MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav. Island a jeho cesta do Evropské unie (Magisterská diplomová práce) Gabriela Patočková

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav

Island a jeho cesta do Evropské unie (Magisterská diplomová práce)

Gabriela Patočková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc., Jean Monnet Chair

Brno 2010

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci Island a jeho cesta do Evropské unie vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny.

V Brně dne 8. ledna 2010

………………………….. Gabriela Patočková

2

Na tomto místě bych velice ráda poděkovala panu doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, CSc., Jean Monnet Chair, za vedení magisterské diplomové práce. Velmi děkuji rovněţ své rodině za trpělivost a podporu, kterou mi věnovali nejen při psaní této práce, ale i v průběhu celého studia.

3

Obsah 1. Úvod ………………………………………………………………………………..s. 5 2. Island a jeho postoj k počátkům evropské integrace a severské spolupráce ……….s. 8 2. 1 Poválečná situace ………………………………………………………………s. 8 2. 2 Postoj k počátkům evropské integrace ………………………………………. s. 10 2. 2. 1 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) …………..s. 10 2. 2. 2 Velká zóna volného obchodu (FTA) …………………………………….s. 13 2. 3 Severská spolupráce …………………………………………………………..s. 14 3. Evropské sdruţení volného obchodu (EFTA) ……………………………………...s. 16 3. 1 Diskuze o členství v EFTA a EHS ……………………………………………s. 18 3. 2 Vstup do EFTA ………………………………………………………………..s. 21 3. 3 Dohoda o volném obchodu Island – ES ………………………………………s. 24 4. Osmdesátá léta – zlom v procesu evropské integrace ……………………………...s. 26 4. 1 Jednotný evropský akt ………………………………………………………...s. 28 4. 2 Jednání o Evropském hospodářském prostoru ………………………………..s. 31 4. 3 Smlouva o EHP a její důsledky z pohledu Islandu ……………………………s. 38 5. Reflexe smlouvy o EHP a otázka členství v ES ……………………………………s. 42 5. 1 Všeobecné parlamentní volby – duben 1991 ………………………………….s. 43 5. 2 Postoj politických stran ………………………………………………………..s. 44 5. 3 Zájmové skupiny ………………………………………………………….......s. 47 6. Schengenská dohoda ……………………………………………………………….s. 48 7.

Otázka EU po vstupu země do EHP……………………………………………s. 52 7. 1 Politické elity versus veřejnost ………………………………………………..s. 52 7. 2 Argumenty pro a proti členství ………………………………………………..s. 57 7. 3 Postoj politických stran ………………………………………………………..s. 59

8. Finanční a politická krize 2008/2009 ………………………………………………s. 62 8. 1 Islandský ekonomický zázrak …………………………………………………s. 62 8. 1. 1 Finanční krize a její dopad ……………………………………………….s. 64 8. 1. 2 Hodnotící zpráva MMF a prognózy budoucího vývoje ………………….s. 66 8. 2 Politická situace v období krize ……………………………………………….s. 67 8. 2. 1 Předčasné volby a otázka EU ……………………………………………s. 69 9. Závěr ………………………………………………………………………………s. 74 Seznam pouţité literatury …………………………………………………………… s. 79 Seznam grafů a tabulek ………………………………………………………………s. 86 Seznam zkratek ………………………………………………………………………s. 86 Přílohy ………………………………………………………………………………..s. 89

4

1. Úvod Island stojí stále oficiálně mimo Evropskou unii. Málokdo si ovšem uvědomuje, ţe je v některých oblastech zapojen do tohoto evropského projektu mnohem hlouběji neţ někteří jeho řádní členové. Prostřednictvím Dohody o Evropském hospodářském prostoru je aktivním účastníkem vnitřního trhu Unie a participuje na vybraných rámcových programech. Díky napojení na schengenský systém mají Islanďané také stejná práva v oblasti volného pohybu jako obyvatelé většiny oficiálních členských států Unie. To vyvolává celkem logickou otázku, proč Island ještě není plnoprávným státem Evropské unie? Pro vysvětlení je nutné vrátit se zpět do historie. Island je jednou z nejmladších republik na světě. Po celá staletí se krčil pod nadvládou Dánského království. V průběhu II. světové války zaţil okupaci britské a poté i americké armády. Jako nezávislý a suverénní stát byl uznán aţ v roce 1944. Během svého boje za nezávislost si Islanďané vytvořili svůj vlastní pohled na nacionalismus. Jakékoliv nové ohroţení národní suverenity bylo poté vnímáno velmi citlivě. Nelze se tedy divit, ţe se stalo centrálním tématem kaţdé politické diskuze jednající o evropské integraci. Otázkou pak zůstává, jak je moţné, ţe Island akceptoval přijetí Dohody o EHP a částečné přenesení rozhodovacích pravomocí na nadnárodní instituci? Cílem mé práce je popsat islandskou cestu procesem evropské integrace a zmapovat jeho jednotlivé kroky vedoucí k podání přihlášky do Evropské unie. Práce je ohraničena léty 1945–2009 a je strukturována do 9 kapitol. Kapitoly 2–4 mohou být brány jako deskriptivní, chronologicky popisují jednotlivé integrační kroky Islandu, aţ po vstup země do Evropského hospodářského prostoru (EHP). Druhá kapitola popisuje poválečnou hospodářskou a mezinárodní situaci země a její první integrační snahy. Island si jako čerstvě nezávislý stát potřeboval zajistit svoji suverenitu navenek, a proto participuje v politicko-ekonomických organizacích (OSN, MMF). Pro ekonomiku země byla důleţitá účast na Marshallově plánu a vstup země do OEEC. Naopak velmi bolestné bylo rozhodnutí opustit politiku neozbrojené neutrality a vstoupit do NATO, stejně jako následný podpis bilaterální dohody s USA. Třetí kapitola se zabývá islandským postojem ke dvěma integračním uskupením. V návaznosti na přihlášku Dánska, Irska, Norska a Velké Británie do Evropského hospodářského společenství (EHS) islandská vláda, podporovaná zájmovými skupinami, poprvé zvaţovala účast v nadnárodní organizaci. Známé události kolem de Gaullova veta však obrátily její pozornost k vyjednávání o členství v Evropském sdruţení volného obchodu

5

(EFTA). V této době jiţ částečně přehodnotila svoji izolacionistickou politiku a pro zabezpečení svých obchodních vztahů a po vyjednání příznivých podmínek pro své mořské produkty se rozhodla vstoupit do EFTA. Členství následně umoţnilo Islandu uzavřít s ES velmi výhodnou dohodu o volném obchodu s průmyslovými výrobky. Čtvrtá kapitola se věnuje problematice tzv. lucemburského procesu a vyjednávání o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Zde se Island ukazuje jako velmi obtíţný partner, tvrdošíjně trvající na zajištění volného obchodu pro svoje mořské produkty. Přes sloţitost vyjednávání byly konečné podmínky povaţovány za velmi příznivé. Smlouva o EHP však byla na Islandu vysoce kontroverzní téma a vyvolala ostrou diskuzi. Analýzou postoje jednotlivých politických stran a zájmových skupin se proto zabývá následující část práce (5. kapitola). Po přijetí Dohody o EHP se mohlo zdát, ţe Island dosáhl svého maxima v rámci evropské integrace. Opak je ale pravdou. V roce 2001 se stal součástí schengenského prostoru. A právě důvody pro toto rozhodnutí a cestu k jeho přijetí odkrývá šestá kapitola. Sedmá kapitola řeší konfliktní linii vztahu protievropsky orientovaných politických elit a proevropsky laděné veřejnosti. Identifikuje hlavní argumenty pro a proti členství v EU a poukazuje na postoje relevantních politických stran k EU po vstupu země do EHP. V poslední kapitole je nastíněna ekonomická a politická situace v době finanční krize. Stručně se věnuje hospodářskému rozmachu země na přelomu tisíciletí, samotné krizi i jejím následkům. Politická část pak shrnuje události vedoucí k červencovému hlasování o podání přihlášky do EU. Vztahy Islandu a Evropské unie jsou dosud málo zkoumanou problematikou, coţ se bohuţel negativně odráţí v informačních zdrojích, zejména co se týče počtu a rozmanitosti tištěných publikací. U nás dostupná literatura se tomuto tématu prakticky nevěnuje, dalo by se říci, ţe se mu přímo vyhýbá. Spíše se koncentruje na politologicky zajímavé téma charakteristiky islandského politického systému, který je v řadě publikací zmiňován v souvislosti s jeho odlišností od jednotného severského modelu. Většinu dat tak proto nelze získat jinak neţ na internetu. Zde je dostupnost starších dokumentů, jako přístupových smluv či parlamentních zpráv, velmi sloţitá. Po vstupu země do EHP se situace z toho pohledu velmi zlepšila.

6

Z literatury k danému tématu bych vyzdvihla práce B. Thorhallssona1, profesora politologie na Islandské univerzitě, který se věnuje různým pohledům na islandskou integraci směrem k ES/EU a detailně rozebírá rovněţ důvody pro a proti. Dále musím zmínit dílo E. Bergmanna2, ředitele Centra pro evropská studia na Bifröst univerzitě. Profesor Bergmann je velkým zastáncem EU a naopak kritikem Dohody o EHP. To se samozřejmě projevuje i v jeho práci, která tak nabízí řadu nápadů na řešení problémů, jeţ stojí v cestě Islandu směrem do EU. Velmi dobrý zdroj informací představuje rovněţ periodikum Scandinavian Political Studies. Zabývá se výhradně problematikou severských zemí a své články a studie zde publikují uznávaní historici a politologové. V souvislosti s finanční krizí se nyní objevila řada on-line prací popisujících nejnovější vývoj islandské ekonomiky a analyzujících příčiny a následky pádu tamního bankovního sektoru. Aktuální politická situace je velmi dobře prezentována na webovém portálu islandské vlády a ministerstva zahraničí, zajímavé postřehy je moţné získat i z tamního tisku.

1

Profesor Baldur Thorhallsson je také zakladatelem Centra pro studium malých států při Islandské univerzitě. Viz více: (http://www3.hi.is/~baldurt/indexenska.htm) (platné k 3. 1. 2010) 2 Dr. Eiríkur Bergmann – mimořádný profesor na Bifröst univerzitě (Island). Viz více: (http://starfsmenn.bifrost.is/default.asp?sid_id=35240&tre_rod=057|001|001|&tId=1) (platné k 3. 1. 2010)

7

2. Island a jeho postoj k počátkům evropské integrace a severské spolupráce 2. 1 Poválečná situace Druhá světová válka přinesla Islandu nečekané bohatství. Domácí ekonomiku povzbudila přítomnost britské a poté i americké armády na ostrově a především vývoz ryb na britský trh, kde jejich cena velmi prudce rostla. Po válce tak státní pokladna disponovala takovou částkou, jako ještě nikdy v historii. Aby zabránila pádu ţivotní úrovně, rozhodla se vláda investovat tento kapitál do rychlé modernizace hospodářství a nových zdrojů výroby. Masivní investice byly poskytnuty v rámci státem kontrolovaného „programu rozvoje“. Prioritou byla obnova rybářské flotily, částečně zničené německými ponorkami a minami během války. Prostředky byly rovněţ vynaloţeny na stavby továren pro zpracování ryb a zemědělských produktů.3 Hospodářská politika Islandu se však po válce značně lišila od většiny ekonomik ostatních států Evropy. Poválečná vláda, dychtivá zahájit ambiciózní plány investic, se ani nesnaţila o stabilizaci hospodářské politiky. Místo toho se vrátila k předválečnému

ekonomickému

modelu,

který

byl

zaloţen

na

vysokém

stupni

protekcionismu. V roce 1947 vláda výrazným způsobem omezila dovoz, zavedla propracovanější systém dovozních dávek a exportních subvencí. Tento typ ekonomického řízení spolu s trvale vyšší inflací, jeţ byla nevyhnutelným důsledkem války, bránil zemi v pohybu směrem k volnější obchodní politice a uţší spolupráci ze zeměmi západní Evropy. Ţádná jiná skandinávská země nebyla v tomto období tak závislá na jednom exportním artiklu jako Island. Aţ do 60. let představoval vývoz mořských produktů 85–90 % celkového exportu zboţí. Snahou vlády bylo zajistit co nejvýhodnější přístup svých rybářských produktů na světové trhy. V rámci členských států OEEC však byly rybí výrobky klasifikovány jako zemědělské produkty, a díky tomu se těšily větším ochranným tarifům. Island proto postupně směroval svoji zahraniční obchodní politiku přes Atlantik – do Spojených států, a co je mnohem důleţitější, do zemí východní Evropy.4

3

Srov.: Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. s. 25. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/History%20and%20culture.pdf) 4 Srov.: Gudmundur, J. – Sigurdur, S.: „Nothing to Expect but Trouble,― Iceland‘s Response to European Economic Integration, 1945–1960. on-line text (http://eh.net/XIIICongress/cd/papers/20JonssonSnaevarr4.pdf)

8

Ekonomický vzestup si Island během války vyprodukoval v podstatě sám, a proto nejevil přílišný zájem o bliţší ekonomickou spolupráci s jinými státy. Nestal se tak aktivním členem ţádné poválečné mezinárodní instituce, jejímţ cílem bylo řízení světové ekonomiky, jako byl Mezinárodní měnový fond (MMF)5 a Světová banka. A dokonce se nepřidal ani k Všeobecné dohodě o clech a obchodu6 (GATT).7 Na zahraničněpolitickém poli bylo neodkladným úkolem nově zaloţené Islandské republiky nalezení vhodného místa ve stávajícím světovém systému. Mezinárodní uznání nezávislosti Islandu zaručovala spojenecká podpora, a tak Island brzy navázal diplomatické vztahy s řadou států.8 Mezinárodní status suverénní země potvrdil v roce 1946, kdy vstoupil do OSN. Zatímco se vstupem země do OSN panovala všeobecná shoda, mnohem kontroverznější byla islandská účast v západní obranné kooperaci. Po válce poţádaly Spojené státy o zřízení trvalé vojenské základny na ostrově. Pro zemi, kde převaţoval názor upřednostňující neozbrojenou neutralitu, která předpokládala okamţité ukončení válečné okupace a obnovení míru, byla myšlenka trvalé přítomnosti cizí vojenské posádky naprosto nepřijatelná. Nicméně v roce 1946 získaly USA právo i nadále vyuţívat letiště v Keflavíku, které během války vybudovaly, ovšem pod podmínkou, ţe na ostrově nerozmístí své jednotky. V roce 1949 učinila vláda jedno z nejbolestnějších rozhodnutí v historii země, kdyţ se Island stal zakládajícím členem NATO, čímţ definitivně opustil svoji politiku neutrality. Přesto však opět zdůraznil svůj status neozbrojené země, která odmítá v době míru i nadále přítomnost cizích vojenských sil. Tento postoj se ale prudce změnil o dva roky později. V souvislosti s měnící se mezinárodní situací (Korejská válka) se rozhodl uzavřít bilaterální obrannou dohodu s USA.9 Dohoda, podepsaná 5. května 1951, zakládá na ostrově trvalou americkou vojenskou základnu se sídlem v Keflavíku (pod hlavičkou NATO).10 Smlouva nicméně přesahovala běţný rámec závazků plynoucích z členství v NATO. Kromě teritoriální 5

Mezinárodní měnový fond (MMF) je mezinárodní instituce přidruţená k OSN, zaloţená 22. července 1944. Hlavním cílem je usnadnění mezinárodní měnové spolupráce a podpora stability směnných kurzů. Poskytováním finančních půjček také pomáhá státům, které zaţívají ekonomické potíţe. Island je členem od roku 1945. 6 Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) byla zřízena v roce 1947 pouze jako provizorní řešení. Původně byla součástí většího plánu na obnovení hospodářství – WTO –, jejímu zřízení v té době však zabránil Senát USA. Hlavním cílem GATT bylo sníţení překáţek (celních bariér, kvantitativních omezení) v mezinárodním obchodu. Počínaje 1. lednem 1995 byla nahrazena Světovou obchodní organizací (WTO – World Trade Organization). Island se stal v roce 1964 asociovaným členem GATT, roku 1968 pak plnoprávným. 7 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 22. 8 První oficiálně uznaly Island jako nezávislou republiku Spojené státy americké, a to 17. června 1944. 9 Srov.: Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. s. 24. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/History%20and%20culture.pdf) 10 V roce 1993 byla obranná smlouva přehodnocena. 4. ledna 1994 byla podepsána upravená verze, která reflektovala uvolněné napětí v oblasti severního Atlantiku, a sníţila tak počet amerických vojenských sil na ostrově.

9

obrany Islandu, zahrnovala i protivzdušnou obranu země, námořní dohled a systém včasného varování pro oblast severního Atlantiku.11 Jak jiţ bylo zmíněno výše, islandská obranná spolupráce byl velmi diskutovaný problém, a tak se nelze divit, ţe byla otázka americké vojenské základny a NATO následujícího čtvrt století nejcitlivějším tématem islandské politiky.12 2. 2 Postoj k počátkům evropské integrace Nutno říci, ţe se Island v druhé polovině 40. a ani v 50. letech o evropskou integraci a bliţší spolupráci příliš nezajímal. Stal se sice roku 1948 zakládajícím členem OEEC, nicméně některá její opatření přijímal jen velice neochotně. Diskuze ohledně Evropského sdruţení uhlí a oceli (ESUO) a následný podpis tzv. Paříţské smlouvy vzbudil na Islandu jen malou pozornost. Nejinak tomu bylo i v roce 1957 při zaloţení Evropského hospodářského společenství (EHS). Pro islandskou vládu bylo v tomto období nejdůleţitější zajistit co nejvýhodnější podmínky pro přístup islandských mořských produktů na světové trhy a současně zabránit vstupu zahraničního kapitálu na trh domácí. 2. 2. 1 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) Po druhé světové válce se Evropa nacházela v tíţivé hospodářské situaci. Válkou postiţen nebyl jen průmysl, ale také oblast zemědělství a komunikací. Evropa trpěla váţným nedostatkem potravin a surovin, jako je uhlí. Navíc se řada zemí ocitla v platební neschopnosti a musela omezit dovoz civilního i vojenského vybavení. Program hospodářské pomoci ustanovený Hospodářskou komisí při OSN byl neorganizovaný a svým rozsahem naprosto nedostačující.13 A Evropa naléhavě potřebovala ekonomické oţivení. Pomoc evropské ekonomice poskytly Spojené státy prostřednictvím rozsáhlého programu obnovy. Obsah pomoci poprvé prezentoval americký státní tajemník generál George C. Marshall při svém projevu na Harvardské univerzitě 5. června 1947. Program na obnovu Evropy, známý spíše jako Marshallův plán, vstoupil v platnost následující rok.

11

Bilateral Relations: Iceland and the US. on-line text (http://www.iceland.org/us/the-embassy/Iceland-US/bilateral-relations/) 12 Podobně politicky citlivým tématem (ve smyslu případných negativních důsledků pro Island) se stalo i uzavření americké vojenské základny v září 2006. Obě strany se nicméně zavázaly i nadále plnit závazky dané obrannou dohodou z roku 1951. 13 UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu – mezinárodní organizace zaloţená v roce 1943. Jejím účelem byla okamţitá hospodářská pomoc (většinou ve formě dodávek potravin a léčiv) státům poškozeným ve válce. UNRRA byla zrušena roku 1947 na základě usnesení Valného shromáţdění OSN.

10

Projekt byl zaloţený na distribuci materiální a finanční pomoci. Jeho cílem byla pomoc při realizaci procesu hospodářské obnovy Evropy, jeţ měla následně vést k liberalizaci obchodu. Ze strany USA se nejednalo pouze o cílenou pomoc Evropě, ale plán představoval také moţnost navázat nové obchodní vztahy a strategické vazby. Umoţnil americkým podnikům vstoupit na evropský trh a odvrátil hrozbu národní nadprodukce. Marshallův plán měl i politický rozměr a stal se významným momentem studené války. Poté co byl plán odmítnut Sovětským svazem a pod nátlakem i jeho satelity, změnil se na účinný nástroj americké politiky zadrţování komunismu.14 Island v plné míře vyuţil finančních zdrojů, které poválečné Evropě poskytly Spojené státy americké v rámci Marshallova plánu. Islandští diplomaté, vědomi si strategického významu ostrova, dokázali při vyjednávání pomocného programu dojednat nejvýhodnější podmínky ze všech zemí participujících na Marshallově plánu. Od dubna 1948 do června 1951 plynuly do Evropy v rámci programu pro oţivení evropské ekonomiky finanční prostředky v celkové výši přesahující 12,5 miliard dolarů. Island nakonec dostal více prostředků „na hlavu“ neţ kterákoliv jiná země. Finanční pomoc z Marshallova plánu ale nebyla přijímána všemi kladně. Na jedné straně sice přinesla rychlé finance, na druhé straně však podle mnohých způsobila zpoţdění ekonomických reforem v zemi, protoţe získaný kapitál byl pouţit na přímé investice, místo aby osvobodil domácí ekonomiku od restriktivních opatření a zajistil ekonomickou stabilitu.15 Význam Marshallova plánu pro evropskou integraci nespočíval pouze ve finanční podpoře pro oţivení evropského hospodářství. Zásadním faktorem americké pomoci bylo stanovení podmínek její realizace. Američané trvali na tom, aby si země kontrolovaly řízení a rozdělování finančních prostředků plynoucích z Marshallova plánu samy. Pro tento účel měla vzniknout mezinárodní organizace, která by pro USA znamenala dostatečnou záruku vyuţití finanční i materiální pomoci. Představy evropských zemí o struktuře a charakteru nové organizace se podstatně lišily. Pro sladění rozdílných postojů zřídily státy, které se nakonec přihlásily k účasti na Marshallově plánu Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci (CEEC), jehoţ úkolem bylo vypracovat zprávu o prioritách pro evropské hospodářství.16 Dne 16. dubna 1948 byla v Paříţi podepsána úmluva o vytvoření Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC).17 Organizace byla zaloţena na mezivládním Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 41–42. Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 22. 16 Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 42–43. 17 Zakládajícími státy (včetně kolonií) byly: Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie. SRN 14 15

11

principu a o většině otázek rozhodovali stálí zástupci jednomyslným hlasováním. Kromě původního záměru, jímţ bylo dohlíţení na distribuci finančních prostředků z Marshallova plánu, bylo součástí její činnosti odstraňování kvót a tarifů, podpora volného odchodu mezi válkou postiţenými zeměmi a poradenství v oblasti mezinárodního obchodu. V rámci OEEC se Island zavázal k otevřenější ekonomice a uţší hospodářské integraci do Evropy. Výrok islandského velvyslance ve Washingtonu Thora Thorse, ţe z OEEC „neočekáváme nic, jen potíţe“, dobře ilustruje neochotu islandských vládních kruhů dodrţovat společný rámec OEEC.18 Jasným příkladem byla účast v Programu liberalizace obchodu19, prezentovaného pod hlavičkou OEEC. Island se nezapojil k liberalizační vlně, která se přehnala Evropou v 50. letech a při níţ státy rušily různá restriktivní obchodní omezení v oblastech spadajících pod OEEC. Právě naopak, Island se vyznačoval pomalou liberalizací a prostřednictvím politiky protekcionismu dával jasně najevo, ţe závazek liberalizace obchodu měl pouze druhořadý význam.20 Island však mohl uplatňovat svoji vlastní obchodní politiku beze strachu ze sankcí ze strany OEEC. Vědom si svého vojensko-strategického významu po válce těţil z mimořádného vztahu s USA. V roce 1953 dostal dodatečné finanční prostředky21 z USA, tedy mimo Marshallův plán, který byl formálně ukončen jiţ roku 1952. Pod patronací USA byl Island i v rámci OEEC, kde Američané vyuţívali svého vlivu k zajištění toho, ţe islandské poţadavky (jednalo se především o výjimky při odstraňování obchodních překáţek) budou vţdy splněny.22 Zaloţení OEEC nelze povaţovat přímo za start procesu evropské integrace. Organizace nicméně dala prostor pro vznik širokého diskuzního fóra, kde bylo moţné prezentovat stanoviska členských zemí k otázkám, jeţ se týkaly integrace a spolupráce v jednotlivých oblastech. Přispěla tak k vyjasňování pozic a deklaraci nadnárodních nebo

přistoupila roku 1949, i kdyţ americká, britská a francouzská okupační zóna byly součástí úmluvy jiţ r. 1948. Jako poslední přistoupilo roku 1959 Španělsko. Srov.: The Marshall Plan and the création of the OEEC (1947– 1948). on-line text (http://www.ena.lu/marshall_plan_creation_oeec_19471948-020600055.html) 18 Gudmundur, J. – Sigurdur, S.: „Nothing to Expect but Trouble,― Iceland‘s Response to European Economic Integration, 1945–1960. on-line text (http://eh.net/XIIICongress/cd/papers/20JonssonSnaevarr4.pdf) 19 Trade Liberalisation Program (TLP), Program liberalizace obchodu přijatý Radou ministrů OEEC roku 1950. Jeho hlavním cílem bylo postupné odstranění dovozních kvót. 20 Srov.: Gudmundur, J. – Sigurdur, S.: „Nothing to Expect but Trouble,― Iceland‘s Response to European Economic Integration, 1945–1960. on-line text (http://eh.net/XIIICongress/cd/papers/20JonssonSnaevarr4.pdf) 21 Peněţní příspěvky od USA ve formě úvěrů a darů dostával Island i v několika následujících letech. Důvodem bylo znepokojení Spojených států z nárůstu objemu islandského obchodu s východní Evropou. Mohli bychom říci, ţe Island obdrţel v letech 1956–60 „druhé kolo Marshallovy pomoci“. Tyto finanční příspěvky v podstatě zaplatily největší poválečně islandské rozvojové projekty a přispěly k růstu ţivotního standardu v zemi. Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 119. 22 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 119.

12

naopak mezivládních postojů k evropské integraci.23 Její význam začal upadat ve druhé polovině 50. let, neboť po ukončení Marshallova plánu ztratila vlastní agendu.24 Ke zklamání USA se OEEC nestala nástrojem pro další postup evropské integrace. 2. 2. 2 Velká zóna volného obchodu (FTA) V listopadu 1955 stáhla Velká Británie svoji delegaci z tzv. Spaakova přípravného výboru, kde zástupci zemí Šestky25 projednávali moţnosti oţivení evropské integrace. Výbor předloţil v březnu 1956 návrh na vytvoření společného trhu, který měl být mezičlánkem plné celní unie. Británie zaujala negativní stanovisko. Nevěřila v úspěch připravovaného projektu a předpokládala jeho brzký krach.26 Rozhodně se také nechtěla zapojit do ţádné iniciativy, zaloţené na principu společného trhu a navíc s jednotným vnějším celním sazebníkem, který by mohl poškodit její výsadní postavení v obchodním systému Commonwealthu. Británie proto přišla v červenci 1956 s alternativou na vytvoření celoevropské zóny volného obchodu, známé také jako Plán G. britské vlády.27 Plán obsahoval návrh na zřízení oblasti volného obchodu mezi státy Šestky (budoucí EHS) a členskými státy OEEC, které by projevily zájem vstoupit. Cílem mělo být postupné odstranění cel, dovozních kvót a jiných ochranných opatření. Volný pohyb zboţí se měl týkat pouze průmyslového zboţí, zemědělské produkty a rybolov nebyly do návrhu zahrnuty. Britský návrh byl předán k posouzení Radě ministrů OEEC a ta v říjnu 1957 ustavila mezivládní, tzv. Maudlingův výbor28, který měl za úkol prozkoumat otázky týkající se oblasti volného obchodu.29 Island se aktivně účastnil diskuzí v rámci mezivládního výboru. Islandská vláda však dlouho neměla jasno v otázce, jak velký přínos by vlastně měla navrhovaná zóna volného obchodu pro ostrovní stát. Gylfi Þ. Gíslason, sociálně-demokratický poslanec a ministr průmyslu a obchodu v levicové vládě let 1956–58, vypracoval o perspektivách připravovaného projektu zprávu, kterou prezentoval v Althingu v únoru 1958. Zpráva uváděla, ţe by vytvoření FTA nemělo pro Island takový efekt, jaký by přinesl Británii či 23

Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 43. Poválečná OEEC se roku 1960 transformovala do OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Ustavující konvenci OECD podepsalo 14. prosince 1960 dosavadních 18 evropských členů, USA a Kanada. Členskou základnu postupně rozšířily: Japonsko (1964), Finsko (1969), Austrálie (1971) a Nový Zéland (1973). 25 Členské státy EHS: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí. 26 Srov.: Goněc, V.: Od „malé Evropy― k „velké Evropě―. Dějiny rozšiřování ES/EU 1950–2002 I. Vydavatelství MU. Brno 2002. s. 71. 27 Srov.: The British plan for a large free trade area. on-line text (http://www.ena.lu/british-plan-large-free-trade-area-020102558.html) 28 Název podle britského zástupce ve výboru a zároveň jeho předsedy Reginalda Maudlinga. 29 Srov.: Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941–1995. Praha 1997. s. 118. 24

13

Dánsku. Naopak se zde objevily různé faktory, které by Islandu bránily stát se plnohodnotným členem projektu, pokud by nedostal určité speciální výjimky. Hlavní překáţkou se ukázala být některá odvětví zpracovatelského průmyslu, která se rozvinula pod ochranářskými importními tarify. Ty by si podle Gíslasona vyţádaly adaptační dobu nejméně 12 aţ 15 let. Neméně důleţitou se jevila otázka budoucnosti obchodu s východní Evropou, která mohla být v případě účasti Islandu v navrhované zóně volného obchodu ohroţena.30 Hlavní islandské politické strany (vyjma poslanců za Lidový svaz31) vyjádřily k návrhu připravované zóny volného obchodu podobné stanovisko – shodly se na zachování ostraţitosti a zaujaly vyčkávací pozici.32 Rezolutně proti členství v FTA stáli poslanci Aliance lidu. Její zástupce a jeden z nejvýznamnějších islandských socialistických politiků Einar Olgeirsson předpokládal, ţe připravované alianci bude dominovat německý kartel. Důsledky členství by pak Island pocítil ve formě sníţení ţivotního standardu, a dokonce by mohlo přinést „váţné ohroţení ţivota islandského národa“.33 Islandská ekonomika se vyznačovala řadou restriktivních opatření, která bránila domácí trh, a vláda rozhodně nebyla připravena otevřít tento trh pro dovoz průmyslových výrobků. Hlavní zájem islandské politiky, tedy volný obchod s rybami, nebyl na programu jednání, a proto vláda nakonec dospěla k názoru, ţe účast v zóně volného obchodu by byla příliš nákladná, ţe nevýhody členství převaţují nad moţnými výhodami. Po dvou letech sloţitých vyjednávání a debat však projekt, převáţně díky přetrvávajícím rozporům mezi Velkou Británií a Francií, na podzim roku 1958 ztroskotal. Zůstalo otázkou, zda Velká Británie přehodnotí svůj dosavadní postoj k evropské integraci a bude se snaţit jednat o asociační smlouvě s EHS, či iniciuje zaloţení vlastního integračního uskupení, aby tak mohla Šestce dokázat, ţe oblast volného obchodu můţe fungovat i bez sloţitého systému společných politik a společného vnějšího celního tarifu. 2. 3 Severská spolupráce Severská spolupráce a integrace hraje zajímavou roli v celoevropských snahách o sjednocení. Zapojovaly se do ní vţdy pouze severské země, které dávaly obecně přednost 30

Pro země západní Evropy měl Island v tomto období neobvykle vysoký objem obchodu s východní Evropou. 33 % jeho exportu šlo do zemí východního bloku, z toho asi 21 % přímo do SSSR. Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 23–24. 31 Lidový svaz/Aliance lidu (Alþýðubandalagið, AB) – nový alianční volební subjekt, který se vytvořil krátce před volbami roku 1956 z komunistů a „odpadlíků“ ze sociální demokracie (začlenila se do něj i malá Národní strana obrany). V roce 1968 se stala oficiální politickou stranou. Dnes jiţ neexistuje. 32 Jedná se o Stranu nezávislosti (Sjálfstaeðisflokkurin, SSF), Stranu pokroku (Framsóknarflokkurinn, FSF) a Sociálně-demokratickou stranu (AlÞýðuflokkurinn, AF). 33 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 24.

