MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Historický ústav MARY DOBŘENSKÁ. (bakalářská diplomová práce) Veronika Krčmářová

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Historický ústav

MARY DOBŘENSKÁ (bakalářská diplomová práce)

Veronika Krčmářová

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že tato práce je původní a byla vypracována pouze s použitím pramenů a literatury v ní uvedené.

V Brně dne 17. 8. 2007.

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce Mgr. Tomášovi Dvořákovi Ph.D. A dále také panu Janu F. Křivohlávkovi, který mi poskytl některé materiály ze svého výzkumu o rodu Dobřenských.

3

OBSAH I.

Úvod

II.

Panství Potštejn

III.

Potštejnská větev Dobřenských

IV.

Osobnost Mary von Wenckheim

V.

Mary a její hospodářské aktivity

VI.

Mary a Evropa

VII.

Mary a Potštejn

VIII.

Umělecká cesta Mary Dobřenské VII.A. Německý kulturní okruh VII.B. Český kulturní okruh

IX.

Mary a její vztah k Československu

X.

Závěr

XI.

Prameny a literatura

XII.

Obrazová příloha Mary Dobřenská Hrad Potštejn dnes Zámek Potštejn dnes Karl Kraus Jaromír John R. M. Rilke Sidonie Nádherná Robert Musil Annette Kolb Genia Schwarzwaldová Ossip Schubin Ea von Allesch Přání od dětí z českého srdce Česky psaný dopis Mary Dobřenské profesoru Klímovi

4

I. Úvod Dvacáté století bylo stoletím změn. Změn politických, sociálních, hospodářských. Změn, které se týkaly lidí, ovlivňovaly je, měnily jejich osudy a životy. Týkaly se všech skupiny lidí a šlechty především. Já jsem se snažila zaměřit na jednu z takových osobností, které většinu života prožily právě v tomto převratném století. Je jí hraběnka Mary Dobřenská, rozená Wenckheim. Byla to žena zajímavá svým osudem jak šlechtičny, tak obyčejného člověka. Narodila se za Rakouska-Uherska, prostřední část života prožila v mladé Československé republice a 15 let, které jí zbývaly po konci druhé světové války, prožila v emigraci. Mary Dobřenská je postavou známou, ale bohužel dosud málo prozkoumanou. Její kulturní a společenský vliv, především v krausovské a Rilkově tematice však nelze již dnes přehlédnout, a proto ji směle můžeme zařadit k významné kulturní dvojici Lichnowská – Nádherná. Příspěvky týkající se jejího života jsou bohužel jen velice fragmentární, především co se týká literatury. Archívní práce vedla naopak zcela jasnou cestou, neboť tohoto tématu se týkají pouze dva archívy – Státní oblastní archív v Zámrsku a Státní okresní archív v Rychnově nad Kněžnou. Rodinný archív Dobřenských ve Státním oblastním archívu v Zámrsku není soustředěn jen na osobnost Mary Dobřenské, třebaže většina z fondu se týká právě jí. Je zde obsažen téměř všechen materiál k jejímu životu od roku 1915 do roku 1934. Bohužel i přes veškerou snahu nebylo možné všechny poznatky soustředit, neboť část materiálů je soustředěna v italském Meranu a maďarské Budapešti. Státní okresní archív v Rychnově nad Kněžnou také shromažďuje některé materiály, bohužel pokud jsou předválečné, pak v maďarském jazyce. Je to především některá rodinná korespondence Mary Dobřenské. Dále obsahuje především informace týkající se událostí po roce 1945, z nichž většina nesouvisí již přímo s Mary Dobřenskou, ale především s jejím synem Františkem Jindřichem. Podrobnější literatura, která by se zabývala přímo postavou hraběnky Dobřenské bohužel neexistuje. Veškerá existující literatura k osobě této ženy je bohužel soustředěna do pěti nepříliš rozsáhlých článků publikovaných ve 5

sbornících. Je to Východočeský sborník historický, Supplementum a Sborník východočeských archivů. Tyto práce zcela vycházejí pouze z výzkumu Státního oblastního archívu v Zámrsku, proto nemohly nabídnout obsažnější obraz o životě této ženy. Popřípadě se této tématiky dotýkají jen okrajově, samy jsou pak zaměřeny především na jiné osobnosti kulturního okruhu Dobřenské. Právě neucelenost veškerých poznatků by mohla být dobrou hnací silou k podrobnějšímu výzkumu, který by však byl časově poměrně náročný. Možnost ucelenějšího obrazu a analýza její společenské role jsou tedy záležitostí dalšího budoucího výzkumu.

Nejprve se v mé bakalářské práci zmiňuji o potštejnském panství, které se stalo hraběnce Mary von Wenckheim-Dobřenské novým domovem po svatbě s Antonínem Jindřichem, příslušníkem české historické šlechty. Potštejn byl krajem bohatým pro svou historii a později navíc vyhlášený svým vlastenectvím. Na tomto panství se od 14. století vystřídalo mnoho majitelů, posledními byli pak Dobřenští, respektive jejich potštejnská větev. Několik zmínek je věnováno i mládí hraběnky Dobřenské, pro nedostatek pramenů však jen okrajově. Příchodem na Potštejn začal Mary nový život. Život společensky bohatý, kulturní a plný nových setkání. Mnoho let se pohybovala ve společenských kruzích, o kterých bude dále řeč. A byla to především společnost umělců, spisovatelů a další osobností kulturně činných. Stýkala se jak s českými, tak i osobnostmi jazykově německého prostředí. O řadě z nich se dodnes učí na základních i středních školách. Mary Dobřenská nebyla Češkou, je tedy zajímavé sledovat, jak se stavěla k mladé Československé republice. Zdá se však, že se během svého pobytu asimilovala s českým prostředím, nikdy se však s ním nesžila. Mnoho cestovala, a v Čechách nikdy nepobývala příliš dlouho. Je tedy možné, že se cítila být spíše kosmopolitním člověkem. Stejně tak i její syn František Jindřich, který po jejím odchodu převzal potštejnské panství. Ten však neměl pravděpodobně ani ve svých třiadvaceti letech zcela vyhraněný názor na své postoje. Především díky němu museli Dobřenští z Potštejna odejít ze svých majetků a žít po zbytek života v emigraci. Problematika Dobřenských by jistě zasloužila podrobnějších bádání, která by mohla v budoucnu objasnit ještě řadu nezodpovězených otázek. 6

II. Panství Potštejn Potštejnské panství má svou bohatou historii. Ta začíná už koncem 12. století, kdy toto panství získali Drslavicové. Právě jeden z Drslaviců zde nechal vystavět mohutný hrad, který několikrát musel odolávat dobývání. V letech 1338 a 1339 ho obléhal i Karel IV., který sem přišel zjednat spravedlnost nad zpupným Mikulášem, jenž propadl loupeživému životu. Karel hrad na druhý pokus dobyl, ale uvědomil si význam Potštejna jako obranné bašty. Nechal tedy hrad znovu vybudovat a opatřit pevnými hradbami. Karlův syn Václav IV. dal potštejnské panství do zástavy Pútovi z Častolovic.1 Dalším majitelem se stali Krušinové z Lichtenberka, kteří jej roku 1454 prodali Jiřímu z Poděbrad. Potštejn se pak spolu s Liticemi stal významným sídlem Poděbradů. Syn Jiřího z Poděbrad, Jindřich, pak panství prodal Vilému z Pernštejna. Ten dal hrad přestavět do podoby renesanční rezidence2 a Potštejn znovu zažívá nový vzestup. Jenže nádhera a moc Pernštejnů brzy pominula a z hradu zbyly jen trosky z původní proslulé rezidence. Poté se na panství vystřídalo několik majitelů3, žádný z nich však Potštejn nijak významně nezvelebil, ani se společensky nezviditelnil. Roku 1746 Potštejn kupuje od Alžběty Zárubové z Hustiřan Jan Ludvík Harbuval z Chamaré.4 Tento muž, původem z hrabství Artois ve Francii5, byl velmi podnikavý a věnoval se průmyslu a obchodu a Potštejn se za něho nebývale povznesl. A jelikož hrad už v té době nebyl obyvatelný, nechal tedy podle svého vlastního projektu postavit zámek s velkým parkem. Stavba byla dokončena roku 1749-a brzy k ní přibyla i řada dalších budov, především hospodářských (pivovar, pálenka, textilka, dům zámeckého správce a obytná čtvrť zvaná dodnes Fabrika). V městečku se usadilo několik rodin německých tkalců a kraj se brzy proslavil plátenictvím.6 Po smrti Jana Ludvíka v roce 1764 se panství převzal jeho syn Jan Antonín Chamaré. Oženil se s Marií Annou Dobřenskou. S podivem zůstává, že i když byl Jan Antonín na svou dobu vzdělaný muž, absolvent technických a uměleckých 1

Po Pútovi byl dán hradu jeho název: Putenstein – Potenstein – Potštejn. Šlo o nejrozsáhlejší stavební akci, jakou kdy Potštejn zažil, a jež dala hradu podobu, jakou připomínají dodnes jeho trosky. 3 Václav Hrzán z Harasova, Adam Šťastný z Harasova, Anna Kateřina z Harasova, Kašpar Gramb, Magdaléna Grambová, Václav Záruba z Hustiřan, Alžběta Zárubová z Hustiřan. 4 Kromě Potštejna také drželi Nové Hrady na Litomyšlsku. 5 Inkolát získali v roce 1727 a v roce 1751 byli povýšeni do hraběcího stavu. 6 Smutný, Bohumír: Jan Ludvík Chamaré a jeho hospodářská organizační schopnost. In: Sborník prací východočeských archívů 1, 1970. 2

7

škol ve Vídni, přesto se téměř celý svůj život zabýval hledáním potštejnského pokladu, podle pověsti uloženém někde v podzemí hradu. Jediné, co našel, respektive, kam se dokopal, byla jeskyně, kde se tajně scházeli čeští bratři. Hrad se jeho necitlivými zásahy proměnil ve zříceninu. Dříve majestátní objekt zůstal téměř v troskách, zbylo jen pár torz původních budov. Harbuvalova zlatá horečka poskytla o století později námět k Jiráskovu „Pokladu“.

III. Potštejnská větev Dobřenských Zakladatelem potštejnské větve dobřenských byl Prokop Jan ml. z Dobřenic7, který si roku 1851 vzal vnučku Jana Antonína, Alžbětu HarbuvalChamaré. Manželé sídlili na Potštejně a zplodili dceru a dva syny. První se jim narodila roku 1852 Anna Eliška provdaná za Fridricha Viléma knížete z Ysenburka-Büdingen. Potštejn přešel na prvorozeného syna Antonína st. narozeného roku 1854, ale panství mohl převzít až po smrti ovdovělé matky, roku 1883. Roku 1887 pojal za ženu Annu Krakovskou Novohradskou z Kolovrat a z tohoto manželství vzešli dva synové. Byl císařským komořím, rytířem svrchovaného řádu maltézského a poslancem zemského sněmu království českého. Potštejn zvelebil tím, že zdvojnásobil rozlohu parku a postavil tu rodinnou hrobku. Po jeho předčasné smrti roku 1900 spravovala hospodářství vdova Anna spolu s poručníkem hrabětem Janem Václavem II. Dobřenským z Dobřenic na Chotěboři. A též jeho přičiněním byly Anna s dětmi majestátem z roku 1906 povýšeny do hraběcího stavu.8 Smutná je kapitola o Jiřím, druhém synu Prokopa Jana ml. a mladším bratru Antonína st. Byl císařským komořím a zemřel svobodný ve Španělsku 9 ve věku 25 let za nevyjasněným okolností v souboji. Z obou bratří měl jen Antonín st. potomstvo, syny Antonína Jindřicha ml. a Jindřicha. Starší z nich, Antonín Jindřich, se narodil roku 1889 a mladší syn

7

Dobřenští patřili mezi starobylé české rody. Na rodovém sídle v Dobřenicích u Hradce Králové jsou doloženi již před polovinou 14. století. Prvním významným příslušníkem rodu byl Kuňata I. z Dobřenic, královský číšník. Časem se rozdělili na několik větví a jejich význam přesáhl hranice regionu. 8 Vdova Anna se provdala podruhé v roce 1919 za akademického malíře Konstantina Stuchlíka, a oba žili v Potštejně ve vile Meran. Zemřela 1934. 9 Působil jako attaché rakouského vyslanectví v Madridě.

