Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Regulace Chrudimky a centralizace mlynářského řemesla (bakalářská diplomová práce)

Markéta Drobná

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

4. ledna 2015

….…………………

Zde bych chtěla poděkovat panu doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph. D. za odborné vedení mé práce, podnětné rady a cenné připomínky.

Obsah 1. Úvod...............................................................................................................................................5 2. Pardubické řeky ..............................................................................................................................8 2.1 Chrudimka ................................................................................................................................8 2.2 Halda ........................................................................................................................................8 2.3 Městská řeka .............................................................................................................................9 2.4 Městská strúha ..........................................................................................................................9 3. Regulace Chrudimky..................................................................................................................... 11 3.1 Dělení a úprava řek v 19. století............................................................................................... 11 3.2 Meliorace ................................................................................................................................ 12 3.3 Povodně .................................................................................................................................. 13 3.4 Zemská komise pro úpravu řek v Království českém, říšský zákon „vodocestný“ ..................... 14 3.5 Přehled regulačních prací ........................................................................................................ 17 3.6 Vodoprávní řízení první etapy ................................................................................................. 18 3.7 První etapa úprav .................................................................................................................... 20 3.8 Vodoprávní řízení druhé etapy ................................................................................................. 21 3.9 Druhá etapa úprav ................................................................................................................... 27 4. Mlynářství .................................................................................................................................... 31 4.1 Vývoj mlynářství v 19. a na počátku 20. století ........................................................................ 31 4.2 Osudy mlýnů v Pardubicích ..................................................................................................... 34 4.3 Winternitzovy automatické mlýny ........................................................................................... 38 5. Závěr ............................................................................................................................................ 40 6. Seznam pramenů a literatury ......................................................................................................... 41 8. Přílohy .......................................................................................................................................... 44

1. Úvod Přelom 19. a 20. století znamenal pro Pardubice nástup nového období rozvoje a prosperity. Za toto oživení vděčilo město železnici, která tudy byla vedena v polovině 19. století na trase Praha-Olomouc. Tím získaly Pardubice výhodu oproti dvěma sousedním městům – Hradci Králové a Chrudimi, která je doposud ve vývoji zastiňovala. Díky následné stavbě nových železničních tratí, nejprve z Pardubic přes Hradec Králové do Liberce (1857), dále pak z Pardubic přes Chrudim do Havlíčkova Brodu (1871), se Pardubice staly významným železničním uzlem, což předznamenalo jejich přeměnu v největší industriální město východních Čech roku 1900.1 Během 60. let byly kolem nádraží a tratě budovány továrny, jako například továrna na výrobu mlýnských zařízení (1866), Wertheimerův lihovar (1867; dnes firma Hobé), cukrovar (1869), pivovar (1871) či rafinerie minerálních olejů – Fantovy závody (1889; dnes firma Paramo), a dávaly tak vzniknout celému „novému městu“. S rozvíjejícím se průmyslem samozřejmě přicházel i růst pracovních příležitostí, s čímž úzce souvisel vzrůstající počet obyvatel, který k roku 1900 činil téměř 40% nárůst oproti roku 1890. Pardubice se tak řadily mezi deset měst s největším ročním přírůstkem obyvatel v zemi. 2 Nová bytová výstavba v 2. polovině 19. století probíhala zejména na Zeleném Předměstí3, které se tímto rozšiřovalo na dosud nezastavěná prostranství polí a luk na jih od státní dráhy. Na sklonku 19. století docházelo k výstavbě i v prostoru „nového města“. Na pravém břehu řeky Chrudimky nebyly vystavěny obytné domy ani průmyslové podniky, vyjma Winternitzova mlýna (1909-1910). Vznikl tak prostor pro rozsáhlé parkové úpravy. Ochranu před výraznými zásahy do historického jádra kolem zámku tvořil vodní příkop a budovy kasáren. Kasárna se v 90. letech podařilo přemístit a došlo k odstranění starých budov, čímž byl proveden první krok k urbanistické úpravě centrálního náměstí, o jehož návrh se postarala městská technická kancelář v čele s ing. Kotenem. Jeho projekt počítal s vytvořením náměstí ve tvaru L, s jehož výstavbou se započalo v roce 1898. V letech 19061909 bylo na náměstí vybudováno městské divadlo, které tak dalo celému prostoru umělecký

1

) Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 5. Praha 2002. ) Šebek, František: Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 1900. Pardubice 2000. 3 ) Viz Šebek, Frantiček: Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 1900. Pardubice 2000, str. 53. Autor uvádí, že se jedná o ulici spojující nově vznikající průmyslové centrum s historickým jádrem Pardubic. 2

5

ráz. K dovršení úprav nově zbudovaného centra došlo mezi lety 1909-1911, a to v souvislosti s úpravou řeky Chrudimky a následnými sanačními pracemi. 4 Pro další rozvoj města na počátku 20. století bylo nutné vyřešit otázku zbudování kanalizace a vodovodu či pravidelných povodní způsobených řekou Chrudimkou. Řešením všech těchto problémů byla regulace Labe a Chrudimky. Přípravné práce na úpravě řeky započaly roku 1897 po zdlouhavých jednáních, která byla uspíšena rozsáhlými záplavami téhož roku. V rámci úprav došlo k prohloubení a rozšíření koryta řeky a k napřímení jejího toku, čímž vzniklo slepé rameno (dnes Matiční jezero), v jehož blízkosti vyrostly rodinné domy a luxusní vily. Dále bylo nutné zbourat stavby nacházející se na regulační čáře, především staré mlýny a obytné domy. 5 Mimo prací na korytu řeky došlo k zasypání vodního příkopu kolem města a také byly rozvezeny zbytky valů, jež se tu nacházely z dob Pernštejnů; ti zde vybudovali síť vodních kanálů, kterými byl regulován tok vody do města, poháněna vodní kola mlýnů a v případě nutnosti bylo možné vodní příkop napustit.6 V souvislosti s regulací byl přes řeku postaven nový železný most na místě původního dřevěného mostku. U nově zbudovaného mostu vznikl jez, v blízkosti terého byla postavena hydroelektrárna, jež se stala nedílnou součástí zásobování města elektrickou energií v období první republiky. Elektřina byla v Pardubicích zavedena v roce 1905, kdy započala svůj provoz elektrárna Františka Křižíka a nahradila tak doposud užívaný plyn. Naproti hydroelektrárně nechali vybudovat moderní automatický mlýn bratři Egon a Karel Winternitzové. Projektu se ujal mladý architekt Josef Gočár. Jedná se o jeho první stavbu na území Pardubic a můžeme zde pozorovat uplatnění moderní architektury na průmyslové budově, což bylo v oné době něčím výjimečným. 7 Jak je tedy z uvedeného výčtu patrné, regulace Chrudimky byla důležitým předpokladem pro další rozvoj Pardubic na počátku 20. století, a proto se tomuto tématu věnuji i ve své bakalářské práci. Zaměřuji se nejen na průběh jednání a prací kolem vlastní regulace či následné sanace, která byla v určitých otázkách značně bouřlivá, ale ráda bych svou pozornost soustředila také na dopad regulace na osudy mlynářů a mlynářské profese v Pardubicích.

4

) Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 5. Praha 2002. ) Poddaná, Jana: Pardubická zastavení. Toulky městem s historickým ohlédnutím. Pardubice 2002. 6 ) Šebek, František: Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 1900. Pardubice 2000. 7 ) Hlušičková, Hana (red.): Technické památky v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Díl 3. Praha 2003. 5

6

Přestože se jedná o téma v novodobých dějinách Pardubic významné, nebyla mu dosud věnována žádná ucelená práce. Nejvíce pozornosti je tématu věnováno v příspěvku Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů, uveřejněném ve vlastivědném časopise Zprávy klubu přátel Pardubicka, 8 dále v díle Pardubicko, Holicko, Přeloučsko, 9 případně v díle Pardubické městské řeky, mosty a mlýny. 10 Najdeme o něm také zmínky v pracích věnovaných dějinám měst jako Města a Městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku11 či Historický atlas měst v České republice12 a samozřejmě v pracích zaměřujících se přímo na dějiny Pardubic jako například Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 190013 nebo Pardubická zastavení. 14 O regulaci obecně hovoří Gallaš v publikaci Upravení řek v Čechách a jeho význam v ohledu národohospodářském, 15 dále je pojem regulace zpracován také v Technickém slovníku naučném.16 Pramennou základnu tvoří Vodní knihy, jež jsou součástí fondu Okresní úřad Pardubice 1850-1945 (1952), dále pak samotný fond Okresního úřadu Pardubice 1850-1945 (1952) (dále jen OkÚ Pardubice), v neposlední řadě je to fond Archiv Města Pardubice 15071945 (dále jen AM Pardubice). Uloženy jsou ve Státním okresním archivu v Pardubicích (dále jen SOkA Pardubice). Najdeme zde zápisy z jednání Zemské komise pro úpravu řek v Království českém, jeho stanovy a rozhodnutí, zápisy z jednání obecního zastupitelstva a další, hlavně pak zmíněné fondy obsahují regulační mapy a plány.

8

) Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, s. 296-301. 9 ) Rosůlek, František Karel: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. (Dějinný a místopisný obraz). Díl 1. Přírodní poměry. Pardubice 1903. 10 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 11 ) Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 5. Praha 2002. 12 ) Hrubý, Vladimír: Pardubice (- Historický atlas měst v České republice). Praha 1995. 13 ) Šebek, František: Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 1900. Pardubice 2000. 14 ) Poddaná, Jana: Pardubická zastavení. Toulky městem s historickým ohlédnutím. Pardubice 2002. 15 ) Gallaš, Karel Edvard: Upravení řek v Čechách a jeho význam v ohledu národohospodářském. Praha 1871. 16 ) Teyssler, Vladimír – Kotyška, Václav: Technický slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie věd technických. Díl 11. Přírubové až Řetězový. Praha 1935.

7

2. Pardubické řeky Přestože se v této práci zabýváme regulací Chrudimky, dotkly se úpravy i dalších vodních toků procházejících centrem města, ať už přírodních nebo uměle vytvořených. Mnohé z nich jsou pozůstatkem rozsáhlé vodohospodářské činnosti Pernštejnů. Ti zde vybudovali soustavu rybníků, které byly napájeny právě pomocí oněch vodních kanálů. Je tedy na místě si tyto „městské řeky“ či kanály představit.

2.1 Chrudimka Řeka Chrudimka pramení na Českomoravské vrchovině; po 108 kilometrech se vlévá do Labe a tvoří tak jeho levostranný přítok. Právě na soutoku těchto dvou řek leží město Pardubice. 17 Po dlouhá léta byla řeka bezejmenná. Horní tok (po město Slatiňany) byl nazýván „Kamenice“, na Pardubicku se o ní hovořilo jako o „řece Pardubské“. Na sklonku 17. století se pro celý tok vžilo označení Chrudimka, a to díky krajskému městu Chrudim, kterým řeka taktéž protékala a které v té době předčilo svým významem Pardubice. 18 Před svým soutokem s Labem se řeka dělila do dvou ramen. Západní rameno protékalo přes dnešní Olšinka a vlévalo se do hradního příkopu, který byl zbudován Vilémem z Pernštejna roku 1507 k chráně jižní a západní strany města. Nadále se tento příkop nazýval „Městská řeka“ (viz 2.3 Městská řeka). Východní rameno Chrudimky teklo severním směrem přímo do Labe. 19

2.2 Halda V úvodu této kapitoly jsme se zmiňovali o vodních kanálech zbudovaných Vilémem z Pernštejna. Jedním z nich, a patrně nejvýznamnějším, je právě kanál zvaný Halda. Jeho výstavba započala kolem roku 1495. Sloužit měl nejen k napájení rybníka, ale také k pohonu vodních zařízení, hlavně pak přiváděl kvalitní vodu z Loučné do města.20 Kanál byl téměř 7 kilometrů dlouhý a jeho začátek najdeme u Počápel, proto se mu také kdysi říkalo Počápelský. Trasa kanálu vedla souběžně s tokem Labe; v místě zvaném „Úzké“ byly od sebe oba toky vzdáleny pouhé 4 metry. Hladina Haldy byla však o 8 metrů výše než hladina Labe. V oblasti dnešního Bílého předměstí byla část vody vedena severním směrem, kde napájela haltýře (sádka). Před ulicí Mezi mosty se nacházel pevný jez, který 17

) Hrstka, Josef a kol.: Podle Chrudimky aneb kde stávaly první Pardubice (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2010. 18 ) Huňáček, Miroslav: Pardubické zajímavosti. Díl 6. Mosty a lávky. Pardubice 1996. 19 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 20 ) Tamtéž.

