Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav klasických studií Novořecký jazyk a literatura

Bc. Andrea Bednářová

Typologie ženských postav a reflexe ženy ve vybraných románech Nikose Kazantzakise

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D.

2013

-1-

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

................................................................................

-2-

Poděkování Tímto bych ráda vyjádřila své poděkování paní doktorce Markétě Kulhánkové za mimořádně vstřícný přístup, cenné rady a podnětné připomínky, které mi při psaní mé diplomové práce ochotně poskytovala. Děkuji jí také za všestrannou podporu při studiu novořečtiny.

Též bych chtěla poděkovat svému manželovi, rodičům, prarodičům a kamarádce Lucii za velkou morální podporu, toleranci a pochopení.

-3-

1. Obsah 1. Obsah…………………………………………………………………………………. 4 2. Úvod a cíl práce………………………………………………………………………. 5 3. Autor a jeho dílo v souvislostech…………………………………………………..… 8 3.1. Literární kontext………………………………………………………………… 8 3.1.1. Kazantzakisovy romány v dobovém kontextu…………………………… 8 3.1.2. Kazantzakisovy romány v autorském kontextu………………………….. 10 3.2. Stručná charakteristika autorského stylu………………………………………… 12 3.3. Ženy v osobním životě Nikose Kazantzakise…………………………………… 15 4. Typologie ženských postav………………………………………………………....... 20 4.1. Žena-svůdnice…………………………………………………………….……... 20 4.1.1. Žena-svůdnice v dějích jednotlivých románů…………………………….. 20 4.1.2. Analýza literárního typu žena-svůdnice………………………...................23 4.1.3. Chronologický vývoj typu žena-svůdnice…………………............……... 25 4.2. Žena-matka………………………………………………………………………. 29 4.2.1. Analýza literárního typu žena-matka…………………………………...... 29 4.3. Žena-panna………………………………………………………………………. 34 4.3.1. Analýza literárního typu žena-panna……………………………............... 34 4.4. Sestra Klára……………………………………………………………................ 39 4.4.1. Analýza postavy sestry Kláry…………………………………................. 39 4.5. Madam Ortans…………………………………………………………………… 42 4.5.1. Analýza postavy madam Ortans……………………………….................. 42 4.6. Shrnutí základních poznatků…………………………………………….............. 46 5. Vybraná témata a motivy analyzovaných románů………………………………........ 48 5.1. Společenské postavení ženy……………………………………………………... 48 5.2. Svoboda ženy……………………………………………………………..……... 52 5.3. Téma sňatku a mateřství…………………………………………………………. 55 5.4. Motiv ženského těla……………………………………………………………... 59 5.5. Další femininní prvky…………………………………………………………… 62 5.5.1. Žena jako šelma………………………………………………….............. 62 5.5.2. Žena jako ďáblův nástroj………………………………………................ 63 5.5.3. Žena jako město ……………………………………………….................. 65 5.5.4. Žena jako přírodní živel………………………………………………….. 66 6. Závěr………………………………………………………………………………….. 69 7. Resumé (Περίληψη)………………………………………………………………….. 72 8. Bibliografie………………………………………………………………………..….. 74 -4-

2. Úvod a cíl práce V předkládané diplomové práci se zabývám ženskými figurami a obecně i ženskou problematikou ve vybraných románech Nikose Kazantzakise, jednoho z nejvýznamnějších novořeckých literátů 20. století. Svou pozornost soustřeďuji především na čtyři následující romány: Život a skutky Alexise Zorbase (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορµπά), Kristus znovu ukřižovaný (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται), Poslední pokušení (Ο τελευταίος πειρασµός) a Chuďásek Boží (Ο φτωχούλης του Θεού). Tyto romány byly zvoleny s ohledem na množství významných a častokrát se opakujících ženských figur. V úvodní části práce se do velké míry opírám taktéž o Kazantzakisovo autobiograficky laděné dílo s názvem Hlášení El Grecovi (Αναφορά στον Γκρέκο). Má práce je koncipována do tří stěžejních částí. V úvodní části zasadím Kazantzakisovy vrcholné romány do dobového literárního kontextu a vzhledem k šíři a rozmanitosti Kazantzakisovy tvorby následně také do kontextu autorského. Poté se na základě četby vybraných románů pokusím čtenáři přiblížit Kazantzakisův autorský styl. V rámci úvodní části práce se ještě zaměřím na spisovatelův osobní pohled na ženské pohlaví a pokusím se jeho vztah k ženám charakterizovat. Opěrným bodem mi budou především Kazantzakisovy výpovědi z již zmiňovaného autobiografického románu Hlášení El Grecovi, ale také úryvky z dopisů či novinových článků. Další část práce nese název Typologie ženských postav. Na základě vlastního rozboru zde stanovuji tři významné Kazantzakisovy literární typy, a to typ žena-svůdnice, žena-matka a žena-panna. Do jednotlivých typů nejprve zařadím několik významných ženských postav a posléze přistupuji k samotné analýze. Vždy se daný typ pokouším charakterizovat, všímám si společných rysů a motivů, ale také rozdílů mezi jednotlivými postavami, vývoje a propracovanosti postav, sleduji jejich vztah k hlavním hrdinům, jakož i roli, kterou tyto ženy v románech zastávají atp. V případě ženy-svůdnice, nejvýraznějšího z těchto typů, čtenáři navíc blíže představuji jednotlivé hrdinky v ději románů, mimo to také věnuji pozornost chronologickému vývoji tohoto typu. Obdobným způsobem pracuji i s dalšími dvěma významnými ženskými figurami, které ovšem nelze mezi výše zmiňované typy vzhledem k povaze těchto žen zařadit. Opět se soustředím zejména na společné znaky, které tyto postavy vykazují vůči dalším Kazantzakisovým ženským figurám.

-5-

Předmětem třetí části práce jsou pak vybraná témata a motivy, které se opakovaně v analyzovaných románech vyskytují. Pojednávám zde o společenském postavení žen v Kazantzakisových románech, o svobodě ženy, o sňatku a mateřství a o motivu ženského těla. Závěrečná kapitola práce je věnována dalším prvkům souvisejícím s ženskou problematikou u Kazantzakise a v jejím rámci ženu představuji postupně jako šelmu, ďáblův nástroj, město a přírodní živel. Základní cíle předkládané diplomové práce jsou dle částí, do nichž je text rozdělen, následující:

1. Zasadit Kazantzakisovu tvorbu do literárního kontextu, přiblížit autorův styl a na základě autorových výroků osvětlit jeho osobní vztah k ženskému pohlaví. 2. Analyzovat jednotlivé Kazantzakisovy literární typy, respektive další významné postavy vyskytující se ve vybraných románech, v rámci jednotlivých analýz mezi sebou vybrané postavy porovnat (najít individuální a kolektivní rysy), snaha najít znaky společné všem analyzovaným ženským postavám. 3. Představit další témata, motivy a prvky související s ženskou problematikou a za jejich pomoci dokreslit celkový obraz ženy v Kazantzakisových románech.

Na tomto místě bych ještě ráda uvedla bibliografické údaje románů, z nichž v průběhu své práce opakovaně čerpám, jakož i zkratky, které pro dané romány v citacích uváděných ve vlastním textu používám:

N. Kazantzakis, Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορµπά, Athina 1997.

(ŘZ)

N. Kazantzakis, Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, Athina 2010.

(KZU)

N. Kazantzakis, Ο τελευταίος πειρασµός, Athina 2010.

(PP)

N. Kazantzakis, Ο φτωχούλης του Θεού, Athina 2008.

(ChB)

N. Kazantzakis, Αναφορά στον Γκρέκο, Athina 1982.

(HEG)

Z důvodu filologické přesnosti jsem se rozhodla v textu uvádět vlastní překlady Kazantzakisových děl, a to i přesto, že ke všem analyzovaným románům české překlady existují. Nicméně v několika málo případech jsem přihlédla i ke stávajícím překladům, a proto zde uvádím rovněž bibliografické údaje těch českých vydání, která jsem měla při psaní své práce k dispozici:

-6-

N. Kazantzakis, Alexis Zorbas, přel. F. Štuřík, Praha 1967. N. Kazantzakis, Kristus znovu ukřižovaný, přel. E. Outratová, Praha 1966. N. Kazantzakis, Poslední pokušení, přel. J. R. Friesová – B. Protopapasová, Praha 1987. N. Kazantzakis, Chuďásek Boží, Život sv. Františka, přel. B. Protopapasová – J. R. Friesová, Praha 1993. N. Kazantzakis, Hlášení El Grecovi, přel. J. R. Friesová – B. Protopapasová, Praha 1982.

Poslední, co na úvod považuji za nezbytné zmínit, je, že pokud v textu přepisuji jména novořeckých spisovatelů a především pak novodobých řeckých badatelů, vycházím z mezinárodně rozšířené podoby těchto jmen, a nikoli z českého přepisu navrhovaného Slovníkem řeckých spisovatelů1 (např. místo J. P. Stamatiu používám G. P. Stamatiou atp.).

1

B. Borecký – R. Dostálová a kol., Slovník řeckých spisovatelů, Praha 2006, s. 582.

-7-

3. Autor a jeho dílo v souvislostech 3.1. Literární kontext 3.1.1. Kazantzakisovy romány v dobovém kontextu Již v meziválečném období dosáhl novořecký román a obecně i řecká próza plné zralosti.2 Vrcholné romány3 Nikose Kazantzakise však vznikají o několik let později, ve 40. a 50. letech 20. století, tedy v době 2. světové války, řecké občanské války a dalších osm let po ní. Podívejme se nyní ve zkratce, jaké tendence převažovaly v prozaické produkci tohoto období a jakým způsobem se k nim postavil Nikos Kazantzakis ve svých románech. V období Metaxasovy diktatury a fašistické okupace Řecka dochází v prozaické tvorbě ke sbližování tří odlišných literárních směrů, respektive škol, které se v předchozím vývoji řecké literatury vytvořily (aiolská neboli maloasijská škola, soluňská škola, autoři generace 30. let věnující se společenskému románu).4 Celá řada prozaiků se až do konce 2. světové války obrací k minulosti, a to z toho důvodu, aby dědictví minulosti zužitkovali v přítomnosti. Častá jsou témata ze života menších sociálních skupin a společenství, autoři se navrací také ke scénám ze zemědělského života (nejde však o nostalgické vzpomínky na rolnický život).5 Mezi významné prozaiky tohoto období patří například Kosmas Politis, Nikos Gavriil Pentzikis, Pandelis Prevelakis, Angelos Terzakis, Melpo Axioti a celá řada dalších. Co se tematických okruhů i techniky psaní týče, přibližně do roku 1960 nedochází v próze k žádným větším inovacím a ihned po 2. světové válce a po občanské válce se autoři znovu navrací či nadále pokračují v realistickém způsobu psaní, který byl typický pro meziválečné období.6 Próza je v některých případech využívána opět jako svědectví (např. Beratsisovy romány), navrací se i tzv. mravoličný realismus (ηθογραφικός ρεαλισµός). Z děl, která se těmto trendům vymykají, zmiňme například Slaměné klobouky (Τα ψάθινα καπέλα) autorky Margarity Lyberaki. 2

B. Borecký – R. Dostálová a kol., Slovník, s. 57. 1941–1943: Život a skutky Alexise Zorbase (Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορµπά), 1948: Kristus znovu ukřižovaný (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται), 1949: Bratrovrazi (Οι αδερφοφάδες), 1949–1950: Kapitán Michalis, Svoboda nebo smrt (Ο καπετάν Μιχάλης, Ελευτερία ή θάνατος), 1950–1951: Poslední pokušení (Ο τελευταίος πειρασµός), 1952–1953: Chuďásek Boží (Ο φτωχούλης του Θεού), 1955–1957: Hlášení El Grecovi (Αναφορά στον Γκρέκο). 4 Viz R. Beaton, Εισαγωγή στη Νεότερη Ελληνική Λογοτεχνία, Ποίηση και Πεζογραφία, 1821–1992, přel. E. Zourgou – M. Spanaki, Athina 1996, s. 221–224. 5 Tamtéž, s. 225. 6 Tamtéž, s. 287–288. 3

-8-

Nikos Kazantzakis píše v období okupace svůj nejproslulejší román, v češtině známý pod názvem Řek Zorbas. Další významné romány vznikají až po skončení 2. světové války, krátce po níž Kazantzakis odchází z Řecka a roku 1948 se usazuje v jihofrancouzském Antibes, kde žije a píše prakticky až do své smrti roku 1957.7 Ve svých románech se autor vytrvale upíná k hrdinským ideálům, díky čemuž se u něj objevuje tendence přezírat běžné lidské problémy.8 Také Kazantzakis se však, podobně jako většina autorů tohoto období, obrací ve svých románech k minulosti (např. román Poslední pokušení má historický námět, romány Řek Zorbas i Chuďásek Boží jsou vyprávěny retrospektivně z pohledu vypravěče, přičemž druhý z nich disponuje také historickým námětem). Děj románů se často odehrává ve vesnických (rolnických) společenstvích, jako tomu bylo koncem 19. století u žánrové povídky a stále je v případě jejích současných nástupců (viz výše mravoličný realismus, scény z venkovského života).9 Například Peter Bien hovoří o Kazantzakisově fiktivním románovém světě jako o velmi reálném.10 Kazantzakis se ovšem neomezuje na pouhé realistické popisy a prostřednictvím svých románů šíří i nadále své filozofické a v podstatě i teologické názory a myšlenky, které rozvinul v předchozích básnických a prozaických textech. Kazantzakise činí výjimečným i poetický jazyk jeho románů.11

7

Bližší biografické údaje viz např. E. Alexiou, Για να γίνει µεγάλος, Βιογραφία του Νίκου Καζαντζάκη, Athina 1966, E. Ν. Kazantzaki, Νίκος Καζαντζάκης, Ο ασυµβίβαστος, Athina 1977, L. Zografou, Νίκος Καζαντζάκης, Ένας τραγικός, Athina 1997 aj. 8 M. Vitti, Ιστορία της Νεοελληνικής Λογοτεχνίας, přel. M. Zorba, Athina 1994, s. 345. 9 R. Beaton, Εισαγωγή, s. 230. 10 P. Bien, Nikos Kazantzakis, Novelist, Bristol 1989, s. 5. 11 Tamtéž, s. 7.

-9-

3.1.2. Kazantzakisovy romány v autorském kontextu

Prozaik, básník, dramatik, esejista, filozof, překladatel. Tvorba Nikose Kazantzakise se dotýká nejrůznějších oblastí literatury a čítá řadu románů (včetně dvou historických románů pro děti), básní, dramat, cestopisů, filozofických próz, studií, dopisů i překladů. Jak jsem se již výše zmínila, své vrcholné romány píše Kazantzakis ve 40. a 50. letech 20. století, tedy v posledním období své tvorby i svého života (když začíná psát první ze sedmi významných románů, je mu téměř šedesát let). A právě tyto romány změnily jeho obraz jako spisovatele a přenesly jej z pole poezie na pole prózy (do konce 40. let byl Kazantzakis považován za jednoho z předních básníků své doby).12 Až díky nim se mu dostalo celosvětového věhlasu a stal se jedním z nejznámějších a nejpřekládanějších novořeckých spisovatelů vůbec. O popularitě těchto románů svědčí i několik jejich filmových adaptací. Připomeňme také, že román Kristus znovu ukřižovaný se stal předlohou opery Bohuslava Martinů s názvem Řecké pašije.

Sám Kazantzakis však považoval za vrchol své tvorby epos Odysseia (Οδύσσεια, vydáno r. 1938) o 33 333 verších a 24 zpěvech, na němž pracoval dlouhých třináct let.13 Mezi jeho další významná díla patří například mystická básnická próza Spasitelé Boží neboli Askeze (Salvatores Dei: Ασκητική, vydáno r. 1927). Inspirován zejména Friedrichem Nietzschem, Henri Bergsonem a buddhismem,14 vyjadřuje v obou těchto dílech vlastní filozofické úvahy, které následně včleňuje také do svých románů (z tohoto hlediska je nejvýznamnější román Řek Zorbas). „Každým ze svých románů se Kazantzakis pokusil přepracovat dílo Spasitelé Boží neboli Askeze, a to za pomoci dějové linie a charakterizace – použil příběh s cílem sdělit myšlenky, které utvořily jeho konečný světový názor.“15 Mario Vitti se v souvislosti s romány vzniklými v poslední fázi Kazantzakisovy tvorby zmiňuje také o přívětivějším tónu těchto děl, který je dán autorovým osvobozením se od úzkosti vzniklé v důsledku snahy vytvořit životní dílo, které by ospravedlnilo jeho existenci.16

12

N. Vagenas, „Πεζογράφος ή ποιητής;“ in: R. Beaton (ed.), Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη, Επιλογή κριτικών κειµένων, Iraklio 2011: s. 89–93; zde s. 89. 13 B. Borecký – R. Dostálová a kol., Slovník, s. 306. 14 Více o Kazantzakisových inspiračních zdrojích viz D. Tsinikopoulos, „Οι πνευµατικοί πατέρες του Νίκου Καζαντζάκη“, Οδός Πανός 127 (2005): s. 24–49. 15 „Each of his novels was an attempt to rewrite Askitiki, Salvatores Dei via plot and characterisation – to use a story in order to communicate the ideas that constituted his definitive world-view.“ P. Bien, Novelist, s. 10. 16 M. Vitti, Ιστορία, s. 344.

- 10 -

Je nezbytné zdůraznit, že próze se Kazantzakis věnoval od počátku své tvorby – do literatury vstupuje roku 1906 románem Had a lilie (Όφις και κρίνο) – přesto sám sebe považoval především za básníka. Díky tomu i jeho romány oplývají poetickou atmosférou,17 a získávají tak nový a zcela překvapivý rozměr.

17

Viz P. Bien, Novelist, s. 7 a N. Vagenas, „Πεζογράφος ή ποιητής;“ s. 89.

- 11 -

3.2. Stručná charakteristika autorského stylu Peter Bien v jedné ze svých studií tvrdí, že to, co Kazantzakise a jeho romány učinilo výjimečnými, byl autorův romantický pohled na svět. Prostřednictvím svých děl Kazantzakis vhodně zareagoval na potřeby válkou demoralizované evropské společnosti, což mu zajistilo mezinárodní ohlas, který pokračoval i v 60. a 70. letech 20. století a přetrval až dodnes.18 Každá generace si v jeho myšlenkách a názorech našla své, možná i proto, že Kazantzakis je jedním z nejrozporuplnějších novořeckých autorů. Podívejme se nyní blíže na charakteristiku Kazantzakisova individuálního stylu a začněme právě s tolik významnou protikladností.

Dimitris Tziovas pregnantně označuje antagonismus za charakteristický znak Kazantzakisova narativního umění.19 Není tak překvapením, že se v románech krétského velikána setkáváme kupříkladu s motivem kající se prostitutky či s protikladnými slovními obraty typu „Bůh je láska“, to jest milující a mírumilovná bytost („ἀγάπη εἶναι ὁ Θεός“, viz PP, s. 188) a „Bůh je požár“, tedy ničivá síla („πυρκαγιά ᾿ναι ὁ Θεός“, viz PP, s. 387). Často si podobným způsobem protiřečí samotní protagonisté románů. Na ukázku si uveďme, jak taková názorová rozpornost hlavního hrdiny může zapůsobit na prostý lid: Πρῶτα μᾶς ἀνάβεις τὴ φωτιά κι ὕστερα πολεμᾶς νὰ τὴ σβήσεις· ἢ αὐτὰ ποὺ μᾶς εἶπες πρῶτα ἦταν σωστὰ καὶ πρέπει, γιὰ νὰ σωθοῦμε, ν᾿ ἀρνηθοῦμε τὸν κόσμο, ἢ δὲν ἦταν σωστὰ καὶ τότε ἄσε μας ἥσυχους, χριστιανέ μου, σύρε παραπέρα! (ChB, s. 266) „Nejprve v nás zažehneš oheň a potom se jej snažíš uhasit! Buďto slova, která jsi nám řekl prve, byla správná, a abychom byli spaseni, musíme se vzdát světa, anebo nebyla správná... Pak nás ale nech na pokoji a táhni dál, křesťane!“

Kontrasty jsou na první pohled patrné, také co se povahy jednotlivých románových postav i jejich vzájemných vztahů týče (např. Ježíš: obyčejný člověk vs. Mesiáš; intelektuálně založený vypravěč vs. zemitý Zorbas atp.). Antagonismus jednoduše prostupuje celou Kazantzakisovou tvorbou a neustále se opakující protiklady jako dobro a zlo, světlo a tma, Bůh a Ďábel, duše a tělo, nebe a země jsou běžnou součástí jeho autorského stylu.

18

Viz P. Bien, Novelist, s. 2–6. D. Tziovas, „Ο Καζαντζάκης εκ νέου“, Το Βήµα online, 19. 8. 2007 [online], [cit. 21. 11. 2013], dostupné z: .

19

- 12 -

Dalším charakteristickým rysem Kazantzakisova stylu je poměrně časté používání obrazných pojmenování. Autor tak namísto otevřených popisů preferuje obrazná vyjádření, čímž zanechává větší prostor čtenářově fantazii. Opakovaně využívá také například personifikaci, přirovnání či podobenství (to konkrétně v románech Poslední pokušení – zde je evidentní inspirace Novým zákonem – a Chuďásek Boží). Metaforické vyjadřování se týká snad všech tematických oblastí, se kterými se v Kazantzakisově románové tvorbě setkáme (člověk a jeho duše, náboženské, filozofické, etnické otázky, sexuální tematika aj.). Pro ilustraci, jak Kazantzakis s nepřímými pojmenováními pracuje, se podívejme na následující ukázku, v níž pop promlouvá k vesničanům prchajícím před Turky: Εἶδα ἀπόψε στὸν ὕπνο μου τὸν Ἁι-Γιώργη τὸ χωριανό μας […]. Ξανθὸς λεβέντης, σὰν τὴν ἄνοιξη, καβάλα σὲ ἄσπρο ἄλογο, καὶ πίσω, στὰ καπούλια τοῦ ἀλόγου, ἡ ὄμορφη βασιλοπούλα, ποὺ ὁ ἉιΓιώργης τὴν εἶχε γλιτώσει ἀπὸ τὸ φοβερὸ θεριὸ τῆς βρύσης· […]. Ποιά ᾿ναι αὐτὴ ἡ ὄμορφη βασιλοπούλα, παιδιά μου; Εἶναι ἡ ψυχὴ τῆς ρωμιοσύνης, ἡ ψυχή μας! (KZU, s. 89) „Dnes v noci se mi zdálo o svatém Jiřím, světci, kterého v naší vesnici uctíváme […]. Mladík udatný a světlovlasý jako jaro jel na bílém koni a za ním v sedle krásná princezna, kterou svatý Jiří u pramene vysvobodil ze spárů strašlivého draka. […]. Kdo je ta krásná princezna, děti? Je to duše řeckého národa, naše duše!“

Tziovas si dále všímá, že ačkoliv většina románů končí smrtí (v námi rozebíraných románech v samém závěru umírají hrdinové Zorbas, Manolios, Ježíš a František), některé z nich mají otevřený konec.20 Bezesporu jde o romány Kristus znovu ukřižovaný a Poslední pokušení (viz ukázky níže), nicméně i další dva romány, které jsou předmětem mé analýzy, nemají zcela uzavřený konec a existuje zde možnost jisté návaznosti či opakování. Στ᾿ ὄνομα τοῦ Θεοῦ! μουρμούρισε, ξαναρχίζει ἡ πορεία· κουράγιο, παιδιά μου! Καὶ πῆραν πάλι τὴ στράτα, κατὰ τὴν ἀνατολή. (KZU, 452) „Ve jménu Boha,“ zamumlal, „putování znovu začíná. Odvahu, mé děti!“ A znovu se vydali na cestu směrem na východ. Ἔσυρε φωνὴ θριαμβευτικιά: Τετέλεσται! κι ἦταν σὰ νά ᾿λεγε: Ὅλα ἀρχίχουν. (PP, s. 507) Vítězoslavně vykřikl: „Dokonáno jest!“ A bylo to, jako by říkal: „Všechno začíná.“

20

Tamtéž, [cit. 22. 11. 2013].

- 13 -

Obdobná je i hlavní myšlenka všech analyzovaných románů. Autorovou snahou je ukázat zápasícího člověka, vyzdvihnout jeho přednosti (vytrvalost, morální zásady aj.), ale také poukázat na obtíže, se kterými se člověk potýká, chce-li dosáhnout vytyčených cílů. Všichni protagonisté se snaží dosáhnout svobody, ať už duševní či jakékoliv jiné. Jejich život představuje nikdy neutuchající souboj – souboj se sebou samým, s vlastním tělem, duchem, ale i souboj s nepřízní osudu, se spoluobčany atp.

Na závěr této kapitoly se ještě v krátkosti pozastavím u jazykové stránky románů. Již výše jsem se zmínila o poetickém jazyku Kazantzakisových románů. Jazyk, který Kazantzakis ve svých románech používá, není ovšem jen směsicí prozaických a poetických prvků. Je to živý, bohatý a plný jazyk. „Který z novořeckých prozaiků vystihl s takovou plností atmosféru Egejského moře?“21 táže se literární kritik Aimilios Chourmouzios ve studii věnované vybraným Kazantzakisovým dílům. Ku prospěchu bohatosti Kazantzakisova jazyka slouží i hojné používání dialektických prvků, zejména pak prvků z autorova rodného krétského dialektu. Dialektické prvky jsou častěji využívány v románech, které se odehrávají na Krétě (Kapitán Michalis a Řek Zorbas), v ostatních románech jsou pak zastoupeny v menší míře. Přirozeně nejde pouze o lexikální prvky, ale také o prvky gramatické, fonetické či sémantické.22

21

„Ποιὸς ἀπὸ τοὺς νεοέλληνες πεζογράφους µᾶς ἔδωσε µὲ τόση µεστότητα τὴν αἴσθηση τοῦ Αἰγαίου;“ A. Chourmouzios, Νίκος Καζαντζάκης, Κριτικά κείµενα, Athina 1977, s. 217. 22 Viz A. G. Tsopanakis, „Η γλώσσα και το λεξιλόγιο του Ν. Καζαντζάκη“, Νέα Εστία 102 (1977): s. 65–72.

- 14 -

3.3. Ženy v osobním životě Nikose Kazantzakise Předtím než přistoupíme k samotné analýze ženských postav ve vybraných románech Nikose Kazantzakise, pozastavíme se ještě v krátkosti u autorova osobního vztahu k ženám a k ženské otázce. Mou snahou není podat biografické údaje žen, které zásadním způsobem ovlivnily Kazantzakisovu tvorbu (ačkoli se o některých konkrétních ženách zajisté zmíním), ani detailně popsat jejich vzájemný vztah s literátem. Více než na cokoli jiného se v této kapitole zaměřím na některá Kazantzakisova vyjádření z nefiktivní literatury a na jejich základě se pokusím přiblížit autorův obecný pohled na ženské pohlaví.

