Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Krize panovnické moci v Rusku na přelomu 16. a 17. století (magisterská diplomová práce)

Taťána Součková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Pavel Boček, CSc.

Brno 2011

Prohlańuji, ņe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla vńechnu pouņitou literaturu a prameny 3. 1. 2011

vlastnoruční podpis

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Pavlu Bočkovi, CSs. za cenné rady a připomínky, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout.

3

OBSAH Úvodem……………………………………………………………………….…………..5 1 Přehled základních pramenů a literatury k období smuty……….………………....7 1. 1. Ruské prameny……………………………………………………………….........7 1. 2. Prameny napsané cizinci…………………………………………………………11 1. 3. Smuta očima historikŧ………………………………………………………........16 2 Moskevská Rus za vlády Borise Godunova…………………………………..……..19 2. 1. Evropa na přelomu ńestnáctého a sedmnáctého století………….………………...19 2. 2. Moskevská Rus volí nového cara………………………………………………….21 2. 3. Zahraniční politika Borise Godunova…………………………………..................24 2. 4. Vnitřní politika Borise Godunova…………………………………………………25 3 Lžidimitrij………………………………………………………………………...........30 3. 1. Smrt Dmitrije Ugličského………………………………………………………….30 3. 2. Jurij Otrep’jev……………………………………………………………….…......31 3. 3. Putování po litevských kláńterech a Otrep’jevovo vystoupení v roli Dmitrije…….33 3. 4. Vojenské taņení…………………………………………………………………….36 3. 5. Lņidimitrijŧv nástup na trŧn……………………………………………………….40 3. 6. Vláda Lņidimitrije I………………………………………………………………..42 3. 7. Svrņení Lņidimitrije I……………………………………………………………....46 4 Samozvanectví jako nástroj mocenského boje…………………………………........50 4. 1. Charakter vlády Borise Godunova ve světle pramenŧ…………………………….50 4. 2. Sociální rozměr samozvanectví……………………………………………….…...52 4. 3. Rzeczpospolita a její postoj k samozvanci………………………………………...54 4. 4. Samozvanectví jako ruský kulturní fenomén……………………………………...61 Závěr……………………………………………………………………………………..66 Použité prameny a literatura…………………………………………………………...69

4

ÚVODEM Smuta, jak se tradičně nazývá období počátku 17. století v Rusku, znamená v překladu zmatek, nepokoj či bouři. Tento zdánlivě jednoduchý pojem přesně vystihuje komplikovanou situaci, která zavládla v Moskevském státě po vymření starobylé rurikovské dynastie. Na carský trŧn dosedl, za vypjaté společenské atmosféry, tajemný samozvanec a zemí začala otřásat mohutná krize pramenící na jedné straně z mocenských bojŧ mezi nejvýńe postavenými bojarskými rody, na druhé straně z celkového oslabení země, která se jen pozvolna vzpamatovávala z doznívajících následkŧ opričniny Ivana IV. Této situace vyuņily okolní státy v čele s Rzeczpospolitou, kde panoval král Zikmund III. Vasa, který se, ve snaze podmanit si Ruskou říńi, nezdráhal pouņít rozsáhlou vojenskou intervenci. Po několika letech, kdy neúspěńně vládl car Vasilij Ńujskij (1606-1610), a posléze jen rada nejvýńe postavených bojarŧ, to dokonce vypadalo, ņe bude země předána do rukou polského kralevice Vladislava a Zikmund III. Vasa tak dosáhne kýņeného vítězství. Avńak díky zásahu kníņete Dmitrije Poņarského a obchodníka Kuzmy Minina se podařilo tento neblahý osud odvrátit a počátkem roku 1613 byl na vńeobecném zemském soboru zvolen carem mladičký Romanovec Michal Fjodorovič. Smuta navņdy změnila tvář Ruska a díky svému významu se stala předmětem zkoumání nejen mnoha ruských, ale i polských či anglických historikŧ. Dochovalo se velké mnoņství pramenŧ a byla napsána řada knih, v nichņ je období smuty analyzováno z mnoha rŧzných aspektŧ. Pro nesmírnou komplikovanost problému se starńí i novějńí historikové povětńinou zaměřovali na hlubńí rozbor pouze jednoho určitého momentu smuty. Přesto vńak vznikly i práce, které obsáhly celé toto období. Základním dílem v tomto směru je kniha S. F. Platonova,1 v níņ autor rozděluje smutu do tří základních fází. První je obdobím dynastických sporŧ, druhá fáze je charakterizována sociálními nepokoji a zahraniční intervencí a vńe je dovrńeno národně osvobozeneckým bojem proti polské nadvládě, jehoņ výsledkem je volba nového cara.2 V duchu této periodizace se v diplomové práci „Krize panovnické moci v Rusku na počátku 17. století“ zabývám prvním momentem smuty, tedy fází dynastické krize, a to se zvláńtním dŧrazem na osobnost Lņidimitrije I.

1

PLATONOV, S. F.: Očerki po istorii Smuty v Moskovskom gosudarstve XVI-XVII vv. Opyt izučenija obńčestvennogo stroja i soslovnych otnońenij v Smutnoje vremja. Moskva 1995. 2 Ibid. s. 124. 5

Za tímto účelem vyuņívám v práci edic ruských, ńvédských, německých, holandských a polských pramenŧ, také mnoņství odborné literatury z pera ruských, polských, anglických a částečně i českých historikŧ. Zejména vńak u autorŧ domácí provenience jde, aņ na drobné výjimky, pouze o vyuņití dílčích částí větńích syntetických prací o ruských dějinách. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, z nichņ první je věnována obsáhlejńí charakteristice základních pramenŧ a literatury. Následuje kapitola, v níņ jsou představeny stěņejní momenty vlády Borise Godunova a předpoklady pro rozvinutí smuty na Rusipředevńím dědictví opričniny, zákony směřující k tuņńímu znevolnění obyvatelstva a spory mezi nejvyńńí vrstvou bojarŧ. Třetí kapitola se věnuje přímo osobnosti Lņidimitrije I., jeho domnělé totoņnosti a triumfálnímu taņení na Moskvu, které bylo zakončenou nevídaným úspěchem. Jiņ ve chvíli, kdy se Lņidimitrij stal carem

vńak

mohlo být ze strany

bojarských elit rozhodnuto o jeho dalńím osudu a i poddaní, zejména pak obyvatelé Moskvy, kteří jej během cesty za trŧnem mohutně podporovali, ho po květnovém převratu roku 1606 rázem zavrhli. Právě tento paradox a s ním spojený celý mechanismus událostí, díky nimņ se samozvaný car dostal k moci, je hlavní náplní poslední, čtvrté kapitoly. Lņidimitrij I. se stal tvŧrcem fenoménu, jenņ od počátku sedmnáctého století provázel ruské panovníky při kaņdém sebemenńím zakolísání carského majestátu. Byl to právě Lņidimitrij I., který stál u zrodu samozvanectví, jevu, který byl do té doby na Rusi zcela nevídaný. Hlavním badatelským záměrem práce není pouhé zpracování látky, jíņ v české historiografii nebyla doposud věnována hlubńí pozornost, ale zejména poodhalení rouńky tajemství obklopujícího tohoto samozvaného vládce. Lņidimitrij I. byl prvním a zároveň posledním vládcem, jemuņ se podařilo vystoupat aņ na samý vrchol ruské panovnické moci. Proto si v této práci kladu otázky, kdo byl onen „car“ a jak jeho ņivotní příběh zapadal do celkové mozaiky dějŧ provázejících bouřlivé změny na carském trŧně, jak dobová společnost ve změti polských a ruských dvorských intrik vnímala samozvance a jakou roli hrála v jeho úspěchu ochota jeho současníkŧ uvěřit vyprávění o znovunastolení rurikovské dynastie.

6

1 PŘEHLED ZÁKLADNÍCH PRAMENŮ A LITERATURY K OBDOBÍ SMUTY Události smuty, které co do geografického vymezení nepřesáhly hranice tehdejńí Moskevské Rusi, byly záleņitostí nejen ruskou, ale vzhledem k vpádu vojsk sousedních státŧ také polskou, litevskou a ńvédskou. V mnoha případech to byli přímo očití svědkové, kteří nám po sobě zanechali autentická líčení překotných politických a společenských zvratŧ, jichņ byli účastni. Celkově se dochovalo asi třicet ruských a více neņ pět desítek cizích textŧ o smutě,1 jde zejména o paměti, letopisy a zápisky tehdejńích autorŧ, z nichņ nejdŧleņitějńí jsou spolu se základní odbornou literaturou uvedeny v následujícím přehledu. 1. 1. Ruské prameny Historické prameny, které se vztahují k událostem smuty a byly vytvořeny přímo ruskými autory, je třeba rozdělit do dvou částí. Za prvé jde o prameny, které vznikly přímo v prŧběhu smuty, tedy zhruba mezi léty 1605-1612, a za druhé pak prameny, které vznikaly v prŧběhu následujících dvou desetiletí.2 První skupina dokumentŧ se vyznačuje zejména svojí jistou emocionální atmosférou a subjektivním líčením. Není divu, ņe autoři, kteří se ocitli ve středu tehdejńích událostí okolo smrti Borise Godunova a příchodu „zlověstného“ samozvance jen těņko mohli zachovat odstup a líčit objektivně prŧběh dějŧ. Jejich počiny se tedy větńinou omezovaly na ostrou kritiku Lņidimitrije I. i jeho předchŧdce na carském trŧně. Zajímavým počinem je v tomto směru Skazanije o Griške Otrep’jeve3 v němņ anonymní autor tvrdě útočí na bojary, Borise Godunova, ale zejména na samozvance. Tento dobový záznam zachycuje nejen vyhraněný postoj autora, ale je také zásobníkem vńech posléze znova opakovaných klińé, které se na adresu Lņidimitrije I. snesla. Například se velmi kategoricky vypořádává s ním i s jeho manņelkou, pro kterou neńetří nadávkami. Skazanije bylo podle editorky knihy o pramenech doby smuty, L. J. Morozovové, napsáno snad někdy po 17. květnu 1606 (tedy po svrņení Lņidimitrije) a mohlo být sepsáno při příleņitosti zvolení nového cara Vasilije Ńusjkého.4

1

PETREJ, P.- MASSA, I.: O načale vojn i smut v Moskovii. Moskva 1997. s. 465. MOROZOVA, L. J.: Smutnoje vremja v Rosii. Konec 16-načalo 17 v. Moskva 1990. s. 13, 38. 3 Skazanije i povesť jeņe sodejasja v carstvujuńčem grade Moskve i o rastrige, Grińke Otrep’jeve, i o pochoņdenii jego. Moskva 1847. 4 Ibid. s. 20. 2

7

Dalńími z řady pramenŧ jsou pak díla, která ani tak nereflektují reálné události jako spíń varují před zkázou, která se valila na Moskvu a zároveň celou zemi. Jsou to v podstatě jen krátká vidění mnichŧ, kteří prostřednictvím „vidění“ potvrzují to, jak byla smuta svými současníky vnímána. Byl to trest, jenņ Bŧh seslal na hříńné lidi, kteří nyní proņijí mnohá utrpení.

Motiv „pykání za hříchy“ nacházíme v podstatě ve vńech

pramenech vzniklých přímo během bouřlivých let smuty. Zřejmě nejvýraznějńím počinem tohoto druhu je Povest’ o videnii nekojemu mužu duchovnomu,1 jehoņ autorem je protopop kremelského Blagoveńčenského kláńtera Terentij. Jedná se o sen, který se zdál „nekojemu muņu“,2 jenņ ho měl posléze Terentijovi převyprávět. Je to jakési morální ponaučení nejen pro Rusy, ale také pro samotného samozvance, kterému se tento dokument, dříve neņ byla dokončena jeho finální fáze mezi říjnem 1606 a březnem 1607, dostal. Terentij zdŧrazňuje zejména to, ņe existuje jediná pravá církev, k níņ musí car a s ním i vńichni poddaní náleņet. I přesto se vńak v boņích očích zřejmě Rusové natolik provinili, ņe na ně budou sesláni kromě jiného také „krovopijci i bezņalostni razbojniki“3 a „jesli ne pokajut’sja, to ne stanu milovat’ ich“.4 Dynamický vývoj událostí po příchodu Lņidimitrije II. se stal osudným dosavadnímu caru Vasiliji Ńujskému. Po jeho násilném uvrņení do kláńtera v létě roku 1610 se vlády ujala prozatímní rada nejvyńńích bojarŧ nazvaná podle jejich počtu „semibojarńčina“, proti jejíņ plánované dohodě o nastoupení polského kralevice Vladislava na moskevský trŧn ostře protestuje Novaja povest’ o preslavnom Rosijskom carstve i velikom gosudarstve Moskovskom.5 Přestoņe v autor uvádí i přehled konkrétních historických událostí, má „Povest’“ předevńím silný agitační akcent a vyzývá vńechny patrioty,

aby

se

zbraní

v ruce

vyhnali

vńechny

nepřátele

svojí

vlasti.6

Podobný charakter má i dalńí významné dílo napsané roku 1611 s názvem Plač o plenenii i o konečnom razorenii Moskovskogo hosudarstva. 7 Dokument se vyznačuje zejména citově citově vypjatým projevem autora, lkajícího nad Moskvou a potaņmo celou Moskevskou Rusí, která byla pleněna polskými a litevskými oddíly. Autor, podle vńeho anonymní, sepsal Plač po událostech z března 1611, kdy vojska krále Zikmunda III. vypálila sídelní 1

MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 29. „Nějakému muņi“. 3 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A.: Smuta v Moskovskom gosudarstve. Rossija načala 17 stoletija v zapiskach sovremennikov. Moskva 1989. s. 65.; „upíři a ukrutní lotři“ 4 Ibid.; „jestli neučiní pokání, nesmiluji se nad nimi“. 5 DROBLENKOVA, N. F.: Novaja povest’ o preslavnom rosijskom carstve i sovremennaja jej agitacionnaja patriotičeskaja pis’mennost . Moskva 1960. 6 MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 36. 7 Ibid. 2

8

město. Zprávy o této tragédii rychle obletěly celé Rusko a aktivizovaly, tou dobou jiņ značně zbídačené obyvatelstvo, k prvnímu velkému národnímu odboji pod vedením P. Ljapunova, D. Trubeckého a hejtmana donských kozákŧ I. Zaruckého. Velkou roli v tomto vńeobecném povstání sehrála i pravoslavná církev, a to skrze povzbudivé dopisy mnichŧ z válkou těņce zkouńeného Trojickosergijevského kláńtera, zejména pak díky motivačním dopisŧm patriarchy Germogena.1 Po vítězném boji s polskými interventy a po zvolení cara Michajla Romanova se objevily snahy vylíčit události smuty s odstupem, v celé jejich sloņitosti. Vzniká tedy druhá významná skupina dokumentŧ, a sice díla vytvořená po roce 1613. Prvním z řady autorŧ, jehoņ spis bilancoval celé dění okolo lņicarŧ, Vasilije Ńujského a národní obrany země, byl opět mnich Trojickosergijevské lávry, Avraamij Palicyn. Své dílo Skazanije Avraamije Palicyna2 sepsal v době od roku 1619 do roku 1620. Kromě celkového přehledu dění podtrhuje Palicyn zejména heroickou obranu trojickosergijevských mnichŧ, jejichņ kláńter se roku 1608 ocitl v hledáčku vojsk Jana Sapiehy. Obléhání kláńtera trvalo dlouhých ńestnáct měsícŧ, avńak mnichŧm se podařilo vytrvat a po osvobození kníņetem Michalem Skopinem-Ńujským se prostřednictvím agitačních dopisŧ zapojili do protipolského odboje. Sám Palycin se obrany kláńtera neúčastnil, přebýval tou dobou v Moskvě, ale dostaly se mu do rukou zápisky jiných mnichŧ. Ty jsou unikátní zejména svou autentičností, neboť vzhledem k okupaci kláńtera neměli jejich autoři moņnost čerpat z jiných zdrojŧ.3 Na rozdíl od pramenŧ vzniklých bezprostředně během smuty nechybí Palycinovu spisu jistý hodnotící nadhled. Přestoņe i on vńe vnímá jako trest za lidmi spáchané hříchy,4 zaměřuje se jiņ na výčet konkrétních „boņích trestŧ“ spíńe neņ na obecná konstatování, ņe Rusi nastanou blíņe nespecifikované kruńné časy. Tento prvek je jednotícím rysem vńech děl vzniklých po roce 1613. Čas, který uplynul od zmatkŧ smuty, dovolil autorŧm zaujmout jasná hodnotící stanoviska, jako je tomu v případě díla Vremennik5 Ivana Timofejeviče Semjonova napsaný mezi léty 1615 aņ aņ 1619. Semjonovŧv text vyniká zejména kritičností ve vztahu k Borisi Godunovovi, Lņidimitriji I., ale i Vasiliji Ńujskému, přičemņ je zde patrná velká snaha o co nejobjektivnějńí zhodnocení výńe jmenovaných panovníkŧ a jejich činŧ. 1

Viz GERMOGEN: Tvorenija svjatejńago Germogena, Patriarcha Mosk. i vseja Rossii. Moskva 1912. [cit. 10. října 2010]. Dostupné z http://old-ru.ru/08-63.html. 2 PALYCIN, A. I.: Skazanije Avraamija Palycina. Moskva 1955. 3 MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 41. 4 PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 30, 105. 5 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 73. 9

Podobnost se spiskem Avraamije Palicyna nezapře takzvaná Povest’ KatyrevaRostovskogo (název pozdějńí redakce, pŧvodně i Chronika), které někteří historikové také přisuzují název Povest’ 1626 g.1 Objevuje se vńak i názor, který ztotoņňuje Povest’ s Rukopisem Filareta.2 V tomto bodě se rozchází i charakteristika, zatímco L. J. Morozovová tato dvě díla dŧsledně odděluje, autoři výběrové edice pramenŧ z období smuty A. I. Pliguzov a I. A. Tichonjuk jsou toho názoru, ņe Rukopis Filareta je pouze dalńí redakcí spisku Semena Ńachovského. Ten je vńak i podle L. J. Morozovové autorem pŧvodní redakce Povesti Katyreva-Rostovskogo.3 Nezbývá tedy neņ konstatovat, ņe obě díla se zřejmě vzájemně prolínají, neboť vzhledem k omezeným moņnostem pisatelŧ počátku 17. století je velmi nepravděpodobné, ņe by při tvorbě svých děl nevycházeli z jiņ jiných, dříve napsaných pramenŧ. Návaznost na spisek Avraamije Palycina má i tzv. Inoje skazanije,4 vytvořené ve dvacátých letech sedmnáctého století. Kromě syntézy nejrŧznějńích dříve sepsaných záznamŧ, vzpomínek a dokumentŧ, obsahuje také velmi zajímavé svědectví mnicha Varlaama, Povest’ kako otomsti. Varlaam byl souputníkem uprchlého mnicha Grigorije Otrep’jeva, později domnělého Lņidimitrije I., na jeho cestě z moskevského kláńtera Čudov za hranice Rzeczpospolity. Jeho výpověď je svědectvím, které Varlaam o G. Otrep’jevovi přednesl Vasiliji Ńujskému, a řadí se tak mezi díla vzniklá jiņ po smrti Lņidimitrije I. Z tohoto dŧvodu tedy Povest’ kako otomsti patří mezi prameny oslavující vládu Ńujského jako právoplatného cara. Celkově je Inoje skazanije uznávaným a historiky hojně citovaným pramenem. Velkou pozornost mu věnoval zejména S. F. Platonov, který jej povaņoval za „nejobjektivnějńí a nejobsáhlejńí popis smuty“.5 Posledním ruským pramenem, který v tomto základním výčtu chybí, je Novyj letopisec6 z pera lidí blízkých patriarchu Filaretovi. Pramen vznikl na objednávku Romanových okolo roku 1630, tedy s jiņ značným časovým odstupem od dějŧ smuty. To se promítá i do jeho obsahu a celkového vyznění. Novyj letopisec například začíná své líčení od kozáckého atamana Jermaka a jeho výpravy na Sibiř, coņ je pro jiné prameny týkající se smuty neobvyklé. Na textu je znát, ņe jeho autor pouņíval zejména metodu kompilační, kdy dával dohromady rŧzná starńí „skazanija“, dopisy či zápisky. Nebyl přímým svědkem popisovaných událostí, a proto je v textu mnoho drobných omylŧ i 1

MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 46. PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 22. 3 MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 50. 4 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 22. 5 Ibid. s. 24. 6 Novyj letopisec, sostavlennyj v carstvovanije Michaila Fedoroviča, izd. po spisku Knjazja Obolenskago. Moskva 1853. 2

10

podstatnějńích chyb.1 Letopis je nejpřesnějńí v popisech vlády Michajla Romanova, ostatní události jsou líčeny tendenčně a směřují k tomu, ņe právě nástup Romanových jako nové carské dynastie byl nevyhnutelným vyústěním smuty. Velmi přesná je tedy formulace L. J. Morozovové, která Novyj letopis nazývá „oficiální verzí smuty“.2 1. 2. Prameny napsané cizinci Autory velmi významných svědectví o ruské smutě byli cizinci, kteří na Rus přijeli za obchodem, jako diplomaté, lékaři či vojáci. Jejich dokumentární spisy, kroniky a vzpomínky jsou pro badatele o ruských dějinách přelomu ńestnáctého a sedmnáctého století obzvláńtě dŧleņité zejména proto, ņe sledují vývoj na Rusi pohledem nezainteresovaných pozorovatelŧ. Existují i výjimky, například francouzský kapitán Jacques Margeret, který slouņil nejprve Borisu Godunovovi, posléze přeńel na stranu Lņidimitrije prvního a potom i druhého.3 I přesto jsou jeho Zapiski4 zajímavým dokumentem odlińujícím se od ruských dokladŧ předevńím tím, ņe v nich Margeret neskrývaně vyjadřuje podporu prvnímu samozvanci, tedy názor u ruských autorŧ nevídaný. Podobný osud potkal i německého ņoldáka Konrada Bussova, jenņ přijel do Moskvy roku 1601, aby zde strávil jedenáct let nejprve ve sluņbách Borise Godunova, pak obou Lņidimitrijŧ a aby nakonec přeńel do tábora Zikmunda III. Vasy u Smolenska. Bussovova Moskovskaja chronika5 byla později vydána jeho zetěm Martinem Berem pod názvem Letopis Moskovskaja.6 Bussovovo dílo se řadí díky svojí objektivitě a podrobnému vylíčení vylíčení rozličných detailŧ k nejvýznamnějńím pramenŧm k období smuty. Z časového hlediska jsou pro zkoumání smuty relevantní zejména prameny vytvořené po roce 1605, ovńem existují i díla, která se vztahují k období vlády Ivana IV., potaņmo pak jeho syna Fjodora a Borise Godunova. Nejvýznamnějńím z těchto děl je nepochybně spis Of the Russe Commonwealth7 anglického diplomata Gilese Fletchera. Fletcher se vydal do Moskvy roku 1588 jako vyslanec anglické královny Alņběty s listy pro cara Fjodora, carevnu Irenu a Borise Godunova. Jeho zápisky sice nemohou reflektovat dění okolo prvního samozvance, najdeme v nich vńak zajímavé zmínky o Dmitriji Ugličském, jemuņ údajně někdo z vysoce postavených bojarských kruhŧ usiloval 1

MOROZOVA, L. J., Op. cit. s. 58. Ibid. s. 56. 3 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 196. 4 Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance. Časť treťaja. Sanktpeterburg 1832. 5 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 238. 6 Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance. Časť pervaja. Berova Letopis Moskovskaja. Sanktpetersburg 1831. 7 FLETCHER, G.: Of the Russe Commonwealth. London 1966. 2

11

o ņivot, a také předpovídá Rusku vypuknutí občanské války, a to necelá dvě desetiletí předtím, neņ se tak stalo.1 Dalńí významný pramen, který taktéņ vzeńel z pera Angličana, nese název Zapiski nebo také Putešestvija sera Džeroma Gorseja.2 Horsey byl zástupcem anglické obchodní společnosti, která v Rusku existovala od roku 1555. Poprvé přijel do Ruska roku 1573 a svoji misi ukončil krátce po smrti Dmitrije Ugličského roku 1591. Jeho zápisky se věnují zejména vládě Ivana IV., a posléze jeho nástupce Fjdodora, přičemņ obsahují i zajímavé svědectví týkající se okolností smrti malého careviče Dmitrije.3 Zřejmě nejznámějńími a nejuznávanějńími cizinci, kteří svŧj ņivot spojili s Ruskem a své záņitky vylíčili v rozsáhlých psaných relacích, byli Holanďan Isaak Massa a Ńvéd Petr Petrej. První z autorŧ, Issak Massa, pocházející z rodiny italských obchodníkŧ se suknem, byl do Moskvy vyslán roku 1601 svým otcem, aby se zde pokusil navázat obchodní kontakty.4 Vrátil se roku 1609 a vydal ve své vlasti dílo vzpomínek a zápiskŧ s názvem Kratkoje izvestije o Moskovii (také známé jako Kratkoje izvestije o načale i proischoždeniji sovremennych vojn i smut v Moskovii, slučivšichsja do 1610 goda za korotkoje vremja pravlenija neskol’kich gosudarej).5 Vzhledem k časovému rozpětí Massyho dílo neobsahuje popis konečného rozuzlení boje o carský trŧn na Rusi, a to i přesto, ņe Massa se roku 1612 do Ruska vrátil a pŧsobil zde jako diplomat a obchodník. Napsal dokonce dvě stati o Sibiři a stal se autorem několika map, které po částech ukazují prakticky celé území tehdejńí Moskevské Rusi. Massyho dílo patří k nejčastěji citovaným pramenŧm věnovaným smutě, historici oceňují zejména výbornou informovanost Massy, která podle jeho vlastních slov pramenila předevńím z častých kontaktŧ s lidmi okolo kremelského carského dvora.6 Druhým zmiňovaným autorem je Ńvéd Petr Petrej. Do Ruska přijel taktéņ roku 1601, aby zde pro ńvédského krále Karla IX. sestavil komplexní obraz ņivota Rusi počátku sedmnáctého století. Pod záminkou lékařské praxe, přestoņe lékařský diplom neměl,7 se mu podařilo nasbírat velké mnoņství materiálu, zaměřeného ne pouze na politické dění (výklad o ruských panovnících začíná od Rurika), ale vykreslujícího i kaņdodenní ņivot 1