14

mezivládní spolupráci před nadnárodní integrací. Konec druhé světové války tak znamenal přelom nejen v širší mezinárodní a evropské spolupráci, ale měl samozřejmě dopad i na spolupráci severskou. V severní Evropě se podobně jako například v Beneluxu rozvíjely myšlenky na vzájemnou spolupráci a integraci. Hlavní tíha skandinávské regionální integrace však spočívala zejména na Dánsku, Švédsku a Norsku, zatímco Island vzhledem ke své velikosti a Finsko vzhledem k vlivu Sovětského svazu se těchto projektů účastnily jen sporadicky. Měsíc po vyhlášení Marshallova plánu, 9. července 1947, se v Kodani sešli ministři zahraničí Dánska, Islandu, Norska a Švédska, aby prodiskutovali ideu vzájemné spolupráce mezi jejich národy. Jednání se nezúčastnilo Finsko, které bylo po druhé světové válce na poli mezinárodních vztahů sovětským satelitem, a nesmělo se tak zapojit do ţádné organizace, jejíţ činnost byla v rozporu s politikou Sovětského svazu. Na dalším setkání, konaném v srpnu 1947 opět v Kodani, se jednalo o konkrétních moţnostech připravované spolupráce. Ministři se dohodli na vytvoření Severského výboru pro hospodářskou spolupráci, jehoţ definitivní podoba byla schválena na jednání v Oslu, které se uskutečnilo ve dnech 23.–24. března 1948. Vzájemná spolupráce měla mít několik specifických cílů. V prvé řadě se jednalo o vytvoření společných severských tarifů pro import zboţí ze zemí mimo severskou oblast, coţ měl být první krok k budoucí severské celní unii. Dalšími cíli byla redukce tarifních omezení a dovozních kvót mezi členskými státy a snaha o zvýšení jiţ existující spolupráce v oblasti společné vnější politiky.34 Výbor zveřejnil v lednu 1950 předběţnou zprávu analyzující výhody případné celní unie a další moţnosti spolupráce, zejména v oblasti průmyslu. Zpráva sice nepřinesla ţádný konkrétní návrh na podobu celní unie, přesto byla její myšlenka, alespoň z počátku, přijímána s nadšením. Při práci na tvorbě společné hospodářské unie naráţely severské státy na řadu problémů. Kromě strukturálních odlišností mezi zeměmi panovaly rozdíly především v síle jednotlivých ekonomik. Proto se brzy objevily pochyby, zejména ze strany norských členů výboru. Ti argumentovali, ţe jejich ekonomika ještě není dostatečně konkurenceschopná (v porovnání především se švédskou) pro participaci v severské celní unii. V listopadu 1950 se rozběhlo nové kolo jednání, jehoţ výsledkem byl konkrétní návrh severské celní unie, předloţený v květnu 1954.35 Jednání však probíhala bez účasti islandských zástupců. Ostrovní 34

Sonne, L.: Nordek. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Intefration 1968–1970. Vaasa 2007. s. 32. 35 Podobně jako předchozí projekt, i tento skončil norskou sabotáţí. Další výbor pro vypracování návrhu severské hospodářské spolupráce byl zřízen v srpnu 1954. Konkrétní plán spolupráce byl zveřejněn o tři roky později a stejně jako předchozí ztroskotal na norském odmítnutí. Poté státy obrátily pozornost na projekt

15

vláda se rozhodla, ţe se na diskuzích nebude podílet. Argumentovala tím, ţe export je jednostranně zaměřený na vývoz mořských produktů, a proto by vstup do celní unie neměl prakticky ţádný význam.36 Neúspěchy v podobě Skandinávského obranného společenství a Severské celní unie však nakonec dovedly severské státy k úspěšné iniciativě. V srpnu 1951 předloţil na 28. zasedání Severské meziparlamentní unie dánský premiér Hans Hedtoft návrh na ustanovení konzultačního orgánu sloţeného z volených reprezentantů za účelem pravidelných konzultací o severských záleţitostech.37 Návrh na vytvoření Severské rady se setkal s úspěchem a o rok později byl ratifikován. Parlamentní delegace čtyř zakládajících států – Dánska, Islandu, Norska a Švédska se poprvé sešla v únoru 1953. Finsko, v této době silně ovlivněno politikou Sovětského svazu, se k ní mohlo připojit aţ roku 1956. Severská rada (Nordic Council, NC) vznikla jako meziparlamentní instituce s právem předkládat návrhy a doporučení, ovšem bez pravomoci přijímat závazná rozhodnutí. Jejím cílem byla spolupráce parlamentních a vládních zástupců při řešení otázek celoseverské spolupráce, nicméně země si ponechaly suverenitu v zahraničněpolitických otázkách. Díky činnosti NC se tak rozvinula široká spolupráce zejména v oblasti zákonodárství, vlastnického, rodinného a procesního práva, zdravotnictví, sociálního pojištění, kultury, vědy a školství.

3. Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) Ve druhé polovině roku 1958, kdy se pomalu rozplývala naděje na vytvoření evropské zóny volného obchodu, se začala vyčleňovat různorodá skupina zemí v čele s Velkou Británií. Tyto země zastávaly během jednání o FTA podobná stanoviska a navíc je spojovala společná nechuť vůči vstupu do EHS, i kdyţ jejich důvody byly rozdílné. Svoji roli sehrál neutrální status některých zemí (Švýcarsko, Švédsko, Rakousko), odmítání politické integrace a celní unie, stejně tak i nízká hladina cel u skandinávských zemí. Výsledkem byla myšlenka na vytvoření mnohem méně ambiciózního projektu – zóny volného obchodu.

celoevropské zóny volného obchodu. Jednání o severské hospodářské spolupráci skončila se vstupem zemí do EFTA. Idea hospodářské spolupráce znovu oţila po roce 1967 v souvislosti s plánem na vytvoření Organizace pro severskou hospodářskou spolupráci (NORDEK). 36 Sonne, L.: Nordek. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Intefration 1968–1970. Vaasa 2007. s. 34–35. 37 Srov.: The history of the Nordic council. Before 1952. on-line text (http://www.norden.org/en/nordiccouncil/the-nordic-council/the-history-of-the-nordic-council/before-1952?set_language=en)

16

Prvním konkrétním krokem se stala jednání reagující bezprostředně na zablokování prací Maudlingova výboru uskutečněná ve Švýcarsku počátkem prosince 1958.38 První informativní setkání vládních úředníků budoucí Sedmičky se konalo v únoru 1959 v Oslu. Následovala další jednání a v první polovině června se sešli úředníci – zástupci sedmi vlád – nedaleko Stockholmu, aby vypracovali návrh plánu na vytvoření budoucího EFTA. Na konci července byl návrh, vytvořený především britskými a švédskými odborníky, ministry prakticky odsouhlasen. Vládní úředníci se opět sešli na začátku září, aby vypracovali konečné znění úmluvy a zaloţení EFTA. Konvence zakládající EFTA byla parafována 20. listopadu 1959 na ministerském setkání ve Stockholmu a oficiálně podepsána na témţe místě 4. ledna 1960. Po schválení jednotlivými parlamenty (ve Švýcarku referendem) vstoupila v platnost 3. května 1960.39 Tak vzniklo Evropské sdruţení volného obchodu, ekonomická organizace tzv. Sedmičky40, států, které z nejrůznějších důvodů zamítly integrační aktivity Šestky. Jako hlavní cíle stanovila Stockholmská konvence dosaţení plné zaměstnanosti a finanční stability, zvýšení ekonomického růstu, racionální vyuţívání zdrojů a neustálé zlepšování ţivotního standardu.41 Ke splnění těchto cílů byl zaloţen volný obchod omezený na průmyslové výrobky (smlouva se netýkala zemědělské produkce ani mořských produktů42), u kterých mělo dojít během následujících deseti let k úplnému zrušení cel a dalších tarifních i netarifních překáţek.43 Stockholmská smlouva plně zachovávala dosavadní hospodářskou a exportní politiku, ve vztahu ke třetím zemím tak ponechávala svým členům celní autonomii. Institucionální struktura organizace zaloţené na mezivládním charakteru nebyla příliš

38

Srov.: Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941–1995. Praha 1997. s. 119– 120. 39 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960–2000. on-line text, s. 24. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 40 Zakládajícími členy byly: Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Roku 1961 se asociovaným členem stalo Finsko (plnoprávným členem od roku 1986). V roce 1970 se připojil Island a roku 1991 Lichtenštejnsko. 41 Srov.: Čl. 2 Stockholmské konvence. The Stockholm convention (1960), on-line text (http://www.efta.int/content/legal-texts/efta-convention/eftaconvention-texts/conventionstockholm/Stockholmconvention.pdf/view) 42 Oba sektory byly členskými zeměmi povaţovány za strategické, a proto byly ošetřeny pouze bilaterálními smluvními závazky. Pro pohyb zboţí v rámci EFTA a podřízení se stanoveným celním podmínkám bylo rozhodující, zda se jednalo o zboţí průmyslové, či zemědělské. V případě potřeby mohlo totiţ dojít k označení zemědělského produktu za průmyslový, a tím bylo moţno změnit reţim pohybu tohoto zboţí. 43 Původně byl harmonogram pro sniţování cel vypracován jako paralela k celní politice EHS. Do roku 1964 bylo odstraněno 40 % cel (vyjma oblasti rybolovu a zemědělství), a tak se podařilo zónu volného obchodu s průmyslovými výrobky úspěšně vytvořit jiţ k 31. 12. 1966, tedy tři roky před plánovaným termínem.

17

rozvinutá. Dominovala jí Rada zajišťující základní agendu, ať jiţ na úrovni ministrů, či velvyslanců.44 Co se týče pozice Islandu, ten nebyl k přípravným jednáním o EFTA ani přizván. Důvod je prostý – roku 1958 se Island dostal do sporu s Velkou Británií, kdyţ se islandská vláda rozhodla jednostranně rozšířit rybolovné pásmo ze 4 na 12 mil.45 Tzv. treskové války negativně ovlivňovaly islandsko-britské vztahy následujících dvacet let a v jistém smyslu je ovlivňují i dnes. Je tedy zřejmé, ţe kdyţ se Island a Británie nacházely de facto ve válce, mohly stěţí být partnery v té samé obchodní alianci. Island se tak zařadil po bok států jako Irsko, Řecko, Španělsko a Turecko, tedy mezi státy zlomyslně označované jako tzv. zapomenutá pětka.46 3. 1 Diskuze o členství v EFTA a EHS V roce 1959 se na Islandu změnilo politické klima. Po volbách v říjnu 1959 vytvořila Strana nezávislosti a Sociálně-demokratická strana vládní koalici, která zůstala ve funkci po tři parlamentní období, to je do roku 1971. Nová vláda, známá také jako „vláda rekonstrukce“, zahájila roku 1960 rozsáhlý hospodářský „stabilizační“ program. Jeho cílem měly být dalekosáhlé změny v národní ekonomice, a sice takové, aby byl Island schopen se v budoucnu připojit k členství v asociacích volného obchodu či k ekonomickým aliancím. Jednalo se především o sníţení restriktivních opatření, o liberalizaci zahraničního obchodu a o omezení státních intervencí ve většině oblastí ekonomiky.47 Bylo jen otázkou času, kdy nová vláda zaměří svoji pozornost i na záleţitosti evropské integrace. Hlavním impulsem se stal návrh moţné spolupráce mezi členskými státy EFTA a EHS. V červnu 1961 bylo na schůzce ministrů EFTA v Londýně odsouhlaseno pokusit se o bilaterální přístup směrem k EHS. Na tomto základě tak mohly členské státy EFTA podat ţádost o řádné členství nebo asociaci s EHS. Jiţ rok a půl po podpisu Stockholmské smlouvy, v červenci 1961, podaly dva členské státy EFTA – Dánsko a Velká Británie – společně s Irskem oficiální ţádosti o vstup do EHS.48

44

Srov.: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 75– 76. 45 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 24. 46 Jedná se o státy s rozličnými zájmy, které však trpěly nějakým handicapem (malá rozvinutost, periferní poloha, případně pochybný politický reţim), kvůli němuţ se ocitly mimo EFTA či EHS. 47 Srov.: Iceland, the Republic. The Central Bank of Iceland 1996. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/History%20and%20culture.pdf) 48 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960–2000. on-line text, s. 27. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view)

18

Islandská vláda viděla v potenciálním členství Dánska, Irska a Velké Británie v EHS ohroţení hospodářských zájmů země. Tyto tři země byly, společně s Norskem49, nejdůleţitějšími obchodními partnery Islandu a jejich členství v EHS by mělo negativní dopad především na rybářský průmysl. Proto se pro vládu stalo nevyhnutelným prozkoumat moţné alternativy (členství v EHS nebo EFTA), s cílem co nejlépe zabezpečit islandské zájmy pro budoucnost. Na počátku roku 1961 ustanovila vláda výbor k prozkoumání záleţitostí volného obchodu, oficiálně vedený ministrem obchodu Gylfi Þ. Gíslasonem. Hlavním záměrem výboru bylo prodiskutovat moţnosti Islandu k připojení k EFTA, aby se zajistila co nejvýhodnější vyjednávací pozice s EHS ohledně volného obchodu s rybími produkty.50 V dubnu 1961 předloţil výbor závěrečnou zprávu, které dominovaly tři stěţejní body: 1) Výbor zhodnotil islandskou pozici vzhledem k obchodním aliancím v Evropě. Nepředpokládal, ţe EFTA bude fungovat příliš dlouho, jelikoţ byla primárně zaloţena pro zajištění bezpečnosti a silnější pozice při moţném vyjednávání členských států s EHS. Naopak, pro nejbliţší budoucnost předpovídal sloučení těchto dvou organizací. Nicméně doporučil vládě opustit politiku „počkáme a uvidíme“51 a připojit se k EFTA, a to ze dvou důvodů. Na jedné straně by ke sloučení EHS a EFTA nakonec přece jen nemuselo dojít, čímţ by se konkurenceschopnost Islandu opravdu zhoršila. Na druhé straně by moţné členství v EFTA Islandu garantovalo místo ve společnosti největších rybářských národů v Evropě – Dánska a Norska – a umoţnilo by mu vyuţít spolupráci s těmito zeměmi i v dalších oblastech v rámci EFTA. 2) Výbor prověřil změny týkající se obchodu s mořskými produkty v Evropě a uvedl, ţe předpokládá během několika let radikální změny v jejich obchodní struktuře. Ovšem díky nejistotě ohledně přesné formy, jakou by tyto změny měly mít, je nemoţné předpovídat, jaké důsledky by členství v EFTA mělo pro islandský export. 3) Zpráva obsahovala výčet sporných témat, která se výboru jevila jako překáţky případného členství v EFTA. Nejednalo se o nic nového, šlo o stejné problémy obsaţené jiţ v hodnotící zprávě k britské zóně volného obchodu z roku 1958, tedy vysoký objem obchodu s východní Evropou; málo rozvinutý zpracovatelský průmysl, nedostatečně připravený čelit zahraniční konkurenci; zákaz vývozních subvencí u zemědělských produktů. Výbor proto zdůraznil, ţe by Island v případě členství potřeboval dlouhé adaptační období – dokonce dvakrát delší, neţ 49

Norsko podalo ţádost o členství v EHS v dubnu 1962. Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 25. 51 Politiky „počkáme a uvidíme“ („wait and see“) vyuţívala islandská vláda v mnoha příleţitostech. Jedná se v podstatě o politiku zaloţenou na „vyčkávací“ taktice. Strany či vláda nezaujímají po nějakou dobu k určitému tématu jasný postoj, tj. nestaví se pro ani proti. Jednoduše čekají, zda se záleţitost vyvine ve prospěch islandských zájmů, či proti. Její zárodky jsme mohli pozorovat uţ při vyjednávání o FTA. 50

19

bylo běţně povoleno – aby mohl odstranit ochranná cla, a navíc by bylo nutné vyjednat speciální výjimky pro zachování obchodu s východní Evropou. Po zveřejnění zprávy se rozběhla sloţitá vyjednávání. Islandská vláda zahájila neformální jednání s vládami členských států EFTA a EHS. Diplomaté zjišťovali zejména britský postoj k moţnému členství Islandu v EFTA. Ten se ukázal být velmi negativní. Britsko-islandské vztahy byly stále napjaté, jelikoţ se Britové ještě úplně nesmířili s výsledkem nedávno ukončeného konfliktu. Navíc špatné zprávy přišly i z Rady EFTA, kdyţ generální tajemník oznámil, ţe bude velmi těţké poskytnout Islandu poţadované výjimky.52 Na domácí scéně konzultovala vláda případné členství v EFTA či EHS především s místními zájmovými skupinami.53 Velká většina z nich však poţadovala zahájení přístupových jednání k EHS, a to v co moţná nejkratší době.54 Obávaly se, ţe ostatní státy, vyjednávající s EHS jiţ nyní, uzavřou přístupové smlouvy dříve neţ Island. Pokud by se tak stalo, bude pro Island těţší zajistit vlastní poţadavky, zejména v zemědělské a rybářské oblasti. Nicméně, tyto skupiny nevolaly po členství za kaţdou cenu. Uvědomovaly si, ţe je nejdříve nutné vyřešit jednotlivé sporné body, neţ budou moci být zahájena přístupová jednání. Tento názor byl, jak se ukázalo, prakticky v souladu s vládním stanoviskem. Strany vládní koalice zaujaly k otázce členství v EHS jednotný postoj. Po rozsáhlých diskuzích vláda oznámila, ţe bude usilovat o přidruţené členství k EHS. Důvodem odmítnutí plného členství se stala některá ustanovení daná Římskou smlouvou o EHS. Ukázalo se, ţe v některých oblastech by Island nebyl schopen zajistit stejná práva pro všechny členské státy. Kromě různých nařízení pro oblast průmyslu a zemědělství se jednalo především o právo lovu ryb v islandských výsostných vodách. Vláda nebyla ochotna ohrozit domácí rybolov tím, ţe poskytne stejná práva pro lov ryb i rybářům z jiných států. Proti jakémukoliv členství v nadnárodních organizacích v Evropě se naopak postavila islandská opozice. Strana pokroku i Aliance lidu navrhovaly uzavřít bilaterální dohody s EFTA a EHS. Jejich argumenty sice měly nacionalistický podtext (obava ze ztráty suverenity), ale jednalo se spíše o populistická

52

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 25–26. Mezi zájmové skupiny, které podporovaly vstup do EHS, patřily zejména: Islandská obchodní komora (Viðskiptaráð Íslands), Federace islandských vlastníků rybářských lodí (Landssamband íslenskra útvegsmanna), Unie producentů islandských ryb (Sölusamband íslenzkra fiskframleidenda) a Federace islandských společností (Samband íslenzkra samvinnufélaga). Naopak proti členství se postavila Islandská federace práce (Alþýðusamband Íslands) a Asociace farmářů (Bændasamtök Íslands). 54 Svoji roli zde sehrálo i oznámení členských států EHS o nové výši externích tarifů pro mořské produkty. Pokud by Island zůstal mimo EHS, tak by nová výše tarifů, které EHS plánovalo zavést, znamenala dvojnásobné zvýšení průměrných celních sazeb. Tím by se značně zhoršila islandská konkurenceschopnost v porovnání s jinými rybářskými národy v rámci EHS. 53

20

hesla. A otázkou zůstává, jak by se strany postavily k otázce členství, pokud by nebyly součástí opozice, ale vlády.55 Veškerá jednání přišla vniveč poté, co francouzský prezident Charles de Gaulle vyslovil 14. ledna 1963 jasný nesouhlas se vstupem Británie do EHS. Ostatní státy EHS byly vetem francouzského prezidenta šokovány, přesto však jeho postoj přijaly. Jednání byla ukončena, jelikoţ rozšíření EHS není moţné bez souhlasu všech členských států. V praxi to znamenalo konec asociačních tendencí a odklad posilování vazeb mezi zeměmi EFTA a EHS a naopak návrat k upevňování vztahů v rámci EFTA. Nezodpovězená tak zůstává otázka, zda by byla EHS připravena akceptovat islandské poţadavky vztahující se k asociovanému členství, kdyby k francouzskému vetu nedošlo. De Gaullovo veto přišlo v období, kdy se Island těšil nebývalé hospodářské prosperitě. Na počátku 60. let došlo k liberalizaci zahraničního obchodu a díky technologickému pokroku i k dramatickému nárůstu lovu sleďů ve vodách kolem Islandu. Ekonomika reagovala velmi pozitivně a zaznamenala meziroční růst aţ o 5 % na osobu.56 Tento vývoj tak sníţil zájem islandské vlády o vstup na evropský trh v rámci obchodních aliancí. Místo toho se Island snaţil najít řešení svých trţních problémů prostřednictvím tzv. Kennedyho kola vyjednávání v rámci GATT, které se roku 1964 rozeběhlo v Ţenevě. 3. 2 Vstup do EFTA Na počátku roku 1965 zkoumala Velká Británie moţnosti posílení a zlepšení obchodních vazeb v rámci EFTA. Jednou z diskutovaných alternativ bylo rozšíření EFTA a mezi zvaţovanými kandidáty se ocitl právě Island společně s Irskem. V důsledku toho obrátil islandský vládní výbor, který měl za úkol sledovat ţenevská jednání v rámci GATT, svoji pozornost k moţnému členství v EFTA. O perspektivách plynoucích ze vstupu do EFTA vypracoval výbor rozsáhlou analýzu a v létě roku 1965 ji předloţil vládě. Podle této zprávy bylo hlavním lákadlem členství v EFTA usnadnění exportu ryb a dalších mořských produktů na evropské trhy. Naopak negativní dopad by mělo členství na některá odvětví zpracovatelského průmyslu, u kterých by muselo dojít ke sníţení ochranných cel v rámci společné hospodářské politiky států EFTA. Ohroţena by byla i budoucnost obchodu s východní Evropou, i kdyţ jeho objem jiţ nebyl na takové úrovni jako dříve. Na druhé straně výbor jiţ neviděl jako překáţku členství ustanovení týkající se rovnocenného 55

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 27–28. Matthiasson, T.: Adapting Budgetmaking to Inflation, Icelandic Municipalities in a Volatile Economic Environment. Tímarit um viðskipti og efnahagsmál, Special Issue 2008. on-line verze (http://www2.hi.is/Apps/WebObjects/HI.woa/swdocument/1014069/SI08_ThorolfurMatthiasson.pdf) 56

21

práva na zakládání (společností), protoţe se toto právo neuplatňovalo ve sféře zemědělství, rybářství, transportu a oblasti bankovnictví.57 Politickým tématem se otázka členství v EFTA stala aţ po všeobecných volbách v dubnu 1967. Rybářský boom dosáhl v letech 1966–67 svého vrcholu. Nadměrný lov a změny v mořském prostředí způsobily, ţe populace sledě z islandských vod zmizela. Pokles rybářské produkce, a tím i úpadek exportu uvrhl islandskou ekonomiku do deprese, po mnoha letech prosperity tak opět klesly příjmy domácností a vzrostla nezaměstnanost.58 Pro staronovou koalici bylo prioritou zajištění co nejpříznivějších podmínek pro islandské rybí produkty na evropském trhu, coţ by právě vstup do EFTA jistě přinesl. Dalším důvodem, proč vláda tolik usilovala o členství v EFTA, se stala vidina moţné dohody o volném obchodu se státy EHS. Přístupová jednání byla zahájena v lednu 1969. Vláda si stanovila čtyři stěţejní cíle, kterých chtěla dosáhnout při jednáních s ostatními státy EFTA. Jednalo se o zajištění: - dostatečně dlouhého přechodného období pro odstranění islandských ochranných tarifů, - výjimek pro obchod se zeměmi východního bloku a SSSR, - okamţitého přijetí všech koncesí platících mezi státy EFTA, - úpravy bilaterálních vztahů, zejména s Velkou Británií. Vlastní vyjednávání neprobíhala rozhodně hladce. Problémem se ukázala být především úprava bilaterálních vztahů s Velkou Británií. Britské průmyslové výrobky měly volný přístup na islandský trh a islandská vláda ţádala stejný přístup i pro své (hlavně rybí) produkty. Britský návrh, aby severské státy dostaly přidělenou kvótu pro export mraţených ryb na britský trh, kterou by si poté rozdělily mezi sebou, byl pro Island naprosto nepřijatelný. Podobnou úpravu ekonomických vztahů ţádal Island i směrem k ostatním severským státům. Islandská vláda se opírala o stejné argumenty jako v předchozím případě. Za předpokladu, ţe otevře svůj trh pro průmyslové výrobky severských států, poţaduje sjednání vzájemně výhodných obchodních dohod.59 Otázka členství v EFTA rozdělila nejen islandskou politickou špičku, ale i zájmové skupiny a širokou veřejnost. Strany vládní koalice byly v otázce členství jednotné. Stejně jako dříve byl hlavním iniciátorem členství sociálně-demokratický ministr obchodu Gylfi Þ. 57

Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 28–29. Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. on-line text (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/History%20and%20culture.pdf) 59 V souvislosti se vstupem Islandu do EFTA zřídily ostatní severské státy Fond pro průmyslový rozvoj Islandu. Dohoda byla podepsána v Reykjavíku 12. prosince 1969, s platností ode dne vstupu Islandu do EFTA. Cílem fondu byla podpora technologického a průmyslového rozvoje Islandu a snaha o rozšíření obchodní spolupráce mezi skandinávskými zeměmi. Srov.: Agreement concerning a Nordic Industrialization Fund for Iceland. online text (http://untreaty.un.org/unts/1_60000/21/35/00041735.pdf) 58

22

Gíslason, notně podporovaný vůdčími představiteli Strany nezávislosti – ministerským předsedou Bjarni Benediktssonem a ministrem obchodu Jóhannem Hafsteinem. Proti se postavily opoziční Pokroková strana a Aliance lidu. Poslanci FSF se domnívali, ţe Island ještě není dostatečně zralý na podání ţádosti o členství. Vstup do EFTA podle nich není řešením domácích ekonomických problémů. Vláda by měla místo přihlášky raději prosadit hospodářské reformy, které by posílily pozici zpracovatelského průmyslu a ostrovního hospodářství jako celku. Předseda FSF Eysteinn Jónnson řekl, ţe jedním z důvodů, proč nepodporuje vstup do EFTA, je, ţe nechce být odpovědný za vládní politiku. Členství podle něj povede k nárůstu daňového zatíţení obyvatel, ohrozí budoucnost zpracovatelského průmyslu a přinese vyšší nezaměstnanost. Ze zájmových skupin brojily proti vstupu především zemědělské organizace, jmenovitě Islandská federace práce. Zpočátku se sice zemědělci k otázce členství stavěli spíše pozitivně, ale v roce 1969 změnili názor a zaujali pevné stanovisko proti dohodě s odůvodněním, ţe by to bylo na úkor islandské společnosti a zemědělství. Dá se předpokládat, ţe postoj zemědělského sektoru v této otázce výrazně ovlivnily úzké vazby s Pokrokovou stranou. Průmyslové a zpracovatelské skupiny zaujaly přesně opačné stanovisko a v otázce členství vládu podporovaly. Uvědomovaly si, ţe vstup do EFTA můţe přinést váţné dopady na domácí průmysl, ale jejich obavy uklidnila vláda slibem, ţe bude řešit všechny vzniklé problémy otevřením trhu pro průmyslové výrobky ostatním státům EFTA.60 12. listopadu 1969 proběhlo v Althingu hlasování o rezoluci k podání přihlášky do EFTA. V tento den se před budovou parlamentu sešly stovky Islanďanů, kteří demonstrovali proti členství. Situace se nakonec vyhrotila natolik, ţe někteří lidé házeli na budovu parlamentu kameny a na příchozí ministry tehdejší vlády vejce. Samotné hlasování potom dopadlo v poměru 34 poslanců pro návrh, 14 proti a 11 se hlasování zdrţelo.61 Po úspěšném hlasování podala islandská vláda ţádost o přistoupení k úmluvě o EFTA a Rada EFTA ji 4. prosince 1969 schválila.62 Smlouva o vstupu Islandu do EFTA nabyla platnosti 1. března 1970. Mezi islandskými politiky zavládla spokojenost, jelikoţ smlouva garantovala splnění téměř všech cílů, které si vláda stanovila na počátku vyjednávání. Pro odstranění islandských importních tarifů bylo 60

Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 29–32. Tamtéţ. s. 30. 62 Decision of the Council No. 17 of 1969 relating to the accession of Iceland. on-line text (http://www.google.cz/search?hl=cs&rlz=1R2GGLL_cs&q=Decision+of+the+Council+No.+17+of+1969+relati ng+to+the+associon+Iceland&btnG=Hledat&lr=&aq=f&oq=) 61

23

stanoveno desetileté přechodné období. Ode dne vstupu do EFTA mohl Island vyuţívat plného bezcelního tarifu, platného mezi členskými státy. Obchodní vazby na východní Evropu zůstaly zachovány a islandská vláda nakonec dosáhla úspěchu i v případě Británie, kdyţ ta souhlasila se zrušením 10% cla na zmraţené rybí výrobky a stanovila systém minimálních cen pro tyto produkty.63 3. 3 Dohoda o volném obchodu Island–ES Na začátku roku 1969 se Evropské společenství nacházelo v krizi. Přispěl k tomu francouzský odpor vůči procesu rozšiřování, vyjádřený druhým vetem prezidenta de Gaulla, který se v listopadu 1967 vyslovil proti vstupu Velké Británie do EHS. Činnost ES následně vázla, jakýkoli pokrok byl prakticky nemoţný. Partneři Francie v rámci Šestky postupovali obezřetně v obavě, aby nějaký neuváţený krok neztíţil šance na přijetí pro Velkou Británii. Nový pohled a změnu francouzského postoje k evropské problematice přinesl Georges Pompidou, nástupce generále de Gaulla v Elysejském paláci.64 Zlomem a historickou událostí v procesu evropské integrace se pak stal tzv. Haagský summit. 1. a 2. prosince 1969 proběhla v Haagu vrcholná schůzka předsedů vlád a ministrů zahraničních věci Šestky. Konference znamenala oţivení Evropského společenství. Kromě rozhodnutí o dokončení společného trhu přinesla i odstranění všech překáţek bránících prvnímu historickému rozšíření ES. Na summitu bylo totiţ konstatováno, ţe ES hodlá během prvního pololetí roku 1970 zahájit přístupová jednání se 4 zeměmi EFTA. Současně měla být od 30. června 1970 zahájena jednání se zbývající státy EFTA, které o vstup do ES neusilovaly. Jejich cílem mělo být dosaţení obchodních dohod s ES, které by zachovaly a dále rozvíjely obchodní vazby mezi státy ES a EFTA.65 Závěry Haagského summitu nezůstaly na Islandu bez povšimnutí. Podobně jako ostatní nekandidátské země EFTA se ocitl v obtíţné situaci. Island vyuţíval ode dne vstupu do EFTA plného bezcelního tarifu, platného v členských zemích. Po vstupu Dánska, Irska, Norska a Velké Británie do ES by však o volný přístup na jejich trhy přišel, jelikoţ by tyto státy musely přijmout tarify upravující celní politiku ES. Obava ze ztráty bezcelního přístupu na tyto trhy proto vedla Island společně s Finskem v říjnu 1970 k podání ţádosti o vytvoření reţimu volného obchodu s ES. Hlavním impulsem bylo jednak zajištění dohod pro

63

Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 31. Generál de Gaulle odstoupil z funkce v dubnu 1969. 15. června 1969 byl zvolen novým francouzským prezidentem Georges Pompidou. 65 Gerbet, P.: Budování Evropy. Praha 2004. s. 228, 236. 64

24

oboustranný volný obchod průmyslovými výrobky, jednak ovšem nutnost zabezpečit bezcelní přístup na trhy členských zemí ES pro islandské ryby a rybí produkty. Státy Šestky navrhly konkrétní řešení bilaterálních dohod, jímţ mělo být zrušení celních překáţek u průmyslových výrobků mezi budoucí Desítkou a šesti nekandidátskými státy EFTA. Dohody měly být prosty jakékoliv smluvní povinnosti harmonizace obchodních a ekonomických politik (vyjma konkurenčních pravidel společného trhu). Sloţitá jednání se rozběhla na počátku prosince 1970 a protáhla se na dva roky. Výsledkem bylo podepsání několika různých dohod v Bruselu 22. července 1972.66 Důvodem pro uzavření více dohod byly ekonomické podmínky specifické pro kaţdou nekandidátskou zemi. Primárním cílem států EFTA byla jiţ existující zóna volného obchodu s průmyslovými výrobky, ale další integrační snahy a cíle vůči ES se lišily stát od státu a k jejich naplnění vedla individuální a samostatná jednání jednotlivých států s ES, bez vzájemné koordinace v rámci EFTA. Přestoţe státy vyjednávaly samostatně, měly výsledné bilaterální dohody obdobnou strukturu. Dohoda mezi Islandem a ES z roku 1972 měla tyto cíle: (a) Rozšířením vzájemného obchodu podporovat rozvoj hospodářských vztahů mezi ES a Islandskou republikou, a tím přispět ke zlepšení ţivotních a pracovních podmínek a ke zvýšení produktivity a finanční stability. (b) Odstraněním obchodních překáţek zajistit rovné podmínky hospodářské soutěţe při obchodování mezi smluvními stranami.67 Islandští diplomaté dokázali sjednat opravdu výhodné podmínky, a dohoda získala podporu celého politického spektra.68 Základní prvky dohody shrnují následující body: Cla u průmyslového zboţí, které má původ v jedné ze smluvních stran, budou postupně odbourávána, a to v 5 etapách do 1. července 1977.69 Z dohody byly vyloučeny zemědělské produkty. Nicméně protokol č. 2 stanovil zvláštní celní reţim a opatření na zpracované zemědělské produkty (zde byla od cel osvobozena jen jejich průmyslová sloţka). 66

Celkem bylo sjednáno 14 dohod. 7 z nich vyjednaly země EFTA s EHS a 7 s ESUO. Všechny tyto dohody byly uzavřeny jiţ s „rozšířeným“ ES. Smlouvu s ES podepsalo na jednání v Bruselu dne 22. července 1972 pět států – Island, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Dohoda s Norskem byla podepsána 14. května 1973 a s Finskem na podzim 1973. Dohody s EHS vstoupily v platnost v době prvního recipročního sníţení cel, tj. 1. dubna 1973 (pro Finsko 1. ledna 1974). Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960–2000. on-line text, s. 28. 67 Srov.: Čl. 1 dohody. Agreement between the European Economic Community and the Republic of Iceland. online verze (http://ec.europa.eu/world/agreements/downloadFile.do?fullText=yes&treatyTransId=457) 68 Po volbách v roce 1971 se po 12 letech rozpadla vládní koalice SSF a AF. Nahradila ji koalice FSF, AB a nově zformované Unie liberálů (Samtök frjálslyndra og vinstri manna). 69 Podle čl. 3 této dohody měly být k 1. dubnu 1973 celní tarify mezi Společenstvím v původním sloţení (spolu s Irskem) a Islandem redukovány na hodnotu 80 %, k 1. lednu 1974 (60%), 1. lednu 1975 (40%), 1. lednu 1976 (20%), k 1. červenci 1977 (0%). Redukci cel s Dánskem, Norskem a Velkou Británií upravuje čl. 4.

25

Protokol č. 3 definoval „pravidla původu“, která umoţňovala další zpracování výrobků, aniţ by ztratily svůj preferenční status. Nejdůleţitější z celé dohody byl pro Island protokol č. 6, který stanovil vývozní daně na islandské produkty rybolovu (vývozní dani nepodléhaly rybí konzervy a produkty z tuleňů – měly tak volný přístup na trh ES).70 Dohoda nezakládala celní unie, tzn. ponechávala smluvním stranám samostatnou politiku v otázce vnějších cel, díky čemuţ si Island zachoval autonomní obchodní politiku vůči třetím zemím. Dohoda rušila i další necelní překáţky obchodu – mnoţstevní omezení produktu (kvóty) a jakákoliv jiná opatření jako poplatky či tarify. Zahrnovala i tzv. evoluční klauzuli, která umoţňovala v budoucnu dojednat spolupráci i v dalších sektorech. Ratifikace smlouvy se však poněkud zkomplikovala. Důvodem bylo jednostranné rozšíření islandské rybolovné hranice z 12 na 50 mil, které vláda uskutečnila v září 1972. Velká Británie hrozila zablokováním dohody, pokud se s Islandem nedohodne na uspokojivém řešení, které jí zajistí přístup do islandských vod.71 K ratifikaci smlouvy o zóně volného obchodu s ES tak nakonec došlo aţ v únoru 1973 a dohoda vstoupila v platnost k 1. dubnu téhoţ roku. Podmínky dané smlouvou s ES byly pro Island natolik výhodné, ţe je během následujících deseti let nebylo nutné nijak zásadně měnit. Vnitřní trh ES fungoval v tomto období také beze změn, a proto nebylo téma evropské integrace předmětem diskuzí islandské vlády aţ do poloviny 80. let.72

4. Osmdesátá léta – zlom v procesu evropské integrace V polovině 80. let začíná jeden z nejvýznamnějších zlomů v procesu evropské integrace. Vytvořením Evropského hospodářského prostoru (EHP) se završila existence dvou paralelně fungujících organizací, trvající tři desetiletí. Kaţdá z nich se prezentovala „svým“ názorem na to, jak by měla vypadat spolupráce mezi evropskými státy. EHS, zaloţené v roce 1957, vzniklo jako nadnárodní a komplexní společenství šesti států, které kromě hospodářské a obchodní spolupráce usilovaly o potenciální integraci i v dalších oblastech. Naproti tomu

70

Kvůli neustálým sporům mezi Islandem a ES ohledně velikosti rybolovného pásma vstoupil tento protokol v platnost aţ v roce 1976. 71 Spor byl ukončen v říjnu 1973 podpisem dohody mezi oběma zeměmi. Ta zajišťovala Británii omezený přístup do určitých oblastí v rámci 50mílového pásma a pro britské rybářské lodě stanovila kvóty pro celkový objem lovu ryb (130 tis. tun). Dohoda byla podepsána na dva roky a její platnost vypršela 13. listopadu 1975. 72 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 34.

26

EFTA vzniklo jako organizace nabízející členským zemím zahájení ekonomické spolupráce bez nutnosti přijmout jakékoliv pro ně nepřijatelné závazky. Nekladlo si ţádné „vyšší“ cíle v podobě sjednocení členských států, nabídlo pouze vytvoření zóny volného obchodu s průmyslovými výrobky. EFTA slouţilo svým členům i jako platforma ke sjednocování postojů vůči EHS. Vztahy obou organizací ovlivnil zejména fakt, ţe se velká část původních členů EFTA stala členskými státy EHS. Paradoxem je, ţe to byla Velká Británie, iniciátor EFTA, která poţádala o vstup do EHS jako první. Po vstupu Británie, Dánska a Irska do EHS byly vztahy se zbývajícími státy EFTA upraveny na základě bilaterálních smluv z července 1972. Tyto úmluvy umoţnily západní Evropě k 1. červenci 1977 zformovat mezi šestnácti zúčastněnými státy velkou zónu volného obchodu s průmyslovými výrobky. Díky ní vzrostla obchodní výměna mezi státy ES a EFTA v letech 1972–1986 na pětinásobek, a to i přes to, ţe se ještě zdaleka nepodařilo odstranit všechny necelní překáţky obchodu. V případě tzv. citlivých výrobků byla všechna zbývající cla odstraněna dokonce aţ koncem roku 1983 (pro Finsko aţ koncem roku 1984).73 Závazky vyplývající z dohod o volném obchodu byly tedy během sedmdesátých let postupně plněny. Členské státy EFTA se navíc snaţily stále více spolupracovat s ES v oborech, kterých se týkalo směřování ES k jednotnému vnitřnímu trhu.74 Přesto vzájemné vztahy neprošly od roku 1973 ţádnou zásadní změnou. Státy EFTA sice projevily ochotu rozvíjet uţší hospodářskou spolupráci, aby zabránily případným negativním dopadům rozdílných hospodářských politik, to však mělo prakticky nulový efekt. Moţnosti další spolupráce byly navíc omezeny řadou faktorů. Rozvoj ES byl v této době ovlivněn jinými vnějšími a vnitřními problémy: bojovalo s ekonomickou recesí, která postihla západní Evropu v důsledku

ropných

krizí,

normalizovalo

vzájemné

obchodní

vztahy

s bývalými

francouzskými koloniemi a v neposlední řadě stálo před procesem rozšiřování o Řecko a posléze i Španělsko a Portugalsko.75 To vše jsou důvody, proč na konci sedmdesátých let nepředstavovalo prohlubování vztahů s EFTA pro ES prioritní otázku a bylo de facto odsunuto na vedlejší kolej.

73

Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960–2000. on-line text, s. 28. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 74 To však nebyl případ Islandu, který dával jasně najevo, ţe nemá zájem o rozvoj jiných neţ ekonomických vztahů s ES. 75 Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 6–7. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf)

27

Zlepšení světové ekonomické situace po roce 1982 připravilo půdu pro zahájení procesu, jenţ vedl k posílení hospodářské kooperace v západní Evropě. V tuto dobu si evropské země začaly stále více uvědomovat rostoucí konkurenci na světových trzích, a to uţ nejen ze strany USA a Japonska, ale hlavně z nově industrializovaných zemí Asie. To vyvolalo potřebu, zejména ze strany zemí EFTA, změnit „pravidla hry“ a přijmout určitá kolektivní opatření. Nelze se tomu divit, neboť v důsledku realizace dohod z roku 1972 neustále vzrůstala závislost zemí EFTA na trzích ES. Státy EFTA se obávaly ztráty jednotlivých výhod, které jim přinášely vztahy s ES, a chtěly realizovat některé institucionální změny, které měly zabránit moţné erozi jejich privilegií. ES se však zaměřovalo na oţivení vnitřní integrace a dokončení jednotného trhu. Hlavní změna ve vzájemných vztazích, zahájení tzv. Luxemburského procesu, je proto mnohými povaţována pouze za „kosmetickou změnu se symbolickou hodnotou“.76 K vůbec prvnímu setkání ministrů zemí ES a EFTA došlo 4. dubna 1984 v Lucemburku. Na schůzce se projednávaly vyhlídky budoucí vzájemné spolupráce. Ministři na obou stranách vyjádřili ochotu prohloubit dosavadní rámec bilaterálních vztahů, který by nakonec vedl k vytvoření dynamického hospodářského prostoru v západní Evropě. Toto poněkud vágní označení zahrnovalo širokou agendu, jeţ byla součástí tzv. Lucemburské deklarace. Intenzivnější spolupráce mezi členy obou organizací měla probíhat zejména při: a) harmonizaci

standardů,

odstraňování

netarifních

překáţek

obchodu,

zjednodušování celních procedur, eliminaci nekalých obchodních praktik; b) kooperaci v oblasti vědy a výzkumu; c) koordinaci politik zaměstnanosti; d) výměně informací o hospodářských a obchodních problémech. Státy ES a EFTA zřídily za účelem monitorování tohoto programu tzv. kontaktní skupinu na vysoké úrovni, která začala pracovat na odstranění technických překáţek obchodu.77 V průběhu následujících pěti let bylo uzavřeno více jak dvacet dohod, které odbouraly některé převáţně administrativní překáţky obchodu. Tyto projekty však nestačily k zajištění souvislého rozvoje spolupráce.78 Pro tento účel a zejména v souvislosti s přijetím Jednotného

76

Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 8-9. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 77 Tamtéţ. s. 9. 78 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960-2000. on-line text, s. 31. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view)

28

evropského aktu, bylo nutné hledat pro oblast vzájemných vztahů ES–EFTA nové moţnosti přístupu. 4. 1 Jednotný evropský akt Schválení Jednotného evropského aktu (Single European Act, JEA) v prosinci 1985, v podstatě programu na dokončení jednotného vnitřního trhu, přineslo zemím EFTA první velký šok. Státy EFTA se začaly obávat, ţe budou ponechány na okraji západoevropské hospodářské integrace. A i kdyţ tato obava do jisté míry existovala i před JEA, s jeho přijetím získala nový rozměr. JEA zavazoval členské státy ES k dobudování jednotného vnitřního trhu během období končícího 31. prosincem 1992. Samotný vnitřní trh byl definován jako „oblast bez vnitřních hranic, v níţ je zajištěn volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu“, tedy poloţek známých jako tzv. čtyři svobody. Ve snaze zrychlit přijímání legislativy se členské státy také dohodly, ţe nadále budou v otázkách tzv. volného pohybu čtyř svobod rozhodovat v Radě výhradně kvalifikovanou většinou a ţe do legislativního procesu zapojí i Evropský parlament. V neposlední řadě byly stanoveny nové společné cíle integračního procesu. Podle JEA mělo Společenství dále směřovat k přijetí společné měny a k vytvoření podmínek pro uţší spolupráci v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti. Změny měly být provedeny i v sociální oblasti, v péči o ţivotní prostředí, ve výzkumu a technologickém rozvoji.79 Státy EFTA si uvědomily, ţe rozhodně nemohou zůstat stranou, zejména kdyţ se v letech 1987–88 začaly objevovat první konkrétní dopady programu. Obavy vyvolal především ukazatel vývoje vnějších přímých zahraničních investic (Foreign direct investment, FDI) zemí EFTA do ES. V roce 1985 představoval tento ukazatel 28 %, ale roku 1988 jiţ činil přibliţně 66 %.80 Znepokojení rovněţ přinesla tzv. Cecchiniho zpráva, vydaná v únoru 1988. Podle ní by vytvoření vnitřního trhu mělo státům ES přinést růst HDP ve výši 5,3 %. A naopak ekonomové odhadovali, ţe pokud státy EFTA zůstanou mimo tento trh, jejich obchodní výměna s ES klesne zhruba o 5 %.81 Reakce a způsoby, jak odstranit případné vnější negativní dopady JEA, se lišily stát od státu a souvisely především se schopností jednotlivých vlád vyrovnat se s touto situací. Ţádná 79

Srov.: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 119– 121. 80 Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 10. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 81 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 39.

29

ze stran však neusilovala o vytvoření nové mezinárodní instituce, ale nadále chtěla vyuţívat těch stávajících – tedy ES, EFTA a spolupráce v mezích lucemburského procesu. ES usilovalo o funkční spolupráci v rámci lucemburského procesu spolu s pokračováním bilaterálních (či multilaterálních) dohod s jednotlivými státy EFTA. Tento postoj pramenil ze společné dohody zemí ES, podle které i nadále zůstávala jednoznačnou prioritou kompletní realizace jednotného vnitřního trhu před úpravou vztahů se sousedními zeměmi, včetně států EFTA. Jakákoliv hlubší změna v jiţ existujících vztazích by totiţ mohla ohrozit nový impuls, který přinesl Jednotný evropský akt. Na druhou stanu u států EFTA bylo moţné pozorovat řadu rozdílů v preferencích a zvolených strategiích. To lze vysvětlit rozcházejícími se ekonomickými zájmy, jeţ vycházely z divergentních hospodářských politik. Jediným společně prosazovaným postojem bylo vyuţití jiţ existujících institucí. Na multilaterální úrovni se státy rozcházely v otázce, zda posílit struktury EFTA s cílem zlepšit vyjednávací pozici s ES a také zda by eventuální nové institucionální uspořádaní mělo být krátko- či dlouhodobé. Podobně byly nejednotné i v otázce, zda zvolit multilaterální, či bilaterální vyjednávací cestu. Skandinávské země upřednostňovaly multilaterální cestu skrze lucemburský proces a EFTA, zatímco Švýcarsko usilovalo o vyváţenější přístup mezi multilaterálním a bilaterálním řešením a Rakousko se jiţ rozhodlo pro podání ţádosti o členství v ES. Všechny země EFTA byly však daleko závislejší na trzích ES, neţ země ES na trzích EFTA. Přístup na vnitřní trh ES se tak stával pro státy EFTA stále větší prioritou. Co se týče Islandu, ten věnoval zvýšenou pozornost vývoji v Evropě z jiného důvodu. Lucemburská deklarace a moţnosti další spolupráce s ES, které nastiňovala, nebyly pro Island nikterak zajímavé. Prioritou pro ostrovní stát zůstávala i nadále liberalizace obchodu s rybami a dalšími mořskými produkty, a o tom nebyla v deklaraci ani zmínka. V negativním smyslu však Island zasáhl vstup Španělska a Portugalska do ES v roce 1986. Oba státy Pyrenejského poloostrova patřily k největším evropským odběratelům islandských slaných ryb. V roce 1985 představoval export tohoto druhu ryb z Islandu do zemí ES pouhých 23 %, o rok později uţ však stoupl na 95 %. Podle dohody o volném obchodu s ES z roku 1972 měla přibliţně polovina islandského exportu ryb beztarifní přístup na trhy ES. Dohoda se ale nevztahovala na slané a čerstvé ryby. Oba nové členské státy ES ale roku 1986 přijaly platné tarify a kvóty na obchod se slanými rybami, coţ znamenalo jasné ohroţení islandských zájmů. Podobné řešení vzniklé situace, jakou zvolilo Norsko, kdyţ uzavřelo s Portugalskem dohodu o výměně rybářského práva za volný přístup na trh pro rybí produkty, nepřicházelo pro islandskou vládu

30

naprosto v úvahu. A Island urychleně potřeboval nějaké řešení, pokud moţno takové, aby zahrnovalo volný přístup na trhy ES pro všechny islandské rybí produkty.82

4. 2 Jednání o Evropském hospodářském prostoru Negativní dopad realizace JEA na ekonomiky států EFTA vyvolal jasnou touhu po novém institucionálním uspořádání s ES. Vzhledem ke stanoveným prioritám ES s prosazením nějaké zásadní změny rozhodně nespěchalo. Situace se však modifikovala na konci osmdesátých let v důsledku reforem ve střední a východní Evropě. V souvislosti s probíhajícími politickými a hospodářskými změnami Východu začaly vzrůstat poţadavky na nová obchodní opatření a ES začalo s těmito zeměmi uzavírat zvláštní obchodní dohody.83 Obchodní dohody samy o sobě nemohly ohrozit tempo prohlubovacího procesu, nicméně ES se začalo obávat nových poţadavků přicházejících z dalších zemí. Stručně řečeno, nový šok ukázal členským státům ES moţné budoucí limity tohoto exkluzivního klubu a současně u států EFTA ještě prohloubil obavu ze ztráty jejich individuálního přístupu k ES. Šok tak radikálně změnil strategické interakce mezi ES a EFTA. Výsledkem bylo hledání moţných východisek ze stávající situace. V této souvislosti se ES obrátilo na státy EFTA s myšlenkou významné institucionální změny, jeţ představovala vytvoření Evropského hospodářského prostoru.84 Prvním krokem v tomto směru se stalo vystoupení tehdejšího předsedy Komise ES J. Delorse 17. ledna 1989. Při svém projevu před poslanci Evropského parlamentu zdůraznil potřebu nového partnerství se zeměmi EFTA. Svoji ideu prezentoval jako „nové, strukturovanější partnerství se společným rozhodovacím a administrativním uspořádáním, s cílem zvýšit efektivitu ve vzájemné spolupráci“.85

82

Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 39. Jako první ze zemí RVHP uzavřelo, v listopadu 1988, obchodní dohodu s ES Maďarsko. Ta zahrnovala harmonogram na zrušení specifických kvantitativních omezení pro maďarský export do ES. Dohodu podobného typu uzavřelo v září 1989 i Polsko. Československo podepsalo v březnu 1989 méně obsáhlou dohodu, zahrnující pouze průmyslové zboţí. 84 Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 17–19. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 85 40th Anniversary EFTA 1960–2000. on-line text, s. 32. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 83

31

V průběhu ministerského setkání států EFTA, konaného 15. března 1989 v Holmenkollenu nedaleko Osla, zaznívaly na Delorsův návrh pozitivní reakce. Státy EFTA se shodly, ţe jsou připraveny prozkoumat různé moţnosti, způsoby a prostředky k posílení institucionálních vztahů s ES. Zároveň prohlásily, ţe nic nebrání v zahájení jednání, jehoţ konečným výsledkem má být co moţná nejširší realizace volného pohybu zboţí, sluţeb, kapitálu a osob, tedy vytvoření dynamického a homogenního Evropského hospodářského prostoru. Delorsova iniciativa a následná pozitivní reakce ze strany EFTA vedly k zahájení nového dialogu mezi oběma stranami. V praxi se tak stalo na ministerské schůzce v Bruselu 20. března 1989, která znamenala výrazný pokrok oproti výsledkům dosaţeným přijetím Lucemburské deklarace. Ministři potvrdili ochotu rozšiřovat a prohlubovat vzájemnou spolupráci, jejíţ moţný obsah měl být v následujícím období komplexně posouzen. První průzkumné rozhovory byly uzavřeny v říjnu 1989, kdy se obě strany dohodly na zahájení formálního vyjednávání. Dosaţení vzájemného koncensu otevřelo v březnu 1990 cestu pro závěrečnou fázi negociací. Na začátku vyjednávání neměla ani jedna ze stran jasno v otázce, jak by měl budoucí EHP vypadat po institucionální stránce. Obě organizace se pouze dohodly, ţe nevyuţijí stávající uspořádání a budou usilovat o vytvoření nové instituce. Důvody pro tuto volbu pramenily jednak z povahy zboţí, které bylo v sázce, jednak z individuální situace jednotlivých účastníků a především z posouzení efektivnosti jiţ existujících institucí. Lucemburský proces jasně prokázal své limity a ukázal, ţe aktuálně nastavená forma spolupráce je pro naplnění nové výzvy naprosto nedostatečná. Další uvaţovanou variantou bylo rozšíření ES o státy EFTA. Pro nejbliţší budoucnost však tuto variantu ihned zamítlo samo ES. Prioritou i nadále jednoznačně zůstávalo dobudování vnitřního trhu před rozšířením o nové členy. Většina států EFTA členství v ES taktéţ vyloučila. Jasné „ne“ zaznělo z Islandu, Norska a Švýcarska, zatímco finská a švédská prohlášení k této otázce tak jednoznačně negativně nevyzněla. Jedinou výjimku představovalo Rakousko, kde byl mezi elitou jiţ silný koncensus ve prospěch členství. Na Islandu byl zamítavý postoj ke vstupu do ES jediným jmenovatelem, který spojoval všechny strany koaliční vlády. V názorech na institucionální uspořádání budoucího EHP se však jednotlivé strany rozcházely. V době hlavního vyjednávání o EHP, tedy mezi léty 1989–1991, tvořily koaliční vládu: Strana pokroku, Sociálně-demokratická strana,

32

Aliance lidu a Občanská strana.86 Zatímco AF podporovala uţší vztahy s ES a de facto favorizovala vytvoření nové instituce, FSF a AB byly spíše váhavé ohledně pokračování ve vyjednávajícím procesu o EHP. A tak byla pro Island, stejně jako pro ostatní severské státy, nejlákavější třetí moţnost. Jednalo se o vyuţití jiţ existujících institucí severské spolupráce (Severské rady, Rady ministrů a Investiční banky). Ale ani tato varianta nakonec nebyla prosazena.87 Během vyjednávání přišla Komise ES s myšlenkou institucionální struktury se dvěma pilíři – ES a EFTA. Aby byla tato varianta vůbec proveditelná, poţádala zároveň o posílení vnitřních struktur EFTA. Obtíţe s lucemburským procesem při překročení fáze sektorového smluvního uspořádání poukázaly na hranice EFTA jako efektivního partnera. Pro ES by se potenciální kolektivní posílení EFTA také stalo nástrojem lepší kontroly některých náročnějších zemí, které chtěly uzavřít s ES rychlou dohodu. Jinak řečeno, aby se EFTA mohla přidat k ambicióznější evropské integraci, musel být její organizační princip transformován. Moţnost posílení vnitřních struktur EFTA však přivítaly jen některé členské země. Pro Island a také Švýcarsko by realizace dvoupilířové struktury přinesla podobné potíţe jako samotný vstup do ES. Posílení EFTA by v tomto případě totiţ vedlo k přechodu moci na nadnárodní orgán, coţ byl mezi domácími voliči velmi nepopulární krok. Vzhledem k tomu, ţe hospodářský přínos takovéto konstrukce by byl mnohem menší neţ samotný vstup do ES, povaţovaly obě země moţnost dvoupilířové cesty pouze za součást nejhoršího scénáře. Jasné řešení týkající se nového institucionálního uspořádání neumoţnily pokračující rozpory v rámci EFTA. Problémy přinesla i otázka samotné legislativy. ES nechtělo mít své vlastní kompetence „ztracené“ uvnitř nové instituce. Komise obhajovala nadřazenost práva budoucího EHP nad národními legislativami, to však nebyla ochotna většina států EFTA akceptovat. Státy trvaly na získání co největší míry spolurozhodovacích kompetencí – volaly po vytvoření skutečného společného rozhodovacího mechanismu. I přes uvedené problémy státy EFTA přijaly v říjnu 1989 navrţené acquis communautaire jako základ budoucí dohody. Na jaře 1990 dokončili jednotliví aktéři výběr svých preferencí a v souladu s dvoupilířovou strukturou probíhala další jednání převáţně

86

Kristinsson, G.: The Icelandic Parliamentary Election of April 1991: A European Periphery at the Polls. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 14, No. 4, 1991. s. 347. 87 Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 21–25. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf)

