .............................................................................. 56 3.5.2 Škála depresivity CDI ................................................................................ 58 3.5.3 Ověřování hypotéz ..................................................................................... 60 3.5.3.1 H1. Existuje rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a u dívek……………………………………………………….……… 60 3.5.3.2 H2. Existuje vztah mezi četností antisociálního chování a věkem ........ 60 3.5.3.3 H3. Existuje rozdíl mezi výskytem uţívání návykových látek u chlapců a u dívek………………………………………………….…………….62 3.5.3.4 H4. Existuje vztah mezi četností uţívání návykových látek a věkem ... 67 3.5.3.5 H5: Existuje rozdíl mezi úrovní výskytu depresivity u chlapců a u dívek ………………………………………………………………………….71 3.5.3.6 H6. Existuje vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou ………………………………………………………………………….72 3.5.3.7 H7. Existuje vztah mezi četností uţívání návykových látek a depresivitou……………………………………………………… .. 74

35

3.5.1

Dotazník SAHA

3.5.1.1 Kontakt s delikventními vrstevníky Kontakt s delikventními vrstevníky jsme zjišťovali pomocí vybraných poloţek ze škály číslo 10 dotazníku SAHA. Na otázku „Kolik tvých kamarádů…“ byly nabídnuty čtyři odpovědi: ţádný, málokteří, někteří, většina nebo všichni. Tyto odpovědi jsme převedli do dvou skupin, podle počtu uvedených kamarádů. Odpovědím ţádný a málokteří byla přiřazena hodnota 0 – ţádný nebo malý kontakt, odpovědím někteří a většina nebo všichni byla přiřazena hodnota 1 – častý kontakt. V tabulce 3 vidíme, ţe nejčastější je kontakt s kamarády, kteří pravidelně kouří (24 %). 11 % respondentů má častý kontakt s kamarády, kteří chodí večer ven i bez dovolení rodičů, 9 % s kamarády, kteří pravidelně pijí alkohol a 6 % s kamarády, kteří chodí za školu. Kamarády, kteří uţívají drogy nebo měli problémy se zákonem, má 3 % respondentů.

Zjišťovali jsme také, v kolika ze zkoumaných oblastí jsou naši respondenti vystaveni kontaktům s delikventními kamarády. Z uvedených odpovědí jsme

36

vytvořili součtový index, který můţe nabývat hodnoty od 0 – ţádný kontakt do 6, coţ představuje počet zkoumaných oblastí. Výsledky jsme sledovali podle pohlaví a věku respondentů. V tabulce 4 vidíme, ţe na četnost kontaktů s rizikovými kamarády nemá pohlaví respondentů výrazný vliv. Zjištěné četnosti v obou skupinách nevykazují významné rozdíly. 88 % respondentů má častější kontakty s rizikovými kamarády nejvýše v 1 ze zkoumaných oblastí. Z uvedených údajů můţeme usuzovat, ţe ohroţeno četnými kontakty s rizikově se chovajícími vrstevníky (riziko ve 3-5 oblastech) je přibliţně 8 % respondentů.

Z tabulky 5 vyplývá, ţe počet kontaktů s rizikovými vrstevníky je v souvislosti se stoupajícím věkem respondentů častější. Mezi 11letými respondenty se tyto kontakty objevují nejvýše v 1 ze zkoumaných oblastí. Ve skupině 13letých jsou v našem výzkumném souboru nejčastější. Častým kontaktům s rizikovými kamarády ve 3 a více zkoumaných oblastech je vystaveno 8 % 12letých a 15 % 13letých respondentů. V obou těchto skupinách je to vţdy 10 osob.

37

3.5.1.2 Užívání alkoholických nápojů Uţívání alkoholických nápojů jsme zjišťovali prostřednictvím otázek 56 a 58 z dotazníku SAHA. Otázku 56, která se v původní verzi dotazuje na jednotlivé druhy alkoholu (pivo, víno, tvrdý alkohol), jsme s ohledem na pravděpodobnou četnost uţívání alkoholu ve věku našich respondentů přeformulovali na: „Pil/a jsi někdy alkoholický nápoj? Kolikrát (pokud vůbec) jsi za posledních 30 dní pil/a alkoholický nápoj?“ V tabulce 6 jsou uvedeny odpovědi na otázku SAHA 56, podotázky a, c, e. Vidíme, ţe pouze 22 % respondentů uvádí, ţe nemá ţádnou zkušenost s konzumací alkoholu. Přibliţně 41 % respondentů pilo alkohol pouze jednou. Vícekrát pilo alkohol 8,5 % respondentů.

38

V grafu 3 vidíme zobrazené odpovědi na uvedenou otázku, rozdělené podle pohlaví respondentů. Ve skupině dívek je častější absence zkušenosti s pitím alkoholu.

V grafu 4 můţeme vidět rozdělení odpovědí na tuto otázku podle věku respondentů. Ve věku 11 let je pití alkoholu spíše výjimečné, ale 2 z našich respondentů měli s jeho uţíváním časté zkušenosti. Ve věku 12 let jiţ okusila alkohol více neţ polovina respondentů. Ve věku 13 let má zkušenost s alkoholem téměř kaţdý. Z grafu můţeme usuzovat, ţe věk 12 let je pro získání prvních zkušeností s alkoholem významný.

39

V tabulce 7 jsou uvedeny odpovědi na otázku SAHA 56 b, d, f. 60 % respondentů nepilo v posledních 30 dnech ţádný alkohol. 28 % pilo v tomto období alkohol pouze jednou. Častější konzumaci alkoholu udává více neţ 11 % respondentů.

V grafu 5 vidíme, ţe v četnosti pití alkoholu v posledních 30 dnech nejsou mezi chlapci a dívkami významnější rozdíly. Výjimkou jsou pouze 2 chlapci, kteří v tomto období pili alkohol často.

40

V grafu 6 vidíme, ţe v četnosti pití alkoholu v posledních 30 dnech nejsou mezi jednotlivými věkovými skupinami významnější rozdíly. Výjimkou jsou pouze 2 13letí, kteří v tomto období pili alkohol často.

Ve škále SAHA 58 jsme zjišťovali, jestli měli respondenti v souvislosti s pitím alkoholu v posledním roce tyto problémy: hádka nebo rvačka během pití

41

alkoholu, opilost nebo změněná nálada, jízda ve vozidle s řidičem ovlivněným alkoholem. V tabulce 8 jsou zobrazeny odpovědi na otázku „Popral/a jsi se nebo pohádal/a během toho, co jsi pil/a alkohol?“ 92 % respondentů odpovědělo na otázku negativně. 2 % respondentů se při pití alkoholu popralo nebo pohádalo více neţ 2krát.

V tabulce 9 jsou zobrazeny odpovědi na otázku „Byl/a jsi po alkoholu opilý/á, nebo v náladě?“ Téměř 90 % respondentů odpovědělo na tuto otázku záporně. Více neţ 2krát bylo po pití alkoholu opilých nebo v náladě přibliţně 2 % respondentů.

42

V tabulce 10 jsou zobrazeny odpovědi na otázku „Jel/a jsi někdy v autě nebo jiném vozidle, které řídil někdo po poţití alkoholu?“ Téměř 94 % respondentů odpovědělo záporně. 6 % respondentů jelo ve vozidle s řidičem ovlivněným alkoholem nejméně 1krát.

Všechny tři dílčí otázky z poloţky SAHA 58 jsme zahrnuli do součtového indexu Problémy s alkoholem. Odpovědi byly podle četnosti ohodnoceny body. U kaţdé z otázek bylo podle četnosti zkoumaného problému přiděleno 0 aţ 3 body. Celkový výsledek tak mohl nabývat hodnot od 0 do 9 bodů. Tyto výsledky jsme prostřednictvím kontingenčních tabulek zkoumali z hlediska pohlaví a věku respondentů. V tabulce 11 vidíme, ţe u chlapců se sledované problémy spojené s pitím alkoholu objevují častěji. Ţádné problémy v uvedených oblastech uvádí přibliţně 75 % chlapců a 89 % dívek. 2 a více bodů v tomto součtovém indexu získalo téměř 12 % chlapců a 5 % dívek.

43

V tabulce 12 vidíme, ţe ve věku 11 let jsou sledované problémy výjimečné. V různé intenzitě se objevují pouze u 3 osob. S narůstající věkem stoupá počet respondentů, kteří tyto problémy uvádí. Současně stoupá také četnost zkoumaných problémů. Ve skupině 11letých nemělo ţádný ze zkoumaných problémů s alkoholem téměř 95 % osob. Ve skupině 13letých uţ to bylo pouze necelých 70 % respondentů.

Celkovou zátěţ spojenou s působením alkoholu na respondenty jsme zahrnuli do indexu Uţívání alkoholu. Index tvoří součet hodnot naměřených z odpovědí SAHA a, c, e; SAHA 56 b, d, f, a index Problémy spojené s alkoholem. Index Uţívání alkoholu budeme pouţívat při ověřování našich hypotéz. Průměrná hodnota v tomto indexu je 2,05, medián 2,00 a směrodatná odchylka 1,87. Základní informaci o podobě indexu Uţívání alkoholu poskytuje graf 7, na němţ je zobrazen jeho histogram. Na ose Y jsou uvedeny počty respondentů, na ose X hodnoty indexu.

44

3.5.1.3 Užívání marihuany Uţívání marihuany jsme sledovali prostřednictvím otázek 59 a 60 dotazníku SAHA. Na otázku 59 SAHA „Kouřil/a jsi někdy marihuanu, nebo ji jinak uţil/a?“ odpovědělo 236 respondentů (95,5 %) záporně. Pouze jednou uţilo marihuanu zbývajících 11 osob. Více neţ jeden případ uţívání marihuany respondenti neoznačili. Na otázku 60 SAHA „Kolikrát (pokud vůbec) jsi za posledních 30 dní uţil/a marihuanu?“ odpovědělo 240 respondentů (97,2 %) záporně. 4 respondenti uţili marihuanu 1-2krát. 3 respondenti uvedli, ţe ji uţili 6 a vícekrát. Tato poslední část odpovědi je v rozporu s výsledky předchozí otázky. Není moţné, aby někdo současně uţil marihuanu pouze 1krát v ţivotě a současně ji v posledních 30 dnech uţil více neţ 6krát. Z toho vyplývá, ţe nejméně ve 3 případech jsou odpovědi zkreslené. S ohledem na to, ţe zkreslení se týká právě těch odpovědí, kdy měla být marihuana uţita více neţ 2krát a jakoukoli zkušenost s marihuanou udávalo celkem 4,5 % respondentů, rozhodli jsme se tyto odpovědi dále neanalyzovat.

45

3.5.1.4 Užívání ostatních drog a problémy s tím spojené Uţívání dalších drog a výskyt problémů s tím spojených jsme zkoumali pomocí škál 61 a 62 SAHA. Poloţkou 61 jsme zjišťovali, kolikrát respondenti uţili lepidla nebo spreje (proto, aby se dostali do nálady), extázi, speed, LSD, PCP, kokain, crack, heroin, pervitin, amfetamin a lysohlávky. Respondenti uváděli uţívání těchto látek pouze zřídka (tabulka 13). Výjimkou je čichání lepidel a sprejů, kde kladně odpovědělo téměř 5 % respondentů. Proto se této návykové látce budeme věnovat zvlášť. V tabulce 13 vidíme přehled odpovědí na otázku o četnosti uţívání ostatních drog (s výjimkou lepidel a sprejů). Naprostá většina respondentů uvedené drogy nikdy nezkusila. Zkušenost s jejich uţitím mají pouze 4 respondenti.

V tabulce 14 uvádíme odpovědi na otázku „Kolikrát jsi čichala (lepidlo, spreje, …), aby ses dostal/a do nálady?“ 7 % respondentů (17 osob) na tuto otázku odpovědělo kladně.

46

V tabulce 15 uvádíme odpovědi na otázku o uţívání těkavých látek (SAHA 61a) v souvislosti s pohlavím. Nejméně jednou uţilo těkavé látky pro změnu nálady 11 chlapců a 6 dívek.

V tabulce 16 uvádíme odpovědi na otázku o uţívání těkavých látek (SAHA 61a) v souvislosti s věkem. Tyto látky uţívají jiţ respondenti ve věku 11 let. Nejčastěji jsou těkavé látky uţívány ve skupině 12letých, 9 osob. Ve skupině 13letých se počet uţivatelů sniţuje.

47

V tabulce 17 uvádíme souhrnné informace o uţívání těkavých látek ve formě kontingenční tabulky. Zkušenost s uţíváním má téměř 9 % chlapců a 5 % dívek. Více neţ 3 % respondentů uţívá těkavé látky 1x za měsíc a častěji. Chlapci uţívají těkavé látky častěji neţ dívky ve všech věkových skupinách.

Prostřednictvím škály SAHA 62 jsme zjišťovali, zda měli respondenti v souvislosti s uţíváním drog níţe uvedené problémy. Výsledky uvádíme v tabulce 18. Naprostá většina respondentů zjišťované problémy nemá. Výjimečně se objevuje uţívání drog, četnost odpovědí ale nekoresponduje s četností odpovědí na předchozí otázky o uţívání marihuany a ostatních drog (je niţší).

48

3.5.1.5 Kouření cigaret Kouření cigaret jsme zjišťovali prostřednictvím otázek 63, 64 a 65 z dotazníku SAHA. V tabulce 19 uvádíme odpovědi na otázku „Kouřil/a jsi někdy cigarety?“ Téměř 60 % respondentů cigarety nikdy nekouřilo. 27,5 % kouřilo pouze jednou. Zbývajících 12 % respondentů kouřilo častěji.

V tabulce 20 uvádíme odpovědi na otázku „Kolik dnů jsi za posledních 30 dní kouřila?“ Více neţ 92 % respondentů v posledních 30 dnech nekouřilo. 6 % kouřilo několik dní. Častěji kouřila 2 % respondentů.

49

V tabulce 21 uvádíme odpověď na otázku „Pokud jsi za posledních 30 dní kouřil/a, kolik cigaret jsi vykouřil/a za den?“ Téměř 91 % respondentů udává, ţe nekouřilo. Odpovědí je o 4 méně neţ v předchozí otázce. Pouze 7 respondentů (2,8 %) udává, ţe kouřilo denně více neţ 1 cigaretu.

Pro posouzení míry rizika, které jsou respondenti vystaveni v oblasti kouření cigaret, jsme vytvořili součtový index. Zahrnuli jsme do něj všechny odpovědi na otázky z poloţek 63, 64 a 65 dotazníku SAHA. Index Kouření cigaret, můţe nabývat hodnoty od 0 – nikdy nekouřil/a do 9, coţ představuje součet maximálních počtů bodů z uvedených tří otázek. Výsledky jsme sledovali podle pohlaví a věku respondentů a uvádíme je u hypotéz H3 – výskyt uţívání návykových látek ve vztahu k pohlaví a H4 – četnost uţívání návykových látek ve vztahu k věku.