FLETCHER, G., Op. cit. s. 14-15 a 37. PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 194. 3 Ibid. s. 145. 4 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 466. 5 Ibid. 6 Ibid. s. 468. 7 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 170. 2

12

Rusŧ, jejich obyčeje a tradice.1 Nejautentičtějńí část celé relace Istorija o velikom knjažestvije Moskovskom2 tvoří partie popisující léta 1601-1605, kdy se Petrej nacházel přímo v Moskvě a byl zde očitým svědkem vńech událostí. Po návratu do Ńvédska sepsal roku 1608 na základě těchto poznámek dokument s názvem Dostovernaja i pravdivaja reljacija Petra Petreja.3 Na rozdíl od pozdějńí Istorije, kde jiņ Petrej vychází pouze z pramenŧ, které se mu dostaly do rukou (mezi nimi například i Kratkoje izvestije I. Massy či Chronika K. Bussova), jsou právě tyto části jeho relace pro svoji originalitu nejcennějńí. Kompaktností se Petrejovo dílo podobá spisu Gilese Fletchera, který se také snaņil postihnout veńkeré aspekty a detaily ruského ņivota.4 Prameny vytvořené jinými neņ ruskými autory jsou nesmírně cenné, třebaņe nepostrádají mnoho dílčích nepřesností. Jejich tvŧrci se často nedokázali zdrņet tendenčního zdŧrazňování zásluh přísluńníkŧ svého vlastního národa.5 Neméně dŧleņité jsou pro studium smuty prameny polské provenience. Nejenņe poskytují nezastupitelný obraz toho, jak probíhala vojenská taņení Lņidimitrijŧ, z nichņ mnohé z nich byly napsány vojenskými hodnostáři pŧsobícími ve sluņbách samozvancŧ, ale také, podobně jako práce předeńlých autorŧ, popisují události z jiné názorové perspektivy. Je vńak třeba předeslat, ņe na rozdíl od Massy, Petreje, Bussova či Margereta nacházíme v těchto pracích větńí míru subjektivity, coņ je logicky zapříčiněno faktem, ņe autoři byli poddaní polského krále a veńkeré dění okolo vojenských taņení se jich osobně dotýkalo. Nejmarkantněji se tato skutečnost odráņela zejména v masakrech polského vojska, například po násilném svrņení Lņidimitrije I. v květnu roku 1605. V zájmu objektivity je třeba říci, ņe ani polská strana své protivníky neńetřila, dŧkazem čehoņ bylo vyplenění Moskvy, a dokonce pak její poņár v březnu roku 1611. Podobně jako u ruských pramenŧ, je proto i z projevu Polákŧ znát značná nevraņivost. Nedosahuje vńak takové míry, jaká je patrná v ruských spisech, kde velmi často nacházíme nadávky a poniņování nejhrubńího zrna.6 Polńtí autoři ve velké míře vyjadřují údiv nad společenskými zvyky Rusŧ a vnímají je spíńe jako lidi nevzdělané a hrubé.7 1

PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 170.; PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 470. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 151. 3 PLIGUZOV, A. I.- TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 170. 4 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 472. 5 Například K. Bussov spatřuje jako nejzaslouņilejńí aktéry vojenských střetnutí Němce (PLIGUZOV, A. I.TICHONJUK, I. A. Op. cit. s. 239) a P. Petrej je naopak obhájcem ńvédské intervence v Novgorodu. (PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 472.) 6 Viz např. Skazanije. Op. cit. s. 4. 7 Viz KOZLJAKOVA, V. N.: Dnevnik Mariny Mnińek. Sankt-Peterburg 1995. s. 41-42. 2

13

První z řady významných polských pramenŧ je Dnevnik Mariny Mnišek,1 jehoņ autorství je připisováno „Poláku, který byl členem polské výpravy Maryny Mniszchové do Moskvy“, konkrétně pak Václavu Diamentovskému.2 Jde o chronologický záznam událostí let 1604-1609 ve čtyřech knihách. Velmi zajímavé jsou zejména druhá a třetí kniha, v nichņ je pozornost věnována ņivotu Mniszchových v Jaroslavli, kde strávili takřka dvě léta v internaci po smrti Lņdimitrije. Autor také poutavě popisuje prŧběh audiencí u samozvance v Kremlu, a to do takových detailŧ, jako bylo sloņení podávaných jídel, včetně vzdálenosti mezi jednotlivými stolovníky, či přesné znění dialogŧ samozvaného cara a polských poslŧ Oleśnického a Gosiewského. Právě tato část je ve svém konečném vyznění takřka doslovně stejná jako v druhé polské relaci podobné povahy nazvané Poselstvo od Zygmunta III, króla polskiego, do Dymitra Iwanowicza, cara moskiewskiego (Samozvańca), z okazyi jego zaślubin z Maryną Mniszchowną3 z pera výńe uvedené dvojice dvojice polských vyslancŧ v Moskvě. Podobně jako autor Dnevniku i oni líčí neutěńené poměry na Rusi po svrņení Lņidimitrije I. a svoji snahu osvobodit se z moskevského zajetí, v němņ se po májových událostech roku 1606 ocitli, kdyņ jim nový car Vasilij Ńujskij opakovaně odmítal dopřát sluchu a zároveň jim zakázal odjet ze země. Podobné povahy je i pramen Diariusz drogi spisanej i różnych przypadków pociesznych i żałosnych prowadząc córkę Jerzego Mniszka, Marynę, Dymitrowi Iwanowiczowi w roku 1606

4

autora Stanisława Niemojewského. Vedle pramenŧ, které ilustrují dění okolo osoby prvního samozvance se dochovala řada spisŧ, které pocházejí větńinou z doby po zvolení Vasilije Ńujského a zachycují vojenská taņení Lņidimitrije II. V souhrnné edici Moskwa w rękach Polaków,5 která vyńla v Polsku roku 1995, jsou publikovány edice čtyř aktérŧ polsko-litevských vojenských taņení na Rus. Jmenovitě jimi byli Mikołaj Marchocki, Samuel Maskiewicz, Jan Piotr Sapieha a Józef Budziło. První z výńe jmenovaných, M. Marchocki, byl jedním z prvních přívrņencŧ tuńínského tábora Lņidimitrije II. a své dílo sepsal aņ po roce 1612, kdy se vrátil do Rzeczpospolity.6 Aņ o takřka dvě desetiletí později naopak zkompletoval své paměti člen 1

Ibid. Ibid. s. 14. 3 BYLIŃSKI, J.: Poselstvo od Zygmunta III, króla polskiego, do Dymitra Iwanowicza, cara moskiewskiego (Samozvańca), z okazyi jego zaślubin z Maryną Mniszchowną. Wroclaw 2002. 4 NIEMOJEWSKI, S.: Diariusz drogi spisanej i różnych przypadków pociesznych i żałosnych prowadząc córkę Jerzego Mniszka, Marynę, Dymitrowi Iwanowiczowi w roku 1606. Warszawa 2006. 5 ŚCIĘŻOR, T.- KUBALA, M.: Moskwa w rękach Polaków. Pamiętniki dowódców i oficerów garnizonu polskiego w Moskwie w latach 1610-1612. Kryspinów 1995. 6 ŚCIĘŻOR, T.- KUBALA, M., Op. cit. s. 20. 2

14

vojska korunního hejtmana Żołkiewského S. Maskiewicz. V obsáhlém Diariuzsu se, podobně jako předeńlý autor, jen zevrubně zmiňuje o událostech předcházejících příchodu druhého samozvance. Avńak vzhledem ke svému nasazení ve Smolensku a v Moskvě je jeho relace plná zajímavých postřehŧ o tom, jak Rusové i Poláci vnímali „návrat“ Lņidimitrije na scénu roku 1607.1 Třetí z autorŧ, člen slavného litevského rodu Jan Piotr Sapieha, se do bojŧ o moskevský trŧn, na rozdíl od svých předchŧdcŧ, postupně zapojil jak na polské, tak i na ruské straně. Dzieje Marsa krwawego… dokonce nejsou jeho vlastnoručním výtvorem, byly sepsány jeho úředníky.2 Vzpomínky posledního z autorŧ, Józefa Budziła, se jako jediné z této čtveřice dočkaly, kromě výńe uvedeného zpracování, i samostatné edice pod názvem Wojna moskiewska wzniecona i prowadzona z okazji fałszywych Dymitrów.3 O Budziłovy se mnoho informací nedochovalo, víme jen, ņe byl při osvobozování Kremlu ruskými vojsky zajat a do vlasti se vrátil aņ po Deulinském příměří roku 1619. Jeho paměti jsou odborníky ceněny hlavně pro svoji věrohodnost a časový záběr, který na rozdíl od předeńlých autorŧ sahá aņ k listopadu 1612.4 Jedním z nejvýznamnějńích polských pramenŧ pro období smuty jsou zápisky polského korunního hejtmana Stanisława Żołkiewského.5 Jde o stručnou, avńak přehlednou přehlednou a formálně ucelenou výpověď o událostech následujících od objevení se Grigorije Otrep’jeva na území Rzeczpospolity, aņ po rok 1611. Żołkiewski píńe lehkým sofistikovaným stylem, jeho líčení nechybí i jistá nadsázka, jako v případě popisu Lņidimitrije II., kdy doslova uvádí, ņe byl prvnímu Lņidimitriji podobný jenom tím, ņe byl „také člověk“.6 Jeho Początek i progres wojny moskiewskiej je tedy neopomenutelnou prací, v níņ je vyjádřen pohled vysokého královského úředníka, rádce a zejména nejvyńńího vojenského velitele, na celou velkolepou výpravu na Rus. Ve výčtu polských, respektive polsko-litevských pramenŧ, nesmí chybět ani relace litevského kancléře Lva Sapiehy. Velice zajímavým počinem je jeho práce O sobytijach smutnago vremeni,7 v níņ přináńí zcela neotřelý pohled na celou situaci. Zprvu se zdá, jakoby byl příznivcem Borise Godunova a ostře se vymezuje vŧči G. Otrep’jevovi, avńak 1

Ibid. s. 149, 178. Ibid. s. 240. 3 BUDZIŁO, J.: Wojna moskiewska wzniecona i prowadzona z okazji fałszywych Dymitrów od 1603-1612. Wroclaw 1995. 4 Ibid. s. 28. 5 ŻÓŁKIEWSKI, S.: Początek i progres wojny moskiewskiej. Gdańsk 2001. 6 Ibid. s. 8. 7 SAPEGA, L.: O sobytijach smutnago vremeni. Moskva 1901. 2

15

záhy si klade otázku, jak je moņné, ņe celá mohutná vojenská ofenzíva Zikmunda III. Vasy dopadla pro slavnou Rzeczospolitu tak neúspěńně.1 Pozoruhodnou edicí pramenŧ je také sbírka oslavné poezie na lņicara Dmitrije,2 jejímiņ autory jsou polńtí literáti Jan Zabczyc, Jan Jurkowski a Stanisław Grochowski. 1. 3. Smuta očima historiků Podobně jako tomu bylo u výčtu pramenŧ týkajících se smuty, i historické práce s touto tematikou bychom mohli rozdělit do pomyslných kategorií podle národností jejich autorŧ. Odborná literatura zabývající se tímto obdobím je pochopitelně nejpočetněji zastoupena v ruské historiografii. Kromě kritických edic pramenŧ, které ve větńí míře vznikaly aņ v druhé polovině 19. století, existuje, počínaje dílčími pracemi N. M. Karamzina,3 několik základních publikací na toto téma. Ze skupiny historikŧ 19. století je to pak předevńím osmý díl z cyklu Istorija Rosii z drevnejšich vremen S. M. Solovjova.4 Z řady syntetických prací přelomu devatenáctého a dvacátého století jsou pak pro studium smuty nepostradatelné Ključevského Ruské dějiny, díl III.5

V téņe době byla S. F.

Platonovem napsána základní publikace k dějinám Rusi počátku 17. století Očerki po istorii Smuty v Moskovskom gosudarstve XVI-XVII vv. spolu se zkrácenou verzí Smutnoje vremja.6 Platonov, který jako první přińel z koncepcí periodizace smuty, nebyl dodnes ve svých úvahách překonán a jeho knihy jsou i v současné době základem pro vńechny badatele zabývající se dějinami Moskevské Rusi sedmnáctého století, neboť ve svých pracích dokázal obsáhnout vńe od geografických charakteristik, aņ po hospodářské a sociální aspekty carské politiky. Moderní ruská historiografie je, co se období smuty týče, zastoupena předevńím R. G. Skrynnikovem a několika jeho dŧleņitými publikacemi. Vedle Borise Godunova7 jsou to hlavně práce Rossija v načale XVII v., Samozvancy v Rossii v načale XVII veka a nakonec Minin i Požarskij.8 Skrynnikov úspěńně navázal na Platonovovo dílo a ve svých 1

Ibid. s. 13. VERŅBOVSKIJ, F.: Materialy k istorii Moskovskago gosudarstva v XVI i XVII stoletijach. Smutnoje vremja v sovremennoj jemu pol´skoj literature. Časť pervaja 1605-1607. Varńava 1900. 3 KARAMZIN, N. M.: Lņidimitrij. Praha 1926.; KARAMZIN, N.M.: Obrazy z dějin Říńe ruské, II. Praha 1984. 4 SOLOVJOV, S. M.: Istorija Rossii s drevnejńich vremen, VII-VIII. Moskva 1960. 5 KLJUČEVSKIJ, V. O.: Ruské dějiny. Díl III. Praha 1928. 6 PLATONOV, S.F.: Očerki.; PLATONOV, S. F.: Smutnoje vremja. Praga 1924. 7 SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. Moskva 1978. 8 SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. Smuta. Moskva 1988.; SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. veka. Grigorij Otrep´jev. Moskva 1990.; SKRYNNIKOV, R. G.: Minin i Poņarskij. Chronika Smutnogo vremeni. Moskva 1981. 2

16

knihách podal komplexní výklad dané problematiky doplněný o nové poznatky později tvořících historikŧ. Co se koncepční stránky Skrynnikových děl týče, nepřináńí jeho práce převratné závěry. Jejich význam tkví zejména v přínosně pojatém zpracovaní dané látky, kdy se autorovi podařilo vytvořit moderní syntézu dosavadního stavu bádání. Mezi dalńí významné ruské historiky mapující politickou a hospodářskou situaci počátku sedmnáctého století bez pochyby patří I. I. Smirnov a jeho Vosstanije Bolotnikova 160616071 a pak také analýza rolnického povstání z pera V. I. Koreckého Formirovanije krepostnogo prava i pervaja krest´janskaja vojna v Rossii.2 Z řad souhrných prací je také moņné jmenovat první díl dnes jiņ klasické příručky Dějiny SSSR.3 Velkým tématem je smuta i pro polské historiky. S přelomem devatenáctého a dvacátého století je spjata činnost A. Hirschberga, který je, podobně jako Platonov v Rusku, autorem přelomových a dodnes citovaných prací o Lņidimitriji I. a Maryně Mniszchové.4 Záleņitostmi polské diplomacie a politiky Zikmunda III. Vasy vŧči Moskevkému státu se ve dvacátých a třicátých letech 20. století zabýval K. Tyszkowski, uvést mŧņeme například jeho práci Poselstwo Lwa Sapiehy w Moskwie 1600 r.5 Z moderní Z moderní polské historiografie je vedle autorŧ jako A. Andrusiewicz, který se věnoval zejména osobě prvního samozvance6 či D. Czerske,7 významným odborníkem na dějiny Rzeczpospolity za vlády krále Zikmunda III. Vasy historik Henryk Wisner. Jeho práce se kromě charakteristik Zikmundovy vnitřní i zahraniční politiky dotýkají problematických vztahŧ s Moskevskou Rusí a celé aféry s domnělým carem Dmitrijem.8 V podobném duchu duchu se nese i práce J. Maciszewského, která události smuty nahlíņí z pohledu tehdejńí polsko-litevské ńlechtické reprezentace.9 Z větńích syntetických prací jeńtě stojí za zmínku díla Zbygniewa Wójcika, například Dzieje Rosji 1533-1801.10 Osud Lņidimitrije I. kromě ruských a polských historikŧ zaujal i badatele z Francie, Velké Británie či USA. Ruským dějinám počátku 17. století zasvětil své dílo v Rusku 1

SMIRNOV, I. I.: Vosstanije Bolotnikova 1606-1607. Leningrad 1951. KORECKIJ, V. I.: Formirovanije krepostnogo prava i pervaja krest´janskaja vojna v Rossii. Moskva 1975. 3 BACHRUŃIN, S. V.-LEBEDEV, V. I.- GREKOV, B. D.: Dějiny SSSR. Od nejstarńích dob do roku 1612. Praha 1953. s. 335-414. 4 HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. Lwow 1898.; HIRSCHBERG, A.: Maryna Mniszchowna. Lwow 1906. 5 TYSZOWSKI, K.: Poselstwo Lwa Sapiehy w Moskwie 1600 r. Lwów 1927. 6 ANDRUSIEWICZ, A.: Dymitr I Samozwaniec. Łódź 1993. 7 CZERSKA, D.: Dymitr Samozwaniec. Wroclaw 1995. 8 WISNER, H.: Król i car. Rzeczpospolita i Moskwa w XVI i XVII wieku. Warszawa 1995. 9 MACISZEWSKI, J.: Polska a Moskwa 1603-1618. Opinie i stanowiska szlachty polskiej. Warszawa 1968. 10 WÓJCIK, Z.: Dzieje Rosji: 1533-1801. Warszawa 1971. 2

17

narozený, posléze vńak ve Francii a Belgii ņijící jezuitský kněz Paul Pierling. Jeho práce z počátku dvacátého století jsou pro bádání o smutě významné předevńím snahou o odhalení skutečné totoņnosti prvního samozvance.1 Anglická historiografie je zastoupena například prací P. L. Barboura, který takřka beletristickým stylem podává ņivotopis Lņidimitrije I.2 Tato kniha poslouņí spíńe jako zdroj zdroj doplňujících informací, podobně jako známá práce amerického historika Richarda Pipese Rusko za starého režimu,3 která je dobrým opěrným bodem pro pochopení ekonomického systému tehdejńí Rusi. Z německých syntetických prací je třeba připomenout zejména první část z cyklu Handbuch der Geschichte Russlands, kde kapitolu věnovanou vládě Lņidimitrije I. zpracoval Helmut Neubauer.4 Jak jiņ bylo zmíněno v úvodu, česká historiografie se tematice smuty v minulosti příliń nevěnovala, a aņ na několik výjimek, jimiņ jsou kapitoly v rozsáhlejńích přehledových

pracích

o

ruských

dějinách

a

tento

stav

trvá

dodnes.

Z knih věnujících se ruským dějinám je nutné zmínit první díl trilogie Josefa Macŧrka Dějiny východních Slovanů,5 také kapitolu „Moskevské Rusi hrozí zánik“ z pera Milana Ńvankmajera publikované v rámci Dějin Ruska6 a v neposlední řadě opět Ńvankmajerŧv článek s názvem Lžidimitrij,7 který napsal spolu s M. Příhodou.

1

PIRLING, P.: Iz smutnago vremeni. Stat´ji i zametki. Sankt-Peterburg 1902. BARBOUR, P. L.: Dimitri The Pretender. Tsar and Great Prince of All Russia, 1605-1606. Cambridge 1966. 3 PIPES, R.: Rusko za starého reņimu. Praha 2004. 4 HELLMANN, M.-SCHRAMM, G.-ZERNACK, K.: Handbuch der Geschichte Russlands. Band 1. Bis 1613: von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum. Stuttgart 1989. s. 962-1071. 5 MACŦREK, J.: Dějiny východních slovanŧ. Díl I. Do doby Petra Velikého. Praha 1947. s. 170-192. 6 ŃVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1995. s. 59-67. 7 PŘÍHODA, M.-ŃVANKMAJER, M.: Lņidimitrij. Dějiny a současnost 1, 1996. s. 7-10. 2

18

2 MOSKEVSKÁ RUS ZA VLÁDY BORISE GODUNOVA 2. 1. Evropa na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století Na samém počátku sedmnáctého století se západní Evropa stále vypořádávala s tlakem, který v první polovině 16. století začala vyvíjet křesťanská reformace. Nebylo v té době země, která by se bojŧm katolíkŧ s protestanty vyhnula. Částečně uńetřen od náboņenských válek zŧstal Pyrenejský poloostrov, kde si vládu podrņel silný katolický panovník Filip II. (1556-1598). Nakonec vńak i on, a po něm jeho syn Filip III. (15981621), doplatili na spory s protestantskou Anglií, která pomohla poráņkou slavné ńpanělské Armady roku 1588 potvrdit nezávislost Spojených nizozemských provincií. Filip II. se vměńoval i do vnitřních záleņitostí svého severního souseda, kdyņ neváhal bojovat proti hugenotŧm. Vńechny tyto akce se bývalé námořní velmoci krutě nevyplatily a roku 1596 musel král jiņ počtvrté vyhlásit státní bankrot. Filipŧv nástupce Filip III. se pak jiņ marně snaņil získat zpět ńpanělské bohatství a země se propadala čím dál hlouběji do finanční krize.1 Pokojnějńí vývoj se podařilo realizovat v sousední Francii, kde se po bouřlivých letech náboņenských nepokojŧ ujal vlády Bourbon Jindřich Navarrský (1589-1610). Tento pŧvodně protestantský panovník přestoupil na katolickou víru, avńak na své souvěrce nezapomněl a slavným ediktem nanteským z roku 1598 jim udělil náboņenskou svobodu. Podobně jako Francie i Anglie proņívala na počátku sedmnáctého století období relativního klidu díky dlouhé a úspěńné vládě královny Alņběty I. (1558-1603). Po popravě skotské královny Marie roku 1587 byla dynastie Stuartovcŧ rehabilitována nástupem Jakuba I., Mariina syna, na anglický trŧn. V roce 1603 byly pod jeho vládou spojeny Anglie a Skotsko do personální unie. Poklidnou situaci naruńil jen incident z roku 1605, kdy se odpŧrci krále pokusili o tzv. prachové spiknutí, při němņ měl být Jakub I. usmrcen výbuchem střelného prachu v budově londýnského parlamentu. Tento atentát byl nakonec neúspěńný, přestoņe v dlouhodobé perspektivě opozice vŧči stuartovským panovníkŧm sílila, a svého vrcholu dońla roku 1649 během „puritánské revoluce“,2 kdy byl anglický král Karel I. popraven. Habsburskému soustátí, k němuņ vzhledem k turecké anexi náleņela jen západní část Uher, vládl v letech 1576-1608 (v Čechách, Slezsku a obou Luņicích do roku 1612) podivínský císař Rudolf II. Ani on nakonec nedokázal v Čechách čelit tlaku 1 2

DAVIES, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha 2005. s. 549-550. Ibid. s. 177. 19

protestantských stavŧ, které si roku 1609 vymohly „Majestát na náboņenskou svobodu“.1 Komplikovaná byla i situace v Sedmihradsku, kde se do čela rozsáhlého protihabsburského povstání postavil Ńtěpán Bočkaj. Vídeňský mír, který ukončil Bočkajovo povstání, vńak zlomil vaz císaři Rudolfovi. Místo něj jej totiņ uzavřel jeho ambiciózní bratr Matyáń, čímņ učinil první z krokŧ vedoucích k definitivnímu okleńtění Rudolfovy moci. Zcela odlińná situace panovala na evropském severu, kde se vzkvétajícímu Ńvédskému království podařilo sjednotit protestantské stavy a nic tak nebránilo vzniku silného státu oprońtěného od konfesijních sporŧ. Ve Ńvédsku existovala jiņ od roku 1527 erestiánská církev a katolictví zde bylo na ústupu. Definitivně tento fakt potvrdil sněm v Uppsale, který roku 1593 přijal augńpurskou konfesi za státní náboņenství. Poslední nadějí ńvédských katolíkŧ byl nový král Zikmund III. Vasa,2 který jiņ od roku 1587 vládl Rzeczpospolitě, a ve Ńvédsku nastoupil na trŧn po smrti svého otce Jana III. Vasy v roce 1592.

Zikmund III. Vasa, který byl vychován v jezuitském prostředí, vńak nemínil

ponechat Ńvédsko v moci protestantŧ, v čemņ mu měli pomoci Habsburkové. Vedl tajná vyjednávání s Arnońtem Habsburským, který se měl postarat o polsko-litevské vladařské záleņitosti, zatímco Zikmund se plánoval odebrat do Ńvédska, aby zde bojoval proti protestantským stavŧm.3 Vzhledem k tomu, ņe se vńak dlouhodobě zdrņoval na území Rzeczpospolity, ujal se moci ve Ńvédském království jeho strýc Karel Sudermanský. Byl to právě on, kdo se postavil do čela protizikmundovské opozice a později zemi vládl jako Karel IX. Po prohrané občanské válce byl Zikmund III. Vasa roku 1599 nucen se vzdát nárokŧ na Ńvédské království a odjet ze země. Zřejmě i tato prohra byla jednou z motivací polsko-litevského panovníka, aby svou zahraniční politiku orientoval východním směrem, na nepokoji zmítanou Moskevskou Rus, která se jeńtě za vlády Borise Godunova ocitla kvŧli Poláky podporovanému samozvanému caru Dmitriji, ve váņné krizi.