8

reguloval hladinu vody v řece. Přebytečná voda pak byla odváděna jalovým odpadem do Labe. Tento odpad byl v souvislosti se stavbou zdymadla během regulačních prací na Labi (v 60. letech) odveden do Chrudimky. Halda ústila do Chrudimky na pravém břehu a na levém pak z Chrudimky vycházela Městská strúha.21

2.3 Městská řeka Jak již bylo výše uvedeno, jako „Městská řeka“ se označovalo západní rameno Chrudimky, jež bylo úpravami svedeno do hradebního příkopu. Tok řeky začínal v místech dnešního Prokopova mostu a pokračoval dále dnešní ulicí Jahnovou; místy dosahoval šíře až 17 metrů. Obtékal městské opevnění, v místech kde se dnes nachází náměstí Republiky, aby se u kostela sv. Bartoloměje stékal s Městskou strúhou. Společně pak pokračovaly oba toky Sukovou třídou do oblasti zvané „Na Valše“ (v prostoru dnešních sportovních stadionů), kde byla Pernštejny vybudována jakási „průmyslová zóna“, v níž podniky – mlýn, huť, kotlárna a další – závisely na vodním toku, a nakonec vyústily toky do Labe. 22

2.4 Městská strúha Jednalo se o další Pernštejny uměle vytvořený kanál, který byl, jak již víme, v podstatě pokračováním kanálu Haldy. Od roku 1512 se můžeme setkat s pojmenováním strúhy „řeka, která skrz město teče“; později se také vžilo označení Pernštýnský kanál. Voda byla do strúhy vedena splavem z Chrudimky, který se nacházel kousek od mostu mezi Bílým náměstím a ulicí Mezi Mosty. Při vstupu kanálu do městských hradeb činila jeho šíře 8,7 metrů; a dále tekly jeho vody podél zadních stěn domů v dnešní ulici Svaté Anežky České. Poté křižoval kanál ulici Pernštýnskou, která vznikla taktéž na počátku 16. století, aby vyústil na Wernerově nábřeží. Zde byl jeho tok široký 9,35 metrů. Nadále pokračoval tok strúhy pod městskými hradbami a před kostelem sv. Bartoloměje, kde dosahoval již 9,9 metrů, se vléval do „Městské řeky“. Společně s ní pak strúha tekla dnešní Sukovou třídou dál do Labe. 23 Strúha měla sloužit jednak k zavodnění hradního příkopu, jednak k pohonu podniků na Wernerově nábřeží, jako například panského (císařského) a obecního mlýna, pivovaru, valchy či kovářské „šlejferny“.24 Vodu ze strúhy užívala taktéž sladovna či městské lázně. Masné krámy využívaly strúhy jako odpadního kanálu. O kvalitu vody v kanále se Pernštejnové 21

) Huňáček, Miroslav: Pardubické zajímavosti. Díl 6. Mosty a lávky. Pardubice 1996. ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 23 ) Huňáček, Miroslav: Pardubické zajímavosti. Díl 6. Mosty a lávky. Pardubice 1996. 24 ) Pernštýnská strúha. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 7, 1972, č. 7-8, s. 4-5. 22

9

postarali řadou pravidel, například povinností pravidelně čistit mříže, které měly zachytávat největší nečistoty, či stanovením pokut pro případné znečišťovatele:25 „O řece, která skrze město teče: [...] Jestliže by kdo jakú mrchu nebo jakú nečistotu uvrhl do té vody, neb smetí neb hnoje, bez milosti konšelé 1 kopů grošůov aby nahoru dali, a úředník, aby jim toho žádným obyčejem nepropouštěl; a oni na tom postihajte, kdo jest to učinil. Též také co se dotýče mřieží, aby se nezanášely, aby to opatrováno bylo, kudy voda jde z města. Pakliby se toho dopustili, též pokutu dajte, a to jim pro škodu domuov i pivnic. A jistí ať jsú tiem, žeť je k vuoli žádnému neodpěstí.“26 Záměrně se zde nezmiňujeme o Labi, přestože se jedná o nejvýznamnější řeku České republiky, která úzce souvisí i s vývojem a růstem Pardubic. Řeka samotná prošla na území města taktéž mnohými úpravami, pro potřeby této práce však není nutné se jimi podrobněji zabývat.

25

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 26 ) SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 – 1945, kniha městské rudá m. Pardubic, I. 1. Zřízení obecní ustanovené V. z Pernštejna 18. 6. 1512, inv. č. 55.

10

3. Regulace Chrudimky 3.1 Dělení a úprava řek v 19. století Pro první polovinu 19. století bylo charakteristické, že ještě nebyl brán zřetel na úpravu řek z důvodů hospodářských či zemědělských, ale pouze voroplavných. Řeky, o jejichž úpravách se uvažovalo, byly rozděleny následovně: 1. řeky říšské – spravované c. k. místodržitelstvím Vltava od Českých Budějovic do Mělníka „Velké Labe“ od Mělníka k saským hranicím 2. řeky zemské – spravované zemským výborem a) voroplavné (upravené; méně nebezpečné pro voroplavbu) „vyšní Vltava“ – od Humwaldu do Českých Budějovic potok Puchařovský a Černý Malše – od Migalského jezu v Novohradských lesích do Českých Budějovic Nežárka a Lužnice – od Stráže u Jindřichova Hradce k Týnu nad Vltavou Otava – od Dolního Rejštejna do Zvíkova b) voroplavné, byl-li dostatek vody (neupravené, potřebující úpravu) Blanice – od Vodňan po vyústění do Otavy Sázava – od Světlé po vyústění do Vltavy Berounka – od Starých Hutí do Zbraslavi Orlice – od Čížové do Hradce Králové „Malé Labe“ – od Hradce Králové do Mělníka c) nevoroplavné (nutná úprava) vyšní Berounka anebo řeka Mže – od Plzně do Starých Hutí Jizera – od Semil do Brandýsa 11

Oharka – od Chebu do Litoměřic27 S nástupem technického pokroku v 19. století a prudkým rozvojem železnic došlo k úpadku vodní dopravy, bylo tedy nutné přijít s novým využitím říčních cest. Tím se podle německého vzoru stala říční paroplavba. Až na sklonku 19. století dochází k rozvoji úprav říčních koryt z důvodů zemědělských, a to v souvislosti s rozvojem meliorací. 28

3.2 Meliorace Vývoj zemědělství v druhé polovině 19. století byl spojen s novým technickým opatřením, jakým byla meliorace půdy. V rámci meliorací docházelo nejen k odvodňování zamokřených půd, ale také k zavlažování půd s nedostatkem vláhy, případně k úpravám protierozním. Odvodňováním spojeným s regulací vodních toků se získalo množství polí a luk, které pak mohly být využity v zemědělství. 29 K velkému rozvoji meliorací docházelo hlavně na konci 19. Století, a to v souvislosti s vydáním vodního zákona pro Čechy v roce 1870, který pojednával o zakládání vodních družstev. Na základě vydání tohoto zákona očekávala se zakládací aktivita, která se však ani zdaleka nevyplnila. Důvodem bylo pravděpodobně znění onoho zákona, který přednášel pouze právní základ k založení družstva, nezabýval se už stránkou financování vodních staveb. Finanční otázka byla prvně řešena na sjezdu zástupců všech hospodářských spolků ve východních Čechách, který se konal v Pardubicích v roce 1880. Na tomto setkání byli přítomni také zástupci vídeňské vlády. Společně se snažili jednat o zvýšení činnosti v oblasti soustavné úpravy toků a meliorací. Jednatelům byly předkládány různé návrhy, jako například žádost, aby vodní stavby byly prováděny nákladem státu, případně aby se pro vodní stavby utvořil peněžní základ prodejem akcií. Vídeňští zástupci však přislíbili pouze státní podporu vodním družstvům. Toto pak následně potvrzoval meliorační zákon vydaný v roce 1884, který pojednával o státních a zemských příspěvcích; jím byl také založen Zemský meliorační fond.30

27

) Gallaš, Karel Edvard: Upravení řek v Čechách a jeho význam v ohledu národohospodářském. Praha 1871. ) Čáka, Jan: Zmizelá Vltava. Beroun 1996. 29 ) Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006. 30 ) Padesát let vodního družstva pro úpravu řeky Loučné a potoka Lodrantky v Dašicích: 1885 – 1935. Dašice 1935. 28

12

V souvislosti s meliorací docházelo hlavně na území Čech k rušení velkého počtu rybníků, které se tu nacházely z dob Rožmberků na Třeboňsku či Pernštejnů na Pardubicku. 31 Nové trendy v zemědělství vyžadovaly totiž větší množství půdy, a to hlavně pro pěstování cukrové řepy, které se v této době výrazně prosazovalo.32 Meliorační práce zprvu prováděli odborníci z ciziny, postupně však nacházeli se odborníci i z řad Čechů. Jako například František Václavík, který byl autorem prvních spisů týkajících se meliorací. Jeho následovník ing. Bedřich Trojan se stal iniciátorem založení Technické kanceláře při Zemědělské radě pro Království české v roce 1884.33 Součástí meliorací byla také regulace vodních toků, jejímž hlavním úkolem bylo odvést vodu od pramene až k vyústění tak, aby nepůsobila škody, a zároveň mohla být využita k hospodářským potřebám, jakými bylo zavodňování pozemků, odplavení továrních vod, vodní energie, plavba, zásobování města a jiné. Během regulací docházelo nejčastěji k budování koryta bez zákrutů, vytváření jednotného profilu, u větších vod ke dvojitému a k opevňování břehů. Při regulaci docházelo ke změně výšky hladiny, čímž se ovlivňovala i výška podzemních vod. Proto byl k regulaci často vypracován i meliorační návrh, který mohl obsahovat podle potřeby zavodňování, odvodňování či nasypání pozemků, budování propustí apod. U vodních toků byly často zřizovány údolní přehrady, které sloužily k zachycení velké vody.34

3.3 Povodně Co do objemu vody, můžeme říci, že je Chrudimka řekou poměrně chudou. Přesto však v minulosti sužovala město častými záplavami. Jednak z důvodu nedostatečné hloubky a šířky řečiště, a také kvůli křivolakému toku, jež za takového stavu nebyl schopen odvést vodu, která byla dříve zadržována v četných rybnících kolem Pardubic. 35 Hlavní vinu však nesl pevný jez v Mezimostí zbudovaný Pernštejny, kteří tak nechtíce zhoršili odtokové poměry. 36 Zejména jarní povodně se pro město stávaly téměř každoročním problémem. Z těch významných můžeme zmínit povodeň v roce 1775, kdy se Chrudimka rozlila až na hlavní 31

) Teyssler, Vladimír – Kotyška, Václav: Technický slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie věd technických. Díl 11. Přírubové až Řetězový. Praha 1935. 32 ) Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006. 33 ) Teyssler, Vladimír – Kotyška, Václav: Technický slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie věd technických. Díl 11. Přírubové až Řetězový. Praha 1935. 34 ) Tamtéž. 35 ) Vencl, Josef: Město Pardubice. In: Stránský, J. (sest.): Technická kultura Pardubicka – sborník vydaný k XI. sjezdu československých inženýrů v Pardubicích. Pardubice 1931, s. 89-91. 36 ) Ctibor, Jaroslav: Chrudimka. In: Technická práce ve východních Čechách – památník IV. valného sjezdu československých inženýrů v Hradci Králové. Hradec Králové 1924, s. 200 – 211.

13

náměstí. V únoru 1799, po tuhé zimě, došlo k náhlému oteplení a ledy u Bílého předměstí zablokovaly průchod vodě, která se tak vylévala z břehů a hrozilo, že zaplaví město. K tomu naštěstí nedošlo, jelikož se tlakem vody prolomila stavidla a uvolnila se tak cesta pro ledové kry. Rozsáhlé škody napáchala velká voda, způsobená vytrvalým deštěm, také v červnu 1804, kdy došlo k protržení Děkanské hráze. Voda se hnala zámeckým příkopem takovou silou, že strhla dřevěný most spojující 2. a 3. zámeckou bránu. Za zmínku stojí taktéž povodeň v únoru 1834, kdy rozlitá voda zamrzla, a město se tak stalo jedním velkým kluzištěm. Kruté povodně v roce 1883 zesílily hlasy volající po regulaci. Kam až sahala voda při této povodni, můžeme v Pardubicích pozorovat na dvou dochovaných tabulkách. (viz obr. č. 6) Těchto tabulek bylo v minulosti jistě více, nedochovaly se však vlivem nové výstavby ve 20. století či fasádní úpravou. Všechny tyto události měly za následek, že bylo v roce 1886 rozhodnuto o provedení regulace řeky. K její realizaci však došlo až mezi lety 1906-1911, do té doby velká voda město zaplavila ještě několikrát.37

3.4 Zemská komise pro úpravu řek v Království českém, říšský zákon „vodocestný“ Poslední dvacetiletí 19. století se neslo v duchu rostoucích aktivit v oblasti regulací řek, a to nejen z důvodu zamezení povodním, ale hlavně z důvodů hospodářských. V souvislosti s vydáním melioračního zákona z roku 1884 došlo k nárůstu jednotlivých projektů na regulace řek. Problémem však byla neochota vídeňských poslanců věnovat tématu regulací na území Čech soustavnější pozornost. Tak se stávalo, že došlé projekty byly odkládány a jejich realizace protahována – jako například projekt na úpravu Středního Labe, který byl schválen již v roce 1884, následně však různými průtahy oddálen. Což přimělo polabské zástupce k utvoření Komitétu (1899), jehož cílem bylo naléhat na urychlení započetí prací. Výraznějších změn se však dočkali až po vydání říšského zákona č. 66 „vodocestného“. 38 Obdobného přístupu vídeňských úřadů se dočkal i okresní výbor v Putimi, který již od přelomu století žádal regulování řeky Blanice. K vypracování projektu došlo v roce 1913, úpravné práce však započaly až v roce 1922. 39 V neposlední řadě uveďme zkušenost vodního družstva na úpravu potoka Brslenky v Čáslavi, které vzniklo jako první již

37

) Chudá, Marie: Ze starých Pardubic – Chrudimka a Jahnova třída. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 19, 1984, č. 11-12, s. 274 – 281. 38 ) Šámalová, Zlata: Labe a Orlice v Hradci Králové. (Historie říčních staveb). Hradec Králové 2007. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/Labe_a_Orlice_v_Hradci_Kralove.pdf (Stahováno: prosinec 2015) 39

) Pixová, Jaroslava: Na břehu Blanice. Putim 2010.