50

3.5.1.6 Dostupnost drog a zbraní Dostupnost drog a zbraní mezi respondenty jsme zjišťovali pomocí škály SAHA 66. Výsledky uvádíme v tabulce. V tabulce 22 vidíme, ţe nejsnadněji dostupné jsou pro respondenty cigarety a alkohol. Obě návykové látky jsou snadno dostupné pro 42 % respondentů. Pro 10 % respondentů je snadno dostupná marihuana a pro 11 % lysohlávky. Nejméně dostupný je kokain a pervitin. Obě látky jsou snadno dostupné pro 4 % respondentů. Pro 12 % respondentů je snadno dostupná zbraň.

3.5.1.7 Obtížnost odmítnutí Obtíţnost odmítnout návykovou látku nabízenou nejlepším kamarádem nebo kamarádkou jsme zjišťovali pomocí škály 84 z dotazníku SAHA. Respondenti odpovídali na otázky „Jak těţko by se ti říkalo „NE“, kdyby ti tvůj nejlepší kamarád nebo kamarádka nabídl/a cigaretu, alkohol, marihuanu nebo nějakou jinou drogu a ty bys ji nechtěl/a vzít?“ V tabulce 23 vidíme, ţe odmítnout cigaretu by bylo obtíţné pro 13 % chlapců a 12 % dívek. Pohlaví na ne/snadnost odmítnutí cigarety nemá vliv. Tabulka současně ukazuje, ţe ve výzkumném souboru máme 12 % osob, pro které by bylo obtíţné odmítnout cigaretu přesto, ţe na ni nemají chuť.

51

V tabulce 24 vidíme, ţe odmítnout cigaretu by bylo obtíţné pro 15 % 11letých, 12 % 12letých a 12 % 13letých respondentů. Věk na ne/snadnost odmítnutí cigarety nemá vliv.

V tabulce 25 vidíme, ţe odmítnout alkohol by bylo obtíţné pro 12 % chlapců a 9 % dívek. Pohlaví má na ne/snadnost odmítnutí alkoholu pouze malý vliv, dívky odmítají poněkud snadněji. Ve výzkumném souboru máme 10 % osob, pro které by bylo obtíţné odmítnout alkohol přesto, ţe na něj nemají chuť.

52

V tabulce 26 vidíme, ţe odmítnout alkohol by bylo obtíţné pro 9 % 11letých, 10 % 12letých a 12 % 13letých respondentů. Věk má na ne/snadnost odmítnutí alkoholu pouze nepatrný vliv.

V tabulce 27 vidíme, ţe odmítnout drogy by bylo obtíţné pro 10 % chlapců a 9 % dívek. Pohlaví nemá na ne/snadnost odmítnutí drog ţádný vliv. Ve výzkumném souboru máme 9 % osob, pro které by bylo obtíţné odmítnout drogy přesto, ţe na ně nemají chuť.

53

V tabulce 28 vidíme, ţe odmítnout drogy by bylo obtíţné pro 9 % 11letých, 10 % 12letých a 8 % 13letých respondentů. Věk má na ne/snadnost odmítnutí drog pouze nepatrný vliv.

Otázku obtíţnosti odmítnutí návykových látek (cigaret, alkoholu, drog) ze strany nejlepšího kamaráda v situaci, kdy na ně respondent nemá chuť, jsme posoudili z hlediska věku a pohlaví. Zjistili jsme, ţe věk ani pohlaví respondenta nemá na obtíţnost odmítnutí ve všech uvedených případech významnější vliv. Současně jsme zjistili, ţe v našem výzkumném souboru má přibliţně 10 % respondentů problém odmítnout nabízenou návykovou látku, přestoţe na ni nemají chuť.

54

3.5.1.8 Užívání návykových látek - shrnutí V tabulce 29 jsme porovnali odpovědi respondentů na otázky týkající se uţívání návykových látek. Nejméně osob nemá ţádnou zkušenost s alkoholem. Alkohol uţívalo téměř 80 % respondentů. Přibliţně 10 % respondentů tvoří osoby, které alkohol konzumovaly vícekrát. Podstatně méně rozšířené je kouření cigaret, které nikdy nezkusilo 60 % respondentů. Cigarety kouřilo vícekrát 2-3 % osob z našeho souboru. Z ostatních návykových látek je mezi respondenty rozšířenější uţívání marihuany a čichání lepidel a sprejů. 95 % respondentů marihuanu nikdy nekonzumovalo a pouze 1 % uvedlo, ţe ji uţilo vícekrát. Rozšířenější neţ uţívání marihuany je čichání těkavých látek. To nejméně jednou vyzkoušelo 7 % respondentů. 1 % uvedlo, ţe čichalo těkavé látky vícekrát. Uţívání těkavých látek v posledních 30 dnech nebylo zjišťováno. Tato otázka byla pokládána pouze u látek, u nichţ jsme předpokládali vyšší frekvenci uţívání (alkohol, cigarety, marihuana).

55

3.5.1.9 Antisociální chování Antisociální chování jsme sledovali pomocí škály 67 dotazníku SAHA. Tvoří ji 18 poloţek, které se zabývají problémovým chováním (chození v noci ven bez dovolení rodičů, záškoláctví, chození do školy po poţití alkoholu nebo marihuany), násilným chováním (rvačky, zranění při rvačce, rvačky mezi gangy, nošení střelné zbraně, nošení střelné zbraně, noţe nebo břitvy do školy), majetkovými delikty (vandalismus, krádeţe v obchodě, kapesní krádeţe, krádeţe motorového vozidla, prodej drog kvůli výdělku) a kázeňskými opatřeními (školní důtky, zatčení policií). Sledovali jsme období posledního roku. Nejčastější formou antisociálního chování byly rvačky, nejméně jednou se jich zúčastnilo 61 % respondentů. Časté bylo lhaní. Respondenti lhali učitelům a také rodičům (o tom, v čí společnosti trávili čas). Mezi frekventované antisociální chování patří také vandalismus a nošení zbraní do školy. Nejméně jednou bylo školní důtkou potrestáno 21 % respondentů. Podrobné informace o rozloţení odpovědí respondentů udává tabulka 30. Antisociálního chování se dopouštěli častěji chlapci neţ dívky. Výjimkou bylo lhaní rodičům o tom, s kým byly. Tohoto chování se dopouštělo o 4 % více dívek neţ chlapců. Tabulka s podrobnými informacemi je uloţena v příloze. Četnost jednotlivých projevů antisociálního chování většinou rostla spolu s věkem respondentů. Výjimkou byly rvačky, kterých se mezi 11letými nejméně 1krát zúčastnilo 65 % osob, 20 % z nich více neţ 4krát. Spolu s věkem počet respondentů, kteří se účastnili rvačky nejméně 1krát mírně klesá, u 13letých je to 61 % respondentů. Se stoupajícím věkem klesá počet osob, které udávají drţení střelné zbraně. Ve skupině 11letých nejméně 1krát drţelo střelnou zbraň 13 % respondentů (7 osob), ve skupině 13letých pak 4 % respondentů (3 osoby). Předpokládáme, ţe tyto výsledky ovlivnila spíše dostupnost zbraní v okolí respondentů, neţ jejich věk. Také zde je příslušná tabulka uloţena v příloze.

56

57

3.5.2

Škála depresivity CDI Škálu depresivity CDI tvoří tyto subškály: A – Špatná nálada B – Interpersonální potíţe C - Nevýkonnost D – Anhedonie E – Sníţení sebehodnocení V tabulce 31 uvádíme průměry a směrodatné odchylky celkového skóru CDI

a jednotlivých subškál.

Škála A zkoumá špatnou náladu. Průměrná hodnota v našem výzkumném souboru je 2,04, se směrodatnou odchylkou 1,95. Motejlková se spolupracovníky (cit. dle Kovacs, 1998), kteří převedli test CDI do českého jazyka, uvádí pro věkovou skupinu dětí ve věku 9-14 z náhodně vybraných praţských škol (srovnávaný soubor N= 369) pro škálu A hodnotu 1,6. Hodnota zjištěná v našem šetření je mírně vyšší. Můţeme předpokládat, ţe naši respondenti mají mírně vyšší špatnou náladu neţ respondenti ze srovnávaného souboru. Škála B zkoumá interpersonální potíţe. Průměrná hodnota v našem souboru je 0,80, směrodatná odchylka 1,04. Ve srovnávaném souboru byla zjištěna hodnota 0,7. Domníváme se, ţe interpersonální potíţe mohou být u respondentů v našem výzkumném souboru podobné jako v souboru srovnávaném. Škála C měří nevýkonnost. Průměrná hodnota v našem souboru je 2,28, směrodatná odchylka 1,83. Ve srovnávaném souboru byla zjištěna hodnota 1,9. Také v tomto případě se domníváme, ţe hodnoty v našem i ve srovnávaném souboru jsou si podobné. Škála D měří anhedonii. Průměrná hodnota zjištěná v našem souboru je 3,02, směrodatná odchylka 2,29. Ve srovnávaném souboru byla naměřena hodnota 2,4.

58

Míru anhedonie podle tohoto srovnání můţeme u našich respondentů povaţovat za vyšší neţ u respondentů ze srovnávaného souboru. Škála E měří negativní sebehodnocení. Průměrná hodnota naměřená v našem souboru je 1,89, směrodatná odchylka 1,51. Ve srovnávaném souboru byla zjištěna hodnota 2,0. Domníváme se proto, ţe míra negativního sebehodnocení je v obou souborech podobná Celkový skór depresivity CDI tvoří součet všech subškál. Průměrná hodnota v našem souboru je 10,03, směrodatná odchylka 6,77. Ve srovnávaném souboru byla zjištěna průměrná hodnota 8,7. Hodnota zjištěná v našem souboru je vyšší. Výsledky naměřené v našem šetření se částečně liší od výsledků ze srovnávaného souboru, který byl základem pro vytvoření české normy dotazníku CDI. Nejvyšší rozdíl je mezi hodnotami celkového skóru CDI, náš skór je o 1,33 vyšší neţ skór ve srovnávaném souboru. Vyšší hodnoty v našem souboru byly zjištěny také v subškálách A (špatná nálada), B (interpersonální potíţe), C (nevýkonnost) a D (adhedonie). Niţší hodnotu jsme naměřili v subškále E (negativní sebehodnocení). Součástí Škály depresivity CDI je také otázka na zamýšlené sebevraţedné jednání. Pro její závaţnost ji uvádíme zvlášť. Respondenti si mohou zvolit jednu z následujících moţností: „Nemyslím na to, že bych se zabil.“ „Přemýšlím o tom, že bych se zabil, ale neudělal bych to.“ „Chci se zabít.“ Stark (1990; cit. dle Kovacs, 1998) doporučuje, aby dětem, které zvolily druhou a třetí z těchto odpovědí, byla věnována zvláštní péče. Naše šetření bylo anonymní, proto tomuto poţadavku dostát nemůţeme. Na tomto místě můţeme pouze uvést, ţe z našich respondentů 45 osob (18 %) zvolilo odpověď dvě, uvaţuji o sebevraţdě, ale neudělal bych to. Z tohoto počtu bylo 21 chlapců a 24 dívek. Skupinu tvoří 9 11letých (17 % z výzkumného souboru), 22 12letých (17 %) a 14 13letých (21 %). Přibliţně pětina našich respondentů uvaţuje o sebevraţdě. Odpověď dvě, chci se zabít, zvolil 4 respondenti. Z nich byl 1 chlapec a 3 dívky. 3 byli ze skupiny 11letých a 1 z 12letých. Zvláštní je, ţe všichni patří do stejné třídy.

59

3.5.3

Ověřování hypotéz

3.5.3.1 H1: Existuje rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a u dívek

Hypotézu jsme ověřovali prostřednictvím procedury Means a koeficientu Eta. Tento koeficient je vhodný pro hledání souvislostí nominálních a dlouhých ordinálních proměnných (škála antisociálního chování nabývá hodnot od 0 do 21). Podmínka nízkého počtu variant nezávislé proměnné je splněna. V tabulce 32 vidíme, ţe průměr na škále antisociálního chování je u chlapců výrazně vyšší neţ u dívek.

Hodnota statistické signifikance v průměrech je 0,000. Hodnota koeficientu Eta 0,327 potvrzuje rozdíl naznačený výše uvedenými průměry proměnných. Mezi proměnnými je středně silný vztah. Hypotéza H1 o existenci rozdílů mezi výskytem antisociálního chování chlapců a dívek se potvrdila. 3.5.3.2 H2: Existuje vztah mezi četností antisociálního chování a věkem

Hypotézu jsme ověřovali prostřednictvím neparametrických korelačních koeficientů. Pouţili jsme Goodman-Kruskallovo gamma, které je vhodné tehdy, kdyţ je ve sledovaných datech mnoho hodnot stejného pořadí. Vypočítali jsme také Kendallovo tau c, protoţe jedna z proměnných (věk) má malý počet kategorií (de Vaus, 2002). Hodnoty průměru (tabulka 33) ve skupinách 11letých a 12letých jsou si velmi podobné, 3,11 a 3,06. Průměr se výrazně zvyšuje ve skupině 13letých, kdy nabývá hodnoty 5,14 a současně roste také směrodatná odchylka. Zastoupení 13letých

60

respondentů v souboru je však nízké, představuje necelých 27 %. Proto je výsledná hodnota průměru 3,63 blízká hodnotám naměřeným u 11 a 12letých respondentů.

Hodnota statistické signifikance je u obou koeficientů 0,065. Hodnota koeficientu Gamma je 0,139, hodnota Kendallova tau c je 0,114. Obě tyto hodnoty potvrzují, ţe vztah mezi proměnnými je jen slabý. Zjišťovali jsme ještě hodnotu Spearmanova koeficientu rho, abychom si ověřili povahu vzájemného vztahu obou proměnných. Hodnota statistické signifikance koeficientu Spearmanovo rho je 0,023 na hladině 5% významnosti. Hodnota koeficientu je 0,127. Mezi hodnotou Spearmanova rho a Kendallova tau c nejsou výrazné rozdíly, ze kterých bychom mohli usuzovat na nelineární podobu vztahu mezi proměnnými. Koeficienty Kendallovo tau c a Goodman-Kruskallovo gamma jsou z hlediska charakteristik sledovaných dat vhodnější neţ Spearmanovo rho, které matici dat převede na pořadí a pracuje s ní obdobně jako parametrický koeficient lineární korelace (de Vaus, 2002). Domníváme se, ţe při nízkých hodnotách všech uvedených korelačních koeficientů by bylo chybou pouze mechanicky, na základě statistické signifikance Spearmanova rho, nulovou hypotézu o neexistenci rozdílů mezi jednotlivými věkovými kategoriemi zamítnout. Z uvedeného usuzujeme, ţe se hypotéza H2 o neexistenci rozdílů mezi věkem respondentů a jejich antisociálním chováním nepotvrdila. Důvodem nepotvrzení hypotézy můţe být rozmanitost jednotlivých poloţek, které tvoří škálu antisociálního chování, a také nízká míra antisociálního chování ve sledovaném výzkumném souboru.