1

BĚLINA, P.-KAŃE, J.-KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách. Díl druhý 1492-1756. PrahaLitomyńl 2000. s. 94. 2 DAVIES, N., Op. cit. s. 573. 3 BULÍN, H.-MIKULKA, J.-ŃŤASTNÝ, V.-KOLEJKA, J.-MELICHAR, V.: Dějiny Polska. Praha 1975. s. 147. 20

2. 2. Moskevská Rus volí nového cara Z ńirńí perspektivy evropské politiky přelomu ńestnáctého a sedmnáctého století se zdá, ņe v ní Moskevská Rus jako diplomatický či hospodářský prvek vŧbec nefigurovala. Podíváme-li se vńak blíņe například na obchodní zájmy Ruska, je patrné, ņe ani mocní pravoslavní carové, jakkoli jejich říńe stála na pokraji zájmŧ velkých evropských velmocí, se obchodní spolupráce s Anglií, Holandskem či Německem nezříkali. Jiņ za vlády Ivana Hrozného vznikla na Rusi roku 1555 anglická obchodní společnost, díky níņ získali angličtí obchodníci povolení cestovat přes Rusko do Persie a na Blízký Východ.1 Kromě Anglie existoval čilý obchod i s hanzovními městy, za vlády Borise Godunova získali obchodníci z Lübecku dokonce poloviční slevu na cle.2 Pokud ovńem odhlédneme od těchto aktivit, nezbývá neņ konstatovat, ņe Moskevská Rus nebyla dŧleņitým hráčem na poli evropských politických zájmŧ. V lednu roku 1598 zemřel v carské loņnici moskevského Kremlu poslední panovník z rodu Rurikovcŧ Fjodor Ivanovič. Jeho vláda trvala dlouhých patnáct let, a to od roku 1584, kdy převzal ņezlo po svém otci Ivanu Hrozném. Obyčejně je Fjodor popisován jako člověk přespříliń zboņný a neschopný vlády, Ńvéd Petrej o něm dokonce poznamenal, ņe byl mdlého rozumu a raději neņ státnickými záleņitostmi se zabýval modlením. Dokonce si údajně liboval v chození po pravoslavných chrámech, kde rád vyzváněl na zvony.3 Tradičně se uvádí, ņe Ivan Hrozný před svou smrtí jmenoval jakýsi poradní sbor či regentskou radu, sloņenou z představitelŧ několika nejvýznamnějńích bojarských rodŧ, která měla Fjodorovi pomoci vládnout. Historikové S. F. Platonov i R. G. Skrynnikov vńak shodně tvrdí, ņe bojaři, kteří se pohybovali v nejbliņńím okolí mladého cara, nebyli explicitně jmenovanou regentskou radou, nýbrņ přirozeným seskupením nejvlivnějńích muņŧ, kteří pŧsobili u moskevského dvora. Jmenovitě jimi byli N. R. Jurjev, I. F. Mstislavskij, B. Bělskij, I. Ńujskij a B. F. Godunov.4 Právě posledně jmenovaný bojar, Boris Fjodorovič Godunov, si v prŧběhu Fjodorovy vlády vydobyl na úkor ostatních členŧ carské dumy výsadní postavení a vedle Fjodora pŧsobil jako spoluvládce. Kromě jiných hodností, jichņ postupně dosáhl, se zejména zahraničními diplomaty nechával titulovat jako „ volej boņ’jeju pravitel’ znamenitoj derņavy vseja Rosii“.5 Kdyņ tedy v zimě roku 1598 plačící národ slavnostně vyprovodil cara Fjodora na jeho poslední cestě do 1

FLETCHER, G., Op. cit. s. 7. SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 371. 3 PETREJ, P.- MASSA. I., Op. cit. s. 271.; srov. téņ KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 21. 4 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 126. 5 „ Z vŧle Boņí panovník vńí slavné Rusi“. SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s. 86. 2

21

Archandělského chrámu v Kremlu,1 ocitla se truchlící Rus ve zcela nezvyklé situaci. Fjodorovo manņelství s Irenou Godunovovou sice nebylo bezdětné, avńak jediná dcera Feodosije se nedoņila ani věku dvou let. Jeńtě v druhé polovině osmdesátých let 16. století vkládali někteří bojaři v čele s Bohdanem Bělským a rodinou Nagých naděje do nejmladńího Ivanova syna Dmitrije, ten vńak za nevyjasněných okolností zemřel taktéņ v dětském věku roku 1591. Rurikovská dynastie, přezdívána často jako „Kalitovo plémě“,2 tedy po několika staletích úspěńné vlády zcela vyhasla. Zatímco například Petr Petrej ve svých pamětech uvádí, ņe car Fjodor v posledních chvílích ņivota prosil svého ńvagra Borise, aby na sebe vzal „trudnoje i velikoje bremja pravlenija“,3 historik S. M. Solovjov naopak píńe, ņe Fjodor odevzdal do rukou Boņích jak sebe, tak celou svoji zem, která se má vńak podřídit vládě jeho manņelky Ireny.4 Carevna, zkrouńená zármutkem nad ztrátou manņela, vńak odmítala přijmout tak váņnou a v té době pro ņenu nevídanou úlohu. Odeńla tedy do Novoděvičího kláńtera nedaleko Moskvy, kde se rozhodla proņít zbytek ņivota jako jeptińka. Hlavním kandidátem na carský trŧn se tedy stal Irenin bratr Boris Gudunov, který si vedle Fjodora Ivanoviče léta budoval slibnou kariéru. Nyní, díky vlastním intrikám a systematickému odstraňování potenciálních rivalŧ, stanul Godunov na dosah vrcholného postu ruské společenské hierarchie. Do určité míry je tedy výstiņné tvrzení francouzského kapitána J. Margereta, který se domníval, ņe Boris Godunov se snaņil získat moc skrytě a nenápadně, tak, ņe si toho mohl vńimnout jen nezávislý pozorovatel.5 Margeret se mýlil zejména v tom, ņe ambice Godunova byli schopni odhalit jen svědci nahlíņející celou situaci s odstupem, daným jejich cizím pŧvodem. Přední ruńtí bojaři, v prvé řadě potomci N. R. Jurjeva, I. Mstislavského či bratři Vasilij a Dmitrij Ńujńtí, si byli dobře vědomi nebezpečí, které hrozilo jejich vzneńeným rodŧm v podobě úplného odstavení od moci. Ani pro tyto mocné představitele tradiční rodové ńlechty vńak nebylo jednouché postavit se Borisově oblibě ve společnosti a pokusit se tak zviklat jeho pozici prvního muņe v zemi. V úvahu přicházela pouze intrika, která spočívala v obvinění z podílu na smrti malého careviče Dmitrije v Ugliči. Později, kdyņ se za polsko-litevskými hranicemi objevil první samozvanec, zapŧsobila protigodunovská propaganda prohlańující Borise Godunova za vraha Dmitrije, dokonale.

1

PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 40. KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 21. 3 „Těņké a velké břemeno vlády“. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 271. 4 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 345. 5 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 199. 2

22

V únoru roku 1598 se Boris Godunov těńil velké oblibě obyvatelstva a disponoval i početným aparátem agentŧ schopných zajistit mu podporu poddaných třeba i za pomoci tajné moskevské policie, která násilím nutila lidi účastnit se procesí do Novoděvičího kláńtera, kam Boris odjel za svou sestrou Irenou.1 Bohdan Bělskyj se jeńtě pokusil zorganizovat spiknutí, při kterém by byl Boris nahrazen někdejńím „carem vńí Rusi“ Simeonem Bekbulatovičem, ale ani tento záměr nenańel u ńirńího okruhu bojarŧ dostatečnou odezvu.2 Formálně měla carskou moc v rukou Irena, avńak po jejím odchodu do kláńtera se zodpovědnosti za chod státu ujal patriarcha Job, který neváhal a vypravil se za Borisem do kláńtera, aby ho přesvědčil o nutnosti přijmout carské ņezlo. Ten ale odmítl se slovy, ņe není hoden tak velké odpovědnosti.3 Job se tedy rozhodl vyčkat do uplynutí „soročin“,4 tedy čtyřicetidenního období piety od smrti Fjodora, neņ svolal zemský sobor, z jehoņ jednání vzeńel jediný kandidát na cara, tedy Boris Godunov. Ačkoliv starobylé bojarské rody v čele s Romanovými a Ńusjkými s volbou Borise nesouhlasily v naději na zisk carského trŧnu pro sebe, byl sobor, který započal svoji činnost v polovině února 1598, zcela legitimní a jeho jednomyslné rozhodnutí o volbě Borise Godunova bylo právoplatné.5 právoplatné.5 Zbývalo jeńtě přesvědčit nového cara, který stále přebýval se sestrou v Novoděvičím kláńteře, aby přijal svoji funkci. Jak jsem jiņ zmínila, Boris neponechával nic náhodě a vědom si své neotřesitelné pozice, neváhal násilím nutit obyvatele Moskvy k srdceryvným prosbám u stěn kláńtera, kam směřovala procesí, prosící Borise se slzami v očích o korunovaci. A on posléze před dojatým davem pronesl slavný slib, v němņ se zapřísahal, ņe „nikto ņe ubo budet v mojem carstvii nińč ili beden“6 a také ņe „i siju poslednjuju (sračicju) razdelju so vsemi“.7 Zemský sobor oficiálně zakončil svoji činnost 1. srpna 1598, kdy byla volba Borise Godunova carem stvrzena pěti sty podpisy na volební listině. O měsíc později byl pak v Kremlu slavnostně korunován prvním carem, který byl v dějinách Rusi zvolen na zemském sněmu.

1

PLATONOV, S. F.: Smutnoje vremja. s. 89. Ibid. s. 92. 3 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 348. 4 PLATONOV, S. F.: Smutnoje vremja. s. 87. 5 PLATONOV, S.F.: Očerki. s. 148. 6 “Nikdo v mém carství nebude chudý”, PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 104. 7 „A i o poslední końili se se vńemi rozdělím“. Ibid. 2

23

2. 3. Zahraniční politika Borise Godunova Na poli zahraniční politiky Boris Godunov převáņně těņil z úspěchŧ, které dosáhl jiņ za dob cara Fjodora jako spoluvládce, a v období své samostatné vlády se snaņil diplomatické vztahy nejen s okolními zeměmi zintenzívnit. Nový panovník čile podporoval obchodní styky s Anglií, které se rozvinuly jiņ v druhé polovině 16. století, do Archangelska vńak proudili i kupci holandńtí, dánńtí či francouzńtí. Na přelomu ńestnáctého a sedmnáctého století se Godunov také pokouńel realizovat zámořský obchod s městem Lübeck, avńak ruské lodě byly blokovány silnějńí ńvédskou flotilou a říční přístav Ivangorod, znovuzískaný roku 1583, se carovi do obchodu na Baltu nepodařilo zapojit.1 Boris rád komunikoval s cizinci,2 často si ke dvoru zval cizí lékaře, jimņ s dŧvěrou svěřoval své stále se zhorńující zdraví. V rámci podpory vzdělanosti se také rozhodl realizovat ideu studia vybraných ruských mladíkŧ v zemích západní Evropy. Do Francie, Anglie a Německa3 bylo posláno celkem 18 studentŧ, kteří se měli učit na západních univerzitách s tím, ņe jejich znalosti pak budou vyuņity při budování ruských ńkol, a dokonce i plánované univerzity v Moskvě. Ņádný ze studentŧ se vńak jiņ do vlasti nevrátil a dá se předpokládat, ņe dŧvodem byly výhodnějńí ņivotní podmínky, neņ které bylo krizí zmítané Rusko schopno nabídnout. Stále aktuální otázkou bylo udrņení mírového politiky s Krymskými Tatary a Tureckou říńí, coņ se Borisovi i nadále dařilo. Car slavil úspěchy i na východě země, kde byl na samém přelomu století poraņen chán Kučum a jeho Sibiřský chanát byl rozbit. Rusŧm se tak podařilo posunout hranice říńe od Obu a Irtyńe směrem k ústí řeky Jenisej.4 Podobně úspěńný byl Godunov i ve vztazích se sousední Rzeczpospolitou. Král Zikmund III. Vasa, který neuspěl v souboji o ńvédskou korunu se svým strýcem Karlem Sudermanským, obrátil veńkerou svoji pozornost na udrņení dobrých vztahŧ s Moskevskou 1

SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s. 139. Zajímavým svědectvím o Borisově komunikaci s cizími vyslanci je cestopis českého ńlechtice Jiřího Tektandra z Jablonného. Ten zachytil své dojmy z audience u Borise Godunova při své cestě do Moskvy a Persie roku 1602 následovně: „…Kdyņ jsme vstoupili do audienčí síně, stál proti dveřím nebo vchodu trŧn, přesně uprostřed, vyvýńený na čtyřech stupních. Na něm seděl velkokníņe se svým synem ve svém majestátu, se zlatou korunou, ve zlatém rouchu shajícím aņ k nohám a v ruce drņel černé ņezlo pobité ryzím zlatem, podobné čakanu. Jeho syn také seděl, oděný ve skvrnité roucho, jakoby z ryzí koņeńiny. Po obou stranách stáli dva hajduci se svými sekerami, oblečeni v bílý ńat. Kol dokola seděli nejvýznamnějńí rádci, vńichni téņ ve skvostných oděvech a černých lińčích čapkách. Kdyņ pak císařský vyslanec prokázal velkokníņeti náleņitou poctu a odevzdal císařský pověřovací list a domluvil, povstal velkokníņe a ptal se, jak se daří vzneńenému císaři Rudolfovi a jeho ctihodným pánŧm bratřím a zda se těńí dobrému zdraví.“ Viz BINKOVÁ, S.-POLIŃENSKÝ, J.: Česká touha cestovatelská. Cestopisy deníky a listy ze 17. století. Praha 1989. s. 71-72. 3 PLATONOV, S. F.: Smutnoje vremja. s. 164. 4 SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s 139. 2

24

Rusí. Krach jeho plánŧ na podrobení si Ńvédska totiņ znamenal také konec ambiciózním představám o ovládnutí Livonska, o které se nyní začal zajímat i nový ńvédský král. Zikmund III. Vasa tedy přińel s návrhem na velkou polsko-litevsko-ruskou koalici. Prostředníkem mezi Zikmundem III a Godunovem byl litevský kancléř Lev Sapieha, který stál roku 1600 v čele poselstva do Moskvy. Král přińel se smělým návrhem, který obsahoval mimo jiné úmluvu o tom, ņe v případě smrti jednoho panovníkŧ by vláda v dané zemi přeńla do rukou druhého z nich. Také zde byla nastíněna úzká vojenská spolupráce, náboņenská tolerance a dalńí, pro Rusy nepřijatelné, body.1 Nakonec jediným úspěchem Sapiehovy mise bylo uzavření dvacetiletého příměří mezi Rzecezpospolitou a Moskevským státem.2 2. 4. Vnitřní politika Borise Godunova Zatímco v zahraniční politice slavil Boris Godunov velké úspěchy a díky svým zásluhám byl současníky právem respektován, vnitřní stabilitu říńe se mu dařilo udrņet jen stěņí. Jednou z nevýhod výsadního postavení Godunovových, byla naprostá politická izolace od ostatních bojarských rodŧ, neboť Boris Godunov na cestě za trŧnem postupně odstranil vńechny reálné i potenciální protivníky. Jiņ za ņivota svého předchŧdce Fjodora se vypořádal se Ńusjkými, kteří se vhledem k bezdětnému carovu manņelství nevzdávali vidiny nástupu na trŧn. Násilným uvrņením I. P. Ńujského do kláńtera se Borisovi podařilo vyńachovat tento rod z bezprostředních soubojŧ o nástupnictví po Fjodorově smrti.3 Stejně dŧsledně ochromil Godunov za dobu své vlády rodinu Romanových, kteří sdíleli ambice Ńujských s tím rozdílem, ņe tentokrát předvídali rychlou smrt stárnoucího Borise Godunova. Roku 1600 proti nim car vznesl vykonstruované obvinění zaloņené na tvrzení sluhy Alexandra Romanova, ņe jeho pán u sebe přechovával jedovaté „koren’je“4 určené k otravě cara. Následoval rychlý trest, který stihl nejen pětici bratří Romanových, ale i jejich příbuzná kníņata Čerkasská, Sická či Ńeremetevovy. Jedním z mála kdo přeņil nařízené vyhnanství byl nejstarńí z rodiny Romanových, Fjodor, jenņ byl donucen odejít do kláńtera pod jménem Filaret. V té době jeńtě netuńil, ņe se jeho rodině dostane za proņitá příkoří bohaté kompenzace, a ņe on sám se jednoho stane jedním z nejmocnějńích muņŧ říńe.

1

MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 44. SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s 139. 3 SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 28. 4 “Kořínky”, PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 158. 2

25

Pod vlivem vńech uplynulých událostí se tehdy takřka padesátiletý Boris Godunov stále více stahoval do pozadí a přestával věřit lidem kolem sebe. V dumě, která měla za doby jeho vlády méně členŧ neņ bylo zvykem například v dobách Ivana Hrozného,1 často kromě Borisových příbuzných pŧsobili také členové méně významných rodŧ z řad „novějńí“ ńlechty, která v době opričniny nahradila do té doby tradiční rodové bojarstvo. Boris ale po vzoru Hrozného nebral názor bojarŧ příliń na vědomí a veńkerá rozhodnutí činil samostatně. Velkou oporou mu byl jeden z členŧ jeho rodiny, Semjon Nikitič Godunov, jenņ dostal pod svoji správu tajnou policii, a jejím prostřednictvím rozséval mezi lidmi strach a nenávist. Godunovovi tedy uprostřed kremelských zdí zŧstali ve svém boji o zachování moci nad Moskevskou zemí zcela osamoceni.2 V letech 1601-1603 postihla zemi fatální neúroda a s ní spojený hladomor, který zasáhl prakticky celou Rus. Jak píńe Avraamij Palicyn: „toliko doņd’ prolijasja, jako vsi čelovecy vo uņast’ vpadońja“.3 Déńť, který neustal takřka po celé léto, byl vystřídán zářijovými mrazy, a ty definitivně zničily jiņ tak slabou úrodu. Následovala dlouhá zima přelomu let 1601 a 1602, po níņ na jaře opět udeřily mrazy. Zaseté obilí sice stihlo tu a tam vyklíčit, sklizeň vńak nestačila na to, aby se mohlo napříńtě zasít. Na jaře a v létě roku 1603 počasí sedlákŧm přálo, ale po dvou předeńlých letech jiņ neměli semena k zasetí a ņádné zásoby obilí, ze kterých by mohli vyņít.4 Na jaře roku 1602 začali lidé trpět hladem. Obzvláńtě dramatické líčení tehdejńí situace podává Petr Petrej, který ve svých pamětech uvádí, ņe „mnogije jeli lońadinoje mjaso, sobak, końek i krys, drevesnuju koru, travu, koren’ja, pomet, čelovečeskij kal i drugije negodnyje dlja pińči veńči“.5 K dovrńení celé tragédie A. Palicyn dodává, ņe lidé „načinachu i drug druga jasti“ a ņe celkově padlo za oběť hladu na 127 000 obyvatel.6 Obyvatelé z nejhŧře postiņených centrálních oblastí, kde byly jakékoli zásoby vyčerpány, odcházeli do Moskvy v naději, ņe zde najdou záchranu. Boris, ve snaze podat pomocnou ruku co největńímu mnoņství trpících, nechával ve městě rozdávat lidem peníze ze svých pokladen. Pokusil se také, v ruské historii zřejmě poprvé, o centrálně řízenou regulaci cen

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s. 132. PLATONOV, S. F. Boris Godunov. s. 251. 3 “Tolik deńtě se prolilo, ņe to vńechny lidi přivedlo v úņas”.PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 105. 4 SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 38-39. 5 „Mnozí jedli koňské maso, psi, kočky a krysy, kŧru stromŧ, trávu, kořínky, trus, lidské výkaly a dalńí věci na jídlo nevhodné.“ PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 287. 6 „Počínali jeden druhého jíst“. PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 106. 2

26

obilí, které krize vyhnala do závratných výńin.1 Velkým obchodníkŧm hrozilo, ņe je čeká trest, budou-li obilí prodávat draze, avńak ani toto opatření nevedlo k účinnému řeńení situace. Objevily se spekulace, ņe obilí je v zemi dostatek, avńak bohatí kupci a pozemkový vlastníci ho odmítají vydat, a ono tak hnije v sýpkách. Isaak Massa dokonce uvádí, ņe sám patriarcha vlastnil velké zásoby obilí, ale odmítal ho prodávat pod cenou, a to i přesto, ņe „ u etoho čeloveka ne bylo ni ņeny, ni detej, ni rodstvennikov“ a ironicky dodává, ņe byl tak lakomý, přestoņe jiņ „odnoj nogoj stojal v mogile“.2 S. F. Platonov píńe, ņe zápisky cizincŧ byly často přehnané a skutečnost zveličovaly.3 Ať jiņ bylo líčení očitých svědkŧ hladomoru subjektivní či ne, faktem zŧstávají následky, které s sebou tíņivá situace prostého obyvatelstva nesla. Jedním z konkrétních opatření Borise Godunova, které mělo ulevit zbídačenému obyvatelstvu, bylo částečné obnovení „práva odchodu“, kaņdoročně realizovaného po ukončení podzimních zemědělských prací na svátek sv. Jiří (tzv. Jur’jev děň). Období vlády Godunova bylo, jak míní V. O. Ključevský, často mylně povaņováno dobu, kdy se začalo prohlubovat omezování osobní svobody sedlákŧ a byly zaváděny zákony směřující k úplnému znevolnění obyvatelstva.4 Jak je ale patrné, tento proces byl zahájen jiņ Ivanem Hrozným, a to pravděpodobně v sedmdesátých letech 16. století, kdy Hrozný zakázal sedlákŧm migraci mezi pozemkovými vlastníky z dŧvodu morové epidemie, tatarských nájezdŧ a neúrody obilí.5 Postupem času se tento zákaz ukázal jako výhodný jak pro cara, tak pro malé pozemkové vlastníky, kteří vzhledem k niņńímu ekonomickému potenciálu potřebovali udrņet co největńí počet sedlákŧ na své pŧdě. Velcí vlastníci pozemkŧ v centrálních oblastech Rusi, zejména rodová ńlechta a církev, totiņ velmi často zneuņívali tohoto rolnického práva svobodné volby a lákali k sobě pracovní síly na rŧzné výhody, úlevy z daní apod. Dalńí dŧvodem k těsnějńímu připoutání sedlákŧ k pŧdě bylo masové vylidňování zemědělských pozemkŧ v centru říńe, odkud poddaní, nespokojení s okleńťováním svých práv,6 utíkali za svobodným ņivotem na „divoká pole“7 či do nově kolonizovaných oblastí

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 41. “…u toho člověka nebylo ani ņeny, ani dětí ani příbuzných” a “jednou nohou stál v hrobě”. PETREJ, P.MASSA, I. Op. cit. s. 53. 3 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 166. 4 “..mínění o ustanovení nevolnictví sedlákŧ Borisem Godunovem náleņí mezi nańe historické pohádky…” KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 29. 5 PLATONOV, S. F.: Boris Godunov. s. 124-125. 6 K problematice ekonomické situace sedlákŧ po smrti Ivana Hrozného srov. LONGWORTH, P.: Dějiny impéria. Sláva a pád ruských říńí. Praha 2008. s. 112. 7 Jiņní oblasti země, okolo toku řeky Don, kde se postupně začalo formovat kozáctvo. 2

27

oblastí bývalého Kazaňského chanátu, kde bylo na jednu stranu potřeba co nejvíce rukou k obdělávání rozsáhlých pozemkŧ, a na stranu druhou zde vzhledem ke vzdálenosti od středu říńe nevolnické zákony nedopadaly na sedláky tak tvrdě.1 Oba tyto jevy značně pońkozovaly zájmy drobných pozemkových vlastníkŧ, o něņ se opírala moc cara Borise Godunova. Jeńtě za ņivota Fjdorova roku 1597 vydal Godunov nařízení, v němņ se upravovala pravidla, podle nichņ bylo moņno stíhat zběhlé sedláky. Kdyņ vńak udeřil v letech 16011603 hlad, bylo carovi jasné, ņe nemá jinou moņnost neņ částečně obnovit dvoutýdenní období okolo svátku svatého Jiří, neboť hladovějící lidé stejně v zoufalé snaze najít obņivu utíkali od drobnějńí „pomeńčikŧ“ do sídelního města či alespoň k bohatńím vlastníkŧm pŧdy, kteří je byli schopni lépe uņivit. Sedlácké „právo odchodu“ vńak nebylo obnoveno vńude na stejném principu. Sedláci měli dovoleno přecházet jen mezi menńími pozemkovými vlastníky, aby tito byli uchráněni situace, kdy by jim nezŧstala ņádná pracovní síla, a tím pádem i zdroj obņivy. Vyňati byli z tohoto nařízení přísluńníci velké rodové ńlechty disponující rozsáhlou pozemkou drņbou, církevní majetky a oblast Moskevského újezdu.2 Zákon veńel poprvé v platnost roku 1601, následujícího roku byl obnoven, ale v roce 1603 se jiņ k velké nevoli poddaných dalńího prodlouņení nedočkal.3 Menńí pozemkoví vlastníci se propadali vlivem neúrody i útěku sedlákŧ do stále hlubńí krize. Ani sedláci a „cholopy“, tedy lidé, kteří se dobrovolně nebo skrze dluhy stali nevolníky svých pánŧ bez jakéhokoli nároku na osobní svobodu, nebyli spokojeni s vývojem situace na Rusi, coņ eskalovalo vypuknutím sociálních nepokojŧ v letech 16021604.4 Hlavním ohniskem povstání se stala ruská „okrajina“5 na západě země, kde se do čela cholopŧ, kteří sem zběhli a vytvářeli loupeņivé skupiny, postavil Chlopko Kosolap. Povstalcŧm se podařilo probojovat se aņ k Moskvě, kde se jim na carŧv rozkaz postavil bojar I. F. Basmanov s oddílem moskevských střelcŧ.6 Basmanovovi se sice podařilo v září v září roku 1603 Chlopkovo povstání potlačit, sám za to ale zaplatil ņivotem. Kromě periferních oblast Moskevského státu, jako bylo i území dolního toku řeky Volhy, kde se

1

PLATONOV, S. F. Boris Godunov. s. 125. SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 46. 3 Ibid. s. 49. 4 Více ke znevolnění sedlákŧ a sociálních bouřích viz KORECKIJ, V. I.: Formirovanije krepostnogo prava. 5 Pod pojmem “okrajina“ byly chápány oblasti na hranicích moskevského státu s Rzeczpospolitou, oddělující centrální ruské oblasti od jiņních stepí. MACŦREK, J., Op. cit. s. 177. 6 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 401. 2

28

stále intenzivněji prosazovali neklidní kozáci, se nepokoje rozńířily i v Moskvě.1 Zuboņení obyvatelé, na něņ stále naléhavěji dopadala potravinová krize, se bouřili i v hlavním městě. Společný rysem vńech těchto rebelií byla předevńím účast chudých sedlákŧ a nevolníkŧ. Tyto vyhraněné události podrývaly dŧvěru společnosti v cara a jeho vládu. Nehledě na to, ņe Boris Godunov byl beze vńí pochybnosti vladařem velmi schopným a během svého dlouhého pŧsobení v roli spoluvladaře a posléze cara vykonal pro zemi mnoho dobrého, stačilo velmi málo, aby se od něj přízeň obyvatel odvrátila. V zápiscích Godunovových současníkŧ, se vńak přesto dozvídáme, ņe kdyņ 13. dubna 1605 zemřel, „byl pochoronen v Kremle, vozle drugych velikych knjazej, s bol’ńim rydanijem i plačem vńech jego druzej, posle dostojnogo 8-letnego carstvovanija s pol’zoju dlja prostogo naroda i ko blagu vsej strany.“2 I Massa vyzvedává četné Borisovy zásluhy, mimo jiné jeho zálibu v budování a zkráńlování Moskvy i jiných měst, avńak podobně jako ostatní nakonec konstatuje, ņe se z dobrého panovníka stal „tiranom“3 a smrt si přivodil dobrovolně za pomoci jedu, jak míní také Konrád Bussov.4 Podobné domněnky některých svědkŧ Borisova skonu jsou sice mylné, car zemřel zřejmě v dŧsledku náhlé mozkové příhody,5 avńak faktem zŧstává, ņe jeho náhlou smrt mohly uspíńit překotné události, spojené s objevením se Grigorije Otrep’jeva, tedy člověka, jenņ se prohlásil za dávno zesnulého syna Ivana Hrozného a vojensky proti carovi vystoupil, doņadujíc se práva na trŧn. Boris Godunov po sobě zanechal, kromě manņelky Marie, mladého syna Fjodora a dceru Xenii. Fjodor, aniņ řádně nastoupil na trŧn, byl smeten bojarským převratem, v jehoņ čele stál Lņidimitrij I. Tak tedy pracně budovaná Borisova kariéra, díky níņ měl zaloņení nové panovnické dynastie na dosah, skončila, jak píńe Lev Sapieha, „nie prez Krolie, nie przez wielkie potentaty, ale przez iego wlasnego poddanego, a do tego przez nędznego, ubogiego czlowieczka, czernca, ktory tu w Panstwie W. K. M. z chleba a z sukien sluzyl“.6 sluzyl“.6

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 72. „Byl pohřben vedle dalńích velikých kníņat, za velkého nářku a pláče vńech svých přátel, po osmiletém panování, které bylo prospěńné pro prosté lidi a blaho země“. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 293. 3 „Tyranem“. , Ibid. s. 83. 4 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 276. 5 SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. s. 179. 6 “Ne kvŧli Králi, ne kvŧli velkým pánŧm, ale kvŧli vlastnímu poddanému, vlastnímu, ubohému človíčku, mnichu, který v Království Jeho Královské Milosti slouņil za chléb a ńaty”. SAPEGA, L., Op. cit. s. 3. 2

29

3 LŽIDIMITRIJ I. Postava prvního samozvance, který se za polsko-litevskými hranicemi objevil jiņ za vlády Borise Godunova, zŧstává stále obestřena tajemstvím. Nejasná je otázka jeho skutečné totoņnosti i to, kdo z ruských bojarŧ pomohl oņivit legendu o zmrtvýchvstání malého careviče Dmitrije, zvaného Ugličského, a umoņnil tak domnělý návrat Rurikovcŧ na ruský trŧn. Aby vńak bylo moņné alespoň částečně objasnit záhadu obestírající osobu samozvance a jeho úspěch, je třeba vrátit se zpět do roku 1591 k osudné smrti osmiletého Dmitrije, nejmladńího syna Ivana Hrozného. 3. 1. Smrt Dmitrije Ugličského Dmitrij, v pořadí jiņ druhý syn Ivana Hrozného tohoto jména,1 se narodil v říjnu roku 1582 sedmé manņelce cara Ivana, Marii Nagé. Vzhledem k tomu, ņe pravoslavná církev uznává jen první tři manņelství, nepocházel Dmitrij podle kanonického práva z legálního sňatku a teoreticky tak neměl na následnictví nárok.2 Malý carevič ņil od Ivanovy smrti v malém městě Ugliči se svojí matkou Marií a jejími příbuznými z rodiny Nagých, stranou od moskevských vládních intrik i zájmu carského dvora.

