Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Bakalářská diplomová práce 2011 Kristýna Weiserová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav

Bakalářská diplomová práce

2011

Kristýna Weiserová 1

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Historie

Kristýna Weiserová

Etika starověkého Egypta a Knihy mrtvých Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.

2011 2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

3

Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce, paní doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., za to, že se ujala vedení mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Jakubu Otčenáškovi za pomoc s překladem cizojazyčných textů a své rodině a přátelům za podporu.

4

Obsah

Úvod…………………………………………………………………..6 Zádušní texty………………………………………………………….6 Texty pyramid…………………………………………………6 Texty rakví…………………………………………………….7 Kniha mrtvých…………………………………………………8 Další zádušní texty…………………………………………….9 Posmrtný soud………………………………………………………..11 Kniha mrtvých – 125 kapitola………………………………………..15 Porovnání negativní zpovědi s naučeními……………………………20 Skeptický postoj k posmrtné existenci……………………………….32 Magie versus etika v Knize mrtvých…………………………………35 Závěr…………………………………………………………………36

Prameny………………………………………………………………40 Použitá literatura……………………………………………...............41 Příloha………………………………………………………………...43 Obrázková příloha…………………………………………………….45

5

Úvod Již z předdynastického Egypta nacházíme doklady o víře v posmrtný život, jako nádoby s jídlem a pitím, nástroje a zbraně či různé ozdoby, které byly uloženy do hrobu spolu se zemřelým. Egypťané své představy o posmrtném životě čerpali ze tří zdrojů, k nimž též upínali své naděje ve ,,vzkříšení“ a věčný život.1 Všechny souvisely s pozorováním dějů v přírodě. Byla to každoroční obnova vegetace, z tohoto pozorování vycházely některé motivy ve vzkříšení boha vegetace a podsvětí Usira a obliba používání zelené barvy, která symbolizovala vzkříšení, v textech nebo na vyobrazeních a předmětech pro potřebu zesnulého. Dále to byl pohyb hvězd, především si Egypťané všímali těch, které nezapadají, tzv. cirkumpolárních hvězd. Tyto hvězdy považovali za záruku neměnného trvání. Dalším důležitým zdrojem pro jejich představy o posmrtné existenci byl každodenní sluneční koloběh. Ten to jev byl spojován s jiným pojetím posmrtného života než pojetí cirkumpolárních hvězd. V solárním pojetí je posmrtný život vylíčen jako koloběh, ve kterém vzkříšení nastává při překonání noci a vystoupení na obzor při rozbřesku. Se solárním pojetím také souvisí umístění říše mrtvých na západ, tedy na světovou stranu, kam zapadá slunce. Na západě od nilského údolí se také rozkládá poušť, která životu moc nepřeje. Tyto dva fakty podnítily staré Egypťany k tomu, aby hrobky stavěli západně od údolí Nilu jako např. pyramidy v Gize, Abusíru či nekropole v Údolí králů. O tom jaké měli staří Egypťané představy o posmrtném životě, se dovídáme z textů, které měly zesnulému zajistit vstup do zásvětí. Tyto texty jako např. Texty pyramid, Texty rakví či Kniha mrtvých byly zaznamenávány na různé materiály a umísťovány blízko zesnulého. Nacházíme je na stěnách pohřebních komor hrobek, v přilehlých místnostech i chodbách, na rakvích, sarkofázích, na rozličných předmětech pohřební výbavy a papyrech. Texty většinou nepojednávají o existenci v zásvětí, ale o průchodu podsvětí či jiných způsobech, kterými se zemřelý do zásvětí dostává.

Zádušní texty Texty pyramid Texty pyramid jsou nejstarším dochovaným souborem náboženských textů starého Egypta. Nacházíme je v pyramidách králů, a to posledního krále páté dynastie Venise a králů šesté dynastie Tetiho, Pepiho, Menenrea, Pepiho II., Ibiho i v pohřebních komorách královen Pepiho II. Pocházejí z 24. až 22. století př. n. l.2, tedy z doby Staré 1 2

Janák, J.: Staroegyptská Kniha mrtvých - kapitola 105, Brno, 2003, s. 47. Srovnání F. Lexa: Náboženská literatura staroegyptská II. Praha, 1997, s. 7.

6

říše. Z počátku byly texty vytesávány na stěny pohřební komory a v přilehlých předsíních, u Tetiho je nacházíme zapsané i na sarkofágu. Počínaje Pepim I. se Texty pyramid nalézají také v dalších místnostech pyramidy. Po skončení období Staré říše nacházíme tyto texty také u různých hodnostářů na stěnách hrobek i rakví. Ačkoliv pyramidy králů Střední říše nejsou opatřeny žádnými nápisy, Texty pyramid se nadále používají, výňatky z nich bývají zapsány na rakvích. V Nové říši se objevují na stěnách soukromých hrobek, také na královských sarkofázích. Až do Pozdní doby jsou používána rozličná říkání z Textu pyramid v rámci zádušní literatury. Texty pyramid zahrnují několik druhů říkání. Hlavním typem byla říkání, která zajišťovala zesnulému králi zdolání všech nástrah smrti a jeho vstup do zásvětí, kde měl v blaženosti pobývat. Dalšími říkadly jsou různé hymny na božstva, obětní formule a říkadla, která se věnují zapuzení nebezpečí, především různých obávaných bytostí. Jde tedy hlavně o texty, které měly posmrtně zabezpečit vladaře. Pravděpodobně byly využívány při posmrtné péči o něj, počínaje mumifikací těla po pohřební rituál. Hlavním předmětem Textů pyramid je vystoupení vzkříšeného krále na nebesa a jeho zapojení mezi bohy. Texty obsahují různé návody, jak toho dosáhnout. Král např. dosahuje nebes za pomoci křídel, žebříku či vyzdvižením. Nebe jest rozbouřeno, hvězdy prší, lučištníci zmateně pobíhají, kosti Nebeského lva se třesou; umlkají, kdyţ spatří Venise, vycházejícího v lesku, majícího duši, jsoucí bohem, jenţ se ţiví svými otci a pojídá své matky. On jest pán moudrosti, ani jeho matka nezná jeho jména.3

Texty rakví Texty rakví se objevují v závěru Staré říše a v První přechodné době. Jejich název sám napovídá, že byly zapisovány na stěny rakví, ojediněle je nacházíme i na stěnách hrobek, na papyrech, stélách a schránkách na kanopy. Texty rakví rozvíjejí hlavní motiv Textů pyramid, někdy přebírají jejich upravené části. Zásadní inovací Textu rakví je to, že umožňují bezpečný přechod do zásvětí i Egypťanům, kteří nebyli královského původu a byli nižšího postavení. Poprvé se v nich objevuje zbožštění soukromé osoby, která je přiřazována k Usirovi, v tom to nalézáme důkaz pro tendence k demokratizaci náboženských představ. 3

Lexa, F.: Výbor ze starší literatury egyptské. Praha, 1947, s. 20.

7

Oproti Textům pyramid se také množí různé zábrany, které musí zesnulý na své cestě překonávat. Poprvé se v nich setkáváme s hadem Apopem symbolizujícího ne-řád (chaos), který se snaží přemoci řád maat tím, že překazí putování sluneční bárky. Poprvé je zde také doložen posmrtný soud všech zesnulých, který má oddělit blažené od zatracených. V říkání je také častým motivem stvoření, kdy zemřelý vystupuje v roli Stvořitele. Nově se objevuje možnost setkání zesnulého se svými blízkými v zásvětí a přeměna zesnulého ve skaraba, ptáka, různá zvířata, dokonce i předměty. Na sklonku 12. dynastie se objevují na dně rakví popisy a mapy cest v podsvětí, tyto texty jsou známé jako Kniha dvou cest, jejímž obsahem je vylíčení dvou cest, modré a černé, kterou jsou rozděleny Jezerem plamenů a démony. Kniha slouží jako průvodce podsvětím a popisuje všechny jeho nástrahy a dává návod, jak je překonat.

Kniha mrtvých Kniha mrtvých je novodobý název pro staroegyptský soubor textů původně označovaných Peret em heru (O vycházení do dne)4. Text je rozdělen na samostatné kapitoly či říkání, počet kapitol je asi 190. Jednotlivé verze se odlišují jak délkou, tak složením, dokonce i uspořádáním. Jen některé části se objevují v pevné podobě. V období Nové říše většinou text začínal 1 nebo 17 kapitolou a končil 149 či 150 kapitolou. Kniha mrtvých navazuje na předcházející Texty pyramid a Texty rakví. Nejvíce čerpá z Textu rakví. Z období 17. dynastie nacházíme první doklady kapitol Knih mrtvých, avšak běžně používána je až od 18. dynastie. Byla používána hojně během Nové říše, kromě tzv. amarnského období, kdy došlo k celkové náboženské reformě. Setkáváme se s ní i na počátku Třetí přechodné doby. V této době je Kniha mrtvých spojována s Amduatem a doplněna ilustracemi z Litánie na Rea. To však není jediná změna, k jejímu zápisu je používáno hieratické písmo namísto kurzívních hieroglyfů, které byly používány k zápisu během Nové říše. Od dob 22. dynastie se v pohřební výbavě objevuje jen zkrácená verze knihy, povětšinou obsahuje jen pět nebo šest říkání. Počátkem 9. století př. n. l. začínají jakékoliv texty z hrobek mizet. Během renesance v 7. století př. n. l., kdy se společnost opět navrací k tradicím, se objevuje i Kniha mrtvých, která je nově uspořádána v období 26. dynastie. Tato verze je označovaná jako sajská recenze (verze z doby Nové říše je tzv. thébská recenze) a je používána následujících 600 let. Během vlády Ptolemaiovců je zapisována jak hieroglyfickým, tak hieratickým písmem, její kvalita velmi klesá, za římské nadvlády je dokonce zapisována démotickým písmem. Kniha mrtvých popisuje překonávání noci smrti a východ zesnulého do dne zásvětní blaženosti. Pojmu východ se zde používá jako odkazu k východu slunce, které zemřelý doprovází na jeho každodenní cestě. Tak jako předcházející soubory textů i tento má 4

Janák. J: Brána nebe., Praha, 2005, s. 199.

8

zajistit bezpečnou cestu podsvětím, zdolání všech nástrah a vstup zesnulého do zásvětí. Nejvýznamnějšími pasážemi Knihy mrtvých jsou vstupní kapitoly 1 a 17, přičemž kapitola 17 je nejdelším textem knihy. Shrnutí celého obsahu knihy najdeme v kapitole 64. O posmrtném soudu pojednávají kapitoly 124 a 125. Avšak o ,,zmrtvýchvstání“ zesnulého nerozhoduje jen morální aspekt jeho pozemského života, ale i tělesná připravenost, to znamená zachování všech součástí i projevů zesnulého. Z tohoto důvodu nacházíme v Knize mrtvých mnoho říkání pro navrácení srdce (2630), úst (22, 23), trvání jména (25) a spojení s ka5 (105) a ba6 (89). Celkovou ochranu těla zemřelého měla zajistit tzv. zbožštění těla (42, 172), při kterých se každý úd zemřelého ztotožňoval s údem některého z bohů. Také se objevují kapitoly, které pojednávají o mumifikaci (151) a zabezpečení zesnulého pomocí amuletů. Dále jsou známa říkání pro zabezpečení oživujícího dechu. Tak jako za pozemského života, i za života posmrtného byl člověk závislý na přijímání potravy, o tomto pojednávají např. kapitoly 51-53, 59-63, 72, 106. Samozřejmě k nejčastějším motivům Knihy mrtvých patřila také ochrana zesnulého před nepřáteli, nebezpečnými zvířaty (31-35, 39, 40). Dalším tématem jsou tzv. proměňovací texty (76-88) a poznávání bau (107-109, 111- 116). Jiné kapitoly se věnují pohybu zesnulého, jako např. kapitoly 68-72 pojednávající o vycházení zesnulého do dne nebo 91 a 92, které zabezpečují volný pohyb, či 98 a 99 zabezpečující převoz přes řeku. K oblíbeným tématům patří také přijetí zesnulého mezi bohy nebo blažené zesnulé (100-102, 104, 133) a hymny na božstva (15, 16, 183186).