61

3.5.3.3 H3: Existuje rozdíl mezi výskytem užívání návykových látek u chlapců a u dívek V našem výzkumu jsme sledovali uţívání cigaret, alkoholu, marihuany a ostatních drog. Z výsledků (uvedených v předchozí části textu) vyplývá, ţe uţívání marihuany a ostatních drog se týká pouze jednotlivců a pravidelně je uţívá 1-2 % zkoumaných osob. Při tak nízkém zastoupení by nebylo moţné dalším zpracováním těchto dat získat statisticky významné výsledky. To je důvodem, proč jsme dále sledovali z oblasti návykových látek pouze kouření cigaret (hypotéza H3a) a konzumaci alkoholu (hypotéza H3b), jejichţ uţívání je v našem výzkumném souboru mnohem častější. I mezi nimi ale existují rozdíly v četnosti uţívání, jak můţeme vidět z následujících grafů 8 a 9.

62

A. Kouření cigaret (H3a) Kouření cigaret je jednou z kategorií uţívání návykových látek, kterou budeme dále sledovat. Základní informaci o indexu Kouření cigaret zobrazuje graf 10, kde jsou jeho hodnoty rozdělené podle pohlaví respondentů.

63

Tabulka 34 zobrazuje podrobnější informace o indexu Kouření cigaret. Hodnotu 0, která představuje nulovou zkušenost s kouřením, má 65 % dívek a 54 % chlapců. Podle četnosti hodnoty 1 usuzujeme, ţe chlapci častěji neţ dívky kouření cigaret 1krát zkusí. Vyšší hodnoty indexu nevykazují pro skupiny chlapců a dívek výraznější rozdíly, coţ je dáno také nízkým počtem příslušných odpovědí.

Průměrná hodnota indexu je pro chlapce 0,81, směrodatná odchylka 1,33. Pro dívky je to 0,79, směrodatná odchylka 1,56. Průměr indexu v celé skupině má hodnotu 0,80, směrodatná odchylka 1,45. Z uvedeného usuzujeme, ţe mezi skupinami chlapců a dívek v našem výzkumném souboru nejsou v oblasti kouření cigaret statisticky významné rozdíly. Hypotézu o rozdílu výskytu kouření cigaret u chlapců a dívek jsme ověřovali prostřednictvím procedury Means a koeficientu Eta. Tento koeficient je vhodný pro hledání souvislostí nominálních a delších ordinálních proměnných (škála Kouření cigaret nabývá hodnot od 0 do 8). Podmínka nízkého počtu variant nezávislé proměnné je splněna. Hodnota statistické signifikance v průměrech je 0,151. Hodnota koeficientu Eta 0,008 potvrzuje neexistenci rozdílu naznačeného výše uvedenými průměry proměnných. Mezi proměnnými není ţádný statisticky významný vztah. Hypotéza H3a o existenci rozdílů mezi výskytem kouření cigaret chlapců a dívek se nepotvrdila.

64

B. Konzumace alkoholu (H3b) Konzumace alkoholu je druhou kategorií uţívání návykových látek, kterou jsme dále sledovali. Základní informaci o indexu Uţívání alkoholu zobrazuje graf 11, kde jsou jeho hodnoty rozdělené podle pohlaví respondentů. Z grafu je patrné, ţe mezi skupinami chlapců a dívek existují rozdíly. Ve skupině chlapců dosahuje index vyšších hodnot, neţ ve skupině dívek. Dívek, které alkohol nikdy neuţily, nebo jej uţily pouze jednou, je v našem souboru více neţ stejně se chovajících chlapců.

Tabulka 35 zobrazuje podrobnější informace o indexu Uţívání alkoholu. Hodnotu 0, která představuje nulovou zkušenost s alkoholem, má 26 % dívek a 15 % chlapců. Podle četnosti hodnoty 1 usuzujeme, ţe dívky (33 %) častěji neţ chlapci (26 %) alkohol pouze 1krát zkusí a v dalším uţívání jiţ nepokračují. Ţádnou nebo jednu zkušenost s konzumací alkoholu vykazuje 59 % dívek a 41 % chlapců.

65

Průměrná hodnota indexu je pro chlapce 2,45, směrodatná odchylka 2,02. Pro dívky je to 1,67, směrodatná odchylka 1,63. Průměr indexu v celé skupině má hodnotu 2,05, směrodatná odchylka 1,87. Z uvedeného usuzujeme, ţe mezi skupinami chlapců a dívek v našem výzkumném souboru jsou v oblasti konzumace alkoholu statisticky významné rozdíly. Dívky konzumují alkohol méně neţ chlapci. Hypotézu o rozdílech mezi výskytem uţívání alkoholu u chlapců a dívek jsme ověřovali prostřednictvím procedury Means a koeficientu Eta. Tento koeficient je vhodný pro hledání souvislostí u nominálních a delších ordinálních proměnných (škála Uţívání alkoholu nabývá hodnot od 0 do 9). Podmínka nízkého počtu variant nezávislé proměnné je splněna. Hodnota statistické signifikance v průměrech je 0,001. Hodnota koeficientu Eta 0,211 potvrzuje existenci slabého aţ středního vztahu naznačeného výše uvedenými průměry proměnných. Mezi proměnnými je statisticky významný vztah. Hypotéza H3b o existenci rozdílů mezi výskytem uţívání alkoholu u chlapců a dívek se potvrdila.

66

3.5.3.4 H4: Existuje vztah mezi četností užívání návykových látek a věkem V našem výzkumu jsme sledovali uţívání cigaret, alkoholu, marihuany a ostatních drog. Z výsledků (uvedených v předchozí části textu) vyplývá, ţe uţívání marihuany a ostatních drog se týká pouze jednotlivců a pravidelně je uţívá 1-2 % zkoumaných osob. Při tak nízkém zastoupení by nebylo moţné dalším zpracováním těchto dat získat statisticky významné výsledky. To je důvodem, proč jsme dále sledovali z oblasti návykových látek pouze kouření cigaret (hypotéza H4a) a uţívání alkoholu (hypotéza H4b), které jsou v našem výzkumném souboru častější. A. Kouření cigaret (H4a) Kouření cigaret je jednou z kategorií uţívání návykových látek, kterou jsme dále sledovali. Základní informaci o indexu Kouření cigaret zobrazuje graf 12, kde jsou jeho hodnoty rozděleny podle věku respondentů.

Tabulka 36 zobrazuje podrobnější informace o indexu Kouření cigaret. Hodnotu 0, která představuje nulovou zkušenost s kouřením, má 74 % 11letých, 66 % 12letých a 35 % 13letých. Se stoupajícím věkem se počet osob, které nemají

67

ţádnou zkušenost s kouřením cigaret sniţuje. Současně s věkem se zvyšuje počet osob, které kouření cigaret 1krát okusí, jak ukazuje sloupec s hodnotou 1. Spolu s věkem také stoupá počet osob, které kouří častěji.

Průměrná hodnota indexu je pro 11leté 0,30, směrodatná odchylka 0,54. Pro 12leté je to 0,53, směrodatná odchylka 0,96. Pro 13leté je to 1,73, směrodatná odchylka 2,16. Průměr indexu v celé skupině má hodnotu 0,80, směrodatná odchylka 1,45. Z uvedeného usuzujeme, ţe mezi věkovými skupinami v našem výzkumném souboru existují v oblasti kouření cigaret statisticky významné rozdíly. Spolu s věkem stoupá nejen průměrná hodnota indexu, ale i jeho směrodatná odchylka, která ukazuje, jak toto chování nabývá na variabilitě. Od nekouření a jednorázového okusení cigarety, typického pro 11leté, se četnost uţívání zvyšuje a index nabývá spolu s věkem respondentů větší rozsah hodnot. Hypotézu o existenci vztahu mezi četností kouření cigaret a věkem jsme ověřovali prostřednictvím neparametrických korelačních koeficientů. Pouţili jsme Goodman-Kruskallovo gamma, které je vhodné tehdy, kdyţ je ve sledovaných datech mnoho hodnot stejného pořadí. Vypočítali jsme také Kendallovo tau c, protoţe jedna z proměnných (věk) má malý počet kategorií (de Vaus, 2002).

68

Hodnota statistické signifikance v průměrech je u obou koeficientů 0,000. Hodnoty koeficientů, Gamma 0,484 a Kendallovo tau c 0,269, potvrzují existenci rozdílů naznačených výše uvedenými průměry proměnných. Mezi proměnnými je středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H4a o existenci vztahu mezi četností kouření cigaret a věkem respondentů se potvrdila.

B: Konzumace alkoholu (H4b) Konzumace alkoholu je druhou kategorií uţívání návykových látek, kterou jsme dále sledovali. Základní informaci o indexu Uţívání alkoholu zobrazuje graf 13, kde jsou jeho hodnoty rozdělené podle věku respondentů. Z grafu je patrné, ţe mezi věkovými skupinami respondentů existují rozdíly. Se vzrůstajícím věkem stoupá počet respondentů, kteří mají zkušenost s alkoholem a se stoupajícím věkem se také zvyšuje četnost uţívání alkoholu. Ve skupině 13letých nabývá index nejvyšších hodnot. V grafu také vidíme, ţe nulová zkušenost s alkoholem ve skupině 13letých se stává spíše zvláštností.

69

Tabulka 37 zobrazuje podrobnější informace o indexu Uţívání alkoholu. Hodnotu 0, která představuje nulovou zkušenost s alkoholem, má 26 % 11letých, 24 % 12letých a pouze 11 % 13letých. Rozdíl mezi skupinou 12letých a 13letých je 13 %, o které je vyšší počet abstinujících respondentů mezi 12letými. Ve všech věkových skupinách je nejčastěji zastoupena hodnota 1, jednorázová zkušenost s uţitím alkoholu. Tabulka ukazuje, jak se společně s věkem respondentů zvyšuje nejen počet osob, které alkohol uţívaly, ale také intenzita této konzumace.

Průměrná hodnota indexu je pro 11leté 1,39, směrodatná odchylka 1,42. Pro 12leté je to 1,83, směrodatná odchylka 1,58. Pro 13leté je to 3,03, směrodatná odchylka 2,30. Průměr indexu v celé skupině má hodnotu 2,05, směrodatná odchylka 1,87. Z uvedeného usuzujeme, ţe mezi věkovými skupinami respondentů v našem výzkumném souboru jsou v oblasti konzumace alkoholu statisticky významné rozdíly. Mladší konzumují alkohol méně neţ starší. Hypotézu o existenci vztahu mezi četností konzumace alkoholu a věkem jsme ověřovali prostřednictvím neparametrických korelačních koeficientů. Pouţili jsme Goodman-Kruskallovo gamma, které je vhodné tehdy, kdyţ je ve sledovaných datech mnoho hodnot stejného pořadí. Vypočítali jsme také Kendallovo tau c, protoţe jedna z proměnných (věk) má malý počet kategorií (de Vaus, 2002). Hodnota statistické signifikance v průměrech je u obou koeficientů 0,000. Hodnoty koeficientů, Gamma 0,338 a Kendall tau c 0,256, potvrzují existenci rozdílů naznačených výše uvedenými průměry proměnných. Mezi proměnnými je středně

70

silný statisticky významný vztah. Hypotéza H4b o existenci vztahu mezi četností uţívání alkoholu a věkem respondentů se potvrdila.

3.5.3.5 H5: Existuje rozdíl mezi úrovní výskytu depresivity u chlapců a u dívek Hypotézu jsme ověřovali prostřednictvím procedury Means a koeficientu Eta. Tento koeficient je vhodný pro hledání souvislostí nominálních proměnných a ordinálních proměnných s mnoha kategoriemi (škála antisociálního chování nabývá hodnot od 0 do 41). Podmínka nízkého počtu variant nezávislé proměnné je splněna. V tabulce 38 jsou uvedeny průměry a směrodatné odchylky u jednotlivých subškál a u celkového CDI, rozděleného na skupiny podle pohlaví respondentů. Průměry chlapců a dívek u jednotlivých subškál se výrazněji neliší, u hodnot průměrů celkového skóru CDI je rozdíl jenom 0,8.

Hodnota statistické signifikance ve všech průměrech jednotlivých subškál i v celkovém skóru je vyšší neţ 0,05 (viz tabulka 39). Hodnoty koeficientu Eta (tabulka 40) jsou velmi nízké a potvrzují rozdíl naznačený výše uvedenými průměry proměnných. Nejvyšší z nich je 0,122 pro subškálu A (špatná nálada). Mezi proměnnými není ţádný, nebo pouze velmi slabý vztah. Hypotéza H5 o existenci 71

rozdílů mezi depresivitou chlapců a dívek (v subškálách i v celkovém skóru CDI) se nepotvrdila.

3.5.3.6 H6: Existuje vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou Hypotézu jsme ověřovali pomocí korelačních koeficientů. V souboru je větší mnoţství odlehlých hodnot, proto jsme pro výpočet korelace pouţili neparametrické korelační koeficienty Spearmanovo rho a Kendallovo tau c. Vztah mezi škálou Antisociálního chování a depresivitou jsme sledovali v celkovém skóru CDI (H6cs) a v jeho subškálách (H6a – H6e) (viz tabulka 41).

72

H6cs: Hodnota statistické signifikance je v průměru celkového skóru 0,000. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,164 a u Spearmanova rho 0,233 (na hladině 0,01 významnosti), coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H6cs o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a celkovým skórem CDI se potvrdila. H6a: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály A (špatná nálada) je 0,001. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,145 a u Spearmanova rho 0,204 (na hladině 0,01 významnosti), coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H6a o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a subškálou A dotazníku CDI se potvrdila. H6b: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály B (interpersonální potíţe) je 0,004 pro Kendallovo tau c a 0,005 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,131 a u Spearmanova rho 0,179 (na hladině 0,01 významnosti), coţ značí ţe mezi proměnnými je spíše slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H6b o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a subškálou B dotazníku CDI se potvrdila. H6c: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály C (nevýkonnost) je 0,000. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,214 a u Spearmanova rho 0,280 (na hladině 0,01 významnosti), coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H6c o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a subškálou C dotazníku CDI se potvrdila. H6d: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály D (anhedonie) je 0,109 pro Kendallovo tau c a 0,111 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je 73

u Kendallova tau c 0,074 a u Spearmanova rho 0,102, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný nebo jen velmi slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H6d o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a subškálou D dotazníku CDI se nepotvrdila. H6e: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály E (sníţené sebehodnocení) je 0,102 pro Kendallovo tau c a 0,104 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,076 a u Spearmanova rho 0,104, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný nebo jen velmi slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H6e o existenci vztahu mezi škálou Antisociálního chování a subškálou E dotazníku CDI se nepotvrdila. Hypotéza o vztahu mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou se potvrdila v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada, B – interpersonální potíţe a C – nevýkonnost. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla.