33

bilaterální cestou. Jednotlivé otázky pro vyjednávání byly následně rozděleny a řešeny v pěti skupinách zahrnujících: 1) volný pohyb zboţí 2) volný pohyb kapitálu a sluţeb 3) volný pohyb osob 4) horizontální a doprovodné politiky 5) institucionální otázky Kaţdá z těchto skupin měla sice jednat samostatně, ale všechny skupiny byly přímo závislé na směrnicích pocházejících ze společné koordinační skupiny (Joint EC-EFTA High Level Negotiating Group, HLNG). HLNG byla na jedné straně sloţena z hlavního vyjednavače ES, který při jednáních zastupoval Komisi, a na druhé straně z hlavních vyjednávačů EFTA. Tito měli prostřednictvím hlavního vyjednavače, jehoţ postavení lze charakterizovat jako „první mezi rovnými“, mluvit „jedním hlasem“. Přestoţe panovaly pochybnosti o tomto specifickém bilateralismu, neměl být dvoustranný charakter rozhovorů ohroţen. Jednotlivé členské státy EFTA se zvláštními zájmy v některých otázkách měly tyto specifické záleţitosti projednávat přímo a samostatně s ES. ES mělo eminentní zájem na tom, aby státy EFTA „mluvily jedním hlasem“, a to z důvodu efektivity a z touhy překonat resistenci váhajících zemí. Komise se totiţ chtěla vyhnout posuzování jednotlivých poţadavků ze všech zemí EFTA. Tím, ţe donutila státy EFTA vystupovat společně, přesunula břemeno sladění rozdílných vnitrostátních poţadavků na země EFTA, kde mohly být hlasy opozice z jednotlivých států snáze překonány. 88 Po více neţ roční přípravné fázi byla v červnu 1990 zahájena formální jednání o vytvoření EHP. Prostor pro integrační vyjednávání byl velmi omezený, jelikoţ na obou stranách panovaly hluboké neshody ohledně některých klíčových institucionálních rysů. Jiţ v průběhu přípravné fáze dala ES jasně najevo, ţe acquis communautaire budou tvořit věcný základ nové instituce a ţe nebudou tolerovat ţádné narušení těchto prerogativ. Státy EFTA naopak doufaly, ţe se jim podaří postoj ES k této otázce změnit – myslely si, ţe nejlepším způsobem, jak něčeho docílit, je ţádat mnohem víc. Během prvního formálního zasedání HLNG 24. – 25. července 1990 tak předloţily seznam poţadovaných trvalých výjimek z acquis communautaire. Doufaly, ţe jim bude dovoleno účastnit se zasedání jednotlivých výborů, které budou pomáhat Komisi při aplikaci 88

Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 26–30 . (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf)

34

právních předpisů ES pro oblasti, jeţ mají být zahrnuty do smlouvy o EHP. Dále poţadovaly vytvoření společného dozorčího orgánu, který by dohlíţel na realizaci právních předpisů, coţ však bylo v rozporu s ţádostí ES po dvoupilířovém kontrolním systému. Zvolená strategie ohromila Komisi ES a sníţila důvěryhodnost EFTA. V reakci na první zasedání HLNG Komise vyjádřila váţné znepokojení nad seznamem výjimek, zvláště těch trvalých. Z hlediska ES měly být výjimky z acquis omezeny pouze na elementární, a nikoliv politické zájmy zemí a neměly vést k faktickému pozastavení jedné ze čtyř svobod. Počáteční rozdíly byly tak velké, ţe vyjednávací proces uvázl aţ do poloviny října ve slepé uličce. Aby mohla být jednání znovu obnovena, musely státy EFTA souhlasit s určitými ústupky. Shodly se na prozkoumání moţnosti dvoupilířového principu pro kontrolní mechanismus, ale zároveň vyzvaly k vytvoření společného orgánu, který by oba pilíře spojil. Mezitím Rada ES opětovně vyjádřila svoji vůli pokračovat v jednáních a přiznala, ţe dohody mají pro většinu zemí EFTA velký politický význam, jak z hlediska institucionálních aspektů, tak i dalších relevantních záleţitostí. Ministři zemí EFTA tento pozitivní signál přivítali a zároveň uznali, ţe je třeba sníţit výjimky z acquis na minimum. Nicméně vyhlídky na rychlé a bezproblémové překonání rozdílů zůstávaly i nadále nejasné. Zvláště kdyţ švédská vláda oznámila 26. října 1990 svůj záměr předloţit švédskému parlamentu ţádost o vstup do ES. Ostatní země EFTA interpretovaly toto rozhodnutí přinejmenším jako nešťastné a podle řady z nich znamenal tento krok ohroţení solidarity v rámci EFTA. Státy EFTA se ocitly pod obrovským vnějším tlakem a v průběhu přípravy na listopadové zasedání HLNG byly nuceny sníţit počet trvalých a zredukovat počet přechodných výjimek.89 Přetrvávající problémy odhalilo společné zasedání ministrů v Bruselu 19. prosince 1990. Zástupci obou stran přiznali pokrok v řadě klíčových oblastí, ale zároveň připustili existenci překáţek. Nevyřešené zůstávaly otázky zemědělství, rybolovu, účasti zemí EFTA ve výborech ES, sloţení a pravomoci společného soudního orgánu.90 Vyjednávači dosáhli v průběhu ledna a února 1991 jen nepatrného pokroku a navíc se mezi státy EFTA objevily dvě konfliktní linie, přičemţ obě se týkaly výjimek z acquis. První rozdělila alpské a severské země v otázce tranzitu. ES jiţ dlouho poţadovalo zrušení omezení pro tranzit svých nákladních aut přes Rakousko a Švýcarsko, ale obě alpské země se stavěly rozhodně proti. Zvýšený provoz by podle nich měl negativní dopad na ţivotní prostředí, coţ 89

Srov.: Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 33–36. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 90 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960-2000. on-line text, s. 34. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view)

35

bylo v obou zemích politicky velice citlivé téma. Druhý problém se rozhořel mezi Islandem a Norskem ohledně rybolovu. Island, silně závislý na rybářském průmyslu, touţil získat v otázce rybolovu zvláštní postavení. Obával se ale, ţe Norsko a jeho neústupný postoj v této záleţitosti by mohl ohrozit jeho úsilí. Dalším důsledkem patové situace byla změna postoje mezi zeměmi EFTA k otázce členství v ES. Do poloviny dubna 1991 oznámily všechny státy EFTA, s výjimkou Islandu, ţe do budoucna preferují vstup do ES. Nicméně všechny tyto země vzápětí potvrdily, ţe příprava na případné přistoupení k ES není neslučitelná s uzavřením dohody o EHP. Naopak to pro ně představovalo nejlepší krátkodobé řešení, a proto projevily ochotu i nadále bojovat za vyváţenou dohodu. Během společného setkání ministrů, 14. května 1991, se dospělo ke všeobecné shodě v některých klíčových problémech. Vyhovující řešení bylo nalezeno v otázkách soudního mechanismu, systému výjimek a zemědělských produktů. Zejména pro státy EFTA přinesly tyto pozitivní kroky jistou úlevu, nicméně dosaţený kompromis byl velmi bolestivý pro Island a Švýcarsko. Obě země se ocitly na samém pokraji zastavení vyjednávacího procesu a daly jasně najevo své limity pro případnou účast v EHP. Pár drobných neshod se posléze podařilo překonat v červnu, ale na konci července byla jednání pozastavena důsledkem několika neřešitelných problémů, včetně otázky rybolovu a tranzitu. Během následujících měsíců pracovaly zejména slabší země EFTA (Island) na nalezení politicky přijatelného východiska z patové situace. Bylo ovšem nanejvýš zřejmé, ţe prostě nemohou akceptovat špatnou dohodu jen proto, aby zachránily celý proces. Na straně ES převzalo v říjnu 1991 iniciativu SRN a Dánsko. Naléhali na své partnery, aby podepsali dohodu ještě do konce měsíce a v této souvislosti navrhli konání dvou paralelních schůzek – o tranzitu a EHP. Dlouho očekávaného průlomu v bilaterálních jednáních o tranzitu bylo dosaţeno na schůzce v Eindhovenu 12. října. Zde se zástupci ES, Rakouska a Švýcarska dohodli na odstranění zbývajících překáţek dohody. Na paralelním zasedání ministrů 22. října 1991 v Lucemburku byla vypracována závěrečná dohoda o EHP. Nicméně konečné schválení dohody bylo podle poţadavku Komise ES závislé na jejím schválení Evropským soudním dvorem (ECJ). 14. prosince 1991 ECJ dospěl k závěru, ţe došlo k zásadnímu rozporu v cílech ES a EHP. Podle nálezu ECJ nelze vytvořit společný soudní orgán, který by jednotně uplatňoval právo EHP, aniţ by byla porušena právní autonomie ES. Jinými slovy vytvoření společného soudního orgánu EHP bylo neslučitelné s primárním právem ES, a tím pádem tedy nemohla být dohoda dosaţená 22. října ve své tehdejší podobě podepsána. 36

Obě strany se tak musely vrátit k jednacímu stolu, aby se dohodly na novém soudním mechanismu a upravily některé body týkající se pravidel hospodářské soutěţe. Po počáteční nejistotě byl v únoru 1992 dosaţen kompromis v otázce nového mechanismu. Soud EHP nahradil Soudní dvůr EFTA, který měl urovnávat spory uvnitř EFTA, a vytvořením Společného výboru EHP měla být zajištěna právní homogenita EHP. 10 dubna prohlásil ECJ nový institucionální rámec slučitelný s právem ES a konečná dohoda o EHP tak mohla být podepsána v Portu 2. května 1992.91 Dohoda o EHP měla původně vejít v platnost k 1. lednu 1993, tedy ve stejný den, kdy byl spuštěn jednotný vnitřní trh. Avšak její podoba musela být poupravena poté, co Švýcaři v referendu 6. prosince 1992 odmítli vstup země do EHP. Výsledný pozměňovací protokol byl podepsán 17. března 1993 a po ratifikaci národními parlamenty všech členských zemí vstoupila dohoda o vzniku EHP v platnost aţ k 1. lednu 1994.92 Smlouva zakládající EHP rozšiřovala vnitřní trh EU o státy EFTA (vyjma Švýcarska). Obsahovala 129 článků, 22 příloh a 49 výjimek a zvláštních ustanovení. Jejím hlavním cílem bylo zvýšení obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami a zajištění hospodářského a sociálního blahobytu celé ekonomické oblasti. Dohoda zakotvovala širokou realizaci 4 svobod, jimiţ jsou: volný pohyb průmyslových výrobků, sluţeb, kapitálu a osob. Kromě toho smlouva vymezila i další oblasti spolupráce, které úzce souvisejí s oblastí čtyř svobod a které tak měly pomoci s její realizací. Jedná se o podporu kooperace týkající se sociální a environmentální politiky, kultury, vzdělávání, vědy a výzkumu, firemního práva a turismu. 93 Smlouva o EHP však nezahrnuje celou agendu vnitřního trhu. Bez harmonizace zůstala: společná vnější obchodní politika, neboť smlouvou nebyla vytvořena celní unie. To znamená, ţe neexistuje společný vnější celní tarif a obchodní politika států EFTA vůči třetím zemím tak zůstala plně v jejich kompetenci; společná zemědělská a rybolovná politika (i kdyţ dohoda obsahuje ustanovení o různých aspektech obchodu se zemědělskými a rybími produkty); 91

Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 37–41. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 92 Srov.: 40th Anniversary EFTA 1960-2000. on-line text, s. 35–36. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 93 Srov.: Bergmann, E.: Deeply inside the European project. In: Anamaria Dutceac Segesgten et al.: Negotiating Europe: Foundations, Dynamics, Challanges. Centre for European studies, Lund University, 2007. on-line verze (http://starfsmenn.bifrost.is/Files/Skra_0032584.pdf)

37

společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP); hospodářská a měnová unie; spolupráce v oblasti vnitřních záleţitostí, justice a policie (státy EFTA jsou však součástí schengenského prostoru). 94 Smlouva dále vymezila institucionální zázemí EHP. Při jejím podpisu v Portu 2. května 1992 byly uzavřeny ještě dohody, které zřizovaly nezávislé orgány – Soudní dvůr EFTA, Stálý výbor EFTA a Kontrolní úřad EFTA.95 V rozhodovacích procedurách má hlavní roli EU, státům EFTA bylo uděleno pouze několik výsad. V přípravné fázi se mohou v rámci některých výborů EU zúčastnit neformálních konzultací na expertní úrovni, které pomáhají Komisi v její exekutivní funkci. Ve fázi, kdy se rozhodnutí jiţ vytváří, dostaly jednak individuální právo vznášet námitky a jednak právo společně poţádat o odklad nových pravidel. Nezískaly však ţádné spolurozhodovací právo, mohou se pouze jednostranně odvolat na bezpečnostní klauzuli, která umoţňuje na omezenou dobu odloţit účinnost nějaké povinnosti. Pouţití této klauzule je moţné pouze v případech, jeţ se týkají ohroţení některé oblasti ţivotních zájmů.96 4. 3 Smlouva o EHP a její důsledky z pohledu Islandu Island od počátku vyjednávání tvrdošíjně trval na zajištění volného obchodu s rybími produkty. Komise ES dala však jasně najevo, ţe spojení otázky volného trhu s rybami a dalšími mořskými produkty s otázkou průmyslového zboţí bude velmi obtíţně. Volný obchod s rybami byl upraven Společnou rybolovnou politikou ES a podléhal tedy určitým pravidlům.97 Islandská vláda ovšem ihned odmítla přijmout jednu z podmínek, a sice moţnost rybolovu v islandských teritoriálních vodách pro členské státy ES výměnou za lepší přístup islandských rybích produktů na jejich trhy. Jednání s ES v tomto bodě bylo velmi komplikované a probíhalo v napjaté atmosféře. Nervozita a doslova nechuť islandské delegace přijmout jakékoliv ústupky se projevila na jednání v dubnu 1991. Na provokativní 94

EEA Agreement. on-line text (http://www.efta.int/content/eea/eea-agreement) 40th Anniversary EFTA 1960-2000. on-line text, s. 35. (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) 96 Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text, s. 42–44. (http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal%20Institutional%20 Design%20book.pdf) 97 Základní principy Společné rybolovné politiky (SRP) byly schváleny v červnu 1970. Komplexnější zásady SRP však vymezila aţ dohoda členských států z 14. 12. 1983. Stanovila rybolovnou zónu v rozsahu 200 mil, která bude otevřena všem lodím. Určila princip pro stanovení celkového povoleného objemu výlovu pro jednotlivé druhy ryb spolu s mechanismy pro lov případně ochranu ohroţených druhů atd. Srov.: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. s. 417–419. 95

38

tvrzení delegátů ES, ţe islandští zástupci mají mandát zříci se tarifů na rybářské produkty výměnou za rybářské právo jen ve vodách států EFTA, zareagovali tak, ţe na protest zasedání opustili. Po tomto incidentu odmítl islandský tým dále pokračovat v jednání s delegáty ES. K jednacímu stolu se nicméně vrátil o pár dní později, poté co islandská vláda vydala prohlášení, ve kterém znovu zdůraznila svůj poţadavek pro přístup islandských rybích produktů na trh ES, ovšem opět odmítla jako protihodnotu poskytnout rybářské právo. Přes uvedené komplikace však můţeme říci, ţe konečná dohoda splnila téměř všechny cíle, které si Island před vyjednáváním vytyčil. Vzhledem k jeho ne zrovna skromným poţadavkům je výsledné řešení opravdu extrémně příznivé. Prostřednictvím dodatečně uzavřené bilaterální dohody s ES, získalo téměř 90 % islandských rybích produktů bezcelní status. A i další sporné otázky, tykající se zemědělství a práva na zaměstnání a pobyt, byly upraveny k islandské spokojenosti. Podle Dohody o EHP byl omezen import zemědělských produktů a podařilo se prosadit omezení pro investice zahraničních společností do rybářského a energetického sektoru. Pokud jde o právo na zaměstnání a pobyt, byla Islandu, vzhledem k jeho malé populaci, přiznána speciální výjimka. Byl oprávněn přijmout zvláštní bezpečnostní opatření, tedy za určitých okolností omezit příliv přistěhovalců.98 Dohoda o EHP byla vytvořena dvěma organizacemi a postavena na předpokladu poskytování vzájemných hospodářských výhod. Původně zahrnovala dvanáct států ES a šest zemí EFTA, s přibliţně 30 miliony obyvatel a svou mírou propracovanosti neměla ve světě konkurenci. Po roce 1995, v souvislosti s rozšířením EU o tři největší státy EFTA (Finsko, Rakousko, Švédsko), sice její relevantní význam mírně poklesl, přesto však v následujících letech prokázala svoji ţivotaschopnost. Pro Island znamenala Dohoda skutečné „záchranné lano“ v mezinárodních vztazích a přinesla zásadní injekci i pro jeho ekonomiku. Island získal mnohem lepší přístup na trh EU, coţ přineslo nový kapitál a znalosti ku prospěchu islandské společnosti. Na základě toho došlo k harmonizaci hospodářské a obchodní legislativy, ke zvýšení liberalizace a k většímu úsilí při modernizaci administrativních postupů. Dohoda rovněţ umoţnila islandskou účast na rámcových programech EU. Tyto společné programy podstatně zvýšily obrat v oblasti výzkumu a vývoje a významně podpořily vzájemnou spolupráci mezi domácími podniky a institucemi a jejich evropskými protějšky. Je třeba doplnit, ţe Dohoda poskytuje Islandu moţnost spolupráce na evropských programech, které jsou pro něj nějakým způsobem prospěšné, a zároveň mu umoţňuje

98

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 40–41.

39

vyhýbat se kooperaci, která se z jeho pohledu jeví méně atraktivní, či dokonce nevýhodná. Mezi tyto projekty se samozřejmě řadí Společná zemědělská a rybolovná politika. Islandské zemědělství je tak do značné míry nezávislé, zejména co se týče státních dotací a celních opatření. Rovněţ neúčast na Společné vnější obchodní politice EU staví Island do výhodné pozice, protoţe není zainteresován do obchodních sporů, které vznikají mezi EU a třetími zeměmi.99 Dohoda o EHP rozhodně potvrdila své výhody komerčně, ovšem během její realizace a následného vývoje se vyskytla řada nedostatků. Některé problémy byly jasné jiţ od počátku, ostatní se projevily aţ časem. Dohoda zavazuje Island k aplikaci veškerých právních předpisů platících v rámci vnitřního trhu. Původně to bylo přibliţně 1500 aktů, které byly státy EFTA nuceny dodrţovat, ale o deset let později jiţ jejich počet vzrostl asi na 4600. Během té doby přestaly být některé z nich relevantní, jiné však implementoval Island ze své vlastní iniciativy. Pokud to srovnáme například se Švédskem, které je plnohodnotným členem EU, realizuje Island přes 80 % právních úkonů nezbytných pro plnoprávné členství v EU. Dohoda tedy vyţaduje neustálou revizi a aktualizaci islandského práva, coţ má následně vliv na způsob islandské vlády. Znepokojení rovněţ vzbuzuje nedostatečná míra vlivu v rozhodovacím procesu. Smlouva o EHP původně zemím EFTA zaručovala skutečný podíl na rozhodovacím mechanismu. Island měl přímý přístup k mnoho výborům, které se podílely na přípravě právních předpisů pro vnitřní trh EU. V poslední době se ale EU rozhodla, vědomě či nevědomě, omezit konzultace o nových právních aktech. Státy EFTA teď mají jen malou moţnost vznést připomínku či podat námitku. Iniciativa a konečné rozhodnutí o realizaci zákona se přesouvá stále více na „evropskou úroveň“. Některé oblasti, jako je ţivotní prostředí či hygiena potravin, jiţ nejsou pod kontrolou demokraticky zvolených delegátů z Islandu, ale jsou řízeny na základě rozhodnutí různých zahraničních úředníků v Bruselu. Jak poznamenává profesor Bergmann, nové předpisy pro tyto oblasti jsou jednoduše doručeny poštou.100

99

Srov.: Bergmann, E.: Deeply inside the European project. In: Anamaria Dutceac Segesgten et al.: Negotiating Europe: Foundations, Dynamics, Challanges. Centre for European studies, Lund University, 2007. s. 5–6. on-line verze (http://starfsmenn.bifrost.is/Files/Skra_0032584.pdf); Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 45. 100 Srov.: Bergmann, E.: Deeply inside the European project. In: Anamaria Dutceac Segesgten et al.: Negotiating Europe: Foundations, Dynamics, Challanges. Centre for European studies, Lund University, 2007. s. 6–7. on-line verze (http://starfsmenn.bifrost.is/Files/Skra_0032584.pdf)

40

Tab. č. 1 : Institucionální struktura EHP101 Státy EFTA Instituce EHP I. pilíř Island, Lichtenštejnsko,→ Rada EHP Norsko – ministři z EU a EHP/EFTA států Stálý výbor EFTA→ Společný výbor EHP – Komise a zástupci vlády z členských států EU a států EHP/EFTA Kontrolní úřad EFTA ↔ Soudní dvůr EFTA ↔ →Parlamentní výbor EFTA Společný parlamentní výbor EHP →Konzultativní výbor EFTA Společný konzultativní výbor EHP

EU II. pilíř ←Rada ministrů EU ←Evropská komise

Evropská komise Evropský soudní dvůr ←Evropský parlament ←Ekonomický a sociální výbor EU

Dohoda o EHP byla zaloţena na institucionálních strukturách a rozhodovacích procesech platných v roce 1992. EU je ale ve stavu neustálého vývoje a od té doby přijala tři nové smlouvy – v Maastrichtu (1993), Amsterdamu (1997) a Nice (2000). Všechny přinesly změny ve vzájemné spolupráci mezi členskými státy EU a nastartovaly řadu nových projektů. A přestoţe je Smlouva o EHP neustále formována a dotvářena novými regulemi pro vnitřní trh, funkční a institucionální změny provedené v rámci EU v ní nejsou reflektovány. Rozdíl mezi EHP a EU se tak neustále zvětšuje. V souvislosti se vstupem deseti nových států do EU v květnu 2004 se situace ještě zhoršila. Východní rozšíření mělo za následek téměř kolaps Dohody o EHP, coţ mohlo mít katastrofální důsledky pro islandskou ekonomiku. Pro současně probíhající jednání o rozšíření Dohody o EHP se ukázala být zásadním problémem otázka výše finančních příspěvků států EFTA do strukturálních fondů EU. Počátkem roku 2002 navrhla Komise EU jejich několikanásobné zvýšení. Komise poţadovala po Islandu, Norsku a Lichtenštejnsku dvaceti aţ třiceti násobné zvýšení jejich dřívějšího příspěvku. Tento poţadavek však státy EFTA shledaly jako naprosto nepřijatelný. Norští delegáti dokonce předpověděli, ţe by takový vzrůst znamenal, ţe nakonec přispějí k rozšíření více neţ samotné členské státy EU.

101

Gudjonsdottir, V. A.: Iceland in the European Union. Will it ever happen? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 4, No. 19, 2007. s. 7. on-line verze (http://www6.miami.edu/eucenter/GudjonsdottirIcelandEUMA2007.pdf)

41

Kompromisu bylo nakonec dosaţeno, kdyţ Island zvýšil svůj podíl pětkrát a Norsko desetkrát. Další střet vyvolalo odmítnutí Polska podepsat dohodu o zdanění sleďů z Islandu a Norska. Všechny sporné body se podařilo vyřešit teprve 1. dubna 2004, tedy pouze měsíc před přistoupením nových členů. Podle řady islandských úředníků tento vývoj znamená, ţe EU ztrácí o vzájemnou spolupráci v rámci EHP zájem a má pro ni stále menší význam. Domnívají se, ţe v EU panuje všeobecná shoda, ţe Dohoda o EHP je zastaralá, a dočasné nepříjemnosti, které občas přináší, jiţ nebude moţno příliš dlouho tolerovat. Dokonce přišli s myšlenkou, ţe EU má v úmyslu vědomě, ale neoficiálně, zajistit zánik Dohody. Jejich domněnku pouze potvrdil poţadavek Komise EU na nové finanční prostředky do strukturálních fondů, který byl podle nich iniciován se zřetelným záměrem ohroţení Dohody.102 Na začátku mezivolebního období 2003–2007 jmenoval premiér Oddsson „studijní skupinu“, která měla prošetřit fungování Dohody o EHP. Výbor, který tvořili zástupci všech parlamentních stran, předloţil své výsledky v březnu 2007, tedy dva měsíce před volbami. Zpráva s uspokojením konstatovala, ţe Dohoda zastupuje islandské národní zájmy velmi dobře a ţe výhled pro rozvoj další spolupráce je opravdu slibný. Podle ní je pravděpodobnost vypovězení Dohody ze strany EU velmi nízká, zejména s ohledem na skutečnost, ţe by k tomuto kroku potřebovala souhlas všech členských států EU. Zpráva pouze navrhla, aby politické strany věnovaly záleţitostem EHP větší pozornost a vyzvala k lepší koordinaci zainteresovaných ministerstev. Za tímto účelem doporučila zřídit v parlamentu nový a samostatný Výbor pro záleţitosti EU. Dále navrhla zkvalitnit politický dohled a kontrolu právních předpisů přicházejících z Bruselu. Současně však dospěla k závěru, ţe není důvod příliš spěchat, protoţe většina administrativních a praktických záleţitostí funguje, zdá se, velmi dobře.103

5. Reflexe smlouvy o EHP a otázka členství v ES Dříve neţ se zaměříme na postoje relevantních politických stran a zájmových skupin k otázce smlouvy o EHP a podrobně si rozebereme priority kaţdé z nich, je třeba věnovat zvláštní pozornost dubnovým volbám roku 1991. Island se jako člen EFTA aktivně podílel na jednáních o EHP, ale otázka členství v ES byla součástí agendy islandské politiky doposud 102

Srov.:Bergmann, E.: Deeply inside the European project. In: Anamaria Dutceac Segesgten et al.: Negotiating Europe: Foundations, Dynamics, Challanges. Centre for European studies, Lund University, 2007. s. 710. on-line verze (http://starfsmenn.bifrost.is/Files/Skra_0032584.pdf) 103 Srov.: Bergman, T.: Europeanization and Icelandic political parties. In: European Union Studies Association (EUSA), Biennial Conference, 2007 (10th). s. 6. on-line verze (http://aei.pitt.edu/7695/01/bergman-t-11h.pdf)

42

pouze jednou. Ale právě toto téma se stalo v posledních týdnech před volbami jedním z nejvíce diskutovaných problémů. 5. 1 Všeobecné parlamentní volby – duben 1991 Volby neměly zpočátku ţádné hlavní téma, ve skutečnosti byly postoje jednotlivých stran v mnoha ohledech dosti nejasné. Ve druhé polovině roku 1990 se ve většině států EFTA naplno rozběhla diskuze na téma výhody a nevýhody členství v ES. Ne však na Islandu, kde tato otázka nebyla součástí kampaně ţádné politické strany a ani jedna strana nejevila snahu udělat z členství v ES volební téma. Jednotlivé strany pouze veřejně prezentovaly své názory ohledně případného členství země v ES. Pokroková strana, Aliance lidu a Svaz ţen104 se vyslovily jasně proti. Na druhou stranu, Strana nezávislosti a Sociálně-demokratická strana zaujaly poněkud zdrţenlivější stanovisko a členství v ES do budoucna nevyloučily. Průzkumy veřejného mínění prováděné před volbami naznačovaly, ţe voliči jsou spíše příznivě nakloněni k ţádosti o členství v ES, i kdyţ jich mnoho zůstávalo nerozhodnuto. V poválečném období představoval nacionalismus jednu z hlavních konfliktních linií uvnitř islandské politiky. A pokud chtěla některá politická strana u veřejnosti takříkajíc zabodovat, jala se v rámci své předvolební kampani bránit islandskou suverenitu. K takovému kroku se rozhodla Pokroková strana. Pouhých pár týdnů před volbami se členové Pokrokové strany rozhodli udělat s otázky členství v ES volební téma tím, ţe se ostře postavili proti členství země v ES a zároveň naznačili, ţe SSF a AF nejsou v této záleţitosti příliš důvěryhodní. Kdyby totiţ některá z těchto stran volby vyhrála, mohla by přivést Island aţ ke vstupu do ES. Hlavní představitelé SSF a AF toto nařčení striktně odmítli a místopředseda SSF D. Oddsson navíc uvedl, ţe aţ přijde čas, aby se rozhodlo o členství země v ES, stane se tak prostřednictvím národního referenda. Tři týdny před volbami na to zareagoval předseda FSF a premiér S. Hermannsson kdyţ naznačil, ţe za referendum by měly být povaţovány nadcházející volby. Sociální demokraté byli tímto prohlášením, které pocházelo od premiéra a vlády, jíţ byli součástí, doslova pobouřeni. Spolu se zástupci SSF zdůraznili, ţe nemají v nadcházejícím volebním období v úmyslu vstoupit do ES. Prohlásili, ţe tato záleţitost není

104

Svaz ţen (Samtök um kvennalista, SK) – strana zaloţena krátce před volbami 1983, ve kterých získala 3 mandáty. V následujících volbách 1987 svůj zisk zvýšila na 7 mandátů, ovšem v povolebním vyjednávání odmítla přistoupit na kompromisy a zůstala v opozici. V dalších volbách uţ její volební zisky jen klesaly a roku 1998 se rozpadla. Programově měla blízko ke kontinentálním stranám zelených. Její ideologie vycházela z odmítání maskulinní ignorace při přijímání politických rozhodnutí a boji proti vyloučení ţen z vlivných pozic.

43

a v ţádném případě nebude na pořadu jednání, dokud nebude vyřešena celá řada dalších otázek, mimo jiné vstup země do EHP a budoucnost rybolovné politiky v rámci ES. Od tohoto incidentu jiţ otázka členství země v ES volební kampani naprosto dominovala. Její dopad na volební výsledky nebyl však nijak významný. FSF si svoji pozici nikterak nevylepšila a ve volbách se jí dostalo podpory srovnatelné s volebními průzkumy zveřejněnými ještě před kampaní. Ve volbách jasně zvítězila Strana nezávislosti, a to i přesto, ţe si v souvislosti s kampaní mírně pohoršila. Nejvíce si ale polepšila Aliance lidu, přestoţe byla nejsilnějším odpůrcem evropské integrace a stavěla se dokonce i proti islandské účasti na jednáních o EHP. A tak v podstatě jediné, co tato kampaň přinesla, byl dramatický pokles podpory islandské veřejnosti pro členství země v ES.105

Tab. č. 2 : Postoj islandské veřejnosti k přihlášce ke členství v ES106 Říjen 1990 (v %) Květen 1991 (v %) Pro

42

20

Nerozhodnuto

31

30

Proti

27

50

5. 2 Postoj politických stran Jak jiţ bylo výše zmíněno, v letech 1989–1991 tvořily koaliční vládu Strana pokroku, Sociálně-demokratická strana, Aliance lidu a Občanská strana.107 Strany se lišily ve svých postojích ke smlouvě o EHP. Zatímco AF dohodu podporovala, FSF a AB dávaly najevo určité pochybnosti. Vláda jako celek však byla připravena podpořit koncept čtyř svobod, ovšem pouze za předpokladu, ţe nedojde k omezení kontroly přístupu k islandským mořským zdrojům.108 Vládní koalice se rozpadla po všeobecných volbách v dubnu 1991. Po volbách získali klíčovou pozici sociální demokraté, kteří se následně mohli rozhodnout, zda sestaví koaliční levicovou vládu s FSF, AB, případně s SK, či vytvoří koalici s konzervativní Stranou nezávislosti. AF nakonec dospěla k závěru, ţe některá z jejích hlavních témat (např. otázka

105

Kristinsson, G.: The Icelandic Parliamentary Election of April 1991: A European Periphery at the Polls. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 14, No. 4, 1991. s. 350–352. 106 Tamtéţ, s. 351. 107 Občanská strana (Borgaraflokkurinn) – vznikla v roce 1987 odštěpením od Strany nezávislosti. Ve všeobecných volbách téhoţ roku získala 7 křesel. V letech 1989–1991 byla strana součástí vládní koalice. Ve volbách 1991 zcela propadla a nedostala se ani do parlamentu. Zanikla v roce 1994. 108 Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 41.