Další zádušní texty Na počátku Nové říše, tedy ve stejné době, kdy se formují i Knihy mrtvých, vznikly Podsvětní knihy. Tyto knihy popisují noční putování slunečního boha ve sluneční bárce podsvětím, tzv. duatem. Tato cesta od západu k východu zobrazovala příběh znovuzrození slunce a také putovní zemřelého od smrti k zmrtvýchvstání.7 Na rozdíl od Knih mrtvých a Textů rakví byly Podsvětní knihy uceleným celkem s pevně stanoveným obsahem. První z Podsvětních knih je Amduat. Dělí se na dvanáct částí, které odpovídají dvanácti hodinám, během nichž putuje sluneční bůh duatem. V první hodině vstupuje slunce na západě do podsvětí, v šesté hodině se slunce dostává na hranici bytí a nebytí a spojuje se ba slunečního boha s jeho mrtvým tělem. V sedmé hodině je poražen had 5

Obvykle překládáno jako duch, duše, dvojník. Je nositelem života, oživuje celou bytost, která se rodí spolu s člověkem a v okamžiku smrti se od něj odděluje. 6 Dnes překládáno jako duše, původně znamenalo božskou či nadpřirozenou moc a sílu. 7 Janák, J.: Staroegyptská Kniha mrtvých - kapitola 105., s. 60.

9

Apop a v dalších hodinách již slunce směřuje k východu z podsvětí a k výstupu na oblohu. Podobný obsah má i Kniha bran, také je rozdělena na dvanáct úseků, novinkou je, že každá hodina končí bránou do hodiny další. Tyto brány jsou podsvětními nástrahami, které stráží hadi a kobry chrlící oheň. I u Knih podsvětních jeskyní je základním motivem pouť sluneční bárky, ale rozdělení děje na hodiny je nahrazeno jeskyněmi. V Knize země sice zůstává hlavním motivem pouť slunečního boha, ale velký důraz je kladen na zemi a chtonická božstva (Geb, Aker, Tatenen), především na Akera, který ztělesňuje zemi jako místo, kde se znovu zrodí slunce. Knihy nebes také líčí sluneční pouť, ale jiným způsobem, putování se nedohrává v podsvětí jako v ostatních knihách, ale na nebi. Toto pojetí vychází z mýtu o bohyni Nut, která znázorňuje nebeskou klenbu. Každý den porodí slunečního boha Re, ten přes den putuje nebem, aby byl na sklonku dne pozřen svou matkou, takže jeho večerní pouť se odehrává v těle Nut. Se stejným tématem se setkáváme i v Knize Nut, Knize dne a Knize noci. I v Litánii na Rea je líčeno putování sluneční bárky duatem. Ústředními tématy tohoto textu jsou splynutí s Usirem, jakožto Reovým mrtvým tělem, tento akt podmiňuje nové znovuzrození, a prosvětlování temnoty slunečními paprsky, které přinášejí život blaženým a potrestání zatraceným. V Knize nebeské krávy je líčen mytologický příběh o vládě boha Re nad lidmi, když bůh zestárl, přestali ho lidé uznávat a chystali proti němu povstání. Re lid krvavě potrestal skrze bohyni Hathor. Ale lidé se přesto nepolepšili, a tak se nechal vynést na hřbetu krávy, kterou byla bohyně Nut, na nebesa, jež sám vytvořil. V posledních částech textu tvoří podsvětí, které spravuje Geb. Kniha o putování věčností se zabývá, na rozdíl od předešlých, umožněním zesnulého podílet se na náboženských kultech, svátcích a slavnostech. Tato kniha byla užívána na konci Ptolemaiovské doby a především v Římském období, stejně jako texty, které se nazývají Doklady pro dýchání. Jejich hlavním úkolem bylo zaručit zemřelému vstup do zásvětí. Zdůrazňuje se oživující dech, který poskytuje trvání života zemřelého, dále zachování jména, neporušenost a čistota těla, zajištění potravin a překonání nebezpečí. Obsahově jsou tedy Doklady pro dýchání nejblíže Knize mrtvých.

10

Posmrtný soud Původ prvních egyptských představ o posmrtném soudu můžeme spatřovat v Prvním přechodném období koncem 3. tisíciletí př. n. l., lze tyto představy chápat jako reakci na rozpad Staré říše8. Příčinou rozpadu byla rostoucí decentralizace moci, faraon již nebyl jediným svrchovaným vládcem, ale musel se o moc dělit se svými úředníky, kteří spravovali egyptské kraje, ti se v podstatě stali lokálními vládci. V 6. dynastii vnitřní slabost a rozklad centralizované vlády zavdaly příležitost nomádským beduínům na severovýchodní hranici Egypta infiltrovat a proniknout do delty.9 Zhroucení moci memfidských králů vedlo k období anarchie a chaosu, ve kterém vypukla občanská válka mezi lokálními vládci. Vylíčení poměrů tohoto období nacházíme v Ipuverově líčení zkázy Staré říše: Četní mrtví jsou pohřbívání v řece. Balzamovací ústav jest vystřídán řekou a řeka jest i hrobkou. Bělič prádla odmítá nést své břímě. Vrátní volají: ,,Pojďme a dejme se do loupení!“ Ptáčníci se chopili zbraní. Košíkáři rozněcují vzpouru a není, kdo by se tomu vzepřel. Lidé chodí orat se štítem. Obyvatelé všech měst volají: ,,Vyţeňme silné od nás!“ Spravedlnost dříve pronikala zemi svým jménem, nyní hřích je to, co lidé činní, odvolávajíce se na ní. Pohleďte na proměny lidí!10

Vedle popisu všeobecné anarchie a vraždění je vylíčen i pád egyptského vládce: Hle, stalo se něco, co se nepřihodilo od pradávna. Král byl uchvácen spodinou. Tajemství země, jehoţ dosah nebyl znám, bylo znesvěceno a královské sídlo se okamţitě zřítilo. Kletba tomu, ţe země byla několika nerozváţnými lidmi ochuzena o království! Kletba těm, kteří nepřátelsky vystoupili proti naji11, ochránkyni Reově, přinášející mír oběma zemím.12

8

Assmann, J.: Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha, 200,. s. 50. Davidová, R.: Náboženství starověkého Egypta. Praha, 2006, s. 142. 10 Lexa, F.: Veřejný život ve starověkém Egyptě II., Praha, 1955, s. 43. 11 Kobra, s největší pravděpodobností bohyně Vadžet 12 Lexa, F.: Veřejný život II., s. 45. 9

11

Egyptský král nebyl jen držitelem nejvyššího politického a náboženského úřadu, nebo jen obyčejným zákonodárcem. Faraon13 byl především spojnicí mezi tímto světem a světem bohů, jakožto živoucí bůh na zemi. Ať již byl považován za vtěleného Hora14 či synem boha Rea nebo Amona, jak se můžeme dozvědět z Legendy o zplození, narození, mladí a korunovaci královny Hatšepsut15, hrál ústřední roli v principu maat, který byl zosobněný v bohyni Maat, jež byla znázorňována se pštrosím pérem nad hlavou. Byla považována za dceru boha Rea, která po stvoření světa sestoupila na zem. Maat zahrnuje, jak přírodní koloběh, tak sociální řád lidského soužití, ale také chrámový kult, úřednickou strukturu, stanovování daní, dokonce i etiketu při stolování. Avšak maat není nějaký přírodní zákon, lze ji porušovat či zanedbávat. Ale zanedbávání řádu nezůstává bez trestu, ať již měl trest formu společenské reakce, která mohla vést až k odmítnutí pohřbu provinilce či ztrátě dědictví jeho potomků. Nebo mohl přijít boží trest v podobě nemoci a smrti, ale nejhorším trestem pro provinilce byla tzv. druhá smrt, ke které jej mohl odsoudit podsvětní soud. Maat lze tedy chápat jako spravedlnost či pravdu, jako počáteční ideální stav po stvoření světa, který měl vládce udržet a obnovovat. Král tj. stát byl dosazen proto, aby na zemi podporoval ustanovení řádu maat.16 Zároveň měl také bojovat proti isfet neboli chaosu a zlu, které Maat obklopovaly a snažily se nad ní zvítězit. Avšak Egypťané několikrát zažili, jak se jejich stát, který se snažil řídit podle maat, zhroutil. Podle J. Assmanna17 si z těchto událostí vzali Egypťané ponaučení a pokusili se najít méně podmínečný rámcový předpoklad spravedlnosti, a ten nalezli v představě posmrtného soudu. Představa posmrtného soudu byla známa již v době Staré říše, avšak záhrobní soudní dvůr se scházel jen, když byla vznesena obžaloba, tedy předložen nějaký případ k rozsouzení. Představa posmrtného soudu se s největší pravděpodobností vyvinula z příběhu o Usirovi a Sutechovi, respektive ze sporu mezi Sutechem a Horem o nástupnictví na trůn po zavražděném Usirovi, který měl být rozsouzen soudním tribunálem složeným z bohů. Usir byl bůh, který vládl Egyptu, a byl zavražděn svým bratrem Sutechem. Usirova sestra a manželka Eset našla a posbírala rozházené údy svého zavražděného manžela a dokázala uchránit mrtvolu před rozkladem, dokonce mrtvému vdechla tolik života, že s ním zplodila syna Hora, který se stal jeho dědicem. Hor zažaluje Sutecha jménem otce, v přeneseném smyslu můžeme za žalobce považovat zesnulého Usira,

13

Faraon – slovo pochází ze slova per aa v překladu velký dům neboli královský palác, poprvé doložen v 18. dynastii. 14 Hor byl hlavní bohem do 4. dynastie, od páté se prosazoval bůh Re. 15 Lexa, F.: Náboženská literatura staroegyptská II. s. 143. 16 Assmann, J.: Smrt jako fenomén kulturní teorie. s. 50. 17 Tamtéž.

12

který se dožaduje ospravedlnění.18 Toto ospravedlnění mu mělo umožnit zmrtvýchvstání, respektive vstup do blažené zásvětní existence. Z této předlohy se vznikla představa posmrtného soudu, ale v určitých ohledech znamená převrácení původního mystického modelu19, neboť mrtvý nevystupuje před soudním dvorem v roli žalobce, ale naopak v roli obžalovaného, který se musí před božským soudem ospravedlnit tzv. negativní zpovědí, o které bude pojednáno níže. Myšlenku zpovědi před bohem nacházíme v Naučení pro krále Merikarea, text měl být údajně sepsán za 10. dynastie jako rukověť pro nastupujícího krále. Ale všechny dochované rukopisy Naučení pocházejí až z 18. dynastie. Kdyţ boţí soudci (na onom světě) odsuzují uboţáka, ty víš, ţe nejsou shovívaví v den soudu chudáka, v hodině vyhlášení rozsudku. Je bolestivé, kdyţ ţalobce je znalec. Nespoléhej na počet let, neboť (soudci) mají dobu ţivota jen za (pouhou) hodinu. Člověk zůstává po smrti opuštěný, poté kdyţ se jeho skutky sečtou. Bytí na onom světě je věčné a hloupý je ten, kdo dělá to, co (soudci) zavrhují. Avšak kdyţ k nim dorazí ten, kdo nespáchal zlo, bude (ţít) jako bůh a kráčet jako pán věčnosti.20

Nelze však určit, zda se v Naučení pro krále Merikarea jedná již o všeobecný soud nad všemi zemřelými nebo o jednotlivé potrestání určitého hříšníka. Ve Střední říši se v Textech rakví setkáváme, jak s verzí právní pře s nepřítelem, tak se soudem, který je vykonáván nad každým zesnulým. Nakonec převažuje druhé pojetí, které je chápáno jako jedna z podmínek pro vstup do zásvětí. Také se zde 18

V Textech pyramid jsou bohové kolem Esety a Hora schopni vrátit Usirovi vědomí natolik, že je schopen sám předstoupit před soudní tribunál a dožadovat se svého práva. 19 Assmann, J.: Smrt jako fenomén kulturní teorie, s. 21. 20 Brunner, H.: Moudré knihy starých Egypťanů. Liberec, 2007. s. 113.