3.5.3.7 H7: Existuje vztah mezi četností užívání návykových látek a depresivitou V našem výzkumu jsme sledovali uţívání cigaret, alkoholu, marihuany a ostatních drog. Z výsledků (uvedených v předchozí části textu) vyplývá, ţe uţívání marihuany a ostatních drog se týká pouze jednotlivců a pravidelně je uţívá 1-2 % zkoumaných osob. Při tak nízkém zastoupení by nebylo moţné dalším zpracováním těchto dat získat statisticky významné výsledky. To je důvodem, proč jsme dále sledovali z oblasti návykových látek pouze kouření cigaret (hypotéza H7a) a uţívání alkoholu (hypotéza H7b), které jsou v našem výzkumném souboru mnohem častější. H7a: Kouření cigaret Hypotézu jsme ověřovali pomocí korelačních koeficientů. V souboru je větší mnoţství odlehlých hodnot, proto jsme pro výpočet korelace pouţili neparametrické korelační koeficienty Spearmanovo rho a Kendallovo tau c. Vztah mezi škálou Kouření cigaret a depresivitou jsme sledovali u celkovém skóru CDI (H7Acs) a u jeho subškál (H7Aa – H7Ae) (viz tabulka 42).

74

H7Acs: Hodnota statistické signifikance v průměru celkového skóru je 0,000. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,130 a u Spearmanova rho 0,201, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Acs o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a celkovým skórem CDI se potvrdila. H7Aa: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály A (špatná nálada) je 0,001. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,130 a u Spearmanova rho 0,201, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Aa o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a subškálou A dotazníku CDI se potvrdila. H7Ab:

Hodnota

statistické

signifikance

v průměru

subškály

B

(interpersonální potíţe) je 0,310 pro Kendallovo tau c a 0,319 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,041 a u Spearmanova rho 0,064, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Ab o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a subškálou B dotazníku CDI se nepotvrdila. H7Ac: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály C (nevýkonnost) je 0,000. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,218 a u Spearmanova rho 0,326, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Ac o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a subškálou C dotazníku CDI se potvrdila. H7Ad: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály D (anhedonie) je 0,061 pro Kendallovo tau c a 0,051 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je 75

u Kendallova tau c 0,078 a u Spearmanova rho 0,119, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný nebo jen velmi slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H7Ad o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a subškálou D dotazníku CDI se nepotvrdila. H7Ae: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály E (sníţené sebehodnocení) je pro oba koeficienty 0,007. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,109 a u Spearmanova rho 0,170, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H7Ae o existenci vztahu mezi škálou Kouření cigaret a subškálou E dotazníku CDI se potvrdila. Hypotéza o vztahu mezi četností kouření cigaret a depresivitou se potvrdila v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada, C – nevýkonnost a E – sníţené sebehodnocení. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla.

H7b: Užívání alkoholu Hypotézu jsme ověřovali pomocí korelačních koeficientů. V souboru je větší mnoţství odlehlých hodnot. Proto pro výpočet korelace pouţijeme neparametrické korelační koeficienty Spearmanovo rho a Kendallovo tau c. Vztah mezi škálou Uţívání alkoholu a depresivitou budeme sledovat v celkovém skóru CDI (H7Bcs) a v jeho subškálách (H7Ba – H7Be) (viz tabulka 43).

76

H7Bcs: Hodnota statistické signifikance v průměru celkového skóru 0,001. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,143 a u Spearmanova rho 0,196, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Bcs o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a celkovým skórem CDI se potvrdila. H7Ba: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály A (špatná nálada) je 0,003. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,135 a u Spearmanova rho 0,187, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H8Ba o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a subškálou A dotazníku CDI se potvrdila. H7Bb:

Hodnota

statistické

signifikance

v průměru

subškály

B

(interpersonální potíţe) je 0,105 pro Kendallovo tau c a 0,106 Pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,074 a u Spearmanova rho 0,103, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný nebo jen velmi slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H7Bb o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a subškálou B dotazníku CDI se nepotvrdila. H7Bc: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály C (nevýkonnost) je 0,000. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,170 a u Spearmanova rho 0,229, coţ značí ţe mezi proměnnými je slabý aţ středně silný statisticky významný vztah. Hypotéza H7Bc o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a subškálou C dotazníku CDI se potvrdila. H7Bd: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály D (anhedonie) je 0,187 pro Kendallovo tau c a 0,202 pro Spearmanovo rho. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,057 a u Spearmanova rho 0,082, coţ značí ţe mezi proměnnými není ţádný nebo jen velmi slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H7Bd o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a subškálou D dotazníku CDI se nepotvrdila. H7Be: Hodnota statistické signifikance v průměru subškály E (sníţené sebehodnocení) je pro Kendallovo tau c 0,391 a pro Spearmanovo rho 0,385. Hodnota koeficientu je u Kendallova tau c 0,143 a u Spearmanova rho 0,196, coţ značí ţe mezi proměnnými je jen slabý statisticky významný vztah. Hypotéza H7Be o existenci vztahu mezi škálou Uţívání alkoholu a subškálou E dotazníku CDI se nepotvrdila.

77

Hypotéza o vztahu mezi četností uţívání alkoholu a depresivitou se potvrdila v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada a v subškále C – nevýkonnost. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla.

Pro lepší přehlednost prezentovaných výsledků hypotéz 6 a 7 přikládáme jejich souhrn v tabulce 44. Potvrzené hypotézy jsou označeny hvězdičkou.

Výsledek ověřování hypotéz: 1. Existuje rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a u dívek (potvrzena). 2. Existuje vztah mezi četností antisociálního chování a věkem (nepotvrzena). 3. Existuje rozdíl mezi výskytem užívání návykových látek u chlapců a u dívek (u cigaret nepotvrzena, u alkoholu potvrzena). 4. Existuje vztah mezi četností užívání návykových látek a věkem (potvrzena). 5. Existuje rozdíl mezi výskytem depresivity u chlapců a u dívek (nepotvrzena). 6. Existuje vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou (částečně potvrzena, viz tabulka 47). 7. Existuje vztah mezi četností užívání návykových látek a depresivitou (částečně potvrzena, viz tabulka 47) Interpretaci zjištěných výsledků uvádíme v následující kapitole.

78

3. 6 Diskuze V naší práci jsme se zabývali vztahem mezi depresivitou a rizikovým chováním. Rizikové chování představuje širokou oblast aktivit. Na základě poznatků Čermáka, Klimusové a Vízdalové (2005), kteří zjistili souvislost mezi depresí a zneuţíváním drog a poruchami chování, a prokázali, ţe u depresivních dětí se častěji objevovalo delikventní a agresivní chování, jsme oblast rizikového chování pro účely naší práce zúţili na antisociální chování a uţívání návykových látek. Do výzkumného souboru jsme vybrali adolescenty z běţné populace ve věku 11-13let. Důvodem je, ţe v České republice je antisociální chování nejčastěji zkoumáno u delikventní mládeţe v diagnostických ústavech nebo u adolescentů s poruchami chování. Výzkumy se obvykle zaměřují na období střední a pozdní adolescence. Blatný se spolupracovníky (2005) ale upozorňují, ţe na mladší adolescenty (méně neţ 14 let) byla zaměřena pouze asi pětina studií. Za kritické období, ve kterém dochází k rozvoji rizikového chování, povaţují období rané adolescence (11 let). Dle Blatného a spolupracovníků (2006b) právě v tomto období dochází k výraznému nárůstu všech forem rizikového chování. Podle Willoughbyho (2004) se adolescenti, kteří se zapojí do jedné formy rizikového chování, nutně nemusí zapojovat do jiných forem. Pravděpodobnost zapojení do další formy rizikového chování je u jednotlivých typů chování rozdílná. Domnívá se, ţe nelze povaţovat za problém, pokud se rizikové chování vyskytlo např. pouze jedenkrát v roce, coţ nelze povaţovat za projev syndromu. Je třeba vycházet z rizika, které dané chování představuje, a zohlednit také četnost tohoto chování. Tento závěr můţeme potvrdit. Osoby, které se rizikových aktivit zúčastnily pouze jednou, tvoří v našem souboru většinu z rizikově se chovajících osob. Návykové látky V našem výzkumu jsme sledovali uţívání cigaret, alkoholu, marihuany a ostatních drog. V oblasti uţívání marihuany a ostatních drog jsou výsledky zpracovány pouze deskriptivně, neboť počet uţivatelů těchto látek je velmi nízký. Nejčastěji uţívanou návykovou látkou je alkohol (zkušenost má téměř 80 % respondentů), následují cigarety (40 %), těkavé látky (5 %), marihuana a pak ostatní drogy, které jsou uţívány pouze výjimečně. 79

Marihuana je podle Miovského, Šťastné a Řehana (2004) třetí nejrozšířenější návykovou látkou (po alkoholu a cigaretách). Podle jejich zjištění má s marihuanou zkušenost přibliţně 39 % adolescentů. Trávníčková (2001) zjistila, ţe zkušenost s drogou má 25 % třináctiletých a ţe k první zkušenosti zpravidla dochází v přítomnosti kamarádů. Pravidelně pak začne uţívat drogu asi čtvrtina osob. Z našich výsledků vyplývá, ţe uţívání marihuany a ostatních drog se týká pouze jednotlivců a pravidelně je uţívá 1-2 % zkoumaných osob. Zkušenost s marihuanou uvedlo 5 % osob, z toho jedno procento ji uţilo vícekrát. Odpovědi na tuto otázku však nejsou zcela konzistentní. Identifikovali jsme tři případy zjevně zkreslených odpovědí, coţ je při počtu celkem 11 osob, které uţití marihuany uvedly, statisticky významné. I přes toto zkreslení nepovaţujeme za pravděpodobné, ţe by se výsledky našeho šetření mohly shodovat se závěry Trávníčkové (2001). Důvodem můţe být také to, ţe kamarády, kteří uţívají drogy, má pouze 3 % respondentů. Dalším důvodem můţe být zastoupení 13letých ve výzkumném souboru, coţ je 27 %. V oblasti uţívání ostatních drog má ve výzkumném souboru zvláštní postavení čichání těkavých látek, které je častější neţ uţívání marihuany. Zkušenost s těkavými látkami uvedlo 7 % osob (17), více neţ 2krát do roka 1 % osob (4). V této skupině je 5 dívek, které čichat těkavé látky zkusily pouze jednou, a 1 dívka, která čichá opakovaně, a 11 chlapců, z nichţ 4 čichají opakovaně. Přesto, ţe se jedná o malý počet osob, zjištění je ve shodě se závěry Hersche a Viscusiho (1998), kteří dospěli k poznatku, ţe chlapci jsou náchylnější k uţívání návykových látek. Také podle Macka (2003) chlapci častěji neţ dívky pouţívají pasivní strategii konzumace návykových látek, která jim má pomoci zapomenout na problémy. Čichání těkavých látek se objevuje uţ ve skupině 11letých, ve skupině 12letých stoupá a mezi 13letými klesá. Blatný se spolupracovníky (2004a) zjistili, ţe ve skupině 12letých má zkušenost s čicháním těkavých látek 8 % chlapců a 5 % dívek. Ve skupině 14letých pak 4 % chlapců a 5 % dívek. Mezi respondenty z velkých měst bylo čichání zjištěno u 6 % chlapců a 5 % dívek (Blatný a kol., 2004b). V posledním souboru ale byla zahrnuta i kohorta 16letých. U většiny respondentů se jednalo pouze o ojedinělou zkušenost. Tato zjištění jsou podobná hodnotám, které jsme naměřili v našem výzkumu provedeném nyní, o 8 let později.

80

Počet respondentů čichajících těkavé látky není vysoký. Přesto povaţujeme tato zjištění za závaţná. Kurtzman, Otsuka a Wahl (2001) upozorňují na vzrůstající trend uţívání těkavých látek mezi mládeţí. Těkavé látky jsou snadno dostupné a dospívající si často neuvědomují rizika, která jsou s jejich uţíváním spojená, včetně rizik trvalých zdravotních následků a náhlých úmrtí. Uţívání těkavých látek je často spojeno s jinými formami rizikového chování. Ovlivňuje také náchylnost k uţívání dalších drog. V případě, ţe jsou těkavé látky uţívané společně s dalšími drogami, bývá prognóza negativní. Samo uţívání těkavých látek můţe signalizovat, ţe je osoba vystavena zvýšenému riziku, nejen v oblasti uţívání návykových látek. Podle Čermáka (1999) podporují inhalace výparů z lepidel či barviv nárůst agrese více neţ alkohol. Krch, Csémy a Drábková (2004) předpokládají, ţe uţívání marihuany působí jako tzv. vstupní brána do oblasti uţívání návykových látek a usnadňuje přechod k dalším, nebezpečnějším drogám, zejména heroinu a amfetaminovým drogám. Domníváme se, ţe mezi našimi respondenty mohou mít podobný vliv spíše těkavé látky. Uţívání dalších drog uvedly celkem 4 osoby, výsledky proto není moţné hodnotit v obecné rovině. Všechny tyto osoby uţívají i jiné návykové látky a podílí se také na dalších formách rizikového chování. Zjišťovali jsme také dostupnost drog. Pro 10 % respondentů je snadno dostupná marihuana a pro 11 % lysohlávky. Nejméně dostupný je kokain a pervitin. Obě tyto látky jsou snadno dostupné pro 4 % respondentů. Z toho usuzujeme, ţe relativně nízké počty uţivatelů drog v našem souboru pravděpodobně nebudou způsobené nedostupností návykových látek. Vliv jistě má věk respondentů. V dalších obdobích ţivota můţe snadná dostupnost návykových látek představovat významnější faktor pro jejich uţívání. Otázku obtíţnosti odmítnutí návykových látek (cigaret, alkoholu, drog) nabízených ze strany nejlepšího kamaráda v situaci, kdy na ně respondent nemá chuť, jsme posoudili z hlediska věku a pohlaví. Zjistili jsme, ţe věk ani pohlaví respondenta nemá na obtíţnost odmítnutí ve všech uvedených případech významnější vliv.