44

EHP) budou lépe chráněna v koalici se SSF.109 Navzdory pochybnostem některých straníků, byl nový koaliční kabinet oznámen jiţ 10 dní po volbách. Nová vláda byla zformována v neobvykle krátké době. Tento proces trvá na Islandu přibliţně dva měsíce, zřídka kdy však méně neţ měsíc.110 Tab. č. 3: Výsledky islandských parlamentních voleb z roku 1987 a 1991111 Parlament má 63 křesel Počet hlasů (v %) Počet mandátů Politická strana 1987 1991 Změna 1987 1991 Změna Strana nezávislosti (SSF) 27,2 38,6 + 11,4 18 26 +8 Strana pokroku (FSF) 18,9 18,9 0 13 13 0 Sociálně-demokratická strana (AF) 15,2 15,5 + 0,3 10 10 0 Aliance lidu (AB) 13,4 14,4 + 1,0 8 9 +1 Svaz ţen (SK) 10,1 8,3 - 1,8 6 5 -1 Občanská strana 10,9 1,2 - 9,7 7 0 -7 Autonomní strana 1,2 0,6 - 0,6 1 0 -1 Volební účast (v %) 89,7 87,5 - 2,2 Nová koalice vystupovala v následujících fázích vyjednávání jednotně, přesto je moţné vidět určité rozdíly v dílčích oblastech jejich politiky. Sociální demokraté viděli v dohodě o EHP moţnost, jak zabezpečit islandský obchod před zahraničními konkurenty. Strana podporovala princip čtyř svobod a byla pro přijetí všech povinností z nich plynoucích, vyjma povolení zahraničních investic do rybářského sektoru. AF se v rámci diskuzí soustředila převáţně na institucionální uspořádání EHP a vytrvale odmítala tvrzení, ţe navrţené uspořádání je v rozporu s ústavou. Podpis dohody podle ní neznamená postoupení suverenity Islandu, a kdyby přece, tak sociální demokraté neměli ţádné námitky ohledně sdílení suverenity s jinými národy. Strana nezávislosti zdůrazňovala od samého počátku vyjednávání, ţe hlavním cílem dohody s ES je získat co nejvýhodnější přístup na evropské trhy pro islandské produkty rybolovu. Zároveň ale odmítala povolit zahraniční investice do rybářského sektoru a vyţadovala plné zachování kontroly nad islandskou rybolovnou oblastí. Neţ se stala strana součástí koalice, kladla si jako podmínku pro podporu členství v EHP sjednání bilaterální dohody s ES o volném obchodu s rybami a dalšími mořskými produkty. Po vstupu do vlády však SSF od tohoto poţadavku upustila. Samotnými základy koalice na nějaký čas otřásla 109

Předseda AF J. B. Hannibalsson odmítl obnovit koalici s FSF a AB především z důvodu skeptického postoje obou stran ke smlouvě o EHP. Koalice těchto tří stran by měla v Althingu parlamentní většinu pouze jednoho hlasu, a proto by bylo pro vládu obtíţné dohodu v parlamentu prosadit. 110 Kristinsson, G.: The Icelandic Parliamentary Election of April 1991: A European Periphery at the Polls. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 14, No. 4, 1991. s. 353. 111 Tamtéţ, s. 344.

45

otázka zemědělských ustanovení vycházejících ze smlouvy. SSF trvala na zachování některých restriktivních omezení pro import zemědělských produktů, coţ však sociální demokraté odmítali s tím, ţe by to mohlo oslabit jejich vyjednávací pozici v jiných oblastech. Na rozdíl od AF, která nebyla nikdy ve spojení se zemědělským sektorem, měla SSF vţdy úzké vztahy s domácími zemědělci, a proto se snaţila chránit jejich produkci proti zahraničním importům. Všechny opoziční strany byly v postoji ke smlouvě o EHP vnitřně nejednotné. Nejvíce je to moţné ilustrovat v případě Pokrokové strany. FSF jako celek byla vţdy úzce spojena se zemědělským sektorem, a proto se stavěla proti některým aspektům čtyř svobod. Především chtěla omezit import zemědělských produktů na Island a zabránit zahraničním investicím do rybářského sektoru. Pokud jde o právo na zaměstnání a pobyt, poţadovala strana zvláštní výjimku, díky níţ by v době vysoké domácí nezaměstnanosti mohla přijmout opatření k omezení přílivu zahraničních pracovníků. V rámci strany ovšem panoval hluboký nesoulad v otázce, zda smlouvu při hlasování v Althingu podpořit, či odmítnout. Sedm jejích poslanců v čele s předsedou a bývalým premiérem S. Hermanssonem povaţovalo smlouvu za protiústavní a při hlasování se vyslovilo proti. Zbylých šest poslanců FSF, vedených místopředsedou H. Ásgrímssonem, naopak chápalo smlouvu jako příliš důleţitou pro obchodní vztahy země. Odmítli ovšem nést politickou odpovědnost za její přijetí v Althingu, a proto se při hlasování zdrţeli. Nejsilnějším oponentem dohody o EHP byla Aliance lidu. Měla váţné pochybnosti o fungování celého principu čtyř svobod. Nesouhlasila s volným pohybem kapitálu a osob, s importem zemědělských produktů a stejně jako ostatní strany nebyla ochotna povolit zahraniční investice do rybářského sektoru. Nicméně, jeden s lídrů AB, S. Gestsson prohlásil, ţe pokud se strana někdy v budoucnu dostane do vlády, nebude o zrušení dohody usilovat. Zde je zajímavé si všimnout, ţe se poslanci Aliance lidu a více neţ polovina poslanců Pokrokové strany postavili proti členství země v EHP, jakmile se obě strany staly po volbách součástí opozice. Jako strany vládní koalice byly připraveny, i přes jisté výhrady, dohodu podpořit. Opět se tak ukázalo, ţe postoje většiny politických stran k evropské integraci byly do značné míry závislé na tom, zda jsou součástí vlády, či opozice. Na rozdíl od ostatních stran byl Svaz ţen proti dohodě od samého počátku a svůj postoj během vyjednávání nijak nezměnil. Jeho členové nesouhlasili s přenesením pravomocí na jakoukoliv mezinárodní organizaci. Členství v EHP by podle jejich názoru transformovalo „základní prvek společnosti“, jelikoţ by se Island stal součástí instituce, která nestojí zcela na demokratických principech, a proto by tedy nebyl schopen ovlivnit fungování vnitřního trhu. 46

Strana kritizovala dohodu i z důvodu nedostatečného zajištění ţenských práv, protoţe otázka diskriminace pohlaví nebyla ve smlouvě nijak ošetřena.112 Dohoda o EHP byla na Islandu vysoce kontroverzní téma a rozpoutala jak v Althingu, tak v místním tisku dosud nevídanou diskuzi. Parlamentní debata o EHP začala v srpnu 1992 a s malými přestávkami trvala téměř pět měsíců. Její průběh rozdělil, aţ na jedinou výjimku, poslance všech politických stran. Pouze sociální demokraté, pod vedením svého předsedy a ministra zahraničí J. B. Hannibalssona, zůstali jednotní a členství v EHP plně podpořili. Dohodu o EHP odsouhlasil Althing 12. ledna 1993 – 33 poslanců hlasovalo pro, 23 proti a 7 se hlasování zdrţelo.113 Kladným výsledkem hlasování v parlamentu však ratifikační proces neskončil. Aby zákon mohl vstoupit v platnost, musí jej podle islandské ústavy podepsat prezident.114 A po událostech, které provázely hlasování v Althingu, nebylo vůbec jasné, zda prezidentka Islandu Vigdís Finnbogadóttir dohodu podepíše. Navíc přes 34 tisíc voličů (více neţ 10 % obyvatel a asi 19 % elektorátu v té době) podepsalo petici proti dohodě o EHP a řada jich poţadovala vypsání národního referenda. Nálada v zemi byla tak špatná, ţe prezidentka opravdu zvaţovala, ţe odmítne smlouvu ratifikovat. Nakonec však dohodu podepsala a jako oficiální odůvodnění uvedla, ţe jedná v souladu s tradiční nepolitickou rolí prezidentského úřadu. 5. 3 Zájmové skupiny Všechny islandské zájmové skupiny jevily o problematiku smlouvy o EHP ţivý zájem. Nejaktivnější byly skupiny reprezentující rybářský a zpracovatelský sektor. Exportéři ryb tlačili na vládu, aby zajistila co nejvýhodnější podmínky pro přístup na trhy v zemích ES. Hlavní představitelé Unie producentů islandských ryb dokonce přišli s návrhem, aby se do smlouvy o EHP začlenila tzv. pátá svoboda, jeţ by zahrnovala volný trh s rybími produkty. V říjnu 1991, kdy jiţ byl návrh smlouvy připraven, nicméně tito představitelé oznámili, ţe vyjednané podmínky splňují jejich poţadavky a ţe jsou připraveni podpořit vstup Islandu do EHP. Zájmové organizace spojené s průmyslovým sektorem souhlasily s liberalizací v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví a dopravy. Tyto kroky podle nich povedou k posílení průmyslového sektoru na Islandu, a zlepší tak jeho konkurenceschopnost vůči ostatním zemím. Federace islandského průmyslu (Samtök iðnaðarins) si kladla jako podmínku pro 112

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 42–43. Proti dohodě hlasovalo 9 poslanců Aliance lidu, 7 poslanců Pokrokové strany, 4 poslanci Svazu ţen a 3 poslanci Strany nezávislosti. Hlasování se zdrţelo 6 poslanců FSF a poslankyně SK, I. S. Gíslandóttir. 114 Kristjánsson, S. – Kristjánsson, R.: Delegation and Accountability in an Ambiguous System: Iceland and The European Economic Area (EEA). In: Bergman, T. – Damgaard, E.: Delegation and Accountability in European Integration. The Nordic Parliamentary Democracies and the European Union. London 2000. s. 106. 113

47

vstup do EHP zachování plné kontroly nad islandským rybolovným pásmem, ale naproti tomu jako jediná souhlasila s moţnými investicemi zahraničních firem do rybářského sektoru. Konfederace islandských zaměstnavatelů (Samtök atvinnulífsins) i Islandská obchodní komora vstup do EHP plně podpořily a prohlásily, ţe vyjednané podmínky jsou dokonce lepší, neţ doufaly. Islandská federace práce sice vstup do EHP podporovala, ovšem s velkými výhradami. Potýkala se především s důsledky, které by Islandu mohla přinést ustanovení týkající se práva na volný pohyb osob a s tím souvisejícího pracovního práva a práva na pobyt. Obávala se hojného přílivu zahraničních pracovníků, který by mohl negativně ovlivnit fungování pracovního trhu. Ţádala proto přijetí určitých výjimek, které by umoţnily tento příliv omezit. Zásadně proti smlouvě o EHP vystoupily zemědělské zájmové skupiny. Kritizovaly liberalizaci v oblasti zeleniny, květin a zpracovatelných mléčných výrobků a odmítaly i změny ve vlastnictví půdy, které byly ve smlouvě zakotveny. Rovněţ se obávaly sníţení zemědělských dotací, které byly na Islandu výrazně vyšší neţ v zemích EU či OECD.115

6. Schengenská dohoda Během 80. let se mezi státy ES začala rozvíjet debata na téma volný pohyb osob. Některé z nich přišly s myšlenkou aplikovat tuto koncepci do rámce ES. Jelikoţ se členské státy nemohly dohodnout na její funkční podobě, podepsalo 14. června 1985 první Schengenskou konvenci pouze pět států ES – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemí. Dohoda zavazovala signatářské státy ke zjednodušení hraničních kontrol a plánovala jejich úplné odstranění. V roce 1985 zůstala nicméně omezena na vyjmenovanou skupinu států a nebyla součástí smluvního rámce ES. Na Schengenskou dohodu, která nepodléhala ratifikaci a vstoupila v platnost téměř okamţitě, navázala tzv. Schengenská prováděcí úmluva z 19. června 1990. Tato Úmluva, podepsaná signatářskými zeměmi Schengenské dohody, jiţ byla dokumentem s řadou přesných definic a konkrétních pravidel. Ratifikace a následná implementace byla však poměrně komplikovaná. Negativně se projevily především vysoké finanční náklady provázející její realizaci. Ratifikační proces se nicméně podařilo úspěšně dokončit a Úmluva vstoupila v platnost 26. března 1995, a to dokonce rozšířena o řadu nových signatářských zemí.116 115

Srov: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 43–45. K Schengenské dohodě a prováděcí úmluvě postupně přistoupily: Itálie (27. 11. 1990), Španělsko a Portugalsko (25. 6. 1991), Řecko (6. 11. 1992), Rakousko (28. 4. 1995), Česká republika, Estonsko, Litva, 116

48

Členské státy přijaly v rámci uţší spolupráce a participace v schengenském prostoru řadu opatření a pravidel, mezi které patří:117 - zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích - společná pravidla pro překračování vnějších hranic pro osoby ze třetích států - posílení policejní spolupráce (včetně práva na přeshraniční sledování a pronásledování) - harmonizace podmínek pro vstup a pravidel pro vízovou povinnost u krátkodobých pobytů - posílení soudní spolupráce prostřednictvím rychlejšího systému vydávání a předávání rozsudků k realizaci výkonu trestu - zřízení a rozvoj Schengenského informačního systému Pro Island začala formální příprava na členství v schengenském systému počátkem roku 1995. Na společné schůzce premiérů severských zemí, konané 27. února 1995 v Reykjavíku, bylo konstatováno, ţe je pro severské země v nejlepším zájmu přijmout společný a hlavně pozitivní postoj ke kooperaci v rámci Schengenské úmluvy, jelikoţ ta měla v té době ještě podobu tradiční mezinárodní spolupráce. Výzvu iniciovalo Dánsko, protoţe jiţ ţádost o členství do Schengenu podalo, a tak hrozilo, ţe pokud by se zapojilo do schengenského prostoru bez ostatních severských partnerů, znamenalo by to ukončení existence Severské pasové unie.118 V červnu 1995 podalo přihlášku do schengenského systému i Finsko a Švédsko. Podobně jako Dánsko svoji účast podmiňovaly zachováním Severské celní unie. Ovšem bylo zřejmé, ţe Island a Norsko se nemohou stát plnoprávnými členy schengenského prostoru, neboť paragraf 1 článku 140 Úmluvy uvádí, ţe členství je otevřeno pouze pro členské státy EU. Severské státy proto následně usilovaly o nalezení takového řešení, které by zabránilo kolapsu Severské pasové unie, coţ by v konečném důsledku mělo nepředvídatelné následky pro budoucí severskou spolupráci. V této době představovala právě Severská pasová unie jeden z klíčových prvků severské spolupráce. Všechny severské vlády se proto obávaly, ţe jejich občané nebudou ochotni akceptovat konec volného pohybu osob mezi severskými státy, kterého vyuţívají jiţ Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko (21. 12. 2007). Neplnoprávnými členy zůstává Bulharsko, Rumunsko a Kypr. Specifické postavení zaujímá Dánsko, i kdyţ podepsalo Schengenskou konvenci. Irsko a Velká Británie stojí mimo (mohou však pořádat o spolupráci v některých aspektech Schengenu). 117 The Schengen area and cooperation. on-line text (http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons_asylum_immigrat ion/l33020_en.htm) 118 Severská pasová unie (Nordic Passport Union) vznikla na základě dohody, uzavřené 12. 6. 1957 v Kodani, mezi čtyřmi severskými zeměmi – Dánskem, Finskem, Norskem, Švédskem. Dohoda rušila veškeré pasové kontroly na vnitřních hranicích signatářských států a upravovala pravidla pro dodrţování kontrol se třetími zeměmi (kontroly mezi státy byly jiţ částečně zjednodušeny na základě ustanovení z let 1952 a 1954). Island přistoupil k dohodě 24. 8. 1965.

49

40 let. Dále se obávaly, ţe by to mohlo ohrozit i další formy kooperace, která se vyvinula v souvislosti s pasovou unií. Zejména šlo o oblast policejní spolupráce a právní součinnosti v trestních záleţitostech. Situace byla nakonec vyřešena ke všeobecné spokojenosti, kdyţ získaly všechny severské země moţnost participace v schengenském systému. Po krátkém a především hladkém jednání podepsaly Dánsko, Finsko a Švédsko 19. prosince 1996 v Lucemburku dohodu o přistoupení k Úmluvě. V ten samý den uzavřel Island společně s Norskem a signatářskými státy Schengenu dohodu o přidruţeném členství. Jako přidruţený člen získal Island právo podílet se na přípravě schengenských pravidel ve všech dotčených oblastech, nemohl se však účastnit hlasování ve Výkonném výboru. Jak jiţ bylo zmíněno výše, kladný postoj Islandu k účasti v schengenském systému odráţí především skutečnost, ţe ostatní severské země projevily velký zájem o vstup. Nicméně budoucnost severské spolupráce nebyla jediným argumentem. Pro mnohé představovala participace v Schengenu rovněţ moţnost zapojit zemi do zahraniční spolupráce s členskými státy v oblasti policejní kontroly a politiky týkající se cizích státních příslušníků, coţ by jen posílilo úlohu v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. Samozřejmě, ţe zmiňován byl i volný pohyb osob mezi členskými státy, tedy hlavní cíl Úmluvy, který ovšem rozhodně nebyl povaţován za hlavní motiv islandské vlády k účasti. Schengenská agenda se ale v průběhu devadesátých let stávala stále více konsensuální a postupně se vypracovala aţ do pozice jednoho z pilířů dalšího rozvoje EU. To vyústilo v zásadní změnu – Protokol o začlenění schengenského systému byl inkorporován do Amsterdamské smlouvy, a tím se agenda stala součástí institucionálního a právního rámce EU. Elementární změna se dotkla jak členských států EU (Dánsko), tak především států stojícím mimo EU, tedy Islandu a Norska. Protokol sice poukazoval na specifické postavení obou zemí, zároveň ale vyzýval Radu ministrů EU k uzavření detailnější dohody o participaci těchto států v rámci realizace a aplikace schengenských acquis. Island tak musel s Radou ES znovu jednat o své účasti v schengenském systému. Pro vyjednávání, které se rozběhlo počátkem roku 1998, si vytyčil dva hlavní cíle, jeţ byly podle vyjádření právníků kompatibilní s islandskou ústavou. Prvním bylo zabezpečit, aby měl alespoň srovnatelné kompetence při formulování nových schengenských pravidel, jaké mu zajišťovala dohoda z prosince 1996. Druhým cílem byla záruka poţadovaná na EU ohledně toho, ţe monitorovací funkce nad realizací acquis na Islandu nebude přenesena na ţádnou mezinárodní instituci. Protoţe měl Island velmi silné postavení, jelikoţ byl od konce roku 1996 de facto členem schengenského prostoru, byly jeho cíle zabezpečeny v rámci Dohody o 50

participaci Islandu a Norska na provádění, uplatňování a rozvoji schengenských acquis, uzavřené na podzim 1998 a oficiálně podepsané v Bruselu 18. května 1999.119 Aby bylo moţné přistoupit na islandský poţadavek ohledně zajištění vlivu na formulování schengenských acquis, bylo nutné zvolit přístup stojící mimo tradiční rozhodovací proces v rámci EU. Na základě Dohody byl zřízen zvláštní, smíšený výbor, sloţený na jedné straně ze zástupců vlád Islandu a Norska a na druhé ze členů Rady a Komise EU. I nadále se tak podílí na přípravě nových právních nástrojů, které budou přijaty členskými státy EU, ale rovněţ se vztahují na Island a Norsko. Nicméně nadále se neúčastní hlasování a přijímají samostatná rozhodnutí o schválení dodatků k acquis v kaţdém individuálním případě. I přesto, ţe Island není oprávněn účastnit se hlasování, je jeho vliv na rozhodovací proces v Schengenu mnohem větší, neţ v rámci EHP.120 Nová dohoda musela přirozeně projít ratifikací v Althingu. V této souvislosti se diskuze rozeběhla koncem roku 1999. Jak se však ukázalo, její schválení nepředstavovalo závaţný problém. V Althingu panoval široký koncensus ve prospěch členství. Proti se postavili pouze poslanci za Levicové hnutí (VG)121 a část poslanců Strany nezávislosti, kteří argumentovali vysokými finančními náklady na její realizace. VG naopak vidělo ve spolupráci v rámci schengenského prostoru další krok ke členství v EU. Podle nich měl Island hledat jiné řešení, jelikoţ nebyla podána ţádná ţádost o členství v EU a tato otázka nebyla na programu jednání ani v dohledné budoucnosti. Jinak řečeno, z jejich pohledu ještě nenastaly pro uzavření bilaterální dohody s EU vhodné okolnosti. I přes uvedenou kritiku byla dohoda o zapojení Islandu do schengenského prostoru v Althingu schválena velkou většinou hlasů a Island je tak od 25. března 2001 plnohodnotným členem schengenského systému.122

119

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 50–54. Gudjonsdottir, V. A.: Iceland in the European Union. Will it ever happen? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 4, No. 19, 2007. s. 5. on-line verze (http://www6.miami.edu/eucenter/GudjonsdottirIcelandEUMA2007.pdf) 121 Levicové hnutí (plným názvem Levicové hnutí: zelená alternativa; Vinstrihreyfingin - grænt framboð, VG) – nový politický subjekt zaloţila krátce před volbami roku 1999 skupina nespokojených poslanců Svazu ţen a Lidového svazu. Od ostatních stran se lišila vyhraněně environmentální orientací, skeptickým vztahem k trţní ekonomice a západní spolupráci (členství v EU a NATO). 122 Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 55–56. 120

51

7. Otázka EU po vstupu země do EHP 1. května 2004 bylo do Evropské unie oficiálně uvedeno deset nových zemí. Díky novým členským státům EU výrazně rozšířila svůj vliv do východní Evropy a Středomoří. S novými členy se nevyhnutelně změnil charakter a fungování EU, čímţ vyvstala v řadě nečlenských zemí otázka, jestli je stále prospěšné stát mimo EU. Island je všeobecně známý pro svoje izolacionářské tendence a euroskeptické postoje, přesto si udrţuje poměrně silné vazby s mnoha členskými státy EU. Nicméně s rozšířením EU se ocitl v ještě izolovanější pozici, neţ kdy předtím. Tato situace vyvolala na Islandu diskuzi, zda není nutné přehodnotit postoj země k EU – tedy zda se vzdát politické autonomie a vstoupit do EU, nebo i nadále udrţovat nezávislou existenci uprostřed tohoto rostoucího mezinárodního bloku. Nelze říci, ţe by se diskuze o členství v EU rozpoutala teprve s jejím rozšířením. Jiţ od vstupu Islandu do EHP ukazovaly různé průzkumy, ţe vstup země do EU podporuje značná část obyvatelstva. Nicméně ani jedna politická strana členství v EU nepodporovala a našlo se jen velmi málo politiků, kteří byli ochotni veřejně vystoupit a členství v EU podpořit. Také islandské zájmové skupiny byly zdrţenlivé a méně ochotné zahájit kampaň pro vstup země do EU. Obecně lze konstatovat, ţe Island je v otázce členství v EU rozdělen na: 1. euroskeptické politické elity (politické strany, zájmové skupiny), které prosazovaly a většina z nich i nadále prosazuje zachování politické neutrality, a 2. proevropsky naladěnou veřejnost (elektorát).123 Pro jedny nabízí EU významné ekonomické a politické příleţitosti, pro druhé představuje ohroţení velmi nezávislé a kulturně jedinečné země. Abychom pochopili tento fenomén, je nutné analyzovat názory obou skupin, nalézt skutečné faktory, které napomáhají či brání vstupu Islandu do EU a identifikovat tak konkrétní argumenty pro a proti členství v EU. 7. 1 Politické elity versus veřejnost Politické elity jsou znatelně váhavější ohledně budoucí integrace do EU. Jedním z důvodů je skutečnost, ţe Island je ve srovnání s většími státy EU a EU jako celkem chápán jako „malý stát“. Vědci definují malý stát jako stát, který není schopen uplatnit svoji politickou vůli, neochrání své vlastní zájmy nebo nemá kapacity k zajištění vlastní bezpečnosti. Řada těchto vědců se také domnívá, ţe politický vliv malých států na mezinárodní úrovni je výrazně menší neţ těch větších. A přestoţe byl Island ekonomicky prosperující zemí, s demokraticky fungujícími politickými institucemi a velmi působivou 123

Goodeve, E. M.: Iceland and the European Union: an in-depth analysis of one of Iceland's most controversial debates. In Scandinavian Studies, Vol. 77, No. 1, March 2005. s. 85–86.

52

ţivotní úrovní, většina islandských politiků tvrdila, ţe Island je v Evropě stále objektivně vnímán jako „malý stát“. Panovala proto obava, ţe pokud se země stane členem EU, vzhledem ke své velikosti získá mnohem méně pravomocí a vlivu. Thorhallsson nicméně tvrdí, ţe existují tři hlavní faktory, proč je většina politických elit i nadále skeptická vůči členství v EU. Jedná se o: 1. vliv „primárních hospodářských odvětví“ v kombinaci s volebním systémem a rolí zájmových skupin při rozhodování vlády; 2. islandský politický diskurz týkající se nezávislosti a svrchovanosti; 3. výhodnou geografickou polohu Islandu a z ní plynoucího zvláštního vztahu s USA.124 „Primární ekonomická odvětví“, na které odkazuje Thorhallsson, jsou rybolov a zemědělství. Vztah islandských politických elit s rybářským a zemědělským sektorem představuje opravdu zajímavý rys islandské politiky. S výjimkou Spojenectví má rybářský a zemědělský sektor své podporovatele ve všech politických stranách. Například mezi léty 1991–1999 mělo 29 % poslanců SSF konexe k rybářskému a 14 % k agrárními sektoru. U poslanců FSF byly vazby na uvedené sektory ještě silnější – 55 % z nich bylo spojeno s agrárními a 20 % s rybářskými zájmy. Navíc ve sledovaném období byla ve spojení s oběma sektory i většina poslanců parlamentního výboru pro záleţitosti zemědělství a rybolovu. Otázka rybolovu a zemědělství tak vţdy stála v centru jakékoliv smysluplné diskuze o případném členství Islandu v ES/EU. Přestoţe dnes jiţ rybolov ani zemědělství zdaleka nepatří k hlavním odvětvím islandské ekonomiky, je jejich vliv, díky volebními systému a charakteristice státní správy, stále velmi silný. V době, kdy byl volební zákon navrţen, ţila drtivá většina obyvatel v malých vesničkách při pobřeţí a ţivila se rybolovem či primitivním zemědělstvím. Jiţ od druhé čtvrtiny 20. století můţeme, v souvislosti s průmyslovým růstem Reykjavíku a okolí, sledovat rostoucí migraci venkovských obyvatel do Reykjavické oblasti. Volební zákon však tyto změny nereflektoval a nadále zvýhodňoval periferní oblasti na úkor hlavního města. I přes drobné změny volebního zákona (rok 1987), které se snaţily tento nepoměr vyrovnat, volilo v parlamentních volbách roku 1999 ještě 32 % voličů, pocházejících z regionů mimo hlavní město a okolí, nadpoloviční většinu poslaneckých mandátů (51 %).125 Tato disproporce se samozřejmě projevovala ve volebních ziscích politických stran, které se soustředily na zájmy rybářských a zemědělských skupin, z pohledu ES/EU značně skeptických. Naproti

124

Srov.: Thorhallsson, B.: The skeptical political elite versus the pro-European public: The case of Iceland. In: Scandinavian Studies, Vol. 24, No. 3, 2002. s. 350. 125 Tamtéţ. 357–358.

53

tomu značně znevýhodňovala proevropsky zaměřené strany, které měly své voliče převáţně v Reykjavíku a okolí. V červnu roku 1999 se parlament rozhodl tento nepoměr vyřešit změnou ústavního ustanovení o volbách a o rok později vydal k její realizaci nový volební zákon. Ten měnil dosavadní systém váţení hlasů a tak poprvé v historii země volili, v parlamentních volbách v roce 2003, voliči ţijící v Reykjavíku a přilehlé oblasti (62 %) nadpoloviční většinu mandátů, a to konkrétně 33 z celkových 63 křesel v Althingu. Eurooptimisté po volbách doufali, ţe změna volebního zákona, která povede k většímu zastoupení poslanců z urbanistických oblastí, přinese i změnu ve vládní politice ohledně postoje k EU. Pravdou však zůstalo, ţe se změna neprojevila ihned. Po volbách z roku 2003 sice pocházelo 15 z 22 poslanců SSF z Reykjavické oblasti, na druhou stranu silně zastoupeny byly periferní regiony mezi poslanci FSF (8 z celkových 12) a FF (všichni 4 poslanci).126 Významná role rybářských a zemědělských skupin při rozhodování vlády bývá často dávána do souvislosti s malou velikostí islandské administrativy. Státní správa se na Islandu vytvořila poměrně pozdě, rozvíjela se jen velmi pomalu a vzhledem k počtu obyvatel ostrova disponovala i malým počtem, ne vţdy dostatečně odborných, pracovníků. Díky jejím omezeným podmínkám se tak ministři stali závislí na externí pomoci, tedy pomoci různých zájmových skupin, které zásobovaly vládu potřebnými odbornými informacemi, coţ vedlo k růstu vlivu obou zmíněných skupin. Na druhou stranu, protoţe je rozhodovací proces na Islandu charakterizován sektorovým vyjednáváním místo korporativismu, nikdy do něj nebyly v dostatečné míře začleněny hlavní organizace trhu práce. Islandské rybářské a zemědělské zájmové organizace vţdy byly a jsou i v současnosti proti členství v EU. Důvod je jasný, obávají se negativních dopadů Společné zemědělské a rybolovné politiky EU. Naproti tomu Konfederace islandských zaměstnavatelů a Islandská federace práce byly po vstupu země do EHP více neţ ochotny zváţit případné členství v EU. Kvůli neúspěchům ve snaze ovlivnit rozhodnutí přijatá v rámci EHP začaly být mnohem kritičtější k celé Dohodě s tím, ţe jiţ dostatečně negarantuje jejich zájmy. V roce 2000 poţadovala Federace práce, aby byla záleţitost EU zařazena mezi agendu politických stran a o rok později dokonce ţádala referendum k otázce podání přihlášky do EU.127 Druhým faktorem je podle Thorhallssona snaha zachovat tradiční nezávislost Islandu. Boj za nezávislost probíhal na Islandu jiţ na konci 19. a počátkem 20. století, avšak zcela suverénním se stal aţ roku 1944. Od té doby vedl tři „treskové války“ s Velkou Británií a 126 127

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 200. Tamtéţ. s. 200–201.