13

setkáváme poprvé s pojmy blažený zesnulý a nehodný, který je zatracen pomocí váhy, neboli je odsouzen k druhé smrti. Motiv vážení srdce, který se následně objevuje v Knize mrtvých, zde ještě není doslovně zmíněn, ale některé říkadla naznačují možnost, že srdce může nějakým způsobem svědčit proti zesnulému. Důležitý přelom v pojetí posmrtného soudu nacházíme v Knize mrtvých z Nové říše, ale o tomto bude pojednáno níže. Z Římské doby je doložena povídka o Siusirovi.21 Siusirev a jeho otec Setme jsou svědky dvou pohřbů, honosného pohřbu boháče se všemi poctami a pohřbu chuďase, který byl úplně opuštěn, a nebylo nikoho na světě, kdo by šel za ním.22 Mezi synem a otcem vypukne spor, když Siusirev popřeje otci stejný osud, jaký bude mít chuďas v západní říši, aby otci dokázal, že tím nemyslí nic špatného, zavede ho do říše mrtvých. Oba hrdinové procházejí několika prostory, ve kterých vidí rozličné věci, v jednom viděli lidi, kteří se snažili svou potravu, jež visela nad nimi, stáhnout dolů, a tak skákali, jenže jiní pod nimi kopali jámu. V další části viděli soudní sbor, v sedmém prostoru uviděli Usira, po jehož pravici stál Thovt a po levici Anup. Thovt a Anup vážili dobré a zlé skutky mrtvých. Ten, jehož zlé skutky převažovaly nad dobrými, byl odsouzen k druhé smrti, v opačném případě byl zemřelý uveden mezi vznešené duchy. Pokud se dobré skutky vyrovnávají zlým, je zemřelý uveden mezi dokonalé duchy, kteří provázejí Sekerusira.23 Zde zjistí, že chuďasův osud v západní říši je dobře zajištěn, neboť boháčova pompézní výbava mu byla odměnou za jeho dobré skutky. Pro nás je však důležité zjištění, že se myšlenka posmrtného soudu dále vyvíjela. Na vahadlech již nenacházíme srdce vyvažované perem bohyně Maat, ale dobré a zlé skutky. Jak už bylo výše zmíněno, posmrtný soud měl za úkol oddělit blažené zesnulé od zatracených. Co se týče potrestání zatracených, od Nové říše se setkáváme se dvěma verzemi. První forma trestu spočívá v druhé smrti, to znamená zbavení zesnulého možnosti další existence a odsouzení k nebytí. Druhou formou je posmrtná existence plná utrpení. V Podsvětních knihách je tento osud znázorněn jako ,,odloučení od boha“, jako zatracení znázorněné v temnotě bez možnosti spojení s životodárnými paprsky slunečního boha, který v noci putuje podsvětím.24 Obě verze trestu můžeme nalézt v již zmíněné povídce Siusirev.

21

F. Lexa: Výbor z mladší literatury egyptské, Praha, 1947. s. 90. Tamtéž s. 92. 23 Tamtéž s. 94. 24 Janák, J.: Staroegyptská Kniha mrtvých – 105. Kapitola. s. 79. 22

14

Kniha mrtvých – 125 kapitola Významným mezníkem v pojetí posmrtného soudu je Kniha mrtvých, především kapitola 125, která popisuje scénu posmrtného soudu. V Knize mrtvých najdeme jak původní pojetí jednorázového soudního přelíčení s nepřítelem a mytologicky zakotvené odkazy na ospravedlnění Usira a odsouzení jeho nepřátel25, tak pojetí všeobecného soudu nad všemi zemřelými, které mělo prokázat vinu či beztrestnost zesnulého. V případě prokázání bezúhonnosti je zesnulý ospravedlněn a přijat mezi blažené zesnulé, v opačném případě čeká zesnulého druhá smrt, tedy definitivní záhuba. Naprostou novinkou jsou viněty doprovázející text Knihy mrtvých, které znázorňují scény ze zádušního textu. Pro nás jsou důležité viněty ke kapitolám 125 a 30B, které znázorňují posmrtný soud. Zobrazené děje se samozřejmě svitek od svitku mohou lišit v detailech, ale obecně je můžeme popsat takto. Zesnulý přichází či je přiveden bohem Anupem do Síně Obou pravd, kde se uskuteční soud. Následuje scéna vážení, na velkých vahách jsou váženy skutky a myšlení zesnulého, které jsou zastupovány jeho srdcem, jakožto orgánem rozhodování a myšlení, obvykle zobrazované jako hrnec s dvěma ušima, a řádem maat, který bývá znárodněn buď v podobě bohyně Maat, nebo jejím atributem pštrosím pérem. Dozor nad váhou má Anup, případně Hor. Po Amarské době se u vah znázorňuje často také démonka Amemait (Požíračka), jejíž podoba se skládá ze spojení lva, hrocha a krokodýla. Jejím úkolem je vykonávat trest nad provinilými zesnulými, tedy požírá zatracené, čímž je odsuzuje k neexistenci. Dále jsou znázorněny božstva osudu a zrození, např. Šaj, která pomáhají ospravedlněným (znovuzrozeným) blaženým vejít do zásvětní říše. Výsledky vážení zapisuje Thovt. Po vážení je zesnulý přiveden Horem před hlavního soudce, zpravidla jim bývá Usir doprovázený Esetou a Nebthetou, ale někdy také Re, Amon či Atum, ten vynese verdikt nad souzeným. Kromě těchto všech božstev se na soudu podílejí čtyřicet dva soudců, kterým se zemřelý zodpovídá ze svých činů tzv. negativní zpovědí. Přičemž každý jeden soudce kontroluje určitý hřích, úkolem zesnulého je postupně každého z nich oslovit a prohlásit, že se nedopustil daného hříchu. Výše popsané vyobrazení se vztahují hlavně k textu 125 kapitoly, ve 30 kapitole sice není popsán posmrtný soud, ale úzce s ním souvisí. 30 kapitola obsahuje zaříkání, aby srdce před soudem nevypovídalo proti zesnulému: Moje srdce, moje matko! Moje srdce, moje matko! Mé svědomí mého bytí! Kéţ by ses nepostavilo proti mně jako svědek před Soudem a nepřeváţilo mne před Správcem Váhy! 25

Tamtéž s. 78.

15

Ty jsi mým duchem v mém těle, Chnumem, který činí mé údy zdravými. Aţ vyjdeš k dobrému místu, pro nás připravenému, nezpůsob, aby naše jméno smrdělo dvořanům, kteří na tomto místě učinili lidstvo vyrovnaným, [aby bylo dobré pro nás i pro posluchače a aby se Soudce radoval].26

Srdce (stejně jako ledviny) nebylo vyňato z těla zesnulého při mumifikaci27. Staří Egypťané věřili, že srdce je ústředním řídícím orgánem veškeré tělesné i duševní činnosti člověka28. Nad srdce se ukládal amulet v podobě skaraba, tzv. srdeční skarab, který nesl text 30 kapitoly Knihy mrtvých, aby srdce proti zemřelému nesvědčilo před posmrtným soudem. Takto se zesnulý snažil chránit svou existenci magickou pomůckou pro případ, že by mohl být shledán provinilým. Samotný text 125 kapitoly začíná vstupem zesnulého do Síně Obou pravda, při kterém zesnulý přednáší chvalozpěv na vládce podsvětí Usira, v němž říká, že zná jeho jméno i jména čtyřiceti dvou soudců: Buď pozdraven, Velký boţe, Pane Obou pravd! Přišel jsem k tobě, můj pane; byl jsem přiveden, abych spatřil tvou krásu. Znám tě a znám tvoje jméno, znám i jména těchto čtyřiceti dvou bohů, kteří jsou s tebou v této Síni Obou pravd, kteří ţijí z pachatelů zla a napájí se jejich krví v onen den, kdy se posuzují povahy (zesnulých) před Venneferem.29-30

Dále pokračuje souvislou deklamací negativní výpovědi, kterou zopakuje ještě jednou před čtyřiceti dvěma soudci, s tím rozdílem, že každého soudce vždy osloví a sdělí mu, že neučinil prohřešek, který ten určitý soudce posuzuje. Na závěr čtyřikrát zvolá, že je čistý. 26

Aniho papyrus. Kozák, J. Praha, 2006. s. 100. Při mumifikaci se vyjímaly z těla vnitřní orgány – žaludek, plíce, játra a střeva, a ty se ukládaly do nádob zvaných kanopy. 28 Zamarovský, V.: Jejich veličenstva pyramidy. Praha, 198,. s. 18.1 29 .Staroegyptská kniha mrtvých. Vachala, B. Praha, 2009, s. 201 30 Venneferem se míní Usirev 27

16

Negativní zpověď lze rozčlenit na několik skupin podle tématu, ze kterého se zesnulý zpovídá: 1.) z vraždy, zabití, ublížení a týrání: Nikoho jsem nezarmoutil. Nikdo kvůli mně neplakal. Nezabil jsem. Nikoho jsem nepřinutil zabít. Nezpůsobil jsem ničí utrpení.31

2.) ze vzpírání se bohu, z rouhání a z různých přestupků proti náboženskému kultu: Ó planoucí, jenţ přicházíš obráceně: nepřivlastnil jsem si boţí majetek!32

3.) z hospodářských přestupků a zločinů: Nezvětšil jsem míru obilí, ani ji nezmenšil. Nezkrátil jsem plošnou míru, ani jsem nezměnil výměru polí. Nezatíţil jsem misku váhy, ani jsem nehýbal s jazýčkem váhy. … Nezadrţoval jsem vodu v době záplavy.33

4.) z etických a charakterových prohřešků, mezi které patřilo lhaní, prostořekost, vznětlivost, zuřivost zamlčování, hádavost, pomlouvání, zvyšování hlasu, nadutost, povýšenost, chamtivost. Ó Lamači kostí, jenţ přicházíš z Herakleopole: nelhal jsem! … 31

Egyptská kniha mrtvých I. Kozák, J. Praha, 2001. s. 178. Staroegyptská kniha mrtvých s. 204. 33 Tamtéž 202. 32

17

Ó Bloudící, jenţ přicházíš z Bubastidy: nikomu jsem (potají) nenaslouchal! Ó Bledoucí, jenţ přicházíš z Héliopole: netlachal jsem!34

5.) ze sexuálních zločinů a přečinů: Buď pozdraven, Dvojitý hade z Popraviště: necizoloţil jsem. Buď pozdraven, Sledující, co je přinášeno z Mínova chrámu: neposkvrnil jsem se.35 … Ó Ty hledící za sebe, jenţ přicházíš z uzavřeného podzemí: neulehl jsem a nesouloţil s druhem!36