8

Jindřich VII. o tři léta později. Byl nadporučíkem v záloze a vzal si Elišku Terezu Wenckheim, manželství zůstalo bezdětné.10 Antonín Jindřich ml. představoval v Potštejně třetí generaci držitelů Dobřenských, i když právě on zde trávil jen část svého života. Věnoval se vojenské dráze, která ho odváděla z Potštejna pryč, nejvíc do Haliče. V roce 1913 se seznámil s Mary von Wenckheim, kterou pojal o dva roky později za manželku. Svatba se uskutečnila v chrámu svatého Štěpána v Budapešti. Budapešťský chrám nebyl vybrán náhodně, Mary von Wenckheim, dcera Františka Rudolfa von Wenckheim, byla totiž příslušnicí uherské šlechticko-statkářské rodiny.11

IV. Osobnost Mary von Wenckheim Narodila se 26.1.1889 v italském Meranu jako Marie Charlota Klára von Wenckheim. Většinu dětství i mládí prožila v jižním Maďarsku, neboť rod Wenckheimů byl sice rakouský, ale pomaďarštělý. Její otec František Rudolf, nadporučík Landswehrkavalerie – maďarského jezdectva, vlastnil zámek s rozsáhlým několikahektarovým parkem v jižní části Uher. František Rudolf se během svého života třikrát oženil. Jeho první manželka, matka Marie, byla hraběnka Klára Radák von Magyar Bénye. Bohužel však zemřela, když byla Marie ještě v útlém dětství. Otec se potom ještě m dvakrát oženil.12 Třetí manželství bylo v životě Marie nejdůležitější. Otcovou vyvolenou se stala Angličanka Ellen Frances Gladden Burtonová žena jen o několik málo roků starší než Marie. Rodinná pouta přinesla Mary příbuzné v Anglii a také možnost návštěv na panství rodu Bervicků a dalších příbuzných. Z dětství a dospívání se nedochovalo příliš mnoho záznamů, které by vypovídaly něco bližšího o osobnosti hraběnky Wenckheimové. Snad jen to, že mnoho cestovala a tato záliba ji provázela celý život. Vedle cest do Benátek a na italskou či francouzskou Riviéru (zejména do Nice se ráda vracela) sem patří zvláště pobyty v Anglii, které měly vliv nejen na její jazykovou i kulturní anglofilii, ale i na to, že se doma i mezi přáteli ujalo oslovení Mary.

10

V roce 1938 podepsal Jindřich deklaraci české šlechty. Její maďarské kořeny pak nejen pro ni, ale pro celou potštejnskou větev Dobřenských, měly dalekosáhlé důsledky. Nejprve po druhé světové válce, kdy bych jejich majetek vyvlastněn. Ale i v 90. letech 20. století, kdy na rozdíl od chotěbořské větvě rodu nezískali naději na restituci majetku. 12 Druhá žena Františka Rudolfa byla hraběnka Ilona Forgáchová, brali se v roce 1893. 11

9

Tyto okolnosti umožnily Mary seznámení s angličtinou, kterou velice slušně mluvila i psala. Kromě angličtiny pak ovládala němčinu, která s spolu s maďarštinou patřila mezi její mateřské jazyky, a dále francouzštinu a částečně italštinu. Po roce 1918, to již žila tři roky v Potštejně, se začala učit i českému jazyku. Byla neteří a žačkou bohemisty Franze Lützowa von Dreylützen und Seedorf. Tento sídlil na Žampachu13 a byl historikem a diplomatem. Jako pracovník rakouského zastupitelského úřadu v Londýně popularizoval ve Velké Británii českou historii a kulturu.

Mary se hned po svatbě přestěhovala za mužem do potštejnského barokního zámku, kde se jim 11. 4. 1915 narodil syn František Jindřich, zvaný Toši.14 Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Hned na počátku první světové války byl Antonín Jindřich odvelen do Ruska jako příslušník Náhradní eskadrony hulánského regimentu číslo 2. Kontakt udržovali pouze prostřednictvím korespondence, která je velice bohatá a naštěstí celá dochovaná v rodinném archívu Dobřenských.15 Antonín Jindřich si však Mary ani syna dlouho neužil. V září 1915 padl u Garajmovky.16 Mary pak po zbytek života žila jako vdova a velkostatek Potštejn spravovala sama jako poručnice svého syna.17 Ve dvacátých a třicátých letech dělila hraběnka Dobřenská svůj čas mezi cestování po Evropě a čas strávený v Potštejně výchovou svého syna a správou velkostatku, která pro ni nebyla nikdy jednoduchou záležitostí. Vedle péče o syna a hospodářství vedla Mary pestrý společenský život – byla členkou mnoha organizací a zájmových spolků, ale i charitativních organizací. Byly to Společenský klub v Praze, Tenisový klub zámecký, Červený

13

Malá obec ležící nedaleko Potštejna. František Spiridon Jindřich Antonín, jeho první žena byla Evženie Klotylda Kinská z Vchynic, svatba se konala v roce 1942 v Chlumci nad Cidlinou. V roce 1952 byli rozvedeni. František Jindřich se poté ještě třikrát oženil. 15 Jeho frontové dopisy z posledních měsíců pak velmi brzy byly vydány tiskem, aby později posloužily inspirací také Karlu Krausovi- Kraus jeden z dopisů Dobřenského použil do knižního vydání Posledních dnů lidstva, ale také jej zařadil do programu svých čtení, jak o tom máme svědectví například pro jeho cestu do Berlína v ledu 1921. 16 Dnešní Luck. 17 Spoluporučníkem byl ustanoven Jan Dobřenský z chotěbořské větve. 14

10

kříž, Mezinárodní organizace žen za mír a svobodu, Společenský klub v Praze, Spolek pro podporování římskokatolického kněžského dorostu české národnosti v diecézi královehradecké, Spolek přátel zvířat, Československý teriér klub a rakouský teriér klub. V roce 1931 se také zúčastnila XV. Zemědělského kongresu v Praze. Pořádala koncerty Českého a Ondříčkova kvarteta a sama se učila houslové hře u primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna.

Mary Dobřenská byla velice všestranná žena s mnoha zájmy a zálibami. Mnohé z nich však byly i značně finančně náročné. Jednou z takových zálib byl chov hrubosrstých teriérů, některé z nich si přivezla z Anglie, dále také grafologie, které se věnovala již od mládí 18. Velkou pozornost věnovala zámecké zahradě a nákupu sazenic, které nechávala obstarávat i v zahraničních zahradnictvích. V zámecké zahradě dodnes rostou vzácné dřeviny, například kaštan jedlý, a rostliny, které tam před osmdesáti lety nechala zasadit. Mary se svých zálib nedokázala vzdát ani tehdy, když byla její finanční situace problematická.

V. Mary a její hospodářské aktivity Hlavní hospodářskou oporou velkostatku bylo lesní hospodářství. Dále k němu patřily také polnosti a hospodářsky nevýznamné vodní plochy. Poněkud skromná majetková základna pro rodinu, která vedla společenský život úměrný svému původu. Navíc byl velkostatek zatížen přednostním dědickým podílem pro švagra Mary Dobřenské, mladšího bratra jejího manžela, Jindřicha Dobřenského, ve výši 200 000 K. V interním ocenění velkostatku k 1. 3. 1919 byla cena Potštejna vyčíslena částkou 2 207 655 K, zadlužení tedy činilo jen 10% ceny.19 Velkostatek se soustředil především na lesní hospodaření, zatímco další tři dvory (v Potštejně, Brné a Horce) stejně jako potštejnský mlýn byly od roku 1919 pronajaty. K roku 1934, tedy k období, kdy jeho správu od Mary přebíral její syn, velkostatek zahrnoval 715,5 hektarů na katastru obcí Potštejn, Polom, Proruby, Sopotnice a Záměl. Z toho 524,5 hektarů tvořily lesy a 111,3 hektarů polnosti.20

18

Část grafologické sbírky je dochována, byla ve styku s několika grafologickými organizacemi. Přiznání k dani z majetku, RAD, kart. 15, inv. č. 448. 20 Přiznání k dani z majetku k 1.3.1919. RAD, kart.15, 448. 19

11

Hlavním zdrojem příjmů velkostatku byla těžba prodej dřeva. S lesem bylo zacházeno velmi uvážlivě, neboť vykácená místa byla následujícího roku zalesněna. Samotná budova zámku o výměře 1287 metrů čtverečných měla v lednu 1914 odhadovanou cenu 109 000 K. Patřil k ní také skleník, kočárovna, byty, garáže, byt řidiče, rybárna a domek zahradníka. V inventáři se kromě jiného nacházely také dva lovecké kočáry, dva otevřené vozy, polokrytý kočár a ruské saně. Celkem měl majetek Dobřenských odhadovanou hodnotu 4 330 481 K k 1. 1. 1914 a 3 022 636 K k 1. 3. 1919. Velkostatek dokázal bez vážnějších potíží udržovat prosperitu a relativní soběstačnost. Avšak po první pozemkové reformě se velkostatek zmenšil, dostavil se pokles výnosnosti a objevil se deficit. Po jistou dobu hrozilo i exekuční zřízení. Z obav o další existenci statku vyžadovala Mary počátkem třicátých let snížení dávky z majetku. Ta byla stanovena ve výši 481 060 K a jako základ pro vyměření dávky z majetku byla stanovena hodnota statku v částce 3 022 636 K. Proti výměru dávky byla podána k ministerstvu financí odvolání a pomoc a intervence byla hledána na různých stranách, dokonce i v prezidentské kanceláři. Mary Dobřenská píše: „…Statek mého syna, omezený pozemkovou reformou na minimum (189 hektarů zemědělské a 500 hektarů lesní půdy), neunese zatížení hypotekárního a daňového. Nebude-li dávka odepsána, musí býti exekučně prodán. Jiného nezbývá. Poměry vylíčené mnou v žádostech do dnešní doby se přímo děsivě zhoršily. Pro hospodářskou krizi nemohla jsem platiti ani starých ani běžných daní, tak že narostly na výši dvojnásobnou a byly na statek vtěleny. Výnos statku nekryje ani režii, tak že na dluhy nemůže se spláceti ani 1 K ročně.“21 Zemské finanční ředitelství jí vyšlo několikrát vstříc a nakonec ke slibovanému exekučnímu řízení nedošlo. Je však zcela jisté, že finanční situace byla tentokrát velice vážná, neboť hraběnka Dobřenská se snažila v Anglii prodat své perly, pravděpodobně rodinný šperk, a to skrze firmu Cartier Ltd., která sídlila v Londýně.22

Správa Potštejna Mary Dobřenskou však skončila roku 1934 finančním mankem ve výši 967 379 K. Ekonomické schopnosti Mary Dobřenské jsou 21 22

RAD, kart. 15, inv. č. 448. RAD, kart. 12, inv. č. 364.