54

zejména ta poslední z roku 1976 je ještě v ţivé paměti řady Islanďanů. Většina politiků chápe nezávislost národa jako „nezpochybnitelný a základní cíl veškerého islandského politického úsilí“. Z jejich pohledu náleţí suverenita národu jako kolektivní jednotce, a nikoliv jeho jednotlivým členům, a proto nesmí být rozdělena, sdílena s jinými národy či částečně převedena na mezinárodní organizaci. Nezávislost a suverenita byly také základem islandské prosperity a musí být tedy chráněny stejným způsobem jako islandské mořské zdroje. Nelze se tedy divit, ţe téměř kaţdá důslednější politická debata o evropské integraci na Islandu poukazuje na nebezpečí ohroţení suverenity a nezávislosti národa. Specifický vztah s USA vychází z geografické polohy ostrova, která nabyla na důleţitosti zejména během studené války. Zeměpisná poloha tak měla (má) významné důsledky pro bezpečnostní politiku Islandu a odrazila se i v jeho reakci na evropskou integraci. V roce 1951 podepsala vláda obrannou smlouvu s USA, která se stala základem pro islandskou bezpečnostní politiku. Smlouva s USA zaručila Islandu obranu a postavila zemi do situace, kdy nemusela v otázce zajištění vlastní bezpečnosti hledat jinou alternativu. Politické elity proto nikdy neprojevily sebemenší zájem o účast na SZBP EU. Bylo velice nepravděpodobné, ţe pokud by byla základna NATO v Keflavíku zrušena, Island by musel usilovat o vstup do EU z bezpečnostních důvodů. Euroskeptikové jasně argumentovali, ţe zrušení základny nemůţe slouţit jako závaţný důvod pro vstup Islandu do EU a ţe k zajištění bezpečnosti ostrova jistě není potřeba vlastní vojenská jednotka NATO. Upozorňovali, ţe Island nečelí ţádné bezpečnostní hrozbě, má stabilní vládu s dostatečnou mezinárodní podporou a díky své poloze stojí izolován od veškerého válečného dění. Navzdory tomu, ţe euroskepticismus je běţně povaţován za společný znak islandské politické elity, rozhodně nemůţeme tvrdit, ţe tento názor zastávají všechny politické strany a všichni politici. Naopak mnoho euroskeptiků nevyloučilo moţnost budoucího členství Islandu v EU. Uvnitř řady politických stran existovaly frakce, které podporovaly členství v EU nebo chtěly tuto moţnost alespoň prozkoumat. Proto tedy nemůţeme označit islandské politické elity za zcela protiunijní, nicméně jejich euroskepticismus je, v porovnání s islandskými voliči, mnohem silnější. Od vstupu Islandu do EHP ukazují průzkumy veřejného mínění mezi obyvateli značnou podporu pro zahájení otevřenější diskuze o EU a v důsledku toho i pro podání ţádosti o členství země v EU. V květnu 2001 chtělo iniciovat jednání o členství v EU téměř 54 % Islanďanů, zatímco 30 % bylo proti a 16 % váhalo či odmítlo odpovědět. Thorhallsson tvrdí, ţe je proevropský postoj islandské veřejnosti moţné vysvětlit na základě několika následujících faktorů. Pro většinu Islanďanů je totiţ mnohem důleţitější ekonomická 55

prosperita země, neţ stálé politické diskuze elit ohledně ohroţení suverenity a nezávislosti národa. A téměř 90 % obyvatel Islandu je zaměstnáno v sekundárních a terciárních sektorech, tedy mimo oblast zemědělství a rybolovu, takţe řada z nich nemá tak silné tendence k jejich ochraně. Navíc stále sílí obava, ţe pokud ostrov zůstane mimo EU, ocitne se zcela izolován. Jak ale Thorhallsson dále poznamenává, to, ţe výsledky z května 2001 naznačují, ţe je 54 % obyvatel připraveno zahájit debatu o členství neznamená, ţe všichni dotázaní podporují případné podání ţádosti, natoţ pak samotné členství.128 Například v roce 2003 byl, v souvislosti se vstupem nových členů do EU a rozšiřováním smlouvy o EHP, proveden průzkum veřejného mínění, který jasně ukázal, ţe si islandská veřejnost členství v EU nepřeje. Pro členství se tehdy vyslovilo pouze 26 % respondentů, zatímco 46 % bylo proti a 28 % zůstalo nerozhodnuto. Je tak důleţité si uvědomit, ţe se výsledky průzkumů rok od roku měnily a ukazovaly značně kolísavý postoj veřejnosti k EU, a proto tedy nemůţe být elektorát obecně klasifikován jako zcela prounijní. Nicméně před krizí nebyla podpora pro podání ţádosti o členství v EU na Islandu příliš vysoká, avšak v návaznosti na finanční krizi a především v důsledku devalvace islandské koruny se neustále zvyšovala. V říjnu 2008 vyjádřilo podporu pro podání ţádosti rekordních 69 % respondentů.129 V listopadu jejich nadšení poněkud opadlo, kdyţ se kladně vyslovilo „jen“ 60 % dotázaných.130 Od té doby se podpora pohybovala v rozmezí 55–65 %, v červnu 2009 činila 58 %.131 Zde je ale nutné opět zdůraznit, ţe Islanďané obecně více podporovali podání ţádosti o členství v EU neţ samotné členství. To, ţe byla většina obyvatel příznivě nakloněna k zahájení přístupových rozhovorů s EU, nemusí nutně znamenat, ţe i v následném referendu bude hlasovat pro členství. Kromě toho zůstává značná část populace nerozhodnuta, coţ můţe v konečném důsledku znamenat, ţe se v tak důleţité otázce, která přinese významné změny pro islandský národ, vysloví proti.

128

Thorhallsson, B.: The skeptical political elite versus the pro-European public: The case of Iceland. In: Scandinavian Studies, Vol. 24, No. 3, 2002. s.368–371. 129 Spolu s tím samozřejmě roste podpora pro vstup země do eurozóny a pro přijetí eura (v říjnu 2008 bylo pro euro 73 % respondentů). Most Icelanders want to join EU and eurozone after crisis. EUbusiness, 27. 10. 2008. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1225106221.88/) 130 Pro přijetí eura se vyslovilo opět 73 % dotázaných. Majority of Icelanders want to join EU. EUbusiness, 24. 11. 2008. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1227536222.99/) 131 Pouze v březnu 2009 klesla na 46 %. Gudjonsdottir, V. A.: Will an Economic Crisis Give Iceland the Final Push? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 6, No. 8, August 2009. s. 5. on-line verze (http://www6.miami.edu/EUCenter/publications/GidkpmsdottirEUMA09IcelandEUedi.pdf)

56

7. 2 Argumenty pro a proti členství132 Jako hlavní argument pro členství Islandu v EU bývá nejčastěji zmiňován tzv. dvojnásobný demokratický deficit, tedy nedostatečný vliv v rozhodovacím procesu EHP/EU. Abychom mohli pochopit podstatu tohoto problému, je nutné nejdříve vysvětlit demokratický deficit v EU. Ten odkazuje na ztrátu legitimity vyplývající z převodu kompetencí suverénních států na nadnárodní instituce EU. Z pohledu států EHP/EFTA tak nutně musí být tento deficit dvojitý. Island prostřednictvím Dohody o EHP přejal přes 80 % právních předpisů EU, nemá ale ţádný vliv na jejich formulování. Navíc se dvojnásobný demokratický deficit projevil i v souvislosti se vstupem nových členů do EU. Po roce 2004 musí totiţ státy EFTA za přístup na trhy rozšířené EU platit ročně asi desetkrát více, neţ platily dříve. Mnoho zastánců EU v této souvislosti tvrdí, ţe kdyţ uţ je Island nucen dodrţovat přes 80 % právních předpisů, měl by prostě přijmout těch zbylých 20 % a stát se plnoprávným členem EU. Získal by tak vliv na formulování evropské legislativy i právo účastnit se hlasování o ní. V souvislosti s krizí se asi nejpřesvědčivějším argumentem pro vstup země do EU stala vyhlídka na společnou měnu. Island má vlastní nezávislou měnu, která se aţ do vypuknutí ekonomické krize volně obchodovala na světových trzích. S ohledem na velikost země a především díky aktivitám bank se pohybovala neobvykle čile. Zhruba od roku 2005 ale začala být ISK silně fluktující a její hodnota značně nestabilní. Z toho důvodu se na Islandu začalo spekulovat o přijetí eura, a to zvláště poté, co začátkem roku 2006 uvedl premiér H. Ásgrímsson, ţe v zemi neexistují ţádné právní překáţky, aby se stala členem Evropské měnové unie (EMU). Ţe se jedná o pouhé spekulace, potvrdila sama EU, kdyţ vyvrátila moţnost, ţe by Island mohl přijmout euro, aniţ by se stal řádným členem EU. S nástupem premiéra Haardeho v červnu 2006 se situace změnila a vláda se postavila proti euru. Haarde k tomu poznamenal, ţe provoz koruny je sice drahý, ale mnohem lépe odpovídá potřebám malé ekonomiky závislé na tak nejisté komoditě, jako jsou ryby.133 Toto stanovisko bylo však v rozporu s veřejným míněním. Zastánci EU i nadále tvrdili, ţe přijetí jednotné měny bude pro zemi výhodné, neboť ISK je kolísavá, úrokové sazby jsou mnohem vyšší neţ v jiných evropských zemích a poţadované poplatky za členství v EHP jsou i tak vysoké a budou se jistě dále zvyšovat.

132

Pokud není řečeno jinak, tak tato podkapitola vychází převáţně z článku Goodeve, E. M.: Iceland and the European Union: an in-depth analysis of one of Iceland's most controversial debates. In Scandinavian Studies, Vol. 77, No. 1, March 2005, pp. 133 Nový islandský premiér nevidí pro vstup do EU důvod. EurActiv, 27. 7. 2006. on-line text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/analyza/nov-islandsk-premir-nevid-pro-vstup-do-eu-dvod)

57

Další argument pro členství v EU vychází z přesvědčení, ţe pozice Islandu uvnitř EU bude silnější, čím dříve se stane jejím plnoprávným členem. Podle profesora E. Bergmanna, velkého zastánce členství, dala EU několikrát jasně najevo, ţe dveře pro vstup Islandu jsou otevřené. Podle něj je také zřejmé, ţe čím více členů bude EU mít, tím těţší bude dosáhnout přijatelné dohody, neboť v budoucnu bude menší prostor k manévrování. Domnívá se, ţe rozšiřování EU bude pro potenciální nové členy stále náročnější a především nákladnější. Navíc by se mohlo stát, ţe se Island ocitne v „čekárně do EU“ společně se zeměmi, jako je Albánie či Makedonie, coţ by nebylo zrovna velmi příjemné. Mnozí zastánci EU také vidí ve členství moţnost, jak výrazně posílit mezinárodní vliv Islandu. To se vztahuje především k budoucnosti severské spolupráce. Jelikoţ jsou tři severské státy členy EU, nevěnují (či nechtějí věnovat) jiţ takovou pozornost severské kooperaci jako dříve, coţ se projevuje zejména v mezinárodních organizacích jako OSN či WTO, kde často demonstrovaná severská solidarita výrazně slábne.134 Aţ do finanční krize byla jedním z důleţitých argumentů proti členství v EU velmi dobrá ekonomická kondice země. Island si dlouho vedl ekonomicky mnohem lépe neţ hlavní státy Unie. V roce 2006 činilo HDP 35 000 dolarů na hlavu a dosahovalo růstu přes 5 %. Nezaměstnanost prakticky neexistovala (pod 2 %).135 Jelikoţ byl Island ekonomicky silný a politicky stabilní, tak ho ke vstupu do EU nic nenutilo. Hlavní argument proti členství byl a zůstává stále stejný. Je jím SRP a z ní plynoucí obava ze ztráty plné kontroly nad islandskou rybolovnou zónou. SPR je podle Islandu špatně řízena a pro lepší fungování a efektivitu by tak měla správa islandských vod zůstat domácím orgánům. Islanďané jednají ve věci vyuţívání mořských zdrojů velmi odpovědně. Mnoţství ryb se daří udrţovat či dokonce zvyšovat, zatímco v unijních vodách, které jsou monitorovány centrálně z Bruselu, některé druhy ryb (především tresky) takřka vymírají kvůli přehnanému výlovu. A v případě členství v EU by se Island musel o svoji exkluzivní rybolovnou zónu dělit s ostatními evropskými národy. Mnozí zastánci EU vidí jako řešení této situace moţnost vyjednat speciální výjimky, tak jak se to podařilo Švédsku a Finsku ohledně jejich lesního hospodářství. Ovšem, jak naznačil jiţ premiér Oddsson v roce 2004, mohlo by se jednat jen o výjimky dočasné a obsahově omezené, neboť základním principem EU při vyjednávání je, ţe trvalé výjimky neposkytuje.

134

Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 47. Nový islandský premiér nevidí pro vstup do EU důvod. EurActiv, 27. 7. 2006. on-line text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/analyza/nov-islandsk-premir-nevid-pro-vstup-do-eu-dvod) 135

58

Odpůrci členství dále upozorňují na fakt, ţe vstupem do EU by sice zmizely kvóty na zboţí mezi Islandem a EU, ale na druhou stranu by přibyly tarify na produkty ze států mimo EU, které jsou nyní v beztarifním reţimu. A rovněţ je tu otázka islandské flexibility, kterou má Island jako nezávislý stát. Ta mu umoţňuje hbitě reagovat na aktuální potřeby a vyjednávat obchodní dohody i s jinými státy, coţ by v případě členství v EU bylo nemyslitelné. Další důleţitý argument proti členství v EU se týká relativně nové role Islandu jako nezávislého národa. Idea nezávislosti je stále velmi mladá, křehká a dalo by se říci aţ nedotknutelná. Pouhá představa postoupení suverenity nadnárodní organizaci, jako je EU, je pro většinu Islanďanů stále naprosto nepředstavitelná. V této souvislosti je občas zmiňována i obava o budoucnost tradiční islandské kultury a tradic. Euroskeptici se obávají, ţe bude zastíněna novými evropskými reformami a nařízeními. Jako příklad jsou uváděny některé členské státy EU, zejména ty severské, které po svém vstupu do EU vykazují některé podstatné kulturní změny. 7. 3 Postoj politických stran Po vstupu země do EHP zaujaly islandské politické strany jeden ze dvou uvedených postojů: buďto se postavily rozhodně proti členství v EU, či zvolily velmi oblíbený přístup „počkáme a uvidíme“. Vesměs se ovšem nejedná o postoj, který byl po celou dobu konzistentní. U některých stran můţeme pozorovat posun od jasného nesouhlasu s členstvím směrem k vyčkávací taktice, případně naopak. V souvislosti s finanční krizí můţeme u Pokrokové strany dokonce sledovat posun od pevného nesouhlasu přes „počkáme a uvidíme“ aţ k rozhodnutí, za určitých podmínek podporovat podání ţádosti o členství. Aţ do poloviny 90. let 20. století zaujímala Strana nezávislosti k otázce členství v EU vyčkávací pozici, která pramenila z nejistoty ohledně budoucnosti Dohody o EHP v důsledku očekávaného vstupu severských partnerů Finska, Švédska a (Norska) do EU. Tento přístup měl za následek vnitřní štěpení strany, kdy se jednotlivé frakce jednoznačně postavily proti jakékoliv diskuzi o členství v EU. Poté co bylo jasné, ţe jsou islandské ekonomické zájmy v rámci Dohody zajištěny, opustila SSF vyčkávací taktiku a zařadila se po bok jasných odpůrců vstupu do EU. Prohlášení strany z let 1999 a 2001 jasně deklarují negativní stanovisko, především SRP je zmiňována jako naprosto neakceptovatelná. V březnu 2003 po národním kongresu vydala SSF rezoluci, ve které prohlásila spokojenost s fungováním Dohody o EHP a znovu

59

zdůraznila svůj negativní postoj k EU.136 Ostrá protievropsky orientovaná politika strany je dávána do souvislosti s dlouholetým předsedou strany a premiérem, zapřísáhlým euroskeptikem D. Odssonem (premiér 1991–2004). Oddssona vystřídal v roce 2005 ve funkci předsedy strany tehdejší ministr zahraničí G. H. Haare. I on pokračoval v protiunijní politice a stavěl se i proti vstupu země do eurozóny. Kritizoval SRP, která by podle něj ohrozila islandský rybolov, na němţ je ostrov stále ještě ekonomicky závislý. Členství v EU důrazně odmítl i v předvolební kampani 2007. Volby v roce 2007 strana vyhrála a vytvořila koalici se S. Plán na podání ţádosti o členství v EU nebyl součástí vládní agendy. Pokroková strana je tradiční islandskou farmářskou stranou a do konce 20. století se ke členství v EU stavěla odmítavě. V roce 2000 však interní výbor strany pro evropské záleţitosti dospěl k závěru, ţe by se vláda měla snaţit o posílení Dohody o EHP, a pokud to nebude moţné, musí Island hledat jiné alternativy k zajištění svých zájmů. Naznačil, ţe členství v EU je jednou z moţností a je nutné ji vzít v úvahu. O rok později vydala FSF prohlášení, ve kterém poprvé nevyloučila členství v EU. To by se však mohlo stát realitou jen při splnění určitých podmínek s ohledem na rybářský a zemědělský sektor. Tento posun směrem k vyčkávací pozici je výsledkem proevropsky orientované politiky dlouholetého předsedy strany H. Ásgrímssona (1994–2006), který se opakovaně snaţil zapojit agendu členství v EU do popředí politických debat. Nicméně se svým proevropským postojem zůstal ve straně víceméně osamocen. V roce 2003 ţádný z 12 poslanců členství skutečně nepodporoval, a většina ho dokonce naprosto vylučovala. Poté co se stal v září 2004 premiérem, svůj postoj poopravil a ostře se vyslovil proti SRP EU, kterou charakterizoval jako zastaralou a nefunkční. Ásgrímsson opustil premiérské křeslo v roce 2006 po špatných výsledcích strany v regionálních volbách. FSF byla i nadále v problematice EU vnitřně rozdělena, ale otázka podání ţádosti o členství nebyla součástí politické agendy a nefigurovala ani jako volební téma ve volbách 2007. V listopadu 2008 v souvislosti s ekonomickou krizí a novým pohledem na členství v EU, s kterým se vyslovila většina poslanců, se stranické špičky rozhodly urychlit konání národního kongresu strany. V polovině ledna 2009 dospělo celostátní setkání strany k závěru, ţe za určitých podmínek podpoří podání ţádosti o členství v EU. Podmínky jsou stejné jako u většiny ostatních stran, tedy Island si musí udrţet plnou kontrolu nad svými mořskými zdroji a zabezpečit výrobu a zpracování zemědělských produktů.137 136

Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 90. Gudjonsdottir, V. A.: Will an Economic Crisis Give Iceland the Final Push? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 6, No. 8, August 2009. s. 3–4. on-line verze 137

60

Spojenectví (S) nemělo od svého vzniku v polovině roku 1998 ohledně otázky členství v EU jasno.138 V předvolební kampani 1999 uvedlo, ţe nebude během nového volebního období ţádat o členství, nicméně ţe poţaduje informovanou diskuzi o jeho výhodách a nevýhodách. V roce 2002 provedlo S revizi své politiky vůči evropské integraci. Jednotlivé vnitřní frakce jiţ navrhly přijmout politiku, která vyzve vládu k uskutečnění referenda ohledně podání ţádosti o členství. Vůdčí představitelé S také konstatovali, ţe SRP nemusí být pro islandské zájmy nutně nepříznivá. S podporovalo podání ţádosti do EU jiţ před volbami v roce 2003. V předvolební kampani svůj postoj však příliš veřejně nezdůrazňovalo, jelikoţ právě v té době přišel od Komise EU poţadavek na několikanásobné zvýšení příspěvku do strukturálních fondů EU. Strana se obávala, ţe by její stanovisko mohlo být zneuţito opozicí, a sníţilo tak její volební zisk.139 Před volbami v roce 2007 uţ svůj postoj nijak netajila a zdůraznila potřebu zahájení vstupních rozhovorů pro přistoupení země k EU. Před ekonomickou krizí tak byla jedinou stranou, která oficiálně podporovala vstup země do EU. Od svého vzniku v únoru roku 1999 je Levicové hnutí nejotevřenějším kritikem členství v EU (i NATO). Přesto však v předvolební kampani 2003 strana kritizovala nedostatek diskuze na téma podání přihlášky do EU. Jak se ukázalo, byl to pouze předvolební tah, kdy doufala, ţe jí taková diskuze přinese větší volební zisk. Před volbami v roce 2007 uţ však svůj negativní postoj prezentovala zcela veřejně, a dokonce podepsala společné prohlášení odmítající členství v EU se SSF. VG obhajuje především národní suverenitu, kontrolu nad islandskými přírodními zdroji a environmentální standardy.140 Strana svůj postoj nezměnila ani v souvislosti s finanční krizí a nadále se staví k členství odmítavě, přesto je však ochotna o této věci diskutovat. Liberální strana (FF) vznikla podobně jako VG krátce před volbami 1999. Původně se jednalo o monotematickou stranu zaměřenou proti systému státních kvót na lov ryb. Díky ochraně malých rybářských firem si získala sympatie značné části veřejnosti. Postupně se angaţovala i pro rozšíření vyuţití geotermální a vodní energie, odmítala centralizaci a podporovala vládní rozvojové plány v oblasti těţkého průmyslu. Přes počáteční skepticismus vůči EU se přiklonila k myšlence zváţit moţnost členství, ovšem za podmínky ochrany

(http://www6.miami.edu/EUCenter/publications/GidkpmsdottirEUMA09IcelandEUedi.pdf) 138 Spojenectví (Samfylkingin, S) – vedle tohoto ekvivalentu islandského označení se pouţívá i název Sociálně demokratická aliance. S vzniklo jako volební koalice integrací sociální demokracie, Svazu ţen a Aliance lidu. 139 Srov.: Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. s. 186–187. 140 The Left-Green Movement. on-line text (http://www.vg.is/tungumal/english/)

61

islandských přírodních zdrojů. Pokud budou zájmy Islandu ohledně jeho teritoriálních vod zaručeny, je připravena podpořit vstup do EU, jakmile to bude moţné.141

8. Finanční a politická krize 2008/2009 8. 1 Islandský ekonomický zázrak Island byl aţ do konce devatenáctého století zemí ţijící téměř ve středověkých poměrech. Nicméně během následujícího století se země změnila skutečně k nepoznání. Dvacáté století transformovalo jednu z nejchudších evropských ekonomik, kde asi 2/3 pracovní síly zaměstnávalo zemědělství, v moderní prosperující společnost zaměstnávající 2/3 pracovní síly ve sluţbách. Tradiční zemědělskou produkci vystřídal moderní rybolov ve velkém, který donedávna tvořil prakticky celý hrubý národní produkt, postupně lehce doplněný turistickým ruchem a nově, díky levným přírodním zdrojům elektrické energie, i kontroverzní produkcí hliníku. Islanďané paradoxně vydělali na obou světových válkách a zvláště ta druhá je vynesla mezi moderní národy. Na počátku 21. století přišla nové éra rozvoje – doslova se dá říci islandský ekonomický zázrak. Obrovský boom nastal v oblasti finančních sluţeb, které se tak vedle rybářských produktů a hliníku142 staly nejdůleţitějším exportním artiklem. Členství v EHP otevřelo nové trhy pro islandské společnosti, silné penzijní fondy poskytly tolik potřebný kapitál pro investice a privatizace bankovního systému opatřila nové finanční zdroje společnostem, které chtěly rozšířit svoji působnost mimo ostrovní stát. Islandské banky se staly symbolem prudkého globálního růstu úvěrové aktivity a značně expandovaly do zahraničí, především do Velké Británie a skandinávských zemí.143 Aktivita tří největších bank (Kaupthing, Landsbanki, Glitnir) vzrostla od roku 2004 pětinásobně. Dynamika islandské ekonomiky přilákala i zahraniční firmy, které mohutně investovaly do široké škály projektů a ve snaze co nejvíce zhodnotit svůj kapitál hromadně skupovaly vysoce úročenou islandskou korunu. Rostoucí finanční sektor však výrazně přesahoval dimenze reálné islandské ekonomiky. Všechny tři islandské banky dohromady vlastnily aktiva, převáţně v zahraničí, přibliţně ve výši desetinásobku ročního HPD země (14,4 bilionů ISK, zatímco HDP v roce 141

The Basic Objectives of the Liberal Party. on-line text (http://www.xf.is/pages/erlend-tungumal/english/) Společnosti zpracovávající hliník jsou v současné době největšími průmyslovými investory v zemi. Hliníková ruda (bauxit) se na ostrově sice nikde netěţí, avšak na získání kovu z rudy je potřeba velké mnoţství energie, která je na Islandu díky výrobě v geotermálních a vodních elektrárnách extrémně levná. Proto se vyplatí bauxit vytěţit v S. či J. Americe, dovést na Island a pak odvést hotový hliník zpět do Ameriky nebo Evropy. 143 Tómasdóttir, H. – Ólafsson, F. (eds.): Iceland‘s Advance. Foreign Investment 2001-2006. Iceland Chamber of Commerce, 2007. s. 7. on-line text (http://www.vi.is/files/1519398707VIDSKIP%20COMPLETE.pdf) 142

62

2007 činil 1,3 bilionu ISK). 80 % z nich bylo zakoupeno na zahraniční úvěry, a tak se jejich celkový dluh vyšplhal na neuvěřitelných 61 miliard dolarů.144 Nad poměry si ţily nejen banky, ale i spotřebitelé, kteří se také neváhali zadluţit. Úvěr měl prakticky kaţdý Islanďan, stalo se prostě moderní ţít na dluh. Volatilita a ekonomická nerovnováha vyvolaly obavy o finanční stabilitu islandské ekonomiky a finančního systému jiţ v průběhu prvních měsíců roku 2006. Některé klíčové ekonomické ukazatele hlásaly neobvyklé, ba přímo alarmující údaje (dvouciferný deficit běţného účtu). Nebylo se ale čemu divit, kdyţ Island prodělal během relativně krátké doby tak dramatickou transformaci ekonomiky. Moţné problémy islandské ekonomiky vyvolaly zvýšený mezinárodní zájem. S cílem vyhnout se negativní medializaci, která by mohla vést ke ztrátě důvěry v islandské společnosti, nechala si Islandská obchodní komora vypracovat zprávu o stavu islandské ekonomiky.145 Zpráva zveřejněná v květnu 2006 uvádí, ţe domácí ekonomika je v podstatě zaloţena na „zdravých základech“: „Island je unikátní v tom, ţe má nejmenší ekonomiku na světě, která má vlastní měnu a flexibilní směnný kurz…, kromě toho jsou jeho finanční regule a dohled na vysoké úrovni a fiskální pozice je mnohem lepší, neţ můţeme vidět ve Spojených státech, Japonsku či Evropě.“146 Podle této zprávy nehrozí Islandu ţádné potencionální problémy. Ano, má sice vysoký deficit běţného účtu, ale to je kompenzováno výborným stavem veřejných financí (státní dluh menší neţ 10 % HDP), penzijních fondů a nízkou inflací. Zpráva dochází k závěru, ţe i kdyţ je Island díky své malé velikosti a značné ekonomické otevřenosti více zranitelný a jakákoliv změna na mezinárodních finančních trzích můţe mít obrovský dopad na ceny islandských aktiv, je v současné době pravděpodobnost finanční krize velmi nízká.147 Jak se však posléze ukázalo, islandská ekonomika, především pak finanční sektor, nebyl zaloţen na rozumných základech. Finanční politika, zákony, regule a pravomoci příslušných autorit nebyly dostatečně adekvátní. Nelze se tedy divit, ţe kdyţ ve druhé polovině roku 2008 naplno propukla světová krize, byl Island jednou z nevíce postiţených zemí. Z pozice jednoho z ekonomicky nejúspěšnějších evropských států se tak rázem dostal do pozice hlavního kandidáta na státní bankrot. 144

Soumrak nad Islandem. Finanční noviny, 13. 10. 2008. on-line text (http://www.financninoviny.cz/tema/index_view.php?id=338246&id_seznam=22) 145 Tómasdóttir, H. – Ólafsson, F. (eds.): Iceland‘s Advance. Foreign Investment 2001-2006. Iceland Chamber of Commerce, 2007. s. 3. on-line text (http://www.vi.is/files/1519398707VIDSKIP%20COMPLETE.pdf) 146 Mishkin, F. S. – Herbertsson, T. T.: Financial Stability in Iceland. Iceland Chamber of Commerce, 2006. s. 8. on-line text (http://www.vi.is/files/555877819Financial%20Stability%20in%20Iceland%20Screen%20Version.pdf) 147 Tamtéţ, s. 9.