Na zesnulého bylo pohlíženo jako na viníka, který musí vyvrátit, že se neprovinil proti řádu maat, proto vždy popře, že udělal některý z činů. Negativní zpověď představuje přehled obecně platných norem, které měly být dodržovány. Podobný výčet nacházíme i v autobiografických záznamech na stěnách hrobek hodnostářů. Jako příklad si můžeme uvést tvrzení Nefersešemreho, zvaného Šeši, který byl okolo roku 2300 př. n. l. vezírem a nejvyšším soudcem: Konal jsem spravedlnost pro jejího pána. Uspokojoval jsem ho37 tím, co miluje. Říkal jsem pravdu a jednal jsem správně. Správně jsem mluvil a správně jsem podával zprávy. Dosáhl jsem dokonalosti tím, ţe jsem přál lidem dobro. Soudil jsem dva soupeře tak, ţe byli (oba) spokojení. Chránil jsem slabého před silnějším, jak jsem jen mohl. Dával jsem chléb hladovému a oděv nahému.38 34

Tamtéž 204. Egyptská kniha mrtvých I. s. 180. 36 Staroegyptská kniha mrtvých s. 205 37 Míní pána spravedlnosti, boha Rea. 35

18

Stejně jako při negativní zpovědi, nám nápisy z hrobek hodnostářů ukazují snahu zdůraznit, že se zesnulý nedopouštěl hříchů a řídil se obecnými morálními pravidly, ale nenacházíme nikde zmínku o nějakém individuálním hříchu. Kromě toho nápisy hodnostářů byly vyhotoveny především pro příchozí, kteří by mohli ocenit zásluhy zemřelého za jeho života a mohli by mu obětovat nějaké potraviny, aby nejedl své výkaly a nepil svou moč (jak o tom pojednávají např. kapitoly 51-53 Knihy mrtvých). U negativní zpovědi, kterou přednáší zesnulý před soudem, si musíme uvědomit, že samotná negativní zpověď byla svým způsobem magickou formulí, která měla zesnulého při odříkání očistit od hříchů, neboť nám to napovídá informace, která se uvádí před začátkem samotného textu: Co se má říci při příchodu do Síně Obou pravd, aby se zesnulý oprostil od všeho zlého, co (kdy) způsobil, a aby spatřil tváře všech bohů.39

S největší pravděpodobností se každý člověk, který se připravoval, že před posmrtný soud jednou předstoupí, musel dopustit nějakého přečinu, nemusela to být vražda, ale jistě alespoň jednou za život zvýšil hlas: Ó Iheji, jenţ přicházíš z pravodstva, nebyl jsem halasný!40 Proto bylo důležité se pojistit srdečním skarabem, který nesl text 30 kapitoly, proto bylo důležité znát jména všech bohů a démonů, jedině to mohlo zesnulého uchránit před hrozbou druhé smrti, pokud věděl, že jeho život se v něčem protivil řádu maat. Po úspěšném vystoupení před soudním tribunálem musí ještě zesnulý několikrát zopakovat, že je bezúhonný a čistý, poté následuje praktické prokázání znalosti jmen bohů, ale také vstupních vrat, jejich závory, pravého a levého křídla oněch vrat, prahu, čepu, zámku, pantů a jejich dveřníka a cesty, po které chce kráčet. ,,Nebudu ti odpovídat,´ říká dveřník křídla [oněch vrat]oné části, pokud neřekneš mé jméno.“ ,,Jmenuješ se znalec srdcí a výzkumník těl.“ ,,Komu tě mám ohlásit?“ ,,Sděl to bohu, který je přítomen. Řekni to Zapisovateli Obou zemí.“ 38

Vachala, B.: Moudrost starověkého Egypta. Praha, 1992, s. 6. Staroegyptská kniha mrtvých s. 200. 40 Staroegyptská kniha mrtvých s. 205. 39

19

,,Kdo je zapisovatelem Obou zemí?“ ,,Je jím Dţehuti41.“42

Dostává se před Thovta a ten se zemřelého zeptá na jeho stav, když mu zesnulý sdělí, že je očištěn od veškerého zla, je ohlášen u pána podsvětí Usira. Ten mu přidělí potraviny a nápoje, které mu budou dodávány. Následně vstoupil na Rákosová (Sítinová) pole, kde měl blažený zesnulý nadále přebývat. Nebyl to ráj v křesťanském pojetí, zádušní místo mohlo mít podobu Egypta, avšak bez jakékoliv vady. Tekl zde Nil, nacházely se zde úrodná pole, dokonce i uspořádání společnosti bylo stejné, na vrcholu společenského žebříčku stál dříve zesnulý král. K tomuto pojetí zádušní říše nás vedou i vešebty, které nalézáme v hrobkách od pozdního období Střední říše. Vešebty jsou sošky znázorňující buď samotného zesnulého v podobě mumie, nebo nějakého sloužícího či dělníka. Jejich úkolem bylo zaujmout místo zesnulého, pokud by byl povolán k nějaké práci v říši mrtvých. Tak jako se členové nejvyšších příček společenského žebříčku, např. písaři, vyhýbali státním výzvám k účasti na zemědělských či jiných pracích tím, že zase sebe posílali sluhu, chtěli se podobným způsobem vyhnout těžké manuální práci i v říši mrtvých. Proto je na vešebtách vepsán text 6 kapitoly Knihy mrtvých, který pověřuje figurku, aby se, v případě povolání zesnulého k nějaké práci, přihlásila za zesnulého: ,,Provedu, zde jsem“43 Na závěr kapitoly 125 jsou umístěny pokyny, které nám sdělují, že kněz předčítatel má tuto kapitolu odříkat poté, co byl zesnulý omyt, očištěn oblečen do bílého roucha a obut do sandálu z bílé kůže44, poté mělo dojít k obětování býka, kadidla, chleba apod. Dále jsou vypočítány výhody toho, jenž napsal zmíněné zaříkání okrem na zem. Na konec se nám dostává ujištění, že účinnost tohoto říkadla byla nesčetněkrát ověřena.

Porovnání negativní zpovědi s naučeními Naučeními se míní mudroslovná literatura, jež obsahovala moudré rady do života, které ukazovaly mladému muži správnou cestu životem neboli tzv. ,,boží cestu“. Mezi těmito radami, které byly povětšinou praktického rázu, byly i etické zásady vztahující se k řádu maat. Z doby od konce 1. přechodné doby či počátku Střední říše (přelom 3. a 2. tisíciletí př. n. l.) do konce faraonského Egypta (4. stol. Př. n. l.) se dochovalo 17 mudroslovných textů různého rozsahu.45 Většinou měly podobu naučení otce synovi. Původ staroegyptských naučení můžeme vidět v již zmíněných ideálních autobiografiích, neboť obsahují motivy, které se dále rozvíjejí právě v naučeních. 41

Neboli Thovt. Egyptská kniha mrtvých I. s. 184. 43 Staroegyptská kniha mrtvých s. 21. 44 Tamtéž. 45 Antalík, D. a spol., Mudrosloví v archaických kulturách. Praha, 2009. s. 31. 42

20

Autorem nejstaršího naučení je syn panovníka Chufua (4. dynastie) Hardžedef. Z naučení se nám zachovala jen úvodní část, ve které se dovídáme, jak je důležité zařídit si hrobku a ustanovit obětiny pro zádušní existenci. I když známe jen zlomek naučení, můžeme v něm najít jistý etický motiv: Kdyţ k člověku přijde smrt, protoţe hřeší, sečte se vše, co vykonal, a opovrţením je pak pohřeb v pohřebišti: tehdy smutek skryje zlo. Z jeho zádušní oběti se stane trest boţí, a to, co ho mělo těšit, bude jen hanbou.46

Nejznámější staroegyptským autorem, který sepsal naučení, je vezír krále Džedkarea Isesiho (5. dynastie) Ptahhotep. Ačkoliv je Ptahhotep doloženou historickou postavou, známe jeho hrobku v Sákkaře, nejstarší opis jeho naučení máme až z doby 12. dynastie. Ptahhotepovo naučení začíná tím, že se starý vezír Ptahhotep, který dosáhl věku sto deseti let, obrací na svého vladaře s prosbou, aby jmenoval Ptahhotepova syna jeho nástupce do vezírského úřadu. Panovník sice svému vezírovi vyhoví, ale za to má Ptahhotep předat svému synovi všechny své zkušenosti. V následujících 37 kapitolách uděluje autor rady, jak se má syn chovat v určitých situacích, a to jak ve společnosti (např. etiketa stolování), v úřadě, tak i v soukromém a rodinném životě. Podněcuje syna k sebeovládání, spravedlnosti, pravdomluvnosti, poctivosti, skromnosti, trpělivosti a k vykonávání dobrých skutků, zároveň ho odrazuje od pýchy, závisti, hamižnosti, pomlouvání, intrikaření a chlubivosti. V dlouhé pasáži klade velký důraz na poslušnost ke králi a bohu. Mnoho rad je čistě utilitaristického rázu, tedy zaměřené na osobní prospěch čtenáře. Například, jak se zachovat na hostině u velmože, abychom byli u něj v oblibě: Směj se aţ poté, kdyţ se zasmál on; to bude velice příjemné. Tvé chování tak dobře zapůsobí, neboť nelze vědět, co ho právě tíţí.47

46 47

Vachala, B.: Moudrost starověkého Egypta. s. 9. Tamtéž s. 13.

21

I mnohá morální doporučení, která odpovídají zásadám z negativní zpovědi, vedou především k osobnímu úspěchu. Například, když má člověk mnoho úrody, nemá se povyšovat nad toho, co nemá nic, protože: Lidé mají úctu před zdrţenlivým. A člověk pevné povahy, který je navíc bohatý, se prosazuje ve správě jako krokodýl.48

Čtenář se má chránit před touhou po majetku, neboť: … je to zlá, nevyléčitelná nemoc, která zbavuje jakékoliv důvěry. Roztrpčuje přítele, odcizuje spolehlivého člověka a (jeho) pána, rozděluje otce a matky a vyhání manţelku od jejího muţe. Je to pytel všeho odporného, snůška všeho zla.49

Dobročinnost (rozdávání chleba) je podle Ptahhotepa prospěšná, neboť: Člověk s prázdným ţaludkem se stává ţalobcem, ukřivděným protivníkem.50

Stejně jako v negativní zpovědi i u Ptahhotepa se setkáváme s nesouhlasem s homosexuálními styky: Nesouloţ s chlapcem; vţdyť víš, ţe zavrţené by se mu stalo nutností a ţe by jeho nitro nemělo nikdy klid. Ať proto nemusí trávit noc

48

Tamtéž s. 14. Tamtéž s. 21. 50 Tamtéž s. 25. 49

22

konáním zavrţeného, aby se ukojil a uhasil touhu.51

Další naučení, které chci zmínit, zdánlivě předchází Ptahhotepovi, neboť se datuje do období počátku 4. dynastie a je věnováno vezírovi a správci sídelního města Kagemnimu, avšak žádný vezír toho to jména není z období 4. dynastie doložen. Zato známe hrobku vezíra Kagemniho z 6. dynastie. Zda jde o osobu, které bylo naučení věnováno, však není jisté. Z Naučení pro Kagemniho se nám dochoval jen konec, ve kterém jsou uděleny rady, jak se má adresát chovat při stolování s více lidmi. V jídle a pití má být zdrženlivý, spíše než masu má dát přednost zelenině apod. Dále je mu doporučeno, jak se má chovat, když sedí u jednoho stolu s nenasytou či pijanem. Na závěr je nabádán, aby nepropadl pýše a nepovyšoval se, pokud dosáhne vysokého postavení, a také dostane všeobecná doporučení pro postup v kariéře: Bojácnému člověku se daří, svědomitý je chválen. Otevřeno je nitro královského paláce mlčenlivému, všude je hodně místa pro spokojeného. Nemluv příliš, vţdyť se brousí noţe na toho, kdo vybočuje z cesty pomalu, ale přece!52

Naučení pro krále Merikarea pochází z první přechodné doby, je opět psáno formou naučení otce synovi, avšak s jistým rozdílem, neboť zde dostává moudré rady nastupující panovník, ale otec, který mu rady uděluje, je v té době již mrtvý. Tedy promlouvá z podsvětní říše, což bylo pro staré Egypťany myslitelné, protože věřili, že přinejmenším v době mezi smrtí a pohřbem, což byl většinou interval sedmdesáti dní, kdy byl mrtvý balzamován, je možná komunikace mezi živými a mrtvým. Kromě doporučení, která se vztahují k vládě a vojenským pokynům k obraně země, se zde objevuje otevřená sebekritika zesnulého vladaře, který doporučuje následníkovi přesně takové politické postupy, kterými se sám za života neřídil. Panovník by se měl obklopovat moudrými a sám se stát moudrý, proto je mu doporučeno, aby studoval a naučil se vytříbeně používat dar řeči, protože řeč je mocnější než zbraně (s touto radou se setkáváme i u Ptahhotepa). V naučení je také patřičně zdůrazněna role krále a 51 52

Tamtéž s. 24. Tamtéž s. 30.