14

v roce 1882. Následně předložený projekt čekal na svou realizaci dlouhých 37 let.40 Jak se ukázalo, snahy jednotlivých zájemců měly ve Vídni jen malou naději. Až katastrofální povodeň v roce 1897 přiměla české poslance jednat s vídeňskou vládou hlavně v otázkách spolufinancování úprav velkých řek, na kterém se dosud vídeňská vláda odmítala účastnit. Obrat nastal na přelomu století, kdy, ve snaze získat hlasy pro schválení zákona a financování podniku na vybudování alpských železnic, vídeňská vláda podpořila žádost pražské Obchodní a živnostenské komory na regulační a splavňovací práce. Zanedlouho tak došlo k vydání říšského zákona ze dne 11. června 1901 č. 66, o stavbě vodních cesta a o provedení úpravy řek, tzv. „vodocestného“. Zákon se zabýval stanovením programu na úpravu a splavnění řek, které tak měly tvořit jednotnou plavební síť. Práce měly započít v roce 1904 a jejich ukončení bylo plánováno na rok 1924. Pro 1. stavební období (1904-1912) bylo na úpravy říčních koryt určeno 75 milionů korun, z celkových 250 milionů korun zapůjčených vládou. Časová i finanční náročnost projektu však nemohla dostát lhůtám stanoveným v zákoně. 41 Zemská vláda na tento zákon reagovala prováděcím zákonem zemským ze 13. února 1903 č. 31 týkajícím se úpravních staveb říčních, jež provésti sluší v Království českém ve smyslu prvního odstavce § 5 zákona ze dne 11. června 1901, č. 66 říšského zákoníku. Tímto zákonem byla ustavena Zemská komise pro úpravu řek v Království českém (dále jen Zemská komise). Jednalo se o nezávislý orgán, který měl rozhodovat o programech a zadávání prací, o rozpočtech a u jednotlivých staveb se usnášet v otázkách technických, administrativních či finančních. Působnost Zemské komise byla v roce 1931 přenesena na Zemský úřad v Praze. Dohled nad stavbami pak vykonávalo c. k. místodržitelství, po roce 1918 jej vykonávala zemská správa Zemského úřadu. Mimo ustavení Zemské komise zákon také uváděl 32 konkrétních řek, kterých se práce týkaly; mezi nimi se nacházela i řeka Chrudimka.42

40

) Padesát let vodního družstva pro úpravu řeky Loučné a potoka Lodrantky v Dašicích: 1885 – 1935. Dašice 1935. 41 ) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno listopad 2014). 42 ) Tamtéž.

15

3.4.1 Přehled technických kanceláří na úpravu řek v Království českém Mimo nově ustavenou Zemskou komisi pro úpravu řek existovalo již dříve v Čechách několik technických kanceláří, jež se zabývaly úpravou toků: a) komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách – *1896 – úkolem: splavnění Vltavy a Labe od Prahy po Ústí n/L; nákladem 44,5 mil K – 2/3 hradí stát, 1/3 země od roku 1901 – kanalizace Vltavy uvnitř Prahy; nákladem 14,6 mil K – 7/8 stát, 1/8 země b) expositura vodních staveb v Praze – *1901 (říšským zákonem „vodocestným“ č. 66 – úkolem: úprava středního Labe (od Mělníka k Jaroměři); nákladem asi 100 mil K – 7/8 stát, 1/8 země c) Zemská komise pro úpravu řek v Království českém – *1903 (zemský zákonem č. 31) – úkolem: úprava přítoků splavných cest („generální program“); nákladem 63 mil K – 35 mil K stát, 25 mil K země, 3 mil K fond meliorační Generální program pro 1. stavební období (1904-1912): 1) horní Labe (od Vřetenového mlýna k Jaroměři), „Malé Labe“ – 9 555 000 K 2) Úpa (od Pecru až po Rýzmburk) – 5 310 000 K 3) Divoká a Tichá Orlice – 917 000 K 4) Chrudimka – 2 896 000 K 5) Doubravka – 2 414 000 K 6) Cidlina – 3 862 000 K 7) Jizera a Klenice – 4 345 000 K d) ústřední výbor pro záležitosti vodních cest v království Českém – zde jednali zástupci výše uvedených technických kanceláří43

43

) O úpravě vodstva v království Českém. Neodvislé listy, 13, 1907, 23. 3.

16

3.5 Přehled regulačních prací Regulační práce probíhaly v několika fázích, čímž se podařilo do poloviny 20. století upravit celý dolní tok řeky – od vyústění Chrudimky do Labe až do Slatiňan, s částečnými úpravami v okresu Hlineckém. Přehled regulačních prací do poloviny 20. Století: 0 – 0,6 km (Pardubice): prováděla v letech 1906-1908 firma Ing. Zdenko Kruliš Pardubice 0,6 – 1,8 km (Pardubice): prováděla v letech 1909-1911 firma Ing. Zdenko Kruliš Pardubice 1,8 – 4,4 km (Pardubice – Nemošice): prováděla v letech 1925-1928 firma Ing. František Secký Praha 4,4 – 7,4 km (Nemošice – Mnětice): prováděla v letech 1930-1932 firma Ing. František Secký Praha 7,3 – 9,4 km (Mnětice – Štětín): prováděla v letech 1935-1939 firma Ing. Rudolf Kunc Pardubice 14,7 – 17,8 km (Tuněchody – Vestec): prováděla v letech 1929-1932 firma Ing. František Pažout Praha 18,5 – 20,2 km (Chrudim U Nermutě, U sv. Kateřiny, Kleinovsko): prováděla v letech 19121915 firma Ing. Zdenko Kruliš Pardubice 19,289 – 19,752 km (Chrudim na Roštině): prováděla v letech 1931-1932 firma Ing. Jaroslav Hanauer Praha 19,750 – 19,893 km (Chrudim sv. Kateřina – Kleinovsko): prováděla v letech 1915-1917 firma Ing. Vendelín Dvořák Pardubice 20,2 – 21,0 km (Chrudim na Průhonech): prováděla v letech 1921-1922 firma Ing. František Secký Praha 27,650 – 28,895 km (Chrudim – Janderov): provedena v letech 1947-1951 28,9 – 29,3 km (Janderov – Slatiňany): provedena ve 30. letech 20. století 44 Jak již bylo v úvodu zmíněno, pro další rozbor bychom se zaměřili pouze na úpravy řeky, jež probíhaly na území města Pardubic v letech 1906-1911. Jedná se tedy o první dva body uvedeného přehledu.

44

) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno listopad 2014)

17

3.6 Vodoprávní řízení první etapy Vlivem každoročně se opakujících povodní vznikaly nepříznivé poměry nejen v oblasti zemědělství, ale také pro majitele vodních děl. Již v 80. letech 19. století se ozývaly hlasy pro regulaci. Aby mohlo být o regulaci jednáno, bylo v dubnu roku 1887 v Chrudimi založeno vodní družstvo na úpravu řeky Chrudimky s dolním přítokem řeky Novohradky, které v roce 1892 rozšířilo svou působnost také na okres Pardubický. Ještě téhož roku pak předložilo vodní družstvo c. k. okresnímu hejtmanství projekt na úpravu řeky v okrese Pardubickém, a to v trase od Úřetické Lhoty až do Labe. Tento projekt byl následně v listopadu 1892 schválen a byla stanovena jednání v obcích, jichž se úpravy týkaly. V Pardubicích bylo projednávání stanoveno na 22. 12. téhož roku. Pro nedostatek „interesantů“ však projekt neprošel. Obdobně ani projekty vypracované v letech 1895 a 1896. Jednání po celá 90. léta vázla hlavně z důvodů vysokých finančního nákladů. 45 K obratu došlo až vydáním zemského zákona č. 31 z roku 1903, který jasně stanovil toky řek, jež bylo nutné regulovat. Do generálního programu říčních staveb, který měl proběhnout v 1. stavebním období (1904-1912) byla zanesena úprava řeky Chrudimky od jejího vyústění do Labe po Slatiňany, dále úpravy na Hlinecku, výstavba údolních přepážek a také úprava řeky Novohradky. Na tyto práce byla určena dotace 2 896 000 K z fondu pro úpravu řek.46 Zemská komise měla však k ruce pouze projekt vypracovaný inženýrem zemědělské rady Trojanem, který zamýšlel úpravy řeky pouze v jejím dolním toku, což neodpovídalo kriteriím stanoveným zemským zákonem č. 31 ze 13. února 1903. Hlavní obavu spatřovala komise v zaměření se pouze na úpravy dolních toků, zatímco horní toky byly ponechány bez povšimnutí. Proto bylo rozhodnuto o vybudování nádržek u horních toků, které by případně velké vody zadržovaly. Bylo tedy nutné tyto nádržky do projektu zanést a upravený projekt následně zrevidovat, čímž se zabránilo, aby práce na úpravě řeky započaly již v roce 1904. Z obav, aby se regulace Chrudimky neodložila, vynaložil starosta Pardubic a zároveň zemský poslanec JUDr. Antonín Formánek rozsáhlou iniciativu, aby pro regulaci Chrudimky byl v rozpočtu určen finanční obnos alespoň na vypracování projektu nádržky a následnou revizi. S přispěním poslance Maštálky a přísedícího zemského výboru Karla Adámka se Formánkovi podařilo, aby byl na rok 1904 do rozpočtu Zemské komise pro úpravu řek vložen

45 46

) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), karton inv. č. 113. ) Postup úpravných prací na řece Chrudimce. Samostatné směry, 7, 1907, 1. 9.

18

obnos 100 000 K. 47 Tím však Formánkova aktivita v otázce regulace zdaleka nekončila. V únoru roku 1905 schválilo obecní zastupitelstvo jeho návrh na příspěvek na regulaci ve výši 30 000 K. 48 Již v březnu 1905 byl na c. k. místodržitelství Zemskou komisí předložen projekt úpravy řeky Chrudimky od jejího ústí až po viadukt státní dráhy. Následně v červenci byl podán návrh na změnu původní trasy od 0,6 – 1,1 kilometru. Rozhodnutím místodržitelství se konalo ve dnech 24. 8. a 25. 8. 1905 u purkmistrovského úřadu v Pardubicích vodoprávní a vyvlastňovací řízení; zde také mohli zájemci od 1. – 14. 8. nahlédnout do seznamu ploch, kterých se vyvlastnění týkalo. Zatímco projekt byl k nahlédnutí u okresního hejtmanství v Pardubicích. Proti vyvlastnění bylo možné podat námitky do 14. 8., kdežto proti projektu mohly být námitky podávány písemně až do dne konání řízení a to u c. k. okresního hejtmanství. 49 Jednání probíhala plynule po oba dny. Až v závěru vznesl námitky Vilém Jaňura – majitel Kohoutovského mlýna, čímž způsobil zdržení jednání. Započalo tedy obecní zastupitelstvo v čele se starostou Formánkem jednat s panem Jaňurou o podmínkách prodeje mlýna. K dohodě dospěli záhy v září 1905, když obecní zastupitelstvo schválilo odkup mlýnice za požadovaných 50 000 K. Navíc majitel mlýna přislíbil ponechat za uvedenou sumu městu část zahrady a dvora, čímž se získal prostor pro most a mohl být zbudován chodník. 50 Mimo mlýn Kohoutovský vykoupilo město ještě mlýn Pekárkovský a Lednovský (viz 4.2 Osudy mlýnů v Pardubicích). V prosinci téhož roku tak Zemská komise ukončila pod vedením c. k. vrchního inženýra Panocha a c. k. místodržitelského komisaře Steinhardta protokolární řízení o výkupu pozemků (polí, luk apod.) od soukromníků. Přestože došlo k překročení sumy určené pro vykoupení, dospěli zástupci Zemské komise se zástupci města k dohodě.51 Ke schválení projektu c. k. místodržitelstvím však do konce roku 1905 nedošlo. Regulace Chrudimky nezapočala ani s nástupem nového roku, a to z důvodu pozměnění trasy nad jezem Mezimosteckým v délce od 0,6 – 1,1 kilometru toku, kvůli kterému bylo na 8. 5. 1906 stanoveno nové vodoprávní a vyvlastňovací řízení. Stejně jako u jednání předešlého bylo možné k projektu nahlédnout u c. k. okresního hejtmanství 47

) Rosůlek, František Karel: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. (Dějinný a místopisný obraz). Díl 1. Přírodní poměry. Pardubice 1903. 48 ) Schůze obecního zastupitelstva. Neodvislé listy, 10, 1905, 25. 2. 49 ) Soka Pardubice, fond OkÚ PCE 1850 – 1945 (1952), karton inv. č. 113. 50 ) Schůze obecního zastupitelstva. Neodvislé listy, 10, 1905, 16. 9. 51 ) K regulaci Chrudimky. Neodvislé listy, 10, 1905, 30. 12.