12

nejlépe dokumentovány krachem jejího osobního konta v bance Union, která spravovala její deponované cenné papíry a prováděla její platby. Mary přečerpala během pěti let do konce roku 1930 výnos svých cenných papírů tak, že byla bance dlužna k 30. 6. 1930 již 684 100 K jako osobní dluh, který nemohla krýt žádnou nemovitostí a na který obětovala zatím již znehodnocený celý depot cenných papírů. Pololetní sumáře inkas a plateb, které Dobřenské pořizovala banka Union od roku 1926, jsou svědectvím o bezstarostnosti rentiérky, využívajíc bezostyšně svůj kredit u ředitelství banky, který jen z mizivé části upevňovala inkasem úroků ze svých cenných papírů a nečastých poukazů větších částek, snad pocházejících z výnosu velkostatku Potštejna či z půjček.23

VI. Mary a Evropa Pokud Mary netrávila čas ve východních Čechách, pak cestovala. A to velice ráda, což svým způsobem patřilo i k určité společenské reprezentaci.Část roku tedy vždy trávila mimo Čechy. Ráda měla Itálii, především Benátky, dále Francii a Německo. Ve Vídni navštěvovala divadelní představení, koncerty a umělecká čtení Karla Krause. Často zajížděla do Anglie za svými příbuznými, stejně tak i na své panství Kápolnás Nyék v jižním Maďarsku. Několikrát navštívila chorvatskou Našici, kde žila její

přítelkyně Dora Pejacevicová.24

Procestovala Řecko, Bulharsko a Alžírsko. Ve dvacátých letech si oblíbila také automobilové cesty. Takovou podnikla například k Mechtildě Lichnowské na její slezské sídlo v Chuchelně, také do Alp, či v polovině 20. let s Karlem Krausem na Rujánu. V rodinném archívu je zachováno velké množství fotografií z jejích cest.25 Jejím druhým domovem se od roku 1919 stala chata ve švýcarském Nyonu, zvaná L´Ermitage, kterou si pronajala. Hlavním důvodem, proč si vybrala právě horské prostředí, byly její zdravotní problémy, které ji provázely již od 20. let. Zdravý vzduch svědčil nejen Mary, ale i synovi Tošimu. Výhodná poloha chaty skýtala v zimě prostor pro zimní sporty, především lyžování, které Mary pěstovala s velkou zálibou, v létě pak pro lehčí turistiku. 23

Sekotová, Věra: Prameny k vztahům českých zemí k evropským kulturním osobnostem (R. M. Rilke, K. Kraus, R. Musil, G. Kars). In: Sborník prací východočeských archívů 3, 1975. 24 Dora Pejacevicová (1885-1923) – chorvatská zpěvačka, pianistka a především hudební skladatelka. 25 RAD, kart. 20 a kart. 21.

13

Chata tedy zpočátku měla plnit spíše ozdravnou funkci, ale velice brzy se také stala místem společenských setkání. Jak je vidět podle návštěvní knihy26 vedené v letech 1919-20 a 1929-30, navštívilo ji zde mnoho známých a přátel. Někteří se zvěčnili pouze podpisem, jiní připojili i krátké poděkování za příjemný pobyt s nadějí, že se na toto krásné místo zase někdy vrátí.

VII. Mary a Potštejn Nutno poznamenat, že Mary Dobřenská se na Potštejně nezdržovala, pokud to nebylo vyloženě nutné. Pokud zde pobývala, pak především za účelem správy a kontroly panství. Zajížděli sem za ní sice přátelé, ale ona sama se tu zdržovala jen část roku. Potštejn však bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost Mary Dobřenské zažíval v tomto období rozmach, stal se vyhledávaným letním místem mnoha známých kulturních či intelektuálních osobností, z nichž se někteří objevili i v okruhu Dobřenské. Městečko bylo už od druhé poloviny devatenáctého století místem, kam mířilo týden co týden mnoho návštěvníků nejen z kraje pardubického a hradeckého, a kde od máje do podzimu trávily chvíle odpočinku stovky letních hostů, které pro Potštejn získával jeho nadšený propagátor, potštejnský rodák a univerzitní profesor, dr. Urban Jarník.27 Mnoho z těchto návštěvníků si Potštejn zamilovalo a rok co rok se sem vracelo. Není tedy ani divu, že potštejnské okolí 26

RAD, kart. 16, inv. č. 473. Prof. Urban Jarník (1848 Potštýn nad Orlicí – 1923) - český filolog, překladatel a romanista. Jarník patřil k zakladatelské generaci českých romanistů, kteří se zasloužili nejen o vybudování české romanistiky, ale i o navázání dobrých styků se sedmihradskými Rumuny. Byl jedním z prvních zahraničních badatelů, kteří se zajímali o minulost a etnickou příslušnost obyvatelů nově se rodícího státu. Bylo to v době, kdy se do Sedmihradska vystěhovala i řada českých rodin, které zde hledaly obživu a jejichž potomky je možné zde nalézt do dnešních dnů. Za svých vysokoškolských vídeňských studií se zaměřil na dva zcela rozdílné jazykové okruhy. Jednak na sanskrt, jednak na srovnávací lingvistiku románských jazyků, jejichž hlubší poznání si vybral za svoji životní dráhu. Po ukončení studií a pobytu v Paříži (1874) začal působit na místě středoškolského profesora v Leopoldově, přičemž se ale nadále věnoval intenzívně studiu románských jazyků. Po rozdělení university roku 1882 byl povolán do Prahy na její českou část a působil zde jako mimořádný a od roku 1888 jako první řádný profesor romanistiky. Vykonal několik krátkodobých cest mezi sedmihradské Rumuny. Nezajímal se pouze o jejich jazyk, ale i o minulost, zvyky, etnické vazby apod. K nim se pak přidružil i zájem o velmi specifické evropské etnikum - Albánce. Jarník vydával přímo v Rumunsku jejich lidové písně a básně, překládal do rumunštiny české spisovatele (například B. Němcovou) a o Rumunech a svých zážitcích z cest publikoval hodně i v Čechách ve Světozoru, Ostnu a dalších listech. Za 1. světové války byl známý tím, že pečoval o zraněné a nemocné rumunské vojáky. Rumuny byl velmi ctěný a vážený, považovali ho za jednoho z nich. Proto byl také jmenován čestným členem Rumunské akademie věd v Bukurešti. 27

14

učarovalo některým z nich tolik, že se objevilo v jejich dílech. Jiráskův román Poklad se odehrává na potštejnském hradě v 18. století a Marie Pujmanová sem umístila svou Předtuchu. Potštejn lákal turisty svým kouzlem podhůří Orlických hor, obklopen zalesněnými kopci, ale sám se rozkládající v údolí, kterým protéká řeka Divoká Orlice, jež má na mnoha místech tak široké koryto, že v létě slunce vyhřeje vodu na více než 22 stupňů. A tak již od 70. let 19. století až do 20. let 20. století byl Potštejn vyhlášeným lázeňským letoviskem28, kam se stále častěji sjížděli sezónní hosté za účelem nejrůznějších lázeňských, odpočinkových, kulturních a sportovních vyžití. Postupně zde vznikly říční lázně, bazény, sprchy, vanové lázně, čítárna, kuželník, letní divadlo, tenisové kurty i fotbalové hřiště. Dařilo se ubytovacím zařízením i hospodám. Hlavní průkopník, již zmíněný profesor Urban Jarník, přilákal do Potštejna významné hosty. Patřil mezi ně Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, František Adolf Šubert, Václav Tille, Jaromír Čelakovský, Josef Emler, Josef Král, Lubor Niederle, Tomáš Garigue Masaryk, J. Podlipný, malíři Adolf a Karel Liebscherové, Petr a Josef Durdíkové, Růžena Jesenská, slavista Adolf Černý, Vojta Náprstek, Alois Jirásek, Eliška Krásnohorská a další.29

Zamýšlený rozvoj Potštejna jako lázeňského letoviska podporovali i majitelé panství, především Antonín Dobřenský. U jeho snachy Mary však hledáme podporu lázeňství marně, a to snad z několika důvodů: vztahy s lázeňskými hosty nebyly vždy bezproblémové. Mary si stěžovala na chování turistů na lesních pozemcích velkostatku a v roce 1932 nechala dokonce uzavřít většinu lesních cest a přístup k řece přes své pozemky. Tato záležitost se dostala i strany regionálního a celostátního tisku30, v němž byla obviněna z necitlivého přístupu k návštěvníkům a také ze zanedbání zřícenin hradu. Okresní úřad dokonce nechal zřídit komisi na náklady panství, která měla vše vyšetřit. Majitelka velkostatku byla obviněna také z likvidace stromů s turistickými značkami. Mary se hájila prostřednictvím svých právníků 28

Řeka a vysoké lesnaté stráně vytvářejí v letních měsících dobře dýchatelné klima bez náhlých změn. V minulém století proto pokládali odborníci Potštejn za „vzdušné“ lázně, vhodné pro posílení činnosti plic a srdce, za „léčebné místo polohové“ (Terrainkurort). 29 Někteří z jmenovaných si zde dokonce pořídili domek nebo vilu. 30 V Osvětě lidu především v průběhu července a srpna 1932 a v Národní politice 20. 9. 1932.

15

Ladislava Valenty z Prahy a Josefa Vaníčka z Kostelce nad Orlicí. Své jednání vysvětlovala tím, že byla uzavřena jen část cest a káceny jen uschlé stromy. Záležitost byla brzy vyřešena, hrad i s pozemky byl pronajat potštejnskému Okrašlovacímu spolku a lesní cesty musely být opět zpřístupněny veřejnosti.

Dalším důvodem, proč nebyla Mary sama propagátorkou vyhlášeného letoviska je to, že zámecké prostředí a jeho návštěvníci a lázeňská klientela měly k sobě poměrně daleko. Mary se sice stýkala s některými představiteli potštejnského života, ale její zámečtí hosté do společenské života v Potštejně nezasáhli a zřejmě ho ani nevyhledávali. Například Karl Kraus se neobjevuje ve výčtu významných osobností, které letovisko navštívily, přestože víme o Krausově nadšení z koupelí v Orlici, o kterých píše Sidonii Nádherné.31 Snad také skutečnost, že se v lázeňském letovisku scházela především česká společnost, přispěla k separaci těchto dvou skupin. Zámek totiž navštěvovali většinou hosté, kteří se odlišovali jazykově, kulturně, sociálně i intelektuálně.