23

nejvyššího slunečního boha Rea. A právě v tomto naučení se objevuje myšlenka posmrtného soudu, kterou jsem již výše zmínila a ocitovala. V zájmu udržení řádu maat, se novému panovníkovi doporučuje: Konej spravedlnost, pokud jsi na zemi: ukonejši plačícího, neutlačuj vdovu, nepřipravuj nikoho o majetek jeho otce, nesesazuj velmoţe z jejich míst. Střeţ se nespravedlivě trestat a nezabíjej, neboť ti to nepřinese ţádný uţitek. Trestej spíše ranami a vězením: pak bude tato země dobře spravována.53

Přesně tyto zásady jako nezabíjet, nekrást, neutlačovat se shodují s negativní zpovědí, stejně jako: Bídák je ten, kdo si svévolně přisvojuje pozemky, a blázen je ten, kdo je lačný toho, co patří jiným.54

Samozřejmě i v tomto naučení se setkáváme s utilitaristickými radami. Dovídáme se, že král má dobře platit své úředníky, aby je uchránil před pokušením úplatků, nebo nedělat rozdíly mezi urozenými a prostými, ale vybírat si podle schopností. Úvodní rada zaráží svou krutostí, nabádá, aby král včas svého soupeře zdiskreditoval u okolních lidí, vyhnat ho, zabil jeho potomky a všechny přívržence. Podobný typ naučení, jako je to předešlé, máme z období 12. dynastie. Je to Naučení Amenemheta I. synovi. Opět se setkáváme s mrtvým, respektive zavražděným králem, který dává rady svému nástupci. Ten se vrací na svět, aby podpořil nástupnictví Senvosreta na trůn a zároveň ho informoval o okolnostech své smrti. Varuje ho před nejbližšími lidmi a na vlastních zkušenostech ukazuje, proč se vyplatí být ostražitý vůči svému okolí. V textu najdeme jak sebechválu mrtvého vladaře, tak i sebekritiku. Závěr naučení je věnován nejen následovníkovi, ale také jeho příbuzným a úředníkům, aby uznali nástupce za právoplatného. V postatě jde o propagační spis, jehož autorství je připisováno mudrci Chetimu.

53 54

Tamtéž s. 77. Tamtéž s. 77.

24

Nečekaně nacházíme v naučení zpochybnění jistých etických zásad, jako je dobročinnost: Dával jsem chudému, vychovával jsem sirotka a s nuzákem jsem jednal jako s bohatým. Přesto ten, jenţ jedl můj chléb, sestavil vojenské oddíly; ten, jemuţ jsem podal ruce, se stal původcem násilí…55

Ačkoliv se Amenemhet choval podle řádu maat, přesto byl řád porušen a král zabit, o to víc se zdá čin jeho vrahů zavrženíhodný. Ke konci naučení je nástupce trůnu nabádán, aby se vyvaroval jeho chyb a bojoval za moudrého člověka, neboť toho je dobré mít při sobě. O dalším naučení někteří badatelé uvažují, že bylo sepsáno za vlády Senvosreta I. (1971 – 1926 př. n. l.), právě toho panovníka, kterému bylo věnováno předešlé naučení. Tento mudroslovný text, jehož autora neznáme, nese název Loajalistické naučení a je složen ze dvou částí. V první jsou vybízeni vysocí úředníci, aby byli naprosto věrni králi, což jim samozřejmě vynese velké výhody. V druhé části je poukázáno na to, jak důležité je vlídné chování k podřízeným, především k zemědělcům, neboť na nich závisí, jaká bude úroda. Nechybí ani všeobecné rady týkající se zádušního kultu a pohřbu. Stanov poplatky podle výtěţku sklizně, coţ je spravedlivé v očích boha. Bohatství získané bezprávím nemá trvání; děti z něj nenajdou uţ vůbec nic. … Váţnosti se těší ten, kdo se umí ovládat. Ten, kdo mnoho mluví, je povaţován za špatného. … Bojuj za lidi za všech okolností. Oni jsou to stádo, které je uţitečné pro svého pána. Právě díky jim pokračuje ţivot.56

55 56

Tamtéž s. 97. Tamtéž s. 111.

25

Jak vidíme, čtenáři jsou sice nabádáni, aby se chovali ctnostně, ale především proto, že z takového chování vůči druhým budou mít prospěch, jak na zemi, tak i v zásvětí. Následující dvě naučení ze Střední říše jsou také adresovány úředníkům, lépe řečeno adeptům písařských škol, ve kterých byli vychováváni noví úředníci. První naučení sepsal již zmiňovaný mudrc Cheti, po něm také nese označení Naučení Chetiho. Toto naučení bylo v písařských školách nesmírně populární, neboť v něm nabádal Cheti svého syna Pepiho, aby byl ve škole pilný a přičinlivý a stal se písařem. Motivaci k učení předestírá Cheti v první části naučení, kdy satiricky líčí útrapy šestnácti řemesel a snaží se je synovi zošklivit. Druhá část naučení obsahuje praktické rady pro profesní život úředníka. Na závěr je syn nabádán, aby byl vděčný rodičům za to, že ho uvedli na tuto ,,boží cestu“ či ,,cestu životem“. Obdobným textem ze Střední říše je i Naučení muţe synovi od anonymního autora. Adresátem naučení jsou opět noví úředníci. Dalo by se říct, že doplňuje Naučení Chetiho o etické zásady. Samozřejmě hlavní posláním textu je rada, aby úředník byl bezmezně věrný králi, za to se věrnému dostane dobré odměny. Vedle toho je zdůrazněno, že je nutné správně mluvit, protože tak dojdeme k úspěchu. Buď příkladem aniţ bys ovšem nějak přeháněl. Lenost nepřichází na moudrého člověka. Důvěru vzbuzuje mlčenlivý, jenţ sklání záda; znamenitý je ten, jenţ dovede drţet slovo.57 … Neříkej lţi o jiţ vyřízené záleţitosti; je zlé podávat svědectví dodatečně. Řeč je jako oheň a nezodpovědného pálí jako plamen. (Řeč zdobí) ústa mlčenlivého, zatímco ţvanilovi přináší jen rozptýlení. Prospěšná je vlídnost a krásná je trpělivost.58

Uvedený citát mluví sám za sebe, buďte vlídní, neboť je to pro vás prospěšné, buďte obezřetní v tom, co říkáte a povede se vám dobře. Chovejte se morálně a nebudete mít nedostatku. 57 58

Tamtéž s. 130. Tamtéž s. 132.

26

Příběh o výřečném vesničanovi sice není naučení, ale pokládám za nutné jej zmínit. Povídka byla napsaná během období Střední říše a obsahem se silně dotýká našeho tématu. Příběh vypráví o chudém vesničanovi, který se vydal do Egypta s nákladem, aby jej tam prodal. Po cestě je lstí oloupen jistým mužem, který byl poddaný vrchního správce Rensiho. Vesničan se zdánlivě marně dožaduje svého práva u Rensiho, v devíti proslovech mluví o spravedlnosti, korupci a bezpráví. Nakonec se dočká své odplaty, viník je potrestán a vesničan dostane nazpět své zboží i majetek zloděje. V textu se setkáme s typickým výčtem dobrých skutků, jako např. být otcem chudým, manželem vdov, bratrem rozvedeným ženám a záštitou sirotkům. Ale nejvíce se text věnuje tématu spravedlnosti: Jest zdolávána leţ, kdyţ jest pěstována pravda. Je-li pěstováno všechno, co jest dobré, jest hubeno zlo, jako přichází nasycení a zahání hlad59 … I kdyţ lidé padají kletou hrabivostí, lakomec postrádá úspěchu; jeho údělem jest neúspěch. Ty jsi lakomec, a to se nesluší pro tebe; ty loupíš a to ti neprospěje.60

Naučení Aniho vykazuje určitou změnu proti starším naučením. Služební povinnosti v něm ustupují stranou a do popředí se dostává soukromí a rodinný život, velmi podrobně je pojednáváno o svatbě, rodině, výchově dětí, vděku rodičům a pohřbu, ale také o bohoslužbě, kterou má člověk vykonávat. Nezvyklý je především epilog naučení, ve kterém s poprvé setkáváme s diskuzí mezi otcem a synem. Aniho syn Chonsuhotep si dovoluje otci oponovat, protože je pro něj otcovo naučení až příliš těžké na pochopení a také kritizuje otcovu důkladnost a dokonalost a tvrdí, že jen bůh zná podstatu věcí. Ani syna kárá za jeho mnohomluvnost a také mu předestírá několik příkladů ze života ohledně učení, jako je drezůra zvířat či cizinci, kteří se dokázali naučit egyptštinu. Co se týče etických zásad, najdeme v Naučení Aniho mnoho z těch, které nacházíme i v negativní zpovědi. Ani odrazuje syna od cizoložství, lhaní, podvádění, povyšování, hádek, zvyšování hlasu ve svatostánku, tlachání, lačnění po majetku a pomluv. Doporučuje mu, aby se choval štědře k chudým a vlídně k okolním lidem. Také zmiňuje, že člověk se nemá snažit nepříteli oplácet, ale nechat odplatu na bohu: 59 60

Lexa, F.: Výbor ze starší literatury egyptské, s. 86. Tamtéž s. 88.