19

v Pardubicích. Seznam ploch, které měly být vyvlastněny, byl k nahlédnutí na městském úřadě v Pardubicích, a to od 17. 4. – 2. 5. 1906. Jelikož bylo již toto jednání úspěšné a veškeré požadavky či námitky vyřízeny, schválilo c. k. místodržitelství dne 14. 6. 1906 projekt na úpravu řeky Chrudimky od vyústění až po viadukt státní dráhy. O zřízení jezu však bylo rozhodnuto dále jednat.52

3.7 První etapa úprav Na sklonku roku 1906 se město konečně dočkalo započetí prací vyměřovacích. Došlo k přesnému vytyčení nového řečiště a měření profilů. Ve stejné době byla do prostoru stavby navážena skutečská žula, která měla sloužit jako zpevňovací materiál. Díky tuhé zimě bylo na staveniště navezeno přes 4000 m3 kamene. 53 Vlastní regulační úpravy odstartovaly v létě roku 1907. Nejprve byla budována ochranná hráz na levém břehu řeky. Práce byly hned v počátcích ztíženy povodní, která nastala po několikadenním dešti. Obrovské náspy hlíny a materiálu byly odneseny, pod vodou se ocitlo velké zemní rýpadlo (bagr) stejně jako množství vozíků a lokomotiv.54 Voda však rychle opadla a na pracích se mohlo pokračovat. Břehy řeky byly zpevňovány žulovou dlažbou. Dno řečiště bylo zajištěno pomocí třech pásů kamenů dva metry širokých a jeden metr silných. Ústí Chrudimky bylo upraveno tak, aby při nejvyšším stavu vody mohla voda z Chrudimky do Labe bez problémů vtékat. Dále byly zřízeny přístupy k vodě u domů přilehlých k řece, ujednaných během vodoprávních řízení a uvedených v rozhodnutí ze 14. 6. 1906. Na základě stejného rozhodnutí byly navíc na pozemcích na levém břehu řeky vybudovány odvodňovací roury k odvodu splašků (viz tabulka 3.6.1). Rychlému postupu prací napomáhal i suchý podzim, díky čemuž se voda prohnala novým korytem již 21. 9. 1907. Staré řečiště bylo uzavřeno a zasypáno. Úpravy na výše zmíněném úseku byly dokončeny během několika měsíců v roce 1908. Původně stanovený rozpočet na 158 000 K byl o 11 500 K překročen z důvodu zajištění dna a zesílení terasních zdí. Kolaudace dohotovené úpravy Chrudimky v trati od vyústění do 0,6 kilometru se konala 12. 11. 1908. 55

52

) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), karton inv. č. 113. ) Z prací regulačních na Labi a na Chrudimce. Neodvislé listy, 13, 1907, 21. 12. 54 ) Povodeň v Polabí. Neodvislé listy, 13, 1907, 20. 7. 55 ) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. 53

20

3.7.1 Přehled majitelů domů a úprav jejich pozemků během 1. etapy regulace Chrudimky Majitel A. Velebná F. Fritz A. Zamrzlík J. Bažant J. Sýkora J. Novák F. Žákovi F. Hulata J. a M. Hoffmanovi

č. p. 14 16 18 26 32 34 37 38 54

úprava přístup k vodě + schůdky přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě přístup k vodě

odvodnění splašků odvodnění splašků odvodnění splašků odvodnění splašků odvodnění splašků odvodnění splašků odvodnění splašků

3.8 Vodoprávní řízení druhé etapy Jak již bylo výše zmíněno, projekt na úpravu Chrudimky v trati od vyústění do Labe po viadukt státní dráhy – tedy v délce do 1, 8 kilometru – byl schválen c. k. místodržitelstvím v rozhodnutí ze dne 14. 6. 1906. Doposud však bylo upraveno pouze 0,6 km, načež regulační práce ustaly. V jejich dalším postupu bránil nedokončený projekt nového jezu v Mezimostí. V otázce projektu byla sice vypsána veřejná soutěž, do které bylo zasláno zhruba 50 návrhů, ale žádný nebyl vhodný, až na projekt inženýra Záhorského s unikátním pohyblivým systémem. Již v listopadu 1907 zaslala tedy Zemská komise vypracovaný projekt c. k. místodržitelství. Následně na 9. 12. 1907 bylo stanoveno vodoprávní řízení, týkající se projektu jezu Mezimosteckého.56 Projekt byl předán k prozkoumání odbornému znalci ing. Karpelesovi, u něhož intervenoval zemský poslanec Horák, stejně jako u c. k. místodržitelství, aby byly urychleny věci týkající se regulace, jelikož s nimi souvisela řada dalších podniků (stavba divadla apod.). 57 Na základě jednání z 9. 12., které pokračovalo ještě 14. 12., při kterých byly vyřízeny veškeré požadavky, c. k. místodržitelství svým výnosem z 25. 4. 1908 rozhodlo o schválení projektu na jez v Mezimostí podle návrhu inženýra Záhorského. Mimo schválení projektu bylo v rozhodnutí určeno, že obec Pardubická byla povinna udržovat jez po roce 1912, kdy měly být veškeré práce na Chrudimce hotovy.58 Tím však byla vyřešena pouze část problému.

56

) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. ) K regulaci Chrudimky. Neodvislé listy, 13, 1907, 5. 10. 58 ) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. 57

21

3.8.1 Využití vodní síly v Mezimostí – zřízení turbíny Během první etapy úprav zakoupila obec Pardubická za účelem regulace Chrudimky mlýny Kohoutovský, Pekárkovský a Lednovský. Mlýny byly zbořeny, poněvadž vodní síla těchto mlýnů byla zanedbatelná. V téže době se obec zabývala také myšlenkou na odkup mlýnu Císařského a Valchy, jejichž zrušením by získala vodní sílu, kterou chtěla obec využít k výrobě elektrické energie. Jelikož se ukázalo, že by vodní síla takto získaná k výrobě elektřiny pro celé Pardubice nestačila, k odkupu mlýnů nedošlo. Myšlenka na odkup mlýnů se však opět vrátila v roce 1908. Proti tomu se ale postavila část obyvatel, stejně jako c. k. centrální komise ve Vídni. Důvodem byla obava, že by Pardubice ztratily svůj starobylý ráz. 59 Město se však nechtělo vzdát myšlenky využití vodní síly v Mezimostí a rozhodlo se v listopadu 1908 podat na c. k. místodržitelství žádost o udělení vodoprávního řízení v otázce: a) zbudování turbíny o 140 HP v Mezimostí k pohonu dynamoelektrického stroje; za b) ke zrušení císařského náhonu a ke zřízení odvodňovacího kanálu na jeho místě. 60 23. 1. 1909 se tedy konalo komisionální jednání v otázce zřízení turbíny v Mezimostí a v otázce zasypání císařského kanálu. V tomto jednání bylo pokračováno ještě 25. 1. Předsedou komise byl dr. Tauer. Podle návrhu měl být císařský kanál otevřen po most pana Mrázka. Od Mrázkova mostu měl pak být zasypán. S tímto návrhem souhlasil i zdravotní znalec dr. Černohorský, který ve svém dobrozdání vylíčil stav kanálu jako velkou zdravotní závadu a jeho zasypání přispěje k růstu hygieny ve městě. Proti návrhu nenamítali nic ani pan Jandík, Jaňura, Mrázek, Pechaň, Kupka a paní Vacátková – majitelé okolních pozemků. Vyjádřili pouze obavu, aby zřízením turbíny neutrpěli zvýšenou vodou, a dále žádali předkupní právo na plochy, které vzniknou zasypáním náhonu podél jejich domů. Zástupce velkostatku žádal záruku, aby byl pivovar i nadále zásoben zdravou vodou. Pan Josef Odkolek (majitel mlýna Císařského) požadoval vykoupení svého mlýna a předkupní právo na polovic pozemku u jeho domu, jenž vznikne zasypáním kanálu, stejně tak pan František Raich (majitel mlýna Valchy) žádal o vykoupení svého mlýna.61 Přestože proti zřízení turbíny nebyly vzneseny žádné námitky, bylo nařízeno další jednání, a to z důvodu vícero protestů podaných proti zasypání císařského kanálu. Proto se město rozhodlo podat v listopadu 1909 novou žádost, aby bylo uděleno především povolení

59

) Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, str. 296-301. 60 ) SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 - 1945, karton inv. č. 195. 61 ) Otázka projektu obce Pardubické. Neodvislé listy, 15, 1909, 30. 1.

22

ke stavbě turbíny, kvůli důležitým hospodářským zájmům. C. k. místodržitelství udělilo tedy 16. 12. 1909 povolení na zřízení turbíny za přesně stanovených podmínek. Stavba měla být provedena podle plánů předložených ze dne 23. a 25. 1. 1909 současně se stavbou terasní zdi na pravém břehu a jezu v Mezimostí – k čemuž mělo podle zástupců Zemské komise dojít během roku 1910. Pokud by práce prováděla jiná firma než ta, která doposud úpravu Chrudimky prováděla, je nutné, aby tato firma postupovala v dohodě s původní firmou. Pokud by byly práce prováděny až po regulaci, nesla by obec veškerou hmotnou odpovědnost za poškození, která by během prací mohla vzniknout. Hladina vody měla zůstat zachována jako dosud, aby neutrpěl mlýn č.p. 87 (Halda). Před turbínou měla být umístěna česlice k ochraně rybolovu.62 3.8.2 Protesty proti zasypání císařského kanálu Proti zasypání kanálu se zvedla vlna protestů, v čele s protestujícím numismatikem Bedřichem Srbkem, který vznesl námitky ještě během komisionálního jednání, které se odbývalo 23. 1. 1909. V protestu bylo řečeno, že kanál bezplatně sloužil více než 400 let k účelům živnostenským i v domácnostech. Odmítal tvrzení, že kanál byl zřízen pouze k obraně zámku. Argumentoval tím, že v takovém případě by stačila voda z Labe a Chrudimky a nebylo by potřeba vést horskou vodu až z Loučné. Dále vyjádřil obavu, že zasypáním kanálu může se město ocitnout v nedostatku vody, jelikož městský vodovod je zaveden pouze k některým domům. V případě zrušení kanálu žádal bezplatné zavedení vodovodu do svého domu. Také protestoval z důvodů zdravotních, kdy proudící voda pohlcuje výpary za velkých veder a zpříjemňuje tak vzduch. Uznal, že znečišťování kanálu výkaly je pravdivé, apeloval však na obec, aby přinutila majitele domů, aby sváděli výkaly do obecního kanálu, a také navrhoval bezplatné svážení popele a smetí z domů při kanále stojících. Dále navrhoval úpravu koryta tak, aby měla voda náležitý odpad a nehnila. Jako člen archeologické komise a člen musea nemohl souhlasit s ničením starobylých a historických památek. Zasypáním kanálu se zničí malebné okolí chrámu sv. Bartoloměje – v tomto ohledu žádal pomoc od c. k. ústřední komise pro zachování uměleckých a historických památek ve Vídni a také od archeologické komise v Praze. Ve stejném postavení vyjadřoval v protestu stížnost nad chováním správy města vůči muzejnímu spolku a památkové komisi. V záležitosti zasypání kanálu nebyl nikdo z členů těchto organizací pozván ani k jednomu vodoprávnímu řízení. Až zákrokem z Vídně, na vlastní žádost, získal 62

) SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 – 1945, karton inv. č. 195.