Kazantzakisův

vztah

k ženám

se začal

intenzivně formovat

od

raného

dětství.

V autobiografickém románu Hlášení El Grecovi nalezneme řadu výpovědí svědčících o Kazantzakisově pozitivním a velmi vřelém vztahu k matce Marii, rozené Christodoulaki – na rozdíl od vztahu k otci Michalisovi, jehož se autor bál a choval k němu respekt – z něhož bezesporu pramení i jeho pozdější kladný postoj k mateřství celkově. Podívejme se, jak Kazantzakis zpětně vnímá čas strávený ve společnosti své matky: Οἱ ὧρες ποὺ περνοῦσα μὲ τὴ μητέρα μου ἦταν γεμάτες μυστήριο· καθόμασταν ὁ ἕνας ἀντίκρα στὸν ἄλλο, ἐκείνη σὲ καρέκλα πλάι στὸ παράθυρο, ἐγὼ στὸ σκαμνάκι μου, κι ἔνιωθα, μέσα στὴ σιωπή, τὸ στῆθος μου νὰ γεμίζει καὶ νὰ χορταίνει, σὰν νά ᾿ταν ὁ ἀγέρας ἀνάμεσά μας γάλα καὶ βύζαινα. (HEG, s. 38) Hodiny, které jsem trávil se svou matkou, byly plné tajemství. Seděli jsme naproti sobě, ona na židli vedle okna, já na své stoličce, a uprostřed ticha jsem cítil, jak se má hruď plní a sytí. Jako by vzduch mezi námi byl mlékem a já jej sál.

Ve spisovatelově dětství má však své kořeny i jeho problematický vztah k ženám. Autor například ve své románové autobiografii popisuje pocity strachu z vyzývavé tanečnice, jež se pro něj stává i symbolem smrti (HEG, s. 41–42), či příhodu s mladou sousedkou, v jejímž náručí – přitisknut k pevným ňadrům – jako tříletý chlapec omdlévá (HEG, s. 44). Problematický vztah k ženskému pokolení přetrvává i v období autorova dospívání: Παράξενη ἀντιπάθεια, μαζὶ καὶ φόβο, ἔνιωθα ἀντικρίζοντας γυναίκα· κι ὅταν ἄνεμος φυσοῦσε καὶ σηκώνουνταν λίγο τὸ γυροπόδι τοῦ φουστανιοῦ της, γύριζα ἀπότομα πέρα τὸ πρόσωπο, κατακόκκινος ἀπὸ ντροπὴ κι ἀγανάχτηση. (HEG, s. 113)

- 15 -

Když jsem stál tváří v tvář ženě, cítil jsem zvláštní antipatii smíšenou se strachem. A když zafoukal vítr a trochu nadzvedl lem její sukně, rychle jsem odvracel tvář a byl jsem celý červený studem a roztrpčením.

A změnu v mladíkově přístupu k příslušníkům opačného pohlaví nepřináší ani první milostné zkušenosti, ba právě naopak: Τὰ γλέντια ποὺ ἔκαναν οἱ φίλοι μου μὲ φοιτήτριες καὶ μοδιστροῦλες δὲ μοῦ ᾿διναν καμιὰ χαρά· κάθουνταν ἀκόμα στὰ δόντια μου ἡ στάχτη ἀπὸ τὸ μῆλο ποὺ μὲ τάισε ἡ Ἰρλαντέζα. (HEG, s. 134) Večírky, které pořádali moji přátelé spolu se studentkami a švadlenkami, mi nepřinášely žádnou radost. Na zubech mi stále ulpíval popel z jablka, kterým mě nakrmila Irka.

Podívejme se ještě na několik dalších ukázek z románu Hlášení El Grecovi, které dokládají Kazantzakisův nepříliš pozitivní vztah k ženám: Ὅσο κι ἂν ρητορεύει τὸ μυαλὸ κι ἀποδείχνει τὴ γυναίκα ἰσότιμη, ἰσόψυχη μὲ τὸν ἄντρα, μέσα μου ἡ παμπάλαιη καρδιά, ἡ ἀφρικάνα, ποὺ καταφρονάει καὶ δὲ θέλει τὸ φραγκεμένο νοῦ, ἀποδιώχνει τὴ γυναίκα, δὲν τῆς ἔχει ἐμπιστοσύνη καὶ δὲν τὴν ἀφήνει νὰ μπεῖ βαθιὰ μέσα μου, νὰ κάμει κατοχή· στολίδι μονάχα τοῦ ἀντρὸς ἡ γυναίκα, καὶ πιὸ συχνὰ ἀρρώστια κι ἀνάγκη. (HEG, s. 180) Jakkoliv jen rozum řeční a ukazuje ženu jako rovnocennou a s muži stejně smýšlející bytost, prastaré africké srdce uvnitř mého těla, které opovrhuje západním rozumem a odmítá jej, ženu vypuzuje, nemá k ní důvěru, nenechává ji proniknout do hloubky mého nitra a nedovoluje jí podmanit si jej. Žena je muži pouze ozdobou a ještě častěji chorobou a nutností. Πρέπει νὰ καθαρίσω τὰ σπλάχνα μου, νὰ διώξω ἀπὸ μέσα μου τοὺς δαιμόνους – λύκους, γουρούνια, πιθήκους, γυναῖκες, μικρὲς ἀρετές, μικρὲς χαρές, εὐτυχίες - ν᾿ ἀπομείνω μιὰ φλόγα ὄρθια κατὰ τὸν οὐρανό. (HEG, s. 251) Musím očistit své nitro a vyhnat z těla démony – vlky, prasata, opice, ženy, malé ctnosti a malé radosti, pocity blaženosti – abych zůstal plamenem plápolajícím vzpřímeně k nebi.

Závěrečné Kazantzakisovo prohlášení „ženy jsem miloval“ („ἀγάπησα γυναῖκες“, HEG, s. 488) může vzhledem k výše uvedeným citacím připadat čtenáři poněkud paradoxní. Vysvětlení však přichází záhy – dle jeho vlastních slov mu ženy pomohly v životním boji více než muži. Autor také přibližuje povahu své nejmilovanější ženy, kterou přirovnává k El Grecově Jerónimě de las Cuevas. Správná žena je dle Kazantzakise více méně pasivní a především oddaná svému muži:

- 16 -

Μὰ οἱ γυναῖκες, κι οἱ πιὸ ἀγαπημένες, δὲ μᾶς παραστράτισαν· δὲν ἀκλουθήσαμε ἐμεῖς τὴν ἀνθισμένη στράτα τους, τὶς πήραμε ἐμεῖς μαζί μας, δὲν τὶς πήραμε, ἦρθαν μὲ τὴ δικιά τους τὴ θέληση, γενναῖες συντρόφισσες, στὸν ἐδικό μας τὸν ἀνήφορο. (HEG, s. 489) Avšak ani ty nejdražší ženy nás nesvedly z cesty. Nešli jsme po jejich rozkvetlé pěšině, my jsme je vzali na tu svou. Neunesli jsme je, ony se k našemu výstupu připojily z vlastní vůle, statečné družky.

V této souvislosti se zde Kazantzakis zmiňuje zejména o své druhé manželce Eleni, rozené Samiou, již považuje za největšího pomocníka ve svém zápase. Rozdíl mezi Kazantzakisovou první manželkou Galateiou, která se se spisovatelem po několikaletém soužití nakonec rozvedla, a již zmiňovanou Eleni výstižně popsala Lili Zografou ve své knize s názvem Nikos Kazantzakis, Tragik

(Νίκος Καζαντζάκης, Ένας τραγικός). Zatímco Galateiu Zografou

charakterizuje jako ženu oplývající bystrostí a upřímností, jako ženu se silnou osobností, z jejíž přítomnosti se může těšit pouze jistý a zdravě sebevědomý muž, Eleni přirovnává k „mraku, který Kazantzakise udržuje v levitaci“.23 O Eleni dále hovoří jako o „extatické posluchačce, která před sebou nevidí nic než Nikose Kazantzakise“.24 Troufám si tvrdit, že s přihlédnutím k výše uvedené citaci z díla El Greco je evidentní, z jakého důvodu se Kazantzakisovou životní partnerkou stala umírněnější Eleni, namísto kreativní a silné ženy, jakou byla Galateia.

Vraťme se ale ještě zpět k některým dalším Kazantzakisovým výrokům týkajícím se ženské problematiky a zejména pak jeho pohledu na úděl ženy a její postavení ve společnosti. Podívejme se, jakými slovy Kazantzakis ve svém prvním dopise z Paříže určeném matce a sestrám zareagoval na setkání s novou – západní kulturou: Above all, it᾿s lovely for someone to notice how the women work here. You see women directing and serving in all the sweet shops, cafés, hotels, groceries – in all the stores. Others – female greengrocers – sell fruit from carts they drag along. Still others sell newspapers. All of them work day and night to earn their living. It᾿s not like home where you are forever spending your time si£ing and embroidering, and when a wagon is heard outside you dart to the door to wipe away the smudges. Life here is different.25 Především je příjemné dívat se, jak zde ženy pracují. Vidíš ženy, jak vedou podniky a obsluhují ve všech cukrárnách, kavárnách, hotelích, prodejnách s potravinami – ve všech obchodech. Další – zelinářky – prodávají ovoce z vozíků, které s sebou vláčí. Další prodávají noviny. Všechny pracují ve

23

„[...] τό σύννεφο πού τόν κρατάει στίς µετεωρίσεις του.“ L. Zografou, Νίκος Καζαντζάκης, s. 118. „[...] µιά ἀκόµα ἐκστατική ἀκροάτρια, πού δέν βλέπει τίποτα ἄλλο µπροστά της παρά τόν Νίκο Καζαντζάκη.“ Tamtéž. 25 P. Bien (ed.), The Selected Letters of Nikos Kazantzakis, přel. P. Bien, Princeton 2012, s. 37. 24

- 17 -

dne v noci, aby si vydělaly na živobytí. To není jako doma, kde všechen čas trávíte posedáváním a vyšíváním, a když je venku slyšet vůz, utíkáte ke dveřím, abyste setřely šmouhy. Život tady je jiný.

Giorgos P. Stamatiou tento Kazantzakisův první dopis odeslaný z Paříže v říjnu roku 1907 označuje za „feministickou lekci“.26 Pozoruhodné je, po jak krátké době se Kazantzakisův pohled na místní ženy mění. V listopadu téhož roku uveřejňuje v novinách Neon Asty (Νέον Άστυ) článek s názvem Proti mateřství (Εναντίον της µητρότητος), v němž se nad skutečností, že ženy v Paříži tráví čas namáhavou prací či studiem a četbou knih, pozastavuje a v podstatě ji označuje za srdcervoucí. Zde je krátký úryvek ze závěru tohoto novinového článku: Πόσες δὲν εἶναι τέτοιες στὸ Παρίσι! Ἔχασαν ὅλα τὰ ὅπλα μὲ τὰ ὁποῖα μποροῦσαν νὰ νικήσουν στὴ ζωὴ - τὴν ὠμορφιά, τὴ ντροπή, τὴ δειλία, τὴν ἐλπίδα νὰ γείνουν μητέρες. Προσπαθοῦν νὰ μιμηθοῦν τοὺς ἄντρες καὶ προξενοῦν πόνο σὲ κάθε ἄνθρωπο ποὺ τὶς βλέπει [...]. Ὅλη ἡ ποίησις τοῦ μυστηρίου, ὅλη ἡ ὠμορφιὰ τῆς δειλίας των, ὅλη ἡ παντοδυναμία τῆς ἀδυναμίας των – ὅλα αὐτὰ τὰ ὤμορφα πράμματα χάνονται.27 A kolik takových žen je v Paříži! Ztratily všechny zbraně, se kterými by mohly v životě zvítězit – krásu, stud, plachost, naději, že se stanou matkami. Snaží se napodobit muže a v každém člověku, který je pozoruje, vyvolávají bolest [...]. Všechna poezie tajemství, všechna krása jejich plachosti, všechna všemohoucnost jejich slabosti – všechny tyto krásné věci se ztrácí.

Jaký byl tedy Kazantzakisův pohled na ženské pohlaví? Jaké závěry můžeme vyvodit z autorových výše uvedených výpovědí z nefiktivní tvorby? Jednoznačně můžeme jeho vztah k ženám označit za problematický. Záměrně se ovšem vyhýbám slovu misogynní, neboť dopisy určené jeho manželkám a přítelkyním jsou často velmi vřelé a láskyplné (jsem si jista, že Kazantzakis obě své manželky miloval, nicméně je otázkou, do jaké míry dokázal své city vyjádřit oproštěn od papíru a pera), rovněž některá jeho vyjádření nekorespondují s označením misogyn. Jsem ale přesvědčena, že Kazantzakisův světonázor byl genderově nerovný, můžeme jej označit také za patriarchální. „Muž má být bystrý, intrikánský, statečný, asertivní a autoritářský, zatímco ideální žena je submisivní a zdrženlivá,“28 těmito slovy charakterizuje P. Bien rozdíl mezi mužem a ženou z Kazantzakisova pohledu. Žena je pro Kazantzakise obecně zosobněním úzkosti, strachu a někdy i smrti, na druhou stranu ale představuje plodivou sílu. A mateřství Kazantzakis bezesporu pokládá za nevětší ženskou ctnost. Závěrem této kapitoly konstatujme, že Kazantzakisův pohled na ženské pokolení se do 26

Viz G. P. Stamatiou, Η γυναίκα στη ζωή και στο έργο του Νίκου Καζαντζάκη, Athina 1997, s. 16. N. Kazantzakis, „Εναντίον της µητρότητος“, Νέα Εστία 64 (1958): s. 1213–1215; zde s. 1215. Přetisk z Νέον Άστυ, 15 Νοεµ. 1907. 28 „The man is meant to be clever, scheming, brave, assertive, and domineering while the ideal woman is submissive and demure.“ P. Bien, Novelist, s. 96. 27

- 18 -

velké míry shoduje s pohledem jeho velkého učitele Friedricha Nietzscheho, jenž rovněž zastává názor, že muž má být veřejně činný, zatímco ženě náleží péče o domácnost a mateřství. Pozitivně se Nietzsche – podobně jako Kazantzakis – nestaví ani k emancipaci žen a k otázce feminismu.29

29

Viz A. Prázný, „K Nietzschově pojetí ženy“, in: K. Čadková – M. Lenderová – J. Stráníková (edd.), Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, Pardubice 2006: s. 417–425.

- 19 -

4. Typologie ženských postav 4.1. Žena-svůdnice Mezi Kazantzakisovy oblíbené ženské hrdinky patří zejména mladé a krásné vdovy, popřípadě přitažlivé ženy bez závazků. Vdovy v Kazantzakisově díle připomínají exotické krásky a často jsou vylíčeny jako promiskuitní „cizinky“, tedy ženy stojící mimo dané sociální prostředí. Lhostejností vůči zavedeným společenským pravidlům se odlišují od tradičních venkovských žen a díky své odhodlanosti volně se pohybovat na veřejnosti a oddávat se svým niterným touhám jsou okolím vnímány jako „podvratný živel“.30 Ve své typologické analýze využiji pro tento typ ženských postav označení žena-svůdnice.

Žena-svůdnice tedy představuje v rozebíraných románech opakovaně se vyskytující postavu, která, jak již bylo výše naznačeno, zaujímá v Kazantzakisově tvorbě specifické místo, a jednoznačně tak patří k nejvýraznějším typům ženských literárních postav u Kazantzakise vůbec. Žena-svůdnice je reprezentována následujícími ženskými hrdinkami: vdovou Surmelinou (Život a skutky Alexie Zorbase; dále jen Řek Zorbas), vdovou Kateřinou (Kristus znovu ukřižovaný) a Marií Magdalenou (Poslední pokušení). V následující části této kapitoly se podíváme, jakou roli hrají jednotlivé ženy z obsahového hlediska v dějích příslušných románů. Zjištěné skutečnosti nám posléze poslouží jako opěrný bod pro analýzu postavy typu žena-svůdnice.

4.1.1. Žena-svůdnice v dějích jednotlivých románů

Vdova Surmelina se na scéně objevuje v osmé kapitole, když za deštivého dne prochází kolem kavárny plné mužů, v níž se v tu chvíli nacházejí i oba hlavní hrdinové – Zorbas a vypravěč. Půvabná žena s vyzývavým tělem se ihned stane předmětem hovoru všech přítomných mužů, přičemž jedni ji proklínají a označují za svůdnici, druzí ji velebí a podle některých má její přítomnost ve vesnici dokonce velkou zásluhu na tom, že se místním ženám rodí krásné děti. Všechny vesničany ale spojuje jedno: „všichni po ní vášnivě touží, staří i

30

C. Tagopoulos, „Scapegoating and the Barbarization of the Female in the Discourse of Greek Culture“, The Classical Bulletin 80/2 (2004): s. 143–169; zde s. 165.

- 20 -

mladí, a když ji nemohou získat, chovají se k ní nevraživě a nenávidí ji“.31 Vdova zapůsobí také na oba cizince, kteří se ve vsi usadili, a vypravěč je posléze vystaven nátlaku ze strany Zorbase, aby nedělal hanbu mužskému pokolení a vdovu získal. Vypravěč, ačkoli nemůže na Surmelinu přestat myslet, v ní ovšem spatřuje nebezpečí a pokušení. Zmiňovaná nenávist vesničanů vůči vdově se vystupňuje, když kvůli jejímu neustálému odmítání spáchá sebevraždu mladík jménem Pavlis Mavrandonis. Místní ženy i muži si pak žádají jediné – vdovinu smrt. Ta se ale ukryje ve svém domě a na vypravěčovu radu jej neopouští. Vpředvečer Velikonoc se ostýchavý cizinec konečně odhodlá dát Surmelině najevo svou náklonnost a ona jej přijímá ve svém domě, potažmo i loži. Následujícího dne se vdova vypraví s náručí plnou květů do kostela, aby oslavila vzkříšení Krista. Při odchodu je ale vesničany chycena, a když někteří muži vytahují své nože a jiní ji kamenují, zdá se, že její dny jsou již sečteny. Jediný, kdo se vdovy zastává, je Zorbas, který svádí lítý boj s jedním z vesničanů. Zorbasova snaha zachránit Surmelinu se ale ukáže jako marná. Starý Mavrandonis nakonec úspěšně pomstí svého syna, když vdově uřízne hlavu a hodí ji na práh kostela…

Vdova Kateřina je mladá vdova, která se po brzké smrti manžela s potěšením uchyluje do náruče místních mužů. Jinými slovy jde o vesnickou prostitutku, která si ve svém řemesle libuje a mezi jejíž milence patří řada mužů různého společenského postavení. Díky tomu a zároveň i díky údajné fyzické podobnosti s biblickou hříšnicí je vesnickými staršími vybrána pro roli Marie Magdaleny, kterou má ztvárnit v pašijových hrách konaných napřesrok o Velikonocích. A vdova roli hrdě přijímá. Sama o sobě mluví jako o hříšnici Magdaleně a nadále provokuje a svádí muže, včetně hlavního hrdiny Manolia. Kateřina je ale také žena plná soucitu, a když do vsi přicházejí uprchlíci vyhnaní Turky ze svých domovů, jako první jim dává almužnu – šál, zrcátko a lahvičku voňavky, později i svou milovanou ovci a ošacení. Šarmu pohledné vdovy podlehne i hlavní hrdina Manolios, který má v pašijích ztvárnit Krista a navíc se má brzy ženit se svou snoubenkou jménem Lenio. Neočekávané setkání s Kateřinou na Manolia zapůsobí natolik, že ji nedokáže vymazat ze svých myšlenek a zjevuje se mu v častých vidinách, někdy i zcela nahá. A tak se jednoho večera Manolios rozhodne, že půjde hříšnou vdovu spasit. Je však hnán touhou po jejím těle… Naštěstí pro Manolia přichází spása v podobě ošklivého opuchnutí obličeje, a on tak začíná chápat, že musí očistit svou duši i tělo a oprostit se od pokušení. Jen tak bude hoden ztvárnit v pašijích Krista. Dává proto 31

„Ὅλοι τους τὴν ποθοῦν µὲ λύσσα, γέροι καὶ νιοί, καὶ σὰ δὲν µποροῦν νὰ τὴν κάνουν δική τους τὴν ἐχθρεύονται καὶ τὴ µισοῦν.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 152.

- 21 -

sbohem své snoubence a s napuchlým obličejem se vydává znovu i za Kateřinou, aby se jí zošklivil a vysvobodil sebe i ji. Zamilovaná vdova odmítá vymazat Manolia ze své mysli, ale pro jeho spásu je ochotna udělat cokoliv. Na závěr jejich shledání jej nabádá, aby následoval Ježíšovy kroky, a ona sama přestává hřešit. Její role v románu končí poměrně záhy, a to když na sebe bere vinu za smrt agova mladého společníka, aby zachránila nevinného Manolia. Kateřina nabízí agovi nůž a ten jí jej nemilosrdně zabodává do srdce…

Kazantzakisova Marie Magdalena není touž Marií Magdalskou, o které se jen velmi stručně zmiňují kanonická evangelia Nového zákona,32 ale její celkový obraz do značné míry vychází z tradic a legend, které spojily několik ženských biblických postav v jednu osobu.33 V Kazantzakisově Marii Magdaleně tak spatřujeme hříšnou ženu – prostitutku, jež se dává na cestu pokání a svými činy se snaží oprostit od dosavadních hříchů. Mariino jednání je od samého počátku zcela zřetelně motivováno silným citovým vztahem k jejímu vlastnímu bratranci Ježíši, jenž rovněž od útlého dětství zápolí se svými vřelými city vůči Mariině osobě. Zprvu se ale Magdalena, která se do náruče cizích mužů uchyluje kvůli snaze zapomenout na překažené zásnuby se svým milým, Ježíši i Bohu vysmívá. Později, když ji Ježíš zachrání před běsnícím davem, který se chystá tisíckrát políbenou nevěstku sprovodit ze světa, dochází k obratu v jejím smýšlení, ona začíná činit pokání a je rozhodnutá pro svého milého klidně i zemřít. V průběhu románu dochází k několika dalším setkáním Ježíše a Magdaleny, která vyvrcholí Magdaleniným rozhodnutím bezvýhradně následovat Ježíšovy kroky. Když její ženský instinkt vytuší blížící se smrt, padne již poněkolikáté s pláčem k milovaným nohám, potře je drahou voňavkou, osuší dlouhými vlasy a s láskou je zlíbá. Naposledy se Marie Magdalena objevuje v románu jakožto součást „posledního pokušení“, a to když Ježíše na kříži náhle přepadne ďáblova vidina. Ježíš bere Magdalenu do náruče, líbá ji, vyznává jí lásku. Magdalena ale náhle odchází a pak už přichází jen kamenování, krev a Magdalenina smrt... Ježíšovo „poslední pokušení“ tímto ještě zdaleka nekončí, Magdalenina role v románu ovšem ano.

32

Jmenovitě Marii Magdalenu zmiňují následující verše: Mt 27:56, 61, 28:1; Mk 15:40, 47, 16:1, 9; Lk 8:2, 24:10; Jn 19:25, 20:1, 18. 33 Viz K. Garitsis, Μαρία Μαγδαληνή, Thira 2005, s. 5–6.

- 22 -

4.1.2. Analýza literárního typu žena-svůdnice

Na základě seznámení se s rolemi tří výše zmiňovaných ženských postav můžeme konstatovat, že žena-svůdnice je na jednu stranu prototypem ženské krásy, na druhou stranu je ale muži a často i počestnými dívkami a ženami vnímána jako hrozba narušující klidný život místních obyvatel. Žena-svůdnice je díky své ženské přitažlivosti a vyzývavosti vždy spojována s nejstarším řemeslem – s prostitucí. V případě Marie Magdaleny a vdovy Kateřiny je toto spojení, vzhledem k tomu, že se obě ženy zpočátku živí jako prostitutky a samy se za ně i považují, opodstatněné. Vdova Surmelina je sice rovněž vylíčena jako atraktivní žena, místními muži však opovrhuje a z promiskuity je jimi tudíž obviňována neprávem, což představuje výrazný rozdíl oproti ostatním dvěma jmenovaným představitelkám ženysvůdnice jakožto Kazantzakisova literárního typu.

Francouzská existencialistka 20. století Simone Beauvoirová ve svém eseji Druhé pohlaví pojednávajícím o postavení ženy označuje prostitutku za „jeden z nejplastičtějších ženských typů, který umožňuje v nejvyšší míře rozehrát neřesti a ctnosti“.34 Podobně i Kazantzakis využívá postavu ženy-svůdnice, bez ohledu na to, zda je ve skutečnosti ženou lehkých mravů, či nikoliv. Žena-svůdnice ztělesňuje v Kazantzakisových románech smilstvo, hřích, hanbu a zavržení, naopak panny a vdané ženy jsou zejména zosobněním cudnosti. Ke zdůraznění protikladů mezi neřestmi a ctnostmi slouží i motiv kající se ženy, který se nejčastěji vyskytuje právě u tohoto typu ženských postav. Dle Beauvoirové dále prostitutka v muži přísných morálních zásad, jenž odmítá tělesnost, vzbuzuje hrůzu a odpor. Díky skutečnosti, že dává své tělo bez rozdílu všem mužům, aniž by jedinému z nich doopravdy patřila, získává obávanou nezávislost a stává se personifikací ženství.35 Rovněž mužské společenství v námi rozebíraných románech považuje právě onu zmiňovanou ženskou nezávislost za alarmující a dráždivou, a staví proto ženu-svůdnici do podřadného postavení. Tomuto tématu se budu podrobněji věnovat v kapitole Společenské postavení ženy.