27

Nesnaţ se rychle odplatit tomu, kdo tě napadl. Přenech ho bohu; denně ho zmiňuj v modlitbě, zítra stejně jako dnes. Pak uvidíš, co bůh učiní: on nechá padnout toho, kdo se provinil.61

Další naučení datují badatelé většinou do období 18. dynastie (1551 – 1306), bohužel se nám z Naučení Amennachta dochoval jen začátek, ve kterém se dovídáme, že je adresováno Amennachtovu žáku Harminovi. Autor adresátovi klade na srdce, aby se stal mužem, který splní jakýkoliv úkol, neboť to mu bude prospěšné, a aby si osvojil řečnické umění, nebyl netrpělivý a stal se vynikajícím písařem. Zde bohužel text končí, zda byly dále uvedeny rady, díky kterým by čtenář dokázal rozeznat dobro od zla, jež jsou předesílány v úvodu, se již nedozvíme. Kolem roku 1100 př. n. l. bylo sepsáno Naučení Amenemopa. Autorem naučení, které se nám zachovalo v celém rozsahu třiceti kapitol, byl Amenemop, vysoký úředník působící v zemědělství, proto v naučení najdeme mnoho příkladů z této oblasti, například: přijímání úplatků, podvody při kontrole a odvádění daní, posouvání mezníků, porušování závaží u váhy apod. Vedle toho najdeme v naučení obdobné rady jako v předešlých: nekrást, nesvářit se, neintrikařit proti představenému, nepomlouvat, být dobročinný, být skromný při stolování, nelačnit po cizím majetku, ale také neposmívat se slepci a neurážet staršího. Zdůrazňována je zbožnost, neboť jedině bůh může správně rozeznat dobro od zla. Na rozdíl od starších naučení zde není kladen důraz na postavení, tedy na souvislost mezi konáním člověka v řádu maat a s tím spojeným blahobytem, neboť vše je v boží vůli a ta je svobodná. Bůh koná podle úradku, který je pro lidi nepoznatelný, jeho vůle stojí nad světovým řádem maat. Nechoď spát, kdyţ se bojíš zítřku: ,,Aţ se rozední, jaké bude ráno?“ Člověk neví, jaký bude zítřek. Bůh vţdy uspěje, zatímco člověk můţe kdykoliv selhat. Něco jiného jsou slova, která pronáší člověk, a skutky, které koná bůh.

61

Vachala, B.: Moudrost starověkého Egypta, s. 141.

28

Neříkej předem:,,Jsem nevinen!“ A nesnaţ se dodatečně zalíbit bohu. Vina patří bohu a je pečetěna jeho prstem.62

U Amenemopa nacházíme také nezvyklou myšlenku, že je lepší být chudý než bohatý, samozřejmě je tato myšlenka podmíněna prostředky k získání velkého jmění: Lepší je jedna měřice (zrna), kterou ti dá bůh, neţ pět tisíc měřic získaných bezprávímTyto nezůstanou ani jediný den ve stodole a sýpce a neposkytnou potravu pivnímu dţbánu. Krátký je jejich pobyt v sýpce, kdyţ se rozední, jsou pryč. Lepší je chudoba z boţích rukou neţ bohatství ve stodole. Lepší je mít chléb při dobrém svědomí neţ bohatství obtíţené výčitkami.63

V 4. století př. n. l. vznikla s největší pravděpodobností Sbírka výroků Anch-Šešonka. Jedná se o volnou sbírku přísloví a výroků, které nejsou systematicky uspořádány, myšlenky se často opakují, objevuje se i rozpor mezi některými radami. Příslovím předchází rámcový příběh o knězi boha Rea z Heliopole Anch-Šešonkovi, který sepisuje naučení pro svého syna ve vězení, kam ho uvrhl faraon. Ačkoliv má být údajným autorem kněz, náboženská stránka života nehraje v naučení velkou roli. Mnohá přísloví najdeme v podobném ba i stejném znění v jiných jazycích, např. Šalamounova Přísloví, talmud a sbírky přísloví z Řecka. Sbírka obsahuje především praktické rady do života, na rozdíl od starších naučení, kde bylo zdůrazněno, aby člověk sloužil svému nadřízenému, se zde objevuje myšlenka sloužit každému, kdo nám může nějakým způsobem prospět. Nacházíme také rozdílný pohled na bídu, než jaký jsme viděli u Amenemopa, bída není schvalována, je přímo zavrhována. Samozřejmě se opakují rady, se kterými jsme se již 62 63

Tamtéž s. 160. Tamtéž s. 155.

29

setkali v předcházejících naučeních, jako: buď laskavý, nelačni po cizím majetku, nikoho neponižuj, nehádej se, buď skromný, nedopouštěj se cizoložství, nemsti se, nepohrdej nikým, mluv pravdu, nepomlouvej, nelup, neposmívej se, založ rodinu, dobře vychovej své děti a zřiď si hrobku. A také často zdůrazňovaná rada, nepřátelit se s vznětlivým člověkem. Jedna z mála rad, která souvisí s bohem, zní: dobrý skutek zamezí zkáze, k níţ člověka odsoudil velký bůh64

Nejmladším staroegyptským naučením, sepsaným asi kolem roku 300 př. n. l., a zároveň nejobsáhlejším je Naučení z papyru Insinger. Opět se setkáváme s obvyklým výčtem vlastností a činností, kterých se má čtenář vyvarovat či naopak o ně usilovat. Zajímavé na tomto naučení je to, že každá jednotlivá kapitola je zaměřena na určitý hřích a končí vždy několika verši tzv. paradoxů, které varují před povrchním souzením druhého člověka. Leckdo spotřebuje za celý ţivot vše, co má, úplně sám, aniţ se (tím) dopouští bezpráví. Leckdo hromadí bohatství aţ do příchodu smrti. Člověk nemusí vlastnit milionové bohatství, pokud z něj potřebuje část. Není (stejný) jako chamtivec, kdo se stará o obţivu na příští den. Osud a štěstí odcházejí a přicházejí, kdyţ to bůh nařídí.65

Paradoxy se pokoušejí uvolnit v Egyptě zaběhnutou představu o důsledcích z určitého konání, neboť nad svobodnou vůlí člověka nakonec stojí bůh a jeho vůle. Člověk je také nabádán, aby se nemstil, protože odplata za zlo je záležitostí boha. V textu se již explicitně nesetkáme s typickým protikladem ideálního tichého člověka a vznětlivého, přesto jsou zde obsaženy pod jinými názvy jako mudrc a netrpělivý (,,hořící“), často je také čtenář varován před bláznem a pošetilcem. Násilí, nouze, ubliţování a nemilosrdnost Nikdy, nikdy neustanou.66

64

Brunner, H.: Moudré knihy starých Egypťanů s. 218. Tamtéž s. 259. 66 Tamtéž s. 278. 65

30

Výše citovaná poslední věta naučení nám předestírá naprosto jiný pohled na svět, než jaký jsme mohli vidět u Ptahhotepa a dalších starších naučení. Ptahhotep svět líčil jako neporušený a harmonický, ve kterém se vše řídí podle boží vůle a do kterého se musí člověk nějaký způsobem začlenit, proto musí znát a dodržovat stanovené zásady. U Ptahhotepa bylo vše orientováno na krále či stát, toto v novějších naučeních nenajdeme. Jejich svět není dobrý ani harmonický a nikdy takový nebude, uzavřená Egyptská společnost se rozpadla, teď může každý jedinec vděčit za svůj blahobyt jen bohu a dobrým vztahům s nejbližším okolím. Staroegyptské naučení se vyvíjely paralelně s životopisnými nápisy, které nacházíme v hrobkách hodnostářů. Pokusila jsem se průřezem třinácti naučení ukázat jejich vývoj, účel s jakým byly psány a obsah. Viděli jsme, že formálně měla naučení podobu rad pro konkrétní situaci. Autoritou pro dodržování norem a zachování řádu maat byl ve Staré a Střední říši a na počátku Nové říše vysoce postavený autor naučení, zatím co v Nové říši, jak jsme viděli především v Naučení z papyru Insinger, to byl bůh. Dobré a zlé činy se odvozovaly od představy tzv. vertikální solidarity67. Rady z naučení měly pomoci harmonickému běhu egyptské společnosti a zároveň ukazovaly možnost vlastního kariérního postupu toho, kdo se jimi bude řídit. Jak jsme mohli vidět na příkladu Loajalistické naučení, když budou úředníci věrní králi a dobře mu sloužit, dostane se jim odměn, zároveň se jim kladlo na srdce, aby se dobře chovali k níže postaveným, jako byli zemědělci. Pokud je se zemědělci dobře zacházeno, je dobře i úředníkovi, neboť je živ z plodů jejich práce. V opačném případě se špatné zacházení s níže postavenými vymstí tomu, kdo stojí nad nimi, když to doženeme do úplné krajnosti, i králi. Naučení nám nastiňují ideální chod státu, kde chovat se mravně je výhodné pro všechny. Právě normy stanovené v naučeních a v autobiografických nápisech v hrobkách hodnostářů se na počátku Nové říše kodifikovaly v negativní zpověď, kterou přednáší zemřelý před posmrtným soudem čtyřiceti dvou soudců. Nabízí se otázka, proč tomu tak bylo? Patrně to bylo pokračováním snahy nějakým způsobem efektivněji zaručit existenci řádu maat, neboť jak už jsme viděli výše, samotná idea posmrtného soudu se objevuje během První přechodné doby, kdy se Egyptský stát zmítal v chaosu. Vidina druhé smrti, při prohřešování se proti maat, musela být děsivá pro Egypťany věřící v posmrtný život a stavějící si nákladné hrobky z trvalých materiálů, na rozdíl od svých domů i faraonův palác byl postaven jen z pálených cihel. Avšak opravdu všichni věřili v posmrtnou existenci?

67

Antalík, D. a spol.:Mudrosloví v archaických kulturách, s. 47.

31

Skeptický postoj k posmrtné existenci První přechodná doba byla pro staroegyptskou společnost neblahým milníkem. Znamenala zlom, který otřásl naprosto vším, co do té doby bylo platné a stálé. Lidé ztratili svou jistotu a řád maat. Najednou bylo vše jinak, jak jsme mohli dočíst výše v Ipuverově líčení zkázy Staré říše. Není proto divu, že byla otřesena i základní víra starých Egypťanů v posmrtný život. Pochybnosti o smyslu pohřbu a zádušního kultu vůbec byly poprvé vyjádřeny v Rozhovoru muţe s vlastní duší. Text byl zaznamenán v období 12. dynastie, ale vznikl pravděpodobně dříve. Jedná se o fiktivní rozhovor mezi mužem a jeho vlastní duší. Téma rozhovoru je především smyl pozemského života, ale i posmrtného, a také význam složitého pohřebního rituálu. Duše je v tomto textu pojímána jako ba, tedy zosobnění tělesných i duševních sil zesnulého. Dialog nám ukazuje dva odlišné názory na život jak na zemi, tak i v zásvětí. Muž je unavený a znechucený světem kolem sebe a přemýšlí nad základními hodnotami a vlastnostmi lidí. Je zoufalý ze světa kolem sebe a nevidí smysl v krátkém pozemském životě plném utrpení. Naději vidí ve smrti a šťastné posmrtné existenci. Ó má duše – příliš omezená, neţ aby mi usnadnila bídu v ţivotě a ještě mě odrazuje od smrti, Dříve neţ k ní dospěji - , zpříjemni mi západní říši68! Nebo je to problém? Ţivot je pomíjivý i stromy padají.69

V tomto jeho názoru mu oponuje jeho duše, obhajuje pozemský život a pobízí muže, aby žil na plno a nemyslel na smrt. Nabádá ho, aby byl spokojený se svým životem, takovým jakým je a nezoufal si, protože každý život má svou cenu a je neopakovatelným. Potom uţ nikdy nevystoupíš, abys spatřil slunce. Ti, kteří stavěli ze ţuly, vybudovali síně v krásných a dobře opracovaných pyramidách. Jakmile se však stavitelé stali bohy, jejich obětní stoly zůstaly prázdné, právě tak jako těch ubohých, kteří zemřeli na břehu řeky, aniţ měli někoho, kdo je přeţil.

68 69

Tím je míněno, že má muži ulehčit smrt. Vachala, B.: Moudrost starého Egypta s. 86.