Zdá se také, že Mary a potštejnské prostředí nebyli vždy v jednoznačné shodě, a to nejen co se týká samotného lázeňského letoviska. Především jde však jen o třicátá léta, v letech dvacátých nenacházíme zmínky o jakýchkoliv konfliktech. Bylo by možné zmínit mnoho sporů, které ať už začaly s kterékoliv strany, většinou šlo o zcela bezvýznamné události, které však byly zveličovány. Ať již jde o spor, který se vedl se starostou Hostinským o hranice pozemku s velkostatkem, nebo již zmiňované uzavření lesních cest a zanedbání hradní zříceniny. Snad právě spor okolo lesních cest, který pak rozdmýchal především Turistický klub, byl tím začátkem nevraživosti mezi Dobřenskými a místními občany. Především v časopisu Orlické proudy můžeme najít několik útočných článků na rodinu Dobřenských. Ti se také nenechali zahanbit a ve stejném duchu na ně ve zmiňovaném časopise reagují. Tím je například článek z 10. 6. 1933 s názvem „Útok na český ráz Potštejna“. V něm neznámý autor píše: „Útokem na český ráz idylického Potštejna jest čin, který provedla paní velkostatkářka Dobřenská, která

31

Sak, R. – Bezecný, Zdeněk: Dáma z rajského ostrova. Praha 2000.

16

krásné stromořadí zvané „Pod lipami“, jež jest v jejím majetku, přezvala na „Alej Alžběty Harbuval ze Chamaré“. Tento exotický nápis, kterým je zhyzděna jedinečná přírodní okrasa Potštejna, přímo provokuje v tak ryze českém prostředí Potštejna, v němž odráží se reflex slavných i smutných dob naší české historie: Není to přímo provokací, když vidíme, že stromořadí, které před dávnými lety bylo vysázeno českými lidmi, jest nyní opatřeno nápisem se jménem cizí šlechtičny, vyšlé z kruhů maďarské gentry, ze šlechty, která svému poddanému lidu, krutě a bezohledně vládla. …..Snad tento počin paní velkostatkářky má být pokračováním onoho loňského, kdy nechal břehy Orlice znečistiti záchodovými výkaly, aby znemožnila návštěvníkům Potštejna pobyt u řeky. Ovzduší Potštejna musí býti provanuto duchem naším a ne, vzpomínkou na někoho, jehož původ je nám cizí a nepřátelský zrovna tak jako Attila a Hunové.“32 Hned 17. 6. 1933 na tento článek reaguje sám František Dobřenský: „Na základě § 19. tisk. z. žádám Vás abyste v příštím čísle Vašeho týdeníku tvrzení odvolali. Článkem se cítím uražen na cti a mimo toho rozšiřuje nepravdivá tvrzení o mém rodu, jakož i stavu věcí v článku uvedených. Není pravda, že moje matka Pí. Dobřenská dala rozkaz dáti v článku uvedenou tabulku vyvěsiti. Není pravda, že tento název se vztahuje na stromořadí tak zvané „Pod lipami“, nýbrž jenom na asi 30 metrů dlouhou řadu kaštanů, patřící velkostatku. Není pravda, že Alžběta Harbuval ze Chamaré vyšla z kruhů maďarské gentry (k potřebné informaci bych doporučoval Jiráskův spis „Poklad“). Není pravda, že paní velkostatkářka nechala znečisťovat záchodovými výkaly potštejnský vzduch.“33 Podle všeho museli být hraběnka Dobřenská a její syn trnem v oku mnoha lidem v obci, kteří to dávali také jasně najevo. Dnes už nemůžeme zcela jasně určit, zda tím trnem byl její nečeský původ, modrá krev, nebo majetek.

VIII. Umělecká cesta Mary Dobřenské Zájem o četbu zřejmě provázel hraběnku již od dětství. Nedochovaly se ale doklady ani v podobě deníků, zda by se o literaturu zajímala, a to až do doby jejího příchodu do Čech. Avšak v prostředí rodiny Dobřenských, spojených příbuzensky s původně francouzským rodem Chamaré, existovala kvalitní knihovna, především s německými a francouzskými, ale také anglickými a 32 33

Orlické proudy, č. 24, s. 3. Tamtéž, č. 25, s. 2.

17

latinskými literárními díly. V této knihovně byly zastoupeny také staré a vzácné tisky, zachovaných inventárních seznamech se dokonce objevuje i exemplář německého překladu Hájkovy Kroniky z roku 1596. Součástí knihovny byl také zámecký archív. Je tedy docela dobře možné, že rozsáhlá zámecká knihovna zaujala Mary natolik, že se právě literatura stala jednou z jejích vášní. V popředí jejího zájmu byla v počátcích samotná díla, ale postupně se orientovala především na samotné autory. Okruh kulturně a umělecky aktivních přátel a známých, se kterými byla v častém kontaktu, zahrnoval řadu českých, německých, ale i ruských, anglických a jiných intelektuálů. S mnohými se stýkala příležitostně na různých místech, řada se objevila na potštejnském zámku, ale také v její vile v Nyonu. S některými byla pouze v kontaktu korespondenčním.

Mary měla hluboký zájem o literaturu a též o její tvůrce. Z části to vyplývalo ze společenských vztahů doby a též z jejího osobního postavení, převažoval však její intelektuální a osobní zájem. Je logické, že se zajímala především o literaturu jí jazykově blízkou, tedy německy psanou, ale četla knihy i v angličtině a jiných jazycích. Podpora literátů se zdá být výsledkem její vrozené lidskosti, kdy se snažila poskytnout finanční podporu svým blízkým a známým. Mecenášství v oblasti literární mělo dvě etapy: první v době relativního materiálního dostatku v období od konce první světové války až do roku 1921. V tomto období poskytovala hraběnka Dobřenská přímo finanční částky na podporu životních podmínek i psaní knih R. M. Rilkemu a Karlu Krausovi, a to přímo na vydávání jeho Die Fackel. Druhá etapa souvisí se změnou životní podmínek Dobřenské, a to po pozemkové reformě, kdy žila nad možnosti svých poměrů. Ale i přes tyto nepříznivé poměry pokračovala v podpoře literátů. Finanční výpomoc je však spíše výjimečná. Proto již není zcela obvyklé, že právě Krausovi píše v březnu 1928: „Doufám, že těch 200 šilinků přišlo. Bohužel nemohu poslat více, je to jen skromný příspěvek.“34 Pokud nemohla poskytnout přímé finanční částky, alespoň zvala své známé ze světa kultury do potštejnského zámku na návštěvy. Hostům zde bylo poskytnuto vše, co se sluší na vzornou hostitelku, včetně výletů a kulturních akcí.

34

RAD, kart. 4, inv. č. 50.

18

VII. A. Německý kulturní okruh Rozhodující význam pro aktivní cestu k literatuře však mělo především přátelství s několika lidmi, kteří jí stále více otvírali bránu k literárním dílům a vlastně i k sponzorství jejich tvorby. Jedním z lidí, kteří ji otevřeli cestu k literatuře byla baronka Sidonie Nádherná z Vrchotových Janovic (1885-1950), se kterou se Mary seznámila v roce 1917. Sidonie Nádherná byl o čtyři roky starší a její rod nebyl zdaleka tak starobylý. Rodina Nádherných dosáhla šlechtického titulu až roku 1838, kdy byl Sidoniin pradědeček, syn mlynáře, obchodník se železem a velkostatkář nobilitován za zásluhy v oblasti hutnictví a zemědělství. Peníze získané z podnikání investoval do nákupu deskových panství, které vytvořily základ majetku nového šlechtického rodu. V dalších generacích si jeho příslušníci osvojili životní styl aristokracie, což byl i příklad Sidonie, dcery Karla Nádherného

z Borutína

a

jeho

manželky

Amélie

rozené

Kleinové

z Wiesenbergu.35 Právě otec Sidonie zakoupil v roce 1879 zámek Vrchotovy Janovice ve středních Čechách, který se později stal místem pobytu celé řady osobností středoevropské kultury.36 Sidonie Nádherná a Mary Dobřenská se poznaly na konci roku 1917 ve Švýcarsku, kde obě pobývaly. Následujícího roku pak Sidonie několikrát Mary navštívila. Poprvé přijela do Potštejna na konci června na dva dny za doprovodu Karla Krause a Dory Pejacevicové, chorvatské hraběnky. Znovu s Krausem navštívila Potštejn na počátku srpna a na přelomu srpna a září.37 Z těchto setkání se vyvinulo dlouholeté přátelství hraběnky Dobřenské a rakouského spisovatele Karla Krause.38 První dochovaný dopis, v němž děkuje za 35

Sak, Robert – Bezecný, Zdeněk: Dáma z rajského ostrova. Praha 2000. Přesto se znakem jejího života stala osamělost, brzy přišla o oba rodiče i milovaného bratra Johannesa a z rodiny jí zbylo jen dvojče Charlie. V roce 1920 se provdala za Maxe Thuna, ale po několika měsících od něj utekla. Její životní láskou byl totiž spisovatel Karl Kraus, avšak jejich vztah byl plný rozchodů a setkání. 37 Obě přítelkyně se poté znovu setkaly až v Československu za jiných poměrů, to již neexistovalo Rakousko-Uhersko, místo císaře tu byl prezident Masaryk, šlechtické tituly se nesměly užívat a neuplynulo ani pár let a pozemková reforma, která znatelně zasáhla majetky obou přítelkyň, se stala skutečností. Sidonie i Mary se pak několikrát setkaly nejen ve švýcarské L´Ermitage, v Potštejně, ale také v Sidoniině chatě Manin Sur ve Svatém Mořici, kterou si oblíbila především v době druhé světové války. Obě přítelkyně byly také v korespondenčním kontaktu, v rodinném archívu Dobřenských jsou však dochovány pouze 4 Sidoniiny dopisy. 38 Karl Kraus byl jičínský rodák, ale jeho rodina se roku 1877 odstěhovala do Vídně. Působil jako herec a divadelní režisér, byl členem kulturní skupiny Jung Wien. Nejznámější je jeho novinářská

36

19

darované krásné vydání Goetha a Shakespeara, je z 19. 8. 1918.39 Celkem se dochovalo 42 dopisů Mary Dobřenské Krausovi

40

, řada dopisnic a telegramů.