Společným charakteristickým znakem jednotlivých žen-svůdnic je jejich úzké napojení na hlavního hrdinu konkrétního díla: vdova Surmelina pociťuje jistou náklonnost k majiteli lignitového dolu a současně tedy k vypravěči celého románu, jenž se nakonec stává jejím prvním a zároveň posledním milencem, činy vdovy Kateřiny jsou motivovány nenaplněnou 34 35

S. Beauvoirová, Druhé pohlaví (výbor z díla), přel. J. Kostohryz – H. Uhlířová, Praha 1966, s. 127. Tamtéž.

- 23 -

láskou k chudému pastýři Manoliovi a osudovým mužem nevěstky Marie Magdaleny se pak stává samotný Ježíš. Je však potřeba zdůraznit, že fascinace a náklonnost je bez výjimky oboustranná. Pro každého ze vzpomínaných protagonistů představuje žena-svůdnice objekt milostné touhy, ale zároveň také pokušení neboli slovy samotných hlavních hrdinů ďáblův nástroj, který musí hrdina přemoci, chce-li dosáhnout morálního vítězství a transsubstanciace těla v duši. Z této duality pak vyplývá hrdinův rozpolcený vztah jak k takovéto „osudové“ ženě, tak k ženskému pohlaví a společenství obecně. Jako příklad si uveďme pastýře Manolia. V jeho vztahu k ženám, a především k vdově Kateřině, se snoubí vyšší hodnoty (snaha o vykoupení a morální očistu) s emocemi (zejména strach) a touhou a často ani není patrné, kde se nachází hranice mezi tzv. spasitelským posláním a erotickou vášní.36 Dokladem jsou následující myšlenky, které se Manoliovi honí hlavou při cestě za vdovou: Μὴν εἶδες κανένα ὄνειρο καὶ σύ; Σὲ ὀνείρεψε ὁ πειρασμός, Μανολιό μου, γιά μπὰς ἡ Παρθένα Μαρία; Γιά μπὰς καὶ σ᾽ ὀνείρεψαν κι οἱ δύο – γίνεται κι αὐτό, Μανολιό μου – κι ἧρθες, καὶ στὴν ἀρχὴ θὰ μοῦ μιλᾶς γιὰ τὸ Θεὸ καὶ τὴν Παράδεισο, κι ὕστερα, ἀγάλια ἀγάλια, χωρὶς καὶ σὺ νὰ τὸ καταλάβεις, Μανολιό μου, χωρὶς κι ἐγὼ ἡ κακομοίρα νὰ τὸ καταλάβω, θὰ βρεθοῦμε, σφιχταγκαλιασμένοι κι οἱ δυὸ στὸ κρεβάτι… (KZU, s. 114) „Nezdál se i tobě nějaký sen? Poblouznilo tě pokušení nebo Panna Maria, Manolie? Leda by tě poblouznil ten i ten – i to se stává, můj Manolie – a tak jsi přišel a nejdřív mi budeš povídat o Bohu a ráji a pak, pomaloučku polehoučku, než se naděješ, můj Manolie, a než se naděju já nešťastnice, ocitneme se v těsném objetí spolu v posteli…“

Jakkoli je ale pro Manolia tento boj namáhavý, dovádí jej, podobně jako i protagonisté dalších dvou románů, do vítězného konce.

Dalším neopomenutelným pojítkem ženských postav typu svůdnice je tragická a zejména násilná smrt těchto hrdinek. „[...] Kazantzakisovy mladé, krásné, smyslné a nezávislé ženy jsou bez výjimky odsouzeny k záhubě“,37 a tak jsou vdova Surmelina, vdova Kateřina i Marie Magdalena surově zavražděny rukou mužů. Dodejme jen, že posledně jmenovaná umírá až v rámci Ježíšovy vidiny, což ale nic nemění na způsobu, jakým se autor s tímto typem ženských hrdinek vypořádává (tj. tragický konec těchto žen). Jejich smrt připomíná trest či 36

D. Tziovas, „Ο πειρασµός του αρχάγγελου και το νόηµα της θυσίας: Η ερµηνευτική του προσωπείου στο Ο Χριστός ξανασταυρώνεται“, in: S. N. Filippidis (ed.), Ο Καζαντζάκης στον 21ο αιώνα, Πρακτικά του διεθνούς επιστηµονικού συνεδρίου «Νίκος Καζαντζάκης 2007: Πενήντα χρόνια µετά», Iraklio 2010: s. 145–183; zde s. 157. 37 „[...] Kazantzakis’ young, beautiful, sensuous, and independent women are doomed without exception.“ C. Tagopoulos, „Scapegoating and Barbarization“, s. 167.

- 24 -

pomstu okolí za způsob života, který ženy v minulosti vedly. V případě vdovy Surmeliny vražedná scéna odehrávající se před kostelem, tedy na posvátném místě a navíc v době Velikonoc, mimo to evokuje starý rituál zabití obětního beránka.38 O rituálním charakteru vraždy se dokonce hovoří již o několik kapitol dříve, když vesničanka jménem Delikaterina haní muže: Δὲ βρίσκεται, μωρέ, στὸ χωριό μας ἕνας ἄντρας, νὰ τὴ σφάξει στὰ γόνατά του ἀπάνω σὰν ἀρνί; Φτού σας! (ŘZ, s. 172) „K čertu, to se v naší vesnici nenajde nějaký mužský, který by si ji položil na kolena a podřízl ji jako jehně? Hanba vám!“

V kontextu Kazantzakisovy tvorby je ale nasnadě chápat smrt ženy-svůdnice jako „jediný možný způsob, jak vyřešit emocionální a sexuální konflikt“.39 Obecně lze tedy konstatovat, že pouze díky brutální vraždě je hrdinova mysl schopna se od ženy-svůdnice zcela osvobodit a zapomenout na duševní neklid a nestabilitu, který v ní její přítomnost vyvolávala: Ἡ χήρα εἶχε κιόλα τυλιχτεῖ μέσα στὴν καρδιά μου μὲ κερόμπολη, δὲν μποροῦσε πιὰ νὰ μεταδώσει τὸν πανικὸ μέσα μου καὶ νὰ παραλύσει τὸ νοῦ μου. (ŘZ, s. 255) Vdova se už v mém srdci obalila včelím voskem. Již nemohla vnést do mého nitra paniku, již nemohla ochromit mou mysl.

4.1.3. Chronologický vývoj typu žena-svůdnice

Z ženských postav patřících ke Kazantzakisovu literárnímu typu ženy-svůdnice spatřila světlo světa jako první, a to roku 1941, kdy autor píše román Řek Zorbas, vdova Surmelina. O sedm let později Kazantzakis pracuje na románu Kristus znovu ukřižovaný a s ním ožívá další z hrdinek – vdova Kateřina. Jako poslední z autorova pera pak vyšla hříšnice Marie Magdalena. První verze románu Poslední pokušení byla sice napsána již v roce 1942, k jeho dokončení – a domnívám se tedy, že i k dotvoření konečné podoby Marie Magdaleny – došlo až v rozmezí let 1950–1951. Jak název a zmiňovaná data napovídají, předmětem následující

38

Tamtéž, s. 166. „[...] the only viable way to resolve the emotional and sexual conflict.“ E. Petropoulou, „Gender and Modernity in the Work of Hesse and Kazantzakis“, CLCWeb: Comparative Literature and Culture 2/1 (2000) [online], [cit. 4. 10. 2013], dostupné z: .

39

- 25 -

podkapitoly bude sledování změn, respektive vývoje postavy v čase, u literárního typu ženysvůdnice.

Vdova Surmelina zaujímá mezi ženskými postavami, na něž je právě upřena má pozornost, specifické místo. Na rozdíl od pozdějších hrdinek se o ní z textu nedozvídáme žádné doplňující informace související s jejím životem a dalším nezanedbatelným rozdílem je také téměř naprostá absence přímých řečí realizovaných jejími ústy (několik málo promluv vdovy Surmeliny je víceméně jednoslovných). Co se týče scén, jichž se aktivně účastní, tak v nich místy chybí výraznější dějová linka. Obecně lze konstatovat, že postava vdovy Surmeliny je spíše statického charakteru a v průběhu románu se zásadním způsobem nevyvíjí. Jediný zvrat v jejím jednání přichází, když atraktivní, ale do té doby sexuálně zdrženlivá vdova pouští přes práh svého domu prvního a zároveň i posledního milence. Tímto způsobem Kazantzakis zdárně formuluje své přesvědčení, že „u ženy je svoboda utopií a samota ideálem, který se k ní nehodí“.40 Důležitým rozdílem oproti pozdějším dvěma představitelkám ženských postav typu žena-svůdnice je již zmiňované lživé obvinění z promiskuity. V první fázi svého vývoje je žena-svůdnice počestnou ženou a nadávky, respektive urážky, mířené proti její osobě jsou motivovány odlišným, na muži nezávislým, způsobem života, její nepřístupností, a v případě ostatních žen si troufám říct, že zejména závistí a nevraživostí. Její osoba je ve srovnání s Kateřinou i Marií Magdalenou mnohem více zahalena rouškou tajemství a v čtenářově fantazii, podobně jako v mysli samotného vypravěče, mnohdy vyvolává spíše dojem jakéhosi přeludu než skutečné ženy.

Pokud jde o vdovu Kateřinu, v chronologickém pořadí o druhou z hrdinek, je u ní v porovnání s vdovou Surmelinou viditelný jistý progresivní vývoj, a to jednak vývoj jejího charakteru, a jednak posun v souhrnném vyobrazení postavy. Vdova Kateřina je oproti vdově Surmelině více propracovanou figurou. Dostává více prostoru v ději románu, její výpovědi již nejsou pouze jednoslovné (text obsahuje několik delších i kratších dialogů mezi protagonistou a ženou-svůdnicí) a čtenář se navíc dozvídá i fakta z její minulosti. Výraznější je i dějová linka scén, jichž se sama účastní. Na prostitutku Kateřinu můžeme nově nahlížet jako na ženu svádějící svůj životní boj; boj s muži, city, vlastním tělem i s minulostí. Vdovino počínání je zprvu motivováno slastí, kterou jí způsobuje fyzická láska. Až nenaplněná láska k Manoliovi, jenž se snaží zkrotit své tělesné vášně, dokáže pohnout její myslí a náhle nastává zvrat v jejím 40

„Ἡ ἐλευθερία στὴ γυναίκα εἶναι οὐτοπία καὶ ἡ µοναξιὰ ἰδανικὸ ποὺ δὲν τῆς ταιριάζει.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 153.

- 26 -

smýšlení i jednání. Kateřina díky milovanému muži zapírá svůj dosavadní život a usiluje o morální očistu. Jak vidíme, Kazantzakis do díla zakomponoval významný motiv kající se ženy, který u první představitelky tohoto literárního typu zcela chybí. Na základě výše uvedených skutečností můžeme prohlásit, že postava Kateřiny prochází určitým vývojem, v němž tělesnost ustupuje duševnosti, nicméně tento vývoj je i nadále oproti mužským hlavním postavám do značné míry omezený. Je ovšem potřeba zdůraznit, že Kateřina je ze všech tří představitelek typu žena-svůdnice jedinou, která dobrovolně obětuje svůj život. Smrt Surmeliny i Marie Magdaleny je vynucená, navíc provázená nářkem a prosbami, aby byl život obou žen ušetřen.

Zatímco v postavě vdovy Kateřiny Kazantzakis zdárně propojil dvě své oblíbené ženské románové figury, tzn. postavu vdovy a Marie Magdaleny, v případě románu Poslední pokušení využívá pouze druhou jmenovanou, tedy Marii Magdalenu. Ta dostává v příběhu ještě více prostoru, přibývají dialogy, jichž je účastnicí, stejně jako i detailnější informace z období jejího raného dětství a mládí. Jedinou principiální proměnou, kterou její postava prochází, je ovšem, tak jako v případě Kateřiny, snaha oprostit se od dosavadních hříchů a dát se na cestu pokání. V případě Magdaleny je motiv kající se ženy více rozvinut a posléze ještě umocněn jejím odchodem z domu za účelem následování Ježíše. Autor tedy zcela jistě věnoval Magdaleninu pokání větší pozornost, než tomu bylo u Kateřiny. Zmiňme jen, že motiv kající se nevěstky se okrajově objevuje také v dalším z rozebíraných románů, tedy v románu Chuďásek Boží.41 Rovněž Magdalenin život je možné přirovnat k nikdy nekončícímu boji, k boji ducha a těla. „Magdalena je žena; má v sobě démona jménem tělo, nemůže z minuty na minutu zapřít sebe sama.“42 Řecká filoložka zabývající se Kazantzakisovou tvorbou Charitini Christodoulou Magdaleninu rozpolcenost výstižně charakterizuje následujícími slovy: „Magdalena je uvězněna mezi Ježíšem a Bohem“.43 Činy obou Kazantzakisových žen-Magdalen – vdovy Kateřiny i „skutečné“ Marie Magdaleny – jsou tedy i přes duchovní zrání i konverzi stále podněcovány silným citovým vztahem k muži:

41

František zde v jedné scéně usiluje o nápravu prostitutky. Ta, dojata Františkovými slovy, si uvědomuje tíhu svých hříchů a táže se hrdiny na klášter, do nějž by se mohla uchýlit a očistit v něm svou duši. Viz N. Kazantzakis, Ο φτωχούλης του Θεού, s. 204–205. 42 „Ἡ Μαγδαληνὴ εἶναι γυναίκα ἔχει µέσα της τὸ δαιµόνιο τῆς σάρκας, δὲν µπορεῖ νὰ ἀπαρνηθεῖ τὸν ἐαυτό της ἀπὸ τὴ µιὰ στιγµὴ στὴν ἄλλη.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 163. 43 „Magdalene is caught betwixt and between Jesus and God.“ Ch. Christodoulou, „In the Name-ofthe-Father, The Semiotic Threat over the Symbolic Logos“, in: D. J. N. Middleton, Scandalizing Jesus?: Kazantzakis᾽s The Last Temptation of Christ Fifty Years On, New York 2005: s. 111–123; zde s. 120.

- 27 -

Μωρὲ κιοτῆδες, ἔτσι θ᾽ ἀφήσετε τὸ Μανολιὸ νὰ χαθεῖ; ἔσκουξε ἡ χήρα καὶ τὰ μεγάλα μάτια της γέμισαν δάκρυα. Ἐγὼ δὲ θὰ τὸν ἀφήσω· πάω νὰ βρῶ τὸν Ἀγά! (KZU, s. 225) „Vy zbabělci, to necháte Manolia takto zahynout?“ zasténala vdova a její velké oči se zalily slzami. „Já ho zemřít nenechám, jdu najít agu!“ Τί νὰ τὴν κάμω τώρα πιὰ τὴ ζωή; ὁ Μανολιὸς νὰ σωθεῖ! εἶπε ἡ χήρα καὶ γλίστρησε ἥσυχα ἀνάμεσα ἀπὸ τοὺς τρεῖς ἄντρες, σὰ φρεγάδα. (KZU, s. 226) „Co teď s mým životem? Kéž by byl zachráněn Manolios!“ řekla vdova a tiše proklouzla mezi třemi muži jako fregata. […] ἡ Μαγδαληνὴ ἅρπαξε ἀπὸ μέσα τὴν μπολίδα της, ἀφῆκε μισογνεμένο τὸ μαλλί, τὸ πήλινο τσουκάλι ἀπάνω στὸ τζάκι, τὰ πουλερικὰ τῆς αὐλῆς ἀτάιστα, πέταξε τὸ κλειδὶ τῆς πόρτας στὴ μέση τοῦ δρόμου, καί, δίχως πίσω νὰ στραφεῖ, ἀκολούθησε ἀμίλητη, σφιχτομαντιλωμένη, τὸ γιὸ τῆς Μαρίας. (PP, s. 338) […] Magdalena popadla uvnitř domu svůj šátek, opustila napůl spředenou vlnu, hliněný hrnec zanechala na kamnech, na dvoře nenakrmenou drůbež… Klíč od dveří hodila doprostřed cesty, a aniž by se ohlédla, beze slova, s šátkem pevně uvázaným, následovala Mariina syna.

Závěrem této kapitoly můžeme konstatovat, že ačkoliv jsou všechny tři reprezentantky ženských postav typu žena-svůdnice vedlejšími figurami, prostor, jenž jim Kazantzakis v jednotlivých románech svěřuje, se dílo od díla zvětšuje. Přesto jsou si ale všechny tři postavy velmi podobné a jejich úloha v románu se prakticky nemění: stávají se hlavním hrdinům překážkou na cestě za Bohem, svobodou, vyššími hodnotami atp. U vdovy Surmeliny je očividná nejmenší propracovanost charakteru a téměř naprostá absence jakéhokoliv vývoje postavy. Vdova Kateřina a Marie Magdalena jsou na tom, co se propracovanosti i vývoje postavy týče, o poznání lépe. Na druhou stranu je ale jejich vývoj doslova identický, totožná a v zásadě velmi prostá je i motivace, jež je vede k duševnímu obratu. Činy obou žen jsou podněcovány láskou k muži (viz ukázky výše), a nikoli vyššími cíli, jako tomu je v případě Kazantzakisových mužských hlavních hrdinů.

- 28 -

4.2. Žena-matka Další ženskou postavou, jež se vyskytuje napříč celou Kazantzakisovou tvorbou, a tedy i v námi analyzovaných románech, je postava matky. Jak je patrné z předešlé kapitoly, postavy žen-svůdnic jsou spíše literárními typy než životnými bytostmi. Kazantzakis se u těchto postav vystříhal podstatnějšímu odlišení a individualizaci jednotlivých hrdinek, a ženasvůdnice tak v rámci jeho tvorby v podstatě disponuje předem daným charakterem. Počíná si takto autor i v případě postavy ženy-matky? Mění se role matek jednotlivých hrdinů? Vyvíjí se tato ženská figura? Tyto a některé další otázky budou předmětem následujícího rozboru. Ze čtyř rozebíraných děl pro nás budou v této části práce stěžejní především dvě, a to romány Poslední pokušení a Chuďásek Boží. V prvním z nich nalezneme snad nejvýznamnější z Kazantzakisových postav žen-matek, a to matku hlavního hrdiny Ježíše Marii. Další postavou stejnojmenného románu, již na okraj zmíním, bude Salome, Mariina přítelkyně a sama matka dvou synů, mladšího Jana a staršího Jakuba. Důležitou postavou románu Chuďásek Boží je pak z tohoto hlediska postava paní Picardy, opět matky protagonisty románu, v tomto případě svatého Františka z Assisi. Postavy matek, nikoli však již matek hlavních hrdinů, se samozřejmě objevují i v dalších dvou rozebíraných románech. Nejde však o natolik výrazné figury, respektive figury, kterým by sám autor věnoval větší pozornost, a z tohoto důvodu se i já omezím pouze na dva výše zmíněné romány a předem deklarované ženy-matky.

4.2.1. Analýza literárního typu žena-matka

„Autorův obdiv náleží pouze matkám, sestrám a mravným manželkám, jejichž důležitost spočívá v obětavé službě vlastní rodině a v jejich odmítnutí manipulovat s muži a získávat nad nimi moc. Tyto ženy jsou plny femininní oddanosti, něhy a trpělivosti.“44 Jak uvidíme později, konkrétně v kapitole Téma sňatku a mateřství, Kazantzakis ve svých dílech opravdu přikládá mateřství důležitou roli. Nabízí se však otázka, zda románoví hrdinové vnímají své matky podobně pozitivně, ba je dokonce obdivují či adorují.

44

„The author’s admiration is saved only for the mothers, the sisters, and the decent wives whose value lies in their selfless service to their family and their refusal to manipulate men and gain power over them. These women are full of feminine devotion, tenderness, and patience.“ C. Tagopoulos, „Scapegoating and Barbarization“, s. 167.

- 29 -

Žena-matka je ve výše uvedených románech vždy vylíčena jako oddaně milující svého syna, respektive v případě Salome své syny. Marie, Salome i Picarda chtějí pro své syny jen to nejlepší, každá má však, co se jejich budoucnosti týče, jiné priority:

Marie by svého syna ráda viděla jako tesaře, vzorného manžela a otce svých vnoučat. Její úmysly a tužby jsou však poněkud egoistické, vzhledem k tomu, že jsou podněcovány především přáním neodlišovat se od ostatních matek. Zároveň i lítost nad vlastním promrhaným životem je leckdy mnohem intenzivnější než lítost nad s Bohem zápolícím synem. Je nezbytné podotknout, že u Ježíšovy matky Marie, tzn. Bohorodičky, kladl Kazantzakis důraz na lidský aspekt jejího bytí.45 Mariina božská identita je v díle potlačena a ona se podobně jako obě další ženy-matky stává matkou a manželkou neskrývající své touhy a svůj zármutek.

Mariina přítelkyně Salome, jež zejména díky Ježíšovi myslí i na věčný život, přestože její smýšlení i jednání je nadále spjato spíše s materiálním světem, a tudíž s pozemským životem, touží po tom, aby její synové v blížícím se království nebeském nabyli moci a usedli po Ježíšově boku na vladařský trůn. Chování Salome, která se s několika málo dalšími ženami stará o muže v Ježíšově družině (opět zde vidíme spojení ženy s hmotným světem), můžeme označit za protichůdné. Na jednu stranu považuje Marii, jejíž syn se namísto cesty člověka vydal cestou Boží, za šťastnou matku, na druhou stranu ale sama září štěstím, když se její syn Jan navrací z kláštera, a odmítá jej nechat znovu odejít: Μὰ σήμερα τὸ πρόσωπο τῆς γρια-Σαλώμης ἔλαμπε· εἶχε καταφτάσει ἀπὸ τὰ χτὲς ὁ γιὸς ὁ κανακάρης της, ὁ Ἰωάννης, ἀπὸ τὸ ἅγιο μοναστήρι· ἦταν ἀλήθεια χλωμὸς κι ἀδύνατος, ἡ προσευκὴ κι ἡ νήστεια τὸν εἶχαν τσακίσει· μὰ τώρα θὰ τὸν κρατήσει αὐτὴ κοντά της, δὲ θὰ τὸν ἀφήσει πιὰ νὰ φύγει, νὰ τὸν ταΐζει, νὰ τὸν ποτίζει, νὰ καρδαμώσει καὶ νὰ γυαλίσει πάλι τὸ μάγουλό του. (PP, s. 163) Ale dnes obličej staré Salome zářil. Včera dorazil ze svatého kláštera její milovaný syn Jan. Byl vskutku bledý a pohublý. Modlitba a půst ho vyčerpaly. Ale teď ho bude mít u sebe ona, už ho nenechá odejít. Bude mu dávat jíst a pít, aby nabral síly a jeho obličej se znovu rozzářil.

Naopak vystupování Františkovy velmi zbožné matky Picardy působí na čtenáře zcela nezištně. Pica, jak jí blízcí zkráceně přezdívají, sama v mládí opustila otcovský dům a s odhodláním bosa následovala nespoutaného a divoce vyhlížejícího mnicha a naslouchala 45

Ch. Christodoulou, „In the Name-of-the-Father“, s. 119.

- 30 -

jeho kázáním. Rozzlobení rodiče ji však našli, provdali a její život i starosti rázem nabyly jiný charakter. Sama je s odstupem času přesvědčena (snad i díky manželovi), že se onehda pomátla na rozumu. Dle mého názoru nejryzeji milující a nejduchovněji založená matka žehná svému synovi, ať dokáže to, po čem jeho duše touží, a ať jde v jejích mladických šlépějích. Přesto i ona dbá na materiální zabezpečení svého syna, a plní proto mošnu Františkova věrného společníka bratra Lva jídlem i nápoji (teplé ošacení, které jim rovněž nabízí, muži odmítají). Přesto i ona propuká v pláč, když vidí zubožené tělo svého milovaného syna.

Je tudíž evidentní, že postava ženy-matky, třebaže může být i velmi zbožná (Picarda se v samém závěru románu dokonce stává řádovou sestrou), je podobně jako další Kazantzakisovy ženské postavy neustále spjata s hmotným světem. Sám Nikos Kazantzakis ve své mystické básnické próze Spasitelé Boží neboli askeze tvrdí, že „největším hříchem je spokojenost“.46 Zde musím souhlasit s britským badatelem Darrenem J. N. Middletonem, podle nějž je Kazantzakis toho názoru, že je nezbytné, aby se Ježíš vyvaroval Mariiny hříšné vize klidného rodinného života, neboť se Marie pomocí rodinného štěstí neboli spokojenosti (tedy největšího ze všech hříchů) snaží zastavit dematerializační proces, tzn. transsubstanciaci těla v duši.47 „Přiznat se za syna své matky znamená přiznat matku v sobě, pojmout ženství úhrnně jako pouto k zemi, k životu, k minulosti.“48 Žena, bez ohledu na to, jaký má k muži vztah, jej vědomě či nevědomě poutá k pozemskému životu. Obzvláště oběma protagonistům by tak mateřské pouto mohlo překazit jejich výstup k Bohu, a proto je potřeba se z něj vymanit. Právě z tohoto důvodu Kazantzakisův Ježíš zapírá svou vlastní matku, čímž ji velmi zraňuje. Rovněž František proto odmítá navštívit svého umírajícího otce a nešťastnou matku, která s pláčem čeká na návrat svého jediného syna. Jak sám hrdina praví, Bůh mu sdělil: „já jsem tvůj otec i tvá matka“ („ἐγώ ᾽µαι ὁ πατέρας κι ἡ µάνα σου“, ChB s. 304). František si na rozdíl od Ježíše své matky nesmírně váží, nicméně ani on nemá v úmyslu se protivit Božímu rozhodnutí, a proto se od matky odpoutává. Pro oba hlavní hrdiny tedy žena-matka představuje opět jakousi překážku, která brání spojení se s Nejvyšším a kterou musí hrdina přes veškerou případnou lásku k ní překonat.

46

„Ἡ µεγαλύτερη ἁµαρτία εἶναι ἡ εὐχαρίστηση.“ N. Kazantzakis, Ασκητική, Salvatores Dei, Athina 1997, s. 33. 47 D. J. N. Middleton, Novel Theology: Nikos Kazantzakis᾽s Encounter with Whiteheadian Process Theism, Macon 2000, s. 71. 48 S. Beauvoirová, Druhé pohlaví, s. 104.

- 31 -

Využijme zde ještě teorii psychologa C. G. Junga: „Je-li matka vnímána jako překážka, stane se zdánlivě záludnou pronásledovatelkou. Přirozeně to není skutečná matka, ačkoli i ona tak může působit svou chorobnou něžností, se kterou své dítě pronásleduje až do dospělého věku [...]; je to mnohem spíše imago matky, které se stane Lamií.“49 V tomto bodě se Kazantzakis s Jungem do jisté míry shoduje, a to především v románu Poslední pokušení, kde se setkáme s oběma výše zmíněnými typy matky-pronásledovatelky. Zatímco nadmíru starostlivá Salome „pronásleduje“ své dospělé syny a snaží se jim zajistit skvělou budoucnost (přičemž mladší Jan na rozdíl od materialisticky založeného Jakuba toto její úsilí kategoricky odmítá), kletba ztělesňující Ježíšovu matku Marii a doprovázející každý protagonistův krok odpovídá imagu matky. Františkovo nitro i po mnohaletém odloučení od rodiny zase sužuje „věčný souboj matky a otce“; z toho vyplývá, že také Františka stíhá stín jeho rodičů: Αἰώνια παλεύουν μέσα μου οἱ δυό τους· ὅλη μου ἡ ζωή, μάθε, εἶναι τὸ πάλεμα αὐτό· μπορεῖ νὰ παίρνουν διαφορετικὰ ὀνόματα – Θεὸς καὶ Σατανάς, πνέμα καὶ σάρκα, καλὸ καὶ κακό, φῶς καὶ σκοτάδι, ὅμως πάντα εἶναι ἡ μάνα μου κι ὁ κύρης. [...] Κι ἀλήθεια, εἶχαν σμίξει ὁ σιὸρ Μπερναρντόνε κι ἡ κυρα-Πίκα μέσα στὸ στῆθος τοῦ Φραγκίσκου καὶ τὸν βασάνιζαν. (ChB, s. 28) „Věčně ve mně oba zápolí a věz, že celý můj život se rovná tomuto souboji. Mohou mít odlišná jména – Bůh a Satan, duše a tělo, dobro a zlo, světlo a tma, avšak vždy je to má matka a můj otec.“ [...] A opravdu. Ve Františkově nitru se smísili sir Bernardone a paní Pica a trýznili ho.