Z toho mála, co se v pramenech o Dmitriji dochovalo, nejvýrazněji

vyčnívá charakteristika jeho povahy, kterou údajně zdědil po svém otci. Carevič byl prý krutý a liboval si v násilnických hrách.3 Kromě toho trpěl Dmitrij podle dobových zpráv epilepsií, která měla mít nakonec hlavní podíl na jeho předčasné smrti. Carevič si údajně při hře s noņíkem 15. května 1591 sám v náhlém záchvatu podřezal hrdlo, coņ bylo velmi brzy zpochybněno a jeho smrt byla označena za úkladnou vraņdu. Podnět k těmto domněnkám dává jiņ Giles Fletcher, který ve svých pamětech uvádí, ņe v Moskvě se ńířily zvěsti o tom, ņe ņivot Dmitrije mŧņe být ohroņen, a to ze strany osob usilujících o získání trŧnu.4 Boris Godunov, v jehoņ zájmu bylo zbavit se vńech podezření, která na něj padla jako na prvního, vyslal jiņ 19. května do Ugliče vyńetřovací komisi v čele s Vasilijem Ńujským. Podle závěrŧ komise se nepotvrdila verze, která ukazovala na údajně Borisem 1

Starńí Dmitrij, Ivanŧv prostřední syn z prvního manņelství s Anastázií Romanovou, zemřel v kojeneckém věku. SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 10-11. 2 ŃVANKMAJER, M.-VEBER, V.- SLÁDEK, Z.- MOULIS, V., Op. cit. s. 58. 3 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 241. Srov. téņ PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 273. 4 FLETCHER, G., Op. cit. s. 24. 30

najaté vrahy Danilu Bitjagovského a Nikitu Kačalova, ale vyńlo najevo, ņe hoch si smrtelná zranění mohl přivodit sám, neboť jak očití svědci z jeho nejbliņńího okolí uvedli ve výpovědi, trpěl Dmitrij silnými epileptickými záchvaty, při nichņ se neovládal, byl nebezpečný sám sobě i svému okolí.1 Závěrem lze tedy konstatovat, ņe na celé kauze ohledně Dmitrije Ugličského není nejdŧleņitějńím faktorem to, jak skutečně carevič zemřel, ale zejména to, jak byla jeho smrt prezentována. Zatímco roku 1591 nepřikládali Rusové ugličským událostem větńí význam, s narŧstající nespokojeností s vládou B. Godunova sílily i hlasy, ņe Dmitrij, který by byl jediným moņným pokračovatelem „Rurikovy dynastie“, nezemřel. Této myńlenky dovedl mistrně vyuņít historicky první ruský samozvanec Lņidimitrij I. 3. 2. Jurij Otrep’jev Na základě faktu, ņe Lņidimitrijem I. byl mnich Grigorij Otrep’jev, je vzhledem k mnoņství dochovaných záznamŧ a pozdějńích závěrŧ historikŧ zabývajících se smutou, moņné podrobně popsat proces, který předcházel samozvancovu vojenskému pochodu na Rus. Zatímco se po nástupu Borise Godunova na trŧn roku 1598 ruské veřejné mínění srovnávalo s novou situací a emoce zjitřené volbou nového cara se postupně uklidňovaly, zaznamenal ve svých zápiscích Francouz J. Margeret, ņe jiņ roku 1600 slyńel zvěsti o tom, ņe někteří lidé povaņují Dmitrije Ugličského za ņivého. Poznamenává také, ņe car Boris se o tom dozvěděl a celé dny strávil přemýńlením nad tím, odkud se informace vzala.2 Tato Margeretova poznámka vypovídá předevńím a určitých náladách, které ve společnosti mohly vyvolávat napětí po korunovaci Borise Godunova. Jak konstatuje R. Skrynnikov, dokud byl na trŧně tradičně právoplatný vládce, tedy car Fjodor, poddané nenapadlo přemýńlet nad časy dávno minulými a vracet se k osobě politicky nevýznamného careviče Dmitrije. Jakmile vńak na trŧn dosedl Boris, byť legálně zvolený, vyvolalo to atmosféru nejistoty, v níņ se obzvláńtě dobře dařilo nejrŧznějńím fámám.3 Jurij, který roku 1600 po vstupu do kláńtera přijal jméno Grigorij, se narodil na přelomu 70. a 80. let ńestnáctého století v ne příliń bohaté rodině Bohdana Otrep’jeva. Rod Otrep’jevových, pocházejících z Galiče,4 pŧvodně přińel na Rus za prací z Litvy. Otec Jurije Bohdan slouņil jako setník u střelecké jednotky, ale záhy zemřel a zanechal po sobě

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 16. PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 214. 3 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 18. 4 A. Palycin uvádí, ņe “ rod jego galičane”. PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 111. 2

31

vdovu Varvaru, a jak uvádí A. Palicyn, kromě bratra Smirného Otrep’jeva jeńtě dva syny.1 V literatuře i v dalńích pramenech je vyzdvihován předevńím strýc Jurije, Smirnyj Otrep’jev, který později dosvědčil, ņe samozvancem byl skutečně jeho synovec. Přestoņe z ruských pramenŧ se dozvídáme, ņe jiņ v mládí měl Otrep’jev „navyčje černokniņiju“,2 skutečnost byla zřejmě taková, ņe Jurij nebyl bez talentu a ņe studia, která absolvoval v Moskvě, zvládal velmi dobře i bez pomoci kouzel. Vyučil se kaligrafem, avńak vzhledem k tomu, ņe nepocházel z dobře situované rodiny, nemohl počítat s tím, ņe by v rámci carské sluņby dosáhl na vyńńí hodnost. Rozhodl se proto slouņit u bojarŧ Romanovových a jejich blízkých příbuzných kníņat Čerkasských, neboť vysoké postavení těchto rodin v rámci bojarské hierarchie zajińťovalo Otrep’jevovi solidní zázemí. Netrvalo dlouho a Jurij si díky své ńikovnosti vydobyl u Romanovových dobrou pozici.3 Jeho kariéra by se zřejmě slibně rozvíjela dál i ve sluņbě u bojara Borise Čerkasského, kdyby roku 1600 nepostihla Romanovovy drtivá rána v podobě trestu za domnělé drņení jedovatých „kořínkŧ“ určených k odstranění Borise Godunova. Car, ve snaze zbavit se nejsilnějńích protivníkŧ, kterými Romanovovi jakoņto blízcí příbuzní předeńlého cara jistě byli, krutě zakročil nejen proti nim, ale jeho zloba dopadla i na Čerkasské.4 Jurij, který se bál, ņe i jeho, jako sluņebníka kníņete Čerkasského, postihne carŧv hněv, se tedy vydal hledat záchranu v diskrétním prostředí kláńtera, kde pro něj, jakoņto vzdělaného člověka, nebyl problém najít uplatnění, a navíc zde díky změně jména při obřadu postřiņení mohl ņít v anonymitě.5 Zdaleka vńak ne ve vńech pramenech je odchod Jurije do kláńtera dáván do souvislosti s potrestáním Romanovových. Například Petr Petrej tvrdí, ņe Jurij byl do kláńtera poslán svými rodiči, aby tam zkrotil „svojevol’nyj nrav pod strogim monańeskim ustavom“.6 Skutečnost, ņe Otrep’jev před odchodem do kláńtera přebýval na dvorech výńe zmíněných bojarŧ

ovńem potvrzuje i patriarcha Job, který vńak Otrep’jevŧv útěk

z Moskvy vysvětloval odlińně: „ ņil u Romanovych vo dvore i zavorovalsja, (spasajas’) ot smertnyje kazni, postrigsja v čern’cy i byl po mnogim monastyrjam“.7 Větńina pramenŧ si Grigorije Otrep’jeva vńímá aņ ve chvíli, kdy se o něm začalo mluvit v souvislosti s jeho odchodem na Litvu. Podle výzkumŧ R. G. Skrynnikova, který se jako jeden z mála věnoval hlubńímu rozboru rané fáze Otrep’jevovy biografie, je moņné 1

PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 111. „Černokněņnické návyky“. PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 110. 3 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 27. 4 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 159. 5 Skazanije., Op. cit. s. 4. 6 „Svévolný charakter díky přísnému mnińskému řádu “. PETREJ, P.- MASSA, I.,Op. cit. s. 283. 7 „Ņil u Romanových na dvoře a stal se zlodějem, (spasivńe se) od trestu smrti, stal se mnichem a byl v mnoha kláńterech“. Citováno podle SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 22. 2

32

alespoň přibliņně rekonstruovat, ņe první kroky budoucího samozvance vedly na Suzdal a do rodné Galiče, kde pobýval několik měsícŧ v kláńterech. Mnichem se stal jeńtě před odchodem z Moskvy v listopadu roku 1600, ale přesné okolnosti jeho postřiņení nejsou známy.1 Otrep’jev svoje putování po provinčních kláńterech brzy ukončil a s vidinou slibné dráhy církevního písaře se jiņ pod řeholním jménem Grigorij vrátil do Moskvy, a to přímo do významného Čudova kláńtera v Kremlu. Toto pŧsobińtě si Grigorij nevybral náhodou, neboť v Čudově monastýru ņil jeho děd Jevfimij. Ten se za svého vnuka přimluvil u archimandrity kláńtera a Grigoriji se tak otevřela cesta k pŧsobení ve významné moskevské církevní instituci. Jak jiņ bylo zmíněno, Otrep’jev byl váņený pro svŧj úhledný rukopis a jeho talent brzy ocenil jak archimandrita Pafnotij, tak sám patriarcha Job, k němuņ se posléze dostal Grigorij do sluņby. Mnichova kariéra závratně stoupala a při častých audiencích v dumě i u cara se mu naskytla jedinečná příleņitost obeznámit se detailně s fungováním dvora, coņ později plně zúročil jako lņicar Dmitrij.2 Dalńí osudy mnicha Grigorije jsou poněkud nejasné. Zdá se, ņe z neznámých dŧvodŧ Otrep’jev upadl u patriarchy v nemilost, údajně proto, ņe se z něj stal blíņe neurčeným zpŧsobem heretik.3 S. M. Solovjov přisuzuje tento obrat ve vztahu Jova a Otrep’jeva tomu, ņe Grigorij měl jiņ ve sluņbě u patriarchy mluvit o tom, ņe by se chtěl stát carem. Tato záleņitost vńak nezŧstala jen za zdmi monastýru, o smělých plánech mnicha se dozvěděl i car Boris Godunov a přikázal Otrep’jeva potrestat. Díky nedbalosti úředníka Vasil’jeva, který na Grigorijŧv případ zapomněl, se mnichovi naskytla příleņitost pro dalńí útěk z Moskvy. Opět se vrátil do Galiče, ale nezdrņel se zde dlouho a vrátil se zpět do Moskvy, aby zde oslovil jiného mnicha jménem Varlaam. Právě Varlaam přibliņně na přelomu let 1601 a 1602 podlehl Otrep’jevovu údajnému přemlouvání, aby s ním podnikl pouť do Černigova, a společně s třetím mnichem Misailem se vydali na cestu k hranicím Rzeczpospolity.4 3. 3. Putování po litevských klášterech a Otrep’jevovo vystoupení v roli Dmitrije Grigorij Otrep’jev a jeho společníci vyjeli z Moskvy západním směrem přes město Brjansk5 do Novgorodu Severského, odkud se vydali překročit polsko-litevskou hranici. Dalńím cílem trojice bylo samotné srdce pravoslavné církve na Litvě, tedy kyjevský 1

SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 25, 30. Ibid. s. 31-32. 3 Ibid. 4 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 406-407. 5 Skazanije., Op. cit. s. 4. 2

33

Pečerský monastýr. Zde se potulní mnińí zdrņeli tři týdny neņ byli z kláńtera vyhozeni,1 načeņ se na jaře roku 1602 rozhodli zkusit ńtěstí u dvora významného ńlechtice Konstantyna Ostrogského, vévody kyjevského. Ani zde se vńak Otrep’jevovi nedostalo pochopení a nakonec byl i s Varlaamem a Misailem z Ostrogu vyhnán.2 Kníņe Ostrogski je poslal do Trojického monastýru v Dermani poblíņ Lvova, avńak Grigorij se od svých druhŧ záhy oddělil a sám odeńel do městečka Hońč.3 To bylo známé jako centrum ariánského hnutí a Grigorij Otrep’jev, jak později uvedl Varlaam, „inočeskoje plat’je s sebja skinul i stal mirjaninom, da načal v Gońče učit’sja v ńkole po-latinski i po-pol’ski, i ljutorskoj gramote, i stal otstupnik i naruńitel’ zakonov suńčej pravoslavnoj christianskoj very“.4 Ariáni, známí svým tolerantním přístupem k ostatním vyznáním,5 zřejmě zanechali v Grigorijovi hlubokou stopu, a dokonce ho málem svedli k „herezi“, jak později naznačovali jezuité, od nichņ samozvanec přijal křest.6 Otrep’jev pobýval v Gońči do jara roku 1603, kdy jeho stopa mizí. Ani Varlaam neví, kam se Grigorij vytratil, avńak historikové soudí, ņe se vńí pravděpodobností odeńel k záporoņským kozákŧm.7 Faktem je, ņe při svém taņení na Rus pŧsobili v samozvancově vojsku i Záporoņci, avńak těņko soudit, zda-li Otrep’jevova předpokládaná mise mezi kozáky měla co dočinění s jeho pozdějńím vystoupením v roli careviče Dmitrije. Otrep’jev si v létě roku 1603 zdaleka nemohl být jist, ņe jeho příběhu o záchraně před úklady Borise Godunova vŧbec někdo uvěří, ale není ani vyloučeno, ņe u kozákŧ zjińťoval moņnosti případné vojenské podpory, kterou mu později, byť v omezené míře, poskytli. Hlavní zásluhou Záporoņcŧ ve vztahu k samozvanci pak bylo zprostředkování kontaktu mezi ním a donskými kozáky. Rozhodující záńtitu samozvanci poskytl aņ kníņe Adam Wiśniowiecki, ke kterému se Grigorij Otrep’jev po návratu ze Síče odebral. U dvora Adama Wiśniowieckého dońlo k odhalení smyńlené teorie, ņe carevič Dmitrij nezemřel, neboť se mu za pomoci spřízněných bojarŧ (později byla tato zásluha Lņidimtrijem připisována Bohdanu Bělskému) podařilo 1

SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 99. SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 99. Ve Skazanii se vńak píńe, ņe nejdříve přebývali u K. Ostroņského a aņ posléze odeńli do Kyjeva. Viz Skazanije., Op. cit. s. 7. Skrynnikov naznačuje, ņe jiņ v Ostrogu se mohl Otrep’jev pokouńet vydávat za careviče Dmitrije, viz SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 100. 3 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 407. 4 “Mnińký oděv ze sebe sundal a stal se laikem, a počal se v Hońči učit ve ńkole latinsky a polsky, a studoval luterské dokumenty, a stal se odpadlíkem a poruńoval zákony celistvé pravoslavné křesťanské víry.” PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 33. 5 HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. s. 21-22. 6 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 46. 7 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 407. 2

34

uniknout od jisté smrti. Celá situace se údajně odehrála v kníņecí lázni, kdy sluha Otrep’jev podal svému pánovi ńpatný kus oděvu, načeņ se na něj Wiśniowiecki vulgárně obořil. Grigorij, rozlítostněn pánovými nadávkami, propukl v hořký pláč a, jak píńe M. Ber, pravil: „Jeslib znal ty, Knjaz Adam! kto tebje sluņit;“,1 načeņ mu Grigorij vyloņil celou historii svého útěku z Ugliče, údajného ņivota v kláńterech na Litvě, a dokonce mu na dŧkaz svého vzneńeného pŧvodu ukázal zlatý kříņ, který mu měl být darován při křtu.2 Jiná verze Otrep’jevova příběhu se objevuje ve Skazaniji, kde se uvádí, ņe mnich měl u dvora Wiśniowieckých předstírat smrtelnou nemoc, při které učinil poslední zpověď obsahující doznání o tom, ņe je synem Ivana IV. Nemoc pochopitelně „v poslední chvíli“ ustoupila, avńak prozrazené tajemství jiņ nebylo moņné vzít zpět.3 Ať jiņ proměna z potulného mnicha Grigorije v dědice carského trŧnu proběhla jakkoli, Adam Wiśniowiecki se neváhal chopit příleņitosti a okamņitě samozvance zahrnul vzácnými dary a penězi. Motivace kníņete pro to, aby vzal Lņidimitrije pod svoji ochranu zŧstává jedním z mnoha otazníkŧ prvního období smuty. Polský historik Jarema Maciszewski přichází s názorem, ņe rodina Wiśniowieckých byla zkrátka dobrodruņné povahy, coņ o ní bylo známo, a zejména pak kníņe Adam se rád pouńtěl do rŧzných podivných podnikŧ. Navíc, vzhledem k tomu, ņe drņavy Wiśniowieckých leņely při hranici s Rusí, řeńil kníņe s carem spory o pohraniční zámky Prżyłuky a Święcino.4 Adam Wiśniowiecki nového chráněnce představil také svému bratru Konstantinovi, u nějņ se objevil údajný bývalý sluha Dmitrije, jménem Petrovský, který v Otrep’jevovi ihned poznal svého pána,5 a dodal tak ve Wiśniowieckého očích celému příběhu na věrohodnosti. Dalńím dŧkazem pro kníņete, ņe Otrep’jev měl mluvit pravdu, bylo tajné vyslání carského posla, který Wiśniowieckému nabízel odměnu, vydá-li samozvance do rukou spravedlnosti na Rus.6 Kníņe odmítl a tento neúspěńný pokus Borise Godunova zastavit nebezpečný řetězec událostí odvíjejících se od příchodu Lņidimtrije, jen utvrdil polské ńlechtice v tom, ņe se v osnování úkladŧ proti Moskvě vydali správným směrem.7 Jedním z měst, kam se po boku kníņete samozvanec dostal, byl Sambor. V tomto sídle sandoměřského vévody Jerzyho Mniszcha nastal v ņivotě Otrep’jeva zásadní obrat.

1

„Kdybys věděl , Kníņe Adame! kdo ti slouņí;“ Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 33. 2 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 285. 3 Skazanije., Op. cit. s. 8. 4 MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 51. 5 BUDZIŁO, J., Op. cit. s. 38. 6 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 263. 7 Viz téņ Martin Ber- Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 35. 35

Mniszech, který se po majetkové stránce nacházel ve svízelné situaci, hledal cestu, jak by rodinu vyvedl z dluhŧ, a obrátil proto svoji pozornost k postavě samozvance. Mniszech kalkuloval s tím, ņe intrika rozvíjející se okolo Lņidimitrije by mohla mít zajímavé pokračování, a zahrnul Otrep’jeva úctou i materiální podporou. Prokazoval mu čest jako skutečnému careviči a s nadńením souhlasil, kdyņ vyńlo najevo, ņe se samozvanec uchází o ruku jedné z jeho dcer-Maryny. Tato ņena, o níņ se současníci nevyjadřovali co do vzhledu příliń lichotivě, zřejmě sdílela ambiciózní vize svého otce a k sňatku svolila mimo jiné i díky příslibu carské koruny, splacení dluhŧ její rodiny a rozlehlých území, které Lņidimitrij plánoval Mniszchovi i samotné Maryně darovat, aņ dosedne na ruský trŧn. Rodina Jerzyho Mniszcha byla tradičně katolická, coņ mělo vliv i na Otrep’jeva. Postupem času se péče o něj ujali jezuité, v čele s papeņským nunciem Rangonim, jehoņ úsilí vyrcholilo v dubnu roku 1604, kdy byl Lņidimitrij v Krakově pokřtěn.1 3. 4. Vojenské tažení Na počátku století se Rzeczpospolita nenacházela v dobré politické situaci. Král Zikmund III. Vasa jen stěņí odolával náporu ńlechtických protestŧ a námitek, které se na kaņdý jeho krok snáńely z úst oblastních sejmŧ, a stále byl nucen obhajovat svoji pozici i před magnáty na sejmu. Král, který byl nadńen z dohody se samozvancem, jenņ přislíbil odevzdat Rzeczpospolité rozsáhlá území v okolí měst Černigova, Novgorodu Severského a Putivlu,2 zatím nepředpokládal, ņe by se nevole litevské a polské ńlechty ve vztahu k Lņidimitriji stala jedním z motivŧ otevřeného povstání. Tak se ale o dvě léta později stalo a král byl nucen čelit rozsáhlé ńlechtické rebelii, která zasáhla „celou zemi“.3 Prozatím vńak spatřoval v podniku samozvance samá pozitiva, jeņ se dotýkala také palčivé problematiky záporoņských kozákŧ, kteří vedli proti polské vládě permanentní válku. Lņidimtrij dokázal kozácké náčelníky na určitou dobou zaujmout svými plány, a ačkoli se jeho výpravy velké mnoņství záporoņských kozákŧ neúčastnilo, byli mu nápomocni v komunikaci s kozáky pŧsobícími na Donu. Lņidimtrij posílal k volným donským kozákŧm nejen dopisy, v nichņ se představoval jako carevič Dmitrij, ale i posly, kteří je měli přesvědčit, aby podpořili jeho taņení.4 Agitace byla úspěńná, protoņe netrvalo dlouho, dlouho, a na území Polska se začali stahovat kozáci z moskevského jihu, s tím, ņe „jeņeli

1

PIRLING, P., Op. cit. s. 44. Ibid. s. 73. 3 MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 112. 4 PLATONOV, S. F.: Boris Godunov. s. 265. 2