23

městský konzervátor Boža Dvořák přístup k prvnímu jednání. Obdobně ani ke druhému řízení Dvořák nebyl pozván, až na žádost Bedřicha Srbka mu byl přístup povolen. S tímto protestem souhlasil i konzervátor Dvořák, který jej dokonce v opise zaslal Centrální památkové komisi ve Vídni, od které se protest dočkal pochvalného uznání. 63 Zástupce města Pardubic v reakci na protest uvedl, že zmíněný projekt nesouvisí nijak s regulací Chrudimky a navrhoval v otázce zasypání kanálu podniknout další jednání, aby však regulace Chrudimky byla povolena a nezdržována. 64 Další protest Bedřicha Srbka podaný 18. 5. 1910 prostřednictvím městské kanceláře proti usnesení městské rady „na zcizení vody v Mezimostí a zasypání kanálu pernštýnského“, jež bylo vydáno na základě schůze obecního zastupitelstva, odbývané 4. 5. 1910, jejímž hlavním programem byla výměna mlýna Valchy za vodní sílu v Mezimostí s pozemkem v Plodru mezi bratry Winternitzovými a obcí (viz 3.7.4 Dohoda s Winternitzovými). Tento protest, který podepsali všichni majitelé pozemků sousedících s kanálem, se však příhodně ztratil a k okresnímu výboru nedorazil. Protest byl nalezen až později v roce 1922 v šuplíku jistého pana radního. Nutno podotknout, že ani během onoho zmíněného jednání konaného 4. 5. 1910 nebyl dán prostor pro námitky. Když mělo dojít na čtení protestů památkové komise a musejního spolku města Pardubic, bylo jedním ze členu zastupitelstva navrženo, aby se protesty nečetly, což bylo schváleno za všeobecného souhlasu. Byl čten pouze telegrafický protest centrální komise z Vídně a protest konzervátora Dvořáka. 65 Ty však se zvrácením situace nic nezmohly. Přestože proti zasypání pernštýnského kanálu zpočátku stála i c. k. památková komise ve Vídni, k jeho zrušení a následnému zasypání v roce 1910 stejně došlo. 3.8.3 Zbudování mostu na místě lávky Počátek roku 1910 v Pardubicích se nesl ve znamení protestů, a to nejen v otázce zasypání pernštýnského kanálu či odkupu mlýnů. Problémem se stala náhrada za zrušený starý most „Lávka“ přes Chrudimku v blízkosti budovy staré reálky. Naproti sobě stály dva tábory: jedni, kteří podporovali stavbu nové lávky pro pěší; druzí, kteří dávali přednost stavbě plnohodnotného mostu, s ohledem na vzrůstající automobilovou dopravu. V téže době byl v souvislosti se stavbou Záhorského jezu a hydroelektrárny stavěn na místě starého dřevěného

63

) Dvořák, Boža: Pernštýnský kanál. Pardubice 1927. ) Otázka projektu obce Pardubické. Neodvislé listy, 15, 1909, 30. 1. 65 ) Dvořák, Boža: Pernštýnský kanál. Pardubice 1927. 64

24

mostu nový železný most spojující ulici Na třísle a Bělobranské náměstí, který zde stojí dodnes. Již v roce 1899 upozornil zastupitel Odkolek na nedostatečnou kapacitu mostu „Lávka“ přes Chrudimku a poukazoval na nutnost zřízení mostu. Ještě téhož roku žádali tedy zastupitelé Zemskou komisi, aby do projektu z roku 1903 byla zanesena také stavba nového mostu. Komise však, snad ve snaze ušetřit, zanesla do projektu opět pouze lávku. Z toho důvodu byla v květnu 1905 podána k c. k. místodržitelství petice, aby navrhovaná lávka byla nahrazena mostem. Zemská komise vyřešila problém tak, že nabídla městu částku 23 000 K, když město samo provede stavbu mostu. Městská rada záhy v lednu 1906 schválila stavbu nového mostu nákladem 75 000 K. Most měl být postaven na místě zrušené lávky v šířce 5 m a s chodníky po stranách v šířce 1,5 m. Ke stavbě mostu mělo se využít období, kdy bude hladina Chrudimky dočasně snížena kvůli stavbě jezu. Finanční výbor však v poslední chvíli stavbu mostu neschválil. Jednání

městského

zastupitelstva

v březnu

1910

přilákalo

velké

množství

přihlížejících diváků. Atmosféra během diskuse přesně odrážela rozporuplné pocity obyvatel města, kteří se do ní ve větší či menší míře zapojovali. Jako například stavitel Manych, který se vyjádřil v tom smyslu, že most není v plánovaných místech potřebný, dokonce by podle něho mohl být nebezpečný pro studenty nedaleké školy. Proto navrhoval postavit na zmíněném místě lávku a z peněz zemské komise pak postavit most na místě jiném. Obdobně se vyjadřoval i městský zastupitel profesor Stejskal – zvýšenou frekvencí kolem školy narostl by ruch, který by vyrušoval studenty. Pro automobily byl podle něho dostačující nově zřízený most v Mezimostí, zde tedy navrhoval postavit lávku pro pěší. Argumenty dalších diskutujících, kteří se vyjadřovali proti stavbě mostu, zaobíraly se spíše finanční stránkou projektu. Tedy poukazovaly na fakt, že výkup pozemků a následná stavba komunikace by přišly město na zhruba 150 000 K. Během diskuse se ozývaly také hlasy pro stavbu mostu. Tak například starosta Josef Prokop upozornil na fakt, že ještě před pěti lety podávala se petice za stavbu mostu a nyní vyjadřují se obyvatelé proti. Uznával, že školy by měly zůstat v nehlučném a neprašném prostředí. Přišel však s poměrně jednoduchým řešením, a to vybudovat most nikoli na místě původní lávky, ale o kus dál blíže směrem k Olšinkám. V zápětí ještě přednesl svůj návrh pan Dvořák – navrhoval zřídit lávku, která by však byla upravena i pro povozy. Jeho návrh byl zamítnut s upozorněním, že oněch 23 000 K 25

Zemská komise uvolní pouze na stavbu mostu. V následném hlasování byla v těsném poměru 14 ku 13 odhlasována stavba mostu. 66 Most byl pak skutečně v roce 1911 postaven, a to Rainbergovou mostárnou v Pardubicích. Železný most stával v prostoru dnešního Pokopova mostu. Postupem času však přestával vyhovovat stoupající dopravě a bylo nutné jej nahradit. Stavba nového mostu (dnešního Prokopova) udála se tak, že původní most byl o pár metrů posunut, aby nedošlo k přerušení dopravy, a tak vznikl prostor pro most nový. Most od Ing. Bochyně byl otevřený v roce 1935. Starý železný most pak železniční pluk přesunul do svého cvičiště na Chrudimce, kde stojí dodnes. 67 3.8.4 Dohoda s Winternitzovými Na počátku roku 1909 podala obec Pardubická opět žádost o vykoupení mlýnů Císařského a Valchy. Její žádost však byla opět odmítnuta. V květnu 1909 proto odkoupili bratři Winternitzové mlýn Valcha od manželů Reichových za 133 000 K. Mlýn měl být koupen obcí, stejně jako mlýn Císařský, a společně pak zrušeny. Dohady o důvodech koupě, jakožto účelového zakoupení, aby pak mohl být mlýn prodán obci výhodněji, se neprokázaly. Ohledně odkoupení mlýna zavedla obec dříve vodoprávní řízení, které však bylo protahováno množstvím protestů. Mlýn se dostal do exekuce pro pohledávky spořitelny, záložny a jednoho soukromníka. Došlo ke dražbě, ve které se obec nemohla účastnit, protože vodoprávní řízení nebylo rozhodnuto. Dražba původně určena na 8. 5., díky intervenci obce, neproběhla. Proto následně mohl být mlýn odkoupen Winternitzovými, aby majitel opět nepodléhal exekučnímu řízení. 68 Teprve poté si pardubická radnice uvědomila, že by bylo vhodné mít pod dohledem veškerá vodní díla na Chrudimce, a začala tak zdlouhavá jednání s bratry Winternitzovými. Na konci dubna roku 1910 byl schválen městskou radnicí návrh na odkoupení Císařského mlýna a výměnu mlýna Valchy za vodní sílu a pozemek v Plodru. Tento návrh byl téměř jednohlasně schválen a předán obecnímu zastupitelstvu k rozhodnutí. Obecní zastupitelstvo na nic nečekalo a návrh okamžitě předneslo bratrům Winternitzovým. Téměř přes noc byla vypracována smlouva, která byla následně 4. 5. 1910 k oboustranné spokojenosti uzavřena.

66

) Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, str. 296-301. 67 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 68 ) O prodeji mlýna Valchy. Neodvislé listy, 15, 1909, 15. 5.

26

Stručný obsah smlouvy: Smlouva uzavřena mezi císařským radou Kitzingrem jako zástupcem města Pardubic a Egonem a Karlem Winternitzovými. Obec přijala mlýna Valcha č. p. 83 a 84 výměnou za plochu o rozloze 1200 m2 v oblasti „Plodru“, vodní sílu 50 HP, která vedena bude do mlýna či jiného jejich podniku později zřízeného. Navíc obec doplatila bratrům 50 000 K. Dále se obec zavázala na své náklady vybudovat silnici 8 m širokou vedoucí až k hlavnímu vchodu, stejně tak zdarma zřídila k turbíně nebo jinému hnacímu zařízení kanál z Chrudimky, který pak ponechán byl Winternitzovým. Bratrům bylo povoleno podle své potřeby manipulovat se stavidlem v Mezimostí. Navíc získali bratři předkupní právo na zbytek pozemku v Plodru. Dále vymohli si bratři záruku, že Císařský mlýn nebude obnoven a vodní síla získaná z Valchy a mlýnů v Mezimostí nebude použita v mlynářství. Obec měla právo za každého stavu vody odebírat z Chrudimky nebo Haldy 250-280 litrů vody. Navíc má obec právo odebírat 100 m3 vody k proplachování kanálu. Obec vzdala se náhrady za Valchu od Zemské komise, kterou přiřkla Winternitzovým. V případě, že obec obdrží náhradu 9000 K, 2/3 případnou bratrům. Tím návrh smlouvy končí. 69 Aby mohla být zřízena silnice k objektu Winternitzových, muselo město odkoupit hostinec u Lva za 44 000 K, a ke koncentraci vodní síly a dodržení bodu týkajícího se neobnovení mlýnů odkoupila obec také Císařský mlýn za 136 000 K.70 Způsob, jakým došlo k uzavření smlouvy, vyvolával mezi občany spoustu otázek. Například: Proč nebyl mlýn Valcha koupen již dříve, když nabízel ho majitel Reich mnohem výhodněji? Proč byla smlouva uzavřena tak rychle, aniž by se vyslechly místní odbory? Na tyto ani mnohé další však nedostali nikdy odpověď.71

3.9 Druhá etapa úprav Na počátku června 1909 zadala Zemská komise pro úpravu řek další část regulace – tedy v části od „Plodru“ až k mostu státní dráhy – firmě p. Zdenka Kruliše, která prováděla také první část úprav v letech 1907-8. Práce započaly v polovině června, pod dozorem c. k. inženýra J. Ctibora. Stavba byla rozvržena na 3 roky.72 Již na konci července byl uzavřen dřevěný most v Mezimostí pro veškerou dopravu i chodce. Spojení bylo zajištěno dočasným mostem přes Chrudimku u reálky a obecní lávkou

69

) SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 - 1945, karton inv. č. 195. ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 71 ) Dvořák, Boža: Pernštýnský kanál. Pardubice 1927. 72 ) Úprava Chrudimky v Pardubicích zadána. Neodvislé listy, 15, 1909, 12. 6. 70

27

pro pěší. 2. 8. byl pak starý most zbourán a na jeho místě postaven nový železný most silniční. Stavbu provedla firma Z. Kruliše, železnou konstrukci smontovala Pražská mostárna – pobočka První Českomoravské továrny na stroje v Praze.73 Na konci roku 1909 bylo možné sledovat postup prací od již regulované části směrem k Olšinkám. Řečiště bylo vedeno účelně a ve stanovené šíři, s cílem ušetřit park (dnešní Bubeníkovy sady). Rozdíl hladiny v místě jezu činil 3,16 m. 74 Úpravy regulace pokračovaly na počátku roku 1910 stejně svižným tempem díky poměrně teplé zimě, během níž došlo k vykácení stromů v tzv. Malém parku, který tak sloužil jako místo, kam byly naváženy zásoby kamene, dlažby a zdiva. Již v únoru započalo se s výkopem nového řečiště. Materiál vytěžený při tomto výkopu se z části použil na zasypání koryta Městské řeky před Zelenou bránou, z části se navážel do oblasti zvané Plodr na pravém břehu Chrudimky, díky čemuž zde došlo k navýšení o 1,5 metru.75 V téže době došlo také k hloubení jámy pro stavidlo, které mělo uzavřít Haldu. O vybudování stavidla rozhodlo c. k. místodržitelství 3. 2. 1909 na základě měření, jež proběhla v červenci roku 1908. V souvislosti se stavbou stavidla žádala Zemská komise vybudovat kolem pozemku dědiců Šimonových terasní zeď. Žádost komise byla místodržitelstvím schválena ve zmíněném rozhodnutí, stejně tak jako požadavky mlynáře Odkolka a Reicha, aby jim byl povolen přístup ke stavidlu pro kontrolu. 76 Obdobné stavidlo bylo vytvořeno i na císařském náhonu, za bývalým Kohoutovským mlýnem. Současně s těmito pracemi byly do oblasti staveniště přiváženy mohutné žulové kvádry, které měly být základem pro nový jez, jehož stavba byla ústředním bodem stavebního programu pro rok 1910. Hlavní stavební práce – výstavba jezu, stavidel či terasních zdí – byly naplánovány na období po 25. 4. 1910, od kdy byla hladina Chrudimky a Haldy na půl roku snížena. Tímto snížením byly umožněny nejdůležitější úpravy, zároveň však došlo k zastavení činnosti mlýnů Císařského a Valchy. 77 Stavidlový jez, unikátní pohyblivé konstrukce ing. Záhorského, tak nahradil pevný jez mezi Kohoutkovským mlýnem na Bělobranském náměstí a Lednovským mlýnem na pravém břehu. Pevný jez byl příčinou častých záplav, které ohrožovaly i Staré Město. Nový jez o 73