Kromě dopisů také několik fotografií, ať už Krausových z návštěv v Potštejně, nebo ze společných výletů na Rujanu a do Chuchelné. Dopisy Krause Dobřenské jsou poněkud fragmentární, neboť vyplývá, že nejspíš podstatnou část zmíněných problémů spolu řešili při osobních setkáních. Maryiny listy obsahují její názory politické, dělí se s ním i o své starosti rodinné a s výchovou syna. Mnoho prostoru věnovala názorům literárním, ale jsou zde zachyceny i mnohé postřehy týkající se Krausova života, přednášek, nebo vydání časopisu „Die Fackel“41. Od počátečních oslovení „Lieber Herr Kraus“ přechází k důvěrnějšímu tónu a nakonec k tykání. Kraus zajížděl do Potštejna nejčastěji v prvních letech seznámení s hraběnkou, přijel ale několikrát i v průběhu 20. let. Počáteční období jejich kontaktů bylo přitom poznamenáno událostí, která vyvolala dokonce delší ochlazení mezi Mary a jejím otcem Františkem Rudolfem Wenckheimem. Ten pobýval na Potštejně ve stejných dnech jako Kraus a při pozdějším rozhovoru s Mary, to již však byl Kraus pryč, obvinil Krause ze záhadného nočního pohybu po potštejnském zámku, přičemž se opíral o osobní svědectví Karoliny Malovcové, která byla na zámku přítomna. Ta však svou výpověď odmítla potvrdit a celé to označila za Wenckheimův výmysl. Těžko říct, zda se jednalo opravdu o výmysl, neboť hraběnka ihned v dopise informovala Krause a netrpělivě čekala na jeho odpověď. Celá záležitost se pak ještě řešila následujícího roku, až v průběhu roku 1921 byla zcela zapomenuta.42 Dnes již nemůžeme zcela spolehlivě rozhodnout o charakteru vztahu Dobřenské a Krause, můžeme ale zcela jistě říci, že jejich vztah byl především intelektuálního rázu. Vyměňovali si názory na literaturu, kulturní dění a příležitostně i na filmy. Kraus doporučoval Dobřenské četbu a uvedl ji také do díla Shakespearova a Goethova. Mary také v mezích svých možností navštěvovala činnost, vydával vlastní noviny Die Fackel, kde pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus a v neposlední řadě psychoanalýzu. Jeho největším dílem je však apokalyptická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Poslední dnové lidstva. Zemřel roku 1936 ve Vídni. 39 RAD, kart. 4 , inv. č. 50 40 po jeho smrti své dopisy dostala Mary zpět, sama pak dopisy od Krause poslala Heleně M. Kannové do Vídně pro chystaný Krausův archiv 41 Časopis Die Fackel vydával Karl Kraus od 1. 4. 1899 ve Vídni. 42 Řezník, Miloš: Mary Dobřenská, Karl Kraus a Potštejn. In: Supplementum 9, 2004.

20

Krausova předčítání. Kraus jí naopak zasílal svou Fackel, jejíž každé číslo Mary netrpělivě očekávala 43 a velmi často se o něm zmiňovala. V dopise z února 1920 psala: „.....v lednovém sešitě 1920 jsem našla ‚Die Verlassenen‘. Pozoruhodné, že jsem to opět nerozeznala ve verších k vánocům nebo četla jsem to tam jinak?“44 V roce 1928 se vyjádřila slovy nepřekonatelný svazek a v následujícím roce psala: „Vůbec jsem Fackel od začátku až do konce četla s největší radostí. Zmínka o Maison des Nations byla dobrá. Že proces v Berlíně dopadne tak jak právě skončil – dalo se předvídat.“45 V prosinci roku 1931: „.....Poslední Fackel mně připravil opět mnoho radosti. Za to velmi srdečně děkuji. Nádherné je všechno o Maxu Reinhardovi.“46 V květnu roku 1935 sympatizovala s Krausem velmi vřelým způsobem: „....Fackel jsem spolkla. Ve všem jak a co říkáš máš pravdu. Ačkoliv jsem teprve nyní Leara skutečně pozorně přečetla a přesto, že ty jsi tou pravou instancí, říkám z vlastního poznání a nadšení, že všechno souhlasí co Tys psal. Mnoho díků za Fackel.“47 Dopisy jsou místy dobovou kronikou společenského dění. Posílala Krausovi v dopisech výstřižky z novin, kde se o něm psalo. Seznamovala ho s atmosférou nejvyšších společenských kruhů, citovala mu výroky těchto lidí i své dojmy o nich. Často s také zúčastňovala jeho přednášek, na které pak bezprostředně reagovala. Kraus patřil k nejdůvěrnějším přátelům Mary Dobřenské. Sama to vyjádřila v novoročním blahopřání z roku 1935: „Před lety jsi mně jednou řekl, na ta slova se již nemohu upamatovat, avšak smysl byl přibližně následující: že jsem jediným člověkem, jemuž ty promíjíš styk s nejneuvěřitelnějšími individui, ježto tímto stykem neutrpím žádné škody a vždy táž, se stejnými vlastnostmi a chybami, zůstávám ať se stýkám s kýmkoli, - tento výrok mě dodnes těší a jsem na něj hrdá. Přicházeje od Tebe znamená mnoho. Dnes se stýkám ještě stále s nejpestřejším výběrem lidí. Avšak spřátelena jsem pouze s několika málo. A myslím, že těchto několik málo by snad nalezlo dokonce milost před Tvým přísným posudkem. Každopádně tě prosím, abys laskavě dále zachoval vůči mně laskavý postoj –

43

Například v roce 1928 píše: „Od nynějška jsem šťastnou majitelkou kompletní série Fackel č. 1371. 44 RAD, kart. 4, inv. č. 50. 45 Tamtéž. 46 Tamtéž. 47 RAD, kart. 4, inv. č. 50.

21

nechť příští rok ochraňuje dále dobré, nyní již léta trvající přátelství – nechtěla bych je nikdy ztratit.“48 Přátelství spisovatele a hraběnky trvalo až do Krausovy smrti v roce 1936. Kraus jí kromě dopisů zanechal svůj rukopis „Die Handschrift Magiers“ (Fackel 912-915, srpen 1935), dopis Maxe Reinhardta49 Krausovi, rukopisy dvou próz od Petera Altenberga50. Obě jsou psány na papíře hotelu Milan-Bristol. Jedna pod názvem „Dialog“, druhá bez názvu, ale pod textem je připsáno „Aus Lido – Erkenntnisse“. Památkou po vzácném příteli je také rukopis Krause nadepsaný „Die Karl Kraus, laut testamentarischer Verfügnung von ihm für Gräfin Mary Dobržensky bestimmt. Übergeben im September 1937.“

V létě roku 1919 uvedla Sidonie k Mary dalšího svého přítele, básníka Rainera Maria Rilka51. Byl jedním z těch, kteří podstatnou měrou ovlivnili myšlenkový svět Dobřenské. Od Sidonie tehdy vyšel impuls k pozvání Rilkeho do švýcarské chaty L´Ermitage, kde se měli oba sejít. Pobyt Rilkeho však příliš nenadchl, neboť tehdy zde Mary hostila několik přátel a proto v menší chatě nenašel příležitost k nerušeným kontaktům se Sidonií.52 Na Mary ale nezavřel a v následujících dopisech Sidonii nešetří milými slovy. I Mary si do deníku z let 1920-21 Mary píše, že je šťastná, že ji Rilke považuje za přítelkyni.53 V prvním období jejich přátelství, tj. v letech 1919-21, si Dobřenská s Rilkem psali velmi často. Podle odpovědí Mary si lze alespoň částečně představit obsah dopisů Rilkových. Ten jí psal o svém cestování a komentoval své postřehy. Ona mu psala o velké radosti, že může alespoň trochu prožívat, co on vidí a vnímá. Za dopisy, které pro ni byly skutečných prožitkem, mu byla velmi vděčná.54

48

Tamtéž. Max Reinhardt, *1873. Německý divadelní režisér a ředitel Deutsches Theater v Berlíně. Po mnoho let určoval směr a tvářnost světového divadelnictví. 50 Peter Altenberg (1859-1919). Vídeňský prozaik, autor dvanácti drobných próz, které sám definoval jako „Extrakty života“. Karl Kraus uvedl Altenberga, vlastním jménem Richarda Engländera do literatury. 51 Reiner Maria Rilke (1875 – 1926), rakouský básník pocházející z Prahy. Spojoval filozofickou symboliku s neobyčejným smyslem pro hudebnost verše a plastičnost vytříbeného výrazu. Autor lyrických cyklů Obětina lárům, Kniha hodinek, Duinské elegie, Sonety Orfeovy a prózy Zápisky Malta Lauridse Brigga. 52 Sak, Robert – Bezecný, Zdeněk: Dáma z rajského ostrova. Praha 2000. 53 RAD, kart. 16, inv. č. 471. 54 RAD, kart. 4, inv. č. 56. 49

22

Druhý pobyt Rilkeho v Nyonu spolu s Dobřenskou byl delší. Rilke zde pobyl od 2. do 13. listopadu 1919. Mary potom později píše: „...těch několik pěkných hodin u krbu, za nichž jsem směla Vám naslouchat, mně vždy zůstanou nezapomenutelnými. Bylo to několik krásných hodin, které člověku uprostřed tohoto zuřícího neklidného života připadají jako sen a které člověku z této ošklivé doby, v níž bohužel musíme žít, dále zůstanou světlým bodem.“55 V polovině ledna 1920 pak Rilkemu posílá 2000 franků do Locarna se slibem, že koncem ledna obdrží další, a napsala mu, že on, Rilke, musí žít zcela prost těchto starostí, aby to byl hezký čas, a na cestu domů aby nemyslel.56 I za pobytu v Potštejně si vyměňoval Dobřenská s Rilkem dopisy. Mary toužila po tom, aby se mohla co nejdříve vrátit do Nyonu, ale přitom barvitě popisovala krásnou krajinu v Potštejně a zvala ho tam. V dopisech,

které

Mary

psala

Rilkemu

z Čech,

ho

seznamovala

s poválečnými poměry v Čechách. Kritizovala přitom šlechtu bydlící v Čechách. Ztotožnila se s trefnou kritikou těchto lidí, kterou vyslovil G. H. Wells57, který byl v Čechách na sokolském sletu a od něhož ji Mary slyšela. Slibovala Rilkemu, že až ho uvidí, bude mu ji vyprávět58. Celá řada dopisů, jež Mary napsala Rilkemu, se týká buď zapůjčené literatury, kterou jí Rilke poslal, nebo četby doporučených knih. zajímavá je pozornost věnovaná knize Massereel in Bildern. Mary psala, že to byl Rilke, kdo ji v Ženevě na Massereela59 upozornil. Sdělovali si novinky o společných známých, např. Mechtildě Lichnowské, Sidi Nádherné, paní Klossovské60 atd. Během roku 1924 korespondence ztrácí svoji intenzitu, časové intervaly jsou stále delší a množí se sliby Mary, že napíše brzy dlouhý dopis. Z května roku 1925 je poslední dopis, který Dobřenská napsala Rilkovi: „....je už tomu tak dlouho, co žádný dopis ani Vám nešel a také od Vás nepřišel. Přesto dlely moje

55

RAD, kart. 4, inv. č. 56. Tamtéž. 57 Herbert Georg Wells (1866 – 1946), anglický romanopisec a publicista. Zmíněná anekdota není v dopise ocitována. 58 Zmíněná anekdota není v dopise ocitována. 59 Frans Massereel, narozen 1889 v Belgii. Vynikající grafik, který byl v roce 1962 jmenován za celoživotní dílo laureátem Vondelovy ceny. 60 paní Klossovská – malířka. Známá Rilkeho, který ji doporučil Dobřenské pro portrét Tošiho. 56

23

myšlenky často a často u Vás a u milého Muzotu61 a zvláště v této roční době, v níž Vaše okolí tak dobře znám.“62 Přátelství Dobřenské a Rilkeho skončilo v roce 1926, kdy básník umírá na leukémii. I přes to, že se jejich vztahy omezily jen na formu časté korespondence, Mary si vážila tohoto přátelství i po básníkově smrti. Dopisy a pohlednice, které zaslala Mary Rilkemu, se dochovaly z let 1919-1925.63 V albech je vylepeno několik Rilkových příležitostných fotografií, třeba z doby jeho pobytu v její švýcarské chatě. Vzpomínky na Rilkeho či citace z jeho děl se objevují ve velké části korespondence. Dobřenská si Rilkeho velmi vážila, a tak i v době, kdy se dostala do finančních potíží a dluhů, dostala nabídku od V.A. Hecka k výhodnému prodeji této kolekce Rilkových dopisů, nabídku odmítla.64 V roce 1935 se obrátila na Mary Dobřenskou Ruth Sieber-Rilke jako vydavatelka dopisů svého otce a žádala o zapůjčení dopisů nebo alespoň o poskytnutí opisů. Psala, že svazek švýcarských dopisů by nebyl úplný bez dopisů jejího otce Mary Dobřenské. Ve vydané korespondenci však o dopisech Mary nejsou žádné zmínky.