36

oni najdut, čto on istinnnyj Dimitrij, to pomogut jemu vstupit’na carstvo, a jeņeli net, to pojdut’protiv nego.“1 Obtíņnějńí bylo pro samozvance získat polskou vojenskou podporu. Král Zikmund III. sice jeho plány podporoval, narazil vńak na tvrdý nesouhlas litevské ńlechty, jejíņ pozemky sousedily s Rusí a jakékoli vojenské střety pro ni byly neņádoucí. Hlavním představitelem této opozice byl Janusz Ostrogski, proti se postavil i korunní hejtman Jan Zamoyski. Naopak podporu králi vyjádřili například Stanisław Żołkiewski, který byl při pozdějńí mohutné vojenské intervenci za cara Vasilije Ńujského hlavním velitelem polských oddílŧ, a také litevský hejtman Jan Karol Chodkiewicz, jenņ v podrobení Rusi spatřoval naději na stabilizování situace v Inflantech.2 V souvislosti s protektory prvního Lņidimtrije je také často skloňováno jméno litevského kancléře Lva Sapiehy. Jak ale tvrdí S. M. Solovjov, zákulisní role, která je mu v celé samozvanecké aféře připisována, je přinejmenńím diskutabilní.3 Ač nepochybně ve spojenectví s Moskevskou Rusí spatřoval mnohé výhody, byl spíńe pro řeńení diplomatická neņli vojenská.4 Král vńak nakonec dokázal najít kompromisní řeńení a Lņidimitriji prostřednictvím Jerzyho Mniszcha poskytl finanční pomoc, aby mohl najmout ņoldnéře. Nepočetné vojsko se začalo shromaņďovat v okolí Lvova v srpnu roku 1604. Jádrem samozvancovy „armády“ byli nejrŧznějńí váleční veteráni, potulní vojáci, kriminální ņivly a kozáci, dohromady asi 4000 ņoldnéřŧ.5 Zprávy o tom, ņe v Rzeczpospolité se sbírá vojsko, které se chystá vystoupit proti ruskému carovi, se ńířily velmi rychle i na Rusi. Boris Godunov byl o celé věci dobře informován, ovńem novinky a polopravdy o Dmitriji, které kolovaly mezi lidem, nebyl schopen potlačit. Ve snaze podniknout alespoň nějaké kroky proti zvěstem o „obņivlém“ careviči, dal vyslechnout matku careviče, Marii, a posléze ji uvrhl do kláńtera daleko od Moskvy.6 Ani takové opatření vńak jiņ lavinu událostí nemohlo zastavit a Boris, jiņ stár a unaven, nebyl s to jí čelit. Mezitím se na území Litvy vojsko samozvance pomalu přesouvalo k hranicím s Rusí. V Kyjevě Lņidimitrij překročil řeku Dněpr a zamířil spolu s Poláky severovýchodním směrem k pravému břehu Desny, zatímco kozáci se vydali o něco jiņněji přes oblast stepí.7

1

„Jestli on (je) skutečný Dimitrij, tak mu pomohou stát se carem, a jestli ne, tak pŧjdou proti němu.“ PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 67. 2 MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 53-54. 3 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 404. 4 MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 51-52. 5 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 214. Viz také PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 110. 6 Ibid. 7 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 167. 37

Zajímavé svědectví přináńí ve svých pamětech Polák J. Budziło, jenņ uvádí doslovné znění dopisu, který měl Lņidimitrij z hranic poslat do Moskvy Godunovovi. Samozvanec v něm sám sebe nazývá carevičem vńí Rusi a Borise oslovuje pohrdavě, ba dokonce drze, a radí mu, aby se urychleně vzdal trŧnu a předal jej do rukou jediného právoplatného dědice Ivana IV.1 U Černigova se k vojsku Lņidimitrije přidalo na deset tisíc donských kozákŧ, coņ jeho vojenský potenciál výrazně navýńilo.2

Co vńak ani

samozvanec nečekal, byla okamņitá odezva ruského obyvatelstva, zejména pak vojákŧ střeņících strategická místa. Bez boje se ochotně vzdala pohraniční pevnŧstka Moravsk a stejná situace se opakovala i v samotném Černigově.3 Úspěńnému postupu v oblasti příhraničních pevností se vńak postavily zdi Novgorodu Severského, kde velel Petr Fjodorovič Basmanov, jenņ byl velmi schopným vojevŧdcem a také oblíbencem Borise Godunova.4 Lņidimitrij, povzbuzen dosavadním hladkým prŧběhem taņení, očekával, ņe i Novgorod Severský dobude bez větńích potíņí. Přitáhl k městu se svým vojskem, tomu se ovńem díky dobře organizované obraně P. F. Basmanova pevnost nepodařilo zdolat.5 Lņidimitrij, který poprvé narazil na skutečný odpor, byl houņevnatostí obráncŧ Novgorodu Severského zaskočen. Jeho vojsko se navíc začalo pomalu rozpadat a mezi ņoldnéři zavládl zmatek,6 kdyņ právě v tu chvíli přińla dobrá zpráva z Putivlu. Toto dŧleņité obchodní centrum severské oblasti,7 jemuņ velel kníņe Michail Michajlovič Saltykov, se dobrovolně vzdalo samozvanci. Lņidimitrijovo taņení s přibývajícími úspěchy ztrácelo charakter dobrodruņné a riskantní akce. Na obyvatele z řad sedlákŧ a vojákŧ ņijících v pohraničních pevnostech zapŧsobila zbraň mnohem silnějńí neņli kulky, a sice zpráva ńířící se od vsi ke vsi, ņe na Rus přijel ņivý car Dmitrij, syn Ivana Hrozného a jediný právoplatný dědic trŧnu. Za zmínku v této souvislosti stojí předevńím Lņidimitrijova zdařilá manipulace veřejného mínění, kdy si do Putivlu nechal přivést zázračnou ikonu bohorodičky, vystavil ji na zvláńtním místě ve svém stanu a denně se k ní vroucně modlil. Ikona ho později doprovázela i při vjezdu do Moskvy, kam ji demonstrativně vnesl,8 a to i přes fakt, ņe jen o

1

BUDZIŁO, J., Op. cit. s. 41-46. PLATONOV, S. F.: Boris Godunov. s. 265. 3 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 168. 4 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 417. 5 Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 46. Stejně píńe i J. Margeret, viz PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 215. 6 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 87. 7 Jako „Severskou oblast“ nazývali doboví autoři území při hranicích s Rzeczpospolitou, dneńní území severovýchodní Ukrajiny.; Ibid. 8 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 417. 2

38

o několik měsícŧ dříve ochotně konvertoval ke katolictví. Byl vńak natolik srozuměn s povahou ruského obyvatelstva, ņe dobře věděl, jak zapŧsobit, a co nejvěrohodněji sehrát roli skutečného cara oddaného pravoslavné víře. V moskevském

Kremlu

car

sledoval

Lņidimitrijovy

úspěchy

s krajním

znepokojením a začal mobilizovat vojsko, které mělo zasadit samozvanci smrtelný úder, a vzpouru, která se rozpoutala na západu země, potlačit. Carské pluky pod velením jednoho z nejpřednějńích bojarŧ, kníņete Fjodora Ivanoviče Mstislavského, se začaly sbírat u města Brjansk. Mstislavského oddíly měly doplnit jiņ v říjnu mobilizované jednotky Dmitrije Ńusjkého a společně s nimi osvobodit Novgorod Severský, přičemņ dohromady mělo carské vojsko k dispozici asi 40 000 aņ 60 000 vojákŧ.1 Ke střetu dońlo 20. prosince 1604, kdy byl samozvanec carskými vojsky na hlavu poraņen.2 Ztráty vńak utrpělo i Godunovovo Godunovovo vojsko, hlavní velitel F. I. Mstislavskij byl raněn a na jeho místo nastoupil kníņe Dmitrij Ńujskij. Lņidimitrij byl nucen odtáhnout od Novgorodu Severského a stáhl se východním směrem k Sevsku a Kromám, které se taktéņ přidaly na jeho stranu.3 Počátkem ledna 1605, zklamán poráņkou, vńak opustil samozvancŧv tábor, pod záminkou své účasti na sejmu, Jerzy Mniszech, který přestal doufat v úspěch celé akce. Carská armáda Lņidimitrije pronásledovala, a ve snaze zasadit samozvanci rozhodný úder, dońlo 21. ledna 1605 k velké bitvě poblíņ městečka Dobryniči. Lņidimitrijovo vojsko bylo rozpráńeno a jeho branná síla se zcela zhroutila. Ņoldnéři, převáņně polského pŧvodu, jimņ se podařilo z boje vyváznout, samozvance houfně opouńtěli a vraceli se zpět do vlasti. „Carevič“ začal ztrácet naději na to, ņe jeho plány na uchvácení trŧnu se kdy uskuteční. S hrstkou zbylého vojska se stáhl do Putivlu, kde začal uvaņovat nad návratem do Rzeczpospolity. Zdálo se tedy, ņe Boris Godunov zvítězil, avńak polemiku, kterou mezi ńlechtou, vojskem i sluņebnými lidmi Lņidimitrij rozpoutal, jiņ nebylo moņné zastavit, a čím dál častěji se ozývaly hlasy, které volaly po nových pořádcích. Car pochopitelně nechtěl nic ponechat náhodě a vydal rozkaz, aby byl Dmitrij se svými vojáky pronásledován, avńak, jak píńe Petr Petrej: „odin chotel togo, drugoj drugogo, tomu chotelos’ idti vpravo, drugomu vlevo, nikomu ne bylo ochoty sraņat’sja, potomu čto jim očen’by ljubo bylo novoje pravitelstvo“.4 Výsledkem odvetné akce vojsk

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 87. PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 215. 3 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 290. 4 „Jeden chtěl toho, druhý druhého, tomu se zachtělo jít vpravo, druhému vlevo, nikomu nebylo po vŧli bojovat, protoņe jim se by bylo náramně milé nová vláda.“ Ibid. s. 292. 2

39

tak bylo pouze obsazení a kruté vyplenění Rylska v Komarické volosti za to, ņe se podvolil samozvanci. Ukolébáno válečnými úspěchy, rozhodlo se velení armády v čele s Mstislavským ukončit celou vojenskou kampaň a dlouhými boji znavené vojsko poslat domŧ. Boris Godunov byl vńak zásadně proti a v rozčilení velitelŧm armády vytkl, ņe se nebyli schopni se samozvancem definitivně vypořádat. Vojsko tedy rozpuńtěno nebylo, a přestoņe zŧstalo citelně oslabeno, odtáhly carské oddíly pod velením F. I. Ńeremeteva k pevnosti Kromy, kde se zabarikádoval Lņidimitrijŧv přívrņenec, kozácký ataman Korela. Netřeba zdŧrazňovat, s jakou nevolí se Godunovovi vojáci stavěli k dalńímu boji, a tak zatímco car den ode dne ztrácel autoritu a přízeň svých poddaných,1 v Putivlu se u Lņidimitrije shromaņďovali donńtí kozáci a také přeběhlíci z carských řad, jenņ právem spatřovali v samozvanci velký potenciál.2 3. 5. Lžidimitrijův nástup na trůn V březnu roku 1605 se situace, která se pro Lņidimitrije zprvu zdála být beznadějná, pomalu začala obracet v jeho prospěch. Zatímco carská vojska se marně snaņila prorazit Korelovu obranu kromské pevnosti, na stranu samozvance se začala přidávat i stepní města ruského jihu-Carev-Borisov, Jelec, Livny, Voroněņ.3 Boris Godunov, jehoņ faktická moc se začala hroutit, boj se samozvancem nevzdával. Nedokázal vńak zvítězit nad svým horńícím se zdravotním stavem a 13. dubna 1605 po prudkém ataku mrtvice zemřel. Mnozí za jeho náhlým skonem hledali sebevraņdu, neboť v očích dobových svědkŧ cara mučilo ńpatné svědomí za vraņdu Dmitrije Ugličského a dalńí nekalé činy. Pravda vńak byla taková, ņe Boris Godunov se jiņ dlouho netěńil pevnému zdraví a vpád samozvance, jenņ útočil přímo na oprávněnost Borisova majestátu, mu velmi přitíņil. Zanechav po sobě vdovu Marii, mladičkého následníka trŧnu Fjodora a dceru Xenii, byl se vńemi poctami pohřben v Kremlu. Moskvané sice po smrti cara přísahali jeho synu Fjodorovi, avńak dění mezi bojary a také ve vojenském leņení pod Kromamy, kde se soustředila celá bojová síla Godunova, se začalo obracet ve Lņidimitrijŧv prospěch. Velitel vojska, kníņe F. I. Mstislavskij byl odvolán do hlavního města, aby pomáhal Fjodorovi, a místo něj byl ke Kromám poslán Petr Basmanov, který měl vojáky přivést k přísaze novému carovi. Avńak agitace 1

PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 173. SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 420. 3 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 106. 2

40

samozvance, který podle I. Massy neustále posílal carskému vojsku dopisy, v nichņ se prohlańoval Dmitrijem Ugličským,1 a hlavně zájmy ambiciózních bojarŧ pŧsobících v táboře, zapříčinily, ņe mezi vojáky se rozpoutal chaos. Lidé se rozdělili na dva tábory: „inii glagolachu, čto prjamij Carevič Dimitrej Ivanovič, a ovii glagolachu, čto neprjamij Carevič

Dimitrej

Ivanovič“,2

načeņ

Skazanije

také

ukazuje

na

bojary,

kteří

prosamozvaneckou skupinu podporovali. Překvapivě nejaktivněji proti Godunovým vystoupil Petr Basmanov, dále pak bratři Vasilij a Ivan Golicynové a Michail Saltykov.3 Platonov jeńtě k výčtu těch, kteří se okamņitě postavili za Lņidimitrije I. přidává Vasilije a Dmitrije Ńujské.4 Samozvanec zprvu nechtěl věřit tomu, ņe by se veřejné mínění skutečně obrátilo v jeho prospěch, a přestoņe mu z tábora pod Kromamy tu novinu přijel oznámit Ivan Vasilijevič Golicyn, otálel se svým přesunem do vojenského leņení. Kdyņ nakonec dorazil 19. května k pevnosti Orel, kam se vojáci přesunuli,5 zněly jeho první rozkazy tak, ať je část vojska rozpuńtěna a zbytek aby začal obsazovat města leņící směrem k Moskvě, coņ mu mělo umoņnit plynulý příjezd do hlavního města.6 Aby si zajistil také přízeň Moskvanŧ, posílal tamním obyvatelŧm dopisy, v nichņ se prohlańoval carem. Nejznámějńím samozvancovým listem byla „gramota“7 doručená do hlavního města posly Gavrilem Puńkinem a Naumem Pleńčejevem, kteří ji 1. června slavnostně přečetli před Kremlem. Vystoupení poslŧ byli účastni i bojaři i Vasilij Ńujskij, který zmatenému národu neváhal potvrdit, ņe carevič Dmitrij je skutečně naņivu a má právo ucházet se o to, co jemu, jako synu Ivana IV. právem náleņí.8 J. Margeret dále uvádí, ņe ani dalńí urození muņové, mezi nimi i F. I. Mstislavskij a B. Bělskij, nezabránili tomu, aby rozváńněný dav vtrhl do Kremlu a jal se brát spravedlnost do vlastních rukou. Carevna Marie s dětmi byla vzata do zajetí a jejich příbuzní Vel’jaminovi a Saburovi byli pronásledováni. Samozvanec se jiņ mezitím stihl přesunout do Tuly, kdyņ se k němu dostala zpráva o kremelském převratu9 a dorazila i oficiální delegace vedená I. M. Vorotynským a A. A. Teljatevským. Lņidimitrije, který očekával více vzneńených tváří rozzlobilo, ņe do Tuly

1

PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s . 81. “Jedni říkali, ņe je to skutečný Carevič Dmitrij Ivanovič, a jiní říkali, ņe to není skutečný Carevič Dmitrij Ivanovič.” Skazanije., Op. cit. s. 15. 3 Skazanije., Op. cit. s. 15. 4 PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 177. 5 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 424. 6 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s . 219. 7 Termín „gramota“ označuje jak dopis, tak i úřední listinu, dokument či pověření. 8 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 424. 9 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s . 219. 2

41

přijeli pouze méně významní bojaři, a dal dokonce jednoho z nich, A. Teljatevského, uvrhnout do vězení.1

Jeńtě za svého pobytu v Tule také vydal příkaz vypořádat se

s rodinou Borise Godunova, čehoņ se na pokyn V. Golicyna, zhostili M. Molčanov a A. Ńelefedinov. Vtrhli do bývalého Borisova paláce v Kremlu, kde zajatci přebývali, a Marii s Fjodorem 10. června uńkrtili. Přeņila jen Xenie, která k dovrńení své tragédie byla později Lņidimitrijem I. zneuctěna. Oba mrtvé pak pohřbili spolu s Borisem Godunovem, jehoņ tělo bylo vyňato z pŧvodní hrobky v chrámu Archanděla Michaela, a vńichni dohromady byli nedŧstojně uloņeni v oddělených hrobech „za gorodom, na zapustelom kladbińče“.2 Podobně rázným, ač ne tolik radikálním zpŧsobem, Lņidimitrij naloņil s patriarchou Jobem. Ten byl za účasti V. Golicyna a V. Mosalského odveden P. F. Basmanovem přímo z chrámu uprostřed bohosluņby, zesměńněn před přítomnými lidmi a v prostém řeholním oděvu odeslán do Starického monastýru na severu země.3 To uņ se samozvanec přesunul k Serpuchovu a posléze do bezprostřední blízkosti Moskvy. Nic nebránilo tomu, aby 20. června 1605, jiņ jako oficiálně uznaný car, slavnostně vkročil do hlavního města. 3. 6. Vláda Lžidimitrije I. Vjezd lņicara do Moskvy byl patřičně pompézní. Zvonily zvony, lidé vńech vrstev, od chudiny přes kupce, aņ k bojarské elitě, ho slavnostně vítali a provolávali mu slávu. Lņidimitrij se pozdravil s duchovními, políbil ikony a zamířil společně se svými věrnými Litevci a Poláky do kremelského chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Jiņ pouhá přítomnost „heretikŧ“, jak byli samozvancovi vojáci nazýváni, vyvolala v Moskvanech pohorńení, neboť podle mínění ortodoxních věřících neprojevovali v chrámu páně dostatek úcty k pravoslavným tradicím. Zatímco Vasilij Ńujskij se po Lņidimitrijově vjezdu do Kremlu zdrņel slavnostních prohláńení, vystoupil před davem Bohdan Bělskij s promluvou, v níņ potvrzoval, ņe novým carem je syn Ivana Hrozného a neopomněl dodat, ņe to byl právě on, B. Bělskij, který údajnému careviči pomohl zachránit ņivot.4 O několik dní později Lņdimitrij nechal do vzdáleného kláńtera poslat pro carevnu-vdovu Marii, která měla potvrdit, ņe je jejím znovunalezeným synem. Marie, která později tvrdila, ņe byla k tomuto činu přinucena, „poznala“ před zraky dojatých přihlíņejících ztraceného potomka, načeņ

1

SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 151. „Za městem, na zpustlém hřbitově“. Petr Petrej zde má na mysli zahradu kláńtera leņícího nedaleko Moskvy u Sretenky. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s . 297. 3 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 155. 2

4

PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s . 298. 42

„uvidjev drug druga, oni obnjalis’, izjavljaja radost’ neopisannuju“.1 Finální stvrzení faktu, ņe je Lņdimitrij právoplatným dědicem trŧnu, proběhlo měsíc po jeho slavném příchodu do Moskvy, kdy byl 20. července 1605 korunován v chrámu Bohorodičky carem vńí Rusi.2 I přes Lņidimitrijovu snahu udrņet negativní hlasy, které jej usvědčovaly ze lņi, pod kontrolou,3 jeńtě před samotným příjezdem samozvance do Moskvy vystoupil se závaņným obviněním Vasilij Ńujskij. Ten měl údajně před obchodníkem Fjodorem Koněvem prohlásit, ņe car je ve skutečnosti mnich Grigorij Otrep’jev, za coņ byl neprodleně postaven před soud. Vzhledem k tomu, ņe se lņicar nemínil na samém počátku své vlády ukázat jako despotický panovník, byl V. Ńujskij na konci teatrálního veřejného procesu omilostněn.4 On i celá jeho rodina byli do vyhnanství do Galiče, avńak po několika měsících se Vasilij i jeho bratr Dmitrij směli vrátit do Moskvy a byly jim dokonce přiděleny významné bojarské posty.5 O samostatné vládě Lņidimitrije I. toho nevíme mnoho. Podle zmínek, které se dochovaly v pramenech, a jejichņ pravdivost stvrzují i historikové, se samozvanec během své krátké vlády projevoval jako samostatně uvaņující a konající vladař, kterému leņel na srdci blahobyt země. Například Martin Ber uvádí, ņe Lņidimitrij často zasahoval do jednání bojarské dumy, a nebylo dne, kdy by nebyl přítomen v dumě či nerokoval s bojary a úředníky.6 Petr Petrej k tomu dodává, ņe pokud se carovi zdálo, ņe bojaři pracují ńpatně, karál je slovy: „Milostivyje gosudari! Stol’ko dnej i časov vy soveńčajetes’ ob etom dele i vse jeńče ne nańli, čto nuņno..“, načeņ je překvapil návrhem konkrétního řeńení.7 Ber dále píńe, ņe Lņidimitrij byl ve svých intelektuálních schopnostech bojarŧm nadřazen a ruské elity kritizoval za nedostatečné vzdělání. Také se měl aktivně zajímat o problematiku sedlákŧ a rozhodl se, ņe jim bude osobně udělovat audience, aby vyslyńel jejich přání a stíņnosti.8 Faktem je, ņe se zachovala některá samozvancova nařízení, která dokazují jeho aktivitu na poli vnitřní politiky. Jedním z nich je dokument z února roku 1606, který upravuje pravidla pro nakládání se sedláky, kteří v dŧsledku ekonomických změn sbíhali 1

„Spatřivńí jeden druhého, objali se, vyjadřujíc nepopsatelnou radost.“ Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 61. 2 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s . 98. 3 I. Massa uvádí, ņe ti, jenņ ńířili zvěsti o tom, ņe samozvanec je lhář, či jej přímo usvědčili jako G. Otrep’jeva, byli popravováni. Ibid. s. 97. 4 Skazanije., Op. cit. s. 18. 5 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 428. 6 Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 62. 7 “ Milostiví pánové! Tolik dní se radíte o té věci a jeńtě jste nepřińli na to, jak je to třeba udělat..”. Petrejovy zápisky jsou zde nepochybně inspirovány výńe citovaným dílem K. Bussova, viz kapitola této práce o pramenech a literatuře. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 299. 8 Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance. Op. cit. s. 63. 43

z pŧdy drobných i velkých pozemkových vlastníkŧ. Car zde zohledňuje následky hladomoru z let 1601-1603 a navrhuje omilostnit ty poddané, kteří utíkali z dŧvodu nemoņnosti se na daném místě kvŧli neúrodě uņivit.1 Některé ruské prameny, konkrétně spis moskevského ďáka Ivana Timofejeviče Semjonova,2 Inoje skazanije,3 Skazanije i povest’ ježe sodejasja v carstvujuščem grade Moskve i o rastrige, Griške Otrep’jeve, i o pochoždenii jego4 či Povest’ KatyrevaRostovskogo,5 obviňují Lņidimitrije v zejména z toho, ņe měl v úmyslu potlačit pravoslavnou víru, a v návaznosti na spojenectví

s Rzeczpospolitou donutit Rusy ke

konverzi na katolictví. Přestoņe jeńtě během svého pobytu u polského královského dvora se Lņidimitrij k této misi skutečně zavázal, po příchodu na Rus jeho ambice v tomto směru zřetelně ochably. Podporoval pouze výstavbu jezuitského kostela, k níņ ale nakonec nedońlo,6 a Polákŧm a Litevcŧm přítomným v Moskvě umoņnil přístup do pravoslavných chrámŧ, kde se údajně rouhali a chovali neuctivě, coņ duchovní hodnostáře i řadové věřící uráņelo.7 Sám Lņidimitrij zŧstával navenek pro ńirokou veřejnost věrný pravoslaví, coņ dokazoval účastí na bohosluņbách, uctíváním ikon a například také finanční podporou ortodoxní církve i za hranicemi Rzeczpospolité.8 Z dŧvodŧ ryze pragmatických neměl jinou moņnost, neboť ruská veřejnost, reprezentovaná v tomto případě obyvateli Moskvy, by cara jiného neņ pravoslavného vyznání nepřijala. Není vńak vyloučeno, ņe v soukromí se Lņdimitrij katolické víry nezřekl a byl, co se vyznání týče, přinejmenńím liberálně smýńlející osobou, o čemņ svědčí i jeho blízký vztah s Janem Buczyńskym. Ten se stal Lņidimitrijovým hlavním sekretářem a poradcem, a to i přesto, ņe se hlásil k ariánství, coņ ve svých pamětech dokládá například Isaak Massa.9 Také skutečnost, ņe byl v Kremlu přítomen i osobní zpovědník Lņidimitrije, polský katolický kněz Sawicki, a spolu s ním několik mnichŧ z řádu bernardinŧ, kteří přijeli jako členové Marynina doprovodu,10 vypovídá o jisté míře carovy náboņenské tolerance.