Obě matky protagonistů jsou tedy vzhledem ke skutečnosti, že je na ně nazíráno jako na určitý druh překážky, spojeny týž osudem – ztrátou syna: Δὲν ἔχω ἐγὼ γιό, δὲν ἔχω πιὰ γιό, ἀποκρίθηκε ἡ μάνα καὶ ξέσπασε σὲ ἀναφιλητά· ὅλοι ἐτοῦτοι οἱ κουρελῆδες ἔχουν, ἐγὼ δὲν ἔχω... (PP, s. 183) „Já nemám syna, už nemám syna,“ odpověděla matka a propukla v pláč. „Všichni tihle otrhanci mají syny, ale já nemám…“ Κόψε μου τὰ μαλλιά, λέγε με πιὰ ἀδερφὴ Πίκα, κι ἄσε με κι ἐγὼ νὰ καταφύγω στὸν Ἁι-Δαμιανό. Δὲν ἔχω πιὰ ἄντρα, δὲν ἔχω γιό, δὲ θέλω πιὰ τὸν κόσμο. (ChB, s. 316) „Ostříhej mi vlasy, odteď mi říkej sestro Pico a dovol mi, abych se i já uchýlila ke svatému Damiánu. Už nemám muže, nemám syna, už nechci tento svět.“

49

C. G. Jung, Hrdina a archetyp matky (Symboly proměny II), VIII. svazek (výbor z díla), přel. P. Patočka – K. Plocek, Brno 2009, s. 189–190.

- 32 -

Každá z žen se ale s nastalou situací vyrovnává po svém. Picarda na svého „ztraceného“ syna hledí jednak s obdivem, a jednak s bolestí u srdce, Marie pouze s nesmírnou bolestí: Εἶναι μάνα πιὸ δύστυχη ἀπὸ μένα στὸν κόσμο; ξεφώνισε· ἕνα γιὸ εἶχα, ἕνα, καὶ τώρα... (PP, s. 191) „Je na světě nešťastnější matky, než jsem já?“ vykřikla. „Jednoho syna jsem měla, jednoho, a teď…“

Z výše uvedené analýzy vyplývá, že podobně jako postavy žen-svůdnic jsou i postavy ženmatek v analyzovaných románech zkonstruovány, co se základních souhrnných znaků týče, na bázi předem daného výchozího modelu, a tudíž se jejich primární role v podstatě nemění. Jsou to ženy poutající své syny k pozemskosti. Ženy, na něž musí hrdina nahlížet jako na překážku, chce-li být ve své duchovní misi úspěšný. Přestože dochází v životě jednotlivých žen-matek k některým převratným změnám a zlomovým událostem (odloučení od syna a jeho následná ztráta, opuštění domova a vzdání se majetku, smrt manžela, vstup do kláštera atp.), jejich charakter se v průběhu děje nikterak zásadním způsobem nevyvíjí a ony zůstávají v prvé řadě matkami svých milovaných synů. Nicméně je nutno zdůraznit, že u jednotlivých postav můžeme pozorovat řadu odlišností v jejich povaze i jednání: například Picarda na rozdíl od Marie svého asketického syna obdivuje, nevyčítá mu zvolený způsob života a nesnaží se vědomě překazit jeho výstup k Bohu. Naopak Marie často myslí více na sebe než na svého syna, snaží se jej přivést na „cestu člověka“, aby se spolu s ním mohla těšit z vnoučat a dalších pozemských radostí. Stará Salome, třetí z žen-matek, je sice ovlivněna vidinou království nebeského, více než jeho duchovní aspekt ji však zajímají trůny, sláva a brokáty.

- 33 -

4.3. Žena-panna Třetím Kazantzakisovým literárním typem, se kterým se ve vybraných románech opakovaně setkáváme, je postava ženy-panny, tedy prozatím neprovdané a sexuálně neaktivní dívky či mladé ženy. V rámci analyzovaných románů můžeme dále rozlišit dvě podskupiny takovýchto žen, respektive dívek: mladá a zprvu nezkušená děvčata, která mají těsně před svatbou (tj. Lenio a Mariori, román Kristus znovu ukřižovaný) a „stárnoucí“ neprovdané panny bez vyhlídek brzkého vstupu do manželství (tj. Lazarovy sestry Marie a Marta, román Poslední pokušení). Krom uvedených ženských postav nalezneme v každém z románů nespočet dalších vedlejších postav žen-panen, které nejsou čtenáři blíže představeny (ve většině případů chybí i jméno postavy) a jejichž úlohou je pouze tzv. dokreslit atmosféru díla. V následující kapitole věnované ženám-pannám se však zaměřím především na nejvýraznější představitelky se snahou podat charakteristiku tohoto typu žen a přiblížit jejich místo a roli v jednotlivých dílech.

4.3.1. Analýza literárního typu žena-panna V Kazantzakisově tvorbě bychom ženu-pannu mohli definovat jako zcela obyčejnou dívku či ženu, která se svým chováním a smýšlením nikterak nevymyká tomu, co je tradiční společností považováno za obvyklé a patřičné. Ženy-panny jsou součástí společnosti – nestojí na jejím okraji jako například typ ženy-svůdnice – a mužské společenství obecně zaujímá vůči tomuto typu žen vcelku přátelský či neutrální postoj a respektuje jejich tužby, a to zejména proto, že tato jejich přání se shodují s běžnými mužskými potřebami a požadavky. Ženypanny nepopírají tradiční rozdělení úloh žen a mužů ve společnosti a nesnaží se být mužům rovnocennými partnerkami, ba je dokonce nějakým způsobem zastínit či převýšit. Uvědomují si, že jedinou možností jejich seberealizace a zároveň vymanění se z rodinných pout (bratr/otec) je sňatek a následně pak mateřství. „Čím více dívka dozrává, tím více ji tíží mateřská autorita. [...] Není už tak romantická a myslí více na sňatek než na lásku. Nekrášlí už svého nastávajícího nepřekonatelnými vlastnostmi. Přeje si prostě, aby v tomto světě měla své pevné místo, aby začala vést život ženy.“50 A k obdobnému cíli se upínají i všechny výše zmiňované dívky/ženy, tedy Lenio, Mariori, Marie i Marta (dále o tomto tématu viz kapitola Téma sňatku a mateřství).

50

S. Beauvoirová, Druhé pohlaví, s. 186.

- 34 -

Postavy Lenio, Marie a Marty jsou na rozdíl od Mariori významným způsobem spjaty s protagonisty příslušných románů, tj. v případě Lenio jde o pastýře Manolia, jehož je Lenio snoubenkou, v případě Marie a Marty o Ježíše, jemuž obě sestry dělají společnost, tajně jej milují a v samém závěru, tzn. v Ježíšově vidině neboli v „posledním pokušení“, se stávají jeho manželkami/milenkami a matkami jeho dětí (povšimněme si, že oba protagonisté jsou krom typu ženy-svůdnice spoutáni s dalším, na prvním pohled zcela odlišným, typem žen). Mariori pak představuje snoubenku Manoliova z bohaté rodiny pocházejícího přítele Michelise, který se podobně jako Manolios rozhodne vydat „Kristovou cestou“. Je nutné zdůraznit, že ačkoli všechny uvedené ženy řadím k totožnému typu, existují mezi jednotlivými, dle románů rozdělenými dvojicemi, tzn. Lenio/Mariori a Marie/Marta, výrazné rozdíly. Dimitris Tziovas například řadí Lenio a Mariori ke dvěma opačným pólům, přičemž bledá churavá Mariori reprezentuje podřízenost, trpnou odevzdanost a nemoc, zatímco dobře stavěná a vitální Lenio hrozbu, výzvu a fyzickou zdatnost.51 Zjednodušeně můžeme říci, že Mariori ztělesňuje pasivitu (mírnost, submisivitu, pokoru), zatímco Lenio aktivitu (vášeň, vzdorovitost, hrdost). Diference, ovšem poněkud jiného charakteru, jsou evidentní rovněž u dvojice Marie/Marta: Θεέ μου, ἐξακολούθησε ἡ Μάρθα, ἂς ἔρθει γρήγορα τὸ τέλος τοῦ κόσμου, νὰ μποῦμε μέσα στὴν κιβωτὸ μαζί του· ἐγὼ θὰ τὸν ὑπηρετῶ, δὲ μὲ νοιάζει, κι ἐσὺ θὰ τοῦ κρατᾶς συντροφιά· καὶ θ᾿ ἀρμενίζει, λέει, ἡ Κιβωτὸ ἀπάνω στὰ νερὰ αἰώνια· κι ἐγὼ αἰώνια θὰ τὸν ὑπηρετῶ, κι ἐσὺ αἰώνια θὰ κάθεσαι στὰ πόδια του καὶ θὰ τοῦ κρατᾶς συντροφιά. (PP, s. 282) „Bože můj,“ pokračovala Marta, „ať rychle nadejde konec světa a my vejdeme spolu s ním do archy. Já mu budu sloužit, mně to nevadí, a ty mu budeš dělat společnost. A archa bude věčně plout po vodách a já mu budu věčně sloužit a ty budeš věčně sedět u jeho nohou a dělat mu společnost.“

Jejich rozdílná povaha má ovšem hlubší kořeny. Kazantzakis se v tomto případě nechal inspirovat Biblí, v níž je Marta zobrazena jako hospodyňka a praktická žena, kdežto Marie jako hloubavá a duchovně založená žena.52 Jak můžeme vidět na výše uvedené ukázce, toto rozdělení se zásadním způsobem promítlo také do postav Marie a Marty, jak je známe z Kazantzakisova románu. 51

Viz D. Tziovas, „Eρµηνευτική του προσωπείου“, s. 156. Viz verše Lk 10:38–42; Marta je vyobrazena jako ta, která obsluhovala Ježíše (tzn. praktická žena), zatímco mu Marie seděla u nohou a poslouchala jeho slova (tzn. v porovnání s Martou duchovněji založená žena). Martina věcnost se projevuje ale i na jiných místech Písma (např. Jn 11:39, kde Marta hovoří o rozkladu těla jejího zesnulého bratra Lazara). 52

- 35 -

Důležité jednotící elementy tohoto typu žen pak představují počáteční (v případě Mariori trvalá) dívčí nevinnost, nikdy neutuchající touha vdát se a založit rodinu a dále zejména vztah s muži, kteří se dobrovolně či nedobrovolně rozhodli následovat Boží, potažmo Kristovy kroky. Podobně jako typ žena-svůdnice a žena-matka představuje také žena-panna vazbu mezi hrdinou a zemí, tzn. hmotným světem. Jak praví Michelis, když se loučí s Mariori, která pro svou nemoc odjíždí do sanatoria: „mé srdce je stále spoutané se zemí“ („ἀκόµα ἡ καρδιά µου εἶναι δεµένη µὲ τὰ χώµατα“, KZU s. 307). Lazarovy sestry a Lenio, které mají co dočinění s protagonisty románů, můžeme proto opětovně označit za součást pokušení, kterému musí hrdina odolat, chce-li dosáhnout konečného vítězství. Zatímco Manolios je v tomto ohledu velmi rázný a svou snoubenku opouští ze své vlastní vůle (větší hrozbu pro něj představuje vdova Kateřina), Ježíš se nechává Ďáblem oklamat a v rámci iluze prožije po Magdalenině smrti se sestrami šťastný vezdejší život. Až výsměch starců-učedníků mu pomůže uvědomit si, že je zběh, zrádce a zbabělec. Jaká nezkrotná radost jej zaplaví, když se probudí přibitý na kříži… Také Mariori musí být Michelisem překonána, neboť vývoj všech protagonistů románu Kristus znovu ukřižovaný vychází z hrdinského vypravěčského schématu boj – (morální) vítězství.53 Michelis je důkazem toho, že duchovní proměna se neomezuje pouze na ústřední hrdiny románů. „Mladý aristokrat Michelis se zřekne své pozice v třídní společnosti i blahobytu, dostane se do střetu se svým otcem, opustí dům, překoná nesmírnou lásku k Mariori, daruje celý svůj majetek chudým, odmítne všechny hmotné statky a stane se asketou.“54

Obě ženy-panny z románu Kristus znovu ukřižovaný navíc spojuje zrušení sňatku ze strany snoubence. Lenio i Mariori jsou odmítnutím zprvu sklíčené, každá však zareaguje jiným způsobem. Energická Lenio se ještě téhož dne spustí s Manoliovým pomocníkem, pasáčkem Nikoliem, kterého si o několik dní později vezme za manžela a počne s ním své první dítě. S tuberkulózou bojující Mariori, jež vytušila svou blížící se smrt, reaguje v dopise určeném otci na zrušení svatby následovně: 53

Hrdinové postupně překonávají své každodenní zvyklosti, potřeby, pocity, vášně, přirozenou zbabělost, mezilidské vztahy i hmotné statky a nakonec každý vlastním způsobem přikročí k nejvýznamnějším obětem svého života, a dosáhne tak zmiňovaného morálního vítězství; viz E. G. Kapsomenos, „Αφηγηµατικές και ιδεολογικές δοµές στο µυθιστόρηµα του Καζαντζάκη Ο Χριστός Ξανασταυρώνεται“, in: R. Beaton (ed.), Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη, Επιλογή κριτικών κειµένων, Iraklio 2011: s. 389–408; zde s. 396–397. 54 „Το αρχοντόπουλο ο Μιχελής, θα αρνηθεί την ταξική του θέση και την καλοπέραση, θα συγκρουστεί µε τον πατέρα του, θα εγκαταλείψει το σπίτι του, θα ξεπεράσει το µεγάλο του έρωτα για τη Μαριορή, θα χαρίσει όλη του την περιουσία στους φτωχούς, θα αρνηθεί κάθε υλικό αγαθό και θα γίνει ασκητής.“ Tamtéž, s. 397.

- 36 -

[…] αὐτὸς μπορεῖ νὰ μὴ λυπηθεῖ ποὺ φεύγω, μὰ ἐγὼ κλαίω, κλαίω, ὅταν τὸν συλλογίζουμαι... Γιατί; γιατί; τί ἔφταιξα; Ἤθελα σπίτι κι ἕνα παιδί... καὶ τώρα...; (KZU, s. 354) „Jemu možná není líto, že odcházím, ale já, když na něj myslím, neustále pláču… Proč? Proč? Čeho jsem se dopustila? Chtěla jsem mít dům a dítě… A teď…?“

Rozchod, myšlenky na blížící se smrt, obava o otce – to vše sužuje ubohou Mariori. Poté, co ji její bývalý snoubenec nechává prostřednictvím Manolia alespoň pozdravovat, dochází smíření, s kuráží si nechává ustřihnout své dlouhé copy, které Michelisovi posílá na památku, a nic jí již nebrání v odejití z tohoto světa. A tak nejen ženy-svůdnice, ale i toto nevinné, mírné a laskavé stvoření je Kazantzakisem předem odsouzeno k záhubě. Podobně jako v případě žen-svůdnic až dívčina smrt znamená definitivní odpoutání se od ní: […] πῆρε ὁ Θεὸς μαχαίρι καὶ μοῦ ᾿κοψε σὲ δυὸ τὴ ζωή μου καὶ πέταξε τὴ μισὴ στὸ χῶμα· τώρα πέταξε καὶ τὴν ἄλλη μισή. Ἀλάφρωσα. (KZU, s. 408) „[…] Bůh vzal nůž, rozřízl můj život na dvě poloviny a jednu pohřbil. Teď pohřbil i tu druhou. Ulevilo se mi.“

Jak jsem na začátku této kapitoly uvedla, ve všech rozebíraných románech se vyskytuje řada žen-panen, které v porovnání s výše uvedenými ženami zastávají druhotnou roli a v podstatě jde o tzv. pasivní účastnice děje. Nicméně jejich přítomnost v Kazantzakisově tvorbě je tak častá, že považuji za vhodné se o nich alespoň na okraj zmínit. Mladé, krásné a přitažlivé dívky jsou zobrazeny, jak pracují na polích, na vinících, jak se s mládenci účastní různých tanečních zábav, svateb, slavností, mší apod. […] οἱ ἀνύπαντροι ἄγουροι κι οἱ κοπέλες κρατοῦσαν ἀναμμένα δαδιὰ καὶ χόρευαν τριγύρω του καὶ τραγουδοῦσαν ξετσίπωτα τραγούδια τῆς ἄνοιξης· ἦταν ὅλοι ξαναμμένοι, ἦταν νέοι, ἔβραζε τὸ αἶμα τους, εἶχαν πιεῖ καὶ κρασὶ κι ἦταν ἀνύπαντροι, κι ἡ ἄνοιξη φούσκωνε τὰ στήθια τους καὶ τὰ νεφρά τους. (ChB, s. 152) […] Svobodní mladíci a dívky drželi zapálené louče, tančili kolem figuríny a zpívali nestoudné písně jara. Všichni byli vzrušení. Byli mladí a svobodní, krev v nich vřela, napili se vína a jaro jim dmulo prsa i ledviny.

Nezkušení mládenci podléhají žádostivosti jejich těla – slovy agy z románu Kristus znova ukřižovaný: „ženská tě přemohla, nešťastníku“ („σ᾿ ἔβαλε κάτω ἡ γυναίκα, κακοµοίρη“, KZU, s. 386) – což samo o sobě není v jejich případě vnímáno nikterak negativně, protože si

- 37 -

zvolili „cestu člověka“. V širším kontextu Kazantzakisovy tvorby ale tímto krokem mládenci sami sebe zbavují možnosti osvobodit svého ducha. Ačkoliv jsou tyto dívky často sexuálně roztoužené, jsou společností považovány za počestné, neboť za svoji životní úlohu považují podobně jako Lenio a spol. sňatek, rození dětí a péči o rodinu a domácnost.

Ženy-panny se tedy nepříčí zavedeným normám a pořádkům, jsou vnímány jako součást společnosti, oplývají krásou a mládím (nevyjímaje nemocnou Mariori a „stárnoucí“ panny Marii a Martu) a jejich případná dychtivost souvisí především s mateřským pudem a touhou najít vhodného partnera a otce svých dětí. Pouze tímto způsobem se totiž mohou počestné dívky plně uplatnit v každodenním životě. Vztah hlavních hrdinů a oduševnělých mužů k ženám-pannám se nijak nevymyká jejich vztahům k ženám obecně. Svazek s jakoukoliv ženou představuje bariéru, jeho trvání znemožňuje muži dosáhnout stanovených cílů, a proto je potřeba se rovněž ženám-pannám vystříhat, jakkoliv to opět může být pro muže bolestné (např. Michelis a jeho odpoutání se od Mariori). Dodejme jen, že všechny ženy-panny zastávají vedlejší role, přesto jsou osudy významnějších z nich nějakým způsobem propojeny s osudy protagonistů jednotlivých děl.

- 38 -

4.4. Sestra Klára Další výraznou ženskou postavou, pro kterou bychom v rámci ostatních analyzovaných, a tedy i dříve vzniklých románů jen těžko hledali předobraz, je postava řádové sestry Kláry z románu Chuďásek Boží. Avšak i ona je po důkladnějším prozkoumání nad očekávání spjata s ostatními Kazantzakisovými ženskými postavami. Některé podobnosti navíc postava ctnostné sestry Kláry vykazuje i vůči typu ženy-svůdnice, což se na první pohled může jevit jako paradox. Jak uvidíme níže, pro Kazantzakise typická protikladnost se promítla i do postavy této světice z Assisi.

4.4.1. Analýza postavy Kláry

Klára, dcera šlechtice Favorina Scifiho, je v Kazantzakisově podání zprvu vylíčena jako vzdorná mladá dívka tajně milující bohatého Františka, jenž jí každou noc chodí pod okna zpívat milostné serenády. František ovšem záhy prochází duševní proměnou a je třeba, aby zpřetrhal veškerá pouta, jež ho ke Kláře vážou. Aby dosáhl nejvyšších příček na pomyslném duchovním žebříku, musí se podobně jako Kazantzakisův Ježíš či Manolios zříci pozemských statků a radostí, musí potlačit tělesnost. A právě v tomto bodě nacházíme spojitost mezi Klárou a dalšími ženskými postavami, zejména pak postavami žen-svůdnic. „Františkova bývalá přítelkyně Klára je dobrým příkladem člověka, který se snaží zabránit Františkově výstupu vzhůru k duchovnímu dozrání, jeho transsubstanciaci těla v duši. Klářinou úlohou, podobně jako úlohou několika dalších Kazantzakisových žen, je především nalákat Františka ke vstupu do ďáblovy pasti rodinné všednosti.“55 Jako důkaz nám poslouží následující Klářina slova směřovaná k Františkovi: Καταραμένος ποὺ πάει ἐνάντια στὸ Θεό, ἔκαμε ἀγριεμένη. Καταραμένος ποὺ κηρύχνει νὰ μὴν παντρευόμαστε, νὰ μὴν κάνουμε παιδιά, νὰ μὴ χτίζουμε σπίτι, νὰ μὴν εἶναι οἱ ἄντρες ἄντρες ἀληθινοί, ν᾿ ἀγαποῦν τὸν πόλεμο, τὸ κρασί, τὴ γυναίκα, τὴ δόξα· νὰ μὴν εἶναι οἱ γυναῖκες γυναῖκες ἀληθινές, ν᾿ ἀγαποῦν τὰ λοῦσα, τὴν καλοπέραση καὶ τὸν ἔρωτα... (ChB, s. 106) „Proklatý buď ten, kdo jde proti Bohu!“ vykřikla rozzuřeně. „Proklatý buď ten, kdo hlásá, abychom se nevdávali a neženili, neměli děti, nepostavili si dům, aby muži nebyli opravdovými muži, nemilovali 55

„Francis᾿s former girlfriend, Clara, is a good example of one who seeks to curtail Francis᾿s upward climb towards spiritual maturation, his transubstantiation of flesh into spirit. Like several Kazantzakian women, Clara serves only to inveigle Francis into entering the devil’s snare of domestic ordinariness.“ D. J. N. Middleton, Novel Theology, s. 121.

- 39 -

válku, víno, ženu, slávu a aby ženy nebyly opravdovými ženami a nemilovaly přepych, pohodlí a lásku…“

Na druhou stranu ale Middleton tyto ženy nazývá duchovními oběťmi, a to proto, že „nesmyslně trpí kvůli tomu, aby vyšlapaly cestičku mužským hrdinům“.56 A tak Klára, sužována Františkovým odmítnutím, dospívá k rozhodnutí opustit svou rodinu, přátele, majetek i veškeré ženské radosti a přes počáteční nelibost milovaného muže, díky němuž se všeho vzdala, se stává jeptiškou a na jeho příkaz odchází do kláštera svatého Damiána. Tam zanedlouho zakládá vlastní sesterský řád. Elena Cappellaro ve své studii s názvem Nikos Kazantzakis, Chuďásek Boží (Νίκος Καζαντζάκης, Ο φτωχούλης του Θεού ) zdůrazňuje, že v historických pramenech chybí jakákoliv zmínka o tělesné přitažlivosti mezi mladým Františkem a Klárou.57 Přesto i v tomto románu autor využívá nám již dobře známý motiv fyzické přitažlivosti mezi hlavním hrdinou a okouzlující ženou, tedy v tomto případě právě mladou šlechtičnou Klárou, aby podtrhl hrdinův vnitřní zápas, konkrétně zápas tělesné a duševní stránky jeho osobnosti, a následně pak vyzdvihl jeho přísné morální zásady a hodnoty. Klára a s ní i vize šťastného rodinného života pro Františka opět představují tzv. ďáblovu nástrahu, démona, jenž trýzní jeho mysl. Dokladem nám může být například Františkův monolog, který vede nad ze sněhu postavenou rodinou: Κοίτα, σιὸρ Φραγκίσκο, φώναξε, κοίτα, σιὸρ Φραγκίσκο, γιὲ τοῦ Μπερναρντόνε, ἐτούτη εἶναι ἡ γυναίκα σου, ἐτοῦτα τὰ παιδιά σου καὶ πίσω τους ὁ δοῦλος σου κι ἡ δούλα. Ὅλη ἡ φαμίλια βγῆκε νὰ σεριανίσει καὶ πᾶς ἐσὺ μπροστά, ὁ ἄντρας, ὁ πατέρας, τὸ ἀφεντικό! […] Κύριε, Κύριε, φώναξε σπαραχτικὰ ὁ Φραγκίσκος, πρόσταξε τὸν ἥλιο σου νὰ πέσει ἀπάνω στὴ φαμίλια μου καὶ νὰ τὴ λιώσει. Νὰ γλιτώσω! (ChB, s. 213) „Podívej se, sire Františku,“ vykřikl. „Podívej se, sire Františku, syne Bernardonův, toto je tvá žena, to jsou tvé děti a za nimi sluha a služebná. Celá rodina si vyšla na procházku a vpředu kráčíš ty – manžel, otec, pán!“ […] „Pane, pane,“ zvolal srdceryvně František, „přikaž slunci, ať jeho paprsky dopadnou na mou rodinu a rozpustí ji. Ať se zachráním!“

V porovnání s postavami žen-svůdnic je ale Klára od počátku vyobrazena jako neposkvrněná a bohabojná bytost. Přesto se duševní transformace, kterou žena prochází podobně jako postava Marie Magdaleny a vdovy Kateřiny, projevuje také ve vývoji jejího charakteru i smýšlení. A z hrdé vzdorovité dívky se tak stává pokornou a obětavou ženou sloužící Bohu, jež dokáže potlačit svou přirozenou tělesnost. Avšak i sestra Klára má dle mého názoru stále 56

„[...] senselessly suffer in order to pave the way for male heroes.“ Tamtéž, s. 122. E. Cappellaro, „Νίκος Καζαντζάκης, Ο φτωχούλης του Θεού“, Σύγκριση/Comparaison 18 (2007): s. 179–211; zde s. 201.