81

Současně jsme zjistili, ţe v našem výzkumném souboru má přibliţně 10 % respondentů problém odmítnout nabízenou návykovou látku, přestoţe na ni nemají chuť. Domníváme se, ţe tato skupina můţe být vystavena zvýšenému riziku v oblasti uţívání návykových látek a dalších forem rizikového chování. Alkohol V našem výzkumném souboru pouze 22 % respondentů uvádí, ţe nemá ţádnou zkušenost s konzumací alkoholu. Přibliţně 41 % respondentů pilo alkohol pouze jednou. Vícekrát pilo alkohol 8,5 % respondentů. Častější problémy v souvislosti s konzumací alkoholu měla 2 % respondentů, kteří se poprali nebo pohádali. Další 2 % uvádí, ţe se více neţ 2krát opili. U chlapců se sledované problémy spojené s pitím alkoholu objevují častěji neţ u dívek. Ve věku 11 let jsou tyto problémy výjimečné. S narůstajícím věkem stoupá počet respondentů, kteří tyto problémy uvádí. Současně stoupá také četnost zkoumaných problémů. Odmítnout alkohol by bylo obtíţné pro 12 % chlapců a 9 % dívek. Pohlaví a věk má na ne/snadnost odmítnutí alkoholu pouze malý vliv. Ve výzkumném souboru je 10 % osob, pro které by bylo obtíţné odmítnout alkohol přesto, ţe na něj nemají chuť. 9 % respondentů má kamarády, kteří pravidelně pijí alkohol. Tato zjištění mohou mít vliv na četnost konzumace alkoholu. Na problematiku uţívání alkoholu (jako na jednu z forem uţívání návykových látek) jsme zaměřili hypotézy H3b, H4b a H7b. Hypotéza H3b „Existuje rozdíl mezi výskytem uţívání alkoholu u chlapců a dívek“ byla potvrzena. Mezi skupinami chlapců a dívek jsou statisticky významné rozdíly v konzumaci alkoholu. Dívky konzumují alkohol méně často neţ chlapci a u konzumentek převaţuje jednorázová zkušenost s alkoholem. Ţádnou nebo pouze jednu zkušenost s alkoholem má 59 % dívek a 15 % chlapců. Domníváme se, ţe zjištěné rozdíly mohou souviset se sociálními normami, které jsou i v případě konzumace alkoholu odlišné pro dívky a chlapce. Současně na respondenty působí také vliv konformity ve vztahu k vrstevníkům (Macek, 2002). Konzumace alkoholu u chlapců můţe souviset s přijetím a oceněním a zvyšovat jejich status ve vrstevnické skupině (Ladd, 1999). Souviset můţe také s větší ochotou chovat se rizikově a posilovat tak vlastní nezávislost a sebedůvěru (Byrnes et al.,

82

1999). Pominout nemůţeme ani závěry Hersche a Viscusiho (1998), kteří dospěli k poznatku, ţe chlapci jsou k uţívání návykových látek náchylnější. Vlivy působící na dívky směřují spíše k abstinenci, která je v souladu s tradiční ţenskou rolí. Domníváme se, ţe zjištěné rozdíly v uţívání alkoholu u dívek a chlapců mohou být vysvětleny působením těchto protichůdných vlivů. Hypotéza H4b „Existuje vztah mezi četností uţívání alkoholu a věkem“ byla potvrzena. Mezi věkovými skupinami respondentů v našem výzkumném souboru jsou v oblasti konzumace alkoholu statisticky významné rozdíly. Mladší skupiny konzumují alkohol méně neţ starší. Se vzrůstajícím věkem stoupá počet respondentů, kteří mají zkušenost s alkoholem a se stoupajícím věkem se také zvyšuje četnost uţívání alkoholu. Ve věku 11 let je pití alkoholu spíše výjimečné. Ve věku 12 let jiţ okusila alkohol více neţ polovina respondentů a ve věku 13 let uţ má zkušenost s alkoholem většina. Pro získání první zkušenosti s konzumací alkoholu je významný věk 12 let. Rozdíl mezi skupinou 12letých a 13letých je 13 %, o které je niţší počet abstinujících 13letých respondentů. Ve všech věkových skupinách je nejčastější jednorázová zkušenost s uţitím alkoholu. Tato zjištění jsou v souladu se závěry Miovského, Trapokové a Miovské (2004), kteří zjistili u ţáků ze 6. tříd bohaté zkušenosti s alkoholem a cigaretami. Naše zjištění je v souladu s poznatkem, ţe spolu s věkem stoupá četnost rizikového chování. Vysvětlení můţeme nalézt také ve snadné dostupnosti alkoholu a toleranci k jeho uţívání. Nezřídka jsou to rodinní příslušníci, kteří nabídnou alkohol dospívajícím např. při rodinných oslavách. Rizika spojená s uţíváním alkoholu jsou podceňována. Podle Macka (2003) ale v období adolescence vzniká závislost velmi rychle, protoţe organismus dospívajících je zranitelnější. Miovský a Urbánek (2002) upozorňují, ţe opakované opíjení se v rané adolescenci můţe vytvářet predispozici pro další rizikové chování v podobě uţívání drog u středoškoláků. Cigarety Kouření cigaret není rozšířené tolik jako pití alkoholu. Téměř 60 % respondentů (65 % dívek a 54 % chlapců) cigarety nikdy nekouřilo. 27,5 % kouřilo pouze jednou. Zbývajících 12 % respondentů kouřilo častěji. V posledních 30 dnech nekouřilo více neţ 92 % respondentů.

83

Odmítnout cigaretu by bylo obtíţné pro 13 % chlapců a 12 % dívek. Pohlaví a věk na ne/snadnost odmítnutí cigarety nemá vliv. Ve výzkumném souboru bylo 12 % osob, pro které by bylo obtíţné odmítnout cigaretu přesto, ţe na ni nemají chuť. Kontakt s kamarády, kteří pravidelně kouří, má 24 % respondentů. Na problematiku kouření cigaret (jako na jednu z forem uţívání návykových látek) jsme zaměřili hypotézy H3a, H4a a H7a. Hypotéza H3a „Existuje rozdíl mezi výskytem kouření cigaret u chlapců a dívek“ se nepotvrdila. Mezi skupinami chlapců a dívek v našem výzkumném souboru nejsou v oblasti kouření cigaret statisticky významné rozdíly. 60 % respondentů (65 % dívek a 54 % chlapců) nikdy nekouřilo a 25 % respondentů (20 % dívek a 31 % chlapců) kouřilo pouze jednou. Vysvětlením můţe být nízká tolerance společnosti k dětským kuřákům. Macek (2003) upozorňuje, ţe první zkušenosti s kouřením získávají adolescenti v období mezi 14 a 20 rokem ţivota. Hypotéza H4a „Existuje vztah mezi četností kouření cigaret a věkem“ byla potvrzena. Mezi věkovými skupinami v našem výzkumném souboru existují v oblasti kouření cigaret statisticky významné rozdíly. Nulovou zkušenost s kouřením má 74 % 11letých, 66 % 12letých a 35 % 13letých. Se stoupajícím věkem se počet osob, které nemají ţádnou zkušenost s kouřením cigaret sniţuje. Současně s věkem se zvyšuje počet osob, které cigaretu 1x okusí. Spolu s věkem také stoupá počet osob, které kouří častěji. Tato zjištění jsou v souladu se závěry Miovského, Trapokové a Miovské (2004), kteří zjistili u ţáků ze 6. tříd bohaté zkušenosti s alkoholem a cigaretami. Antisociální chování Antisociální chování představuje významný zdroj rizik v období dospívání. Antisociální chování jsme sledovali prostřednictvím otázek, které se zabývají problémovým chováním (chození v noci ven bez dovolení rodičů, záškoláctví, chození do školy po poţití alkoholu nebo marihuany), násilným chováním (rvačky, zranění při rvačce, rvačky mezi gangy, nošení střelné zbraně, nošení střelné zbraně, noţe nebo břitvy do školy), majetkovými delikty (vandalismus, krádeţe v obchodě,

84

kapesní krádeţe, krádeţe motorového vozidla, prodej drog kvůli výdělku) a kázeňskými opatřeními (školní důtky, zatčení policií) v období posledního roku. Ve studii SAHA bylo zjištěno, ţe nejrozšířenějším antisociálním chováním je chození za školu a u chlapců také chození do školy pod vlivem alkoholu. Chlapců, kteří přišli do školy pod vlivem marihuany, je dokonce více neţ chlapců, kteří přišli pod vlivem alkoholu. Z násilného chování jsou nejrozšířenější osobní souboje, u chlapců i u dívek. Chlapci nosí často do školy zbraně. V oblasti majetkových deliktů je nejčastější ničení majetku, a pak krádeţe v obchodě. Kázeňsky bylo potrestáno ve škole 31 % chlapců a 13 % dívek (Blatný et al., 2006b). V našem výzkumu byly nejčastější formou antisociálního chování rvačky, nejméně jednou se jich zúčastnilo 61 % respondentů. Časté bylo lhaní. Respondenti lhali učitelům a také rodičům (o tom, v čí společnosti trávili čas). Mezi frekventované antisociální chování patřil také vandalismus a nošení zbraní do školy. Nejméně jednou bylo školní důtkou potrestáno 21 % respondentů. Ze závěrů studie HBSC vyplývá, ţe ve srovnání s ostatními zeměmi se čeští adolescenti často účastní fyzických soubojů se svými vrstevníky, které převáţně povaţují za nepřátelské (Curie et al., 2004). Rozšíření tohoto rizikového chování bylo zjištěno i v našem výzkumu. Zajímavé je, ţe výsledky ze studií HBSC a SAHA, které probíhaly před 8 lety, se shodují s našimi současnými závěry. Fyzické souboje (rvačky) pravděpodobně představují stabilní formu rizikového chování v časné adolescenci. Na problematiku antisociálního chování jsme zaměřili hypotézy H1, H2 a H6. Hypotéza H1 „Existuje rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a dívek“ se potvrdila. Průměr na škále antisociálního chování je u chlapců výrazně vyšší neţ u dívek. Mezi proměnnými byl zjištěn středně silný vztah. Podle zjištění studie SAHA, která byla zaměřená na běţnou populaci, se antisociálního chování častěji dopouštějí chlapci. Výjimkou bylo chození za školu, kterého se častěji dopouštěly dívky. Nejvýraznější rozdíly mezi chlapci a dívkami byly nalezeny v praktikování násilného chování. Chlapci se 2krát častěji dopouštěli fyzických soubojů a 7krát častěji někoho ve rvačce zranili (Blatný et al., 2006b). Byrnes se spolupracovníky (1999) zjistili u chlapců vyšší účast na rizikových formách chování a také vyšší připravenost k riziku. Vztahem mezi hostilitou, 85

depresivitou a kvalitou ţivota adolescentů se zabývala Medveďová (2006), která zjistila u chlapců více interpersonálních obtíţí a tendencí k útoku. V našem výzkumu jsme dospěli ke podobným závěrům. Hypotéza H2 „Existuje vztah mezi četností antisociálního chování a věkem“ nebyla potvrzena. Hodnoty průměru ve skupinách 11letých a 12letých jsou si velmi podobné, průměr se výrazně zvyšuje ve skupině 13letých. Zastoupení 13letých respondentů v souboru je však nízké, představuje necelých 27 %. Proto je výsledná hodnota průměru 3,63 blízká hodnotám naměřeným u 11 a 12letých respondentů. Hodnoty korelačních koeficientů potvrzují, ţe vztah mezi proměnnými je jen slabý. Důvodem nepotvrzení hypotézy můţe být rozmanitost jednotlivých poloţek, které tvoří škálu antisociálního chování, nízká míra antisociálního chování ve sledovaném výzkumném souboru a početně niţší zastoupení 13letých. V našem výzkumném souboru četnost jednotlivých projevů antisociálního chování většinou rostla spolu s věkem respondentů. Výjimkou byly rvačky, kterých se mezi 11letými nejméně 1krát zúčastnilo 65 % osob, 20 % z nich více neţ 4krát. Spolu s věkem počet respondentů, kteří se účastnili rvačky nejméně 1krát mírně klesá, u 13letých je to 61 % respondentů. Ve studii SAHA bylo zjištěno, ţe v závislosti na věku narůstá četnost problémového chování, jako je chození za školu, chození do školy pod vlivem návykových látek, ničení cizího majetku a obchodování s drogami. Se stoupajícím věkem klesají krádeţe i mnoţství fyzických soubojů, coţ je výraznější u dívek. Relativně stabilní jsou projevy násilného chování, s výjimkou jiţ uvedených fyzických soubojů (Blatný et al., 2006b). Koudelková (1986, s. 43) zjistila, ţe „dimenze autoritativnosti v chování našich rodičů není nezávislá na jejich hostilitě. V praxi to znamená, ţe nejsou schopni aplikovat ţádoucí míru autoritativnosti ve výchovném přístupu k dítěti, aniţ by se současně aktivizovali neţádoucí hostilní komponenty“. Domníváme se, ţe toto zjištění můţe mít souvislost s tolerancí vůči tělesnému trestání dětí, která v české společnosti stále přetrvává. Zda tyto postoje souvisí s dalším českým specifikem, jaké představuje četnost fyzických soubojů mezi dětmi, by mohlo být předmětem dalších šetření.