) Uzavření mostu „Mezi mosty“. Neodvislé listy, 15, 1909, 31. 7. ) Regulace Chrudimky. Neodvislé listy, 15, 1909, 4. 12. 75 ) Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, str. 296-301. 76 ) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. 77 ) Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, str. 296-301. 74

28

rozpětí 31 metrů umožnil odpouštění zvýšeného průtoku vody až do maximálního průtoku 300 m3/s. Tímto jezem měla být Chrudimka rozdělena na dvě části. Ve spodní trati zhruba 700 metrů od vyústění byl vytvořen profil o šířce 25 metrů; v horní trati, zbylých 1 100 metrů, pak byl profil upraven do šířky 34 metrů.78 S tím však nesouhlasilo c. k. místodržitelství a nařídilo zbudovat jednotný profil v šířce 28,5 metru.79 Sklápěcí stavidla bylo možné ovládat manuálně nebo elektricky. Stavbu jezu provedla První Českomoravská továrna na stroje v Praze-Libni. Jez byl dán do provozu během roku 1911. Díky němu došlo trvale ke zvýšení hladiny Chrudimky a vytvořil se tak dostatečný spád pro hydroelektrárnu. Hydroelektrárna byla postavena podle návrhu stavitele Krátkého nákladem 340 000 K. Její výstavba započala v roce 1910 a do provozu byla uvedena v květnu 1911 s výkonem 190 HP. Stala se součástí Elektrických podniků, o které město přišlo během znárodnění. Roku 1974 bylo dokončeno zdymadlo na Labi pod ústím Chrudimky, které zvýšilo její hladinu na úroveň nad Záhorského jez, ten tímto ztratil význam a hydroelektrárna na Chrudimce byla vyřazena z provozu.80 O demontáž hydroelektrárny a jezu se postarala firma Ingstav Brno v dubnu a prosinci 1974. Mimo hlavní stavební práce probíhaly také úpravy týkající se pozemků, které ležely v regulované oblasti. Na pozemku dědiců Šimonových č. p. 309 byla odstraněna louže v místech bývalého toku a zároveň byl kolem zmíněného pozemku postaven plot. Dále pak na pozemku pana Šimka č. p. 132 bylo zřízeno máchadlo u schůdků k řece. Navíc byla Zemskou komisí vyslyšena žádost majitele o vydláždění 2 m širokého prahu mezi jeho dvorkem a schůdky. Na žádost obce bylo zřízeno zábradlí u schůdků pod železným mostem v Mezimostí. 81 Kolaudace dohotovené části od 0,6 – 1,8 kilometru proběhla 16. 12. 1912. V souvislosti s kolaudací udělilo ještě c. k. místodržitelství různá povolení. V. Jandíkovi, majiteli mlýna Haldy, byl povolen volný přístup ke kontrolování vodního cejchu. V. Jaňurovi bylo zajištěno právo k odběru vody; v souvislosti s tímto povolením byl vydán p. Jaňurovi klíč od obecní šachty, do které voda vtékala. Ten na sebe převzetím klíče přebral zodpovědnost za případně škody na šachtě a bezpečnost osob. V závěru pak c. k. 78

) Ctibor, Jaroslav: Chrudimka. In: Technická práce ve východních Čechách – památník IV. valného sjezdu československých inženýrů v Hradci Králové. Hradec Králové 1924, s. 200 – 211. 79 ) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. 80 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 81 ) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320.

29

místodržitelství předalo do správy Pardubické obci udržování stavidla na Haldě, železného most a jezu v Mezimostí, výpustného zařízení do starého řečiště, schůdků u pana Jaňury a cesty k pozemku č. p. 309.82 Pozůstatkem po korytu řeky bylo Matiční jezero, které vzniklo v roce 1910 na Olšinkách a zachováno je dodnes. Název jezera byl odvozen od Ústřední matice české, která byla svého času majitelkou jezera.83

82

) SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 83

30

4. Mlynářství 4.1 Vývoj mlynářství v 19. a na počátku 20. století Mlynářství jako jedno z nejstarších odvětví potravinářského průmyslu zažívalo na počátku 19. století období rozvoje, a to v souvislosti s vydáním mlynářského řádu v prosinci roku 1814, který povoloval každému zájemci výstavbu mlýna za podmínek, že nedojde k újmě ostatních mlynářů či obyvatel. Již na sklonku 18. století v letech 1783 a 1789 došlo k uvolňování poměrů, díky vydání dvorského dekretu Josefa II., kterým nejprve byla zrušena povinnost nechat mlít obilí pouze v určeném vrchnostenském mlýně, následně pak zrušena i povinnost mletí v mlýnech příslušného panství. Společně s vydáním řádu Františka I. mohl tak každý svobodně se rozhodnout, kde si nechá obilí umlít či dokonce zda nový mlýn založí. Na čistotu a kvalitu mletí pak dohlíželo obecní představenstvo. Překročení pravidel bylo trestáno finanční pokutou, větší přestupky pak byly souzeny podle trestního práva.84 Do poloviny 19. století byli mlynáři poddaní světské či církevní vrchnosti, města nebo obce. Mlynářství navíc bylo omezeno vrchnostenským mlecím a vodním právem. To vše se změnilo v roce 1848 zrušením poddanství. Mlýny vzniklé do poloviny 19. Století byly povětšinou pouze doplňkem zemědělství se zakázkovým charakterem. Pouze ve větších městech sloužily mlýny ke stálému obchodnímu mletí na sklad (pro tržní prodej). Uvolňování poměrů, rostoucí poptávka po mouce, stejně tak jako rostoucí nabídka obilí na trhu byly důvodem k zavádění technických inovací. Ve 40. letech docházelo k rozvoji parních mlýnů, často přestavbou původních vodních mlýnů. Zároveň byly v téže době zakládány první tovární „umělé“ mlýny podle amerického či britského vzoru, pro které byla již typická plná mechanizace celého výrobního procesu. V roce 1842 byly uznány velké obchodní mlýny za svobodnou živnost, proto v této době vzniklo 15 mechanických obchodních mlýnů, které tak tvořily základnu pro přechod od malovýroby k velkovýrobě. V polovině 19. století nacházelo se na území Čech bezmála 7 000 vodních mlýnů, na Moravě jich pak byly necelé 3 000. Od 40. let docházelo ve větší míře k budování parních a umělých mlýnů, které tak již během 70. let získávaly převahu. 85

84

) Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. (Historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup…). Praha 2000. 85 ) Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006.

31

Přestože se nesla 2. polovina 19. století ve znamení technického rozvoje mlýnů, docházelo již v 60. letech ke stagnaci a následné krizi českého mlynářství, a to vlivem konkurence vyspělých mlýnů uherský. 86 Z toho důvodu vznikl v roce 1878 Spolek mlynářů českomoravských se sídlem v Praze. Spolek tvořil 24 členný výbor, jehož cílem byla snaha vyřešit nepříjemnou situaci českého mlynářství. Dále spolek zdůrazňoval potřebu mlynářské školy. První německá odborná škola byla založena v roce 1911 v Úsově.87 Se zaváděním mechanizace docházelo během 19. století také ke změně způsobu mletí. Původní kamenné složení mlýna bylo nahrazováno válcovým systémem, který se otáčel kolem vodorovné osy. Přestože docházelo k modernizaci a zavádění inovací, ještě na počátku 20. století nelze o mlynářství u nás mluvit jako o průmyslovém odvětví. V roce 1924 bylo v Čechách přes 2 500 mlýnů s kamenným složením, obdobný počet malých válcových mlýnů, které však nebyly schopné dalšího technického rozvoje a tím pádem ani obchodní konkurence. 88 4.1.1 Mlynářská společnost Mlynáři, obdobně jako jiní řemeslníci, vytvářeli svá společenství – cechy. Nejprve sdružovali se s řemeslníky jiných odvětví – jako byli pekaři, sladovníci či soukeníci. Od 16. století pak docházelo k vytváření samostatných mlynářských cechů s vlastními právy a povinnostmi, která byla obsažena v tzv. „cechovních artikulích“. Cechovní zřízení udrželo se v Čechách až do roku 1859, kdy se mlynářství stalo svobodnou živností. Nově se tak mlynářem mohl stát každý, kdo po předložení tzv. průkazu způsobilosti získal živnostenský list k provozování řemeslné činnosti mlynářské. Nový mlynář měl pak povinnost vstoupit do příslušného Společenstva mlynářů (např. V Litomyšli bylo založeno v roce 1870, v Poděbradech roku 1875, v Pardubicích roku 1888). To vydalo mlynáři potvrzení, že provozuje mlynářskou živnost. Úkolem společenstva byla především výchova mladých mlynářů, proškolování současných členů či péče o starší nebo invalidní členy; dále pak zdokonalování technického vybavení mlýna. Nad jednotlivými společenstvími stála Zemská jednota českých mlynářských společenstev v Království českém (vznik v roce 1908), která

86

) Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006. 87 ) Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918 (= Vlastivěda moravská. Dějiny Moravy 3/1). Brno 1999. 88 ) Stehlík, Václav: Naučný slovník zemědělský. Díl 4. M. Praha 1972.

32

seznamovala ostatní s novými předpisy a nařízeními. K další změně došlo v roce 1929, kdy bylo mlynářství prohlášeno za živnost řemeslnou.89 4.1.2 Příčiny zániku mlýnů v Čechách Přestože byl raný novověk obdobím, kdy docházelo k velké výstavbě mlýnů, již v 16. století se setkáváme s cílenou likvidací převážně poddanských mlýnů, a to z důvodu vrchnostenské snahy získat převahu pro mlýny vlastní. Velkým mezníkem existence mlýnů byla také třicetiletá válka, která zanechala rozsáhlé škody nejen na životech lidí, ale i na stavbách, mezi nimiž se nacházela řada mlýnů. Mimo hrozby ze strany lidí ohrožovaly mlýny především přírodní živly jako voda nebo oheň. Než došlo k regulování vodních toků, byly mlýny v jarním období vystaveny velké vodě, která často zničila celý mlýn. Obdobné škody dokázal napáchat také oheň, jelikož vnitřní vybavení mlýnů bývalo povětšinou dřevěné. V místech tření lehce byla zažehnuta jiskra, která pak znamenal zkázu pro celý mlýn. Dalším důvodem rušení mlýnů byl přechodu k jiné výrobě. Během 17. a 18. století byly mlýny nejčastěji přestavovány pro výrobu železářskou či kovářskou. V oblasti severních Čech byly mlýny nahrazovány brusírnami skla (např. ve Smržovce na Jablonecku). Ve století 19. byly mlýny často upravovány na tkalcovny či přádelny, a to z důvodu nástupu a rozvoje textilního průmyslu. Menší mlýny zanikaly přirozeným způsobem, tedy byly rušeny vlivem konkurence, záhy pak vlivem koncentrace výroby ve velkých moderních mlýnech. V roce 1875 nacházelo se na území Čech téměř 7 000 mlýnů, jejichž počet se do konce století snížil zhruba o 900. Mlýny dále během 20. století zanikaly například výstavbou vodních děl – přehrad. Některé musely ustoupit těžbě nerostných surovin (oblast Mostecka). Nemalou měrou zasáhla do života mlýnů také druhá světová válka. 90 Do roku 1946 klesl počet mlýnů téměř na polovinu.91 I přes výše zmíněné příčiny, dochovalo se do dnešní doby mnoho mlýnů, které se podařilo zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. Na konci 20. století objevily se dokonce snahy uvést některé mlýny do původní podoby a k účelu, k jakému sloužily. Velký podíl na záchraně a obnově starých mlýnů měla státní památková péče, jejíž snahou nebyla pouze

89

) Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. (Historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup…). Praha 2000. 90 ) Tamtéž. 91 ) Stehlík, Václav: Naučný slovník zemědělský. Díl 4. M. Praha 1972.