57

- 40 -

velmi blízký vztah k pozemskému životu, a nemůžeme proto její duševní proměnu srovnávat s proměnou Františkovou, nehledě na to, že její činy jsou již tradičně motivovány láskou k muži, zatímco ty Františkovy láskou (či jiným citovým vztahem) k Bohu. Nejpatrněji se Klářin vztah k pozemskosti projeví, když spolu s Františkovou matkou Picardou a další jeho oddanou stoupenkou nechce v samém závěru nechat Františka odejít z tohoto světa.

Vraťme se ale ještě v krátkosti na samý začátek románu, kde se prostřednictvím bratra Lva dozvídáme důležité informace týkající se Františkova nazírání na Kláru a fyzickou lásku, která ho k ní vázala: Κι ὄχι μονάχα δὲ σοῦ στάθηκε ἐμπόδιο ὁ ἔρωτας αὐτὸς ὁ σαρκικὸς γιὰ τὴν Κλάρα, παρὰ καὶ σὲ βοήθησε πολὺ νὰ φτάσεις τὸ Θεό· γιατὶ ὁ ἔρωτας αὐτὸς σοῦ ξεσκέπασε τὸ μεγάλο μυστικό: μὲ ποιὸν τρόπο, μὲ ποιὸν ἀγώνα γίνεται ἡ σάρκα πνέμα. (ChB, s. 19) A nejen, že ti tato tělesná láska ke Kláře nebyla překážkou, ale dokonce ti pomohla dojít k Bohu, protože ti odhalila velké tajemství: jakým způsobem, díky jakému boji se tělo stává duší.

Nejen výše uvedená ukázka mě vede k myšlence, že pohlížet na Kláru, ale i na některé další ženy v Kazantzakisově tvorbě výhradně jako na překážku může být mylné, což potvrzují i slova Petera Biena, jenž Kláru označuje za tu, která Františkovi pomohla dosáhnout vítězství, a to jak na nejnižším (svou tělesnou existencí), tak na nejvyšším (svou duchovní existencí) stupni lásky.58 Postavu Kláry je tedy možné interpretovat mimo jiné jako určitý druh prostředníka, který svou existencí pomáhá protagonistovi dosáhnout jeho ambic a zdánlivě nedostižných ideálů.

Přes veškeré individualizační prvky, které jsou u Kláry patrné, tedy že nejvýznamnější ženská postava románu není svým okolím vnímána hanlivě, nepředstavuje objekt milostné touhy pro veškeré mužské společenství, ale pouze pro protagonistu díla, stává se představenou kláštera a dle svých slov slouží Bohu (nikoli muži), v komparaci s jinými ženskými postavami odmítá větší měrou své tělo, nečeká ji tragická smrt apod., vykazuje tato postava řadu společných znaků s dalšími Kazantzakisovými ženskými postavami. Rovněž pro postavu sestry Kláry jsou charakteristické časté kontrasty, jakož i bipolarita její osobnosti.

58

P. Bien, Kazantzakis: Politics of the Spirit, Volume 2, Princeton 2007, s. 507.

- 41 -

4.5. Madam Ortans Poslední, nikoli však nejméně významnou ženskou postavou, kterou bezpochyby nesmím ve své analýze opomenout, je vysloužilá francouzská kurtizána madam Ortans (román Řek Zorbas; v českém překladu románu uváděná jako paní Hortenzie). Tato postava je inspirována skutečnou ženou – prostitutkou, zpěvačkou a krétskou hoteliérkou Adelinou Guitar – známou právě pod svým přízviskem madam Ortans. V této kapitole věnované jedné z předních Kazantzakisových ženských postav se pokusím najít odpovědi na následující otázky, a to nakolik je postava madam Ortans v rámci analyzovaných románů výjimečná a osobitá a do jaké míry, či zda se vůbec podobá dalším významným ženským figurám tohoto řeckého velikána.

4.5.1. Analýza postavy madam Ortans

Madam Ortans neboli Bubulína je v románu vyobrazena jako postarší dáma vlastnící malý hotýlek na krétském pobřeží, která i přes svůj zralý věk disponuje nezkrotným sexuálním apetitem a touhou žít. Přítomnost dvou cizinců v jejím skromném hotelu jí okamžitě vlévá čerstvou krev do žil a ona se záhy stává milenkou neméně náruživého Zorbase, a společně tak vytváří téměř dokonalý pár. Giorgos P. Stamatiou v madam Ortans spatřuje „tragický symbol úpadku ženské krásy“59 a označuje ji za postavu groteskní či tragikomickou.60 Je faktem, že Kazantzakis věnoval popisu jejího zevnějšku (leckdy komickému až tragikomickému) mnohem více prostoru, než je obvyklé u jiných jeho ženských hrdinek. Z tohoto důvodu může postava madam Ortans na první pohled působit dojmem naprosté neserióznosti až komičnosti, k čemuž přispívá i hořký konec její jinak slavné kariéry a minulosti (na přepych a publicitu zvyklá zpěvačka je po osvobození Kréty opuštěna milovanými admirály a jakožto cizinka je na ostrově zanechána napospas svému osudu), stejně jako i její lámaná řečtina poukazující na zahraniční původ. Thanasis Agathos považuje madam Ortans právě díky její „bouřlivé“ minulosti za ženu činu, ženu, jež oplývala nespornou krásou, ženu se silnou osobností, která pohrdla tradičními hodnotami a konvencemi. Dle jeho názoru jde dále o jednu z mála Kazantzakisových hrdinek,

59 60

„[...] τὸ τραγικὸ σύµβολο τῆς παρακµῆς τοῦ γυναικείου κάλλους.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 148. Tamtéž, viz s. 147–148.

- 42 -

které se nesnaží potlačit svou sexualitu, a to navzdory pokročilému věku.61 Její někdejší atraktivita a promiskuita je to, co by ji mohlo zdánlivě spojovat s postavami žen-svůdnic. Přesto mezi těmito typy postav existuje výrazný rozdíl. Zatímco ženy-svůdnice jsou muži často vnímány jako již zmiňovaný „podvratný živel“ a jejich svoboda je považována za nepatřičnou, pro mužské společenství může být dokonce i strach nahánějící, v případě madam Ortans v minulosti byl a stále je jistý druh nezávislosti muži tolerovaný, a to vzhledem k jejímu svobodnému povolání zpěvačky a tanečnice. Podotkněme jen, že ačkoliv se těší zmiňované volnosti, její postavení je vůči mužům stále podřadné. „Ale tato vzácná privilegia (tedy privilegia svobodného života) skrývají v sobě také nebezpečí: stává se, že herečka (zpěvačka/tanečnice), místo aby své narcistní záliby a sexuální volnost, která se u ní trpí, zapojila do svého uměleckého života, ztroskotává právě na kultu svého já nebo v milostných dobrodružstvích“,62 což se přihodilo také mladé Ortans. Štěstím však pro nyní již zestárlou zpěvačku je, že pro Zorbase, který stojí nohama pevně na zemi, žena nepředstavuje hřích, pokušení, ďáblovu nástrahu ani jiný druh nebezpečí, nýbrž největší blaho: Ἔγνοια σου, Μπουμπουλίνα μου, σαπημένη, βασανισμένη μου μαούνα! Ἔγνοια σου, καὶ δὲ θὰ σὲ ἀφήσω ἐγὼ ἀπαρηγόρητη, ὄχι! Οἱ τέσσερεις Δυνάμες σὲ ἀφῆκαν, ἡ νιότη σὲ ἀφῆκε, ὁ Θεὸς σὲ ἀφῆκε, ἐγώ, ὁ Ζορμπᾶς, δὲ σὲ ἀφήνω! (ŘZ, s. 227) „Nic se neboj, Bubulíno, má zchátralá, těžce zkoušená loďko! Nic se neboj, já tě nenechám neutěšenou. Ne! Čtyři velmoci tě opustily, mládí tě opustilo, Bůh tě opustil… Já, Zorbas, tě neopustím!“

Pokud jde o její zřeknutí se tradičních hodnot (manželství, mateřství) a odsouzení konvenčního chování (submisivita, pasivita, pokora ženy), není možné je považovat za zcela kategorické, čehož budeme svědky také v kapitole Téma sňatku a mateřství. Naopak její ve stáří silně se projevující touha vdát se je důkazem toho, že dle Kazantzakise žena nechce a ani nemůže být svobodná. Slovy anglické literární teoretičky Pam Morrisové: „svoboda pro ženu je prostě ten správný muž“.63 A tak i žena volných mravů, jakou je Ortans, touží stát se bytostí podřízenou muži.

61

Th. Agathos, „Μαντάµ Ορτάνς: Ένας ξεχωριστός µυθιστορηµατικός χαρακτήρας του Καζαντζάκη“, in: K. E. Psychogyios (ed.), Νίκος Καζαντζάκης: Το έργο και η πρόσληψή του, Πεπραγµένα ∆ιεθνούς Επιστηµονικού Συνεδρίου: Πανεπιστηµιούπολη Ρεθύµνου, Γάλλος 23-25 Απριλίου 2004, Iraklio 2006: s. 137–150; zde s. 146. 62 S. Beauvoirová, Druhé pohlaví, s. 376. 63 P. Morrisová, Literatura a feminismus, přel. R. Kamenická – M. Siedloczek, Brno 2000, s. 47.

- 43 -

Agathos ve své studii mimo jiné hovoří o Ortans jako o autorem dynamicky rozvíjeném charakteru, k jehož diferenciaci dochází v průběhu času a díky nabytým zkušenostem.64 Pravdou je, že postava madam Ortans si prošla několika naprosto odlišnými životními etapami, které do jisté míry svědčí o její plastičnosti. Rovněž celá škála emocí (strach, radost, smutek, hněv, očekávání apod.), které dokáže stará zpěvačka vyjádřit, jsou toho důkazem. Ačkoli je ale tato světem protřelá žena Zorbasovi vhodnou partnerkou, její rozhled je oproti mužským postavám stále omezený a dotýká se v podstatě pouze vztahů s opačným pohlavím a ženských malicherností. Podobně jako i další Kazantzakisovy ženské postavy je to bytost spojená s materiálnem, tělesností a sexualitou, kterou se však, jak již bylo řečeno, nesnaží popřít. Dalším zjevným poutem s postavami žen-svůdnic (a s tuberkulózou bojující Mariori) je Bubulinina smrt, přičemž „poslední stadia její nemoci jsou popisována s tvrdým realismem (viz níže)“,65 a její smrt tak dostává kýžený tragický rozměr, k němuž přispívá i předčasné oplakávaní zesnulé dvěma plačkami, bujará oslava na jejím dvoře a následné rozkradení jejího majetku. Ξανασφούγγισε τὰ μάτια του καὶ τὴν εἶδε τότε νὰ τινάζει τὰ πλαδαρὰ πρησμένα της πόδια καὶ νὰ στρουφίζεται τὸ στόμα της. Τινάχτηκε μιά, δυὸ φορές, τὰ σεντόνια κύλησαν κάτω, φάνηκε μισόγυμνη, ὁλόδρωτη, πρησμένη, κιτρινοπράσινη. Ἔσυρε ψιλὴ στριγγιὰ φωνούλα, σὰν ὄρνιθας ποὺ σφάζουν· κι ὕστερα ἔμεινε ἀσάλευτη, μὲ ὀρθάνοιχτα, κατάτρομα, γυάλινα μάτια. (ŘZ, s. 268) Zorbas si znovu otřel oči a tehdy ji spatřil, jak vymrštila ochablé a napuchlé nohy, jak se jí zkřivila ústa. Jednou dvakrát sebou trhla, prostěradlo se svezlo dolů a madam Ortans se zjevila napůl nahá, potem politá, oteklá, žlutozelená. Zavřeštěla pronikavým pisklavým hláskem jako slepice, které právě podřezávají krk. A pak zůstala nehybně ležet, s dokořán otevřenýma, vyděšenýma, skelnýma očima.

Výše uvedené poznatky a skutečnosti mě vedou k závěru, že v rámci románů, jež jsou předmětem mého rozboru, je nutno postavu madam Ortans vnímat nejen jako postavu unikátní, ale také do velké míry individualizovanou. Snad žádné z dalších ženských postav Kazantzakis nedopřál tolik prostoru pro vyjádření řady rozličných emocí a pocitů. Rovněž i popisům jejího vzezření je v textu věnována mnohem větší pozornost, než je u tohoto autora zvykem. Navíc se postava bývalé zpěvačky a profesionální společnice vymyká některým Kazantzakisovým stereotypům: kupříkladu si udržuje konkrétní nezávislost, která není muži vnímána negativně, není milovanému muži překážkou (Zorbase její smrt dokonce přivádí 64

Th. Agathos, „Μαντάµ Ορτάνς“, s. 143. „Τα τελευταία στάδια της ασθένειας της Oρτάνς δίνονται µε σκληρό ρεαλισµό […].“ Th. Agathos, „Πάσχοντα πρόσωπα στον µυθιστορηµατικό κόσµο του Νίκου Καζαντζάκη“, Αρχαιολογία και Τέχνες 104 (2007): s. 56–62; zde s. 57.

65

- 44 -

k slzám a úzkosti), nezříká se svého těla apod. Přesto má však s dalšími ženskými figurami společného mnohem více, než se na první pohled zdá být patrné. Jako všechny Kazantzakisovy bytosti ženského pohlaví zaujímá vůči těm mužským podřadné postavení, její skutky jsou opět motivované láskou (případně milostnou touhou) k muži, je neodlučitelně spjata s hmotným světem, tělesnem, sexualitou. Předčasná smrt je pak nejnápadnějším elementem pojícím postavu madam Ortans s postavami žen-svůdnic, pouze s tím rozdílem, že v případě žen-svůdnic jde o smrt nelidskou a násilnou (kamenování, podříznutí hrdla), zatímco Ortans umírá v důsledku obyčejného nachlazení. Drastičnost jí však propůjčují realistické (někdy až naturalistické) popisy procesu umírání a jeho projevů. Výkřiky typu „nechci umřít“ („ντὲν τέλω νὰ πετάνω“ – povšimněme si cizí výslovnosti) ji ještě více přibližují postavám Marie Magdaleny a vdovy Surmeliny, které obdobným způsobem vyjadřují svou touhu žít.

- 45 -

4.6. Shrnutí základních poznatků Ve čtyřech rozebíraných románech můžeme na základě analýzy rozlišit tři výrazné literární typy, a to typ ženy-svůdnice, ženy-matky a ženy-panny, a dále pak dvě důležité ženské figury – sestru Kláru a madam Ortans – které z hlediska jejich povahy není možné do uvedených kategorií zařadit. Přesto i tyto postavy mají s jednotlivými Kazantzakisovými typy mnohé prvky společné. Do každého z uvedených typů řadíme vždy několik ženských postav, které jsou si svým charakterem blízké a jejichž úloha je v jednotlivých románech víceméně totožná. Nejvýraznějším z těchto Kazantzakisových literárních typů je bezpochyby typ ženy-svůdnice, s nímž se setkáváme v románech Řek Zorbas (vdova Surmelina), Kristus znovu ukřižovaný (vdova Kateřina) a Poslední pokušení (Marie Magdalena). Některé motivy náležící zejména k tomuto typu žen (např. kající se nevěstka) jsou ovšem zastoupeny i v posledním z analyzovaných románů, tedy v románu Chuďásek Boží. Osud žen-svůdnic je vždy spojen s prostitucí a s jednotlivými protagonisty – sexuálně přitažlivé ženy se stávají hrdinům překážkou v cestě za vyššími cíli. Obdobnou překážku představuje pro mužské hrdiny typ ženy-matky, která se dokonce může stát „pronásledovatelkou“ svého dítěte, či typ ženypanny, jejíž touha vdát se a mít potomky má na hrdinovo poslání rovněž neblahý dopad. Ženy-svůdnice bychom ale mohli také interpretovat jako prostředníky na cestě za těmito cíli a ideály, neboť až jejich oběť (smrt) dopomůže hrdinům skutečně jich dosáhnout. Podobně můžeme chápat i postavu sestry Kláry, jejíž existence (nikoliv smrt) obdobným způsobem pomůže Františkovi, ačkoliv na první pohled se její přítomnost v románu zdá být bariérou stojící Františkovi v cestě za Bohem. Jsme tedy svědky jisté protikladnosti, která je však Kazantzakisovi obecně velmi blízká.

Nejvíce individualizovanou postavou se pak v rámci analyzovaných románů stává madam Ortans, která se vymyká některým Kazantzakisovým stereotypům a konvencím. Důležité je připomenout zejména to, že postava madam Ortans není svému mužskému protějšku překážkou, je mu zkrátka vhodnou partnerkou. Paradoxem proto je, že i ona musí nakonec zemřít.

Společným znakem všech analyzovaných ženských postav je jejich nepřetržité spojení s hmotným světem, a to i přesto, že u některých figur dochází ke změně jejich smýšlení (viz - 46 -

typ žena-svůdnice, sestra Klára). Žena není na rozdíl od muže schopna vzdát se všech pozemských radostí a starostí a za žádných okolností se nedokáže odpoutat od milovaného muže, ať už jde o syna, snoubence, partnera či potencionálního milence. Kazantzakisovy ženské figury tedy nedisponují přílišnou plastičností charakteru, z čehož pramení také vcelku velmi prostá motivace veškerých jejich skutků i smýšlení: ženské jednání je bez výjimky motivováno láskou (mateřskou či erotickou) k muži. Připomeňme také, že žádná z ženských postav není protagonistkou, vždy jde o vedlejší postavy daných románů. Z celkového pohledu jsou ovšem všechny analyzované ženské postavy nepostradatelnou součástí jednotlivých děl.

- 47 -

5. Vybraná témata a motivy analyzovaných románů 5.1. Společenské postavení ženy Ve všech významných analyzovaných ženských postavách, jakož i v dalších, v naší analýze nezmíněných, vedlejších postavách, se zrcadlí Kazantzakisovo nazírání na odlišný životní úděl muže a ženy. Zatímco ideální muž jde za vyššími duchovními cíli (hledání Boha a souznění s ním, spása lidstva aj.), posláním počestné ženy je především milovat a ctít muže. Odlišné pojetí životní cesty obou pohlaví můžeme doložit následujícími výpověďmi Marie Magdaleny a vdovy Kateřiny: Γιατί μοῦ μιλᾶς γιὰ μέλλουσες ζωές, ραβή μου; Δὲν εἴμαστε ἐμεῖς ἄντρες, νά ᾽χουμε ἀνάγκη ἀπὸ ἄλλες, αἰώνιες ζωές· εἴμαστε γυναῖκες, καὶ μιὰ στιγμὴ μὲ τὸν ἄντρα ποὺ ἀγαποῦμε εἶναι αἰώνια Παράδεισο· μιὰ στιγμὴ μακριὰ ἀπὸ τὸν ἄντρα ποὺ ἀγαποῦμε, αἰώνια Κόλαση· ζοῦμε, ἐμεῖς οἱ γυναῖκες, ἐδῶ στὴ γῆς ἐτούτη τὴν αἰωνιότητα! (PP, s. 359) „Proč mi říkáš o budoucích životech, můj rabi? My nejsme muži, není nám zapotřebí jiných, věčných životů. Jsme ženy. Pro nás je i kratičký okamžik s milovaným mužem věčným rájem a okamžik odloučení neutuchajícím peklem. My ženy prožíváme věčnost zde na této zemi.“ Ἡ ψυχή μου κρέμεται στὸ λαιμό σου, Μανολιό μου; ξεφώνισε ἡ χήρα κι ἡ καρδιά της πήδηξε. Πάρ᾿ την, πήγαινέ την ὅπου θές. Συλλογίσου τὸ Χριστό· ἔτσι κι αὐτὸς σήκωνε στὸ λαιμό του τὴν ψυχὴ τῆς Μαγδαληνῆς. […] Ἀκλούθα τὸ δρόμο του, Μανολιό μου. Πῶς ἔσωσε τὴ Μαγδαληνὴ τὴν πόρνη; Ξέρεις ἐσύ, ἐγὼ δὲν ξέρω. Κάνε με ὅ,τι θές. (KZU, s. 161–162) „Moje duše závisí na tobě, můj Manolie?!“ vykřikla vdova a srdce jí zaplesalo. „Vezmi si ji a odnes ji, kam chceš. Pomysli na Krista, i on naložil na svá bedra duši Marie Magdaleny.“ […] „Následuj jeho kroky, Manolie. Jak zachránil nevěstku Magdalenu? Ty to víš, já ne. Dělej se mnou, cokoli jen chceš.“

Ve velmi podobném duchu se nese například i řeč Lazarovy sestry Marie směrem k Ježíši: Ὄχι, δὲ ζητῶ ἔλεος ἀπὸ τὸ Θεό, εἶμαι γυναίκα, ζητῶ ἔλεος ἀπὸ τὸν ἄντρα· μήτε χτυπῶ τὴν πόρτα τοῦ Θεοῦ νὰ ζητιανεύω τὶς αἰώνιες χαρὲς τῆς Παράδεισος· ἐγὼ ἀγκαλιάζω τὸν ἄντρα ποὺ ἀγαπῶ, κι ἄλλη Παράδεισο δὲ θέλω. Οἱ αἰώνιες χαρές, γιὰ τοὺς ἄντρες. (PP, s. 484) „Ne, já nežádám milost od Boha. Jsem žena a žádám milost od muže. Ani netluču na boží bránu a nežadoním o věčné radosti ráje. Objímám muže, kterého miluji, a po jiném ráji netoužím. Věčné radosti jsou pro muže.“

- 48 -

Většinu Kazantzakisových ženských postav navíc spojuje přirozený pud plodit děti a snaha poskytnout muži dostatečný „komfort“, zázemí a teplo rodinného krbu. I žena jako ctnostná a odříkavým způsobem života žijící sestra Klára dbá na pohodlí nemocného Františka, stejně tak prostopášná madam Ortans s láskou pečuje o mužské návštěvníky ve svém domě. Za pozornost v tomto ohledu stojí také postava Ježíšovy matky Marie, která, jak jsem se již dříve zmínila, se necítí být výjimečnou ženou (Bohorodičkou) a jejím přáním je pouze neodlišovat se od ostatních matek: Ὄχι, δὲν τὸ νιώθω, γέροντα, μουρμούρισε ἡ Μαρία· εἶμαι σὰν ὅλες τὶς γυναῖκες, ἀγαπῶ ὅλες τὶς ἔγνοιες καὶ τὶς χαρὲς τῆς γυναίκας, μοῦ ἀρέσει νὰ πλένω, νὰ μαγερεύω, νὰ πηγαίνω στὴ βρύση, νὰ γλυκοκουβεντιάζω μὲ τὶς γειτόνισσες καὶ νὰ κάθουμαι, τὸ δειλινό, στὸ κατώφλι, νὰ κοιτάζω τοὺς διαβάτες. (PP, s. 67) „Ne, necítím to, rabi,“ zamumlala Marie. „Jsem stejná jako všechny ženy. Miluji ženské starosti a radosti, ráda peru, vařím, chodím ke studni pro vodu, rozprávím se sousedkami a večer ráda sedávám na zápraží a pozoruji kolemjdoucí.“

Ženy v románech Nikose Kazantzakise jsou často vylíčeny jako pouhé společnice mužů, případně jako jejich „služebné“ (viz Mariori a její otec, Lenio a její otec, Marie, Marta a jejich bratr). Přestože většina žen o muže pečuje s ochotou a láskou (výjimkou je například Ladasova manželka Penelope v románu Kristus znovu ukřižovaný, která se o svého manžela stará spíše ze „setrvačnosti“), tak je evidentní, že postavení ženy vůči muži je podřadné. Zatímco muž se může volně pohybovat ve svém domě i na veřejném prostranství, za království počestné ženy je považována její domácnost.66 Pokud se ženy společně s muži pohybují mimo svůj domov, pak sociální struktura ve většině případů funguje na základě předem dané hierarchie, v níž má žena podřadné postavení:67 Πίσω του ἀράδιζαν σκυφτοὶ οἱ γέροι μὲ τὰ ραβδιά τους […]· πίσω οἱ ἄντρες, πιὸ πίσω οἱ γυναῖκες κι οὐραγώγι τὰ παιδιά […]. (PP, s. 28) Za rabína se řadili shrbení starci třímající v ruce své hole […], za nimi následovali muži, pak ženy a úplně vzadu děti […].

66

J. Harrison, „An Unholy Trinity, Women in Pre-Easter Patriarchy“, in: D. J. N. Middleton, Scandalizing Jesus?: Kazantzakis᾽s The Last Temptation of Christ Fifty Years On, New York 2005: s. 125–133; zde s. 126. 67 Tamtéž.

- 49 -

Ὅλη ἡ τσούρμα σηκώθηκε κι ὀρδινιάστηκε πίσω ἀπὸ τόν μπροστάρη, δεξὰ οἱ ἄντρες, ζερβὰ οἱ γυναῖκες. (KZU, s. 90) Celý zástup se zvedl a seřadil se za svého vůdce, napravo muži, vlevo ženy.

I přesto, že jsou ženy podřízené mužům, zástupci opačného pohlaví se na ně často obrací s prosbou o pomoc. Jako příklad si uveďme rabína, který prosí svou dceru Magdalenu, nechť padne Ježíši k nohám a přesvědčí ho, aby se v budoucnu již nevracel do Jeruzaléma, jelikož tam na něj čeká smrt: Μαγδαληνὴ παιδί μου, εἶπε, γυναίκα εἶσαι, μεγάλη δύναμη ἔχουν τὰ δάκρυά σου, μεγάλη δύναμη τὰ χάδια σου […]. (PP, s. 381) „Magdaleno, dítě moje,“ řekl, „jsi žena a tvé slzy mají velkou moc. Velkou moc mají i tvá pohlazení.“

Jak je z výše uvedené ukázky patrné, slzy, které jsou vlastní zejména ženám a které jsou rovněž i důkazem ženské slabosti, mohou efektivně posloužit k přesvědčení muže ke konkrétnímu jednání.68 Nicméně jakkoliv jsou tyto ženské schopnosti související především s tělesností a emocionalitou mimořádné, pro mužské pokolení představují nebezpečí ukrývající se právě v podobě ženského těla, jež má sílu muže připoutat ke slastem pozemského života (viz kapitola Motiv ženského těla). Z tohoto pohledu je tedy možné na ženu nahlížet jako na „manipulátorku“ využívající svou sexuální přitažlivost a charisma k ovlivnění mužského smýšlení a jednání.

Vraťme se ale zpět ke společenskému postavení žen v analyzovaných románech. Vzhledem k výše uvedeným poznatkům je pochopitelné, že žádný z mužů by si nepřál narodit se jako děvče, tedy méněcenná bytost: Πάλι καλά, εἶπε, δόξα σοι ὁ Θεός! Γιατὶ μποροῦσε νὰ μὲ κάμει […] θηλυκό. (ŘZ, s. 70–71) „Ještě, že tak,“ řekl, „chvála Bohu! Vždyť mě mohl stvořit […] jako ženu!“

Také samy ženy si svou podřazenou roli dobře uvědomují. Těmito slovy, z nichž čiší pocit méněcennosti, odpovídá Marie z Magdaly Jidášovi na dotaz, zda si snad Ježíš pro svěření 68

G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 249.