86

Střelné zbraně Se zvyšujícím se věkem klesal počet osob, které udávají drţení střelné zbraně. Ve skupině 11letých nejméně 1krát drţelo střelnou zbraň 13 % respondentů (7 osob), ve skupině 13letých pak 4 % respondentů (3 osoby). Předpokládáme, ţe tyto výsledky ovlivnila spíše dostupnost zbraní v okolí respondentů, neţ jejich věk. 12 % respondentů udává, ţe je pro ně střelná zbraň snadno dostupná. Delikventní vrstevníci K rozvoji rizikového chování mohou přispět i pozitivní vrstevnické vztahy. Gecková a van Dijk (2001) rozpoznali významný vliv kamarádů na projevy rizikového chování adolescentů. Zjistili, ţe čím je vyšší počet kamarádů, kteří se chovají rizikově, tím více stoupá pravděpodobnost participace na rizikovém chování i u konkrétního jednotlivce. V našem výzkumu jsme zjistili, ţe nejčastější (z nabízených moţností delikvence) je kontakt s kamarády, kteří pravidelně kouří (24 %). 11 % respondentů má častý kontakt s kamarády, kteří chodí večer ven i bez dovolení rodičů, 9 % s kamarády, kteří pravidelně pijí alkohol, a 6 % s kamarády, kteří chodí za školu. Kamarády, kteří uţívají drogy, nebo měli problémy se zákonem má 3 % respondentů. Na četnost kontaktů s rizikovými kamarády nemá pohlaví respondentů výrazný vliv. Ohroţeno četnými kontakty s rizikově se chovajícími vrstevníky je přibliţně 8 % respondentů. Počet kontaktů s rizikovými vrstevníky je v souvislosti se stoupajícím věkem respondentů častější. Mezi 11letými respondenty se tyto kontakty objevují zřídka. Ve skupině 13letých jsou v našem výzkumném souboru nejčastější. Častým kontaktům s rizikovými kamarády ve 3 a více zkoumaných oblastech je vystaveno 8 % 12letých a 15 % 13letých respondentů. V obou těchto skupinách je to vţdy 10 osob. Depresivita Deprese se můţe objevit uţ u dětí předškolního věku, ale do přibliţně 11. roku je její výskyt nejniţší. V období mezi 11. a 14. rokem se deprese vyskytuje častěji a četnost jejího výskytu vrcholí v období střední adolescence. Sund se spolupracovníky (2003) předpokládá, ţe se depresivní symptomy projevují u přibliţně čtvrtiny adolescentů. Problematické vztahy s vrstevníky mohou být příčinou, ale i následkem depresivity (Shortt, Spence, 2006). Mohou se podílet 87

jednak na rozvoji negativního sebehodnocení, a jednak na negativním hodnocení situace. Negativní sebehodnocení je samo o sobě rizikovým faktorem, který usnadňuje

nástup

depresivní

symptomatiky.

V našem

výzkumu

negativní

sebehodnocení souvisí s kouřením cigaret. Výsledky naměřené v našem šetření se částečně liší od výsledků ze srovnávaného souboru, který byl základem pro vytvoření české normy dotazníku CDI (Kovacs, 1998). Nejvyšší rozdíl je mezi hodnotami celkového skóru CDI, náš skór je o 1,33 vyšší. Vyšší hodnoty v našem souboru byly zjištěny také v subškálách A (špatná nálada), B (interpersonální potíţe), C (nevýkonnost) a D (anhedonie). Niţší hodnotu jsme naměřili v subškále E (negativní sebehodnocení). Na problematiku depresivity jsme zaměřili hypotézy H5, H6 a H7. Hypotéza H5 „Existuje rozdíl mezi výskytem depresivity u chlapců a dívek“ se nepotvrdila. Jedním ze základních předpokladů hypotézy zesílené genderové socializace je pozitivní korelace feminních vlastností s depresivitou. Maskulinní vlastnosti s ní korelují negativně. V období rané adolescence se zvyšuje identifikace chlapců a dívek s jejich genderovou rolí, coţ podle Hilla a Lynch (1983, cit. dle Fráňová, 2004) vede ke vzniku mezipohlavních rozdílů ve výskytu depresivních symptomů. Názory na výraznější četnost depresí u dívek ale nejsou jednotné. Fráňová (2004) se domnívá, ţe rozdíly mohou být způsobeny zvýšeným výskytem depresivní symptomatiky pouze u části disponovaných dívek. Ve svém výzkumu nezjistila významné rozdíly v depresivitě z hlediska věku a pohlaví. Podle Macka (2003) lépe zvládají obtíţné situace častěji dívky, ve více případech uplatňují strategii vyhledání pomoci. Aktivní vyhledání sociální opory povaţujeme za strategii, která sniţuje riziko rozvoje depresivity. Efektivní řešení zátěţových situací významně ovlivňuje jejich hodnocení jako zvládnutelných. Významné je také hodnocení vlastní účinnosti (self-efficacy) (Macek, 2003). Při studiu depresivity je třeba také zohlednit působení blízkých sociálních vztahů dívek, ve kterých mohou nalézat významnou emocionální podporu. Tato podpora můţe umoţnit dívkám efektivně zvládat výše uvedené situace a riziko depresivních symptomů sniţovat (Fráňová, 2004). Oproti tomu u chlapců můţe být vnímaná zátěţ spojená s obdobím rané adolescence niţší. Niţší je ale také úroveň

88

emoční podpory, které se jim dostává ve skupinách vrstevníků (např. chlapecké party), na něţ se v tomto období orientují (Macek, 2003). Domníváme se proto, ţe s ohledem na výše uvedené, není moţné předpokládat vyšší četnost depresivních symptomů u dívek. Tento předpoklad koresponduje s naším zjištěním. Hypotéza H5 o existenci rozdílů mezi výskytem depresivity (vyjádřenou subškálami a celkovým skórem CDI) u chlapců a u dívek se nepotvrdila. Hypotéza H6 „Existuje vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou“ se

částečně potvrdila. Potvrzena byla v celkovém skóru CDI,

v subškále A – špatná nálada, B – interpersonální potíţe a C – nevýkonnost. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla. Sanders

a Tiffany

(2001)

identifikovali

u

adolescentů

vztah

mezi

depresivitou, negativismem a asociálními projevy. Tyto závěry se shodují s našimi výsledky. Nalezli jsme statisticky významný vztah mezi depresivitou (celkový skór CDI) a antisociálním chováním. Také mezi negativismem (A – špatná nálada) a rizikovým chováním byl vztah nalezen. Hypotéza H7a „Existuje vztah mezi četností kouřením cigaret a depresivitou“ se částečně potvrdila. Potvrzena byla v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada, C – nevýkonnost a E – sníţené sebehodnocení. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla. V této souvislosti je významné zjištění Hampla a Betts (1999), kteří prokázali, ţe nikotin má antidepresivní a povzbuzující účinek, coţ můţe vést k dalšímu zvyšování závislosti, kterou je moţné zvláště v období adolescence velmi snadno získat. Hypotéza H7b „Existuje vztah mezi četností uţívání alkoholu a depresivitou“ se částečně potvrdila. Potvrzena byla v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada a v C – nevýkonnost. Pro ostatní subškály potvrzena nebyla. Podle Čermáka a spolupracovnic (2005) je depresivita v adolescenci nejčastěji provázena úzkostí, rizikovým chováním a uţíváním návykových látek. V našem výzkumu jsme dospěli ke stejným závěrům.

89

Sebevražedné chování V adolescenci je vysoké riziko sebevraţedného chování. Adolescenti v depresi se o sebevraţdu pokoušejí častěji neţ depresivní dospělí a počet jejich dokonaných suicidií je vyšší. Důvodem můţe být, ţe depresi provází nízké sebehodnocení, pocity beznaděje a ztráty smyslu ţivota, coţ můţe mít souvislost s participací na rizikovém chování, jehoţ prostřednictvím jsou projevovány suicidální tendence (Sanders, Tiffany, 2001). Mezi depresivními adolescenty je 6krát vyšší výskyt sebevraţedného jednání (Harrington, 2001). Přestoţe samotný počet není vysoký, jedná se o jednu z nejčastějších příčin úmrtí u dospívajících (Říčan, Krejčířová, 2006). Součástí Škály depresivity CDI je otázka na zamýšlené sebevraţedné jednání. Stark (1990; cit. dle Kovacs, 1998) doporučuje, aby dětem, které uvaţují o sebevraţdě, byla věnována zvláštní péče. Přibliţně pětina respondentů (45 osob) z našeho výzkumného souboru uvaţuje o sebevraţdě, ale neudělala by to. Sund se spolupracovníky (2003) předpokládají, ţe se depresivní symptomy projevují u přibliţně čtvrtiny adolescentů. V našem souboru je to 18 % respondentů, coţ představuje hodnotu mírně niţší Odpověď „chci se zabít“ zvolili 4 respondenti. Z nich byl 1 chlapec a 3 dívky. Zajímavé je, ţe všichni patří do stejné třídy. Podle Kocourkové a Koutka (2002) je třeba u adolescentů suicidální chování posuzovat v kontextu jejich sociálního prostředí. Pokud se adolescent pohybuje v prostředí, kde je hodnota ţivota nízká (např. gangy a sekty), posiluje se jeho agresivní i autoagresivní chování. Zda se v případě uvedených 4 respondentů jedná o takové prostředí nemůţeme v našem anonymní šetření potvrdit ani vyloučit. V našem výzkumu bylo zjištěno, ţe existuje vztah mezi antisociálním chováním a pohlavím. Prokázán byl také rozdíl mezi výskytem uţívání alkoholu u chlapců a dívek. Nebyl zjištěn rozdíl mezi výskytem kouření cigaret u chlapců a dívek. Také rozdíl mezi výskytem depresivity u obou pohlaví se nepotvrdil. Byl zjištěn vztah mezi uţíváním návykových látek (alkoholu i cigaret) a věkem. Rozdíl mezi výskytem antisociálního chování a věkem potvrzen nebyl. Vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou byl částečně potvrzen (v celkovém skóru CDI, subškálách A – špatná nálada, B – interpersonální potíţe a C – nevýkonnost). 90

Vztah mezi četností uţívání návykových látek (alkoholu i cigaret) a depresivitou byl částečně potvrzen (v celkovém skóru CDI, subškálách A – špatná nálada a C – nevýkonnost). Potvrzen byl i vztah mezi četností kouření cigaret a subškálou E – sníţené sebehodnocení. Mezi zkoumanými formami rizikového chování a depresivitou byl zjištěn vztah u celkového skóru CDI, subškálách A – špatná nálada a C – nevýkonnost.

3. 7 Limity výzkumu V tomto výzkumu byly pouţity jako metody dotazníky, které respondenti vyplňovali sami o sobě. Ke zkreslení údajů mohlo dojít jednak pro důvody, které jsou typické pro kvantitativní metodologii, kdy se část informace ztrácí, protoţe respondent musí jako svoji odpověď vybrat jednu z odpovědí připravených výzkumníkem. Další zkreslení můţe způsobit postoj respondenta. Výzkumník nemůţe zjistit, zda respondent vypovídá sám o sobě, o tom, jaký by chtěl být, o tom, jaký si myslí, ţe by podle výzkumníka měl být, nebo úmyslně nepravdivě. Dalším limitem jsou etické podmínky výzkumu. Pro zařazení do výzkumného souboru byl nezbytnou podmínkou předchozí souhlas zákonných zástupců, čímţ došlo k vyloučení části ţáků z vybraných tříd.

91

4. Závěr Cílem našeho výzkumu bylo prozkoumat souvislosti mezi depresivitou a rizikovým chováním. Oblast rizikového chování jsme pro účely naší práce zúţili na antisociální chování a uţívání návykových látek. V oblasti návykových látek jsme se zaměřili na uţívání alkoholu, kouření cigaret a marihuany, uţívání těkavých látek a tzv. tvrdých drog. V oblasti antisociálního chování jsme se věnovali problémovému chování, násilnému chování, majetkovým deliktům a kázeňským opatřením. Zkušenost s uţíváním alkoholu má téměř 80 % respondentů. Chlapci pijí alkohol častěji neţ dívky. Chlapci také mají v souvislosti s pitím alkoholu více problémů (hádky, rvačky apod.). S rostoucím věkem stoupá počet osob, které uţívají alkohol, zvyšuje se jeho uţívané mnoţství i mnoţství problémů s tímto uţíváním spojených. Kouření cigaret je rozšířeno méně neţ pití alkoholu. Téměř 60 % respondentů nikdy nekouřilo. Nebyl nalezen rozdíl mezi výskytem kouření u chlapců a dívek. Vztah mezi věkem a četností kouření se potvrdil. Počet uţivatelů marihuany a ostatních drog byl velmi nízký (pouze jednotlivci). Výjimku představuje čichání těkavých látek, které uvedlo 7 % osob. Tyto velmi rizikové látky jsou snadno dostupné a mohou slouţit jako „brána“ k uţívání tvrdých drog. Zjišťovali jsme také dostupnost drog, počet vrstevníků s rizikovým chováním a obtíţnost odmítnutí návykové látky. Pro přibliţně 10 % osob by bylo obtíţné odmítnout návykovou látku, na kterou nemají chuť, pokud by ji nabízel kamarád. Nejčastější formou antisociálního chování byly rvačky, nejméně jednou se jich zúčastnilo 61 % respondentů. Časté bylo lhaní. Respondenti lhali učitelům a také rodičům (o tom, v čí společnosti trávili čas). Mezi frekventované antisociální chování patří také vandalismus a nošení zbraní do školy. Nejméně jednou bylo školní důtkou potrestáno 21 % respondentů. Byl zjištěn rozdíl mezi výskytem antisociálního chování u chlapců a dívek. Nebyl potvrzen vztah mezi výskytem antisociálního chování a věkem. Více neţ 10 % respondentů uvedlo, ţe je pro ně snadno dostupná střelná zbraň.

92

Výskyt depresivních symptomů narůstá mezi 11. a 14. rokem, proto jsme se zaměřili na období časné adolescence. Výsledky naměřené v našem šetření se částečně liší od výsledků ze srovnávaného souboru, který byl základem pro vytvoření české normy dotazníku CDI. Nejvyšší rozdíl je mezi hodnotami celkového skóru CDI, náš skór je o 1,33 vyšší. Vyšší hodnoty v našem souboru byly zjištěny také v subškálách A (špatná nálada), B (interpersonální potíţe), C (nevýkonnost) a D (anhedonie). Niţší hodnotu jsme naměřili v subškále E (negativní sebehodnocení). Nebyl potvrzen rozdíl mezi výskytem depresivity u chlapců a dívek. Vztah mezi výskytem antisociálního chování a depresivitou byl potvrzen v celkovém skóru CDI, v subškále A – špatná nálada, B – interpersonální potíţe a C – nevýkonnost. Vztah mezi četností uţívání návykových látek (alkoholu i cigaret) a depresivitou byl částečně potvrzen (v celkovém skóru CDI, subškálách A – špatná nálada a C – nevýkonnost). Potvrzen byl i vztah mezi četností kouření cigaret a subškálou E – sníţené sebehodnocení. Mezi zkoumanými formami rizikového chování a depresivitou byl zjištěn vztah u celkového skóru CDI, subškálách A – špatná nálada a C – nevýkonnost. Součástí dotazníku CDI je také otázka na úvahy o sebevraţdě. Přibliţně pětina respondentů (45 osob) z našeho výzkumného souboru uvaţuje o sebevraţdě, ale neudělala by to. Odpověď „chci se zabít“ zvolili 4 respondenti. Byl prokázán vztah mezi depresivitou a některými formami rizikového chování. Některé ze zjištěných poznatků jsou varující (sebevraţedné tendence, dostupnost drog a zbraní, uţívání těkavých látek a tvrdých drog, rozsah násilného chování). Domníváme se, ţe je třeba věnovat období časné adolescence zvýšenou pozornost, včetně cílených preventivních programů. Náměty pro další výzkum: 1. Českým specifikem je rozšíření fyzických soubojů (rvaček) hlavně mezi mladšími adolescenty. Rvačky patří dlouhodobě k nejčastějším formám rizikového chování. Česká společnost je poměrně tolerantní k tělesnému trestání dětí. Podle Koudelkové (1986) nejsou čeští rodiče schopní aplikovat přiměřenou míru autoritativnosti bez hostilní komponenty. Existuje souvislost mezi těmito jevy? 2. Mezi mladšími adolescenty jsou snadno dostupné střelné zbraně. Přesto, ţe právní poţadavky pro legální drţení zbraní jsou přísné, pro část respondentů ve 93

věku 11-13 let není problém zbraň si obstarat, případně ji i přinést do školy. Kde se berou zbraně pro děti? 3. V období časné adolescence je rozšířené čichání těkavých látek, se kterým jsou spojena závaţná rizika. Přestoţe počet uţivatelů těkavých látek není zanedbatelný, problematice je věnována pouze okrajová pozornost.