Mary Dobřenská udržovala také intenzivní písemný i osobní styk se společensky i kulturně vlivnými přítelkyněmi v zahraničí. Byla ve Vídni zejména Genia Schwarzwaldová65, majitelka luxusního pensionátu pro výchovu mladých dívek, sama též literárně činná. Dále také s Krausovou přítelkyní a vykonavatelkou jeho závětí Helenou M. Kannovou. Ve Švýcarsku patřila k přátelům známá přítelkyně básníků, sama literárně činná Regina Ullmannová66. Měla blízko k Rilkemu, se kterým se znala již od 61

Zámek ve Švýcarsku, kde Rilke od roku 1921 pobýval. RAD, kart. 4, inv. č. 56. 63 V korespondenci jsou pouze originály dopisů Mary Dobřenské Rilkovi, které byly autorce navráceny bezpochyby po básníkově smrti. Rilkovi dopisy chybí. 64 Korespondence s knihkupcem a antikvářem V.A. Heckem trvala několik let . V dochovaných písemných materiálech je dokonce stanovena i výše nabídkové ceny. Není však v nich obsažena zmínka o některém ze zájemců, případných kupců, kteří projevili vážný zájem o koupi tohoto uceleného a z literárního hlediska velmi zajímavé celku dopisů. 65 Eugenia „Genia“ Schwarzwaldová (1872 – 1950) – rakouská filantropka, spisovatelka a pedagožka, která se významnou měrou zasloužila o rozvoj dívčího vzdělání v Rakousku. Byla též významnou představitelkou vídeňského kulturního života, vedla literární salón, do něj vedle Kokoschky, Loose a Schonberga patřili také spisovatelé Robert Musil a Ellias Canetti. Kvůli svému židovskému původu opustila roku 1938 Rakousko a emigrovala do Švýcarska. 66 Regina Ullmannová (1884-1961) byla rakousko-švýcarskou spisovatelkou židovského původu. 62

24

roku 1908. V dochované korespondenci je zmínka o určité částce, kterou poslala Mary přítelkyni v roce 1935.67 Zřejmě se jednalo o finanční pomoc spisovatelce, což je z hlediska celkové situace výjimečné, protože poskytování přímé finanční podpory Dobřenská ukončila již počátkem dvacátých let . Blízkou duší jí také byla v Paříži převážně žijící Anette Kolbová68, která se přátelila též s Thomasem Mannem.69 V roce 1933 opustila Německo a odešla do Francie, později žila ve Švýcarsku a USA. Annetta Kolb byla blízkou přítelkyní Mary Dobřenské, v dochovaných dopisech z dvacátých a třicátých let minulého století se často zmiňuje o své tvorbě. Též ji informuje o připravovaných autorských čteních, na které přítelkyni srdečně zve a doporučuje Mary k přečtení i některé knihy. Ve 30. letech se dostala Anette Kolbová do finanční tísně v důsledku nástupu nacistů k moci a v roce 1937 požádala Dobřenskou, aby pro ni získala pomoc knížete Alexandra Thurn-Taxise, známého příznivce významných kulturních tvůrců, mimo jiné také R. M. Rilkeho. Mary se skutečně ještě téhož roku obrátila na prince Thurn-Taxise o pomoc pro Kolbovou70. Blízkou přítelkyní byla Mary také spisovatelka Mechtilde Lichnowská71, manželka německého vyslance v Londýně, sama autorka řady společenských románů, zdržující se převážně v Berlíně nebo na svém zámku v Chuchelné u Opavy. Přátelství s inteligentní a vzdělanou hraběnkou Mechtilde Lichnowskou bylo jistě přínosem pro intelektuální obzor Mary Dobřenské. Mary ji seznámila také v létě roku 1921 při návštěvě potštejnského zámku seznámila se Sidonií Nádhernou. Bezesporu i setkávání a přátelství s Mechtilde, návštěvy na jejím zámku v Chuchelné někdy i v doprovodu Sidonie Nádherné jistě podpořilo literární rozhled a zájmy Mary, vždyť Lichnowské si po literární i lidské stránce vážil i Karel Kraus. Lichnowská dosáhla největší popularity jako spisovatelka v první polovině třicátých let, kdy vyšly její nejznámější romány a dramata, která byla díky překladům známa též v zahraničí.

67

RAD, kart. 10, inv. č. 332 Anette Kolb (1875 – 1967), eseistka, spisovatelka biografií a překladatelka. 69 Thomas Mann (1875 – 1955) – německý prozaik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. 70 v dopise z 8.10. 1937 charakterizuje Kolbovou: Als halbe Francözin und ganze Cosmopolitin, des deutschen Vaterlandes verlustig gegangen…..). 71 Mechtilde Lichnowská (1879 – 1958) – německá spisovatelka pocházející z hraběcího rodu Arco-Zinneberg. V roce 1937 se podruhé vdala za anglického majora R. H. Peta. Je autorkou 16 románů ve své době uznávaných. Držitelka Mnichovské literární ceny. 68

25

Zvláštní pozornost zasluhuje korespondence, jejíž autorkou je Ea von Allesch72, manželka spolužáka Roberta Musila, Johannesa von Allesch. Po válce však žijící ve vztahu se spisovatelem Hermannem Brochem. Byla v těsných vztazích s řadou významných představitelů moderní rakouské a německé literatury. Zejména se přátelsky stýkala s Robertem Musilem a jeho ženou Martou, s níž také jeden čas psala pro módní rubriku pražského listu Prager Presse. Ea trávila ve třicátých letech pravidelně prázdniny na potštejnském zámku. Její dopisy Mary obsahují velké množství zpráv o Brochově a Musilově životě, o jejich tvorbě a pohnutých událostech ve 30. letech.73 Právě Ea zprostředkovala přímý styk mezi Robertem Musilem74, jeho ženou Marthou a hraběnkou Dobřenskou. Manželé Musilovi dokonce strávili v červnu 1933 dovolenou v Potštejně. Na tento pobyt oba velmi vzpomínali. Paní Martha napsala: „.....bylo to tak hezké u Vás a Potštejn byl pro nás též báječným zotavením po nelidskostech Berlína. Celý den nás provází ještě některá vzpomínka na potštejnský život a chtěli bychom o něm rádi vše vědět.“75 Robert Musil k tomu připsal: „........smím doplnit, že potštejnský život, o němž moje paní říká, život s Vámi a ve Vašem okolí byl....a že moje paní nechtěla pouze říci, že četné vzpomínky na to jsou za námi, nýbrž všechny vzpomínky jsou dohromady určitý druh veselého a přece významného celku. Tak to chtěla přibližně říci a z diskrétnosti to neučinila. Spisovatelé jsou nestydatější v soukromém tajemství, i když ne mocnější ve výrazech.“76 Dalším literátem, s kterým Mary Dobřenská navázala společenské styky, byl i Alfred Polgar77. Těsné přátelské styky provázené bohatou korespondencí poutaly Mary také k malíři Georgu Karsovi78 a jeho ženě Noře. Kars ve dvacátých a třicátých letech žil převážně v Paříži, kde uvedl Mary též k malíři Utrillovi79.

72

Ea von Allesch, Emma Elisabeth Allesch-Allfest, rozená Täubelle (1875 – 1953). RAD, kart. 4, inv. č. 73. 74 Robert Musil (1880-1942), rakouský spisovatel, který zahájil expresionismus v německy psané próze. 75 RAD, kart. 9, inv. č. 256. 76 RAD, kart. 9, inv. č. 256. 77 Alfred Polgar (1873 – 1955), fejetonista, autor esejů a prozaik, divadelní kritik. Žil v Berlíně a ve Vídni, odkud odešel roku 1938 a emigroval do USA. Ve Vídni se stýkal i s Karlem Krausem. 78 Georg Kars (1882-1945) byl český malíř, známý především svými akty a krajinami. Žil v Německu, Portugalsku a Španělsku, převážně však v Paříži, kde také zemřel. 79 Maurice Utrillo (1883 – 1955), francouzský malíř, neorealista. 73

26

Dopisovala si i s dalšími malíři – Irenou Hölzer-Veinck, Georgem Kirstou, Konradem Meindlem, Ottou Nowakem a

hudebním skladatelem Ernstem

Křenkem. Do konce třicátých let ještě prošla salónem Dobřenské (popřípadě byla s ní ve styku nebo podporována) řada dalších lidí, většinou představitelé německé demokratické kultury pronásledovaní nacismem. Byl to například Thomas Heine80, Franz Werfel81, Sigismund V. Radecki82, Alfred Kerr83. Z okruhu přátel Dobřenské byla také podporována vdova po německém filozofovi Theodoru Lessingovi zavražděném nacistickými agenty roku 1933 v Mariánských Lázních.

VII. B. Český kulturní okruh Mary Dobřenská začala po první světové válce také projevovat zájem o českou kulturu a její představitele, což je snad také spojeno i s její snahou naučit se česky. První z významných autorů, se kterými navázala kontakt, byla Marie Pujmanová, které již roku 1925 poslala svazek Krausovy „Fackel“.84 Snažila se také pro svůj literární salon získat Karla Čapka. Prostřednictvím své přítelkyně, paní Allesch, žádala roku 1927 šéfredaktora listu Prager Presse Arne Laurina, aby Čapka do Potštejna přivedl. Také německá spisovatelka Ossip Schubin85 , žijící na sklonku svého života v Praze, usilovala o sblížení Dobřenské a Čapka. Ale přes vzájemnou snahu k setkání nedošlo, snad z důvodu Čapkovy pracovní vytíženosti. I přesto jí Čapek zprostředkoval setkání s Janem Herbenem v Praze roku 1930. V rodinném archívu se dochovaly tři dopisy od K. Čapka, z nichž jeden je v angličtině.86 V jednom z nich posílá Mary jednu ze svých posledních knih, bohužel nezmiňuje se o jejím názvu ani obsahu. 80

Thomas Heine (1867 – 1948) – německý malíř a ilustrátor, spoluzakladatel časopisu Simplicissimus, který reprezentoval sociální a politickou kritiku německé císařské a poválečné éry. 81 Franz Werfel (1890 – 1945) – rakouský prozaik pocházející z Prahy. Představitel expresionismu v poezii (Přítel světa), v próze vyzdvihoval nutnost lidské pospolitosti (Dům smutku, Čtyřicet dnů, Jeremiáš), v dramatu zobrazoval negativní následky války. V roce 1938 emigroval do USA. 82 Sigismund von Radecki (1891 – 1970) – německý spisovatel a překladatel. 83 A. Kerr (1867 – 1948) – německý spisovatel, divadelní kritik a novinář. 84 Polišenský, Josef – Šolle, Zdeněk: Literární okruh Marie Dobřenské a její styky s českými spisovateli. In: Studie o rukopisech 15, 1976. 85 Ossip Schubin (1854-1934) je pseudonym spisovatelky Aloisie Kirschnerové. Byla přítelkyní malířky Zdeňky Braunerové, která ji uvedla k J. Zeyerovi. Psala společenské romány a povídky z mezinárodní společnosti své doby. 86 RAD, kart. 5, inv. č. 112.