33

záchrana vodních děl, ale hlavně jejich zpřístupnění a názorné ukázky vývoje lidových technik. 92

4.2 Osudy mlýnů v Pardubicích Mlynářství, jako profese zpracovávající obilná zrna, patřilo odnepaměti k důležitým odvětvím potravinářského průmyslu a nebylo tomu jinak ani na Pardubicku. Největšího rozmachu se mlynářství dočkalo za vlády Pernštejnů. Ti v rámci své podnikatelské činnosti, hlavně v oblasti vodohospodářské, založili mimo množství rybníků také kanály, kterými tyto rybníky napájeli, a zároveň poháněly různá vodní zařízení. A právě tyto kanály, stejně jako tok řeky Chrudimky, rozhodli se Pernštejnové využít ke stavbě četných mlýnů. Je s podivem, že pro nějaký větší podnik či dokonce mlýn nevyužili vodní síly Labe. 4.2.1 Mlýny na Chrudimce Kohoutovský mlýn – mlýn byl postaven na konci dnešního Bělobranského náměstí na levém břehu řeky Chrudimky. První zmínky o mlýnu pochází z roku 1563, majitelem byl uváděn jakýsi Kašpar. V roce 1645 byl mlýn ze strategických důvodů obcí zbořen a měl sloužit k obraně před Švédy. Do této doby vystřídalo se v mlýně značné množství majitelů, za zmínku stojí Antonín Podhájský, vlastnící mlýn od roku 1732, který si na městě vymanil podmínku, že mu bude k mlýnu přiváděn dostatek vody i v období letním, kdy dochází k jejímu úbytku, aby mohl bez problémů mlít. V roce 1744 spálili mlýn Prusové. Posledním majitelem mlýna byl Vilém Jaňura, který jej prodal obci; během regulace byl mlýn v roce 1910 zbořen. Pekárkovský mlýn – byl založen vedle Lednovského mlýna na pravém břehu řeky, jeho součásti byl hospodský šenk. Prvním majitelem byl Jan Pekárek, který vlastnil mlýn od roku 1515, což je také období prvních zmínek o mlýně. Jako u mlýna předešlého prošel mlýn rukama mnohých mlynářů. I na Pekárkovském mlýně se podepsala třicetiletá válka, a to vypálením roku 1645. Následně byl mlýn obnoven a opět nastalo období rychlého střídání majitelů až do roku 1673, kdy jej kvůli dluhům přenechal Mikuláš Krása obci. Ta ho měl v držení po deset let a následně ho prodala Řehoři Dytrichovi. Během války s Pruskem byl mlýn roku 1744 opět vypálen a záhy obnoven. 19. století bylo v historii mlýna opět obdobím rychlých změn majitelů až do závěrečného odkupu mlýna Pardubickou obcí a jeho následného zrušení. 92

) Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. (Historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup…). Praha 2000.

34

Pozemek, na kterém stával, se stal prostorem pro stavbu Winternitzových automatických mlýnů. Lednovský mlýn – vznikl kolem roku 1500 na pravém břehu Chrudimky naproti Kohoutovskému mlýnu. Prvním známým držitelem byl Jan Němec, který jej měl v držení v letech 1532-1540. Během 16. století při něm stávala pekárna, která však v roce 1645 vyhořela a k její obnově nedošlo. V následujících letech se zde vystřídalo množství mlynářů až do třicetileté války, kdy byl mlýn zničen. Roku 1644 ho obnovil Václav Krása. Následovalo další období střídání majitelů až do roku 1898, kdy odkoupila půlku mlýna obec, druhá půlka pak patřila manželům Urbanovým. Obdobně jako předešlé dva mlýny byl zbořen v rámci probíhající regulace řeky v roce 1910. Na jeho místě stávala již dříve zmíněná hydroelektrárna. Mlýn podle celny – stával vedle Kohoutovského mlýna na levém břehu řeky, v místech dnešní Labské ulice. Založil jej Petr Kautský kolem roku 1595 na místě původní brusírny. Do roku 1652 byl spojen s mlýnem Kohoutovským, ale prodejem pouze jedné části byly oba mlýny odděleny. Mlýn postupně chátral, až se Antonín Podhájský v roce 1734 rozhodl věnovat trosky mlýna městu.93 4.2.2 Mlýny na Městské strúze a Městské řece Obecní mlýn – nacházel se v domě č. p. 13 vedle Panského mlýna a poháněn byl tokem Městské strúhy. Zřízen byl roku 1531, kdy se městu podařilo získat dům č. p. 13, ze sousedního Panského mlýna bylo darováno mlýnské kolo a probouráním zdi vznikl prostor pro mlýn. Mlýn provozovala obec až do poloviny 18. století, kdy jej začala pronajímat. V roce 1811 pak Antonín Bubeník odkoupil Obecní mlýn a spojil ho s mlýnem Panským. Panský (Císařský) mlýn – založen byl Vilémem z Pernštejna roku 1501 při toku Městské strúhy. Mlynáře do Panského mlýna dosazovala vrchnost, ten pak odváděl roční úrok. Mlýn byl roku 1560 prodán Královské komoře a přejmenován na „Královský“, později „Císařský“. Při přestavbě mlýna v roce 1596 byla do mlýnice vsazena deska s nápisem: RUDOLPHUS II., DEI GRACIA ELECT. ROMANORUM IMPERATOR VNGARIAE BOHEMIAE REX ANNO – 1596. Po zrušení mlýna v roce 1910 přesunula se deska na vnější zeď, kde je dodnes. Později pak ještě přibyl druhý nápis popisující vlastní historii mlýna.

93

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

35

Prvním soukromým majitelem se roku 1759 stal Karel Palm, když v rámci Raabových reforem obec mlýn prodala. Bohužel mlýn vlastnil pouze půl roku, načež jej odkoupil Antonín Dytrich. V roce 1764 získala mlýn rodina Bubeníkových94, která jej vlastnila až do roku 1880, kdy ho získal poslední majitel – Josef Odkolek. Další osud mlýna je nám již znám – roku 1910 byl mlýn odkoupen obcí a následně v rámci regulace Chrudimky zrušen. Podvalchovní mlýn „Valcha“ (dále také „Cržkovský“) - obdobně jako mlýn Panský, nechal i mlýn „Valcha“ postavit Vilémem z Pernštejna, konkrétně roku 1507 na Městské řece v místě dnešní Sukovy třídy. Ještě téhož roku však byl prodán mlynáři Petru za 100 kop míšeňských. Vedle mlýna vybudovali Pernštejnové ještě kovářskou „šlejfernu“, valchu (pro soukeníky) a hamr. V následujícím století vystřídalo se v držbě několik mlynářů, posledním svobodným mlynářem vlastnícím mlýn „Valcha“ byl Jan Cržek (odtud název „Cržkovský“). Po jeho smrti v roce 1626 odkoupila mlýn zpátky obec Pardubická. O pouhých pět let později však mlýn vyhořel, a proto se obec rozhodla nově zřízený mlýn a u něho zbudovanou pilu pronajímat. V následujících letech vyhořel mlýn ještě několikrát, hlavně pak v období třicetileté války při obléhání Švédy. Město nechalo v polovině 18. století vystavět nový mlýn, který byl v roce 1764 prodán Janu Dytrichovi za 3 000 zlatých. Ten s mlýnem odkoupil i pilu, valchu a další pozemky. Po smrti Jana Dytricha mlýn držela jeho manželka Kateřina až do roku 1778.95 Během 19. století mlýn ještě několikrát vyhořel (v letech 1810, 1825, 1865 či 1888). 96 Z významných majitelů mlýna stojí za zmínku ještě Jan Perner, otec stavitele železnic ing. Jana Pernera, který mlýn odkoupil v roce 1841. Perner nechal obnovit pilu a díky ní dodával dřevo pro železnici. Jak již víme, mlýn roku 1909 odkoupili bratři Winternitzové od manželů Reichových, v jejichž vlastnictví se mlýn nacházel od roku 1886, a následně jej vyměnili s obcí Pardubickou za výhodnější pozemek v Plodru. Mlýn byl zrušen rozhodnutím obce o zasypání Městské řeky v roce 1911.97

94

) Jednalo se o významnou mlynářskou rodinu, která prošla dlouhým vývojem od obyčejných mlynářů až po mistry cechu. Největšího významu nabyla rodina v polovině 19. století, kdy se dva ze členů rodiny stali starosty. 95 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 96 ) Sakař, Josef: Pardubské mlýny. In: Robl, R. (red.): Krajem Pernštýnův – vlastivědný sborník okresu Pardubického. Pardubice 1925, s. 83 – 84. 97 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

36

4.2.3 Mlýny na Haldě Mlýn na bělidlech „Hrkačka“ – zřízen byl na jednom z ramen Haldy v oblasti zvané „Na vrtálně“. První zmínky o mlýnu se datují rokem 1559, kdy jej nechal vystavit mlynář Václav a podržel si ho až do roku 1577. Poté dochází k rychlému střídání majitelů. Ani tomuto mlýnu se nevyhnulo řádění vojáků během třicetileté války a v roce 1645 byl vypálen. Spáleniště odkoupil Jan Leden a nechal vybudovat mlýn nový. Na sklonku 18. století, kdy jej vlastnil František Reidl, se již mlýnu říkalo „Hrkačka“. Téměř třicet let druhé poloviny 19. století byl mlýn v držení rodiny Bubeníkových. Jelikož svou polohou nezasahoval do regulačních plánů, proto přečkal i „období rušení“ mlýnů v souvislosti s regulací Chrudimky. Mlýn však byl již dosti zchátralý, a tak se ho majitelé bratři Červínkové rozhodli roku 1924 zbořit a na jeho místě vybudovali barvírnu. Mlýn Halda (dále pak „Švankalovský“ či „Jandíkův“) – stával při toku kanálu Halda v oblasti dnešní Husovy ulice. Mlýn založil pekař Jan roku 1542. Poté se mlýn ocitl ve vlastnictví několika majitelů, až ho v roce 1555 odkoupil Václav Švankal, který nechal mlýn přestavět. Odtud také název „Švankalovský“, který mlýnu vydržel až do roku 1901, kdy jej koupil Václav Jandík. Ještě než však mlýn koupil pan Jandík, prošel rukama mnohých mlynářů a neušel ani zkáze. Mlýn zničený švédskými vojsky odkoupil roku 1651 fišmistr Jakub Ježek a nechal jej obnovit. Jeho žena Lidimila se snažila mlýn i po Jakubově smrti udržet, a tak se rychle provdala za syna primátora, jemuž mlýn ještě před svatbou odevzdala, aby nebyl prodán někomu cizímu. Roku 1818 mlýn vyhořel a následně byl novým majitelem Václavem Říhou znovu postaven. Na stavbu byly použity pouze vepřovice (cihly z nepálené hlíny) a na střechu šindele. Jeho zeť však nechal mlýn velkým nákladem přestavět ve velké hospodářství. Již tedy upravený mlýn na počátku 20. století získal Václav Jandík. K mlýnu v roce 1924 přistavěl pekárnu Panis. 98 V roce 1948 byl mlýn i pekárna znárodněny a jejich provoz byl zrušen. V 90. letech byl mlýn vrácen dědicům, kteří ho však již neobnovili. Do dnešní doby zde zůstaly zbytky vodního kola a pamětní deska líčící historii mlýna. 99

98

) viz. Šebek, František – Doležalová, Věra – Vorel, Petr: Historie a současnost podnikání na Pardubicku (= Historie a současnost podnikání). Pardubice 2000. Uvádí, že pekárna patřila ke známým perníkářským továrnám v Pardubicích a zaměřovala se na výrobu různých druhů pečiva, perníků i cukrářského zboží. 99 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

37

Jak je z výše uvedeného výčtu patrno, největší podíl na zániku pardubických mlýnů měla sama obec, která buď na základě vlastních závěrů či z důvodů smluvních rozhodla o jejich zrušení, případně neobnovení mlýnů stávajících.