94

5. Literatura Arnett, J. (2006). G. Stanley Hall's Adolescence: Brilliance and nonsense. History of Psychology,

9(3),

pp.

186-197.

Retrieved

from:

http://www.jeffreyarnett.com/articles/Arnett_2006_HP2.pdf Baumgartner, F. (2002). Problematika rodu (gender) v štúdiu agresívneho správania. In: Čermák, I., Hřebíčková, M., & Macek, P. Agrese, identita, osobnost. (pp. 117-133). Brno: Scan. Blatný, M., Hrdlička, M., Květoň, P., Vobořil, D., & Jelínek, M. (2004a). Výsledky české části mezinárodního projektu SAHA II.: deskriptivní analýza rizikového chování a rizikových a protektivních faktorů vývoje mladistvých z městských oblastí z hlediska věkových kohort. Zprávy Psychologického ústavu

Brno,

10(2),

pp.

1-89.

Retrieved

from:

http://www.psu.cas.cz/images/stories/dokumentyzpravy/zpravy_10_2004_2.pdf Blatný, M., Hrdlička, M., Květoň, P., Vobořil, D., & Jelínek, M. (2004b). Výsledky české části mezinárodního projektu SAHA III.: deskriptivní analýza rizikového chování a rizikových a protektivních faktorů vývoje mladistvých z městských oblastí z hlediska velikosti sídla. Zprávy Psychologického ústavu Brno,

10(3),

pp.

1-64.

Retrieved

from:

http://www.psu.cas.cz/images/stories/dokumentyzpravy/zpravy_10_2004_3.pdf Blatný, M., Hrdlička, M., Ruchkin, V., Vermeiren, R., & Schwab-Stone, M. (2006a). Antisocial Involvement, Use of Substances, and Sexual Behaviors Among Urban Youth in the Czech Republic. Studia Psychologica, 48(2), pp. 107123.

Retrieved

from:

http://search.proquest.com/docview/220122351?accountid=16531 Blatný, M., Hrdlička, M., Sobotková, V., Jelínek, M., Květoň, P., & Vobořil, D. (2004c). Výsledky české části mezinárodního projektu SAHA I.: deskriptivní analýza rizikového chování a rizikových a protektivních faktorů vývoje mladistvých z městských oblastí. Zprávy Psychologického ústavu Brno, 10(1),

pp.

1-35.

95

Retrieved

from:

http://www.psu.cas.cz/images/stories/dokumentyzpravy/zpravy_10_2004_1.pdf Blatný, M., Hrdlička, M., Sobotková, V., Jelínek, M., Květoň, P., & Vobořil, D. (2006b). Prevalence antisociálního chování českých adolescentů z městských oblastí. Československá psychologie, 50(4), pp. 297-310. Blatný, M., Polišenská, V., Balaštíková, V., & Hrdlička, M. (2004). Problematika rizikového chování vývoje dětí a dospívajících: Hlavní témata a implikace pro další výzkum. Československá psychologie, 48(6), pp. 524-539. Bonino, S., Cattelino, E., & Ciairano, S. (2005). Adolescents and Risk: Behaviors, Functions, and Protective Factors. Milan: Springer Verlag. Retrieved from: http://books.google.cz/books?id=Bm0oNNvpAzAC&printsec=frontcover&dq =Adolescents+and+Risk:+Behaviors,+Functions,+and+Protective+Factors&h l=cs&sa=X&ei=O7-fT4vGIOmI4gSr-OXwAg&ved=0CDQQ6AEwAA Bullock, J. (1991). Parental Perceptions of the Family and Children's Peer Relations. Journal

of

Psychology,

125(4),

pp.

419-427.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=f67874b5-cd55412c-ac9a-916eae5078b2%40sessionmgr12&vid=48&hid=13 Byrnes, J., Miller, D., & Schaffer, W. (1999). Gender Differences in Risk Taking: A Meta-Analysis. Psychological Bulletin, 125(3), pp. 367-383. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=51&hid=13&sid=f 67874b5-cd55-412c-ac9a-916eae5078b2%40sessionmgr12 Coie, J., Dodge, K., & Coppotelli, H. (1982). Dimensions and types of social status: A cross-age perspective. Developmental Psychology, 33(3), pp. 557-570. Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=58&hid=13&sid=f 67874b5-cd55-412c-ac9a-916eae5078b2%40sessionmgr12 Crick, N., & Grotpeter, J. (1995). Relational aggression, gender, and socialpsychological adjustment. Child Development, 66(3), pp. 710-722. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=61&hid=13&sid=f 67874b5-cd55-412c-ac9a-916eae5078b2%40sessionmgr12 Currie, C., Roberts, C., Morgan, A., Smith, R., Settertobulte, W., Samdal, O., & Barnekow Rasmussen, V. (2004). Young people’s health in context Health 96

Behaviour in School-aged Children: (HBSC) study: international report from the 2001/2002. Health Policy for Children and Adolescents(4), pp. 1-248. Retrieved

from:

http://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0008/110231/e82923.pdf Čermák, I. (1999). Lidská agrese a její souvislosti. Ţďár nad Sázavou: Fakta. Čermák, I., Klimusová, H., & Vízdalová, H. (2005). Deprese v dětství a její vztah k problémovému chování. Československá psychologie, 49(3), pp. 223-236. De Vaus, D. (2002). Analyzing social science data: 50 Key Problems in Data Analysis.

(p.

401).

Thousand

Oaks:

SAGE.

Retrieved

from:

http://books.google.cz/books?id=2WadjkQouSEC&pg=PA404&dq=50+Key +Problems+in+Data+Analysis&hl=cs&sa=X&ei=982fT4eKCe_Y4QSw5WSAw&ved=0CFUQ6AEwAw#v=onepage&q=50%20Key%20Problems% 20in%20Data%20Analysis&f=false Erikson, E. (2002). Dětství a společnost. (p. 387). Praha: Argo. Fagot, B. (1982). Attachment, Parenting, and Peer Interactions of Toddler Children. Developmental

Psychology,

33(3),

pp.

489-499.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=3a0c24ad-247e4687-ae9e-13a1483e95a4%40sessionmgr4&vid=1&hid=13 Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. (p. 256). Praha: Portál. Fráňová, L. (2004). Depresivní symptomatika, mezipohlavní rozdíly a další souvislosti ve věku 12-15 let. Československá psychologie, 48(6), pp. 510522. Gecková, A. (1998). Rodinné prostredie a výchovné problémové správanie adolescentov. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 33(4), pp. 320-329. Gecková, A., & Van Dijk, J. (2001). Peer impact on smoking, alcohol consumption, drug use and sport activities in adolescents. Studia psychologica, 43(2), pp. 113-121. Gecková, A., Pudelský, M., & Tuinstra, J. (2000). Kontakty s rovesníkmi, sociálna sieť

a

sociálna

podpora

z

pohľadu

adolescentov.

Psychológia

a patopsychológia dieťaťa, 35(2), pp. 121-136. Goetz, M. (2005). Deprese u dětí a adolescentů. Pediatrie pro praxi(6), pp. 271-274. Retrieved from: http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2005/06/03.pdf

97

Gottfredson, M., & Hirschi, T. (1990). A General Theory of Crime. Stanford: Stanford

University.

Retrieved

from:

http://books.google.cz/books?id=loNPs7n94p0C&lpg=PP1&hl=cs&pg=PR4# v=onepage&q&f=false Gullone, E., & Moore, S. (2000). Adolescent risk-taking and the five-factor model of personality. Journal of Adolescence, 23(4), pp.393-407. Retrieved from: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0140197100903270 Hall, G. (1904). Adolescence: It’s Psychology and Its Relations to Physiology, Anthropology, Sociology, Sex, Crime, Religion, and Education. Retrieved from: http://ia600306.us.archive.org//load_djvu_applet.php?file=9/items/Adolescen ceItsPsychologyAndItsRelationsToPhysiologyAnthropologySociologySexCri meReligionAndEducationVolI/AdolescenceItsPsychologyAndItsRelationsTo PhysiologyAnthropologySociologySexCrimeReligionAndEducationVolI.djvu Hampl, J., & Betts, N. (1999). Cigarette Use During Adolescence: Effects on Nutritional Status. Nutrition Reviews, 57(7), pp. 215-221. Retrieved from: http://search.proquest.com/docview/212270749/fulltextPDF/1366E57FBE511 4870F4/1?accountid=16531 Harrington, R. (2001). Depression, suicide and deliberate self-harm in adolescence. British

Medical

Bulletin,

57(1),

pp.

47-60.

Retrieved

from:

http://bmb.oxfordjournals.org/content/57/1/47.full.pdf+html Hendl, J. (2006). Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. (Vyd. 2., opr., p. 583). Praha: Portál. Hersch, J., & Viscusi, W. (1998). Smoking and other risky behaviors. Journal of Drug

Issues,

28(3),

pp.

645-665.

Retrieved

from:

http://search.proquest.com/docview/208847519/fulltextPDF/1366E64356F47 44688C/7?accountid=16531 Ingram, R., Miranda, J., & Segal, Z. (1998). Cognitive Vulnerability to Depression. New

York:

The

Guilford

Press.

Retrieved

from:

http://books.google.cz/books?id=Lil4B5JU5GwC&pg=PR3&hl=zhCN&source=gbs_selected_pages&cad=3#v=onepage&q&f=false Irwin, C., Ingra, V., Eyre, S., & Millstein, S. (2006). Risk taking behaviour in adolescents: The paradigm. Annals of the New York Academy of Sciences

98

(817),

pp.

1-35.

Retrieved

from:

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1749-6632.1997.tb48193.x/pdf Janošová, P., & Philippová, L. (2009). Zvládání vzteku u adolescentů v genderovém kontextu. In: Heller, D., Charvát, M., & Sobotková, I. Psychologické dny: Já, my

a

oni.

Praha:

FF

UK.

Retrieved

from:

http://cmps.ecn.cz/pd/2008/pdf/janosova-philippova.pdf Jessor R. & Jessor S. (1977) Problem Behaviors and Psychosocial Development: A Longitudinal Study of Youth. Academic Press, New York. Kadlecová, B. (1983). Charakteristiky klinických obrazů deprese v dětském věku. Československá psychiatrie, 79(6), pp. 376-379. Kashubeck, S. (1994). Adult Children of Alcoholics and Psychological Distress. Journal of Counseling & Development, 72(5), pp. 538-544. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=4&hid=17&sid=90 488acb-454b-43b3-bc3d-ea465ec92025%40sessionmgr13 Kloep, M., Guney, N., Cok, F., & Simek, O. (2000). Motives for risk-taking in adolescence: A cross-cultural study. Journal of Adolescence, 23(4), pp. 135151.

Retrieved

from:

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0140197107001194 Kocourková, J., & Kohoutek, J. (2002). Posuzování suicidálního rizika u dětí a adolescentů. Československá psychologie, 46(2), pp. 178-183. Koubeková, E. (2001). Vzťahy medzi percipovanou sociálnou oporou a niektorými osobnostnými

charakteristikami

adolescentov.

Psychológia

a patopsychológia dieťaťa, 36(1), pp. 39-49. Koudelková, A. (1986). Hostilní autoritativnost ve výchovných postojích a chování našich rodičů. Československá psychologie, 30(1), pp. 29-44. Kovacs, M. (1989). Affective disorders in children and adolescents. American Psychologist,

44(2),

pp.

209-215.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=780a9a2c-d5a04817-98ae-0d83c8a5399c%40sessionmgr15&vid=1&hid=17 Kovacs, M. (1989). Sebeposuzovací škála depresivity CDI. Brno: Psychodiagnostika. Krejčířová, D. (2001). Neurotické a emoční poruchy. In: Svoboda, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. (pp. 580-616). Praha: Portál.

99

Krch, F., Csémy, L., & Drábková, H. (2004). Psychosociální souvislosti uţívání marihuany u dětí staršího školního věku. Česká a slovenská psychiatrie, 100(6), pp. 348-355. Kurtzman, T., Otsuka, K., & Wahl, R. (2001). Inhalant abuse by adolescents. Journal of

Adolescent

Health,

28(3),

pp.

170-180.

Retrieved

from:

http://www.sciencedirect.com/science?_ob=ArticleListURL&_method=list& _ArticleListID=1977797373&_sort=r&_st=13&view=c&_acct=C000045159 &_version=1&_urlVersion=0&_userid=835458&md5=eee96e1b85e42ed30d 23065ded44edd3&searchtype=a Kyasová, M. (2001). Postoje a názory adolescentních dívek ve vztahu k jejich rizikovému chování. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 36(1), pp. 2638. Kyasová, M. (2003). Kouření cigaret a další formy rizikového chování adolescentů. Československá psychologie, 47(1), pp. 56-64. Ladd, G. (1999). Peer relationships and social competence during early and middle childhood. Annual Review of Psychology, 50(1), pp. 333-360. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=53094e18-86ce4510-9b4d-6ae13bc5d300%40sessionmgr13&vid=1&hid=17 Larson, R., & Richards, M. (1994). Divergent realities: The emotional lives of mothers, fathers, and adolescents. New York: Basic. Retrieved from: http://www.questia.com/PM.qst?a=o&d=100317883 Macek, P. (2002). Adolescence a čeští dospívající na přelomu století. In: Smékal, V., & Macek, P. Utváření a vývoj osobnosti. Psychologické, sociální a pedagogické aspekty. Brno: Barrister a Principal. Macek, P. (2003). Adolescence. (2., upr. vyd., p. 141). Praha: Portál. Marcia, J. (1980). Identity in Adolescence. In: Addison, J. Handbook of Adolescent Psychology.

(pp.

159-187).

New

York:

Wiley.