32

… Poslechni mě! Hle, pro lidi je dobré, aby poslechli! Řiď se krásným dnem a zapomeň na starost!70

Duše pronáší pochybnosti, co se týče nutnosti balzamování zesnulého, otvírání úst71, očištění a pohřbu. Muž naproti tomu chce počkat na přirozenou smrt, aby mohly být splněny všechny kultovní povinnosti, které jsou spojeny s pohřbem a znamenají záruku posmrtné existence v zásvětí. Diskutéři se nakonec dohodnou na kompromisu, který je obsažen v posledním proslovu duše, v němž radí muži, aby klidně prožíval svůj pozemský život, a potvrzuje nutnost pohřebních rituálů, které zaručují posmrtný život. Na závěr slibuje, že po smrti mrtvého neopustí a bude se spojovat s jeho zářícím tělem. (Pokud jde o to, ) co mi řekla má duše:,,Dej nářek na kolíček, můj druhu a bratře! Obětuj v nádobě s plamenem a lpi na ţivotě, jak říkáš. Miluj mě zde, poté co jsi zavrhl západní říši! Avšak přej si, abys dosáhl západní říše, aţ se tvé tělo dotkne země72! A já se snesu (na tvou hrobku), aţ budeš unavený73. A tak budeme mít společný přístav.74

Další písemným dílem, ve kterém najdeme skeptické ladění vůči posmrtnému životu a radu užívat si pozemský život, co to dá, je tzv. Harfeníkova píseň. Píseň je zapsaná hieratickým písmem na Harrisově papyru č. 500 z období 19. dynastie. Celý její název zní: Píseň, která je v hrobce krále Antefa, Ospravedlněného, před harfeníkem. Král Antef, který je uvedený v názvu písně, je pravděpodobně panovník z 11. dynastie. Text písně tedy pochází z období těsně po První přechodné době. Píseň zpívali slepí harfeníci či loutnisté při hostinách, zádušních slavnostech a každoročních svátcích, které se konaly na thébské nekropoli, a to především v ramessovské době (19. – 20. dynastie). Text písně popisuje pomíjivost pozemského života, nevyhnutelnost smrti a strach z ní.

70

Tamtéž s. 87. Rituál otvírání úst měl zajistit, že zesnulý mohl po smrti zase dýchat, vidět a jíst. 72 TJ. až zemřeš. 73 Tj. mrtvý. 74 Vachla, B.: Moudrost starého Egypta s. 90. 71

33

Není jiţ sídel těch, kteří vystavěli paláce; co se s nimi stalo? Vyslechl jsem řeči Imhotepa75 a Hardedefa, Jejich výroky se stále citují; co zbylo z jejich sídel? Jejich zdi se rozpadly, jako by jejich sídla nikdy nebyly.76

S ještě větším důrazem než v Rozhovoru muţe s vlastní duší je v Harfeníkově písni vyjádřena pochybnost o posmrtném životě: Nikdo se nevrací odtamtud, aby řekl, jak se jim vede, aby pověděl, co potřebují, a aby upokojil naše srdce, dříve neţ se odebereme tam, kam oni odešli.77

Na druhou stranu nabádá píseň k užívání si pozemského života a všech radovánek, které život na tom to světě nabízí.: Buď vesel, aby tvá mysl zapomněla, ţe budeš obdařen září! Oddávej se touze, dokud jsi! Klaď myrhu na svou hlavu, oblékej se jemným plátnem, natírej se pravými divy z boţích věcí, rozmnoţuj, co máš krásného a dobrého!78 …

75

Imhotep byl vezír, architekt v období 3. dynastie za krále Džosera, v Pozdním období zbožštěn a uctíván, možná sám sepsal nějaké naučení, které se nedochovalo. 76 Lexa, F.: Výbor ze starší literatury egyptské s. 158. 77 Tamtéž. 78 Tamtéž.

34

Uţij krásně dne a neumdlévej v něm! Hleď, nikomu není dáno vzíti si své věci s sebou; hleď, nevrátil se nikdo, kdo odešel.79

Jako odpověď na postoj ,,žij pro dnešek“, tak jak byl vyjádřen v předchozích textech, můžeme chápat 175 kapitolu Knihy mrtvých. Konkrétně místo kde se ptá zesnulý Atuma, jak dlouho bude žít: ,,Jak je to s dobou ţivota, kterou tam strávím?“ ,, Strávíš (zde) miliony a miliony let, dlouhý čas milionů let.“80

Magie versus etika v Knize mrtvých Magie patřila ve starověkém Egyptě ke každodennímu životu, neboť existovala od samého počátku a utvářela podstatu samotného stvoření.81 Lidé se k ní většinou uchylovali, když byly běžné prostředky neúčinné, jako například v případě při uštknutí hadem či při léčbě nemocí. Magické techniky se používaly každý den, jednou z nich bylo i nošení ochranných amuletů. Hlavním prostředkem pro vykonání magického úkonu bylo většinou zaříkávání. Tak jako se staří Egypťané ochraňovali amulety za živa, pokoušeli se o podobnou magickou ochranu i po smrti. V zádušním kultu se setkáváme se dvěma typy amuletů. První tvoří amulety a symbolická zobrazení používaná při předčítání jednotlivých textových amuletů82, druhé nacházíme přímo vloženy na tělo zemřelého či zamotané do obinadel mumie. Asi nejznámější amuletem je Horovo oko. Hlavní magickou součástí posmrtné výbavy byly zádušní texty, které jsem již popsala výše. Texty se skládaly z říkadel, jež měly zaručit ochranu zesnulého na onom světě před nebezpečími, se kterými se tam mohl setkat, nebo se díky nim mohl změnit v lotos či sokola atd. Staří Egypťané věřili v magickou moc slova (i písma) na tolik, že v hrobkách nacházíme vyobrazené krokodýly a jiná člověku nepřátelská stvoření buď bez končetin či přeškrtnuté, nebo se vedle nich vyskytuje několik zbraní. Důvodem byla víra, že vyřčené či zobrazené může nabýt existence. Stejný magický princip platil i o zádušních obětech zemřelému, proto jsou v hrobkách vyobrazeny pokrmy, aby mrtvý nehladově a nemusel požívat své výkaly a moč.

79

Tamtéž s. 154. Das Totenbuch der Ägypter, s. 367: Wie steht es nun mit der Lebenszeit, die dort verbracht wird? Du wirst Millionen und Abermillionen (von Jahren verbringen), eine lange Zeit von Millionen (Jahren). 81 Baines, J. a spol.: Náboženství ve starověkém Egyptě, s. 175. 82 Egyptská kniha mrtvých II., s. 256. 80

35

Velká magická moc tkvěla ve jméně, pokud zesnulý znal pravé jméno svého nepřítele, kterého potkal na své cestě podsvětím, měl nad ním moc. Stejný princip fungoval, jak už jsme mohli vidět výše, i u bran, závor, pantů a cesty, po které chtěl zemřelý kráčet, kdyby neznal její jméno, nenechala by ho jít. O moci pravého jména se také dovídáme z magického říkadla spojeného s legendou o Reovi a Esetě. Eset, oplývající velkou čarovnou mocí, si usmyslela, že se dozví pravé jméno boha Rea, nastražila tedy na něj past v podobě hada, kterého uhnětla z Reových slin a hlíny. Tento had uštkl Rea na procházce a nikdo z bohů ani on sám, ačkoliv stvořil celý svět, nedokázal jed zastavit. Eset pod záminkou uzdravení Rea vymámí z něj jeho pravé jméno a následně jej uzdraví. Text byl používán při zaříkávání uštknutí a byly k němu předepsány rituální postupy. Z takových to říkadel se tedy především skládaly zádušní texty včetně Knihy mrtvých. Přesto, jak už jsem popsala výše, se jedna z kapitol zabývá morálním chováním zemřelého za jeho pozemského života. Kapitola 125 je pro nás cenným údajem, neboť se z ní dovídáme, co staroegyptská společnost považovala za trestné neboli proti řádu maat. Zvláště když uvážíme, že se nám nedochoval žádný zákoník. Ale i v této kapitole nacházíme stopy magického rituálu, již uvozující text, který stojí před samotnou kapitolou, nás informuje o tom, že pokud zesnulý odříká v Síni Obou pravd říkání, které mu 125 kapitola předepisuje, tak bude očištěn od všeho zlého a vejde do zádušní říše. Dalším magickým prvkem je přemlouvání srdce, aby nesvědčilo proti zemřelému při vážení (kapitola 30) a pojištění se proti této možnosti srdečním skarabem, který měl srdce při soudu nejspíše zastupovat. Jestli víra v magickou moc převážila nad strachem z druhé smrti, která hrozila, pokud zemřelý neobstál před posmrtným soudem, nelze určit. Myslím si, že magické praktiky, ať už šlo o amulety či říkadla, přinášely lidem pocit jistoty jak v pozemském životě, tak i v záležitostech posmrtného života. Vzhledem k tomu, že se odtamtud nikdo nevrátil, jak jsme se dověděli z Harfeníkovy písně, aby informoval žijící, bylo nutné zabezpečit se, co nejlépe.

Závěr Strukturu staroegyptské společnosti lze pojmou jako pyramidu. Na jejím vrcholu stojí Pán všehomíra neboli král či faraon. Pod ním jsou na několika příčkách rozmístěni jeho poddání, jako kněží, úředníci, různí řemeslníci a zemědělci. Zdánlivě je klíčovou pro hladký chod celé společnosti právě špička této pyramidy. Král je pojímán jako bůh na zemi, jako ztělesněním nejvyššího boha Hora či v jiném období jako syn (či dcera) některého z hlavních bohů, jež v určitém období stál nad celým rozsáhlým panteonem egyptských bohů jako jejich stvořitel. 36

Úloha krále je velká, musí zajišťovat řád světa. Ten to řád nazývaný starými Egypťany maat a personifikovaný do stejnojmenné bohyně byl stanoven po stvoření světa, bez jeho udržování by se svět propadl do chaosu (isfet). Lze říci, že maat je ideální stav a tento ideální stav má faraon za úkol obnovovat a udržovat, je jeho zárukou. Zárukou života ve spravedlnosti pro Egypt a jeho lid, tedy zároveň šťastného života, pokud se člověk řídil řádem maat. Jménem bohyně Maat se vykonávala státní, soudní a trestní pravomoc. Maatinými dvoranami se nazývaly soudní síně a soudcové nosili její obraz pověšený na řetízku kolem krku jako odznak svého úřadu; jejich oficiální titul zněl kněz (velekněz) bohyně Maaty.83 Ve staroegyptských mudroslovích nacházíme praktický obraz řádu maat a toho jak se v něm chovat, neboť muž, který se do řádu maat nedokázal zařadit a podle něj se řídit, neměl šťastný život a nemohl to v kariéře daleko dotáhnout. Ideálem člověka, který koná maat, je tichý a rozvážný muž. Není vznětlivý a se slovy zachází uvážlivě, protože slova jsou tou největší zbraní. Libým slovem si může úředník naklonit svého nadřízeného či se zalíbit vznešenému hodnostáři. Tak jako se to v Příběhu o výřečném vesničanovi podařilo okradenému vesničanovi, který se dožadoval zjednání nápravy po správci Rensim. Také je nutné podotknout, že slova mohou mít magický účinek, jak je zjevné z různých zaříkávání, která se např. používaly při léčbě. Ale především je člověk konající maat oddaný a poslušný svému nadřízenému, ať už je to učitel ve škole písařů či vysoko postavený hodnostář. Všichni do jednoho mají být neskonale oddáni vládci země, neboť jen tak se jim povede dobře, protože to on dává vzduch jejich nosům, to on se jim může za věrnost velmi dobře odvděčit, tak že budou žít šťastně bez nedostatků. V Loajalistickém naučení se právě věrnost králi klade úředníkům na srdce, právě tak jako se mají dobře chovat k níže postaveným, neboť na těch závisí prosperita jak jejich, tak celého státu. Pokud by se základna pyramidy, tedy staroegyptské společnosti, kterou byli prostí lidé, ti kteří obdělávali pole a vykonávali různá důležitá řemesla, zhroutila důsledkem špatného a nespravedlivého zacházení, padla by i celá společnost včetně faraona. Dodržování řádu maat bylo výnosné pro každého, úředník, který se jím řídil, byl poslušný nadřízenému, uvážlivý, nepomlouval, neopíjel se, dobře plnil své úkoly atd., mohl čekat skvělou karieru a s ní spojený pohodlný život a plnou sýpku. Tato záruka úspěchu vytvářela ideální stát, avšak jen na oko. Oficiální texty nás sice zpravují o tom, že je řád maat dodržován, zemřelí o sobě ve svých hrobkách prohlašují, že byli dobrotiví a spravedliví, ale ne vždy to byla pravda. Ne vždy byl obraz boha na zemi tedy faraon ctěn tak, jak měl být, někteří z vládců zahynuli násilnou smrtí z rukou svých nejbližších. Asi největším otřesem pro staroegyptskou společnost a její řád maat byla První přechodná doba. Do té doby nejspíše dobře fungující společnost se náhle ocitla v troskách, vše, co do té doby bylo platné a závazné, neplatilo. Zmizela jistota, vše bylo vzhůru nohama. Dokonce i špička pyramidy přestala být špičkou. Z tohoto otřesu 83