4.3 Winternitzovy automatické mlýny Regulováním řeky Chrudimky a kanálů, které do této doby živily podniky na svých březích, a důsledným sledováním městských zájmů došlo na počátku 20. století k rozsáhlému zásahu do oblasti mlynářství v Pardubicích. Přesto tento zásah nebyl definitivní, a to díky aktivitám rodiny Winternitzových, konkrétně bratrů Egona a Karla. Rodina Winternitzových podnikala na Pardubicku již od počátku 19. století. Nejprve ujala se rodina provozování jedné z vinopalen. Následně Jakub Winternitz (otec Egona a Karla) zaměřil své zájmy do oblasti obchodování a po roce 1866 již měl vybudovanou značnou obchodnickou pověst. Po jeho smrti roku 1902 ujali se již fungujícího podniku starší syn Egon (*1871) a mladší ze synů Karel (*1879).100 Stejně jako otec se angažovali i v jiných pardubických podnicích a zasedali ve správních radách například cukrovaru či pivovaru. Na počátku století pak chytře využili nově vzniklého prostoru v oblasti mlynářství a rozhodli se vybudovat v Pardubicích moderní mlýn, který již byl plně automatický, přesně jak si to žádala doba. 101 Způsob, jakým bratři získali pozemek pro stavbu svého mlýna, byl uveden v předchozí kapitole (část 3.8.4 Dohoda s Winternitozvými). Smlouvou získali výhodné pozemky a dodatkem o neobnovení mlýnů si zajistili, že nebudou mít konkurenci. Po dohodě s městem v květnu 1910 byly již 4. června téhož roku předloženy purkmistrovskému úřadu plány na stavbu mlýna, který vypracovala firma Josef Prokop a synové, a hospodářských budov, které vytvořil pardubický architekt Josef Janeček. Komise konaná záhy, 11. 6., navržené plány schválila. V červenci pak byly plány mlýna, které obsahovaly pouze půdorys a řezy, předány Josefu Gočárovi, který se zaměřil převážně na vnější vzhled budovy. Dohotovené byly plány v srpnu 1910 a mohlo tedy dojít ke stavbě. Hlavní práce probíhaly na podzim 1910 a zjara roku následujícího. Mlýn byl dohotoven a kolaudován v srpnu roku 1911.102

100

) Šebek, František: Toulky historií Pardubic. (Ptáme se pardubického historika Františka Šebka). Radniční zpravodaj města Pardubic, 2, 2014, s. 10. 101 ) Šebek, František – Doležalová, Věra – Vorel, Petr: Historie a současnost podnikání na Pardubicku (= Historie a současnost podnikání). Pardubice 2000. 102 ) Václavík, František: Stavební vývoj mlýna a sila. Výtah ze stavebně historického průzkumu mlýnů. Pardubice 2012. (online). Dostupné na http://www.mlynymestu.cz/historie/ (Stahováno: prosinec 2014)

38

Stavba budila u veřejnosti pozornost moderním vybavením, které dodala pardubická firma Josef Prokop a synové – továrna na mlýnské stroje. To nejmodernější vybavení, které bylo možné v té době vidět, si přijížděli prohlédnout mlynáři z celých Čech i ze zahraničí. Stavba však poutala také svým vzhledem, který připomínal spíše středověkou pevnost.103 Objekt záhy po uvedení do provozu v roce 1919 zachvátil požár a téměř celý ho zničil. Winternitzové se rozhodli mlýny obnovit podle nového rozšířeného Gočárova projektu. K dalším úpravám došlo v letech 1922 a 1926. V roce 1937 odkoupila mlýny pražská firma Centrofarina a dále je vedla pod názvem „Automatické mlýny“. 104 Firma Bratři Winternitzové zanikla během okupace Československa. V té době ji vedl již Karel sám a to po smrti Egona (1932). Karel i celá jeho rodina byli v roce 1942 transportováni do Terezína a následně v roce 1944 do Osvětimi, kde zemřeli. Zachránil se pouze jediný sny, který se usadil v Kanadě.105

103

) Šebek, František: Toulky historií Pardubic. (Ptáme se pardubického historika Františka Šebka). Radniční zpravodaj města Pardubic, 2, 2014, s. 10. 104 ) Václavík, František: Stavební vývoj mlýna a sila. Výtah ze stavebně historického průzkumu mlýnů. Pardubice 2012. (online). Dostupné na http://www.mlynymestu.cz/historie/ (Stahováno: prosinec 2014) 105 ) Šebek, František: Toulky historií Pardubic. (Ptáme se pardubického historika Františka Šebka). Radniční zpravodaj města Pardubic, 2, 2014, s. 10.

39

5. Závěr Cílem této práce byl pokus o zmapování průběhu regulace Chrudimky na území Pardubic od počátečních jednání přes vyhotovení projektu, regulační práce až po následný vliv zregulované řeky a upraveného okolí na oblast mlynářskou. Přestože byla regulace řeky diskutovanou a žádanou akcí již v 80. letech 19. století, k její realizaci v Pardubicích došlo až v letech 1906-1911. Regulace Chrudimky nebyla pouze projektem regionálního zájmu v období rozsáhlého modernizačního procesu, kterým Pardubice na počátku 20. století probíhaly, ale probíhala jako součást řízené regulace řek v režii Zemské komise pro úpravu řek v Království českém. Je velice pravděpodobné, že kdyby nedošlo k vydání nejprve říšského zákona č. 66 z roku 1901, hlavně pak zemského zákona č. 31 z roku 1903, město by na tolik potřebnou regulaci čekalo ještě dalších pár let. Nelze opomenout ani aktivity městských představitelů Antonína Formánka (starosta v letech 1899-1906), jehož vystřídal František Kuchyňka (1906-1910), kteří apelovali na české poslance, hlavně pak domáhali se schválení ve Vídni. Jak se totiž ukázalo v otázkách regulací řek na území Čech, platilo by na vídeňské poslance rčení „sliby chyby“. Nebylo nijak obvyklým jevem, že vyhotovené projekty byly z nejrůznějších důvodů odkládány a města čekala na své regulace dlouhá léta. Hlavní zájem poslanců v oblasti regulace řek byl namířen na úpravu Vltavy a Labe, nejvýznamnějších českých řek, hlavně pak na stavbu průplavu Dunaj – Odra – Labe. V souvislosti s úpravou těchto řek měly být regulovány i jejich přítoky. Problémem jak se ukázalo, byla dvojkolejnost regulační správy, díky čemuž správu nad úpravou Labe a Vltavy měla jiná kancelář než správu úpravy jejich přítoků, které se nedokázaly časově zkoordinovat. V souvislosti s probíhající regulací řeky Chrudimky došlo i přes značné protesty obyvatel ke zrušení a zasypání městských kanálů, čímž byl ukončen provoz starých mlýnů, které tu stály mnohdy již od dob Viléma z Pernštejna. Díky tomu tak mohl vzniknout prostor nejen pro rostoucí urbanizaci, ale hlavně pro další podnikání. Až zregulováním Chrudimky a zničením konkurence mohli bratři Winternitzové jednoduše zrealizovat svůj záměr. Mlynářství v Pardubicích svým projektem pozvedli na další úroveň, ne snad nejmodernějším vybavením mlýna, které odráželo požadavky technického pokroku počátku 20. století, ale svou architektonickou podobou, díky níž byly mlýny považovány za stavbu hodnou památkové ochrany. Té se mlýnům dostalo v roce 1983, když byly zapsány do rejstříku nemovitých kulturních památek. Od června roku 2014 se dokonce areál mlýnů stal národní kulturní památkou.

40

6. Seznam pramenů a literatury Literatura: Ctibor, Jaroslav: Chrudimka. In: Technická práce ve východních Čechách – památník IV. valného sjezdu československých inženýrů v Hradci Králové. Hradec Králové 1924, s. 200-211. Čáka, Jan: Zmizelá Vltava. Beroun 1996. Dvořák, Boža: Pernštýnský kanál. Pardubice 1927. Gallaš, Karel Edvard: Upravení řek v Čechách a jeho význam v ohledu národohospodářském. Praha 1871. Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006. Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918 (= Vlastivěda moravská. Dějiny Moravy 3/1). Brno 1999. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 5. Praha 2002. Hlušičková, Hana (red.): Technické památky v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Díl 3. Praha 2003. Hrstka, Josef a kol.: Podle Chrudimky aneb kde stávaly první Pardubice (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2010. Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. Hrubý, Vladimír: Pardubice (- Historický atlas měst v České republice). Praha 1995. Huňáček, Miroslav: Pardubické zajímavosti. Díl 6. Mosty a lávky. Pardubice 1996. Chudá, Marie: Ze starých Pardubic – Chrudimka a Jahnova třída. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 19, 1984, č. 11-12, s. 274 – 281. Padesát let vodního družstva pro úpravu řeky Loučné a potoka Lodrantky v Dašicích: 1885 – 1935. Dašice 1935. Pernštýnská strúha. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 7, 1972, č. 7-8, s. 4-5. 41

Pixová, Jaroslava: Na břehu Blanice. Putim 2010. Poddaná, Jana: Pardubická zastavení. Toulky městem s historickým ohlédnutím. Pardubice 2002 Rosůlek, František Karel: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. (Dějinný a místopisný obraz). Díl 1. Přírodní poměry. Pardubice 1903. Řeháček, Jan: Regulace Chrudimky vyvolala před sto lety řadu sporů. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 45, 2010, č. 1-2, s. 296-301. Sakař, Josef: Pardubské mlýny. In: Robl, R. (red.): Krajem Pernštýnův – vlastivědný sborník okresu Pardubického. Pardubice 1925, s. 83 – 84. Stehlík, Václav: Naučný slovník zemědělský. Díl 4. M. Praha 1972. Šebek, František: Stoleté ohlédnutí. Život Pardubic kolem roku 1900. Pardubice 2000. Šebek, František: Toulky historií Pardubic. (Ptáme se pardubického historika Františka Šebka). Radniční zpravodaj města Pardubic, 2, 2014, s. 10. Šebek, František – Doležalová, Věra – Vorel, Petr: Historie a současnost podnikání na Pardubicku (= Historie a současnost podnikání). Pardubice 2000. Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. (Historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup…). Praha 2000. Teyssler, Vladimír – Kotyška, Václav: Technický slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie věd technických. Díl 11. Přírubové až Řetězový. Praha 1935. Vencl, Josef: Město Pardubice. In: Stránský, J. (sest.): Technická kultura Pardubicka – sborník vydaný k XI. sjezdu československých inženýrů v Pardubicích. Pardubice 1931, s. 8991. Elektronické zdroje: Václavík, František: Stavební vývoj mlýna a sila. Výtah ze stavebně historického průzkumu mlýnů. Pardubice 2012. (online). Dostupné na http://www.mlynymestu.cz/historie/ (Stahováno: prosinec 2014)

42

Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudi mce.pdf (Stahováno: listopad 2014) Šámalová, Zlata: Labe a Orlice v Hradci Králové. (Historie říčních staveb). Hradec Králové 2007. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/Labe_a_Orlice_v_Hradci_Kralove.pdf (Stahováno: prosinec 2015) Prameny: SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 - 1945, karton inv. č. 195. SOkA Pardubice, fond AM Pardubice 1507 - 1945, inv. č. 55. Z knihy městské rudé m. Pardubic, I. 1. Zřízení obecní ustanovené V. z Pernštejna 18. 6. 1512. SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), karton inv. č. 113. SOkA Pardubice, fond OkÚ Pardubice 1850 – 1945 (1952), vodní knihy, karton inv. č. 320. Neodvislé listy, 11, 1905. Neodvislé listy, 13, 1907. Neodvislé listy, 15, 1909. Samostatné směry, 6, 1906.

43

8. Přílohy

Obrázek 1: Labe a Chrudimka v Pardubicích v roce 1901.106

Obrázek 2: Zvýrazněná ramena Chrudimky na výřezu z mapy z roku 1764.107

106

) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno: listopad 2014) 107

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

44

Obrázek 3: Vodní toky v Pardubicích v 17. století. 108

Obrázek 4. Městská řeka před kostelem sv. Bartoloměje. 109

108

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 109 ) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno: listopad 2014)

45

Obrázek 5: Městská řeka před Zelenou bránou (kolem r. 1905).110

110

) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno: listopad 2014)

46

Obrázek 6: Tabulka na domě č. p. 99 v Kostelní ulici v Parubicích zaznamenávající povodeň v r. 1883.111

Obrázek 7: Mlýny: 1. Podle celny, 2. Kohoutovský, 3. Pekárkovský, 4. Lednovský, 5. Hrkačka, 6. Švankalovský. 112

111

) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno: listopad 2014) 112 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

47

Obrázek 8: Zadní trakty domů v Labské ulici (kolem r. 1895).113

Obrázek 9: Kohoutovský mlýn. 114 113

) Šámalová, Zlata: Historie vodního stavitelství na řece Chrudimce. (Výstavba přehrady Hamry). Hradec Králové 2012. (online). Dostupné na: http://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/2012_prehradni_stavitelstvi_na_chrudimce.pdf (Stahováno: listopad 2014) 114 ) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

48

Obrázek 10: Mlýn Hrkačka. 115

Obrázek 11: Císařský mlýn. 116

115

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 116 ) tamtéž

49

Obrázek 12: Lednovský mlýn. 117

Obrázek 13: Švankalovský mlýn. 118

117

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 118 ) tamtéž

50

Obrázek 14: Pekárkovský mlýn, zadní trakty domů v Labské ulici. 119

Obrázek 15: Winternitzovy mlýny (kolem r. 1910).120 119

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 120 ) tamtéž

51

Obrázek 16: Most „Lávka“ přes Chrudimku (kolem r. 1895).121

Obrázek 17: Regulace Chrudimky.122

121

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011. 122 ) tamtéž

52

Obrázek 18: Zregulovaná Chrudimka, jez s hydroelektrárnou.123

123

) Hrstka, Josef – Řeháček, Jan: Pardubické městské řeky, mlýny a mosty (- AB – Zet Pardubicka). Pardubice 2011.

53