63

8. 1. 1 Finanční krize a její dopad Kolaps americké banky Lehman Brothers v polovině září 2008 odstartoval na světových trzích vlnu nedůvěry a zmrazení mezibankovních půjček.148 Následný dramatický propad dluhopisů a aktiv způsobil znehodnocení islandské koruny o více neţ 50 %. Banky a domácnosti, značně zadluţené v cizích měnách, se ocitly pod tíhou velkých dluhů. Oslabení koruny se poté odrazilo na cenách dováţené produkce, na zvýšení inflace, která dosáhla aţ dvouciferné hodnoty. Aktiva a majetek islandských bank utrpěly ztráty ve výši desítek miliard dolarů a nebyly nadále schopny plnit své závazky. V důsledku ztráty kredibility islandské koruny začal váznout mezinárodní obchod a Islandu hrozilo vyhlášení platební neschopnosti.149 Katastrofální situace dostala Island na pokraj státního bankrotu a přinutila vládu převzít kontrolu nad největšími bankami. Od konce září 2008 tak byly postupně zestátněny tři největší banky: Kaupthing, Landsbanki a Glitnir, které jiţ nedokázaly splácet své závazky. Od října 2008 se Island nachází ve stavu celkové ekonomické, měnové a finanční krize. To je moţné charakterizovat rychle rostoucí nezaměstnaností, bankrotem společností a domácností, vysokou mírou úrokové sazby, pádem cen nemovitostí a naopak prudkým nárůstem cen komodit.150 Hrozbu státního bankrotu se podařilo odvrátit jen za cenu výrazného omezení státních výdajů a přijetím stabilizační půjčky od MMF. Ta byla, po obstrukcích ze strany Velké Británie151, Nizozemska a Německa, schválena Výkonnou radou MMF 19. listopadu 2008 a poskytla Islandu finanční injekci ve výši 2,1 miliardy dolarů. Půjčka byla podmíněna provedením řady reforem s cílem obnovit důvěru v islandský bankovní systém, stabilizovat

148

Podle některých pozorovatelů dal právě pád Lehman Brothers do pohybu události, které nakonec vedly ke zhroucení tří největších islandských bank. Tento závěr je přinejmenším sporný. Naopak podle názoru ekonomů stojí za islandskou bankovní krizí vadný bankovní model a banky si svůj pád způsobily v podstatě samy svými špatnými rozhodnutími. 149 Island: analýza příčin kolapsu islandských bank. Bussinesinfo.cz, 3. 6. 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/island/analyza-pricin-kolapsu-islandskych-bank/1000956/53305/) 150 Srov.: Gudjonsdottir, V. A.: Will an Economic Crisis Give Iceland the Final Push? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 6, No. 8, August 2009. s. 3. (http://www6.miami.edu/EUCenter/publications/GidkpmsdottirEUMA09IcelandEUedi.pdf) 151 K zmrazení britských účtů islandských bank dokonce Velká Británie pouţila protiteroristický zákon. 8. října zařadila islandskou Landsbanki a Kaupthing na seznam mezinárodních teroristů.

64

směnné kurzy a zlepšit finanční pozici státu.152 V návaznosti na rozhodnutí MMF se vlády Dánska, Finska, Norska a Švédska rozhodly Islandu poskytnout dalších 2,5 miliard dolarů.153 Graf č. 1: Směnný kurz ISK/Euro v letech 1999-2009

Zdroj: Evropská centrální banka (ECB)

Graf č. 2: Kurz ISK/Euro v části roku 2008 po měsících

Během října bylo obchodování zastaveno a kurz neuváděn. Zdroj: ECB

152

Cca. 827 milionů dolarů bylo uvolněno okamţitě. Zbylá suma měla být poskytnuta v osmi stejně vysokých splátkách (cca. 155 milionů dolarů), jejichţ vyplacení bylo podmíněno čtvrtletní „kontrolní“ revizí. IMF Executive Board Approves US$2.1 Billion Stand-By Arrangement for Iceland. IMF, press release no. 08/296, 19. 11. 2008. on-line verze (http://www.imf.org/external/np/sec/pr/2008/pr08296.htm) 153 Jackson, J. K.: Iceland‘s Financial Crisis. Congressional Research Service, Report for Congress, 20. 11. 2008. s. 5. on-line verze (http://digital.library.unt.edu/govdocs/crs/permalink/meta-crs-10825:1)

65

8. 1. 2 Hodnotící zpráva MMF a prognózy budoucího vývoje V rámci půjčky poskytnuté od MMF se islandská vláda zavázala objasnit hlavní příčiny finanční krize. Vypracováním expertní studie byl pověřen Kaarlo Jännäri, bývalý generální ředitel finského úřadu pro dohled nad finančním sektorem. Jeho analýza byla zveřejněna koncem března 2009. Jännäriho zpráva uvádí, ţe kolaps islandského bankovního sektoru je důsledkem kombinace několika faktorů. Podobně jako při analýze norské bankovní krize z konce 80. let, i v případě Islandu dochází k závěru, ţe to bylo způsobeno špatným bankovnictvím, špatnou politikou a také smůlou.154 Ze zpětného pohledu je moţné říci, ţe islandský bankovní systém byl špatný, neboť vlastnící a manaţeři bank přijali politiku rychlého mezinárodního růstu, zaloţeného na agresivním způsobu úvěrového financování v podobě levných finančních zdrojů v cizích měnách, coţ umoţňovalo podceňovat rizika v období stability. A navíc, protoţe chyběly právní nástroje, zcela selhal dohled nad finančním trhem. Pravomoci Islandské centrální banky (ICB) byly omezené a taktéţ chybělo dostatečné mnoţství erudovaných odborníků. Vláda téţ nedostatečně prosazovala přijetí zákonů, které by vznikající problémy alespoň pozastavily. Chyběla rovněţ firemní kultura, která mnohdy fungovala jen na bázi osobních kontaktů, bez reálných podkladů. Svoji roli bezesporu sehrála i národní hrdost. Všechny tyto faktory se následně projevily v ekonomické nerovnováze, ve vysoké zahraniční zadluţenosti, vysokém obchodním deficitu a rostoucí inflací.155 Rok 2009 byl pro Island velmi sloţitý, neboť hospodářská recese se stále prohlubuje. A podle ekonomů ke zlepšení situace nedojde ani v roce příštím, přestoţe to vládní predikce původně předpokládaly. Dramatický pokles HDP v roce 2009 (zhruba o 10 %) se podle nových prognóz v podstatě nezmění. Přitom původní, nadmíru optimistické odhady, počítaly po zpomalení v roce 2009 dokonce jiţ s růstem o 1,1 % pro rok následující. Dále poroste nezaměstnanost – odhaduje se, ţe dosáhne aţ 8,6 % (z 1,9 % v říjnu 2008 a 7,8 % v roce 2009). Veřejné finance se po dosaţení výrazných přebytků z let 2006 a 2007 dostanou do výrazného deficitu. Hrubý dluh země, který na konci roku 2007 představoval zhruba 30 % HDP, vzrostl v roce 2009 na více neţ 1,5násobek HDP a i nadále se očekává jeho růst.156

154

The Kaarlo Jännäri Report on Banking Regulation and Supervision in Iceland Recommendations and Conclusions. Prime Minister´s Office, 30. 3. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-andarticles/nr/3581) 155 Jännäri, K.: Report on Banking Regulation and Supervision in Iceland: past, present and future. 30. 3. 2009. s. 36-38. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/media/frettir/KaarloJannari__2009.pdf) 156 Island: Ekonomická charakteristika země. BusinessInfo, září 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/sti/island-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000956/)

66

Pozorovatelé z MMF nicméně tvrdí, ţe Island má to nejhorší za sebou. Po své první „kontrolní“ návštěvě ostrova, na přelomu února a března 2009, prohlásili, ţe byly podniknuty první zásadní kroky k zajištění finanční stability a překonání krize. Přestoţe finanční krize z roku 2008 nadále pokračuje, pokles ekonomické aktivity je méně závaţný, neţ se očekávalo, a proto se pro rok 2010 předpokládá její plná stabilizace.157 Na základě výsledků této zprávy umoţnila Výkonná rada MMF vyplacení splátky ve výši 167,5 milionů dolarů.158 Druhá návštěva kontrolorů z MMF proběhla v polovině prosince 2009. Podle vyjádření ministra obchodu G. Magnussona, jsou výsledky mise uspokojivé, kdyţ byla oceněna především aktivace nového bankovního systému. Hodnotící zpráva o stavu islandské ekonomiky a následné stanovisko MMF k uvolnění dalších financí, se očekávají koncem ledna 2010.159 Hospodářská situace je však nadále velmi sloţitá. Další vývoj je stěţí předvídatelný a s přihlédnutím k současnému stavu světové ekonomiky je nepravděpodobné, ţe plnění dohodnutého stabilizačního programu MMF bude snadné. Je pouze ironií osudu, ţe byl Island ve známé statistické publikaci „Zpráva o lidském rozvoji 2007/2008“ (Human Development Report) ohodnocen jako vůbec nejlepší místo pro lidský ţivot.160 8. 2 Politická situace v období krize Vláda se v souvislosti s krizí ocitla v nezáviděníhodné pozici.161 S horšící se hospodářskou situací postupně klesala důvěra islandské veřejnosti ve schopnost vlády se s tímto stavem vypořádat. V Reykjavíku se od října konaly pravidelné protivládní demonstrace. Islanďané kritizovali hlavně nedostatečnou odpovědnost vlády ve vztahu ke krizi. Ţádali rezignaci premiéra Haardeho a vyhlášení předčasných voleb. Především však poţadovali odvolání vedení ICB v čele s jejím guvernérem D. Oddssonem, a co je nejdůleţitější, urychlený vstup země do EU. Důvěra ve schopnost vlády vypořádat se s krizí se během dvou měsíců dramaticky sníţila. Nespokojenost Islanďanů, vyjadřovaná desítkami protivládních demonstrací, se ve vládní koalici promítla v lednu 2009. Vláda premiéra Haardeho, jejíţ popularita klesla ze 72 157

Iceland — Memorandum of Economic and Financial Policies. Letter of Intent. Attachment II. 20. 10. 2009. s. 3. on-line verze (http://eng.efnahagsraduneyti.is/media/Acrobat/LOI_final_for_signing.pdf) 158 First review of Iceland's economic programme with the IMF completed. Ministry of Economic Affairs, 28. 10. 2009. on-line text (http://eng.efnahagsraduneyti.is/Publications/nr/2993) 159 IMF Mission to Iceland completes visit for second review. Ministry of Economic Affairs, 14. 12. 2009. online text (http://eng.efnahagsraduneyti.is/Publications/nr/3003) 160 Human Development Report 2007/2008. United Nations Development Programme, New York 2007. s. 229. on-line verze (http://hdr.undp.org/en/media/HDR_20072008_EN_Complete.pdf) 161 Od voleb v květnu 2007 tvořily koaliční vládu Strana nezávislosti a Spojenectví.

67

% (únor 2008) na lednových 20 %, se jiţ nedokázala dohodnout na dalším způsobu řízení země. Premiér oznámil 26. ledna demisi vlády, kterou islandský prezident Olafur Ragnar Grimsson ještě téhoţ dne přijal s tím, ţe stávající kabinet zůstane ve funkci aţ do jmenování nové vlády.162 Premiér Haarde nicméně obhajoval stávající koalici do poslední chvíle. Konání předčasných voleb povaţoval za nepravděpodobné, a dokonce tvrdil, ţe v případě jejich vyhlášení čeká zemi chaos. Stejně tak trval na stanovisku, ţe za současné situace není nutné řešit otázku členství Islandu v EU, neboť to není a ani nemůţe být řešení stávajících islandských problémů. Naopak doporučoval jejich vyřešení předtím, neţ se bude rozhodovat o dalším směřování země. Koaliční partner SSF S bylo i před vypuknutím krize jedinou stranou s jasně pozitivním postojem k EU, který se krizí ještě prohloubil. Jeho předsedkyně a ministryně zahraničí I. Gísladóttir pravidelně opakovala svůj postoj, ţe země by měla o členství poţádat co nejdříve. Nový koaliční kabinet sloţený z dosud vládního Spojenectví a opozičního Levicového hnutí byl jmenován 1. února 2009. Nová vláda v čele s historicky první ţenou-premiérkou, bývalou ministryní sociálních věcí Jóhannou Sigurdardóttir, měla vést zemi pouze do parlamentních voleb, jeţ byly naplánovány na 25. dubna.163 Jednalo se o vládu menšinovou, v 63členném Althingu však měla zajištěnu podporu středové Pokrokové strany. Během relativně krátkého období do předčasných voleb vláda zahájila řadu projektů s cílem opětovně restartovat hospodářství. Prohlásila, ţe se hodlá drţet programu vyjednaného s MMF, zároveň se však pokusí dosáhnout výrazného sníţení úrokové míry ze současných 18 %. Zřídila nový výbor pro měnovou politiku, který bude rozhodovat o úrokové míře či bankovních rezervách. Rovněţ slíbila odvolání všech členů vedení ICB, včetně jejího guvernéra.164 Otázka ţádosti o vstup do EU byla od počátku největším problémem koaličních rozhovorů a stala se i jedním z nejdůleţitějších předvolebních témat. Na rozdíl od zcela prounijní S byl jejich koaliční partner zásadně proti. Sigurdardóttir uvedla krátce po svém jmenování, ţe „nejlepší volba pro Island je stále vstup do EU a přijetí eura“.165 Naopak ministr financí a předseda VG S. Sigfusson potvrdil, ţe na odmítavém postoji jeho strany ke

162

Iceland's coalition government resigns. Ministry for Foreign Affairs, 26. 1. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/4746) 163 New Icelandic Government formed. Prime Minister´s Office, 1. 2. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3369) 164 The Policy Declaration of the Government of the Social Democratic Alliance and the Left-Green Movement. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/media/frettir/Policy_declaration.pdf) 165 EU, eurozone membership best option for Iceland: PM. EUbusiness, 3. 2. 2009. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1233678721.63/)

68

členství v EU se nic nemění, nicméně ţe jsou ochotni o tomto tématu alespoň jednat.166 Obě strany se nakonec „shodly, ţe se neshodnou“, a proto měl otázku případného podání přihlášky do EU, včetně návrhu na přijetí eura, posoudit zvláštní parlamentní výbor a posléze měla být tato záleţitost předloţena k hlasování parlamentu.167 Kabinet přesto začal připravovat legislativu nutnou k budoucímu referendu na téma EU a zároveň slíbil, ţe o členství v EU nebude nikdy rozhodnuto bez národního referenda. Co se týče postoje EU, komisař pro rozšíření Olli Rehn jiţ v říjnu prohlásil, ţe dveře do EU jsou pro Island otevřené. Řekl, ţe Island má jiţ vyjednané dvě třetiny unijních kritérií a ţe pokud podá přihlášku v krátké době, mohla by být přístupová jednání dokončena velmi rychle. Vzhledem k jeho příslušnosti k EHP a sladěnosti většiny norem s unijními pravidly by totiţ neměl nastat ţádný zásadnější problém, a tak by mohl přistoupit k EU společně s Chorvatskem v roce 2011. Zároveň však rychle zdůraznil, ţe Island v ţádném případě nebude, ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi, při vstupních rozhovorech jakkoliv zvýhodňován.168 8. 2. 1 Předčasné volby a otázka EU 25. dubna 2009 se na Islandu konaly předčasné parlamentní volby. Podle očekávání jasně zvítězila levice, která tak poprvé v historii malé ostrovní země sestavovala vládu. Volební účast dosáhla 84,5 % z celkového počtu 227 tisíc registrovaných voličů, coţ znamená mírný nárůst proti volbám posledním. Staronová koalice S a VG má v Althingu většinu a nemusí se spoléhat na podporu ţádné další „menší“ strany. Ve volbách zcela pohořela SSF, kdyţ zaznamenala propad 13 % oproti roku 2007. Neuspěla ani dosud parlamentní Liberální strana, která získala pouhých 2,2 % hlasů a její čtyři poslanci Althing opouštějí. Premiérka Sigurdardóttir označila výsledek voleb za „velké vítězství“ a podle ní také Islanďané dali jasně najevo podporu ke vstupu země do EU.169

166

Tamtéţ. Koaliční dohodu o přenesení rozhodnutí o EU na parlament ostře kritizovala opozice. Předseda SSF B. Benediktsson uvedl, ţe je neuvěřitelné, ţe se vláda nedokáţe shodnout ani v tak zásadní otázce, která se přímo dotýká suverenity Islandu, kontroly nad jeho přírodními zdroji a monetární politiky. 168 Iceland almost ready to join EU before applying: Commissioner. EUbussines, 5. 3. 2009. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1233856030.29/) 169 Výsledky parlamentních voleb na Islandu. BusinessInfo, 3. 6. 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/island/vysledky-parlamentnich-voleb-na-islandu/1000956/53306/) 167

69

Tab. č. 4: Výsledky islandských parlamentních voleb z roku 2007 a 2009170 Parlament má 63 křesel Počet hlasů (v %) Počet mandátů Parlamentní strana 2009 2007 Změna 2009 2007 Změna Strana nezávislosti (SSF) 23,6 36,6 -13 15 25 -10 Pokroková strana (FSF) 14,8 11,7 +3,1 10 7 +3 Spojenectví (S) 30,0 26,8 +3,2 20 18 +2 Levicové hnutí (VG) 21,5 14,3 + 7,2 14 9 +5 Občanské hnutí (B) 7,3 0 +7,3 4 0 +4 Liberální strana (FF) 2,2 7,3 - 5,1 0 4 -4 Podle vládního prohlášení je hlavním cílem nové vlády zajištění hospodářské a sociální stability a dosaţení celonárodní solidarity na islandské cestě za rekonstrukcí.171 Pro splnění těchto cílů byl vytvořen 100denní plán172, který jednomyslně schválilo vedení S a bez dvou hlasů i vedení VG. Základem islandské zahraniční politiky zůstává sice i nadále rozvoj severské spolupráce, ovšem důraz bude kladen i na evropské otázky. Vládní strany se dohodly, ţe ministr zahraničí předloţí na jarním zasedání Althingu návrh ţádosti o členství Islandu v EU. Prohlášení jasně deklaruje, ţe konečné rozhodnutí o přistoupení Islandu k EU bude v rukou islandského národa, který bude o smlouvě o přistoupení hlasovat v národním referendu po ukončení přístupových jednání.173 V souladu s vládním prohlášením předloţil ministr zahraničí Ossur Skarphedinsson 28. května parlamentu návrh, který by vládu pověřil mandátem pro zahájení přístupových rozhovorů s EU.174 Ten obsahoval i soupis „ţivotně důleţitých témat“, která budou pro případná jednání naprosto klíčová. Jedná se o zajištění: svrchované kontroly nad vodními a energetickými zdroji; svrchované kontroly a udrţitelného vyuţívání rybolovných zdrojů; prosperujícího zemědělství; ochrany práv pracujících;

170

Zdroj: Apportionment of seats to the Althingi, the Parliament of Iceland. Results of the Elections on April 25, 2009. on-line text (http://www.landskjor.is/media/frettir/Results2009a.pdf) (platné k 3. 1. 2010) 171 Government Coalition Platform of the Social Democratic Alliance and Left-Green Movement. Prime Minister´s Office, 19. 5. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3730) 172 The First 100 Days Planned Actions. Prime Minister´s Office, 10. 5. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3702) 173 Government Coalition Platform of the Social Democratic Alliance and Left-Green Movement. Prime Minister´s Office, 19. 5. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3730) 174 A proposal for a parliamentary resolution on application for accession to the European Union. Ministry for Foreign Affairs, 27. 5. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/4990)

70

demokratického práva pro správu veřejného sektoru, zaloţeného na sociálních principech.175 Islandský parlament zřídil k posouzení návrhu zvláštní Výbor pro zahraniční záleţitosti, ve kterém měly zastoupení všechny politické strany. Výbor následně konzultoval návrh se zájmovými skupinami a prostřednictvím tisku také s islandskou veřejností. Své závěry předloţil 9. července 2009 Parlamentu s konstatováním, ţe doporučuje zmocnit vládu k podání přihlášky ke členství v EU.176 Zřejmě nejdůleţitější hlasování od zaloţení republiky se v Althingu konalo 16. července 2009. Islandští zákonodárci těsnou většinou podpořili vládní plán na zahájení přístupových jednání se sedmadvacítkou.177 Ministr zahraničí O. Skarphedinsson při této příleţitosti prohlásil, ţe je to pro Island historický den, ale pro uţší spolupráci s evropskými partnery je toto rozhodnutí pouze dalším logickým krokem.178 Naopak předseda největší opoziční SSF B. Benediktsson neskrýval zklamání a prohlásil, ţe nevidí ve členství v EU pro Island ţádný přínos. Podle něj „neexistují věrohodné důvody pro to, aby se Islanďané vzdali plné kontroly nad svými přírodními zdroji“.179 Islandskou ţádost o členství v EU podepsala premiérka J. Sigurdardóttir ještě tentýţ den. O den později byla ţádost prezentována předsedající zemi EU – Švédsku a prostřednictvím islandského velvyslance při EU, S. H. Johannssona, představena rovněţ Komisi EU.180 K oficiálnímu předání poté došlo 23. července ve Stockholmu, kdyţ islandský ministr zahraničí O. Skarphedinsson předal přihlášku předsedovi Rady EU Carlu Bildtovi.181

175

Proposal for a Parliamentary Resolution on Application for Accession to the European Union. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/media/Frettatilkynning/Proposal_for_a_Parliamentary_Resolution_on_Applicato n_for_Accession_to_the_EU.pdf) 176 Výbor rovněţ detailně popsal nejdůleţitější témata pro přístupové rozhovory, jimiţ jsou: rybolov, zemědělství, energetika, veřejné sluţby, sociální práva a regionální záleţitosti. Unofficial Synopsis of the Opinion from the Foreign Affairs Committee of the Parliament of Iceland. Ministry for Foreign Affairs, 16. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/media/Skyrslur/Unofficial_Synopsis_of_the_Report_from_the_Committee_on_ Foreign_Relations_10_July_2009.pdf) 177 Pro hlasovalo 33 poslanců, 28 proti a 2 se hlasování zdrţeli. Iceland's Parliament votes in favour of applying for EU membership. Ministry for Foreign Affairs, 16. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5037) 178 Tamtéţ. 179 Islandský parlament dal vládě zelenou k jednání o vstupu do EU. EurActiv, 17. 7. 2009. on-line text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/islandsky-parlament-dal-vlade-zelenou-k-jednani-o-vstupu-do-eu006285) 180 Iceland submits an application for accession to the EU. Ministry for Foreign Affairs, 17. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5039) 181 Iceland submits formal EU application in Stockholm. Ministry for Foreign Affairs, 23. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5044)

71

Jiţ 10 dní od podání ţádosti, 27. července, se Rada ministrů EU usnesla postoupit věc Komisi EU, aby ta mohla začít připravovat své stanovisko ohledně islandské ţádosti.182 Aby bylo moţné provést objektivní zhodnocení připravenosti země k převzetí všech závazků vyplývajících z členství v EU, připravila Komise EU dotazník, který 8. září předal komisař EU pro rozšíření Olli Rehn premiérce Islandu.183 Dotazník se týkal všech politických a ekonomických kritérií členství, stejně jako schopnosti přijmout a implementovat komplexní soubor právních předpisů EU, tzv. acquis communautaire. Obsahoval 2500 otázek rozdělených do dvou obecných částí – politická a ekonomická kritéria – a 33 samostatných částí zaloţených na 33 kapitolách o rozšíření EU. Jejich cílem bylo získat ucelený přehled o islandském právním systému, vládní struktuře, administrativě a dalších legislativních záleţitostech. Prostřednictvím dlouholeté spolupráce Islandu v rámci EHP a Schengenu byla řada odpovědí k mnoha kapitolám jiţ k dispozici, a tak se podařilo dotazník vypracovat v průběhu pouhých šesti týdnů. Vypracovaný dotazník byl odevzdán Komisi EU 22. října 2009 a bude nyní slouţit jako základ při formulování jejího stanoviska k islandské ţádosti o členství v EU.184 To bude poté předloţeno Evropskému parlamentu a Radě – následné rozhodnutí o zahájení přístupových jednání bude v rukou členských států EU. Jak vážně to Island se vstupem do EU myslí? Spekulace o tom, zda je islandská ţádost o členství opravdu váţná, jsou docela pochopitelné. Podle mnohých se jedná o zcela předčasný krok, navíc uskutečněný za nepříznivých okolností. Islandský parlament ţádost schválil jen těsnou většinou a vláda zůstává v této otázce nadále rozdělena. Zpočátku mělo podání přihlášky do EU velkou podporu ze strany veřejnosti, podle posledních průzkumů však rychle roste opozice proti členství. Islanďané uţ nejsou přesvědčeni, ţe je vstup do EU řešením jejich problémů. Cena za přistoupení (SRP) je postě povaţována za příliš vysokou. Přístup politických stran k EU se ve skutečnosti nijak nezměnil. Jako před krizí je pouze jedna strana, kterou lze definovat jako striktně proevropskou, a to vládnoucí Spojenectví. Jeho koaliční partner Levicové hnutí má být podle své politické platformy nadále 182

Skarphedinsson welcomes decision of EU Foreign Ministers. Ministry for Foreign Affairs, 27. 7. 2009. online text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5047) 183 EU questionnaire for Iceland made public. Ministry for Foreign Affairs, 9. 9. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5075) 184 Odpovědi byly vypracovány na 2600 stránkách (i s dodatky a přílohami měl dokument celkem 8870 stránek). The Icelandic Government submits answers to a Questionnaire from the European Commission. Ministry for Foreign Affairs, 22. 10. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5221)

72

proti členství v EU. V povolebním vyjednávání se rozhodl podpořit podání ţádosti jen proto, aby se stal součástí vlády. Nerozhodnost VG v otázce EU jasně demonstruje červencové hlasování, kde jeden z jeho ministrů – J. Bjarnason, ministr zemědělství a rybolovu – spolu s dalšími čtyřmi poslanci (z celkových 14) hlasovali proti. Navíc vedení VG veřejně prohlásilo, ţe mají plné právo postavit se proti konečné dohodě s EU, stejně jako kdykoliv stáhnout ţádost o členství. Ministr financí a předseda VG S. J. Sigfusson shrnul celou situaci na 61. zasedání Severské rady ve Stockholmu, kdyţ řekl, ţe jeho vláda sice poţádala o členství v EU, nicméně islandská veřejnost se připojit nechce. Jinými slovy existuje značný rozdíl – nebo přesněji obrovská propast – mezi islandskou vládou a veřejností. Skepticismus roste i mezi eurooptimisty. Profesor Bergmann koncem září prohlásil, ţe si myslí, ţe se Island k EU v dohledné budoucnosti nepřipojí. Poznamenal, ţe pokud by Islanďané řekli „ano“ na členství, bylo by to způsobeno dočasným šílenstvím, neboť v kterýkoliv jiný všední den by řekli „ne“. Mezitím se samozřejmě objevují obavy i v Bruselu, který se bojí, aby islandskou ţádost nepotkal stejný osud jako předchozí dvě norské. A protoţe si převáţná většina Islanďanů vstup do EU nepřeje, jsou tyto obavy pochopitelné.185

185

Guðmundsson, H. J.: How serious is Iceland about joining the EU?. on-line text (http://eunews.blogspot.com/2009/11/how-serious-is-iceland-about-joining-eu.html)

73

9. Závěr Island získal nezávislost a moţnost budovat národní stát aţ během druhé světové války. Otázky národní suverenity, národních zájmů, samostatného rozhodování o vnitřních záleţitostech, zahraniční a bezpečnostní politice byly po celou dobu mnou sledovaného období politicky velmi citlivá témata a ve vztahu k evropské integraci a bliţší spolupráci hrály vţdy důleţitou roli. Po válce hledala vláda východiska v zahraniční a bezpečnostní politice a evropské integrační snahy stály poněkud stranou islandské administrativy. Země vstoupila do OSN a MMF. Přijatý poválečný model ekonomického řízení země naopak ukázal její neochotu participace v ekonomických aliancích. Island se nezúčastnil spolupráce v rámci GATT a i některá opatření přicházející z OEEC přijímal dlouho velmi neochotně. Z bezpečnostního a ekonomického hlediska hrála dlouho zásadní roli vazba na USA. Island si byl, díky své strategické poloze, plně vědom své „nepostradatelnosti“ a vláda toho dokázala náleţitě vyuţít. Prostředky získané prostřednictvím Marshallova plánu i později poskytnuté finanční dary a půjčky v podstatě zaplatily většinu islandských poválečných rozvojových projektů a nastartovaly růst ţivotní úrovně. Jako významný obchodní partner byly USA vnímány především v 70. letech, kdy byla často zmiňována obava, ţe hlubším zapojením se do procesu evropské integrace budou zpřetrhány transatlantické obchodní vazby. Islandská vláda brzy opustila svoji politiku neozbrojené neutrality a země vstoupila do NATO. Rozhodnutí o členství v NATO a poté uzavřená obranná smlouva byly velice kontroverzní a silně zahýbaly domácí politikou. Na druhou stranu Smlouva poskytla ostrovnímu státu bezpečnostní záruky, a Island se tak nemusel a ani dnes se nemusí poohlíţet po jiné variantě. Na konci 50. let Island provedl nezbytné hospodářské reformy odstraňující část restriktivních opatření a vláda se rozhodla zaměřit více na otázky evropské integrace. Poprvé zvaţovala účast v supranacionální organizaci, ale po de Gaullově vetu se nakonec musela „spokojit“ se vstupem do EFTA. S nadnárodním ES vyjednala krátce po vstupu do EFTA pouze dohodu o volném obchodu s průmyslovým zboţím. Při vyjednávání o členství se objevil zásadní rozpor, který provázel a i v současnosti provází všechny diskuze o evropské integraci. Na jedné straně stály a stojí ekonomické výhody plynoucí z nabízeného členství a na druhé obava ze ztráty národní suverenity. Islandská ekonomika byla, aţ do přelomu tisíciletí, zaloţena převáţně na exportu ryb a mořských produktů. Obrana zájmů rybářského sektoru je tak nejdůleţitějším faktorem při 74

jednotlivých debatách i v dnešní době, kdy jeho relativní důleţitost o něco poklesla. Ochrana rybářských zájmů přivedla Island i ke třem veskrze diplomatickým válkám s Velkou Británií, které nakonec vedly k vytvoření 200mílové exkluzivní islandské rybolovné zóny. Suverenita byla (a je) věcí téměř nedotknutelnou. Je povaţována za základ prosperity islandského národa, a proto si zaslouţí být chráněna přinejmenším stejně jako islandské mořské bohatství. Ani obava z její ztráty však nezabránila Islandu v dalším integračním kroku. Stejně jako ostatní státy EFTA (vyjma Švýcarska) uzavřel v roce 1992 s ES dohodu o EHP a roku 1994 se stal účastníkem vnitřního trhu ES/EU. Samotná vyjednávání mezi ES a EFTA o podobě budoucího EHP byla velmi sloţitá a islandská vláda je nijak neulehčovala. Pevně trvala na co nejlepších podmínkách pro přístup islandských rybích produktů na evropský trh. Debata o EHP rozpoutala na Islandu dosud nevídanou diskuzi. Rozdělila domácí politickou scénu, zájmové skupiny i veřejnost. Situace byla tak napjatá, ţe prezidentka Islandu dokonce uvaţovala, ţe smlouvu odmítne ratifikovat. Nicméně vyjednané podmínky byly opravdu velmi příznivé a v dostatečné míře zabezpečily zájmy rybářského i agrárního sektoru. Dohoda Islanďanům umoţnila participaci na rámcových programech EU, modernizovala administrativu a významně posílila obchodní vazby mezi Islandem a EU a celkově přispěla k „europeizaci“ islandské společnosti. Island se stal v podstatě „přidruţeným“ členem EU. Dohoda samozřejmě nezahrnovala celou agendu vnitřního trhu. Bez harmonizace zůstala především Islandem tolik kritizovaná SZRP. Islandu rovněţ zůstala potřebná flexibilita v obchodních vztazích, neboť Dohodou nebyla vytvořena celní unie. Komerčně Dohoda své přednosti rozhodně prokázala, přesto se během její realizace a následného vývoje objevila celá řada nedostatků. Slibovaný podíl na tvorbě legislativy pro vnitřní trh se ukázal více méně krásnou iluzí, přesto rok od roku roste počet nových právních předpisů, které je islandská vláda nucena dodrţovat. Dohoda rovněţ nereflektuje změny, které probíhají ve stále se rozvíjející EU. V souvislosti s jejím rozšířením se navíc objevily poţadavky na několikanásobné zvýšení finančních příspěvků do strukturálních fondů, coţ bylo pro Island samozřejmě naprosto nepřijatelné. Všechny tyto nedostatky se staly zbraní a hlavními argumenty pro eurooptimisty, aby tak mohli poukazovat na Dohodu o EHP jako na zastaralou a nefunkční a prosazovat vstup do EU. Islandské vlády však byly s Dohodou, která zastupuje národní zájmy velmi dobře, plně spokojeny a o členství v EU neuvaţovaly.