1

ALEXANDROV, V. A.: Chrestomatija po istorii SSSR XVI-XVII vv. Moskva 1962. s. 250-252. Dalńí Lņidimitrijova nařízení viz také SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 430. 2 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 103. 3 Ibid. s. 36. 4 Skazanije., Op. cit. s. 18. 5 ALEXANDROV, V. A., Op. cit. s. 245, 252. 6 HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. s. 160. 7 Skazanije., Op. cit. s. 19, 22. 8 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 430. 9 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 98. 10 PIRLING, P., Op. cit. s. 46. 44

I přes snahu Lņdimitrije co nejdŧvěryhodněji zastávat roli ruského cara, se nevyhnul chování, které v obyvatelích hlavního města vyvolávalo pochybnosti. Místo tradičního odpočinku po obědě samozvanec vyráņel na obchŧzky městem, aniņ by ho doprovázela ochranka z řad střelcŧ, do chrámu se nenechával vozit v kočáře, nýbrņ jel sám na koni, a celkově se v mnoha drobných detailech jeho vystupování vymykalo tradičním zvyklostem a zaņitým představám.1 Údajně byl i váńnivým lovcem, rád vyjíņděl do okolí Moskvy na hony a pro svoji potěchu nechával pořádat rŧzné turnaje a bojové hry, jichņ se sám účastnil, a jejichņ cílem bylo tříbit bojové dovednosti carských vojákŧ.2 V listopadu roku 1605 na Lņidimitrijŧv příkaz odcestoval do Krakova ruský vyslanec Afanasij Vlas’ev, jehoņ hlavním úkolem bylo stvrdit podmínky plánovaného sňatku s Marynou Mniszchovou, a oficiálně poņádat o její ruku. Jeńtě týņ měsíc se pak konal u královského dvora svatební obřad, při němņ ņenicha zastupoval A. Vlas’ev a nejvýznamnějńími hosty byli Zikmund III. Vasa s manņelkou a synem Vladislavem. Po obřadu, který měl krále i Mniszchovi utvrdit v tom, ņe samozvanec splní, co slíbil, se měla Maryna spolu se svým otcem a početným doprovodem odebrat do Moskvy. Přípravy této cesty se vńak nakonec podstatně protáhly a celá výprava opustila území Rzeczpspolity aņ na jaře následujícího roku. Příčinou byla zejména snaha Jerzyho Mniszcha vylákat od Lņidimitrije co nejvíce peněz a také zlostné reakce Maryny na zprávy o tom, ņe její manņel si v Moskvě uņívá nespoutaného mládeneckého ņivota, jehoņ obětí se stala také dcera Borise Godunova Xenie. Tu samozvanec proti její vŧli učinil svojí milenkou a posléze ji dal zavřít do vzdáleného kláńtera na severu země.3 Neņ vńak Maryna v doprovodu svého otce dorazila do Moskvy, objevily se v zatím úspěńném samozvancově plánu první váņné trhliny. V prosinci roku 1605 dorazil z Moskvy ke králi Zikmundu III. ruský posel Ivan Bezobrazov. Oficiálním úkolem Bezobrazova bylo informovat krále o velkém poselstvu, které hodlal Lņidimitrij v době konání nejbliņńího sejmu vypravit do Varńavy,4 avńak ukázalo se, ņe vyslanec měl jeńtě tajné instrukce z řad moskevských bojarŧ, kteří touto cestou uvědomili krále, ņe ví o skutečné totoņnosti samozvance, a ņe jej chtějí

při

nejbliņńí vhodné příleņitosti sesadit z trŧnu. O této události podrobně informuje S. Żółkiewski, který v této souvislosti ukazuje na Golicynovi a Ńujské a uvádí také zmínku o

1

Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 63-64. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 99-100. 3 ALEXANDROV, V. A., Op. cit. s. 249. 4 HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. s. 183. 2

45

tom, ņe ke dvoru přijel „jeden Szwed“.1 jenņ byl vyslán carevnou Marií, která se tímto zpŧsobem vymezila proti samozvanci přiznáním, ņe ve skutečnosti není jejím synem.2 Lņidimitrijovo nezvyklé chování a také fakt, ņe si místo Rusky vyvolil za manņelku cizinku, čím dál intenzivněji podněcovalo pochybnosti o tom, je-li samozvanec opravdu tím, za koho se vydává. Napětí eskalovalo ve chvíli, kdy se ozbrojeným útočníkŧm podařilo proniknout do carského paláce se záměrem zabít Lņidimitrije. Byli vńak odhaleni a krutě potrestáni, načeņ vyńlo najevo, ņe za tímto útokem měl stát bojar Vasilij Ńujskij. V reakci na tuto situaci dal Lņidimitrij zřídit vojenskou jednotku, která se skládala výhradně z cizincŧ, neboť k Moskvanŧm jiņ neměl dŧvěru. Jedním z velitelŧ této ozbrojené skupiny, která plnila funkci carovi tělesné stráņe, se stal i Jacques Margeret, jenņ ve svých zápiscích horlivě obhajoval samozvance a nepochyboval o tom, ņe byl opravdovým synem Ivana Hrozného.3 Ńujskij byl postaven před soud, ovńem opět trestu unikl, coņ se tentokrát stalo Lņidimitriji osudným. 3. 7. Svržení Lžidimitrije I. Na jaře roku 1606 Lņidimitrij netrpělivě očekával příjezd Maryny a jejího otce. Kdyņ se konečně v polovině dubna přiblíņila honosná výprava k Moskvě, byl Lņidimitrij nadńen. Neustále posílal Maryně drahé dary a peníze, v kremelském ņenském kláńteře, kde se měla do svatby zdrņovat, dal nádherně vyzdobit pokoje a dvořanŧm přikázal, aby si na tuto příleņitost připravili nejlepńí ńaty.4 Jeho plýtvání neznalo konce, coņ se obyvatelŧm Moskvy nezamlouvalo stejně tak, jako očekávání polské nevěsty. Měsíc před jejím příjezdem propukla vzpoura střelcŧ v Kremlu, mezi nimiņ se rozńířila zpráva, ņe car je lhářem a svoji pravou identitu tají. Isaac Massa, který tuto událost detailně popisuje, vńak neuvádí, kdo měl za tímto spiknutím stát. Píńe jen, ņe se mezi některými kremelskými střelci, jimņ velel Petr Basmanov, objevila informace, ņe Lņidimitrij není tím, za koho se vydává. Car neprodleně zakročil a nařídil exemplárně potrestat sedm z nich, přičemņ před jejich popravou pronesl k přítomným vojákŧm a dvořanŧm dlouhý proslov, v němņ zdŧrazňoval, ņe je jediným pravým carem, jehoņ pŧvod nesmí být zpochybňován. Massa se domnívá, ņe moņnost obvinit několik zřejmě náhodně vybraných vojákŧ, a krutě je před zraky ostatních střelcŧ a bojarŧ potrestat, se v daný 1

„Jeden Ńvéd“: ŻÓŁKIEWSKI, S., Op. cit. s. 7. R. G. Skrynnikov uvádí, ņe tím Ńvédem byl Petr Petrej. SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 192. 2 ŻÓŁKIEWSKI, S., Op. cit. s. 7. 3 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 299-231. 4 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 105. 46

moment mohlo Lņidimitriji hodit. Podařilo se mu tak umlčet hlasy, které se ozývaly v jeho neprospěch. Mezi obyvateli Moskvy zavládl strach, lidé se obávali podobných carových reakcí a raději o vzpouře střelcŧ mlčeli.1 Maryna, ve skvostném kočáře, který byl také darem od Lņidimitrije, a v doprovodu mnoha polských vojákŧ dorazila do hlavního města 2. května. Samozvanec nemínil dlouho otálet s její korunovací, která se měla uskutečnit zároveň s pravoslavným svatebním obřadem. Kvŧli tomu, ņe Maryna se nehodlala vzdát katolické víry, a Lņidimitrij, který ji vzhledem ke svým závazkŧm k nunciu Rangonimu a Zikmundovi III., měl spíńe následovat, neņ skutečnou povahu svého vyznání tajit, byl nucen konzultovat s papeņem Pavlem V. moņnost, jak církevní náleņitosti při Marynině korunovaci obejít. Ńlo předevńím o svaté přijímání a pomazání olejem. Nakonec se svatba uskutečnila 8. května, přičemņ skutečnost, ņe Maryna nepřijala svátost oltářní, a ņe ani korunovace neproběhla tradičním zpŧsobem, přítomné hosty znepokojila.2 Touto dobou se vńak jiņ při tajných jednáních trojice Vasilij Ńujskij, Vasilij Golicyn a Ivan Kurakin3 zrodil plán na svrņení Lņidimtrije. Jak se v minulosti Vasilij Ńujskij, hlavní představitel tohoto spiknutí přesvědčil, pouhé zprávy o tom, ņe v Kremlu panuje samozvanec, nedokázaly vyburcovat vńeobecné povstání. Rozhodl se proto pro radikální cestu ozbrojeného převratu.4 Zatímco Lņidimitrij si společně s Marynou a mnoha svatebčany uņíval honosných oslav, bylo mezi spiklenci rozhodnuto, ņe rozhodný úder bude samozvanci zasazen v noci ze 16. na 17. května. K samozvanci se sice od německých vojákŧ dostávala upozornění, ņe se mezi Moskvany chystá něco podezřelého, avńak domnívaje se, ņe nebezpečí hrozí zejména jeho polským a litevským vojákŧm a nikoliv jemu, nevěnoval Lņidimitrij varování pozornost.5 Páteční noc na sedmnáctý květen proběhla v Kremlu klidně. Nic netuńící car spokojeně odpočíval, zatímco ve městě se za úsvitu pod velením Vasilije Ńujského shromáņdilo okolo dvou aņ tří set dvořanŧ ochotných podpořit proticarské povstání, přičemņ prameny uvádějí, ņe k Moskvě přijeli na popud V. Ńujského také vojáci z Novgorodu.6 Aby se do boje zapojilo co nejvíce lidí, rozezněly se chrámové zvony ohlańující poplach, coņ mobilizovalo měńťany, kteří se začali sbíhat ke Kremlu.7 Tam na 1

Ibid. s.104. SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 207. 3 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 450. 4 Ibid. 5 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 212. 6 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 113. Viz téņ SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 451. 7 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 115. 2

47

ně jiņ čekali bojaři na koních, mezi nimi předevńím bratři Dmitrij a Vasilij Ńujńtí a také bratři Golicynové. Byli zde vńak přítomni i Mstislavńtí, I. N. Romanov, F. I. Ńeremetev či M. I. Tatińčev.1 Aby jeńtě více rozdmýchali bojovnou náladu, říkali bojaři lidem, ņe „Poljaki chotjat umertvit’ carja“2, nebo, jak píńí polńtí svědkové: „Litwa bojar bije!“3, načeņ dav vtrhnul do Kremlu. Bojaři v čele se Ńujským se vydali rovnou do carských komnat, kde překonali německou stráņ a domáhali se samozvance. Před Lņidimitrijovou loņnicí se je pokusil zastavit carŧv věrný sluņebník P. F. Basmanov, byl ale nemilosrdně zabit. Lņidimitrij se dal v panice na útěk a pokusil se zachránit skokem z okna, při kterém se zranil. Ihned se k němu seběhli moskevńtí střelci, které Lņidimitrij prosil, aby mu pomohli a sliboval jim velké odměny, pokud tak učiní. Před bojary ovńem uniknout nestačili. Střelci sice spustili palbu, ale proti přesile jiņ nic nezmohli a Lņidimitrij se dostal do rukou svých protivníkŧ. Samozvanec se jeńtě z posledních sil dovolával svého majestátu a na rozhněvané dotazy bojarŧ „kto ty, kto tvoj otec i otkuda ty rodom?“4 v slzách odpověděl, ať se zeptají jeho matky Marie. Chtěl, aby jej vyvedli před Kreml, kde se před vńemi lidmi obhájí. To uņ vńak jednomu z bojarŧ, Grigoriji Valujevovi, dońla trpělivost a Lņidimitrije zastřelil.5 Samozvancovo tělo bylo spolu s ostatky P. F. Basmanova vyneseno na prostranství před Kremlem, kde byly obě mrtvoly několik dní vystaveny, aby se kaņdý mohl přesvědčit, ņe lņicar je skutečně po smrti. Lidé dokonce přinesli mańkarní masky, kterými obklopili tělo samozvance a do úst mu vloņili píńťalu.6 Po třech dnech, jak uvádí očitý svědek těchto těchto událostí Isaac Massa, bylo Lņidimitrijovo tělo zakopáno do jámy a P. F. Basmanova dal pochovat jeho bratr.7 Vzhledem k tomu, ņe lidé údajně pozorovali nad hrobem samozvance rŧzná ďábelská znamení a jiné podivuhodné jevy, bylo tělo později vykopáno a pro jistotu spáleno.8 Při krvavé řeņi, která doprovázela svrņení Lņidimitrije z trŧnu, nańlo v Moskvě smrt velké mnoņství Polákŧ a Litevcŧ. Rozlícený dav obyvatel města raboval domy cizincŧ a jen málokdo zŧstal uńetřen. Bojaři se postarali o záchranu Mniszchových, kteří byli vyslýcháni a posléze i se svým nejbliņńím doprovodem odvezeni do Jaroslavli a Kostromy. 1

PLATONOV, S.F.: Očerki. s. 191. „Poláci chtějí zabít cara.“ PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 115. 3 BYLIŃSKI, J., Op. cit. s. 69. 4 „Kdo jsi, kdo je tvŧj otec a odkud pochází tvŧj rod?“ Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 84. 5 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 455. 6 SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 221. 7 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 122. 8 Ibid. s. 315. 2

48

Tam setrvali v zajetí aņ do léta roku 1608, kdy byli propuńtěni a odesláni do Rzeczpospolité.1 Maryna se vńak nakonec do vlasti nevrátila a setrvala na Rusi po boku Lņidimitrije II., kterému porodila syna. Ihned po smrti Lņidimitrije se za kremelskými zdmi seńla bojarská duma, aby zvolila nového cara. Nejpravděpodobnějńím kandidátem na tento post byl Vasilij Ńujskij, přestoņe i dalńí bojaři, jako byli například Golicynové, se snaņili zvrátit situaci ve svŧj prospěch. Nakonec z tohoto boje dne 19. května 1606 vyńel přece jen vítězně V. Ńujskij, jehoņ rodové předpoklady byly podpořeny faktem, ņe byl hlavním a nejaktivnějńím odpŧrcem zesnulého samozvance.2 Jeho rychlá volba vńak nevzbuzovala v lidech dŧvěru, a a jak píńe Ivan Timofejevič Semjonov, Vasilij Ńujskij „sam sebja izbrav“, navíc „bez soizvolenija ljudej vsej zemli, slučajno i speńno..“.3 O několik dní později nechal nový car slavnostně převést z Ugliče do Moskvy ostatky malého Dmitrije, aby tak poddané definitivně přesvědčil o tom, ņe skutečný carevič je jiņ dlouho mrtev a mnich Grigorij Otrep’jev se za něj pouze vydával.4 Jak píńe polský posel, takto se skončilo panování Lņidimitrije, kdyņ uņ „Pan Bóg nie chcial więcej cierpieć hardości i pychy tego Dymitra, który żadnego monarchy na świecie równym sobie nie przekładał, a sam się mało bogiem równać chciał.“5

1

Viz KOZLJAKOVA, V. N., Op. cit. s. 72, 121-122. SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 457. 3 “Sám sebe zvolil” a “bez svolení lidu celé země, náhodně a ve spěchu”. PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 108-109. 4 BUDZIŁO, J., Op. cit. s. 53. 5 “Pán Bŧh nechtěl vice trpět hrdost a pýchu toho Dmitra, který ņádného monarchu na světě nepovaņoval za sobě rovného, a sám se chtěl rovnat Bohu”. BYLIŃSKI, J., Op. cit. s. 70. 2

49

4 SAMOZVANENCTVÍ JAKO NÁSTROJ MOCENSKÉHO BOJE V předeńlých dvou kapitolách této práce jsem se zabývala popisem událostí, které provázely vládu Borise Godunova, a také ņivotním příběhem historicky prvního ruského samozvance. Z výkladu je patrné, jak dramatickou změnu pro ruskou politiku počátku 17. století znamenal příchod Lņidimitrije I. Co vńak zŧstává předmětem úvah a spekulací je zpŧsob, jakým se Grigorij Otrep’jev dostal aņ na carský trŧn, a kdo byli ti, kteří mu tento plán pomohli realizovat. S tímto problémem je také úzce spjata otázka, jak je moņné, ņe se mnozí sedláci, drobnějńí pozemkoví vlastníci i vojáci v čele s bojary tak rychle odvrátili od cara Borise Godunova, zapojil se do boje na straně Lņidimitrije, a podle slov Martina Bera, „nikto ne vspomnil’dobrych djel’ Carja..vse bylo zabyto, kak budto ničego nebyvalo!“1 4. 1. Charakter vlády Borise Godunova ve světle pramenů Ruské prameny často popisují Borise Godunova jako vychytralého muņe, který baņil po moci jiņ od doby, kdy se stal nejbliņńím poradcem cara Fjodora Ivanoviče, a přesto, ņe byl po Fjodorově smrti právoplatně zvolen ruským panovníkem, stalo se tak údajně díky lsti a lņím,2 k čemuņ anonymní autor díla Skazanije dodává, ņe mnohé velmoņe si podmanil násilím a výhruņkami, jiné dary a dalńí úskoky a klamáním.3 Ostrou kritikou Godunova neńetří ani ďák Ivan Timofejevič Semjonov, který uvádí, ņe Boris Godunov stál nejen za smrtí careviče Dmitrije, ale podílel se i na předčasném skonu cara Fjodora Ivanoviče.4 Tento názor sdíleli i někteří dalńí autoři,5 včetně Holanďana Isaaka Massy,6

1

“Nikdo si nevpomněl na dobré činy Cara…vńe bylo zapomenuto, jako by nikdy nic nebylo!”. Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 55. 2 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 29. 3 Skazanije., Op. cit. s. 2. 4 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 76. 5 Ibid., s. 28. 6 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 40. 50

zatímco například v díle Avraamije Palycina najdeme pouze konstatování, ņe se car Fjodor odebral do království nebeského.1 V Semjonových zápiscích ovńem nechybí také pokus o celkové zhodnocení Godunovovy vlády, kdy autor v zájmu objektivity vyjmenovává i prospěńné a pro Rus přínosné skutky tohoto panovníka. Mezi ně podle I. T. Semjonova patří zejména ctění tradičních pravoslavných pořádkŧ, ńtědrá podpora chudých, ochota naslouchat svým poddaným a v neposlední řadě také fakt, ņe „vo dni jego upravlenija domańnjaja ņizn’ vsech protekala ticho, bez obid, daņe do samogo načala pory beznačalija na zemlje, kotoraja načalas’ posle nego..“.2 Podobně pozitivní hodnocení přináńí i Avraamij Palicyn, který Borise Godunova uznává jako cara, jenņ dobré lidi zahrnoval přízní a nepřátele spravedlivě trestal, čímņ „vsem ljubezen byst’.“3 Dosti zevrubně se charakteristice vlády Borise Godunova ve svých pamětech a zápiscích věnovali zahraniční autoři. Jejich náhled událostí se od ruského lińí v první řadě určitým odstupem, s jakým děje, jichņ byli často přímo účastni, popisují. Autoři jako I. Massa, P. Petrej či K. Bussov se sice kritice Borise Godunova nevyhýbají, avńak i přes určité nesympatie k tomuto muņi neopomínají vyzvednout i jeho nesporně pozitivní přínos pro Moskevskou Rus. Ačkoli se vńichni výńe zmiňovaní shodují na tom, ņe Boris Godunov dal zavraņdit Dmitrije Ugličského, hovoří o Godunovovi jako o velkém panovníkovi, který by, podle slov I. Massy, vykonal jeńtě mnoho velkých děl, kdyby vńe ńlo podle jeho plánŧ.4 plánŧ.4 Massa také zdŧrazňuje velké stavitelské projekty, jako bylo vybudování opevnění Smolenska či zkráńlení Moskvy, a akcentuje carovu snahu o zlepńení veřejného pořádku a bezpečnosti.5 Podobně smýńlí i Petr Petrej a nejednu poznámku v tomto duchu lze nalézt i v kronice Konráda Bussova, který na Godunovovi oceňuje předevńím jeho vstřícný přístup k cizincŧm, coņ demonstruje na příkladě utečencŧ z Livonska, kteří byli v dŧsledku polsko-ńvédského konfliktu nuceni opustit své domovy a hledali azyl na Rusi.6 V konečném dŧsledku se vńak Bussov staví k osobnosti Godunova kriticky, přičemņ zastává názor, ņe carovi se v podobě Lņidimitrije pouze dostalo řádného trestu za činy, kterými se v minulosti na ostatních sám provinil, a v této souvislosti opět připomíná nevyjasněnou smrt Dmitrije Ugličského. Následovník Bussova, Martin Ber, v upravené 1

PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 108. „Ve dnech jeho panování domácí ņivot vńech plynul tińe, bez příkoří, a to aņ do samého počátku období bezvládí v zemi, které nastalo po něm…“. PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 99. 3 “Vńem milý byl.” PALYCIN, A. I., Op. cit. s. 104. 4 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 83. 5 Ibid. 6 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 252-256. 2

51

verzi Bussovovy kroniky pak o Borisu Godunovovi napsal: „ņil kak lev, carstvoval kak lisica, umer kak sobaka.“1 Ve světle těchto informací tedy Boris Godunov i přes určité výhrady po stránce politické, diplomatické či sociální odpovídal obecné představě o vládci v ruských podmínkách, jak dokazuje například svědectví I. T. Semjonova. A přestoņe přísluńníci urozených bojarských rodŧ a dvořané vnímali jeho kariérní vzestup jako ohroņení svých vlastních politických ambicí, pro ruskou společnost se Godunov mohl jevit jako vladař, který svým vystupováním splňoval tradiční představu o podobě carského majestátu. Přesto vńak během nástupu Lņidimitrije car velmi rychle ztratil přízeň poddaných, ačkoli ti nemohli tuńit, zda je Lņidimitrij skutečným synem Ivana Hrozného a tím pádem také moņným legitimním následníkem trŧnu. Při objasňování příčin procesu, který předcházel korunovaci samozvaného cara, je nutné uvaņovat ve dvou základních rovinách. První z nich obsahuje sociální a politický aspekt dané problematiky, jejíņ nedílnou součástí jsou také postoje moskevských bojarských elit, o nichņ se spekuluje, ņe dokonce mohly být strŧjci „samozvanecké intriky“,2 která měla docílit svrņení Godunova. Druhá rovina pak spočívá v psychologickém podtextu těchto událostí, které se významně dotkly tradičního ruského vnímání panovníka jako vńemocného vládce a zástupce Boha na zemi. Kombinace těchto dvou elementŧ pak mŧņe osvětlit pozadí vzestupu Lņidimitrije I. a rozvinutí fenoménu samozvanectví v jeho celé ńíři. 4. 2. Sociální rozměr samozvanectví Zaměříme-li se na sociální základnu proticarského povstání, je nutné nejprve charakterizovat souhrn postupně narŧstajících negativních faktorŧ, vedoucích k vyhrocení celkového společenského klimatu, které posléze vyústily v otevřenou podporu Lņidimitrije. Svou roli zde sehrál jak dynastický podtext celé aféry, která stavěla Godunova do pozice uzurpátora trŧnu bez patřičného rodového zázemí, tak také nepříznivé ekonomické podmínky, mající na vině sbíhání sedlákŧ z pŧdy, a nakonec i klimatické jevy, jenņ stály za opakovanou neúrodou a tím i za ńpatnou situací sedlákŧ, kteří byli zcela závislí na zemědělské produkci. Podobně celou situaci hodnotil jiņ V. O. Ključevskij, který spatřoval příčinu Godunovova pádu a úspěchu samozvance v sociálně politických nepokojích, 1

“Ņil jako lev, vládl jako lińka, zemřel jako pes.” Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 58. 2 “Samozvančeskaja intriga.“ SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 49. 52

pramenících z postupného znevolňování obyvatelstva, v mocenských ńarvátkách bojarŧ a nepříznivých vlivech přírody. To vńe pak bylo dovrńeno vymřením rurikovské dynastie.1 Při bliņńím zkoumání momentu dramatického konce vládnoucího rodu Rurikovcŧ hovoří prameny nejednoznačně. Smrt Fjodora Ivanoviče je v nich reflektována jako zdrcující událost, nástup Borise Godunova na trŧn je pak démonizován, avńak zdá se, ņe jakmile se Godunov stal carem a započal svoji samostatnou vládu, větńina ruských obyvatel, z nichņ výjimku tvořili předevńím vysoce postavení bojaři

jako byli

Romanovovi nebo Ńujńtí, jej přijala za svého a dále nad oprávněností jeho činŧ nepolemizovala. To ostatně potvrzují také výńe uvedená svědectví ruských pramenŧ i textŧ zahraniční provenience. S otevřeným útokem na podstatu legitimity vlády Borise Godunova vystoupil aņ Lņidimitrij I., který veřejně zpochybnil jeho nárok na carství a obvinil Godunova z nezákonného uchvácení trŧnu. Podle vyjádření samozvance náleņel trŧn jedinému, Bohem posvěcenému rodu, tedy Rurikovcŧm.2 Apel na návrat představitele jiņ ztracené dynastie, která byla v kontextu doby s ohledem na několikasetletou panovnickou tradici garantem stability, měl na společnost dalekosáhlý psychologický efekt, na jehoņ rozbor se zaměřím podrobněji níņe. Zajímavý postřeh k vládě Godunova je uveden v díle Ńvéda Petra Petreje, který jiņ po svrņení Lņidimitrije I. na adresu Rusŧ ironicky poznamenal: „vidim i slyńim zdes’ lņivost’ i nepostojanstvo russkych“, kteří hořce oplakávali Borise a přáli si, aby „on ņiv byl i carstvoval“.3 Tento Petrejŧv zápis tedy vyvolává otázku, co si Rusové slibovali od „návratu“ přísluńníka Rurikova rodu na carský trŧn a do jaké míry byli rozčarováni situací, která nastala po jeho příchodu. Poměry a s nimi i přístup k samozvanci se vzhledem k dobové míře informovanosti lińil na venkově, pro jehoņ obyvatele byla postava Lņidimitrije pouze vzdáleným symbolem tradičních hodnot a pořádkŧ, a v centrálních oblastech země, potaņmo v Moskvě, kde obyvatelé přítomnost samozvance vnímali intenzivněji, ať jiņ jako přímí účastníci bojŧ, nebo jako očití svědkové činŧ nového cara. Samostatnou skupinou obyvatel tvoří jiņ zmiňovaní kozáci, kteří se neváhali připojit k vojsku samozvance. Donńtí kozáci byli ostatně také jedni z prvních, kteří zareagovali na Lņidimitrijovy výzvy, a to jeńtě v době, kdy pobýval na území Rzeczpospolité, dokonce část z nich tam odjela, aby samozvanci pomohla. Jejich motivaci 1

KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 72-73. BUDZIŁO, J., Op. cit. s. 39-46. 3 “Vidím a slyńím zde lņi a nestálost Rusŧ”; “Aby byl ņiv a vládl”. PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 328. 2