27

Nejintenzivnější styk s Mary Dobřenskou z českých spisovatelů udržoval Jaromír John. Seznámil se s hraběnkou již v roce 1928, kdy si jako redaktor Pestrého Týdne opatřoval v Potštejně materiály pro společenskou rubriku. Jejich vztah nebyl jen formální, John se sblížil i s jejím synem Tošim Opatřoval pro ni překlady z české literatury a seznámil se u ní s jejími přáteli. Poslední dochovaný dopisy hraběnce je ze září 1940. S dopisem, jehož závěr je psán česky, posílá také svou právě vydanou knihu.87

Předáním panství synovi Františku Jindřichovi v roce 1934 skončila pro Mary léta věnovaná světu literatury, hudby a intelektuálních setkání. Odešla do ústraní a není možné zcela jistě říci, zda se i nadále pohybovala v uměleckých kruzích své doby.

IX. Mary a její vztah k Československu Rok 1918 znamenal v životě šlechty velkou změnu. Vznikl nový stát, Československá republika. Šlechtické tituly byly zrušeny a bylo třeba se rozhodnout co dál. Šlechta žijící v Čechách se odjakživa dělila na tři skupiny – tu, která se cítila být spíše německou. Ta po první světové válce odešla z republiky. Druhou skupinou byla šlechta, která se nestavěla pro ani proti nové republice. A konečně třetí skupina se postavila za nový stát a aktivně ho podporovala. Mary Dobřenská pocházela z rakouské šlechty, ale od svých 26 let žila Čechách. Nelze se nikde dočíst, zda se cítila Češkou, Rakušankou, nebo Maďarkou. Lze ale předpokládat, že se cítila být kosmopolitním člověkem. Mluvila několika jazyky a mnoho času trávila mimo Čechy, jak se tedy mohla stavět k nově vzniklému Československu? Můžeme se jen dohadovat, zda chovala určité sympatie k nově vzniklému státu, když viděla vývoj v okolních zemích, či zda šlo o konkrétní sympatie k představitelům našeho státu. Vztah Mary Dobřenské k novému Československu pravděpodobně

nebyl

jednoduchý

ani

jednoznačný.

Dal

by

se

však

charakterizovat jako smířlivý. V jejích dopisech odeslaných hned po vzniku nového státu je již vidět změna. Na záhlaví dopisních papírů vlastní rukou přeškrtla Schloss Pottenstein,

87

RAD, kart. 7, inv. č. 183.

28

Böhmen (jak se tehdy Potštejn v němčině nazýval) a dopsala Zámek Potštýn88, Czecho-Slovakia. Zdá se však, že tento jazykový zásah u ní vzbudil spíše nelibost než cokoliv jiného. V roce 1926 píše Krausovi: „Potštejn je teď vyměněn. To jistě vymohla nějaká důvtipná univerzita. Ale jméno Potštejn nezní hezčeji, je to skoro jen kompromis mezi předchozím německým a nynějším obratem k českému jménu!“89 Se vznikem nového národního státu však souvisela řada věcí, které ji přece jen pozměnily již zaběhnuté koleje. V první řadě vznikly hranice mezi místy, s nimiž byl spojen její život – uherským Kápolnás Nyék, rakouskou Vídní a českým Potštejnem. Nový stát jí rozhodně cestování mezi těmito místy neusnadnil, objevila se totiž řada formalit spojených s těmito cestami. Od 1.12.1931 musela za nařízení státního statistického úřadu v Praze předkládat seznam všech návštěvníků ze zahraničí, a to včetně počtu nocí a státní příslušnosti. V několika dopisech se také občas objeví zmínka, která by mohla něco napovídat o jejím přístupu ke československému státu. V dopise Rilkovi projevuje radost nad tím, že i Rilke se hlásí „k naší republice“. Z Chantarelly u sv. Mořice ve Švýcarsku píše Rilkovi: „Právě tak jako mi to píšete (totiž s dopisem našeho vyslance) mínila jsem o té věci. Máte úplné právo a že se hlásíte k naší republice, těší mě velice, a proto mě také těší vaše přijetí, kterého se Vám dostalo (rozumí se na československém vyslanectví v Bernu). Ostatně je pan Dušek dobrý přítel jednoho mého přítele (profesora Klímy z Prahy) a tento mi řekl, že Dušek je velice milý člověk, rozumný a příjemný. Profesor Klíma mi dal s sebou kartu a já chci v každém případě, než opustím Švýcarsko, navštívit vyslance. Jsem ráda, že dřívější vyslanec (Baráček) je pryč, protože byl velmi šovinistický a nepříjemný.“90 V příštím dopise dodává: „Dopis vyslance, který přikládám, je opravdu přívětivý a uznalý. Můžete být za něj vděčný.“91 A v listopadu 1926 píše Krausovi o zvláštní roli přidělené jejímu synovi ve škole: „Není to skvělé, že Toši byl zvolen jako sváteční řečník pro svou třídu ke dni 28. října?“92 Těžko říct, zda tuto „poctu“ nepřijala alespoň s určitou ironií. 88

Od roku 1924 se používal název Potštejn. RAD, kart. 4, inv. č. 50. 90 1. 2. 1921, RAD kart. 4, inv. č. 56. 91 16. 2. 1921, tamtéž. 92 RAD, kart. 4, inv. č. 50. 89

29

Osobně podporovala řadu vyloženě českých spolků, a neodmítla poskytnout pomoc, ať už dětem, tak i všem potřebným. V létě 1918 ubytovala v Potštejně chlapeckou kolonii České srdce. Ještě po roce na ni děti z Jedličkova ústavu vzpomínají: „Šlechetná paní! Celý rok vzpomínaly jsme na krásné prázdniny, které dík Vaší šlechetnosti prožily jsme v Potštýně. I letos bychom se posílily na čerstvém vzduchu a proto prosíme Vás, šlechetná paní, buďte tak laskava a dovolte nám i letos bydleti ve Vaší krajkářské škole za podobných okolností jako vloni. Za šlechetnost předem Vám děkujeme a prosíme Vás o zprávu, kdybychom mohly k Vám přijeti.“93 V prosinci 1924 se rozhodla věnovat pozemek na výstavbu tělocvičny TJ Sokol a v roce 1932 také přispěla na IX. Všesokolský slet. V roce 1931 se o její záslužné aktivitě zmiňuje také Obecní kronika: „Slušno poznamenati, že za účelem stravovací akce pro nezaměstnané, kterých tu bylo přihlášeno na 90, konána začátkem prosince sbírka v obci…., majitelka panství pí. Dobřenská dodala 300 kg chleba, 200 kg mouky a 500 kg brambor a po dva měsíce (leden a únor 1932) každý druhý den 13 litrů mléka.“94 Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze, který se na ni jako známou příznivkyni umění obrátil o žádost na příspěvek na novou budovu.95 V letech 1928-1931 ji také Státní ústav školský pro domácí průmysl v Praze jmenoval na návrh potštejnského obecního zastupitelstva členem školního výboru tamního krajkářského kurzu.96 Zejména její charitativní aktivity (byla mimo jiné členkou Mezinárodní ženské ligy za mír a svobodu a měla kontakty také s Armádou spásy) ji sblížily s Alicí Masarykovou. Zdá se, že se jejím prostřednictvím snažila o již zmíněnou revizi dávky z majetku. V jednom z dopisů Masarykové píše: „….A co se týká té věci – částečně kvůli mému stavění se hluchou a částečně kvůli mému stavu rozčilení ohledně vašich novinek. Nejsem jsem si zcela jistá, zda jsem slyšela správně. Naše věc (o níž jsme mluvily v Lánech) bude znovu revidovaná – bude znovu vzatá v úvahu? Rozuměla jsem správně? Jestliže ano, budeme informováni kompetentní kanceláří? Jsem v takovém stavu nervózního vypětí že stěží mohu 93

RAD, kart. 15, inv. č. 454. Obecní úřad Potštejn, Kronika obce, I. díl 1924 – 1939. 95 RAD, kart. 12, inv. č. 384. 96 RAD, kart. 2, inv. č. 12. 94

30

uvěřit dobrým zprávám. Prosím promiňte mé obtěžování mými otázkami, ale ráda bych věděla, zda-li je zde pro nás nějaká naděje? Okamžitě spálím Váš dopis, aby ho jednoho dne kdokoliv přečetl.“97 Jsou tu patrné také osobní sympatie k některým osobnostem vrcholné politiky. Uznávala autoritu také T.G.Masaryka, kterému zasílala svá blahopřání k narozeninám, víme i o jejím osobním přijetí v Lánech. O dojmy se podělila v dopise K. Krausovi: „.....jedno odpoledne jsem byla v Lánech. Mluvila jsem s Alicí a také s prezidentem. Bylo to velmi příjemné a prezident byl veselý, těchto pár hodin jsem si velice užila!“98 Desáté výročí vzniku Československé republiky se slavilo i na zámku. V Kronice města Potštejn se píše: „Sluší se poznamenati, že i zámek celý tonul v osvětlení a že balkon nad vjezdem byl velice vkusně ověnčen, což všechno působilo milým, povznášejícím dojmem. K tomu také přispěly valně ohňostroje zapálené v nádvoří zámku a na hradním kopci.“99 Alici Masarykové píše 3. listopadu 1928: „Já a můj syn jsme poslouchali v sobotu ve tři hodiny, když pan prezident promlouval k dětem. Nemohu ani říci, jak jsme byli oba dojati jeho krásnými slovy. Slovy, která budou navždy znít v uších těm, kteří je slyšeli. Byla v tom taková pravda, poctivost a ohromný smysl pro spravedlnost v té nezapomenutelné řeči a prezidentův obdivuhodný způsob uvědomění si toho smyslu povinnosti a zodpovědnosti přicházející generace, každý z posluchačů musel mít přání dělat od nynějška jen to nejlepší.“100 Masarykové také poslala kondolenci k úmrtí jejího otce a ta odepisuje: „Vím, jak upřímně věříte v humanitu a otcovy ideály.“101 Víme, že v roce 1923 pozvala Edvarda Beneše do Potštejna ke vzpomínkovému aktu na počest nedávno zesnulého univerzitního profesora Urbana Jarníka, významného romanisty, potštejnského rodáka a hlavního propagátora potštejnského letoviska. 102

Od roku 1918 se začala Mary Dobřenská postupně učit češtině, zpočátku vlastně jen v rámci jejího praktického využívání, později ji dával hodiny českého 97

RAD, kart. 4, inv. č. 53. Potštejn 17. 12. 1931. RAD, kart. 4. 99 Obecní úřad Potštejn – Kronika obce, I. díl 1924 – 1939, s. 65. 100 RAD, kart. 4, inv. č. 53. 101 RAD, kart. 8, inv. č. 241. 102 Beneš se nemohl účastnit, v té době byl na dovolené na Slovensku. 98

31

jazyka profesor pedagogiky na Českém vysokém učení technickém v Praze profesor dr. J.V. Klíma. Zmíněný profesor též vyučoval syna Mary Dobřenské Františka Jindřicha. Dochovaly se i písemné doklady - pomůcky pro překlady písemných textů z němčiny do češtiny používané profesorem Klímou při výuce hraběnky Dobřenské a jejího syna. Česky psaný dopis se však dochoval jen jediný, a to pro samotného profesora Klímu.103 Přestože jde jen o kratičký dopis, tak se zdá, že si češtinu osvojila poměrně dobře, přesto ji ale nepoužívala ani ve styku s adresáty českého původu.