- 50 -

svých tajemství měl vybrat ji – ženu: „Máš pravdu, jsem žena, neúplná a raněná bytost.“ („Ἔχεις δίκιο, εἶµαι γυναίκα, πλάσµα µισερὸ καὶ λαβωµένο.“ PP, s. 401).

Společenské postavení mužů a žen se tedy v Kazantzakisových románech zřetelně liší a každé pohlaví má již v podstatě předurčeno jisté životní poslání. Je však potřeba zdůraznit, že doposud jsme hovořili o postavách počestných žen, včetně kajících se žen-svůdnic, tedy v podstatě spořádaných žen. Pokud se podíváme na postavy promiskuitních žen-svůdnic (bez ohledu na to, zda jimi opravdu jsou – viz Surmelina), dle očekávání spatříme ve společenském postavení takovýchto žen ještě výraznější „propad“, a to nejen vůči mužským postavám, ale i vzhledem k postavám mravně se chovajících žen. Ženy prostitutky jsou sociálně vyloučeny a pohybují se na samém okraji společnosti. Okolí je vnímá jako bezbožnice a pošpiněné ženy a častuje je nadávkami. Pohled vesničanů na takovéto ženy se mnohdy nemění ani po jejich vnitřním duchovním obrácení, a ony tak zůstávají ženami s podřadným postavením vůči většině svého okolí. S nadsázkou by se však dalo říct, že pouze ženy-svůdnice byly schopny se jistým způsobem vzepřít předem danému ženskému osudu (na rozdíl od ostatních žen se mužům zpočátku vysmívají, jsou do jisté míry nezávislé, chtějí pouze ukojit své potřeby, případně se mužům straní zcela).

- 51 -

5.2. Svoboda ženy „Kazantzakis usiluje o svobodu, trpí pro svobodu.“69 Absolutní svoboda, respektive boj za ni, se stává ústředním námětem řady Kazantzakisových děl i jeho životním ideálem. Pojem absolutní svoboda můžeme v Kazantzakisově podání interpretovat jako „naprosté odpoutání se od jakéhokoliv vnějšího a především od jakéhokoliv vnitřního otroctví. Odpoutání se od bohů a lidí. Od vlastí a náboženství. Od norem, pravidel, přesvědčení, režimů, zřízení. Od politických křídel, ideologií a stran. Od dogmat a životních teorií. Od každého vnějšího přirozeného nátlaku. Od náporů a potřeb. Od tělesných i duševních pokušení. Od zděděných kořenů a tradic. Od předsudků a zaujatosti. Od emocí, vášní, tužeb, příkazů vůle, úvah. A nakonec od samotné myšlenky na svobodu a snahy získat ji.“70

Je zřejmé, že v reálném světě je Kazantzakisova absolutní svoboda utopií. Ani autorovi literární hrdinové z námi rozebíraných románů ovšem nejsou schopni dosáhnout svobody ve výše uvedeném rozsahu a usilují především o duševní osvobození se, tedy o svobodu duševní. Slovo „usilují“ je velmi důležité, protože dle Kazantzakise „nejvyšší ctností není být svobodný, ale bojovat za svobodu“.71 Muž však chce svobody dosáhnout, a proto za ni bojuje. Touží také žena stát se svobodnou? Jakým způsobem nahlíží Kazantzakis prostřednictvím svých děl na svobodu žen? Na to se v následující části práce pokusím najít odpověď.

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, ženy v románech Nikose Kazantzakise zaujímají vůči mužům podřadné postavení. Už tento autorův postoj k ženskému pokolení nastiňuje nepříliš optimistické vyhlídky, také pokud jde o jeho nazírání na ženskou svobodu. Dle Kazantzakisova mínění se totiž žena nemůžeme stát svobodným člověkem, a to především kvůli své ženské přirozenosti, která jí v osvobození se brání. „Láska, sňatek a mateřství ženu

69

„Ὁ Καζαντζάκης ἀναζητάει τὴν ἐλευθερία, πάσχει γιὰ τὴν ἐλευθερία.“ L. Pappa, „Ο Οδυσσέας Καζαντζάκης“, Νέα Εστία 142 (1997): s. 1534–1537; zde s. 1536. 70 „Σὰν τὴν ἀπόλυτη ἀποδέσµευση ἀπὸ κάθε ἐξωτερικὴ καὶ πρὸ πάντων ἀπὸ κάθε ἐσωτερικὴ σκλαβιά. Ἀπὸ θεοὺς κι ἀνθρώπους. Ἀπὸ πατρίδες καὶ θρησκεῖες. Ἀπὸ θεσµούς, ἀρχές, πίστεις, καθεστῶτα, κατεστηµένα. Ἀπὸ παρατάξεις, ἰδεολογίες καὶ κόµµατα. Ἀπὸ δόγµατα καὶ βιοθεωρίες. Ἀπὸ κάθε ἐξωτερικὸ φυσικὸ καταναγκασµό. Ἀπὸ πιέσεις καὶ ἀνάγκες. Ἀπὸ σωµατικοὺς καὶ ψυχικοὺς πειρασµούς. Ἀπὸ καταβολὲς καὶ παροδόσεις. Ἀπὸ προλήψεις καὶ προκαταλήψεις. Ἀπὸ συναισθήµατα, πάθη, πόθους, ἐπιταγὲς τῆς βούλησης, διαλογισµούς. Ἀπὸ τὴν ἴδια τέλος τὴν ἰδέα καὶ τὴν ἐπιδίωξη τῆς ἐλευθερίας.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 266. 71 „Ἡ ἀνώτατη ἀρετὴ δὲν εἶναι νά ᾿σαι ἐλεύτερος, παρὰ νὰ µάχεσαι γιὰ ἐλευτερία.“ N. Kazantzakis, Ασκητική, s. 86.

- 52 -

spoutávají a nedovolují jí, aby byla svobodnou bytostí, tělem a duší.“72 Skutečná svoboda si mimo jiné žádá samotu, anachoretismus, život v ústraní a zřeknutí se společenského života,73 čehož žena není schopna nikdy dosáhnout. Otázkou zůstává, zda Kazantzakisovy fiktivní literární postavy ženského pohlaví po svobodě alespoň touží, zda vůbec chtějí být svobodné. Ledacos nám napoví výpověď Lazarovy sestry Marie: Μονάχα σὲ σύνορα μέσα εἶναι ἡ γυναίκα εὐτυχισμένη, τὸ ξέρεις, ραβή μου· στέρνα, μαθές, εἶναι ἡ γυναίκα, δὲν εἶναι πηγή. (PP, s. 484) „To víš, můj rabi, pouze uvnitř hranic je žena šťastná. Žena je totiž vodní nádrž, nikoliv pramen.“

Obdobným způsobem smýšlejí i další ženské hrdinky, se kterými jsme se ve vybraných románech setkali. Například vdova Kateřina, která po vzoru milovaného muže usiluje o spásu své duše, tvrdí: „Nechci být vysvobozena. Pokud se od tebe osvobodím, Manolie, jsem ztracena.“ („∆ὲ θέλω νὰ γλιτώσω· ἂν γλιτώσω ἀπὸ σένα, Μανολιό, χάθηκα.“ KZU, s. 161). Podobně i osud řádových sester v čele s představenou Klárou závisí na muži. Ani je tedy nemůžeme považovat za svobodné či po svobodě toužící bytosti: Εἴμαστε γυναῖκες· ἂν δὲ δοῦμε τὰ χείλια νὰ σαλεύουν, ἂν δὲ νιώσουμε τὰ χέρια ποὺ μᾶς βλογοῦν ἀπάνω στὰ κεφάλια μας, δὲ γαληνεύουμε· εἴμαστε, σοῦ λέω, γυναῖκες· ἂν δὲν ἔρχεσαι, πάτερ Φραγκίσκο, νὰ μᾶς μιλᾶς, νὰ μᾶς παρηγορεῖς, χανόμαστε. (ChB, s. 240) Jsme ženy. Pokud nespatříme pohybující se rty, pokud neucítíme na svých hlavách žehnající ruce, nenajdeme klid. Říkám ti, že jsme ženy. Pokud nepřijdeš, otče Františku, abys k nám promluvil a ukonejšil nás, jsme ztraceny.

Ještě dále Kazantzakis zachází v případě, že slova týkající se ženské svobody vkládá do úst mužů. Zorbas dokonce pochybuje, zda je vůbec možné ženu považovat za lidskou bytost: Ἐγὼ νομίζω πὼς ἄνθρωπος εἶναι αὐτὸς ποὺ θέλει νά ᾿ναι λεύτερος· ἡ γυναίκα δὲ θέλει νά ᾿ναι λεύτερη· εἶναι λοιπὸν ἡ γυναίκα ἄνθρωπος; (ŘZ, s. 162)

72

„Ο έρωτας, ο γάµος και η µητρότητα δεσµεύουν τη γυναίκα και δεν την επιτρέπουν να υπάρξει ως ελεύθερο άτοµο, κορµί και ψυχή.“ M. Ioannidou, „Νίκος Καζαντζάκης: Υµνητής της Γυναίκας ή Μισογύνης;“ Αργολική Αρχειακή Βιβλιοθήκη Ιστορίας & Πολιτισµού, 12. 4. 2013 [online], [cit. 5. 11. 2013], dostupné z: . 73 G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 269.

- 53 -

„Myslím, že člověkem je ten, kdo chce být svobodný. Žena nechce být svobodná. Je tedy žena člověk?“

Tato věta, jakož i slova a skutky dam ze všech analyzovaných románů mě utvrzují v přesvědčení, že Kazantzakisův světonázor byl genderově nerovný. Žádná z našich hrdinek o svobodu neusiluje, naopak když disponují jistou měrou nezávislosti, samy se o ni vědomě a s potěšením připravují (např. vdova Surmelina a její vztah s vypravěčem). Všechny ženy cítí potřebu nějakým způsobem se uchýlit do náruče milovaného muže. Jistě by se v rozsáhlé tvorbě čítající řadu románů, dramat, cestopisů i básnických skladeb našly určité výjimky, tedy ženy, které po nezávislosti alespoň touží,74 v globálu lze ale konstatovat, že Kazantzakis ve svobodu žen jednoduše nevěří (i ženy toužící po svobodě jsou si vědomy skutečnosti, že pouze muž má tu možnost stát se zcela svobodnou bytostí). Nicméně Kazantzakisovy hrdinky jsou i bez svobody šťastné. A to nejen hrdinky románové, ale také ženské postavy známé z divadelních her: Σκλάβα, σκλάβα εὐτυχισμένη, μὲ τρεῖς ἅγιες ἀγαπημένες ἁλυσίδες – τὴ μιὰ τὴ λένε Πατέρα, τὴν ἄλλην Ἄντρα καὶ τὴν τρίτη Γιό.75 „Otrokyně, šťastná otrokyně se třemi svatými milovanými okovy – jeden se jmenuje otec, druhý manžel a třetí syn.“

Jak dokládá výše uvedený úryvek pocházející z tragédie Buddha, ženské priority jsou zkrátka zcela odlišné od mužských priorit.

74

Stamatiou se v této souvislosti zmiňuje o ženách, které vyjadřují své nesplnitelné přání narodit se jako muži (např. mladá Japonka Joshiro v cestopisu Japonsko – Čína /Ιαπωνία – Κίνα/ a posléze tatáž žena v románu Zahrada na skále /Le Jardin des Rochers/). Viz G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 182, 269–270. 75 N. Kazantzakis, „Βούδας“, in: Θέατρο Γ΄, Τραγωδίες µε διάφορα θέµατα, Athina 1998, s. 504.

- 54 -

5.3. Téma sňatku a mateřství Dalšími významnými tématy, s nimiž se v Kazantzakisově tvorbě v souvislosti s ženskými postavami setkáváme, jsou témata sňatku a mateřství. Ačkoliv se tato dvě témata nemusí zcela vždy navzájem podmiňovat, vzhledem k jejich těsné blízkosti a mnohdy i úzké provázanosti považuji za vhodné se v průběhu následující kapitoly věnovat oběma zmíněným tématům zároveň.

Dle mínění Petera Biena Kazantzakis v muži spatřuje tvůrce civilizace, zatímco ženu považuje pouze za stvořitelku muže, jejíž primární úlohou na tomto světě je rodit děti.76 Jinými slovy můžeme konstatovat, že dle Kazantzakise důležitost ženy spočívá právě v mateřství, neboť muž, ač podle Biena pro Kazantzakise tvůrce veškeré lidské společnosti, může na svět přivést potomka jen prostřednictvím ženy. Z tohoto důvodu i v rámci své tvorby Kazantzakis klade důraz na mateřství a svatbu, která do jisté míry tvoří klíč k mateřství: Τὸ Λενιὸ ἀνέβαινε τὸ βουνὸ κι ἡ καρδιά του πετοῦσε· ψυχανεμίζουνταν τί τὴν ἤθελε ὁ Μανολιός, τούτη τὴ βδομάδα θὰ γίνουνταν ὁ γάμος, θά ᾽παιρνε τέλος πιὰ ἡ λαχτάρα καὶ θ᾽ ἄρχιζε ἡ ἀληθινὴ ζωὴ – τὴ μέρα ἡ λάτρα τοῦ σπιτιοῦ καὶ τὸ μαγέρεμα, τὴ νύχτα τὸ ἀγκάλιασμα, καὶ σ᾽ ἐννιὰ μῆνες τὸ νάνι νάνι τοῦ μωροῦ... Δὲ θά ᾽μαι πιὰ δούλα, θά ᾽μαι γυναίκα καὶ μάνα... (KZU, s. 140) Lenio stoupala do kopce a srdce jí plesalo. Tušila, co jí Manolios chce. Tento týden bude svatba, dychtivost již nabere konce a začne opravdový život – ve dne domácí práce a vaření, v noci objímání a za devět měsíců v kolébce spinká děťátko… „Už nebudu služka, budu žena a matka…“

Z výše uvedené ukázky je patrné, že Lenio přímo prahne po vdavkách i po manželských a mateřských radostech a starostech. Další ženskou postavou známou z románu Kristus znovu ukřižovaný, jež touží vstoupit do svazku manželského a počít s milovaným mužem dítě, je popova nemocná dcera Mariori. Ženy s totožným životním cílem ale potkáme napříč celou Kazantzakisovou tvorbou. Z námi rozebíraných románů vzpomeňme například ještě Lazarovy panenské sestry Marii a Martu, které s připravenou výbavou čekají, až se v jejich blízkosti objeví nějaký muž a tedy i potenciální ženich a manžel. Proto s radostí přivítají ve svém chudém domě neznámého cizince (Ježíše) a ustelou mu se slovy „dnes v noci bude spát jako ženich“ („θὰ κοιµηθεῖ ἀπόψε σὰ γαµπρός“, PP, s. 281) do svatebních lůžkovin. Avšak jejich

76

P. Bien, Novelist, s. 95, 98.

- 55 -

největší přání stát se matkami se oběma ženám plní pouze v iluzi, jež vyvstává v Ježíšově mysli v okamžiku ukřižování. Touha provdat se či stát se matkou se ale neomezuje jen na mladé a doposud cudný život vedoucí ženy. Jako příklad nám mohou posloužit ženy prostitutky a staré neprovdané panny. Do první kategorie můžeme zařadit vdovu Kateřinu, Marii Magdalenu a starou zpěvačku a milovnici madam Ortans. Jak již víme, první dvě jmenované ženy touží po mužích, které nemohou získat. Přesto Marie Magdalena tajně doufá, že „možná jednou nadejde den, kdy vedle ní bude chtít stanout jako ženich“ („µπορεῖ νά ᾽ρθει µέρα νὰ θελήσει νὰ σταθεῖ πλάι της γαµπρός“, PP, s. 424). Podobně jako v případě Marie a Marty se její sen uskutečňuje v rámci téže iluze, a to když anděl s Ježíšem pozorují svatební průvod a hlavní hrdina se od svého průvodce záhy dozvídá, že on je ženichem a Magdalena nevěstou. Ač nemá Magdalena žádné ratolesti, je u ní evidentní i jistý mateřský instinkt: […] πῆρε τὸ κρουστάλλινο γυαλὶ κάτω ἀπὸ τὸ μαξιλάρι της, τὸ ἀκούμπησε στὸ στῆθος της κι ἄρχισε τὸ κλάμα. Ἔκλαιε ἀγαλινά, νὰ μὴν τὴν ἀκούσουν, τὸ κρατοῦσε καὶ τὸ κουνοῦσε στὸν κόρφο της σὰ νά ᾽ταν μωρό… (PP, s. 424) […] vzala zpod polštáře křišťálovou lahvičku, přitiskla si ji na hruď a rozplakala se. Plakala tiše, aby ji neslyšeli. Držela lahvičku v náručí a pohupovala s ní, jako by to bylo děťátko…

Mateřský pud se projevuje rovněž v chování druhé výše jmenované, rovněž bezdětné vdovy Kateřiny, která se rozhodne dětem uprchlic kvůli nedostatku mléka věnovat ovci a k tomu i nějaké oblečení. Její odhodlání je poháněno ryzí láskou, jakoby se ztotožňující s láskou mateřskou: […] δὲν ἔκαμα παιδιά, καὶ θαρρῶ πὼς ὅλα τὰ παιδιὰ τοῦ κόσμου εἶναι δικά μου. (KZU, s. 99) „[…] sama nemám děti, a tak považuji všechny děti na světě za své.“

Touha vdát se se snad nejsilněji ze všech ženských postav projevuje u staré francouzské kurtizány madam Ortans. Poté, co jí vypravěč lživě oznámí, že se s ní její současný milenec Zorbas chce oženit, upíná veškeré své myšlenky, veškeré své naděje k tolik vytouženému sňatku. Zorbas přistoupí na vypravěčovu „hru“, dokonce i předstírá zasnoubení a předsvatební přípravy, a madam Ortans tak až do konce svého života žije v plané naději, že se z ní přeci jen

- 56 -

stane počestná žena. V zásadě můžeme konstatovat, že i v případě Bubulíny, jak ji Zorbas s oblibou nazývá, se setkáváme s motivem kající se ženy, přičemž snaha „polepšit se“ a zapřít svou minulost je hnána vidinou manželského svazku: Ἀπὸ τὴ στιγμὴ ποὺ γυάλισε στὸ νοῦ της ἡ μεγάλη ἐλπίδα, ὁ γάμος, ἡ γριὰ Σειρήνα μας εἶχε χάσει ὅλη τὴν ἀκατανόμαστη, ὕποπτη γοητεία της. Μάχουνταν νὰ σβήσει ὅλα τὰ περασμένα, νὰ πετάξει ἀπὸ πάνω της τὰ φανταχτερὰ φτερὰ πού ᾽χε στολιστεῖ μαδώντας πασάδες, μπέηδες, ναυάρχους... Λαχτάριζε νὰ γίνει σοβαρή, νοικοκυρεμένη καλιακούδα. Τίμια γυναίκα. Δὲ βάφουνταν πιά, δὲ στολίζουνταν, δὲν πλένουνταν· μύριζε. (ŘZ, s. 219) Od chvíle, kdy jí v mysli svitla velká naděje, sňatek, ztratila naše stará Siréna všechen svůj nepopsatelný a podezřelý půvab. Tím, že ze sebe strhla paši, beje, admirály, usilovala o to, aby vymazala svou minulost, aby ze sebe shodila okázalá křídla, jimiž se zkrášlila… Toužila stát se vážnou spořádanou vránou. Počestnou ženou. Už se nelíčila, nešňořila, nemyla. Páchla.

Pokud se u postavy madam Ortans ještě ve stručnosti zaměříme na otázku mateřství, shledáme, že i volnomyšlenkářská žena pochybných mravů disponovala v reprodukčním věku vrozeným mateřským pudem (viz ukázka níže). Mládí však již pominulo, dítě na svět nepřišlo a jediným splnitelným přáním tak zůstává pouze sňatek, podobně jako v případě staré panny Diamanto, která se vypravěčovi vybavuje v mysli v souvislosti s plánovaným Bubulíniným sňatkem. Ὅταν […] περνοῦσε […] τοὺς δρόμους στὴν Ἀλεξάντρεια, στὸ Μπερούτι, στὴν Πόλη κι ἔβλεπε φτωχὲς γυναικοῦλες νὰ βυζαίνουν τὸ μωρό τους, τὸ στῆθος τῆς καημένης τῆς μαντὰμ Ὀρτὰνς μερμήδιζε, φούσκωνε, κι οἱ ρῶγες της ἀνέβαιναν ἀποζητώντας κι αὐτὲς ἕνα μωρουδίστικο στόμα. «Νὰ παντρευτῶ, νὰ παντρευτῶ, νὰ κάμω παιδί...», ὁ νοῦς κι ὁ λογισμός της σὲ ὅλη της τὴ ζωή, κι ἀναστέναζε. (ŘZ, s. 224) Když […] v Alexandrii, v Bejrútu, v Konstantinopoli kráčela ulicemi a vídala chudé ženy, jak kojí své dítě, prsa ubohé madam Ortans se chvěla, vzdouvala, bradavky se jí zdvihaly, neboť i ony hledaly dětská ústa. „Vdám se, vdám se, budu mít dítě,“ sténaly po celý život její mysl i rozum.

Když se zaměříme na jednotlivé obrazy spojené s mateřstvím, shledáme, že časté jsou u Kazantzakise následující motivy: matka kojící své dítě, matka svírající nemluvně v náručí, několikrát je zmíněno také těhotenství, porod atp. Líčení některých ženských skutků je podepřeno hojnými přirovnáními rovněž se vztahujícími k tématu mateřství: např. „jako by to bylo dítě“ („σὰ νά ᾽ταν µωρό“, PP, s. 424), „jako by uspávaly dítě“ („σὰ νὰ κοίµιζαν µωρό“, KZU, s. 396), „jako by konejšily prastaré božské nemluvňátko“ („σὰ νὰ νανούριζαν ἕνα παµπάλαιο θεῖο βρέφος“, KZU, s. 396), „jako by na kolenou kolébala dítě“ („σὰ νὰ ταχτάριζε

- 57 -

στὰ γόνατά της µωρό“, ŘZ, s. 52). Pokud jde o téma svatby, mimo občasné zmínky o tradičních symbolech (zásnubní či snubní prsten, závoj apod.) a hlavních aktérech sňatku (nevěsta, ženich) jsou dále v rozebíraných románech více či méně podrobně popisovány předsvatební přípravy, samotný průběh svatebního obřadu, respektive hostiny, zásnuby.

V Kazantzakisově pohledu na svatbu a manželství se opět projevuje jistá antiteze charakteristická pro jeho tvorbu: pro muže s vyššími ambicemi představuje sňatek překážku vedoucí ke ztrátě svobody (viz Manolios a Lenio), racionálně smýšlejícímu muži otevírá bránu k ženskému tělu, k potomkům, legalizuje vztah dvou jedinců (viz Nikolios a Lenio). Navíc existuje možnost, že z takového svazku vzejde „Boží spasitel“: Ἂν εἶσαι γυναίκα, ἀγάπα. Διάλεξε, ἀνάμεσα ἀπ’ ὅλους τοὺς ἄντρες, μὲ σκληρότητα, τὸν πατέρα τῶν παιδιῶν σου. […] Νὰ λές: Ἐτοῦτος, ποὺ κρατῶ στὸν κόρφο μου καὶ τὸν βυζαίνω, θὰ σώσει τὸ Θεό. Ἂς τοῦ δώσω τὸ αἶμα μου ὅλο καὶ τὸ γάλα.77 Pokud jsi žena, miluj. Zvol si mezi všemi muži, a buď přitom přísná, otce svých dětí. […] A pak si řekni: ten, koho svírám na prsou a kojím jej, zachrání Boha. Nechť mu dám všechnu svou krev i mléko.

Z tohoto Kazantzakisova přesvědčení pramení jeho pozitivní postoj k mateřství. „Matce přisuzuje moc a jedinou svobodu, které může být žena, tedy matka, v muži ovládaném světě hodna.“78 V globálu však, jak jsme viděli v předchozí kapitole, Kazantzakis svobodu žen odmítá.

77

N. Kazantzakis, Ασκητική, s. 91. „Στὴ µητέρα ἀναγνωρίζει τὴ δύναµη καὶ τὴ µόνη ἐλευθερία ποὺ µπορεῖ νὰ ἀξιωθεῖ σ᾽ ἕναν κόσµο ἀντροκρατούµενο ἡ γυναίκα - µάνα.“ G. P. Stamatiou, Γυναίκα, s. 216.

78

- 58 -

5.4. Motiv ženského těla Ženské tělo představuje jeden z velmi významných motivů Kazantzakisových literárních děl a nejinak je tomu i v případě všech analyzovaných románů. Je nám známé, že Kazantzakis ztotožňuje ženské tělo se zemí (s pozemskostí), což následně vnáší do jeho děl dvojznačný symbolismus: ženské tělo na jednu stranu představuje plodnost a život, na druhou stranu ale také zbrzdění a omezení. Ovlivněn touto dvojznačností, představuje Kazantzakis ve svých románech ženské tělo jednak jako biologické tělo – symbol mateřství (pozitivní smysl), a jednak jako sexuální tělo – symbol pokušení a nebezpečí (negativní smysl).79 V rámci této kapitoly se zaměřím především na druhé jmenované, tedy sexuální tělo.

Žena a především slasti, které ženské tělo poskytuje, představují podle Marietty Ioannidou pro Kazantzakise energii, která člověka stahuje směrem dolů. Ženskost (ženský sex-appeal) brání muži odpoutat se od jeho pozemské přirozenosti a pro muže, který usiluje o svou vlastní nezávislost, se stává pokušením.80 Ženské tělo, jež muže svádí ke hříchu a dokáže zatemnit mužskou mysl, je vždy zobrazováno jako tělo mladé (svobodné či předčasně ovdovělé) a krásné ženy, která je objektem mužské sexuální touhy. Prototypem žen, jež disponují takovýmto hříšně dokonalým tělem, jsou zejména ženy typu svůdnice, chtíč v mužích vzbuzují svými tělesnými vnadami ale například i ženy jako Lenio, Klára či částečně obnažené vesnické dívky pracující na vinicích nebo na polích.