53

k podpoře Lņidimitrije je třeba hledat mimo jiné v tom, ņe v jejich řadách pŧsobilo mnoho zběhlých sedlákŧ, kteří takto vyjadřovali svŧj nesouhlas se znevolňováním. I přes dobrodruņnou povahu kozáckého společenství se patrně také u nich projevil psychologický moment návratu „dobrého“ panovníka, navíc ekonomicky podepřený vyhlídkou na vyplacení ņoldu, neboť kozáci za své sluņby poņadovali plat. S velkou pravděpodobností je tedy moņné konstatovat, ņe venkovské obyvatelstvo, na něņ nejtíņivěji dolehly dŧsledky opakované neúrody v kombinaci s postupným procesem omezováním práva odchodu, jednalo spíńe pod momentální tíhou nepříznivé situace, neņ ņe by se programově postavilo proti celkovému zpŧsobu Godunovovy vlády. Dŧkazem toho je i povstání Chlopka z let 1602-1603, které bylo jakousi předzvěstí větńích nepokojŧ, a ačkoli mělo silný sociální charakter, neńlo v něm prvořadě o zpochybnění Borisova carského majestátu.1 Kdyņ se pak objevil první Lņidimitrij, slibovali si od něj sedláci předevńím zlepńení ņivotních podmínek a to, ņe se dovolával odkazu slavné dynastie, jen posílilo

vńeobecnou naději na skutečnou změnu opět ve smyslu spíńe

utopickém, neņ podloņeném konkrétní představou panovníkova jednání. Změna se vńak nekonala a místo kýņeného blahobytu se Rus propadla do jeńtě hlubńí krize sociální i politické, načeņ vypuklo nové povstání, tentokrát pod vedením Ivana Bolotnikova. Obyvatelstvo se bouřilo před příchodem prvního samozvance a bouřilo se i po jeho pádu, přičemņ společným jmenovatelem těchto nepokojŧ byla celková ńpatná ekonomická situace, v níņ se země v prvním desetiletí sedmnáctého století ocitla. Nejvýraznějńím z dalńích samozvancŧ, jichņ se na Rusi v této době objevila celá řada, známý jako Lņidimitrij II., se masové podpoře ruských obyvatel netěńil. Jeho neúspěch je moņné vysvětlit jako reakci na svrņení prvního samozvance, po němņ lidé přestali věřit mýtu o návratu Dmitrije Ugličského, a navíc se plány Lņidimitrije II. na ovládnutí země jiņ z větńí části odehrávaly v reņii mocenských zájmŧ Rzeczipospolité.2 4. 3. Rzeczpospolita a její postoj k samozvanci Lidové povstání bylo vńak pouze jednou sloņkou celé samozvanecké éry. Idea vzkříńení potomka Ivana Hrozného by sama o sobě jen těņko uspěla, kdyby nebyla podporována i v řadách vysokých zemských hodnostářŧ, a to jak na Rusi, tak v Rzeczipospolité, ačkoliv v obou zemích se tak dělo odlińných zpŧsobem. Zatímco Rusové čelili nezvyklé situaci, kdy se na trŧn měla vrátit jiņ pohřbená dynastie Rurikovcŧ, 1 2

SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 73, srov. téņ PLATONOV, S. F.: Boris Godunov. s. 256. MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 137. 54

coņ mělo, odhlédneme-li od politických zájmŧ bojarŧ, na tradicionalistické Rusi dalekosáhlý psychologický efekt, Zikmund III. Vasa viděl v samozvanci reálnou ńanci, jak se pokusit ovlivnit politické směřování svého východního souseda. Často bývá v této souvislosti citována opět myńlenka V. O. Ključevského, který mínil, ņe samozvanec „byl jen upečen v polské peci, zadělán vńak byl v Moskvě“.1 Je jisté, ņe Poláci sehráli v pozdějńí fázi smuty zásadní roli jak politickou, kdyņ prosazovali na ruský trŧn svého kralevice Vladislava, tak vojenskou, podpořenou mohutnou intervencí polské armády. Avńak hovoříme-li o počátcích smuty a Lņidimitriji I., je třeba si uvědomit, ņe ačkoli někteří polńtí ńlechtici, v čele se Zikmundem III. Vasou, poskytli samozvanci potřebnou podporu v začátcích jeho pŧsobení, nebyli přímo účastni při dalńím prŧběhu událostí a do vnitropolitického boje v Moskvě v době po smrti Borise Godunova bezprostředně nezasahovali. Podle negativního postoje větńiny ńlechticŧ na sejmu roku 1605 je patrné,2 ņe podpora Lņidimitrije byla takřka výhradně soukromým podnikem krále, pravděpodobně za přispění jezuitŧ vedených papeņským nunciem Rangonim. Proti rozdmýchávání polsko-ruského konfliktu se rázně stavěla zejména litevská ńlechta, jeņ byla případným bojem s Rusy zásadně ohroņena. Záporný postoj k celé věci zaujal také polský kancléř a hejtman Jan Zamoyski, který na sejmu v Bełzu vystoupil s ostrou kritikou králova jednání,3 či Janusz Ostrogski, významný litevský ńlechtic, který hrozil, ņe pokusí-li se Lņidimitrij postupovat směrem k litevsko-ruským hranicím, pońle na něj své vojáky. Nakonec se Ostrogskému podařilo pouze zkomplikovat samozvanci přepravu přes Dněpr, kdyņ dal zničit lodě, které byly za tímto účelem Lņidimitrijovi k dispozici.4 Otevřenou podporu Lņidimitriji nevyslovil ņádný z regionálních sejmŧ a za skutečného careviče jej uznal pouze sejm kyjevský, kde se nejvíce ńířily zvěsti o vzneńeném pŧvodu samozvance.5 Král Zikmund III. Vasa se ve věci pomoci domnělému Dmitriji rozhodl jednat samostatně,6 zdŧvodňuje své pohnutky předevńím ochranou zájmŧ Rzeczipospolité, která by prostřednictvím spřízněného vladaře, jímņ by se Lņidimitrij mohl stát, získala mocného spojence proti Ńvédsku a on by se opět mohl pokusit vybojovat ńvédskou korunu. Sejm nakonec přeńel Zikmundovo počínání mlčením a král tedy z opatrnosti podpořil samozvance pouze nepřímo tím, ņe mu dovolil, aby v okolí Lvova shromaņďoval 1

KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 39. MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 71-73. 3 Ibid. s. 61-62. 4 WISNER, H., Op. cit. s. 38. 5 MACISZEWSKI, J., Op. cit. s. 65. 6 PIRLING, P., Op. cit. s. 8-9. 2

55

ņoldnéřské vojsko a poskytl mu finanční výpomoc. Po skončení neúspěńné Lņidimitrijovy vlády v květnu roku 1606, zaujali Poláci v čele s králem obranný postoj a od postavy samozvance se distancovali tvrzením, ņe Rusové přijali Lņidimitrije za svého cara sami, bez toho, aniņ by je k tomuto kroku kdokoli nutil.1 Záleņitosti ohledně podpory samozvance pak byly zpětně projednávány na polsko-litevských sejmech, kde opět předevńím ze strany litevské ńlechty zaznělo volání po míru s Moskevskou Rusí. Ostatně ani polská ńlechta neprojevovala zájem o dalńí moņné plány na vojenské zásahy namířené proti oslabenému východnímu sousedovi.2 Král se vńak svých záměrŧ na získání vlivu v Moskvě nemínil vzdát a roku 1609 během pŧsobení Lņidimitrije II. vyuņil zmatku, který se strhl okolo tohoto tzv. „tuńinského zlodějě“, a se svým vojskem podnikl rozsáhlý útok na ruské město Smolensk, coņ bylo východiskem k pozdějńím rozsáhlým vojenským operacím na ruském území. Poláci, kteří byli přímými účastníky moskevského převratu, nahlíņeli situaci ohledně samozvancova svrņení podobně jako král. Zdálo se jim nelogické, ņe Rusové Lņidimitrije po smrti Borise Godunova přijali, aby jej po roce vlády násilným zpŧsobem zbavili koruny. Autentický pohled na tento překotný vývoj se dochoval díky Jerzymu Mniszchovi, jenņ byl po smrti Lņidimitrije vyslýchán bojary. Z obsáhlého souboru Mniszchových reakcí na dotazy bojarŧ lze vyčíst stejné argumenty, jakými na samozvancŧv pád reagoval i Zikmund III. Jerzy Mniszech bojarŧm opakoval, ņe by nebyl býval samozvance podpořil, kdyby věděl, ņe není pravým Dmitrijem, coņ podloņil tvrzením, kterému mohli Rusové jen stěņí oponovat: „Tak kak vy jego prinjali, za gosudarja svojego, i, prisjagnuv jemu, postupili v jeho poddanstvo, v Moskvu, stoličnyj gorod, preprovodili i koronovali, a potom pozvolili jemu vyslat’ poslov svoich k korolju jego milosti i ko mne, a imenno Afanasija, velikogo posla.“3 I přes hranou naivitu dalńích Mniszchových odpovědí, kdy se snaņil své jednání ospravedlnit svalováním veńkeré odpovědnosti na Rusy, obsahují jeho výpovědi dŧleņitý aspekt Lņidimitrijova úspěchu, jímņ je postoj ruských politických ńpiček, který vŧči samozvanci zaujali. A je to právě problematika vztahu nejvyńńích dumních bojarŧ k Borisu

1

POLAK, W.: O Kreml i Smoleńszczyznę. Polityka Rzeczypospolitej wobec Moskwy w latach 1607-1612. Toruń 1995. s. 32. 2 POLAK, W., Op. cit. s. 33. 3 “Tak jak jste jej vy přijali, za vladaře svého, a přísahali mu, stali se jeho poddanými, do Moskvy, hlavního města, doprovodili a korunovali, a potom mu povolili vyslat posli k jeho milosti králi a ke mně, jmenovitě Afanasije, velkého posla.” KOZLJAKOVA, V. N., Op. cit. s. 64. 56

Godunovovi a jejich následná podpora Lņidimitrije I., jenņ vyvolává, i přes pokročilý stav historického bádání, stále řadu otazníkŧ. Zatímco ruské prameny o moņném protigodunovském hnutí mezi bojary mlčí a odpovědnost za celou samozvaneckou aféru svalují výhradně na Grigorije Otrep’jeva, nabízejí prameny zahraniční provenience o něco celistvějńí náhled na ruské mocenské boje. Například Martin Ber uvádí hned na dvou místech, ņe to byli bojaři, kteří usilovali o svrņení Borise Godunova, přičemņ jedna z těchto zmínek hovoří o situaci, kdy se Lņidimitrijovi vzdal bez boje Putivl. Car Godunov, rozzlobený, ņe se samozvancovo dílo daří, „skazal Knjaz’jam i Bojaram v glaza, čto eto bylo ich dělo (v čem i ne ońibsja), čto oni izmenoju i kramolami starajutsja svergnut’ jego s prestola.“1 Podobné, ačkoli méně adresné tvrzení, najdeme i u Petra Petreje. Jeho vyprávění o svrņení Lņidimitrije, o nějņ se měl zaslouņit předevńím Vasilij Ńujskiij, sice neukazuje přímo na bojary, ovńem Petrej, při záznamu Ńujského slov směrem k vojenským velitelŧm, dvořanŧm a bohatým měńťanŧm v předvečer povstání uvádí, ņe „oni“, tedy zmínění hodnostáři, zvolili Grigorije Otrep’jeva jen proto, ņe jiņ nechtěli dále ņít pod vládou Borise Godunova a zároveň varoval, ņe pokud bude i nadále u moci Lņidimitrij I., hrozí „pogibel´ i konec vsem russkym; oni budut krepostnymi cholopami i rabami poljakov“.2 Jako hlavního představitele protigodunovského povstání pak polský korunní hejtman Stanisław Żołkiewski označoval konkrétně kníņete Vasilije Ńusjkého, spolu s bratry Golicynovými a dalńími bojary, přičemņ vně těchto plánŧ

měl stál F. I.

Mstislavskij, jenņ vńak o celém pozadí probíhajících událostí nebyl podle mínění Żołkiewského informován.3 Na základě těchto pramenných informací i dalńích okolností rozvoje smuty, uvaņovali také ruńtí historici o bojarské rebelii, jako o hlavní příčině konečného úspěchu samozvance. Z polských odborníkŧ zabývajících se obdobím Lņidimtrije I. přińel s tímto názorem A. Hirschberg,4 jenņ se podobně jako S. F. Platonov domníval, ņe jako jediný zpŧsob, jak se pokusit svrhnout mocného Godunova z trŧnu, se ambiciózní bojarské reprezentaci jevila podpora samozvance. Prapŧvod těchto snah je podle S. F. Platonova nutné hledat jiņ v době po skončení opričniny, kdy byly tradiční rody odsunuty do pozadí a o moc se hlásila skupina nově 1

“Řekl Kníņatŧm a Bojarŧm do očí, ņe to bylo jejich dílo, (v čemņ se nemýlil), ņe oni zradou a rebelií usilují o jeho svrņení z trŧnu.” Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 37, 45-46. 2 “ …záhuba a konec vńem ruským; oni budou nevolníky a otroky polákŧ.” PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 305. 3 ŻÓŁKIEWSKI, S., Op. cit. s. 7. 4 HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. s. 9. 57

etablovaných bojarŧ jako byli Godunovové, Ńčelkalovovi, Mstislavńtí, Jurjevovi, Trubečtí a také, po sňatku Ivana Hrozného s Marií Nagou, její příbuzní Naginové. Jednou z mála rodin, které se podařilo překonat těņké období opričniny byli Ńujńtí, kteří si díky loajální sluņbě Ivanu Hroznému podrņeli místa v bojarské dumě.1 Po smrti cara Ivana Hrozného, kdy se díky klidnějńímu období vlády Fjodora Ivanoviče vnitropolitické poměry na čas uklidnily, se Boris Godunov stále výrazněji profiloval jako silný hráč na poli mocenských bojŧ. Jiņ v době Fjodorova vládnutí se vypořádal se svými politickými protivníky, a po Fjodorově smrti se tak stal jediným moņným kandidátem na carský trŧn. Se ziskem vladařské moci vńak proti sobě Godunov pońtval dalńí bojary, kteří s jeho zvolením nesouhlasili,2 a v permanentním očekávání zrady a spiknutí proti své osobě se čím dál tím hlouběji propadal do politické izolace, která vyústila v podezřívavost spojenou s absolutní nedŧvěrou k bojarské dumě.3 Za vńeobecné nálady udavačství a nenávisti se pak podle S. F. Platonova snahy urozených Moskvanŧ upnuly k jedinému cíli - „zničit nenáviděnou dynastii Godunovových.“4 Platonov, na rozdíl od pramenŧ, které skloňují v souvislosti se samozvancem spíńe jméno Vasilije Ńujského, označuje za hlavní nepřátele Borise Godunova rodinu Romanovových. Své tvrzení opírá zejména o genealogické doklady, podle nichņ první ņena Ivana Hrozného, a tedy matka Fjodora Ivanoviče, Anastázie, pocházela z tohoto rodu, a proto by Romanovovi, které car Boris roku 1600 obvinil ze spiknutí a krutě potrestal, měli mít velký zájem na obnovení své moci, s čímņ korespondovalo i jejich vysoké postavení v rámci bojarských rodŧ. Námitku proti této teorii vńak vznáńí R. G. Skrynnikov, a to prostřednictvím argumentu, ņe Romanovovi zaujali k postavě údajného Dmitrije odmítavý postoj, neboť své mocenské nároky stavěli právě na příbuzenství s Ivanem Hrozným. Dmitrij, jakoņto syn Marie Nagé, tedy do jejich případných plánŧ nemohl zapadat a jeho podpora by pro Romanovovy postrádala smysl.5 Zcela odlińné stanovisko k celé věci zaujal polský historik Henryk Wisner, který se domnívá, ņe pokud by za Lņidimitrijem I. stáli bojaři, museli by oplývat neobyčejnou trpělivostí a také vírou v „řetězec zvláńtních okolností“,6 které by byly takto troufalému podniku, jakým bylo svrņení Borise Godunova, příznivě nakloněny. Wisnerŧv postřeh, jakkoli neobsahuje ani v náznaku úvahu o tom, kým mohl být samozvanec na Rusi 1

PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 125-126. PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 159. 3 SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 389-390. 4 “Uničtoņenije nenavistnoj dinastii Godunovych.” PLATONOV, S. F. Boris Godunov. s. 263. 5 SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. s. 82. 6 WISNER, H., Op. cit. s. 36. 2

58

podporován, do určité míry doplňuje výńe uvedené poznatky ruských badatelŧ. Nebyl to jen záměr bojarských elit, se vńí pravděpodobností předevńím Ńujských, Romanovových, Bělských či Golicynŧ, ale také příhodná souvztaņnost vńech událostí, které napomohly dotvořit atmosféru vńeobecné nespokojenosti s vládou Godunova. Ta se poddaným mohla jevit jako nespravedlivá ve smyslu omezování práv sedlákŧ a bojarskou opozici dráņdila svým autoritativním přístupem k jejím představitelŧm, coņ v konečném dŧsledku vedlo k protigodunovským náladám rozńiřujícím se napříč celým politickým i sociálním spektrem. I přes dŧkladný rozbor počátku smuty pocházející z pera ruských historikŧ ovńem nelze ani dnes s určitostí doloņit, zda mohl být Lņidimitrij nejmocnějńími bojary „stvořen“, či jaké konkrétní kroky mohly být programově učiněny k tomu, aby Grigorij Otrep’jev vystoupil v roli Dmitrije Ugličského a otřásl tak výsostnou pozicí oficiálně zvoleného cara. Uvaņované spiknutí bojarŧ je obtíņné rekonstruovat uņ jen z toho dŧvodu, ņe velmi pravděpodobně v době do skonu Borise Godunova na jaře 1605 existovalo jen ve velmi neurčitých obrysech. Od chvíle, kdy Lņidimitrij se svým vojskem překročil hranice Rzeczpospolité a vtrhl na Rus, načeņ se mu v příhraničních městech dostalo nečekané podpory, se Boris Godunov ocitl v nesmírně svízelné situaci. Obyvatelé na venkově, a díky rychle se ńířícím zprávám i v Moskvě, se přikláněli k samozvancově verzi o zázračné záchraně Dmitrije, k polsko-litevskému vojsku se houfně přidávali kozáci a po několikatýdenním úspěńném taņení se jeho postup zastavil aņ před branami Novgorodu Severského. Přesto vńak, jak je patrné z řady vítězných bitev carské armády, zŧstávali vojáci i jejich velitelé stále loajálními sluņebníky Godunova. Po poráņce z ledna 1605 se dokonce Lņidimitrijova výprava zdála být ztracena, jenņe právě v té chvíli se na jeho stranu nečekaně přidal Putivl a poté i dalńí města. Naopak carská armáda začala trpět únavou, vojáci utíkali a elán bojovat s nepřítelem se v zimních měsících den ode dne zmenńoval. Ani v tomto momentu vńak proti carovi nikdo z moskevských bojarŧ otevřeně nevystoupil, mnozí z nich, například F. I. Mstislavskij, D. I. Ńujskij či F. I. Ńeremetev, se naopak aktivně účastnili obrany proti vojskŧm samozvance. Situace byla sice značně napjatá, aņ vyhrocená, avńak zásadní zvrat přinesla náhlá smrt Borise Godunova dne 13. dubna 1605, která by, vzhledem k samozvanci, mohla být označena za jednu z řady nečekaných a neovlivnitelných „příhodných okolností“. Podobně zřejmě uvaņoval i S. Żołkiewski, který doslova uvedl, ņe po bitvě u Dobryčin se Borisovo

59

zdraví „na jego (pozn. Lņidimitrijovo) szczęście pogorszyło“,1 načeņ zhruba do tří týdnŧ po Godunovově úmrtí přeńla carská vojska v leņení pod Kromamy na stranu Lņidimitrije. Otázkou zŧstává také to, jaký postoj zaujala k potvrzení Lņidimitrijova nástupu na trŧn bojarská duma. Stalo se tak jeńtě za samozvancova pobytu v Tule, kde se vńak záhy projevily první neshody nového panovníka s bojary. Lņidimitrij se totiņ cítil dotčen tím, ņe místo nejvyńńích dumních představitelŧ, jako byli Ńujńtí a Mstislavńtí, byla za ním do Tuly vyslána oficiální delegace sloņená pouze z méně významných muņŧ. S. F. Platonov v této souvislosti nastiňuje rozkol, který měl paradoxně nastat jeńtě před Lņidimitrijovým usednutím na moskevský trŧn a který posléze rozhodl o samozvancově dalńím osudu.2 Bojaři zřejmě očekávali, ņe Lņidimitrij se stane pouhou loutkou, která bude na oplátku za své korunování jednat v souladu se zájmy mocných velmoņŧ, avńak tento předpoklad se ukázal jako chybný, neboť samozvanec se od samého počátku prosazoval jako autoritativní osobnost jednající zcela samostatně. Proč by jej potom vŧbec bojaři nechali korunovat carem? Odpověď zřejmě tkví v naléhavosti dát Rusŧm panovníka, jehoņ korunovace byla v daném momentu jediným moņným vyústěním nahromaděných problémŧ, a zároveň skýtala moņnost alespoň na čas uklidnit vyhrocenou situaci. Bojaři si museli být vědomi skutečnosti, ņe se není moņné v tomto momentu protivit poņadavkŧm obyvatel řady strategických měst na západě a jihozápadě země, podpořených navíc donskými kozáky, a to z toho dŧvodu, ņe nebylo v jejich silách získat dostatečnou podporu pro prosazení někoho ze svého středu, se vńí pravděpodobností zřejmě Vasilije Ńujského. Ten neváhal a proti samozvanci se veřejně stavěl od samého počátku jeho vlády, přičemņ v sázce byl jeho vlastní ņivot. Ńujskij si nemohl být jist tím, zda nakonec vyvázne z moskevského popravińtě ņiv a zdráv a nemohl ani předpokládat, ņe bude o několik měsícŧ později i se svými příbuznými omilostněn. Lņidimitrij v tomto případě neuposlechl varování svého kancléře Jana Buczynského a Ńujského povolal zpět do Moskvy, kde mu byla vrácena bojarská hodnost.3 To vńak Ńusjkého jen utvrdilo v tom, ņe car se proti němu nedováņí radikálním zpŧsobem zasáhnout. Lņidimitrijŧv postup ohledně Vasilije Ńujského je o to nejasnějńí, neboť bylo zřejmé, ņe z jeho strany nemohl car očekávat loajalitu, na coņ Buczynski opakovaně

1

“Na jeho (pozn. Lņidimitrijovo) ńtěńtí pohorńilo.” ŻÓŁKIEWSKI, S., Op. cit. s. 6. PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 185. 3 PETREJ, P.- MASSA, I., Op. cit. s. 305. 2

60

upozorňoval.1 Jedním z motivŧ, proč se Lņidimitrij rozhodl pro návrat Ńujského mohla být snaha o zachování dobrých vztahŧ s dalńími bojary a dvořany, a to zvláńtě tehdy, kdyņ potřeboval Moskvany přesvědčit o tom, ņe je skutečným carem Dmitrijem. Při jakýchkoli pochybách, které by nańly podporu mezi dvorskými úředníky, vojáky či bohatými měńťany, mohl Vasilij Ńusjkij v případě tvrdého trestu vyvolat dojem mučedníka,2 který od počátku bojoval za odhalení samozvancovy přetvářky. Z prezentovaných poznatkŧ, ať jiņ přímo z pramenŧ či odborné literatury, je tedy velmi obtíņné uspokojivě ozřejmit pozadí korunovace samozvance ruským carem, a to zejména z pohledu jednání bojarské dumy. Ta evidentně přizpŧsobovala své postoje aktuálnímu vývoji situace, pro coņ hovoří i její rychlé provolání Vasilije Ńujského carem, takřka ihned po Lņidimitrijově násilné smrti. Tento postup se ale v dlouhodobějńím horizontu ukázal jako neperspektivní, neboť Ńujskij byl záhy nucen čelit stejné hrozbě jako kdysi Boris Godunov. Zanedlouho po jeho korunovaci propuklo rozsáhlé lidové povstání pod vedením Ivana Bolotnikova následované příchodem druhého samozvance, jenņ byl vńak na rozdíl od prvního, počínaje rokem 1607, vojensky podporován Rzeczpospolitou. Nepředvídatelný úspěch samozvance je nutné vnímat ve dvou, vzájemně se prolínajících rovinách. Za prvé jako neustálou hrozbu povstání poddaných v dŧsledku hraničních ekonomických poměrŧ a okleńťování práv, za druhé jako souhrn politických zájmŧ jednotlivých bojarských rodŧ, v jejichņ moci by ovńem nebylo provedení tak rozsáhlého převratu, bez výrazné podpory ostatních sloņek společnosti. Byla to právě postava Lņidimitrije I., která v sobě snoubila prvky uspokojující nároky obou skupin. Pro sedláky a kozáky byl samozvanec, díky výrazně citově pŧsobícímu příběhu o svém pŧvodu, prototypem „dobrého a spravedlivého“ cara z tradičně uznávané dynastie. Pro bojary, nespokojené s vládou Borise Godunova, se stal vítanou záminkou pro boj o mocenské výhody, a to i přesto, ņe nepochybně velmi dobře věděli, kým Lņidimitrij I. ve skutečnosti byl. Kromě těchto skutečností je vńak třeba brát v potaz i to, ņe samozvanec nakonec nedokázal vydobyté postavení udrņet. Na vině bylo, vedle zásahu bojarŧ, také lidské selhání Grigorije Otrep’jeva, který se během krátkého času stal z neznámého mnicha carem vńí Rusi. Otrep’jev, jenņ sám pocházel ze skromných poměrŧ, nedokázal unést váhu carského majestátu, který byl v ruském prostředí vnímán velmi konzervativně. Samozvanec nebyl schopen slevit ze svých nárokŧ a kromě toho, ņe se i za zdmi Kremlu 1 2

SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. v. s. 171. PLATONOV, S. F.: Očerki. s. 187. 61

obklopoval věrnými Poláky, pohorńoval Moskvany svým nezvyklými zpŧsoby od oblékání, přes nevídané vystupování, aņ po sňatek s Polkou. To vńe přispělo k rychlému pádu Lņidimitrije I., který se nakonec na trŧně udrņel pouze jeden rok. 4. 4. Samozvanectví jako ruský kulturní fenomén Postava Lņidimitrije I. znamenala v ruských dějinách nejen historický mezník, od nějņ se odvíjelo dalńí směřování smuty, ale také počátek nového fenoménu samozvanectví, které si v rámci ruské politické kultury rychle vydobylo své pevné místo. V. O. Kljujčevskij o něm prohlásil, ņe „ńťastnou rukou prvního Lņidimitrije se stalo samozvanství chronickou nemocí státu: od těch dob div ne do konce XVIII. st. málokteré panování přeńlo bez samozvance.“1 Pŧsobení rozličných samozvancŧ se skutečně stalo tradicí, která v dějinách jiných evropských zemí nemá obdoby. Samozvanectví, které bylo nedílně spojeno s osobou silného, autoritativního vládce, se poprvé objevuje aņ v době, kdy byl systém, umoņňující takový zpŧsob vlády na Rusi plně etablován. Počátky toho jevu je moņné konkrétněji sledovat od roku 1453, kdy v návaznosti na dobytí Konstantinopole Turky převzala záńtitu nad pravoslavnou vírou a kulturou Moskevská Rus. Počínaje Vasilijem II. Temným ruńtí panovníci začali uņívat titulu „car“, přičemņ prvním vladařem, který se nechal přímo carem korunovat, byl roku 1547 Ivan Hrozný. Díky korunovaci získal tento titul nejen politický, ale zejména sakrální rozměr, neboť korunovace byla přímo spojena s církevním obřadem a car byl v této souvislosti chápán jako Bohem vyvolený a s Bohem ztotoņnitelný.2 Car měl tedy také výsostné právo jednat pouze podle svého uváņení a jeho činy, jakoņto výraz svrchované carské vŧle, nemohly být zpochybňovány a posuzovány jinými lidmi, coņ mimo jiné vedlo také k představě cara jako ochránce svých poddaných. K. V. Čistov datuje první zmínky o legendách oslavujících „navracející se caryosvoboditele“ k přelomu 16. a 17. století, přičemņ vznik těchto mýtŧ o vńemocných ochráncích, dává do souvislosti s rozvojem centralizované panovnické moci a s tím spojeným utuņováním nevolnického systému. Poddaní, ohroņeni okleńtěním svých svobod, se proto obraceli k „dobrému hospodáři“ a tuto představu ztotoņňovali s carem, který tak v jejich očích získal boņskou aureolu.3