Zamarovský, V.: Bohové a králové starého Egypta. Praha, 2005, s. 161.

37

vznikla potřeba nějak řád maat ukotvit pevněji, aby k jeho porušení již nedocházelo. Vzhledem k tomu, že staroegyptská společnost věřila v pokračování života po smrti, jak dokazují i archeologické doklady z předdynastického období, bylo vhodné zapustit kotvu řádu maat právě zde, na onom světě, v podobě posmrtného soudu nad zemřelým, který se stává jednou z podmínek pro vstup zesnulého do života v zásvětí. První doklady o posmrtném soudu máme sice již ze Staré říše, ale tento soudní tribunál se scházel jen v mimořádných případech. V Textech rakví ze Střední říše se již objevuje soud nad zesnulými pravidelněji. V období Nové říše, v Knize mrtvých, je již běžnou záležitostí, na kterou se zesnulý připravuje. Nutnou výbavou pro to, aby mrtvý bez úhony přestal soudní přelíčení na onom světě, byl srdeční skarab, který měl zastupovat srdce zesnulého. Srdce se totiž dávalo na váhu, na jejíž druhé straně tkvělo na vahadlu pírko bohyně Maat. Výpověď srdce byla pro zesnulého zásadní, neboť proti němu mohlo svědčit, a pokud by byl shledán vinný vůči řádu maat, čekala ho druhá smrt. Dalším bodem posmrtného soudu bylo vystoupení před čtyřiceti dvěma soudci, před kterými zesnulý musel pronést tzv. negativní zpověď. Obsah negativní zpovědi se vyvinul ze zásad, které najdeme v moudrých naučeních a také v autobiografiích zesnulých na stěnách hrobek, kde se zesnulý snažil přimět žijící k zádušní oběti svými dobrými a správnými skutky, které vykonal za života na tomto světě. Negativní se zpověď nazývá proto, že v ní zesnulý popírá, že spáchal některý ze zakázaných činů, jako byla vražda, krádež, hamižnost, pomlouvání, lhaní, cizoložství. Je možné, že tato forma, to znamená popírání činu, vychází z běžného soudního řízení tak, jak probíhalo ve starověkém Egyptě. Člověk se před soudci snažil dokázat svou nevinu tím, že popřel, že by byl vinen. Pokud se mu podařilo přesvědčit soudce, byl ušetřen druhé smrti a byl předveden před vládce západní říše Usira, který mu určil jeho místo ve své říši a zajistil mu přísun potravin. O posmrtném soudu tak, jak jsem ho popsala, se dovídáme ze zádušního textu z Nové říše, který se původně nazývá O vycházení do dne, ale běžně je znám pod názvem Kniha mrtvých. Tento text, tak jako jemu podobné zádušní texty, měl zajišťovat zesnulému hladký průchod podsvětní říší a vstup do zásvětí. Prostředkem pro překonání obtíží na této cestě byla magická říkadla, která kniha obsahovala. Ačkoliv je kapitola 125, ve které je posmrtný soud popsán, pro nás důležitým zdrojem poznání staroegyptské etiky i zde najdeme magické prvky, jež měly zesnulému zajistit prospěch. Obecně lze konstatovat, že za pomoci amuletu jakým byl srdeční skarab, na kterém byl zapsán text kapitoly 30, a přesného přeříkání formulí kapitoly 125, bylo možné projít přes posmrtný soud a dostat se do šťastné zásvětní existence, aniž by člověk opravdu žil v souladu s řádem maat. Na druhou stranu nemůžeme staré Egypťany, kteří se vybavovali těmito pojistkami proti možnosti druhé smrti, příkře odsoudit, že to dělali proto, že se za pozemského života protivili řádu maat. Přestože na konci 125 kapitoly Knihy mrtvých čteme 38

dobrozdání, že toto říkadlo bylo nesčetněkrát úspěšně použito, není tomu tak, neboť jak nás nabádá Harfeníkova píseň, která se objevila jako další důsledek První přechodné doby, nikdo se z říše mrtvých nevrátil zpět, aby řekl žijícím, jak se věci na onom světě doopravdy mají. Posmrtný soud měl tedy zajišťovat pevnější postavení řádu maat v pozemském životě, ale zároveň mohl dávat naději na odplatu, neboť ne vždy se stávalo, že člověk, co nežil v souladu s řádem maat, se měl špatně, ba přímo naopak. ,,Kde je tedy spravedlnost?“, mohl se někdo ptát. Tuto spravedlnost, že na každého po zásluze jednou dojde, mu zaručoval posmrtný soud. Závěrem lze říci, že ideální chování v rámci řádu maat, můžeme najít v jednom z proslovů výřečného vesničana z Příběhu o výřečném vesničanovi: Dobře čiň tomu, kdo činí dobro, aby činil dobro!84

84

Lexa, F: Výbor ze starší literatury egyptské, s. 81.

39

Prameny: Aniho papyrus: nejkrásnější egyptská kniha mrtvých. Přeložil Kozák, Jaromír. Praha: Volvox Globar, 2006, 163 s. Das Totenbuch der Ägypter. Přelořil Hornung, Erik. Zürich: Artemis, 1979, 543 s. Egyptská kniha mrtvých I. Přeložil Kozák, Jaromír. Praha: Eminent, 2001, 238 s. Egyptská kniha mrtvých II. Přeložil Kozák, Jaromír. Praha: Eminent, 2002, 487 s. Egyptská kniha mrtvých. Přeložil Lexa, František. Bratislava: Glóbus, 1994,114 s. Staroegyptská kniha mrtvých. Přeložil Vachala, Břetislav. Praha: Dokořán, 2009, 367 s.

40

Použitá literatura: Assmann, Jan: Smrt jako fenomén kulturní teorie: obrazy smrti a zádušní kult ve starověkém Egyptě. Praha: Vyšehrad, 2003, 91 s. Baines, John a spol.: Náboženství ve starověkém Egyptě: bohové, mýty a náboženská praxe. Neratovice: Verbum, 2009, 237 s. Bič, Miloš: V zemi sfing a pyramid. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, 468 s. Brunner, Hellmut: Moudré knihy starých Egypťanů. Liberec: Dialog, 2007, 341 s. Davidová, Rosalie: Náboženství starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2006, 485 s. Forman, Werner, Quirke, Stephen: Posmrtný život na Nilu. London: Opus Publishing, 1996. 192 s. Janák, Jiří: Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005, 220 s. Janák, Jiří: Staroegyptská Kniha mrtvých - kapitola 105. Brno: Nakladatelství L. Marek, 2003, 156 s. Lexa, František: Náboženská literatura staroegyptská II. Praha, 1997. Lexa, František: Veřejný život ve starověkém Egyptě I. Praha: Československá akademie věd, 1955, 289 s. Lexa, František: Veřejný život ve starověkém Egyptě II. Praha: Československá akademie věd, 1955. Lexa, František: Výbor ze starší literatury egyptské. Praha: Šolc a Šimáček, 1947, 288 s. Lexa, František: Výbor z mladší literatury egyptské. Praha: Šolc a Šimáček, 1947, 221 s. Lexa, František: Staroegyptské čarodějnictví. Část I., Pojednání. Praha: Anomal, 1996, 327 s. Lexa, František: Staroegyptské čarodějnictví. Část II., Překlad textů. Praha: Sfinx, 1923, 250 s. Lurker, M: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů. Praha, 2003. Tyldesley, Joyce: Jak soudili faraoni: zločin a trest ve starém Egyptě. Praha: Metafora, 2001, 171 s. Vachala, Břetislav: Moudrost starého Egypta. Praha: Knižní podnikatelský klub, 1992, 175 s. 41

Verner, Miroslav; Bareš, Ladislav; Vachala, Břetislav: Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. Zamarovský, Vojtěch: Jejich veličenstva pyramidy. Praha: Československý spisovatel, 1986, 397 s. Zámarovský, Vojtěch: Bohové a králové starověkého Egypta. Praha: Nakladatelství Brána, 2005, 360 s.

42

Příloha

Chronologický přehled dynastií.* (Uváděná data jsou jen přibližná.)

Předdynastické období

5000 – 2950 př. n. l.

Rané dynastické období (1. – 3. dynastie)

2950 – 2600

1. dynastie

2950 – 2800

2. dynastie

2800 – 2675

3.

2675 – 2600

dynastie

Stará říše (4. – 8- dynastie)

2600 - 2150

4. dynastie

2600 – 2480

5. dynastie

2480 – 2340

6. dynastie

2340 – 2180

První přechodná doba (9. – 11. dynastie) 10. dynastie

2090 – 1970

11. dynastie

2081 – 1939

Střední říše (11. – 13. dynastie) 11. dynastie

1970 – 1939

12. dynastie

1938 – 1756

13. dynastie

1756 – 1630

Druhá přechodná doba (15. – 17. dynastie)

2150 - 1970

1970 - 1640

1640 – 1520

Hyksósové (15. – 16. dynastie) Nová říše (18. 20. dynastie)

1539 - 1075

18. dynastie

1539 – 1292

19. dynastie

1292 – 1190 43

20. dynastie

1190 – 1075

Třetí přechodná doba (21. – 25. dynastie) 21. dynastie

1075 – 718

22. dynastie

945 – 718

25. dynastie

770 – 656

Pozdní období (25. – 30. dynastie)

1075 - 718

718 - 332

25. dynastie

718 – 656

26. dynastie

664 – 525

Řecko – Římské období

332 př. n. l. – 395 n. l.

Makedonská dynastie

332 – 305

Ptolemaiovská dynastie

305 – 30

Římské období

30 př. n. l. – 395 n. l.

* Částečně převzato z Baines, J. a spol: Náboženství ve starověkém Egyptě, s. 221 – 223.

44

Obrázková příloha

Vážení srdce. Huneferův papyrus. (Dostupné z: http://www.timetrips.co.uk/papyrus_of_hunefer.htm, [10. 6. 2011])

45