Ženské tělo je tedy bezpochyby spojeno s erotickým prvkem, a pro Kazantzakise tak nejsou tabu témata, jako je nahota, milostný akt či prostituce. Na druhou stranu se ale autor v těchto případech často vyhýbá přímým popisům a pracuje pouze s náznaky a s obraznými pojmenováními: Καλό, δροσερό, πολυκάτεχο τὸ κορμί της, πέρασαν ἀπὸ πάνω του τὰ ἔθνη, μὰ ὁ Θεὸς σοῦ τό ᾿χει ἐσένα, ἀπὸ τὰ παιδικάτα σου, γραμμένο, πάρ᾿ το! Ἔπλασε ὁ Θεὸς τὸν ἄντρα καὶ τὴ γυναίκα νὰ ἐφαρμόζουν ὅπως τὸ κλειδὶ κι ἡ κλειδαριά· ἄνοιξέ τη· μέσα της κάθουνται τὰ παιδιά σου μαργωμένα, ἕνα κουβάρι, καὶ προσμένουν νὰ τοὺς φυσήξεις, νὰ ξεμαργώσουν, νὰ σηκωθοῦν καὶ νὰ βγοῦν να περπατήσουν στὸν ἥλιο. (PP, s. 259)

79

M. Paparousi, „Όψεις του σώµατος στο µυθιστόρηµα Ο Χριστός ξανασταυρώνεται“, in: S. N. Filippidis (ed.), Ο Καζαντζάκης στον 21ο αιώνα, Πρακτικά του διεθνούς επιστηµονικού συνεδρίου «Νίκος Καζαντζάκης 2007: Πενήντα χρόνια µετά», Iraklio 2010: s. 185–219; zde s. 195–196. 80 M. Ioannidou, „Νίκος Καζαντζάκης“ [online], [cit. 1. 7. 2013].

- 59 -

„Její tělo je pěkné, svěží a oplývá mnohými dovednostmi. Přešly přes něj národy, ale Bůh ho již v mládí přisoudil tobě. Vezmi si je! Bůh stvořil muže a ženu, aby do sebe zapadali jako klíč a zámek. Otevři ji! V jejím nitru přebývají v klubku tvé mrazem ztuhlé děti a očekávají, že na ně foukneš, aby roztály, povstaly a vykročily na světlo světa.“

Ve výše zmíněné ukázce týkající se Marie Magdaleny Kazantzakis metaforicky využívá obraz klíče a zámku pro vyjádření pohlavního styku, výraz „národy“ společně s upřesněním jeho vztahu k Magdaleninu tělu pak evokuje představu prostituce. Jak jsem se zmínila v úvodu práce, takovéto metaforické vyjadřování je Kazantzakisovi vlastní, a netýká se tedy výlučně sexuální tematiky. Přesto se v souvislosti s ženským tělem zmíním alespoň o scéně, v níž se Nathanael (román Poslední pokušení) vypravil za Magdalenou, jejíž „mlýn“ neměl přes zimu dostatek práce.81 Erotický podtext tohoto příběhu je na první pohled čtenáři zřejmý. Považuji za vhodné také zmínit, že v žádném z analyzovaných románů není explicitně popsán ani sexuální akt mezi hrdinou a jeho osudovou ženou, ačkoliv je v několika případech z kontextu zřejmé, že k němu buďto v reálu (vypravěč a Surmelina, Zorbas a madam Ortans), nebo v rámci jakési protagonistovy iluze došlo (Ježíš a Magdalena; v širším slova smyslu sem můžeme zařadit i dvojici Manolios a Kateřina).

V souvislosti s motivem ženského těla jsou v těchto románech nejčastěji zobrazovanou erotogenní zónou ňadra, která jsou rovněž vnímána jakožto symbol mateřství, dále pak rty, respektive ústa, boky a krk. Z dalších částí těla jsou to především oči (velké, černé, lstivé, zalité slzami, připomínající řeřavé uhlíky atp.) a vlasy (dlouhé, černé, plavé atp.), důraz je ale kladen také na ženské tělo jako celek (panenské, hříšné, nahé, zpocené aj.). Motiv ženského těla ale není spjat výhradně s lidskými bytostmi. Podobu ženského těla s orlí hlavou na sebe bere například kletba-matka pronásledující Ježíše, několikrát se ve vybraných románech objevuje i motiv had-žena: Ἔβγαιναν οἱ ἄντρες κι ἔσμιγαν μαζί της, ὅλοι ἀρμαθιά, σὰν τὰ ἐρωτεμένα φίδια τὴν ἄνοιξη, ποὺ σταφυλιάζουν, ὅλα μαζί, ὄρθια, καὶ σουρίζουν στὶς πέτρες. Καὶ στὴ μέση τῆς ἀρμαθιᾶς, κάτασπρη, ὁλόγυμνη, μουσκίδι στὸν ἱδρώτα, μὲ μεσανοιγμένα χείλια, μὲ κοφτερὰ δοντάκια, ἀκίνητη, ἀχόρταγη, ὀρθόστηθη, σούριζε ἡ μαντὰμ Ὀρτάνς […]. (ŘZ, s. 168) Muži vycházeli a jeden za druhým se s ní spojovali jako zamilovaní hadi na jaře, kdy se všichni dohromady propojují ve vzpřímené klubko a syčí na kamenech. A uprostřed klubka, sněhobílá, nahá, v potu se koupající, s rozevřenými rty, s nabroušenými zoubky, nehybná, nenasytná, s vypnutou hrudí, syčela madam Ortans […]. 81

Viz N. Kazantzakis, Ο τελευταίος πειρασµός, s. 171–172.

- 60 -

[…] σήκωσε τὰ μάτια· μπροστά του, ἀπάνω σὲ μιὰν πέτρα, ἕνα φίδι, μὲ γυναίκεια μάτια, μὲ γυναίκειο στῆθος, ἀναγλείφουνταν καὶ τὸν θωροῦσε. (PP, s. 258) […] pozvedl oči. Před ním se na kameni olizoval had s ženskýma očima a s ženským poprsím a hleděl na něj.

Dvojí podstata hada-ženy – hrozivá animální a ženská – spolu s jeho činy (v románu Poslední pokušení se had-žena snaží svést Ježíše na scestí a nabízí mu za manželku Marii Magdalenu a spolu s jejím tělem i všechny rozkoše pozemského života) posilují tezi, že ženské tělo představuje pro muže jdoucího za vyššími duchovními cíli a hodnotami nebezpečnou překážku, ba dokonce může být považováno za ďáblův nástroj (o ďábelské povaze ženy více v podkapitole Žena jako ďáblův nástroj).

Zatímco ženy tedy Kazantzakis neodlučitelně spojuje s tělem, a to nejen když vkládá do Magdaleniných úst slova „duší ženy je tělo“ („τῆς γυναίκας ἡ ψυχὴ εἶναι ἡ σάρκα“, PP, s. 94), v případě mužských hrdinů klade mnohem větší důraz právě na duši a lidské tělo obecně považuje za překážku bránící člověku spojit se s Bohem: Καταραμένο τὸ κορμὶ τοῦ ἀνθρώπου, μουρμούρισε, αὐτὸ μπαίνει στὴ μέση καὶ δὲν ἀφήνει τὴν ψυχὴ νὰ δεῖ καὶ ν᾿ ἀκούσει τὸν Ἀόρατο. (PP, s. 106) „Proklaté lidské tělo,“ zamumlal. „To ono překáží a nenechává duši, aby spatřila a zaslechla Neviditelného.“ Θεέ μου, γιατί νά ’ναι ἡ σάρκα τόσο δυνατή; τόσο ἀκατάλυτη; τὴ μαστιγώνεις, δὲν τῆς δίνεις νὰ φάει, δὲν τὴν ἀφήνεις νὰ κοιμηθεῖ, τὴ βουλιάζεις στὰ χιόνια νὰ ξεπαγιάσει, τὴν κάνεις μιὰ φτυαριὰ λάσπη – κι αὐτὴ ἀμέρωτη, ἀπροσκύνητη, κρατάει ἀψηλὰ τὴν κόκκινη παντιγέρα καὶ φωνάζει! (ChB, s. 247) „Bože můj, proč je tělo tak silné a nezničitelné? Bičuješ ho, nedáváš mu jíst, nenecháváš ho spát, noříš ho do sněhu, aby umrzlo, uděláš z něj hromádku bláta a ono, nezkrotné, nepokořené, drží vysoko červenou vlajku a křičí!“

Ve všech analyzovaných dílech však můžeme spatřit následující kontrast: ženské tělo na jednu stranu představuje pro asketického muže hledajícího Boha kletbu, pro muže, jenž za své životní poslání považuje vést usedlý rodinný život, je ale darem od Boha,82 mimo jiné proto, že je žena nositelkou a dárkyní nového života. 82

J. Harrison, „Unholy Trinity“, s. 127.

- 61 -

5.5. Další femininní prvky Je zcela zřejmé, že ženská tematika, ať prvoplánově či metaforicky, ovlivňuje značnou část Kazantzakisovy literární tvorby. Krom již zmíněných významných témat a motivů nalezneme v dílech krétského literáta řadu dalších prvků souvisejících s ženskou problematikou. V rámci této závěrečné kapitoly letmo přiblížím některé další femininní prvky, které jsou nepostradatelnou součástí vybraných románů, a čtenář se s nimi při jejich četbě bude setkávat opakovaně. V jednotlivých podkapitolách postupně představím ženu v jejích několika různých podobách, a to jako šelmu, ďáblův nástroj, město a v neposlední řadě jako přírodu.

5.5.1. Žena jako šelma

V předešlé kapitole jsme viděli, že žena na sebe může vzít podobu hada. To však není jediné stvoření ze zvířecí říše, ke kterému je žena ve vybraných románech připodobňována. Velmi častým motivem je žena zobrazená jako dravé zvíře, jako nezkrotná šelma: Ἀνατινάχτηκα. Τί θεριὸ εἶναι ἐτοῦτο; Σὰν τίγρισσα μοῦ φάνηκε, ἀνθρωποφάγα. (ŘZ, s. 108) Otřásl jsem se. Co je to za šelmu? Připadala mi jako tygřice, která požírá lidi. […] κι ἕνα θεριὸ τῆς φαίνουνταν τὸ ἁμαρτωλὸ ἐτοῦτο κορμί, χνουδάτο, σκοτεινό, ἐπικίντυνο. (PP, s. 173) […] a toto hříšné tělo jí připadalo jako srstí porostlé, temné a nebezpečné divoké zvíře.

Nejen mužům, ale i ženám může takováto „krvelačná bestie“ nahánět strach. Je logické, že nejčastěji je obraz ženy-šelmy zmiňován ve spojení s literárním typem ženy-svůdnice, není to ale bezvýhradným pravidlem. Například Manoliova chtíčem poháněná snoubenka Lenio je v románu také výstižně popsána jako dravec číhající na svou kořist: […] ἔμοιαζε τὸ Λενιὸ θεριὸ ποὺ πεινάει, σηκώνει κουλουριαχτὸ τὸ πόδι νὰ χιμήξει, μὰ ξάφνου λυπᾶται τὸ κακόμοιρο τὸ ζὸ ποὺ παρουσιάστηκε μπροστά του, τὸ ἀφήνει νὰ ξεφύγει καὶ προσδοκάει ἀνυπόμονα τὸ ἄλλο... (KZU, s. 80) […] Lenio se podobala hladové šelmě, která zdvihá zkroucenou nohu a chystá se zaútočit. Ale náhle se nad nebohým zvířetem, které se před ní zjevilo, slituje, nechává ho uniknout a netrpělivě čeká na další…

- 62 -

To, co muže na ženě-šelmě děsí, je její všemocná sexualita, erotismus a s tím spojené ozývající se pohlavní pudy. Takzvaná femme fatale se mění na ženu požírající muže, a to proto, aby v muži, který se zavázal vyšším cílům, vyvolala vzrušení a ohrozila ho.83 Hrdina si pak při konfrontaci s ženou-šelmou může připadat jako nicotné a bezmocné stvoření: Θεριὸ εἶναι ἐτοῦτο, συλλογίστηκα, θεριό, καὶ τὸ ξέρει. Τί ἀδύναμα ἐφήμερα πλάσματα, σερσέμηδες, ζευζέκηδες, χωρὶς ἀντοχή, μπροστά τους οἱ ἄντρες! Ὅπως μερικὰ ἔντομα – τὸ ἀλογάκι τῆς Παναγίας, ἡ ἀκρίδα, ἡ ἀράχνη – ταϊσμένη καὶ τούτη κι ἀχόρταγη κατὰ τὰ ξημερώματα, θὰ τρώει τοὺς ἄντρες... (ŘZ, s. 243) „Šelma,“ pomyslel jsem si, „je to šelma a ví to. Jaké bezmocné, pomíjivé bytosti, hlupáci, lehkomyslníci a oblomná stvoření jsou muži před takovýmito ženami! Jako některý hmyz – kudlanka nábožná, kobylka, pavouk – sycená, ale nenasytná, bude za rozednění požírat muže…“

Žena tedy na sebe bere tuto veskrze negativní podobu, tj. podobu šelmy, v případě, že ji protagonista vnímá jako potenciální hrozbu pro sebe a své poslání. Sám hlavní hrdina si od samého počátku uvědomuje, že je téměř nemožné ženu-šelmu přemoci vlastními silami, protože jak praví otec František: „pouze Bůh může zkrotit divokou šelmu, ženu“ („µονάχα Αὐτὸς µπορεῖ νὰ δαµάσει τὸ ἄγριο θεριό, τὴ γυναίκα“, ChB, s. 234).

5.5.2. Žena jako ďáblův nástroj Dalším motivem, se kterým Kazantzakis ve svých románech často pracuje, je žena symbolizující ďáblův nástroj. Ve všech rozebíraných románech je zmiňována ďábelská povaha ženy, žena je přirovnávána k ďáblovým nástrahám, rohům, k samotnému Satanu apod. Jedná se o nejméně lichotivou tvář ženského pohlaví vůbec. Uveďme si jen několik z nespočtu případů, kdy žena nabývá ďábelský charakter: Ποιός ἔφτιασε τὸ δαίδαλο αὐτὸν τῆς ἀβεβαιότητας, τὸ ναὸ τῆς ἀλαζονείας, τὴ στάμνα μὲ τὶς ἁμαρτίες, τὸ χωράφι τὸ σπαρμένο σκανταλόχορτα, τὸ στόμα τῆς Κόλασης, τὸ πανέρι τὸ ξεχειλισμένο πανουργίες, τὸ φαρμάκι ποὺ μοιάζει μέλι, τὴν ἁλυσίδα ποὺ δένει τοὺς θνητοὺς μὲ τὸν κόσμο – τὴ γυναίκα; (ŘZ, s. 124)

83

Th. Agathos, „Η τυπολογία της µοιραίας γυναίκας στο πεζογραφικό έργο του Νίκου Καζαντζάκη“, in: Νίκος Καζαντζάκης: Ηµερίδα αφιερωµένη στον µεγάλο δηµιουργό Νίκο Καζαντζάκη, Κύκλος οµιλιών Νοέµβριος 2007, Athina 2011: s. 133–157; zde s. 149.

- 63 -

Kdo stvořil ten labyrint nejistoty, chrám domýšlivosti, džbán hříchů, pole oseté pohoršením, bránu pekelnou, koš plný lstí, jed, co chutná jako med, okovy, které poutají smrtelníky k tomuto světu – ženu? Μισοῦμε τὴν ὕλη, τὴν ἡδονή, τὴ γυναίκα. […] Δὲ θέμε τὸν κόσμο. Ἄτιμος, ψεύτης, πόρνος, παγίδα τοῦ Πονηροῦ. Πῶς εἶναι δυντατὸ νὰ τὸν ἔπλασε ὁ Θεός; Ὄχι, δὲν εἶναι αὐτὸς ἔργο τοῦ Θεοῦ, εἶναι ἔργο τοῦ Διαβόλου. (ChB, s. 161) „Nenávidíme hmotné statky, slast a ženu. […] Nechceme tento svět. Je nečestný, prolhaný, plný kuplířství. Je nástrahou Vychytralého. Je možné, aby ho stvořil Bůh? Ne, to není dílo Boha, je to dílo Ďábla.“ Θὰ σᾶς πῶ κι ἐγὼ ἕνα μυστικό, εἶπε. Χτὲς βράδυ τὸ Λενιὸ πῆγε στὸν κύρη μου· διάολος ξιδάτος εἶναι, κάπου θά ᾿μαθε γιὰ τὴν ἀρρώστια τοῦ Μανολιοῦ. (KZU, s. 158) „I já vám povím jedno tajemství,“ řekl. „Včera večer přišla Lenio za mým otcem. Je to vychytralý ďábel, někde se asi dozvěděla o Manoliově nemoci.“

Ve světě Kazantzakisových románů snad celé mužské pokolení považuje ženu za ďáblův nástroj. Žena totiž díky svému osobnímu kouzlu a tělesné přitažlivosti dokáže kdejakému muži zatemnit mysl, je s to se svým protějškem promyšleně manipulovat a přinutit ho ke kýženému jednání. Dle mužských postav jsou ženy mazané a vypočítavé bytosti. Jistě tedy není překvapením, že hrůzu v této podobě žena nahání opět zejména mladým protagonistům jednotlivých románů. Proto od sebe Manolios vdovu Kateřinu odhání se slovy: „Odstup ode mě, Satane!“ („Ὕπαγε ὀπίσω µου, σατανά!“, KZU, s. 38). Proto Ježíš prochází kolem mladých dívek s odhalenýma nohama, které jsou přímo označeny za Satanovu nástrahu („η παγίδα του Σατανά“, viz PP, s. 75), se sklopeným zrakem atp. Několikrát se v románech také hovoří o tom, jak ke světci přistoupilo „pokušení“, tedy Ďábel, v podobě (nahé) ženy. Na opačném pólu pak stojí donchuán Zorbas. Historka o jeho dědečkovi, který mu v mládí radil, aby si dal pozor na ženské, neboť představují ďáblův roh, má předem danou pointu a Zorbasovo rozhodnutí je nasnadě: „vydal jsem se za ďáblem“ („πῆγα κατὰ διαόλου“, ŘZ, s. 143). Závěrem dodejme, že „to, co je ďáblovou nástrahou, je komfort, nikoliv nesnáze.“84 Již tradičně se tudíž vracíme k pozemskému charakteru bytí ženských postav, z nějž pramení i ďábelská povaha žen a zejména ženského těla.

84

„It is comfort, not adversity, that is the devil᾿s snare.“ D. A. Dombrowski, Kazantzakis and God, Albany 1997, s. 143.

- 64 -

5.5.3. Žena jako město

Ač se to na první pohled nezdá být zcela zjevné, žena a město mají mnoho společného. Město, jak se Carl Gustav Jung zmiňuje v jedné ze svých studií, je jedním z nedozírného množství aspektů archetypu matky.85 „Město je mateřský symbol, žena, která v sobě chová obyvatele jako děti.“86 Již Starý zákon hovoří o vybraných městech jako o dcerách, matkách či pannách (např. „Zachraň se, kdo ses zabydlel u Dcery babylonské!“87), nechybí zde ale také zmínky o městech-nevěstkách (např. „Ach, jak se kdysi věrné město stalo nevěstkou!“88).

Také Kazantzakis v některých svých románech ztotožňuje po vzoru Bible města se ženami. Vliv Bible je nejpatrnější v románu Poslední pokušení, jehož fabule se do značné míry opírá o evangelijní vyprávění. Hříšná a zkažená města jako Tiberias, Jeruzalém, Sodoma či Gomora jsou zde označována za nevěstky a nejinak je tomu i v případě půvabné, ale nemravné vesnice Magdaly. A nejen to. Popisy měst často vyvolávají v čtenářově mysli představu skutečné ženy: „nestoudnice se za svitu slunce smála“ (/η Τιβεριάδα/ „γελοῦσε στὸν ἥλιο ἡ ξαδιάντροπη“, PP, s. 79), „sedí na tlustých Římanových kolenou a chechtá se“ (/η Ιερουσαλήµ/ „κάθεται καὶ χαχαρίζει στὰ χοντρὰ γόνατα τοῦ Ρωµαίου“, PP, s. 253) apod. Nejen města, ale také Římská říše je personifikována a bere na sebe ženskou tvář: […] συλλογίζεται ἡ Ρώμη, καὶ χύνεται ἕνα φαρδύ, παχὺ χαμόγελο στὸ πολύσαρκο φκιασιδωμένο της πρόσωπο. (PP, s. 323–324) […] přemýšlí Řím a na jeho zavalitém nalíčeném obličeji se rozlévá široký a sádelnatý úsměv.

V dalším z rozebíraných děl, v románu Chuďásek Boží, je Františkovo rodné Assisi několikrát oslovováno jako „matka Assisi“ („µάνα Ἀσίζη“) a za matku je považován i kostelík nesoucí jméno Porciunkule, v němž František se svými druhy přebývají. V románech Řek Zorbas a Kristus znovu ukřižovaný se s podobnou personifikací měst sice nesetkáme, je však dobré si povšimnout, že i v nich jsou velkoměsta spojována s nemravným životem (prostituce, šantány, pijáctví) a vždy je v nich přítomen ženský prvek (nalíčené či obnažené ženy, vůně pudru, toaletního mýdla, parfému atp.). Žena a město k sobě tedy mají v Kazantzakisově 85

C. G. Jung, Archetypy a nevědomí, II. svazek (výbor z díla), přel. E. Bosáková – K. Černá – J. Černý, Brno 1998, s. 192. 86 C. G. Jung, Hrdina a archetyp matky, s. 62. 87 Zch 2:10, Bible, Překlad 21. století, přel. A. Flek a kol., Praha 2009, s. 1237. 88 Iz 1:21, tamtéž, s. 860.

- 65 -

tvorbě velmi blízko. Je však důležité zdůraznit, že v případě femininní personifikace měst se nejedná o Kazantzakisovo novum. Jde o návaznost na dlouhou tradici řeckého jazyka i řecké literatury – ženský rod pro město je v řečtině přirozený89 a autoři s touto personifikací v krásné literatuře často pracují. V Kazantzakisově pojetí jsou pak žena i město odrazem „materiální přítomnosti“ a nikoliv „duchovní budoucnosti“. Žena na sebe bere podobu města, respektive město podobu ženy. A proto z něj hrdina uniká a uchyluje se na osamocená či méně přístupná místa (viz Manolios a salaš, posléze Sarakina, František a hora Alverna, Ježíš a poušť, vypravěč a krétské pobřeží), aby unikl svodům, které na něj žena i město přichystaly.

5.5.4. Žena jako přírodní živel

Nejpřívětivější tvář získává v Kazantzakisově prozaické tvorbě žena v podobě přírody, nicméně i její význam může být negativní. Také v tomto případě se opírám o teorii Carla Gustava Junga, který považuje řadu přírodních sil a složek životního prostředí (např. půda, nebe, země, les, moře, stojaté vody apod.) za mateřské, tedy ženské, symboly.90 Matku Přírodu (Mater Natura) pak Jung nazývá tzv. archetypickou „babičkou“.91

„Cit k přírodě je u některých lidí tak trvalý, že stojí ve své původní formě na počátku všech citů. Je to cit synovský. [...] Citově je příroda projekcí matky.“92 V literární produkci na sebe krajina často bere ženskou tvář, a ženská personifikace přírodních entit je tak všeobecně rozšířenou záležitostí. Také v analyzovaných románech je příroda opakovaně připodobňována k ženě (zejména k ženě-matce), nejčastěji však pokud jde o živly zem a vodu (stojaté vody, moře): Κατὰ τὸ μεσημέρι ἡ βροχὴ εἶχε σταματήσει, ἔσκισε ὁ ἥλιος τὰ σύννεφα καὶ πρόβαλε δροσερός, τρυφερός, νιολουσμένος καὶ κανάκιζε μὲ τὶς ἀχτίδες του τ᾿ ἀγαπημένα νερὰ καὶ χώματα. (ŘZ, s. 27) V poledne přestalo pršet. Zářící kotouč93 protrhal mraky, objevil se svěží, něžný, čerstvě umytý a svými paprsky hladil milovanou vodu a zemi.

89

Viz starořecké η πόλις, novořecké η πόλη, ale také η Κωνσταντινούπολη, η Ρώµη atp. Viz C. G. Jung, Archetypy a nevědomí, s. 192. 91 Viz C. G. Jung, Hrdina a archetyp matky, s. 227. 92 G. Bachelard, Voda a sny, Esej o obraznosti hmoty, přel. J. Hamzová, Praha 1997, s. 136. 93 Slovo ο ήλιος neboli slunce záměrně překládám jako zářící kotouč, a to z toho důvodu, aby byl v českém překladu zachován mužský rod řeckého substantiva, neboť je tak ještě více zdůrazněn maskulinní princip slunce. 90

- 66 -

Κόντευε νὰ τελέψει τὸ καλοκαίρι: κείτουνταν ἡ γῆς εὐχαριστημένη, σὰ γυναίκα ποὺ γέννησε. (ChB, s. 263) Blížil se konec léta. Země spokojeně ležela jako žena, která právě porodila.

Ženskou podobu má například také samotná Kréta, hora Alverna i Sarakina (stále jsme svědky paralely žena – země) a řada dalších konkrétních i abstraktních přírodních míst, útvarů apod. Kazantzakis klade důraz na ženský prvek přírody, neboť ta v sobě zahrnuje veškerou živou i neživou matérii, a je tudíž, stejně jako žena, odrazem hmotného světa. V tomto případě se nejedná o pravidlo, nicméně pro některé z protagonistů může mít jakýkoliv přírodní živel negativní smysl: Κουράστηκε ὁ Μανολιός, ἀκούμπησε τὸ κεφάλι στὰ γόνατα καὶ τὸν πῆρε ὁ ὕπνος. Ὕπνος πηχτός, μολεμένος, σὰ βουρκιασμένο νερό, κι ὅλη τὴ νύχτα ὁ Μανολιὸς πάλευε νὰ τὸ διαβεῖ καὶ νὰ γλιτώσει. Εἶχε μπλεχτεῖ μέσα σὲ γλιτσερὰ χόρτα καὶ σὲ νερόφιδα, φώναζε, καὶ τὰ χαράματα ἕνας ποταμὸς ξανθὰ μαλλιὰ κύλησε ἀγριεμένος καὶ τὸν ἅρπαξε. «Βοήθεια!» ξαναφώναξε, μὰ δὲν μποροῦσε νὰ ξυπνήσει κι ἦταν ξαπλωμένος τώρα ἀνάσκελα στὸν ποταμὸ καί βογγοῦσε. (KZU, s. 103) Manolios pocítil únavu, položil si hlavu na kolena a přemohl ho spánek. Spánek hutný a nečistý jako kalná voda. Celou noc Manolios usiloval o to, aby tu vodu přeplaval a unikl tak nebezpečí. Zapletl se ale do kluzkých řas a mezi vodomilné hady. Křičel. Na úsvitu se řeka plavých vlasů dala do zběsilého pohybu a uchvátila ho. „Pomoc!“ vykřikl znovu, ale nemohl se probudit. Ležel naznak v řece a sténal.