75

Hloubku islandského napojení na EU posléze pouze podtrhla participace v schengenském prostoru. Toto rozhodnutí kupodivu nevyvolalo ţádný závaţnější problém, v Althingu se proti němu postavilo jen VG, odmítající jakoukoliv západní spolupráci. Postoje většiny politických stran k evropské integraci byly a jsou rozporuplné. Strany se chovaly do značné míry podle toho, zda byly součástí vládní koalice, anebo opozice. Mnohdy rozhodující faktor představovaly vazby na rybářský a zemědělský sektor, které umoţnil charakter islandského volebního systému a slabá domácí administrativa. Díky změně volebního zákona i modernizaci administrativy se tyto vazby postupně rozvolnily. Nicméně nejrůznější islandské lobbystické skupiny jsou jistě značně silné, aby nejen mezi politiky, ale i místním obyvatelstvem shromáţdily dostatečnou podporu pro přijetí, či odmítnutí vstupu. Na počátku 21. století nastala nová éra islandského rozvoje. Provedené hospodářské reformy, vyuţívání bohatých přírodních zdrojů, levné termální a vodní energie a především expanze bankovního sektoru učinily z Islandu jeden z nejbohatších států světa. Růst bankovního sektoru však přesahoval reálné dimenze islandské ekonomiky, a ta se brzy ocitla ve stavu přehřátí, které tamní odpovědné orgány nebyly schopny zchladit. Rozhodně nebyla připravena čelit světové krizi, která naplno propukla v polovině roku 2008. Krize se na Islandu projevila v říjnu a to, co následovalo, byl hluboký pád jednoho z ekonomicky nejúspěšnějších států aţ téměř na samé dno. Devalvovala ISK, vzrostly ceny komodit, bankrotovaly společnosti i domácnosti a v zemi, kde předtím prakticky neexistovala, vzrostla nezaměstnanost. Hrozbu státního bankrotu se podařilo odvrátit jen díky řadě vládních opatření a přijetím stabilizační půjčky od MMF. Hospodářská krize však přiblíţila Island EU. K tomu samozřejmě pomohla i změna na politické scéně. Po sérii protivládních demonstrací rezignovala v lednu 2009 koaliční vláda SSF a S. Nový kabinet S a VG dovedl Island k předčasným dubnovým volbám a svoji vládu si udrţel i po nich. Hlavním předvolebním tématem se stala otázka podání přihlášky k členství v EU. S ji jako jediná strana podporovalo, ostatní parlamentní strany, jak se ukázalo, byly a jsou v této otázce rozděleny. Historickým dnem se pro Island stal 16. červenec 2009, kdy tamní zákonodárci těsnou většinou podpořili vládní plán na zahájení přístupových jednání se sedmadvacítkou. Islandskou ţádost o členství v EU podepsala ještě tentýţ den premiérka J. Sigurdardóttir. O den později byla ţádost prezentována Švédsku, jakoţto předsedající zemi EU, a rovněţ Komisi EU. K oficiálnímu předání poté došlo 23. července ve Stockholmu, kdyţ islandský ministr zahraničí O. Skarphedinsson předal přihlášku předsedovi Rady EU Carlu Bildtovi. 76

Na základě výše nastíněného se nyní pokusím stanovit hlavní kladné a záporné argumenty vztahující se k moţnému vstupu země do EU. Uvedená relevantnost je pouze pravděpodobná nebo se jedná čistě o můj subjektivní názor. Kaţdý Islanďan to můţe vnímat odlišně a přisoudit tomu kterému argumentu rozdílnou míru relevance. Jen dodám, ţe po ukončení přístupových rozhovorů budou Islanďané rozhodovat o vstupu země v národním referendu, kterému bude jistě předcházet vášnivá kampaň, jeţ zcela jistě názor obyvatel ovlivní. Argumenty proti: Rybolov – rozhodně nejsilnější argument proti. Island není ochotný dělit se o svoji rybolovnou zónu s jinými evropskými státy. Centrálně řízená SRP je rovněţ dlouhodobě kritizována, správa islandské rybolovné zóny by proto měla zůstat v rukou domácích orgánů. Problémem jsou i kvóty na výlov a s tím související udrţitelnost mořských zdrojů. Zemědělství – taktéţ silný argument proti. Kritizována bývá Společná zemědělská politika a systém přidělování dodací. Suverenita – dříve povaţována za jeden z hlavních argumentů proti, v současnosti uţ ale tak negativně nevyznívá. V rámci EHP a Schengenu uţ se totiţ Island částečně své suverenity vzdal. Zejména mladší generaci, která měla např. moţnost studovat v rámci programu Sokrates/Erasmus v zemích EU, více trápí narůstající izolace ostrova. Ztráta flexibilní obchodní politiky, schopnosti vyjednat obchodní smlouvy se třetími zeměmi nezávisle na EU. Nedostatek vlivu v EU, hlas tak malého státu jako je Island se v „superstátu“, jako je EU, „rozplyne“. Ztráta vlastní identity, obava o budoucnost islandské kultury a tradic. Argumenty pro: Ekonomika – v minulosti díky dobré hospodářské kondici povaţována za argument proti. V souvislosti s finanční krizí je vstup do EU chápán jako krok k záchraně domácí ekonomiky. Budoucnost EHP – kritika EHP zůstává stále stejná (dvounásobný demokratický deficit,

rostoucí

finanční

náročnost,

zastaralost,

nefunkčnost).

V souvislosti

s rozšířením EU zaznívá i obava, ţe EU ztratila o další vzájemnou spolupráci zájem.

77

Euro – v důsledku nestabilní ISK poţadují Islanďané vstup do eurozóny jiţ několik let, následkem krize poţadavek jen nabyl na intenzitě. Vstup do EU je stejně nevyhnutelný, jeho oddalování jen zhorší vyjednávací pozici. Island uţ je v podstatě „členem“ EU (EHP, Schengen). Obava z izolace ostrova. Prostřednictvím Dohody o EHP Island jiţ přijal 20 z 35 kapitol. Mezi zbývající patří ty, které bude v průběhu přístupových rozhovorů pravděpodobně velmi obtíţné vyjednat. Jsou to kapitoly zahrnující rybolov, zemědělství a rozvoj venkova, hospodářskou a měnovou politiku, regionální politiku a finanční náleţitosti. Nyní jiţ záleţí na umění islandských vyjednávačů sjednat co nejlepší podmínky a na ochotě zástupců EU poskytnou speciální výjimky. Na to, jak bude konečná dohoda vypadat, si budeme muset nějakou dobu počkat. Zda se podaří vyjednat přijatelné podmínky – přijatelné v očích Islanďanů – je velmi nejisté. Vzhledem k tomu, co bylo výše napsáno, mohu říci s jistotou jen dvě věci – přístupové rozhovory budou velmi obtíţné a konečný výsledek je nepředvídatelný.

78

Použitá literatura: Caramani, D. (ed.): Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by Constituencies. 2000. s. 517-546. Day, A.: Iceland. In: Day, A.: Political Parties of the World. London 2001. s. 240-242. Elder, N. – Alastair, T. H. – Arter, D.: The Consensual Democraties? The Government and Politics of the Scandinavian States. Oxford 1988. Eythórsson, G. T. – Detlef, J.: Das politische System Islands. In: Ismayr, W. (ed.): Die politischen Systeme Westeuropas. Opladen 1997. s. 159-177. Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2003. Gerbet, P.: Budování Evropy. Praha 2004. Goněc, V.: Od „malé Evropy― k „velké Evropě―. Dějiny rozšiřování ES/EU 1950–2002 I. Vydavatelství MU. Brno 2002. Goodeve, E. M.: Iceland and the European Union: an in-depth analysis of one of Iceland's most controversial debates. In Scandinavian Studies, Vol. 77, No. 1, March 2005, pp. 85-104. Grímson, O. R.: Iceland 1971: A year of Political Change. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 8, 1973, pp. 194-197. Grímson, O. R.: The Iceland Power Structure 1800-2000. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 11, 1976, pp. 9-32.

Indridason, I. H.: A theory of coalitions and clientelism: Coalition politics in Iceland 1945– 2000. In: European Journal of Political Research, Vol. 44, 2005, pp. 439-464. Kadečková, H.: Dějiny Islandu. Praha 2001. Kopeček, L.: Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. In: Politologická revue, roč. IX, č. 2, 2003, s. 116-137. Kopeček, L.: Island. In: Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha 2005. s. 262-281. Kopřiva, M.: Island a evropská integrace. Analýza vývoje hlavních politických a ekonomických debat určujících postoj Islandu k evropské integraci. Bakalářská práce, FSS MU, Brno 2008. Kristjánsson, S.: Electoral Politics and Governance: Transformation of the Party System in Iceland, 1970 – 96. In: Pennings, P. – Lane, J. E. (eds.): Comparing Party System Change. London 1998. s. 167-182. Kristjánsson, S. - Kristjánsson, R.: Delegation and Accountability in an Ambiguous System: Iceland and The European Economic Area (EEA). In: Bergman, T.- Damgaard, E.: 79

Delegation and Accountability in European Integration. The Nordic Parliamentary Democracies and the European Union. London 2000. s. 105-124. Kristinsson, G.: The Icelandic Parliamentary Election of April 1991: A European Periphery at the Polls. In.: Scandinavian Political Studies, Vol. 14, No. 4, 1991, pp. 343-353. Maškařinec, P.: Parlamentní volby na Islandu – květen 2007. In.: European Electoral Studies, Vol. 2, No. 2, 2007, pp. 194-210. Pečínka, P.: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha 2002. Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha 1997. Siaroff, A.: Comparative European Party Systems. An Analysis of Parliamentary Elections since 1945. New York and London 2000. s. 294-301. Sonne, L.: Nordek. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. Sundberg, J.: The Enduring Scandinavian Party System. In: Scandinavian Political Studies, Vol. 14, No. 3, 1999, pp. 222-239. Thorhallsson, B.: The skeptical political elite versus the pro-European public: The case of Iceland. In: Scandinavian Studies, Vol. 24, No. 3, 2002, pp. 349-378. Thorhallsson, B. (ed.): Iceland and European Integration. On the Edge. London 2004. Autorské internetové zdroje: Bacci, Ch.: After the Big Storm. Should Iceland Become the 29th EU Member State? on-line text (platné k 3. 1. 2010) (http://www.vonmisesinstitute-europe.org/pdf/After%20the%20Big%20Storm.pdf) Bergmann, E.: Deeply inside the European project. In: Anamaria Dutceac Segesgten et al.: Negotiating Europe: Foundations, Dynamics, Challanges. Centre for European studies, Lund University, 2007. on-line verze (http://starfsmenn.bifrost.is/Files/Skra_0032584.pdf) (platné k 21. 12. 2009) Bergmann, E.: Sense of Sovereignty. How national sentiments have influenced Iceland‗s European policy. 2009. on-line text (platné k 3. 1. 2010) (http://www.stjornmalogstjornsysla.is/images/stories/fg2009h/eirikur.pdf) Bergman, T.: Europeanization and Icelandic political parties. In: European Union Studies Association (EUSA), Biennial Conference, 2007 (10th). on-line verze (http://aei.pitt.edu/7695/01/bergman-t-11h.pdf) (platné k 17. 12. 2009) Dupont, C.: The Failure of the Nest-Best Solution: EC-EFTA Institutional Relationships and the European Economic Area. on-line text

80

(http://www.princeton.edu/~smeunier/Cedric%20Dupont,%20Chapter%204,%20Aggarwal% 20Institutional%20Design%20book.pdf) (platné k 25. 11. 2009) Gottlieb, Ch.: Iceland: Big lessons from a small country? European Capital Markets Institute, Commentary No. 7, 31. 5. 2006). on-line text (http://aei.pitt.edu/11639/01/1440.pdf) (platné k 17. 12. 2009) Gudjonsdottir, V. A.: Iceland in the European Union. Will it ever happen? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 4, No. 19, 2007. on-line verze (http://www6.miami.edu/eucenter/GudjonsdottirIcelandEUMA2007.pdf) (platné k 21. 9. 2009) Gudjonsdottir, V. A.: Will an Economic Crisis Give Iceland the Final Push? European Union Miami Analysis (EUMA), Vol. 6, No. 8, August 2009. on-line verze (http://www6.miami.edu/EUCenter/publications/GidkpmsdottirEUMA09IcelandEUedi.pdf) (platné k 3. 12. 2009) Gudmundur, J. - Sigurdur, S.: ‖Nothing to Expect but Trouble,‖ Iceland‘s Response to European Economic Integration, 1945–1960. on-line text (http://eh.net/XIIICongress/cd/papers/20JonssonSnaevarr4.pdf) (platné k 3. 11. 2009) Guðmundsson, H. J.: How serious is Iceland about joining the EU?. on-line text (http://eunews.blogspot.com/2009/11/how-serious-is-iceland-about-joining-eu.html) (platné k 3. 1. 2010) Jackson, J. K.: Iceland‘s Financial Crisis. Congressional Research Service, Report for Congress, 20. 11. 2008. on-line verze (http://digital.library.unt.edu/govdocs/crs/permalink/meta-crs-10825:1) (platné k 3. 12. 2009) Jännäri, K.: Report on Banking Regulation and Supervision in Iceland: past, present and future. 30. 3. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/media/frettir/KaarloJannari__2009.pdf) (platné k 3. 1. 2010) Matthiasson, T.: Adapting Budgetmaking to Inflation, Icelandic Municipalities in a Volatile Economic Environment. Tímarit um viðskipti og efnahagsmál, Special Issue 2008. on-line verze (http://www2.hi.is/Apps/WebObjects/HI.woa/swdocument/1014069/SI08_ThorolfurMatthiass on.pdf) (platné k 4. 11. 2009) Mishkin, F. S. – Herbertsson, T. T.: Financial Stability in Iceland. Iceland Chamber of Commerce, 2006. on-line text (http://www.vi.is/files/555877819Financial%20Stability%20in%20Iceland%20Screen%20Ve rsion.pdf) (platné k 17. 12. 2009) Tómasdóttir, H. – Ólafsson, F. (eds.): Iceland‘s Advance. Foreign Investment 2001-2006. Iceland Chamber of Commerce, 2007. on-line text (http://www.vi.is/files/1519398707VIDSKIP%20COMPLETE.pdf) (platné k 17. 12. 2009) Thorhallsson, B.: What features determine small states‘ activities in the international arena? Iceland‘s approach to foreign relations until the mid-1990‘s. 2005. on-line verze (http://stjornmalogstjornsysla.is/images/stories/fg2005/baldur.pdf) (platné k 3. 1. 2010)

81

Internetové zdroje: 40th Anniversary EFTA 1960-2000. on-line text (platné k 27. 10. 2009) (http://www.efta.int/content/publications/efta-1960-2009/40th-anniversary/view) A proposal for a parliamentary resolution on application for accession to the European Union. Ministry for Foreign Affairs, 27. 5. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/4990) (platné k 3. 12. 2009) Agreement between the European Economic Community and the Republic of Iceland. on-line verze (platné k 1. 12. 2009) (http://ec.europa.eu/world/agreements/downloadFile.do?fullText=yes&treatyTransId=457) Act Concerning Parliamentary Elections to the Althing No. 24 from 16 May 2000. on-line text (http://eng.domsmalaraduneyti.is/laws-and-regulations/nr/6713). (platné k 22. 9. 2009) Agreement concerning a Nordic Industrialization Fund for Iceland. on-line text (http://untreaty.un.org/unts/1_60000/21/35/00041735.pdf) (platné k 10. 11. 2009) Althingi. on-line text (http://www.althingi.is/pdf/Althingi2008_english.pdf). (platné k 2. 9. 2009) Apportionment of Seats to the Althingi, the Icelandic Parliament. Analysis of the Elections on May 10, 2003 and May 12, 2007. on-line text (platné k 22. 9. 2009) (http://www.landskjor.is/media/frettir/AnalysisIcelandElectionApril2009.pdf). Bilateral Relations: Iceland and the US. on-line text (platné k 28. 12. 2009) (http://www.iceland.org/us/the-embassy/Iceland-US/bilateral-relations/) Constitution of the Republic of Iceland (No. 33, 17 June 1944, as amended 30 May 1984, 31 May 1991, 28 June 1995 and 24 June 1999). on-line text (http://www.government.is/media/Skjol/constitution_of_iceland.doc). (platné k 2. 9. 2009) Decision of the Council No. 17 of 1969 relating to the accession of Iceland. on-line text (http://www.google.cz/search?hl=cs&rlz=1R2GGLL_cs&q=Decision+of+the+Council+No.+ 17+of+1969+relating+to+the+associon+Iceland&btnG=Hledat&lr=&aq=f&oq=) (platné k 18. 11. 2009) EEA Agreement. on-line text (http://www.efta.int/content/eea/eea-agreement) (platné k 28. 12. 2009) EU, eurozone membership best option for Iceland: PM. EUbusiness, 3. 2. 2009. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1233678721.63/) (platné k 31. 12. 2009) EU questionnaire for Iceland made public. Ministry for Foreign Affairs, 9. 9. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5075) (platné k 3. 1. 2010) First review of Iceland's economic programme with the IMF completed. Ministry of Economic Affairs, 28. 10. 2009. on-line text (http://eng.efnahagsraduneyti.is/Publications/nr/2993) (platné k 31. 12. 2009)

82

Government Coalition Platform of the Social Democratic Alliance and Left-Green Movement. Prime Minister´s Office, 19. 5. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3730) (platné k 3. 12. 2009) Human Development Report 2007/2008. United Nations Development Programme, New York 2007. on-line verze (http://hdr.undp.org/en/media/HDR_20072008_EN_Complete.pdf) (platné k 31. 12. 2009) Iceland almost ready to join EU before applying: Commissioner. EUbussines, 5. 3. 2009. online text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1233856030.29/) (platné k 31. 12. 2009) Iceland submits an application for accession to the EU. Ministry for Foreign Affairs, 17. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5039) (platné k 3. 1. 2010) Iceland submits formal EU application in Stockholm. Ministry for Foreign Affairs, 23. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5044) (platné k 3. 1. 2010) Iceland, the Republic. Chapter 2: History and culture. The Central Bank of Iceland 1996. online text (platné k 22. 10. 2009) (http://www.sedlabanki.is/uploads/files/History%20and%20culture.pdf) Iceland — Memorandum of Economic and Financial Policies. Letter of Intent. Attachment II. 20. 10. 2009. s. 3. on-line verze (platné k 31. 12. 2009) (http://eng.efnahagsraduneyti.is/media/Acrobat/LOI_final_for_signing.pdf) Iceland's coalition government resigns. Ministry for Foreign Affairs, 26. 1. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/4746) (platné k 8. 12. 2009) Iceland's Parliament votes in favour of applying for EU membership. Ministry for Foreign Affairs, 16. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5037) (platné k 3. 12. 2009) Island: Ekonomická charakteristika země. BusinessInfo, září 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/sti/island-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000956/) (platné k 3. 1. 2010) IMF Executive Board Approves US$2.1 Billion Stand-By Arrangement for Iceland. IMF, press release no. 08/296, 19. 11. 2008. on-line verze (http://www.imf.org/external/np/sec/pr/2008/pr08296.htm) (platné k 3. 12. 2009) IMF Mission to Iceland completes visit for second review. Ministry of Economic Affairs, 14. 12. 2009. on-line text (http://eng.efnahagsraduneyti.is/Publications/nr/3003) (platné k 31. 12. 2009) Island: analýza příčin kolapsu islandských bank. BussinesInfo, 3. 6. 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/island/analyza-pricin-kolapsu-islandskychbank/1000956/53305/) (platné k 17. 12. 2009)

83

Islandský parlament dal vládě zelenou k jednání o vstupu do EU. EurActiv, 17. 7. 2009. online text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/islandsky-parlament-dal-vlade-zelenou-kjednani-o-vstupu-do-eu-006285) (platné k 3. 1. 2010) Majority of Icelanders want to join EU. Eubusiness, 24. 11. 2008. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1227536222.99/) (platné k 31. 12. 2009) Most Icelanders want to join EU and eurozone after crisis. Eubusiness, 27. 10. 2008. on-line text (http://www.eubusiness.com/news-eu/1225106221.88/) (platné k 31. 12. 2009) New Icelandic Government formed. Prime Minister´s Office, 1. 2. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3369) (platné k 3. 1. 2010) Nový islandský premiér nevidí pro vstup do EU důvod. EurActiv, 27. 7. 2006. on-line text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/analyza/nov-islandsk-premir-nevid-pro-vstup-do-eudvod) (platné k 3. 1. 2010) Proposal for a Parliamentary Resolution on Application for Accession to the European Union. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/media/Frettatilkynning/Proposal_for_a_Parliamentary_Resol ution_on_Applicaton_for_Accession_to_the_EU.pdf) (platné k 3. 12. 2009) Skarphedinsson welcomes decision of EU Foreign Ministers. Ministry for Foreign Affairs, 27. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5047) (platné k 3. 1. 2010) Soumrak nad Islandem. Finanční noviny, 13. 10. 2008. on-line text (platné k 17. 12. 2009) (http://www.financninoviny.cz/tema/index_view.php?id=338246&id_seznam=22) The Basic Objectives of the Liberal Party. on-line text (http://www.xf.is/pages/erlend-tungumal/english/) (platné k 3. 1. 2010) The British plan for a large free trade area. on-line text (http://www.ena.lu/british-plan-large-free-trade-area-020102558.html) (platné k 27. 10. 2009) The First 100 Days Planned Actions. Prime Minister´s Office, 10. 5. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3702) (platné k 3. 12. 2009) The History of the Nordic council. Before 1952. on-line text (http://www.norden.org/en/nordic-council/the-nordic-council/the-history-of-the-nordiccouncil/before-1952?set_language=en) (platné k 16. 11. 2009) The Icelandic Government submits answers to a Questionnaire from the European Commission. Ministry for Foreign Affairs, 22. 10. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/speeches-and-articles/nr/5221) (platné k 3. 1. 2010) The Left-Green Movement. on-line text (http://www.vg.is/tungumal/english/) (platné k 3. 1. 2010)

84

The Kaarlo Jännäri Report on Banking Regulation and Supervision in Iceland Recommendations and Conclusions. Prime Minister´s Office, 30. 3. 2009. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/news-and-articles/nr/3581) (platné k 3. 1. 2010) The Marshall Plan and the création of the OEEC (1947–1948). on-line text (http://www.ena.lu/marshall_plan_creation_oeec_19471948-020600055.html) (platné k 22. 10. 2009) The Policy Declaration of the Government of the Social Democratic Alliance and the LeftGreen Movement. on-line text (http://eng.forsaetisraduneyti.is/media/frettir/Policy_declaration.pdf) (platné k 3. 1. 2010) The Schengen area and cooperation. on-line text (http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons _asylum_immigration/l33020_en.htm) (platné k 30. 12. 2009) The Stockholm Convention (1960), on-line text (http://www.efta.int/content/legal-texts/efta-convention/eftaconvention-texts/conventionstockholm/Stockholmconvention.pdf/view) (platné k 30. 11. 2009) Unofficial Synopsis of the Opinion from the Foreign Affairs Committee of the Parliament of Iceland. Ministry for Foreign Affairs, 16. 7. 2009. on-line text (http://eng.utanrikisraduneyti.is/media/Skyrslur/Unofficial_Synopsis_of_the_Report_from_th e_Committee_on_Foreign_Relations_10_July_2009.pdf) (platné k 3. 1. 2010) Výsledky parlamentních voleb na Islandu. BusinessInfo, 3. 6. 2009. on-line text (http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/island/vysledky-parlamentnich-voleb-naislandu/1000956/53306/) (platné k 3. 1. 2010) Vybrané internetové zdroje www.sedlabanki.is (islandská centrální banka - ekonomické statistiky) www.althingi.is (islandský parlament) www.government.is (oficiální portál vlády a jednotlivých ministerstev) www.statice.is (všeobecné statistické údaje) www.icetrade.is (islandská obchodní rada) www.ll.is (penzijní fondy) www.invest.is (investiční agentura) www.fme.is (Úřad pro finanční dohled) www.icenews.is (denní zprávy) www.efta.int www.euroactiv.com www.eubusiness.com www.imf.org/external/index.htm

85

Seznam grafů a tabulek Tab. č. 1: Institucionální struktura EHP ………………………………………………… s. 41 Tab. č. 2: Postoj islandské veřejnosti k přihlášce ke členství v ES ………………………s. 44 Tab. č. 3: Výsledky islandských parlamentních voleb z roku 1987 a 1991 ………………s. 45 Tab. č. 4: Výsledky islandských parlamentních voleb z roku 2007 a 2009 ………………s. 70 Graf č. 1: Směnný kurz ISK/Euro v letech 1999-2009…………………………………….s. 65 Graf č. 2: Kurz ISK/Euro v části roku 2008 po měsících ………………………………….s. 65 Seznam zkratek AB

Alþýðubandalagið - Lidový svaz/Aliance lidu

AF

AlÞýðuflokkurinn - Sociálně-demokratická strana

B

Borgarahreyfingin – Občanské hnutí

ECB

European Central Bank – Evropská centrální banka

ECJ

European Court of Justice - Evropský soudní dvůr

EEA/EHP

European Economic Area – Evropský hospodářský prostor

EES

European Economic Space – Evropský hospodářský prostor

EFTA

European Free Trade Area – Evropské sdruţení volného obchodu

ES

Evropské společenství

ESUO

Evropské společenství uhlí a oceli

EU

Evropská unie

EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii FDI

Foreign direct investment – přímé zahraniční investice

FF

Frjálslyndi flokkurinn - Liberální strana

FSF

Framsóknarflokkurinn – Strana pokroku

FTA

Free Trade Area – Zóna volného obchodu

86

GATT

General Agreement on Tariffs and Trade – Všeobecná dohoda o clech a obchodu

HDP

Hrubý domácí produkt

HLNG

Joint EC-EFTA High Level Negotiating Group – Společná koordinační skupina ES-EFTA

ICB

Central Bank of Iceland – Islandská centrální banka

IMF/MMF

International Monetary Fund/Mezinárodní měnový fond

ISK

Islandská koruna

JEA

Jednotný evropský akt

NATO

Nord Atlantic Treaty Organisation – Severoatlantická aliance

NC

Nordic Council - Severská rada

NORDEK

Nordiska Ekonomiskt Samarbete – Organizace pro severskou hospodářskou spolupráci

OEEC

Organization for European Economic Cooperation – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci

OECD

Organization for Economic Cooperation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OSN

Organizace spojených národů

RVHP

Rada vzájemné hospodářské pomoci

S

Samfylkingin – Spojenectví

SK

Samtök um kvennalista – Svaz ţen

SRN

Spolková republika Německo

SRP

Společná rybolovná politika

SSF

Sjálfstaeðisflokkurin – Strana nezávislosti 87

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

SZBP

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

TLP

Trade Liberalisation Program - Program liberalizace obchodu

UNRRA

United Nations Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu

USA

United States of America – Spojené státy americké

VG

Vinstrihreyfingin–grænt framboð - Levicové hnutí–zelená alternativa

WTO

World Trade Organization – Světová obchodní organizace

88

Přílohy 1. 1 Členství Islandu ve vybraných mezinárodních organizacích 1. 2 Přihláška Islandu do EU (zdroj: http://www.mfa.is/media/Frettatilkynning/Adildarumsokn_Islands_ad_ESB_17072009.pdf)

1. 3 „Islanďané loví eura“ (zdroj: http://www.vonmisesinstitute-europe.org/pdf/After%20the%20Big%20Storm.pdf)

1. 1 Členství Islandu v mezinárodních organizacích Mezinárodní organizace

Rok vstupu

Mezinárodní měnový fond (MMF)

1945

Světová banka (WB)

1945

Organizace spojených národů (OSN)

1946

Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC)

1948

Severoatlantická aliance (NATO)

1949

Rada Evropy

1950

Severská rada (NC)

1952

Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)

1968 (asociace od 1964)

Evropské sdruţení volného obchodu (EFTA)

1970

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE)

1975

Evropský hospodářský prostor (EHP)

1994

Světová obchodní organizace (WTO)

1995

89

1. 2 Přihláška Islandu do EU

90

1. 3 „Islanďané loví eura“

91