Příchod Hitlera k moci v Německu roku 1933 a jeho obsazení Rakouska a československého pohraničí pobouřil kulturní kruhy, s nimiž se stýkala Dobřenská i její přátelé. Zdá se, že i ji samotnou situace znepokojovala. Ea von Allesch píše 18. 4. 1933 Dobřenské: „Tihle nacisté se přece zdají být šílenými. Zdá se, že nic v radikální politice nejde bez šílenství. Co ti dělají, je opravdu příliš stupidní....Musilovi chtěli už po celou dobu přijít do Vídně, jsou ještě pořád v Berlíně, teď však asi brzy přijdou. On se musí nejdřív dohodnout s Rohwoltem, jinak tu nemají z čeho žít. Píše též, že v duchovním smyslu chybí jakákoliv iniciativa, že vše ´vyčkává a je nehybné´a ale ´dějiny kráčejí energickým krokem´.“104 Podobně píše i v květnu téhož roku: „Jak vidím, je Musil, již vzhledem ke své paní, trochu protinacisticky naladěn. Ba, já se bojím, že ty hlouposti křičí až do nebe, a že se s tím nic neudělá, Německo se dostane ještě do větší bídy, my též.“105 A dále v červenci: „To, co se děje s Německem, se stane s Evropou. 67 milionů lidí nelze vyřadit. A nová válka? Ta by to ještě zhoršila. Jedno z dvojího však nastane. Trosky způsobené válkou nebo bez války.“106 Také Genia Schwarzwaldová píše v březnu 1935 s obavami: „Vracím ti dopis Ethel Snowdenové, přirozeně velmi zarmoucená, slyším-li ji soudit o Rakousku tak tvrdě. To však je od 12. února 1934 všeobecné mínění všech socialistických západních zemí. Tento den nás stál mnohé cenné sympatie. .....Aféry Rintelenova a Schecknerova mi opět jednou ukázaly, jak oprávněné jsou Hermannovy antipatie vůči všemi, co se ve Vídni označuje za oficiální společnost. 103

RAD, kart. 4, inv. č. 47a. RAD, kart. 4 inv. č. 73. 105 Tamtéž. 106 Tamtéž. 104

32

Měla jsem stále ještě slabou pochybnost, zda jsme udělali dobře, když jsme se po celý život vzdalovali vládnoucích kruhů – dělali svou práci tak říkajíc s vyloučením veřejnosti. Podívá-li se však člověk na tu změť lží, intrik, čachrů a zločinnosti, je velmi rád, že je outsiderem.“107 Koncem března 1935 píše Genia Schwarzwaldová s nadšením, že rakouský malíř Oskar Kokoschka chce vytvořit portrét československého prezidenta. Nechce však malovat obraz pro peníze, obraz má být věnován československému lidu, který miluje a jehož si váží. Zdá se také, že se s určitými nadějemi obrací k české kultuře. V únoru 1935 Genia píše Dobřenské: „.....považuji to v Praze za překrásné....Zejména jsem tě postrádala, když jsem se sešla jednou s Kokoschkou a jindy s Karlem Čapkem a Františkem Langrem. To jsou lidé, kteří by měli pro Tebe jistě pochopení a s nimiž by sis výborně porozuměla. Musíme jednou, až budu u Tebe, zajet společně do Prahy a navštívit tyhle rozkošné lidi.“108 Dobřenská též sama vyjadřuje obavy nad hrozícím nacistickým nebezpečím. Takové obavy se odrážejí také v novoročním blahopřání Dobřenské Karlu Krausovi z roku 1934: „Myslím často na to, jak velmi Tě musí tížit tyhle strašné časy a jak jimi velmi trpíš. Jen kdyby dobré myšlenky byly co platné!“109

107

RAD, kart. 4, inv. Tamtéž. 109 RAD, kart. 4, inv. č. 50. 108

33

X. Závěr Rokem 1935 zprávy o Mary Dobřenské téměř mizí. Její syn František Jindřich se v roce 1934 stal plnoletým, mohl tedy nadále svůj majetek spravovat zcela sám. Snad proto v tomto roce požádala Mary o navrácení maďarského státního občanství. V dalším letech žije střídavě na svém maďarském panství Kápolnás Nyék, Vídni, Švýcarsku a Anglii. Do Čech se vrací jen zřídka, po druhé světové válce vůbec. V Londýně, kde nějaký čas žila, se také setkala se svými přítelkyněmi Sidonií Nádhernou a Mechtilde Lichnowskou. Obě do Anglie po roce 1945 emigrovaly.110 Mary Dobřenská zemřela ve švýcarské Asconě 24. 10. 1970.

Panství převzal již plnoletý syn František Jindřich. František Jindřich sice podepsal spolu se svým bratrem Jindřichem VII. v roce 1938 deklaraci české šlechty na obranu československého státu. Zdá se však, že si brzy, zvláště po příchodu hitlerovské nadvlády, uvědomil, že by tímto mohl přijít o veškerý majetek. V následujících válečných letech sympatizoval s fašistickým hnutím a sám byl ve styku s některými příslušníci německého Wehrmachtu, jmenovitě s hrabětem Trautmansdorffem. V roce 1942 požádal pro svou osobu o maďarský pas, neboť sám byl československým občanem. Je možné, že jednal na radu své matky, aby zachránil rodinný majetek. Ten mu sice zůstal zachován, ale ne nadlouho. Za své jednání si vysloužil však jen nelibost potštejnských občanů, kteří mu jeho jednání po osvobození nezapomněli. Po válce požádal o vrácení československé státní příslušnosti, ale byl nařčen z kolaborace, zatknut a mnohokrát vyslýchán. Jeho žádost byla 28. 12. 1946 zamítnuta rozsáhlým dopisem, ve kterém se mluví i o Mary Dobřenské. Ač je toto rozhodnutí silně tendenční, stojí za citování: „…..Matka

Františka

Dobřenského,

maďarská

šlechtična,

Mary

Gräfin

Wenckheim, necítila se nikdy u nás doma, nenáviděla české prostředí a český lid, zdržovala se v zámku v Potštejně vždy jen krátkou dobu, meškajíc většinu času na cestách v cizině a nebo na statcích v Maďarsku. Doba, kdy paní Mary Dobřenská jako mateřská poručnice nezletilého syna v Potštejně vládla, přinesla útrapy

110

Sak, Robert – Bezecný, Zdeněk: Dáma z rajského ostrova. Praha 2000.

34

veřejným pracovníkům a činovníkům obce tím, že paní Dobřenská nespokojená v nenáviděném českém prostředí a nechápajíc snahy a potřeby místa, vyvolávala mezi obcí a velkostatkem stálé spory a boje, které brzdily rozkvět městečka a znechucovaly veřejnou činnost. Paní Mary Dobřenská a po své plnoletosti i její syn, který v tradici založené matkou pokračoval, zpozdily zdárný vývoj obce o čtvrt století.“111 Zámek byl Františku Jindřichovi ihned po válce zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Po všech soudních průtazích, kdy mu hrozily dva roky vězení a vysoká peněžitá pokuta, však přišel rok 1948 a to již František Jindřich věděl, že jeho šance jsou nulové. Spolu s ženou Evženií Klotyldou112 a dvěma dětmi utekl do Švýcarska, kde 2. 11. 1978 umírá.

Samotná budova zámku se v roce 1949 dostala do užívání Revolučního odborového hnutí jako školící středisko. Během následujících čtyř desetiletí byl devastován podobně jako řada dalších památek u nás. V současné době ho však noví vlastníci renovují a dokonce se jim podařilo vypátrat i mnoho z původního zařízení zámku, které bylo uloženo na zámku v Litomyšli.

Mary Dobřenská byla ženou, která si jistě zasluhovala pozornost. Sečtělá, inteligentní, společenská. A kulturní především. Nebyla lvicí salónů, ale přihlížela ke zrodu mnoha osobností a svou pomocí umožnila realizaci mnoha uměleckých myšlenek a nápadů, kterých si dodnes lidé váží. A pokud se sama neúčastnila, alespoň tomu přihlížela. Málokomu se něco podobného podařilo. Je smutné, že se po ní kromě korespondence zachovalo máloco. Ale i dnes, po více jak sedmdesáti letech, vejdeme do potštejnského zámku, je tak snadné si ji představit spolu se svými známými a blízkými, o kterých se děti dodnes učí ve škole.

111

Okresnímu národnímu výboru 28. 12. 1946, Obecní úřad Potštejn, kart. 243, inv č. 93 V roce 1941 se oženil s Evženií Klotyldou Kinskou. „Génilde“ (*1925) – dcera Zdenko Radslava Kinského z Vchynic a Eleonory Clam-Gallas. 112

35

XI. Literatura Andrea – Salomé, Lou: Rainer Maria Rilke. Praha 1994. Bezecný, Zdeněk: Sidi a Mary. In: Sborník prací východočeských archívů 8, 2000, s. 174-178. Dobřenský, Jan Maxmilián: Z Dobřenic je cesta dlouhá. Havlíčkův Brod 1996. Helfert, Jaroslav: Potštejn. Praha 1964. Helfert, Jaroslav: Hrad Potštejn. Praha 1948. Helfert, Jaroslav: Přehled dějin a popis hradu. Rychnov nad Kněžnou 1957. Jarník, Urban: Zátiší Potštýnské. Kostelec nad Orlicí 1928. Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha 1987. Mašek, Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999. Pivec, Rudolf: Potštejn. Liberec 1988. Polišenský, Josef – Šolle, Zdeněk: Literární okruh Marie Dobrženské a její styky s českými spisovateli. In: Studie o rukopisech 15, 1976, s. 83-98. Pouzar, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů. Praha 1999. Řezník, Miloš: Potštejnská větev Dobřenských. In: Východočeský sborník historický 4, 1994, s. 175-187. Řezník, Miloš: Mary Dobřenská, Karl Kraus a Potštejn. In: Supplementum 9, 2004, s. 239-261. Sak, Robert – Bezecný, Zdeněk: Dáma z rajského ostrova. Praha 2000. Sekotová, Věra: Prameny k vztahům českých zemí k evropským kulturním osobnostem (R. M. Rilke, K. Kraus, R. Musil, G. Kars). In: Sborník prací východočeských archivů 3, 1975, s. 197-209.

Prameny Státní oblastní archív Zámrsk, fond Rodinný archív Dobřenských z Potštejna. Státní okresní archív Rychnov nad Kněžnou, fond Městský národní výbor. Obecní úřad Potštejn, Kronika obce I. díl.

36

XII. Obrazové přílohy Mary Dobřenská ve 20. letech 20. století

Hrad Potštejn dnes

37

Zámek Potštejn dnes

Karl Kraus

Jaromír John

38

R. M. Rilke

Sidonie Nádherná

Robert Musil

Annette Kolb

Genia Schwarzwaldová

Ossip Schubin

39

Ea von Allesch

Přání od dětí z Českého srdce

Česky psaný dopis Mary Dobřenské profesoru Klímovi

40