Retrieved

from:

http://egitim.baskent.edu.tr/duyuruek/ip_chalid/marcia_idendity.pdf Medveďová, L. (2006). Súvislosti hostility a depresivity s kvalitou ţivota adolescentov. In: Sociální procesy a osobnost 2005: Sborník z konference. Brno:

Psychologický

ústav

AV.

Retrieved

http://www.scribd.com/doc/43754898/Zbornik-Socialne-procesy-aosobnos%C5%A5-2005

100

from:

Mellin, E., & Beamish, P. (2002). Interpersonal Theory and Adolescents with Depression: Clinical Update. Journal of Mental Health Counseling, 24(2), pp. 110-118.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=7&hid=17&sid=01 6a58d6-414c-4afa-9d0f-2dc207d6afd4%40sessionmgr14 Michalčáková, R., Lacinová, L., Bouša, O., & Kotková, M. (2010). Strachy a citová vazba k rodičům v období rané adolescence. E-psychologie, 4(1), pp. 16-29. Retrieved from: http://e-psycholog.eu/pdf/michalcakova_etal.pdf Miovský, M., & Urbánek, T. (2002). Tabák, alkohol a nelegální drogy mezi středoškoláky. Československá psychologie, 46(2), pp. 165-177. Miovský, M., Šťastná, L., & Řehan, V. (2000). Aktuální přehled stavu uţívání konopných drog v České republice z perspektivy školních a celopopulačních studií.

Psychiatrie,

8(3),

pp.

196-201.

Retrieved

from:

http://www.tigis.cz/images/stories/psychiatrie/2004/03/aktualni_prehled_stav u_uzivani_konopnych_drog.pdf Miovský, M., Trapoková, B., & Miovská, L. (2004). Názory a postoje k návykovým látkám a jejich uţívání u ţáků šestých tříd základních škol: metoda ohniskových skupin. Adiktologie, 4(3), pp. 306-317. Moffitt, T. (1993). Adolescence-Limited and Life-Course-Persistent Antisocial Behaviour. Psychological Review, 100(4), pp. 674-701. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=353d6b50-8ed44402-baef-352eba1c7847%40sessionmgr14&vid=1&hid=17 Muris, P., Meesters, C., Van Melick, M., & Zwambag, L. (2001). Self-reported attachment style, attachment quality, and symptoms of anxiety and depression in young adolescents. Personality and Individual Differences, 30(5), pp. 809818.

Retrieved

from:

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S019188690000074X Nevolová, D. (1991). Zdravý vývoj dítěte z hlediska současných výzkumů rodinného prostředí. Československá psychologie, 35(3), pp. 243-253. Parker, J., & Asher, S. (1993). Friendship and friendship quality in middle childhood: Links with peer group acceptance and feelings of loneliness and social dissatisfaction. Developmental Psychology, 29(4), pp. 611-621. Retrieved

from:

101

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&hid=17&sid=12 ea30d8-7dc1-45dd-837f-79a678152fa4%40sessionmgr11 Petersen, A., Compas, B., Brooks-Gunn, J., Stemmler, M., Ey, S., & Grant, K. (1993). Depression in adolescence. American Psychologist, 48(2), pp. 155168.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=10&hid=17&sid=1 2ea30d8-7dc1-45dd-837f-79a678152fa4%40sessionmgr11 Roth, J., Preiss, M., & Uhrová, T. (1999). Deprese v neurologické praxi: Část první: symptomy, diagnostika, rizikové faktory. Praha: Galén. Říčan, P., & Krejčířová, D. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada. Sanders, D., & Tiffany, C. (2001). Adolescent depression and risk factors. Adolescence,

36(143),

pp.

143-146.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=12&hid=17&sid=1 2ea30d8-7dc1-45dd-837f-79a678152fa4%40sessionmgr11 Shortt, A., & Spence, S. (2006). Risk and Protective Factors for Depression in Youth.

Behaviour

Change,

23(1),

pp.

1-30.

Retrieved

from:

http://search.proquest.com/docview/219363776/1366FB9D8BA442847EC/2? accountid=16531 Smékal, V. (2002). Vývoj osobnosti dítěte. In: Smékal, V., & Macek, P. Utváření a vývoj osobnosti. Psychologické, sociální a pedagogické aspekty. Brno: Barrister a Principal. Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy: průvodce klasifikací, nástin nozologie, diagnostika. (2., rev. vyd., p. 506). Praha: Maxdorf. Sobotková, I. (2004). Rodinná resilience. Československá psychologie, 48(3), pp. 233-246. Sobotková, V., Blatný, M., Hrdlička, M., Jelínek, M., Květoň, P., Vobořil, D., & Urbánek, T. (2006). Antisociální chování dospívajících a jeho souvislosti s kvalitou školního prostředí. In: Sociální procesy a osobnost 2005: Sborník z konference. (pp. 339-346). Brno: Psychologický ústav AV. Retrieved from: http://www.scribd.com/doc/43754898/Zbornik-Socialne-procesy-aosobnos%C5%A5-2005 Sobotková, V., Blatný, M., Jelínek, M., Hrdlička, M., & Urbánek, T. (2009). Typologie antisociálního chování v rané adolescenci a jeho vztah k dalším formám rizikového chování. Československá psychologie, 53(5), pp. 428-440. 102

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=06692598-46ba44c1-bafa-7d9b4ae43769%40sessionmgr11&vid=1&hid=17 Sund, A., Larsson, B., & Wichstrøm, L. (2003). Psychosocial correlates of depressive symptoms among 12-14-year-old Norwegian adolescents. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 44(4), pp. 588-597. Retrieved from: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=14&hid=17&sid=1 2ea30d8-7dc1-45dd-837f-79a678152fa4%40sessionmgr11 Širůčková, M. (2009). Psychosociální souvislosti rizikového chování v adolescenci: role vrstevnických a rodinných vztahů (Disertační práce). MU, Brno. Šolcová, I., & Kebza, V. (2003). Prediktory sociální opory u české populace. Československá psychologie, 47(3), pp. 220-228. Štefánková, Z., & Macek, P. (2011). Citová vazba a problémové chování v adolescenci. In: Bartošová, K., Čerňák, M., Humpolíček, P., Kukaňová, M., & Slezáčková, A. Sociální procesy a osobnost 2011: Člověk na cestě životem: Křižovatky a mosty. Sborník z konference. (pp. 324-331). Brno: Tribun EU. Trávníčková, I. (2001). Drogová kriminalita – včera, dnes a zítra. Kriminalistika: časopis pro kriminalistickou teorii a praxi, 34(4), pp. 280-287. Retrieved from: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001/01_04/drogy .html Tůma, P., Millová, K., Šašinka, Č., Tyrlík, M., & Jankovská, M. (2011). Věkové a genderové rozdíly v sebehodnocení a jeho vliv na zvládání zátěţe v období adolescence. In: Bartošová, K., Čerňák, M., Humpolíček, P., Kukaňová, M. Sociální procesy a osobnost 2011: Člověk na cestě životem: Křižovatky a mosty. Sborník z konference. (pp. 332-338). Brno: Tribun EU. Urbánek, T., & Čermák, I. (1997). Vliv self-efficacy na agresi a depresi dětí. Československá psychologie, 41(3), pp. 193-199. Willoughby, T., Chalmers, H., & Busseri, M. (2004). Where Is the Syndrome? Examining

Co-Occurrence

Among

Multiple

Problem

Behaviors

in

Adolescence. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 72(6), pp. 1022-1037.

Retrieved

from:

http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&hid=17&sid=5d 869182-b800-49cc-9ee4-81abbf0a934c%40sessionmgr14 103

Zaťková, L. (2002). Zdroje sociálneho odmietania u detí školského veku. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 37(4), pp. 315-323.

104

Přílohy

105

Tab. 1: Antisociální chování, prevalence podle pohlaví (N=247) Antisociální chování – Prevalence podle pohlaví Četnost chování

0x Pohlaví Počet

67a - Rvačka 67b - Krádeţ v obchodě 67c - Úmyslné ničení majetku 67d - Lhaní učitelům 67e - Bez dovolení celou noc venku 67f - Lhaní rodičům o tom, s kým byl 67g - Záškoláctví 67h - Způsobil zranění vyţadující odborné ošetření 67i - Drţení střelné zbraně 67j - Rvačka mezi gangy

Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky Chlapci Dívky

19 76 116 124 104 112 85 97 116 124 91 90 119 124 113 123 104 122 115 124

1x

Procenta

Počet 16 60 96 98 86 89 70 77 96 98 75 71 98 98 93 98 86 97 95 98

2x

Procenta

32 26 3 2 14 12 22 16 4 1 19 16 0 2 6 2 3 4 5 2

Počet 26 21 3 2 12 10 18 13 3 1 16 13 0 1 5 1 3 3 4 2

106

21 5 2 0 2 1 8 6 0 1 6 8 0 0 1 1 5 0 0 0

3-4x

Procenta

Počet 17 4 2 0 2 1 7 5 0 1 5 6 0 0 1 1 4 0 0 0

18 6 0 0 1 1 4 4 0 0 3 6 2 0 1 0 1 0 1 0

5 a vícekrát

Procenta

Počet 15 5 0 0 1 1 3 3 0 0 2 5 2 0 1 0 1 0 1 0

31 13 0 0 0 0 2 3 1 0 2 6 0 0 0 0 8 0 0 0

Procenta 26 10 0 0 0 0 2 2 1 0 2 5 0 0 0 0 7 0 0 0

Chlapci 67k - Zatčení policií Dívky 67l - Svědek postřelení nebo Chlapci pobodání Dívky 67m - Měl ve škole břitvu, Chlapci nůţ nebo střelnou zbraň Dívky Chlapci 67n - Ve škole potrestán důtkou Dívky Chlapci 67o - Ve škole po poţití alkoholu Dívky Chlapci 67p - Ve škole po poţití marihuany Dívky Chlapci 67q - Krádeţ motocyklu nebo auta Dívky Chlapci 67r - Kapesní krádeţ Dívky 67s - Prodej drog, aby získal Chlapci peníze Dívky Chlapci

121 126 116 120 99 121 78 118 116 124 119 125 120 129 118 126 121 125 117

0 0 96 95 82 96 65 94 96 98 98 99 99 100 98 100 100 99 97

0 0 3 4 13 4 29 6 5 2 1 1 0 0 3 0 0 1 3

0 0 3 3 11 3 24 5 4 2 1 1 0 0 2 0 0 1 2

0 0 0 1 6 1 10 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0 0 1

0 0 0 1 5 1 8 0 0 0 1 0 1 0 0 0 0 0 1

0 0 0 1 0 0 3 2 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 1 0 0 3 2 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 2 0 3 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

0 0 2 0 3 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

67t - Problémy se zákonem

124

98

1

1

0

0

1

1

0

0

Dívky

107

Tab. 2: Antisociální chování, prevalence podle věku (N=247) Antisociální chování – Prevalence podle věku Četnost chování

0x Věk Počet

67a - Rvačka

67b - Krádeţ v obchodě 67c - Úmyslné ničení majetku

67d - Lhaní učitelům 67e - Bez dovolení celou noc venku 67f - Lhaní rodičům o tom, s kým byl 67g - Záškoláctví

1x

Procenta

Počet

2x

Procenta

Počet

3-4x

Procenta

Počet

5 a vícekrát

Procenta

Počet

Procenta

11

19

35

16

30

4

7

4

7

11

20

12 13

50 26

39 39

30 12

24 18

19 3

15 5

14 6

11 9

14 19

11 29

11

53

98

1

2

0

0

0

0

0

0

12

123

97

2

2

2

1

0

0

0

0

13

64

97

2

3

0

0

0

0

0

0

11

49

91

4

7

1

2

0

0

0

0

12 13

117 50

92 76

9 13

7 20

1 1

1 2

0 2

0 3

0 0

0 0

11

42

78

6

11

4

7

2

4

0

0

12

98

77

19

15

6

5

2

2

2

2

13

42

64

13

20

4

6

4

6

3

5

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

124

98

2

1

0

0

0

0

1

1

13

62

94

3

5

1

1

0

0

0

0

11

43

80

8

15

1

2

2

4

0

0

12

95

75

23

18

7

6

1

1

1

1

13

43

65

4

6

6

9

6

9

7

11

11

53

98

1

2

0

0

0

0

0

0

12

125

98

1

1

0

0

1

1

0

0

108

13

65

99

0

0

0

0

1

1

0

0

11

52

96

2

4

0

0

0

0

0

0

12

124

98

3

2

0

0

0

0

0

0

13

60

91

3

5

2

3

1

2

0

0

11

47

87

3

6

1

2

0

0

3

6

12

116

92

3

2

3

2

0

0

5

4

13

63

96

1

2

1

2

1

1

0

0

11

52

96

2

4

0

0

0

0

0

0

12

126

99

1

1

0

0

0

0

0

0

13

61

92

4

6

0

0

1

2

0

0

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

127

100

0

0

0

0

0

0

0

0

13

99

100

0

0

0

0

0

0

0

0

11

53

98

1

2

0

0

0

0

0

0

12

119

94

6

5

0

0

0

0

2

1

13

64

97

0

0

1

2

1

1

0

0

11

50

93

1

2

3

6

0

0

0

0

12

112

88

12

9

2

2

0

0

1

1

13

58

88

4

6

2

3

0

0

2

3

11

43

80

9

17

1

2

1

2

0

0

67n - Ve škole potrestán důtkou

12

105

83

17

13

3

2

1

1

1

1

13

48

73

9

14

6

9

3

5

0

0

67o - Ve škole po poţití alkoholu

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

124

98

3

2

0

0

0

0

0

0

67h - Způsobil zranění vyţadující odborné ošetření

67i - Drţení střelné zbraně

67j - Rvačka mezi gangy

67k - Zatčení policií 67l - Svědek postřelení nebo pobodání 67m - Měl ve škole břitvu, nůţ nebo střelnou zbraň

109

67p - Ve škole po poţití marihuany 67q - Krádeţ motocyklu nebo auta

67r - Kapesní krádeţ 67s - Prodej drog, aby získal peníze

67t - Problémy se zákonem

13

62

94

4

6

0

0

0

0

0

0

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

125

98

1

1

1

1

0

0

0

0

13

65

99

1

1

0

0

0

0

0

0

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

126

99

0

0

1

1

0

0

0

0

13

66

100

0

0

0

0

0

0

0

0

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

125

98

2

2

0

0

0

0

0

0

13

65

99

1

1

0

0

0

0

0

0

11

53

98

1

2

0

0

0

0

0

0

12

127

100

0

0

0

0

0

0

0

0

13

66

100

0

0

0

0

0

0

0

0

11

54

100

0

0

0

0

0

0

0

0

12

127

100

0

0

0

0

0

0

0

0

13

60

91

4

6

1

2

1

1

0

0

110