Výše uvedenou ukázku můžeme interpretovat následujícím způsobem: voda zde symbolizuje vdovu Kateřinu (viz řeka plavých vlasů). Manolios se snaží uniknout z jejích spárů (tzn. ze spárů vody neboli Kateřiny), jeho boj je ale prozatím marný, stále ještě nedokáže odpoutat svou mysl od Kateřinina těla. Další interpretace, která se ve vztahu k Manoliovu snu o vodě nabízí, vychází opět z Jungovy psychoanalytické teorie, protože voda dle švýcarského psychoterapeuta představuje nejběžnější symbol nevědomí.94 Jeskyně duševního podsvětí (čili nevědomí) ukrývá řadu zlých zvířat, jejichž útoku je člověk vystaven.95 Voda není pouze symbolem vznikání a života.96 Podle Junga je mimo jiné „pozemsky hmatatelná, je také tekutinou pudy ovládaného těla, krví a krvežíznivostí, pachem zvířete a vášněmi ztěžklou tělesností.“97 V tomto smyslu jde tedy o nebezpečný a barbarský živel, a proto i v Manoliově snu nabývá voda negativní význam.

94

C. G. Jung, Archetypy a nevědomí, s. 116. Tamtéž, s. 117–118. 96 Viz C. G. Jung, Hrdina a archetyp matky, s. 76–77. 97 C. G. Jung, Archetypy a nevědomí, s. 117. 95

- 67 -

Závěrem bych se ještě ráda zmínila o dvou obrazech, se kterými se v Kazantzakisově románové tvorbě setkáme a které poukazují na bližší spojitost ženy a vody. Nejenže moře a jezera jsou obecně ženské podstaty (viz výše Jungova teorie, ale opět i řecká tradice – slovo moře /η θάλασσα/ je od starověku ženského rodu), ale také sama žena v sobě ukrývá vodní prvek. Proto Kazantzakis ženy všech věkových kategorií často přirovnává k různým typům lodí: mladá žena například může být označena za „královskou fregatu“ („βασιλικιὰ φρεγάδα“, viz KZU, s. 225), vznešené šlechtičny za „plachetnice s napnutými plachtami“ („φρεγάδες µὲ κάργα τὰ πανιά“, viz ChB, s. 170), stará žena pak za „zchátralou a těžce zkoušenou bárku“ („σαπηµένη, βασανισµένη µαούνα“, viz ŘZ, s. 227) nebo za „tisíckrát proděravělou admirálskou loď“ („χιλιοτρύπητη ναυαρχίδα“, viz ŘZ, s. 90).

Dalším obrazem, který svědčí o těsném vztahu ženy a vody, je obraz koupající se nahé ženy. I s ním se, ačkoli v omezené míře, u Kazantzakise setkáváme: Μὲ ἀνοιχτὰ βραχιόνια καὶ πόδια ἔπεφταν οἱ γυναῖκες στὴ θάλασσα, σκουντροῦσαν μὲ τὰ κύματα, ἀναποδογυρίζουνταν, σκλήριζαν εὐτυχισμένες καὶ σκοῦσαν στὰ γέλια. […] Πηδοῦσαν τὰ γυναίκεια γέλια, περιπαιχτικὰ καὶ παιχνιδιάρικα στὴν παραφρὴ τῆς θάλασσας, πηδοῦσαν καὶ χάνουνταν καὶ ξαναγύριζαν ἀγκαλιασμένα μὲ τὰ κύματα – κι ὁλομεμιᾶς ὅλα σώπασαν, γαλήνεψε ὁ γιαλὸς κι ἡ Κατερίνα πρόβαλε ἀπὸ τὴ θάλασσα ἀμίλητη κι ὁλόγυμνη. (KZU, s. 108–109) Ženy se s roztaženýma rukama a nohama vrhaly do moře, srážely se s vlnami, převracely se, radostně povykovaly a smály se. […] Ženský smích posměšně a rozmarně poskakoval po mořské pěně. Poskakoval, ztrácel se a znovu se vracel v objetí s vlnami. Náhle vše utichlo, pobřeží se zklidnilo a z moře se vynořila nemluvná a zcela nahá Kateřina.

„Bytosti opravdu nahé, s hladkými tvary a dokonalými liniemi, vystupují v říši obraznosti vždycky z oceánu. Bytost vystupující z vody je světelným odrazem, který se ponenáhlu zhmotňuje; než se stane bytostí, je obrazem, než se stane obrazem, je touhou.“98 Také v případě pastýře Manolia je obraz koupající se nahé Kateřiny založen na prvotní erotické fascinaci a touze a voda v Kazantzakisově podání získává mimo jiné i milostný aspekt. Dodejme jen, že Kazantzakis v rámci svých románů dokonce rozlišuje mužské vody, tzn. déšť, a ženské vody, tzn. řeky, jezera apod. (viz například PP, s. 268).

98

G. Bachelard, Voda a sny, s. 46.

- 68 -

6. Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala především ženskými postavami ve vybraných románech celosvětově uznávaného řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise, a to jmenovitě v dílech Řek Zorbas, Kristus znovu ukřižovaný, Poslední pokušení a Chuďásek Boží. V dílech jsem rozlišila tři důležité ženské typy – typ žena-svůdnice, žena-matka, žena-panna – a další dvě výrazné, individualizované ženské postavy, jimiž jsou sestra Klára a madam Ortans. Položme si nyní několik zásadních otázek a pokusme se je, opřeni o získané poznatky, zodpovědět: Jaké výsledky přinesla typologická analýza, která tvořila podstatnou část mé práce, ale také rozbor jednotlivých témat či motivů? Existuje mezi všemi analyzovanými ženskými figurami nějaká spojitost? Jakým způsobem Kazantzakis ve svých románech prezentoval ženy? Odrazil se autorův osobní pohled na ženské pohlaví také v jeho románech?

Na základě podrobné analýzy jsem došla k závěru, že Kazantzakis při výstavbě ženských postav využíval stále se opakující témata, motivy i dílčí prvky, čímž tyto postavy učinil více méně plochými. Jednotlivé ženy vůči sobě vykazují v rámci daných typů vždy celou řadu podobností a shod (např. ženy-svůdnice jsou vždy spojeny s prostitucí, společná jim je i láska k protagonistům, tragický konec aj., všechny ženy-panny ovládá mateřský pud a touha vdát se, ženy-matky pro změnu pojí nezměrná mateřská láska ke svým synům atp.) a zdá se, jako by se autor při jejich výstavbě opíral o předem daný vzor, a až následně každou z postav obdařil některými individualizačními prvky. Řada motivů a prvků je pak společná dokonce všem analyzovaným postavám. Jako první zmiňme tolikrát opakovanou spojitost ženy a hmotného světa – žena je v Kazantzakisových románech vždy stvořena pro pozemský neboli přítomný život. S tím souvisí i skutečnost, že se žena za žádných okolností (ani díky duševní proměně) nedokáže zřeknout milovaného muže, ať už jde o milence či o syna. Žena se zkrátka stává na muži závislou, což ovšem ve většině případů dostává hrdinu do nesnází. Stává se mu překážkou (výjimkou je pouze madam Ortans), okovem, jež jej váže k zemi a znemožňuje mu dosáhnout vyšších cílů, a proto musí být z hrdinova života odstraněna. Můžeme ji ale chápat také jako katalyzátor, který je nezbytný ke splnění hrdinova poslání, jako jeden z důležitých stupínků na žebříku, který protagonistovi pomůže k výstupu. Nicméně chce-li se hrdina dostat na samý vrchol žebříku, musí být i tento stupínek (tedy žena) překročen.

- 69 -

Již v jedné z úvodních kapitol jsem se zmínila, že Kazantzakisův osobní pohled na ženy se do velké míry shoduje s pohledem Nietzscheovým. Ani jeden z autorů se nestaví kladně k otázce emancipace a feminismu a oba se shodují v názoru, že zatímco muž má být veřejně angažovaný, ženinou „parketou“ je péče o rodinu a domácnost. Podobně i v analyzovaných románech nacházíme tuto paralelu k Nietzschemu. Kazantzakisovi hrdinové navíc odpovídají Nietzscheovu svobodnému duchu, který se musí vyvarovat ženské starostlivosti a ženám obecně, má-li zůstat svobodným: Budou žít svobodní duchové se ženami? Obecně se domnívám, že stejně jako starověcí ptáci, kteří prorokovali pravdu, musejí svobodní duchové jako ti, kdo pravdu myslí a mluví, dát přednost tomu letět sami.99 Svobodný duch si pokaždé vydechne, když se konečně rozhodne setřást ze sebe ono mateřské starání a střežení, jímž vládnou ženy kolem něho.100

Pokud jde o způsob, jakým jsou ženy v analyzovaných románech všeobecně prezentovány, rozlišujeme dvě hlavní a zcela protikladné tendence. Na jednu stranu jsou ženské postavy ztělesním zla a pokušení (ďáblův nástroj, šelma atp.), s čímž souvisí i negativní nazírání duchovně založených mužů na jejich tělo (podtrhnutí jeho stinných stránek, strach a úzkost pramenící z tělesnosti a sexuality), na druhou stranu si ale mužští hrdinové uvědomují, že pouze žena má tu možnost nosit ve svém těle nový život, že jedině ona může porodit muži syna, pokračovatele rodu. Z tohoto pohledu je tudíž žena v Kazantzakisových románech prezentována v relativně pozitivním světle, je však potřeba dodat, že snad každá mužská postava upřednostňuje ženu oddanou, submisivní a pasivní. Zde si povšimněme souvislostí s Kazantzakisovými osobními názory na ženské pohlaví, které jsme si prostřednictvím úryvků z nefiktivní tvorby představili v úvodu práce. Zmínili jsme se o autorově pozitivním vztahu k mateřství, který se začal utvářet prakticky od raného dětství, a to především díky kladnému vztahu k matce. Jako obhájce tradičních rodinných hodnot Kazantzakis vystoupil v novinovém článku Proti mateřství, v němž popisuje, jak se mu srdce svírá nad emancipací evropských žen. V epilogu díla Hlášení El Grecovi zase nalezneme paralelu ke zmiňované oddanosti a poddajnosti žen, které zde Kazantzakis, a to především v souvislosti se svou druhou manželkou Eleni, vyzdvihuje. Vraťme se ale ještě krátce k celkovému portrétu Kazantzakisových románových ženských postav. Žádná z analyzovaných žen není stvořena 99

F. Nietzsche, Lidské, příliš lidské I, Kniha pro svobodné duchy, přel. V. Koubová, Praha 2010, s. 206. 100 Tamtéž, s. 207.

- 70 -

pro velké hrdinské činy, tzn. ty, které by mohly prospět širšímu okruhu lidí, což přirozeně není ani každá mužská figura. Nicméně Kazantzakisovi hrdinové jsou vždy mužského pohlaví. Poukažme ovšem na mimořádný čin vdovy Kateřiny, která pro záchranu protagonisty – tzn. individua – obětuje vlastní život.

Nyní se dostáváme k otázce, zda se v románech podléhajících mé analýze zrcadlí Kazantzakisův subjektivní pohled na osoby opačného pohlaví. Opřena o úvodní charakteristiku Kazantzakisova vztahu k ženám si troufám říct, že ano. Již výše jsem poukázala na některé souvislosti mezi fiktivní literaturou a zdroji, které explicitně prezentují spisovatelův názor (otázka mateřství, ženské zdrženlivosti, pasivity, submisivity apod.). V kapitole Ženy v osobním životě Nikose Kazantzakise byl zejména na základě ukázek z autobiografického díla Hlášení El Grecovi opakovaně zdůrazňován autorův problematický vztah k ženám. Podobně i vztah Kazantzakisových románových hrdinů k ženskému pohlaví můžeme charakterizovat jako značně problematický – žena v protagonistech vyvolává hrůzu, úzkost, rovná se překážce. Ve spojitosti se článkem Proti mateřství jsem se o Kazantzakisovi zmínila jako o zastánci tradičních rodinných hodnot. I v tomto případě jsme svědky paralely mezi fiktivní literaturou a Kazantzakisovým osobním pohledem, neboť autor děj svých románů vždy zasazuje do tradiční patriarchální společnosti, v níž má žena podřadné postavení a jejím životním posláním je rodit děti a pečovat o teplo rodinného krbu, a nikoliv se veřejně angažovat. Dodejme také, že několik scén známých z analyzovaných románů má kořeny v autobiografickém díle Hlášení El Grecovi, a tedy v Kazantzakisově životě. Tyto scény inspirované skutečnými událostmi jsou většinou spojené s ženskými postavami. Reálné jádro má například Manoliův ekzém způsobený milostným vzplanutím ke vdově Kateřině, který z obdobného důvodu znetvořil také Kazantzakisovu tvář při pobytu ve Vídni, nebo Magdalenino pokoušení tříletého Ježíše, aby bez pomoci zdolal schody vedoucí k jejím dveřím.

Na samý závěr tedy ještě jednou zopakujme, že Kazantzakisův světonázor, jejž prezentuje také prostřednictvím svých románů, je genderově stereotypní a nerovný, maskulinně, chcete-li patriarchálně, zaměřený. Zatímco v řadě aspektů se Kazantzakisův světonázor dobové morálce značně vymyká, v tomto s ní do velké míry souzní.

- 71 -

7. Resumé (Περίληψη) Στη διπλωµατική µου εργασία ασχολούµαι µε τους γυναικείους χαρακτήρες σε επιλεγµένα µυθιστορήµατα του µεγάλου Έλληνα συγγραφέα µε διεθνή ακτινοβολία, Νίκου Καζαντζάκη. Συγκεκριµένα πρόκειται για τα έργα Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορµπά, Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, Ο τελευταίος πειρασµός και Ο φτωχούλης του Θεού. Όσον αφορά τη δοµή, η εργασία αυτή αποτελείται από τρία κύρια µέρη. Μετά από µια σύντοµη εισαγωγή για τη λογοτεχνική παραγωγή της εποχής του Καζαντζάκη και για το ύφος του συγγραφέα ακολουθεί το κεφάλαιο µε τίτλο «Οι γυναίκες στην προσωπική ζωή του Νίκου Καζαντζάκη». Στόχος αυτού του κεφαλαίου είναι να παρουσιαστεί µε βοήθεια αποσπασµάτων από διάφορα έργα του Καζαντζάκη µε αυτοβιογραφικά στοιχεία προσωπική άποψη του συγγραφέα για το γυναικείο φύλο και ακόλουθα να ξεκαθαριστεί γενικά η σχέση του µε τις γυναίκες. Κλείνοντας το κεφάλαιο φτάνουµε στο συµπέρασµα ότι αυτή η σχέση µπορεί να χαρακτηριστεί ως προβληµατική. Το δεύτερο τµήµα της εργασίας µου αποτελεί το κύριο µέρος της και το όνοµά του είναι «Η τυπολογία των γυναικείων χαρακτήρων». Ξεχωριστά κεφάλαια είναι αφιερωµένα στους Καζαντζακικούς λογοτεχνικούς τύπους (διακρίνουµε τους επόµενους τύπους γυναικείων χαρακτήρων: τη γυναίκα-πλανεύτρα, τη γυναίκα-µητέρα και τη γυναίκα-παρθένα) και σε άλλα δύο σηµαντικά γυναικεία πρόσωπα, δηλαδή στη Μαντάµ Ορτάνς και στην Αδελφή Κλάρα, τα οποία δεν µπορούµε να τα κατατάξουµε σε κάποια από τις παραπάνω κατηγορίες. Προσπαθώ να κάνω µια γενική ανάλυση κάθε λογοτεχνικού τύπου, όπως και των µοναδικών λογοτεχνικών χαραρακτήρων. Συγκρίνω ιδιαίτερους χαρακτήρες µεταξύ τους, προσπαθώ να βρω κάποια κοινά στοιχεία και µοτίβα, αλλά και να δείξω πώς οι γυναικείοι χαρακτήρες διαφέρουν. Να αναφέρουµε εδώ ότι ένα από τα πιο σηµαντικά κοινά χαρακτηριστικά είναι η σύνδεση της γυναίκας µε τη γη και τον υλικό κόσµο. Η γυναίκα στο µυθιστορηµατικό κόσµο του Νίκου Καζαντζάκη είναι πλασµένη αποκλειστικά για την επίγεια ζωή. Ένα άλλο κοινό χαρακτηριστικό είναι ότι η συµπεριφορά όλων των γυναικών εµπνέεται από τη θερµή αγάπη – οι γυναικείοι χαρακτήρες του Νίκου Καζαντζάκη είναι ιδιαίτερα συναισθηµατικά πλάσµατα. Το τρίτο µέρος της παρούσας εργασίας ονοµάζεται «Τα επιλεγµένα θέµατα και µοτίβα των εξετασµένων µυθιστορηµάτων». Στο επίκεντρο του ενδιαφέροντός µου βρίσκονται τα θέµατα

- 72 -

και µοτίβα τα οποία σχετίζονται µε το γυναικείο ζήτηµα και ο Καζαντζάκης τα χρησιµοποιεί συχνά στα πεζογραφήµατά του, όπως είναι η κοινωνική θέση της γυναίκας, η ελευθερία του θηλυκού γένους, τα θέµατα του γάµου και της µητρότητας και το µοτίβο του γυναικείου σώµατος. Την εργασία µου κλείνει το κεφάλαιο «Άλλα θηλυκά στοιχεία», όπου περιγράφεται η γυναίκα σε διάφορες µορφές της. Παρουσιάζω τη γυναίκα ως θηρίο, ως εργαλείο του διαβόλου, ως πόλη και τελευταία ως στοιχείο της φύσης. Με όλα τα κεφάλαια του τρίτου τµήµατος προσπαθώ να ολοκληρώσω την εικόνα της γυναίκας µέσα στο έργο του Καζαντζάκη. Ας προσθέσουµε όµως ότι η εικόνα αυτή δεν είναι πολύ κολακευτική. Κατ᾿ ουσίαν, η µόνη αξία και προτεραιότητα της γυναίκας απέναντι στον άντρα είναι, κατά τη γνώµη του Καζαντζάκη, η µητρότητα.

- 73 -

8. Bibliografie Primární literatura N. Kazantzakis, Βίος και πολιτεία του Αλέξη Ζορµπά, Athina 1997. N. Kazantzakis, „Βούδας“, in: Θέατρο Γ΄, Τραγωδίες µε διάφορα θέµατα, Athina 1998. N. Kazantzakis, Ο τελευταίος πειρασµός, Athina 2010. N. Kazantzakis, Ο φτωχούλης του Θεού, Athina 2008. N. Kazantzakis, Ο Χριστός ξανασταυρώνεται, Athina 2010.

Sekundární literatura Th. Agathos, „Η τυπολογία της µοιραίας γυναίκας στο πεζογραφικό έργο του Νίκου Καζαντζάκη“, in: Νίκος Καζαντζάκης: Ηµερίδα αφιερωµένη στον µεγάλο δηµιουργό Νίκο Καζαντζάκη, Κύκλος οµιλιών Νοέµβριος 2007, Athina 2011: s. 133–157. Th. Agathos, „Μαντάµ Ορτάνς: Ένας ξεχωριστός µυθιστορηµατικός χαρακτήρας του Καζαντζάκη“, in: K. E. Psychogyios (ed.), Νίκος Καζαντζάκης: Το έργο και η πρόσληψή του, Πεπραγµένα ∆ιεθνούς Επιστηµονικού Συνεδρίου: Πανεπιστηµιούπολη Ρεθύµνου, Γάλλος 23–25 Απριλίου 2004, Iraklio 2006: s. 137–150. Th. Agathos, „Πάσχοντα πρόσωπα στον µυθιστορηµατικό κόσµο του Νίκου Καζαντζάκη“, Αρχαιολογία και Τέχνες 104 (2007): s. 56–62. E. Alexiou, Για να γίνει µεγάλος, Βιογραφία του Νίκου Καζαντζάκη, Athina 1966. G. Bachelard, Voda a sny, Esej o obraznosti hmoty, přel. J. Hamzová, Praha 1997. R. Beaton, Εισαγωγή στη Νεότερη Ελληνική Λογοτεχνία, Ποίηση και Πεζογραφία, 1821–1992, přel. E. Zourgou – M. Spanaki, Athina 1996. S. Beauvoirová, Druhé pohlaví (výbor z díla), přel. J. Kostohryz – H. Uhlířová, Praha 1966. Bible, Překlad 21. století, přel. A. Flek a kol., Praha 2009. P. Bien, Kazantzakis: Politics of the Spirit, Volume 2, Princeton 2007. P. Bien, Nikos Kazantzakis, Novelist, Bristol 1989. P. Bien (ed.), The Selected Letters of Nikos Kazantzakis, přel. P. Bien, Princeton 2012.

- 74 -

E. Cappellaro, „Νίκος Καζαντζάκης, Ο φτωχούλης του Θεού“, Σύγκριση/Comparaison 18 (2007): s. 179–211. D. A. Dombrowski, Kazantzakis and God, Albany 1997. K. Garitsis, Μαρία Μαγδαληνή, Thira 2005. J. Harrison, „An Unholy Trinity, Women in Pre-Easter Patriarchy“, in: D. J. N. Middleton, Scandalizing Jesus?: Kazantzakis᾽s The Last Temptation of Christ Fifty Years On, New York 2005: s. 125–133. A. Chourmouzios, Νίκος Καζαντζάκης, Κριτικά κείµενα, Athina 1977. Ch. Christodoulou, „In the Name-of-the-Father, The Semiotic Threat over the Symbolic Logos“, in: D. J. N. Middleton, Scandalizing Jesus?: Kazantzakis᾽s The Last Temptation of Christ Fifty Years On, New York 2005: s. 111–123. M. Ioannidou, „Νίκος Καζαντζάκης: Υµνητής της Γυναίκας ή Μισογύνης;“ Αργολική Αρχειακή Βιβλιοθήκη Ιστορίας & Πολιτισµού, 12. 4. 2013 [online], dostupné z: . C. G. Jung, Archetypy a nevědomí, II. svazek (výbor z díla), přel. E. Bosáková – K. Černá – J. Černý, Brno 1998. C. G. Jung, Hrdina a archetyp matky (Symboly proměny II), VIII. svazek (výbor z díla), přel. P. Patočka – K. Plocek, Brno 2009. E. G. Kapsomenos, „Αφηγηµατικές και ιδεολογικές δοµές στο µυθιστόρηµα του Καζαντζάκη Ο Χριστός Ξανασταυρώνεται“, in: R. Beaton (ed.), Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη, Επιλογή κριτικών κειµένων, Iraklio 2011: s. 389–408. E. Ν. Kazantzaki, Νίκος Καζαντζάκης, Ο ασυµβίβαστος, Athina 1977. N. Kazantzakis, Αναφορά στον Γκρέκο, Athina 1982. N. Kazantzakis, Ασκητική, Salvatores Dei, Athina 1997. N. Kazantzakis, „Εναντίον της µητρότητος“, Νέα Εστία 64 (1958): s. 1213–1215. Přetisk z Νέον Άστυ, 15 Νοεµ. 1907. D. J. N. Middleton, Novel Theology: Nikos Kazantzakis᾽s Encounter with Whiteheadian Process Theism, Macon 2000. P. Morrisová, Literatura a feminismus, přel. R. Kamenická – M. Siedloczek, Brno 2000. F. Nietzsche, Lidské, příliš lidské I, Kniha pro svobodné duchy, přel. V. Koubová, Praha 2010.

- 75 -

M. Paparousi, „Όψεις του σώµατος στο µυθιστόρηµα Ο Χριστός ξανασταυρώνεται“, in: S. N. Filippidis (ed.), Ο Καζαντζάκης στον 21ο αιώνα, Πρακτικά του διεθνούς επιστηµονικού συνεδρίου «Νίκος Καζαντζάκης 2007: Πενήντα χρόνια µετά», Iraklio 2010: s. 185–219. L. Pappa, „Ο Οδυσσέας Καζαντζάκης“, Νέα Εστία 142 (1997): s. 1534–1537. E. Petropoulou, „Gender and Modernity in the Work of Hesse and Kazantzakis“, CLCWeb: Comparative Literature and Culture 2/1 (2000) [online], dostupné z: . A. Prázný, „K Nietzschově pojetí ženy“, in: K. Čadková – M. Lenderová – J. Stráníková (edd.), Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, Pardubice 2006: s. 417–425. G. P. Stamatiou, Η γυναίκα στη ζωή και στο έργο του Νίκου Καζαντζάκη, Athina 1997. C. Tagopoulos, „Scapegoating and the Barbarization of the Female in the Discourse of Greek Culture“, The Classical Bulletin 80/2 (2004): s. 143–169. D. Tsinikopoulos, „Οι πνευµατικοί πατέρες του Νίκου Καζαντζάκη“, Οδός Πανός 127 (2005): s. 24–49. A. G. Tsopanakis, „Η γλώσσα και το λεξιλόγιο του Ν. Καζαντζάκη“, Νέα Εστία 102 (1977): s. 65–72. D. Tziovas, „Ο Καζαντζάκης εκ νέου“, Το Βήµα online, 19. 8. 2007 [online], dostupné z: . D. Tziovas, „Ο πειρασµός του αρχάγγελου και το νόηµα της θυσίας: Η ερµηνευτική του προσωπείου στο Ο Χριστός ξανασταυρώνεται“, in: S. N. Filippidis (ed.), Ο Καζαντζάκης στον 21ο αιώνα, Πρακτικά του διεθνούς επιστηµονικού συνεδρίου «Νίκος Καζαντζάκης 2007: Πενήντα χρόνια µετά», Iraklio 2010: s. 145–183. N. Vagenas, „Πεζογράφος ή ποιητής;“ in: R. Beaton (ed.), Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη, Επιλογή κριτικών κειµένων, Iraklio 2011: s. 89–93. M. Vitti, Ιστορία της Νεοελληνικής Λογοτεχνίας, přel. M. Zorba, Athina 1994. L. Zografou, Νίκος Καζαντζάκης, Ένας τραγικός, Athina 1997.

Subsidia B. Borecký – R. Dostálová a kol., Slovník řeckých spisovatelů, Praha 2006.

České překlady řeckých originálů N. Kazantzakis, Alexis Zorbas, přel. F. Štuřík, Praha 1967.

- 76 -

N. Kazantzakis, Hlášení El Grecovi, přel. J. R. Friesová – B. Protopapasová, Praha 1982. N. Kazantzakis, Chuďásek Boží, Život sv. Františka, přel. B. Protopapasová – J. R. Friesová, Praha 1993. N. Kazantzakis, Kristus znovu ukřižovaný, přel. E. Outratová, Praha 1966. N. Kazantzakis, Poslední pokušení, přel. J. R. Friesová – B. Protopapasová, Praha 1987.

- 77 -