1

KLJUČEVSKIJ, V. O., Op. cit. s. 33. USPENKSIJ, B. A.: Sakralizacija monarcha v kontexte istoriko-kul’turnogo razvitija. [cit. 9. prosince 2010]. Dostupné z http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Culture/Ysp/08.php. 3 ČISTOV, K. V.: Russkije narodnyje social’no-utopičeskije legendy. Moskva 1967. s. 25-28. 2

62

Boris Uspenskij ve své úvaze o pŧvodu a charakteru samozvanectví uvádí, ņe Čistovova analýza národně-utopických legend zkoumá dŧsledky příchodu samozvance, respektive objasňuje to, jak si lidé příchod samozvance zdŧvodnili, avńak nezabývá se přímo podstatou vzniku tohoto fenoménu. Tu Uspenskij hledá v religiozitě národa, který si postavu cara spojil s Bohem a k jako takové k ní přistupoval. Toto chápání podle Uspenského vychází jiņ z byzantského pojetí monarchie, kdy byl vladař ztotoņněn s Bohem a vnímán jako vyńńí bytost s nadpřirozenými vlastnostmi a dovednostmi, coņ se posléze přeneslo na ruské panovníky.1 Lņidimitrij I., který se stal historicky prvním samozvancem, v očích poddaných vńechna tato očekávání naplňoval. Na rozdíl od svých následovníkŧ měl Lņidimitrij velmi dobrou výchozí pozici, neboť fabuli o své totoņnosti vystavěl na zpochybnění nepopíratelných a obecně známých faktŧ, a co víc, byl první, kdo s takovou myńlenkou přińel. Základem pro stvoření mýtu se stala smrt Dmitrije Ugličského, která nebyla během vlády Fjodora Ivanoviče příliń připomínána, coņ souviselo předevńím se skutečností, ņe existoval-li předpoklad narození Fjodorových potomkŧ, kteří by byli schopni převzít vládu, nebyly úvahy o případném jiném následníkovi trŧnu aktuální. Avńak v období po vymření Rurikovské dynastie nabyla postava Dmitrije nového významu a s ní i představa Dmitrijova „návratu“. Autorita nedynastického cara Borise Godunova tím byla značně otřesena a legendy o záchraně careviče se, kromě líčení utopických ideálŧ, zároveň staly výčtem domnělých Godunovových hříchŧ. Kromě obecně rozńířené představy, ņe stál za úkladnou vraņdou careviče, se začalo povídat, ņe zabil i Fjodora Ivanoviče, vyměnil jeho syna, který vńak nikdy neexistoval, za dceru Feodosiji, jeņ zanedlouho zemřela, donutil k abdikaci carevnu Irenu, a dokonce ņe dal zapálit Moskvu.2 Jakkoli byla tato obvinění smyńlená, Boris Godunov se proti nim mohl jen těņko obhájit. Lņidimitrij v očích obyvatel nepřevyńoval cara svojí vojenskou silou, ale rodovým charismatem, neboť, jak praví Uspenskij, byl Lņidimitrij povaņován za představitele „pravé“, ve smyslu zákonné a správné, dynastie.3 Tomuto faktu nemohl Boris Godunov ņádným zpŧsobem konkurovat. Ačkoli po formální stránce byl řádně zvoleným panovníkem, chyběl mu rodový pŧvod nutný proto, aby byl vnímán jako pravý car. 1

USPENSKIJ, B. A.: Etjudy o russkoj istorii. Sankt-Peterburg 2002. s. 150-151. K problematice ruského samozvanectví viz také článek Bohuslava Ńalandy: K fenoménu ruského samozvanectví. In: Scientific papers of the University of Pardubice. Series C, Institute of Languages and Humanities. 6, 2000. s. 267-277. 2 ČISTOV, K. V., Op. cit. s. 38. 3 USPENSKIJ, B. A., Etjudy. s. 153. 63

V tomto případě by tedy musel náleņet k rurikovské dynastii, jejíņ vyhasnutí bylo pro ruskou společnost změnou, k jejímņ dŧsledkŧm patřil také rozvoj samozvanectví. Boris Godunov byl přes veńkerou politickou i diplomatickou snahu vnímán jako nelegitimní vladař a tedy de facto samozvanec. Přestoņe po stránce politické či diplomatické zaznamenával během svého pŧsobení mnohé úspěchy a byl se vńemi náleņitými obřady, jako například myropomazání, korunován, postrádal určité charisma spojené s postavením cara, které ve vnímání tehdejńí společnosti mohlo pocházet pouze od Boha. Ten také předurčoval, kdo se má stát carem, coņ vzhledem k jeho pŧvodu nebyl případ Borise Godunova. Jakoņto panovník pocházející z jiné neņ doposud tradiční dynastie, tedy neměl ńanci být nahlíņen jako legitimní car.1 Boris Godunov vńak dlouho nezŧstal jediným carem, na nějņ se snesla kritika i za činy, jeņ nespáchal. Ivan Timofejevič Semjonov například tvrdě odsuzoval také Vasilije Ńujského, a to dokonce za pouņití uráņek a nařčení z čarodějnictví a pohanství, přičemņ mínil, ņe urozený pŧvod Ńujskému není k ničemu, neboť zkrátka není hoden být ruským carem a navíc byl podle slov I. T. Semjonova, stejně jako Boris Godunov, povaņován za samozvance, jenņ „bez soglasija vsej zemli sam postavil sebja carem“.2 Vńechna tato obvinění korespondují s výńe nastíněnými atributy samozvanectví, tedy s kritikou stávajícího vládce jakoņto neprávoplatného cara a s jeho údajným příklonem ke zlým silám, které, mimoto, ņe popíraly základní podstatu carského majestátu, pravoslavnou víru, ovlivňovaly i jeho jednání a vedly k pońkozování národních zájmŧ. U Borise Godunova se tato představa koncentrovala zejména v obvinění ze záměrného zničení poslední ńance na existenci tradičně uznávané carské dynastie. Fenomén samozvanectví v sobě zahrnoval několik dílčích faktorŧ. Z obecně společenských aspektŧ to byla zejména krizová situace, v níņ se sedláci ocitli, doplněná atmosférou nejistoty, která provázela odchod po staletí vládnoucí dynastie. Významným prvkem pak byla silná ruská religiozita, která se neprojevovala pouze ńířením utopických legend a mýtŧ,3 ale také sklonem k víře v rŧzné pověry a zvláńtní úkazy. Není proto divu, ņe období počátku smuty bylo, alespoň podle vyprávění pramenŧ, prodchnuto

1

USPENSKIJ, B. A.: Car’ i samozvanec: samozvančestvo v Rossii kak kul’turno-istoričeskij fenomen. [cit. 9. prosince 2010]. Dostupné z http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Culture/Ysp/05.php. 2 PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A., Op. cit. s. 109-110, 113. 3 Lidová představivost se nezaměřovala výhradně na postavu cara-samozvance, ale reagovala, zřejmě zaskočena překotným vývojem událostí, také na náhlou smrt Borise Godunova. Tak se objevily zvěsti, podle kterých byl Godunov ņiv a zdráv, ovńem utekl před samozvancem do Anglie. SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 437. 64

nadpřirozenými jevy, jako byly prudké změny počasí nebo objevení se komety, a lidé byli náhle schopni nevídaných kouskŧ, kdy například holýma rukama chytili orla.1 Grigorij Otrep’jev byl prvním a nejvýraznějńím samozvancem, který se na Rusi objevil, avńak jeho příkladu následovali během dalńích dvou století mnozí dalńí, mezi nimi například Timofej Akundinov, který se prohlásil carevičem z rodu Ńujských, nebo později Jemeljan Pugačov, vydávající se za Petra III. Jen v prŧběhu smuty se objevilo několik muņŧ, kteří se pokouńeli navázat na pŧvodní ideu Lņidimitrije I. a snaņili se přesvědčit Rusy, ņe právě oni jsou právoplatní dědici Ivana Hrozného. Jiņ během pŧsobení Lņidimitrije I. se v kozáckých oddílech, ņijících v okolí řeky Těrek, objevil člověk, který také o sobě prohlańoval, ņe je synem Fjodora a Ireny a byl Godunovem ihned po narození vyměněn za neduņivé děvčátko Feodosiji, které zanedlouho poté zemřelo. Lņidimitrij v této situaci prokázal nebývalou pohotovost a neváhal „synovce“ pozvat k sobě do Moskvy. Jeho příjezdu, který se měl uskutečnit během května 1606, se vńak Lņidimitrij nedoņil.2 V létě 1607 se pak ve Starodubu na západě země objevil dalńí samozvanec, o jehoņ skutečné totoņnosti není nic známo. Proslul pod přezdívkou „tuńínský zloděj“, na znamení toho, jak velkých úspěchŧ se mu podařilo dosáhnout díky podpoře polsko-litevských vojsk ve městě Tuńině. Vybudoval zde paralelní carský dvŧr, a přestoņe sám nebyl tak silnou osobností jako Lņidimitrij I., a pole jeho pŧsobnost bylo významně omezeno zájmy polskolitevské armády, sehrálo samotné jeho pŧsobení v Tuńině velkou roli při pádu cara Vasilije Ńujského roku 1610. Osud Lņidimitrije II. vńak obsahoval zcela bizarní prvek v podobě zoufalé snahy Maryny Mniszchové udrņet si pozici ruské carevny. Maryna roku 1608 ve Lņidimitriji II. veřejně poznala „vzkříńeného“ manņela a posléze mu i porodila syna. Do třetice zavrńil roku 1611 řadu „Lņidimitrijŧ“ muņ jménem Sidorka, který se objevil v Pskově. Lņidimitrij III., podobně jako dalńí regionálně pŧsobící dobrodruhové, větńího úspěchu nedosáhl.3 První a zřejmě nejintenzivnějńí éra samozvancŧ na Rusi skončila zvolením cara Michaila Romanova. Ten byl, zřejmě vzhledem k pohnutému vývoji, jímņ si Moskevská

1

Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance., Op. cit. s. 43-45. SOLOVJOV, S. M., Op. cit. s. 448-449. 3 ČISTOV, K. V., Op. cit. s. 64. 2

65

říńe prońla, chápán opět jako právoplatný a Bohem posvěcený car1 a mohlo tak začít klidnějńí období politické i hospodářské stabilizace země.

ZÁVĚR Přelom ńestnáctého a sedmnáctého století se na Moskevské Rusi nesl ve znamení změn, z nichņ nejzásadnějńí se odehrála přímo uvnitř moskevského Kremlu. Po smrti cara Fjodora Ivanoviče, posledního Rurikovce náleņejícího k přímé panovnické linii tohoto rodu, bylo vzhledem k politické situaci jasné, ņe na trŧn usedne carŧv nejbliņńí rádce a faktický spoluvládce, Boris Fjodorovič Godunov. Stal se prvním voleným carem v ruských dějinách, coņ bylo sice právně stvrzeno zemským soborem, avńak v tradičním nástupnickém systému, jenņ byl na Rusi pevně zakořeněn, to znamenalo hluboký otřes. Godunovova rodina nejenņe nepatřila k starobylým bojarským klanŧm, nový car také intenzívně pracoval na tom, aby představitelé významných rodŧ nedostali příleņitost vznést na carský trŧn nárok, jako tomu bylo v případě Ńujských a Romanovových. Odhlédneme-li vńak od mocenských sporŧ, znamenala samostatná vláda nového cara pro zemi pokračování úspěńné politiky vnitřní i zahraniční, kdy Godunov dbal na rozvoj obchodu s Anglií, Německem či Holandskem, a při jiņních hranicích budoval pevnosti, které měly zemi ochránit v případě tureckých či tatarských nájezdŧ. Byl tedy úspěńným panovníkem a do svých vladařských ambicí zahrnoval i syna Fjodora Borisoviče, jenņ se měl stát jeho následníkem a upevnit novou panovnickou dynastii Godunovových. Veńkeré carovy plány vńak byly zmařeny roku 1605, kdy se za hranicemi sousední Rzeczipospolité objevil muņ jménem Grigorij Otrep’jev, prohlańující se za careviče Dmitrije Ivanoviče, mrtvého syna Ivana Hrozného.

1

USPENSKIJ, B. A.: Etjudy. s. 154. 66

Otrep’jev, který do dějin vstoupil pod jménem Lņidimitrij I., se jako zběhlý ruský mnich dokázal díky podpoře některých polských ńlechticŧ, jako byli Wiśnowiečtí či Mniszchovi, a dokonce i krále Zikmunda III. Vasy, probojovat západními oblastmi Rusi a po smrti Borise Godunova v dubnu roku 1605 získat na svoji stranu také carské vojsko, připravené přísahat novému caru Fjodoru Borisoviči. Tajemství Lņidimitrijova úspěchu tkvělo zejména v příběhu o záchraně malého careviče Dmitrije Ugličského, za nějņ se samozvanec vydával, a který za podivných okolností zemřel roku 1591 v Ugliči. Na ruskou společnost hluboce zapŧsobila myńlenka, ņe díky jemu by se na carský trŧn mohla opět vrátit Rurikovská dynastie, jenņ byla vnímána jako záruka tradičních hodnot a stability. Odlińným zpŧsobem vńak o Lņidimitriji smýńleli nejvyńńí moskevńtí bojaři, kteří spíńe neņ záchraně careviče věřili tomu, ņe by skrze nového panovníka mohli snáze realizovat své politické cíle, v čemņ je nezkuńený samozvanec podporoval. Kromě mnoha Polákŧ a Litevcŧ, které s sebou Lņidimitrij do Moskvy přivedl, a kteří Rusy provokovali uņ svojí pouhou přítomností v hlavním městě, povolal zpět bojary vyhnané Borisem Godunovem v čele s Filaretem, který získal post rostovského metropolity. Podobnou velkorysost prokázal i v případě Vasilije Ńujského, jenņ byl po svém omilostnění poslán do Galiče. Směl se vńak i s rodinou po několika měsících vrátit, coņ se nakonec ukázalo jako samozvancŧv fatální omyl. Lņidimitrij postupoval podobně i v případě velmoņŧ, kteří byli dříve loajálními sluņebníky Godunova, avńak rychle přeńli na stranu samozvance, jako například Petr Basmanov a s ním elitní oddíl německých střelcŧ. Lņidimitrijova snaha naklonit si veřejné mínění i přízeň bojarŧ vńak naráņela na jeho neschopnost přizpŧsobit se konzervativním ruským představám o chování a vystupování cara, které samozvanec nedokázal naplnit. Zásahem bojarŧ vedených pozdějńím carem, Vasilijem Ńujským, byl svrņen z trŧnu a zavrhnut jako lhář a heretik. Postava Lņidimitrije se do ruských dějin zapsala jako první z řady faleńných panovníkŧ, jeņ se v následujících dvou stoletích na Rusi objevovali. Lņidimitrij I. vńak byl jediným z těchto dobrodruhŧ, kterému se podařilo dosáhnout aņ vrcholu panovnické moci a stát se carem. Zpŧsob, jakým takového úspěchu dosáhl dodnes vyvolává mnoho otázek, avńak z faktŧ prezentovaných v této diplomové práci je moņné rámcově vymezit několik faktorŧ, které vedly k postupnému slábnutí Godunovova vlivu a s ním spojeného vzestupu samozvance, jenņ se zańtiťoval aureolou dědictví slavného otce Ivana Hrozného.

67

Úspěch Lņidimitrije I. na poli společenském i politickém je třeba vnímat jako kombinaci elementŧ sociálních, vyjádřených nespokojeností sedlákŧ se ńpatnou ekonomickou situací zpŧsobenou klimatickými jevy a postupným omezováním práva odchodu, a mocenských, kdy se přední ruńtí bojaři snaņili vymanit z vlivu absolutní panovnické moci. Obě tyto roviny byly podkresleny psychologickým dopadem, který mělo na společnost vymření tradiční panovnické dynastie. Vzhledem k tomu, ņe car byl v ruských podmínkách vnímán jako bytost takřka boņská, coņ bylo úzce spjato s jeho rodovým pŧvodem, měli panovníci jako Boris Godunov, a později také Vasilij Ńujskij, malou naději, ņe budou vnímáni a uctíváni jako skuteční carové. Godunov se tomuto ideálu snaņil přiblíņit, avńak v době, kdy mu nezbývalo mnoho sil a zemi destabilizovaly nepokoje sedlákŧ v čele s Chlopkem, objevil se údajný syn Ivana Hrozného, jenņ si jménem rurikovské dynastie nárokoval carský majestát. I v této situaci Boris Godunov se samozvancem bojoval, ovńem pouze do doby, neņ na jaře roku 1605 zemřel. Nic pak nestálo Lņidimitrijovi v cestě, aby za podpory bojarŧ dosedl na trŧn. Zprvu se mu prostřednictvím suverénního vystupování dařilo utvrzovat Moskvany v tom, ņe je opravdovým carevičem Dmitrijem, brzy vńak ani on nedokázal této úloze dostát a byl odsuzován jeńtě tvrději, neņ jeho předchŧdce. Boris Godunov byl ve světle těchto událostí vnímán sice jako panovník postrádající boņskou moc, avńak stále legitimně zvolený, kdeņto Lņidimitrij I. se stal zrádcem, který za pomoci Polákŧ „Kalitovo plémě“ zneuctil. Nehledě na tento neúspěch se fenomén samozvanectví, těsně spjatý se specifickým pohledem na podstatu a podobu carské moci, v ruských dějinách objevil jeńtě mnohokrát. Nikdy se vńak neprojevil tak silně, jako v případě prvního samozvance, jehoņ následovníci z řad lņicarŧ jiņ pouze v rŧzných obměnách napodobovali nápad o návratu člena carské rodiny, díky němuņ se Lņidimitriji I. podařilo uspět.

68

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA Prameny ALEXANDROV, V. A.: Chrestomatija po istorii SSSR XVI-XVII vv. Moskva 1962. BINKOVÁ, S.-POLIŃENSKÝ, J.: Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Praha 1989. BUDZIŁO, J.: Wojna moskiewska wzniecona i prowadzona z okazji fałszywych Dymitrów od 1603-1612 r. Wroclaw 1995. BYLIŃSKI, J.: Poselstvo od Zygmunta III, króla polskiego, do Dymitra Iwanowicza, cara moskiewskiego (Samozvańca), z okazyi jego zaślubin z Maryną Mniszchowną. Wroclaw 2002. FLETCHER, G.: Of the Russe Commonwealth. London 1966. KOZLJAKOVA, V. N.: Dnevnik Mariny Mnińek. Sankt-Peterburg 1995. NIEMOJEWSKI, S.: Diariusz drogi spisanej i różnych przypadków pociesznych i żałosnych prowadząc córkę Jerzego Mniszka, Marynę, Dymitrowi Iwanowiczowi w roku 1606. Warszawa 2006. Novyj letopisec, sostavlennyj v carstvovanije Michaila Fedoroviča, izd. po spisku Knjazja Obolenskago. Moskva 1853. PALYCIN, A. I.: Skazanije Avraamija Palycina. Moskva 1955. PETREJ, P.- MASSA, I.: O načale vojn i smut v Moskovii. Moskva 1997.

69

PLIGUZOV, A. I.-TICHONJUK, I. A.: Smuta v Moskovskom gosudarstve. Rossija načala 17 stoletija v zapiskach sovremennikov. Moskva 1989. SAPEGA, L.: O sobytijach smutnago vremeni. Moskva 1901. Skazanije i povesť jeņe sodejasja v carstvujuńčem grade Moskve i o rastrige, Grińke Otrep’jeve, i o pochoņdenii jego. Moskva 1847. Skazanija sovremennikov o Dimitrii Samozvance. Časť pervaja. Berova Letopis Moskovskaja. Sanktpetersburg 1831. ŚCIĘŻOR, T.-KUBALA, M.: Moskwa w rękach Polaków. Pamiętniki dowódców i oficerów garnizonu polskiego w Moskwie w latach 1610-1612. Kryspinów 1995. ŻÓŁKIEWSKI, S.: Początek i progres wojny moskiewskiej. Gdańsk 2001.

Literatura ANDRUSIEWICZ, A.: Dymitr I Samozwaniec. Łódź 1993. BACHRUŃIN, S. V.- GREKOV, B. D.- LEBEDEV, V. I.: Dějiny SSSR. Od nejstarńích dob do roku 1612. Praha 1953. BARBOUR, P. L.: Dimitri The Pretender. Tsar and Great Prince of All Russia, 1605-1606. Cambridge 1966. BĚLINA, P.-KAŃE, J.-KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách. Díl druhý 1492-1756. Praha-Litomyńl 2000. BULÍN, H.- KOLEJKA, J. -MELICHAR, V -MIKULKA, J.-ŃŤASTNÝ, V.: Dějiny Polska. Praha 1975. CZERSKA, D.: Dymitr Samozwaniec. Wroclaw 1995. ČISTOV, K. V.: Russkije narodnyje social’no-utopičeskije legendy. Moskva 1967. DAVIES, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha 2005. DROBLENKOVA, N. F.: Novaja povesť o preslavnom rosijskom carstve i sovremennaja jej agitacionnaja patriotičeskaja pis’mennost . Moskva 1960. HELLMANN, M.-SCHRAMM, G.-ZERNACK, K.: Handbuch der Geschichte Russlands. Band 1. Bis 1613: von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum. Stuttgart 1989. HIRSCHBERG, A.: Dymitr Samozwanec. Lwow 1898. HIRSCHBERG, A.: Maryna Mniszchowna. Lwow 1906 70

KARAMZIN, N. M.: Obrazy z dějin Říńe ruské, II. Praha 1984. KLJUČEVSKIJ, V. O.: Ruské dějiny. Díl III. Praha 1928. KORECKIJ, V. I.: Formirovanije krepostnogo prava i pervaja krest’janskaja vojna v Rossii. Moskva 1975. LONGWORTH, P.: Dějiny impéria. Sláva a pád ruských říńí. Praha 2008. MACISZEWSKI, J.: Polska a Moskwa 1603-1618. Opinie i stanowiska szlachty polskiej. Warszawa 1968. MACŦREK, J.: Dějiny východních slovanŧ. Díl I. Do doby Petra Velikého. Praha 1947. MOROZOVA, L. J.: Smutnoje vremja v Rosii. Konec 16-načalo 17 v. Moskva 1990. PIPES, R.: Rusko za starého reņimu. Praha 2004. PIRLING, P.: Iz smutnago vremeni. Stat’ji i zametki. Sankt-Peterburg 1902. PLATONOV, S. F.: Boris Godunov. Praga 1924. PLATONOV, S. F.: Očerki po istorii Smuty v Moskovskom gosudarstve XVI-XVII vv. Opyt izučenija obńčestvennogo stroja i soslovnych otnońenij v Smutnoje vremja. Moskva 1995. PLATONOV, S. F.: Smutnoje vremja. Praga 1924. POLAK, W.: O Kreml i Smoleńszczyznę. Polityka Rzeczypospolitej wobec Moskwy w latach 1607-1612. Toruń 1995. PŘÍHODA, M.-ŃVANKMAJER, M.: Lņidimitrij. Dějiny a současnost 1, 1996. s. 7-10. SKRYNNIKOV, R. G.: Boris Godunov. Moskva 1978. SKRYNNIKOV, R. G.: Rossija v načale 17 v. Smuta. Moskva 1988. SKRYNNIKOV, R. G.: Samozvancy v Rossii v načale 17. veka. Grigorij Otrep’jev. Moskva 1990. SMIRNOV, I. I.: Vosstanije Bolotnikova 1606-1607. Leningrad 1951. SOLOVJOV, S. M.: Istorija Rossii s drevnejńich vremen, VII-VIII. Moskva 1960. ŃALANDA, B.: K fenoménu ruského samozvanectví. In: Scientific papers of the University of Pardubice. Series C, Institute of Languages and Humanities. 6, 2000. ŃVANKMAJER, M.-VEBER, V.- SLÁDEK, Z.- MOULIS, V.: Dějiny Ruska. Praha 1995. TYSZOWSKI, K.: Poselstwo Lwa Sapiehy w Moskwie 1600 r. Lwów 1927. USPENSKIJ, B. A.: Etjudy o russkoj istorii. Sankt-Peterburg 2002. VERŅBOVSKIJ, F.: Materialy k istorii Moskovskago gosudarstva v XVI i XVII stoletijach. Smutnoje vremja v sovremennoj jemu pol’skoj literature. Časť pervaja 16051607. Varńava 1900. WISNER, H.: Król i car. Rzeczpospolita i Moskwa w XVI i XVII wieku. Warszawa 1995. 71

WÓJCIK, Z.: Dzieje Rosji: 1533-1801. Warszawa 1971. Internetové zdroje GERMOGEN: Tvorenija svjatejńago Germogena, Patriarcha Mosk. i vseja Rossii. Moskva 1912. [cit. 10. října 2010]. Dostupné z http://old-ru.ru/08-63.html. USPENSKIJ, B. A.: Car’ i samozvanec: samozvančestvo v Rossii kak kul’turnoistoričeskij fenomen. [cit. 9. prosince 2010]. Dostupné z http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Culture/Ysp/05.php. USPENKSIJ, B. A.: Sakralizacija monarcha v kontexte istoriko-kul’turnogo razvitija. [cit. 9. prosince 2010]. Dostupné z http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Culture/Ysp/08.php.

72